Datasets:

joelniklaus

/

MultiLegalPile_Chunks_4000

like 0

cs

caselaw

EU

Spojené věci C-396/05, C-419/05 a C-450/05 Doris Habelt a další v. Deutsche Rentenversicherung Bund (žádosti o rozhodnutí o předběžné podané rozhodnutími Sozialgericht Berlin a Landessozialgericht Berlin-Brandenburg) „Sociální zabezpečení – Nařízení (EHS) č. 1408/71 – Přílohy III a VI – Volný pohyb osob – Články 18 ES, 39 ES a 42 ES – Dávky ve stáří – Doby přispívání získané mimo území Spolkové republiky Německo – Nepřenositelnost“ Stanovisko generální advokátky V. Trstenjak přednesené dne 28. června 2007 I ‐ 0000 Rozsudek Soudního dvora (velkého senátu) ze dne 18. prosince 2007 I ‐ 0000 Shrnutí rozsudku 1. Sociální zabezpečení migrujících pracovníků – Právní úprava Společenství – Věcná působnost – Dávky ve stáří a dávky pozůstalým [Nařízení Rady č. 1408/71, čl. 4 odst. 1 písm. c) a d) a odst. 4] 2. Sociální zabezpečení migrujících pracovníků – Dávky ve stáří – Zvláštní postupy německých právních předpisů (Články 18 ES, 39 ES a 42 ES; nařízení Rady č. 1408/71, čl. 4 odst. 1 a příloha VI část C bod 1) 3. Sociální zabezpečení migrujících pracovníků – Právní úprava Společenství – Věcná působnost – Dávky ve stáří a dávky pozůstalým (Nařízení Rady č. 1408/71, čl. 4 odst. 1 písm. c) a d)) 4. Sociální zabezpečení migrujících pracovníků – Právní úprava Společenství –Nahrazení úmluv o sociálním zabezpečení uzavřených mezi členskými státy – Omezení [Články 39 ES a 42 ES; nařízení Rady č. 1408/71, příloha III část A a B bod 35 písm. e)] 5. Sociální zabezpečení migrujících pracovníků – Dávky ve stáří – Zvláštní postupy německých právních předpisů (Článek 42 ES; nařízení Rady č. 1408/71, čl. 4 odst. 1 a příloha VI část C bod 1) 1. Dávka může být považována za dávku sociálního zabezpečení, pokud je příjemci poskytnuta na základě právními předpisy vymezené situace, aniž by došlo k individuálnímu a diskrečnímu posouzení osobních potřeb, a vztahuje-li se k některému z rizik výslovně uvedených v čl. 4 odst. 1 nařízení č. 1408/71. Co se týče německých starobních důchodů založených zprvu na dobách přispívání, které dotyčné osoby v průběhu dotyčných dob získaly na částech území, kde platily zákony sociálního zabezpečení Německé říše, které se nacházejí mimo území Spolkové republiky Německo, uvedené doby přispívání nejsou jako takové uznávány z důvodu války, nýbrž protože byly příspěvky zaplaceny na základě německých zákonů v oblasti starobního pojištění. Uvedené dávky jsou financovány, podobně jako důchody založené na dobách získaných na území současné Spolkové republiky Německo, z příspěvků pojištěnců, kteří v současnosti vykonávají nějakou činnost. Mimoto vyplácení těchto dávek příjemcům bydlícím mimo území Spolkové republiky Německo není diskreční již vzhledem k tomu, že zákonný systém důchodového pojištění uvádí, že důchody na základě dob přispívání získaných na částech území, kde platily zákony sociálního zabezpečení Německé říše, jsou zpravidla vypláceny do zahraničí, pokud se oprávněné osoby narodily před 19. květnem 1950 a před 19. květnem 1990 zřídily své obvyklé bydliště v zahraničí. Takové dávky je tudíž nutno s ohledem na jejich charakteristické rysy považovat za dávky ve stáří nebo dávky pozůstalým ve smyslu čl. 4 odst. 1 písm. c) a d) nařízení č. 1408/71. (viz body 63, 66–67, 69) 2. Ustanovení přílohy VI části C, nazvané „Německo“, bodu 1 nařízení č. 1408/71 nejsou v souladu s volným pohybem osob a zejména s článkem 42 ES, pokud umožňují vázat zohlednění dob přispívání získaných mezi lety 1937 a 1945 na částech území, kde platily zákony sociálního zabezpečení Německé říše, které se nacházejí mimo území Spolkové republiky Německo, za účelem vyplácení dávek ve stáří na podmínku, že oprávněná osoba má bydliště na území tohoto členského státu. Ustanovení nařízení č. 1408/71, která mají za cíl zaručit dávky sociálního zabezpečení k tíži příslušného státu i v případě, že pojištěnec, který pracoval výlučně ve svém státu původu, bydlí nebo své bydliště přenese do jiného členského státu, totiž jistě přispívají k zajištění volného pohybu pracovníků na základě článku 39 ES, ale také občanů Unie ve Společenství na základě článku 18 ES. Odmítnutí německých orgánů zohlednit pro účely dávek ve stáří příspěvky zaplacené dotyčnými osobami v průběhu dotyčných dob zjevně způsobuje ztížení výkonu práva na volný pohyb v Unii, či jim v tom dokonce brání, a představuje tak překážku této svobody. Co se týče zvláštních nepříspěvkových dávek uvedených v příloze IIa nařízení č. 1408/71, je zákonodárce Společenství oprávněn přijmout v rámci provedení článku 42 ES ustanovení, která stanoví výjimky ze zásady poskytování dávek sociálního zabezpečení do zahraničí. Zvláště může být oprávněně vyžadována podmínka bydliště ve státě příslušné instituce pro poskytování dávek úzce spojených se sociálním prostředím. Tak tomu zjevně není v případě dávek sociálního zabezpečení, na které se vztahuje čl. 4 odst. 1 uvedeného nařízení, které se nezdají být spojeny s charakteristickým sociálním prostředím členského státu, který je zavedl, a tudíž je nelze považovat za dávky, které by mohly podléhat podmínce bydliště. Umožnit za těchto okolností příslušnému členskému státu dovolávat se pro uložení doložky bydliště důvodů integrace do společenského života tohoto státu by znamenalo jít přímo proti základnímu cíli Unie spočívajícímu v podpoře volného pohybu osob v Unii a jejich integraci do společnosti dalších členských států. Mimoto, i když riziko vážného zásahu do finanční rovnováhy systému sociálního zabezpečení může takové překážky odůvodňovat, německá vláda neprokázala, v čem by taková přenesení bydliště mimo Německo mohla způsobit nárůst finančních závazků německého systému sociálního zabezpečení. (viz body 78–79, 81–83, 85, výrok 1) 3. Dávka může být považována za dávku sociálního zabezpečení, pokud je příjemci poskytnuta na základě právními předpisy vymezené situace, aniž by došlo k individuálnímu a diskrečnímu posouzení osobních potřeb, a vztahuje-li se k některému z rizik výslovně uvedených v čl. 4 odst. 1 nařízení č. 1408/71. Pokud jde o dávky založené na dobách přispívání na základě německého zákona týkajícího se důchodových práv získaných na základě příspěvků v zahraničí, účelem tohoto zákona je integrovat pojištěnce, kteří získali doby přispívání ve smyslu tohoto zákona v německém zákonném systému důchodového pojištění, přičemž je k těmto pojištěncům přistupováno tak, jako by uvedené doby pojištění získali v Německu. Mimoto jestliže existují situace, ve kterých dávky vyplácené na základě tohoto zákona mohou být považovány za dávky určené ke zmírnění obtížných situací, majících svůj původ v událostech souvisejících s nacionálně-socialistickým režimem a druhou světovou válkou, v takové situaci, jako je situace v původním řízení, tomu tak není. K tomu je třeba dodat, že vyplácení uvedených dávek příjemcům, kteří nemají bydliště na území Spolkové republiky Německo, není diskreční, alespoň v rozsahu, v němž zákonný systém důchodového pojištění stanoví, že důchody na základě dob přispívání podle německého zákona týkajícího se důchodových práv získaných na základě příspěvků v zahraničí jsou zpravidla vypláceny do zahraničí, pokud se oprávněné osoby narodily před 19. květnem 1950 a před 19. květnem 1990 zřídily své obvyklé bydliště v zahraničí. Uvedené dávky tudíž musí být, vzhledem ke svým charakteristickým rysům, považovány za dávky ve stáří a dávky pozůstalým ve smyslu čl. 4 odst. 1 písm. c) a d) nařízení č. 1408/71. (viz body 107, 110–112, 114) 4. Ztráta, na základě přílohy III částí A a B bodu 35 písm. e) nařízení č. 1408/71, jakož i úmluvy o sociálním zabezpečení uzavřené mezi Spolkovou republikou Německo a Rakouskou republikou dne 4. října 1995, nároku na dávky ve stáří vyplývajícího z úmluvy o sociálním zabezpečení uzavřené mezi uvedenými státy dne 22. prosince 1966, třebaže se dotyčný v Rakousku usadil předtím, než nařízení č. 1408/71 v tomto členském státě vstoupilo v platnost, porušuje články 39 ES a 42 ES. Uvedená ustanovení nařízení č. 1408/71 a německo-rakouské úmluvy z roku 1995 jsou tedy neslučitelná s články 39 ES a 42 ES v rozsahu, v němž za takových okolností, kdy má příjemce bydliště v Rakousku, umožňují vázat zohlednění dob přispívání získaných podle zákona týkajícího se důchodových práv získaných na základě příspěvků v zahraničí mezi lety 1953 a 1970 v Rumunsku, za účelem vyplácení dávek ve stáří na podmínku, že příjemce má bydliště na území Spolkové republiky Německo. Ustanovení práva Společenství se totiž mohou použít na pracovní činnosti vykonávané mimo území Společenství, pokud si pracovní poměr zachová dostatečně úzkou vazbu na toto území. Této zásadě je třeba rozumět tak, že se vztahuje rovněž na případy, ve kterých pracovní poměr dostatečným způsobem souvisí s právem členského státu, a tudíž rozhodnými pravidly práva Společenství. (viz body 122, 124–125, výrok 2) 5. Ustanovení přílohy VI části C, nazvané „Německo“, bodu 1 nařízení č. 1408/71 jsou neslučitelná s volným pohybem osob a zejména s článkem 42 ES v rozsahu, v němž umožňují vázat zohlednění dob přispívání získaných podle zákona týkajícího se důchodových práv získaných na základě příspěvků v zahraničí mezi lety 1953 a 1970 v Rumunsku, za účelem vyplácení dávek ve stáří na podmínku, že příjemce má bydliště na území Spolkové republiky Německo. (viz bod 129, výrok 3) ROZSUDEK SOUDNÍHO DVORA (velkého senátu) 18. prosince 2007(*) „Sociální zabezpečení – Nařízení (EHS) č. 1408/71 – Přílohy III a VI – Volný pohyb osob – Články 18 ES, 39 ES a 42 ES – Dávky ve stáří – Doby přispívání získané mimo území Spolkové republiky Německo – Nepřenositelnost“ Ve spojených věcech C‐396/05, C‐419/05 a C‐450/05, jejichž předmětem jsou tři žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce na základě článku 234 ES, podané rozhodnutími Sozialgericht Berlin (Německo) (C‐396/05 a C‐419/05) a Landessozialgericht Berlin-Brandenburg (Německo) (C‐450/05) ze dne 27. září 2005 a 11. listopadu 2005, došlými Soudnímu dvoru dne 14. listopadu 2005, dne 28. listopadu 2005 a dne 19. prosince 2005, v řízeních Doris Habelt (C‐396/05), Martha Möser (C‐419/05), Peter Wachter (C‐450/05) proti Deutsche Rentenversicherung Bund, SOUDNÍ DVŮR (velký senát), ve složení V. Skouris, předseda, P. Jann, C. W. A. Timmermans, A. Rosas, K. Lenaerts a L. Bay Larsen, předsedové senátů, J. N. Cunha Rodrigues (zpravodaj), K. Schiemann, J. Makarczyk, P. Kūris, E. Juhász, A. Ó Caoimh a P. Lindh, soudci, generální advokátka: V. Trstenjak, vedoucí soudní kanceláře: B. Fülöp, rada, s přihlédnutím k písemné části řízení a po jednání konaném dne 6. března 2007, s ohledem na vyjádření předložená: – za M. Möser R.-G. Müllerem, Rechtsanwalt, – za Deutsche Rentenversicherung Bund R. Meyerem a A. Pflüger, jako zmocněnci, – za německou vládu M. Lummou, C. Schulze-Bahr a C. Blaschkem, jako zmocněnci, – za italskou vládu I. M. Bragugliou, jako zmocněncem, ve spolupráci s W. Ferrante, avvocato dello Stato, – za Komisi Evropských společenství V. Kreuschitzem a I. Kaufmann-Bühler, jako zmocněnci, po vyslechnutí stanoviska generální advokátky na jednání konaném dne 28. června 2007, vydává tento Rozsudek 1 Žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce se týkají platnosti příloh III a VI nařízení Rady (EHS) č. 1408/71 ze dne 14. června 1971 o uplatňování systémů sociálního zabezpečení na zaměstnané osoby, osoby samostatně výdělečně činné a jejich rodinné příslušníky pohybující se v rámci Společenství, ve znění pozměněném a aktualizovaném nařízením Rady (ES) č. 118/97 ze dne 2. prosince 1996 (Úř. věst. 1997, L 28, s. 1; Zvl. vyd. 05/03, s. 3, dále jen „nařízení č. 1408/71“). 2 Tyto žádosti byly předloženy v rámci sporů mezi žalobci v původním řízení a Deutsche Rentenversicherung Bund (spolková instituce důchodového pojištění, dále jen „Rentenversicherung“), jejichž předmětem je odmítnutí posledně uvedené instituce vzít v úvahu pro účely vyplácení dávek ve stáří doby přispívání získané D. Habelt (věc C‐396/05) na území Sudet od ledna 1939 do dubna 1945 a M. Möser (věc C‐419/05) v Pomořansku od 1. dubna 1937 do 1. února 1945, v době kdy tato území, která nespadají do současné Spolkové republiky Německo, tvořila součást území, na kterých platily zákony o sociálním zabezpečení Německé říše, jakož i P. Wachterem (věc C‐450/05) v Rumunsku od září 1953 do října 1970, z důvodu, že si žalobci v původním řízení zřídili bydliště v jiném členském státě nežli ve Spolkové republice Německo. Právní rámec Právní úprava Společenství 3 Podle čl. 2 odst. 1 nařízení č. 1408/71: „Toto nařízení se vztahuje na zaměstnané osoby nebo osoby samostatně výdělečně činné, které podléhají nebo podléhaly právním předpisům jednoho nebo více členských států a které jsou státními příslušníky jednoho z členských států nebo které jsou osobami bez státní příslušnosti nebo uprchlíky s bydlištěm na území jednoho z členských států, jakož i na jejich rodinné příslušníky nebo pozůstalé po nich.“ 4 Článek 4 nařízení č. 1408/71 stanoví: „1. Toto nařízení se vztahuje na všechny právní předpisy týkající se těchto odvětví sociálního zabezpečení: [...] c) dávky ve stáří; d) dávky pozůstalým; [...] 2. Toto nařízení se vztahuje na všechny obecné a zvláštní systémy sociálního zabezpečení, ať již jsou příspěvkové nebo nepříspěvkové a na systémy týkající se povinností zaměstnavatele nebo vlastníka lodi ohledně dávek uvedených v odstavci 1. 2a. Toto nařízení se vztahuje také na zvláštní nepříspěvkové dávky stanovené v rámci jiných právních předpisů nebo jiného systému, než které jsou uvedeny v odstavci 1 nebo vyloučeny na základě odstavce 4, pokud jsou tyto dávky určeny: a) buď k zajištění pomocného, doplňkového nebo vedlejšího krytí případů odpovídajících odvětvím sociálního zabezpečení uvedeným v odst. 1 písm. a) až h), nebo b) výhradně k zajištění zvláštní ochrany pro zdravotně postižené. [...] 4. Toto nařízení se nevztahuje na sociální pomoc a lékařskou péči, na systémy dávek pro oběti války a jejich důsledků, ani na zvláštní systémy pro úředníky a osoby v podobném postavení.“ 5 Článek 5 téhož nařízení uvádí: „Členské státy upřesní v prohlášeních, oznámených a zveřejněných v souladu s článkem 97, právní předpisy a systémy uvedené v čl. 4 odst. 1 a 2, zvláštní nepříspěvkové dávky uvedené v čl. 4 odst. 2a, minimální dávky uvedené v článku 50 a dávky uvedené v článcích 77 a 78.“ 6 Podle článku 6 nařízení č. 1408/71: „S výhradou článků 7, 8 a čl. 46 odst. 4 nahrazuje toto nařízení v rámci osobní a věcné působnosti ustanovení jakékoli úmluvy o sociálním zabezpečení zavazující buď a) výhradně dva nebo více členských států, nebo b) alespoň dva členské státy a jeden nebo více ostatních států, pokud se na urovnání příslušných případů nepodílí žádná instituce některého z ostatních států.“ 7 Článek 7 téhož nařízení, nazvaný „Mezinárodní ustanovení, která nejsou dotčena tímto nařízením“ ve svém odstavci 2 stanoví: „Odchylně od článku 6 zůstávají použitelné [...] c) úmluvy o sociálním zabezpečení uvedené v příloze III.“ 8 Příloha III část A nazvaná „Ustanovení úmluv o sociálním zabezpečení, která zůstávají použitelná odchylně od článku 6 nařízení [čl. 7 odst. 2 písm. c) nařízení]“ bod 35 nazvaný „Německo-Rakousko“ písm. e) nařízení č. 1408/71 uvádí: „Ustanovení čl. 4 odst. 1 úmluvy [o sociálním zabezpečení, uzavřené mezi Spolkovou republikou Německo a Rakouskou republikou dne 22. prosince 1966 (dále jen „německo-rakouská úmluva z roku 1966“)], pokud jde o německé právní předpisy, podle kterých úrazy (a nemoci z povolání), ke kterým došlo mimo území Spolkové republiky Německo, a doby získané mimo uvedené území nezakládají nárok na výplatu dávek, nebo zakládají nárok na výplatu dávek pouze za některých podmínek, pokud příjemci mají bydliště mimo Spolkovou republiku Německo, v těchto případech: i) dávka již byla přiznána nebo je splatná 1. ledna 1994, ii) příjemce dávky určil za své obvyklé bydliště Rakousko před 1. lednem 1994 a vyplácení důchodů podle důchodového a úrazového pojištění začne před 31. prosincem 1994; toto ustanovení se rovněž vztahuje na doby, během nichž byl místo původního důchodu pobírán jiný důchod, včetně důchodu pro pozůstalé, pokud doby pobírání důchodu následují za sebou bez přerušení.“ 9 Příloha III část B nazvaná „Ustanovení úmluv, která se nevztahují na všechny osoby, na které se vztahuje nařízení (čl. 3 odst. 3 nařízení)“ bod 35 nazvaný „Německo-Rakousko“ písm. e) nařízení č. 1408/71 přebírá obsah výše uvedené přílohy III části A bodu 35 písm. e). 10 Podle čl. 10 odst. 1 prvního pododstavce nařízení č. 1408/71: „Není-li v tomto nařízení stanoveno jinak, invalidní, starobní a pozůstalostní peněžité dávky [...] získané podle právních předpisů jednoho nebo více členských států nepodléhají žádnému snížení, úpravám, pozastavení, odnětí ani konfiskaci z důvodu skutečnosti, že příjemce má bydliště na území jiného členského státu, než ve kterém má sídlo instituce příslušná pro jejich vyplácení.“ 11 Článek 10a nařízení č. 1408/71 stanoví: „Aniž je dotčen Článek 10 a hlava III, jsou osobám, na které se vztahuje toto nařízení, přiznány zvláštní nepříspěvkové peněžité dávky uvedené v čl. 4 odst. 2a výhradně na území členského státu, ve kterém mají bydliště, v souladu s právními předpisy tohoto státu za předpokladu, že jsou tyto dávky uvedeny v příloze IIa. Dávky poskytuje instituce místa bydliště na vlastní náklady.“ 12 Článek 89 téhož nařízení uvádí: „Zvláštní postupy při uplatňování právních předpisů některých členských států jsou uvedeny v příloze VI.“ 13 Příloha VI část C nařízení č. 1408/71 nazvaná „Německo“ stanoví ve svém bodu 1: „Článek 10 nařízení se nedotýká ustanovení, podle nichž úrazy (a nemoci z povolání), k nimž dojde mimo území Spolkové republiky Německo, a doby získané mimo toto území nezakládají nárok na vyplácení dávek nebo jej zakládají jen po splnění určitých podmínek, jestliže má oprávněná osoba bydliště mimo území Spolkové republiky Německo. “ 14 Článek 94 téhož nařízení, nazvaný „Přechodná ustanovení pro zaměstnané osoby“, uvádí: „1. Toto nařízení nezakládá žádné nároky za období před 1. říjnem 1972 nebo přede dnem, od kterého je použitelné na území dotyčného členského státu nebo na jeho části. 2. Všechny doby pojištění a případně všechny doby zaměstnání nebo bydlení získané podle právních předpisů členského státu před 1. říjnem 1972 nebo přede dnem, od kterého je toto nařízení použitelné na území uvedeného členského státu nebo na jeho části, se berou v úvahu při stanovení nároků získaných podle tohoto nařízení. 3. S výhradou odstavce 1 se nároku podle tohoto nařízení nabývá, i když se tento nárok týká pojistné události, ke které došlo před 1. říjnem 1972 nebo přede dnem, od kterého je toto nařízení použitelné na území dotyčného členského státu nebo na jeho části. [...]“ Německo-rakouská úmluva z roku 1966 15 Článek 4 odst. 1 první věta německo-rakouské úmluvy z roku 1966 stanoví: „Není-li v této úmluvě stanoveno jinak, nepoužije se právní úprava státu, jenž je smluvní stranou úmluvy, podle které vznik nároku na dávku, poskytování dávek nebo výplata peněžních dávek závisí na bydlišti na území tohoto státu, na osoby uvedené v článku 3 [němečtí a rakouští státní příslušníci], které mají bydliště na území druhého smluvního státu této úmluvy.“ Úmluva o sociálním zabezpečení uzavřená mezi Spolkovou republikou Německo a Rakouskou republikou dne 4. října 1995 16 Podle čl. 14 odst. 2 úmluvy o sociálním zabezpečení uzavřené mezi Spolkovou republikou Německo a Rakouskou republikou dne 4. října 1995 (BGBl. 1998 II, s. 313), jež vstoupila v platnost dne 1. října 1998 (BGBl. 1998 II, s. 2544, dále jen „německo-rakouská úmluva z roku 1995“): „Nadále zůstávají použitelná následující ustanovení: [...] b) Článek 4 odst. 1 [německo-rakouské úmluvy z roku 1966], co se týče německých předpisů, podle kterých úrazy (a nemoci z povolání), ke kterým došlo mimo území Spolkové republiky Německo, a doby získané mimo uvedené území nezakládají nárok na výplatu dávek, nebo zakládají nárok na výplatu dávek pouze za určitých podmínek, pokud oprávněné osoby mají bydliště mimo Spolkovou republiku Německo, a v těchto případech: i) dávky již byly přiznány nebo byly splatné ke dni vstupu nařízení v platnost ve vztahu mezi oběma smluvními stranami, ii) dotyčná osoba zřídila své obvyklé bydliště v Rakousku před vstupem nařízení v platnost ve vztahu mezi oběma smluvními stranami a vyplácení dávky podle důchodového a úrazového pojištění začne během dvanácti měsíců od vstupu nařízení v platnost ve vztahu mezi oběma smluvními stranami; toto ustanovení se rovněž vztahuje na doby, týkající se jiného důchodu, včetně důchodu pro pozůstalé, pokud doby pobírání důchodu následují za sebou bez přerušení.“ Německý zákoník sociálního zabezpečení 17 Paragraf 110 odst. 2 a 3 knihy VI zákoníku sociálního zabezpečení – Zákonný systému důchodového pojištění (Sozialgesetzbuch VI – Gesetzliche Rentenversicherung, dále jen „SGB VI“) stanoví: „2) Oprávněné osoby, které mají obvyklé bydliště v zahraničí, tyto dávky obdrží, není-li v následujících ustanoveních o dávkách pro oprávněné osoby v zahraničí stanoveno jinak. 3) Ustanovení tohoto oddílu se použijí, jestliže nadnárodní nebo mezinárodní právo nestanoví jinak.“ 18 Podle § 113 SGB VI: „1) Osobní důchodové body oprávněných osob se určují na základě 1. důchodových bodů za doby přispívání získané na spolkovém území; [...] Doby přispívání získané na spolkovém území jsou doby přispívání, za které byly podle spolkového práva po 8. květnu 1945 placeny příspěvky, jakož i doby přispívání, které jsou těmto dobám v kapitole V postaveny na roveň. 2) Dodatečné osobní důchodové body týkající se sirotčích důchodů oprávněných osob se určují výlučně na základě dob přispívání získaných na spolkovém území. 3) Osobní důchodové body oprávněných osob, které nemají státní příslušnost státu spadajícího do působnosti nařízení (EHS) č. 1408/71, se zohledňují ve výši 70 %.“ 19 Podle § 114 SGB VI: „1) Osobní důchodové body oprávněných osob, které mají státní příslušnost státu, ve kterém se nařízení (EHS) č. 1408/71 použije, se krom toho určují na základě 1. důchodových bodů pro doby bez přispívání, 2. dodatečných důchodových bodů pro doby sníženého přispívání a 3. srážky důchodových bodů vyplývající z provedeného vyrovnání důchodů nebo rozdělení nároků na důchod v rozsahu, v němž se vymyká dobám bez přispívání nebo dodatečným důchodovým bodům pro doby sníženého přispívání. Důchodové body určené podle první věty se zohlední v poměru, v němž důchodové body za doby přispívání získané na spolkovém území a důchodové body určené podle § 272 odst. 1 bod 1 a § 272 odst. 3 první věty stojí vůči všem důchodovým bodům za doby přispívání včetně dob zaměstnání podle zákona týkajícího se důchodových práv získaných na základě příspěvků v zahraničí (Fremdrentengesetz, dále jen „FRG“). 2) Dodatečné osobní důchodové body týkající se sirotčích důchodů oprávněných osob, které mají státní příslušnost státu, ve kterém se nařízení (EHS) č. 1408/71 použije, se krom toho určují na základě 1. dob bez přispívání v poměru vyplývajícím z odst. 1 druhé věty a 2. dob, které je třeba zohlednit, získaných v tuzemsku.“ 20 Podle § 247 odst. 3 první věty kapitoly V SGB VI: „Dobami přispívání jsou rovněž doby, za něž byly zaplaceny povinné nebo dobrovolné příspěvky podle říšských zákonů v oblasti pojištění.“ 21 Paragraf 271 kapitoly V SGB VI stanoví: „Dobami přispívání získanými na spolkovém území jsou rovněž doby, za které byly podle říšských zákonů v oblasti pojištění platných před 9. květnem 1945 zaplaceny 1. povinné příspěvky za zaměstnaneckou nebo samostatnou výdělečnou činnost vykonávanou v tuzemsku, nebo 2. dobrovolné příspěvky za dobu obvyklého bydliště v tuzemsku nebo mimo příslušné působnosti říšských zákonů v oblasti pojištění. Doby výchovy dětí (Kindererziehungszeiten) jsou dobami přispívání získanými na spolkovém území, jestliže výchova dítěte proběhla na území Spolkové republiky Německo.“ 22 Paragraf 272 kapitoly V SGB VI uvádí: „1) Osobní důchodové body oprávněných osob, které mají státní příslušnost státu, ve kterém se nařízení (EHS) č. 1408/71 použije, které se narodily před 19. květnem 1950 a před 19. květnem 1990 určily své obvyklé bydliště v zahraničí, se krom toho určují na základě: 1. důchodových bodů za doby přispívání podle FRG, do výše důchodových bodů za doby přispívání získané na spolkovém území; 2. dodatečného příspěvku za doby přispívání podle FRG, do výše dodatečného příspěvku za doby přispívání získané na spolkovém území; 3. srážky důchodových bodů vyplývající z provedeného vyrovnání důchodů nebo rozdělení nároků na důchod pro doby přispívání podle FRG, v poměru, v němž důchodové body za doby přispívání podle FRG omezené podle bodu 1 stojí vůči všem důchodovým bodům za tyto doby a 4. dodatečných osobních důchodových bodů týkajících se sirotčích důchodů oprávněných osob za doby přispívání podle FRG v poměru vyplývajícím z bodu 3. 2) Důchodové body za doby přispívání podle FRG, které rovněž musejí být zohledněny podle odstavce 1 na základě důchodových bodů (východ), se považují za důchodové body (východ). 3) Za důchodové body oprávněných osob ve smyslu odstavce 1, omezené na výši důchodových bodů za doby přispívání získané na spolkovém území, se rovněž považují doby přispívání získané na území Říše. Při určení důchodových bodů z dodatečného příspěvku, ze srážky vyplývající z provedeného vyrovnání důchodů nebo rozdělení nároků na důchod a pro dodatečné přidělení důchodových bodů u sirotčího důchodu je třeba doby přispívání získané na území Říše zohlednit jako doby přispívání podle FRG.“ 23 Podle § 14 FRG: „Není-li v následujících ustanoveních stanoveno jinak, řídí se práva a povinnosti osob oprávněných podle tohoto oddílu obecnými předpisy platnými ve Spolkové republice Německo.“ Spor v původním řízení a předběžné otázky Věc C‐396/05 24 Z předkládacího rozhodnutí vyplývá, že D. Habelt, německé státní příslušnosti, se narodila dne 30. ledna 1924 v Eulau (Jílové) na území Sudet, které bylo tehdy součástí Československa a dnes je částí České republiky. 25 Od ledna 1939 do května 1946 pracovala v Jílovém. Co se týče období od 1. ledna 1939 do 30. dubna 1945 platila povinné

cs

caselaw

EU

příspěvky podle říšských zákonů v oblasti starobního pojištění, tedy zákona o systému sociálního pojištění zaměstnanců (Angestelltenversicherungsgesetz), u Reichsversicherungsanstalt für Angestellte (říšský ústav pro starobní pojištění zaměstnanců, dále jen „RfA“). Tento ústav sídlící v Berlíně byl po anexi území Sudet Německou říší příslušným pojišťovacím ústavem. Od 5. května 1945 do 13. května 1946 byla D. Habelt zařazena do systému povinného sociálního zabezpečení v Československu. Po svém nuceném vysídlení z území Sudet se usadila na území Spolkové republiky Německo. 26 Od 1. února 1988 D. Habelt pobírá starobní důchod od Bundesversicherungsanstalt für Angestellte (spolkový pojišťovací ústav pro zaměstnance, dále jen „Bundesversicherungsanstalt“), který byl od října 2005 změněn na Rentenversicherung. Tento důchod se zprvu zakládal, kromě dob výchovy dětí a dobrovolných příspěvků, na povinných sociálních příspěvcích placených dotyčnou na základě její činnosti vykonávané na území Sudet mezi 1. lednem 1939 a 30. dubnem 1945, jakož i na dobách přispívání získaných v zahraničí podle FRG za činnost spadající do systému povinného sociálního zabezpečení v Československu mezi 5. květnem 1945 a 13. květnem 1946. 27 Po přestěhování D. Habelt do Belgie, 1. srpna 2001, Bundesversicherungsanstalt rozhodl o přepočtení důchodu dotyčné a poskytl jí od 1. prosince 2001 měsíční důchod v hrubé částce 204,50 DEM (104,56 eur), tedy o 438,05 DEM (223,96 eur) méně než dosavadní měsíční důchod. 28 Stížnost proti rozhodnutí o přepočtení důchodu podaná D. Habelt byla Bundesversicherungsanstalt zamítnuta. Podle této instituce je v případě placení důchodu na základě zákonného starobního pojištění oprávněné osobě, která má obvyklé bydliště v zahraničí, třeba zohlednit zvláštní ustanovení v oblasti vyplácení stanovené v § 113 odst. 1 bodu 1 SGB VI. Podle tohoto ustanovení se osobní důchodové body pojištěnců převádějí na důchodové body za doby přispívání získané na německém území, tedy doby přispívání, za které byly podle německého práva po roce 1945 placeny příspěvky, a doby přispívání, které jsou těmto dobám postaveny na roveň v kapitole V SGB VI. 29 Bundesversicherungsanstalt měl tudíž za to, že jelikož doby přispívání získané dotyčnou mezi lednem 1939 a dubnem 1945 na základě zaměstnání na území Sudet nebyly placeny podle německého práva platného po roce 1945, bylo třeba uplatnit § 271 SGB VI, který určuje příspěvky zaplacené před 9. květnem 1945, které mají být považovány za doby přispívání získané na území Spolkové republiky Německo ve smyslu § 113 odst. 1 bodu 1 SGB VI. 30 Bundesversicherungsanstalt v tomto ohledu uvádí, že podle § 271 SGB VI jsou dobami přispívání získanými na německém území rovněž doby, za které podle říšských zákonů v oblasti starobního pojištění platných před 9. květnem 1945 byly zaplaceny povinné příspěvky na základě zaměstnání nebo samostatné výdělečné činnosti v Německu. Avšak „Německem“ nelze chápat rozsah působnosti říšských zákonů v oblasti pojištění, nýbrž pouze území současné Spolkové republiky Německo. V důsledku toho povinné příspěvky zaplacené podle říšských zákonů v oblasti starobního pojištění na základě zaměstnání nebo samostatné výdělečné činnosti na území, kde tyto zákony platily, ale mimo území současné Spolkové republiky Německo, údajně nejsou příspěvky zaplacenými na německém území. Tak tomu podle Bundesversicherungsanstalt je v případě příspěvků zaplacených D. Habelt mezi lednem 1939 a dubnem 1945 podle říšské právní úpravy, jelikož se území Sudet nenachází na území současné Spolkové republiky Německo. 31 Mimoto má Bundesversicherungsanstalt za to, že se D. Habelt nemůže dovolávat ani § 272 SGB VI, jelikož trvalé bydliště v zahraničí začala mít po 19. květnu 1990. 32 V návaznosti na toto rozhodnutí o zamítnutí její stížnosti se D. Habelt dne 23. března 2002 obrátila na Sozialgericht Berlin. V odpověď na otázku tohoto soudu týkající se vlivu okolnosti, že území Sudet tvoří od 1. května 2004 část území Evropské unie, na situaci D. Habelt, Bundesversicherungsanstalt prohlásil, že přistoupení České republiky k Unii dotčenou situaci nemění. Podle přílohy VI části C bodu 1 nařízení č. 1408/71 nemůže být v členském státě vyplacena žádná dávka na základě důchodových bodů za doby přispívání získané na částech území, kde platily zákony sociálního zabezpečení Německé říše nebo doby získané podle FRG. 33 Předkládající soud se domnívá, že situace dotčená ve věci v původním řízení spadá do osobní, věcné i časové působnosti nařízení č. 1408/71. 34 Jelikož Sozialgericht Berlin neshledal žádné odůvodnění pro dotčené omezení zásady přenositelnosti dávek sociálního zabezpečení do zahraničí zaručené Smlouvou o ES, rozhodl se přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžnou otázku: „Je ustanovení přílohy VI části D (dříve C) nařízení č. 1408/71 [...], [nazvané] ‚Německo‘, v souladu s nadřazeným právem Společenství, zejména se zásadou volného pohybu – v projednávané věci požadavkem vyplácení dávek do zahraničí uvedeném v článku 42 [ES] – jestliže vylučuje vyplácení důchodů vyplývajících z dob přispívání získaných na území Říše?“ Věc C‐419/05 35 Martha Möser, německé státní příslušnosti, se narodila dne 2. ledna v Pniewo v Pomořansku. V roce 1946 uprchla z ruské okupační zóny a usadila se na území současné Spolkové republiky Německo, kde od 1. února 1988 pobírá starobní důchod od Bundesversicherungsanstalt. Zprvu se výpočet tohoto důchodu zakládal zejména na dobách povinného přispívání získaných dotyčnou od 1. dubna 1937 do 1. února 1945 na základě činností vykonávaných v Pomořansku, na části území, na kterém platily zákony o sociálním zabezpečení Německé říše, a které je dnes částí Polské republiky. 36 Po přestěhování M. Möser do Španělska byl její starobní důchod dne 1. července 2001 přepočten s účinností od 1. září 2001. Snížení tohoto důchodu o 143,15 eur, které bylo výsledkem tohoto přepočítání, bylo odůvodněno skutečností, že jelikož má dotyčná bydliště v zahraničí, nemohou být zohledněny doby přispívání získané mimo území současné Spolkové republiky Německo. Od 1. června 2004 má M. Möser bydliště ve Spojeném království. 37 Po několika pokusech dosáhnout rozhodnutí o stížnosti podala M. Möser dne 17. května 2002 u předkládajícího soudu žalobu pro nečinnost. Rozhodnutím ze dne 14. července 2003 Bundesversicherungsanstalt její stížnost zamítl. 38 Dne 9. srpna 2003 se M. Möser obrátila na předkládající soud s návrhem na zrušení uvedeného rozhodnutí. Tento soud se, na základě týchž úvah, jako jsou úvahy rozvedené ve věci C‐396/05, a poté, co konstatoval, že dotyčná nemá nárok na vyplácení starobního důchodu ani podle polského systému důchodového pojištění, rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru předběžnou otázku formulovanou shodně s předběžnou otázkou položenou Soudnímu dvoru ve věci C‐396/05. Věc C‐450/05 39 Peter Wachter se narodil v Rumunsku v roce 1936. Má rakouskou státní příslušnost a požívá statutu přesídlené (vysídlené) osoby ve smyslu německého zákona o přesídlených osobách a uprchlících (Bundesvertriebenengesetz, dále jen „BVG“). 40 V roce 1970 opustil Rumunsko, aby se usadil a pracoval v Rakousku, kde má od té doby bydliště. V listopadu 1995 Bundesversicherungsanstalt podle FRG uznal období zaměstnání a doby přispívání získané P. Wachterem v Rumunsku od září 1953 do října 1970 jakožto doby povinného přispívání v rámci německého starobního pojištění, vzhledem k tomu, že dotyčný požívá statutu přesídlené osoby ve smyslu BVG. 41 V červnu 1999 P. Wachter požádal o vyplácení starobního důchodu od 1. srpna 1999, okamžiku dosažení věku 63 let. Tato žádost byla zamítnuta z důvodu, že doby přispívání dosažené u zahraniční instituce a zakládající nárok na důchod podle pravidel stanovených FRG nemohou vést k vyplácení důchodu do zahraničí. Nařízení Společenství, která nahradila německo-rakouskou úmluvu z roku 1966, údajně také nestanoví nic jiného. 42 Žaloba podaná proti tomuto rozhodnutí P. Wachterem u Sozialgericht Berlin byla zamítnuta rozsudkem ze dne 9. července 2001. 43 Na podporu odvolání podaného k Landessozialgericht Berlin-Brandenburg P. Wachter uvádí, že podle německo-rakouské úmluvy z roku 1966 požíval až do 31. prosince 1993 jako rakouský státní příslušník žijící v Rakousku téhož statutu jako německý státní příslušník žijící v Německu. Avšak jelikož tato úmluva byla od 1. ledna 1994 zrušena nařízením č. 1408/71, zásada územní asimilace, kterou úmluva stanovila, se nyní údajně použije pouze za určitých podmínek, které nesplňuje [příloha III části A a B bod 35 písm. e) nařízení č. 1408/71 a příloha VI část C bod 1 tohoto nařízení]. 44 Peter Wachter poukazuje na to, že použití nařízení č. 1408/71 mělo za následek, že byl uveden do situace méně výhodné, nežli byla jeho předchozí situace. Podle jeho názoru zásada volného pohybu osob takovému následku brání. 45 Předkládající soud poznamenává, že podle použitelného německého práva nemohou být důchody, na které je nárok na základě dob stanovených FRG, vypláceny do zahraničí, ale že čl. 4 odst. 1 první věta německo-rakouské úmluvy z roku 1966 upravovala vyplácení důchodů založených na dobách přispívání na základě FRG do zahraničí. Zásada územní asimilace se tak uplatňovala bez omezení, jelikož tato úmluva znemožňovala použití ustanovení německé právní úpravy bránící v takovém případě převodu důchodů do zahraničí (§ 110 odst. 2, § 113 odst. 1 a § 272 SGB VI). 46 Předkládající soud si klade otázku, zda použití nařízení č. 1408/71, které automaticky zrušuje všechny dvoustranné úmluvy, na Rakouskou republiku od 1. ledna 1994 je v souladu s právem volného pohybu zaručeným Smlouvou. 47 Předkládající soud dodává, že článek 10 nařízení č. 1408/71 zajisté stanoví územní asimilaci. Nicméně tato údajně byla opět zrušena ustanoveními přílohy VI části C bodu 1 nařízení č. 1408/71 týkajícími se dob přispívání získaných na částech území, kde platily zákony sociálního zabezpečení Německé říše, jakož i doby získané na základě FRG. 48 Údajně však z tohoto omezení zásady poskytování dávek sociálního zabezpečení do zahraničí existuje výjimka, konkrétně ve vztahu k čl. 4 odst. 1 první větě německo-rakouské úmluvy z roku 1966. Ustanovení přílohy III částí A a B bodu 35 písm. e) nařízení č. 1408/71 totiž uvádějí ustanovení úmluv o sociálním zabezpečení, která zůstávají použitelná odchylně od článku 6 tohoto nařízení, a nadále platná ustanovení týchž úmluv, která se netýkají všech osob, na něž se použije uvedené nařízení. Peter Wachter však údajně nesplňuje tam stanovené podmínky k tomu, aby se mohl dovolávat německo-rakouské úmluvy z roku 1966. 49 Podle názoru předkládajícího soudu není vyloučeno, že ustanovení přílohy III částí A a B bodu 35 písm. c), jakož i přílohy VI části C bodu 1 nařízení č. 1408/71 jsou, alespoň v takové situaci, jako je situace dotčená ve věci v původním řízení, v rozporu se zásadou volného pohybu osob a zejména zásadou poskytování dávek sociálního zabezpečení do zahraničí uvedenou v článku 42 ES, neboť mají za následek zabránění vyplácení starobního důchodu dotyčnému do jiného členského státu, pokud se tento důchod zakládá výlučně na dobách přispívání získaných na základě FRG. 50 Za těchto podmínek se Landessozialgericht Berlin-Brandenburg rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžnou otázku: „Jsou příloha III část A bod 35 [nazvaný] ‚Německo-Rakousko‘ písm. e) a část B bod 35 [nazvaný] ‚Německo-Rakousko‘ písm. e) nařízení (EHS) č. 1408/71, jakož i příloha VI část C [nazvaná] ‚Německo‘ bod 1 téhož nařízení v souladu s nadřazenými pravidly práva Společenství, zejména se zásadou volného pohybu stanovenou v článku 39 ES ve spojení s článkem 42 ES?“ 51 Dopisem došlým dne 3. února 2006 předkládající soud doručil následující upřesnění k předběžné otázce: „1) Přílohou III částmi A a B bodem 35 [nazvaný] ‚Německo-Rakousko‘ písm. e) nařízení (EHS) č. 1408/71 – nyní po přečíslování příloh nařízení (EHS) č. 1408/71 po rozšíření směrem na východ ze dne 1. května 2004 bod 83 – je míněno znění použitelné do vstupu nařízení (EHS) č. 647/2005 v platnost dne 5. května 2005. Pravidlo uvedené v příloze odpovídá čl. 14 odst. 2 písm. b) rakousko-německé úmluvy z roku 1995, na který se rovněž odvolává předběžná otázka, co se týče právní situace použitelné v roce 1999 (dovršení 63. roku života). 2) Příloha VI část C [nazvaná] ‚Německo‘ bod 1 nařízení (EHS) č. 1408/71 odpovídá příloze VI části D [nazvané] ‚Německo‘ bodu 1 nařízení (EHS) č. 1408/71 podle přečíslování uskutečněného po rozšíření směrem na východ dne 1. května 2004.“ K předběžným otázkám K předběžné otázce ve věcech C‐396/05 a C‐419/05 52 Podle přílohy VI části C bodu 1 nařízení č. 1408/71 se článek 10 tohoto nařízení, který stanoví zásadu zrušení ustanovení o bydlišti, nedotýká ustanovení, podle nichž doby získané mimo území Spolkové republiky Německo nezakládají nárok na vyplácení dávek nebo jej zakládají jen po splnění určitých podmínek, jestliže má oprávněná osoba bydliště mimo uvedené území. 53 Podstatou otázky předkládajícího soudu je, zda ustanovení přílohy VI části C bodu 1 nařízení č. 1408/71 jsou v souladu s volným pohybem osob a zejména s článkem 42 ES, pokud umožňují vázat, za okolností, jako jsou okolnosti v původních řízeních, zohlednění dob přispívání získaných mezi lety 1937 a 1945 na částech území, kde platily zákony sociálního zabezpečení Německé říše, které se nacházejí mimo území Spolkové republiky Německo, za účelem vyplácení dávek ve stáří na podmínku, že oprávněná osoba má bydliště v tomto členském státě. 54 Zaprvé je třeba přezkoumat, zda situace, jako je situace žalobkyň v původním řízení spadá do působnosti nařízení č. 1408/71. 55 Je třeba konstatovat, že podle čl. 94 odst. 2 nařízení č. 1408/71 se osoby nacházející se v situaci D. Habelt a M. Möser mohou dovolávat zohlednění, pro určení nároků získaných podle tohoto nařízení, v daném případě od 1. února 1988, všech dob pojištění, dob zaměstnání nebo bydlení získaných podle německých právních předpisů přede dnem, od kterého je toto nařízení použitelné (viz v tomto smyslu zejména rozsudek ze dne 7. února 2002, Kauer, C‐28/00, Recueil, s. I‐1343, body 22 a 46). 56 Mimoto je nesporné, že D. Habelt a M. Möser, které jsou pracovnicemi v důchodu zúčastněnými v německém systému sociálního zabezpečení, spadají do osobní působnosti nařízení č. 1408/71, jak je vymezena v čl. 2 odst. 1, podle kterého se toto nařízení použije zejména „na zaměstnané osoby nebo osoby samostatně výdělečně činné, které podléhají nebo podléhaly právním předpisům jednoho nebo více členských států a kteří jsou státními příslušníky jednoho z členských států“. 57 Podle judikatury Soudního dvora se totiž na příjemce důchodu nebo renty, na které je nárok na základě právních předpisů jednoho nebo více členských států, i když nevykonávají pracovní činnost, vztahují z důvodu jejich účasti v systému sociálního zabezpečení ustanovení nařízení č. 1408/71 týkající se pracovníků (viz zejména rozsudek ze dne 5. března 1998, Kulzer, C‐194/96, Recueil, s. I‐895, bod 24). 58 Avšak Rentenversicherung a německá vláda zpochybňují, že sporné dávky spadají do věcné působnosti nařízení č. 1408/71. Tvrdí, že uvedené dávky souvisejí se „systémy dávek pro oběti války a jejich důsledků“, které jsou vyloučeny z působnosti tohoto nařízení, a to podle jeho čl. 4 odst. 4. V tomto ohledu odkazují na rozsudky Soudního dvora ze dne 31. března 1977, Fossi (79/76, Recueil, s. 667) a ze dne 22. února 1979, Tinelli (144/78, Recueil, s. 757), které potvrdily platnost vyloučení takových dávek, jako jsou dávky dotčené ve věci v původním řízení, z působnosti nařízení č. 1408/71. 59 Podle Rentenversicherung a německé vlády v těchto rozsudcích, které se týkají důchodů z úrazového pojištění a dávek v invaliditě ve vztahu k dobám přispívání získaným před rokem 1945 na částech území, na kterém platily zákony sociálního zabezpečení Německé říše, avšak nacházejících se mimo území Spolkové republiky Německo, Soudní dvůr rozhodl, že u těchto důchodů a dávek nelze mít za to, že spadají do oblasti sociálního zabezpečení. Za tímto účelem Soudní dvůr zohlednil okolnost, že příslušné pojišťovací instituce, ke kterým příslušely osoby uvedené v dotčeném ustanovení již neexistovaly nebo se nacházely mimo území Spolkové republiky Německo, že německé právní předpisy, o které se jednalo, měly za cíl ulehčit některé situace vzniklé na základě událostí souvisejících s nacionálně-socialistickým režimem a druhou světovou válkou, a konečně že vyplácení dotčených dávek mělo vůči státním příslušníkům diskreční povahu, pokud měli bydliště v zahraničí. 60 Podle Rentenversicherung a německé vlády jsou tyto úvahy platné i dnes. Instituce sociálního zabezpečení té doby, mezi nimi RfA, byly zrušeny po územních změnách a přesídlení obyvatelstva v průběhu druhé světové války a po jejím skončení a výkon práv vztahujících se k těmto dobám již vůči těmto institucím není možný. Rozhodná ustanovení SGB VI, zejména články 271 a 272, představují zvláštní právní úpravu týkající se důsledků uvedené války. Důchodové dávky vyplývající z těchto dob údajně jsou dávkami, které Spolková republika Německo poskytuje z důvodu své historické odpovědnosti; při tomto poskytování tento členský stát vždy dbal o to, aby dotyčné osoby měly obvyklé bydliště v Německu a aby tam své bydliště zachovaly v důchodovém věku. 61 Tuto argumentaci nelze přijmout. 62 Podle čl. 4 odst. 1 písm. c) a d) nařízení č. 1408/71 se nařízení vztahuje na právní předpisy týkající se odvětví sociálního zabezpečení vztahující se k dávkám ve stáří a dávkám pozůstalým jakožto dávkám sociálního zabezpečení. 63 Dávka může být považována za dávku sociálního zabezpečení, pokud je příjemci poskytnuta na základě právními předpisy vymezené situace, aniž by došlo k individuálnímu a diskrečnímu posouzení osobních potřeb, a vztahuje-li se k některému z rizik výslovně uvedených v čl. 4 odst. 1 nařízení č. 1408/71 (viz zejména rozsudek ze dne 21. února 2006, Hosse, C‐286/03, Sb. rozh. s. I‐1771, bod 37). 64 Podle ustálené judikatury Soudního dvora by cíle článků 39 ES a 42 ES nebylo dosaženo, pokud by pracovníci následkem toho, že využijí svého práva volného pohybu, měli ztratit výhody sociálního zabezpečení, které jim poskytují právní předpisy členského státu, zejména pokud tyto výhody představují protiplnění za jimi zaplacené příspěvky (viz zejména rozsudek ze dne 8. března 2001, Jauch, C‐215/99, Recueil, s. I‐1901, bod 20). 65 Zákonodárce Společenství je zajisté oprávněn v rámci provedení článku 42 ES přijmout ustanovení vylučující některé určené dávky z působnosti těchto prováděcích opatření. Taková ustanovení, jako jsou ustanovení upravená v čl. 4 odst. 4 nařízení č. 1408/71, však musejí být vykládána restriktivně (viz zejména výše uvedený rozsudek Hosse, bod 37). To znamená, že je lze použít pouze na dávky, které splňují podmínky, které stanoví. Článek 4 odst. 4 uvedeného nařízení vylučuje z jeho působnosti systémy dávek pro oběti války a jejích důsledků. 66 Jak je zřejmé z předkládacích rozhodnutí, z § 247 odst. 3 první věty SGB VI vyplývá, že doby přispívání získané žalobkyněmi v původních řízeních na částech území, na kterém platily zákony sociálního zabezpečení Německé říše v průběhu dob dotčených v původních řízeních nejsou jako takové uznávány z důvodu války, nýbrž protože byly příspěvky zaplaceny na základě německých zákonů v oblasti starobního pojištění. Sporné dávky jsou financovány, podobně jako důchody založené na dobách získaných na území současné Spolkové republiky Německo, z příspěvků pojištěnců, kteří v současnosti vykonávají nějakou činnost (§ 153 SGB VI). 67 Mimoto vyplácení těchto dávek příjemcům bydlícím mimo území Spolkové republiky Německo není diskreční, již vzhledem k tomu, že § 272 odst. 1 a 3 SGB VI uvádí, že důchody na základě dob přispívání získaných na částech území, kde platily zákony sociálního zabezpečení Německé říše jsou zpravidla vypláceny do zahraničí, pokud se oprávněné osoby narodily před 19. květnem 1950 a před 19. květnem 1990 zřídily své obvyklé bydliště v zahraničí. 68 S ohledem na jejich účel a podmínky poskytování nelze tudíž dávky, jako jsou dávky dotčené ve věcech v původních řízeních, považovat za dávky pro oběti války a jejích důsledků uvedené v čl. 4 odst. 4 nařízení č. 1408/71. 69 Takové dávky je tudíž nutno, s ohledem na charakteristické rysy uvedené v bodech 66 a 67 tohoto rozsudku, považovat za dávky ve stáří a dávky pozůstalým ve smyslu čl. 4 odst. 1 písm. c) a d) nařízení č. 1408/71. 70 Na rozdíl od teze zastávané Rentenversicherung a německou vládou okolnost, že RfA po druhé světové válce zanikl, tento závěr nemění, a to bez ohledu na otázku, co se stalo s nahromaděným kapitálem RfA a jeho majetkem, jestliže je nesporné, že příspěvky byly zaplaceny podle německých zákonů v oblasti starobního pojištění ve smyslu § 247 odst. 3 bodu 1 SGB VI. 71 K tomu je třeba dodat, že osob, které v průběhu sporných dob byly podobně jako žalobkyně v původních řízeních pojištěny u RfA, ale které na rozdíl od nich měly bydliště na území současné Spolkové republiky Německo, se sporná doložka o bydlišti netýká, ačkoli v obou případech byly příspěvky na sociální zabezpečení zaplaceny RfA, který mezitím zanikl. 72 Závěr uvedený v bodu 69 tohoto rozsudku je potvrzen prohlášením Spolkové republiky Německo podle článku 5 nařízení č. 1408/71 (Úř. věst. 2003 C 210, s. 1), které v bodě I týkajícím se právních předpisů a systémů uvedených v čl. 4 odst. 1 a 2 tohoto nařízení, uvádí v části 3 písm. a), co se týče zákonného systému důchodového pojištění, „zákoník o sociálním zabezpečení, knihu VI, ze dne 18. prosince 1989“, ve které je obsažen článek 247 SGB VI. 73 Jelikož situace žalobkyň v původním řízení spadá do působnosti nařízení č. 1408/71, je třeba poznamenat, že na základě článku 10 tohoto nařízení je zrušení doložek o bydlišti zaručeno, „není-li v tomto nařízení stanoveno jinak“. 74 Jak bylo konstatováno výše, příloha VI část C bod 1 nařízení č. 1408/71 právě stanoví, že článek 10 téhož nařízení se nedotýká ustanovení, podle nichž doby získané mimo území Spolkové republiky Německo nezakládají nárok na vyplácení dávek nebo jej zakládají jen po splnění určitých podmínek, jestliže má oprávněná osoba bydliště mimo tohoto území. 75 Zadruhé je tudíž třeba zkoumat, zda, jak se táže předkládající soud, článek 42 ES brání uvedenému ustanovení přílohy VI, jelikož za takových okolností, jako jsou okolnosti v původních řízeních, umožňuje vázat zohlednění dob přispívání získaných na částech území, kde platily zákony sociálního zabezpečení Německé říše, za účelem vyplácení dávek ve stáří na podmínku, že příjemce má bydliště na území Spolkové republiky Německo. 76 Ve věcech v původních řízeních je nesporné, že přenesení bydliště dotyčných osob do jiného členského státu nežli Spolkové republiky Německo mělo za následek podstatné snížení částky jejich starobního důchodu. 77 Rentenversicherung a německá vláda tvrdí, že z toho vyplývající překážka volného pohybu osob je odůvodněná, jelikož má za cíl zajistit integraci uprchlíků z bývalých východních území do společnosti Spolkové republiky Německo, stejně jako tomuto členskému státu umožňuje předem se zabezpečit před obtížně zvládnutelnými finančními následky po zániku RfA z důvodu počtu možných příjemců, který je téměř nemožné kontrolovat vzhledem k tomu, že v průběhu druhé světové války byly velké části východní Evropy pod německou nadvládou. Tuto skupinu podle nich nelze rozumně vymezit pomocí jiného objektivního kritéria nežli kritéria bydliště. 78 Je třeba uvést, že ustanovení nařízení č. 1408/71 týkající se zrušení doložek o bydlišti představují prováděcí opatření článku 42 ES přijatá v oblasti sociálního zabezpečení k zajištění volného pohybu pracovníků zaručeného článkem 39 ES (viz zejména výše uvedený rozsudek Jauch, bod 20, a rozsudek ze dne 11. září 2007, Hendrix, C‐287/05, Sb. rozh. s. I‐6909, bod 52). Soudní dvůr rovněž rozhodl, že ustanovení nařízení č. 1408/71, která mají za cíl zaručit dávky sociálního zabezpečení k tíži příslušného státu i v případě, že pojištěnec, který pracoval výlučně ve svém státu původu, bydlí nebo své bydliště přenese do jiného členského státu, jistě přispívají k zajištění volného pohybu pracovníků na základě článku 39 ES, ale také občanů Unie ve Společenství na základě článku 18 ES (viz v tomto smyslu zejména rozsudek ze dne 23. listopadu 2000, Elsen, C‐135/99, Recueil, s. I‐10409, bod 35). 79 Jak správně poznamenala Komise Evropských společenství, odmítnutí německých orgánů zohlednit pro účely dávek ve stáří příspěvky zaplacené žalobkyněmi v původních řízeních v průběhu sporných dob zjevně způsobuje dotyčným osobám ztížení výkonu práva na volný pohyb v Unii, či jim v tom dokonce brání, a představuje tak překážku této svobody. 80 Je třeba zkoumat, zda takové odmítnutí může být objektivně odůvodněné. 81 Co se týče zvláštních nepříspěvkových dávek uvedených v příloze IIa nařízení č. 1408/71, Soudní dvůr rozhodl, že zákonodárce Společenství je oprávněn přijmout v rámci provedení článku 42 ES ustanovení, která stanoví výjimky ze zásady poskytování dávek sociálního zabezpečení do zahraničí. Zvláště může být, jak již Soudní dvůr připustil, oprávněně vyžadována podmínka bydliště ve státě příslušné instituce pro poskytování dávek úzce spojených se sociálním prostředím (viz zejména rozsudky ze dne 27. září 1988, Lenoir, 313/86, Recueil, s. 5391, bod 16, ze dne 4. listopadu 1997, Snares, C‐20/96, Recueil, s. I‐6057, bod 42, a ze dne 6. července 2006, Kersbergen-Lap a Dams-Schipper, C‐154/05, Sb. rozh. s. I‐6249, bod 33). 82 Tak tomu zjevně není v případě dávek sociálního zabezpečení, na které se, jako je tomu v původních řízeních, vztahuje čl. 4 odst. 1 nařízení č. 1408/71, které se nezdají být spojeny s charakteristickým sociálním prostředím členského státu, který je zavedl, a tudíž je nelze považovat za dávky, které by mohly podléhat podmínce bydliště. Umožnit za těchto okolností příslušnému členskému státu dovolávat se pro uložení doložky bydliště důvodů integrace do společenského života tohoto státu by znamenalo jít přímo proti základnímu cíli Unie spočívajícímu v podpoře volného pohybu osob v Unii a jejich integraci do společnosti dalších členských států. 83

cs

caselaw

EU

Mimoto i když Soudní dvůr již připustil, že riziko vážného zásahu do finanční rovnováhy systému sociálního zabezpečení může takové překážky odůvodňovat (viz zejména rozsudek ze dne 28. dubna 1998, Kohll, C‐158/96, Recueil, s. I‐1931, bod 41), je třeba konstatovat, že německá vláda neprokázala, v čem by taková přenesení bydliště mimo Německo, jaká byla provedena ve věcech v původních řízeních, mohla způsobit nárůst finančních závazků německého systému sociálního zabezpečení. 84 Možnost podle přílohy VI části C bodu 1 nařízení č. 1408/71 podmiňovat poskytnutí takové starobní dávky, jako je dávka dotčená ve věcech v původním řízení, podmínkou bydliště na území příslušného státu, je tudíž porušením článku 42 ES. 85 Vzhledem k předcházejícím úvahám je třeba na položenou otázku odpovědět, že ustanovení přílohy VI části C bodu 1 nařízení č. 1408/71 jsou neslučitelná s volným pohybem osob a zejména s článkem 42 ES v rozsahu, v němž za takových okolností, jako jsou okolnosti v původních řízeních, umožňují vázat zohlednění dob přispívání získaných mezi lety 1937 a 1945 na těch částech území, kde platily zákony sociálního zabezpečení Německé říše, ale které se nacházejí mimo území Spolkové republiky Německo, za účelem vyplácení dávek ve stáří na podmínku, že příjemce má bydliště na území tohoto členského státu. K předběžné otázce ve věci C‐450/05 86 Podstatou otázky předkládajícího soudu je, zda jednak ustanovení přílohy III částí A a B bodu 35 písm. e) nařízení č. 1408/71 jsou slučitelná s články 39 ES a 42 ES, a jednak zda ustanovení přílohy VI části C bodu 1 téhož nařízení jsou v souladu s volným pohybem osob a zejména článkem 42 ES, pokud za takových okolností, jako jsou okolnosti v původním řízení, umožňují vázat zohlednění dob přispívání získaných podle FRG mezi lety 1953 a 1970 v Rumunsku za účelem vyplácení dávek ve stáří na podmínku, že příjemci mají bydliště na území Spolkové republiky Německo. K platnosti ustanovení přílohy III částí A a B bodu 35 písm. e) nařízení č. 1408/71 87 Podle čl. 7 odst. 2 písm. c) nařízení č. 1408/71 zůstávají úmluvy o sociálním zabezpečení uvedené v příloze III tohoto nařízení v platnosti odchylně od článku 6 téhož nařízení, podle kterého toto nařízení v rámci své osobní a věcné působnosti v zásadě nahrazuje úmluvy o sociálním zabezpečení zavazující dva nebo několik členských států. 88 Podle přílohy III částí A a B bodu 35 písm. e) nařízení č. 1408/71 zůstává čl. 4 odst. 1 německo-rakouské úmluvy z roku 1966 použitelný, jestliže dávka již byla přiznána nebo je splatná ke dni 1. ledna 1994, nebo příjemce dávky určil za své obvyklé bydliště Rakousko před 1. lednem 1994 a vyplácení důchodů na základě důchodového a úrazového pojištění začne před 31. prosincem 1994. Použitelnost výše uvedeného čl. 4 odst. 1 odchylně od článku 6 nařízení č. 1408/71 se týká německých právních předpisů, které podle předkládajícího soudu stanoví, že doby pojištění získané mimo území Spolkové republiky Německo nezakládají nárok na výplatu dávek, nebo zakládají nárok na výplatu dávek pouze za některých podmínek, pokud příjemci mají bydliště mimo toto území. 89 Tato ustanovení uvedené přílohy III odpovídají ustanovením čl. 14 odst. 2 písm. b) německo-rakouské úmluvy z roku 1995, která vstoupila v platnost dne 1. října 1998, podle kterých čl. 4 odst. 1 německo-rakouské úmluvy z roku 1966 zůstává použitelný v případech uvedených v této příloze. 90 Jak poznamenává předkládající soud, situace P. Wachtera, která nespadá do žádného z případů upravených příslušnými ustanoveními SGB VI, aby se na ni vztahovalo vyplácení dávek dotčených ve věci v původním řízení do zahraničí, nespadá ani do některého z výše uvedených případů, jelikož jeho nárok na starobní důchod vznikl teprve od 1. srpna 1999. 91 Před předkládajícím soudem P. Wachter uvedl, že se sice do 1. ledna 1994, okamžiku vstupu nařízení č. 1408/71 v platnost pro Rakouskou republiku (viz bod 94 tohoto rozsudku) mohl dovolávat čl. 4 odst. 1 první věty německo-rakouské úmluvy z roku 1966, aby se na něj vztahovalo zrušení doložky o bydlišti, které je v něm uvedeno, avšak použití nařízení č. 1408/71 mělo podle jeho článku 6 za následek nahrazení této úmluvy uvedeným nařízením. 92 Odchylně od článku 6 nařízení č. 1408/71 sice čl. 7 odst. 2 písm. c) tohoto nařízení stanoví, že úmluvy o sociálním zabezpečení uvedené v příloze III téhož nařízení zůstávají použitelné. Avšak jak bylo uvedeno výše, P. Wachter nesplňuje podmínky uvedené v částech A a B odst. 35 bodu e) uvedené přílohy, aby se na něj vztahoval čl. 4 odst. 1 první věta německo-rakouské úmluvy z roku 1966 a tudíž vyplácení dávek ve stáří podle FRG, pokud nemá bydliště na území Spolkové republiky Německo. 93 Pro účely zodpovězení otázky předkládajícího soudu je třeba ověřit, zda na rozdíl od teze zastávané Rentenversicherung a německou vládou taková situace, jako je situace žalobce v původním řízení, spadá do působnosti nařízení č. 1408/71. 94 V tomto ohledu je nejprve třeba uvést, že nařízení č. 1408/71 se pro Rakouskou republiku stalo použitelným dne 1. ledna 1994 na základě Dohody o Evropském hospodářském prostoru ze dne 2. května 1992 (Úř. věst. 1994, L 1, s. 3) a že se uvedené nařízení od 1. ledna 1995 na tento členský stát uplatňuje jako na člena Unie. 95 Podle čl. 94 odst. 2 nařízení č. 1408/71 se může osoba nacházející se v situaci P. Wachtera dovolávat za účelem stanovení nároků získaných podle tohoto nařízení, v daném případě od 1. srpna 1999, zohlednění všech dob pojištění, zaměstnání nebo bydlení získaných podle právních předpisů členského státu přede dnem, od kterého je toto nařízení použitelné. 96 Dále, jak vyplývá z bodů 56 a 57 tohoto rozsudku, osoba nacházející se v situaci P. Wachtera, která je rakouským pracovníkem v důchodu požívajícím dávky ve stáří na základě německých právních předpisů, spadá do osobní působnosti nařízení č. 1408/71, jak je vymezena v čl. 2 odst. 1, podle kterého se toto nařízení použije zejména „na zaměstnané osoby nebo osoby samostatně výdělečně činné, které podléhají nebo podléhaly právním předpisům jednoho nebo více členských států a které jsou státními příslušníky jednoho z členských států“. 97 Okolnost, že se P. Wachter poté, co opustil Rumunsko, usadil v roce 1970 v Rakousku, aniž by následně pracoval či bydlel v jiném členském státě, tento závěr nemění zejména vzhledem k tomu, že se dotyčný nároku na starobní důchod dovolává na základě právních předpisů jiného členského státu nežli státu, kde má bydliště (viz v tomto smyslu zejména rozsudek ze dne 10. května 2001, Rundgren, C‐389/99, Recueil, s. I‐3731, bod 35). 98 Rentenversicherung a německá vláda popírají, že dávky dotčené ve věci v původním řízení, založené na FRG, spadají do věcné působnosti nařízení č. 1408/71, a to z důvodu, že souvisejí se „systémy dávek pro oběti války a jejich důsledků“, které jsou vyloučeny z působnosti uvedeného nařízení podle jeho čl. 4 odst. 4. 99 Německá vláda v tomto ohledu uvádí, že doby přispívání získané u zahraniční instituce starobního pojištění mohou být počítány jako německé doby pojištění, jestliže pojištěnec patří zejména mezi osoby přesídlené a repatriované uznané BVG, tedy konkrétně osoby, které, jakožto němečtí státní příslušníci nebo osoby německého původu, měly své trvalé bydliště na německých východních územích nebo v zahraničí a které toto trvalé bydliště ztratily z důvodu událostí spojených s druhou světovou válkou, po přesídlení v důsledku nuceného vysídlení nebo exodu. 100 Na tuto právní úpravu by podle německé vlády mělo být nazíráno v kontextu situace německých menšin žijících ve východní Evropě a střední Asii, které měly během druhé světové války a po jejím skončení zvláště těžký úděl. Z tohoto důvodu Spolková republika Německo uznává zvláštní odpovědnost za jejich osud. Tato odpovědnost je údajně nesena v tom smyslu, že se jednak dotyčné osoby mohou rozhodnout i do budoucna setrvat ve své stávající vlasti nebo se vrátit do Německa v rámci zákonných ustanovení o integraci, a jednak, že je poskytována podpora sociální integrace repatriovaných osob. 101 FRG údajně tvoří část těchto integračních opatření a dotyčné osoby se v zásadě dostávají do téže situace, jako by dovršily svůj profesní život v Německu. Doby přispívání, které dotyčné osoby získaly u zahraniční instituce starobního pojištění, jsou začleněny do německého důchodového práva a jsou nahrazeny ve výši německých důchodů. 102 Toto začlenění je podle německé vlády nezbytné, buď protože příslušné zahraniční pojišťovací instituce své důchody neposkytují do zahraničí anebo protože poskytované zahraniční důchody nestačí k tomu, aby dotyčným osobám v Německu zajistily dostatečné příjmy k pokrytí jejich potřeb. Dávky vycházející z dob stanovených FRG jsou určeny k poskytnutí dodatečného, náhradního nebo doplňkového zajištění proti riziku ve stáří spojenému s hospodářským a sociálním prostředím v Německu. 103 Mimoto poskytnutí dávek vycházejících z dob stanovených FRG v Německu údajně nezávisí na okolnosti, že dotyčné osoby zaplatily příspěvky na německé starobní pojištění. Spolkový stát institucím starobního pojištění hradí podle článku 291b SGB VI výdaje spojené s těmito dávkami prostřednictvím veřejných fondů. Tyto dávky věcně představují odškodnění za znevýhodnění spojená s nacionálně-socialistickým režimem a válkou, přičemž právně mají formu sociálního zabezpečení pro usnadnění integrace dotyčného obyvatelstva, jak na psychologické úrovni, tak i úrovni hospodářské. 104 Tato zákonná ustanovení jsou podle německé vlády historicky omezena a je třeba je chápat v kontextu zmírnění důsledků války. Mimoto jsou uvedené dávky založeny na zásadě integrace a národního uznání přesídlení, jakož i na zmírnění s ním spojených negativních důsledků. Neodpovídají však žádnému příspěvku zaplacenému instituci nacházející se na současném území Spolkové republiky Německo. Tato integrační myšlenka je stále platná i dnes, více než šedesát let po skončení druhé světové války. 105 Kritéria stanovená ve výše uvedených rozsudcích Fossi a Tinelli jsou tudíž stále užitečná. Sporné důchody mající svůj původ v právní úpravě týkající se přesídlených osob a které navzdory času, který od té doby uplynul, stále sledují cíl integrovat do německé společnosti osoby dotčené důsledky války, musejí údajně být podle těchto kritérií označeny za „systémy dávek pro oběti války“. 106 Tuto argumentaci nelze přijmout. 107 Jak bylo uvedeno v bodě 63 tohoto rozsudku, dávka může být považována za dávku sociálního zabezpečení, pokud je příjemci poskytnuta na základě právními předpisy vymezené situace, aniž by došlo k individuálnímu a diskrečnímu posouzení osobních potřeb, a vztahuje-li se k některému z rizik výslovně uvedených v čl. 4 odst. 1 nařízení č. 1408/71. 108 Z judikatury Soudního dvora připomenuté v bodě 65 tohoto rozsudku rovněž vyplývá, že taková ustanovení, jako jsou ustanovení upravená v čl. 4 odst. 4 nařízení č. 1408/71 musejí být vykládána restriktivně. 109 Ačkoli je pravdou, že v případech dávek založených na dobách přispívání podle FRG nebyly na rozdíl od dávek dotčených v původních řízeních ve věcech C­396/05 a C‐­419/05 placeny příspěvky podle německých zákonů v oblasti starobního pojištění, nevyplývá z této skutečnosti, že dávky založené na dobách podle FRG jsou vyloučeny z dávek uvedených v čl. 4 odst. 1 nařízení č. 1408/71. 110 Je nesporné, že účelem FRG je integrovat pojištěnce, kteří získali doby přispívání ve smyslu tohoto zákona v německém zákonném systému důchodového pojištění, přičemž je k těmto pojištěncům přistupováno tak, jako by uvedené doby pojištění získali v Německu. 111 Mimoto jestliže existují situace, ve kterých dávky vyplácené na základě FRG mohou být považovány za dávky určené ke zmírnění obtížných situací, majících svůj původ v událostech souvisejících s nacionálně-socialistickým režimem a druhou světovou válkou, v takové situaci, jako je situace P. Wachtera, tomu tak není. 112 K tomu je třeba dodat, že vyplácení sporných dávek příjemcům, kteří nemají bydliště na území Spolkové republiky Německo není diskreční, alespoň v rozsahu, v němž § 272 odst. 1 a 2 SGB VI stanoví, že důchody na základě dob přispívání stanovených FRG jsou zpravidla vypláceny do zahraničí, pokud se oprávněné osoby narodily před 19. květnem 1950 a před 19. květnem 1990 zřídily své obvyklé bydliště v zahraničí. 113 Nehledě na okolnost, že příspěvky byly placeny pojišťovacím institucím třetího státu, nemohou být sporné dávky považovány za dávky pro oběti války a jejích důsledků uvedené v čl. 4 odst. 4 nařízení č. 1408/71. 114 Dávky dotčené ve věci v původním řízení tudíž musí být, vzhledem k charakteristickým rysům uvedeným v bodech 110 až 112 tohoto rozsudku, považovány podobně jako dávky dotčené ve věcech C‐396/05 a C‐419/05 za dávky ve stáří a dávky pozůstalým ve smyslu čl. 4 odst. 1 písm. c) a d) nařízení č. 1408/71, takže je toto nařízení v zásadě použitelné a zejména je použitelný jeho článek 10, podle kterého je zaručeno zrušení doložek o bydlišti, „není-li v tomto nařízení stanoveno jinak“. 115 Jak bylo přitom uvedeno výše, příloha VI část C bod 1 tohoto nařízení právě stanoví, že článek 10 uvedeného nařízení se nedotýká ustanovení, podle nichž doby získané mimo území Spolkové republiky Německo nezakládají nárok na vyplácení dávek nebo jej zakládají jen po splnění určitých podmínek, jestliže má oprávněná osoba bydliště mimo tohoto území. 116 Osoba nacházející se v situaci P. Wachtera proto nemá nárok na vyplácení sporných dávek, pokud má bydliště mimo území Spolkové republiky Německo. Zaprvé příloha VI část C bod 1 nařízení č. 1408/71 umožňuje zohlednění dob získaných mimo území tohoto členského státu vázat na podmínku bydliště na území tohoto státu. Zadruhé dotyčný nemůže požadovat neuplatnění doložky o bydlišti podle čl. 4 odst. 1 německo-rakouské úmluvy z roku 1966, jelikož se příloha III části A a B bod 35 písm. e) nařízení č. 1408/71 nevztahuje na takovou situaci, jako je situace P. Wachtera. Zatřetí německo-rakouská úmluva z roku 1995 ve svém článku 14 pouze opakuje výše uvedená ustanovení přílohy III. 117 Předkládající soud si klade otázku, zda taková situace nezpůsobuje neslučitelnost ustanovení této přílohy III s články 39 ES a 42 ES v rozsahu, v němž ztráta nároku na dávky ve stáří na základě FRG pro příjemce, jako je P. Wachter, vyplývá z nepoužitelnosti čl. 4 odst. 1 první věty německo-rakouské úmluvy z roku 1966, v důsledku vstupu nařízení č. 1408/71 v platnost v Rakousku a v důsledku německo-rakouské úmluvy z roku 1995, použitelné od 1. října 1998. 118 V bodech 22, 23 a 29 svého rozsudku ze dne 7. února 1991, Rönfeldt (C‐227/89, Recueil, s. I‐323), Soudní dvůr rozhodl, že články 6 a 7 nařízení č. 1408/71 sice jasně ukazují, že nahrazení ustanovení úmluv o sociálním zabezpečení uzavřených mezi členskými státy nařízením č. 1408/71 je kogentní a neumožňuje žádnou výjimku, kromě případů v nařízení výslovně uvedených, avšak je třeba určit, zda takové nahrazení, pokud vede k tomu, že se pracovníci, co se týče některých svých práv, dostanou do situace méně výhodné, nežli byla situace vyplývající z předcházejícího systému, je slučitelné se zásadou volného pohybu pracovníků uvedenou v článcích 39 ES a 42 ES. Uvedené články totiž musejí být vykládány v tom smyslu, že brání ztrátě výhod sociálního zabezpečení, která by pro dotyčné pracovníky vyplývala z nepoužitelnosti, v důsledku vstupu nařízení č. 1408/71 v platnost, platných úmluv mezi dvěma nebo více členskými státy začleněných do jejich vnitrostátního práva. 119 Později Soudní dvůr upřesnil, že tuto zásadu však nelze uplatnit na pracovníky, kteří své právo na volný pohyb vykonali teprve po vstupu uvedeného nařízení v platnost (viz zejména rozsudek ze dne 9. listopadu 1995, Thévenon, C‐475/93, Recueil, s. I‐3813, bod 28). 120 Ve sporu v původním řízení je nesporné, že se dotyčný usadil v Rakousku s cílem tam žít a pracovat před tím, než v tomto členském státě nařízení č. 1408/71, jehož ustanovení, až na výjimky, nahradila ustanovení německo-rakouské úmluvy z roku 1966, vstoupilo v platnost. Je nepřijatelné, aby toto nahrazení případně mohlo zbavovat osobu nacházející se v situaci P. Wachtera práv a výhod vyplývajících pro ni z této úmluvy. 121 Okolnost, že taková osoba nemigrovala mezi dvěma členskými státy, nýbrž pracovala a žila v Rumunsku předtím, než se usadila a pracovala v Rakousku, aniž by kdy žila či pracovala v jiném členském státě, nebrání použití článků 39 ES a 42 ES. 122 Jak Soudní dvůr uvedl v bodě 15 rozsudku ze dne 30. dubna 1996, Boukhalfa (C‐214/94, Recueil, s. I‐2253), ustanovení práva Společenství se mohou použít na pracovní činnosti vykonávané mimo území Společenství, pokud si pracovní poměr zachová dostatečně úzkou vazbu na toto území (viz v tomto smyslu zejména rozsudky ze dne 12. července 1984, Prodest, 237/83, Recueil, s. 3153, bod 6, ze dne 27. září 1989, Lopes da Veiga, 9/88, Recueil, s. 2989, bod 15, a ze dne 29. června 1994, Aldewereld, C‐60/93, Recueil, s. I‐2991, bod 14). Této zásadě je třeba rozumět tak, že se vztahuje rovněž na případy, ve kterých pracovní poměr dostatečným způsobem souvisí s právem členského státu, a tudíž rozhodnými pravidly práva Společenství. 123 Tak je tomu v situaci, jako je situace v původním řízení. Jednak jsou doby přispívání získané dotyčným, jakožto přesídlenou osobou podle BVG, do roku 1970 v Rumunsku postaveny na roveň dobám přispívání ve smyslu německých právních předpisů. A dále pokud se osoba nacházející se v situaci P. Wachtera usadila v Rakousku v roce 1970, aby tam žila a pracovala, přičemž měla na základě německo-rakouské úmluvy z roku 1966 v důchodovém věku v roce 1999 nárok na německé dávky ve stáří podle dob FRG, použijí se na takovou situaci pravidla o volném pohybu osob. 124 Za těchto podmínek je třeba dojít k závěru, že ztráta, na základě přílohy III částí A a B bodu 35 písm. e) nařízení č. 1408/71, jakož i německo-rakouské úmluvy z roku 1995, nároku na dávky ve stáří vyplývajícího z německo-rakouské úmluvy z roku 1966, třebaže se dotyčný v Rakousku usadil předtím, než nařízení č. 1408/71 v tomto členském státě vstoupilo v platnost, porušuje články 39 ES a 42 ES. 125 Na první část položené otázky je tedy třeba odpovědět tak, že ustanovení přílohy III částí A a B bodu 35 písm. e) nařízení č. 1408/71 jsou neslučitelná s články 39 ES a 42 ES v rozsahu, v němž za takových okolností, jako jsou okolnosti v původním řízení, kdy má příjemce bydliště v Rakousku, umožňují vázat zohlednění dob přispívání získaných podle FRG mezi lety 1953 a 1970 v Rumunsku, za účelem vyplácení dávek ve stáří na podmínku, že příjemce má bydliště na území Spolkové republiky Německo. K platnosti přílohy VI části C bodu 1 nařízení č. 1408/71 126 Je nesporné, že přenesení bydliště a místa práce P. Wachtera do jiného členského státu nežli do Spolkové republiky Německo mělo za následek odmítnutí zohlednit za účelem starobního důchodu doby přispívání získané dotyčným mezi zářím 1953 a říjnem 1970 v Rumunsku. Takový následek dovolený ustanoveními přílohy VI části C bodu 1 nařízení č. 1408/71 způsobuje dotyčnému ztížení výkonu jeho práva na volný pohyb v Unii, či mu v něm dokonce brání, a představuje tak překážku této svobody. 127 Pro odůvodnění takového odmítnutí Rentenversicherung a německá vláda předkládají v zásadě téže důvody jako důvody uplatněné v rámci věcí C‐396/05 a C‐­419/05, co se týče dob přispívání získaných na částech území, kde platily zákony sociálního zabezpečení Německé říše (viz bod 77 tohoto rozsudku). 128 Z důvodů uvedených v bodech 81 až 82 tohoto rozsudku a jelikož německá vláda neprokázala, že by zohlednění sporných příspěvků za účelem určení dávek ve stáří dotčených ve věci v původním řízení mělo značný dopad na financování německého systému sociálního zabezpečení, je třeba uvedenou argumentaci odmítnout. 129 Na druhou část položené otázky je tudíž třeba odpovědět tak, že ustanovení přílohy VI části C bodu 1 nařízení č. 1408/71 jsou neslučitelná s volným pohybem osob a zejména s článkem 42 ES v rozsahu, v němž za takových okolností, jako jsou okolnosti v původním řízení, umožňují vázat zohlednění dob přispívání získaných podle FRG mezi lety 1953 a 1970 v Rumunsku, za účelem vyplácení dávek ve stáří na podmínku, že příjemce má bydliště na území Spolkové republiky Německo. K nákladům řízení 130 Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení ve vztahu ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud. Výdaje vzniklé předložením jiných vyjádření Soudnímu dvoru než vyjádření uvedených účastníků řízení se nenahrazují. Z těchto důvodů Soudní dvůr (velký senát) rozhodl takto: 1) Ustanovení přílohy VI části C nazvané „Německo“ bodu 1 nařízení Rady (EHS) č. 1408/71 ze dne 14. června 1971 o uplatňování systémů sociálního zabezpečení na zaměstnané osoby, osoby samostatně výdělečně činné a jejich rodinné příslušníky pohybující se v rámci Společenství, ve znění pozměněném a aktualizovaném nařízením Rady (ES) č. 118/97 ze dne 2. prosince 1996, jsou neslučitelná s volným pohybem osob a zejména s článkem 42 ES v rozsahu, v němž za takových okolností, jako jsou okolnosti v původních řízeních, umožňují vázat zohlednění dob přispívání získaných mezi lety 1937 a 1945 na těch částech území, kde platily zákony sociálního zabezpečení Německé říše, ale které se nacházejí mimo území Spolkové republiky Německo, za účelem vyplácení dávek ve stáří na podmínku, že příjemce má bydliště na území tohoto členského státu. 2) Ustanovení přílohy III částí A a B bodu 35 nazvaného „Německo-Rakousko“ písm. e) nařízení č. 1408/71 v platném znění jsou neslučitelná s články 39 ES a 42 ES v rozsahu, v němž za takových okolností, jako jsou okolnosti v původním řízení, kdy má příjemce bydliště v Rakousku, umožňují vázat zohlednění dob přispívání získaných podle zákona týkajícího se důchodových práv získaných na základě příspěvků v zahraničí (Fremdrentengesetz) mezi lety 1953 a 1970 v Rumunsku, za účelem vyplácení dávek ve stáří na podmínku, že příjemce má bydliště na území Spolkové republiky Německo. 3) Ustanovení přílohy VI části C nazvané „Německo“ bodu 1 nařízení č. 1408/71 v platném znění jsou neslučitelná s volným pohybem osob a zejména s článkem 42 ES v rozsahu, v němž za takových okolností, jako jsou okolnosti v původním řízení, umožňují vázat zohlednění dob přispívání získaných podle FRG mezi lety 1953 a 1970 v Rumunsku, za účelem vyplácení dávek ve stáří na podmínku, že příjemce má bydliště na území Spolkové republiky Německo. Podpisy. * Jednací jazyk: němčina.

cs

caselaw

EU

null ROZSUDEK SOUDNÍHO DVORA (pátého senátu) 12. května 2022(*) „Řízení o předběžné otázce – Hospodářská soutěž – Dominantní postavení – Zneužití dominantního postavení – Článek 102 SFEU – Dopad praktiky na blahobyt spotřebitelů a na strukturu trhu – Zneužívající vylučovací praktika – Způsobilost praktiky vyvolat účinek vyloučení z trhu – Použití jiných prostředků, než které jsou používány v běžné hospodářské soutěži na základě výkonnosti – Nemožnost hypotetického stejně výkonného soutěžitele jednání napodobit – Existence protisoutěžního záměru – Otevření trhu s elektřinou hospodářské soutěži – Předávání obchodně citlivých informací v rámci skupiny společností s cílem udržet si na trhu dominantní postavení vycházející z dřívějšího zákonného monopolu – Přičitatelnost jednání dceřiné společnosti její mateřské společnosti“ Ve věci C‐377/20, jejímž předmětem je žádost o rozhodnutí o předběžné otázce na základě článku 267 SFEU, podaná rozhodnutím Consiglio di Stato (Státní rada, Itálie) ze dne 21. května 2020, došlým Soudnímu dvoru dne 29. července 2020, v řízení Servizio Elettrico Nazionale SpA, ENEL SpA, Enel Energia SpA proti Autorità Garante della Concorrenza e del Mercato a dalším, za přítomnosti: Green Network SpA, Associazione Italiana di Grossisti di Energia e Trader – AIGET, Ass.ne Codici – Centro per i Diritti del Cittadino, Associazione Energia Libera, Metaenergia SpA, SOUDNÍ DVŮR (pátý senát), ve složení E. Regan (zpravodaj), předseda, K. Lenaerts, předseda Soudního dvora vykonávající funkci soudce pátého senátu, C. Lycourgos, předseda čtvrtého senátu, I. Jarukaitis a M. Ilešič, soudci, generální advokát: A. Rantos, vedoucí soudní kanceláře: C. Di Bella, rada, s přihlédnutím k písemné části řízení a po jednání konaném dne 9. září 2021, s ohledem na vyjádření předložená: – za Servizio Elettrico Nazionale SpA M. D’Ostunim, A. Policem a M. Russem, avvocati, – za ENEL SpA M. Clarichem a V. Melim, avvocati, – za Enel Energia SpA F. Anglanim, C. Tesaurem, S. Fiengou a M. Contu, avvocati, – za Autorità Garante della Concorrenza e del Mercato G. Aiellem, avvocato dello Stato, – za Green Network SpA V. Cerulli Irellim, C. Mirabilem a A. Fratini, avvocati, – za Associazione Italiana di Grossisti di Energia e Trader AIGET par G. d’Andria, avvocato, – za německou vládu, J. Möllerem a D. Klebsem, jako zmocněnci, – za italskou vládu G. Palmieri, jako zmocněnkyní, ve spolupráci s G. Galluzzo a S. Fiorentinem, avvocati dello Stato, – za Norské království L. Furuholmen, K. Hallsjø Aarvik a K. S. Borge, jakož i E. W. Sandaaem a P. Wenneråsem, jako zmocněnci, – za Evropskou komisi G. Contem a P. Rossim, jakož i C. Sjödin, jako zmocněnci, – za Kontrolní úřad ESVO, C. Simpson a M. Sánchezem Rydelskim, jako zmocněnci, po vyslechnutí stanoviska generálního advokáta na jednání konaném dne 9. prosince 2021, vydává tento Rozsudek 1 Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu článku 102 SFEU. 2 Tato žádost byla předložena v rámci sporů mezi Servizio elettrico Nazionale SpA (dále jen „SEN“), její mateřskou společností ENEL SpA, jakož i sesterskou společností Enel Energia SpA (dále jen „EE“) na straně jedné a Autorità Garante della Concorrenza e del Mercato (Úřad pro ochranu hospodářské soutěže a trhu, Itálie, dále jen „AGCM“), jakož i dalšími účastníky na straně druhé, ohledně rozhodnutí uvedeného orgánu uložit uvedeným společnostem na základě článku 102 SFEU pokutu za zneužití dominantního postavení (dále jen „sporné rozhodnutí“). Spory v původním řízení a předběžné otázky 3 Projednávaná věc spadá do kontextu postupné liberalizace trhu s prodejem elektrické energie v Itálii. 4 Od 1. července 2007 si všichni uživatelé italské elektrizační soustavy, včetně domácností a malých a středních podniků, mohou vybrat svého dodavatele. Nicméně otevření tohoto trhu se zpočátku vyznačovalo rozlišováním mezi na jedné straně tzv. způsobilými zákazníky, kteří si mohli zvolit na volném trhu jiného dodavatele než svého územně příslušného distributora, a na straně druhé zákazníky na chráněném trhu, představovanými jednotlivci a malými podniky, kteří, jelikož byli považováni za neschopné vyjednat si smlouvy o zásobování s plnou znalostí věci nebo v postavení síly, nadále požívali regulovaného režimu, a sice servizio di maggior tutela (služba lepší ochrany), čímž vznikl trh podléhající dohledu vnitrostátního odvětvového regulačního orgánu, pokud jde o určení podmínek prodeje. 5 Následně byli zákazníci chráněného trhu oprávněni vstoupit na volný trh. Italský zákonodárce provedl přechod chráněného trhu na volný trh stanovením data, od kterého se zvláštní ochrana v oblasti cen již nepoužije. 6 Když AGCM přijal dne 20. prosince 2018 sporné rozhodnutí, bylo datum zrušení zvláštní ochrany v oblasti cen stanoveno na 1. července 2020. Po několika odkladech bylo uvedené datum stanoveno na 1. ledna 2021 pro malé a střední podniky a 1. ledna 2022 pro domácnosti. 7 Za účelem liberalizace trhu společnost ENEL, podnik, který byl dosud vertikálně integrovaný a měl monopol na výrobu elektrické energie v Itálii a byl činný v oblasti její distribuce, byla předmětem oddělení distribučních a prodejních činností, jakož i ochranných známek. Na konci tohoto oddělení byly činnosti týkající se jednotlivých fází procesu distribuce přiděleny různým společnostem. Společnost E-Distribuzione tak byla pověřena službou distribuce, společnost EE byla pověřena dodáváním elektřiny na volný trh a společnosti SEN byla přidělena správa služby lepší ochrany. 8 Probíhající spory mají původ ve stížnosti, kterou obdržel AGCM od Associazione Italiana di Grossisti di Energia e Trader [Italský svaz velkoobchodníků a obchodníků s energií (dále jen „AIGET“)], a v oznámeních jednotlivých spotřebitelů o nelegálním používání obchodně citlivých informací provozovateli disponujícími těmito údaji z důvodu jejich náležitosti ke skupině ENEL. Dne 4. května 2017 tak AGCM zahájil šetření společností ENEL, SEN a EE s cílem ověřit, zda jednání uvedených společností představovala porušení článku 102 SFEU. 9 Toto šetření bylo ukončeno přijetím sporného rozhodnutí, kterým AGCM konstatoval, že společnosti SEN a EE se za koordinace jejich mateřské společnosti ENEL od ledna 2012 do května 2017 dopustily zneužití dominantního postavení v rozporu s článkem 102 SFEU na trzích s prodejem elektrické energie domácnostem i podnikatelům připojeným k síti nízkého napětí v oblastech, kde skupina ENEL zajišťovala distribuční činnost. V důsledku toho AGCM uložil výše uvedeným společnostem společně a nerozdílně pokutu ve výši 93 084 790,50 eura. 10 Vytýkané jednání spočívalo v uplatňování strategie vyloučení od ledna 2012 až do května 2017 s cílem převést zákazníky SEN, historického provozovatele chráněného trhu, který v roce 2017 zastupoval ještě mezi 80 a 85 % domácností a mezi 70 a 85 % ostatních zákazníků, ke společnosti EE, která působí na volném trhu. Cílem skupiny ENEL tak bylo předjímat riziko hromadného odchodu zákazníků SEN ke třetím dodavatelům, a to v očekávání úplného zrušení chráněného trhu, jehož datum však bylo původně stanoveno až v roce 2017. 11 Za tímto účelem získala podle sporého rozhodnutí společnost SEN od roku 2012 souhlas svých zákazníků na chráněném trhu se zasíláním obchodních nabídek týkajících se volného trhu „za diskriminačních podmínek“, jelikož o tento souhlas bylo žádáno odděleně pro společnosti skupiny ENEL na jedné straně a pro třetí osoby na straně druhé. Tímto způsobem měli požádaní zákazníci jednak sklon dát souhlas ve prospěch společností skupiny ENEL, jelikož byli přivedeni k tomu, že se domnívali, že udělení takového souhlasu bylo nezbytné a potřebné pro správu smluvního vztahu s jejich dodavatelem, a jednak odmítnout udělit souhlas ve prospěch jiných provozovatelů. Tímto SEN omezila počet souhlasů udělených zákazníky chráněného trhu k obdržení obchodních nabídek navržených konkurenčními subjekty. U všech zákazníků chráněného trhu, kteří souhlasili s obdržením obchodních nabídek skupiny ENEL, kteří v období od roku 2012 do roku 2015 průměrně představovali přibližně 500 000 zákazníků ročně, tedy více než dvojnásobek průměrné klientely prvních tří hlavních soutěžitelů, 70 % zákazníků souhlasilo s obdržením pouze nabídky skupiny ENEL oproti 30 %, kteří rovněž souhlasili s obdržením nabídek soutěžitelů. 12 Informace týkající se zákazníků chráněného trhu, kteří souhlasili s obdržením obchodních nabídek skupiny ENEL, byly následně zařazeny na seznamy (dále jen „seznamy SEN“), které byly předány společnosti EE prostřednictvím smluv o pronájmu za úplatu. Vzhledem k tomu, že obsahovaly informace, které nelze nalézt jinde, a sice příslušnost uživatelů ke „službě lepší ochrany“, měl AGCM za to, že tyto seznamy SEN mají strategickou a nenahraditelnou hodnotu, neboť umožňují cílené obchodní akce. 13 Uvedené seznamy SEN používala společnost EE, která rozesílala obchodní nabídky určené výlučně tomuto typu zákazníků, jako je obchodní nabídka „Sempre Con Te“ („Stále s tebou“), nabízená v období od 20. března do 1. června 2017, čímž se projevila strategie vyloučení. Podle AGCM použití seznamů SEN umožnilo EE, aby svým soutěžitelům odňala podstatnou část – tedy více než 40 % – „sporné poptávky“ zákazníků přecházejících z chráněného trhu na volný trh. 14 Podle sporného rozhodnutí kontaktoval pouze jeden soutěžitel společnosti EE společnost SEN za účelem získání seznamů SEN obsahujících údaje o zákaznících, kteří souhlasili s obdržením nabídek od jiných podniků. Dotčená společnost, která uvedla, že věděla o uvedení těchto seznamů do prodeje pouze prostřednictvím prohlížení internetové stránky společnosti SEN, nakonec upustila od jejich nabytí. Jiné společnosti, které již řadu let působí na relevantním trhu, uvedly, že nebyly o této obchodní příležitosti nikdy informovány. 15 ENEL, SEN a EE podaly proti spornému rozhodnutí samostatné žaloby k Tribunale amministrativo regionale per il Lazio (správní soud regionu Lazio, Itálie), soudu prvního stupně. 16 Rozsudky ze dne 17. října 2019 tento soud sice konstatoval existenci zneužití dominantního postavení, ale žalobám podaným společnostmi EE a SEN částečně vyhověl, pokud jde o dobu trvání údajného zneužívání a kritéria použitá pro výpočet pokuty. V rámci splnění povinností vyplývajících z těchto rozsudků AGCM snížil výši pokuty na 27 529 786,46 eura. Uvedený soud naproti tomu žalobu podanou společností ENEL v plném rozsahu zamítl. 17 Uvedené tři společnosti podaly proti uvedeným rozsudkům samostatná odvolání k předkládajícímu soudu, u něhož se domáhaly zrušení této pokuty nebo podpůrně snížení její výše. 18 Na podporu svého odvolání společnosti ENEL, SEN a EE poukazují zaprvé na neexistenci důkazu o zneužívající povaze jejich jednání a zejména o způsobilosti tohoto jednání vyvolat protisoutěžní účinek vyloučení, byť jen potenciálně. 19 Tvrdí především, že pouhé zařazení jména zákazníka na telemarketingový seznam za účelem propagace služeb dceřiných společností nepředstavuje zneužívající jednání, neboť s sebou nenese žádný závazek ohledně dodávek a nebrání zákazníkovi, aby se objevil na jiných seznamech, přijímal obchodní zprávy a kdykoli si zvolil nebo změnil, i několikrát, dodavatele. 20 Dále tvrdí, že využití seznamů SEN nemohlo umožnit rychlý a masový přechod zákazníků od společnosti SEN ke společnosti EE. Mezi březnem a květnem 2017, tedy pouhými dvěma měsíci mezi představením nabídky „Sempre Con Te“ a ukončením prodeje po telefonu (teleselling outbound), totiž společnost EE získala použitím seznamů SEN pouze 478 zákazníků, tedy 0,002 % uživatelů služby lepší ochrany a 0,001 % celkového počtu uživatelů elektřiny. 21 Kromě toho AGCM nezkoumal hospodářské důkazy předložené společnostmi ENEL, SEN a EE, které prokazují, že zjištěná jednání nemohla způsobit – ani nezpůsobila – omezující účinky na hospodářskou soutěž. V tomto ohledu jsou pozitivní výsledky, které EE zaznamenala při získávání zákazníků, na něž se vztahovala služba nejlepší ochrany, způsobeny dvěma naprosto legálními faktory, které mohou poskytnout alternativní a přesvědčivější vysvětlení než vysvětlení obhajované AGCM, a sice jednak skutečnost, že výkonnost na otevřeném trhu byla u společností skupiny ENEL lepší, a jednak schopnost ochranné známky ENEL přilákat zákazníky. 22 Konečně seznamy SEN nejsou strategické ani nenahraditelné, jelikož na trhu existují obdobné seznamy zákazníků služby lepší ochrany, které jsou úplnější a levnější. 23 Zadruhé společnost ENEL zpochybnila použití prosté domněnky AGCM, na níž je založena její odpovědnost jako mateřské společnosti. V tomto ohledu tvrdí, že od roku 2014 byla skupina ENEL restrukturalizována a její rozhodovací procesy byly decentralizované. V tomto novém organizačním kontextu bylo funkcí ENEL, mateřské společnosti a hlavy skupiny, pouze podporovat synergie a nejlepší postupy mezi různými provozními společnostmi, aniž si ponechala rozhodovací úlohu. 24 Podle předkládajícího soudu, který projednávání všech tří odvolání v původním řízení spojil, není pochyb o tom, že skupina ENEL má dominantní postavení na relevantním trhu. Naproti tomu pojem „zneužití“, zejména pokud jde o taková „atypická“ zneužití, jako je zneužití, jehož cílem je zabránit rozšiřování nebo diverzifikaci nabídky soutěžitelů, vyvolává výkladové problémy, jelikož jednak článek 102 SFEU nenabízí vyčerpávající kritéria pro použití a jednak tradiční rozlišení mezi zneužívajícím jednáním a jednáním spočívajícím ve vyloučení z trhu není relevantní. Konkrétně vyvstává otázka, zda je třeba zohlednit strategii podniku v dominantním postavení, pokud jako v projednávaném případě měl tento podnik za cíl zabránit odchodu zákazníků k soutěžitelům, jakož i skutečnost, že jednání tohoto podniku bylo samo o sobě legální, jelikož v projednávaném případě byly seznamy SEN podle předkládajícího soudu získány zákonným způsobem. 25 Předkládající soud se zabývá také tím, zda postačuje, aby dotčené jednání mohlo vyloučit soutěžitele z relevantního trhu, jelikož tato skupina předložila během šetření hospodářské studie s cílem prokázat, že její jednání nemělo konkrétní účinky vyloučení. 26 Konečně zneužití dominantního postavení skupinou společností vyvolává otázku, zda musí být prokázána aktivní koordinace mezi jednotlivými společnostmi působícími v rámci téže skupiny, nebo zda náležitost k této skupině postačuje ke konstatování přispění ke zneužití, byť ze strany společnosti skupiny, která se zneužívajícího jednání nedopustila. 27 Za těchto okolností se Consiglio di Stato (Státní rada, Itálie) rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky: „1) Může být jednání, které zakládá zneužití dominantního postavení, samo o sobě zcela legální a kvalifikováno jako ‚zneužívající‘ pouze z důvodu (potenciálně) omezujícího účinku vyvolaného na referenčním trhu, nebo musí obsahovat také zvláštní protiprávní složku spočívající v použití ‚soutěžních metod (nebo prostředků) odlišných‘ od těch ‚běžných‘? V posledně uvedeném případě, na základě jakých kritérií lze stanovit hranici mezi ‚běžnou‘ a ‚narušenou‘ hospodářskou soutěží? 2) Je účelem zákazu zneužití maximalizovat blahobyt spotřebitelů, ve vztahu k němuž soud musí posoudit nastalé (nebo hrozící) snížení, nebo má zákaz protisoutěžního jednání za cíl zachovat samotnou strukturu hospodářské soutěže na trhu, aby se zabránilo hromadění hospodářské síly, jež je považováno v každém případě za škodlivé pro společenství? 3) Může dominantní podnik v případě zneužití dominantního postavení spočívajícího ve snaze zabránit zachování stávající úrovně hospodářské soutěže nebo jejímu zvyšování přesto prokázat, že – navzdory abstraktnímu potenciálu omezujícího účinku – jednání postrádá konkrétní škodlivost, a v případě kladné odpovědi, musí být článek 102 SFEU pro účely posouzení existence netypického zneužití spočívajícího ve vyloučení vykládán v tom smyslu, že orgán pro ochranu hospodářské soutěže má povinnost podrobně zkoumat ekonomické analýzy předložené účastníkem řízení ohledně konkrétní způsobilosti prošetřovaného jednání vyloučit jeho soutěžitele z trhu? 4) Musí být zneužití dominantního postavení posuzováno pouze z hlediska svých účinků (i když pouze potenciálních) na trh, bez ohledu na subjektivní pohnutku subjektu, nebo prokázání omezující záměru představuje parametr, který lze použít (i výlučně) k posouzení zneužívající povahy jednání dominantního podniku, nebo má toto prokázání subjektivního prvku význam pouze k přesunutí důkazního břemene na dominantní podnik (který by měl v tomto ohledu povinnost prokázat, že vylučující účinek chybí)? 5) Je v případě dominantního postavení, které má více podniků patřících do téže skupiny společností, náležitost k této skupině dostačující k předpokladu, že také podniky, které nejednaly zneužívajícím způsobem, se účastnily protiprávního jednání – takže orgánu pro ochranu hospodářské soutěže by stačilo prokázat vědomý paralelismus, i když bez koluze, podniků působících v rámci kolektivně dominantní skupiny, nebo je třeba (jako je tomu v případě zákazu kartelových dohod) prokázat, a to i nepřímo, konkrétní situaci koordinace a funkčních vazeb mezi různými [společnostmi] skupiny v dominantním postavení, zejména za účelem prokázání zapojení mateřské společnosti?“ K předběžným otázkám K přípustnosti 28 Několik zúčastněných zpochybnilo ve svých písemných vyjádřeních předložených Soudnímu dvoru přípustnost některých otázek. 29 Společnost AIGET má za to, že druhá otázka musí být prohlášena za nepřípustnou z důvodu, že je formulována obecně a není relevantní. Není totiž sporu o tom, že pokud by bylo prokázáno zneužití, které je skupině ENEL vytýkáno, bylo by takové povahy, že by vyloučilo soutěžitele z trhu a způsobilo újmu spotřebitelům. 30 Společnost Green Network SpA zpochybňuje přípustnost prvních čtyř otázek, jelikož se jí nezdají nezbytné pro vyřešení sporů v původním řízení, a v každém případě proto, že na ně Soudní dvůr již odpověděl. 31 Konečně AGCM a AIGET tvrdí, že nepřípustná je pátá otázka, která je hypotetická, neboť šetření vedené AGCM konstatovalo existenci strategie skupiny, jejímž cílem bylo převést zákazníky ze společnosti SEN na EE a zabránit tak jejich odchodu ke konkurenčním skupinám. 32 V těchto jednotlivých ohledech je třeba připomenout, že podle ustálené judikatury Soudního dvora je věcí pouze vnitrostátního soudu, jemuž byl spor předložen a jenž musí nést odpovědnost za soudní rozhodnutí, které bude vydáno, aby s ohledem na konkrétní okolnosti věci posoudil jak nezbytnost rozhodnutí o předběžné otázce pro vydání rozsudku, tak relevanci otázek, které Soudnímu dvoru klade. Týkají-li se tedy položené otázky výkladu unijního práva, je Soudní dvůr v zásadě povinen rozhodnout (rozsudek ze dne 15. července 2021, The Department for Communities in Northern Ireland, C‐709/20, EU:C:2021:602, bod 54 a citovaná judikatura). 33 Z toho vyplývá, že k otázkám týkajícím se unijního práva se váže domněnka relevance. Soudní dvůr smí rozhodnutí o předběžné otázce položené vnitrostátním soudem odmítnout pouze tehdy, pokud je zjevné, že žádaný výklad unijního práva nemá žádný vztah k realitě nebo předmětu sporu v původním řízení, jestliže se jedná o hypotetický problém nebo také pokud Soudní dvůr nedisponuje skutkovými nebo právními poznatky nezbytnými pro užitečnou odpověď na otázky, které jsou mu položeny (rozsudek ze dne 15. července 2021, The Department for Communities in Northern Ireland, C‐709/20, EU:C:2021:602, bod 55 a citovaná judikatura). 34 V projednávaném případě je třeba nejprve konstatovat, pokud jde o druhou otázku, že okolnost, že je tato otázka formulována obecně, nevylučuje, že může být relevantní pro řešení sporů v původním řízení. 35 Ostatně nepřísluší Soudnímu dvoru, nýbrž vnitrostátnímu soudu, aby zjistil skutečnosti, které vedly ke sporu v původním řízení, a vyvodil z nich důsledky pro rozhodnutí, které má vydat (rozsudek ze dne 10. března 2016, Safe Interenvíos, C‐235/14, EU:C:2016:154, bod 119). Pokud tedy vnitrostátní soud ve své žádosti uvádí skutkové a právní okolnosti nezbytné pro užitečnou odpověď na otázky, které jsou mu položeny, nemohou být tyto otázky prohlášeny za nepřípustné pouze z toho důvodu, že jsou formulovány obecně. 36 Pokud jde o údajný nedostatek zpochybnění způsobilosti údajného zneužití vyloučit z trhu soutěžitele skupiny ENEL a způsobit újmu spotřebitelům, i kdyby bylo prokázáno, nic to nemění na tom, že výklad cílů sledovaných článkem 102 SFEU by mohl být pro předkládající soud užitečný pro určení podmínek, které musí být splněny, aby bylo možné konstatovat zneužití dominantního postavení. 37 Pokud jde dále o relevanci první, třetí a čtvrté otázky, stačí uvést, že není zjevné, že žádaný výklad unijního práva nemá žádný vztah k realitě nebo předmětu sporu v původním řízení. Naopak s ohledem na okolnosti posledně uvedeného se zdá, že každá z těchto otázek může předkládajícímu soudu poskytnout vodítko, které mu umožní spor rozhodnout. Pokud jde o okolnost, že Soudní dvůr již o těchto otázkách rozhodl, je třeba připomenout, že vnitrostátnímu soudu není nijak zapovězeno, aby položil Soudnímu dvoru předběžné otázky, o jejichž zodpovězení nelze podle názoru jednoho z účastníků původního řízení rozumně pochybovat (rozsudek ze dne 14. října 2021, Viesgo Infraestructuras Energéticas, C‐683/19, EU:C:2021:847, bod 26). 38 Konečně pokud jde o pátou otázku, nelze vyloučit, že předkládající soud rozhodne jinak než sporné rozhodnutí. Nelze tedy mít za to, jak tvrdí AGCM a AIGET, že tato otázka zjevně nemá žádný vztah k realitě nebo předmětu sporů v původním řízení nebo že má hypotetickou povahu. 39 V důsledku toho musí být otázky položené Consiglio di Stato (Státní rada) považovány za přípustné. K věci samé K druhé otázce 40 Podstatou druhé otázky předkládajícího soudu, kterou je třeba přezkoumat na prvním místě, je, zda musí být článek 102 SFEU vykládán v tom smyslu, že za účelem prokázání, zda praktika představuje zneužití dominantního postavení, stačí, aby orgán pro hospodářskou soutěž prokázal, že tato praktika může narušit strukturu účinné hospodářské soutěže na relevantním trhu, nebo zda je třeba navíc nebo alternativně prokázat, že uvedená praktika může mít dopad na blahobyt spotřebitelů. 41 V tomto ohledu je třeba připomenout, že článek 102 SFEU je součástí souboru pravidel, která tím, že mají za cíl zabránit narušení hospodářské soutěže na úkor obecného zájmu, individuálních podniků a spotřebitelů, přispívají k blahobytu v Evropské unii (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 17. února 2011, TeliaSonera Sverige, C‐52/09, EU:C:2011:83, body 21 a 22). 42 Z tohoto důvodu je článek 102 SFEU vyjádřením obecného cíle sledovaného čl. 3 odst. 1 písm. b) SFEU pro činnost Unie, a sice stanovení pravidel hospodářské soutěže nezbytných pro fungování vnitřního trhu (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 2. dubna 2009, France Télécom v. Komise, C‐202/07 P, EU:C:2009:214, bod 103, a ze dne 14. října 2010, Deutsche Telekom v. Komise, C‐280/08 P, EU:C:2010:603, bod 170). 43 Zásadní povaha ustanovení Smlouvy o FEU v oblasti hospodářské soutěže vyplývá rovněž z protokolu (č. 27) o vnitřním trhu a hospodářské soutěži, který podle článku 51 SEU tvoří nedílnou součást Smluv a podle něhož vnitřní trh zahrnuje systém zajišťující, aby hospodářská soutěž nebyla narušována (rozsudek ze dne 17. listopadu 2011, Komise v. Itálie, C‐496/09, EU:C:2011:740, bod 60). 44 Mezi těmito pravidly je podle ustálené judikatury cílem specificky stanoveným v článku 102 SFEU zabránit tomu, aby jednání podniku v dominantním postavení vedlo k újmě spotřebitelů k tomu, aby prostřednictvím jiných prostředků nebo zdrojů, než které jsou používány v běžné hospodářské soutěži, bránily zachování stupně hospodářské soutěže existujícího na trhu nebo rozvoji této hospodářské soutěže [v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 13. února 1979, Hoffmann-La Roche v. Komise, 85/76, EU:C:1979:36, bod 91; ze dne 27. března 2012, Post Danmark, C‐209/10, EU:C:2012:172, bod 24, jakož i ze dne 30. ledna 2020, Generics (UK) a další, C‐307/18, EU:C:2020:52, bod 148 a citovaná judikatura]. V tomto smyslu, jak konstatoval Soudní dvůr, má toto ustanovení za cíl postihovat nejen jednání, která mohou způsobit přímou újmu spotřebitelům, ale rovněž jednání, která jim způsobují nepřímou újmu prostřednictvím ohrožení struktury účinné hospodářské soutěže (v tomto smyslu viz zejména rozsudky ze dne 15. března 2007, British Airways v. Komise, C‐95/04 P, EU:C:2007:166, body 106 a 107, jakož i ze dne 17. února 2011, TeliaSonera Sverige, C‐52/09, EU:C:2011:83, bod 24). 45 Naproti tomu, jak již Soudní dvůr zdůraznil, uvedené ustanovení nebrání tomu, aby z relevantního trhu odešli nebo se dostali na jeho okraj soutěžitelé, kteří jsou méně výkonní, a tudíž pro spotřebitele méně zajímaví zejména z hlediska ceny, výběru, kvality nebo inovací (rozsudek ze dne 6. září 2017, Intel v. Komise, C‐413/14 P, EU:C:2017:632, bod 134 a citovaná judikatura). 46 Z toho vyplývá, jak uvedl generální advokát v bodě 100 stanoviska, že blahobyt spotřebitelů – jak zprostředkovatelů, tak konečných spotřebitelů – musí být považován za konečný cíl odůvodňující zásah práva hospodářské soutěže za účelem postihování zneužití dominantního postavení na vnitřním trhu nebo jeho podstatné části. Z toho důvodu, jak již Soudní dvůr rozhodl, podnik s dominantním postavením může prokázat, že vylučující jednání nespadá pod zákaz stanovený v článku 102 SFEU, zejména tím, že prokáže, že účinky, které toto jednání může mít, jsou vyváženy, nebo dokonce převáženy, výhodami z hlediska efektivnosti, z nichž mají prospěch rovněž spotřebitelé, zejména z hlediska ceny, výběru, kvality nebo inovací [v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 6. září 2017, Intel v. Komise, C‐413/14 P, EU:C:2017:632, body 134 a 140, jakož i ze dne 30. ledna 2020, Generics (UK) a další, C‐307/18, EU:C:2020:52, bod 165 a citovaná judikatura]. 47 Orgán pro hospodářskou soutěž tedy unese své důkazní břemeno, pokud prokáže, že jednání podniku v dominantním postavení může použitím jiných prostředků nebo zdrojů, než které jsou používány v běžné hospodářské soutěži, narušit strukturu účinné hospodářské soutěže, aniž je nezbytné, aby prokázal, že uvedená praxe může mimo jiné způsobit přímou újmu spotřebitelům. Dotčený podnik v dominantním postavení se však může vyhnout zákazu uvedenému v článek 102 SFEU tím, že prokáže, že účinek vyloučení, který může vyplývat z dotčené praktiky, je vyvážen, nebo dokonce převážen kladnými účinky pro spotřebitele. 48 S ohledem na výše uvedené úvahy je třeba na druhou otázku odpovědět tak, že článek 102 SFEU musí být vykládán v tom smyslu, že k prokázání, že určité jednání představuje zneužití dominantního postavení, stačí, aby orgán pro hospodářskou soutěž prokázal, že tato praktika může narušit strukturu účinné hospodářské soutěže na relevantním trhu, ledaže dotčený dominantní podnik prokáže, že protisoutěžní účinky, které mohou z uvedené praktiky vyplynout, jsou vyváženy, či dokonce převáženy pozitivními účinky pro spotřebitele, zejména z hlediska ceny, výběru, kvality nebo inovací. K třetí otázce 49 Podstatou třetí otázky předkládajícího soudu, kterou je třeba přezkoumat na druhém místě, je, zda musí být článek 102 SFEU vykládán v tom smyslu, že pro účely prokázání zneužívající povahy jednání podniku v dominantním postavení musí být považovány za relevantní skutečnosti předložené tímto podnikem, jejichž cílem je

cs

caselaw

EU

prokázat, že navzdory abstraktní způsobilosti tohoto jednání vyvolat omezující účinky, uvedené jednání konkrétně takové účinky nevyvolalo, a pokud ano, zda je orgán pro hospodářskou soutěž povinen tyto skutečnosti důkladně přezkoumat. 50 Rovnou je třeba uvést, že pokud jde o vylučovací praktiky, což je kategorie, do které patří jednání tvrzená ve sporech v původních řízeních, vyplývá z judikatury Soudního dvora, že zneužívající povaha takových praktik zejména předpokládá, že tato jednání mohou omezit hospodářskou soutěž, a zejména vyvolat vytýkané účinky vyloučení z trhu [rozsudek ze dne 30. ledna 2020, Generics (UK) a další, C‐307/18, EU:C:2020:52, bod 154 a citovaná judikatura]. 51 V důsledku toho v případě, kdy podnik v dominantním postavení během správního řízení tvrdí, že jeho jednání nebylo způsobilé omezit hospodářskou soutěž, musí dotyčný orgán pro hospodářskou soutěž přezkoumat, zda za okolností projednávaného případu dotčené jednání takovou způsobilost skutečně mělo (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 6. září 2017, Intel v. Komise, C‐413/14 P, EU:C:2017:632, body 138 a 140). 52 V tomto kontextu v souladu s právem být vyslechnut, které podle ustálené judikatury představuje obecnou zásadu unijního práva, která se použije, pokud správní orgán zamýšlí přijmout akt proti určité osobě, který nepříznivě zasahuje do jejího právního postavení, mají orgány pro hospodářskou soutěž zejména povinnost vyslechnout dotyčný podnik, což znamená, že věnují veškerou požadovanou pozornost připomínkám, které předložil, a pečlivě a nestranně přezkoumají všechny relevantní skutečnosti projednávaného případu, a zejména důkazy předložené tímto podnikem (obdobně viz rozsudek ze dne 16. října 2019, Glencore Agriculture Hungary, C‐189/18, EU:C:2019:861, body 39 až 42). 53 Je však třeba připomenout, že kvalifikace praktiky podniku v dominantním postavení jako zneužití nevyžaduje prokázání, v případě praktiky takového podniku, která směřuje k vyloučení jeho soutěžitelů z dotčeného trhu, že svého výsledku dosáhl, a tedy prokázání konkrétního vylučujícího účinku na trhu. Cílem článku 102 SFEU je totiž postihovat skutečnost, že jeden nebo více podniků zneužívají dominantní postavení na vnitřním trhu nebo jeho podstatné části, nezávisle na tom, zda se takové využívání ukázalo jako úspěšné, či nikoli (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 30. ledna 2020, České dráhy v. Komise, C‐538/18 P a C‐539/18 P, nezveřejněný, EU:C:2020:53, bod 70 a citovaná judikatura). 54 Přitom ačkoli, jak zdůrazňuje bod 20 sdělení Evropské komise nazvaný „Pokyny k prioritám Komise v oblasti prosazování práva při používání článku [102 SFEU] na zneužívající chování dominantních podniků vylučující ostatní soutěžitele“ (Úř. věst. 2009, C 45, s. 7), pokud chování trvalo dostatečně dlouhou dobu, může tržní výkonnost dominantního podniku a jeho soutěžitelů poskytnout přímý důkaz o vylučujícím účinku dotčeného jednání, opačná okolnost, že určité jednání nemělo konkrétní protisoutěžní účinky, nemůže vyloučit, i když od tohoto jednání uplynula dlouhá doba, že mělo takovou způsobilost v době, kdy bylo prováděno. Takový nedostatek účinků by totiž mohl vyplývat z jiných příčin a být způsoben zejména změnami, ke kterým došlo na relevantním trhu od okamžiku zahájení uvedeného jednání, nebo neschopností podniku v dominantním postavení realizovat strategii, z níž takové jednání vycházelo. 55 Důkaz předložený podnikem v dominantním postavení o neexistenci konkrétních vylučujících účinků nemůže být sám o sobě považován za dostatečný pro vyloučení použití článku 102 SFEU. 56 Tato okolnost však může představovat nepřímý důkaz, že dotčené jednání nemohlo mít tvrzené účinky vyloučení z trhu. Tento neúplný důkaz však musí dotyčný podnik doplnit důkazy, které mají prokázat, že tato neexistence konkrétních účinků byla skutečně důsledkem nezpůsobilosti uvedeného jednání vyvolat takové účinky. 57 Z toho vyplývá, že v projednávané věci okolnost, o kterou se dotčené společnosti opírají za účelem zpochybnění zneužití dominantního postavení, že společnost EE získala použitím seznamů SEN sotva 478 zákazníků, tedy 0,002 % zákazníků chráněného trhu, nemůže být sama o sobě považována za dostačující k prokázání, že dotčená praxe neměla způsobilost vyvolat účinek vyloučení z trhu. 58 S ohledem na všechny výše uvedené úvahy je třeba na třetí otázku odpovědět tak, že článek 102 SFEU musí být vykládán v tom smyslu, že pro účely vyloučení zneužívající povahy jednání podniku v dominantním postavení musí být považován za nedostačující samotný důkaz, předložený dotčeným podnikem, že toto jednání nemělo konkrétní omezující účinky. Tato skutečnost může představovat nepřímý důkaz o nezpůsobilosti dotčeného jednání vyvolat protisoutěžní účinky, který však musí být doplněn dalšími důkazy, které tuto nezpůsobilost mají prokázat. Ke čtvrté otázce 59 Podstatou čtvrté otázky předkládajícího soudu, kterou je třeba zkoumat na třetím místě, je, zda článek 102 SFEU musí být vykládán v tom smyslu, že existence zneužívající praktiky vyloučení z trhu podnikem v dominantním postavení musí být posuzována pouze na základě způsobilosti tohoto jednání vyvolat protisoutěžní účinky, nebo zda je třeba zohlednit úmysl dotyčného podniku omezit hospodářskou soutěž. 60 V tomto ohledu je třeba připomenout, že zneužití dominantního postavení zakázané článkem 102 SFEU je objektivním pojmem [viz zejména rozsudky ze dne 30. ledna 2020, Generics (UK) a další, C‐307/18, EU:C:2020:52, bod 148, jakož i ze dne 25. března 2021, Deutsche Telekom v. Komise, C‐152/19 P, EU:C:2021:238, bod 41]. 61 Jak bylo připomenuto v bodě 50 tohoto rozsudku, kvalifikace praktiky spočívající ve vyloučení z trhu jako zneužití závisí na účincích vyloučení, které tato praktika může nebo mohla vyvolat. Za účelem prokázání zneužívající povahy praktiky vyloučení z trhu musí orgán pro hospodářskou soutěž prokázat, že jednak tato praxe byla při svém provádění způsobilá vyvolat takový účinek vyloučení v tom smyslu, že mohla ztížit proniknutí soutěžitelů na trh nebo jejich udržení na relevantním trhu, a tím uvedená praktika mohla mít dopad na strukturu trhu, a jednak tato praxe spočívala na využití jiných prostředků, než které jsou používány v běžné hospodářské soutěži na základě výkonnosti. Žádná z těchto podmínek přitom v zásadě nevyžaduje prokázání úmyslu. 62 Za účelem konstatování zneužití dominantního postavení pro účely použití článku 102 SFEU tedy orgán pro hospodářskou soutěž není nikterak povinen prokázat existenci protisoutěžního záměru podniku v dominantním postavení (rozsudek ze dne 19. dubna 2012, Tomra Systems a další v. Komise, C‐549/10 P, EU:C:2012:221, bod 21). 63 Ačkoliv pro účely použití článku 102 SFEU není nikterak vyžadováno prokázání protisoutěžního záměru podniku v dominantním postavení, představuje důkaz takového záměru, přestože není sám o sobě dostačující, skutkovou okolnost, jež může být vzata na zřetel pro účely zjištění zneužití dominantního postavení (rozsudek ze dne 30. ledna 2020, Generics (UK) a další, C‐307/18 P, EU:C:2020:52, bod 162 a citovaná judikatura). 64 S ohledem na výše uvedené úvahy je třeba na čtvrtou otázku odpovědět tak, že článek 102 SFEU musí být vykládán v tom smyslu, že existence zneužívající praktiky vyloučení z trhu podnikem v dominantním postavení musí být posouzena na základě způsobilosti této praktiky vyvolat protisoutěžní účinky. Orgán pro hospodářskou soutěž není povinen prokázat úmysl dotčeného podniku vyloučit své soutěžitele z trhu prostřednictvím jiných prostředků nebo zdrojů, než které jsou používány v hospodářské soutěži na základě výkonnosti. Důkaz takového úmyslu nicméně představuje skutkovou okolnost, kterou lze zohlednit pro účely prokázání určení zneužití dominantního postavení. K první otázce 65 Podstatou první otázky předkládajícího soudu je, zda musí být článek 102 SFEU vykládán v tom smyslu, že jednání, které je kromě toho přípustné mimo rámec práva hospodářské soutěže, může být, pokud je prováděno podnikem v dominantním postavení, kvalifikováno jako „zneužití“ ve smyslu uvedeného ustanovení pouze na základě svých potenciálně protisoutěžních účinků, nebo zda taková kvalifikace navíc vyžaduje, aby toto jednání bylo prováděno jinými prostředky nebo zdroji, než které jsou používány v běžné hospodářské soutěži. V tomto druhém případě si předkládající soud klade otázku ohledně kritérií umožňujících odlišit prostředky nebo zdroje, které jsou používány v běžné hospodářské soutěži, od prostředků nebo zdrojů, které jsou součástí narušené hospodářské soutěže. 66 V tomto ohledu je třeba připomenout, že článek 102 SFEU prohlašuje za neslučitelné s vnitřním trhem, a proto za zakázané, pokud to může ovlivnit obchod mezi členskými státy, aby jeden nebo více podniků zneužívaly dominantního postavení na vnitřním trhu nebo jeho podstatné části. 67 Podle ustálené judikatury je pojem „zneužití“ ve smyslu článek 102 SFEU založen na objektivním posouzení dotčeného jednání. Protiprávnost zneužívajícího jednání ve smyslu tohoto ustanovení nezávisí na kvalifikaci tohoto jednání v jiných oblastech práva (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 6. prosince 2012, AstraZeneca v. Komise, C‐457/10 P, EU:C:2012:770, bod 74 a 132). 68 Konkrétně, jak vyplývá z bodu 44 tohoto rozsudku, tento pojem označuje veškeré praktiky, které mohou prostřednictvím jiných zdrojů, než které jsou používány v běžné hospodářské soutěži, narušit strukturu účinné hospodářské soutěže. Jeho cílem je tedy postihovat jednání podniku v dominantním postavení, které na trhu, kde je právě v důsledku přítomnosti dotčeného podniku již oslabena míra hospodářské soutěže, brání, prostřednictvím jiných prostředků, než které jsou používány v běžné hospodářské soutěži výrobků nebo služeb na základě plnění hospodářských subjektů, zachování stupně hospodářské soutěže dosud existujícího na trhu nebo rozvoji této hospodářské soutěže [rozsudek ze dne 13. února 1979, Hoffmann-La Roche v. Komise, 85/76, EU:C:1979:36, bod 91, a rozsudek ze dne 25. března 2021, Deutsche Telekom v. Komise, C‐152/19 P, EU:C:2021:238, bod 41]. 69 Pokud jde o praktiky, které jsou předmětem sporů v původních řízeních, jak bylo uvedeno v bodě 50 tohoto rozsudku, jejich zneužívající povaha předpokládá, že měly způsobilost vyvolat účinky vyloučení z trhu, na kterých spočívá sporné rozhodnutí. 70 Je pravda, že takové účinky nesmějí být čistě hypotetické (rozsudek ze dne 6. října 2015, Post Danmark, C‐23/14, EU:C:2015:651, bod 65). V důsledku toho nelze určitou praktiku kvalifikovat jako zneužívající, pokud zůstala ve stavu návrhu, aniž byla provedena. Kromě toho se orgán pro hospodářskou soutěž nemůže opírat o účinky, které by tato praktika mohla vyvolat, pokud by nastaly určité zvláštní okolnosti, které nepanovaly na trhu v okamžiku jejího provádění a jejichž existence se tehdy jevila jako málo pravděpodobná. 71 Naproti tomu pro přijetí takové kvalifikace stačí, že tato praktika měla v průběhu období, ve kterém byla prováděna, způsobilost vyvolat účinek vyloučení ve vztahu k přinejmenším stejně výkonným soutěžitelům, jako je podnik v dominantním postavení (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 6. října 2015, Post Danmark, C‐23/14, EU:C:2015:651, bod 66 a citovaná judikatura). 72 Vzhledem k tomu, že zneužívající povaha jednání nezávisí na formě, kterou má nebo mělo, ale předpokládá, že uvedené jednání omezilo nebo mohlo omezit hospodářskou soutěž, a zejména mohlo při svém provádění mít vytýkané účinky vyloučení z trhu, musí být tato podmínka posuzována s ohledem na všechny relevantní skutkové okolnosti [viz zejména rozsudky ze dne 30. ledna 2020, Generics (UK) a další, C‐307/18, EU:C:2020:52, bod 154, jakož i ze dne 25. března 2021, Slovak Telekom v. Komise, C‐165/19 P, EU:C:2021:239, bod 42]. 73 Jak bylo připomenuto v bodě 45 tohoto rozsudku, cílem článku 102 SFEU však není zabránit podniku, aby na základě vlastní výkonnosti, zejména z důvodu svých dovedností a schopností, získal dominantní postavení na trhu, ani zajistit, aby na trhu zůstali méně výkonní soutěžitelé, než podnik s takovým postavením. Každý účinek vyloučení z trhu totiž nemusí nutně narušovat hospodářskou soutěž, neboť hospodářská soutěž na základě výkonnosti může z povahy věci vést k tomu, že soutěžitelé, kteří jsou méně výkonní, a tedy pro spotřebitele méně zajímaví zejména z hlediska ceny, výběru, kvality nebo inovací, odejdou z trhu nebo se dostanou na jeho okraj (rozsudek ze dne 6. září 2017, Intel v. Komise, C‐413/14 P, EU:C:2017:632, body 133 a 134). 74 Nicméně podniky v dominantním postavení mají bez ohledu na příčiny takového postavení zvláštní odpovědnost nezasahovat svým jednáním do účinné a nenarušené hospodářské soutěže na vnitřním trhu (viz zejména rozsudky ze dne 9. listopadu 1983, Nederlandsche Banden-Industrie-Michelin v. Komise, 322/81, EU:C:1983:313, bod 57, a ze dne 6. září 2017, Intel v. Komise, C‐413/14 P, EU:C:2017:632, bod 135). 75 V důsledku toho, i když se podniky v dominantním postavení mohou bránit proti soutěžitelům, musí tak učinit za použití prostředků, které jsou součástí „běžné“ hospodářské soutěže, tedy soutěže založené na výkonnosti. 76 Naproti tomu tyto podniky nemohou ztížit proniknutí stejně výkonných soutěžitelů na dotčený trh, nebo jejich udržení na tomto trhu za použití jiných prostředků, než které jsou používány v hospodářské soutěži na základě výkonnosti. Zejména se musí zdržet využití svého dominantního postavení za účelem rozšíření své činnosti na další trh jiným způsobem, než prostředky, které jsou používány v hospodářské soutěži založené na výkonnosti (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 3. října 1985, CBEM, 311/84, EU:C:1985:394, bod 25; ze dne 14. listopadu 1996, Tetra Pak v. Komise, C‐333/94, EU:C:1996:436, bod 25, jakož i ze dne 17. února 2011, TeliaSonera Sverige, C‐52/09, EU:C:2011:83, bod 87). 77 Za jiný prostředek než ty, které jsou součástí hospodářské soutěže založené na výkonnosti, musí být považována každá praktika, na jejímž provádění nemá dominantní podnik jiný hospodářský zájem, než je zájem vyloučit své soutěžitele, aby mohl následně zvýšit své ceny a těžit ze svého monopolního postavení (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 3. července 1991, AKZO v. Komise, C‐62/86, EU:C:1991:286, bod 71). 78 Totéž platí, jak uvedl generální advokát v bodech 69 až 71 stanoviska, o jednání, které nemůže být prováděno hypotetickým soutěžitelem, který, byť stejně výkonný, nezaujímá dominantní postavení na relevantním trhu, neboť toto jednání spočívá zejména na využívání zdrojů nebo prostředků vlastních držiteli takového postavení. 79 Relevance faktické či racionální nemožnosti pro hypotetického stejně výkonného soutěžitele, který však není v dominantním postavení, napodobit dotčené jednání za účelem určení, zda se toto jednání zakládá na prostředcích hospodářské soutěže založené na výkonnosti, vyplývá z judikatury týkající se jak tarifních, tak netarifních praktik. 80 Pokud jde o první z těchto dvou kategorií praktik, která zahrnuje věrnostní slevy, praktiky nízkých cen ve formě selektivních cen nebo predátorských cen, jakož i praktiky stlačování marží, z judikatury vyplývá, že tyto praktiky se obecně posuzují za použití takzvaného testu „stejně výkonného soutěžitele“, jehož cílem je právě posoudit schopnost takového soutěžitele, posuzovaného abstraktně, reprodukovat chování podniku v dominantním postavení (viz zejména rozsudek ze dne 17. února 2011, TeliaSonera Sverige, C‐52/09, EU:C:2011:83, body 41 až 43). 81 Je pravda, že tento test je pouze jedním ze způsobů prokázání, že podnik v dominantním postavení použil jiné prostředky, než které jsou součástí „běžné“ hospodářské soutěže, takže orgány pro hospodářskou soutěž nemají povinnost systematicky vycházet z takového testu za účelem konstatování zneužívající povahy tarifní praktiky (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 6. října 2015, Post Danmark, C‐23/14, EU:C:2015:651, bod 57). 82 Nicméně obecný význam přisuzovaný uvedenému testu, je-li proveditelný, přesto prokazuje, že neschopnost hypotetického stejně výkonného soutěžitele napodobit chování dominantního podniku představuje, pokud jde o praktiky vyloučení z trhu, jedno z kritérií umožňujících určit, zda toto jednání musí být považováno za založené na použití prostředků, které jsou součástí běžné hospodářské soutěže, či nikoliv. 83 Pokud jde o druhou kategorii praktik uvedených v bodě 79 tohoto rozsudku, a sice netarifní praktiky, jako je odmítnutí dodávat zboží nebo služby, Soudní dvůr zdůraznil, že volba dominantního podniku vyhradit si vlastní distribuční síť není odmítnutím dodávek v rozporu s článkem 102 SFEU právě proto, že soutěžitel může vytvořit podobnou síť pro distribuci vlastních výrobků (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 26. listopadu 1998, Bronner, C‐7/97, EU:C:1998:569, body 44 a 45). 84 Pokud orgán pro hospodářskou soutěž prokáže, že jednání podniku v dominantním postavení může nepříznivě ovlivnit účinnou a nenarušenou hospodářskou soutěž na vnitřním trhu, může tento podnik k tomu, aby dotčené jednání nebylo považováno za zneužití dominantního postavení, prokázat, že dané jednání je nebo bylo objektivně odůvodněno buď určitými okolnostmi dané věci, které musí být mimo vliv dotyčného podniku (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 17. února 2011, TeliaSonera Sverige, C‐52/09, EU:C:2011:83, body 31 a 75), nebo s ohledem na konečný cíl sledovaný článkem 102 SFEU zájmem spotřebitelů [v tomto smyslu viz zejména rozsudek ze dne 30. ledna 2020, Generics (UK) a další, C‐307/18, EU:C:2020:52, bod 165]. 85 Pokud jde o tento druhý případ, je třeba zdůraznit, že pojem „hospodářská soutěž na základě výkonnosti“ v zásadě odkazuje na situaci hospodářské soutěže, z níž mají spotřebitelé prospěch v podobě nižších cen, vyšší kvality a širší volby nového nebo výkonnějšího zboží a služeb. Jak uvedl generální advokát v bodě 62 stanoviska, za spadající do hospodářské soutěže na základě výkonnosti je tak třeba považovat jednání, jejichž účinkem je rozšíření volby spotřebitelů uvedením nových výrobků na trh nebo zvýšením množství nebo kvality již nabízených výrobků. 86 V takovém případě může dominantní podnik odůvodnit jednání, na které by se mohl vztahovat zákaz stanovený v článku 102 SFEU, tím, že prokáže, že účinek vyloučení, který jeho chování mohlo způsobit, byl vyvážen, nebo dokonce převážen výhodami ve formě efektivnosti, ze které mají prospěch i spotřebitelé [v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 15. března 2007, British Airways v. Komise, C‐95/04 P, EU:C:2007:166, bod 86; ze dne 6. září 2017, Intel v. Komise, C‐413/14 P, EU:C:2017:632 bod 140, jakož i ze dne 30. ledna 2020, Generics (UK) a další, C‐307/18, EU:C:2020:52, bod 165]. 87 Pokud jde o spory v původním řízení, předkládajícím soudu přísluší posoudit, zda AGCM právně dostačujícím způsobem prokázal, že strategie prováděná podnikem ENEL v letech 2012 až 2017 mohla nepříznivě ovlivnit účinnou a nenarušenou hospodářskou soutěž na vnitřním trhu. Soudní dvůr mu však může pro účely tohoto posouzení poskytnout všechny prvky výkladu unijního práva, které pro něj mohou být užitečné [viz zejména rozsudky ze dne 16. července 2015, ČEZ Razpredelenie Bulgaria, C‐83/14, EU:C:2015:480, bod 62, a ze dne 6. října 2021, A (Překročení hranic na rekreačním plavidle), C‐35/20, EU:C:2021:813, bod 85]. 88 V projednávané věci ze spisu předloženého Soudnímu dvoru především vyplývá, že v návaznosti na oddělení jednotlivých činností podniku ENEL, který byl do té doby vertikálně integrovaný a měl monopolní postavení na trzích výroby, přenosu a distribuce elektřiny v Itálii, byla společnosti SEN svěřena správa zákazníků pouze na chráněném trhu v tomto členském státě. Bylo však nesporné, že chráněný trh nebude přetrvávat a po jeho zrušení v budoucnosti si dotčení zákazníci budou muset vybrat nového dodavatele. Kromě toho, aby se zabránilo převodu konkurenční výhody, odvětvová právní úprava povolovala převod obchodně citlivých informací mezi společnostmi, které prodávají elektřinu na chráněném trhu, a společnostmi působícími na volném trhu pouze, pokud poskytnutí těchto informací nebylo diskriminační. 89 Dále z údajů poskytnutých předkládajícím soudem vyplývá, že jednání uvedené ve sporném rozhodnutí v podstatě nespočívá v odmítnutí SEN umožnit soutěžitelům EE přístup k základní infrastruktuře, kterou představují kontaktní údaje zákazníků chráněného trhu, ale v rozhodnutí SEN předávat za úplatu určité obchodní informace, které měla ohledně svých zákazníků, zejména údaje o kontaktech, společnosti EE způsobem, který by byl nepříznivý, a tedy diskriminační ve vztahu k soutěžitelům této druhé společnosti na volném trhu, zatímco SEN měla dominantní postavení na chráněném trhu. 90 Konečně se zdá, že předkládající soud vychází z předpokladu, že přinejmenším SEN a EE tvořily jeden a tentýž podnik ve smyslu článku 102 SFEU. 91 S ohledem na tyto skutečnosti, které přísluší ověřit předkládajícímu soudu, se jeví vhodné připomenout, že za využívání jiných prostředků než těch, které jsou součástí hospodářské soutěže na základě výkonnosti, jelikož takové využívání spočívá ve využití prostředků, které jsou hypotetickému stejně výkonnému soutěžiteli, který však nemá dominantní postavení, v zásadě nepřístupné, je třeba považovat skutečnost, kdy podnik disponující výlučnými právy, jako je zákonné monopolní postavení, tato práva využil za účelem rozšíření dominantního postavení, které má na konkrétním trhu, neboť disponuje uvedenými právy na jiném trhu (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 17. července 2014, Komise v. DEI, C‐553/12 P, EU:C:2014:2083, body 45 až 47 a 66 až 68). 92 Z toho a fortiori vyplývá, že pokud podnik ztratí zákonný monopol, který předtím na trhu měl, musí se během celé fáze liberalizace tohoto trhu zdržet použití prostředků, kterými na základě svého bývalého monopolu disponoval, a které z tohoto důvodu nejsou k dispozici jeho soutěžitelům, za účelem zachování, jinak než na základě vlastní výkonnosti, dominantního postavení na nově liberalizovaném relevantním trhu. 93 Ve sporech v původním řízení tyto úvahy implikují, že podnik, který by společně tvořili přinejmenším společnosti SEN a EE, měl zvláštní odpovědnost zdržet se jakéhokoli chování na chráněném trhu, které by mohlo narušit strukturu účinné hospodářské soutěže na volném trhu, a zejména rozšířit na tento trh dominantní postavení, které měl na chráněném trhu, jinak než prostředky, které jsou součástí hospodářské soutěže na základě výkonnosti (obdobně viz rozsudek ze dne 3. října 1985, CBEM, 311/84, EU:C:1985:394, bod 27). 94 Je přitom nesporné, že možnost kontaktovat zákazníky chráněného trhu má pro každý podnik, který se chce vyvíjet na volném trhu, nepochybný hospodářský zájem. Vzhledem k tomu, že podnik, který společně tvořily SEN a EE, zamýšlel převést určité obchodní informace držené společností SEN ohledně její klientely za úplatu na společnost EE, měl uvedený podnik, aby nenarušil strukturu účinné hospodářské soutěže, rovněž nabídnout možnost přístupu k těmto informacím soutěžitelům EE za stejných podmínek pro rovnocenná plnění. 95 Je pravda, že s ohledem na právo na ochranu osobních údajů, které představuje základní právo zaručené čl. 8 odst. 1 Listiny základních práv Evropské unie (dále jen „Listina“), nelze společnosti v situaci společnosti SEN vytýkat, že nejdříve získala souhlas svých zákazníků s tím, že některé z jejich osobních informací budou takto předány. Stejně tak nelze takovou společnost považovat za odpovědnou za rozhodnutí části svých zákazníků povolit převod jejich osobních informací pouze ve prospěch určitých společností. 96 Avšak aby dostála zvláštní odpovědnosti, která jí přísluší z důvodu jejího dominantního postavení na chráněném trhu, měla společnost SEN za účelem předjímání přání třetí společnosti, která se chce rozvíjet na volném trhu, rovněž získat uvedené informace, nabízet svým zákazníkům, že obdrží nabídky společností, které nepatří do skupiny ENEL, a to nediskriminačním způsobem, zejména kontrolou toho, aby při shromažďování souhlasů nemohlo dojít k tomu, že seznamy převáděné na společnost EE budou výrazně rozsáhlejší než seznamy určené k prodeji soutěžitelům této společnosti. 97 V projednávaném případě neumožňují informace předané Soudnímu dvoru pochopit přesnou povahu diskriminačního zacházení identifikovaného AGCM. Ačkoli je totiž z předkládacího usnesení zřejmé, že společnost SEN žádala své zákazníky na chráněném trhu o souhlas s tím, aby dostávali obchodní nabídky od společností ze skupiny ENEL a od třetích osob „odděleně“, nelze z téhož popisu dostatečně jasně určit, zda se tento pojem vztahuje na skutečnost, že nabídky byly zaslány v různou dobu, nebo na skutečnost, že se objevily v různých částech téhož dokumentu, ani zda se stejná žádost o souhlas vztahovala na všechny třetí společnosti bez rozdílu, zda bylo možné souhlasit se zasíláním nabídek třetích společností, aniž bylo nutné souhlasit se zasíláním nabídek skupiny ENEL, nebo zda si zákazníci společnosti SEN mohli individuálně vybrat, které třetí společnosti jsou oprávněny zasílat jim obchodní nabídky, po vzoru toho, co bylo patrně stanoveno pro skupinu ENEL. 98 Je však třeba připomenout, že AGCM nese důkazní břemeno ohledně způsobilosti jednání společnosti SEN vyvolat skutečné nebo potenciální účinky vyloučení z trhu. Vzhledem k tomu, že tato způsobilost nesmí být čistě hypotetická, musel tedy AGCM k tomu, aby unesl důkazní břemeno, ve sporném rozhodnutí na základě důkazů, jako jsou studie chování, prokázat, že postup použitý společností SEN ke shromažďování souhlasu jejích zákazníků s předáním jejich údajů skutečně mohl zvýhodnit seznamy určené k převodu na společnost EE. 99 Pokud by předkládající soud konstatoval, že AGCM ve sporném rozhodnutí právně dostačujícím způsobem prokázal, že způsob, jakým SEN požádala o souhlas svých zákazníků s obdržením nabídek, byl zkreslený tak, aby zvýhodnil společnosti skupiny ENEL na úkor jejích soutěžitelů, existence takového zkreslení by vyloučila možnost mít za to, že rozdíl v množství informací obsažených v seznamech určených společnosti EE a v seznamech určených soutěžitelům byl způsoben lepším výkonem společností skupiny ENEL na volném trhu nebo větší přitažlivostí ochranné známky ENEL. Samotná existence tohoto zkreslení by totiž z definice znemožňovala určit existenci objektivních příčin rozdílů v poskytnutých souhlasech. Protože by v takovém případě uvedené zkreslení bylo důsledkem jednání společnosti SEN, měl by být rozdíl v počtu zákazníků na seznamech určených společnosti EE a na seznamech určených jejím soutěžitelům přičten společnosti SEN. 100 Z toho vyplývá, že společnost SEN takto převedla na společnost EE zdroj, který by mohl poskytnout komparativní výhodu podniku, který podle předpokladu uvedeného v bodě 90 tohoto rozsudku, přinejmenším tyto dvě společnosti vytvořily společně na volném trhu, ačkoli ze spisu vyplývá, že cílem procesu vzájemného oddělení činností ENEL bylo právě zabránit takovému převodu. Následné použití tohoto zdroje by tedy bylo třeba považovat za provádění praktiky, která měla přinejmenším zpočátku způsobilost vyvolat vylučující účinky na volném trhu. 101 Takové chování by však nutně nemohlo být přijato hypotetickým stejně výkonným soutěžitelem, neboť z důvodu postavení společnosti SEN na chráněném trhu v návaznosti na zrušení dřívějšího zákonného monopolu podniku ENEL nemohl žádný konkurenční podnik disponovat strukturou, která by mohla v takovém množství poskytnout kontaktní údaje zákazníků na chráněném trhu. 102 Z toho vyplývá, že v rozsahu, v němž se zneužití dominantního postavení posuzuje s ohledem na způsobilost dotčeného jednání vyvolat účinky vyloučení z trhu, a nikoli

cs

caselaw

EU

s ohledem na jeho konkrétní účinky, pokud by bylo prokázáno, že SEN požádala diskriminačním způsobem své zákazníky o souhlas s obdržením nabídek jednak od společností skupiny ENEL a jednak od jejích soutěžitelů, stačila by pouze tato okolnost k prokázání, že jednání podniku tvořeného přinejmenším společnostmi SEN a EE bylo způsobilé nepříznivě ovlivnit účinnou a nenarušenou hospodářskou soutěž. Takové zjištění nelze zpochybnit s ohledem na důvody, proč se žádný z uvedených soutěžitelů nerozhodl zakoupit informace, které mu byly nabídnuty, na schopnost společnosti EE přeměnit tuto komparativní výhodu v obchodní úspěch nebo na pečlivost, kterou mohly nebo by mohly konkurenční podniky vynaložit, jako je nákup souborů obsahujících údaje o zákaznících chráněného trhu od třetích stran, aby omezily škodlivé důsledky tohoto jednání. 103 S ohledem na výše uvedené je třeba na první otázku odpovědět tak, že článek 102 SFEU musí být vykládán v tom smyslu, že jednání, které je přípustné mimo oblast práva hospodářské soutěže, může být, pokud je prováděno podnikem v dominantním postavení, kvalifikováno jako „zneužití“ ve smyslu uvedeného ustanovení, pokud může vyvolat účinek vyloučení z trhu a pokud spočívá na použití jiných prostředků než těch, které jsou součástí hospodářské soutěže na základě výkonnosti. Jsou-li obě tyto podmínky splněny, může se dotčený podnik v dominantním postavení nicméně vyhnout zákazu uvedenému v článku 102 SFEU tím, že prokáže, že dotčené jednání bylo buď objektivně odůvodněné a přiměřené tomuto odůvodnění, nebo že bylo vyváženo, či dokonce převáženo výhodami ve formě efektivnosti, ze které mají prospěch rovněž spotřebitelé. K páté otázce 104 Podstatou páté otázky předkládajícího soudu je, zda musí být článek 102 SFEU vykládán v tom smyslu, že pokud je dominantní postavení zneužíváno jednou nebo více dceřinými společnostmi patřícími k jedné hospodářské jednotce, postačuje existence této jednotky k závěru, že za toto zneužití je rovněž odpovědná mateřská společnost, která se však na zneužívajícím jednání nepodílela, nebo zda je nezbytné prokázat, byť nepřímo, koordinaci mezi těmito různými společnostmi, a zejména prokázat účast mateřské společnosti. 105 Úvodem je třeba připomenout, že autoři Smlouvy o FEU se pro označení osoby, která porušila právo hospodářské soutěže, rozhodly použít pojem „podnik“, který v tomto kontextu označuje hospodářskou jednotku, i když z právního hlediska je tato hospodářská jednotka složena z více fyzických nebo právnických osob (rozsudek ze dne 27. dubna 2017, Akzo Nobel a další v. Komise, C‐516/15 P, EU:C:2017:314, bod 48). 106 Z této volby plyne, že pokud taková hospodářská jednotka poruší unijní pravidla hospodářské soutěže, musí nést za toto protiprávní jednání odpovědnost na základě zásady osobní odpovědnosti (rozsudek ze dne 25. března 2021, Deutsche Telekom v. Komise, C‐152/19 P, EU:C:2021:238, bod 73). 107 Nicméně vzhledem k tomu, že takové protiprávní jednání musí být přičteno právnické osobě, které lze uložit pokuty, použití pojmu „podnik“ a potažmo pojmu „hospodářská jednotka“ zakládá bez dalšího solidární odpovědnost mezi subjekty, které tvoří hospodářskou jednotku v okamžiku spáchání protiprávního jednání (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 6. října 2021, Sumal, C‐882/19, EU:C:2021:800, bod 44). 108 Pokud jsou právně odlišné osoby organizovány ve formě skupiny, podle ustálené judikatury tvoří jeden podnik, pokud neurčují své chování na relevantním trhu samostatně, ale zejména s ohledem na hospodářské, organizační a právní vazby, které je spojují s mateřskou společností, podléhají účinkům skutečného výkonu rozhodujícího vlivu této řídicí jednotky za tímto účelem (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 25. března 2021, Deutsche Telekom v. Komise, C‐152/19 P, EU:C:2021:238, bod 74 a 75). 109 Z ustálené judikatury rovněž vyplývá, že v konkrétním případě, kdy mateřská společnost vlastní přímo nebo nepřímo veškerý nebo téměř veškerý kapitál dceřiné společnosti, která porušila unijní pravidla hospodářské soutěže, lze předpokládat skutečný výkon rozhodujícího vlivu mateřskou společností (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 15. dubna 2021, Italmobiliare a další v. Komise, C‐694/19 P, nezveřejněný, EU:C:2021:286, bod 55). 110 Taková domněnka je však vyvratitelná (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 8. května 2013, Eni v. Komise, C‐508/11 P, EU:C:2013:289, bod 47). Jak totiž zdůraznil Soudní dvůr, tuto domněnku nezakládá držení takového procentního podílu základního kapitálu dceřiné společnosti, nýbrž míra ovládání, kterou toto držení s sebou nese (rozsudek ze dne 27. ledna 2021, The Goldman Sachs Group v. Komise, C‐595/18 P, EU:C:2021:73, bod 35). Skutečnost, že jedna společnost vlastní téměř veškerý základní kapitál jiné společnosti, i když představuje velmi silnou indicii ve prospěch držení takové kontroly, přitom neumožňuje s jistotou vyloučit, že rozhodovací pravomoc může mít samostatně nebo společně jedna nebo více jiných osob, neboť právě vlastnictví základního kapitálu může být odděleno od hlasovacích práv. 111 Z výše připomenuté judikatury ostatně vyplývá, že k tomu, aby mateřská společnost tvořila se svou dceřinou společností jeden a tentýž podnik, musí mateřská společnost vykonávat kontrolu nad chováním své dceřiné společnosti, což lze prokázat buď tím, že mateřská společnost má schopnost vykonávat rozhodující vliv na chování dceřiné společnosti a že mimoto tento vliv skutečně vykonávala, nebo že tato dceřiná společnost neurčuje samostatně své chování na trhu, ale že v zásadě uplatňuje pokyny, které jsou jí uděleny mateřskou společností, zejména s ohledem na ekonomické, organizační a právní vazby mezi oběma právními subjekty (viz zejména rozsudek ze dne 25. března 2021, Deutsche Telekom v. Komise, C‐152/19 P, EU:C:2021:238, body 94 a 95). 112 V důsledku toho musí mít mateřská společnost rovněž možnost vyvrátit domněnku uvedenou v bodě 109 tohoto rozsudku tím, že prokáže, že ačkoli vlastnila celý nebo téměř celý kapitál jiné společnosti, v době, kdy k takovému jednání došlo, nedávala této společnosti pokyny ani se přímo či nepřímo, zejména prostřednictvím jmenovaných členů správní rady, nepodílela na přijímání rozhodnutí této jiné společnosti týkajících se dotčené hospodářské činnosti. 113 V projednávaném případě ENEL tvrdí, že obtíže, které vyvstaly v rámci řízení v původním řízení, se netýkají uplatnění této domněnky, nýbrž rozdělení důkazního břemene, že jednotlivé dotčené společnosti skupiny ENEL tvoří jeden a tentýž podnik, jakož i povinnosti odůvodnění ze strany orgánu pro hospodářskou soutěž, pokud hodlá vyloučit důkazy předložené mateřskou společností za účelem vyvrácení této domněnky. 114 V tomto ohledu, pokud jde o důkazní břemeno, jak uvedl generální advokát v bodě 155 stanoviska, z judikatury Soudního dvora vyplývá, že domněnka vyplývající z toho, že mateřská společnost vlastní veškerý nebo téměř veškerý základní kapitál své dceřiné společnosti, znamená, že skutečný výkon rozhodujícího vlivu ze strany mateřské společnosti vůči její dceřiné společnosti, a tedy existence mezi těmito společnostmi jednoho a téhož podniku, jsou považovány za prokázané, aniž by orgán pro hospodářskou soutěž musel předložit jakýkoli další důkaz (viz zejména rozsudek ze dne 16. června 2016, Evonik Degussa a AlzChem v. Komise, C‐155/14 P, EU:C:2016:446, body 29 a 30). 115 Pokud jde o povinnost uvést odůvodnění, je třeba připomenout, že tato povinnost představuje obecnou zásadu unijního práva, která se odráží v článku 41 Listiny a která se vztahuje na členské státy při provádění tohoto práva (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 24. listopadu 2020, Minister van Buitenlandse Zaken, C‐225/19 a C‐226/19, EU:C:2020:951, bod 34, jakož i citovaná judikatura). 116 V souladu s právem na účinnou právní ochranu zaručeným v článku 47 Listiny musí být poskytnuté odůvodnění takové povahy, aby jednak umožnilo zúčastněným osobám posoudit, zda je přijaté rozhodnutí případně stiženo vadou, která umožňuje napadnout jeho platnost, a jednak příslušnému soudu, aby provedl přezkum legality (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 16. května 2017, Berlioz Investment Fund, C‐682/15, EU:C:2017:373, bod 84). 117 Pokud tedy rozhodnutí konstatuje, že společnost v rozhodné době tvořila s jednou nebo více svými dceřinými společnostmi jediný podnik za účelem výkonu hospodářské činnosti, musí toto rozhodnutí, aby mohlo být považováno za řádně odůvodněné, obsahovat odůvodnění takového konstatování (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 2. října 2003, Aristrain v. Komise, C‐196/99 P, EU:C:2003:529, bod 100, a rozsudek ze dne 29. září 2011, Elf Aquitaine v. Komise, C‐521/09 P, EU:C:2011:620, bod 152). 118 Z toho vyplývá, jak uvedl generální advokát v bodě 160 stanoviska, že pokud při uložení pokuty mateřské společnosti za jednání podniku, který tato společnost v rozhodné době tvořila spolu s jinou společností, která byla v té době její dceřinou společností, orgán pro hospodářskou soutěž vycházel z domněnky rozhodujícího vlivu vyplývající z toho, že tato mateřská společnost v rozhodné době vlastnila veškerý nebo téměř veškerý kapitál této jiné společnosti, ačkoli uvedená mateřská společnost v průběhu správního řízení předložila konkrétní skutečnosti za účelem vyvrácení uvedené domněnky, je orgán pro hospodářskou soutěž povinen, za účelem splnění povinnosti odůvodnění, uvést vhodným způsobem důvody, proč dané skutečnosti neumožnily uvedenou domněnku vyvrátit (rozsudek ze dne 29. září 2011, Elf Aquitaine v. Komise, C‐521/09 P, EU:C:2011:620, bod 153). 119 Taková povinnost uvést odůvodnění však neznamená, že by orgán pro hospodářskou soutěž byl povinen vyjádřit se ke všem skutečnostem předloženým mateřskou společností k vyvrácení uvedené domněnky (rozsudek ze dne 5. prosince 2013, Komise v. Edison, C‐446/11 P, nezveřejněný, EU:C:2013:798, bod 23). 120 Otázka, zda je akt odůvodněn právně dostačujícím způsobem, totiž musí být posuzována s ohledem na jeho kontext a použitelná pravidla (obdobně viz rozsudek ze dne 19. listopadu 2013, Komise v. Rada, C‐63/12, EU:C:2013:752, bod 99). Dále vzhledem k tomu, že je odůvodnění formálním požadavkem, stačí k tomu, aby byl tento požadavek splněn, aby napadené rozhodnutí uvádělo důvod, který by mohl prokázat, že navzdory různým předloženým skutečnostem nebylo třeba domněnku vyvrátit. Následně je na osobách, jimž je toto rozhodnutí určeno, aby zpochybnily opodstatněnost takového důvodu. 121 Z toho vyplývá, že vzhledem k tomu, že ve sporech v původním řízení nebylo zpochybněno, že ENEL vlastnila veškerý nebo téměř veškerý kapitál SEN, mohl AGCM předpokládat, že tato mateřská společnost tvořila se svou dceřinou společností jediný podnik pro účely činnosti distribuce elektřiny na relevantním trhu. ENEL se však mohla pokusit vyvrátit tuto domněnku předložením důkazů, které měly prokázat, buď že vlastnictví takového podílu na kapitálu jí nicméně neumožňovalo kontrolovat společnost SEN, nebo že nevyužívala přímo, či nepřímo schopnost, kterou měla z důvodu vlastnictví veškerého nebo téměř veškerého kapitálu společnosti SEN, vykonávat rozhodující vliv na SEN. Pokud by tomu tak bylo, byl by AGCM povinen vyjádřit se k předloženým důkazům a uvést alespoň jeden důvod, který by mohl prokázat, že navzdory těmto různým skutečnostem nebylo třeba domněnku vyvrátit. 122 Ve sporech v původním řízení lze nicméně uvést, že tvrzení, že decentralizované rozhodovací procesy v rámci skupiny ponechávaly ENEL pouze funkci podporovat synergií a osvědčené postupy mezi různými společnostmi skupiny, se v žádném případě nejeví jako dostatečné k vyvrácení uvedené domněnky, jelikož zejména nevylučuje, že zástupci společnosti ENEL působili v rozhodovacích orgánech společnosti SEN ani nezaručuje, že členové uvedených orgánů byli funkčně nezávislí na mateřské společnosti. 123 S ohledem na výše uvedené je třeba na pátou otázku odpovědět tak, že článek 102 SFEU musí být vykládán v tom smyslu, že pokud je dominantní postavení zneužíváno jednou nebo více dceřinými společnostmi patřícími k jedné hospodářské jednotce, postačuje existence této jednotky k závěru, že mateřská společnost je rovněž odpovědná za toto zneužití. Existenci takové jednotky je třeba předpokládat, pokud v rozhodné době byl alespoň téměř veškerý kapitál těchto dceřiných společností přímo či nepřímo vlastněn mateřskou společností. Orgán pro hospodářskou soutěž není povinen předložit jakýkoliv dodatečný důkaz, ledaže mateřská společnost prokáže, že neměla pravomoc vymezit jednání svých dceřiných společností, neboť tyto dceřiné společnosti jednaly samostatně. K nákladům řízení 124 Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení ve vztahu ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud. Výdaje vzniklé předložením jiných vyjádření Soudnímu dvoru než vyjádření uvedených účastnic řízení se nenahrazují. Z těchto důvodů Soudní dvůr (pátý senát) rozhodl takto: 1) Článek 102 SFEU musí být vykládán v tom smyslu, že k prokázání, že určité jednání představuje zneužití dominantního postavení, stačí, aby orgán pro hospodářskou soutěž prokázal, že tato praktika může narušit strukturu účinné hospodářské soutěže na relevantním trhu, ledaže dotčený dominantní podnik prokáže, že protisoutěžní účinky, které mohou z uvedené praktiky vyplynout, jsou vyváženy, či dokonce převáženy pozitivními účinky pro spotřebitele, zejména z hlediska ceny, výběru, kvality nebo inovací. 2) Článek 102 SFEU musí být vykládán v tom smyslu, že pro účely vyloučení zneužívající povahy jednání podniku v dominantním postavení musí být považován za nedostačující samotný důkaz, předložený dotčeným podnikem, že toto jednání nemělo konkrétní omezující účinky. Tato skutečnost může představovat nepřímý důkaz o nezpůsobilosti dotčeného jednání vyvolat protisoutěžní účinky, který však musí být doplněn dalšími důkazy, které tuto nezpůsobilost mají prokázat. 3) Článek 102 SFEU musí být vykládán v tom smyslu, že existence zneužívající praktiky vyloučení z trhu podnikem v dominantním postavení musí být posouzena na základě způsobilosti této praktiky vyvolat protisoutěžní účinky. Orgán pro hospodářskou soutěž není povinen prokázat úmysl dotčeného podniku vyloučit své soutěžitele z trhu prostřednictvím jiných prostředků nebo zdrojů, než které jsou používány v běžné hospodářské soutěži na základě výkonnosti. Důkaz takového úmyslu nicméně představuje skutkovou okolnost, kterou lze zohlednit pro účely prokázání určení zneužití dominantního postavení. 4) Článek 102 SFEU musí být vykládán v tom smyslu, že jednání, které je přípustné mimo oblast práva hospodářské soutěže, může být, pokud je prováděno podnikem v dominantním postavení, kvalifikováno jako „zneužití“ ve smyslu uvedeného ustanovení, pokud může vyvolat účinek vyloučení z trhu a pokud spočívá na použití jiných prostředků než těch, které jsou součástí hospodářské soutěže na základě výkonnosti. Jsou-li obě tyto podmínky splněny, může se dotčený podnik v dominantním postavení nicméně vyhnout zákazu uvedenému v článku 102 SFEU tím, že prokáže, že dotčené jednání bylo buď objektivně odůvodněné a přiměřené tomuto odůvodnění, nebo že bylo vyváženo, či dokonce převáženo výhodami ve formě efektivnosti, ze které mají prospěch rovněž spotřebitelé. 5) Článek 102 SFEU musí být vykládán v tom smyslu, že pokud je dominantní postavení zneužíváno jednou nebo více dceřinými společnostmi patřícími k jedné hospodářské jednotce, postačuje existence této jednotky k závěru, že mateřská společnost je rovněž odpovědná za toto zneužití. Existenci takové jednotky je třeba předpokládat, pokud v rozhodné době byl alespoň téměř veškerý kapitál těchto dceřiných společností přímo či nepřímo vlastněn mateřskou společností. Orgán pro hospodářskou soutěž není povinen předložit jakýkoliv dodatečný důkaz, ledaže mateřská společnost prokáže, že neměla pravomoc vymezit jednání svých dceřiných společností, neboť tyto dceřiné společnosti jednaly samostatně. Podpisy. *– Jednací jazyk: italština.

cs

caselaw

EU

ROZSUDEK SOUDNÍHO DVORA (prvního senátu) 11. listopadu 2020 ( *1 ) „Řízení o předběžné otázce – Justiční spolupráce v občanských věcech – Nařízení (EU) č. 1215/2012 – Příslušnost a uznávání a výkon soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech – Článek 24 odst. 1 – Výlučná příslušnost pro řízení, jejichž předmětem jsou věcná práva k nemovitostem – Článek 7 bod 1 písm. a) – Zvláštní příslušnost, pokud předmět sporu tvoří smlouva nebo nároky ze smlouvy – Žaloba spoluvlastníka, kterou se domáhá, aby se jiný spoluvlastník zdržel užívání spoluvlastněné nemovitosti pro turistické účely“ Ve věci C‐433/19, jejímž předmětem je žádost o rozhodnutí o předběžné otázce na základě článku 267 SFEU, podaná rozhodnutím Oberster Gerichtshof (Nejvyšší soud, Rakousko) ze dne 21. května 2019, došlým Soudnímu dvoru dne 6. června 2019, v řízení Ellmes Property Services Limited proti SP, SOUDNÍ DVŮR (první senát), ve složení J.-C. Bonichot, předseda senátu, R. Silva de Lapuerta (zpravodajka), místopředsedkyně Soudního dvora, C. Toader, M. Safjan a N. Jääskinen, soudci, generální advokát: M. Szpunar, vedoucí soudní kanceláře: A. Calot Escobar, s přihlédnutím k písemné části řízení, s ohledem na vyjádření předložená: – za Ellmes Property Services Limited M. Rettenwanderem, Rechtsanwalt, – za SP A. Bosiem, Rechtsanwalt, – Za Evropskou komisi M. Wilderspinem a M. Heller, jako zmocněnci, po vyslechnutí stanoviska generálního advokáta na jednání konaném dne 18. června 2020, vydává tento Rozsudek 1 Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu čl. 24 bodu 1 a čl. 7 bodu 1 písm. a) nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. prosince 2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (Úř. věst. 2012, L 351, s. 1). 2 Tato žádost byla předložena v rámci sporu mezi Ellmes Property Services Limited a SP ve věci užívání nemovitosti ve spoluvlastnictví. Právní rámec Unijní právo 3 Článek 4 odst. 1 nařízení č. 1215/2012 stanoví: „Nestanoví-li toto nařízení jinak, mohou být osoby, které mají bydliště v některém členském státě, bez ohledu na svou státní příslušnost žalovány u soudů tohoto členského státu.“ 4 Článek 7 odst. 1 písm. a) tohoto nařízení stanoví: „Osoba, která má bydliště v některém členském státě, může být v jiném členském státě žalována: 1) a) pokud předmět sporu tvoří smlouva nebo nároky ze smlouvy, u soudu místa, kde závazek, o nějž se jedná, byl nebo měl být splněn; [...]“ 5 Článek 24 odst. 1 uvedeného nařízení zní následovně: „Bez ohledu na bydliště stran mají výlučnou příslušnost tyto soudy členského státu: 1) pro řízení, jejichž předmětem jsou věcná práva k nemovitostem a nájem nemovitostí, soudy členského státu, v němž se nemovitost nachází; [...]“ Rakouské právo 6 Ustanovení § 2 Wohnungseigentumsgesetz (zákon o bytovém spoluvlastnictví), ve znění použitelném na spor v původním řízení, stanoví: „(1) Vlastnictví jednotky ve spoluvlastněném bytovém domě je věcné právo přiznané spoluvlastníkovi nemovitosti nebo členovi společenství vlastníků výlučně užívat předmět vlastnictví a výlučně jím disponovat. [...] (2) Jednotkami jsou byty, jiné samostatné prostory a parkovací místa pro motorová vozidla (objekty, které mohou tvořit jednotku), na nichž je založeno bytové spoluvlastnictví. Byt je stavebně uzavřená, veřejností vnímaná jako samostatná, část budovy, která je svojí povahou a velikostí vhodná k uspokojení individuální bytové potřeby. Jiný samostatný prostor je stavebně uzavřená, veřejností vnímaná jako samostatná, část budovy, která má díky své povaze a velikosti podstatný hospodářský význam, jako je například obchodní prostor nebo garáž. [...] [...] (5) Vlastníkem jednotky je spoluvlastník nemovitosti, kterému náleží vlastnictví jednotky, která se nachází v této nemovitosti. [...]“ 7 Ustanovení § 3 tohoto zákona stanoví: „(1) Vlastnictví jednotky ve spoluvlastněném bytovém domě může být založeno na podkladě: 1. písemné dohody všech spoluvlastníků (smlouva o bytovém spoluvlastnictví) [...], [...]“ 8 Ustanovení § 16 uvedeného zákona stanoví: „(1) Užívání jednotky náleží vlastníkovi. (2) Vlastník jednotky má právo na své náklady provést změny (včetně změn účelu) na vlastněné jednotce při splnění následujících podmínek: 1. Změna nemůže mít za následek poškození domu ani narušení chráněných zájmů ostatních vlastníků jednotek [...] 2. Jsou-li takovou změnou dotčeny společné části nemovitosti, musí změna navíc odpovídat obvyklé praxi, nebo sloužit významnému zájmu vlastníka jednotky. [...]“ Spor v původním řízení a předběžné otázky 9 Ellmes Property Services je společnost usazená ve Spojeném království. Tato společnost a SP jsou spoluvlastníky bytového domu v Zell am See (Rakousko). 10 Uvedená společnost je vlastníkem bytu v této nemovitosti, který je určen k bydlení. Tento byt využívá pro turistické účely a pravidelně jej pronajímá rekreantům. 11 Žalobou na zdržení se jednání, podanou u Bezirksgericht Zell am See (okresní soud v Zell am See, Rakousko), SP požadoval ukončení „využívání pro turistické účely“, protože je v rozporu s určením účelu uvedeného bytu a protože jde z důvodu chybějícího souhlasu ostatních spoluvlastníků nemovitosti o svévolné jednání, které zasahuje do jeho práv vlastníka jednotky ve spoluvlastněném bytovém domě. Pokud jde o příslušnost tohoto soudu, SP se odvolává na výlučnou příslušnost stanovenou v čl. 24 bodě 1 prvním pododstavci nařízení č. 1215/2012. 12 Společnost Ellmes Property Services zpochybnila místní a mezinárodní příslušnost tohoto soudu. 13 Tento soud usnesením ze dne 5. listopadu 2018 odmítl svou příslušnost s tím, že měl za to, že se spor, který mu byl předložen, týká soukromoprávní dohody o užívání mezi dotčenými spoluvlastníky a bezprostředně neovlivňuje jejich právní postavení z hlediska věcného práva. 14 Landesgericht Salzburg (zemský soud v Salcburku, Rakousko), ke kterému SP podal opravný prostředek proti tomuto usnesení, usnesením ze dne 30. ledna 2019 toto usnesení pozměnil v tom smyslu, že zamítl námitku nepříslušnosti vznesenou Ellmes Property Services. Podle uvedeného soudu je určení, k jakému účelu má být vlastněná jednotka využívána, založeno na soukromoprávní dohodě vlastníků jednotek, uzavřené zpravidla formou smlouvy o bytovém spoluvlastnictví; určení, za jakým účelem bude tento majetek využíván, jakož i dodržování takto definovaného určení patří k absolutně chráněným věcným právům vlastníků jednotek. 15 Spolenost Ellmes Property Services podala proti posledně uvedenému usnesení opravný prostředek „Revision“ k Oberster Gerichtshof (Nejvyšší soud, Rakousko). 16 Podle tohoto soudu přichází v úvahu výlučná příslušnost stanovená v čl. 24 bodě 1 prvním pododstavci nařízení č. 1215/2012 a podpůrně zvláštní příslušnost stanovená v čl. 7 bodě 1 písm. a) tohoto nařízení. 17 V této souvislosti uvedený soud uvádí, že podle judikatury rakouských soudů může každý spoluvlastník podat žalobu na zdržení se nebo ukončení jednání proti každému vlastníkovi jednotky, který svévolně bez souhlasu všech ostatních vlastníků jednotek nebo bez pravomocného soudního rozhodnutí nahrazujícího takový souhlas provádí změny na jím vlastněné jednotce, včetně změn týkajících se způsobu jejího užívání. Uvádí rovněž, že takováto žaloba nespadá mezi otázky týkající se správy objektu, ve vztahu k nimž má společenství všech vlastníků právní subjektivitu, a že to, zda je vlastněná jednotka využívána, za účelem bydlení, nebo jako obchodní prostory, je založeno soukromoprávní dohodou uzavřenou všemi vlastníky jednotek, která je zpravidla konkretizována ve smlouvě o bytovém spoluvlastnictví. Upřesňuje, že využívání pro turistické účely jednotky, která je určena k bydlení, představuje změnu účelu využití tohoto majetku. Dodává, že určení účelu užívání jednotky a dodržování takto určeného účelu užívání je součástí absolutně chráněného práva každého vlastníka jednotky. 18 V tomto kontextu tentýž soud uvádí, že v rakouském právu vlastnictví jednotky jakožto právo spoluvlastníka výlučně užívat jednotku představuje věcné právo chráněné proti zásahům třetích osob a zásahům ostatních vlastníků jednotek. Rovněž uvádí, že v tomto právu se vlastníci jednotek nacházejí na základě smlouvy o bytovém spoluvlastnictví ve svobodně sjednaném smluvním vztahu. 19 Za těchto podmínek se Oberster Gerichtshof (Nejvyšší soud) rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky: „1) Má být čl. 24 bod 1 první pododstavec první alternativa nařízení [č. 1215/2012] vykládán v tom smyslu, že předmětem žalob vlastníka jednotky směřujících k tomu, aby bylo jinému vlastníkovi jednotky zakázáno svévolně a bez souhlasu ostatních vlastníků jednotek měnit předmět vlastnictví, zejména pak účel jeho užívání, je uplatňování věcného práva? 2) V případě záporné odpovědi na tuto otázku: Má být čl. 7 bod 1 písm. a) nařízení [č. 1215/2012] vykládán v tom smyslu, že předmětem žalob uvedených [v první otázce] jsou smluvní závazky, které mají být splněny na místě, kde se věc nachází?“ K předběžným otázkám K první otázce 20 Podstatou první otázky předkládajícího soudu je, zda čl. 24 bod 1 nařízení č. 1215/2012 musí být vykládán v tom smyslu, že žaloba, kterou se vlastník jednotky domáhá, aby bylo jinému vlastníkovi jednotky v téže nemovitosti zakázáno svévolně a bez souhlasu ostatních vlastníků jednotek změnit účel užívání jím vlastněn jednotky, musí být považována za žalobu, „jejímž předmětem jsou věcná práva k nemovitostem“ ve smyslu tohoto ustanovení. 21 Úvodem je třeba připomenout, že podle ustálené judikatury představuje příslušnost stanovená v článku 4 nařízení č. 1215/2012, tedy příslušnost soudů členského státu, na jehož území má žalovaný bydliště, obecné pravidlo a pouze jako výjimku z tohoto obecného pravidla stanoví toto nařízení pravidla pro zvláštní a výlučnou příslušnost v taxativně vyjmenovaných případech, ve kterých žalovaný může nebo musí, podle okolností, být žalován u soudu jiného členského státu (rozsudek ze dne 5. prosince 2019, Ordre des avocats du barreau de Dinant, C‐421/18, EU:C:2019:1053, bod 24 a citovaná judikatura). 22 Článek 24 uvedeného nařízení stanoví pravidla pro výlučnou příslušnost, zejména v oblasti věcných práv k nemovitostem, která jako výjimka z uvedeného obecného pravidla, musí být vykládána striktně (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 10. července 2019, Reitbauer a další, C‐722/17, EU:C:2019:577, bod 38). 23 Pokud jde o výlučnou příslušnost soudů členského státu, v němž se nemovitost nachází, stanovenou v čl. 24 bodu 1 nařízení č. 1215/2012, je třeba rovněž připomenout, že smysl výrazu „jejichž předmětem jsou věcná práva k nemovitostem“, musí být předmětem autonomního výkladu za účelem zajištění jeho jednotného uplatňování ve všech členských státech (rozsudek ze dne 14. února 2019, Milivojević, C‐630/17, EU:C:2019:123, bod 97 a citovaná judikatura). 24 Tato příslušnost nezahrnuje všechny žaloby týkající se věcných práv k nemovitostem, ale pouze ty žaloby, které spadají do působnosti tohoto nařízení a zároveň směřují jednak k určení rozsahu, obsahu, vlastnictví, držby nemovitosti nebo existence jiných věcných práv k ní a jednak k tomu, aby držitelům těchto práv byla zajištěna ochrana výsad, které vyplývají z jejich právního postavení (rozsudek ze dne 10. července 2019, Reitbauer a další, C‐722/17, EU:C:2019:577, bod 44 a citovaná judikatura). 25 V této souvislosti Soudní dvůr rovněž rozhodl, že k tomu, aby byla dána příslušnost soudu členského státu, v němž se nemovitost nachází, nepostačuje, aby se žaloba týkala věcného práva k nemovitosti nebo aby měla spojitost s nemovitostí. Naopak je třeba, aby byla žaloba založena na věcném právu, a nikoliv na závazkovém právním vztahu (rozsudek ze dne 10. července 2019, Reitbauer a další, C‐722/17, EU:C:2019:577, bod 45 a citovaná judikatura). 26 Kromě toho, podle ustálené judikatury spočívá rozdíl mezi věcným právem a závazkovým právem ve skutečnosti, že věcné právo, jež se váže k hmotnému majetku, má účinky vůči všem, kdežto závazkového práva se lze dovolávat pouze vůči povinnému (rozsudek ze dne 16. listopadu 2016, Schmidt, C‐417/15, EU:C:2016:881, bod 31 a citovaná judikatura). 27 V projednávané věci se spor v původním řízení týká otázky, zda jsou soudy členského státu, na jehož území se nachází vlastněná jednotka, příslušné rozhodnout o žalobě, kterou se vlastník jednotky domáhá toho, aby vlastník jiné jednotky ukončil užívání bytu pro turistické účely proto, že toto užívání není v souladu s užíváním stanoveným ve smlouvě o bytovém spoluvlastnictví, tedy s užíváním pro účely bydlení. 28 V této souvislosti z předkládacího rozhodnutí vyplývá, že § 2 odst. 1 zákona o bytovém spoluvlastnictví stanoví, že vlastnictví jednotky ve spoluvlastněném bytovém domě je věcné právo přiznané spoluvlastníkovi nemovitosti nebo členovi společenství vlastníků výlučně užívat předmět vlastnictví a výlučně jím disponovat. 29 Podle předkládajícího soudu je v rakouském právu účel užívání jednotky, který vyplývá ze soukromoprávní dohody uzavřené mezi všemi spoluvlastníky, která má zpravidla formu smlouvy o bytovém spoluvlastnictví, a dodržování tohoto užívání, které bylo takto stanoveno, součástí absolutně chráněného práva všech vlastníků jednotek. Kromě toho tento soud uvádí, že vlastnictví jednotky představuje věcné právo chráněné proti zásahům třetích osob a zásahům ostatních vlastníků jednotek. 30 Ve světle těchto skutečností se taková zdržovací žaloba, jako je ta, o kterou se jedná ve věci v původním řízení, jeví jako návrh, který má vlastníkům jednotek zajistit ochranu jejich výlučných práv spojených s jejich právním postavením, zejména pokud jde o účel užívání této jednotky stanovený ve smlouvě o bytovém spoluvlastnictví. 31 Nicméně aby bylo možné určit, zda je předmětem takovéto žaloby věcné právo k nemovitosti ve smyslu čl. 24 bodu 1 nařízení č. 1215/2012, je třeba přezkoumat, jak vyplývá z judikatury citované v bodě 26 tohoto rozsudku, zda účel užívání jednotky, který je stanoven ve smlouvě o bytovém spoluvlastnictví, v projednávané věci užívání pro účely bydlení, vyvolává účinky vůči všem. 32 Jak v podstatě uvedl generální advokát v bodě 45 svého stanoviska, jednalo by se o tento případ, pokud by vlastník jednotky mohl namítat tento stanovený účel užívání nejen vůči ostatním vlastníkům jednotek, ale i vůči osobám, které nelze považovat za smluvní strany této smlouvy. Je na předkládajícím soudu, aby provedl ověření, která jsou v tomto ohledu nezbytná. 33 S ohledem na všechny výše uvedené úvahy je třeba na první otázku odpovědět, že čl. 24 bod 1 nařízení č. 1215/2012 musí být vykládán v tom smyslu, že žaloba, kterou se vlastník jednotky domáhá, aby bylo jinému vlastníkovi jednotky v téže nemovitosti zakázáno svévolně a bez souhlasu ostatních vlastníků jednotek změnit účel užívání jím vlastněné jednotky, který byl stanoven ve smlouvě o bytovém spoluvlastnictví, musí být považována za žalobu, „jejímž předmětem jsou věcná práva k nemovitostem“ ve smyslu tohoto ustanovení, pokud je možné takto stanovený účel užívání namítat nejen vůči spoluvlastníkům uvedené nemovitosti, nýbrž vůči každému, což přísluší ověřit předkládajícímu soudu. K druhé otázce 34 V případě, že předkládající soud dospěje k závěru, že účel užívání jednotky, který byl stanoven ve smlouvě o bytovém spoluvlastnictví, nelze namítat vůči každému, a že proto nelze založit příslušnost rakouských soudů na základě čl. 24 bodu 1 nařízení č. 1215/2012, je nicméně možné, že tyto soudy by mohly být příslušné na základě čl. 7 bodu 1 písm. a) tohoto nařízení. Na druhou otázku je tudíž třeba odpovědět. 35 Podstatou druhé otázky předkládajícího soudu je, zda čl. 7 bod 1 písm. a) nařízení č. 1215/2012 musí být vykládán v tom smyslu, že v případě, že účel užívání jednotky, který byl určen ve smlouvě o bytovém spoluvlastnictví, nelze namítat vůči každému, musí být žaloba, kterou se vlastník jednotky domáhá, aby bylo jinému vlastníkovi jednotky v téže nemovitosti zakázáno svévolně a bez souhlasu ostatních vlastníků jednotek změnit tento účel užívání, považována za žalobu, jejíž „předmět sporu tvoří smlouva nebo nároky ze smlouvy“ ve smyslu tohoto ustanovení. V případě potřeby se předkládající soud táže, zda místem plnění závazku, o nějž se v této žalobě jedná, je místo, kde se uvedený majetek nachází. 36 Je třeba připomenout, že uzavření smlouvy není podmínku pro použití pravidla o zvláštní příslušnosti, kterou ve věcech, v nichž předmět sporu tvoří smlouva nebo nároky ze smlouvy, stanoví toto ustanovení (rozsudek ze dne 5. prosince 2019, Ordre des avocats du barreau de Dinant, C‐421/18, EU:C:2019:1053, bod 25 a citovaná judikatura). 37 Identifikace závazku je nicméně pro použití uvedeného ustanovení nezbytná, neboť příslušnost podle tohoto ustanovení se určuje podle místa, kde závazek, o nějž se jedná, byl nebo měl být splněn. Použití tohoto pravidla tedy předpokládá určení právního závazku svobodně přijatého jednou osobou vůči jiné osobě, o který se opírá žalobcova žaloba (rozsudek ze dne 5. prosince 2019, Ordre des avocats du barreau de Dinant, C‐421/18, EU:C:2019:1053, bod 26 a citovaná judikatura). 38 Kromě toho Soudní dvůr již rozhodl, že vstup do společenství vlastníků bytů nastane dobrovolným nabytím bytu do vlastnictví spolu se spoluvlastnickými podíly na společných prostorách této nemovitosti, takže závazek spoluvlastníků vůči společenství vlastníků, je třeba považovat za svobodně přijatý právní závazek (rozsudek ze dne 8. května 2019, Kerr, C‐25/18, EU:C:2019:376, bod 27, jakož i usnesení ze dne 19. listopadu 2019, INA a další, C‐200/19, nezveřejněné, EU:C:2019:985, bod 27). 39 Kromě toho okolnost, že vlastník jednotky nebyl smluvní stranou smlouvy o bytovém spoluvlastnictví uzavřené původními vlastníky jednotek, nemá vliv na použití čl. 7 bodu 1 písm. a) nařízení č. 1215/2012 na spor týkající se uvedené povinnosti. Každý vlastník nemovitosti totiž tím, že se stane a zůstává vlastníkem nemovitosti, souhlasí s tím, že se na něj vztahují všechna ustanovení upravující dotčené vlastnictví, jakož i rozhodnutí přijatá shromážděním vlastníků této nemovitosti (rozsudek ze dne 8. května 2019, Kerr, C‐25/18, EU:C:2019:376, bod 29, jakož i usnesení ze dne 19. listopadu 2019, INA a další, C‐200/19, nezveřejněné, EU:C:2019:985, bod 29). 40 V projednávané věci je třeba konstatovat, že podle předkládajícího soudu se vlastníci jednotek podle rakouského práva nachází v důsledku smlouvy o bytovém spoluvlastnictví ve svobodně přijatém smluvním vztahu. 41 Z toho vyplývá, že čl. 7 bod 1 písm. a) nařízení č. 1215/2012 musí být vykládán v tom smyslu, že v případě, že účel užívání jednotky, který byl stanoven ve smlouvě o bytovém spoluvlastnictví, nelze dovolávat vůči každému, musí být žaloba, kterou se vlastník jednotky domáhá, aby bylo jinému vlastníkovi jednotky v téže nemovitosti zakázáno svévolně a bez souhlasu ostatních vlastníků jednotek změnit tento účel užívání, považována za žalobu, jejíž „předmět sporu tvoří smlouva nebo nároky ze smlouvy“ ve smyslu tohoto ustanovení. 42 Pokud jde o otázku, zda je místem plnění závazku, o nějž se v této žalobě jedná, místo, kde se uvedený majetek nachází, je třeba připomenout, že podle čl. 7 bodu 1 písm. a) nařízení č. 1215/2012 mohou spory, jejichž předmětem je smlouva nebo nároky ze smlouvy, projednat soudy místa, kde závazek, o nějž se jedná – tedy závazek odpovídající smluvnímu právu, na kterém se zakládá návrh žalobce – byl nebo měl být splněn (rozsudek ze dne 16. listopadu 2016, Schmidt, C‐417/15, EU:C:2016:881, bod 39). 43 V projednávaném případě se SP žalobou domáhá, aby byla společnosti Ellmes Property Services uložena povinnost buď užívat svoji jednotku v souladu s účelem stanoveným ve smlouvě o bytovém spoluvlastnictví, nebo se zdržet změny tohoto účelu. 44 Z předkládacího rozhodnutí vyplývá, že povinnost dodržovat takto určený účel užívání je součástí absolutně chráněného práva každého vlastníka jednotky. Zdá se, že cílem této povinnosti je tedy zaručit vlastníkovi jednotky nerušené užívání tohoto majetku. S výhradou ověření předkládajícím soudem se uvedená povinnost vztahuje na konkrétní užívání tohoto majetku a musí být plněna v místě, kde se tento majetek nachází. 45 Tento závěr odpovídá cíli předvídatelnosti pravidel o příslušnosti stanovených nařízením č. 1215/2012, neboť vlastník jednotky vázaný smlouvou o bytovém spoluvlastnictví, která takovýto účel užívání stanoví, může, pokud svévolně a jednostranně toto určení mění, rozumně očekávat, že bude žalován u soudů místa, kde se nachází dotčený nemovitý majetek. 46 Kromě toho s ohledem na úzkou vazbu mezi těmito soudy a sporem v původním řízení mají tyto soud nejlepší předpoklady k rozhodnutí tohoto sporu a přiznání příslušnosti těmto soudům usnadňuje řádný výkon spravedlnosti. 47 S ohledem na všechny výše uvedené úvahy je třeba na druhou otázku odpovědět, že čl. 7 bod 1 písm. a) nařízení č. 1215/2012 musí být vykládán v tom smyslu, že v případě, že účel užívání jednotky, který byl určen ve smlouvě o bytovém spoluvlastnictví, nelze namítat vůči každému, musí být žaloba, kterou se vlastník jednotky domáhá, aby bylo jinému vlastníkovi jednotky v téže nemovitosti zakázáno svévolně a bez souhlasu ostatních vlastníků jednotek změnit tento účel užívání, považována za žalobu, jejíž „předmět sporu tvoří smlouva nebo nároky ze smlouvy“ ve smyslu tohoto ustanovení. S výhradou ověření předkládajícím soudem je místem plnění závazku, o nějž se v této žalobě jedná, místo, kde se uvedená jednotka nachází. K nákladům řízení 48 Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení ve vztahu ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud. Výdaje vzniklé předložením jiných vyjádření Soudnímu dvoru než vyjádření uvedených účastníků řízení se nenahrazují. Z těchto důvodů Soudní dvůr (první senát) rozhodl takto: 1) Článek 24 bod 1 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. prosince 2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech musí být vykládán v tom smyslu, že žaloba, kterou se vlastník jednotky domáhá, aby bylo jinému vlastníkovi jednotky v téže nemovitosti zakázáno svévolně a bez souhlasu ostatních vlastníků jednotek změnit účel užívání jím vlastněné jednotky, který byl určen ve smlouvě o bytovém spoluvlastnictví, musí být považována za žalobu, „jejímž předmětem jsou věcná práva k nemovitostem“ ve smyslu tohoto ustanovení, pokud je možné takto stanovený účel užívání namítat nejen vůči spoluvlastníkům uvedené nemovitosti, nýbrž vůči každému, což přísluší ověřit předkládajícímu soudu. 2) Článek 7 bod 1 písm. a) nařízení č. 1215/2012 musí být vykládán v tom smyslu, že v případě, že účel užívání jednotky, který byl určen ve smlouvě o bytovém spoluvlastnictví, nelze namítat vůči každému, musí být žaloba, kterou se vlastník jednotky domáhá, aby bylo jinému vlastníkovi jednotky v téže nemovitosti zakázáno svévolně a bez souhlasu ostatních vlastníků jednotek změnit tento účel užívání, považována za žalobu, jejíž „předmět sporu tvoří smlouva nebo nároky ze smlouvy“ ve smyslu tohoto ustanovení. S výhradou ověření předkládajícím soudem je místem plnění závazku, o nějž se v této žalobě jedná, místo, kde se uvedená jednotka nachází. Podpisy. ( *1 ) – Jednací jazyk: němčina.

cs

caselaw

EU

ROZSUDEK SOUDNÍHO DVORA (prvního senátu) 9. září 2020 ( *1 ) „Řízení o předběžné otázce – Směrnice 92/43/EHS – Ochrana přírodních stanovišť, volně žijících živočichů a planě rostoucích rostlin – Článek 6 odst. 3 – Působnost – Pojmy ‚projekt‘ a ‚schválení‘ – Odpovídající posouzení důsledků plánu nebo projektu pro chráněnou lokalitu – Rozhodnutí, jímž se prodlužuje doba platnosti povolení k výstavbě terminálu pro znovuzplyňování zkapalněného zemního plynu – Původní rozhodnutí založené na vnitrostátním právním předpisu, kterým nebyla řádně provedena směrnice 92/43“ Ve věci C‐254/19, jejímž předmětem je žádost o rozhodnutí o předběžné otázce na základě článku 267 SFEU, podaná rozhodnutím High Court (Vrchní soud, Irsko) ze dne 13. března 2019, došlým Soudnímu dvoru dne 26. března 2019, v řízení Friends of the Irish Environment Ltd proti An Bord Pleanála za přítomnosti: Shannon Lng Ltd, SOUDNÍ DVŮR (první senát), ve složení J.-C. Bonichot (zpravodaj), předseda senátu, M. Safjan, L. Bay Larsen, C. Toader a N. Jääskinen, soudci, generální advokátka: J. Kokott, vedoucí soudní kanceláře: A. Calot Escobar, s přihlédnutím k písemné části řízení, s ohledem na vyjádření předložená: – za Friends of the Irish Environment Ltd F. Loguem, solicitor, J. Kennym, BL, a J. Devlinem, SC, – za An Bord Pleanála B. Mageem, solicitor, F. Valentinem, BL, et N. Butler, SC, – za Evropskou komisi C. Hermesem a M. Noll-Ehlersem, jako zmocněnci, po vyslechnutí stanoviska generální advokátky na jednání konaném dne 30. dubna 2020, vydává tento Rozsudek 1 Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu čl. 6 odst. 3 směrnice Rady 92/43/EHS ze dne 21. května 1992 o ochraně přírodních stanovišť, volně žijících živočichů a planě rostoucích rostlin (Úř. věst. 1992, L 206, s. 7; Zvl. vyd. 15/02, s. 102, dále jen „směrnice o přírodních stanovištích“). 2 Tato žádost byla předložena v rámci sporu mezi Friends of the Irish Environment Ltd a An Bord Pleanála (vnitrostátní orgán územního plánování, Irsko, dále jen „vnitrostátní orgán“) ohledně rozhodnutí posledně uvedeného orgánu, jímž k desetileté lhůtě původně stanovené dřívějším rozhodnutím poskytl dodatečnou pětiletou lhůtu k výstavbě terminálu pro znovuzplyňování zkapalněného zemního plynu. Právní rámec Unijní právo Směrnice o přírodních stanovištích 3 Článek 6 odst. 3 směrnice o přírodních stanovištích stanoví: „Jakýkoli plán nebo projekt, který s určitou lokalitou přímo nesouvisí nebo není pro péči o ni nezbytný, avšak bude mít pravděpodobně na tuto lokalitu významný vliv, a to buď samostatně, nebo v kombinaci s jinými plány nebo projekty, podléhá odpovídajícímu posouzení jeho důsledků pro lokalitu z hlediska cílů její ochrany. S přihlédnutím k výsledkům uvedeného hodnocení důsledků pro lokalitu a s výhradou odstavce 4 schválí příslušné orgány příslušného státu tento plán nebo projekt teprve poté, co se ujistí, že nebude mít nepříznivý účinek na celistvost příslušné lokality, a co si v případě potřeby opatří stanovisko široké veřejnosti.“ Směrnice EIA 4 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2011/92/EU ze dne 13. prosince 2011 o posuzování vlivů některých veřejných a soukromých záměrů na životní prostředí (Úř. věst. 2012, L 26, s. 1), ve znění směrnice Evropského parlamentu a Rady 2014/52/EU ze dne 16. dubna 2014 (Úř. věst 2014, L 124, s. 1) (dále jen „směrnice EIA“), ve svém čl. 1 odst. 2 písm a) první odrážce definuje pojem „záměr“ tak, že se jím rozumí „provádění stavebních prací nebo výstavba jiných zařízení nebo děl“. 5 Podle čl. 1 odst. 2 písm. c) této směrnice se „povolením“ rozumí „rozhodnutí příslušného orgánu nebo orgánů, které opravňuje oznamovatele k uskutečnění záměru“. Irské právo 6 Článek 40 odst. 1 Planning and Development Act 2000 (zákon o územním plánování a rozvoji z roku 2000) ve znění rozhodném pro spor ve věci v původním řízení (dále jen „PDA 2000“) stanoví: „S výhradou odstavce 2 pozbývá povolení udělené rozhodnutím podle této části účinnosti po uplynutí příslušného období (aniž je dotčena platnost čehokoli z toho, co bylo učiněno před uplynutím tohoto období) a) pro celý projekt, pokud projekt, jehož se povolení týká, není v uvedeném období zahájen, a b) pro ty části projektu, které nebyly v tomto období dokončeny, pokud byl projekt v tomto období zahájen.“ 7 Článek 42 PDA 2000 stanoví, že na žádost se prodlouží doba platnosti územního rozhodnutí, pokud byly na základě územního rozhodnutí již provedeny rozsáhlé práce v době, která byla původně stanovena, a pokud bude projekt dokončen v přiměřené době, nebo případě, že existovaly důvody obchodní, hospodářské nebo technické povahy, které žadatel nemohl ovlivnit a které buď zásadním způsobem působily proti zahájení stavebního projektu, nebo provádění významných stavebních prací. V posledně uvedeném případě však prodloužení doby platnosti nemůže být povoleno, pokud od data vydání územního rozhodnutí došlo k významným změnám cílů územního plánování, takže projekt by již nebyl v souladu s řádným územním plánováním a udržitelným rozvojem dané oblasti. Dále je nezbytné, aby nenastal rozpor mezi projektem a „ministerskými pokyny“. 8 Článek 42 PDA 2000 dále upřesňuje, že pokud projekt nebyl zahájen, musí se místní orgán územního plánování přesvědčit, že před vydáním územního rozhodnutí bylo provedeno posouzení vlivů na životní prostředí, nebo odpovídající posouzení, nebo případně obě tato posouzení. Navíc dodatečná doba platnosti nesmí překročit pět let a žádost o prodloužení doby platnosti může být podána pouze jednou. 9 Článek 50 PDA 2000 stanoví, že platnost kladného územního rozhodnutí lze napadnout pouze soudní žalobou podanou ve lhůtě osmi týdnů, která může být za určitých konkrétních okolností prodloužena 10 Článek 146 B PDA 2000 zavádí zvláštní řízení umožňující změnit povolení projektu týkajícího se strategické infrastruktury. 11 Článek 146 B PDA 2000 stanoví: „[...] 3) Pokud [vnitrostátní orgán územního plánování] rozhodne, že změna – [...] b) je podstatou změnou, určí, zda i) provede změnu, ii) provede změnu podmínek předmětného územního plánování, [...] která je odlišná od změny uvedené v žádosti [...] nebo iii) odmítne provedení změny. 4) Před přijetím rozhodnutí podle odst. 3 písm. b) [vnitrostátní orgán územního plánování] určí, zda rozsah a povaha a) změny požadované na základě odst. 1 a b) jakékoli jiné změny, kterou zamýšlí na základě odst. 3 písm. b) ii) jsou takové povahy, že pokud by změna byla provedena, mohla by mít významné dopady na životní prostředí (a v této souvislosti [vnitrostátní orgán územního plánování] musí přijmout konečné rozhodnutí ohledně povahy každé takto zamýšlené změny).“ Spor v původním řízení a předběžné otázky 12 Vnitrostátní orgán povolil dne 31. března 2008 záměr výstavby terminálu pro znovuzplyňování zkapalněného zemního plynu na jižním břehu ústí řeky Shannon v hrabství Kerry (Irsko). V tomto povolení bylo uvedeno, že stavební práce musí být realizovány nejpozději do deseti let (dále jen „původní povolení“). 13 Tento záměr měl být uskutečněn na hranici dvou lokalit, které jsou nyní součástí soustavy Natura 2000, a sice: zvláštní oblast ochrany dolního toku řeky Shannon (kód lokality IE0002165) a zvláště chráněná oblast řek Shannon a Fergus (kód lokality IE0004077). 14 Předkládající soud připomíná, že k datu udělení původního povolení Soudní dvůr v rozsudku ze dne 13. prosince 2007, Komise v. Irsko (C‐418/04, EU:C:2007:780), judikoval, že do irské právní úpravy nebyla řádně provedena směrnice o přírodních stanovištích zejména v tom, jak vyplývá z bodů 230 a 231 uvedeného rozsudku, že odpovídající posouzení vlivů podle této směrnice bylo postaveno naroveň posouzení vyžadovanému směrnicí Rady 85/337/EHS ze dne 27. června 1985 o posuzování vlivů některých veřejných a soukromých záměrů na životní prostředí (Úř. věst. 1985, L 175, s. 40; Zvl. vyd. 15/01, s. 248). 15 Podle předkládajícího soudu původní povolení neodkazovalo na směrnici o přírodních stanovištích ani na ony dvě chráněné lokality, které mohou být ovlivněny projektem, o nějž se jedná ve věci v původním řízení, a neobsahovalo ani úplné, přesné a konečné zjištění nebo závěry umožňující odstranit jakoukoliv důvodnou vědeckou pochybnost o účincích plánovaných prací. 16 V září roku 2017 výstavba uvedeného terminálu stále nebyla započata a stavebník podal k vnitrostátnímu orgánu na základě článku 146 B PDA 2000 žádost o prodloužení platnosti stavebního povolení. Při této příležitosti uvedl, že zpoždění v zahájení stavebních prací bylo důsledkem zejména změny politiky Irska v oblasti přístupu k vnitrostátní plynovodní síti a obecně důsledkem hospodářské situace této země. Žádost, která byla podána vnitrostátnímu orgánu, nepředpokládala žádnou věcnou změnu díla. 17 Platnost původního povolení vypršela dne 31. března 2018, aniž byly realizovány jakékoli stavební práce. 18 Vnitrostátní orgán dne 13. července 2018 poskytl stavebníkovi dodatečnou pětiletou dobu k realizaci projektu výstavby terminálu, tj. lhůtu do 31. března 2023 (dále jen „povolení dotčené ve věci v původním řízení“). 19 Z předkládacího rozhodnutí vyplývá, že vnitrostátní orgán provedl při této příležitosti posouzení vlivů na životní prostředí a dospěl k závěru, že prodloužení doby realizace posuzovaného stavebního projektu nemá žádný významný dopad na životní prostředí. 20 Povolení dotčené ve věci v původním řízení bylo napadeno Friends of the Irish Environment u High Court (Vrchní soud, Irsko). 21 High Court (Vrchní soud) byl za těchto okolností toho názoru, že ve věci v původním řízení vyvstávají obtíže související s výkladem unijního práva, a proto se rozhodl přerušit řízení a předložit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky: „1) Je rozhodnutí o prodloužení platnosti územního rozhodnutí nutno považovat za schválení projektu, a použije se tedy čl. 6 odst. 3 směrnice o přírodních stanovištích? 2) Má na zodpovězení první otázky vliv kterákoli z následujících skutečností? a) Kladné územní rozhodnutí (jehož doba platnosti má být prodloužena) bylo vydáno na základě ustanovení vnitrostátního práva, které řádně neprovádělo směrnici o přírodních stanovištích, neboť tyto právní předpisy nesprávně ztotožňovaly odpovídající posouzení pro účely směrnice o přírodních stanovištích s posouzením vlivů na životní prostředí pro účely směrnice [85/337]. b) Původní kladné územní rozhodnutí neuvádí, zda byla žádost o vydání územního rozhodnutí vyřízena v rámci 1. nebo 2. fáze ve smyslu čl. 6 odst. 3 směrnice o přírodních stanovištích, a neobsahuje ‚úplná, přesná a konečná zjištění a závěry, na jejichž základě by byla odstraněna jakákoli důvodná vědecká pochybnost ohledně účinků prací, které byly zamýšleny [v dotčené oblasti]‘, jak je požadováno v rozsudku ze dne 24. listopadu 2011, Komise v. Španělsko (404/09, EU:C:2011:768). c) Původní doba platnosti územního rozhodnutí vypršela, a v důsledku toho územní rozhodnutí pozbylo účinnosti pro celý stavební projekt. Na základě územního rozhodnutí nelze provádět žádné práce na projektu, dokud nebude rozhodnuto o prodloužení doby jeho platnosti. d) Na základě územního rozhodnutí nebyly nikdy provedeny žádné práce na projektu. 3) V případě kladné odpovědi na první otázku: K jakým aspektům musí přihlédnout příslušný orgán při provádění šetření v rámci fáze 1 podle čl. 6 odst. 3 směrnice o přírodních stanovištích? Je například příslušný orgán povinen přihlédnout k některým nebo všem z následujících aspektů: i) zda došlo k nějakým změnám v navrhovaných stavebních pracích a využití; ii) zda došlo k nějaké změně ohledně ochrany životního prostředí, např. pokud jde o vyhlášení evropských lokalit od vydání územního rozhodnutí; iii) zda nastaly nějaké relevantní změny ve vědeckých poznatcích, např. aktuálnější průzkumy týkající se kvalifikovaných zájmů evropských lokalit? Anebo je příslušný orgán povinen posoudit dopady celého plánovaného projektu na životní prostředí? 4) Je třeba rozlišovat mezi i) územním rozhodnutím, které stanoví lhůtu pro trvání činnosti (provozní fázi), a ii) územním rozhodnutím, které stanoví pouze lhůtu, během níž mohou probíhat stavební práce (stavební fáze), ale za předpokladu, že stavební práce budou dokončeny v této lhůtě, není stanovena žádná lhůta pro trvání dané činnosti nebo provozu? 5) Do jaké míry, pokud vůbec, je povinnost vnitrostátního soudu vykládat právní předpisy v co největším možném rozsahu v souladu s ustanoveními směrnice o přírodních stanovištích a [Úmluvy o přístupu k informacím, účasti veřejnosti na rozhodování a přístupu k právní ochraně v záležitostech životního prostředí, podepsané v Aarhusu dne 25. června 1998 a schválené jménem Evropského společenství rozhodnutím Rady 2005/370/ES ze dne 17. února 2005 (Úř. věst. 2005, L 124, s. 1, dále jen ‚Aarhuská úmluva‘)], podmíněna povinností stran sporu tyto interpretační problémy výslovně namítnout? Konkrétně, pokud vnitrostátní právo upravuje dva rozhodovací postupy, přičemž pouze jeden z nich zajišťuje soulad se směrnicí o přírodních stanovištích, je vnitrostátní soud povinen vykládat vnitrostátní právo tak, že lze uplatnit pouze ten rozhodovací postup, který je v souladu se směrnicí o přírodních stanovištích, bez ohledu na to, že se strany sporu konkrétně takového výkladu výslovně nedovolávaly? 6) a) Jestliže odpověď na druhou otázku písm. 2 a) zní tak, že je třeba zkoumat, zda kladné územní rozhodnutí (jehož doba platnosti má být prodloužena) bylo vydáno na základě ustanovení vnitrostátního práva, které řádně neprovádělo směrnici o přírodních stanovištích, je vnitrostátní soud povinen neuplatnit pravidlo vnitrostátního procesního práva, které brání navrhovateli, aby vznesl námitku zpochybňující platnost předchozího územního rozhodnutí (jehož doba platnosti již skončila) v souvislosti s následnou žádostí o vydání povolení? b) Je takové pravidlo vnitrostátního procesního práva neslučitelné s povinností zjednat nápravu, která byla nedávno potvrzena rozsudkem ze dne 17. listopadu 2016ve věci Stadt Wiener Neustadt (C‐348/15, EU:C:2016:882)?“ K předběžným otázkám K první a druhé předběžné otázce 22 Okolnosti uvedené v bodech a) až d) druhé předběžné otázky jsou následující: Původní povolení bylo uděleno na základě vnitrostátní právní úpravy, kterou nebyla správně provedena směrnice o přírodních stanovištích; toto povolení neodkazovalo na uvedenou směrnici ani neobsahovalo úplné, přesné a konečné zjištění nebo závěry umožňující odstranit jakoukoliv důvodnou vědeckou pochybnost o dopadech plánovaných prací; uvedené povolení přestalo vyvolávat právní účinky uplynutím lhůty, která v něm byla stanovena pro tyto práce, a tyto práce nebyly započaty. 23 Z toho vyplývá zejména to, že předkládající soud vychází z předpokladu, že ve věci v původním řízení původnímu povolení nepředcházelo posouzení důsledků pro lokalitu, které by bylo v souladu s tím, co vyžaduje ustanovení čl. 6 odst. 3 směrnice o přírodních stanovištích. 24 Je tedy třeba mít za to, že podstatou první a druhé otázky předkládajícího soudu, kterými je třeba se zabývat společně, je to, zda rozhodnutí, jímž se prodlužuje doba, která byla původně stanovena pro realizaci projektu výstavby terminálu pro znovuzplyňování zkapalněného zemního plynu, musí být považováno za schválení projektu ve smyslu čl. 6 odst. 3 směrnice o přírodních stanovištích, jestliže původnímu povolení nepředcházelo posouzení důsledků pro dotčenou lokalitu v souladu s tímto ustanovením, toto povolení přestalo vyvolávat účinky uplynutím lhůty, která v něm byla stanovena pro tyto stavební práce, a tyto práce nebyly zahájeny. 25 Článek 6 odst. 3 směrnice o přírodních stanovištích stanoví posuzovací postup, jehož účelem je s pomocí předchozí kontroly zajistit, aby plán nebo projekt, který s určitou lokalitou přímo nesouvisí nebo není pro péči o ni nezbytný, avšak bude mít pravděpodobně na tuto lokalitu významný vliv, byl schválen pouze tehdy, když nebude mít nepříznivý účinek na celistvost této lokality (rozsudek ze dne 29. července 2019, Inter-Environnement Wallonie et Bond Beter Leefmilieu Vlaanderen, C‐411/17, EU:C:2019:622, bod 117 a citovaná judikatura). 26 V tomto ohledu je třeba připomenout, že skutečnost, že projekt, jehož environmentální posouzení je zpochybňováno, se nenachází v dotčených oblastech Natura 2000, ale mimo ně, jak tomu je podle všeho ve věci v původním řízení, nijak nevylučuje použitelnost požadavků ustanovení čl. 6 odst. 3 směrnice o přírodních stanovištích. Jak totiž vyplývá ze znění tohoto ustanovení, mechanismu ochrany životního prostředí, který je v něm stanoven, podléhá „[j]akýkoli plán nebo projekt, který s určitou lokalitou přímo nesouvisí nebo není pro péči o ni nezbytný, avšak bude mít pravděpodobně na tuto lokalitu významný vliv“ (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 26. dubna 2017, Komise v. Německo, C‐142/16, EU:C:2017:301, bod 29). 27 Uvedené ustanovení rozlišuje dvě fáze v jím stanoveném postupu posuzování. První fáze, o níž se hovoří v první větě tohoto ustanovení, vyžaduje, aby členské státy provedly odpovídající posouzení důsledků plánu nebo projektu pro chráněnou lokalitu, pokud existuje pravděpodobnost, že tento plán nebo tento projekt bude mít na tuto lokalitu významný vliv. Druhá fáze, uvedená v druhé větě, která nastupuje po zmíněném odpovídajícím posouzení, podmiňuje schválení takového plánu nebo projektu tím, že nebude mít nepříznivý účinek na celistvost příslušné lokality, s výhradou ustanovení čl. 6 odst. 4 směrnice o přírodních stanovištích (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 29. července, Inter-Environnement Wallonie a Bond Beter Leefmilieu Vlaanderen, C‐411/17, EU:C:2019:622, body 118 a 119). 28 Zaprvé pro účely posouzení, zda se rozhodnutí, které prodlužuje lhůtu stanovenou v původním povolení pro realizaci projektu výstavby terminálu pro znovuzplyňování zkapalněného zemního plynu, jehož výstavba nebyla zahájena, týká „projektu“ ve smyslu čl. 6 odst. 3 směrnice o přírodních stanovištích, je třeba připomenout, že z judikatury vyplývá, že je možné v této souvislosti přihlédnout k pojmu „záměr“ ve smyslu čl. 1 odst. 2 písm. a) směrnice EIA (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 29. července 2019, Inter-Environnement Wallonie a Bond Beter Leefmilieu Vlaanderen, C‐411/17, EU:C:2019:622, bod 122 a citovaná judikatura). 29 Navíc vzhledem k tomu, že definice pojmu „záměr“ vyplývající ze směrnice EIA je užší než definice vyplývající ze směrnice o přírodních stanovištích, Soudní dvůr judikoval, že pokud činnost spadá pod směrnici EIA, musí a fortiori spadat do působnosti směrnice o stanovištích (rozsudek ze dne 7. listopadu 2018, Coöperatie Mobilisation for the Environment a další, C‐293/17 a C‐294/17, EU:C:2018:882, bod 65, a rozsudek ze dne 29. července 2019, Inter-Environnement Wallonie a Bond Beter Leefmilieu Vlaanderen, C‐411/17, EU:C:2019:622, bod 123). 30 Z toho vyplývá, že pokud je činnost považována za záměr ve smyslu směrnice EIA, může představovat projekt ve smyslu směrnice o přírodních stanovištích (rozsudek ze dne 29. července 2019, Inter-Environnement Wallonie a Bond Beter Leefmilieu Vlaanderen, C‐411/17, EU:C:2019:622, bod 124 a citovaná judikatura). 31 Definice pojmu „záměr“ v čl. 1 odst. 2 písm. a) směrnice EIA v první odrážce přitom uvádí provádění stavebních prací nebo výstavb[u] jiných zařízení nebo děl a v druhé odrážce jiné zásahy do přírodního prostředí a krajiny včetně těch, které se týkají těžby nerostných surovin. 32 Z judikatury Soudního dvora kromě toho vyplývá, že výraz „záměr“ odpovídá zvláště vzhledem ke znění čl. 1 odst. 2 písm. a) první odrážce směrnice EIA pracím nebo zásahům měnícím fyzický stav daného místa (rozsudek ze dne 29. července 2019, Inter-Environnement Wallonie a Bond Beter Leefmilieu Vlaanderen, C‐411/17, EU:C:2019:622, bod 62 a citovaná judikatura). 33 V projednávaném případě rozhodnutí, jímž se prodlužuje doba stanovená původně pro výstavbu terminálu pro znovuzplyňování zkapalněného zemního plynu, jehož výstavba nebyla zahájena, splňuje tato kritéria, a musí být proto považováno za prodloužení týkající se „záměru“ ve smyslu směrnice EIA. 34 Takové rozhodnutí proto musí být rovněž považováno za rozhodnutí o „projektu“ ve smyslu čl. 6 odst. 3 směrnice o přírodních stanovištích. 35 Jak však podotkla generální advokátka v bodě 32 svého stanoviska, pokud musí být zejména vzhledem ke své opakovanosti, povaze nebo vzhledem k podmínkám provádění určité činnosti považovány za jedinou operaci, lze je pokládat za jeden a tentýž projekt ve smyslu čl. 6 odst. 3 směrnice o přírodních stanovištích, osvobozený od nového postupu posuzování podle tohoto ustanovení (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 14. ledna 2010, Stadt Papenburg, C‐226/08, EU:C:2010:10, bod 47 a 48, jakož i rozsudek ze 7. listopadu 2018, Coöperatie Mobilisation for the Environment a další, C‐293/17 a C‐294/17, EU:C:2018:882, body 78 a 80). 36 V daném případě z předkládacího rozhodnutí vyplývá, že povolení dotčené v původním řízení se týká projektu, který je totožný s tím, který byl původně povolen. 37 Z toho však nelze vyvodit, že takové povolení, jako je povolení dotčené ve věci v původním řízení, z tohoto samotného důvodu nepodléhalo čl. 6 odst. 3 směrnice o přírodních stanovištích. 38 Na rozdíl od věcí, v nichž byly vydány rozsudky připomenuté v bodě 35 tohoto rozsudku, není totiž předmětem takového povolení prodloužení povolení opakované činnosti, která je již provozována, nýbrž má umožnit realizaci projektu, který byl, jak vyplývá z předkládacího rozhodnutí a zejména z popisu irského právního rámce, předmětem prvního povolení, jež zaniklo, aniž došlo k zahájení plánovaných prací. 39 Z toho vyplývá, že tento „projekt“ podléhá požadavkům čl. 6 odst. 3 směrnice o přírodních stanovištích, a to ostatně nezávisle na tom, zda toto ustanovení muselo být dodrženo při přijímání původního povolení. 40 Zadruhé je třeba určit, zda takové povolení, jako je povolení dotčené ve věci v původním řízení, představuje „schválení“ tohoto projektu ve smyslu tohoto ustanovení. 41 Vnitrostátní orgán takový přístup odmítá s tím, že by měly být splněny dvě podmínky, a sice založení práva na realizaci projektu a předmětem by měla být samotná podstata projektu. V projednávané věci nejsou podle vnitrostátního orgánu tyto dvě podmínky splněny; v případě první podmínky z toho důvodu, že výstavba terminálu pro znovuzplyňování zkapalněného zemního plynu mohla být zahájena od vydání původního povolení, a v případě druhé podmínky z toho důvodu, že povolení dotčené ve věci v původním řízení jen prodlužuje dobu výstavby projektu, aniž jej mění. 42 V této souvislosti je důležité připomenout, že pokud směrnice o přírodních stanovištích nedefinuje podmínky, za kterých orgány „schválí“ určitý projekt podle čl. 6 odst. 3 této směrnice, je pro vymezení smyslu těchto pojmů relevantní pojem „povolení“ uvedený v čl. 1 odst. 2 písm. c) směrnice EIA (rozsudek ze dne 29. července 2019, Inter-Environnement Wallonie a Bond Beter Leefmilieu Vlaanderen, C‐411/17, EU:C:2019:622, bod 142). 43 Článek 1 odst. 2 směrnice EIA vymezuje pojem „povolení“ jako rozhodnutí příslušného orgánu nebo orgánů, které opravňuje oznamovatele k uskutečnění záměru. 44 Ačkoli vnitrostátní orgán tvrdí opak, z rozsudku ze dne 7. ledna 2004, Wells (C‐201/02, EU:C:2004:12), který cituje na podporu svého argumentu, nevyplývá, že „schválením“ ve smyslu tohoto ustanovení může být pouze rozhodnutí měnící původně schválený projekt. Z bodů 44 až 47 uvedeného rozsudku totiž vyplývá, že tím, co vedlo Soudní dvůr k závěru, že rozhodnutí umožňující pokračování činnosti nahradilo nejen znění, ale rovněž samotnou podstatu původního povolení, a že toto rozhodnutí bylo tedy novým povolením, bylo konstatování zániku původního povolení a skutečnosti, že k pokračování v provozování činnosti bylo potřeba nové povolení. 45 Jak přitom vyplývá z předkládacího rozhodnutí, původní povolení přestalo vyvolávat účinky uplynutím lhůty deseti let, která jím byla stanovena, a žádné práce již nemohly být provedeny. Z toho vyplývá, že po uplynutí této lhůty původní povolení zaniklo, a tedy nebylo změněno povolením dotčeným ve věci v původním řízení, nýbrž jím bylo nahrazeno. 46 Okolnost, že projekt dotčený ve věci v původním řízení mohl být realizován na základě původního povolení je v tomto ohledu irelevantní. 47 Z toho vyplývá, že takové povolení, jako je povolení dotčené ve věci v původním řízení, skutečně představuje nové povolení ve smyslu směrnice EIA, a je tudíž i „schválením“ ve smyslu čl. 6 odst. 3 směrnice o přírodních stanovištích. 48 Vzhledem k výše uvedenému je třeba na první a druhou položenou otázku odpovědět, že rozhodnutí, jímž se prodlužuje doba deseti let stanovená původně pro realizaci projektu výstavby terminálu pro znovuzplyňování zkapalněného zemního plynu musí být považováno za schválení projektu ve smyslu čl. 6 odst. 3 směrnice o přírodních stanovištích, jestliže původní povolení tohoto projektu zaniklo a přestalo vyvolávat právní účinky po uplynutí lhůty, kterou stanovilo pro tyto práce, a tyto nebyly zahájeny. K třetí otázce 49 Podstatou třetí otázky předkládajícího soudu je získat v případě kladné odpovědi na první položenou otázku upřesnění podmínek, za nichž se požadavek odpovídajícího posouzení důsledků pro danou lokalitu stanovený v čl. 6 odst. 3 první větě směrnice o stanovištích vztahuje na takové rozhodnutí, jako je rozhodnutí dotčené ve věci v původním řízení. Přeje si zejména zjistit, zda příslušný orgán musí zohlednit případné změny učiněné v pracích, které byly původně povoleny, a v plánovaném využití, jakož i vývoj „environmentálního kontextu“ a vědeckého poznání od původního povolení. Předkládající soud se dále táže, zda příslušný orgán musí posoudit důsledky pro lokalitu s ohledem na celý projekt. 50 Jak bylo připomenuto v bodě 27 tohoto rozsudku, čl. 6 odst. 3 směrnice o stanovištích rozlišuje dvě fáze v jím stanoveném postupu posuzování, přičemž první fáze, o níž se hovoří v první větě tohoto ustanovení, vyžaduje, aby členské státy provedly odpovídající posouzení důsledků plánu nebo projektu pro chráněnou lokalitu, pokud existuje pravděpodobnost, že tento plán nebo tento projekt bude mít na tuto lokalitu významný vliv (rozsudek ze dne 29. července 2019, Inter-Environnement Wallonie a Bond Beter Leefmilieu Vlaanderen, C‐411/17, EU:C:2019:622, bod 119 a citovaná judikatura). 51 S ohledem zvláště na zásadu předběžné opatrnosti se má za to, že takové nebezpečí existuje, pokud na základě nejlepších vědeckých poznatků v dané oblasti nelze vyloučit, že plán nebo projekt může ovlivnit cíle ochrany této lokality. Posouzení zmíněného nebezpečí musí být provedeno zejména ve světle zvláštních vlastností a environmentálních podmínek lokality dotčené takovým plánem nebo projektem (rozsudek ze dne 29. července 2019, Inter-Environnement Wallonie a Bond Beter Leefmilieu Vlaanderen, C‐411/17, EU:C:2019:622, bod 134). 52 Odpovídající posouzení důsledků plánu nebo projektu znamená, že před jeho schválením musí být s přihlédnutím k nejlepším vědeckým poznatkům v dané oblasti identifikovány všechny stránky plánu nebo projektu, které mohou samostatně nebo v kombinaci s jinými plány nebo projekty ovlivnit cíle ochrany

cs

caselaw

EU

této lokality. Příslušné vnitrostátní orgány činnost povolí pouze pod podmínkou, že se ujistily, že nebude mít škodlivý dopad na celistvost této lokality. Tak je tomu tehdy, jestliže z vědeckého hlediska nepřetrvává žádná důvodná pochybnost o tom, že takové dopady neexistují (rozsudek ze dne 29. července 2019, Inter-Environnement Wallonie a Bond Beter Leefmilieu Vlaanderen, C‐411/17, EU:C:2019:622, bod 120 a citovaná judikatura). 53 Posouzení provedené podle čl. 6 odst. 3 směrnice o přírodních stanovištích nelze tedy považovat za odpovídající, pokud je mezerovité a neobsahuje úplné, přesné a konečné zjištění a závěry, na jejichž základě by byla odstraněna jakákoli důvodná vědecká pochybnost o účincích prací, které byly zamýšleny v chráněné lokalitě (rozsudek ze dne 24. listopadu 2011, Komise v. Španělsko, C‐404/09, EU:C:2011:768, bod 100). 54 Je důležité doplnit, že je třeba rovněž zohlednit posouzení případně provedená v rámci dřívějších povolení, aby se předešlo tomu, že tentýž projekt bude podroben několika environmentálním posouzením pokrývajícím všechny požadavky směrnice o stanovištích (obdobně viz rozsudek ze dne 10. září 2015, Dimos Kropias Attikis, C‐473/14, EU:C:2015:582, bod 55, jakož i rozsudek ze dne 22. března 2012, Inter-Environnement Bruxelles a další, C‐567/10, EU:C:2012:159, bod 42). 55 Avšak zohlednění takovýchto starších posouzení při přijímání rozhodnutí o takovém povolení, jímž se prodlužuje doba výstavby projektu, jako je povolení dotčené ve věci v původním řízení, může vyloučit nebezpečí významného dopadu na chráněnou lokalitu pouze tehdy, pokud tato posouzení obsahují úplné, přesné a konečné závěry umožňující odstranit jakoukoli důvodnou vědeckou pochybnost o účincích prací, a pod podmínkou, že nedošlo k vývoji relevantních environmentálních a vědeckých poznatků, projekt nebyl změněn a neexistují jiné plány nebo projekty, které by bylo třeba vzít v potaz. 56 Z toho vyplývá, že je na příslušném orgánu, aby posoudil, zda takovému povolení, jako je povolení dotčené ve věci v původním řízení, kterým se prodlužuje doba, která byla původně stanovená v prvním povolení pro realizaci projektu výstavby terminálu pro znovuzplyňování zkapalněného zemního plynu, musí předcházet odpovídající posouzení důsledků stanovené v čl. 6 odst. 3 první větě směrnice o stanovištích a případně, zda se toto posouzení musí týkat celého projektu, nebo jeho části, přičemž musí zohlednit zejména jak případně provedené starší posouzení, tak vývoj relevantních environmentálních a vědeckých poznatků a rovněž případnou změnu projektu nebo existenci jiných plánů nebo projektů. 57 V daném případě z předkládacího rozhodnutá vyplývá, že projekt výstavby terminálu pro znovuzplyňování zkapalněného zemního plynu měl být realizován v blízkosti dvou chráněných lokalit a že původnímu povolení nepředcházelo posouzení, které by obsahovalo úplné, přesné a konečné závěry umožňující odstranit jakoukoli důvodnou vědeckou pochybnost o účincích plánovaných prací na tyto chráněné lokality. 58 Z toho jednak vyplývá, že nelze vyloučit, že takový projekt může mít významný vliv na uvedené lokality, a jednak, že takové okolnosti, jejichž ověření je na předkládajícím soudu, mohou vyžadovat, aby takovému povolení, jako je povolení dotčené ve věci v původním řízení, předcházelo odpovídající posouzení důsledků požadované čl. 6 odst. 3 směrnice o stanovištích. Rovněž z toho vyplývá, že takové posouzení nemůže být pouhou aktualizací případného staršího posouzení, ale že musí spočívat v úplném posouzení důsledků celého projektu pro tyto lokality. 59 Vzhledem k výše uvedenému je třeba na třetí položenou předběžnou otázku odpovědět tak, že je na příslušném orgánu, aby posoudil, zda rozhodnutí, jímž se prodlužuje doba, která byla původně stanovena pro realizaci projektu výstavby terminálu pro znovuzplyňování zkapalněného zemního plynu, jehož povolení zaniklo, musí být předmětem odpovídajícího posouzení důsledků stanoveného v čl. 6. odst. 3 směrnice o stanovištích, a případně, zda se toto posouzení musí týkat celého projektu, nebo jeho části, přičemž musí zohlednit zejména jak případně provedené starší posouzení, tak vývoj relevantních environmentálních a vědeckých poznatků a rovněž případnou změnu projektu nebo existenci jiných plánů nebo projektů. Toto posouzení důsledků musí být provedeno, pokud na základě nejlepších vědeckých poznatků v této oblasti nelze vyloučit, že plán nebo projekt bude mít dopad na cíle ochrany stanovené pro tuto lokalitu. Starší posouzení uvedeného projektu, provedené před přijetím původního povolení tohoto projektu, může vyloučit toto nebezpečí pouze tehdy, když obsahuje úplné, přesné a konečné závěry umožňující odstranit jakoukoli důvodnou vědeckou pochybnost o účincích prací, a pod podmínkou, že nedošlo k vývoji relevantních environmentálních a vědeckých poznatků, projekt nebyl změněn a neexistují jiné plány nebo projekty. Ke čtvrté otázce 60 Podstatou čtvrté otázky předkládajícího soudu je, zda se odpověď na první až třetí otázku liší podle toho, zda povolení projektu ukládá lhůtu pro fázi provozu nebo pouze pro fázi realizace projektu, s výhradou, že dojde k dokončení prací v této lhůtě. 61 V této souvislosti je třeba uvést, že rozlišování mezi těmito dvěma typy povolení se jeví být irelevantním pro spor v původním řízení. 62 Vzhledem k tomu, že důvodem existence žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce není vydávání konzultativních stanovisek k obecným nebo hypotetickým otázkám, ale potřeba skutečného vyřešení sporu (rozsudek ze dne 26. března 2020, Miasto Łowicz a Prokurator Generalny, C‐558/18 a C‐563/18, EU:C:2020:234, bod 44 a citovaná judikatura), je třeba prohlásit čtvrtou otázku za nepřípustnou. K páté otázce 63 Podstatou páté otázky předkládajícího soudu je, do jaké míry je povinnost vnitrostátního soudu vykládat právní předpisy v co největším možném rozsahu v souladu s ustanoveními směrnice o přírodních stanovištích a Aarhuské úmluvy, podmíněna povinností stran sporu tyto interpretační problémy výslovně namítnout. Konkrétně, pokud vnitrostátní právo upravuje dva rozhodovací postupy, přičemž pouze jeden z nich je v souladu se směrnicí o přírodních stanovištích, předkládající soud se táže, zda je vnitrostátní soud povinen vykládat vnitrostátní právo tak, že lze uplatnit pouze konformní rozhodovací postup bez ohledu na to, že se strany sporu konkrétně takového výkladu výslovně nedovolávaly. 64 Z ustálené judikatury Soudního dvora vyplývá, že je pouze na vnitrostátním soudu, který rozhoduje spor a musí nést odpovědnost za soudní rozhodnutí, které bude vydáno, aby s ohledem na konkrétní okolnosti věci posoudil jak nezbytnost rozhodnutí o předběžné otázce pro vydání rozsudku, tak relevanci otázek, které klade Soudnímu dvoru (rozsudek ze dne 19. prosince 2019, Junqueras Vies, C‐502/19, EU:C:2019:1115, bod 55 a citovaná judikatura). 65 Z toho plyne, že na otázky položené vnitrostátními soudy se vztahuje domněnka relevance a že Soudní dvůr smí rozhodnutí o těchto otázkách odmítnout pouze tehdy, pokud se jeví, že žádaný výklad nemá žádný vztah k realitě nebo předmětu sporu v původním řízení, jestliže se jedná o hypotetický problém nebo také pokud Soudní dvůr nedisponuje skutkovými a právními poznatky nezbytnými pro užitečnou odpověď na uvedené otázky (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 19. prosince 2019, Junqueras Vies, C‐502/19, EU:C:2019:1115, bod 56 a citovaná judikatura). 66 Je přitom třeba předeslat, že pátá položená otázka neuvádí s dostatečnou přesností ustanovení Aarhuské úmluvy, o jejichž výklad je žádáno. 67 Z předkládacího rozhodnutí a písemného vyjádření předloženého Soudnímu dvoru kromě toho vyplývá, že tato otázka je pokládána proto, že předkládající soud si přeje upozornit na skutečnost, že vnitrostátní ustanovení, na jehož základě bylo přijato rozhodnutí o takovém povolení, jako je povolení dotčené ve věci v původním řízení, je vadné z toho důvodu, že existuje jiné ustanovení, a sice článek 42 PDA 2000, které pokud je vykládáno ve světle čl. 6 odst. 3 směrnice o stanovištích, je v souladu s unijním právem. Avšak toto pochybení v použitém právu údajně nebylo žalobcem v původním řízení namítnuto, a proto nemůže být předkládajícím soudem zkoumáno z jeho vlastního podnětu. 68 Z toho vyplývá, že pátá položená otázka ve skutečnosti míří na to, zda je možné, aby se vnitrostátní soud opřel o výklad vnitrostátního ustanovení, který je konformní s unijním právem, aby konstatoval i bez návrhu rozpor jiného vnitrostátního ustanovení, které slouží jako základ pro povolení dotčené ve věci v původním řízení, s unijním právem. 69 Jak však generální advokátka uvedla v bodech 61 a 68 svého stanoviska, není zcela jasné, proč by měl předkládající soud usilovat o zjištění správného právního základu pro povolení dotčené ve věci v původním řízení, když by měl v každém případě konstatovat, že toto povolení bylo uděleno v rozporu s čl. 6 odst. 3 směrnice o stanovištích, přičemž je třeba ještě upřesnit, že ze spisu, který má k dispozici Soudní dvůr podle všeho vyplývá, že Friends of the Irish Environment ve skutečnosti tvrdila, že došlo k porušení čl. 6 odst. 3 směrnice o stanovištích. 70 Je třeba dodat, že z předkládacího rozhodnutí jednoznačně nevyplývá, zda irské právo zakazuje ve všech případech vnitrostátnímu soudu, aby se zabýval i bez návrhu právními důvody, které nebyly žalobcem uplatněny. 71 Za těchto podmínek Soudní dvůr nedisponuje skutkovými a právními poznatky nezbytnými pro užitečnou odpověď na pátou otázku, která je proto nepřípustná. K šesté otázce 72 Podstatou šesté otázky předkládajícího soudu je, zda v případě, že je na jeho druhou otázku pod písm. a) třeba odpovědět v tom smyslu, že použití čl. 6 odst. 3 směrnice o stanovištích na takové povolení, jako je povolení dotčené ve věci v původním řízení, závisí na nedodržení tohoto ustanovení při vydání původního povolení, musí být unijní právo vykládáno v tom smyslu, že brání vnitrostátnímu procesnímu pravidlu, které žalobci v rámci jeho žaloby, kterou napadá takové povolení, jako je povolení, o než se jedná ve věci v původním řízení, brání v tom, aby uplatnil z tohoto důvodu námitku protiprávnosti původně uděleného povolení. Táže se rovněž, zda je takové procesní ustanovení v souladu s povinností členských států zjednat nápravu porušení unijního práva. 73 Z odpovědí na první a druhou položenou otázku přitom vyplývá, že dodržení směrnice o stanovištích takovým povolením, jako je původní povolení, není relevantní pro účely posouzení toho, zda takové povolení, jako je povolení dotčené ve věci v původním řízení, představuje schválení projektu ve smyslu čl. 6 odst. 3 této směrnice. 74 Z toho vyplývá, že na šestou otázku není namístě odpovídat. K nákladům řízení 75 Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení ve vztahu ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud. Výdaje vzniklé předložením jiných vyjádření Soudnímu dvoru než vyjádření uvedených účastníků řízení se nenahrazují. Z těchto důvodů Soudní dvůr (první senát) rozhodl takto: 1) Rozhodnutí, jímž se prodlužuje doba deseti let stanovená původně pro realizaci projektu výstavby terminálu pro znovuzplyňování zkapalněného zemního plynu musí být považováno za schválení projektu ve smyslu čl. 6 odst. 3 směrnice Rady 92/43/EHS ze dne 21. května 1992 o ochraně přírodních stanovišť, volně žijících živočichů a planě rostoucích rostlin, jestliže původní povolení tohoto projektu zaniklo a přestalo vyvolávat právní účinky po uplynutí lhůty, kterou stanovilo pro tyto práce, a tyto nebyly zahájeny. 2) Je na příslušném orgánu, aby posoudil, zda rozhodnutí, jímž se prodlužuje doba, která byla původně stanovena pro realizaci projektu výstavby terminálu pro znovuzplyňování zkapalněného zemního plynu, jehož povolení zaniklo, musí být předmětem odpovídajícího posouzení důsledků stanoveného v čl. 6 odst. 3 směrnice o stanovištích, a případně, zda se toto posouzení musí týkat celého projektu, nebo jeho části, přičemž musí zohlednit zejména jak případně provedené starší posouzení, tak vývoj relevantních environmentálních a vědeckých poznatků a rovněž případnou změnu projektu nebo existenci jiných plánů nebo projektů. Toto posouzení důsledků musí být provedeno, pokud na základě nejlepších vědeckých poznatků v této oblasti nelze vyloučit, že plán nebo projekt bude mít dopad na cíle ochrany stanovené pro tuto lokalitu. Starší posouzení uvedeného projektu, provedené před přijetím původního povolení tohoto projektu, může vyloučit toto nebezpečí pouze tehdy, pokud obsahuje úplné, přesné a konečné závěry umožňující odstranit jakoukoli důvodnou vědeckou pochybnost o účincích prací, a pod podmínkou, že nedošlo k vývoji relevantních environmentálních a vědeckých poznatků, projekt nebyl změněn a neexistují jiné plány nebo projekty. Podpisy. ( *1 ) – Jednací jazyk: angličtina.

cs

caselaw

EU

ROZSUDEK SOUDNÍHO DVORA (sedmého senátu) 30. dubna 2020 ( *1 ) „Řízení o předběžné otázce – Nařízení (EHS) č. 2658/87 – Celní unie a společný celní sazebník – Sazební zařazení zboží – Kombinovaná nomenklatura – Podpoložka 85258091 – Digitální fotoaparáty – Videokamery se záznamem obrazu i zvuku (kamkordéry) – Digitální videokamera schopná zachycovat a zaznamenávat statické snímky a videosekvence v kvalitě rozlišení nižší než 800 × 600 pixelů“ Ve věci C‐810/18, jejímž předmětem je žádost o rozhodnutí o předběžné otázce na základě článku 267 SFEU, podaná rozhodnutím Krajského súdu v Trnavě (Slovensko) ze dne pondělí 3. prosince 2018, došlým Soudnímu dvoru dne pátek 21. prosince 2018, v řízení DHL Logistics (Slovakia), spol. s r.o. proti Finančnému riaditeľstvu Slovenskej republiky, SOUDNÍ DVŮR (sedmý senát), ve složení P. G. Xuereb, předseda senátu, T. von Danwitz a A. Kumin (zpravodaj), soudci, generální advokát: P. Pikamäe, vedoucí soudní kanceláře: A. Calot Escobar, s přihlédnutím k písemné části řízení, s ohledem na vyjádření předložená: – za slovenskou vládu B. Ricziovou, jako zmocněnkyní, – za Evropskou komisi původně A. Tokárem a A. Caeirosem, poté A. Tokárem, jako zmocněnci, s přihlédnutím k rozhodnutí, přijatému po vyslechnutí generálního advokáta, rozhodnout věc bez stanoviska, vydává tento Rozsudek 1 Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu podpoložky 85258091 kombinované nomenklatury (dále jen „KN“) obsažené v příloze I nařízení Rady (EHS) č. 2658/87 ze dne 23. července 1987 o celní a statistické nomenklatuře a o společném celním sazebníku (Úř. věst. 1987, L 256, s. 1; Zvl. vyd. 02/02, s. 382), ve znění vyplývajícím postupně z nařízení Komise (ES) č. 1031/2008 ze dne 19. září 2008 (Úř. věst. 2008, L 291, s. 1), nařízení Komise (ES) č. 948/2009 ze dne 30. září 2009 (Úř. věst. 2009, L 287, s. 1), nařízení Komise (EU) č. 861/2010 ze dne 5. října 2010 (Úř. věst. 2010, L 284, s. 1), nařízení Komise (EU) č. 1006/2011 ze dne 27. září 2011 (Úř. věst. 2011, L 282, s. 1, a oprava Úř. věst. 2011, L 290, s. 6), a prováděcího nařízení Komise (EU) č. 927/2012 ze dne 9. října 2012 (Úř. věst. 2012, L 304, s. 1). 2 Tato žádost byla předložena v rámci sporu mezi společností DHL Logistics (Slovakia) spol. s r.o. (dále jen „DHL“) a Finančním riaditeľstvem Slovenskej republiky (dále jen „finanční ředitelství“) ohledně sazebního zařazení digitálních videokamer. Unijní právo 3 Ze spisu předloženého Soudnímu dvoru vyplývá, že na skutkový stav v původním řízení se použijí znění KN pro roky 2009 až 2012 a vycházející z nařízení č. 1031/2008, č. 948/2009, č. 861/2010, č. 1006/2011, jakož i z prováděcího nařízení č. 927/2012. Ustanovení KN, o která jde ve věci v původním řízení, jsou nicméně ve všech zněních KN totožná. 4 Všeobecná pravidla pro výklad KN, která jsou obsažena v části první hlavě I bodě A, stanoví: „Zařazení zboží do [KN] se řídí těmito zásadami: 1. Názvy tříd, kapitol a podkapitol jsou pouze orientační; pro právní účely jsou pro zařazení směrodatná znění čísel a příslušných poznámek ke třídám nebo kapitolám a následující ustanovení, pokud znění těchto čísel nebo poznámek nestanoví jinak. [...] 6. Zařazení zboží do položek a podpoložek určitého čísla je pro právní účely stanoveno zněním těchto položek a podpoložek a příslušných poznámek k položkám a podpoložkám, jakož i mutatis mutandis výše uvedenými pravidly, přičemž se rozumí, že srovnávány mohou být pouze položky a podpoložky stejné úrovně. Není-li stanoveno jinak, uplatňují se pro účely tohoto pravidla rovněž příslušné poznámky ke třídě a kapitole.“ 5 Druhá část KN, nadepsaná „Celní sazebník“, zahrnuje třídu XVI, nadepsanou „Stroje a mechanická zařízení; elektrická zařízení; jejich části a součásti; přístroje pro záznam a reprodukci zvuku, přístroje pro záznam a reprodukci televizního obrazu a zvuku a části, součásti a příslušenství těchto přístrojů“. 6 Poznámka 3 uvedená pod názvem této třídy KN zní následovně: „Není-li stanoveno jinak, kombinované stroje sestávající ze dvou nebo více strojů sestavených společně do formy celku a jiné stroje konstruované k vykonávání dvou nebo více funkcí, které se navzájem doplňují nebo střídají, se zařazují jako kdyby sestávaly pouze z té části, která vykonává hlavní funkci charakterizující celek nebo jako by byly strojem, který vykonává hlavní funkci charakterizující celek.“ 7 Kapitola 85 KN, která je součástí uvedené třídy této nomenklatury, je nadepsána „Elektrické stroje, přístroje a zařízení a jejich části a součásti; přístroje pro záznam a reprodukci zvuku, přístroje pro záznam a reprodukci televizního obrazu a zvuku, části, součásti a příslušenství k těmto přístrojům“. Tato kapitola zahrnuje následující čísla, položky a podpoložky: „8525 Vysílací přístroje pro rozhlasové nebo televizní vysílání, též obsahující přijímací zařízení nebo zařízení pro záznam nebo reprodukci zvuku; televizní kamery, digitální fotoaparáty a videokamery se záznamem obrazu i zvuku (kamkordéry) [...] [...] 8525 80 ‐ Televizní kamery, digitální fotoaparáty a videokamery se záznamem obrazu i zvuku (kamkordéry): [...] [...] 8525 80 30 ‐ ‐ Digitální fotoaparáty ‐ ‐ Videokamery se záznamem obrazu i zvuku (kamkordéry): 8525 80 91 ‐ ‐ ‐ Pouze pro záznam zvuku a obrazu snímaných televizní kamerou 8525 80 99 ‐ ‐ ‐ Ostatní“ 8 V souladu s čl. 9 odst. 1 písm. a) první odrážkou a článkem 10 nařízení č. 2658/87, ve znění nařízení Rady (ES) č. 254/2000 ze dne 31. ledna 2000 (Úř. věst. 2000, L 28, s. 16; Zvl. vyd. 02/09, s. 357), přijímá Evropská komise, které je nápomocen Výbor pro celní kodex, opatření týkající se uplatňování KN, pokud jde o zařazení zboží. Na základě prvního z těchto ustanovení bylo přijato nařízení Komise (ES) č. 1231/2007 ze dne 19. října 2007 o zařazení určitého zboží do kombinované nomenklatury (Úř. věst. 2007, L 279, s. 3). 9 Příloha nařízení č. 1231/2007 zařazuje do KN zboží popsané v prvním sloupci tabulky, označené odpovídajícím kódem uvedeným ve druhém sloupci této tabulky, a to na základě odůvodnění uvedeného ve třetím sloupci uvedené tabulky. Pokud jde o podpoložky 85258030 a 85258091, uvádí tato tabulka následující: „3. [Digitální] [f]otoaparát k zachycování a záznamu snímků do vnitřní paměti o kapacitě 22 [megabyte (MB)] nebo na paměťovou kartu o kapacitě nejvýše 1 [gigabyte (GB)]. Fotoaparát je vybaven senzorem CCD s rozlišením 6 megapixelů a LCD monitorem s úhlopříčkou 6,35 cm (2,5′′), který lze použít jako displej při zachycování snímků nebo jako obrazovku k zobrazení již zaznamenaných snímků. Nejvyšší rozlišení statických snímků je 3 680 × 2 760 pixelů. Při použití tohoto nejvyššího rozlišení a paměťové karty o kapacitě 1 GB může zaznamenat přibližně 290 statických snímků. Při použití rozlišení 640 × 480 pixelůa paměťové karty o kapacitě 1 GB může zaznamenat přibližně 7 550 statických snímků. Nejvyšší rozlišení videozáznamu je 640 × 480 pixelů. Při použití tohoto nejvyššího rozlišení a paměťové karty o kapacitě 1 GB může zaznamenat přibližně 11 minut videozáznamu o rychlosti 30 snímků za sekundu. Fotoaparát nabízí funkci optického transfokátoru. Tato funkce nemůže být použita během záznamu videosekvencí. 8525 80 30 Zařazení je stanoveno podle všeobecných pravidel 1 a 6 pro výklad [KN], poznámky 3 k třídě XVI a podle znění kódů KN 8525, 8525 80 a 8525 80 30. Fotoaparát nelze zařadit do podpoložky 8525 80 11 ani 8525 80 19 jako televizní kameru, jelikož umožňuje záznam statických snímků i videosekvencí. Výrobek může zachytit a zaznamenat statické snímky vysoké kvality. Výrobek však může zachycovat a zaznamenávat videosekvence pouze v kvalitě rozlišení nižší než 800 x 600 pixelů a funkci transfokátoru nelze používat během videozáznamu. (Viz vysvětlivky ke KN k podpoložce 8525 80 30). Ve smyslu znění poznámky 3 ke třídě XVI je hlavní funkcí fotoaparátu zachycování a záznam statických snímků, a proto má být tento výrobek zařazován jako digitální fotoaparát podpoložky 8525 80 30. 4. [Digitální] [f]otoaparát k zachycování a záznamu snímků na paměťovou kartu o kapacitě nejvýše 1 GB. Fotoaparát je vybaven senzorem CCD s rozlišením 6 megapixelů a sklopným LCD hledáčkem s úhlopříčkou 5,08 cm (2′′), který lze použít při zachycování snímků nebo jako obrazovku k zobrazení již zaznamenaných snímků. Nejvyšší rozlišení statických snímků je 3 680 × 2 760 pixelů. Při použití tohoto nejvyššího rozlišení a paměťové karty o kapacitě 1 GB může zaznamenat 300 statických snímků. Při použití rozlišení 640 × 480 pixelů a paměťové karty o kapacitě 1 GB může zaznamenat přibližně 7 750statických snímků. Nejvyšší rozlišení videozáznamu je 640 × 480 pixelů. Při použití tohoto nejvyššího rozlišení a paměťové karty o kapacitě 1 GB může zaznamenat přibližně 42 minut videozáznamu o rychlosti 30 snímků za sekundu. Fotoaparát nabízí funkci optického transfokátoru. Tato funkce může být použita během záznamu videosekvencí. 8525 80 30 Zařazení je stanoveno podle všeobecných pravidel 1 a 6 pro výklad [KN], poznámky 3 k třídě XVI a podle znění kódů KN 8525, 8525 80 a 8525 80 30. Fotoaparát nelze zařadit do podpoložky 8525 80 11 ani 8525 80 19 jako televizní kameru, jelikož umožňuje záznam statických snímků i videosekvencí. Výrobek může zachytit a zaznamenat statické snímky vysoké kvality. I přesto, že má výrobek konstrukci videokamery se záznamem obrazu i zvuku (kamkordéru), že disponuje funkcí transfokátoru pro videozáznam a že může zaznamenat až 42 minut videozáznamu s rozlišením 640 × 480 pixelů, záznam videosekvencí zůstává druhotnou funkcí, jelikož výrobek může zachycovat a zaznamenávat videosekvence pouze v kvalitě rozlišení nižší než 800 × 600 pixelů. (Viz vysvětlivky ke KN k podpoložce 8525 80 30). Ve smyslu znění poznámky 3 ke třídě XVI je hlavní funkcí fotoaparátu zachycování a záznam statických snímků, a proto má být tento výrobek zařazován jako digitální fotoaparát podpoložky 8525 80 30. 5. Digitální videokamera k zachycování a záznamu snímků na paměťovou kartu o kapacitě nejvýše 2 GB. Tato videokamera je vybavena senzorem CCD s rozlišením 5 megapixelů a sklopným OLED hledáčkem s úhlopříčkou 5,59 cm (2,2′′), který lze použít jako hledáček při zachycování snímků nebo jako obrazovku k zobrazení již zaznamenaných snímků. Je vybavena vstupem pro mikrofon a audio-video výstupem. Nejvyšší rozlišení videozáznamu je 1 280 × 720 pixelů. Při použití tohoto nejvyššího rozlišení a paměťové karty o kapacitě 2 GB může zaznamenat přibližně 42 minut videozáznamu o rychlosti 30 snímků za sekundu. Při použití rozlišení 640 × 480 pixelů a paměťové karty o kapacitě 2 GB může zaznamenat 2 hodiny videozáznamu o rychlosti 30 snímků za sekundu. Nejvyšší rozlišení statických snímků je 3 680 × 2 760 pixelů. Při použití tohoto nejvyššího rozlišení a paměťové karty o kapacitě 2 GB může zaznamenat přibližně 600 statických snímků. Při použití rozlišení 640 × 480 pixelů a paměťové karty o kapacitě 2 GB může zaznamenat přibližně 15 500 statických snímků. Videokamera nabízí funkci optického transfokátoru, která může [být] použita během videozáznamu. 8525 80 91 Zařazení je stanoveno podle všeobecných pravidel 1 a 6 pro výklad [KN], poznámky 3 k třídě XVI a podle znění kódů KN 8525, 8525 80 a 8525 80 91. Videokameru nelze zařadit do podpoložky 8525 80 11 ani 8525 80 19 jako televizní kameru, jelikož umožňuje záznam statických snímků i videosekvencí. Ve smyslu znění poznámky 3 ke třídě XVI je hlavní funkcí této kamery zachycování a záznam videosekvencí, jelikož může zaznamenávat videosekvence ve vyšší kvalitě rozlišení než 800 × 600 pixelů po dobu přibližně 42 minut v rozlišení 1 280 × 720 pixelů při rychlosti 30 snímků za sekundu. Kromě toho kamera nabízí funkci optického transfokátoru, která může být použita během záznamu videosekvencí. (Viz vysvětlivky ke KN k podpoložkám 8525 80 91 a 8525 80 99). Jelikož výrobek umožňuje pouze záznam zvuku a obrazu snímaných televizní kamerou, zařadí se jako videokamera se záznamem obrazu i zvuku (kamkordér) podpoložky 8525 80 91.“ 10 Vysvětlivky ke kombinované nomenklatuře Evropské unie (Úř. věst. 2011, C 137, s. 1) se vztahují ke KN ve znění nařízení č. 861/2010 (dále jen „vysvětlivky ke KN“). Jsou však relevantní pro věc v původním řízení, jelikož – jak vyplývá z bodu 3 tohoto rozsudku – znění čísla 8525, jakož i podpoložek 85258030 a 85258091 KN zůstalo po změnách této nomenklatury provedených nařízením č. 1006/2011, jakož i prováděcím nařízením č. 927/2012 totožné. Vysvětlivky ke KN týkající se těchto čísel a podpoložek znějí následovně: „8525 Vysílací přístroje pro rozhlasové nebo televizní vysílání, též obsahující přijímací zařízení nebo zařízení pro záznam nebo reprodukci zvuku; televizní kamery, digitální fotoaparáty a videokamery se záznamem obrazu i zvuku (kamkordéry) [...] [...] [...] 8525 80 30 Digitální fotoaparáty Digitální fotoaparáty patřící do této podpoložky jsou vždy schopny zaznamenávat statické snímky; snímky se ukládají do vnitřní paměti či na vyměnitelná média. Většina fotoaparátů této podpoložky má konstrukci tradičního fotoaparátu a nemá sklopný hledáček. Tyto fotoaparáty mohou být rovněž schopny zaznamenávat videosekvence. Fotoaparáty zůstávají zařazeny v této podpoložce, nejsou-li schopny, při využití nejvyšší kapacity paměti, záznamu alespoň 30 minut souvislé videosekvence v rozlišení 800 × 600 pixelů (nebo vyšším) při rychlosti 23 snímků za sekundu (nebo vyšší). Ve srovnání s videokamerami se záznamem obrazu i zvuku (kamkordéry) podpoložek 8525 80 91 a 8525 80 99 nabízí mnoho digitálních fotoaparátů (při použití ve funkci videokamery) funkci optického transfokátoru během videozáznamu. Některé fotoaparáty po určité době, bez ohledu na kapacitu paměti, videozáznam automaticky ukončí. 8525 80 91 a 8525 80 99 Videokamery se záznamem obrazu i zvuku (kamkordéry) Videokamery se záznamem obrazu i zvuku zařazené do těchto podpoložek mohou vždy zaznamenávat videosekvence; videosekvence se ukládají do vnitřní paměti či na vyměnitelná média. Videokamery se záznamem obrazu i zvuku těchto podpoložek mají obecně jinou konstrukci než digitální fotoaparáty podpoložky 8525 80 30. Bývají zpravidla vybaveny sklopným hledáčkem a jsou často předkládány společně s dálkovým ovládáním. Vždy nabízejí funkci optického transfokátoru během videozáznamu. Tyto videokamery se záznamem obrazu i zvuku mohou rovněž disponovat funkcí záznamu statických snímků. [Digitální] [f]otoaparáty do této podpoložky nepatří, nejsou-li schopny, při využití nejvyšší kapacity paměti, záznamu alespoň 30 minut souvislé videosekvence v rozlišení 800 × 600 pixelů (nebo vyšším) při rychlosti 23 snímků za sekundu (nebo vyšší).“ Spor v původním řízení a předběžná otázka 11 Ze spisu, který má Soudní dvůr k dispozici, vyplývá, že v letech 2009 až 2012 dovezla společnost DHL zboží označené v písemném celním prohlášení jako „digitální videokamery“ (dále jen „dotčené zboží“), spadající do podpoložky 85258091 KN, která zahrnuje „Videokamery se záznamem obrazu i zvuku (kamkordéry) pouze pro záznam zvuku a obrazu snímaných televizní kamerou“ a na kterou se vztahuje celní sazba ve výši 4,9 %. 12 Dne 13. listopadu 2012 podala DHL u Colného úradu Trnava (celní úřad v Trnavě, Slovensko, dále jen „celní úřad“) 35 žádostí o vrácení dovozního cla, které jí bylo vyměřeno rozhodnutími přijatými v rámci celního řízení, přičemž uvedla, že dotčené zboží mělo být zařazeno do podpoložky 85258030 KN, která zahrnuje „Digitální fotoaparáty“ a na kterou se vztahuje nulová sazba dovozního cla. 13 Vzhledem k tomu, že celní úřad tyto žádosti zamítl, podala společnost DHL odvolání k finančnímu ředitelství. 14 Rozhodnutím ze dne 5. června 2017 tento vnitrostátní orgán odvolání zamítl a rozhodnutí celního úřadu tedy potvrdil. Společnost DHL poté podala žalobu na zrušení tohoto rozhodnutí finančního ředitelství k předkládajícímu soudu, Krajskému súdu v Trnave (Slovensko). 15 Tento soud uvádí, že dotčené zboží představují přístroje kombinující několik funkcí. Mohou totiž pořizovat souvislé videozáznamy o délce více než 30 minut, v rozlišení 720 x 576 pixelů při rychlosti 50 snímků za sekundu, během nichž může uživatel aktivovat funkci optického transfokátoru. Kromě toho tyto přístroje rovněž umožňují zachycovat a zaznamenávat statické snímky v kvalitě rozlišení 800 x 600 pixelů a u některých modelových řad dokonce 1600 x 1200 pixelů. Předkládající soud dále uvádí, že videozáznamy a statické snímky jsou ukládány na paměťovou kartu. 16 Při určení sazebního zařazení dotčeného zboží je podle předkládajícího soudu třeba řídit se všeobecnými pravidly pro výklad KN ve spojení s poznámkami ke třídě XVI KN, a zejména poznámkou 3, které jsou uvedeny v bodech 4, 5 a 6 tohoto rozsudku. Jde tedy o to, určit hlavní funkci charakterizující toto zboží, s přihlédnutím ke znění příslušných podpoložek KN a poznámek ke KN. 17 Spor mezi účastníky původního řízení se přitom týká právě toho, jaká je hlavní funkce dotčeného zboží. 18 Společnost DHL má v podstatě za to, že tyto výrobky, které umožňují zachycovat a zaznamenávat videa v kvalitě rozlišení maximálně 720 x 576 pixelů – tedy nižší kvalitě rozlišení, než jakou vyžaduje příloha nařízení č. 1231/2007 pro jejich zařazení do podpoložky 85258091 KN – jsou „digitální fotoaparáty“ spadající do podpoložky 85258030 této nomenklatury, jelikož jejich hlavní funkcí je zachycovat a zaznamenávat statické snímky. 19 Na podporu svého názoru poukazuje DHL zejména na to, že s ohledem na „závazné informace o sazebním zařazení zboží“ vydané pro totéž zboží v různých členských státech, a to mimo jiné v Nizozemsku, ve Spojeném království a ve Francii, mělo být dotčené zboží zařazeno do podpoložky 85258030 KN jako „digitální fotoaparáty“. 20 Podle finančního ředitelství vytváří dotčené zboží statické snímky s nízkým rozlišením, a to pouze 1600 x 1200 pixelů, u některých modelových řad dokonce pouze 800 x 600 pixelů. Nelze tudíž tvrdit, že jeho hlavní funkcí je zachycování a záznam statických snímků. Toto zboží tedy musí být zařazeno jako „videokamery se záznamem obrazu i zvuku (kamkordéry)“ do podpoložky 85258091 KN. Kromě toho jediné kritérium, které splňuje uvedené zboží pro to, aby bylo zařazeno do podpoložky 85258030 KN jako „digitální fotoaparáty“, je kvalita rozlišení nižší než 800 x 600 pixelů při používání přístroje k zachycení a záznamu videa. 21 Podle předkládajícího soudu dotčené zboží splňuje, s výjimkou jednoho kritéria, a sice kritéria kvality rozlišení při používání přístroje k zachycení a záznamu videa, všechna ostatní kritéria umožňující jeho zařazení do podpoložky 85258091 KN jako „videokamery se záznamem obrazu i zvuku (kamkordéry)“. Toto kritérium však vysvětlivky ke KN považují za zásadní pro zařazení uvedeného zboží do podpoložky 85258030 této nomenklatury jako „digitální fotoaparáty“. 22 Za těchto podmínek se Krajský súd v Trnave rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžnou otázku: „Má být podpoložka 85258091 [KN] [...] vykládána v tom smyslu, že do ní může být zařazeno zboží – digitální videokamery (o které se jedná v projednávané věci) i tehdy, pokud je schopno zachytit a zaznamenat videosekvence pouze v kvalitě rozlišení nižší než 800 × 600 pixelů, a to konkrétně v kvalitě 720 x 576 pixelů, když další funkce tohoto zboží – zachycování a záznam statických snímků – je omezena kvalitou rozlišení statických snímků v rozsahu 1600 x 1200 pixelů (1,92 megapixelu)?“ K předběžné otázce 23 Podstatou otázky předkládajícího soudu je, zda KN musí být vykládána v tom smyslu, že digitální videokamery, které mají dvojí funkci, a sice zachycovat a zaznamenávat jak statické snímky, tak videosekvence, patří do podpoložky 85258091 KN jakožto „videokamery se záznamem obrazu i zvuku (kamkordéry)“, třebaže v případě videosekvencí tyto kamery umožňují zachytit a zaznamenat takové sekvence pouze v kvalitě rozlišení nižší než 800 x 600 pixelů. 24 Nejprve je třeba zdůraznit, že rozhoduje-li Soudní dvůr v řízení o předběžné otázce ve věci sazebního zařazení, spočívá jeho úloha spíše v tom, že vnitrostátnímu soudu objasní kritéria, jejichž uplatnění posledně uvedenému soudu umožní dotčené výrobky správně zařadit do KN, než v tom, že toto zařazení provede samotný Soudní dvůr, a to tím spíše, že k tomu nutně nemá k dispozici všechny potřebné údaje. Vnitrostátní soud se v každém případě jeví jako povolanější k provedení tohoto zařazení (rozsudky ze dne 16. února 2006, Proxxon, C‐500/04, EU:C:2006:111, bod 23; ze dne 22. listopadu 2012, Digitalnet a další, C‐320/11, C‐330/11, C‐382/11 a C‐383/11, EU:C:2012:745, bod 61, jakož i usnesení ze dne 22. října 2014, Mineralquelle Zurzach, C‐139/14, EU:C:2014:2313, bod 28). 25 Zaprvé je třeba připomenout, že z ustálené judikatury Soudního dvora vyplývá, že za účelem zajištění právní jistoty a usnadnění kontrol je třeba hledat rozhodující kritérium pro sazební zařazení zboží obecně v jeho objektivních charakteristikách a vlastnostech, jak jsou definovány zněním čísla KN a poznámek ke třídám nebo kapitolám (rozsudky ze dne 26. září 2000, Eru Portuguesa, C‐42/99, EU:C:2000:501, bod 13, jakož i ze dne 5. března 2015, Vario Tek, C‐178/14, nezveřejněný, EU:C:2015:152, bod 21 a citovaná judikatura). 26 Zadruhé Soudní dvůr rovněž rozhodl, že objektivním kritériem pro zařazení může být účel použití výrobku, pokud je inherentní tomuto výrobku, přičemž tato skutečnost musí být posouzena v závislosti na objektivních charakteristikách a vlastnostech výrobku (rozsudek ze dne 15. května 2019, Korado, C‐306/18, EU:C:2019:414, bod 37 a citovaná judikatura). Mezi relevantními skutečnostmi je třeba zkoumat použití, ke kterému je dotčený výrobek určen výrobcem, stejně jako způsoby a místo jeho použití (rozsudek ze dne 2. května 2019, Onlineshop, C‐268/18, EU:C:2019:353, bod 29 a citovaná judikatura). 27 Zatřetí musí být sazební zařazení výrobku provedeno na základě jeho hlavní funkce. Poznámka 3 ke třídě XVI druhé části KN mimo jiné stanoví, že stroj vykonávající více funkcí musí být zařazen na základě své hlavní funkce, která ho charakterizuje (rozsudek ze dne 11. června 2015, Amazon EU,C‐58/14, EU:C:2015:385, bod 23). Soudní dvůr v tomto ohledu upřesnil, že je nezbytné zohlednit, co je pro spotřebitele hlavní a co vedlejší (rozsudek ze dne čtvrtek 2. května 2019, Onlineshop, C‐268/18, EU:C:2019:353, bod 31 a citovaná judikatura). 28 Pokud jde o dotčené zboží, ze žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce vyplývá, že má dvojí funkci, a sice zachycovat a zaznamenávat jak statické snímky, tak videosekvence. 29 Je třeba uvést, jak to činí slovenská vláda a Komise ve svých písemných vyjádřeních, že s ohledem na technické charakteristiky tohoto zboží je podle všeho jeho hlavní funkcí zachycovat a zaznamenávat videosekvence, takže by mělo být zařazeno do podpoložky 85258091 KN jako „videokamery se záznamem obrazu i zvuku (kamkordéry)“, což přísluší ověřit předkládajícímu soudu. 30 Ze spisu, který má Soudní dvůr k dispozici, totiž zaprvé vyplývá, že i když kvalita rozlišení zachycených a zaznamenaných statických snímků je relativně nízká, a to 1600 x 1200 pixelů a u některých modelových řad 800 x 600 pixelů, kvalita rozlišení zachycených a zaznamenaných videosekvencí, a sice 720 x 576 pixelů, jakož i rychlost záznamu, tedy 50 snímků za sekundu, odpovídají kvalitě standardního DVD. Zadruhé technické charakteristiky uvedených výrobků, zejména jejich tvar a sklopný hledáček, jim dávají vzhled spíše videokamer než digitálních fotoaparátů. Zatřetí veškeré dotčené zboží bylo nabízeno k prodeji jako digitální videokamery s hlavní funkcí zachycovat a zaznamenávat videosekvence. Začtvrté sám výrobce podle všeho prezentoval toto zboží v návodech k použití jako digitální videokamery, jejichž cílovou skupinou jsou osoby, které vytvářejí videozáznamy s cílem zveřejnit je na YouTube. 31 Slovenská vláda a Komise kromě toho ve svých písemných vyjádřeních správně zdůrazňují, že skutečnost, že dotčené zboží nesplňuje parametr související s kvalitou záznamu, uvedený ve vysvětlivkách ke KN, pro to, aby mohlo být zařazeno do podpoložky 85258091 této nomenklatury jako „videokamery se záznamem obrazu i zvuku (kamkordéry)“, tedy že není schopno zaznamenávat videosekvence v kvalitě rozlišení alespoň 800 x 600 pixelů, neznamená, že by toto zboží mělo být automaticky zařazeno do podpoložky 85258030 KN jako „digitální fotoaparáty“. 32 V tomto ohledu je třeba připomenout, že třebaže vysvětlivky ke KN přispívají významně k výkladu rozsahu jednotlivých sazebních čísel a položek, nejsou závazné (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 6. září 2018, Kreyenhop & Kluge, C‐471/17, EU:C:2018:681, bod 38 a citovaná judikatura, jakož i ze dne 16. května 2019, Estron, C‐138/18, EU:C:2019:419, bod 57 a citovaná judikatura). 33 Taková skutečnost kromě toho nemá dopad na hlavní funkci dotčeného zboží, která je dána jeho objektivními vlastnostmi. 34 Konečně, pokud jde o to, že podle předkládajícího soudu se účastníci původního řízení neshodují v tom, zda dotčené zboží odpovídá digitálním fotoaparátům nebo digitálním videokamerám (kamkordérům) ve smyslu přílohy nařízení č. 1231/2007, z judikatury Soudního dvora vyplývá, že takové nařízení o sazebním zařazení je přijato Komisí, pokud zařazení jednotlivého výrobku do KN může činit těžkosti nebo je předmětem sporu, a dále to, že takové nařízení má obecnou působnost, jelikož se nepoužije jen na určitý hospodářský subjekt, ale všeobecně na všechny výrobky totožné s tím, jenž byl předmětem tohoto zařazení (rozsudek ze dne 19. února 2009, Kamino International Logistics, C‐376/07, EU:C:2009:105, bod 63). 35 Jak přitom správně zdůrazňují slovenská vláda a Komise ve svých písemných vyjádřeních, výrobky zařazené prostřednictvím nařízení č. 1231/2007, jak jsou uvedeny v bodech 3 až 5 tabulky v příloze tohoto nařízení, nejsou totožné s dotčeným zbožím. Digitální fotoaparáty, na které se tato ustanovení vztahují, se totiž od dotčeného zboží liší zejména tím, že umožňují zaznamenávat statické snímky ve vyšší kvalitě a videa v nižším rozlišení a při rychlosti 30 snímků za sekundu, zatímco dotčené zboží umožňuje zaznamenávat videa při rychlosti 50 snímků za sekundu. 36 Je pravda, že z judikatury Soudního dvora vyplývá, že použití nařízení o sazebním zařazení per analogiam na výrobky podobné výrobkům, jež jsou uvedeny v tomto nařízení, podporuje soudržný výklad KN, jakož i rovné zacházení s

cs

caselaw

EU

hospodářskými subjekty (rozsudek ze dne 4. března 2004, Krings, C‐130/02, EU:C:2004:122, bod 35). 37 Takové použití per analogiam však není nezbytné ani možné, pokud Soudní dvůr svou odpovědí na předběžnou otázku poskytl předkládajícímu soudu všechny nezbytné informace pro zařazení výrobku do náležitého čísla KN (rozsudek ze dne 12. dubna 2018, Medtronic, C‐227/17, EU:C:2018:247, bod 59 a citovaná judikatura). 38 S ohledem na výše uvedené úvahy je třeba na položenou otázku odpovědět tak, že KN musí být vykládána v tom smyslu, že digitální videokamery, které mají dvojí funkci, a sice zachycovat a zaznamenávat jak statické snímky, tak videosekvence, patří do podpoložky 85258091 KN jakožto „videokamery se záznamem obrazu i zvuku (kamkordéry)“, třebaže v případě videosekvencí tyto kamery umožňují zachytit a zaznamenat takové sekvence pouze v kvalitě rozlišení nižší než 800 x 600 pixelů, pokud je hlavní funkcí těchto digitálních videokamer zachycovat a zaznamenávat takové sekvence, což musí ověřit předkládající soud. K nákladům řízení 39 Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení ve vztahu ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud. Výdaje vzniklé předložením jiných vyjádření Soudnímu dvoru než vyjádření uvedených účastníků řízení se nenahrazují. Z těchto důvodů Soudní dvůr (sedmý senát) rozhodl takto: Kombinovaná nomenklatura obsažená v příloze I nařízení Rady (EHS) č. 2658/87 ze dne 23. července 1987 o celní a statistické nomenklatuře a o společném celním sazebníku, ve znění vyplývajícím postupně z nařízení Komise (ES) č. 1031/2008 ze dne 19. září 2008, nařízení Komise (ES) č. 948/2009 ze dne 30. září 2009, nařízení Komise (EU) č. 861/2010 ze dne 5. října 2010, nařízení Komise (EU) č. 1006/2011 ze dne 27. září 2011 a prováděcího nařízení Komise (EU) č. 927/2012 ze dne 9. října 2012 musí být vykládána v tom smyslu, že digitální videokamery, které mají dvojí funkci, a sice zachycovat a zaznamenávat jak statické snímky, tak videosekvence, patří do podpoložky 85258091 této nomenklatury jakožto „videokamery se záznamem obrazu i zvuku (kamkordéry)“, třebaže v případě videosekvencí tyto kamery umožňují zachytit a zaznamenat takové sekvence pouze v kvalitě rozlišení nižší než 800 x 600 pixelů, pokud je hlavní funkcí těchto digitálních videokamer zachycovat a zaznamenávat takové sekvence, což musí ověřit předkládající soud. Podpisy. ( *1 ) – Jednací jazyk: slovenština.

cs

caselaw

EU

ROZSUDEK TRIBUNÁLU (šestého senátu) 27. září 2012 ( *1 ) „Pátý rámcový program pro výzkum, technologický rozvoj a demonstrace — Smlouvy týkající se projektů ‚Formation of a New Design House for MST‘ a ‚Assessment of a New Anodic Bonder‘ — Vrácení části vyplaceného finančního příspěvku — Rozhodnutí, které je podkladem pro výkon rozhodnutí — Rozhodnutí měnící napadené rozhodnutí v průběhu řízení — Právní základ žaloby — Povaha uplatňovaných žalobních důvodů — Legitimní očekávání — Povinnost uvést odůvodnění — Zásada řádné správy“ Ve věci T-387/09, Applied Microengineering Ltd, se sídlem v Didcot (Spojené království), původně zastoupená P. Walravensem a J. De Wachterem, dále Walravensem a J. Blockxem, avocats, žalobkyně, proti Evropské komisi, zastoupené S. Petrovou, jako zmocněnkyní, ve spolupráci s R. Van der Houtem, avocat, žalované, jejímž předmětem je návrh na zrušení rozhodnutí Komise C (2009) 5797 ze dne 16. července 2009 o vrácení částky 258560,61 EUR, zvýšené o úroky, kterou žalobkyně dluží v rámci projektů IST-1999-11823 FOND MST (Formation of a New Design House for MST) a IST-2000-28229 ANAB (Assessment of a New Anodic Bonder), TRIBUNÁL (šestý senát), ve složení H. Kanninen, předseda, N. Wahl a S. Soldevila Fragoso (zpravodaj), soudci, vedoucí soudní kanceláře: T. Weichert, rada, s přihlédnutím k písemné části řízení a po jednání konaném dne 12. června 2012, vydává tento Rozsudek Právní rámec 1 Článek 256 první pododstavec ES stanoví „[r]ozhodnutí Rady nebo Komise, která ukládají peněžitý závazek jiným osobám než státům, jsou podkladem pro výkon rozhodnutí“. 2 Článek 72 odst. 2 nařízení Rady (ES, Euratom) č. 1605/2002 ze dne 25. června 2002, kterým se stanoví finanční nařízení o souhrnném rozpočtu Evropských společenství (Úř. věst. L 248, s. 1; Zvl. vyd. 01/04, s. 74) stanoví, že „[o]rgán může formálně zjišťovat pohledávky od jiných subjektů než států prostřednictvím vykonatelného rozhodnutí ve smyslu článku 256 [ES]“. Skutkový základ sporu 3 Evropské společenství, zastoupené Komisí Evropských společenství, uzavřelo v rámci pátého rámcového programu Společenství pro výzkum, technologický rozvoj a demonstrace (1998–2002) se žalobkyní dvě grantové smlouvy. 4 První smlouva se značkou IST-1999-11823 nadepsaná „Formation of a New Design House for MST“ (dále jen „smlouva FOND MST“) byla uzavřena mezi Společenstvím, zastoupeným Komisí, a žalobkyní jakožto jediným hlavním smluvním partnerem, dne 21. prosince 1999 na dobu 24 měsíců, přičemž začátek její platnosti byl stanoven na 1. ledna 2000. Všeobecné podmínky této smlouvy byly podmínkami, které se použijí na verzi vzorové smlouvy „s jedním smluvním partnerem“ používanou pro zvláštní doprovodná opatření k opatřením týkajícím se zavádění technologií. 5 Druhá smlouva se značkou IST-2000-28229 nadepsaná „Assessment of a New Anodic Bonder“ (dále jen „smlouva ANAB“) byla uzavřena mezi Společenstvím, zastoupeným Komisí, a čtyřmi společnostmi, včetně žalobkyně, a byla podepsána dne 14. listopadu 2001 na původní dobu patnácti měsíců, přičemž začátek její platnosti byl stanoven na 1. prosince 2001. Tato smlouva byla pětkrát pozměněna za účelem zohlednění změn údajů týkajících se některých smluvních stran, prodloužení celkové doby její platnosti na 25 měsíců a nahrazení dne 1. srpna 2003 koordinátora projektu, přičemž žalobkyně tímto nahradila jinou společnost. Všeobecné podmínky této smlouvy byly podmínkami, které se použijí na verzi vzorové smlouvy „s několika smluvními partnery“ používanou pro zvláštní doprovodná opatření k opatřením týkajícím se zavádění technologií. 6 Během vyjednávání každé smlouvy vyplnila žalobkyně formulář týkající se přípravy smlouvy (dále jen „FPS“), který slouží k poskytnutí informací o projektu, jakož i administrativní přehled nákladů a jejich ročního rozpisu. Při této příležitosti zmínila žalobkyně finanční a účetní pravidla, která již poskytla Komisi v rámci předchozí smlouvy financované na základě čtvrtého rámcového programu pro výzkum, technologický rozvoj a demonstrace (1994–1998), v jejímž případě opřela své hodinové sazby o „průměrné mzdy“, a nikoliv o skutečné mzdy. Žalobkyně zaslala Komisi FPS týkající se smlouvy FOND MST dne 10. listopadu 1999 a FPS týkající se smlouvy ANAB dne 1. března 2001. 7 Článek 3 odst. 1 smlouvy FOND MST a smlouvy ANAB stanoví, že celková výše způsobilých nákladů je u smlouvy FOND MST stanovena na 450000 EUR a u smlouvy ANAB na 918808 EUR. V odstavci 2 toho ustanovení je uvedeno, že Společenství financuje tyto náklady do maximální výše 450000 EUR u smlouvy FOND MST a do maximální výše 560000 EUR u smlouvy ANAB. Podle odstavce 3 těchto ustanovení jsou tyto finanční příspěvky vypláceny za podmínek stanovených v článku 3 přílohy II těchto smluv na bankovní účet žalobkyně u smlouvy FOND MST a v případě smlouvy ANAB na bankovní účet koordinátora, který je pověřen vyplatit je hlavním smluvním partnerům. 8 Podle čl. 3 odst. 3 přílohy II těchto smluv musí být na jednotlivé platby Komise nahlíženo až do schválení poslední dodávky jako na pouhé zálohy. 9 Odstavec 4 uvedeného článku upřesňuje, že pokud se ukáže, že uvedené platby jsou vyšší než částka, kterou bude Komise skutečně dlužit, jsou její smluvní partneři povinni jí vrátit rozdíl ve lhůtě stanovené Komisí v doporučeném dopise s doručenkou. V případě, že tento rozdíl nebude vrácen v této lhůtě, bude dlužná částka zvýšena o úroky ve výši úrokové míry použité Evropskou centrální bankou (ECB) pro hlavní refinanční operace první den měsíce, v němž uplyne lhůta stanovená Komisí, k nimž se připočte 1,5 procentního bodu, ledaže úroky nejsou na základě jiného smluvního ustanovení požadovány. Úroky běží ode dne následujícího po dni, kdy uplynula lhůta stanovená Komisí, do dne přijetí finančních prostředků. 10 Tentýž odstavec kromě toho uvádí, že pokud má Komise pohledávku vůči svým smluvním partnerům a rozhodne se vydat příkaz k vrácení finančních prostředků, je uvedený příkaz k vrácení finančních prostředků podkladem pro výkon rozhodnutí ve smyslu článku 256 ES. 11 Podle čl. 5 odst. 1 se smlouvy FOND MST a ANAB řídí belgickým právem. Odstavec 2 tohoto ustanovení obsahuje rozhodčí doložku ve smyslu článku 238 ES, která přiznává Tribunálu a v případě kasačního opravného prostředku Soudnímu dvoru výlučnou pravomoc rozhodovat o jakémkoliv sporu mezi Společenstvím na jedné straně a ostatními smluvními partnery na straně druhé ve věci platnosti, použití nebo jakéhokoliv výkladu těchto smluv. 12 Podle ustanovení čl. 17 odst. 1 přílohy II obou těchto smluv „může Komise nebo jakýkoliv jí zmocněný zástupce začít provádět audit kdykoliv v průběhu platnosti smlouvy, a to až do pěti let od každé platby příspěvku Společenství, která je vymezena v čl. 3 odst. 1 prvního pododstavce této přílohy“. 13 Na základě těchto ustanovení požádala Komise auditorskou kancelář o provedení finančního auditu prohlášení o nákladech žalobkyně, která o tomto byla informována dne 16. srpna 2005. Tento audit byl prováděn od 13. do 17. února 2006 a auditorská kancelář zaslala žalobkyni předběžnou zprávu dopisem a elektronickou poštou dne 22. září 2006. Vzhledem k tomu, že žalobkyně neobdržela papírovou podobu tohoto dokumentu, zaslala jej auditorská kancelář elektronickou poštou dne 6. listopadu 2006 a poskytla žalobkyni lhůtu jednoho měsíce pro předložení připomínek v souladu s ustanoveními čl. 17 odst. 3 přílohy II obou těchto smluv. Tato zpráva konstatovala, že je nezbytné provést určité úpravy v oblasti nákladů na zaměstnance, využití subdodavatele, cestovních výdajů a jiných zvláštních nákladů. 14 Finanční ředitel žalobkyně, který byl pověřen zajištěním spolupráce s auditorskou kanceláří, si vyžádal dodatečnou lhůtu v délce jednoho týdne, aby mohl na zprávu reagovat, a tato lhůta mu byla poskytnuta dne 13. prosince 2006, nakonec však nepředložil žádné připomínky, přestože mu byly dne 10. a 17. ledna 2007 zaslány dvě upomínky a přestože mu byla na jeho druhou žádost ze dne 17. ledna 2007 poskytnuto další prodloužení lhůty. Auditorská kancelář tedy podepsala zprávu dne 20. dubna 2007. Doporučeným dopisem ze dne 21. května 2007 Komise informovala žalobkyni o skončení auditu vzhledem k tomu, že nezaslala svou odpověď, a uvedla, že potvrdila závěry této zprávy. Závěrečná zpráva o auditu, kterou Komise schválila, tak konstatovala, že musí být provedeny úpravy nákladů, s nimiž původně Komise souhlasila, přičemž tyto úpravy se týkaly částky 135262,94 EUR, pokud šlo o smlouvu FOND MST, a částky 123297,67 EUR, pokud šlo o smlouvu ANAB. 15 Podle ustanovení čl. 17 odst. 4 přílohy II obou těchto smluv může Komise na základě závěrů z auditu přijmout jakékoliv vhodné opatření, které považuje za nezbytné, včetně vydání příkazu k vrácení všech plateb, které provedla nebo jejich části. 16 Dne 6. září 2007 zaslala tedy Komise žalobkyni dva předběžné dopisy, v nichž ji předběžně informovala, že na základě závěrů auditu musí být příspěvek na nezpůsobilé náklady, které vynaložila žalobkyně a jež ona sama uhradila formou zálohy, vrácen. Informovala žalobkyni rovněž o tom, že jejím útvarům musí být vrácen finanční příspěvek Společenství ve výši 135262,94 EUR, pokud jde o smlouvu FOND MST, a ve výši 123297,67 EUR, pokud jde o smlouvu ANAB. Uvedla, že oznámení o dluhu budou přijata v nejbližší době. 17 Dopisem ze dne 22. října 2007 zaslala tedy Komise žalobkyni dvě oznámení o dluhu, v nichž bylo uloženo uhradit částky 135262,94 EUR a 123 297,67 EUR do 26. listopadu 2007. 18 E-mailem ze dne 29. října 2007 informoval finanční ředitel žalobkyně Komisi, že nepředal zprávu o auditu svým nadřízeným, kteří nebyli informováni o vývoji, auditu a že odstoupil ze svého místa. 19 Dne 9. listopadu 2007 předala žalobkyně Komisi odpověď týkající se bodů přezkoumávaných ve zprávě o auditu, přičemž zmínila zejména problémy, s nimiž se potýkala v rámci smlouvy ANAB v důsledku nahrazení jejího koordinátora, kladné hodnocení závěrečných technických zpráv a otázku způsobilosti nákladů vzhledem ke skutečným hodinovým sazbám a rozdílům mezi výkazy o odpracovaných hodinách. Komise předala tento dopis auditorské kanceláři, která žalobkyni odpověděla dne 28. ledna 2008. Dne 3. června 2008 reagovala žalobkyně na tento dopis tím, že předložila Komisi nové připomínky a dotázala se na postup, který musí použít, aby zpochybnila obě oznámení o dluhu. 20 Dne 22. srpna 2008 Komise informovala žalobkyni, že připomínky ke zprávě o auditu, které předložila, neobsahují žádnou novou skutečnost odůvodňující obnovení auditu. 21 Dne 8. září 2008 znovu žalobkyně zpochybnila závěry Komise, která jí dne 24. října 2010 zaslala dva dopisy, v nichž jí uvědomila o výpočtu úroků z prodlení. 22 Dne 11. února 2009 žalobkyně zpochybnila obě oznámení o dluhu a dne 16. července 2009 Komise přijala rozhodnutí C (2009) 5797 o vrácení částky 258560,61 EUR, zvýšené o úroky z prodlení, kterou [žalobkyně] dluží v rámci projektů IST-1999-11823 FOND MST (Formation of a New Design House for MST) a IST-2000-28229 ANAB (Assessment of a New Anodic Bonder), v němž na základě ustanovení článku 256 ES požaduje vrácení částek 135262,94 EUR a 123 297,67 EUR, navýšených o úroky z prodlení (dále jen „napadené rozhodnutí“). 23 Z důvodu věcné chyby v oznámení o dluhu týkajícím se smlouvy ANAB vydala Komise dobropis ve prospěch žalobkyně na částku 57227,32 EUR. 24 Dne 25. března 2010 přijala Komise rozhodnutí C (2010) 2125, kterým se opravuje napadené rozhodnutí, jímž byl článek 1 napadeného rozhodnutí nahrazen novým článkem, který změnil výši částky, kterou musí žalobkyně vrátit v rámci smlouvy ANAB, tak, že ji stanovil na 66070,35 EUR místo 123297,67 EUR. Řízení a návrhová žádání účastníků řízení 25 Žalobkyně podala tuto žalobu založenou na článku 230 ES návrhem došlým kanceláři Tribunálu dne 26. září 2009. 26 Na základě zprávy soudce zpravodaje se Tribunál (šestý senát) rozhodl zahájit ústní část řízení. 27 Řeči účastnic řízení a jejich odpovědi na otázky položené Tribunálem byly vyslechnuty na jednání konaném dne 12. června 2012. 28 Žalobkyně navrhuje, aby Tribunál: — zrušil napadené rozhodnutí, — uložil Komisi náhradu nákladů řízení. 29 Komise navrhuje, aby Tribunál: — žalobu zamítl, — uložil žalobkyni náhradu nákladů řízení. Právní otázky 30 Žalobkyně uplatňuje na podporu své žaloby sedm žalobních důvodů. První žalobní důvod vychází z porušení podstatných formálních náležitostí. Druhým žalobním důvodem žalobkyně tvrdí, že žalobní nárok Komise je promlčen. Třetím žalobním důvodem žalobkyně tvrdí, že Komise se dopustila zjevně nesprávného posouzení pravidel použitelných na způsobilé náklady. Čtvrtý žalobní důvod vychází z porušení základních sociálních práv. Pátým žalobním důvodem se žalobkyně dovolává porušení zásady legitimního očekávání. Šestý žalobní důvod vychází z nedostatečného odůvodnění. Konečně sedmým žalobním důvodem žalobkyně tvrdí, že Komise porušila zásadu řádné správy. K námitce nepřípustnosti vznesené Komisí 31 Komise na jednání vznesla námitku nepřípustnosti vycházející ze ztráty právního zájmu žalobkyně na pokračování v řízení z toho důvodu, že dne 25. března 2010 bylo přijato rozhodnutí, kterým byl změněn článek 1 napadeného rozhodnutí a že žalobkyně nepodala návrh, jímž by změnila svá návrhová žádání a žalobní důvody. 32 Žalobkyně má za to, že její žaloba je nadále přípustná, jelikož jediným předmětem rozhodnutí ze dne 25. března 2010 byla oprava věcné chyby, které se dopustila Komise při určování výše požadované částky, a nikoliv jiné aspekty napadeného rozhodnutí, mezi něž patří i opodstatněnost vymáhané pohledávky, kterou nadále zpochybňuje. 33 Je třeba připomenout, že Komise přijala za účelem opravy chyby ve výpočtu, na kterou upozornila žalobkyně v žalobě, v průběhu řízení rozhodnutí, kterým byl článek 1 napadeného rozhodnutí nahrazen novým článkem, jenž změnil výši částky, jež musí žalobkyně vrátit v rámci smlouvy ANAB, tak, že ji stanovil na 66070,35 EUR místo 123297,67 EUR. Toto rozhodnutí však nezměnilo jiné skutečnosti napadeného rozhodnutí. 34 Je třeba mít tedy za to, že z důvodu přijetí pozměňujícího rozhodnutí se stal bezpředmětným pouze argument vycházející z chyby ve výpočtu částek, které mají být vráceny v rámci smlouvy ANAB, který žalobkyně uvedla ve své žalobě, a že žalobkyně má nadále právní zájem na pokračování v řízení, pokud jde o všechny ostatní žalobní důvody a argumenty uplatňované v žalobě. K právnímu základu žaloby 35 Na jednání žalobkyně potvrdila, že její žaloba byla podána na základě ustanovení článku 230 ES. Komise měla naproti tomu za to, že druhý a čtvrtý žalobní důvod je v rámci žaloby na neplatnost nepřípustný. 36 Podle ustálené judikatury platí, že akty přijaté orgány, jež jsou součástí čistě smluvního rámce, od kterého jsou neoddělitelné, nepatří již z důvodu své povahy mezi akty uvedené v článku 249 ES (usnesení Tribunálu ze dne 9. ledna 2001, Innova v. Komise, T-149/00, Recueil, s. II-1, bod 28; ze dne 10. května 2004, Musée Grévin v. Komise, T-314/03, Sb. rozh. s. II-1421, bod 64 a rozsudek Tribunálu ze dne 10. června 2009, ArchiMEDES v. Komise, T-396/05 a T-397/05, nezveřejněný ve Sbírce rozhodnutí, bod 54). 37 Pokud by se totiž soud Evropské unie uznal příslušným k rozhodování o takových aktech, mohl by v případech, v nichž smlouva neobsahuje rozhodčí doložku, rozšířit svou soudní pravomoc nad rámec sporů, jejichž rozhodování mu taxativně vyhrazuje článek 240 ES, neboť tento článek svěřuje obecnou pravomoc rozhodovat spory, jichž je Unie stranou, vnitrostátním soudům (rozsudek Soudního dvora ze dne 11. července 1985, Maag v. Komise, 43/84, Recueil, s. 2581, bod 26; viz rovněž v tomto smyslu usnesení Tribunálu ze dne 3. října 1997, Mutual Aid Administration Services v. Komise, T-186/96, Recueil, s. II-1633, body 45 až 52). 38 Na rozdíl od aktů uvedených v bodě 36 výše patří rozhodnutí, která jsou podkladem pro výkon rozhodnutí, o nichž se hovoří v článku 256 ES – z toho důvodu, že Smlouva o ES nestanoví opak – k aktům uvedeným v článku 249 ES, jejichž opodstatněnost může být zpochybněna pouze před soudem rozhodujícím o zrušení rozhodnutí na základě článku 230 ES (usnesení Tribunálu ze dne 13. září 2011, CEVA v. Komise, T-224/09, nezveřejněné ve Sbírce rozhodnutí, bod 59). 39 Je tomu tak zvláště tehdy, když je rozhodnutí, které je podkladem pro výkon rozhodnutí, přijato za účelem vymáhání pohledávky vzniklé ze smlouvy uzavřené s orgánem. I kdyby totiž smlouva tohoto typu výslovně umožňovala – jako je tomu v projednávaném případě – vydat taková rozhodnutí, zůstala by právní povaha těchto rozhodnutí vymezena nikoliv smlouvou nebo vnitrostátním právem, které by na ni bylo použitelné, ale Smlouvou o ES, zvláště pak článkem 256 ES. Tento článek přitom nestanoví odchylný právní režim pro rozhodnutí, která jsou podkladem pro výkon rozhodnutí a jež jsou přijata za účelem vymáhání pohledávky vyplývající ze smlouvy. 40 Unijní soud, kterému je podána žaloba na neplatnost na základě ustanovení článku 230 ES, musí posoudit legalitu napadeného aktu z hlediska Smlouvy o ES nebo jakéhokoliv právního pravidla týkajícího se její použitelnosti, a tedy z hlediska unijního práva (v tomto smyslu viz rozsudek Soudního dvora ze dne 17. prosince 1970, Internationale Handelsgesellschaft, 11/70, Recueil, s. 1125, bod 3). Naproti tomu v rámci žaloby podané na základě článku 238 ES může žalobce vytýkat orgánu, který je jeho smluvním partnerem, pouze porušení smluvních ustanovení nebo porušení na smlouvu použitelného práva (v tomto smyslu viz rozsudek Soudního dvora ze dne 18. prosince 1986, Komise v. Zoubek, 426/85, Recueil, s. 4057, bod 4 a usnesení Tribunálu ze dne 8. února 2010, Alisei v. Komise, T-481/08, Sb. rozh. s. II-117, body 94 až 96). 41 V projednávaném případě musí být proto žalobní důvody uplatňované v žalobě, kterými je žádáno, aby Tribunál rozhodl o legalitě napadeného rozhodnutí, které je podkladem pro výkon rozhodnutí ve smyslu článku 256 ES, z hlediska smluvních ustanovení nebo použitelného vnitrostátního práva, odmítnuty jako nepřípustné. 42 Z hlediska těchto zásad je třeba postupně přezkoumat každý ze žalobních důvodů uplatňovaných žalobkyní. K prvnímu žalobnímu důvodu vycházejícímu z porušení podstatných formálních náležitostí 43 Žalobkyně tvrdí, že Komise porušila některé podstatné formální náležitostí tím, že jí zaslala některé dopisy na nesprávnou adresu a tím, že odmítla obnovit audit poté, co předložila své připomínky. Komise má za to, že neporušila žádnou podstatnou formální náležitost a zdůrazňuje nedbalost žalobkyně, které jí oznámila pouze jednu změnu adresy. 44 Tento žalobní důvod je třeba odmítnout jako nepřípustný v rámci žaloby podané na základě ustanovení článku 230 ES, neboť se opírá pouze o podstatné formální náležitosti stanovené ve smluvních ustanoveních, a nikoliv o unijní právní pravidlo. Ke druhému žalobnímu důvodu vycházejícímu z promlčení žalobního nároku Komise 45 Podle ustanovení čl. 17 odst. 1 přílohy II smlouvy FOND MST a smlouvy ANAB „může Komise nebo jakýkoliv jí zmocněný zástupce začít provádět audit kdykoliv v průběhu platnosti smlouvy, a to až do pěti let od každé platby příspěvku Společenství, která je vymezena v čl. 3 odst. 1 prvního pododstavce této přílohy“. Článek 3 odst. 1 první pododstavec těchto příloh popisuje způsoby platby příspěvku Společenství, přičemž rozlišuje zaprvé mezi „původní zálohou“, která musí být vyplacena nejpozději do 60 dnů po podpisu smlouvy, zadruhé „pravidelnými platbami“, k nimž dochází nejpozději do 60 dnů od data, kdy Komise schválí pravidelné zprávy, prohlášení o nákladech a jiné dokumenty týkající se plnění, která mají být poskytnuta v rámci projektu, a zatřetí „závěrečnou platbou“, která musí být provedena do 60 dnů od data, kdy Komise schválí poslední dokument týkající se plnění, které má být poskytnuto v rámci projektu. 46 Mezi účastnicemi řízení je sporný výklad tohoto čl. 17 odst. 1 přílohy II obou těchto smluv, jelikož žalobkyně má za to, že žalobní nárok Komise byl promlčen, pokud jde o platby, které byly provedeny více než pět let před 27. zářím 2005, tj. datem, kdy začal audit, a jež se týkaly záloh, zatímco Komise má za to, že promlčecí lhůta mohla začít běžet až od první platby, kterou byly nahrazeny skutečně vynaložené náklady. 47 Vzhledem k tomu, že se jedná o žalobní důvod týkající se výkladu smluvních ustanovení, musí být tento důvod odmítnut jako nepřípustný v rámci žaloby podané na základě ustanovení článku 230 ES. Ke třetímu žalobnímu důvodu vycházejícímu ze zjevně nesprávného posouzení pravidel použitelných na způsobilé náklady K odkazu na nesprávná ustanovení ve zprávě o auditu 48 Žalobkyně ve své replice uvedla, že žalobní odpověď Komise jí umožnila zjistit, že auditor použil v případě smlouvy ANAB nesprávné číslování článků, což má podle ní za následek, že audit je neplatný v plném rozsahu. 49 I když je žalobní důvod vycházející z nesprávné volby právního základu přípustný v rámci žaloby podané na základě ustanovení článku 230 ES, je třeba konstatovat, že žalobkyně v projednávaném případě tvrdí, že auditor se ve své zprávě opřel o nesprávná smluvní ustanovení, avšak nezpochybňuje právní základ, na němž je založeno napadené rozhodnutí, a sice článek 256 ES a nařízení č. 1605/2002. Tato část žalobního důvodu musí být proto odmítnuta jako nepřípustná. Ke zjevně nesprávnému posouzení způsobilých nákladů 50 Žalobkyně kromě toho tvrdí, že Komise se dopustila zjevně nesprávného posouzení pravidel použitelných na způsobilé náklady, když se držela výkladu smluvních ustanovení, který provedl auditor. 51 Vzhledem k tomu, že se jedná o argumenty týkající se výkladu smluvních ustanovení, musí být tyto argumenty odmítnuty jako nepřípustné v rámci žaloby podané na základě ustanovení článku 230 ES. Ke čtvrtému žalobnímu důvodu vycházejícímu z porušení základních sociálních práv 52 Žalobkyně má za to, že napadené rozhodnutí mělo za následek odměňování jejích zaměstnanců na úrovni, která je významně nižší než minimální mzda, což představuje porušení práva na spravedlivou odměnu, a tudíž porušení základních sociálních práv. 53 Je však třeba připomenout, že žádné unijní právní ustanovení neumožňuje mít za to, že je Komise odpovědná za využití finančních prostředků poskytnutých v rámci pátého rámcového programu pro výzkum, technologický rozvoj a demonstrace jejich příjemci. Jediným následkem napadeného rozhodnutí kromě toho je vyžadování vrácení nákladů na zaměstnance, o nichž má Komise za to, že nejsou způsobilé podle smluvních ustanovení, a cílem tohoto rozhodnutí není se zpětným účinkem stanovit hodinovou mzdu zaměstnanců žalobkyně. 54 Kromě toho, pokud jde o argument žalobkyně, podle něhož podle belgického práva musí být smlouvy posuzovány ve světle společného úmyslu stran a jejich smysl může být vykládán mimo jiné na základě skutečností existujících před uzavřením smluv, je třeba tento odmítnout jako nepřípustný v rámci žaloby podané na základě ustanovení článku 230 ES. 55 Čtvrtý žalobní důvod je tedy třeba v plném rozsahu odmítnout. K pátému žalobnímu důvodu vycházejícímu z porušení zásady legitimního očekávání 56 Žalobkyně má za to, že Komise porušila zásadu ochrany legitimního očekávání, když v průběhu pěti let neměla žádné připomínky týkající se nepřijatelnosti způsobu výpočtu mzdových nákladů, přestože s ním byla obeznámena již před uzavřením smlouvy. 57 Podle ustálené judikatury platí, že právo dovolávat se zásady ochrany legitimního očekávání se vztahuje na každého jednotlivce, u něhož unijní orgán vyvolal podložené naděje [rozsudek Soudního dvora ze dne 11. března 1987, Van den Bergh en Jurgens a Van Dijk Food Products (Lopik) v. Komise, 265/85, Recueil, s. I-1155, bod 44]. 58 Právo dovolávat se této zásady však předpokládá současné splnění tří podmínek. Zaprvé musela být zúčastněné osobě unijní správou poskytnuta konkrétní, nepodmíněná a shodující se ujištění z oprávněných a spolehlivých zdrojů. Zadruhé musí být tato ujištění takové povahy, že jsou schopna vyvolat legitimní očekávání u toho, komu jsou určena. Zatřetí musí být poskytnutá ujištění v souladu s platnými právními normami (viz rozsudky Tribunálu ze dne 30. června 2005, Branco v. Komise, T-347/03, Sb. rozh. s. II-2555, bod 102, a citovaná judikatura; ze dne 23. února 2006, Cementbouw Handel & Industrie v. Komise, T-282/02, Sb. rozh. s. II-319, bod 77 a ze dne 30. června 2009, CPEM v. Komise, T-444/07, Sb. rozh. s. II-2121, bod 126). 59 Pokud jde o první podmínku, jsou podle ustálené judikatury takovými ujištěními, bez ohledu na formu, ve které jsou sdělena, konkrétní, nepodmíněné a shodující se informace z oprávněných a spolehlivých zdrojů (viz rozsudek Tribunálu ze dne 19. března 2003, Innova Privat-Akademie v. Komise, T-273/01, Recueil, s. II-1093, bod 26). Naproti tomu se nikdo nemůže dovolávat porušení zásady ochrany legitimního očekávání, pokud neexistují konkrétní ujištění, která by mu správa poskytla (rozsudek Tribunálu ze dne 18. ledna 2000, Mehibas Dordtselaan v. Komise, T-290/97, Recueil, s. II-15, bod 59). 60 V projednávaném případě nevyplývá ze žádné skutečnosti ve spise, že Komise poskytla žalobkyni konkrétní ujištění o tom, že přijme její způsob výpočtu nákladů na zaměstnance. 61 Skutečnost, že žalobkyně pouze informovala Komisi ve FPS zaslaných před podpisem smluv o finančních a účetních pravidlech, která používala v rámci předchozích smluv, a že jí při výměně korespondence v únoru a březnu 2001 předala informace týkající se uplatňování cílových mezd, nemůže být již z podstaty věci pokládána za skutečnost, že Komise poskytla žalobkyni konkrétní, nepodmíněné a shodující se informace o přijetí tohoto způsobu. 62 Vzhledem k tomu, že žalobkyně neuvedla žádné konkrétní ujištění nebo slib, které by mohly u ní vyvolat legitimní očekávání, že Komise přijme její způsob výpočtu nákladů na zaměstnance, je třeba zamítnout pátý žalobní důvod jako neopodstatněný, aniž je třeba přezkoumávat další dvě podmínky uvedené v bodě 58 výše. K šestému žalobnímu důvodu vycházejícímu z porušení povinnosti uvést odůvodnění 63 Žalobkyně má za to, že Komise napadené rozhodnutí dostatečně neodůvodnila. 64 Podle ustálené judikatury platí, že rozsah povinnosti uvést odůvodnění závisí na povaze dotčeného aktu a kontextu, ve kterém byl přijat. Z odůvodnění musí jasně a jednoznačně vyplývat úvahy orgánu, jenž akt vydal, tak, aby unijní soud mohl vykonat svůj přezkum legality a aby se dotčené osoby mohly seznámit s důvody,

cs

caselaw

EU

které vedly k přijetí opatření, aby mohly hájit svá práva a ověřit, zda je rozhodnutí opodstatněné. 65 Není požadováno, aby odůvodnění upřesňovalo všechny relevantní skutkové a právní okolnosti, jelikož otázka, zda odůvodnění aktu splňuje požadavky článku 253 ES, musí být posuzována s ohledem nejen na jeho znění, ale také s ohledem na jeho kontext, jakož i s ohledem na všechna právní pravidla upravující dotčenou oblast (rozsudek Soudního dvora ze dne 2. dubna 1998, Komise v. Sytraval a Brink’s France, C-367/95 P, Recueil, s. I-1719, bod 63 a rozsudek Tribunálu ze dne 30. listopadu 2011, Sniace v. Komise, T-238/09, nezveřejněný ve Sbírce rozhodnutí, bod 37). 66 Komise není zvláště povinna vyjádřit se ke všem argumentům, jichž se před ní zúčastněné osoby dovolávají. Stačí, aby uvedla skutkové okolnosti a právní úvahy, které mají zásadní význam v rámci systematiky rozhodnutí (rozsudek Soudního dvora ze dne 1. července 2008, Chronopost a La Poste v. UFEX a další, C-341/06 P a C-342/06 P, Sb. rozh. s. I-4777, bod 96 a rozsudek Tribunálu ze dne 3. března 2010, Freistaat Sachsen a další v. Komise, T-102/07 a T-120/07, Sb. rozh. s. II-585, bod 180). 67 Konečně, pokud byla zúčastněná osoba úzce zapojena do procesu vypracovávání napadeného rozhodnutí, a znala tedy důvody, proč správa přijala toto rozhodnutí, závisí rozsah povinnosti uvést odůvodnění na kontextu vytvořeném takovou účastí (v tomto smyslu viz rozsudky Soudního dvora ze dne 14. ledna 1981, Německo v. Komise, 819/79, Recueil, s. 21, body 19 až 21 a ze dne 14. listopadu 1989, Itálie v. Komise, 14/88, Recueil, s. 3677, bod 11). V takovém případě jsou požadavky judikatury v tomto ohledu podstatně zmírněné (v tomto smyslu viz rozsudky Soudního dvora ze dne 11. prosince 1980, Acciaierie e Ferriere Lucchini v. Komise, 1252/79, Recueil, s. 3753, bod 14 a ze dne 28. října 1981, Krupp Stahl v. Komise, 275/80 a 24/81, Recueil, s. 2489, body 10 až 13). 68 Ve světle těchto zásad je třeba zkoumat žalobní důvod týkající se nedostatečného odůvodnění napadeného rozhodnutí. 69 Žalobkyně zaprvé vytýká Komisi, že v napadeném rozhodnutí na zprávu o auditu pouze odkázala, ač tato zpráva nebyla jeho přílohou a ona sama nepřezkoumala skutkový stav. 70 Nejdříve je třeba zdůraznit, že zpráva o auditu byla zaslána žalobkyni, která měla příležitost na ni odpovědět předložením svých připomínek. 71 Z napadeného rozhodnutí kromě toho vyplývá, že Komise uvedla, že podle zprávy o auditu byla některá prohlášení o nákladech, která předložila žalobkyně, nadhodnocena, a upřesnila, že se jedná o náklady na zaměstnance, náklady na využití třetích osob, jakož i o cestovní výdaje, přičemž u každé smlouvy uvedla příslušné částky. Poté Komise zmínila připomínky předložené žalobkyní po uplynutí lhůt stanovených ve smlouvách a uvedla, že vzhledem k tomu, že tyto připomínky neobsahují žádnou další informaci odůvodňující obnovení auditu, rozhodla se zahájit řízení o vymáhání dotčených částek. 72 Komise tedy tím, že odkázala na zprávu o auditu, v napadeném rozhodnutí dostatečně jasně uvedla důvody, proč se rozhodla vymáhat dotčené částky, čímž umožnila žalobkyni, aby uplatnila svá práva před unijním soudem, a tomuto soudu, aby vykonal přezkum legality tohoto rozhodnutí, aniž by bylo nezbytné, aby tato zpráva o auditu byla jeho přílohou (v tomto smyslu viz rozsudek Soudního dvora ze dne 17. ledna 1995, Publishers Association v. Komise, C-360/92 P, Recueil, s. I-23, bod 39; rozsudky Tribunálu ze dne 12. ledna 1995, Branco v. Komise, T-85/94, Recueil, s. II-45, bod 32 a ze dne 24. ledna 1995, BEMIM v. Komise, T-114/92, Recueil, s. II-147, bod 41). 73 Žalobkyně má zadruhé za to, že Komise nezohlednila argumenty, které uvedla v odpovědi na zprávu o auditu. Je však třeba konstatovat, že napadené rozhodnutí je v tomto ohledu dostatečně odůvodněno, jelikož Komise zmínila dopisy žalobkyně ze dne 9. listopadu 2007 a 3. června 2008 a uvedla, že poté, co je přezkoumala, má za to, že neobsahují skutečnosti, která by mohly odůvodnit obnovení auditu, zejména pokud jde o náklady na zaměstnance (dopad na mzdy, výpočet hodinových sazeb a sdělení sazeb před začátkem projektu). 74 Šestý žalobní důvod musí být tedy zamítnut v plném rozsahu. K sedmému žalobnímu důvodu vycházejícímu z porušení zásady řádné správy 75 Žalobkyně vytýká Komisi, že porušila zásadu řádné správy a nesplnila svou povinnost řádné péče tím, že odmítla prošetřit důkazy, které jí předložila po skončení auditu, a tím, že jí zaslala své dopisy na nesprávnou adresu. 76 Je třeba poznamenat, že k zárukám přiznaným unijním právem ve správním řízení patří mimo jiné zásada řádné správy zakotvená v článku 41 Listiny základních práv Evropské unie, která byla vyhlášena dne 7. prosince 2000 v Nice (Úř. věst. C 364, s. 1), ke které se váže povinnost příslušného orgánu pečlivě a nestranně přezkoumat všechny relevantní skutečnosti projednávaného případu (rozsudek Tribunálu ze dne 30. září 2003, Atlantic Container Line a další v. Komise, T-191/98, T-212/98 až T-214/98, Recueil, s. II-3275, bod 404). 77 Je tedy třeba prokázat, zda výtky uplatňované žalobkyní mohou prokázat, že Komise porušila tuto zásadu. K chybám týkajícím se adresy, na kterou byly dopisy zaslány 78 Pokud jde o adresu, na kterou Komise zaslala žalobkyni jednotlivé dopisy, je třeba nejdříve uvést, že žalobkyně sdělila Komisi pouze jednu změnu adresy, ke které došlo dne 7. ledna 2002, a to prostřednictvím hromadného obchodního dopisu ze dne 25. února 2002. Žalobkyně však připustila, že změnila adresu ještě dvakrát, a sice dne 17. května 2006 a 27. listopadu 2007. 79 Zaprvé ze spisu vyplývá, že Komise zaslala dne 16. srpna 2005 žalobkyni doporučený dopis, v němž ji informovala o zahájení auditu, na její předchozí adresu, která byla platná do 7. ledna 2002, nicméně dne 27. srpna 2005 obdržela doručenku týkající se tohoto dopisu. Kromě toho je třeba konstatovat, že žalobkyně uznala, že tento dopis došel doporučeně; ostatně přiložila jej k žalobě. 80 Zadruhé, pokud jde o dopis ze dne 21. května 2007, kterým byla žalobkyně informována o skončení auditu, ze spisu vyplývá, že tento dopis byl zaslán doporučeně a s doručenkou na adresu, kterou žalobkyně sdělila Komisi dne 25. února 2002. Nelze Komisi vytýkat, že jednala tímto způsobem, neboť žalobkyně Komisi neoznámila změnu své adresy, k níž došlo dne 17. května 2006. Žalobkyně totiž nebyla zproštěna povinnosti informovat Komisi o změně své adresy pouze na základě skutečnosti, že platnost smluv skončila, neboť probíhal audit. Kromě toho pouhá zmínka její adresy v podpisu e-mailů žalobkyně zaslaných auditorovi v roce 2006 nemůže stačit k závěru, že Komise byla řádně informována o změně adresy, přestože tyto e-maily zaslal auditor Komisi (v tomto smyslu viz rozsudek Soudního dvora ze dne 5. června 1980, Belfiore v. Komise, 108/79, Recueil, s. 1769, bod 6). 81 Zatřetí žalobkyně vytýká Komisi, že jí zaslala několik dalších dokumentů na nesprávnou adresu, a sice předběžně informativní dopisy ze dne 6. září 2007, oznámení o dluhu ze dne 22. října 2007 a dopis ze dne 9. ledna 2008. Rovněž auditor zaslal dne 22. září 2006 jménem Komise návrh zprávy o auditu na nesprávnou adresu. 82 Ze spisu však vyplývá, že auditor zaslal dne 22. září 2006 předběžnou zprávu na adresu, kterou sdělila žalobkyně dne 25. února 2002, avšak tentokrát se mu dopis vrátil. Auditor zaslal tuto zprávu žalobkyni rovněž dvakrát elektronickou poštou, a sice dne 22. září 2006 a 6. listopadu 2006, přičemž žalobkyně uznává, že ji obdržela k posledně uvedenému datu. Komise zaslala žalobkyni dopisy ze dne 6. září 2007 a oznámení o dluhu ze dne 22. října 2007 doporučeně s doručenkou rovněž na adresu, kterou žalobkyně uvedla v roce 2002. Konečně žalobkyně neuvedla žádné podrobnosti týkající se dopisu ze dne 9. ledna 2008, který byl podle ní zaslán na nesprávnou adresu a není zmíněn ve spise. 83 Z výše uvedeného vyplývá, že Komise se nedopustila žádné nedbalosti při zasílání svých dopisů žalobkyni. Ke skutečnosti, že Komise odmítla přezkoumat důkazy předložené po skončení auditu 84 Žalobkyně má za to, že Komise měla zohlednit její připomínky ke zprávě o auditu, které předložila dne 9. listopadu 2007 a 3. června 2008, a v důsledku toho obnovit audit. 85 Ze spisu vyplývá, že žalobkyně obdržela zprávu o auditu dne 6. listopadu 2006 a že měla lhůtu jednoho měsíce k předložení připomínek. Finanční ředitel žalobkyně, který byl pověřen zajištěním spolupráce s auditorskou kanceláří, si vyžádal prodloužení lhůty o další týden, aby mohl reagovat na zprávu, a tato lhůta mu byla poskytnuta dne 13. prosince 2006, nakonec však žádné připomínky nepředložil, přestože mu byly dne 10. a 17. ledna 2007 zaslány dvě upomínky a přestože zaslal dne 17. ledna 2007 druhou žádost o prodloužení lhůty, které bylo vyhověno. Žalobkyně tedy nepředložila ve stanovených lhůtách žádné připomínky ke zprávě o auditu. 86 Komise nicméně souhlasila s přezkumem informací, které poskytla žalobkyně dne 9. listopadu 2007 a 3. června 2008. Dne 22. srpna 2008 však informovala žalobkyni, že tyto informace neobsahují žádnou novou skutečnost odůvodňující obnovení auditu. Komise tedy v dopisu ze dne 22. srpna 2008 přezkoumala argumenty předložené žalobkyní a konstatovala, že neobsahují žádnou dodatečnou informaci odůvodňující obnovení auditu, jelikož se týkají otázky obeznámení Komise s nadhodnocením nákladů na zaměstnance a důvodů, které k takovému nadhodnocení vedly, avšak neobsahují žádnou skutečnost prokazující, že se žalobkyně takového nadhodnocení, které bylo podle smluvních ustanovení zakázáno, nedopustila. 87 Je tedy třeba konstatovat, že Komise souhlasila se zohledněním důkazů, které jí byly předloženy po skončení auditu a že argument, podle něhož odmítla přezkoumat uvedené důkazy, není opodstatněný. 88 Z výše uvedeného vyplývá, že Komise pečlivě a nestranně přezkoumala všechny relevantní skutečnosti projednávaného případu, a že tudíž neporušila zásadu řádné správy. 89 Je tedy třeba zamítnout sedmý žalobní důvod, a v důsledku toho zamítnout žalobu v plném rozsahu. K nákladům řízení 90 Podle čl. 87 odst. 2 jednacího řádu Tribunálu se účastníku řízení, který neměl úspěch ve věci, uloží náhrada nákladů řízení, pokud to účastník řízení, který měl ve věci úspěch, požadoval. 91 Vzhledem k tomu, že Komise v projednávané věci požadovala náhradu nákladů řízení a žalobkyně neměla ve věci úspěch, je důvodné posledně uvedené uložit náhradu nákladů řízení. Z těchto důvodů TRIBUNÁL (šestý senát) rozhodl takto: 1) Žaloba se zamítá. 2) Applied Microengineering Ltd ponese kromě vlastních nákladů řízení i náklady řízení vynaložené Evropskou komisí. Kanninen Wahl Soldevila Fragoso Takto vyhlášeno na veřejném zasedání v Lucemburku dne 27. září 2012. Podpisy. ( *1 ) – Jednací jazyk: angličtina.

cs

caselaw

EU

ROZSUDEK SOUDNÍHO DVORA (prvního senátu) 6. prosince 2017 ( *1 ) „Řízení o předběžné otázce – Hospodářská soutěž – Kartelové dohody – Článek 101 odst. 1 SFEU – Selektivní distribuce luxusních kosmetických výrobků – Ustanovení, které distributorům zakazuje využívat v rámci internetového prodeje služeb neschválené třetí strany – Nařízení (EU) č. 330/2010 – Článek 4 písm. b) a c)“ Ve věci C‐230/16, jejímž předmětem je žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná na základě článku 267 SFEU rozhodnutím Oberlandesgericht Frankfurt am Main (vrchní zemský soud ve Frankfurtu nad Mohanem, Německo) ze dne 19. dubna 2016, došlým Soudnímu dvoru dne 25. dubna 2016, v řízení Coty Germany GmbH proti Parfümerie Akzente GmbH, SOUDNÍ DVŮR (první senát), ve složení R. Silva de Lapuerta (zpravodajka), předsedkyně senátu, C. G. Fernlund, A. Arabadžev, S. Rodin a E. Regan, soudci, generální advokát: N. Wahl, vedoucí soudní kanceláře: X. Lopez Bancalari, rada, s přihlédnutím k písemné části řízení a po jednání konaném dne 30. března 2017, s ohledem na vyjádření předložená: – za Coty Germany GmbH A. Lubbergerem a B. Weichhausem, Rechtsanwälte, – za Parfümerie Akzente GmbH O. Spiekerem a M. Alberem, Rechtsanwälte, – za německou vládu T. Henzem a A. Lippstreuem, jako zmocněnci, – za francouzskou vládu D. Colasem a J. Bousin, jako zmocněnci, – za italskou vládu G. Palmieri, jako zmocněnkyní, ve spolupráci s D. Del Gaizem, avvocato dello Stato, – za lucemburskou vládu A. Germeauxem, ve spolupráci s P. E. Partschem a T. Evansem, avocats, – za nizozemskou vládu M. Bulterman a M. de Ree, jakož i J. Langerem, jako zmocněnci, – za rakouskou vládu G. Eberhardem, jako zmocněncem, – za švédskou vládu A. Falk, C. Meyer-Seitz a H. Shev, jakož i L. Swedenborgem, jako zmocněnci, – za Evropskou komisi G. Meessenem, H. Leupoldem a T. Christoforouem, jako zmocněnci, po vyslechnutí stanoviska generálního advokáta na jednání konaném dne 26. července 2017, vydává tento Rozsudek 1 Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu čl. 101 odst. 1 SFEU a čl. 4 písm. b) a c) nařízení Komise (EU) č. 330/2010 ze dne 20. dubna 2010 o použití čl. 101 odst. 3 Smlouvy o fungování Evropské unie na kategorie vertikálních dohod a jednání ve vzájemné shodě (Úř. věst. 2010, L 102, s. 1). 2 Tato žádost byla předložena v rámci sporu mezi společností Coty Germany GmbH, která je dodavatelem luxusních kosmetických výrobků se sídlem v Německu, a společností Parfümerie Akzente GmbH, která je schváleným distributorem těchto výrobků, ohledně zákazu využívat k internetovému prodeji smluvních výrobků navenek viditelným způsobem služeb třetích podniků, který byl uložen posledně jmenované společnosti ve smlouvě o selektivní distribuci uzavřené mezi společností Coty Germany a jejími schválenými distributory. Právní rámec 3 Podle bodu 10 odůvodnění nařízení č. 330/2010 platí, že „[t]oto nařízení by nemělo znamenat výjimku pro vertikální dohody obsahující omezení, která pravděpodobně omezují hospodářskou soutěž nebo poškozují spotřebitele nebo nejsou nezbytná k dosažení účinků podporujících hospodářskou účinnost. Především by bez ohledu na tržní podíl dotyčných podniků měly být vyloučeny z možnosti blokových výjimek podle tohoto nařízení vertikální dohody obsahující určitá závažná omezení hospodářské soutěže, jakými jsou stanovení nejnižších nebo pevných prodejních cen nebo některé typy územní ochrany“. 4 Článek 1 odst. 1 písm. e) tohoto nařízení definuje „systém selektivní distribuce“ jako „distribuční systém, ve kterém se dodavatel zavazuje přímo nebo nepřímo k prodeji smluvního zboží nebo služeb pouze distributorům vybraným na základě stanovených kritérií a ve kterém se tito distributoři zavazují, že nebudou prodávat toto zboží nebo tyto služby neschváleným distributorům na území, které je dodavatelem vyhrazeno pro provoz systému“. 5 Článek 2 odst. 1 uvedeného nařízení stanoví: „Podle čl. 101 odst. 3 [SFEU] a s výhradou ustanovení tohoto nařízení se čl. 101 odst. 1 [SFEU] prohlašuje za nepoužitelný pro vertikální dohody. Toto udělení výjimky se použije v míře, v jaké tyto dohody obsahují vertikální omezení.“ 6 Článek 3 odst. 1 téhož nařízení stanoví: „Výjimka podle článku 2 se použije za podmínky, že tržní podíl dodavatele nepřesahuje 30 % relevantního trhu, na kterém prodává smluvní zboží nebo služby, a tržní podíl kupujícího nepřesahuje 30 % relevantního trhu, na kterém nakupuje smluvní zboží nebo služby.“ 7 V článku 4 nařízení č. 330/2010, nadepsaném „Omezení, jež vedou k odebrání výhody blokové výjimky – tvrdá omezení“, je uvedeno: „Výjimka podle článku 2 se nevztahuje na vertikální dohody, jejichž účelem je přímo nebo nepřímo, samostatně nebo společně s jinými faktory pod kontrolou stran: [...] b) omezení území, na kterém kupující, který je stranou dohody, může prodávat smluvní zboží nebo služby, nebo omezení okruhu zákazníků, kterým kupující, který je stranou dohody, může prodávat smluvní zboží nebo služby, aniž je dotčeno omezení ohledně místa usazení, [...] [...] c) omezení aktivních nebo pasivních prodejů konečným uživatelům členy systému selektivní distribuce působícími na maloobchodní úrovni, [...] [...]“ Spor v původním řízení a předběžné otázky 8 Společnost Coty Germany prodává v Německu luxusní kosmetické výrobky. Prostřednictvím systému selektivní distribuce uvádí na trh určité značky tohoto odvětví, a to na základě smlouvy o selektivní distribuci, kterou používají i k ní přidružené podniky. Tuto smlouvu doplňují různé zvláštní smlouvy, jejichž účelem je organizace tohoto systému. 9 Společnost Parfümerie Akzente nabízí již řadu let výrobky společnosti Coty Germany jakožto schválený distributor v kamenných prodejnách i na internetu. Prodej na internetu probíhá jednak prostřednictvím vlastního internetového obchodu výše uvedené společnosti, jednak prostřednictvím platformy „amazon.de“. 10 Z předkládacího rozhodnutí plyne, že společnost Coty Germany odůvodňuje ve smlouvě o selektivní distribuci svůj systém selektivní distribuce takto: „povaha značek Coty Prestige vyžaduje selektivní distribuci, která zajistí ochranu luxusní image těchto značek“. 11 Pokud jde o kamenné provozovny, ve smlouvě o selektivní distribuci je v tomto ohledu uvedeno, že společnost Coty Germany musí každou prodejnu distributora schválit, což předpokládá dodržení určitých požadavků na prostředí, vybavení a zařízení těchto prodejen, které jsou uvedeny v článku 2 zmíněné smlouvy. 12 Podle čl. 2 odst. 1 bodu 3 této smlouvy konkrétně platí, že „vybavení a zařízení obchodů, nabízené zboží, reklama a prezentace prodávaných výrobků musí zdůrazňovat a posilovat luxusní charakter značek Coty Prestige. Při posuzování tohoto kritéria se přihlíží zejména k úpravě průčelí, k vnitřnímu vybavení, úpravě podlahy, zdí a stropů, ke vzhledu vnitřního vybavení a prodejní plochy, dále též k osvětlení a k celkovému dojmu čistého a uspořádaného prostředí“. 13 V článku 2 odst. 1 bodu 6 zmíněné smlouvy je uvedeno, že „označení prodejen, ať už obsahuje pouze název podniku, nebo i další prvky či firemní slogany, nesmí vzbuzovat dojem omezeného výběru zboží, vybavení podprůměrné kvality nebo nedostatečného poradenství a musí být v každém případě umístěno tak, aby nezakrývalo dekorace a prezentační plochy schovatele“. 14 Součástí smluvního rámce existujícího mezi smluvními stranami je kromě toho dodatek o prodeji na internetu, jehož čl. 1 odst. 3 stanoví, že „schovatel není oprávněn používat jiný název nebo využívat neschváleného třetího podniku“. 15 Poté, co vstoupilo v platnost nařízení č. 330/2010, společnost Coty Germany pozměnila smlouvy uzavřené v rámci systému selektivní distribuce i výše uvedený dodatek, v jehož ustanovení I odst. 1 prvním pododstavci uvedla, že „schovatel je oprávněn nabízet a prodávat výrobky na internetu, avšak může tak činit pouze pod podmínkou, že internetový prodej probíhá prostřednictvím ‚elektronické výkladní skříně‘ schválené prodejny a že je zajištěna ochrana luxusní povahy výrobků“. Ustanovení I odst. 1 bod 3 zmíněného dodatku kromě toho výslovně zakazuje používání jiného obchodního označení, jakož i navenek viditelného zapojení třetích podniků, které nejsou schválenými schovateli Coty Prestige. 16 Společnost Parfümerie Akzente se změnami smlouvy o selektivní distribuci nesouhlasila. Společnost Coty Germany podala u vnitrostátního soudu prvního stupně žalobu, kterou se domáhala, aby bylo žalované v původním řízení podle uvedeného ustanovení I odst. 1 bodu 3 zakázáno distribuovat výrobky sporné značky prostřednictvím platformy „amazon.de“. 17 Uvedený soud rozsudkem ze dne 31. července 2014 tuto žalobu zamítl s odůvodněním, že je sporné smluvní ustanovení v rozporu s článkem 1 Gesetz gegen Wettbewerbsbeschränkungen (zákon proti omezováním hospodářské soutěže) nebo čl. 101 odst. 1 SFEU. Měl za to, že cíl spočívající v zajištění ochrany prestižní image značky podle rozsudku ze dne 13. října 2011, Pierre Fabre Dermo-Cosmétique (C‐439/09, EU:C:2011:649), nemůže odůvodnit zavedení systému selektivní distribuce, který v zásadě omezuje hospodářskou soutěž. Toto ustanovení podle zmíněného soudu zároveň představuje tvrdé omezení ve smyslu čl. 4 písm. c) nařízení č. 330/2010. 18 Vnitrostátní soud prvního stupně kromě toho konstatoval, že uvedené ustanovení rovněž nesplňuje podmínky, na jejichž základě by se na něj mohla vztahovat individuální výjimka, jelikož nebylo prokázáno, že obecný zákaz prodeje na internetu prostřednictvím platforem třetích stran, který toto ustanovení ukládá, má účinky podporující hospodářskou soutěž, které by mohly vyvážit nevýhody pro hospodářskou soutěž plynoucí z omezení způsobů uvádění výrobků na trh. Tento soud měl v každém případě za to, že takový obecný zákaz není nutný, protože existují i jiné vhodné prostředky, které jsou pro hospodářskou soutěž méně omezující, jako je například stanovení zvláštních kvalitativních kritérií pro platformy třetích stran. 19 Společnost Coty Germany podala proti rozsudku vnitrostátního soudu prvního stupně odvolání u Oberlandesgericht Frankfurt am Main (vrchní zemský soud ve Frankfurtu nad Mohanem, Německo). Tento soud se za uvedených okolností táže na legalitu předmětného ustanovení smlouvy uzavřené mezi účastníky sporu z hlediska unijního práva hospodářské soutěže. 20 Za těchto podmínek se Oberlandesgericht Frankfurt am Main (vrchní zemský soud ve Frankfurtu nad Mohanem) rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky: „1) Představují systémy selektivní distribuce, které se zaměřují na distribuci luxusních a prestižních výrobků a jejich hlavním účelem je zajistit ochranu ‚luxusní image‘ těchto výrobků, prvek hospodářské soutěže, který je v souladu s čl. 101 odst. 1 SFEU? 2) Lze v případě kladné odpovědi na první otázku považovat stav, kdy je členům systému selektivní distribuce působícím na maloobchodní úrovni zcela zakázáno využívat k internetovému prodeji navenek viditelným způsobem služeb třetích podniků, za prvek hospodářské soutěže, který je v souladu s čl. 101 odst. 1 SFEU, aniž se přitom přihlíží k tomu, zda jsou v konkrétním případě porušeny legitimní požadavky výrobce na kvalitu? 3) Musí být čl. 4 písm. b) nařízení č. 330/2010 vykládán v tom smyslu, že zákaz využívat k internetovému prodeji navenek viditelným způsobem služeb třetích podniků uložený členům systému selektivní distribuce působícím na maloobchodní úrovni představuje omezení okruhu zákazníků maloobchodníka z hlediska účelu? 4) Musí být čl. 4 písm. c) nařízení č. 330/2010 vykládán v tom smyslu, že zákaz využívat k internetovému prodeji navenek viditelným způsobem služeb třetích podniků uložený členům systému selektivní distribuce působícím na maloobchodní úrovni představuje omezení pasivních prodejů konečným uživatelům z hlediska účelu?“ K předběžným otázkám K první otázce 21 Podstatou první otázky předkládajícího soudu je, zda musí být čl. 101 odst. 1 SFEU vykládán v tom smyslu, že systém selektivní distribuce luxusních výrobků, jehož hlavním účelem je zajistit ochranu luxusní image těchto výrobků, může být v souladu s tímto ustanovením. 22 Podle čl. 101 odst. 1 SFEU jsou s vnitřním trhem neslučitelné, a proto zakázané, veškeré dohody mezi podniky, rozhodnutí sdružení podniků a jednání ve vzájemné shodě, které by mohly ovlivnit obchod mezi členskými státy a jejich účelem nebo důsledkem je vyloučení, omezení nebo narušení hospodářské soutěže na vnitřním trhu. 23 Pokud jde o dohody, které tvoří systém selektivní distribuce, Soudní dvůr uvedl, že takové dohody nutně ovlivňují hospodářskou soutěž na vnitřním trhu. 24 Soudní dvůr ovšem rozhodl, že zákaz stanovený v čl. 101 odst. 1 SFEU se na zřízení systému selektivní distribuce nevztahuje, pokud jsou prodejci vybíráni na základě objektivních kritérií kvalitativní povahy, která jsou pro všechny potenciální prodejce stanovena jednotně a nejsou uplatňována diskriminačním způsobem, pokud vlastnosti dotčeného výrobku vyžadují takový distribuční systém k zajištění ochrany jeho kvality a jeho správného používání a konečně pokud stanovená kritéria nepřekračují meze toho, co je nezbytné (rozsudek ze dne 13. října 2011, Pierre Fabre Dermo-Cosmétique, C‐439/09, EU:C:2011:649, bod 41 a citovaná judikatura). 25 Co se týče zejména otázky, zda může být selektivní distribuce nutná ve vztahu k luxusním výrobkům, je třeba připomenout, že Soudní dvůr již konstatoval, že kvalita takových výrobků nevyplývá pouze z jejich materiálních vlastností, ale též z prestižní povahy a image, jež jim propůjčuje dojem luxusu, že tento dojem představuje podstatný prvek uvedených výrobků, který je v očích spotřebitelů odlišuje od ostatních obdobných produktů, a že tudíž narušení zmíněného dojmu luxusu může ovlivnit i samotnou kvalitu těchto výrobků (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 23. dubna 2009, Copad, C‐59/08, EU:C:2009:260, body 24 až 26 a citovaná judikatura). 26 Soudní dvůr přitom v tomto ohledu dovodil, že vlastnosti a podmínky systému selektivní distribuce mohou samy o sobě zajistit ochranu kvality takových výrobků a jejich správné používání (rozsudek ze dne 23. dubna 2009, Copad, C‐59/08, EU:C:2009:260, bod 28 a citovaná judikatura). 27 Soudní dvůr měl v této souvislosti zejména za to, že zřízení systému selektivní distribuce, který má zajistit zhodnocující prezentaci prestižních výrobků v místě prodeje, může prospět dobrému jménu daných výrobků, a tudíž i k zachování dojmu luxusu, který vyvolávají (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 23. dubna 2009, Copad, C‐59/08, EU:C:2009:260, bod 29). 28 Z této judikatury tedy vyplývá, že luxusní výrobky mohou vzhledem ke svým vlastnostem a povaze vyžadovat zavedení systému selektivní distribuce, který zajistí ochranu jejich kvality a správné používání. 29 Systém selektivní distribuce luxusních výrobků, jehož hlavním účelem je zajistit ochranu luxusní image těchto výrobků, je tudíž v souladu s čl. 101 odst. 1 SFEU, pokud jsou dodrženy podmínky uvedené v bodě 24 tohoto rozsudku. 30 Na rozdíl od toho, co tvrdí společnost Parfümerie Akzente a německá a lucemburská vláda, je třeba uvést, že konstatování obsažené v bodě 46 rozsudku ze dne 13. října 2011, Pierre Fabre Dermo-Cosmétique (C‐439/09, EU:C:2011:649), tento závěr nikterak nevyvrací. 31 Toto konstatování je totiž nutno vykládat s ohledem na kontext zmíněného rozsudku. 32 V tomto ohledu je třeba uvést, že ve věci, v níž byl vydán zmíněný rozsudek, se předkládající soud tázal na to, zda je v souladu s čl. 101 odst. 1 SFEU nikoli systém selektivní distribuce jako celek, nýbrž konkrétní smluvní ustanovení vztahující se na schválené distributory, které se v rámci tohoto systému týkalo úplného zákazu prodeje smluvních výrobků na internetu. Je rovněž třeba upřesnit, že výrobky, na které se vztahoval systém selektivní distribuce dotčený v uvedené věci, nebyly luxusní výrobky, nýbrž kosmetické výrobky a výrobky osobní hygieny. 33 Konstatování uvedené v bodě 46 rozsudku ze dne 13. října 2011, Pierre Fabre Dermo-Cosmétique (C‐439/09, EU:C:2011:649), Soudní dvůr učinil v rámci úvah, kterými poskytl předkládajícímu soudu v této věci výkladová vodítka nezbytná k tomu, aby se mohl vyjádřit k otázce, zda je omezení hospodářské soutěže plynoucí z tohoto smluvního ustanovení odůvodněno legitimním cílem a tento cíl přiměřeným způsobem sleduje. 34 Soudní dvůr v této souvislosti konstatoval, že nutnost zajistit ochranu prestižní image dotčených kosmetických výrobků a výrobků osobní hygieny nepředstavuje pro účely odůvodnění úplného zákazu prodeje těchto výrobků na internetu legitimní požadavek. Závěr učiněný v bodě 46 uvedeného rozsudku se tudíž vztahoval pouze na výrobky dotčené ve věci, v nichž byl vydán zmíněný rozsudek, a na smluvní ustanovení dotčené ve zmíněné věci. 35 Z rozsudku ze dne 13. října 2011, Pierre Fabre Dermo-Cosmétique (C‐439/09, EU:C:2011:649), naproti tomu nelze dovozovat, že by v jeho bodě 46 byla zakotvena zásada, podle které již ochrana luxusní image nemůže odůvodnit takové omezení hospodářské soutěže, jaké vyplývá z existence systému selektivní distribuce, a to z hlediska všech výrobků a zejména výrobků luxusních, a došlo tak ke změně ustálené judikatury Soudního dvora, jak byla připomenuta v bodech 25 až 27 tohoto rozsudku. 36 S ohledem na výše uvedené úvahy je třeba na první otázku odpovědět tak, že čl. 101 odst. 1 SFEU musí být vykládán v tom smyslu, že systém selektivní distribuce luxusních výrobků, jehož hlavním účelem je zajistit ochranu luxusní image těchto výrobků, je s tímto ustanovením v souladu, pokud jsou prodejci vybíráni na základě objektivních kritérií kvalitativní povahy, která jsou pro všechny potenciální prodejce stanovena jednotně a nejsou uplatňována diskriminačním způsobem, a pokud stanovená kritéria nepřekračují meze toho, co je nezbytné. Ke druhé otázce 37 Podstatou druhé otázky předkládajícího soudu je, zda musí být čl. 101 odst. 1 SFEU vykládán v tom smyslu, že brání takovému smluvnímu ustanovení, o jaké se jedná ve věci v původním řízení, které zakazuje schváleným distributorům systému selektivní distribuce luxusních výrobků, jehož hlavním účelem je zajistit ochranu luxusní image těchto výrobků, aby k internetovému prodeji smluvních výrobků navenek viditelným způsobem využívali platforem třetích stran. 38 Tato otázka se týká legality specifického ustanovení v rámci systému selektivní distribuce luxusních a prestižních výrobků z hlediska čl. 101 odst. 1 SFEU. 39 Nejprve je třeba připomenout, že jak vyplývá ze závěrů učiněných v souvislosti s první otázkou, cíl spočívající v zajištění ochrany luxusní image může vzhledem k povaze a vlastnostem těchto výrobků odůvodnit zřízení systému selektivní distribuce těchto výrobků. 40 Specifické smluvní ustanovení, jehož cílem je zajistit ochranu luxusní image dotčených výrobků je v rámci takového systému z hlediska článku 101 odst. 1 SFEU přípustné, pokud splňuje podmínky uvedené v bodě 36 tohoto rozsudku. 41 Ačkoliv je na předkládajícím soudu, aby ověřil, zda takové smluvní ustanovení, o jaké se jedná ve věci v původním řízení, které zakazuje využívat k internetovému prodeji smluvních výrobků služeb platforem třetích stran, tyto podmínky splňuje, Soudní dvůr mu za tímto účelem musí poskytnout všechny prvky výkladu unijního práva, které mu umožní ve věci rozhodnout (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 11. prosince 1980, L’Oréal, 31/80, EU:C:1980:289, bod 14). 42 V tomto ohledu je nesporné, že účelem smluvního ustanovení, o které se jedná ve věci v původním řízení, je zajistit ochranu luxusní a prestižní image dotčených výrobků. Ze spisu předloženého Soudnímu dvoru kromě toho vyplývá, že předkládající soud má za to, že je toto ustanovení objektivní a vztahuje se jednotně a nediskriminačně na všechny schválené distributory. 43 Je tudíž třeba ověřit, zda za takových okolností, jaké nastaly ve věci v původním řízení, je zákaz, kterým dodavatel svým schváleným distributorům zapovídá využívat navenek viditelným způsobem k internetovému prodeji dotčených luxusních výrobků platforem třetích stran, přiměřený sledovanému cíli, tedy zda je takový zákaz vhodný k zajištění ochrany luxusní image těchto výrobků a zda nepřekračuje meze toho, co je nezbytné k dosažení tohoto cíle. 44 Co se v prvé řadě týče vhodnosti zákazu dotčeného ve věci v původním řízení z hlediska sledovaného cíle, je třeba zaprvé poznamenat, že povinnost schválených distributorů prodávat smluvní výrobky na internetu pouze prostřednictvím vlastních internetových obchodů a zákaz používat jiné obchodní označení a navenek viditelným způsobem využívat platforem třetích stran, který je uložen uvedeným distributorům, dodavateli bez dalšího zaručují, že tyto výrobky budou v rámci elektronického obchodování spojovány výhradě se schválenými distributory. 45 Vzhledem k tomu, že takové spojování je právě jedním z cílů využívání takového systému, zákaz dotčený ve věci v původním řízení podle všeho představuje z hlediska vlastností systému selektivní distribuce logické omezení. 46 Pokud je tudíž – jak vyplývá z judikatury Soudního dvora – systém selektivní distribuce na základě těchto vlastností vhodným prostředkem k zajištění ochrany luxusní image luxusních výrobků a tyto vlastnosti přispívají k zachování jejich kvality (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 23. dubna 2009, Copad, C‐59/08, EU:C:2009:260, body 28 a 29, jakož i citovaná judikatura), je třeba mít za to, že takové omezení, jaké vyplývá ze zákazu dotčeného ve věci v původním řízení a jehož výsledek je logickým důsledkem uvedených vlastností, rovněž může zajistit ochranu kvality a luxusní image uvedených výrobků. 47 Zadruhé zákaz, o který se jedná ve věci v původním řízení, umožňuje dodavateli luxusních výrobků dohlížet na to, aby byly jeho výrobky na internetu prodávány v takovém prostředí, které odpovídá kvalitativním podmínkám, na nichž se dohodl se schválenými distributory. 48 Pokud totiž distributor kvalitativní podmínky stanovené dodavatelem nedodržuje, dodavatel se může na tohoto distributora obrátit na základě smluvního vztahu mezi těmito dvěma stranami. Skutečnost, že mezi dodavatelem a platformami třetích stran smluvní vztah neexistuje, ovšem brání tomu, aby od nich dodavatel mohl na takovém základě vyžadovat dodržování kvalitativních podmínek, které stanovil pro schválené distributory. 49 Internetový prodej luxusních výrobků prostřednictvím platforem, které nepatří do systému selektivní distribuce těchto výrobků, v jehož rámci nemá dodavatel možnost dohlížet na podmínky prodeje svých výrobků, přitom skýtá riziko zhoršení úrovně prezentace uvedených výrobků na internetu, které může poškodit jejich luxusní image, a tedy narušit jejich samotnou povahu. 50 Zatřetí vzhledem k tomu, že uvedené platformy představují prodejní kanál pro všechny druhy výrobků, skutečnost, že luxusní výrobky nejsou prodávány prostřednictvím takových platforem a k jejich prodeji na internetu dochází pouze v internetových obchodech schválených distributorů, v očích spotřebitelů přispívá k této luxusní image, a tudíž k zachování jedné z hlavních vlastností těchto výrobků, které spotřebitelé vyhledávají. 51 Zákaz, kterým dodavatel luxusních výrobků schváleným distributorům zapovídá navenek viditelným způsobem využívat k internetovému prodeji těchto výrobků platforem třetích stran, je tudíž vhodný k zajištění ochrany luxusní image uvedených výrobků. 52 Co se ve druhé řadě týče otázky, zda zákaz dotčený ve věci v původním řízení překračuje meze toho, co je nezbytné pro dosažení sledovaného cíle, je třeba uvést, že na rozdíl od ustanovení, o které se jednalo ve věci, v níž byl vydán rozsudek ze dne 13. října 2011, Pierre Fabre Dermo-Cosmétique (C‐439/09, EU:C:2011:649), ustanovení, o které se jedná ve věci v původním řízení, nezakazuje schváleným distributorům prodávat smluvní výrobky na internetu za všech okolností. Podle tohoto ustanovení je totiž zakázán pouze internetový prodej smluvních výrobků prostřednictvím platforem třetích stran, které vůči spotřebitelům působí navenek viditelným způsobem. 53 Schválení distributoři tedy mohou prodávat smluvní výrobky na internetu jak prostřednictvím vlastních internetových stránek, mají-li k dispozici elektronickou výkladní skříň schválené prodejny a je-li zajištěna ochrana luxusní povahy výrobků, tak prostřednictvím neschválených platforem třetích stran, není-li jejich zapojení navenek viditelné pro spotřebitele. 54 Dále je třeba zdůraznit, že jak vyplývá z předběžných výsledků šetření v oblasti elektronického obchodu, které provedla Komise na základě článku 17 nařízení Rady (ES) č. 1/2003 ze dne 16. prosince 2002 o provádění pravidel hospodářské soutěže stanovených v článcích [101 a 102 SFEU] (Úř. věst. 2003, L 1, s. 1; Zvl. vyd. 08/02, s. 205), které Rada přijala dne 15. září 2016, bez ohledu na rostoucí význam platforem třetích stran v rámci obchodování s výrobky distributorů jsou nejvýznamnějším distribučním kanálem v rámci distribuce na internetu internetové obchody distributorů, které provozuje více než 90 % dotázaných distributorů. Tato okolnost byla potvrzena i v závěrečné zprávě o tomto šetření ze dne 10. května 2017. 55 Na základě těchto informací lze konstatovat, že takový zákaz využívat k internetovému prodeji luxusních výrobků navenek viditelným způsobem platforem třetích stran, který uložila žalobkyně v původním řízení schváleným distributorům, nepřekračuje meze toho, co je nezbytné k zajištění ochrany luxusní image uvedených výrobků. 56 Vzhledem k tomu, že mezi dodavatelem a platformami třetích stran neexistuje smluvní vztah, na jehož základě by mohl dodavatel od těchto platforem vyžadovat, aby dodržovaly kvalitativní podmínky, které stanovil pro schválené distributory, zejména nelze mít za to, že stejně účinný jako zákaz dotčený ve věci v původním řízení by byl souhlas udělený uvedeným distributorům k využívání takových platforem podmíněný tím, že by tyto platformy splňovaly předem stanovené požadavky na kvalitu. 57 Z toho vyplývá, že s výhradou ověření, která musí provést předkládající soud, je takový zákaz podle všeho z hlediska čl. 101 odst. 1 SFEU přípustný. 58 S ohledem na výše uvedené úvahy je třeba na druhou otázku odpovědět tak, že čl. 101 odst. 1 SFEU musí být vykládán v tom smyslu, že nebrání takovému smluvnímu ustanovení, o jaké se jedná ve věci v původním řízení, které zakazuje schváleným distributorům systému selektivní distribuce luxusních výrobků, jehož hlavním účelem je zajistit ochranu luxusní image těchto výrobků, aby k internetovému prodeji smluvních výrobků navenek viditelným způsobem využívali platforem třetích stran, pokud má toto ustanovení zajistit ochranu luxusní image uvedených výrobků, je stanoveno jednotně a není uplatňováno diskriminačním způsobem a je přiměřené sledovanému cíli, což musí ověřit předkládající soud. Ke třetí a čtvrté otázce Úvodní poznámky 59 Pouze za předpokladu, že by předkládající soud musel dospět k závěru, že takové ustanovení, o jaké se jedná ve věci v původním řízení, omezuje hospodářskou soutěž ve smyslu čl. 101 odst. 1 SFEU, by mohla vyvstat otázka, zda se na toto ustanovení může na základě čl. 101 odst. 3 SFEU vztahovat výjimka podle nařízení č. 330/2010. Z předkládacího rozhodnutí plyne, že nejsou překročeny prahové hodnoty tržního podílu stanovené v článku 3 uvedeného nařízení. Na uvedené ustanovení by se tudíž mohla vztahovat výjimka upravená v článku 2 zmíněného nařízení. 60 Podle nařízení č. 330/2010 se však bloková výjimka nemůže vztahovat na některé druhy omezení, která mohou vyvolat závažné protisoutěžní účinky, a to

cs

caselaw

EU

bez ohledu na tržní podíl dotčených podniků. Jedná se o tvrdá omezení uvedená v článku 4 zmíněného nařízení. 61 Blokovou výjimku podle článku 2 nařízení č. 330/2010 tudíž nelze uplatnit na takový zákaz, o jaký se jedná ve věci v původním řízení, pokud představuje jedno z uvedených tvrdých omezení. K výkladu čl. 4 písm. b) a c) nařízení č. 330/2010 62 Podstatou třetí a čtvrté otázky předkládajícího soudu, které je třeba posoudit společně, je, zda musí být článek 4 nařízení č. 330/2010 vykládán v tom smyslu, že za takových okolností, jaké nastaly ve věci v původním řízení, představuje zákaz využívat k internetovému prodeji navenek viditelným způsobem služeb třetích podniků uložený členům systému selektivní distribuce luxusních výrobků, kteří působí na trhu jakožto distributoři, omezení okruhu zákazníků ve smyslu čl. 4 písm. b) tohoto nařízení, nebo omezení pasivních prodejů konečným uživatelům ve smyslu čl. 4 písm. c) uvedeného nařízení. 63 Podle čl. 4 písm. b) a c) nařízení č. 330/2010 platí, že výjimka podle článku 2 tohoto nařízení se nevztahuje na vertikální dohody, jejichž účelem je buď omezení území, na kterém kupující, který je stranou dohody, může prodávat smluvní zboží nebo služby, nebo omezení okruhu zákazníků, kterým kupující, který je stranou dohody, může prodávat smluvní zboží nebo služby, nebo omezení aktivních nebo pasivních prodejů konečným uživatelům členy systému selektivní distribuce působícími na maloobchodní úrovni. 64 Je tedy třeba ověřit, zda takové smluvní ustanovení, o jaké se jedná ve věci v původním řízení, omezuje okruh zákazníků, kterým schválení distributoři mohou prodávat dotčené luxusní výrobky, nebo omezuje pasivní prodeje schválených distributorů konečným uživatelům. 65 V tomto ohledu je třeba nejprve připomenout, že na rozdíl od ustanovení, o které se jednalo ve věci, v níž byl vydán rozsudek ze dne 13. října 2011, Pierre Fabre Dermo-Cosmétique (C‐439/09, EU:C:2011:649), ustanovení dotčené v posuzované věci nezakazuje používat internet jako způsob uvádění smluvních výrobků na trh, jak bylo vysvětleno v bodech 52 a 53 tohoto rozsudku. 66 Ze spisu předloženého Soudnímu dvoru dále vyplývá, že v rámci skupiny kupujících na internetu podle všeho nelze vymezit zákazníky platforem třetích stran. 67 Ze spisu, který má Soudní dvůr k dispozici, nakonec rovněž vyplývá, že smlouva o selektivní distribuci dotčená ve věci v původním řízení za určitých podmínek umožňuje schváleným distributorům, aby prostřednictvím internetu umisťovali na platformy třetích stran reklamu a využívali internetové vyhledávače, takže jak uvedl generální advokát v bodě 147 svého stanoviska, zákazníci jsou s pomocí takových vyhledávačů obvykle schopni nabídku schválených distributorů na internetu najít. 68 Za těchto podmínek je třeba uvést, že ačkoliv takový zákaz, o jaký se jedná ve věci v původním řízení, omezuje specifickou formu internetového prodeje, nepředstavuje ani omezení okruhu zákazníků distributorů ve smyslu čl. 4 písm. b) nařízení č. 330/2010, ani omezení pasivních prodejů schválených distributorů konečným uživatelům ve smyslu čl. 4 písm. c) tohoto nařízení. 69 S ohledem na výše uvedené úvahy je třeba na třetí a čtvrtou otázku odpovědět tak, že článek 4 nařízení č. 330/2010 musí být vykládán v tom smyslu, že za takových okolností, jaké nastaly ve věci v původním řízení, nepředstavuje zákaz využívat k internetovému prodeji navenek viditelným způsobem služeb třetích podniků uložený členům systému selektivní distribuce luxusních výrobků, kteří působí na trhu jakožto distributoři, ani omezení okruhu zákazníků ve smyslu čl. 4 písm. b) tohoto nařízení, ani omezení pasivních prodejů konečným uživatelům ve smyslu čl. 4 písm. c) uvedeného nařízení. K nákladům řízení 70 Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení ve vztahu ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud. Výdaje vzniklé předložením jiných vyjádření Soudnímu dvoru než vyjádření uvedených účastníků řízení se nenahrazují. Z těchto důvodů Soudní dvůr (první senát) rozhodl takto: 1) Článek 101 odst. 1 SFEU musí být vykládán v tom smyslu, že systém selektivní distribuce luxusních výrobků, jehož hlavním účelem je zajistit ochranu luxusní image těchto výrobků, je s tímto ustanovením v souladu, pokud jsou prodejci vybíráni na základě objektivních kritérií kvalitativní povahy, která jsou pro všechny potenciální prodejce stanovena jednotně a nejsou uplatňována diskriminačním způsobem, a pokud stanovená kritéria nepřekračují meze toho, co je nezbytné. 2) Článek 101 odst. 1 SFEU musí být vykládán v tom smyslu, že nebrání takovému smluvnímu ustanovení, o jaké se jedná ve věci v původním řízení, které zakazuje schváleným distributorům systému selektivní distribuce luxusních výrobků, jehož hlavním účelem je zajistit ochranu luxusní image těchto výrobků, aby k internetovému prodeji smluvních výrobků navenek viditelným způsobem využívali platforem třetích stran, pokud má toto ustanovení zajistit ochranu luxusní image uvedených výrobků, je stanoveno jednotně a není uplatňováno diskriminačním způsobem a je přiměřené sledovanému cíli, což musí ověřit předkládající soud. 3) Článek 4 nařízení Komise (EU) č. 330/2010 ze dne 20. dubna 2010 o použití čl. 101 odst. 3 Smlouvy o fungování Evropské unie na kategorie vertikálních dohod a jednání ve vzájemné shodě musí být vykládán v tom smyslu, že za takových okolností, jaké nastaly ve věci v původním řízení, nepředstavuje zákaz využívat k internetovému prodeji navenek viditelným způsobem služeb třetích podniků uložený členům systému selektivní distribuce luxusních výrobků, kteří působí na trhu jakožto distributoři, ani omezení okruhu zákazníků ve smyslu čl. 4 písm. b) tohoto nařízení, ani omezení pasivních prodejů konečným uživatelům ve smyslu čl. 4 písm. c) uvedeného nařízení. Podpisy. ( *1 ) – Jednací jazyk: němčina.

cs

caselaw

EU

ROZSUDEK SOUDNÍHO DVORA (prvního senátu) 27. října 2016 ( *1 ) „Řízení o předběžné otázce — Články 18 a 45 SFEU — Sociální zabezpečení migrujících pracovníků — Nařízení (EHS) č. 1408/71 — Články 3 a 94 — Nařízení (ES) č. 859/2003 — Článek 2 odst. 1 a 2 — Důchodové pojištění a životní pojištění — Bývalí námořníci, kteří jsou státními příslušníky třetího státu, jenž se stal členem Evropské unie v roce 1995 — Vyloučení nároku na dávky ve stáří“ Ve věci C‐465/14, jejímž předmětem je žádost o rozhodnutí o předběžné otázce na základě článku 267 SFEU, podaná rozhodnutím Centrale Raad van Beroep (odvolací soud ve věcech sociálního zabezpečení a veřejné služby, Nizozemsko) ze dne 6. října 2014, došlým Soudnímu dvoru dne 9. října 2014, v řízení Raad van bestuur van de Sociale verzekeringsbank proti F. Wielandovi, H. Rothwanglovi, SOUDNÍ DVŮR (první senát), ve složení A. Tizzano, místopředseda Soudního dvora vykonávající funkci předsedy prvního senátu, M. Berger (zpravodajka), A. Borg Barthet, S. Rodin a F. Biltgen, soudci, generální advokátka: E. Sharpston, vedoucí soudní kanceláře: M. Ferreira, vrchní rada, s přihlédnutím k písemné části řízení a po jednání konaném dne 16. září 2015, s ohledem na vyjádření předložená: — za Raad van bestuur van de Sociale verzekeringsbank H. van der Mostem a T. Theele, jako zmocněnci, — za španělskou vládu M. García-Valdecasas Dorrego, jako zmocněnkyní, — za nizozemskou vládu M. Noort, M. Bulterman a H. Stergiou, jako zmocněnkyněmi, — za Evropskou komisi D. Martinem a G. Wilsem, jako zmocněnci, po vyslechnutí stanoviska generální advokátky na jednání konaném dne 4. února 2016, vydává tento Rozsudek 1 Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu článku 18 a čl. 45 odst. 2 SFEU, článků 3 a 94 nařízení Rady (EHS) č. 1408/71 ze dne 14. června 1971 o uplatňování systémů sociálního zabezpečení na zaměstnané osoby, osoby samostatně výdělečně činné a jejich rodinné příslušníky pohybující se v rámci Společenství, ve znění aktualizovaném nařízením Rady (ES) č. 118/97 ze dne 2. prosince 1996 (Úř. věst. 1997, L 28, s. 1; Zvl. vyd. 05/03, s. 3), ve znění nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 647/2005 ze dne 13. dubna 2005 (Úř. věst. 2005, L 117, s. 1) (dále jen „nařízení č. 1408/71“), jakož i čl. 2 odst. 1 a 2 nařízení Rady (ES) č. 859/2003 ze dne 14. května 2003, kterým se působnost nařízení č. 1408/71 a nařízení (EHS) č. 574/72 rozšiřuje na státní příslušníky třetích zemí, na které se tato nařízení dosud nevztahují pouze z důvodu jejich státní příslušnosti (Úř. věst. 2003, L 124, s. 1; Zvl. vyd. 05/04, s. 317). 2 Tato žádost byla podána v rámci dvou samostatných sporů mezi Raad van bestuur van de Sociale verzekeringsbank (správní rada sociální pojišťovny, dále jen „SVB“) a F. Wielandem a H. Rothwanglem ohledně odmítnutí SVB přiznat uvedeným osobám starobní důchod. Právní rámec Unijní právo Nařízení č. 1408/71 3 První bod odůvodnění nařízení č. 1408/71 uvádí: „[...] pravidla pro koordinaci vnitrostátních právních předpisů v oblasti sociálního zabezpečení spadají do rámce volného pohybu pracovníků, kteří jsou státními příslušníky členských států, a měla by proto přispívat ke zlepšení jejich životní úrovně a pracovních podmínek.“ 4 Článek 1 tohoto nařízení zní takto: „Pro účely tohoto nařízení: a) se ‚zaměstnanou osobou‘ [...] rozumí každá osoba, která i) je pojištěna na základě povinného nebo volitelného pokračujícího pojištění pro případ jedné nebo více pojistných událostí odpovídajících odvětvím systému sociálního zabezpečení pro zaměstnané osoby nebo osoby samostatně výdělečně činné [...] [...] j) se ‚právními předpisy‘ rozumějí pro každý členský stát právní a správní předpisy a jiná ustanovení a všechna ostatní prováděcí opatření, současná i budoucí, týkající se odvětví a systémů sociálního zabezpečení uvedených v čl. 4 odst. 1 a 2 [...] [...] r) se ‚dobami pojištění‘ rozumějí příspěvkové doby nebo doby zaměstnání nebo samostatné výdělečné činnosti, které jsou definované nebo uznané za doby pojištění právními předpisy, podle nichž byly získány nebo se považují za získané, a všechny podobné doby, pokud je uvedené právní předpisy považují za rovnocenné dobám pojištění, za doby pojištění jsou považovány také doby získané v rámci zvláštního systému pro úředníky; [...] sa) se ‚dobami bydlení‘ rozumějí doby takto definované nebo za takové uznané právními předpisy, podle nichž byly získány nebo jsou považovány za získané; [...]“ 5 Článek 2 uvedeného nařízení, nadepsaný „Osobní působnost“, v odstavci 1 stanoví: „Toto nařízení se vztahuje na zaměstnané osoby nebo osoby samostatně výdělečně činné a studenty, kteří podléhají nebo podléhali právním předpisům jednoho nebo více členských států a kteří jsou státními příslušníky jednoho z členských států nebo kteří jsou osobami bez státní příslušnosti nebo uprchlíky s bydlištěm na území jednoho z členských států, jakož i na jejich rodinné příslušníky nebo pozůstalé po nich.“ 6 Článek 3 této směrnice, nadepsaný „Rovnost zacházení“, v odstavci 1 stanoví: „S výhradou zvláštních ustanovení tohoto nařízení mají osoby, na které se vztahuje toto nařízení, stejná práva a povinnosti podle právních předpisů kteréhokoli členského státu jako státní příslušníci uvedeného státu.“ 7 Podle článku 4 nařízení č. 1408/71, nadepsaného „Věcná působnost“: „1. Toto nařízení se vztahuje na všechny právní předpisy týkající se těchto odvětví sociálního zabezpečení: [...] b) dávky v invaliditě, včetně těch, jež jsou určeny k udržení nebo zlepšení výdělečné schopnosti; c) dávky ve stáří; [...]“ 8 Článek 13 tohoto nařízení, nadepsaný „Obecná pravidla“, v odstavci 2 stanoví: „S výhradou článků 14 až 17: [...] c) osoba zaměstnaná na palubě lodi plující pod vlajkou členského státu podléhá právním předpisům uvedeného státu; [...]“ 9 Článek 44 uvedeného nařízení, nadepsaný „Obecná ustanovení pro přiznání dávek, pokud zaměstnaná osoba nebo osoba samostatně výdělečně činná podléhá právním předpisům dvou nebo více členských států“, v odstavci 1 stanoví: „Nároky na dávky zaměstnané osoby nebo osoby samostatně výdělečně činné, která podléhá právním předpisům dvou nebo více členských států, nebo pozůstalých po ní, se určují v souladu s touto kapitolou.“ 10 Podle článku 45 nařízení č. 1408/71 musí příslušná instituce členského státu žadatele přihlédnout k dobám pojištění nebo bydlení získaným podle právních předpisů jiných členských států. Pokud je příslušná instituce povinna vypočítat dávky s ohledem na souhrnné doby pojištění nebo bydlení podle pravidel stanovených v článku 45, vypočtou se dávky přiznané z titulu starobního důchodu podle čl. 46 odst. 2 tohoto nařízení. 11 Článek 94 uvedeného nařízení, nadepsaný „Přechodná ustanovení pro zaměstnané osoby“, v odstavcích 1a 2 stanoví: „1. Toto nařízení nezakládá žádné nároky za období před 1. říjnem 1972 nebo přede dnem, od kterého je použitelné na území dotyčného členského státu nebo na jeho části. 2. Všechny doby pojištění a případně všechny doby zaměstnání nebo bydlení získané podle právních předpisů členského státu před 1. říjnem 1972 nebo přede dnem, od kterého je toto nařízení použitelné na území uvedeného členského státu nebo na jeho části, se berou v úvahu při stanovení nároků získaných podle tohoto nařízení.“ Nařízení č. 859/2003 12 Článek 1 nařízení č. 859/2003 stanoví: „S výhradou přílohy tohoto nařízení se nařízení (EHS) č. 1408/71 a nařízení (EHS) č. 574/72 vztahují na státní příslušníky třetích zemí, na které se tato nařízení dosud nevztahují pouze z důvodu jejich státního občanství, jakož i na jejich rodinné příslušníky a pozůstalé po nich, pokud oprávněné bydlí na území členského státu a jsou v situaci, která se neomezuje ve všech ohledech na jediný členský stát.“ 13 Podle čl. 2 odst. 1 a 2 nařízení č. 859/2003: „1. Toto nařízení nezakládá žádné nároky pro období před 1. červnem 2003. 2. Každá doba pojištění a případně každá doba zaměstnání, samostatné výdělečné činnosti nebo bydliště získaná podle právních předpisů členského státu před 1. červnem 2003 se vezme v úvahu při stanovení nároků získaných v souladu s tímto nařízením.“ Nizozemské právo 14 Článek 2 Algemene Ouderdomswet (obecný zákon o starobním pojištění, Stb. 1956, č. 281, dále jen „AOW“), ve znění použitelném na skutkový stav v původním řízení, stanoví: „Rezidentem ve smyslu tohoto zákona je ten, kdo má bydliště v Nizozemsku.“ 15 Článek 3 AOW, ve znění použitelném do nabytí účinnosti zákona ze dne 30. července 1965 (Stb. 347, č. 882), stanovil: „1. Místo bydliště osoby [...] se řídí podle okolností konkrétního případu. [...] 3. Pro účely uplatnění odstavce 1 se plavidla a letadla s domovským přístavem či letištěm na území Království považují v souvislosti s posádkou za součást Království.“ 16 Článek 3 AOW, ve znění vycházejícím ze zákona ze dne 30. července 1965, zní takto: „1. Místo bydliště osoby [...] se řídí podle okolností konkrétního případu. 2. Pro účely uplatnění odstavce 1 se plavidla a letadla s domovským přístavem či letištěm na území Království považují v souvislosti s posádkou za součást Království. [...]“ 17 Článek 6 AOW, ve znění vycházejícím ze zákona ze dne 25. května 1962 (Stb. 1962, s. 205), které nabylo účinnosti zpětně ke dni 1. října 1959, stanovil: „1. Podle ustanovení tohoto zákona je pojištěn ten, kdo dosáhl věku 15 let, avšak ještě nedosáhl věku 65 let, pokud: a) je rezidentem; [...] 4. Od ustanovení odstavce 1 se lze odchýlit prostřednictvím nebo na základě obecného správního opatření v případě: a) cizinců; b) osob, na které se vztahuje mimo Království podobný režim; c) osob, které bydlí nebo pracují v zemi pouze dočasně; d) manželů a jiných členů domácnosti [...] osob uvedených v písmenech b) a c) tohoto odstavce; e) manželů státních příslušníků, [jež nejsou pojištěni podle tohoto zákona] na základě dohody nebo systému sociálního zabezpečení použitelných mezi Nizozemskem a jedním či více jinými státy.“ 18 Článek 6 AOW, ve znění vycházejícím ze zákona ze dne 30. července 1965, zní takto: „1. Podle ustanovení tohoto zákona je pojištěn ten, kdo dosáhl věku 15 let, avšak ještě nedosáhl věku 65 let, pokud: a) je rezidentem; [...] 3. Od ustanovení odstavce 1 se lze odchýlit prostřednictvím nebo na základě obecného správního opatření v případě: a) cizinců; b) osob, na které se vztahuje podobný režim jiné části Království, jiného státu nebo jiné mezinárodní organizace; c) osob, které bydlí nebo pracují v zemi pouze dočasně; d) manželů a jiných členů domácnosti osob uvedených v písmenech a), b) a c) tohoto odstavce; e) manželů státních příslušníků, jež nejsou pojištěni podle tohoto zákona na základě dohody nebo systému sociálního zabezpečení sjednaných mezi Nizozemskem a jedním či více jinými státy.“ 19 Podle článku 7 AOW ve znění použitelném na skutkový stav v původním řízení: „V souladu s ustanoveními tohoto zákona má na starobní důchod nárok osoba, která: a) dosáhla věku 65 let a b) byla v souladu s tímto zákonem pojištěna v období, které začíná dnem, kdy dosáhla věku 15 let, a končí dnem předcházejícím dni dosažení věku 65 let.“ 20 Na základě článku 6 AOW byla postupně přijata obecná správní opatření, mezi něž patří, pokud jde o období dotčená ve věcech v původních řízeních, Besluit uitbreiding en beperking kring verzekerden volksverzekeringen (nařízení o rozšíření a omezení okruhu osob povinných k sociálnímu pojištění), ze dne 10. července 1959 (Stb.1959, č. 230, dále jen „královské nařízení 230“), a Besluit uitbreiding en beperking kring verzekerden volksverzekeringen (nařízení o rozšíření a omezení okruhu osob povinných k sociálnímu pojištění), ze dne 1. ledna 1963 (Stb. 1963, č. 24, dále jen „královské nařízení 24“). 21 Článek 2 úvodní věta a písm. k) královského nařízení 230, jakož i článek 2 úvodní věta a písm. k) královského nařízení 24 stanovily totožně následující: „[...] odchylně od čl. 6 odst. 1 [AOW], článku 7 zákona o obecném pojištění pro vdovy a sirotky a článku 6 obecného zákona o rodinných přídavcích není pojištěn: [...] k) cizinec, který je členem posádky plavidla s domovským přístavem na území Království, pokud bydlí na palubě tohoto plavidla.“ 22 Článek 2 písm. k) královského nařízení 24 se stal po změně tohoto nařízení prostřednictvím nařízení ze dne 11. srpna 1965 (Stb. 373) článkem 2 písm. m). 23 Podle čl. 16 odst. 1 AOW ve znění použitelném na skutkový stav v původním řízení vzniká nárok na starobní důchod od prvního dne měsíce, ve kterém dotčená osoba splní podmínky pro nárok na starobní důchod. Spory v původních řízeních a předběžné otázky 24 F. Wieland se narodil dne 20. března 1943 v Rakousku a od narození měl rakouskou státní příslušnost. Od 11. října 1962 do 7. března 1966 pracoval na palubě plavidel společnosti Holland-Amerika Lijn (dále jen „HAL“) založené podle nizozemského práva a zajišťující námořní spojení mezi Nizozemskem a Spojenými státy americkými. 25 V roce 1966 se F. Wieland usadil ve Spojených státech a dne 29. srpna 1969 získal americkou státní příslušnost, čímž přišel o rakouskou státní příslušnost. 26 V dubnu 2008 požádal F. Wieland SVB o vyplácení starobního důchodu ode dne svých 65. narozenin. 27 Rozhodnutím ze dne 15. dubna 2008 SVB tuto žádost zamítla s odůvodněním, že během období od svých 15. do 65. narozenin nebyl F. Wieland pojištěn na základě AOW. Dne 3. října 2008 dotčený oznámil SVB, že od tohoto dne se jeho hlavní bydliště nachází v Rakousku. 28 H. Rothwangl se narodil dne 7. prosince 1943 a má rakouskou státní příslušnost. Od 6. listopadu 1962 do 23. dubna 1963 pracoval na palubě lodí patřících společnosti HAL. 29 Dne 12. ledna 2009 H. Rothwangl požádal SVB o vyplácení starobního důchodu. K tomuto dni bydlel v Rakousku, zemi, v níž byl podle údajů SVB v souladu se zákonem pojištěn pro případ stáří celkově po dobu 496 měsíců od dubna 1958 do července 1998. 30 H. Rothwangl pobíral od 1. března 1998 rakouský důchod pro případ pracovní neschopnosti (Erwerbsunfähigkeitspension) a od 1. září 1998 švýcarský invalidní důchod. Od 29. listopadu 1998 do 1. prosince 2008 kromě toho pobíral dávku na základě Wet op de arbeidsongeschiktheidsverzekering (zákon o pojištění pro případ pracovní neschopnosti) ve výši 1,08 eura brutto na den. 31 Rozhodnutím ze dne 26. května 2009 odmítla SVB přiznat H. Rothwanglovi požadovaný starobní důchod s odůvodněním, že během období od svých 15. do 65. narozenin nebyl pojištěn na základě AOW. 32 F. Wieland a H. Rothwangl oba úspěšně napadli rozhodnutí SVB u Rechtbank Amsterdam (soud v Amsterdamu, Nizozemsko). SVB se odvolala k předkládajícímu soudu. 33 V předkládacím rozhodnutí Centrale Raad van Beroep (odvolací soud pro věci sociálního zabezpečení a veřejné služby, Nizozemsko) odkazuje na rozsudek ESLP ze dne 4. června 2002, Wessels-Bergervoet v. Nizozemsko (ES:ECHR:2002:1112JUD003446297), v němž uvedený soud rozhodl, že rozhodnutí nizozemské instituce vyplácet vdané ženě na základě AOW pouze snížený starobní důchod představuje porušení článku 14 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, podepsané v Římě dne 4. listopadu 1950 (dále jen „EÚLP“), ve spojení s článkem 1 dodatkového protokolu k EÚLP, podepsaného v Paříží dne 20. března 1952. 34 Předkládající soud vysvětluje, že i když nizozemské soudy v případech zpochybňujících nároky námořníků na starobní důchod uplatňovaly argumentaci ESLP v rozsudku ze dne 4. června 2002, Wessels-Bergervoet v. Nizozemsko (ES:ECHR:2002:1112JUD003446297), má nicméně za to, že situace F. Wielanda a H. Rothwangla se od těchto případů liší a že rozdílné zacházení na základě státní příslušnosti, které uplatnily příslušné nizozemské orgány ve věcech v původních řízeních, je z hlediska článku 14 EÚLP odůvodněné. Klade si otázku, zda v těchto věcech může být relevantní nařízení č. 1408/71 ve spojení s nařízením č. 859/2003, jakož i články 18 a 45 SFEU. 35 V případě H. Rothwangla má tento soud za to, že z důvodu jeho profesní činnosti v 60. letech musí být nyní kvalifikován jako pracovník nejen ve smyslu Smlouvy o FEU, ale i nařízení č. 1408/71. Domnívá se kromě toho, že skutečnost, že dotčený neměl v období od 6. listopadu 1962 do 23. dubna 1963, kdy byl zaměstnán u společnosti HAL, státní příslušnost členského státu, nebrání tomu, aby se toto nařízení vztahovalo na profesní činnost vykonávanou v této době, jelikož H. Rothwangl splňuje podmínku státní příslušnosti stanovenou uvedeným nařízením z důvodu přistoupení Rakouské republiky k Evropské unii, k němuž došlo s účinností od 1. ledna 1995. 36 Předkládající soud si klade otázku, zda dobu, během níž byl H. Rothwangl zaměstnán jako námořník u společnosti HAL, je třeba považovat za dobu pojištění ve smyslu čl. 94 odst. 2 nařízení č. 1408/71. Má v tomto ohledu za to, že je třeba přihlédnout k článkům 18 a 45 SFEU, jakož i článku 3 nařízení č. 1408/71. 37 V případě F. Wielanda si předkládající soud klade otázku, zda odpověď na otázku použitelnosti nařízení č. 1408/71 musí být stejná jako v případě H. Rothwangla, vzhledem k tomu, že volný pohyb pracovníků se nevztahuje na státní příslušníky třetích států a F. Wieland od 29. srpna 1969 již nemá rakouskou státní příslušnost. 38 Za těchto okolností se Centrale Raad van Beroep (odvolací soud pro věci sociálního zabezpečení a veřejné služby) rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky: „1) Je třeba článek 3 a čl. 94 odst. 1 a 2 nařízení č. 1408/71 vykládat v tom smyslu, že bývalému námořníkovi, který byl členem posádky plavidla s domovským přístavem v členském státě, neměl bydliště na pevnině a nebyl státním příslušníkem členského státu, nemůže být po přistoupení státu, jehož je tento námořník státním příslušníkem, k Unii (případně jejímu právnímu předchůdci) nebo po nabytí účinnosti nařízení č. 1408/71 pro tento stát (zčásti) odepřen starobní důchod pouze z toho důvodu, že tento bývalý námořník nebyl státním příslušníkem (prvně jmenovaného) členského státu v době (tvrzené) účasti na pojištění? 2) Je třeba články 18 SFEU a 45 SFEU vykládat tak, že brání právní úpravě členského státu, podle níž byl námořník, který byl členem posádky plavidla s domovským přístavem v tomto členském státě, neměl bydliště na pevnině a nebyl státním příslušníkem členského státu, vyloučen z účasti na důchodovém pojištění, zatímco podle téže právní úpravy je za pojištěnce považován námořník, který je státním příslušníkem členského státu, ve kterém má plavidlo svůj domovský přístav, ale jinak se nachází ve stejné situaci, pokud stát, jehož je prvně jmenovaný námořník státním příslušníkem, již mezitím, dříve, než došlo k rozhodování o důchodu, přistoupil k Unii (případně jejímu právnímu předchůdci) či pokud mezitím pro tento stát vstoupilo nařízení č. 1408/71 v platnost? 3) Je třeba na první a druhou otázku odpovědět stejným způsobem v případě (bývalého) námořníka, který byl v době svého zaměstnání státním příslušníkem státu, který později přistoupil k Unii (případně jejímu právnímu předchůdci), avšak v době tohoto přistoupení či vstupu v platnost nařízení č. 1408/71 pro uvedený stát a v době podání žádosti o starobní důchod nebyl státním příslušníkem členského státu, na kterého se však výše uvedené nařízení podle článku 1 nařízení č. 859/2003 přesto vztahuje?“ K předběžným otázkám Úvodní poznámky 39 Je třeba konstatovat, že v době, kdy F. Wieland a H. Rothwangl byli zaměstnáni u společnosti HAL, řídila se koordinace systémů sociálního zabezpečení členských států v souvislosti s migrujícími pracovníky na úrovni Evropského hospodářského společenství nařízením Rady č. 3 ze dne 25. září 1958 o sociálním zabezpečení migrujících pracovníků (Úř. věst. 1958, 30, s. 561). Toto nařízení se však nevztahovalo na námořníky. 40 Tato situace nebyla slučitelná s mezinárodními pravidly vztahujícími se na námořníky, která byla platná v té době, jelikož podle článku 2 Úmluvy Mezinárodní organizace práce o důchodech námořníků č. 71 ze dne 28. června 1946, kterou Nizozemské království ratifikovalo dne 27. srpna 1957 a která vstoupila v platnost dne 10. října 1962, měl každý členský stát Mezinárodní organizace práce povinnost v souladu s vnitrostátními právními předpisy zřídit nebo zajistit zřízení důchodových systémů pro námořníky, kteří ukončí službu na moři, přičemž osoby, které nebydlí na území dotčeného členského státu, a osoby, které nejsou jeho státními příslušníky dotčeného členského státu, mohly být z těchto systémů vyloučeny. 41 Od 1. dubna 1967 zavedlo nařízení Rady č. 47/67/EHS ze dne 7. března 1967, kterým se mění a doplňují některá ustanovení nařízení č. 3 a 4 o sociálním zabezpečení migrujících pracovníků (námořníků) (Úř. věst. 1967, 44, s. 641,), specifická pravidla pro námořníky, která se týkala mimo jiné určení použitelného práva a starobního důchodu. Tato pravidla byla následně začleněna do nařízení č. 1408/71. 42 Z toho plyne, že během období, kdy byli F. Wieland a H. Rothwangl zaměstnáni u HAL, se účast námořníků na systémech sociálního zabezpečení řídila výlučně vnitrostátní právní úpravou. 43 F. Wieland a H. Rothwangl naproti tomu podali své žádosti o starobní důchod v době, kdy nařízení č. 1408/71 bylo použitelné. 44 Podle prvního bodu odůvodnění posledně uvedeného nařízení je jeho hlavním cílem koordinace vnitrostátních systémů sociálního zabezpečení za účelem provedení zásady volného pohybu osob na území Unie. 45 V této souvislosti platí, že ačkoli si členské státy zachovávají pravomoc organizovat podmínky účasti ve svých systémech sociálního zabezpečení, musí při výkonu této pravomoci dodržovat unijní právo a obzvláště ustanovení Smlouvy o volném pohybu pracovníků (rozsudek ze dne 17. ledna 2012, Salemink, C‐347/10, EU:C:2012:17, bod 39 a citovaná judikatura). 46 Tyto podmínky proto nemohou vést k vyloučení osob, na které se na základě nařízení č. 1408/71 vztahuje taková vnitrostátní právní úprava, jako je úprava dotčená ve věcech v původních řízeních, z působnosti takové právní úpravy a systémy povinného pojištění musí být v souladu s ustanoveními článků 18 a 45 SFEU (rozsudek ze dne 17. ledna 2012, Salemink, C‐347/10, EU:C:2012:17, bod 40). 47 Ve světle těchto úvah je třeba zkoumat předběžné otázky. K první otázce 48 Podstatou první otázky předkládajícího soudu je, zda čl. 94 odst. 1 a 2 nařízení č. 1408/71 musí být vykládán v tom smyslu, že brání právní úpravě členského státu, která nezohledňuje při stanovení nároku na dávky ve stáří dobu pojištění údajně získanou zahraničním pracovníkem podle právních předpisů uvedeného členského státu, pokud, jako ve věci v původním řízení týkající se H. Rothwangla, stát, jehož státním příslušníkem je tento pracovník, přistoupil k Unii po získání této doby. 49 Pro zodpovězení této otázky je důležité určit, zda, a případně za jakých podmínek, státní příslušník členského státu v okamžiku podání žádosti o starobní důchod, který však nebyl státním příslušníkem členského státu během doby zaměstnání získané v zahraničí před vstupem nařízení č. 1408/71 v platnost, nabude právo na zohlednění dob pojištění získaných během této doby na území jiného členského státu, za účelem stanovení starobního důchodu. 50 V projednávaném případě je třeba zkoumat, zda dotčený získal podle článku 94 odst. 1 a 2 nařízení č. 1408/71 v oblasti starobního důchodu nároky, které je třeba připočíst k těm, jichž se již může domáhat v Rakousku. 51 V tomto ohledu, pokud jde o čl. 94 odst. 1 uvedeného nařízení, který stanoví, že toto nařízení nezakládá žádné nároky za doby před 1. červencem 1972 nebo přede dnem, od kterého se použije na území dotyčného členského státu nebo na jeho části, je třeba připomenout, že podle ustálené judikatury Soudního dvora je toto ustanovení plně v souladu se zásadou právní jistoty, která brání tomu, aby nařízení bylo použito se zpětnou účinností bez ohledu na příznivé či nepříznivé účinky takového použití pro zúčastněné osoby, ledaže by znění či cíle nařízení obsahovaly dostatečně jasný údaj, který umožňuje dojít k závěru, že toto nařízení neupravuje pouze budoucí situace. Nová právní úprava tak platí sice pouze pro budoucí situace, přesto je podle všeobecně uznávané zásady použitelná – s výhradou stanovených odchylek – i na budoucí účinky skutkových stavů vzniklých podle předcházejících právních předpisů (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 18. dubna 2002, Duchon, C‐290/00, EU:C:2002:234, body 21 a 22 a citovaná judikatura). 52 Ve stejném smyslu, s cílem umožnit použití nařízení č. 1408/71 na budoucí účinky skutkových stavů, které vznikly za platnosti dřívějších právních předpisů, stanoví čl. 94 odst. 2 tohoto nařízení povinnost vzít při stanovení nároků na dávky v úvahu všechny doby pojištění, zaměstnání nebo samostatné výdělečné činnosti nebo bydlení získané podle právních předpisů jakéhokoliv členského státu „před 1. červencem 1972 nebo přede dnem, od kterého se [...] nařízení použije na území uvedeného členského státu“. Z tohoto ustanovení tedy vyplývá, že při stanovování starobního důchodu nesmí členský stát odmítnout zohlednit doby pojištění získané na území jiného členského státu pouze z toho důvodu, že byly získány před vstupem uvedeného nařízení vůči tomuto státu v platnost (rozsudky ze dne 18. dubna 2002, Duchon, C‐290/00, EU:C:2002:234, bod 23 a citovaná judikatura, jakož i ze dne 5. listopadu 2014, Somova, C‐103/13, EU:C:2014:2334, bod 52). 53 V této souvislosti je třeba ověřit, zda doby, během kterých byl H. Rothwangl zaměstnán u společnosti HAL, představují doby pojištění získané podle právních předpisů členského státu přede dnem, od kterého se nařízení č. 1408/71 použije na území tohoto členského státu, ve smyslu čl. 94 odst. 2 tohoto nařízení. 54 Vzhledem k tomu, že okamžik, od něhož může osoba uplatňovat případné nároky na starobní důchod podle AOW na základě dříve získaných dob pojištění, odpovídá prvnímu dni měsíce, v němž tato osoba dosáhne věku 65 let, nelze mít o žádosti H.

cs

caselaw

EU

Rothwangla za to, že se týká nároku nabytého za dobu před vstupem nařízení č. 1408/71 v platnost nebo přede dnem, od kterého je toto nařízení použitelné na území dotčeného členského státu, ve smyslu čl. 94 odst. 1 uvedeného nařízení. 55 Vyvstává naproti tomu otázka, zda H. Rothwanglovi může vzniknout právo na základě dob pojištění, jakož i případně dob zaměstnání nebo bydlení získaných podle právních předpisů členského státu před 1. říjnem 1972 nebo přede dnem, od kterého je nařízení č. 1408/71 použitelné na území tohoto členského státu. 56 Žadatel totiž musí k tomu, aby se mohl platně dovolávat čl. 94 odst. 2 nařízení č. 1408/71, být schopen identifikovat získanou dobu pojištění, jakož i případně doby zaměstnání nebo bydlení získané podle právních předpisů členského státu před 1. říjnem 1972 nebo – v případě členských států, které přistoupily k Unii po tomto datu – přede dnem, od kterého je toto nařízení použitelné na území dotyčného členského státu. V případě Rakouské republiky je tímto datem 1. leden 1995. 57 Pokud jde o podmínku týkající se existence dob zaměstnání nebo bydlení získaných podle právních předpisů členského státu, ze spisu předloženého Soudnímu dvoru vyplývá, že H. Rothwangl ji bezesporu splnil. 58 Naopak, co se týče existence podmínky doby pojištění získané podle právních předpisů členského státu, je třeba uvést, že vnitrostátní právní úprava dotčená ve věci v původním řízení představuje právní předpisy ve smyslu článku 1 písm. j) nařízení č. 1408/71. 59 A dále výraz „doba pojištění“, který je uveden čl. 94 odst. 2 nařízení č. 1408/71, je definován v článku 1 písm. r) tohoto nařízení jako „příspěvkové doby nebo doby zaměstnání nebo samostatné výdělečné činnosti, které jsou definované nebo uznané za doby pojištění právními předpisy, podle nichž byly získány nebo se považují za získané, a všechny podobné doby, pokud je uvedené právní předpisy považují za rovnocenné dobám pojištění“ (rozsudek ze dne 7. února 2002, Kauer, C‐28/00, EU:C:2002:82, bod 25). 60 Tento odkaz na vnitrostátní právní předpisy jasně ukazuje, že nařízení č. 1408/71, zejména pro účely sčítání dob pojištění, odkazuje na podmínky, na něž vnitrostátní právo váže uznání určité doby za rovnocennou dobám pojištění ve vlastním slova smyslu. K tomuto uznání však musí dojít při dodržení ustanovení Smlouvy o FEU týkajících se volného pohybu osob (rozsudek ze dne 7. února 2002, Kauer, C‐28/00, EU:C:2002:82, bod 26 a citovaná judikatura). 61 V projednávaném případě předkládající soud konstatoval, že H. Rothwangl nebyl po dobu svého zaměstnání u společnosti HAL pojištěn pro případ stáří, jelikož podle vnitrostátní právní úpravy použitelné na skutkový stav v původním řízení byli státní příslušníci třetích zemí, kteří byli členy posádky plavidla a bydleli na palubě tohoto plavidla, vyloučeni z pojištění, pokud jde o dávky ve stáří. 62 Vzhledem k tomu, že toto vyloučení bylo založeno zejména na státní příslušnosti H. Rothwangla, je třeba přezkoumat, zda se dotyčný může na základě zákazu diskriminace na základě státní příslušnosti uvedeného v článku 3 nařízení č.1408/71 domáhat toho, aby s ním bylo zacházeno tak, jako by získal dobu pojištění v Nizozemsku, i když ve skutečnosti tuto zásadní podmínku uvedenou v čl. 94 odst. 2 tohoto nařízení nesplnil. 63 Je pravda, že Soudní dvůr v tomto ohledu rozhodl, že za účelem provedení přechodných ustanovení v čl. 94 odst. 1 až 3 nařízení č. 1408/71 je třeba vzít v úvahu doby pojištění získané před vstupem tohoto nařízení v platnost (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 7. února 2002, Kauer, C‐28/00, EU:C:2002:82, bod 52, a ze dne 18. dubna 2002, Duchon, C‐290/00, EU:C:2002:234, bod 23). Ve věcech, v nichž byly vydány tyto dva rozsudky, byly dotčené osoby, které požádaly o přiznání rakouského důchodu, pojištěny podle relevantní vnitrostátní právní úpravy. Soudní dvůr tak rozhodl, že legalitu dotčených vnitrostátních opatření je třeba posoudit ve světle unijního práva, jak platilo po přistoupení Rakouské republiky k Unii (rozsudek ze dne 18. dubna 2002, Duchon, C‐290/00, EU:C:2002:234, bod 28), a příslušná instituce tak měla uplatňovat zásady týkající se volného pohybu pracovníků a přechodná ustanovení v čl. 94 odst. 1 až 3 tohoto nařízení (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 7. února 2002, Kauer, C‐28/00, EU:C:2002:82, body 45 a 50, jakož i ze dne 18. dubna 2002, Duchon, C‐290/00, EU:C:2002:234, bod 32). 64 Nicméně, jak uvedla generální advokátka v bodě 52 svého stanoviska, skutečnost, že H. Rothwangl v době práce pro společnost HAL využíval, a to i před přistoupením Rakouské republiky k Unii, práv volného pohybu, nestačí k tomu, aby na něj mohlo být nahlíženo, jako by získal dobu důchodového pojištění v Nizozemsku. Na rozdíl od situace žadatelů ve věcech, v nichž byly vydány rozsudky ze dne 7. února 2002, Kauer (C‐28/00, EU:C:2002:82), a ze dne 18. dubna 2002, Duchon (C‐290/00, EU:C:2002:234), totiž nizozemská právní úprava vylučovala H. Rothwangla z nároku na toto pojištění, když pracoval pro společnost HAL, protože byl státním příslušníkem třetí země a bydlel na palubě plavidla, jehož posádky byl členem. Takové vyloučení, třebaže na základě státní příslušnosti, unijní právo v rozhodné době z hlediska skutkového stavu v původním řízení nezakazovalo, jelikož Rakouská republika dosud nepřistoupila k Unii. 65 Podklady ve spise předloženém Soudnímu dvoru kromě toho neumožňují rozhodnout otázku, zda H. Rothwangl byl v dobách svého zaměstnání u společnosti HAL pojištěn v rámci rakouského systému sociálního zabezpečení. Tyto doby přitom musí být zohledněny příslušným rakouským orgánem pouze v případě, že odpověď na tuto otázku je kladná. 66 Vzhledem k výše uvedenému je třeba na první otázku odpovědět tak, že čl. 94 odst. 1 a 2 nařízení č. 1408/71 musí být vykládán v tom smyslu, že nebrání právní úpravě členského státu, která nezohledňuje při stanovení nároku na dávky ve stáří dobu pojištění údajně získanou zahraničním pracovníkem podle právních předpisů uvedeného členského státu, pokud, jako ve věci v původním řízení týkající se H. Rothwangla, stát, jehož státním příslušníkem je tento pracovník, přistoupil k Unii po získání této doby. Ke druhé otázce 67 Druhou otázkou se předkládající soud táže, zda článek 18 SFEU, který zakotvuje zásadu zákazu diskriminace, a článek 45 SFEU, který zaručuje volný pohyb pracovníků, musí být vykládány v tom smyslu, že brání takovým právním předpisům členského státu, o jaké se jedná v původních řízeních, podle nichž je námořník, který byl po určitou dobu členem posádky plavidla s domovským přístavem na území tohoto členského státu a bydlel na palubě tohoto plavidla, vyloučen z účasti na důchodovém pojištění pro toto období z důvodu, že v uvedené době nebyl státním příslušníkem členského státu. 68 V tomto ohledu je třeba uvést, že podle ustálené judikatury je akt o přistoupení nového členského státu založen především na obecné zásadě bezprostředního a úplného použití ustanovení unijního práva ve vztahu k uvedenému státu, přičemž odchylky jsou přípustné pouze v rozsahu, v němž jsou výslovně upraveny přechodnými ustanoveními (rozsudek ze dne 21. prosince 2011, Ziolkowski a Szeja, C‐424/10 a C‐425/10, EU:C:2011:866, bod 56 a citovaná judikatura). 69 V tomto smyslu článek 2 Aktu o podmínkách přistoupení Norského království, Rakouské republiky, Finské republiky a Švédského království a úpravách smluv, na kterých je založena Evropská unie (Úř. věst. 1994, C 241, s. 21, a Úř. věst. 1995, L 1, s. 1, dále jen „akt o přistoupení“) stanoví, že ode dne přistoupení se ustanovení původních smluv stávají závaznými pro nové členské státy a uplatňují se v těchto státech za podmínek stanovených v uvedených smlouvách a v tomto aktu o přistoupení. 70 Vzhledem k tomu, že tento akt o přistoupení neobsahuje přechodná ustanovení týkající se uplatňování článků 7 a 48 Smlouvy o ES (poté články 12 a 39 ES, nyní články 18 a 45 SFEU), je třeba mít za to, že tyto články jsou bezprostředně použitelné a závazné pro Rakouskou republiku ode dne jejího přistoupení, tedy od 1. ledna 1995. Z toho plyne, že od tohoto dne musí ostatní členské státy považovat rakouské občany za občany Unie. 71 Z uvedeného aktu o přistoupení však nevyplývá pro stávající členské státy povinnost zacházet s rakouskými státními příslušníky stejně, jako zacházely se státními příslušníky jiných členských států před přistoupením Rakouska k Unii (viz obdobně rozsudky ze dne 26. května 1993, Tsiotras, C‐171/91, EU:C:1993:215, bod 12, jakož i ze dne 15. června 1999, Andersson a Wåkerås-Andersson, C‐321/97, EU:C:1999:307, bod 46). 72 H. Rothwangl tedy může požadovat, aby s ním Nizozemské království zacházelo, jako by byl pojištěn v rámci důchodového pojištění pouze tehdy, pokud během dob jeho zaměstnání u společnosti HAL měl práva vyplývající z ustanovení upravujících volný pohyb pracovníků. Jak bylo uvedeno v bodech 70 a 71 tohoto rozsudku, tak tomu nebylo. 73 Vzhledem k výše uvedenému je třeba na druhou otázku odpovědět tak, že články 18 a 45 SFEU musí být vykládány v tom smyslu, že nebrání takovým právním předpisům členského státu, o jaké se jedná v původních řízeních, podle nichž je námořník, který byl po určitou dobu členem posádky plavidla s domovským přístavem na území tohoto členského státu a bydlel na palubě tohoto plavidla, vyloučen z účasti na důchodovém pojištění pro toto období z důvodu, že v uvedené době nebyl státním příslušníkem členského státu. Ke třetí otázce 74 Podstatou třetí otázky předkládajícího soudu je, zda čl. 2 odst. 1 a 2 nařízení č. 859/2003 musí být vykládán v tom smyslu, že brání právní úpravě členského státu, podle níž doba zaměstnání získaná podle právních předpisů tohoto členského státu zaměstnancem, který, jako ve věci v původním řízení týkající se F. Wielanda, nebyl v té době státním příslušníkem členského státu, ale který v okamžiku podání žádosti o vyplácení starobního důchodu spadá do působnosti článku 1 tohoto nařízení, není tímto členským státem vzata v úvahu při stanovení důchodových nároků tohoto zaměstnance. 75 V tomto ohledu je třeba připomenout, že podle článku 1 nařízení č. 859/2003 se ustanovení nařízení č. 1408/71 vztahují na státní příslušníky třetích zemí, na které se tato ustanovení dosud nevztahují pouze z důvodu jejich státního občanství, jakož i na jejich rodinné příslušníky a pozůstalé po nich, pokud oprávněně bydlí na území členského státu a jsou v situaci, která se neomezuje ve všech ohledech na jediný členský stát. 76 V projednávaném případě F. Wieland splňuje podmínky stanovené v článku 1 nařízení č. 859/2003, jelikož je americkým státním příslušníkem, který oprávněně bydlí v Rakousku, situace, v níž se nachází, se neomezuje ve všech ohledech na jediný členský stát a nařízení č. 1408/71 se na něj nevztahuje pouze z důvodu jeho státního občanství. Spadá tedy do působnosti nařízení č. 859/2003. 77 Je přitom třeba konstatovat, že čl. 2 odst. 1 a 2 nařízení č. 859/2003 je formulován obdobně jako čl. 94 odst. 1 a 2 nařízení č. 1408/71. 78 Z toho vzhledem k odpovědi na první otázku položenou předkládajícím soudem plyne, že F. Wieland, bez ohledu na okolnost, že během doby, kdy byl zaměstnán u společnosti HAL, bydlel v Nizozemsku, nebyl ze stejných důvodů jako H. Rothwangl účastníkem důchodového pojištění na základě nizozemské právní úpravy. 79 S ohledem na výše uvedené je třeba na třetí otázku odpovědět tak, že čl. 2 odst. 1 a 2 nařízení č. 859/2003 musí být vykládán v tom smyslu, že nebrání právní úpravě členského státu, podle níž doba zaměstnání získaná podle právních předpisů tohoto členského státu zaměstnancem, který, jako ve věci v původním řízení týkající se F. Wielanda, nebyl v této době státním příslušníkem členského státu, ale který v okamžiku podání žádosti o vyplácení starobního důchodu spadá do působnosti článku 1 tohoto nařízení, není tímto členským státem vzata v úvahu při stanovení důchodových nároků tohoto zaměstnance. K nákladům řízení 80 Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení ve vztahu ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud. Výdaje vzniklé předložením jiných vyjádření Soudnímu dvoru než vyjádření uvedených účastníků řízení se nenahrazují. Z těchto důvodů Soudní dvůr (první senát) rozhodl takto: 1) Článek 94 odst. 1 a 2 nařízení Rady (EHS) č. 1408/71 ze dne 14. června 1971 o uplatňování systémů sociálního zabezpečení na zaměstnané osoby, osoby samostatně výdělečně činné a jejich rodinné příslušníky pohybující se v rámci Společenství, ve znění aktualizovaném nařízením Rady (ES) č. 118/97 ze dne 2. prosince 1996, ve znění nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 647/2005 ze dne 13. dubna 2005, musí být vykládán v tom smyslu, že nebrání právní úpravě členského státu, která nezohledňuje při stanovení nároku na dávky ve stáří dobu pojištění údajně získanou zahraničním pracovníkem podle právních předpisů uvedeného členského státu, pokud stát, jehož státním příslušníkem je tento pracovník, přistoupil k Evropské unii po získání této doby. 2) Články 18 a 45 SFEU musí být vykládány v tom smyslu, že nebrání takovým právním předpisům členského státu, o jaké se jedná v původních řízeních, podle nichž je námořník, který byl po určitou dobu členem posádky plavidla s domovským přístavem na území tohoto členského státu a bydlel na palubě tohoto plavidla, vyloučen z účasti na důchodovém pojištění pro toto období z důvodu, že v uvedené době nebyl státním příslušníkem členského státu. 3) Článek 2 odst. 1 a 2 nařízení Rady (ES) č. 859/2003 ze dne 14. května 2003, kterým se působnost nařízení č. 1408/71 a nařízení (EHS) č. 574/72 rozšiřuje na státní příslušníky třetích zemí, na které se tato nařízení dosud nevztahují pouze z důvodu jejich státní příslušnosti, musí být vykládán v tom smyslu, že nebrání právní úpravě členského státu, podle níž doba zaměstnání získaná podle právních předpisů tohoto členského státu zaměstnancem, který nebyl v této době státním příslušníkem členského státu, ale který v okamžiku podání žádosti o vyplácení starobního důchodu spadá do působnosti článku 1 tohoto nařízení, není tímto členským státem vzata v úvahu při stanovení důchodových nároků tohoto zaměstnance. Podpisy. ( *1 ) – Jednací jazyk: nizozemština.

cs

caselaw

EU

ROZSUDEK SOUDNÍHO DVORA (šestého senátu) 17. ledna 2019 ( *1 ) „Řízení o předběžné otázce – Soudní spolupráce v občanských věcech – Nařízení (EU) č. 650/2012 – Článek 65 odst. 2 – Evropské dědické osvědčení – Žádost o osvědčení – Prováděcí nařízení (EU) č. 1329/2014 – Povinná nebo nepovinná povaha formuláře vydaného podle čl. 1 odst. 4 nařízení č. 1329/2014“ Ve věci C‐102/18, jejímž předmětem je žádost o rozhodnutí o předběžné otázce na základě článku 267 SFEU, podaná rozhodnutím Oberlandesgericht Köln (Vrchní zemský soud v Kolíně nad Rýnem, Německo) ze dne 6. února 2018, došlým Soudnímu dvoru dne 13. února 2018, v řízení zahájeném na návrh Klaus Manuel Maria Brisch SOUDNÍ DVŮR (šestý senát), ve složení C. Toader (zpravodajka), předsedkyně senátu, L. Bay Larsen a M. Safjan, soudci, generální advokát: Y. Bot, vedoucí soudní kanceláře: A. Calot Escobar, s přihlédnutím k písemné části řízení, s ohledem na vyjádření předložená: – za španělskou vládu S. Jiménez Garcíou, jako zmocněncem, – za maďarskou vládu M. Z. Fehérem a G. Koósem, jakož i A. Pokoraczki, jako zmocněnci, – za finskou vládu S. Hartikainenem, jako zmocněncem, – za Evropskou komisi M. Wilderspinem a M. Heller, jako zmocněnci, s přihlédnutím k rozhodnutí, přijatému po vyslechnutí generálního advokáta, rozhodnout věc bez stanoviska, vydává tento Rozsudek 1 Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu článku 65 odst. 2 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 650/2012 ze dne 4. července 2012 o příslušnosti, rozhodném právu, uznávání a výkonu rozhodnutí a přijímání a výkonu veřejných listin v dědických věcech a o vytvoření evropského dědického osvědčení (Úř. věst. 2012, L 201, s. 107) a čl. 1 odst. 4 prováděcího nařízení Komise (EU) č. 1329/2014 ze dne 9. prosince 2014, kterým se stanoví formuláře uvedené v nařízení č. 650/2012 (Úř. věst. 2014, L 359, s. 30). 2 Tato žádost byla předložena v rámci řízení, které zahájil Klaus Manuel Maria Brisch jako vykonavatel závěti zůstavitelky M. T. Trenk u Amtsgericht Köln (okresní soud v Kolíně nad Rýnem, Německo) za účelem získání evropského dědického osvědčení. Právní rámec Nařízení č. 650/2012 3 Podle bodu 59 odůvodnění č. 650/2012 je obecným cílem tohoto nařízení vzájemné uznávání rozhodnutí vydaných v členských státech v oblasti dědění. 4 Článek 62 uvedeného nařízení, nadepsaný „Vytvoření evropského dědického osvědčení“, v odstavci 1 stanoví: „Toto nařízení zavádí evropské dědické osvědčení (dále jen ‚osvědčení‘), které se vydá za účelem použití v jiném členském státě a vyvolá účinky uvedené v článku 69.“ 5 Článek 65 tohoto nařízení, nadepsaný „Žádost o osvědčení“, v odstavcích 1 a 2 stanoví: „1. Osvědčení se vydává na žádost kterékoli osoby uvedené v čl. 63 odst. 1 (dále jen ‚žadatel‘). 2. Pro účely podání žádosti může žadatel využít formulář stanovený poradním postupem podle čl. 81 odst. 2.“ 6 Článek 65 odst. 3 uvedeného nařízení č. 650/2012 stanoví, že žádost o osvědčení musí obsahovat informace uvedené v tomto ustanovení, pokud má žadatel takové informace k dispozici a jsou pro vydávající orgán nezbytné k tomu, aby mohl osvědčit skutečnosti požadované žadatelem, přičemž se spolu s žádostí předkládají veškeré relevantní dokumenty, a to v originále nebo kopii, jež splňují podmínky nezbytné pro ověření pravosti [...].“ 7 Článek 66 odst. 1 tohoto nařízení stanoví: „Vydávající orgán po obdržení žádosti ověří informace, prohlášení, listiny a další důkazy, které žadatel poskytl. Provede z vlastního podnětu šetření nezbytná pro ověření, pokud to stanoví nebo umožňuje jeho právní předpisy, nebo žadatele vyzve k poskytnutí jakéhokoli dalšího důkazu, který považuje za nezbytný.“ 8 Článek 67 uvedeného nařízení, nadepsaný „Vydávání osvědčení“, v odstavci 1 stanoví: „Vydávající orgán vydá osvědčení neprodleně v souladu s postupem stanoveným v této kapitole, pokud prvky [skutečnosti], které mají být osvědčeny, byly stanoveny podle práva rozhodného pro dědění nebo podle jiného práva rozhodného pro konkrétní prvek [skutečnost]. Použije k tomu formulář stanovený poradním postupem podle čl. 81 odst. 2.“ 9 Článek 80 tohoto nařízení zní takto: „Komise přijme prováděcí akty, jimiž budou stanoveny a následně pozměňovány potvrzení a formuláře uvedené v článcích 46, 59, 60, 61, 65 a 67. Tyto prováděcí akty se přijímají poradním postupem podle čl. 81 odst. 2.“ 10 Článek 81 odst. 1 nařízení č. 650/2012 stanoví: „Komisi je nápomocen výbor. Tento výbor je výborem ve smyslu [nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 182/2011 ze dne 16. února 2011, kterým se stanoví pravidla a obecné zásady způsobu, jakým členské státy kontrolují Komisi při výkonu prováděcích pravomocí (Úř. věst. 2011, L 55, s. 13)].“ Prováděcí nařízení č. 1329/2014 11 Článek 1 odst. 4 prováděcího nařízení č. 1329/2014 stanoví: „Formulář, který má být použit pro žádost o [osvědčení] podle čl. 65 odst. 2 nařízení (EU) č. 650/2012, je formulář IV stanovený v příloze 4.“ 12 V části „Oznámení žadateli“ formuláře IV stanoveného v příloze 4 prováděcího nařízení č. 1329/2014 je uvedeno: „Tento nepovinný formulář může usnadnit shromažďování informací nezbytných k vydání [osvědčení] [...].“ Spor v původním řízení a předběžná otázka 13 Maria Therese Trenk, německá státní příslušnice, jejíž poslední obvyklé bydliště se nacházelo v Kolíně nad Rýnem (Německo), zemřela dne 2. června 2017. Její manžel, rodiče a bratr zemřeli dříve než ona. Jelikož byla bezdětná, jejími jedinými žijícími dědici jsou potomci jejího zemřelého bratra. Maria Therese Trenk vlastnila nemovitosti nacházející se v Německu, Itálii a ve Švýcarsku. 14 Maria Therese Trenk zrušila závětí sepsanou u notáře dne 17. prosince 2014 a zveřejněnou dne 1. srpna 2017 své dřívější závěti sepsané u notáře a ustavila jediným dědicem Congregazione Benedettina Sublacenze, se sídlem v Římě (Itálie), a určila K. M. M. Brische za vykonavatele závěti. 15 Klaus Manuel Maria Brisch podal dne 16. října 2017 na základě notářského zápisu ze dne 11. října 2017 k Amtsgericht Köln (okresní soud v Kolíně nad Rýnem) podle čl. 65 odst. 1 nařízení č. 650/2012 žádost o evropské dědické osvědčení ohledně nemovitostí zůstavitelky nacházejících se v Itálii, aniž použil formulář IV, který se nachází v příloze 4 prováděcího nařízení č. 1329/2014 (dále jen „formulář IV“). 16 Dopisem ze dne 23. října 2017 Amtsgericht Köln (okresní soud v Kolíně nad Rýnem) vyzval K. M. M. Brische, aby použil formulář IV a připojil ho ke spisu žádosti o osvědčení. Dopisem ze dne 7. listopadu 2017 posledně uvedený odmítl vyhovět této žádosti a uvedl, že tento formulář může, avšak nemusí použít. Usnesením ze dne 16. listopadu 2017 zamítl tento soud žádost o osvědčení z důvodu, že K. M. M. Brisch nepoužil formulář IV, a že tato žádost tedy nebyla podána řádně. 17 Dne 2. prosince 2017 podal K. M. M. Brisch žalobu k Amtsgericht Köln (okresní soud v Kolíně nad Rýnem) a uvedl, že jak z čl. 65 odst. 2 nařízení č. 650/2012, tak i ze samotného formuláře IV vyplývá, že použití tohoto formuláře je nepovinné. Uvedl rovněž, že tento výklad je podložen zněním čl. 67 odst. 1 druhou větou tohoto nařízení, z něhož vyplývá, že použití formuláře V stanoveného v příloze 5 prováděcího nařízení č. 1329/2014 je povinné. Kdyby chtěl unijní normotvůrce podle K. M. M. Brische stanovit, že v rámci čl. 65 odst. 2 nařízení č. 650/2012 je použití formuláře IV povinné, mohl toto ustanovení formulovat stejným způsobem jako čl. 67 odst. 1 druhou větu tohoto nařízení. Usnesením ze dne 14. prosince 2017 tento soud žalobu zamítl a postoupil věc k rozhodnutí předkládajícímu soudu. 18 Předkládající soud se vyjádřil k názoru Amtsgericht Köln (okresní soud v Kolíně nad Rýnem), podle něhož povinné použití formuláře IV vyplývá ze znění čl. 1 odst. 4 prováděcího nařízení č. 1329/2014, které je lex specialis k čl. 65 odst. 2 nařízení č. 650/2012. V rámci svého zmocnění přijímat prováděcí akty podle článku 80 a čl. 81 odst. 2 nařízení č. 650/2012 Komise stanovila, že použití formuláře IV je povinné. 19 Předkládající soud má však za to, že znění čl. 65 odst. 2 nařízení č. 650/2012, jakož i část nadepsaná „Oznámení žadateli“, jsou spíše výrazem nepovinné povahy použití tohoto formuláře. Kromě toho má pochybnosti o správnosti analýzy Amtsgericht Köln (okresní soud v Kolíně nad Rýnem) ohledně účinků zmocnění Komise přijímat prováděcí akty. V tomto ohledu tento soud uvádí, že článek 80 nařízení č. 650/2012 zmocňuje Komisi k přijetí prováděcích aktů, které se týkají pouze stanovení a následné změny formulářů uvedených v tomto nařízení, neopravňuje ji však ke změně čl. 65 odst. 2 nařízení č. 650/2012 tak, aby stanovila povinné použití formuláře IV. 20 Za těchto podmínek se Oberlandesgericht Köln (Vrchní zemský soud v Kolíně nad Rýnem, Německo) rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžnou otázku: „Je pro žádost o vydání [osvědčení] podle čl. 65 odst. 2 nařízení (EU) č. 650/2012 použití formuláře IV (příloha 4) na základě čl. 1 odst. 4 prováděcího nařízení č. 1329/2014 vydaného podle poradního postupu podle čl. 81 odst. 2 nařízení č. 650/2012, povinné, či nikoli?“ K předběžné otázce 21 Podstatou první otázky předkládajícího soudu je, zda čl. 65 odst. 2 nařízení č. 650/2012 a čl. 1 odst. 4 prováděcího nařízení č. 1329/2014 musí být vykládány v tom smyslu, že pro žádost o vydání osvědčení ve smyslu čl. 65 odst. 2 nařízení č. 650/2012 je použití formuláře IV stanoveného v příloze 4 prováděcího nařízení č. 1329/2014 povinné, či nepovinné. 22 Podle ustálené judikatury Soudního dvora vyplývá jak z požadavků jednotného použití unijního práva, tak ze zásady rovnosti, že znění ustanovení unijního práva, které výslovně neodkazuje na právo členských států za účelem vymezení svého smyslu a dosahu, musí být zpravidla vykládáno autonomním a jednotným způsobem v celé Unii, přičemž tento výklad je třeba nalézt s přihlédnutím ke kontextu tohoto ustanovení a k cíli sledovanému dotčenou právní úpravou (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 21. června 2018, Oberle,C‐20/17, EU:C:2018:485, bod 33 a citovaná judikatura). 23 Podle znění čl. 65 odst. 2 nařízení č. 650/2012 žadatel „může“ při podání žádosti použít formulář stanovený poradním postupem podle čl. 81 odst. 2 tohoto nařízení. 24 Kromě toho, jak vyplývá z čl. 65 odst. 3 nařízení č. 650/2012, žádost o osvědčení musí obsahovat informace uvedené v tomto ustanovení, pokud je má žadatel k dispozici a jsou pro vydávající orgán nezbytné k tomu, aby mohl osvědčit skutečnosti požadované žadatelem, přičemž se spolu s žádostí předkládají veškeré relevantní dokumenty, a to v originále nebo kopii, jež splňují podmínky nezbytné pro ověření pravosti. Z toho vyplývá, že i když žadatel musí předložit informace, které umožní vydávajícímu orgánu osvědčit uvedené skutečnosti, z článku 65 nařízení č. 650/2012 nicméně nevyplývá, že tak musí učinit pomocí formuláře IV. 25 Znění čl. 65 odst. 2 nařízení č. 650/2012 je tedy jednoznačné, pokud jde o nepovinné použití formuláře IV. Pochybnosti předkládajícího soudu ostatně vyplývají ze znění čl. 1 odst. 4 prováděcího nařízení č. 1329/2014, podle něhož „formulář, který má být použit pro žádost o [osvědčení] podle čl. 65 odst. 2 [nařízení č. 650/2012], je formulář IV stanovený v příloze 4“. Podle tohoto soudu může z tohoto ustanovení vyplývat, že použití tohoto formuláře je povinné. 26 Článek 1 odst. 4 prováděcího nařízení č. 1329/2014 však musí být vykládán ve spojení s přílohou 4 tohoto nařízení, na kterou odkazuje a v níž se nachází formulář IV. V části „Oznámení žadateli“, která se nachází na začátku formuláře IV, je jasně uvedeno, že formulář IV je nepovinný. Výrazy „formulář, který má být použit“ nacházející se v čl. 1 odst. 4 prováděcího nařízení č. 1329/2014 nestanoví, zda je použití formuláře IV povinné či nepovinné, nýbrž pouze uvádí, že v případě, že si žadatel přeje podat svou žádost o osvědčení prostřednictvím formuláře, je příslušným formulářem, který se má použít, formulář IV. 27 Kromě toho je třeba uvést, že v článku 38 návrhu Komise nařízení Evropského parlamentu a Rady o příslušnosti, rozhodném právu, uznávání a výkonu rozhodnutí a úředních listin ve věcech dědictví a vytvoření evropského dědického osvědčení [COM(2009) 154 final], vedoucího k přijetí nařízení č. 650/2012, který odpovídá nynějšímu článku 65 tohoto nařízení, bylo stanoveno, že žádost o osvědčení se musí podat prostřednictvím vzorového formuláře uvedeného v příloze I tohoto návrhu. Změna znění článku 38 uvedeného návrhu v čl. 65 odst. 2 uvedeného nařízení naznačuje, že i když Komise zamýšlela v této rané fázi legislativních prací povinné použití formuláře, unijní normotvůrce tento původní záměr nenásledoval. V důsledku toho, historie vzniku nařízení č. 650/2012 rovněž potvrzuje, že ze znění čl. 65 odst. 2 tohoto nařízení vyplývá, že použití formuláře IV je pro podání žádosti o osvědčení nepovinné. 28 Z doslovného výkladu čl. 65 odst. 2 nařízení č. 650/2012 ve spojení s přílohou 4 prováděcího nařízení č. 1329/2014 vyplývá, že použití formuláře IV je pro žádost o osvědčení nepovinné. 29 Kromě toho je takový výklad podložen analýzou kontextu tohoto ustanovení. 30 Je totiž třeba uvést, že čl. 67 odst. 1 nařízení č. 650/2012 stanoví, že vydávající orgán musí za účelem vydání osvědčení použít formulář V, který se nachází v příloze 5 prováděcího nařízení č. 1329/2014. Rozdíl ve znění čl. 65 odst. 2 nařízení č. 650/2012 týkajícího se žádosti o osvědčení a čl. 67 odst. 1 tohoto nařízení týkajícího se vydání tohoto osvědčení naznačuje, že unijní normotvůrce neměl v úmyslu stanovit povinné použití formuláře IV pro žádost o osvědčení. 31 Navíc je třeba konstatovat, že v přílohách 1 až 3 a 5 prováděcího nařízení č. 1329/2014 chybí informace o nepovinném použití formulářů uvedených v těchto přílohách. Pouze formulář IV stanoví v části „Oznámení žadateli“, že tento formulář je nepovinný. Tato informace se ostatně opakuje v jiných jazykových zněních této přílohy, zejména ve španělském, anglickém, francouzském, italském a rumunském znění. 32 Takové zjištění potvrzuje vůli unijního normotvůrce stanovit, že použití formuláře IV je nepovinné. 33 Tento výklad není v rozporu s obecným cílem sledovaným nařízením č. 650/2012, kterým je vzájemné uznávání rozhodnutí vydaných v členských státech v oblasti dědění s přeshraničním dopadem, jak vyplývá z bodu 59 odůvodnění tohoto nařízení. 34 I když část „Oznámení žadateli“ ve formuláři IV stanoví, že použití tohoto formuláře žadatelem může usnadnit shromažďování informací nezbytných k vydání osvědčení, nic to nemění na tom, že na základě žádosti o osvědčení podané podle článku 65 nařízení č. 650/2012 mohou členské státy uspokojivě dosáhnout cíle nařízení v souladu se zásadou subsidiarity, aniž by bylo nezbytné stanovit povinné použití formuláře IV. 35 V tomto ohledu je třeba uvést, že podle článku 66 a čl. 67 odst. 1 nařízení č. 650/2012 vydávající orgán vydá osvědčení po ověření informací poskytnutých žadatelem podle čl. 65 odst. 3 tohoto nařízení a případně po provedení šetření podle článku 66 uvedeného nařízení. 36 Z výše uvedeného vyplývá, že čl. 65 odst. 2 nařízení č. 650/2012 a čl. 1 odst. 4 prováděcího nařízení č. 1329/2014 musí být vykládány v tom smyslu, že pro žádost o vydání osvědčení ve smyslu čl. 65 odst. 2 nařízení č. 650/2012 je použití formuláře IV nepovinné. K nákladům řízení 37 Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení ve vztahu ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud. Výdaje vzniklé předložením jiných vyjádření Soudnímu dvoru než vyjádření uvedených účastníků řízení se nenahrazují. Z těchto důvodů Soudní dvůr (šestý senát) rozhodl takto: Článek 65 odst. 2 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 650/2012 ze dne 4. července 2012 o příslušnosti, rozhodném právu, uznávání a výkonu rozhodnutí a přijímání a výkonu veřejných listin v dědických věcech a o vytvoření evropského dědického osvědčení a čl. 1 odst. 4 prováděcího nařízení Komise (EU) č. 1329/2014 ze dne 9. prosince 2014, kterým se stanoví formuláře uvedené v nařízení č. 650/2012, musí být vykládány v tom smyslu, že pro žádost o vydání evropského dědického osvědčení ve smyslu čl. 65 odst. 2 nařízení č. 650/2012 je použití formuláře IV stanoveného v příloze 4 prováděcího nařízení č. 1329/2014 nepovinné. Podpisy. ( *1 ) – Jednací jazyk: němčina.

cs

caselaw

EU

Věc C-249/04 José Allard v. Institut national d'assurances sociales pour travailleurs indépendants (INASTI) (žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná Cour du travail de Liège, section de Neufchâteau) „Články 48 a 52 Smlouvy o ES (nyní po změně články 39 ES a 43 ES) – Nařízení (EHS) č. 1408/71 – Samostatně výdělečně činné osoby vykonávající samostatně výdělečnou činnost na území dvou členských států, které mají bydliště v jednom z nich – Požadavek snižujícího příspěvku – Základ pro výpočet“ Rozsudek Soudního dvora (pátého senátu) ze dne 26. května 2005 Shrnutí rozsudku 1. Sociální zabezpečení migrujících pracovníků – Použitelné právní předpisy – Osoba samostatně výdělečně činná, která vykonává své činnosti ve dvou členských státech a má bydliště v jednom z nich – Právní předpisy státu bydliště – Výběr státem bydliště mimořádného příspěvku, který bere v úvahu příjmy získané v jiném členském státě – Přípustnost (Nařízení Rady č. 1408/71, čl. 13 odst. 1, čl. 14a bod 2, článek 14c a čl. 14d odst. 1) 2. Volný pohyb osob – Pracovníci – Svoboda usazování – Osoba samostatně výdělečně činná, která vykonává své činnosti ve dvou členských státech a má bydliště v jednom z nich – Výběr státem bydliště mimořádného příspěvku, který bere v úvahu příjmy získané v jiném členském státě – Vnitrostátní opatření pro provedení nařízení č. 1408/71 – Opatření nepředstavující omezení svobody usazování (Smlouva o ES, článek 52 (nyní po změně článek 43 ES); nařízení Rady č. 1408/71, článek 13 a násl.) 1. Ze znění čl. 13 odst. 1, čl. 14a bodu 2, článku 14c a čl. 14d odst. 1 nařízení č. 1408/71 vyplývá, že samostatně výdělečně činná osoba, na kterou se vztahuje nařízení, podléhá pouze právním předpisům jediného členského státu a že, pokud vykonává běžně samostatně výdělečnou činnost na území dvou nebo více členských států, podléhá právním předpisům členského státu, na jehož území má bydliště, pokud část své činnosti vykonává na území tohoto členského státu. V takovém případě je samostatně výdělečně činná osoba považována za osobu vykonávající veškerou svou výdělečnou činnost nebo výdělečné činnosti na území členského státu bydliště. Z toho vyplývá, že uvedené články 13 a následující vyžadují, aby v případě osoby samostatně výdělečně činné, která vykonává své výdělečné činnosti na území dvou členských států a má bydliště v jednom z nich, byly při stanovení takového příspěvku, jako je snižující příspěvek, stanovený právními předpisy státu bydliště, zahrnuty též příjmy z výdělečné činnosti získané na území členského státu odlišného od státu, kde tyto sociálně-právní předpisy platí, i když po zaplacení tohoto příspěvku osoba samostatně výdělečně činná nemůže požívat žádné sociální nebo jiné dávky hrazené tímto státem. (viz body 19, 21, 24, výrok 1) 2. Článek 52 Smlouvy o ES (nyní po změně článek 43 ES) nebrání tomu, aby placení takového příspěvku, jako je snižující příspěvek, jehož placení je povinné v členském státě bydliště a při jehož výpočtu se berou v úvahu příjmy získané v jiném členském státě, bylo uloženo samostatně výdělečně činným osobám vykonávajícím samostatně výdělečnou činnost v těchto dvou členských státech. Takový výpočet je totiž proveden na základě článků 13 a následující nařízení č. 1408/71. Použití těchto článků neomezuje nebo neztěžuje výkon základních svobod zaručených Smlouvou, ale naopak přispívá k usnadnění jejich výkonu. Taková vnitrostátní opatření provádějící tato ustanovení, jako jsou opatření týkající se uvedeného příspěvku, nepředstavují tedy omezení svobody usazování. (viz body 32–34, výrok 2) ROZSUDEK SOUDNÍHO DVORA (pátého senátu) 26. května 2005(*) „Články 48 a 52 Smlouvy o ES (nyní po změně články 39 ES a 43 ES) – Nařízení (EHS) č. 1408/71 – Samostatně výdělečně činné osoby vykonávající samostatně výdělečnou činnost na území dvou členských států, které mají bydliště v jednom z nich – Požadavek snižujícího příspěvku – Základ pro výpočet“ Ve věci C‐249/04, jejímž předmětem je žádost o rozhodnutí o předběžné otázce na základě článku 234 ES, podaná rozhodnutím Cour du travail de Liège, section de Neufchâteau (Belgie) ze dne 9. června 2004, došlým Soudnímu dvoru dne 11. června 2004, v řízení José Allard proti I nstitut national d’assurances sociales pour travailleurs indépendants (INASTI), SOUDNÍ DVŮR (pátý senát), ve složení R. Silva de Lapuerta, předsedkyně senátu, P. Kūris a J. Klučka (zpravodaj), soudci, generální advokát: F. G. Jacobs, vedoucí soudní kanceláře: R. Grass, s přihlédnutím k písemné části řízení, s ohledem na vyjádření předložená: – za Institut national d’assurances sociales pour les travailleurs indépendants (INASTI) L. Paemem, jako obecným radou, – za belgickou vládu E. Dominkovits, jako zmocněnkyní, – za italskou vládu I. M. Bragugliou, jako zmocněncem, ve spolupráci s P. Gentilim, avvocato dello Stato, – za Komisi Evropských společenství D. Martinem, jako zmocněncem, s přihlédnutím k rozhodnutí, přijatému po vyslechnutí generálního advokáta, rozhodnout věc bez stanoviska, vydává tento Rozsudek 1 Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu článků 13 a následujících nařízení Rady (EHS) č. 1408/71 ze dne 14. června 1971 o uplatňování systémů sociálního zabezpečení na zaměstnané osoby, na osoby samostatně výdělečně činné a na členy jejich rodin pohybující se v rámci Společenství, ve znění změn a aktualizací provedených nařízením Rady (EHS) č. 2001/83 ze dne 2. června 1983 (Úř. věst. L 230, s. 6, dále jen „nařízení č. 1408/71“), jakož i článků 48 a 52 Smlouvy o ES (nyní po změně článků 39 ES a 43 ES). 2 Tato žádost byla podána v rámci sporu probíhajícího před Cour du travail de Liège, section de Neufchâteau, mezi J. Allardem a Institut national d’assurances pour travailleurs indépendants (Národní institut pro pojištění osob samostatně výdělečně činných, dále jen „Inasti“) ve věci platby a způsobu výpočtu „snižujícího příspěvku“, jehož zaplacení je povinné pro rok 1985 na základě královské vyhlášky č. 289 ze dne 31. března 1984 (Moniteur belge ze dne 7. dubna 1984, s. 4370, dále jen „královská vyhláška“). Právní rámec Právní úprava Společenství 3 Článek 13 odst. 1 nařízení č. 1408/71 stanoví: „S výhradou článku 14c podléhají osoby, na které se vztahuje toto nařízení, pouze právním předpisům jediného členského státu. [...]“ (neoficiální překlad) 4 Článek 14a bod 2 tohoto nařízení upřesňuje: „Osoba, která vykonává běžně samostatně výdělečnou činnost na území dvou nebo více členských států podléhá právním předpisům členského státu, na jehož území má bydliště, pokud část své činnosti vykonává na území tohoto členského státu. [...]“ (neoficiální překlad) 5 Článek 14d odst. 1 téhož nařízení stanoví: „Osoba uvedená [...] v čl. 14a odst. 2 a 3 [...] je za účelem použití právních předpisů určených podle [tohoto ustanovení] považována za osobu vykonávající veškerou svou výdělečnou činnost nebo výdělečné činnosti na území dotyčného členského státu“. (neoficiální překlad) Vnitrostátní právní úprava 6 Článek 1 belgického zákona ze dne 6. července 1983 (Moniteur belge ze dne 8. července 1983, s. 8939), kterým se udělují určité zvláštní pravomoci králi, umožňuje králi přijmout veškerá opatření nutná pro zajištění finanční rovnováhy všech systémů sociálního zabezpečení zaměstnaných osob a osob samostatně výdělečně činných. 7 Podle tohoto ustanovení zavádí královská vyhláška, upravující určitá dočasná opatření týkající se snížení příjmů osob samostatně výdělečně činných za účelem snížení veřejných nákladů a zajištění finanční rovnováhy sociálního postavení osob samostatně výdělečně činných, „snižující příspěvek“, což je dodatečná daň z výdělečné činnosti uložená těmto osobám, pokud jsou jejich příjmy z výdělečné činnosti za roky 1984, 1985 a 1986 vyšší než za rok 1983. 8 Podle článku 7 královské vyhlášky byl Inasti pověřen výpočtem a výběrem tohoto příspěvku. 9 Mimoto článek 11 loi de redressement (zákon o finančních úpravách) ze dne 22. ledna 1985 (Moniteur belge ze dne 24. ledna 1985, s. 699) obsahující sociální ustanovení stanoví, že výnos z příspěvků zaplacených na základě královské vyhlášky je určen do systému starobních důchodů a pozůstalostních důchodů osob samostatně výdělečně činných. Spor v původním řízení a předběžné otázky 10 José Allard je belgický státní příslušník s bydlištěm v Belgii, který vykonává samostatně výdělečnou činnost zároveň v Belgii a ve Francii. Inasti požadovala, aby za roky 1984 a 1985 zaplatil snižující příspěvek. 11 Jelikož J. Allard odmítl tento příspěvek zaplatit, předložil Inasti věc Tribunal du travail v Arlonu, který J. Allarda dne 5. prosince 2000 odsoudil k zaplacení uvedeného příspěvku. 12 José Allard tedy podal odvolání u předkládajícího soudu. Podle jeho názoru vzal Inasti pro výpočet částky příspěvku za rok 1985 chybně v úvahu příjmy ve Francii. J. Allard následkem toho požádal o snížení této částky. 13 Za těchto podmínek se Cour du travail de Liège, section de Neufchâteau, rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky: „1. Brání články 13 a následující nařízení Rady (EHS) č. 1408/71 [...] tomu, aby byl zaveden příspěvek – jako například snižující příspěvek na základě [...] [královské vyhlášky] –, který by zahrnul do příjmů příjmy plynoucí samostatně výdělečně činné osobě z její výdělečné činnosti na území členského státu odlišného od státu, ve kterém je placení příspěvku uloženo, a to i když osoba samostatně výdělečně činná po zaplacení tohoto příspěvku nemá nárok na poskytnutí žádné sociální ani jiné dávky hrazené tímto státem? 2. Nebrání Římská smlouva ze dne 25. března 1957, kterou se zakládá Evropské společenství, a zejména její články 39 a 43 (dříve články 48 a 52), uložení příspěvku vypočteného na takovém základě osobám samostatně výdělečně činným, které vykonávají právo volného pohybu?“ K první otázce 14 Podstatou první otázky předkládajícího soudu položené Soudnímu dvoru je, zda články 13 a následující nařízení č. 1408/71 brání tomu, aby byl takový příspěvek jako „snižující příspěvek“ v členském státě vybírán z celkového příjmu osoby samostatně výdělečně činné, která má sice bydliště na území tohoto státu, samostatně výdělečnou činnost však vykonává zároveň na území státu bydliště a na území jiného členského státu. 15 Jak z obsahu předkládacího rozhodnutí, tak z formulace první otázky vyplývá, že předkládající soud má pochybnosti o uplatnění nařízení č. 1408/71 na příspěvek, jehož výběr nezakládá jako protihodnotu právo na žádnou sociální nebo jinou dávku. Domnívá se totiž, že snižující příspěvek se jeví spíše jako „druh krizové daně“ než sociální příspěvek patřící do oblasti věcné působnosti nařízení č. 1408/71, jak je definována v článku 4 nařízení. 16 Nejprve je namístě připomenout, že Soudní dvůr již rozhodl, že pro účely použití nařízení č. 1408/71 je rozhodujícím kritériem specifické určení příspěvku na financování systému sociálního zabezpečení členského státu. Existence nebo neexistence protihodnoty ve formě dávky je tedy v tomto ohledu bezvýznamná (rozsudky ze dne 15. února 2000, Komise v. Francie, C‐34/98, Recueil, s. I‐995, bod 40, a Komise v. Francie, C‐169/98, Recueil, s. I‐1049, bod 38). 17 V projednávaném případě však není sporné, že výnos snižujícího příspěvku je určen do systému starobních důchodů a pozůstalostních důchodů osob samostatně výdělečně činných. 18 Z toho vyplývá, že nařízení č. 1408/71 se na takový příspěvek, jako je snižující příspěvek, použije. 19 Jak Soudní dvůr již rozhodl, ze znění čl. 13 odst. 1 nařízení č. 1408/71 vyplývá, že s výhradou článku 14c podléhá samostatně výdělečně činná osoba, na kterou se vztahuje nařízení, pouze právním předpisům jediného členského státu. Stejně jasně vyplývá ze znění čl. 14a bodu 2, že osoba, která vykonává běžně samostatně výdělečnou činnost na území dvou nebo více členských států, podléhá právním předpisům členského státu, na jehož území má bydliště, pokud část své činnosti vykonává na území tohoto členského státu (viz usnesení ze dne 20. října 2000, Vogler, C‐242/99, Recueil, s. I‐9083, bod 19). 20 Z toho vyplývá, že v projednávaném případě podléhá J. Allard podle nařízení č. 1408/71 výhradně systému sociálního zabezpečení upravenému belgickými právními předpisy (viz obdobně výše uvedené usnesení Vogler, bod 20). 21 Mimoto čl. 14d odst. 1 nařízení č. 1408/71 upřesňuje, že osoba uvedená v čl. 14a bodu 2 téhož nařízení je považována za osobu vykonávající veškerou svou výdělečnou činnost nebo výdělečné činnosti na území dotyčného členského státu (viz obdobně rozsudek ze dne 24. března 1994, Van Poucke, C‐71/93, Recueil, s. I‐1101, bod 24). 22 V důsledku toho musí osoba, která se nachází v situaci popsané v předkládacím rozhodnutí a která vykonává současně samostatně výdělečné činnosti v Belgii a ve Francii, podléhat z důvodu své samostatně výdělečné činnosti ve Francii odpovídajícím belgickým právním předpisům za týchž podmínek, jako kdyby vykonávala tuto samostatně výdělečnou činnost v Belgii (viz obdobně výše uvedený rozsudek Van Poucke, bod 25). 23 Z toho vyplývá, že při výpočtu takového sociálního příspěvku, jako je snižující příspěvek, který je v Belgii povinen zaplatit J. Allard, musí být brány v úvahu příjmy ve Francii. 24 Na první otázku je tedy namístě odpovědět, že články 13 a následující nařízení č. 1408/71 vyžadují, aby při stanovení takového příspěvku, jako je snižující příspěvek, byly zahrnuty též příjmy z výdělečné činnosti získané na území členského státu odlišného od státu, kde tyto sociálně právní předpisy platí, i když po zaplacení tohoto příspěvku osoba samostatně výdělečně činná nemůže požívat žádné sociální nebo jiné dávky hrazené tímto státem. Ke druhé otázce 25 Podstatou druhé otázky předkládajícího soudu položené Soudnímu dvoru je, zda články 48 a 52 Smlouvy brání uložení takového sociálního příspěvku, jako je snižující příspěvek, osobám samostatně výdělečně činným, které vykonávají právo volného pohybu. 26 Úvodem je třeba bez dalšího uvést, že článek 48 Smlouvy, který se týká zaměstnaných osob, se v projednávaném případě nepoužije, jelikož J. Allard je samostatně výdělečně činnou osobou. V důsledku toho je úkolem Soudního dvora, aby se vyjádřil pouze k části otázky, která se týká článku 52 Smlouvy. 27 Z odpovědi na první otázku vyplývá, že relevantní ustanovení nařízení č. 1408/71 vyžadují, aby byly příjmy získané v jiném členském státě vzaty v úvahu při výpočtu snižujícího příspěvku, který jsou samostatně výdělečně činné osoby, jež se nacházejí v situaci J. Allarda, povinny zaplatit. 28 Je třeba nejprve připomenout, že Soudní dvůr již rozhodl, jednak že v oblasti sociálního zabezpečení je cílem zásady použití právních předpisů jediného státu vyhnout se potížím, které mohou vyplynout ze současného použití právních předpisů několika států, a jednak že pro pracovníka není nepřiměřené, aby v případě výkonu jedné nebo více samostatně výdělečných činností na území dvou nebo více členských států podléhal právním předpisům státu, kde má bydliště (viz výše uvedené usnesení Vogler, body 26 a 27). 29 Dále je namístě uvést, že podle článku 52 Smlouvy jsou zakázána omezení svobody usazování pro státní příslušníky jednoho členského státu na území státu druhého a že svoboda usazování zahrnuje přístup k samostatně výdělečným činnostem a jejich výkon, za podmínek stanovených pro vlastní státní příslušníky právem země usazení. 30 Konečně, podle ustálené judikatury jsou v zásadě Smlouvou coby omezení svobody usazování zakázána pouze taková vnitrostátní opatření, která mohou omezovat nebo ztěžovat výkon základních svobod zaručených Smlouvou (viz v tomto smyslu rozsudky ze dne 31. března 1993, Kraus, C‐19/92, Recueil, s. I‐1663, bod 32, a ze dne 30. listopadu 1995, Gebhard, C‐55/94, Recueil, s. I‐4165, bod 37). 31 Je však nepochybné, že podřízením osob samostatně výdělečně činných vykonávajících samostatnou výdělečnou činnost ve více členských státech sociálně právním předpisům jediného státu, pro veškeré jejich příjmy, sleduje nařízení č. 1408/71 obecný cíl, kterým je zajistit volný pohyb zaměstnaných osob i osob samostatně výdělečně činných ve Společenství, při dodržení zvláštností vlastních různým vnitrostátním právním předpisům, a jeho účelem je zajistit co nejlépe rovné zacházení se všemi pracovníky na území členského státu, jakož i zamezit znevýhodnění pracovníků, kteří vykonávají své právo volného pohybu (viz v tomto smyslu rozsudek ze dne 8. března 2001, Komise v. Německo, C‐68/99, Recueil, s. I‐1865, body 22 a 23). 32 Z toho vyplývá, že použití článků 13 a následující nařízení č. 1408/71 v projednávaném případě neomezuje nebo neztěžuje výkon základních svobod zaručených Smlouvou, ale naopak přispívá k usnadnění jejich výkonu. 33 V důsledku toho vnitrostátní opatření provádějící tato ustanovení, která berou pro výpočet snižujícího příspěvku, který jsou samostatně výdělečně činné osoby nacházející se v situaci J. Allarda povinny zaplatit, v úvahu příjem získaný v jiném členském státě, nepředstavují omezení svobody usazování. 34 Předkládajícímu soudu je tedy třeba odpovědět, že článek 52 Smlouvy nebrání tomu, aby placení takového příspěvku, jako je snižující příspěvek, jehož placení je povinné v členském státě bydliště a při jehož výpočtu se berou v úvahu příjmy získané v jiném členském státě, bylo uloženo samostatně výdělečně činným osobám vykonávajícím samostatně výdělečnou činnost v těchto dvou členských státech. K nákladům řízení 35 Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení vzhledem ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud. Výdaje vzniklé předložením jiných vyjádření Soudnímu dvoru než vyjádření účastníků řízení se nenahrazují. Z těchto důvodů Soudní dvůr (pátý senát) rozhodl takto: 1) Články 13 a následující nařízení Rady (EHS) č. 1408/71 ze dne 14. června 1971 o uplatňování systémů sociálního zabezpečení na zaměstnané osoby, na osoby samostatně výdělečně činné a na členy jejich rodin pohybující se v rámci Společenství, ve znění změn a aktualizací provedených nařízením Rady (EHS) č. 2001/83 ze dne 2. června 1983, vyžadují, aby při stanovení takového příspěvku, jako je snižující příspěvek podle královské vyhlášky č. 289 ze dne 31. března 1984, byly zahrnuty též příjmy z výdělečné činnosti získané na území členského státu odlišného od státu, kde tyto sociálně-právní předpisy platí, i když po zaplacení tohoto příspěvku osoba samostatně výdělečně činná nemůže požívat žádné sociální nebo jiné dávky hrazené tímto státem. 2) Článek 52 Smlouvy o ES (nyní po změně článek 43 ES) nebrání tomu, aby placení takového příspěvku, jako je snižující příspěvek, jehož placení je povinné v členském státě bydliště a při jehož výpočtu se berou v úvahu příjmy získané v jiném členském státě, bylo uloženo samostatně výdělečně činným osobám vykonávajícím samostatně výdělečnou činnost v těchto dvou členských státech Podpisy. * Jednací jazyk: francouzština.

cs

caselaw

EU

Věc C-222/02 Peter Paul a další v. Spolková republika Německo (žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná Bundesgerichtshof) „Úvěrové instituce – Systém pojištění vkladů – Směrnice 94/19/ES – Směrnice 77/780/EHS, 89/299/EHS a 89/646/EHS – Opatření dohledu příslušného orgánu za účelem ochrany vkladatele – Odpovědnost orgánů dohledu za ztráty způsobené nesprávným dohledem“ Shrnutí rozsudku 1. Volný pohyb osob – Svoboda usazování – Volný pohyb služeb – Úvěrové instituce – Systém pojištění vkladů – Vnitrostátní právní úprava omezující úkoly vnitrostátního orgánu dohledu obecným zájmem a vylučující náhradu škod způsobených nesprávným dohledem – Soulad se směrnicí 94/19 – Podmínka – Náhrada vkladatelům za podmínek definovaných směrnicí (Směrnice Evropského parlamentu a Rady 94/19, čl. 3 odst. 2 až 5) 2. Volný pohyb osob – Svoboda usazování – Volný pohyb služeb – Úvěrové instituce – Dohled nad úvěrovými institucemi – Vnitrostátní právní úprava omezující úkoly vnitrostátního orgánu dohledu obecným zájmem a vylučující náhradu škod způsobených nesprávným dohledem – Soulad se směrnicemi 77/780, 89/299 a 89/646 (Směrnice Rady 77/780, 89/299 a 89/646) 1. Pokud je zajištěna náhrada vkladatelům stanovená směrnicí 94/19 o systémech pojištění vkladů, čl. 3 odst. 2 až 5 této směrnice nelze vykládat tak, že brání vnitrostátnímu pravidlu, podle kterého jsou úkoly vnitrostátního orgánu dohledu nad úvěrovými institucemi plněny pouze v obecném zájmu, což podle vnitrostátního práva vylučuje, aby jednotlivci mohli žádat náhradu škod způsobených nesprávným dohledem ze strany tohoto orgánu. Cílem uvedených ustanovení je totiž zajistit vkladatelům, že úvěrová instituce, u které uskutečnili svůj vklad, je součástí systému pojištění vkladů, takže bude v souladu s pravidly stanovenými uvedenou směrnicí zabezpečeno jejich právo na náhradu v případě, že se jejich vklad stane nedisponibilním, a tato ustanovení tak slouží pouze k zavedení a řádnému fungování systému pojištění vkladů, jak je stanoven směrnicí. Naopak, pokud je zajištěna tato náhrada, neposkytují vkladatelům právo na to, aby příslušné orgány přijaly v jejich zájmu opatření dohledu. (viz body 29–30, bod 32, výrok 1) 2. První směrnice Rady 77/780 o koordinaci právních a správních předpisů týkajících se přístupu k činnosti úvěrových institucí a jejího výkonu, směrnice 89/299 o kapitálu úvěrových institucí, jakož i druhá směrnice 89/646 o koordinaci právních a správních předpisů týkajících se přístupu k činnosti úvěrových institucí a jejího výkonu nebrání vnitrostátnímu pravidlu, podle kterého jsou úkoly vnitrostátního orgánu dohledu nad úvěrovými institucemi plněny pouze v obecném zájmu, což podle vnitrostátního práva vylučuje, aby jednotlivci mohli žádat náhradu škod způsobených nesprávným dohledem ze strany tohoto orgánu. Jestliže totiž dotčené směrnice ukládají vnitrostátním orgánům určité povinnosti dohledu vůči úvěrovým institucím, nevyplývá z toho ani ze skutečnosti, že mezi cíli uvedených směrnic figuruje rovněž cíl ochrany vkladatelů, nezbytně to, že tyto směrnice mají vytvořit práva ve prospěch vkladatelů v případě, že se jejich vklady stanou nedisponibilními z důvodu nesprávného dohledu ze strany příslušných vnitrostátních orgánů. (viz body 39–40, 47, výrok 2) ROZSUDEK SOUDNÍHO DVORA (pléna) 12. října 2004 (*) „Úvěrové instituce – Systém pojištění vkladů – Směrnice 94/19/ES – Směrnice 77/780/EHS, 89/299/EHS a 89/646/EHS – Opatření dohledu příslušného orgánu za účelem ochrany vkladatele – Odpovědnost orgánů dohledu za ztráty způsobené nesprávným dohledem“ Ve věci C-222/02, jejímž předmětem je žádost o rozhodnutí o předběžné otázce na základě článku 234 ES, podaná rozhodnutím Bundesgerichtshof (Německo) ze dne 16. května 2002, došlým Soudnímu dvoru dne 17. června 2002, v řízení Peter Paul, Cornelia Sonnen-Lütte, Christel Mörkens proti Spolkové republice Německo, SOUDNÍ DVŮR (plénum), ve složení V. Skouris, předseda, P. Jann, C. W. A. Timmermans, A. Rosas, předsedové senátů, C. Gulmann (zpravodaj), J.-P. Puissochet, R. Schintgen, F. Macken a N. Colneric, S. von Bahr, N. Cunha Rodrigues, soudci, generální advokátka: C. Stix-Hackl, vedoucí soudní kanceláře: M.-F. Contet, vrchní rada, s přihlédnutím k písemné části řízení a po jednání konaném dne 30. září 2003, s ohledem na vyjádření předložená: – za P. Paula a C. Sonnen-Lütte a Ch. Mörkens K. Hassem, Rechtsanwalt, – za německou vládu W.-D. Plessingem a A. Tiemann, jako zmocněnci, – za španělskou vládu E. Braquehaisem Conesou, jako zmocněncem, – za irskou vládu D. J. O’Haganem, jako zmocněncem, ve spolupráci s A. M. Collinsem, BL, – za italskou vládu I. M. Bragugliou, jako zmocněncem, ve spolupráci s P. Palmieri, avvocatessa dello Stato, – za portugalskou vládu L. I. Fernandesem a L. Máximem dos Santosem, jako zmocněnci, – za vládu Spojeného království K. Manjim, jako zmocněncem, ve spolupráci s M. Hoskinsem, barrister, – za Komisi Evropských společenství G. Zavvosem, jako zmocněncem, ve spolupráci s B. Wägenbaurem, Rechtsanwalt, po vyslechnutí stanoviska generální advokátky na jednání konaném dne 25. listopadu 2003, vydává tento Rozsudek 1 Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu článků 3 a 7 směrnice Evropského parlamentu a Rady 94/19/ES ze dne 30. května 1994 o systémech pojištění vkladů (Úř. věst. L 135, s. 5; Zvl. vyd. 06/02, s. 252), jakož i některých ustanovení první směrnice Rady 77/780/EHS ze dne 12. prosince 1977 o koordinaci právních a správních předpisů týkajících se přístupu k činnosti úvěrových institucí a jejího výkonu (Úř. věst. L 322, s. 30), směrnice Rady 89/299/EHS ze dne 17. dubna 1989 o kapitálu úvěrových institucí (Úř. věst. L 124, s. 16), jakož i druhé směrnice Rady 89/646/EHS ze dne 15. prosince 1989 o koordinaci právních a správních předpisů týkajících se přístupu k činnosti úvěrových institucí a jejího výkonu a o změně směrnice 77/780 (Úř. věst. L 386, s. 1). 2 Tato žádost byla podána v rámci sporů mezi P. Paulem, C. Sonnen-Lütte a Ch. Mörkens (dále jen „Paul a další“) a Spolkovou republikou Německo, na které se domáhají náhrady škody za opožděné provedení směrnice 94/19 a za nesprávný dohled Bundesaufsichtsamt für das Kreditwesen (spolkového úřadu pro dohled nad úvěrovými institucemi, dále jen „Bundesaufsichtsamt“) nad bankou. Právní rámec Právní úprava Společenství 3 Podle dvacátého čtvrtého bodu odůvodnění směrnice 94/19: „[...] tato směrnice nesmí vést k tomu, aby byly členské státy nebo jejich příslušné orgány činěny odpovědnými vůči vkladatelům, pokud zajistí zavedení nebo úřední uznání jednoho nebo více systémů, které pojišťují vklady nebo samotné úvěrové instituce a zajišťují náhradu vkladatelům nebo jejich ochranu za podmínek stanovených v této směrnici“. 4 Článek 3 směrnice 94/19 stanoví: „1. Každý členský stát zajistí, aby byl na jeho území zaveden a úředně uznán jeden nebo více systémů pojištění vkladů. [...] 2. Pokud některá úvěrová instituce neplní povinnosti, které má jako člen systému pojištění vkladů, musí to být ohlášeno příslušným orgánům, které jí vydaly povolení a které ve spolupráci se systémem pojištění vkladů přijmou veškerá vhodná opatření, včetně uložení sankcí, aby zajistily, že úvěrová instituce své povinnosti splní. 3. Pokud tato opatření nedokáží zajistit plnění povinností úvěrovou institucí, může systém v případech, kdy vnitrostátní právní předpisy dovolují vyloučení člena, oznámit s výslovným souhlasem příslušných orgánů ve lhůtě ne kratší než 12 měsíců svůj záměr vyloučit úvěrovou instituci z členství v systému. Vklady uložené před uplynutím výpovědní lhůty jsou nadále plně kryty systémem pojištění vkladů. Pokud do uplynutí výpovědní lhůty úvěrová instituce nesplní své povinnosti, může ji systém pojištění vkladů, opět po předchozím výslovném souhlasu příslušných orgánů, vyloučit. 4. Pokud to umožňují vnitrostátní právní předpisy a s výslovným souhlasem příslušných orgánů, které jí vydaly povolení, smí úvěrová instituce vyloučená ze systému pojištění vkladů pokračovat v přijímání vkladů, pokud před svým vyloučením zavedla alternativní pojistné uspořádání zajišťující, že vkladatelé požívají úroveň a rozsah ochrany alespoň rovnocennou těm, které poskytuje úředně uznaný systém. 5. Pokud úvěrová instituce, jejíž vyloučení je navrženo v souladu s odstavcem 3, není schopna zavést alternativní pojistné uspořádání, které splňuje podmínky stanovené v odstavci 4, odejmou jí příslušné orgány okamžitě povolení, jež jí vydaly“. 5 Podle článku 7 směrnice 94/19: „1. Systémy pojištění vkladů stanoví, že souhrn všech vkladů každého vkladatele musí být pojištěn do výše 20 000 ecu pro případ, že se stane nedisponibilním. [...] 3. Tento článek nevylučuje zachování nebo přijetí předpisů, které poskytují vyšší nebo úplnější ochranu vkladů. Systémy pojištění vkladů mohou, zvláště ze sociálních důvodů, plně krýt některé druhy vkladů. [...] 6. Členské státy zajistí, aby práva vkladatelů na náhradu mohla být předmětem žaloby vkladatele proti systému pojištění vkladů“. 6 Článek 14 odst. 1 směrnice 94/19 stanoví, že „[č]lenské státy uvedou v účinnost právní a správní předpisy nezbytné pro dosažení souladu s touto směrnicí do 1. července 1995“. Vnitrostátní právní úprava 7 Článek 6 odst. 3 a 4 Gesetz über das Kreditwesen (zákona o úvěru, dále jen „KWG“), ve znění použitelném na spor v původním řízení (vyplývajícím z novely ze dne 9. září 1998, BGBl. 1998 I, s. 2776), stanoví: „3. Bundesaufsichtsamt může v rámci úkolů, které jsou mu svěřeny, přijmout vůči instituci nebo jejímu řediteli opatření, která jsou vhodná a nezbytná k předcházení a nápravě problémů v instituci, které by mohly ohrozit bezpečnost aktiv, které jsou jí svěřeny, nebo by mohly být na obtíž řádnému vedení bankovních operací nebo finančních služeb. 4. Bundesaufsichtsamt plní úkoly, kterou jsou mu svěřeny tímto zákonem a jinými zákony, pouze v obecném zájmu.“ 8 Tomuto posledně uvedenému ustanovení odpovídá v současné době čl. 4 odst. 4 Gesetz über die Bundesanstalt für Finanzdienstleitungsaufsicht (zákona o integrovaném dohledu nad finančními službami) ze dne 22. dubna 2002 (BGBl. 2002 I, s. 1310). 9 Článek 839 odst. 1 první věta Bürgerliches Gesetzbuch (německého občanského zákoníku, dále jen „BGB“) stanoví: „Úředník, který úmyslně nebo z nedbalosti poruší své služební povinnosti ve vztahu ke třetím osobám, je povinen nahradit třetím osobám škodu, která jim tímto vznikne.“ 10 Grundgesetz (základní zákon, dále jen „GG“) stanoví ve svém čl. 34 první větě, že: „Poruší-li osoba při výkonu veřejné funkce, která jí byla svěřena, povinnosti, jež jí byly uloženy ve vztahu ke třetím osobám, nese odpovědnost zásadně stát nebo územní celek, v jehož službě se nachází.“ Spor v původním řízení a předběžné otázky 11 Paul a další byli klienty BVH Bank für Vermögensanlagen und Handel AG (dále jen „BVH Bank“). Tato banka získala v roce 1987 povolení od Bundesaufsichtsamt, ale nebyla součástí systému pojištění vkladů. V letech 1987 až 1992 se marně snažila stát se součástí fondu pojištění vkladů Bundesverband deutscher Banken eV, ale vzhledem k tomu, že nesplňovala požadované podmínky, přijímací řízení se neuskutečnilo. 12 V letech 1991, 1995 a 1997 vedla špatná finanční situace BVH Bank Bundesaufsichtsamt k provedení šetření ohledně jejích činností. V návaznosti na třetí z těchto šetření Bundesaufsichtsamt navrhl dne 14. listopadu 1997 zahájení konkurzního řízení a odňal BVH Bank povolení k výkonu bankovních činností. 13 Paul a další si dne 7. června 1995, 28. února 1994, respektive 17. června 1993 otevřeli termínované vkladové účty u BVH Bank. V rámci konkurzního řízení zahájeného v prosinci 1997 přihlásili pohledávky ve výši 131 455,80 DEM, 101 662,51 DEM, respektive 66 976,20 DEM. 14 Paul a další podali žaloby k Landgericht Bonn (Německo) proti Spolkové republice Německo, kterými se domáhali náhrady škody způsobené ztrátou svých vkladů. Uplatňovali, že by neztratili tyto vklady, pokud by směrnice 94/19 byla provedena ve lhůtě stanovené v čl. 14 odst. 1 této směrnice, tedy před 1. červencem 1995. Bundesaufsichtsamt by pak totiž přijal opatření dohledu vůči BVH Bank ještě předtím, než žalobci uskutečnili vklady u posledně uvedené. 15 Směrnice 94/19 však byla do německého práva provedena až zákonem provádějícím směrnici ES o pojištění vkladů a směrnici ES týkající se odškodnění investorů ze dne 16. července 1998 (BGBl. 1998 I, s. 1842), jež nabyl účinnosti dne 1. srpna 1998. 16 V prvním stupni Landgericht Bonn rozhodl, že opožděné provedení směrnice 94/19 představuje závažné porušení práva Společenství Spolkovou republikou Německo, a uložil posledně uvedené, aby žalobcům uhradila částku 39 450 DEM, což odpovídá protihodnotě 20 000 eur, tedy částce uvedené v čl. 7 odst. 1 směrnice 94/19, i s úroky. 17 Pokud jde o finanční škodu převyšující tuto částku, nároky Paula a dalších byly Landgericht Bonn, jakož i Oberlandesgericht Köln (Německo) zamítnuty. Podle těchto dvou soudů předpokládá založení správní odpovědnosti na základě článku 839 BGB, ve spojení s článkem 34 GG, porušení „služebních povinností vůči třetím osobám“, to znamená povinnosti existující ve všech případech vůči osobě, které vznikla škoda. Rozhodly, že to je vyloučeno, pokud jde o Bundesaufsichtsamt, který plní úkoly, které jsou mu svěřeny, pouze v obecném zájmu na základě čl. 6 odst. 4 KWG. 18 Paul a další proto podali mimořádný opravný prostředek „Revision“ k Bundesgerichtshof a navrhovali, aby bylo Spolkové republice Německo uloženo zaplatit náhradu škody pro porušení práva Společenství, včetně úroků. 19 Bundesgerichtshof jednak uvádí, že Paul a další přesně neuvedli opatření dohledu, která měla být nezbytná, ale nebyla Bundesaufsichtsamt provedena. Kromě toho zdůrazňuje, že Spolková republika Německo výslovně nezpochybnila výtku protiprávního jednání ze strany Bundesaufsichtsamt, nýbrž jen popřela odpovědnost z důvodu, že tento orgán plní úkoly pouze v obecném zájmu. Za těchto okolností se Bundesgerichtshof domnívá, že je namístě za účelem přezkumu v rámci „Revision“ vycházet z předpokladu, že Bundesaufsichtsamt nepřijal opatření dohledu, které bylo třeba přijmout, nebo že to učinil příliš pozdě, a že Paulovi a dalším v důsledku toho vznikla škoda převyšující částku, která jim již byla přiznána v prvním stupni. 20 Bundesgerichtshof považuje za rozhodné pro právní posouzení v řízení před ním probíhajícím vědět, zda takové pravidlo, jaké je obsaženo v čl. 6 odst. 4 KWG, může způsobem nezasluhujícím si kritiku omezit uplatnění správní odpovědnosti Bundesaufsichtsamt tím, že mu přiznává správní povinnosti pouze v obecném zájmu – v kterémžto případě soudy, které dříve v dané věci rozhodovaly, správně neuznaly odpovědnost Spolkové republiky Německo na základě článku 839 BGB, ve spojení s článkem 34 GG – nebo zda se toto ustanovení nesmí použít z důvodu přednosti práva Společenství. 21 Bundesgerichtshof vysvětluje, že pokud by Soudní dvůr rozhodl, že směrnice 94/19 nebo jiné směrnice v oblasti úvěrových institucí poskytují vkladatelům právo, aby příslušné orgány zajišťovaly v jejich zájmu opatření dohledu, čl. 6 odst. 4 KWG by byl v rozporu s právem Společenství. 22 Bundesgerichtshof uvádí, pokud jde o jednotlivé směrnice o koordinaci v oblasti bankovnictví, na které odkazuje, že Paul a další v rámci svého opravného prostředku „Revision“ tvrdili, že z veškerých těchto směrnic vyplývá, že cílem opatření bankovního dohledu je chránit vkladatele. Ačkoli tyto, z hlediska práva bankovního dohledu relevantní, směrnice neobsahují žádný výslovný údaj o ochraně vkladatelů, jsou součástí globálního, předpisy upraveného systému bankovního dohledu, který by byl podle Paula a dalších zbaven svého praktického použití, pokud by Bundesaufsichtsamt na základě čl. 6 odst. 4 KWG vykonával své činnosti pouze v obecném zájmu. 23 Za těchto okolností se Bundesgerichtshof rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky: „1) a) Poskytují ustanovení článků 3 a 7 směrnice 94/19 [...] vkladateli kromě práva na náhradu ze systému pojištění vkladů až do výše uvedené v čl. 7 odst. 1 v případě, že se vklad stane nedisponibilním, navíc také právo na to, aby příslušné orgány provedly opatření uvedená v čl. 3 odst. 2 až 5 a aby v případě potřeby odňaly povolení udělené úvěrové instituci? b) Pokud je takovéto právo vkladateli poskytnuto, zahrnuje také možnost žádat náhradu škody plynoucí z protiprávního jednání příslušných orgánů a převyšující částku uvedenou v čl. 7 odst. 1 směrnice [94/19]? 2) a) Poskytují níže uvedená ustanovení směrnic týkajících se harmonizace práva bankovního dohledu – samotná nebo jako celek a případně od jakého okamžiku – spořiteli a investorovi práva v tom smyslu, že příslušné orgány členských států musí provést v zájmu těchto osob opatření dohledu, která jim jsou svěřena těmito směrnicemi, a jsou odpovědné v případě protiprávního jednání, nebo směrnice [94/19] obsahuje zvláštní výlučnou právní úpravu pro všechny případy, kdy se vklad stane nedisponibilním? – První směrnice 77/780 [...], čl. 6 odst. 1, čtvrtý a dvanáctý bod odůvodnění; – druhá směrnice 89/646 [...], článek 3, články 4 až 7, články 10 až 17, jedenáctý bod odůvodnění; – směrnice 89/299 [...], článek 7 ve spojení s články 2 až 6; – směrnice Evropského parlamentu a Rady 95/26/ES ze dne 29. června 1995 [kterou se mění směrnice 77/780/EHS a 89/646/EHS o úvěrových institucích, směrnice 73/239/EHS a 92/49/EHS o jiném než životním pojištění, směrnice 79/267/EHS a 92/96/EHS o životním pojištění, směrnice 93/22/EHS o investičních podnicích a směrnice 85/611/EHS o subjektech kolektivního investování do převoditelných cenných papírů (SKIPCP) za účelem posílení dohledu] (Úř. věst. L 168, s. 7; Zvl. vyd. 06/02, s. 269), patnáctý bod odůvodnění. b) Jsou směrnice – Rady 92/30/EHS ze dne 6. dubna 1992 o dohledu nad úvěrovými institucemi na konsolidovaném základě (Úř. věst. L 110, s. 52), jedenáctý bod odůvodnění, – Rady 93/6/EHS ze dne 15. března 1993 o kapitálové přiměřenosti investičních podniků a úvěrových institucí (Úř. věst. L 141, s. 1; Zvl. vyd. 06/02, s. 16), osmý bod odůvodnění, – Rady 93/22/EHS ze dne 10. května 1993 o investičních službách v oblasti cenných papírů (Úř. věst L 141, s. 27; Zvl. vyd. 06/02, s. 43), druhý, pátý, dvacátý devátý, třicátý druhý, čtyřicátý první a čtyřicátý druhý bod odůvodnění, nástrojem výkladu pro odpověď na předchozí otázku nezávisle na skutečnosti, zda obsahují, nebo neobsahují v projednávaném případě použitelné právo? 3) Pokud by Soudní dvůr uznal, že uvedené směrnice nebo některé z nich poskytují spořitelům a investorům právo na to, aby příslušné orgány zajistily v jejich zájmu opatření dohledu, senát předkládá dále následující otázky: a) má právo spořitele nebo investora na provedení v jeho zájmu opatření dohledu v řízení vedeném proti členskému státu přímý účinek v tom smyslu, že vnitrostátní normy, které jsou vůči němu namítány, nesmí být použity, nebo b) je členský stát, který nepřihlédl k tomuto právu spořitelů a investorů při provedení směrnice, odpovědný výlučně na základě zásad Společenství o odpovědnosti státu? c) Porušil členský stát v posledně uvedeném případě právo Společenství závažným způsobem, jestliže neuznal poskytnutí práva na to, aby byla provedena opatření dohledu?“ K předběžným otázkám 24 Ačkoli v některých vyjádřeních předložených Soudnímu dvoru byly vyjádřeny pochybnosti, pokud jde o přípustnost předběžných otázek, je namístě konstatovat, že důkladným odůvodněním připomenutým v bodech 19 až 22 tohoto rozsudku Bundesgerichtshof prokázal, proč se mu výklad pravidel Společenství, na která poukazuje, jeví nezbytným k rozhodnutí sporu v původním řízení. Mimoto vyložil právní a skutkový rámec dostatečně k tomu, aby umožnil Soudnímu dvoru poskytnout mu užitečnou odpověď a aby byla dána účastníkům původního řízení, členským státům a Komisi zejména možnost předložit vyjádření v souladu s článkem 23 Statutu Soudního dvora. K první otázce 25 Svou první otázkou se Bundesgerichtshof v podstatě táže, zda směrnice 94/19 tím, že uvádí ve svém čl. 3 odst. 2 až 5 přijetí opatření dohledu a povinnost odejmout povolení udělené úvěrové instituci, brání vnitrostátnímu pravidlu, podle kterého jsou úkoly vnitrostátního orgánu dohledu nad úvěrovými institucemi plněny pouze v obecném zájmu, což podle vnitrostátního práva vylučuje, aby jednotlivci mohli žádat náhradu škod způsobených nesprávným dohledem ze strany tohoto orgánu. 26 V tomto ohledu je třeba připomenout, že cílem směrnice 94/19 je zavést, bez ohledu na umístění vkladů uvnitř Společenství, ochranu vkladatele v případě, že se stane nedisponibilním vklad u úvěrové instituce, která je součástí systému pojištění vkladů. 27 Právo vkladatele v takovéto situaci na náhradu je upraveno ustanoveními čl. 7 odst. 1 a 6 této směrnice. Tento článek stanoví ve svém odstavci 1 maximální výši náhrady, kterou může vkladatel požadovat na základě směrnice s tím, že v odstavci 3 téhož článku je upřesněno, že členské státy mohou ve svém vnitrostátním právu přijmout předpisy, které poskytují vkladatelům vyšší nebo úplnější ochranu vkladů. Článek 7 odst. 6 směrnice 94/19 ukládá členským státům, aby zajistily, aby právo vkladatele na náhradu tak, jak je vymezeno v odstavcích 1 a 3, mohlo být předmětem žaloby vkladatele proti systému pojištění vkladů. 28 Článek 3 odst. 2 až 5 téže směrnice upravuje povinnost příslušných orgánů, které vydaly povolení úvěrovým institucím, zajistit ve spolupráci se systémem pojištění vkladů, aby uvedené úvěrové instituce plnily své povinnosti jakožto členové systému pojištění vkladů a přijaly případně za podmínek upřesněných v odstavci 5 rozhodnutí o odejmutí povolení dotčené úvěrové instituci. 29 Cílem článku 3 odst. 2 až 5 směrnice 94/19 je zajistit vkladatelům, že úvěrová instituce, u které uskutečnili svůj vklad, je součástí systému pojištění vkladů, takže bude v souladu s pravidly stanovenými touto směrnicí a zvláště jejím článkem 7 zabezpečeno jejich právo na náhradu v případě, že se jejich vklad stane nedisponibilním. Tato ustanovení slouží pouze k zavedení a řádnému fungování systému pojištění vkladů, jak je stanoven směrnicí 94/19. 30 Za těchto podmínek a jak to uvedly vlády, které předložily vyjádření Soudnímu dvoru, jakož i Komise, pokud je zajištěna náhrada vkladatelům v případě, že se jejich vklad stane nedisponibilním, jak to stanoví směrnice 94/19, článek 3 odst. 2 až 5 této směrnice neposkytuje vkladatelům právo na to, aby příslušné orgány přijaly v jejich zájmu opatření dohledu. 31 Tento výklad směrnice 94/19 je potvrzen jejím dvacátým čtvrtým bodem odůvodnění, který vylučuje, aby tato směrnice vedla k tomu, aby byly členské státy nebo jejich příslušné orgány činěny odpovědnými vůči vkladatelům, pokud zajišťují náhradu vkladatelům nebo jejich ochranu za podmínek stanovených v této směrnici. 32 Je tedy třeba odpovědět na první otázku tak, že pokud je zajištěna náhrada vkladatelům stanovená směrnicí 94/19, článek 3 odst. 2 až 5 této směrnice nelze vykládat tak, že brání vnitrostátnímu pravidlu, podle kterého úkoly vnitrostátního orgánu dohledu nad úvěrovými institucemi jsou plněny pouze v obecném zájmu, což podle vnitrostátního práva vylučuje, aby jednotlivci mohli žádat náhradu škod způsobených nesprávným dohledem ze strany tohoto orgánu. K druhé otázce 33 Svou druhou otázkou si Bundesgerichtshof přeje v podstatě vědět, zda směrnice 77/780, 89/299 a 89/646 tím, že obsahují pravidla týkající se dohledu nad úvěrovými institucemi, brání vnitrostátnímu pravidlu, podle kterého jsou úkoly vnitrostátního orgánu dohledu nad úvěrovými institucemi plněny pouze v obecném zájmu, což podle vnitrostátního práva vylučuje, aby jednotlivci mohli žádat náhradu škod způsobených nesprávným dohledem ze strany tohoto orgánu. 34 V tomto ohledu je třeba nejdříve uvést, že směrnice 77/780, 89/299 a 89/646 byly seskupeny do směrnice Evropského parlamentu a Rady 2000/12/ES ze dne 20. března 2000 o přístupu k činnosti úvěrových institucí a o jejím výkonu (Úř. věst. L 126, s. 1; Zvl. vyd. 06/03, s. 272), přičemž zákonodárce Společenství provedl jejich kodifikaci s ohledem na skutečnost, že byly podstatným způsobem a opakovaně pozměněny. 35 Tyto tři směrnice byly přijaty na základě čl. 57 odst. 2 Smlouvy o ES (nyní po změně čl. 47 odst. 2 ES), podle kterého Rada přijímá – aby byl usnadněn přístup k samostatně výdělečným činnostem a jejich výkonu – směrnice ke koordinaci právních a správních předpisů členských států, jež se týkají tohoto přístupu a výkonu. 36 Z prvního bodu odůvodnění směrnice 89/646 tak, jak je připomenut ve čtvrtém bodě odůvodnění směrnice 2000/12, vyplývá, že harmonizace, kterou směrnice zavádí, je základním nástrojem pro dosažení společného trhu z hlediska svobody usazování i z hlediska volného pohybu služeb v bankovnictví. 37 Ze čtvrtého bodu odůvodnění směrnice 89/646 tak, jak je připomenut v sedmém bodě odůvodnění směrnice 2000/12, vyplývá, že účelem postupu přijatého zákonodárcem v oblasti bankovnictví je dosáhnout pouze nezbytné základní harmonizace, dostatečné k zajištění vzájemného uznávání povolení a systémů obezřetnostního dohledu, což umožní vydávat jednotné povolení pro celé Společenství a uplatňovat zásadu, že obezřetnostní dohled vykonává domovský členský stát. 38 V některých bodech odůvodnění směrnic, na které je odkazováno v druhé otázce písm. a) a b), je obecně řečeno, že cílem stanovené harmonizace je mimo jiné chránit vkladatele. 39 Mimoto, směrnice 77/780, 89/299 a 89/646 ukládají vnitrostátním orgánům určité povinnosti dohledu vůči úvěrovým institucím. 40 V rozporu s tím, co uplatňují Paul a další, však z existence takovýchto povinností, ani ze skutečnosti, že mezi cíli uvedených směrnic figuruje rovněž cíl ochrany vkladatelů, nevyplývá, že tyto směrnice mají vytvořit práva ve prospěch vkladatelů v případě, že se jejich vklady stanou nedisponibilními z důvodu nesprávného dohledu ze strany příslušných vnitrostátních orgánů. 41 V tomto ohledu je třeba nejdříve poznamenat, že směrnice 77/780, 89/299 a 89/646 neobsahují žádné výslovné pravidlo poskytující takováto práva vkladatelům. 42 Dále, harmonizace stanovená směrnicemi 77/780, 89/299 a 89/646, jejímž základem je čl. 57 odst. 2 Smlouvy, se omezuje na to, co je základní, nezbytné a dostatečné k zajištění vzájemného uznávání povolení a systémů obezřetnostního dohledu, což umožní vydávat jednotná povolení pro celé Společenství a uplatňovat zásadu, že obezřetnostní dohled vykonává domovský členský stát. 43 Koordinace vnitrostátních pravidel týkajících se odpovědnosti vnitrostátních orgánů vzhledem ke vkladatelům v případě nesprávného dohledu se přitom nejeví nezbytnou pro zajištění výsledků popsaných v předcházejícím bodě. 44 Krom toho je podobně, jako je tomu v německém právu, v určitém počtu členských států vyloučeno, aby vnitrostátní orgány dohledu nad úvěrovými institucemi mohly být v případě nesprávného dohledu učiněny odpovědnými vůči jednotlivcům. Bylo zejména tvrzeno, že tato právní úprava je založena na úvahách vycházejících z komplexnosti bankovního

cs

caselaw

EU

dohledu, v rámci kterého mají úřady povinnost chránit větší počet zájmů, mezi nimi konkrétněji zájem na stabilitě finančního systému. 45 Konečně, přijetím směrnice 94/19 zákonodárce Společenství zavedl minimální ochranu vkladatelů v případě, že se jejich vklady stanou nedisponibilními, která je rovněž zaručena v případech, kdy příčinou toho, že se vklady staly nedisponibilními, může být nesprávný dohled ze strany příslušných orgánů. 46 Za těchto podmínek je namístě konstatovat, jak to uvedly členské státy a Komise, které předložily vyjádření Soudnímu dvoru, že směrnice 77/780, 89/299 a 89/646 nemohou být vykládány v tom smyslu, že poskytují vkladatelům práva v případě, že se jejich vklady stanou nedisponibilními z důvodu nesprávného dohledu ze strany příslušných vnitrostátních orgánů. 47 S ohledem na výše uvedené je třeba odpovědět na druhou otázku tak, že směrnice 77/780, 89/299 a 89/646 nebrání vnitrostátnímu pravidlu, podle kterého jsou úkoly vnitrostátního orgánu dohledu nad úvěrovými institucemi plněny pouze v obecném zájmu, což podle vnitrostátního práva vylučuje, aby jednotlivci mohli žádat náhradu škod způsobených nesprávným dohledem ze strany tohoto orgánu. K třetí otázce 48 Třetí otázka, která byla položena pouze pro případ, kdy by na první dvě otázky bylo odpovězeno kladně nebo částečně kladně, se týká případného uplatnění odpovědnosti státu na základě zásad práva Společenství v případě nesprávného dohledu ze strany příslušných vnitrostátních orgánů. 49 Z judikatury vyplývá, že stát může být učiněn odpovědným za porušení pravidla práva Společenství pouze v případě, že porušené pravidlo přiznává práva jednotlivcům (viz rozsudky ze dne 5. března 1996, Brasserie du pêcheur a Factortame, C‐46/93 a C‐48/93, Recueil, s. I‐1029, bod 51; ze dne 8. října 1996, Dillenkofer a další, C‐178/94, C‐179/94 a C‐188/94 až C‐190/94, Recueil, s. I‐4845, bod 21, a ze dne 4. prosince 2003, Evans, C‐63/01, Recueil, s. I‐14447, bod 83). 50 Z odpovědí na první dvě otázky přitom vyplývá, že směrnice 94/19, 77/80, 89/299 a 89/646 neposkytují práva vkladatelům v případě, že se jejich vklady stanou nedisponibilními z důvodu nesprávného dohledu ze strany příslušných vnitrostátních orgánů, pokud je zajištěna náhrada vkladatelům stanovená směrnicí 94/19. 51 Za těchto podmínek a ze stejných důvodů, jako jsou důvody, které jsou základem výše uvedených odpovědí, nemohou být uvedené směrnice považovány za přiznávající jednotlivcům, v případě, že se jejich vklady stanou nedisponibilními z důvodu nesprávného dohledu ze strany příslušných vnitrostátních orgánů, práva, na základě kterých by stát mohl být učiněn odpovědným podle práva Společenství. K nákladům řízení 52 Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení vzhledem ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud. Výdaje vzniklé předložením jiných vyjádření Soudnímu dvoru než vyjádření uvedených účastníků řízení se nenahrazují. Z těchto důvodů Soudní dvůr (plénum) rozhodl takto: 1) Pokud je zajištěna náhrada vkladatelům stanovená směrnicí Evropského parlamentu a Rady 94/19/ES ze dne 30. května 1994 o systémech pojištění vkladů, článek 3 odst. 2 až 5 této směrnice nelze vykládat tak, že brání vnitrostátnímu pravidlu, podle kterého jsou úkoly vnitrostátního orgánu dohledu nad úvěrovými institucemi plněny pouze v obecném zájmu, což podle vnitrostátního práva vylučuje, aby jednotlivci mohli žádat náhradu škod způsobených nesprávným dohledem ze strany tohoto orgánu. 2) První směrnice Rady 77/780/EHS ze dne 12. prosince 1977 o koordinaci právních a správních předpisů týkajících se přístupu k činnosti úvěrových institucí a jejího výkonu, směrnice Rady 89/299/EHS ze dne 17. dubna 1989 o kapitálu úvěrových institucí, jakož i druhá směrnice Rady 89/646/EHS ze dne 15. prosince 1989 o koordinaci právních a správních předpisů týkajících se přístupu k činnosti úvěrových institucí a jejího výkonu a o změně směrnice 77/780 nebrání vnitrostátnímu pravidlu, podle kterého jsou úkoly vnitrostátního orgánu dohledu nad úvěrovými institucemi plněny pouze v obecném zájmu, což podle vnitrostátního práva vylučuje, aby jednotlivci mohli žádat náhradu škod způsobených nesprávným dohledem ze strany tohoto orgánu. Podpisy. * Jednací jazyk: němčina.

cs

caselaw

EU

Věc C-390/06 Nuova Agricast Srl v. Ministero delle Attività Produttive (žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná Tribunale ordinario di Roma) „Státní podpory – Režim podpor schválený na omezenou dobu – Oznámení pozměněného režimu podpor na nové období – Přechodná opatření mezi dvěma po sobě jdoucími režimy – Rozhodnutí Komise nevznášet proti nim námitky – Informace, které Komise mohla mít k dispozici – Platnost rozhodnutí Komise – Rovné zacházení – Odůvodnění“ Shrnutí rozsudku 1. Předběžné otázky – Posouzení platnosti – Otázka týkající se platnosti rozhodnutí Komise považovaného předkládajícím soudem za skutečnost vedoucí ke vzniku škody – Přípustnost (Článek 234 ES) 2. Podpory poskytované státy – Přezkum Komisí – Slučitelnost podpory se společným trhem – Neslučitelnost podpory porušující takové obecné zásady práva Společenství, jako je zásada rovného zacházení (Článek 88 ES) 3. Podpory poskytované státy – Záměry podpor – Přezkum Komisí – Posouzení platnosti rozhodnutí Komise přijatého během fáze předběžného přezkoumání v závislosti na informacích, které měla k dispozici v okamžiku přijetí rozhodnutí (Článek 88 odst. 2 a 3 ES; nařízení Rady č. 659/1999, články 4 a 5) 4. Podpory poskytované státy – Slučitelnost podpory se společným trhem – Podpora, která má za následek zlepšení finanční situace podniku, který je jejím příjemcem, aniž by byla nezbytná k dosažení cílů stanovených v čl. 87 odst. 3 ES – Neexistence (Článek 87 odst. 3 ES) 5. Akty orgánů – Odůvodnění – Povinnost – Dosah (Článek 253 ES) 1. Předběžná otázka týkající se rozhodnutí Komise je přípustná, pokud má předkládající soud za to, že toto rozhodnutí je skutečností vedoucí ke vzniku škody utrpěné podnikem a že se včleňuje mezi skutečné jednání vytýkané tímto podnikem vnitrostátní správě a vznik škody, které se dovolává. (viz body 47–48) 2. Státní podpora, která některými ze svých podmínek porušuje takové obecné zásady práva Společenství, jako je zásada rovného zacházení, nemůže být Komisí prohlášena za slučitelnou se společným trhem. (viz bod 51) 3. Účelem fáze předběžného přezkoumání státních podpor zavedené čl. 88 odst. 3 ES a upravené články 4 a 5 nařízení č. 659/1999 je pouze umožnit Komisi, aby si učinila předběžný názor ohledně částečné či celkové slučitelnosti podpory nebo režimu podpor. Platnost rozhodnutí Komise nevznášet námitky proti podpoře nebo režimu podpor nemůže být posuzována v závislosti na informacích, které nemohla mít k dispozici během fáze předběžného přezkoumání. Jinak by to Komisi podněcovalo k tomu, aby zahajovala systematicky vyšetřovací řízení podle čl. 88 odst. 2 ES a vyzývala zúčastněné strany, aby předložily svá vyjádření tak, aby se vyhnula tomu, že informace, které nemohla mít k dispozici, povedou ke zrušení jejího rozhodnutí o schválení uvedené podpory nebo režimu podpor. (viz body 57, 60) 4. Státní podpora, která má za následek zlepšení finanční situace podniku, který je jejím příjemcem, aniž by byla nezbytná k dosažení cílů stanovených v čl. 87 odst. 3 ES, nemůže být považována za slučitelnou se společným trhem. Závěr o neexistenci nezbytnosti podpory může zejména vyplývat ze skutečnosti, že dotovaný projekt byl již podnikem, který si přeje získat podporu, zahájen nebo dokonce dokončen před tím, než byla žádost o podporu předána příslušným orgánům, což vylučuje, aby dotyčná podpora mohla hrát podnětnou roli. (viz body 68–69) 5. Povinnost uvést odůvodnění stanovená v článku 253 ES se omezuje v zásadě na důvody, na základě kterých daná kategorie hospodářských subjektů využívá daného opatření, ale neznamená, že je nutné odůvodňovat vyloučení všech ostatních hospodářských subjektů, které se nenacházejí ve srovnatelné situaci. Vzhledem k tomu, že počet kategorií vyloučených z možnosti využít opatření je potenciálně neomezen, totiž nelze po orgánech Společenství požadovat, aby uváděly zvláštní odůvodnění pro každou z nich. Naproti tomu, pokud se subjekty, na které se akt vztahuje, a jiné hospodářské subjekty, které akt vylučuje, nacházejí ve srovnatelné situaci, má orgán Společenství, který je tvůrcem aktu, povinnost v rámci zvláštního odůvodnění vylíčit, čím je takto zavedené rozdílné zacházení objektivně odůvodněno. (viz body 81–82) ROZSUDEK SOUDNÍHO DVORA (velkého senátu) 15. dubna 2008(*) „Státní podpory – Režim podpor schválený na omezenou dobu – Oznámení pozměněného režimu podpor na nové období – Přechodná opatření mezi dvěma po sobě jdoucími režimy – Rozhodnutí Komise nevznášet proti nim námitky – Informace, které Komise mohla mít k dispozici – Platnost rozhodnutí Komise – Rovné zacházení – Odůvodnění“ Ve věci C‐390/06, jejímž předmětem je žádost o rozhodnutí o předběžné otázce na základě článku 234 ES, podaná rozhodnutím Tribunale ordinario di Roma (Itálie) ze dne 14. června 2006, došlým Soudnímu dvoru dne 19. září 2006, v řízení Nuova Agricast Srl proti Ministero delle Attività Produttive, SOUDNÍ DVŮR (velký senát), ve složení V. Skouris, předseda, P. Jann, C. W. A. Timmermans, A. Rosas, K. Lenaerts, G. Arestis a U. Lõhmus, předsedové senátů, A. Borg Barthet, M. Ilešič (zpravodaj), J. Malenovský, J. Klučka, E. Levits a C. Toader, soudci, generální advokát: J. Mazák, vedoucí soudní kanceláře: H. von Holstein, zástupce vedoucího soudní kanceláře, s přihlédnutím k písemné části řízení a po jednání konaném dne 11. září 2007, s ohledem na vyjádření předložená: – za Nuova Agricast Srl M. A. Calabresem, avvocato, – za italskou vládu I. M. Bragugliou, jako zmocněncem, ve spolupráci s V. Russem, avvocato dello Stato, – za Komisi Evropských společenství E. Righini a V. Di Buccim, jako zmocněnci, po vyslechnutí stanoviska generálního advokáta na jednání konaném dne 27. listopadu 2007, vydává tento Rozsudek 1 Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká platnosti rozhodnutí Komise ze dne 12. července 2000 nevznášet do 31. prosince 2006 námitky proti režimu podpor investic do znevýhodněných regionů Itálie (státní podpora č. N 715/99 – Itálie) (dále jen „napadené rozhodnutí“), jehož stručné oznámení bylo zveřejněno v Úředním věstníku Evropských společenství (Úř. věst. C 278, s. 26). 2 Tato žádost byla předložena v rámci žaloby podané Nuova Agricast Srl (dále jen „Nuova Agricast“), podnikem se sídlem v italském regionu Apulie, proti Ministero delle Attività Produttive (ministerstvo výrobních činností), jejímž cílem bylo získat náhradu škody spočívající v neobdržení státní podpory, kterou tento podnik měl utrpět z důvodu protiprávního jednání italských orgánů během jednání vedených s Komisí Evropských společenství před přijetím sporného rozhodnutí. Právní rámec Nařízení (ES) č. 659/1999 3 Jak vyplývá z jeho druhého bodu odůvodnění, nařízení Rady (ES) č. 659/1999 ze dne 22. března 1999, kterým se stanoví prováděcí pravidla k článku [88] Smlouvy o ES (Úř. věst. L 83, s. 1; Zvl. vyd. 08/01, s. 339), kodifikuje a posiluje praxi zavedenou Komisí v souladu s judikaturou Soudního dvora v oblasti posuzování státních podpor. 4 Podle čl. 1 písm. c) tohoto nařízení se „novou podporou“ rozumí „každá podpora, což znamená režimy podpory a jednotlivou podporu, která není existující podporou, včetně změn existující podpory“. 5 Článek 2 nařízení č. 659/1999 stanoví: „1. S výhradou odlišné úpravy v nařízeních vydaných na základě článku [89] Smlouvy nebo jiných příslušných ustanovení této smlouvy, musí dotyčný členský stát oznámit Komisi s dostatečným časovým předstihem všechny plány na poskytnutí nové podpory. Komise bezodkladně uvědomí dotyčný členský stát o obdržení oznámení. 2. V oznámení poskytne dotyčný členský stát všechny nezbytné informace, aby Komisi umožnil přijmout rozhodnutí podle článků 4 a 7 (dále jen ,úplné oznámení‘).“ 6 Článek 4 nařízení č. 659/1999 ve svých odstavcích 2 až 4 stanoví: „2. Shledá-li Komise po předběžném přezkoumání, že oznámené opatření není podporou, zaznamená [sdělí] tento nález ve formě rozhodnutí. 3. Shledá-li Komise po předběžném přezkoumání, že nejsou vzneseny žádné pochybnosti o slučitelnosti oznámeného opatření [že oznámené opatření nevyvolává pochybnosti, pokud jde o jeho slučitelnost] se společným trhem, pokud opatření spadá pod čl. [87] odst. 1 Smlouvy, rozhodne, že opatření je slučitelné se společným trhem (dále jen ,rozhodnutí nevznášet námitky‘). Rozhodnutí blíže určí, která výjimka podle Smlouvy byla použita. 4. Shledá-li Komise po předběžném přezkoumání, že existují pochybnosti o slučitelnosti oznámeného opatření se společným trhem, rozhodne o zahájení postupu podle čl. [88] odst. 2 Smlouvy (dále jen ,rozhodnutí zahájit formální vyšetřovací řízení‘).“ 7 Článek 5 nařízení č. 659/1999 ve svém odstavci 1 upřesňuje, že „[p]ovažuje-li Komise informace týkající se opatření oznámeného podle článku 2, které jí poskytne dotyčný členský stát, za neúplné, požádá o všechny nezbytné dodatečné informace“. Režimy podpor investic do znevýhodněných regionů Itálie schválené do 31. prosince 1999 8 Legislativním nařízením č. 415 o dodatečných rozpočtových zdrojích k provádění zákona č. 64 ze dne 1. března 1986 o právní úpravě mimořádného zásahu v Mezzogiorno (Rifinanziamento della legge 1 marzo 1986, n. 64, recante disciplina organica dell’intervento straordinario nel Mezzogiorno) ze dne 22. října 1992 (GURI č. 249, ze dne 22. října 1992, s. 3), které bylo po změně a doplnění zákonem č. 488 ze dne 19. prosince 1992 (GURI č. 299, ze dne 23. prosince 1992, s. 3, a oprava, GURI č. 301, ze dne 21. prosince 1992, s. 40) změněno na zákon, který byl sám pozměněn legislativním nařízením č. 96 ze dne 3. dubna 1993 (GURI č. 79, ze dne 5. dubna 1993, s. 5, dále jen „zákon č. 488/1992“), přijal italský zákonodárce finanční opatření, jejichž cílem bylo motivovat podniky, aby rozvíjely určité výrobní činnosti ve znevýhodněných regionech země. 9 Dne 1. března 1995 a 21. května 1997 přijala Komise dvě rozhodnutí nevznášet námitky, a to nejprve do 31. prosince 1996 a posléze do 31. prosince 1999, proti po sobě jdoucím režimům podpor založeným na zákoně č. 488/1992 a na jeho různých prováděcích předpisech (státní podpory č. 40/95 a č. N 27/A/97). Tato rozhodnutí byla předmětem stručných oznámení uveřejněných v Úředním věstníku Evropských společenství ze dne 18. července 1995, pokud jde o rozhodnutí ze dne 1. března 1995 (Úř. věst. C 184, s. 4), a ze dne 8. srpna 1997, pokud jde o rozhodnutí ze dne 21. května 1997 (Úř. věst. C 242, s. 4; dále jen „rozhodnutí z roku 1997“). 10 Prováděcí pravidla režimu podpor povoleného rozhodnutím z roku 1997 (dále jen „režim podpor 1997–1999“) byla stanovena, zaprvé, usnesením Comitato interministeriale per la programmazione economica (meziministerský výbor pro hospodářské programování) obsahujícím pokyny pro přiznávání dotací ve smyslu čl. 1 odst. 2 zákona č. 488/1992 (direttive per la concessione di agevolazioni ai sensi dell’art. 1, comma 2, del decreto-legge 22 ottobre 1992, n. 415, convertito nella legge 19 dicembre 1992, n. 488, in tema di disciplina organica dell’intervento straordinario nel Mezzogiorno) ze dne 27. dubna 1995 (GURI č. 142, ze dne 20. června 1995, s. 17), ve znění usnesení uvedeného výboru ze dne 18. prosince 1996 (GURI č. 70, ze dne 25. března 1997, s. 35), zadruhé, nařízením č. 527 Ministero dell’ Industria, del Commercio e dell’Artigianato (ministerstvo průmyslu, obchodu a řemeslné výroby; dále jen „MICA“), kterým se ruší nařízení obsahující prováděcí pravidla a postupy pro přiznávání a přidělování dotací ve prospěch výrobních činností v znevýhodněných regionech země (regolamento recante le modalità e le procedure per la concessione ed erogazione delle agevolazioni in favore delle attività produttive nelle aree depresse del Paese) ze dne 20. října 1995 (GURI č. 292, ze dne 15. prosince 1995, s. 3), ve znění nařízení uvedeného výboru č. 319, ze dne 31. července 1997 (GURI č. 221, ze dne 22. září 1997, s. 31), jakož i, zatřetí, oběžníkem MICA č. 234363 ze dne 20. listopadu 1997 (běžný doplněk GURI č. 291, ze dne 15. prosince 1997). 11 Tato prováděcí pravidla zejména stanovila, že: – finanční prostředky na každý rok byly rozděleny na dvě stejné částky, z nichž každá se přidělovala prostřednictvím jednoho výběrového řízení. Na základě finančních možností v roce, k němuž se finanční prostředky vztahovaly, mohl však být způsob jejich přerozdělování pozměněn nařízením, a to především tak, že se dotčené prostředky přidělily prostřednictvím jediného výběrového řízení; – žádosti podané v rámci výběrového řízení byly posouzeny pověřenými bankami, které je obodovaly na základě zákonných kritérií nazvaných „indicatori“ (dále jen „ukazatele“); – MICA sestavilo na základě výsledků posouzení bank regionální pořadníky žádostí, ve kterých byly tyto žádosti zapsány v sestupném pořadí na základě počtu přidělených bodů, a přijímalo rozhodnutí o přidělení dotací ve prospěch zapsaných žádostí od první v pořadí až do vyčerpání prostředků určených pro dotyčné výběrové řízení; – způsobilé výdaje byly výdaje vzniklé ode dne následujícího po dni uzávěrky výběrového řízení předcházejícího tomu, v rámci kterého byla podána žádost o podporu, s výjimkou výdajů na inženýrské a jiné studie, jakož i výdaje na nákup a úpravu pozemků podniku, které byly způsobilé počínaje dvanáctým měsícem předcházejícím dni podání žádosti; – podniky, jejichž žádost o podporu sice byla zařazena do regionálního pořadníku, ale které nemohly obdržet dotace, jelikož částka finančních prostředků určených pro dotyčné výběrové řízení byla nižší než celková částka požadovaných podpor, mohly buď ještě jednou předložit stejný projekt v rámci příslušného výběrového řízení, které následovalo bezprostředně po výběrovém řízení, na jehož základě byly jejich žádosti poprvé podány, aniž by pozměnily prvky, které byly zohledněny ukazateli (mechanismus nazvaný „automatické zařazení“ žádosti), nebo se vzdát možnosti tohoto „automatického zařazení“ a opět předložit stejný projekt v rámci prvního příslušného výběrového řízení, které následovalo po výběrovém řízení, ve kterém se vzdaly uvedeného automatického zařazení, s tím, že pozmění úplně nebo částečně prvky, které byly zohledněny ukazateli, s cílem zvýšit konkurenceschopnost žádosti o podporu, aniž by se však tato úprava týkala základních prvků projektu (mechanismus nazvaný „přepracování“ žádosti). V obou případech byly pro účely způsobilosti výdajů zachovány v platnosti podmínky použitelné pro původní žádosti. Pokyny k vnitrostátní regionální podpoře 12 Komise vydala v roce 1998 pokyny k vnitrostátní regionální podpoře (Úř. věst. C 74, s. 9; Zvl. vyd. 08/01, s. 226; dále jen „pokyny“), jejichž bod 4.2 třetí pododstavec upřesňuje, že „režimy podpory musí stanovit, že před zahájením práce na projektu musí být předložena žádost o podporu“. 13 Podle bodu 6.1 prvního pododstavce pokynů „[s] výjimkou přechodných ustanovení uvedených dále v bodech 6.2 a 6.3 vyhodnotí Komise slučitelnost regionální podpory se společným trhem na základě těchto pokynů, jakmile je bude možné použít [ode dne jejich přijetí]“. Sporné rozhodnutí a režim podpor investic do znevýhodněných regionů Itálie schválený od 1. ledna 2000 do 31. prosince 2006 14 Dne 18. listopadu 1999 oznámily italské orgány Komisi na základě čl. 88 odst. 3 ES zamýšlený režim podpor, který měl platit od 1. ledna 2000 a který byl založen na zákoně č. 488/1992. Komise tento režim zapsala pod číslem N 715/99. 15 Po výměně několika dopisů a po schůzce mezi zástupci italské vlády a Komise byl tento režim podpor italskými orgány upraven. 16 Sporným rozhodnutím přijatým dne 12. července 2000, které bylo Italské republice oznámeno dopisem SG(2000) D/105754 ze dne 2. srpna 2000, se Komise rozhodla nevznášet do 31. prosince 2006 námitky proti tomuto režimu podpor (dále jen „režim podpor 2000–2006“). 17 Sporné rozhodnutí obsahuje ustanovení, jehož konkrétním cílem je schválit opatření uvedeného režimu podpor, která zajišťují přechod od režimu podpor 1997–1999 (dále jen „přechodné ustanovení“). Toto ustanovení zní takto: „Pouze při prvním uplatnění dotčeného režimu, tedy při prvním výběrovém řízení, které bude vyhlášeno v rámci tohoto režimu, s tím, že v každém případě musí být žádosti o podporu předloženy před zahájením prací na investičních projektech, budou výjimečně přijaty žádosti předložené v rámci posledního výběrového řízení vyhlášeného na základě [režimu podpor 1997–1999], které byly uznány způsobilými k poskytnutí podpory, která však na jejich základě nebyla poskytnuta pro nedostatek rozpočtových finančních prostředků přidělených tomuto výběrovému řízení.“ 18 Na základě tohoto rozhodnutí přijalo MICA za účelem upřesnění prováděcích pravidel režimu podpor 2000–2006 nařízení o schválených maximálních opatřeních, pokud jde o dotace ve prospěch výrobních činností ve znevýhodněných regionech země uvedených v zákoně č. 488/1992 pro regiony Basilicata, Kalábrie, Kampánie, Apulie, Sardinie a Sicílie (misure massime consentite relative alle agevolazioni in favore delle attività produttive nelle aree depresse del Paese di cui alla legge n. 488/1992 per le regioni Basilicata, Calabria, Campania, Puglia, Sardegna e Sicilia), ze dne 14. července 2000 (GURI č. 166, ze dne 18. července 2000, s. 9), a oběžník č. 9003, ze dne 14. července 2000 (běžný doplněk GURI č. 175, ze dne 28. července 2000). 19 Jediný článek odst. 2 první pododstavec tohoto nařízení stanoví, že podpory mohou být poskytnuty „na základě [...] výdajů, které byly uznány způsobilými v rámci programů týkajících se posledního příslušného výběrového řízení, které byly přezkoumány a schváleny, ale na které nebyla poskytnuta dotace z důvodu nedostatku finančních prostředků“. Spor v původním řízení a předběžná otázka 20 V rámci režimu podpor 1997–1999 vyhlásilo MICA dne 1. prosince 1997 třetí výběrové řízení na získání podpor, v odvětví průmyslu, odpovídající prvnímu pololetí 1998 (dále jen „třetí výběrové řízení“). 21 Podniky, které měly zájem, měly předložit své žádosti o podporu do 16. března 1998. Mohly požadovat financování výdajů vynaložených ode dne následujícího po dni uzávěrky pro předložení žádostí v rámci předchozího výběrového řízení (druhé výběrové řízení), tedy od 1. ledna 1997. 22 Dne 9. února 1998 předložila Nuova Agricast žádost o podporu v rámci třetího výběrového řízení. Tato žádost, která byla posouzena jako způsobilá, byla zapsána do pořadníku žádostí pro region Apulie rozhodnutím MICA ze dne 14. srpna 1998. Nicméně vzhledem k pořadí uvedené žádosti nezískala Nuova Agricast požadovanou podporu z důvodu nedostatku finančních prostředků. 23 Mezitím bylo vyhlášeno čtvrté výběrové řízení na získání podpor v odvětví průmyslu odpovídající druhému pololetí 1998 (dále jen „čtvrté výběrové řízení“). 24 Dne 16. září 1998 se Nuova Agricast vzdala automatického zařazení své žádosti do pořadníku vztahujícího se ke čtvrtému výběrovému řízení, aby mohla znovu předložit přepracovanou žádost v rámci prvního příslušného výběrového řízení následujícího po tomto výběrovém řízení. 25 Italské orgány ale žádné příslušné výběrové řízení do 31. prosince 1999, data uplynutí platnosti režimu podpor 1997–1999, nevyhlásily. 26 Dne 14. července 2000, tedy po vstupu v platnost režimu podpor 2000–2006, vyhlásily italské orgány osmé výběrové řízení na získání podpor v odvětví průmyslu (dále jen „osmé výběrové řízení“). 27 Vzhledem k podmínkám, které platily v rámci režimu podpor 2000–2006, byla přepracovaná žádost Nuova Agricast, na kterou se nemohlo vztahovat přechodné ustanovení uvedené ve sporném rozhodnutí, posouzena jako nepřípustná, a nebyla zapsána do pořadníku vztahujícího se k osmému výběrovému řízení. 28 Nuova Agricast společně s jinými italskými podniky, které se nacházely ve stejné situaci, tedy podala první žalobu k Soudu prvního stupně Evropských společenství, kterou se domáhala zrušení sporného rozhodnutí. Usnesením ze dne 15. června 2005, Nuova Agricast a další v. Komise (T‐98/04, nezveřejněné ve Sbírce rozhodnutí), odmítl Soud tuto žalobu jako nepřípustnou na základě toho, že byla podána po uplynutí lhůty dvou měsíců stanovené v čl. 230 pátém pododstavci ES. 29 Dne 21. září 2005 podala Nuova Agricast druhou žalobu k Soudu, zapsanou pod číslem T‐362/05, kterou se domáhá toho, aby byla Komisi uložena náhrada škody, kterou údajně utrpěla z důvodu přijetí sporného rozhodnutí. Toto řízení v současné době probíhá. 30 Nuova Agricast dále podala žalobu k Tribunale ordinario di Roma (obecný soud v Římě), kterou se domáhá toho, aby Ministero delle Attività Produttive, které převzalo pravomoci MICA, byla uložena náhrada škody, kterou údajně utrpěla na základě toho, že nezískala požadovanou podporu. 31 V rámci tohoto řízení Nuova Agricast zejména tvrdila, že během jednání s Komisí, jejichž účelem bylo dosáhnout obnovení režimu podpor po 31. prosinci 1999, italský stát nechránil správným způsobem práva nabytá podniky, které se stejně jako ona vzdaly automatického zařazení do pořadníku vztahujícího se ke čtvrtému výběrovému řízení – které, jak se ukázalo, bylo posledním výběrovým řízením v odvětví průmyslu před uplynutím platnosti režimu podpor 1997–1999 – s úmyslem předložit přepracované žádosti v rámci prvního příslušného výběrového řízení následujícího po tomto výběrovém řízení. Italský stát totiž uvedl Komisi v omyl tím, že ji neinformoval, že tyto podniky byly rovněž nositeli nabytých práv, a porušil tak legitimní očekávání, které měly uvedené podniky, pokud jde o možnost předložit přepracovanou žádost. 32 Předkládající soud má za to, že Nuova Agricast měla „relevantní právní zájem“ na zařazení své přepracované žádosti do pořadníku vztahujícího se k prvnímu příslušnému výběrovému řízení následujícímu po výběrovém řízení, v rámci kterého se vzdala automatického zařazení své původní žádosti. 33 Legitimní očekávání Nuova Agricast bylo tedy definitivně porušeno sporným rozhodnutím, jelikož toto rozhodnutí změnilo režim podpor 2000–2006 oproti režimu podpor 1997–1999 tím, že stanovilo, že způsobilými jsou pouze výdaje na provádění dotovaných projektů vynaložené po předložení žádosti o podporu (zásada nezbytnosti podpory), přičemž ale umožnilo výjimečně a po přechodnou dobu výjimku z této zásady výhradně ve prospěch žádostí, které nebyly uspokojeny v rámci posledního výběrového řízení vyhlášeného na základě režimu podpor 1997–1999. 34 Předkládající soud uvádí, že pro účely rozhodnutí o žalobě na náhradu škody podané Nuova Agricast mu přísluší ověřit, zda existuje příčinná souvislost mezi pochybeními, která jsou vytýkána italskému státu, a údajnou škodou. 35 V rozsahu, v němž se sporné rozhodnutí – které představuje podle předkládajícího soudu skutečnost vedoucí ke vzniku škody („eventum damni“) – včleňuje mezi skutečné jednání vytýkané italskému státu, které sestává z neinformování nebo nepřesného informování Komise, a vznik škody dovolávané společností Nuova Agricast, má předkládající soud za to, že za účelem stanovení příčinné souvislosti mezi tímto jednáním a touto škodou musí určit, zda by se uvedené škodě dalo zabránit, kdyby italský stát jednal jinak, a za tím účelem určit, zda by Komise přijala jiné přechodné ustanovení, kdyby byla „přesně a úplně informována o právní situaci podniků, které měly zájem získat dotace na základě zákona č. 488/1992“. 36 Podle předkládajícího soudu důkaz o tom, že by s jistotou nastal odlišný výsledek, který by byl pro Nuova Agricast příznivý, vyžaduje, aby byla zjištěna neplatnost přechodného ustanovení obsaženého ve sporném rozhodnutí, jelikož toto ustanovení je v rozporu s pravidly a zásadami právního řádu Společenství. 37 Předkládající soud se zaprvé ptá, zda by přechodné ustanovení vzhledem k tomu, že ho nemohou využít podniky v situaci, ve které se nachází Nuova Agricast, nemělo být považováno za neplatné, jelikož porušuje zásadu rovného zacházení. 38 Tento soud má totiž za to, že po uplynutí platnosti povolení režimu podpor 1997–1999 existovaly tři kategorie podniků: – podniky, jako je Nuova Agricast, jejichž žádost o podporu byla zařazena do pořadníku vztahujícího se ke třetímu výběrovému řízení, které neobdržely požadovanou podporu v rámci tohoto výběrového řízení z důvodu nedostatku disponibilních finančních prostředků a které se pak vzdaly automatického zařazení do pořadníku vztahujícího se ke čtvrtému výběrovému řízení s úmyslem předložit přepracovanou žádost v rámci prvního příslušného výběrového řízení následujícího po tomto výběrovém řízení (dále jen „podniky první kategorie“); – podniky, jejichž žádost byla zařazena do pořadníku vztahujícího se ke čtvrtému výběrovému řízení, které neobdržely požadovanou podporu z důvodu nedostatku disponibilních finančních prostředků (dále jen „podniky druhé kategorie“); – podniky, které dosud nepředložily žádost o podporu, ačkoli uskutečňování jejich investičního projektu již bylo zahájeno (dále jen „podniky třetí kategorie“). 39 Má přitom jednak za to, že podniky první a třetí kategorie, kterým bylo stejným způsobem zabráněno, aby mohly využívat přechodného ustanovení, nebyly ve stejné situaci, a nemělo se s nimi tedy zacházet stejně. A dále má za to, že podniky první a druhé kategorie byly v podobné právní situaci, takže podniky první kategorie měly využívat přechodného ustanovení stejně tak jako podniky kategorie druhé. 40 Předkládající soud se zadruhé ptá, zda by přechodné ustanovení nemělo být považováno za neplatné, jelikož porušuje povinnost uvést odůvodnění aktů orgánů Společenství uvedenou v článku 253 ES. 41 Tribunale ordinario di Roma se tedy rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžnou otázku: „Je [sporné] rozhodnutí platné, co se týče pouze přechodného ustanovení, které stanoví výjimečně odchylku ze zásady ‚nezbytnosti podpory‘ – při prvním uplatnění dotčeného režimu – pouze ve prospěch žádostí ‚předložených v rámci posledního výběrového řízení vyhlášeného na základě předchozího režimu, schváleného Komisí do 31. prosince 1999, které byly uznány způsobilými k poskytnutí podpory, která však na jejich základě nebyla poskytnuta pro nedostatek rozpočtových finančních prostředků přidělených tomuto výběrovému řízení‘[...], což mělo za následek neodůvodněné opomenutí – v rozporu se zásadou rovného zacházení a povinností uvést odůvodnění podle článku 253 Smlouvy – žádostí, které nebyly uspokojeny z důvodu nedostatku disponibilních finančních prostředků a které čekaly na to, že budou automaticky zařazeny do bezprostředně následujícího výběrového řízení nebo přepracovány v rámci prvního ‚příslušného‘ výběrového řízení vyhlášeného podle nového režimu?“ K předběžné otázce Úvodní poznámka 42 Nejprve je třeba uvést, že jak vyplývá z jeho otázky, předkládající soud považoval za nutné obrátit se na Soudní dvůr se žádostí o přezkum platnosti sporného rozhodnutí pouze s ohledem na zásadu rovného zacházení a povinnost uvést odůvodnění. 43 Podle ustálené judikatury je řízení upravené v článku 234 ES založeno na jasné dělbě činností mezi vnitrostátními soudy a Soudním dvorem, takže je věcí pouze vnitrostátního soudu, kterému byl spor předložen a jenž musí nést odpovědnost za soudní rozhodnutí, které bude vydáno, posoudit s ohledem na konkrétní okolnosti věci jak nezbytnost rozhodnutí o předběžné otázce pro vydání jeho rozsudku,

cs

caselaw

EU

tak relevanci otázek, které klade Soudnímu dvoru (viz rozsudky ze dne 15. prosince 1995, Bosman, C‐415/93, Recueil, s. I‐4921, bod 59; ze dne 11. ledna 2007, ITC, C‐208/05, Sb. rozh. s. I‐181, bod 48, jakož i ze dne 26. června 2007, Ordre des barreaux francophones et germanophone a další, C‐305/05, Sb. rozh. s. I‐5305, bod 18). 44 Za těchto podmínek, i když Nuova Agricast v původním řízení vznesla další důvody pro neplatnost sporného rozhodnutí, není namístě rozšířit přezkum jeho platnosti s ohledem na tyto další důvody neplatnosti, neuvedené předkládajícím soudem (viz, obdobně, výše uvedený rozsudek Ordre des barreaux francophones et germanophone a další, body 17 až 19). K přípustnosti 45 Komise tvrdí, že vzhledem k tomu, že souvislost, kterou zdůrazňuje předkládající soud, mezi případnou odpovědností italského státu a platností sporného rozhodnutí nebyla prokázána, předběžná otázka nesouvisí se sporem v původním řízení. 46 Jednak je totiž možné, že italský stát porušil zásadu rovného zacházení při oznámení režimu podpor 2000–2006, aniž mohla být zjištěna jakákoliv vada ve sporném rozhodnutí, kterým Komise rozhodla o režimu navrhovaném oznamujícím členským státem. Krom toho neexistuje žádná souvislost mezi odpovědností italského státu a případnou neplatností rozhodnutí z důvodu takové čistě formální vady, jakou je opomenutí uvést odůvodnění. 47 V tomto ohledu, jak je uvedeno v bodě 35 tohoto rozsudku, má předkládající soud za to, že sporné rozhodnutí je skutečností vedoucí ke vzniku škody a že se včleňuje mezi skutečné jednání vytýkané italskému státu společností Nuova Agricast a vznik škody dovolávané posledně uvedenou společností. Kdyby tedy sporné rozhodnutí bylo prohlášeno neplatným z důvodu porušení zásady rovného zacházení nebo z důvodu neuvedení odůvodnění, mohl by takový závěr mít vliv na posouzení předkládajícího soudu při rozhodování o žalobě na náhradu škody podané Nuova Agricast. 48 Předběžná otázka je tedy přípustná v plném rozsahu. K platnosti sporného rozhodnutí s ohledem na zásadu rovného zacházení 49 Komise zaprvé tvrdí, že sporné rozhodnutí nemůže porušovat zásadu rovného zacházení, jelikož přechodné ustanovení, které se v něm nachází, je výsledkem svobodné volby učiněné italskými orgány. 50 V tomto ohledu z obecné systematiky Smlouvy vyplývá, že řízení podle článku 88 ES nesmí nikdy vést k výsledku, který je v rozporu se zvláštními ustanoveními Smlouvy (viz, zejména, rozsudky ze dne 3. května 2001, Portugalsko v. Komise, C‐204/97, Recueil, s. I‐3175, bod 41, a ze dne 12. prosince 2002, Francie v. Komise, C‐456/00, Recueil, s. I‐11949, bod 30). Komise tedy nemůže prohlásit za slučitelnou se společným trhem státní podporu, která některými ze svých podmínek porušuje jiná ustanovení Smlouvy (viz rozsudek ze dne 19. září 2002, Španělsko v. Komise, C‐113/00, Recueil, s. I‐7601, bod 78 a citovaná judikatura). 51 Stejně tak státní podpora, která některými ze svých podmínek porušuje takové obecné zásady práva Společenství, jako je zásada rovného zacházení, nemůže být Komisí prohlášena za slučitelnou se společným trhem. 52 Argument Komise shrnutý v bodě 49 tohoto rozsudku je tedy třeba odmítnout. 53 Zadruhé Komise tvrdí, že ji italské orgány neseznámily se zvláštním případem podniků první kategorie, takže jí nelze vytýkat, že nezohlednila zvláštní situaci těchto podniků, a nelze se tedy ani dovolávat jakékoliv vady sporného rozhodnutí založené na tomto důvodu. 54 V tomto ohledu musí být podle ustálené judikatury legalita rozhodnutí ve věci státních podpor posuzována v závislosti na informacích, které mohla mít Komise k dispozici v okamžiku, kdy jej přijala (viz zejména rozsudky ze dne 10. července 1986, Belgie v. Komise, 234/84, Recueil, s. 2263, bod 16, ze dne 24. září 2002, Falck a Acciaierie di Bolzano v. Komise, C‐74/00 P a C‐75/00 P, Recueil, s. I‐7869, bod 168, a ze dne 14. září 2004, Španělsko v. Komise, C‐276/02, Sb. rozh. s. I‐8091, bod 31). 55 I když byla tato judikatura do současné doby použita pouze v případě žaloby směřující proti rozhodnutí přijatému Komisí v rámci řízení podle čl. 88 odst. 2 ES, je a fortifori relevantní, jde-li o platnost takového rozhodnutí nevznášet námitky proti podpoře nebo režimu podpor, jakým je sporné rozhodnutí. 56 Co se týče konkrétněji této posledně uvedené kategorie rozhodnutí, uvedená judikatura se jeví jako odůvodněná s ohledem na systematiku řízení o přezkumu státních podpor zavedenou Smlouvou. 57 V rámci řízení o přezkumu státních podpor je třeba odlišit jednak fázi předběžného přezkoumání podpor zavedenou čl. 88 odst. 3 ES a upravenou články 4 a 5 nařízení č. 659/1999, jejímž účelem je pouze umožnit Komisi, aby si učinila předběžný názor ohledně částečné či celkové slučitelnosti dotčené podpory, a jednak vyšetřovací fázi podle čl. 88 odst. 2 ES, upravenou články 6 a 7 uvedeného nařízení, která má Komisi umožnit, aby získala úplné informace o veškerých skutečnostech daného případu (rozsudky ze dne 19. května 1993, Cook v. Komise, C‐198/91, Recueil, s. I‐2487, bod 22; ze dne 15. června 1993, Matra v. Komise, C‐225/91, Recueil, s. I‐3203, bod 16; ze dne 2. dubna 1998, Komise v. Sytraval a Brink’s France, C‐367/95 P, Recueil, s. I‐1719, bod 38, jakož i ze dne 29. listopadu 2007, Stadtwerke Schwäbisch Hall a další v. Komise, C‐176/06 P, Sb. rozh. s. I‐170, bod 20). 58 Komise se může při přijetí rozhodnutí ve prospěch podpory omezit na fázi předběžného přezkoumání stanovenou v čl. 88 odst. 3 ES, pokud je schopna nabýt na základě prvního přezkoumání přesvědčení, že dotyčný projekt je slučitelný se Smlouvou. 59 Pouze v případě, kdy toto první přezkoumání vede Komisi k opačnému přesvědčení nebo kdy jí neumožní překonat veškeré obtíže, jež vyvstaly při posuzování slučitelnosti této podpory se společným trhem, je Komise povinna vyžádat si veškerá nezbytná stanoviska, a zahájit za tímto účelem řízení podle čl. 88 odst. 2 ES (viz v tomto smyslu zejména rozsudek ze dne 20. března 1984, Německo v. Komise, 84/82, Recueil, s. 1451, bod 13, výše uvedené rozsudky Cook v. Komise, bod 29, Matra v. Komise, bod 33, Komise v. Sytraval a Brink’s France, bod 39, jakož i Portugalsko v. Komise, bod 33). 60 Kdyby přitom měla být platnost rozhodnutí nevznášet námitky proti podpoře nebo režimu podpor posuzována v závislosti na informacích, které Komise nemohla mít k dispozici během fáze předběžného přezkoumání, podněcovalo by to Komisi k tomu, aby zahajovala systematicky vyšetřovací řízení podle čl. 88 odst. 2 ES a vyzývala zúčastněné strany, aby předložily svá vyjádření tak, aby se vyhnula tomu, že informace, které nemohla mít k dispozici, povedou ke zrušení jejího rozhodnutí o schválení dotyčné podpory nebo režimu podpor. Jak zdůraznil generální advokát v bodě 71 svého stanoviska, narušilo by se tak rozdělení přezkumu státních podpor na dvě odlišné fáze, z nichž druhá není vždy nutná, přestože jde o rozdělení, které tvůrci Smlouvy zamýšleli a zákonodárce Společenství potvrdil v nařízení č. 659/1999. 61 V tomto ohledu ve věci v původním řízení sporné rozhodnutí ve své části nazvané „Právní základ“ poukazuje na prováděcí ustanovení zákona č. 488/1992, která upřesnila prováděcí pravidla režimu podpor 1997–1999, shrnutá v bodech 10 a 11 tohoto rozsudku, včetně volby mezi automatickým zařazením původní žádosti nebo předložením přepracované žádosti, jež byla nabídnuta podnikům, které se nestaly příjemci podpory z důvodu nedostatku finančních prostředků přidělených pro dané výběrové řízení. 62 I když tedy italské orgány na základě vlastního podnětu neinformovaly služby Komise specificky a úplně o příslušné právní situaci podniků, které si přály získat dotace na základě zákona č. 488/1992, jak vyplývá z předkládacího rozhodnutí, Komise měla vědět jak o existenci podniků první kategorie, tak i o existenci podniků druhé kategorie. 63 Vzhledem k předcházejícímu závěru se žádost Nuova Agricast, aby Komise předložila některé dopisy vyměněné při jejích jednáních s italskými orgány před přijetím sporného rozhodnutí za účelem ověření, zda uvedené orgány informovaly Komisi o existenci podniků první kategorie, nebo nikoli, jeví jako bezpředmětná. 64 Za těchto podmínek je třeba zatřetí posoudit, zda Komise tím, že nevznesla námitky proti režimu podpor, podle kterého mohly využít přechodného ustanovení pouze podniky druhé kategorie, neporušila zásadu rovného zacházení. 65 V tomto ohledu je třeba zdůraznit, že jedinými podniky, které mohly využít přechodného ustanovení, byly podniky druhé kategorie, které nezahájily práce na svém investičním projektu před předložením své žádosti o podporu v rámci čtvrtého výběrového řízení. 66 Dodržování zásady rovného zacházení vyžaduje, aby se srovnatelnými situacemi nebylo zacházeno odlišně a s odlišnými situacemi stejně, není‐li takové zacházení objektivně odůvodněno (viz zejména rozsudek ze dne 26. října 2006, Koninklijke Coöperatie Cosun, C‐248/04, Sb. rozh. s. I‐10211, bod 72 a citovaná judikatura). 67 Je však nutno konstatovat, že ve věci v původním řízení nebyly podniky první a druhé kategorie ve srovnatelné situaci s ohledem na požadavek nezbytnosti státních podpor, vyjádřený zejména v bodě 4.2 třetím pododstavci pokynů. 68 Jak vyplývá z rozsudku ze dne 17. září 1980, Philip Morris Holland v. Komise (730/79, Recueil, s. 2671, bod 17), podpora, která má za následek zlepšení finanční situace podniku, který je jejím příjemcem, aniž by byla nezbytná k dosažení cílů stanovených v čl. 87 odst. 3 ES, nemůže být považována za slučitelnou se společným trhem (viz rovněž v tomto smyslu rozsudky ze dne 24. února 1987, Deufil v. Komise, 310/85, Recueil, s. 901, bod 18, a ze dne 5. října 1994, Německo v. Komise, C‐400/92, Recueil, s. I‐4701, body 12, 20 a 21). 69 Závěr o neexistenci nezbytnosti podpory může zejména vyplývat ze skutečnosti, že dotovaný projekt byl již podnikem, který si přeje získat podporu, zahájen nebo dokonce dokončen před tím, než byla žádost o podporu předána příslušným orgánům, což vylučuje, aby dotyčná podpora mohla hrát podnětnou roli. 70 V době platnosti režimu podpor 1997–1999 měly podniky druhé kategorie neomezené právo, aby jejich žádost byla automaticky zařazena, bez jakékoliv změny, do pořadníku vztahujícího se k příslušnému výběrovému řízení bezprostředně následujícímu po výběrovém řízení, v jehož rámci byla původně předložena, aniž by od nich byl vyžadován jakýkoli úkon v tomto směru. 71 Naopak podniky první kategorie musely předložit žádost v rámci prvního příslušného výběrového řízení následujícího po výběrovém řízení, v rámci kterého se vzdaly automatického zařazení své původní žádosti. Jednalo se krom toho o přepracovanou žádost. 72 Jak tvrdí Nuova Agricast, jak původní žádost, tak i přepracovaná žádost směřovaly zajisté k získání financování stejného projektu a přepracování se nemohlo týkat základních prvků uvedeného projektu, ale pouze prvků, které byly zohledněny ukazateli, které sloužily ke stanovení pořadí žádosti v pořadníku vztahujícímu se k výběrovému řízení, v rámci kterého byla předložena. 73 Ukazatele nicméně samy o sobě představovaly podstatné prvky žádosti. Týkaly se totiž zejména podílu vlastních finančních prostředků investovaných dotyčným podnikem do projektu ve vztahu k celkové investici, počtu pracovních míst vytvořených projektem ve vztahu k celkové investici, jakož i poměru mezi částkou požadované dotace a maximální dotací, která mohla být poskytnuta. 74 Ostatně samotná skutečnost, že změna prvků, které byly zohledněny ukazateli, zvyšuje pravděpodobnost skutečného poskytnutí požadované podpory, stačí k prokázání toho, že výsledkem přepracování je ve skutečnosti předložení žádosti, která se od původní žádosti liší. 75 Navíc v rozsahu, v němž bylo cílem přepracování zlepšit prostřednictvím změny prvků, které byly zohledněny ukazateli, zařazení přepracované žádosti tak, aby měla výhodné postavení při rozdělování finančních prostředků přidělených pro dotyčné výběrové řízení podle sestupného pořadí, rozšíření využití přechodného ustanovení na podniky první kategorie by mělo za následek, že projekty těchto podniků by měly lepší vyhlídky získat požadovanou podporu než projekty podniků, které se zúčastnily poprvé, u kterých nebylo důvodu k pochybnostem o nezbytnosti podpory. 76 K takovému následku naopak nemohlo dojít při automatickém zařazení žádostí, které již byly předloženy v rámci čtvrtého výběrového řízení podniky druhé kategorie, do pořadníku vztahujícího se k osmému výběrovému řízení, jelikož vzhledem k tomu, že změny těchto žádostí nebyly vůbec možné, ukazatele zůstaly nezměněny. 77 Ve světle těchto úvah je třeba konstatovat, že podniky první a druhé kategorie nebyly ve srovnatelné situaci. 78 Nejeví se tedy, že by Komise tím, že schválila režim podpor 2000–2006, včetně přechodného ustanovení, porušila zásadu rovného zacházení. K platnosti sporného rozhodnutí s ohledem na povinnost uvést odůvodnění 79 Podle ustálené judikatury musí být odůvodnění vyžadované článkem 253 ES přizpůsobeno povaze dotčeného aktu a musejí z něho jasně a jednoznačně vyplývat úvahy orgánu, jenž akt vydal, tak aby se zúčastněné osoby mohly seznámit s důvody, které vedly k přijetí opatření, a příslušný soud mohl vykonávat svůj přezkum. Požadavek odůvodnění musí být posuzován v závislosti na okolnostech případu, zejména v závislosti na obsahu aktu, povaze dovolávaných důvodů a zájmu, který mohou mít osoby, kterým je akt určen, nebo jiné osoby, kterých se akt bezprostředně a osobně dotýká, na získání těchto vysvětlení. Není požadováno, aby odůvodnění upřesňovalo všechny relevantní skutkové a právní okolnosti, jelikož otázka, zda odůvodnění aktu splňuje požadavky článku 253 ES, musí být posuzována s ohledem nejen na jeho text, ale také s ohledem na jeho celkovou souvislost, jakož i s ohledem na všechna právní pravidla upravující dotčenou oblast (viz zejména výše uvedený rozsudek Komise v. Sytraval a Brink’s France, bod 63; rozsudky ze dne 23. února 2006, Atzeni a další, C‐346/03 a C‐529/03, Sb. rozh. s. I‐1875, bod 73, jakož i ze dne 1. února 2007, Sison v. Rada, C‐266/05 P, Sb. rozh. s. I‐1233, bod 80). 80 Jak zdůrazňuje předkládající soud, nic nesvědčí o tom, že by se ve sporném rozhodnutí nacházelo kritérium, které by rozlišovalo mezi různými kategoriemi podniků, které předložily žádost o podporu v rámci režimu podpor 1997–1999 a uplatňovaly právní zájem na tom, aby byla jejich žádost zapsána do pořadníku vztahujícího se k následujícímu výběrovému řízení. 81 Povinnost uvést odůvodnění se nicméně omezuje v zásadě na důvody, na základě kterých daná kategorie hospodářských subjektů využívá daného opatření, ale neznamená, že je nutné odůvodňovat vyloučení všech ostatních hospodářských subjektů, které se nenacházejí ve srovnatelné situaci. Vzhledem k tomu, že počet kategorií vyloučených z možnosti využít opatření je potenciálně neomezen, totiž nelze po orgánech Společenství požadovat, aby uváděly zvláštní odůvodnění pro každou z nich. 82 Naproti tomu, pokud se subjekty, na které se akt vztahuje, a jiné hospodářské subjekty, které akt vylučuje, nacházejí ve srovnatelné situaci, má orgán Společenství, který je tvůrcem aktu, povinnost v rámci zvláštního odůvodnění vylíčit, čím je takto zavedené rozdílné zacházení objektivně odůvodněno. 83 Co se týče přechodného ustanovení, sled úvah, na jehož základě Komise schválila přechodný režim ve prospěch podniků druhé kategorie, vyplývá právně dostačujícím způsobem z celkové souvislosti sporného rozhodnutí, jakož i ze všech právních pravidel upravujících dotčenou oblast. 84 Přechodné ustanovení totiž implicitně vychází z možnosti, přiznané podnikům v rámci režimu podpor 1997–1999, automatického zařazení jejich žádosti o podporu do pořadníku vztahujícího se k příslušnému výběrovému řízení bezprostředně následujícímu po výběrovém řízení, v rámci kterého byla předtím předložena. Vnitrostátní právní úprava, která stanovila tuto možnost, byla přitom kromě toho, že je výslovně uvedena v části sporného rozhodnutí nazvané „Právní základ“, známá všem subjektům, které měly zájem získat podporu. 85 V kontextu sporného rozhodnutí tak znění přechodného ustanovení postačuje k pochopení toho, že italský stát zamýšlel zajistit ve prospěch podniků, které se zúčastnily posledního výběrového řízení vyhlášeného v rámci režimu podpor 1997–1999, přechod mezi tímto režimem podpor a režimem podpor 2000–2006 a že Komise považovala toto opatření za slučitelné se společným trhem. 86 Jak bylo uvedeno v bodech 67 až 77 tohoto rozsudku, podniky první a druhé kategorie se naproti tomu nenacházely ve srovnatelné situaci. I když tedy Komise neuvedla důvody, na základě kterých se možnost využít přechodného ustanovení nevztahovala na podniky první kategorie, nejednalo se proto z její strany o nesplnění povinnosti uvést odůvodnění. 87 Je tedy třeba odpovědět, že přezkum položené otázky neodhalil žádnou skutečnost, kterou by mohla být dotčena platnost sporného rozhodnutí. K nákladům řízení 88 Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení ve vztahu ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud. Výdaje vzniklé předložením jiných vyjádření Soudnímu dvoru než vyjádření uvedených účastníků řízení se nenahrazují. Z těchto důvodů Soudní dvůr (velký senát) rozhodl takto: Přezkum položené otázky neodhalil žádnou skutečnost, kterou by mohla být dotčena platnost rozhodnutí Komise ze dne 12. července 2000 nevznášet do 31. prosince 2006 námitky proti režimu podpor investic do znevýhodněných regionů Itálie (státní podpora č. N 715/99 – Itálie). Podpisy. * Jednací jazyk: italština.

cs

caselaw

EU

ROZSUDEK SOUDNÍHO DVORA (velkého senátu) 5. září 2012 ( *1 ) „Policejní a soudní spolupráce v trestních věcech — Rámcové rozhodnutí 2002/584/SVV — Evropský zatýkací rozkaz a postupy předávání mezi členskými státy — Článek 4 bod 6 — Důvod, pro který je možné odmítnout výkon evropského zatýkacího rozkazu — Provedení do vnitrostátního práva — Zatčená osoba-státní příslušník vystavujícího členského státu — Evropský zatýkací rozkaz vydaný za účelem výkonu trestu odnětí svobody — Právní předpisy členského státu, které možnost odmítnout výkon evropského zatýkacího rozkazu omezují na případ, kdy jsou vyžádané osoby státními příslušníky uvedeného státu“ Ve věci C-42/11, jejímž předmětem je žádost o rozhodnutí o předběžné otázce na základě článku 267 SFEU podaná rozhodnutím cour d’appel d’Amiens (Francie) ze dne 18. ledna 2011, došlým Soudnímu dvoru dne 31. ledna 2011, v řízení, jehož předmětem je výkon evropského zatýkacího rozkazu vydaného na João Pedra Lopese Da Silva Jorge, SOUDNÍ DVŮR (velký senát), ve složení V. Skouris, předseda, A. Tizzano, J. N. Cunha Rodrigues, K. Lenaerts, J.-C. Bonichot a U. Lõhmus, předsedové senátů, A. Rosas, E. Levits, A. Ó Caoimh (zpravodaj), L. Bay Larsen, T. von Danwitz, A. Arabadžev a C. G. Fernlund, soudci, generální advokát: P. Mengozzi, vedoucí soudní kanceláře: R. Şereş, rada, s přihlédnutím k písemné části řízení a po jednání konaném dne 31. ledna 2012, s ohledem na vyjádření předložená: — za J. P. Lopese Da Silva Jorge D. Fayeinem-Bourgoisem, avocat, — za francouzskou vládu G. de Berguesem a J.-S. Pilczerem, jakož i B. Beaupère-Manokha, jako zmocněnci, — za českou vládu M. Smolkem a J. Vláčilem, jako zmocněnci, — za německou vládu T. Henzem a J. Kemper, jako zmocněnci, — za nizozemskou vládu C. Wissels a M. Bulterman, jako zmocněnkyněmi, — za rakouskou vládu C. Pesendorfer, jako zmocněnkyní, — za polskou vládu M. Szpunarem a M. Arciszewskim, jakož i B. Czech, jako zmocněnci, — za Evropskou komisi W. Bogensbergerem a R. Troostersem, jako zmocněnci, po vyslechnutí stanoviska generálního advokáta na jednání konaném dne 20. března 2012, vydává tento Rozsudek 1 Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu čl. 4 bodu 6 rámcového rozhodnutí Rady 2002/584/SVV ze dne 13. června 2002 o evropském zatýkacím rozkazu a postupech předávání mezi členskými státy (Úř. věst. L 190, s. 1; Zvl. vyd. 19/06, s. 34), jakož i článku 18 SFEU. 2 Tato žádost byla předložena v rámci výkonu evropského zatýkacího rozkazu ve Francii, jejž dne 14. září 2006 vydal trestní soud v Lisabonu (Portugalsko) na J. P. Lopese Da Silva Jorge, portugalského státního příslušníka s bydlištěm ve Francii, za účelem výkonu trestu odnětí svobody na pět let za obchodování s omamnými látkami. Právní rámec Mezinárodní právo 3 Článek 2 odst. 2 Úmluvy o předávání odsouzených osob, která byla podepsána ve Štrasburku dne 21. března 1983, stanoví: „Osoba odsouzená na území jedné strany může být předána na území druhé strany podle ustanovení této Úmluvy k výkonu trestu, který jí byl uložen. Za tímto účelem může odsouzená osoba odsuzujícímu nebo vykonávajícímu státu vyjádřit svůj zájem na předání podle této Úmluvy.“ 4 Článek 3 této úmluvy uvádí: „1. Odsouzená osoba může být předána podle této Úmluvy pouze za následujících podmínek: a. je-li tato osoba státním občanem vykonávajícího státu; [...] 4. Kterýkoli stát může v rozsahu, v jakém se ho to týká, kdykoliv v prohlášení adresovaném generálnímu tajemníkovi Rady Evropy vymezit pojem ‚státní občan‘ pro účely této Úmluvy.“ Unijní právo Rámcové rozhodnutí 2002/584 5 Body 1 a 5 až 8 odůvodnění rámcového rozhodnutí 2002/584 zní takto: „(1) Podle závěrů ze zasedání Evropské rady v Tampere ve dnech 15. a 16. října 1999, a zejména bodu 35 těchto závěrů, by měl být mezi členskými státy zrušen formální postup vydávání osob, které se po vynesení pravomocného rozsudku vyhýbají spravedlnosti, a měly by se urychlit postupy vydávání osob, které jsou podezřelé ze spáchání trestného činu. [...] (5) Z cíle stanoveného pro Evropskou unii stát se prostorem svobody, bezpečnosti a práva vyplývá zrušení vydávání mezi jednotlivými členskými státy a jeho nahrazení systémem předávání mezi justičními orgány. [...] Tradiční vztahy spolupráce, které až dosud převládaly mezi jednotlivými členskými státy, by měly být nahrazeny systémem volného pohybu soudních rozhodnutí ve věcech trestních, zahrnujícím jak rozhodnutí předcházející odsouzení, tak i pravomocná rozhodnutí, v prostoru svobody, bezpečnosti a práva. (6) Evropský zatýkací rozkaz stanovený v tomto rámcovém rozhodnutí je prvním konkrétním opatřením v oblasti trestního práva k provedení zásady vzájemného uznávání, na kterou Evropská rada poukázala jako na ‚úhelný kámen‘ justiční spolupráce. (7) Jelikož cílů týkajících se nahrazení systému mnohostranného vydávání založeného na Evropské úmluvě o vydávání ze dne 13. prosince 1957 nelze dostatečně dosáhnout jednostranným jednáním členských států, a proto, z důvodu jejich rozsahu a účinků, jich může být lépe dosaženo na úrovni Unie, může Rada přijmout opatření v souladu se zásadou subsidiarity ve smyslu článku 2 [EU] a článku 5 [ES] [...] (8) Rozhodnutí o výkonu evropského zatýkacího rozkazu musí podléhat dostatečné kontrole, což znamená, že justiční orgán členského státu, ve kterém byla vyžádaná osoba zatčena, bude muset přijmout rozhodnutí o jejím předání.“ 6 Článek 1 rámcového rozhodnutí 2002/584 definuje evropský zatýkací rozkaz a povinnost jej vykonat následovně: „1. Evropský zatýkací rozkaz je soudní rozhodnutí, které vydal některý členský stát proto, aby jiný členský stát zatkl a předal vyžádanou osobu za účelem trestního stíhání nebo výkonu trestu odnětí svobody nebo ochranného opatření spojené[ho] s odnětím osobní svobody. 2. Členské státy vykonají evropský zatýkací rozkaz na základě zásady vzájemného uznávání a v souladu s ustanoveními tohoto rámcového rozhodnutí. [...]“ 7 Článek 3 téhož rámcového rozhodnutí uvádí tři „[d]ůvody pro povinné odmítnutí výkonu evropského zatýkacího rozkazu“. 8 Článek 4 rámcového rozhodnutí 2002/584, který se týká důvodů, pro které je možné odmítnout výkon evropského zatýkacího rozkazu, v sedmi bodech uvádí dané důvody. Jeho bod 6 v tomto ohledu stanoví: „Vykonávající justiční orgán může odmítnout výkon evropského zatýkacího rozkazu: [...] 6) byl-li evropský zatýkací rozkaz vydán za účelem výkonu trestu odnětí svobody nebo ochranného opatření spojeného s odnětím osobní svobody, vyžádaná osoba se zdržuje ve vykonávajícím členském státě, je jeho státním příslušníkem nebo zde má trvalé bydliště a tento stát se zaváže provést výkon trestu odnětí svobody nebo ochranného opatření spojeného s odnětím osobní svobody v souladu se svým vnitrostátním právem.“ Rámcové rozhodnutí 2008/909/SVV 9 Body 2 a 4 odůvodnění rámcového rozhodnutí Rady 2008/909/SVV ze dne 27. listopadu 2008 o uplatňování zásady vzájemného uznávání rozsudků v trestních věcech, které ukládají trest odnětí svobody nebo opatření spojená se zbavením osobní svobody, za účelem jejich výkonu v Evropské unii (Úř. věst. L 327, s. 27), zní takto: „(2) Dne 29. listopadu 2000 přijala Rada v souladu se závěry z Tampere program opatření k provádění zásady vzájemného uznávání rozhodnutí ve věcech trestních [Úř. věst. 2001, C 12, s. 10], ve kterém vyzvala k posouzení potřeby moderních mechanismů pro vzájemné uznávání pravomocných rozsudků zahrnujících zbavení osobní svobody (opatření 14) a k rozšíření uplatňování zásady předávání odsouzených osob na osoby, které mají bydliště v některém členském státě (opatření 16). [...] (4) Všechny členské státy ratifikovaly Úmluvu Rady Evropy o předávání odsouzených osob ze dne 21. března 1983. Podle uvedené úmluvy mohou být odsouzené osoby předány k výkonu zbývající části svého trestu pouze do státu, jehož jsou státními příslušníky, a to pouze se svým souhlasem a se souhlasem zúčastněných států. Dodatkový protokol k uvedené úmluvě ze dne 18. prosince 1997, který za určitých okolností umožňuje předání osoby bez jejího souhlasu, nebyl ratifikován všemi členskými státy. Ani jeden z těchto nástrojů neukládá základní povinnost převzít odsouzenou osobu k výkonu trestu odnětí svobody nebo ochranného opatření spojeného se zbavením osobní svobody.“ 10 Článek 3 tohoto rámcového rozhodnutí, nadepsaný „Účel a oblast působnosti“, v odstavci 1 uvádí: „Účelem tohoto rámcového rozhodnutí je stanovení pravidel, podle nichž členský stát, s cílem usnadnit společenskou rehabilitaci odsouzené osoby, uznává rozsudky a provádí výkon trestů.“ 11 Článek 17 uvedeného rámcového rozhodnutí, nadepsaný „Právo rozhodné pro výkon“, v odstavci 1 stanoví: „Výkon trestu se řídí právem vykonávajícího státu. Pouze orgány vykonávajícího státu jsou příslušné rozhodovat s výhradou odstavců 2 a 3 o postupech pro výkon trestu a stanovit veškerá s tím související opatření, včetně důvodů pro předčasné nebo podmíněné propuštění.“ 12 Článek 25 téhož rámcového rozhodnutí, nadepsaný „Výkon trestů v návaznosti na evropský zatýkací rozkaz“, zní takto: „Aniž je dotčeno rámcové rozhodnutí [2002/584], použijí se ustanovení tohoto rámcového rozhodnutí, jsou-li slučitelná s uvedeným rámcovým rozhodnutím, obdobně na výkon trestů v případech, kdy se členský stát zavázal provést výkon trestu v případech podle čl. 4 odst. 6 uvedeného rámcového rozhodnutí, nebo v případech, kdy podle čl. 5 odst. 3 uvedeného rámcového rozhodnutí podmínil předání tím, že daná osoba bude vrácena k výkonu trestu do dotyčného členského státu, aby se vyloučila její beztrestnost.“ 13 Článek 26 rámcového rozhodnutí 2008/909, který se podle svého nadpisu týká vztahu k jiným dohodám a ujednáním, v odstavci 1 stanoví: „Aniž je dotčeno jejich uplatňování mezi členskými státy a třetími státy a jejich přechodné uplatňování podle článku 28, nahrazuje toto rámcové rozhodnutí ode dne 5. prosince 2011 odpovídající ustanovení následujících úmluv platná pro vztahy mezi členskými státy: — Evropskou úmluvu o předávání odsouzených osob ze dne 21. března 1983 a dodatkový protokol k ní ze dne 18. prosince 1997, [...]“ 14 Článek 28 odst. 1 tohoto rámcového rozhodnutí stanoví: „Žádosti obdržené před 5. prosincem 2011 se i nadále řídí stávajícími právními předpisy o předávání odsouzených osob. Žádosti obdržené po tomto datu se řídí předpisy, které přijmou členské státy k provedení tohoto rámcového rozhodnutí.“ 15 Článek 29 odst. 1 uvedeného rámcového rozhodnutí uvádí: „Členské státy přijmou opatření nezbytná pro dosažení souladu s tímto rámcovým rozhodnutím do 5. prosince 2011.“ Francouzské právo 16 Článek 695-24 francouzského trestního řádu uvádí: „Výkon evropského zatýkacího rozkazu lze odmítnout: [...] 2. je-li osoba vyžádaná za účelem výkonu trestu odnětí svobody nebo ochranného opatření spojeného s odnětím svobody francouzským státním příslušníkem a příslušné francouzské orgány se zavážou provést výkon tohoto trestu nebo ochranného opatření. [...]“ Spor v původním řízení a předběžné otázky 17 Pravomocným rozsudkem ze dne 3. prosince 2003 trestní soud v Lisabonu uložil J. P. Lopesovi Da Silva Jorgeovi trest odnětí svobody na pět let za obchodování s omamnými látkami, kterého se dopustil v období od dubna do července 2002. 18 Dne 14. září 2006 tento soud vydal na J. P. Lopese Da Silva Jorge evropský zatýkací rozkaz za účelem výkonu tohoto trestu. 19 João Pedro Lopes Da Silva Jorge se poté usadil ve Francii. Dne 11. července 2009 se oženil s francouzskou státní příslušnicí, se kterou od té doby žije na francouzském území. Od 3. února 2008 pracuje ve Francii pro podnik se sídlem v tomto členském státě jako řidič v místní silniční dopravě na základě pracovní smlouvy na dobu neurčitou. 20 Dne 19. května 2010 se J. P. Lopes Da Silva Jorge dostavil na základě telefonického předvolání na příslušnou francouzskou policejní služebnu, která při této příležitosti uplatnila evropský zatýkací rozkaz, jenž na něj byl vydán, a oznámila mu jeho práva. 21 Dne 20. května 2010 státní zástupce u cour d’appel d’Amiens poté, co ověřil totožnost J. P. Lopese Da Silva Jorge a informoval jej o obsahu tohoto evropského zatýkacího rozkazu, jakož i o jeho právech na obhajobu, rozhodl o jeho vzetí do vazby. 22 Rozsudkem ze dne 25. května 2010 cour d’appel d’Amiens rozhodl o propuštění J. P. Lopese Da Silva Jorge na svobodu a vyslovil nad ním dohled. 23 V rámci původního řízení týkajícího se výkonu tohoto evropského zatýkacího rozkazu státní zástupce u cour d’appel d’Amiens požadoval předání J. P. Lopese Da Silva Jorge vystavujícím justičním orgánům z důvodu, že tyto orgány při vydání uvedeného zatýkacího rozkazu dodržely zákonné požadavky a že se neuplatní žádný důvod stanovený zejména v článku 695-24 trestního řádu, pro který by musel nebo mohl být odmítnut jeho výkon. Státní zástupce u cour d’appel d’Amiens, který byl vyzván, aby se vyjádřil k vlivu rozsudku Soudního dvora ze dne 6. října 2009, Wolzenburg (C-123/08, Sb. rozh. s. I-9621), tvrdil, že J. P. Lopes Da Silva Jorge je oprávněn se dovolávat francouzských právních předpisů, které stanoví podmínky, za kterých může příslušný orgán odmítnout výkon evropského zatýkacího rozkazu vydaného za účelem výkonu trestu odnětí svobody, a tedy článku 695-24 trestního řádu. Státní zástupce nicméně poznamenává, že důvod pro odmítnutí výkonu evropského zatýkacího rozkazu stanovený v tomto článku pouze ve vztahu k francouzským státním příslušníkům je podle čl. 4 bodu 6 rámcového rozhodnutí 2002/584 nepovinný. Jak trestní senát Cour de cassation (Francie) rozhodl ve svém rozsudku ze dne 7. února 2007 (č. 07-80.162, Bull. crim. č. 39), článek 695-24 trestního řádu se tedy vztahuje pouze na francouzské státní příslušníky a uplatní se pod podmínkou, že se příslušné francouzské orgány zavážou samy provést výkon trestu. 24 João Pedro Lopes Da Silva Jorge naproti tomu žádá předkládající soud, aby odmítl výkon evropského zatýkacího rozkazu a nařídil výkon jeho trestu odnětí svobody ve Francii. João Pedro Lopes Da Silva Jorge v tomto ohledu zejména tvrdí, že by jeho předání portugalským justičním orgánům bylo v rozporu s článkem 8 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, podepsané dne 4. listopadu 1950 v Římě. Toto předání by podle něj představovalo nepřiměřený zásah do práva na respektování jeho soukromého a rodinného života, jelikož žije ve Francii se svojí manželkou, která je francouzskou státní příslušnicí, a je v tomto členském státě zaměstnán jako řidič v místní silniční dopravě na základě pracovní smlouvy na dobu neurčitou uzavřené s francouzským podnikem. João Pedro Lopes Da Silva Jorge rovněž s odvoláním na výše uvedený rozsudek Wolzenburg tvrdí, že článek 695-24 trestního řádu v rozsahu, v němž důvod, pro který je možné odmítnout výkon evropského zatýkacího rozkazu, uvedený v čl. 4 bodu 6 rámcového rozhodnutí 2002/584 omezuje pouze na vlastní státní příslušníky, představuje nesprávné provedení posledně uvedeného ustanovení, jelikož čl. 4 bod 6 rámcového rozhodnutí 2002/584 umožňuje uplatnění tohoto důvodu také na osoby, které mají trvalé bydliště ve vykonávajícím členském státě. Podle J. P. Lopese Da Silva Jorge z toho mimoto vyplývá diskriminace na základě státní příslušnosti ve smyslu článku 18 SFEU, jelikož rozdílné zacházení s vlastními státními příslušníky a státními příslušníky jiných členských států zavedené tímto vnitrostátním ustanovením není objektivně odůvodněné. 25 V předkládacím rozhodnutí si proto cour d’appel d’Amiens klade otázku, zda je článek 695-24 trestního řádu v rozsahu, v němž umožňuje použít důvod, pro který je možné odmítnout výkon evropského zatýkacího rozkazu, uvedený v čl. 4 bodu 6 rámcového rozhodnutí 2002/584 pouze na vlastní státní příslušníky, s ohledem na výše uvedený rozsudek Wolzenburg v souladu s tímto ustanovením rámcového rozhodnutí a s článkem 18 SFEU. 26 Za těchto podmínek se cour d’appel d’Amiens rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky: „1) Jsou takové vnitrostátní právní předpisy, jako je článek 695-24 trestního řádu, který umožňuje odmítnout výkon evropského zatýkacího rozkazu vydaného za účelem výkonu trestu odnětí svobody pouze v případě, že vyžádaná osoba je francouzským státním příslušníkem a příslušné francouzské orgány se zavážou provést výkon tohoto trestu, v rozporu se zásadou zákazu diskriminace stanovenou v článku [18 SFEU]? 2) Je způsob provedení důvodu pro odmítnutí výkonu podle čl. 4 [bodu] 6 rámcového rozhodnutí 2002/584 do vnitrostátního práva ponechán na volném uvážení členských států, nebo má závazný charakter, a zejména může členský stát přijmout opatření vedoucí k diskriminaci na základě státní příslušnosti?“ K předběžným otázkám 27 Podstatou otázek předkládajícího soudu, které je třeba zkoumat společně, je, zda čl. 4 bod 6 rámcového rozhodnutí 2002/584 a článek 18 SFEU musí být vykládány v tom smyslu, že vykonávající členský stát může v rámci provedení uvedeného čl. 4 bodu 6 rozhodnout o omezení situací, kdy je vnitrostátní vykonávající justiční orgán oprávněn odmítnout předat osobu, na kterou se vztahuje toto ustanovení, tím, že absolutně a automaticky vyloučí státní příslušníky jiných členských států, kteří se zdržují nebo mají trvalé bydliště na jeho území. 28 Je třeba připomenout, že cílem rámcového rozhodnutí 2002/584, jak zejména vyplývá z jeho čl. 1 odst. 1 a 2, jakož i z jeho bodů 5 a 7 odůvodnění, je nahradit mnohostranný systém vydávání mezi členskými státy systémem předávání odsouzených nebo podezřelých osob mezi justičními orgány za účelem trestního řízení nebo výkonu soudních rozhodnutí, který je založen na zásadě vzájemného uznávání (viz rozsudky ze dne 3. května 2007, Advocaten voor de Wereld, C-303/05, Sb. rozh. s. I-3633, bod 28; ze dne 17. července 2008, Kozłowski, C-66/08, Sb. rozh. s. I-6041, body 31 a 43; výše uvedený rozsudek Wolzenburg, bod 56, a rozsudek ze dne 16. listopadu 2010, Mantello, C-261/09, Sb. rozh. s. I-11477, bod 35). 29 Uvedená zásada přitom znamená, že podle čl. 1 odst. 2 tohoto rámcového rozhodnutí jsou členské státy v zásadě povinny vyhovět evropskému zatýkacímu rozkazu (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 1. prosince 2008, Leymann a Pustovarov, C-388/08 PPU, Sb. rozh. s. I-8983, bod 51; výše uvedený rozsudek Wolzenburg, bod 57, jakož i výše uvedený rozsudek Mantello, body 36 a 37). 30 Struktura rámcového rozhodnutí 2002/584 sice stojí na zásadě vzájemného uznávání, toto uznávání však neznamená absolutní povinnost vykonat vydaný zatýkací rozkaz. Systematika uvedeného rámcového rozhodnutí, jaká vyplývá zejména z jeho článku 4, totiž ponechává členským státům možnost, aby v určitých situacích umožnily příslušným justičním orgánům rozhodnout o tom, že uložený trest musí být vykonán na území vykonávajícího členského státu (rozsudek ze dne 21. října 2010, B., C-306/09, Sb. rozh. s. I-10341, body 50 a 51). 31 Tak je tomu zejména v případě čl. 4 bodu 6 rámcového rozhodnutí 2002/584, který uvádí důvod, pro který je možné odmítnout výkon evropského zatýkacího rozkazu, na základě kterého může vykonávající justiční orgán odmítnout vykonat takový rozkaz vydaný za účelem výkonu trestu odnětí svobody, pokud se vyžádaná osoba „zdržuje ve vykonávajícím členském státě, je jeho státním příslušníkem nebo zde má trvalé bydliště“ a pokud se tento stát zaváže provést výkon tohoto trestu odnětí svobody v souladu se svým vnitrostátním právem. 32 Soudní dvůr již v tomto ohledu rozhodl, že cílem tohoto důvodu, pro který je možné odmítnout výkon, je zejména umožnit vykonávajícímu justičnímu orgánu přiznat zvláštní význam možnosti zvýšit vyhlídky na sociální znovuzačlenění vyžádané osoby po uplynutí trestu, ke kterému byla odsouzena (viz výše uvedené rozsudky Kozłowski, bod 45; Wolzenburg, body 62 a 67, a B., bod 52). 33 Nic to nemění na tom, že členské státy při provádění tohoto ustanovení disponují nepochybným prostorem pro uvážení. Vykonávající členský stát totiž může legitimně sledovat takovýto cíl pouze v souvislosti s osobami, které prokázaly určitý stupeň začlenění do společnosti uvedeného státu (v tomto smyslu viz výše uvedený rozsudek Wolzenburg, body 61, 67 a 73). 34 Je tak třeba vycházet z toho, že členské státy mohou při provádění čl. 4 bodu 6 rámcového rozhodnutí 2002/584 omezit – ve smyslu uvedeném v základním pravidle stanoveném v čl. 1 odst. 2 tohoto rámcového rozhodnutí – situace, kdy by měl mít vykonávající členský stát možnost odmítnout předat osobu, která spadá do rozsahu působnosti uvedeného čl. 4 bodu 6, tím, že je-li vyžádaná osoba státním příslušníkem jiného členského státu, jenž má právo pobytu založené na čl. 21 odst. 1 SFEU, podmíní použití tohoto ustanovení tím, že tento státní příslušník po určitou dobu oprávněně pobýval na území uvedeného vykonávajícího členského státu (v tomto smyslu viz výše uvedený rozsudek Wolzenburg, body 62 a 74). 35 Pokud však členský stát provádí čl. 4 bod 6 rámcového rozhodnutí 2002/584 do svého vnitrostátního práva, musí vzít v úvahu skutečnost, že působnost tohoto ustanovení je omezena na osoby, které jsou „státními příslušníky“ vykonávajícího členského státu, a na osoby, které, pokud nejsou státními příslušníky uvedeného státu, se v něm „zdržují“ nebo v něm „mají trvalé bydliště“ (v tomto smyslu viz výše uvedený rozsudek Kozłowski, bod 34). 36 Pojmy „má trvalé bydliště“ a „zdržuje se“ je přitom třeba ve všech členských státech vymezit jednotně, jelikož souvisí s autonomními pojmy unijního práva (viz výše uvedený rozsudek Kozłowski, body 41 až 43). 37 I když členské státy mají, jak vyplývá z bodu 33 tohoto rozsudku, nepochybný prostor pro uvážení, když provádí čl. 4 bod 6 rámcového rozhodnutí 2002/584 do svého vnitrostátního práva, nemohou těmto pojmům přiznat širší rozsah než rozsah vyplývající z jednotného výkladu tohoto ustanovení ve všech členských státech (viz výše uvedený rozsudek Kozłowski, bod 43). 38 Soudní dvůr již v tomto ohledu rozhodl, že pojem „zdržuje se“ nelze vykládat natolik extenzivně, aby to znamenalo, že vykonávající justiční orgán může odmítnout výkon evropského zatýkacího rozkazu z pouhého důvodu, že se vyžádaná osoba dočasně nachází na území vykonávajícího členského státu (výše uvedený rozsudek Kozłowski, bod 36). 39 Členské státy jsou dále při provádění čl. 4 bodu 6 rámcového rozhodnutí 2002/584 do svého vnitrostátního práva povinny dodržovat článek 18 SFEU. 40 S ohledem na cíl, který zejména sleduje čl. 4 bod 6 rámcového rozhodnutí 2002/584, jak byl připomenut v bodě 32 tohoto rozsudku, a sice zvýšit vyhlídky na sociální znovuzačlenění osoby odsouzené k trestu odnětí svobody v jiném členském státě, by přitom se státními příslušníky vykonávajícího členského státu a státními příslušníky jiných členských států, kteří mají trvalé bydliště nebo se zdržují ve vykonávajícím členském státě a jsou začleněni do společnosti tohoto státu, nemělo být v zásadě zacházeno odlišně (v tomto smyslu viz výše uvedený rozsudek Wolzenburg, bod 68). 41 Za těchto podmínek nelze připustit, že na vyžádanou osobu, která se ve vykonávajícím členském státě již určitou dobu zdržuje nebo zde má trvalé bydliště, aniž je jeho státním příslušníkem, nelze v žádném případě nahlížet tak, že si mohla s tímto státem vytvořit pouta, která mohou odůvodnit možnost uplatnění tohoto důvodu, pro který je možné odmítnout výkon (výše uvedený rozsudek Kozłowski, bod 37). 42 Jak vyplývá z bodu 34 tohoto rozsudku, Soudní dvůr již v případě členského státu, který provedl čl. 4 bod 6 rámcového rozhodnutí 2002/584 stanovením zvláštních podmínek týkajících se použití tohoto ustanovení, uznal, že podobně jako o podmínce státní příslušnosti pro jeho vlastní státní příslušníky lze mít o podmínce nepřetržitého pobytu po dobu pěti let pro státní příslušníky jiných členských států za to, že je schopna zajistit, aby vyžádaná osoba byla ve vykonávajícím členském státě dostatečně začleněna (viz výše uvedený rozsudek Wolzenburg, bod 68). 43 Soudní dvůr kromě toho rovněž rozhodl, že pokud členský stát provedl čl. 4 bod 6 rámcového rozhodnutí 2002/584, aniž stanovil jakékoli zvláštní podmínky týkající se použití tohoto ustanovení, je na vykonávajícím justičním orgánu, aby pro určení toho, zda v konkrétní situaci existuje mezi vyžádanou osobou a vykonávajícím členským státem vztah umožňující konstatovat, že posledně uvedená má trvalé bydliště nebo se zdržuje v tomto státě ve smyslu čl. 4 bodu 6 rámcového rozhodnutí, provedl celkové posouzení více objektivních skutečností, kterými se vyznačuje situace této osoby, mezi něž patří zejména délka, povaha a podmínky pobytu vyžádané osoby, jakož i rodinné a hospodářské vazby, které tato osoba udržuje (v tomto smyslu viz výše uvedené rozsudky Kozłowski, body 48 a 49, a Wolzenburg, bod 76). 44 Francouzská vláda za účelem odůvodnění rozdílného zacházení s francouzskými státními příslušníky a státními příslušníky jiných členských států nicméně tvrdí, že rámcové rozhodnutí 2002/584 nestanovilo žádný mechanismus umožňující členskému státu provést výkon trestu uloženého v jiném členském státě; čl. 4 bod 6 rámcového rozhodnutí 2002/584 podle francouzské vlády v tomto ohledu odkazuje na právo členských států, protože použití důvodu pro odmítnutí výkonu podle tohoto ustanovení podléhá závazku vykonávajícího členského státu provést výkon tohoto trestu „v souladu se svým vnitrostátním právem“. 45 Francouzská vláda přitom poznamenává, že se podle svého platného vnitrostátního práva může zavázat provést výkon trestu odsouzené osoby pouze tehdy, pokud je tato osoba francouzským státním příslušníkem. Francouzská republika totiž na rozdíl od jiných členských států není smluvní stranou Evropské úmluvy o mezinárodní platnosti trestních rozsudků, podepsané v Haagu dne 28. května 1970, nebo Úmluvy mezi členskými státy Evropských společenství o výkonu cizích trestních rozsudků ze dne 13. listopadu 1991. Francouzská republika naproti tomu stejně jako všechny ostatní členské státy ratifikovala Úmluvu o předávání odsouzených osob, která byla podepsána ve Štrasburku dne 21. března 1983 a jejíž čl. 3 odst. 1 písm. a) stanoví, že odsouzená osoba může být předána k výkonu trestu pouze do státu, jehož je státním příslušníkem. 46 Francouzská vláda zdůrazňuje, že unijní zákonodárce právě z takového důvodu přijal rámcové rozhodnutí 2008/909, jehož cílem je mimo jiné rozšířit uplatňování zásady předávání odsouzených osob na osoby, které mají trvalé bydliště v členském státě. Toto rámcové rozhodnutí se podle svého článku 25 uplatní na výkon trestů v případě, kdy se členský stát zaváže provést výkon trestu v souladu s čl. 4 bodem 6 rámcového rozhodnutí 2002/584. Podle článku 29 rámcového rozhodnutí 2008/909 měly

cs

caselaw

EU

však členské státy provést ustanovení tohoto rámcového rozhodnutí do 5. prosince 2011. Článek 28 odst. 1 téhož rámcového rozhodnutí dále stanoví, že žádosti obdržené před 5. prosincem 2011 se i nadále řídí stávajícími právními předpisy o předávání odsouzených osob. 47 Jak francouzská vláda sama uvedla v odpověď na otázku Soudního dvora na jednání a jak rovněž tvrdily německá a nizozemská vláda, i když čl. 3 odst. 1 písm. a) uvedené Úmluvy o předávání odsouzených osob umožňuje státům, které jsou smluvními stranami této Úmluvy, omezit možnost vykonat na vnitrostátním území trest uložený v jiném státě pouze na vlastní státní příslušníky, tato Úmluva ani žádné jiné pravidlo mezinárodního práva však uvedeným státům neukládají povinnost takové pravidlo stanovit. 48 Evropská komise tak na jednání uvedla, aniž jí bylo v tomto bodě oponováno, že podle čl. 3 odst. 4 uvedené Úmluvy kterýkoli stát, který je její smluvní stranou, může kdykoliv v prohlášení adresovaném generálnímu tajemníkovi Rady Evropy vymezit pojem „státní občan“ pro účely této Úmluvy v tom smyslu, že zahrnuje určité kategorie osob, které se zdržují nebo mají trvalé bydliště na území tohoto státu, aniž mají státní příslušnost uvedeného státu. Některé smluvní strany skutečně učinily taková prohlášení, jako – mimo jiné – Dánské království, Irsko, Italská republika, Finská republika a Spojené království Velké Británie a Severního Irska. 49 Je tedy třeba dospět k závěru, že údajná nemožnost provést ve vykonávajícím členském státě výkon trestu odnětí svobody uloženého v jiném členském státě státnímu příslušníkovi jiného členského státu nemůže odůvodnit rozdílné zacházení s takovým státním příslušníkem a francouzským státním příslušníkem, jež vyplývá ze skutečnosti, že důvod, pro který je možné odmítnout výkon, uvedený v čl. 4 bodu 6 rámcového rozhodnutí 2002/584, je výlučně omezen pouze na vlastní státní příslušníky. 50 Pokud členské státy provádí čl. 4 bod 6 rámcového rozhodnutí 2002/584 do svého vnitrostátního práva, nemohou bez porušení zásady zákazu diskriminace na základě státní příslušnosti omezit tento důvod pro odmítnutí výkonu pouze na vlastní státní příslušníky a absolutně a automaticky vyloučit státní příslušníky jiných členských států, kteří se zdržují nebo mají trvalé bydliště na území vykonávajícího členského státu, bez ohledu na vazby, které mají tito státní příslušníci s tímto členským státem. 51 Toto zjištění neznamená, že dotčený členský stát musí nutně odmítnout výkon evropského zatýkacího rozkazu vydaného na osobu, která má trvalé bydliště nebo se zdržuje v tomto státě, ale pokud je její stupeň začlenění do společnosti uvedeného členského státu srovnatelný se stupněm začlenění vlastního státního příslušníka, vykonávající justiční orgán musí mít možnost posoudit, zda existuje oprávněný zájem odůvodňující, aby trest uložený ve vystavujícím členském státě byl vykonán na území vykonávajícího členského státu. 52 Z toho vyplývá, že i když se členský stát může v rámci provedení čl. 4 bodu 6 rámcového rozhodnutí 2002/584 rozhodnout omezit situace, kdy vnitrostátní vykonávající justiční orgán může odmítnout předat osobu, která spadá do působnosti tohoto ustanovení, čímž tak posílí systém předávání zavedený tímto rámcovým rozhodnutím v souladu se zásadou vzájemného uznávání (výše uvedený rozsudek Wolzenburg, body 58 a 59), nemůže z této působnosti absolutně a automaticky vyloučit státní příslušníky jiných členských států, kteří se zdržují nebo mají trvalé bydliště na jeho území, bez ohledu na vazby, které mají tito státní příslušníci s posledně uvedeným státem. 53 Podle judikatury platí, že i když rámcová rozhodnutí nemohou mít podle čl. 34 odst. 2 písm. b) EU přímý účinek, jejich závaznost nicméně ukládá vnitrostátním orgánům a zvláště vnitrostátním soudům povinnost konformního výkladu vnitrostátního práva (rozsudek ze dne 16. června 2005, Pupino, C-105/03, Sb. rozh. s. I-5285, body 33 a 34). 54 Při uplatňování vnitrostátního práva je tedy vnitrostátní soud povolaný k jeho výkladu povinen v co největším možném rozsahu vnitrostátní právo vykládat ve světle znění a účelu rámcového rozhodnutí, aby byl dosažen výsledek, který rámcové rozhodnutí sleduje. Tato povinnost konformního výkladu vnitrostátního práva je inherentní systému Smlouvy o FEU v tom, že umožňuje, aby vnitrostátní soudy v rámci svých pravomocí zajistily plnou účinnost unijního práva, rozhodují-li o sporech, které jim byly předloženy (v tomto smyslu viz zejména rozsudky ze dne 5. října 2004, Pfeiffer a další, C-397/01 až C-403/01, Sb. rozh. s. I-8835, body 113 a 114, a ze dne 24. ledna 2012, Dominguez, C-282/10, bod 24). 55 Tato zásada konformního výkladu vnitrostátního práva má samozřejmě určité meze. Povinnost vnitrostátního soudu přihlížet k obsahu rámcového rozhodnutí, pokud vykládá a používá relevantní pravidla vnitrostátního práva, je tak omezena obecnými právními zásadami a nemůže sloužit jako základ pro výklad vnitrostátního práva contra legem (v tomto smyslu viz výše uvedené rozsudky Pupino, bod 47, a Dominguez, bod 25 a citovaná judikatura). 56 Skutečností však zůstává, že zásada konformního výkladu vyžaduje, aby vnitrostátní soudy učinily vše, co spadá do jejich pravomoci, s tím, že vezmou v úvahu veškeré vnitrostátní právo a použijí metody výkladu jím uznané, aby zajistily plnou účinnost dotčeného rámcového rozhodnutí a došly k výsledku, který by byl v souladu s cílem sledovaným tímto rámcovým rozhodnutím (v tomto smyslu viz výše uvedený rozsudek Dominguez, bod 27 a citovaná judikatura). 57 Ve věci v původním řízení musí překládající soud za tímto účelem zohlednit nejen ustanovení, která mají provádět rámcové rozhodnutí 2002/584, ale rovněž zásady a ustanovení vnitrostátního právního řádu upravující důsledky, které soud může vyvozovat z diskriminace zakázané vnitrostátním právem, a zejména ty, které tomuto soudu umožňují zmírnit takovou diskriminaci do doby, než zákonodárce přijme opatření nezbytná k jejímu odstranění. 58 Pokud by takové použití vnitrostátního práva bylo možné, příslušelo by tomuto soudu, aby na základě celkového posouzení objektivních skutečností, kterými se vyznačuje situace vyžádané osoby, ověřil, zda ve věci v původním řízení existují mezi touto osobou a vykonávajícím členským státem dostatečné vazby, zejména rodinné, hospodářské a sociální, které mohou prokázat její začlenění do společnosti uvedeného státu v takové míře, že se skutečně nachází v situaci srovnatelné se situací vlastního státního příslušníka. 59 S ohledem na vše výše uvedené je třeba na položené otázky odpovědět tak, že čl. 4 bod 6 rámcového rozhodnutí 2002/584 a článek 18 SFEU musí být vykládány v tom smyslu, že i když se členský stát může v rámci provedení uvedeného čl. 4 bodu 6 rozhodnout omezit situace, kdy vnitrostátní vykonávající justiční orgán může odmítnout předat osobu, která spadá do působnosti tohoto ustanovení, nemůže z této působnosti absolutně a automaticky vyloučit státní příslušníky jiných členských států, kteří se zdržují nebo mají trvalé bydliště na jeho území, bez ohledu na vazby, které mají tito státní příslušníci s posledně uvedeným státem. 60 Předkládající soud je při zohlednění veškerého vnitrostátního práva a použití metod výkladu jím uznaných povinen v co největším možném rozsahu vnitrostátní právo vykládat ve světle znění a účelu rámcového rozhodnutí 2002/584, aby zajistil plnou účinnost tohoto rámcového rozhodnutí a dospěl k výsledku, který bude v souladu s cílem sledovaným tímto rámcovým rozhodnutím. K nákladům řízení 61 Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení ve vztahu ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud. Výdaje vzniklé předložením jiných vyjádření Soudnímu dvoru než vyjádření uvedených účastníků řízení se nenahrazují. Z těchto důvodů Soudní dvůr (velký senát) rozhodl takto: Článek 4 bod 6 rámcového rozhodnutí Rady 2002/584/SVV ze dne 13. června 2002 o evropském zatýkacím rozkazu a postupech předávání mezi členskými státy a článek 18 SFEU musí být vykládány v tom smyslu, že i když se členský stát může v rámci provedení uvedeného čl. 4 bodu 6 rozhodnout omezit situace, kdy vnitrostátní vykonávající justiční orgán může odmítnout předat osobu, která spadá do působnosti tohoto ustanovení, nemůže z této působnosti absolutně a automaticky vyloučit státní příslušníky jiných členských států, kteří se zdržují nebo mají trvalé bydliště na jeho území, bez ohledu na vazby, které mají tito státní příslušníci s posledně uvedeným státem. Předkládající soud je při zohlednění veškerého vnitrostátního práva a použití metod výkladu jím uznaných povinen v co největším možném rozsahu vnitrostátní právo vykládat ve světle znění a účelu rámcového rozhodnutí 2002/584, aby zajistil plnou účinnost tohoto rámcového rozhodnutí a dospěl k výsledku, který bude v souladu s cílem sledovaným tímto rámcovým rozhodnutím. Podpisy. ( *1 ) – Jednací jazyk: francouzština.

cs

caselaw

EU

Rozsudek Soudního dvora (sedmého senátu) ze dne 29. července 2010 – Komise v. Belgie (Věc C‐513/09) „Nesplnění povinnosti státem – Směrnice 2006/66/ES – Baterie a akumulátory a odpadní baterie a akumulátory – Neprovedení ve stanovené lhůtě“ Žaloba pro nesplnění povinnosti – Přezkum opodstatněnosti Soudním dvorem – Stav, který je třeba vzít v úvahu – Stav po uplynutí lhůty stanovené v odůvodněném stanovisku (Článek 258 SFEU; směrnice Evropského parlamentu a Rady 2006/66) (viz body 9–12) Předmět Nesplnění povinnosti státem – Nepřijetí nebo neoznámení předpisů nezbytných k dosažení souladu se směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2006/66/ES ze dne 6. září 2006 o bateriích a akumulátorech a odpadních bateriích a akumulátorech a o zrušení směrnice 91/157/EHS (Úř. věst. L 266, s. 1) ve stanovené lhůtě Výrok 1) Belgické království tím, že ve stanovené lhůtě nepřijalo všechny právní a správní předpisy nezbytné k dosažení souladu se směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2006/66/ES ze dne 6. září 2006 o bateriích a akumulátorech a odpadních bateriích a akumulátorech a o zrušení směrnice 91/157/EHS, nesplnilo povinnosti, které pro něj vyplývají z této směrnice. 2) Belgickému království se ukládá náhrada nákladů řízení.

cs

caselaw

EU

ROZSUDEK TRIBUNÁLU (osmého senátu) 1. září 2021 ( *1 ) „Institucionální právo – Člen EHSV – Vyšetřování OLAF týkající se obvinění z psychického obtěžování – Rozhodnutí odvolat jednoho člena z jeho vedoucí funkce a funkce personálního řízení – Žaloba na neplatnost – Napadnutelný akt – Přípustnost – Opatření přijaté v zájmu služby – Právní základ – Právo na obhajobu – Odepření přístupu k přílohám zprávy úřadu OLAF – Zpřístupnění podstaty svědeckých výpovědí ve formě shrnutí – Odpovědnost“ Ve věci T‐377/20, KN, zastoupený M. Casado García-Hirschfeldem a M. Aboudim, advokáty, žalobce, proti Evropskému hospodářskému a sociálnímu výboru (EHSV), zastoupenému M. Pascua Mateo, K. Gambino, X. Chamodraka, A. Carvajal García-Valdecasasem a L. Camarena Januzecem, jako zmocněnci, ve spolupráci s A. Duronem, advokátem, žalovanému, jejímž předmětem je jednak návrh na základě článku 263 SFEU znějící na zrušení rozhodnutí EHSV ze dne 9. června 2020, a jednak návrh na základě článku 268 SFEU znějící na náhradu újmy, kterou žalobce údajně utrpěl, TRIBUNÁL (osmý senát), ve složení J. Svenningsen (zpravodaj), předseda, C. Mac Eochaidh a T. Pynnä, soudci, vedoucí soudní kanceláře: M. Marescaux, administrátorka, s přihlédnutím k písemné části řízení a po jednání konaném dne 21. dubna 2021, vydává tento Rozsudek Skutečnosti předcházející sporu 1 Žalobce KN je členem Evropského hospodářského a sociálního výboru (EHSV) od 1. května 2004. V období od dubna 2013 do 27. října 2020 byl předsedou skupiny zaměstnavatelů zřízené v rámci EHSV (dále jen „skupina I“). 2 Dne 6. prosince 2018 zahájil Evropský úřad pro boj proti podvodům (OLAF) vůči němu vyšetřování poté, co byl informován o obviněních týkajících se jednání žalobce vůči ostatním členům EHSV a zaměstnancům EHSV. Žalobce byl o zahájení tohoto vyšetřování informován dopisem ze dne 18. října 2019. 3 Dne 25. listopadu 2019 OLAF provedl výslech žalobce. Žalobce doplnil e-maily ze dne 26. a 29. listopadu 2019 svůj výslech písemnými prohlášeními. 4 Dopisem ze dne 4. prosince 2019 vyzval OLAF v souladu s čl. 9 odst. 4 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU, Euratom) č. 883/2013 ze dne 11. září 2013 o vyšetřování prováděném Evropským úřadem pro boj proti podvodům (OLAF) a o zrušení nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1073/1999 a nařízení Rady (Euratom) č. 1074/1999 (Úř. věst. 2013, L 248, s. 1) žalobce, aby se ve lhůtě deseti pracovních dnů písemně vyjádřil ke skutečnostem, které se jej týkají tak, jak jsou uvedeny ve shrnutí připojeném k tomuto dopisu. Tyto skutečnosti se týkaly chování žalobce vůči A, B a C a obecněji vůči zaměstnancům sekretariátu skupiny I. 5 Dne 17. prosince 2019 předložil žalobce své připomínky ke shrnutí skutečností, které se jej týkaly. 6 Dopisem ze dne 16. ledna 2020 informoval OLAF žalobce o zastavení vyšetřování a předání závěrečné zprávy (dále jen „zpráva úřadu OLAF“) belgickému spolkovému státnímu zastupitelství a předsedovi EHSV. Posledně uvedený byl zejména vyzván, aby zacházel s přepisy výslechů svědků a oznamovatelů „s nejvyšší důvěrností“, jelikož obsahovaly „velmi citlivé informace, které by mohly ještě více vystavit riziku dotyčné osoby“. Kromě toho byl předseda EHSV výslovně vyzván, aby konzultoval OLAF v případě žádosti o přístup k uvedeným přepisům. 7 V souladu s článkem 11 nařízení č. 883/2013 byla ke zprávě úřadu OLAF připojena doporučení o opatřeních, která je třeba v souvislosti s vyšetřováním přijmout. OLAF tedy doporučil belgickému federálnímu státnímu zastupitelství, aby proti žalobci zahájilo soudní stíhání ve věci skutků údajně zakládajících psychické obtěžování vůči A a B, jelikož tyto skutky mohou představovat trestný čin ve smyslu § 442a belgického trestního zákoníku. Co se dále týče uvedených skutků, jakož i údajně zneužívajícího jednání vůči C a D, jakož i dalších zaměstnanců, kteří vykonávali nebo pokračovali ve výkonu funkcí v sekretariátu skupiny I, OLAF doporučil EHSV, aby zvážil zahájení řízení uvedeného v článku 8 kodexu chování členů EHSV, který vstoupil v platnost dne 20. února 2019 (dále jen „kodex chování z roku 2019“), a ve čtvrté části jednacího řádu EHSV a přijal „všechna opatření nezbytná k zabránění jakémukoli novému případu obtěžování [ze strany žalobce] na pracovišti“. 8 Žalobce požádal e-mailem ze dne 21. ledna 2020 předsedu EHSV, aby zahájil řízení podle článku 8 kodexu chování z roku 2019 týkající se případných porušení uvedeného kodexu tak, že svolá schůzi poradního výboru pro chování členů zřízeného článkem 7 téhož kodexu (dále jen „poradní výbor“), a to před hlasováním plánovaným na následující den v rámci skupiny I za účelem jmenování kandidáta této skupiny ve volbě předsedy EHSV. 9 Na schůzi konané dne 21. ledna 2020, které se žalobce účastnil, informoval předseda EHSV členy předsednictva EHSV o tom, že dne 16. ledna 2020 obdržel zprávu úřadu OLAF a doporučení připojená k této zprávě. 10 Sdělením ze dne 22. ledna 2020 předal předseda EHSV poradnímu výboru zprávu úřadu OLAF a požádal, aby tento výbor v souladu s čl. 7 odst. 4 kodexu chování z roku 2019 vydal stanovisko k údajnému porušení uvedeného kodexu ve lhůtě 30 kalendářních dnů. Předseda EHSV však uvedl, že v zájmu zajištění ochrany svědků a oznamovatelů nebyly přepisy jejich výslechů provedených úřadem OLAF předány poradnímu výboru. 11 Téhož dne se členové skupiny I rozhodli navrhnout kandidaturu žalobce ve volbě předsedy EHSV, která se měla konat v říjnu 2020. 12 Sdělením ze dne 10. února 2020 pozval předseda poradního výboru žalobce na výslech stanovený na 6. března 2020. 13 Dopisem ze dne 17. února 2020 žalobce zejména požádal předsedu poradního výboru, aby mu byla doručena „kopie všech dokumentů, které přímo souvisí s obviněními [vznesenými proti němu], samozřejmě při dodržení zásady důvěrnosti“. 14 V odpovědi na žádost, kterou EHSV předložil, OLAF v e-mailu ze dne 20. února 2020 uvedl, že dotčené osobě zpravidla nemohou být některé informace sděleny, zejména osobní údaje třetích osob, konkrétně osobní údaje svědků a oznamovatelů, jakož i právní posouzení skutkového stavu, které OLAF provedl. EHSV byl rovněž vyzván, aby předal úřadu OLAF nedůvěrné znění zprávy, kterou měl tento orgán v úmyslu předat žalobci před tím, než ji zašle úřadu OLAF. Ke své elektronické zprávě přiložil OLAF pro informaci rovněž pokyny k použití svých závěrečných zpráv útvary Evropské komise v rámci řízení o zpětném získání částek a dalších opatření v odvětví přímých výdajů a vnější pomoci. 15 Dne 4. března 2020 bylo žalobci zasláno znění zprávy úřadu OLAF vynechávající některé údaje, zejména za účelem zachování anonymity svědků a oznamovatelů, a to bez přílohy (dále jen „nedůvěrné znění zprávy úřadu OLAF“). 16 Žalobce e-mailem ze dne 4. března 2020 zejména požádal předsedu poradního výboru, aby jeho výslech stanovený na den 6. března 2004 byl odložen na pozdější datum, aby měl více času se seznámit s nedůvěrným zněním zprávy úřadu OLAF. 17 Dne 6. března 2020 poradní výbor složený ze dvou členů z každé ze tří skupin EHSV vyslechl žalobce poté, co vyslechl samostatně vyšetřovatele úřadu OLAF, jakož i bývalého člena EHSV, D jakožto oznamovatele. 18 Na výslechu si žalobce zejména stěžoval na omezený přístup ke zprávě úřadu OLAF, který mu byl poskytnut. 19 Na svém výslechu vznesl D námitky proti přítomnosti jednoho z členů skupiny I v poradním výboru E z důvodu, že se nachází ve střetu zájmů. Tento střet zájmů vychází ze skutečnosti, že na žádost žalobce vedl vyšetřování v rámci sekretariátu skupiny I a po jeho skončení vypracoval zprávu obsahující tvrzení týkající se chování A, kterou žalobce následně použil, aby získal důvěru v hlasování na schůzi předsednictva skupiny I dne 25. října 2018. 20 Druhý výslech žalobce poradním výborem, který byl stanoven na 17. března 2020, se nemohl konat kvůli omezením přijatým v souvislosti se zdravotní krizí spojenou s COVID-19. Ani poradní výbor ani žalobce následně nepožádali, aby se konal takový druhý výslech. 21 Dopisem ze dne 2. dubna 2020 poradní výbor informoval předsedu EHSV, že E se nezúčastní jednání poradního výboru týkajícího se případu žalobce, jelikož se nachází ve střetu zájmů. V tomto dopise bylo rovněž uvedeno, že za těchto okolností se druhá členka skupiny I v rámci poradního výboru F odmítla připojit k rozhodnutí vyloučit E z jednání, a že se tedy ani nezúčastní jednání poradního výboru týkajících se případu žalobce. 22 Dopisem ze dne 7. dubna 2020 zaslaným předsedovi EHSV žalobce uvedl, že trpí zdravotními problémy, a že z tohoto důvodu nemůže vykonávat svou funkci předsedy skupiny I na dobu neurčitou. Místopředseda skupiny I byl pověřen dočasným výkonem těchto funkcí po dobu pracovní neschopnosti žalobce. 23 Dopisem ze dne 28. dubna 2020 zaslaným předsedovi EHSV předal poradní výbor v souladu s čl. 8 odst. 2 kodexu chování z roku 2019 doporučení týkající se údajného porušení kodexu chování žalobcem. Poradní výbor vyzval zejména předsedu EHSV, aby přijal následující opatření: „1.) S ohledem na výslechy úřadu OLAF a [žalobce] vedené poradním výborem dne 6. března 2020 a po důkladném přezkumu zápisu z výslechu [žalobce] provedeným úřadem OLAF, jakož i zprávy úřadu OLAF, se poradní výbor ztotožňuje se skutkovými zjištěními, které OLAF učinil, jakož i s právními závěry, které z nich vyplývají. Poradní výbor tedy konstatuje, že svým chováním vůči zaměstnancům a bývalým členům EHSV [žalobce] porušil čl. 1 odst. 4 jednacího řádu EHSV, čl. 4 odst. 1 kodexu chování členů EHSV ze dne 17. ledna 2013, čl. 4 odst. 1 kodexu [chování z roku 2019], jakož i čl. 31 odst. 1 Listiny základních práv Evropské unie. Poradní výbor kromě toho konstatuje, že procesní práva dotyčné osoby byla v rámci vyšetřování úřadu OLAF v plném rozsahu dodržena; 2.) Z důvodu opakovaného a závažného porušení základních ustanovení v evropském právním řádu je [žalobci] odňato právo řídit zaměstnance, a v důsledku toho jeho pravomoc vůči zaměstnancům sekretariátu skupiny I; 3.) V důsledku odnětí jeho práva řídit zaměstnance a vzhledem k tomu, že pracovní místo předsedy úzce souvisí s tímto právem, se [žalobci] pozastavuje výkon funkce předsedy skupiny I; k pozastavení funkce dochází bez ohledu na skutečnost, že [žalobce] postoupil ze zdravotních důvodů až do jeho uzdravení místo předsedy skupiny I místopředsedovi skupiny I; 4.) Předseda EHSV musí po [žalobci] vyžadovat, aby vzal zpět svou kandidaturu na předsedu EHSV, kterou členové komise I potvrdili v rámci volebního postupu dne 23. ledna 2020, aby se předešlo újmě EHSV a jeho členům; 5.) V případě, že belgické státní zastupitelství zahájí vyšetřování, EHSV podá návrh na zahájení adhezního řízení, aby uplatnil proti [žalobci] v rámci trestního stíhání občanskoprávní nárok [...]“ 24 Dopisem ze dne 12. května 2020 vyzval předseda EHSV žalobce v souladu s čl. 8 odst. 3 kodexu chování z roku 2019, aby mu předložil své případné písemné připomínky k doporučením vydaným poradním výborem. 25 Dne 13. května 2020 přijal Evropský parlament rozhodnutí (EU) 2020/1984 o udělení absolutoria za plnění souhrnného rozpočtu Evropské unie na rozpočtový rok 2018, oddíl VI – Evropský hospodářský a sociální výbor (Úř. věst. 2020, L 417, s. 469), kterým tento orgán odložil přijetí rozhodnutí o udělení absolutoria generálnímu tajemníkovi EHSV o plnění rozpočtu EHSV na rozpočtový rok 2018. Následujícího dne přijal Parlament rezoluci (EU) 2020/1985 o připomínkách, které jsou nedílnou součástí rozhodnutí o udělení absolutoria za plnění souhrnného rozpočtu Evropské unie na rozpočtový rok 2018, oddíl VI – Evropský hospodářský a sociální výbor (Úř. věst. 2020, L 417, s. 470), podle kterého byl EHSV vyzván, aby jej do konce září 2020 informoval o opatřeních, která byla přijata za účelem provedení doporučení uvedených ve zprávě úřadu OLAF. 26 Dne 27. května 2020 předseda EHSV v souladu s čl. 8 odst. 3 kodexu chování z roku 2019 konzultoval rozšířené užší předsednictvo EHSV. 27 Dopisem ze dne 2. června 2020 zaslal žalobce předsedovi EHSV své připomínky k doporučením poradního výboru. Žalobce poradnímu výboru zejména vytýkal, že porušil jeho právo na obhajobu, jelikož vzhledem k tomu, že nemohl mít k dispozici přílohy zprávy úřadu OLAF, nemohl k nim předložit své připomínky. 28 Sdělením ze dne 3. června 2020 předal předseda EHSV doporučení poradního výboru a písemné připomínky žalobce k těmto doporučením, jakož i nedůvěrné znění zprávy úřadu OLAF a rozhodnutí Parlamentu o odkladu rozpočtové povinnosti členům předsednictva EHSV, aby tito členové přijali rozhodnutí týkající se žalobce. K tomuto sdělení byl rovněž připojen návrh rozhodnutí. 29 Na neveřejném zasedání dne 9. června 2020 přijalo předsednictvo EHSV rozhodnutí, které je předmětem projednávané žaloby (dále jen „napadené rozhodnutí“), přičemž 21 hlasů bylo pro, 4 hlasy byly proti, 1 hlas se zdržel hlasování a 1 hlas byl neplatný. Jediný článek tohoto rozhodnutí zní takto: „Předsednictvo 1. Bere na vědomí závěry OLAF a poradního výboru, které se týkají odpovědnosti [žalobce] [...] za obtěžování a nevhodné jednání, z něhož je obviněn, 2. poznamenává, že sankce uvedené v [kodexu chování z roku 2019] nejsou v projednávaném případě použitelné s ohledem na zásadu legality trestů (nulla poena sine lege), 3. vyzývá [žalobce], aby: – odstoupil z funkce předsedy skupiny I, – vzal zpět svou kandidaturu na předsedu EHSV. 4. zbavuje [žalobce] pravomoci vykonávat jakoukoli manažerskou činnost a činnost personálního řízení, 5. pověřuje generálního tajemníka, aby přijal opatření nezbytná k zajištění toho, aby EHSV uplatnil občanskoprávní nárok v adhezním řízení v případě, že královský státní zástupce zahájí proti [žalobci] trestní řízení, 6. pověřuje generálního tajemníka, aby toto rozhodnutí předal úřadu OLAF a Evropskému parlamentu; rozhodnutí může být případně oznámeno i jiným institucím nebo orgánům členských států. Toto rozhodnutí je nedílnou součástí zápisu ze schůze předsednictva ze dne 9. června 2020 a jeho šíření je omezené.“ 30 Napadené rozhodnutí bylo žalobci oznámeno dne 17. června 2020. 31 Rozhodnutím ze dne 15. července 2020 plenární shromáždění EHSV na žádost inspektorátu práce v Bruselu (Belgie) a po obdržení připomínek žalobce jej zbavilo imunity, které požíval. Následně rozhodnutím ze dne 28. července 2020 plenární shromáždění EHSV rozhodlo, že tento orgán uplatní občanskoprávní nárok v adhezním řízení v rámci trestního řízení zahájeného proti žalobci před tribunal correctionnel de Bruxelles (trestní soud v Bruselu). 32 Nepřítomnost žalobce z důvodu zdravotní neschopnosti skončila dne 28. srpna 2020. 33 Dopisem ze dne 1. září 2020 informoval ředitel ředitelství „Lidské zdroje a finance“ EHSV žalobce o tom, že v rámci výkonu napadeného rozhodnutí jej odvolává z jeho vedoucí funkce a funkce personálního řízení zaměstnanců sekretariátu skupiny I. Žalobce byl mimoto vyzván, aby jmenoval jiného člena skupiny I, aby zajistil každodenní řízení sekretariátu této skupiny. 34 Dne 8. září 2020 předložila skupina I kandidaturu jiného ze svých členů na předsedu EHSV a žalobce vzal svou kandidaturu v této volbě zpět. 35 Dne 27. října 2020 si skupina I po uplynutí funkčního období žalobce zvolila nového předsedu. Téhož dne byla uchazečka navržená skupinou I zvolena předsedkyní EHSV. 36 Rozhodnutím Rady (EU) 2020/1636 ze dne 30. října 2020 o jmenování člena Evropského hospodářského a sociálního výboru na období od 21. září 2020 do 20. září 2025 (Úř. věst. 2020, L 369, s. 1) byl žalobce na návrh Polské republiky jmenován členem EHSV na období od 21. září 2020 do 20. září 2025. Řízení a návrhová žádání účastníků řízení 37 Návrhem došlým kanceláři Tribunálu dne 18. června 2020 podal žalobce projednávanou žalobu. 38 Samostatným podáním došlým kanceláři Tribunálu téhož dne podal žalobce návrh na nařízení předběžného opatření, kterým se domáhal odkladu vykonatelnosti napadeného rozhodnutí. Návrh žalobce byl zamítnut usnesením ze dne 22. července 2020, KN v. EHSV (T‐377/20 R, nezveřejněné, EU:T:2020:353) z důvodu neexistence naléhavosti s tím, že o nákladech řízení bude rozhodnuto později. 39 Samostatným podáním došlým kanceláři Tribunálu tentýž den žalobce navrhl, aby byla věc projednána ve zrychleném řízení podle článku 152 jednacího řádu Tribunálu. Rozhodnutím ze dne 24. července 2020 doručeným žalobci dne 27. července 2020 Tribunál (osmý senát) tento návrh zamítl. 40 Podáním došlým kanceláři Tribunálu dne 29. června 2020 požádal žalobce o udělení anonymity podle článku 66 jednacího řádu, což mu bylo přiznáno. 41 Podáním došlým kanceláři Tribunálu dne 31. srpna 2020 podal žalobce nový návrh na předběžné opatření založený na údajné existenci nových skutečností ve smyslu článku 160 jednacího řádu, jehož předmětem byl odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí. Tento návrh žalobce byl zamítnut usnesením ze dne 19. října 2020, KN v. EHSV (T‐377/20 R, nezveřejněné, EU:T:2020:505) z důvodu neexistence naléhavosti s tím, že o nákladech řízení bude rozhodnuto později. 42 Po druhé výměně spisů účastníků řízení byla písemná část řízení ukončena dne 25. listopadu 2020. 43 Dne 18. prosince 2020 požádal žalobce na základě čl. 106 odst. 2 jednacího řádu o konání jednání. 44 Dopisem soudní kanceláře ze dne 9. února 2021 Tribunál vyzval EHSV, aby v rámci organizačních procesních opatření předložil, případně ve formě nedůvěrného znění, přílohy zprávy úřadu OLAF, včetně přepisů výslechů svědků a oznamovatelů, aniž by byla dotčena ustanovení čl. 92 odst. 3 a článku 103 jednacího řádu. 45 Dopisem ze dne 23. února 2021 EHSV vysvětlil, že přílohy zprávy úřadu OLAF jsou důvěrné, a nemohou být tedy předány žalobci. Za těchto podmínek měl EHSV za to, že požadované dokumenty by měly být předloženy pouze na základě usnesení o provedení důkazů podle čl. 91 písm. b) jednacího řádu, přičemž zacházení s těmito dokumenty se musí řídit článkem 103 jednacího řádu. 46 Dopisem soudní kanceláře ze dne 5. března 2021 Tribunál v rámci organizačních procesních opatření položil účastníkům otázky písemné otázky, na které účastníci ve stanovené lhůtě odpověděli. 47 Usnesením ze dne 9. března 2021 nařídil Tribunál EHSV na základě čl. 92 odst. 3 jednacího řádu, aby předložil přílohy zprávy úřadu OLAF, včetně přepisů výslechů svědků a oznamovatelů, které mu předal OLAF sdělením ze dne 16. ledna 2020. Kromě toho bylo uvedeno, že v této fázi řízení nebudou tyto dokumenty předány žalobci, ledaže by EHSV mohl předložit kromě úplného znění uvedených dokumentů jejich nedůvěrné znění. 48 Dne 17. března 2021 předložil EHSV důvěrné znění příloh zprávy úřadu OLAF. 49 Dne 30. března 2021 Tribunál rozhodl, že dokumenty předložené žalovaným v souladu s usnesením o provedení důkazů ze dne 9. března 2021 jsou relevantní pro rozhodnutí sporu a mají důvěrnou povahu. Tribunál mimoto rozhodl o přijetí organizačního procesního opatření týkajícího se podmínek, za kterých by se s uvedenými dokumenty mohl žalobce seznámit. 50 Dopisem kanceláře ze dne 30. března 2021 Tribunál vyzval advokáty žalobce, aby přijali závazek důvěrnosti před tím, než obdrží kopii důvěrného znění příloh zprávy úřadu OLAF. Dne 7. dubna 2021 zaslali advokáti žalobce Tribunálu podepsané závazky důvěrnosti. 51 Dopisem soudní kanceláře ze dne 7. dubna 2021 Tribunál vyzval advokáty žalobce, aby v důvěrném znění příloh zprávy úřadu OLAF identifikovali případné skutečnosti, jejichž podstata se nenachází v nedůvěrném znění zprávy úřadu OLAF, ke kterému měl žalobce přístup, a případně předložili doplňující připomínky, které mohly ovlivnit výsledek správního řízení, a které by žalobce mohl předložit ve fázi tohoto řízení, kdyby o těchto skutečnostech věděl. Advokáti žalobce této žádosti vyhověli ve stanovené lhůtě. 52 Účastníci řízení byli vyslechnuti na jednání, které se konalo dne 21. dubna 2021. Na jednání EHSV požádal, aby mohl písemně odpovědět na vyjádření předložená advokáty žalobce k důvěrnému znění příloh zprávy úřadu OLAF. Po obdržení písemných vyjádření EHSV dne 5. května 2021 Tribunál ukončil ústní část řízení. 53 Žalobce navrhuje, aby Tribunál: – prohlásil žalobu za přípustnou; – zrušil napadené rozhodnutí; – uložil EHSV, aby mu zaplatil částku 200000 eur jako náhradu utrpěné nemajetkové újmy a částku 50000 eur jako náhradu utrpěné majetkové újmy; – uložil EHSV náhradu veškerých nákladů. 54 EHSV navrhuje, aby Tribunál: – odmítl žalobu jako nepřípustnou; – podpůrně zamítl žalobu jako neopodstatněnou; – uložil žalobci náhradu nákladů řízení, včetně nákladů souvisejících s řízením o předběžném opatření a s návrhem na zrychlené řízení. Právní otázky K přípustnosti návrhových žádání směřujících ke zrušení 55 EHSV nicméně tvrdí, aniž formálně vznesl námitku nepřípustnosti samostatným podáním, že žaloba na neplatnost musí být odmítnuta jako nepřípustná. 56 EHSV zaprvé tvrdí, že výzvy zaslané žalobci, aby odstoupil z funkce předsedy skupiny I a stáhl svou kandidaturu na své předsednictví, nemají právně závazné účinky, jelikož rozhodnutí odstoupit nebo vzít zpět svou kandidaturu přísluší výlučně žalobci. 57 Zadruhé má EHSV za to, že rozhodnutí odvolat žalobce z jeho vedoucí funkce a personálního řízení zaměstnanců sekretariátu skupiny I je pouze opatřením vnitřní reorganizace EHSV, které přijala administrativa na základě své pravomoci organizovat svobodně své útvary. Z rozsudku ze dne 25. února 1988, Zelení v. Parlament (190/84, EU:C:1988:94), přitom vyplývá, že akty, které vyvolávají právní účinky pouze v interní sféře administrativy, nezakládají práva nebo povinnosti třetím osobám a nepředstavují napadnutelné akty podle článku 263 SFEU. 58 Zatřetí, pokud jde o ostatní skutečnosti napadeného rozhodnutí, které se týkají jednak postavení EHSV jako účastníka adhezního řízení uplatňujícího občanskoprávní nárok v rámci řízení před tribunal correctionnel de Bruxelles (trestní soud v Bruselu) a jednak oznámení napadeného rozhodnutí několika orgánům nebo institucím Evropské unie nebo členským státům, má EHSV za to, že se jedná o „čistě prováděcí akty k doporučením úřadu OLAF“, které rovněž nemohou být předmětem žaloby na neplatnost. 59 Žalobce tuto argumentaci zpochybňuje. 60 V projednávaném případě přijalo předsednictvo EHSV napadeným rozhodnutím tři opatření vůči žalobci, a je tedy třeba přezkoumat, zda tato opatření mohou být předmětem soudního přezkumu podle článku 263 SFEU. K výzvám k odstoupení z funkce předsedy skupiny I a ke zpětvzetí jeho kandidatury na předsedu EHSV 61 V odstavci 3 jediného článku napadeného rozhodnutí předsednictvo EHSV vyzvalo žalobce, aby odstoupil z funkce předsedy skupiny I a vzal zpět svou kandidaturu na předsedu EHSV. 62 Podle judikatury mohou být předmětem žaloby na neplatnost všechny akty přijaté orgány, institucemi nebo jinými subjekty Unie bez ohledu na jejich povahu či formu, jejichž účelem je vyvolat závazné právní účinky, jimiž mohou být dotčeny zájmy žalobce tím, že podstatným způsobem mění jeho právní postavení (viz rozsudek ze dne 25. června 2020, SATCEN v. KF, C‐14/19 P, EU:C:2020:492, bod 69 a citovaná judikatura). 63 V projednávaném případě, jak správně tvrdí EHSV, však nemají výzvy k odstoupení z funkce předsedy skupiny I a zpětvzetí jeho kandidatury na předsedu svou povahou žádný závazný právní účinek ve smyslu této judikatury. 64 Vzhledem k tomu, že předsednictvo EHSV nemá pravomoc požadovat odstoupení jednoho ze svých členů z funkce předsedy skupiny nebo zpětvzetí kandidatury ve volbě svého předsedy, žalobce se mohl svobodně rozhodnout, že uvedeným výzvám nevyhoví. 65 V projednávaném případě zůstal žalobce navzdory těmto výzvám ostatně předsedou skupiny I až do skončení jeho funkčního období dne 27. října 2020. 66 Je pravda, že když skupina I dne 8. září 2020 navrhla kandidaturu dalšího ze svých členů na předsedu EHSV a přibližně tři měsíce po přijetí napadeného rozhodnutí, žalobce souhlasil se zpětvzetím své kandidatury. 67 Projednávaná žaloba podaná dne 18. června 2020 však nesměřuje proti rozhodnutí žalobce ze dne 8. září 2020 o zpětvzetí jeho kandidatury na předsedu EHSV, ale proti výzvě předsednictva k jejímu zpětvzetí, která nemá povahu aktu nepříznivě zasahujícího do jeho právního postavení (obdobně viz rozsudek ze dne 12. května 2015, Dalli v. Komise, T‐562/12, EU:T:2015:270, bod 155). 68 Z toho vyplývá, že napadené rozhodnutí nemá v rozsahu, v němž vyzývá žalobce, aby odstoupil ze své funkce předsedy skupiny I a vzal zpět svou kandidaturu na předsedu EHSV, právně závazné účinky. Návrhová žádání směřující ke zrušení tedy musí být odmítnuta jako nepřípustná v rozsahu, v němž směřují proti takovým výzvám. K rozhodnutí o odvolání žalobce z jeho vedoucí funkce a funkce personálního řízení 69 V odstavci 4 jediného článku napadeného rozhodnutí předsednictvo EHSV odvolalo žalobce z jeho vedoucí funkce a funkce personálního řízení zaměstnanců. 70 Podle čl. 80 odst. 1 jednacího řádu „[s]kupiny mají k dispozici sekretariáty, které jsou přímo podřízeny předsedům příslušných skupin“. Podle čl. 80 odst. 2 a 3 téhož řádu jsou pravomoci orgánu oprávněného ke jmenování a orgánu oprávněného uzavírat pracovní smlouvy (dále jen „OOUPS“) ve vztahu k zaměstnancům sekretariátu skupiny vykonávány „na návrh předsedy příslušné skupiny“. 71 V projednávaném případě z dopisu ředitele ředitelství „Lidské zdroje a finance“ EHSV ze dne 1. září 2020, zmíněného v bodě 33 výše, vyplývá, že rozhodnutí odvolat žalobce z jeho vedoucí funkce a funkce personálního řízení zaměstnanců mělo za následek, že se žalobce již nemohl zúčastnit přijímání, hodnocení, přeřazení, školení, služebních cest nebo dále řízení pracovní doby zaměstnanců sekretariátu skupiny I. 72 Tyto úkoly a pravomoci se tedy vztahují ke kompetencím spojeným s výkonem hierarchické pravomoci, kterou má žalobce jakožto předseda skupiny I, jak navíc vyplývá z doporučení poradního výboru, která jsou uvedena v bodě 23 výše. 73 V tomto ohledu EHSV na jednání mimo jiné potvrdil konečnou povahu takového opatření, když uvedl, že žalobce již nemůže vykonávat takové vedoucí funkce a funkce personálního řízení, i kdyby byl znovu zvolen po skončení svého funkčního období za předsedu skupiny I. Okolnost, které se EHSV rovněž dovolával na jednání a podle níž by tento orgán mohl v budoucnu napadené rozhodnutí změnit, pokud by se okolnosti odůvodňující jeho přijetí změnily, aby například zohlednil

cs

caselaw

EU

výsledek trestního řízení zahájeného proti žalobci, nemůže být zohledněna pro posouzení přípustnosti žaloby, jelikož toto posouzení musí být provedeno s ohledem na stav existující v okamžiku, kdy byla žaloba podána (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 24. října 2013, Deutsche Post v. Komise (C‐77/12 P, nezveřejněný, EU:C:2013:695, bod 65 a citovaná judikatura). 74 S ohledem na povahu těchto úkolů a jejich rozsah je tudíž třeba mít za to, že rozhodnutí o odvolání žalobce z jeho vedoucí funkce a funkce personálního řízení vyvolává právně závazné účinky, jimiž mohou být dotčeny zájmy žalobce tím, že podstatným způsobem mění jeho právní postavení (obdobně viz rozsudek ze dne 22. října 2002, Pflugradt v. ECB, T‐178/00 a T‐341/00, EU:T:2002:253, bod 81). 75 Konečně argument EHSV, podle něhož čl. 263 první pododstavec SFEU omezuje pravomoc unijního soudu na akty, které mají vyvolávat právní účinky vůči třetím osobám, tento závěr nevyvrací. 76 Z ustálené judikatury totiž vyplývá, že cílem tohoto ustanovení je vyloučit akty, které nezasahují nepříznivě do právního postavení, jelikož se týkají výlučně vnitřní organizace administrativy a vyvolávají účinky pouze v této vnitřní sféře, aniž zakládají jakákoliv práva nebo povinnosti třetím osobám (viz rozsudek ze dne 25. června 2020, SATCEN v. KF, C‐14/19 P, EU:C:2020:492, bod 73 a citovaná judikatura). 77 Rozhodnutí o odvolání žalobce z jeho vedoucí funkce a funkce personálního řízení se sice týká vnitřní organizace EHSV, to však nemění nic na tom, že toto rozhodnutí je aktem, jehož adresátem je žalobce ve smyslu čl. 263 čtvrtého pododstavce SFEU a který nepříznivě zasahuje do jeho právního postavení, jelikož jej zbavuje hierarchické pravomoci, kterou podle článku 80 jednacího řádu EHSV vykonává vůči zaměstnancům sekretariátu skupiny I (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 25. června 2020, SATCEN v. KF, C‐14/19 P, EU:C:2020:492, bod 74), na rozdíl od toho, co tvrdí EHSV. 78 Dále, vzhledem k tomu, že žalobce je přinejmenším v této souvislosti osobou právně odlišnou od EHSV, nelze se domnívat, že projednávaný spor neprobíhá mezi EHSV a třetí osobou ve smyslu čl. 263 prvního pododstavce SFEU (v tomto smyslu a obdobně viz rozsudek ze dne 25. června 2020, SATCEN v. KF, C‐14/19 P, EU:C:2020:492, bod 75 a stanovisko generálního advokáta Bobka ve věci SATCEN v. KF, C‐14/19 P, EU:C:2020:220, bod 111). 79 S ohledem na výše uvedené je třeba dospět k závěru, že návrhová žádání směřující ke zrušení jsou přípustná v rozsahu, v němž směřují proti rozhodnutí o odvolání žalobce z jeho vedoucí funkce a funkce personálního řízení. K pokynům uděleným generálnímu tajemníkovi EHSV 80 V odstavcích 5 a 6 jediného článku napadeného rozhodnutí pověřilo předsednictvo EHSV generálního tajemníka EHSV, aby „učinil vše nezbytné“ k tomu, aby EHSV mohl v případě, že bude zahájeno soudní řízení proti žalobci, uplatnil občanskoprávní nárok v adhezním řízení, a dále aby byla kopie tohoto rozhodnutí zaslána zejména OLAF a Parlamentu. 81 V odpovědi na námitku nepřípustnosti EHSV však žalobce ve svých písemných podáních ani na jednání neuvedl žádný konkrétní argument, který by umožnil vysvětlit, v jakém rozsahu tato část napadeného rozhodnutí podstatným způsobem mění jeho právní postavení ve smyslu judikatury citované v bodě 62 výše. 82 Pokud jde přitom o úmysl EHSV uplatnit občanskoprávní nárok v adhezním řízení před vnitrostátním soudem, je třeba připomenout, že možnost uplatnit svá práva soudní cestou a z toho plynoucí soudní přezkum, jsou vyjádřením obecné právní zásady, která je základem ústavních tradic společných členským státům a která byla rovněž zakotvena v článcích 6 a 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod podepsané v Římě dne 4. listopadu 1950 (rozsudky ze dne 15. května 1986, Johnston, 222/84, EU:C:1986:206, body 17 a 18 a ze dne 17. července 1998, ITT Promedia v. Komise, T‐111/96, EU:T:1998:183, bod 60) a v článku 47 Listiny základních práv Evropské unie (dále jen „Listina“). 83 EHSV tím, že uplatní občanskoprávní nárok v adhezním řízení zahájeném proti žalobci před vnitrostátním soudem, nemá v úmyslu sám změnit právní postavení žalobce, neboť je pouze účastníkem řízení, jehož výsledkem může být změna tohoto právního postavení soudním rozhodnutím. Právní postavení žalobce by totiž případně změnilo rozhodnutí vnitrostátního soudu, kterému byla věc předložena. Úmysl EHSV uplatnit občanskoprávní nárok v adhezním řízení zahájeném proti žalobci tedy nelze považovat za napadnutelné rozhodnutí na základě článku 263 SFEU (obdobně viz rozsudek ze dne 15. ledna 2003, Philip Morris International v. Komise, T‐377/00, T‐379/00, T‐380/00, T‐260/01 a T‐272/01, EU:T:2003:6, bod 79). 84 Ostatně je třeba konstatovat, že i za předpokladu, že by skutečnost, že unijní orgán podal návrh k vnitrostátnímu soudu, mohla být předmětem žaloby na neplatnost podle článku 263 SFEU, projednávaná žaloba nesměřuje proti rozhodnutí plenárního shromáždění EHSV ze dne 28. července 2020 uplatnit občanskoprávní nárok v adhezním řízení zahájeném proti žalobci, nýbrž proti napadenému rozhodnutí, které by mohlo představovat nanejvýš přípravný akt pro rozhodnutí shromáždění. 85 Konečně, pokud jde o rozhodnutí pověřit generálního tajemníka EHSV, aby oznámil napadené rozhodnutí určitým orgánům nebo institucím členských států, stačí konstatovat, stejně jak učinil EHSV, že toto opatření nemá ve vztahu k žalobci právně závazné účinky. Adresáti tohoto sdělení totiž mohou v rámci svých příslušných pravomocí svobodně posoudit obsah a rozsah informací uvedených v tomto rozhodnutí, a tudíž opatření, která je třeba případně přijmout. 86 Návrhová žádání směřující ke zrušení musí být tudíž odmítnuta jako nepřípustná v rozsahu, v němž směřují proti pokynům, které vydalo předsednictvo EHSV generálnímu tajemníkovi EHSV. 87 S ohledem na výše uvedené musí být žaloba na neplatnost prohlášena za přípustnou pouze v rozsahu, v němž směřuje proti rozhodnutí o odvolání žalobce z jeho vedoucí funkce a funkce personálního řízení (dále jen „sporné opatření“) a ve zbývající části prohlášena za nepřípustnou. K věci samé 88 Na podporu své žaloby předkládá žalobce čtyři žalobní důvody, které vycházejí: – zaprvé z porušení práva na obhajobu, práva na řádnou správu, práva být vyslechnut a zásady proporcionality; – zadruhé z porušení zásady presumpce neviny a zásady nestrannosti; – zatřetí z porušení zásad zákazu zpětné účinnosti, právní jistoty a legality trestů; – začtvrté z porušení zásady „důvěrnosti disciplinárních řízení a právních informací“, čl. 10 odst. 2 nařízení č. 883/2013, jakož i čl. 4 odst. 1 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2018/1725 ze dne 23. října 2018 o ochraně fyzických osob v souvislosti se zpracováním osobních údajů orgány, institucemi a jinými subjekty Unie a o volném pohybu těchto údajů a o zrušení nařízení (ES) č. 45/2001 a rozhodnutí č. 1247/2002/ES (Úř. věst. 2018, L 295, s. 39). 89 Vzhledem k tomu, že ze třetího žalobního důvodu vzneseného žalobcem zejména vyplývá, že Tribunál má přezkoumat otázku, zda sporné opatření vychází z právního základu opravňujícího předsednictvo EHSV jej přijmout, a že se jedná o otázku veřejného pořádku (viz rozsudek ze dne13. května 2014, McBride a další v. Komise, T‐458/10 až T‐467/10 a T‐471/10, nezveřejněný, EU:T:2014:249, body 25 až 28 a citovaná judikatura), je třeba jej přezkoumat na prvním místě. Ke třetímu žalobnímu důvodu, vycházejícímu z porušení zásad zákazu zpětné účinnosti, právní jistoty a legality trestů 90 Na podporu tohoto žalobního důvodu žalobce v podstatě tvrdí, že sporné opatření nemá právní základ a že předsednictvo EHSV nemělo pravomoc uložit mu takovou sankci. 91 V tomto ohledu žalobce tvrdí, že sankce uvedené v článku 8 kodexu chování z roku 2019 nemohou být uloženy za účelem potrestání skutků, ke kterým došlo před vstupem uvedeného kodexu v platnost. Kodex chování členů EHSV ze dne 17. ledna 2013 (dále jen „kodex chování z roku 2013“) nestanoví možnost uložit jakoukoli sankci členovi EHSV, který porušil jeho ustanovení. 92 EHSV zpochybňuje tuto argumentací. 93 Úvodem je třeba připomenout, že ačkoli zásady právní jistoty a ochrany legitimního očekávání ukládají použití hmotněprávních pravidel platných v době rozhodné z hlediska skutkového stavu, i kdyby tato pravidla již nebyla k datu přijetí aktu institucí Unie v platnosti, postup přijímání aktu unijního orgánu musí probíhat v souladu s pravidly platnými ke dni tohoto přijetí (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 14. června 2016, Komise v. McBride a další, C‐361/14 P, EU:C:2016:434, body 40). 94 Žalobce tudíž nemůže EHSV vytýkat, že porušil uvedené zásady tím, že přijal sporné opatření podle postupu zavedeného kodexem chování z roku 2019, a fortiori vzhledem k tomu, že z bodu 8 výše vyplývá, že sám žalobce požádal předsedu EHSV, aby zahájil toto řízení. 95 V tomto ohledu čl. 8 odst. 3 první pododstavec kodexu chování z roku 2019 stanoví, že předseda EHSV poté, co vyzval dotyčného člena, aby předložil písemné připomínky k doporučením poradního výboru, konzultuje rozšířené předsednictvo a následně požádá předsednictvo, aby přijalo rozhodnutí o opatřeních, která mohou být přijata v souladu se statutem členů a jednacím řádem EHSV. 96 V projednávaném případě na konci tohoto řízení předsednictvo EHSV nejprve v odstavci 2 jediného článku napadeného rozhodnutí dospělo k závěru, že žalobci nemůže být uložena žádná sankce, neboť jinak by došlo k porušení zásady legality trestů. Následně v odstavci 4 jediného článku napadeného rozhodnutí přijalo předsednictvo EHSV sporné opatření. 97 Vzhledem k tomu, že se účastníci řízení neshodují v otázce povahy sporného opatření a že přezkum třetího žalobního důvodu závisí na otázce, zda toto opatření představuje sankci či nikoli, je třeba provést kvalifikaci napadeného rozhodnutí, přičemž kvalifikace tohoto opatření dotčenými účastníky řízení nemůže být pro Tribunál závazná (v tomto smyslu obdobně viz rozsudek ze dne 19. října 2017, Bernaldo de Quirós v. Komise, T‐649/16, nezveřejněný, EU:T:2017:736, bod 19). 98 Úvodem je třeba odmítnout názor EHSV, podle něhož sporné opatření nepředstavuje sankci z důvodu, že nezasahuje nepříznivě do právního postavení žalobce, a to z důvodů uvedených v bodech 69 až 79 výše. 99 Nicméně pouhá skutečnost, že sporné opatření nepříznivě zasahuje do právního postavení žalobce, což odůvodňuje přípustnost žaloby na neplatnost v tomto bodě, nemůže znamenat, že je třeba uvedené opatření kvalifikovat jako disciplinární sankci ve smyslu čl. 8 odst. 3 druhého pododstavce kodexu chování z roku 2019 (v tomto smyslu obdobně viz rozsudek ze dne 19. října 2017, Bernaldo de Quirós v. Komise, T‐649/16, nezveřejněný, EU:T:2017:736, bod 24 a citovaná judikatura). 100 V tomto ohledu předsednictvo EHSV v napadeném rozhodnutí odůvodnilo přijetí sporného opatření s ohledem na doporučení úřadu OLAF, který doporučil přijmout opatření nezbytná k zamezení jakémukoli novému obtěžování ze strany žalobce na pracovišti. EHSV kromě toho upřesnil, že cílem sporného opatření je umožnit tomuto orgánu, aby splnil své povinnosti chránit své zaměstnance před rizikem obtěžování. 101 Navíc z hlediska svých účinků je ještě třeba konstatovat, že sporné opatření není rovnocenné žádné ze sankcí stanovených v čl. 8 odst. 3 druhém pododstavci kodexu chování z roku 2019, kterými jsou písemné napomenutí, zanesení tohoto napomenutí do protokolu předsednictva a případně do zápisu z plenárního zasedání nebo dočasné pozastavení ve funkci zpravodaje, předsedy a člena studijní skupiny a dočasné pozastavení jakékoli účasti na služebních cestách a mimořádných schůzích. 102 S ohledem na svůj obsah a účinky tudíž nelze mít za to, že sporné opatření má sankční povahu a že představuje sankci. Jeho účelem totiž není sankcionovat, penalizovat nebo potrestat žalobce za případné porušení povinností vyplývajících z kodexu chování, ale má preventivní cíl, kterým je zajistit lepší ochranu úředníků a zaměstnanců EHSV v zájmu řádného fungování sekretariátu skupiny I. 103 V tomto ohledu je třeba ještě poznamenat, že žalobce nepředložil důkaz umožňující prokázat, že sporné opatření ve skutečnosti nesměřuje k dosažení cíle sledovaného EHSV nebo že neodpovídá skutečné potřebě služby. 104 V kontextu vyznačujícím se napětím, které ohrožuje řádné fungování služby, se tedy předsednictvo EHSV mohlo za okolností projednávaného případu domnívat, že je v zájmu služby zbavit žalobce některých administrativních úkolů spadajících do výkonu hierarchické pravomoci (v tomto smyslu obdobně viz rozsudky ze dne 7. března 1990, Hecq v. Komise, C‐116/88 a C‐149/88, EU:C:1990:98, bod 22; ze dne 28. října 2004, Meister v. OHIM, T‐76/03, EU:T:2004:319, body 79 až 81 a ze dne 19. října 2017, Bernaldo de Quirós v. Komise, T‐649/16, nezveřejněný, EU:T:2017:736, bod 40), aniž to zároveň s ohledem na obsah a účinky takového opatření představuje rozhodnutí disciplinární povahy. 105 V tomto ohledu podle čl. 9 odst. 8 jednacího řádu EHSV je předsednictvo odpovědné zejména za řádné využívání lidských a rozpočtových zdrojů při plnění úkolů, které mu ukládá Smlouva. Vzhledem k tomu, že se sporné opatření týká řádného využívání lidských zdrojů EHSV, v projednávaném případě lidských zdrojů sekretariátu skupiny I, bylo předsednictvo EHSV orgánem příslušným k přijetí takového opatření po ukončení řízení stanoveného v čl. 8 odst. 3 prvním pododstavci kodexu chování z roku 2019. 106 S ohledem na výše uvedené musí být argument žalobce, podle něhož mu předsednictvo EHSV uložilo sankci v rozporu se zásadami zákazu retroaktivity, právní jistoty a legality trestů, zamítnut a třetí žalobní důvod musí být proto zamítnut jako neopodstatněný. 1. K prvnímu žalobnímu důvodu, vycházejícímu z porušení práva na obhajobu, práva na řádnou správu a práva být vyslechnut, jakož i zásady proporcionality 107 Na podporu tohoto žalobního důvodu žalobce v podstatě tvrdí, že EHSV porušil jeho právo na obhajobu. 108 V tomto ohledu žalobce nejprve tvrdí, že neměl přiměřenou lhůtu k tomu, aby se seznámil se zprávou úřadu OLAF a připravil svou obhajobu. Podle něj přitom nelze vyloučit, že by napadené rozhodnutí mělo jiný obsah, pokud by takovou lhůtu měl k dispozici. 109 Dále má žalobce za to, že jeho právo na obhajobu bylo porušeno, neboť nemohl účinně předložit své připomínky před přijetím napadeného rozhodnutí, jelikož mu nebyl poskytnut úplný přístup k jeho spisu, zejména k právnímu posouzení skutkového stavu uvedenému ve zprávě úřadu OLAF a přepisům výslechů svědků a oznamovatelů přiložených k této zprávě. Ve svém vyjádření k důvěrnému znění příloh zprávy úřadu OLAF, které EHSV předložil v odpovědi na důkazní opatření, advokáti žalobce v podstatě tvrdili, že obsah některých svědeckých výpovědí, které shromáždil OLAF v průběhu vyšetřování, nebyl uveden v nedůvěrném znění zprávy úřadu OLAF, ke kterému měl žalobce přístup, takže bylo porušeno jeho právo být účinně vyslechnut. 110 EHSV konečně porušil zásadu proporcionality tím, že si nevybral nezbytné nástroje k přiměřenému zavedení své politiky „nulové tolerance“ týkající se zákazu a předcházení obtěžování na pracovišti, na kterou se odkazuje v napadeném rozhodnutí. EHSV se tak naopak snažil o to, aby zabránil jakémukoliv kontradiktornímu řízení před uložením předčasného ukončení funkcí žalobce. 111 EHSV s touto argumentací nesouhlasí. 112 Úvodem je třeba připomenout, že podle zásady dodržování práva na obhajobu musí být osobám, jimž jsou určena rozhodnutí významně ovlivňující jejich zájmy, umožněno užitečně vyjádřit své stanovisko ke skutečnostem, na kterých správní orgán zamýšlí založit své rozhodnutí (viz rozsudek ze dne 5. října 2016, ECDC v. CJ, T‐395/15 P, nezveřejněný, EU:T:2016:598, bod 55 a citovaná judikatura). 113 V tomto ohledu zejména z judikatury vyplývá, že žalobce byl oprávněn, aby mohl užitečně předložit své připomínky předsednictvu EHSV před tím, než toto předsednictvo přijalo rozhodnutí, si vyžádat přinejmenším shrnutí prohlášení různých osob konzultovaných v průběhu vyšetřování, v rozsahu, v němž OLAF tato prohlášení použil ve své zprávě za účelem předložení doporučení předsedovi EHSV a předsednictvo na nich založilo sporné opatření, přičemž oznámení tohoto shrnutí mělo být provedeno případně v souladu se zásadou důvěrnosti (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 4. dubna 2019, OZ v. EIB, C‐558/17 P, EU:C:2019:289, bod 57, ze dne 25. června 2020, HF v. Parlament, C‐570/18 P, EU:C:2020:490, bod 60 a ze dne 25. června 2020, SATCEN v. KF, C‐14/19 P, EU:C:2020:492, bod 121). 114 Za účelem zajištění důvěrnosti svědeckých výpovědí a dosažení cílů, které tato důvěrnost zajišťuje, při současném zaručení, aby žalobce byl před přijetím rozhodnutí nepříznivě zasahujícím do jejího právního postavení účinně vyslechnut, Soudní dvůr rozhodl, že lze použít určité techniky, jako je anonymita, či dokonce zpřístupnění podstaty svědeckých výpovědí ve formě shrnutí nebo zakrytí některých částí obsahu těchto výpovědí (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 4. dubna 2019, OZ v. EIB, C‐558/17 P, EU:C:2019:289, bod 59 a ze dne 25. června 2020, HF v. Parlament, C‐570/18 P, EU:C:2020:490, bod 66). 115 Konečně, aby žalobce užitečně vyjádřil své stanovisko ke skutečnostem, na kterých zamýšlelo předsednictvo EHSV založit své rozhodnutí, měl mít k dispozici dostatečnou lhůtu (viz rozsudek ze dne 18. prosince 2008, Sopropé, C‐349/07, EU:C:2008:746, bod 37 a citovaná judikatura). 116 V projednávaném případě je nesporné, že žalobce měl přístup pouze k nedůvěrnému znění zprávy úřadu OLAF, která neměla přílohu, což EHSV odůvodnil nutností chránit totožnost oznamovatelů a důvěrnou povahou shromážděných svědeckých výpovědí. 117 Úvodem je třeba odmítnout argument EHSV, podle něhož musí být první žalobní důvod zamítnut z důvodu, že i předsednictvo EHSV mělo přístup pouze k tomuto nedůvěrnému znění zprávy úřadu OLAF, tedy aniž se před přijetím napadeného rozhodnutí mohlo seznámit zejména s přepisy výslechů svědků a oznamovatelů. 118 Tento argument není skutkově podložen. V souladu s čl. 4 odst. 1 druhým pododstavcem písm. a) jednacího řádu je totiž předseda EHSV členem předsednictva a toto předsednictvo sdělením ze dne 16. ledna 2020 skutečně obdrželo důvěrné znění zprávy úřadu OLAF, včetně příloh k této zprávě, což EHSV na jednání připustil. 119 Nicméně skutečnost, že člen předsednictva EHSV měl přístup k důvěrnému znění zprávy úřadu OLAF, nepředstavuje porušení práva žalobce na obhajobu. Dodržení této zásady, která zahrnuje právo být vyslechnut, totiž znamená, že při dodržení případných požadavků na důvěrnost má osoba obviněná z obtěžování před přijetím rozhodnutí nepříznivě zasahujícího do jejího právního postavení možnost užitečným a účinným způsobem vyjádřit své stanovisko (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 25. června 2020, SATCEN v. KF, C‐14/19 P, EU:C:2020:492, body 116 a 117). 120 EHSV v tomto ohledu tvrdí, že žalobce měl dostatečný přístup ke zprávě úřadu OLAF, neboť na rozdíl od skutečností, které vedly k vydání rozsudků ze dne 4. dubna 2019, OZ v. EIB (C‐558/17 P, EU:C:2019:289), ze dne 25. června 2020, HF v. Parlament (C‐570/18 P, EU:C:2020:490) a ze dne 25. června 2020, SATCEN v. KF (C‐14/19 P, EU:C:2020:492), nedůvěrné znění zprávy úřadu OLAF obsahuje shrnutí, které zveřejňuje podstatu svědeckých výpovědí shromážděných tímto úřadem během vyšetřování, takže právo žalobce na obhajobu bylo přiměřeně chráněno. 121 S ohledem na tuto argumentaci je třeba přezkoumat, zda nedůvěrné znění zprávy úřadu OLAF obsahuje shrnutí svědeckých výpovědí shromážděných během vyšetřování, a poté případně určit, zda toto shrnutí odráží podstatu výpovědí, které shromáždil OLAF, a konečně přezkoumat, zda žalobce měl dostatečnou lhůtou pro přípravu své obhajoby a předložení svých připomínek. – K přítomnosti shrnutí poskytnutých výpovědí svědků a oznamovatelů v nedůvěrném znění zprávy úřadu OLAF 122 V tomto ohledu je třeba nejprve konstatovat, že nedůvěrné znění zprávy úřadu OLAF má 30 stran. V bodě 2.2 své zprávy nazvaném „Shromážděné důkazy“ OLAF uvedl, že „seskupil výpovědi svědků, které jsou podobné, přičemž se snažil co nejvíce zopakovat přesná slova použitá zaměstnanci sekretariátu“, aby chránil důvěrnost shromážděných výpovědí. Kromě toho, pokud jde o zaměstnance, kteří nevyjádřili přání, aby jejich totožnost byla utajena, nebo těch, u kterých měl OLAF za to, že nepodléhají přímo hierarchické pravomoci žalobce, je jejich totožnost uvedena ve zprávě a tato totožnost nebyla zakryta v nedůvěrném znění zprávy úřadu OLAF, která byla žalobci předána. 123 Nedůvěrné znění zprávy úřadu OLAF tak obsahuje podrobné shrnutí každého z jednání vytýkaných žalobci, které je doloženo odkazy na konkrétní události, zejména s ohledem na A, B a C, které jsou jmenovitě citovány v nedůvěrném znění zprávy úřadu OLAF, jakož i zaměstnanců sekretariátu skupiny I. OLAF rovněž popsal účinky, které tato jednání měla podle vyslechnutých svědků na zdraví těchto osob. 124 Kromě toho u každého jednání vytýkaného žalobci obsahuje zpráva jak přímé odkazy na prohlášení vyslechnutých osob ve formě citací v uvozovkách, tak i nepřímé důkazy, ve formě anonymizovaných přeformulování těchto prohlášení. OLAF rovněž uvedl, zda obvinění vznesená proti žalobci jsou potvrzena svědky, a případně upřesnil počet svědků a jejich postavení. Pokud tvrzení nebylo podloženo žádnou svědeckou výpovědí, OLAF to rovněž uvedl. 125 Z výše uvedeného vyplývá, že nedůvěrné znění zprávy úřadu OLAF obsahuje shrnutí výpovědí vyslechnutých svědků a oznamovatelů. Za těchto podmínek má existence takového shrnutí ve smyslu judikatury citované v bodě 114 výše za následek, že nelze automaticky dospět k závěru, že neposkytnutí příloh zprávy úřadu OLAF představuje vadu, která by nevyhnutelně ovlivnila legalitu sporného opatření. Je totiž třeba nejprve přezkoumat, zda toto shrnutí odráží podstatu svědeckých výpovědí, které OLAF shromáždil. – K otázce, zda toto shrnutí odráží podstatu výpovědí vyslechnutých svědků a oznamovatelů 126 Ve svém vyjádření k důvěrnému znění příloh zprávy úřadu OLAF žalobce uvedl několik skutečností, které podle něj nejsou uvedeny v nedůvěrném znění zprávy úřadu OLAF, která mu byla poskytnuta, aby mohl před přijetím napadeného rozhodnutí uplatnit své právo na obhajobu. Žalobce dospívá k závěru, že EHSV porušil jeho právo na obhajobu tím, že mu před přijetím napadeného rozhodnutí poskytl pouze nedůvěrné znění zprávy úřadu OLAF, která neobsahuje přílohu. 127 Žalobce zaprvé tvrdí, že až poté, co se seznámil s obsahem shromážděných svědeckých výpovědí, mohl pochopit přesný rozsah některých otázek, které mu byly položeny při jeho výslechu ze strany OLAF. Kdyby se přitom žalobce mohl seznámit s těmito výpověďmi, které zmiňují někdy starší události, mohl lépe zajistit svou obhajobu. Žalobce například odkazuje na otázku, která se týká události, která se odehrála v jeho kanceláři za přítomnosti dvou svědků, na kterou nemohl odpovědět, neboť mu nebyla odhalena totožnost těchto svědků. 128 Je však třeba konstatovat, že tato argumentace se netýká otázky, zda EHSV porušil právo žalobce na obhajobu, a zejména zda shrnutí obsažené v nedůvěrném znění zprávy úřadu OLAF, kterou vypracoval EHSV ve spolupráci s OLAF, odráží podstatu svědeckých výpovědí shromážděných v průběhu vyšetřování. 129 V každém případě stačí připomenout, že v průběhu vyšetřování právní rámec použitelný na OLAF v zásadě vylučuje právo dotčené osoby na přístup ke spisu OLAF. Pouze v případě, že orgán, kterému je určena závěrečná zpráva, zamýšlí přijmout akt nepříznivě zasahující do právního postavení dotčené osoby, musí tento orgán v souladu s procesními pravidly, která se na něj vztahují, poskytnout přístup k závěrečné zprávě úřadu OLAF, aby tato osoba mohla uplatnit své právo na obhajobu (rozsudek ze dne 28. listopadu 2018, Le Pen v. Parlament, T‐161/17, nezveřejněný, EU:T:2018:848, bod 67). 130 Když byl tedy žalobce vyslýchán OLAF, nemusel být informován o výpovědích svědků a oznamovatelů, aby odpověděl na otázky vyšetřovatelů. 131 Tribunál mimoto konstatuje, že otázky položené žalobci při jeho výslechu byly dostatečně přesné a žalobce byl schopen na ně bez obtíží odpovědět. Skutečnost, že žalobce v odpovědi na některé otázky uvedl, že si nepamatuje nebo na ně nemůže odpovědět, aniž by měl k dispozici více informací, tento závěr nevyvrací. 132 Pokud jde totiž o jednu z podotázek otázky č. 12, na kterou žalobce odpověděl, že není schopen identifikovat událost, o kterou se jednalo, aniž znal totožnost přítomných osob, je třeba poznamenat, že nicméně dodal, že podle něj k takové události nikdy nedošlo. 133 Za těchto podmínek musí být argumentace vycházející z údajné nepřesnosti otázek položených žalobci vyšetřovateli OLAF s ohledem na podrobný obsah shromážděných výpovědí zamítnuta. 134 Zadruhé žalobce poznamenává, že několik svědků zmínilo existenci zprávy vypracované ze strany E, člena skupiny I, týkající se obtíží a obav, se kterými se setkali zaměstnanci sekretariátu skupiny I ve vztahu k A, což nebylo uvedeno v nedůvěrném znění zprávy úřadu OLAF. Tato zpráva přitom mohla poskytnout jiné vysvětlení ohledně verze skutkového stavu, kterou předložil A. 135 Ze spisu, zejména ze zápisu z výslechu žalobce, však vyplývá, že tuto zprávu žalobce znal, a že mu tedy nic nebránilo v tom, aby ji případně v průběhu vypracování napadeného rozhodnutí zmínil, aby uvedl do kontextu nebo upřesnil jednání, která mu byla vytýkána ve vztahu k A. Existence této zprávy byla ostatně výslovně zmíněna před poradním výborem, což vedlo k vyloučení člena skupiny I zasedajícího v uvedeném výboru, který vypracoval tuto zprávu. 136 Argumentace vycházející z neexistence odkazu na tuto zprávu v nedůvěrném znění zprávy úřadu OLAF tedy nemůže prokázat porušení práva žalobce na obhajobu. 137 Zatřetí žalobce uvádí, že jeden ze svědků byl sankcionován za to, že proti němu v minulosti vznesl falešná obvinění, což připomenul jiný svědek. Tato skutečnost však není uvedena v nedůvěrném znění zprávy úřadu OLAF. 138 Nicméně, jak EHSV správně uvádí, tato skutečnost je výslovně uvedena v nedůvěrném znění zprávy úřadu OLAF v bodě 1.4 nazvaném „Podobnosti s věcí týkající se bývalého vedoucího sekretariátu“. Nic tedy žalobci nebránilo v tom, aby v tomto ohledu předložil své připomínky před přijetím napadeného rozhodnutí. 139 Začtvrté žalobce vysvětluje, že někteří svědci prohlásili, že měli problémy s A. Zejména několik svědků uvedlo konfliktní vztah s posledně uvedenou osobou, což ovlivnilo řádné fungování oddělení. Navíc dva svědci tvrdili, že chování A bylo vůči nim agresivní a jeden svědek dodal, že žalobce by neměl být považován za jediného odpovědného za celou tuto situaci. Podle žalobce přitom ani jména svědků ani žádný odkaz na jejich výpovědi nejsou

cs

caselaw

EU

uvedeny v nedůvěrném znění zprávy úřadu OLAF, ke které měl přístup, ačkoli tyto skutečnosti umožňují uvést do kontextu a upřesnit závěry OLAF. 140 Ze spisu nicméně vyplývá, že potíže některých zaměstnanců sekretariátu skupiny Is A byly nejen žalobci známy, ale kromě toho jsou výslovně uvedeny ve shrnutí uvedeném v nedůvěrném znění zprávy úřadu OLAF. 141 Při výslechu vedeném ze strany OLAF a ve svých písemných připomínkách ke skutečnostem, které se ho týkají, totiž žalobce již tvrdil, že někteří zaměstnanci si stěžovali na A a že to podle něj ovlivnilo řádné fungování sekretariátu. 142 Kromě toho je v nedůvěrném znění zprávy úřadu OLAF uvedeno zejména následující: „Během výslechů vedených OLAF vyjádřilo nejméně šest zaměstnanců sekretariátu své stanovisko, podle něhož A měla potíže s prokazováním svých schopností a kapacity požadovaných pro její pracovní místo. Nejméně tři zaměstnanci sekretariátu oznámili, že se kvůli nejasné situaci setkali s obtížemi při určení vhodné kontaktní osoby (vedoucí sekretariátu nebo zástupce vedoucího). Zaměstnanci rovněž uvedli, že se A vůči nim rovněž chovala agresivně. Jeden ze zaměstnanců prohlásil, že posledně uvedení očekávali spíše vedoucího oddělení, který by zvládl tlak vyvolaný [žalobcem] a který by je obhajoval. V tomto smyslu A zaměstnance zklamala.“ 143 Je tedy třeba mít za to, že podstata shromážděných výpovědí se nachází v nedůvěrném znění zprávy úřadu OLAF. Nelze tedy EHSV platně vytýkat, že v tomto bodě porušil právo žalobce na obhajobu. 144 Zapáté žalobce tvrdí, že z nedůvěrného znění zprávy úřadu OLAF vyplývá, že vyšetřování se týkalo i dalších dvou osob. Kdyby však o tom předsednictvo EHSV vědělo, mohlo posoudit jejich jednotlivé úlohy ve vytýkaných skutečnostech, zejména ve vztahu k B. Stejně tak by na ně žalobce mohl odkázat, aby uvedl do kontextu obvinění, která byla proti němu vznesena. 145 Z dopisu ze dne 3. června 2020, kterým bylo předsednictvo EHSV vyzváno, aby přijalo rozhodnutí o případu žalobce, však vyplývá, že předseda EHSV rovněž předal předsednictvu zprávu generálního ředitele OLAF ze dne 16. ledna 2020, ve které se nachází totožnost dvou dalších osob dotčených vyšetřováním OLAF. 146 Kromě toho je třeba konstatovat, že nedůvěrné znění zprávy úřadu OLAF opakovaně poukazuje na podstatu vyjádření několika svědků týkajících se úlohy, kterou měly další dvě osoby, kterých se vyšetřování OLAF týkalo. Žalobce tedy mohl v průběhu vypracování napadeného rozhodnutí předložit své případné připomínky k těmto skutečnostem. 147 Zašesté žalobce tvrdí, že svědkyně prohlásila, že nikdy nebyla svědkem nevhodného chování z jeho strany. Tato skutečnost však není uvedena v nedůvěrném znění zprávy úřadu OLAF. 148 Je však nutno konstatovat, že svědectví dotčené svědkyně je více diferencované. 149 Na otázku, zda byla svědkem situací, v nichž se žalobce nevhodně choval vůči zaměstnancům sekretariátu skupiny I, nebo zda měl žalobce ve zvyku kritizovat zaměstnance, tato svědkyně odpověděla, že o tom nemá informace. 150 Tato svědkyně však rovněž prohlásila, že podle jejího názoru jedním z aspektů „osobnosti žalobce je, že je autoritářský a že má velké ego“ a že „příliš nepociťovala nepříjemnou povahu [žalobce], protože mezi [nimi] byl G“. Tato svědkyně rovněž dodala, že „slyšela o tom, že [žalobce] křičel na zaměstnance ve své kanceláři, ale [že] [ona sama] se s tím nikdy nesetkala“. Konečně, pokud jde o otázku, zda kvalifikuje chování žalobce vůči zaměstnancům jako obtěžování, tato svědkyně prohlásila, že „nikdy takové jednání ze strany [žalobce] nezažila“, ale že si může „představit, že některé osoby mohly tento druh chování samy vyvolat“, a že „[vzhledem] k výbušné povaze [žalobce], to v něm [mohlo] ‚začít vřít‘ velmi snadno“. 151 Kromě toho tato svědkyně poukázala na situaci tří kolegů, kteří se ve svých vztazích s žalobcem setkali s obtížemi. Konečně tato svědkyně dospěla k závěru, že „[žalobce] je složitá osobnost“, že „možná se nechtěl chovat špatně, ale [že] jeho reakce [mohly] být snadno vnímány jako obtěžování“, že „[t]o závisí rovněž na citlivosti druhé osoby“, že „[v]šichni kolegové ze sekretariátu si na něho stěžovali“ a že „pokud by spolu nedrželi a nebyli solidární, mohli se zhroutit“. 152 Z toho vyplývá, že tvrzení, podle kterého tato svědkyně prohlásila, že nikdy nebyla svědkem nevhodného chování žalobce, je neúplné a neodráží podstatu této svědecké výpovědi. 153 Zasedmé žalobce tvrdí, že několik výpovědí potvrzuje, že generální tajemník EHSV nepřijal žádné opatření, aby včas napravil obtíže, se kterými se setkali někteří zaměstnanci sekretariátu skupiny I. Konkrétně žalobce odkazuje na rozhodnutí generálního tajemníka EHSV jmenovat A úředníkem po skončení zkušební doby i přes návrh žalobce takto neučinit, což přispělo ke zhoršení existujícího napětí v rámci sekretariátu skupiny I. Nedůvěrné znění zprávy úřadu OLAF ukazuje žalobce jako jediného odpovědného za tuto situaci, aniž by zohlednilo odpovědnost OOUPS. 154 Stejně jako EHSV Tribunál uvádí, že toto tvrzení je v rozporu s prohlášením žalobce učiněným při jeho výslechu provedeným OLAF, podle kterého „si nepřál propustit A“ a „ve spolupráci s H bylo rozhodnuto o vydání kladného stanoviska o zkušební době“. 155 V každém případě zejména z jeho vyjádření k poznámce ke skutkovému stavu ze dne 4. prosince 2019 vyplývá, že žalobce již tvrdil, že rozhodnutí generálního tajemníka EHSV jmenovat A podle něj přispělo ke zhoršení napětí v rámci oddělení. Navíc skutečnost, že generální tajemník EHSV vykonává funkce OOUPS pro zaměstnance sekretariátu skupiny I, není novou skutečností, s níž se žalobce mohl seznámit až na základě důvěrného znění příloh zprávy úřadu OLAF. 156 EHSV tudíž nelze vytýkat, že v tomto bodě porušil právo žalobce na obhajobu. 157 Zaosmé má žalobce za to, že skrytí údajů týkajících se právního rámce, jehož je zpráva úřadu OLAF součástí, mu zabránilo uplatnit své připomínky k právnímu základu použitému pro kvalifikaci jeho jednání jako psychického obtěžování. Tento argument je v souladu s argumentací rozvinutou v žalobě a replice týkající se skrytí právního posouzení skutkového stavu provedeného ze strany OLAF, které podle něj není odůvodněné a bránilo mu ve výkonu jeho práva na obhajobu. 158 Pokud jde o právní rámec, je třeba konstatovat, stejně jako EHSV, že je popsán zejména v poznámce ke skutkovému stavu, která byla žalobci sdělena dne 4. prosince 2019. 159 Pokud jde o skrytí právního posouzení skutkového stavu provedeného ze strany OLAF v nedůvěrném znění zprávy úřadu OLAF, je třeba konstatovat, že nemá dopad na legalitu napadeného rozhodnutí. 160 Je totiž třeba poznamenat, že cílem řízení vedeného EHSV proti žalobci bylo určit, zda činy a jednání vytýkané žalobci, jak je identifikoval OLAF na základě jeho vyšetřování, odůvodňovaly přijetí opatření na základě čl. 8 odst. 3 prvního pododstavce kodexu chování z roku 2019. Podle čl. 11 odst. 4 nařízení č. 883/2013 takový přezkum spadá výlučně do pravomoci EHSV, a nezávisí tedy na právním posouzení skutkového stavu, které provedl OLAF. EHSV si tak musel vytvořit vlastní právní posouzení skutkového stavu zjištěného během vyšetřování, aby posoudil vhodnost přijetí opatření vůči žalobci. 161 Neoznámení právního posouzení skutkového stavu ze strany OLAF tudíž nemůže prokázat porušení práva žalobce na obhajobu. 162 Konečně zadeváté, aniž by vznesl námitku protiprávnosti podle článku 103 jednacího řádu, žalobce nicméně tvrdí, že jelikož mu důvěrné znění příloh zprávy úřadu OLAF nemohlo být oznámeno v souladu se závazky důvěrnosti přijatými jeho advokáty, jejich připomínky jsou minimální a v každém případě nemohou nahradit připomínky, které by mohl předložit, kdyby měl sám přístup k uvedeným přílohám. 163 V tomto ohledu je třeba uvést, že v zájmu zajištění dodržení zásady kontradiktornosti, čl. 103 odst. 3 jednacího řádu výslovně stanoví možnost, kterou Tribunál v projednávané věci využil, a to sdělit hlavnímu účastníku řízení určité informace nebo písemnosti, které jsou relevantní pro výsledek sporu a mají důvěrnou povahu tím, že jejich zpřístupnění podmiňuje přijetím zvláštních závazků. Kromě toho z bodu 191 prováděcích předpisů k jednacímu řádu vyplývá, že takový závazek může spočívat v tom, že se zástupci účastníka řízení zavážou, že nesdělí tyto informace nebo písemnosti svému zmocniteli nebo třetí osobě. 164 Organizačním procesním opatřením ze dne 7. dubna 2021 Tribunál nejprve vyzval advokáty žalobce, aby v důvěrném znění příloh zprávy úřadu OLAF přesně identifikovali případné skutečnosti, jejichž podstata se podle nich nenachází ve shrnutí zjištěných skutečností a shromážděných důkazů, které se nachází v nedůvěrném znění zprávy úřadu OLAF. 165 Z výše uvedeného vyplývá, že advokáti žalobce neuvedli žádnou skutečnost v důvěrném znění příloh zprávy úřadu OLAF, jejíž podstata by se již nenacházela v nedůvěrném znění zprávy úřadu OLAF. Takový postup se mohl uskutečnit, aniž bylo žalobci poskytnuto důvěrné znění příloh zprávy úřadu OLAF. Vzhledem k tomu, že takové skutečnosti nebyly identifikovány, není tedy v žádném případě nutné přezkoumat doplňující připomínky, které mohly ovlivnit výsledek správního řízení, které by žalobce mohl předložit sám ve fázi tohoto řízení, pokud by o těchto dokumentech věděl. 166 S ohledem na výše uvedené je tedy třeba dospět k závěru, že i když EHSV neposkytl přílohy zprávy úřadu OLAF, zpřístupnil žalobci podstatu shromážděných svědeckých výpovědí ve formě shrnutí ve smyslu bodu 66 rozsudku ze dne 25. června 2020, HF v. Parlament (C‐570/18 P, EU:C:2020:490). – K otázce, zda žalobci byla poskytnuta dostatečná lhůta k předložení jeho připomínek k nedůvěrnému znění zprávy úřadu OLAF 167 V tomto ohledu ačkoliv sice žalobce obdržel nedůvěrné znění zprávy úřadu OLAF teprve dne 4. března 2020 ve 12 hodin 40 hodin, tedy jen dva dny před jeho výslechem poradním výborem, který se konal dne 6. března 2020 v 15 hodin, je třeba zaprvé poznamenat, že k tomuto datu žalobce již znal poměrně přesně skutečnosti, které mu byly vytýkány. 168 Žalobce totiž poté, co odpověděl na otázky OLAF na výslechu, během kterého byla odhalena totožnost některých osob, které se považovaly za oběti jeho jednání, obdržel dne 4. prosince 2019 poznámku ke skutkovému stavu, která stručně popisovala jednání, které mu bylo vytýkáno v rámci konkrétních událostí vůči A, B a C a obecněji ve vztahu k zaměstnancům sekretariátu skupiny I. Žalobce rovněž mohl uplatnit své připomínky k této poznámce ve lhůtě deseti pracovních dnů. 169 Okolnost uváděná žalobcem na jednání, že tato poznámka neobsahovala žádné tvrzení týkající se jeho chování vůči D, bývalému členovi EHSV, je v projednávaném případě irelevantní. Dopisem ze dne 18. října 2019 byl totiž žalobce informován o tom, že se vyšetřování zahájené proti němu týká tvrzení týkajících se jeho jednání zejména vůči členům EHSV, a na výslechu OLAF byl vyzván, aby se vyjádřil k tvrzením o jeho jednání vůči D. Kromě toho z výše uvedeného vyplývá, že cílem sporného opatření je ochrana zaměstnanců sekretariátu skupiny I a zajištění řádného fungování této služby. Z tohoto důvodu okolnost, i kdyby byla prokázána, že žalobce nemohl uplatnit své připomínky před přijetím zprávy úřadu OLAF k jednání, které mu bylo vytýkáno vůči bývalému členovi EHSV, který tedy není členem sekretariátu skupiny I, nemůže prokázat, že sporné opatření bylo přijato v rozporu s jeho právem na obhajobu. Konečně je každopádně třeba mít z důvodů uvedených níže za to, že žalobci byla před přijetím napadeného rozhodnutí poskytnuta dostatečná lhůta k tomu, aby mohl uplatnit své případné připomínky k veškerému jednání, které mu bylo vytýkáno ve zprávě úřadu OLAF. 170 Zadruhé je totiž třeba uvést, že poradní výbor předal svá doporučení předsedovi EHSV teprve 28. dubna 2020 a že napadené rozhodnutí bylo přijato až 9. června 2020, tedy více než tři měsíce po předání nedůvěrného znění zprávy úřadu OLAF žalobci. 171 V tomto ohledu, i když ze spisu nevyplývá, že poradní výbor výslovně vyzval žalobce, aby předložil písemné připomínky za účelem doplnění jeho prohlášení z prvního výslechu konaného dne 6. března 2020, v návaznosti na zrušení druhého výslechu stanoveného na den 17. března 2020, nic žalobci nebránilo, aby předložil uvedenému výboru písemně všechny skutečnosti, které považoval za relevantní pro potřeby své obhajoby. 172 Zatřetí dne 12. května 2020 vyzval předseda EHSV žalobce, aby případně předložil připomínky k doporučením poradního výboru. Dne 2. června 2020 žalobce předložil své písemné připomínky k těmto doporučením. 173 Žalobce ve svých písemných připomínkách ze dne 2. června 2020 k uvedeným doporučením, a i když od předání nedůvěrného znění zprávy úřadu OLAF ze dne 4. března 2020 uplynulo téměř tři měsíce, nepředložil žádný argument týkající se obsahu této zprávy, a zejména uváděných skutečností, které mu byly vytýkány. 174 Z toho vyplývá, že od 4. března 2020, tj. dne, kdy žalobce obdržel nedůvěrné znění zprávy úřadu OLAF, do 9. června 2020, tj. dne, kdy bylo napadené rozhodnutí přijato, byl žalobce dvakrát vyslechnut ohledně obsahu této zprávy a měl v tomto období k dispozici dostatečnou lhůtu k tomu, aby se s uvedenou zprávou mohl řádně seznámit, vyjádřit se k ní a připravit si svou obhajobu. 175 Konečně výtka vycházející z údajného porušení zásady proporcionality není podložena žádným argumentem, jelikož žalobce pouze obecně a abstraktně zpochybnil „vhodnost a nezbytnost obsahu napadeného rozhodnutí“, aniž uvedl argumenty umožňující Tribunálu posoudit opodstatněnost tohoto tvrzení. Tato výtka tedy musí být zamítnuta. 176 S ohledem na výše uvedené je třeba dospět k závěru, že sporné opatření nebylo přijato v rozporu s právem žalobce na obhajobu. 177 První žalobní důvod musí být tedy zamítnut jako neopodstatněný. K druhému žalobnímu důvodu, vycházejícímu z porušení zásady presumpce neviny a nestrannosti 178 Žalobce EHSV vytýká, že v napadeném rozhodnutí konstatoval, že porušil ustanovení Listiny, jednací řád EHSV a kodex chování z roku 2019. 179 Podle žalobce zásada presumpce neviny, uvedená zejména v článku 48 Listiny, vyžaduje, aby členové předsednictva EHSV předem nevycházeli z předpokladu, že se dopustil činů, které mu OLAF vytýká. EHSV však tím, že neprovedl vlastní vyšetřování po ukončení vyšetřování OLAF, nepřezkoumal okolnosti údajného protiprávního jednání ani nevyvodil své vlastní závěry ohledně jeho jednání. 180 Poradní výbor porušil rovněž tuto zásadu. Tento poradní orgán totiž překročil svou pravomoc poskytovat stanoviska, když ve svých doporučeních oznámil předsedovi EHSV, že se žalobce dopustil obtěžování, aniž jej vyslechl. 181 Kromě toho byla porušena zásada nestrannosti, jelikož se dva členové zastupující skupinu I v poradním výboru neúčastnili porad týkajících se žalobce. Vzhledem k tomu, že poradní výbor tyto členy nenahradil, nebyl nestranný, což ovlivnilo obsah vydaných doporučení, jakož i obsah napadeného rozhodnutí, jelikož předsednictvo EHSV pouze schválilo tato doporučení. 182 Konečně, předseda EHSV objektivně nesplnil svou povinnost nestrannosti tím, že dal útvarům EHSV pokyn, aby neprováděly vyšetřování ohledně týchž skutků, což znamenalo potvrzení viny žalobce. 183 EHSV s touto argumentací nesouhlasí. – K první výtce vycházející z porušení zásady presumpce neviny 184 Úvodem je třeba připomenout, že zásada presumpce neviny zakotvená v čl. 6 odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod podepsané v Římě dne 4. listopadu 1950 a v čl. 48 odst. 1 Listiny představuje základní právo, které přiznává jednotlivcům práva, jejichž dodržování unijní soud zaručuje (rozsudek ze dne 4. října 2006, Tillack v. Komise, T‐193/04, EU:T:2006:292, bod 121). Podle těchto ustanovení dodržování presumpce neviny vyžaduje, aby každý, kdo je obviněn z protiprávního jednání, byl považován za nevinného, dokud jeho vina nebyla prokázána zákonným způsobem [rozsudek ze dne 3. července 2019, PT v. EIB, T‐573/16, EU:T:2019:481, bod 360 (nezveřejněný)]. 185 Z výše uvedeného však vyplývá, že cílem sporného opatření není vytýkat žalobci porušení pravidel kodexu chování a že toto opatření nepředstavuje sankci. Přijetí tohoto opatření nemá vliv na případné zavinění žalobce s ohledem na ustanovení vnitrostátního práva. První výtka druhého důvodu žalobního důvodu tedy musí být zamítnuta jako irelevantní (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 14. dubna 2021, RQ v. Komise, T‐29/17 RENV, nezveřejněný, EU:T:2021:188, bod 114 a citovaná judikatura). 186 V každém případě je třeba připomenout, že sporné opatření bylo přijato na základě dvou odlišných řízení, a to vyšetřování OLAF, jehož cílem bylo zjištění skutkového stavu, po němž EHSV posoudil případná opatření, která je třeba přijmout s ohledem na skutečnosti zjištěné v průběhu vyšetřování. V rámci tohoto interního postupu EHSV z výše uvedeného vyplývá, že se žalobce seznámil s výsledky vyšetřování před tím, než předsednictvo přijalo napadené rozhodnutí, a že jeho právo na obhajobu bylo dodrženo. 187 Na rozdíl od toho, co tvrdí žalobce, jeho právo na presumpci neviny nijak neznamenalo, že EHSV byl po obdržení závěrečné zprávy povinen provést nové vyšetřování. Naopak, i když byl EHSV v souladu s čl. 11 odst. 4 nařízení č. 883/2013 povinen přijmout v návaznosti na závěrečnou zprávu opatření, která byla vzhledem k výsledkům této zprávy nezbytná, mohl nicméně určit obsah opatření, která měla být v reakci na doporučení OLAF přijata (v tomto smyslu viz usnesení ze dne 25. října 2018, UI v. Komise, T‐370/18, nezveřejněné, EU:T:2018:770, bod 13; v tomto smyslu viz rovněž obdobně rozsudek ze dne 6. dubna 2006, Camós Grau v. Komise, T‐309/03, EU:T:2006:110, bod 51). 188 Kromě toho žalobce nepředložil žádný důkaz, který by mohl prokázat, že se EHSV od začátku řízení rozhodl přijmout napadené rozhodnutí bez ohledu na vysvětlení, která poskytl (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 9. července 2002, Zavvos v. Komise, T‐21/01, EU:T:2002:177, bod 341). Po vyslechnutí žalobce se ostatně předsednictvo EHSV odchýlilo od stanoviska poradního výboru, který doporučil přijmout přísnější sankce, než jsou sankce uvedené v čl. 8 odst. 3 druhém pododstavci kodexu chování z roku 2019, a neuložil mu žádnou sankci. 189 Výtka vycházející z porušení zásady presumpce neviny tedy musí být v každém případě zamítnuta jako neopodstatněná. – K druhé výtce vycházející z porušení zásady nestrannosti 190 Bez ohledu na nepoužitelnost zásady presumpce neviny v projednávaném případě byl EHSV přesto povinen během správního řízení dodržovat základní práva Unie, mezi něž patří právo na řádnou správu zakotvené v článku 41 Listiny (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 11. července 2013, Ziegler v. Komise, C‐439/11 P, EU:C:2013:513, bod 154). 191 Podle čl. 41 odst. 1 Listiny má tedy každý právo zejména na to, aby jeho záležitosti byly orgány Unie řešeny nestranně. Tento požadavek nestrannosti zahrnuje na straně jedné subjektivní nestrannost v tom smyslu, že žádný člen dotyčného orgánu, který se věcí zabývá, nesmí být podjatý nebo osobně zaujatý, a na straně druhé objektivní nestrannost v tom smyslu, že orgán musí v tomto ohledu poskytnout dostatečné záruky pro vyloučení veškerých legitimních pochybností (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 11. července 2013, Ziegler v. Komise, C‐439/11 P, EU:C:2013:513, bod 155 a citovaná judikatura). 192 V projednávaném případě, pokud jde o údajný nedostatek objektivní nestrannosti, žalobce pouze tvrdí, že předseda EHSV měl před potvrzením jeho viny požádat o zahájení nového vyšetřování. 193 Taková argumentace však musí být odmítnuta, jelikož EHSV neměl povinnost provést nové vyšetřování před přijetím napadeného rozhodnutí. 194 Právo na řádnou správu totiž neukládalo EHSV povinnost, aby provedl takové vyšetřování, které by mělo stejný předmět jako vyšetřování, které předtím vedl OLAF. EHSV měl pouze pečlivě přezkoumat výsledky vyšetřování tohoto úřadu, které byly uvedeny v jeho zprávě, a umožnit žalobci bránit se proti obsahu uvedené zprávy a případným důsledkům pro něj, k čemuž skutečně došlo. 195 Kromě toho z prohlášení předsedy EHSV, na která žalobce odkazuje, nevyplývá žádný nedostatek nestrannosti, subjektivní ani objektivní, jelikož žalobce pouze uvedl, že v souladu s čl. 11 odst. 4 nařízení č. 883/2013 byl EHSV povinen vyhovět doporučením OLAF a informovat tento úřad o opatřeních, která jsou s tím spojena. 196 Pokud jde o údajný nedostatek subjektivní nestrannosti, žalobce pouze tvrdí, že poradní výbor nebyl nestranný, když vydal doporučení v nepřítomnosti dvou členů skupiny I, a sice E a F. Žalobce nicméně nevysvětluje, v jakém rozsahu to odhaluje postoj nebo osobní zaujatost ve smyslu judikatury citované v bodě 191 výše. 197 V každém případě stačí konstatovat, že vyloučení E odpovídalo právě snaze vyhnout se porušení nestrannosti poradního výboru, jelikož o tomto vyloučení bylo rozhodnuto z důvodu existence střetu zájmů, pokud jde o něj. Kromě toho, pokud jde o F, její nepřítomnost není přičitatelná poradnímu výboru, jelikož se z vlastního podnětu rozhodla neúčastnit se porad poradního výboru týkajících se případu žalobce. V každém případě žalobce nevysvětluje, z jakého důvodu by nepřítomnost těchto dvou členů mohla vyvolat legitimní pochybnost o nestrannosti poradního výboru, a to tím spíše, že ustanovení kodexu chování z roku 2019 nestanoví, že by oprávnění poradního výboru vydávat doporučení byla podmíněna existencí jakékoli usnášeníschopnosti. 198 Druhá výtka vznesená žalobcem, vycházející z porušení zásady nestrannosti, musí být tedy zamítnuta jako neopodstatněná, a druhý žalobní důvod musí být tedy zamítnut v plném rozsahu. Ke čtvrtému žalobnímu důvodu, vycházejícímu z porušení čl. 10 odst. 2 nařízení č. 883/2013, důvěrné povahy disciplinárních řízení a soudních informací, jakož i čl. 4 odst. 1 nařízení 2018/1725 199 Žalobce tvrdí, že zaměstnanci OLAF porušili čl. 10 odst. 2 nařízení č. 883/2013, když před výborem pro rozpočtovou kontrolu Parlamentu prohlásili, že byl shledán vinným z obtěžování, což vedlo členy tohoto výboru k závěru, že jeho vina byla prokázána ještě před tím, než poradní výbor a předsednictvo EHSV zaujaly k této otázce stanovisko. 200 Parlament kromě toho rovněž porušil „zásadu důvěrnosti“ tím, že šířil informace naznačující vinu žalobce, pokud jde o uváděné skutečnosti. Z toho vyplývá porušení důvěrné povahy disciplinárního řízení a soudního vyšetřování, které je o to závažnější, že OLAF zároveň uznal, že jednání žalobce nemělo na rozpočet Unie žádný finanční dopad. 201 Konečně, předseda EHSV rovněž porušil „zásadu důvěrnosti“ tím, že zveřejnil obsah závěrečné zprávy na schůzi předsednictva EHSV dne 21. ledna 2020. Kromě toho měl EHSV podle žalobce vyzvat Parlament, aby vynechal jeho osobní údaje v jeho některých sděleních týkajících se rozpočtu EHSV nebo skutečností, které mu byly vytýkány. 202 EHSV s touto argumentací nesouhlasí. 203 Je třeba připomenout, že v rámci žaloby na neplatnost může unijní soud zamítnout důvod nebo výtku jako irelevantní, pokud zjistí, že nemohou vést k požadovanému zrušení, i kdyby byly opodstatněné (viz rozsudek ze dne 19. listopadu 2009, Michail v. Komise, T‐50/08 P, EU:T:2009:457, bod 59 a citovaná judikatura). 204 V tomto ohledu stačí konstatovat, podobně jako EHSV, že argumenty týkající se jednání Parlamentu a prohlášení OLAF před výborem pro rozpočtovou kontrolu Parlamentu, které nejsou účastníky tohoto řízení, nemají vliv na legalitu napadeného rozhodnutí, jelikož nejsou přičitatelné EHSV, který je autorem napadeného rozhodnutí. 205 Argumenty týkající se skutečnosti, že OLAF a Parlament údajně porušily čl. 10 odst. 2 nařízení č. 883/2013 a čl. 4 odst. 1 nařízení 2018/1725 tedy musí být zamítnuty jako irelevantní. 206 Pokud jde o argument vycházející ze skutečnosti, že předseda EHSV na schůzi dne 21. ledna 2020 oznámil členům předsednictva obsah zprávy úřadu OLAF, který byl poprvé uplatněn v replice, je třeba jej zamítnout jako neopodstatněný bez ohledu na jeho přípustnost s ohledem na čl. 84 odst. 1 jednacího řádu. 207 Ačkoli byl žalobce na této schůzi přítomen, nepředložil žádnou skutečnost, která by umožnila vyvrátit vysvětlení EHSV, podle nichž předseda pouze informoval členy předsednictva o existenci zprávy úřadu OLAF a o doprovodných doporučeních tohoto úřadu, a to s jediným cílem připravit předložení věci poradnímu výboru. 208 Ze spisu kromě toho vyplývá, že ostatní členové předsednictva se nakonec seznámili s obsahem nedůvěrného znění zprávy úřadu OLAF teprve dne 3. června 2020, kdy poradní výbor předal svá doporučení předsedovi EHSV poté, co se žalobce mohl vyjádřit k obsahu této zprávy a k těmto doporučením. 209 S ohledem na výše uvedené musí být čtvrtý žalobní důvod zamítnut jako zčásti irelevantní a zčásti neopodstatněný. K návrhovým žádáním směřujícím k náhradě újmy 210 Žalobce se na základě čl. 340 druhého pododstavce SFEU domáhá, aby byla EHSV uložena povinnost zaplatit mu částku 250000 eur jako náhrada majetkové a nemajetkové újmy, kterou údajně utrpěl. 211 Nemajetková újma žalobce představuje fenomén vyloučení žalobce z jeho profesního prostředí. V tomto ohledu vystoupení ředitele OLAF před výborem pro rozpočtovou kontrolu Parlamentu dne 3. února 2020 nenapravitelně poškodil jeho čest a dobrou pověst tím, že uvedený ředitel informoval členy tohoto výboru o obsahu závěrečné zprávy bez výslechu žalobce a aniž bylo prokázáno, že obvinění vznesená proti žalobci měla finanční dopad na Unii. 212 EHSV dále tím, že zahájil disciplinární řízení proti němu bez vymezeného právního rámce a odkázal v napadeném rozhodnutí na rozhodnutí Parlamentu ze dne 13. května 2020 o udělení absolutoria v souvislosti s plněním souhrnného rozpočtu Unie na rozpočtový rok 2018 a na usnesení Parlamentu ze dne 14. května 2020, rovněž poškodil dobrou pověst a čest žalobce. 213 Skutečnost, že se nemohl vyjádřit ke skutečnostem, které se ho týkají, tak u žalobce vyvolala pocit frustrace, úzkosti a nespravedlnosti, který měl závažné dopady na jeho zdravotní stav a na jeho soukromý život a vyplývá přímo z jednání OLAF. 214 Z těchto důvodů se žalobce domáhá náhrady nemajetkové újmy, kterou předběžně odhaduje ex æquo et bono na částku 200000 eur, což je přiměřené pochybením, kterých se dopustil EHSV, Parlament a OLAF. V replice však žalobce uvedl, že ponechává na úvaze Tribunálu, pokud jde o vyčíslení částky, která má být zaplacena z titulu náhrady jeho nemajetkové újmy. 215 Majetková újma žalobce je tvořena výdaji, které vynaložil na potřeby své obhajoby od ledna 2020 a které vyčísluje na 50000 eur.

cs

caselaw

EU

Kromě toho, pokud by žaloba musela být zamítnuta, bylo by nepřijatelné, aby žalobce musel nést náhradu odměn, které vynaložil EHSV za služby externího advokáta. 216 EHSV s touto argumentací nesouhlasí. 217 V tomto ohledu z ustálené judikatury vyplývá, že vznik mimosmluvní odpovědnosti Unie je vázán na splnění souboru podmínek, kterými jsou dostatečně závažné porušení právní normy, jejímž cílem je přiznání práv jednotlivcům, skutečná existence škody a existence příčinné souvislosti mezi porušením povinnosti ze strany původce jednání a škodou způsobenou poškozeným osobám (viz rozsudek ze dne 10. září 2019, HTTS v. Rada, C‐123/18 P, EU:C:2019:694, bod 32 a citovaná judikatura; v tomto smyslu viz rovněž rozsudek ze dne 19. dubna 2012, Artegodan v. Komise, C‐221/10 P, EU:C:2012:216, bod 80). 218 Pokud tedy jedna z těchto podmínek není splněna, musí být žaloba zamítnuta v plném rozsahu, aniž by bylo nezbytné přezkoumat ostatní podmínky uvedené odpovědnosti (viz rozsudek ze dne 29. dubna 2020, Tilly-Sabco v. Rada a Komise, T‐707/18, nezveřejněný, EU:T:2020:160, bod 114 a citovaná judikatura). 219 V projednávaném případě je třeba uvést, že podle žalobce údajná újma, kterou utrpěl, vyplývá zejména z protiprávního jednání OLAF před výborem pro rozpočtovou kontrolu Parlamentu. 220 V žalobě přitom žalobce označil EHSV za jediného žalovaného. 221 V rámci projednávané žaloby je tedy přípustné, aby žalobce požadoval, aby byla EHSV uložena náhrada údajně vzniklé újmy pouze z důvodu protiprávního jednání tohoto orgánu. Za účelem získání náhrady újmy způsobené jiným orgánem musí žalobce podat návrh na náhradu škody proti orgánu, kterému je vytýkána skutečnost vedoucí ke vzniku odpovědnosti (v tomto smyslu viz usnesení ze dne 2. února 2015, Gascogne Sack Deutschland a Gascogne v. Evropská unie, T‐577/14, nezveřejněné, EU:T:2015:80, bod 23 a citovaná judikatura). 222 Pokud jde o jednání EHSV, je třeba připomenout judikaturu, podle které návrhová žádání směřující k náhradě majetkové nebo nemajetkové újmy musí být zamítnuta, pokud úzce souvisí s návrhovými žádáními směřujícími ke zrušení, která byla sama odmítnuta jako nepřípustná nebo zamítnuta jako neopodstatněná (viz rozsudek ze dne 19. prosince 2019, ZQ v. Komise, T‐647/18, nezveřejněný, EU:T:2019:884, bod 202 a citovaná judikatura). 223 Z výše uvedeného přitom vyplývá, že napadené rozhodnutí není protiprávní a že při jeho vypracování bylo dodrženo právo žalobce na obhajobu. Žalobce v každém případě nevysvětluje, z jakého důvodu samotná skutečnost, že EHSV v napadeném rozhodnutí odkázal na rozhodnutí Parlamentu ze dne 13. května 2020 o udělení absolutoria za plnění souhrnného rozpočtu Unie na rozpočtový rok 2018 a na usnesení Parlamentu ze dne 14. května 2020, představuje dostatečně závažné porušení právní normy, jejímž předmětem je přiznání práv jednotlivcům ze strany EHSV. 224 Vzhledem k tomu, že první z podmínek vzniku odpovědnosti Unie není v projednávaném případě splněna, musí být návrhová žádání směřující k náhradě újmy zamítnuta, aniž je nutné přezkoumávat ostatní podmínky vzniku uvedené odpovědnosti. 225 Žaloba musí být za těchto podmínek zamítnuta v plném rozsahu. K nákladům řízení 226 Podle čl. 134 odst. 1 jednacího řádu se účastníku řízení, který neměl úspěch ve věci, uloží náhrada nákladů řízení, pokud to účastník řízení, který měl ve věci úspěch, požadoval. Vzhledem k tomu, že EHSV požadoval náhradu nákladů řízení a žalobce neměl ve věci úspěch, je důvodné posledně uvedenému uložit náhradu nákladů řízení, včetně nákladů řízení o předběžném opatření. Z těchto důvodů TRIBUNÁL (osmý senát) rozhodl takto: 1) Žaloba se zamítá. 2) KN ponese vlastní náklady řízení a nahradí náklady řízení o předběžném opatření. Svenningsen Mac Eochaidh Pynnä Takto vyhlášeno na veřejném zasedání v Lucemburku dne 1. září 2021. Podpisy. ( *1 ) – Jednací jazyk: francouzština.

cs

caselaw

EU

30.11.2020 CS Úřední věstník Evropské unie C 414/23 Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná Oberlandesgericht Wien (Rakousko) dne 15. září 2020 – Austro-Mechana Gesellschaft zur Wahrnehmung mechanisch-musikalischer Urheberrechte Gesellschaft mbH v. Strato AG (Věc C-433/20) (2020/C 414/33) Jednací jazyk: němčina Předkládající soud Oberlandesgericht Wien Účastnice původního řízení Žalobkyně: Austro-Mechana Gesellschaft zur Wahrnehmung mechanisch-musikalischer Urheberrechte Gesellschaft mbH Žalovaná: Strato AG Předběžné otázky 1. Musí být výraz „na jakémkoliv nosiči“ v čl. 5 odst. 2 písm. b) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2001/29/ES (1) vykládán v tom smyslu, že jsou tím myšleny i servery, jež jsou v držení třetích osob, které na těchto serverech poskytují fyzickým osobám (zákazníkům) datové úložiště pro soukromé (a nikoliv přímé či nepřímé komerční) užití, které tito zákazníci používají k rozmnožování uložením („cloud computing“)? 2. V případě kladné odpovědi: Musí být ustanovení citované v otázce 1 vykládáno v tom smyslu, že musí být použito na vnitrostátní právní úpravu, podle níž má autor nárok na přiměřenou odměnu (poplatek z paměťového média), — pokud lze od díla (vysílaného v rozhlase, poskytnutého veřejnosti nebo zaznamenaného na paměťovém médiu vyrobeném ke komerčním účelům) vzhledem k jeho druhu očekávat, že bude k vlastnímu nebo soukromému užití rozmnožováno tak, že bude uloženo na „paměťovém médiu jakéhokoliv druhu, které je pro takovéto rozmnožování vhodné a v tuzemsku je komerčně uváděno na trh“, — a pokud je přitom používán způsob uložení popsaný v otázce 1? (1) Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2001/29/ES ze dne 22. května 2001 o harmonizaci určitých aspektů autorského práva a práv s ním souvisejících v informační společnosti (Úř. věst. 2001, L 167, s. 10).

cs

caselaw

EU

Věc C-341/02 Komise Evropských společenství v. Spolková republika Německo „Nesplnění povinnosti státem – Směrnice 96/71/ES – Vysílání pracovníků v rámci poskytování služeb – Podniky v odvětví stavebnictví – Minimální mzdy – Srovnání provedené mezi minimální mzdou stanovenou ustanoveními členského státu, na jehož území je pracovník vyslán, a odměnou skutečně vyplacenou zaměstnavatelem usazeným v jiném členském státě – Nezohlednění všech navýšení a příplatků vyplacených zaměstnavatelem usazeným v jiném členském státě jako složek tvořících součást minimální mzdy“ Rozsudek Soudního dvora (prvního senátu) ze dne 14. dubna 2005 Shrnutí rozsudku 1. Žaloba pro nesplnění povinnosti – Důkaz o nesplnění povinnosti – Povinnost příslušející Komisi – Domněnky – Nepřípustnost (Článek 226 ES) 2. Volný pohyb služeb – Vysílání pracovníků v rámci poskytování služeb – Směrnice 96/71 – Pracovní podmínky – Minimální mzda – Složky – Vnitrostátní právní úprava, která nezohledňuje navýšení a příplatky, které nemění vztah mezi plněním pracovníka a protihodnotou, kterou obdrží – Nepřípustnost (Směrnice Evropského parlamentu a Rady 96/71, článek 3) 1. Komisi přísluší v rámci žaloby pro nesplnění povinnosti prokázat existenci tvrzeného nesplnění povinnosti. Komise musí předložit Soudnímu dvoru skutečnosti nezbytné k tomu, aby Soudní dvůr ověřil existenci tohoto nesplnění povinnosti, přičemž nemůže vycházet z žádné domněnky. (viz bod 35) 2. Členský stát, jehož právní předpisy neuznávají navýšení a příplatky, které nemění vztah mezi plněním pracovníka a protihodnotou, kterou obdrží, vyplacené zaměstnavateli usazenými v jiných členských státech svým zaměstnancům stavebního odvětví vyslaným do tohoto členského státu, s výjimkou obecné prémie poskytnuté pracovníkům tohoto odvětví, jako složky tvořící součást minimální mzdy, neplní povinnosti, které pro něj vyplývají z článku 3 směrnice 96/71 o vysílání pracovníků v rámci poskytování služeb. (viz bod 43 a výrok) ROZSUDEK SOUDNÍHO DVORA (prvního senátu) 14. dubna 2005 (*) „Nesplnění povinnosti státem – Směrnice 96/71/ES – Vysílání pracovníků v rámci poskytování služeb – Podniky v odvětví stavebnictví – Minimální mzdy – Srovnání provedené mezi minimální mzdou stanovenou ustanoveními členského státu, na jehož území je pracovník vyslán, a odměnou skutečně vyplacenou zaměstnavatelem usazeným v jiném členském státě – Nezohlednění všech navýšení a příplatků vyplacených zaměstnavatelem usazeným v jiném členském státě jako složek tvořících součást minimální mzdy“ Ve věci C‐341/02, jejímž předmětem je žaloba pro nesplnění povinnosti na základě článku 226 ES, podaná dne 25. září 2002, Komise Evropských společenství, zastoupená J. Sackem a H. Kreppelem, jako zmocněnci, s adresou pro účely doručování v Lucemburku, žalobkyně, proti Spolkové republice Německo, zastoupené W.-D. Plessingem a A. Tiemann, jako zmocněnci, žalované, SOUDNÍ DVŮR (první senát), ve složení P. Jann, předseda senátu, A. Rosas (zpravodaj), K. Lenaerts, S. von Bahr a K. Schiemann, soudci, generální advokát: D. Ruiz-Jarabo Colomer, vedoucí soudní kanceláře: M.-F. Contet, vrchní rada, s přihlédnutím k písemné části řízení a po jednání konaném dne 29. dubna 2004, s přihlédnutím k rozhodnutí, přijatému po vyslechnutí generálního advokáta, rozhodnout věc bez stanoviska, vydává tento Rozsudek 1 Svou žalobou se Komise Evropských společenství domáhá, aby Soudní dvůr určil, že Spolková republika Německo tím, že neuznala všechna navýšení a příplatky vyplacené zaměstnavateli usazenými v jiných členských státech svým zaměstnancům odvětví stavebnictví vyslaným do Německa – s výjimkou prémie poskytnuté pracovníkům tohoto odvětví – jako složky minimální mzdy, a z tohoto důvodu nezohlednila složky mzdy, které tito zaměstnavatelé skutečně vyplatili svým vyslaným zaměstnancům, nesplnila povinnosti, které pro ni vyplývají z článku 49 ES a z článku 3 směrnice Evropského parlamentu a Rady 96/71/ES ze dne 16. prosince 1996 o vysílání pracovníků v rámci poskytování služeb (Úř. věst. 1997, L 18, s. 1; Zvl. vyd. 05/02, s. 431). 2 Spolková republika Německo navrhuje, aby Soudní dvůr žalobu zamítl a uložil Komisi náhradu nákladů řízení. Právní rámec Právní úprava Společenství 3 Dvanáctý bod odůvodnění směrnice 96/71 uvádí, že právo Společenství nevylučuje, aby členské státy uplatňovaly své právní předpisy či kolektivní smlouvy uzavřené mezi zaměstnavateli a pracovníky vůči každé osobě, která je zaměstnána, byť dočasně, na jejich území, i když je její zaměstnavatel usazen v jiném členském státě. 4 Podle čl. 1 odst. 1 směrnice 96/71, nazvaného „Oblast působnosti“: „Tato směrnice se vztahuje na podniky usazené v některém členském státě, které vysílají v rámci nadnárodního poskytování služeb [...] pracovníky na území jiného členského státu.“ 5 Článek 3 téže směrnice, nazvaný „Pracovní podmínky“, stanoví ve svých odstavcích 1 a 7: „1. Členské státy zajistí, aby podniky uvedené v čl. 1 odst. 1 zaručovaly bez ohledu na právo rozhodné pro pracovní poměr pracovníkům vyslaným na jejich území pracovní podmínky týkající se dále uvedených záležitostí, které jsou v členském státě, ve kterém je práce vykonávána, stanoveny: – právními či správními předpisy nebo – kolektivními smlouvami [...], které byly prohlášeny za všeobecně použitelné ve smyslu odstavce 8, jelikož se týkají činností uvedených v příloze: [...] c) minimální mzda, včetně sazeb za přesčasy; tento bod se nevztahuje na doplňkové podnikové systémy zaopatření v důchodu; [...] Pro účely této směrnice vymezují pojem ‚minimální mzda‘ uvedený v druhé odrážce písm. c) vnitrostátní právní předpisy nebo zvyklosti členského státu, na jehož území je pracovník vyslán. [...] 7. Odstavce 1 až 6 nebrání použití pracovních podmínek, které jsou pro pracovníka výhodnější. Zvláštní příplatky za vyslání se považují za součást minimální mzdy, pokud se nevyplácejí jako náhrada výdajů skutečně vynaložených v důsledku vyslání, například výdaje na cestovné, ubytování a stravu.“ Vnitrostátní právní úprava 6 Zákon o vysílání pracovníků (Arbeitnehmer-Entsendegesetz) ze dne 26. února 1996 (BGB1. 1996 I, s. 227), v jeho znění platném v okamžiku uplynutí lhůty stanovené v odůvodněném stanovisku (dále jen „AEntG), se vztahuje na stavební průmysl. 7 Článek 1 odst. 1 AEntG rozšiřuje uplatnitelnost některých všeobecně použitelných kolektivních smluv na zaměstnavatele usazené v zahraničí a na jejich pracovníky vyslané do Německa. Toto ustanovení zní následovně: „Právní normy vzešlé z kolektivní smlouvy v odvětví stavebního průmyslu, která byla prohlášena za všeobecně použitelnou [...], jejímž předmětem je minimální odměna, včetně odměny za přesčasy [...], se vztahují [...] rovněž na pracovní vztah mezi zaměstnavatelem usazeným v zahraničí a jeho zaměstnancem pracujícím v rámci územní oblasti působnosti této kolektivní smlouvy. [Z]aměstnavatel ve smyslu první věty musí svému zaměstnanci pracujícímu v rámci územní oblasti působnosti kolektivní smlouvy, jak je uvedena v první větě, poskytnout alespoň pracovní podmínky stanovené v uvedené kolektivní smlouvě.“ 8 Seznam kolektivních smluv uplatnitelných v jednotlivých případech je v souladu s AEntG uveden ve vademeku ohledně vysílání pracovníků k zaměstnavatelům usazeným v zahraničí (Merkblatt für Arbeitgeber mit Sitz im Ausland zum Arbeitnehmer‐Entsendegesetz, dále jen „vademekum“). 9 Článek 2 kolektivní smlouvy upravující minimální mzdu ve stavebním odvětví na území Spolkové republiky Německo (Tarifvertrag zur Regelung eines Mindestlohnes im Baugewerbe im Gebiet der Bundesrepublik Deutschland) ze dne 26. května 1999 (dále jen „kolektivní smlouva o minimální mzdě“) stanoví, že se minimální mzda skládá z hodinové mzdy upravené touto smlouvou a prémie poskytnuté pracovníkům odvětví stavebnictví, které tvoří dohromady celkovou hodinovou smluvní mzdu. Ustanovení této smlouvy byla prohlášena za všeobecně použitelná nařízením o pracovních podmínkách povinně uplatnitelných ve stavebním odvětví (Verordnung über zwingende Arbeitsbedingungen im Baugewerbe) ze dne 25. srpna 1999 (BGB1. 1999 I, s. 1894). 10 Pro období od 1. září 2000 do 31. srpna 2002 byla platnou kolektivní smlouvou o minimální mzdě kolektivní smlouva ze dne 2. června 2000, která byla prohlášena za všeobecně použitelnou dne 17. srpna 2000. 11 Pravidla týkající se dovolených, odměny vyplácené v době dovolených, režimů fondů placených dovolených a dodatečných prémií zejména za namáhavé a obtížné práce a přesčasy byla stanovena jinými kolektivními smlouvami, které byly prohlášeny za všeobecně použitelné. 12 Příloha 4 vademeka, ve svém znění uplatnitelném v okamžiku uplynutí lhůty stanovené v odůvodněném stanovisku, uvádí, že navýšení a příplatky vyplacené zaměstnavatelem, s výjimkou obecné prémie poskytnuté pracovníkům stavebního odvětví, se nepovažují za složky tvořící součást minimální mzdy. Tato příloha upřesňuje, že tyto posledně jmenované příplatky zahrnují zvláště navýšení za přesčasy, za práci v noci, za práci v neděli nebo ve svátky a rovněž cestovní prémie a prémie za namáhavou a obtížnou práci. Postup před zahájením soudního řízení 13 Po podání stížnosti Komise došla k závěru, že postup uplatněný v Německu, který spočívá v tom, že neuznává všechna navýšení a příplatky vyplacené zaměstnavateli usazenými v jiných členských státech svým zaměstnancům odvětví stavebnictví vyslaným do Spolkové republiky Německo jako složky tvořící součást minimální mzdy, je neslučitelný s ustanoveními směrnice 96/71 a že tento postup narušuje volný pohyb služeb na základě článku 49 ES. V důsledku toho dne 3. dubna 2000 zaslala uvedenému členskému státu dopisem výzvu k předložení jejího vyjádření v tomto ohledu. 14 Dopisem ze dne 21. června 2000 německá vláda zpochybnila existenci tvrzeného nesplnění povinnosti, když vycházela zejména z čl. 3 odst. 1 druhého pododstavce směrnice 96/71. Pojem „minimální mzda“ je vymezen právní úpravou nebo zvyklostmi členského státu, na jehož území je pracovník vyslán. V rámci kontroly dodržování této mzdy nemohou být na základě ustanovení platných v Německu zohledněny prémie, které poškozují vztah mezi mzdou a prací, vymezený použitelnou kolektivní smlouvou. Uvedená vláda nicméně prohlásila, že je připravena zohlednit určité dávky, které tento vztah nenarušují, a případně v tomto smyslu změnit vademekum. 15 Vzhledem k tomu, že se Komise nespokojila s vysvětleními poskytnutými Spolkovou republikou Německo, zaslala tomuto členskému státu dne 2. dubna 2001 odůvodněné stanovisko a vyzvala jej k tomu, aby vyhověl tomuto stanovisku ve lhůtě dvou měsíců od jeho oznámení. 16 Vzhledem k tomu, že německá vláda odpověděla na toto odůvodněné stanovisko dopisem ze dne 31. května 2001, ve kterém sice připustila, že některé části vademeka nebyly plně v souladu s ustanoveními směrnice 96/71, zopakovala však ohledně několika bodů svou předchozí argumentaci, Komise se rozhodla podat tuto žalobu. K žalobě Argumenty účastníků řízení 17 Komise tvrdí, že německá právní úprava, která při srovnání mezi minimální mzdou stanovenou německými ustanoveními a odměnou skutečně vyplacenou pracovníkům vyslaným svými zaměstnavateli usazenými v jiných členských státech, směřuje, pokud jde o navýšení a příplatky, pouze k zohlednění obecné prémie poskytnuté pracovníkům odvětví stavebnictví jako složek tvořících součást minimální mzdy, je v rozporu s ustanoveními směrnice 96/71 a článku 49 ES. 18 Podle ní mohou být zaměstnavatelé usazení v jiných členských státech na základě ustanovení uplatnitelných v těchto státech donuceni vyplácet kromě obvyklé hodinové mzdy i jiné složky odměny. Při uplatnění německé právní úpravy však tyto složky nemohou být zohledněny pro výpočet minimální mzdy. Komise tvrdí, že nezohlednění navýšení a příplatků má za následek vyšší náklady na mzdy než náklady, které musejí platit němečtí zaměstnavatelé svým zaměstnancům, a že je zaměstnavatelům usazeným v jiných členských státech bráněno v nabízení jejich služeb v Německu. I když je skutečností, že členský stát, na jehož území je pracovník vyslán, je oprávněn vymezit minimální mzdu na základě směrnice 96/71, nic to nemění na tom, že nemůže ukládat svou vlastní strukturu odměňování tím, že srovná tuto minimální mzdu a odměnu vyplacenou zaměstnavateli usazenými v jiných členských státech. 19 Komise konkrétněji vytýká Spolkové republice Německo, že jako složky tvořící součást minimální mzdy neuznala některé prémie jako prémie představované třináctou a čtrnáctou měsíční mzdou, ani příspěvky uhrazené zaměstnavateli usazenými v jiných členských státech do fondů pro dovolenou a vyrovnávacích fondů srovnatelných s německými fondy, pokud tyto částky dostává přímo nebo nepřímo pracovník vyslaný do jiného členského státu. 20 Německá vláda oznamuje budoucí změnu vademeka, pokud jde o jiná navýšení a příplatky placené zaměstnavatelem usazeným v jiném členském státě než ty, které mění vztah mezi plněním pracovníka a odměnou, kterou obdrží. Tato navýšení a příplatky musejí být v zásadě uznány jako složky tvořící součást minimální mzdy. 21 Oproti tomu navýšení a příplatky, které mění rovnováhu mezi plněním pracovníka a protihodnotou, kterou obdrží, nejsou podle německé právní úpravy považovány za součást minimální mzdy a nemohou být uznány jako složky tvořící součást této mzdy při srovnání provedeném mezi minimální mzdou náležející na základě německých ustanovení a odměnou vyplacenou zaměstnavateli usazenými v jiných členských státech. Kolektivní smlouva o minimální mzdě se totiž neomezuje na stanovení absolutní částky, ale obsahuje jiná pravidla týkající se vztahu mezi odměnou dlužnou zaměstnavatelem a plněním, které musí pracovník odvést. Zvláštní prémie jsou upraveny rámcovou kolektivní smlouvou odlišnou od kolektivní smlouvy o minimální mzdě. 22 Německá vláda tvrdí, že doba odpracovaná mimo běžnou pracovní dobu, která zahrnuje požadavky zvláště vysokého stupně ve smyslu kvality prováděné práce nebo která zahrnuje omezení a zvláštní nebezpečí, má vyšší hospodářskou hodnotu než hodnotu běžné pracovní doby a že související prémie nemohou být zohledněny pro výpočet minimální mzdy. Pokud by tyto částky byly pro takový výpočet zohledněny, byl by pracovník zbaven hospodářské protihodnoty odpovídající této odpracované době. 23 Německá vláda tvrdí, že Komise ve své žalobě vychází z nedorozumění týkajícího se německé právní úpravy. Neprávem se domnívá, že na základě této právní úpravy je zaměstnavatel usazený v jiném členském státě povinen v případě zvláště namáhavé a obtížné práce platit kromě minimální mzdy i dodatečné německé prémie. Závěry Soudního dvora 24 Úvodem je namístě připomenout, že podle ustálené judikatury právo Společenství nebrání tomu, aby členský stát uložil podniku usazenému v jiném členském státě, který poskytuje služby na území prvně jmenovaného členského státu, aby platil svým pracovníkům minimální odměnu stanovenou vnitrostátními pravidly tohoto státu (rozsudky ze dne 3. února 1982, Seco a Desquenne & Giral, 62/81 a 63/81, Recueil, s. 223, bod 14; ze dne 28. března 1996, Guiot, C‐272/94, Recueil, s. I‐1905, bod 12; ze dne 23. listopadu 1999, Arblade a další, C‐369/96 a C‐376/96, Recueil, s. I‐8453, bod 33; ze dne 15. března 2001, Mazzoleni a ISA, C‐165/98, Recueil, s. I‐2189, body 28 a 29, a ze dne 24. ledna 2002, Portugaia Construções, C‐164/99, Recueil, s. I‐787, bod 21). Uplatnění takových pravidel musí být způsobilé zaručit uskutečnění cíle, který sledují, tedy ochranu vyslaných pracovníků, a nepřekračovat meze toho, co je k dosažení tohoto cíle nezbytné (viz v tomto smyslu zejména výše uvedené rozsudky Arblade a další, bod 35; Mazzoleni a ISA, bod 26, a rozsudek ze dne 12. října 2004, Wolff & Müller, C‐60/03, Recueil, s. I‐9553, bod 34). 25 Tato judikatura je zakotvena v čl. 3 odst. 1 prvním pododstavci písm. c) směrnice 96/71, podle kterého členské státy zajistí, aby podniky uvedené v této směrnici zaručovaly bez ohledu na právo rozhodné pro pracovní poměr pracovníkům vyslaným na jejich území pracovní podmínky, které se zejména týkají minimální mzdy včetně navýšení za přesčasy a které jsou stanoveny pravidly v členském státě, na jehož území je práce vykonávána. Druhý pododstavec téhož odstavce upřesňuje, že pojem „minimální mzda“ vymezují „vnitrostátní právní předpisy nebo zvyklosti členského státu, na jehož území je pracovník vyslán.“ 26 V projednávané věci je nepochybné, že Spolková republika Německo v rámci AEntG využila možnosti upravené směrnicí 96/71 přijmout ustanovení upravující minimální mzdu na vnitrostátním území. Jak vyplývá z bodů 7 až 10 tohoto rozsudku, byla uplatnitelnost některých všeobecně použitelných kolektivních smluv, jako kolektivní smlouvy o minimální mzdě, rozšířena čl. 1 odst. 1 uvedeného zákona na zaměstnavatele usazené v zahraničí a na jejich pracovníky vyslané do Německa. Seznam smluv uplatnitelných v jednotlivých případech je v souladu s ustanoveními AEntG uveden ve vademeku. 27 Účastníci řízení v projednávané věci se ale neshodují na způsobu použitelném pro srovnání minimální mzdy náležející na základě německých ustanovení a odměny skutečně vyplacené zaměstnavateli usazenými v jiných členských státech svým vyslaným pracovníkům. Otázkou tedy je, jaká jsou navýšení a příplatky, které musí členský stát zohlednit jako složky tvořící součást minimální mzdy, když ověřuje, zda byla tato minimální mzda řádně vyplacena. 28 Je třeba připomenout, že podle přílohy 4 vademeka nejsou navýšení a příplatky vyplacené zaměstnavatelem považovány v Německu za složky tvořící součást minimální mzdy, s výjimkou obecné prémie poskytnuté pracovníkům odvětví stavebnictví. Ze spisu vyplývá, že kromě této posledně jmenované prémie jsou v tomto ohledu zohledněny výplaty, které jsou upraveny pracovní smlouvou na vyrovnání rozdílu mezi vnitrostátní mzdou a mzdou náležející na základě AEntG. Podle Komise však musejí být pro výpočet minimální mzdy v zásadě zohledněna všechna navýšení a příplatky vyplacené pracovníkům vyslaným svými zaměstnavateli usazenými mimo Německo. 29 Nejdříve je namístě upřesnit, že se účastníci řízení shodují v tom, že v souladu s ustanoveními čl. 3 odst. 1 prvního pododstavce písm. c) a odst. 7 druhého pododstavce směrnice 96/71 nemají být zohledněny mzda za přesčasy, příspěvky do doplňkových podnikových systémů zaopatření v důchodu, částky vyplacené z důvodu náhrady výdajů skutečně vynaložených v důsledku vyslání, ani paušální částky vypočítané na jiném než hodinovém základě jako složky tvořící součást minimální mzdy. Má být zohledněna hrubá mzda. 30 Dále je třeba podotknout, že německá vláda nezpochybňuje, že vademekum není zcela v souladu s ustanoveními směrnice 96/71. Po lhůtě stanovené v odůvodněném stanovisku jej ostatně změnila ve smyslu uvedeném Komisí tím, že obrátila vztah „pravidlo‐výjimka“ pro zohlednění navýšení a příplatků. V důsledku této změny budou při kontrole výplaty minimální mzdy zohledněny všechny dodatečné výplaty uskutečněné zaměstnavatelem usazeným v jiném členském státě, pokud se vztah mezi plněním pracovníka a protihodnotou, kterou obdrží, nezmění ke škodě pracovníka. 31 Kromě toho německá vláda ve své žalobní odpovědi uvádí, že se předpokládá doplnění znění vademeka za účelem uznání prémie představované třináctou a čtrnáctou měsíční mzdou jako součástí tvořících minimální mzdu, pokud jsou vypláceny pravidelně, úměrně, skutečně a neodvolatelně během období vyslání pracovníka do Německa a pokud jsou tomuto pracovníkovi dány k dispozici ke stanovenému datu splatnosti. Komise má ve své replice za to, že tento návrh změny může v tomto ohledu uvést vnitrostátní režim do souladu se směrnicí 96/71. 32 Je třeba skutečně konstatovat, že takto přijaté a navrhované změny německou vládou mohou odstranit různé nesoudržnosti mezi dotčenou vnitrostátní právní úpravou a ustanoveními směrnice 96/71. 33 Přesto je namístě připomenout, že existence nesplnění povinnosti musí být posouzena vzhledem ke stavu, v němž se členský stát nacházel v době, kdy uplynula lhůta stanovená v odůvodněném stanovisku (viz zejména rozsudky ze dne 16. ledna 2003, Komise v. Spojené království, C‐63/02, Recueil, s. I‐821, bod 11, a ze dne 16. prosince 2004, Komise v. Itálie, C‐313/03, nezveřejněný ve Sbírce rozhodnutí, bod 9). Změny, ke kterým došlo následovně, nemohou být Soudním dvorem brány v úvahu (viz zejména rozsudek ze dne 18. listopadu 2004, Komise v. Irsko, C‐482/03, nezveřejněný ve Sbírce rozhodnutí, bod 11). 34 Pokud jde o příspěvky placené zaměstnavateli usazenými v jiných členských státech do fondů pro dovolenou a do vyrovnávacích fondů srovnatelných s německými fondy, z odpovědi německé vlády na odůvodněné stanovisko vyplývá, že v Německu odpovídají placeným dovoleným a mimořádným prémiím vypláceným v době dovolených. Tato vláda ve své duplice tvrdí, že spor musí být v rámci tohoto bodu vyřešen s ohledem na její argumenty týkající se poměrné platby náhrady mzdy za dovolenou a pravidel splatnosti. Při jednání upřesnila, že tato náhrada musí být vyplácena prorata temporis a ve lhůtě splatnosti stanovené pro mzdu. 35 Podle ustálené judikatury přísluší Komisi v rámci žaloby pro nesplnění povinnosti prokázat existenci tvrzeného nesplnění povinnosti. Komise musí předložit Soudnímu dvoru skutečnosti nezbytné k tomu, aby Soudní dvůr ověřil existenci tohoto nesplnění povinnosti, přičemž nemůže vycházet z žádné domněnky (viz zejména rozsudky ze dne 25. května 1982, Komise v. Nizozemsko, 96/81, Recueil, s. 1791, bod 6, a ze dne 29. dubna 2004, Komise v. Rakousko, C‐194/01, Recueil, s. I‐4579, bod 34). 36 Odůvodněné stanovisko ani žaloba ani replika Komise však neumožňují posoudit, zda žalobní důvod týkající se nezohlednění příspěvků placených zaměstnavateli usazenými v jiných členských státech do fondů pro dovolenou a do vyrovnávacích fondů srovnatelných s německými fondy při výpočtu minimální mzdy představuje samostatný žalobní důvod, nebo naopak splývá s žalobním důvodem týkajícím se nezohlednění prémií představovaných třináctou a čtrnáctou měsíční mzdou při tomto výpočtu. Obtíže německé vlády reagovat na tvrzení Komise týkající se příspěvků do fondů pro dovolenou potvrzují nejasnost těchto tvrzení. 37 Za těchto podmínek se jeví, že Komise nevysvětlila dostatečně jasným způsobem přesný rozsah svého žalobního důvodu a neposkytla Soudnímu dvoru nezbytné skutečnosti umožňující prokázat, zda nezohlednění příspěvků jako příspěvků v projednávané věci žalovanou při vymezení minimální mzdy představuje, či nikoliv nesplnění povinností vyplývajících z článku 3 směrnice 96/71. 38 Konečně je třeba se zabývat hlavní otázkou, která zůstává spornou, zda navýšení a příplatky vyplacené zaměstnavatelem, které podle německé vlády mění rovnováhu mezi plněním pracovníka a protihodnotou, kterou obdrží, musí být uznány jako složky tvořící součást minimální mzdy. Jedná se zejména o prémie za kvalitu prováděné práce a prémie za práce ve ztíženém a zdraví škodlivém pracovním prostředí, namáhavé a obtížné práce nebo nebezpečné práce. 39 Je třeba mít za to, na rozdíl od toho, co tvrdí Komise, že navýšení a příplatky, které nejsou vymezeny právními předpisy nebo zvyklostmi členského státu, na jehož území je pracovník vyslán, a které mění vztah mezi plněním pracovníka a protihodnotou, kterou obdrží, jako složky tvořící součást minimální mzdy, nemohou být považovány za takové složky na základě ustanovení směrnice 96/71. 40 Je totiž zcela běžné, že pokud zaměstnavatel vyžaduje, aby pracovník vykonal práci navíc nebo navíc pracoval za zvláštních podmínek, bude toto dodatečné plnění pracovníkovi kompenzováno, aniž by tato kompenzace byla zohledněna pro výpočet minimální mzdy. 41 Z bodů 30 až 33 tohoto rozsudku však vyplývá, že Spolková republika Německo nesplnila povinnosti, které pro ni vyplývají z článku 3 směrnice 96/71. 42 Vzhledem k tomu, že nesplnění povinností bylo konstatováno na základě této směrnice, není namístě přezkoumávat žalobu s ohledem na článek 49 ES. 43 Za takových okolností je třeba určit, že Spolková republika Německo tím, že neuznala navýšení a příplatky, které nemění vztah mezi plněním pracovníka a protihodnotou, kterou obdrží, vyplacené zaměstnavateli usazenými v jiných členských státech svým zaměstnancům stavebního odvětví vyslaným do Německa, s výjimkou obecné prémie poskytnuté pracovníkům tohoto odvětví, jako složky tvořící součást minimální mzdy, nesplnila povinnosti, které pro ni vyplývají z článku 3 směrnice 96/71. 44 Ve zbývající části se žaloba zamítá. K nákladům řízení 45 Na základě čl. 69 odst. 2 jednacího řádu bude účastníku řízení, který byl ve sporu neúspěšný, uložena náhrada nákladů řízení, pokud účastník, který byl ve sporu úspěšný, náhradu nákladů ve svém návrhu požadoval. Podle odst. 3 prvního pododstavce tohoto článku však může Soudní dvůr rozhodnout, že každý z účastníků řízení ponese své náklady, pokud jsou účastníci řízení současně neúspěšní v jednom nebo více bodech. Vzhledem k tomu, že Komise a Spolková republika Německo byly ve sporu zčásti neúspěšné, je namístě rozhodnout, že každý z účastníků ponese své náklady. Z těchto důvodů Soudní dvůr (první senát) rozhodl takto: 1) Spolková republika Německo tím, že neuznala navýšení a příplatky, které nemění vztah mezi plněním pracovníka a protihodnotou, kterou obdrží, vyplacené zaměstnavateli usazenými v jiných členských státech svým zaměstnancům stavebního odvětví vyslaným do Německa, s výjimkou obecné prémie poskytnuté pracovníkům tohoto odvětví, jako složky tvořící součást minimální mzdy, nesplnila povinnosti, které pro ni vyplývají z článku 3 směrnice Evropského parlamentu a Rady 96/71/ES ze dne 16. prosince 1996 o vysílání pracovníků v rámci poskytování služeb. 2) Ve zbývající části se žaloba zamítá. 3) Každý z účastníků řízení ponese své náklady řízení. Podpisy. * Jednací jazyk: němčina.

cs

caselaw

EU

ROZSUDEK SOUDNÍHO DVORA (osmého senátu) 14. září 2017 ( *1 ) „Kasační opravný prostředek – Kartelové dohody – Světový trh s katodovými trubicemi pro televizory a počítačové monitory – Dohody a jednání ve vzájemné shodě v oblasti cen, rozdělení trhů a zákazníků a omezení produkce – Právo na obhajobu – Zaslání oznámení námitek pouze mateřským společnostem společného podniku, a nikoliv tomuto společnému podniku – Pokuta – Pokyny pro výpočet pokut (2006) – Bod 13 – Určení hodnoty prodejů, které souvisejí s protiprávním jednáním – Vnitroskupinové prodeje dotyčného výrobku mimo Evropský hospodářský prostor (EHP) – Zohlednění prodejů konečných výrobků, které zahrnují dotyčný výrobek, uskutečněných v EHP – Rovné zacházení“ Ve spojených věcech C‐588/15 P a C‐622/15 P, jejichž předmětem jsou dva kasační opravné prostředky na základě článku 56 statutu Soudního dvora Evropské unie, podané ve dnech 12. a 19. listopadu 2015, LG Electronics Inc., se sídlem v Soulu (Jižní Korea), zastoupená G. van Gervenem a T. Franchooem, advocaten, Koninklijke Philips Electronics NV, se sídlem v Eindhovenu (Nizozemsko), zastoupená E. Pijnacker Hordijkem, J. K. de Preem a S. Molinem, advocaten, účastnice řízení podávající kasační opravný prostředek (navrhovatelky), přičemž další účastnicí řízení je: Evropská komise, zastoupená A. Biolanem, V. Bottkou a I. Zaloguinem, jako zmocněnci, žalovaná v prvním stupni, SOUDNÍ DVŮR (osmý senát), ve složení M. Vilaras (zpravodaj), předseda senátu, J. Malenovský a M. Safjan, soudci, generální advokát: M. Szpunar, vedoucí soudní kanceláře: A. Calot Escobar, s přihlédnutím k písemné části řízení, po vyslechnutí stanoviska generálního advokáta na jednání konaném dne 18. května 2017, vydává tento Rozsudek 1 Společnost LG Electronics Inc. (dále jen „LGE“) se kasačním opravným prostředkem ve věci C‐588/15 P domáhá zrušení rozsudku Tribunálu Evropské unie ze dne 9. září 2015, LG Electronics v. Komise (T‐91/13, nezveřejněný, dále jen „napadený rozsudek I, EU:T:2015:609), kterým Tribunál zamítl její žalobu znějící na zrušení rozhodnutí Komise C (2012) 8839 final ze dne 5. prosince 2012 v řízení podle článku 101 Smlouvy o fungování Evropské unie a článku 53 Dohody o EHP (věc COMP/39.437 – Katodové trubice pro televizory a počítačové monitory) (dále jen „sporné rozhodnutí“) v rozsahu, v němž se jí týká, a podpůrně na snížení pokuty, která jí byla tímto rozhodnutím uložena. 2 Společnost Koninklijke Philips Electronics NV (dále jen „Philips“) se kasačním opravným prostředkem ve věci C‐622/15 P domáhá zrušení rozsudku Tribunálu ze dne 9. září 2015, Philips v. Komise (T‐92/13, nezveřejněný, dále jen „napadený rozsudek II“, EU:T:2015:605), kterým Tribunál zamítl její žalobu znějící na zrušení sporného rozhodnutí v rozsahu, v němž se jí týká, a podpůrně na snížení pokuty, která jí byla tímto rozhodnutím uložena. Skutečnosti předcházející sporu 3 Z bodu 9 napadeného rozsudku I a bodu 10 napadeného rozsudku II (dále jen společně „napadené rozsudky“) vyplývá, že Evropská komise ve sporném rozhodnutí konstatovala, že hlavní světoví výrobci katodových trubic („cathode ray tubes“, dále jen „CRT“) porušili článek 101 SFEU a článek 53 Dohody o Evropském hospodářském prostoru ze dne 2. května 1992 (Úř. věst. 1994, L 1, p. 3, dále jen „Dohoda o EHP“) tím, že se účastnili dvou samostatných protiprávních jednání, z nichž každé představovalo jediné a trvající protiprávní jednání. Tato protiprávní jednání se týkala trhu s barevnými katodovými trubicemi pro počítačové monitory („colour display tubes“, dále jen „CDT“) a trhu s barevnými katodovými trubicemi pro televizory („colour picture tubes“, dále jen „CPT“). 4 Jak Tribunál uvedl v bodě 2 napadeného rozsudku I i napadeného rozsudku II, CRT jsou vakuovaná skleněná pouzdra obsahující elektronovou trysku a fluorescenční obrazovku obecně vybavená interním či externím zařízením pro zrychlení či odklonění toku elektronů. Jakmile elektrony vyslané elektronovou tryskou dopadnou na fluorescenční obrazovku, vznikne světlo a na obrazovce se vytvoří obraz. CDT a CPT byly jedinými dvěma typy CRT existujícími v rozhodné době z hlediska skutečností dotčených sporným rozhodnutím. 5 Z bodu 1 napadeného rozsudku I vyplývá, že LGE je dodavatelem spotřební elektroniky, mobilních zařízení a domácích spotřebičů. LGE a její 100% dceřiná společnost LG Electronics Wales Ltd (Spojené království) vyráběly a prodávaly CRT až do 1. července 2001. 6 Z bodu 1 napadeného rozsudku II kromě toho vyplývá, že Philips je zastřešující společností skupiny Philips, která se specializuje na elektronické výrobky a zejména na lékařské přístroje, osvětlovací systémy a spotřební elektroniku. Až do 1. července 2001 vyráběla tato skupina mimo jiné CRT. 7 V bodě 3 napadených rozsudků Tribunál uvedl, že k 1. červenci 2001 sloučily společnosti LGE a Philips svou celosvětovou činnost v oblasti CRT v rámci jednoho společného podniku, a to skupiny LPD, v jejímž čele stála LG Philips Displays Holding BV. Společnosti LGE a Philips převedly celou svou činnost v oblasti CRT na společný podnik. 8 Z bodu 15 napadeného rozsudku I a bodu 16 napadeného rozsudku II vyplývá, že Komise měla ve sporném rozhodnutí za to, že LGE a její dceřiné společnosti na jedné straně a dceřiné společnosti Philips na straně druhé se účastnily kartelových dohod týkajících se CDT a CPT až do 1. července 2001, kdy byla činnost v oblasti CRT převedena na skupinu LPD. Společnosti LGE a Philips byly proto shledány odpovědnými za protiprávní jednání, kterého se v souvislosti s CDT dopustila LGE v období od 24. října 1996 do 30. června 2001 a Philips v období od 29. června 1997 do 30. června 2001, a za protiprávní jednání, kterého se v souvislosti s CPT dopustila LGE v období od 3. prosince 1997 do 30. června 2001 a Philips v období od 29. ledna 1997 do 30. června 2001. Komise měla dále za to, že navrhovatelky musí být jakožto mateřské společnosti společně a nerozdílně odpovědné za účast skupiny LPD na kartelových dohodách týkajících se CDT a CPT od 1. července 2001 do 30. ledna 2006. 9 Komise tak v čl. 1 odst. 1 písm. c) a d) sporného rozhodnutí konstatovala, že Philips se účastnila kartelové dohody týkající se CDT od 28. ledna 1997 do 30. ledna 2006 a že LGE se téže kartelové dohody účastnila od 24. října 1996 do 30. ledna 2006. Komise rovněž v čl. 1 odst. 2 písm. f) a g) tohoto rozhodnutí konstatovala, že Philips se účastnila kartelové dohody týkající se CPT od 21. září 1999 do 30. ledna 2006 a že LGE se téže kartelové dohody účastnila od 3. prosince 1997 do 30. ledna 2006. 10 Pokud jde o protiprávní jednání týkající se CDT, Komise v čl. 2 odst. 1 písm. c) až e) sporného rozhodnutí uložila společnosti Philips pokutu ve výši 73185000 eur, společnosti LGE pokutu ve výši 116536000 eur a těmto dvěma společnostem odpovědným společně a nerozdílně pokutu ve výši 69048000 eur. Pokud jde o protiprávní jednání týkající se CPT, Komise v čl. 2 odst. 2 písm. c) až e) tohoto rozhodnutí uložila společnosti Philips pokutu ve výši 240171000 eur, společnosti LGE pokutu ve výši 179061000 eur a těmto dvěma společnostem odpovědným společně a nerozdílně pokutu ve výši 322892000 eur. Řízení před Tribunálem a napadené rozsudky 11 Návrhy došlými kanceláři Tribunálu podaly společnost LGE dne 14. února 2013 a společnost Philips dne 15. února 2013 žalobu znějící na zrušení sporného rozhodnutí v rozsahu, v němž se každé z nich týká, nebo podpůrně na snížení pokut, které jim byly tímto rozhodnutím uloženy. 12 Na podporu návrhových žádání znějících na zrušení sporného rozhodnutí uplatnila LGE před Tribunálem sedm žalobních důvodů, mezi něž mimo jiné patří: – první žalobní důvod, jenž vychází z porušení práva na obhajobu v rozsahu, v němž byla skupina LPD vyloučena z řízení; – pátý žalobní důvod, který je rozdělen do dvou částí a vychází z porušení článku 101 SFEU, čl. 23 odst. 2 nařízení Rady (ES) č. 1/2003 ze dne 16. prosince 2002 o provádění pravidel hospodářské soutěže stanovených v článcích [101 a 102 SFEU] (Úř. věst. 2003, L 1, s. 1), zásady osobní odpovědnosti a práva na obhajobu, jakož i ze zjevně nesprávného posouzení, jelikož Komise tím, že do prodejů zohledněných při výpočtu výše pokuty zahrnula prodeje CRT zabudovaných v rámci téže skupiny do konečného výrobku, televizoru nebo počítačového monitoru a prodaných následně zákazníkům v Evropském hospodářském prostoru (EHP) (dále jen „přímé prodeje v rámci EHP prostřednictvím zpracovaných výrobků“), zohlednila pro účely výpočtu výše pokuty uložené společnosti LGE přímé prodeje v rámci EHP prostřednictvím zpracovaných výrobků uskutečněné společností Philips, a – šestý žalobní důvod, který je rozdělen do tří částí a vychází z porušení článku 296 SFEU, zjevně nesprávného posouzení a z porušení zásad rovného zacházení a řádné správy v rozsahu, v němž Komise neprokázala existenci hospodářské jednotky zahrnující Samsung SDI Co. (dále jen „Samsung“), dalšího účastníka kartelových dohod dotčených sporným rozhodnutím, a Samsung Electronics Co. Ltd (dále jen „SEC“), a v důsledku toho pro účely výpočtu pokuty uložené společnosti Samsung nezohlednila jakožto přímé prodeje v rámci EHP prostřednictvím zpracovaných výrobků prodeje televizorů a počítačů obsahujících CRT vyrobené společností Samsung, které v EHP uskutečnila společnost SEC. 13 Tribunál v bodech 67 až 91 napadeného rozsudku I analyzoval první žalobní důvod a zamítl jej jako irelevantní a v každém případě neopodstatněný. První část pátého žalobního důvodu byla analyzována v bodech 166 až 171 téhož rozsudku a druhá část tohoto žalobního důvodu v bodech 172 až 181 a obě byly rovněž zamítnuty. Konečně první část šestého žalobního důvodu byla analyzována v bodech 183 až 188 napadeného rozsudku I, druhá část tohoto žalobního důvodu v bodech 189 a 190 uvedeného rozsudku a třetí část v jeho bodech 191 až 193 a všechny byly zamítnuty. 14 Tribunál, který rovněž zamítl všechny ostatní žalobní důvody uplatněné společností LGE na podporu návrhových žádání znějících na zrušení sporného rozhodnutí i návrhových žádání znějících na snížení pokuty, která jí byla uložena, zamítl žalobu společnosti LGE v plném rozsahu. 15 Společnost Philips uplatnila před Tribunálem na podporu návrhových žádání znějících na zrušení sporného rozhodnutí osm žalobních důvodů, mezi něž mimo jiné patří: – druhý žalobní důvod, který je rozdělen do dvou částí a vychází z porušení článku 101 SFEU, článku 53 Dohody o EHP, čl. 27 odst. 1 nařízení č. 1/2003, práva na obhajobu, včetně práva být vyslechnut, a zásady řádné správy, jelikož Komise nepřičetla skupině LPD odpovědnost za protiprávní jednání, která jí byla vytýkána; – pátý žalobní důvod, který je rozdělen do tří částí a vychází z porušení článku 101 SFEU, článku 53 Dohody o EHP, článku 23 nařízení č. 1/2003, Pokynů pro výpočet pokut uložených podle čl. 23 odst. 2 písm. a) nařízení č. 1/2003 (Úř. věst. 2006, C 210, s. 2, dále jen „Pokyny pro výpočet pokut“) a zásady rovného zacházení, jelikož Komise zahrnula prodeje uskutečněné mimo EHP do obratu relevantního pro výpočet základní výše pokut, a – osmý žalobní důvod, který je rozdělen do čtyř částí a vychází mimo jiné z porušení povinnosti uvést odůvodnění, zásady rovného zacházení a zásady řádné správy, jakož i ze zjevně nesprávného posouzení, a to v rozsahu, v němž Komise neprokázala existenci téže hospodářské jednotky, pokud jde o společnosti Samsung a SEC, a v důsledku toho pro účely stanovení výše pokuty uložené společnosti Samsung nezohlednila prodeje televizorů a počítačů obsahujících CRT vyrobené společností Samsung, které v EHP uskutečnila společnost SEC. 16 Tribunál analyzoval první část druhého žalobního důvodu v bodech 74 až 89 napadeného rozsudku II a zamítl ji. Druhou část téhož žalobního důvodu analyzoval v bodech 90 až 99 téhož rozsudku a rovněž ji zamítl. 17 První část pátého žalobního důvodu byla zkoumána v bodech 144 a 145 napadeného rozsudku II, druhá část tohoto žalobního důvodu v bodech 146 až 180 téhož rozsudku a třetí část v bodech 181 až 188 a všechny byly zamítnuty. 18 Tribunál konečně zkoumal čtyři části osmého žalobního důvodu, a to první v bodech 224 až 226, druhou v bodech 227 až 234, třetí v bodech 235 až 238 a čtvrtou v bodech 239 až 252 napadeného rozsudku II, a všechny je zamítl. 19 Vzhledem k tomu, že Tribunál rovněž zamítl všechny ostatní žalobní důvody uplatněné společností Philips na podporu návrhových žádání znějících na zrušení sporného rozhodnutí i návrhových žádání znějících na snížení pokuty, která jí byla uložena, zamítl žalobu společnosti Philips v plném rozsahu. Řízení před Soudním dvorem a návrhová žádání účastnic řízení 20 Rozhodnutím předsedy Soudního dvora ze dne 7. února 2017 byly věci C‐588/15 P a C‐622/15 P spojeny pro účely ústní části řízení i rozsudku. 21 Společnost LGE navrhuje, aby Soudní dvůr: – zrušil napadený rozsudek I; – zcela nebo zčásti zrušil čl. 1 odst. 1 písm. d) a odst. 2 písm. g), jakož i čl. 2 odst. 1 písm. d) a e) a odst. 2 písm. d) a e) sporného rozhodnutí; – snížil pokuty, které jí byly uloženy v čl. 2 odst. 1 písm. d) a e) a odst. 2 písm. d) a e) tohoto rozhodnutí, a – uložil Komisi náhradu nákladů řízení o kasačním opravném prostředku i řízení v prvním stupni. 22 Společnost Philips navrhuje, aby Soudní dvůr: – zrušil napadený rozsudek II; – zcela nebo zčásti zrušil čl. 1 odst. 1 písm. c) a odst. 2 písm. f), jakož i čl. 2 odst. 1 písm. c) a e) a odst. 2 písm. c) a e) sporného rozhodnutí; – snížil pokuty, které jí byly uloženy v čl. 2 odst. 1 písm. c) a e) a odst. 2 písm. c) a e) tohoto rozhodnutí, a – uložil Komisi náhradu nákladů řízení o kasačním opravném prostředku i řízení v prvním stupni. 23 Komise navrhuje, aby Soudní dvůr: – zamítl kasační opravné prostředky a – uložil navrhovatelkám náhradu nákladů řízení. Ke kasačním opravným prostředkům 24 Společnost LGE uplatňuje na podporu svého kasačního opravného prostředku čtyři důvody, z nichž první vychází z porušení jejího práva na obhajobu, druhý z nesprávného právního posouzení, kterého se Tribunál dopustil tím, že nesprávně zohlednil přímé prodeje v rámci EHP prostřednictvím zpracovaných výrobků, které LGE a Philips uskutečnily samostatně, ačkoli se jednalo o podniky nezávislé na skupině LPD, třetí z nesprávného právního posouzení, kterého se Tribunál dopustil, když zohlednil přímé prodeje v rámci EHP prostřednictvím zpracovaných výrobků, které uskutečnila Philips, ačkoli tento podnik je nezávislý na LGE, a čtvrtý z porušení zásady rovného zacházení. 25 Společnost Philips na podporu svého kasačního opravného prostředku uplatňuje tři důvody. První vychází z nesprávného právního posouzení, pokud jde o zohlednění přímých prodejů v rámci EHP prostřednictvím zpracovaných výrobků při výpočtu základní výše pokuty, která jí byla uložena. Tento důvod odpovídá druhému a třetímu důvodu kasačního opravného prostředku společnosti LGE. Druhý důvod kasačního opravného prostředku společnosti Philips v podstatě vychází z porušení jejího práva na obhajobu a odpovídá prvnímu důvodu kasačního opravného prostředku společnosti LGE. Konečně třetí důvod kasačního opravného prostředku společnosti Philips vychází z nesprávného právního posouzení a porušení povinnosti uvést odůvodnění, jelikož Tribunál potvrdil rozhodnutí Komise nezohlednit pro účely výpočtu základní výše pokuty uložené společnosti Samsung přímé prodeje v rámci EHP prostřednictvím zpracovaných výrobků, které společnost SEC uskutečnila prostřednictvím společnosti Samsung, a z chybějícího rozhodnutí. Tento důvod v podstatě odpovídá čtvrtému důvodu kasačního opravného prostředku společnosti LGE. K prvnímu důvodu kasačního opravného prostředku společnosti LGE a druhému důvodu kasačního opravného prostředku společnosti Philips, které vychází z porušení práva na obhajobu Argumentace účastnic řízení 26 Společnosti LGE a Philips tvrdí, že se Tribunál dopustil nesprávného právního posouzení, když konstatoval, že Komise neporušila jejich právo na obhajobu a nedopustila se žádného procesního pochybení, když rozhodla, že oznámení námitek nebude zasláno skupině LPD. 27 Zaprvé LGE napadá skutečnost, že první žalobní důvod v prvním stupni byl v bodě 83 napadeného rozsudku I zamítnut jako irelevantní. Tvrdí, že důvody uvedené v bodech 73 až 82 daného rozsudku se zabývají odlišnou otázkou, která nebyla vznesena před Tribunálem, a sice zda se Komise dopustila pochybení, když ji shledala odpovědnou za protiprávní jednání. Závěr, že jí Komise mohla přičíst odpovědnost, nemá podle jejího názoru za následek irelevanci jejího důvodu vycházejícího z porušení práva na obhajobu. 28 Společnost LGE vytýká Tribunálu, že Komisi přiznal neomezenou diskreční pravomoc při rozhodování, zda oznámení námitek musí být zasláno mateřské nebo dceřiné společnosti, ačkoli za určitých okolností, jako jsou okolnosti projednávané věci, je výkon této posuzovací pravomoci omezen dodržením práva na obhajobu. Z rozsudku ze dne 22. ledna 2013, Komise v. Tomkins (C‐286/11 P, EU:C:2013:29, bod 39), podle jejího názoru vyplývá, že pokud dceřiná společnost předkládá důkazy svědčící v její prospěch, které vycházejí z její evidence nebo z rozhovorů se zaměstnanci, má mateřská společnost automaticky prospěch z těchto důkazů. Schopnost mateřské společnosti vykonat právo na obhajobu tudíž podle společnosti LGE závisí na zahrnutí její dceřiné společnosti do řízení. 29 Společnost LGE s odkazem na rozsudek ze dne 25. října 2011, Solvay v. Komise (C‐109/10 P, EU:C:2011:686, bod 62), tvrdí, že nelze vyloučit, že pokud by Komise zaslala oznámení námitek skupině LPD, mohla by tato skupina předložit důkazy užitečné pro její obhajobu. 30 Praxe spočívající v obracení se jak na dceřinou společnost, tak na mateřskou společnost vyplývá podle společnosti LGE ostatně z příručky postupů Komise při uplatňování článků 101 a 102 SFEU. Skutečnost, že Komise zaslala dotazníky skupině LPD, není podle ní relevantní, neboť jakožto zdroj důkazů svědčících ve prospěch nejsou dotazníky rovnocenné oznámení námitek. Žalovaný se podle jejího názoru musí seznámit s námitkami, aby mohl plně vykonat právo na obhajobu. 31 Zadruhé LGE kritizuje odůvodnění napadeného rozsudku I, které vedlo Tribunál k tomu, že první žalobní důvod podpůrně zamítl jako neopodstatněný. 32 Společnost LGE je toho názoru, že skutečnost, že mohla předložit vyjádření k důkazům použitým Komisí, a skutečnost, že Komise získala informace od skupiny LPD, nejsou dostatečné pro zajištění dodržení jejího práva na obhajobu. Společnost LGE mimoto kritizuje konstatování Tribunálu v bodě 86 napadeného rozsudku I, že byla povinná dbát na to, aby v jejím účetnictví a archivech zůstaly řádně zachovány informace umožňující vyhledat podrobnosti o činnosti společného podniku. Má totiž za to, že tato povinnost se týká pouze případů, kdy mateřská společnost převede dceřinou společnost na třetí osobu, a může si tak zajistit nadále trvající přístup k dokumentům na základě smluvního ujednání. V projednávané věci však LGE vysvětluje, že ztratila kontrolu nad svou dceřinou společností z důvodu jejího úpadku a že insolvenční správce není povinen poskytnout jí nepřetržitý přístup k dokumentům. 33 Společnost Philips nezpochybňuje způsobilost Komise přičítat odpovědnost za protiprávní jednání mateřské společnosti, která vykonává rozhodující vliv na jednání dceřiné společnosti. Tvrdí však, že její odpovědnost je „zcela odvozena“ od odpovědnosti její dceřiné společnosti a že v případě neexistence přímého přičítání odpovědnosti skupině LPD „jde“ její odpovědnost jakožto mateřské společnosti „nad rámec“ odpovědnosti dotčené dceřiné společnosti. Soudní dvůr přitom v rozsudku ze dne 17. září 2015, Total v. Komise (C‐597/13 P, EU:C:2015:613, body 35 a 38), rozhodl, že v situaci, kdy je odpovědnost mateřské společnosti zcela odvozena od odpovědnosti její dceřiné společnosti a žádný jiný faktor individuálně necharakterizuje chování vytýkané mateřské společnosti, odpovědnost této mateřské společnosti nemůže jít nad rámec odpovědnosti její dceřiné společnosti. 34 Stejně jako LGE společnost Philips uvádí, že během správního řízení již nebyla její dceřiná společnost součástí téhož podniku, jelikož od 30. ledna 2006 podléhala dohledu insolvenčního správce. Philips tvrdí, že vzhledem k tomu, že její dceřiná společnost nebyla zahrnuta do správního řízení a neobdržela především oznámení námitek, neměla příležitost ani povinnost bránit se proti tvrzením Komise. Společnost Philips s ohledem na úpadek své dceřiné společnosti mimoto tvrdí, že neměla možnost zajistit si přístup k těmto dokumentům, aby měla k dispozici důkazy nezbytné pro svou obhajobu. Pouze insolvenční správce skupiny LPD měl k dispozici dokumenty týkající se činnosti této skupiny a měl přístup k relevantním zaměstnancům. 35 Podle společnosti Philips měla Komise zohlednit skutečnost, že ztratila kontrolu nad svou dceřinou společností a neměla již přístup k dokumentům skupiny LPD. Philips tvrdí, že pokud by Komise zahrnula skupinu LPD do správního řízení, byla by tato skupina schopna se bránit, a společnost Philips by tak mohla rovněž lépe zajistit svou obhajobu. Rozhodnutí Komise vyloučit skupinu LPD ze správního řízení tedy podle ní zbavilo společnost Philips možnosti plného výkonu práva na obhajobu. 36 Komise má v prvé řadě za to, že první důvod kasačního opravného prostředku společnosti LGE a druhý důvod kasačního opravného prostředku společnosti Philips jsou nepřípustné, jelikož v těchto důvodech navrhovatelky ve skutečnosti zpochybňují posouzení skutkového stavu Tribunálem, jež je uvedeno v bodech 83 až 91 napadeného rozsudku I a v bodech 86, 97 a 98 napadeného rozsudku II. Komise má každopádně za to, že výše uvedené důvody uplatněné navrhovatelkami nejsou opodstatněné. 37 Komise je toho názoru, že jelikož samy navrhovatelky tvrdily, že jejich odpovědnost za sporné protiprávní jednání je „odvozená“, nelze Tribunálu vytýkat, že na tento argument odpověděl. Judikatura uplatňovaná navrhovatelkami je podle jejího názoru irelevantní. Zejména okolnosti projednávané věci se velmi liší od okolností věci, v níž byl vydán rozsudek ze dne 25. října 2011, Solvay v. Komise (C‐109/10 P, EU:C:2011:686). 38 Co se týče rozsudku ze dne 22. ledna 2013, Komise v. Tomkins (C‐286/11 P, EU:C:2013:29), Komise má za to, že jej Tribunál vyložil správně. V tomto ohledu uvádí, že v souladu s judikaturou Soudního dvora (rozsudek ze dne 11. července 2013, Team Relocations a další v. Komise, C‐444/11 P, nezveřejněný, EU:C:2013:464, bod 159 a citovaná judikatura) platí, že aby přičetla subjektu v rámci podniku odpovědnost za protiprávní jednání, kterého se tento podnik dopustil, není povinna činit rovněž odpovědnými za toto protiprávní jednání ostatní subjekty téhož podniku ani se na tyto ostatní subjekty obrátit. 39 Pokud jde o příručku postupů v oblasti kartelových dohod, Komise upřesňuje, že nepředstavuje rozhodnutí, neobsahuje závazné pokyny pro personál Komise a postupy v ní stanovené mohou být přizpůsobeny okolnostem každého případu. Případná odlišnost postupu použitého v konkrétní věci od tohoto dokumentu proto podle jejího názoru nepostačuje k prokázání nesprávného právního posouzení. Závěry Soudního dvora 40 Z napadených rozsudků vyplývá, že skupina LPD, která je společnou dceřinou společností navrhovatelek a v jejím čele se nacházela LG Philips Displays Holding, se účastnila kartelových dohod týkajících se CDT a CPT od 1. července 2001 do 30. ledna 2006. K posledně uvedenému datu bylo rozhodnuto, že se společnost LG Philips Displays Holding nachází v úpadku. Z napadených rozsudků rovněž plyne, že Komise nezaslala skupině LPD oznámení námitek ani napadená rozhodnutí, a tudíž jí nepřičetla odpovědnost za její chování z důvodu, že proti uvedené skupině bylo zahájeno úpadkové řízení. 41 Společnost LGE v prvním důvodu kasačního opravného prostředku a společnost Philips v druhém důvodu kasačního opravného prostředku tvrdí, že za účelem dodržení jejich práva na obhajobu byla Komise za okolností projednávané věci povinna zaslat oznámení námitek rovněž skupině LPD, která je jejich společnou dceřinou společností, jelikož tato byla rovněž zapojena do kartelových dohod týkajících se CDT a CPT. 42 V tomto ohledu je třeba nejprve uvést, že v těchto dvou důvodech navrhovatelky vytýkají Tribunálu nesprávné právní posouzení a nezpochybňují jeho posouzení skutkového stavu. Na rozdíl od toho, co tvrdí Komise, nemohou být tudíž tyto dva důvody kasačního opravného prostředku bez dalšího odmítnuty jako nepřípustné. 43 Podle ustálené judikatury Soudního dvora respektování práva na obhajobu v řízení před Komisí, jehož předmětem je uložení pokuty podniku za porušení pravidel hospodářské soutěže, vyžaduje, aby danému podniku bylo umožněno užitečně vyjádřit stanovisko k pravdivosti a relevanci tvrzených skutkových zjištění a okolností, jakož i k dokumentům přijatým Komisí na podporu jejího tvrzení o existenci protiprávního jednání. Tato práva jsou uvedena v čl. 41 odst. 2 písm. a) a b) Listiny základních práv Evropské unie (rozsudek ze dne 25. října 2011, Solvay v. Komise, C‐110/10 P, EU:C:2011:687, bod 48 a citovaná judikatura). 44 Článek 27 odst. 1 nařízení č. 1/2003 stanoví, že před přijetím rozhodnutí, kterým se konstatuje porušení pravidel hospodářské soutěže a ukládá pokuta, Komise poskytne osobám, proti nimž je vedeno řízení, příležitost, aby byly slyšeny ve věci, jíž se týká námitka přijatá Komisí, a založí svá rozhodnutí pouze na námitkách, ke kterým se mohly dotyčné strany vyjádřit. 45 Z toho vyplývá, jak generální advokát uvedl v bodě 57 svého stanoviska, že oznámení námitek má umožnit výkon práva na obhajobu každé právnické osobě, proti níž je vedeno správní řízení v oblasti hospodářské soutěže. 46 Naproti tomu nemá-li Komise v úmyslu konstatovat ve vztahu k určité společnosti protiprávní jednání, právo na obhajobu nevyžaduje zaslání oznámení námitek této společnosti. Zaslání oznámení námitek dané společnosti má totiž zajistit dodržení práva na obhajobu té samé společnosti, a nikoliv třetí osoby, i když je posledně uvedená osoba dotčená týmž správním řízením. 47 V projednávaném případě se přitom Komise rozhodla stíhat pouze navrhovatelky, které jsou mateřskými společnostmi skupiny LPD, a nikoliv tuto skupinu, která byla jejich společnou dceřinou společností. 48 Judikatura uplatněná navrhovatelkami nemůže vést k odlišnému závěru. 49 Zaprvé nelze činit paralelu mezi okolnostmi projednávané věci a

cs

caselaw

EU

okolnostmi věci, v níž byl vydán rozsudek ze dne 25. října 2011, Solvay v. Komise (C‐109/10 P, EU:C:2011:686). 50 Jak uvedl generální advokát v bodě 66 svého stanoviska, tato judikatura se týká přístupu k důkazům svědčícím ve prospěch, jež jsou obsaženy ve spisu Komise. V projednávaných věcech přitom navrhovatelky nezpochybnily, že měly přístup k celému spisu Komise, včetně dokumentů, které Komise získala od skupiny LPD v návaznosti na žádosti o informace a kontroly v jejich prostorách. 51 Zadruhé konstatování Soudního dvora v bodě 39 rozsudku ze dne 22. ledna 2013, Komise v. Tomkins (C‐286/11 P, EU:C:2013:29), nemohou vést k odlišnému závěru. Uvedený rozsudek se týká případu, kdy Komise stíhala mateřskou společnost i její dceřinou společnost pro porušení pravidel hospodářské soutěže a kdy obě dotčené společnosti napadly rozhodnutí Komise. 52 Výše uvedené úvahy postačují také k odpovědi na argument společnosti Philips, jenž je shrnut v bodě 33 tohoto rozsudku a vychází z rozsudku ze dne 17. září 2015, Total v. Komise (C‐597/13 P, EU:C:2015:613), jelikož posledně uvedený rozsudek se týká rovněž případu, kdy byly mateřská společnost i její dceřiná společnost stíhány pro účast na porušení pravidel hospodářské soutěže. 53 Dodatečné argumenty navrhovatelek, které mají zpochybnit opodstatněnost důvodů, které Tribunál uvedl v napadených rozsudcích k odůvodnění tohoto zamítnutí, a prokázat údajně nedostatečnou povahu uvedených důvodů, musí být za těchto podmínek prohlášeny za irelevantní, jelikož – jak generální advokát v podstatě uvedl v bodě 70 svého stanoviska – by tyto argumenty i za předpokladu, že by byly opodstatněné, nemohly vést ke zrušení napadených rozsudků. 54 První důvod kasačního opravného prostředku společnosti LGE a druhý důvod kasačního opravného společnosti Philips je tudíž třeba zamítnout. Ke druhému a třetímu důvodu kasačního opravného prostředku společnosti LGE a k prvnímu důvodu kasačního opravného prostředku společnosti Philips, které vychází z nesprávného právního posouzení, kterého se Tribunál dopustil stran skutečnosti, že Komise pro účely výpočtu výše pokuty zohlednila přímé prodeje v rámci EHP prostřednictvím zpracovaných výrobků Argumentace účastnic řízení 55 Společnost LGE ve druhém a společnost Philips v prvním důvodu kasačního opravného prostředku uvádí, že v důsledku nesprávného právního posouzení měl Tribunál za to, že přímé prodeje v rámci EHP prostřednictvím zpracovaných výrobků, uskutečněné samostatně společností LGE a společností Philips, lze přičítat skupině LPD již z toho důvodu, že tato skupina náleží k téže hospodářské jednotce jako její mateřské společnosti. 56 Navrhovatelky Tribunálu vytýkají, že nezohlednil závěry vyplývající z rozsudku ze dne 26. září 2013, EI du Pont de Nemours v. Komise (C‐172/12 P, nezveřejněný, EU:C:2013:601, bod 47). Z této judikatury dovozují, že jediným cílem závěru, že společný podnik a akcionáři, kteří jej kontrolují, tvoří jediný podnik, je přičíst uvedeným akcionářům solidární odpovědnost za protiprávní jednání společného podniku. Navrhovatelky mají za to, že se společnostmi LGE a Philips a skupinou LPD mělo být proto za jiným účelem, než je odpovědnost mateřských společností, s každou zacházeno jako se samostatným podnikem. Takový přístup je podle nich ostatně v souladu s rozsudkem ze dne 9. července 2015, InnoLux v. Komise (C‐231/14 P, EU:C:2015:451, body 56 a 57). Analýza provedená na základě této judikatury měla vést Tribunál k závěru, že LGE, Philips a skupina LPD netvoří vertikálně integrovaný podnik, takže prodeje mezi nimi nelze považovat za uskutečněné v rámci téže skupiny. 57 Společnost Philips v tomto ohledu zdůrazňuje, že jakožto společný podnik plnící na trvalém základě všechny funkce samostatné hospodářské jednotky musí být skupina LPD považována za samostatnou hospodářskou jednotku na trhu, a v důsledku toho za podnik odlišný od svých mateřských společností. Pokud by byl takový společný podnik považován za součást téhož podniku jako jeho dvě mateřské společnosti, článek 101 SFEU by se nevztahoval na dohody mezi tímto podnikem a jeho mateřskými společnostmi, což by bylo v rozporu s nařízením Rady (ES) č. 139/2004 ze dne 20. ledna 2004 o kontrole spojování podniků (Nařízení ES o spojování) (Úř. věst. 2004, L 24, s. 1) a se sdělením Komise o omezeních přímo souvisejících se spojováním a pro ně nezbytných (Úř. věst. 2005, C 56, s. 24). 58 Společnost Philips z výše uvedeného dovozuje, že Tribunál se dopustil nesprávného právního posouzení, když potvrdil kvalifikaci prodejů CRT, na které se vztahuje kartelová dohoda, jež uskutečnila skupina LPD s ní nebo se společností LGE, jako „vnitroskupinových prodejů“. Pro výpočet výše pokuty přitom Komise stran prodejů CRT v rámci EHP prostřednictvím zpracovaných výrobků zohlednila pouze první prodeje zpracovaných výrobků v rámci EHP, které odpovídají CRT zabudovaným v rámci téže skupiny do konečného výrobku. 59 Společnost LGE Tribunálu vytýká, že nezohlednil skutečnost, že přímými prodeji v rámci EHP prostřednictvím zpracovaných výrobků nejsou prodeje CRT, na které se vztahuje kartelová dohoda, ale prodeje zpracovaných výrobků, tedy prodeje televizorů a počítačových monitorů. Tribunál podle jejího názoru v bodě 167 napadeného rozsudku I nesprávně odkázal na „CRT, které skupina LPD prodala každé ze svých mateřských společností“. LGE uvádí, že přímé prodeje v rámci EHP prostřednictvím zpracovaných výrobků jsou navazujícími prodeji zpracovaných výrobků uskutečněnými společnostmi LGE a Philips a nelze je přičítat skupině LPD. Má za to, že ačkoli může být činěna odpovědnou za protiprávní jednání, kterého se dopustila skupina LPD, s touto skupinou musí být zacházeno jako se samostatným podnikem. 60 Ve třetím důvodu kasačního opravného prostředku LGE uvádí, že Tribunál se dopustil nesprávného právního posouzení a porušil zásadu individualizace trestů a sankcí, když v bodě 171 napadeného rozsudku I potvrdil rozhodnutí Komise činit společnost LGE společně a nerozdílně odpovědnou za přímé prodeje v rámci EHP prostřednictvím zpracovaných výrobků uskutečněné skupinou LPD, i když byly tyto prodeje uskutečněny prostřednictvím společnosti Philips. LGE v tomto kontextu tvrdí, že i kdyby bylo připuštěno, že prodeje mezi skupinou LPD a společností Philips představují vnitroskupinové prodeje, mají tuto kvalitu pouze mezi skupinou LPD a společností Philips. I kdyby existovala vertikální integrace mezi skupinou LPD a společností Philips, LGE by nebyla součástí tohoto vertikálně integrovaného podniku. Podle LGE měl proto Tribunál zrušit sporné rozhodnutí přinejmenším v rozsahu, v němž ji činí odpovědnou za zaplacení pokuty potud, pokud byla vypočítána na základě přímých prodejů v rámci EHP prostřednictvím zpracovaných výrobků skupiny LPD, které byly uskutečněny prostřednictvím společnosti Philips. 61 Společnost LGE v tomto ohledu opakuje argumentaci uplatněnou na podporu druhého důvodu kasačního opravného prostředku a dodává, že Tribunál podle jejího názoru porušil zásadu individualizace trestů a sankcí, kterou Soudní dvůr uznal v rozsudku ze dne 10. dubna 2014, Komise a další v. Siemens Österreich a další (C‐231/11 P až C‐233/11 P, EU:C:2014:256, bod 91). Přímé prodeje v rámci EHP prostřednictvím zpracovaných výrobků byly totiž zohledněny z toho důvodu, aby byla ukázána celková závažnost protiprávního jednání. Společnost LGE však tvrdí, že není odpovědná za závažnost, kterou vykazují takové prodeje uskutečněné společností Philips. Společnosti LGE tak byla uložena pokuta, která patřičně neodráží závažnost protiprávního jednání, které jí bylo přičteno. V tomto kontextu LGE poskytuje číselné údaje o objemu přímých prodejů v rámci EHP prostřednictvím zpracovaných výrobků, které byly uskutečněny prostřednictvím skupiny LPD a společnosti Philips, s cílem prokázat, že objem prodejů uskutečněných prostřednictvím společnosti Philips byl 26krát větší. 62 Komise odpovídá, že druhý a třetí důvod kasačního opravného prostředku společnosti LGE a první důvod kasačního opravného prostředku společnosti Philips vycházejí z nesprávného předpokladu, že existence hospodářské jednotky mezi skupinou LPD a jejími mateřskými společnostmi je relevantní pouze pro účely přičtení odpovědnosti za protiprávní jednání, kterého se dopustila skupina LPD, uvedeným mateřským společnostem. Touto argumentací se přitom navrhovatelky snaží zpochybnit skutkové zjištění učiněné Tribunálem, aniž uplatňují jakékoli zkreslení důkazů. Tyto důvody jsou proto podle Komise nepřípustné. 63 Komise má v každém případě za to, že uvedené důvody kasačního opravného prostředku musí být zamítnuty jako neopodstatněné, neboť jsou založeny na nesprávném výkladu bodu 47 rozsudku ze dne 26. září 2013, EI du Pont de Nemours v. Komise (C‐172/12 P, nezveřejněný, EU:C:2013:601). Metoda výpočtu pokuty použitá ve sporném rozhodnutí je kromě toho podle jejího názoru v souladu s poznatky vyplývajícími z judikatury Soudního dvora v dané oblasti. 64 Pokud jde konkrétně o třetí důvod kasačního opravného prostředku společnosti LGE, Komise uvádí, že přičtení odpovědnosti za protiprávní jednání, kterého se dopustila dceřiná společnost, její mateřské společnosti není v rozporu se zásadou individualizace trestů a sankcí, jelikož mateřská a dceřiná společnost patří k téže hospodářské jednotce a tvoří jediný podnik. Posouzení závažnosti protiprávního jednání na základě hodnoty prodejů, které přímo nebo nepřímo souvisejí s protiprávním jednáním, bere v úvahu prodeje celého dotyčného podniku, který v projednávaném případě tvoří mateřské společnosti, tedy LGE a Philips, i dceřiná společnost, tedy skupina LPD. Závěry Soudního dvora 65 Druhý a třetí důvod kasačního opravného prostředku společnosti LGE a první důvod kasačního opravného prostředku společnosti Philips je třeba zkoumat společně, neboť se v podstatě zabývají stejnou otázkou týkající se zohlednění přímých prodejů v rámci EHP prostřednictvím zpracovaných výrobků uskutečněných skupinou LPD pro účely výpočtu pokuty. 66 V tomto ohledu je třeba nejprve uvést, jak navrhovatelky upřesnily v replikách, že v těchto důvodech kasačního opravného prostředku Tribunálu v podstatě vytýkají, že se dopustil nesprávných právních posouzení při analýze legality zohlednění výše uvedených prodejů pro účely výpočtu výše pokuty. Uvedené důvody tedy nemají zpochybnit opodstatněnost posouzení skutkového stavu provedených Tribunálem, a jsou tudíž přípustné. 67 Z judikatury Soudního dvora dále vyplývá, že čl. 23 odst. 2 nařízení č. 1/2003 sice ponechává Komisi širokou posuzovací pravomoc při stanovení výše pokuty, avšak omezuje její výkon tím, že zavádí objektivní kritéria, která Komise musí dodržet. Zaprvé má výše pokuty, kterou lze podniku uložit, vyčíslitelnou a absolutní maximální hodnotu, takže maximální výši pokuty, kterou lze uložit danému podniku, lze stanovit předem. Zadruhé výkon této posuzovací pravomoci je omezen i pravidly jednání, která si Komise sama uložila, zejména v Pokynech pro výpočet pokut (rozsudek ze dne 9. července 2015, InnoLux v. Komise, C‐231/14 P, EU:C:2015:451, bod 48 a citovaná judikatura). 68 Komise ve sporném rozhodnutí uplatnila Pokyny pro výpočet pokut. Bod 13 uvedených pokynů stanoví, že „[p]ři určování základní výše udělované [ukládané] pokuty bude Komise vycházet z hodnoty tržeb [podniku] za zboží nebo služby v příslušné zeměpisné oblasti uvnitř EHP, které přímo nebo nepřímo souvisejí s protiprávním jednáním [...]“. V bodě 6 týchž pokynů je upřesněno, že se „má [...] za to, že kombinace hodnoty tržeb souvisejících s protiprávním jednáním a doby [jeho] trvání je vhodnou hodnotou pro vyhodnocení ekonomického významu protiprávního jednání a relativní váhy každého podniku, který se podílel na protiprávním jednání“. 69 Pojem „hodnota tržeb“ uvedený v bodě 13 Pokynů pro výpočet pokut sice nelze rozšířit tak, aby zahrnoval prodeje uskutečněné dotčeným podnikem, které nespadají do působnosti vytýkané kartelové dohody, bylo by však v rozporu s cílem sledovaným čl. 23 odst. 2 nařízení č. 1/2003, kdyby u účastníků kartelové dohody, kteří jsou vertikálně integrovaní, mohl být jen z toho důvodu, že výrobky, které jsou předmětem protiprávního jednání, zabudovali do konečných výrobků mimo EHP, vyloučen z výpočtu pokuty podíl z hodnoty jejich prodejů těchto konečných výrobků v EHP, který může odpovídat hodnotě výrobků, jež jsou předmětem protiprávního jednání (rozsudek ze dne 9. července 2015, InnoLux v. Komise, C‐231/14 P, EU:C:2015:451, bod 55 a citovaná judikatura). 70 Vertikálně integrované podniky totiž mohou získat prospěch z dohody o horizontálním stanovení cen uzavřené v rozporu s článkem 101 SFEU nejen při prodeji nezávislým třetím osobám na trhu výrobku, který je předmětem tohoto protiprávního jednání, nýbrž také na navazujícím trhu se zpracovanými výrobky, jejichž součástí jsou tyto výrobky, a to dvěma různými způsoby. Buď uvedené podniky přenesou ceny vstupů zvýšené v důsledku protiprávního jednání na zpracované výrobky, nebo zvýšení nepřenesou, což jim poskytuje výhodu v oblasti nákladů ve srovnání s jejich konkurenty, kteří získávají stejné vstupy na trhu s výrobky, které jsou předmětem protiprávního jednání (rozsudek ze dne 9. července 2015, InnoLux v. Komise, C‐231/14 P, EU:C:2015:451, bod 56 a citovaná judikatura). 71 V napadených rozsudcích Tribunál potvrdil závěr Komise, že navrhovatelky měly společně rozhodující vliv na jednání skupiny LPD. Z tohoto závěru, který navrhovatelky ve svých kasačních opravných prostředcích nezpochybnily, přitom vyplývá, že během výše uvedeného období byly navrhovatelky a jejich společná dceřiná společnost součástí téhož podniku, a tvořily tudíž hospodářskou jednotku. 72 Vzhledem k tomu, že skupina LPD působila na trhu výrobku dotčeného protiprávním jednáním, zatímco LGE a Philips působily na trhu zpracovaných výrobků, jejichž součástí jsou tyto výrobky, je třeba konstatovat, že na rozdíl od toho, co tvrdí společnost Philips, skupina LPD a její mateřské společnosti skutečně tvořily vertikálně integrovaný podnik ve smyslu rozsudku ze dne 9. července 2015, InnoLux v. Komise (C‐231/14 P, EU:C:2015:451, body 56 a 57). 73 Za těchto podmínek Tribunál mohl – aniž se dopustil nesprávného právního posouzení – v bodě 170 napadeného rozsudku I a v bodě 164 napadeného rozsudku II rozhodnout, že Komise byla oprávněna zahrnout do výpočtu základní výše pokuty uložené navrhovatelkám přímé prodeje v rámci EHP prostřednictvím zpracovaných výrobků, které uskutečnila hospodářská jednotka tvořená skupinou LPD a jejími mateřskými společnostmi. 74 Tento závěr nemůže být zpochybněn argumentací navrhovatelek vycházející z rozsudku ze dne 26. září 2013, EI du Pont de Nemours v. Komise (C‐172/12 P, nezveřejněný, EU:C:2013:601, bod 47), podle níž v případě, kdy dvě mateřské společnosti vlastní každá 50 % společného podniku, který porušil pravidla práva hospodářské soutěže, mohou být pouze pro účely konstatování odpovědnosti za účast na porušení tohoto práva a pouze v rozsahu, v němž Komise na základě veškerých skutkových okolností prokázala, že obě mateřské společnosti skutečně měly rozhodující vliv na společný podnik, tyto tři subjekty považovány za součást téže hospodářské jednotky, a tudíž za jediný podnik. 75 Je nutno konstatovat, že způsob, jakým navrhovatelky vykládají bod 47 rozsudku ze dne 26. září 2013, EI du Pont de Nemours v. Komise (C‐172/12 P, nezveřejněný, EU:C:2013:601), ve kterém Soudní dvůr uvedl, že pouze pro účely konstatování odpovědnosti za účast na porušení práva hospodářské soutěže může Komise ze skutečného výkonu rozhodujícího vlivu dvou mateřských společností na společný podnik dovodit existenci jedné a téže jednotky, je chybný a vytržený z kontextu. 76 Soudní dvůr totiž zformuloval toto tvrzení, aby odpověděl na argument lišící se od argumentu dotčeného v projednávané věci, který je shrnut v bodě 36 téhož rozsudku, podle kterého okolnost, že dvě společnosti, které jsou na sobě nezávislé, mají obě rozhodující vliv na společný podnik, neznamená, že ve smyslu práva hospodářské soutěže představují jediný podnik. Jeví se, že uvedené tvrzení – zasazené do svého kontextu – mělo pouze zdůraznit, že konstatování existence společného podniku, ke kterému může být Komise v tomto rámci vedena, platí pouze ve vztahu k právu hospodářské soutěže a trhu dotčenému protiprávním jednáním. 77 Nelze přijmout ani argument společnosti LGE, že přímé prodeje v rámci EHP prostřednictvím zpracovaných výrobků neměly být zohledněny, neboť se nejednalo o prodeje CRT, na které se vztahuje kartelová dohoda, ale o prodeje televizorů a počítačových monitorů. Vzhledem k tomu, že skupina LPD a její mateřské společnosti, tedy LGE a Philips, tvořily hospodářskou jednotku, a musely být tedy považovány za součást téhož podniku na trzích dotčených protiprávním jednáním, musí být výše pokuty v souladu s bodem 13 Pokynů pro výpočet pokut vypočítána na základě hodnoty prodejů výrobků, na které se vztahuje kartelová dohoda, uskutečněných tímto podnikem na uvedených trzích. Jak přitom Tribunál konstatoval v bodě 135 napadeného rozsudku I a v bodě 148 napadeného rozsudku II, dotčené televizory a počítačové monitory obsahovaly CRT dodávané skupinou LPD jejím dvěma mateřským společnostem. Z bodu 137 napadeného rozsudku I a z bodu 157 napadeného rozsudku II kromě toho vyplývá, že tyto prodeje byly zohledněny pouze do výše části jejich hodnoty, která mohla odpovídat hodnotě CRT, na které se vztahuje kartelová dohoda a jsou zabudovány do televizorů a počítačových monitorů. 78 Rovněž je třeba zamítnout argument společnosti Philips, který je shrnut v bodě 57 tohoto rozsudku, podle kterého by v podstatě názor, že společný podnik je součástí téhož podniku jako jeho mateřské společnosti, vedl k vyloučení použitelnosti článku 101 SFEU na dohody mezi tímto podnikem a jeho mateřskými společnostmi, což by bylo v rozporu s nařízením č. 139/2004. V tomto ohledu je třeba připomenout, že z čl. 2 odst. 4 tohoto nařízení vyplývá, že v míře, v jaké má vytvoření společného podniku zakládající spojení podle článku 3 téhož nařízení za svůj cíl nebo následek koordinaci soutěžního chování podniků, které zůstávají nezávislými, bude tato koordinace hodnocena v souladu s kritérii čl. 101 odst. 1 a 3 SFEU s cílem zjistit, zda je či není toto spojení slučitelné s vnitřním trhem. 79 Skutečnost, že společný podnik a jeho mateřské společnosti jsou pro účely konstatování protiprávního jednání na daném trhu považovány za součást téhož podniku, však nebrání tomu, aby na všech ostatních trzích zůstaly obě mateřské společnosti nezávislými ve smyslu čl. 2 odst. 4 nařízení č. 139/2004. 80 Z výše uvedených úvah vyplývá, že nemůže obstát ani třetí důvod kasačního opravného prostředku společnosti LGE, jenž vychází z údajného nesprávného právního posouzení, kterého se dopustil Tribunál, když schválil skutečnost, že Komise pro účely výpočtu výše pokuty uložené LGE zohlednila rovněž hodnotu přímých prodejů v rámci EHP prostřednictvím zpracovaných výrobků, které uskutečnila společnost Philips. 81 Druhý a třetí důvod kasačního opravného prostředku společnosti LGE i první důvod kasačního opravného prostředku společnosti Philips je proto třeba zamítnout. Ke čtvrtému důvodu kasačního opravného prostředku společnosti LGE a třetímu důvodu kasačního opravného prostředku společnosti Philips, které vycházejí z nesprávného právního posouzení, porušení zásady rovného zacházení a chybějícího rozhodnutí Argumentace účastnic řízení 82 Společnost LGE ve čtvrtém důvodu kasačního opravného prostředku a společnost Philips ve třetím důvodu kasačního opravného prostředku Tribunálu v podstatě vytýkají, že na základě neúplné a nedostatečně odůvodněné analýzy zamítl šestý žalobní důvod společnosti LGE a tři první části osmého žalobního důvodu společnosti Philips a v rozporu s tvrzeními obou navrhovatelek tak rozhodl, že Komise nebyla povinna považovat prodeje uskutečněné mezi společnostmi SEC a Samsung za vnitroskupinové prodeje a zahrnout jejich výši do výpočtu výše pokuty uložené společnosti Samsung z titulu přímých prodejů v rámci EHP prostřednictvím zpracovaných výrobků, které byly uskutečněny prostřednictvím SEC. 83 Společnosti LGE a Philips Tribunálu zejména vytýkají, že za účelem vyloučení možnosti, že SEC a Samsung mohly tvořit jediný podnik, pouze zkoumal, zda SEC mohla mít rozhodující vliv na Samsung, a nezabýval se tím, zda existenci takového jediného podniku nelze dovodit z toho, že tyto dvě společnosti byly v konečném důsledku kontrolovány týmiž fyzickými osobami, což vyplývá z důkazů, které předložily Tribunálu. V tomto ohledu zdůrazňují, že nepožadují nové posouzení uvedených důkazů Soudním dvorem, ale vytýkají Tribunálu neúplný a nedostatečně odůvodněný přezkum těchto důkazů. 84 Toto pochybení, kterého se Komise dopustila, ji vedlo k tomu, že na pokuty uložené na jedné straně navrhovatelkám a na straně druhé společnosti Samsung použila dvě odlišné metody, kdy v případě navrhovatelek zohlednila přímé prodeje v rámci EHP prostřednictvím zpracovaných výrobků, v případě společnosti Samsung však nikoli. Tribunál přitom nepostihl toto diskriminační zacházení, a dopustil se tedy nesprávného právního posouzení a porušil zásadu rovného zacházení. 85 Společnost Philips dodává, že na rozdíl do toho, co bylo uvedeno v bodě 233 napadeného rozsudku II, se judikatura, podle které platí, že pokud podnik svým chováním porušil článek 101 SFEU, nemůže se zcela vyhnout sankci z důvodu, že jinému hospodářskému subjektu nebyla uložena pokuta, když situace posledně uvedeného není předmětem řízení před unijním soudem, neuplatní v projednávané věci, neboť společnost Samsung se nevyhnula všem sankcím, ale pouze s ní bylo zacházeno příznivěji. 86 Komise tvrdí, že čtvrtý důvod kasačního opravného prostředku společnosti LGE a třetí důvod kasačního opravného prostředku společnosti Philips jsou nepřípustné a irelevantní v rozsahu, v němž směřují k novému posouzení důkazů Soudním dvorem a vycházejí z údajné protiprávnosti, k níž došlo ve prospěch jiné osoby a ze které každopádně nemohou mít prospěch navrhovatelky. 87 Komise podpůrně upřesňuje, že za vnitroskupinové prodeje považovala ve sporném rozhodnutí pouze prodeje mezi subjekty, z nichž jeden měl rozhodující vliv na druhý. Vzhledem k tomu, že se navrhovatelky nedovolávaly rozhodujícího vlivu společnosti Samsung na společnost SEC či obráceně, nemohou jí vytýkat porušení zásady rovného zacházení. Komise dodává, že může rozhodnout o přičtení odpovědnosti jedné nebo více dceřiných společností jejich mateřské společnosti a nařízení č. 1/2003 ani judikatura nestanoví, kterou právnickou nebo fyzickou osobu v rámci podniku musí činit odpovědnou za protiprávní jednání a sankcionovat uložením pokuty. Závěry Soudního dvora 88 Na úvod je třeba poznamenat, že vzhledem k tomu, že LGE ve čtvrtém a Philips ve třetím důvodu kasačního opravného prostředku vytýkají Tribunálu nesprávné právní posouzení, porušení zásady rovného zacházení a chybějící rozhodnutí, nemohou být tyto důvody bez dalšího odmítnuty jako nepřípustné, a to na rozdíl od toho, co tvrdí Komise. 89 Dále je třeba konstatovat, že uvedené důvody kasačního opravného prostředku vycházejí z předpokladu, že pokud by navrhovatelky byly schopny před Tribunálem prokázat, že Samsung a SEC byly součástí téže hospodářské jednotky, a Komise se následně dopustila protiprávnosti, Tribunál býval měl snížit pokuty, které jim byly uloženy za účast na sporných protiprávních jednáních, aby zmírnil nerovné zacházení plynoucí z toho, že Komise při stanovení výše pokuty uložené společnosti Samsung za její účast na stejných protiprávních jednáních, jaká jsou vytýkána společnostem LGE a Philips, nezohlednila přímé prodeje v rámci EHP prostřednictvím zpracovaných výrobků, které Samsung uskutečnila prostřednictvím SEC. 90 Je přitom třeba konstatovat, že tento předpoklad je nesprávný. 91 Zásada rovného zacházení, které se dovolávají navrhovatelky, totiž musí být v souladu s dodržováním zásady legality, podle které nikdo nemůže ve svůj prospěch uplatňovat protiprávnost, k níž došlo ve prospěch jiné osoby (rozsudek ze dne 16. června 2016, Evonik Degussa a AlzChem v. Komise, C‐155/14 P, EU:C:2016:446, bod 58). 92 V rozsahu, v němž navrhovatelky uplatňovaly ve svůj prospěch protiprávnosti, kterých se údajně dopustila Komise při stanovení výše pokuty uložené společnosti Samsung, se tedy každopádně nemohly dovolávat zásady rovného zacházení, aby před Tribunálem zpochybnily výši pokut, které jim Komise uložila. 93 Je pravda, že podle ustálené judikatury Soudního dvora platí, že při stanovení výše pokuty nesmí použitím různých metod výpočtu dojít k diskriminaci mezi podniky, které se účastnily téhož porušení článku 101 SFEU (rozsudek ze dne 12. listopadu 2014, Guardian Industries a Guardian Europe v. Komise, C‐580/12 P, EU:C:2014:2363, bod 62 a citovaná judikatura). 94 Jak ovšem v projednávané věci vyplývá z bodů 135 a 159 napadeného rozsudku I a z bodů 148 a 187 napadeného rozsudku II, Komise uplatnila tutéž metodu na všechny podniky, když u každého z nich zohlednila „první skutečný prodej“ a na základě téhož kritéria rozlišila tři kategorie, a sice „přímé prodeje v rámci EHP“, které odpovídají CRT přímo prodaným zákazníkům v EHP jedním z adresátů sporného rozhodnutí, přímé prodeje v rámci EHP prostřednictvím zpracovaných výrobků a „nepřímé prodeje“, které odpovídají CRT prodaným jedním z adresátů sporného rozhodnutí zákazníkům mimo EHP, kteří zabudovali CRT do konečných výrobků, televizorů nebo počítačových monitorů a následně je prodávali v EHP. Při výpočtu výše pokuty byly zohledněny pouze přímé prodeje v rámci EHP a přímé prodeje v rámci EHP prostřednictvím zpracovaných výrobků. Skutečnost, že kategorie přímých prodejů v rámci EHP prostřednictvím zpracovaných výrobků byla uplatněna pouze ve vztahu k některým účastníkům kartelové dohody, a sice těm, u kterých se Komisi podařilo prokázat, že náleželi k vertikálně integrovanému podniku, nepředstavuje za těchto podmínek diskriminaci, jelikož Komise posoudila použitelnost této kategorie na každého účastníka na základě týchž objektivních kritérií. 95 Projednávané věci se tedy liší od věci, v níž byl vydán rozsudek ze dne 12. listopadu 2014, Guardian Industries a Guardian Europe v. Komise (C‐580/12 P, EU:C:2014:2363). V daném rozsudku totiž Soudní dvůr snížil pokutu uloženou účastníku protiprávního jednání, aby zohlednil skutečnost, že Komise tím, že nesprávně použila metodu, kterou zvolila k určení výše pokuty, uložila jinému účastníkovi téže kartelové dohody pokutu, která snižovala relativní váhu tohoto jiného účastníka při protiprávním jednání (rozsudek ze dne 12. listopadu 2014, Guardian Industries a Guardian Europe v. Komise, C‐580/12 P, EU:C:2014:2363, body 70 až 80). 96 Navrhovatelky naproti tomu Komisi ve výše uvedených důvodech před Tribunálem nevytýkaly, že na ně použila jiné právní kritérium pro určení výše pokuty, ale že měla nesprávně za to, že na trzích dotčených sporným protiprávním jednáním tvoří společnost Samsung se svými vlastními dceřinými společnostmi nezávislý podnik, a neoznačila širší hospodářskou jednotku, která by zahrnovala nejen společnost Samsung a její dceřiné společnosti, ale i společnost SEC, a byla by hospodářskou jednotkou, která se podílela na sporném protiprávním jednání. 97 Z výše uvedených úvah vyplývá, že Tribunálu nelze vytýkat nesprávné právní posouzení ani porušení zásady rovného zacházení z důvodu, že nesnížil pokuty uložené navrhovatelkám, aby kompenzoval údajně příznivější zacházení se společností Samsung. 98 Co se týče argumentu společnosti Philips, že Tribunál v podstatě nepřezkoumal část tvrzení, která mu předložila, a sice tvrzení, že Komise tím, že při výpočtu výše pokuty nezohlednila vnitroskupinové prodeje uskutečněné společností Samsung, porušila

cs

caselaw

EU

zásadu rovného zacházení, takže Tribunál měl k obnovení rovného zacházení rovněž v jejím případě vyloučit přímé prodeje v rámci EHP prostřednictvím zpracovaných výrobků, je tento argument irelevantní v rozsahu, v němž z výše uvedených úvah vyplývá, že tato tvrzení byla založena na nesprávném předpokladu, a tudíž každopádně nemohla obstát. 99 Je tedy třeba zamítnout čtvrtý důvod kasačního opravného prostředku společnosti LGE a třetí důvod kasačního opravného prostředku společnosti Philips, a v důsledku toho kasační opravný prostředek v plném rozsahu. K nákladům řízení 100 Podle čl. 184 odst. 2 jednacího řádu rozhodne Soudní dvůr o nákladech řízení, není-li kasační opravný prostředek opodstatněný. Podle čl. 138 odst. 1 tohoto jednacího řádu, jenž se na řízení o kasačním opravném prostředku použije na základě čl. 184 odst. 1 uvedeného jednacího řádu, se účastníku řízení, který neměl úspěch ve věci, uloží náhrada nákladů řízení, pokud to účastník řízení, který měl ve věci úspěch, požadoval. 101 Vzhledem k tomu, že Komise požadovala náhradu nákladů řízení a navrhovatelky neměly ve věci úspěch, je důvodné uložit posledně uvedeným náhradu nákladů řízení. Z těchto důvodů Soudní dvůr (osmý senát) rozhodl takto: 1) Kasační opravné prostředky se zamítají. 2) Společnostem LG Electronics Inc. a Koninklijke Philips Electronics NV se ukládá náhrada nákladů řízení. Podpisy. ( *1 ) – Jednací jazyk: angličtina.

cs

caselaw

EU

Spojené věci C-468/10 a C-469/10 Asociación Nacional de Establecimientos Financieros de Crédito (ASNEF) a Federación de Comercio Electrónico y Marketing Directo (FECEMD) v. Administración del Estado (žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce podané Tribunal Supremo) „Zpracování osobních údajů – Směrnice 95/46/ES – Článek 7 písm. f) – Přímý účinek“ Shrnutí rozsudku 1. Sbližování právních předpisů – Ochrana fyzických osob v souvislosti se zpracováním osobních údajů – Směrnice 95/46 – Úplná harmonizace – Taxativní výčet případů, v nichž lze zpracování osobních údajů považovat za zákonné (Směrnice Evropského parlamentu a Rady 95/46, článek 7) 2. Sbližování právních předpisů – Ochrana fyzických osob v souvislosti se zpracováním osobních údajů – Směrnice 95/46 – Podmínky zákonnosti zpracování osobních údajů [Listina základních práv Evropské unie, články 7 a 8; směrnice Evropského parlamentu a Rady 95/46, článek 5 a čl. 7 písm. f)] 3. Sbližování právních předpisů – Ochrana fyzických osob v souvislosti se zpracováním osobních údajů – Směrnice 95/46 – Prostor pro uvážení členských států – Rozsah (Směrnice Evropského parlamentu a Rady 95/46, článek 5) 4. Sbližování právních předpisů – Ochrana fyzických osob v souvislosti se zpracováním osobních údajů – Směrnice 95/46 – Podmínky zákonnosti zpracování osobních údajů [Listina základních práv Evropské unie, články 7 a 8; směrnice Evropského parlamentu a Rady 95/46, čl. 7 písm. f)] 5. Základní práva – Respektování soukromého života – Ochrana osobních údajů – Přípustná omezení na základě Listiny základních práv Evropské unie (Listina základních práv Evropské unie, články 7, 8 a čl. 52 odst. 1) 6. Akty orgánů – Směrnice – Přímý účinek – Podmínky [Článek 249 třetí pododstavec ES; směrnice Evropského parlamentu a Rady 95/46, článek 7 písm. f)] 1. Harmonizace vnitrostátních právních předpisů obsažená ve směrnici 95/46 o ochraně fyzických osob v souvislosti se zpracováním osobních údajů a o volném pohybu těchto údajů se neomezuje na minimální harmonizaci, ale vede v zásadě k úplné harmonizaci. V tomto ohledu má tato směrnice zajistit volný pohyb osobních údajů a přitom zaručit vysokou úroveň ochrany práv a zájmů osob, jichž se tyto údaje týkají. Z tohoto cíle je proto zřejmé, že článek 7 uvedené směrnice stanoví taxativní a omezující výčet případů, v nichž lze zpracování osobních údajů považovat za zákonné. Z toho vyplývá, že členské státy nemohou doplnit nové zásady pro oprávněné zpracování osobních údajů, obsažené v článku 7 směrnice 95/46 ani upravovat další požadavky, které by pozměnily dosah některé ze zásad zakotvených v tomto článku. Tento výklad není zpochybněn tím, že členské státy mohou na základě článku 5 směrnice 95/46 upřesnit podmínky, za kterých je zpracování osobních údajů zákonné. Členské státy totiž nemohou na základě posuzovací pravomoci, kterou jim poskytuje článek 5 směrnice, zavést jiné zásady pro oprávněné zpracování osobních údajů, než jsou zásady uvedené v článku 7 této směrnice, ani pozměnit prostřednictvím dalších požadavků rozsah zásad upravených v uvedeném článku 7. (viz body 29–30, 32–33, 35–36) 2. Článek 7 písm. f) směrnice 95/46 o ochraně fyzických osob v souvislosti se zpracováním osobních údajů a o volném pohybu těchto údajů musí být vykládán v tom smyslu, že brání vnitrostátní právní úpravě, která v případě, že není dán souhlas subjektu údajů, vyžaduje k umožnění zpracování jeho osobních údajů, které je nezbytné pro uskutečnění oprávněného zájmu správce tohoto zpracování nebo třetí osoby či třetích osob, jimž jsou tyto údaje sdělovány, aby kromě dodržení základních práv a svobod subjektu údajů byly tyto údaje uvedeny ve veřejně přístupných zdrojích, a tím tedy kategoricky a obecným způsobem vylučuje jakékoli zpracování údajů, které nejsou v takových zdrojích uvedeny. Z cíle této směrnice, jímž je zajistit volný pohyb osobních údajů a přitom zaručit vysokou úroveň ochrany práv a zájmů osob, jichž se tyto údaje týkají, totiž jednak vyplývá, že článek 7 stanoví taxativní a omezující výčet případů, v nichž lze zpracování osobních údajů považovat za zákonné. Členské státy proto nemohou doplnit nové zásady pro oprávněné zpracování osobních údajů ani upravovat další požadavky, které by pozměnily dosah některé ze zásad zakotvených v tomto článku 7. Kromě toho nemohou členské státy ani na základě článku 5 uvedené směrnice zavést jiné zásady pro oprávněné zpracování osobních údajů, než jsou zásady uvedené v článku 7, ani pozměnit prostřednictvím dalších požadavků rozsah zásad upravených v uvedeném článku 7. Za účelem vyvážení proti sobě stojících práv a zájmů požadovaného čl. 7 písm. f) této směrnice mohou členské státy stanovit základní zásady. Mohou vzít také v úvahu okolnost, že závažnost zásahu do základních práv subjektu dotčeného uvedeným zpracováním údajů se může lišit v závislosti na skutečnosti, zda jsou dotčené údaje již uvedeny ve veřejně přístupných zdrojích, či nikoli. V tomto posledně uvedeném případě bude zásah závažnější. V případě, kdy vnitrostátní právní úprava vylučuje pro určité kategorie osobních údajů možnost jejich zpracování tím, že pro tyto kategorie předepisuje s konečnou platností výsledek vyvážení proti sobě stojících práv a zájmů, aniž připouští odlišný výsledek z důvodu zvláštních okolností konkrétního případu, se však již nejedná o pouhé upřesnění, ale o další požadavek zakázaný čl. 7 písm. f) této směrnice. (viz body 29–30, 32, 36, 44–49, výrok 1) 3. Směrnice 95/46 o ochraně fyzických osob v souvislosti se zpracováním osobních údajů a o volném pohybu těchto údajů obsahuje pravidla vyznačující se jistou pružností a v mnoha případech ponechává na členských státech, aby upravily podrobnosti nebo si vybraly z daných možností. Je proto nutné činit rozdíl mezi vnitrostátními opatřeními, která upravují další požadavky pozměňující rozsah zásady zakotvené v článku 7 této směrnice, a vnitrostátními opatřeními, která obsahují pouze upřesnění některé z těchto zásad. První typ vnitrostátního opatření je zakázán. Pouze v rámci druhého typu vnitrostátního opatření mají členské státy podle článku 5 uvedené směrnice prostor pro uvážení. (viz bod 35) 4. Článek 7 písm. f) směrnice 95/46 o ochraně fyzických osob v souvislosti se zpracováním osobních údajů a o volném pohybu těchto údajů upravuje dvě kumulativní podmínky, které musí být splněny k tomu, aby bylo zpracování osobních údajů zákonné, a to zaprvé zpracování osobních údajů musí být nezbytné pro uskutečnění oprávněných zájmů správce nebo třetí osoby či osob, kterým jsou údaje sdělovány, a zadruhé nejsou převýšeny základními právy a svobodami subjektu údajů. Druhá z těchto podmínek vyžaduje vyvažování práv a zájmů stojících v dotčeném případě proti sobě, které v zásadě závisí na konkrétních okolnostech jednotlivých případů a v jehož rámci osoba či orgán provádějící vyvážení musí zohlednit důležitost práv subjektu údajů vyplývajících z článků 7 a 8 Listiny základních práv Evropské unie. (viz body 38, 40) 5. Respektování práva na soukromý život v souvislosti se zpracováním osobních údajů, přiznaného články 7 a 8 Listiny základních práv Evropské unie, se vztahuje na veškeré informace o identifikované nebo identifikovatelné fyzické osobě. Z článku 8 odst. 2 a čl. 52 odst. 1 Listiny nicméně vyplývá, že za určitých podmínek lze uvedené právo omezit. (viz bod 42) 6. Ve všech případech, kdy se ustanovení směrnice z hlediska svého obsahu jeví jako bezpodmínečná a dostatečně přesná, jsou jednotlivci oprávněni dovolávat se jich u vnitrostátních soudů vůči státu, pokud tuto směrnici neprovedl ve stanovených lhůtách do vnitrostátního práva nebo ji provedl nesprávně. Tak je tomu v případě čl. 7 písm. f) směrnice 95/46 o ochraně fyzických osob v souvislosti se zpracováním osobních údajů a o volném pohybu těchto údajů. Tato směrnice sice ponechává členským státům větší či menší prostor pro uvážení při provádění některých jejích ustanovení, uvedený čl. 7 písm. f) však vyjadřuje bezpodmínečnou povinnost. (viz body 51–52, 55, výrok 2) ROZSUDEK SOUDNÍHO DVORA (třetího senátu) 24. listopadu 2011(*) „Zpracování osobních údajů – Směrnice 95/46/ES – Článek 7 písm. f) ­– Přímý účinek“ Ve spojených věcech C‐468/10 a C‐469/10, jejichž předmětem jsou žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce na základě článku 267 SFEU, podané rozhodnutími Tribunal Supremo (Španělsko) ze dne 15. července 2010, došlými Soudnímu dvoru dne 28. září 2010, v řízeních Asociación Nacional de Establecimientos Financieros de Crédito (ASNEF) (C‐468/10), Federación de Comercio Electrónico y Marketing Directo (FECEMD) (C‐469/10) proti Administración del Estado, za přítomnosti: Unión General de Trabajadores (UGT) (C‐468/10 a C‐469/10), Telefónica de España SAU (C‐468/10), France Telecom España SA (C‐468/10 a C‐469/10), Telefónica Móviles de España SAU (C‐469/10), Vodafone España SA (C‐469/10), Asociación de Usuarios de la Comunicación (C‐469/10), SOUDNÍ DVŮR (třetí senát), ve složení K. Lenaerts (zpravodaj), předseda senátu, R. Silva de Lapuerta, E. Juhász, T. von Danwitz a D. Šváby, soudci, generální advokát: P. Mengozzi, vedoucí soudní kanceláře: M. Ferreira, vrchní rada, s přihlédnutím k písemné části řízení a po jednání konaném dne 15. září 2011, s ohledem na vyjádření předložená: – za Asociación Nacional de Establecimientos Financieros de Crédito (ASNEF), C. Alonso Martínezem a A. Creus Carrerasem, abogados, – za Federación de Comercio Electrónico y Marketing Directo (FECEMD), R. García del Poyo Vizcayou a Á. Serrano Pérezem, abogados, – za španělskou vládu M. Muñoz Pérezem, jako zmocněncem, – za Evropskou komisi I. Martínez del Peral a B. Martenczukem, jako zmocněnci, s přihlédnutím k rozhodnutí, přijatému po vyslechnutí generálního advokáta, rozhodnout věc bez stanoviska, vydává tento Rozsudek 1 Žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce se týkají výkladu čl. 7 písm. f) směrnice Evropského parlamentu a Rady 95/46/ES ze dne 24. října 1995 o ochraně fyzických osob v souvislosti se zpracováním osobních údajů a o volném pohybu těchto údajů (Úř. věst. L 281, s. 31; Zvl. vyd. 13/15, s. 355). 2 Tyto žádosti byly předloženy v rámci sporů mezi Asociación Nacional de Establecimientos Financieros de Crédito (ASNEF) a Federación de Comercio Electrónico y Marketing Directo (FECEMD) na jedné straně a Administración del Estado na straně druhé. Právní rámec Unijní právo Směrnice 95/46 3 Sedmý, osmý a desátý bod odůvodnění směrnice 95/46 znějí následovně: „7) vzhledem k tomu, že rozdíly mezi členskými státy, pokud jde o úroveň ochrany práv a svobod osob, zejména práva na soukromí, mohou s ohledem na zpracování osobních údajů zabránit přenosu těchto údajů z území jednoho členského státu na území jiného členského státu; že tyto rozdíly mohou napříště vytvářet překážku výkonu celé skupiny hospodářských činností na úrovni Společenství, narušit hospodářskou soutěž a bránit správním orgánům ve výkonu povinností, které mají na základě práva Společenství; že tyto rozdíly v úrovni ochrany vyplývají z rozdílů mezi vnitrostátními právními a správními předpisy; 8) vzhledem k tomu, že pro odstranění překážek toku osobních údajů musí být úroveň ochrany práv a svobod osob v souvislosti se zpracováním těchto údajů rovnocenná ve všech členských státech; že tohoto cíle, pro vnitřní trh životně důležitého, nemůže být dosaženo pouze jednotlivými členskými státy, zejména s přihlédnutím k množství odlišností, které se v současné době vyskytují mezi vnitrostátními právními předpisy z této oblasti, a k nezbytnosti koordinovat právní předpisy členských států, aby přeshraniční tok osobních údajů byl upraven koherentně a v souladu s cílem vnitřního trhu [...]; že je tedy nezbytný zásah Společenství směřující ke sblížení právních předpisů; [...] 10) vzhledem k tomu, že předmětem vnitrostátních právních předpisů o zpracování osobních údajů je chránit základní práva a svobody, zejména právo na soukromí uznaného [uznané rovněž] v článku 8 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod [podepsané v Římě dne 4. listopadu 1950 (dále jen ‚EÚLP‘)] i v obecných zásadách práva Společenství; že z tohoto důvodu sblížení těchto právních předpisů nesmí vést k oslabení ochrany, kterou zajišťují, ale musí mít naopak za cíl zajištění vysoké úrovně ochrany ve Společenství.“ 4 Článek 1 této směrnice, nazvaný „Předmět směrnice“, zní takto: „1. Členské státy zajišťují v souladu s touto směrnicí ochranu základních práv a svobod fyzických osob, zejména jejich soukromí, v souvislosti se zpracováním osobních údajů. 2. Členské státy nemohou omezit ani zakázat volný pohyb osobních údajů mezi členskými státy z důvodů ochrany zajištěné podle odstavce 1.“ 5 Článek 5 téže směrnice zní následovně: „Členské státy upřesní v mezích ustanovení této kapitoly podmínky, za kterých je zpracovávání osobních údajů zákonné.“ 6 Článek 7 směrnice 95/46 stanoví: „Členské státy stanoví, že zpracování osobních údajů může být provedeno pouze pokud: a) subjekt údajů nezpochybnitelně udělil souhlas; nebo [...] f) je nezbytné pro uskutečnění oprávněných zájmů správce nebo třetí osoby či osob, kterým jsou údaje sdělovány, za podmínky, že nepřevyšují zájem nebo základní práva a svobody subjektu údajů, které vyžadují ochranu podle čl. 1 odst. 1.“ 7 Článek 13 odst. 1 této směrnice stanoví: „Členské státy mohou přijmout legislativní opatření s cílem omezit rozsah povinností a práv uvedených v čl. 6 odst. 1, v článku 10, v čl. 11 odst. 1 a v článcích 12 a 21, pokud toto omezení představuje opatření nezbytné pro zajištění: a) bezpečnosti státu; b) obrany; c) veřejné bezpečnosti; d) předcházení trestným činům a jejich vyšetřování, odhalování a stíhání nebo nedodržování deontologických pravidel pro regulovaná povolání; e) významného hospodářského nebo finančního zájmu členského státu nebo Evropské unie včetně měnové, rozpočtové a daňové oblasti; f) kontrolní, inspekční nebo regulační funkce vyplývající, i pouze příležitostně, z výkonu veřejné moci v případech uvedených v písmenech c), d) a e); g) ochrany subjektu údajů nebo práv a svobod druhých.“ Vnitrostátní právo Ústavní zákon 15/1999 8 Ústavní zákon 15/1999 o ochraně osobních údajů (BOE č. 298, ze dne 14. prosince 1999, s. 43088) provádí do španělského práva směrnici 95/46. 9 Článek 3 písm. j) ústavního zákona č. 15/1999 vyjmenovává „veřejně přístupné zdroje“ v taxativním a omezujícím výčtu následujícího znění: „[...] databáze, do nichž může nahlížet kdokoli bez omezení nebo jiných požadavků, kromě zaplacení určité protihodnoty, je-li to nezbytné. Povahu veřejně přístupných zdrojů mají výlučně kopie voličských seznamů, telefonní seznamy podle zvláštní právní úpravy a seznamy členů profesních skupin, které obsahují pouze údaje o jménu, titulu, povolání, činnosti, úrovně dosaženého vzdělání, adrese a údaj o příslušnosti ke skupině. Povahu veřejně přístupných zdrojů mají rovněž deníky, úřední věstníky a sdělovací prostředky.“ 10 Článek 6 odst. 1 ústavního zákona 15/1999 požaduje pro zpracování údajů nezpochybnitelný souhlas subjektu údajů, pokud zákon nestanoví jinak. Článek 6 odst. 2 in fine tohoto zákona stanoví, že souhlas se nevyžaduje především: „jsou-li údaje uvedeny ve veřejně přístupných zdrojích a jejich zpracování je nezbytné pro uskutečnění oprávněných zájmů správce databáze nebo třetí osoby, které jsou údaje sdělovány, za podmínky, že nebudou porušena základní práva a svobody subjektu údajů“. 11 Článek 11 odst. 1 ústavního zákona 15/1999 připomíná nezbytnost udělení souhlasu ze strany subjektu údajů k tomu, aby mohly být třetím osobám sdělovány osobní údaje, avšak druhý odstavec tohoto článku zároveň stanoví, že tento souhlas není potřebný zejména tehdy, když se jedná o údaje uvedené ve veřejně přístupných zdrojích. Královské nařízení 1720/2007 12 Španělská vláda provedla ústavní zákon 15/1999 královským nařízením 1720/2007 (BOE č. 17, ze dne 19. ledna 2008, s. 4103). 13 Článek 10 odst. 1 královského nařízení 1720/2007 povoluje zpracování a sdělování osobních údajů, jestliže k tomu subjekt údajů předem udělí souhlas. 14 Článek 10 odst. 2 královského nařízení 1720/2007 však stanoví: „[...] osobní údaje lze zpracovávat nebo předávat bez souhlasu subjektu údajů, když: a) to povoluje předpis, který má sílu zákona, nebo předpis práva Společenství, a zvláště v některém z následujících případů: – účelem zpracování nebo předání údajů je uskutečnění oprávněného zájmu správce nebo toho, komu byly údaje předány, jehož se týkají tyto předpisy, za podmínky, že nepřevyšují zájem nebo základní práva a svobody subjektů údajů zakotvené v článku 1 ústavního zákona 15/1999 ze dne 13. prosince; – zpracování nebo předání údajů je nezbytné k tomu, aby správce splnil úkol, který mu ukládá některý z těchto předpisů; b) údaje, které jsou předmětem zpracování nebo předání, jsou uvedeny ve veřejně přístupných zdrojích a správce databáze nebo třetí osoba, které jsou údaje sdělovány, mají oprávněný zájem na jejich zpracování nebo sdělení za podmínky, že nejsou porušena základní práva a svobody subjektu údajů. Orgány veřejné správy však mohou údaje pocházející z veřejně přístupných zdrojů sdělovat na základě tohoto odstavce správcům soukromých databází, pouze pokud jsou k tomu oprávněny předpisem, který má sílu zákona.“ Spory v původním řízení a předběžné otázky 15 ASNEF a FECEMD podaly každá správní žalobu proti několika článkům královského nařízení 1720/2007. 16 Mezi napadenými ustanoveními se nacházejí čl. 10 odst. 2 písm. a) první odrážka a písm. b) první pododstavec uvedeného nařízení, ohledně nichž mají ASNEF a FECEMD za to, že porušují čl. 7 písm. f) směrnice 95/46. 17 ASNEF a FECEMD se především domnívají, že španělské právo doplňuje k podmínce oprávněného zájmu ke zpracování údajů bez souhlasu subjektu údajů další podmínku, která není zakotvena ve směrnici 95/46, a to, aby byly údaje uvedeny ve veřejně přístupných zdrojích. 18 Tribunal Supremo má za to, že opodstatněnost žalob, které podaly ASNEF i FECEMD, závisí do značné míry na tom, jak Soudní dvůr vyloží čl. 7 písm. f) směrnice 95/46/ES. Tento soud poukazuje na to, že kdyby Soudní dvůr dospěl k závěru, že členské státy nemohou k podmínkám upraveným v tomto ustanovení připojovat dodatečné podmínky, a že lze uvedenému ustanovení přiznat přímý účinek, nemohl by se čl. 10 odst. 2 písm. b) královského nařízení 1720/2007 použít. 19 Tribunal Supremo vysvětluje, že není-li dán souhlas subjektu údajů ke zpracování jeho osobních údajů, které je nezbytné pro uskutečnění oprávněného zájmu správce tohoto zpracování nebo třetí osoby či třetích osob, jimž jsou tyto údaje sdělovány, španělské právo vyžaduje, aby kromě dodržení základních práv a svobod subjektu údajů byly údaje uvedeny v databázích stanovených v čl. 3 písm. j) ústavního zákona č. 15/1999. V této souvislosti se uvedený soud domnívá, že tento zákon a královské nařízení 1727/2007 omezují rozsah čl. 7 písm. f) směrnice 95/46. 20 Podle názoru Tribunal Supremo představuje toto omezení překážku volnému pohybu osobních údajů, které je slučitelné se směrnicí 95/46, pouze pokud to vyžaduje zájem či základní práva a svobody subjektu údajů. Tento soud z této skutečnosti vyvozuje, že jedinou možností, jak zabránit rozporu mezi touto směrnicí a španělským právem, je mít za to, že volný pohyb osobních údajů, které jsou obsaženy v databázích odlišných od těch, které jsou uvedeny v čl. 3 písm. j) ústavního zákona 15/1999, porušuje zájem nebo základní práva a svobody subjektu údajů. 21 Tribunal Supremo se nicméně táže, zda je takový výklad v souladu s vůlí unijního zákonodárce. 22 Vzhledem k tomu, že měl Tribunal Supremo za těchto okolností za to, že řešení obou věcí, které mu byly předloženy, závisí na výkladu ustanovení unijního práva, rozhodl se přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky, které mají totožné znění pro obě uvedené věci: „1) Je třeba čl. 7 písm. f) směrnice 95/46 [...] vykládat v tom smyslu, že brání vnitrostátní právní úpravě, která v případě, že není dán souhlas subjektu údajů, vyžaduje k umožnění zpracování jeho osobních údajů, které je nezbytné pro uskutečnění oprávněného zájmu správce tohoto zpracování nebo třetí osoby či třetích osob, jimž jsou tyto údaje sdělovány, vyžaduje, aby kromě dodržení základních práv a svobod subjektu údajů byly tyto údaje uvedeny ve veřejně přístupných zdrojích? 2) Splňuje [uvedený] čl. 7 písm. f) podmínky, které stanoví judikatura Soudního dvora k tomu, aby mu byl přiznán přímý účinek?“ 23 Usnesením předsedy Soudního dvora ze dne 26. října 2010 byly věci C‐468/10 a C‐469/10 spojeny pro účely písemné a ústní části řízení, jakož i pro účely rozsudku. K předběžným otázkám K první otázce 24 Podstatou první otázky předkládajícího soudu je, zda čl. 7 písm. f) směrnice 95/46 musí být vykládán v tom smyslu, že brání vnitrostátní právní úpravě, která v případě, že není dán souhlas subjektu údajů, a pro umožnění zpracování jeho osobních údajů, které je nezbytné pro uskutečnění oprávněného zájmu správce tohoto zpracování nebo třetí osoby či třetích osob, jimž jsou tyto údaje sdělovány, vyžaduje, aby kromě dodržení základních práv a svobod subjektu údajů byly tyto údaje uvedeny ve veřejně přístupných zdrojích. 25 Článek 1 směrnice 95/46 ukládá členským státům, aby zajistily ochranu svobod a základních práv fyzických osob, zejména jejich soukromí, v souvislosti se zpracováním osobních údajů (viz v tomto smyslu rozsudek ze dne 16. prosince 2008, Huber, C‐524/06, Sb. rozh. s. I‐9705, bod 47). 26 V souladu s ustanoveními kapitoly II směrnice 95/46, nazvané „Obecné podmínky pro zákonnost zpracování osobních údajů“, musí být jakékoli zpracování osobních údajů, s výhradou výjimek, které připouští článek 13 této směrnice, jednak v souladu se zásadami pro kvalitu údajů zakotvenými v článku 6 uvedené směrnice, a jednak musí odpovídat některé ze šesti zásad pro oprávněné zpracování údajů uvedených v článku 7 téže směrnice (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 20. května 2003, Österreichischer Rundfunk a další, C‐465/00, C‐138/01 a C‐139/01, Recueil, s. I‐4989, bod 65, jakož i výše uvedený rozsudek Huber, bod 48). 27 Ze sedmého bodu odůvodnění směrnice 95/46 vyplývá, že rozdíly mezi vnitrostátními režimy zpracovávání osobních údajů mohou vážně narušit vytvoření a fungování vnitřního trhu (viz rozsudek ze dne 6. listopadu 2003, Lindqvist, C‐101/01, Recueil, s. I‐12971, bod 79). 28 V této souvislosti je třeba připomenout, že cílem směrnice 95/46, jak vyplývá zejména z jejího osmého bodu odůvodnění, je dosáhnout ve všech členských státech rovnocenné úrovně ochrany práv a svobod osob v souvislosti se zpracováním osobních údajů. Její desátý bod odůvodnění doplňuje, že sblížení vnitrostátních právních předpisů použitelných v dané oblasti nesmí vést k oslabení ochrany, kterou zajišťují, ale musí mít naopak za cíl zajištění vysoké úrovně ochrany v Unii (v tomto smyslu viz výše uvedené rozsudky Lindqvist, bod 95, a Huber, bod 50). 29 Bylo již judikováno, že harmonizace uvedených vnitrostátních právních předpisů se neomezuje na minimální harmonizaci, ale vede k zásadně úplné harmonizaci. Právě v tomto ohledu má směrnice 95/46 zajistit volný pohyb osobních údajů a přitom zaručit vysokou úroveň ochrany práv a zájmů osob, jichž se tyto údaje týkají (viz výše uvedený rozsudek Lindqvist, bod 96). 30 Z cíle spočívajícího v zajištění rovnocenné úrovně ochrany ve všech členských státech proto vyplývá, že článek 7 směrnice 95/46 stanoví taxativní a omezující výčet případů, v nichž lze zpracování osobních údajů považovat za zákonné. 31 Tento výklad je potvrzen spojením „může být provedeno, pouze pokud“ a spojkou „nebo“, obsaženými v článku 7 směrnice 95/46, které svědčí o taxativní a omezující povaze seznamu obsaženého v tomto článku. 32 Z toho vyplývá, že členské státy nemohou doplnit nové zásady pro oprávněné zpracování osobních údajů, obsažené v článku 7 směrnice 95/46 ani upravovat další požadavky, které by pozměnily dosah některé ze šesti zásad zakotvených v tomto článku. 33 Předchozí výklad není zpochybněn článkem 5 směrnice 95/46. Tento článek totiž zmocňuje členské státy pouze k tomu, aby v mezích kapitoly II uvedené směrnice, a tedy jejího článku 7, upřesnily podmínky, za kterých je zpracování osobních údajů zákonné. 34 Prostor pro uvážení, který mají členské státy na základě uvedeného článku 5, lze tedy použít pouze v souladu s cílem sledovaným směrnicí 95/46, spočívajícím v zachování rovnováhy mezi volným pohybem osobních údajů a ochranou soukromí (viz výše uvedený rozsudek Lindqvist, bod 97). 35 Směrnice 95/46 obsahuje pravidla vyznačující se jistou pružností a v mnoha případech ponechává na členských státech, aby upravily podrobnosti nebo si vybraly z daných možností (viz výše uvedený rozsudek Lindqvist, bod 83). Je proto nutné činit rozdíl mezi vnitrostátními opatřeními, která upravují další požadavky pozměňující rozsah zásady zakotvené v článku 7 směrnice 95/46, a vnitrostátními opatřeními, která obsahují pouze upřesnění některé z těchto zásad. První typ vnitrostátního opatření je zakázán. Pouze v rámci druhého typu vnitrostátního opatření mají členské státy podle článku 5 směrnice 95/46 prostor pro uvážení. 36 Z toho vyplývá, že členské státy nemohou na základě článku 5 směrnice 95/46 zavést jiné zásady pro oprávněné zpracování osobních údajů, než jsou zásady uvedené v článku 7 této směrnice, ani pozměnit prostřednictvím dalších požadavků rozsah šesti zásad upravených v uvedeném článku 7. 37 V projednávaném případě článek 7 písm. f) směrnice 95/46 stanoví, že zpracování osobních údajů je zákonné, pokud „je nezbytné pro uskutečnění oprávněných zájmů správce nebo třetí osoby či osob, kterým jsou údaje sdělovány, za podmínky, že nepřevyšují zájem nebo základní práva a svobody subjektu údajů, které vyžadují ochranu podle čl. 1 odst. 1“. 38 Uvedený článek 7 písm. f) upravuje dvě kumulativní podmínky, které musí být splněny k tomu, aby bylo zpracování osobních údajů zákonné, a to zaprvé zpracování osobních údajů musí být nezbytné pro uskutečnění oprávněných zájmů správce nebo třetí osoby či osob, kterým jsou údaje sdělovány, a zadruhé nejsou převýšeny základními právy a svobodami subjektu údajů. 39 Z toho vyplývá, že pokud jde o zpracování osobních údajů, brání článek 7 písm. f) směrnice 95/46 každé vnitrostátní právní úpravě, která v případě, že není dán souhlas subjektu údajů, stanoví kromě obou kumulativních podmínek zmíněných v předchozím bodě další požadavky. 40 Je však třeba zohlednit skutečnost, že druhá z těchto podmínek vyžaduje vyvažování práv a zájmů stojících v dotčeném případě proti sobě, které v zásadě závisí na konkrétních okolnostech jednotlivých případů a v

cs

caselaw

EU

jehož rámci osoba či orgán provádějící vyvážení musí zohlednit důležitost práv subjektu údajů vyplývajících z článků 7 a 8 Listiny základních práv Evropské unie (dále jen „Listina“). 41 V tomto ohledu je třeba uvést, že čl. 8 odst. 1 Listiny stanoví, že „[k]aždý má právo na ochranu osobních údajů, které se jej týkají“. Toto základní právo úzce souvisí s právem na respektování soukromého života zakotveným v článku 7 Listiny (rozsudek ze dne 9. listopadu 2010, Volker und Markus Schecke a Eifert, C‐92/09 a C‐93/09, dosud nezveřejněný ve Sbírce rozhodnutí, bod 47). 42 Podle judikatury Soudního dvora platí, že respektování práva na soukromý život v souvislosti se zpracováním osobních údajů, přiznaného články 7 a 8 Listiny, se vztahuje na veškeré informace o identifikované nebo identifikovatelné fyzické osobě (viz výše uvedený rozsudek Volker und Markus Schecke a Eifert, bod 52). Z článku 8 odst. 2 a čl. 52 odst. 1 Listiny nicméně vyplývá, že za určitých podmínek lze uvedené právo omezit. 43 Členské státy musí navíc při provedení směrnice 95/46 dbát na to, aby se opíraly o výklad této směrnice, který jim umožní zajistit spravedlivou rovnováhu mezi jednotlivými základními právy a svobodami chráněnými unijním právním řádem (obdobně viz rozsudek ze dne 29. ledna 2008, Promusicae, C‐275/06, Sb. rozh. s. I‐271, bod 68). 44 Pokud jde o vyvážení požadované ustanovením čl. 7 písm. f) směrnice 95/46, je možné vzít v úvahu okolnost, že závažnost zásahu do základních práv subjektu dotčeného uvedeným zpracováním údajů se může lišit v závislosti na skutečnosti, zda jsou dotčené údaje již uvedeny ve veřejně přístupných zdrojích, či nikoli. 45 Na rozdíl od zpracování údajů uvedených ve veřejně přístupných zdrojích znamená zpracování údajů uvedených ve zdrojích, které nejsou veřejnosti přístupné, nutně to, že informace o soukromém životě subjektu údajů budou od nynějška známy správci odpovědnému za zpracování a případně třetí osobě či třetím osobám, jimž jsou údaje sděleny. Skutečný význam tohoto závažnějšího zásahu do práv dotyčného subjektu, která jsou zakotvena v článcích 7 a 8 Listiny, musí být zohledněn tím, že bude porovnán s oprávněným zájmem sledovaným správcem nebo třetími osobami, jimž jsou údaje sděleny. 46 V tomto ohledu je třeba zdůraznit, že nic nebrání tomu, aby při výkonu svého prostoru pro uvážení přiznaného článkem 5 směrnice 95/46 stanovily členské státy pro uvedené vyvážení základní zásady. 47 O upřesnění ve smyslu uvedeného článku 5 se však již nejedná v případě, kdy vnitrostátní právní úprava vylučuje pro určité kategorie osobních údajů možnost jejich zpracování tím, že pro tyto kategorie předepisuje s konečnou platností výsledek vyvážení proti sobě stojících práv a zájmů, aniž připouští odlišný výsledek z důvodu zvláštních okolností konkrétního případu. 48 Aniž je dotčen článek 8 směrnice 95/46 týkající se zpracování zvláštních kategorií údajů, což je ustanovení, jehož se spor v původním řízení netýká, brání tedy čl. 7 písm. f) této směrnice tomu, aby členský stát vyloučil kategorickým a obecným způsobem možnost zpracování určitých kategorií osobních údajů a neumožnil vyvážení proti sobě stojících práv a zájmů v konkrétním případě. 49 Vzhledem k těmto úvahám je na první otázku třeba odpovědět tak, že čl. 7 písm. f) směrnice 95/46 musí být vykládán v tom smyslu, že brání vnitrostátní právní úpravě, která v případě, že není dán souhlas subjektu údajů, vyžaduje k umožnění zpracování jeho osobních údajů, které je nezbytné pro uskutečnění oprávněného zájmu správce tohoto zpracování nebo třetí osoby či třetích osob, jimž jsou tyto údaje sdělovány, aby kromě dodržení základních práv a svobod subjektu údajů byly tyto údaje uvedeny ve veřejně přístupných zdrojích, a tím tedy kategoricky a obecným způsobem vylučuje jakékoli zpracování údajů, které nejsou v takových zdrojích uvedeny. Ke druhé otázce 50 Podstatou druhé otázky předkládajícího soudu je, zda má čl. 7 písm. f) směrnice 95/46 přímý účinek. 51 V této souvislosti je třeba připomenout, že z ustálené judikatury Soudního dvora vyplývá, že ve všech případech, kdy se ustanovení směrnice z hlediska svého obsahu jeví jako bezpodmínečná a dostatečně přesná, jsou jednotlivci oprávněni dovolávat se jich u vnitrostátních soudů vůči státu, pokud tuto směrnici neprovedl ve stanovených lhůtách do vnitrostátního práva nebo ji provedl nesprávně (viz rozsudek ze dne 3. března 2011, Auto Nikolovi, C‐203/10, dosud nezveřejněný ve Sbírce rozhodnutí, bod 61 a citovaná judikatura). 52 Nelze než konstatovat, že čl. 7 písm. f) směrnice 95/46 je ustanovením dostatečně přesným pro to, aby se jich jednotlivec mohl dovolávat a mohlo být uplatňováno vnitrostátními soudy. Navíc směrnice 95/46 sice nepopiratelně ponechává členským státům větší či menší prostor pro uvážení při provádění některých jejích ustanovení, avšak uvedený čl. 7 písm. f) vyjadřuje bezpodmínečnou povinnost (obdobně viz výše uvedený rozsudek Österreichischer Rundfunk a další, bod 100). 53 Použití výrazu „za podmínky, že“ v samotném znění čl. 7 písm. f) směrnice 95/46 není samo o sobě takové povahy, aby zpochybnilo bezpodmínečný charakter tohoto ustanovení ve smyslu uvedené judikatury. 54 Cílem tohoto výrazu je totiž zavést jeden ze dvou kumulativních prvků upravených v čl. 7 písm. f) směrnice 95/46, které podmiňují možnost zpracování osobních údajů bez souhlasu subjektu údajů. Jelikož je tento prvek definován, neodnímá uvedenému článku 7 písm. f) jeho přesný a bezpodmínečný charakter. 55 Na druhou otázku je tedy třeba odpovědět tak, že čl. 7 písm. f) směrnice 95/46 má přímý účinek. K nákladům řízení 56 Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení ve vztahu ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud. Výdaje vzniklé předložením jiných vyjádření Soudnímu dvoru než vyjádření uvedených účastníků řízení se nenahrazují. Z těchto důvodů Soudní dvůr (třetí senát) rozhodl takto: 1) Článek 7 písm. f) směrnice Evropského parlamentu a Rady 95/46/ES ze dne 24. října 1995 o ochraně fyzických osob v souvislosti se zpracováním osobních údajů a o volném pohybu těchto údajů musí být vykládán v tom smyslu, že brání vnitrostátní právní úpravě, která v případě, že není dán souhlas subjektu údajů, vyžaduje k umožnění zpracování jeho osobních údajů, které je nezbytné pro uskutečnění oprávněného zájmu správce tohoto zpracování nebo třetí osoby či třetích osob, jimž jsou tyto údaje sdělovány, aby kromě dodržení základních práv a svobod subjektu údajů byly tyto údaje uvedeny ve veřejně přístupných zdrojích, a tím tedy kategoricky a obecným způsobem vylučuje jakékoli zpracování údajů, které nejsou v takových zdrojích uvedeny. 2) Článek 7 písm. f) směrnice 95/46 má přímý účinek. Podpisy. * Jednací jazyk: španělština.

cs

caselaw

EU

ROZSUDEK SOUDNÍHO DVORA (pátého senátu) 18. června 2020 ( *1 ) „Řízení o předběžné otázce – Společný systém daně z přidané hodnoty (DPH) – Směrnice 2006/112/ES – Článek 33 – Určení místa zdanitelného plnění – Dodání zboží s přepravou – Dodání zboží, které bylo odesláno nebo přepraveno dodavatelem nebo na jeho účet – Nařízení (EU) č. 904/2010 – Články 7, 13 a 28 až 30 – Spolupráce mezi členskými státy – Výměna informací“ Ve věci C‐276/18, jejímž předmětem je žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podle článku 267 SFEU, podaná rozhodnutím Fővárosi Közigazgatási és Munkaügyi Bíróság (správní a pracovní soud hlavního města Budapešti, Maďarsko) ze dne 1. března 2018, došlým Soudnímu dvoru dne 24. dubna 2018, v řízení KrakVet Marek Batko sp.k. proti Nemzeti Adó- és Vámhivatal Fellebbviteli Igazgatósága, SOUDNÍ DVŮR (pátý senát), ve složení E. Regan (zpravodaj), předseda senátu, I. Jarukaitis, E. Juhász, M. Ilešič a C. Lycourgos, soudci, generální advokátka: E. Sharpston, vedoucí soudní kanceláře: R. Șereș, radová, s přihlédnutím k písemné části řízení a po jednání konaném dne 20. června 2019, s ohledem na vyjádření předložená: – za KrakVet Marek Batko sp.k. P. Jalsovszkym, T. Fehérem a Á. Fischerem, ügyvédek, – za maďarskou vládu M. Z. Fehérem, M. M. Tátrai a Zs. Wagner, jako zmocněnci, – za českou vládu M. Smolkem, J. Vláčilem a O. Serdulou, jako zmocněnci, – za Irsko A. Joycem a J. Quaney, jako zmocněnci, ve spolupráci s N. Traversem, SC, – za italskou vládu G. Palmieri, jako zmocněnkyní, ve spolupráci s G. De Socio, avvocato dello Stato, – za polskou vládu B. Majczynou, jako zmocněncem, – za vládu Spojeného království S. Brandonem a Z. Lavery, jako zmocněnci, ve spolupráci s R. Hillem, barrister, – za Evropskou komisi L. Lozano Palacios, J. Jokubauskaitė a L. Havasem, jako zmocněnci, po vyslechnutí stanoviska generální advokátky na jednání konaném dne 6. února 2020, vydává tento Rozsudek 1 Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu směrnice Rady 2006/112/ES ze dne 28. listopadu 2006 o společném systému daně z přidané hodnoty (Úř. věst. 2006, L 347, s. 1), zejména jejího článku 33, jakož i článků 7, 13 a 28 až 30 nařízení Rady (EU) č. 904/2010 ze dne 7. října 2010 o správní spolupráci a boji proti podvodům v oblasti daně z přidané hodnoty (Úř. věst. 2010, L 268, s. 1). 2 Tato žádost byla předložena v rámci sporu mezi KrakVet Marek Batko sp.k. (dále jen „KrakVet“), společností podle polského práva, a Nemzeti Adó- és Vámhivatal Fellebbviteli Igazgatósága (odvolací ředitelství státní daňové a celní správy, Maďarsko) ve věci placení daně z přidané hodnoty (DPH) z prodeje výrobků prostřednictvím internetových stránek této společnosti kupujícím s bydlištěm v Maďarsku. Právní rámec Unijní právo Směrnice 2006/112 3 Body 17, 61 a 62 odůvodnění směrnice 2006/112 uvádějí: „(17) Určení místa, kde dochází ke zdanitelnému plnění, může být předmětem sporů o příslušnost mezi členskými státy, zejména co se týče dodání zboží k montáži nebo poskytnutí služby. Ačkoliv by místem, kde dochází k poskytnutí služby, mělo v zásadě být místo, kde má poskytovatel služby sídlo své ekonomické činnosti, mělo by být toto místo definováno tak, že se nachází v členském státě příjemce, zejména v případě určitých služeb poskytovaných mezi osobami povinnými k dani, kde jsou náklady služby zahrnuty v ceně zboží. [...] (61) Je nutné zajistit jednotné uplatňování systému DPH. K dosažení tohoto cíle je třeba přijmout prováděcí opatření. (62) Tato opatření by se měla týkat zejména problému dvojího zdanění u přeshraničních plnění, které může vzniknout v důsledku toho, že jednotlivé členské státy neuplatňují jednotně pravidla upravující místo zdanitelného plnění.“ 4 Hlava V této směrnice, nadepsaná „Místo zdanitelného plnění“, obsahuje kapitolu 1, nadepsanou „Místo dodání zboží“, která zahrnuje oddíl 2 týkající se „Dodání zboží s přepravou“. Tento oddíl obsahuje mimo jiné články 32 a 33 uvedené směrnice. 5 Článek 32 směrnice 2006/112 stanoví: „Pokud je zboží odesláno nebo přepraveno dodavatelem nebo pořizovatelem nebo třetí osobou, považuje se za místo dodání místo, kde se zboží nachází v okamžiku zahájení svého odeslání nebo přepravy pořizovateli. [...]“ 6 Článek 33 odst. 1 této směrnice stanoví: „Odchylně od článku 32 se za místo dodání zboží, které bylo odesláno nebo přepraveno dodavatelem nebo na jeho účet z jiného členského státu než členského státu ukončení odeslání nebo přepravy zboží, považuje místo, kde se zboží nachází při ukončení odeslání nebo přepravy pořizovateli, jsou-li přitom splněny tyto podmínky: a) dodání zboží se uskutečňuje pro osobu povinnou k dani nebo právnickou osobu nepovinnou k dani, jejíž pořízení zboží uvnitř Společenství není předmětem daně podle čl. 3 odst. 1, nebo pro jinou osobu nepovinnou k dani; b) předmětem dodání je zboží jiné než nové dopravní prostředky a než zboží, jež je dodáváno s montáží nebo instalací, ať již se zkušebním provozem nebo bez něj, dodavatelem nebo na jeho účet.“ Nařízení č. 904/2010 7 Body 5, 7 a 8 odůvodnění nařízení č. 904/2010 uvádějí: „(5) Opatření pro harmonizaci daní přijatá k dokončení vnitřního trhu by tudíž měla zahrnovat vytvoření společného systému pro spolupráci mezi členskými státy, zejména pokud jde o výměnu informací, při které si mají být příslušné orgány členských států navzájem nápomocny a mají spolupracovat s Komisí, aby zajistily správné uplatňování DPH na dodání zboží, poskytnutí služeb, pořízení zboží uvnitř Společenství a dovoz zboží. [...] (7) Pro účely výběru splatné daně by měly členské státy spolupracovat, aby pomohly zajistit správné vyměření DPH. V důsledku toho musí nejen kontrolovat správné uplatňování daně splatné na jejich území, ale měly by rovněž poskytovat pomoc jiným členským státům za účelem zajištění správného uplatňování daně spojené s činností vykonávanou na jejich území, která je splatná v jiném členském státě. (8) Kontrola správného uplatňování DPH u přeshraničních plnění zdanitelných v jiném členském státě, než kde je usazen dodavatel nebo poskytovatel, závisí v mnoha případech na informacích, které má členský stát usazení k dispozici nebo které může snáze získat. Účinný dohled nad těmito plněními proto závisí na tom, aby členský stát usazení tyto informace shromažďoval nebo byl schopen je shromažďovat.“ 8 Článek 1 odst. 1 tohoto nařízení stanoví: „Toto nařízení stanoví podmínky, za kterých příslušné orgány členských států odpovědné za uplatňování právních předpisů o DPH spolupracují mezi sebou navzájem a s Komisí za účelem zajištění dodržování těchto předpisů. Za tímto účelem stanoví toto nařízení pravidla a postupy, jež umožňují příslušným orgánům členských států spolupráci a vzájemnou výměnu všech informací, které mohou pomoci správně vyměřit DPH, kontrolovat správné uplatňování DPH, zejména u plnění uvnitř Společenství, a bojovat proti podvodům souvisejícím s DPH. Vymezuje zejména pravidla a postupy, které členským státům umožňují shromažďovat a vyměňovat uvedené informace elektronickými prostředky.“ 9 Oddíl 1, nadepsaný „Žádost o informace a správní šetření“, kapitoly II uvedeného nařízení, nadepsané „Výměna informací na žádost“, obsahuje článek 7, který stanoví: „1. Na žádost dožadujícího orgánu sdělí dožádaný orgán informace podle článku 1 včetně informací týkajících se konkrétního případu či konkrétních případů. 2. Pro účely předání informací podle odstavce 1 zajistí dožádaný orgán provedení jakýchkoli správních šetření nezbytných pro získání těchto informací. 3. Do dne 31. prosince 2014 může žádost podle odstavce 1 obsahovat odůvodněnou žádost o správní šetření. Jestliže se dožádaný orgán domnívá, že správní šetření není nutné, sdělí okamžitě dožadujícímu orgánu příslušné důvody. [...]“ 10 Článek 13 v kapitole III nařízení č. 904/2010, nadepsané „Výměna informací bez předchozí žádosti“, stanoví: „1. Příslušný orgán každého členského státu předá bez předchozí žádosti informace podle článku 1 příslušnému orgánu kteréhokoli jiného dotčeného členského státu v těchto případech: a) pokud se má za to, že ke zdanění dochází v členském státě určení a že informace poskytované členským státem původu jsou nezbytné pro účinnost kontrolního systému členského státu určení; b) pokud má členský stát důvod se domnívat, že v jiném členském státě došlo nebo pravděpodobně došlo k porušení právních předpisů týkajících se DPH; c) pokud existuje nebezpečí daňové ztráty v jiném členském státě. 2. Výměna informací bez předchozí žádosti je buď automatická podle článku 14, nebo spontánní podle článku 15. 3. Informace se předávají prostřednictvím vzorových formulářů přijatých postupem podle čl. 58 odst. 2.“ 11 Článek 28, který je součástí kapitoly VII uvedeného nařízení, stanoví: „1. Na základě dohody mezi dožadujícím orgánem a dožádaným orgánem a v souladu s podmínkami stanovenými dožádaným orgánem mohou být úředníci zmocnění dožadujícím orgánem přítomni v souvislosti s výměnou informací podle článku 1 v prostorách správních orgánů dožádaného členského státu či na jakémkoli jiném místě, kde tyto orgány plní své úkoly. Pokud jsou požadované informace obsaženy v dokumentech, k nimž mají úředníci dožádaného orgánu přístup, jsou úředníkům dožadujícího orgánu poskytnuty jejich kopie. 2. Na základě dohody mezi dožadujícím orgánem a dožádaným orgánem a v souladu s podmínkami stanovenými dožádaným orgánem mohou být úředníci zmocnění dožadujícím orgánem přítomni v souvislosti s výměnou informací podle článku 1 při správních šetřeních prováděných na území dožádaného členského státu. Tato správní šetření provádějí výhradně úředníci dožádaného orgánu. Úředníci dožadujícího orgánu nevykonávají kontrolní pravomoci svěřené úředníkům dožádaného orgánu. Mohou však mít na základě zprostředkování úředníky dožádaného orgánu a výhradně pro účely prováděného správního šetření přístup do týchž prostor a k týmž dokumentům jako úředníci dožádaného orgánu. 3. Úředníci dožadujícího orgánu, kteří jsou přítomni v jiném členském státě v souladu s odstavci 1 a 2, musí být vždy schopni předložit písemné zmocnění, v němž je uvedena jejich totožnost a jejich úřední postavení.“ 12 Kapitola VIII nařízení č. 904/2010, nadepsaná „Souběžné kontroly“, obsahuje články 29 a 30. 13 Článek 29 uvedeného nařízení zní následovně: „Členské státy mohou souhlasit s prováděním souběžných kontrol, kdykoli je považují za účinnější než kontroly provedené pouze jedním členským státem.“ 14 Článek 30 téhož nařízení stanoví: „1. Členský stát sám určí osobu povinnou k dani, pro kterou navrhne souběžnou kontrolu. Příslušný orgán tohoto členského státu oznámí případy navržené pro souběžnou kontrolu příslušným orgánům ostatních dotčených členských států. Svou volbu zdůvodní pokud možno tím, že poskytne informace, které ho přivedly k jeho rozhodnutí. Stanoví lhůtu, během níž by měly být tyto kontroly provedeny. 2. Příslušný orgán členského státu, který obdrží návrh na souběžnou kontrolu, potvrdí příslušnému orgánu navrhujícího členského státu svůj souhlas nebo mu sdělí své odmítnutí spolu s odůvodněním, a to v zásadě do dvou týdnů od obdržení návrhu, avšak nejpozději do jednoho měsíce. 3. Každý příslušný orgán dotčených členských států jmenuje zástupce, který ponese odpovědnost za dohled nad kontrolami a za jejich koordinaci.“ Směrnice (EU) 2017/2455 15 Směrnice Rady (EU) 2017/2455 ze dne 5. prosince 2017, kterou se mění směrnice 2006/112/ES a směrnice 2009/132/ES, pokud jde o určité povinnosti v oblasti daně z přidané hodnoty při poskytování služeb a prodeji zboží na dálku (Úř. věst. 2017, L 348, s. 7), v článku 2, nadepsaném „Změny směrnice 2006/112/ES s účinkem ode dne 1. ledna 2021“, stanoví: „S účinkem ode dne 1. ledna 2021 se směrnice 2006/112/ES mění takto: 1) V článku 14 se doplňuje nový odstavec, který zní: ‚4. Pro účely této směrnice se rozumí: 1. «prodejem zboží na dálku uvnitř Společenství» dodání zboží, které bylo odesláno nebo přepraveno dodavatelem nebo na jeho účet z jiného členského státu než členského státu ukončení odeslání nebo přepravy zboží pořizovateli, a to i pokud do jeho přepravy či odeslání dodavatel zasahuje nepřímo, jsou-li splněny tyto podmínky: a) dodání zboží se uskutečňuje pro osobu povinnou k dani nebo právnickou osobu nepovinnou k dani, jejíž pořízení zboží uvnitř Společenství není předmětem DPH podle čl. 3 odst. 1, nebo pro jinou osobu nepovinnou k dani; b) předmětem dodání je zboží jiné než nové dopravní prostředky a než zboží, jež je dodáváno s montáží nebo instalací, ať již se zkušebním provozem nebo bez něj, dodavatelem nebo na jeho účet; [...]‘ [...] 3) Článek 33 se nahrazuje tímto: ‚Článek 33 Odchylně od článku 32: a) za místo dodání u prodeje zboží na dálku uvnitř Společenství se považuje místo, kde se zboží nachází při ukončení odeslání nebo přepravy pořizovateli; b) za místo dodání u prodeje na dálku u zboží dovezeného ze třetích území nebo třetích zemí do jiného členského státu než členského státu ukončení odeslání nebo přepravy zboží pořizovateli se považuje místo, kde se zboží nachází při ukončení odeslání nebo přepravy pořizovateli; c) má se za to, že se místo dodání u prodeje na dálku u zboží dovezeného ze třetích území nebo třetích zemí do členského státu ukončení odeslání nebo přepravy zboží pořizovateli nachází v tomto členském státě, pokud má být DPH z dotyčného zboží přiznána ve zvláštním režimu podle hlavy XII kapitoly 6 oddílu 4.‘ [...]“ Maďarské právo 16 Ustanovení § 2 általános forgalmi adóról szóló 2007. évi CXXVII. törvény (zákon č. CXXVII z roku 2007 o dani z přidané hodnoty), ve znění použitelném na spor v původním řízení (dále jen „zákon o DPH“), stanoví: „Dani stanovené tímto zákonem podléhají: a) dodání zboží nebo služeb za úplatu uskutečněná v tuzemsku osobou povinnou k dani, která jedná jako taková, [...]“ 17 Ustanovení § 25 zákona o DPH stanoví: „Pokud není zboží odesláno ani přepraveno, je místem dodání místo, kde se zboží nachází v okamžiku, kdy se dodání uskutečňuje.“ 18 Ustanovení § 29 odst. 1 zákona o DPH zní takto: „Odchylně od § 26 a § 28 v případě, kdy je zboží odesláno nebo přepraveno dodavatelem nebo na jeho účet a v důsledku dodávky je zboží doručeno do členského státu Společenství odlišného od členského státu, z něhož bylo zboží odesláno nebo přepravováno, považuje se za místo dodání zboží místo, kde se zboží nachází při doručení zásilky nebo ukončení přepravy kupujícímu, jsou-li splněny následující podmínky: a) dodání zboží: aa) se uskutečňuje pro osobu povinnou k dani nebo právnickou osobu nepovinnou k dani, jejíž pořízení zboží uvnitř Společenství není předmětem DPH podle § 20 odst. 1 písm. a) a d), nebo ab) pro osobu nebo subjekt nepovinné k dani; a b) předmětem dodání je zboží ba) jiné než nové dopravní prostředky a bb) jiné než zboží, jež je dodáváno s montáží nebo instalací, ať již se zkušebním provozem nebo bez něj. [...]“ 19 Ustanovení § 82 odst. 1 zákona o DPH stanoví: „Sazba daně činí 27 % ze základu daně.“ 20 Ustanovení § 2 odst. 1 adózás rendjéről szóló 2003. évi XCII. törvény (zákon č. XCII z roku 2003 o daňovém řízení), ve znění použitelném na spor v původním řízení (dále jen „daňový řád“), stanoví: „Veškerá práva v rámci daňově-právních vztahů musí být vykonávána v souladu s jejich účelem. Při uplatňování daňových předpisů nelze uzavírání smluv nebo uskutečňování jiných transakcí, jejichž účelem je obcházení ustanovení daňových předpisů, považovat za výkon práv v souladu s jejich účelem.“ 21 Ustanovení § 6 odst. 1 daňového řádu stanoví: „ ‚Daňovým poplatníkem nebo osobou povinnou k dani‘ se rozumí každá osoba, která má daňovou povinnost nebo povinnost platit daň na základě zákona, kterým se stanoví daň nebo rozpočtová podpora, nebo na základě tohoto zákona.“ 22 Ustanovení § 86 odst. 1 tohoto řádu zní: „Daňový orgán za účelem zabránění narušení daňových příjmů a neoprávněným žádostem o rozpočtovou podporu a vrácení daně pravidelně kontroluje daňové poplatníky a jiné osoby zapojené do daňového systému. Účelem kontrol je zjistit, zda jsou dodržovány, nebo porušovány povinnosti uložené daňovými a jinými právními předpisy. Daňový orgán při provádění kontroly odhaluje a prokazuje skutečnosti, okolnosti nebo informace, na nichž se má zakládat závěr o porušení nebo zneužití práv a které mají být použity v rámci správního řízení zahájeného v důsledku uvedeného porušení nebo zneužití práv.“ 23 Ustanovení § 95 odst. 1 uvedeného řádu stanoví: „Daňový orgán provede kontrolu přezkoumáním dokumentů, podkladů, účetních knih a rejstříků nezbytných ke zjištění částek, které tvoří základ daně nebo rozpočtové podpory, včetně elektronických údajů, softwaru a počítačových systémů užívaných daňovým poplatníkem, jakož i výpočtů a jiných skutečností, informací a okolností, které se vztahují k vedení účetnictví a účetních záznamů a zpracování podkladů.“ 24 Ustanovení § 170 odst. 1 daňového řádu stanoví: „Není-li daň zaplacena v plné výši, hradí se daňová pokuta. Není-li stanoveno jinak, výše pokuty činí 50 % nezaplacené částky. Souvisí-li rozdíl oproti částce, která má být zaplacena, se zatajováním příjmů nebo paděláním či likvidací důkazů, účetních knih nebo záznamů, výše pokuty činí 200 % nezaplacené částky. [...]“ 25 Ustanovení § 178 bodu 3 tohoto řádu stanoví: „[...] platí tyto definice: [...] ‚daňový nedoplatek‘: rozdíl mezi výší daně nebo rozpočtové podpory, která byla přiznána (oznámena), nepřiznána (neoznámena) nebo stanovena či uplatněna na základě daňového přiznání (hlášení), na jedné straně a výší daně nebo rozpočtové podpory, kterou později stanovila daňová správa, bez zohlednění zůstatku, který má být převeden do následujících období.“ Spor v původním řízení a předběžné otázky 26 KrakVet je společností se sídlem v Polsku. V Maďarsku nemá kancelář ani sklad a maďarské daňové orgány nepopírají, že tam nemá provozovnu pro účely DPH. 27 Její činnost spočívá v prodeji výrobků pro zvířata, které uvádí na trh především prostřednictvím svých internetových stránek, jejichž adresa je www.zoofast.hu. Prostřednictvím těchto stránek měla v Maďarsku řadu zákazníků. 28 V průběhu roku 2012 nabízela na uvedených internetových stránkách kupujícím možnost uzavřít smlouvu se zasílatelskou společností usazenou v Polsku za účelem dopravy zboží, které prodává, přičemž ona sama stranou této smlouvy nebyla. Kupující si však mohli, vedle vyzvednutí zakoupených výrobků přímo ve skladu společnosti KrakVet, svobodně zvolit jiného než doporučeného zasílatele. Kromě toho KrakVet využívala tuto zasílatelskou společnost pro některé vlastní logistické potřeby. 29 Dotčené výrobky byly případně přepraveny uvedenou zasílatelskou společností do skladů dvou provozovatelů doručovacích služeb usazených v Maďarsku, které je následně distribuovaly maďarským zákazníkům. Cena zakoupených výrobků byla hrazena při dodání doručovací službě nebo předem převodem na bankovní účet. 30 Společnost KrakVet si nebyla jistá, který členský stát je příslušný k výběru DPH v souvislosti s její činností, a obrátila se proto na daňový orgán svého sídla, aby k tomu zaujal stanovisko. Polský daňový orgán v daňovém rozhodnutí ex ante konstatoval, že místo plnění uskutečňovaných společností KrakVet se nachází v Polsku a že tato společnost musí odvést DPH v tomto členském státě. 31 Maďarský daňový orgán prvního stupně provedl u společnosti KrakVet kontrolu určenou k následnému ověření přiznání k DPH za rok 2012. V rámci toho bylo této společnosti, jakožto osobě povinné k dani, přiděleno tímto daňovým orgánem technické daňové identifikační číslo. 32 Vzhledem k nedostatku informací o společnosti KrakVet a způsobu jejího fungování z daňového hlediska nebyl maďarský daňový orgán prvního stupně schopen určit, zda je tato společnost z hlediska DPH usazena v Maďarsku. Uvedený daňový orgán tedy provedl šetření činnosti vykonávané uvedenou společností. 33 V rámci tohoto daňového správního řízení se maďarský daňový orgán prvního stupně mimo jiné obrátil na polské daňové orgány na základě pravidel spolupráce stanovených unijním právem v daňové oblasti. 34 Rozhodnutím ze dne 16. srpna 2016 uložil maďarský daňový orgán prvního stupně společnosti KrakVet zaplatit nedoplatek na DPH, pokutu a úroky z prodlení, jakož i pokutu za nesplnění povinnosti registrace u maďarského daňového orgánu. 35 KrakVet podala proti tomuto rozhodnutí odvolání k žalovanému v původním řízení, jednajícímu jako daňový orgán druhého stupně, který rozhodnutím ze dne 23. ledna 2017 potvrdil rozhodnutí maďarského daňového orgánu prvního stupně. Toto posledně uvedené rozhodnutí napadla společnost KrakVet před předkládajícím soudem. 36 Předkládající soud má za to, že řešení sporu v původním řízení závisí na rozsahu povinnosti spolupráce mezi orgány členských států podle nařízení č. 904/2010 a dále na výkladu pojmu dodání zboží, které bylo odesláno nebo přepraveno „dodavatelem nebo na jeho účet“, ve smyslu článku 33 směrnice 2006/112. 37 Konkrétně si klade otázku, zda může maďarská daňová správa s ohledem na zásadu daňové neutrality a cíl zamezit dvojímu zdanění zaujmout jiný postoj než polská daňová správa. Má případně za to, že je nezbytné upřesnit požadavky vyplývající z povinnosti spolupráce mezi daňovými orgány členských států, pokud jde o určení místa dodání zboží dotčeného v původním řízení, a podmínky týkající se případného nároku na vrácení bezdůvodně zaplacené DPH. 38 Podle předkládajícího soudu je nadto třeba objasnit, zda plnění dotčená v původním řízení spadají pod článek 33 směrnice 2006/112, což by mělo za následek, že je třeba mít za to, že místo dodání je v členském státě, kde se zboží nachází při ukončení odeslání nebo přepravy pořizovateli. V tomto ohledu se předkládající soud táže, jaké důsledky mají případně pro takový výklad změny unijního práva, které podle směrnice 2017/2455 vstupují v platnost dne 1. ledna 2021 a podle nichž přeprava uskutečněná na účet prodávajícího zahrnuje rovněž případy, kdy jsou přeprava nebo odeslání zboží uskutečněny na účet prodávajícího nepřímo. 39 Kromě toho situace dotčená v původním řízení vyvolává otázku, zda je s ohledem na její konkrétní okolnosti možné považovat praxi společnosti KrakVet za zneužívající. 40 Za těchto podmínek se Fővárosi Közigazgatási és Munkaügyi Bíróság (správní a pracovní soud hlavního města Budapešti, Maďarsko) rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky: „1) Je třeba vykládat cíle směrnice [2006/112], zejména požadavky zabránit sporům o příslušnost mezi členskými státy a dvojímu zdanění, uvedené v bodech 17 a 62 odůvodnění, jakož i nařízení [č. 904/2010], zejména body 5, 7 a 8 odůvodnění a články 7, 13 a 28 až 30, v tom smyslu, že brání praxi daňového orgánu členského státu, jehož kvalifikace plnění se liší jak od právního výkladu téhož plnění a týchž skutečností zaujatého daňovým orgánem jiného členského státu, tak od daňového rozhodnutí ex ante vydaného tímto orgánem na základě tohoto výkladu, jakož i od potvrzujícího závěru, ke kterému tento orgán dospěje na základě provedené daňové kontroly, což vede k dvojímu zdanění osoby povinné k dani? 2) Pokud z odpovědi na první otázku plyne, že taková praxe není v rozporu s unijním právem, může daňový orgán členského státu, s ohledem na směrnici [2006/112] a unijní právo, jednostranně stanovit daňovou povinnost, aniž zohlední, že daňový orgán jiného členského státu již opakovaně, nejprve na žádost osoby povinné k dani a poté ve svých rozhodnutích na základě kontroly, potvrdil, že jednání této osoby povinné k dani je v souladu s právem? Nebo musí daňové orgány obou členských států v zájmu zásady daňové neutrality a zamezení dvojímu zdanění spolupracovat a dosáhnout dohody, aby osoba povinná k dani musela zaplatit DPH pouze v jedné z těchto zemí? 3) Pokud z odpovědi na druhou otázku plyne, že daňový orgán členského státu může změnit daňovou kvalifikaci jednostranně, musí být ustanovení směrnice [2006/112] vykládána v tom smyslu, že daňové orgány druhého členského státu jsou povinny vrátit osobě povinné k DPH daň stanovenou těmito orgány v daňovém rozhodnutí ex ante a odvedenou v souvislosti s obdobím ukončeným kontrolou, aby bylo zajištěno jak zamezení dvojímu zdanění, tak dodržení zásady daňové neutrality? 4) Jak je třeba vykládat výraz obsažený v první větě odstavce 1 článku 33 směrnice [2006/112], podle něhož je přeprava provedena ‚dodavatelem nebo na jeho účet‘? Zahrnuje tento pojem případ, kdy osoba povinná k dani nabízí jako prodávající na internetu možnost, že kupující uzavře smlouvu s logistickou společností, se kterou prodávající spolupracuje u jiných plnění než prodeje, pokud si kupující může svobodně zvolit rovněž jiného než navrhovaného zasílatele a zasílatelskou smlouvu uzavírá kupující a zasílatel bez účasti prodávajícího? Je pro účely výkladu – zejména s ohledem na zásadu právní jistoty – relevantní, že do roku 2021 musí členské státy změnit právní úpravu, kterou se provádí zmíněné ustanovení směrnice [2006/112] tak, aby se čl. 33 odst. 1 [této směrnice] vztahoval rovněž na nepřímou účast na výběru zasílatele? 5) Je třeba unijní právo, konkrétně směrnici [2006/112] vykládat v tom smyslu, že dále uvedené skutečnosti jsou, společně nebo samostatně, relevantní při posouzení, zda osoba povinná k dani vytvořila mezi nezávislými společnostmi, které uskutečňují předání, odeslání nebo dopravu zboží, právní vztah s cílem vyhnout se článku 33 směrnice [2006/112] a dopustila se tak zneužití práva, aby využila toho, že v jiném členském státě je sazba DPH nižší: 5.1) logistický podnik, který zajišťuje dopravu, je spojen s osobou povinnou k dani a poskytuje jí jiné služby, nesouvisející s dopravou; 5.2) zároveň může zákazník kdykoliv nevyužít možnosti, kterou mu nabízí osoba povinná k dani, tj. pověřit dopravou logistický podnik, se kterým má smluvní vztah, a může svěřit dopravu jinému zasílateli nebo si zboží osobně vyzvednout?“ K předběžným otázkám K první až třetí otázce 41 Podstatou první až třetí otázky předkládajícího soudu, které je třeba zkoumat společně, je, zda směrnice 2006/112, jakož i články 7, 13 a 28 až 30 nařízení č. 904/2010 musí být vykládány v tom smyslu, že brání tomu, aby daňové orgány členského státu mohly jednostranně podrobit plnění jinému daňovému zacházení v oblasti DPH, než na základě kterého již byla tato plnění zdaněna v jiném členském státě. 42 Je třeba připomenout, že hlava V směrnice 2006/112 obsahuje ustanovení týkající se určení místa zdanitelného plnění, která mají v souladu zejména

cs

caselaw

EU

s body 17 a 62 odůvodnění této směrnice zabránit sporům o příslušnost, které by mohly vést jak k dvojímu zdanění, tak k nezdanění příjmů (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 29. března 2007, Aktiebolaget NN, C‐111/05, EU:C:2007:195, bod 43). 43 V tomto ohledu je třeba poznamenat, že jak vyplývá z bodů 5 a 7 odůvodnění nařízení č. 904/2010, cílem tohoto nařízení je prostřednictvím vytvoření společného systému pro spolupráci mezi členskými státy, zejména pokud jde o výměnu informací, pomoci zajistit správné vyměření DPH, zejména pokud jde o činnosti vykonávané na území některého z nich, u nichž je příslušná DPH splatná v jiném členském státě. Jak přitom uznal unijní normotvůrce v bodě 8 odůvodnění tohoto nařízení, kontrola správného uplatňování DPH u přeshraničních plnění zdanitelných v jiném členském státě, než kde je usazen dodavatel nebo poskytovatel, závisí v mnoha případech na informacích, které má k dispozici nebo může snáze získat členský stát usazení. 44 Uvedené nařízení tedy podle svého čl. 1 odst. 1 stanoví podmínky, za kterých příslušné orgány členských států odpovědné za uplatňování právních předpisů o DPH spolupracují mezi sebou navzájem a s Komisí za účelem zajištění dodržování těchto právních předpisů, a za tímto účelem stanoví pravidla a postupy, jež umožňují příslušným orgánům členských států spolupráci a vzájemnou výměnu všech informací, které mohou pomoci správně vyměřit DPH, kontrolovat správné uplatňování DPH, zejména u plnění uvnitř Společenství, a bojovat proti podvodům souvisejícím s DPH. 45 V této souvislosti se články 7 a 13 nařízení č. 904/2010, v souladu s nadpisy kapitol II a III, do nichž jsou zařazeny, týkají výměny informací mezi příslušnými orgány členských států buď na základě žádosti jednoho z nich, nebo bez předchozí žádosti. Pokud jde o článek 28 tohoto nařízení, ten se zabývá, jak vyplývá z nadpisu kapitoly VII, do níž patří, otázkou přítomnosti úředníků zmocněných dožadujícím orgánem v prostorách správních orgánů dožádaného členského státu a jejich účastí na správních šetřeních prováděných na území tohoto členského státu. Články 29 a 30 uvedeného nařízení se v souladu s nadpisem kapitoly VIII tohoto nařízení, jejíž jsou součástí, týkají souběžných kontrol, na jejichž provádění se mohou členské státy dohodnout. 46 Nařízení č. 904/2010 tedy umožňuje zavedení společného systému spolupráce, jehož prostřednictvím se může daňová správa jednoho členského státu obrátit se žádostí na daňový orgán jiného členského státu, zejména pokud s ohledem na povinnost členských států spolupracovat, aby pomohly zajistit správné vyměření DPH, uvedenou v bodě 7 odůvodnění tohoto nařízení, se taková žádost může jevit jako vhodná či dokonce nezbytná (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 17. prosince 2015, WebMindLicenses, C‐419/14, EU:C:2015:832, bod 57). 47 Tak tomu může být zejména, pokud si je daňový orgán členského státu vědom, nebo si má být vědom, že daňový orgán jiného členského stát má k dispozici informace, které jsou užitečné, či dokonce nezbytné pro určení, zda v prvním členském státě vznikla daňová povinnost (rozsudek ze dne 17. prosince 2015, WebMindLicenses, C‐419/14, EU:C:2015:832, bod 58). 48 Nicméně je nutno konstatovat, že nařízení č. 904/2010 se omezuje na to, že umožňuje správní spolupráci za účelem výměny informací, které mohou být nezbytné pro daňové orgány členských států. Toto nařízení tedy neupravuje pravomoc těchto orgánů kvalifikovat s ohledem na takové informace dotčená plnění z hlediska směrnice 2006/112 (obdobně viz rozsudek ze dne 27. ledna 2009, Persche, C‐318/07, EU:C:2009:33, body 62 a 63, jakož i citovaná judikatura). 49 Z toho vyplývá, že nařízení č. 904/2010 nestanoví ani povinnost daňových orgánů dvou členských států spolupracovat za účelem dosažení společného řešení, pokud jde o nakládání s plněním pro účely DPH, ani požadavek, podle kterého jsou daňové orgány členského státu vázány kvalifikací tohoto plnění ze strany daňových orgánů jiného členského státu. 50 Ostatně je třeba upřesnit, že správné použití směrnice 2006/112 umožňuje zabránit dvojímu zdanění a zajistit daňovou neutralitu a dosáhnout tak cílů připomenutých v bodě 42 tohoto rozsudku (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 26. července 2017, Toridas, C‐386/16, EU:C:2017:599, bod 43). Skutečnost, že v jednom nebo několika jiných členských státech existují přístupy odlišné od přístupu, který převládá v dotčeném členském státě, tedy nemůže v žádném případě vést k nesprávnému uplatňování ustanovení této směrnice (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 5. července 2018, Marcandi, C‐544/16, EU:C:2018:540, bod 65). 51 Pokud soudy členského státu, kterým byl předložen spor vyvolávající otázky týkající se výkladu ustanovení unijního práva, které vyžadují jejich rozhodnutí, konstatují, že stejné plnění je předmětem rozdílného daňového zacházení v jiném členském státě, mají možnost, případně povinnost, podle toho, zda jejich rozhodnutí lze nebo nelze napadnout opravnými prostředky podle vnitrostátního práva, předložit Soudnímu dvoru žádost o rozhodnutí o předběžné otázce (rozsudek ze dne 5. července 2018, Marcandi, C‐544/16, EU:C:2018:540, body 64 a 66). 52 Pokud se však ukáže, případně v návaznosti na rozhodnutí Soudního dvora o předběžné otázce, že DPH již byla v členském státě zaplacena bez řádného důvodu, je třeba zdůraznit, že podle ustálené judikatury Soudního dvora je nárok na vrácení daní vybraných v členském státě v rozporu s pravidly unijního práva následkem a doplňkem práv, která jsou jednotlivcům přiznána ustanoveními unijního práva, jak byla vyložena Soudním dvorem. Členský stát je tedy v zásadě povinen vrátit daně vybrané v rozporu s unijním právem. Žádost o vrácení bezdůvodně zaplacené DPH lze podřadit pod nárok na vydání bezdůvodného obohacení, jehož účelem je podle ustálené judikatury napravit důsledky rozporu daně s unijním právem, a sice tím, že se odstraní hospodářská zátěž, která hospodářskému subjektu takto bezdůvodně vznikla a kterou tento subjekt v konečném důsledku skutečně nesl (rozsudek ze dne 14. června 2017, Compass Contract Services, C‐38/16, EU:C:2017:454, body 29 a 30, jakož i citovaná judikatura). 53 S ohledem na výše uvedené je třeba na první až třetí otázku odpovědět tak, že směrnice 2006/112, jakož i články 7, 13 a 28 až 30 nařízení č. 904/2010 musí být vykládány v tom smyslu, že nebrání tomu, aby daňové orgány členského státu mohly jednostranně podrobit plnění jinému daňovému zacházení v oblasti DPH, než na základě kterého již byla tato plnění zdaněna v jiném členském státě. Ke čtvrté otázce 54 Podstatou čtvrté otázky předkládajícího soudu je, zda musí být článek 33 směrnice 2006/112 vykládán v tom smyslu, že je-li zboží prodané dodavatelem usazeným v členském státě pořizovatelům s bydlištěm v jiném členském státě dopraveno těmto pořizovatelům společností doporučenou tímto dodavatelem, se kterou však pořizovatelé tuto dopravu sjednat nemusí, je třeba mít za to, že toto zboží bylo odesláno nebo přepraveno „dodavatelem nebo na jeho účet“. 55 Úvodem je třeba poznamenat, že článek 2 směrnice 2017/2455 stanoví, že zboží je odesláno nebo přepraveno dodavatelem nebo na jeho účet i pokud do jeho přepravy či odeslání dodavatel zasahuje nepřímo. 56 Z nadpisu i ze znění tohoto ustanovení však vyplývá, že změna směrnice 2006/112, kterou stanoví, nabude účinnosti až dne 1. ledna 2021. 57 Vzhledem k tomu, že tato změna není ratione temporis použitelná na spor v původním řízení, není namístě zohlednit kritérium týkající se nepřímého zásahu dodavatele pro účely určení podmínek, za kterých je třeba zboží považovat za odeslané nebo přepravené „dodavatelem nebo na jeho účet“ ve smyslu článku 33 této směrnice. 58 Po tomto upřesnění je třeba uvést, že podle článku 32 uvedené směrnice platí, že pokud je zboží odesláno nebo přepraveno dodavatelem nebo pořizovatelem nebo třetí osobou, považuje se za místo dodání místo, kde se zboží nachází v okamžiku zahájení svého odeslání nebo přepravy pořizovateli. 59 Článek 33 téže směrnice však odchylně stanoví, že za místo dodání zboží, které bylo odesláno nebo přepraveno dodavatelem nebo na jeho účet z jiného členského státu než členského státu ukončení odeslání nebo přepravy zboží, se považuje, jsou-li splněny určité podmínky, které toto ustanovení vyjmenovává, místo, kde se zboží nachází při ukončení odeslání nebo přepravy pořizovateli. 60 I když článek 33 směrnice 2006/112 představuje odchylku od jejího článku 32, je jeho cílem zajistit, podle logiky, na které jsou založena ustanovení této směrnice týkající se místa dodání zboží, aby ke zdanění došlo pokud možno v místě spotřeby zboží (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 13. března 2019, Srf konsulterna, C‐647/17, EU:C:2019:195, bod 29 a citovaná judikatura). 61 Pro určení, co je třeba rozumět odesláním nebo přepravou „dodavatelem nebo na jeho účet“ ve smyslu článku 33 této směrnice, je třeba připomenout, že zohlednění hospodářské a obchodní reality je základním kritériem pro použití společného systému DPH (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 2. května 2019, Budimex, C‐224/18, EU:C:2019:347, bod 27 a citovaná judikatura). 62 S ohledem na tuto hospodářskou a obchodní realitu, jak uvedla generální advokátka v bodě 102 svého stanoviska, je zboží odesláno nebo přepraveno na účet dodavatele, pokud dodavatel, nikoli pořizovatel, skutečně rozhoduje o tom, jak má být zboží odesláno nebo přepraveno. 63 Je tedy třeba mít za to, že dodání zboží spadá do působnosti článku 33 směrnice 2006/112, je-li při iniciování odeslání nebo přepravy zboží a organizaci jejich základních fází převažující role dodavatele. 64 I když je věcí předkládajícího soudu, aby posoudil, zda tomu tak je v rámci sporu, který mu byl předložen, a to s přihlédnutím ke všem skutkovým okolnostem věci v původním řízení, považuje Soudní dvůr za užitečné poskytnout mu pro účely takového posouzení následující vodítka. 65 Jak vyplývá z informací uvedených předkládajícím soudem, žalobkyně v původním řízení zejména tvrdí, že nelze mít za to, že dotčené zboží bylo odesláno nebo přepraveno na její účet, jelikož i když pořizovatelům, kteří u ní zakoupili zboží, doporučila zasílatelskou společnost, byli to tito pořizovatelé, kdo pověřil uvedenou zasílatelskou společnost prostřednictvím smlouvy, jejíž nebyla žalobkyně smluvní stranou. 66 Pokud jde o hodnotu smluvních ujednání v rámci kvalifikace zdanitelného plnění, je třeba připomenout, že vzhledem k tomu, že smluvní situace obvykle odráží hospodářskou a obchodní realitu plnění, přestavují relevantní smluvní ujednání prvek, který je třeba zohlednit (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 20. června 2013, Newey, C‐653/11, EU:C:2013:409, bod 43). 67 Může se však ukázat, že určitá smluvní ujednání někdy neodrážejí zcela hospodářskou a obchodní realitu plnění (rozsudek ze dne 20. června 2013, Newey, C‐653/11, EU:C:2013:409, bod 44). 68 V projednávaném případě nelze mít za to, že taková smluvní ujednání, o jaká se jedná v původním řízení, odrážejí hospodářskou a obchodní realitu dotčených plnění, pokud pořizovatelé prostřednictvím těchto plnění pouze schvalují rozhodnutí učiněná dodavatelem, což musí ověřit předkládající soud pomocí celkové analýzy okolností sporu v původním řízení. 69 Za účelem určení, zda dotčené zboží bylo odesláno nebo přepraveno na účet dodavatele, je třeba zaprvé zohlednit význam, jaký má doprava tohoto zboží pořizovatelům s ohledem na obchodní praktiky, které charakterizují činnost vykonávanou dotyčným dodavatelem. Pokud tato činnost spočívá v aktivním nabízení zboží za úplatu pořizovatelům s bydlištěm v jiném členském státě, než ve kterém je tento dodavatel usazen, na jehož území nemá dodavatel provozovnu nebo sklad, lze mít za to, že organizování možností dopravy dotyčného zboží jejich pořizovatelům ze strany tohoto dodavatele je v zásadě podstatnou částí této činnosti. 70 Za účelem posouzení, zda dodavatel aktivně nabízí zboží pořizovatelům s bydlištěm v členském státě, může předkládající soud zohlednit zejména národní doménu adresy internetových stránek, na kterých je dotyčné zboží nabízeno, jakož i jazyk, ve kterém jsou tyto stránky dostupné. 71 Zadruhé je třeba posoudit komu, dodavateli či pořizovateli, lze skutečně přičítat rozhodnutí týkající se způsobů odeslání nebo přepravy dotyčného zboží. 72 Odeslání nebo přepravu dotyčného zboží na účet dodavatele tohoto zboží nelze vyvozovat jen ze skutečnosti, že smlouva uzavřená pořizovateli za účelem dopravy tohoto zboží je uzavřena se společností, která s tímto dodavatelem spolupracuje při jiných činnostech, než je prodej jeho zboží. 73 Jinak by tomu však bylo, pokud pořizovatelé touto smlouvou pouze schvalují rozhodnutí učiněná dodavatelem, ať již se týkají určení společnosti pověřené dopravou dotčeného zboží nebo způsobu, jakým je toto zboží odesláno nebo přepraveno. 74 Závěr v tomto smyslu by bylo zejména možné vyvodit z takových skutečností, jako je úzký výběr společností doporučených dodavatelem, omezený případně na jedinou společnost, pro dopravu dotyčného zboží, nebo to, že smlouvy o odeslání nebo přepravě tohoto zboží mohou být uzavírány přímo z internetových stránek tohoto dodavatele a pořizovatelé nemusí podniknout vlastní kroky ke kontaktování společností pověřených touto dopravou. 75 Zatřetí je třeba přezkoumat otázku, který hospodářský subjekt nese riziko spojené s odesláním a dodáním dotčeného zboží. 76 V tomto ohledu žalobkyně v původním řízení uvádí, že smluvní ujednání mezi pořizovatelem a zasílatelskou společností uvádějí, že toto riziko nese posledně uvedená společnost, a z této skutečnosti vyvozuje, že zboží dotčené v původním řízení nebylo odesláno ani přepraveno na její účet. Je přitom třeba poznamenat, že skutečnost, že riziko spojené s dopravou dotčeného zboží nese zasílatelská společnost, nemá sama o sobě žádný vliv na otázku, zda je doprava tohoto zboží uskutečňována na účet dodavatele, nebo pořizovatele. 77 Bylo by však možné mít za to, že bez ohledu na smluvní ujednání, podle kterých nese riziko společnost pověřená dopravou uvedeného zboží, se odeslání nebo přeprava tohoto zboží uskutečňuje na účet dodavatele, pokud náklady spojené s náhradou škody vzniklé při tomto odeslání nebo přepravě nese v konečném důsledku skutečně tento dodavatel. 78 Začtvrté je třeba posoudit platební podmínky týkající se jak dodání dotyčného zboží, tak jeho odeslání nebo přepravy. Jestliže je pořízení tohoto zboží i jeho odeslání nebo přeprava předmětem jediné finanční transakce, je třeba takovou okolnost považovat za indicii významného zapojení dodavatele do dopravy uvedeného zboží, třebaže jsou pořizovatelé formálně vázáni k dodavateli a zasílatelské společnosti samostatnými smlouvami. 79 Jak v tomto ohledu uznala žalobkyně v původním řízení na jednání před Soudním dvorem, to, že pořizovatelé hradí při převzetí dotčeného zboží zasílateli jak částku za toto zboží, tak za jeho dopravu, představuje běžnou praxi. 80 Takové zapojení dodavatele by bylo možné konstatovat rovněž s ohledem na hospodářskou a obchodní realitu dotčených plnění, pokud by se prokázalo, že v zásadě nebo s výhradou splnění určitých podmínek, jako je dosažení minimální výše nákupu, má výše nákladů na odeslání nebo přepravu pouze symbolickou povahu nebo že dodavatel poskytuje slevu z ceny výrobků, která vede k témuž výsledku. 81 Podle informací, které má Soudní dvůr k dispozici, a s výhradou ověření předkládajícím soudem tedy lze mít za to, že žalobkyně v původním řízení hrála jak při iniciování odeslání nebo přepravy zboží, tak při organizaci jejich základních fází převažující roli, takže je třeba mít za to, že toto zboží bylo dopraveno na účet dodavatele ve smyslu článku 33 směrnice 2006/112. 82 S ohledem na výše uvedené úvahy je třeba na čtvrtou otázku odpovědět tak, že článek 33 směrnice 2006/112 musí být vykládán v tom smyslu, že je-li zboží prodané dodavatelem usazeným v členském státě pořizovatelům s bydlištěm v jiném členském státě dopraveno těmto pořizovatelům společností doporučenou tímto dodavatelem, se kterou však pořizovatelé tuto dopravu sjednat nemusí, je třeba mít za to, že toto zboží bylo odesláno nebo přepraveno „dodavatelem nebo na jeho účet“, pokud při iniciování odeslání nebo přepravy uvedeného zboží a organizaci jejich základních fází převažuje role dodavatele, což musí ověřit předkládající soud při zohlednění všech okolností sporu v původním řízení. K páté otázce 83 Podstatou páté otázky předkládajícího soudu je, zda musí být unijní právo, a zejména směrnice 2006/112, vykládáno v tom smyslu, že je třeba konstatovat, že operace, jejichž prostřednictvím je zboží prodávané dodavatelem dopraveno k pořizovatelům společností, kterou tento dodavatel doporučuje, představují zneužití práva, když na jedné straně jsou uvedený dodavatel a tato společnost spojeni v tom smyslu, že uvedená společnost nezávisle na této dopravě zajišťuje některé logistické potřeby tohoto dodavatele, na druhé straně se však pořizovatelé mohou obrátit na jinou společnost nebo si vyzvednout zboží osobně. 84 V této souvislosti je třeba připomenout, že boj proti podvodům, daňovým únikům a případným zneužíváním je cíl uznaný a podporovaný touto směrnicí a zásada zákazu zneužití práva, která platí v oblasti DPH, vede k zákazu čistě vykonstruovaných plnění, zbaveným hospodářské reality, která se uskutečňují pouze za účelem získaní daňového zvýhodnění (rozsudek ze dne 17. prosince 2015, WebMindLicenses, C‐419/14, EU:C:2015:832, bod 35 a citovaná judikatura). 85 Z ustálené judikatury plyne, že zjištění zneužití v oblasti DPH vyžaduje naplnění dvou podmínek, a sice zaprvé, aby výsledkem dotčených plnění i přes formální dodržení podmínek stanovených relevantními ustanoveními uvedené směrnice a vnitrostátních předpisů provádějících tuto směrnici bylo získání daňového zvýhodnění, jehož poskytnutí by bylo v rozporu s cílem sledovaným těmito ustanoveními, a zadruhé, aby ze všech objektivních okolností vyplývalo, že se hlavní účel dotčených plnění omezuje na získání tohoto daňového zvýhodnění (rozsudek ze dne 10. července 2019, Kuršu zeme, C‐273/18, EU:C:2019:588, bod 35 a citovaná judikatura). 86 Úvodem je tedy třeba upřesnit, že vzhledem k tomu, že předpokladem zneužití je formální dodržení podmínek stanovených relevantními ustanoveními směrnice 2006/112, předkládající soud se nemůže zabývat případnou zneužívající povahou jednání žalobkyně v původním řízení, pokud s ohledem na vodítka poskytnutá v rámci odpovědi na čtvrtou otázku dospěje k závěru, že tato žalobkyně porušila článek 33 této směrnice, jelikož je třeba mít za to, že zboží dotčené v původním řízení bylo přepraveno na účet dodavatele ve smyslu tohoto ustanovení. 87 Po tomto upřesnění je třeba uvést, že tento soud má za to, že dodavatel dotčený v původním řízení měl, vzhledem k tomu, že na něj nebyla uplatněna ustanovení článku 33 uvedené směrnice týkající se dodání zboží, které bylo odesláno nebo přepraveno dodavatelem nebo na jeho účet, prospěch z nižší sazby DPH členského státu, ve kterém je usazen. 88 Pokud jde zaprvé o otázku, zda plnění, v rámci kterých dodavatel usazený v členském státě dodává zboží za úplatu pořizovatelům s bydlištěm na území jiného členského státu a současně jim za účelem dopravy tohoto zboží doporučí zasílatelskou společnost, vedou k získání daňového zvýhodnění, které je v rozporu s cíli směrnice 2006/112, je třeba podotknout, že v případě, že se na tato plnění nevztahuje výjimka stanovená v článku 33 této směrnice, spadají tato plnění pod článek 32 uvedené směrnice, který stanoví, že za místo dodání se považuje místo, kde se zboží nachází v okamžiku zahájení jeho odeslání nebo přepravy pořizovateli. 89 Rozdíly mezi základními sazbami DPH uplatňovanými členskými státy vyplývají z toho, že směrnice 2006/112, která stanoví pouze minimální sazbu, neprovedla úplnou harmonizaci. Za těchto podmínek skutečnost, že v jednom členském státě je základní sazba DPH nižší než platná sazba v jiném členském státě, nelze jako takovou považovat za daňové zvýhodnění, jež je v rozporu s cíli směrnice o DPH (rozsudek ze dne 17. prosince 2015, WebMindLicenses, C‐419/14, EU:C:2015:832, bod 39 a 40). 90 Pokud jde zadruhé o otázku, zda se hlavní účel plnění omezuje na získání tohoto daňového zvýhodnění, je třeba připomenout, že v oblasti DPH Soudní dvůr již rozhodl, že pokud má osoba povinná k dani možnost volby mezi dvěma plněními, není povinna zvolit si takové plnění, s nímž je spojeno placení nejvyšší částky DPH, ale má naopak právo na volbu struktury své činnosti tak, aby omezila svoji daňovou povinnost. Osoby povinné k dani jsou tedy obecně oprávněny zvolit si organizační struktury a podmínky transakcí, které považují za nejvhodnější pro své hospodářské činnosti a pro účely omezení svého daňového zatížení (rozsudek ze dne 17. prosince 2015, WebMindLicenses, C‐419/14, EU:C:2015:832, bod 42). 91 Aby bylo možné konstatovat, že okolnosti věci v původním řízení představují zneužití, je třeba prokázat, že rozlišování mezi dodavatelem dotčeného zboží a zasílatelem, kterého dodavatel doporučuje, je čistě vykonstruované a zakrývá skutečnost, že tyto dvě společnosti představují ve skutečnosti jedinou hospodářskou jednotku. 92 Je třeba uvést, že pro účely takového posouzení je irelevantní, že pořizovatelé zboží mají možnost pověřit jeho přepravou jiného zasílatele, než kterého doporučuje dodavatel. 93 Skutečnost, že dodavatel a zasílatelská společnost jsou spojeni v tom smyslu, že tato společnost poskytuje tomuto dodavateli jiné logistické služby nezávisle na přepravě jeho zboží, není sama o sobě rozhodující. 94 K závěru o čistě vykonstruovaném plnění by nicméně bylo možné dospět, kdyby služby odeslání nebo přepravy dotčeného zboží společností doporučenou dodavatelem nebyly poskytovány v rámci skutečné hospodářské činnosti. 95 Je však nutno konstatovat, že žádná ze skutečností předložených Soudnímu dvoru neprokazuje, že zasílatelská společnost doporučená dodavatelem dotčeným v původním řízení nevykonávala skutečnou hospodářskou činnost, která se neomezovala na zajišťování určitých logistických potřeb tohoto dodavatele a na dodávání jeho zboží. Tato zasílatelská společnost tedy podle všeho vykonávala činnost svým jménem, na svůj účet a na svou odpovědnost a své riziko (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 17. prosince 2015, WebMindLicenses, C‐419/14, EU:C:2015:832, bod 45). 96 S ohledem na výše uvedené úvahy je třeba na pátou otázku odpovědět tak, že unijní právo, a zejména směrnice 2006/112, musí být vykládáno v tom smyslu, že není namístě konstatovat, že operace, jejichž prostřednictvím je zboží prodávané dodavatelem dopraveno k pořizovatelům společností, kterou tento dodavatel doporučuje, představují zneužití práva, když na jedné straně jsou uvedený dodavatel a tato společnost spojeni v tom smyslu, že uvedená společnost nezávisle na této dopravě zajišťuje některé logistické potřeby tohoto dodavatele, na druhé straně se však pořizovatelé mohou obrátit na jinou společnost nebo vyzvednout si zboží osobně, pokud tyto okolnosti nemohou ohrozit závěr, že dodavatel a zasílatelská společnost, kterou doporučuje, jsou nezávislé společnosti, které na vlastní účet vykonávají skutečnou hospodářskou činnost, a proto tyto operace nelze označit za zneužívající. K nákladům řízení 97 Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení ve vztahu ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud. Výdaje vzniklé předložením jiných vyjádření Soudnímu dvoru než vyjádření uvedených účastníků řízení se nenahrazují. Z těchto důvodů Soudní dvůr (pátý senát) rozhodl takto: 1) Směrnice Rady 2006/112/ES ze dne 28. listopadu 2006 o společném systému daně z přidané hodnoty, jakož i články 7, 13 a 28 až 30 nařízení Rady (EU) č. 904/2010 ze dne 7. října 2010 o správní spolupráci a boji proti podvodům v oblasti daně z přidané hodnoty musí být vykládány v tom smyslu, že nebrání tomu, aby daňové orgány členského státu mohly jednostranně podrobit plnění jinému daňovému zacházení v oblasti daně z přidané hodnoty, než na základě kterého již byla tato plnění zdaněna v jiném členském státě. 2) Článek 33 směrnice 2006/112 musí být vykládán v tom smyslu, že je-li zboží prodané dodavatelem usazeným v členském státě pořizovatelům s bydlištěm v jiném členském státě dopraveno těmto pořizovatelům společností doporučenou tímto dodavatelem, se kterou však pořizovatelé tuto dopravu sjednat nemusí, je třeba mít za to, že toto zboží bylo odesláno nebo přepraveno „dodavatelem nebo na jeho účet“, pokud při iniciování odeslání nebo přepravy uvedeného zboží a organizaci jejich základních fází převažuje role dodavatele, což musí ověřit předkládající soud při zohlednění všech okolností sporu v původním řízení. 3) Unijní právo, a zejména směrnice 2006/112, musí být vykládáno v tom smyslu, že není namístě konstatovat, že operace, jejichž prostřednictvím je zboží prodávané dodavatelem dopraveno k pořizovatelům společností, kterou tento dodavatel doporučuje, představují zneužití práva, když na jedné straně jsou uvedený dodavatel a tato společnost spojeni v tom smyslu, že uvedená společnost nezávisle na této dopravě zajišťuje některé logistické potřeby tohoto dodavatele, na druhé straně se však pořizovatelé mohou obrátit na jinou společnost nebo vyzvednout si zboží osobně, pokud tyto okolnosti nemohou ohrozit závěr, že dodavatel a zasílatelská společnost, kterou doporučuje, jsou nezávislé společnosti, které na vlastní účet vykonávají skutečnou hospodářskou činnost, a proto tyto operace nelze označit za zneužívající. Podpisy. ( *1 ) – Jednací jazyk: maďarština.

cs

caselaw

EU

24.6.2019 CS Úřední věstník Evropské unie C 213/28 Rozsudek Tribunálu ze dne 7. května 2019 — Německo v. Komise (Věc T-239/17) (1) („EZZF a EZFRV - Výdaje vyloučené z financování - Výdaje vynaložené Německem - Paušální finanční oprava použitá na základě nedostatečné četnosti klíčových kontrol - Povinnosti ročního výpočtu a zúčtování úroků - Články 31 a 32 nařízení (ES) č. 1290/2005 - Článek 6 písm. h) nařízení (ES) č. 885/2006 - Povinnost uvést odůvodnění - Proporcionalita“) (2019/C 213/27) Jednací jazyk: němčina Účastnice řízení Žalobkyně: Spolková republika Německo (zástupci: původně D. Klebs a T. Henze, poté D. Klebs, zmocněnci) Žalovaná: Evropská komise (zástupci: D. Triantafyllou, a M. Zalewski, zmocněnci) Předmět věci Návrh založený na článku 263 SFEU a znějící na částečné zrušení prováděcího rozhodnutí Komise (EU) 2017/264 ze dne 14. února 2017, kterým se z financování Evropskou unií vylučují některé výdaje vynaložené členskými státy v rámci Evropského zemědělského záručního fondu (EZZF) a v rámci Evropského zemědělského fondu pro rozvoj venkova (EZFRV) (Úř. věst. 2017, L 39, s. 12), v rozsahu, v němž se týká Spolkové republiky Německo. Výrok rozsudku 1) Žaloba se zamítá. 2) Spolková republika Německo ponese vlastní náklady řízení a nahradí náklady řízení vynaložené Evropskou komisí. (1) Úř. věst. C 195, 19.6.2017.

cs

caselaw

EU

Věc T-30/09 Engelhorn KGaA v. Úřad pro harmonizaci na vnitřním trhu (ochranné známky a vzory) (OHIM) „Ochranná známka Společenství – Námitkové řízení – Přihláška slovní ochranné známky Společenství peerstorm – Starší slovní ochranná známka Společenství PETER STORM a starší národní slovní ochranná známka PETER STORM – Relativní důvod pro zamítnutí – Nebezpečí záměny – Článek 8 odst. 1 písm. b) nařízení (ES) č. 40/94 [nyní čl. 8 odst. 1 písm. b) nařízení (ES) č. 207/2009] – Skutečné užívání starších ochranných známek – Článek 15 a čl. 43 odst. 2 nařízení č. 40/94 (nyní článek 15 a čl. 42 odst. 2 nařízení č. 207/2009)“ Shrnutí rozsudku 1. Ochranná známka Společenství – Přezkumné řízení – Žaloba k soudu Společenství – Návrh na zahájení řízení – Formální náležitosti [Statut Soudního dvora, článek 21; jednací řád Tribunálu, čl. 44 odst. 1 písm. c)] 2. Ochranná známka Společenství – Vyjádření třetích stran a námitky – Průzkum námitek – Důkaz o užívání starší ochranné známky – Skutečné užívání – Pojem – Výklad zohledňující ratio legis čl. 43 odst. 2 a 3 nařízení č. 40/94 (Nařízení Rady č. 40/94, čl. 43 odst. 2 a 3) 3. Ochranná známka Společenství – Vyjádření třetích stran a námitky – Průzkum námitek – Důkaz o užívání starší ochranné známky – Skutečné užívání – Pojem – Kritéria posouzení (Nařízení Rady č. 40/94, čl. 43 odst. 2 a 3) 4. Ochranná známka Společenství – Vyjádření třetích stran a námitky – Průzkum námitek – Důkaz o užívání starší ochranné známky – Skutečné užívání – Použití kritérií v konkrétním případě (Nařízení Rady č. 40/94, čl. 43 odst. 2 a 3) 5. Ochranná známka Společenství – Vyjádření třetích stran a námitky – Průzkum námitek – Důkaz o užívání starší ochranné známky – Skutečné užívání – Kritéria posouzení – Požadavek konkrétních a objektivních důkazů [Nařízení Rady č. 40/94, čl. 15 odst. 2 písm. a) a čl. 43 odst. 2 a 3] 6. Ochranná známka Společenství – Definice a nabytí ochranné známky Společenství – Relativní důvody pro zamítnutí – Námitky majitele starší totožné nebo podobné ochranné známky zapsané pro totožné nebo podobné výrobky nebo služby – Nebezpečí záměny se starší ochrannou známkou [Nařízení Rady č. 40/94, čl. 8 odst. 1 písm. b)] 1. Na základě článku 21 statutu Soudního dvora a čl. 44 odst. 1 písm. c) jednacího řádu Tribunálu musí žaloba obsahovat stručný popis dovolávaných žalobních důvodů. Ačkoliv obsah žaloby lze podpořit a doplnit v konkrétních bodech odkazy na výňatky z písemností, které tvoří její přílohu, obecný odkaz na ostatní písemná vyjádření nemůže zhojit neexistenci základních prvků právní argumentace, které podle výše uvedených ustanovení musejí být uvedeny v samotné žalobě. Tribunálu nepřísluší, aby zastoupil účastníky řízení tím, že by se pokoušel v dokumentech, na které se odvolávají, vyhledat relevantní skutečnosti. (viz body 18–19) 2. Ratio legis požadavku, podle kterého musí být starší ochranná známka skutečně užívána ve smyslu čl. 43 odst. 2 a 3 nařízení č. 40/94 o ochranné známce Společenství, aby ji bylo možno namítat proti přihlášce ochranné známky Společenství, spočívá v omezení konfliktů mezi dvěma ochrannými známkami, pokud neexistuje oprávněný hospodářský důvod vyplývající ze skutečné funkce ochranné známky na trhu. Naproti tomu cílem uvedených ustanovení není vyhodnocení obchodního úspěchu ani kontrola hospodářské strategie podniku nebo to, aby byla ochrana ochranných známek vyhrazena pouze jejich obchodnímu využití, které je kvantitativně rozsáhlé. (viz bod 23) 3. Ochranná známka je skutečně užívána, pokud je užívána v souladu se svou hlavní funkcí, kterou je zaručit totožnost původu výrobků nebo služeb, pro které byla zapsána, aby vytvořila nebo zachovala odbyt pro tyto výrobky a služby, s vyloučením symbolického užití, které slouží pouze k zachování práv plynoucích z ochranné známky. Navíc je podmínkou skutečného užívání ochranné známky, aby byla ochranná známka tak, jak je chráněna na relevantním území, užívána veřejně a navenek. Skutečné užívání ochranné známky ve smyslu čl. 43 odst. 2 a 3 nařízení č. 40/94 o ochranné známce Společenství je třeba posoudit na základě souhrnu skutečností a okolností, které jsou způsobilé prokázat její skutečné obchodní využívání, zvláště užívání, které je v dotyčném hospodářském odvětví považováno za odůvodněné za účelem udržení nebo získání podílu na trhu pro výrobky nebo služby chráněné ochrannou známkou, druhu těchto výrobků nebo služeb, znaků trhu, rozsahu a četnosti užívání ochranné známky. Ohledně rozsahu užívání starší ochranné známky je třeba zvláště přihlédnout jednak k obchodnímu objemu představovanému souhrnem všech úkonů spojených s užíváním; jednak k délce časového období, během kterého došlo k úkonům spojeným s užíváním, jakož i k četnosti těchto úkonů. (viz body 24–26) 4. Při zkoumání skutečného užívání starší ochranné známky v určitém konkrétním případě je třeba provést globální posouzení s přihlédnutím ke všem relevantním faktorům projednávaného případu. Toto posouzení předpokládá určitou vzájemnou závislost mezi zohledňovanými faktory. Nízký objem výrobků uváděných na trh pod uvedenou ochrannou známkou tak může být vyvážen větší četností nebo určitou časovou stálostí při užívání této ochranné známky a naopak. Kromé toho nemohou být dosažený obrat a počet výrobků uvedených na trh pod starší ochrannou známkou posuzovány v absolutním vyjádření, ale v kontextu s jinými relevantními faktory, jako jsou objem obchodní činnosti, výrobní nebo prodejní kapacity nebo stupeň diverzifikace podniku využívajícího ochrannou známku, jakož i vlastnosti výrobků nebo služeb na dotyčném trhu. Z tohoto důvodu nemusí být užívání starší ochranné známky vždy kvantitativně rozsáhlé, aby bylo kvalifikováno jako skutečné. (viz body 27–28) 5. Skutečné užívání ochranné známky ve smyslu čl. 43 odst. 2 a 3 nařízení č. 40/94 o ochranné známce Společenství nelze prokázat na základě pravděpodobnosti nebo domněnek, ale musí se zakládat na konkrétních a objektivních okolnostech, které prokazují skutečné a dostatečné užívání ochranné známky na dotčeném trhu. Mimoto na základě ustanovení čl. 15 odst. 2 písm. a) ve spojení s čl. 43 odst. 2 a 3 uvedeného nařízení zahrnuje důkaz o skutečném užívání starší ochranné známky, národní nebo Společenství, na které jsou založeny námitky proti přihlášce ochranné známky Společenství, rovněž důkaz o užívání starší ochranné známky v podobě, která se liší od podoby, ve které byla ochranná známka zapsána, prvky neměnícími rozlišovací způsobilost ochranné známky. (viz body 29–30) 6. Pro průměrného spotřebitele v Evropské unii existuje nebezpečí záměny ve smyslu čl. 8 odst. 1 písm. b) nařízení č. 40/94 o ochranné známce Společenství mezi slovním označením peerstorm, jehož zápis jakožto ochranné známky Společenství je požadován pro „obuv, oděvy, pokrývky hlavy“ spadající do třídy 25 ve smyslu Niceské dohody, a slovní ochrannou známkou PETER STORM zapsanou dříve jakožto ochrannou známkou Společenství pro totožné výrobky. Mezi dotčenými ochrannými známkami existuje určitý stupeň vzhledové a fonetické podobnosti. Pokud jde o dotčené oděvní výrobky, má vzhledová podobnost v projednávané věci zvláštní význam, jelikož je obecně známo, že při nákupu oděvů dochází k vzhledovému přezkumu ochranných známek. Nebylo prokázáno, že starší ochranná známka, užívaná jako celek v oděvním odvětví, vykazuje na území Unie nízký stupeň inherentní rozlišovací způsobilosti. I za předpokladu, že starší ochranná známka má pouze nízkou rozlišovací způsobilost, s ohledem na totožnost výrobků, kterých se týká starší ochranná známka a přihlášená ochranná známka, jakož i podobné prvky mezi dotčenými označeními, zejména ze vzhledového hlediska, nebezpečí záměny mezi kolidujícími ochrannými známkami nemůže být u relevantní veřejnosti vyloučeno. Je tomu tak tím spíše, že mezi dotčenými ochrannými známkami existuje rovněž určitý stupeň pojmové podobnosti. (viz body 50–51, 75, 78–80) ROZSUDEK TRIBUNÁLU (osmého senátu) 8. července 2010(*) „Ochranná známka Společenství – Námitkové řízení – Přihláška slovní ochranné známky Společenství peerstorm – Starší slovní ochranná známka Společenství PETER STORM a starší národní slovní ochranná známka PETER STORM – Relativní důvod pro zamítnutí – Nebezpečí záměny – Článek 8 odst. 1 písm. b) nařízení (ES) č. 40/94 [nyní čl. 8 odst. 1 písm. b) nařízení (ES) č. 207/2009] – Skutečné užívání starších ochranných známek – Článek 15 a čl. 43 odst. 2 nařízení č. 40/94 (nyní článek 15 a čl. 42 odst. 2 nařízení 207/2009)“ Ve věci T‐30/09, Engelhorn KGaA, se sídlem v Mannheimu (Německo), zastoupená W. Göpfertem a K. Mendem, advokáty, žalobkyně, proti Úřadu pro harmonizaci na vnitřním trhu (ochranné známky a vzory) (OHIM), zastoupenému A. Folliard-Monguiralem, jako zmocněncem, žalovanému, přičemž další účastnicí řízení před odvolacím senátem OHIM, vystupující jako vedlejší účastnice řízení před Tribunálem, je The Outdoor Group Ltd, se sídlem v Northampton (Spojené království), zastoupená M. Edenboroughem, barrister, jejímž předmětem je žaloba podaná proti rozhodnutí pátého odvolacího senátu OHIM ze dne 28. října 2008 (věc R 167/2008‐5) týkajícímu se námitkového řízení mezi společností The Outdoor Group Ltd a společností Engelhorn KGaA, TRIBUNÁL (osmý senát), ve složení M. E. Martins Ribeiro, předsedkyně, N. Wahl a A. Dittrich (zpravodaj), soudci, vedoucí soudní kanceláře: E. Coulon, s přihlédnutím k žalobě došlé kanceláři Tribunálu dne 21. ledna 2009, s přihlédnutím k vyjádření OHIM k žalobě došlému kanceláři Tribunálu dne 9. června 2009, s přihlédnutím k vyjádření vedlejší účastnice k žalobě došlému kanceláři Tribunálu dne 1. června 2009, s ohledem na to, že účastníci řízení ve lhůtě jednoho měsíce od doručení oznámení o ukončení písemné části řízení nepředložili žádost o nařízení jednání, a poté, co za těchto okolností na základě zprávy soudce zpravodaje a podle článku 135a jednacího řádu Tribunálu rozhodl, že žalobu projedná bez ústní části řízení, vydává tento Rozsudek Skutečnosti předcházející sporu 1 Dne 12. listopadu 2004 žalobkyně, společnost Engelhorn KGaA, podala u Úřadu pro harmonizaci na vnitřním trhu (ochranné známky a vzory) (OHIM) přihlášku k zápisu ochranné známky Společenství na základě nařízení Rady (ES) č. 40/94 ze dne 20. prosince 1993 o ochranné známce Společenství (Úř. věst. 1994, L 11, s. 1; Zvl. vyd. 17/01, s. 146), ve znění pozdějších předpisů [nahrazeného nařízením Rady (ES) č. 207/2009 ze dne 26. února 2009 o ochranné známce Společenství (Úř. věst. L 78, s. 1)]. 2 Ochrannou známkou, jejíž zápis byl požadován, je slovní označení peerstorm. 3 Výrobky, pro které byl zápis požadován, spadají do třídy 25 ve smyslu Niceské dohody o mezinárodním třídění výrobků a služeb pro účely zápisu známek ze dne 15. června 1957, ve znění změn a doplňků, a odpovídají následujícímu popisu: „Obuv, oděvy, pokrývky hlavy“. 4 Přihláška ochranné známky Společenství byla zveřejněna ve Věstníku ochranných známek Společenství č. 25/2005 ze dne 20. června 2005. 5 Dne 19. září 2005 podala vedlejší účastnice, společnost The Outdoor Group Ltd, proti zápisu přihlášené ochranné známky námitky na základě článku 42 nařízení č. 40/94 (nyní článek 41 nařízení č. 207/2009), týkající se výrobků uvedených v bodě 3 výše. 6 Námitky byly založeny zejména na: – starší slovní ochranné známce Společenství PETER STORM (dále jen „starší ochranná známka“), která se vztahuje na výrobky spadající do třídy 25 a odpovídající následujícímu popisu: „Oděvy, obuv, pokrývky hlavy, kalhoty, šortky, sukně, šaty, saka, košile, trička, mikiny, blůzy, pulovry, svetry, kabáty, kombinézy, běžecké oblečení, kalhoty s laclem, opasky, džíny, běžecké kalhoty, bundy, spodní prádlo, lyžařské oblečení, vesty, obuv, ponožky a pokrývky hlavy“; – starší slovní ochranné známce Spojeného království PETER STORM, která se vztahuje na výrobky spadající do třídy 18 a odpovídající následujícímu popisu: „Kožené zboží nebo imitace kůže, tašky, batohy, torny, lodní kufry, zavazadla, kufry, cestovní vaky, opasky, peněženky“. 7 Důvodem uplatňovaným na podporu námitek byl důvod uvedený v čl. 8 odst. 1 písm. a) a b) nařízení č. 40/94 [nyní čl. 8 odst. 1 písm. a) a b) nařízení č. 207/2009]. 8 Na žádost žalobkyně ze dne 30. května 2006 OHIM vyzval dne 4. července 2006 vedlejší účastnici k tomu, aby ve lhůtě, která uplynula dne 5. září 2006, předložila důkaz o skutečném užívání starší ochranné známky v souladu s čl. 43 odst. 2 nařízení č. 40/94 (nyní čl. 42 odst. 2 nařízení č. 207/2009) a pravidlem 22 nařízení Komise (ES) č. 2868/95 ze dne 13. prosince 1995, kterým se provádí nařízení č. 40/94 (Úř. věst. L 303, s. 1; Zvl. vyd. 17/01, s. 189), ve znění platném v rozhodné době z hlediska skutkového stavu v projednávaném případě. Tato lhůta byla OHIM prodloužena do 5. listopadu 2006. Důkaz o skutečném užívání starší ochranné známky Spojeného království nebyl požadován. 9 Dne 6. listopadu 2006 vedlejší účastnice předložila prohlášení svědka pocházející od spolupracovníka advokátní kanceláře, která ji zastupuje. V tomto prohlášení uvedený spolupracovník uvedl, že vedlejší účastnice je mateřskou společností společnosti M. a společnosti B. a že starší ochranná známka byla užívána během období pěti let předcházejících zveřejnění přihlášky ochranné známky Společenství. Vedlejší účastnice rovněž předložila katalog společnosti M. podzim/zima 2002, který vyšel ve Spojeném království, ve kterém se nachází kolekce oblečení prodávaného pod ochrannou známkou PETER STORM, jeho ceny, jakož i seznam obchodů nacházejících se ve Spojeném království, ve kterých jsou tyto výrobky prodávány. Navíc vedlejší účastnice předložila katalog společnosti M. jaro/léto 2004, který vyšel ve Spojeném království, ve kterém se nachází kolekce obuvi prodávané pod ochranou známkou PETER STORM, jakož i její ceny. 10 Vedlejší účastnice v návaznosti na vyjádření žalobkyně ze dne 20. února 2007, ve kterém tvrdila, že důkaz o skutečném užívání starší ochranné známky je nedostatečný, na základě výzvy OHIM k předložení vlastního vyjádření předložila dne 4. května 2007 prohlášení svědka pocházející od jejího jednatele. V tomto prohlášení uvedená sekretářka uvádí, že vedlejší účastnice vyvíjí svou činnost na celém území Spojeného království prostřednictvím svých řetězců maloobchodních prodejen společností M. a B. a že prodej výrobků označených starší ochrannou známkou pro oděvy, obuv a pokrývky hlavy dosáhl v období čtyř týdnů v prosinci 2004 více než 11 milionů liber šterlinků (GBP). K tomuto prohlášení byla přiložena finanční zpráva o obchodních operacích zahrnující seznam prodejů výrobků identifikovaných kódem během čtyř týdnů měsíce prosinec 2004. 11 Dne 30. listopadu 2007 námitkové oddělení námitky zamítlo. 12 Dne 14. ledna 2008 podala vedlejší účastnice proti rozhodnutí námitkového oddělení u OHIM odvolání na základě článků 57 až 62 nařízení č. 40/94 (nyní články 58 až 64 nařízení č. 207/2009). 13 Rozhodnutím ze dne 28. října 2008 (dále jen „napadené rozhodnutí“) pátý odvolací senát OHIM odvolání vyhověl. Odvolací senát měl konkrétně za to, že důkaz o skutečném užívání starší ochranné známky byl předložen pro oděvy, obuv a pokrývky hlavy. Odvolací senát dospěl k závěru, že vzhledem k totožnosti výrobků, na které se vztahuje přihlášená ochranná známka a starší ochranná známka a existenci určitého stupně vzhledové a fonetické podobnosti mezi oběma dotčenými označeními a s přihlédnutím k průměrné úrovni pozornosti, kterou bude průměrný spotřebitel vykazovat při koupi dotčených výrobků, mezi oběma dotčenými označeními existuje nebezpečí záměny. Návrhová žádání účastníků řízení 14 Žalobkyně navrhuje, aby Tribunál: – zrušil napadené rozhodnutí; – zamítl námitky v plném rozsahu; – uložil OHIM náhradu nákladů řízení. 15 OHIM navrhuje, aby Tribunál: – zamítl žalobu; – uložil žalobkyni náhradu nákladů řízení. 16 Vedlejší účastnice navrhuje, aby Tribunál: – zamítl žalobu; – uložil žalobkyni náhradu nákladů řízení. Právní otázky K přípustnosti obecného odkazu žalobkyně na písemnosti předložené u OHIM 17 Žalobkyně odkazuje na všechny argumenty předložené v písemné formě během řízení u OHIM. 18 Na základě článku 21 statutu Soudního dvora Evropské unie a čl. 44 odst. 1 písm. c) jednacího řádu Tribunálu musí každá žaloba obsahovat stručný popis dovolávaných žalobních důvodů. Podle ustálené judikatury ačkoliv obsah žaloby lze podpořit a doplnit v konkrétních bodech odkazy na výňatky z písemností, které tvoří její přílohu, obecný odkaz na ostatní písemná vyjádření nemůže zhojit neexistenci základních prvků právní argumentace, které podle výše uvedených ustanovení musejí být uvedeny v samotné žalobě [rozsudky Tribunálu ze dne 14. září 2004, Applied Molecular Evolution v. OHIM (APPLIED MOLECULAR EVOLUTION), T‐183/03, Sb. rozh. s. II‐3113, bod 11; ze dne 19. října 2006, Bitburger Brauerei v. OHIM – Anheuser-Busch (BUD, American Bud a Anheuser Busch Bud), T‐350/04 až T‐352/04, Sb. rozh. s. II‐4255, bod 33, a ze dne 15. října 2008, Air Products and Chemicals v. OHIM – Messer Group (Ferromix, Inomix a Alumix), T‐305/06 až T‐307/06, nezveřejněný ve Sbírce rozhodnutí, bod 21]. 19 Tribunálu nepřísluší, aby zastoupil účastníky řízení tím, že by se pokoušel v dokumentech, na které se odvolávají, vyhledat relevantní skutečnosti [rozsudek Tribunálu ze dne 17. dubna 2008, Dainichiseika Colour & Chemicals Mfg. v. OHIM – Pelikan (Ztvárnění pelikána), T‐389/03, nezveřejněný ve Sbírce rozhodnutí, bod 19]. Z toho vyplývá, že žaloba, odkazuje-li na písemnosti předložené u OHIM, je nepřípustná v rozsahu, v němž se obecný odkaz, který obsahuje, nevztahuje k důvodům a argumentům rozvinutým v žalobě. K věci samé 20 Žalobkyně uplatňuje dva žalobní důvody vycházející jednak z porušení článku 15 nařízení č. 40/94 (nyní článek 15 nařízení č. 207/2009) a čl. 43 odst. 2 téhož nařízení a jednak čl. 8 odst. 1 písm. b) uvedeného nařízení. K prvnímu žalobnímu důvodu vycházejícímu z porušení článku 15 a čl. 43 odst. 2 nařízení č. 40/94 21 Žalobkyně v podstatě tvrdí, že důkazy předložené vedlejší účastnicí byly předloženy po uplynutí lhůty a že nebyly dostatečné k prokázání skutečnosti, že starší ochranná známka byla skutečně užívána pro výrobky, pro které byla zapsána a na nichž byly založeny námitky. Zaprvé, pokud jde o důkazy předložené vedlejší účastnicí dne 6. listopadu 2006, tyto důkazy byly předloženy po lhůtě, jež uplynula dne 5. listopadu 2006. Navíc tyto důkazy nejsou dostatečné, protože neposkytují žádnou informaci týkající se skutečného užívání starší ochranné známky. Zadruhé, pokud jde o důkazy předložené vedlejší účastnicí dne 4. května 2007, odvolací senát je přijal neprávem, neboť byly předloženy po uplynutí lhůty stanovené OHIM pro předložení důkazů. 22 OHIM a vedlejší účastnice argumenty žalobkyně zpochybňují. 23 Podle ustálené judikatury z čl. 43 odst. 2 a 3 nařízení č. 40/94 (nyní čl. 42 odst. 2 a 3 nařízení č. 207/2009) vykládaného ve světle devátého bodu odůvodnění uvedeného nařízení (nyní bod 10 odůvodnění nařízení č. 207/2009) a pravidla 22 odst. 3 nařízení č. 2868/95 vyplývá, že ratio legis požadavku, podle kterého musí být starší ochranná známka skutečně užívána, aby ji bylo možno namítat proti přihlášce ochranné známky Společenství, spočívá v omezení konfliktů mezi dvěma ochrannými známkami, pokud neexistuje oprávněný hospodářský důvod vyplývající ze skutečné funkce ochranné známky na trhu. Naproti tomu cílem uvedených ustanovení není vyhodnocení obchodního úspěchu ani kontrola hospodářské strategie podniku nebo to, aby byla ochrana ochranných známek vyhrazena pouze jejich obchodnímu využití, které je kvantitativně rozsáhlé [viz v tomto smyslu rozsudek Tribunálu ze dne 8. července 2004, Sunrider v. OHIM – Espadafor Caba (VITAFRUIT), T‐203/02, Sb. rozh. s. II‐2811, body 36 až 38 a citovaná judikatura]. 24 Ochranná známka je skutečně užívána, pokud je užívána v souladu se svou hlavní funkcí, kterou je zaručit totožnost původu výrobků nebo služeb, pro které byla zapsána, aby vytvořila nebo zachovala odbyt pro tyto výrobky a služby, s vyloučením symbolického užití, které slouží pouze k zachování práv plynoucích z ochranné známky (viz obdobně rozsudek Soudního dvora ze dne 11. března 2003, Ansul, C‐40/01, Recueil, s. I‐2439, bod 43). Navíc je podmínkou skutečného užívání ochranné známky, aby byla ochranná známka tak, jak je chráněna na relevantním území, užívána veřejně a navenek (výše uvedený rozsudek VITAFRUIT, bod 39; viz rovněž v tomto smyslu a obdobně výše uvedený rozsudek Ansul, bod 37). 25 Skutečné užívání ochranné známky je třeba posoudit na základě souhrnu skutečností a okolností, které jsou způsobilé prokázat její skutečné obchodní využívání, zvláště užívání, které je v dotyčném hospodářském odvětví považováno za odůvodněné za účelem udržení nebo získání podílu na trhu pro výrobky nebo služby chráněné ochrannou známkou, druhu těchto výrobků nebo služeb, znaků trhu, rozsahu a četnosti užívání ochranné známky (výše uvedený rozsudek VITAFRUIT, bod 40; viz rovněž obdobně výše uvedený rozsudek Ansul, bod 43). 26 Ohledně rozsahu užívání starší ochranné známky je třeba zvláště přihlédnout jednak k obchodnímu objemu představovanému souhrnem všech úkonů spojených s užíváním a jednak k délce časového období, během kterého došlo k úkonům spojeným s užíváním, jakož i k četnosti těchto úkonů [výše uvedený rozsudek Tribunálu VITAFRUIT, bod 41, a rozsudek Tribunálu ze dne 8. července 2004, MFE Marienfelde v. OHIM – Vétoquinol (HIPOVITON), T‐334/01, Sb. rozh. s. II‐2787, bod 35]. 27 Při zkoumání skutečného užívání starší ochranné známky v určitém konkrétním případě je třeba provést globální posouzení s přihlédnutím ke všem relevantním faktorům projednávaného případu. Toto posouzení předpokládá určitou vzájemnou závislost mezi zohledňovanými faktory. Nízký objem výrobků uváděných na trh pod uvedenou ochrannou známkou tak může být vyvážen větší četností nebo určitou časovou stálostí při užívání této ochranné známky a naopak (výše uvedené rozsudky VITAFRUIT, bod 42, a HIPOVITON, bod 36). 28 Krom toho nemohou být dosažený obrat a počet výrobků uvedených na trh pod starší ochrannou známkou posuzovány v absolutním vyjádření, ale v kontextu s jinými relevantními faktory, jako jsou objem obchodní činnosti, výrobní nebo prodejní kapacity nebo stupeň diverzifikace podniku využívajícího ochrannou známku, jakož i vlastnosti výrobků nebo služeb na dotyčném trhu. Z tohoto důvodu nemusí být užívání starší ochranné známky vždy kvantitativně rozsáhlé, aby bylo kvalifikováno jako skutečné (výše uvedené rozsudky VITAFRUIT, bod 42, a HIPOVITON, bod 36). 29 Skutečné užívání ochranné známky nelze prokázat na základě pravděpodobnosti nebo domněnek, ale musí se zakládat na konkrétních a objektivních okolnostech, které prokazují skutečné a dostatečné užívání ochranné známky na dotčeném trhu [rozsudky Tribunálu ze dne 12. prosince 2002, Kabushiki Kaisha Fernandes v. OHIM – Harrison (HIWATT), T‐39/01, Recueil, s. II‐5233, bod 47, a ze dne 6. října 2004, Vitakraft-Werke Wührmann v. OHIM – Krafft (VITAKRAFT), T‐356/02, Sb. rozh. s. II‐3445, bod 28]. 30 Mimoto je třeba upřesnit, že na základě ustanovení čl. 15 odst. 2 písm. a) nařízení č. 40/94 [nyní čl. 15 odst. 1 druhý pododstavec písm. a) nařízení č. 207/2009] ve spojení s čl. 43 odst. 2 a 3 nařízení č. 40/94 zahrnuje důkaz o skutečném užívání starší ochranné známky, národní nebo Společenství, na které jsou založeny námitky proti přihlášce ochranné známky Společenství, rovněž důkaz o užívání starší ochranné známky v podobě, která se liší od podoby, ve které byla ochranná známka zapsána, prvky neměnícími rozlišovací způsobilost ochranné známky [viz rozsudek Tribunálu ze dne 8. prosince 2005, Castellblanch v. OHIM – Champagne Roederer (CRISTAL CASTELLBLANCH), T‐29/04, Sb. rozh. s. II‐5309, bod 30 a citovaná judikatura]. 31 Ve světle výše uvedeného je třeba zkoumat, zda odvolací senát měl správně za to, že důkazy předložené vedlejší účastnicí v řízení u OHIM prokazují skutečné užívání starší ochranné známky. 32 Vzhledem k tomu, že žalobkyní podaná přihláška ochranné známky Společenství byla zveřejněna dne 20. června 2005, období pěti let uvedené v čl. 43 odst. 2 nařízení č. 40/94 trvalo od 20. června 2000 do 19. června 2005 (dále jen „relevantní období“). 33 Jak vyplývá z čl. 15 odst. 1 téhož nařízení, sankce podle tohoto nařízení se vztahují pouze na ochranné známky, jejichž skutečné užívání bylo přerušeno na nepřetržitou dobu pěti let. K tomu, aby se na ochrannou známku nevztahovaly uvedené sankce, tudíž stačí, aby byla skutečně užívána během části relevantního období. 34 Pokud jde o důkazy předložené vedlejší účastnicí dne 6. listopadu 2006, žalobkyně především tvrdí, že tyto důkazy byly předloženy opožděně, a že tedy měly být považovány za nepřípustné. 35 V tomto ohledu je třeba uvést, že námitkové oddělení poskytlo vedlejší účastnici lhůtu pro předložení důkazu o skutečném užívání starší ochranné známky, která uplynula dne 5. listopadu 2006 (viz bod 8 výše). Na základě pravidla 72 odst. 1 nařízení č. 2868/95 uplyne-li lhůta v den, kdy OHIM není otevřen pro přijímání dokumentů nebo kdy z důvodů jiných než těch, které jsou uvedeny v odstavci 2 tohoto pravidla, není běžná pošta doručována v místě, kde má OHIM sídlo, prodlužuje se lhůta až do prvního dne po takových dnech, kdy byl OHIM otevřen pro přijímání dokumentů a kdy je doručována běžná pošta. Vzhledem k tomu, že dne 5. listopadu 2006 byla neděle, byla tato lhůta tedy prodloužena do následujícího dne, kdy OHIM byl otevřen pro přijímání dokumentů, tedy pondělí 6. listopadu 2005. Z toho vyplývá, že důkazy předložené dne 6. listopadu 2006 byly předloženy ve lhůtě. 36 Žalobkyně dále tvrdí, že důkazy předložené dne 6. listopadu 2006 nebyly dostatečné, neboť neposkytují žádnou informaci týkající se skutečného užívání starší ochranné známky. Nebyla předložena žádná taková dodatečná podpůrná dokumentace a předměty, jako jsou obaly, etikety nebo vzory, jež by mohly prokázat, že výrobky byly skutečně nabízeny k prodeji. 37 V tomto ohledu je třeba uvést, že jak konstatoval odvolací senát v bodě 15 napadeného rozhodnutí, důkazy předložené vedlejší účastnicí dne 6. listopadu 2006 jsou dostatečné k prokázání skutečného užívání starší ochranné známky. 38 Vedlejší účastnice předložila zejména dva katalogy maloobchodníka ve Spojeném království, společnosti M., které vyšly ve Spojeném království. Jeden z katalogů byl určen pro sezónu podzim/zima 2002 a druhý pro sezónu jaro/léto 2004. V tomto ohledu je třeba připomenout, že na základě pravidla 22 odst. 4 nařízení č. 2868/95 mohou důkazy k prokázání skutečného užívání dotčené ochranné známky zahrnovat

cs

caselaw

EU

katalogy. Žalobkyně nezpochybnila autentičnost těchto katalogů. Je tudíž nepochybné, že katalogy jsou autentické a hodnověrné. 39 Co se týče katalogu podzim/zima 2002, který má 36 stran, je třeba uvést, že mimo oblečení označeného různými ochrannými známkami je v něm nabízeno k prodeji více než 80 různých výrobků pod ochrannou známkou PETER STORM. Jedná se o pánské a dámské bundy, pulovery, kalhoty, trička, obuv, ponožky, klobouky a rukavice, jejichž příslušné charakteristické rysy jsou stručně popsány. Starší ochranná známka ztvárněná stylizovaným písmem se nachází vedle každého výrobku. V tomto katalogu jsou uvedeny ceny výrobků v GBP a referenční číslo každého výrobku. Tento katalog obsahuje objednací formulář a pro nákup zásilkovým způsobem je uvedeno telefonní číslo, faxové číslo, poštovní adresa a internetová adresa. Krom toho jsou v něm uvedeny podrobné informace o různých způsobech objednávky a všeobecné obchodní podmínky zahrnující zejména informace o výměně a vrácení zboží. Navíc je v něm uveden seznam více než 240 obchodů ve Spojeném království, ve kterých může být oblečení zakoupeno. Jsou v něm rovněž uvedeny jejich poštovní adresy a telefonní čísla. 40 Co se týče katalogu jaro/léto 2004, který má 6 stran, obsahuje pouze obuv. Mimo výrobků nabízených pod jinými ochrannými známkami tento katalog zahrnuje sedm výrobků nabízených k prodeji pod ochrannou známkou PETER STORM, jejichž příslušné charakteristické rysy jsou stručně popsány. Rovněž starší ochranná známka ztvárněná stylizovaným písmem se nachází vedle každého výrobku. V tomto katalogu jsou uvedeny ceny výrobků v GBP a referenční číslo každého výrobku. Pro nákup zásilkovým způsobem je uvedeno telefonní číslo a internetová adresa. 41 Předložením těchto katalogů vedlejší účastnice právně dostačujícím způsobem prokázala, že starší ochranná známka byla užívána pro účely vytvoření nebo zachování odbytu pro dotčené výrobky, i když na rozdíl od toho, co konstatoval odvolací senát v bodě 15 napadeného rozhodnutí, nebyla společnost M. ve vztahu k vedlejší účastnici třetí osobou, neboť ve skutečnosti byla vedlejší účastnice mateřskou společností této společnosti. 42 Z těchto katalogů maloobchodníka ze Spojeného království, společnosti M., jež obsahují rovněž výrobky nabízené pod jinými ochrannými známkami, totiž jasně vyplývá, že ochranná známka PETER STORM byla užívána na území Spojeného království pro oblečení během značné části relevantního období, a sice sezóny podzim/zima 2002 a jaro/léto 2004. Ochranná známka byla připojena k velkému počtu výrobků, které mohly být objednávány zásilkovým způsobem nebo nakupovány v určitých obchodech. Tyto katalogy, které byly určeny konečným spotřebitelům, obsahovaly přesné informace o výrobcích nabízených k prodeji pod touto ochrannou známkou, jejich cenách a způsobu uvádění na trh ve Spojeném království. S ohledem na telefonní a faxová čísla, poštovní adresy a internetové adresy uvedené pro nákup zásilkovým způsobem, jakož i přesné údaje týkající se velmi vysokého počtu obchodů nabízejících dotčené výrobky ve Spojeném království, je nutné konstatovat, že oblečení bylo konečným spotřebitelům nabízeno k prodeji pod ochrannou známkou PETER STORM. 43 Pokud jde o rozsah užívání starší ochranné známky, je pravda, že tyto katalogy neposkytují informace o množství výrobků skutečně prodaných vedlejší účastnicí pod ochrannou známkou PETER STORM. Je však třeba v tomto ohledu přihlédnout ke skutečnosti, že velký počet výrobků, na které se vztahuje ochranná známka PETER STORM, byl nabízen v katalozích a že tyto výrobky byly dostupné ve více než 240 obchodech ve Spojeném království během značné části relevantního období. Tyto poznatky umožňují v rámci globálního posouzení skutečného užívání starší ochranné známky učinit závěr o určitém rozsahu tohoto užívání. V tomto ohledu je rovněž třeba připomenout, že požadavek skutečného užívání starší ochranné známky nemá za cíl vyhodnocení obchodního úspěchu dotčeného podniku (viz bod 23 výše). 44 Z toho vyplývá, že vedlejší účastnice tím, že předložila dotčené katalogy, poskytla dostatečné informace o místu, času, povaze a rozsahu užívání ochranné známky PETER STORM. Tyto informace umožňují vyloučit symbolické užívání, jehož jediným cílem je zachování práv plynoucích z dotčené ochranné známky, jak správně uvedl odvolací senát v bodě 15 napadeného rozhodnutí. 45 Za těchto podmínek je třeba první žalobní důvod zamítnout, aniž je třeba zkoumat, zda odvolací senát mohl právem přijmout důkazy předložené vedlejší účastnicí dne 4. května 2007. Ke druhému žalobnímu důvodu vycházejícímu z porušení čl. 8 odst. 1 písm. b) nařízení č. 40/94 46 Na podporu tohoto žalobního důvodu žalobkyně v podstatě tvrdí, že výrobky, na které se vztahuje starší ochranná známka Spojeného království a přihlášená ochranná známka Společenství, vykazují pouze velmi nízký stupeň podobnosti. Krom toho s ohledem na fonetické, vzhledové a pojmové odlišnosti mezi dotčenými označeními a nízkou rozlišovací způsobilostí ochranné známky PETER STORM mezi kolidujícími ochrannými známkami neexistuje nebezpečí záměny. 47 OHIM a vedlejší účastnice řízení argumentaci žalobkyně zpochybňují 48 Podle čl. 8 odst. 1 písm. b) nařízení č. 40/94 se na základě námitek majitele starší ochranné známky přihlášená ochranná známka nezapíše, pokud z důvodu totožnosti nebo podobnosti se starší ochrannou známkou a totožnosti nebo podobnosti výrobků nebo služeb, na které se obě ochranné známky vztahují, existuje nebezpečí záměny u veřejnosti na území, na kterém je starší ochranná známka chráněna. Nebezpečí záměny zahrnuje i nebezpečí asociace se starší ochrannou známkou. Krom toho na základě čl. 8 odst. 2 písm. a) bodu i) a ii) nařízení č. 40/94 [nyní čl. 8 odst. 2 písm. a) bod i) a ii) nařízení č. 207/2009] se staršími ochrannými známkami rozumějí ochranné známky Společenství a ochranné známky zapsané v členském státě. 49 Podle ustálené judikatury představuje nebezpečí záměny nebezpečí, že se veřejnost může domnívat, že dotčené výrobky nebo služby pocházejí od stejného podniku, případně od podniků hospodářsky propojených. Podle téže judikatury musí být nebezpečí záměny posuzováno celkově podle toho, jak relevantní veřejnost vnímá dotčená označení a dotčené výrobky nebo služby, přičemž musí být zohledněny všechny relevantní faktory projednávaného případu, zejména vzájemná závislost mezi podobností označení a podobností výrobků nebo služeb, na které se vztahuje ochranná známka [viz rozsudek Tribunálu ze dne 9. července 2003, Laboratorios RTB v. OHIM – Giorgio Beverly Hills (GIORGIO BEVERLY HILLS), T‐162/01, Recueil, s. II‐2821, body 30 až 33 a citovaná judikatura]. 50 Pokud jde o definici relevantní veřejnosti, je třeba konstatovat, že výrobky, jichž se týkají dotčené ochranné známky jsou určeny všem spotřebitelům, takže relevantní veřejnost je tvořena průměrným spotřebitelem, o němž se má za to, že je běžně informovaný a přiměřeně pozorný a obezřetný. 51 Co se týče dotčeného území, jelikož je starší ochrannou známkou, kterou zohlednil odvolací senát, ochranná známka Společenství, je územím, ve vztahu k němuž musí být nebezpečí záměny posouzeno, území Evropské unie. – Ke srovnání výrobků 52 V projednávané věci je nesporné, že výrobky, kterých se týká starší ochranná známka a přihlášená ochranná známka, jsou totožné, neboť se v obou případech jedná o oděvy, obuv a pokrývky hlavy. 53 S ohledem na tuto totožnost výrobků, kterých se týká přihlášená ochranná známka a výrobků, kterých se týká starší ochranná známka, není namístě srovnávat výrobky, kterých se týká starší ochranná známka Spojeného království, s výrobky, kterých se týká přihlášená ochranná známka. – Ke srovnání označení 54 Celkové posouzení nebezpečí záměny, co se týče vzhledové, fonetické nebo pojmové podobnosti kolidujících označení, musí být založeno na celkovém dojmu, kterým tato označení působí, s přihlédnutím zejména k jejich rozlišujícím a dominantním prvkům. Vnímání ochranných známek průměrným spotřebitelem dotčených výrobků hraje rozhodující úlohu v celkovém posouzení tohoto nebezpečí. V tomto ohledu průměrný spotřebitel vnímá obvykle ochrannou známku jako celek a nezabývá se jejími jednotlivými detaily (viz rozsudek Soudního dvora ze dne 12. června 2007, OHIM v. Shaker, C‐334/05 P, Sb. rozh. s. I‐4529, bod 35 a citovaná judikatura). 55 Odvolací senát měl v bodech 26 až 28 napadeného rozhodnutí za to, že obě dotčená označení, a sice označení peerstorm a PETER STORM vykazují určitý stupeň vzhledové a fonetické podobnosti. Mezi těmito dvěma označeními však podle něj neexistuje žádná pojmová podobnost. 56 Žalobkyně v podstatě tvrdí, že kolidující označení vykazují vzhledové, fonetické a pojmové odlišnosti. V tomto ohledu zdůrazňuje, že ochranná známka PETER STORM je tvořena dvěma slovy, a sice jménem a příjmením, zatímco přihlášená ochranná známka je tvořena jediným slovem, které nemůže být rozčleněno, aby tvořilo jméno a příjmení. 57 OHIM a vedlejší účastnice argumenty žalobkyně v tomto ohledu zpochybňují. 58 Zaprvé, co se týče vzhledového srovnání dotčených ochranných známek, a sice starší ochranné známky a přihlášené ochranné známky, je třeba konstatovat, že mezi nimi existují dvě odlišnosti. Jednak, zatímco se starší ochranná známka skládá ze dvou slov, která jsou oddělena mezerou, je přihlášená ochranná známka tvořena jediným slovem. Kromě toho, co se týče počáteční části dotčených ochranných známek, starší ochranná známka ve svém prvním prvku obsahuje, na rozdíl od přihlášené ochranné známky, písmeno „t“ mezi dvěma písmeny „e“. S výjimkou těchto odlišností je třeba konstatovat, že obě kolidující ochranné známky obsahují stejná písmena ve stejném pořadí, a že zvláště jejich prvek „storm“ je totožný. 59 V tomto ohledu je třeba uvést, že počáteční část slovních ochranných známek může zajisté upoutat pozornost spotřebitele více než části následující [viz v tomto smyslu rozsudky Tribunálu ze dne 17. března 2004, El Corte Inglés v. OHIM – González Cabello a Iberia Líneas Aéreas de España (MUNDICOR), T‐183/02 a T‐184/02, Recueil, s. II‐965, bod 81, a ze dne 16. března 2005, L’Oréal v. OHIM – Revlon (FLEXI AIR), T‐112/03, Sb. rozh. s. II‐949, body 64 a 65]. Tato úvaha však nemůže platit ve všech případech [viz v tomto smyslu rozsudky Tribunálu ze dne 14. října 2003, Phillips-Van Heusen v. OHIM – Pash Textilvertrieb und Einzelhandel (BASS), T‐292/01, Recueil, s. II‐4335, bod 50, a ze dne 6. července 2004, Grupo El Prado Cervera v. OHIM – Héritiers Debuschewitz (CHUFAFIT), T‐117/02, Sb. rozh. s. II‐2073, bod 48]. 60 I když podle judikatury citované v bodě 54 výše průměrný spotřebitel vnímá obvykle ochrannou známku jako celek a nezabývá se jejími jednotlivými detaily, nemění to nic na tom, že si spotřebitel při vnímání slovního označení rozloží toto označení na slovní prvky, které mu naznačují konkrétní význam nebo které se podobají slovům, která zná [výše uvedený rozsudek Tribunálu VITAKRAFT, bod 51, a rozsudek Tribunálu ze dne 13. února 2007, Mundipharma v. OHIM – Altana Pharma (RESPICUR), T‐256/04, Sb. rozh. s. II‐449, bod 57]. 61 V projednávané věci je třeba konstatovat, že prvek „storm“ obsažený v obou dotčených ochranných známkách bude upoutávat zvláště pozornost průměrného anglicky hovořícího spotřebitele z důvodu svého slovního aspektu a skutečnosti, že posledně uvedený pochopí jeho smysl. Z toho vyplývá, že pokud jde o přihlášenou ochrannou známku, uvedený spotřebitel si ji rozloží na dva prvky „peer“ a „storm“, takže odlišnost vyplývající z mezery, jež se nachází ve starší ochranné známce, ustoupí do pozadí. 62 Co se týče odlišnosti vyplývající z přítomnosti písmene „t“ v prvním slově starší ochranné známky, je třeba uvést, že jak konstatoval odvolací senát v bodě 27 napadeného rozhodnutí, umístění tohoto písmena mezi dvěma písmeny „e“ jej bude činit pro relevantního spotřebitele méně postřehnutelné. Odvolací senát tudíž právem dospěl k závěru, že mezi oběma dotčenými ochrannými známkami, posuzovanými jako celek, existuje určitý stupeň vzhledové podobnosti. 63 Zadruhé, co se týče fonetického srovnání dotčených ochranných známek, odvolací senát správně v bodě 26 napadeného rozhodnutí konstatoval, že prvek „storm“ se vyslovuje v obou dotčených ochranných známkách stejným způsobem. Co se týče prvku „peer“, jenž se nachází v přihlášené ochranné známce, a prvku „peter“, který se nachází ve starší ochranné známce, je třeba uvést, podobně jako to učinil odvolací senát, že zvuk písmen „ee“ v prvku „peer“ a písmene „e“ v první slabice prvku „peter“ je totožný v několika jazycích, ať už jde o zvuk písmen „ie“ v angličtině, dlouhý zvuk písmen „éé“ v nizozemštině a v němčině nebo zvuk písmene „é“ ve francouzštině. Jediný rozdíl vyplývá z přítomnosti písmene „t“ v prvním prvku starší ochranné známky. Vzhledem k přítomnosti tohoto písmene, které obecně vyvolává jasný a tvrdý zvuk, na tomto místě totiž tato ochranná známka obsahuje tři slabiky. Pokud jde o přihlášenou ochrannou známku, obsahuje pouze dvě slabiky. 64 V tomto ohledu je třeba uvést, že se slovo „peter“ vyslovuje kladením dynamického přízvuku na první slabiku, takže písmeno „t“ a druhá slabika tohoto slova se stávají méně slyšitelné. Skutečnost, že se písmeno „t“ nenachází v počáteční části přihlášené ochranné známky, nemůže tedy zpochybnit závěr odvolacího senátu, podle kterého mezi dotčenými ochrannými známkami existuje určitý stupeň fonetické podobnosti. 65 Zatřetí, co se týče pojmového srovnání dotčených ochranných známek, žalobkyně zdůrazňuje, že na rozdíl od přihlášené ochranné známky je starší ochranná známka tvořena jménem a příjmením. Anglicky hovořící spotřebitelé a německy hovořící spotřebitelé prvek „peer“ v přihlášené ochranné známce nebudou pokládat za severské jméno, ale budou ho chápat tak, že znamená „lord“. 66 V tomto ohledu je třeba uvést, že obě dotčené ochranné známky jsou tvořeny jménem a příjmením. Pokud jde o prvek „storm“ obsažený v obou dotčených ochranných známkách, je nesporné, že může tvořit příjmení. Pokud jde o prvek „peer“ obsažený v přihlášené ochranné známce a prvek „peter“ obsažený ve starší ochranné známce, odvolací senát v bodě 28 napadeného rozhodnutí správně konstatoval, že tvoří jméno. Co se týče prvku „peer“, anglicky hovořící spotřebitel jej může zajisté chápat jako znamenající „lord“. Zejména v severských zemích a Německu je však Peer jméno. Skutečnost, že se přihlášená ochranná známka píše jako jediné slovo, nemůže vyvrátit konstatování, podle něhož jsou obě dotčené ochranné známky tvořeny jménem a příjmením. Vedlejší účastnice totiž právem uvedla, že relevantní spotřebitel je zvyklý, že mezi jménem a příjmením, jež tvoří ochrannou známkou, se za účelem vytvoření internetové adresy vynechávají mezery. 67 V projednávané věci je třeba dodat, že jak uvedla žalobkyně, anglicky hovořící spotřebitelé si budou příjmení Storm spojovat s výrazem pro nepříznivé počasí. Vzhledem k přítomnosti prvku „storm“ v obou dotčených ochranných známkách, jež bude zvláště z důvodu svého slovního aspektu a skutečnosti, že průměrný anglicky hovořící spotřebitel pochopí jeho smysl, upoutávat pozornost posledně uvedeného spotřebitele (viz body 60 a 61 výše), dotčené ochranné známky naznačují, že uvedené výrobky, a sice obuv, oděvy a pokrývky hlavy zajišťují ochranu proti nepříznivému počasí. 68 Vzhledem k tomu, že obě dotčené ochranné známky jsou tvořeny jménem a příjmením a že tyto ochranné známky naznačují, že dotčené výrobky poskytují ochranu proti nepříznivému počasí, je třeba uvést, že na rozdíl od toho, co konstatoval odvolací senát v bodě 28 napadeného rozhodnutí, mezi oběma dotčenými ochrannými známkami existuje určitý stupeň pojmové podobnosti. 69 S ohledem na výše uvedené tedy odvolací senát právem dospěl k závěru, že mezi dotčenými ochrannými známkami existuje určitý stupeň vzhledové a fonetické podobnosti. Navíc, na rozdíl od konstatování odvolacího senátu, mezi dotčenými ochrannými známkami existuje rovněž určitý stupeň pojmové podobnosti. – K nebezpečí záměny 70 Globální posouzení nebezpečí záměny předpokládá určitou vzájemnou závislost mezi zohledněnými faktory, a zejména mezi podobností ochranných známek a podobností výrobků nebo služeb, na které se ochranná známka vztahuje. Nízký stupeň podobnosti mezi výrobky nebo službami, na které se ochranná známka vztahuje, tak může být vyvážen vysokým stupněm podobnosti mezi ochrannými známkami a naopak [rozsudek Soudního dvora ze dne 29. září 1998, Canon, C‐39/97, Recueil, s. I‐5507, bod 17, a rozsudek Tribunálu ze dne 14. prosince 2006, Mast-Jägermeister v. OHIM – Licorera Zacapaneca (VENADO s rámečkem a další), T‐81/03, T‐82/03 a T‐103/03, Sb. rozh. s. II‐5409, bod 74]. 71 Odvolací senát měl v bodě 30 napadeného rozhodnutí za to, že vzhledem k totožnosti dotčených výrobků a existenci určitého stupně vzhledové a fonetické podobnosti mezi dotčenými označeními u relevantní veřejnosti mezi kolidujícími ochrannými známkami existuje nebezpečí záměny. 72 Žalobkyně tvrdí, že ochranná známka PETER STORM má nízký stupeň inherentní rozlišovací způsobilosti, neboť jednak je relevantní veřejnost u oblečení zvyklá na ochranné známky tvořené jménem a příjmením a jednak jméno Peter a příjmení Storm jsou běžná a nerozpoznatelná. Co se týče konkrétně příjmení Storm, anglicky hovořící spotřebitelé si je budou spojovat s výrazem pro nepříznivé počasí. Nebezpečí záměny tudíž neexistuje. 73 OHIM a vedlejší účastnice argumentaci žalobkyně zpochybňují. 74 V tomto ohledu je zaprvé třeba uvést, že nebezpečí záměny je zajisté tím vyšší, čím se rozlišovací způsobilost starší ochranné známky jeví vyšší (viz obdobně výše uvedený rozsudek Soudního dvora Canon, bod 18, a rozsudek Soudního dvora ze dne 22. června 1999, Lloyd Schuhfarbrik Meyer, C‐342/97, Recueil, s. I‐3819, bod 20). Přiznání nízké rozlišovací způsobilosti starší ochranné známce však nebrání tomu, aby byla v projednávaném případě shledána existence nebezpečí záměny. Ačkoliv při posouzení nebezpečí záměny musí být zohledněna rozlišovací způsobilost starší ochranné známky, je tato rozlišovací způsobilost pouze jednou ze skutečností přicházejících v úvahu v rámci tohoto posouzení. Nebezpečí záměny tak může existovat i v případě starší ochranné známky s nízkou rozlišovací způsobilostí, zejména z důvodu podobnosti označení a výrobků nebo služeb, na které se označení vztahují [viz rozsudek Tribunálu ze dne 13. prosince 2007, Xentral v. OHIM – Pages jaunes (PAGESJAUNES.COM), T‐134/06, Sb. rozh. s. II‐5213, bod 70 a citovaná judikatura]. 75 Zadruhé je třeba konstatovat, že v projednávané věci žalobkyně neprokázala, že starší ochranná známka, užívaná jako celek v oděvním odvětví, vykazuje na území Unie nízký stupeň inherentní rozlišovací způsobilosti. 76 V tomto ohledu je třeba uvést, že kritéria posouzení rozlišovací způsobilosti ochranných známek tvořených jménem osoby jsou totožná s kritérii použitelnými na jiné kategorie ochranných známek. Striktnější obecná kritéria vycházející například z předem stanoveného počtu osob majících stejné jméno, při jehož překročení může být toto jméno považováno za postrádající rozlišovací způsobilost a rozšířeného nebo nerozšířeného užívání příjmení v dotčeném odvětví, nelze na takové ochranné známky uplatnit. Rozlišovací způsobilost ochranné známky, bez ohledu na kategorii, do níž spadá, musí být předmětem konkrétního posouzení (viz obdobně rozsudek Soudního dvora ze dne 16. září 2004, Nichols, C‐404/02, Sb. rozh. s. I‐8499, body 25 až 27). 77 I když je užívání označení tvořených jménem a příjmením v oděvním odvětví zajisté běžné, neumožňují argumenty žalobkyně týkající se slova „peter“ a slova „storm“ učinit závěr o existenci nízkého stupně inherentní rozlišovací způsobilosti starší ochranné známky. Dotčenou starší ochrannou známkou je totiž označení PETER STORM, které ačkoliv je tvořeno dvěma prvky, musí být zohledněno jako celek. V tomto ohledu je třeba připomenout, že průměrný spotřebitel vnímá obvykle ochrannou známku jako celek a nezabývá se jejími jednotlivými detaily (viz judikatura citovaná v bodě 54 výše). Skutečnost, že si průměrný spotřebitel slovní označení rozloží na slovní prvky, které mu naznačují konkrétní význam nebo které se podobají slovům, která zná (viz v tomto smyslu judikatura citovaná v bodě 60 výše), však nemůže znamenat, že tento spotřebitel bude považovat tyto prvky za samostatná označení. Žalobkyně tím, že tvrdila, že slova „peter“ a „storm“ jsou běžná a nerozpoznatelná, a že slovo „storm“ je užíváno při vytváření ochranných známek, nezohlednila skutečnost, že prvky „peter“ a „storm“ skutečně tvoří jediné označení. Argumenty žalobkyně, jež se týkají odděleně slova „peter“ a slova „storm“, nejsou tedy dostatečné k prokázání existence nízké rozlišovací způsobilosti starší ochranné známky PETER STORM. 78 Krom toho je třeba připomenout, že odvolací senát právem dospěl k závěru, že mezi dotčenými ochrannými známkami existuje určitý stupeň vzhledové a fonetické podobnosti. Pokud jde o dotčené oděvní výrobky, a sice oděvy, obuv a pokrývky hlavy, má vzhledová podobnost v projednávané věci zvláštní význam, jelikož je obecně známo, že při nákupu oděvů dochází k vzhledovému přezkumu ochranných známek [viz v tomto smyslu rozsudek Tribunálu ze dne 12. července 2006, Rossi v. OHIM – Marcorossi (MARCOROSSI), T‐97/05, nezveřejněný ve Sbírce rozhodnutí, bod 45 a citovaná judikatura]. 79 I za předpokladu, že starší ochranná známka má pouze nízkou rozlišovací způsobilost, odvolací senát s ohledem na totožnost výrobků, kterých se týká starší ochranná známka a přihlášená ochranná známka (viz bod 52 výše), jakož i podobné prvky mezi dotčenými označeními, jež shledal odvolací senát zejména ze vzhledového hlediska, v bodě 30 napadeného rozhodnutí právem dospěl k závěru, že nebezpečí záměny mezi kolidujícími ochrannými známkami nemůže být u relevantní veřejnosti vyloučeno. 80 Je tomu tak tím spíše, že na rozdíl od konstatování odvolacího senátu mezi dotčenými ochrannými známkami existuje rovněž určitý stupeň pojmové podobnosti. V tomto ohledu je třeba uvést, že Tribunál nemůže být vázán nesprávným posouzením pojmové podobnosti obou dotčených ochranných známek provedeným odvolacím senátem, jelikož uvedené posouzení je součástí závěrů, jejichž legalita je zpochybňována před Tribunálem (viz v tomto smyslu rozsudek Soudního dvora ze dne 18. prosince 2008, Édition Albert René v. OHIM, C‐16/06 P, Sb. rozh. s. I‐10053, bod 48). 81 Za těchto podmínek z výše uvedeného vyplývá, že i když není třeba rozhodnout o přípustnosti bodu návrhových žádání žalobkyně směrujícího k zamítnutí námitek v plném rozsahu, musí být žaloba zamítnuta [viz v tomto smyslu rozsudky Tribunálu ze dne 22. května 2008, NewSoft Technology v. OHIM – Soft (Presto! Bizcard Reader), T‐205/06, nezveřejněný ve Sbírce rozhodnutí, bod 70, a ze dne 11. června 2009, Hedgefund Intelligence v. OHIM – Hedge Invest (InvestHedge), T‐67/08, nezveřejněný ve Sbírce rozhodnutí, bod 58]. K nákladům řízení 82 Podle čl. 87 odst. 2 jednacího řádu se účastníku řízení, který neměl úspěch ve věci, uloží náhrada nákladů řízení, pokud to účastník řízení, který měl ve věci úspěch, požadoval. Vzhledem k tomu, že OHIM a vedlejší účastnice požadovaly náhradu nákladů řízení a žalobkyně neměla ve věci úspěch, je důvodné posledně uvedené uložit náhradu nákladů řízení. Z těchto důvodů TRIBUNÁL (osmý senát) rozhodl takto: 1) Žaloba se zamítá. 2) Společnost Engelhorn KGaA ponese vlastní náklady řízení a ukládá se jí rovněž náhrada nákladů řízení Úřadu pro harmonizaci na vnitřním trhu (ochranné známky a vzory) (OHIM) a společnosti The Outdoor Group Ltd. Martins Ribeiro Wahl Dittrich Takto vyhlášeno na veřejném zasedání v Lucemburku dne 8. července 2010. Podpisy. * Jednací jazyk: angličtina.

cs

caselaw

EU

Věc T-166/01 Lucchini SpA v. Komise Evropských společenství „ESUO – Státní podpory – Podpory na ochranu životního prostředí – Podpora Itálie ve prospěch ocelářského podniku Lucchini – Zamítnutí povolení zamýšlené podpory – Použitelný právní rámec – Způsobilost oznámených investic pro podpory na ochranu životního prostředí – Podmínky slučitelnosti podpor se společným trhem – Odůvodnění“ Shrnutí rozsudku 1. ESUO – Podpory ocelářskému průmyslu – Zákaz – Odchylná úprava – Podpory podle šestého kodexu podpor ocelářskému průmyslu [Článek 4 písm. c) UO a článek 95 UO; obecné rozhodnutí č. 2496/96] 2. ESUO – Podpory ocelářskému průmyslu – Zákaz – Odchylná úprava – Podpory podle šestého kodexu podpor ocelářskému průmyslu (Obecné rozhodnutí č. 2496/96, článek 3) 3. ESUO – Podpory ocelářskému průmyslu – Zákaz – Odchylná úprava – Podpory podle šestého kodexu podpor ocelářskému průmyslu (Obecné rozhodnutí č. 2496/96, článek 3) 4. ESUO – Podpory ocelářskému průmyslu – Záměry podpor investic přispívajících k ochraně životního prostředí [Článek 4 písm. c) UO a článek 95 UO; obecné rozhodnutí č. 2496/96] 5. ESUO – Podpory ocelářskému průmyslu – Zákaz – Odchylná úprava – Podpory podle šestého kodexu podpor ocelářskému průmyslu (Obecné rozhodnutí č. 2496/96) 6. Akty orgánů – Odůvodnění – Povinnost – Rozsah (Články 15 UO a 33 UO) 1. Odchylně od zásady zákazu, která je zakotvena čl. 4 písm. c) UO, podle které jsou dotace nebo podpory ve prospěch ocelářských podniků v jakékoliv podobě zakázány, a na základě článku 95 UO, šestý kodex podpor ocelářskému průmyslu definuje podmínky, za kterých mohou být podpory ocelářství financované ze státních prostředků považovány za slučitelné s řádným fungováním společného trhu. Podpory, na které se kodex nevztahuje, tedy zůstávají podřízeny čl. 4 písm. c) UO. Kodex musí být rovněž vykládán restriktivně, protože představuje výjimku ze zásady zákazu. (viz body 49–50) 2. Z článku 3 šestého kodexu podpor ocelářskému průmyslu, podle kterého podpory na ochranu životního prostředí udělené v ocelářském odvětví mohou být považovány za slučitelné se společným trhem, „pokud dodržují pravidla stanovená v [pokynech] v souladu s kritérii použitelnosti v ocelářském odvětví ESUO, definovanými v příloze [kodexu]“, vyplývá, že ustanovení uvedená v pokynech Společenství o státních podporách na ochranu životního prostředí, která jsou použitelná v rámci Smlouvy o ES, se použijí na ocelářské odvětví, na které se vztahuje Smlouva o ESUO, pokud splňují kritéria použitelnosti uvedená v příloze kodexu. Název této přílohy tak upřesňuje zvláště významným způsobem, že určuje „kritéria použitelnosti pokynů Společenství pro státní podpory na ochranu životního prostředí v ocelářském průmyslu“. Kodex tedy nestanoví automatické použití ustanovení pokynů v odvětví ocelářství, ale určuje ve své příloze podmínky takového použití. (viz body 51–53) 3. Článek 3 šestého kodexu podpor ocelářskému průmyslu stanoví kumulativní použití přílohy kodexu a pokynů Společenství o státních podporách na ochranu životního prostředí, aniž by v této fázi rozlišoval jednotlivé typy investic. Odkaz, který činí článek 3 kodexu na přílohu kodexu a pokyny, není tedy kumulativní, ale alternativní. Totéž platí pro investice, které se týkají výhradně životního prostředí. Úvod přílohy kodexu, podle kterého „Komise stanoví pro poskytování každé státní podpory na ochranu životního prostředí všechny podmínky a záruky nezbytné k zamezení toho, aby nové továrny a nová zařízení nebyly předmětem obecných investic pod záminkou ochrany životního prostředí“, totiž zakotvuje povinnost Komise případně ověřit, zda investice oznámená jako investice čistě na ochranu životního prostředí neumožňuje ve skutečnosti dosahovat jiných cílů zakázaných použitelnými ustanoveními. (viz body 61–62) 4. Co se týče plánované podpory ocelářského průmyslu, pokud Komise rozhodne o zahájení formálního vyšetřovacího řízení, je na členském státě nebo případném příjemci podpory, aby uplatnili své argumenty, které mají prokázat, že uvedený záměr je v souladu s výjimkami stanovenými na základě Smlouvy, neboť předmětem tohoto řízení je právě objasnit Komisi veškeré údaje ve věci. Komise je sice povinna jasně formulovat své pochybnosti o slučitelnosti podpory, zahajuje-li formální řízení, aby bylo umožněno členskému státu a zúčastněným stranám co nejlépe se k nim vyjádřit, je však na žadateli o podporu, a případně na jejím příjemci, aby rozptýlil tyto pochybnosti a prokázal, že jeho investice splňuje podmínky poskytnutí podpory. Z toho vyplývá, že, pokud jde o investiční záměry označované za záměry vztahující se k životnímu prostředí, které mají být realizovány v ocelářském podniku, přísluší orgánům dotčeného členského státu a příjemci podpory, aby prokázali, že uvedené investice jsou způsobilé pro podporu na ochranu životního prostředí, a zejména že jejich účelem je ochrana životního prostředí požadovaná pokyny Společenství o státních podporách na ochranu životního prostředí v ocelářském průmyslu a přílohou šestého kodexu podpor ocelářskému průmyslu. (viz body 83–84) 5. Pokud příloha šestého kodexu podpor ocelářskému průmyslu zakazuje podpory pro investice, které byly v každém případě nutné z hospodářských důvodů nebo z důvodu stáří zařízení podniku, tato příloha nezakazuje podpory investicím, které mohou mít vliv na výrobní proces. V tomto případě totiž příloha kodexu pouze vyžaduje, aby jakákoliv výhoda spjatá se snižováním výrobních nákladů byla odečtena. Není tedy nutné, aby oznámené investice k tomu, aby byly způsobilé pro podpory na ochranu životního prostředí, sloužily výlučně na ochranu životního prostředí s vyloučením jakéhokoliv jiného účelu, ani aby neměly žádný vliv na výrobní kapacitu. Investice, jejímž účelem je ochrana životního prostředí, nemůže být prohlášena za nezpůsobilou z pouhého důvodu, že může mít vliv na výrobu. (viz bod 92) 6. Odůvodnění vyžadované článkem 15 UO, jehož neexistence nebo nedostatečnost je případem porušení podstatných formálních náležitostí ve smyslu článku 33 UO a zakládá důvod veřejného pořádku, který musí být uplatněn soudcem Společenství i bez návrhu, musí být přizpůsobeno povaze dotčeného aktu a musejí z něho jasně a jednoznačně vyplývat úvahy orgánu, jenž akt vydal, tak aby se zúčastněné osoby mohly seznámit s důvody, které vedly k přijetí opatření, a soud Společenství mohl vykonávat svůj přezkum. Není požadováno, aby odůvodnění upřesňovalo všechny relevantní skutkové a právní okolnosti, jelikož otázka, zda odůvodnění aktu splňuje požadavky článku 15 UO, musí být posuzována s ohledem nejen na jeho text, ale také s ohledem na jeho celkovou souvislost, jakož i s ohledem na všechna právní pravidla upravující dotčenou oblast. Vzhledem k tomu, že druhá část přílohy šestého kodexu podpor ocelářskému průmyslu vylučuje z podpor, jejichž smyslem je podnítit podniky k významnému přispění k ochraně životního prostředí, investice uskutečněné z hospodářských důvodů, a vzhledem k tomu, že je na orgánech dotčeného členského státu, aby prokázaly, že investice učiněné do zařízení podniku, u nichž má být přípustná podpora na ochranu životního prostředí, byly realizovány z důvodů ochrany životního prostředí a jsou důsledkem záměrného rozhodnutí podniku zlepšit ochranu životního prostředí, Komise v případě nepředložení příslušných důkazů uvedenými orgány svoji povinnost uvést odůvodnění splní tím, že jednoduše konstatuje, že vysvětlení chybí. (viz body 130–134, 144–145) ROZSUDEK SOUDU (pátého rozšířeného senátu) 19. září 2006 (*) „ESUO – Státní podpory – Podpory na ochranu životního prostředí – Podpora Itálie ve prospěch ocelářského podniku Lucchini – Zamítnutí povolení zamýšlené podpory – Použitelný právní rámec – Způsobilost oznámených investic pro podpory na ochranu životního prostředí – Podmínky slučitelnosti podpor se společným trhem – Odůvodnění“ Ve věci T‐166/01, Lucchini SpA, se sídlem v Brescia (Itálie), zastoupená G. Vezzolim a G. Belottim, advokáty, žalobkyně, proti Komisi Evropských společenství, zastoupené V. Kreuschitzem a V. Di Buccim, jako zmocněnci, s adresou pro účely doručování v Lucemburku, žalované, jejímž předmětem je zrušení článku 1 rozhodnutí Komise 2001/466/ESUO ze dne 21. prosince 2000 (Úř. věst. 2001, L 163, s. 24) v rozsahu, v němž prohlašuje státní podporu ve výši 13,5 miliard ITL (6,98 milionů eur), kterou Itálie zamýšlí poskytnout ocelářskému podniku Lucchini SpA, za neslučitelnou se společným trhem, SOUD PRVNÍHO STUPNĚ EVROPSKÝCH SPOLEČENSTVÍ (pátý rozšířený senát), ve složení P. Lindh, předsedkyně, R. García-Valdecasas a J. D. Cooke, soudci, vedoucí soudní kanceláře: J. Palacio González, vrchní rada, s přihlédnutím k písemné části řízení a po jednání konaném dne 18. března 2004, vydává tento Rozsudek Právní rámec 1 Podle článku 4 UO: „Se společným trhem uhlí a oceli se považují za neslučitelné, a proto touto smlouvou uvnitř Společenství zakázané: [...] c) subvence nebo podpory poskytované státy nebo zvláštní poplatky jimi ukládané v jakékoli formě; [...]“ A – Kodex podpor ocelářskému průmyslu 2 Aby Komise odpověděla na požadavky restrukturalizace ocelářského odvětví, zavedla, opírajíc se o ustanovení článku 95 ESUO, od začátku 80. let režim Společenství povolující poskytování státních podpor ocelářskému průmyslu v určitých taxativně uvedených případech. Tento režim byl předmětem následných úprav s cílem čelit konjunkturálním obtížím ocelářského průmyslu. Postupně po sobě přijatá rozhodnutí v tomto ohledu jsou obecně nazývána „kodexy podpor ocelářskému průmyslu“. 3 Rozhodnutí Komise č. 2496/96/ESUO ze dne 18. prosince 1996, kterým se zavádějí pravidla Společenství pro podpory ocelářskému průmyslu (Úř. věst. L 338, s. 42, dále jen „kodex“), je šestým kodexem podpor ocelářskému průmyslu, použitelným od 1. ledna 1997 do 22. července 2002. Kodex definuje podmínky, za kterých mohou být podpory ocelářskému průmyslu financované členským státem, územními samosprávnými celky nebo ze státních prostředků považovány za slučitelné s řádným fungováním společného trhu. 4 Podle ustanovení článku 1 kodexu: „1. Podpory ocelářskému průmyslu [...] financované členskými státy [...], mohou být považovány za podpory Společenství, a proto za slučitelné s řádným fungováním společného trhu jen tehdy, když vyhovují ustanovením článků 2 až 5. [...] 3. Podpory, na které se vztahuje toto rozhodnutí, mohou být poskytnuty jenom na základě postupu upraveného v článku 6 [...]“ (neoficiální překlad) 5 Podle článku 3, nazvaného „Podpory na ochranu životního prostředí“: „Podpory na ochranu životního prostředí mohou být považovány za slučitelné se společným trhem za podmínky, že dodržují pravidla stanovená v pokynech Společenství o státních podporách na ochranu životního prostředí, jak jsou uvedena v Úředním věstníku Evropských společenství C 72 ze dne 10. března 1994, v souladu s kritérii použitelnosti v ocelářském odvětví ESUO, definovanými v příloze tohoto rozhodnutí.“ (neoficiální překlad) 6 Článek 6, nazvaný „Řízení“, uvádí v odst. 1 a 2, že jakýkoli záměr podpory a jakýkoli záměr převodu veřejných prostředků ve prospěch ocelářských podniků musí být oznámen Komisi, která zváží jeho slučitelnost se společným trhem. Na základě odstavce 4 tohoto ustanovení navrhovaná opatření mohou být uplatněna pouze se souhlasem Komise a v souladu s podmínkami stanovenými Komisí. 7 Podle čl. 6 odst. 5 kodexu: „Jestliže má Komise za to, že určité finanční opatření může představovat státní podporu ve smyslu článku 1 nebo má pochybnosti o tom, zda je určitá podpora slučitelná s ustanoveními tohoto rozhodnutí, informuje o tom dotyčný členský stát a vyzve zúčastněné strany a ostatní členské státy, aby podaly své připomínky. Jestliže poté, co Komise obdržela tyto připomínky a poskytla dotyčnému členskému státu příležitost k odpovědi, shledá, že předmětné opatření představuje podporu neslučitelnou s ustanoveními tohoto rozhodnutí, rozhodne nejpozději tři měsíce po obdržení informací nezbytných k posouzení dotčené podpory. V případě, že členský stát nevyhoví tomuto rozhodnutí, použije se ustanovení článku 88 Smlouvy.“ (neoficiální překlad) B – Pokyny o podporách na ochranu životního prostředí 8 Pokyny Společenství o podporách na ochranu životního prostředí (Úř. věst. 1994, C 72, s. 3, dále jen „pokyny“), které se použijí na Smlouvu o ES, upřesňují ve svém bodě 3 podmínky, které musejí splňovat veřejná finanční opatření ve prospěch určitých podniků z důvodu ochrany životního prostředí, aby bylo možné je povolit. 9 Bod 3.2 pokynů se týká podpor investic. Bod 3.2.1 uvádí: „Podpory investic do [...] továren a zařízení na snížení nebo úplné odstranění znečištění a škodlivých látek a investice na úpravu výrobních metod s environmentálním cílem mohou být schváleny v mezích těchto pokynů. Předmětem podpory mohou být výlučně jen mimořádné investiční náklady nezbytné k uskutečnění environmentálních cílů. Obecné investiční náklady nesouvisející s ochranou životního prostředí musejí být vyloučeny. V případě investic do nových nebo náhradních zařízení tedy nemohou být náklady těchto základních investic brány v úvahu, pokud tyto náklady slouží pouze k vytvoření nebo nahrazení výrobních kapacit bez zlepšení situace z hlediska životního prostředí. Rovněž, pokud je investice učiněná do stávající továrny za účelem zlepšení ochrany životního prostředí doprovázena zvýšením kapacity uvedené továrny, přípustné náklady musejí být úměrné její původní kapacitě. V každém případě se tyto pokyny nevztahují na podpory, které jsou zdánlivě určeny k ochraně životního prostředí, avšak ve skutečnosti podporují obecné investice [...].“ (neoficiální překlad) 10 Bod 3.2.3 pokynů dále upřesňuje, že podpory investic za účelem ochrany životního prostředí mohou být povoleny, pokud nepřekračují určité úrovně. Rozlišuje zaprvé (bod 3.2.3.A) podpory, jež mají napomoci podnikům přizpůsobit se novým závazným předpisům, zadruhé (bod 3.2.3.B) podpory, jež mají pobízet podniky, aby šly nad rámec povinností, jež jim ukládají závazné předpisy, a zatřetí (bod 3.2.3.C) podpory v případě neexistence závazných norem. 11 V prvním případě (případ A) mohou být povoleny podpory investic určených k vyhovění novým závazným normám nebo jiným novým právním povinnostem zahrnujícím přizpůsobení továren a zařízení těmto novým požadavkům do maximální výše 15 % hrubých způsobilých nákladů. Tyto podpory mohou být uděleny pouze pro továrny fungující nejméně dva roky v okamžiku vstupu v platnost nových norem nebo povinností. Krom toho se uvádí, že podniky, které se spíše, než by pouze přizpůsobily továrny existující více než dva roky, rozhodnou pro jejich nahrazení novými továrnami odpovídajícími novým normám, mohou být předmětem podpory pro část investičních nákladů, které nepřekračují náklady, jež by vyplývaly z přizpůsobení původních továren. 12 V druhém případě (případ B) mohou být podpory investic, které umožňují dosáhnout jednoznačně vyšších úrovní ochrany životního prostředí než jsou úrovně uložené závaznými normami, povoleny do maximální výše 30 % hrubých způsobilých investičních nákladů. Je upřesněno, že „úroveň podpory poskytnuté k překročení těchto norem musí být úměrná ke zlepšení životního prostředí takto uskutečněnému a investici nezbytné k dosažení tohoto zlepšení“ a že „pokud záměr stanoví, zároveň, přizpůsobení normám a jejich překročení, způsobilé náklady odpovídající každé z těchto kategorií musejí být odděleny a musí být použita vhodná mez“. 13 Ve třetím případě (případ C) mohou být investice předmětem podpor pro stejné úrovně a za stejných podmínek, jako jsou ty uvedené v druhém případě. C – Příloha kodexu 14 Příloha kodexu, nazvaná „Kritéria použití pokynů [...] v ocelářském průmyslu“ upřesňuje ve svém úvodu, že Komise stanoví pro poskytnutí každé státní podpory na ochranu životního prostředí všechny podmínky a záruky nezbytné k zamezení toho, aby nové továrny a nová zařízení nebyly předmětem obecných investic pod záminkou ochrany životního prostředí. 15 Tato příloha je rozdělena na dvě části. První část, nazvaná „Podpory mající umožnit podnikům lépe přizpůsobit existující továrny novým závazným normám“ stanoví v písm. b): „Podniky, které se spíše, než by přizpůsobily své továrny nebo zařízení starší více než dva roky, rozhodly pro jejich nahrazení novými továrnami odpovídajícími novým normám, musejí splňovat následující podmínky. [...] ii) Komise provede analýzu hospodářského a ekologického kontextu, v němž bylo rozhodnutí nahradit továrny nebo zařízení přijato. Rozhodnutí o uskutečnění nových investic, které jsou v každém případě nezbytné z hospodářských důvodů nebo z důvodu stáří továren nebo zařízení, nemůže být v zásadě předmětem podpory. Aby mohly být předmětem podpory musí být doba životnosti existujících továren ještě dostatečně dlouhá (nejméně 25 %).“ (neoficiální překlad) 16 Druhá část, nazvaná „Podpory mající podpořit podniky významně přispět k ochraně životního prostředí“ stanoví: „a) Pokud jde o podniky, které se rozhodnou přijmout přísnější normy, než jsou normy závazné, investor je povinen nejen dodržovat ustanovení [obsažená v] písm. b) ii), ale rovněž prokázat, že se jasně rozhodl zvolit přísnější normy, jež potřebují mimořádné investice, tj., že existovalo méně nákladné řešení, které splňovalo nové normy na ochranu životního prostředí. Bez ohledu na to se musí nejvyšší částka podpory týkat pouze zlepšení ochrany životního prostředí. Jakákoliv výhoda spojená se snižováním výrobních nákladů, které s sebou nesou značně zvýšené úrovně ochrany životního prostředí, musejí být odečteny. b) Pokud jde o podniky, které značně přispívají k zlepšení ochrany životního prostředí, musí být splněno nejen kritérium uvedené [v první části v] písm. b) ii), ale jakákoliv výhoda spojená se snižováním výrobních nákladů, které s sebou nese toto značné zlepšení, musí být odečtena. c) Kromě výše uvedených kritérií budou investice, které směřují pouze k ochraně životního prostředí, přezkoumány za účelem určení, zda splňují kritéria uvedená v pokynech [...]“. (neoficiální překlad) Skutkový základ žaloby 17 Žalobkyně, Lucchini SpA je ocelářským podnikem, který vyrábí výrobky uvedené v příloze I Smlouvy o ESUO. A – Prohlášení týkající se výrobních investic 18 Dne 10. prosince 1997 předložily italské orgány v souladu s rozhodnutím Komise č. 3010/91/ESUO ze dne 15. října 1991 o informacích, které mají být poskytnuty ocelářskými podniky o jejich investicích (Úř. věst. L 286, s. 20) Komisi dvě prohlášení týkající se investičních záměrů pro výrobu uskutečňovanou v továrně Piombino podniku Lucchini. Podle dopisu italských orgánů ze dne 18. července 2000 se tato prohlášení týkala jednak nahrazení vysoké pece jinou pecí ve slévárenském výrobním zařízení (bod 10 odůvodnění napadeného rozhodnutí) a jednak nahrazení existujících měničů novými měniči v ocelárně. B – Oznámení týkající se investičních záměrů na ochranu životního prostředí 19 Dopisem ze dne 16. března 1999 oznámily italské orgány Komisi na základě článku 3 kodexu první záměr podpor na ochranu životního prostředí, které mají být poskytnuty Lucchini pro investice v továrně v Piombino (dále jen „první záměr podpor“). Oznámené investice se týkaly kroků na ochranu životního prostředí spočívající v nahrazení nebo doplnění zařízení na ochranu životního prostředí v koksovně, vysoké peci a ocelárně, pokud jde zejména o odsávací zařízení kouře měničů ocelárny. 20 Dopisem ze dne 19. dubna 1999 požádala Komise o dodatečné informace o tomto záměru. Tento dopis nejprve připomínal obsah ustanovení obsažených v první části přílohy kodexu písm. b) ii), podle kterých nemohou být investice na ochranu životního prostředí uskutečněné v ocelářském odvětví z hospodářských důvodů nebo z důvodu stáří nebo opotřebovanosti existujících zařízení – pokud je zbývající doba životnosti nižší než 25 % – předmětem podpory. V tomto ohledu byly italské orgány v dopise žádány, aby nechaly vyhotovit nezávislý posudek týkající se zbývající doby životnosti zařízení na ochranu životního prostředí, která mají být nahrazena, za účelem prokázání, zda oznámené investice splňují výše uvedenou podmínku. V tomto dopise byly italské orgány rovněž žádány, aby poskytly informace o úrovních kontaminace životního prostředí dosažených existujícími zařízeními a úrovních zamýšlených ke konci oznámených opatření, jakož i úrovně kontaminace, které musejí být dosaženy v souladu s platnými normami. 21 Dopisem ze dne 29. listopadu 1999 odpověděly italské orgány na žádosti o informace Komise. Jednak předaly znalecký posudek ze dne 30. září 1999 (dále jen „znalecký posudek“), ze kterého vyplývá, že zbývající doba životnosti zařízení, která mají být nahrazena, je alespoň 25 %. Krom toho italské orgány předložily první záměr podpor v lehce pozměněném znění, který zahrnoval zejména v příloze srovnávací tabulky obsahující údaje týkající se úrovní kontaminace požadovaných Komisí (ať již úrovně dosažené před a po opatřeních nebo úrovně předepsané závaznými normami) pro každý typ investic v koksovně, vysoké peci a ocelárně. 22 Jiným dopisem ze dne 29. listopadu 1999 oznámily italské orgány Komisi na základě článku 3 kodexu druhý záměr podpor na ochranu životního prostředí poskytovaných ve prospěch Lucchini pro investice v továrně Piombino (dále jen „druhý záměr podpor“). Oznámené investice se týkaly dodatečných kroků na ochranu životního prostředí v koksovně, jakož i v systému zásobování a odvodu vody za účelem dalšího snížení znečišťujících emisí. 23 Dvěma dopisy ze dne 17. ledna 2000 požádala Komise o dodatečné informace ohledně investic uvedených v obou záměrech oznámených podpor. Pokud jde o první záměr podpor, požádala Komise italské orgány o vysvětlení vztahu existujícího mezi investicemi na ochranu životního prostředí oznámenými v záměru a výrobními investicemi týkajícími se vysoké pece a ocelárny, které byly předmětem prohlášení předložených v prosinci 1997. Krom toho Komise požádala, aby bylo upřesněno posouzení úspor energie týkající se zásahu v ocelárně. Pokud jde o druhý záměr podpor, požádala Komise italské orgány o upřesnění o investicích týkajících se koksovny a systému zásobování a odvodu vody, pokud jde o předchozí úrovně kontaminace životního prostředí a úrovní kontaminace vyplývajících z opatření zamýšlených vzhledem k právním předpisům. 24 Dvěma dopisy ze dne 15. února 2000 odpověděly italské orgány na žádosti Komise týkající se obou záměrů oznámených podpor předáním požadovaných informací, jakož i tabulek obsahujících údaje týkající se jednotlivých úrovní kontaminace životního prostředí. C – Rozhodnutí zahájit vyšetřovací řízení uvedené v čl. 6 odst. 5 kodexu a připomínky italských orgánů 25 Dopisem ze dne 26. dubna 2000 informovala Komise italské orgány o svém rozhodnutí zahájit vyšetřovací řízení uvedené v čl. 6 odst. 5 kodexu ve věci obou záměrů podpor oznámených ve prospěch Lucchini v celkové výši 13,5 miliard italských lir (ITL) (10,7 miliard ITL u prvního záměru podpor a 2,8 miliard ITL pro druhý záměr podpor) pro investice v továrně Piombino o celkových nákladech 190,9 miliard ITL (152,5 miliard ITL pro první záměr podpor a 38,4 miliard ITL pro druhý záměr podpor). Rozhodnutí o zahájení vyšetřovacího řízení bylo zveřejněno dne 1. července 2000 (Úř. věst. C 184, s. 2, dále „rozhodnutí o zahájení“). 26 Toto rozhodnutí zejména uvádělo, že první přezkum předložených informací vedl k závěru, že investice byly uskutečněny především z hospodářských důvodů, že přestože nebyly oznámené investice přímo spojeny s novým výrobním zařízením, byly nezbytné k zajištění modernizace a rozšíření výrobních zařízení nebo k tomu, aby bylo umožněno vyhovět nové zavedené výrobní kapacitě, a že italské orgány nepředložily důkaz, že investice byly uskutečněny z důvodu ochrany životního prostředí, a nikoliv z hospodářských důvodů. Rozhodnutí o zahájení rovněž zdůrazňovalo, že italské orgány nepředložily důkaz, že při nahrazování továren nebo zařízení přijal investor jasně rozhodnutí zvolit přísnější normy, jež vyžadují mimořádné investice, což by ostatně znamenalo, že existuje méně nákladné řešení, které by splňovalo právní předpisy. 27 Krom toho rozhodnutí o zahájení uvádělo, že není jisté, že všechny oznámené investice nebudou mít dopad na výrobu. 28 Dopisem ze dne 18. července 2000 odpověděly italské orgány na výhrady vyjádřené Komisí v rozhodnutí o zahájení a znovu potvrdily, že výlučným účelem oznámených investic byla ochrana životního prostředí, a nikoliv hospodářské nebo výrobní účely. D – Napadené rozhodnutí 29 Dne 21. prosince 2000 přijala Komise rozhodnutí 2001/466/ESUO týkající se státní podpory, kterou Itálie zamýšlí poskytnout ocelářským podnikům Lucchini a Siderpotenza SpA (Úř. věst. 2001, L 163, s. 24, dále jen „napadené rozhodnutí“). 30 Komise má na závěr svého posouzení podpor s ohledem na článek 3 kodexu a ustanovení, na která odkazuje tento článek, a sice přílohu kodexu a pokyny (viz body 22 až 24 odůvodnění napadeného rozhodnutí) jednak za to, že „oznámená podpora ve prospěch Lucchini [...] pro koksovnu, ocelárnu a vysokou pec v celkové výši 13,5 miliard ITL není způsobilá být podporou na ochranu životního prostředí, neboť italské orgány neprokázaly, že investice nebyly uskutečněny z hospodářských důvodů“. Domnívá se krom toho, že „v každém případě na základě přezkumu uskutečněného s ohledem na podrobná kritéria oznámené podpory nesplňují jednotlivé uložené podmínky“. Zejména „se oznámené náklady netýkají pouze mimořádných nákladů nezbytných k zlepšení ochrany životního prostředí, nákladové výhody nebyly všechny odečteny a v určitých případech snížení úrovně znečištění neumožňuje považovat zlepšení za ,významné‘“ (bod 39 odůvodnění napadeného rozhodnutí). 31 V důsledku toho článek 1 napadeného rozhodnutí uvádí: „Státní podpora, kterou Itálie zamýšlí poskytnout podniku Lucchini [...] ve výši 13,5 miliard ITL (6,98 milionu euro) [...], je neslučitelná se společným trhem. V důsledku toho se poskytnutí této podpory nepovoluje.“ Řízení a návrhová žádání účastnic řízení 32 Návrhem došlým kanceláři Soudu dne 23. července 2001 podala žalobkyně projednávanou žalobu. 33 Žalobkyně se domáhá, aby Soud z titulu důkazních opatření nařídil na základě článku 23 statutu ESUO Soudního dvora předložení správního spisu Komise a zejména dokumentů a technických skutečností v něm obsažených, na základě kterých Komise prohlásila, že oznámené investice nelze uznat jako investice do životního prostředí. Komise předala spis Soudu a domáhala se, aby nebyl připojen k soudnímu spisu, a aby tedy nebyl předán žalobkyni a podala žádost o důvěrné zacházení v tomto ohledu. 34 Po výměně korespondence mezi Komisí a Soudem informovala Komise dopisem ze dne 14. listopadu 2002 Soud, že správní spis neobsahuje žádnou jinou skutečnost nebo technickou zprávu, než jsou ty předané italskými orgány a již předložené žalobkyní v příloze její žaloby. 35 Dopisem ze dne 7. února 2003 se žalobkyně vzdala své žádosti o přístup ke správnímu spisu. 36 Na základě zprávy soudce zpravodaje se Soud (pátý rozšířený senát) rozhodl zahájit ústní část řízení. 37 Řeči účastnic řízení a jejich odpovědi na otázky položené Soudem, pátým rozšířeným senátem, ve složení P. Lindh, předsedkyně, R. García-Valdecasas, J. D. Cooke, P. Mengozzi a M. E. Martins Ribeiro, soudci, byly vyslechnuty na jednání, které se konalo dne 18. března 2004. 38 Žalobkyně navrhuje, aby Soud: – zrušil článek 1 napadeného rozhodnutí; – nařídil případné vyhotovení znaleckého posudku ohledně kategorie investic oznámených Komisi, který by prokázal, že původní zařízení na ochranu životního prostředí mohla fungovat souběžně s novými výrobními zařízeními; – uložil

cs

caselaw

EU

Komisi náhradu nákladů řízení. 39 Komise navrhuje, aby Soud: – zamítl žalobu; – uložil žalobkyni náhradu nákladů řízení. 40 Ústní část řízení byla ukončena na závěr jednání dne 18. března 2004. V souladu s článkem 32 jednacího řádu Soudu, jelikož se z důvodu překážky na straně jednoho člena senátu – po uplynutí jeho mandátu dne 3. května 2006 – neúčastnil tento člen porady, neúčastnil se v důsledku toho porady soudce, který je ve smyslu článku 6 jednacího řádu Soudu nejkratší dobu ve funkci, a porady Soudu se zúčastnili tři soudci, jejichž podpisy jsou uvedeny na tomto rozsudku. Právní otázky 41 Žalobkyně v podstatě uvádí na podporu svého návrhu na zrušení napadeného rozhodnutí tři žalobní důvody. První vychází z chyby v pravidlech použitelných v projednávaném případě a porušení zásady řádné správy. Druhý vychází z nesprávného posouzení Komise týkajícího se nezpůsobilosti oznámených podpor, porušení zásady zákazu diskriminace, obrácení důkazního břemene a nedostatku odůvodnění. Třetí vychází z nesprávného posouzení Komise týkajícího se nedodržení podmínek slučitelnosti podpor stanovených v použitelném právním řádu, porušení zásady zákazu diskriminace, obrácení důkazního břemene, nedostatku odůvodnění a vnitřního rozporu v odůvodnění uvedeném v napadeném rozhodnutí. A – K prvnímu žalobnímu důvodu, vycházejícímu z chyby v pravidlech použitelných v projednávaném případě a porušení zásady řádné správy 1. Argumenty účastnic řízení 42 Žalobkyně tvrdí, že napadené rozhodnutí bylo přijato na chybném právním základě. Připomíná, že odchylně od obecné zásady zákazu dotací nebo podpor poskytnutých členskými státy, která je zakotvena čl. 4 písm. c) UO, článek 3 kodexu stanoví, že podpory určené na ochranu životního prostředí mohou být povoleny za určitých podmínek v souladu s ustanoveními přílohy kodexu a pokynů. V tomto ohledu žalobkyně rozlišuje tři typy investic, které mohou být oznámeny Komisi členskými státy: zaprvé obecné investice a investice určené ke zvýšení výrobních kapacit, které nejsou způsobilé pro podpory, jelikož jsou neslučitelné se společným trhem a pro které jsou použitelnými ustanovení přílohy kodexu, jakož i bod 3.2.1 třetí věta a následující a bod 3.2.3 pokynů; zadruhé smíšené investice určené zároveň ke zvýšení výrobní kapacity a ochraně životního prostředí, ohledně kterých mají vnitrostátní orgány povinnost rozlišovat mezi náklady spojenými se zvyšováním výrobních kapacit a náklady odpovídajícími ochraně životního prostředí, protože pouze investice se záměrem ochrany životního prostředí mohou být předmětem podpory a příslušným právním rámcem je v tomto případě příloha kodexu; zatřetí investice čistě na ochranu životního prostředí, které jsou způsobilé pro podporu, pokud splňují podmínky stanovené v bodě 3.2.1, první a druhé větě pokynů, s vyloučením ostatních ustanovení pokynů a přílohy kodexu. 43 Žalobkyně upřesňuje, že tato klasifikace neznamená, že investice čistě na ochranu životního prostředí oznámené italskými orgány nespadají do oblasti použitelnosti kodexu. Podle ní článek 3 kodexu činí dvojí odkaz, jednak na přílohu kodexu a jednak na pokyny a tento odkaz není kumulativní, ale alternativní. Je proto logické mít za to, že příloha kodexu se použije na obecné investice a smíšené investice, zatímco investic čistě na ochranu životního prostředí se týkají pouze pokyny, s vyloučením přílohy kodexu. Žalobkyně na podporu své argumentace uplatňuje, že úvodní odstavec přílohy kodexu uvádí, že její ustanovení se použijí výlučně v případě, kdy jde o překrytí mezi podporami na ochranu životního prostředí a podporami určenými k obecným investicím a že bod c) druhé části přílohy kodexu uvádí, že analýza těchto investic musí být uskutečněna výlučně s ohledem na dodatečná kritéria stanovená v pokynech. 44 Za účelem prokázání nepoužitelnosti bodu 3.2.3 pokynů na investice čistě na ochranu životního prostředí žalobkyně uplatňuje, že rozlišení činěné tímto ustanovením mezi podporami určenými na pomoc podnikům přizpůsobit se novým závazným normám, podporami určenými k povzbuzení podniků jít nad rámec povinností, jež jim ukládají závazné předpisy a podporami v případě neexistence závazných norem se zakládá výlučně na prahu povoleného zásahu a je relevantní pouze v případě, kdy je žádost o povolení podpory uskutečněna pro práh zásahu mezi 16 % a 30 %. Pokud je práh dotace citelně nižší než běžný práh 15 % – v projednávaném případě byl 7 % – rozlišení uskutečněné v bodě 3.2.3 ztrácí veškerý užitečný užitek a nebylo by na místě provést dodatečnou analýzu, která je zde upravena. Komise tedy použitím bodu 3.2.3 pokynů na podpory na ochranu životního prostředí oznámené v projednávaném případě smísila pravidla týkající se slučitelnosti podpory, kterými jsou výlučně pravidla převzatá v bodě 3.2.1 pokynů, s těmi, které se týkají její intenzity. 45 V důsledku toho žalobkyně tvrdí, že protože účelem oznámených investic byla výlučně ochrana životního prostředí, ustanovení, na kterých Komise měla založit napadené rozhodnutí, byla omezena pouze na bod 3.2.1 první a druhou větu pokynů. Napadené rozhodnutí nemohlo tedy zohlednit ustanovení přílohy kodexu, jakož i body 3.2.1 třetí větu a následující a bod 3.2.3 pokynů. 46 Konečně žalobkyně tvrdí, že rozhodnutí Komise nepoužít příslušná ustanovení pokynů a použít krom toho přílohu kodexu představuje porušení zásady řádné správy. 47 Komise uplatňuje, že tento žalobní důvod není opodstatněný. Žalobkyně totiž zkresluje použitelný právní rámec tím, že cituje částečně a chybně příslušná ustanovení v odvětví a zejména přílohu kodexu. Navíc je napadené rozhodnutí založeno na příslušném právním rámci, a tedy nedošlo k žádnému porušení zásady řádné správy. 2. Závěry Soudu 48 V projednávaném případě bylo napadené rozhodnutí přijato na základě čl. 4 písm. c) UO s přihlédnutím k pravidlům kodexu. Komise totiž poté, co posoudila podpory oznámené s ohledem na článek 3 kodexu a ustanovení, na která tento článek odkazuje, a sice přílohu kodexu a pokyny (viz napadené rozhodnutí, body 22 až 24 odůvodnění), došla k závěru, že tyto podpory nesplňují podmínky uváděné těmito ustanoveními pro povolení podpory na ochranu životního prostředí v rámci Smlouvy o ESUO. V důsledku toho jsou tyto podpory neslučitelné se společným trhem a nemohou být poskytnuty (viz napadené rozhodnutí, bod 39 odůvodnění a článek 1). 49 Nejprve je třeba poukázat na to, že odchylně od zásady zákazu, která je zakotvena čl. 4 písm. c) UO, podle které jsou dotace nebo podpory ve prospěch ocelářských podniků v jakékoliv podobě zakázány, a na základě článku 95 UO, definuje kodex podmínky, za kterých mohou být podpory ocelářství financované ze státních prostředků považovány za slučitelné s řádným fungováním společného trhu. 50 Podpory, na které se kodex nevztahuje, tedy zůstávají podřízeny čl. 4 písm. c) UO (rozsudky Soudu ze dne 24. října 1997, EISA v. Komise, T‐239/94, Recueil, s. II‐1839, bod 72, a ze dne 16. prosince 1999, Acciaierie di Bolzano v. Komise, T‐158/96, Recueil, s. II‐3927, bod 60). Rovněž musí být kodex vykládán přísně, protože představuje výjimku ze zásady zákazu (viz v tomto smyslu rozsudek Soudního dvora ze dne 21. června 2001, Moccia Irme a další v. Komise, C‐280/99P až C‐282/99 P, Recueil, s. I‐4717, bod 40, a rozsudek Soudu ze dne 25. září 1997, UK Steel Association v. Komise, T‐150/95, Recueil, s. II‐1433, bod 114). 51 Dále je třeba zdůraznit, že článek 3 kodexu stanoví, že podpory na ochranu životního prostředí udělené v ocelářském odvětví mohou být považovány za slučitelné se společným trhem, „pokud dodržují pravidla stanovená v [pokynech] v souladu s kritérii použitelnosti v ocelářském odvětví ESUO, definovanými v příloze [kodexu]“. 52 To znamená, že ustanovení uvedená v pokynech, která jsou použitelná v rámci Smlouvy o ES, se použijí na ocelářské odvětví, na které se vztahuje Smlouva o ESUO, pokud splňují kritéria použitelnosti uvedená v příloze kodexu. Název této přílohy tak upřesňuje zvláště významným způsobem, že určuje „kritéria použitelnosti pokynů Společenství pro státní podpory na ochranu životního prostředí v ocelářském průmyslu“. Kodex tedy nestanoví automatické použití ustanovení pokynů v odvětví ocelářství (výše uvedený rozsudek UK Steel Association v. Komise, bod 100), ale určuje ve své příloze podmínky takového použití. 53 V důsledku toho jsou na základě článku 3 kodexu ustanoveními použitelnými v projednávané věci ta ustanovení, která jsou uvedena v příloze kodexu, a ta, která jsou uvedena v pokynech za podmínky, že splňují kritéria použitelnosti v ocelářském odvětví ESUO definovaná v příloze kodexu. 54 Příloha kodexu se skládá ze dvou částí. První odkazuje na podpory mající umožnit podnikům lépe přizpůsobit existující zařízení novým závazným normám. Druhá část se týká podpor majících povzbudit podniky, aby významně přispívaly k ochraně životního prostředí. V tomto ohledu vyplývá z oznámení záměrů podpor předložených italskými orgány, z dopisů italských orgánů ze dne 15. února 2000, jakož i z připomínek italských orgánů ze dne 18. července 2000 k rozhodnutí o zahájení, že oznámené investice byly zamýšleny za účelem povzbudit žalobkyni, aby významně přispěla k ochraně životního prostředí a podnítit jí k tomu, aby šla nad rámec povinností, jež jí ukládají závazné normy. 55 Připomínky italských orgánů k rozhodnutí o zahájení naznačují, že podpory oznámené ve prospěch žalobkyně se týkají investic uskutečněných touto společností „s cílem zlepšit ochranu životního prostředí vzhledem k výsledkům dosaženým v předchozí situaci, které ostatně byly v souladu s platnými právními předpisy“. 56 Tyto připomínky rovněž zdůrazňují, že nahrazení zařízení na ochranu životního prostředí týkající se vysoké pece a ocelárny „bylo uskutečněno, nezávisle na nahrazení výrobních prostředků (vysoké pece a měničů v ocelárně) s jediným cílem snížit významně emise vzhledem k platným právním předpisům, které byly již dodržovány v předchozí situaci“. 57 Krom toho tyto připomínky rovněž uplatňovaly, že „společnost Lucchini se rozhodla zvolit významně vyšší úroveň ochrany životního prostředí nezávisle na výrobních investicích, které nevyžadovaly žádnou investici ve formě systému ochrany životního prostředí k dodržování platných norem pro emise, a [že] tudíž všechny oznámené investice [musejí] být považovány za mimořádné“. 58 V důsledku toho nemohla být žalobkyně příjemcem podpory udělené na základě první části přílohy kodexu, která se týká „podpor majících umožnit podnikům lépe přizpůsobit existující zařízení novým platným normám“. Rovněž a jak to právem tvrdí Komise, jestliže se jedná o podpory mající povzbudit žalobkyni, aby významně přispívala k ochraně životního prostředí a jít nad rámec povinností, jež jí ukládají závazné předpisy, jsou příslušnými ustanoveními v projednávaném případě ustanovení uvedená v bodech 3.2.1 a 3.2.3 B pokynů, tak jak jsou upřesněna a přijata v ocelářském odvětví ESUO druhou částí přílohy kodexu. 59 Komise tudíž právem přijala napadené rozhodnutí na základě čl. 4 písm. c) UO s přihlédnutím k článku 3 kodexu a ustanovením, na která tento článek odkazuje, a sice přílohu kodexu a pokyny. 60 Jelikož byl tento kontext upřesněn, nelze přijmout žádný z argumentů, kterých se dovolává žalobkyně. 61 Zaprvé, tvrzení žalobkyně, podle kterého se použitelná ustanovení mění s přihlédnutím ke třem kategoriím investic, které mohou být oznámeny z důvodu státních podpor, je nerelevantní. Toto tvrzení je totiž v rozporu se zněním článku 3 kodexu, který se týká kumulativního použití přílohy kodexu a pokynů podle výše uvedených podmínek, aniž by v této fázi rozlišoval jednotlivé typy investic. Není tedy možné se domnívat, že odkaz, který činí článek 3 kodexu na přílohu kodexu a pokyny, není kumulativní, ale alternativní. 62 Zadruhé tvrzení žalobkyně, podle kterého se příloha kodexu nepoužije na investice, které jsou čistě na ochranu životního prostředí, je zcela právně neopodstatněné. Jak bylo totiž uvedeno výše, článek 3 kodexu stanoví, že státní podpory na ochranu životního prostředí v ocelářském odvětví ESUO musejí dodržovat jak přílohu kodexu, tak pokyny. Rovněž úvod přílohy kodexu, podle kterého „Komise stanoví pro poskytování každé státní podpory na ochranu životního prostředí všechny podmínky a záruky nezbytné k zamezení toho, aby nové továrny a nová zařízení nebyly předmětem obecných investic pod záminkou ochrany životního prostředí“ nemůže být citován žalobkyní na podporu jejího tvrzení, podle kterého se příloha kodexu nepoužije na podpory čistě na ochranu životního prostředí. Výše uvedený text totiž pouze zakotvuje povinnost Komise případně ověřit, zda investice oznámená jako investice čistě na ochranu životního prostředí neumožňuje ve skutečnosti dosahovat jiných cílů zakázaných použitelnými ustanoveními. V důsledku toho oznámené podpory, na které se vskutku vztahuje Smlouva o ESUO, plně podléhají jak kritériím pokynů, tak kritériím stanoveným v příloze kodexu. 63 Zatřetí tvrzení žalobkyně, podle kterého se bod 3.2.3 pokynů nepoužije na investice, které jsou čistě na ochranu životního prostředí, je rovněž zcela právně neopodstatněné. Toto ustanovení stanoví kritéria slučitelnosti podpor a stanoví maximální úroveň intenzity s přihlédnutím k cíli sledovanému investicemi, a sice přizpůsobení novým závazným normám (případ A), povzbuzení jít nad rámec uvedených závazných norem (případ B) nebo ochrana životního prostředí v případě neexistence závazných norem (případ C). Skutečnost, které se dovolává žalobkyně, že intenzita oznámených podpor je nižší než práh intenzity 15 % sledované v případě A, proto neumožňuje učinit závěr, že případ B, který uvádí práh intenzity 30 %, není použitelný. Oznámenými podporami totiž zůstávají podpory určené k podnícení žalobkyně jít nad rámec závazných právních norem, a musejí být tedy přezkoumány v rámci ustanovení uvedených v bodě 3.2.3 B pokynů. 64 Z výše uvedeného vyplývá, že v souladu s tím, co bylo uvedeno v napadeném rozhodnutí, zahrnuje právní rámec relevantní pro posouzení zde dotčených podpor článek 3 kodexu a ustanovení, na která tento článek odkazuje, a sice přílohu kodexu a pokyny. 65 Část žalobního důvodu vycházející z použití chybného právního rámce a část vycházející z porušení zásady řádné správy proto nejsou opodstatněné a první žalobní důvod musí být zamítnut v plném rozsahu. B – K druhému žalobnímu důvodu, vycházejícímu z chybné povahy posouzení Komise týkajícího se nezpůsobilosti oznámených podpor, porušení zásady zákazu diskriminace, obrácení důkazního břemene a nedostatku odůvodnění 1. Argumenty účastnic řízení 66 Žalobkyně tímto žalobním důvodem zpochybňuje posouzení napadeného rozhodnutí obsažená v bodech 25 až 29, 35 a 39 odůvodnění, týkající se nezpůsobilosti oznámených podpor. 67 Žalobkyně nejprve uvádí, že se Komise mýlila, když tvrdila, že italské orgány neprokázaly, že oznámené investice směřují ke zlepšení ochrany životního prostředí. Komise nesprávně nechala nést důkazní břemeno italské orgány, neboť takové důkazy, jejichž neexistence je určující pro napadené rozhodnutí, nebyly nikdy na italských orgánech požadovány. Na rozdíl totiž od znaleckého posudku předloženého italskými orgány na žádost Komise, Komise nikdy formálně nepožadovala po italských orgánech důkaz, že oznámené investice směřovaly ke zlepšení životního prostředí a to dokonce poté, co italské orgány několikrát tvrdily, že tyto podpory byly na ochranu životního prostředí. Přitom pouze v případě, kdy byla učiněna přesná žádost o upřesnění a dodatečné informace a italské orgány jí nevyhověly, mohla Komise učinit závěr, že tyto orgány nepodložily svá tvrzení a neposkytly důkazy nezbytné k tomu, aby bylo Komisi umožněno posoudit projednávaný případ (viz v tomto smyslu a obdobně rozsudek Soudního dvora ze dne 29. září 1996, Francie v. Komise, C‐241/94, Recueil, s. I‐4551, body 36 a 37). 68 Komise odpovídá, že žalobkyně nezohledňuje povinnost uvedenou v druhé části přílohy kodexu písm. a), která ukládá investorovi prokázat, že se jasně rozhodl pro přísnější normy vyžadující mimořádné investice. Tato povinnosti je vysvětlena zvláště přísným kontextem disciplíny podpor na ochranu životního prostředí v odvětví ESUO. Rovněž i když žalobkyně správně odkazuje na bod 3.2.1 pokynů, opomíjí dále poskytnout sebemenší důkaz, který by prokazoval, že musela nést mimořádné náklady striktně nezbytné k dosažení nejctižádostivějších cílů ochrany životního prostředí. V důsledku toho Komise tvrdí, že přísluší žalobkyni a italským orgánům prokázat, že podnik, který je příjemcem podpory, se rozhodl zvolit přísnější normy na ochranu životního prostředí vyžadující mimořádné investice, že se nejednalo o výrobní investice, že bylo technicky nemožné udržet v užívání původní zařízení na ochranu životního prostředí jejich přizpůsobením novým výrobním zařízením a konečně, že podmínky povolení byly splněny. Komise přitom v rozhodnutí o zahájení zdůraznila všechny tyto pochybnosti, a umožnila tedy jak členskému státu, tak žalobkyni určit všechny důkazy, které mají být poskytnuty, aniž by bylo nutné výslovně požadovat předložení zvláštního znaleckého posudku. 69 Žalobkyně dále tvrdí, že Komise se mylně domnívala, že oznámené investice byly nezbytné z důvodu stáří stávajících zařízení na ochranu životního prostředí a nepřizpůsobitelnosti těchto zařízení novému výrobnímu zařízení. Komise učinila závěr o stáří zařízení, aniž by se opřela o objektivní skutečnosti a aniž by přihlédla k zásadě uvedené v příloze kodexu k posouzení zchátralosti zařízení, pokud jde o zbývající dobu životnosti zařízení. Komise rovněž nepřihlédla ke znaleckému posudku ze dne 30. září 1999, předloženému na její žádost italskými orgány, který prokazuje, že zařízení na ochranu životního prostředí měla zbývající dobu životnosti rovnající se nebo vyšší než 25 %. Krom toho je jasné, že stará zařízení na ochranu životního prostředí byla zcela schopná nést z technického hlediska zatížení znečištěním nového výrobního zařízení. 70 K tomuto bodu žalobkyně navrhuje Soudu, aby z titulu důkazních opatření a na základě článků 65 a 66 jednacího řádu a článku 25 statutu ESUO Soudního dvora nařídil provedení znaleckého posudku určeného k prokázání, že původní zařízení na ochranu životního prostředí byla schopná fungovat souběžně s novými výrobními zařízeními, a to za účelem ověření legality napadeného rozhodnutí. 71 Komise na tento argument odpovídá, že žalobkyně zaměňuje podmínku uvedenou v první části přílohy kodexu písm. b) ii) týkající se požadavku nejméně 25 % zbývající doby životnosti existujících zařízení se zastaralostí zařízení, která může podněcovat podniky k jejich nahrazení nezávisle na jejich zbývající době životnosti. Komise v projednávaném případě skutečně přihlédla ke znaleckému posudku ze dne 30. září 1999 a nezpochybňuje zjištění, podle kterých byla zbývající doba životnosti zařízení nejméně 25 %. Napadené rozhodnutí se však nezakládá na nedodržení této podmínky, ale na skutečnosti, že tato zařízení byla zastaralá a že byla nahrazena v každém případě v rámci uskutečněné obnovy výrobních zařízení. Napadené rozhodnutí totiž nepovažovalo za věrohodnou skutečnost, že podnik mohl obnovit všechna svá výrobní zařízení udržením ve funkci původních zařízení na ochranu životního prostředí při neexistenci jakékoliv skutečnosti, která by mohla prokázat, že tato možnost byla technicky možná. 72 V tomto ohledu Komise uvádí, že dopis italských orgánů ze dne 15. února 2000 uvádí, že o výrobních investicích bylo rozhodnuto nikoliv z důvodu zchátralosti zařízení, ale zastaralosti, neboť tato zařízení již dále nevyhovovala výrobním požadavkům. Krom toho ze znaleckého posudku ze dne 30. září 1999 vyplývá, že investice na ochranu životního prostředí spočívaly v nahrazení, doplnění nebo úpravě části výrobních zařízení. Žalobkyně přitom v žádném okamžiku ani správního, ani soudního řízení nebyla schopna vysvětlit hospodářskou a výrobní logiku, která vedla k opětovnému použití starých zařízení na ochranu životního prostředí zatímco výrobní zařízení, ke kterým se přidružovala, byla nahrazena. 73 Pokud jde o návrh na provedení důkazních opatření žalobkyně, Komise se domnívá, že je pro vyřešení sporu nepotřebný, vzhledem k tomu, že jí Soud nemůže nahradit s ohledem na širokou posuzovací pravomoc, kterou disponuje, a změnit její postoj (usnesení předsedy čtvrtého rozšířeného senátu Soudu ze dne 2. dubna 1998, Arbeitsgemeinschaft Deutscher Luftfahrt-Unternehmen a Hapag Lloyd v. Komise, T‐86/96 R, Recueil, s. II‐641, bod 74). 74 Žalobkyně konečně uplatňuje, že posouzení Komise obsažené v bodě 28 odůvodnění napadeného rozhodnutí, podle kterého nebyly investice způsobilé pro podpory, neboť podnik měl učinit investice na ochranu životního prostředí z důvodu umístění zařízení v oblasti s vysokou hustotou obyvatelstva a neboť byly tedy takové investice nezbytné z hospodářského hlediska k umožnění pokračování v činnostech žalobkyně, je rovněž postiženo vážnými chybami a jeví se jako diskriminační. 75 Podle žalobkyně není toto posouzení opodstatněné, neboť neměla právní povinnost ukončit svou činnost při neprovedení prací na ochranu životního prostředí, jelikož již dodržovala platné normy na ochranu životního prostředí. Navíc dopis italských orgánů ze dne 15. února 2000, v němž byla obsažena informace vzpomínaná Komisí, byl chybně vykládán, protože z tohoto dopisu nevyplývalo, že při neexistenci oznámených investic již nebyla možná koexistence podniku s centrem Piombino, ale pouze, že uskutečnění investic na ochranu životního prostředí mohlo později usnadnit takovou koexistenci. 76 Žalobkyně se krom toho dotazuje, zda existují jiné případy, kdy byla použita zásada vzpomínaná Komisí v bodě 28 odůvodnění napadeného rozhodnutí. Podle žalobkyně je rozhodnutí Komise 2000/66/ESUO ze dne 28. října 1998 o podporách, které Itálie zamýšlí poskytnout ocelářskému podniku Acciaierie di Bolzano SpA (Úř. věst. 2000, L 23, s. 65) jediným precedentem. Tento případ byl přitom vyřešen opačně, než jak byl vyřešen Komisí v napadeném rozhodnutí. Napadené rozhodnutí je v důsledku toho postiženo závažným rozdílem oproti ostatním podobným případům. 77 Komise odpovídá, že žalobkyně zaměňuje zásady použitelné na podpory určené k přizpůsobení stávajících zařízení povinným normám a zásady použitelné na podpory směřující k povzbuzení podniků jít nad rámec těchto norem. V projednávaném případě neexistuje žádná nová závazná norma, a tedy určující skutečností, ke které má být přihlédnuto, je skutečnost, že podnik utrpěl příliš silný sociální tlak schopný ho zavázat k provedení dotčených investic, aby mohl pokračovat ve výrobě v Piombino. Krom toho rozhodnutí týkající se Acciaierie di Bolzano není srovnatelné s projednávaným případem, neboť v této věci podnik poskytl důkaz, že podnikl „investice velmi zřetelně vyšší“, než jsou investice požadované normami platnými v odvětví ochrany životního prostředí. 78 Krom toho žalobkyně tvrdí, že napadené rozhodnutí je stiženo nedostatkem odůvodnění, neboť Komise neuvedla důvody ani objektivní skutečnosti, které ji vedly k tomu, že se domnívala, že oznámené investice jsou spojeny s výrobou a netýkají se ochrany životního prostředí. Napadené rozhodnutí se tak omezuje na zpochybnění, že účelem oznámených investic je ochrana životního prostředí, jak to tvrdí italské orgány a neodůvodňuje jeho rozpor a neposkytuje další technické důkazy, které by mohly zpochybnit znalecký posudek předložený těmito orgány, který prokazuje, že oznámené investice jsou na ochranu životního prostředí. Napadené rozhodnutí rovněž neobjasňuje důvody, na základě kterých musela být stará zařízení na ochranu životního prostředí v každém případě nahrazena, a důvody, pro které tato zařízení nejsou technicky slučitelná s novým výrobním zařízením. Konečně napadené rozhodnutí neuvádí, v čem byly odpovědi italských orgánů nedostatečné. Jelikož Komisi byly přitom dokumenty předloženy, nemůže k nim nepřihlédnout a musí rozhodnout o těchto dokumentech buď tak, že bude akceptovat stanoviska předložená italskými orgány nebo tak, že je technicky zamítne v souladu se svou povinností zaujmout stanovisko k námitkám a připomínkám formulovaným členským státem (rozsudek Soudu ze dne 15. června 2000, Alzetta a další v. Komise, T‐298/97, T‐312/97, T‐313/97, T‐315/97, T‐600/97 až T‐607/97, T‐1/98, T‐3/98 až T‐6/98 a T‐23/98, Recueil, s. II‐2319, bod 105). 79 Komise uplatňuje, že povinnost uvést odůvodnění není absolutní a že nemá povinnost odpovědět na všechny skutkové a právní body, kterých se zúčastněné strany dovolávají, ale pouze přihlédnout ke všem relevantním skutečnostem projednávaného případu. Navíc nedostatek v odůvodnění nevede vždy ke zrušení, pokud zbývající část odůvodnění poskytuje dostatečný základ pro přijetí aktu (rozsudek Soudního dvora ze dne 20. října 1987, Španělsko v. Rada a Komise, 119/86, Recueil, s. 4121). V tomto ohledu Komise tvrdí, že jí nemůže být vytýkáno, že v projednávaném případě nepodala nezbytná odůvodnění týkající se parametrů, které nespadají do normativního rámce, jakož i skutečností, jejichž prokázání nepřísluší Komisi, ale členskému státu a podniku, který je příjemcem podpor. V každém případě Komise v rozhodnutí o zahájení vyjádřila zcela a podrobně své výhrady a označila body, ohledně kterých měly italské orgány a žalobkyně poskytnout nezbytné důkazy, což neučinily. 2. Závěry Soudu a) Úvodní poznámky 80 V rámci žaloby na neplatnost podané proti rozhodnutí Komise přijatému na základě Smlouvy o ESUO, čl. 33 druhá věta UO stanoví, že přezkum Soudem „nezahrnuje hodnocení stavu vyplývajícího z hospodářských skutečností či okolností, na jejichž základě [rozhodnutí vzniklo], s výjimkou případů, kdy je Komisi vytýkáno zneužití pravomoci nebo zjevné neplnění ustanovení Smlouvy o ESUO nebo právního předpisu týkajícího se jejího provádění“. 81 Komise měla v bodě 24 odůvodnění napadeného rozhodnutí za to, že posouzení projednávaného případu musí být provedeno s přihlédnutím ke kritériím uvedeným v druhé části přílohy kodexu písm. a), která odkazuje rovněž na kritéria uvedená v první části přílohy kodexu písm. b) ii). V tomto ohledu je třeba připomenout, že kritérii zakotvenými těmito ustanoveními jsou následující kritéria. Zaprvé pokud se podniky rozhodnou nahradit svá zařízení, dotčené investice nemohou být v zásadě předmětem podpory na ochranu životního prostředí, pokud jsou nezbytná z hospodářských důvodů nebo z důvodu stáří zařízení. Zbývající délka životnosti stávajících zařízení musí být nejméně 25 % jejich celkové životnosti. Zadruhé dotčené podpory musejí podněcovat podniky k „významnému přispívání“ k ochraně životního prostředí. Toto významné přispívání může být konkretizováno prokázáním investora, že se jasně rozhodl zvolit přísnější normy vyžadující mimořádné investice, tj. že existovalo méně nákladné řešení, které splňovalo nové normy na ochranu životního prostředí. 82 Krom toho bod 3.2.1 pokynů uvádí zásadu, podle které „podpory určené zjevně pro opatření na ochranu životního prostředí, které jsou ale ve skutečnosti určené k obecným investicím“, nemohou být předmětem pokynů. Tento bod má stejnou logiku, jako je ta obsažená v prvním kritériu uvedeném výše v příloze kodexu. 83 Je rovněž namístě připomenout, že pokud Komise rozhodne o zahájení formálního vyšetřovacího řízení, je na členském státě nebo případném příjemci podpory, aby uplatnili své argumenty, které mají prokázat, že záměr podpory je v souladu s výjimkami stanovenými na základě Smlouvy, neboť předmětem tohoto řízení je právě objasnit Komisi veškeré údaje ve věci (viz obdobně rozsudek Soudního dvora ze dne 20. března 1984,

cs

caselaw

EU

Německo v. Komise, 84/82, Recueil, s. 1451, bod 13). 84 Komise je sice povinna jasně formulovat své pochybnosti o slučitelnosti podpory, zahajuje-li formální řízení, aby bylo umožněno členskému státu a zúčastněným stranám co nejlépe se k nim vyjádřit, je však na žadateli o podporu, a případně na jejím příjemci, aby rozptýlil tyto pochybnosti a prokázal, že jeho investice splňuje podmínky poskytnutí podpory (viz v tomto smyslu a obdobně rozsudek Soudního dvora ze dne 22. března 2001, Francie v. Komise, C‐17/99, Recueil, s. I‐2481, body 41 a 45 až 49). Přísluší tedy italským orgánům a žalobkyni, aby prokázaly, že dotčené investice jsou způsobilé pro podporu na ochranu životního prostředí a zejména že jejich účelem je ochrana životního prostředí požadovaná pokyny a přílohou kodexu (viz v tomto smyslu a obdobně rozsudky Soudního dvora ze dne 14. září 1994, Španělsko v. Komise, C‐278/92 až C‐280/92, Recueil, s. I‐4103, bod 49, a ze dne 19. září 2002, Španělsko v. Komise, C‐113/00, Recueil, s. I‐7601, bod 70). 85 Komise má v napadeném rozhodnutí za to, že investice na ochranu životního prostředí uskutečněné Lucchini v koksovně, ocelárně a vysokých pecích nebyly způsobilé pro podpory na ochranu životního prostředí, jelikož byly uskutečněny jako podmínka nebo důsledek investic nezbytných pro výrobu a protože italské orgány neprokázaly, že investice byly výsledkem úmyslného rozhodnutí podniku zlepšit ochranu životního prostředí (bod 29 odůvodnění). Komise se za tímto účelem opírá o následující skutečnosti: uskutečnění těchto investic vyplývalo z nutnosti zajistit pokračování v činnosti v oblasti vysoké hustoty obyvatelstva (bod 28 odůvodnění) a jelikož k nahrazení výrobního zařízení došlo z důvodu jeho technické zastaralosti, bylo těžké připustit, že původní zařízení na ochranu životního prostředí mohla být udržována ve stavu a zůstala slučitelná s novým výrobním zařízením (body 26 a 29 odůvodnění). b) K otázce, zda bylo cílem oznámených investic na ochranu životního prostředí umožnit pokračování v činnosti podniku z důvodu jeho umístění v oblasti s vysokou hustotou obyvatelstva 86 Napadené rozhodnutí uvádí, že italské orgány uvedly, že zlepšení ochrany životního prostředí se ukázalo jako nezbytné ještě před investičním plánem modernizace a hospodárnosti výrobních zařízení z důvodu umístění továrny v oblasti s vysokou hustotou obyvatelstva. Podle napadeného rozhodnutí tedy Komise mohla pouze učinit závěr, že „investice na ochranu životního prostředí byly nutné k tomu, aby bylo podniku umožněno pokračovat ve výkonu jeho hospodářské činnosti, a že v důsledku toho byl určujícím důvodem investic důvod hospodářský“ (bod 28 odůvodnění). 87 Avšak skutečnost, že závod žalobkyně je umístěn v zóně s vysokou hustotou obyvatelstva, jí nijak neukládala „z hospodářských důvodů“ učinit nové investice, jelikož jedinou povinností žalobkyně bylo vyhovět platným závazným normám. V této souvislosti je třeba chápat tvrzení italských orgánů, které sdělily Komisi v rámci správního řízení, že žalobkyně zamýšlela jít nad rámec závazných norem, aby umožnila „koexistenci ocelářské reality a tedy pracovních míst, s jeho společenskou realitou“ (první oznámení prvního záměru podpory, bod 9 první pododstavec). V tomto ohledu je nesporné, že zařízení existující v továrně Piombino dodržovala závazné platné normy. 88 Komise tedy nemůže vyvodit z vůle žalobkyně jít nad rámec závazných platných norem významným přispěním na ochranu životního prostředí, a to za účelem umožnění odpovědět na obavy obyvatelstva, které žije v blízkosti jejího závodu, že tyto „investice byly v každém případě nezbytné z hospodářských důvodů“ ve smyslu ustanovení první části přílohy kodexu písm. b) ii). 89 V důsledku toho a aniž by bylo nutné rozhodnout o údajném porušení zásady zákazu diskriminace vzhledem k věci Acciaierie di Bolzano, je namístě učinit závěr, že když Komise v bodě 28 odůvodnění napadeného rozhodnutí tvrdila, že z důvodu umístění továrny v oblasti s vysokou hustotou obyvatelstva byly investice na ochranu životního prostředí nezbytné k tomu, aby bylo žalobkyni umožněno pokračovat ve výkonu její hospodářské činnosti, a že v důsledku toho byl určujícím hospodářský důvod investic, opírala se nesprávně o kritérium, které není obsaženo mezi kritérii použitelnými za tímto účelem. Uvedený bod odůvodnění je tedy stižený vadou spočívající v nesprávném právním posouzení. c) K otázce, zda investice na ochranu životního prostředí byly uskutečněny jako podmínka nebo důsledek investic nutných pro výrobu, k důkazům poskytnutým italskými orgány a k možnosti méně nákladného řešení i) K investicím v koksovně – K otázce, zda investice v koksovně byly uskutečněny jako podmínka nebo důsledek investic nutných pro výrobu 90 Nejprve je namístě připomenout, že investiční program modernizace a hospodárnosti výrobních zařízení uskutečněný v továrně Piombino v roce 1997 se týkal, jak bylo uvedeno v bodě 18 výše, jednak nahrazení vysoké pece jinou ve slévárenském výrobním zařízení (bod 10 odůvodnění) a jednak nahrazení stávajících měničů novými měniči v ocelárně (bod 11 odůvodnění). Koksovna nebyla dotčena výrobními kroky, se kterými byla Komise obeznámena dopisem ze dne 10. prosince 1997 v rámci dvou prohlášení italských orgánů o investičních záměrech pro výrobu uskutečněných v této továrně. 91 V rozhodnutí o zahájení měla Komise za to, že bylo pochybné, že oznámené investice, pokud jde o koksovnu – a sice mimo jiné nový přepravní systém uhlí na ekologickém pásu, systémy nakládání pecí, upevnění pecí prostřednictvím zvláštního keramického sváru, nové dveře pro místnosti s koksem, dodatečná elektrická kabina a úprava plánu nabíjení baterií 27 pecí koksovny – představují investice směřující výlučně na ochranu životního prostředí a nemají účinky na výrobní proces (viz rozhodnutí o zahájení, s. 9, levý sloupec, třetí pododstavec, druhá věta). Komise toto činíc netvrdila, že tyto investice se týkaly nahrazení výrobních zařízení koksovny, ale nicméně pochybovala, že jejich účelem byla výlučně ochrana životního prostředí a že nemají vliv na výrobní proces. 92 Soud se však domnívá, že takové odůvodnění není relevantní s ohledem na použitelný právní rámec, jelikož pokud příloha kodexu zakazuje podpory pro investice, které byly v každém případě nutné z hospodářských důvodů nebo z důvodu stáří zařízení, tato příloha nezakazuje podpory investicím, které mohou mít vliv na výrobní proces. V tomto případě totiž příloha kodexu pouze vyžaduje, aby jakákoliv výhoda spjatá se snižováním výrobních nákladů byla odečtena. Není tedy nutné, aby oznámené investice k tomu, aby byly způsobilé pro podpory na ochranu životního prostředí, sloužily výlučně na ochranu životního prostředí s vyloučením jakéhokoliv jiného účelu, ani aby neměly žádný vliv na výrobní kapacitu. Investice, jejímž účelem je ochrana životního prostředí, nemůže být prohlášena za nezpůsobilou z pouhého důvodu, že může mít vliv na výrobu. 93 V každém případě je třeba poukázat na to, že napadené rozhodnutí nepřevzalo toto odůvodnění, protože má pouze za to, že investice v koksovně – ostatně ze stejného důvodu jako další investice oznámené italskými orgány, pokud jde o žalobkyni – byly uskutečněny jako podmínka nebo jako důsledek investic nutných pro výrobu. Toto odůvodnění může být upřesněno s obsahem rozhodnutí o zahájení, které stanoví, že přestože oznámené investice nebyly přímo spojené s novým výrobním zařízením, byly nezbytné pro zajištění trvalosti investic týkajících se modernizace a rozšíření výrobních zařízení nebo pro umožnění vyhovět nové zavedené výrobní kapacitě (viz rozhodnutí o zahájení, s. 3, levý sloupec, předposlední pododstavec, druhá věta). 94 Soud se proto domnívá, že napadené rozhodnutí má neprávem za to, že investice v koksovně byly uskutečněny jako podmínka nebo důsledek investic nezbytných pro výrobu. Z obsahu prohlášení italských orgánů týkajících se výše uvedených investičních záměrů pro výrobu uskutečněných v továrně Piombino totiž vyplývá, že koksovna nebyla dotčena výrobními investicemi na rozdíl od vysoké pece a ocelárny. Napadené rozhodnutí je tudíž v tomto bodě chybné, jelikož koksovna nebyla předmětem výrobních investic. 95 Krom toho je namístě uvést, že pokud by napadené rozhodnutí a rozhodnutí o zahájení měla být vykládána v tomto smyslu, že investice v koksovně byly podmínkou nebo nezbytným důsledkem obnovy výrobních zařízení ve vysoké peci a v ocelárně, je třeba shledat, že v napadeném rozhodnutí nebo rozhodnutí o zahájení není žádné vysvětlení, které by mohlo odůvodnit takové posouzení, a že v důsledku toho je napadené rozhodnutí stiženo nedostatkem odůvodnění. 96 Konečně pokud by napadené rozhodnutí a rozhodnutí o zahájení musely být vykládány v tomto smyslu, že investice v koksovně byly podmínkou nebo nutným důsledkem obnovy výrobního zařízení obecně, je třeba shledat, že v průběhu celého správního řízení Komise obdržela od italských orgánů podrobná vysvětlení o tom, že jednotlivé investice týkající se koksovny byly na ochranu životního prostředí, zejména pokud jde o způsob, jakým tyto investice měly snížit emise plynu a prachu a že navzdory těmto vysvětlením se Komise nemohla omezit na tvrzení bez jakéhokoliv odůvodnění, že investice v koksovně byly uskutečněny jako podmínka nebo důsledek investic nutných pro výrobu. V tomto ohledu je třeba připomenout, že příloha kodexu stanoví, že Komise vyzve nezávislé znalce, aby přezkoumali státní podpory na ochranu životního prostředí, což by Komisi mohlo umožnit upřesnit její argumentaci k tomuto bodu. – K otázce důkazů poskytnutých italskými orgány 97 Soud se rovněž domnívá, že napadené rozhodnutí neprávem tvrdí, že italské orgány neposkytly žádný důkaz za účelem prokázání, že investice na ochranu životního prostředí v koksovně byly odpovědí na záměrné rozhodnutí podniku zlepšit ochranu životního prostředí. Z četných dokumentů sdělených italskými orgány v rámci správního řízení totiž vyplývá, že tyto orgány poskytly několikrát Komisi důkazy umožňující charakterizovat vůli žalobkyně přijmout v koksovně přísnější normy na ochranu životního prostředí, než jsou normy závazné, a to pro účely významného přispění k ochraně životního prostředí. 98 Oznámení prvního a druhého záměru podpor uskutečněná italskými orgány dne 16. března (příloha 2.a žaloby) a 29. listopadu 1999 (příloha 2b žaloby) tedy obsahují popis investic zamýšlených v koksovně (viz dopisy ze dne 16. března a 29. listopadu 1999, bod 9), jakož i výčet výhod na ochranu životního prostředí, kterých lze dosáhnout po těchto investicích (viz dopis ze dne 16. března 1999, bod 10, a dopis ze dne 29. listopadu 1999, bod 10). 99 Rovněž v odpovědi na výslovnou žádost formulovanou Komisí dne 19. dubna 1999 směřující k tomu, aby jí byly sděleny úrovně znečištění životního prostředí existujícími zařízeními, jakož i úrovně znečištění, které vyplývají ze zamýšlených zásahů vzhledem k platným závazným normám, sdělily italské orgány informace požadované v příloze jejich dopisu ze dne 29. listopadu 1999. Tato příloha obsahuje tabulku, která upřesňuje pro koksárnu a každou investici plánovanou pro toto zařízení, zaprvé úroveň znečišťujících emisí, která má být dodržena na základě závazných norem, zadruhé úroveň znečišťujících emisí dosažená existujícími zařízeními a zatřetí úroveň znečišťujících emisí, které má být dosaženo po oznámených investicích. Tyto informace byly převzaty v rozhodnutí o zahájení. Z této tabulky vyplývá jednak, že existující zařízení v koksovně vyhovovala závazným normám v odvětví znečišťujících emisí a jednak, že úrovně dosažené po zamýšlených zásazích byly nižší než úrovně dosažené existujícími zařízeními, a tedy rovněž nižší než úrovně stanovené závaznými normami. 100 Krom toho v odpovědi na další žádost formulovanou Komisí dne 19. dubna 1999 směřující k vyhotovení nezávislého posudku k prokázání, že oznámené podpory neodpovídaly investicím, které byly v každém případě nezbytné z důvodu stáří zařízení a že životnost těchto zařízení je ještě dostatečně dlouhá (nejméně 25 %, podle přílohy kodexu), předložily italské orgány znalecký posudek. Tento posudek stanovil, že životnost zařízení dotčených oznámenými podporami převyšuje 25 %. Tento posudek přezkoumává rovněž všechny práce zamýšlené pro účely určení situace předcházející zásahu a následné situace. V rámci tohoto přezkumu posudek jasně popisuje, z čeho se skládá každý zásah a definuje zlepšení, kterého má být dosaženo po investicích. 101 Konečně v odpovědi na pozdější žádost formulovanou Komisí dne 17. ledna 2000 směřující k tomu, aby jí byly sděleny úrovně znečištění životního prostředí, které vyplývají ze zamýšlených zásahů v koksovně ve druhém záměru podpor vzhledem k závazným normám a k dříve uskutečněným investicím, jakož i typ přizpůsobení uskutečněný v každém zařízení, sdělily italské orgány požadované informace v jejich dopisu ze dne 15. února 2000. Rozhodnutí o zahájení („Dopady investic na životní prostředí“, tabulka 1) přebírá pro jednotlivé investice stanovené v koksovně zaprvé, úroveň znečišťujících emisí, která má být splněna na základě závazných norem; zadruhé úroveň znečišťujících emisí před investicemi uváděnými prvním záměrem podpor; zatřetí úroveň znečišťujících emisí dosažená z důvodu investic uváděných v prvním záměru podpor; a začtvrté úroveň znečišťujících emisí, které musí být dosaženo po oznámených investicích v druhém záměru podpor. Z uvedené tabulky vyplývá, že snížení úrovně znečišťujících emisí existující před prvním záměrem a po druhém záměru, se nacházelo kolem 25 %. 102 Přitom ani v rámci rozhodnutí o zahájení ani v rámci napadeného rozhodnutí Komise nepředložila argumenty, které by mohly vyvrátit důkazy poskytnuté italskými orgány, které podrobně a kvantifikovaně objasnily jednotlivá přispívání k ochraně životního prostředí, jež vyplývají z investic zamýšlených v koksovně. 103 V důsledku toho je napadené rozhodnutí nedostatečně odůvodněné, když tvrdí, aniž by analyzovalo výše uvedené skutečnosti, že italské orgány neposkytly žádný důkaz za účelem prokázání, že investice na ochranu životního prostředí v koksovně odpovídaly záměrnému rozhodnutí zlepšit ochranu životního prostředí. – K existenci méně nákladného řešení 104 Pokud jde o otázku, zda existovalo méně nákladné řešení nebo zda mohla být stará zařízení na ochranu životního prostředí slučitelná s „novým výrobním zařízením“, postačuje shledat, že koksovna nebyla dotčena výrobními investicemi oznámenými italskými orgány Komisi dne 10. prosince 1997 na rozdíl od vysoké pece a ocelárny. 105 Při neexistenci takových výrobních investic a s přihlédnutím k délce zbývající životnosti starých zařízení na ochranu životního prostředí koksovny osvědčené znaleckým posudkem poskytnutým na žádost Komise, jakož i k údajům předloženým italskými orgány pro účely srovnání úrovní znečištění životního prostředí před a po oznámených investicích, mohou tedy tyto orgány skutečně tvrdit, že zařízení na ochranu životního prostředí koksovny mohla ještě fungovat a že tedy představují méně nákladné řešení pro dodržení platných norem na ochranu životního prostředí. Za těchto podmínek přísluší Komisi prokázat, že stará zařízení na ochranu životního prostředí nemohla fungovat. 106 V důsledku toho je napadené rozhodnutí nedostatečně odůvodněné, když tvrdí, že „nebyl předložen žádný důkaz, že staré zařízení mohlo být skutečně slučitelné s novým výrobním zařízením“ (napadené rozhodnutí, bod 26 odůvodnění) nebo že „je těžké připustit, že po nahrazení hlavního výrobního zařízení z důvodu jeho technické zastaralosti, mohla zařízení na ochranu životního prostředí, která k němu byla připojena, normálně fungovat“ (bod 27 odůvodnění). – K otázce, zda investice v koksovně umožňovaly významné zlepšení ochrany životního prostředí 107 Napadené rozhodnutí (bod 35 odůvodnění) uvádí, že zlepšení ochrany životního prostředí vyplývající z druhého investičního záměru oznámeného v listopadu 1999 musejí být porovnány s investicemi prvního záměru oznámeného v březnu 1999, a nikoliv s úrovněmi předcházejícími prvnímu záměru. V tomto ohledu napadené rozhodnutí uplatňuje, že „italské orgány neoznámily druhou část investic jako přílohu prvního oznámení“ a že samotné italské orgány „považovaly za původní úrovně znečištění ty úrovně, které byly dosaženy oznámenými investicemi v březnu [1999]“. Na tomto základě se rozhodnutí domnívá, že zlepšení dosažená po druhém záměru podpor nejsou významná, což vede k závěru, že investice oznámené v druhém záměru podpor nejsou způsobilé pro podpory na ochranu životního prostředí. 108 Tato argumentace není skutkově podložená. Je nesprávné uvádět, že italské orgány neoznámily druhou část investic jako přílohu první části, jelikož první záměr podpor byl oznámen původně dne 16. března a předložen dne 29. listopadu 1999 spolu s druhým záměrem podpor. Oba záměry jsou vnitřně spojeny. Jak první, tak druhý návrh podpor mají za cíl omezení uvolňování prachu z uhlí a plynu. Přitom k dosažení omezení prachu stanovily oba záměry zavedení nových zařízení na ochranu životního prostředí na úrovni sázení do pece a násypného koše (bod A.4 prvního záměru podpor a bod A.1 druhého záměru podpor). Rovněž pro dosažení snížení emisí plynu stanoví oba záměry zavedení nových zařízení na ochranu životního prostředí vzhledem ke dveřím místností na koks (body A.6 až A.8 prvního záměru podpor a body A.3 až A.6 druhého záměru podpor). 109 Navíc v odpovědi na otázky formulované Komisí dne 17. ledna 2000 ohledně navrhovaných zásahů v koksovně v druhém záměru podpor italské orgány přesně uvedly ve svém dopise ze dne 15. února 2000, že „krok týkající se koksovny, jehož uskutečnění je zamýšleno v dotčeném záměru, je začleněn v prodloužení kroku předtím oznámeného (č. 145/99)“ a že i když bylo o tomto kroku rozhodnuto později a nezávisle, je „jeho cílem optimalizovat výsledky získané v rámci předchozích kroků dalším snížením úrovní znečištění vyplývajících z neodváděných emisí“. Italské orgány rovněž ve svých připomínkách k rozhodnutí o zahájení uvádějí, že „i když byly oznámeny ve dvou etapách, investice na ochranu životního prostředí v koksovně byly poté uskutečněny v rámci jediného programu; v důsledku toho jsou výsledky, pokud jde o limity emisí, které mají být srovnány s předchozí situací, ty výsledky, které byly uvedeny po uskutečnění poslední investice“. 110 Krom toho napadené rozhodnutí nemůže tvrdit, že italské orgány považovaly za úrovně původního znečištění ty úrovně, které byly dosaženy s investicemi oznámenými v březnu 1999, aniž by bylo přihlédnuto ke skutečnosti, že italské orgány se tímto omezily na poskytnutí údajů Komisi, které po nich požadovala. Italské orgány totiž předložily dopisem ze dne 15. února 2000 tabulku, která upřesňovala úroveň znečišťujících emisí, která má být splněna podle závazných norem, úroveň po prvním záměru a úroveň po druhém záměru, a to za účelem odpovědi na žádosti formulované Komisí v dopise ze dne 17. ledna 2000. 111 V důsledku toho je napadené rozhodnutí stiženo nedostatkem odůvodnění v rozsahu, v němž má pouze za to, že výsledky investic, pokud jde o zlepšení životního prostředí, dosažené v druhém záměru podpor musejí být porovnány s výsledky dosaženými po prvním záměru a situací existující před prvním záměrem, aniž by uvádělo úvahy, které vedly Komisi k nesouhlasu s důvody uvedenými italskými orgány v rámci správního řízení. – Závěry týkající se koksovny 112 Z výše uvedeného vyplývá, že pokud jde o investice oznámené italskými orgány týkající se koksovny, napadené rozhodnutí je chybné z následujících důvodů. 113 Zaprvé tvrzení, podle kterého byly investice na ochranu životního prostředí uskutečněny jako podmínka nebo důsledek investic nutných pro výrobu, je chybné, pokud jde o koksovnu, z důvodu neexistence výrobních investic uváděných italskými orgány, pokud jde o toto zařízení, a nedostatečně odůvodněné s ohledem na článek 15 UO v tom smyslu, že napadené rozhodnutí neumožňuje zjistit, na jakém základě s přihlédnutím k vysvětlením podaným k tomuto bodu italskými orgány mohly být investice týkající se koksovny uskutečněny jako podmínka nebo nutný důsledek obnovy výrobních zařízení ve vysoké peci a v ocelárně nebo jako podmínka nebo důsledek nutných investic pro výrobu obecně. 114 Zadruhé tvrzení, podle kterého italské orgány neposkytly žádný důkaz za účelem prokázání, že investice na ochranu životního prostředí v koksovně odpovídaly záměrnému rozhodnutí zlepšit ochranu životního prostředí, je nedostatečně odůvodněné s ohledem na článek 15 UO v rozsahu, v němž napadené rozhodnutí nepřezkoumává skutečnosti sdělené k tomuto bodu italskými orgány v rámci správního řízení. 115 Zatřetí tvrzení, podle kterých „nebyl poskytnut žádný důkaz, že původní zařízení mohla být skutečně slučitelná s novým výrobním zařízením“ a „je obtížné připustit, že po nahrazení hlavního výrobního zařízení z důvodu jeho technické zastaralosti mohla zařízení na ochranu životního prostředí, která k němu byla připojena, i nadále normálně fungovat“, jsou nedostatečně odůvodněna s ohledem na článek 15 UO, jelikož napadené rozhodnutí neuvádí důvody, pro které je třeba nepřijmout skutečnosti sdělené v tomto ohledu italskými orgány v rámci správního řízení. 116 Začtvrté konečně tvrzení, podle kterého výsledek investic, pokud jde o zlepšení ochrany životního prostředí dosažené druhým záměrem podpor týkajícím se koksovny, musí být porovnáno s výsledkem dosaženým po skončení prvního záměru a situací existující před prvním záměrem, je chybné v rozsahu, v němž Komise neuvádí důvody, pro které se domnívala, že je nutné přihlédnout k informacím sděleným k tomuto bodu italskými orgány během správního řízení. ii) K investicím ve vysoké peci a ocelárně 117 Pokud jde o investice oznámené italskými orgány týkající se vysoké pece a ocelárny, tvrzení žalobkyně, podle kterého Komise chybně tvrdila, že italské orgány neposkytly důkaz, že investice byly výsledkem záměrného rozhodnutí podniku zlepšit ochranu životního prostředí, nelze přijmout. 118 Na rozdíl od investic týkajících se koksovny, pro které neexistovala nová výrobní zařízení, prokázání neexistence hospodářských důvodů odůvodňujících investice do zařízení na ochranu životního prostředí vysoké pece a ocelárny se totiž potvrdilo jako nezbytné z důvodu změn provedených ve výrobních zařízeních těchto zařízení. 119 Je sice pravda, že italské orgány poskytly Komisi jako v případě koksovny skutečnosti umožňující prokázat, že nová zařízení na ochranu životního prostředí ve vysoké peci a v ocelárně zlepšují ochranu životního prostředí. Oznámení prvního záměru podpor uskutečněné italskými orgány dne 16. března a dne 29. listopadu 1999 tak rovněž obsahovala popis zamýšlených investic v obou těchto zařízeních a výčet výhod, kterých je možno dosáhnout po těchto investicích. Rovněž v odpovědi na žádost Komise ze dne 19. dubna 1999 týkající se úrovní znečištění životního prostředí dosažených existujícími zařízeními a úrovní vyplývajících z navrhovaných zásahů vzhledem k platným závazným normám, předložily italské orgány ve svém dopise ze dne 29. listopadu 1999 dvě tabulky upřesňující požadované informace pro vysokou pec a pro ocelárnu. Z těchto tabulek vyplývá, že existující zařízení v těchto dvou zařízeních byla rovněž v souladu s úrovněmi znečišťujících emisí, které mají být splněny podle závazných norem a že úrovně dosažené po zásazích byly nižší než tyto úrovně. Krom toho znalecký posudek předložený italskými orgány rovněž přezkoumal investice týkající se vysoké pece a koksovny pro účely určení situace předcházející zásahu nebo po něm následující a upřesnil zlepšení, kterého musí být dosaženo po investicích zamýšlených v zařízeních těchto dvou zařízení. 120 Nicméně přestože je pravda, že tyto skutečnosti prokazují vůli žalobkyně přijmout přísnější normy na ochranu životního prostředí a přispět tak významně k ochraně životního prostředí, italské orgány neprokázaly, že oznámené investice týkající se vysoké pece a ocelárny byly výsledkem záměrného rozhodnutí podniku zlepšit ochranu životního prostředí a nebyly motivovány hospodářskými důvody. 121 Komise přitom v rozhodnutí o zahájení jasně vyjádřila své pochybnosti o odůvodnění oznámených investic v těchto zařízeních jako investic na ochranu životního prostředí nebo investic z hospodářských důvodů a o neexistenci předložení důkazů v tomto ohledu ze strany italských orgánů. 122 Toto rozhodnutí tak nejprve uvádělo, že je hlavní seznámit se s důvodem rozhodnutí investora provést tyto investice, vzhledem k tomu, že příloha kodexu podpor ocelářskému průmyslu vylučuje investice uskutečněné z hospodářských důvodů. Rozhodnutí dále uvádělo, že první přezkum předložených informací vedl k závěru, že investice byly provedeny především z hospodářských důvodů. 123 Rozhodnutí o zahájení rovněž zdůraznilo, že italské orgány nepředložily důkaz, že investice byly uskutečněny z důvodů ochrany životního prostředí, a nikoliv z hospodářských důvodů. Toto rozhodnutí navíc uvádělo, že italské orgány nepředložily důkaz, že pokud došlo k nahrazení vybavení nebo zařízení, investor se jasně rozhodl přijmout přísnější normy vyžadující mimořádné investice, což znamená, že existovalo méně nákladné řešení, které by splňovalo právní předpisy. 124 Italské orgány odpověděly na výhrady vyjádřené v rozhodnutí o zahájení dopisem ze dne 18. července 2000, v němž se omezily na opětovné tvrzení, že účelem oznámených investic v zařízení vysoké pece a ocelárny byla ochrana životního prostředí, a nikoliv účel hospodářský, aniž by poskytly dodatečná vysvětlení nebo předložily důkazy na podporu tohoto tvrzení. 125 Italské orgány tak tvrdily, „že z toho, co bylo upřesněno výše, jasně vyplývá, že oznámený investiční plán na ochranu životního prostředí byl uskutečněn s cílem dosáhnout významného zlepšení ochrany životního prostředí nezávisle na investicích výrobní povahy [...]“ a „že z toho, co bylo upřesněno výše, jasně vyplývá, že se společnost Lucchini rozhodla zvolit významně přísnější úrovně ochrany životního prostředí nezávisle na výrobních investicích, které nevyžadovaly žádnou investici v podobě systémů ochrany životního prostředí k dodržování platných norem pro emise, a že tudíž veškeré oznámené investice musejí být považovány za mimořádné“. 126 K těmto odpovědím nebyly přiloženy doplňující údaje směřující k odůvodnění, že existovalo méně nákladné řešení, a že tudíž podnik jasně zvolil použití přísnějších norem vyžadujících mimořádné investice. Za těchto podmínek nemohou taková tvrzení vyvrátit pochybnosti vyjádřené Komisí v rozhodnutí o zahájení, pokud jde o odůvodnění investic jako investic na ochranu životního prostředí a investic s nehospodářským účelem oznámených v obou dotčených zařízeních. 127 Krom toho, pokud jde o otázku, zda stávající zařízení na ochranu životního prostředí byla, či nebyla slučitelná s novými výrobními zařízeními, napadené rozhodnutí uvádí, že italské orgány neposkytly žádný důkaz na podporu tvrzení, podle kterého původní zařízení na ochranu životního prostředí skutečně mohla být slučitelná s novými výrobními zařízeními z důvodů, že tato zařízení nebyla zastaralá a že mohla být i nadále používána s novými výrobními zařízeními při dodržování norem na ochranu životního prostředí (body 25 a 26 odůvodnění). 128 Ve stejném duchu napadené nařízení uvádí zaprvé, že toto tvrzení italských orgánů je o to méně věrohodné, že, s přihlédnutím ke stáří zařízení – která pocházejí z roku 1971 a 1978 –, je obtížné připustit, že zařízení na ochranu životního prostředí mohla být udržována v chodu současně s novými výrobními zařízeními, zadruhé, že znalecký

cs

caselaw

EU

posudek tvrdí, že zařízení na ochranu životního prostředí mají životnost odpovídající životnosti továrny, jejíž jsou součástí, a zatřetí, že s přihlédnutím k nutnosti nahradit výrobní zařízení z důvodu jejich zastaralosti je obtížné připustit, že zařízení na ochranu životního prostředí, která k nim byla připojena mohla i nadále normálně fungovat (bod 27 odůvodnění). 129 Přitom i kdyby původní zařízení na ochranu životního prostředí vysoké pece a ocelárny byla slučitelná s novými výrobními zařízeními a i kdyby tak mohla umožnit dodržování platných závazných norem a oznámené investice by pak byly výsledkem záměrného rozhodnutí podniku zlepšit ochranu životního prostředí, protože by se jednalo nutně o mimořádné investice, které umožňují přijmout ještě přísnější normy, než jsou závazné platné normy, kterým vyhovovala již původní zařízení, je nicméně třeba shledat, že italské orgány nepředložily žádný důkaz údajné slučitelnosti původních zařízení na ochranu životního prostředí vysoké pece a ocelárny s novými výrobními zařízeními těchto zařízení. Za těchto podmínek Komise nebyla povinna poskytnout k tomuto bodu dodatečné odůvodnění. 130 Konečně pokud jde o žalobní důvod uváděný žalobkyní vycházející z nedostatku odůvodnění posouzení Komise ohledně nezpůsobilosti oznámených investic týkajících se vysoké pece a ocelárny, musí být podle judikatury týkající se článku 253 ES, jenž se použije i na článek 15 UO, odůvodnění vyžadované tímto posledním ustanovením přizpůsobeno povaze dotčeného aktu a musejí z něho jasně a jednoznačně vyplývat úvahy orgánu, jenž akt vydal tak, aby se zúčastněné osoby mohly seznámit s důvody, které vedly k přijetí opatření a Soudní dvůr mohl vykonávat svůj přezkum. Není požadováno, aby odůvodnění upřesňovalo všechny relevantní skutkové a právní okolnosti, jelikož otázka, zda odůvodnění aktu splňuje požadavky článku 15 UO, musí být posuzována s ohledem nejen na jeho text, ale také s ohledem na jeho celkovou souvislost, jakož i s ohledem na všechna právní pravidla upravující dotčenou oblast (viz obdobně rozsudky Soudního dvora ze dne 2. dubna 1998, Komise v. Sytraval a Brink's France, C‐367/95 P, Recueil, s. I‐1719, bod 63, a ze dne 11. září 2003, Belgie v. Komise, C‐197/99 P, Recueil, s. I‐8461, bod 72). 131 Z výše uvedeného obsahu rozhodnutí o zahájení přitom vyplývá, že Komise uvedla podrobně své pochybnosti ohledně investic uskutečněných ve vysoké peci a ocelárně. Vzhledem k neexistenci vysvětlení ze strany italských orgánů napadené rozhodnutí tedy právem učinilo závěr, že italské orgány neprokázaly, že investice ve vysoké peci a ocelárně byly provedeny z důvodů ochrany životního prostředí. S přihlédnutím ke skutečnosti, že důkazní břemeno nesla Itálie, napadené rozhodnutí se mohlo omezit na konstatování této neexistence vysvětlení. 132 Žalobní důvod vycházející z nedostatku odůvodnění napadeného rozhodnutí, pokud jde o posouzení Komise ohledně nezpůsobilosti oznámených investic týkajících se vysoké pece a ocelárny, proto není opodstatněný. 133 V důsledku toho napadené rozhodnutí není chybné, pokud uvádí, že italské orgány nepředložily důkaz na podporu tvrzení, podle kterého investice uskutečněné v zařízeních na ochranu životního prostředí vysokých pecí a ocelárny byly důsledkem záměrného rozhodnutí žalobkyně zlepšit ochranu životního prostředí, a z této skutečnosti vyvozuje, že oznámené podpory nejsou z tohoto důvodu způsobilé. d) Závěry k druhému žalobnímu důvodu 134 Z výše uvedeného vyplývá, že pokud jde o investice na ochranu životního prostředí ve vysoké peci a ocelárně, a navzdory skutečnosti, že napadené rozhodnutí je chybné, když uvádí, že tyto investice byly nutné z důvodu vybudování továrny v oblasti s vysokou hustotou obyvatelstva, neexistence důkazu ze strany italských orgánů, že se jednalo o záměrné rozhodnutí podniku, který je příjemcem podpor, zlepšit životní prostředí, může odůvodnit závěr napadeného rozhodnutí, podle kterého oznámené investice týkající se těchto dvou instalací nebyly způsobilé pro podpory na ochranu životního prostředí. 135 Naopak pokud jde o investice na ochranu životního prostředí týkající se koksovny, je napadené rozhodnutí nedostatečně odůvodněné, a v určitých ohledech chybné. 136 Z toho vyplývá, že druhý žalobní důvod je opodstatněný, pokud jde o koksovnu, a že je třeba ho zamítnout, pokud jde o vysokou pec a ocelárnu. C – K třetímu žalobnímu důvodu, vycházejícímu z chybné povahy posouzení Komise ohledně nedodržování podmínek slučitelnosti podpor stanovených v použitelném právním rámci, porušení zásady zákazu diskriminace, obrácení důkazního břemene, nedostatku odůvodnění a vnitřního rozporu v odůvodnění uvedeném v napadeném rozhodnutí 137 V rámci třetího žalobního důvodu žalobkyně napadá opodstatněnost a odůvodnění posouzení obsažených v bodech 30 až 32 odůvodnění napadeného rozhodnutí, která jsou převzata v třetí větě bodu 39 odůvodnění, tvrdíc, že jsou stiženy nesprávným posouzením skutkového stavu, chybným přisouzením důkazního břemene, porušením zásady zákazu diskriminace, nedostatkem odůvodnění a vnitřním rozporem odůvodnění. 138 V tomto ohledu Soud uvádí, že napadené rozhodnutí činí v bodě 39 odůvodnění závěr, že podpory oznámené italskými orgány nesplňují jednotlivé podmínky uložené právním rámcem z důvodu, že se jednak „oznámené náklady netýkají pouze mimořádných nákladů nutných ke zlepšení životního prostředí“ a jednak „výhody, pokud jde o náklady, nebyly všechny odečteny“. Rovněž v bodě 32 odůvodnění Komise uvádí, že „investiční náklady oznámené italskými orgány nepředstavují pouze náklady spojené výlučně s ochranou životního prostředí“ a že „náklady zařízení, které mohou být používány pro výrobu, nebyly úměrně odečteny“. Toto posouzení odkazuje na body 30 a 31 odůvodnění napadeného rozhodnutí, ve kterých Komise odpovídá na argumenty uvedené italskými orgány v rámci jejich připomínek k rozhodnutí o zahájení. 139 V rozsahu, v němž Soud odmítá argumenty žalobkyně směřující k dosažení zrušení napadeného rozhodnutí, pokud jde o podpory týkající se vysoké pece a ocelárny, jsou proto žalobní důvody žalobkyně týkající se těchto dvou zařízení uvedených v rámci třetího žalobního důvodu nerelevantní. Opodstatněnost závěru Komise o nezpůsobilosti investic týkajících se ocelárny a vysoké pece pro podpory na ochranu životního prostředí, uvedeného v bodech 25 až 29 napadeného rozhodnutí, postačuje k učinění závěru, že žaloba je neopodstatněná, pokud jde o tato dvě zařízení, aniž by bylo třeba přezkoumat opodstatněnost argumentů předložených v rámci třetího žalobního důvodu. 140 Naopak pokud jde o podpory týkající se koksovny, Soud rozhodl, že druhý žalobní důvod je opodstatněný, jelikož napadené rozhodnutí bylo chybné v těchto bodech a nedostatečně odůvodněné v bodech jiných. Za těchto okolností Soud dochází k závěru, že se Komise nemůže platně domnívat, z důvodů uvedených v napadeném rozhodnutí, zanalyzovaných v rámci druhého žalobního důvodu, že investice na ochranu životního prostředí oznámené italskými orgány, pokud jde o koksovnu nebyly způsobilé pro podpory na ochranu životního prostředí. 141 Za těchto podmínek nemůže Soud přezkoumat obsah třetího žalobního důvodu a otázku, zda rozlišení nákladů spojených s výrobními investicemi a nákladů spojených s investicemi na ochranu životního prostředí bylo italskými orgány správně učiněno. Toto rozlišení totiž bude moci být učiněno až poté, co Komise provede analýzu způsobilosti podpor týkajících se koksovny s přihlédnutím ke zjištěním učiněným Soudem v tomto rozsudku a určí s ohledem na to, co je obsaženo v bodech 107 a následujících výše, zda tyto podpory umožňují, či neumožňují významně zlepšit ochranu životního prostředí. 142 V důsledku toho, aby bylo umožněno účastnicím řízení vyvodit důsledky ze zrušení uvedeného v rámci druhého žalobního důvodu, a tedy obnovit řízení ve fázi, ve které bylo vadné, tj. ve fázi analýzy investic na ochranu životního prostředí týkajících se koksovny, Soud má za to, že není namístě přezkoumat argumenty účastnic řízení předložené v rámci třetího žalobního důvodu, pokud jde o rozlišení výrobních nákladů a nákladů na ochranu životního prostředí, které předpokládá, že účelem dotčených podpor byla skutečně ochrana životního prostředí ve smyslu definovaném přílohou kodexu a pokyny. Komise tak bude moci objasnit otázky týkající se způsobilosti podpor ohledně koksovny a požadovat případně po italských orgánech snížit náklady týkající se dopadu na výrobu. 143 Z výše uvedeného vyplývá, že argumenty předložené v rámci třetího žalobního důvodu nejsou relevantní, pokud jde o vysokou pec a ocelárnu, jelikož opodstatněnost posouzení Komise ohledně nezpůsobilosti podpory týkajících se těchto zařízení uvedené v bodech 25 až 29 napadeného rozhodnutí postačuje k prokázání legality napadeného rozhodnutí v tomto bodě, a že není namístě přezkoumat třetí žalobní důvod, pokud jde o koksovnu s přihlédnutím k dopadu zrušení uvedeného Soudem v rámci druhého žalobního důvodu na vyšetřovací řízení podpor týkajících se tohoto zařízení. D – K odůvodnění napadeného rozhodnutí vzhledem k výši podpory prohlášené za neslučitelnou se společným trhem 144 Je třeba uvést, že chybějící či nedostatečné odůvodnění spadá pod porušení podstatných formálních náležitostí ve smyslu článku 33 UO a zakládá důvod veřejného pořádku, který musí být uplatněn soudcem Společenství i bez návrhu (viz obdobně rozsudky Soudního dvora ze dne 20. února 1997, Komise v. Daffix, C‐166/95 P, Recueil, s. I‐983, bod 24, a výše uvedený rozsudek Komise v. Sytraval a Brink's France, bod 67; rozsudky Soudu ze dne 21. března 2001, Métropole télévision v. Komise, T‐206/99, Recueil, s. II‐1057, bod 43, a ze dne 22. června 2005, CIS v. Komise, T‐102/03, Sb. rozh. s. II‐2357, bod 46). 145 Je rovněž namístě připomenout, že z ustálené judikatury vyplývá, že z odůvodnění individuálního rozhodnutí, které nepříznivě zasahuje do právního postavení žalobce, musí jasně a jednoznačně vyplývat úvahy orgánu, který akt vydal, tak, aby se zúčastněné osoby mohly seznámit s důvody, které vedly k přijetí opatření, a příslušný soud mohl vykonávat svůj přezkum (viz obdobně výše uvedený rozsudek Komise v. Sytraval a Brink's France, bod 63, a výše uvedený rozsudek Métropole télévision v. Komise, bod 44, a výše uvedený rozsudek CIS v. Komise, bod 47). 146 Napadené rozhodnutí dochází v bodě 39 odůvodnění k závěru, že „podpora oznámená ve prospěch Lucchini [...] pro koksovnu, ocelárnu a vysokou pec v celkové výši 13,5 miliard ITL není způsobilá pro podpory na ochranu životního prostředí, neboť italské orgány neprokázaly, že investice nebyly uskutečněny z hospodářských důvodů“. Tento závěr navazuje na bod 29 odůvodnění napadeného rozhodnutí, v němž Komise uvádí, že „pokud jde o hlavní důvody provedených investic [...] v koksovně, ocelárně a vysoké peci, [Komise] má za to, že italské orgány neprokázaly, jak to požaduje příloha [kodexu], že se podnik jasně rozhodl provést investice z důvodů ochrany životního prostředí“. 147 Z rozhodnutí o zahájení (bod nazvaný „Popis podpory“), jakož i z bodu 6 napadeného rozhodnutí však vyplývá, že investice uskutečněné žalobkyní a oznámené jako způsobilé pro podpory na ochranu životního prostředí v celkové výši 190,9 miliard ITL, pro které byla požadována podpora ve výši 13,5 miliard ITL (tedy intenzita podpory 7 %), se týkají čtyř následujících zařízení: koksovny, ocelárny, vysoké pece a vodovodní a kanalizační sítě. 148 Jelikož tedy body 29 a 39 odůvodnění napadeného rozhodnutí neodkazují na zařízení vodovodních a kanalizačních sítí a jelikož nic v napadeném rozhodnutí neumožňuje pochopit, v čem je státní podpora určená tomuto zařízení neslučitelná se společným trhem, je namístě učinit závěr, že jde o nedostatek odůvodnění napadeného rozhodnutí s ohledem na článek 15 UO vzhledem k výši podpory, která byla prohlášena za neslučitelnou se společným trhem v článku 1 napadeného rozhodnutí. 149 Z rozhodnutí o zahájení (bod nazvaný „Popis podpory“) vyplývá, že výše investic odpovídajících vodovodní a kanalizační síti byla 19,7 miliard ITL, a že v důsledku toho byla požadovaná podpora pro toto zařízení 1,38 miliard ITL. 150 V důsledku toho musí být článek 1 napadeného rozhodnutí zrušen v rozsahu, v němž zahrnuje, v prohlášení o neslučitelnosti státní podpory ve výši určené žalobkyni, částku 1,38 miliard ITL odpovídající oznámeným investicím týkajícím se vodovodních a kanalizačních sítí. E – Celkové závěry 151 Z výše uvedeného vyplývá, že je namístě zamítnout žalobu, pokud jde o investice na ochranu životního prostředí ve vysoké peci a ocelárně. 152 Pokud jde o podpory týkající se koksovny, Soud přijal druhý žalobní důvod, a napadené rozhodnutí musí být tudíž zrušeno, pokud jde o investice na ochranu životního prostředí v koksovně. 153 Stejně tak je rovněž namístě zrušit napadené rozhodnutí, pokud jde o investice na ochranu životního prostředí týkající se vodovodních a kanalizačních síti, jelikož nic v rozhodnutí neumožňuje pochopit, v čem je státní podpora určená tomuto zařízení neslučitelná se společným trhem. 154 V důsledku toho musí být článek 1 napadeného rozhodnutí zrušen v rozsahu, v němž zahrnuje, v prohlášení o neslučitelnosti státní podpory ve výši určené žalobkyni, částku 2,7 miliard ITL odpovídající oznámeným investicím na ochranu životního prostředí týkajícím se koksovny, a částku 1,38 miliard ITL odpovídající oznámeným investicím na ochranu životního prostředí týkajícím se vodovodních a kanalizačních sítí. K nákladům řízení 155 Podle čl. 87 odst. 2 jednacího řádu se účastníku řízení, který neměl úspěch ve věci, uloží náhrada nákladů řízení, pokud to účastník řízení, který měl ve věci úspěch, požadoval. Podle čl. 87 odst. 3 téhož řádu však může Soud náklady rozdělit mezi účastníky řízení nebo rozhodnout, že každý z nich nese vlastní náklady, pokud každý účastník měl ve věci částečně úspěch i neúspěch. 156 V projednávaném případě bylo žalobě částečně vyhověno. Soud má za to, že okolnosti projednávaného případu budou správně posouzeny, pokud každá z účastnic řízení ponese polovinu nákladů řízení. Z těchto důvodů SOUD (pátý rozšířený senát) rozhodl takto: 1) Článek 1 rozhodnutí Komise 2001/466/ESUO ze dne 21. prosince 2000 o státní podpoře, kterou Itálie zamýšlí poskytnout ocelářským podnikům Lucchini SpA a Siderpotenza SpA, se zrušuje v rozsahu, v němž zahrnuje do výše státní podpory poskytnuté Lucchini SpA, prohlášené za neslučitelnou se společným trhem, částky 2,7 miliardy ITL (1,396 milionu eur) a 1,38 miliardy ITL (713 550 eur) odpovídající investicím na ochranu životního prostředí oznámeným italskými orgány v koksovně a ve vodovodních a kanalizačních sítích. 2) Ve zbývající části se žaloba zamítá. 3) Každá z účastnic řízení ponese polovinu nákladů řízení. Lindh García-Valdecasas Cooke Takto vyhlášeno na veřejném zasedání v Lucemburku dne 19. září 2006. Vedoucí soudní kanceláře Předsedkyně E. Coulon P. Lindh Obsah Právní rámec A – Kodex podpor ocelářskému průmyslu B – Pokyny o podporách na ochranu životního prostředí C – Příloha kodexu Skutkový základ žaloby A – Prohlášení týkající se výrobních investic B – Oznámení týkající se investičních záměrů na ochranu životního prostředí C – Rozhodnutí zahájit vyšetřovací řízení uvedené v čl. 6 odst. 5 kodexu a připomínky italských orgánů D – Napadené rozhodnutí Řízení a návrhová žádání účastnic řízení Právní otázky A – K prvnímu žalobnímu důvodu, vycházejícímu z chyby v pravidlech použitelných v projednávaném případě a porušení zásady řádné správy 1. Argumenty účastnic řízení 2. Závěry Soudu B – K druhému žalobnímu důvodu, vycházejícímu z chybné povahy posouzení Komise týkajícího se nezpůsobilosti oznámených podpor, porušení zásady zákazu diskriminace, obrácení důkazního břemene a nedostatku odůvodnění 1. Argumenty účastnic řízení 2. Závěry Soudu a) Úvodní poznámky b) K otázce, zda bylo cílem oznámených investic na ochranu životního prostředí umožnit pokračování v činnosti podniku z důvodu jeho umístění v oblasti s vysokou hustotou obyvatelstva c) K otázce, zda investice na ochranu životního prostředí byly uskutečněny jako podmínka nebo důsledek investic nutných pro výrobu, k důkazům poskytnutým italskými orgány a k možnosti méně nákladného řešení i) K investicím v koksovně – K otázce, zda investice v koksovně byly uskutečněny jako podmínka nebo důsledek investic nutných pro výrobu – K otázce důkazů poskytnutých italskými orgány – K existenci méně nákladného řešení – K otázce, zda investice v koksovně umožňovaly významné zlepšení ochrany životního prostředí – Závěry týkající se koksovny ii) K investicím ve vysoké peci a ocelárně d) Závěry k druhému žalobnímu důvodu C – K třetímu žalobnímu důvodu, vycházejícímu z chybné povahy posouzení Komise ohledně nedodržování podmínek slučitelnosti podpor stanovených v použitelném právním rámci, porušení zásady zákazu diskriminace, obrácení důkazního břemene, nedostatku odůvodnění a vnitřního rozporu v odůvodnění uvedeném v napadeném rozhodnutí D – K odůvodnění napadeného rozhodnutí vzhledem k výši podpory prohlášené za neslučitelnou se společným trhem E – Celkové závěry K nákladům řízení * Jednací jazyk: italština.

cs

caselaw

EU

ROZSUDEK SOUDNÍHO DVORA (třetího senátu) 9. listopadu 2016 ( *1 ) „Řízení o předběžné otázce — Směrnice 2008/48/ES — Ochrana spotřebitelů — Spotřebitelský úvěr — Článek 1, čl. 3 písm. m), čl. 10 odst. 1 a 2, čl. 22 odst. 1 a článek 23 — Výklad slovních spojení ‚na papíře‘ a ‚na jiném trvalém nosiči‘ — Smlouva, která odkazuje na jiný dokument — Požadavek ‚písemné formy‘ ve smyslu vnitrostátního práva — Uvedení požadovaných údajů odkazem na objektivní kritéria — Údaje, které musí být uvedeny v úvěrové smlouvě s pevně stanovenou dobou trvání — Důsledky neuvedení povinných údajů — Přiměřenost“ Ve věci C‐42/15, jejímž předmětem je žádost o rozhodnutí o předběžné otázce na základě článku 267 SFEU, podaná rozhodnutím Okresního súdu Dunajská Streda (Okresní soud v Dunajské Stredě, Slovensko) ze dne 19. prosince 2014, došlým Soudnímu dvoru dne 2. února 2015, v řízení Home Credit Slovakia, a.s. proti Kláře Bíróové, SOUDNÍ DVŮR (třetí senát), ve složení L. Bay Larsen, předseda senátu, M. Vilaras, J. Malenovský, M. Safjan (zpravodaj) a D. Šváby, soudci, generální advokátka: E. Sharpston, vedoucí soudní kanceláře: M. Aleksejev, rada, s přihlédnutím k písemné části řízení a po jednání konaném dne 24. února 2016, s ohledem na vyjádření předložená: — za slovenskou vládu B. Ricziovou, jako zmocněnkyní, — za německou vládu T. Henzem a J. Kemper, jako zmocněnci, — za Evropskou komisi G. Goddin a A. Tokárem, jako zmocněnci, po vyslechnutí stanoviska generální advokátky na jednání konaném dne 9. června 2016, vydává tento Rozsudek 1 Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu článku 1, čl. 3 písm. m), čl. 10 odst. 1 a 2, čl. 22 odst. 1, jakož i článku 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS (Úř. věst. 2008, L 133, s. 66, a opravy Úř. věst. 2009, L 207, s. 14; Úř. věst. 2010, L 199, s. 40; Úř. věst. 2011, L 234, s. 46 a Úř. věst. 2015, L 36, s. 15). 2 Tato žádost byla podána v rámci sporu mezi společností Home Credit Slovakia, a.s. a Klárou Bíróovou ve věci návrhu na zaplacení zbývajících dlužných částek z úvěru, jenž tato společnost poskytla Kláře Bíróové, která se dostala do prodlení. Právní rámec Unijní právo 3 Body 7, 9, 10, 19, 30, 31 a 47 odůvodnění směrnice 2008/48 uvádějí: „(7) Pro usnadnění vzniku dobře fungujícího vnitřního trhu spotřebitelských úvěrů je nezbytné zajistit harmonizovaný rámec Společenství v celé řadě klíčových oblastí. [...] [...] (9) Úplná harmonizace je nezbytná pro zajištění vysoké a rovnocenné úrovně ochrany zájmů všech spotřebitelů ve Společenství a pro vytvoření skutečného vnitřního trhu. Členským státům by proto nemělo být povoleno zachovávat ani zavádět jiná vnitrostátní ustanovení, než která jsou stanovena v této směrnici. Toto omezení by se však mělo vztahovat pouze na ustanovení harmonizovaná tuto [touto] směrnicí. Kde tato harmonizovaná ustanovení nejsou, měly by mít členské státy i nadále možnost zachovávat nebo zavádět vnitrostátní právní předpisy. [...] (10) Definice obsažené v této směrnici určují rozsah harmonizace. Povinnost členských států provést ustanovení této směrnice by se tedy měla omezovat na oblast její působnosti stanovenou uvedenými definicemi. [...] [...] (19) Aby se mohli spotřebitelé rozhodovat na základě úplné znalosti věci, měli by před uzavřením úvěrové smlouvy získat přiměřené informace o podmínkách a nákladech úvěru a o svých povinnostech, přičemž by měli mít možnost vzít si tyto informace s sebou a posoudit je. [...] [...] (30) Tato směrnice neupravuje otázky smluvního práva související s platností úvěrových smluv. Členské státy proto v této oblasti smějí zachovávat nebo zavádět vnitrostátní předpisy, které jsou v souladu s právem Společenství. Členské státy mohou právně upravit nabídku na uzavření úvěrové smlouvy, zejména kdy má být předložena a jak dlouho je pro věřitele závazná. Je-li nabídka předložena ve stejný okamžik jako předsmluvní informace uvedené v této směrnici, měla by být obsažena ve zvláštním dokumentu, který může být připojen ke standardním evropským informacím o spotřebitelském úvěru, stejně jako veškeré dodatečné informace, jež si věřitel přeje spotřebiteli poskytnout. (31) Aby se spotřebitel mohl seznámit se svými právy a povinnostmi podle úvěrové smlouvy, měla by tato smlouva jasně a výstižně uvádět veškeré nezbytné informace. [...] (47) Členské státy by měly stanovit pravidla týkající se sankcí za porušení vnitrostátních předpisů přijatých podle této směrnice a zajistit jejich uplatňování. I když je volba sankcí i nadále na členských státech, měly by být stanovené sankce účinné, přiměřené a odrazující.“ 4 Článek 1 této směrnice, nadepsaný „Předmět“, stanoví: „Účelem této směrnice je harmonizovat některé aspekty právních a správních předpisů členských států, které se týkají smluv o spotřebitelském úvěru.“ 5 Článek 3 písm. m) uvedené směrnice, nadepsaný „Definice“, stanoví: „Pro účely této směrnice se rozumí: [...] m) ‚trvalým nosičem‘ každý nástroj, který umožňuje spotřebiteli ukládat informace určené jemu osobně, a to způsobem vhodným pro jejich budoucí použití, po dobu přiměřenou jejich účelu, a který umožňuje reprodukci uložených informací v nezměněném stavu.“ 6 Článek 10 téže směrnice, nadepsaný „Informace, které mají být uvedeny v úvěrových smlouvách“, stanoví: „1. Úvěrové smlouvy se vypracovávají na papíře nebo na jiném trvalém nosiči. Každá smluvní strana obdrží jedno vyhotovení úvěrové smlouvy. Tímto článkem nejsou dotčena žádná vnitrostátní pravidla ohledně platnosti uzavírání úvěrových smluv, jež jsou v souladu s právem Společenství. 2. Úvěrová smlouva jasně a výstižně uvádí: a) druh úvěru; b) totožnost a poštovní adresy smluvních stran a případně totožnost a poštovní adresu zúčastněného zprostředkovatele úvěru; c) dobu trvání úvěrové smlouvy; d) celkovou výši úvěru a podmínky čerpání; e) v případě úvěru ve formě odložené platby za konkrétní zboží nebo službu nebo u smluv o vázaném úvěru dané zboží nebo službu a jeho cenu v hotovosti; f) výpůjční úrokovou sazbu, podmínky upravující použití této sazby a případně jakýkoli index nebo referenční sazbu použitelné pro počáteční výpůjční úrokovou sazbu, jakož i období, podmínky a postupy pro změnu výpůjční úrokové sazby. Uplatňují-li se za různých okolností různé výpůjční úrokové sazby, uvádějí se výše uvedené informace o všech použitelných sazbách; g) roční procentní sazbu nákladů a celkovou částku splatnou spotřebitelem, vypočtené v okamžiku uzavření úvěrové smlouvy; uvedeny musí být veškeré předpoklady použité pro výpočet této sazby; h) výši, počet a četnost plateb, jež má spotřebitel provést, a případně způsob přiřazování plateb k jednotlivým dlužným částkám s různými výpůjčními úrokovými sazbami pro účely splácení; i) je-li zahrnuto umoření jistiny úvěrové smlouvy s pevně stanovenou dobou trvání, právo spotřebitele obdržet bezplatně na požádání kdykoliv za trvání úvěrové smlouvy výpis z účtu v podobě tabulky umoření. Tabulka umoření uvádí dlužné platby a lhůty a podmínky vztahující se ke splacení těchto částek; obsahuje rozčlenění každé splátky ukazující umořování jistiny, úrok vypočítaný na základě výpůjční úrokové sazby a veškeré případné dodatečné náklady; pokud není úroková sazba stanovena nebo je podle úvěrové smlouvy možné dodatečné náklady měnit, musí tabulka umoření jasně a stručně uvádět, že údaje tabulky platí pouze do změny výpůjční úrokové sazby nebo dodatečných nákladů v souladu s úvěrovou smlouvou; j) mají-li být poplatky a úroky splaceny bez umoření jistiny, soupis uvádějící lhůty a podmínky pro splacení úroku a veškerých souvisejících opakujících se či jednorázových poplatků; k) popřípadě poplatky za vedení jednoho nebo více účtů zaznamenávajících platební operace a čerpání, ledaže je otevření účtu nepovinné, poplatky za používání platebních prostředků pro platební operace i čerpání a veškeré ostatní poplatky vyplývající z úvěrové smlouvy a podmínky, za nichž lze tyto poplatky změnit; l) úrokovou sazbu použitelnou v případě opožděných plateb platnou v okamžiku uzavření úvěrové smlouvy a podmínky pro její úpravu a veškeré případné poplatky z prodlení; m) upozornění na důsledky opomenutí plateb; n) případně upozornění, že jen [je] nutné uhradit notářské poplatky; o) případné požadované záruky a pojištění; p) existenci nebo neexistenci práva na odstoupení od smlouvy, období, během něhož může být takové právo vykonáno, a jiné podmínky pro výkon tohoto práva, včetně informací o povinnosti spotřebitele zaplatit čerpanou jistinu a příslušný úrok v souladu s čl. 14 odst. 3 písm. b), jakož i o částce úroku splatné za den; q) informace týkající se práv vyplývajících z článku 15 a podmínky pro uplatnění těchto práv; r) právo na předčasné splacení, postup předčasného splacení a informace o případném právu věřitele na odškodnění a o způsobu, kterým se toto odškodnění stanoví; s) postup, jenž má být použit při uplatnění práva na ukončení platnosti úvěrové smlouvy; t) zda existuje pro spotřebitele mechanismus mimosoudního urovnávání stížností a prostředků nápravy, a pokud ano, způsob přístupu k němu; u) případně další smluvní podmínky; v) případně název a adresu příslušného orgánu dozoru. 3. Použije-li se odst. 2 písm. i), poskytne věřitel spotřebiteli bezplatně kdykoliv za trvání úvěrové smlouvy výpis z účtu v podobě tabulky umoření. 4. V případě úvěrové smlouvy, podle které platby spotřebitele nevedou k okamžitému odpovídajícímu umořování celkové výše úvěru, a namísto toho jsou použity pro tvorbu kapitálu po dobu a za podmínek, jež jsou stanoveny v úvěrové smlouvě nebo v doplňkové smlouvě, uvádějí informace požadované podle odstavce 2 jasně a výstižně, že tyto úvěrové smlouvy zaručují splacení celkové částky úvěru čerpané podle úvěrové smlouvy, pouze je-li tato záruka poskytnuta. [...]“ 7 Článek 14 odst. 1 směrnice 2008/48, nadepsaný „Právo na odstoupení od smlouvy“, stanoví: „Spotřebitel má k dispozici lhůtu čtrnácti kalendářních dnů na odstoupení od úvěrové smlouvy bez uvedení důvodu. Lhůta pro odstoupení od smlouvy začíná běžet a) buď dnem uzavření úvěrové smlouvy, nebo b) dnem, kdy spotřebitel obdrží smluvní podmínky a informace v souladu s článkem 10, pokud tento den nastane později než den uvedený v písmenu a) tohoto pododstavce.“ 8 Článek 22 této směrnice, nadepsaný „Harmonizace a kogentní povaha směrnice“, stanoví: „1. Pokud tato směrnice obsahuje harmonizovaná ustanovení, nesmějí členské státy ve svém vnitrostátním právu zachovávat ani zavádět ustanovení odchylná od ustanovení této směrnice. [...] 3. Členské státy dále zajistí, aby předpisy, které přijmou k provedení této směrnice, nemohly být obcházeny v důsledku formulace smluv, zejména zahrnutím čerpání nebo úvěrových smluv spadajících do oblasti působnosti této směrnice do úvěrových smluv, jejichž povaha nebo účel by umožnily vyhnout se použití směrnice. [...]“ 9 Článek 23 uvedené směrnice, nadepsaný „Sankce“, stanoví: „Členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující.“ 10 Příloha II směrnice 2008/48, která se týká „Standardních evropských informací o spotřebitelském úvěru“, obsahuje v bodě 2, nadepsaném „Popis základních vlastností úvěrového produktu“, kolonku nadepsanou „Splátky a případně způsob rozdělení splátek“. Této kolonce odpovídá následující popis: „Budete muset uhradit toto: [Výše, počet a četnost plateb, jež má spotřebitel provést] Úroky a/nebo poplatky budou splatné tímto způsobem: [...]“ Slovenské právo 11 Cílem zákona č. 129/2010 Z. z. o spotrebiteľských úveroch a o iných úveroch a pôžičkách pre spotrebiteľov a o zmene a doplnení niektorých zákonov (zákon č. 129/2010 Sb. o spotřebitelských úvěrech a o jiných úvěrech a půjčkách pro spotřebitele a o změně a doplnění některých zákonů) ve znění použitelném na spor v původním řízení (dále jen „zákon č. 129/2010“) je provést směrnici 2008/48 do slovenského práva. 12 Ustanovení § 9 tohoto zákona stanoví: „1. Smlouva o spotřebitelském úvěru musí mít písemnou formu. Každá smluvní strana obdrží nejméně jedno její vyhotovení v listinné podobě nebo na jiném trvalém nosiči, který je spotřebiteli dostupný. 2. Smlouva o spotřebitelském úvěru musí kromě obecných náležitostí podle občanského zákoníku [...] obsahovat tyto náležitosti: [...] k) výši, počet a četnost splátek, úroků a jiných poplatků, případné pořadí, ve kterém se budou splátky přiřazovat k jednotlivým nesplaceným zůstatkům s různými úrokovými sazbami spotřebitelského úvěru pro účely jeho splacení, l) právo spotřebitele vyžádat si výpis z účtu ve formě tabulky umoření podle odstavce 5, pokud se umořuje jistina na základě smlouvy o spotřebitelském úvěru s pevně stanovenou dobou trvání, a to bezplatně a kdykoliv po celou dobu trvání smlouvy o spotřebitelském úvěru. [...]“ 13 Ustanovení § 11 odst. 1 uvedeného zákona stanoví: „Poskytnutý spotřebitelský úvěr se považuje za bezúročný a bez poplatků, pokud a) smlouva o spotřebitelském úvěru nemá písemnou formu podle § 9 odst. 1 a neobsahuje náležitosti podle § 9 odst. 2 písm. a) až k), r) a y) a § 10 odst. 1, b) je ve smlouvě o spotřebitelském úvěru uvedena nesprávná roční procentní sazba nákladů v neprospěch spotřebitele.“ 14 Ustanovení § 40 Občianského zákonníka (občanský zákoník) stanoví: „1. Nebyl-li právní úkon učiněn ve formě, kterou vyžaduje zákon nebo dohoda stran, je neplatný. [...] 3. Písemný právní úkon je platný, je-li podepsán jednající osobou. Činí-li právní úkon více osob, nemusí být jejich podpisy na téže listině, ledaže právní předpis stanoví jinak. Podpis může být nahrazen mechanickými prostředky v případech, kdy je to obvyklé. 4. Písemná forma je zachována, je-li právní úkon učiněn telegraficky, dálnopisem nebo elektronickými prostředky, jež umožňují zachycení obsahu právního úkonu a určení osoby, která právní úkon učinila. Písemná forma je zachována vždy, jestliže je právní úkon učiněný elektronickými prostředky podepsán zaručeným elektronickým podpisem. [...]“ 15 Ustanovení § 46 odst. 2 občanského zákoníku stanoví: „Pro uzavření smlouvy písemnou formou stačí, dojde-li k písemnému návrhu a k jeho písemnému přijetí. [...]“ 16 Ustanovení § 273 Obchodního zákonníka (obchodní zákoník) stanoví: „1. Část obsahu smlouvy lze určit také odkazem na všeobecné obchodní podmínky vypracované odbornými nebo zájmovými organizacemi nebo odkazem na jiné obchodní podmínky, jež jsou stranám uzavírajícím smlouvu známé nebo k návrhu přiložené. [...] 3. K uzavření smlouvy lze užít smluvních formulářů užívaných v obchodním styku.“ Spor v původním řízení a předběžné otázky 17 Dne 29. června 2011 uzavřela společnost Home Credit Slovakia jakožto věřitelka úvěrovou smlouvu s K. Bíróovou jakožto dlužnicí na základě standardního formuláře obsahujícího kolonky, jež byly vyplněny v den poskytnutí úvěru. 18 Z předkládacího rozhodnutí vyplývá, že tyto kolonky obsahovaly informace týkající se zejména osobních údajů dlužnice, jakož i jejího zaměstnání, včetně jejího příjmu. Kromě toho v nich byly specifikovány údaje týkající se samotného úvěru, jakož i poskytnutí peněžních prostředků, a sice zejména celková výše úvěru a celková výše, kterou má zaplatit spotřebitel, výše měsíčních splátek, počet splátek, lhůty splatnosti splátek, úroková sazba, jakož i lhůta splatnosti celého úvěru, tj. 36 měsíců ode dne jeho poskytnutí. Odhadovaná roční procentní sazba nákladů byla 35 % až 37,5 %, přičemž její přesná výše měla být určena po poskytnutí úvěru. 19 Celková výše úvěru činila 700 eur a celková částka, kterou měla dlužnice zaplatit, byla ve smlouvě stanovena na 1087,56 eura. 20 Kromě toho bylo v této smlouvě stanoveno, že dokument nadepsaný „Úvěrové podmínky společnosti Home Credit Slovakia a.s. – Hotovostní úvěr“ (dále jen „všeobecné obchodní podmínky“) jsou nedílnou součástí uvedené smlouvy. 21 Takto sepsanou smlouvu podepsala společnost Home Credit Slovakia a K. Bíróová. Podle této smlouvy potvrdila dále K. Bíróová svým podpisem, že obdržela všeobecné obchodní podmínky, s nimiž byla seznámena, a že ustanovení obsažená v těchto podmínkách jsou jasná a dostatečně přesná a že projevuje souhlas být vázána uvedenými všeobecnými obchodními podmínkami. 22 Všeobecné obchodní podmínky nebyly stranami úvěrové smlouvy podepsány. 23 Podle těchto všeobecných obchodních podmínek dlužnice může bezplatně kdykoliv za trvání úvěrové smlouvy požádat věřitele o výpis z účtu v podobě tabulky umoření, která uvádí splátky, jež mají být zaplaceny, jakož i lhůty a podmínky jejich úhrady včetně rozpisu každé splátky obsahujícího údaje o umořování jistiny, úroků a případně dalších poplatků. 24 Uvedené všeobecné obchodní podmínky však neupřesňují, jaká část z měsíční splátky úvěru zaplacené dlužnicí připadá na splácení úroků a poplatků a jaká část připadá na umořování jistiny úvěru. 25 Poté, co K. Bíróová uhradila dvě měsíční splátky, přestala poskytnutý úvěr splácet. Společnost Home Credit Slovakia požádala o předčasné splacení celé částky úvěru a vyzvala K. Bíróovou, aby zaplatila jistinu, úroky z prodlení a smluvní pokuty za prodlení stanovené úvěrovou smlouvou. 26 Vzhledem k tomu, že Home Credit Slovakia neobdržela požadované platby, podala k předkládajícímu soudu žalobu, kterou vymáhá svoji pohledávku. Předkládající soud, který má pochybnosti o platnosti úvěrové smlouvy, jelikož její všeobecné obchodní podmínky nebyly smluvními stranami podepsány, má v tomto ohledu za to, že vyřešení sporu závisí na výkladu směrnice 2008/48. 27 Za těchto podmínek se Okresný súd Dunajská Streda (Okresní soud v Dunajské Stredě, Slovensko) rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky: „1) Mají se pojmy ‚na papíře‘ a ‚jiném trvalém nosiči‘ uvedené v čl. 10 odst. 1 ve spojení s čl. 3 písm. m) směrnice 2008/48 vykládat tak, že zahrnují nejen text (fyzického) dokumentu („hard copy“) podepsaný smluvními stranami, který obsahuje náležitosti (informace) požadované v čl. 10 odst. 2 písm. a) až v) této směrnice, ale také jakýkoliv jiný dokument, na který tento text odkazuje a který je podle vnitrostátního práva součástí smlouvy (například dokument obsahující ‚všeobecné obchodní podmínky‘, ‚úvěrové podmínky‘, ‚sazebník poplatků‘ nebo ‚splátkový kalendář‘ vyhotovený věřitelem), a to i v případě, že daný dokument nesplňuje požadavek, aby byl vypracován v ‚(písemné formě‘ ve smyslu daného vnitrostátního práva (například proto, že není podepsán smluvními stranami)? 2) V návaznosti na odpověď na otázku č. 1: Musí být čl. 10 odst. 1 a 2 směrnice 2008/48 ve spojení s jejím článkem 1, podle kterého tato směrnice sleduje úplnou harmonizaci v dané oblasti, vykládán tak, že brání vnitrostátní právní úpravě nebo praxi, které vyžadují, aby všechny náležitosti smlouvy upravené v čl. 10 odst. 2 písm. a) až v) byly obsaženy v jednom dokumentu, který bude splňovat požadavek vypracování ‚v písemné formě‘ podle práva dotčeného členského státu (tj. v zásadě v dokumentu podepsaném smluvními stranami), a nepřiznávají plné právní účinky smlouvě o spotřebitelském úvěru jen proto, že část uvedených náležitostí není v takovém podepsaném dokumentu obsažena, i když jsou tyto náležitosti (nebo jejich část) obsažené ve zvláštním dokumentu (který obsahuje například ‚všeobecné obchodní podmínky‘, ‚úvěrové podmínky‘, ‚sazebník poplatků‘ nebo ‚splátkový kalendář‘ vyhotoveným věřitelem), přičemž samotná písemná smlouva na tento dokument odkazuje, podmínky pro začlenění tohoto dokumentu do smlouvy podle vnitrostátního práva jsou splněny a takto sjednaná smlouva o spotřebitelském úvěru by jako celek vyhovovala požadavku vypracování na ‚jiném trvalém nosiči‘ uvedeném v čl. 10 odst. 1 směrnice? 3) Musí být čl. 10 odst. 2 písm. h) směrnice 2008/48 vykládán tak, že údaje požadované tímto ustanovením (konkrétně ‚četnost plateb‘) — musí být ve smlouvě uzpůsobeny podmínkám dané konkrétní smlouvy [v zásadě uvedením přesných dat (den, měsíc, rok) splatnosti jednotlivých splátek úvěru], nebo — stačí, když je ve smlouvě obsažen obecný odkaz na objektivně zjistitelná kritéria, z nichž je možné je odvodit (například ujednání, že ‚měsíční splátky jsou splatné nejpozději do 15. dne každého kalendářního měsíce‘, ‚první splátka je splatná do jednoho měsíce od podpisu smlouvy a každá další splátka je splatná vždy po uplynutí jednoho měsíce od splatnosti předchozí splátky‘ nebo jiná podobná formulace)? 4) Je-li správný výklad uvedený ve druhé odrážce třetí otázky, musí být čl. 10 odst. 2 písm. h) směrnice 2008/48 vykládán tak, že údaj vyžadovaný tímto ustanovením (konkrétně ‚četnost plateb‘) může být obsažen i ve zvláštním dokumentu, na který odkazuje smlouva splňující požadavek vypracování v písemné formě (ve smyslu čl. 10 odst. 1 směrnice), ale který sám o sobě tento požadavek nemusí splňovat (tj. v zásadě nemusí být podepsán smluvními stranami; například se může jednat o ‚všeobecné obchodní podmínky‘, ‚úvěrové podmínky‘, ‚sazebník poplatků‘ nebo ‚splátkový kalendář‘ vyhotovené věřitelem)? 5) Musí být čl. 10 odst. 2 písm. i) ve spojení s písm. h) směrnice 2008/48 vykládán tak, že — úvěrová smlouva s pevně stanovenou dobou trvání, při níž dochází ke splácení neboli umořování jistiny úvěru v rámci jednotlivých splátek, nemusí v době uzavření obsahovat přesné určení, jaká část každé jednotlivé splátky se použije na splátku jistiny a jaká její část splácí běžné úroky a poplatky (tj. součástí smlouvy nemusí být přesný splátkový kalendář nebo tabulka umoření), ale že tyto údaje mohou být obsaženy ve splátkovém kalendáři/tabulce umoření, kterou věřitel předloží dlužníkovi na jeho žádost, nebo — článek 10 odst. 2 písm. h) této směrnice zaručuje dlužníkovi dodatečné právo žádat výpis z tabulky umoření k určitému konkrétnímu dni během trvání smlouvy o úvěru, ale toto právo nezbavuje smluvní strany povinnosti, aby rozdělení jednotlivých plánovaných splátek (splatných podle úvěrové smlouvy po dobu jejího trvání) na úhradu jistiny a úhradu běžných úroků a poplatků bylo obsaženo již v samotné smlouvě, a to způsobem individualizovaným pro danou konkrétní smlouvu? 6) Je-li správný výklad uvedený v první odrážce páté otázky, spadá tato otázka do oblasti úplné harmonizace sledované směrnicí 2008/48, takže členský stát ve smyslu čl. 22 odst. 1 nemůže vyžadovat, aby úvěrová smlouva obsahovala přesné určení, jaká část každé jednotlivé splátky se použije na splátku jistiny a jaká její část splácí běžné úroky a poplatky (tj. aby součástí smlouvy byl přesný splátkový kalendář nebo tabulka umoření)? 7) Musí být ustanovení článku 1 směrnice 2008/48, podle něhož směrnice sleduje úplnou harmonizaci v dané oblasti, nebo článek 23 této směrnice, podle kterého mají být sankce přiměřené, vykládána tak, že brání ustanovení vnitrostátního práva, podle něhož má neuvedení většiny náležitostí úvěrové smlouvy požadovaných v čl. 10 odst. 2 směrnice 2008/48 za následek, že se poskytnutý úvěr považuje za bezúročný a bez poplatků, takže dlužník je povinen splatit věřiteli výlučně jistinu, kterou podle smlouvy obdržel?“ K předběžným otázkám K první a druhé otázce 28 Podstatou první a druhé otázky předkládajícího soudu, které je třeba posoudit společně, je, zda čl. 10 odst. 1 a 2 směrnice 2008/48 ve spojení s čl. 3 písm. m) této směrnice musí být vykládán v tom smyslu, že zaprvé všechny náležitosti úvěrové smlouvy uvedené v čl. 10 odst. 2 uvedené směrnice musí být obsaženy v jednom dokumentu, zadruhé úvěrová smlouva vyhotovená na papíře musí být podepsána smluvními stranami a zatřetí tento požadavek podpisu se vztahuje na všechny údaje uvedené v takové smlouvě. 29 V tomto ohledu je třeba zaprvé připomenout, že podle čl. 10 odst. 1 prvního pododstavce směrnice 2008/48 se úvěrové smlouvy vypracovávají na papíře nebo na jiném trvalém nosiči. 30 Uvedená směrnice však nikde neuvádí, že úvěrové smlouvy, na které se vztahuje toto ustanovení, musí být vypracovány v jednom dokumentu. 31 Jak vyplývá z čl. 10 odst. 2 směrnice 2008/48 ve světle bodu 31 odůvodnění této směrnice, požadavek jasně a výstižně uvést v úvěrové smlouvě vypracované na papíře nebo na jiném trvalém nosiči informace uvedené v tomto ustanovení je nezbytný k tomu, aby se spotřebitel mohl seznámit se svými právy a povinnostmi. 32 Tento požadavek přispívá k dosažení cíle, který směrnice 2008/48 sleduje a který spočívá v oblasti spotřebitelských úvěrů v provedení úplné a nezbytné harmonizace v celé řadě klíčových oblastí, jež je považována za nezbytnou pro zajištění vysoké a rovnocenné úrovně ochrany zájmů všech spotřebitelů v Unii a pro usnadnění vzniku dobře fungujícího vnitřního trhu spotřebitelských úvěrů (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 21. dubna 2016, Radlinger a Radlingerová, C‐377/14, EU:C:2016:283, bod 61). 33 S ohledem na tento cíl nemusí být sice všechny údaje uvedené v čl. 10 odst. 2 směrnice 2008/48 nutně zahrnuty do jednoho dokumentu, avšak je třeba poznamenat, že vzhledem k odstavci 1 tohoto článku musí být všechny údaje, které uvádí tento odstavec 2, uvedeny na papíře nebo jiném trvalém nosiči a být nedílnou součástí úvěrové smlouvy. 34 Vzhledem k tomu, že údaje obsažené v čl. 10 odst. 2 směrnice 2008/48 musí být uvedeny jasně a výstižně, je nezbytné – jak uvedla generální advokátka v bodě 52 svého stanoviska – aby úvěrová smlouva obsahovala jasný a konkrétní odkaz na jiné dokumenty vypracované na papíře nebo na jiných trvalých nosičích, které obsahují tyto údaje a které byly skutečně předány spotřebiteli před uzavřením smlouvy tak, aby se mohl skutečně seznámit se svými právy a povinnostmi. 35 S odkazem zejména na definici pojmu „trvalý nosič“ obsaženou v čl. 3 písm. m) směrnice 2008/48 Soudní dvůr rozhodl, že trvalý nosič musí spotřebiteli obdobně jako papírový nosič zaručit, že bude mít k dispozici dotčené informace, aby mohl případně uplatnit svá práva. V tomto ohledu je relevantní možnost spotřebitele uložit si informace určené jemu osobně, záruka, že nedojde ke změně jejich obsahu, jakož i jejich přístupnost po přiměřenou dobu a možnost jejich reprodukce v nezměněném stavu [pokud jde o směrnici Evropského parlamentu a Rady 97/7/ES ze dne 20. května 1997 o ochraně spotřebitele v případě smluv uzavřených na dálku (Úř. věst. 1997, L 144, s. 19; Zvl. vyd. 15/03, s. 319), v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 5. července 2012, Content Services, C‐49/11, EU:C:2012:419, body 42 až 44]. 36 Pokud jde zadruhé o otázku, zda úvěrová smlouva vypracovaná na papíře musí být podepsána smluvními stranami podle právních pravidel dotčeného členského státu, je třeba uvést, že čl. 10 odst. 1 první pododstavec směrnice 2008/48 nijak neodkazuje na vnitrostátní právo

cs

caselaw

EU

a pojmy „papír“ a „trvalý nosič“ uvedené v tomto ustanovení mají autonomní význam. Jejich výklad nemůže být určován vnitrostátními ustanoveními týkajícími se formy, v jaké musí být úvěrové smlouvy vypracovány. 37 I když pojem „papír“ není definován v této směrnici, stanoví uvedená směrnice ve svém čl. 3 písm. m), že „trvalým nosičem“ je každý nástroj, který umožňuje spotřebiteli ukládat informace určené jemu osobně, a to způsobem vhodným pro jejich budoucí použití, po dobu přiměřenou jejich účelu, a který umožňuje reprodukci uložených informací v nezměněném stavu. 38 Ze samotného znění čl. 10 odst. 1 směrnice 2008/48 vyplývá, že pojem „papír“ odkazuje na způsob, jakým je úvěrová smlouva vypracována, aniž je vyžadován podpis takového nosiče. Vzhledem k výše uvedenému se předkládající soud konkrétně táže, zda tato směrnice brání tomu, aby členský stát stanovil takový požadavek ve své vnitrostátní právní úpravě. 39 V tomto ohledu je třeba připomenout, že čl. 10 odst. 1 druhý pododstavec směrnice 2008/48 stanoví, že tímto článkem nejsou dotčena žádná vnitrostátní pravidla ohledně platnosti uzavírání úvěrových smluv, jež jsou v souladu s unijním právem. 40 Požadavek podpisu stran úvěrové smlouvy vypracované na papíře, který – jak vyplývá zejména z bodu 26 tohoto rozsudku – stanoví vnitrostátní právo, o které se jedná v původním řízení, jakožto podmínku platnosti smlouvy, je součástí vnitrostátního pravidla týkajícího se platnosti uzavírání úvěrových smluv ve smyslu uvedeného ustanovení směrnice 2008/48. 41 Směrnice 2008/48, jejímž cílem je provést v oblasti spotřebitelských úvěrů úplnou a nezbytnou harmonizaci v celé řadě klíčových oblastí, která je považována za nezbytnou pro zajištění vysoké a rovnocenné úrovně ochrany zájmů všech spotřebitelů v Unii a pro usnadnění vzniku dobře fungujícího vnitřního trhu spotřebitelských úvěrů (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 27. března 2014, LCL Le Crédit Lyonnais, C‐565/12, EU:C:2014:190, bod 42; ze dne 18. prosince 2014, CA Consumer Finance, C‐449/13, EU:C:2014:2464, bod 21, jakož i ze dne 21. dubna 2016, Radlinger a Radlingerová, C‐377/14, EU:C:2016:283, bod 61) ani obecně unijní právo přitom tomuto požadavku nebrání. 42 Pokud jde zatřetí o otázku, zda se tento požadavek podpisu stanovený vnitrostátní právní úpravou může vztahovat na všechny údaje uvedené v takových smlouvách, je třeba poznamenat, že „úvěrová smlouva“ ve smyslu čl. 3 písm. c) směrnice 2008/48 vypracovaná v souladu s čl. 10 odst. 1 této směrnice na papíře nebo na jiném trvalém nosiči musí jasně a výstižně uvádět údaje upravené v čl. 10 odst. 2 uvedené směrnice. 43 Jak uvedla generální advokátka v bodě 35 svého stanoviska, všechny tyto údaje musí být tudíž povinně zahrnuty do takové smlouvy. 44 Za těchto podmínek platí, že pokud členský stát stanoví ve své vnitrostátní právní úpravě, že požadavek podpisu se vztahuje na všechny údaje uvedené v této smlouvě, což přísluší ověřit předkládajícímu soudu, směrnice 2008/48 ani obecně unijní právo nebrání tomuto požadavku. 45 Vzhledem k výše uvedenému je třeba na položenou první a druhou otázku odpovědět tak, že čl. 10 odst. 1 a 2 směrnice 2008/48 ve spojení s čl. 3 písm. m) této směrnice musí být vykládán v tom smyslu, že — úvěrová smlouva nemusí být nutně vypracována v jednom dokumentu, avšak všechny údaje upravené v čl. 10 odst. 2 této směrnice musí být uvedeny na papíře nebo na jiném trvalém nosiči; — nebrání tomu, aby členský stát ve své vnitrostátní právní úpravě stanovil, že úvěrová smlouva, na kterou se vztahuje působnost směrnice 2008/48 a která je vypracována na papíře, musí být podepsána smluvními stranami a že tento požadavek podpisu se vztahuje na všechny údaje této smlouvy uvedené v čl. 10 odst. 2 této směrnice. K třetí a čtvrté otázce 46 Podstatou třetí a čtvrté otázky předkládajícího soudu, které je třeba posoudit společně, je, zda čl. 10 odst. 2 písm. h) směrnice 2008/48 musí být vykládán v tom smyslu, že je nezbytné, aby úvěrová smlouva uváděla u každé platby, kterou má spotřebitel provést, odkaz na konkrétní datum, nebo zda v tomto ohledu stačí obecný odkaz v této smlouvě umožňující určit data těchto plateb. 47 V tomto ohledu je třeba připomenout, že toto ustanovení stanoví, že úvěrová smlouva jasně a výstižně uvádí výši, počet a četnost plateb, jež má spotřebitel provést, a případně způsob přiřazování plateb k jednotlivým dlužným částkám s různými výpůjčními úrokovými sazbami pro účely splácení. 48 Jak uvedla generální advokátka v bodě 55 svého stanoviska, cílem uvedeného ustanovení je zajistit, aby spotřebitel byl seznámen s datem, ke kterému je každá z plateb, jež má provést, splatná. 49 Jestliže tedy podmínky této smlouvy umožňují spotřebiteli bez obtíží a s jistotou určit data těchto plateb, je tento cíl splněn. 50 Za těchto podmínek je třeba na třetí a čtvrtou otázku odpovědět tak, že čl. 10 odst. 2 písm. h) směrnice 2008/48 musí být vykládán v tom smyslu, že není nutné, aby úvěrová smlouva uváděla splatnost každé z plateb, které má spotřebitel provést, s uvedením konkrétního data, pokud podmínky této smlouvy umožňují tomuto spotřebiteli bez obtíží a s jistotou určit data těchto plateb. K páté a šesté otázce: 51 Podstatou páté a šesté otázky předkládajícího soudu, které je třeba posoudit společně, je, zda čl. 10 odst. 2 písm. h) a i) směrnice 2008/48 musí být vykládán v tom smyslu, že úvěrová smlouva s pevně stanovenou dobou trvání, podle níž má být jistina úvěru umořována v postupných splátkách, musí v podobě tabulky umoření přesně uvádět, jaká část každé splátky připadá na splácení této jistiny, a v případě záporné odpovědi na tuto otázku, zda s ohledem na čl. 22 odst. 1 této směrnice brání tato ustanovení tomu, aby členský stát stanovil takovou povinnost ve své vnitrostátní právní úpravě. 52 Za účelem odpovědi na tyto otázky je třeba uvést – jak bylo připomenuto v bodě 47 tohoto rozsudku – že čl. 10 odst. 2 písm. h) této směrnice stanoví, že úvěrová smlouva musí jasně a výstižně uvádět jen výši, počet a četnost plateb, jež má spotřebitel provést, a případně způsob přiřazování plateb k jednotlivým dlužným částkám s různými výpůjčními úrokovými sazbami pro účely splácení. 53 Z článku 10 odst. 2 písm. i) a odst. 3 uvedené směrnice vyplývá, že věřitel má povinnost předat spotřebiteli výpis z účtu v podobě tabulky umoření jen na žádost spotřebitele učiněnou kdykoli za trvání smlouvy. 54 Vzhledem k jasnému znění těchto ustanovení je třeba konstatovat, že směrnice 2008/48 nestanoví povinnost zahrnout do úvěrové smlouvy takový výpis z účtu v podobě tabulky umoření. 55 Pokud jde o možnost členských států stanovit takovou povinnost ve své vnitrostátní právní úpravě, je třeba zdůraznit, že stran smluv, na které se vztahuje působnost směrnice 2008/48, členské státy nemohou uložit smluvním stranám povinnosti neupravené touto směrnicí, obsahuje-li uvedená směrnice harmonizovaná ustanovení v oblasti, které se týkají tyto povinnosti (obdobně viz rozsudek ze dne 12. července 2012, SC Volksbank România, C‐602/10, EU:C:2012:443, body 63 a 64). 56 Je přitom třeba konstatovat, že čl. 10 odst. 2 směrnice 2008/48 provádí takovou harmonizaci, pokud jde o údaje, které musí být nutně zahrnuty do úvěrové smlouvy. 57 Článek 10 odst. 2 písm. u) této směrnice zajisté stanoví, že úvěrová smlouva musí jasně a výstižně uvádět případně další smluvní podmínky. Avšak cílem této směrnice je stanovit povinnost zahrnout do smlouvy vypracované na papíře nebo na jiném trvalém nosiči jakékoli ustanovení nebo podmínku, které si strany sjednaly v rámci jejich smluvního vztahu týkajícího se úvěru. 58 Uvedené ustanovení nemůže být nicméně vykládáno tak, že povoluje členským státům, aby ve svých vnitrostátních úpravách stanovily povinnost zahrnout do úvěrové smlouvy jiné údaje než ty, které jsou uvedeny v čl. 10 odst. 2 uvedené směrnice. 59 Je tudíž třeba na položenou pátou a šestou otázku odpovědět tak, že čl. 10 odst. 2 písm. h) a i) směrnice 2008/48 musí být vykládán v tom smyslu, že úvěrová smlouva s pevně stanovenou dobou trvání, podle níž má být jistina úvěru umořována v postupných splátkách, nemusí přesně uvádět v podobě tabulky umoření, jaká část každé splátky připadá na splácení této jistiny. Tato ustanovení ve spojení s čl. 22 odst. 1 této směrnice brání tomu, aby členský stát stanovil takovou povinnost ve své vnitrostátní právní úpravě. K sedmé otázce 60 Podstatou sedmé otázky předkládajícího soudu je, zda článek 23 směrnice 2008/48 musí být vykládán v tom smyslu, že nebrání tomu, aby členský stát ve své vnitrostátní právní úpravě stanovil, že v případě, že úvěrová smlouva neuvádí všechny údaje požadované čl. 10 odst. 2 této směrnice, je tato smlouva považována za smlouvu, v rámci které se neuplatní úroky a poplatky. 61 Úvodem je třeba v tomto ohledu připomenout, že podle článku 23 směrnice 2008/48 stanoví členské státy pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. 62 Z bodu 47 odůvodnění uvedené směrnice nicméně vyplývá, že i když je volba sankčních pravidel ponechána na uvážení členských států, tyto sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 27. března 2014, LCL Le Crédit Lyonnais, C‐565/12, EU:C:2014:190, bod 43). 63 Soudní dvůr již rozhodl, že sankce musí být přiměřené závažnosti porušení, která postihují, zejména zajištěním skutečně odrazujícího účinku, přičemž musí respektovat obecnou zásadu proporcionality (viz rozsudek ze dne 27. března 2014, LCL Le Crédit Lyonnais, C‐565/12, EU:C:2014:190, bod 45 a citovaná judikatura). 64 Soudní dvůr již v tomto ohledu v rozsudku ze dne 27. března 2014, LCL Le Crédit Lyonnais (C‐565/12, EU:C:2014:190), posoudil respektování takových mezí uložených sankčními pravidly stanovenými členským státem, v tomto případě v souvislosti se sankcí spočívající v zásadě v úplném zániku nároku věřitele na úroky v případě porušení předsmluvní povinnosti věřitele ověřit úvěruschopnost dlužníka stanovené v článku 8 směrnice 2008/48. 65 S ohledem na význam cíle ochrany spotřebitele, který je inherentní povinnosti věřitele ověřit úvěruschopnost dlužníka, Soudní dvůr rozhodl, že kdyby sankce spočívající v zániku nároku na úroky byla oslabena, či dokonce zcela ztratila povahu sankce, vedlo by to nutně k tomu, že nebude skutečně odrazující (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 27. března 2014, LCL Le Crédit Lyonnais, C‐565/12, EU:C:2014:190, body 52 a 53). 66 Pokud jde o neuvedení některých informací týkajících se podmínek splácení a poplatků spojených s tímto úvěrem v úvěrové smlouvě, Soudní dvůr rovněž rozhodl, že vzhledem k cíli – sledovanému směrnicí Rady 87/102/EHS ze dne 22. prosince 1986 o sbližování právních a správních předpisů členských států týkajících se spotřebitelského úvěru (Úř. věst. 1987, L 42, s. 48; Zvl. vyd. 05/01, s. 326) ve znění směrnice Evropského parlamentu a Rady 98/7/ES ze dne 16. února 1998 (Úř. věst. 1998, L 101, s. 17; Zvl. vyd. 15/04, s. 36) (dále jen „směrnice 87/102“) – chránit spotřebitele před nespravedlivými úvěrovými podmínkami a umožnit mu seznámit se se všemi podmínkami budoucího plnění podepsané smlouvy vyžaduje článek 4 uvedené směrnice, aby měl dlužník při uzavírání smlouvy k dispozici veškeré informace, které mohou mít vliv na rozsah jeho závazku (viz rozsudek ze dne 9. července 2015, Bucura, C‐348/14, nezveřejněný, EU:C:2015:447, bod 57). 67 Bylo rozhodnuto, že uvedení údaje o roční procentní sazbě nákladů má zásadní význam v kontextu směrnice 87/102 zejména proto, že umožňuje spotřebiteli posoudit rozsah jeho závazku (v tomto smyslu viz usnesení ze dne 16. listopadu 2010, Pohotovosť, C‐76/10, EU:C:2010:685, body 70 a 71). 68 Směrnice 87/102 byla přitom vyložena v tom smyslu, že umožňuje vnitrostátnímu soudu i bez návrhu použít ustanovení provádějící článek 4 této směrnice do vnitrostátního práva a stanovící, že neuvedení údaje o roční procentní sazbě nákladů ve smlouvě o spotřebitelském úvěru má za následek, že sjednaný úvěr je považován za bezúročný a bez poplatků (v tomto smyslu viz usnesení ze dne 16. listopadu 2010, Pohotovosť, C‐76/10, EU:C:2010:685, bod 76). 69 Ve světle judikatury uvedené v bodech 63 až 68 tohoto rozsudku je třeba konstatovat, že porušení povinnosti věřitelem, která má v kontextu směrnice 2008/48 zásadní význam, může být v souladu s vnitrostátní právní úpravou sankciováno ztrátou nároku tohoto věřitele na úroky a poplatky. 70 Takovýto zásadní význam má povinnost uvést v úvěrové smlouvě zejména takové údaje, jako jsou roční procentní sazba nákladů upravená v čl. 10 odst. 2 písm. g) směrnice 2008/48, počet a četnost plateb podle čl. 10 odst. 2 písm. h) této směrnice, jakož i případně upozornit na notářské poplatky, požadované záruky a pojištění, jak stanoví čl. 10 odst. 2 písm. n) a o) uvedené směrnice. 71 Vzhledem k tomu, že neuvedení těchto údajů v úvěrové smlouvě může spotřebiteli znemožnit posouzení rozsahu jeho závazků, musí být sankce zániku nároku věřitele na úroky a poplatky stanovená vnitrostátní právní úpravou považována za přiměřenou ve smyslu článku 23 směrnice 2008/48 a judikatury připomenuté v bodě 63 tohoto rozsudku. 72 Nemohlo by však být považováno za přiměřené, kdyby byla podle této vnitrostátní právní úpravy uplatněna taková sankce, která má závažné důsledky pro věřitele, v případě neuvedení těch údajů z výčtu údajů upravených v čl. 10 odst. 2 směrnice 2008/48, které svou povahou nemohou ovlivnit schopnost spotřebitele posoudit rozsah svých závazků, jako jsou zejména název a adresa příslušného orgánu dozoru upravené v čl. 10 odst. 2 písm. v) této směrnice. 73 Za těchto podmínek je třeba na sedmou otázku odpovědět tak, že článek 23 směrnice 2008/48 musí být vykládán v tom smyslu, že nebrání tomu, aby členský stát ve své vnitrostátní právní úpravě stanovil, že v případě, že úvěrová smlouva neuvádí všechny údaje požadované čl. 10 odst. 2 této směrnice, je tato smlouva považována za smlouvu, v rámci které se neuplatní úroky a poplatky, pokud se jedná o údaj, jehož neuvedení může spotřebiteli znemožnit posouzení rozsahu jeho závazků. K nákladům řízení 74 Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení ve vztahu ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud. Výdaje vzniklé předložením jiných vyjádření Soudnímu dvoru než vyjádření uvedených účastníků řízení se nenahrazují. Z těchto důvodů Soudní dvůr (třetí senát) rozhodl takto: 1) Článek 10 odst. 1 a 2 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS ve spojení s čl. 3 písm. m) této směrnice musí být vykládán v tom smyslu, že: — úvěrová smlouva nemusí být nutně vypracována v jednom dokumentu, avšak všechny údaje upravené v čl. 10 odst. 2 této směrnice musí být uvedeny na papíře nebo na jiném trvalém nosiči; — nebrání tomu, aby členský stát ve své vnitrostátní právní úpravě stanovil, že úvěrová smlouva, na kterou se vztahuje působnost směrnice 2008/48 a která je vypracována na papíře, musí být podepsána smluvními stranami a že tento požadavek podpisu se vztahuje na všechny údaje této smlouvy uvedené v čl. 10 odst. 2 této směrnice. 2) Článek 10 odst. 2 písm. h) směrnice 2008/48 musí být vykládán v tom smyslu, že není nutné, aby úvěrová smlouva uváděla splatnost každé z plateb, které má spotřebitel uskutečnit, s uvedením konkrétního data, pokud podmínky této smlouvy umožňují tomuto spotřebiteli bez obtíží a s jistotou určit data těchto plateb. 3) Článek 10 odst. 2 písm. h) a i) směrnice 2008/48 musí být vykládán v tom smyslu, že úvěrová smlouva s pevně stanovenou dobou trvání, podle níž má být jistina úvěru umořována postupnými splátkami, nemusí přesně uvádět v podobě tabulky umoření, jaká část každé splátky připadá na splácení této jistiny. Tato ustanovení ve spojení s čl. 22 odst. 1 této směrnice brání tomu, aby členský stát stanovil takovou povinnost ve své vnitrostátní právní úpravě. 4) Článek 23 směrnice 2008/48 musí být vykládán v tom smyslu, že nebrání tomu, aby členský stát ve své vnitrostátní právní úpravě stanovil, že v případě, že úvěrová smlouva neuvádí všechny údaje požadované čl. 10 odst. 2 této směrnice, je tato smlouva považována za smlouvu, v rámci které se neuplatní úroky a poplatky, pokud se jedná o údaj, jehož neuvedení může spotřebiteli znemožnit posouzení rozsahu jeho závazků. Podpisy. ( *1 ) – Jednací jazyk: slovenština.

cs

caselaw

EU

ROZSUDEK SOUDNÍHO DVORA (čtvrtého senátu) 7. prosince 2017 ( *1 ) „Řízení o předběžné otázce – Zdravotnické prostředky – Směrnice 93/42/EHS – Rozsah působnosti – Pojem ‚zdravotnický prostředek‘ – Označení CE – Vnitrostátní právní úprava, podle níž musí podpůrné programové vybavení pro lékařské předpisy projít certifikačním postupem stanoveným vnitrostátním orgánem“ Ve věci C‐329/16, jejímž předmětem je žádost o rozhodnutí o předběžné otázce na základě článku 267 SFEU, podaná rozhodnutím Conseil d’État (Francie) ze dne 8. června 2016, došlým Soudnímu dvoru dne 13. června 2016, v řízení Syndicat national de l’industrie des technologies médicales (Snitem), Philips France proti předsedovi vlády, Ministre des Affaires sociales et de la Santé (ministrovi pro sociální věci a zdravotnictví), SOUDNÍ DVŮR (čtvrtý senát), ve složení T. von Danwitz, předseda senátu, C. Vajda, E. Juhász (zpravodaj), K. Jürimäe a C. Lycourgos, soudci, generální advokát: M. Campos Sánchez-Bordona, vedoucí soudní kanceláře: V. Giacobbo-Peyronnel, rada, s přihlédnutím k písemné části řízení a po jednání konaném dne 26. dubna 2017, s ohledem na vyjádření předložená: – za Syndicat national de l’industrie des technologies médicales (Snitem) a Philips France B. Genestem a S. Ledda-Noel, avocats, – za francouzskou vládu J. Trabandem a D. Colasem, jakož i par E. de Moustier, jako zmocněnci, – za italskou vládu G. Palmieri, jako zmocněnkyní, ve spolupráci s M. Russo, avvocato dello Stato, – za Evropskou komisi P. Michajlovou a O. Beynet, jako zmocněnkyněmi, po vyslechnutí stanoviska generálního advokáta na jednání konaném dne 28. června 2017, vydává tento Rozsudek 1 Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu čl. 1 odst. 1 a čl. 1 odst. 2 písm. a) směrnice Rady 93/42/EHS ze dne 14. června 1993 o zdravotnických prostředcích (Úř. věst. 1993, L 169, s. 1; Zvl. vyd. 13/12, s. 82), ve znění směrnice Evropského parlamentu a Rady 2007/47/ES ze dne 5. září 2007 (Úř. věst. 2007, L 247, s. 21) (dále jen „směrnice 93/42“). 2 Tato žádost byla předložena v rámci sporu mezi Syndicat national de l’industrie des technologies médicales (Snitem) a Philips France na straně jedné a předsedou vlády (Francie) a ministrem pro sociální věci a zdravotnictví (Francie) na straně druhé týkajícím se legality čl. 1 bodu 3 a článku 2 dekretu č. 2014-1359 ze dne 14. listopadu 2014 o povinné certifikaci podpůrného programového vybavení pro lékařské předpisy a podpůrného programového vybavení pro vydávání léčivých přípravků podle článku L. 161-38 zákona o sociálním zabezpečení (JORF ze dne 15. listopadu 2014, s. 19255, dále jen „dekret č. 2014-1359“). Právní rámec Unijní právo 3 Druhý až čtvrtý bod odůvodnění směrnice 93/42 uvádí: „vzhledem k tomu, že obsah a oblast působnosti právních a správních předpisů platných v členských státech pro bezpečnost, ochranu zdraví a funkční vlastnosti zdravotnických prostředků jsou navzájem odlišné; že se certifikační a inspekční postupy pro tyto prostředky v jednotlivých členských státech navzájem liší; že takovéto rozdíly vytvářejí překážky obchodu ve Společenství; vzhledem k tomu, že vnitrostátní předpisy pro bezpečnost a ochranu zdraví pacientů, uživatelů a případně i dalších osob týkající se zdravotnických prostředků musí být harmonizovány, aby zaručovaly volný pohyb těchto prostředků na vnitřním trhu; vzhledem k tomu, že harmonizované předpisy musí být odlišeny od opatření přijatých členskými státy pro správu financování systémů veřejného zdravotního a nemocenského pojištění vztahujících se přímo či nepřímo k těmto prostředkům; že tedy tyto předpisy neovlivňují způsobilost členských států zavést výše uvedená opatření za předpokladu jejich souladu s právními předpisy Společenství;“. 4 Článek 1 této směrnice, nadepsaný „Definice a oblast působnosti“, stanoví: „1. Tato směrnice se vztahuje na zdravotnické prostředky a jejich příslušenství. Pro účely této směrnice se příslušenství považuje za samostatné zdravotnické prostředky. Zdravotnické prostředky i příslušenství se dále nazývají ‚prostředky‘. 2. Pro účely této směrnice se použijí následující definice: a) ‚zdravotnickým prostředkem‘ se rozumí nástroj, přístroj, zařízení, programové vybavení, materiál nebo jiný předmět, použitý samostatně nebo v kombinaci, a včetně programového vybavení určeného jeho výrobcem ke specifickému použití pro diagnostické nebo léčebné účely a nezbytného k jeho správnému použití, určený výrobcem pro použití u člověka za účelem – stanovení diagnózy, prevence, monitorování, léčby nebo mírnění choroby, – stanovení diagnózy, monitorování, léčby, mírnění nebo kompenzace poranění nebo zdravotního postižení, – vyšetřování, náhrady nebo modifikace anatomické struktury nebo fyziologického procesu, – kontroly početí, a který nedosahuje své hlavní zamýšlené funkce v lidském organismu nebo na jeho povrchu farmakologickým, imunologickým nebo metabolickým účinkem, jehož funkce však může být takovými účinky podpořena; b) ‚příslušenstvím‘ se rozumí předmět, který sice není prostředkem, ale je určen výrobcem zvláště k použití společně s prostředkem tak, aby umožnil použití tohoto prostředku v souladu s účelem, který mu výrobce určil; [...] g) ‚určeným účelem‘ se rozumí použití, pro které je prostředek určen podle údajů uvedených výrobcem na označeních, návodech a/nebo v propagačních materiálech; [...]“ 5 Článek 4 uvedené směrnice, nadepsaný „Volný pohyb, prostředky určené pro zvláštní účely“, v odstavci 1 stanoví: „Členské státy nesmějí na svém území bránit uvádění na trh nebo do provozu prostředků, které jsou opatřeny označením CE podle článku 17; toto označení vyjadřuje, že byla posouzena shoda prostředků v souladu s ustanoveními článku 11.“ 6 Článek 5 téže směrnice, nadepsaný „Odkaz na normy“, v odstavci 1 stanoví: „Členské státy předpokládají splnění základních požadavků [...] u prostředků, které jsou ve shodě s příslušnými vnitrostátními normami přejímajícími harmonizované normy, jejichž referenční čísla byla zveřejněna v Úředním věstníku Evropských společenství. Členské státy zveřejní referenční čísla těchto vnitrostátních norem.“ 7 Článek 8 směrnice 93/42, nadepsaný „Ochranná doložka“, v odstavci 1 stanoví: „Zjistí-li členský stát, že zdravotnické prostředky podle čl. 4 odst. 1 a 2 druhé odrážky, jsou-li správně instalovány, udržovány a používány v souladu se svým určeným účelem, mohou ohrozit zdraví a/nebo bezpečnost pacientů, uživatelů a případně dalších osob, přijme veškerá vhodná prozatímní opatření ke stažení takových prostředků z trhu nebo k zákazu nebo k omezení jejich uvádění na trh nebo do provozu. Členský stát o všech takovýchto opatřeních neprodleně uvědomí Komisi s uvedením důvodů pro své rozhodnutí a zejména uvede, zda je neshoda s touto směrnicí způsobena a) nesplněním základních požadavků podle článku 3; b) nesprávným použitím norem podle článku 5, pokud se uvádí, že byly použity; c) nedostatky v samotných normách.“ 8 Článek 9 uvedené směrnice, nadepsaný „Klasifikace“, v odstavci 1 stanoví: „Prostředky se dělí do tříd I, IIa, IIb a III. Klasifikace se provádí podle přílohy IX.“ 9 Článek 17 uvedené směrnice, nadepsaný „Označení CE“, v odstavci 1 stanoví: „Prostředky jiné než prostředky na zakázku nebo určené pro klinické zkoušky, které splňují základní požadavky podle článku 3, musí být při uvedení na trh opatřeny označením shody CE.“ 10 Příloha IX téže směrnice, nadepsaná „Klasifikační kritéria“, obsahuje následující text: „I. Definice 1. Definice pro klasifikační pravidla [...] 1.4. Aktivní zdravotnický prostředek [...] Samostatné programové vybavení se považuje za aktivní zdravotnický prostředek. [...] II. Prováděcí pravidla 2. Prováděcí pravidla [...] 2.1. Klasifikační pravidla se řídí určeným účelem prostředků. 2.2. Je-li prostředek určen k použití v kombinaci s jiným prostředkem, uplatní se klasifikační pravidla pro každý prostředek odděleně. Příslušenství se klasifikuje samostatně, odděleně od prostředku, se kterým se používá. 2.3. Programové vybavení, které řídí nebo ovlivňuje použití prostředku, spadá automaticky do téže třídy. [...]“ 11 Bod 6 odůvodnění směrnice 2007/47, jejímž cílem je mimo jiné zahrnout samostatné programové vybavení do definice zdravotnického prostředku podle čl. 1 odst. 2 písm. a) směrnice 93/42, stanoví: „Je nutné vyjasnit, že programové vybavení samo o sobě, pokud bylo výrobcem zvlášť určeno k jednomu nebo více zdravotnickým účelům uvedeným v definici zdravotnického prostředku, je zdravotnickým prostředkem. Pokud je programové vybavení pro obecné účely používáno ve zdravotní péči, není zdravotnickým prostředkem.“ Francouzské právní předpisy 12 Článek L. 161-38 zákona o sociálním zabezpečení, ve znění použitelném na spor v původním řízení, stanoví: „[...] II. „[La Haute Autorité de santé (Hlavní zdravotnický úřad)] stanoví certifikační postup pro podpůrné programové vybavení pro lékařské předpisy, který se řídí souborem pravidel správné praxe. Dbá na to, aby pravidla správné praxe stanovila, že toto programové vybavení bude zahrnovat lékařská a ekonomická stanoviska Haute Autorité de santé (Hlavní zdravotnický úřad), umožňovat předepisovat léky přímo pomocí mezinárodních nechráněných názvů, zobrazovat ceny produktů v okamžiku předepsání a celkovou částku za recept, uvádět příslušnost produktu k seznamu generických produktů a obsahovat informaci týkající se jejich tvůrců a povahy jejich financování. Tento certifikační postup slouží ke zlepšení postupů pro předepisování léčivých přípravků. Zaručuje soulad programového vybavení s minimálními požadavky v oblasti bezpečnosti, shody a účinnosti předpisu. [...] IV. Certifikaci podle bodů I až III provádí a certifikáty vydávají certifikační orgány s akreditací Comité français d’accréditation (Francouzská akreditační komise) či příslušné orgány jiného členského státu Evropské unie dokládající, že byla dodržena pravidla správné praxe stanovená Haute Autorité de santé (Hlavní zdravotnický úřad). Tato certifikace je povinná pro veškeré programové vybavení, jehož alespoň jednou z funkcí je nabízet pomoc při vydávání lékařských předpisů nebo při vydávání léčivých přípravků za podmínek stanovených nařízením Conseil d’État (Státní rada), a to nejpozději ke dni 1. ledna 2015.“ 13 Článkem 1 bodem 3 dekretu č. 2014-1359 byly do zákona o sociálním zabezpečení vloženy články R. 161-76-1 až R. 161-76-9. 14 Podle článku R. 161‐76-1 uvedeného zákona platí: „Veškeré programové vybavení, jehož cílem je nabízet předepisujícím osobám působícím v lékařské praxi, ve zdravotnickém zařízení nebo ve zdravotnicko-sociálním zařízení pomoc při předepisování léčivých přípravků, podléhá certifikační povinnosti stanovené v článku L. 161-38, aniž jsou dotčena ustanovení článku R. 5211‐1 a násl. zákona o veřejném zdraví. Programové vybavení mající i jiné funkce, než je pomoc s předepisováním léčivých přípravků, podléhá certifikaci, jen pokud jde o tuto posledně uvedenou funkci.“ 15 Článek R. 161-76-3 téhož zákona stanoví: „Podpůrné programové vybavení pro lékařské předpisy je certifikováno v souladu se specifikacemi Haute Autorité de santé (Hlavní zdravotnický úřad), který stanoví: 1. minimální požadavky na bezpečnost týkající se zejména absence jakýchkoli informací nesouvisejících s předpisy a reklamy jakéhokoli druhu, jakož i ergonomických kvalit; 2. minimální požadavky na soulad předpisu s regulačními opatřeními a s pravidly správné praxe pro předepisování léčivých přípravků; 3. minimální požadavky na účinnost zajišťující snížení nákladů na zpracování při zachování kvality; 4. Předepisování podle nechráněných názvů tak, jak jsou definovány v čl. R. 5121-1 odst. 5 zákona o veřejném zdraví; 5. Informace o léčivém přípravku vycházející z databáze léčivých přípravků splňujících kvalitativní kritéria stanovená Hlavním zdravotnickým úřadem; 6. Informace o tvůrci programového vybavení a financování výroby programového vybavení.“ 16 Článek 2 dekretu č. 2014-1359 stanoví: „Certifikace ve smyslu článků R. 161-76-1 a R. 161-76-10 je povinná od 1. ledna 2015.“ Spor v původním řízení a předběžná otázka 17 Snitem sdružuje podniky z odvětví zdravotnických prostředků, jako je Philips France, které působí v oblasti zdravotní péče a obchodují konkrétně s programovým vybavením pro lékařské předpisy. 18 Snitem a Philips France podaly ke Conseil d’État (Francie) žalobu znějící na zrušení čl. 1 bodu 3 a článku 2 dekretu č. 2014-1359. Tvrdí, že v rozsahu, v němž přinejmenším některé podpůrné programové vybavení pro lékařské předpisy spadá do oblasti působnosti směrnice 93/42, ustanovení článku L. 161-38 zákona o sociálním zabezpečení a tohoto dekretu tím, že ukládají pro některá programová vybavení povinnost certifikace, přestože nesou označení CE, porušují cíle článku 4 této směrnice, která zakazuje členským státům bránit nebo omezovat uvádění zdravotnických prostředků nesoucích označení CE na trh nebo do provozu. 19 Žalobci v původním řízení rovněž namítají, že byl porušen článek 8 směrnice 93/42, neboť certifikační povinnost stanovenou vnitrostátním právem podle nich nelze považovat za ochranné opatření ve smyslu tohoto článku. Tvrdí, že rovněž došlo k porušení článku 34 SFEU, neboť povinnost přizpůsobit programové vybavení technickým normám představuje opatření s rovnocenným účinkem množstevním omezením dovozu, které v kombinaci s povinností certifikace zdravotnických prostředků podle směrnice 93/42, která se použije pro programové vybavení, nesplňuje podmínku nezbytnosti a proporcionality. 20 Vzhledem k tomu se Conseil d’État (Francie) rozhodla přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžnou otázku: „Musí být směrnice [93/42] vykládána v tom smyslu, že programové vybavení, jehož cílem je nabízet předepisujícím osobám působícím v lékařské praxi, zdravotnickém zařízení nebo zdravotnicko-sociálním zařízení pomoc při předepisování léčiv za účelem zvýšení bezpečnosti předepisování, usnadnění práce předepisující osoby, napomáhání souladu lékařského předpisu s požadavky vnitrostátních předpisů a snížení nákladů na zpracování při zachování kvality, je zdravotnickým prostředkem ve smyslu této směrnice za předpokladu, že toto programové vybavení má přinejmenším jednu funkci, která umožňuje využít údaje o pacientovi s cílem pomoci jeho lékaři vystavit mu předpis, zejména tím, že odhalí kontraindikace, interakce mezi léčivými přípravky a nadměrné dávky, ačkoli toto vybavení samo o sobě nepůsobí v lidském organismu nebo na jeho povrchu?“ K předběžné otázce 21 Podstatou otázky předkládajícího soudu je, zda musí být čl. 1 odst. 1 a čl. 1 odst. 2 písm. a) směrnice 93/42 vykládány v tom smyslu, že programové vybavení, jehož jedna z funkcí umožňuje využít údaje o pacientovi s cílem odhalit kontraindikace, interakce mezi léčivými přípravky a nadměrné dávky, je vzhledem k této funkci zdravotnickým prostředkem ve smyslu těchto ustanovení, ačkoli takové vybavení nepůsobí přímo v lidském organismu nebo na jeho povrchu? 22 Z článku 1 odst. 2 písm. a) směrnice 93/42 výslovně vyplývá, že programové vybavení je zdravotnickým prostředkem pro účely této směrnice, pokud splňuje dvě kumulativní podmínky, které musí splňovat každý takový zdravotnický prostředek a které se týkají jeho účelu a funkce. 23 Pokud jde zaprvé o účel, čl. 1 odst. 2 písm. a) této směrnice stanoví, že zdravotnický prostředek musí být určen výrobcem pro použití u člověka za účelem stanovení diagnózy, prevence, monitorování, léčby nebo mírnění choroby, jakož i stanovení diagnózy, monitorování, mírnění nebo kompenzace poranění nebo zdravotního postižení. 24 V tomto ohledu je třeba uvést, že znění čl. 1 odst. 2 písm. a) směrnice 93/42 bylo změněno článkem 2 směrnice 2007/47, jejíž bod 6 odůvodnění zdůrazňuje, že programové vybavení samo o sobě, pokud bylo výrobcem zvlášť určeno k jednomu nebo více zdravotnickým účelům uvedeným v definici zdravotnického prostředku, je zdravotnickým prostředkem. Tento bod odůvodnění dodává, že programové vybavení používané ve zdravotní péči pro obecné účely není zdravotnickým prostředkem. Unijní normotvůrce tak jednoznačně dal najevo, že k tomu, aby programové vybavení spadalo do působnosti směrnice 93/42, nestačí, že je používáno v kontextu zdravotní péče, ale je ještě nezbytné, aby jeho určení stanovené jeho výrobcem specificky sledovalo léčebný účel (rozsudek ze dne 22. listopadu 2012, Brain Products, C‐219/11, EU:C:2012:742, body 16 a 17). Na programové vybavení, které tuto podmínku nesplňuje, se bude tato směrnice vztahovat pouze v případě, že jde o příslušenství zdravotnického prostředku ve smyslu čl. 1 odst. 2 písm. b) uvedené směrnice. Takové programové vybavení by tedy mělo být pro účely téže směrnice považováno v souladu s jejím čl. 1 odst. 1 za samostatný zdravotnický prostředek. 25 V tomto případě je programové vybavení, které propojuje údaje o pacientovi s léčivými přípravky, které hodlá lékař předepsat, a je tak s to mu dodat automatizovanou analýzu, která má odhalit případné kontraindikace, interakce mezi léčivými přípravky a nadměrné dávky, využíváno pro účely prevence, monitorování, léčby nebo mírnění choroby, a má proto specificky léčebný účel, což z něj činí zdravotnický prostředek ve smyslu čl. 1 odst. 2 písm. a) směrnice 93/42. 26 To naopak není případ programového vybavení, které sice má být využíváno při léčbě, avšak jeho jediným účelem je archivovat, shromažďovat a předávat údaje, jako je tomu v případě programu pro uchovávání zdravotních údajů o pacientovi, jehož funkce se omezuje na to, že ošetřujícímu lékaři poskytne informaci o názvu generického léčivého přípravku v souvislosti s přípravkem, který hodlá předepsat, či program, který uvádí kontraindikace vyjmenované výrobcem tohoto léčivého přípravku v příbalovém letáku. 27 Pokud jde zadruhé o podmínku týkající se funkce, předkládající soud si klade otázku, zda programové vybavení, které samo o sobě nepůsobí v lidském organismu ani na jeho povrchu, může být zdravotnickým prostředkem ve smyslu čl. 1 odst. 2 písm. a) směrnice 93/42. 28 V tomto ohledu je třeba uvést, že toto ustanovení sice stanoví, že hlavní zamýšlené funkce zdravotnického prostředku „v lidském organismu nebo na jeho povrchu“ nelze dosáhnout výlučně farmakologickým, imunologickým nebo metabolickým účinkem, avšak nevyžaduje, aby takový prostředek působil přímo v lidském organismu nebo na jeho povrchu. 29 Jak vyplývá z bodu 6 odůvodnění směrnice 2007/47 a bodu 24 tohoto rozsudku, unijní normotvůrce se pro účely kvalifikace programového vybavení jako zdravotnického prostředku záměrně koncentroval na to, k jakému účelu je využíván, a nikoli na způsob, jakým se mohou projevit účinky jeho působení v lidském organismu či na jeho povrchu. 30 Pokud by nemohl být prostředek nepůsobící přímo v lidském organismu ani na jeho povrchu kvalifikován jako zdravotnický prostředek, z působnosti směrnice 93/42 by tak bylo prakticky vyloučeno programové vybavení, které výrobce specificky určil k využití pro jeden či více lékařských účelů uvedených v definici zdravotnického prostředku, ačkoli unijní normotvůrce prostřednictvím směrnice 2007/47 záměrně zařadil do definice zdravotnického prostředku takové programové vybavení bez ohledu na to, zda působí přímo v lidském organismu či na jeho povrchu, či nikoli. 31 Doplnění takové podmínky by mohlo zčásti zbavit čl. 1 odst. 2 písm. a) této směrnice jeho užitečného účinku. 32 Aby tedy mohlo být programové vybavení kvalifikováno jako zdravotnický prostředek, není důležité, zda působí přímo v lidském organismu, či nikoli, rozhodující je, že slouží specificky k jednomu z účelů uvedených v bodě 24 tohoto rozsudku. 33 Tento výklad je podpořen pokyny Komise pro kvalifikaci a klasifikaci samostatného programového vybavení využívaného ve zdravotnictví v rámci úpravy zdravotnických prostředků („Guidelines on the qualification and classification of stand alone software used in healthcare within the regulatory framework of medical devices“, Meddev 2.1/6), jejichž cílem je podpořit jednotnou aplikaci ustanovení směrnice 93/42 v Unii. Jak ve znění vydaném v lednu 2012, tak ve znění z července 2016 totiž tyto pokyny uvádí, že zdravotnickými prostředky je programové vybavení, které výrobce určil k využití pro jeden z účelů vyjmenovaných v čl. 1 odst. 2 písm. a) směrnice 93/42 a které slouží k vytváření či změně zdravotních informací zejména prostřednictvím výpočtů, kvantifikace či porovnávání zaznamenaných údajů s určitými referenčními údaji pro účely poskytnutí informací o konkrétním pacientovi. Uvedené pokyny dodávají, že za zdravotnické prostředky nelze považovat programové vybavení, které údaje nijak nezpracovává, nebo které data pouze ukládá, archivuje, beze ztrát komprimuje nebo které je využíváno k jednoduchému vyhledávání, tj. v posledně uvedeném případě jde o programové vybavení, které plní funkci elektronické databáze a umožňuje vyhledávat informace s pomocí metadat, aniž dochází k jejich modifikaci či interpretaci. 34 Z toho vyplývá, že programové vybavení, jehož jedna z funkcí umožňuje využít údaje o pacientovi s cílem odhalit kontraindikace, interakce mezi léčivými přípravky a nadměrné dávky je vzhledem k této funkci zdravotnickým prostředkem ve smyslu čl. 1 odst. 2 písm. a) směrnice 93/42, a to i v případě, že takové vybavení nepůsobí přímo v lidském organismu ani na jeho povrchu. 35 Jestliže je takové programové vybavení zdravotnickým prostředkem, musí být tedy podle čl. 17 odst. 1 této směrnice při uvedení na trh opatřeno označením shody CE. Jakmile toto označení získá, tento výrobek může být, pokud jde o tuto funkci, uveden na trh a může být volně prodáván v rámci Unie bez další procedury, jako je nová certifikace (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 19. listopadu 2009, Nordiska Dental, C‐288/08, EU:C:2009:718, bod 21). 36 V případě zdravotnického programového vybavení, které se skládá z modulů, jež splňují definici pojmu „zdravotnický prostředek“, a z modulů, které ji nesplňují a nejsou příslušenstvím ve smyslu čl. 1 odst. 2 písm. b) směrnice 93/42, pouze prvně uvedené moduly spadají do působnosti této směrnice a musí nést označení CE. 37 Pokyny Komise zmíněné v bodě 33 tohoto rozsudku v tomto ohledu v kapitole 4, nazvané „Moduly“, v podstatě potvrzují, že v případě, že se programové vybavení skládá z modulů, jež splňují definici pojmu „zdravotnický prostředek“, a z jiných, které ji nesplňují, pouze prvně uvedené moduly musí nést označení CE a na ostatní se ustanovení této směrnice nevztahují. Tyto pokyny upřesňují, že výrobce musí označit hranice a uživatelské rozhraní jednotlivých modulů, přičemž v případě modulů regulovaných směrnicí 93/42 musí být tyto hranice jasně označeny výrobcem a musí respektovat sledovaný účel. 38 Z toho vyplývá, že výrobce takového programového vybavení musí označit, které moduly jsou zdravotnickými prostředky, aby mohly být označením CE opatřeny pouze tyto moduly. 39 Vzhledem k výše uvedenému je třeba na předběžnou otázku odpovědět tak, že čl. 1 odst. 1 a čl. 1 odst. 2 písm. a) směrnice 93/42 musí být vykládán v tom smyslu, že programové vybavení, jehož jedna z funkcí umožňuje využívat údaje o pacientovi s cílem odhalit kontraindikace, interakce mezi léčivými přípravky a nadměrné dávky, je vzhledem k této funkci zdravotnickým prostředkem ve smyslu těchto ustanovení, třebaže takové vybavení nepůsobí přímo v lidském organismu ani na jeho povrchu. K nákladům řízení 40 Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení ve vztahu ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud. Výdaje vzniklé předložením jiných vyjádření Soudnímu dvoru než vyjádření uvedených účastníků řízení se nenahrazují. Z těchto důvodů Soudní dvůr (čtvrtý senát) rozhodl takto: Článek 1 odst. 1 a čl. 1 odst. 2 písm. a) směrnice Rady 93/42/EHS ze dne 14. června 1993 o zdravotnických prostředcích, ve znění směrnice Evropského parlamentu a Rady 2007/47/ES ze dne 5. září 2007, musí být vykládán v tom smyslu, že programové vybavení, jehož jedna z funkcí umožňuje využívat údaje o pacientovi s cílem odhalit kontraindikace, interakce mezi léčivými přípravky a nadměrné dávky, je vzhledem k této funkci zdravotnickým prostředkem ve smyslu těchto ustanovení, třebaže takové vybavení nepůsobí přímo v lidském organismu ani na jeho povrchu. Podpisy. ( *1 ) – Jednací jazyk: francouzština.

cs

caselaw

EU

ROZSUDEK SOUDNÍHO DVORA (druhého senátu) 7. června 2018 ( *1 ) „Řízení o předběžné otázce – Životní prostředí – Směrnice 2001/42/ES – Článek 2 písm. a) – Pojem ‚plány a programy‘ – Článek 3 – Posuzování vlivů některých plánů a programů na životní prostředí – Nařízení o oblastním územním plánování týkající se evropské čtvrti v Bruselu (Belgie)“ Ve věci C‐671/16, jejímž předmětem je žádost o rozhodnutí o předběžné otázce na základě článku 267 SFEU, podaná rozhodnutím Conseil d’État [Státní rada (Belgie)] ze dne 14. prosince 2016, došlým Soudnímu dvoru dne 29. prosince 2016, v řízení Inter-Environnement Bruxelles ASBL, Groupe d’animation du quartier européen de la ville de Bruxelles ASBL, Association du quartier Léopold ASBL, Brusselse Raad voor het Leefmilieu ASBL, Pierre Picard, David Weytsman proti Région de Bruxelles-Capitale, SOUDNÍ DVŮR (druhý senát), ve složení M. Ilešič, předseda senátu, A. Rosas, C. Toader (zpravodajka), A. Prechal a E. Jarašiūnas, soudci, generální advokátka: J. Kokott, vedoucí soudní kanceláře: V. Giacobbo-Peyronnel, rada, s přihlédnutím k písemné části řízení a po jednání konaném dne 30. listopadu 2017, s ohledem na vyjádření předložená: – za Inter-Environnement Brusel ASBL, Groupe d’animation du quartier européen de la ville de Brusel ASBL, Association du quartier Léopold ASBL, Brusselse Raad voor het Leefmilieu ASBL, jakož i za P. Picarda a D. Weytsmana J. Sambonem, advokátem, – za belgickou vládu par M. Jacobs, L. Van den Broeck a J. Van Holm, jako zmocněnkyněmi, ve spolupráci s P. Coenraetsem a L. Thommèsem, advokáty, – za českou vládu M. Smolkem a J. Vláčilem, jakož i L. Dvořákovou, jako zmocněnci, – za dánskou vládu J. Nymann-Lindegrenem, jako zmocněncem, – za la Evropskou komisi F. Thiranem a C. Zadrou, jako zmocněnci, po vyslechnutí stanoviska generální advokátky na jednání konaném dne 25. ledna 2018, vydává tento Rozsudek 1 Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu čl. 2 písm. a) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2001/42/ES ze dne 27. června 2001 o posuzování vlivů některých plánů a programů na životní prostředí (Úř. věst. 2001, L 197, s. 30; Zvl. vyd. 15/06, s. 157, dále jen „směrnice SEA“). 2 Tato žádost byla předložena v rámci sporu mezi sdruženími Inter-Environnement Bruxelles ASBL, Groupe d’animation du quartier européen de la ville de Bruxelles ASBL, Association du quartier Léopold ASBL, Brusselse Raad voor het Leefmilieu ASBL, sjednocenými do skupiny „Koordinace Brusel-Evropa“, jakož i Pierrem Picardem a Davidem Weytsmanem, a reginem Brusel-hlavní město (Belgie) ohledně platnosti vyhlášky vlády tohoto regionu ze dne 12. prosince 2013, kterým bylo schváleno pásmové nařízení o oblastním územním plánování a obsah spisu k žádosti o osvědčení a územní povolení pro oblast ulice rue de la Loi a jejího okolí (Moniteur belge, 30. ledna 2014, s. 8390, dále jen „napadená vyhláška“). Právní rámec Unijní právo 3 Bod 4 odůvodnění směrnice SEA zní: „Posuzování vlivů na životní prostředí je důležitým nástrojem pro zahrnutí úvah o životním prostředí do přípravy a přijetí některých plánů a programů, které mohou mít významný vliv na životní prostředí v členských státech, protože zajišťuje, aby tyto vlivy vyplývající z provádění plánů a programů byly vzaty v úvahu během jejich přípravy a před jejich přijetím.“ 4 Článek 1 této směrnice, nadepsaný „Cíle“, stanoví: „Cílem směrnice je zajistit vysokou úroveň ochrany životního prostředí a přispět k zahrnutí úvah o životním prostředí do přípravy a přijetí plánů a programů s cílem podporovat udržitelný rozvoj stanovením, aby v souladu s touto směrnicí některé plány a programy, které mohou mít významný vliv na životní prostředí, podléhaly posouzení vlivů na životní prostředí.“ 5 Článek 2 uvedené směrnice zní takto: „Pro účely této směrnice se: a) ‚plány a programy‘ rozumějí plány a programy včetně těch, které jsou spolufinancovány Evropsk[ou] [unií], a rovněž jejich veškeré změny: – které podléhají přípravě nebo přijetí orgánem na národní, regionální nebo místní úrovni nebo které připravuje úřad pro legislativní proces tak, aby mohly být přijaty parlamentem nebo vládou, a – které jsou vyžadovány právními a správními předpisy.“ b) ‚posouzením vlivů na životní prostředí‘ rozumí příprava zprávy o vlivech na životní prostředí, provádění konzultací, vzetí v úvahu uvedené zprávy a výsledků konzultací při rozhodování a poskytování informací o rozhodnutí v souladu s články 4 až 9; [...]“ 6 Článek 3 směrnice SEA, nadepsaný „Oblast působnosti“, stanoví: „1. Posouzení vlivů na životní prostředí se v souladu s články 4 až 9 provádí u plánů a programů uvedených v odstavcích 2 až 4, které mohou mít významný vliv na životní prostředí. 2. S výhradou odstavce 3 se posouzení vlivů na životní prostředí provádí u všech plánů a programů, a) které se připravují v odvětvích zemědělství, lesnictví, rybolovu, energetiky, průmyslu, dopravy, nakládání s odpady, vodohospodářství, telekomunikací, turistiky, územního plánování nebo využívání půdy a které stanoví rámec pro budoucí schvalování záměrů uvedených v přílohách I a II směrnice [Evropského parlamentu a Rady 2011/92/EU ze dne 13. prosince 2011 o posuzování vlivů některých veřejných a soukromých záměrů na životní prostředí (Úř. věst. 2012, L 26, s. 1)] [...] [...]“ 7 Článek 5 směrnice SEA, nadepsaný „Zpráva o vlivech na životní prostředí“, v odstavci 3 upřesňuje: „Příslušné informace o vlivech plánů a programů na životní prostředí, které jsou k dispozici a které byly získány na jiných úrovních rozhodování nebo prostřednictvím jiných právních předpisů Společenství, lze použít k poskytnutí informací uvedených v příloze I.“ 8 Článek 6 uvedené směrnice, nadepsaný „Konzultace“, stanoví: „1. Návrh plánu nebo programu a zprávy o vlivech na životní prostředí vypracované v souladu s článkem 5 je zpřístupněn orgánům uvedeným v odstavci 3 tohoto článku a veřejnosti. 2. Orgánům uvedeným v odstavci 3 a veřejnosti uvedené v odstavci 4 je dána včas skutečná příležitost, aby v přiměřené lhůtě vyjádřily své stanovisko k návrhu plánu nebo programu a doprovodné zprávě o vlivech na životní prostředí před přijetím plánu nebo programu nebo před jeho předáním k legislativnímu postupu. 3. Členské státy jmenují orgány, které je třeba konzultovat a kterých se z důvodu jejich zvláštní působnosti v oblasti životního prostředí mohou týkat vlivy na životní prostředí vyplývající z provádění plánů a programů. 4. Pro účely odstavce 2 vymezí členské státy, kdo je veřejností, včetně veřejnosti dotčené nebo pravděpodobně dotčené rozhodováním podle této směrnice nebo zajímající se o toto rozhodování, včetně příslušných nevládních organizací, např. těch, které podporují ochranu životního prostředí, a jiných dotčených organizací. 5. Podrobnosti k informacím a konzultacím s orgány a veřejností stanoví členské státy.“ 9 Článek 11 směrnice SEA, nadepsaný „Vztah k ostatním právním předpisům Společenství“, ve svém odstavci 1 uvádí: „Posuzováním vlivů na životní prostředí prováděným podle této směrnice nejsou dotčeny požadavky směrnice [2011/92] ani žádné jiné požadavky právních předpisů Společenství.“ 10 Podle čl. 4 odst. 2 směrnice 2011/92 (dále jen „směrnice EIA“) členské státy určí, zda záměry uvedené v příloze II této směrnice podléhají posouzení v souladu s články 5 až 10 uvedené směrnice. Mezi záměry, na které se vztahuje hlava 10 této přílohy, nadepsaná „záměry v oblasti infrastruktury“, patří podle bodu b) „[z]áměry rozvoje měst, včetně výstavby obchodních center a parkovišť“. Belgické právo 11 Jak vyplývá z druhého pododstavce článku 1 Code bruxellois de l’aménagement du territoire (bruselský zákoník územního plánování) ze dne 9. dubna 2004 (Moniteur belge ze dne 26. května 2004, s. 40738, dále jen „CoBAT“), účelem tohoto zákoníku je zejména provedení směrnice SEA do belgického práva. 12 CoBAT rozlišuje nástroje rozvoje a územního plánování na straně jedné a nástroje městského plánování na straně druhé. První nástroje patří do hlavy II tohoto zákoníku, nadepsané „Plánování“, kdežto druhé nástroje jsou předmětem hlavy III uvedeného zákoníku, nadepsané „nařízení o územním plánování“. 13 Pokud jde o nástroje rozvoje a územního plánování, článek 13 CoBAT stanoví: „Rozvoj regionu Brusel-hlavní město je koncipován a plánování na jeho území je stanoveno následujícími plány: 1. regionální rozvojový plán; 2. regionální územní plán; 3. obecní rozvojové plány; 4. zvláštní územní plán. [...]“ 14 Pokud jde o nástroje městského plánování, článek 87 tohoto zákoníku upřesňuje: „Územní plánování regionu Brusel-hlavní je stanoveno následujícími nařízeními: 1. nařízeními o oblastním územním plánování; 2. nařízeními o obecním územním plánování.“ 15 Postup přípravy plánů uvedených v článku 13 CoBAT zahrnuje vypracování zprávy o vlivech na životní prostředí, jak vyplývá z čl. 18 odst. 1, čl. 25 odst. 1 a čl. 33 prvního pododstavce a čl. 43 odst. 1 tohoto zákoníku. 16 Naproti tomu článek 88 a násl. CoBAT, které popisují postup přípravy nařízení ve smyslu článku 87 tohoto zákoníku, nestanoví podobný postup posuzování vlivů na životní prostředí pro tato nařízení. 17 Článek 88 uvedeného zákoníku stanoví: „Vláda může přijmout jedno nebo několik nařízení o oblastním územním plánování obsahujících ustanovení, která mohou zajistit zejména: 1° nezávadnost, trvanlivost, odolnost a estetičnost staveb, zařízení a jejich okolí, jakož i jejich bezpečnost, zejména jejich ochranu proti požáru a záplavám; 2° tepelnou a akustickou kvalitu staveb, úspory energie a využití energií; 3° trvanlivost, nezávadnost, bezpečnost, životaschopnost a estetičnost silnic, přístupových cest k nim a jejich okolí; 4° vybavení budov zařízeními obecného zájmu, zejména pokud jde o dodávky vody, plynu, elektřiny, topení, telekomunikací a o odstraňování odpadu; 5° minimální požadavky na obyvatelnost příbytků; 6° kvalitu rezidenčních čtvrtí a pohodlnost místní dopravy, zejména prostřednictvím prevence hluku, prachu a výparů souvisejících s prováděním prací a zákazu takových prací v určitých hodinách a dnech; 7° přístup k budovám, ať už postaveným či rozestavěným, nebo k jejich částem přístupným veřejnosti, k zařízením a k silnicím osobami s omezenou pohyblivostí; 8° bezpečnost užívání nemovitosti přístupné veřejnosti. Tato nařízení se mohou týkat zejména staveb a zařízení nacházejících se nad a pod zemí, značek, reklamních a panelových displejů, antén, potrubí, plotů, skládek, nezastavěné půdy, osázené půdy, změn terénního reliéfu a plánování míst určených k provozu a parkování automobilů mimo veřejné komunikace. Tato nařízení o územním plánování se nemohou odchýlit od požadavků stanovených v oblasti právní úpravy týkající se pozemních komunikací. Použijí se na celém území dané oblasti nebo na jeho části, ve kterých stanovují limity.“ Spor v původním řízení a předběžná otázka 18 Dne 24. dubna 2008 vláda regionu Brusel-hlavní město schválila s konečnou platností obecný plán pro evropskou čtvrť v městě Brusel (dále jen „evropská čtvrť“) s cílem vybudovat zde koncentrovanou a pestrou čtvrť kombinující centrum mezinárodních pracovních míst, rezidenční centrum, jakož i kulturní a rekreační centrum přístupné pro všechny. 19 Dne 16. prosince 2010 tato vláda přijala pokyny „Městský projekt Loi“, které nejsou právně závaznými pokyny, jakož i vyhlášku k provedení návrhu na vymezení územní podoby ulice rue de la Loi a jejího okolí uvnitř evropské čtvrti prostřednictvím zvláštního plánu využití půdy, který musí být schválen městskou radou města Brusel. 20 Dne 15. prosince 2011 vláda regionu Brusel-hlavní město schválila první návrh pásmového nařízení o oblastním územním plánování (dále jen „pásmové nařízení“) pro oblast uvedenou v předchozím bodě. Ve veřejném průzkumu, který byl zorganizován ve dnech od 19. března do 18. dubna 2012, byly shromážděny stížnosti a připomínky, zejména od skupiny „Koordinace Brusel-Evropa“, v nichž bylo kromě dalších výtek poukazováno na chybějící posouzení vlivů na životní prostředí. Dne 19. července 2012 tato vláda přijala sdělení za účelem zahájení studie dopadů tohoto prvního návrhu pásmového nařízení 21 V návaznosti na tuto studii uvedená vláda dne 28. února 2013 schválila druhý návrh pásmového nařízení, který byl rovněž předmětem projednání, v němž byly opět shromážděny stížnosti a připomínky, včetně stížností a připomínek od skupiny „Koordinace Brusel-Evropa“ 22 Dne 12. prosince 2013 schválila vláda regionu Brusel-hlavní město napadenou vyhláškou dotčené pásmové nařízení. 23 Návrhem podaným dne 31. března 2014 žalobci v původním řízení předložili Státní radě (Belgie) žalobu na zrušení této vyhlášky. Zejména této vládě vytýkali, že když neprovedla posouzení vlivů na životní prostředí v souladu se směrnicí SEA, nedodržela postupy stanovené touto směrnicí. Podle jejich názoru požadavkům vyplývajícím z uvedené směrnice neodpovídala zejména studie dopadů. 24 Žalobci v původním řízení ve své žalobě v podstatě uvádějí, že belgické právní předpisy rozlišují mezi opatřeními přijímanými v oblasti územního plánování a opatření přijímanými v oblasti městského plánování, přičemž pouze pro prvně uvedená opatření stanoví povinnost provedení posouzení vlivů na životní prostředí. Směrnice SEA se ovšem vztahuje na „plány a programy“ a nerozlišuje mezi těmito kategoriemi. 25 Vláda regionu Brusel-hlavní město na svou obranu uvádí, že napadená vyhláška nepředstavuje ani plán ani program ve smyslu této směrnice, a procesní povinnosti, které z ní vyplývají, se tudíž neuplatní při přijímání takové vyhlášky. 26 Předkládající soud uvádí, že případná opodstatněnost žaloby, která mu byla předložena, závisí na tom, zda uvedená vyhláška spadá pod pojem „plány a programy“ ve smyslu směrnice SEA 27 Za těchto podmínek se Conseil d’État (Státní rada) rozhodla přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžnou otázku: „Je nutno ustanovení čl. 2 [písm.] a) směrnice [SEA] vykládat tak, že pojem ‚plány a programy‘ zahrnuje nařízení o územním plánování přijaté regionálním orgánem, které: – obsahuje kartografický plán vytyčující oblast jeho působnosti, která je omezena na jedinou čtvrť, a v rámci této oblasti vymezuje různé bloky, na něž se uplatní rozdílná pravidla rozmístění a výšky staveb; a – obsahuje rovněž konkrétní ustanovení týkající se územního plánování pro zóny v okolí staveb, jakož i přesné údaje o místní působnosti některých pravidel, jež stanoví, a to při zohlednění ulic, rovných kolmic na tyto ulice a vzdáleností vůči zarovnání těchto ulic; a – sleduje cíl přestavby dotčené městské čtvrti; a – stanoví pravidla pro obsah spisu k žádosti o územní povolení, jež podléhají posouzení vlivů na životní prostředí v této čtvrti?“ K předběžné otázce 28 Je třeba předeslat, že i když se předběžná otázka týká pouze článku 2 směrnice SEA, jak uvedlo několik účastníků řízení před Soudním dvorem, cílem žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce je jak určit, zda takové pásmové nařízení, jako je nařízení v původním řízení, spadá pod pojem „plány a programy“ ve smyslu tohoto ustanovení, tak zjistit, zda toto nařízení patří mezi nařízení, které podléhají posouzení vlivů na životní prostředí ve smyslu článku 3 uvedené směrnice. 29 Okolnost, že vnitrostátní soud formuloval svou předběžnou otázku po formální stránce tak, že odkázal na určitá ustanovení unijního práva, však nebrání tomu, aby Soudní dvůr tomuto soudu poskytl veškeré prvky výkladu, které mohou být pro rozsouzení věci, jež mu byla předložena, užitečné, ať již na ně posledně uvedený ve svých otázkách odkázal či nikoli. V tomto ohledu přísluší Soudnímu dvoru, aby ze všech poznatků předložených vnitrostátním soudem, zejména z odůvodnění předkládacího rozhodnutí, vytěžil ty prvky unijního práva, které je s přihlédnutím k předmětu sporu třeba vyložit (rozsudek ze dne 22. června 2017, E.ON Biofor Sverige, C‐549/15, EU:C:2017:490, bod 72 a citovaná judikatura). 30 V tomto ohledu z článku 3 směrnice SEA vyplývá, že toto ustanovení musí být vykládáno v tom smyslu, že ukládá povinnost provést posouzení vlivů na životní prostředí u zvláštního plánu nebo programu, pokud plán nebo program, na který se vztahuje toto ustanovení, může mít významný vliv na životní prostředí. 31 Otázku předkládajícího soudu je tudíž třeba chápat v tom smyslu, že její podstatou je, zda musí být čl. 2 písm. a) a článek 3 směrnice SEA vykládány v tom smyslu, že takové pásmové nařízení, jako je nařízení v původním řízení, které stanoví určité požadavky na provádění stavebních projektů, spadá pod pojem „plány a programy“, které mohou mít významný vliv na životní prostředí ve smyslu této směrnice, a proto musí podléhat posouzení vlivů na životní prostředí. 32 Nejprve je třeba připomenout, že jak vyplývá z bodu 4 odůvodnění směrnice SEA, posuzování vlivů na životní prostředí je důležitým nástrojem pro zahrnutí úvah o životním prostředí do přípravy a přijetí některých plánů a programů. 33 Dále podle článku 1 této směrnice je jejím cílem zajistit vysokou úroveň ochrany životního prostředí a přispět k zahrnutí úvah o životním prostředí do přípravy a přijetí plánů a programů s cílem podporovat udržitelný rozvoj stanovením, aby v souladu s uvedenou směrnicí některé plány a programy, které mohou mít významný vliv na životní prostředí, podléhaly posouzení vlivů na životní prostředí (rozsudek ze dne 21. prosince 2016, Associazione Italia Nostra Onlus, C‐444/15, EU:C:2016:978, bod 47). 34 Konečně, s ohledem na účel téže směrnice, kterým je zajistit takovou vysokou úroveň ochrany životního prostředí, musí být ustanovení omezující oblast její působnosti, a zejména ustanovení definující opatření, která jsou zamýšlena touto směrnicí, vykládána široce (rozsudek ze dne 27. října 2016, D’Oultremont a další, C‐290/15, EU:C:2016:816, bod 40, jakož i citovaná judikatura). 35 Odpověď na předběžnou otázku je nutné určit právě na základě předcházejících úvah. K článku 2 písm. a) směrnice SEA 36 Článek 2 písm. a) směrnice SEA definuje „plány a programy“, na něž se vztahuje, jako plány a programy splňující dvě kumulativní podmínky, přičemž první podmínkou je, že podléhaly přípravě nebo přijetí orgánem na národní, regionální nebo místní úrovni nebo byly připraveny úřadem pro legislativní proces tak, aby mohly být přijaty parlamentem nebo vládou, a druhou podmínkou je, že jsou vyžadovány právními a správními předpisy. 37 Soudní dvůr vyložil toto ustanovení v tom smyslu, že plány a programy, jejichž přijímání je upraveno ustanoveními vnitrostátního práva, která určí orgány příslušné pro jejich přijímání, jakož i postup jejich přípravy, musí být považovány za „vyžadované“ ve smyslu a za účelem uplatňování směrnice SEA, a tudíž podrobeny posuzování jejich vlivů na životní prostředí za podmínek stanovených touto směrnicí (rozsudek ze dne 22. března 2012, Inter-Environnement Bruxelles a další, C‐567/10, EU:C:2012:159, bod 31). 38 Vyloučení plánů a programů, jejichž přijímání není povinně vyžadováno, z oblasti působnosti směrnice SEA, by totiž mohlo ohrozit užitečný účinek uvedené směrnice s ohledem na její cíl, který spočívá v zajištění vysoké úrovně ochrany životního prostředí (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 22. března 2012, Inter-Environnement Bruxelles a další, C‐567/10, EU:C:2012:159, body 28 a 30). 39 V projednávané věci ze zjištění předkládajícího soudu vyplývá, že napadená vyhláška byla přijata regionálním orgánem na základě ustanovení článku 88 a násl. CoBAT. 40 Podmínky uvedené v bodě 36 tohoto rozsudku jsou tudíž splněny. K článku 3 směrnice SEA 41 Je třeba uvést, že podle čl. 3 odst. 2 písm. a) směrnice SEA se posouzení vlivů na životní prostředí provádí systematicky u všech plánů a programů, které se připravují v určitých odvětvích a stanoví rámec pro budoucí schvalování záměrů uvedených v přílohách I a II směrnice EIA (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 17. června 2010, Terre wallonne a Inter-Environnement Wallonie, C‐105/09 a C‐110/09, EU:C:2010:355, bod 43). 42 Pokud jde o první z těchto podmínek, ze znění čl. 3 odst. 2 písm. a) směrnice SEA vyplývá, že toto ustanovení se týká zejména odvětví „územního plánování nebo využívání půdy“. 43 Jak uvádí Evropská komise, okolnost, že toto ustanovení odkazuje jak na „územní plánování“, tak na „využívání půdy“, jasně ukazuje, že dotčené odvětví není omezeno pouze na využívání půdy v úzkém slova smyslu, tj. na rozdělení území na zóny a na vymezení povolených činností v těchto zónách, ale že toto odvětví nezbytně zahrnuje širší oblast. 44 Z článku 88 CoBAT vyplývá, že nařízení o oblastním územním plánování se týká zejména staveb a jejich okolí, kromě jiného plánu silnic, trvanlivosti, bezpečnosti, nezávadnosti, energií, akustičnosti, správy odpadů a estetičnosti. 45 Takový akt tudíž spadá do odvětví „územního plánování nebo využívání půdy“ ve smyslu čl. 3 odst. 2 písm. a) směrnice SEA. 46 Co se týče druhé z těchto podmínek, pro určení, zda nařízení o oblastním územním plánování, jako je nařízení o územním plánování, které je předmětem věci v původním řízení, stanovuje rámec pro budoucí schvalování záměrů uvedených v přílohách I a II směrnice EIA, je třeba posoudit obsah a účel tohoto nařízení a zohlednit rozsah posouzení vlivů záměrů na životní prostředí, tak jak je stanoven uvedenou směrnicí (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 17. června 2010, Terre wallonne a Inter-Environnement Wallonie, C‐105/09 a C‐110/09, EU:C:2010:355, bod 45). 47 Zaprvé, co se týče záměrů uvedených v přílohách I a II směrnice EIA, je třeba připomenout, že v hlavě 10 posledně uvedené přílohy jsou uvedeny záměry v oblasti infrastruktury, k nimž patří podle bodu b) této hlavy záměry rozvoje měst. 48 Je třeba uvést, že napadený akt obsahuje pravidla použitelná na všechny stavby, tj. budovy jakéhokoli druhu a na jejich okolí, včetně „zón otevřených prostranství“ a „zón tvořených cestami“, ať už jsou soukromé nebo přístupné veřejnosti. 49 V tomto ohledu tento akt obsahuje kartografický plán, který nestanoví pouze oblast jeho působnosti, nýbrž vymezuje různé bloky, na něž se uplatní rozdílná pravidla rozmístění a výšky staveb. 50 Konkrétně uvedený akt obsahuje ustanovení týkající se zejména počtu, uspořádání a velikosti budov, jakož i plochy zastavěné těmito budovami; volných stavebních ploch, včetně osázené půdy v těchto prostorách; stokových soustav pro srážkové vody, včetně staveb nádrží pro odtok přívalových dešťů a rekuperačních cisteren, projektování budov ve vztahu k jejich potenciálnímu využití, jejich životnosti a jejich odstranění; koeficientu biotopu, což je poměr mezi ekologicky upravitelnými plochami a velikostí parcely; projektování střech, zejména pokud jde o včlenění krajinných prvků a zeleně. 51 Pokud jde o cíl napadeného aktu, tento akt sleduje cíl přestavby dané čtvrti v „městskou, koncentrovanou a pestrou“ čtvrť a zaměřuje se na „přestavbu celé evropské čtvrti“. Konkrétně uvedený akt obsahuje kapitolu s nadepsanou „ustanovení týkající se obsahu spisu k žádosti o osvědčení a územní povolení“, která stanoví nejen základní pravidla, která musí být použita při vydávání povolení, ale i procesní pravidla týkající se obsahu žádostí o povolení a osvědčení v oblasti územního plánování. 52 Z toho plyne, že taková vyhláška, jako je vyhláška v původním řízení, svým obsahem a cílem přispívá k provádění záměrů uvedených v této příloze. 53 Zadruhé, pokud jde o otázku, zda napadený akt stanoví rámec pro budoucí schvalování takových záměrů, Soudní dvůr již rozhodl, že pojem „plány a programy“ se týká všech aktů, kterými se stanovením pravidel a kontrolních postupů, které se použijí v dotčeném odvětví, vymezuje podstatný soubor kritérií a podmínek pro schvalování a provádění jednoho nebo více záměrů, které mohou mít významný vliv na životní prostředí (rozsudek ze ne 27. října 2016, D’Oultremont a další, C‐290/15, EU:C:2016:816, bod 49, jakož i citovaná judikatura). 54 Jak uvedla generální advokátka v bodě 23 svého stanoviska, tento výklad dvojice pojmů „plány a programy“ má zajistit posouzení vlivů na životní prostředí u předpisů, které mohou mít významný vliv na životní prostředí. 55 Jak uvedla generální advokátka v bodech 25 a 26 svého stanoviska, pojem „podstatný soubor kritérií a podmínek“ tudíž musí být chápán kvalitativně, a nikoli kvantitativně. Je totiž třeba zamezit možným strategiím obcházení povinností stanovených ve směrnici SEA, jež mohou mít podobu roztříštěných opatření, čímž by se snižoval užitečný účinek této směrnice (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 27. října 2016, D’Oultremont a další, C‐290/15, EU:C:2016:816, bod 48, jakož i citovaná judikatura). 56 Ze znění napadeného aktu vyplývá, že toto nařízení obsahuje zejména ustanovení týkající se územního plánování pro zóny v okolí staveb a pro jiné volné stavební plochy, pro zóny tvořené cestami, zóny tvořené dvory a zahradami, oplocení, připojení staveb k sítím a kanalizacím, sběru srážkové vody a různých stavebních charakteristik, zejména možností jejich úprav a dlouhé životnosti, některých jejich vnějších aspektů anebo přístupu vozidel k nim. 57 Jak uvedla generální advokátka v bodě 30 svého stanoviska, kritéria a podmínky stanovené takovým aktem mohou mít vzhledem ke způsobu, jakým jsou definovány, významný vliv na životní prostředí v městských oblastech 58 Jak zdůraznila Komise, taková kritéria a podmínky totiž mohou mít vliv na osvětlení, vítr, krajinu v městských oblastech, kvalitu ovzduší, biodiverzitu, hospodaření s vodou, trvanlivost staveb, a obecněji na emise v dotčené zóně. Konkrétněji, jak to uvádí preambule napadeného aktu, typ a uspořádání vysokých budov mohou vyvolat nežádoucí účinky stínu a větru. 59 Vzhledem k těmto skutečnostem, jejichž existenci a dosah vzhledem k dotčenému aktu však musí posoudit předkládající soud, je třeba mít za to, že takový akt, jako je akt, jenž je předmětem věci v původním řízení, spadá pod pojem „plány a programy“ ve smyslu čl. 3 odst. 1 a 2 směrnice SEA a musí být podroben posouzení vlivů na životní prostředí. 60 Takový závěr nemůže být zpochybněn námitkou vznesenou belgickou vládou týkající se obecné dimenze právní úpravy dotčené ve věci v původním řízení. Kromě toho, že ze samotného znění čl. 2 písm. a) první odrážky směrnice SEA vyplývá, že se pojem „plány a programy“ může vztahovat na normativní akty přijaté v podobě právního nebo správního předpisu, tato směrnice neobsahuje právě zvláštní ustanovení pro politiky nebo obecné předpisy, které by vyžadovaly vymezení vůči plánům a programům ve smyslu uvedené směrnice. Kromě toho okolnost, že takové pásmové nařízení, jako je nařízení, které je předmětem věci v původním řízení, obsahuje obecná pravidla, vykazuje určitý stupeň abstrakce a sleduje cíl přestavby čtvrti, je projevem jeho programové či plánovací dimenze a není překážkou jeho

cs

caselaw

EU

zahrnutí pod pojem „plány a programy“ (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 27. října 2016, D’Oultremont a další, C‐290/15, EU:C:2016:816, body 52 a 53). K případným souběhům posouzení vlivů na životní prostředí 61 Předkládající soud uvádí, že pozdější žádosti o územní povolení, v souvislosti s nimiž jsou pravidla týkající se obsahu spisů stanovena pásmovým nařízením dotčeným ve věci v původním řízení, podléhají požadavku posouzení vlivů na životní prostředí. 62 Je třeba připomenout, že základní cíl směrnice SEA spočívá v tom, aby „plány a programy“, které mohou mít významný vliv na životní prostředí, při jejich přípravě a před jejich přijetím podléhaly posouzení vlivů na životní prostředí (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 28. února 2012, Inter-Environnement Wallonie a Terre wallonne, C‐41/11, EU:C:2012:103, bod 40, jakož i citovaná judikatura). 63 V tomto ohledu z čl. 6 odst. 2 této směrnice vyplývá, že posuzování vlivů na životní prostředí má být provedeno co nejdříve, aby závěry vyplývající z tohoto posuzování mohly ještě ovlivnit případná rozhodnutí. Právě v tomto stadiu lze analyzovat různé alternativy a činit strategické volby. 64 Kromě toho, ačkoli čl. 5 odst. 3 směrnice SEA stanoví možnost použít příslušné informace, které byly získány na jiných úrovních rozhodování nebo prostřednictvím jiných právních nástrojů Unie, čl. 11 odst. 1 této směrnice upřesňuje, že posuzováním vlivů na životní prostředí prováděným podle této směrnice nejsou dotčeny požadavky směrnice EIA. 65 Navíc posouzení vlivů na životní prostředí provedené podle směrnice EIA nemůže zbavovat povinnosti provést posouzení vlivů na životní prostředí, které vyžaduje směrnice SEA s cílem zohlednit aspekty životního prostředí, které jsou v ní zvlášť upraveny. 66 Okolnost uvedená předkládajícím soudem, že pozdější žádosti o územní povolení budou podléhat postupu posouzení vlivů na životní prostředí ve smyslu směrnice EIA, tak nemůže zpochybnit potřebu provést posouzení vlivů na životní prostředí u plánu nebo programu, který spadá do oblasti působnosti čl. 3 odst. 2 písm. a) směrnice SEA a který stanoví rámec, ve kterém budou tyto urbanistické záměry později povolovány, ledaže posouzení vlivů tohoto plánu nebo tohoto programu již bylo provedeno ve smyslu bodu 42 rozsudku ze dne 22. března 2012, Inter-Environnement Bruxelles a další (C‐567/10, EU:C:2012:159). 67 Vzhledem ke všem předcházejícím úvahám je třeba na položenou otázku odpovědět tak, že čl. 2 písm. a), čl. 3 odst. 1 a čl. 3 odst. 2 písm. a) směrnice SEA musí být vykládány v tom smyslu, že takové nařízení o oblastním územním plánování, jako je nařízení o územním plánování, jež je předmětem věci v původním řízení a které stanoví určité požadavky pro realizaci stavebních projektů, spadá pod pojem „plány a programy“, které mohou mít významný vliv na životní prostředí ve smyslu této směrnice, a tudíž musí být podrobeno posouzení vlivů na životní prostředí. K nákladům řízení 68 Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení ve vztahu ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud. Výdaje vzniklé předložením jiných vyjádření Soudnímu dvoru než vyjádření uvedených účastníků řízení se nenahrazují. Z těchto důvodů Soudní dvůr (druhý senát) rozhodl takto: Článek 2 písm. a), čl. 3 odst. 1 a čl. 3 odst. 2 písm. a) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2001/42/ES ze dne 27. června 2001 o posuzování vlivů některých plánů a programů na životní prostředí musí být vykládány v tom smyslu, že takové nařízení o oblastním územním plánování, jako je nařízení o územním plánování, jež je předmětem věci v původním řízení a které stanoví určité požadavky pro realizaci stavebních projektů, spadá pod pojem „plány a programy“, které mohou mít významný vliv na životní prostředí ve smyslu této směrnice, a tudíž musí být podrobeno posouzení vlivů na životní prostředí. Podpisy. ( *1 ) – Jednací jazyk: francouzština.

cs

caselaw

EU

Věc C-245/03 Merck, Sharp & Dohme BV v. Belgický stát [žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná Conseil d'État (Belgie)] „Směrnice 89/105/EHS – Humánní léčivé přípravky – Žádost o zápis do pozitivního seznamu – Povaha lhůty pro odpověď – Závazná povaha – Důsledky překročení lhůty“ Stanovisko generálního advokáta A. Tizzana přednesené dne 30. září 2004 Rozsudek Soudního dvora (druhého senátu) ze dne 20. ledna 2005 Shrnutí rozsudku Sbližování právních předpisů – Léčivé přípravky – Směrnice 89/105 – Humánní léčivé přípravky – Žádost o zápis léčivého přípravku do seznamu léčiv hrazených vnitrostátním systémem zdravotního pojištění – Závazná povaha lhůty pro rozhodnutí – Překročení lhůty – Důsledky – Nikoli automatický zápis do uvedeného seznamu (Směrnice Rady 89/105, čl. 6 bod 1 pododstavec 1) Lhůta k rozhodnutí o žádosti o zápis léčivého přípravku do seznamu léčivých přípravků hrazených vnitrostátním systémem zdravotního pojištění stanovená v čl. 6 bodě 1 prvním pododstavci směrnice 89/105 o průhlednosti opatření upravujících tvorbu cen u humánních léčivých přípravků a jejich začlenění do oblasti působnosti vnitrostátních systémů zdravotního pojištění je lhůtou závaznou, kterou vnitrostátní orgány nemají právo překročit. Tentýž čl. 6 bod 1 první pododstavec však neukládá automatický zápis léčivého přípravku do seznamu hromadně vyráběných léčivých přípravků hrazených systémem zdravotního pojištění v případě překročení lhůty stanovené v uvedeném článku. (viz body 24, 34, výrok 1–2) ROZSUDEK SOUDNÍHO DVORA (druhého senátu) 20. ledna 2005 (*) „Směrnice 89/105/EHS – Humánní léčivé přípravky – Žádost o zápis do pozitivního seznamu – Povaha lhůty pro odpověď – Závazná povaha – Důsledky překročení lhůty“ Ve věci C‐245/03, jejímž předmětem je žádost o rozhodnutí o předběžné otázce na základě článku 234 ES, podaná rozhodnutím Conseil d’État (Belgie) ze dne 9. května 2003, došlým Soudnímu dvoru dne 10. června 2003, v řízení: Merck, Sharp & Dohme BV proti Belgickému státu, SOUDNÍ DVŮR (druhý senát), ve složení C. W. A. Timmermans, předseda senátu, R. Silva de Lapuerta (zpravodaj), C. Gulmann, R. Schintgen a G. Arestis, soudci, generální advokát: A. Tizzano, vedoucí soudní kanceláře: M. Múgica Arzamendi, vrchní rada, s přihlédnutím k písemné části řízení a po jednání konaném dne 14. července 2004, s ohledem na vyjádření předložená: – za Merck, Sharp & Dohme BV R. Subiottem, solicitor, a T. Grafem, avocat, – za belgickou vládu A. Snoecx, jako zmocněnkyní, ve spolupráci s L. Levi a L. Deprém, avocats, – za dánskou vládu J. Moldem, jako zmocněncem, – za nizozemskou vládu H. G. Sevenster, jako zmocněnkyní, – za finskou vládu T. Pynnä, jako zmocněnkyní, – za norskou vládu A. Enersen a F. Platou Amble, jako zmocněnkyněmi, – za Komisi Evropských společenství H. Stovlbaekem a B. Stromskym, jako zmocněnci, po vyslechnutí stanoviska generálního advokáta na jednání konaném dne 30. září 2004, vydává tento Rozsudek 1 Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu čl. 6 bodu 1 prvního pododstavce směrnice Rady 89/105/EHS ze dne 21. prosince 1988 o průhlednosti opatření upravujících tvorbu cen u humánních léčivých přípravků a jejich začlenění do oblasti působnosti vnitrostátních systémů zdravotního pojištění (Úř. věst. L 40, s. 8; Zvl. vyd. 05/01, s. 345; dále jen „směrnice“). 2 Tato žádost byla podána v rámci sporu mezi společností Merck, Sharp & Dohme BV (dále jen „Merck“) a belgickým státem ve věci konkludentního rozhodnutí ministra sociálních věcí a důchodového zabezpečení (dále jen „ministr“) o zamítnutí schválení hrazení hromadně vyráběného léčivého přípravku Proscar z povinného zdravotního a nemocenského pojištění. Právní rámec Právní úprava Společenství 3 Pátý a šestý bod odůvodnění směrnice zní takto: „vzhledem k tomu, že cílem této směrnice je získat celkový přehled o dohodách o tvorbě cen na úrovni jednotlivých států včetně toho, jakým způsobem fungují v jednotlivých případech, a o veškerých kritériích, o která se opírají, a umožnit k nim veřejný přístup všem, kdo působí na trhu s léčivými přípravky v členských státech; že by tyto informace měly být veřejné; vzhledem k tomu, že jako první krok k odstranění těchto rozdílů je naléhavě nutné stanovit řadu požadavků umožňujících všem zúčastněným osobám ověřit, že vnitrostátní opatření nevytvářejí množstevní omezení dovozu nebo vývozu ani opatření s rovnocenným účinkem; že se však tyto požadavky nedotýkají politiky členských států, která se spoléhá především na svobodnou hospodářskou soutěž při tvorbě cen léčivých přípravků; že se tyto požadavky rovněž dotýkají politiky jednotlivých států v oblasti tvorby cen a zavádění systémů sociálního zabezpečení jen do té míry, v níž je to nutné k zajištění průhlednosti ve smyslu této směrnice“. 4 Článek 6 směrnice stanoví: „Následující ustanovení se použijí, jestliže je léčivý přípravek hrazen systémem zdravotního pojištění jen poté, co příslušné orgány rozhodnou o zápisu dotyčného léčivého přípravku do pozitivního seznamu léčivých přípravků hrazených vnitrostátním systémem zdravotního pojištění. 1) Členské státy zajistí, aby rozhodnutí o žádosti podané v souladu s požadavky stanovenými příslušným členským státem držitelem rozhodnutí o registraci o tom, aby léčivý přípravek byl zapsán do seznamu léčiv hrazených systémem zdravotního pojištění, bylo přijato a sděleno žadateli do 90 dnů od obdržení žádosti. Pokud žádost podle tohoto článku může být podána dříve, než příslušné orgány schválí cenu účtovanou za přípravek podle článku 2, nebo jsou‐li rozhodnutí o ceně léčivého přípravku a rozhodnutí o jeho zápisu do seznamu přípravků hrazených systémem zdravotního pojištění přijímána v jediném správním řízení, prodlužuje se tato lhůta o dalších 90 dnů. Žadatel musí dodat příslušným orgánům dostatečné informace. Nejsou‐li informace přiložené k žádosti dostatečné, lhůta se staví a příslušné orgány neprodleně oznámí žadateli, jaké doplňující informace jsou nutné. Pokud určitý členský stát nedovoluje podat žádost podle tohoto článku dříve, než příslušné orgány schválí cenu, která má být účtována za přípravek podle článku 2, musí dotyčný členský stát zajistit, že celková lhůta pro obě řízení nepřesáhne 180 dnů. Tato lhůta může být prodloužena v souladu s článkem 2 nebo stavena podle předchozího pododstavce. 2) Každé rozhodnutí o zamítnutí zápisu léčivého přípravku do seznamu přípravků hrazených systémem zdravotního pojištění musí obsahovat odůvodnění na základě objektivních a ověřitelných kritérií, včetně, je‐li to nezbytné, znaleckých posudků nebo doporučení, o která se rozhodnutí opírá. Kromě toho musí být žadatel informován o opravných prostředcích, kterých může podle platných předpisů využít, a o lhůtách pro jejich uplatnění“. Vnitrostátní právní úprava 5 K datu žádosti o schválení hrazení léčivého přípravku Proscar, tedy ke dni 2. února 1993, se zápis do seznamu hrazených hromadně vyráběných léčivých přípravků řídil zákonem ze dne 9. srpna 1963 a královskou vyhláškou ze dne 2. září 1980. Tyto předpisy neobsahovaly žádnou zmínku o právních účincích překročení lhůty pro odpověď na žádost o zápis. 6 Královská vyhláška ze dne 2. září 1980 byla změněna shrnujícím zákonem ze dne 14. července 1994 o zdravotním a nemocenském pojištění, ve znění vyplývajícím ze zákona ze dne 10. srpna 2001 o opatřeních v oblasti zdravotní péče, který nabyl účinnosti dne 1. ledna 2002 a provedl směrnici do belgického práva (dále jen „zákon ze dne 14. července 1994“). Tyto texty zavedly, co se týče žádostí o zápis léčivých přípravků do seznamu hrazených hromadně vyráběných léčivých přípravků, v případě překročení lhůty systém souhlasu mlčky (automatického zápisu). Spor v původním řízení a předběžná otázka 7 Dne 2. února 1993 společnost Merck požádala Institut national d’assurance maladie invalidité (dále jen „INAMI“) o schválení hrazení hromadně vyráběného léčivého přípravku Proscar, předepisovaného při léčbě a kontrole benigní hyperplazie prostaty. K této žádosti byla připojena schvalovací dokumentace obsahující zejména stanovisko komise pro průhlednost léčivých přípravků (commission de transparence des médicaments) ze dne 3. ledna 1993 zahrnující hodnocení léčebného významu léčivého přípravku ve farmakologické skupině, do níž náleží, jakož i hodnocení balení léčivého přípravku ve vztahu k dávkování při uvedených patologických stavech a ve vztahu k nákladům na zdravotní péči. 8 Dne 1. července 1993 vydala technická rada pro hromadně vyráběné léčivé přípravky (conseil technique des spécialités pharmaceutiques; dále jen „CTSP“) INAMI nepříznivé odůvodněné stanovisko ke schválení hrazení přípravku Proscar. Toto odůvodněné stanovisko bylo společnosti Merck oznámeno dopisem ze dne 8. července 1993. 9 Dne 11. srpna 1993 společnost Merck zaslala INAMI přípis obsahující její připomínky k nepříznivému stanovisku CTSP. Dne 2. září 1993 se CTSP rozhodla opatřit si před definitivním rozhodnutím stanovisko několika znalců „k otázce, ve kterých případech je použití takového léčivého přípravku zcela nevyhnutelné, a v rozsahu, v němž bude odpověď kladná, ke způsobu, jakým to objektivně prokázat.“ 10 Dne 12. ledna 1994 vydali znalci negativní stanovisko, pokud jde o hrazení přípravku Proscar. Měli totiž za to, že uvedený výrobek představuje spíše přípravek utišující než léčebný. 11 Dne 10. února 1994 tedy CTSP vydala nové negativní stanovisko k hrazení přípravku Proscar. 12 Dne 25. února 1994 společnost Merck napsala INAMI, aby změnila žádost o schválení hrazení přípravku Proscar. Navrhla hrazení v kategorii C, prostřednictvím zápisu léčivého přípravku do kapitoly IV přílohy I královské vyhlášky ze dne 2. září 1980. Dne 1. dubna 1994 společnost Merck navrhla jako alternativu schválení hrazení přípravku Proscar v kategorii Cs. 13 Dne 14. dubna 1994 CTSP přezkoumala tyto nové návrhy a došla k závěru, že nemohou změnit nepříznivé stanovisko, jež vydala předtím. 14 Komise pro dohody mezi lékárníky a pojišťovnami (commission des conventions pharmaciens, organismes assureurs) INAMI nevyjádřila dne 8. července 1994 k nepříznivému stanovisku CTSP žádné připomínky. Dne 17. října 1994 vydal pojišťovací výbor (comité de l’assurance) INAMI rovněž nepříznivé stanovisko ke schválení hrazení přípravku Proscar. 15 Dne 27. února 1995 informoval ministr společnost Merck o tom, že neschválil hrazení přípravku Proscar z povinného zdravotního a nemocenského pojištění. 16 Toto rozhodnutí bylo společností Merck napadeno a nakonec dne 7. června 1996 zrušeno Conseil d’État z důvodu, že rozhodnutí o zápisu nebo odmítnutí zápisu přípravku do seznamu hrazených hromadně vyráběných léčivých přípravků náleží do pravomoci krále, a nikoliv ministra. 17 Dne 3. července 1996 společnost Merck vyzvala druhou stranu ke splnění tohoto rozsudku tím, že jí schválí hrazení přípravku Proscar požadované v žádosti podané dne 2. února 1993. Vzhledem k tomu, že příslušný správní orgán se po dobu čtyř měsíců nevyjádřil, byla tato žádost konkludentně zamítnuta. Toto konkludentní zamítnutí bylo předmětem žaloby v původním řízení. 18 Za těchto okolností se Conseil d’État rozhodla přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžnou otázku: „Má být lhůta 90 dnů, jež může být prodloužena o dalších 90 dnů, uvedená v čl. 6 bodě 1 prvním pododstavci směrnice Rady 89/105/EHS ze dne 21. prosince 1988 o průhlednosti opatření upravujících tvorbu cen u humánních léčivých přípravků a jejich začlenění do oblasti působnosti vnitrostátních systémů zdravotního pojištění pokládána za lhůtu pouze orientační, nebo za lhůtu závaznou, a v tomto posledním případě, jaké jsou důsledky jejího případného překročení, pokud jde o odpověď na žádost o zápis léčivého přípravku do seznamu léčivých přípravků hrazených systémem zdravotního pojištění? Má být toto překročení vykládáno tak, že se rovná zápisu do výše uvedeného seznamu?“ K předběžné otázce 19 Aby bylo možno užitečně odpovědět na tuto otázku, je třeba určit zaprvé povahu lhůty stanovené v čl. 6 bodě 1 prvním pododstavci směrnice a zadruhé důsledky stanovené touto směrnicí v případě překročení této lhůty. K orientační nebo závazné povaze lhůty uvedené v čl. 6 bodě 1 prvním pododstavci směrnice 20 Co se týče toho, zda má lhůta uvedená v čl. 6 bodě 1 prvním pododstavci směrnice povahu orientační nebo závaznou, je třeba uvést, jako to učinil generální advokát v bodě 36 svého stanoviska, že jak ze znění, tak ze struktury tohoto ustanovení vyplývá, že dotyčná lhůta musí být považována za závaznou. 21 Jednak totiž použití slovesa „zajistit“ v jeho oznamovacím tvaru a přesné vymezení pravidel počítání dotyčné lhůty ukazují, že příslušné orgány jsou při přijímání svých rozhodnutí povinny stanovenou lhůtu dodržovat. 22 Kromě toho čl. 6 bod 1 první pododstavec směrnice určuje přesně rovněž podmínky prodloužení a stavění dotyčné lhůty. Přesné vymezení těchto podmínek by přitom bylo zbaveno užitečného účinku, pokud by členské státy nemusely uvedenou lhůtu dodržovat. 23 Tento výklad čl. 6 bodu 1 prvního pododstavce směrnice potvrzuje cíl směrnice, kterým je, jak vyplývá z šestého bodu jejího odůvodnění, umožnit zúčastněným přesvědčit se o tom, že správní zápis léčivých přípravků odpovídá objektivním kritériím a že nedochází k žádné diskriminaci mezi vnitrostátními léčivými přípravky a léčivými přípravky pocházejícími z jiných členských států (viz rozsudek ze dne 12. června 2003, Komise v. Finsko, C‐229/00, Recueil, s. I‐5727, bod 39). 24 S ohledem na tyto úvahy je tedy třeba odpovědět na první část předběžné otázky tak, že lhůta stanovená v čl. 6 bodě 1 prvním pododstavci směrnice je lhůtou závaznou, kterou vnitrostátní orgány nemají právo překročit. K důsledkům překročení lhůty pro odpověď příslušného orgánu 25 Úvodem je třeba připomenout, že čl. 6 bod 1 směrnice neobsahuje žádnou informaci, pokud jde o důsledky překročení lhůty pro odpověď správního orgánu na žádost o zápis léčivého přípravku do pozitivního seznamu hrazených léčivých přípravků. Tento článek zvláště neupřesňuje, zda takové překročení způsobuje automatický zápis do uvedeného seznamu. 26 Jelikož toto upřesnění nadto nevyplývá z žádného jiného ustanovení směrnice, je namístě přezkoumat účel a strukturu směrnice za účelem rozhodnutí, zda musí být vykládána v tom smyslu, že ukládá automatický zápis léčivého přípravku do pozitivního seznamu hrazených léčivých přípravků, jestliže je lhůta stanovená v čl. 6 bodě 1 prvním pododstavci této směrnice překročena. 27 V tomto ohledu je třeba připomenout, že šestý bod odůvodnění směrnice vyjadřuje, že požadavky na průhlednost vyplývající z této směrnice se dotýkají politiky jednotlivých států v oblasti tvorby cen a zavádění systémů sociálního zabezpečení jen do té míry, v níž je to nutné k zajištění průhlednosti ve smyslu směrnice. Z toho vyplývá, že směrnice vychází z myšlenky minimálního zasahování do organizace vnitřní politiky členských států v oblasti sociálního zabezpečení. 28 Kromě toho z ustálené judikatury vyplývá, že právo Společenství nezasahuje do pravomoci členských států uspořádat své systémy sociálního zabezpečení (viz zejména rozsudky ze dne 7. února 1984, Duphar a další, C‐238/82, Recueil, s. 523, bod 16, a ze dne 17. června 1997, Sodemare a další, C‐70/95, Recueil, s. I‐3395, bod 27) a že při neexistenci harmonizace na úrovni Společenství je věcí legislativy každého členského státu stanovit podmínky poskytování dávek v oblasti sociálního zabezpečení (viz zejména rozsudky ze dne 24. dubna 1980, Coonan, C‐110/79, Recueil, s. 1445, bod 12; ze dne 4. října 1991, Paraschi, C‐349/87, Recueil, s. I‐4501, bod 15, a ze dne 30. ledna 1997, Stöber a Piosa Pereira, C‐4/95 a C‐5/95, Recueil, s. I‐511, bod 36). 29 Pokud tedy neexistuje zvláštní ustanovení směrnice, je věcí členských států určit důsledky překročení lhůty, za podmínky, že pravidla, jež stanoví, jednak nebudou méně příznivá než pravidla vztahující se na podobné situace (zásada rovnocennosti) a jednak prakticky neznemožní nebo nadměrně neztíží výkon práv přiznaných právním řádem Společenství (zásada efektivity) (viz rozsudky ze dne 24. září 2002, Grundig Italiana, C‐255/00, Recueil, s. I‐8003, bod 33; a ze dne 9. prosince 2003, Komise v. Itálie, C‐129/00, Recueil, s. I‐14637, bod 25). 30 Tento výklad je potvrzen rozdílem v zacházení, jež směrnice vyhrazuje pro žádosti o schválení prodejní ceny nebo zvýšení této ceny ve srovnání s žádostmi o zápis léčivých přípravků do pozitivního seznamu. 31 Je přitom namístě konstatovat, že pokud směrnice zamýšlí postihovat nedodržení lhůty tím, že žádosti je vyhověno ze zákona, uvádí tak výslovně. 32 Článek 2 bod 1 směrnice, týkající se žádostí o schválení prodejní ceny léčivých přípravků, tak v tomto případě stanoví, že „[n]ení-li rozhodnutí přijato v uvedené lhůtě nebo lhůtách, je žadatel oprávněn uvádět přípravek na trh za navrženou cenu“. 33 Stejně tak čl. 3 bod 1 třetí pododstavec směrnice, týkající se žádostí o schválení zvýšení ceny léčivého přípravku již uvedeného na trh, v tomto případě stanoví, že „[n]ení‐li rozhodnutí přijato v uvedené lhůtě nebo lhůtách, je žadatel oprávněn uplatnit plné požadované zvýšení ceny“. 34 S ohledem na tyto úvahy je namístě odpovědět na druhou část položené otázky tak, že směrnice musí být vykládána v tom smyslu, že neukládá automatický zápis léčivého přípravku do seznamu hromadně vyráběných léčivých přípravků hrazených systémem zdravotního pojištění v případě překročení lhůty stanovené v čl. 6 bodě 1 prvním pododstavci této směrnice. K nákladům řízení 35 Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení vzhledem ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud. Výdaje vzniklé předložením jiných vyjádření Soudnímu dvoru než vyjádření uvedených účastníků řízení se nenahrazují. Z těchto důvodů Soudní dvůr (druhý senát) rozhodl takto: 1) Lhůta stanovená v čl. 6 bodě 1 prvním pododstavci směrnice Rady 89/105/EHS ze dne 21. prosince 1988 o průhlednosti opatření upravujících tvorbu cen u humánních léčivých přípravků a jejich začlenění do oblasti působnosti vnitrostátních systémů zdravotního pojištění je lhůtou závaznou, kterou vnitrostátní orgány nemají právo překročit. 2) Článek 6 bod 1 první pododstavec směrnice 89/105 neukládá automatický zápis léčivého přípravku do seznamu hromadně vyráběných léčivých přípravků hrazených systémem zdravotního pojištění v případě překročení lhůty stanovené v uvedeném článku. Podpisy. * Jednací jazyk: francouzština.

cs

caselaw

EU

ROZSUDEK SOUDNÍHO DVORA (velkého senátu) 9. března 2021 ( *1 ) „Řízení o předběžné otázce – Ochrana bezpečnosti a zdraví pracovníků – Úprava pracovní doby – Směrnice 2003/88/ES – Článek 2 – Pojem ‚pracovní doba‘ – Doba pracovní pohotovosti v režimu pracovní pohotovosti na zavolání – Profesionální hasiči – Směrnice 89/391/EHS – Články 5 a 6 – Psychosociální rizika – Povinnost prevence“ Ve věci C‐580/19, jejímž předmětem je žádost o rozhodnutí o předběžné otázce na základě článku 267 SFEU, podaná rozhodnutím Verwaltungsgericht Darmstadt (správní soud v Darmstadtu, Německo) ze dne 21. února 2019, došlým Soudnímu dvoru dne 30. července 2019, v řízení RJ proti Stadt Offenbach am Main, SOUDNÍ DVŮR (velký senát), ve složení K. Lenaerts, předseda, R. Silva de Lapuerta, místopředsedkyně, A. Arabadžev, A. Prechal, M. Vilaras a N. Piçarra, předsedové senátů, T. von Danwitz, C. Toader, M. Safjan, D. Šváby, S. Rodin, F. Biltgen, K. Jürimäe, C. Lycourgos (zpravodaj) a L. S. Rossi, soudci, generální advokát: G. Pitruzzella, vedoucí soudní kanceláře: M. Longar, rada, s přihlédnutím k písemné části řízení a po jednání konaném dne 22. června 2020, s ohledem na vyjádření předložená: – za belgickou vládu S. Baeyensem, jakož i L. Van den Broeck, M. Jacobs a C. Pochet, jako zmocněnci, – za španělskou vládu S. Jiménez Garcíou, jako zmocněncem, – za francouzskou vládu A. Ferrandem, R. Coesmem a E. Toutainem, jakož i A.‐L. Desjonquères, jako zmocněnci, – za nizozemskou vládu M. K. Bulterman a C. S. Schillemans, jako zmocněnkyněmi, – za finskou vládu původně H. Leppo, jakož i J. Heliskoskim, poté H. Leppo, jako zmocněnci, – za Evropskou komisi původně B.-R. Killmannem a M. van Beekem, poté M. Killmannem, jako zmocněnci, po vyslechnutí stanoviska generálního advokáta na jednání konaném dne 6. října 2020, vydává tento Rozsudek 1 Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu článku 2 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2003/88/ES ze dne 4. listopadu 2003 o některých aspektech úpravy pracovní doby (Úř. věst. 2003, L 299, s. 9; Zvl. vyd. 05/04, s. 381). 2 Tato žádost byla předložena v rámci sporu mezi RJ a Stadt Offenbach am Main (město Offenbach nad Mohanem, Německo) ve věci mzdy požadované RJ za pracovní pohotovosti držené v režimu pracovní pohotovosti na zavolání, které RJ zajišťoval. Hned na úvod je třeba uvést, že v kontextu tohoto rozsudku pojem „pracovní pohotovost“ v obecné rovině zahrnuje všechny doby, během nichž pracovník zůstává k dispozici svému zaměstnavateli, aby mohl zajistit výkon práce na žádost tohoto zaměstnavatele, zatímco výraz „pracovní pohotovost na zavolání“ se vztahuje na ty z těchto dob, během nichž pracovník není povinen zůstat na svém pracovišti. Právní rámec Unijní právo Směrnice 89/391/EHS 3 Článek 5 odst. 1 směrnice Rady 89/391/EHS ze dne 12. června 1989 o zavádění opatření pro zlepšení bezpečnosti a ochrany zdraví zaměstnanců při práci (Úř. věst. 1989, L 183, s. 1; Zvl. vyd. 05/01, s. 349) stanoví: „Zaměstnavatel je povinen zajistit bezpečnost a ochranu zdraví zaměstnanců s ohledem na všechna hlediska týkající se práce.“ 4 Článek 6 této směrnice stanoví: „1. V rámci svých povinností přijme zaměstnavatel opatření nezbytná pro bezpečnost a ochranu zdraví zaměstnanců, včetně opatření pro prevenci pracovních rizik, pro informování a školení, a také pro přípravu nezbytné organizace a prostředků. Zaměstnavatel musí dbát na přizpůsobování těchto opatření s přihlédnutím k měnícím se okolnostem a usilovat o zlepšování současných podmínek. 2. Zaměstnavatel provádí opatření uvedená v odst. 1 prvním pododstavci na základě těchto obecných zásad prevence: a) vyhýbat se rizikům; b) vyhodnotit nevyhnutelná rizika; c) odstraňovat rizika u zdroje; [...] 3. Aniž jsou dotčena ostatní ustanovení této směrnice, musí zaměstnavatel s přihlédnutím k povaze činností podniku nebo závodu a) vyhodnocovat rizika pro bezpečnost a ochranu zdraví zaměstnanců mezi jiným při volbě pracovního zařízení, používaných chemických látek nebo přípravků a při úpravě pracovišť. Opatření přijatá zaměstnavatelem k prevenci rizik a používané pracovní a výrobní metody na základě tohoto hodnocení musí v případě potřeby – zajišťovat lepší úroveň bezpečnosti a ochrany zdraví zaměstnanců, – být začleněny do všech činností podniku nebo závodu a na všech úrovních řízení; [...]“ Směrnice 2003/88 5 Článek 1 směrnice 2003/88 stanoví: „1. Tato směrnice stanoví minimální požadavky na bezpečnost a ochranu zdraví pro úpravu pracovní doby. 2. Tato směrnice se vztahuje na a) minimální doby denního odpočinku, odpočinku v týdnu a dovolen[é] za kalendářní rok, na přestávky a maximální týdenní pracovní dobu a b) některé aspekty noční práce, práce na směny a rozvržení práce a pracovní doby. [...]“ 6 Článek 2 této směrnice stanoví: „Pro účely této směrnice se rozumí: 1. ‚pracovní dobou‘ [...] jakákoli doba, během níž pracovník pracuje, je k dispozici zaměstnavateli a vykonává svou činnost nebo povinnosti v souladu s vnitrostátními právními předpisy nebo zvyklostmi; 2. ‚dobou odpočinku‘ každá doba, která není pracovní dobou. [...]“ 7 Článek 7 odst. 1 uvedené směrnice stanoví: „Členské státy přijmou nezbytná opatření k zajištění toho, aby měl každý pracovník nárok na placenou dovolenou za kalendářní rok v trvání nejméně čtyř týdnů v souladu s podmínkami pro získání a přiznávání této dovolené stanovenými vnitrostátními právními předpisy nebo zvyklostmi.“ Německé právo 8 Příloha Verordnung über die Organisation, Mindeststärke und Ausrüstung der öffentlichen Feuerwehren (nařízení o organizaci, minimálním obsazení a vybavení veřejných hasičských sborů) ze dne 17. prosince 2003 (GVBl., s. 693), zejména stanoví: „Vybavení stupně 2 včetně k tomu nezbytného personálu musí být zpravidla použito v místě zásahu do 20 minut od spuštění poplachu [...]“ 9 Podle Einsatzdienstverfügung der Feuerwehr Offenbach (řád zásahové služby hasičského záchranného sboru města Offenbach nad Mohanem), ve znění ze dne 18. června 2018, se musí důstojník, který vykonává službu „Beamter vom Einsatzleitdienst“ (operační důstojník ve službě, dále jen „služba ‚BvE‘ “), okamžitě dostavit na místo zásahu za využití zvláštních práv, která se odchylují od pravidel silničního provozu, a práv přednostní jízdy. 10 Mezi povinnostmi důstojníka, který vykonává službu „BvE“, tento řád zásahové služby na straně 6 konkrétně stanoví: „Během služby ‚BvE‘ musí být důstojník dostupný a musí si zvolit takové místo, kde se bude nacházet, které mu umožní dodržet zásahovou dobu v délce 20 minut. Toto pravidlo je považováno za dodržené, pokud doba jízdy z místa, kde se důstojník nachází, na hranici města Offenbach nad Mohanem při využití zvláštních práv odchylujících se od pravidel silničního provozu a práv přednostní jízdy nepřesáhne 20 minut. Tato doba jízdy odpovídá střední hustotě provozu, za běžných podmínek na komunikacích a obvyklých povětrnostních podmínek.“ Spor v původním řízení a předběžné otázky 11 RJ je ve služebním poměru a službu hasiče v postavení velitele sboru vykonává v hasičském záchranném sboru města Offenbach nad Mohanem. Vedle pravidelné služby musí RJ podle právních předpisů platných pro hasičský záchranný sbor tohoto města pravidelně vykonávat službu „BvE“. 12 Během služby „BvE“ musí být RJ nepřetržitě dostupný, mít připraven zásahový oblek a nacházet se v blízkosti služebního vozidla, které mu bylo poskytnuto zaměstnavatelem. Musí reagovat na příchozí telefonické hovory, jejichž prostřednictvím je informován o událostech, které nastávají a o nichž musí rozhodovat. V určitých případech se musí dostavit na místo zásahu nebo na služebnu. Během výkonu služby „BvE“ si RJ musí zvolit místo, kde se bude nacházet, tak, aby byl v případě poplachu schopen dojet se svým oblekem a tímto vozidlem při využití zvláštních práv odchylujících se od pravidel silničního provozu a práv přednostní jízdy na hranici města Offenbach nad Mohanem ve lhůtě 20 minut. 13 Služba „BvE“ trvá během pracovního týdne od 17:00 hodin do 07:00 hodin následujícího dne. O víkendu tato služba trvá od pátku 17:00 hodin až do pondělí 07:00 hodin Na 42 hodinový pracovní týden může navazovat výkon uvedené víkendové služby. Službu „BvE“ RJ v průměru vykonává o 10 až 15 víkendech v roce. V období od 1. ledna 2013 do 31. prosince 2015 RJ zajistil 126 krát službu „BvE“ a musel reagovat na poplachy nebo fyzicky zasáhnout dvacetkrát. Počet poplachů, k nimž došlo během doby, kdy RJ vykonával službu „BvE“, tak činil po dobu tří let průměrně 6,67 ročně. 14 RJ se domáhal uznání služby „BvE“ jako pracovní doby a úhrady příslušné odměny. Rozhodnutím ze dne 6. srpna 2014 jeho zaměstnavatel tuto žádost zamítl. 15 Dne 31. července 2015 podal RJ žalobu k předkládajícímu soudu, v níž tvrdí, že doby pracovní pohotovosti mohou být považovány za pracovní dobu, i když jsou drženy v režimu pracovní pohotovosti na zavolání, a pracovník tedy není nucen být fyzicky přítomen v místě určeném zaměstnavatelem, pokud zaměstnavatel stanoví velmi krátkou lhůtu, ve které se pracovník musí dostavit do práce. RJ zejména tvrdí, že služba „BvE“ představuje významné omezení jeho volného času, jelikož v případě poplachu musí okamžitě opustit své bydliště, aby se dostavil do Offenbachu nad Mohanem, a dodržel tak lhůtu 20 minut, která se na něj vztahuje. 16 Podle předkládajícího soudu spadají činnosti vykonávané vnitrostátními zásahovými jednotkami hasičského záchranného sboru do působnosti směrnice 2003/88. Předkládající soud má za to, že otázky týkající se odměny za pracovní pohotovost jsou naproti tomu vyloučeny z působnosti uvedené směrnice, avšak kvalifikace služby „BvE“ jako „pracovní doby“ ve smyslu čl. 2 bodu 1 směrnice 2003/88 je rozhodující pro vyřešení sporu, který mu byl předložen. 17 Podle německého práva totiž může být zaměstnavateli pana RJ nařízeno odměňovat službu „BvE“ způsobem požadovaným RJ pouze tehdy, pokud pracoval nad rámec maximální týdenní pracovní doby povolené směrnicí 2003/88. Kromě toho se žádost RJ, kterou usiluje konkrétně o zjištění, že služba „BvE“ představuje pracovní dobu, netýká jeho případné odměny za tuto službu, nýbrž jejím cílem je, aby bylo RJ zaručeno, že v budoucnu nebude muset pracovat nad rámec maximální pracovní doby přípustné podle unijního práva. 18 Předkládající soud uvádí, že Soudní dvůr měl až dosud za to, že doba pohotovosti může být kladena na roveň pracovní době pouze tehdy, pokud je pracovník nucen být fyzicky přítomen na místě určeném zaměstnavatelem a být zde tomuto zaměstnavateli k dispozici, aby mohl v případě potřeby okamžitě poskytnout příslušné služby. Předkládající soud však zdůrazňuje, že v rozsudku ze dne 21. února 2018, Matzak (C‐518/15, EU:C:2018:82), měl Soudní dvůr za to, že i pracovní pohotovost držená pracovníkem v místě jeho bydliště musí být kvalifikována jako pracovní doba, přičemž se opíral jednak o povinnost pracovníka zdržovat se na místě určeném zaměstnavatelem a jednak o omezení možnosti pracovníka věnovat se svým osobním a společenským zájmům, které vyplývá z nutnosti dostavit se na pracoviště ve lhůtě 8 minut. 19 Podle předkládajícího soudu tento rozsudek nebrání tomu, aby za pracovní dobu byly považovány rovněž doby pracovní pohotovosti v režimu pracovní pohotovosti na zavolání, tedy doby, během nichž pracovník, aniž je povinen se zdržovat na místě určeném zaměstnavatelem, podléhá významným omezením, pokud jde o svobodnou volbu místa, kde se zdržuje, a nakládání s jeho volným časem. 20 Předkládající soud má konkrétně za to, že vyloučení dob pracovní pohotovosti v režimu pracovní pohotovosti na zavolání z pojmu „pracovní doba“ ve smyslu směrnice 2003/88 pouze z toho důvodu, že zaměstnavatel neurčil konkrétní místo, kde je pracovník nucen být fyzicky přítomen, představuje neodůvodněné rozdílné zacházení v porovnání se situací, kdy zaměstnavatel uloží povinnost nacházet se na takovém místě. Povinnost pracovníka dostavit se na určité místo v krátké lhůtě má totiž podle předkládajícího soudu také omezující účinek na organizaci jeho volného času a vede k tomu, že mu nepřímo určuje místo, kde je nucen být fyzicky přítomen, čímž významně omezuje jeho možnosti věnovat se osobním záležitostem. 21 Předkládající soud konečně uvádí, že určujícím kritériem, které použil Bundesverwaltungsgericht (Spolkový správní soud, Německo) pro určení, zda doba pracovní pohotovosti musí být považována za pracovní dobu, je četnost, s níž musí pracovník očekávat, že bude muset přistoupit k výkonu práce během doby pracovní pohotovosti. Je-li doba pracovní pohotovosti přerušována přistoupením k výkonu práce pouze sporadicky, nejedná se o „pracovní dobu“. 22 Za těchto podmínek se Verwaltungsgericht Darmstadt (správní soud v Darmstadtu, Německo) rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky: „1) Musí být článek 2 směrnice 2003/88/ES vykládán v tom smyslu, že doba pracovní pohotovosti, během níž je pracovník povinen dostavit se v zásahovém obleku a zásahovým vozidlem do dvaceti minut na hranici města, kde se nachází jeho služebna, je pracovní dobou, ačkoliv zaměstnavatel neurčil pracovníkovi žádné místo, kde se má zdržovat, avšak pracovník je i přesto podstatně omezen ve výběru místa, kde se zdržuje, a možnostech věnovat se svým osobním a společenským zájmům? 2) V případě kladné odpovědi na první otázku, musí být článek 2 směrnice 2003/88/ES v takové situaci, jako je situace popsaná v první předběžné otázce, vykládán v tom smyslu, že je u definice pojmu ‚pracovní doba‘ nutno také zohlednit, zda a do jaké míry lze během pracovní pohotovosti, kterou pracovník tráví na místě neurčeném zaměstnavatelem, počítat s povoláním k výkonu práce?“ K předběžným otázkám 23 Podstatou otázek předkládajícího soudu, které je třeba zkoumat společně, je, zda článek 2 směrnice 2003/88 musí být vykládán v tom smyslu, že doba pracovní pohotovosti, během níž musí být pracovník s to se dostavit na hranici města, kde se nachází jeho služebna, ve lhůtě 20 minut se zásahovým oblekem a služebním vozidlem, které mu dal k dispozici jeho zaměstnavatel, za využití zvláštních práv, která se odchylují od pravidel silničního provozu, a práv přednostní jízdy spojených s tímto vozidlem, představuje „pracovní dobu“ ve smyslu tohoto ustanovení, a zda je třeba v rámci takové kvalifikace vzít v úvahu průměrnou četnost, s níž pracovník během této doby musí skutečně přistupovat k výkonu pracovní činnosti. 24 Z předkládacího rozhodnutí a ze spisu, který má Soudní dvůr k dispozici, konkrétně vyplývá, že žalobce v původním řízení musí držet přibližně čtyřicet dob pracovních pohotovostí za rok, a to přes noc v týdnu a přes víkend. Tyto doby pracovní pohotovosti se drží v režimu pracovní pohotovosti na zavolání, což znamená, že pracovník není povinen být na pracovišti fyzicky přítomen. Během uvedených dob pracovní pohotovosti musí mít RJ nepřetržitě k dispozici zásahový oblek a zásahové vozidlo, být s to okamžitě reagovat na příchozí telefonické hovory a být schopen se dostavit na hranici města Offenbach nad Mohanem se zásahovým oblekem a služebním vozidlem ve lhůtě 20 minut s využitím zvláštních práv a práv přednostní jízdy spojených s tímto vozidlem. Tato doba jízdy odpovídá střední hustotě provozu, za běžných podmínek na komunikacích a obvyklých povětrnostních podmínek. 25 Úvodem je třeba připomenout, že i když v konečném důsledku přísluší předkládajícímu soudu, aby přezkoumal, zda doba pracovní pohotovosti v režimu pracovní pohotovosti na zavolání, o kterou se jedná ve věci v původním řízení, musí být pro účely použití směrnice 2003/88 kvalifikována jako „pracovní doba“, nic to nemění na tom, že je na Soudním dvoru, aby mu poskytl vodítko ke kritériím, která je třeba při tomto přezkumu zohlednit [rozsudek z dnešního dne, Radiotelevizija Slovenija (Doba pracovní pohotovosti na odlehlém místě), C‐344/19, body 23 a 24, jakož i citovaná judikatura]. 26 S ohledem na tato úvodní upřesnění je na prvním místě třeba připomenout, že cílem směrnice 2003/88 je stanovení minimálních požadavků určených ke zlepšení životních a pracovních podmínek pracovníků pomocí sbližování vnitrostátních právních předpisů týkajících se zejména délky pracovní doby. Tato harmonizace na úrovni Evropské unie v oblasti úpravy pracovní doby směřuje k zaručení lepší ochrany bezpečnosti a zdraví pracovníků tím, že jim dává nárok na minimální, zejména denní a týdenní, doby odpočinku, jakož i na přiměřené přestávky na odpočinek, a tím, že stanoví maximální hranici týdenní pracovní doby [rozsudek z dnešního dne, Radiotelevizija Slovenija (Doba pracovní pohotovosti na odlehlém místě), C‐344/19, bod 25 a citovaná judikatura]. 27 Jednotlivé požadavky, které směrnice 2003/88 stanoví v oblasti maximální doby práce a minimální doby odpočinku, jsou obzvláště důležitými pravidly sociálního práva Unie, z nichž má mít prospěch každý pracovník a jejichž dodržování nemůže být podřízeno úvahám ryze ekonomické povahy [rozsudek z dnešního dne, Radiotelevizija Slovenija (Doba pracovní pohotovosti na odlehlém místě), C‐344/19, bod 26 a citovaná judikatura]. 28 Směrnice 2003/88 ostatně tím, že stanoví nárok každého pracovníka na rozvržení maximální týdenní a denní pracovní doby a doby odpočinku, uvádí základní právo výslovně zakotvené v čl. 31 odst. 2 Listiny základních práv Evropské unie, a musí být proto vykládána ve světle tohoto čl. 31 odst. 2. Z toho zejména vyplývá, že ustanovení směrnice 2003/88 nemohou být vykládána restriktivně na újmu právům, která pracovník z této směrnice vyvozuje [rozsudek z dnešního dne, Radiotelevizija Slovenija (Doba pracovní pohotovosti na odlehlém místě), C‐344/19, bod 27 a citovaná judikatura]. 29 Na druhém místě je třeba uvést, že čl. 2 bod 1 směrnice 2003/88 definuje pojem „pracovní doba“ jako jakoukoliv dobu, během níž pracovník pracuje, je k dispozici zaměstnavateli a vykonává činnost nebo povinnosti v souladu s vnitrostátními právními předpisy nebo zvyklostmi. Podle čl. 2 bodu 2 této směrnice se pojmem „doba odpočinku“ rozumí každá doba, která není pracovní dobou. 30 Z toho vyplývá, že tyto dva pojmy, které byly definovány stejným způsobem ve směrnici Rady 93/104/ES ze dne 23. listopadu 1993 o některých aspektech úpravy pracovní doby (Úř. věst. 1993, L 307, s. 18; Zvl. vyd. 05/02, s. 197), kterou nahradila směrnice 2003/88, se vzájemně vylučují. Doba pracovní pohotovosti pracovníka tedy musí být pro účely použití směrnice 2003/88 kvalifikována buď jako „pracovní doba“, nebo jako „doba odpočinku“, jelikož tato směrnice neupravuje přechodnou kategorii [rozsudek z dnešního dne, Radiotelevizija Slovenija (Doba pracovní pohotovosti na odlehlém místě), C‐344/19, bod 29 a citovaná judikatura]. 31 Kromě toho pojmy „pracovní doba“ a „doba odpočinku“ jsou pojmy unijního práva, které je třeba definovat na základě objektivních charakteristik a s odkazem na systém a účel směrnice 2003/88. Pouze takový autonomní výklad totiž zajistí této směrnici plnou účinnost a jednotné používání těchto pojmů ve všech členských státech [rozsudek z dnešního dne, Radiotelevizija Slovenija (Doba pracovní pohotovosti na odlehlém místě), C‐344/19, bod 30 a citovaná judikatura]. 32 I přes odkaz na „vnitrostátní[...] právní předpisy nebo zvyklost[...]i“ v článku 2 směrnice 2003/88 tudíž členské státy nemohou jednostranně určit rozsah pojmů „pracovní doba“ a „doba odpočinku“ tím, že by právo na řádné zohlednění pracovní doby a odpovídající doby odpočinku, přiznané touto směrnicí přímo pracovníkům, podřídily jakékoliv podmínce nebo jakémukoliv omezení. Jakýkoli jiný výklad by zmařil užitečný účinek směrnice 2003/88 a byl by v rozporu s jejím účelem [rozsudek z dnešního dne, Radiotelevizija Slovenija (Doba pracovní pohotovosti na odlehlém místě), C‐344/19, bod 31 a citovaná judikatura]. 33 Na třetím místě, pokud jde konkrétně o doby pracovní pohotovosti, z judikatury Soudního dvora vyplývá, že doba, během níž pracovník skutečně nevykonává žádnou činnost ve prospěch svého zaměstnavatele, není nutně „dobou odpočinku“ pro účely použití směrnice 2003/88. 34 Soudní dvůr tedy ohledně dob pracovní pohotovosti držených na pracovišti, které není místem totožným s bydlištěm pracovníka, rozhodl, že určujícím faktorem pro zjištění, zda jsou přítomny charakteristické znaky pojmu „pracovní doba“ ve smyslu směrnice 2003/88, je skutečnost, že pracovník je nucen být fyzicky přítomen v místě určeném zaměstnavatelem a být tam k dispozici, aby mohl okamžitě poskytnout své služby v případě potřeby (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 3. října 2000, Simap, C‐303/98, EU:C:2000:528, bod 48; ze dne 9. září 2003, Jaeger, C‐151/02, EU:C:2003:437, bod 63, jakož i ze dne 1. prosince 2005, Dellas a další, C‐14/04, EU:C:2005:728, bod 48). 35 V tomto ohledu je třeba upřesnit, že pracoviště musí být chápáno jako jakékoliv místo, kde má pracovník vykonat činnost na pokyn svého zaměstnavatele, včetně případů, kdy toto místo není místem, kde obvykle vykonává svou profesní činnost. 36 Soudní dvůr měl za to, že během takové doby pracovní pohotovosti musí pracovník, který je povinen zůstat na pracovišti a být bezprostředně k dispozici zaměstnavateli, pobývat vzdálený od svého rodinného a sociálního prostředí a má jen velmi malý prostor pro nakládání s časem, během něhož nejsou jeho profesní služby požadovány. Celá tato doba musí být tudíž kvalifikována jako „pracovní doba“ ve smyslu směrnice 2003/88 bez ohledu na práci skutečně vykonanou pracovníkem během uvedené doby (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 9. září 2003, Jaeger, C‐151/02, EU:C:2003:437, bod 65; ze dne 5. října 2004, Pfeiffer a další, C‐397/01 až C‐403/01, EU:C:2004:584, bod 93, jakož i ze dne 1. prosince 2005, Dellas a další, C‐14/04, EU:C:2005:728, body 46 a 58). 37 Soudní dvůr dále rozhodl, že ačkoli doba pracovní pohotovosti v režimu pracovní pohotovosti na zavolání neukládá pracovníkovi, aby se zdržoval na pracovišti, musí být rovněž kvalifikována v plném rozsahu jako „pracovní doba“ ve smyslu směrnice 2003/88, pokud se s ohledem na omezení uložená pracovníkovi, která mají objektivní a velmi významný dopad na jeho možnosti věnovat se svým osobním a společenským zájmům, odlišuje od doby, během níž musí být pracovník pouze dosažitelný svým zaměstnavatelem (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 21. února 2018, Matzak, C‐518/15, EU:C:2018:82, body 63 až 66). 38 Jak z informací uvedených v bodech 34 až 37 tohoto rozsudku, tak z nutnosti připomenuté v bodě 28 tohoto rozsudku vykládat čl. 2 bod 1 směrnice 2003/88 ve světle čl. 31 odst. 2 Listiny základních práv, vyplývá, že pod pojem „pracovní doba“ ve smyslu směrnice 2003/88 spadají všechny doby pracovní pohotovosti, včetně těch držených v režimu pracovní pohotovosti na zavolání, během nichž jsou omezení uložená pracovníkovi takové povahy, že objektivně a významně ovlivňují jeho možnost během těchto dob volně nakládat s časem, během něhož nejsou jeho profesní služby požadovány, a věnovat se vlastním zájmům. 39 Naopak, pokud omezení uložená pracovníkovi během určené doby pracovní pohotovosti nedosahují takového stupně intenzity a umožňují mu nakládat s jeho časem a věnovat se vlastním zájmům bez značných omezení, pouze doba související s výkonem práce, která je případně skutečně vykonána během takovéto doby, představuje „pracovní dobu“ pro účely použití směrnice 2003/88 [rozsudek z dnešního dne, Radiotelevizija Slovenija (Doba pracovní pohotovosti na odlehlém místě), C‐344/19, bod 38 a citovaná judikatura]. 40 V tomto ohledu je třeba ještě upřesnit, že za účelem posouzení, zda doba pracovní pohotovosti představuje „pracovní dobu“ ve smyslu směrnice 2003/88, mohou být brána v úvahu pouze omezení, která jsou pracovníkovi uložena právními předpisy dotčeného členského státu, kolektivní smlouvou nebo jeho zaměstnavatelem, zejména na základě pracovní smlouvy, pracovního řádu nebo systému rozdělování pracovní pohotovosti mezi pracovníky [rozsudek z dnešního dne, Radiotelevizija Slovenija (Doba pracovní pohotovosti na odlehlém místě), C‐344/19, bod 39]. 41 Naproti tomu organizační obtíže, které může pracovníkovi způsobit doba pracovní pohotovosti a které nevyplývají z takových omezení, nýbrž jsou například důsledkem přírodních živlů nebo svobodné volby pracovníka, nemohou být zohledněny [rozsudek z dnešního dne, Radiotelevizija Slovenija (Doba pracovní pohotovosti na odlehlém místě), C‐344/19, bod 40]. 42 Zejména významná vzdálenost mezi bydlištěm, které si pracovník svobodně zvolil, a místem, na které musí být schopen se v určité lhůtě během doby pracovní pohotovosti dostavit, tak sama o sobě není relevantním kritériem pro kvalifikaci celé této doby jako „pracovní doby“ ve smyslu čl. 2 bodu 1 směrnice 2003/88, přinejmenším pokud je toto místo jeho obvyklým pracovištěm. V takovém případě totiž tento zaměstnanec mohl svobodně posoudit vzdálenost mezi uvedeným místem a svým bydlištěm [rozsudek z dnešního dne, Radiotelevizija Slovenija (Doba pracovní pohotovosti na odlehlém místě), C‐344/19, bod 41 a citovaná judikatura]. 43 Kromě toho, pokud pracoviště zahrnuje nebo splývá s bydlištěm pracovníka, pouhá okolnost, že během dané doby pracovní pohotovosti je pracovník povinen zdržovat se na pracovišti, aby v případě potřeby mohl být k dispozici pro svého zaměstnavatele, nepostačuje ke kvalifikaci této doby jako „pracovní doby“ ve smyslu směrnice 2003/88 [rozsudek z dnešního dne, Radiotelevizija Slovenija (Doba pracovní pohotovosti na odlehlém místě), C‐344/19, bod 43 a citovaná judikatura]. 44 Pokud z důvodu neexistence povinnosti zdržovat se na pracovišti nemůže být doba pracovní pohotovosti automaticky kvalifikována jako „pracovní doba“ ve smyslu směrnice 2003/88, přísluší vnitrostátním soudům ještě ověřit, zda však taková kvalifikace není nezbytná vzhledem k důsledkům, které ze všech omezení uložených pracovníkovi dopadají na jeho možnost volně nakládat během této doby s časem, během něhož jeho profesní služby nejsou vyžadovány, a věnovat se vlastním zájmům. 45 Z tohoto hlediska je třeba konkrétně zohlednit lhůtu, kterou má pracovník k dispozici během doby pracovní pohotovosti k tomu, aby se vrátil k profesním činnostem, od okamžiku, kdy o to požádá jeho zaměstnavatel, případně společně s průměrnou četností výkonů práce, které bude tento pracovník muset skutečně zajistit během této doby [rozsudek z dnešního dne, Radiotelevizija Slovenija (Doba pracovní pohotovosti na odlehlém místě), C‐344/19, bod 46]. 46 Zaprvé, jak v podstatě uvedl generální advokát v bodech 89 až 91 svého stanoviska, vnitrostátní soudy tak musí zohlednit důsledky, které dopadají na možnost pracovníka volně nakládat s jeho časem, krátkosti lhůty, ve které se musí v případě nezbytného výkonu práce vrátit do práce, což zpravidla vyžaduje, aby se dostavil na pracoviště. 47 V tomto ohledu je třeba zdůraznit, že doba pracovní pohotovosti, během níž pracovník může vzhledem k rozumné lhůtě, která je mu

cs

caselaw

EU

dána pro návrat k pracovním činnostem, plánovat své sociální a osobní záležitosti, nepředstavuje a priori„pracovní dobu“ ve smyslu směrnice 2003/88. Naopak doba pracovní pohotovosti, během níž je lhůta uložená pracovníkovi pro návrat do práce omezena na několik minut, musí být v zásadě považována v plném rozsahu za „pracovní dobu“ ve smyslu této směrnice, protože v posledně uvedeném případě je pracovník v praxi značně odrazen od plánování jakékoli odpočinkové aktivity, byť krátké [rozsudek z dnešního dne, Radiotelevizija Slovenija (Doba pracovní pohotovosti na odlehlém místě), C‐344/19, bod 48]. 48 Nic to však nemění na tom, že dopad takové reakční lhůty musí být zhodnocen na základě konkrétního posouzení, které případně zohledňuje ostatní omezení, která jsou pracovníkovi uložena, stejně jako možnosti, které jsou mu přiznány během doby pracovní pohotovosti [rozsudek z dnešního dne, Radiotelevizija Slovenija (Doba pracovní pohotovosti na odlehlém místě), C‐344/19, bod 49]. 49 Na základě omezení týkajících se této reakční lhůty je zejména relevantní povinnost pracovníka zdržovat se v místě svého bydliště, bez možnosti se volně přemisťovat, a očekávat vyžádání jeho služby zaměstnavatelem, nebo povinnost být vybaven zvláštní výstrojí, pokud se v návaznosti na zavolání musí dostavit na pracoviště. Z titulu možností přiznaných pracovníkovi je rovněž relevantní případné poskytnutí služebního vozidla k dispozici tomuto pracovníkovi, které umožňuje využití zvláštních práv, která se odchylují od pravidel silničního provozu, a práv přednostní jízdy, nebo také možnost pracovníka reagovat na žádosti zaměstnavatele, aniž opustí místo, kde se nachází. 50 Zadruhé, pokud lze objektivně odhadnout průměrnou četnost skutečného výkonu práce běžně vykonávané pracovníkem během každé doby pracovní pohotovosti, je třeba, aby ji vnitrostátní soudy zohlednily společně se lhůtou, kterou má tento pracovník k dispozici k návratu ke své profesní činnosti [rozsudek z dnešního dne, Radiotelevizija Slovenija (Doba pracovní pohotovosti na odlehlém místě), C‐344/19, bod 51]. 51 Pokud totiž musí pracovník v průměru několikrát během doby pracovní pohotovosti přistoupit k výkonu práce, požívá daleko menší volnosti v nakládání se svým časem během dob nečinnosti, vzhledem k jejich častému přerušování. To platí tím spíše, není-li doba výkonu práce běžně vyžadované od pracovníka během doby jeho pracovní pohotovosti zanedbatelná [rozsudek z dnešního dne, Radiotelevizija Slovenija (Doba pracovní pohotovosti na odlehlém místě), C‐344/19, bod 52]. 52 Z toho vyplývá, že pokud musí pracovník v průměru často přistupovat k výkonu pracovní činnosti během dob pracovní pohotovosti, tedy k výkonu práce, který zpravidla netrvá krátkou dobu, představují v zásadě všechny tyto doby „pracovní dobu“ ve smyslu směrnice 2003/88 [rozsudek z dnešního dne, Radiotelevizija Slovenija (Doba pracovní pohotovosti na odlehlém místě), C‐344/19, bod 53]. 53 Okolnost, že v průměru musí pracovník během doby pracovní pohotovosti přistoupit k výkonu práce pouze zřídka, však nemůže vést k tomu, že tyto doby budou považovány za „doby odpočinku“ ve smyslu čl. 2 bodu 2 směrnice 2003/88, pokud je dopad lhůty uložené pracovníkovi k návratu k profesním činnostem takový, že stačí k objektivnímu a velmi významnému omezení možnosti volně nakládat během těchto dob s časem, během něhož jeho profesní služby nejsou vyžadovány [rozsudek z dnešního dne, Radiotelevizija Slovenija (Doba pracovní pohotovosti na odlehlém místě), C‐344/19, bod 54]. 54 V projednávané věci je třeba připomenout, že podle informací poskytnutých v předkládacím rozhodnutí se RJ během dob pracovní pohotovosti v režimu pracovní pohotovosti na zavolání dotčeném ve věci v původním řízení může volně přemisťovat, ale musí být schopen se dostavit na hranici města Offenbach nad Mohanem ve lhůtě 20 minut se zásahovým oblekem a služebním vozidlem, které mu dal k dispozici jeho zaměstnavatel, za využití zvláštních práv, která se odchylují od pravidel silničního provozu, a práv přednostní jízdy. Jak bylo uvedeno v bodě 13 tohoto rozsudku, z předkládacího rozhodnutí nevyplývá, že průměrná četnost výkonů práce tohoto pracovníka během těchto dob byla vysoká. Kromě toho případná významná vzdálenost mezi bydlištěm RJ a hranicí města Offenbach nad Mohanem, což je obvyklé místo výkonu jeho práce, není sama o sobě relevantní. 55 Je však na předkládajícím soudu, aby s ohledem na všechny okolnosti projednávané věci posoudil, zda RJ podléhá během dob pracovní pohotovosti v režimu pracovní pohotovosti na zavolání omezením takové intenzity, že objektivně a významně ovlivňují jeho možnost volně nakládat během těchto dob s časem, během něhož jeho profesní služby nejsou vyžadovány, a věnovat tento čas vlastním zájmům. 56 Na čtvrtém místě je třeba připomenout, že s výjimkou specifického případu týkajícího se placené dovolené za kalendářní rok, který je uveden v čl. 7 odst. 1 směrnice 2003/88, tato směrnice upravuje pouze některé aspekty úpravy pracovní doby s cílem zajistit ochranu bezpečnosti a zdraví pracovníků, takže se v zásadě na odměňování pracovníků nepoužije [rozsudek z dnešního dne, Radiotelevizija Slovenija (Doba pracovní pohotovosti na odlehlém místě), C‐344/19, bod 57]. 57 Na způsob odměňování pracovníků za doby pracovní pohotovosti se tudíž nevztahuje směrnice 2003/88, nýbrž relevantní ustanovení vnitrostátního práva. Tato směrnice proto nebrání použití právní úpravy členského státu, kolektivní smlouvy nebo rozhodnutí zaměstnavatele, který pro účely odměny za pracovní pohotovost zohledňuje odlišně doby, během nichž je práce skutečně vykonávána, a doby, během nichž se skutečná práce nevykonává, i když tyto doby musí být pro účely použití uvedené směrnice považovány v plném rozsahu za „pracovní dobu“ [rozsudek z dnešního dne, Radiotelevizija Slovenija (Doba pracovní pohotovosti na odlehlém místě), C‐344/19, bod 58 a citovaná judikatura]. 58 Stejně tak směrnice 2003/88 nebrání takové právní úpravě, kolektivní smlouvě nebo rozhodnutí zaměstnavatele, které, pokud jde o doby pracovní pohotovosti, které musí být v plném rozsahu považovány za doby, které nenáležejí pod pojem „pracovní doba“ pro účely použití této směrnice, nicméně stanoví, že dotyčnému zaměstnanci bude vyplacena částka, jejímž cílem je kompenzace nepohodlí, které mu vzniklo v důsledku těchto dob pracovní pohotovosti při nakládání s jeho časem a věnování se soukromým zájmům [rozsudek z dnešního dne, Radiotelevizija Slovenija (Doba pracovní pohotovosti na odlehlém místě), C‐344/19, bod 59]. 59 Na pátém a posledním místě z bodu 30 tohoto rozsudku vyplývá, že doby pohotovosti, které nesplňují podmínky k tomu, aby mohly být kvalifikovány jako „pracovní doba“ ve smyslu čl. 2 bodu 1 směrnice 2003/88, musí být považovány, s výjimkou času spojeného s prací skutečně vykonanou během těchto dob, za „doby odpočinku“ ve smyslu čl. 2 bodu 2 této směrnice a jako takové musí být započítány do výpočtu minimálních denních a týdenních dob odpočinku stanovených v článcích 3 a 5 této směrnice. 60 Je však třeba uvést, že kvalifikací doby pracovní pohotovosti jako „doby odpočinku“ pro účely použití směrnice 2003/88 není dotčena povinnost zaměstnavatelů dodržovat zvláštní povinnosti, které pro ně vyplývají z článků 5 a 6 směrnice 89/391 za účelem ochrany bezpečnosti a zdraví pracovníků. Z toho vyplývá, že zaměstnavatelé nemohou zavádět doby pracovní pohotovosti tak dlouhé nebo časté, že představují riziko pro bezpečnost nebo zdraví pracovníků, bez ohledu na skutečnost, zda jsou tyto doby kvalifikovány jako „doby odpočinku“ ve smyslu čl. 2 bodu 2 směrnice 2003/88. Členským státům přísluší, aby ve svém vnitrostátním právu vymezily podmínky pro uplatňování této povinnosti [v tomto ohledu viz rozsudek z dnešního dne, Radiotelevizija Slovenija (Doba pracovní pohotovosti na odlehlém místě), C‐344/19, body 61 až 65 a citovaná judikatura]. 61 Ze všech výše uvedených úvah vyplývá, že na položené otázky je třeba odpovědět tak, že čl. 2 bod 1 směrnice 2003/88 musí být vykládán v tom smyslu, že doba pracovní pohotovosti v režimu pracovní pohotovosti na zavolání, během níž musí být pracovník s to dostavit se na hranici města, kde se nachází jeho služebna, ve lhůtě 20 minut se zásahovým oblekem a služebním vozidlem, které mu dal k dispozici jeho zaměstnavatel, za využití zvláštních práv, která se odchylují od pravidel silničního provozu, a práv přednostní jízdy spojených s tímto vozidlem, představuje v plném rozsahu „pracovní dobu“ ve smyslu tohoto ustanovení pouze tehdy, pokud z celkového posouzení všech okolností daného případu, zejména důsledků stanovení takové lhůty, a případně průměrné četnosti výkonů práce během této doby, vyplývá, že omezení uložená tomuto pracovníkovi během uvedené doby jsou takové povahy, že objektivně a velmi významně ovlivňují možnost pracovníka volně nakládat během téže doby s časem, během něhož jeho profesní služby nejsou vyžadovány, a věnovat se v tomto čase vlastním zájmům. K nákladům řízení 62 Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení ve vztahu ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud. Výdaje vzniklé předložením jiných vyjádření Soudnímu dvoru než vyjádření uvedených účastníků řízení se nenahrazují. Z těchto důvodů Soudní dvůr (velký senát) rozhodl takto: Článek 2 bod 1 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2003/88/ES ze dne 4. listopadu 2003 o některých aspektech úpravy pracovní doby musí být vykládán v tom smyslu, že doba pracovní pohotovosti v režimu pracovní pohotovosti na zavolání, během níž musí být pracovník s to dostavit se na hranici města, kde se nachází jeho služebna, ve lhůtě 20 minut se zásahovým oblekem a služebním vozidlem, které mu dal k dispozici jeho zaměstnavatel, za využití zvláštních práv, která se odchylují od pravidel silničního provozu, a práv přednostní jízdy spojených s tímto vozidlem, představuje v plném rozsahu „pracovní dobu“ ve smyslu tohoto ustanovení pouze tehdy, pokud z celkového posouzení všech okolností daného případu, zejména důsledků stanovení takové lhůty, a případně průměrné četnosti výkonů práce během této doby, vyplývá, že omezení uložená tomuto pracovníkovi během uvedené doby jsou takové povahy, že objektivně a velmi významně ovlivňují možnost pracovníka volně nakládat během téže doby s časem, během něhož jeho profesní služby nejsou vyžadovány, a věnovat se v tomto čase vlastním zájmům. Podpisy. ( *1 ) – Jednací jazyk: němčina.

cs

caselaw

EU

ROZSUDEK SOUDNÍHO DVORA (devátého senátu) 21. října 2021 ( *1 ) „Řízení o předběžné otázce – Daň z přidané hodnoty (DPH) – Směrnice 2006/112/ES – Článek 132 odst. 1 písm. i) a j) – Osvobození některých činností od daně ve veřejném zájmu – Výchova dětí a mládeže, školské nebo vysokoškolské vzdělávání – Školské nebo vysokoškolské vzdělávání – Základní kurzy plavání“ Ve věci C‐373/19, jejímž předmětem je žádost o rozhodnutí o předběžné otázce na základě článku 267 SFEU, podaná rozhodnutím Bundesfinanzhof (Spolkový finanční soud, Německo) ze dne 27. března 2019, došlým Soudnímu dvoru dne 13. května 2019, v řízení Finanzamt München Abteilung III proti Dubrovin & Tröger GbR – Aquatics, SOUDNÍ DVŮR (devátý senát), ve složení K. Jürimäe, předsedkyně třetího senátu, vykonávající funkci předsedkyně devátého senátu, S. Rodin (zpravodaj) a N. Piçarra, soudci, generální advokát: M. Szpunar, vedoucí soudní kanceláře: A. Calot Escobar, s přihlédnutím k písemné části řízení, s ohledem na vyjádření předložená: – za německou vládu S. Eisenberg a J. Möllerem, jako zmocněnci, – za Evropskou komisi N. Gossement a R. Pethkem, jako zmocněnci, s přihlédnutím k rozhodnutí, přijatému po vyslechnutí generálního advokáta, rozhodnout věc bez stanoviska, vydává tento Rozsudek 1 Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu čl. 132 odst. 1 písm. i) a j) směrnice Rady 2006/112/ES ze dne 28. listopadu 2006 o společném systému daně z přidané hodnoty (Úř. věst. 2006, L 347, s. 1). 2 Tato žádost byla předložena v rámci sporu mezi Finanzamt München Abteilung III (finanční úřad v Mnichově III, Německo) (dále jen „finanční úřad“) a společností Dubrovin & Tröger – Aquatics (dále jen „Dubrovin & Tröger“) ve věci odmítnutí finančního úřadu osvobodit od daně z přidané hodnoty (DPH) služby výuky plavání poskytované společností Dubrovin & Tröger. Právní rámec Unijní právo 3 Hlava IX směrnice 2006/112, nadepsaná „Osvobození od daně“, obsahuje mimo jiné kapitolu 2 týkající se „[o]svobození některých činností od daně ve veřejném zájmu“, jejíž součástí je článek 132 a jeho odstavec 1 zní následovně: „Členské státy osvobodí od daně tato plnění: [...] i) výchovu dětí a mládeže a školské nebo vysokoškolské vzdělávání, odborný výcvik nebo rekvalifikaci, jakož i poskytnutí služeb a dodání zboží s nimi úzce související, veřejnoprávními subjekty s tímto posláním nebo jinými subjekty, jejichž cíle dotyčné členské státy uznávají za podobné; j) poskytnutí školského nebo vysokoškolského vyučování soukromými učiteli; [...]“ Německé právo 4 Ustanovení § 1 odst. 1 Umsatzsteuergesetz (zákon o dani z obratu) ze dne 21. února 2005 (BGBl. 2005 I, s. 386) ve znění použitelném na spor v původním řízení stanoví: „Předmětem daně z přidané hodnoty jsou tato plnění: 1. dodání zboží a jiná plnění za úplatu uskutečněná v tuzemsku podnikatelem v rámci jeho podnikatelské činnosti. [...] [...]“ 5 Ustanovení § 4 UStG, nadepsaného „Osvobození dodání zboží a jiných plnění od daně“, stanoví: Z plnění spadajících pod § 1 odst. 1 bod 1 jsou od daně osvobozena: [...] 21. a) plnění poskytovaná soukromými školami a jinými všeobecně nebo odborně vzdělávacími zařízeními, která bezprostředně slouží školním nebo vzdělávacím účelům, aa) pokud jsou povoleny státem na základě § 7 odst. 4 Grundgesetz (základního zákona), nebo jsou-li povoleny podle práva spolkové země, nebo bb) pokud příslušný orgán spolkové země potvrdí, že řádně připravují na povolání či na zkoušku skládanou před veřejnoprávní právnickou osobou, b) plnění spočívající ve výuce bezprostředně sloužící ke školním nebo vzdělávacím účelům, která jsou poskytována nezávislými vyučujícími aa) na vysokých školách ve smyslu § 1 a § 70 Hochschulrahmengesetz (rámcového zákona o vysokých školách) a na veřejnoprávních školách se všeobecnou či odbornou výukou, nebo bb) na soukromých školách a jiných vzdělávacích zařízeních se všeobecnou či odbornou výukou, pokud splňují podmínky stanovené písmenem a); 22. a) přednášky, kurzy a jiné akce vědecké nebo vzdělávací povahy organizované právnickými osobami veřejného práva, správními a obchodními akademiemi, lidovými univerzitami (Volkshochschulen) nebo subjekty sledujícími veřejně prospěšné cíle nebo cíle profesních organizací, pokud je převážná část příjmů použita na pokrytí výdajů, b) jiné kulturní a sportovní akce pořádané provozovateli uvedenými pod písmenem a), jestliže je odměna tvořena účastnickými poplatky; [...]“ Spor v původním řízení a předběžné otázky 6 Společnost Dubrovin & Tröger provozuje plaveckou školu ve formě společnosti založené podle občanského práva. V rámci své činnosti poskytuje především dětem kurzy různých úrovní, v nichž jsou vyučovány základy a techniky plavání. Má za to, že tyto služby mají být osvobozeny od DPH. 7 Finanční úřad po provedení daňové kontroly za roky 2007 až 2011 dospěl k závěru, že uvedené služby nespadají pod osvobození od DPH stanovená v § 4 bodech 21 a 22 UStG, a dne 22. listopadu 2011, 3. září 2012 a 12. srpna 2013 vydal roční výměry DPH za tyto roky. 8 Společnost Dubrovin & Tröger napadla tyto výměry stížností a po jejím zamítnutí žalobou podanou k Finanzgericht (finanční soud, Německo). 9 Zatímco byla tato žaloba projednávána, vydal finanční úřad dne 21. prosince 2017 pozměněné roční výměry, v nichž sice stále kvalifikoval služby dotčené v původním řízení jako zdanitelná plnění, avšak zohlednil a odečetl DPH zaplacenou na vstupu. V souladu s platnými daňovými předpisy se tyto pozměněné roční výměry staly předmětem řízení před Finanzgericht (finanční soud). 10 Uvedený soud této žalobě vyhověl a zdůraznil, že kdyby služby dotčené v původním řízení nebyly osvobozeny od daně podle vnitrostátního práva, musely by být osvobozeny na základě čl. 132 odst. 1 písm. j) směrnice 2006/112, jak jej vykládá Soudní dvůr a Bundesfinanzhof (Spolkový finanční soud, Německo). 11 Finanzgericht (finanční soud) měl totiž za to, že výuka základních plaveckých technik představuje školské vyučování a kromě toho se společnost založená podle občanského práva může dovolávat čl. 132 odst. 1 písm. j) směrnice 2006/112 stejně jako podnikatel jednotlivec. 12 Finanční úřad podal proti rozhodnutí Finanzgericht (finanční soud) opravný prostředek „Revision“ k předkládajícímu soudu, Bundesfinanzhof (Spolkový finanční soud). Uvedl zejména, že na služby dotčené v původním řízení se ani podle unijního práva, ani podle vnitrostátního práva nevztahují osvobození od DPH, jelikož společnost Dubrovin & Tröger nemá postavení soukromého učitele poskytujícího vyučování ve smyslu čl. 132 odst. 1 písm. j) směrnice 2006/112. 13 V tomto ohledu má předkládající soud na prvním místě za to, že služby poskytované společností Dubrovin & Tröger představují vzdělávání ve smyslu čl. 132 odst. 1 písm. i) a j) směrnice 2006/112, neboť na výuce této stěžejní základní dovednosti, jakou je plavání, kterou by měla mít každá lidská bytost, zejména aby zvládla nouzové situace ve vodním prostředí, existuje výrazný obecný zájem. 14 Tento soud dodává, že projednávaná věc se liší od věci, ve které byl vydán rozsudek ze dne 14. března 2019, A & G Fahrschul-Akademie (C‐449/17, EU:C:2019:202), v němž měl Soudní dvůr za to, že pojem „školské nebo vysokoškolské vzdělávání“ ve smyslu čl. 132 odst. 1 písm. i) a j) směrnice 2006/112 nezahrnuje výuku řízení motorového vozidla poskytovanou autoškolou. Vedle toho, že posledně uvedená výuka představuje specializované vzdělávání, zatímco jednotlivé plavecké kurzy se vzájemně doplňují, není totiž v obecném zájmu. 15 Na druhém místě se předkládající soud táže na kritéria rozhodná pro to, aby cíle určitého subjektu mohly být uznány „za podobné“ cílům veřejnoprávních subjektů, jejichž posláním je výchova dětí a mládeže, školské nebo vysokoškolské vzdělávání, odborný výcvik nebo rekvalifikace ve smyslu čl. 132 odst. 1 písm. i) směrnice 2006/112. 16 Tento soud se přiklání k názoru, že kritéria stanovená v rozsudku ze dne 15. listopadu 2012, Zimmermann (C‐174/11, EU:C:2012:716), týkající se uznání „sociální povahy“ subjektu s ohledem na čl. 132 odst. 1 písm. g) směrnice 2006/112, se musí obdobně použít na uznání subjektu za subjekt, jehož cíle jsou „podobné“ v rámci čl. 132 odst. 1 písm. i) této směrnice. Uznání společnosti Dubrovin & Tröger jako subjektu, jehož cíle jsou „podobné“, by tak mohlo vyplývat z obecného zájmu, který se pojí s osvojením si této stěžejní základní dovednosti, jakou je plavání. 17 Na třetím místě si předkládající soud klade otázku, jaké platí požadavky, pokud jde o postavení „soukromého učitele“, které musí mít poskytovatel, aby měl nárok na osvobození od daně podle čl. 132 odst. 1 písm. j) směrnice 2006/112/ES o DPH. V tomto ohledu by zásada daňové neutrality mohla bránit tomu, aby bylo v oblasti DPH zacházeno rozdílně s hospodářskými subjekty, které uskutečňují stejná plnění, podle toho, zda jde o podnikatele jednotlivce nebo o společnost založenou podle občanského práva. Kromě toho Soudní dvůr již rozhodl, že skutečnost, že učitel poskytuje výuku více osobám současně, nebrání tomu, aby byl kvalifikován jako soukromý učitel poskytující výuku (rozsudek ze dne 14. června 2007, Haderer, C‐445/05, EU:C:2007:344, body 30 a 31). 18 Za těchto podmínek se Bundesfinanzhof (Spolkový finanční soud) rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky: „1) Vztahuje se pojem ‚školské nebo vysokoškolské vzdělávání‘ ve smyslu čl. 132 odst. 1 písm. i) a j) směrnice [2006/112] i na výuku plavání? 2) Může uznání subjektu ve smyslu čl. 132 odst. 1 písm. i) směrnice 2006/112 za subjekt, jehož cíle jsou podobné cílům veřejnoprávních subjektů, jejichž posláním je výchova dětí a mládeže a školské nebo vysokoškolské vzdělávání, odborný výcvik nebo rekvalifikace, vyplývat z okolnosti, že se v případě výuky poskytované tímto subjektem jedná o osvojení stěžejní základní dovednosti (v tomto případě plavání)? 3) V případě záporné odpovědi na druhou otázku: vyžaduje osvobození od daně podle čl. 132 odst. 1 písm. j) směrnice 2006/112, aby osoba povinná k dani byla podnikatel jednotlivec?“ K předběžným otázkám K první otázce 19 Podstatou první otázky předkládajícího soudu je, zda musí být pojem „školské nebo vysokoškolské vzdělávání“ ve smyslu čl. 132 odst. 1 písm. i) a j) směrnice 2006/112 vykládán v tom smyslu, že zahrnuje výuku plavání poskytovanou plaveckou školou. 20 Článek 132 směrnice 2006/112 stanoví osvobození od daně, která – jak je uvedeno v názvu kapitoly, pod kterou tento článek spadá – jsou určena na podporu některých činností ve veřejném zájmu. Tato osvobození se však netýkají všech činností ve veřejném zájmu, ale pouze těch, které jsou v něm uvedeny a podrobně popsány (rozsudky ze dne 4. května 2017, Brockenhurst College, C‐699/15, EU:C:2017:344, bod 22 a citovaná judikatura, jakož i ze dne 14. března 2019, A & G Fahrschul-Akademie, C‐449/17, EU:C:2019:202, bod 17). 21 Podle ustálené judikatury Soudního dvora platí, že uvedená osvobození od daně představují autonomní pojmy unijního práva, jejichž účelem je zamezit rozdílům při uplatňování režimu DPH mezi jednotlivými členskými státy (rozsudky ze dne 26. října 2017, The English Bridge Union, C‐90/16, EU:C:2017:814, bod 17 a citovaná judikatura, jakož i ze dne 14. března 2019, A & G Fahrschul-Akademie, C‐449/17, EU:C:2019:202, bod 18). 22 Soudní dvůr již rozhodl, že výrazy použité k popisu osvobození od daně uvedených v článku 132 směrnice 2006/112 je třeba vykládat striktně, jelikož představují výjimky z obecné zásady vyplývající z článku 2 této směrnice, podle které je předmětem DPH každé plnění uskutečněné osobou povinnou k dani za úplatu. Toto pravidlo striktního výkladu nicméně neznamená, že by měly být výrazy použité k vymezení osvobození uvedených v tomto článku 132 vykládány způsobem, který by vyloučil účinky těchto osvobození (rozsudky ze dne 4. května 2017, Brockenhurst College, C‐699/15, EU:C:2017:344, bod 23 a citovaná judikatura, jakož i ze dne 14. března 2019, A & G Fahrschul-Akademie, C‐449/17, EU:C:2019:202, bod 19). 23 Je třeba uvést, že čl. 132 odst. 1 písm. i) a j) směrnice 2006/112 neobsahuje žádnou definici pojmu „školské nebo vysokoškolské vzdělávání“. 24 Soudní dvůr měl však zaprvé za to, že předávání znalostí a dovedností mezi vyučujícím a studenty je zvláště důležitým prvkem vzdělávací činnosti (rozsudky ze dne 14. června 2007, Horizon College, C‐434/05, EU:C:2007:343, bod 18, jakož i ze dne 14. března 2019, A & G Fahrschul-Akademie, C‐449/17, EU:C:2019:202, bod 21). 25 Zadruhé Soudní dvůr upřesnil, že se pojem „školské nebo vysokoškolské vzdělávání“ ve smyslu směrnice 2006/112 neomezuje pouze na vzdělávání, které je ukončeno zkouškami za účelem získání kvalifikace nebo které umožňuje získat výcvik za účelem výkonu odborné činnosti, ale zahrnuje i jiné činnosti, při kterých je ve školách nebo na vysokých školách poskytována výuka za účelem rozvoje znalostí a schopností žáků a studentů, nemají-li tyto činnosti čistě rekreační povahu (rozsudky ze dne 28. ledna 2010, Eulitz, C‐473/08, EU:C:2010:47, bod 29 a citovaná judikatura, jakož i ze dne 14. března 2019, A & G Fahrschul-Akademie, C‐449/17, EU:C:2019:202, body 22 a 23). 26 Pojem „školské nebo vysokoškolské vzdělávání“ ve smyslu čl. 132 odst. 1 písm. i) a j) směrnice 2006/112 zahrnuje činnosti, které se liší jak v důsledku své vlastní povahy, tak rámce, v kterém jsou vykonávány (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 14. června 2007, Horizon College, C‐434/05, EU:C:2007:343, bod 20, jakož i ze dne 14. března 2019, A & G Fahrschul-Akademie, C‐449/17, EU:C:2019:202, bod 24). 27 Z toho vyplývá, že unijní normotvůrce zamýšlel použít tento pojem pro určitý typ vzdělávacího systému, který je společný všem členským státům bez ohledu na charakteristické rysy vlastní jednotlivým národním systémům (rozsudek ze dne 14. března 2019, A & G Fahrschul-Akademie, C‐449/17, EU:C:2019:202, bod 25). 28 Pro účely režimu DPH tedy pojem „školské nebo vysokoškolské vzdělávání“ obecně odkazuje na jednotný systém předávání znalostí a dovedností týkajících se rozsáhlého a rozmanitého souboru oblastí, jakož i na prohlubování a rozvoj těchto znalostí a dovedností ze strany žáků a studentů v závislosti na jejich pokroku a jejich specializaci v jednotlivých dílčích fázích tohoto systému (rozsudek ze dne 14. března 2019, A & G Fahrschul-Akademie, C‐449/17, EU:C:2019:202, bod 26). 29 Ve světle těchto úvah je třeba zkoumat, zda výuka plavání poskytovaná takovou plaveckou školou, o jakou se jedná v původním řízení, může spadat pod pojem „školské nebo vysokoškolské vzdělávání“ ve smyslu čl. 132 odst. 1 písm. i) a j) směrnice 2006/112. 30 V projednávané věci předkládající soud zdůrazňuje, že existuje výrazný obecný zájem na výuce plavání a že tato okolnost umožňuje odlišit, pro účely osvobození od daně stanoveného v čl. 132 odst. 1 směrnice 2006/112, tuto výuku od jiného učení, jako je výuka řízení motorového vozidla poskytovaná autoškolou, o kterou šlo ve věci, v níž byl vydán rozsudek ze dne 14. března 2019, A & G Fahrschul-Akademie (C‐449/17, EU:C:2019:202). 31 Je však třeba uvést, že i když taková výuka plavání poskytovaná plaveckou školou, o jakou se jedná v původním řízení, má nesporný význam a sleduje cíl obecného zájmu, představuje nicméně specializovanou výuku poskytovanou ad hoc, která sama o sobě nepředstavuje předávání znalostí a dovedností týkajících se rozsáhlého a rozmanitého souboru oblastí ani jejich prohlubování a rozvoj, což je charakteristické pro školské nebo vysokoškolské vzdělávání (obdobně viz rozsudek ze dne 14. března 2019, A & G Fahrschul-Akademie, C‐449/17, EU:C:2019:202, bod 29, jakož i usnesení ze dne 7. října 2019, Finanzamt Hamburg-Barmbek-Uhlenhorst, C‐47/19, nezveřejněné, EU:C:2019:840, bod 33). 32 Ostatně, ačkoliv nelze popřít význam znalostí předávaných v rámci výuky řízení motorových vozidel a výuky plachtění, zejména ke zvládnutí nouzových situací a obecně k zajištění bezpečnosti a fyzické integrity osob, Soudní dvůr v rozsudku ze dne 14. března 2019, A & G Fahrschul-Akademie (C 449/17, EU:C:2019:202), a v usnesení ze dne 7. října 2019, Finanzamt Hamburg-Barmbek-Uhlenhorst (C‐47/19, nezveřejněné, EU:C:2019:840), rozhodl, že tato výuka nespadá pod pojem „školské nebo vysokoškolské vzdělávání“ ve smyslu čl. 132 odst. 1 písm. i) a j) směrnice 2006/112. 33 S ohledem na výše uvedené je třeba na první otázku odpovědět tak, že pojem „školské nebo vysokoškolské vzdělávání“ ve smyslu čl. 132 odst. 1 písm. i) a j) směrnice 2006/112 musí být vykládán v tom smyslu, že nezahrnuje výuku plavání poskytovanou plaveckou školou. Ke druhé a třetí otázce 34 Vzhledem k odpovědi na první otázku není třeba odpovídat na druhou a třetí otázku. K nákladům řízení 35 Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení ve vztahu ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud. Výdaje vzniklé předložením jiných vyjádření Soudnímu dvoru než vyjádření uvedených účastníků řízení se nenahrazují. Z těchto důvodů Soudní dvůr (devátý senát) rozhodl takto: Pojem „školské nebo vysokoškolské vzdělávání“ ve smyslu čl. 132 odst. 1 písm. i) a j) směrnice Rady 2006/112/ES ze dne 28. listopadu 2006 o společném systému daně z přidané hodnoty musí být vykládán v tom smyslu, že nezahrnuje výuku plavání poskytovanou plaveckou školou. Podpisy. ( *1 ) – Jednací jazyk: němčina.

cs

caselaw

EU

ROZSUDEK SOUDNÍHO DVORA (pátého senátu) 12. listopadu 2015 ( * ) „Kasační opravný prostředek — Veřejné zakázky na služby — Společná akce 2008/124/SZBP — Nabídkové řízení týkající se podpory ve formě poskytnutí vrtulníků pro misi Eulex Kosovo — Žaloba proti rozhodnutí o zadání zakázky — Článek 24 odst. 1 druhý pododstavec SEU — Článek 275 první pododstavec SFEU — Společná zahraniční a bezpečnostní politika (SZBP) — Pravomoc Soudního dvora — Článek 263 první pododstavec SFEU — Pojem ‚instituce a jiné subjekty Unie‘ — Opatření přičitatelná Evropské komisi — Omluvitelný omyl“ Ve věci C‐439/13 P, jejímž předmětem je kasační opravný prostředek na základě článku 56 statutu Soudního dvora Evropské unie, podaný dne 2. srpna 2013, Elitaliana SpA, se sídlem v Římě (Itálie), zastoupená R. Colagrandem, avvocato, účastnice řízení podávající kasační opravný prostředek (navrhovatelka), přičemž dalším účastníkem řízení je: Eulex Kosovo, se sídlem v Prištině (Kosovo), zastoupená G. Brosadolou Pontottim, solicitor, žalovaná v prvním stupni, SOUDNÍ DVŮR (pátý senát), ve složení T. von Danwitz, předseda čtvrtého senátu, vykonávající funkci předsedy pátého senátu, D. Šváby, A. Rosas, E. Juhász (zpravodaj) a C. Vajda, soudci, generální advokát: N. Jääskinen, vedoucí soudní kanceláře: L. Carrasco Marco, rada, s přihlédnutím k písemné části řízení, po vyslechnutí stanoviska generálního advokáta na jednání konaném dne 4. prosince 2014, s přihlédnutím k usnesení ze dne 10. února 2015 o znovuzahájení ústní části řízení a po jednání konaném dne 25. března 2015, po vyslechnutí stanoviska generálního advokáta na jednání konaném dne 21. května 2015, vydává tento Rozsudek 1 Svým kasačním opravným prostředkem se Elitaliana SpA (dále jen „Elitaliana“) domáhá zrušení usnesení Tribunálu Evropské unie ze dne 4. června 2013, Elitaliana v. Eulex Kosovo (T‐213/12, EU:T:2013:292, dále jen „napadené usnesení“), kterým Tribunál zamítl její žalobu směřující ke zrušení opatření přijatých touto misí – uskutečněnou na základě společné akce Rady 2008/124/SZBP ze dne 4. února 2008, o Misi Evropské unie v Kosovu na podporu právního státu (EULEX KOSOVO) (Úř. věst. L 42, s. 92), ve znění rozhodnutí Rady 2011/752/SZBP ze dne 24. listopadu 2011 (Úř. věst. L 310, s. 10; dále jen „společná akce 2008/124“) – v rámci zadání veřejné zakázky nazvané „EuropeAide/131516/D/SER/XK – Podpora ve formě poskytnutí vrtulníků pro misi EULEX v Kosovu (PROC/272/11)“ jinému uchazeči (dále jen „sporná opatření“), a k tomu, aby misi v Kosovu na podporu právního státu uvedené v článku 1 společné akce 2008/124 a nazvané „Eulex Kosovo“ byla uložena náhrada škody, kterou žalobkyně utrpěla z důvodu, že jí nebyla uvedená zakázka zadána. Právní rámec Nařízení (ES, Euratom) č. 1605/2002 2 Nařízení (ES, Euratom) č. 1605/2002 ze dne 25. června 2002, kterým se stanoví finanční nařízení o souhrnném rozpočtu Evropských společenství (Úř. věst. L 248, s. 1; Zvl. vyd. 01/04, s. 74), ve znění nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU, Euratom) č. 1081/2010 ze dne 24. listopadu 2010 (Úř. věst. L 311, s. 9, dále jen „finanční nařízení“), účinném v době rozhodné z hlediska skutkového stavu, stanovilo v čl. 1 odst. 1, že cílem tohoto nařízení je stanovit „pravidla pro sestavování a plnění souhrnného rozpočtu Evropské unie [...] a pro předkládání účtů a jejich audit“. 3 V článku 4 odst. 2 písm. a) toto nařízení stanovilo: „Příjmy a výdaje Společenství zahrnují a) příjmy a výdaje Evropského společenství včetně správních výdajů, které vznikají orgánům z ustanovení Smlouvy o Evropské unii v oblasti [SZBP] a policejní a soudní spolupráce v trestních věcech, a operativních výdajů, které vzniknou z uplatňování těchto ustanovení, pokud jdou k tíži rozpočtu“. 4 Podle čl. 48 prvního pododstavce téhož nařízení „Komise plní rozpočet v příjmech a výdajích v souladu s tímto nařízením, na vlastní odpovědnost a v mezích schválených položek“. 5 Podle článku 53a finančního nařízení platilo: „Plní-li Komise rozpočet centralizovaným řízením, jsou úkoly plnění rozpočtu prováděny buď přímo jejími útvary či delegacemi Unie v souladu s čl. 51 druhým pododstavcem, nebo nepřímo podle článků 54 až 57.“ 6 Toto nařízení v čl. 54 odst. 1 a 2 stanovilo: „1. Komise nesmí přenést na třetí osoby výkonné pravomoci, které má podle Smluv, pokud je s nimi spojena značná míra uvážení, které předpokládá politickou volbu. Svěřené úkoly plnění rozpočtu musí být jasně stanoveny a v plném rozsahu kontrolovány. [...] 2. V mezích stanovených v odstavci 1 smí Komise, pokud plní rozpočet nepřímým centralizovaným řízením podle článku 53a nebo decentralizovaným řízením podle článku 53c, pověřit úkoly veřejné moci, a zejména úkoly plnění rozpočtu: [...] d) osoby pověřené prováděním zvláštních opatření podle hlavy V Smlouvy o EU a označené v příslušném základním právním aktu ve smyslu článku 49. [...]“ 7 Článek 56 odst. 1 tohoto nařízení stanovil následující: „Plní-li Komise rozpočet nepřímým centralizovaným řízením, vyžádá si nejprve u subjektů, které tímto plněním pověří, důkaz o existenci a řádném fungování: a) průhledných postupů zadávání zakázek a udělování grantů, které jsou nediskriminační a vylučují jakýkoli střet zájmů a které jsou v souladu s hlavami V a VI; [...]“ 8 Hlava V první části téhož nařízení, nadepsaná „Zadávání veřejných zakázek“, obsahovala ustanovení použitelná v této oblasti. Společná akce 2008/124 9 Článek 1 společné akce 2008/124 ve znění účinném v době rozhodné z hlediska skutkových okolností předcházejících tomuto sporu, nadepsaný „Mise“, stanovil, že Unie zřizuje Misi Evropské unie v Kosovu na podporu právního státu nazvanou „Eulex Kosovo“. 10 Podle článku 2 této společné akce měla Eulex Kosovo následující mandát: „Eulex Kosovo napomáhá kosovským institucím, justičním i donucovacím orgánům při jejich pokroku směrem k udržitelnosti a odpovědnosti a při dalším rozvíjení a posilování nezávislého mnohonárodnostního justičního systému a mnohonárodnostní policie a celních orgánů, přičemž zajišťuje, aby tyto orgány nepodléhaly politickému vměšování a dodržovaly mezinárodně uznávané normy a evropské osvědčené postupy. Eulex Kosovo plní svůj mandát v plné spolupráci s programy pomoci Evropské komise, a to monitorováním, poskytováním odborného vedení a poradenství, přičemž si ponechává určité výkonné pravomoci.“ 11 Článek 3 této společné akce definoval úkoly mise Eulex Kosovo tímto způsobem: „Za účelem splnění mandátu uvedeného v článku 2 Eulex Kosovo: a) monitoruje příslušné kosovské instituce ve všech oblastech souvisejících se širší oblastí právního státu (včetně celních orgánů) a poskytuje jim v tomto směru odborné vedení a poradenství, přičemž si ponechává určité výkonné pravomoci; b) zajišťuje zachování a prosazování právního státu, veřejného pořádku a veřejné bezpečnosti, a to v případě potřeby a po konzultaci s příslušnými mezinárodními civilními úřady v Kosovu i odvoláním či zrušením operativních rozhodnutí příslušných kosovských orgánů; c) pomáhá zajistit, aby žádné kosovské orgány v oblasti právního státu, včetně celních orgánů, nepodléhaly politickému vměšování; d) zajišťuje, aby případy válečných zločinů, terorismu, organizované trestné činnosti, korupce, zločinů mezi národnostními skupinami, finančních či hospodářských trestných činů a další závažné trestné činnosti byly řádně vyšetřovány, stíhány, bylo o nich rozhodováno a aby opatření proti nim byla vynucována v souladu s platným právem, a to případně i prostřednictvím mezinárodních vyšetřovatelů, státních zástupců a soudců společně s vyšetřovateli, státními zástupci a soudci z Kosova nebo nezávisle a prostřednictvím opatření zahrnujících i vytvoření struktur pro spolupráci a koordinaci mezi policií a orgány činnými v trestním řízení; e) přispívá k posílení spolupráce a koordinace během celého soudního řízení, zejména v oblasti organizované trestné činnosti; f) přispívá k boji proti korupci, podvodům a finanční trestné činnosti; g) přispívá k provádění protikorupční strategie a protikorupčního akčního plánu pro Kosovo; h) na základě konzultace s příslušnými subjekty Rady přebírá další odpovědnosti, nezávisle či na podporu příslušných kosovských orgánů, k zajištění zachování a prosazování právního státu, veřejného pořádku a veřejné bezpečnosti; i) zajišťuje, aby veškerá jeho činnost byla v souladu s mezinárodními normami v oblasti lidských práv a prosazování zásad rovnosti žen a mužů.“ 12 Článek 8 odst. 5 téže společnáé akce vymezoval funkce vedoucího mise tímto způsobem: „Vedoucí mise odpovídá za plnění rozpočtu Eulex Kosovo. Vedoucí mise podepíše za tímto účelem smlouvu s Komisí.“ 13 Článek 11 společné akce 2008/124, nadepsaný „Linie velení“, stanovil: „1. Eulex Kosovo má jakožto operace pro řešení krize jednotnou linii velení. 2. Politický a bezpečnostní výbor vykonává z pověření Rady a vysokého představitele politickou kontrolu a strategické řízení Eulex Kosovo. 3. [...] [C]ivilní velitel operace je velitelem Eulex Kosovo na strategické úrovni v rámci politické kontroly a strategického řízení ze strany Politického a bezpečnostního výboru a v rámci obecné pravomoci [...] vysokého představitele a jako takový vydává pokyny vedoucímu mise a poskytuje mu poradenství a technickou podporu. [...]“ 14 Článek 16 odst. 2 až 4 této společné akce, týkající se finančních ustanovení, stanovil: „2. Veškeré výdaje se spravují podle pravidel a postupů Společenství použitelných pro souhrnný rozpočet [Unie]. 3. S výhradou schválení Komisí může vedoucí mise uzavírat technická ujednání s členskými státy [Unie], zúčastněnými třetími státy a dalšími mezinárodními aktéry nasazenými v Kosovu ohledně poskytování vybavení, služeb a prostor pro Eulex Kosovo. [...] 4. Vedoucí mise podává Komisi, která nad jeho činností vykonává dohled, úplné zprávy o činnostech vykonávaných v rámci své smlouvy.“ Skutečnosti předcházející sporu 15 Skutečnosti předcházející sporu jsou v bodech 2 až 7 napadeného usnesení popsány následovně: 16 Je třeba upřesnit, že podle oznámení o veřejné zakázce spadala daná veřejná zakázka do programu společné akce 2008/124 a byla popsána následovně: „Poskytnutí služby vrtulníku 24 hodin denně po 7 dní v týdnu v oblasti Kosova a sousedních státech pro výzkumné, záchranné lety a lety v rámci lékařské evakuace (Medevac) a také lety v rámci podpory případných operací související s misí, jako například přeprava policistů, sledování vzdušného prostoru a další operace související s misí. [...]“. Řízení před Tribunálem a napadené usnesení 17 Návrhem došlým soudní kanceláři Tribunálu dne 23. května 2012 podala Elitaliana žalobu směřující ke zrušení sporných opatření a k tomu, aby byla misi Eulex Kosovo uložena náhrada škody, kterou žalobkyně utrpěla v důsledku těchto opatření. 18 V rámci předmětného řízení vznesla Eulex Kosovo námitku nepřípustnosti podle čl. 114 odst. 1 jednacího řádu Tribunálu, vycházející z toho, že Elitaliana nemohla označit v žalobě za žalovanou misi Eulex Kosovo, neboť ta nemá postavení nezávislého subjektu, takže ani pasivní legitimaci, a dále z nedostatku pravomoci Tribunálu, neboť sporná opatření byla přijata na základě ustanovení Smlouvy o FUE o společné zahraniční a bezpečnostní politice (SZBP). 19 Napadeným usnesením vyhověl Tribunál, v bodech 19 až 37 napadeného usnesení, námitce nepřípustnosti vznesené misí Eulex Kosovo a žalobu společnosti Elitaliana odmítl. 20 Tribunál se zaprvé v bodech 19 až 25 napadeného usnesení zabýval otázkou, zda Eulex Kosovo představuje „instituci nebo jiný subjekt Unie“ ve smyslu čl. 263 prvního pododstavce SFEU, a zda tedy mohla být pasivně legitimována v řízení před ním. 21 Po analýze znění čl. 1 odst. 1, článku 6, čl. 7 odst. 1 a 2 a článku 11 společné akce 2008/124 dospěl Tribunál v bodě 26 napadeného usnesení k tomuto závěru: 22 Tribunál zadruhé poté, co v bodě 27 napadeného usnesení podotkl, že se Elitaliana domáhá zrušení opatření přijatých misí Eulex Kosovo v rámci zadání sporné veřejné zakázky, poukázal v bodě 31 tohoto usnesení na to, že podle čl. 8 odst. 5 a čl. 16 odst. 2 společné akce 2008/124 odpovídá vedoucí mise za plnění rozpočtu Eulex Kosovo a podepíše za tím účelem smlouvu s Komisí, a dále že výdaje se mají spravovat „podle pravidel a postupů Společenství použitelných pro souhrnný rozpočet [Unie]“. Tribunál z těchto okolností dovodil, že Komise svěřila některé úkoly při plnění rozpočtu Eulex Kosovo vedoucímu této mise. 23 V bodě 34 napadeného usnesení dospěl k závěru, že „[z]a těchto okolností je třeba mít za to, že akty přijaté vedoucím mise Eulex Kosovo v rámci řízení týkajícího se zadání dotčené zakázky lze přičítat Komisi, která má na základě čl. 263 prvního pododstavce SFEU pasivní legitimaci. Tyto akty mohou být tudíž předmětem soudního přezkumu v souladu s požadavky obecné zásady, podle níž musí být jakýkoli akt vydaný orgánem, institucí nebo jiným subjektem Unie zakládající právní účinky ve vztahu k třetím osobám soudně přezkoumatelný“. Tyto úvahy vedly Tribunál k tomu, aby v bodě 35 napadeného usnesení rozhodl, že „Eulex Kosovo tudíž nemá pasivní legitimaci“. 24 Tribunál se zatřetí zabýval argumentem společnosti Elitaliana, podle kterého může Tribunál v případě, že nebude uznána pasivní legitimace Eulex Kosovo, každopádně napravit tento omyl tím, že za žalovaného bude považovat autora napadeného aktu. 25 Tribunál v bodě 39 napadeného usnesení konstatoval, že v projednávaném případě není označení Eulex Kosovo za žalovanou omylem, jelikož z obsahu žaloby jasně vyplývá, že Elitaliana považuje Eulex Kosovo za „instituci nebo jiný subjekt Unie“ ve smyslu čl. 263 prvního pododstavce SFEU, a žaloba v každém případě neobsahuje žádnou skutečnost, na jejímž základě by bylo možné mít za to, že žaloba žalobkyně směřuje proti jinému subjektu než Eulex Kosovo. 26 Začtvrté Tribunál posuzoval, zda se Elitaliana mohla užitečně dovolávat omluvitelného omylu, jak tvrdila na základě judikatury Soudního dvora a Tribunálu, podle které se existence takového omylu připouští, pokud dotčený orgán jednal takovým způsobem, že jeho jednání mohlo samo o sobě nebo rozhodujícím způsobem vyvolat pochopitelné zmatení u procesního subjektu v dobré víře, jenž prokázal veškerou řádnou péči požadovanou od běžně informovaného subjektu. 27 K posledně uvedenému žalobnímu důvodu Tribunál nejprve v bodě 41 napadeného usnesení konstatoval, že žádný z dokumentů týkajících se dotčené zakázky neuváděl osobu, proti níž by bylo možné podat žalobu. Tribunál z toho dovodil, že „s ohledem na složitou právní situaci upravující vztah v tomto řízení mezi Eulex Kosovo a jejím vedoucím na straně jedné a Komisí a Radou na straně druhé, bylo pro žalobkyni nepochybně obtížné určit osobu, které bylo možné přičítat [sporná] opatření a která měla pasivní legitimaci“. 28 Tribunál ovšem následně v bodě 42 napadeného usnesení konstatoval, že podle judikatury, které se dovolává Elitaliana, může mít existence omluvitelného omylu za následek pouze to, že soud, ke kterému byla podána žaloba, může tuto žalobu připustit i navzdory opožděnosti. Podotkl, že žaloba společnosti Elitaliana byla podána včas, takže tato judikatura se na projednávanou věc nevztahuje. 29 Tribunál poukázal v bodě 43 napadeného usnesení na to, že z žaloby vyplývá, že Elitaliana označila Eulex Kosovo za instituci nebo jiný subjekt a žalobu jednoznačně směřovala proti této entitě, ačkoli se v případě, že by vycházela ze znění společné akce 2008/124, nemusela takového omylu dopustit. 30 Tribunál zapáté uzavřel svou analýzu v bodě 45 napadeného usnesení takto: Řízení před Soudním dvorem a návrhová žádání účastnic řízení Řízení před Soudním dvorem 31 Rozhodnutím ze dne 24. června 2014 přidělil Soudní dvůr věc pátému senátu a rozhodl, že rozhodne bez jednání. Stanovisko generálního advokáta bylo vyslechnuto na jednání konaném dne 4. prosince 2014. 32 Soudní dvůr nařídil usnesením ze dne 10. února 2015 znovuotevření ústní části řízení a konání jednání. Účastnice řízení, stejně jako – v souladu s čl. 24 druhým pododstavcem statutu Soudního dvora Evropské unie – Komise a Rada, byly vyzvány, aby se vyjádřily k otázce, zda Tribunál a Soudní dvůr mají s přihlédnutím k ustanovením o SZBP obsaženým v hlavě V, kapitole 2, oddíle 1 Smlouvy o UE a k článku 275 SFEU pravomoc k rozhodnutí v této věci. 33 V návaznosti na jednání konané dne 25. března 2015 a na přednesení stanoviska generálního advokáta na jednání konaném dne 21. května 2015 byla ústní část řízení ukončena. Návrhová žádání účastnic řízení 34 Svým kasačním opravným prostředkem navrhuje Elitaliana Soudnímu dvoru, aby napadené usnesení zrušil. V případě, že by stav řízení dovoloval rozhodnout ve věci, žádá Elitaliana, aby bylo vyhověno žalobním návrhům a aby misi Eulex Kosovo byla uložena náhrada nákladů řízení. V případě, že by Soudní dvůr dospěl k závěru, že stav řízení nedovoluje, aby ve věci rozhodl, navrhuje vrácení věci Tribunálu. 35 Eulex Kosovo navrhuje, aby byl kasační opravný prostředek zamítnut a aby byla společnosti Elitaliana uložena náhrada nákladů řízení. Ke kasačnímu opravnému prostředku 36 Úvodem je třeba poukázat na to, že Tribunál se nezabýval otázkou vznesenou Eulex Kosovo, a sice otázkou pravomoci unijních soudů rozhodovat ve věci vzhledem k ustanovením Smluv o SZBP, ale rozhodl o námitce nepřípustnosti související s neexistencí pasivní legitimace Eulex Kosovo. 37 Vzhledem k tomu, že otázka pravomoci Soudního dvora rozhodovat ve sporu je nepominutelnou podmínkou řízení, může ji Soudní dvůr zkoumat v kterékoli fázi řízení, a to i bez návrhu (v tomto smyslu viz rozsudek Komise v. Kypr, C‐340/10, EU:C:2012:143, bod 20). 38 V tomto řízení je třeba si položit tuto otázku, která byla předmětem znovuotevřené ústní části řízení, bez návrhu a je nutné se jí zabývat na prvním místě. Argumentace účastnic řízení 39 Rada, Komise a Elitaliana mají za to, že Soudní dvůr má pravomoc rozhodovat v projednávané věci. 40 Eulex Kosovo tvrdí, že Soudní dvůr má pravomoc rozhodovat o postavení a činnosti Rady a Komise, ale pro rozhodování o postavení a činnosti Eulex Kosovo pravomoc nemá. Závěry Soudního dvora 41 Je třeba poukázat na to, že podle čl. 24 odst. 1 druhého pododstavce poslední věty SEU a čl. 275 prvního pododstavce SFEU Soudní dvůr nemá v zásadě pravomoc ve vztahu k ustanovením SZBP ani k aktům přijatým na jejich základě (rozsudek Parlament v. Rada, C‐658/11, EU:C:2014:2025, bod 69). 42 Uvedený čl. 24 odst. 1 druhý pododstavec poslední věta a čl. 275 první pododstavec však zavádějí výjimku z pravidla obecné pravomoci, kterou článek 19 SEU přiznává Soudnímu dvoru za účelem zajištění dodržování práva při výkladu a provádění Smluv, a musí být tedy vykládány restriktivně (rozsudek Parlament v. Rada, C‐658/11, EU:C:2014:2025, bod 70). 43 Článek 41 odst. 2 první pododstavec SEU stanoví, že „[o]perativní výdaje, které vzniknou při provádění [...] kapitoly [o zvláštních ustanoveních o SZBP], jsou [...] hrazeny z rozpočtu Unie s výjimkou výdajů na operace v souvislosti s vojenstvím nebo obranou a případů, kdy Rada jednomyslně rozhodne jinak“. 44 Toto ustanovení je ve věcné rovině připomenuto v čl. 4 odst. 2 písm. a) finančního nařízení. 45 Podle článků 17 SEU a 317 SFEU náleží plnění rozpočtu Unie Komisi. 46 Z článku 16 odst. 2 společné akce 2008/124 vyplývá, že „[v]eškeré výdaje se spravují podle pravidel a postupů Společenství použitelných pro souhrnný rozpočet [Unie]“. 47 V projednávané věci není sporu o tom, že Eulex Kosovo má civilní charakter a že bylo rozhodnuto navázat příslušné výdaje na službu podpory ve formě poskytnutí vrtulníků pro misi Eulex Kosovo na rozpočet Unie. 48 Sporná opatření, jejichž zrušení je z důvodu porušení ustanovení práva upravujících zadávání unijních veřejných zakázek navrhováno, souvisela tudíž se zadáním veřejné zakázky, které vedlo k výdajům k tíži rozpočtu Unie. Z toho vyplývá, že na dotčenou veřejnou zakázku se vztahují ustanovení finančního nařízení. 49 S ohledem na okolnosti projednávané věci nelze tvrdit, že působnost omezení ve formě výjimky z pravomoci Soudního dvora, stanoveného v čl. 24 odst. 1 druhém pododstavci poslední větě SEU a článku 275 SFEU, je taková, že vylučuje pravomoc Soudního dvora vykládat a uplatňovat ustanovení finančního nařízení v oblasti zadávání veřejných zakázek. 50 Tribunál a v případě kasačního opravného prostředku i Soudní dvůr mají tudíž pravomoc rozhodovat v tomto sporu. K prvnímu a druhému důvodu kasačního opravného prostředku, vycházejícím z toho, že Tribunál měl přiznat misi Eulex Kosovo postavení „instituce nebo jiného subjektu Unie “ ve smyslu článku 263 SFEU, a z mylného postavení mise Eulex Kosovo na roveň delegaci Unie Argumentace účastnic řízení 51 V rámci prvního a druhého důvodu kasačního opravného prostředku, jimiž je třeba se zabývat společně, vytýká Elitaliana Tribunálu zaprvé, že se tím, že v bodě 26 napadeného usnesení rozhodl, že „Eulex Kosovo není nadána právní subjektivitou a [...] nepočítá [se u ní] s tím, že by mohla být účastníkem řízení před unijními soudy“, dopustil nesprávného právního posouzení, které jej vedlo k závěru, že Eulex Kosovo není „institucí nebo jiným subjektem Unie“ ve smyslu čl. 263 prvního pododstavce SFEU. Elitaliana poukazuje na to, že Tribunál pochybil, když neuplatnil judikaturu vycházející z rozsudku Les Verts v. Parlament (294/83, EU:C:1986:166). V této souvislosti Elitaliana uvádí, že články 8 a 16 společné akce 2008/124 byl vedoucí mise pověřen zastupováním Eulex Kosovo a byla mu jimi svěřena příslušná právní odpovědnost za akty této mise, jakož i autonomie ve finanční oblasti. Dovozuje z toho, že uvedená entita představovala „nezávislé středisko, jemuž byly přiznány práva a povinnosti“, v důsledku čehož získala právní subjektivitu, potažmo postavení instituce nebo jiného subjektu Unie. 52 Elitaliana zadruhé tvrdí, že Tribunál pochybil, když v bodech 27 až 35 napadeného usnesení postavil Eulex Kosovo na roveň delegaci, z čehož následně dovodil závěr, že akty přijaté v rámci veřejné zakázky lze přičítat Komisi. 53 Eulex Kosovo navrhuje, aby byly oba tyto důvody kasačního opravného prostředku zamítnuty. Závěry Soudního dvora 54 K postavení instituce nebo jiného subjektu Unie, které Tribunál v případě Eulex Kosovo podle výtek navrhovatelky popřel, je třeba poukázat na to, že podle článku 263 SFEU přezkoumává Soudní dvůr legalitu aktů těchto institucí a jiných subjektů, které mají právní účinky. 55 Jak podotkl Tribunál v bodech 24 a 25 napadeného usnesení, v několika ustanoveních společné akce 2008/124, zejména v jejím čl. 11 odst. 2, je zdůrazněno, že politickou kontrolu a strategické řízení Eulex Kosovo nevykonává samostatně tato mise, nýbrž politický a bezpečnostní výbor, který sám vykonává uvedenou kontrolu a uvedené řízení z pověření Rady a vysokého představitele Unie pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku. 56 V souvislosti s rozpočtovou a finanční oblastí plyne z čl. 8 odst. 5 společné akce 2008/124, že vedoucí mise „odpovídá za plnění rozpočtu Eulex Kosovo. Vedoucí mise podepíše za tímto účelem smlouvu s Komisí“. Článek 16 odst. 3 této společné akce rovněž stanoví, že „[s] výhradou schválení Komisí může vedoucí mise uzavírat technická ujednání s členskými státy [Unie], zúčastněnými třetími státy a dalšími mezinárodními aktéry nasazenými v Kosovu ohledně poskytování vybavení, služeb a prostor pro Eulex Kosovo“. V článku 16 odst. 4 tato společná akce stanovila, že „vedoucí mise podává Komisi, která nad jeho činností vykonává dohled, úplné zprávy o činnostech vykonávaných v rámci své smlouvy“. 57 Z toho vyplývá, že ačkoli vedoucí mise „odpovídá“ podle společné akce 2008/124 za plnění rozpočtu Unie, nic to nemění na tom, že své pravomoci v rozpočtové a finanční oblasti vykonává pod dohledem a v rámci pravomocí Komise. Tyto skutečnosti vedly Tribunál právem k závěru, učiněnému v bodě 36 napadeného usnesení, že v této oblasti má vedoucí mise omezené pravomoci a ve skutečnosti je mu přiznána „z věcného hlediska [...] pouze přísně omezen[á] způsobilost k právním úkonům“, ačkoli navrhovatelka tvrdí opak, a sice že Eulex Kosovo „má jakožto nezávislé středisko, jemuž byly přiznány práva a povinnosti, zcela jistě právní subjektivitu“. 58 Z výše uvedených úvah vyplývá, že Tribunál právem rozhodl, že nelze mít za to, že Eulex Kosovo má právní subjektivitu, neboť ve společné akci 2008/124 je tato entita kvalifikována jako „mise“, která v politické a strategické oblasti podléhá pravomoci a kontrole Rady a vysokého představitele, přičemž v rozpočtové a finanční oblasti vykonává vedoucí mise své pravomoci pod dohledem a v rámci pravomocí Komise. 59 Tribunál se tudíž nedopustil nesprávného právního posouzení, když v bodě 26 napadeného usnesení uvedl, že Eulex Kosovo nemá právní subjektivitu a není stanoveno, že může být účastníkem řízení před unijními soudy. Z těchto okolností Tribunál správně dovodil, že Eulex Kosovo byla misí, jejíž trvání bylo omezené a nemohla být „institucí nebo jiným subjektem“ ve smyslu čl. 263 prvního pododstavce SFEU. 60 Co se dále týče výtky navrhovatelky týkající se skutečnosti, že Tribunál dospěl k nesprávnému závěru, že Eulex Kosovo přijala sporná opatření v rámci pověření, je třeba tuto výtku zamítnout z následujících důvodů. 61 Podle článku 53a finančního nařízení platí, že pokud Komise plní rozpočet centralizovaným řízením, mohou být úkoly plnění rozpočtu prováděny nepřímo podle článků 54 až 57 téhož nařízení. Článek 54 uvedeného nařízení v odst. 2 písm. d) upřesňuje, že pokud Komise plní rozpočet nepřímým centralizovaným řízením podle článku 53a, smí pověřit úkoly veřejné moci, a zejména úkoly plnění rozpočtu, osoby pověřené prováděním zvláštních opatření podle hlavy V Smlouvy o EU. 62 V projednávaném případě stanoví čl. 8 odst. 5 a čl. 16 odst. 4 společné akce 2008/124, že vedoucí mise odpovídá za plnění rozpočtu Eulex Kosovo a za tímto účelem podepíše smlouvu s Komisí. Při plnění této smlouvy musí vedoucí mise Eulex Kosovo podávat Komisi, která nad jeho činností vykonává dohled, úplné zprávy o činnostech vykonávaných v rámci smlouvy. 63 Z předchozích dvou bodů tohoto rozsudku vyplývá, jak správně podotkl Tribunál v bodech 31 a 32 napadeného usnesení, že Komise prostřednictvím smlouvy, kterou podepsala s vedoucím mise, pověřila v souladu s čl. 54 odst. 2 písm. d) finančního nařízení vedoucího mise pravomocí plnit rozpočet. V rámci tohoto pověření musí vedoucí mise Eulex Kosovo – coby osoba pověřená Komisí – dodržovat rozpočtová pravidla unijního práva, včetně pravidel upravujících zadávání veřejných zakázek stanovených v části první hlavě V finančního nařízení. 64 V této souvislosti Tribunál

cs

caselaw

EU

v bodě 33 napadeného usnesení připomněl zásadu, podle které jsou akty přijaté na základě přenesených pravomocí obvykle přičitatelné orgánu, který pravomoci přenesl a kterému přísluší bránit dotčený akt před soudem. 65 Přestože navrhovatelka tvrdí opak, je třeba přisvědčit názoru generálního advokáta vyjádřenému v bodech 62 a 63 jeho stanoviska ze dne 4. prosince 2014, že bod 33 napadeného usnesení nelze navzdory tomu, že je v něm odkázáno na rozhodnutí Tribunálu týkající se delegace Unie, tedy entity zřízené na základě článku 221 SFEU k zajištění zastupování Unie, v daném případě delegace Unie v Černé Hoře, vykládat tak, že by v něm Tribunál vyjádřil názor, že je třeba Eulex Kosovo považovat za takovou entitu, nýbrž tak, že jen připomíná právní zásadu použitou Tribunálem v tomto rozhodnutí. 66 Z toho vyplývá, že Tribunál právem dospěl v bodech 34 a 35 napadeného usnesení k závěru, že akty přijaté Eulex Kosovo v rámci řízení týkajícího se dotčené zakázky lze přičítat Komisi, takže Eulex Kosovo není pasivně legitimována. 67 V této souvislosti je třeba zdůraznit, že tvrzení společnosti Elitaliana, podle něhož skutečnost, že Eulex Kosovo nemá postavení účastníka řízení, by mohla být v rozporu se zásadami, které Soudní dvůr připomenul v rozsudku Les Verts v. Parlament (294/83, EU:C:1986:166) a podle kterých systém Smlouvy umožňuje přímou žalobu směřující proti všem opatřením orgánů, jejichž cílem je vyvolat právní účinky, je nesprávné. Sporná opatření totiž, jak správně podotkl Tribunál v bodě 34 napadeného usnesení, mohla být předmětem soudního přezkumu, ovšem za podmínky, že by v žalobě směřující zejména ke zrušení těchto opatření byla jako žalovaná označena nikoli Eulex Kosovo, nýbrž Komise coby orgán, který ji pověřil. 68 S ohledem na předchozí úvahy je třeba první i druhý důvod kasačního opravného prostředku zamítnout jako neopodstatněné. K třetímu důvodu kasačního opravného prostředku, vycházejícímu z nesprávného právního posouzení spočívajícího v tom, že Tribunál popřel existenci omluvitelného omylu na straně společnosti Elitaliana Argumentace účastnic řízení 69 Třetí důvod kasačního opravného prostředku vznesený společností Elitaliana, který se týká argumentace Tribunálu ohledně omluvitelného omylu, se dělí na dvě části. 70 V rámci první části třetího důvodu kasačního opravného prostředku vytýká Elitaliana Tribunálu, že pochybil, když v bodě 42 napadeného usnesení omezil možnost existence takového omylu jen na případy, kdy se účastník řízení dovolává tohoto omylu proto, aby se vyhnul důsledkům spojeným s nedodržením určité procesní lhůty. 71 V rámci druhé části třetího důvodu kasačního opravného prostředku namítá Elitaliana rozpor mezi body 41 a 43 odůvodnění napadeného usnesení spočívající v tom, že Tribunál na jedné straně připustil, že v důsledku složité právní situace dotčené zakázky bylo obtížné určit osobu, které bylo možné přičítat sporná opatření, a na straně druhé že ustanovení společné akce 2008/124 jsou dostatečně jasná na to, aby se navrhovatelka nedopustila omylu spočívajícího v považování Eulex Kosovo za „instituci nebo jiný subjekt Unie“ ve smyslu článku 263 SFEU. Závěry Soudního dvora 72 V souvislosti s první částí tohoto důvodu kasačního opravného prostředku je třeba poukázat na to, že podle článku 21 statutu Soudního dvora musí žaloby podané proti aktům unijních orgánů formálně směřovat proti tomu orgánu, jemuž lze napadený akt přičítat. 73 Soudní dvůr zaprvé připustil, že označení jako žalované jiné osoby než autora napadeného aktu v žalobě nemá za následek nepřípustnost žaloby, pokud žaloba obsahuje takové informace, na jejichž základě lze jednoznačně určit účastníka řízení, proti němuž žaloba směřuje, jako je označení napadeného aktu a jeho autora (v tomto smyslu viz usnesení Komise v. EIB, 85/86, EU:C:1986:292, bod 6). Směřuje-li žaloba proti jiné osobě, než které lze akt v ní napadený přičítat, nemůže Soudní dvůr ani odporovat projevené vůli žalobce, ani tuto vůli nahrazovat, a nemá jinou možnost, než prohlásit návrh za nepřípustný. 74 V projednávaném případě přitom Tribunál v bodě 39 napadeného usnesení podotkl, že žaloba společnosti Elitaliana jednoznačně směřuje proti Eulex Kosovo, která má podle navrhovatelky postavení „instituce nebo jiného subjektu Unie“ ve smyslu čl. 263 prvního pododstavce SFEU, a dále že navrhovatelka v žádném okamžiku nesměřovala žalobu proti jinému účastníkovi, než je Eulex Kosovo. Za těchto podmínek Tribunál právem rozhodl, že judikatura citovaná v předchozím bodě tohoto rozsudku se nepoužije a že mu nepřísluší, aby určil účastníka řízení, proti němuž měla žaloba směřovat. 75 Zadruhé je třeba konstatovat, že Tribunál právem uvedl v bodě 42 napadeného usnesení, že judikatura týkající se omluvitelného omylu, které se navrhovatelka dovolává, a sice konkrétně bod 19 rozsudku Schertzer v. Parlament (25/68, EU:C:1977:158), může mít za následek pouze to, že žaloba podaná po uplynutí příslušných procesních lhůt nebude muset být prohlášena za nepřípustnou, z čehož následně sice implicitně, avšak nevyhnutelně dovodil, že omluvitelného omylu se nelze v daném případě užitečně dovolávat, neboť – jak shledal Tribunál – „[v] projednávané věci je nesporné, že žalobkyně [navrhovatelka] dodržela lhůtu pro podání žaloby“ a navrhovatelka v žádném okamžiku nesměřovala žalobu proti jinému účastníkovi, než je Eulex Kosovo. 76 První část tohoto důvodu kasačního opravného prostředku je tedy třeba zamítnout jako neopodstatněnou. 77 K druhé části třetího důvodu, který Elitaliana vznesla na podporu svého kasačního opravného prostředku, je třeba uvést, že Tribunál připustil v bodě 41 napadeného usnesení, že je obtížné určit osobu, které lze přičítat dotčená opatření, přičemž v bodě 43 napadeného usnesení dospěl k závěru, že navzdory těmto obtížím se navrhovatelka nemusela dopustit omylu tkvícího v tom, že žalobu směřovala proti Eulex Kosovo. 78 Tuto výtku, jejímž účelem je zpochybnit neomluvitelnost omylu, ke kterému došlo, je třeba bez dalšího zamítnout, neboť směřuje proti té části odůvodnění usnesení, která byla uvedena pouze pro úplnost, takže nemůže vést k jeho zrušení (v tomto smyslu viz rozsudek Aéroports de Paris v. Komise, C‐82/01 P, EU:C:2002:617, body 41 a 67 a citovaná judikatura). Tribunál totiž dospěl k závěru, který je z důvodů již uvedených výše v bodě 75 tohoto rozsudku správný, že v projednávaném případě se nelze účelně dovolávat omluvitelného omylu. 79 Jelikož je nutné druhou část třetího důvodu kasačního opravného prostředku prohlásit za irelevantní, je třeba třetí důvod kasačního opravného prostředku zamítnout jako zčásti neopodstatněný a zčásti irelevantní. 80 Vzhledem k tomu, že nelze vyhovět žádnému z důvodů, které Elitaliana vznesla na podporu kasačního opravného prostředku, je třeba tento kasační opravný prostředek zamítnout v celém rozsahu. K nákladům řízení 81 Podle čl. 138 odst. 1 jednacího řádu Soudního dvora, který se na základě čl. 184 odst. 1 téhož řádu použije na řízení o kasačním opravném prostředku, se účastníku řízení, který neměl úspěch ve věci, uloží náhrada nákladů řízení, pokud to účastník řízení, který měl ve věci úspěch, požadoval. Vzhledem k tomu, že Eulex Kosovo požadovala náhradu nákladů řízení a společnost Elitalitana neměla ve věci úspěch, je důvodné posledně uvedené uložit náhradu nákladů řízení. Z těchto důvodů Soudní dvůr (pátý senát) rozhodl takto: 1) Kasační opravný prostředek se zamítá. 2) Společnosti Elitaliana SpA se ukládá náhrada nákladů řízení. Podpisy. ( * ) Jednací jazyk: italština.

cs

caselaw

EU

ROZSUDEK SOUDNÍHO DVORA (desátého senátu) 2. července 2020 ( *1 ) „Řízení o předběžné otázce – Daň z přidané hodnoty (DPH) – Směrnice 2006/112/ES – Poskytování služeb – Článek 135 odst. 1 písm. l) – Osvobození od DPH – Nájem nemovitosti – Pojem ‚nemovitost‘ – Vyloučení – Článek 47 – Místo zdanitelného plnění – Poskytnutí služby související s nemovitostí – Prováděcí nařízení (EU) č. 282/2011 – Články 13b a 31a – Přístrojové skříně – Hostingové služby výpočetního střediska“ Ve věci C‐215/19, jejímž předmětem je žádost o rozhodnutí o předběžné otázce na základě článku 267 SFEU, podaná rozhodnutím Korkein hallinto-oikeus (Nejvyšší správní soud, Finsko) ze dne 5. března 2019, došlým Soudnímu dvoru dne 8. března 2019, v řízení zahájeném Veronsaajien oikeudenvalvontayksikkö, za účasti: A Oy, SOUDNÍ DVŮR (desátý senát), ve složení I. Jarukaitis, předseda senátu, E. Regan (zpravodaj), předseda pátého senátu, a C. Lycourgos, soudce, generální advokátka: J. Kokott, vedoucí soudní kanceláře: A. Calot Escobar, s přihlédnutím k písemné části řízení, s ohledem na vyjádření předložená: – za Evropskou komisi J. Jokubauskaitė a I. Koskinenem, jako zmocněnci, s přihlédnutím k rozhodnutí, přijatému po vyslechnutí generální advokátky, rozhodnout věc bez stanoviska, vydává tento Rozsudek 1 Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu článku 47 směrnice Rady 2006/112/ES ze dne 28. listopadu 2006 o společném systému daně z přidané hodnoty (Úř. věst. 2006, L 347, s. 1), ve znění směrnice Rady 2008/8/ES ze dne 12. února 2008 (Úř. věst. 2008, L 44, s. 11) (dále jen „směrnice o DPH“), jakož i článků 13b a 31a prováděcího nařízení Rady (EU) č. 282/2011 ze dne 15. března 2011, kterým se stanoví prováděcí opatření ke směrnici 2006/112 (Úř. věst. 2011, L 77, s. 1), ve znění prováděcího nařízení Rady (EU) č. 1042/2013 ze dne 7. října 2013 (Úř. věst. 2013, L 284, s. 1) (dále jen „prováděcí nařízení“). 2 Tato žádost byla předložena v rámci řízení zahájeného Veronsaajien oikeudenvalvontayksikkö (útvar finanční správy pro ochranu práv příjemců daňových výnosů, Finsko) ve věci určení místa výběru daně z přidané hodnoty (DPH) v souvislosti s hostingovými službami výpočetního střediska poskytovanými společností A Oy. Právní rámec Unijní právo Směrnice o DPH 3 Hlava V směrnice o DPH, která se týká místa zdanitelného plnění, obsahuje kapitolu 3 nadepsanou „Místo poskytnutí služby“. Oddíl 2 této kapitoly nadepsaný „Obecná pravidla“ obsahuje články 44 a 45 této směrnice. 4 Článek 44 uvedené směrnice zní následovně: „Místem poskytnutí služby osobě povinné k dani, která jedná jako taková, je místo, kde má tato osoba sídlo ekonomické činnosti. Pokud je však tato služba poskytnuta stálé provozovně osoby povinné k dani nacházející se v místě jiném, než kde je sídlo její ekonomické činnosti, je místem poskytnutí této služby místo, kde se nachází tato stálá provozovna. Pokud takové sídlo nebo stálá provozovna neexistují, je místem poskytnutí služby místo, kde má osoba povinná k dani, které je tato služba poskytnuta, bydliště nebo místo, kde se obvykle zdržuje.“ 5 Oddíl 3 kapitoly 3 směrnice o DPH, nadepsaný „Zvláštní ustanovení“, obsahuje články 46 až 59a této směrnice. 6 Článek 47 uvedené směrnice, nadepsaný „Poskytnutí služby související s nemovitostí“, stanoví: „Místem poskytnutí služby související s nemovitostí, včetně služeb odhadců a realitních kanceláří, poskytnutí ubytování v hotelech nebo místech s podobnou funkcí, jako jsou prázdninové tábory nebo místa upravená k využívání jako tábořiště, udělení práv na užívání nemovitosti a služeb při přípravě a koordinaci stavebních prací, jako jsou služby architektů a stavebního dozoru, je místo, kde se nemovitost nachází.“ 7 Článek 135 odst. 1 směrnice o DPH, který je uveden v kapitole 3, nadepsané „Ostatní případy osvobození od daně“, hlavy IX této směrnice, nadepsané „Osvobození od daně“, stanoví: „Členské státy osvobodí od daně tato plnění: [...] l) pacht nebo nájem nemovitosti. [...]“ Prováděcí nařízení 8 Článek 13b, který je obsažen v oddíle 1, nadepsaném „Pojmy“, kapitoly V prováděcího nařízení, nadepsané „Místo zdanitelného plnění“, stanoví: „Pro účely směrnice [o DPH] se za ‚nemovitost‘ považuje: [...] c) každý prvek, který byl nainstalován a tvoří nedílnou součást budovy nebo stavby, bez něhož by budova nebo stavba byla neúplná, jako například dveře, okna, střechy, schodiště a výtahy; d) každý prvek, zařízení nebo stroj trvale nainstalovaný v budově nebo stavbě, které nelze přemístit bez zničení nebo změny budovy nebo stavby.“ 9 Oddíl 4 této kapitoly, nadepsaný „Místo poskytnutí služby (Články 43 až 59 směrnice [o DPH]“, obsahuje pododdíl 6a, nadepsaný „Poskytnutí služby související s nemovitostí“, ve kterém se nachází článek 31a tohoto nařízení, který zní následovně: „1. Služby související s nemovitostí podle článku 47 směrnice [o DPH] zahrnují pouze služby, které mají dostatečně přímou souvislost s danou nemovitostí. V níže uvedených případech se má za to, že služby mají dostatečnou přímou souvislost s nemovitostí: a) v případě, že vyplývají z nemovitosti a že daná nemovitost tvoří konstitutivní prvek služby a je pro poskytnutou službu hlavní a zásadní; b) v případě, že jsou poskytovány na nemovitosti nebo na ni jsou zaměřeny a jejich cílem je právní nebo fyzická změna uvedené nemovitosti. 2. Odstavec 1 se vztahuje zejména na tyto případy: [...] h) pacht nebo nájem nemovitosti jiný než spadající pod odst. 3 písm. c), včetně skladování zboží, u kterého je určitá část dané nemovitosti určena pro výlučné používání příjemcem; [...] 3. Odstavec 1 se nevztahuje na: [...] b) skladování zboží v nemovitosti, pokud žádná určitá část nemovitosti není určena k výhradnímu užívání příjemcem; [...]“ Finské právo 10 Článek 1 první pododstavec arvonlisäverolaki (1501/1993) [zákon (1501/1993) o dani z přidané hodnoty) ze dne 30. prosince 1993, ve znění použitelném v době rozhodné z hlediska skutečností v původním řízení (dále jen „AVL“), stanoví: „Daň z přidané hodnoty se vybírá ve prospěch státu za podmínek stanovených tímto zákonem: 1) z každého prodeje zboží a poskytnutí služeb uskutečněného ve Finsku v rámci obchodní činnosti. [...]“ 11 Článek 27 tohoto zákona stanoví: „Prodej nemovitosti, jakož i pacht, nájem, služebnost nebo jakýkoli jiný převod práva, který může souviset s nemovitostí, jsou osvobozeny od daně. Od daně je rovněž osvobozen jakýkoliv prodej elektřiny, plynu, tepla, vody a jiného majetku téhož druhu, uskutečněný v souvislosti s převodem práva užívat nemovitost, která sama není zdaněna.“ 12 Článek 28 uvedeného zákona stanoví: „ ‚Nemovitostí‘ se rozumí jakákoli nemovitost, jak je definována v článku 13b [prováděcího nařízení].“ 13 Článek 65 AVL zní následovně: „Není-li dále stanoveno jinak, je místem poskytnutí služby obchodníkovi, který jedná jako takový, Finsko, je-li služba poskytována stálé provozovně zákazníka, která se nachází v tomto státě. Místem poskytnutí takové služby, pokud není poskytována stálé provozovně, je Finsko, pokud se sídlo hospodářské činnosti zákazníka nachází v tomto státě.“ 14 Článek 67 tohoto zákona stanoví: „Místem poskytnutí služeb souvisejících s nemovitostí je Finsko, pokud se dotčená nemovitost nachází v tomto státě. Za ‚poskytnutí služeb souvisejících s nemovitostí‘ se považují zejména služby odhadců a realitních makléřů, poskytnutí ubytování v hotelech, udělení práv k užívání nemovitosti, jakož i stavební služby.“ Spor v původním řízení a předběžné otázky 15 A Oy, společnost založená podle finského práva, je provozovatelem bezdrátových telekomunikačních sítí, jejíž činnost zahrnuje rovněž vývoj telekomunikačních sítí a jejich infrastruktury. 16 Tato společnost nabízí zejména hostingové služby výpočetního střediska operátorům usazeným ve Finsku a v jiných členských státech, kteří vykonávají činnosti v oblasti informačních technologií a využívají vlastní servery pro poskytování elektronických připojení svým zákazníkům. Servery jsou umístěny v prostorách vybavených nezbytnými elektronickými připojeními, ve kterých je přesně regulována vlhkost vzduchu a teplota, aby bylo možné používat tyto servery v souladu s jejich určením v klimatizovaném prostředí. 17 Hostingové služby výpočetního střediska nabízené společností A Oy zahrnují poskytnutí uzamykatelné přístrojové skříně, elektrické energie, jakož i služeb určených k zajištění toho, aby servery byly používány za optimálních podmínek, jako je sledování teploty a vlhkosti vzduchu, chlazení, sledování výpadků v napájení elektrickou energií, kouřových čidel za účelem detekce případných požárů v přístrojových skříních a elektronické kontroly vstupu. Tato společnost mimoto zajišťuje obecnou údržbu prostor, jakož i výměnu elektrických žárovek. 18 Přístrojové skříně jsou připevněny k podlaze pomocí šroubů v nemovitosti, kterou si společnost A Oy pronajala. Uživatelé poté umísťují do přístrojových skříní vlastní přístroje, které jsou do těchto skříní přišroubovány a lze je během několika minut vyjmout. 19 Zákazníci sami nedisponují vlastním klíčem k přístrojové skříni, do které instalovali svůj server, ale mohou jej získat po ověření své totožnosti u ostrahy, která je kdykoli k dispozici. Společnost A Oy nemá oprávnění k přístupu do přístrojové skříně zákazníka. 20 Společnost A Oy zaslala daňové správě žádost o předběžné rozhodnutí týkající se režimu DPH použitelného na tyto služby. 21 V rozhodnutí ze dne 27. února 2017 konstatovala tato správa stran období od 27. února 2017 do 31. prosince 2018, že hostingové služby výpočetního střediska poskytované společností A Oy nespadají pod obecné pravidlo týkající se místa poskytnutí služeb stanovené v článku 65 AVL, ale je třeba je považovat za poskytnutí služeb souvisejících s nemovitostí ve smyslu článku 67 AVL, jejichž místo je definováno jako místo, kde se tato nemovitost nachází. Podle daňové správy totiž nájem technických prostor vyžadovaných pro provozování hostitelských serverů zákazníků představuje hlavní službu souboru služeb poskytovaných společností A Oy, jelikož je pro ně ústřední a zásadní. Na toto plnění je tedy třeba nahlížet jako na převod práva užívat nemovitost ve smyslu článku 27 AVL. 22 Rozsudkem ze dne 27. října 2017 Helsingin hallinto-oikeus (správní soud v Helsinkách, Finsko), na který se obrátila společnost A Oy, toto rozhodnutí zrušil. Tento soud rozhodl, že hostingové služby výpočetního střediska poskytované touto společností nemohou být považovány za poskytnutí služeb souvisejících s nemovitostí ve smyslu článku 67 AVL, a tudíž se na ně vztahuje obecné pravidlo stanovené v článku 65 tohoto zákona. V tomto ohledu konstatoval, že i když jsou přístrojové skříně určené pro servery připevněny k podlaze, mohou být přemístěny bez zničení nebo změny budovy nebo stavby ve smyslu čl. 13b písm. d) prováděcího nařízení. Tyto přístrojové skříně tedy nepředstavují nemovitost ve smyslu tohoto ustanovení, jelikož zákazník neužívá žádnou část výpočetního střediska považovaného za nemovitost, ale má pouze možnost užívat za optimálních podmínek uvedené přístrojové skříně nacházející se v tomto výpočetním středisku. Společnost A Oy tak poskytuje svým zákazníkům soubor služeb týkajících se provozování jejich serverů, jehož hlavní plnění spočívá v tom, že posledně uvedeným nabízí nejlepší možné prostředí pro fungování těchto serverů. 23 Útvar finanční správy pro ochranu práv příjemců daňových výnosů podal proti tomuto rozsudku kasační opravný prostředek ke Korkein hallinto-oikeus (Nejvyšší správní soud, Finsko). 24 V předkládacím rozhodnutí si tento soud klade otázku, zda přístrojové skříně poskytované společností A Oy v rámci hostingových služeb výpočetního střediska, které nabízí, musí být považovány za nemovitost ve smyslu článku 13b prováděcího nařízení. Pokud by tomu tak nebylo, vyvstala by otázka, zda tyto služby musí být považovány za služby související s nemovitostí ve smyslu článku 47 směrnice o DPH, přičemž místem plnění je místo, kde se tato nemovitost nachází. V rámci posouzení posledně uvedené otázky uvedený soud poznamenává, že je třeba rovněž zohlednit článek 31a prováděcího nařízení, který upřesňuje rozsah pojmu „služby související s nemovitostí“ ve smyslu tohoto článku 47. 25 Za těchto podmínek se Korkein hallinto-oikeus (Nejvyšší správní soud) rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky: „1) Je třeba články 13b a 31a [prováděcího nařízení] vykládat v tom smyslu, že taková hostingová služba výpočetního střediska, jako je služba dotčená v původním řízení, v jejímž rámci obchodník poskytuje svým zákazníkům přístrojové skříně nacházející se ve výpočetním středisku, aby tam instalovali své servery, spolu s doplňkovým zbožím a službami, musí být považována za nájem nemovitosti? 2) V případě záporné odpovědi na první otázku, je třeba článek 47 směrnice [o DPH] a článek 31a [prováděcího nařízení] i přesto vykládat v tom smyslu, že taková hostingová služba výpočetního střediska, jako je služba dotčená v původním řízení, musí být považována za službu související s nemovitostí, jejímž místem poskytnutí je místo, kde se tato nemovitost nachází?“ K předběžným otázkám Úvodní poznámky 26 Je třeba poznamenat, že svými dvěma otázkami se předkládající soud táže Soudního dvora na výklad směrnice o DPH v rámci sporu, který se týká daňového zacházení s poskytováním služeb, které tento soud sám kvalifikuje jako „hostingové služby výpočetního střediska“. 27 Jak vyplývá z předkládacího rozhodnutí, tyto služby zahrnují několik plnění, která spočívají, jak bylo uvedeno v bodech 16 až 18 tohoto rozsudku, jednak v tom, že poskytovatel těchto služeb dá k dispozici uzamykatelné přístrojové skříně, do kterých zákazníci tohoto poskytovatele mohou instalovat své servery, a jednak v poskytování uvedeným zákazníkům elektrické energie a různých služeb určených k zajištění toho, že tyto servery budou používány za optimálních podmínek, zejména co se týče vlhkosti vzduchu a teploty. 28 Podle judikatury Soudního dvora platí, že pokud je plnění tvořeno souborem dílčích plnění a úkonů, je třeba vzít v úvahu všechny okolnosti, za kterých k dotčenému plnění dochází, za účelem určení, zda se pro účely DPH jedná o dvě či více odlišných plnění, nebo o plnění jediné (rozsudek ze dne 4. září 2019, KPC Herning, C‐71/18, EU:C:2019:660, bod 35 a citovaná judikatura). 29 Plnění musí být považováno za jediné zejména v případě, kdy jedno nebo více plnění představují hlavní plnění a zbývající jedno nebo více plnění představují jedno nebo více vedlejších plnění sdílejících s hlavním plněním stejný daňový režim. Plnění musí být zejména považováno za vedlejší k plnění hlavnímu, pokud samo o sobě není pro zákazníka cílem, nýbrž prostředkem k získání prospěchu z hlavního plnění poskytovatele za nejvýhodnějších podmínek (rozsudek ze dne 4. září 2019, KPC Herning, C‐71/18, EU:C:2019:660, bod 38 a citovaná judikatura). 30 V projednávaném případě z předkládacího rozhodnutí, zejména ze samotného znění položených otázek, vyplývá, že předkládající soud má za to, že jednotlivá plnění v rámci poskytování hostingových služeb výpočetního střediska dotčených v původním řízení představují jediné plnění, v jehož rámci poskytování přístrojových skříní představuje hlavní plnění, přičemž poskytování elektrické energie a služeb určených k zajištění toho, že tyto servery budou používány za optimálních podmínek, je považováno za vedlejší k tomuto hlavnímu plnění. 31 Jak vyplývá z ustálené judikatury Soudního dvora, otázky týkající se výkladu unijního práva pokládá vnitrostátní soud ve skutkovém rámci, který tento soud vymezí v rámci své odpovědnosti a jehož správnost nepřísluší Soudnímu dvoru ověřovat (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 26. března 2020, Kreissparkasse Saarlouis, C‐66/19, EU:C:2020:242, bod 30 a citovaná judikatura). 32 Na otázky položené tímto soudem je tedy třeba odpovědět na základě předpokladu takto formulovaného předkládajícím soudem, podle kterého poskytování hostingových služeb výpočetního střediska dotčených v původním řízení představuje jediné plnění, v jehož rámci je poskytování přístrojových skříní hlavním plněním. K první otázce 33 V rámci postupu spolupráce mezi vnitrostátními soudy a Soudním dvorem zavedeného článkem 267 SFEU přísluší Soudnímu dvoru poskytnout vnitrostátnímu soudu užitečnou odpověď, která mu umožní rozhodnout spor, jenž mu byl předložen. V zájmu tohoto Soudnímu dvoru přísluší případně přeformulovat otázky, které jsou mu položeny. Úkolem Soudního dvora je totiž vyložit všechna ustanovení unijního práva, která vnitrostátní soudy potřebují pro rozhodnutí o sporech, které projednávají, i pokud nejsou tato ustanovení výslovně zmíněna v otázkách položených těmito soudy Soudnímu dvoru (rozsudek ze dne 12. března 2020, Caisse d’assurance retraite et de la santé au travail d’Alsace-Moselle, C‐769/18, EU:C:2020:203, bod 39). 34 I když předkládající soud v projednávané věci po formální stránce omezil svou první otázku na výklad článků 13b a 31a prováděcího nařízení, které definují pojmy „nemovitost“ a „služby související s nemovitostí“ pro účely určení místa poskytnutí služeb podléhajících DPH, z předkládacího rozhodnutí vyplývá, že cílem této otázky je ve skutečnosti určit, zda se čl. 135 odst. 1 písm. l) směrnice o DPH, který stanoví osvobození nájmu nemovitosti od daně, vztahuje na hostingové služby výpočetního střediska poskytované poskytovatelem dotčeným v původním řízení. Toto ustanovení je ostatně citováno v odůvodnění tohoto rozhodnutí jako pravidlo unijního práva použitelné na spor v původním řízení a nájem nemovitosti je uveden v čl. 31a odst. 2 písm. h) prováděcího nařízení, který je výslovně zmíněn v uvedené otázce. 35 Za těchto podmínek je třeba konstatovat, že podstatou první otázky předkládajícího soudu je, zda čl. 135 odst. 1 písm. l) směrnice o DPH musí být vykládán v tom smyslu, že hostingové služby výpočetního střediska, v jejichž rámci poskytovatel těchto služeb dává svým zákazníkům k dispozici přístrojové skříně, aby tam instalovali své servery, a poskytuje jim vedlejší zboží a služby, jako je elektrická energie a různé služby určené k zajištění toho, že tyto servery budou používány za optimálních podmínek, představují nájem nemovitosti, který spadá pod osvobození od DPH stanovené v tomto ustanovení. 36 V tomto ohledu je třeba připomenout, že podle čl. 135 odst. 1 písm. l) směrnice o DPH jsou plnění spočívající v nájmu nemovitosti osvobozena od DPH. 37 Taková osvobození od daně, jako jsou osvobození stanovená v čl. 135 odst. 1 směrnice o DPH, představují autonomní pojmy unijního práva, a proto musejí být definována jednotně na unijní úrovni (obdobně viz rozsudek ze dne 16. října 2019, Winterhoff a Eisenbeis, C‐4/18 a C‐5/18, EU:C:2019:860, bod 43, jakož i citovaná judikatura). 38 Mimoto je třeba podle ustálené judikatury Soudního dvora výrazy použité za účelem vymezení osvobození od daně uvedených v tomto ustanovení, včetně pojmu „nájem nemovitosti“, vykládat striktně, jelikož osvobození od daně představuje výjimku z obecné zásady, podle které je DPH vybírána z každého poskytnutí služby uskutečněného osobou povinnou k dani za úplatu (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 19. prosince 2018, Mailat, C‐17/18, EU:C:2018:1038, bod 37 a citovaná judikatura). 39 Výklad těchto výrazů však musí být v souladu s cíli sledovanými uvedenými osvobozeními od daně a splňovat požadavky zásady daňové neutrality, která je vlastní společnému systému DPH. Toto pravidlo striktního výkladu tak neznamená, že by výrazy použité pro definici uvedených osvobození od daně uvedených v uvedeném ustanovení měly být vykládány způsobem, který vyloučí jejich účinky (obdobně viz rozsudek ze dne 16. října 2019, Winterhoff a Eisenbeis, C‐4/18 a C‐5/18, EU:C:2019:860, bod 45, jakož i citovaná judikatura). 40 Pojem „nájem nemovitosti“ uvedený v čl. 135 odst. 1 písm. l) směrnice o DPH definoval Soudní dvůr tak, že majitel nemovitosti převede na nájemce za úplatu a na sjednanou dobu právo užívat tuto nemovitost způsobem, jako by byl vlastníkem, a právo vyloučit jakoukoli další osobu z výkonu takového práva (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 28. února 2019, Sequeira Mesquita, C‐278/18, EU:C:2019:160, bod 18 a citovaná judikatura). 41 Soudní dvůr rovněž upřesnil, že osvobození od daně stanovené v tomto ustanovení lze vysvětlit na základě skutečnosti, že přestože je nájem nemovitého majetku hospodářskou činností, obvykle představuje poměrně pasivní činnost, která nevytváří významnější přidanou hodnotu. Takovou činnost je třeba odlišovat od ostatních činností, které mají buď povahu průmyslového a obchodního podnikání, anebo je jejich předmět lépe charakterizován poskytováním určité služby než pouhým poskytnutím určité věci k užívání, jako například právo užívat golfové hřiště, právo užívat most za mýtné nebo právo umístit automaty na cigarety v obchodním zařízení (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 28. února 2019, Sequeira Mesquita, C‐278/18, EU:C:2019:160, bod 19 a citovaná judikatura). 42 Z toho vyplývá, že pasivní povaha nájmu nemovitosti, která odůvodňuje osvobození takového plnění od DPH na základě čl. 135 odst. 1 písm. l) směrnice o DPH, vyplývá z povahy samotného plnění, a nikoli způsobu, jakým nájemce užívá dotčenou nemovitost (rozsudek ze dne 28. února 2019, Sequeira Mesquita, C‐278/18, EU:C:2019:160, bod 20). 43 Soudní dvůr tak již rozhodl, že toto osvobození od daně je vyloučeno v případě činnosti, která zahrnuje nejen pasivní poskytnutí nemovitosti k užívání, ale i řadu obchodních činností, jako je neustálý dohled, správa a údržba vlastníkem, jakož i poskytování dalších zařízení, takže v případě neexistence zvláštních okolností nemůže nájem této nemovitosti představovat převládající službu (rozsudek ze dne 28. února 2019, Sequeira Mesquita, C‐278/18, EU:C:2019:160, bod 21 a citovaná judikatura). 44 Právě ve světle těchto kritérií vytyčených judikaturou Soudního dvora je třeba určit, zda se na takové hostingové služby výpočetního střediska, jako jsou služby dotčené v původním řízení, vztahuje osvobození od DPH stanovené v čl. 135 odst. 1 písm. l) směrnice o DPH. 45 V projednávaném případě z předkládacího rozhodnutí vyplývá, že poskytovatel hostingových služeb výpočetního střediska dotčených v původním řízení poskytuje svým zákazníkům přístrojové skříně, do kterých mohou posledně uvedení instalovat nebo si nechat poskytovatelem instalovat své servery, a že jim tento poskytovatel poskytuje jako vedlejší službu rovněž elektrickou energii, jakož i různé služby určené k zajištění toho, že tyto servery budou používány či udržovány za optimálních podmínek. Je rovněž patrné, že zákazníci mohou mít přístup k přístrojové skříni, která jim byla přidělena, až poté, co získali odpovídající klíče od třetí osoby na základě předložení průkazu totožnosti pro účely kontroly. 46 Za těchto podmínek a s výhradou ověření předkládajícím soudem se poskytovatel služeb dotčených v původním řízení podle všeho neomezuje na pasivní poskytnutí plochy nebo místa svým zákazníkům, čímž by jim zajišťoval právo je užívat, jako kdyby byli jejich vlastníky, a vyloučit tak jakoukoli další osobu z výkonu takového práva. Zejména nic nenasvědčuje tomu, že by zákazníci tohoto poskytovatele měli právo kontrolovat nebo omezit přístup k části nemovitosti, v níž byly nainstalovány přístrojové skříně. 47 Pokud jde o otázku, zda by přístrojové skříně mohly být samy o sobě považovány za nemovitost, která je předmětem nájmu, je třeba poukázat na to, že článek 13b prováděcího nařízení, jehož účelem je upřesnit pojem „nemovitost“ pro účely použití směrnice o DPH, v písmenech c) a d) tohoto článku zejména stanoví, že tento pojem zahrnuje „každý prvek, který byl nainstalován a tvoří nedílnou součást budovy nebo stavby, bez něhož by budova nebo stavba byla neúplná, jako například dveře, okna, střechy, schodiště a výtahy“, jakož i „každý prvek, zařízení nebo stroj trvale nainstalovaný v budově nebo stavbě, které nelze přemístit bez zničení nebo změny budovy nebo stavby“. 48 V projednávaném případě je přitom patrné, že zaprvé přístrojové skříně nejsou nedílnou součástí nemovitosti, ve které jsou instalovány, jelikož bez nich by tato nemovitost nebyla považována za strukturálně „neúplnou“, a zadruhé tyto přístrojové skříně, jelikož jsou pouze připevněny k podlaze pomocí šroubů, a mohou být tedy přemístěny bez zničení nebo změny budovy, nejsou ani nainstalovány „trvale“. Z toho vyplývá, že takové přístrojové skříně nelze podle všeho kvalifikovat jako nemovitosti, které mohou být předmětem nájmu osvobozeného od DPH na základě čl. 135 odst. 1 písm. l) směrnice o DPH, což přísluší ověřit tomuto soudu. 49 V důsledku toho je třeba na první otázku odpovědět tak, že čl. 135 odst. 1 písm. l) směrnice o DPH musí být vykládán v tom smyslu, že hostingové služby výpočetního střediska, v jejichž rámci poskytovatel těchto služeb dává svým zákazníkům k dispozici přístrojové skříně, aby tam instalovali své servery, a poskytuje jim vedlejší zboží a služby, jako je elektrická energie a různé služby určené k zajištění toho, že tyto servery budou používány za optimálních podmínek, nepředstavují nájem nemovitosti spadající pod osvobození od DPH stanovené v tomto ustanovení, pokud – což přísluší ověřit předkládajícímu soudu – tento poskytovatel neposkytuje pasivně plochu nebo místo svým zákazníkům tím, že jim zajišťuje právo je užívat, jako kdyby byli jejich vlastníky, a přístrojové skříně nejsou nedílnou součástí nemovitosti, ve které jsou instalovány, ani v ní nejsou nainstalovány trvale. K druhé otázce 50 Podstatou druhé otázky předkládajícího soudu je, zda článek 47 směrnice o DPH a článek 31a prováděcího nařízení musí být vykládány v tom smyslu, že hostingové služby výpočetního střediska, v jejichž rámci poskytovatel těchto služeb dává svým zákazníkům k dispozici přístrojové skříně, aby tam instalovali své servery, a poskytuje jim doplňkové zboží a služby, jako je elektrická energie a různé služby určené k zajištění toho, že tyto servery budou používány za optimálních podmínek, představují služby související s nemovitostí ve smyslu těchto ustanovení. 51 V tomto ohledu je třeba připomenout, že články 44 a 45 směrnice o DPH obsahují obecné pravidlo pro určení místa, s nímž se pro daňové účely pojí poskytování služeb, zatímco články 46 až 59a této směrnice uvádí řadu zvláštních případů (rozsudek ze dne 13. března 2019, Srf konsulterna, C‐647/17, EU:C:2019:195, bod 20). 52 Cílem všech těchto ustanovení je jednak zabránit kompetenčním sporům, které by mohly vést ke dvojímu zdanění, a jednak předejít nezdanění příjmů (rozsudky ze dne 30. dubna 2015, SMK, C‐97/14, EU:C:2015:290, bod 32 a citovaná judikatura). 53 Stanovením místa, s nímž se pro daňové účely pojí poskytování služeb a vymezením pravomocí členských států tak uvedená ustanovení usilují o zavedení racionálního rozdělení působnosti vnitrostátních právních úprav v oblasti DPH prostřednictvím jednotného určení místa rozhodného pro daňové účely v případě poskytování služeb (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 30. dubna 2015, SMK, C‐97/14, EU:C:2015:290, bod 33 a citovaná judikatura). 54 Z ustálené judikatury Soudního dvora vyplývá, že články 44 a 45 směrnice o

cs

caselaw

EU

DPH nemají přednost před články 46 až 59a této směrnice. V každé situaci si je třeba klást otázku, zda se v případě dané situace jedná o některý z případů upravených v článcích 46 až 59a této směrnice. Pokud tomu tak není, spadá daná situace do působnosti článků 44 a 45 této směrnice (rozsudek ze dne 13. března 2019, Srf konsulterna, C‐647/17, EU:C:2019:195, bod 21 a citovaná judikatura). 55 Z toho vyplývá, že článek 47 směrnice o DPH nemá být považován za výjimku z obecného pravidla, kterou je nutno vykládat restriktivně (obdobně viz rozsudky ze dne 8. prosince 2016, A a B, C‐453/15, EU:C:2016:933, bod 19; ze dne 13. března 2019, Srf konsulterna, C‐647/17, EU:C:2019:195, bod 22, jakož i ze dne 8. května 2019, Geelen, C‐568/17, EU:C:2019:388, bod 25). 56 V projednávaném případě je třeba určit, zda takové poskytování hostingových služeb výpočetního střediska, jako je poskytování služeb dotčené v původním řízení, musí být považováno za související s nemovitostí ve smyslu tohoto ustanovení, v kterémžto případě je místem tohoto poskytování služeb místo, kde se nemovitost nachází. 57 V tomto ohledu je třeba bez dalšího konstatovat, že i když hostingové služby výpočetního střediska nepatří mezi služby uvedené v článku 47 směrnice o DPH, tento výčet nemá, jak vyplývá z předcházejícího výrazu „včetně“, taxativní povahu. 58 Jak však Evropská komise správně uvedla ve svém písemném vyjádření, z plnění výslovně uvedených v tomto ustanovení jasně vyplývá, že do působnosti uvedeného ustanovení mohou spadat pouze plnění, která mají dostatečně přímý vztah k nemovitosti. 59 V tomto ohledu Soudní dvůr rozhodl, že k tomu, aby bylo na poskytování služeb nahlíženo tak, že souvisí s nemovitostí ve smyslu téhož ustanovení, musí být toto plnění spojeno s výslovně určenou nemovitostí a musí mít za cíl samotnou nemovitost. Tak je tomu zejména v případě, kdy výslovně určená nemovitost musí být považována za základní součást poskytnutí služby v tom smyslu, že představuje jeho ústřední a nepostradatelný prvek (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 27. června 2013, RR Donnelley Global Turnkey Solutions Poland, C‐155/12, EU:C:2013:434, body 34 a 35). 60 Tato judikatura byla v podstatě kodifikována v čl. 31a odst. 1 písm. a) a b) prováděcího nařízení, který stanoví, že služby související s nemovitostí podle článku 47 směrnice o DPH zahrnují pouze služby, které mají dostatečně přímou souvislost s danou nemovitostí, což je případ, kdy tyto služby vyplývají z nemovitosti, daná nemovitost tvoří konstitutivní prvek služby a je pro poskytnutou službu hlavní a zásadní, jakož i případ, kdy jsou uvedené služby poskytovány na nemovitosti nebo na ni jsou zaměřeny a jejich cílem je právní nebo fyzická změna uvedené nemovitosti. Jak přitom výslovně vyplývá z ustanovení čl. 31a odst. 2 písm. h) a čl. 31a odst. 3 písm. b) prováděcího nařízení, nájem nemovitosti za účelem skladování zboží nelze považovat za službu související s nemovitostí ve smyslu článku 47 uvedené směrnice, pokud žádná určitá část nemovitosti není určena k výhradnímu užívání příjemcem. 61 V tomto ohledu z předkládacího rozhodnutí vyplývá, že v projednávaném případě, jak již bylo v podstatě uvedeno v bodech 45, 46 a 48 tohoto rozsudku, zákazníci, kteří využívají hostingových služeb výpočetního střediska dotčených v původním řízení, nemají výhradní užívací právo k části nemovitosti, v níž byly nainstalovány přístrojové skříně. Zaprvé totiž mohou mít přístup k přístrojové skříni, která jim byla přidělena, až když získali odpovídající klíče od třetí osoby na základě předložení průkazu totožnosti pro účely kontroly. Zadruhé nic nenasvědčuje tomu, že by tito zákazníci měli právo kontrolovat nebo omezit užívání dotyčné části uvedené nemovitosti. Zatřetí tato přístrojová skříň nemůže být sama o sobě kvalifikována jako nemovitost. 62 Nic tedy nenasvědčuje tomu, že podmínky, za kterých jsou servery provozovány, odpovídají podmínkám požadovaným článkem 47 směrnice o DPH a článkem 31a prováděcího nařízení, aby mohly být hostingové služby výpočetního střediska dotčené v původním řízení považovány za služby související s nemovitostí, což přísluší ověřit předkládajícímu soudu. 63 V důsledku toho je třeba na druhou otázku odpovědět tak, že článek 47 směrnice o DPH a článek 31a prováděcího nařízení musí být vykládány v tom smyslu, že hostingové služby výpočetního střediska, v jejichž rámci poskytovatel těchto služeb dává svým zákazníkům k dispozici přístrojové skříně, aby tam instalovali své servery, a poskytuje jim doplňkové zboží a služby, jako je elektrická energie a různé služby určené k zajištění toho, že tyto servery budou používány za optimálních podmínek, nepředstavují služby související s nemovitostí ve smyslu těchto ustanovení, pokud tito zákazníci nemají – což přísluší ověřit předkládajícímu soudu – výhradní užívací právo k části nemovitosti, v níž byly nainstalovány přístrojové skříně. K nákladům řízení 64 Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastnice původního řízení, povahu incidenčního řízení ve vztahu ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud. Výdaje vzniklé předložením jiných vyjádření Soudnímu dvoru než vyjádření uvedených účastníků řízení se nenahrazují. Z těchto důvodů Soudní dvůr (desátý senát) rozhodl takto: 1) Článek 135 odst. 1 písm. l) směrnice Rady 2006/112/ES ze dne 28. listopadu 2006 o společném systému daně z přidané hodnoty, ve znění směrnice Rady 2008/8/ES ze dne 12. února 2008, musí být vykládán v tom smyslu, že hostingové služby výpočetního střediska, v jejichž rámci poskytovatel těchto služeb dává svým zákazníkům k dispozici přístrojové skříně, aby tam instalovali své servery, a poskytuje jim doplňkové zboží a služby, jako je elektrická energie a různé služby určené k zajištění toho, že tyto servery budou používány za optimálních podmínek, nepředstavují nájem nemovitosti spadající pod osvobození od daně z přidané hodnoty stanovené v tomto ustanovení, pokud – což přísluší ověřit předkládajícímu soudu – tento poskytovatel neposkytuje pasivně plochu nebo místo svým zákazníkům, čímž by jim zajišťoval právo je užívat, jako by byli jejich vlastníky, a přístrojové skříně nejsou nedílnou součástí nemovitosti, ve které jsou instalovány, ani v ní nejsou nainstalovány trvale. 2) Článek 47 směrnice 2006/112, ve znění směrnice 2008/8, a článek 31a prováděcího nařízení Rady (EU) č. 282/2011 ze dne 15. března 2011, kterým se stanoví prováděcí opatření ke směrnici 2006/112, ve znění prováděcího nařízení Rady (EU) č. 1042/2013 ze dne 7. října 2013, musí být vykládány v tom smyslu, že hostingové služby výpočetního střediska, v jejichž rámci poskytovatel těchto služeb dává svým zákazníkům k dispozici přístrojové skříně, aby tam instalovali své servery, a poskytuje jim doplňkové zboží a služby, jako je elektrická energie a různé služby určené k zajištění toho, že tyto servery budou používány za optimálních podmínek, nepředstavují služby související s nemovitostí ve smyslu těchto ustanovení, pokud tito zákazníci nemají – což přísluší ověřit předkládajícímu soudu – výhradní užívací právo k části nemovitosti, v níž byly nainstalovány přístrojové skříně. Podpisy. ( *1 ) – Jednací jazyk: finština.

cs

caselaw

EU

ROZSUDEK TRIBUNÁLU (prvního senátu) 17. února 2017 ( *1 ) „Mimosmluvní odpovědnost — Důkaz o existenci, platnosti a rozsahu ochrany starší ochranné známky — Mezinárodní zápis s vyznačením Evropské unie — Rozhodnutí, kterým byla námitka zamítnuta pro neexistenci důkazu o starším právu — Pravidlo 19 odst. 2 písm. a) nařízení (ES) č. 2868/95 — Přezkum rozhodnutí — Článek 62 odst. 2 nařízení (ES) č. 207/2009 — Újma spočívající v nákladech na zastupování advokátem — Příčinná souvislost“ Ve věci T‐726/14, Novar GmbH, se sídlem v Albstadt (Německo), zastoupená R. Weedem, advokátem, žalobkyně, proti Úřadu Evropské unie pro duševní vlastnictví (EUIPO), zastoupenému S. Hannem, jako zmocněncem, žalovanému, jejímž předmětem je návrh podle článku 268 SFEU znějící na náhradu majetkové újmy, kterou žalobkyně údajně utrpěla v důsledku nákladů na zastupování advokátem, které vynaložila v rámci odvolání proti rozhodnutí námitkového oddělení, jež bylo údajně přijato v rozporu s pravidlem 19 odst. 2 písm. a) nařízení Komise (ES) č. 2868/95 ze dne 13. prosince 1995, kterým se provádí nařízení Rady (ES) č. 40/94 o ochranné známce Společenství, a obecnými právními zásadami, TRIBUNÁL (první senát), ve složení H. Kanninen, předseda, E. Buttigieg (zpravodaj) a L. Calvo-Sotelo Ibáñez-Martín, soudci, vedoucí soudní kanceláře: S. Bukšek Tomac, rada, s přihlédnutím k písemné části řízení a po jednání konaném dne 30. září 2016, vydává tento Rozsudek Skutečnosti předcházející sporu 1 Žalobkyně Novar GmbH je majitelkou mezinárodního zápisu ochranné známky FlexES s vyznačením Evropské unie. 2 Dne 15. června 2012 podala žalobkyně k Úřadu Evropské unie pro duševní vlastnictví (EUIPO) námitku založenou na této ochranné známce proti přihlášce ochranné známky Evropské unie FLEXPS. Jazykem námitkového řízení byla angličtina. 3 V dopise ze dne 22. června 2012 EUIPO žalobkyni oznámil, že její námitka byla prohlášena za přípustnou, a v souladu s čl. 41 odst. 3 druhou větou nařízení Rady (ES) č. 207/2009 ze dne 26. února 2009 o ochranné známce Evropské unie (Úř. věst. 2009, L 78, s. 1) a pravidlem 19 nařízení Komise (ES) č. 2868/95 ze dne 13. prosince 1995, kterým se provádí nařízení Rady (ES) č. 40/94 o ochranné známce Společenství (Úř. věst. 1995, L 303, s. 1; Zvl. vyd. 17/01, s. 189), jí stanovil lhůtu pro předložení skutečností, důkazů a vyjádření na podporu její námitky, zejména skutečností dokládajících starší právo uplatněné na podporu této námitky. 4 Ohledně důkazu o existenci, platnosti a rozsahu ochrany starších práv uplatněných na podporu námitky bylo v tomto dopise uvedeno zejména následující: „Pokud je námitka založena na starších přihláškách nebo zápisech ochranných známek [Evropské unie], osoba, která podala námitku, nemusí předložit žádný důkaz týkající se uvedených ochranných známek, neboť Úřad má příslušné informace k dispozici ve své databázi a odkaz na tuto databázi (CTM-Online) předá druhému účastníku řízení. Mimoto vás žádáme, abyste vzali na vědomí, že tak je tomu i tehdy, je-li starší ochranná známka mezinárodním zápisem s vyznačením [Evropské unie], avšak s výhradou, že jednacím jazykem je angličtina, francouzština nebo španělština, které jsou třemi úředními jazyky [Světové organizace duševního vlastnictví] (WIPO), a že údaje jsou dostupné v těchto třech jazycích.“ 5 S účinností od 1. července 2012 změnil EUIPO svou praxi, pokud jde o uplatnění pravidla 19 odst. 2 písm. a) nařízení č. 2868/95, když rozhodl, že výpisy z databáze EUIPO, CTM-Online a TM View, již nejsou dostačující k prokázání existence starší ochranné známky v případech, kdy je námitka založena na mezinárodním zápisu s vyznačením Unie. Tato nová praxe se vztahovala na všechny námitky podané po 1. červenci 2012. 6 Dne 26. října 2012 předložila žalobkyně vyjádření na podporu námitky, ke kterému nepřipojila doklady o existenci, platnosti a rozsahu ochrany starší ochranné známky. 7 Rozhodnutím ze dne 14. května 2013 námitkové oddělení zamítlo námitku na základě pravidla 20 odst. 1 nařízení č. 2868/95, neboť žalobkyně neprokázala existenci, platnost a rozsah ochrany starší ochranné známky. 8 Dne 21. května 2013 podala žalobkyně k EUIPO proti rozhodnutí námitkového oddělení odvolání a předložila výpisy z rejstříku EUIPO a Světové organizace duševního vlastnictví (WIPO). Podpůrně podala žádost o navrácení do původního stavu, pokud jde o lhůtu pro předložení důkazů týkajících se starší ochranné známky. 9 Dne 27. června 2013 námitkové oddělení informovalo v souladu s čl. 62 odst. 2 nařízení č. 207/2009 žalobkyni a přihlašovatelku napadené ochranné známky Evropské unie o svém úmyslu odvolání vyhovět z důvodu, že na rozdíl od toho, co vyplývá z rozhodnutí ze dne 14. května 2013, mělo být rozhodnuto, že skutečnosti, důkazy a vyjádření byly předloženy na podporu námitky. 10 Dne 27. srpna 2013 přihlašovatelka ochranné známky Evropské unie souhlasila s přezkumem podle čl. 62 odst. 2 nařízení č. 207/2009. Dne 9. října 2013 kancelář odvolacího senátu informovala žalobkyni, že námitkové oddělení přezkoumalo své rozhodnutí ze dne 14. května 2013, odvolací řízení je ukončeno a poplatek za odvolání bude vrácen. 11 Námitkové řízení pokračovalo a rozhodnutím ze dne 17. října 2013 námitkové oddělení vyhovělo námitce a zamítlo přihlášku ochranné známky Evropské unie. Toto rozhodnutí nabylo právní moci, neboť se proti němu účastníci řízení neodvolali. 12 V dopisech ze dne 10. února a 24. března 2014 žalobkyně požádala EUIPO o náhradu škody podle čl. 118 odst. 3 nařízení č. 207/2009, a to ve výši 2498 eur z titulu nákladů na zastupování advokátem při napadení rozhodnutí námitkového oddělení ze dne 14. května 2013. 13 Dopisem ze dne 2. května 2014 EUIPO žádost žalobkyně zamítl. Řízení a návrhová žádání účastníků řízení 14 Návrhem došlým kanceláři Tribunálu dne 26. září 2014 podala žalobkyně projednávanou žalobu. 15 Žalobkyně navrhuje, aby Tribunál: — uložil EUIPO povinnost zaplatit částku 2498 eur, navýšenou o úroky ve výši pěti procentních bodů nad rámec základní úrokové sazby, a to od podání žaloby; — uložil EUIPO náhradu nákladů řízení, včetně nákladů na zastoupení advokátem. 16 EUIPO navrhuje, aby Tribunál: — žalobu zamítl; — uložil žalobkyni náhradu nákladů řízení. 17 Na návrh soudce zpravodaje Tribunál rozhodl o zahájení ústní části řízení a v rámci organizačních procesních opatření stanovených v článku 89 svého jednacího řádu vyzval účastníky řízení k předložení některých dokumentů a položil jim písemné otázky, přičemž je vyzval, aby na tyto otázky částečně odpověděli před jednáním a částečně během něj. 18 Řeči účastníků řízení a jejich odpovědi na otázky Tribunálu byly vyslechnuty na jednání konaném dne 30. září 2016. Právní otázky 19 V rámci projednávané žaloby na náhradu škody se žalobkyně domáhá náhrady majetkové újmy, která spočívá v nákladech na zastupování advokátem, jež vynaložila v rámci odvolání proti rozhodnutí námitkového oddělení ze dne 14. května 2013 (viz bod 12 výše). 20 Žalobkyně tvrdí, že tři podmínky umožňující založit mimosmluvní odpovědnost EUIPO na základě čl. 118 odst. 3 nařízení č. 207/2009 jsou v projednávané věci splněny. Zaprvé je žalobkyně toho názoru, že rozhodnutí námitkového oddělení ze dne 14. května 2013 je protiprávním aktem, který představuje dostatečně závažné porušení práva ve smyslu judikatury v oblasti mimosmluvní odpovědnosti, v rozsahu, v němž je založeno na nesprávném použití pravidla 19 odst. 2 písm. a) nařízení č. 2868/95 a bylo přijato v rozporu se zásadou dobré víry a zákazem jednat rozporně. Žalobkyně totiž v tomto ohledu uvádí, že tímto rozhodnutím byla její námitka zamítnuta z důvodu, že nepředložila důkaz o existenci, platnosti a rozsahu ochrany starší ochranné známky, ačkoli podle informací, které jí byly sděleny v dopise ze dne 22. června 2012 (viz bod 4 výše), není tento důkaz požadován v takových případech, jako je případ dotčený v projednávané věci, kdy je námitka založena na mezinárodním zápisu s vyznačením Unie a jednacím jazykem je angličtina. 21 Zadruhé skutečnost, že EUIPO takto nesprávně uplatnil právní předpisy, přinutila žalobkyni podat odvolání a způsobila škody odpovídající nákladům na zastupování advokátem při tomto odvolání. 22 Zatřetí podle žalobkyně existuje přímá příčinná souvislost mezi těmito náklady a protiprávním aktem EUIPO, neboť žalobkyně byla nucena využít služeb advokáta pro účely přezkumu legality rozhodnutí námitkového oddělení ze dne 14. května 2013. 23 EUIPO zpochybňuje opodstatněnost těchto tvrzení. 24 Podle čl. 340 druhého pododstavce SFEU nahradí Unie v souladu s obecnými zásadami společnými právním řádům členských států škody způsobené jejími orgány nebo jejími zaměstnanci při výkonu jejich funkce. 25 V tomto ohledu je třeba připomenout, že z ustálené judikatury plyne, že vznik mimosmluvní odpovědnosti Unie ve smyslu čl. 340 druhého pododstavce SFEU za protiprávní jednání jejích orgánů nebo institucí je vázán na splnění souboru podmínek, kterými jsou protiprávnost vytýkaného jednání, skutečná existence škody a existence příčinné souvislosti mezi tímto jednáním a uplatňovanou škodou (rozsudek ze dne 29. září 1982, Oleifici Mediterranei v. EHS, 26/81, EU:C:1982:318, bod 16; viz rovněž rozsudek ze dne 9. listopadu 2006, Agraz a další v. Komise, C‐243/05 P, EU:C:2006:708, bod 26 a citovaná judikatura). Tyto zásady se mutatis mutandis uplatní i na mimosmluvní odpovědnost Unie – ve smyslu téhož ustanovení – za protiprávní jednání a škodu způsobenou jedním z jejích jiných subjektů, jakým je EUIPO, kterou je posledně uvedený na základě čl. 118 odst. 3 nařízení č. 207/2009 povinen nahradit (viz rozsudek ze dne 27. dubna 2016, European Dynamics Luxembourg a další v. EUIPO, T‐556/11, napadený kasačním opravným prostředkem, EU:T:2016:248, bod 264 a citovaná judikatura). 26 Rovněž je třeba připomenout, že vzhledem ke kumulativnímu charakteru těchto podmínek musí být žaloba zamítnuta v plném rozsahu, pokud některá z těchto podmínek není splněna, aniž je nezbytné zkoumat ostatní podmínky (rozsudky ze dne 15. září 1994, KYDEP v. Rada a Komise, C‐146/91, EU:C:1994:329, body 19 a 81, a ze dne 20. února 2002, Förde-Reederei v. Rada a Komise, T‐170/00, EU:T:2002:34, bod 37). Unijní soud kromě toho není povinen zkoumat tyto podmínky v předem daném pořadí (rozsudek ze dne 9. září 1999, Lucaccioni v. Komise, C‐257/98 P, EU:C:1999:402, bod 13). 27 Tribunál má za to, že je třeba nejprve přezkoumat existenci příčinné souvislosti mezi údajně protiprávním jednáním EUIPO, a sice přijetím rozhodnutí námitkového oddělení ze dne 14. května 2013, a uplatňovanou újmou spočívající v nákladech na zastupování advokátem, které žalobkyně vynaložila za účelem podání odvolání proti tomuto rozhodnutí. 28 V tomto ohledu z judikatury vyplývá, že Unii lze činit odpovědnou pouze za škodu, která dostatečně přímo vyplývá z protiprávního jednání dotčeného orgánu (rozsudek ze dne 4. října 1979, Dumortier a další v. Rada, 64/76, 113/76, 167/78, 239/78, 27/79, 28/79 a 45/79, EU:C:1979:223, bod 21). Žalobkyni přísluší předložit důkaz o existenci takové souvislosti (rozsudek ze dne 30. ledna 1992, Finsider a další v. Komise, C‐363/88 a C‐364/88, EU:C:1992:44, bod 25). 29 Žalobkyně v podstatě tvrdí, že existuje přímá příčinná souvislost mezi náklady na zastupování advokátem při podání odvolání proti rozhodnutí námitkového oddělení ze dne 14. května 2013 a protiprávním jednáním EUIPO spočívajícím v přijetí tohoto rozhodnutí, jelikož byla nucena využít služeb advokáta za účelem přezkumu legality uvedeného rozhodnutí, a to zejména z důvodů týkajících se povinnosti minimalizovat škody. 30 EUIPO připomíná, že podle článku 92 nařízení č. 207/2009 není zastoupení advokátem v řízeních před EUIPO povinné. Je-li však takové zastoupení zajištěno, ustanovení nařízení č. 207/2009 a nařízení č. 2868/95 upravují rozdělení a stanovení nákladů na toto zastoupení. Podle EUIPO proto žalobu podle čl. 118 odst. 3 nařízení č. 207/2009 nelze podat za účelem uplatnění nákladů na zastoupení v odvolacím řízení před odděleními EUIPO, jelikož taková žaloba může vést k obcházení taxativních pravidel uvedených v nařízení č. 207/2009 a týkajících se rozdělení a stanovení nákladů. 31 V tomto ohledu z ustálené judikatury vyplývá, že není-li zastoupení advokátem nebo poradcem v postupu před zahájením soudního řízení povinné, neexistuje příčinná souvislost mezi údajnou škodou, tedy náklady na takové zastoupení, a jednáním, které lze případně vytýkat orgánu nebo subjektu. Ačkoli totiž nelze dotyčné osobě zakázat, aby si již v této fázi zajistila poradenství advokáta, jedná se o její vlastní volbu, která proto nemůže být přičtena dotyčnému orgánu nebo subjektu (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 9. března 1978, Herpels v. Komise, 54/77, EU:C:1978:45, body 46 až 49; ze dne 28. června 2007, Internationaler Hilfsfonds v. Komise, C‐331/05 P, EU:C:2007:390, body 24 až 29, a ze dne 8. července 2008, Franchet a Byk v. Komise, T‐48/05, EU:T:2008:257, body 415 a 416). 32 Z článku 92 nařízení č. 207/2009 v projednávané věci vyplývá, že před odděleními EUIPO nemusí být advokátem zastoupen takový účastník řízení, jako je žalobkyně, který má své bydliště, sídlo nebo skutečnou průmyslovou či obchodní pobočku na území Unie. Náklady na zastupování advokátem, které v projednávané věci vynaložila žalobkyně, jsou tedy důsledkem její vlastní volby a nelze je přímo přičítat EUIPO. Příčinná souvislost mezi údajně protiprávním jednáním EUIPO a náklady na zastupování advokátem, které vynaložila žalobkyně za účelem odvolacího řízení, tedy neexistuje. 33 Argument žalobkyně, že pro účely napadení rozhodnutí námitkového oddělení ze dne 14. května 2013 musela být zastupována advokátem, aby „minimalizovala škody“, nemůže tento závěr zpochybnit. Takovým argumentem totiž žalobkyně prohlašuje, že existovala příčinná souvislost mezi jednáním orgánu a uplatňovanou újmou, a tvrdí, že prokázala řádnou péči, když přijala opatření nezbytná k omezení případné újmy, a nenarušila tak svým vlastním jednáním příčinnou souvislost (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 27. března 1990, Grifoni v. Komise, C‐308/87, EU:C:1990:134, body 16 a 17, a ze dne 19. května 1992, Mulder a další v. Rada a Komise, C‐104/89 a C‐37/90, EU:C:1992:217, bod 33). V projednávané věci přitom chybí právě příčinná souvislost. Otázka, zda žalobkyně tím, že využila rady advokáta, omezila rozsah případné újmy, je tedy v projednávané věci irelevantní. 34 S ohledem na výše uvedené a na kumulativní charakter podmínek vzniku mimosmluvní odpovědnosti orgánů, institucí a jiných subjektů Unie je třeba žalobu na náhradu škody zamítnout v plném rozsahu, jelikož žalobkyně neprokázala existenci přímé příčinné souvislosti mezi údajně protiprávním jednáním EUIPO a uplatňovanou újmou, a ostatní podmínky vzniku uvedené odpovědnosti není nutné zkoumat. 35 Jen pro úplnost je třeba, podobně jak to činí EUIPO, rovněž uvést, že i když v řízeních před EUIPO není zastoupení advokátem povinné, článek 85 nařízení č. 207/2009 a článek 94 nařízení č. 2868/95 stanoví pravidla pro rozdělení nákladů a meze tarifů pro nahraditelné náklady, pokud jeden z účastníků řízení určí zástupce. Žalobkyně však správně zdůrazňuje – s čímž EUIPO v podstatě souhlasí – že tato ustanovení se uplatní jen v rámci námitkového řízení a týkají se rozdělení nákladů mezi účastníky tohoto řízení. 36 V tomto ohledu je třeba rovněž poznamenat, jak uvádí EUIPO, že žádné ustanovení nařízení č. 207/2009 ani nařízení č. 2868/95 nestanoví náhradu vzniklých nákladů na zastupování advokátem v souvislosti s odvoláním, pokud oddělení, které napadené rozhodnutí vydalo, rozhodne stejně jako v projednávaném případě o jeho přezkumu podle článku 62 nařízení č. 207/2009. Žádné ustanovení těchto nařízení zejména nestanoví, že EUIPO nahradí účastníku, který v řízení uspěl, náklady na zastupování advokátem v rámci takového řízení. Pouze vrácení poplatku za odvolání je stanoveno v pravidle 51 písm. a) nařízení č. 2868/95, podle kterého oddělení, jehož rozhodnutí bylo napadeno, rozhodne o vrácení poplatku za odvolání, jestliže vyhoví přezkoumání podle článku 61 nebo článku 62 nařízení č. 207/2009. Žalobkyně v projednávané věci nezpochybňuje, že EUIPO jí poplatek za odvolání vrátil. 37 Z výše uvedeného vyplývá, že pokud by byla žalobkyni přiznána náhrada nákladů na zastupování advokátem, které vynaložila v souvislosti s odvoláním proti rozhodnutí námitkového oddělení ze dne 14. května 2013, vedlo by to k obejití režimu nákladů na zastoupení, který stanoví nařízení č. 207/2009 a nařízení č. 2868/95 (obdobně viz rozsudek ze dne 8. listopadu 2011, Idromacchine a další v. Komise, T‐88/09, EU:T:2011:641, bod 100 a citovaná judikatura). 38 Žaloba musí být proto zamítnuta. K nákladům řízení 39 Podle čl. 134 odst. 1 jednacího řádu se účastníku řízení, který neměl úspěch ve věci, uloží náhrada nákladů řízení, pokud to účastník řízení, který měl ve věci úspěch, požadoval. Avšak podle čl. 135 odst. 2 téhož jednacího řádu může Tribunál uložit účastníku řízení, a to i když měl úspěch ve věci, částečnou nebo i úplnou náhradu nákladů řízení, odůvodňuje-li to jeho chování, a to i před zahájením řízení, zejména pokud způsobil druhému účastníku řízení náklady, které Tribunál posoudí jako náklady způsobené bezdůvodně nebo zlovolně. 40 Podle judikatury je třeba použít toto ustanovení v případě, že orgán nebo jiný subjekt Unie napomohly svým jednáním ke vzniku sporu [viz rozsudek ze dne 8. července 2015, European Dynamics Luxembourg a další v. Komise, T‐536/11, EU:T:2015:476, bod 391 (nezveřejněný) a citovaná judikatura]. 41 V projednávané věci EUIPO nezpochybňuje, že dopis ze dne 22. června 2012 zaslaný žalobkyni obsahoval informaci, že je-li námitka stejně jako v projednávaném případě založena na mezinárodním zápisu s vyznačením Unie a jednacím jazykem je – stejně jako v projednávaném případě – zejména angličtina, osoba, která podala námitku, nemusí předložit žádný důkaz o tomto starším právu. Tato informace byla kromě toho v souladu s platnou praxí EUIPO v případě námitek, které byly stejně jako námitka žalobkyně podány před 1. červencem 2012, což EUIPO rovněž nezpochybňuje. Navzdory této informaci a této praxi však námitkové oddělení zamítlo námitku žalobkyně právě z důvodu, že žalobkyně neprokázala existenci, platnost a rozsah ochrany starší ochranné známky. 42 Takové jednání EUIPO přinutilo žalobkyni, aby proti rozhodnutí námitkového oddělení ze dne 14. května 2013 podala odvolání. Vzhledem k tomu, že žalobkyně nemohla získat zpět náklady spojené se zastupováním advokátem při podání tohoto odvolání na základě nařízení č. 207/2009 a nařízení č. 2868/95, jak vyplývá z bodů 35 a 36 výše, mohla mít za to, že žaloba na náhradu škody je jedinou možností, jak se domoci toho, aby jí EUIPO tyto náklady nahradil. 43 Podání projednávané žaloby mělo tedy svůj původ v jednání EUIPO během řízení, které před ním probíhalo. Bez ohledu na zamítnutí projednávané žaloby tak budou okolnosti projednávaného případu správně zohledněny rozhodnutím, že každý účastník řízení ponese vlastní náklady řízení. Z těchto důvodů TRIBUNÁL (první senát) rozhodl takto: 1) Žaloba se zamítá. 2) Novar GmbH a Úřad Evropské unie pro duševní vlastnictví (EUIPO) ponesou každý vlastní náklady řízení. Kanninen Buttigieg Calvo-Sotelo Ibáñez-Martín Takto vyhlášeno na veřejném zasedání v Lucemburku dne 17. února 2017. Podpisy. ( *1 ) – Jednací jazyk: němčina.

cs

caselaw

EU

ROZSUDEK SOUDNÍHO DVORA (desátého senátu) 30. dubna 2020 ( *1 ) „Řízení o předběžné otázce – Společný systém daně z přidané hodnoty – Směrnice 77/388/EHS – Článek 10 odst. 2 první a třetí pododstavec, čl. 17 odst. 1 a čl. 18 odst. 2 první pododstavec – Směrnice 2006/112/ES – Článek 63, čl. 64 odst. 1, čl. 66 první pododstavec písm. a) až c), článek 167 a čl. 179 první pododstavec – Poskytování služeb uskutečněné před přistoupením Maďarska k Evropské unii – Přesné určení ceny této služby po přistoupení – Faktura za uvedené plnění, která byla vystavena a uhrazena po přistoupení – Odepření nároku na odpočet na základě této faktury z důvodu prekluze – Pravomoc Soudního dvora“ Ve věci C‐258/19, jejímž předmětem je žádost o rozhodnutí o předběžné otázce na základě článku 267 SFEU, podaná rozhodnutím Kúria (Nejvyšší soud, Maďarsko) ze dne 7. března 2019, došlým Soudnímu dvoru dne 27. března 2019, v řízení EUROVIA Ipari, Kereskedelmi, Szállítmányozási és Idegenforgalmi Kft. proti Nemzeti Adó- és Vámhivatal Fellebbviteli Igazgatósága, SOUDNÍ DVŮR (desátý senát), ve složení I. Jarukaitis (zpravodaj), předseda senátu, M. Ilešič a C. Lycourgos, soudci, generální advokátka: J. Kokott, vedoucí soudní kanceláře: A. Calot Escobar, s přihlédnutím k písemné části řízení, s ohledem na vyjádření předložená: – za maďarskou vládu M. Z. Fehérem a G. Koósem, jako zmocněnci, – za Evropskou komisi L. Havasem a J. Jokubauskaitė, jako zmocněnci, s přihlédnutím k rozhodnutí, přijatému po vyslechnutí generální advokátky, rozhodnout věc bez stanoviska, vydává tento Rozsudek 1 Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu šesté směrnice Rady 77/388/EHS ze dne 17. května 1977 o harmonizaci právních předpisů členských států týkajících se daní z obratu – Společný systém daně z přidané hodnoty: jednotný základ daně (Úř. věst. 1977, L 145, s. 1; Zvl. vyd. 09/01, s. 23) a směrnice Rady 2006/112/ES ze dne 28. listopadu 2006 o společném systému daně z přidané hodnoty (Úř. věst. 2006, L 347, s. 1). 2 Tato žádost byla předložena v rámci sporu mezi společností EUROVIA Ipari, Kereskedelmi, Szállítmányozási és Idegenforgalmi Kft. (dále jen „Eurovia“) a Nemzeti Adó- és Vámhivatal Fellebbviteli Igazgatósága (ředitelství pro správu daní a cel, Maďarsko) (dále jen „správce daně“) ve věci legality rozhodnutí tohoto správce daně, kterým společnosti Eurovia odepřel z důvodu prekluze nárok na odpočet daně z přidané hodnoty (DPH), kterou zaplatila na vstupu. Právní rámec Unijní právo Šestá směrnice 3 Článek 10 šesté směrnice stanovil: a) ‚Uskutečněním zdanitelného plnění‘ se rozumí situace, při níž se naplňují právní podmínky pro vznik daňové povinnosti. b) ‚Daňovou povinností‘ se rozumí povinnost odvést daň, jejíž splnění mohou finanční orgány k určitému dni na základě zákona požadovat od daňového dlužníka bez ohledu na skutečnost, že úhrada daně může být odložena. 2. Zdanitelné plnění se uskuteční a daňová povinnost vzniká dodáním zboží nebo poskytnutím služby. [...] poskytování služeb, na něž navazují postupná vyúčtování nebo postupné platby, se považují za uskutečněná okamžikem, kdy uplyne období, na které se tato zúčtování nebo platby vztahují. [...] Odchylně od výše uvedených ustanovení mohou členské státy stanovit, že v případě určitých plnění a některých kategorií osob povinných k dani vznikne daňová povinnost: – nejpozději vystavením faktury nebo dokladu sloužícího jako faktura, nebo – nejpozději přijetím platby ceny, nebo – není-li vystavena faktura nebo doklad sloužící jako faktura, nebo je-li vystavena pozdě, v určité době ode dne uskutečnění zdanitelného plnění. [...]“ 4 Článek 17 této směrnice stanovil: „1. Nárok na odpočet daně vzniká okamžikem vzniku daňové povinnosti z odpočitatelné daně. 2. Jsou-li zboží a služby použity pro účely jejích zdanitelných plnění, je osoba povinná k dani oprávněna odpočíst od daně, kterou je povinna odvést: a) [DPH], která je splatná nebo byla odvedena s ohledem na zboží nebo služby, jež jí byly nebo mají být dodány jinou osobou povinnou k dani; [...]“ 5 V článku 18 uvedené směrnice bylo stanoveno: „1. Pro uplatnění nároku na odpočet daně musí osoba povinná k dani: a) při odpočtu daně podle čl. 17 odst. 2 písm. a) vlastnit fakturu [...]; [...] 2. Osoba povinná k dani provede odpočet daně tak, že od celkové výše daně z přidané hodnoty splatné za dané zdaňovací období odečte celkovou výši daně, u níž v průběhu téhož období vznikl nárok na odpočet, který může být uplatněn podle odstavce 1. [...]“ Směrnice 2006/112 6 Článek 411 odst. 1 směrnice 2006/112 zejména stanoví, že šestá směrnice se zrušuje. V souladu s odstavcem 2 tohoto článku se odkazy na šestou směrnici považují za odkazy na odpovídající ustanovení směrnice 2006/112. 7 Článek 62 směrnice 2006/112 v bodech 1 a 2 přebírá písmena a) a b) článku 10 odst. 1 šesté směrnice. Článek 63 směrnice 2006/112 doslovně přebírá znění odst. 2 prvního pododstavce první věty tohoto článku 10, zatímco čl. 64 odst. 1 směrnice 2006/112 bez obsahové změny přebírá znění druhé věty tohoto prvního pododstavce a článek 66 směrnice 2006/112 obsahuje v prvním pododstavci písm. a) až c) v podstatě stejná upřesnění, jaká byla uvedena v čl. 10 odst. 2 třetím pododstavci první až třetí odrážce šesté směrnice. 8 Článek 167 směrnice 2006/112 doslovně přebírá znění článku 17 odst. 1 šesté směrnice a článek 168 směrnice 2006/112 v podstatě odpovídá odstavci 2 písm. a) tohoto článku 17. 9 Článek 178 a čl. 179 první pododstavec směrnice 2006/112 v podstatě přebírají ustanovení čl. 18 odst. 1 písm. a) a čl. 18 odst. 2 prvního pododstavce šesté směrnice. Maďarské právo 10 Az általános forgalmi adóról szóló 1992. évi LXXIV. törvény (zákon č. LXXIV z roku 1992 o dani z přidané hodnoty) [Magyar Közlöny 1992/128 (XII. 19.)], ve znění použitelném v době, kdy byla poskytnuta služba dotčená v původním řízení (dále jen „dřívější zákon o DPH“), v § 16 stanovil: „(1) Aniž jsou dotčena ustanovení § 17 a § 18, vzniká daňová povinnost při dodání zboží a poskytnutí služeb v okamžiku splnění závazku nebo případně částečného splnění závazku ([...] ‚splnění závazku‘). (2) Nestanoví-li tento zákon jinak, řídí se určení okamžiku splnění závazku ustanoveními občanského zákoníku.“ 11 Ustanovení § 32 dřívějšího zákona o DPH stanovilo: „(1) Osoba povinná k dani podle § 34 má nárok odpočíst od daně, kterou je povinna odvést: a) částky daně, kterou jí v důsledku dodání zboží nebo poskytnutí služby v její prospěch účtovala jiná osoba povinná k dani – včetně jejího právního předchůdce v případě přeměny společností – nebo osoba povinná k dani podle zákona o zjednodušené dani z příjmů z podnikatelské činnosti;[...]“ 12 Ustanovení § 35 dřívějšího zákona o DPH znělo takto: „(1) Aniž jsou dotčena ustanovení daňového řádu, lze nárok na odpočet uplatnit jen tehdy, jsou-li k dispozici doklady, které spolehlivě dokládají výši daně na vstupu. Za takové doklady se považují: a) faktury a zjednodušené faktury [v případech upravených v § 32 odst. 1 písm. a) a g)];[...]“ 13 Az általános forgalmi adóról szóló 2007. évi CXXVII. törvény (zákon č. CXXVII z roku 2007 o dani z přidané hodnoty) [Magyar Közlöny 2007/155 (XI. 16.)], ve znění použitelném ke dni vystavení faktury dotčené v původním řízení (dále jen „zákon o DPH“), v § 55 odst. 1 stanovil, že „daňová povinnost vzniká v okamžiku, kdy nastane skutečnost, jejímž prostřednictvím dochází k řádnému uskutečnění zdanitelného plnění (dále jen ‚splnění závazku‘)“. 14 Ustanovení § 119 odst. 1 zákona o DPH stanovilo, že „[n]estanoví-li tento zákon jinak, vzniká nárok na odpočet daně v okamžiku stanovení splatné daně odpovídající dani na vstupu (§ 120)“. 15 Ustanovení § 120 zákona o DPH znělo takto: „Pokud osoba povinná k dani, která jedná jako taková, používá či jiným způsobem využívá zboží nebo služby pro účely zdaněných dodání zboží nebo poskytnutí služeb, má tato osoba nárok odpočíst od daně, kterou je povinna odvést, částku, kterou a) jí účtovala jiná osoba povinná k dani – včetně osob nebo subjektů podléhajících zjednodušené dani z příjmů z podnikatelské činnosti – ve vztahu k pořízení zboží nebo služeb;[...]“ 16 Ustanovení § 127 zákona o DPH stanovilo: „(1) Pro uplatnění nároku na odpočet je objektivní podmínkou, aby osoba povinná k dani měla osobně v držení: a) v případě upraveném v § 120 písm. a) fakturu vystavenou na její jméno a prokazující uskutečnění plnění;[...]“ 17 Az adózás rendjéről szóló 2003. évi XCII. törvény (zákon č. XCII z roku 2003 o daňovém řádu) [Magyar Közlöny 2003/131 (XI. 14.)] v § 164 stanoví: „(1) Právo vyměřit daň zaniká po uplynutí pěti let od posledního dne kalendářního roku, v němž měla být daň přiznána, nebo v případě neexistence daňového přiznání, v němž měla být daň zaplacena. Nestanoví-li tento zákon jinak, nárok na rozpočtovou podporu a na vrácení přeplatku zaniká uplynutím pěti let od posledního dne roku, v němž vznikl takový nárok.“ Spor v původním řízení a předběžné otázky 18 Ve dnech 12. listopadu 1996 a 17. září 1997 uzavřela společnost Eurovia s obchodní společností (dále jen „podnikatel“) smlouvy na stavební práce související s výstavbou nadzemního vedení telekomunikační sítě. Vzhledem k tomu, že mezi společenství Eurovia a podnikatelem vyvstal spor ohledně výše ceny, Eurovia mu zaplatila pouze část této částky. 19 Podnikatel tedy podal návrh na zahájení soudního řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí Fővárosi Ítélőtábla (odvolací soud hlavního města Budapešti, Maďarsko) ze dne 17. září 2004, kterým bylo společnosti Eurovia uložena povinnost zaplatit částku 19703394 maďarských forintů (HUF) (přibližně 59000 euro), navýšenou o úroky, jež bylo potvrzeno rozsudkem Legfelsőbb Bíróság (Nejvyšší soud, Maďarsko) ze dne 5. října 2010. Společnost Eurovia tuto částku uhradila v exekučním řízení. 20 Dne 15. června 2011 vystavil podnikatel na žádost společnosti Eurovia fakturu, na které jako den uskutečnění plnění dotčeného v původním řízení uvedl 6. červen 2011. Ve svém daňovém přiznání za druhé čtvrtletí roku 2011 uplatnila společnost Eurovia na základě této faktury odpočet DPH ve výši 3940679 HUF (přibližně 11800 eur). 21 Poté, co správce daně provedl předběžnou kontrolu platby, konstatoval, že společnost Eurovia provedla tento odpočet neoprávněně a uložil jí sankci ve výši 394000 HUF (přibližně 1200 eur). Podle tohoto správce daně byl podle § 36 odst. 1 písm. a) a § 16 odst. 15 dřívějšího zákona o DPH počátek běhu prekluzivní lhůty 31. prosinec 2004, takže nárok na vrácení DPH zaplacené na vstupu zanikl dne 31. prosince 2009. 22 V návaznosti na opravný prostředek, který Eurovia podala proti tomuto rozhodnutí, jej Kúria (dříve Legfelsőbb Bíróság) (Nejvyšší soud, Maďarsko) zrušil rozhodnutím vydaným v roce 2014 z důvodu, že § 16 odst. 15 dřívějšího zákona o DPH nebyl použitelný a že datum uskutečnění plnění dotčeného v původním řízení mělo být určeno na základě obecných ustanovení zákona. 23 V rámci nového řízení stanovil správce daně na základě rozhodnutí Fővárosi Ítélőtábla (odvolací soud hlavního města Budapešti) ze dne 17. září 2004 datum uskutečnění plnění dotčeného v původním řízení na 16. listopad 1998 a zpochybnil nárok na odpočet DPH z důvodu jeho prekluze, jelikož dřívější zákon o DPH vázal datum vzniku nároku na odpočet daně na datum vzniku daňové povinnosti dodavatele. Vzhledem k tomu, že k uskutečnění plnění dotčeného v původním řízení skutečně došlo dne 16. listopadu 1998, faktura vystavená podnikatelem obsahuje nesprávné datum, jelikož pojem „uskutečnění“ plnění neznamená datum zaplacení za něj, nýbrž datum jeho konkrétní realizace. 24 Společnost Eurovia podala proti tomuto novému rozhodnutí žalobu, v níž zejména tvrdila, že nárok na odpočet DPH nevzniká, dokud nebyla vystavena faktura. Tato žaloba byla v prvním stupni zamítnuta zejména z důvodu, že nebylo zpochybněno, že podnikatel splnil povinnosti, které pro něj vyplývaly ze smluv uzavřených se společností Eurovia od roku 1998, a že proto správce daně správně konstatoval, že u nároku na odpočet DPH došlo k prekluzi. 25 Společnost Eurovia podala kasační opravný prostředek ke Kúria (Nejvyšší soud), jenž je předkládajícím soudem, přičemž zejména tvrdí, že vzhledem k neexistenci faktury nemohla uplatnit svůj nárok na odpočet DPH, že dokud nebyly splněny podmínky pro uplatnění tohoto nároku na odpočet, prekluzivní lhůta nezačala běžet a že splnění povinnosti vyúčtování zabránila nejistota ohledně výše pohledávky. Správce daně navrhuje, aby byl kasační opravný prostředek zamítnut. 26 Předkládající soud si klade otázku, zda v případě sporu mezi účastníky řízení týkajícího se fakturace ceny za poskytnutí služby, pokud byla tato cena určena soudním rozhodnutím a faktura byla vystavena až po skutečném zaplacení ceny, je možné nezohlednit pravidlo obsažené v šesté směrnici a ve směrnici 2006/112 o uskutečnění dotyčného plnění a jeho zdanění a zda je možné nepoužít vnitrostátní právní úpravu týkající se prekluze nároku na odpočet DPH. 27 V projednávaném případě byla faktura z důvodu sporu mezi účastníky řízení vystavena až v roce 2011. Tento soud tedy konstatuje, že společnosti Eurovia mohl nárok na odpočet DPH vzniknout až v tomto okamžiku a že lhůta pro uplatnění tohoto nároku na odpočet musí být počítána od okamžiku, kdy byla částka DPH dotčená v původním řízení odvedena do státní pokladny a byla vystavena faktura. Stanovisko správce daně se mu jeví být v rozporu se zásadou neutrality DPH, jelikož uplatnění nároku na odpočet DPH je odepřeno z důvodu restriktivního výkladu toho, co představuje datum uskutečnění plnění, aniž by byly zohledněny zvláštnosti projednávané věci. 28 Předkládající soud si rovněž klade otázku, zda skutečnost, že Eurovia dobrovolně nesplnila svou povinnost zaplatit, což zpozdilo vystavení faktury, může mít vliv na uplatnění jejího nároku na odpočet DPH. 29 Za těchto podmínek se Kúria (Nejvyšší soud) rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky: „1) Je se zásadou daňové neutrality a s formálními požadavky nároku na odpočet DPH v rozporu praxe členského státu spočívající v tom, že pro účely uplatnění nároku na odpočet daně se přihlíží výlučně k okamžiku, kdy bylo uskutečněno zdanitelné plnění, bez ohledu na to, že rozsah splnění závazku byl předmětem občanskoprávního sporu mezi stranami vyřešeného v soudním řízení a k vystavení faktury došlo teprve po vynesení pravomocného rozsudku? 2) Je-li odpověď kladná, lze nepoužít prekluzivní lhůtu pro uplatnění nároku na [odpočet DPH] stanovenou právními předpisy členského státu na pět let od okamžiku, kdy došlo k poskytnutí služeb? 3) Je-li odpověď kladná, má na uplatnění nároku na odpočet [DPH] vliv jednání příjemce faktury v projednávané věci spočívající v zaplacení odměny ve výši určené pravomocným rozsudkem dodavateli teprve v exekučním řízení zahájeném na návrh dodavatele, takže faktura byla vystavena teprve po uplynutí prekluzivní lhůty?“ K pravomoci Soudního dvora 30 Podle ustálené judikatury má Soudní dvůr pravomoc k výkladu unijního práva, pouze pokud jde o jeho uplatňování v členském státě ode dne přistoupení tohoto státu k Evropské unii (rozsudky ze dne 10. ledna 2006, Ynos, C‐302/04, EU:C:2006:9, bod 36, jakož i ze dne 27. června 2018, Varna Holideis, C‐364/17, EU:C:2018:500, bod 17 a citovaná judikatura). 31 Z toho zejména vyplývá, že Soudní dvůr nemá pravomoc k výkladu unijních směrnic týkajících se DPH, jestliže období výběru daní, o něž se jedná ve věci v původním řízení, předchází dni přistoupení dotyčného členského státu k Unii (rozsudek ze dne 27. června 2018, Varna Holideis, C‐364/17, EU:C:2018:500, bod 18 a citovaná judikatura). 32 Podle předkládacího rozhodnutí došlo k poskytnutí služby, ve vztahu k němuž byl uplatněn nárok na odpočet DPH dotčené v původním řízení, dne 16. listopadu 1998, tj. před přistoupením Maďarska k Unii dne 1. května 2004. 33 V této souvislosti je třeba připomenout, že v souladu s čl. 10 odst. 2 prvním pododstavcem první větou šesté směrnice a článkem 63 směrnice 2006/112 se zdanitelné plnění uskuteční a daňová povinnost vzniká dodáním zboží nebo poskytnutím služby. 34 I kdyby se tedy poskytnutí služeb dotčené ve věci v původním řízení řídilo pravidly stanovenými šestou směrnicí, tato služba byla poskytnuta a daňová povinnost k DPH vznikla před přistoupením Maďarska k Unii (obdobně viz rozsudek ze dne 27. června 2018, Varna Holideis, C‐364/17, EU:C:2018:500, bod 21). 35 K tomuto je třeba dodat, že nic nenasvědčuje tomu, že by uvedené plnění vedlo k postupným vyúčtováním nebo postupným platbám ve smyslu čl. 10 odst. 2 prvního pododstavce druhé věty šesté směrnice nebo čl. 64 odst. 1 směrnice 2006/112, které by umožňovaly učinit závěr, že totéž plnění bylo uskutečněno v okamžiku uplynutí období, ke kterému se vztahuje každé vyúčtování nebo každá platba. 36 Z předkládacího rozhodnutí zajisté vyplývá, že společnost Eurovia původně zaplatila pouze část ceny za službu dotčenou v původním řízení a že až poté, co celková částka dlužná za tuto službu byla v roce 2010 definitivně stanovena soudem, společnost Eurovia zaplatila celou tuto cenu. Z předkládacího rozhodnutí však vyplývá, že spor v původním řízení nevyžaduje odpověď na otázku, zda se na takové okolnosti mohou vztahovat tato ustanovení, nýbrž se týká toho, zda byl správce daně oprávněn konstatovat, že lhůta pro prekluzi nároku společnosti Eurovia na odpočet DPH zaplacené za toto plnění mohla začít běžet před tím, než byla vystavena faktura za toto plnění. 37 Skutečnost, že společnost Eurovia uhradila cenu v plné výši za poskytnutí služby dotčené v původním řízení až v roce 2011, proto nemá vliv na konstatování učiněné v bodě 34 tohoto rozsudku. 38 Kromě toho z předkládacího rozhodnutí nevyplývá, že by se v původním řízení jednalo o takovou situaci, jako je situace uvedená v čl. 10 odst. 2 třetím pododstavci první až třetí odrážce šesté směrnice, jakož i v čl. 66 prvním pododstavci písm. a) až c) směrnice 2006/112, v níž je daňová povinnost založena na vystavení faktury, na přijetí platby nebo na uplynutí určité lhůty ode dne uskutečnění zdanitelného plnění, v souladu s ustanovením vnitrostátního práva, které bylo přijato na základě jednoho z těchto ustanovení. 39 Pokud jde o nárok na odpočet DPH stanovený šestou směrnicí, jakož i směrnicí 2006/112, tento nárok z věcného i časového hlediska přímo souvisí se vznikem povinnosti odvést DPH, která je splatná nebo byla zaplacena za zboží a služby na vstupu (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 27. června 2018, Varna Holideis, C‐364/17, EU:C:2018:500, bod 22). 40 Nárok osob povinných k dani odpočíst od DPH, kterou jsou povinny odvést, částku DPH, která je splatná či byla zaplacena za zboží a služby, které obdržely, na vstupu, je totiž základní zásadou společného systému DPH zavedeného unijními právními předpisy. Jak Soudní dvůr opakovaně zdůraznil, nárok na odpočet, který byl stanoven v článcích 17 až 20 šesté směrnice a je nyní stanoven v článku 167 a následujících směrnice 2006/112, je nedílnou součástí mechanismu DPH a nemůže být v zásadě omezen. Tento nárok se především uplatňuje přímo u všech daní, které zatěžují plnění uskutečněná na vstupu (viz rozsudky ze dne 29. července 2010, Profaktor Kulesza, Frankowski, Jóźwiak, Orłowski, C‐188/09, EU:C:2010:454, bod 19 a citovaná judikatura, jakož i ze dne 27. června 2018, Varna Holideis, C‐364/17, EU:C:2018:500, bod 23 a citovaná judikatura). 41 Jak přitom stanovily čl. 17 odst. 1 a čl. 18 odst. 2 první pododstavec šesté směrnice, jejichž obsah byl převzat do článku 167 a čl. 179 prvního pododstavce směrnice 2006/112, nárok na odpočet DPH se v zásadě uplatní v průběhu téhož období, ve kterém vznikl, a sice v okamžiku vzniku daňové povinnosti (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 8. května 2008, Ecotrade, C‐95/07 a C‐96/07, EU:C:2008:267, bod 41, jakož i ze dne 27. června 2018, Varna Holideis, C‐364/17, EU:C:2018:500, bod 24 a citovaná judikatura). 42 Z toho vyplývá, že v souladu s judikaturou připomenutou v bodech 30 a 31 tohoto rozsudku nemá Soudní dvůr pravomoc odpovědět na položené otázky v rozsahu, v němž se týkají uplatnění nároku na odpočet týkajícího se poskytování služeb uskutečněného před přistoupením Maďarska k Unii (obdobně viz rozsudek ze dne 27. června 2018, Varna Holideis, C‐364/17, EU:C:2018:500, bod 25). 43 Soudní dvůr kromě toho rozhodl, že pouhá existence jakékoli skutečnosti, která nastala po dni přistoupení dotčeného členského státu k Unii a je spjata s okolnostmi, které tomuto dni předcházejí, a je důsledkem těchto okolností, nepostačuje k založení pravomoci Soudního dvora k zodpovězení předběžných otázek týkajících se výkladu směrnice (rozsudek ze dne 27. června 2018, Varna Holideis, C‐364/17, EU:C:2018:500, bod 30 a citovaná judikatura). 44 Skutečnost, že přesná cena za poskytnutí služeb dotčených v původním řízení byla určena až po dni přistoupení Maďarska k Unii, a že proto teprve po tomto dni byla zaplacena tato cena v plné výši a byla vystavena za tuto službu faktura, na jejímž základě byl nárok na odpočet dotčený v původním řízení uplatněn, nemůže mít za okolností projednávané věci za následek založení pravomoci Soudního dvora k výkladu šesté směrnice nebo směrnice 2006/112, jelikož všechny tyto skutečnosti se neoddělitelně pojí k poskytnutí služeb, o němž je nesporné, že bylo uskutečněno před tímto přistoupením (obdobně viz rozsudek ze dne 27. června 2018, Varna Holideis, C‐364/17, EU:C:2018:500, bod 31). 45 Ze všech výše uvedených úvah vyplývá, že Soudní dvůr nemá pravomoc odpovědět na otázky položené Kúria (Nejvyšší soud). K nákladům řízení 46 Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení ve vztahu ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud. Výdaje vzniklé předložením jiných vyjádření Soudnímu dvoru než vyjádření uvedených účastníků řízení se nenahrazují. Z těchto důvodů Soudní dvůr (desátý senát) rozhodl takto: Soudní dvůr Evropské unie nemá pravomoc odpovědět na otázky položené Kúria (Nejvyšší soud, Maďarsko). Podpisy. ( *1 ) – Jednací jazyk: maďarština.

cs

caselaw

EU

Účastníci řízení Odůvodnění rozsudku Výrok Účastníci řízení Ve věci C‐20/13, jejímž předmětem je žádost o rozhodnutí o předběžné otázce na základě článku 267 SFEU, podaná rozhodnutím Verwaltungsgericht Berlin (Německo) ze dne 12. prosince 2012, došlým Soudnímu dvoru dne 15. ledna 2013, v řízení Daniel Unland proti Land Berlin, SOUDNÍ DVŮR (druhý senát), ve složení R. Silva de Lapuerta, předsedkyně senátu, J.‐C. Bonichot, A. Arabadžev (zpravodaj), J. L. da Cruz Vilaça a C. Lycourgos, soudci generální advokát: Y. Bot, vedoucí soudní kanceláře: K. Malacek, rada, s přihlédnutím k písemné části řízení a po jednání konaném dne 15. dubna 2015, s ohledem na vyjádření předložená: – za D. Unlanda M. Quaasem, Rechtsanwalt, – za německou vládu T. Henzem a J. Möllerem, jako zmocněnci, – za rakouskou vládu G. Hessem, jako zmocněncem, – za Evropskou komisi T. Maxian Ruschem, D. Martinem a M. Kellerbauerem, jako zmocněnci, s přihlédnutím k rozhodnutí, přijatému po vyslechnutí generálního advokáta, rozhodnout věc bez stanoviska, vydává tento Rozsudek Odůvodnění rozsudku 1. Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce a její doplnění se týkají výkladu článku 2, čl. 3 odst. 1 písm. c) a čl. 6 odst. 1 směrnice Rady 2000/78/ES ze dne 27. listopadu 2000, kterou se stanoví obecný rámec pro rovné zacházení v zaměstnání a povolání (Úř. věst. L 303, s. 16; Zvl. vyd. 05/04, s. 79). 2. Tyto žádosti byly předloženy v rámci sporu mezi D. Unlandem a Land Berlin (spolkovou zemí Berlín) ohledně způsobů přeřazování a postupu soudců této spolkové země v rámci nového platového režimu, který se na ně vztahuje. Právní rámec Unijní právo 3. Podle článku 1 směrnice 2000/78 je „[ú]čelem této směrnice [...] stanovit obecný rámec pro boj s diskriminací na základě náboženského vyznání či víry, zdravotního postižení, věku nebo sexuální orientace v zaměstnání a povolání, s cílem zavést v členských státech zásadu rovného zacházení“. 4. Článek 2 této směrnice stanoví: „1. Pro účely této směrnice se ‚zásadou rovného zacházení‘ rozumí neexistence jakékoli přímé nebo nepřímé diskriminace na jakémkoli základě uvedeném v článku 1. 2. Pro účely odstavce 1 se a) ‚přímou diskriminací‘ rozumí, pokud se s jednou osobou zachází méně příznivě, než se zachází nebo zacházelo nebo by se zacházelo s jinou osobou ve srovnatelné situaci na základě jednoho z důvodů uvedených v článku 1; [...]“ 5. V článku 3 odst. 1 písm. c) zmíněné směrnice, nadepsaném „Oblast působnosti“, se uvádí, že se tato směrnice vztahuje na všechny osoby ve veřejném i soukromém sektoru, včetně veřejných subjektů, pokud jde zejména o „podmínky zaměstnání a pracovní podmínky včetně podmínek propouštění a odměňování“. 6. Článek 6 odst. 1 této směrnice zní: „Bez ohledu na čl. 2 odst. 2 mohou členské státy stanovit, že rozdíly v zacházení na základě věku nepředstavují diskriminaci, jestliže jsou v souvislosti s vnitrostátními právními předpisy objektivně a rozumně odůvodněny legitimními cíli, zejména legitimními cíli politiky zaměstnanosti, trhu práce a odborného vzdělávání, a jestliže prostředky k dosažení uvedených cílů jsou přiměřené a nezbytné. Tyto rozdíly v zacházení mohou zahrnovat zejména: a) stanovení zvláštních podmínek pro přístup k zaměstnání a odbornému vzdělávání, pro zaměstnání a povolání včetně podmínek propuštění a odměňování, a to pro mladé pracovníky, starší osoby a osoby s pečovatelskými povinnostmi za účelem podpory jejich pracovního začlenění nebo zajištění jejich ochrany; b) stanovení minimálních podmínek věku, odborné praxe nebo let služby pro přístup k zaměstnání nebo k určitým výhodám spojeným se zaměstnáním; [...]“ 7. Článek 16 písm. a) směrnice 2000/78 stanoví, že členské státy přijmou nezbytná opatření, aby „byly zrušeny právní a správní předpisy odporující zásadě rovnosti“. Německé právo Dřívější spolkový zákon o platech úředníků 8. Spolkový zákon o platech úředníků (Bundesbesoldungsgesetz), ve znění účinném ke dni 31. srpna 2006 (dále jen „dřívější spolkový zákon o platech úředníků“), se na spolkové úředníky a soudce vztahoval do 30. června 2011 a na úředníky a soudce spolkové země Berlín do 31. července 2011, a to ve svém přechodném znění platném pro spolkovou zemi Berlín [Bundesbesoldungsgesetz in der Überleitungsfassung für Berlin, dále jen „BBesG Bln v původním znění“]. 9. Ustanovení § 38 dřívějšího spolkového zákona o platech úředníků, nadepsaného „Výpočet základního platu“, stanovilo: „(1) Základní plat se vypočte v závislosti na věkových kategoriích, nestanoví-li platový režim pevné platy. Základní plat v dané věkové kategorii přísluší od prvního dne v měsíci, v němž bude dosaženo rozhodného věku. (2) Je-li do služebního poměru přijat soudce nebo státní zástupce po dovršení 35. roku věku, základní plat se vypočte na základě služebního věku, od kterého se odečte polovina z celých let, které uplynuly ode dne, kdy soudce nebo státní zástupce dovršil 35. rok věku, do dne, v němž byl přijat do služebního poměru [...]. (3) Soudci a státní zástupci, kteří dosud nedovršili 27. rok věku, pobírají nástupní základní plat ve své platové třídě až do dovršení věku stanoveného pro postup ve věkových kategoriích. (4) Věk se s výhradou odstavce 2 druhé a třetí věty posouvá o polovinu doby po dovršení 35. roku věku, v níž neexistoval nárok na plat [...].“ Nový zákon o platech úředníků spolkové země Berlín 10. Na základě zákona o reformě platů úředníků spolkové země Berlín (Gesetz zur Besoldungsneuregelung für das Land Berlin – Berliner Besoldungsneuregelungsgesetz, dále jen „nový zákon o platech úředníků spolkové země Berlín“) ze dne 29. června 2011 se na soudce zmíněné spolkové země, kteří již byli jmenováni k 1. srpnu 2011 (dále jen „již jmenovaní soudci“), vztahují jiná pravidla, než která se použijí na soudce, kteří nastoupili do služebního poměru po tomto datu (dále jen „noví soudci“). – Regionální právní úprava platů nových soudců 11. BBesG Bln v původním znění byl změněn čl. I odst. 1 zákona o reformě platů úředníků spolkové země Berlín. Odměňování nových soudců je tedy upraveno novým zněním tohoto zákona (dále jen „BBesG Bln v novém znění“). Jeho relevantní ustanovení zní takto: „§ 38 Výpočet základního platu (1) Nestanoví-li platový režim pevné platy, vypočítá se základní plat soudců a státních zástupců pro jednotlivé stupně. Postup do nejbližšího vyššího platového stupně závisí na době získané odborné praxe. (2) Při každém prvním jmenování do funkce s nárokem na plat, na který se vztahuje tento zákon, se v zásadě stanoví základní plat odpovídající platovému stupni 1, ledaže dojde k zohlednění dřívějších dob podle § 38a odst. 1 uvedených níže. Platový stupeň je stanoven písemným úředním aktem s účinností od prvního dne měsíce, v němž nabude jmenování účinnosti. (3) Základní plat se zvyšuje po získání třech let odborné praxe v platovém stupni 1, po získání dvou let odborné praxe v platových stupních 2 až 4 a po získání třech let odborné praxe v platových stupních 5 až 7. Postup zpomalují doby, během kterých nevzniká nárok na služební plat, o příslušnou délku jejich trvání, pokud není v § 38a odst. 2 níže stanoveno jinak. [...].“ – Právní úprava platů již jmenovaných soudců 12. Podle čl. II odst. 1 zákona o reformě platů úředníků spolkové země Berlín definuje způsoby přeřazování již jmenovaných soudců v novém systému, jakož i přechodná opatření, jež se na tyto soudce uplatní, zákon o zavedení přechodného režimu platů úředníků spolkové země Berlín (Berliner Besoldungsüberleitungsgesetz, dále jen „BerlBesÜG“) ze dne 29. června 2011. 13. Ustanovení § 2 BerlBesÜG, nadepsaného „Zařazení do platových stupňů a přechodných platových stupňů ve třídách platového režimu A“, stanoví: „(1) Úředníci jsou podle podmínek definovaných v následujících odstavcích zařazeni k 1. srpnu 2011 do platových stupňů nebo přechodných platových stupňů upravených v příloze 3 [zákona o reformě platů úředníků spolkové země Berlín] v závislosti na pracovním místě, které zastávali k 31. červenci 2011, a na základním platu, na který by měli nárok k 1. srpnu 2011 podle zákona o úpravě platů a starobních důchodů úředníků spolkové země Berlín v letech 2010/2011 ze dne 8. července 2010 (GVBl. s. 362, 2011, s. 158). První věta platí obdobně pro úředníky, kteří čerpají neplacené volno; u těchto osob je pro zařazení rozhodná funkce a základní plat, který by jim příslušel v případě skončení pracovního volna dne 31. července 2011. (2) Úředník je zařazen v souladu s odstavcem 1 do platového stupně nebo přechodného platového stupně, který odpovídá výši základního platu zaokrouhlené směrem nahoru. Není-li zařazení podle první věty možné, je úředník zařazen do nejbližšího vyššího platového stupně či přechodného platového stupně [...]“ 14. Ustanovení § 5 BerlBesÜG, nadepsaného „Zařazení do platových stupňů a přechodných platových stupňů ve třídách R1 a R2“, stanoví: „Příjemci služebního platu odpovídajícího platovým třídám R1 nebo R2 jsou zařazeni do platových stupňů či přechodných platových stupňů upravených v příloze 4 [zákona o reformě platů úředníků spolkové země Berlín] v závislosti na pracovním místě, které zastávali k 31. červenci 2011, a na základním platu, na který by měli nárok k 1. srpnu 2011 podle zákona o úpravě platů a starobních důchodů úředníků spolkové země Berlín v letech 2010/2011. Ustanovení § 2 odst. 1 druhé věty, jakož i odstavce 2 a 4 se použijí obdobně.“ 15. Ustanovení § 6 BerlBesÜG, který se týká dalšího postupu, stanoví: „(1) Při přeřazení do některého z platových stupňů upravených v příloze 4 [zákona o reformě platů úředníků spolkové země Berlín] v závislosti na základním platu odpovídajícím minimálně věkové kategorii 3 platových tříd R1 a R2 (na který by měla přeřazovaná osoba podle zákona o úpravě platů a starobních důchodů úředníků spolkové země Berlín v letech 2010/2011 nárok k 1. srpnu 2011) se postup této osoby do nejbližšího vyššího platového stupně či při přeřazení do některého z přechodných platových stupňů upravených v příloze 4 do stupně odpovídajícího tomuto přechodnému platovému stupni uskutečňuje ke dni, k němuž by tato osoba dosáhla nejbližší vyšší věkové kategorie podle § 38 odst. 1 [BBesG Bln v původním znění]. Tento první postup představuje výchozí bod pro výpočet doby odborné praxe rozhodné pro účely použití § 38 odst. 1 druhé věty [BBesG Bln v novém znění]. (2) Odchylně od odstavce 1 začíná doba odborné praxe rozhodná pro účely použití § 38 odst. 1 druhé věty [BBesG Bln v novém znění] v případě přeřazení v závislosti na základním platu odpovídajícím věkovým kategoriím 1 a 2 platové třídy R1 (na který by tato osoba měla podle zákona o úpravě platů a starobních důchodů úředníků spolkové země Berlín v letech 2010/2011 nárok k 1. srpnu 2011) běžet zařazením do platového stupně 1 upraveného v příloze 4 [zákona o reformě platů úředníků spolkové země Berlín]. (3) Odchylně od odstavců 1 a 2 se doby odborné praxe od platového stupně 5 v případě přeřazení do přechodného platového stupně ke stupni 4 či v případě přeřazení do vyššího platového stupně nebo vyššího přechodného stupně, než je přechodný stupeň ke stupni 4, zkracují o jeden rok. (4) Odchylně od odstavce 1 se doba odborné praxe v platovém stupni 4 prodlužuje o jeden rok u osob, které byly v případech uvedených v odstavci 2 přeřazeny do platového stupně 1 upraveného v příloze 4 [zákona o reformě platů úředníků spolkové země Berlín], jakož i u osob přeřazených do platového stupně 2 upraveného v příloze 4 [tohoto zákona] v závislosti na základním platu, na který by podle zákona o úpravě platů a starobních důchodů úředníků spolkové země Berlín v letech 2010/2011 měly nárok k 1. srpnu 2011, odpovídajícího věkové kategorii 4 třídy R1.“ Spor v původním řízení a předběžné otázky 16. D. Unland, narozený dne 19. února 1976, je soudcem ve službách spolkové země Berlín. Byl jmenován do funkce za účinnosti dřívějšího spolkového zákona o platech úředníků ve věku 29 let a k 1. srpnu 2011 byl podle BerlBesÜG přeřazen do nového platového režimu. 17. Dopisem ze dne 17. prosince 2009 žalobce od spolkové země Berlín požadoval, aby mu se zpětnou účinností přiznala za období, které ještě nebylo dotčeno promlčením, plat odpovídající nejvyššímu platovému stupni jeho platové třídy. Zentrale Besoldungs und Vergütungsstelle der Justiz (ústřední úřad pro odměňování v soudnictví) jeho žádost rozhodnutím ze dne 12. ledna 2010 zamítl. Následně bylo zamítnuto i odvolání žalobce proti tomuto rozhodnutí, a to rozhodnutím předsedkyně Kammergericht ze dne 7. května 2010. 18. Žalobce tedy podal dne 5. června 2010 žalobu u Verwaltungsgericht Berlin (Německo), v níž tvrdil, že je diskriminován na základě věku, a to v důsledku pravidla odměňování v závislosti na věku. Žalobce s e zejména domnívá, že v rozporu s unijním právem není pouze dřívější spolkový zákon o platech úředníků, ale také způsoby přeřazení do nového platového režimu, a žádá proto, aby mu byl přiznán plat odpovídající nejvyššímu platovému stupni jeho platové třídy. O přiznání tohoto platu žádá do budoucna a také zpětně ve formě doplatku za období alespoň do roku 2009. 19. Předkládající soud se v tomto ohledu táže na slučitelnost vnitrostátní právní úpravy dotčené v původním řízení s unijním právem, konkrétně se směrnicí 2000/78, a to vzhledem k tomu, že by tato právní úprava mohla vést k diskriminaci na základě věku, již tato směrnice zakazuje. 20. Za těchto podmínek se Verwaltungsgericht Berlin rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky: „1) Musí být evropské primární nebo sekundární právo, v daném případě zejména směrnice 2000/78/ES, vykládáno pro účely úplného zákazu neoprávněné diskriminace na základě věku v tom smyslu, že se vztahuje i na vnitrostátní právní úpravu odměňování soudců spolkových zemí? 2) V případě kladné odpovědi na první otázku: vyplývá z tohoto výkladu primárního nebo sekundárního evropského práva, že vnitrostátní právní předpis, podle kterého závisí výše základního platu soudce při jeho nástupu do funkce a následné zvýšení tohoto platu na věku soudce, představuje přímou nebo nepřímou diskriminaci na základě věku? 3) V případě kladné odpovědi na druhou otázku: brání tento výklad evropského primárního nebo sekundárního práva tomu, aby byl takový vnitrostátní právní předpis odůvodněn legislativním cílem, který spočívá v odměňování odborných zkušeností či sociálních dovedností? 4) V případě kladné odpovědi na třetí otázku: připouští takový výklad evropského primárního nebo sekundárního práva, dokud nebude zavedena nediskriminační právní úprava odměňování úředníků, jiný právní důsledek než ten, že bude diskriminovaným osobám se zpětnou účinností poskytnut plat podle nejvyššího platového stupně v jejich platové třídě? Vyplývá přitom právní následek porušení zásady zákazu diskriminace přímo ze samotného evropského primárního nebo sekundárního práva, v projednávaném případě zejména ze směrnice 2000/78/ES, nebo vyplývá nárok diskriminované osoby pouze z odpovědnosti členských států za nesprávné provedení ustanovení evropského práva, jež je zásadou uznávanou unijním právem? 5) Brání tento výklad evropského primárního nebo sekundárního práva vnitrostátnímu opatření, které podřizuje nárok na peněžní plnění ( a posteriori ve formě doplatku) nebo na náhradu škody podmínce, že jej soudci uplatnili v relativně krátké lhůtě? 6) V případě kladné odpovědi na první až třetí otázku: vyplývá z tohoto výkladu evropského primárního nebo sekundárního práva, že zákon, který vymezuje způsoby nového zařazení již jmenovaných soudců v novém systému, který stanoví, že platový stupeň nového systému, do něhož budou zařazeni, se určí výlučně v závislosti na výši základního platu, který pobírali k rozhodnému dni přechodu na nový systém podle dřívějšího (diskriminačního) systému odměňování, a podle kterého se následný postup do vyšších platových stupňů určuje výlučně v závislosti na odborné praxi získané po nabytí účinnosti tohoto zákona, bez ohledu na celkovou dobu odborné praxe získané soudcem, zachovává diskriminaci na základě věku, a to až do doby, kdy soudce dosáhne nejvyššího platového stupně? 7) V případě kladné odpovědi na šestou otázku: brání výklad evropského primárního nebo sekundárního práva tomu, aby bylo toto zachování nerovného zacházení odůvodněno legislativním cílem, podle kterého mají být chráněna (nejen) nabytá práva existující k rozhodnému dni přechodu na nový systém, ale (také) očekávání již jmenovaných soudců ohledně perspektivy vývoje příjmu v jejich příslušné platové třídě, který jim zaručoval dřívější systém, a tomu, aby byly novým soudců přiznány vyšší platy než soudcům již jmenovaným? Lze zachování diskriminace stávajících soudců odůvodnit argumentem, že by jiné možné řešení (které by spočívalo v individuálním přeřazení již jmenovaných soudců podle doby jejich odborné praxe) bylo z administrativního hlediska relativně obtížně proveditelné? 8) V případě, že by Soudní dvůr odmítl odůvodnění uvedená v sedmé otázce: připouští tento výklad evropského primárního nebo sekundárního práva, dokud nebude zavedena nediskriminační úprava odměňování také pro již jmenované soudce, jiný právní následek než ten, že bude již jmenovaným soudcům se zpětnou účinností a nepřetržitě poskytován plat podle nejvyššího platového stupně v jejich platové třídě? 9) V případě kladné odpovědi na první až třetí otázku a záporné odpovědi na šestou otázku: vyplývá z tohoto výkladu evropského primárního nebo sekundárního práva, že právní úprava nového zařazení soudců v novém systému odměňování, která již jmenovaným soudcům, kteří k rozhodnému dni přechodu na nový systém dosáhli určitého věku, přiznává od určitého platového stupně rychlejší platový růst než již jmenovaným soudcům, kteří však byli k rozhodnému dni přechodu na nový systém mladšího věku, představuje přímou nebo nepřímou diskriminaci na základě věku? 10) V případě kladné odpovědi na devátou otázku: brání výklad evropského primárního nebo sekundárního práva tomu, aby bylo toto nerovné zacházení odůvodněno legislativním cílem, podle kterého nemají být chráněna nabytá práva existující k rozhodnému dni přechodu na nový systém, ale výlučně očekávání již jmenovaných soudců ohledně perspektivy vývoje příjmu v jejich příslušné platové třídě, který jim zaručoval dřívější systém? 11) V případě, že by Soudní dvůr odmítl odůvodnění uvedená v desáté otázce: připouští tento výklad evropského primárního nebo sekundárního práva, dokud nebude zavedena nediskriminační úprava odměňování také pro již jmenované soudce, jiný právní následek než ten, že bude již jmenovaným soudcům se zpětnou účinností a nepřetržitě přiznáván stejný platový růst jako takovým privilegovaným soudcům, jací jsou popsáni v deváté otázce?“ 21. Dopisem ze dne 25. června 2014 kancelář Soudního dvora zaslala předkládajícímu soudu kopii rozsudku Specht a další (C‐501/12 až C‐506/12, C‐540/12 a C‐541/12, EU:C:2014:2005) a vyzvala ho, aby jí sdělil, zda s ohledem na tento rozsudek trvá na svých předběžných otázkách. 22. Rozhodnutím ze dne 19. prosince 2014, došlým Soudnímu dvoru dne 29. prosince 2014, předkládající soud potvrdil, že na svých otázkách trvá a následujícím způsobem přeformuloval třetí otázku: „V případě kladné odpovědi na druhou otázku: brání tento výklad evropského primárního nebo sekundárního práva odůvodnitelnosti takového vnitrostátního právního předpisu?“ 23. Soudní dvůr je za těchto okolností žádán, aby rozhodl o všech původně položených otázkách včetně třetí otázky v přeformulovaném znění. K předběžným otázkám K první otázce 24. Podstatou první otázky předkládajícího soudu je, zda musí být směrnice 2000/78 vykládána v tom smyslu, že do rozsahu její působnosti spadají podmínky odměňování soudců. 25. Tato otázka se týká věcné a osobní působnosti směrnice 2000/78. 26. Pokud jde o věcnou působnost této směrnice, předkládající soud se táže na vztah mezi ustanovením čl. 3 odst. 1 písm. c) této směrnice, podle něhož se v rámci pravomocí svěřených Evropské unii uvedená směrnice vztahuje na všechny osoby ve veřejném i soukromém sektoru, včetně veřejných subjektů, pokud jde o podmínky zaměstnání a pracovní podmínky, přičemž tento výraz zahrnuje především podmínky propouštění a odměňování, a ustanovením čl. 153 odst. 5 SFEU, který upravuje výjimku z pravomoci Unie v oblasti sociální politiky, a to tak, že Unie není oprávněna zasahovat do oblasti odměn za práci. 27. Jak Soudní dvůr uvedl v rozsudku Specht a další (C‐501/12 až C‐506/12, C‐540/12 a C‐541/12, EU:C:2014:2005, body 34 a 35), je třeba rozlišovat výraz „odměna za práci“ ve smyslu čl. 153 odst. 5 SFEU a výraz „podmínky odměňování“ ve smyslu čl. 3 odst. 1 písm. c) směrnice 2000/78, jelikož posledně uvedený výraz je součástí podmínek zaměstnání a netýká se přímo stanovení výše odměny. Vnitrostátní pravidla upravující způsoby zařazování do platových tříd a stupňů tedy nelze vyjmout z věcné působnosti směrnice 2000/78. 28. Stran osobní působnosti této směrnice postačí připomenout, že čl. 3 odst. 1 písm. c) této směrnice výslovně stanoví, že se vztahuje především na všechny osoby ve veřejném sektoru, včetně veřejných subjektů. Není sporné, že funkce soudce spadá do veřejného sektoru. 29. Na první položenou otázku je tedy třeba odpovědět tak, že čl. 3 odst. 1 písm. c) směrnice 2000/78 musí být vykládán v tom smyslu, že podmínky odměňování soudců spadají do působnosti této směrnice. Ke druhé a třetí otázce 30. Podstatou druhé a třetí otázky předkládajícího soudu, které je třeba zkoumat společně, je, zda článek 2 a čl. 6 odst. 1 směrnice 2000/78 musejí být vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní právní úpravě, podle které je základní platový stupeň soudce v rámci každé funkční platové třídy určen v závislosti na jeho věku při nástupu do služebního poměru. 31. Kromě toho, že § 38 odst. 1 dřívějšího spolkového zákona o platech úředníků stanoví, že se základní plat vypočte v závislosti na věkových kategoriích, z § 38 odst. 2 vyplývá, že je-li do služebního poměru přijat soudce nebo státní zástupce po dovršení 35. roku věku, základní plat se vypočte na základě služebního věku, od kterého se odečte polovina z celých let, které uplynuly ode dne, kdy soudce nebo státní zástupce dovršil 35. rok věku, do dne, v němž byl přijat do služebního poměru. Ustanovení § 38 odst. 3 kromě toho stanovilo, že soudci a státní zástupci, kteří dosud nedovršili 27. rok věku, pobírají nástupní základní plat ve své platové třídě až do dovršení věku stanoveného pro postup ve věkových kategoriích. 32. Základní plat soudců byl tedy při jejich přijetí do služebního poměru stanoven výlučně v závislosti na věkové kategorii, do které patřili. 33. Soudní dvůr již zkoumal otázky totožné s druhou a třetí otázkou položenou v této věci v rozsudku Specht a další (C‐501/12 až C‐506/12, C‐540/12 a C‐541/12, EU:C:2014:2005) a jeho odpověď podaná v uvedeném rozsudku je tudíž v plném rozsahu použitelná na otázky, které vznesl předkládající soud ve věci v původním řízení. 34. V bodech 39 až 51 tohoto rozsudku totiž Soudní dvůr zkoumal, zda dřívější spolkový zákon o platech úředníků zaváděl diskriminaci ve smyslu článku 2 a čl. 6 odst. 1 směrnice 2000/78, a dospěl k závěru, že tomu tak bylo, jelikož zařazení úředníků do základního platového stupně na základě jejich věku při nástupu do služebního poměru, překračuje meze toho, co je nezbytné k dosažení legitimního cíle sledovaného tímto zákonem. 35. Skutečnost, že cílem ustanovení dotčených v původním řízení je odměňování odborných zkušeností nebo sociálních dovedností soudců, v tomto ohledu nemá žádný vliv. 36. Za těchto podmínek je třeba na druhou a třetí otázku odpovědět tak, že článek 2 a čl. 6 odst. 1 směrnice 2000/78 musejí být vykládány v tom smyslu, že brání takové vnitrostátní právní úpravě, jaká je dotčena v původním řízení, podle které je základní plat soudce určen při jeho nástupu do služebního poměru výhradně v závislosti na jeho věku. K šesté a sedmé otázce 37. Podstatou šesté a sedmé otázky předkládajícího soudu, které je třeba posoudit společně, je, zda musejí být článek 2 a čl. 6 odst. 1 směrnice 2000/78 vykládány v tom smyslu, že brání takové vnitrostátní právní úpravě, jaká je dotčena v původním řízení, jež vymezuje způsoby nového zařazení již jmenovaných soudců v novém systému odměňování, který stanoví, že se platový stupeň, do něhož jsou napříště zařazeni, určí pouze v závislosti na výši základního platu, který pobírali na základě dřívějšího systému odměňování, i když byl založen na diskriminaci na základě věku soudce. Předkládající soud se zejména táže, zda může být rozdílné zacházení, které by připustila tato právní úprava, odůvodněno cílem ochrany nabytých práv. 38. Z ustanovení § 5 BerlBesÜG vyplývá, že pro účely přeřazení již jmenovaných soudců do platového stupně nebo přechodného platového stupně nového systému se zohledňuje pouze dřívější základní plat. Přeřazení již jmenovaných soudců v novém systému odměňování probíhá výlučně v závislosti na věkové kategorii dosažené v dřívějším systému. 39. Je nutno konstatovat, že uvedené ustanovení je s to zachovat v rámci nového systému odměňování rozdílné zacházení mezi soudci v závislosti na věku. 40. Opatření zavedená takovým ustanovení, jako je § 5 BerlBesÜG, podle nichž se přeřazení odvíjí od platu, který původně pobírali již jmenovaní úředníci a který byl sám o sobě založen na věku, totiž zachovávají diskriminační situaci, kdy někteří soudci pobírají nižší plat než jiní, přestože se nachází ve srovnatelných situacích, a to pouze z důvodu svého věku v době přijetí do služebního poměru (v tomto smyslu viz rozsudek Specht a další, C‐501/12 až C‐506/12, C‐540/12 a C‐541/12, EU:C:2014:2005, body 56 až 58). 41. Je tedy třeba zkoumat, zda lze toto rozdílné zacházení na základě věku odůvodnit z hlediska čl. 6 odst. 1 směrnice 2000/78. 42. Co se zaprvé týče cíle spočívajícího v zachování nabytých práv, na který poukazuje předkládající soud, je třeba konstatovat, že ochrana práv nabytých určitou kategorií osob představuje naléhavý důvod obecného zájmu (rozsudek Specht a další, C‐501/12 až C‐506/12, C‐540/12 a C‐541/12, EU:C:2014:2005, bod 64 a citovaná judikatura). 43. Zadruhé Soudní dvůr již konstatoval, že takový zákon, jako

cs

caselaw

EU

je BerlBesÜG, podle všeho umožňuje dosažení sledovaného cíle, který spočívá v zaručení zachování nabytých práv (rozsudek Specht a další, C‐501/12 až C‐506/12, C‐540/12 a C‐541/12, EU:C:2014:2005, bod 65 až 68). Soudní dvůr měl dále za to, že vnitrostátní zákonodárce přijetím přechodných odchylných opatření v BerlBesÜG nepřekročil meze toho, co je nezbytné k dosažení sledovaného cíle (rozsudek Specht a další, C‐501/12 až C‐506/12, C‐540/12 a C‐541/12, EU:C:2014:2005, body 69 až 85). 44. Žádná z informací uvedených ve spise, který byl Soudnímu dvoru předložen, nemůže mít vliv na tyto závěry. 45. Jak vyplývá z informací poskytnutých Soudnímu dvoru, přeřazení soudců se – pokud jde o zvolenou metodu a sledovaný účel – neliší od přeřazení provedeného u úředníků spolkové země Berlín. BerlBesÜG totiž zavedl pravidla, která se pro účely přeřazení uplatňují jednotně na soudce, státní zástupce i na úředníky. 46. V této souvislosti je třeba uvést, že přijetím BerlBesÜG vnitrostátní zákonodárce přepracoval režim odměňování úředníků a soudců spolkové země Berlín. Za účelem zachování nabytých práv již jmenovaných soudců tento zákon obsahuje přechodné odchylné ustanovení pro již jmenované soudce, podle něhož byli tito soudci okamžitě přeřazeni do některého platového stupně nebo přechodného platového stupně (v tomto smyslu viz rozsudek Specht a další, C‐501/12 až C‐506/12, C‐540/12 a C‐541/12, EU:C:2014:2005, body 72 a 73). 47. Kromě toho je třeba podotknout, že jelikož se § 38 dřívějšího spolkového zákona o platech úředníků vztahoval na každého soudce spolkové země Berlín při jeho nástupu do služebního poměru, diskriminační aspekty, které z něj plynou, se potenciálně týkají všech těchto soudců (v tomto smyslu viz rozsudek Specht a další, C‐501/12 až C‐506/12, C‐540/12 a C‐541/12, EU:C:2014:2005, bod 96). Je tedy namístě dospět k závěru, že v rámci dřívějšího spolkového zákona o platech úředníků neexistoval platný referenční systém a že – byť žalobce v původním řízení tvrdí opak – neexistovala ani kategorie „mladých soudců“ znevýhodněných tímto zákonem a BerlBesÜG, ani kategorie „starších soudců“, kteří by byli těmito zákony zvýhodněny. 48. Způsoby takového přeřazení je kromě toho nutné považovat za slučitelné s povinností plynoucí z čl. 16 písm. a) směrnice 2000/78, podle níž musí členský stát přijmout nezbytná opatření, aby byly zrušeny právní a správní předpisy odporující zásadě rovnosti. 49. Na šestou a sedmou otázku je tedy třeba odpovědět tak, že článek 2 a čl. 6 odst. 1 směrnice 2000/78 musejí být vykládány v tom smyslu, že nebrání takové vnitrostátní právní úpravě, jako je právní úprava dotčená v původním řízení, která vymezuje způsoby nového zařazení již jmenovaných soudců v novém systému odměňování a stanoví, že se platový stupeň, do něhož jsou napříště zařazeni, určí pouze v závislosti na výši základního platu, který pobírali na základě dřívějšího systému odměňování, i když byl založen na diskriminaci na základě věku soudce, jelikož rozdílné zacházení, které tato právní úprava připouští, lze odůvodnit cílem ochrany nabytých práv. K deváté a desáté otázce 50. Podstatou deváté a desáté otázky předkládajícího soudu, které je třeba zkoumat společně, je, zda článek 2 a čl. 6 odst. 1 směrnice 2000/78 musejí být vykládány v tom smyslu, že brání takové vnitrostátní právní úpravě, jako je právní úprava dotčená v původním řízení, která vymezuje způsoby postupu již jmenovaných soudců v novém systému odměňování a stanoví, že soudcům, kteří k rozhodnému dni přechodu na nový systém dosáhli určitého věku, je přiznán od určitého platového stupně rychlejší platový růst než soudcům, kteří byli k rozhodnému dni přechodu na nový systém mladšího věku. Předkládající soud se zejména táže, zda může být rozdílné zacházení, které údajně přináší tato právní úprava, nějak odůvodněno. 51. Je třeba konstatovat, že německý zákonodárce zavedl v § 6 BerlBesÜG rozlišování v závislosti na věkové kategorii dosažené k rozhodnému dni přechodu na nový systém, a to jak co se týče okamžiku příštího postupu v platovém stupni, tak co se týče výpočtu následných dob odborné praxe. 52. Pokud jde totiž o první postup v platovém stupni v rámci nového systému odměňování, ze závěrů předkládajícího soudu vyplývá, že podle § 6 odst. 1 a 2 BerlBesÜG platí, že doba odborné praxe soudců, kteří měli být v dřívějším systému zařazeni k rozhodnému dni přechodu na nový systém ve věkové kategorii 1 nebo 2, tedy soudců, kterým bylo k tomuto dni méně než 31 let, začíná běžet znovu ode dne přeřazení. Pokud jde naproti tomu o soudce, kteří byli přeřazeni minimálně na základě základního platu odpovídajícího věkové kategorii 3, tedy soudce, kteří již dosáhli věku 31 let, k dalšímu postupu v platovém stupni dochází ke dni, kdy by podle dřívějšího systému dosáhli nejbližší vyšší věkové kategorie. 53. Pokud jde o následný postup v rámci nového systému odměňování, § 6 odst. 3 a 4 BerlBesÜG stanoví od platového stupně 5 zkrácení dob odborné praxe vyžadovaných k postupu do dalšího platového stupně pod podmínkou, že již jmenovaní soudci byli původně přeřazeni minimálně do přechodného platového stupně 4 nového systému odměňování. 54. Jak vyplývá ze závěrů předkládajícího soudu, jelikož za účelem postupu v platových stupních mohou mít na toto zkrácení nárok pouze soudci, kterým je ke dni přechodu na nový systém alespoň 39 let, zatímco soudci, kteří tohoto věku při přeřazení nedosáhli, jsou z rozsahu působnosti tohoto ustanovení vyloučeni a musí a fortiori čekat o rok déle, aby dosáhli odpovídajícího vyššího platového stupně, je třeba konstatovat, že vnitrostátní právní úprava dotčená v původním řízení s sebou nese rozdílné zacházení přímo na základě věku ve smyslu čl. 2 odst. 2 písm. a) směrnice 2000/78. 55. Je tedy třeba zkoumat, zda lze toto rozdílné zacházení odůvodnit z hlediska čl. 6 odst. 1 směrnice 2000/78. 56. Z vyjádření německé vlády v tomto ohledu vyplývá, že cílem § 6 BerlBesÜG bylo sjednotit vývoj odměňování soudců s vývojem odměňování úředníků – kdy posledně uvedené bylo modernizováno již v roce 1997 – a v konečném důsledku zatraktivnit funkci soudce oproti dřívějšku tím, že bude zaručen zejména rychlejší růst příjmu na začátku kariéry. Kromě toho bylo třeba zajistit, aby u žádného již jmenovaného soudce nedošlo ke ztrátě platu – a to okamžité či ve vztahu k celé jeho kariéře – a dále, aby všichni soudci dosáhli posledního platového stupně ve věku 49 let. 57. Je třeba připomenout, že za současného stavu unijního práva mají členské státy, jakož i případně sociální partneři ve vnitrostátním měřítku značný prostor pro uvážení nejen při volbě určitého cíle mezi jinými cíli v oblasti sociální politiky a politiky zaměstnanosti, ale i ve vymezení opatření k dosažení tohoto cíle (viz zejména rozsudek Palacios de la Villa, C‐411/05, EU:C:2007:604, bod 68). 58. Takové cíle, jaké sleduje vnitrostátní právní úprava dotčená v původním řízení, v zásadě mohou „v souvislosti s vnitrostátními právními předpisy objektivně a rozumně“ odůvodňovat rozdíl v zacházení na základě věku, jak stanoví čl. 6 odst. 1 první pododstavec směrnice 2000/78. 59. Dále je ještě třeba ověřit, zda jsou prostředky použité k naplnění těchto cílů v souladu se zněním uvedeného ustanovení „přiměřené a nezbytné“. 60. Německá vláda ve svém vyjádření a v rámci vysvětlení podaných na jednání podrobně vyložila důvody, které ji vedly k přijetí § 6 BerlBesÜG. 61. Německá vláda zejména uvedla, že celková doba, na kterou se vztahuje platová stupnice, je v případě soudců a státních zástupců kratší než v případě úředníků, protože zohledňuje obecně delší dobu vzdělávání a pozdější zahájení výkonu povolání. Nový systém postupu obsahuje méně platových stupňů, a to osm „platových stupňů zohledňujících odbornou praxi“, takže soudce rychleji dosáhne platových tříd odpovídajících vyšším platům. Jelikož však příjem soudců nemohl být z rozpočtových důvodů zvýšen výraznějším způsobem, tento platový postup se v mezidobí opět zpomaluje. Od platového stupně 5 tak musí nyní soudce na postup do vyššího platového stupně vyčkat o jeden rok déle. 62. Německá vláda se domnívá, že tuto změnu, která zvýhodňuje soudce ve věku od 31 do 39 let, je nutno vnímat nejen jako ocenění za to, že v průběhu prvních let práce zvlášť výrazně narůstá odborná praxe, ale také jako způsob uspokojení potřeb soudců v období jejich života, během něhož musí podle názoru této vlády zpravidla hradit zvýšené výdaje. Postup již jmenovaných soudců, kteří jsou přeřazeni do relativně vysoké věkové kategorie, tj. do věkové kategorie 7 dřívějšího systému a výše, se kromě toho zpomaluje kvůli nové křivce postupu. Za účelem kompenzace tohoto důsledku byla pro tuto kategorii o jeden rok zkrácena odpovídající doba setrvání v jednotlivých platových třídách. V odpovědi na žádost o upřesnění, kterou Soudní dvůr vznesl na jednání, německá vláda uvedla, že složitost tohoto systému plyne ze snahy zákonodárce, aby žádné kategorii soudců nevznikly v důsledku nového zařazení v novém systém odměňování výhody či nepřiměřená nevýhoda. 63. Je třeba konstatovat, že na základě přezkumu spisu předloženého Soudnímu dvoru nevyšla najevo žádná skutečnost, která by mohla tato vyjádření německé vlády zpochybnit. Stejně tak nebyla Soudnímu dvoru předložena žádná informace ke zpochybnění přiměřenosti a nezbytnosti nového systému postupu. 64. Kromě toho je třeba uvést, že argument, podle kterého § 6 BerlBesÜG vede ke „zhoršení“ situace „mladých soudců“, kteří již byli znevýhodněni dřívějším spolkovým zákonem o platech úředníků, musí být odmítnut, jelikož – jak bylo konstatováno v bodě 47 tohoto rozsudku – takové kategorie neexistují. 65. Vzhledem k těmto úvahám je třeba mít s ohledem na široký prostor pro uvážení, který je přiznán členským státům nejen při volbě určitého cíle v oblasti sociální politiky a politiky zaměstnanosti, ale i ve vymezení opatření k dosažení tohoto cíle, za to, že vzhledem k cíli sledovanému vnitrostátním zákonodárcem nejevilo jako nerozumné přijmout § 6 BerlBesÜG. 66. S ohledem na vše výše uvedené, je třeba na devátou a desátou otázku odpovědět tak, že článek 2 a čl. 6 odst. 1 směrnice 2000/78 musejí být vykládány v tom smyslu, že nebrání takové vnitrostátní právní úpravě, jako je právní úprava dotčená v původním řízení, která vymezuje způsoby postupu již jmenovaných soudců v novém systému odměňování a stanoví, že soudcům, kteří k rozhodnému dni přechodu na nový systém dosáhli určitého věku, je přiznán od určitého platového stupně rychlejší platový růst než soudcům, kteří byli k rozhodnému dni přechodu na nový systém mladšího věku, jelikož rozdílné zacházení, které připouští tato právní úprava, lze odůvodnit z hlediska čl. 6 odst. 1 této směrnice. Ke čtvrté otázce 67. Čtvrtou otázkou se předkládající soud táže Soudního dvora na právní důsledky, které je nutno vyvodit ze skutečnosti, že dřívější spolkový zákon o platech úředníků porušoval zásadu zákazu diskriminace na základě věku. Předkládající soud se táže, zda tyto důsledky vyplývají ze směrnice 2000/78 či z judikatury vycházející z rozsudku Francovich a další (C‐6/90 a C‐9/90, EU:C:1991:428) a zda jsou v tomto posledně uvedeném případě splněny podmínky pro založení odpovědnosti Spolkové republiky Německo. 68. Soudní dvůr o této otázce rozhodl již v rozsudku Specht a další (C‐501/12 až C‐506/12, C‐540/12 a C‐541/12, EU:C:2014:2005) a odpověď, kterou ve zmíněné věci poskytl, je v posuzované věci plně použitelná. 69. Za těchto podmínek je třeba z totožných důvodů, jaké jsou uvedeny v bodech 88 až 107 rozsudku Specht a další (C‐501/12 až C‐506/12, C‐540/12 a C‐541/12, EU:C:2014:2005), odpovědět na čtvrtou položenou otázku následujícím způsobem: – za takových okolností, jako jsou okolnosti, které nastaly ve věci v původním řízení, unijní právo neukládá povinnost přiznat diskriminovaným soudcům se zpětnou účinností částku, která odpovídá rozdílu mezi skutečně obdrženým platem a platem odpovídajícím nejvyššímu platovému stupni v jejich platové třídě; – předkládající soud musí ověřit, zda jsou splněny všechny podmínky stanovené judikaturou Soudního dvora k založení odpovědnosti Spolkové republiky Německo na základě unijního práva. K páté otázce 70. Podstatou páté otázky předkládajícího soudu je, zda musí být unijní právo vykládáno v tom smyslu, že brání takovému vnitrostátnímu pravidlu, jako je pravidlo dotčené ve věci v původním řízení, které upravuje povinnost vnitrostátního soudce uplatnit nárok na peněžní plnění, jež nevyplývají přímo ze zákona, v relativně krátké době, tedy před koncem běžného rozpočtového roku. 71. Soudní dvůr o této otázce rozhodl již v rozsudku Specht a další (C‐501/12 až C‐506/12, C‐540/12 a C‐541/12, EU:C:2014:2005) a odpověď, kterou ve zmíněné věci poskytl, je v posuzované věci plně použitelná. 72. Za těchto podmínek je třeba z totožných důvodů, jaké jsou uvedeny v bodech 111 až 114 rozsudku Specht a další (C‐501/12 až C‐506/12, C‐540/12 a C‐541/12, EU:C:2014:2005), odpovědět na pátou položenou otázku tak, že unijní právo musí být vykládáno v tom smyslu, že nebrání takovému vnitrostátnímu pravidlu, jako je pravidlo dotčené v původním řízení, které upravuje povinnost vnitrostátního soudce uplatnit nárok na peněžní plnění, která nevyplývají přímo ze zákona, v relativně krátké době, tedy před koncem běžného rozpočtového roku, pokud toto pravidlo neporušuje zásadu rovnocennosti ani zásadu efektivity. Předkládající soud musí ověřit, zda jsou tyto podmínky ve věci v původním řízení splněny. K osmé a jedenácté otázce 73. S ohledem na odpovědi na šestou, sedmou, devátou a desátou otázku není třeba na osmou a jedenáctou otázku odpovídat. K nákladům řízení 74. Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení ve vztahu ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud. Výdaje vzniklé předložením jiných vyjádření Soudnímu dvoru než vyjádření uvedených účastníků řízení se nenahrazují. Výrok Z těchto důvodů Soudní dvůr (druhý senát) rozhodl takto: 1) Článek 3 odst. 1 písm. c) směrnice Rady 2000/78/ES ze dne 27. listopadu 2000, kterou se stanoví obecný rámec pro rovné zacházení v zaměstnání a povolání, musí být vykládán v tom smyslu, že podmínky odměňování soudců spadají do rozsahu působnosti této směrnice. 2) Článek 2 a čl. 6 odst. 1 směrnice 2000/78 musejí být vykládány v tom smyslu, že brání takové vnitrostátní právní úpravě, jako je právní úprava dotčená v původním řízení, podle které je základní plat soudce určen při jeho nástupu do služebního poměru výhradně v závislosti na jeho věku. 3) Článek 2 a čl. 6 odst. 1 směrnice 2000/78 musejí být vykládány v tom smyslu, že nebrání takové vnitrostátní právní úpravě, jako je právní úprava dotčená v původním řízení, která vymezuje způsoby nového zařazení soudců, jmenovaných již před nabytím účinnosti této právní úpravy, v novém systému odměňování a stanoví, že se platový stupeň, do něhož jsou napříště zařazeni, určí pouze v závislosti na výši základního platu, který pobírali na základě dřívějšího systému odměňování, i když byl založen na diskriminaci na základě věku soudce, jelikož rozdílné zacházení, které tato právní úprava připouští, lze odůvodnit cílem ochrany nabytých práv. 4) Článek 2 a čl. 6 odst. 1 směrnice 2000/78 musejí být vykládány v tom smyslu, že nebrání takové vnitrostátní právní úpravě, jako je právní úprava dotčená v původním řízení, která vymezuje způsoby postupu soudců, jmenovaných již před nabytím účinnosti této právní úpravy, v novém systému odměňování a stanoví, že soudcům, kteří k rozhodnému dni přechodu na nový systém dosáhli určitého věku, je přiznán od určitého platového stupně rychlejší platový růst než soudcům, kteří byli k rozhodnému dni přechodu na nový systém mladšího věku, jelikož rozdílné zacházení, které připouští tato právní úprava, lze odůvodnit z hlediska čl. 6 odst. 1 této směrnice. 5) Za takových okolností, jako jsou okolnosti, které nastaly ve věci v původním řízení, unijní právo neukládá povinnost přiznat diskriminovaným soudcům se zpětnou účinností částku, která odpovídá rozdílu mezi skutečně obdrženým platem a platem odpovídajícím nejvyššímu platovému stupni v jejich platové třídě. Předkládající soud musí ověřit, zda jsou splněny všechny podmínky stanovené judikaturou Soudního dvora k založení odpovědnosti Spolkové republiky Německo na základě unijního práva. 6) Unijní právo nebrání takovému vnitrostátnímu pravidlu, jako je pravidlo dotčené v původním řízení, které upravuje povinnost vnitrostátního soudce uplatnit nárok na peněžní plnění, která nevyplývají přímo ze zákona, v relativně krátké době, tedy před koncem běžného rozpočtového roku, pokud toto pravidlo neporušuje zásadu rovnocennosti ani zásadu efektivity. Předkládající soud musí ověřit, zda jsou tyto podmínky ve věci v původním řízení splněny.

cs

caselaw

EU

ROZSUDEK SOUDNÍHO DVORA (čtvrtého senátu) 3. července 2019 ( *1 ) „Kasační opravný prostředek – Ochranná známka Evropské unie – Řízení o zrušení – Slovní ochranná známka Boswelan – Řádné užívání – Nedostatek – Užívání ochranné známky v rámci klinického hodnocení před podáním žádosti o registraci léčivého přípravku – Řádný důvod pro neužívání – Pojem“ Ve věci C‐668/17 P, jejímž předmětem je kasační opravný prostředek na základě článku 56 statutu Soudního dvora Evropské unie, podaný dne 28. listopadu 2017, Viridis Pharmaceutical Ltd, se sídlem v Tortole, Britské Panenské ostrovy (Spojené království), zastoupená C. Spintigem, S. Pietzckerem a M. Prasse, Rechtsanwälte, účastnice řízení podávající kasační opravný prostředek (navrhovatelka), přičemž dalšími účastníky řízení jsou: Úřad Evropské unie pro duševní vlastnictví (EUIPO), zastoupený S. Hannem, jako zmocněncem, žalovaný v prvním stupni, Hecht-Pharma GmbH, se sídlem v Hollnsethu (Německo), zastoupená J. Sachsem a C. Sachsem, Rechtsanwälte, vedlejší účastnice v prvním stupni, SOUDNÍ DVŮR (čtvrtý senát), ve složení M. Vilaras, předseda senátu, K. Jürimäe (zpravodajka), D. Šváby, S. Rodin a N. Piçarra, soudci, generální advokát: M. Szpunar, vedoucí soudní kanceláře: A. Calot Escobar, s přihlédnutím k písemné části řízení, po vyslechnutí stanoviska generálního advokáta na jednání konaném dne 9. ledna 2019, vydává tento Rozsudek 1 Kasačním opravným prostředkem se společnost Viridis Pharmaceutical Ltd (dále jen „Viridis“) domáhá zrušení rozsudku Tribunálu Evropské unie ze dne 15. září 2017, Viridis Pharmaceutical v. EUIPO – Hecht-Pharma (Boswelan) (T‐276/16, nezveřejněný, dále jen „napadený rozsudek“, EU:T:2017:611), ve kterém Tribunál zamítl její žalobu znějící na zrušení rozhodnutí pátého odvolacího senátu Úřadu Evropské unie pro duševní vlastnictví (EUIPO) ze dne 29. února 2016 (věc R 2837/2014-5), týkajícího se řízení o zrušení mezi společnostmi Hecht-Pharma GmbH a Viridis (dále jen „sporné rozhodnutí“). Právní rámec Mezinárodní právo 2 Dohoda o obchodních aspektech práv k duševnímu vlastnictví, která je přílohou 1C Dohody o zřízení Světové obchodní organizace uzavřené v Marrákeši, byla jménem Evropského společenství schválena rozhodnutím Rady 94/800/ES ze dne 22. prosince 1994 o uzavření dohod jménem Evropského společenství s ohledem na oblasti, které jsou v jeho pravomoci, v rámci Uruguayského kola mnohostranných jednání (1986–1994) (Úř. věst. 1994, L 336, s. 1; Zvl. vyd. 11/21, s. 80) (dále jen „dohoda TRIPS“). Tato dohoda v čl. 19 odst. 1 zmiňuje povinnost užívání zapsané ochranné známky následovně: „Jestliže se pro udržení zápisu vyžaduje užívání, může být zápis vymazán pouze pro neužívání pro nepřerušené období nejméně tří let, pokud majitel ochranné známky neprokáže dobré důvody, opírající se o existenci překážek pro takové užívání. Okolnosti vzniklé nezávisle na vůli majitele ochranné známky, které zakládají překážku pro užívání ochranné známky, jako je dovozní omezení nebo jiné podmínky států, vztahující se na zboží a služby chráněné ochrannou známkou, budou uznány jako dobré důvody pro neužívání.“ Unijní právo 3 Nařízení Rady (ES) č. 207/2009 ze dne 26. února 2009 o [ochranné známce Evropské unie] (Úř. věst. 2009, L 78, s. 1) bylo změněno nařízením Evropského parlamentu a Rady (EU) 2015/2424 ze dne 16. prosince 2015 (Úř. věst. 2015, L 341, s. 21), které vstoupilo v platnost dne 23. března 2016. Toto nařízení bylo následně zrušeno a s účinností od 1. října 2017 nahrazeno nařízením Evropského parlamentu a Rady (EU) 2017/1001 ze dne 14. června 2017 o ochranné známce Evropské unie (Úř. věst. 2017, L 154, s. 1). Nicméně vzhledem k datu podání dotčeného návrhu na zrušení, tedy v projednávaném případě 18. listopadu 2013, které je rozhodné pro stanovení použitelného hmotného práva, se projednávaný spor řídí hmotněprávními ustanoveními nařízení č. 207/2009. 4 Bod 10 odůvodnění nařízení č. 207/2009 zní následovně: „Není důvod chránit ochranné známky [Evropské unie] ani starší ochranné známky, které jim odporují, pokud nejsou skutečně užívány.“ 5 Článek 15 uvedeného nařízení, nadepsaný „Užívání ochranné známky [Evropské unie]“, v odstavci 1 stanoví: „Pokud do pěti let od zápisu nezačal majitel ochrannou známku [Evropské unie] řádně [v Evropské unii] užívat pro výrobky nebo služby, pro které je zapsána, nebo pokud toto užívání bylo na nepřetržitou dobu pěti let přerušeno, podléhá ochranná známka [Evropské unie] sankcím podle tohoto nařízení, ledaže pro neužívání existují řádné důvody. Za užívání ve smyslu prvního pododstavce se považuje rovněž: a) užívání ochranné známky [Evropské unie] v podobě, která se liší od podoby, ve které byla ochranná známka zapsána, prvky nezhoršujícími rozlišovací schopnost [neměnícími rozlišovací způsobilost] ochranné známky; [...]“ 6 Článek 51 téhož nařízení, nadepsaný „Důvody zrušení“, v odstavci 1 uvádí: „Ke zrušení práv majitele ochranné známky [Evropské unie] dojde na základě návrhu podaného u [EUIPO] nebo na základě protinávrhu v řízení o porušení: a) pokud po nepřerušené období pěti let nebyla ochranná známka v [Unii] řádně užívána pro výrobky nebo služby, pro které je zapsána, a pro neužívání neexistují řádné důvody; nikdo však nemůže dát návrh na zrušení ochranné známky [Evropské unie], pokud v období mezi uplynutím této lhůty a podáním návrhu nebo protinávrhu majitel začal ochrannou známku řádně užívat nebo v užívání pokračoval; k zahájení užívání nebo k pokračování v užívání, k němuž došlo ve lhůtě tří měsíců před podáním návrhu nebo protinávrhu, přičemž tato lhůta počíná běžet nejdříve po uplynutí nepřerušeného období pěti let neužívání, se však nepřihlíží, pokud přípravy pro započetí užívání nebo pokračování v užívání nastaly až poté, co se majitel dozvěděl o tom, že by mohl být podán návrh nebo protinávrh; [...]“ 7 Bod 24 odůvodnění nařízení 2017/1001 odpovídá bodu 10 odůvodnění nařízení č. 207/2009, článek 18 nařízení 2017/1001 odpovídá článku 15 nařízení č. 207/2009 a článek 58 nařízení 2017/1001 odpovídá článku 51 nařízení č. 207/2009. 8 Bod 25 odůvodnění nařízení 2017/1001, který nemá v nařízení č. 207/2009 ekvivalent, zní takto: „V zájmu spravedlnosti a z důvodů právní jistoty by užívání ochranné známky EU v podobě, která se liší v prvcích neměnících rozlišovací způsobilost ochranné známky v té podobě, v jaké byla zapsána, mělo být dostačující k zachování poskytnutých práv bez ohledu na to, zda je ochranná známka v té podobě, v jaké je užívána, rovněž zapsána.“ Skutečnosti předcházející sporu 9 Skutečnosti předcházející sporu a hlavní prvky sporného rozhodnutí, jak vyplývají z bodů 1 až 11 napadeného rozsudku, lze pro účely projednávané věci shrnout následovně. 10 Dne 30. září 2003 společnost Pharmasan GmbH Freiburg, jejíž právní nástupkyní je společnost Viridis, podala k EUIPO přihlášku k zápisu slovního označení „Boswelan“ jako ochranné známky Evropské unie pro „farmaceutické výrobky a výrobky zdravotní péče“ náležející do třídy 5 ve smyslu Niceské dohody o mezinárodním třídění výrobků a služeb pro účely zápisu známek ze dne 15. června 1957, ve znění změn a doplňků. 11 Tato přihláška byla zveřejněna ve Věstníku ochranných známek Společenství č. 31/2004 ze dne 2. srpna 2004 a ochranná známka (dále jen „zpochybněná ochranná známka“) byla dne 24. dubna 2007 zapsána. 12 Dne 18. listopadu 2013 podala společnost Hecht-Pharma návrh na zrušení této ochranné známky pro všechny výrobky, pro které byla zapsána, na základě čl. 51 odst. 1 písm. a) nařízení č. 207/2009, a to z důvodu, že tato ochranná známka nebyla řádně užívána. 13 Rozhodnutím zrušovacího oddělení EUIPO ze dne 26. září 2014 byla zrušena práva společnosti Viridis ve vztahu ke všem zapsaným výrobkům. 14 Dne 6. listopadu 2014 podala společnost Viridis proti rozhodnutí zrušovacího oddělení odvolání k odvolacímu senátu EUIPO na základě článků 58 až 64 nařízení č. 207/2009. 15 Pátý odvolací senát EUIPO (dále jen „odvolací senát“) sporným rozhodnutím toto odvolání zamítl. 16 Zaprvé odvolací senát měl za to, že důkazy předložené společností Viridis nemohou prokázat řádné užívání zpochybněné ochranné známky v rámci Unie pro výrobky, které označovala, během nepřerušeného období pěti let, jež předcházelo podání návrhu na zrušení. Tyto důkazy totiž podle jeho názoru souvisí s úkony čistě vnitřní povahy, které se týkají klinického hodnocení. Tyto úkony byly uskutečněny ještě před uvedením výrobku na trh a mimo hospodářskou soutěž. Nejedná se o úkony směřující navenek v souvislosti s uváděním dotčených výrobků na trh nebo jejich reklamou. Nepředstavují ani přímý přípravný úkon, ani úkon přispívající k bezprostřednímu uvedení na trh. 17 Zadruhé odvolací senát měl zejména s odkazem na definici řádného důvodu, která vyplývá ze znění dohody TRIPS, za to, že uskutečnění klinického hodnocení není v projednávané věci samo o sobě důvodem nezávislým na vůli společnosti Viridis, který by odůvodňoval neužívání zpochybněné ochranné známky. Doba trvání klinického hodnocení totiž závisí na finančních prostředcích, které se majitel ochranné známky rozhodne vynaložit, takže tato skutečnost nepatří do kategorie překážek nezávislých na jeho vůli. Až od okamžiku, kdy byla podána oficiální žádost o uvedení na trh, lze mít za to, že odpovědnost za dobu řízení byla přenesena na externí orgán. Ochrana, kterou ochranným známkám Evropské unie přiznává nařízení č. 207/2009, se před podáním takové oficiální žádosti nejeví jako nezbytná a pokud se farmaceutická společnost přesto rozhodne zapsat ochrannou známku Evropské unie mnoho let před podáním takové žádosti, nese odpovědnost za zpoždění klinického hodnocení. Řízení před Tribunálem a napadený rozsudek 18 Návrhem došlým soudní kanceláři Tribunálu dne 30. května 2016 podala společnost Viridis žalobu znějící na zrušení sporného rozhodnutí v rozsahu, v němž odvolací senát v tomto rozhodnutí zamítl její odvolání proti rozhodnutí zrušovacího oddělení, kterým byla zrušena její práva, pokud jde o léčivé přípravky určené k léčbě roztroušené sklerózy. 19 Na podporu své žaloby uvedla společnost Viridis tři žalobní důvody. První žalobní vycházel z porušení čl. 51 odst. 1 písm. a) nařízení č. 207/2009 v rozsahu, v němž měl odvolací senát neprávem za to, že předložené skutečnosti a důkazy nejsou dostatečné k prokázání řádného užívání zpochybněné ochranné známky, pokud jde o léčivé přípravky určené k léčbě roztroušené sklerózy. Druhý žalobní důvod vycházel z porušení téhož ustanovení v rozsahu, v němž měl tento senát neprávem za to, že předložené skutečnosti a důkazy nejsou dostatečné k prokázání řádného důvodu pro neužívání uvedené ochranné známky, pokud jde o tytéž léčivé přípravky. Třetí žalobní důvod vycházel z porušení článku 83 nařízení č. 207/2009 a konkrétně z porušení zásady ochrany legitimního očekávání. 20 Tribunál všechny tyto žalobní důvody zamítl, a zamítl tudíž žalobu v plném rozsahu. Návrhová žádání účastníků řízení před Soudním dvorem 21 Společnost Viridis ve svém kasačním opravném prostředku navrhuje, aby Soudní dvůr: – zrušil napadený rozsudek, – vrátil věc Tribunálu a – uložil EUIPO náhradu nákladů řízení, nebo podpůrně rozhodl, že o nákladech řízení bude rozhodnuto později. 22 EUIPO navrhuje, aby Soudní dvůr: – zamítl kasační opravný prostředek a – uložil společnosti Viridis náhradu nákladů řízení. 23 Společnost Hecht-Pharma navrhuje, aby Soudní dvůr: – zamítl kasační opravný prostředek, – uložil společnosti Viridis náhradu nákladů řízení. Ke kasačnímu opravnému prostředku 24 Na podporu svého kasačního opravného prostředku uplatňuje společnost Viridis dva důvody kasačního opravného prostředku, z nichž první vychází z porušení čl. 58 odst. 1 písm. a) nařízení 2017/1001 v rozsahu, v němž Tribunál neprávem dospěl k závěru, že zpochybněná ochranná známka nebyla řádně užívána, a druhý vychází z porušení téhož ustanovení v rozsahu, v němž Tribunál neprávem dospěl k závěru o neexistenci řádného důvodu pro neužívání této ochranné známky. Úvodní poznámky 25 Zaprvé je třeba uvést, že společnosti Viridis a Hecht-Pharma ve svých písemnostech odkazují na ustanovení nařízení 2017/1001. Avšak vzhledem k tomu, že – jak vyplývá z bodů 3 a 7 tohoto rozsudku – na projednávanou věc je použitelné nařízení č. 207/2009 a články 18 a 58 nařízení 2017/1001 odpovídají článkům 15 a 51 nařízení č. 207/2009, je třeba odkazy účastníků řízení na uvedené články nařízení 2017/1001 považovat za odkazy na uvedené články nařízení č. 207/2009. 26 Zadruhé je třeba poznamenat, že oba dva důvody kasačního opravného prostředku, které v podstatě vychází z porušení čl. 51 odst. 1 písm. a) nařízení č. 207/2009, nastolují – jak uvedl generální advokát v bodech 32 a 33 svého stanoviska – právní otázky týkající se výkladu pojmu „řádné užívání“ a pojmu „řádný důvod pro neužívání“ ve smyslu nařízení č. 207/2009. Na rozdíl od toho, co tvrdí společnost Hecht-Pharma, jsou proto tyto důvody kasačního opravného prostředku, které nesměřují k novému posouzení skutečností a okolností projednávaného případu, přípustné. K prvnímu důvodu kasačního opravného prostředku Argumentace účastníků řízení 27 V prvním důvodu kasačního opravného prostředku společnost Viridis Tribunálu v podstatě vytýká, že porušil čl. 51 odst. 1 písm. a) nařízení č. 207/2009, když se při posuzování řádného užívání zpochybněné ochranné známky dopustil dvou nesprávných právních posouzení. 28 Zaprvé společnost Viridis kritizuje bod 36 napadeného rozsudku, ve kterém Tribunál stanovil zásadu, že ochranná známka označující léčivý přípravek může být řádně užívána pouze tehdy, pokud byl tento léčivý přípravek zaregistrován. 29 Podle této účastnice řízení je tato zásada založena na restriktivním výkladu pojmu „řádné užívání“, který není odůvodněn, jelikož úkony spojené s užíváním, které Tribunál v projednávané věci zkoumal, nejsou protiprávní. 30 Společnost Viridis tvrdí, že tento výklad je rovněž v rozporu s judikaturou Soudního dvora a Tribunálu. Z této judikatury totiž vyplývá, že řádné užívání musí být posuzováno případ od případu. Užívání, byť minimální, a prodej jedinému zákazníkovi mohou být považovány za dostačující, pokud jsou tyto úkony odůvodněné z obchodního hlediska. Veřejné užívání neznamená, že musí být nutně zaměřeno na konečné spotřebitele. 31 Z toho podle jejího názoru plyne, že řádné užívání nemůže být vyloučeno z důvodu, že dotčený výrobek nemůže být uveden na trh ani nemůže být předmětem reklamy určené veřejnosti. 32 Naopak je třeba zohlednit zájmy farmaceutického průmyslu a mít za to, že legální úkony spojené s užíváním ochranné známky, jako jsou úkony prováděné společností Viridis během dotčeného klinického hodnocení, mohou představovat řádné užívání, pokud se jeví jako dostatečné v rámci posouzení jednotlivých případů. Lhůta pěti let stanovená v čl. 51 odst. 1 písm. a) nařízení č. 207/2009 je totiž podle společnosti Viridis nedostatečná pro zvláštnosti farmaceutického odvětví, a to vzhledem k omezenému okruhu kupujících a omezenému počtu účastníků klinických hodnocení. 33 Zadruhé společnost Viridis zpochybňuje závěr Tribunálu uvedený v první větě bodu 39 napadeného rozsudku, že užívání zpochybněné ochranné známky v rámci klinického hodnocení ve vztahu ke třetím osobám nelze postavit na roveň uvedení na trh, a dokonce ani přímému přípravnému úkonu, neboť spadá pod interní užívání. 34 Společnost Viridis je toho názoru, že Tribunál tím, že měl za to, že užívání ochranné známky v rámci klinického hodnocení představuje interní užívání, a tím, že vyloučil, že takové užívání může představovat řádné užívání, nerespektoval judikaturu, podle které může k řádnému užívání docházet tehdy, pokud je uvedení na trh připravováno a má bezprostředně následovat. Podle této judikatury lze užívání považovat za řádné i tehdy, netýká-li se velkého počtu adresátů. 35 Společnost Viridis dodává, že povinnost užívat zapsanou ochrannou známku není sama o sobě cílem a že účelem požadavku užívání je zajistit, aby v rejstříku nebyly zbytečně uvedeny ochranné známky, které nejsou užívány. Pojem „užívání“ tak musí být vykládán s určitou pružností, jak o tom svědčí skutečnost, že čl. 15 odst. 1 druhý pododstavec nařízení č. 207/2009 a bod 25 odůvodnění nařízení 2017/1001 připouštějí užívání ochranné známky v podobě, která se liší od podoby, ve které byla tato ochranná známka zapsána. 36 EUIPO a podpůrně společnost Hecht-Pharma zpochybňují opodstatněnost prvního důvodu kasačního opravného prostředku. Závěry Soudního dvora 37 V prvním důvodu kasačního opravného prostředku společnost Viridis uvádí, že Tribunál se při posuzování řádného užívání zpochybněné ochranné známky dopustil nesprávných právních posouzení. Podle společnosti Viridis totiž Tribunál neprávem jednak v bodě 36 napadeného rozsudku stanovil zásadu, že užívání nezbytné k zachování práv pro léčivý přípravek může existovat pouze tehdy, pokud byl tento léčivý přípravek zaregistrován, a jednak v bodě 39 tohoto rozsudku vyloučil, že užívání ochranné známky v rámci klinického hodnocení může představovat řádné užívání. 38 Z ustálené judikatury vyplývá, že ochranná známka je řádně užívána ve smyslu čl. 51 odst. 1 písm. a) nařízení č. 207/2009, pokud je užívána v souladu se svou základní funkcí, kterou je zaručit totožnost původu výrobků nebo služeb, pro které byla zapsána, aby vytvořila nebo zachovala odbyt pro tyto výrobky a služby, s vyloučením symbolického užití, které slouží pouze k zachování práv plynoucích z ochranné známky (rozsudek ze dne 11. března 2003, Ansul, C‐40/01, EU:C:2003:145, bod 43, a rozsudek ze dne 8. června 2017, W. F. Gözze Frottierweberei a Gözze, C‐689/15, EU:C:2017:434, bod 37 a citovaná judikatura). 39 Řádné užívání ochranné známky tak předpokládá její užívání na trhu s výrobky nebo službami chráněnými ochrannou známkou, a nikoli pouze v rámci dotčeného podniku. Užívání ochranné známky se musí týkat výrobků a služeb, které jsou již uvedeny na trh nebo jejichž uvedení na trh, připravované podnikem za účelem získání zákazníků, má bezprostředně následovat (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 11. března 2003, Ansul, C‐40/01, EU:C:2003:145, bod 37). 40 Naproti tomu umístění ochranné známky na výrobky, které nejsou předmětem distribuce, pomocí které mají proniknout na trh výrobků uvedených v zápisu ochranné známky, nemůže být kvalifikováno jako řádné užívání této ochranné známky v rozsahu, v němž takové umístění nepřispívá k vytvoření odbytu pro výrobky, a dokonce ani k tomu, aby byly v zájmu spotřebitele odlišeny od výrobků pocházejících od jiných podniků (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 15. ledna 2009, Silberquelle, C‐495/07, EU:C:2009:10, bod 21). 41 Posouzení, zda je ochranná známka užívána řádně, je třeba provést na základě souhrnu skutečností a okolností, které jsou způsobilé prokázat její skutečné obchodní využívání v obchodním styku, zvláště užívání, které je v dotyčném hospodářském odvětví považováno za odůvodněné za účelem udržení nebo získání podílů na trhu pro výrobky nebo služby chráněné ochrannou známkou, povahy těchto výrobků nebo služeb, znaků trhu, rozsahu a četnosti užívání ochranné známky (rozsudek ze dne 11. března 2003, Ansul, C‐40/01, EU:C:2003:145, bod 43, a rozsudek ze dne 31. ledna 2019, Pandalis v. EUIPO, C‐194/17 P, EU:C:2019:80, bod 83). 42 V projednávaném případě Tribunál v bodě 36 napadeného rozsudku uvedl, že skutečnosti, které společnost Viridis uplatnila před EUIPO za účelem prokázání řádného užívání zpochybněné ochranné známky a které jsou uvedeny v bodě 35 tohoto rozsudku, umožňují konstatovat, že společnost Viridis učinila přípravné úkony spočívající v uskutečnění klinického hodnocení za účelem podání žádosti o registraci a zahrnující některé úkony mající poskytnout reklamu tomuto hodnocení. 43 Tribunál však v tomtéž bodě 36 uvedl, že „až získání registrace udělené příslušnými orgány mohlo umožnit veřejné užívání [této] ochranné známky směřované navenek“, jelikož právní předpisy týkající se léčivých přípravků zakazují reklamu na léčivé přípravky, které ještě nejsou zaregistrovány, a tudíž veškeré úkony sdělování směřující k získání nebo zachování části trhu. 44 Tribunál v bodech 37 a 38 napadeného rozsudku doplnil, že i když může docházet k řádnému užívání před jakýmkoli uvedením výrobků označených ochrannou známkou na trh, je tomu tak pouze pod podmínkou, že uvedení na trh bezprostředně následuje. Podle Tribunálu přitom společnost Viridis v projednávané věci neprokázala, že uvedení léčivého přípravku určeného k léčbě roztroušené sklerózy, který je označen zpochybněnou ochrannou známkou, na trh mělo bezprostředně následovat, jelikož nepředložila důkazy umožňující konstatovat, že klinické hodnocení bylo téměř dokončeno. 45 Konečně v odpověď na některé argumenty společnosti Viridis Tribunál v bodě 39 napadeného rozsudku posoudil konkrétní okolnosti užívání zpochybněné ochranné známky v rámci dotčeného klinického hodnocení a v podstatě rozhodl, že toto užívání spadá pod interní užívání, v jehož případě není prokázáno, že by jeho rozsah byl ve farmaceutickém odvětví významný. 46 Zaprvé z úvah Tribunálu uvedených v napadeném rozsudku tak vyplývá, že Tribunál v souladu s judikaturou připomenutou v bodech 38 až 41 tohoto rozsudku provedl konkrétní posouzení veškerých skutečností a okolností vlastních projednávané věci za účelem určení, zda úkony spojené s užíváním, kterých se společnost Viridis dovolává, mohou odrážet užívání zpochybněné ochranné známky v souladu s její funkcí označení původu uvedených výrobků a s jejím obchodním odůvodněním, které spočívá ve vytvoření nebo zachování odbytu pro výrobky, pro které byla zapsána. 47 Pokud jde o argument společnosti Viridis, že Tribunál v bodě 36 napadeného rozsudku stanovil zásadu, že ochranná známka zapsaná pro léčivý přípravek může být řádně užívána pouze tehdy, pokud byl tento léčivý přípravek zaregistrován, je třeba uvést, že Tribunál v rámci svého konkrétního posouzení pouze vyvodil důsledky ze svého závěru, že léčivý přípravek, jehož uvedení na trh nebylo ještě povoleno, nemůže být v souladu s použitelnými právními předpisy ani předmětem reklamy za účelem získání nebo zachování části trhu. Není tudíž možné užívat ochrannou známku označující takový léčivý přípravek na dotyčném trhu, a to na rozdíl od toho, co vyžaduje judikatura citovaná v bodě 39 tohoto rozsudku. 48 Je třeba doplnit, že okolnost, že úkony spojené s užíváním, kterých se dovolává společnost Viridis, byly dle této společnosti v souladu s použitelnými zákonnými požadavky, nemůže – i kdyby byla prokázána – stačit k prokázání řádné povahy tohoto užívání ve smyslu čl. 51 odst. 1 písm. a) nařízení č. 207/2009, jelikož tato povaha se konkrétně posuzuje s ohledem na veškeré skutečnosti a okolnosti vlastní dané věci a nemůže záviset výlučně na zákonné povaze úkonů spojených s užíváním. V projednávaném případě se přitom nejednalo o užívání na trhu výrobků chráněných zpochybněnou ochrannou známkou. 49 V rozsahu, v němž společnost Viridis uplatňuje argument vycházející z údajné nedostatečnosti lhůty pěti let, která je stanovena v čl. 51 odst. 1 písm. a) nařízení č. 207/2009, pro farmaceutické odvětví, je třeba poznamenat, jak uvedl generální advokát v bodě 45 svého stanoviska, že tato lhůta se uplatní bez ohledu na hospodářské odvětví, pod nějž spadají výrobky nebo služby, pro které byla dotčená ochranná známka zapsána. Tento argument je tudíž irelevantní. 50 Zadruhé v odpověď na některé argumenty společnosti Viridis Tribunál v bodě 39 napadeného rozsudku, který je uveden v bodě 45 tohoto rozsudku, rozhodl, že užívání zpochybněné ochranné známky v rámci klinického hodnocení nelze postavit na roveň uvedení na trh, a dokonce ani přímému přípravnému úkonu, nýbrž musí být považováno za užívání interní povahy, neboť probíhalo mimo hospodářskou soutěž v rámci omezeného kruhu zúčastněných a nesměřovalo k získání nebo zachování částí trhu. 51 Tribunál tím nejednal v rozporu s judikaturou citovanou v bodě 39 tohoto rozsudku a uplatňovanou společností Viridis, podle které může být ochranná známka Evropské unie řádně užívána i v případě, že označené výrobky ještě nejsou uvedeny na trh. Tribunál naopak v bodě 37 napadeného rozsudku správně připomenul, že takové užívání může být konstatováno pouze pod podmínkou, že dotčené výrobky budou bezprostředně uvedeny na trh, a v bodech 38 a 39 uvedeného rozsudku rozhodl, že společnost Viridis neprokázala, že tomu tak bylo v projednávané věci. 52 Tribunál zejména při přezkumu, zda bylo údajné užívání zpochybněné ochranné známky uskutečněno ve vztahu k třetím osobám a zda byl rozsah užívání dostatečně významný vzhledem k nepředvídatelnostem vlastním farmaceutickému odvětví, zkoumal v souladu s judikaturou Soudního dvora řádnou povahu tohoto užívání. 53 S ohledem na judikaturu citovanou v bodech 38 až 41 tohoto rozsudku a jak v podstatě uvedl generální advokát v bodech 57, 59 a 61 až 63 svého stanoviska, je totiž třeba mít za to, že vzhledem k tomu, že řádné užívání ochranné známky Evropské unie může být úkony spojenými s užíváním ve fázi předcházející uvedení označených výrobků nebo služeb na trh prokázáno pouze tehdy, pokud uvedení na trh bezprostředně následuje, úkony spojené s užíváním, které mohou takové řádné užívání prokázat, musí mít vnější povahu a musí zakládat účinky pro budoucí adresáty těchto výrobků nebo služeb, a to i v takové fázi předcházející uvedení na trh. 54 Konečně na rozdíl od toho, co tvrdí společnost Viridis, nelze z čl. 15 odst. 1 druhého pododstavce písm. a) nařízení č. 207/2009 dovodit pružnější výklad pojmu „řádné užívání“. 55 Na základě posledně uvedeného ustanovení je totiž užívání ochranné známky v podobě, která se liší od podoby, ve které byla tato ochranná známka zapsána, považováno za užívání ve smyslu čl. 15 odst. 1 prvního pododstavce nařízení č. 207/2009, pokud rozlišovací způsobilost ochranné známky v podobě, ve které byla zapsána, není změněna (rozsudek ze dne 11. října 2017, EUIPO v. Cactus, C‐501/15 P, EU:C:2017:750, bod 65). 56 Článek 15 odst. 1 druhý pododstavec písm. a) nařízení č. 207/2009 má tím, že nevyžaduje striktní soulad mezi podobou užívanou v obchodním styku a podobou, ve které byla ochranná známka zapsána, za cíl umožnit majiteli této ochranné známky, aby na označení v rámci jeho obchodního využívání provedl různé obměny, které mu beze změny rozlišovací způsobilosti umožňují lépe se přizpůsobit požadavkům uvádění na trh a propagace dotčených výrobků nebo služeb (rozsudek ze dne 11. října 2017, EUIPO v. Cactus, C‐501/15 P, EU:C:2017:750, bod 66). 57 I když tak čl. 15 odst. 1 druhý pododstavec písm. a) nařízení č. 207/2009 zavádí určitou pružnost, co se týče podoby užívání ochranné známky Evropské unie, nic to nemění na tom, že toto ustanovení nemá žádný vliv na posouzení řádné povahy tohoto užívání, které musí být provedeno v souladu s kritérii stanovenými v judikatuře připomenuté v bodech 38 až 41 tohoto rozsudku. 58 Z toho vyplývá,

cs

caselaw

EU

že první důvod kasačního opravného prostředku musí být zamítnut zčásti jako irelevantní a zčásti jako neopodstatněný. K druhému důvodu kasačního opravného prostředku Argumentace účastníků řízení 59 V druhém důvodu kasačního opravného prostředku společnost Viridis Tribunálu v podstatě vytýká, že porušil čl. 51 odst. 1 písm. a) nařízení č. 207/2009, když vyloučil existenci řádného důvodu pro neužívání zpochybněné ochranné známky. 60 Tribunál jí ve svém posouzení důvodů pro neužívání v podstatě vytýkal, že předčasně zapsala zpochybněnou ochrannou známku. Vyloučil tedy možnost odůvodnit neužívání v situaci, kdy je tato ochranná známka užívána v souvislosti s klinickým hodnocením za účelem přípravy žádosti o registraci na základě právních předpisů o farmaceutických výrobcích, pokud je žádost týkající se uvedeného hodnocení podána až dlouhou dobu po zápisu ochranné známky nebo pokud vynaložené finanční prostředky nebyly dostatečné k co nejrychlejšímu dokončení klinického hodnocení. 61 Zaprvé Tribunál tím, že zdůrazňoval uplynutí času, popřel podle navrhovatelky smysl pětileté lhůty uvedené v čl. 15 odst. 1 prvním pododstavci a v čl. 51 odst. 1 písm. a) nařízení č. 207/2009. Ochranná známka zapsaná pro léčivý přípravek, v jejímž případě tato lhůta brzy uplyne nebo již uplynula, by se ve skutečnosti stala nepoužitelnou, protože pouze podání žádosti o registraci by mohlo odůvodnit neužívání. Podle jejího názoru je lhůta tří měsíců stanovená v čl. 51 odst. 1 písm. a) in fine nařízení č. 207/2009 v tomto ohledu nedostatečná, neboť neumožňuje dokončení klinického hodnocení. 62 Zadruhé vzhledem k tomu, že jsou zohledněny vynaložené finanční prostředky, vede teze Tribunálu k tomu, že pro podniky v dobré finanční situaci je snadnější získat náležitou ochranu jejich investic prostřednictvím práva ochranných známek než pro podniky v horší finanční situaci. V každém případě Tribunál nemůže podle navrhovatelčina názoru vycházet z abstraktního postulátu, že při vynaložení vyšších investic by bylo možné klinické hodnocení dotčené v projednávané věci dokončit dříve. 63 EUIPO a podpůrně Hecht-Pharma mají za to, že druhý důvod kasačního opravného prostředku je neopodstatněný. Závěry Soudního dvora 64 Ve druhém důvodu kasačního opravného prostředku společnost Viridis Tribunálu v podstatě vytýká, že porušil čl. 51 odst. 1 písm. a) nařízení č. 207/2009, když vyloučil, že uskutečnění klinického hodnocení by mohlo představovat řádný důvod pro neužívání zpochybněné ochranné známky. 65 V tomto ohledu je třeba připomenout, že podle čl. 51 odst. 1 písm. a) nařízení č. 207/2009 mohou řádné důvody pro neužívání bránit zrušení ochranné známky Evropské unie pro nedostatek řádného užívání za podmínek stanovených v tomto ustanovení. 66 Podle judikatury Soudního dvora platí, že pouze překážky s dostatečně přímým vztahem k ochranné známce, které znemožňují její užívání nebo kvůli nimž užívání této ochranné známky ztrácí smysl a které jsou nezávislé na vůli majitele této ochranné známky, mohou být považovány za „řádné důvody“ pro neužívání této ochranné známky. Je třeba posuzovat případ od případu, zda kvůli změně obchodní strategie s cílem obejít předmětnou překážku ztratí užívání uvedené ochranné známky smysl (rozsudek ze dne 14. června 2007, Häupl, C‐246/05, EU:C:2007:340, bod 54, a rozsudek ze dne 17. března 2016, Naazneen Investments v. OHIM, C‐252/15 P, nezveřejněný, EU:C:2016:178, bod 96). 67 Mimoto je třeba upřesnit, že čl. 19 odst. 1 dohody TRIPS, jejíž je Unie smluvní stranou a kterou Soudní dvůr zohlednil v judikatuře uvedené v předchozím bodě, mezi příklady řádných důvodů pro neužívání ochranné známky uvádí podmínky stanovené orgány veřejné moci států, které se vztahují na zboží nebo služby označené touto ochrannou známkou. 68 V projednávaném případě Tribunál právě na základě této judikatury, která je v podstatě připomenuta v bodě 53 napadeného rozsudku, v bodě 61 uvedeného rozsudku rozhodl, že i když uskutečnění klinického hodnocení může představovat důvod pro neužívání ochranné známky, úkony a události, které společnost Viridis uvádí v projednávané věci a které Tribunál posoudil v bodech 55 až 60 uvedeného rozsudku, spadají do sféry jejího vlivu a je za ně zodpovědná, takže je nelze považovat za překážky nezávislé na její vůli. 69 Zejména z bodů 55 až 60 napadeného rozsudku v podstatě vyplývá, že zaprvé Tribunál konstatoval, že společnost Viridis na základě vlastní volby, a nikoli zákonné povinnosti podala přihlášku k zápisu zpochybněné ochranné známky již v roce 2003, ačkoli bylo značně nejisté datum uvedení výrobku označeného touto ochrannou známkou na trh i samotná možnost tohoto uvedení na trh, jelikož tento výrobek se nacházel ve fázi klinického hodnocení. Zadruhé Tribunál zohlednil skutečnost, že údajné obtíže při dotčeném klinickém hodnocení, jehož datum dokončení zůstávalo mimoto nejisté, odkazovaly na nedostatečnou investici společnosti Viridis s ohledem na zvláštnosti dotyčného odvětví. Zatřetí Tribunál uvedl, že žádost společnosti Viridis týkající se klinického hodnocení byla podána více než tři roky po zapsání zpochybněné ochranné známky. 70 Na rozdíl od toho, co společnost Viridis naznačuje v projednávaném kasačním opravném prostředku, tak Tribunál nikterak nevyloučil, že klinické hodnocení může představovat řádný důvod pro neužívání ochranné známky. Tribunál naopak použil judikaturu Soudního dvora citovanou v bodě 66 tohoto rozsudku, když provedl konkrétní posouzení okolností, které před ním byly uplatňovány. 71 Tribunál se rovněž nedopustil nesprávného právního posouzení, když měl za to, že uplynutí doby mezi daty přihlášky a zápisu zpochybněné ochranné známky na jedné straně a datem zahájení klinického hodnocení a délkou jeho trvání na straně druhé a finanční prostředky poskytnuté za účelem jeho rychlého uskutečnění v zásadě spadají do sféry odpovědnosti majitele této ochranné známky, a nemohou být tudíž kvalifikovány jako překážky nezávislé na jeho vůli. 72 Mimoto na rozdíl od toho, co tvrdí společnost Viridis, přístup Tribunálu nezbavuje pětiletou lhůtu uvedenou v čl. 51 odst. 1 písm. a) nařízení č. 207/2009 jejího smyslu. Existence této lhůty neznamená, že majitel dotyčné ochranné známky nemusí včas dokončit veškeré nezbytné přípravy, aby mohl po uplynutí této lhůty tuto ochrannou známku řádně užívat. 73 Ve světle bodu 10 odůvodnění nařízení č. 207/2009 se totiž jeví, že příliš široké pojetí pojmu „řádné důvody pro neužívání ochranné známky“ by bylo v rozporu se systematikou čl. 51 odst. 1 písm. a) tohoto nařízení (obdobně viz rozsudek ze dne 14. června 2007, Häupl, C‐246/05, EU:C:2007:340, bod 51). 74 S ohledem na výše uvedené je třeba zamítnout druhý důvod kasačního opravného jako neopodstatněný, a tudíž zamítnout kasační opravný prostředek v plném rozsahu. K nákladům řízení 75 Podle čl. 184 odst. 2 jednacího řádu platí, že není-li kasační opravný prostředek opodstatněný, Soudní dvůr rozhodne o nákladech řízení. Článek 138 odst. 1 tohoto jednacího řádu, který se na základě jeho čl. 184 odst. 1 použije na řízení o kasačním opravném prostředku, uvádí, že se účastníku řízení, který neměl úspěch ve věci, uloží náhrada nákladů řízení, pokud to účastník řízení, který měl ve věci úspěch, požadoval. 76 Vzhledem k tomu, že EUIPO a Hecht-Pharma požadovaly náhradu nákladů řízení a společnost Viridis neměla ve věci úspěch, je důvodné posledně uvedené uložit, že ponese vlastní náklady řízení a nahradí náklady řízení vynaložené EUIPO a společností Hecht-Pharma. Z těchto důvodů Soudní dvůr (čtvrtý senát) rozhodl takto: 1) Kasační opravný prostředek se zamítá. 2) Společnost Viridis Pharmaceutical Ltd ponese vlastní náklady řízení a nahradí náklady řízení vynaložené Úřadem Evropské unie pro duševní vlastnictví (EUIPO) a společností Hecht-Pharma GmbH. Podpisy. ( *1 ) – Jednací jazyk: němčina.

cs

caselaw

EU

Rozsudek Soudního dvora (pátého senátu) ze dne 24. listopadu 2011 – Itálie v. Komise (Věc C‐458/09 P) „Kasační opravný prostředek – Podpora poskytnutá italskými orgány podnikům nově kotovaným na Burze – Právní předpisy, které stanoví daňové výhody“ 1. Řízení – Lhůty pro podání žaloby – Kasační opravný prostředek –Zaslání kopie originálu žaloby ve formátu „Word“ doprovázené dokumentem ve formátu „PDF“, který obsahuje podpis advokáta – Pozdější zaslání originálu v promlčené lhůtě – Přípustnost (Statut Soudního dvora, článek 56; jednací řád Soudního dvora, čl. 37 odst. 6) (viz body 25–26) 2. Podpory poskytované státy – Přezkum Komisí – Zahájení formálního vyšetřovacího řízení – Povinnost předběžně projednat podporu s dotčeným členským státem a posuzovat situaci s ohledem na jím předložené důkazy (Článek 88 odst. 2 ES) (viz body 47–48) 3. Podpory poskytované státy – Pojem – Selektivní charakter opatření – Selektivita opatření daňového zvýhodnění použitelného na podniky nově kotované na Burze zakládající se na jeho krátké době použitelnosti (Článek 87 odst. 1 ES) (viz body 56, 60) 4. Kasační opravný prostředek –Důvody kasačního opravného prostředku – Důvod směřující proti doplňujícímu odůvodnění – Nerelevantní důvod kasačního opravného prostředku – Zpochybnění posouzení Komise týkajícího se selektivity státní podpory – Uznání opodstatněnosti jednoho z prvků selektivity, který se nezdá být stižen nesprávným právním posouzením – Důvod směřující proti dalším prvkům selektivity –Nerelevantní důvod kasačního opravného prostředku (viz body 57–58) 5. Podpory poskytované státy – Zákaz – Odchylky – Podpory, které mohou využívat odchylky stanovené v čl. 87 odst. 3 písm. c) ES – Provozní podpora – Vyloučení [Článek 87 odst. 3 písm. c) ES] (viz body 63–64) Předmět Kasační opravný prostředek podaný proti rozsudku Soudu prvního stupně (třetího senátu) ze dne 4. září 2009 Itálie v. Komise (T-211/05), kterým Tribunál zamítnul návrh na zrušení rozhodnutí Komise 2006/261/ES ze dne 16. března 2005, o režimu podpor C 8/2004 (ex NN 164/2003), který Itálie začala uskutečňovat ve prospěch společností nedávno kótovaných na burze (Úř. věst. L 94, s. 42) Výrok 1) Kasační opravný prostředek se zamítá. 2) Italské republice se ukládá náhrada nákladů řízení. 3) Finská republika ponese vlastní náklady řízení.

cs

caselaw

EU

14.12.2020 CS Úřední věstník Evropské unie C 433/36 Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná Corte suprema di cassazione (Itálie) dne 30. září 2020 – Randstad Italia SpA v. Umana SpA a další (Věc C-497/20) (2020/C 433/45) Jednací jazyk: italština Předkládající soud Corte suprema di cassazione Účastníci původního řízení Navrhovatelka: Randstad Italia SpA Odpůrci: Umana SpA, Azienda USL Valle d’Aosta, IN. VA SpA, Synergie Italia agenzia per il lavoro SpA Předběžné otázky 1) Brání čl. 4 odst. 3 a čl. 19 odst. 1 SEU, čl. 2 odst. 1 a 2 a článek 267 SFEU, vykládané rovněž ve světle článku 47 Listiny základních práv Evropské unie, takovému výkladu, jako je výklad čl. 111 osmého pododstavce Ústavy, čl. 360 prvního pododstavce bodu 1, čl. 362 prvního pododstavce občanského soudního řádu a článku 110 soudního řádu správního – v rozsahu, v němž tato ustanovení připouští kasační opravný prostředek proti rozsudkům Consiglio di Stato (Státní rada) z „důvodů týkajících se pravomoci“ – který vyplývá z rozsudku Corte costituzionale (Ústavní soud) č. 6 z roku 2018 a následné vnitrostátní judikatury, která prostřednictvím změny předchozího právního názoru stanovila, že kasační opravný prostředek z hlediska takzvaného „nedostatku soudní pravomoci“ nelze podat proti rozsudkům Consiglio di Stato (Státní rada), jež uplatňují výklady stanovené na vnitrostátní úrovni, které jsou v rozporu s rozsudky Soudního dvora v oblastech upravených unijním právem (v projednávané věci v oblasti zadávání veřejných zakázek), v nichž se členské státy vzdaly výkonu svých svrchovaných pravomocí způsobem neslučitelným s unijním právem, čehož účinkem je utvrzení porušení unijního práva, které by mohlo být napraveno prostřednictvím výše uvedeného opravného prostředku, a ohrožení jednotného uplatňování unijního práva a účinné soudní ochrany subjektivních práv přiznaných unijním právem, a to v rozporu s požadavkem, aby toto právo bylo plně a řádně uplatňováno všemi soudy způsobem, který je povinně v souladu s jeho správným výkladem stanoveným Soudním dvorem, a to s přihlédnutím k omezením „procesní autonomie“ členských států při stanovení procesních pravidel? 2) Brání čl. 4 odst. 3 a čl. 19 odst. 1 SEU a článek 267 SFEU, vykládané rovněž ve smyslu článku 47 Listiny základních práv Evropské unie, takovému výkladu a uplatnění čl. 111 osmého pododstavce Ústavy, čl. 360 prvního pododstavce bodu 1 a čl. 362 prvního pododstavce občanského soudního řádu a článku 110 soudního řádu správního, které vyplývají z vnitrostátní judikatury podle které kasační opravný prostředek z „důvodů týkajících se pravomoci“, z hlediska takzvaného „nedostatku soudní pravomoci“, nelze podat jako opravný prostředek proti rozsudkům Consiglio di Stato (Státní rada), která při rozhodování sporů ohledně otázek týkajících se uplatňování unijního práva neodůvodněně nepodala žádost o rozhodnutí o předběžné otázce k Soudnímu dvoru, a to při neexistenci podmínek, vykládaných restriktivně, které jsou Soudním dvorem taxativně uvedeny (od vydání rozsudku ze dne 6. října 1982, Cilfit a další, C-238/81) a které zbavují vnitrostátní soud výše uvedené povinnosti, v rozporu se zásadou, podle níž jsou s unijním právem neslučitelné vnitrostátní procesní právo nebo praxe, i když legislativní nebo ústavní povahy, které vnitrostátnímu soudu (ať už posledního stupně, či nikoli), byť dočasně, odnímají možnost podat žádost o rozhodnutí o předběžné otázce, čehož účinkem je uzurpování výlučné pravomoci Soudního dvora podat správný a závazný výklad unijního práva, založení nezhojitelnosti (a upřednostnění utvrzení) případného výkladového rozporu mezi právem uplatněným vnitrostátním soudem a unijním právem a ohrožení jednotného uplatňování a účinnosti soudní ochrany subjektivních práv přiznaných unijním právem? 3) Jsou zásady stanovené Soudním dvorem v rozsudcích ze dne 5. září 2019, Lombardi, C-333/18; ze dne 5. dubna 2016, PFE, C-689/13; ze dne 4. července 2013, Fastweb, C-100/12, ve vztahu k čl. 1 odst. 1 a 3 a čl. 2 odst. 1 směrnice 89/665/EHS (1), ve znění směrnice 2007/66/ES (2), použitelné na věc, která je předmětem původního řízení, ve které při rozhodování sporu, v němž podnik-soutěžitel napadl vyloučení ze zadávacího řízení a zadání zakázky jinému podniku, Consiglio di Stato (Státní rada) přezkoumala z meritorního hlediska pouze důvod opravného prostředku, kterým vyloučený podnik napadl počet bodů nedosahující „prahové hodnoty“, který byl přidělen jeho technické nabídce, a přednostně přezkoumala vedlejší kasační opravné prostředky veřejného zadavatele a úspěšného uchazeče, vyhověla jim, přičemž prohlásila za nepřípustné (a nepřezkoumala je z meritorního hlediska) další důvody hlavního opravného prostředku, které napadají výsledek zadávacího řízení z jiných důvodů (z důvodu neurčitosti kritérií pro hodnocení nabídek v zadávací dokumentaci, nedostatku odůvodnění přidělených bodů, protiprávního jmenování a složení výběrové komise), při uplatnění vnitrostátní judikatury, podle které podnik, který byl vyloučen ze zadávacího řízení, není aktivně legitimován ke vznesení výtek směřujících k napadení zadání zakázky konkurenčnímu podniku, také prostřednictvím zrušení zadávacího řízení, ačkoli je třeba posoudit, zda je s unijním právem slučitelné odepřít podniku právo předložit soudu k přezkumu jakýkoli důvod pro zpochybnění výsledku zadávacího řízení, a to v situaci, kdy jeho vyloučení nebylo stanoveno s konečnou platností a kdy každý soutěžitel může uplatnit obdobný oprávněný zájem na vyloučení nabídky ostatních soutěžitelů, což může vést ke veřejného zadavatele ke konstatování nemožnosti vybrat jinou nabídku splňující požadavky a k vyhlášení nového zadávacího řízení, kterého by se mohl účastnit každý z uchazečů? (1) Směrnice Rady ze dne 21. prosince 1989 o koordinaci právních a správních předpisů týkajících se přezkumného řízení při zadávání veřejných zakázek na dodávky a stavební práce (Úř. věst. 1989, L 395, s. 33). (2) Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2007/66/ES ze dne 11. prosince 2007, kterou se mění směrnice Rady 89/665/EHS a 92/13/EHS, pokud jde o zvýšení účinnosti přezkumného řízení při zadávání veřejných zakázek (Úř. věst. 2007, L 335, s. 31).

cs

caselaw

EU

8.4.2019 CS Úřední věstník Evropské unie C 131/35 Kasační opravný prostředek podaný dne 22. února 2019 Evropskou komisí proti rozsudku Tribunálu (čtvrtého senátu) vydanému dne 12. prosinec 2018 ve věci T-683/15, Freistaat Bayern v. Evropská komise (Věc C-167/19 P) (2019/C 131/40) Jednací jazyk: němčina Účastníci řízení Účastnice řízení podávající kasační opravný prostředek: Evropská komise (zástupci: K. Herrmann, T. Maxian Rusche, P. Němečková, zmocněnci) Další účastník řízení: Freistaat Bayern Návrhová žádání účastnice řízení podávající kasační opravný prostředek Účastnice řízení podávající kasační opravný prostředek (dále jen „navrhovatelka“) navrhuje, aby Soudní dvůr: — zrušil napadený rozsudek; — prohlásil první žalobní důvod před Tribunálem za neopodstatněný; — ohledně ostatních žalobních důvodů vrátil věc zpět k Tribunálu; — uložil žalobci v prvním stupni náhradu nákladů řízení vynaložených v prvním stupni a v řízení o kasačním opravném prostředku, a podpůrně, v případě vrácení věci k Tribunálu, rozhodl, že o nákladech řízení v prvním stupni a v řízení o kasačním opravném prostředku bude rozhodnuto později. Důvody kasačního opravného prostředku a hlavní argumenty První důvod kasačního opravného prostředku Tribunál vyložil a použil v bodech 60 až 67 napadeného rozsudku v rámci definice požadavků na obsah rozhodnutí o zahájení řízení z právního hlediska nesprávně čl. 108 odst. 2 SFEU, jakož i čl. 6 odst. 1 nařízení č. 659/1999 (1) a judikaturu unijních soudů, která se k nim vztahuje: zdroj financování podpory se v rozhodnutí o zahájení uvádí jen výjimečně a za zvláštních okolností. Druhý důvod kasačního opravného prostředku Tribunál v bodech 53 až 58 a 62 napadeného rozsudku vyložil nesprávně rozhodnutí o zahájení řízení a tím se dopustil nedostatečného odůvodnění, přičemž zároveň nereagoval na argumenty Komise; ve skutečnosti rozhodnutí o zahájení řízení zahrnuje způsob financování z rozpočtových prostředků. Třetí důvod kasačního opravného prostředku Tribunál v bodech 70 a 71 napadeného rozsudku z právního hlediska nesprávně vyložil čl. 263 odst. 2 SFEU a s ním spojenou judikaturu unijních soudů tím, že vycházel z toho, že se v případě práva zúčastněných osob na účast jedná o podstatnou formální náležitost ve smyslu čl. 263 odst. 2 SFEU. Čtvrtý důvod kasačního opravného prostředku Tribunál v bodech 72 až 75 napadeného rozsudku nesprávně vyložil právo na účast podle čl. 108 odst. 2 a 3 SFEU a čl. 6 odst. 1 nařízení č. 659/1999, včetně judikatury unijních soudů k důsledkům porušení práva na účast tím, že konstatoval, že vyjádření zúčastněné strany k otázce, zda prostředky ze souhrnného rozpočtu představují státní prostředky, mohlo změnit výsledek řízení. V tomto rámci Tribunál nesprávně vyložil i pojem státní prostředky ve smyslu čl. 107 odst. 1 SFEU a pojem existující podpora ve smyslu čl. 108 odst. 1 SFEU, jakož i zkreslil skutečnosti uvedené v napadeném usnesení a přednesené před ním a opomenul se vypořádat s argumenty, které Komise přednesla před Tribunálem. (1) Nařízení Rady (ES) č. 659/1999 ze dne 22. března 1999, kterým se stanoví prováděcí pravidla k článku 93 Smlouvy o ES, Úř. věst. 1999, L 83, s.1

cs

caselaw

EU

17.8.2020 CS Úřední věstník Evropské unie C 271/25 Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná Landgericht Hamburg (Německo) dne 13. května 2020 – Bayer Intellectual Property GmbH v. kohlpharma GmbH (Věc C-204/20) (2020/C 271/33) Jednací jazyk: němčina Předkládající soud Landgericht Hamburg Účastnice původního řízení Žalobkyně: Bayer Intellectual Property GmbH Žalovaná: kohlpharma GmbH Předběžné otázky 1. Je třeba vykládat článek 47a směrnice 2001/83/ES (1) v tom smyslu, že je v případě paralelně dovezených výrobků možno vycházet z rovnocennosti opatření při odstranění a novém umístění ochranných prvků podle čl. 54 písm. o) směrnice 2001/83/ES, které provádí paralelní dovozce buď ve formě „relabelingu“ (použití nalepovacích etiket na originálním vnějším obale), nebo „reboxingu“ (výroba nového sekundárního obalu léčivého přípravku), pokud obě opatření jinak odpovídají všem požadavkům směrnice 2011/62/EU (2) („směrnice o ochraně proti padělání“) a nařízení v přenesené pravomoci (EU) 2016/161 (3) („nařízení v přenesení pravomoci“) a jsou ve stejné míře vhodná ověřit pravost a identitu léčivých přípravků, jakož i umožnit prokázání manipulace s léčivými přípravky? 2. V případě kladné odpovědi na první otázku: Může majitel ochranné známky bránit přebalení zboží paralelním dovozcem do nového vnějšího obalu („reboxing“) s ohledem na nová pravidla týkající se ochrany proti padělání, je-li paralelní dovozce rovněž schopen vytvořit obal, který je vhodný k distribuci v členském státě dovozu, tím, že na originální sekundární obal pouze nanese nové nalepovací etikety („relabeling“)? 3. V případě kladné odpovědi na druhou otázku: je nepodstatné, pokud je v případě „relabelingu“ pro relevantní veřejnost viditelné, že byl poškozen ochranný prvek původního poskytovatele, je-li zajištěno, že je za toto poškození odpovědný paralelní dovozce a tento paralelní dovozce umístil na originální sekundární obal nový ochranný prvek? Je přitom rozdíl v tom, zda jsou stopy po otevření viditelné až tehdy, když se otevře sekundární obal léčivého přípravku? 4. Je-li třeba na otázku 2 a/nebo 3 odpovědět kladně: je třeba uznat objektivní nutnost přebalení prostřednictvím „reboxingu“ ve smyslu pěti podmínek vyčerpání ve vztahu k přebalení (viz rozsudky ze dne 11. července 1996, Bristol-Myers Squibb a další, C-427/93, C-429/93 a C-436/93, EU:C:1996:282, bod 79, jakož i ze dne 26. dubna 2007, Boehringer Ingelheim a další, C-348/04, EU:C:2007:249, bod 21) i tehdy, když vnitrostátní orgány v jejich aktuálních pokynech pro provádění ustanovení směrnice o ochraně proti padělání nebo jiných odpovídajících úředních prohlášeních vyhlásí, že v běžném případě se znovuzapečetění otevřených obalů neakceptuje nebo se akceptuje pouze výjimečně a za přísných podmínek? (1) Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2001/83/ES ze dne 6. listopadu 2001 o kodexu Společenství týkajícím se humánních léčivých přípravků (Úř. věst. 2001, L 311, s. 67). (2) Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2011/62/EU ze dne 8. června 2011, kterou se mění směrnice 2001/83/ES o kodexu Společenství týkajícím se humánních léčivých přípravků, pokud jde o zabránění vstupu padělaných léčivých přípravků do legálního dodavatelského řetězce (Úř. věst. 2011, L 174, s. 74). (3) Nařízení Komise v přenesené pravomoci (EU) 2016/161 ze dne 2. října 2015, kterým se doplňuje směrnice Evropského parlamentu a Rady 2001/83/ES stanovením podrobných pravidel pro ochranné prvky uvedené na obalu humánních léčivých přípravků (Úř. věst. 2016, L 32, s. 1).

cs

caselaw

EU

ROZSUDEK SOUDNÍHO DVORA (osmého senátu) 7. prosince 2017 ( *1 ) „Řízení o předběžné otázce – Právní postavení státních příslušníků třetích zemí, kteří jsou dlouhodobě pobývajícími rezidenty – Směrnice 2003/109/ES – Článek 12 – Přijetí rozhodnutí o vyhoštění dlouhodobě pobývajícího rezidenta – Skutečnosti, které je třeba vzít v úvahu – Vnitrostátní právní úprava – Nezohlednění těchto skutečností – Slučitelnost“ Ve věci C‐636/16, jejímž předmětem je žádost o rozhodnutí o předběžné otázce na základě článku 267 SFEU, podaná rozhodnutím Juzgado de lo Contencioso-Administrativo no 1 de Pamplona (správní soud č. 1 v Pamploně, Španělsko) ze dne 2. prosince 2016, došlým Soudnímu dvoru dne 9. prosince 2016, v řízení Wilber López Pastuzano proti Delegación del Gobierno en Navarra, SOUDNÍ DVŮR (osmý senát), ve složení J. Malenovský, předseda senátu, M. Safjan a M. Vilaras (zpravodaj), soudci, generální advokát: Y. Bot, vedoucí soudní kanceláře: A. Calot Escobar, s přihlédnutím k písemné části řízení, s ohledem na vyjádření předložená: – za Wilbera López Pastuzana E. Santos Huamánem a J. L. Rodríguez Candelou, abogados, – za španělskou vládu M. J. García-Valdecasas Dorrego, jako zmocněnkyní, – za Evropskou komisi C. Cattabriga a S. Pardo Quintillán, jako zmocněnkyněmi, s přihlédnutím k rozhodnutí, přijatému po vyslechnutí generálního advokáta, rozhodnout věc bez stanoviska, vydává tento Rozsudek 1 Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu článku 12 směrnice Rady 2003/109/ES ze dne 25. listopadu 2003 o právním postavení státních příslušníků třetích zemí, kteří jsou dlouhodobě pobývajícími rezidenty (Úř. věst. 2004, L 16, s. 44; Zvl. vyd. 19/06, s. 272). 2 Tato žádost byla předložena v rámci sporu mezi Wilberem López Pastuzanem a Delegación del Gobierno en Navarra (zastoupení vlády v Navaře, Španělsko) ve věci rozhodnutí, které toto zastoupení přijalo dne 29. června 2015, jímž bylo nařízeno vyhoštění W. López Pastuzana ze španělského území (dále jen „rozhodnutí ze dne 29. června 2015“). Právní rámec Unijní právo 3 Bod 16 odůvodnění směrnice 2003/109 uvádí: „Dlouhodobě pobývajícím rezidentům by měla být přiznána zesílená ochrana proti vyhoštění. Tato ochrana je založena na kritériích stanovených rozhodnutími Evropského soudního dvora [soudu] pro lidská práva. K zajištění ochrany proti vyhoštění by členské státy měly stanovit účinné postupy pro zjednávání soudní nápravy.“ 4 Článek 12 odst. 1 až 3 směrnice 2003/109 zní takto: „1. Členské státy mohou učinit rozhodnutí o vyhoštění dlouhodobě pobývajícího rezidenta pouze tehdy, představuje-li uvedená osoba skutečné a dostatečně závažné ohrožení veřejného pořádku nebo veřejné bezpečnosti. 2. Rozhodnutí uvedené v odstavci 1 se nesmí zakládat na ekonomických důvodech. 3. Než učiní rozhodnutí o vyhoštění dlouhodobě pobývajícího rezidenta, přihlédnou členské státy k těmto faktorům: a) délka pobytu na jejich území; b) věk dané osoby; c) následky pro danou osobu a její rodinné příslušníky; d) vazby se zemí pobytu nebo neexistence vazeb se zemí původu. [...]“ Španělské právo 5 Ley Orgánica 4/2000 sobre derechos y libertades de los extranjeros en España y su integración social (organický zákon 4/2000 ze dne 11. ledna 2000 o právech a svobodách cizinců ve Španělsku a jejich společenské integraci) (BOE č. 10 ze dne 12. ledna 2000), ve znění použitelném na spor ve věci v původním řízení (dále jen „organický zákon 4/2000“), v hlavě III upravuje „protiprávní činy spadající pod cizinecké právo a související režim sankcí“. 6 Článek 57, uvedený v této hlavě III, zní následovně: „1. Pokud jsou pachateli protiprávních činů cizinci a dotčená jednání lze označit za ‚velmi závažná‘ nebo ‚závažná‘ ve smyslu čl. 53 odst. 1 písm. a), b), c), d) a f) tohoto organického zákona, lze se zřetelem k zásadě proporcionality jako sankci namísto pokuty uložit vyhoštění ze španělského území, a to po provedení příslušného správního řízení a prostřednictvím odůvodněného rozhodnutí, v němž budou posouzeny skutkové okolnosti zakládající protiprávní čin. 2. Důvodem vyhoštění je po provedení příslušného správního řízení i to, že cizinec byl odsouzen ve Španělsku nebo mimo Španělsko za úmyslné protiprávní jednání, které je ve Španělsku kvalifikováno jako soudně trestný čin, za který lze uložit trest odnětí svobody v trvání déle než jeden rok, ledaže došlo k výmazu trestních záznamů z rejstříku trestů. 3. V žádném případě nelze zároveň uložit sankce vyhoštění i pokuty. 4. S vyhoštěním je v každém případě spojen zánik jakéhokoliv povolení zdržovat se legálně ve Španělsku, jakož i zastavení jakéhokoliv řízení, jehož předmětem je povolení vyhoštěného cizince k pobytu nebo práci ve Španělsku. Rozhodnutí o vyhoštění lze však v zákonem stanovených případech zrušit. [...] 5. Sankci vyhoštění nelze uložit, ledaže spáchaný protiprávní čin je ten, který je uveden v čl. 54 odst. 1 písm. a), nebo byl opakovaně, během jednoho roku, spáchán protiprávní čin téže povahy, za který lze uložit sankci vyhoštění, cizincům, kteří jsou v těchto situacích: [...] b) Dlouhodobě pobývající rezidenti. Před přijetím rozhodnutí o vyhoštění dlouhodobě pobývajícího rezidenta musí být přihlédnuto k délce jeho pobytu ve Španělsku a vazbám vytvořeným [se Španělskem], jeho věku, následkům pro dotyčného a jeho rodinné příslušníky a vazbám se zemí, do které bude vyhoštěn. [...]“ Spor v původním řízení a předběžná otázka 7 Podle informací předkládajícího soudu W. López Pastuzano, kolumbijský státní občan, získal dne 13. října 2013 povolení k dlouhodobému pobytu ve Španělsku. Dne 29. dubna 2014 byl odsouzen ke dvěma trestům odnětí svobody v délce trvání dvanácti měsíců a tří měsíců. Dne 27. ledna 2015 nastoupil k výkonu trestů odnětí svobody v Centro Penitenciario Pamplona I (zařízení pro výkon trestu odnětí svobody Pamplona I, Španělsko). Následně bylo vůči němu zahájeno správní řízení o vyhoštění. 8 Po skončení tohoto správního řízení zastoupení vlády v Navaře přijalo rozhodnutí ze dne 29. června 2015. V tomto rozhodnutí byl stanoven zákaz vstupu na území Španělska po dobu pěti let a zánik povolení k dlouhodobému pobytu. Toto rozhodnutí je založeno na podmínkách uplatnění důvodu pro vyhoštění uvedeného v čl. 57 odst. 2 organického zákona 4/2000. 9 Dne 28. září 2015 podal W. López Pastuzano správní žalobu proti tomuto rozhodnutí u Juzgado de lo Contencioso-Administrativo no 1 de Pamplona (správní soud č. 1 v Pamploně, Španělsko). 10 Předkládající soud uvádí, že ve španělském právním řádu existují dva různé způsoby správního vyhoštění cizího státního příslušníka, a sice jednak vyhoštění jako sankce uložená pachateli různých správních deliktů, které je uvedeno v čl. 57 odst. 1 organického zákona 4/2000, a jednak vyhoštění jako legální důsledek vyplývající z odsouzení k trestu odnětí svobody v trvání déle než jeden rok za úmyslné protiprávní jednání podle čl. 57 odst. 2 tohoto organického zákona. 11 Podle předkládajícího soudu čl. 57 odst. 5 organického zákona 4/2000 provádí do španělského práva článek 12 směrnice 2003/109 a stanoví povinnost zohlednit před přijetím rozhodnutí o vyhoštění dlouhodobě pobývajícího rezidenta osobní okolnosti tohoto rezidenta, a sice délku jeho pobytu ve Španělsku a vazby, které si s tímto členským státem vytvořil, jeho věk, následky pro dotyčného a jeho rodinné příslušníky, jakož i vazby se zemí, do které bude vyhoštěn. 12 Předkládající soud uvádí, že převažující část judikatury Tribunales Superiores de Justicia (vrchní soudní dvory, Španělsko) vykládala pojem „sankce vyhoštění“ použitý v čl. 57 odst. 5 organického zákona 4/2000 tak, že se týká pouze rozhodnutí o vyhoštění přijatých jako sankce za některé správní delikty, a nikoli rozhodnutí přijatých vůči dlouhodobě pobývajícímu rezidentovi, který byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání déle než jeden rok. 13 V projednávané věci vzhledem k tomu, že W. López Pastuzano byl odsouzen k trestu odnětí svobody v délce trvání delší než jeden rok, zdůrazňuje rozhodnutí ze dne 29. června 2015, že v takovém případě vyhoštění nepředstavuje sankci za spáchání správního deliktu, takže se čl. 57 odst. 5 organického zákona 4/2000 nepoužije. 14 Předkládající soud má tedy za to, že k vyřešení věci, která mu byla předložena, musí zjistit rozsah ochrany proti vyhoštění dlouhodobě pobývajících rezidentů stanovené v článku 12 směrnice 2003/109. Konkrétně musí zjistit, zda pojem „rozhodnutí o vyhoštění“ ve smyslu tohoto článku musí být chápán tak, že se týká jakéhokoli správního rozhodnutí o vyhoštění bez ohledu na jeho právní povahu a podmínky jeho přijetí a zda je uvedený článek slučitelný s takovým ustanovením, jako je ustanovení čl. 57 odst. 5 organického zákona 4/2000, který ochranu proti vyhoštění dlouhodobě pobývajících rezidentů omezuje na zvláštní druh správního rozhodnutí o vyhoštění, s vyloučením ostatních rozhodnutí. 15 V tomto kontextu se Juzgado de lo Contencioso-Administrativo no 1 de Pamplona (správní soud č. 1 v Pamploně) rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžnou otázku: „Musí být článek 12 směrnice 2003/109 vykládán v tom smyslu, že brání takové vnitrostátní právní úpravě, jako je právní úprava přezkoumávaná ve věci v původním řízení, a judikatuře, jež ji vykládá, které nestanoví uplatnění podmínek ochrany proti vyhoštění státního příslušníka třetího [státu], který je dlouhodobě pobývajícím rezidentem, u všech správních rozhodnutí o vyhoštění, nezávisle na právní povaze nebo formě tohoto opatření, ale omezují působnost takových podmínek pouze na jeden konkrétní druh vyhoštění?“ K předběžné otázce K přípustnosti 16 Ve svém písemném vyjádření předloženém u Soudního dvora španělská vláda uvedla, že vnitrostátní judikatura, kterou zmiňuje předkládající soud, je menšinová a převážná část Tribunales Superiores de Justicia (vrchní soudní dvory) má za to, že opatření o vyhoštění stanovené v čl. 57 odst. 2 organického zákona 4/2000 nemůže být v žádném případě uloženo automaticky cizím státním příslušníkům, kteří jsou držiteli povolení k dlouhodobému pobytu, ale že je před jeho přijetím nezbytné posoudit kritéria stanovená v odst. 5 písm. b) tohoto článku. Tato vláda dodala, že ze dvou nedávno vydaných rozsudků Tribunal Constitucional (Ústavní soud, Španělsko) vyplývá, že ochrana základních práv dotyčné osoby, vyžadovaná španělskou ústavou, ukládá, aby bylo před přijetím opatření o vyhoštění cizího státního příslušníka, který je dlouhodobě pobývajícím rezidentem, zohledněna jeho osobní a rodinná situace. 17 Za těchto podmínek má španělská vláda za to, že se otázka vznesená předkládajícím soudem ve skutečnosti týká výkladu nikoli unijního práva, ale vnitrostátního práva. 18 V tomto ohledu je však třeba konstatovat, že předběžná otázka tak, jak byla formulována předkládajícím soudem, se týká nikoli výkladu španělského práva, pro který Soudní dvůr nemá pravomoc, ale výkladu unijního práva, který spadá do pravomoci Soudního dvora. 19 Je přitom třeba připomenout, že podle ustálené judikatury Soudního dvora platí, že se na otázky týkající se výkladu unijního práva položené vnitrostátním soudem v právním a skutkovém rámci, který tento soud vymezí v rámci své odpovědnosti a jehož správnost nepřísluší Soudnímu dvoru ověřovat, vztahuje domněnka relevance. Odmítnutí rozhodnout o žádosti podané vnitrostátním soudem ze strany Soudního dvora je možné pouze tehdy, pokud je zjevné, že žádaný výklad unijního práva nemá žádný vztah k realitě nebo předmětu sporu v původním řízení, jestliže se jedná o hypotetický problém, nebo také jestliže Soudní dvůr nedisponuje skutkovými nebo právními poznatky nezbytnými pro užitečnou odpověď na otázky, které jsou mu položeny (viz zejména rozsudky ze dne 24. června 2008, Commune de Mesquer, C‐188/07, EU:C:2008:359, bod 30 a citovaná judikatura, jakož i ze dne 21. května 2015, Verder LabTec, C‐657/13, EU:C:2015:331, bod 29). 20 V projednávané věci z vysvětlení předkládající soudu vyplývá, jednak že příslušný vnitrostátní orgán při přijetí rozhodnutí ze dne 29. června 2015 vycházel z výkladu čl. 57 odst. 5 organického zákona 4/2000, podle něhož se toto ustanovení nepoužije v takovém případě, jako je případ W. López Pastuzana, a jednak že tento výklad uplatnila alespoň část příslušných vnitrostátních soudů. 21 Za těchto podmínek není zjevné, že požadovaný výklad unijního práva nemá žádný vztah k realitě nebo předmětu sporu v původním řízení ani že se jedná o hypotetický problém. Předběžná otázka je tedy přípustná. K věci samé 22 Podstatou předběžné otázky předkládajícího soudu je, zda čl. 12 odst. 3 směrnice 2003/109 musí být vykládán v tom smyslu, že brání vnitrostátní právní úpravě členského státu, která tak, jak je vykládána částí soudů tohoto státu, nestanoví uplatnění podmínek ochrany proti vyhoštění státního příslušníka třetího státu, který je dlouhodobě pobývajícím rezidentem, u všech správních rozhodnutí o vyhoštění nezávisle na právní povaze nebo formě tohoto opatření. 23 Je třeba uvést, že podle judikatury Soudního dvora je hlavním cílem směrnice 2003/109 integrace státních příslušníků třetích zemí, kteří jsou trvale usazeni v členských státech (rozsudky ze dne 26. dubna 2012, Komise v. Nizozemsko, C‐508/10, EU:C:2012:243, bod 66, jakož i ze dne 2. září 2015, CGIL a INCA, C‐309/14, EU:C:2015:523, bod 21). 24 Za tímto účelem, jak uvádí bod 16 odůvodnění uvedené směrnice, měl unijní normotvůrce za to, že dlouhodobě pobývajícím rezidentům by měla být přiznána zesílená ochrana proti vyhoštění. 25 Článek 12 odst. 1 směrnice 2003/109 tak stanoví, že členské státy mohou učinit rozhodnutí o vyhoštění dlouhodobě pobývajícího rezidenta pouze tehdy, představuje-li uvedená osoba skutečné a dostatečně závažné ohrožení veřejného pořádku nebo veřejné bezpečnosti. 26 Kromě toho čl. 12 odst. 3 této směrnice stanoví, že než učiní rozhodnutí o vyhoštění státního příslušníka třetího státu, který je dlouhodobě pobývajícím rezidentem, přihlédnou členské státy k délce pobytu na jejich území, k věku dané osoby, k následkům pro danou osobu a její rodinné příslušníky, jakož i k vazbám se zemí pobytu nebo neexistenci vazeb se zemí původu. Je tedy bezvýznamné, že takové opatření bylo přijato jako správní sankce nebo je důsledkem odsouzení v trestním řízení. 27 Soudní dvůr již ostatně zdůraznil ve svém rozsudku ze dne 8. prosince 2011, Ziebell (C‐371/08, EU:C:2011:809, body 82 a 83), že přijetí takového opatření nemůže být nařízeno automaticky v důsledku odsouzení v trestním řízení, ale vyžaduje posouzení případ od případu, které se musí týkat zejména skutečností uvedených v čl. 12 odst. 3 směrnice 2003/109. 28 Rozhodnutí o vyhoštění tedy nemůže být přijato vůči státnímu příslušníkovi třetího státu, který je dlouhodobě pobývajícím rezidentem, pouze z důvodu, že byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání déle než jeden rok. 29 S ohledem na všechny předcházející úvahy je třeba na položenou otázku odpovědět tak, že článek 12 směrnice 2003/109 musí být vykládán v tom smyslu, že brání vnitrostátní právní úpravě členského státu, která tak, jak je vykládána částí soudů tohoto státu, nestanoví uplatnění podmínek ochrany proti vyhoštění státního příslušníka třetího státu, který je dlouhodobě pobývajícím rezidentem, u všech správních rozhodnutí o vyhoštění nezávisle na právní povaze nebo formě tohoto opatření. K nákladům řízení 30 Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení ve vztahu ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud. Výdaje vzniklé předložením jiných vyjádření Soudnímu dvoru než vyjádření uvedených účastníků řízení se nenahrazují. Z těchto důvodů Soudní dvůr (osmý senát) rozhodl takto: Článek 12 směrnice Rady 2003/109/ES ze dne 25. listopadu 2003 o právním postavení státních příslušníků třetích zemí, kteří jsou dlouhodobě pobývajícími rezidenty, musí být vykládán v tom smyslu, že brání vnitrostátní právní úpravě členského státu, která tak, jak je vykládána částí soudů tohoto státu, nestanoví uplatnění podmínek ochrany proti vyhoštění státního příslušníka třetího státu, který je dlouhodobě pobývajícím rezidentem, u všech správních rozhodnutí o vyhoštění nezávisle na právní povaze nebo formě tohoto opatření. Podpisy. ( *1 ) – Jednací jazyk: španělština.

cs

caselaw

EU

9.9.2019 CS Úřední věstník Evropské unie C 305/6 Rozsudek Soudního dvora (čtvrtého senátu) ze dne 3. července 2019 (žádost o rozhodnutí o předběžné otázce Hoge Raad der Nederlanden — Nizozemsko) — trestní řízení proti Eurobolt BV (Věc C-644/17) (1) („Řízení o předběžné otázce - Článek 267 SFEU - Právo na účinné prostředky nápravy - Rozsah vnitrostátního soudního přezkumu aktu Evropské unie - Nařízení (ES) č. 1225/2009 - Článek 15 odst. 2 - Sdělení členským státům, nejpozději deset pracovních dní před zasedáním poradního výboru, veškerých potřebných informací - Pojem „potřebné informace“ - Podstatná formální náležitost - Prováděcí nařízení (EU) č. 723/2011 - Rozšíření antidumpingového cla uloženého na dovoz některých spojovacích prostředků ze železa nebo oceli pocházejících z Číny na dovoz zasílaný z Malajsie - Platnost“) (2019/C 305/07) Jednací jazyk: nizozemština Předkládající soud Hoge Raad der Nederlanden Účastník původního trestního řízení Eurobolt BV za přítomnosti: Staatssecretaris van Financiën Výrok 1) Článek 267 SFEU je třeba vykládat v tom smyslu, že ke zpochybnění platnosti aktu sekundárního unijního práva může jednotlivec u vnitrostátního soudu uplatnit žalobní důvody, které lze předložit v rámci žaloby na neplatnost podané na základě článku 263 SFEU, včetně důvodů vycházejících z nedodržení podmínek pro přijetí takového aktu. 2) Článek 267 SFEU, ve spojení s čl. 4 odst. 3 SEU, musí být vykládán v tom smyslu, že vnitrostátní soud je oprávněn předtím, než se obrátí na Soudní dvůr, požadovat od orgánů Evropské unie, které se podílely na přípravě aktu sekundárního práva Unie, jehož platnost je v řízení před tímto soudem napadena, aby mu poskytly přesné informace a poznatky, které považuje za nezbytné k tomu, aby byly rozptýleny jakékoli pochybnosti vnitrostátního soudu, pokud jde o platnost dotyčného unijního aktu, a aby se nemusel obrátit na Soudní dvůr s žádostí o rozhodnutí o předběžné otázce týkající se posouzení platnosti tohoto aktu. 3) Prováděcí nařízení Rady (EU) č. 723/2011 ze dne 18. července 2011, kterým se rozšiřuje konečné antidumpingové clo uložené nařízením Rady (ES) č. 91/2009 na dovoz některých spojovacích prostředků ze železa nebo oceli pocházejících z Čínské lidové republiky na dovoz některých spojovacích prostředků ze železa nebo oceli zasílaných z Malajsie bez ohledu na to, zda je u nich deklarován původ z Malajsie, je neplatné, jelikož bylo přijato v rozporu s čl. 15 odst. 2 nařízení Rady (ES) č. 1225/2009 ze dne 30. listopadu 2009 o ochraně před dumpingovým dovozem ze zemí, které nejsou členy Evropského společenství. (1) Úř. věst. C 52, 12.2.2018.

cs

caselaw

EU

15.3.2021 CS Úřední věstník Evropské unie C 88/18 Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná Kammergericht Berlin (Německo) dne 30. prosince 2020 – DB Station & Service AG v. ODEG Ostdeutsche Eisenbahn GmbH (Věc C-721/20) (2021/C 88/23) Jednací jazyk: němčina Předkládající soud Kammergericht Berlin Účastnice původního řízení Žalobkyně: DB Station & Service AG Žalovaná: ODEG Ostdeutsche Eisenbahn GmbH Předběžné otázky 1. Je v souladu se směrnicí 2001/14/ES (1) – zejména s jejími ustanoveními, která se týkají nezávislosti vedení podniků provozujících železniční infrastrukturu (článek 4), zásad pro stanovování poplatků (články 7 až 12) a úkolů regulačního orgánu (článek 30), pokud vnitrostátní civilní soudy v jednotlivých případech a nezávisle na dohledu vykonávaném regulačním orgánem přezkoumávají výši požadovaných poplatků podle kritérií stanovených článkem 102 SFEU nebo vnitrostátním soutěžním právem? 2. V případě kladné odpovědi na první otázku: Je kontrola možného zneužití prováděná vnitrostátními civilními soudy podle kritérií stanovených článkem 102 SFEU nebo vnitrostátním soutěžním právem přípustná a nutná také tehdy, pokud železniční podniky mají možnost dosáhnout přezkumu přiměřenosti zaplacených poplatků příslušným regulačním orgánem? Jsou vnitrostátní civilní soudy povinny vyčkat vydání příslušného rozhodnutí regulačního orgánu a případně, je-li toto rozhodnutí napadeno u soudu, jeho právní moci? (1) Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2001/14/ES ze dne 26. února 2001 o přidělování kapacity železniční infrastruktury, zpoplatnění železniční infrastruktury a o vydávání osvědčení o bezpečnosti (Úř. věst. 2001, L 75, s. 29).

cs

caselaw

EU

ROZSUDEK SOUDNÍHO DVORA (prvního senátu) 19. března 2020 ( *1 ) „Řízení o předběžné otázce – Azylová politika – Společná řízení pro přiznávání a odnímání statusu mezinárodní ochrany – Směrnice 2013/32/EU – Žádost o mezinárodní ochranu – Článek 33 odst. 2 – Důvody nepřípustnosti – Vnitrostátní právní úprava, která stanoví nepřípustnost žádosti, pokud žadatel přicestoval do dotčeného členského státu přes zemi, ve které není vystaven pronásledování či riziku vážné újmy, nebo pokud tato země zaručuje dostatečnou ochranu – Článek 46 – Právo na účinnou žalobu – Soudní přezkum správních rozhodnutí týkajících se nepřípustnosti žádostí o mezinárodní ochranu – Lhůta osmi dnů pro rozhodnutí – Článek 47 Listiny základních práv Evropské unie“ Ve věci C‐564/18, jejímž předmětem je žádost o rozhodnutí o předběžné otázce na základě článku 267 SFEU, podaná rozhodnutím Fővárosi Közigazgatási és Munkaügyi Bíróság (správní a pracovní soud hlavního města Budapešti, Maďarsko) ze dne 21. srpna 2018, došlým Soudnímu dvoru dne 7. září 2018, v řízení LH proti Bevándorlási és Menekültügyi Hivatal, SOUDNÍ DVŮR (první senát), ve složení J.-C. Bonichot, předseda senátu, R. Silva de Lapuerta (zpravodajka), místopředsedkyně Soudního dvora, M. Safjan, L. Bay Larsen a C. Toader, soudci, generální advokát: M. Bobek, vedoucí soudní kanceláře: I. Illéssy, rada, s přihlédnutím k písemné části řízení a po jednání konaném dne 11. září 2019, s ohledem na vyjádření předložená: – za LH T. Á. Kovácsem a B. Pohárnokem, ügyvédek, – za maďarskou vládu původně M. Z. Fehérem a G. Tornyaim, jakož i M. M. Tátrai, poté M. Z. Fehérem a M. M. Tátrai, jako zmocněnci, – za německou vládu původně T. Henzem a R. Kanitzem, poté R. Kanitzem, jako zmocněnci, – za francouzskou vládu D. Colasem a D. Duboisem, jakož i E. de Moustier, jako zmocněnci, – za Evropskou komisi M. Condou-Durande, jakož i A. Tokárem a J. Tomkinem, jako zmocněnci, po vyslechnutí stanoviska generálního advokáta na jednání konaném dne 5. prosince 2019, vydává tento Rozsudek 1 Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu článku 33 a čl. 46 odst. 3 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2013/32/EU ze dne 26. června 2013 o společných řízeních pro přiznávání a odnímání statusu mezinárodní ochrany (Úř. věst. 2013, L 180, s. 60), jakož i článku 47 Listiny základních práv Evropské unie (dále jen „Listina“). 2 Tato žádost byla předložena v rámci sporu mezi LH a Bevándorlási és Menekültügyi Hivatal (Úřad pro přistěhovalectví a azyl, Maďarsko) v návaznosti na rozhodnutí posledně uvedeného orgánu, kterým byla prvně jmenovanému odmítnuta žádost o mezinárodní ochranu z důvodu nepřípustnosti, aniž bylo provedeno věcné posouzení, a kterým bylo nařízeno jeho vyhoštění se zákazem vstupu a pobytu na dobu dvou let. Právní rámec Unijní právo 3 Body 11, 12, 18, 43, 44, 50, 56 a 60 odůvodnění směrnice 2013/32 znějí: „(11) Aby bylo možné komplexně a účinně posoudit potřeby žadatelů v oblasti mezinárodní ochrany ve smyslu směrnice Evropského parlamentu a Rady 2011/95/EU ze dne 13. prosince 2011 o normách, které musí splňovat státní příslušníci třetích zemí nebo osoby bez státní příslušnosti, aby mohli požívat mezinárodní ochrany, o jednotném statusu pro uprchlíky nebo osoby, které mají nárok na doplňkovou ochranu, a o obsahu poskytnuté ochrany [(Úř. věst. 2011, L 337, s. 9)], měl by rámec Unie týkající se řízení pro přiznání a odnímání mezinárodní ochrany vycházet z pojetí jednotného azylového řízení. (12) Hlavním cílem této směrnice je stanovit další normy řízení v členských státech pro přiznávání a odnímání mezinárodní ochrany s cílem zavést v Unii společné azylové řízení. [...] (18) Je v zájmu členských států i žadatelů o mezinárodní ochranu, aby bylo rozhodnutí o žádosti o mezinárodní ochranu přijato[]co možná nejdříve, aniž by tím bylo dotčeno provedení přiměřeného a úplného posouzení. [...] (43) Členské státy by měly všechny žádosti zhodnotit po věcné stránce, to jest posoudit, zda dotyčný žadatel může být uznán za osobu způsobilou pro mezinárodní ochranu podle směrnice 2011/95/EU, pokud tato směrnice nestanoví jinak, zejména v případech, kdy lze důvodně předpokládat, že posouzení provede nebo dostatečnou ochranu poskytne jiná země. [...] (44) Členské státy by rovněž neměly mít povinnost hodnotit věcnou stránku žádosti o mezinárodní ochranu, pokud lze důvodně předpokládat, že žadatel s ohledem na dostatečnou vazbu k některé třetí zemi ve smyslu vnitrostátních právních předpisů může požádat o ochranu v této třetí zemi, a existují důvody se domnívat, že bude žadatel touto zemí převzat nebo zpětně převzat. Členské státy by takto měly postupovat pouze tehdy, pokud by v dané třetí zemi byl tento konkrétní žadatel v bezpečí. V zájmu zamezení dalšího pohybu žadatelů by měly být stanoveny společné zásady, na základě nichž členské státy pokládají nebo označují třetí země za bezpečné. [...] (50) Skutečnost, že proti rozhodnutí o žádosti o mezinárodní ochranu, [...] musí být k dispozici účinné opravné prostředky k soudu, odráží jednu ze základních zásad práva Unie. [...] (56) Jelikož cíle této směrnice, totiž stanovení společných řízení pro přiznávání a odnímání mezinárodní ochrany [...] [...] (60) Tato směrnice respektuje základní práva a ctí zásady uznané v Listině. Cílem této směrnice je zejména zajistit plné respektování lidské důstojnosti a podpořit uplatňování článků 1, 4, 18, 19, 21, 23, 24 a 47 Listiny a v souladu s tím musí být prováděna.“ 4 Článek 1 směrnice 2013/32 stanoví: „Účelem této směrnice je stanovit společná řízení pro přiznávání a odnímání mezinárodní ochrany podle směrnice 2011/95/EU.“ 5 Článek 12 směrnice 2013/32, nadepsaný „Záruky pro žadatele“, stanoví: „1. S ohledem na řízení stanovená v kapitole III členské státy zajistí, aby se na všechny žadatele vztahovaly tyto záruky: [...] b) žadatelům je k dispozici tlumočník, kdykoli je to nutné, aby mohli příslušným orgánům předložit svůj případ. [...] c) žadatelům nesmí být odepřena možnost komunikovat s Úřadem vysokého komisaře OSN pro uprchlíky nebo jinou organizací poskytující právní poradenské nebo jiné poradenské služby [...] d) žadatelé, případně jejich právní poradci nebo jiní poradci podle čl. 23 odst. 1, musí mít přístup k informacím podle čl. 10 odst. 3 písm. b) a k informacím poskytnutým odborníky podle čl. 10 odst. 3 písm. d), [...] e) žadatelům je rozhodnutí rozhodujícího orgánu o jejich žádosti oznámeno v přiměřené době. [...] [...] 2. S ohledem na postupy stanovené v kapitole V členské státy zajistí, aby se na všechny žadatele vztahovaly záruky, které jsou rovnocenné zárukám uvedeným v odst. 1 písm. b), c), d) a e).“ 6 Článek 20 odst. 1 této směrnice stanoví: „Členské státy zajistí, aby v řízení o opravném prostředku podle kapitoly V byla na žádost poskytnuta bezplatná právní pomoc a zastoupení. [...]“ 7 Článek 22 uvedené směrnice uznává právo žadatelů o mezinárodní ochranu na právní pomoc a zastoupení ve všech fázích řízení. 8 Článek 24 téže směrnice, nadepsaný „Žadatelé, kteří potřebují zvláštní procesní záruky“, v odstavci 3 stanoví: „Členské státy zajistí, aby žadatelům, u nichž bylo zjištěno, že potřebují zvláštní procesní záruky, byla poskytnuta náležitá podpora, jež jim umožní v průběhu azylového řízení požívat práv a plnit povinnosti stanovené v této směrnici. [...]“ 9 Článek 25 směrnice 2013/32 se týká záruk pro nezletilé osoby bez doprovodu. 10 Článek 31 této směrnice, nadepsaný „Řízení o posouzení žádosti“, jímž začíná kapitola III, nadepsaná „Řízení v prvním stupni“, v odstavci 2 stanoví následující: „Členské státy zajistí, aby řízení o posouzení [ž]ádosti bylo skončeno co nejdříve, aniž by tím byla dotčena přiměřenost a úplnost posouzení.“ 11 Podle článku 33 téže směrnice platí: „1. Kromě případů, kdy se žádost neposuzuje podle nařízení [Evropského parlamentu a Rady] (EU) č. 604/2013 [ze dne 26. června 2013, kterým se stanoví kritéria a postupy pro určení členského státu příslušného k posuzování žádosti o mezinárodní ochranu podané státním příslušníkem třetí země nebo osobou bez státní příslušnosti v některém z členských států (Úř. věst. 2013, L 180, s. 31)], nemusí členské státy posuzovat, zda žadatel splňuje podmínky pro přiznání nároku na mezinárodní ochranu podle směrnice 2011/95/EU, považuje-li se žádost podle tohoto článku za nepřípustnou. 2. Členské státy mohou považovat žádost o mezinárodní ochranu za nepřípustnou, pouze pokud: a) mezinárodní ochranu přiznal jiný členský stát; b) země, která není členským státem, je podle článku 35 považována za první zemi azylu pro žadatele; c) země, která není členským státem, je podle článku 38 považována za bezpečnou třetí zemi pro žadatele; d) žádost je následnou žádostí, v níž se neobjevily nebo nebyly žadatelem předloženy žádné nové skutečnosti či zjištění týkající se posouzení, zda lze žadatele uznat za osobu požívající mezinárodní ochrany podle směrnice 2011/95/EU, nebo e) osoba závislá na žadateli podá žádost poté, co v souladu s čl. 7 odst. 2 souhlasila, aby její případ byl součástí žádosti podané jejím jménem, a neexistují žádné skutečnosti týkající se situace této závislé osoby, které by odůvodňovaly samostatnou žádost.“ 12 Článek 35 směrnice 2013/32 stanoví: „Zemi lze pro žadatele o mezinárodní ochranu považovat za první zemi azylu, pokud: a) žadatel byl v této zemi uznán za uprchlíka a může nadále požívat této ochrany nebo b) žadatel jinak požívá v této zemi dostatečné ochrany, včetně použití zásady nenavracení, za předpokladu, že bude touto zemí znovu přijat. Při použití pojmu první země azylu na konkrétní situaci žadatele o mezinárodní ochranu mohou členské státy vzít v úvahu čl. 38 odst. 1. Žadatel může napadnout použití pojmu první země azylu na konkrétní situaci, ve které se nachází.“ 13 Článek 38 této směrnice zní takto: „1. Členské státy mohou použít pojem bezpečné třetí země pouze tehdy, pokud se příslušné orgány přesvědčily, že s osobou žádající o mezinárodní ochranu bude v dotyčné třetí zemi zacházeno podle těchto zásad: a) není ohrožen život a svoboda z důvodů rasových, náboženských nebo národnostních nebo z důvodů příslušnosti k určitým společenským vrstvám nebo zastávání určitých politických názorů; b) neexistuje riziko vážné újmy, jak je vymezena ve směrnici 2011/95/EU; c) je dodržována zásada nenavracení v souladu s [Úmluvou o právním postavení uprchlíků, podepsanou v Ženevě dne 28. července 1951 [Recueil des traités des Nations unies, sv. 189, s. 150, č. 2545 (1954)], doplněnou Protokolem týkajícím se právního postavení uprchlíků, který byl uzavřen v New Yorku dne 31. ledna 1967 a vstoupil v platnost dne 4. října 1967 (dále jen ‚Ženevská úmluva‘)]; d) je dodržován zákaz vyhoštění, představuje-li to porušení zákazu mučení a krutého, nelidského nebo ponižujícího zacházení, jak je stanoven mezinárodním právem, a e) existuje možnost požádat o přiznání postavení uprchlíka a v případě uznání za uprchlíka obdržet ochranu v souladu s Ženevskou úmluvou. 2. Použití pojmu bezpečné třetí země podléhá pravidlům stanoveným vnitrostátním právem, včetně: a) pravidel, která vyžadují, aby existovala vazba mezi žadatelem a dotyčnou třetí zemí, na jejímž základě by bylo odůvodněné, aby se tato osoba do dotyčné země odebrala; b) pravidel týkajících se metodiky, pomocí níž se mohou příslušné orgány přesvědčit, že pro konkrétní zemi nebo konkrétního žadatele lze použít pojem bezpečné třetí země. Tato metodika zahrnuje posuzování bezpečnosti země pro určitého žadatele případ od případu nebo vnitrostátní označení zemí, které se obecně považují za bezpečné; c) pravidel slučitelných s mezinárodním právem, která umožňují jednotlivě posoudit, zda dotyčná třetí země je pro určitého žadatele bezpečná, a poskytují žadateli alespoň možnost napadnout použití pojmu bezpečné třetí země z důvodu, že třetí země není v konkrétní situaci, ve které se osoba nachází, bezpečná. Žadatel musí m[í]t rovněž možnost zpochybnit existenci spojitosti mezi ním a třetí zemí podle písmena a). 3. Při výkonu rozhodnutí, které se zakládá výlučně na tomto článku, členské státy: a) žadatele náležitě vyrozumí a b) vydají mu doklad, kterým informují orgány třetí země v jazyce dané země, že žádost nebyla po věcné stránce posouzena. 4. Pokud třetí země nepovolí žadateli vstup na své území, členské státy zajistí, aby mu byl poskytnut přístup k řízení v souladu se základními zásadami a zárukami stanovenými v kapitole II. 5. Členské státy pravidelně informují Komisi o zemích, na které se podle tohoto článku používá tento pojem.“ 14 Článek 46 odst. 1, 3, 4 a 10 směrnice 2013/32 stanoví: „1. Členské státy zajistí, aby měl žadatel o mezinárodní ochranu právo na účinný opravný prostředek před soudem proti: a) rozhodnutí o jeho žádosti o mezinárodní ochranu, včetně rozhodnutí: [...] ii) o nepřípustnosti žádosti podle čl. 33 odst. 2, [...] 3. Členské státy pro dosažení souladu s odstavcem 1 zajistí, aby účinný opravný prostředek obsahoval úplné a ex nunc posouzení jak skutkové, tak právní stránky, včetně případného posouzení potřeby mezinárodní ochrany podle směrnice 2011/95/EU, a to alespoň v řízeních o opravném prostředku u soudu prvního stupně. 4. Členské státy stanoví přiměřené lhůty a další nezbytná pravidla, aby mohl žadatel využít svého práva na účinný opravný prostředek podle odstavce 1. [...] [...] 10. Členské státy mohou stanovit lhůty, ve kterých má soud podle odstavce 1 rozhodnutí rozhodujícího orgánu přezkoumat.“ Maďarské právo 15 Článek XIV odst. 4 Magyarország Alaptörvénye (Základní zákon Maďarska), ve znění ze dne 29. června 2018, stanoví: „Maďarsko na žádost přizná právo na azyl osobám, které nemají maďarskou státní příslušnost a které jsou v zemi, jejíž mají státní příslušnost, nebo v jiné zemi pronásledovány nebo mají odůvodněný strach z pronásledování z důvodu své rasy, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání svých náboženských či politických názorů, neposkytne-li jim ochranu země jejich původu ani jiné země. Osoba, která nemá maďarskou státní příslušnost a která přicestovala na území Maďarska přes zemi, ve které nebyla vystavena pronásledování či přímému nebezpečí pronásledování, se nemůže dovolávat práva na azyl.“ 16 Ustanovení § 6 odst. 1 menedékjogról szóló 2007. évi LXXX. törvény (zákon č. LXXX z roku 2007 o právu na azyl), ve znění účinném od 1. července 2018 (dále jen „zákon o právu na azyl“), stanoví: „Maďarsko přizná postavení uprchlíka cizinci, který splňuje podmínky vymezené v první větě čl. XIV odst. 4 Základního zákona Maďarska.“ 17 Ustanovení § 12 odst. 1 zákona o právu na azyl zní následovně: „Maďarsko přizná status doplňkové ochrany cizinci, který nesplňuje podmínky pro přiznání postavení uprchlíka, avšak v případě návratu do země jeho původu by mu hrozilo nebezpečí vážné újmy a nemůže nebo z důvodu takového nebezpečí není ochoten využít ochrany země svého původu.“ 18 Ustanovení § 51 odst. 2 uvedeného zákona stanoví: „Žádost je nepřípustná, když [...] e) existuje třetí země, kterou lze považovat za bezpečnou třetí zemi pro žadatele; f) žadatel přicestoval do Maďarska přes zemi, ve které není vystaven pronásledování ve smyslu § 6 odst. 1, nebo riziku vážné újmy ve smyslu § 12 odst. 1, nebo ve které je zaručena odpovídající úroveň ochrany.“ 19 Podle ustanovení § 53 odst. 2 a 4 zákona o právu na azyl může být rozhodnutí vnitrostátního orgánu pro azylové záležitosti, kterým se žádost o azyl odmítá jako nepřípustná, napadeno žalobou podanou k soudu, který musí rozhodnout ve lhůtě osmi dnů ode dne doručení návrhu na zahájení řízení. 20 Ustanovení § 2 nařízení vlády č. 191/2015 ze dne 21. července 2015 stanovilo seznam zemí považovaných za bezpečné třetí země. Tento seznam zahrnuje členské státy a státy, které jsou kandidáty na přistoupení k Evropské unii, včetně Srbské republiky, s výjimkou Turecké republiky. Spor v původním řízení a předběžné otázky 21 Žalobce v původním řízení je syrský státní příslušník kurdského původu, který přicestoval do Maďarska do tranzitní zóny. Dne 19. července 2018 podal žádost o mezinárodní ochranu u přistěhovaleckého a azylového úřadu. Na podporu své žádosti uvedl, že již před válkou si přál žít v Evropě, aby tam studoval archeologii. 22 Přistěhovalecký a azylový úřad uvedenou žádost odmítl jako nepřípustnou na základě čl. 51 odst. 2 písm. f) zákona o právu na azyl, a tedy neprovedl posouzení po věcné stránce, a konstatoval, že zásada nenavracení se na žalobce v původním řízení nepoužije. Přistěhovalecký a azylový úřad tak přijal rozhodnutí o navrácení v neprospěch žalobce v původním řízení, kterým mu bylo uloženo, aby opustil území Unie a vrátil se na území Srbska, a dále nařídil za účelem výkonu tohoto rozhodnutí jeho vyhoštění. Tento úřad k tomuto svému rozhodnutí připojil i zákazu vstupu a pobytu na dobu dvou let. 23 Žalobce v původním řízení toto rozhodnutí napadl u předkládajícího soudu. 24 Předkládající soud, který má za to, že výčet důvodů nepřípustnosti, které jsou uvedeny v čl. 33 odst. 2 směrnice 2013/32 je taxativní, a že čl. 51 odst. 2 písm. f) zákona o právu na azylu nemůže být vzhledem k jeho obsahu spojen s žádným z důvodů nepřípustnosti vyjmenovaných v uvedeném čl. 33 odst. 2, si klade otázku, zda vnitrostátní právní úprava nezavedla nový důvod nepřípustnosti, který je v rozporu s unijním právem. 25 Kromě toho předkládající soud konstatuje, že čl. 53 odst. 4 zákona o právu na azyl ukládá soudu, kterému byl předložen opravný prostředek směřující proti zamítavému rozhodnutí pro nepřípustnost žádosti o mezinárodní ochranu, aby rozhodl ve lhůtě osmi dnů ode dne doručení žaloby. Předkládající soud má přitom za to, že s ohledem na individuální okolnosti a zvláštnosti dotčeného případu se taková lhůta může projevit jako nedostatečná k získání důkazů a ke zjištění skutkových okolností, a tudíž nedostatečná k vydání správně odůvodněného soudního rozhodnutí. Tento soud si tedy klade otázku ohledně slučitelnosti dotčené vnitrostátní právní úpravy s čl. 31 odst. 2 směrnice 2013/32 a s článkem 47 Listiny. 26 Za těchto podmínek se Fővárosi Közigazgatási és Munkaügyi Bíróság (Správní a pracovní soud hlavního města Budapešti, Maďarsko) rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky: „1) Lze ustanovení týkající se nepřípustných žádostí, obsažená v článku 33 směrnice 2013/32 [...] vykládat v tom smyslu, že nebrání právní úpravě členského státu, podle které je žádost v rámci azylového řízení nepřípustná, pokud žadatel do uvedeného členského státu, a sice do Maďarska, přicestoval přes zemi, ve které není vystaven pronásledování či riziku vážné újmy nebo ve které je zaručena odpovídající úroveň ochrany? 2) Lze článek 47 [Listiny] a článek 31 směrnice [2013/32] – rovněž s ohledem na ustanovení článků 6 a 13 [Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, podepsané v Římě dne 4. listopadu 1950] – vykládat v tom smyslu, že je s nimi v souladu právní úprava členského státu, která pro soudní řízení správní ve věcech žádostí prohlášených v azylových řízeních za nepřípustné stanoví závaznou lhůtu osmi dnů?“ Řízení před Soudním dvorem 27 Předkládající soud požádal o projednání této věci v naléhavém řízení o předběžné otázce podle článku 23a statutu Soudního dvora Evropské unie. Dne 19. září 2018 první senát po vyslechnutí generálního advokáta rozhodl, že této žádosti nevyhoví. K předběžným otázkám K první otázce 28 Podstatou první otázky předkládajícího soudu je, zda článek 33 směrnice 2013/32 musí být vykládán v tom smyslu, že brání vnitrostátní právní úpravě, která umožňuje odmítnout žádost o mezinárodní ochranu jako nepřípustnou z důvodu, že žadatel přicestoval na území dotyčného členského státu ze státu, ve kterém není vystaven pronásledování či riziku vážné újmy, nebo ve kterém je zaručena odpovídající úroveň ochrany. 29 Podle čl. 33 odst. 1 směrnice 2013/32 platí, že kromě případů, kdy se žádost neposuzuje podle nařízení č. 604/2013, nemusí členské státy posuzovat, zda žadatel splňuje podmínky pro přiznání nároku na mezinárodní ochranu podle směrnice 2011/95, považuje-li se žádost podle tohoto článku za nepřípustnou. V tomto ohledu čl. 33 odst. 2 směrnice 2013/32 taxativně vyjmenovává situace, kdy členské státy mohou považovat žádost o mezinárodní ochranu za nepřípustnou (rozsudek ze dne 19. března 2019, Ibrahim a další, C‐297/17, C‐318/17, C‐319/17 a C‐438/17, EU:C:2019:219, bod 76). 30 Taxativní povaha výčtu obsaženého v čl. 33 odst. 2 směrnice 2013/32 vychází jak ze znění tohoto článku, a to zejména z výrazu „pouze“, který předchází výčtu důvodů nepřípustnosti, tak z jeho účelu, který spočívá, jak již konstatoval Soudní dvůr, právě ve zmírnění povinnosti členského státu příslušného k posuzování žádosti o mezinárodní ochranu vymezením případů, v nichž je taková žádost považována za nepřípustnou (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 17. března 2016, Mirza, C‐695/15 PPU, EU:C:2016:188, bod 43). 31 Je tedy třeba ověřit, zda taková vnitrostátní právní úprava, jako je právní úprava dotčená v původním řízení, může být považována za úpravu provádějící jeden z důvodů nepřípustnosti stanovených v čl. 33 odst. 2 směrnice 2013/32. 32 V tomto ohledu je třeba poznamenat, že jak potvrdila maďarská vláda na jednání, vnitrostátní právní úprava dotčená ve věci v původním řízení se týká dvou různých případů, které vedou k nepřípustnosti žádosti o mezinárodní ochranu, a sice případu, kdy žadatel přicestoval do Maďarska přes stát, ve kterém není vystaven pronásledování či riziku vážné újmy, a případu, kdy žadatel do uvedeného členského státu přicestoval přes stát, ve kterém je zaručena odpovídající úroveň ochrany. 33 S ohledem na obsah jak této právní úpravy, tak i čl. 33 odst. 2 směrnice 2013/32, je třeba předem vyloučit, že důvody nepřípustnosti vyjmenované v uvedené právní úpravě mohou představovat provedení důvodů stanovených v čl. 33 odst. 2 písm. a), d) a e) této směrnice, jelikož za tímto účelem mohou být zohledněny pouze důvody nepřípustnosti týkající se první země azylu uvedené v čl. 33 odst. 2 písm. b) uvedené směrnice a bezpečné třetí země uvedené v čl. 33 odst. 2 písm. c) uvedené směrnice. 34 V této souvislosti maďarská vláda tvrdí, že cílem vnitrostátní právní úpravy dotčené ve věci v původním řízení je doplnit vnitrostátní režim, který byl přijat za účelem uplatnění důvodu nepřípustnosti týkajícího se bezpečné třetí země, stanoveného v čl. 33 odst. 2 písm. c) směrnice 2013/32. 35 V tomto ohledu je třeba připomenout, že podle tohoto ustanovení mohou členské státy považovat žádost o mezinárodní ochranu za nepřípustnou, pokud je země, která není členským státem, považována podle článku 38 uvedené směrnice za bezpečnou třetí zemi pro žadatele. 36 Jak uvedl generální advokát v bodech 42 až 45 svého stanoviska, z článku 38 směrnice 2013/32 vyplývá, že použití pojmu „bezpečná třetí země“ ve smyslu čl. 33 odst. 2 písm. c) této směrnice vyžaduje splnění podmínek stanovených v odstavcích 1 až 4 uvedeného článku 38. 37 Konkrétně čl. 38 odst. 1 směrnice 2013/32 zaprvé vyžaduje, aby se příslušné orgány členských států přesvědčily o tom, že dotyčná třetí země dodržuje zásady výslovně uvedené v tomto ustanovení, a sice zaprvé že žadatel o mezinárodní ochranu nesmí být ohrožen na životě ani svobodě z důvodů rasových, náboženských nebo národnostních nebo z důvodů příslušnosti k určitým společenským vrstvám nebo zastávání určitých politických názorů, zadruhé že žadatel o mezinárodní ochranu nesmí být vystaven riziku vážné újmy, jak je vymezena ve směrnici 2011/95, zatřetí že je dodržována zásada nenavracení v souladu s Ženevskou úmluvou, začtvrté že je dodržován zákaz vyhoštění, představuje-li to porušení zákazu mučení a krutého, nelidského nebo ponižujícího zacházení, jak je stanoven mezinárodním právem, a zapáté že žadatel o mezinárodní ochranu má možnost požádat o přiznání postavení uprchlíka a v případě uznání za uprchlíka obdržet ochranu v souladu s Ženevskou úmluvou. 38 Zadruhé čl. 38 odst. 2 směrnice 2013/32 podřizuje použití pojmu „bezpečná třetí země“ pravidlům stanoveným vnitrostátním právem, a to zejména zaprvé pravidlům, která vyžadují, aby existovala dostatečná vazba mezi žadatelem o mezinárodní ochranu a dotyčnou třetí zemí, na jejímž základě je odůvodněné, aby se tato osoba vrátila do dotyčné země, zadruhé pravidlům, která se týkají metodiky, pomocí níž se mohou příslušné orgány přesvědčit, že pro konkrétní zemi nebo konkrétního žadatele o mezinárodní ochranu lze použít pojem „bezpečná třetí země“, přičemž tato metodika musí dále zahrnovat posuzování bezpečnosti země pro takového žadatele případ od případu nebo vnitrostátní označení zemí, které se obecně považují za bezpečné, a zatřetí pravidlům, která jsou slučitelná s mezinárodním právem, která umožňují jednotlivě posoudit, zda dotyčná třetí země je pro určitého žadatele o mezinárodní ochranu bezpečná, a poskytují mu v tomto rámci možnost napadnout jak použití pojmu „bezpečná třetí země“ vzhledem ke konkrétní situaci, ve které se nachází, tak existenci vazby mezi ním samotnou a touto zemí. 39 Zatřetí ustanovení čl. 38 odst. 3 a 4 směrnice 2013/32 ukládají členským státům, které provádějí výkon rozhodnutí, které se zakládá výlučně na pojmu „bezpečná třetí země“, aby o tom vyrozuměly žadatele o mezinárodní ochranu a vydaly mu doklad, kterým informují orgány třetí země v jazyce dané země, že žádost nebyla po věcné stránce posouzena, a zajistily, aby tento žadatel mohl zahájit řízení v souladu se základními zásadami a zárukami stanovenými v kapitole II této směrnice, pokud mu třetí země nepovolí vstup na své území. 40 Je třeba zdůraznit, že podmínky stanovené v článku 38 směrnice 2013/32 jsou kumulativní (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 25. července 2018, Alheto, C‐585/16, EU:C:2018:584, bod 121), takže důvod nepřípustnosti stanovený v čl. 33 odst. 2 písm. c) této směrnice nelze použít, pokud některá z uvedených podmínek není splněna. 41 Proto pouze v případě, že vnitrostátní právní úprava, která má za následek nepřípustnost žádosti o mezinárodní ochranu, splňuje všechny podmínky uvedené v článku 38 směrnice 2013/32, může taková

cs

caselaw

EU

právní úprava představovat použití důvodu nepřípustnosti stanoveného v čl. 33 odst. 2 písm. c) této směrnice. 42 Pokud jde zaprvé o podmínku uvedenou v čl. 38 odst. 1 směrnice 2013/32 v projednávaném případě, vzhledem k samotnému znění vnitrostátní právní úpravy dotčené ve věci v původním řízení se jeví, což přísluší ověřit předkládajícímu soudu, že použití důvodu nepřípustnosti vycházejícího z první možnosti uvedené v této právní úpravě je podmíněno jen tím, aby v dotyčné třetí zemi byla dodržována pouze část zásad uvedených v čl. 38 odst. 1 této, přičemž chybí zejména požadavek, aby v této zemi byla dodržena zásada nenavracení. Podmínka uvedená v čl. 38 odst. 1 uvedené směrnice tedy nemůže být splněna. 43 Pokud jde o důvod nepřípustnosti vycházející z druhé možnosti uvedené ve vnitrostátní právní úpravě dotčené v původním řízení, předkládající soud neposkytl žádný údaj o obsahu pojmu „odpovídající úroveň ochrany“, která je vyžadována touto právní úpravou, a zejména o tom, zda taková úroveň ochrany zahrnuje dodržování všech zásad uvedených v čl. 38 odst. 1 směrnice 2013/32 v dotyčné třetí zemi. Je na předkládajícím soudu, aby ověřil, zda tomu tak je. 44 Pokud jde zadruhé o podmínky uvedené v čl. 38 odst. 2 směrnice 2013/32, a zejména o podmínku týkající se existence vazby mezi žadatelem o mezinárodní ochranu a dotyčnou třetí zemí, vazba, kterou vnitrostátní právní úprava dotčená ve věci původním řízení činí mezi takovým žadatelem a dotyčnou třetí zemí, je založena na pouhém tranzitu tohoto žadatele přes území této země. 45 Je tedy třeba ověřit, zda takový tranzit může představovat „vazbu“ ve smyslu čl. 38 odst. 2 písm. a) směrnice 2013/32. 46 V tomto ohledu je třeba uvést, že jak vyplývá z bodu 44 odůvodnění a z čl. 38 odst. 2 písm. a) směrnice 2013/32, vazba, která musí existovat mezi žadatelem o mezinárodní ochranu a dotyčnou třetí zemí pro účely použití důvodu nepřípustnosti stanoveného v čl. 33 odst. 2 písm. c) této směrnice, musí být dostatečná k tomu, aby bylo odůvodněné, aby se tento žadatel do dotyčné země odebral. 47 Okolnost, že žadatel o mezinárodní ochranu cestoval přes území třetí země, přitom sama o sobě nemůže představovat platný důvod pro závěr, že je odůvodněné, aby se uvedený žadatel mohl do této země vrátit. 48 Kromě toho, jak vyplývá z čl. 38 odst. 2 směrnice 2013/32, členské státy musí přijmout pravidla, která nejenže vyžadují existenci „vazby“ ve smyslu tohoto ustanovení, ale i pravidla týkající se metodiky, pomocí níž lze případ od případu posoudit v závislosti na zvláštních okolnostech žadatele o mezinárodní ochranu, zda dotyčná třetí země splňuje podmínky pro to, aby mohla být považována za bezpečnou pro tohoto žadatele, jakož i možnost uvedeného žadatele zpochybnit existenci takové vazby. 49 Jak přitom uvedl generální advokát v bodě 53 svého stanoviska, povinnost, kterou unijní normotvůrce uložil členským státům za účelem použití pojmu „bezpečná třetí země“ a která spočívá v tom, aby stanovily taková pravidla, by nemohla být důvodná, pokud by dostatečnou a relevantní vazbu pro tyto účely představoval pouhý tranzit žadatele o mezinárodní ochranu přes dotyčnou třetí zemi. Pokud by tomu tak bylo, tato pravidla, stejně jako individuální přezkum a možnost tohoto žadatele zpochybnit existenci vazby, která musí být uvedenými pravidly výslovně stanovena, by totiž ztratily veškerý význam. 50 Z předcházejících úvah vyplývá, že tranzit žadatele o mezinárodní ochranu přes dotyčnou třetí zemi nemůže představovat „vazbu“ ve smyslu čl. 38 odst. 2 písm. a) směrnice 2013/32. 51 Proto i za předpokladu, že by vnitrostátní právní úprava dotčená ve věci v původním řízení splňovala podmínku uvedenou v čl. 38 odst. 1 směrnice 2013/32, zatímco podmínka týkající se vazby, jak je zakotvena v čl. 38 odst. 2 písm. a) této směrnice, v žádném případě splněna není, nemůže uvedená vnitrostátní právní úprava představovat provedení důvodu nepřípustnosti týkajícího se bezpečné třetí země stanoveného v čl. 33 odst. 2 písm. c) uvedené směrnice. 52 Konečně taková vnitrostátní právní úprava nemůže představovat ani provedení důvodu nepřípustnosti, který se týká první země azylu a je upraven v čl. 33 odst. 2 písm. b) směrnice 2013/32. 53 Stačí poznamenat, že podle samotného znění čl. 35 prvního pododstavce písm. a) a b) směrnice 2013/32 může být země považována za první zemi azylu pro konkrétního žadatele o mezinárodní ochranu, pouze pokud tento žadatel byl v této zemi uznán za uprchlíka a může nadále požívat této ochrany, nebo pokud jinak požívá v této zemi dostatečné ochrany, včetně použití zásady nenavracení, za předpokladu, že bude touto zemí znovu přijat. 54 Ze spisu předloženého Soudnímu dvoru přitom vyplývá, že uplatnění důvodu nepřípustnosti stanoveného vnitrostátní právní úpravou dotčenou ve věci v původním řízení není podmíněno tím, že žadatel o mezinárodní ochranu v dotyčné zemi požívá postavení uprchlíka nebo dostatečné ochrany z jiného důvodu, takže by bylo zbytečné zkoumat potřebu ochrany v Unii. 55 V důsledku toho je třeba dospět k závěru, že taková vnitrostátní právní úprava, jako je úprava dotčená ve věci v původním řízení, nemůže být považována za úpravu provádějící některý z důvodů nepřípustnosti uvedených v čl. 33 odst. 2 směrnice 2013/32. 56 S ohledem na předcházející úvahy je třeba na první otázku odpovědět tak, že článek 33 směrnice 2013/32 musí být vykládán v tom smyslu, že brání vnitrostátní právní úpravě, která umožňuje odmítnout žádost o mezinárodní ochranu jako nepřípustnou z důvodu, že žadatel přicestoval na území dotyčného členského státu přes stát, ve kterém není vystaven pronásledování či riziku vážné újmy, nebo ve kterém je zaručena odpovídající úroveň ochrany. K druhé otázce 57 Je třeba předeslat, že i když se druhá otázka tak, jak je formulována předkládajícím soudem, týká výkladu článku 31 směrnice 2013/32, který upravuje správní postup přezkumu žádostí o mezinárodní ochranu, tato otázka se ve skutečnosti týká uplatňování práva na účinný opravný prostředek, které je zakotveno v článku 46 této směrnice. Za účelem poskytnutí užitečné odpovědi předkládajícímu soudu je tedy třeba vyložit toto posledně uvedené ustanovení, zejména jeho odstavec 3. 58 Podstatou druhé otázky předkládajícího soudu tedy je, zda musí být čl. 46 odst. 3 směrnice 2013/32 ve spojení s článkem 47 Listiny vykládán v tom smyslu, že brání vnitrostátní právní úpravě, která soudu rozhodujícímu o žalobě proti rozhodnutí, kterým se zamítá žádost o mezinárodní ochranu jako nepřípustná, ukládá lhůtu osmi dnů pro vydání rozhodnutí. 59 Článek 46 odst. 1 směrnice 2013/32 ukládá členským státům povinnost zaručit právo na účinný opravný prostředek před soudem proti rozhodnutí o zamítnutí žádosti o mezinárodní ochranu, včetně rozhodnutí, která prohlašují žádost za zjevně nepřípustnou nebo neopodstatněnou. 60 Povinnost takto uložená členským státům stanovit takové právo na opravný prostředek odpovídá právu, které je zakotveno v článku 47 Listiny, nadepsaném „Právo na účinnou právní ochranu a spravedlivý proces“, podle něhož má každý, jehož práva a svobody zaručené unijním právem byly porušeny, právo na účinné prostředky nápravy před soudem (rozsudek ze dne 18. října 2018, E. G., C‐662/17, EU:C:2018:847, bod 46 a citovaná judikatura). 61 Z toho plyne, že vlastnosti opravného prostředku upraveného v článku 46 směrnice 2013/32 musí být definovány v souladu s článkem 47 Listiny, který je potvrzením zásady účinné soudní ochrany (rozsudek ze dne 18. října 2018, E. G., C C‐662/17, EU:C:2018:847, bod 47 a citovaná judikatura). 62 Pokud jde zejména o lhůtu soudního rozhodování, je třeba uvést, že směrnice 2013/32 nejen že nestanoví harmonizovaná pravidla týkající se lhůt soudního rozhodování, ale dokonce v čl. 46 odst. 10 opravňuje členské státy, aby ony takové lhůty stanovily (rozsudek z dnešního dne, Bevándorlási és Menekültügyi Hivatal, C‐406/18, bod 25). 63 Kromě toho, jak vyplývá z ustálené judikatury Soudního dvora, při neexistenci unijních pravidel v dané oblasti je na vnitrostátním právním řádu každého členského státu, aby upravil procesní podmínky soudních řízení určených k zajištění ochrany práv jednotlivců na základě zásady procesní autonomie, avšak za podmínky, že nejsou méně příznivé než ty, kterými se řídí obdobné situace ve vnitrostátním právu (zásada rovnocennosti), a že v praxi neznemožňují nebo nadměrně neztěžují výkon práv přiznaných unijním právem (zásada efektivity) (rozsudek z dnešního dne, Bevándorlási és Menekültügyi Hivatal, C‐406/18, bod 26 a citovaná judikatura). 64 Pokud jde o dodržení podmínky týkající se zásady rovnocennosti, pokud jde o takovou lhůtu soudního rozhodování, jako je lhůta dotčená v původním řízení, je třeba uvést, s výhradou ověření příslušejících předkládajícímu soudu, že ze spisu, který má Soudní dvůr k dispozici, nevyplývá, a ostatně nebylo to ani tvrzeno, že by podobné situace byly upraveny vnitrostátními procesními podmínkami, které jsou příznivější než podmínky stanovené k provedení směrnice 2013/32 a použitelné na původní řízení (v tomto smyslu viz rozsudek z dnešního dne, Bevándorlási és Menekültügyi Hivatal, C‐406/18, bod 27 a citovaná judikatura). 65 Pokud jde o dodržení zásady efektivity, je třeba připomenout, že čl. 46 odst. 3 směrnice 2013/32 vymezuje rozsah práva na účinný opravný prostředek, když upřesňuje, že členské státy vázané touto směrnicí musí zajistit, aby soud, před nímž je napadáno rozhodnutí o žádosti o mezinárodní ochranu, provedl „úplné a ex nunc posouzení jak skutkové, tak právní stránky, včetně případného posouzení potřeby mezinárodní ochrany podle směrnice [2011/95]“ (rozsudek z dnešního dne, Bevándorlási és Menekültügyi Hivatal, C‐406/18, bod 26 a citovaná judikatura). 66 V tomto ohledu je třeba zdůraznit, že i v případě opravného prostředku proti rozhodnutí, kterým byla žádost o mezinárodní ochranu zamítnuta jako nepřípustná, je soud rozhodující o takovém opravném prostředku povinen provést úplné a ex nunc posouzení uvedené v čl. 46 odst. 3 směrnice 2013/32. 67 Jak již totiž Soudní dvůr konstatoval, výraz „případně“ uvedený v části věty „včetně případného posouzení potřeby mezinárodní ochrany podle směrnice [2011/95]“ ukazuje na skutečnost, že úplné a ex nunc posouzení, které má provést soud, se nemusí nutně týkat meritorního posouzení potřeby mezinárodní ochrany, a může se tedy týkat přípustnosti žádosti o mezinárodní ochranu, umožňuje-li to vnitrostátní právo na základě čl. 33 odst. 2 směrnice 2013/32 (rozsudek ze dne 25. července 2018, Alheto, C‐585/16, EU:C:2018:584, bod 115). 68 Pokud jde dále konkrétně o opravný prostředek proti rozhodnutí, kterým byla žádost o mezinárodní ochranu zamítnuta jako nepřípustná na základě důvodů nepřípustnosti vztahujících se k první zemi azylu, uvedených v čl. 33 odst. 2 písm. b) směrnice 2013/32, nebo k bezpečné třetí zemi, uvedených v čl. 33 odst. 2 písm. c) směrnice 2013/32, v rámci úplného a aktualizovaného posouzení, které přísluší soudu rozhodujícímu o takovém opravném prostředku, je tento soud povinen zejména ověřit, zda žadatel o mezinárodní ochranu požívá dostatečné ochrany ve třetí zemi, nebo zda může být třetí země považována za bezpečnou třetí zemi pro žadatele. 69 Za účelem tohoto ověření musí uvedený soud důkladně posoudit, zda je splněna každá z kumulativních podmínek, kterým podléhá uplatnění takových důvodů nepřípustnosti, jako jsou podmínky uvedené v souvislosti s důvodem týkajícím se první země azylu v článku 35 směrnice 2013/32, a pokud jde o důvod týkající se bezpečné třetí země v článku 38 této směrnice, a případně vyzvat orgán příslušný k posuzování žádostí o mezinárodní ochranu, aby předložil veškeré podklady a uvedl veškeré skutkové okolnosti, které by mohly být relevantní, a aby se před přijetím rozhodnutí ujistil, že žadatel měl možnost vyjádřit osobně svůj názor na použitelnost daného důvodu nepřípustnosti na jeho konkrétní situaci (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 25. července 2018, Alheto, C‐585/16, EU:C:2018:584, body 121 a 124). 70 Kromě toho je třeba připomenout, jak již učinil generální advokát v bodě 84 svého stanoviska, že v rámci opravného prostředku upraveného v čl. 46 odst. 3 směrnice 2013/32 je žalobcům zaručena řada zvláštních procesních práv na základě čl. 12 odst. 2 této směrnice, a sice právo na tlumočníka, možnost komunikovat zejména s Úřadem vysokého komisaře Organizace spojených národů pro uprchlíky a přístup k některým informacím, na základě článku 20 uvedené směrnice, a sice možnost bezplatné právní pomoci a zastoupení, na základě článku 22 téže směrnice týkajícího se přístupu k právnímu poradenství, jakož i na základě článků 24 a 25 směrnice, které se týkají práv osob se zvláštními potřebami a nezletilých osob bez doprovodu. 71 Navíc, pokud má soud, k němuž byl podán opravný prostředek proti rozhodnutí, jímž byla zamítnuta žádost o mezinárodní ochranu jako nepřípustná, za to, že vyslechnutí žadatele je nezbytné k obligatornímu provedení úplného posouzení ex nunc, tento soud musí takové vyslechnutí zorganizovat, přičemž žadatel má v takovém případě jak právo, tak i potřebu využít při svém výslechu soudem služby tlumočníka, aby mohl předložit argumenty (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 25. července 2018, Alheto, C‐585/16, EU:C:2018:584, body 126 a 128). 72 V projednávaném případě stanoví vnitrostátní právní úprava dotčená ve věci v původním řízení lhůtu osmi dnů pro vydání rozhodnutí o opravném prostředku směřujícím proti rozhodnutí, kterým byla zamítnuta žádost o mezinárodní ochranu jako nepřípustná. Podle předkládajícího soudu není možné o takovém opravném prostředku rozhodnout do osmi dnů od doručení žaloby soudu, aniž by došlo k porušení požadavku úplného přezkumu. 73 V tomto ohledu se lhůta osmi dnů, i když nelze a priori vyloučit, že je v nejzjevnějších případech nepřípustnosti přiměřená, může za určitých okolností ukázat – jak uvedl generální advokát v bodech 86 a 87 svého stanoviska – jako fakticky nedostatečná k tomu, aby bylo soudu, kterému byl předložen opravný prostředek směřující proti rozhodnutí, jímž byla zamítnuta žádost o mezinárodní ochranu jako nepřípustná, umožněno zajistit dodržování všech práv uvedených v bodech 65 až 71 tohoto rozsudku v každém případu, který je předmětem jeho přezkumu, a zaručil tak právo žadatelů o mezinárodní ochranu na účinnou právní ochranu. 74 Článek 46 odst. 4 směrnice 2013/32 přitom stanoví povinnost členských států stanovit přiměřené lhůty pro vydání rozhodnutí. 75 V situaci, kdy lhůta stanovená soudu, kterému byl předložen opravný prostředek směřující proti rozhodnutí, kterým byla zamítnuta žádost o mezinárodní ochranu jako nepřípustná, neumožňuje zajistit účinnost hmotněprávních pravidel a procesních záruk přiznaných žadateli unijním právem, tudíž zásada efektivity vyplývající z unijního práva ukládá dotyčnému soudu povinnost nepoužít vnitrostátní právní úpravu, která by považovala tuto lhůtu za závaznou (v tomto smyslu viz rozsudek z dnešního dne, Bevándorlási és Menekültügyi Hivatal, C‐406/18, bod 34). 76 V každém případě s ohledem na celkový cíl, kterým je co možná nejrychlejší vyřízení žádostí o mezinárodní ochranu, stanovený v bodě 18 odůvodnění směrnice 2013/32, nemůže povinnost soudu nepoužít vnitrostátní právní úpravu, která stanoví lhůtu soudního rozhodování neslučitelnou se zásadou efektivity unijního práva, tento soud zprostit veškeré povinnosti urychleného vyřízení věci, ale ukládá mu, aby lhůtu, která je pro něj stanovena, pokládal pouze za orientační, přičemž musí co nejrychleji rozhodnout, pokud vyjde najevo, že taková lhůta byla překročena (rozsudek z dnešního dne, Bevándorlási és Menekültügyi Hivatal, C‐406/18, body 35 a 36). 77 S ohledem na předcházející úvahy je třeba na druhou otázku odpovědět tak, že čl. 46 odst. 3 směrnice 2013/32 musí být v světle článku 47 Listiny vykládán v tom smyslu, že brání vnitrostátní právní úpravě, která soudu rozhodujícímu o žalobě proti rozhodnutí, jímž se zamítá žádost o mezinárodní ochranu jako nepřípustná, ukládá lhůtu osmi dnů pro vydání rozhodnutí, pokud tento soud není schopen v takové lhůtě zajistit účinnost hmotněprávních pravidel a procesních záruk, které žadateli přiznává unijní právo. K nákladům řízení 78 Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení ve vztahu ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud. Výdaje vzniklé předložením jiných vyjádření Soudnímu dvoru než vyjádření uvedených účastníků řízení se nenahrazují. Z těchto důvodů Soudní dvůr (první senát) rozhodl takto: 1) Článek 33 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2013/32/EU ze dne 26. června 2013 o společných řízeních pro přiznávání a odnímání statusu mezinárodní ochrany musí být vykládán v tom smyslu, že brání vnitrostátní právní úpravě, která umožňuje odmítnout žádost o mezinárodní ochranu jako nepřípustnou z důvodu, že žadatel přicestoval na území dotyčného členského státu přes stát, ve kterém není vystaven pronásledování či riziku vážné újmy, nebo ve kterém je zaručena odpovídající úroveň ochrany. 2) Článek 46 odst. 3 směrnice 2013/32 musí být ve světle článku 47 Listiny základních práv Evropské unie vykládán v tom smyslu, že brání vnitrostátní právní úpravě, která soudu rozhodujícímu o žalobě proti rozhodnutí, jímž se zamítá žádost o mezinárodní ochranu jako nepřípustná, ukládá lhůtu osmi dnů pro vydání rozhodnutí, pokud tento soud není schopen v takové lhůtě zajistit účinnost hmotněprávních pravidel a procesních záruk, které žadateli přiznává unijní právo. Podpisy. ( *1 ) – Jednací jazyk: maďarština.

cs

caselaw

EU

null ROZSUDEK SOUDNÍHO DVORA (šestého senátu) 12. května 2022(*) „Řízení o předběžné otázce – Celní unie – Daň z přidané hodnoty (DPH) – Směrnice 2006/112/ES – Článek 201 – Osoby povinné odvést daň – DPH při dovozu – Celní kodex Unie – Nařízení (EU) č. 952/2013 – Článek 77 odstavec 3 – Společná a nerozdílná odpovědnost nepřímého celního zástupce a dovážející společnosti – Cla“ Ve věci C‐714/20, jejímž předmětem je žádost o rozhodnutí o předběžné otázce na základě článku 267 SFEU, podaná rozhodnutím Commissione tributaria provinciale di Venezia (provinční daňový soud v Benátkách, Itálie) ze dne 17. listopadu 2020, došlým Soudnímu dvoru dne 24. prosince 2020, v řízení U. I. Srl proti Agenzia delle dogane e dei monopoli – Ufficio delle dogane di Venezia, SOUDNÍ DVŮR (šestý senát), ve složení I. Ziemele, předsedkyně senátu, T. von Danwitz (zpravodaj) a P. G. Xuereb, soudci, generální advokát: T. Ćapeta, vedoucí soudní kanceláře: A. Calot Escobar, s přihlédnutím k písemné části řízení, s ohledem na vyjádření předložená: – za U. I. Srl C. Santacrocem a A. Dal Ferrrem, avvocati, – za italskou vládu G. Palmieri, jako zmocněnkyní, ve spolupráci s G. Albenziem, avvocato dello Stato, – za řeckou vládu M. Tassopoulou, jakož i K. Georgiadisem a G. Avdikosem, jako zmocněnci, – za Evropskou komisi L. Lozano Palacios, F. Clotuche-Duvieusart a F. Moro, jako zmocněnkyněmi, s přihlédnutím k rozhodnutí, přijatému po vyslechnutí generálního advokáta, rozhodnout věc bez stanoviska, vydává tento Rozsudek 1 Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu článku 201 směrnice Rady 2006/112/ES ze dne 28. listopadu 2006 o společném systému daně z přidané hodnoty (Úř. věst. 2006, L 347, s. 1, dále jen „směrnice o DPH“) a čl. 77 odst. 3 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 952/2013 ze dne 9. října 2013, kterým se stanoví celní kodex Unie (Úř. věst. 2013, L 269, s. 1, dále jen „celní kodex“). 2 Tato žádost byla předložena v rámci sporu mezi společností U. I. Srl a Agenzia delle dogane e dei monopoli – Ufficio delle dogane di Venezia (Úřad pro cla a monopoly – celní úřad v Benátkách, Itálie) (dále jen „celní úřad“) ohledně skutečnosti, že společnost U.I jakožto nepřímý celní zástupce zaplatila kromě cla za dovozní operace navíc daň z přidané hodnoty (DPH) při dovozu. Právní rámec Unijní právo Směrnice o DPH 3 Body 43 a 44 odůvodnění směrnice o DPH stanoví: „(43) Členské státy by neměly být nijak omezovány, pokud jde o označení osoby povinné odvést daň při dovozu. (44) Členské státy by měly mít možnost stanovit, že za odvod DPH ručí společně a nerozdílně jiná osoba než osoba povinná odvést daň.“ 4 Článek 2 odst. 1 písm. d) této směrnice stanoví, že dovoz zboží je předmětem DPH. 5 Dovozem zboží se podle čl. 30 prvního pododstavce směrnice o DPH rozumí vstup zboží, které se nenachází ve volném oběhu, do Unie. 6 Článek 70 směrnice o DPH stanoví, že zdanitelné plnění je uskutečněno a daňová povinnost vzniká okamžikem dovozu zboží. 7 Článek 71 směrnice o DPH stanoví: „ 1. „Je-li zboží při vstupu do [Unie] propuštěno do některého z režimů nebo dostane-li se do některé ze situací uvedených v článcích 156, 276 a 277 nebo do režimu dočasného použití s úplným osvobozením od daní při dovozu anebo do režimu vnějšího tranzitu, je zdanitelné plnění uskutečněno a daňová povinnost vzniká až tehdy, když se na zboží tyto režimy nebo situace přestanou vztahovat. Je-li však dovážené zboží předmětem cla, zemědělských dávek nebo poplatků s rovnocenným účinkem zavedených v rámci některé společné politiky, je zdanitelné plnění uskutečněno a daňová povinnost vzniká tehdy, kdy nastane rozhodná událost pro vznik povinnosti zaplatit tyto poplatky. 2. Není-li dovážené zboží předmětem žádných poplatků podle odst. 1 druhého pododstavce, použijí členské státy k určení uskutečnění zdanitelného plnění a vzniku daňové povinnosti platné celní předpisy.“ 8 Článek 201 této směrnice zní takto: „Při dovozu je povinna odvést daň osoba nebo osoby, které za osoby povinné odvést daň určí nebo uzná členský stát dovozu.“ Celní kodex 9 Článek 5 celního kodexu stanoví: „Pro účely [celního] kodexu se rozumí: [...] 6) ‚celním zástupcem‘ každá osoba zmocněná jinou osobou, aby v jednání s celními orgány prováděla úkony a formality vyžadované celními předpisy; [...] 12) ‚celním prohlášením‘ úkon, jímž osoba předepsanou formou a způsobem projevuje vůli, aby bylo zboží propuštěno do určitého celního režimu, případně s uvedením konkrétních opatření, jež mají být použita; [...] 15) ‚deklarantem‘ osoba, která podává celní prohlášení, celní prohlášení pro dočasné uskladnění, vstupní souhrnné celní prohlášení, výstupní souhrnné celní prohlášení, prohlášení o zpětném vývozu nebo oznámení o zpětném vývozu vlastním jménem, nebo osoba, jejímž jménem je toto prohlášení nebo oznámení podáno; [...] 18) ‚celním dluhem‘ povinnost osoby zaplatit částku dovozního nebo vývozního cla, které se podle platných celních předpisů vztahuje na konkrétní zboží; 19) ‚dlužníkem‘ osoba odpovědná za celní dluh; 20) ‚dovozním clem‘ clo splatné při dovozu zboží; [...]“ 10 Článek 18 odst. 1 tohoto kodexu zní: „Každá osoba se může nechat zastoupit celním zástupcem. Toto zastupování může být přímé, kdy celní zástupce jedná jménem a na účet jiné osoby, nebo nepřímé, kdy celní zástupce jedná vlastním jménem na účet jiné osoby.“ 11 Článek 77 téhož kodexu, který je součástí oddílu 1, nadepsaného „Celní dluh při dovozu“, kapitoly 1, nadepsané „Vznik celního dluhu“, hlavy III uvedeného kodexu, nadepsané „Celní dluh a jistoty“, stanoví: „1. Celní dluh při dovozu vzniká v okamžiku, kdy je zboží, které není zbožím Unie a které podléhá dovoznímu clu, propuštěno do jednoho z těchto celních režimů: a) propuštění do volného oběhu, včetně propuštění podle ustanovení o konečném užití; b) dočasné použití s částečným osvobozením od dovozního cla. 2. Celní dluh vzniká okamžikem přijetí celního prohlášení. 3. Dlužníkem je deklarant. V případě nepřímého zastupování je dlužníkem také osoba, na jejíž účet je celní prohlášení činěno. Je-li celní prohlášení s návrhem na propuštění zboží do některého z režimů uvedených v odstavci 1 učiněno na základě údajů, v jejichž důsledku nebyly dovozní clo nebo jeho část vybrány, je osoba, která poskytla údaje nezbytné pro vyhotovení celního prohlášení a která si byla nebo měla být vědoma, že údaje nejsou pravdivé, rovněž považována za dlužníka.“ 12 Článek 84 celního kodexu zní: „Odpovídá-li za zaplacení částky dovozního nebo vývozního cla odpovídající jednomu celnímu dluhu více osob, odpovídají společně a nerozdílně za zaplacení uvedené částky.“ Italské právo 13 Článek 1 Decreto del Presidente della Repubblica n. 633 – Istituzione e disciplina dell’imposta sul valore aggiunto (nařízení prezidenta republiky č. 633 o zavedení a úpravě daně z přidané hodnoty) ze dne 26. října 1972 (běžný doplněk GURI č. 292 ze dne 11. listopadu 1972, dále jen „nařízení č. 633/1972“) stanoví: „Předmětem daně z přidané hodnoty je dodání zboží a poskytování služeb uskutečněné na území státu v rámci výkonu činnosti podniku, živnosti nebo jiné podnikatelské činnosti, jakož i kýmkoli uskutečněné dovozy.“ 14 Článek 8 tohoto nařízení zní: „Za nezdanitelná dodání určená pro vývoz se považují: [...] c) dodání, a to i prostřednictvím komisionářů, jiného zboží než budov a stavebních pozemků a poskytování služeb osobám, které uskutečnily dodání určená pro vývoz nebo plnění uvnitř Společenství a které z tohoto důvodu využily možnost pořídit, a to i prostřednictvím komisionářů, nebo dovézt zboží a služby bez zaplacení daně. [...]“ 15 Článek 17 odst. 1 uvedeného nařízení stanoví: „K dani jsou povinné osoby uskutečňující převody zboží a poskytující služby podléhající dani; tuto daň musí odvést do státního rozpočtu souhrnně za všechna uskutečněná plnění po odpočtu upraveném v článku 19, a to způsobem a za podmínek stanovených v hlavě II.“ 16 Článek 70 odst. 1 téhož nařízení zní: „Daň z dovozu se stanoví, vyměří a vybere z každého plnění. Na spory a sankce použijí se ustanovení celních zákonů týkající se hraničních poplatků.“ 17 Článek 34 Decreto del Presidente della Repubblica n. 43 – Approvazione del testo unico delle disposizioni legislative in materia doganale (nařízení prezidenta republiky č. 4 o přijetí konsolidovaného znění právních předpisů v oblasti cel) ze dne 23. ledna 1973 (běžný doplněk GURI č. 80 ze dne 28. března 1973, dále jen „nařízení č. 43/1973“) stanoví: „Za ‚cla‘ se považují všechny poplatky, které jsou celní orgány povinny vybírat na základě zákona v souvislosti s celními operacemi. V rámci cel jsou ‚hraničními poplatky‘: dovozní a vývozní cla, dávky a jiné dovozní nebo vývozní poplatky stanovené nařízeními Společenství a souvisejícími prováděcími pravidly a také, pokud jde o dovážené zboží, monopolní práva, hraniční přirážky a jakákoli jiná spotřební daň nebo spotřební přirážka ve prospěch státu.“ 18 Článek 38 tohoto nařízení zní: „Clo je v souladu s článkem 56 povinen zaplatit vlastník zboží a společně a nerozdílně všechny osoby, na jejichž účet bylo zboží dovezeno nebo vyvezeno. K úhradě poplatku má stát kromě výsad stanovených zákonem zadržovací právo na zboží podléhající tomuto poplatku. Zadržovací právo lze uplatnit také k uspokojení jakékoli jiné pohledávky státu týkající se zboží podléhajícího celním operacím.“ 19 Článek 1 Decreto-Legge n. 746 – Disposizioni urgenti in materia di imposta su valore aggiunto (nařízení s mocí zákona č. 746 o naléhavých ustanoveních v oblasti daně z přidané hodnoty) ze dne 29. prosince 1983 (GURI č. 358 ze dne 31. prosince 1983), které bylo přeměněno a pozměněno zákonem č. 17 ze dne 27. února 1984 (GURI č. 59 ze dne 29. února 1984), ve znění platném v době rozhodné z hlediska skutečností v původním řízení (dále jen „nařízení s mocí zákona č. 746/1983“), stanoví: „Ustanovení čl. 8 odst. 1 písm. c) a odst. 2 [nařízení č. 633/1972], ve znění pozdějších předpisů, se použijí za podmínky: a) že výše protiplnění za dodání určená pro vývoz uvedená v písmenech a) a b) téhož článku, uskutečněná v předchozím roce, je vyšší než 10 % obratu určeného v souladu s článkem 20 téhož nařízení [...]. [...] c) že úmysl využít možnosti uskutečnit nákupy nebo dovozy bez uplatnění daně je výsledkem přiznání vyhotoveného v souladu se vzorem schváleným nařízením ministerstva financí, ve kterém je uvedeno číslo DPH deklaranta a příslušný úřad, předaného elektronicky Agenzia delle Entrate (daňová správa), který vystaví elektronickou stvrzenku. [...]“ 20 Článek 2 odst. 1 tohoto nařízení s mocí zákona stanoví: „Osoby, které uskutečňují operace bez zaplacení daně, pokud nebylo podáno přiznání podle čl. 1 odst. 1 písm. c), podléhají vedle platby daně samotné také povinnosti zaplatit pokutu ve výši dvojnásobku až šestinásobku neodvedené daně; pokud bylo podáno daňové přiznání, odpovídají za nezaplacení daně pouze dodavatelé, objednatelé a dovozci, kteří vystavili daňové přiznání.“ 21 Článek 3 Decreto legislativo n. 374 – Riordinamento degli istituti doganali e revisione delle procedure di accertamento e controllo in attuazione delle direttive n. 79/695/CEE del 24 luglio 1979 e n. 82/57/CEE del 17 dicembre 1981, in tema di procedure di immissione in libera pratica delle merci, e delle direttive n. 81/177/CEE del 24 febbraio 1981 e n. 82/347/CEE del 23 aprile 1982, in tema di procedure di esportazione delle merci comunitarie (Legislativní nařízení č. 374 o reorganizaci celních orgánů a přezkumu postupů zjišťování a kontroly v rámci provádění směrnice [Rady] 79/695/EHS ze dne 24. července 1979 a [Komise] 82/57/EHS ze dne 17. prosince 1981, týkajících se postupů pro propuštění zboží do volného oběhu, jakož i směrnice [Rady] 81/177/EHS ze dne 24. února 1981 a směrnice [Komise] 82/347/EHS ze dne 23. dubna 1982, týkajících se postupů pro vývoz zboží Společenství) ze dne 8. listopadu 1990 (běžný doplněk GURI č. 291 ze dne 14. prosince 1990), stanoví: „1. Cla jsou stanovována, vyměřována a vybírána v souladu s pravidly [nařízení č. 43/1973] a dalšími celními zákony, pokud zvláštní právní předpisy, které se jich týkají, nestanoví jinak. 2. Cla, dávky a jiné dovozní a vývozní poplatky stanovené nařízeními Společenství jsou stanovovány, vyměřovány a vybírány v souladu s ustanoveními uvedených nařízení, jakož i, pokud tyto předpisy odkazují na právní úpravu jednotlivých členských států nebo oblast neupravují, v souladu s pravidly [nařízení č. 43/1973] a dalšími celními zákony.“ Spor v původním řízení a předběžné otázky 22 Dvěma daňovými výměry oznámenými dne 15. května 2017 a 6. února 2018 společnosti U. I. se sídlem v Miláně (Itálie), celní úřad opravil v prvním sledu 45 a poté 115 dovozních prohlášení a stanovil odpovídající částky splatné DPH při dovozu, a sice 173 561,22 eura a 786 046,24 eura navýšené o úroky. Měl rovněž za to, že společnost U. I. jako nepřímý celní zástupce dovážejících společností A. SpA a U. C. Srl se sídlem v Římě (Itálie), z nichž prvně uvedená společnost byla v úpadku, byla spolu s nimi společně a nerozdílně odpovědná za platbu této daně, a to zejména na základě článků 77 a 84 celního kodexu. 23 Celní úřad měl totiž v rámci svých ověřování za to, že prohlášení o úmyslu přiložená k těmto dovozním prohlášením nejsou věrohodná, jelikož byla založena na nesprávném tvrzení, že tyto dovážející společnosti jsou obvyklými vývozci. Přitom vzhledem k tomu, že tyto společnosti neuskutečnily operace, které by mohly spadat do kvóty pro nákup osvobozený od DPH, nebyly ověřené dovozní operace osvobozeny od DPH na základě čl. 1 písm. a) nařízení s mocí zákona č. 746/1983. 24 Společnost U. I. podala proti těmto dvěma daňovým výměrům žaloby k předkládajícímu soudu, Commissione tributaria provinciale di Venezia (provinční daňový soud v Benátkách, Itálie) za účelem určení jejich protiprávnosti. 25 V tomto rámci společnost U. I. uznala, že jakožto nepřímý celní zástupce prováděla na základě plných mocí k zastupování dotčené celní operace svým jménem na účet uvedených dovážejících společností a předložila odpovídající prohlášení celním orgánům. Tvrdila však, že pravidla, na jejichž základě byly přijaty uvedené daňové výměry, zejména články 77 a 84 celního kodexu, nemohou být použita na DPH. Dodala, že v italském právním řádu žádné ustanovení nestanoví společnou a nerozdílnou odpovědnost nepřímého celního zástupce a dovážející společnosti za zaplacení DPH při dovozu a že uznání takové společné a nerozdílné odpovědnosti je v rozporu s článkem 201 směrnice o DPH. 26 Celní úřad navrhl uvedené žaloby zamítnout. Zdůraznil, že skutečností vedoucí ke vzniku dotčeného daňového dluhu na DPH byl stejně jako v případě celního dluhu dovoz a že tato skutečnost vedoucí ke vzniku povinnosti byla vymezena v celní právní úpravě. Je třeba rovněž odkázat na tuto právní úpravu za účelem určení vzniku dluhu na DPH při dovozu, a tudíž k prokázání toho, že dlužníky tohoto dluhu jsou osoby, které předložily zboží celnímu orgánu, a sice, jak vyplývá z judikatury Corte suprema di cassazione (Nejvyšší kasační soud, Itálie), dovozce a jeho nepřímý celní zástupce, společně a nerozdílně. 27 Předkládající soud uvádí, že podle této judikatury vzniká povinnost odvést DPH při dovozu v okamžiku předložení zboží celním orgánům při vstupu na území Unie, stejně jako v případě cla. Jedná se o stejnou daň jako DPH v rámci Společenství, jak vyplývá zejména z rozsudku ze dne 17. července 2014, Equoland (C‐272/13, EU:C:2014:2091). Ačkoli DPH při dovozu nepatří mezi tato cla ani mezi daně vybírané na hranicích v úzkém slova smyslu, ale mezi daně, na které se vztahuje vnitrostátní právo, sdílí s clem okamžik uložení, který je uveden v článku 34 nařízení č. 43/1973, takže pokud nepřímý celní zástupce předloží prohlášení o úmyslu celnímu orgánu, přičemž ho podává na svůj účet, je společně a nerozdílně odpovědný za zaplacení DPH. 28 Tento soud poukazuje na jiný vnitrostátní směr judikatury, podle něhož v případě neexistence výslovného ustanovení vnitrostátního práva stanovícího v souladu s článkem 201 směrnice o DPH osoby, které jsou „určeny“ jako osoby povinné odvést DPH při dovozu, nelze provést extenzivní použití pravidel unijního práva týkajících se celních dluhů, kterými se řídí společná a nerozdílná odpovědnost dovozce a jeho nepřímého celního zástupce. 29 Uvedený soud dále uvádí, že jsou-li výrazy „určí“ nebo „uzná“ použité v tomto článku vykládány restriktivně v tom smyslu, že vnitrostátní zákonodárce musí výslovně určit osoby povinné k DPH, měl by v projednávaném případě konstatovat, že vnitrostátní ustanovení označují za osobu povinnou odvést tuto daň výlučně dovozce. Naproti tomu v případě širokého výkladu těchto pojmů by tentýž soud mohl použít extenzivně vnitrostátní pravidla stanovená pro jiné poplatky než DPH při dovozu, jako jsou cla. 30 Stejně tak výklad čl. 77 odst. 3 celního kodexu, a zejména otázka, zda jeho použití musí být omezeno na cla, je rozhodující pro vyřešení sporu v původním řízení. 31 Za těchto podmínek se Commissione tributaria provinciale di Venezia (provinční daňový soud v Benátkách) rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky: „1) Musí být článek 201 směrnice [o DPH], který stanoví, že ‚při dovozu je povinna odvést daň osoba nebo osoby, které za osoby povinné odvést daň určí nebo uzná členský stát dovozu‘, vykládán v tom smyslu, že tento členský stát je povinen přijmout ustanovení vnitrostátního práva týkající se DPH při dovozu (daň podle vnitrostátního práva: [věc, ve které byl vydán rozsudek ze dne 17. července 2014, Equoland, C‐272/13, EU:C:2014:2091]), které výslovně označuje osoby povinné k její platbě? 2) Musí být čl. 77 odst. 3 [celního kodexu], který upravuje celní dluh při dovozu, podle něhož ‚v případě nepřímého zastupování je dlužníkem také osoba, na jejíž účet je celní prohlášení činěno‘, vykládán v tom smyslu, že nepřímý zástupce odpovídá za zaplacení nejen cla, ale také DPH při dovozu, a to pouze z toho důvodu, že je ‚celním deklarantem‘ jednajícím svým jménem?“ K předběžným otázkám K přípustnosti 32 Italská vláda tvrdí, že předběžné otázky jsou nepřípustné z důvodu, že jsou nejen nejednoznačné, ale rovněž irelevantní pro účely vyřešení sporu v původním řízení, jelikož předkládající soud nepoužil judikaturu Corte suprema di cassazione (Nejvyšší kasační soud), který již vyřešil otázku osob odpovědných za zaplacení DPH při dovozu. Kromě toho, pokud jde o první otázku, nebyla vysvětlena vnitrostátní a unijní ustanovení, která jednoznačně určují zdanitelné plnění pro účely DPH při dovozu a dlužníky DPH. 33 V tomto ohledu je třeba připomenout, že v rámci spolupráce Soudního dvora a vnitrostátních soudů, zavedené článkem 267 SFEU, je věcí pouze vnitrostátního soudu, kterému byl spor předložen a jenž musí nést odpovědnost za soudní rozhodnutí, které bude vydáno, aby s ohledem na konkrétní okolnosti věci posoudil jak nezbytnost rozhodnutí o předběžné otázce pro vydání jeho rozsudku, tak relevanci otázek, které klade Soudnímu dvoru. Jestliže se tedy položené otázky týkají výkladu unijního práva, je Soudní dvůr v zásadě povinen o nich rozhodnout (rozsudek ze dne 19. prosince 2019, Darie, C‐592/18, EU:C:2019:1140, bod 24 a citovaná judikatura). 34 Z toho vyplývá, že se na otázky týkající se výkladu unijního práva položené vnitrostátním soudem v právním a skutkovém rámci, který tento soud vymezí na vlastní odpovědnost a jehož správnost nepřísluší Soudnímu dvoru ověřovat, vztahuje domněnka relevance. Soudní dvůr může odmítnout o žádosti podané vnitrostátním soudem pouze tehdy, je-li zjevné, že žádaný výklad unijního práva nemá žádný vztah k realitě nebo předmětu sporu v původním řízení, jedná-li se o hypotetický problém nebo také nedisponuje-li Soudní dvůr skutkovými nebo právními poznatky nezbytnými pro užitečnou odpověď na otázky, které jsou mu položeny (rozsudek ze dne 19. prosince 2019, C‐592/18, EU:C:2019:1140, bod 257 a citovaná judikatura). 35 V projednávané věci předkládající soud, který jasně uvedl důvody, proč se táže na výklad ustanovení unijního práva uvedených v předběžných otázkách, zároveň upřesnil, že odpovědi na tyto otázky jsou rozhodující pro vyřešení sporu v původním řízení, jelikož možnost uplatnit případnou společnou a nerozdílnou odpovědnost společnosti U. I., jakožto nepřímého celního zástupce, závisí na těchto odpovědích. Skutečnost, že tento soud nepoužil judikaturu Corte suprema di cassazione (Nejvyšší kasační soud), přitom nemůže zbavit otázky týkající se výkladu unijního práva relevance. 36 Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce kromě toho obsahuje popis skutkového a právního rámce sporu v původním řízení, zejména vnitrostátních ustanovení, která mohou být použita, a relevantní vnitrostátní judikatury, dostatečný k tomu, aby Soudní dvůr mohl užitečně odpovědět na obě položené otázky. 37 Předběžné otázky jsou tudíž přípustné. K druhé otázce 38 Podstatou druhé otázky předkládajícího soudu, kterou je třeba zkoumat úvodem, je, zda čl. 77 odst. 3 celního kodexu musí být vykládán v tom smyslu, že podle tohoto samotného ustanovení je nepřímý celní zástupce povinen zaplatit cla dlužná za zboží, která uvedl v celním prohlášení, jakož i DPH při dovozu z téhož zboží. 39 Podle ustálené judikatury je třeba vzít pro výklad ustanovení unijního práva v úvahu nejen jeho znění, ale i jeho kontext a cíle sledované právní úpravou, jíž je součástí (rozsudek ze dne 18. listopadu 2020, Kaplan International colleges UK, C‐77/19, EU:C:2020:934, bod 39 a citovaná judikatura). 40 Je třeba připomenout, že podle čl. 18 odst. 1 celního kodexu jedná nepřímý celní zástupce vlastním jménem, ale na účet jiné osoby. Podá-li tedy „celní prohlášení“, tak jak je definováno v čl. 5 bodě 12 tohoto kodexu, činí tak vlastním jménem, ale na účet osoby, která mu udělila plnou moc k zastupování a kterou zastupuje, takže, jak správně uvádí předkládající soud, jedná jako „deklarant“ ve smyslu čl. 5 bodu 15 tohoto kodexu. 41 Zaprvé podle čl. 77 odst. 3 celního kodexu je dlužníkem deklarant a v případě nepřímého zastupování je dlužníkem také osoba, na jejíž účet je celní prohlášení činěno. 42 Ze znění tohoto ustanovení vyplývá, že jak nepřímý celní zástupce jakožto deklarant, tak dovozce, na jehož účet podává toto prohlášení, mají postavení dlužníků. 43 Zadruhé kontext a cíle právní úpravy, jejíž součástí je uvedené ustanovení, ukazují, že se týká výlučně celního dluhu, a nikoli rovněž DPH při dovozu. 44 Článek 77 celního kodexu je totiž zaprvé uveden v oddílu 1 kapitoly 1 hlavy III tohoto kodexu, které jsou nadepsané „Celní dluh při dovozu“, respektive „Vznik celního dluhu“ a „Celní dluh a jistoty“. V tomto ohledu odstavce 1 a 2 tohoto článku odkazují na celní dluh. 45 Zadruhé podle čl. 5 bodu 19 uvedeného kodexu je „dlužníkem“ „osoba odpovědná za celní dluh“. 46 Kromě toho se článek 84 téhož kodexu výslovně týká celního dluhu tím, že stanoví, že odpovídá-li za zaplacení částky dovozního nebo vývozního cla odpovídající takovému dluhu více osob, odpovídají společně a nerozdílně. 47 Pokud jde o pojem „celní dluh“, ten je definován v čl. 5 bodu 18 celního kodexu jako povinnost zaplatit částku „dovozního nebo vývozního cla, které se podle platných celních předpisů vztahuje na konkrétní zboží“. 48 Přitom DPH při dovozu nepatří mezi „dovozní cla“ ve smyslu čl. 5 bodu 20 uvedeného kodexu týkajícího se „cel splatných při dovozu zboží“. 49 Jak uvedly Evropská komise i společnost U. I. ve svých písemných vyjádřeních, z judikatury Soudního dvora vyplývá, že DPH, kterou je třeba vybrat při dovozu zboží, není součástí takových dovozních cel [v tomto smyslu viz, pokud jde o čl. 4 bod 10 nařízení Rady (EHS) č. 2913/92 ze dne 12. října 1992, kterým se vydává celní kodex Společenství (Úř. věst. 1992, L 302, s. 1; Zvl. vyd. 02/04, s. 307), který odpovídá čl. 5 bodu 20 celního kodexu, rozsudky ze dne 29. července 2010, Pakora Pluss, C‐248/09, EU:C:2010:457, bod 47, jakož i ze dne 2. června 2016, Eurogate Distribution a DHL Hub Leipzig, C‐226/14 a C‐228/14, EU:C:2016:405, bod 81]. 50 Konečně unijní právní předpisy v oblasti DPH, zejména článek 201 směrnice o DPH, neodkazují na ustanovení celního kodexu, pokud jde o povinnost zaplatit tuto daň, ale stanoví, že tato povinnost přísluší osobě nebo osobám, které členský stát, do kterého je zboží dováženo, určí nebo uzná jako daňové dlužníky, jak to již Soudní dvůr konstatoval [v tomto smyslu viz, pokud jde o čl. 21 odst. 2 šesté směrnice Rady ze dne 17. května 1977 o harmonizaci právních předpisů členských států týkajících se daní z obratu – Společný systém daně z přidané hodnoty: jednotný základ daně (Úř. věst. 1977, L 145, s. 1; Zvl. vyd. 09/01, s. 3), který odpovídá článku 201 směrnice o DPH, rozsudek ze dne 29. července 2010, Pakora Pluss, C‐248/09, EU:C:2010:457, bod 52]. 51 Z toho vyplývá, že na základě samotného čl. 77 odst. 3 tohoto kodexu nelze, pokud jde o platbu DPH při dovozu, trvat na odpovědnosti nepřímého celního zástupce spolu s odpovědností dovozce, který mu udělil plnou moc k zastupování a kterého zastupuje. 52 S ohledem na výše uvedené je třeba na druhou otázku odpovědět tak, že čl. 77 odst. 3 celního kodexu musí být vykládán v tom smyslu, že podle tohoto samotného ustanovení je nepřímý celní zástupce povinen zaplatit jen cla dlužná za zboží, které uvedl v celním prohlášení, a nikoli navíc DPH při dovozu z téhož zboží. K první otázce 53 Podstatou první otázky předkládajícího soudu je určit, zda článek 201 směrnice o DPH musí být vykládán v tom smyslu, že nepřímý celní zástupce může být v souvislosti s platbou DPH při dovozu činěn společně a nerozdílně odpovědný s dovozcem, pokud neexistují vnitrostátní ustanovení,

cs

caselaw

EU

která by jej výslovně určovala nebo uznávala jako osobu povinnou k odvodu této daně. 54 Úvodem, pokud jde o DPH při dovozu a cla, je třeba připomenout, že DPH při dovozu a cla mají podle ustálené judikatury srovnatelné hlavní znaky, jelikož vznikají na základě dovozu do Unie a následného uvedení zboží do hospodářského oběhu členských států. Tuto paralelu potvrzuje skutečnost, že čl. 71 odst. 1 druhý pododstavec směrnice o DPH umožňuje členským státům navázat uskutečnění zdanitelného plnění a vznik povinnosti k DPH při dovozu na rozhodnou událost pro vznik povinnosti zaplatit clo [rozsudek ze dne 10. července 2019, Federal Express Corporation Deutsche Niederlassung, C‐26/18, EU:C:2019:579, bod 41, a ze dne 3. března 2021, Hauptzollamt Münster (Místo vzniku DPH), C‐7/20, EU:C:2021:161, bod 29, jakož i citovaná judikatura]). 55 Ze znění článku 201 směrnice o DPH, podle kterého je DPH při dovozu „povinna odvést osoba nebo osoby, které za osoby povinné odvést daň určí nebo uzná členský stát dovozu“, vyplývá, že tento článek ponechává členským státům prostor pro uvážení při určení osob povinných k této dani, což potvrzuje bod 43 odůvodnění této směrnice, když uvádí, že tyto členské státy nesmí být nijak omezovány, pokud jde o označení osoby povinné odvést daň při dovozu. 56 I když z tohoto článku vyplývá, že členské státy musí určit alespoň jednu osobu jako osobu povinnou odvést tuto daň, mohou určit více takových osob, což vyplývá rovněž z bodu 44 odůvodnění uvedené směrnice, podle kterého by členské státy měly mít možnost stanovit, že za odvod DPH ručí společně a nerozdílně jiná osoba než osoba povinná odvést daň. 57 V důsledku toho mohou zajisté členské státy, s ohledem na posuzovací pravomoc, která je jim svěřena článkem 201 směrnice o DPH, pro účely provedení tohoto článku stanovit, že dlužníci cla budou rovněž povinni odvést DPH při dovozu, a zejména že nepřímý celní zástupce bude společně a nerozdílně odpovědný za zaplacení této daně spolu s osobou, která mu udělila plnou moc k zastupování a kterou zastupuje. 58 V tomto ohledu je třeba připomenout, že podle čl. 288 třetího pododstavce SFEU je směrnice závazná pro každý stát, kterému je určena, pokud jde o výsledek, jehož má být dosaženo, přičemž volba formy a prostředků se ponechává vnitrostátním orgánům. 59 Podle ustálené judikatury musí být nicméně ustanovení směrnice provedena s nezpochybnitelným závazným účinkem, s požadovanou specifičností, přesností a jasností, aby bylo vyhověno požadavku právní jistoty (rozsudek ze dne 24. října 2013, Komise v. Španělsko, C‐151/12, EU:C:2013:690, bod 26 a citovaná judikatura). 60 Za tímto účelem je nezbytné, aby právní situace vyplývající z vnitrostátních opatření provádějících směrnici byla dostatečně přesná a jasná, aby umožnila dotčeným jednotlivcům zjistit rozsah jejich práv a povinností (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 14. února 2012, Flachglas Torgau, C‐204/09, EU:C:2012:71, bod 60). 61 Kromě toho zásada právní jistoty zejména vyžaduje, aby právní pravidla byla jasná a přesná a jejich účinky byly předvídatelné, zejména pokud mohou vyvolat nepříznivé důsledky pro jednotlivce a podniky [rozsudky ze dne 30. dubna 2019, Itálie v. Rada (Kvóty pro odlov mečouna obecného ve Středozemním moři), C‐611/17, EU:C:2019:332, bod 111, jakož i ze dne 26. března 2020, Hungeod a další, C‐496/18 a C‐497/18, EU:C:2020:240, bod 93, jakož i citovaná judikatura]. 62 Za těchto podmínek je na členských státech, aby pro účely provedení článku 201 směrnice o DPH určily nebo uznaly osobu nebo osoby povinné odvést DPH při dovozu na základě dostatečně jasných a přesných vnitrostátních ustanovení při dodržení zásady právní jistoty. 63 Z toho vyplývá, že případná odpovědnost nepřímého celního zástupce za zaplacení DPH při dovozu, stanovená členským státem, společně a nerozdílně s osobou, která mu udělila plnou moc k zastupování a kterou zastupuje, musí být takovými vnitrostátními ustanoveními výslovně a jednoznačně stanovena. 64 V projednávaném případě přísluší předkládajícímu soudu, který je jako jediný příslušný k výkladu vnitrostátního práva, aby s ohledem na všechna ustanovení italského práva posoudil, zda tato ustanovení, a zejména články 34 a 38 nařízení č. 43/1973, čl. 3 odst. 2 legislativního nařízení č. 374 ze dne 8. listopadu 1990, který je uveden v bodě 21 tohoto rozsudku, jakož i článek 1 a čl. 70 odst. 1 nařízení č. 633/1972, na které odkazuje italská vláda, nebo čl. 2 odst. 1 nařízení s mocí zákona č. 746/1983, citovaný Komisí, výslovně a jednoznačně určují nebo uznávají nepřímého celního zástupce jako osobu povinnou k odvodu DPH při dovozu, kromě toho, že je dlužníkem, jak vyplývá z bodů 42, 46 a 52 tohoto rozsudku, cel společně a nerozdílně s dovozcem, který mu vystavil plnou moc k zastupování a kterého zastupuje, v souladu s čl. 77 odst. 3 a článkem 84 celního kodexu. 65 S ohledem na všechny tyto úvahy je třeba na první otázku odpovědět tak, že článek 201 směrnice o DPH musí být vykládán v tom smyslu, že nepřímý celní zástupce nemůže být v souvislosti s platbou DPH při dovozu činěn společně a nerozdílně odpovědný s dovozcem, pokud neexistují vnitrostátní ustanovení, která by jej výslovně a jednoznačně určovala nebo uznávala jako osobu povinnou k odvodu této daně. K nákladům řízení 66 Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení ve vztahu ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud. Výdaje vzniklé předložením jiných vyjádření Soudnímu dvoru než vyjádření uvedených účastníků řízení se nenahrazují. Z těchto důvodů Soudní dvůr (šestý senát) rozhodl takto: 1) Článek 77 odst. 3 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 952/2013 ze dne 9. října 2013, kterým se stanoví celní kodex Unie, musí být vykládán v tom smyslu, že podle tohoto samotného ustanovení je nepřímý celní zástupce povinen zaplatit jen cla dlužná za zboží, které uvedl v celním prohlášení, a nikoli navíc daň z přidané hodnoty při dovozu z téhož zboží. 2) Článek 201 směrnice Rady 2006/112/ES ze dne 28. listopadu 2006 o společném systému daně z přidané hodnoty musí být vykládán v tom smyslu, že nepřímý celní zástupce nemůže být v souvislosti s platbou daně z přidané hodnoty při dovozu činěn společně a nerozdílně odpovědný s dovozcem, pokud neexistují vnitrostátní ustanovení, která by jej výslovně a jednoznačně určovala nebo uznávala jako osobu povinnou k odvodu této daně. Podpisy *– Jednací jazyk: italština.

cs

caselaw

EU

ROZSUDEK SOUDNÍHO DVORA (pátého senátu) 22. dubna 2021 ( *1 ) „Nesplnění povinnosti státem – Směrnice 2004/18/ES – Veřejné zakázky na stavební práce – Smlouva mezi veřejnoprávní entitou a soukromou společností o nájmu budovy, která dosud nebyla postavena – Článek 1 – Provedení stavby splňující potřeby upřesněné nájemníkem – Článek 16 – Vyloučení“ Ve věci C‐537/19, jejímž předmětem je žaloba pro nesplnění povinnosti na základě článku 258 SFEU, podaná dne 12. července 2019, Evropská komise, zastoupená L. Haasbeek jakož i M. Noll-Ehlersem a P. Ondrůškem, jako zmocněnci, žalobkyně, proti Rakouské republice, zastoupené, původně M. Fruhmannem, dále J. Schmoll, jako zmocněnci, žalované, SOUDNÍ DVŮR (pátý senát), ve složení E. Regan, předseda senátu, M. Ilešič, E. Juhász (zpravodaj), C. Lycourgos a I. Jarukaitis, soudci, generální advokát: M. Campos Sánchez-Bordona, vedoucí soudní kanceláře: A. Calot Escobar, s přihlédnutím k písemné části řízení, po vyslechnutí stanoviska generálního advokáta na jednání konaném dne 22. října 2020, vydává tento Rozsudek 1 Svou žalobou se Evropská komise domáhá, aby Soudní dvůr určil, že Rakouská republika tím, že entita Stadt Wien-Wiener wohnen (dále jen „Wiener Wohnen“) zadala zakázku ze dne 25. května 2012 týkající se kancelářské budovy na Guglgasse 2–4 ve Vídni (Rakousko) přímo, aniž provedla výběrové řízení a zveřejnila oznámení o zakázce, nesplnila povinnosti, které pro ni vyplývají z článků 2 a 28 a čl. 35 odst. 2 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2004/18/ES ze dne 31. března 2004 o koordinaci postupů při zadávání veřejných zakázek na stavební práce, dodávky a služby (Úř. věst. 2004, L 134, s. 114; Zvl. vyd. 06/07, s. 132). Právní rámec Unijní právo 2 Body 2 a 24 odůvodnění směrnice 2004/18 zní: „(2) Zadávání zakázek sjednaných v členských státech jménem státu, regionálních nebo místních orgánů a jiných veřejnoprávních subjektů musí dodržovat zásady Smlouvy, zejména se zásadou volného pohybu zboží, zásadou svobody usazování a zásadou svobodného poskytování služeb a se zásadami z nich odvozenými, jako je zásada rovného zacházení, zásada zákazu diskriminace, zásada vzájemného uznávání, zásada proporcionality a zásada transparentnosti. Pro veřejné zakázky, které převyšují určitou hodnotu, je žádoucí, aby byla vypracována ustanovení zavádějící na úrovni Společenství koordinaci vnitrostátních zadávacích řízení těchto zakázek, jež by byla založena na těchto zásadách, aby zajistila jejich účinnost a zaručila otevření zadávání veřejných zakázek hospodářské soutěži. Tato koordinační ustanovení by proto měla být vykládána v souladu s výše uvedenými pravidly a zásadami, jakož i dalšími pravidly Smlouvy. [...] (24) V rámci služeb mají zakázky na nabývání nebo pronájem nemovitostí nebo práv k nim určité zvláštní rysy, které činí použití pravidel pro zadávání veřejných zakázek nevhodným.“ 3 Článek 1 téže směrnice, nadepsaný „Definice“, v odstavci 2 písm. b) stanoví: „ ‚Veřejné zakázky na stavební práce‘ jsou veřejné zakázky, jejichž předmětem je buď provedení, nebo projekt i provedení stavebních prací vztahujících se k jedné z činností uvedených v příloze I nebo stavby, nebo provedení stavby, která odpovídá požadavkům stanoveným veřejným zadavatelem, jakýmikoli prostředky. ‚Stavbou‘ se rozumí výsledek souboru stavebních nebo stavebně inženýrských prací, který je sám o sobě dostačující, aby plnil hospodářskou nebo technickou funkci.“ 4 Článek 2 uvedené směrnice, nadepsaný „Zásady zadávání zakázek“, stanoví: „Veřejní zadavatelé jednají s hospodářskými subjekty na základě zásad rovnosti a zákazu diskriminace a postupují transparentním způsobem.“ 5 Článek 16 směrnice 2004/18, nadepsaný „Zvláštní vyloučení“, stanoví: „Tato směrnice se nevztahuje na veřejné zakázky na služby, které se týkají: a) nabývání nebo nájmu pozemků, stávajících budov nebo jiných nemovitostí nebo práv k nim jakýmikoli způsoby financování; v[z]tahuje se však na smlouvy o finančních službách uzavřené v jakékoli formě současně s uzavřením kupní nebo nájemní smlouvy, před ním nebo po něm; [...]“ 6 Článek 28 této směrnice, nadepsaný „Použití otevřených, omezených a vyjednávacích řízení a soutěžního dialogu“, stanoví: „Při zadávání svých veřejných zakázek veřejní zadavatelé použijí vnitrostátní řízení upravená pro účely této směrnice. Zadávají tyto veřejné zakázky za použití otevřeného nebo omezeného řízení. Za zvláštních okolností, výslovně uvedených v článku 29, mohou veřejní zadavatelé zadat své veřejné zakázky prostřednictvím soutěžního dialogu. Ve zvláštních případech a za zvláštních okolností, výslovně uvedených v článcích 30 a 31, mohou použít vyjednávací řízení se zveřejněním oznámení o zakázce nebo bez něho.“ 7 Článek 35 odst. 2 uvedené směrnice, nadepsaný „Oznámení“, stanoví: „Veřejní zadavatelé, kteří chtějí zadat veřejnou zakázku nebo rámcovou dohodu v otevřeném, omezeném nebo, za podmínek stanovených v článku 30, ve vyjednávacím řízení se zveřejněním oznámení o zakázce nebo, za podmínek stanovených v článku 29, v soutěžním dialogu, zveřejní svůj záměr prostřednictvím oznámení o zakázce.“ 8 Směrnice 2004/18/ES byla nahrazena směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2014/24/EU ze dne 26. února 2014 o zadávání veřejných zakázek a o zrušení směrnice 2004/18 (Úř. věst. 2014, L 94, s. 65) s účinkem k 18. dubnu 2016. Rakouské právo 9 V době uzavření dotčené nájemní smlouvy dne 25. května 2012 byla použitelná vnitrostátní ustanovení obsažena v Bundesgesetz über die Vergabe von Aufträgen 2006 (spolkový zákon o zadávání veřejných zakázek z roku 2006), ve znění použitelném k tomuto datu. Postup před zahájením soudního řízení 10 V návaznosti na stížnost obdrženou v roce 2015 a neformální kontakty s rakouskými orgány zaslala Komise dne 25. července 2016 Rakouské republice výzvu dopisem (řízení o nesplnění povinnosti č. 2016/4074), ve kterém Komise poukazovala na porušení článků 2, 28 a 35 směrnice 2004/18 z důvodu přímého uzavření s entitou Wiener Wohnen bez provedení výběrového řízení a zveřejnění oznámení o zakázce podle této směrnice dne 25. května 2012 nájemní smlouvy na dobu neurčitou týkající se kancelářské budovy nazvané Gate 2 (dále jen „budova Gate 2“), včetně podzemních garáží, nacházející se na parcele Guglgasse 2-4 ve Vídni. 11 Podle této smlouvy měla pronajímatelka, společnost Vectigal Immobilien GmbH & Co KG, která byla vlastnicí této parcely v okamžiku uzavření uvedené smlouvy, v úmyslu postavit na tomto pozemku budovu Gate 2. 12 Pronajatá nemovitost byla tvořena dvěma křídly (A a B) od přízemí do pátého poschodí. Jako možnost byly plánovány lávky mezi těmito dvěma křídly v prvním až pátém patře. Wiener Wohnen mimoto měla jako možnost („Call-Option“) jednostranný nárok pronajmout si kromě prvních pěti poschodí, které byly součástí pronajaté nemovitosti od počátku, i šesté až osmé poschodí v křídle B uvedené budovy. Dodatkem k nájemní smlouvě ze dne 25. října 2012 bylo potvrzeno, že Wiener Wohnen této možnosti využila. 13 Dotčená nájemní smlouva byla uzavřena na dobu neurčitou. Uvedená smlouva původně stanovila, že Wiener Wohnen může smlouvu vypovědět běžným způsobem až patnáct let po začátku nájmu a poté každých deset let. Kromě této výpovědi běžným způsobem bylo možné smlouvu vypovědět v mimořádných případech, kdyby pronajímatelka závažně nebo soustavně porušovala nájemní smlouvu, nebo pokud by budovu Gate 2 nebylo možné užívat sjednaným způsobem po dobu delší než šest měsíců. 14 Druhým dodatkem k uvedené nájemní smlouvě ze dne 16. a 17. září 2013 byla prodloužena lhůta první možnosti řádné výpovědi. Podle bodu 2.4 tohoto dodatku znělo příslušné ustanovení nadále následovně: „Nájemce může tuto nájemní smlouvu řádně vypovědět, ale až po uplynutí 25 let, 35 let a 45 let (atd.) od počátku nájmu (s přihlédnutím k výpovědní lhůtě uvedené v bodě 2.2.) (výpovědní lhůta dvanáct měsíců vždy na konci kalendářního čtvrtletí)“. 15 Wiener Wohnen poté, co se nastěhovala do budovy Gate 2, pronajala kancelářské prostory podnájemníkovi – společnosti Wiener Wohnen Haus & Außenbetreuung GmbH. Kromě toho si do této budovy organizace Gewerkschaft der Gemeindebediensteten (odborová organizace komunálních zaměstnanců) rovněž umístila informační centrum. 16 Rakouská republika odpověděla na výzvu dopisem Komise dopisem ze dne 26. září 2016, ve kterém připustila, že přímé uzavření dotčené nájemní smlouvy spadá do působnosti směrnice 2004/18, a v důsledku toho mělo být provedeno výběrové řízení v souladu s touto směrnicí. Tento členský stát vyjádřil politování nad pochybením, k němuž došlo, a zdůraznil, že Wiener Wohnen učiní vše proto, aby v budoucnu zajistila správné uplatňování unijního práva v oblasti veřejných zakázek. 17 Ze spisu předloženého Soudnímu dvoru rovněž vyplývá, že Rakouská republika uvedla v doplňujícím vyjádření ze dne 27. února 2017, jakož i v dalších doplňujících vyjádřeních ze dne 5. května, 13. září a 25. října 2017, jakým způsobem bude dodržování unijního práva v oblasti veřejných zakázek napříště zaručeno, zejména prostřednictvím registru smluv. 18 S ohledem na přetrvávání vytýkaného porušení zaslala Komise Rakouské republice dopisem ze dne 18. května 2018 odůvodněné stanovisko, kterým tento členský stát vyzvala k přijetí opatření nezbytných k tomu, aby tomuto stanovisku vyhověl ve lhůtě dvou měsíců od jeho doručení. 19 Rakouská republika odpověděla na uvedené odůvodněné stanovisko dopisem ze dne 18. července 2018. Pokud jde o možnosti napravit vytýkané protiprávní jednání, tento členský stát uvedl, že vzhledem ke skutečnosti, že Wiener Wohnen využívala budovu Gate 2, nebylo možné uvedené protiprávní jednání okamžitě odstranit. I přes skutečnost, že dotčená nájemní smlouva mohla být řádně vypovězena nejdříve 1. října 2040 pro křídlo A této budovy a dne 1. dubna 2041 pro křídlo B této budovy, byla Wiener Wohnen podle Rakouské republiky připravena zahájit s pronajímatelkou jednání o předčasné výpovědi této nájemní smlouvy. Rakouská republika kromě toho zdůraznila, že v době uzavření uvedené smlouvy se podle převládajícího právního názoru v Rakousku vyloučení stanovené v čl. 16 písm. a) směrnice 2004/18 vztahovalo i na pronájem dosud nepostavené kancelářské budovy, ke které však již existoval projekt a byla připravená k realizaci. Protože si Wiener Wohnen chtěla pronajmout právě takovou budovu, jednala tato entita podle názoru Rakouské republiky v dobré víře. 20 Vzhledem k tomu, že Komise s odpovědí Rakouské republiky nebyla spokojena, podala projednávanou žalobu. K žalobě Argumentace účastníků řízení 21 Komise tvrdí, že uzavření smlouvy o dlouhodobém nájmu týkající se budovy Gate 2, kterou Wiener Wohnen, veřejnoprávní entita při městě Vídeň, uzavřela se soukromým podnikem předtím, než byla tato budova postavena, představuje přímé zadání zakázky na stavební práce za účelem výstavby a pronájmu kancelářské budovy z důvodu, že Wiener Wohnen měla vliv na plánování prací týkajících se uvedené budovy, který šel nad rámec obvyklých požadavků nájemců nové budovy. 22 Komise s odkazem na rozsudek ze dne 10. července 2014, Impresa Pizzarotti (C‐213/13, EU:C:2014:2067, body 40 až 42) připomíná, že otázka, zda plnění představuje veřejnou zakázku na stavební práce, se řídí unijním právem, a že pokud je stavba nabízena k pronájmu před tím, než je zahájena její realizace, je hlavním předmětem uvedené smlouvy tato realizace. Komise v tomto ohledu zdůrazňuje, že k datu uzavření dotčené nájemní smlouvy rozhodnutí o stavebním povolení k budově Gate 2 ještě nenabylo právní moci. 23 Komise s odkazem na bod 43 téhož rozsudku Soudního dvora dodává, že na tuto smlouvu se nevztahuje vyloučení stanovené v čl. 16 písm. a) směrnice 2004/18. Toto vyloučení se totiž podle Komise neuplatní, pokud realizace zamýšlené stavby odpovídá potřebám upřesněným zadavatelem. Z bodu 58 rozsudku ze dne 29. října 2009, Komise v. Německo (C‐536/07, EU:C:2009:664), podle Komise vyplývá, že je tomu tak zejména v případě, kdy specifikace uvedené ve smlouvě se týkají přesného popisu budovy, jež má být postavena, její kvality a vybavení, a výrazně tak přesahují obvyklé požadavky nájemce na novou budovu určité velikosti. 24 Pokud jde o strukturu budovy Gate 2, Komise má za to, že Wiener Wohnen měla svými dvěma zásahy vliv na projekt této budovy. Jedná se o výstavbu lávek spojujících poschodí křídel A a B této budovy a výstavbu šestého až osmého poschodí křídla B. 25 Pokud jde o další zásahy Wiener Wohnen, Komise tvrdí, že v dokumentech nazvaných „Popis budovy a jejího vybavení“ ze dne 16. května 2012 a „Doplnění popisu budovy a jejího vybavení“ ze dne 22. května 2012, které jsou oba připojeny k dotčené nájemní smlouvě, jsou uvedeny četné příklady, které prokazují, že specifikace dohodnuté mezi smluvními stranami této smlouvy jdou nad rámec toho, co se obvykle sjednává s nájemcem, a že se Wiener Wohnen z velké části vybrala technická řešení, která byla provedena v konečném projektu budovy Gate 2. I když některé specifikace odkazovaly na normy „ÖNORM“, tyto normy jsou jen doporučeními, která jsou závazná jen tehdy, pokud je tak stanoveno ve smlouvě. Nájemce se obvykle zajímá jen o správné fungování kanalizace, ale už ne o typ vybraného zařízení ani o to, zda „u zabudovaných zařízení je odpadní potrubí z PE nebo z ABS“. 26 Z úvodní strany druhého z těchto dokumentů konkrétně vyplývá, že jej sepsala Wiener Wohnen a v povinně uváděných údajích na následující stránce je uvedeno následující: „Doplnění [k popisu budovy a jejímu vybavení] opírající se o zadávací dokumentaci k administrativním budovám, kterou vypracovala služba MA34; tímto doplněním se stanoví konkrétní požadavky nájemce na užívání, doplňuje, zpřesňuje a prostřednictvím konkrétních odchylek nahrazuje [popis budovy a jejího vybavení] pronajímatelky“. Komise uvádí, že z internetové stránky města Vídně vyplývá, že se jedná o „soubor pravidel týkajících se vybavení administrativních budov tohoto města [a že t]yto specifikace slouží jako základ pro plánování a nabídková řízení“. Podle Komise není za těchto okolností překvapivé, že článek uveřejněný v rakouském tisku v roce 2016 o možném obcházení právní úpravy veřejných zakázek při výstavbě budovy Gate 2 entitou Wiener Wohnen byl nadepsán „Eine Zentrale nach Maß“ („Ústřední sídlo na míru“). 27 Komise tvrdí, že Wiener Wohnen kontrolovala realizaci výstavby budovy Gate 2 stejně jako zadavatel stavby. Wiener Wohnen pověřila podle názoru Komise společnost SET Bauprojektierung GmbH, specializovanou na vypracovávání stavebních projektů, aby vykonávala stavební dozor nad postupem realizace projektu výstavby. Komise v této souvislosti uvádí, že mezi stranami bylo ujednáno, že se tento stavební dozor bude vztahovat i na dodržování charakteristických rysů nemovitosti, jak byly definovány v dotčené nájemní smlouvě. V tomto ohledu Komise odkazuje na přílohu A.1 první část přílohy 1.3 této smlouvy, která stanoví: „Funkce stavebního dozoru: Wiener Wohnen zajistí pro účely realizace projektu výstavby funkci stavebního dozoru nad postupem, pokud jde o provádění projektu výstavby, jakož i stavební dozor ze strany externí společnosti.“ 28 Komise mimoto poznamenává, že bez uzavření uvedené smlouvy by budova Gate 2 nebyla postavena. Komise uvádí, že poté, co pronajímatelka koupila pozemek v městě Vídeň, totiž novinové články vydané v roce 2002 a tisková zpráva města Vídně zveřejněná v roce 2005 oznámily výstavbu této budovy na tomto pozemku. V průběhu roku 2008 přitom sdělovací prostředky podle Komise informovaly, že projekt „byl řadu let u ledu“, neboť nabídka velkých kancelářských ploch byla vyšší než poptávka. Rakouská republika kromě toho podle Komise připustila, že výstavba budovy Gate 2 by byla problematická, kdyby Wiener Wohnen neuzavřela dotčenou nájemní smlouvu. 29 Komise trvá na skutečnosti, že budova Gate 2 nesmí být v žádném případě kvalifikována jako standardní nemovitost, kterou by si Wiener Wohnen hodlala pronajmout ve stavu, v jakém byla navržena vlastníkem. Komise připomíná, že Wiener Wohnen pověřila v průběhu roku 2012 poskytovatele služeb provedením analýzy vídeňského trhu s kancelářskými prostorami. Podle této analýzy se z deseti nemovitostí, které mohly být najaty, z nichž šest splňovalo minimální požadavky definované Wiener Wohnen, jevila jako nejvhodnější nemovitost budova Gate 2. Komise zvláště upozorňuje na skutečnost, že v „management summary“ této analýzy se jako odůvodnění umístění této nemovitosti na prvním místě uvádí, že „[n]ájemce má stále možnost ovlivnit plánování projektu podle konkrétních požadavků a [že] přání oddělit vstup do kancelářských prostor od vstupu do centra zákaznických služeb může být optimálně uspokojeno“. 30 Komise dodává, že budovu Gate 2 téměř výlučně užívá Wiener Wohnen. Přítomnost dvou dalších nájemníků, a sice Wiener Wohnen Haus- & Außenbetreuung a Gewerkschaft der Gemeindebediensteten – Kunst, Medien, Sport, freie Berufe (odborová organizace komunálních zaměstnanců – umění, sdělovací prostředky, sport a svobodná povolání), nemůže odůvodnit uplatnění čl. 16 písm. a) směrnice 2004/18 vzhledem k rozsáhlým právům Wiener Wohnen, podle kterých může předmět nájmu dát do podnájmu službám města Vídně nebo právnickým osobám, v nichž má město Vídeň většinový podíl. Kromě toho je podle Komise plocha pronajatá odborové organizaci komunálních zaměstnanců k využití jako informační centrum podle všeho velmi malá. 31 Rakouská republika uvádí, že Wiener Wohnen je největší správkyní obecních bytů v Evropě a jako taková má velkou odpovědnost vůči více než 500000 osobám ubytovaným v přibližně 200000 obecních bytech. V rámci strategické reorganizace tohoto podniku bylo rozhodnuto soustředit všechna jeho pracoviště, která byla předtím rozmístěna po celém území města Vídeň, na jedno jediné místo. Podle tohoto členského státu mělo být nové sídlo k dispozici v době vstupu nového uspořádání v platnost na konci roku 2014 nebo na začátku roku 2015 a poskytnout prostor nejméně 750 zaměstnancům, či dokonce po výstavbě plánované přístavby 1000 zaměstnanců. 32 Při nemožnosti koupě nebo výstavby budovy odpovídající potřebám Wiener Wohnen byl podle Rakouské republiky jediným možným řešením nájem již existující kancelářské budovy nebo budovy, jejíž projekt již byl dokončen. Kromě toho coby orgán pověřený výstavbou sociálních bytů je Wiener Wohnen v zásadě povinna podle Rakouské republiky investovat své finanční prostředky do údržby a rekonstrukce obytných budov, které spravuje. Kromě toho s ohledem na cíl tohoto podniku se podle tohoto členského státu v případě prostor, které měly být pronajaty, jednalo o zcela standardní kancelářské prostory. 33 Wiener Wohnen s cílem získat obecný přehled o všech vhodných kancelářských budovách dostupných na trhu s nemovitostmi a splňujících její požadavky pověřila na začátku roku 2012 podle Rakouské republiky nezávislého znalce v oblasti nemovitostí provedením celkové analýzy trhu a vídeňských kancelářských prostor. Podle Rakouské republiky bylo již při vypracování této analýzy zcela dokončeno plánování budovy Gate 2, jelikož všechny plány byly k dispozici, projekt však ještě nebyl realizován. Wiener Wohnen z tohoto důvodu podle Rakouska neměla žádný vliv na architektonickou koncepci nebo konkrétní plánování křídel A a B této budovy. Kromě požadavků na plochu a parkovací stání se jednání o dotčené nájemní smlouvě týkala podle Rakouské republiky především výše nájmu a provozních nákladů. Jedním ze základních prvků jednání bylo podle Rakouské republiky předání těchto dvou křídel k plánovaným datům, aby bylo možné zorganizovat stěhování přibližně 1000 zaměstnanců. Jedinými aspekty výstavby, na něž mohla mít podle Rakouské republiky Wiener Wohnen vliv, bylo dílčí rozdělení prostor a obsazení kanceláří, jakož i základní vybavení pronajatých ploch. 34 Pokud jde o zásahy do struktury budovy uváděné Komisí, Rakouská republika tvrdí, že lávky byly od počátku součástí projektu budovy Gate 2. Navíc podle Rakouské republiky nebudou součástí pronajaté plochy. Pokud jde o možnost týkající se nájmu šestého až osmého poschodí křídla B, tento členský stát tvrdí, že tato poschodí měla být v každém případě postavena. 35 Dokument nazvaný „Popis budovy a jejího vybavení“, stejně jako „doplnění“ k tomuto dokumentu, se podle Rakouské republiky omezily na stanovení požadavků, které musí splňovat všechny moderní kancelářské budovy. Komise podle Rakouské republiky neuvedla žádnou skutečnost zahrnutou v těchto dokumentech, která by se odchylovala od podmínek stanovených použitelnými právními předpisy nebo technickými směrnicemi a normami nebo která by nebyla obvyklá v dotčeném odvětví činnosti. 36 Podle Rakouské republiky se dozor ze strany externí společností SET Bauprojektierung týkal výlučně prostor, které byly předmětem nájemní smlouvy, a nikoliv ostatních prostor budovy Gate 2, jako jsou zejména technická zařízení ústředního vytápění, domotika, strojovny výtahů, nebo společné či venkovní prostory. Komise podle Rakouské republiky ponechala bez povšimnutí skutečnost, že v rámci velkých projektů stěhování je běžné, že se provádí nejen doplňkový dozor ze strany zadavatele stavby, ale i ověření ze strany nájemce. 37 Rakouská republika také zdůrazňuje, že Wiener Wohnen nebyla jedinou nájemkyní budovy Gate 2. V tomto kontextu není podle Rakouské republiky důležité, zda prostory pronajaté jiným nájemcům byly menší než prostory využívané Wiener Wohnen. Pouhá skutečnost, že si v této budově pronajali prostory jiní nájemci než Wiener Wohnen, podle Rakouské republiky prokazuje, že dotčené kancelářské prostory jsou standardní prostory kancelářských budov, které si mohou za obvyklých tržních podmínek pronajmout i třetí osoby. 38 Ani „management summary“ neprokazuje podle Rakouské republiky tento názor Komise, jelikož v tomto dokumentu nebylo vůbec uvedeno, že požadavky zformulované Wiener Wohnen šly nad rámec obvyklých přání nájemce. Podle Rakouské republiky je zcela běžné, že nájemce, který má v úmyslu zavázat se k dlouhodobému smluvnímu užívání kancelářské budovy pro více než 1000 zaměstnanců, chce před přijetím svého rozhodnutí jasně vědět, v jakém rozsahu pronajímatel připouští případné úpravy, které nájemce považuje za nezbytné. 39 Konkrétně se podle Rakouské republiky dokument nazvaný „Doplnění popisu budovy a jejího vybavení“ pouze „opírá“ o „zadávací dokumentaci k administrativním budovám vypracovanou službou MA34“. Tato zadávací dokumentace je podle Rakouské republiky již souhrnem požadavků z právní a normativní oblasti, které jsou v souladu se stavem techniky a vztahují se na veškeré kancelářské budovy a jejichž použití se neomezuje na město Vídeň. Opatření popsaná v uvedeném „doplnění“ by tedy podle Rakouské republiky musela být provedena, i kdyby nájemní smlouva nebyla uzavřena s Wiener Wohnen, ale se soukromým podnikem. Pokud Komise tvrdí, že ekologické normy jsou pouze „doporučeními“, nerespektuje podle Rakouské republiky použitelné právní předpisy. Tyto normy totiž podle ustálené judikatury Oberster Gerichtshof (Nejvyšší soud, Rakousko) představují technický stav, ve vztahu k němuž se určuje správné technické provedení. V důsledku toho není použití těchto norem podle Rakouské republiky fakultativní. 40 Kritiky zformulované Komisí ohledně doby nájmu stanovené v dotčené smlouvě, a sice 25 let, pomíjí podle tohoto členského státu realitu na trhu s nemovitostmi. Pouze za těchto podmínek jsou pronajímatelé ochotni pronajmout velké prostory za dostupné ceny. Pro Wiener Wohnen nepředstavuje podle Rakouské republiky vzdání se možnosti vypovědět uvedenou smlouvu žádný problém, neboť další stěhování 1000 zaměstnanců je s ohledem na jeho náklady a na neexistenci vhodných alternativních míst nepravděpodobné. Závěry Soudního dvora 41 Předmětem žaloby Komise je kvalifikace přímého uzavření smlouvy týkající se budovy Gate 2 nacházející se ve Vídni bez provedení výběrového řízení nebo zveřejnění oznámení o zakázce. Komise tvrdí, že Wiener Wohnen jakožto veřejný zadavatel uzavřela se soukromým subjektem dne 25. května 2012 smlouvu o dlouhodobém pronájmu týkající se této budovy, a to ještě před její výstavbou. Wiener Wohnen měla na projekt stavby podle Komise vliv, který zdaleka přesahoval rámec obvyklých požadavků nájemce takové nemovitosti. Tato smlouva, na kterou se podle Komise nemůže vztahovat vyloučení stanovené v čl. 16 písm. a) směrnice 2004/18, musí být podle jejího názoru kvalifikována jako „veřejná zakázka na stavební práce“ ve smyslu této směrnice. Porušení směrnice 2004/18, které z toho vyplývá, trvá podle Komise po dobu trvání dotčené nájemní smlouvy, kterou nelze řádně vypovědět před rokem 2040. 42 Úvodem je třeba připomenout, že cílem směrnice 2004/18, stejně jako ostatních směrnic v oblasti veřejných zakázek, je, jak v podstatě vyplývá z bodu 2 jejího odůvodnění, zajistit při zadávání veřejných zakázek respektování zejména volného pohybu zboží, svobody usazování a volného pohybu služeb, jakož i zásad, které z nich plynou, zejména zásady rovného zacházení, zásady zákazu diskriminace, zásady proporcionality a zásady transparentnosti, jakož i zaručit, aby zadávání veřejných zakázek bylo otevřené soutěži (rozsudek ze dne 12. července 2001, Ordine degli Architetti a další, C‐399/98, EU:C:2001:401, body 52 a 75, jakož i ze dne 27. listopadu 2019, Tedeschi a Consorzio Stabile Istant Service, C‐402/18, EU:C:2019:1023, bod 33). 43 V tomto ohledu z judikatury vyplývá, že se otázka, zda plnění představuje veřejnou zakázku na stavební práce ve smyslu unijní právní úpravy, řídí unijním právem. Kvalifikace zamýšlené smlouvy jako „nájemní smlouvy“ uváděná smluvními stranami není v tomto ohledu rozhodující (rozsudek ze dne 10. července 2014, Impresa Pizzarotti, C‐213/13, EU:C:2014:2067, bod 40 a citovaná judikatura). 44 V rámci veřejné zakázky na stavební práce totiž veřejný zadavatel obdrží plnění spočívající v provedení stavebních prací, o které usiluje a na němž má přímý hospodářský zájem. Takový hospodářský zájem přitom může být konstatován nejen, je-li stanoveno, že se veřejný zadavatel stane majitelem výsledku stavebních prací nebo stavby, které jsou předmětem zakázky, ale i tehdy, je-li stanoveno, že bude mít právní titul, který mu zajistí možnost volně disponovat s těmito stavbami s cílem jejich veřejného určení (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 25. března 2010, Helmut Müller, C‐451/08, EU:C:2010:168, body 48 až 51). 45 Stejně tak není pro účely kvalifikace dotčené zakázky rozhodné, že hlavní smlouva nestanoví případnou možnost nebo povinnost města Vídně či Wiener Wohnen odkoupit postavené budovy (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 29. října 2009, Komise v. Německo, C‐536/07, EU:C:2009:664, bod 62). 46 Pokud smlouva obsahuje zároveň prvky veřejné zakázky na stavební práce i prvky jiného druhu zakázky, je při určování její právní kvalifikace a použitelných unijních pravidel rozhodující hlavní předmět smlouvy (rozsudek ze dne 10. července 2014, Impresa Pizzarotti, C‐213/13, EU:C:2014:2067, bod 41 a citovaná judikatura). 47 Pokud jde o předmět dotčeného plnění, je třeba uvést, že dotčená smlouva je označena jako „nájemní smlouva“ a že skutečně obsahuje prvky nájemní smlouvy. Je však nutno konstatovat, že ke dni uzavření této smlouvy ještě nebyla zahájena výstavba stavby dotčené uvedenou smlouvou. V důsledku toho nemohl být bezprostředním cílem této smlouvy nájem nemovitostí. Cílem této smlouvy byla výstavba uvedené stavby, která měla být následně poskytnuta k dispozici Wiener Wohnen prostřednictvím

cs

caselaw

EU

„nájemní smlouvy“ (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 29. října 2009, Komise v. Německo, C‐536/07, EU:C:2009:664, bod 56). 48 V tomto ohledu je třeba poznamenat, jak uvádí bod 24 odůvodnění směrnice 2004/18, že čl. 16 písm. a) této směrnice stanoví vyloučení z věcné působnosti této směrnice a že výklad, podle kterého se toto vyloučení, jak uvedl generální advokát v bodě 30 svého stanoviska, může vztahovat i na nájem neexistujících budov, to znamená budov, které dosud nebyly postaveny, byl judikaturou Soudního dvora připuštěn. 49 Jak však vyplývá z judikatury Soudního dvora, veřejný zadavatel se nemůže dovolávat vyloučení stanoveného v tomto ustanovení, pokud realizace navrhované stavby představuje „veřejnou zakázku na stavební práce“ ve smyslu čl. 1 odst. 2 písm. b) směrnice 2004/18, pokud tato realizace odpovídá požadavkům upřesněným tímto veřejným zadavatelem (obdobně viz rozsudky ze dne 29. října 2009, Komise v. Německo, C‐536/07, EU:C:2009:664, bod 55, jakož i ze dne 10. července 2014, Impresa Pizzarotti, C‐213/13, EU:C:2014:2067, bod 43 a citovaná judikatura). 50 Tak je tomu tehdy, pokud tento zadavatel podnikl kroky s cílem stanovit charakteristiky stavby nebo alespoň s cílem vykonávat rozhodující vliv na její projekt (rozsudek ze dne 10. července 2014, Impresa Pizzarotti, C‐213/13, EU:C:2014:2067, bod 44 a citovaná judikatura). 51 O takový případ se jedná zejména tehdy, když specifikace požadované veřejným zadavatelem jdou nad rámec obvyklých požadavků nájemce na takovou nemovitost, jako je dotčená stavba (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 29. října 2009, Komise v. Německo, C‐536/07, EU:C:2009:664, bod 58). 52 Konečně, i když výše odměny zhotovitele nebo způsoby její úhrady nejsou rozhodujícím hlediskem pro účely kvalifikace dotčené smlouvy, nejsou irelevantní (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 29. října 2009, Komise v. Německo, C‐536/07, EU:C:2009:664, body 60 a 61, jakož i ze dne 10. července 2014, Impresa Pizzarotti, C‐213/13, EU:C:2014:2067, body 49 až 51). 53 Pokud jde o plánovanou budovu, lze identifikovat rozhodující vliv na její projekt, pokud lze prokázat, že tento vliv je vykonáván na architektonickou strukturu této budovy, jako jsou její rozměry, vnější zdi a nosné zdi. Žádosti týkající se vnitřních úprav mohou být považovány za prokazující rozhodující vliv pouze tehdy, pokud se vyznačují svojí specifičností nebo rozsahem. 54 Žalobu Komise je třeba posoudit právě na základě výše uvedené judikatury. 55 V tomto ohledu je třeba připomenout, že podle ustálené judikatury týkající se důkazního břemene v rámci řízení pro nesplnění povinnosti podle článku 258 SFEU prokazuje tvrzené nesplnění povinnosti Komise. Musí Soudnímu dvoru předložit důkazy nezbytné k tomu, aby mohl ověřit, zda došlo k tomuto nesplnění povinnosti, a nesmí se přitom opírat o pouhé domněnky [rozsudek ze dne čtvrtek 14. ledna 2021, Komise v. Itálie (Příspěvek na nákup pohonných hmot), C‐63/19, EU:C:2021:18, bod 74 a citovaná judikatura]. 56 Členské státy jsou však podle čl. 4 odst. 3 SEU povinny usnadnit Komisi plnění jejího poslání spočívajícího zejména podle článku čl. 17 odst. 1 SEU v tom, že dbá na provádění Smlouvy o FEU, jakož i aktů přijatých unijními orgány na jejím základě. V tomto ohledu je třeba zohlednit skutečnost, že pokud jde o ověření správného použití vnitrostátních ustanovení určených k zajištění účinného provedení směrnice v praxi, Komise, která nemá v dané oblasti vlastní vyšetřovací pravomoci, je z velké části odkázána na poznatky předložené případnými stěžovateli, jakož i dotyčným členským státem [rozsudek ze dne 18. listopadu 2020, Komise v. Německo (Vrácení DPH – Faktury), C‐371/19, nezveřejněný, EU:C:2020:936, body 66 a 67 a citovaná judikatura]. Z toho zejména vyplývá, že pokud Komise předložila dostatečné poznatky, z nichž vyplývá, že vnitrostátní ustanovení provádějící směrnici nejsou v praxi správně uplatňována na území žalovaného členského státu, přísluší tomuto členskému státu, aby podloženě a podrobně zpochybnil předložené poznatky a důsledky, které z nich vyplývají [rozsudek ze dne 28. března 2019, Komise v. Irsko (Systém odvádění a čištění odpadních vod), C‐427/17, nezveřejněný, EU:C:2019:269, bod 39 a citovaná judikatura]. 57 V projednávaném případě je třeba uvést, že Komise netvrdila, že Wiener Wohnen se snažila mít vliv na plány vlastníka pozemku, a sice Vectigal Immobilien, před tím, než dne 28. února 2012 obdržela analýzu lokalit (Standortanalyse), kterou provedl znalec v oblasti nemovitostí, kterého pověřila. 58 Uvedený znalec identifikoval deset objektů volných k pronájmu a poté, co konstatoval, že šest projektů budov splňuje minimální požadavky Wiener Wohnen, dospěl k závěru, že projekt výstavby budovy Gate 2 byl nejvhodnější. 59 Jak vyplývá z analýzy lokalit ze dne 28. února 2012 a dokumentu nazvaného „Studie proveditelnosti“ („Bebauungsstudie“) ze dne 23. ledna 2012, charakteristické rysy budovy Gate 2 byly již k těmto datům určeny. 60 Je třeba konstatovat, že struktura budovy Gate 2, popsaná v této studii proveditelnosti ze dne 23. ledna 2012, a struktura nacházející se ve studii ze dne 4. května 2012, která byla součástí dotčené nájemní smlouvy, jsou v podstatě totožné, jelikož nejnovější dokument obsahuje rovněž dodatečná upřesnění, zejména pokud jde o užívání určitých ploch, jelikož tyto dva dokumenty byly vyhotoveny stejnou architektonickou kanceláří. 61 Tyto skutečnosti tedy mohou podpořit tezi, podle které, jak tvrdí Rakouská republika, „v okamžiku vyjednávání o uzavření nájemní smlouvy již bylo zcela dokončeno plánování budovy [Gate 2], [a že] Wiener Wohnen [...] neměla od počátku žádný vliv na architektonickou koncepci nebo konkrétní plánování křídel A a B budovy [Gate 2]“. 62 Komise však identifikovala dvě okolnosti, z nichž je podle ní možné vyvodit, že Wiener Wohnen měla vliv na samotný projekt struktury této budovy. 63 Komise se zaměřuje na výstavbu šestého až osmého poschodí křídla B a lávek spojujících křídla A a B uvedené budovy. 64 Pokud jde o výstavbu uvedených poschodí tohoto křídla B, je třeba uvést, že dotčená nájemní smlouva stanovila možnost nikoliv výstavby, ale nájmu dalších prostor. 65 Článek 1.9 nájemní smlouvy totiž uvádí, že Wiener Wohnen měla jako možnost („call-option“) jednostranný nárok pronajmout si kromě prvních pěti poschodí, která byla od počátku součástí pronajaté nemovitosti, i šesté až osmé poschodí v křídle B budovy Gate 2. V tomto ustanovení je rovněž stanoveno, že pokud Wiener Wohnen tuto možnost nevyužije nebo ji využije pouze částečně, pronajímatel má možnost buď nevybudovat nepožadovaná poschodí, nebo je postavit a pronajmout třetím osobám. V tomto ohledu je v uvedeném ustanovení rovněž upřesněno, že v tomto případě mají třetí osoby právo užívat určité obecné části budovy, jako jsou vstup nebo výtahy, a výměnou za to by Wiener Wohnen měla nárok na snížení nájemného. 66 Je třeba uvést, že tato výstavba již byla předvídána ve studii proveditelnosti ze dne 23. ledna 2012, která obsahovala nákres křídla B budovy Gate 2 zahrnující osm poschodí. Analýza lokalit ze dne 28. února 2012 týkající se tohoto křídla B uváděla devět podlaží (přízemí a osm podlaží) a konečně dotčená nájemní smlouva obsahovala ve studii proveditelnosti ze dne 4. května 2012, která k ní byla přiložena, rovněž nákres tohoto křídla B zahrnující osm poschodí. 67 V důsledku toho z informací, které má Soudní dvůr k dispozici, vyplývá, že projekt šestého až osmého poschodí uvedeného křídla B nebyl plánován s cílem vyhovět potřebě upřesněné Wiener Wohnen. 68 Tytéž okolnosti lze uvést, pokud jde o lávky spojující křídla A a B budovy Gate 2. 69 Studie proveditelnosti ze dne 23. ledna 2012 již obsahuje zmínku „Option Brücke“ („možnost přemostění“) mezi těmito křídly A a B. Analýza lokalit obsahuje část věty, podle které uvedená křídla A a B „mohou být propojena výstavbou lávky“. V dotčené nájemní smlouvě je uvedena tatáž zmínka „Option Brücke“ („možnost přemostění“) mezi křídly A a B budovy Gate 2. 70 V důsledku toho ani projekt lávky spojující tato křídla A a B nebyl plánován s cílem vyhovět potřebě upřesněné Wiener Wohnen. 71 Pouhá skutečnost, že Wiener Wohnen využila nabízených možností, tedy že využila možnosti již plánované, tedy nemůže v projednávaném případě stačit k prokázání toho, že tato entita měla rozhodující vliv na projekt dotčené stavby. 72 Mimoto Komise uvádí několik dalších skutkových okolností, z nichž podle ní lze vyvodit, že dotčená nájemní smlouva musí být překvalifikována na zakázku na stavební práce. Komise poukazuje na neexistenci stavebního povolení, smlouvu o dlouhodobém nájmu, stavební dozor nad prováděním stavebních prací, který nařídila Wiener Wohnen, a příliš vysokou specifičnost stavby. 73 Tyto jednotlivé okolnosti je třeba posoudit. 74 Pokud jde o neexistenci stavebního povolení při uzavření nájemní smlouvy, je třeba uvést, že podle běžné obchodní praxe jsou velké architektonické projekty pronajaty ještě dávno před dokončením podrobných stavebních plánů, takže vlastník pozemku nebo objednatel stavby zahájí formální řízení o vydání stavebního povolení teprve tehdy, když se mu dostane závazků od budoucích nájemců pro značnou část ploch navrhované budovy. Za těchto podmínek skutečnost, že jako v projednávané věci bylo o stavební povolení požádáno a že bylo vydáno až po datu uzavření dotčené nájemní smlouvy, nebrání přijetí závěru, že budova Gate 2 byla k tomuto datu již naplánována a připravena k realizaci. V souladu s praxí a zvyklostmi trhu není úplný architektonický projekt předpokladem pro závazek potenciálních nájemníků. Kromě toho z neexistence takového úplného architektonického projektu nemůže vyplývat výkon rozhodujícího vlivu na projekt dotčené stavby. 75 V tomto ohledu je třeba poznamenat, že i když „management summary“ analýzy vídeňského trhu s kancelářskými prostorami uváděla, že budova Gate 2 nabízela nájemci možnost ovlivnit plánování projektu podle konkrétních požadavků, vyžaduje konstatování existence „veřejné zakázky na stavební práce“ ve smyslu čl. 1 odst. 2 písm. b) směrnice 2004/18 přinejmenším to, aby byla skutečná realizace takové možnosti prokázána. 76 Pokud jde o dobu trvání nájemní smlouvy, stačí poznamenat, že tento aspekt každopádně nemůže mít vliv na skutečnost, že k tomu, aby bylo možné mít za to, že realizace navrhované stavby představuje „veřejnou zakázku na stavební práce“, musí být splněny podmínky stanovené judikaturou uvedenou v bodech 49 až 51 tohoto rozsudku. Je třeba dodat, že skutečnost, že nájemní smlouva je uzavřena na dlouhou dobu, není bez ohledu na okolnosti projednávaného případu sama o sobě neobvyklá. 77 Navíc lze v projednávaném případě přijmout argument Rakouské republiky, podle kterého povinnost nevypovědět nájemní smlouvu během dlouhé doby má vliv na výši nájemného, a sama Wiener Wohnen chtěla zabránit novému stěhování, které by bylo nákladné a vážně narušilo její fungování. 78 Pokud jde o argument Komise, podle kterého Wiener Wohnen pověřila společnost SET Bauprojektierung, specializovanou na vypracovávání stavebních projektů, prováděním doprovodného stavebního dozoru nad realizací konkrétního provedení stavebního projektu, a že Wiener Wohnen tak nechala kontrolovat průběh realizace stavby, jak by to učinil objednatel stavby, je třeba uvést, že není nijak neobvyklé, že nájemce přijme opatření, aby se ujistil, že stěhování do prostor bude možné k plánovanému datu, zejména pokud se jako v projednávané věci jedná o stěhování velkého rozsahu. Využití služeb třetí osoby specializované v této oblasti totiž umožňuje účinný dohled nad lhůtami stanovenými za účelem předání nemovitosti, zajištění kontroly za účelem zjištění s dostatečným předstihem případných zpoždění nebo vad a přijetí nezbytných opatření, jako je například prodloužení některých nájemních smluv v určitých budovách, které jsou ještě užívané. 79 Takovým doprovodným stavebním dozorem Wiener Wohnen ani nevykonávala rozhodující vliv na projekt budovy Gate 2. 80 Pokud jde o specifikace, které Wiener Wohnen formulovala, ze skutečností uvedených ve spise, který má Soudní dvůr k dispozici, vyplývá, že tato budova byla navržena jako klasická kancelářská budova, aniž mířila na konkrétní skupiny nájemců či specifické potřeby. Pro křídla A a B uvedené budovy je užita skeletová konstrukce, obvyklá pro kancelářské budovy takové velikosti, která zajišťuje, aby vnitřní uspořádání zůstalo co nejpružnější a vhodné pro budoucí nájemce. 81 V tomto ohledu je obvyklé, že podnik bez ohledu na to, zda je soukromý nebo veřejný, který si chce pronajmout kancelářskou budovu, uvede určitá přání ohledně charakteristických rysů, která by tato stavba měla v co největším možném rozsahu mít, ať již se jedná o budovu, která má být teprve postavena, nebo o změnu nájemce, při níž dochází k renovaci. Takové kroky neumožňují změnit kvalifikaci nájemní smlouvy na zakázku na stavební práce. 82 Za těchto podmínek je třeba určit, zda specifikace formulované Wiener Wohnen měly uspokojit požadavky, které šly nad rámec toho, co může nájemce takové nemovitosti, jako je budova Gate 2, obvykle vyžadovat a vést k tomu, že bude možné mít za to, že Wiener Wohnen měla rozhodující vliv na projekt budovy Gate 2. 83 Jak poznamenala Rakouská republika, pokud Wiener Wohnen usilovala o zajištění toho, aby specifikace uvedené v technických normách použitelných na základě právních předpisů byly dodrženy nebo aby vlastnosti budovy odpovídaly obvyklému „technickému stavu“ na dotčeném trhu, s ohledem na nějž je hodnoceno řádné technické provedení stavby, tyto požadavky nelze považovat za opatření, která Wiener Wohnen přijala za účelem výkonu vlivu na projekt budovy Gate 2, nebo za přesahující rámec toho, co může nájemce obvykle požadovat. 84 Konkrétně vzhledem k tomu, že se požadavky Wiener Wohnen týkaly použití norem, i když tyto normy nejsou závazné, které směřovaly k dosažení cílů spočívajících ve zlepšení energetické účinnosti budoucího ústředního sídla této entity a obecně ke snížení ekologické stopy této nemovitosti, nepřesahovaly tyto požadavky ani rámec toho, co nájemce takové nemovitosti může obvykle požadovat. 85 Vzhledem k tomu, že se legislativní a správní normy ve výše uvedených oblastech během posledních desetiletí značně vyvinuly, přičemž jsou stále náročnější, a že se v tomto směru vyvíjejí i nadále, nelze úsilí takové veřejné entity, jako je Wiener Wohnen, která si chce dlouhodobě pronajmout budovu, v níž má sídlit její ústřední správa, disponovat budovou, jejíž vlastnosti se neomezují na dodržování norem platných při podpisu dotčené nájemní smlouvy, ale která se vyznačuje i určitou nadčasovostí, pokud jde o dodržování příslušných norem, považovat za nepřiměřený požadavek. 86 I když počet těchto požadavků i míra jejich podrobnosti jsou vysoké, nic to nemění na tom, že rozhodujícím kritériem v tomto kontextu je to, zda tyto požadavky jdou nad rámec obvyklých požadavků nájemce, pokud jde o takovou nemovitost, jako je budova Gate 2. 87 Ačkoliv Komise na základě dokumentů nazvaných „Popis budovy a jejího vybavení“ ze dne 16. května 2012 a „Doplnění k popisu budovy a jejího vybavení“ ze dne 22. května 2012, které byly oba připojeny k dotčené smlouvě o pronájmu, prokázala, že požadavky Wiener Wohnen byly četné a podrobné, což podpořila konkrétními příklady, z písemností Komise naproti tomu nevyplývá, že by Wiener Wohnen předložila nezanedbatelný počet požadavků, které by měly za následek, jelikož bylo jejich cílem uspokojování jejích potřeb, že by tato entita měla rozhodující vliv na projekt budovy Gate 2. 88 Ve své žalobě Komise v této souvislosti cituje některé body dokumentu nazvaného „Popis budovy a jejího vybavení“. Podle těchto bodů „všechny výtahy jezdí z podzemního podlaží (garáže) vždy až do nejvyššího podlaží“, „stavba je postavena v souladu se směrnicemi certifikačního systému ÖGNI – zlatá úroveň“, „podlaha je zvýšená s průměrnou hrubou výškou přibližně 10 cm a nosnou silou 5 kN/m2“ a „chlazení je zajištěno především termoaktivními stropními systémy s povrchovou úpravou nebo disperzním nátěrem“. 89 Komise přitom nevysvětluje, proč požadavek, aby všechny výtahy zastavovaly na všech podlažích, včetně nejvyššího, je neobvyklý požadavek. Vzhledem k tomu, že taková specifikace vyplývá ze zákonné povinnosti, jak tvrdí Rakouská republika, aniž to Komise zpochybňuje, nelze mít za to, že by byla projevem výkonu rozhodujícího vlivu Wiener Wohnen na projekt budovy. 90 Stejně tak je v praxi běžné plánovat v kancelářských budovách zvýšenou podlahu, aby byla zajištěna zejména modularita interiéru. Pokud jde o průměrnou hrubou výšku a nosnost této podlahy, Komise rovněž nevysvětluje, proč jsou uvedené specifikace neobvyklé. Totéž platí i pro požadavek, aby chlazení budovy Gate 2 bylo zajištěno hlavně termoaktivními stropními systémy. 91 Pokud jde o „certifikační systém ÖGNI – zlatá úroveň“, Komise v rámci analýzy dokumentu nazvaného „Doplnění k popisu budovy a jejího vybavení“ poznamenává, že v úvodu toho dokumentu je uvedeno, že „cíl pronajímatele a nájemce získat osvědčení ‚ÖGNI – GOLD Green Building‘ se považuje za dohodnutý a je bezpodmínečným požadavkem na provedení plánování a výstavby“. Komise dále tvrdí, že argumentace Rakouské republiky, podle které o toto osvědčení usilovala od počátku pronajímatelka a nejednalo se o požadavek Wiener Wohnen, je nesprávná. V tomto ohledu je třeba uvést, že v analýze lokalit ze dne 28. února 2012 připravené znalcem v oblasti nemovitostí již figuruje zmínka o tom, že pro budovu Gate 2 se už předpokládá osvědčení „ÖGNI – zlatá úroveň“. 92 Je tedy třeba předpokládat, že projekt budovy Gate 2 v souladu s požadavky tohoto osvědčení je výsledkem nikoliv rozhodujícího vlivu Wiener Wohnen, ale vlastního podnětu pronajímatelky, který byl vyjádřen, jak bylo připomenuto v bodě 57 tohoto rozsudku, před zahájením jednání s Wiener Wohnen. Kromě toho Komise ve svých písemnostech neuvádí důvody, proč by vydání tohoto osvědčení nebylo rovněž v zájmu pronajímatelky. Je přitom zjevné, že získání takového osvědčení zvyšuje hodnotu dotčené nemovitosti. 93 Některé skutečnosti uvedené v dokumentech nazvaných „Popis budovy a jejího vybavení“ a „Doplněk k popisu budovy a jejímu vybavení“ je třeba chápat s ohledem na záměr Wiener Wohnen mít dlouhodobě k dispozici jeden prostor pro všechny její služby. Požadavek na dimenzování rozvodů elektrické energie tak, aby existovala rezerva ve výši 25 % pro každé budoucí rozšíření, tak není podle všeho požadavek, který by šel nad rámec obvyklých požadavků nájemce, pokud jde o takovou budovu, jako je budova Gate 2. 94 Ze spisu předloženého Soudnímu dvoru naproti tomu vyplývá, že společnost Vectigal Immobilien z hospodářských důvodů, které jsou pro ni zvláště důležité, si jakožto vlastník a objednatel budovy Gate 2 zajistila, aby výstavba byla realizována takovým způsobem, aby v případě, že Wiener Wohnen zcela nebo částečně uvolní prostor, bude moci okamžitě pronajmout dotčené plochy třetím osobám. Podle Rakouské republiky tak společnost Vectigal Immobilien zejména naplánovala pro všechny plochy určené k nájmu na určitém poschodí několik oddělených prostor se samostatnými nouzovými východy a přístupy k výtahům na každém poschodí, aby měla v budoucnu možnost pronajímat jednotlivé plochy nebo pronajímat jednotlivá poschodí samostatně. 95 V konečném výsledku Komise neprokázala, že požadavky Wiener Wohnen jakožto budoucí nájemkyně zpochybnily užívání budovy Gate 2 jakožto kancelářské budovy, do které by se mohli nastěhovat nájemci, kteří budou nástupci této entity. V důsledku toho je třeba dospět k závěru, že úpravy vyplývající z těchto požadavků nepřekračují rámec toho, co může nájemce obvykle požadovat. 96 Konečně na rozdíl od judikatury citované v bodě 52 tohoto rozsudku, žaloba Komise neobsahuje informace o nákladech na práce ke dni dokončení v roce 2014 ani o těchto nákladech v porovnání s aktualizací k tomuto datu celkové částky nájemného za 20 let. 97 Ze všech výše uvedených úvah tak vyplývá, že Komise právně dostačujícím způsobem neprokázala, že Rakouská republika tím, že Wiener Wohnen přímo zadala zakázku dne 25. května 2012 týkající se kancelářské budovy nacházející se na Guglgasse 2–4 ve Vídni, aniž provedla výběrové řízení a zveřejnila oznámení o zakázce, nesplnila povinnosti, které pro ni vyplývají z článků 2 a 28, jakož i čl. 35 odst. 2 směrnice 2004/18. 98 Žaloba Komise musí být proto zamítnuta. K nákladům řízení 99 Podle čl. 138 odst. 1 jednacího řádu Soudního dvora se účastníku řízení, který neměl úspěch ve věci, uloží náhrada nákladů řízení, pokud to účastník řízení, který měl ve věci úspěch, požadoval. Vzhledem k tomu, že Rakouská republika požadovala, aby Komisi byla uložena náhrada nákladů řízení a Komise neměla ve věci úspěch, je důvodné uložit posledně uvedené náhradu nákladů řízení. Z těchto důvodů Soudní dvůr (pátý senát) rozhodl takto: 1) Žaloba se zamítá. 2) Evropské komisi se ukládá náhrada nákladů řízení. Podpisy. ( *1 ) – Jednací jazyk: němčina.

cs

caselaw

EU

27.5.2019 CS Úřední věstník Evropské unie C 182/33 Žaloba podaná dne 22. února 2019 — Hemp Foods Australia v. EUIPO — Cabrejos (Sativa) (Věc T-128/19) (2019/C 182/37) Jazyk, ve kterém byla podána žaloba: angličtina Účastníci řízení Žalobkyně: Hemp Foods Australia Pty Ltd (Sydney, Austrálie) (zástupci: M. Holah a P. Brownlow, Solicitors) Žalovaný: Úřad Evropské unie pro duševní vlastnictví (EUIPO) Další účastník řízení před odvolacím senátem: César Raúl Dávila Cabrejos (Lima, Peru) Údaje týkající se řízení před EUIPO Přihlašovatel sporné ochranné známky: Žalobkyně Sporná ochranná známka: Mezinárodní zápis s vyznačením Evropské unie ochranné známky Sativa — Mezinárodní zápis s vyznačením Evropské unie č. 1 259 974 Řízení před EUIPO: Námitkové řízení Napadené rozhodnutí: Rozhodnutí druhého odvolacího senátu EUIPO ze dne 16. listopadu 2018, ve věci R 1041/2018-2 Návrhová žádání Žalobkyně navrhuje, aby Tribunál: — napadené rozhodnutí zrušil; — uložil žalovanému náhradu nákladů řízení. Dovolávaný žalobní důvod — Porušení čl. 8 odst. 1 písm. b) nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 2017/1001.

cs

caselaw

EU

Rozsudek Tribunálu (pátého senátu) ze dne 9. července 2009 – Biotronik v. OHIM (BioMonitor) (Věc T-257/08) „Ochranná známka Společenství – Přihláška slovní ochranné známky Společenství BioMonitor – Absolutní důvod pro zamítnutí – Popisný charakter – Článek 7 odst. 1 písm. c) nařízení (ES) č. 40/94 [nyní po změně článek 7 odst. 1 písm. c) nařízení (ES) č. 207/2009]“ Ochranná známka Společenství – Definice a nabytí ochranné známky Společenství – Absolutní důvody pro zamítnutí – Ochranné známky tvořené výlučně označeními nebo údaji, které mohou sloužit k označení vlastností výrobku [Nařízení Rady č. 40/94, čl. 7 odst. 1 písm. c)] (viz body 22, 30) Předmět Žaloba podaná proti rozhodnutí čtvrtého odvolacího senátu OHIM ze dne 24. dubna 2008 (věc R 466/2007-4) týkajícímu se přihlášky slovního označení BioMonitor k zápisu jako ochranné známky Společenství Údaje týkající se věci Přihlašovatelka ochranné známky Společenství: Biotronik GmbH & Co. KG Dotčená ochranná známka Společenství: Slovní ochranná známka BioMonitor pro výrobky a služby zařazené do tříd 9, 10 a 38, přičemž seznam výrobků byl dodatečně omezen na výrobky zařazené do třídy 10 – přihláška ochranné známky č. 4556023 Rozhodnutí průzkumového referenta: Zamítnutí přihlášky Rozhodnutí odvolacího senátu: Zamítnutí odvolání Výrok 1) Žaloba se zamítá. 2) Biotronik GmbH & Co. KG se ukládá náhrada nákladů řízení.

cs

caselaw

EU

Rozsudek Tribunálu (druhého senátu) ze dne 21. března 2012 – Volkswagen v. OHIM – Suzuki Motor (SWIFT GTi) (Věc T‐63/09) Ochranná známka Společenství – Námitkové řízení – Přihláška slovní ochranné známky Společenství SWIFT GTi – Starší mezinárodní ochranná známka GTI a starší národní ochranná známka GTI – Relativní důvody pro zamítnutí – Podobnost výrobků – Článek 8 odst. 1 písm. b) nařízení (ES) č. 40/94 [nyní čl. 8 odst. 1 písm. b) nařízení (ES) č. 207/2009] – Posouzení nebezpečí záměny – Zamítnutí námitek“ Ochranná známka Společenství – Definice a nabytí ochranné známky Společenství – Relativní důvody zamítnutí – Námitky majitele starší totožné nebo podobné ochranné známky zapsané pro totožné nebo podobné výrobky nebo služby – Nebezpečí záměny se starší ochrannou známkou [Nařízení Rady č. 40/94, čl. 8 odst. 1 písm. b)] (viz body 40–42, 117–118, 127, 131–135) Předmět Žaloba podaná proti rozhodnutí druhého odvolacího senátu OHIM ze dne 9. prosince 2008 (věc R 749/2007‐2) týkajícímu se námitkového řízení mezi společnostmi Volkswagen AG a Suzuki Motor Corp. Výrok 1) Žaloba se zamítá. 2) Společnosti Volkswagen AG se ukládá náhrada nákladů řízení.

cs

caselaw

EU

ROZSUDEK SOUDNÍHO DVORA (třetího senátu) 3. října 2019 ( *1 ) „Řízení o předběžné otázce – Sociální politika – Rámcová dohoda o částečném pracovním úvazku – Ustanovení 4 – Zásada zákazu diskriminace – Méně příznivé zacházení se zaměstnanci na částečný úvazek než se zaměstnanci na plný úvazek, pokud jde o jejich pracovní podmínky – Zákaz – Vnitrostátní právní předpisy stanovící delší maximální dobu trvání pracovních poměrů na dobu určitou pro zaměstnance na částečný úvazek než pro zaměstnance na plný úvazek – Zásada ‚poměrným dílem‘ – Směrnice 2006/54/ES – Rovné zacházení pro muže a ženy v oblasti zaměstnání a povolání – Článek 2 odst. 1 písm. b) – Pojem ‚nepřímá diskriminace‘ na základě pohlaví – Článek 14 odst. 1 písm. c) – Podmínky zaměstnání a pracovní podmínky – Článek 19 – Důkazní břemeno“ Ve věci C‐274/18, jejímž předmětem je žádost o rozhodnutí o předběžné otázce na základě článku 267 SFEU, podaná rozhodnutím Arbeits- und Sozialgericht Wien (soud pro pracovní a sociální záležitosti ve Vídni, Rakousko) ze dne 19. dubna 2018, došlým Soudnímu dvoru dne 23. dubna 2018, v řízení Minoo Schuch-Ghannadan proti Medizinische Universität Wien, SOUDNÍ DVŮR (třetí senát), ve složení A. Prechal (zpravodajka), předsedkyně senátu, F. Biltgen, J. Malenovský, C. G. Fernlund a L. S. Rossi, soudci, generální advokát: G. Pitruzzella, vedoucí soudní kanceláře: D. Dittert, vedoucí oddělení, s přihlédnutím k písemné části řízení a po jednání konaném dne 7. března 2019, s ohledem na vyjádření předložená: – za M. Schuch-Ghannadan A. Oberederem, Rechtsanwalt, – za Medizinische Universität Wien A. Potz, Rechtsanwältin, – za rakouskou vládu J. Schmoll a G. Hessem, jako zmocněnci, – za portugalskou vládu L. Inez Fernandesem, jakož i A. Pimenta a S. Duarte Afonso, jako zmocněnci, – za Evropskou komisi M. van Beekem a T. S. Bohrem, jakož i A. Szmytkowska, jako zmocněnci, po vyslechnutí stanoviska generálního advokáta na jednání konaném dne 27. června 2019, vydává tento Rozsudek 1 Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu ustanovení 4 rámcové dohody o částečném pracovním úvazku uzavřené dne 6. června 1997 (dále jen „rámcová dohoda o částečném pracovním úvazku“), která je přílohou směrnice Rady 97/81/ES ze dne 15. prosince 1997 o Rámcové dohodě o částečném pracovním úvazku uzavřené mezi organizacemi UNICE, CEEP a EKOS (Úř. věst. 1998, L 14, s. 9; Zvl. vyd. 05/03, s. 267), jakož i čl. 2 odst. 1 písm. b) a čl. 19 odst. 1 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2006/54/ES ze dne 5. července 2006 o zavedení zásady rovných příležitostí a rovného zacházení pro muže a ženy v oblasti zaměstnání a povolání (Úř. věst. 2006, L 204, s. 23). 2 Tato žádost byla předložena v rámci sporu mezi paní Minoo Schuch-Ghannadan a Medizinische Universität Wien (Vídeňská lékařská univerzita, Rakousko, dále jen „MUW“) ve věci žádosti paní Minoo Schuch-Ghannadan směřující k tomu, aby bylo určeno, že její pracovní poměr s MUW bude pokračovat na dobu neurčitou. Právní rámec Unijní právo Směrnice 97/80/ES 3 Článek 4 odst. 1 směrnice Rady 97/80/ES ze dne 15. prosince 1997 o důkazním břemenu v případech diskriminace na základě pohlaví (Úř. věst. 1998, L 14, s. 6), zrušené směrnicí 2006/54, stanovil: „Členské státy přijmou v souladu se svými vnitrostátními soudními systémy nezbytná opatření, aby pokud se určitá osoba cítí poškozena nedodržením zásady rovného zacházení a předloží soudu nebo jinému příslušnému orgánu skutečnosti nasvědčující tomu, že došlo k přímé nebo nepřímé diskriminaci, příslušelo žalovanému prokázat, že nedošlo k porušení zásady rovného zacházení.“ Rámcová dohoda o částečném pracovním úvazku 4 Ustanovení 4 rámcové dohody o částečném pracovním úvazku, nadepsané „Zásada zákazu diskriminace“, stanoví: „1. Pokud jde o pracovní podmínky, nesmí být se zaměstnanci na částečný úvazek zacházeno méně příznivě než se srovnatelnými zaměstnanci na plný úvazek pouze z toho důvodu, že pracují na částečný úvazek, pokud odlišné [rozdílné] zacházení nelze ospravedlnit objektivními důvody. 2. Je-li to vhodné, použije se zásada ‚poměrným dílem‘. [...]“ Rámcová dohoda o pracovních poměrech na dobu určitou 5 Ustanovení 5 rámcové dohody o pracovních poměrech na dobu určitou, uzavřené dne 18. března 1999 (dále jen „rámcová dohoda o pracovních poměrech na dobu určitou“), která je přílohou směrnice Rady 1999/70/ES ze dne 28. června 1999 o rámcové dohodě o pracovních poměrech na dobu určitou uzavřené mezi organizacemi UNICE, CEEP a EKOS (Úř. věst. 1999, L 175, s. 43), nadepsané „Opatření k předcházení zneužití“, v bodě 1 stanoví: „K předcházení zneužití vznikajícímu využitím po sobě jdoucích pracovních smluv nebo poměrů na dobu určitou, pokud žádná právní opatření pro předcházení zneužití neexistují, zavedou členské státy po konzultaci se sociálními partnery, v souladu s vnitrostátními právními předpisy, kolektivními smlouvami nebo zvyklostmi, nebo sociální partneři, způsobem, který přihlédne k potřebám specifických odvětví nebo kategorií zaměstnanců, jedno nebo více z následujících opatření: a) objektivní důvody ospravedlňující obnovení těchto pracovních smluv a poměrů; b) maximální celkové trvání po sobě jdoucích pracovních smluv a poměrů na dobu určitou; c) počet obnovení těchto smluv a poměrů.“ Směrnice 2006/54 6 Bod 30 odůvodnění směrnice 2006/54 uvádí: „Přijetí pravidel o důkazním břemeni hraje důležitou úlohu při zajištění toho, aby zásada rovného zacházení mohla být účinně prosazována. Jak rozhodl Soudní dvůr, mělo by být proto přijato ustanovení k zajištění toho, aby v případech, kdy určité skutečnosti nasvědčují diskriminaci, přešlo důkazní břemeno na žalovaného, s výjimkou ve vztahu k řízením, v nichž přísluší soudu nebo jinému příslušnému vnitrostátnímu orgánu, aby vyšetřil skutkový stav. Nicméně je nezbytné upřesnit, že posouzení skutkového stavu nasvědčujícího tomu, že došlo k přímé nebo nepřímé diskriminaci, nadále náleží příslušnému vnitrostátnímu orgánu v souladu s vnitrostátním právem nebo zvyklostmi. Kromě toho je na členských státech, aby zavedly pro kterékoli stadium řízení taková pravidla dokazování, která jsou pro žalobce výhodnější.“ 7 Článek 2 této směrnice, nadepsaný „Definice“, v odst. 1 stanoví: „Pro účely této směrnice se [...] b) ‚nepřímou diskriminací‘ rozumí, pokud by v důsledku zdánlivě neutrálního ustanovení, kritéria nebo zvyklosti byly znevýhodněny osoby jednoho pohlaví v porovnání s osobami druhého pohlaví, ledaže takové ustanovení, kritérium nebo zvyklost jsou objektivně odůvodněny legitimním cílem a prostředky k dosažení uvedeného cíle jsou přiměřené a nezbytné; [...]“ 8 Článek 14 uvedené směrnice, nadepsaný „Zákaz diskriminace“, v odst. 1 stanoví: „Ve veřejném i soukromém sektoru, včetně veřejnoprávních subjektů, nesmí docházet k přímé nebo nepřímé diskriminaci na základě pohlaví, pokud jde o: [...] c) podmínky zaměstnání a pracovní podmínky, včetně podmínek propouštění, jakož i odměňování podle článku 141 Smlouvy; [...]“ 9 Článek 19 téže směrnice, nadepsaný „Důkazní břemeno“, stanoví: „1. Členské státy přijmou v souladu se svými vnitrostátními soudními systémy nezbytná opatření pro zajištění toho, aby v případě, kdy se určitá osoba cítí poškozena nedodržením zásady rovného zacházení a předloží soudu nebo jinému příslušnému orgánu skutečnosti nasvědčující tomu, že došlo k přímé nebo nepřímé diskriminaci, příslušelo žalovanému prokázat, že nedošlo k porušení zásady rovného zacházení. 2. Odstavec 1 nebrání členským státům přijmout pravidla o dokazování, která jsou pro žalobce příznivější. 3. Členské státy nemusí uplatňovat odstavec 1 na řízení, v nichž zjišťování skutkové podstaty přísluší soudu nebo příslušnému orgánu. [...]“ Rakouské právo 10 Ustanovení § 6 odst. 1 Universitätsgesetz 2002 (zákon o univerzitách, dále jen „UG“) zní takto: „Tento spolkový zákon se vztahuje na následující univerzity: [...] 4. [MUW]; [...]“ 11 Ustanovení § 109 UG stanoví: „1. Pracovní smlouvy mohou být uzavírány na dobu neurčitou nebo určitou. Nestanoví-li tento spolkový zákon jinak, délka trvání pracovních smluv na dobu určitou je maximálně 6 let, jinak jsou neplatné. 2. Sled po sobě jdoucích [smluv] na dobu určitou je přípustný pouze pro pracovnice a pracovníky zaměstnané v rámci projektů financovaných z prostředků třetích stran nebo výzkumných projektů a pro zaměstnance, kteří provádějí výlučně výuku, jakož i zaměstnance, kteří pracují jako náhrada za jiného zaměstnance. Celková doba trvání po sobě jdoucích pracovních smluv pracovnice nebo pracovníka nesmí překročit 6 let nebo 8 let v případě práce na částečný úvazek. Je povoleno jediné prodloužení celkem na nejvýše 10 let a na 12 let v případě práce na částečný úvazek, pokud k tomu existuje objektivní důvod, zejména pokračování nebo dokončení výzkumných projektů nebo publikací.“ Spor v původním řízení a předběžné otázky 12 Z předkládacího rozhodnutí vyplývá, že M. Schuch-Ghannadan byla zaměstnána MUW od 9. září 2002 do 30. dubna 2014 jako vědecká výzkumnice na základě řady po sobě jdoucích smluv na dobu určitou, a to jak na plný úvazek, tak na částečný úvazek. 13 Podle předkládajícího soudu rakouské právo, konkrétněji ustanovení § 109 odst. 2 UG, stanoví, že sled po sobě jdoucích smluv na dobu určitou je povolen pro pracovníky a pracovnice zaměstnané MUW, zejména v rámci projektů financovaných z prostředků třetích stran nebo výzkumných projektů a pro zaměstnance, kteří provádějí výlučně výuku. Celková doba trvání těchto po sobě jdoucích pracovních smluv na dobu určitou nesmí překročit 6 let nebo 8 let v případě práce na částečný úvazek. Nad rámec toho je povoleno jediné prodloužení na celkovou dobu nejvýše 10 let pro zaměstnance na plný úvazek či na 12 let v případě práce na částečný úvazek, pokud k tomu existuje objektivní důvod, zejména pokračování nebo dokončení probíhajících výzkumných projektů nebo publikací. 14 M. Schuch-Ghannadan předložila věc Arbeits- und Sozialgericht Wien (soud pro pracovní a sociální záležitosti ve Vídni, Rakousko), aby bylo určeno, že její pracovní poměr s MUW po dni 30. dubna 2014 pokračuje, jelikož podle jejího názoru maximální povolená doba pro pracovní poměry na dobu určitou, která byla v jejím případě 8 let, k tomuto datu již uplynula. Mimoto tvrdila, že ustanovení § 109 odst. 2 UG obsahuje diskriminaci na úkor zaměstnanců na částečný úvazek. Nakonec dodala, že toto ustanovení znevýhodňuje ženy, přičemž ženy jsou totiž méně početné k výkonu práce na plný úvazek. Toto rozdílné zacházení tak bez objektivního odůvodnění představuje podle ní nepřímou diskriminaci na základě pohlaví v rozporu s unijním právem. 15 Na obranu MUW tvrdila, že prodloužení maximální doby trvání po sobě jdoucích smluv na dobu určitou na maximální dobu 12 let je v projednávané věci odůvodněno, jelikož poslední smlouva na dobu určitou byla uzavřena s cílem umožnit žalobkyni v původním řízení pokračovat v projektu a dokončit úkoly v rámci tohoto projektu. 16 Rozsudkem ze dne 2. června 2016 Arbeits- und Sozialgericht Wien (soud pro pracovní a sociální záležitosti ve Vídni) žalobu zamítl, přičemž vycházel ze skutečnosti, že MUW byla oprávněna prodlužovat pracovní poměry se žalobkyní až do maximální doby 12 let. 17 M. Schuch-Ghannadan podala odvolání k Oberlandesgericht Wien (vrchní zemský soud ve Vídni, Rakousko). Tento soud zrušil rozsudek Arbeits- und Sozialgericht Wien (soud pro pracovní a sociální záležitosti ve Vídni) z důvodu, že tento soud dostatečně nepřezkoumal soulad ustanovení § 109 odst. 2 UG s unijním právem, třebaže žalobkyně tuto otázku vznesla. Odvolací soud tedy věc postoupil předkládajícímu soudu a pověřil ho, aby umožnil MUW předložit vyjádření a případně předložit důkazy k otázce, zda toto ustanovení může znevýhodnit ženy ve srovnání s muži, a kdyby tomu tak bylo, aby určil, zda je takové nerovné zacházení odůvodněné. 18 MUW před předkládajícím soudem uvádí, že Oberlandesgericht Wien (vrchní zemský soud ve Vídni) provedl nesprávné posouzení důkazního břemene a prokázání diskriminace, když rozhodl, že důkazní břemeno ohledně neexistence diskriminace nese ona. Žalobkyně se totiž podle ní omezila na nepodložené tvrzení o existenci nepřímé diskriminace na základě pohlaví, aniž na základě argumentů a konkrétním způsobem uvedla, proč použití ustanovení § 109 odst. 2 UG představuje diskriminaci pracovníků ženského pohlaví ve srovnání s pracovníky mužského pohlaví. MUW kromě toho tvrdí, že zaměstnání na dobu neurčitou jsou v univerzitním prostředí mimořádně vzácná a že ustanovení § 109 odst. 2 UG umožňuje jejím zaměstnancům, aby pro ni pracovali déle. MUW konečně tvrdí, že za účelem posouzení, zda se toto ustanovení negativně dotýká zvláště žen, je třeba jako referenční rámec použít situaci společnou pro všechny rakouské univerzity. MUW však vzhledem k tomu, že nemá přístup ke všem těmto údajům, zdůrazňuje, že v jejím případě podíl zaměstnanců zaměstnaných na dobu určitou, na něž se vztahuje ustanovení § 109 odst. 2 UG, činí 79 %, pokud jde o ženy, a 75 %, pokud jde o muže. 19 M. Schuch-Ghannadan tvrdí, že se předpokládá, že opatření, jímž může být dotčen vyšší procentní podíl žen než mužů, představuje nepřímou diskriminaci, takže přísluší protistraně, aby předložila důkaz o opaku. Vzhledem k tomu, že MUW nebyla schopna předložit číselné údaje týkající se ostatních univerzit, na něž se vztahuje tatáž právní úprava, ani prokázat existenci odůvodnění, je existence nepřímé diskriminace podle ní prokázána. 20 V tomto ohledu předkládající soud upřesňuje, že ustanovení § 109 odst. 2 UG představuje odchylku od obvyklých pravidel pracovního práva, přičemž rakouské soudy mají v zásadě za to, že řetězení dvou nebo více smluv na dobu určitou je nepřípustné, ledaže existuje objektivní odůvodnění. 21 Podle předkládajícího soudu však toto ustanovení není v rozporu s ustanovením 5 rámcové dohody o pracovních poměrech na dobu určitou vzhledem k tomu, že vnitrostátní zákonodárce tím, že stanovil celkovou maximální dobu trvání po sobě jdoucích pracovních smluv nebo poměrů na dobu určitou, přijal opatření takové povahy, jako jsou opatření uvedená v bodě 1 písm. b) tohoto ustanovení. 22 Předkládající soud si kromě toho klade otázku ohledně slučitelnosti ustanovení § 109 odst. 2 UG s ustanovením 4 rámcové dohody o částečném pracovním úvazku v rozsahu, v němž ustanovení § 109 odst. 2 UG stanoví delší maximální dobu trvání pracovních poměrů na dobu určitou v případě zaměstnanců na částečný úvazek než v případě zaměstnanců na plný úvazek. Má za to, že toto pravidlo by mohlo být považováno za uplatnění zásady „poměrným dílem“, které je uvedeno v bodě 2 tohoto ustanovení, z důvodu, že v průběhu pracovního poměru zaměstnanci na částečný úvazek získají méně znalostí a zkušeností než zaměstnanci na plný úvazek. Pokud tomu tak je, je podle něj třeba přezkoumat pouze to, zda je v projednávané věci použití této zásady vhodné, aniž by bylo třeba ověřit, zda existují objektivní důvody ospravedlňující dotčené opatření. 23 Pokud jde o směrnici 2006/54, má předkládající soud za účelem posouzení, zda vnitrostátní opatření dotčené v původním řízení představuje nepřímou diskriminaci na základě pohlaví, za to, že je třeba jako referenční skupinu zohlednit zaměstnance všech rakouských univerzit, na něž se vztahuje UG, a porovnat procentní podíl mužů a žen zaměstnaných na částečný úvazek, na které se vztahuje toto opatření. V tomto ohledu podle něj přísluší na základě čl. 19 odst. 1 této směrnice účastníku řízení, který se cítí poškozen nepřímou diskriminací, aby doložil její existenci. 24 Podle několika rozsudků Oberster Gerichtshof (Nejvyšší soud, Rakousko) však skutečnost, že míra zaměstnání na částečný úvazek je zpravidla mnohem vyšší u žen, představuje domněnku nerovného zacházení, kterou musí zaměstnavatel vyvrátit, když prokáže, že podíl žen, na něž se vztahuje určité opatření, není značně vyšší než podíl mužů nacházejících se ve stejné situaci. 25 Z tohoto důvodu předkládající soud žádá Soudní dvůr o výklad článku 19 směrnice 2006/54. 26 Za těchto podmínek se Arbeits- und Sozialgericht Wien (soud pro pracovní a sociální záležitosti ve Vídni) rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky: „1) Je zásada ‚poměrným dílem‘ uvedená v ustanovení 4 bodě 2 [rámcové dohody o částečném pracovním úvazku] ve spojení se zásadou zákazu diskriminace uvedenou v ustanovení 4 bodě 1 použitelná na takové legislativní ustanovení, které stanoví, že celková doba trvání po sobě jdoucích pracovních poměrů pracovnice nebo pracovníka rakouské univerzity, která/ý je zaměstnán/a v rámci projektů financovaných třetími stranami nebo výzkumných projektů, činí u pracovníků zaměstnaných na plný úvazek 6 let, avšak u prací na částečný úvazek 8 let, a nadto je povoleno, je-li to objektivně odůvodněno, zejména z důvodu pokračování nebo dokončení výzkumných projektů nebo publikací, další jediné prodloužení až na celkovou dobu 10 let u zaměstnanců na plný úvazek a v případě prací na částečný úvazek až na celkovou dobu 12 let? 2) Představuje takové legislativní ustanovení, jako je ustanovení uvedené v první otázce, nepřímou diskriminací na základě pohlaví ve smyslu čl. 2 odst. 1 písm. b) směrnice [2006/54], když se v rámci všech zaměstnaných pracovníků, na které se toto ustanovení vztahuje, toto ustanovení týká značně vyššího procentního podílu žen než mužů? 3) Je třeba vykládat čl. 19 odst. 1 směrnice [2006/54] v tom smyslu, že pokud se žena, na niž se vztahuje takové legislativní ustanovení, jako je ustanovení uvedené v první otázce, dovolává toho, že je nepřímo diskriminována z důvodu pohlaví, neboť na částečný úvazek je zaměstnáno značně více žen než mužů, musí tuto okolnost, zejména skutečnost, že ze statistického hlediska jsou dotčeny více ženy, prokázat předložením konkrétních statistických údajů nebo konkrétních okolností a předložením vhodných důkazů?“ K předběžným otázkám Úvodní poznámka 27 Úvodem, pokud jde o dosah předběžných otázek, je třeba poznamenat, že těmito otázkami se předkládající soud omezuje na žádost o výklad ustanovení 4 rámcové dohody o částečném pracovním úvazku, jakož i čl. 2 odst. 1 písm. b) a čl. 19 odst. 1 směrnice 2006/54. 28 V tomto ohledu je třeba uvést, že Evropská komise tvrdila jak ve svém písemném vyjádření, tak na jednání před Soudním dvorem, že ustanovení § 109 odst. 2 UG nepředstavuje dostatečné provedení ustanovení 5 bodu 1 rámcové dohody o pracovních poměrech na dobu určitou. 29 Jak bylo uvedeno v bodě 21 tohoto rozsudku, ze žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce však výslovně vyplývá, že předkládající soud má za to, že ustanovení § 109 odst. 2 UG představuje dostatečné a přípustné provedení tohoto ustanovení. Předkládající soud má tudíž za to, že nepotřebuje objasnění, co se týče případného dopadu ustanovení 5 bodu 1 rámcové dohody o pracovních poměrech na dobu určitou na odpověď, kterou je třeba podat na položené otázky. 30 Podle ustálené judikatury přísluší pouze vnitrostátním soudu, aby určil a formuloval předběžné otázky týkající se výkladu unijního práva, které jsou nezbytné k řešení sporu v původním řízení (rozsudek ze dne 13. prosince 2018, Touring Tours und Travel a Sociedad de transportes, C‐412/17 a C‐474/17, EU:C:2018:1005, bod 39 a citovaná judikatura). 31 Z judikatury Soudního dvora rovněž vyplývá, že pokud předkládající soud uvedl ve svém předkládacím rozhodnutí, že nepovažuje za nezbytné položit určitou otázku, Soudní dvůr na tuto otázku nemůže odpovědět, ani ji nemůže vzít v úvahu v rámci žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 13. prosince 2018, Touring Tours und Travel a Sociedad de transportes, C‐412/17 a C‐474/17, EU:C:2018:1005, bod 41 a citovaná judikatura). 32 Za těchto podmínek Soudní dvůr nemůže v projednávaném případě rozšířit předmět položených otázek tím, že je bude zkoumat nejen s ohledem na ustanovení 4 rámcové dohody o částečném pracovním úvazku, jakož i čl. 2 odst. 1 písm. b) a čl. 19 odst. 1 směrnice 2006/54, ale rovněž s ohledem na ustanovení 5 bod 1 rámcové dohody o pracovních poměrech na dobu určitou. K první otázce 33 Svou první otázkou se předkládající soud v podstatě snaží zjistit, zda ustanovení 4 rámcové dohody o částečném pracovním úvazku musí být vykládáno v tom smyslu, že jednak brání takové vnitrostátní právní úpravě, jako je právní úprava dotčená v původním řízení, která stanoví pro zaměstnance v pracovním poměru na dobu určitou, na něž se vztahuje, delší maximální dobu trvání pracovních poměrů pro zaměstnance na částečný úvazek než pro srovnatelné zaměstnance na plný úvazek, a jednak zda se na takovou právní úpravu použije zásada „poměrným dílem“, která je v uvedeném ustanovení stanovena. 34 Je třeba připomenout, že podle bodu 1 tohoto ustanovení pokud jde o pracovní podmínky, nesmí být se zaměstnanci na částečný úvazek zacházeno méně příznivě než se srovnatelnými zaměstnanci na plný úvazek pouze z toho důvodu, že pracují na částečný úvazek, pokud rozdílné zacházení nelze ospravedlnit objektivními důvody. Kromě toho bod 2 uvedeného ustanovení stanoví, že je-li to vhodné, použije se zásada „poměrným dílem“. 35 V projednávaném případě vyvstává nejprve otázka, zda právní úprava dotčená v původním řízení zahrnuje, pokud jde o délku trvání pracovních poměrů na dobu určitou, méně příznivé zacházení se zaměstnanci na částečný úvazek ve srovnání se zaměstnanci na plný úvazek, což jak MUW, tak rakouská vláda zpochybňují. Podle MUW i rakouské vlády totiž okolnost, že zaměstnanci v pracovním poměru na dobu určitou na částečný úvazek mohou pro univerzitu pracovat po delší dobu než zaměstnanci v pracovním poměru na dobu určitou na plný úvazek, představuje ve vztahu k zaměstnancům v pracovním poměru na dobu určitou na částečný úvazek zvýhodnění, zejména s ohledem na obtíže pro zaměstnance, kterých se týká uvedená právní úprava, aby v rámci univerzit získali smlouvu na dobu neurčitou. 36 Jak však tvrdí Komise a žalobkyně, jeví se, že taková okolnost může snížit nebo v čase odložit, a to ve větší míře pro zaměstnance na částečný úvazek než pro zaměstnance na plný úvazek, možnost získat smlouvu na dobu neurčitou, což by případně a s výhradou ověření předkládajícím soudem představovalo méně příznivé zacházení s prvně jmenovanou kategorií zaměstnanců. 37 Dále vyvstává otázka, zda rozdílné zacházení stanovené v ustanovení § 109 odst. 2 UG může být ospravedlněno objektivními důvody. 38 MUW a rakouská vláda tvrdí, že tomu tak je, neboť úroveň znalostí a zkušeností, které mohou zaměstnanci na částečný úvazek získat v rámci svých pracovních poměrů, je nezbytně nižší než úroveň znalostí a zkušeností, které získají srovnatelní zaměstnanci na plný úvazek. Pokud by tak obě tyto kategorie zaměstnanců podléhaly stejné maximální době trvání pracovních poměrů na dobu určitou, zaměstnanci na částečný úvazek by byli zvláště znevýhodněni, neboť by měli méně času k provedení výzkumů a realizaci vědeckých publikací, třebaže jde o skutečnosti, které jsou pro úspěšné prosazení v univerzitní oblasti prvořadé. 39 V tomto ohledu z ustálené judikatury vyplývá, že tvrzení, podle něhož existuje zvláštní souvislost mezi dobou trvání profesní činnosti a získáním určité úrovně znalostí nebo zkušeností v rozsahu, v němž představuje pouhé zobecnění týkající se některých kategorií zaměstnanců, neumožňuje vyvodit objektivní kritéria, která jsou prostá jakékoli diskriminace. Třebaže počet odsloužených let souvisí se zkušenostmi, objektivita takového kritéria závisí na všech okolnostech každého případu, a zejména na vztahu mezi povahou vykonávané funkce a zkušenostmi, které s sebou nese výkon této funkce po určitém počtu odpracovaných hodin (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 10. března 2005, Nikoloudi, C‐196/02, EU:C:2005:141, bod 55 a citovaná judikatura). 40 Předkládajícímu soudu přísluší, aby ve specifickém kontextu pracovních míst, na která se vztahuje ustanovení § 109 odst. 2 UG, a zejména úkolů, které v tomto rámci žalobkyně plní, posoudil, zda tato zvláštní souvislost mezi povahou vykonávané funkce a zkušenostmi, které s sebou nese výkon této funkce s ohledem na určitý počet odpracovaných hodin, existuje, a případně zda čas nezbytný k dokončení výzkumů a zajištění publikace jejich výsledku může odůvodnit vnitrostátní právní úpravu dotčenou v původním řízení. Pokud tomu tak je, přísluší uvedenému soudu ověřit, zda je tato právní úprava přiměřená ve vztahu k dovolávanému cíli. 41 Pokud jde konečně o otázku, zda se na takovou právní úpravu, jako je právní úprava dotčená v původním řízení, použije zásada „poměrným dílem“, jeví se, že taková právní úprava nemůže být považována za použití této zásady, jelikož maximální doba trvání po sobě jdoucích pracovních poměrů se prodlužuje o dva roky pro všechny zaměstnance na částečný úvazek, a není tedy přiměřená ve vztahu ke skutečně odpracovaným hodinám. 42 S ohledem na výše uvedené je třeba na první otázku odpovědět tak, že ustanovení 4 bod 1 rámcové dohody o částečném pracovním úvazku musí být vykládáno v tom smyslu, že brání takové vnitrostátní právní úpravě, jako je právní úprava dotčená v původním řízení, která stanoví pro zaměstnance v pracovním poměru na dobu určitou, na něž se vztahuje, delší maximální dobu trvání pracovních poměrů pro zaměstnance na částečný úvazek než pro srovnatelné zaměstnance na plný úvazek, ledaže by takové rozdílné zacházení bylo ospravedlněno objektivními důvody a bylo přiměřené ve vztahu k uvedeným důvodům, což přísluší ověřit předkládajícímu soudu. Ustanovení 4 bod 2 rámcové dohody o částečném pracovním úvazku musí být vykládáno v tom smyslu, že zásada „poměrným dílem“, která je v uvedeném ustanovení stanovena, se na takovou právní úpravu nepoužije. Ke druhé a třetí otázce 43 Podstatou druhé a třetí otázky předkládajícího soudu, kterými je třeba se zabývat společně, je jednak, zda čl. 2 odst. 1 písm. b) směrnice 2006/54 musí být vykládán v tom smyslu, že taková vnitrostátní právní úprava, jako je právní úprava dotčená v původním řízení, která stanoví pro zaměstnance v pracovním poměru na dobu určitou, na něž se vztahuje, delší maximální dobu trvání pracovních poměrů pro zaměstnance na částečný úvazek než pro srovnatelné zaměstnance na plný úvazek, představuje nepřímou diskriminaci na základě pohlaví, na kterou se vztahuje toto ustanovení, a jednak zda čl. 19 odst. 1 této směrnice musí být vykládán v tom smyslu, že vyžaduje od účastníka řízení, který se cítí

cs

caselaw

EU

takovou diskriminací poškozen, aby za účelem prokázání domněnky diskriminace předložil konkrétní statistické údaje nebo konkrétní skutečnosti týkající se předpokládané diskriminace. 44 Pokud jde o první část těchto otázek, je třeba připomenout, že čl. 2 odst. 1 písm. b) směrnice 2006/54 definuje pojem „nepřímá diskriminace“ ve smyslu této směrnice jako situaci, kdy by v důsledku zdánlivě neutrálního ustanovení, kritéria nebo zvyklosti byly znevýhodněny osoby jednoho pohlaví v porovnání s osobami druhého pohlaví, ledaže takové ustanovení, kritérium nebo zvyklost jsou objektivně odůvodněny legitimním cílem a prostředky k dosažení uvedeného cíle jsou přiměřené a nezbytné. 45 Existence znevýhodnění může být konstatována, zejména pokud je prokázáno, že taková vnitrostátní právní úprava, jako je právní úprava dotčená ve věci v původním řízení, se negativně dotýká podstatně většího podílu osob jednoho pohlaví ve srovnání s osobami opačného pohlaví (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 8. května 2019, Villar Láiz, C‐161/18, EU:C:2019:382, bod 38 a citovaná judikatura). 46 Soudní dvůr již rozhodl, že jak rovněž vyplývá z bodu 30 odůvodnění směrnice 2006/54, posouzení skutečností, které nasvědčují vzniku nepřímé diskriminace, je na vnitrostátních soudních orgánech, a to v souladu s vnitrostátním právem nebo praxí, které mohou zejména stanovit, že nepřímá diskriminace může být prokázána jakýmikoli prostředky, a to i na základě statistických údajů (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 8. května 2019, Villar Láiz, C‐161/18, EU:C:2019:382, bod 46 a citovaná judikatura). 47 Pokud jde o statistické údaje, Soudní dvůr již rozhodl, že přísluší předkládajícímu soudu zohlednit všechny zaměstnance, kteří podléhají vnitrostátní právní úpravě, v níž má svůj původ rozdílné zacházení a že nejlepší srovnávací metoda spočívá ve srovnání příslušných podílů pracovníků dotčených předmětným pravidlem a těch, kteří jím dotčeni nejsou, v rámci pracovníků mužského pohlaví a stejných podílů v rámci pracovníků ženského pohlaví (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 9. února 1999, Seymour-Smith a Perez, C‐167/97, EU:C:1999:60, bod 59, jakož i ze dne 6. prosince 2007, Voß, C‐300/06, EU:C:2007:757, bod 40). 48 V tomto ohledu přísluší vnitrostátnímu soudu, aby posoudil, v jaké míře jsou statistické údaje, které mu byly předloženy a které charakterizují situaci pracovníků, validní a zda mohou být zohledněny, tedy zejména zda se nejedná o vyjádření čistě nahodilých či přechodných jevů, a zda mají obecně vypovídající hodnotu (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 9. února 1999, Seymour-Smith a Perez, C‐167/97, EU:C:1999:60, bod 62, jakož i citovaná judikatura). 49 V případě, že by předkládající soud na základě předložených statistických údajů a případně jiných relevantních skutečností dospěl k závěru, že vnitrostátní právní úprava dotčená v původním řízení znevýhodňuje ženy v porovnání s muži, taková právní úprava by byla v rozporu s čl. 2 odst. 1 písm. b) směrnice 2006/54, ledaže by byla objektivně odůvodněna legitimním cílem a prostředky k dosažení uvedeného cíle by byly přiměřené a nezbytné. 50 Jak přitom již bylo uvedeno v bodě 38 tohoto rozsudku, MUW a rakouská vláda uvádějí, že nerovné zacházení se zaměstnanci na částečný úvazek v porovnání se zaměstnanci na plný úvazek, obsažené v ustanovení § 109 odst. 2 UG, je odůvodněno skutečností, že zaměstnanci na částečný úvazek získají nižší úroveň zkušeností a znalostí, než je úroveň zkušenosti a znalostí zaměstnanců na plný úvazek a že tak potřebují delší dobu k ukončení některých svých výzkumů a ke zveřejnění jejich výsledků. Stanovení téže maximální délky trvání pracovních poměrů na dobu určitou pro obě kategorie zaměstnanců by tak omezilo možnosti pro zaměstnance na částečný úvazek, aby se po skončení uvedeného období prosadili v dotčené univerzitní oblasti. Jak bylo uvedeno v bodě 40 tohoto rozsudku, přísluší předkládajícímu soudu, aby posoudil, zda je právní úprava dotčená v původním řízení objektivně odůvodněna s ohledem na všechny skutečnosti a okolnosti věci v původním řízení. 51 Pokud jde o druhou část otázek, je třeba připomenout, že na základě čl. 19 odst. 1 směrnice 2006/54 členské státy přijmou v souladu se svými vnitrostátními soudními systémy nezbytná opatření pro zajištění toho, aby v případě, kdy se určitá osoba cítí poškozena nedodržením zásady rovného zacházení a předloží soudu nebo jinému příslušnému orgánu skutečnosti nasvědčující tomu, že došlo k přímé nebo nepřímé diskriminaci, příslušelo žalovanému prokázat, že nedošlo k porušení zásady rovného zacházení. Jak je uvedeno v bodě 30 odůvodnění této směrnice, důkazní břemeno tak nese žalovaný, pokud určité skutečnosti nasvědčují diskriminaci. 52 Jak bylo uvedeno v bodě 47 tohoto rozsudku, za účelem prokázání existence diskriminace na základě pohlaví je nutno zohlednit všechny zaměstnance, kteří podléhají vnitrostátní právní úpravě, v níž má svůj původ rozdílné zacházení, a v rámci tohoto celku srovnat příslušné podíly pracovníků dotčených předmětným pravidlem a těch, kteří jím dotčeni nejsou, jak v rámci pracovníků mužského pohlaví, tak pracovníků ženského pohlaví. 53 V projednávané věci žalobkyně tvrdí, že opatření, která se negativně dotýkají zaměstnanců na částečný úvazek ve srovnání se zaměstnanci na plný úvazek, mohou zpravidla znevýhodnit ženy. Na podporu tohoto tvrzení předložila žalobkyně před předkládajícím soudem statistické údaje týkající se rakouského trhu práce obecně, ze kterých vyplývá, že na částečný úvazek je zaměstnán značně větší počet žen než mužů. Žalobkyně však upřesnila, že nemá k dispozici údaje o pracovnících zaměstnaných na rakouských univerzitách, na něž se vztahuje UG. 54 Za těchto podmínek je nutno upřesnit, jak a kterými prostředky může osoba, která se cítí poškozena nepřímou diskriminací na základě pohlaví, prokázat skutečnosti nasvědčující diskriminaci v případě, že statistické údaje nebo jiné důkazní prostředky týkající se všech zaměstnanců, na které se vztahuje vnitrostátní právní úprava, v níž má svůj původ rozdílné zacházení, nejsou k dispozici nebo jsou pro tuto osobu obtížně dostupné. 55 V tomto ohledu Soudní dvůr uvedl, pokud jde o čl. 4 odst. 1 směrnice 97/80, jehož znění je totožné se zněním čl. 19 odst. 1 směrnice 2006/54, že ačkoli prvně uvedené ustanovení nestanoví zvláštní právo pro osobu, která se cítí poškozena nedodržením zásady rovného zacházení, na přístup k informacím, aby mohla doložit „skutečnosti nasvědčující tomu, že došlo k přímé nebo nepřímé diskriminaci“ v souladu s tímto ustanovením, nic to nemění na tom, že může hrozit, že nepřístupnost relevantních statistických informací či údajů v rámci prokázání takových skutečností ohrozí dosažení cíle sledovaného touto směrnicí, a tím zejména uvedené ustanovení zbaví užitečného účinku (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 21. července 2011, Kelly, C‐104/10, EU:C:2011:506, body 34 a 35). 56 S ohledem zejména na nutnost zajistit užitečný účinek čl. 19 odst. 1 směrnice 2006/54 musí být toto ustanovení vykládáno, jak uvedl generální advokát v bodě 63 svého stanoviska, v tom smyslu, že umožňuje zaměstnanci, který se cítí poškozen nepřímou diskriminací na základě pohlaví, aby podložil skutečnosti nasvědčující diskriminaci na základě obecných statistických údajů týkajících se trhu práce v dotčeném členském státě v případě, kdy by nebylo možné od dotyčného očekávat, že předloží konkrétnější údaje týkající se relevantní skupiny zaměstnanců, neboť tyto údaje jsou obtížně dostupné, případně nejsou k dispozici. 57 Z toho vyplývá, že je třeba na druhou a třetí otázku odpovědět tak, že čl. 2 odst. 1 písm. b) směrnice 2006/54 musí být vykládán v tom smyslu, že brání takové vnitrostátní právní úpravě, jako je právní úprava dotčená v původním řízení, která stanoví pro zaměstnance v pracovním poměru na dobu určitou, na něž se vztahuje, delší maximální dobu trvání pracovních poměrů pro zaměstnance na částečný úvazek než pro srovnatelné zaměstnance na plný úvazek, je-li prokázáno, že se tato právní úprava negativně dotýká podstatně většího procentního podílu pracovníků ženského pohlaví než pracovníků mužského pohlaví, a pokud uvedená právní úprava není objektivně odůvodněna legitimním cílem nebo pokud prostředky k dosažení uvedeného cíle nejsou přiměřené a nezbytné. Článek 19 odst. 1 této směrnice musí být vykládán v tom smyslu, že toto ustanovení nevyžaduje od účastníka řízení, který se cítí takovou diskriminací poškozen, aby za účelem prokázání skutečností nasvědčujících diskriminaci předložil konkrétní statistické údaje nebo skutečnosti, které jsou zaměřeny na zaměstnance, kterých se týká dotčená vnitrostátní právní úprava, jestliže tento účastník k těmto statistickým údajům či skutečnostem nemá přístup či k nim má přístup pouze obtížně. K omezení časových účinků tohoto rozsudku 58 MUW podporovaná rakouskou vládou požádala Soudní dvůr ve svém písemném i ústním vyjádření o omezení časových účinků tohoto rozsudku v případě, že by Soudní dvůr rozhodl, že taková vnitrostátní právní úprava, jako je ustanovení § 109 odst. 2 UG, představuje diskriminaci vůči zaměstnancům na částečný úvazek, která je zakázána na základě ustanovení 4 bodu 1 rámcové dohody o částečném pracovním úvazku. 59 MUW v podstatě tvrdí, že omezení časových účinků tohoto rozsudku je nezbytné z důvodů právní jistoty. Se zaměstnanci na částečný úvazek byla totiž v dobré víře uzavřena na základě ustanovení § 109 odst. 2 UG celá řada pracovních smluv na dobu určitou. Kromě toho podle ní existuje nebezpečí závažných hospodářských důsledků, jestliže by Soudní dvůr rozhodl, že ustanovení 4 bod 1 rámcové smlouvy o částečném pracovním úvazku brání takové vnitrostátní právní úpravě, jako je právní úprava dotčená v původním řízení, jelikož celá řada smluv na dobu určitou by tak musela být přeměněna na smlouvy na dobu neurčitou. 60 V tomto ohledu je třeba připomenout, že v souladu s ustálenou judikaturou výklad pravidla práva Unie, který Soudní dvůr podává při výkonu pravomoci, kterou mu přiznává článek 267 SFEU, objasňuje a upřesňuje význam a dosah tohoto pravidla tak, jak musí být nebo jak mělo být chápáno a používáno od okamžiku, kdy nabylo účinnosti. Z toho vyplývá, že pravidlo takto vykládané může a musí být uplatňováno soudem na právní vztahy vzniklé a založené před vydáním rozsudku rozhodujícího o žádosti o výklad, pokud jsou kromě toho splněny podmínky umožňující předložit příslušným soudům spor ohledně použití uvedeného pravidla (rozsudek ze dne 10. listopadu 2016, Kovalkovas, C‐477/16 PPU, EU:C:2016:861, bod 51 a citovaná judikatura). 61 Soudní dvůr mohou jen zcela výjimečně přimět okolnosti k tomu, aby na základě obecné zásady právní jistoty, která je vlastní unijnímu právnímu řádu, omezil možnost všech zúčastněných osob dovolávat se ustanovení, jehož výklad podal, za účelem zpochybnění právních vztahů založených v dobré víře. Aby bylo možné o takovém omezení rozhodnout, je nezbytné, aby byla splněna dvě podstatná kritéria, a to dobrá víra zúčastněných kruhů a riziko závažných obtíží (rozsudek ze dne 10. listopadu 2016, Kovalkovas, C‐477/16 PPU, EU:C:2016:861, bod 52 a citovaná judikatura). 62 Soudní dvůr konkrétně toto řešení použil pouze za přesně vymezených okolností, zejména když existovalo riziko závažných hospodářských dopadů způsobených obzvláště vysokým počtem právních vztahů založených v dobré víře na základě právní úpravy považované za platnou a účinnou a když podle všeho jednotlivci a vnitrostátní orgány byli vedeni k chování, které nebylo v souladu s unijním právem, z důvodu objektivní a značné nejistoty ohledně smyslu ustanovení unijního práva, ke které případně přispělo i chování jiných členských států nebo Komise (rozsudek ze dne 10. července 2019, WESTbahn Management, C‐210/18, EU:C:2019:586, bod 46 a citovaná judikatura). 63 Pokud jde o riziko závažných obtíží, je třeba v projednávané věci konstatovat, že se výklad unijního práva podaný Soudním dvorem v tomto rozsudku týká diskriminace zaměstnanců na částečný úvazek, uvedené v ustanovení 4 bodě 1 rámcové dohody o částečném pracovním úvazku, jakož i kritérií, která vnitrostátní soud může nebo musí použít při přezkumu právní úpravy dotčené ve věci v původním řízení s ohledem zejména na uvedené ustanovení. Je totiž věcí předkládajícího soudu, aby se vyjádřil zaprvé k otázce, zda právní úprava dotčená v původním řízení obsahuje méně příznivé zacházení se zaměstnanci na částečný úvazek v porovnání se srovnatelnými zaměstnanci na plný úvazek pouze z toho důvodu, že prvně uvedení zaměstnanci pracují na částečný úvazek. Zadruhé přísluší uvedenému soudu, aby případně posoudil, zda případná diskriminace může být ospravedlněna objektivními důvody (obdobně viz rozsudek ze dne 21. března 2013, RWE Vertrieb, C‐92/11, EU:C:2013:180, bod 60 a citovaná judikatura). 64 Za těchto podmínek nemohou být finanční důsledky, zejména pro univerzity, určeny výlučně na základě výkladu unijního práva podaného Soudním dvorem v rámci projednávané věci (obdobně viz rozsudek ze dne 21. března 2013, RWE Vertrieb, C‐92/11, EU:C:2013:180, bod 61 a citovaná judikatura). 65 V důsledku toho existenci rizika vážných obtíží ve smyslu judikatury citované v bodě 61 tohoto rozsudku takové povahy, jež by mohla odůvodnit omezení časových účinků tohoto rozsudku, nelze považovat za prokázanou (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 21. března 2013, RWE Vertrieb, C‐92/11, EU:C:2013:180, bod 62). 66 MUW navíc Soudnímu dvoru neposkytuje žádnou konkrétní informaci ohledně počtu dotčených právních vztahů nebo povahy a rozsahu hospodářských dopadů tohoto rozsudku, takže nelze mít za to, že je v každém případě prokázána existence rizika vážných obtíží odůvodňující omezení časových účinků tohoto rozsudku. 67 Kromě toho, pokud jde o druhé kritérium stanovené v judikatuře uvedené v bodě 61 tohoto rozsudku, a to dobrou víru zúčastněných kruhů, MUW nepředkládá dostatečné důkazy umožňující prokázat existenci objektivní a značné nejistoty ohledně smyslu ustanovení unijního práva. V tomto ohledu nemůže postačovat pouhé tvrzení, že celá řada smluv na dobu určitou byla uzavřena na základě ustanovení § 109 odst. 2 UG v dobré víře. 68 Za těchto podmínek není namístě omezovat časové účinky tohoto rozsudku. K nákladům řízení 69 Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení ve vztahu ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud. Výdaje vzniklé předložením jiných vyjádření Soudnímu dvoru než vyjádření uvedených účastníků řízení se nenahrazují. Z těchto důvodů Soudní dvůr (třetí senát) rozhodl takto: 1) Ustanovení 4 bod 1 rámcové dohody o částečném pracovním úvazku uzavřené dne 6. června 1997, která je přílohou směrnice Rady 97/81/ES ze dne 15. prosince 1997 o Rámcové dohodě o částečném pracovním úvazku uzavřené mezi organizacemi UNICE, CEEP a EKOS, musí být vykládáno v tom smyslu, že brání takové vnitrostátní právní úpravě, jako je právní úprava dotčená v původním řízení, která stanoví pro zaměstnance v pracovním poměru na dobu určitou, na něž se vztahuje, delší maximální dobu trvání pracovních poměrů pro zaměstnance na částečný úvazek než pro srovnatelné zaměstnance na plný úvazek, ledaže by takové rozdílné zacházení bylo ospravedlněno objektivními důvody a bylo přiměřené ve vztahu k uvedeným důvodům, což přísluší ověřit předkládajícímu soudu. Ustanovení 4 bod 2 rámcové dohody o částečném pracovním úvazku musí být vykládáno v tom smyslu, že zásada „poměrným dílem“, která je v uvedeném ustanovení stanovena, se na takovou právní úpravu nepoužije. 2) Článek 2 odst. 1 písm. b) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2006/54/ES ze dne 5. července 2006 o zavedení zásady rovných příležitostí a rovného zacházení pro muže a ženy v oblasti zaměstnání a povolání musí být vykládán v tom smyslu, že brání takové vnitrostátní právní úpravě, jako je právní úprava dotčená v původním řízení, která stanoví pro zaměstnance v pracovním poměru na dobu určitou, na něž se vztahuje, delší maximální dobu trvání pracovních poměrů pro zaměstnance na částečný úvazek než pro srovnatelné zaměstnance na plný úvazek, je-li prokázáno, že se tato právní úprava negativně dotýká podstatně většího procentního podílu pracovníků ženského pohlaví než pracovníků mužského pohlaví, a pokud uvedená právní úprava není objektivně odůvodněna legitimním cílem nebo pokud prostředky k dosažení uvedeného cíle nejsou přiměřené a nezbytné. Článek 19 odst. 1 této směrnice musí být vykládán v tom smyslu, že toto ustanovení nevyžaduje od účastníka řízení, který se cítí takovou diskriminací poškozen, aby za účelem prokázání skutečností nasvědčujících diskriminaci předložil konkrétní statistické údaje nebo skutečnosti, které jsou zaměřeny na zaměstnance, kterých se týká dotčená vnitrostátní právní úprava, jestliže tento účastník k těmto statistickým údajům či skutečnostem nemá přístup či k nim má přístup pouze obtížně. Podpisy. ( *1 ) – Jednací jazyk: němčina.

cs

caselaw

EU

Rozsudek Tribunálu (čtvrtého senátu) ze dne 16. listopadu 2011 – Álvarez v. Komise (Věc T-78/06) „Hospodářská soutěž – Kartelové dohody – Odvětví plastových průmyslových pytlů – Rozhodnutí, kterým se konstatuje porušení článku 81 odst. 1 ES – Pojem ‚podnik‘ – Přičitatelnost protiprávního jednání – Presumpce neviny“ 1. Právo Společenství – Zásady – Základní práva – Presumpce neviny a právo na obhajobu – Řízení ve věci hospodářské soutěže – Použitelnost (Článek 6 odst. 2 EU; čl. 81 odst. 1 ES; Listina základních práv Evropské unie, článek 48) (viz body 23–24) 2. Hospodářská soutěž – Pravidla Společenství – Porušení – Přičtení odpovědnosti – Mateřská společnost a dceřiné společnosti – Hospodářská jednotka – Kritéria posouzení – Domněnka rozhodujícího vlivu vykonávaného mateřskou společností na dceřiné společnosti, které 100% vlastní – Povinnost Komise prokázat, že se mateřská společnost podílela na protiprávních jednáních – Neexistence (Článek 81 odst. 1 ES) (viz body 25–30) 3. Hospodářská soutěž – Pravidla Společenství – Porušení – Přičtení odpovědnosti – Mateřská společnost a dceřiné společnosti – Hospodářská jednotka – Kritéria posouzení – Domněnka rozhodujícího vlivu vykonávaného mateřskou společností na dceřiné společnosti, které zcela nebo téměř vlastní – Možnost Komise přičíst mateřské společnosti odpovědnost za protiprávní jednání, jehož se dopustila její dceřiná společnost (Článek 81 odst. 1 ES) (viz bod 35) Předmět Návrh na částečné zrušení rozhodnutí Komise C (2005) 4634 final ze dne 30. listopadu 2005 v řízení podle článku 81 [ES] (věc COMP/F/38.354 – Průmyslové pytle), které se týká kartelové dohody na trhu s plastovými průmyslovými pytli, jakož i podpůrně návrh na snížení pokuty, jež byla uložena žalobkyni Výrok 1) Žaloba se zamítá. 2) Společnosti Armando Álvarez, SA se ukládá náhrada nákladů řízení.

cs

caselaw

EU

ROZSUDEK TRIBUNÁLU (prvního senátu) 2. června 2016 ( *1 ) „Společná zahraniční a bezpečnostní politika — Omezující opatření přijatá vůči Íránu — Omezení převodů finančních prostředků, na kterých se podílejí íránské finanční instituce — Pravomoc Tribunálu — Žaloba na neplatnost — Nařizovací akt, který nevyžaduje přijetí prováděcích opatření — Bezprostřední dotčení — Právní zájem na podání žaloby — Přípustnost — Proporcionalita — Povinnost uvést odůvodnění — Právní záruky podle čl. 215 odst. 3 SFEU — Právní jistota — Zákaz svévole — Porušení základních práv“ Ve věci T‐160/13, Bank Mellat, se sídlem v Teheránu (Írán), původně zastoupená S. Zaiwallou, P. Reddy, F. Zaiwalla, Z. Burbeza, A. Meskarian, solicitors, D. Wyattem, QC, R. Blakeleym a G. Beckem, barristers, poté S. Zaiwallou, P. Reddy, Z. Burbeza, A. Meskarian, D. Wyattem, R. Blakeleym a G. Beckem, žalobkyně, proti Radě Evropské unie, zastoupené M. Bishopem a I. Rodiosem, jako zmocněnci, žalované, podporované Evropskou komisí, zastoupenou D. Gauci a M. Konstantinidisem, jako zmocněnci, a Spojeným královstvím Velké Británie a Severního Irska, původně zastoupeným S. Behzadi-Spencer, L. Christiem a C. Brodie, poté C. Brodie a V. Kaye, jako zmocněnci, ve spolupráci s S. Lee, barrister, vedlejšími účastníky řízení, jejímž předmětem je návrh na zrušení článku 1 bodu 15 nařízení Rady (EU) č. 1263/2012 ze dne 21. prosince 2012, kterým se mění nařízení (EU) č. 267/2012 o omezujících opatřeních vůči Íránu (Úř. věst. L 356, s. 34), nebo na zrušení uvedeného ustanovení v rozsahu, v němž nestanoví výjimku, která by se vztahovala na případ žalobkyně, a návrh na určení, že se na žalobkyni nepoužije článek 1 bod 6 rozhodnutí Rady 2012/635/SZBP ze dne 15. října 2012, kterým se mění rozhodnutí 2010/413/SZBP o omezujících opatřeních vůči Íránu (Úř. věst. L 282, s. 58), TRIBUNÁL (první senát), ve složení H. Kanninen, předseda, I. Pelikánová (zpravodajka) a E. Buttigieg, soudci, vedoucí soudní kanceláře: C. Heeren, rada, s přihlédnutím k písemné části řízení a po jednání konaném dne 7. července 2015, vydává tento Rozsudek Skutečnosti předcházející sporu 1 Žalobkyně, Bank Mellat, je íránská obchodní banka. 2 Projednávaná věc se týká omezujících opatření zavedených za účelem vytvoření tlaku na Íránskou islámskou republiku k tomu, aby skoncovala s jadernými činnostmi, které představují riziko šíření jaderných zbraní, a s vývojem nosičů jaderných zbraní (dále jen „šíření jaderných zbraní“). 3 Dne 26. července 2010 byl název žalobkyně zařazen na seznamy subjektů zapojených do šíření jaderných zbraní Íránem, které byly obsaženy v příloze II rozhodnutí Rady 2010/413/SZBP ze dne 26. července 2010 o omezujících opatřeních vůči Íránu a o zrušení společného postoje 2007/140/SZBP (Úř. věst. L 195, s. 39) a v příloze V nařízení Rady (ES) č. 423/2007 ze dne 19. dubna 2007 o omezujících opatřeních vůči Íránu (Úř. věst. L 103, s. 1). 4 Vzhledem k tomu, že nařízení č. 423/2007 bylo zrušeno nařízením Rady (EU) č. 961/2010 ze dne 25. října 2010 o omezujících opatřeních vůči Íránu (Úř. věst. L 281, s. 1), název žalobkyně byl zařazen do přílohy VIII posledně uvedeného nařízení. Vzhledem k tomu, že nařízení č. 961/2010 bylo zrušeno nařízením Rady (EU) č. 267/2012 ze dne 23. března 2012 o omezujících opatřeních vůči Íránu (Úř. věst. L 88, s. 1), název žalobkyně byl zařazen do přílohy IX posledně uvedeného nařízení. 5 Rozhodnutím Rady 2012/635/SZBP ze dne 15. října 2012, kterým se mění rozhodnutí 2010/413 (Úř. věst. L 282, s. 58), a nařízením Rady (EU) č. 1263/2012 ze dne 21. prosince 2012, kterým se mění nařízení č. 267/2012 (Úř. věst. L 356, s. 34, dále jen „napadené nařízení“), byla stávající omezující opatření vztahující se na Írán pozměněna a byla vůči němu přijata nová omezující opatření. Konkrétně článek 1 bod 6 rozhodnutí 2012/635 pozměnil článek 10 rozhodnutí 2010/413, zatímco článek 1 bod 15 napadeného nařízení pozměnil článek 30 nařízení č. 267/2012 a doplnil do tohoto nařízení články 30a a 30b. 6 Článek 10 rozhodnutí 2010/413 ve znění článku 1 bodu 6 rozhodnutí 2012/635 stanoví mimo jiné omezení finančních transakcí mezi finančními institucemi se sídlem v Íránu, jakož i jejich pobočkami či dceřinými společnostmi na jedné straně a finančními institucemi Evropské unie na straně druhé. 7 Podle čl. 10 odst. 2 rozhodnutí 2010/413 v pozměněném znění lze provádět pouze tyto transakce: zaprvé transakce, jež se týkají potravin, zdravotní péče, zdravotnického vybavení nebo jsou určeny pro zemědělské či humanitární účely (dále jen „humanitární převody“), zadruhé transakce, jež se týkají osobních remitencí, zatřetí transakce, jež se týkají uplatňování výjimek stanovených v rozhodnutí 2010/413, začtvrté transakce spojené s konkrétní obchodní smlouvou, která není zakázána podle uvedeného rozhodnutí, zapáté transakce v souvislosti s diplomatickou nebo konzulární misí či mezinárodní organizací a zašesté transakce týkající se plnění nároků vůči Íránu, íránským osobám nebo subjektům a transakce podobné povahy. 8 Podle čl. 10 odst. 3 rozhodnutí 2010/413 v pozměněném znění platí, že se na převody finančních prostředků do Íránu a z Íránu prostřednictvím íránských bank a finančních institucí pro transakce uvedené v odstavci 2 téhož článku vztahuje v závislosti na konkrétním případu a předmětu převodu, jakož i na jeho hodnotě povinnost předchozího oznámení a povinnost předchozího povolení ze strany příslušného vnitrostátního orgánu. 9 Tato omezení a tyto povinnosti oznámení a povolení jsou v podstatě převzaty do článků 30 až 30b nařízení č. 267/2012 ve znění článku 1 bodu 15 napadeného nařízení. 10 Článek 30 nařízení č. 267/2012 v pozměněném znění tak stanoví omezení finančních transakcí mezi finančními a úvěrovými institucemi a směnárnami se sídlem v Íránu, jakož i jejich pobočkami či dceřinými společnostmi a finančními a úvěrovými institucemi a směnárnami, které jsou ovládány osobami, subjekty nebo orgány se sídlem v Íránu na jedné straně a unijními finančními institucemi na straně druhé. 11 Podle čl. 30 odst. 2 nařízení č. 267/2012 v pozměněném znění lze konkrétně provádět pouze tyto převody: zaprvé humanitární převody, zadruhé převody týkající se osobních remitencí, zatřetí převody spojené s konkrétní obchodní smlouvou za předpokladu, že tento převod není zakázaný podle nařízení č. 267/2012, začtvrté převody týkající se diplomatických misí nebo konzulárních úřadů nebo mezinárodních organizací, zapáté převody týkající se plnění nároků íránskými osobami a vůči íránským osobám, subjektům nebo orgánům nebo převody podobné povahy a zašesté převody nezbytné pro plnění povinností ze smluv uvedených v čl. 12 odst. 1 písm. b) nařízení č. 267/2012. 12 Podle čl. 30 odst. 3, 4 a 5 nařízení č. 267/2012 v pozměněném znění platí, že se na převody finančních prostředků, které mohou být povoleny podle odstavce 2 téhož článku, vztahuje v závislosti na konkrétním případu a předmětu převodu, jakož i na jeho hodnotě povinnost předchozího oznámení a povinnost předchozího povolení ze strany příslušného vnitrostátního orgánu. 13 Článek 30a nařízení č. 267/2012 stanoví mimo jiné určitá omezení převodů finančních prostředků mezi íránskými osobami, subjekty či orgány na jedné straně a státními příslušníky Unie, na které se nevztahuje článek 30 téhož nařízení, na straně druhé. 14 Podle čl. 30b odst. 1 nařízení č. 267/2012 se omezení stanovená v článcích 30 a 30a tohoto nařízení neuplatní, pokud bylo uděleno povolení podle článku 24, 25, 26, 27, 28 nebo 28a uvedeného nařízení. 15 Podle čl. 30b odst. 3 nařízení č. 267/2012 platí, že pro účely čl. 30 odst. 3 písm. b) a c) a čl. 30a odst. 1 písm. c) téhož nařízení udělí příslušné orgány za podmínek, které považují za vhodné, povolení, pokud nemají dostatečné důvody se domnívat, že převod finančních prostředků, o jehož povolení se žádá, by mohl porušit některý ze zákazů nebo povinností uvedených v nařízení č. 267/2012. 16 Rozsudkem ze dne 29. ledna 2013, Bank Mellat v. Rada (T‐496/10, Sb. rozh., EU:T:2013:39), Tribunál zrušil zápis názvu žalobkyně na seznam obsažený v příloze II rozhodnutí 2010/413, na seznam obsažený v příloze V nařízení č. 423/2007, na seznam obsažený v příloze VIII nařízení č. 961/2010 a na seznam obsažený v příloze IX nařízení č. 267/2012. Tribunál zejména shledal, že skutečnosti, které Rada Evropské unie konstatovala ve vztahu k žalobkyni, neprokazují, že žalobkyně podporovala šíření jaderných zbraní. Kasační opravný prostředek, který proti výše uvedenému rozsudku Bank Mellat v. Rada (EU:T:2013:39) podala Rada, Soudní dvůr zamítl rozsudkem ze dne 18. února 2016, Rada v. Bank Mellat (C‐176/13 P, Sb. rozh., EU:C:2016:96). Řízení a návrhová žádání účastníků řízení 17 Návrhem došlým kanceláři Tribunálu dne 15. března 2013 podala žalobkyně projednávanou žalobu, ve které navrhuje, aby Tribunál: — zrušil článek 1 bod 15 napadeného nařízení; — zrušil článek 1 bod 15 napadeného nařízení v rozsahu, v němž nestanoví výjimku, která by se vztahovala na případ žalobkyně; — určil, že se na žalobkyni nepoužije článek 1 bod 6 rozhodnutí 2012/635; — uložil Radě náhradu nákladů řízení. 18 Rada v žalobní odpovědi došlé kanceláři Tribunálu dne 27. června 2013 navrhuje, aby Tribunál: — žalobu zamítl; — uložil žalobkyni náhradu nákladů řízení. 19 Podáními došlými kanceláři Tribunálu ve dnech 24. června a 10. července 2013 požádaly Evropská komise a Spojené království Velké Británie a Severního Irska o vstup do řízení jako vedlejší účastníci řízení na podporu návrhových žádání Rady. Usneseními ze dne 9. září 2013 předseda čtvrtého senátu Tribunál jejich vedlejší účastenství povolil. 20 Komise a Spojené království navrhují, aby Tribunál žalobu zamítl. 21 Při změně složení senátů Tribunálu byla soudkyně zpravodajka přidělena k prvnímu senátu, kterému tudíž byla tato věc přidělena rozhodnutím ze dne 4. října 2013. 22 Na základě zprávy soudkyně zpravodajky Tribunál (první senát) dne 23. dubna 2015 rozhodl o zahájení ústní části řízení a v rámci organizačních procesních opatření podle článku 64 jednacího řádu Tribunálu ze dne 2. května 1991 položil účastníkům řízení několik otázek, na které měli písemně a ústně odpovědět, a vyzval je zejména k předložení písemného vyjádření k pravomoci Tribunálu rozhodnout o třetím bodu návrhových žádání žalobkyně, kterým se žalobkyně domáhá určení toho, že se na ni nepoužije článek 1 bod 6 rozhodnutí 2012/635. Účastníci řízení této výzvě ve lhůtě, kterou Tribunál stanovil, vyhověli. 23 Řeči účastníků řízení a jejich odpovědi na otázky Tribunálu byly vyslechnuty na jednání konaném dne 7. července 2015. Žalobkyně při této příležitosti upřesnila, že první a druhý bod jejích návrhových žádání jsou uplatněny alternativně a že druhý bod jejích návrhových žádání směřuje ke zrušení článku 1 bodu 15 napadeného nařízení v rozsahu, v němž toto ustanovení nestanoví výjimku, která by se vztahovala na její případ. 24 Před posouzením meritorní stránky sporu je třeba z úřední povinnosti ověřit, zda má Tribunál pravomoc o žalobě rozhodnout a zda jsou přípustné první dva body návrhových žádání žalobkyně, což zpochybňuje Rada a vedlejší účastníci řízení. Právní otázky 1. K pravomoci Tribunálu 25 Rada a vedlejší účastníci řízení v odpovědi na písemnou otázku Tribunálu namítli, že Tribunál nemá pravomoc rozhodnout o třetím bodu návrhových žádání žalobkyně, jelikož se na článek 1 bod 6 rozhodnutí 2012/635 jakožto ustanovení o společné zahraniční a bezpečnostní politice (SZBP) vztahuje výjimka z pravomoci Soudního dvora Evropské unie uvedená v článku 275 SFEU. 26 Spojené království se kromě toho domnívá, že důsledkem nedostatku pravomoci Tribunálu k přezkumu legality článku 1 bodu 6 rozhodnutí 2012/635 je, že Tribunál nemá pravomoc rozhodnout ani o bodech návrhových žádání, které se týkají článku 1 bodu 15 napadeného nařízení, který byl přijat na jeho základě. 27 Žalobkyně je toho názoru, že Tribunál má pravomoc rozhodnout o žalobě v plném rozsahu. Konkrétně tvrdí, že článek 275 SFEU je jakožto výjimku z pravomoci unijního soudu nutno vykládat restriktivně. Dodává, že se článek 1 bod 6 rozhodnutí 2012/635 vztahuje na fyzické a právnické osoby, a to zejména íránské finanční instituce a osoby a subjekty, které chtějí provádět transakce, na nichž se podílí uvedené instituce, ve vztahu k nimž vyvolává toto ustanovení právní účinky. Uvedené ustanovení je proto podle žalobkyně rozhodnutím, jímž se stanoví omezující opatření vůči fyzickým nebo právnickým osobám ve smyslu čl. 275 druhého pododstavce SFEU. Pravomoc Tribunálu k přezkumu legality článku 1 bodu 6 rozhodnutí 2012/635 nadto podle žalobkyně plyne i ze skutečnosti, že na základě tohoto ustanovení byl přijat článek 1 bod 15 napadeného nařízení, který lze přípustně napadnout návrhem na zrušení. 28 Článek 275 SFEU stanoví: „Soudní dvůr Evropské unie nemá pravomoc ve vztahu k ustanovením o společné zahraniční a bezpečnostní politice ani k aktům přijatým na jejich základě. Soudní dvůr Evropské unie však má pravomoc kontrolovat dodržování článku 40 Smlouvy o Evropské unii a rozhodovat o žalobách podaných za podmínek stanovených v čl. 263 čtvrtém pododstavci této smlouvy, které se týkají přezkumu legality rozhodnutí, jimiž se stanoví omezující opatření vůči fyzickým nebo právnickým osobám, přijatých Radou na základě hlavy V kapitoly 2 Smlouvy o Evropské unii.“ 29 Podle čl. 263 čtvrtého pododstavce SFEU může každá fyzická nebo právnická osoba za podmínek uvedených v prvním a druhém pododstavci tohoto ustanovení podat žalobu proti aktům, které jsou jí určeny nebo které se jí bezprostředně a osobně dotýkají, jakož i proti nařizovacím aktům, které se jí bezprostředně dotýkají a nevyžadují přijetí prováděcích opatření. 30 Podle článku 277 SFEU kromě toho platí, že dotýká-li se spor aktu s obecnou působností přijatého orgánem, institucí nebo jiným subjektem Unie, může se každá strana, i když uplynula lhůta stanovená v čl. 263 šestém pododstavci SFEU, domáhat z důvodů stanovených v čl. 263 druhém pododstavci SFEU před Soudním dvorem Evropské unie nepoužitelnosti tohoto aktu. 31 V projednávaném případě se žalobkyně v rámci třetího bodu svých návrhových žádání domáhá toho, aby Tribunál určil, že se na ni nepoužije článek 1 bod 6 rozhodnutí 2012/635, který je ustanovením o SZBP ve smyslu článku 275 SFEU. V replice žalobkyně upřesnila, že tento návrh představuje námitku protiprávnosti ve smyslu článku 277 SFEU. 32 Podle judikatury v tomto ohledu platí, že článek 275 SFEU zavádí výjimku z pravidla obecné pravomoci, kterou článek 19 SEU přiznává Soudnímu dvoru Evropské unie za účelem zajištění dodržování práva při výkladu a provádění Smluv, a musí být tedy vykládán restriktivně (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 24. června 2014, Parlament v. Rada, C‐658/11, Sb. rozh., EU:C:2014:2025, bod 70). 33 V projednávaném případě je přitom třeba uvést, že opatření přijatá v čl. 1 bodu 6 rozhodnutí 2012/635 jsou opatření obecná, neboť jejich působnost je určena pomocí objektivních kritérií, a nikoli ve vztahu k určitým fyzickým nebo právnickým osobám. Článek 1 bod 6 rozhodnutí 2012/635 tudíž na rozdíl od toho, co tvrdí žalobkyně, sám o sobě není rozhodnutím, jímž se stanoví omezující opatření vůči fyzickým nebo právnickým osobám ve smyslu čl. 275 druhého pododstavce SFEU (obdobně viz rozsudek ze dne 25. dubna 2012, Manufacturing Support & Procurement Kala Naft v. Rada, T-509/10, Sb. rozh., EU:T:2012:201, bod 37, který byl v tomto směru potvrzen rozsudkem ze dne 28. listopadu 2013, Rada v. Manufacturing Support & Procurement Kala Naft, C-348/12 P, Sb. rozh., EU:C:2013:776, bod 99). 34 Žalobkyně dále vznesla námitku protiprávnosti článku 1 bodu 6 rozhodnutí 2012/635 na podporu žaloby na neplatnost podané proti článku 1 bodu 15 napadeného nařízení. 35 Z bodů 5 až 15 výše v tomto ohledu vyplývá, že článek 1 bod 15 napadeného nařízení má v oblasti Smlouvy o FEU provádět článek 1 bod 6 rozhodnutí 2012/635. 36 Článek 1 bod 15 napadeného nařízení ovšem není rozhodnutím, jímž se stanoví omezující opatření vůči fyzickým nebo právnickým osobám ve smyslu čl. 275 druhého pododstavce SFEU. Uplatní se totiž na objektivně vymezené situace a vyvolává právní účinky vůči obecně a abstraktně pojímaným kategoriím osob, jelikož se použije zejména na všechny převody mezi kteroukoliv íránskou bankou nebo finanční institucí a kteroukoliv finanční institucí se sídlem v Unii a jeho uplatnění není důsledkem posouzení okolností souvisejících s určitou institucí ze strany Rady. 37 Námitka protiprávnosti článku 1 bodu 6 rozhodnutí 2012/635, kterou žalobkyně vznesla v rámci třetího bodu svých návrhových žádání, tudíž nebyla vznesena na podporu žaloby na neplatnost podané proti rozhodnutí, jímž se stanoví omezující opatření vůči fyzickým nebo právnickým osobám ve smyslu čl. 275 druhého pododstavce SFEU. 38 S ohledem na závěry učiněné v bodech 33 a 37 výše je třeba dospět k závěru, že Tribunál nemá podle článku 275 SFEU pravomoc rozhodnout o třetím bodu návrhových žádání žalobkyně. 39 Pokud jde o pravomoc Tribunálu rozhodnout o prvním a druhém bodu návrhových žádání, i s ohledem na judikaturu připomenutou v bodě 32 výše je třeba konstatovat, že výjimku z pravomoci unijního soudu podle článku 275 SFEU nelze vykládat natolik široce, že by vylučovala přezkum legality takového aktu přijatého na základě článku 215 SFEU, jako je článek 1 bod 15 napadeného nařízení, který nespadá do SZBP, a to pouze z toho důvodu, že podmínkou platného přijetí uvedeného aktu je předchozí přijetí rozhodnutí, které do oblasti SZBP spadá. Takový výklad předmětné výjimky by totiž odporoval jak obecné pravomoci, kterou Soudnímu dvoru přiznává článek 19 SEU, tak zvláštní pravomoci, kterou mu výslovně přiznává čl. 263 první, druhý a čtvrtý pododstavec SFEU (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 4. června 2014, Sina Bank v. Rada, T‐67/12, EU:T:2014:348, bod 41). 40 Je tudíž třeba konstatovat, že Tribunál má podle článku 263 SFEU pravomoc rozhodnout o prvním a druhém bodu návrhových žádání žalobkyně. 2. K přípustnosti prvního a druhého bodu návrhových žádání žalobkyně 41 Rada, Komise a Spojené království tvrdí, že návrh na zrušení článku 1 bodu 15 napadeného nařízení nesplňuje podmínky přípustnosti podle článku 263 SFEU. 42 Rada kromě toho tvrdí, že první a druhý bod návrhových žádání jsou nepřípustné, jelikož žalobkyně v okamžiku podání žaloby neměla právní zájem na podání žaloby proti článku 1 bodu 15 napadeného nařízení. 43 Žalobkyně k tomu uvádí, že její žaloba je přípustná. K dodržení podmínek stanovených v článku 263 SFEU 44 Podle čl. 263 čtvrtého pododstavce SFEU platí, že „[k]aždá fyzická nebo právnická osoba může za podmínek uvedených v prvním a druhém pododstavci podat žalobu proti aktům, které jsou jí určeny nebo které se jí bezprostředně a osobně dotýkají, jakož i proti právním aktům s obecnou působností [proti nařizovacím aktům], které se jí bezprostředně dotýkají a nevyžadují přijetí prováděcích opatření“. 45 Zaprvé Spojené království tvrdí, že napadené nařízení není nařizovacím aktem, nýbrž aktem legislativním, což znamená, že žalobkyně musí prokázat, že se jí tento akt bezprostředně a osobně dotýká. Osobní dotčení však v projednávaném případě není dáno. 46 Žalobkyně se domnívá, že napadené nařízení je nařizovací akt a že je kromě toho osobně dotčena jeho článkem 1 bodem 15. 47 Článek 289 SFEU v tomto ohledu stanoví: „1. Řádný legislativní postup spočívá v tom, že Evropský parlament a Rada přijímají společně na návrh Komise nařízení, směrnice nebo rozhodnutí. Tento postup je vymezen v článku 294. 2. Ve zvláštních případech stanovených Smlouvami je přijetí nařízení, směrnice nebo rozhodnutí Evropským parlamentem za účasti Rady nebo Radou za účasti Evropského parlamentu zvláštním legislativním postupem. 3. Právní akty přijaté legislativním postupem jsou legislativními akty. 4. Ve zvláštních případech stanovených ve Smlouvách mohou být legislativní akty přijímány z podnětu skupiny členských států nebo Evropského parlamentu, na doporučení Evropské centrální banky nebo na žádost Soudního dvora nebo Evropské investiční banky.“ 48 V projednávaném případě bylo napadené nařízení přijato na základě článku 215 SFEU postupem upraveným v tomto článku, tj. Radou, která jej přijala kvalifikovanou většinou na společný návrh vysokého představitele Unie pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku a Komise. 49 Napadené nařízení tedy nebylo přijato řádným legislativním postupem podle čl. 289 odst. 1 SFEU, který je vymezen v článku 294 SFEU. 50 Vzhledem k tomu, že se na přijetí napadeného nařízení nikterak nepodílel Evropský parlament, dále nelze konstatovat, že by bylo toto nařízení přijato zvláštním legislativním postupem ve smyslu čl. 289 odst. 2 SFEU. 51 S ohledem na čl. 289 odst. 3 SFEU je tedy třeba konstatovat, že napadené nařízení není legislativním aktem, a není tudíž třeba se vyjadřovat k argumentaci Spojeného království, že žalobkyně není osobně dotčena článkem 1 bodem 15 uvedeného nařízení. 52 Zadruhé Rada a vedlejší účastníci řízení tvrdí, že článek 1 bod 15 napadeného nařízení se v rozporu s tím, co vyžaduje čl. 263 čtvrtý pododstavec SFEU, žalobkyně bezprostředně nedotýká a vyžaduje přijetí prováděcích opatření. 53 Rada a vedlejší účastníci řízení vysvětlují, že zákaz převodů finančních prostředků, který je stanoven v článku 1 bodu 15 napadeného nařízení, je doplněn o několik výjimek, které provádějí příslušné orgány členských států, jež mají v tomto ohledu diskreční posuzovací pravomoc. Článek 1 bod 15 napadeného nařízení tak podle jejich názoru nutně nebrání převodům finančních prostředků žalobkyni nebo tomu, aby převody prováděla žalobkyně. Toto ustanovení tedy nemá na právní postavení žalobkyně bezprostřední účinky. 54 Žalobkyně má za to, že se jí článek 1 bod 15 napadeného nařízení bezprostředně dotýká a jeho provedení nevyžaduje přijetí prováděcích opatření. V tomto ohledu tvrdí, že se toto ustanovení použije, i když na něj není odkázáno ve vnitrostátním prováděcím předpise, a to zejména jde-li o povinnost požádat o povolení u všech dotyčných převodů finančních prostředků. 55 Ze závěrů učiněných v bodě 36 výše v tomto ohledu vyplývá, že článek 1 bod 15 napadeného nařízení má obecnou působnost, a z bodu 51 výše plyne, že není legislativním aktem. Za těchto okolností je třeba dospět k závěru, že článek 1 bod 15 napadeného nařízení je nařizovacím aktem ve smyslu čl. 263 čtvrtého pododstavce SFEU (obdobně viz usnesení ze dne 6. září 2011, Inuit Tapiriit Kanatami a další v. Parlament a Rada, T‐18/10, Sb. rozh., EU:T:2011:419, body 56 a 63 a citovaná judikatura). 56 Co se týče otázky, zda se článek 1 bod 15 napadeného nařízení žalobkyně bezprostředně dotýká a nevyžaduje přijetí prováděcích opatření, z ustálené judikatury vyplývá, že bezprostřední dotčení jednotlivce vyžaduje, aby měl napadený unijní akt bezprostřední účinky na právní postavení tohoto jednotlivce a aby adresátům tohoto aktu pověřeným jeho provedením neponechával žádnou volnost uvážení, aby toto provedení bylo čistě automatické a vyplývalo výlučně z unijní právní úpravy, a to bez nutnosti použití dalších zprostředkujících předpisů (viz usnesení Inuit Tapiriit Kanatami a další v. Parlament a Rada, bod 55 výše, EU:T:2011:419, bod 71 a citovaná judikatura). 57 Co se dále týče pojmu „prováděcí opatření“, cílem čl. 263 čtvrtého pododstavce poslední části věty SFEU je zabránit tomu, aby byl jednotlivec nejprve nucen právo porušit, aby se poté mohl obrátit na soud. Má-li přitom nařizovací akt bezprostřední účinky na právní postavení fyzické či právnické osoby a nevyžaduje přijetí prováděcích opatření, hrozilo by této osobě nebezpečí, že by se jí nedostalo účinné právní ochrany, pokud by za účelem zpochybnění legality tohoto nařizovacího aktu neměla možnost podat přímou žalobu k unijnímu soudu. V případě neexistence prováděcích opatření by totiž fyzická či právnická osoba, přestože je dotyčným aktem bezprostředně dotčena, byla schopna dosáhnout soudního přezkumu tohoto aktu až poté, co by ustanovení uvedeného aktu porušila a odvolala by se na jejich protiprávnost v rámci řízení, jež proti ní bylo zahájeno před vnitrostátními soudy (rozsudek ze dne 19. prosince 2013, Telefónica v. Komise, C‐274/12 P, Sb. rozh., EU:C:2013:852, bod 27). 58 Pokud naopak nařizovací akt přijetí prováděcích opatření vyžaduje, je soudní přezkum dodržení unijního právního řádu zajištěn nezávisle na otázce, zda jsou uvedená opatření přijata Unií či členskými státy. Fyzické či právnické osoby, které z důvodu podmínek přípustnosti stanovených v čl. 263 čtvrtém pododstavci SFEU nemohou unijní nařizovací akt napadnout přímo u unijního soudu, jsou před použitím takovéhoto aktu vůči nim chráněny tím, že mají možnost napadnout prováděcí opatření, jejichž přijetí tento akt vyžaduje, v závislosti na případu buď u unijního, nebo vnitrostátního soudu (v tomto smyslu viz rozsudek Telefónica v. Komise, bod 57 výše, EU:C:2013:852, body 28 a 29). 59 V projednávaném případě je třeba předně uvést, že se na žalobkyni nevztahují omezení zavedená článkem 30a nařízení č. 267/2012 ve znění článku 1 bodu 15 napadeného nařízení, jelikož je finanční institucí se sídlem v Íránu. Žalobkyně tudíž není bezprostředně dotčena článkem 30a nařízení č. 267/2012, což znamená, že její žaloba je v rozsahu, v němž se jedná o toto ustanovení, nepřípustná. 60 Rada nadto správně tvrdí, že pokud je podle režimu omezení, který do nařízení č. 267/2012 zavedl článek 1 bod 15 napadeného nařízení (dále jen „sporný režim“), u příslušného vnitrostátního orgánu podána žádost o povolení převodu, tento orgán má posuzovací pravomoc při zjišťování, které se provádí podle čl. 30b odst. 3 prvního pododstavce nařízení č. 267/2012, zda by předmětný převod mohl porušit některý ze zákazů nebo povinností uvedených v tomto nařízení. Příslušný orgán na základě tohoto posouzení přijme rozhodnutí, které dotčený převod buď povolí, nebo zakáže. 61 Za těchto okolností je třeba dospět k závěru, že čl. 30b odst. 3 první pododstavec nařízení č. 267/2012 se žalobkyně bezprostředně nedotýká a nadto vyžaduje přijetí prováděcích opatření, což znamená, že žaloba je v rozsahu, v němž se jedná o toto ustanovení, nepřípustná. 62 Naproti tomu je třeba uvést, že sporný režim, který zavedl článek 1 bod 15

cs

caselaw

EU

napadeného nařízení, se žalobkyně bezprostředně dotýká a nevyžaduje přijetí prováděcích opatření ve třech jiných případech. 63 Podle čl. 30 odst. 1 nařízení č. 267/2012 ve znění článku 1 bodu 15 napadeného nařízení předně mohou být povoleny pouze převody, které sledují některý z účelů stanovených v čl. 30 odst. 2 téhož nařízení. Převody, které žádný z těchto účelů nesledují, jsou zakázány a již na základě samotného nařízení č. 267/2012 je příslušné vnitrostátní orgány nemohou povolit. 64 Podle čl. 30 odst. 3 písm. a) a čl. 30 odst. 5 nařízení č. 267/2012 ve znění článku 1 bodu 15 napadeného nařízení dále platí, že se na převody vymezené v těchto ustanoveních, které se týkají částky 10000 eur nebo částky vyšší, vztahuje povinnost předchozího oznámení. Povinnost oznámení automaticky plyne ze sporného režimu, není předmětem posouzení ze strany příslušných vnitrostátních orgánů a nevyžaduje přijetí prováděcích opatření. 65 Totéž je nakonec třeba konstatovat ve vztahu k povinnosti požádat o předchozí povolení, kterou stanoví čl. 30 odst. 3 písm. b) a c) a čl. 30 odst. 5 nařízení č. 267/2012 ve znění článku 1 bodu 15 napadeného nařízení. Povinnost zahájit povolovací řízení v souvislosti se všemi převody, jejichž hodnota překračuje stanovené prahové částky, se totiž bez ohledu na konečný výsledek tohoto řízení dotýká právního postavení žalobkyně, není předmětem posouzení ze strany příslušných vnitrostátních orgánů a nevyžaduje přijetí prováděcích opatření. 66 S ohledem na tato zjištění je třeba konstatovat, že článek 1 bod 15 napadeného nařízení se žalobkyně bezprostředně dotýká a nevyžaduje přijetí prováděcích opatření v rozsahu, v němž jím byla pozměněna nebo zavedena ustanovení nařízení č. 267/2012 uvedená v bodech 63 až 65 výše. 67 S ohledem na vše výše uvedené je třeba podle čl. 263 čtvrtého pododstavce SFEU námitku nepřípustnosti, kterou vznesla Rada a vedlejší účastníci řízení v souvislosti s ustanoveními nařízení č. 267/2012, která byla pozměněna nebo zavedena článkem 1 bodem 15 napadeného nařízení a jsou uvedena v bodech 63 až 65 výše, zamítnout a ve zbývající části žalobu odmítnout jako nepřípustnou. K existenci právního zájmu na podání žaloby v okamžiku podání žaloby 68 Rada tvrdí, že žalobkyně neměla v okamžiku podání žaloby právní zájem na zpochybnění legality článku 1 bodu 15 napadeného nařízení, protože se na ni již vztahovala individuální opatření spočívající ve zmrazení finančních prostředků, která byla přijata na základě nařízení č. 267/2012. 69 Rada je totiž toho názoru, že článek 1 bod 15 napadeného nařízení za těchto okolností nevyvolává ve vztahu k žalobkyni další právní účinky. Zrušení předmětných individuálních omezujících opatření, ke kterému došlo v rozsudku Bank Mellat v. Rada, bod 16 výše (EU:T:2013:39), je v tomto ohledu irelevantní, jelikož v okamžiku podání žaloby byly finanční prostředky žalobkyně podle článku 60 statutu Soudního dvora Evropské unie zmrazeny, a to až do vydání rozhodnutí Soudního dvora o kasačním opravném prostředku. 70 Rada má tudíž za to, že návrh na zrušení článku 1 bodu 15 napadeného nařízení je nepřípustný. 71 Žalobkyně k tomu uvádí, že právní zájem na podání žaloby v okamžiku jejího podání měla, a to tím spíše, že vůči ní přijatá individuální omezující opatření byla zrušena Tribunálem. 72 Je třeba připomenout, že podle ustálené judikatury je žaloba na neplatnost podaná fyzickou nebo právnickou osobou přípustná pouze v případě, že má žalobce právní zájem na zrušení napadeného aktu. Předpokladem takového zájmu je, že samotné zrušení napadeného aktu může vyvolat právní následky a žaloba může ve svém výsledku přinést straně, která ji podala, prospěch (viz usnesení ze dne 30. dubna 2007, EnBW Energie Baden-Württemberg v. Komise, T‐387/04, Sb. rozh., EU:T:2007:117, bod 96 a citovaná judikatura). 73 Právní zájem na podání žaloby musí vzniknout a trvat (rozsudek ze dne 17. září 1992, NBV a NVB v. Komise, T‐138/89, Recueil, EU:T:1992:95, bod 33) a posuzuje se ke dni podání žaloby (rozsudek ze dne 16. prosince 1963, Forges de Clabecq v. Vysoký úřad, 14/63, Recueil, EU:C:1963:60, s. 748). Musí však existovat až do vydání soudního rozhodnutí, přičemž v opačném případě nebude vydáno rozhodnutí ve věci samé (viz rozsudek ze dne 7. června 2007, Wunenburger v. Komise, C‐362/05 P, Sb. rozh., EU:C:2007:322, bod 42 a citovaná judikatura). 74 V projednávaném případě se na žalobkyni v okamžiku podání žaloby vztahovala individuální omezující opatření, která vyplývala ze zařazení jejího názvu na seznam obsažený v příloze IX nařízení č. 267/2012 a souvisela s jejím údajným zapojením do šíření jaderných zbraní. I když byla tato omezující opatření zrušena rozsudkem Bank Mellat v. Rada, bod 16 výše (EU:T:2013:39), podle článku 60 statutu Soudního dvora Evropské unie toto zrušení nenabylo právní moci, dokud nebylo rozhodnuto o kasačním opravném prostředku. 75 Je tedy bezpochyby pravda, že přijetí sporného režimu nemělo na žalobkyni skutečný okamžitý dopad, jelikož individuální omezující opatření, která se na ni předtím vztahovala, stanovovala přísnější omezení. To platí tím spíše, že čl. 30b odst. 1 nařízení č. 267/2012 – jak bylo uvedeno v bodě 14 výše – stanoví, že byl-li převod povolen v rámci režimu individuálních omezujících opatření, už se na něj nevztahují omezení stanovená sporným režimem. 76 Je ovšem třeba uvést, že sporný režim se jako takový uplatní na všechny finanční instituce se sídlem v Íránu, a tedy i na žalobkyni. Z tohoto konstatování zejména plyne, že když v důsledku zamítnutí kasačního opravného prostředku, který podala Rada proti rozsudku Bank Mellat v. Rada, bod 16 výše (EU:T:2013:39), nabylo rozhodnutí o zrušení individuálních omezujících opatření vztahujících se na žalobkyni právní moci, na žalobkyni se skutečně bez dalšího vztahoval uvedený režim, a to se všemi z něj plynoucími omezeními, aniž by musel být přijat nějaký další právní akt. 77 Pokud by za těchto okolností bylo konstatováno, že žalobkyně v posuzované věci nemá právní zájem na podání žaloby proti článku 1 bodu 15 napadeného nařízení, došlo by k porušení jejího práva na účinnou soudní ochranu, jelikož poté, co se na ni s konečnou platností přestala vztahovat individuální omezující opatření, by na ni dopadaly účinky sporného režimu; zrušení článku 1 bodu 15 napadeného nařízení by se však nemohla domáhat, jelikož by již uplynula lhůta k podání žaloby. 78 Je tedy třeba dospět k závěru, že žalobkyně má právní zájem na podání žaloby znějící na zrušení článku 1 bodu 15 napadeného nařízení, které vůči ní může vyvolat právní následky, a je tudíž třeba zamítnout námitku nepřípustnosti, která byla v tomto směru vznesena. 3. K věci samé 79 Žalobkyně uplatňuje na podporu prvního a druhého bodu návrhových žádání čtyři žalobní důvody. První žalobní důvod vychází z toho, že sporný režim postrádá právní základ z hlediska článku 215 SFEU, jelikož nemá žádnou logickou spojitost s cílem SZBP, který je údajně sledován. Druhý žalobní důvod vychází z toho, že sporný režim postrádá právní základ z hlediska článku 215 SFEU, jelikož je ve vztahu k cíli SZBP, který je údajně sledován, nepřiměřený. Třetí žalobní důvod vychází z toho, že sporný režim odporuje obecným zásadám unijního práva, jakož i čl. 215 odst. 3 SFEU, jelikož porušuje zásadu proporcionality a zásadu právní jistoty, zásadu zákazu svévole, povinnost uvést odůvodnění, požadavek, podle kterého musí každá sankce skýtat nezbytné právní záruky, jakož i zásadu rovného zacházení. Čtvrtý žalobní důvod vychází z porušení práva žalobkyně vlastnit majetek, jejího práva vykonávat hospodářskou činnost, práva na volný pohyb kapitálu, jakož i zásady proporcionality. 80 V rámci několika žalobních důvodů uvedených v bodě 79 výše žalobkyně nadto uplatňuje argumenty týkající se povahy přezkumu vykonávaného Tribunálem a důkazního břemene. 81 Před rozborem těchto argumentů a žalobních důvodů je třeba upřesnit rozsah bodů návrhových žádání a žalobních důvodů žalobkyně a jejich propojení. K rozsahu bodů návrhových žádání a žalobních důvodů žalobkyně a jejich propojení 82 Co se zaprvé týče rozsahu prvního a druhého bodu návrhových žádání a jejich propojení, žalobkyně na jednání upřesnila, že zatímco první bod návrhových žádání směřuje ke zrušení článku 1 bodu 15 napadeného nařízení jako takového, druhý bod návrhových žádání směřuje ke zrušení tohoto ustanovení pouze v rozsahu, v němž nestanoví výjimku, která by se vztahovala na případ žalobkyně jakožto subjektu, který není zapojen do šíření jaderných zbraní a věnuje požadovanou pozornost tomu, aby se takovým subjektem nestal. 83 Vzhledem k tomu, že se argumentace žalobkyně uplatněná na podporu těchto dvou bodů návrhových žádání do značné míry překrývá, je tyto body třeba posoudit společně. 84 Zadruhé, co se týče rozsahu žalobních důvodů uplatněných na podporu prvního a druhého bodu návrhových žádání a jejich propojení, z výčtu uvedeného v bodě 79 výše vyplývá, že první a druhý žalobní důvod jsou formulovány tak, že se týkají porušení čl. 215 odst. 1 SFEU, podle kterého platí, že „[p]ředpokládá-li rozhodnutí přijaté podle hlavy V kapitoly 2 Smlouvy o Evropské unii [věnované SZBP] pozastavení, omezení nebo úplné přerušení hospodářských a finančních vztahů s jednou nebo více třetími zeměmi, přijme Rada kvalifikovanou většinou na společný návrh vysokého představitele Unie pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku a Komise nezbytná opatření“. 85 Žalobkyně je totiž přesvědčena, že vzhledem k tomu, že sporný režim nemá žádnou logickou spojitost s cílem SZBP, který je údajně sledován, a ve vztahu k tomuto cíli je navíc nepřiměřený, článek 1 bod 15 napadeného nařízení není „nezbytný“ ve smyslu čl. 215 odst. 1 SFEU, což znamená, že postrádá právní základ. 86 Žalobkyně tedy vykládá pojem nezbytnosti podle čl. 215 odst. 1 SFEU tak, že souvisí s přiměřeností a nezbytností přijatého opatření ve vztahu ke sledovanému cíli. 87 Tento výklad nelze přijmout. Ze znění, systematiky i účelu čl. 215 odst. 1 SFEU totiž jasně plyne, že pojem nezbytnosti, který se vyskytuje v tomto ustanovení, se netýká vztahu mezi aktem přijatým na základě článku 215 SFEU a sledovaným cílem SZBP, ale vztahu mezi uvedeným aktem a rozhodnutím SZBP, na kterém je tento akt založen. Poukaz na „nezbytná opatření“ má tedy zajistit, aby Rada podle článku 215 SFEU nepřijala omezující opatření, která by překračovala rámec opatření přijatých v odpovídajícím rozhodnutí SZBP. 88 V projednávaném případě přitom žalobkyně netvrdí, že článek 1 bod 15 napadeného nařízení stanoví opatření, která by překračovala rámec opatření přijatých v článku 1 bodu 6 rozhodnutí 2012/635. 89 Takový závěr neplyne ani ze srovnávací analýzy obou dotyčných ustanovení. I když je článek 1 bod 15 napadeného nařízení – pokud jde o praktické způsoby provádění sporného režimu – podrobnější než článek 1 bod 6 rozhodnutí 2012/635, tato ustanovení se neliší, pokud jde o povahu dotyčných omezení a jejich působnost. 90 Tvrzení, že článek 1 bod 15 napadeného nařízení postrádá právní základ, které žalobkyně uvedla v rámci prvního a druhého žalobního důvodu, je za těchto okolností nesprávné. 91 S ohledem na argumentaci žalobkyně uplatněnou v rámci uvedených žalobních důvodů, která je shrnuta v bodech 85 a 86 výše, je ovšem třeba uvést, že se tyto žalobní důvody týkají spíše než existence právního základu proporcionality sporného režimu stanoveného článkem 1 bodem 15 napadeného nařízení. 92 Podle judikatury totiž platí, že legalita zákazu hospodářské činnosti je na základě zásady proporcionality, která je jednou z obecných zásad unijního práva, podřízena podmínce, že zakazující opatření budou přiměřená a nezbytná k dosažení legitimních cílů sledovaných dotčenou právní úpravou, přičemž se rozumí, že pokud se nabízí volba mezi více přiměřenými opatřeními, je třeba zvolit nejméně omezující opatření a způsobené nepříznivé následky nesmí být nepřiměřené vzhledem ke sledovaným cílům (viz rozsudek ze dne 14. října 2009, Bank Melli Iran v. Rada, T‐390/08, Sb. rozh., EU:T:2009:401, bod 66 a citovaná judikatura). 93 Žalobkyně v tomto ohledu v rámci prvního žalobního důvodu zpochybňuje existenci objektivní souvislosti mezi šířením jaderných zbraní a sporným režimem, a tudíž i to, že je uvedený režim pro zabránění šíření jaderných zbraní přiměřený. 94 Druhý žalobní důvod se týká především dostatečnosti dřívějších omezujících opatření a údajně příliš široké působnosti sporného režimu. Tento žalobní důvod se tak dotýká nezbytnosti uvedeného režimu k zabránění šíření jaderných zbraní. 95 V rámci čtvrtého žalobního důvodu kromě toho žalobkyně v podstatě tvrdí, že sporný režim nadměrně narušuje výkon jejích práv a svobod. Tímto způsobem tedy namítá, že nepříznivé následky, které pro ni má přijetí uvedeného režimu, jsou vzhledem k cílům sledovaným Radou nepřiměřené. 96 Tribunál je za těchto okolností toho názoru, že je v prvé řadě třeba posoudit první, druhý a čtvrtý žalobní důvod, kterými má být v konečném důsledku zpochybněna proporcionalita sporného režimu. 97 V druhé řadě bude třeba posoudit třetí žalobní důvod, který se týká odůvodnění přijetí sporného režimu, právních záruk, které se uplatní podle čl. 215 odst. 3 SFEU, jasnosti a předvídatelnosti článku 1 bodu 15 napadeného nařízení a zásady rovného zacházení. K přezkumu vykonávanému Tribunálem a důkaznímu břemeni 98 Žalobkyně zdůrazňuje, že přezkum legality článku 1 bodu 15 napadeného nařízení musí být úplný a důsledný. V tomto ohledu tvrdí, že Rada je povinna prostřednictvím důkazů a informací doložit, že subjekty nebo činnosti, kterých se týká omezující opatření, jsou skutečně zapojeny do šíření jaderných zbraní, jelikož pouhé riziko tohoto zapojení nepostačuje. V tomto ohledu poukazuje na rozsudky, které vydal Tribunál ve sporech týkajících se individuálních omezujících opatření, a zejména na rozsudky ze dne 28. listopadu 2013, Rada v. Fulmen a Mahmoudian (C‐280/12 P, Sb. rozh., EU:C:2013:775), Manufacturing Support & Procurement Kala Naft v. Rada, bod 33 výše (EU:T:2012:201), a Bank Mellat v. Rada, bod 16 výše (EU:T:2013:39), které jsou podle jejího názoru relevantní i v projednávaném případě. 99 Rada podporovaná vedlejšími účastníky řízení tvrdí, že má při rozhodování, zda je v určitém případě třeba uplatnit individuální nebo obecná omezující opatření nebo kombinaci obou druhů omezujících opatření, jakož i při vymezení kritérií, na jejichž základě lze tato opatření provádět, velmi širokou posuzovací pravomoc. Tvrdí, že podle rozsudku Bank Melli Iran v. Rada, bod 92 výše (EU:T:2009:401, bod 36), tato posuzovací pravomoc podléhá jen omezenému soudnímu přezkumu. 100 Podle judikatury Soudního dvora platí, že unijní soudy musí v souladu s pravomocemi, které jsou jim svěřeny na základě Smlouvy o FEU, zajišťovat v zásadě úplný přezkum legality všech unijních aktů z hlediska základních práv, která patří mezi obecné zásady unijního práva (rozsudky ze dne 3. září 2008, Kadi a Al Barakaat International Foundation v. Rada a Komise, C‐402/05 P a C‐415/05 P, Sb. rozh., EU:C:2008:461, bod 326, a Rada v. Fulmen a Mahmoudian, bod 98 výše, EU:C:2013:775, bod 58). 101 V projednávaném případě je třeba zohlednit zvláštní povahu sporného režimu, který se liší jak od individuálních omezujících opatření, kterých se týká judikatura, na niž poukazuje žalobkyně, tak od obecných kritérií, na základě nichž je možno vůči určitým osobám a subjektům uvedená opatření přijmout a kterých se týká judikatura, již cituje Rada. Jak totiž vyplývá ze závěrů učiněných v bodě 36 výše, článek 1 bod 15 napadeného nařízení, který zavedl sporný režim, má obecnou působnost, a nepředstavuje tudíž individuální akt. Z bodů 52 až 67 výše dále vyplývá, že některá ustanovení nařízení č. 267/2012, která byla pozměněna nebo zavedena článkem 1 bodem 15 napadeného nařízení se na rozdíl od obecných kritérií, na jejichž základě lze přijmout individuální omezující opatření, žalobkyně bezprostředně dotýkají a nevyžadují přijetí prováděcích opatření. 102 I když nelze s ohledem na judikaturu Soudního dvora připomenutou v bodě 100 výše považovat přezkum ze strany Tribunálu za omezený, ve vztahu k účelnosti přijetí omezujících opatření jako takového a stanovení obecných omezujících opatření přijatých za účelem dosažení cíle vycházejícího z oblasti SZBP, který Rada sleduje, je za těchto okolností třeba přiznat Radě posuzovací pravomoc. Uvedená oblast je totiž zvlášť citlivá, protože se týká mezinárodních vztahů a bezpečnosti Unie a jejích členských států. 103 Kromě toho nelze přijmout argumentaci žalobkyně týkající se důkazního břemene, které údajně nese Rada. 104 Rozsudky, na které žalobkyně poukazuje a které jsou citovány v bodě 98 výše, se totiž týkají individuálních omezujících opatření, která Rada přijala na základě kritéria týkajícího se subjektů, jež se „podílejí“ na šíření jaderných zbraní nebo „jsou s těmito činnostmi přímo spojeny nebo je podporují“. Tribunál a Soudní dvůr tak v předmětných věcech ověřovaly opodstatněnost tvrzení a závěrů Rady, že konkrétní osoby nebo subjekty byly skutečně zapojeny do šíření jaderných zbraní, a naplňovaly tudíž kritérium, které je stanoveno pro přijetí individuálních omezujících opatření. Toto ověření bylo možno provést pouze na základě konkrétních důkazů a informací o činnostech dotyčných osob nebo subjektů. 105 Vzhledem k tomu, že sporný režim není individuálním omezujícím opatřením, nýbrž aktem s obecnou působností, nejsou omezení, která z něj plynou, založena na posouzení či konkrétních tvrzeních Rady o zapojení určitých osob či subjektů do šíření jaderných zbraní, ale na obecném posouzení mechanismů, které umožňují jeho financování, a obecných opatření, která mu mohou zabránit. 106 Judikatura citovaná v bodě 98 výše tedy pro projednávaný případ není relevantní, takže od Rady zejména nelze vyžadovat, aby doložila, že subjekty dotčené sporným režimem jsou skutečně zapojeny do šíření jaderných zbraní. 107 Žalobkyně v tomto ohledu dále namítá, že na takové obecné omezující opatření, jako je sporný režim, se nemohou vztahovat mírnější požadavky než na individuální omezující opatření, o která se jednalo v rozsudcích citovaných v bodě 98 výše, jelikož oba druhy opatření mají pro osoby a subjekty, kterých se dotýkají, srovnatelné důsledky. 108 Toto tvrzení však není opodstatněné. Omezení, která pro dotčenou osobu či dotčený subjekt plynou z přijetí individuálních omezujících opatření, jsou mnohem rozsáhlejší. Dotyčné osobě či dotyčnému subjektu jsou zmrazeny finanční prostředky a u každého převodu, na kterém se podílejí, se vyžaduje udělení výjimky, přičemž kategorie převodů, které mohou být předmětem výjimky, jsou vymezeny relativně úzce. Co se týče sporného režimu, tento režim s sebou nenese zmrazení finančních prostředků, stanoví širší seznam převodů s povolenými účely než v případě individuálních omezujících opatření a povinnost povolení vyhrazuje pouze pro převody, jejichž hodnota překračuje určité prahové částky. 109 V každém případě je třeba dále uvést, že skutečnosti, kterých se musí týkat přezkum ze strany Tribunálu, jakož i případná existence zvláštního důkazního břemene a jeho předmět nezávisí na závažnosti následků daného omezujícího opatření, ale na tom, zda má toto opatření individuální či obecnou působnost, a zda tedy bylo přijato na základě posouzení specifické situace konkrétní osoby či subjektu. Jak přitom plyne z výše provedeného posouzení, sporný režim je opatřením s obecnou působností. 110 S ohledem na výše uvedené a na úvahy rozvedené v bodech 82 až 97 výše musí Tribunál v projednávaném případě ověřit proporcionalitu sporného režimu, a posoudit tak, zda Rada mohla konstatovat, že je přijetí tohoto režimu přiměřené a nezbytné k dosažení cíle spočívajícího v zabránění šíření jaderných zbraní a jeho financování a že nezpůsobilo dotčeným osobám a subjektům včetně žalobkyně nepřiměřené nepříznivé následky. 111 Dále je třeba posoudit, zda je článek 1 bod 15 napadeného nařízení stižen vadami, které jsou namítnuty v rámci třetího žalobního důvodu. K prvnímu, druhému a čtvrtému žalobnímu důvodu K prvnímu žalobnímu důvodu, který se týká přiměřenosti sporného režimu 112 Žalobkyně v podstatě tvrdí, že sporný režim není přiměřený k dosažení cíle SZBP sledovaného Radou, jelikož nemá žádnou logickou spojitost se šířením jaderných zbraní nebo s jeho financováním. Její argumentace se týká dvou cílů, které mohla Rada při přijetí sporného režimu sledovat. 113 Žalobkyně tak nezpochybňuje legitimitu cíle spočívajícího v zabránění převodům finančních prostředků, jež by mohly jako takové přispívat k šíření jaderných zbraní (dále jen „první cíl“), nýbrž má za to, že přijetím sporného režimu tento cíl ve skutečnosti není sledován, jelikož je tento režim příliš obecný na to, aby bylo tohoto cíle dosaženo. Podle žalobkyně tudíž mezi sporným režimem a prvním cílem neexistuje spojitost. 114 Žalobkyně má dále za to, že přijetí sporného režimu bylo ve skutečnosti odůvodněno širším cílem, který spočívá ve vyvíjení hospodářského nátlaku na Írán tím, že je finančním institucím a obecněji íránským hospodářským subjektům odpírán přístup na finanční trh Unie bez ohledu na to, zda dotčené převody jako takové souvisejí se šířením jaderných zbraní (dále jen „druhý cíl“). Tvrdí, že takový cíl není legitimní. 115 Žalobkyně kromě toho na základě několika důkazů tvrdí, že mají-li být omezující opatření týkající se šíření jaderných zbraní přiměřená, musí se konkrétně zaměřovat na činnosti, které se šířením jaderných zbraní souvisejí. 116 Rada podporovaná vedlejšími účastníky řízení zpochybňuje opodstatněnost argumentů žalobkyně. Zejména má za to, že sporný režim sleduje první i druhý cíl a že oba tyto cíle jsou legitimní. Vedlejší účastníci řízení v tomto ohledu uvádějí, že přijetí sporného režimu je odůvodněno neúspěchem dřívějších omezujících opatření a zejména individuálních omezujících opatření a má přimět Írán k tomu, aby se zapojil do jednání týkajících se šíření jaderných zbraní, nebo od této činnosti dokonce upustil vzhledem k nedostatku finančních prostředků potřebných k pokračování v této činnosti. – K prvnímu cíli 117 Jak bylo uvedeno v bodě 113 výše, žalobkyně nezpochybňuje legitimitu prvního cíle. Cíl spočívající v zabránění převodům finančních prostředků, jež by mohly přispívat k šíření jaderných zbraní, v každém případě jednoznačně spadá do rámce legitimního cíle, kterým je zabránit zmíněnému šíření jaderných zbraní jako takovému a jeho financování a který je základem všech ustanovení rozhodnutí 2010/413 a nařízení č. 267/2012. 118 Co se týče otázky, zda sporný režim první cíl skutečně sleduje, je třeba zaprvé uvést, že taková spojitost mezi uvedeným cílem a sporným režimem plyne ze znění bodu 12 odůvodnění rozhodnutí 2012/635, na které je poukázáno v bodě 7 odůvodnění napadeného nařízení. Bod 12 odůvodnění rozhodnutí 2012/635 zní takto: „Za účelem prevence převádění finančních nebo jiných aktiv či zdrojů, které by mohly přispívat k íránským jaderným činnostem potenciálně ohrožujícím nešíření nebo k vývoji nosičů jaderných zbraní, by měly být zakázány transakce mezi unijními a íránskými bankami a finančními institucemi, pokud nebyly předem povoleny příslušným členským státem. To by nemělo bránit v obchodování, které není zakázáno podle rozhodnutí 2010/413/SZBP.“ 119 Z tohoto ustanovení výslovně vyplývá, že přijetí obecného režimu, který stanoví omezení převodů finančních prostředků, na kterých se podílejí unijní a íránské banky a finanční instituce, tedy přijetí sporného režimu, první cíl sleduje. 120 Nad rámec této obecné úvahy Rada poukazuje na dvě okolnosti, které jsou podle jejího názoru pro posouzení existence spojitosti mezi sporným režimem a prvním cílem relevantní. 121 Rada v této souvislosti předně tvrdí, že financování šíření jaderných zbraní je nutně závislé na službách, které poskytují íránské banky, a to zejména ty, které stejně jako žalobkyně působí v mezinárodním měřítku. S ohledem na ilegalitu dotyčných činností dále podle Rady nelze vyloučit, že předmětná banka neví, že převody finančních prostředků, které uskutečňuje, souvisí se šířením jaderných zbraní. 122 Jsou-li tyto dva předpoklady prokázány, mohou závěr o existenci spojitosti mezi sporným režimem a prvním cílem skutečně potvrdit. Existuje-li totiž nezanedbatelné riziko, že íránské finanční instituce jsou podle okolností využívány – aniž by si toho byly vědomy – k provádění transakcí souvisejících se šířením jaderných zbraní, systematičtější kontrola převodů finančních prostředků, na kterých se podílejí, umožní díky systému předchozího oznámení a povolení příslušným orgánům členských států získat o předmětných převodech relevantní informace a označit a zakázat ty, u kterých budou mít uvedené orgány podezření, že by mohly přispívat k šíření jaderných zbraní. Takový mechanismus tak bude s to ztížit financování šíření jaderných zbraní. 123 Žalobkyně však zpochybňuje, že by tyto dvě okolnosti, na které poukazuje Rada, mohly být zohledněny. Tvrdí, že jsou hypotetické a nejsou podloženy žádným konkrétním důkazem v rozporu s tím, co vyžaduje judikatura a zejména rozsudky citované v bodě 98 výše. 124 V tomto ohledu je třeba připomenout, že z bodů 98 až 109 výše vyplývá, že rozsudky, na které žalobkyně poukazuje, se týkají individuálních omezujících opatření, což znamená, že pravidla, která jsou v nich uvedena v souvislosti s důkazním břemenem, v projednávaném případě nelze uplatnit. 125 Dále je třeba uvést, že opodstatněnost předpokladů, které uvádí Rada, potvrzují okolnosti věci, v níž byl vydán rozsudek Bank Mellat v. Rada, bod 16 výše (EU:T:2013:39), o který opírá své stanovisko i sama žalobkyně. 126 Jedním z důvodů, které Rada ve vztahu k žalobkyni konstatovala, když vůči ní přijala individuální omezující opatření, totiž byla skutečnost, že žalobkyně poskytovala služby správy účtů společnosti Novin Energy Company (dále jen „společnost Novin“), přičemž vůči samotné této společnosti přijala Rada bezpečnosti Organizace spojených národů (dále jen „Rada bezpečnosti“) omezující opatření. Žalobkyně připustila, že dotyčné služby poskytovala, ale popřela, že by před tím, než vůči ní Rada bezpečnosti přijala omezující opatření, věděla o zapojení společnosti Novin do šíření jaderných zbraní. Vzhledem k tomu, že nebyly předloženy žádné přesné a konkrétní důkazy či informace, jež by naznačovaly, že žalobkyně kdy předtím věděla nebo mohla důvodně předpokládat, že se společnost Novin na šíření jaderných zbraní podílela, Tribunál tvrzení, které v této souvislosti žalobkyně uvedla, akceptoval. Shledal, že služby, které žalobkyně poskytovala společnosti Novin před přijetím omezujících opatření vůči společnosti Novin, nepředstavují podporu šíření jaderných zbraní ve smyslu rozhodnutí 2010/413 a nařízení č. 267/2012, a nejsou tudíž důvodem pro to, aby byla vůči žalobkyni přijata individuální omezující opatření

cs

caselaw

EU

(rozsudek Bank Mellat v. Rada, bod 16 výše, EU:T:2013:39, body 119 až 138). 127 Tyto skutečnosti, které byly prokázány v rámci řízení před Tribunálem, potvrzují, že íránské subjekty zapojené do šíření jaderných zbraní využívají finančních služeb, jež poskytují íránské banky, a že tyto banky mohou poskytovat uvedené služby, které zahrnují provádění platebních příkazů bez jejich vědomí, což znamená, že mohou provádět převody finančních prostředků, které by mohly přispívat k šíření jaderných zbraní. 128 Finanční služby, které žalobkyně poskytovala společnosti Novin a kterých se týká rozsudek Bank Mellat v. Rada, bod 16 výše (EU:T:2013:39), tak dokládají oba předpoklady, na které poukázala Rada, a tudíž i existenci spojitosti mezi prvním cílem a sporným režimem. 129 Dále žalobkyně za účelem zpochybnění existence této spojitosti zaprvé tvrdí, že sporný režim není k dosažení prvního cíle přiměřený, jelikož je příliš obecný, a to vzhledem ke skutečnosti, že se nevztahuje pouze na převody finančních prostředků, které by mohly přispívat k šíření jaderných zbraní, nýbrž na všechny převody mezi íránskými bankami a unijními bankami. 130 Tento argument je ovšem v kontextu posuzovaného žalobního důvodu irelevantní, jelikož se netýká samotné existence spojitosti mezi prvním cílem a sporným režimem, a tedy přiměřenosti tohoto režimu, nýbrž otázky, zda je sporný režim nezbytný k dosažení uvedeného cíle nebo zda by byla dostatečná méně obecná opatření. Předmětný argument je tudíž třeba posoudit v rámci druhého žalobního důvodu spolu s ostatními argumenty, které se týkají působnosti sporného režimu (viz body 187 až 199 níže). 131 Žalobkyně je zadruhé toho názoru, že sporný režim není přiměřený k dosažení prvního cíle proto, že je neúčinný, a to z toho důvodu, že dopadá pouze na vztahy s unijními finančními institucemi a k tomu, aby zamezil činnostem osob či subjektů zapojených do šíření jaderných zbraní, není dostatečný. 132 Předně je třeba konstatovat, že okolnost, že opatření samo o sobě nepostačuje k dosažení určitého cíle, rozhodně neznamená, že je k jeho dosažení nepřiměřené ve smyslu judikatury připomenuté v bodě 92 výše. Skutečnost, že je sporný režim pouze jedním z omezujících opatření, a to obecných i individuálních, která Rada přijala za účelem zabránění šíření jaderných zbraní a jeho financování, tak neznamená, že je protiprávní. 133 Je-li dále třeba chápat argumentaci žalobkyně tak, že tvrdí, že by se měl sporný režim uplatňovat i na převody finančních prostředků, na kterých se podílejí jiní unijní příslušníci než finanční nebo úvěrové instituce, je třeba uvést, že jak plyne z bodu 13 výše, článek 30a nařízení č. 267/2012 stanoví, že se na takové převody vztahují obdobná, byť ne zcela totožná, omezení jako jsou omezení plynoucí ze sporného režimu. 134 Je-li konečně třeba vyložit argument žalobkyně v tom smyslu, že Rada měla přijmout opatření, která by dopadala na vztahy mezi íránskými finančními institucemi a finančními institucemi ze třetích zemí, postačuje poznamenat, že vůči takovým vztahům Unie nemá – nad rámec případů uvedených v článku 49 nařízení č. 267/2012, který vymezuje působnost tohoto nařízení – a priori pravomoc. 135 S ohledem na výše uvedené je třeba dospět k závěru, že sporný režim má spojitost s prvním cílem, který je legitimním cílem SZBP, a je tedy přiměřený k jeho dosažení ve smyslu judikatury citované v bodě 92 výše. – Ke druhému cíli 136 Jak bylo poznamenáno v bodě 114 výše, druhý cíl spočívá ve vyvíjení hospodářského nátlaku na Írán tím, že je finančním institucím a obecněji íránským hospodářským subjektům omezen přístup na finanční trh Unie bez ohledu na to, zda dotčené převody jako takové souvisejí se šířením jaderných zbraní. 137 Žalobkyně se domnívá, že sporný režim druhý cíl sleduje, a má za to, že tento cíl není legitimní, jelikož se zejména netýká šíření jaderných zbraní, nýbrž je odůvodněn hospodářsky, a rozhodnutí 2010/413 a nařízení č. 267/2012 s ním tudíž nepočítá. Dodává, že druhý cíl je s to odůvodnit jakékoliv opatření, jehož cílem by bylo uškodit Íránu, jeho hospodářství a vládě, jakož i jakýkoliv zákaz obchodních vztahů. 138 Rada podporovaná vedlejšími účastníky řízení má za to, že ačkoliv sporný režim v důsledku neúspěchu dřívějších omezujících opatření druhý cíl skutečně sleduje, tento cíl je legitimní, jelikož má přimět Írán k tomu, aby se zapojil do jednání týkajících se šíření jaderních zbraní, nebo od této činnosti dokonce upustil. 139 I když se účastníci řízení včetně Rady jakožto autorky rozhodnutí 2012/635 a napadeného nařízení shodují v tom, že sporný režim druhý cíl sleduje, výsledek posouzení relevantních ustanovení těchto předpisů jejich úvahy v tomto smyslu nepodporuje. 140 Je pravda, že znění bodu 5 odůvodnění rozhodnutí 2012/635, který je proveden napadeným nařízením, obecně poukazuje na skutečnost, že se Írán plně nezapojil do jednání týkajících se jeho jaderného programu, jako na důvod přijetí dalších omezujících opatření. 141 Jak již bylo nicméně vyloženo v bodě 118 výše, bod 12 odůvodnění rozhodnutí 2012/635, který se konkrétně týká sporného režimu, poukazuje na to, že je třeba „[předejít] převádění finančních nebo jiných aktiv či zdrojů, které by mohly přispívat k íránským jaderným činnostem potenciálně ohrožujícím nešíření nebo k vývoji nosičů jaderných zbraní“ s tím, že není namístě „bránit v obchodování, které není zakázáno podle rozhodnutí [2010/413]“. Tento bod odůvodnění nevychází ze snahy vyvíjet na Írán všeobecný hospodářský nátlak a je v něm dokonce výslovně uvedeno, že se nemá bránit legálnímu obchodování. 142 Skutečnost, že sporný režim druhý cíl nesleduje, potvrzuje z kontextuálního i teleologického hlediska analýza povahy a dopadu omezení, která z něj vyplývají. Uvedený režim totiž nestanoví propadnutí nebo zmrazení finančních prostředků íránských finančních institucí nebo jiných íránských subjektů, nýbrž omezuje rozsah některých přípustných účelů převodů finančních prostředků, na kterých se tyto subjekty podílejí, a stanovuje pro tyto převody povinnosti předchozího oznámení a předchozího povolení. Stejně tak podle čl. 30b odst. 3 prvního pododstavce nařízení č. 267/2012, který byl do tohoto nařízení zaveden článkem 1 bodem 15 napadeného nařízení, platí, že převod, jenž sleduje přípustný účel, nebude povolen pouze tehdy, pokud by mohl porušit zákazy uvedené v nařízení č. 267/2012. Ačkoliv tedy sporný režim přináší dotyčným subjektům další administrativní zátěž a případně omezuje možnost provádět určité převody, nic nenasvědčuje tomu, že by měl sám o sobě za cíl vyvíjet na Írán hospodářský nátlak tím, že by íránským hospodářským subjektům obecně bránil v přístupu na finanční trh Unie. 143 S ohledem na výše uvedené je třeba dospět k závěru, že nehledě na tvrzení účastníků řízení, která nemohou mít přednost před doslovným, kontextuálním a teleologickým výkladem relevantních ustanovení, sporný režim druhý cíl nesleduje. Tento cíl tedy v rámci posouzení projednávané žaloby nelze zohledňovat a argumentace žalobkyně, která se jej týká a je uplatněna v rámci tohoto žalobního důvodu, musí být zamítnuta jako irelevantní. – K požadavku specifické spojitosti mezi sporným režimem a činnostmi týkajícími se šíření jaderných zbraní 144 Žalobkyně tvrdí, že z judikatury citované v bodě 98 výše, jakož i z prohlášení č. 25 s názvem „Prohlášení k článkům 75 a 215 Smlouvy [o FEU]“ připojeného k závěrečnému aktu mezivládní konference, která přijala Lisabonskou smlouvu podepsanou dne 13. prosince 2007 (Úř. věst. 2008, C 115, s. 346), vyplývá, že se omezující opatření týkající se šíření jaderných zbraní musí konkrétně zaměřovat na činnosti, které s ním souvisejí. 145 Stejný závěr podle žalobkyně plyne i z doporučení k pracovním metodám pro přijímání unijních autonomních sankcí, které přijala Rada dne 21. prosince 2011 (dokument 18920/11, dále jen „doporučení“), a z pokynů Rady pro zavádění omezujících opatření (sankcí) v rámci SZBP ze dne 15. června 2012 (dokument 11205/12, dále jen „pokyny“). Podle těchto dokumentů jsou totiž cílená omezující opatření účinnější a nemají tak významné negativní následky na třetí subjekty jako obecná omezení. Přijatá omezující opatření se tudíž mají vztahovat na politiky a činnosti, které vedly k přijetí unijního rozhodnutí, a na osoby a subjekty, které jsou za tyto politiky a tato jednání odpovědné, a nemají být odůvodněna hospodářsky. Sporný režim se přitom podle žalobkyně nevztahuje konkrétně ani na šíření jaderných zbraní, ani na osoby, které jsou za něj zodpovědné, nýbrž na celý íránský finanční sektor. Uvedený režim je rovněž odůvodněn především hospodářskými úvahami. 146 V tomto ohledu je třeba předně uvést, že z bodů 98 až 109 výše vyplývá, že i když má Tribunál ověřit, zda je sporný režim přiměřený k dosažení cíle spočívajícího v zabránění šíření jaderných zbraní a jeho financování, neznamená to, že by Rada byla povinna prokázat, že subjekty, které jsou sporným režimem dotčeny, jsou do šíření jaderných zbraní skutečně zapojeny. 147 Z posouzení provedeného v bodech 117 až 135 výše dále plyne, že sporný režim má dosáhnout prvního cíle, tj. zabránit převodům finančních prostředků, které by jako takové mohly přispívat k šíření jaderných zbraní. Uvedený režim se tedy vztahuje na šíření jaderných zbraní a jeho financování a není odůvodněn hospodářskými úvahami, a to zejména proto, že nesleduje druhý cíl. 148 Potud, pokud žalobkyně v této souvislosti tvrdí, že se sporný režim dotýká celého íránského finančního sektoru a představuje „nerozlišující“ opatření, budou její argumenty posouzeny v rámci druhého žalobního důvodu spolu s ostatními argumenty, které se týkají působnosti sporného režimu (viz body 187 až 199 níže). 149 Nakonec je třeba podotknout, že prohlášení č. 25 s názvem „Prohlášení k článkům 75 a 215 Smlouvy [o FEU]“ vyžaduje zejména to, aby rozhodnutí, jež podřizují osoby nebo subjekty omezujícím opatření, byla založena na jasných a jednoznačných kritériích. Jak přitom plyne z bodu 36 výše, článek 1 bod 15 napadeného nařízení, který zavedl sporný režim, není rozhodnutím ve smyslu předmětného prohlášení, jelikož se nevztahuje na určité osoby či subjekty, nýbrž stanoví režim s obecnou působností. Otázka, zda jsou ustanovení upravující sporný režim dostatečně jasná, bude posouzena níže v rámci třetího žalobního důvodu. 150 Je pravda, že v doporučeních a pokynech je uvedeno, že cílená omezující opatření umožňují omezit negativní následky vůči osobám, které nejsou zodpovědné za politiky a jednání, na jejichž základě začala Unie jednat, a jsou účinnější než nerozlišující opatření. Toto obecné konstatování však v žádném případě neznamená, že obecná omezující opatření nejsou k dosažení cíle sledovaného Radou přiměřená, či dokonce že by Rada nehledě na pravomoc, kterou jí přiznává čl. 215 odst. 1 SFEU, taková obecná omezující opatření v žádném případě nemohla přijmout. 151 Za těchto okolností je třeba argumenty žalobkyně související s požadavkem specifické spojitosti mezi sporným režimem a činnostmi týkajícími se šíření jaderných zbraní zamítnout. 152 S ohledem na vše výše uvedené je třeba dospět k závěru, že sporný režim sleduje první cíl, který je legitimní. Za těchto okolností je uvedený režim přiměřený ve smyslu judikatury citované v bodě 92 výše, což znamená, že první žalobní důvod je nutno zamítnout. Ke druhému žalobnímu důvodu týkajícímu se nezbytnosti sporného režimu 153 Žalobkyně tvrdí, že i kdyby měl sporný režim logickou spojitost s cílem SZBP sledovaným Radou, není k jeho dosažení nezbytný, což znamená, že je nepřiměřený. 154 Žalobkyně vznáší na podporu svého stanoviska tři výtky. Zaprvé tvrdí, že k dosažení cíle sledovaného Radou byla dostatečná omezující opatření, která platila v okamžiku přijetí sporného režimu. Zadruhé tvrdí, že sporný režim není nezbytný, jelikož jeho působnost je příliš obecná, a to proto, že se vztahuje i na převody a subjekty, které nemají žádnou vazbu na šíření jaderných zbraní. Žalobkyně zatřetí tvrdí, že sporný režim má nepřiměřené škodlivé následky na celé íránské hospodářství a obyvatelstvo. 155 Ostatní účastníci řízení opodstatněnost argumentů žalobkyně zpochybňují. 156 Nejprve je třeba uvést, že třetí výtka žalobkyně je v rámci tohoto žalobního důvodu irelevantní. I kdyby totiž sporný režim skutečně měl nepřiměřené škodlivé následky, tato okolnost neznamená, že k dosažení sledovaného cíle není nezbytný, nýbrž to, že bez ohledu na svoji nezbytnost způsobuje osobám a subjektům, kterých se dotýká, nepřiměřené nepříznivé následky. Za těchto okolností je třeba třetí argument posoudit v rámci čtvrtého žalobního důvodu, který se věnuje závažnosti způsobených nepříznivých následků (viz body 204 až 214 níže). – K dostatečnosti omezujících opatření, která platila v okamžiku přijetí sporného režimu 157 Žalobkyně je přesvědčena, že v okamžiku přijetí sporného režimu již byla zavedena individuální omezující opatření vztahující se na subjekty zapojené do šíření jaderných zbraní a že vůči dalším subjektům mohla být případně přijata nová individuální opatření. Podle rozsudku Bank Melli Iran v. Rada, bod 92 výše (EU:T:2009:401, bod 68), jsou taková opatření s to zajistit, aby již finanční prostředky dotčených subjektů nebyly využívány k podpoře šíření jaderných zbraní. 158 Žalobkyně se v této souvislosti domnívá, že tvrzení Rady, podle kterého jsou do šíření jaderných zbraní zapojeny i jiné osoby než ty, které jsou jako takové označeny v rámci individuálních omezujících opatření, nelze vzít v potaz, jelikož by umožňovalo obcházet povinnost Rady prokázat, že dotyčné osoby a subjekty jsou zapojeny do zmíněného šíření jaderných zbraní, kterou stanoví judikatura. 159 Žalobkyně dodává, že nařízení č. 267/2012 již před přijetím sporného režimu upravovalo systém oznámení a komplexní kontroly, který omezoval převody finančních prostředků a poskytování finančních služeb íránským osobám a subjektům a tyto převody a poskytování těchto služeb od íránských osob a subjektů. Žalobkyně je toho názoru, že evropské banky byly již podle těchto pravidel přinejmenším implicitně povinny kontrolovat předmětné platby a obchodní vztahy, což znamená, že sporný režim nemusel být přijat. 160 Účinnost obecných i individuálních omezujících opatření, která byla prováděna před přijetím sporného režimu, kromě toho podle názoru žalobkyně nikdy nebyla zpochybněna a dokonce byla potvrzena rozsudkem Bank Melli Iran v. Rada, bod 92 výše (EU:T:2009:401). Žalobkyně se rovněž domnívá, že z pokynů vyplývá, že individuální omezující opatření jsou účinnější a nenarušují legální obchodování tak vážně jako nerozlišující obecná opatření. 161 Co se zaprvé týče individuálních omezujících opatření, v souladu s tím, co tvrdí Rada, je třeba poznamenat, že předpokladem jejich provádění je konstatování, že dotyčná osoba či subjekt splňuje některé z kritérií, která stanoví použitelná právní úprava. Ačkoliv tak zmrazení finančních prostředků subjektů, které byly označeny za subjekty podílející se na šíření jaderných zbraní, přímo s ním spojené nebo je podporující, může zajistit, aby už finanční prostředky těchto subjektů nebyly využívány k podpoře šíření jaderných zbraní – jak plyne z bodu 68 rozsudku Bank Melli Iran v. Rada, bod 92 výše (EU:T:2009:401) – toto opatření naopak nemůže zabránit takovému využívání finančních prostředků osob a subjektů, jejichž zapojení do šíření jaderných zbraní prozatím není známo. Jak přitom vyplývá z popisu okolností, za kterých žalobkyně poskytovala finanční služby společnosti Novin, jež je uveden v bodech 125 až 128 výše, existence takových osob a subjektů není hypotetická, nýbrž naopak byla prokázána v rámci řízení před Tribunálem. 162 Zadruhé je zajisté pravda, že v okamžiku přijetí sporného režimu byla stanovena obecná omezující opatření upravující převody finančních prostředků, na kterých se podílela íránská osoba nebo íránský subjekt, již v článku 30 nařízení č. 267/2012 (dále jen „předchozí režim“). Předchozí režim stanovil mimo jiné povinnost předchozího oznámení u převodů částek od 10000 eur a v případě převodů částek 40000 eur nebo více – s výjimkou humanitárních převodů – povinnost předchozího povolení. Předmětné povolení nemuselo být vydáno, pokud měl příslušný orgán dostatečné důvody se domnívat, že předmětný převod finančních prostředků může porušit některý ze zákazů nebo povinností uvedených v nařízení č. 267/2012. 163 Z porovnání předchozího režimu a sporného režimu v tomto ohledu plyne, že sporný režim není – jak naznačuje žalobkyně – režimem kvalitativně novým, nýbrž je založen na částečných úpravách, které mají předchozí režim zostřit. 164 Co se totiž týče íránských finančních institucí včetně žalobkyně, přijetím sporného režimu došlo k zostření stávajících opatření stanovených předchozím režimem pouze ve třech směrech, a to nejprve tím, že sporný režim taxativně vyjmenovává kategorie převodů, které lze provádět, dále tím, že u humanitárních převodů zavádí prahovou částku, při jejímž překročení se vyžaduje povolení, a konečně tím, že u některých kategorií převodů prahovou částku, při jejímž překročení se vyžaduje povolení, snižuje. Účinek prvně uvedené změny kromě toho zmírňuje skutečnost, že výčet přípustných účelů je široký, a to zejména proto, že zahrnuje i převody spojené s konkrétní obchodní smlouvou. 165 Tato srovnávací analýza zpochybňuje tvrzení žalobkyně, že sporný režim je příliš obecný, a není tudíž nezbytný. Vzhledem k tomu, že žalobkyně výslovně nezpochybňuje nezbytnost předchozího režimu a dokonce tvrdí, že byl spolu s dalšími opatření s to dosáhnout cíle sledovaného Radou, nemůže právem namítat, že sporný režim, který se ve svých podstatných charakteristikách od režimu předchozího neliší, není nezbytný. 166 Zatřetí, má-li být argumentace žalobkyně vykládána v tom smyslu, že zpochybňuje nezbytnost sporného režimu a implicitně i režimu předchozího, jelikož oba tyto režimy stanoví, že převody mezi íránskými finančními institucemi a unijními finančními instituce budou podrobeny spíše než internímu dohledu ze strany těchto institucí systematickému dohledu ze strany příslušných orgánů členských států, který stanoví i nařízení č. 267/2012, Rada uvádí k odůvodnění této volby dvě okolnosti. 167 Tvrdí, že se s ohledem na nedostatky íránského systému boje proti praní peněz a financování terorismu, které zjistil Finanční akční výbor (FATF) – což je mezivládní organizace, která určuje standardy a podporuje účinné uplatňování legislativních, regulačních a operativních opatření v oblasti boje proti praní peněz, financování terorismu a dalším s nimi souvisejícím hrozbám, které představují riziko pro celý mezinárodní finanční systém – nelze spoléhat na to, že íránské banky budou předběžné kontroly provádět. 168 Rada má dále za to, že nehledě na povinnost dohledu, která je uložena unijním finančním institucím, tyto instituce nemusí být schopny podezřelé převody rozpoznat a vypořádat se s nimi, a to tím spíše že se subjekty zapojené do šíření jaderných zbraní snaží utajit totožnost účastníků dotyčných operací. 169 Co se týče prvního argumentu Rady, žalobkyně závěry FATF nezpochybňuje. Tvrdí však, že nejsou relevantní, protože se sporný režim netýká praní peněz, ani financování terorismu, ale šíření jaderných zbraní. 170 Tento argument nemůže obstát. I když jsou totiž předmětné oblasti zajisté odlišné, úzce spolu souvisejí, jelikož v rámci všech třech jsou používány finanční prostředky k dosažení nelegálních cílů. Tato okolnost se ostatně odráží ve vymezení úkolů FATF, jakož i ve skutečnosti, že diskuze vedené v rámci této organizace se týkají i financování šíření zbraní hromadného ničení. 171 Za těchto okolností je třeba konstatovat, že závěry FATF jsou relevantní i v projednávaném případě a lze díky nim dospět k závěru, že s ohledem na nedostatky íránského systému boje proti praní peněz a financování terorismu u íránských subjektů a zejména finančních institucí ve větší míře hrozí, že se budou dobrovolně či nevědomky podílet na převodech, které by mohly přispívat k šíření jaderných zbraní. To platí tím spíše, že za situace, kdy činnosti související s šířením jaderných zbraní řídí íránská vláda, není realistické očekávat, že tatáž vláda přijme legislativní či správní opatření k zabránění tohoto šíření. 172 Pokud jde o druhý argument Rady, je třeba uvést, že výňatek ze zprávy FATF, který Rada předložila, nabádá zejména k tomu, aby kromě intenzivnějšího dohledu ze strany finančních institucí uplatňovaly soudy členských států FATF účinná protiopatření k ochraně svých finančních sektorů před riziky pocházejícími z Íránu. Z tohoto konstatování plyne, že finanční instituce nejsou podle názoru FATF samy schopny předmětnému riziku odpovídajícím způsobem čelit. 173 V bodě 161 výše bylo v této souvislosti připomenuto, že sama žalobkyně – aniž o tom věděla – poskytovala služby správy účtů íránskému subjektu, který byl zapojen do šíření jaderných zbraní, a to i přes své systémy interní kontroly. Za těchto okolností nelze vyloučit, že se unijní finanční instituce mohla i nedobrovolně účastnit převodu finančních prostředků, který by mohl přispívat k šíření jaderných zbraní. 174 Okolnosti, na které poukazuje Rada, tudíž prokazují, že takový režim, jako je sporný režim, byl nehledě na souběžné povinnosti interního dohledu, které jsou uloženy unijním finančním institucím, nezbytný. 175 Konečně nelze přijmout ani argumenty žalobkyně shrnuté v bodě 160 výše, které vycházejí z toho, že účinnost omezujících opatření prováděných před přijetím sporného režimu nebyla nikdy zpochybněna a byla potvrzena pokyny. 176 V této souvislosti je třeba předně uvést, že i když Rada nepředložila konkrétní důkazy, které by prokazovaly, že ve vztahu k účinnosti omezujících opatření byly vzneseny námitky či výhrady, nic to nemění na tom, že od přijetí nařízení č. 423/2007, které bylo prvním nařízením, jež se týkalo šíření jaderných zbraní, byla tatáž opatření postupně rozšiřována, zpřísňována a konkretizována, což nasvědčuje tomu, že se Rada soustavně snažila o zvyšování jejich účinnosti. 177 Jak dále plyne z bodu 161 výše, rozsudek Bank Melli Iran v. Rada, bod 92 výše (EU:T:2009:401), potvrdil pouze účinnost individuálních omezujících opatření ve vztahu k finančním prostředkům osob a subjektů, na které se vztahovala tato opatření. Naproti tomu z něj nelze vyvozovat platné závěry ohledně účinnosti režimu omezujících opatření souvisejících se šířením jaderných zbraní v obecné rovině. 178 Nakonec je třeba podotknout, že z konstatování uvedeného v pokynech, podle kterého jsou individuální omezující opatření obecně účinnější a nenarušují legální obchodování tak vážně jako nerozlišující omezující opatření, v žádném případě nelze dovozovat, že obecná omezující opatření nejsou k dosažení cíle sledovaného Radou nezbytná, a to zejména pokud se ukáže, že individuální omezující opatření k tomuto účelu sama nepostačují, jak je tomu i v projednávaném případě. Jak dále vyplývá z posouzení argumentů týkajících se působnosti sporného režimu, jež je provedeno v bodech 187 až 199 níže, žalobkyně v každém případě nesprávně kvalifikuje sporný režim jako „nerozlišující“ opatření. 179 S ohledem na výše uvedené je třeba dospět k závěru, že argumenty žalobkyně neprokazují, že by přijetí sporného režimu či obecněji režimu, který stanoví, že převody mezi íránskými finančními institucemi a unijními finančními institucemi budou podrobeny systematickému dohledu ze strany příslušných orgánů členských států, nebylo z důvodu existence jiných omezujících opatření, která byla uplatněna na základě nařízení č. 267/2012, nezbytné. 180 Tuto výtku je tudíž třeba zamítnout. – K působnosti sporného režimu 181 Žalobkyně tvrdí, že sporný režim nedopadá na převody finančních prostředků, které přispívají k šíření jaderných zbraní, ale ve skutečnosti představuje všeobecné embargo, které brání veškeré hospodářské činnosti a všem převodům finančních prostředků mezi unijními a íránskými finančními institucemi. Vzhledem k tomu, že sporný režim dopadá na celý íránský finanční sektor, Rada na základě zobecnění ve vztahu ke všem bankám v zemi nesprávně stanovila všeobecné zákazy. Sporný režim tak vede k bezdůvodnému podezřívání prakticky všech íránských bank ze zapojení do šíření jaderných zbraní a praní špinavých peněz. 182 Žalobkyně v této souvislosti podotýká, že působnost sporného režimu nemůže být odůvodněna tvrzením Rady, podle něhož jsou do šíření jaderných zbraní zapojeny i osoby, které nejsou uvedeny v rámci individuálních omezujících opatření. Toto tvrzení se totiž netýká konkrétně bank, které jsou sporným režimem dotčeny nejvíce, nýbrž osob či subjektů v obecné rovině. Sporný režim tudíž není přizpůsoben sledovanému cíli, jelikož se jistě dotkne mnoha subjektů, které do šíření jaderných zbraní nejsou zapojeny, a převodů, které s ním nesouvisejí, aby se tak eventuálně dotkl i těch, které s ním souvisejí. 183 Žalobkyně v tomto ohledu namítá, že kritérium stanovené v čl. 30b odst. 3 prvním pododstavci nařízení č. 267/2012, které bylo do tohoto nařízení zavedeno napadeným nařízením a podle kterého lze zakázat jakýkoliv převod finančních prostředků, který „by mohl porušit“ některý ze zákazů nebo povinností uvedených v nařízení č. 267/2012, je spekulativní a příliš obecné. Má-li být předmětný zákaz v souladu se zásadou proporcionality, může se podle názoru žalobkyně vztahovat pouze na převody finančních prostředků, které „by porušovaly“ předmětné zákazy nebo povinnosti. 184 Žalobkyně dodává, že příliš širokou působnost sporného režimu lze prokázat na jejím případě. I kdyby totiž byla skutečně zapojena do šíření jaderných zbraní, jak tvrdila Rada, přiměřená a zároveň dostatečná k tomu, aby se zabránilo riziku souvisejícímu s převody finančních prostředků, které žalobkyně prováděla, byla vůči ní přijatá individuální omezující opatření a další opatření nebyla nutná. Vzhledem k tomu, že z rozsudku Bank Mellat v. Rada, bod 16 výše (EU:T:2013:39), vyplývá, že žalobkyně do šíření jaderných zbraní zapojena nebyla, omezovat její legální činnosti prostřednictvím sporného režimu není a fortiori nezbytné. To platí tím spíše, že jak plyne z rozsudku United Kingdom Supreme Court (Nejvyšší soud Spojeného království) týkajícího se omezujících opatření Spojeného království, která byla vůči žalobkyni přijata, žalobkyně zavedla systém, který umožňuje zabránit jakémukoliv porušení omezujících opatření zavedených Radou bezpečnosti. 185 Žalobkyně v této souvislosti podpůrně tvrdí, že ji Rada měla z uplatňování sporného režimu alespoň vyloučit, jelikož je bankou, která podle závěrů Tribunálu a britských soudů není zapojena do šíření jaderných zbraní a věnuje požadovanou pozornost tomu, aby se takovou bankou nestala. 186 Žalobkyně nakonec zdůrazňuje, že je zjevně nepřiměřené, že sporný režim brání legálním platbám a investicím v rámci Unie. 187 Předně je třeba konstatovat, že argumentace týkající se výkladu kritéria stanoveného v čl. 30b odst. 3 prvním pododstavci nařízení č. 267/2012, kterou žalobkyně přednesla na jednání a která je shrnuta v bodě 183 výše, je z důvodů uvedených v bodech 60 a 61 výše nepřípustná. 188 Co se týče

cs

caselaw

EU

ostatních argumentů, žalobkyně v rámci argumentu připomenutého v bodě 181 výše zaprvé nesprávně tvrdí, že sporný režim je „všeobecným embargem“, které brání veškeré hospodářské činnosti a všem převodům finančních prostředků mezi unijními a íránskými finančními institucemi. Jak totiž vyplývá z článku 30 nařízení č. 267/2012 ve znění napadeného nařízení, sporný režim výslovně povoluje převody, které sledují účely, jež vymezuje a mezi něž patří mimo jiné i převody týkající se osobních remitencí, jakož i převody finančních prostředků spojené s konkrétní obchodní smlouvou. 189 I když má kromě toho sporný režim zajisté zabránit převodům prováděným íránskými finančními institucemi, které by mohly přispívat k šíření jaderných zbraní, jeho přijetí neznamená, že by Rada uvedené instituce podezřívala z dobrovolného či vědomého zapojení do zmíněného šíření jaderných zbraní. 190 Co se zadruhé týče procesních povinností, je zajisté pravda, že na všechny převody vymezené v čl. 30 odst. 3 písm. a) nařízení č. 267/2012 se vztahuje povinnost oznámení. Stejně tak platí, že na všechny převody uvedené v čl. 30 odst. 3 písm. b) a c) nařízení č. 267/2012 se vztahuje povinnost požádat o předchozí povolení. Obě tyto povinnosti se tak vztahují jak na převody, které by mohly přispívat k šíření jaderných zbraní, tak na převody, které k této činnosti přispívat nemohou. 191 Této skutečnosti se však s ohledem na účel předmětných povinností, které mají poskytnout příslušným vnitrostátním orgánům informace, jež jsou nezbytné pro předchozí rozpoznání převodů, které by mohly přispívat k šíření jaderných zbraní, a pro jejich zakázání, nelze vyhnout. Bez předchozího oznámení převodu nebo bez žádosti o předchozí povolení převodu totiž uvedené orgány převod nemohou posoudit, a určit tak, zda jej lze provést, či nikoliv. 192 Skutečnost, že se povinnost oznámení a povinnost požádat o povolení týkají převodů, které nemohou přispívat k šíření jaderných zbraní, za těchto okolností neznamená, že uvedené povinnosti nejsou nezbytné. Nadto je třeba podotknout, že ustanovení, která upravují tyto povinnosti, nezavádí ani žádné „všeobecné embargo“, jelikož sama o sobě provádění převodů nezakazují. 193 Zatřetí, tvrdí-li žalobkyně v bodě 182 výše, že Rada vychází z tvrzení, která se netýkají konkrétně bank, nýbrž osob či subjektů v obecné rovině, je třeba připomenout, že jak plyne z bodu 13 výše, článek 30a nařízení č. 267/2012, který byl do tohoto nařízení zaveden napadeným nařízením, stanoví obdobná omezení pro íránské osoby, subjekty či orgány, na které se sporný režim nevztahuje. 194 Rozhodnutí Rady, že se sporný režim bude vztahovat na převody, na kterých se podílejí íránské finanční instituce, zatímco na ostatní převody se vztahuje omezující režim, který se v určitých ohledech odlišuje, spadá do pravomoci, kterou je třeba Radě v tomto ohledu přiznat, jak plyne z bodu 102 výše. Toto rozhodnutí ostatně odůvodňuje specifické riziko, které představují íránské finanční instituce, jak je uvedeno v bodě 171 výše. 195 Začtvrté specifická situace žalobkyně, na kterou žalobkyně poukazuje a která je popsána v bodě 184 výše, nezbytnost sporného režimu spíše potvrzuje, než aby ji vyvracela. Jak totiž bylo připomenuto v bodech 125 až 127 výše, žalobkyně poskytovala finanční služby správy účtu, které zahrnují provádění platebních příkazů, subjektu zapojenému do šíření jaderných zbraní předtím, než toto zapojení vešlo v obecnou známost. Žalobkyně tedy – aniž o tom věděla – prováděla převody, které mohly přispívat k šíření jaderných zbraní i přes interní systém kontroly, kterého se dovolává. 196 Podrobení převodů finančních prostředků mezi žalobkyní a unijními finančními institucemi spornému režimu za těchto okolností nepřekračuje meze toho, co je nezbytné pro zabránění převodům finančních prostředků, které by mohly přispívat k šíření jaderných zbraní, a to nehledě na skutečnost, že jak konstatoval Tribunál a soudy Spojeného království, Rada zapojení žalobkyně do této činnosti neprokázala. 197 Tvrzení žalobkyně, že ji Rada měla z působnosti sporného režimu vyloučit, je tudíž nesprávné. 198 Co se zapáté týče argumentu souvisejícího s platbami a investicemi v rámci Unie, který je připomenut v bodě 186 výše, postačuje poznamenat, že z bodů 141 a 142 výše vyplývá, že cílem sporného režimu není zabránit legálnímu obchodování, a zakázat tedy legální převody. 199 S ohledem na výše uvedené je třeba tuto výtku zamítnout, a v důsledku toho zamítnout druhý žalobní důvod v plném rozsahu. Ke čtvrtému žalobnímu důvodu týkajícímu se nepříznivých následků způsobených sporných režimem 200 Co se zaprvé týče nepříznivých následků způsobených sporným režimem v obecné rovině, žalobkyně tvrdí, že je tento režim všeobecný a nediferencovaný a není cílený, jelikož se vztahuje na celý íránský finanční sektor. Uvedený režim tak značně oslabí íránské hospodářství a neodvratně tak uškodí íránským osobám, které nejsou spojeny se šířením jaderných zbraní ani nejsou schopny ovlivnit politiku, kterou provádí íránský režim. Takový škodlivý vliv, který může nad rámec hospodářského sektoru zasáhnout i humanitární oblast – například by se mohl dotknout dostupnosti životně důležitých léků – je přitom zjevně nepřiměřený a odporuje zásadě, kterou Unie soustavně připomíná a podle které je takovým důsledkům třeba zabránit. 201 Žalobkyně v této souvislosti dodává, že výjimky stanovené v rámci sporného režimu nečiní tento režim přiměřeným, jelikož jsou velice omezené, zcela podléhají uvážení příslušných orgánů a – jak plyne ze třetího žalobního důvodu – odporují požadavkům právní jistoty a zákazu svévole. 202 Co se zadruhé týče nepříznivých následků způsobených samotné žalobkyni, žalobkyně tvrdí, že není pochyb o tom, že došlo ke značnému omezení výkonu jejích práv a svobod, jelikož sporný režim v konečném důsledku zakazuje všechny převody finančních prostředků mezi ní a Unií. Jelikož však sporný režim není nezbytný k zabránění šíření jaderných zbraní či jeho financování, nepředstavuje ani nejméně omezující opatření, ani minimální zásah do jejích práv, a to tím spíše, že žalobkyně šíření jaderných zbraní nikdy nepodporovala, jak plyne z rozsudku Bank Mellat v. Rada, bod 16 výše (EU:T:2013:39). 203 Ostatní účastníci řízení opodstatněnost argumentů žalobkyně zpochybňují. 204 Podle judikatury platí, že každé omezující opatření hospodářského nebo finančního charakteru již pojmově zahrnuje účinky, které mohou způsobit újmu stranám, jejichž odpovědnost, co se týče situace, jež vedla k přijetí dotčených opatření, nebyla prokázána. Negativní důsledky, jakkoliv značné, pro určité subjekty může odůvodňovat význam cílů sledovaných spornou právní úpravou (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 9. července 2009, Melli Bank v. Rada, T‐246/08 a T‐332/08, Sb. rozh., EU:T:2009:266, bod 111 a citovaná judikatura). 205 Co se týče nepříznivých následků, které způsobuje sporný režim íránskému hospodářství obecně, je zajisté pravda, že sporný režim může mít na íránské hospodářství určitý dopad, jelikož pro dotyčné převody finančních prostředků stanoví další formální požadavky a jeho uplatňování může vést k tomu, že některé převody budou zakázány. Tento dopad je ovšem omezen dvěma okolnostmi. 206 Jak bylo předně uvedeno v bodě 164 výše, výčet účelů převodů, které jsou v rámci sporného režimu přípustné, je široký, jelikož zahrnuje mimo jiné i humanitární převody, převody týkající se osobních remitencí a převody spojené s konkrétní obchodní smlouvou. 207 V této souvislosti je třeba zdůraznit, že humanitární převody, které jsou přípustné, konkrétně zahrnují i převody, jež se týkají zdravotní péče či zdravotnického vybavení. Nedostatek základních léků v Íránu, na který poukazuje žalobkyně, tak nelze přičítat spornému režimu jako takovému. 208 Jak dále vyplývá z bodů 187 až 199 výše, sporný režim není všeobecným a nediferencovaným embargem, které by nebylo cílené, a to zejména proto, že jeho účelem není v souladu s tím, co požaduje bod 12 odůvodnění rozhodnutí 2012/635, který tento režim provádí, zabránit legálnímu obchodování. 209 Z níže provedeného posouzení třetího žalobního důvodu kromě toho vyplývá, že sporný režim neodporuje požadavkům právní jistoty a zákazu svévole proto, že by bylo jeho provádění zcela ponecháno na uvážení příslušných orgánů. 210 Co se týče nepříznivých následků, které jsou údajně způsobeny samotné žalobkyni, je třeba připustit, že její hospodářská činnost jakožto finanční instituce, může být prováděním sporného režimu, který na ni uvaluje další formální požadavky, ztížena. 211 Žalobkyně však nepředložila žádný konkrétní důkaz, který by prokázal rozsah nepříznivých následků, jež by jí na základě sporného režimu mohly být způsobeny. 212 Tyto nepříznivé následky dále mohou vyvážit okolnosti uvedené v bodech 206 až 208 výše. 213 Vzhledem k prvořadému významu udržení mezinárodního míru a bezpečnosti, které jsou konečnými a základními cíli opatření, jež mají zabránit šíření jaderných zbraní a jejich financování, tak nejsou nepříznivé následky způsobené obecně íránskému hospodářství ani žalobkyni za těchto okolností ve vztahu ke sledovaným cílům nepřiměřené. 214 Čtvrtý žalobní důvod je tudíž třeba zamítnout. Ke třetímu žalobnímu důvodu 215 Žalobkyně tvrdí, že sporný režim porušuje zásadu proporcionality a zásadu právní jistoty, zásadu zákazu svévole, povinnost uvést odůvodnění, požadavek, podle kterého musí každá sankce skýtat nezbytné právní záruky, a zásadu rovného zacházení. 216 V prvním sledu uvádí, že Rada nezdůvodnila, proč je přijetí obecných omezujících opatření nezbytné či přiměřené k dosažení sledovaného cíle. 217 Žalobkyně ve druhém sledu tvrdí, že sporný režim již ze své podstaty neskýtá hmotněprávní ani procesní právní záruky podle čl. 215 odst. 3 SFEU, které jsou podle Tribunálu zásadní pro ochranu osob a subjektů, na něž se vztahují omezující opatření. Žalobkyně má konkrétně za to, že sporný režim obrací důkazní břemeno, jelikož zbavuje Radu povinnosti zjistit, zda je uložení opatření určité bance odůvodněné, nezbytné a přiměřené. Sporný režim rovněž upravuje toliko velmi omezené výjimky ze zákazu, který stanoví. 218 Žalobkyně v této souvislosti dodává, že individuální omezující opatření vztahující se na íránské banky, včetně jí samotné, byla zrušena Tribunálem z důvodu porušení práv a právních záruk, které mají tyto banky podle čl. 215 odst. 3 SFEU. Rada přitom tím, že nahradila individuální omezující opatření sporným režimem, nepřijala další opatření, aby tak pochybení vytýkaná Tribunálem napravila, a to nehledě na skutečnost, že sporný režim má jako celek obdobné nepříznivé následky jako individuální omezující opatření. 219 Žalobkyně se za těchto okolností domnívá, že protiprávnost individuálních omezujících opatření, která se na ni vztahují, jež byla konstatována v rozsudku Bank Mellat v. Rada, bod 16 výše (EU:T:2013:39), vede k tomu, že je vůči ní protiprávní i sporný režim, jelikož pravomoc Rady k přijímání obecných omezujících opatření není širší než její pravomoc k přijímání individuálních opatření. 220 Žalobkyně je ve třetím sledu toho názoru, že sporný režim nesplňuje požadavky jasnosti, právní jistoty a zákazu svévole, které jsou zakotveny v judikatuře. 221 Žádné ustanovení totiž neomezuje diskreční pravomoc vnitrostátních orgánů daný převod odmítnout, jelikož relevantní ustanovení poukazují pouze na finanční prostředky, které „by mohly přispívat“ k šíření jaderných zbraní, a na skutečnost, že příslušné vnitrostátní orgány mají „dostatečné důvody se domnívat“, že by převod „mohl porušit některý ze [stanovených] zákazů nebo povinností“. Takto vymezená kritéria jsou podle názoru žalobkyně svévolná a nahodilá. 222 Žalobkyně ve čtvrtém sledu tvrdí, že sporný režim porušuje zásadu rovného zacházení, a to ve dvou směrech. 223 Uvedený režim je v prvé řadě diskriminační, jelikož se vztahuje pouze na íránské banky, ačkoliv i u bank se sídlem v jiných státech hrozí stejné riziko, že budou podporovat šíření jaderných zbraní. Vzhledem k tomu, že Rada v tomto směru nepodala žádné odůvodnění, se žalobkyně domnívá, že toto rozdílné zacházení představuje diskriminaci na základě státní příslušnosti. 224 Jak plyne z rozsudku ze dne 1. června 1999, Konle (C‐302/97, Recueil, EU:C:1999:271, bod 49), diskriminační je podle názoru žalobkyně i povinnost předchozího povolení stanovená sporným režimem, jelikož zde nejsou vymezena dostatečně konkrétní a jasná kritéria. 225 Ostatní účastníci řízení opodstatněnost argumentů žalobkyně zpochybňují. 226 Co se zaprvé týče odůvodnění přijetí sporného režimu, podle ustálené judikatury je cílem povinnosti uvést odůvodnění aktu nepříznivě zasahujícího do právního postavení osoby, jež je logickým důsledkem zásady dodržování práva na obhajobu, poskytnout dotyčné osobě dostatečné informace pro zjištění, zda je akt opodstatněný, nebo je případně stižen vadou, která umožňuje napadnout jeho platnost před unijním soudem, a dále umožnit tomuto soudu vykonat přezkum legality tohoto aktu (viz rozsudek ze dne 15. listopadu 2012, Rada v. Bamba, C‐417/11 P, Sb. rozh., EU:C:2012:718, bod 49 a citovaná judikatura). 227 Z odůvodnění vyžadovaného článkem 296 SFEU musejí jasně a jednoznačně vyplývat úvahy orgánu, jenž akt vydal, aby se tak dotčená osoba mohla seznámit s důvody, které vedly k přijetí opatření, a aby příslušný soud mohl vykonat přezkum (viz rozsudek Rada v. Bamba, bod 226 výše, EU:C:2012:718, bod 50 a citovaná judikatura). 228 V projednávaném případě z bodu 12 odůvodnění rozhodnutí 2012/635, na které poukazuje bod 7 odůvodnění napadeného nařízení, vyplývá, že „[z]a účelem prevence převádění finančních nebo jiných aktiv či zdrojů, které by mohly přispívat k íránským jaderným činnostem potenciálně ohrožujícím nešíření nebo k vývoji nosičů jaderných zbraní, by měly být zakázány transakce mezi unijními a íránskými bankami a finančními institucemi, pokud nebyly předem povoleny příslušným členským státem“. 229 Toto odůvodnění je pro přijetí takového aktu s obecnou působností, jako je sporný režim, dostatečné. Žalobkyně, která byla schopna podrobně zpochybnit jeho legalitu a zejména jeho údajný nesoulad se zásadou proporcionality, mu totiž porozuměla. Stejně tak je třeba konstatovat, že Tribunál je s to přezkoumat jeho legalitu. 230 Za těchto okolností je třeba první výtku žalobkyně zamítnout. 231 Co se zadruhé týče právních záruk, které vyžaduje čl. 215 odst. 3 SFEU, argumentaci žalobkyně týkající se údajné souvislosti mezi protiprávností individuálních omezujících opatření a sporným režimem nelze přijmout. 232 Jak v rozsudku Bank Mellat v. Rada, bod 16 výše (EU:T:2013:39), tak v dalších rozsudcích, kterými byla zrušena individuální omezující opatření vztahující se na íránské banky, kterých se žalobkyně dovolává, totiž ke zrušení došlo proto, že nebyly předloženy důkazy, které by prokazovaly, že dotyčný subjekt skutečně splňoval kritérium, které vůči němu Rada uplatnila, a proto, že došlo k porušení procesních práv, která byla uvedenému subjektu v rámci tohoto uplatňování přiznána. Jak přitom vyplývá z bodů 36 a 105 výše, sporný režim stanovený v článku 1 bodu 15 napadeného nařízení není jakožto opatření s obecnou působností založen na uplatňování nějakého kritéria na konkrétní případ žalobkyně či jiného subjektu, což znamená, že není prováděn stejným způsobem jako individuální omezující opatření. 233 Zrušení individuálních omezujících opatření vztahujících se na žalobkyni či jiné íránské banky za těchto okolností nemá jako takové na legalitu sporného režimu dopad, a to tím spíše, že jak bylo uvedeno v bodě 108 výše, následky sporného režimu nejsou ani zdaleka tak rozsáhlé, jako následky zmrazení finančních prostředků. 234 Pokud jde o záruky, které lze údajně uplatnit na samotný sporný režim, z bodů 98 až 109 výše vyplývá, že v projednávaném případě není namístě vycházet z judikatury týkající se individuálních omezujících opatření, což znamená, že zejména není namístě požadovat, aby Rada doložila, že subjekty dotčené sporným režimem jsou skutečně zapojeny do šíření jaderných zbraní. Ze stejných důvodů nebyla Rada povinna tutéž okolnost posuzovat v okamžiku přijetí sporného režimu. 235 Rada měla ve fázi přijímání sporného režimu spíše ověřit jeho proporcionalitu, a posoudit tak, zda je jeho přijetí přiměřené a nezbytné k dosažení cíle, kterým je zabránit šíření jaderných zbraní a jeho financování, a zda nezpůsobuje dotčeným osobám a subjektům včetně žalobkyně nepřiměřené nepříznivé následky. 236 Na základě posouzení provedeného výše v rámci prvního, druhého a čtvrtého žalobního důvodu, které se týkalo i rozsahu přípustných účelů převodů, přitom nevyšlo najevo, že by sporný režim nebyl v souladu se zásadou proporcionality. 237 Dále je třeba podotknout, že žalobkyně neuvádí v souvislosti s procesními zárukami, které by se měly uplatnit na sporný režim, žádné konkrétní argumenty. Jak bylo připomenuto v bodě 232 výše, sporný režim není jakožto opatření s obecnou působností v žádném případě založen na individuálním uplatňování daného kritéria na konkrétní případ žalobkyně či jiného subjektu. Právní záruky vyžadované čl. 215 odst. 3 SFEU za těchto okolností na rozdíl od řízení, v jehož rámci se přijímají individuální omezující opatření, nezahrnují povinnost Rady uvést u každé dotčené osoby či subjektu konkrétní a specifické důvody, povinnost povolit přístup do spisu, ani to, že by dotčené osoby a subjekty měly možnost předložit vyjádření, a povinnost Rady taková vyjádření zohlednit. 238 Pokud jde totiž o takový akt s obecnou působností, jako je sporný režim, základní procesní právní záruku představuje účinný soudní přezkum legality předmětného aktu. 239 Tato záruka je přitom zajištěna prostřednictvím projednávané žaloby a také možností napadnout rozhodnutí orgánů členských států neschválit jednotlivé převody před příslušným vnitrostátním soudem, který může případně položit Soudnímu dvoru Evropské unie předběžnou otázku týkající se platnosti či výkladu relevantních ustanovení nařízení č. 267/2012. 240 Za těchto okolností je třeba dospět k závěru, že sporný režim není s čl. 215 odst. 3 SFEU v rozporu, což znamená, že druhá výtka žalobkyně musí být zamítnuta. 241 Zatřetí, v rozsahu, v němž se argumenty žalobkyně související s požadavky jasnosti, právní jistoty a zákazu svévole týkají kritéria stanoveného v čl. 30b odst. 3 prvním pododstavci nařízení č. 267/2012, jsou z důvodů uvedených v bodech 60 a 61 výše nepřípustné. 242 Pokud jde o další aspekty sporného režimu, je třeba uvést, že zásada právní jistoty, která je obecnou zásadou unijního práva a vyžaduje zejména to, aby právní úprava byla jasná a přesná a její účinky byly předvídatelné, zejména pokud může vyvolat nepříznivé důsledky pro jednotlivce a podniky (rozsudek ze dne 18. listopadu 2008, Förster, C‐158/07, Sb. rozh., EU:C:2008:630, bod 67), se zajisté uplatní i na taková omezující opatření, jako jsou opatření stanovená uvedeným režimem. 243 V projednávaném případě přitom čl. 30 odst. 2 nařízení č. 267/2012 ve znění napadeného nařízení obsahuje taxativní výčet případů, kdy lze převod povolit, zatímco čl. 30 odst. 3 a 4 tohoto nařízení stanoví, do jaké výše převáděných částek se u převodů nevyžaduje předchozí oznámení nebo povolení. Tato ustanovení tedy dostatečně jasně a přesně vymezují působnost omezení a povinností, které upravují. 244 Za těchto okolností je třeba třetí výtku žalobkyně zamítnout. 245 Začtvrté, pokud jde o výtku vycházející z údajného porušení zásady rovného zacházení, je třeba připomenout, že podle judikatury tato zásada představuje jednu ze základních právních zásad a brání tomu, aby se srovnatelnými situacemi bylo zacházeno odlišně a s odlišnými situacemi stejně, není-li takové zacházení objektivně odůvodněno (rozsudek Bank Melli Iran v. Rada, bod 92 výše, EU:T:2009:401, bod 56). 246 Co se přitom týče údajné diskriminace na základě státní příslušnosti, v bodě 171 výše bylo konstatováno, že u íránských subjektů a zejména finančních institucí hrozí ve větší míře, že se budou dobrovolně či nevědomky podílet na převodech, které by mohly přispívat k šíření jaderných zbraní. Právě tato okolnost je důvodem pro nerovné zacházení s íránskými finančními institucemi, které stanoví sporný režim. 247 Dále je třeba podotknout, že povinnost předchozího povolení, která je stanovena v rámci sporného režimu, se uplatní na všechny převody mezi kterýmikoliv finančními institucemi se sídlem v Íránu a kterýmikoliv finančními institucemi se sídlem v Unii, jejichž hodnota překračuje stanovené prahové částky, a to bez ohledu na totožnost těchto subjektů. Za těchto okolností žalobkyně nesprávně tvrdí, že je tato povinnost diskriminační, a to tím spíše, že ustanovení, ve kterých je tato povinnost zakotvena, jsou dostatečně jasná a přesná, jak bylo konstatováno v bodě 243 výše. 248 Tento závěr nemůže zpochybnit ani rozsudek Konle, bod 224 výše (EU:C:1999:271), který žalobkyně cituje. Tento rozsudek se totiž týká systému povolení před nabýváním pozemků, a byl tak vydán za podstatně odlišných skutkových okolností, než jsou okolnosti, které nastaly v projednávaném případě, což znamená, že tento rozsudek není relevantní. 249 Za těchto okolností je třeba čtvrtou výtku zamítnout, a v důsledku toho zamítnout i třetí žalobní důvod v plném rozsahu. 250 Vzhledem k tomu, že byly zamítnuty všechny žalobní důvody, žalobu je třeba zamítnout. K nákladům řízení 251 Podle čl. 134 odst. 1 jednacího řádu Tribunálu se účastníku řízení, který neměl úspěch ve věci, uloží náhrada nákladů řízení, pokud to účastník řízení, který měl ve věci úspěch, požadoval. Vzhledem k tomu, že Rada požadovala náhradu nákladů řízení a žalobkyně neměla ve věci úspěch, je důvodné posledně uvedené uložit náhradu nákladů řízení. 252 Podle čl. 138 odst. 1 jednacího řádu členské státy a orgány, které vstoupily do řízení jako vedlejší účastníci, ponesou vlastní náklady řízení. Je tudíž třeba rozhodnout, že Spojené království a Komise ponesou vlastní náklady řízení. Z těchto důvodů TRIBUNÁL (první senát) rozhodl takto: 1) Žaloba se zamítá. 2) Bank Mellat ponese vlastní náklady řízení a nahradí náklady řízení vynaložené Radou Evropské unie. 3) Spojené království Velké Británie a Severního Irska a Evropská komise ponesou vlastní náklady řízení. Kanninen Pelikánová Buttigieg Takto vyhlášeno na veřejném zasedání v Lucemburku dne 2. června 2016. Podpisy ( *1 ) – Jednací jazyk: angličtina.

cs

caselaw

EU

ROZSUDEK SOUDNÍHO DVORA (třetího senátu) 22. února 2018 ( *1 ) „Nesplnění povinnosti státem – Směrnice 2008/50/ES – Kvalita vnějšího ovzduší – Článek 13 odst. 1 – Článek 22 odst. 3 – Příloha XI – Koncentrace částic PM10 ve vnějším ovzduší – Překročení mezních hodnot v některých zónách a aglomeracích – Článek 23 odst. 1 – Plány zlepšování kvality ovzduší – ‚Co možná nejkratší období‘ překračování hodnot – Nepřijetí vhodných opatření k ochraně kvality vnějšího ovzduší v programech na ochranu ovzduší – Nesprávné provedení“ Ve věci C‐336/16, jejímž předmětem je žaloba pro nesplnění povinnosti na základě článku 258 SFEU, podaná dne 15. června 2016, Evropská komise, zastoupená K. Herrmann a K. Petersen, jakož i E. Manhaevem, jako zmocněnci, žalobkyně, proti Polské republice, zastoupené B. Majczynou a D. Krawczykem, jakož i K. Majcherovou, jako zmocněnci, žalované, SOUDNÍ DVŮR (třetí senát), ve složení L. Bay Larsen, předseda senátu, J. Malenovský (zpravodaj), M. Safjan, D. Šváby a M. Vilaras, soudci, generální advokátka: E. Sharpston, vedoucí soudní kanceláře: R. Șereș, rada, s přihlédnutím k písemné části řízení a po jednání konaném dne 7. září 2017, s přihlédnutím k rozhodnutí, přijatému po vyslechnutí generální advokátky, rozhodnout věc bez stanoviska, vydává tento Rozsudek 1 Svou žalobou se Evropská komise domáhá toho, aby Soudní dvůr určil, že Polská republika, tím: – že připustila, aby byly od roku 2007 a minimálně do roku 2013 v 35 zónách pro měření kvality ovzduší překračovány denní mezní hodnoty částic PM10 (dále jen „PM10“) a v 9 zónách pro měření kvality ovzduší roční mezní hodnoty PM10, přičemž nebyly poskytnuty informace, které by svědčily o tom, že se tato situace zlepšila; – že v programech na ochranu ovzduší nebyla přijata odpovídající opatření, která by vedla k co největšímu zkrácení období, během něhož docházelo k překračování mezní hodnoty PM10 v ovzduší; – že připustila, aby byly v období od 1. ledna 2010 do 10. června 2011 překračovány denní mezní hodnoty navýšené o přípustnou odchylku v zóně 14.17 – Radom, 14.18 – zóně Pruszków-Żyrardów a 16.5 – zóně Kędzierzyn-Koźle, a dále od 1. ledna do 10. června 2011 v zóně 30.3 – Ostrów-Kępno, a – že nebyl správně proveden čl. 23 odst. 1 druhý pododstavec směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/50/ES ze dne 21. května 2008 o kvalitě vnějšího ovzduší a čistším ovzduší pro Evropu (Úř. věst. 2008, L 152, s. 1), nesplnila povinnosti, které pro ni vyplývají z čl. 13 odst. 1 této směrnice ve spojení s přílohou XI této směrnice, z čl. 23 odst. 1 druhého pododstavce uvedené směrnice ve spojení s čl. 22 odst. 3 směrnice 2008/50 a přílohou XI této směrnice. Právní rámec Unijní právo Směrnice 96/62/ES 2 Směrnice Rady 96/62/ES ze dne 27. září 1996 o posuzování a řízení kvality vnějšího ovzduší (Úř. věst. 1996, L 296, s. 55; Zvl. vyd. 15/03, s. 95), stanovila v článku 7, nadepsaném „Zlepšování kvality vnějšího ovzduší – Obecné požadavky“, toto: „1. Členské státy učiní nezbytná opatření k zajištění dodržování mezních hodnot. [...] 3. Členské státy vypracují akční plány, v nichž uvedou krátkodobá opatření, která mají být přijata [uvedou opatření, která mají být přijata v krátké době] v případě rizika překročení mezních hodnot nebo výstražných prahových hodnot s cílem snížení tohoto rizika a zkrácení doby trvání takové situace. V některých případech mohou uvedené plány stanovit opatření na kontrolu a v nezbytném případě i na pozastavení činností, které přispívají k překračování mezních hodnot, včetně provozu motorových vozidel.“ 3 Článek 11 této směrnice stanovil, že členské státy každoročně informují Komisi o dodržování denních a ročních hodnot pro látky znečišťující ovzduší a PM10. Směrnice 1999/30/ES 4 Článek 5 odst. 1 směrnice Rady 1999/30/ES ze dne 22. dubna 1999 o mezních hodnotách pro oxid siřičitý, oxid dusičitý a oxidy dusíku, částice a olovo ve vnějším ovzduší (Úř. věst. 1999, L 163, s. 41; Zvl. vyd. 15/04, s. 164) zní: „Členské státy učiní nezbytná opatření k zajištění toho, aby koncentrace PM10 ve vnějším ovzduší posuzované podle článku 7 nepřekračovaly mezní hodnoty přílohy III oddílu I ode dne v ní uvedeného. [...]“ 5 Pokud jde o PM10, datem, ke kterému měly být tyto hodnoty dodržovány, je 1. leden 2005. 6 Článek 5 odst. 4 uvedené směrnice zněl: „Překračují-li koncentrace PM10 ve vnějším ovzduší mezní hodnoty PM10 stanovené v příloze III oddílu I v důsledku přírodních událostí vedoucích ke koncentracím, které výrazně převyšují běžné pozaďové koncentrace z přirozených zdrojů, uvědomí členské státy Komisi podle čl. 11 odst. 1 směrnice [96/62] a uvedou nezbytné odůvodnění, aby prokázaly, že tato překročení mají původ v přírodních událostech. V těchto případech jsou členské státy povinny provádět akční plány podle čl. 8 odst. 3 směrnice [96/62] pouze pokud překročení mezních hodnot stanovených v příloze III oddílu I má jiné příčiny než přírodní události.“ 7 Podle článku 12 směrnice 1999/30 měly členské státy uvést v účinnost právní a správní předpisy nezbytné pro dosažení souladu s touto směrnicí nejpozději do 19. července 2001. Směrnice 2008/50 8 Směrnice 2008/50, která vstoupila v platnost dne 11. června 2008, kodifikuje pět předchozích právních předpisů v oblasti posuzování a řízení kvality vnějšího ovzduší, a zejména směrnice 96/62 a 1999/30. 9 Uvedené směrnice byly zrušeny článkem 31 směrnice 2008/50 s účinností od 11. června 2010, aniž byly dotčeny povinnosti členských států týkající se lhůt pro jejich provedení ve vnitrostátním právu a použitelnost. 10 Článek 2 body 5, 8 a 16 až 18 směrnice 2008/50 stanoví: „Pro účely této směrnice se rozumí: [...] 5) ‚mezní hodnotou‘ úroveň stanovená na základě vědeckých poznatků za účelem zabránění nebo předcházení škodlivým účinkům na lidské zdraví nebo na životní prostředí jako celek nebo jejich snížení, které má být dosaženo ve stanovené lhůtě a která poté již nesmí být překročena; [...] 8) ‚plány kvality ovzduší‘ plány, které stanoví opatření pro dosažení mezních nebo cílových hodnot; [...] 16) ‚zónou‘ část území členského státu, která je tímto členským státem vymezena pro účely posuzování a řízení kvality ovzduší; 17) ‚aglomerací‘ zóna, která je městskou aglomerací s počtem obyvatel vyšším než 250000, nebo v případě aglomerací s počtem obyvatel nižším nebo rovnajícím se 250000 zóna s danou hustotou obyvatelstva na km2 stanovenou členskými státy; 18) ‚PM10‘ částice, které projdou velikostně selektivním vstupním filtrem definovaným v referenční metodě odběru vzorků a měření PM10 EN 12341, vykazujícím pro aerodynamický průměr 10 μm odlučovací účinnost 50 %“. 11 Článek 13 této směrnice, nadepsaný „Mezní hodnoty a varovné prahové hodnoty pro ochranu lidského zdraví“, v odstavci 1 stanoví: „Členské státy zajistí, aby úrovně oxidu siřičitého, PM10, olova a oxidu uhelnatého ve vnějším ovzduší nepřekračovaly v žádné části jejich zón a aglomerací mezní hodnoty stanovené v příloze XI. [...] Splnění těchto požadavků se posuzuje podle přílohy III. Meze tolerance stanovené v příloze XI se použijí podle čl. 22 odst. 3 a čl. 23 odst. 1.“ 12 Článek 22 uvedené směrnice, nadepsaný „Prodloužení lhůt pro dosažení některých mezních hodnot a zproštění povinnosti tyto mezní hodnoty uplatňovat“, stanoví: „1. Pokud v dané zóně nebo aglomeraci nelze splnit mezní hodnoty pro oxid dusičitý nebo benzen v rámci lhůt stanovených v příloze XI, může členský stát tyto lhůty pro konkrétní zónu nebo aglomeraci prodloužit nejvýše o pět let, a to za podmínky, že pro zónu nebo aglomeraci, na niž by se prodloužení vztahovalo, se v souladu s článkem 23 vypracuje plán kvality ovzduší; tento plán kvality ovzduší se doplní informacemi uvedenými v oddíle B přílohy XV v souvislosti s danými znečišťujícími látkami a ukazuje, jak bude dosaženo cíle dodržování mezních hodnot před uplynutím nové lhůty. 2. Pokud v dané zóně nebo aglomeraci nelze mezní hodnoty pro PM10 uvedené v příloze XI dodržet v důsledku specifických rozptylových vlastností lokality, nepříznivých klimatických podmínek nebo přeshraničního příspěvku, je členský stát zproštěn povinnosti uplatňovat tyto mezní hodnoty do 11. června 2011, pokud jsou splněny podmínky stanovené v odstavci 1 a pokud členský stát prokáže, že na celostátní, regionální a místní úrovni byla přijata veškerá náležitá opatření nutná k dodržení lhůt. 3. Pokud členský stát použije odstavec 1 nebo 2, zajistí, aby mezní hodnota nebyla u žádné znečišťující látky překročena o více než o maximální mez tolerance uvedenou v příloze XI pro každou příslušnou znečišťující látku. [...]“ 13 Článek 23 téže směrnice, nadepsaný „Plány kvality ovzduší“, v odstavci 1 stanoví: „Pokud v daných zónách nebo aglomeracích překračují úrovně znečišťujících látek ve vnějším ovzduší jakoukoli mezní hodnotu nebo cílovou hodnotu, a v každém případě navíc i jakoukoliv příslušnou mez tolerance, členské státy zajistí, aby byly pro tyto zóny nebo aglomerace vypracovány plány kvality ovzduší za účelem dosažení příslušné mezní nebo cílové hodnoty uvedené v přílohách XI a XIV. V případě překročení mezních hodnot, u nichž již uplynula lhůta, od které je třeba hodnoty dodržovat, stanoví plány kvality ovzduší náležitá opatření, aby bylo období překročení co možná nejkratší. Plány kvality ovzduší mohou navíc zahrnovat zvláštní opatření zaměřená na ochranu citlivých skupin obyvatelstva, včetně dětí. Tyto plány kvality ovzduší obsahují alespoň informace uvedené v oddíle A přílohy XV a mohou zahrnovat opatření podle článku 24. Tyto plány se Komisi sdělí neprodleně a nejpozději dva roky po skončení roku, v němž bylo zaznamenáno první překročení. Pokud je třeba připravit nebo provést plány kvality ovzduší pro více znečišťujících látek, členské státy případně připraví a provedou integrované plány kvality ovzduší týkající se všech příslušných znečišťujících látek.“ 14 Podle přílohy XI směrnice 2008/50, nadepsané „Mezní hodnoty pro ochranu lidského zdraví“, činí v případě PM10 denní mezní hodnota 50 μg/m3, přičemž nesmí být překročena častěji než 35krát za kalendářní rok, a roční mezní hodnota, která nesmí být překročena, činí 40 μg/m3. Polská právní úprava 15 Do polské právní úpravy byla směrnice 2008/50 provedena Prawem ochrony środowiska (zákon o ochraně životního prostředí) ze dne 27. dubna 2001, (Dz. 2001, č. 62, částka 627), ve znění použitelném na projednávaný spor (dále jen „zákon POŚ“). Článek 91 odst. 1 tohoto zákona stanoví: „V zónách uvedených v čl. 89 odst. 1 bodě 1 [v nichž množství látek v ovzduší překročí mezní hodnoty] zastupitelstvo vojvodství ve lhůtě 15 měsíců ode dne, kdy obdrželo výsledky hodnocení množství látek v ovzduší a klasifikace zón podle čl. 89 odst. 1, vypracuje a předloží k vyjádření hejtmanům, starostům či primátorům měst a přednostům návrh usnesení, kterým se stanoví plán zlepšování kvality ovzduší s cílem dosáhnout přípustných hodnot látek v ovzduší či maximální expoziční koncentrace.“ 16 Článek 91 odst. 3a uvedeného zákona stanoví: „Pro zóny ve kterých byly překročeny mezní hodnoty látek, vypracuje zastupitelstvo vojvodství návrh usnesení, kterým se stanoví či aktualizuje plán zlepšování kvality ovzduší, jehož součástí je i krátkodobý akční plán podle článku 92.“ 17 Článek 92 odst. 1 zákona POŚ stanoví: „V případě, že v dané zóně hrozí překročení varovné, přípustné či mezní hodnoty látky v ovzduší, zastupitelstvo vojvodství ve lhůtě 15 měsíců ode dne, kdy obdrží informace o tomto riziku od Inspekce ochrany životního prostředí vojvodství, vypracuje a předloží k vyjádření hejtmanům, starostům či primátorům měst a přednostům návrh usnesení, kterým se stanoví plán zlepšování kvality ovzduší, jehož cílem je vypracovat krátkodobý akční plán za účelem: 1) snížení rizika, že bude docházet k překračování hodnot; 2) omezení dopadů a doby trvání u stávajících případů překročení hodnot.“ 18 Dne 11. září 2012 přijal polský ministr životního prostředí vyhlášku o plánech zlepšování kvality ovzduší a krátkodobých akčních plánech. Tato vyhláška stanoví podrobné požadavky pro plány zlepšování kvality ovzduší a krátkodobé akční plány týkající se jejich formy a požadovaného obsahu. Postup před zahájením soudního řízení 19 Částice PM10 jsou tvořeny souborem organických a anorganických látek vyskytujících se v ovzduší. Mohou obsahovat toxické látky, jako jsou polycyklické aromatické uhlovodíky, těžké kovy, dioxiny a furany. Jde o částice o průměru menším než 10 mikrometrů, které mohou proniknout do horních cest dýchacích a plic. 20 Dne 12. listopadu 2008 předala Polská republika Komisi na základě čl. 22 odst. 2 směrnice 2008/50 oznámení s cílem domoci se odložení data, od kterého měly být dodržovány mezní hodnoty koncentrací PM10 ve vnějším ovzduší. 21 Dne 2. února 2009 zaslala Komise Polské republice dopis, jímž ji vyzvala, aby začala dodržovat mezní hodnoty koncentrací PM10 ve vnějším ovzduší stanovené v čl. 5 odst. 1 směrnice 1999/30. Komise v tomto dopise dále označila devět zón, v nichž byly v letech 2006 a 2007 překročeny mezní hodnoty těchto částic a ve vztahu k nimž Polská republika nepožádala o odložení data, od kterého měly být tyto hodnoty dodržovány. 22 Dopisem ze dne 31. března 2009 polské orgány v odpověď na tuto výzvu dopisem informovaly Komisi o svém záměru zaslat dodatečné oznámení týkající se realizace odkladu a záměru přijmout soubor opatření zaměřených na celkové řešení problému kvality ovzduší. 23 Polská republika následně vydala oznámení s tím, že může být zproštěna povinnosti dodržovat mezní hodnoty koncentrací PM10 v 83 zónách. Komise dne 11. prosince 2009 rozhodla, že nemá námitky proti uplatnění této výjimky ve třech zónách, a sice Radom, Pruszków-Żyrardów a Ostrów-Kępno, a konstatovala, že výjimku lze uplatnit za určitých podmínek i na dvě další zóny, a sice Oleski a Kędzierzyn-Koźle. 24 Dne 4. a 12. ledna 2010 předložila Polská republika Komisi druhé oznámení za účelem získání výjimky podle čl. 22 odst. 2 směrnice 2008/50. Rozhodnutím ze dne 22. října 2010 vznesla Komise námitky vůči uplatnění výjimky. 25 Dne 15. června 2010 zaslala Polská republika Komisi třetí oznámení za účelem dosažení výjimky dle uvedeného ustanovení. Rozhodnutím ze dne 22. března 2011 Komise vznesla námitky i vůči uplatnění této výjimky. 26 Dne 1. října 2010 vydala Komise odůvodněné stanovisko, v němž dospěla k závěru, že Polská republika nesplnila povinnosti, které pro ni vyplývají z čl. 13 odst. 1 směrnice 2008/50, neboť v několika zónách a aglomeracích nedodržela denní mezní hodnoty koncentrací PM10. 27 Polské orgány na toto odůvodněné stanovisko odpověděly dne 30. listopadu 2010 s tím, že bylo obtížné tyto mezní hodnoty nepřekročit vzhledem ke zvláštním klimatickým podmínkám, přítomnosti velkých zdrojů znečištění ovzduší a vzhledem k sociálně-ekonomické situaci v zemi, jakož i historickým a kulturním souvislostem. 28 Dne 26. dubna 2013 zaslala Komise Polské republice doplňující výzvu dopisem, jelikož měla za to, že tento členský stát porušil jak čl. 13 odst. 1 a přílohu XI směrnice 2008/50, tak čl. 22 odst. 3 a čl. 23 odst. 1 této směrnice. 29 Komise se rovněž rozhodla opětně zahájit řízení o nesplnění povinnosti, neboť v územím rozdělení Polska na zóny ve smyslu čl. 2 bodu 16 směrnice 2008/50 došlo v roce 2010 ke změnám. 30 Polské orgány odpověděly na doplňující výzvu Komise dne 26. června 2013. 31 Dne 31. března 2014 zaslala Komise Polské republice druhou doplňující výzvu dopisem, jelikož měla za to, že tento členský stát porušil čl. 23 odst. 1 druhý pododstavec směrnice 2008/50. Komise Polské republice vytkla, že neprovedla správně povinnosti stanovené v tomto ustanovení do polského práva. 32 Polské orgány odpověděly na tuto druhou doplňující výzvu Komise dne 5. května 2014. 33 Komise vydala dne 27. února 2015 doplňující odůvodněné stanovisko, v němž konstatovala, že Polská republika nesplnila povinnosti, které pro ni vyplývají z čl. 13 odst. 1 přílohou XI a čl. 22 odst. 3 směrnice 2008/50, jelikož v letech 2007 až 2013 i později nedodržovala denní mezní hodnoty koncentrací PM10 ve 35 zónách a roční mezní hodnoty koncentrací PM10 v 9 zónách a dále ve dnech 1. ledna 2010 až 10. června 2011 byly uvedené denní mezní hodnoty překročeny ve 3 zónách a ve dnech 1. ledna 2011 až 10. června 2011 v jedné zóně. Komise dále konstatovala, že Polská republika porušila čl. 23 odst. 1 druhý pododstavec a přílohu XV část A této směrnice, jelikož nepřijala opatření, které by umožnily, aby období, během něhož byly překračovány mezní hodnoty koncentrací PM10 ve vnějším ovzduší, bylo co možná nejkratší, a jelikož jím uložené povinnosti neprovedla správně do polského práva. 34 Polská republika poukázala dne 27. dubna 2015 v odpověď na toto doplňující odůvodněné stanovisko na systematické zlepšování kvality ovzduší v Polsku na základě klesající tendence překračovat mezní hodnoty koncentrací PM10 ve vnějším ovzduší. Polské orgány sice uznaly, že kritéria kvality ovzduší dosud nebyla splněna, avšak uvedly, že usilují o zlepšení této situace, a přijímají za tímto účelem řadu návrhů zákonů. 35 Za těchto podmínek Komise podala projednávanou žalobu. K žalobě K prvnímu žalobnímu důvodu, týkajícímu se porušení ustanovení čl. 13 odst. 1 ve spojení s přílohou XI směrnice 2008/50 K přípustnosti – Argumentace účastnic řízení 36 Polská republika zpochybňuje přípustnost prvního žalobního důvodu s tím, že nejsou splněny požadavky na jasnost a přesnost formulované judikaturou Soudního dvora. 37 První žalobní důvod totiž kritizuje překračování denních a ročních mezních hodnot koncentrací PM10 v uvedených zónách nejen pro roky 2007 až 2013, ale i po roce 2013, o čemž podle ní svědčí formulace „minimálně do roku 2013“, kterou Komise použila. Jelikož je v argumentaci na podporu prvního žalobního důvodu použit výraz „nadále překračuje“, Polská republika tvrdí, že není jisté, zda se údajné porušení týká i eventuálního překračování mezních hodnot v letech 2014, 2015 či 2016. 38 Komise se domnívá, že časový rámec popsaný v žalobě je dostatečně jasný, a to tím spíše že se podle ní jedná o obecné a systematické neplnění povinností. Takový typ neplnění povinností vyplývajících ze směrnic Evropské unie v oblasti ochrany životního prostředí byl přitom uznán v judikatuře Soudního dvora. 39 Poukazuje dále na to, že formulaci „minimálně do roku 2013“ je třeba chápat v tom smyslu, že označuje obecné a trvající překračování denních a ročních hodnot koncentrací PM10, které zjistila na základě údajů z roku 2014 uvedených v odůvodnění k prvnímu žalobnímu důvodu v bodech 50 až 53 žaloby, a že údaje za celý rok 2015 dokládají, že hodnoty byly překračovány i po uplynutí lhůty stanovené v odůvodněném stanovisku, tj. po 27. dubnu 2015. 40 Polská republika kromě toho tvrdí, že Komise neprokázala, že polské orgány nepřijaly opatření k dosažení souladu s požadavky směrnice 2008/50, což je podle ní předpokladem pro případné konstatování, že povinnosti nejsou plněny obecně a trvale. – Závěry Soudního dvora 41 Je třeba uvést, že podle čl. 13 odst. 1 směrnice 2008/50 členské státy zajistí, aby ve všech zónách a aglomeracích na jejich území úrovně PM10 ve vnějším ovzduší nepřekračovaly mezní hodnoty stanovené v příloze XI této směrnice. 42 Před odpovědí na argumenty Polské republiky je třeba nejprve i bez návrhu zkoumat, zda jsou splněny podmínky stanovené v článku 258 SFEU, tj. ověřit, zda je první žalobní důvod přípustný v rozsahu, v němž se jím Komise domáhá, aby bylo určeno, že Polská republika neplnila své povinnosti od roku 2007. 43 Směrnice 2008/50, kterou Komise jako jedinou zmiňuje ve své žalobě, vstoupila podle jejího článku 34 v platnost dne 11. června 2008 a podle čl. 33 odst. 1 této směrnice měly členské státy uvést v účinnost právní a správní předpisy nezbytné pro dosažení souladu s touto směrnicí do 11. června 2010. Tato směrnice v souladu s bodem 3 odůvodnění nahradila pět aktů unijního práva včetně směrnice 1999/30, která stanovila mezní hodnoty, jež mají být dodržovány od 1. ledna 2005. 44 Komise je podle judikatury Soudního dvora oprávněna navrhnout určení nesplnění povinností, které vyplývají z původního znění unijního aktu, jenž byl následně změněn nebo zrušen, a byly zachovány novým unijním aktem. Předmět sporu naopak nemůže být rozšířen na povinnosti vyplývající z nových předpisů, kterým neodpovídají žádné povinnosti v původním znění dotčeného aktu, neboť jinak by došlo k porušení podstatných formálních náležitostí postupu vedoucího k určení nesplnění povinnosti (rozsudek ze dne 5. dubna 2017, Komise v. Bulharsko, C‐488/15, EU:C:2017:267, bod 52 a citovaná judikatura). 45 Soudní dvůr konkrétně rozhodl, že ustanovení článku 5 směrnice 1999/30 ve spojení s její přílohou III, které platilo pro období před provedením směrnice 2008/50, zůstalo obsaženo v ustanovení čl. 13 odst. 1 a přílohy XI této směrnice (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 5. dubna 2017, Komise v. Bulharsko, C‐488/15, EU:C:2017:267, body 53 a 54). 46 Ve světle této judikatury je třeba první žalobní důvod považovat za přípustný v rozsahu, v němž směřuje k tomu, aby bylo určeno, že Polská republika neplnila své povinnosti od roku 2007. 47 Pokud jde o argument Polské republiky zmíněný v bodě 37 tohoto rozsudku, z ustálené judikatury vyplývá, že nesplnění povinnosti musí být posuzováno podle stavu, v němž se členský stát nacházel v době, kdy uplynula lhůta stanovená v odůvodněném stanovisku, a že změny, ke kterým došlo následně, nemohou být Soudním dvorem brány v úvahu (viz zejména rozsudek ze dne 27. listopadu 1990, Komise v. Řecko, C‐200/88, EU:C:1990:422, bod 13). 48 Nicméně v situaci, kdy jako v tomto případě byla podána žaloba na základě článku 258 SFEU, jejímž účelem je určit, že jsou daná ustanovení systematicky a trvale porušována, Soudní dvůr připouští předložení doplňujících důkazů potvrzujících ve stadiu soudního řízení, které před ním probíhá, obecnost a trvání tvrzeného nesplnění povinnosti (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 5. dubna 2017, Komise v. Bulharsko, C‐488/15, EU:C:2017:267, bod 42 a citovaná judikatura). 49 Soudní dvůr již měl konkrétně příležitost upřesnit, že v uvedeném případě lze předmět žaloby pro nesplnění povinnosti rozšířit o skutečnosti, které nastaly po vydání odůvodněného stanoviska, pouze tehdy, jsou-li tyto skutečnosti stejné povahy jako skutečnosti, na které se zaměřuje uvedené stanovisko, a představují-li stejné chování (rozsudek ze dne 5. dubna 2017, Komise v. Bulharsko, C‐488/15, EU:C:2017:267, bod 43). 50 V projednávaném případě uplynula jediná relevantní lhůta stanovená Komisí v doplňujícím odůvodněném stanovisku dne 27. dubna 2015. 51 Pokud jde přitom o rok 2015, údaje o kvalitě ovzduší, které byly předány polskými orgány v září 2016, jsou sice zčásti skutečnostmi, které nastaly po vydání uvedeného dodatečného odůvodněného stanoviska, avšak je třeba je považovat za skutečnosti téhož typu jako skutečnosti popsané v tomto odůvodněném stanovisku, takže představují totéž jednání dotčeného členského státu. 52 Komise proto mohla tyto údaje, s nimiž se seznámila až po vydání doplňujícího odůvodněného stanoviska, platně použít pro účely konstatování, že Polská republika systematicky a trvale porušovala ustanovení čl. 13 odst. 1 směrnice 2008/50 ve spojení s přílohou XI této směrnice. Pouhá skutečnost, že Komise neuvádí pevně stanovené datum, k němuž Polská republika neplnila povinnosti, které pro ni vyplývají z čl. 13 odst. 1 směrnice 2008/50 ve spojení s přílohou XI této směrnice, za těchto podmínek nepostačuje pro učinění závěru, že je celý první žalobní důvod nepřípustný. 53 Pokud jde o argument Polské republiky uvedený v bodě 40 tohoto rozsudku, postačí připomenout, že údajné neplnění povinnosti namítané v rámci prvního žalobního důvodu se týká překračování mezních hodnot koncentrací PM10 ve vnějším ovzduší v rozporu s čl. 13 odst. 1 a přílohou XI směrnice 2008/50, aniž je řeč o případných opatřeních přijatých za účelem dosažení souladu s těmito ustanoveními. 54 První žalobní důvod vycházející z porušení čl. 13 odst. 1 směrnice 2008/50 a přílohy XI této směrnice je tedy dostatečně jasný a přesný, takže je přípustný, co se týče období od roku 2007 do roku 2015 včetně. K opodstatněnosti – Argumentace účastnic řízení 55 V rámci prvního žalobního důvodu Komise tvrdí, že Polská republika nesplnila povinnosti, které pro ni vyplývají z ustanovení čl. 13 odst. 1 směrnice 2008/50 a přílohy XI této směrnice, přičemž je třeba upřesnit, že tyto povinnosti vstoupily v platnost dne 1. ledna 2005 v souladu s čl. 5 odst. 1 směrnice 1999/30 a její přílohou III a čl. 13 odst. 1 směrnice 2008/50 nebyly změněny. 56 Komise vychází z toho, že došlo k překračování denních mezních hodnot koncentrací PM10 ve vnějším ovzduší a ročních mezních hodnot těchto koncentrací. 57 Ke konci roku 2014 totiž byly v Polsku překračovány denní mezní hodnoty koncentrací PM10 v 42 zónách a aglomeracích a roční mezní hodnoty koncentrací PM10 byly překračovány v 16 zónách a aglomeracích. Polská republika ostatně v odpovědi na doplňující odůvodněné stanovisko tyto údaje předložené Komisí nezpochybnila. 58 Polská republika tvrdí, že první žalobní důvod je neopodstatněný. V tomto ohledu uvádí, že plány zlepšování kvality ovzduší byly přijaty v návaznosti na legislativní změny zavedené v polské právní úpravě za účelem provedení ustanovení směrnice 2008/50, v důsledku čehož poslední hodnocení kvality ovzduší provedené vnitrostátní službou monitorující životní prostředí ukazuje sestupný trend u hodnot znečišťujících látek v letech 2010 a 2015 v porovnávání s údaji za roky 2014 a 2015. 59 Komise v replice uznává uvedený sestupný trend v letech 2014 a 2015. Komise nicméně konstatuje, že tento trend je způsoben tím, že v průběhu roku 2014 byly mezní hodnoty překračovány v obzvláště vysoké míře. Dále poukazuje na to, že míra koncentrace PM10 ve vnějším ovzduší překračuje mezní hodnoty stanovené v příloze XI směrnice 2008/50 nejen ve stejných zónách, ale i v řadě dalších zón v porovnání se zónami

cs

caselaw

EU

označenými v dodatečném odůvodněném stanovisku na základě údajů z roku 2013. 60 Polská republika v duplice tvrdí, že Komise nepředložila důkazy o tom, že překračování přípustných hodnot koncentrací PM10 ve vnějším ovzduší má trvalý charakter. – Závěry Soudního dvora 61 Žalobní důvod vycházející z porušení čl. 13 odst. 1 prvního pododstavce směrnice 2008/50 je třeba posuzovat s ohledem na ustálenou judikaturu, podle níž je řízení podle článku 258 SFEU založeno na objektivním zjištění nedodržení povinností členským státem, které mu ukládá Smlouva o FEU nebo akt sekundárního práva (viz rozsudek ze dne 5. dubna 2017, Komise v. Bulharsko, C‐488/15, EU:C:2017:267, bod 68 a citovaná judikatura). 62 Z toho vyplývá, že překračování mezních hodnot koncentrací PM10 ve vnějším ovzduší postačuje v projednávaném případě ke konstatování, že nebyla splněna povinnost vyplývající z čl. 13 odst. 1 směrnice 2008/50 ve spojení s přílohou XI této směrnice (rozsudek ze dne 5. dubna 2017, Komise v. Bulharsko, C‐488/15, EU:C:2017:267, bod 69). 63 V projednávaném případě přitom z výročních zpráv o kvalitě ovzduší předložených Polskou republikou v souladu s čl. 27 směrnice 2008/50 vyplývá, že v období od roku 2007 do roku 2015 včetně byly v tomto členském státě pravidelně překračovány denní mezní hodnoty koncentrací PM10 v 35 zónách a roční mezní hodnoty těchto koncentrací v 9 zónách. 64 Z toho vyplývá, že takto zjištěné překročení hodnot je třeba považovat za pokračující, aniž musí Komise předložit další důkazy. 65 Na rozdíl od toho, co tvrdí Polská republika, nemůže případný částečný pokles doložený nashromážděnými údaji, který však není dostatečný na to, aby členský stát vyhověl povinným mezním hodnotám, vyvrátit závěr o tom, že tento stát nesplnil své povinnosti. 66 Za těchto okolností musí být prvnímu žalobnímu důvodu vyhověno. K druhému žalobnímu důvodu, vycházejícímu z porušení čl. 23 odst. 1 druhého pododstavce směrnice 2008/50 K přípustnosti – Argumentace účastnic řízení 67 Polská republika zpochybňuje přípustnost druhého žalobního důvodu s odůvodněním, že jeho znění je nesoudržné, nejasné a nepřesné a že Soudní dvůr jej nemůže považovat za opodstatněný, ledaže rozhodne ultra petita. 68 Komise podle ní konkrétně nevysvětlila, proč opatření v plánech popsaných v tomto žalobním důvodu nepovažovala za vhodná, a konstatovala pouze, že v dané zóně nebo aglomeraci byly překročeny mezní hodnoty koncentrací PM10, z čehož usoudila, že opatření stanovená v těchto plánech nejsou účinná. 69 Polská republika dále tvrdí, že druhý žalobní důvod se týká období, na které se nevztahuje směrnice 2008/50, jelikož povinnost stanovená v čl. 23 odst. 1 druhém pododstavci směrnice 2008/50 byla zavedena až touto směrnicí a není obsažena ve směrnici 1999/30 ani směrnici 96/62, které byly směrnicí 2008/50 nahrazeny. 70 Polská republika tvrdí, že čl. 23 odst. 1 druhý pododstavec směrnice 2008/50 nelze retroaktivně aplikovat na skutkové okolnosti, které nastaly před uplynutím lhůty k provedení této směrnice, tedy před 11. červnem 2010. 71 Komise má za to, že tyto argumenty nejsou podložené. 72 Z postupu před zahájením soudního řízení a korespondence Komise s polskými orgány totiž vyplývá, že plány přijaté na regionální úrovni jsou neúčinné z důvodu absence právních předpisů na vnitrostátní úrovni. 73 Komise dále tvrdí, že obecné a trvající porušování čl. 13 odst. 1 směrnice 2008/50 a přílohy XI této směrnice je indicií, či dokonce konstitutivním znakem porušení čl. 23 odst. 1 druhého pododstavce této směrnice. Její druhý žalobní důvod se proto týká absence odpovídajících opatření a neúčinnosti programů vypracovaných pro zóny, v nichž byly trvale překračovány mezní hodnoty koncentrací PM10 ve vnějším ovzduší. 74 Pokud jde konečně o argument týkající se údajné retroaktivní aplikace čl. 23 odst. 1 druhého pododstavce směrnice 2008/50, Komise zastává názor, že neplnění povinnosti vyplývající z tohoto ustanovení lze poprvé namítat až k datu uplynutí lhůty pro provedení směrnice 2008/50. Dále tvrdí, že povinnosti uložené v uvedeném ustanovení nejsou předmětem každoročního hodnocení, a že druhý žalobní důvod se proto netýká konkrétních roků, během nichž došlo k porušení povinností, ale obecného porušování tohoto ustanovení. – Závěry Soudního dvora 75 Článek 23 odst. 1 druhý pododstavec směrnice 2008/50 stanoví, že plány kvality ovzduší v případě překročení mezních hodnot po uplynutí lhůty, od které je třeba tyto hodnoty dodržovat, musí stanovit náležitá opatření, aby bylo období překročení co možná nejkratší. 76 Je třeba uvést, že toto ustanovení zavádí přímou vazbu mezi překročením mezních hodnot koncentrací PM10, jak jsou upraveny v čl. 13 odst. 1 směrnice 2008/50 ve spojení s přílohou XI této směrnice, a vypracováním takových plánů. 77 Polská republika v podstatě Komisi vytýká, že na základě pouhého zjištění, že došlo k překročení mezních hodnot, konstatovala, že nebyla přijata odpovídající opatření ve smyslu čl. 23 odst. 1 druhého pododstavce směrnice 2008/50. 78 Nicméně i za předpokladu, že by tato okolnost byla relevantní pro účely posouzení přípustnosti druhého žalobního důvodu, Komise podle všeho nezůstala u tvrzení takovéto schematické kauzality. Uvádí několik konkrétních skutečností, které její závěr dokládají. 79 Pokud jde o údajné retroaktivní použití čl. 23 odst. 1 druhého pododstavce směrnice 2008/50, je třeba poukázat na to, že Komise neuvedla v druhém žalobním důvodu popsaném v bodě 1 tohoto rozsudku žádné výchozí datum. Nelze tedy Komisi vytýkat, že tento žalobní důvod zaměřuje na období před datem, od něhož členské státy musí plnit povinnost stanovenou v tomto ustanovení. Komise ostatně rozšíření žalobního důvodu v tomto smyslu vyloučila, jak bylo uvedeno v bodě 74 tohoto rozsudku. 80 Vzhledem k výše uvedenému je třeba konstatovat, že druhý žalobní důvod vycházející z porušení čl. 23 odst. 1 druhého pododstavce směrnice 2008/50 je přípustný. K opodstatněnosti – Argumentace účastnic řízení 81 V rámci druhého žalobního důvodu Komise tvrdí, že Polská republika nesplnila povinnosti, které pro ni vyplývají z čl. 23 odst. 1 směrnice 2008/50. 82 V rámci provádění tohoto článku totiž dotyčný členský stát sice má u plánů na zlepšení kvality ovzduší určitou volnost při volbě přijímaných opatření, avšak je omezen tím, že tato opatření musí být vhodná a účinná k co nejrychlejšímu vyřešení problému s emisemi P10 v dané zóně, aby ukončil porušování čl. 13 odst. 1 směrnice 2008/50. 83 Opatření přijatá Polskou republikou jsou přitom neúčinná, o čemž svědčí systematické a trvalé překračování denních mezních hodnot koncentrací PM10 v 35 zónách a ročních mezních hodnot koncentrací PM10 v 9 zónách. 84 Z analýzy plánů zlepšování kvality ovzduší předložených Polskou republikou dále vyplývá, že neobsahují vhodná opatření, která by překračování hodnot omezovala na co nejkratší dobu. 85 Plány zlepšování kvality ovzduší konkrétně stanoví různá data, k jejichž uplynutí má být zajištěno, že nebudou překračovány mezní hodnoty koncentrací PM10 ve vnějším ovzduší, přičemž v závislosti na zóně jde o rozpětí od roku 2020 do roku 2024, což viditelně přesahuje prostor pro uvážení Polské republiky. 86 Komise se kromě toho domnívá, že i když hlavním zdrojem znečištění ovzduší emisemi PM10 bylo v řadě zón individuální vytápění budov, mohl mít plán nahrazování kotlů pouze nejistou účinnost, neboť chyběla kvalitativní kritéria pro kotle instalované namísto kotlů původních. 87 Komise konečně kritizuje plány zlepšování kvality ovzduší v konkrétních zónách. Jako příklad uvádí, že v aglomeraci města Varšavy je hlavním zdrojem emisí doprava, avšak plán zlepšování kvality ovzduší neposkytuje informace o tom, zda a jaká opatření mají být přijímána v dopravě. 88 Podle Polské republiky Komise za předpokladu, že jsou nápravná opatření neúčinná v důsledku údajného porušení čl. 13 směrnice 2008/50 ve spojení s přílohou XI této směrnice, nevyložila správně čl. 23 odst. 1 druhý pododstavec této směrnice. Pokud by totiž tomu tak bylo, účinnými by byla shledána pouze opatření, na jejichž základě by přestaly být limity neprodleně překračovány. 89 Zadruhé přijímaná nápravná opatření podle ní měla významné socioekonomické důsledky, jelikož obyvatele zavazovala k užívání dražšího paliva, což bude mít dopad mimo jiné na jejich zdraví. Širokému využívání obnovitelných zdrojů energie také bránil postoj na straně polské společnosti. 90 Polská republika v této souvislosti zdůrazňuje, že vzhledem k velkým finančním nákladům nezbytným ke snížení emisí znečišťujících látek místní orgány správně konstatovaly, že lhůty stanovené pro dotčené plány na roky 2020 a 2024 jsou ty nejkratší možné. 91 Ačkoli Polská republika byla při výkonu posuzovací pravomoci oprávněna zohlednit některé z těchto parametrů, zaměřila se Komise obecně pouze na ochranu lidského zdraví, aniž vnitrostátní nápravná opatření konkrétně posoudila, jak měla. 92 Zatřetí Polská republika zpochybňuje tvrzení Komise, podle kterého plán na nahrazení stávajících kotlů nestanoví kvalitativní kritéria. Financování nákupu zařízení pro vytápění totiž zčásti závisí na výběrových kritériích pro kotle splňujících určité emisní normy. – Závěry Soudního dvora 93 Soudní dvůr konstatoval, že plány zlepšování kvality ovzduší mohou být vypracovány pouze na základě rovnováhy mezi cílem snížení rizika znečištění a jednotlivými dotčenými veřejnými a soukromými zájmy (rozsudek ze dne 5. dubna 2017, Komise v. Bulharsko, C‐488/15, EU:C:2017:267, bod 106). 94 Skutečnost, že členský stát překročil mezní hodnoty koncentrací PM10 ve vnějším ovzduší, tedy sama o sobě nestačí k učinění závěru, že tento členský stát nesplnil povinnosti stanovené v čl. 23 odst. 1 druhém pododstavci směrnice 2008/50 (rozsudek ze dne 5. dubna 2017, Komise v. Bulharsko, C‐488/15, EU:C:2017:267, bod 107). 95 Z uvedeného ustanovení totiž vyplývá, že i když členské státy mají při určování opatření, která mají být přijata, určitý prostor pro uvážení, musí tato opatření každopádně umožňovat, aby bylo období překročení mezních hodnot co možná nejkratší (rozsudek ze dne 5. dubna 2017, Komise v. Bulharsko, C‐488/15, EU:C:2017:267, bod 109 a citovaná judikatura). 96 Za těchto podmínek je třeba prostřednictvím analýzy v každém jednotlivém případě ověřit, zda jsou plány vypracované dotyčným členským státem v souladu s čl. 23 odst. 1 druhým pododstavcem směrnice 2008/50 (rozsudek ze dne 5. dubna 2017, Komise v. Bulharsko, C‐488/15, EU:C:2017:267, bod 108). 97 Povinnost vypracovat v případě překročení mezních hodnot koncentrací PM10 v ovzduší plány zlepšování kvality ovzduší platí v tomto případě pro dotčený členský stát od 11. června 2010. 98 Jak vyplývá z bodu 63 tohoto rozsudku, překročení mezních hodnot bylo v Polsku zjištěno již k tomuto datu. 99 Je nicméně nesporné, že plány, které Polská republika později přijala, stanovily data, k nimž mělo být překračování těchto hodnot zastaveno, pro jednotlivé zóny mezi rokem 2020 a rokem 2024, což dotčenému členskému státu umožnilo pokračovat v překračování těchto hodnot po deset, resp. čtrnáct let od data, kdy bylo překročení zjištěno. 100 Polská republika v tomto ohledu tvrdí, že lhůty, které stanovila, plně odpovídaly rozsahu strukturálních změn nezbytných k tomu, aby nebyly nadále překračovány mezní hodnoty koncentrací PM10 ve vnějším ovzduší, přičemž poukazuje na obtíže spojené se socioekonomickým a rozpočtovým významem technických investic. 101 Takové okolnosti sice lze zohlednit v rámci vážení zmíněného v bodě 93 tohoto rozsudku, to však nemění nic na tom, že nebylo prokázáno, že obtíže zmíněné Polskou republikou, které nejsou mimořádné, bránily tomu, aby byly stanoveny kratší lhůty, a to tím spíše že se velká část plánovaných opatření týkala výměny stávajících individuálních a společných kotlů za účinnější zařízení. 102 Z toho plyne, že zmíněný argument Polské republiky sám o sobě neodůvodňuje, proč trvalo tak dlouho ukončit porušování uvedených hodnot vzhledem k požadavku, aby byly hodnoty překračovány co možná nejkratší dobu. 103 V této souvislosti nestačilo ke splnění povinností vyplývajících z čl. 23 odst. 1 směrnice 2008/50 přijmout dodatečná opatření, na která Polská republika poukazuje a která sama o sobě nejsou nepochybně s to učinit přítrž překračování mezních hodnot koncentrací PM10 ve vnějším ovzduší. 104 Z výše uvedeného vyplývá, že prvnímu žalobnímu důvodu musí být vyhověno. K třetímu žalobnímu důvodu, vycházejícímu z porušení ustanovení čl. 22 odst. 3 směrnice 2008/50 ve spojení s přílohou XI této směrnice Argumentace účastnic řízení 105 V rámci třetího žalobního důvodu Komise tvrdí, že Polská republika nesplnila povinnosti, které pro ni vyplývají na základě čl. 22 odst. 3 směrnice 2008/50 ve spojení s přílohou XI této směrnice, když připustila, aby byly denní mezní hodnoty koncentrací PM10 navýšené o přípustnou odchylku překračovány ode dne 1. ledna 2010 do 10. června 2011 ve třech zónách, a sice Radom, Pruszków-Żyrardów Kędzierzyn-Koźle, a od 1. ledna do 10. června 2011 v zóně Ostrów-Kępno. 106 Polská republika totiž byla povinna během období, kdy jí Komise poskytla výjimku pro tyto čtyři oblasti na základě čl. 22 odst. 3 směrnice 2008/50, jak bylo upřesněno v bodě 23 tohoto rozsudku, dodržovat denní mezní hodnoty koncentrací PM10 ve vnějším ovzduší s tolerancí 50 %, jak je stanoveno v příloze XI této směrnice. Z údajů poskytnutých tímto členským státem vyplývá, že koncentrace PM10 byly překračovány ve všech čtyřech dotčených zónách a až do konce platnosti této výjimky byly překračovány mezní hodnoty včetně přípustné odchylky. 107 Polská republika namítá, že třetí žalobní důvod je neopodstatněný, a uvádí, že údaje předložené Komisí jsou nepřesné, neboť se odvolává na jiné údaje, které se týkají ročních mezních hodnot, a nikoli hodnot denních. 108 Komise v replice tvrdí, že argumentace Polské republiky je irelevantní, neboť číselné údaje předložené posledně uvedenou se týkají roční hodnoty koncentrací PM10 ve vnějším ovzduší, a nikoliv denních hodnot, které jsou přitom jako jediné předmětem třetího žalobního důvodu. Závěry Soudního dvora 109 Nejprve je třeba připomenout, že v souladu s čl. 22 odst. 2 směrnice 2008/50 platí, že pokud v dané zóně nebo aglomeraci nelze mezní hodnoty pro PM10 uvedené v příloze XI této směrnice dodržet v důsledku specifických rozptylových vlastností lokality, nepříznivých klimatických podmínek nebo přeshraničního příspěvku, je členský stát zproštěn povinnosti uplatňovat tyto mezní hodnoty do 11. června 2011, pokud jsou splněny podmínky stanovené v čl. 22 odst. 1 a členský stát prokáže, že na celostátní, regionální a místní úrovni byla přijata veškerá náležitá opatření nutná k dodržení lhůt. 110 Článek 22 odst. 3 uvedené směrnice v tomto ohledu stanoví, že při uplatňování odstavce 2 tohoto článku dotyčný členský stát zajistí, aby mezní hodnota nebyla u žádné znečišťující látky překročena o více než o maximální mez tolerance uvedenou v příloze XI směrnice 2008/50 pro každou příslušnou znečišťující látku. Pro PM10 činí uvedená maximální mez tolerance 50 % mezní hodnoty. 111 Nejprve je třeba konstatovat, že argument Polské republiky uvedený v bodě 107 tohoto rozsudku je neúčinný, neboť se týká údajů o překročení ročních mezních hodnot koncentrací PM10 ve vnějším ovzduší, kdežto Komise ve svém třetím žalobním důvodu kritizuje pouze překročení denní mezní hodnoty. Soudní dvůr se proto vysloví pouze k překročení denních mezních hodnot koncentrací PM10 ve vnějším ovzduší. 112 V tomto ohledu je třeba připomenout, že Polská republika podala v roce 2008 žádost na základě čl. 22 odst. 2 směrnice 2008/50 týkající se mezních hodnot koncentrací PM10 v 83 zónách. Komise rozhodnutím ze dne 11. prosince 2009 rozhodla, že nemá námitek proti výjimce z povinnosti dodržovat denní mezní hodnoty koncentrací PM10 ve čtyřech zónách, jmenovitě Radom, Pruszków-Żyrardów Kędzierzyn-Koźle, a Ostrów-Kępno, až do 11. června 2011. 113 Pro tyto čtyři zóny rozhodnutí Komise znamenalo, že Polská republika byla povinna zajistit v souladu s čl. 22 odst. 2 směrnice 2008/50 do 11. června 2011, že budou dodržovány denní mezní hodnoty koncentrací PM10 ve vnějším ovzduší s tolerancí 50 %, jak je stanoveno v příloze XI této směrnice. 114 Jak přitom vyplývá z informací poskytnutých dne 26. června 2013 Polskou republikou Komisi v odpověď na doplňující výzvu dopisem ze dne 26. dubna 2013, překračování denních mezních hodnot koncentrací PM10 ve vnějším ovzduší s tolerancí 50 % bylo zaznamenáno od 1. ledna 2010 do 10. června 2011 v zóně Radom, Pruszków-Żyrardów Kędzierzyn-Koźle a od 1. ledna do 10. června 2011 v zóně Ostrów-Kępno. 115 Za těchto podmínek a s ohledem na judikaturu uvedenou v bodě 62 tohoto rozsudku, kterou je třeba v této souvislosti uplatnit analogicky, je třeba konstatovat, že Polská republika nesplnila povinnosti, které pro ni vyplývají z ustanovení čl. 22 odst. 3 směrnice 2008/50 a přílohy XI této směrnice. 116 Třetímu žalobnímu důvodu je proto třeba vyhovět. Ke čtvrtému žalobnímu důvodu, vycházejícímu z porušení čl. 23 odst. 1 druhého pododstavce směrnice 2008/50 z důvodu nesprávného provedení tohoto ustanovení Argumentace účastnic řízení 117 V rámci čtvrtého žalobního důvodu Komise tvrdí, že v rozporu s čl. 23 odst. 1 druhým pododstavcem směrnice 2008/50, který stanoví, že v případě překročení mezních hodnot příslušné plány stanoví vhodná opatření, aby bylo období překročení co možná nejkratší, články 91 a 92 zákona POŚ ani vyhláška o plánech zlepšování kvality ovzduší a o krátkodobých akčních plánech takový požadavek výslovně nestanoví. 118 Komise konkrétně tvrdí, že požadavek na přijetí opatření, která povedou co nejrychleji k ukončení situace, kdy jsou překračovány hodnoty, není respektován z důvodu absence výslovné podmínky, aby plány zlepšování kvality ovzduší obsahovaly opatření zkracující co nejvíce dobu, po kterou budou překračovány mezní hodnoty koncentrací PM10 v dané zóně. 119 Polská republika naopak čtvrtý žalobní důvod zpochybňuje a snaží se prokázat, že navzdory absenci ustanovení výslovně stanovícího uvedenou podmínku je povaha opatření stanovených v plánech zlepšování kvality ovzduší a v krátkodobých akčních plánech taková, že splňují požadavek na správné provedení čl. 23 odst. 1 druhého pododstavce směrnice 2008/50. Závěry Soudního dvora 120 Z ustálené judikatury vyplývá, že provedení směrnice do vnitrostátního práva nevyžaduje nezbytně formální a doslovné převzetí ustanovení do výslovného a specifického právního ustanovení; může postačovat i obecný právní rámec, pokud tento rámec účinně zajišťuje úplné uplatnění směrnice dostatečně jasným a přesným způsobem (rozsudek ze dne 30. června 2016, Komise v. Polsko, C‐648/13, EU:C:2016:490, bod 73 a citovaná judikatura). 121 Vzhledem k tomu, že prvním třem důvodům Komise bylo vyhověno, je v tomto ohledu třeba konstatovat, že Polská republika plnou aplikaci směrnice 2008/50 nezajistila. Tento členský stát sice poukazuje na vnitrostátní právní rámec pro účely tvrzení, že zajišťuje správnou aplikaci, pokud jde o dodržování podmínek stanovených v čl. 23 odst. 1 druhém pododstavci uvedené směrnice, avšak neuvádí na podporu této argumentace žádný důkaz. 122 Ani jeden z plánů zlepšování kvality ovzduší přijatých dotyčným členským státem na celostátní či regionální úrovni dále neobsahuje výslovný požadavek, aby tyto plány umožnily zkrátit na minimum dobu, kdy budou mezní hodnoty překračovány. 123 Za těchto podmínek tedy způsob, kterým Polská republika provedla směrnici 2008/50 do vnitrostátního práva, není vzhledem k obecnému právnímu rámci s to účinně zajistit řádnou aplikaci této směrnice. 124 Za těchto podmínek musí být čtvrtému žalobnímu důvodu Komise vyhověno. 125 Vzhledem k výše uvedenému je třeba konstatovat, že Polská republika tím: – že připustila, aby byly od roku 2007 minimálně do roku 2015 překračovány v 35 zónách pro měření kvality ovzduší denní mezní hodnoty částic PM10 a v 9 zónách pro měření kvality ovzduší roční mezní hodnoty částic PM10, přičemž nebyly poskytnuty informace, které by svědčily o tom, že se tato situace zlepšila; – že v programech na ochranu ovzduší nebyla přijata odpovídající opatření, která by vedla k co možná největšímu zkrácení období, v němž dochází k překračování mezní hodnoty pro koncentraci částic PM10 v ovzduší; – že připustila, aby byly překračovány denní mezní hodnoty pro koncentraci částic PM10 v ovzduší navýšené o přípustnou odchylku v období od 1. ledna 2010 do 10. června 2011 v zóně město Radom, zóně Pruszków-Żyrardów a zóně Kędzierzyn-Koźle, a dále od 1. ledna do 10. června 2011 v zóně Ostrów-Kępno, a – tím, že neprovedla správně čl. 23 odst. 1 druhý pododstavec směrnice 2008/50, nesplnila povinnosti, které pro ni vyplývají z čl. 13 odst. 1 této směrnice a přílohy XI směrnice 2008/50, z čl. 23 odst. 1 druhého pododstavce uvedené směrnice, jakož i z čl. 22 odst. 3 směrnice 2008/50 ve spojení s přílohou XI této směrnice. K nákladům řízení 126 Podle čl. 138 odst. 1 jednacího řádu Soudního dvora se účastníku řízení, který neměl úspěch ve věci, uloží náhrada nákladů řízení, pokud to účastník řízení, který měl ve věci úspěch, požadoval. Vzhledem k tomu, že Komise požadovala náhradu nákladů řízení a Polská republika neměla ve většině svých žalobních důvodů úspěch, je namístě posledně uvedené uložit náhradu nákladů řízení. Z těchto důvodů Soudní dvůr (třetí senát) rozhodl takto: 1) Polská republika tím: – že připustila, aby byly od roku 2007 minimálně do roku 2015 překračovány v 35 zónách pro měření kvality ovzduší denní mezní hodnoty částic PM10 a v 9 zónách pro měření kvality ovzduší roční mezní hodnoty částic PM10, přičemž nebyly poskytnuty informace, které by svědčily o tom, že se tato situace zlepšila; – že v programech na ochranu ovzduší nebyla přijata odpovídající opatření, která by vedla k co možná největšímu zkrácení období, během něhož docházelo k překračování mezní hodnoty částic PM10 v ovzduší; – že připustila, aby byly překračovány denní mezní hodnoty pro koncentraci částic PM10 v ovzduší navýšené o přípustnou odchylku v období od 1. ledna 2010 do 10. června 2011 v zóně město Radom, zóně Pruszków-Żyrardów a zóně Kędzierzyn-Koźle, a dále od 1. ledna do 10. června 2011 v zóně Ostrów-Kępno, a – že nebyl správně proveden čl. 23 odst. 1 druhý pododstavec směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/50/ES ze dne 21. května 2008 o kvalitě vnějšího ovzduší a čistším ovzduší pro Evropu, nesplnila povinnosti, které pro ni vyplývají z čl. 13 odst. 1 této směrnice a přílohy XI směrnice 2008/50, z čl. 23 odst. 1 druhého pododstavce uvedené směrnice, jakož i z čl. 22 odst. 3 směrnice 2008/50 ve spojení s přílohou XI této směrnice. 2) Polské republice se ukládá náhrada nákladů řízení. Podpisy. ( *1 ) – Jednací jazyk: polština.

cs

caselaw

EU

ROZSUDEK SOUDU PRO VEŘEJNOU SLUŽBU (prvního senátu) 16. ledna 2007 Věc F-119/05 Charlotte Gesner v. Úřad pro harmonizaci na vnitřním trhu (ochranné známky a vzory) (OHIM) „Úředníci – Invalidita – Zamítnutí žádosti o ustavení výboru pro otázky invalidity“ Předmět: Žaloba, podaná na základě článků 236 ES a 152 AE, kterou Ch. Gesner požaduje zrušení rozhodnutí OHIM ze dne 2. září 2005, kterým byla zamítnuta její stížnost proti rozhodnutí ze dne 21. dubna 2005, kterou OHIM zamítl její žádost o ustavení výboru pro otázky invalidity. Rozhodnutí: Rozhodnutí ze dne 21. dubna 2005, kterým OHIM zamítl žádost žalobkyně o ustavení výboru pro otázky invalidity, se zrušuje. OHIM se ukládá náhrada nákladů řízení. Shrnutí Úředníci – Invalidita – Dočasní zaměstnanci – Zahájení řízení ve věcech invalidity (Služební řád, čl. 59 odst. 4; režim použitelný pro ostatní zaměstnance, čl. 31 pododstavec 1 a čl. 33 odst. 1) Vzhledem k neexistenci jakéhokoli protichůdného ustanovení režimu použitelného pro ostatní zaměstnance je pojem invalidity ve smyslu uvedeného režimu totožný s pojmem invalidity podle služebního řádu. Zahrnuje tedy situace, kdy je dočasný zaměstnanec, stejně jako úředník, stižen invaliditou považovanou za celkovou, a musí z tohoto důvodu přestat vykonávat své služební povinnosti. Dočasný zaměstnanec, který musel přestat vykonávat své služební povinnosti z důvodu svého zdravotního stavu, má tedy právo na zahájení řízení za účelem přezkumu jeho případné invalidity. Jinak tomu může být, pouze pokud je jeho žádost neoprávněná, zejména pokud směřuje pouze ke zpochybnění, za neexistence nových důkazů, předchozích závěrů výboru pro otázky invalidity, který se již danou situací zabýval. Zahájení uvedeného řízení nepodléhá žádným podmínkám ohledně předchozí délky trvání volna z důvodu nemoci. Předepsání takové podmínky by v řadě případů představovalo překážku pro to, aby dočasní zaměstnanci, kteří jsou stiženi náhlým či rychlým zhoršením svého zdravotního stavu, nebo jsou oběťmi nehody, byli chráněni proti takovým rizikům. Podmínka předchozí délky trvání volna z důvodu nemoci stanovená v čl. 59 odst. 4 služebního řádu se nepoužije v případě, že o zahájení řízení v otázkách invalidity žádá dočasný zaměstnanec. Dané ustanovení se totiž týká případů, kdy o zahájení uvedeného řízení rozhodne správní orgán, a podřizuje toto rozhodnutí podmínce, že volno z důvodu nemoci úředníka nebo zaměstnance přesáhne určitou dobu. Dané ustanovení tedy představuje záruku, jak pro zaměstnance, tak pro správní orgán. Jednak poskytuje zaměstnanci rozumnou lhůtu, aby se před prohlášením za invalidního zotavil a znovu se ujal výkonu svých služebních povinností. A jednak po uplynutí dané lhůty opravňuje správní orgán, aby konstatoval invaliditu dotčené osoby, aby případně mohl s konečnou platností znovu obsadit její pracovní místo, a tak uznat možnost, nikoli však povinnost, orgánu oprávněného ke jmenování předložit věc výboru pro otázky invalidity. (viz body 28 až 30 a 32 až 34) Odkazy: Soudní dvůr: 9. července 1975, Vellozzi v. Komise, 42/74 a 62/74, Recueil, s. 871, body 25 až 27; 15. ledna 1981, B. v. Parlament, 731/79, Recueil, s. 107, bod 7 Soud prvního stupně: 16. června 2000, C v. Rada, T‐84/98, Recueil FP, s. I‐A‐113 a II‐497, bod 68

cs

caselaw

EU

9.3.2020 CS Úřední věstník Evropské unie C 77/17 Kasační opravný prostředek podaný dne 4. září 2019 Agencjií Wydawniczą Technopol sp. z o. o. proti rozsudku Tribunálu (osmého senátu) ze dne 26. června 2019 ve věci T-117/18, Agencja Wydawnicza Technopol v. EUIPO (Věc C-664/19 P) (2020/C 77/26) Jednací jazyk: polština Účastníci řízení Účastnice řízení podávající kasační opravný prostředek (navrhovatelka): Agencja Wydawnicza Technopol sp. z o. o. (zástupce: C. Rogula, advokát) Další účastník řízení: Úřad Evropské unie pro duševní vlastnictví (EUIPO) Soudní dvůr (senát rozhodující o přijatelnosti kasačních opravných prostředků) usnesením ze dne 5. prosince 2019 rozhodl, že kasační opravný prostředek je nepřijatelný.

cs

caselaw

EU

ROZSUDEK SOUDNÍHO DVORA (velkého senátu) 6. března 2018 ( *1 ) „Kasační opravný prostředek – Státní podpory – Pojem ‚podpora‘ – Pojem ‚hospodářské zvýhodnění‘ – Zásada soukromého subjektu v tržním hospodářství – Podmínky uplatnitelnosti a uplatnění – Finanční krize – Postupné zásahy na záchranu banky – Otázka, zda se při posuzování druhého zásahu přihlíží k rizikům vyplývajícím ze závazků, jež na sebe vzal členský stát při prvním zásahu“ Ve věci C‐579/16 P, jejímž předmětem je kasační opravný prostředek na základě článku 56 statutu Soudního dvora Evropské unie, podaný dne 16. listopadu 2016, Evropská komise, zastoupená A. Bouchagiarem, L. Flynnem a K. Blanck-Putz, jako zmocněnci, účastnice řízení podávající kasační opravný prostředek (navrhovatelka), přičemž dalšími účastnicemi řízení jsou: FIH Holding A/S, se sídlem v Kodani (Dánsko), FIH Erhvervsbank A/S, se sídlem v Kodani, zastoupené O. Koktvedgaardem, advokat, žalobkyně v prvním stupni, SOUDNÍ DVŮR (velký senát), ve složení K. Lenaerts, předseda, A. Tizzano, místopředseda, L. Bay Larsen, T. von Danwitz, J. L. da Cruz Vilaça, C. G. Fernlund a C. Vajda, předsedové senátů, J.-C. Bonichot, A. Arabadžev (zpravodaj), C. Toader, M. Safjan, D. Šváby, E. Jarašiūnas, S. Rodin a F. Biltgen, soudci, generální advokát: M. Szpunar, vedoucí soudní kanceláře: L. Hewlett, vrchní rada, s přihlédnutím k písemné části řízení a po jednání konaném dne 19. září 2017, po vyslechnutí stanoviska generálního advokáta na jednání konaném dne 28. listopadu 2017, vydává tento Rozsudek 1 Evropská komise se kasačním opravným prostředkem domáhá zrušení rozsudku Tribunálu Evropské unie ze dne 15. září 2016, FIH Holding a FIH Erhvervsbank v. Komise (T‐386/14, dále jen „napadený rozsudek“, EU:T:2016:474), kterým Tribunál zrušil rozhodnutí Komise 2014/884/EU ze dne 11. března 2014 o státní podpoře SA.34445 (12/C), kterou Dánsko poskytlo na převod aktiv souvisejících s [nemovitým] majetkem z banky FIH na společnost FSC (Úř. věst. 2014, L 357, s. 89, dále jen „sporné rozhodnutí“). Skutečnosti předcházející sporu 2 FIH Erhvervsbank A/S (dále jen „FIH“) je společností s ručením omezeným založenou podle dánských právních předpisů v oblasti bankovnictví, která podléhá dohledu ze strany dánských bankovních orgánů. FIH i její dceřiné společnosti jsou zcela vlastněny společností FIH Holding A/S. 3 Společnost FIH, na kterou dopadla světová finanční krize, která vypukla v roce 2007, byla v průběhu roku 2009 příjemcem dvou druhů opatření. Zaprvé obdržela v červnu 2009 hybridní kapitálovou injekci kategorie 1 ve výši 1,9 miliardy dánských korun (DKK) (přibližně 255 milionů eur) na základě lov om statstligt indskud i kreditinstitutter (zákon o státem financovaných kapitálových injekcích) ze dne 3. února 2009 a nařízení přijatého na základě tohoto zákona. Zadruhé v červenci 2009 poskytlo Dánské království společnosti FIH státní záruku ve výši 50 miliard DKK (přibližně 6,71 miliardy eur) na základě lov om finansiel stabilitet (zákon o finanční stabilitě) ze dne 10. října 2008, ve znění zákona č. 68 ze dne 3. února 2009 (dále společně jen „opatření z roku 2009“). FIH využila celou tuto záruku k vydání dluhopisů. 4 Komise oba tyto zákony schválila rozhodnutím C(2009) 776 final ze dne 3. února 2009 o státní podpoře N31a/2009 – Dánsko jakožto režim podpor slučitelný s vnitřním trhem. 5 K 31. prosinci 2011 činila výše dluhopisů vydaných společností FIH, na které se vztahovala záruka dánského státu, 41,7 miliardy DKK (přibližně 5,59 miliardy eur), což představovalo 49,94 % bilanční sumy společnosti FIH. Tyto dluhopisy měly být splatné v letech 2012 a 2013. 6 V období od roku 2009 do roku 2011 snížila ratingová agentura Moody’s rating společnosti FIH z A2 na B1 s negativním výhledem. 7 Mimo jiné z důvodu tohoto snížení ratingu a blížícího se data splatnosti dluhopisů vydaných společností FIH, za něž se zaručil dánský stát, bylo v roce 2011 zřejmé, že FIH bude v letech 2012 nebo 2013 čelit problémům s likviditou, v jejichž důsledku hrozila společnosti FIH ztráta bankovní licence, a tedy i její likvidace. 8 Za těchto okolností oznámilo Dánské království Komisi dne 6. března 2012 řadu opatření (dále jen „předmětná opatření“) zahrnující v první řadě založení nové dceřiné společnosti FIH Holding, NewCo, do níž měla být převedena nejproblematičtější aktiva společnosti FIH, především hypoteční úvěry a deriváty v nominální hodnotě přibližně 17,1 miliardy DKK (přibližně 2,3 miliardy eur) ke snížení bilanční sumy společnosti FIH. 9 Dále pak měla Financial Stability Company (dále jen „FSC“), veřejnoprávní entita zřízená dánskými orgány v souvislosti se světovou finanční krizí, odkoupit akcie NewCo za částku 2 miliard DKK (přibližně 268 milionů eur) za účelem její likvidace ve lhůtě čtyř let. FSC měla financovat a rekapitalizovat společnost NewCo v průběhu její likvidace, bude-li to nezbytné. 10 A konečně jako protiplnění za tato opatření měla FIH vrátit kapitálovou injekci ve výši 1,9 miliardy DKK (přibližně 255 milionů eur) poskytnutou v roce 2009 dánskými orgány, což mělo FSC umožnit odkoupení společnosti NewCo, aniž musela vynaložit vlastní prostředky. 11 FIH byla rovněž povinna poskytnout první půjčku společnosti NewCo ve výši 1,65 miliardy DKK (přibližně 221 milionů eur), která byla určena k absorpci předpokládaných ztrát společnosti NewCo a byla splatná pouze v případě, že po likvidaci hypotečních úvěrů a derivátů převedených na NewCo vznikne zůstatek přesahující 2 miliardy DKK (přibližně 268 milionů eur). 12 Dále měla FIH poskytnout společnosti NewCo druhou půjčku ve výši přibližně 13,45 miliardy DKK (přibližně 1,8 miliardy eur), u níž měla splatnost nastat v okamžiku splatnosti dluhopisů FIH, za něž se v roce 2009 zaručil dánský stát, a částky půjčky, jež byly společnosti FIH splaceny, byly určeny ke splacení jejích dluhopisů, za něž se zaručil dánský stát. 13 Pokud jde o FIH Holding, počítalo se s tím, že poskytne FSC neomezenou záruku pro případ jakékoliv ztráty, takže při zrušení společnosti NewCo, jež bylo původně naplánováno na rok 2016, byla FSC oprávněna nechat si uhradit všechny ztráty, které jí případně vzniknou při odkupu a likvidaci společnosti NewCo. 14 Rozhodnutím C(2012) 4427 final ze dne 29. června 2012 o státní podpoře SA.34445 (12/C) (ex 2012/N) – Dánsko zahájila Komise formální vyšetřovací řízení týkající se dotčených opatření, neboť měla za to, že představují státní podporu poskytnutou společnostem FIH a FIH Holding (dále jen „skupina FIH“), jakož i společnosti NewCo. Z důvodů finanční stability však tato opatření schválila na dobu šesti měsíců nebo, v případě, že Dánské království v tomto období předloží plán restrukturalizace, až do doby, než přijme konečné rozhodnutí v této věci. 15 Dne 2. července 2012 splatila společnost FIH Dánskému království vklad hybridního vlastního kapitálu kategorie 1, který obdržela v roce 2009 z veřejných prostředků. 16 Dne 4. ledna 2013 předložilo Dánské království plán restrukturalizace FIH. Jeho konečná verze byla předložena dne 24. června 2013. 17 Dánské království v průběhu správního řízení mimo jiné uvedlo, že předmětná opatření nemají povahu státní podpory, neboť transakce mezi FSC a skupinou FIH byly v souladu s tržními podmínkami a tato skupina byla povinna uhradit veškeré transakční náklady a náklady spojené s likvidací společnosti NewCo. Tvrdilo rovněž, že tento plán značně snižuje riziko, jemuž bylo vystaveno z důvodu opatření z roku 2009. 18 Dne 3. října 2013 předložilo Dánské království soubor návrhů na závazky, jehož konečná verze byla předložena dne 3. února 2014, za účelem vyřešení obav, které vyjádřila Komise ve vyšetřovacím řízení. 19 Dne 12. března 2014 oznámila Komise Dánskému království sporné rozhodnutí. Komise v něm na jedné straně kvalifikovala předmětná opatření jako státní podpory ve smyslu čl. 107 odst. 1 SFEU a na druhé straně prohlásila uvedená opatření za slučitelná s vnitřním trhem podle odstavce 3 písm. b) tohoto ustanovení, a to s přihlédnutím k plánu restrukturalizace a závazkům předloženým Dánským královstvím. 20 V první části svého posouzení týkající se existence podpory Komise zkoumala, zda předmětná opatření hospodářsky zvýhodnila skupinu FIH. Komise za tímto účelem analyzovala uvedená opatření z hlediska zásady soukromého subjektu v tržním hospodářství (dále jen „zásada soukromého subjektu“), jež podle sporného rozhodnutí spočívá v projednávaném případě v zásadě v určení, zda by se soukromý investor v tržním hospodářství účastnil dané operace za týchž podmínek jako veřejný investor v okamžiku, kdy bylo rozhodnuto o poskytnutí veřejných prostředků (dále jen „kritérium soukromého investora“). 21 Na závěr posouzení provedeného v bodech 84 až 98 sporného rozhodnutí měla Komise za to, že především z důvodu nedostatečné výše odměny stanovené jako protiplnění za finanční prostředky, jež poskytl dánský stát, nejsou předmětná opatření v souladu se zásadou soukromého subjektu, a skupinu FIH tedy hospodářsky zvýhodnila. Podle výpočtů Komise činila výše podpory přibližně 2,25 miliardy DKK (přibližně 300 milionů eur). 22 Z těchto bodů vyplývá, že i když Komise odkazovala na opatření z roku 2009, zejména v bodech 88 a 98 tohoto rozhodnutí, posouzení hospodářské racionality dotčených opatření provedla bez přihlédnutí k případným nákladům, které by musel nést dánský stát, kdyby posledně uvedená opatření neexistovala, z důvodu rizik, která pro něj vyplývala z opatření z roku 2009. 23 Co se týče slučitelnosti podpory s vnitřním trhem, posoudila Komise dotčená opatření ve světle sdělení Komise o nakládání se znehodnocenými aktivy v bankovním sektoru Společenství (Úř. věst. 2009, C 72, s. 1) a sdělení Komise o použití pravidel pro poskytování státní podpory ve prospěch bank v souvislosti s finanční krizí od 1. ledna 2012 (Úř. věst. 2011, C 356, s. 7). 24 S přihlédnutím k předloženému plánu restrukturalizace a závazkům Dánského království, jež jsou uvedeny v bodech 56 až 62 sporného rozhodnutí a reprodukovány v jeho příloze, dospěla Komise k závěru, že předmětná podpora je s vnitřním trhem slučitelná. Tyto závazky mimo jiné počítají s dodatečnými platbami ze strany FIH ve prospěch FSC a se závazkem FIH opustit některé činnosti, mezi jinými financování nákupu nemovitostí, podnikání v oblasti soukromého vlastního kapitálu a správu soukromého majetku. Řízení před Tribunálem a napadený rozsudek 25 Návrhem došlým kanceláři Tribunálu dne 24. května 2014 podala skupina FIH žalobu znějící na zrušení sporného rozhodnutí. 26 Na podporu své žaloby vznesla skupina FIH tři žalobní důvody, přičemž první žalobní důvod vycházel z porušení čl. 107 odst. 1 SFEU z důvodu nesprávného použití zásady soukromého subjektu, druhý žalobní důvod vycházel z pochybení při výpočtu výše podpory a třetí žalobní důvod vycházel z porušení povinnosti Komise uvést odůvodnění. 27 Tribunál napadeným rozsudkem vyhověl prvnímu žalobnímu důvodu, a měl tedy za to, že není namístě posuzovat druhý žalobní důvod. Zamítl rovněž třetí žalobní důvod. V důsledku toho zrušil sporné rozhodnutí v plném rozsahu a uložil Komisi náhradu nákladů řízení. Návrhová žádání účastnic řízení 28 Komise navrhuje, aby Soudní dvůr: – zrušil napadený rozsudek a – rozhodl o žalobě v prvním stupni tak, že ji zamítne a uloží skupině FIH náhradu nákladů řízení v obou stupních, nebo – podpůrně vrátil věc Tribunálu k rozhodnutí o druhém žalobním důvodu a rozhodl, že o nákladech řízení bude rozhodnuto později. 29 Skupina FIH navrhuje, aby Soudní dvůr: – zamítl kasační opravný prostředek a uložil Komisi náhradu nákladů řízení v obou stupních nebo – podpůrně vrátil věc Tribunálu k rozhodnutí o druhém žalobním důvodu a rozhodl, že o nákladech řízení bude rozhodnuto později. Ke kasačnímu opravnému prostředku 30 Komise vznáší na podporu svého kasačního opravného prostředku jediný důvod, vycházející z nesprávného právního posouzení, jehož se měl Tribunál dopustit při výkladu čl. 107 odst. 1 SFEU v rámci přezkumu prvního žalobního důvodu. Argumentace účastnic řízení 31 Komise se v rámci jediného důvodu kasačního opravného prostředku domnívá, že se Tribunál dopustil nesprávného právního posouzení při uplatňování zásady soukromého subjektu, když rozhodl, že pro účely posouzení, zda předmětná opatření představují státní podporu ve smyslu čl. 107 odst. 1 SFEU, je třeba porovnat chování dánského státu při přijímání uvedených opatření nikoli s chováním soukromého investora, nýbrž s chováním soukromého věřitele v tržním hospodářství (dále jen „kritérium soukromého věřitele“), s přihlédnutím k finančním rizikům, jimž tento členský stát čelil z důvodu opatření z roku 2009. 32 Podle Komise má zásada soukromého subjektu původ v neutralitě unijního právního řádu, pokud jde o režim vlastnictví. Podle Komise z něj vyplývá, že v souladu s judikaturou hospodářské transakce prováděné veřejnoprávními subjekty jejich příjemce nezvýhodňují, a tudíž nepředstavují státní podpory, jsou-li prováděny za obvyklých podmínek na trhu. Pokud se však veřejnoprávní subjekt nechoval tak, jak by se ve srovnatelné situaci choval soukromý subjekt, je třeba mít za to, že podnik-příjemce byl hospodářsky zvýhodněn. 33 Komise dodává, že se zásada soukromého subjektu uplatní nehledě na všechny úvahy související výhradně s úlohou státu jako veřejného orgánu. Z toho podle Komise plyne, že při uplatňování této zásady nelze přihlížet k povinnostem vyplývajícím z úlohy státu jako nositele veřejné moci. 34 Zásada soukromého subjektu tudíž podle Komise není pouze „kritériem hospodářské racionality“, jak se domníval Tribunál v napadeném rozsudku, nýbrž jejím cílem je určit, zda je konkrétní transakce hospodářsky racionální z pohledu soukromého subjektu. 35 V projednávaném případě přitom náklady, jež měl nést dánský stát v roce 2012 a jež vyplývají z opatření z roku 2009, podle názoru Komise pouze odrážejí povinnosti příslušející tomuto členskému státu jakožto nositeli veřejné moci, jelikož byly přímým důsledkem státní podpory, již představovala uvedená opatření přijatá ve prospěch FIH. Komise se domnívá, že se Tribunál z tohoto důvodu dopustil nesprávného právního posouzení, když měl v bodech 62 až 69 napadeného rozsudku za to, že Komise při uplatnění zásady soukromého subjektu ve sporném rozhodnutí neprávem opominula náklady, jež měl nést dánský stát, kdyby nepřijal předmětná opatření, která vyplynula z rizik, jimž čelil v souvislosti s opatřeními z roku 2009. 36 Skupina FIH se na prvním místě domnívá, že analýza Komise je přehnaná v tom smyslu, že předpokládá, že v rámci posouzení otázky, zda členský stát jednal stejně, jako by jednal soukromý subjekt, nelze nikdy přihlížet k ekonomické expozici členského státu vyplývající z předchozího poskytnutí státní podpory. 37 Skupina FIH uvádí, že hlavní otázkou, již nastolují předmětná opatření, je spíše, zda dánský stát jejich prostřednictvím sledoval cíle obecného zájmu, a tudíž jednal jakožto nositel veřejné moci, nebo hospodářský cíl, jejž by mohl ve srovnatelné situaci sledovat racionální soukromý věřitel. 38 Podle skupiny FIH je přitom zjevné, že dánský stát jednal s cílem chránit své hospodářské zájmy a že soukromý věřitel by byl ve stejné situaci vystaven riziku značných ztrát, pokud by se nepokusil zabránit situaci, že mu nebude zaplaceno. Vzhledem k tomu, že předmětná opatření značně snížila předchozí expozici dánského státu, neexistuje totiž žádný důvod, aby ustanovení týkající se státních podpor bránila racionální restrukturalizaci expozice členského státu, a tudíž i řádné správě veřejných prostředků. 39 Skupina FIH tvrdí, že jak uvedl Tribunál v bodě 67 napadeného rozsudku, byl by takový výsledek nelogický s ohledem na cíl pravidel pro kontrolu státních podpor a vedl by k diskriminaci na úkor veřejných věřitelů, která je v rozporu se zásadou neutrality zakotvenou v článku 345 SFEU. 40 Na druhém místě skupina FIH uvádí, že z rozsudku ze dne 3. dubna 2014, Komise v. Nizozemsko a ING Groep (C‐224/12 P, EU:C:2014:213), vyplývá, že změna podmínek zpětného splacení státní podpory musí být posuzována ve světle toho, jak by se choval soukromý věřitel, s přihlédnutím k riziku úplného či částečného nesplacení. Komise musí podle skupiny FIH ověřit, zda taková změna vede k dodatečnému zvýhodnění příjemce původní podpory. Není tedy možné, aby se Komise již z toho důvodu, že předchozí opatření členského státu bylo státní podporou, vyhnula povinnosti posoudit hospodářskou racionalitu dotčených opatření s přihlédnutím ke snížení předchozí expozice dánského státu. 41 Na třetím místě je skupina FIH toho názoru, že rozsudek ze dne 24. října 2013, Land Burgenland a další v. Komise (C‐214/12 P, C‐215/12 P a C‐223/12 P, EU:C:2013:682), není relevantní, neboť Soudní dvůr sám v bodě 62 uvedeného rozsudku zdůraznil, že skutkové a právní okolnosti věci, v níž byl vydán uvedený rozsudek, se podstatně liší od okolností věci, v níž byl vydán rozsudek Tribunálu ze dne 2. března 2012, Nizozemsko v. Komise (T‐29/10 a T‐33/10, EU:T:2012:98), který byl potvrzen rozsudkem ze dne 3. dubna 2014, Komise v. Nizozemsko a ING Groep (C‐224/12 P, EU:C:2014:213). 42 Podle skupiny FIH platí totéž i pro rozsudky ze dne 14. září 1994, Španělsko v. Komise (C‐278/92 až C‐280/92, EU:C:1994:325), a ze dne 28. ledna 2003, Německo v. Komise (C‐334/99, EU:C:2003:55), neboť okolnosti panující v uvedených věcech se skutkově a právně značně odlišují od okolností projednávané věci. Závěry Soudního dvora 43 Předně je třeba připomenout, že podle ustálené judikatury Soudního dvora se pro kvalifikaci opatření jako „státní podpory“ ve smyslu čl. 107 odst. 1 SFEU vyžaduje, aby byly splněny všechny následující podmínky. Zaprvé se musí jednat o státní zásah nebo zásah ze státních prostředků. Zadruhé tento zásah musí být způsobilý ovlivnit obchod mezi členskými státy. Zatřetí musí selektivně zvýhodňovat příslušného příjemce. Začtvrté musí nebo může narušovat hospodářskou soutěž (viz zejména rozsudky ze dne 21. prosince 2016, Komise v. World Duty Free Group a další, C‐20/15 P a C‐21/15 P, EU:C:2016:981, bod 53 a citovaná judikatura, a ze dne 18. května 2017, Fondul Proprietatea,C‐150/16, EU:C:2017:388, bod 13). 44 Vzhledem k tomu, že se jediný důvod kasačního opravného prostředku týká pouze třetí z těchto podmínek, je třeba uvést, že podle ustálené judikatury jsou za státní podpory považovány zásahy, které mohou v jakékoli formě přímo nebo nepřímo zvýhodňovat podniky nebo které musejí být považovány za hospodářské zvýhodnění, které by podnik-příjemce za obvyklých podmínek na trhu nezískal (rozsudky ze dne 2. září 2010, Komise v. Deutsche Post, C‐399/08 P, EU:C:2010:481, bod 40 a citovaná judikatura, a ze dne 27. června 2017, Congregación de Escuelas Pías Provincia Betania, C‐74/16, EU:C:2017:496, bod 65 a citovaná judikatura). 45 Vzhledem k cíli čl. 107 odst. 1 SFEU, jímž je zajistit nenarušenou hospodářskou soutěž (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 11. září 2008, Německo a další v. Kronofrance, C‐75/05 P a C‐80/05 P, EU:C:2008:482, bod 66), a to i soutěž mezi veřejnými a soukromými podniky, tak nemůže pojem „podpora“ ve smyslu tohoto ustanovení zahrnovat opatření přijaté ve prospěch podniku ze státních prostředků, pokud by tento podnik mohl získat totéž zvýhodnění za okolností odpovídajících obvyklým podmínkám na trhu. Podmínky, za nichž bylo takové zvýhodnění poskytnuto, tedy musejí být v zásadě posuzovány na základě zásady soukromého subjektu (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 5. června 2012, Komise v. EDF, C‐124/10 P, EU:C:2012:318, bod 78, a ze dne 20. září 2017, Komise v. Frucona Košice, C‐300/16 P, EU:C:2017:706, body 21 a 22). 46 Zásada soukromého subjektu mimoto patří ke skutečnostem, které je Komise povinna zohlednit při prokazování existence státní podpory, a nepředstavuje tedy výjimku, jež by se uplatnila pouze na žádost členského státu, pokud bylo konstatováno, že jsou naplněny znaky pojmu státní podpory uvedené v čl. 107 odst. 1 SFEU (rozsudky ze dne 5. června 2012, Komise v. EDF, C‐124/10 P, EU:C:2012:318, bod 103; ze dne 3. dubna 2014, Komise v. Nizozemsko a ING Groep, C‐224/12 P, EU:C:2014:213, bod 32, a ze dne 20. září 2017, Komise v. Frucona Košice,C‐300/16 P, EU:C:2017:706, bod 23). 47 Ukáže-li se tedy, že by kritérium soukromého subjektu mohlo být uplatněno, je Komise povinna požádat dotyčný členský stát o všechny relevantní informace, které jí umožní ověřit, zda jsou podmínky uplatnění tohoto kritéria naplněny (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 5. června 2012, Komise v. EDF, C‐124/10 P, EU:C:2012:318, bod 104; ze dne 3. dubna 2014, Komise v. Nizozemsko a ING Groep, C‐224/12 P, EU:C:2014:213, bod 33, a ze dne 20. září 2017, Komise v. Frucona Košice, C‐300/16 P, EU:C:2017:706, bod 24 a citovaná judikatura). 48 Soudní dvůr v tomto směru upřesnil, že pokud členský stát poskytne hospodářské zvýhodnění podniku jakožto akcionář, a nikoli jako nositel veřejné moci, nezávisí uplatnitelnost zásady soukromého subjektu na formě, v jaké bylo toto zvýhodnění danému podniku poskytnuto, ani na povaze použitých prostředků, které mohou spadat pod veřejnou moc státu (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 5. června 2012, Komise v. EDF, C‐124/10 P, EU:C:2012:318, body 81 a 91 až 93). 49 Soudní dvůr ostatně judikoval, že uplatnitelnost zásady soukromého subjektu na změnu podmínek odkupu cenných papírů určitého podniku není ohrožena skutečností, že nabytí cenných papírů, jež státu propůjčují postavení investora do tohoto podniku, bylo financováno prostřednictvím státní podpory tomuto podniku (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 3. dubna 2014, Komise v. Nizozemsko a ING Groep, C‐224/12 P, EU:C:2014:213, bod 34). 50 V projednávané věci uplatnila Komise zásadu soukromého subjektu ve sporném rozhodnutí, když posuzovala předmětná opatření. Kromě toho žádná ze stran nezpochybňuje uplatnitelnost této zásady pro účely posouzení, zda byla skupina FIH uvedenými opatřeními hospodářsky zvýhodněna ve smyslu čl. 107 odst. 1 SFEU. 51 Projednávaný kasační opravný prostředek se naproti tomu týká otázky, zda Komise měla při uplatnění kritéria soukromého věřitele, a nikoli kritéria soukromého investora, zohlednit rizika, jimž dánský stát čelil z důvodu opatření z roku 2009. 52 V této souvislosti je třeba na jedné straně poukázat na to, že pokud se zásada soukromého subjektu uplatní, musí být kritérium, jež má být konkrétně použito v daném případě, určeno zejména v závislosti na povaze operace zamýšlené dotyčným členským státem. Mezi kritéria, jež mohou být použita, patří kritérium soukromého investora a kritérium soukromého věřitele. 53 Je nesporné, že předmětná opatření implikovala investice do společnosti NewCo ze strany FSC a že Dánské království v průběhu správního řízení tvrdilo, že tyto investice jsou v souladu s tržními podmínkami. Tento členský stát rovněž tvrdil, že předmětná opatření snižují riziko, jemuž uvedený členský stát čelil z důvodu opatření z roku 2009, a spadají tudíž pod správu jeho pohledávek vůči společnosti FIH. 54 Za těchto podmínek je třeba konstatovat, že v úvahu přicházelo jak kritérium soukromého investora použité Komisí, tak kritérium soukromého věřitele, jehož použití se domáhá skupina FIH a jež Tribunál považoval za relevantní pro posouzení opatření, o něž se jedná, v napadeném rozsudku. 55 Na druhé straně z ustálené judikatury vyplývá, že pro účely posouzení, zda by soukromý subjekt nacházející se v co nejpodobnější situaci jako stát přijal za obvyklých podmínek na trhu totéž opatření, se zohledňují pouze zisky a závazky tohoto státu, které se vážou k jeho postavení soukromého subjektu, a jsou vyloučeny ty, které se vážou k jeho postavení nositele veřejné moci (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 5. června 2012, Komise v. EDF, C‐124/10 P, EU:C:2012:318, bod 79 a citovaná judikatura, a ze dne 24. října 2013, Land Burgenland a další v. Komise, C‐214/12 P, C‐215/12 P a C‐223/12 P, EU:C:2013:682, bod 52). 56 Při posuzování hospodářské racionality opatření státu, požadované zásadou soukromého subjektu, považoval Soudní dvůr za nutné odmítnout náklady, jež státu vzniknou z důvodu propuštění pracovníků, dávek v nezaměstnanosti a podpor na obnovení průmyslové struktury (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 14. září 1994, Španělsko v. Komise, C‐278/92 až C‐280/92, EU:C:1994:325, bod 22), jakož i ze státních záruk a pohledávek státu, pokud samy o sobě představují státní podporu (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 28. ledna 2003, Německo v. Komise, C‐334/99, EU:C:2003:55, body 138 a 140, a ze dne 24. října 2013, Land Burgenland a další v. Komise, C‐214/12 P, C‐215/12 P a C‐223/12 P, EU:C:2013:682, body 55, 56 a 61). 57 Pokud jde konkrétně o posledně uvedený případ, Soudní dvůr upřesnil, že vzhledem ke skutečnosti, že členský stát poskytnutím podpory ze samotné povahy věci sleduje jiné cíle než cíl výnosnosti prostředků poskytnutých podnikům, je třeba mít za to, že tyto prostředky jsou v zásadě poskytnuty státem při výkonu jeho výsad veřejné moci (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 24. října 2013, Land Burgenland a další v. Komise, C‐214/12 P, C‐215/12 P a C‐223/12 P, EU:C:2013:682, bod 56). 58 Z toho plyne, že rizika, jimž je stát vystaven a jež pro něj vyplývají z dříve poskytnutých státních podpor, se vážou k jeho postavení nositele veřejné moci, a nepatří tedy ke skutečnostem, k nimž by soukromý subjekt za obvyklých podmínek na trhu přihlížel ve svých ekonomických výpočtech (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 28. ledna 2003, Německo v. Komise, C‐334/99, EU:C:2003:55, body 138 a 140). 59 Takový závěr platí zejména pro povinnosti státu vyplývající z půjček a záruk, jež stát předtím poskytl určitému podniku a jež jsou státními podporami. Jejich zohlednění při posuzování státních opatření přijatých ve prospěch téhož podniku by totiž mohlo vést k tomu, že posledně uvedená opatření nebudou kvalifikována jako státní podpora, přestože neodpovídají ani obvyklým podmínkám na trhu, pouze z toho důvodu, že se ukáží jako hospodářsky výhodnější pro stát, než kdyby nebyla přijata. Takový důsledek by přitom ohrozil cíl spočívající v zajištění nenarušené hospodářské soutěže, jenž je uveden v bodě 45 tohoto rozsudku. 60 V projednávané věci, jak Tribunál konstatoval v bodech 2 a 3 napadeného rozsudku, byly oba zákony přijaté v roce 2009, na jejichž základě přijal dánský stát opatření z roku 2009, schváleny Komisí jakožto režim státních podpor slučitelný s vnitřním trhem rozhodnutím

cs

caselaw

EU

C(2009) 776 final. Z bodů 47, 53 a 55 uvedeného rozhodnutí vyplývá, že stejně jako samotná dánská vláda se i Komise domnívala, že opatření zamýšlená v obou těchto zákonech jsou státními podporami, jelikož soukromý investor by se nerozhodl navýšit ve srovnatelném měřítku a za podobných podmínek základní kapitál a poskytnout dotčené záruky. 61 Kromě toho z napadeného rozsudku ani ze sporného rozhodnutí nevyplývá, že by dánský stát opatřeními z roku 2009 sledoval byť jen částečně cíl výnosnosti. Kromě toho se nejeví, že by byl takový cíl s oporou v objektivních a ověřitelných skutečnostech uplatňován v průběhu správních a soudních řízení v této věci. Za těchto podmínek je třeba konstatovat, že žádná písemnost ve spise není s to doložit, že opatření z roku 2009 nebyla, třeba jen částečně, státními podporami. 62 Z toho plyne, že Komise v projednávaném případě právem nevzala při uplatňování zásady soukromého subjektu v úvahu rizika spojená se státními podporami poskytnutými společnosti FIH opatřeními z roku 2009. Tribunál se tudíž dopustil nesprávného právního posouzení, když měl v bodech 69 a 71 napadeného rozsudku v podstatě za to, že Komise tímto způsobem nesprávně uplatnila zásadu soukromého subjektu ve sporném rozhodnutí. 63 Tribunál totiž Komisi neprávem uložil povinnost posuzovat hospodářskou racionalitu předmětných opatření nikoli z pohledu soukromého subjektu ve srovnatelné situaci, ale z pohledu státu jakožto nositele veřejné moci, který předtím poskytl skupině FIH opatřeními z roku 2009 státní podpory, jejichž finanční důsledky chtěl omezit. 64 Tato zjištění nemohou být vyvrácena argumentací skupiny FIH, vycházející zaprvé z bodů 34 až 37 rozsudku ze dne 3. dubna 2014, Komise v. Nizozemsko a ING Groep (C‐224/12 P, EU:C:2014:213), zadruhé z rozsudků ze dne 5. června 2012, Komise v. EDF (C‐124/10 P, EU:C:2012:318), a ze dne 24. ledna 2013, Frucona Košice v. Komise (C‐73/11 P, EU:C:2013:32), a zatřetí z řádné správy veřejných prostředků. 65 Pokud jde totiž zaprvé o argumentaci vycházející z podobností, které podle skupiny FIH existují mezi skutkovými a právními okolnostmi projednávané věci a okolnostmi věci, v níž byl vydán rozsudek ze dne 3. dubna 2014, Komise v. Nizozemsko a ING Groep (C‐224/12 P, EU:C:2014:213), je třeba nejprve poukázat na to, že důvod kasačního prostředku, k němuž se vážou body uvedeného rozsudku, jež uvádí skupina FIH, se týkal otázky uplatnitelnosti zásady soukromého subjektu, kterou Komise odmítla, a nikoli otázky – jako v projednávaném případě – jejího uplatnění na předmětná opatření. Konkrétně se Soudní dvůr v bodech 34 a 37 uvedeného rozsudku v podstatě domníval, že uplatnitelnost tohoto kritéria na opatření státu nemůže být v zásadě bez dalšího odmítnuta pouze z důvodu možné existence vazeb mezi sporným zásahem státu a výkonem veřejné moci ve formě dříve poskytnuté státní podpory. 66 Z bodů 35 a 36 rozsudku ze dne 3. dubna 2014, Komise v. Nizozemsko a ING Groep (C‐224/12 P, EU:C:2014:213), zajisté vyplývá, že v uvedené věci příslušelo Komisi posoudit hospodářskou racionalitu nizozemským státem zamýšlených změn podmínek zpětného splacení kapitálového vkladu, který byl předtím poskytnut ve formě státní podpory, s poukazem na to, jak by se případně zachoval soukromý investor. 67 Jak však uvedl generální advokát v bodech 63 a 65 až 68 svého stanoviska, nic neumožňuje mít za to, že Soudní dvůr takto uložil tomuto orgánu povinnost přezkumu, jenž by šel nad rámec ověření hospodářské racionality zamýšlených změn, a implikoval tak zohlednění rizik vyplývajících pro nizozemský stát ze státní podpory, kterou předtím poskytl podniku-příjemci. 68 Stejně tak je zajisté pravda, že Soudní dvůr v bodě 36 rozsudku ze dne 3. dubna 2014, Komise v. Nizozemsko a ING Groep (C‐224/12 P, EU:C:2014:213), uvedl, že soukromý investor by mohl přijmout změnu podmínek zpětného splacení předchozího kapitálového vkladu, zejména za účelem zvýšení pravděpodobnosti dosažení zpětného splacení tohoto vkladu. Toto konstatování však neznamená, že by při posuzování hospodářské racionality opatření pro účely určení, zda by se stejně jako dotyčný členský stát choval i soukromý investor, mohla být zohledněna rizika vyplývající pro tento členský stát z poskytnutí předchozí státní podpory. 69 V tomto směru je třeba poukázat na to, že ve věci, v níž byl vydán rozsudek ze dne 3. dubna 2014, Komise v. Nizozemsko a ING Groep (C‐224/12 P, EU:C:2014:213) – a na rozdíl od projednávané věci – neměl příjemce předchozí podpory v okamžiku, k němuž byly tyto změny zamýšleny, finanční problémy, jež by ohrožovaly jeho plynulé fungování, a že tyto změny nepředpokládaly jeho záchranu prostřednictvím značných veřejných investic. 70 Uvedené změny totiž měly motivovat podnik-příjemce podpory k předčasnému zpětnému splacení vloženého kapitálu a zvýšit vyhlídky nizozemského státu na dostatečný výnos, což původní podmínky v každém případě nezaručovaly. 71 Zadruhé skupina FIH dovozuje z rozsudků ze dne 5. června 2012, Komise v. EDF (C‐124/10 P, EU:C:2012:318), a ze dne 24. ledna 2013, Frucona Košice v. Komise (C‐73/11 P, EU:C:2013:32), argument spočívající v podstatě v tom, že fiskální povaha pohledávky státu vůči podniku, i kdyby se vázala k výkonu výsad veřejné moci, nebrání uplatnění zásady soukromého subjektu při posuzování opatření, kterým stát poskytuje témuž podniku restrukturalizaci uvedené pohledávky, z hlediska čl. 107 odst. 1 SFEU. 72 V tomto směru je třeba zdůraznit, že judikatura citovaná v předchozím bodě je relevantní pro uplatnitelnost zásady soukromého subjektu, avšak nikoli pro uplatnění této zásady v konkrétním případě (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 5. června 2012, Komise v. EDF, C‐124/10 P, EU:C:2012:318, bod 100, a ze dne 24. října 2013, Land Burgenland a další v. Komise, C‐214/12 P, C‐215/12 P a C‐223/12 P, EU:C:2013:682, bod 51). 73 Z toho plyne, že tato judikatura nemůže nikterak zpochybnit zjištění v bodech 57 až 59 tohoto rozsudku, že rizika, jimž čelí členský stát z důvodu pohledávky mající svůj původ v poskytnutí státní podpory určitému podniku, nemohou být zohledněna při uplatnění zásady soukromého subjektu na pozdější opatření přijaté týmž členským státem ve prospěch uvedeného podniku, neboť tyto pohledávky jsou nedílně spjaty s postavením státu jakožto nositele veřejné moci. 74 Zatřetí a závěrem, pokud jde o řádnou správu veřejných prostředků, nelze souhlasit s tvrzením skupiny FIH spočívajícím v podstatě v tom, že uplatnění zásady soukromého subjektu ve sporném rozhodnutí má za následek, že ekonomická expozice členského státu vyplývající z předchozího poskytnutí státní podpory a jeho přání chránit své hospodářské zájmy nemohou být zohledněny v rámci přezkumu na základě článku 107 SFEU. 75 Je totiž sice pravda, že takové úvahy nejsou zohledněny při přezkumu existence státní podpory na základě čl. 107 odst. 1 SFEU, avšak to nemění nic na tom, že jak Komise uvedla na jednání před Soudním dvorem a jak se domníval generální advokát v bodech 81 a 83 svého stanoviska, mohou být uvedené úvahy tímto orgánem zohledněny při posouzení slučitelnosti následné podpory s vnitřním trhem na základě čl. 107 odst. 3 SFEU, a mohou tudíž tento orgán vést – stejně jako v projednávané věci – ke zjištění, že uvedené opatření je slučitelné s vnitřním trhem. 76 Vzhledem ke všem předchozím úvahám je třeba jedinému důvodu kasačního opravného prostředku vyhovět, a tudíž napadený rozsudek zrušit. Ke sporu v prvním stupni 77 Podle čl. 61 prvního pododstavce statutu Soudního dvora Evropské unie může Soudní dvůr v případě, že zruší rozhodnutí Tribunálu, sám vydat konečné rozhodnutí ve věci, pokud to soudní řízení dovoluje. 78 V projednávaném případě má Soudní dvůr k dispozici poznatky nezbytné k tomu, aby vydal konečné rozhodnutí o prvním žalobním důvodu vzneseném v prvním stupni, vycházejícím z porušení čl. 107 odst. 1 SFEU z důvodu nesprávného uplatnění zásady soukromého subjektu. 79 Jak totiž vyplývá z bodů 51 až 63 tohoto rozsudku, argumentace skupiny FIH směřující ke zjištění, že Komise měla v projednávaném případě uplatnit kritérium soukromého věřitele, a nikoli kritérium soukromého investora, nemůže obstát. 80 První žalobní důvod je proto třeba zamítnout. 81 Naproti tomu, na rozdíl od toho, co primárně tvrdí Komise, nedovoluje soudní řízení rozhodnout ve věci, pokud jde o druhý žalobní důvod vznesený v prvním stupni. 82 Jak totiž vyplývá z bodu 85 napadeného rozsudku, měl Tribunál za to, že vzhledem k tomu, že bylo vyhověno prvnímu žalobnímu důvodu, není namístě posuzovat druhý žalobní důvod, vycházející z pochybení při výpočtu výše podpory. 83 Proto je třeba věc vrátit zpět Tribunálu k rozhodnutí o druhém žalobním důvodu, který před ním byl vznesen a o němž nerozhodl. K nákladům řízení 84 Vzhledem k tomu, že se věc vrací zpět Tribunálu, je třeba o nákladech řízení rozhodnout později. Z těchto důvodů Soudní dvůr (velký senát) rozhodl takto: 1) Rozsudek Tribunálu Evropské unie ze dne 15. září 2016, FIH Holding a FIH Erhvervsbank v. Komise (T‐386/14, EU:T:2016:474), se zrušuje. 2) První žalobní důvod vznesený před Tribunálem Evropské unie se zamítá. 3) Věc se vrací Tribunálu Evropské unie k rozhodnutí o druhém žalobním důvodu. 4) O nákladech řízení bude rozhodnuto později. Podpisy. ( *1 ) – Jednací jazyk: angličtina.

cs

caselaw

EU

8.11.2021 CS Úřední věstník Evropské unie C 452/33 Rozsudek Tribunálu ze dne 15. září 2021 – Residencial Palladium v. EUIPO – Palladium Gestión (PALLADIUM HOTELS & RESORTS) (Věc T-207/20) (1) („Ochranná známka Evropské unie - Řízení o prohlášení neplatnosti - Obrazová ochranná známka Evropské unie PALLADIUM HOTELS & RESORTS - Podmínky přípustnosti návrhu na prohlášení neplatnosti - Článek 53 odst. 4 nařízení (ES) č. 207/2009 [nyní čl. 60 odst. 4 nařízení (EU) 2017/1001] - Článek 56 odst. 3 nařízení č. 207/2009 (nyní čl. 63 odst. 3 nařízení 2017/1001)“) (2021/C 452/38) Jednací jazyk: španělština Účastníci řízení Žalobkyně: Residencial Palladium, SL (Ibiza, Španělsko) (zástupce: D. Solana Giménez, advokát) Žalovaný: Úřad Evropské unie pro duševní vlastnictví (zástupce: J. Crespo Carrillo, zmocněnec) Další účastnice řízení před odvolacím senátem EUIPO, vystupující jako vedlejší účastnice před Tribunálem: Palladium Gestión, SL (Ibiza) (zástupce: J. Rojo García Lajara, advokát), které bylo povoleno, aby vstoupila do řízení na místo společnosti Fiesta Hotels & Resorts, SL Předmět věci Žaloba podaná proti rozhodnutí čtvrtého odvolacího senátu EUIPO ze dne 12. února 2020 (věc R 231/2019-4) týkajícímu se řízení o prohlášení neplatnosti mezi společnostmi Residencial Palladium a Fiesta Hotels & Resorts. Výrok 1) Rozhodnutí čtvrtého odvolacího senátu Úřadu Evropské unie pro duševní vlastnictví (EUIPO) ze dne 12. února 2020 (věc R 231/2019-4) se zrušuje. 2) Ve zbývající části se žaloba zamítá. 3) EUIPO ponese vlastní náklady řízení a kromě toho nahradí náklady řízení vynaložené společností Residencial Palladium, SL. 4) Společnost Palladium Gestión, SL ponese vlastní náklady řízení. (1) Úř. věst. C 201, 15.6.2020.

cs

caselaw

EU

11.4.2022 CS Úřední věstník Evropské unie C 158/6 Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná Rechtbank Noord-Holland, zittingsplaats Haarlem (Nizozemsko) dne 11. ledna 2022 – PR Pet BV v. Inspecteur van de Belastingdienst/Douane, kantoor Eindhoven (Věc C-24/22) (2022/C 158/07) Jednací jazyk: nizozemština Předkládající soud Rechtbank Noord-Holland, zittingsplaats Haarlem Účastníci původního řízení Žalobkyně: PR Pet BV Žalovaný: Inspecteur van de Belastingdienst/Douane, kantoor Eindhoven Předběžné otázky 1) Má být číslo 9403 KN vykládáno v tom smyslu, že škrabadla pro kočky vyrobená z různých materiálů, která jsou určena k umístění a ponechání na podlaze v (obytných) místnostech, aby na ně kočky mohly lézt, sedat a lehat si na ně a škrábat je, nepatří do tohoto čísla KN, protože se jedná o jiný druh [zboží] ve smyslu prováděcích nařízení Komise (EU) č. 1229/2013 (1) ze dne 28. listopadu 2013 a č. 350/2014 (2) ze dne 3. dubna 2014? Pokud je toto zboží jiného druhu, který brání jejich zařazení do čísla 9403 KN, jaká je charakteristika této jinosti? 2) Má odpověď na první otázku vliv na platnost prováděcích nařízení č. 1229/2013 a 350/2014? (1) Prováděcí nařízení Komise (EU) č. 1229/2013 ze dne 28. listopadu 2013 o zařazení určitého zboží do kombinované nomenklatury (Úř. věst. 2013, L 322, s. 8). (2) Prováděcí nařízení Komise (EU) č. 350/2014 ze dne 3. dubna 2014 o zařazení určitého zboží do kombinované nomenklatury (Úř. věst. 2014, L 104, s. 4).

cs

caselaw

EU

Účastníci řízení Odůvodnění rozsudku Výrok Účastníci řízení Ve věci T‐296/11, Cementos Portland Valderrivas, SA, se sídlem v Pamploně (Španělsko), zastoupená L. Ortiz Blancem, A. Lamadridem de Pablo a N. Ruiz Garcíou, advokáty, žalobkyně, proti Evropské komisi, zastoupené F. Castilla Contreras, C. Urraca Caviedesem a C. Hödlmayrem, jako zmocněnci, ve spolupráci s A. Rivasem, advokátem, žalované, jejímž předmětem je návrh na zrušení rozhodnutí Komise C (2011) 2368 final ze dne 30. března 2011 v řízení podle čl. 18 odst. 3 nařízení Rady (ES) č. 1/2003 (věc 39520 – Cement a příbuzné výrobky), TRIBUNÁL (sedmý senát), ve složení A. Dittrich, předseda, I. Wiszniewska-Białecka a M. Prek (zpravodaj), soudci, vedoucí soudní kanceláře: J. Palacio González, vrchní rada, s přihlédnutím k písemné části řízení a po jednání konaném dne 6. února 2013, vydává tento Rozsudek Odůvodnění rozsudku Skutkové okolnosti sporu a řízení 1. V měsících listopadu 2008 a září 2009 provedla Evropská komise v souladu s článkem 20 nařízení Rady (ES) č. 1/2003 ze dne 16. prosince 2002 o provádění pravidel hospodářské soutěže stanovených v článcích [101 SFEU] a [102 SFEU] (Úř. věst. 2003, L 1, s. 1; Zvl. vyd. 08/02, s. 205), několik kontrol v prostorách společností působících v odvětví cementu. Po těchto kontrolách byly v souladu s čl. 18 odst. 2 nařízení č. 1/2003 zaslány žádosti o informace. V prostorách žalobkyně, společnosti Cementos Portland Valderrivas, SA, nebyla provedena žádná kontrola ani jí nebyla zaslána žádná žádost o informace. 2. Dopisem ze dne 17. listopadu 2010 informovala Komise žalobkyni o svém úmyslu přijmout rozhodnutí, kterým si od ní v souladu s čl. 18 odst. 3 nařízení č. 1/2003 vyžádá informace, a zaslala jí návrh dotazníku, který k tomuto rozhodnutí hodlala připojit. 3. V dopise ze dne 3. prosince 2010 předložila žalobkyně k tomuto návrhu dotazníku své vyjádření. 4. Dne 6. prosince 2010 informovala Komise žalobkyni, že se rozhodla zahájit vůči ní a sedmi dalším společnostem působícím v odvětví cementu řízení podle čl. 11 odst. 6 nařízení č. 1/2003 pro údajné porušení článku 101 SFEU, které mělo spočívat v „omezení obchodních toků v rámci Evropského hospodářského prostoru (EHP), včetně omezení dovozu do EHP ze zemí mimo EHP, rozdělení trhů, koordinaci cen a souvisejících protisoutěžních praktikách na trhu s cementem a na trzích s příbuznými výrobky“. 5. Dne 30. března 2011 přijala Komise rozhodnutí C (2011) 2368 final v řízení podle čl. 18 odst. 3 nařízení č. 1/2003 (věc 39520 – Cement a příbuzné výrobky) (dále jen „napadené rozhodnutí“). 6. V napadeném rozhodnutí Komise uvedla, že podle článku 18 nařízení č. 1/2003 si za účelem plnění povinností svěřených jí tímto nařízením může prostou žádostí nebo rozhodnutím vyžádat od podniků a sdružení podniků veškeré nezbytné informace (bod 3 odůvodnění napadeného rozhodnutí). Komise poté, co připomněla, že žalobkyně byla o jejím úmyslu přijmout rozhodnutí v souladu s čl. 18 odst. 3 nařízení č. 1/2003 informována a že k návrhu dotazníku předložila své vyjádření (body 4 a 5 odůvodnění napadeného rozhodnutí), požádala rozhodnutím žalobkyni, jakož i její dceřiné společnosti se sídlem v Evropské unii, jež žalobkyně přímo či nepřímo ovládala, aby odpověděly na dotazník uvedený v příloze I napadeného rozhodnutí, jenž obsahoval 94 stran a sestával z jedenácti sad otázek (bod 6 odůvodnění napadeného rozhodnutí). Návod na vyplnění dotazníku byl uveden v příloze II tohoto rozhodnutí, zatímco typy odpovědí, které měly být použity, byly uvedeny v příloze III téhož rozhodnutí. 7. Komise rovněž popsala údajná protiprávní jednání uvedená v bodě 4 výše (bod 2 odůvodnění napadeného rozhodnutí). 8. Komise s ohledem na povahu a množství vyžadovaných informací, jakož i na závažnost údajných porušení pravidel hospodářské soutěže, považovala za vhodné poskytnout žalobkyni lhůtu dvanácti týdnů na zodpovězení prvních deseti sad otázek a lhůtu dvou týdnů na zodpovězení jedenácté sady otázek týkající se „Kontaktů a jednání“ (bod 8 odůvodnění napadeného rozhodnutí). 9. Výroková část napadeného rozhodnutí zní takto: „Článek 1 [Žalobkyně] a její dceřiné společnosti se sídlem v EU, jež [žalobkyně] přímo či nepřímo ovládá, poskytnou informace uvedené v příloze I tohoto rozhodnutí způsobem požadovaným v přílohách II a III tohoto rozhodnutí ve lhůtě dvanácti týdnů, pokud jde o otázky 1 až 10, a ve lhůtě dva týdny, pokud jde o otázku 11, a to ode dne oznámení tohoto rozhodnutí. Všechny přílohy tvoří nedílnou součást tohoto rozhodnutí. Článek 2 Toto rozhodnutí je určeno [žalobkyni] a jejím dceřiným společnostem se sídlem v EU, jež [žalobkyně] přímo či nepřímo ovládá.“ 10. Dne 15. dubna 2011 předložila žalobkyně svou odpověď na jedenáctou sadu otázek. Dne 3. května 2011 Komise požádala o upřesnění této odpovědi. Dne 4. a 31. května 2011 žalobkyně Komisi odpověděla. 11. Dne 9. května 2011 požádala žalobkyně Komisi o udělení výjimky z povinnosti odpovědět na napadené rozhodnutí z důvodu finanční újmy, která by byla způsobena značnou pracovní zátěží ve zvláště závažném v hospodářském kontextu, a v každém případě požádala o prodloužení lhůty pro odpověď. 12. Dne 19. května 2011 se konala schůzka mezi zástupci Komise a žalobkyně. 13. Dne 25. května 2011 požádala žalobkyně Komisi o prodloužení lhůty pro odpověď na prvních deset sad otázek o osm týdnů, nebo alespoň o souhlas s částečnou odpovědí. 14. Dne 1. června 2011 odmítla Komise poskytnout požadované prodloužení a vyzvala žalobkyni, aby uvedla konkrétní otázky, na jejichž odpověď potřebuje podle svého názoru delší lhůtu. 15. Dne 7. června 2011 požádala žalobkyně o dodatečnou dvoutýdenní lhůtu do 11. července 2011 pro odpověď na otázky 1B, 3, 5, 9A a 9B. 16. Návrhem došlým kanceláři Tribunálu dne 10. června 2011 podala žalobkyně projednávanou žalobu na neplatnost napadeného rozhodnutí. 17. Samostatným podáním došlým kanceláři Tribunálu dne 15. června 2011 podala žalobkyně návrh na předběžné opatření, v němž navrhla, aby předseda Tribunálu odložil vykonatelnost napadeného rozhodnutí. 18. Dopisem ze dne 23. června 2011 informovala Komise žalobkyni, že jí navíc poskytuje pětitýdenní lhůtu do 2. srpna 2011 pro odpověď na prvních deset sad otázek. 19. Předseda Tribunálu usnesením ze dne 29. července 2011, Cementos Portland Valderrivas v. Komise (T‐296/11 R, nezveřejněné ve Sbírce rozhodnutí), návrh na předběžné opatření zamítl. 20. Dne 2. srpna 2011 předložila žalobkyně odpověď na prvních deset sad otázek. 21. Na základě zprávy soudce zpravodaje se Tribunál (sedmý senát) rozhodl zahájit ústní část řízení. 22. Řeči účastnic řízení a jejich odpovědi na ústní otázky položené Tribunálem byly vyslechnuty na jednání, které se konalo dne 6. února 2013. Na konci jednání Tribunál rozhodl, že ústní část řízení nebude ukončena. 23. Dne 25. března 2013 vyzval Tribunál v rámci organizačních procesních opatření stanovených v článku 64 svého jednacího řádu Komisi, aby předložila seznam a shrnutí nepřímých důkazů, na základě kterých zahájila řízení podle čl. 18 odst. 3 nařízení č. 1/2003 vůči žalobkyni. 24. Dne 11. dubna 2013 odmítla Komise této žádosti vyhovět. Usnesením ze dne 14. května 2013 nařídil Tribunál Komisi, aby předložila seznam uvedených nepřímých důkazů a jejich shrnutí. V souladu s čl. 67 odst. 3 prvním pododstavcem jednacího řádu a s cílem uvést do souladu zásadu kontradiktornosti s charakteristikami fáze přípravného vyšetřování ve stadiu, kdy dotyčný podnik nemá právo být informován o základních skutečnostech, o které se Komise opírá, ani právo na přístup ke spisu, byl usnesením ze dne 14. května 2013 přístup k informacím poskytnutým Komisí omezen pouze na advokáty žalobkyně a podmíněn uzavřením dohody o mlčenlivosti z jejich strany. 25. Komise vyhověla této žádosti ve stanovené lhůtě a poskytla Tribunálu seznam a shrnutí nepřímých důkazů, na základě kterých zahájila řízení podle čl. 18 odst. 3 nařízení č. 1/2003 vůči žalobkyni. 26. Dne 19 června 2013 nahlédli advokáti žalobkyně v kanceláři Tribunálu do dokumentů uvedených v bodě 23 výše a dne 15. července 2013 předložili k dokumentům poskytnutým Komisí své vyjádření. Konečně, dne 18. září 2013 Komise odpověděla na vyjádření předložená advokáty žalobkyně. 27. Ústní část řízení byla skončena dne 27. září 2013. Návrhová žádání účastnic řízení 28. Žalobkyně navrhuje, aby Tribunál: – zrušil napadené rozhodnutí; – uložil Komisi náhradu nákladů řízení. 29. Komise navrhuje, aby Tribunál: – zamítl žalobu; – uložil žalobkyni náhradu nákladů řízení. Právní otázky 30. Na podporu své žaloby žalobkyně uplatňuje jediný žalobní důvod, vycházející z porušení článku 18 nařízení č. 1/2003 a zásady proporcionality. Tento žalobní důvod se v podstatě skládá ze čtyř částí, které se týkají zaprvé údajné svévolné povahy napadeného rozhodnutí, zadruhé chybějící nezbytnosti vyžadovaných informací, zatřetí povahy vyžadovaných informací a začtvrté nepřiměřené povahy žádosti o informace. K první části jediného žalobního důvodu, vycházející ze svévolné povahy napadeného rozhodnutí 31. Žalobkyně se v podstatě domnívá, že pouhé tvrzení o údajných protiprávních jednáních v napadeném rozhodnutí nepředstavuje dostatečnou ochranu proti zneužití výkonu pravomoci ze strany Komise, kterou jí přiznává článek 18 nařízení č. 1/2003. Je nutné, aby Komise měla k dispozici důkazy o existenci protiprávního jednání. Přitom ani napadené rozhodnutí, ani kontext, jehož je součástí, neumožňují učinit závěr, že Komise takové důkazy má. Spíše to vypadá tak, že napadené rozhodnutí je průzkumného charakteru (fishing expedition) v tom smyslu, že má identifikovat případné nepřímé důkazy o porušení práva hospodářské soutěže. Žalobkyně rovněž navrhuje, aby Tribunál požadoval předložení důkazů, o které se Komise opírá. 32. Komise připomíná, že v rámci své povinnosti odůvodnit rozhodnutí o vyžádání informací musí jasně uvést údajná protiprávní jednání, která hodlá prošetřit, ale nikoli označit nepřímé důkazy, které má k dispozici. Tvrdí navíc, že v době přijetí napadeného rozhodnutí takové důkazy měla. 33. Za účelem odpovědi na první část tohoto žalobního důvodu je třeba připomenout, že se správní řízení na základě nařízení č. 1/2003, které probíhá před Komisí, dělí na dvě rozdílné po sobě následující fáze, z nichž každá odpovídá vlastní vnitřní logice, totiž na fázi přípravného vyšetřování a kontradiktorní fázi. Fáze přípravného vyšetřování, během které Komise vykonává vyšetřovací pravomoci stanovené nařízením č. 1/2003 a která trvá až do oznámení námitek, má umožnit Komisi shromáždit všechny relevantní skutečnosti potvrzující, či nikoli, existenci protiprávních jednání porušujících pravidla hospodářské soutěže a zaujmout první stanovisko, pokud jde o směřování řízení a o způsob, jak by mělo dále probíhat. Naproti tomu kontradiktorní fáze, která trvá od oznámení námitek do přijetí konečného rozhodnutí, má Komisi umožnit, aby se s konečnou platností vyslovila k vytýkanému protiprávnímu jednání (v tomto smyslu viz rozsudek Tribunálu ze dne 8. července 2008, AC-Treuhand v. Komise, T‐99/04, Sb. rozh. s. II‐1501, bod 47). 34. Co se týče fáze přípravného vyšetřování, tato počíná běžet ode dne, kdy Komise v rámci výkonu pravomocí, které jsou jí svěřeny články 18 a 20 nařízení č. 1/2003, přijme opatření, která implikují výtku, že došlo k protiprávnímu jednání, a mají pro situaci podezřelých podniků významné důsledky. Až na počátku kontradiktorní fáze správního řízení je dotyčný podnik informován prostřednictvím oznámení námitek o všech podstatných skutečnostech, o které se Komise v tomto stadiu řízení opírá, a až v uvedeném okamžiku má tento podnik právo nahlížet do spisu, aby byl zaručen účinný výkon jeho práva na obhajobu. V důsledku toho může dotyčný podnik plně uplatnit své právo na obhajobu až po zaslání uvedeného oznámení. Pokud by se totiž toto právo vztahovalo také na fázi řízení předcházející zaslání oznámení námitek, byla by narušena účinnost šetření Komise, protože dotyčný podnik by mohl již ve fázi přípravného vyšetřování identifikovat informace, které jsou Komisi známy, a tedy i informace, které lze před ní nadále tajit (v tomto smyslu viz rozsudek AC-Treuhand v. Komise, bod 33 výše, bod 48 a citovaná judikatura). 35. Vyšetřovací opatření přijatá Komisí během fáze přípravného vyšetřování, zejména šetření a žádosti o informace, nicméně s sebou nesou ze své podstaty výtku protiprávního jednání a mohou mít významné dopady na situaci podezřelých podniků. Je proto třeba zabránit tomu, aby během této fáze správního řízení mohlo být právo na obhajobu nezhojitelně ohroženo, neboť přijatá vyšetřovací opatření mohou být rozhodná, jde-li o stanovení důkazů o protiprávní povaze jednání podniků, která mohou založit jejich odpovědnost (v tomto smyslu viz rozsudek Soudního dvora ze dne 21. září 1989, Hoechst v. Komise, 46/87 a 227/88, Recueil, s. 2859, bod 15, a rozsudek AC-Treuhand v. Komise, bod 33 výše, body 50 a 51). 36. V této souvislosti je třeba připomenout, že povinnost uložená Komisi v čl. 18 odst. 3 nařízení č. 1/2003 uvést právní základ a účel své žádosti je základním požadavkem, jak prokázat, že informace vyžadované od dotyčných podniků jsou odůvodněné, ale rovněž umožňuje těmto podnikům zjistit rozsah jejich povinnosti spolupráce při zachování jejich práva na obhajobu. Z toho plyne, že Komise může požadovat sdělení pouze takových informací, které jí mohou umožnit ověřit údajná protiprávní jednání, které odůvodňují vedení vyšetřování a které jsou uvedeny v žádosti o informace (v tomto smyslu a per analogiam viz rozsudky Tribunálu ze dne 12. prosince 1991, SEP v. Komise, T‐39/90, Recueil, s. II‐1497, bod 25, a ze dne 8. března 1995, Société Générale v. Komise, T‐34/93, Recueil, s. II‐545, bod 40). 37. S ohledem na výše uvedené nemůže být Komisi uložena povinnost, aby ve fázi přípravného vyšetřování označila vedle údajných protiprávních jednání, která hodlá prošetřit, i nepřímé důkazy, tj. důkazy, které ji vedou k přesvědčení, že došlo k porušení článku 101 SFEU. Taková povinnost by totiž narušila rovnováhu, kterou stanoví judikatura mezi zachováním účinnosti vyšetřování a zachováním práva dotyčného podniku na obhajobu. 38. Nelze z toho však vyvodit, že Komise před přijetím rozhodnutí podle čl. 18 odst. 3 nařízení č. 1/2003 nemusí mít k dispozici důkazy, které ji vedou k přesvědčení, že došlo k porušení článku 101 SFEU. 39. Je totiž nutné připomenout, že požadavek ochrany proti svévolným nebo nepřiměřeným zásahům orgánů veřejné moci do soukromí veškerých osob, ať již fyzických nebo právnických, je uznán coby obecná zásada unijního práva (rozsudek Tribunálu ze dne 22. března 2012, Slovak Telekom v. Komise, T‐458/09 a T‐171/10, bod 81). 40. Za účelem dodržení této obecné zásady je přitom nutné, aby bylo cílem rozhodnutí o vyžádání informací získat dokumentaci potřebnou k ověření existence a rozsahu určitých skutkových a právních okolností, o nichž má Komise již informace a jež představují závažné nepřímé důkazy, že došlo k porušení pravidel hospodářské soutěže (v tomto smyslu a per analogiam viz rozsudek Soudního dvora ze dne 22. října 2002, Roquette Frères, C‐94/00, Recueil, s. I‐9011, body 54 a 55). 41. V projednávaném případě žalobkyně výslovně navrhla Tribunálu, aby Komisi nařídil předložit nepřímé důkazy, které má k dispozici, aby se mohl ujistit o tom, že napadené rozhodnutí nemá svévolnou povahu. Žalobkyně odůvodnila tento návrh tím, že pochybuje, že Komise takové informace před přijetím napadeného rozhodnutí měla. Tvrdí, že Komise namísto ověřování existence a rozsahu určitých skutkových a právních okolností, o nichž již má informace, se ve skutečnosti spíše snaží odhalit skutečnosti, které by mohly svědčit o protiprávním jednání. Na podporu své argumentace se opírá o zvláště široký rozsah napadeného rozhodnutí, jehož byla příjemcem, jakož i o skutečnost, že Komise neprovedla v jejích prostorách žádnou kontrolu podle čl. 20 odst. 4 nařízení č. 1/2003 ani jí nezaslala žádost o informace podle čl. 18 odst. 2 téhož nařízení. 42. Tribunál se vzhledem k tomu, že obdržel návrh v tomto smyslu a že žalobkyně předložila určité důkazy, které by mohly zpochybnit dostatečně závažnou povahu nepřímých důkazů, jež měla Komise dispozici v době přijetí rozhodnutí podle čl. 18 odst. 3 nařízení č. 1/2003, domnívá, že mu přísluší přezkoumat tyto důkazy a zjistit, zda mají dostatečně závažnou povahu. 43. Posouzení dostatečně závažné povahy těchto nepřímých důkazů musí být provedeno s ohledem na to, že napadené rozhodnutí je součástí fáze předběžného vyšetřování, která má Komisi umožnit shromáždit všechny relevantní skutečnosti potvrzující, či nikoli, existenci protiprávního jednání porušujícího pravidla hospodářské soutěže a zaujmout první stanovisko, pokud jde o směřování řízení a o způsob, jak by mělo dále probíhat. Za tímto účelem je Komise oprávněna zaslat žádosti o informace podle článku 18 nařízení č. 1/2003 nebo provést kontroly podle článku 20 téhož nařízení. Od Komise proto nelze v této fázi před přijetím rozhodnutí o vyžádání informací vyžadovat, aby měla k dispozici důkazy o existenci protiprávního jednání. Je tedy dostačující, že uvedené nepřímé důkazy mohou vést k důvodnému podezření, že došlo k protiprávnímu jednání, což Komisi opravňuje k tomu, aby požádala o poskytnutí dodatečných informací prostřednictvím rozhodnutí přijatého na základě čl. 18 odst. 3 nařízení č. 1/2003. 44. Ve své odpovědi na usnesení ze dne 14. května 2013 seznámila Komise Tribunál s nepřímými důkazy, které měla k dispozici a které podle ní odůvodňovaly přijetí napadeného rozhodnutí. 45. Po seznámení se se shrnutím poskytnutým Komisí, jakož i s obsahem nepřímých důkazů má Tribunál za to, že Komise byla oprávněna přijmout vůči žalobkyni rozhodnutí o vyžádání informací, a to ohledně všech údajných protiprávních jednání, na která se vztahuje napadené rozhodnutí. Tato jednání jsou uvedena v bodě 2 napadeného rozhodnutí a týkají se „omezení obchodních toků v rámci Evropského hospodářského prostoru (EHP), včetně omezení dovozu do EHP ze zemí mimo EHP, rozdělení trhů, koordinace cen a souvisejících protisoutěžních praktik na trhu s cementem a na trzích s příbuznými výrobky“. 46. Co se v první řadě týče omezení obchodních toků v rámci Evropského hospodářského prostoru (EHP), včetně omezení dovozu do EHP ze zemí mimo EHP, má Tribunál za to, že odkaz učiněný ve shrnutí a výňatky z dokumentu [ důvěrné ] mohly Komisi oprávněně vést k tomu, aby se snažila získat informace týkající se chování žalobkyně. To samé platí o údajích uvedených ve shrnutí a výňatcích z dokumentu [ důvěrné ]. 47. Navíc to vyplývá ze shrnutí a výňatků z dokumentu [ důvěrné ]. Je třeba konstatovat, že takový dokument mohl Komisi důvodně vést k podezření o účasti [ důvěrné ] žalobkyně na praktikách spočívajících v omezení obchodních toků. 48. Co se v druhé řadě týče údajného protiprávního jednání spočívajícího v rozdělení trhů, představuje několik kategorií skutečností předložených Komisí dostatečně závažné nepřímé důkazy, které ji opravňovaly k tomu, aby zaslala žalobkyni žádost o informace v tomto ohledu. Zaprvé předpoklad Komise, že existuje zásada dělení trhů [ důvěrné ]. 49. Zadruhé je třeba uvést, že [ důvěrné ]. Stejně tak je tomu v případě dokumentu [ důvěrné ]. To samé vyplývá z dokumentu [ důvěrné ]. 50. Zatřetí Komise v podstatě odkazuje na [ důvěrné ]. 51. Konečně začtvrté v kontextu, v němž Komise disponovala [důvěrné]. 52. Co se týče ve třetí řadě praktik spočívajících v koordinaci cen a souvisejících protisoutěžních praktik uvedených v bodě 2 napadeného rozhodnutí [ důvěrné ]. Zaprvé [ důvěrné ]. 53. Zadruhé dokument [ důvěrné ]. 54. Zatřetí Komise mohla z odkazu učiněného ve shrnutí a z výňatků z dokumentu [ důvěrné ] oprávněně vyvodit [...]. 55. Konečně začtvrté ze shrnutí a z výňatků z dokumentu [ důvěrné ] lze rovněž důvodně vyvodit [...]. 56. S ohledem na vše výše uvedené dospěl Tribunál k závěru, že Komise měla k dispozici dostatečně závažné nepřímé důkazy, které ji opravňovaly k tomu, aby se snažila získat od žalobkyně dodatečné informace ohledně všech údajných protiprávních jednání uvedených v bodě 2 odůvodnění napadeného rozhodnutí. 57. Tento závěr nevyvrací argumentace uvedená ve vyjádření k odpovědi Komise na provádění důkazů. 58. Tato argumentace v podstatě vychází z rozdílů ve výkladu nepřímých důkazů používaných Komisí. Například je tvrzeno, že [ důvěrné ]. 59. Je nutno konstatovat, že taková argumentace nebere v úvahu zvláštní rámec, jehož je napadené rozhodnutí součástí, tím, že se ve skutečnosti rovná tvrzení, že nepřímé důkazy, jež má Komise k dispozici, nemohou prokázat účast žalobkyně na údajných protiprávních jednáních, kterých se týká napadené rozhodnutí. Komisi přitom nelze z důvodů uvedených v bodě 43 výše takové prokázání uložit, aniž pravomoci jí svěřené na základě článků 18 a 20 nařízení č. 1/2003 pozbudou jakéhokoli užitku. Okolnost, že použité důkazy mohou být předmětem různých výkladů, tudíž nebrání tomu, aby představovaly dostatečně závažné nepřímé důkazy ve smyslu judikatury uvedené v bodě 40 výše, jelikož se výklad upřednostněný Komise jeví jako přijatelný. 60. Kromě toho je také vyzdvihována okolnost [ důvěrné ]. 61. S ohledem na výše uvedené je tedy třeba první část žalobního důvodu zamítnout. Ke druhé části jediného žalobního důvodu, vycházející z chybějící nezbytnosti vyžadovaných informací 62. Žalobkyně v podstatě zpochybňuje nezbytnost informací vyžadovaných napadeným rozhodnutím ve smyslu čl. 18 odst. 1 nařízení č. 1 /2003. Její argumentaci lze rozdělit na dvě výtky. V rámci první výtky žalobkyně tvrdí, že napadené rozhodnutí obsahuje četné příklady informací, které neodpovídají tomuto požadavku nezbytnosti, jelikož postrádají jakýkoli vztah k údajným protiprávním jednáním uvedeným v napadeném rozhodnutí. V rámci druhé výtky žalobkyně zpochybňuje nezbytnost vyžadovaných informací, které má Komise již v dispozici nebo které jsou veřejně dostupné. Konečně, žalobkyně ve vyjádření k odpovědi Komise na provádění důkazu ze strany Tribunálu vznáší třetí výtku, jež se týká nezbytnosti žádosti o informace a jež vychází z toho, že mezi nepřímými důkazy, jež má Komise k dispozici, a dotazníkem, který jí byl zaslán, neexistuje žádná souvislost. 63. Komise navrhuje, aby byla tato část žalobního důvodu zamítnuta. 64. Pokud jde o výtku vznesenou ve vyjádření k odpovědi Komise, má Tribunál za to, že musí být bez dalšího zamítnuta. Je totiž třeba konstatovat, že i kdyby byla taková výtka přípustná podle čl. 48 odst. 2 jednacího řádu v tom, že se zakládá na skutkových okolnostech, ke kterým neměla žalobkyně ke dni podání žaloby přístup, neodpovídá nicméně požadavkům v čl. 44 odst. 1 písm. c) téhož řádu v tom, že se omezuje na obecnou kritiku a nevysvětluje konkrétní důvody, proč mezi dotazníkem a nepřímými důkazy, jež má Komise k dispozici, neexistuje žádná souvislost. Je tedy nutné dojít k závěru, že tato výtka není dostatečně jasná a přesná, aby umožnila žalované připravit svou obranu a Tribunálu rozhodnout o žalobě, případně bez dalších podpůrných informací, a proto musí být prohlášena za nepřípustnou (v tomto smyslu viz rozsudek Tribunálu ze dne 14. května 1998, Mo och Domsjö v. Komise, T‐352/94, Recueil, s. II‐1989, body 333 a 334). Konečně, i kdyby byla tato výtka založena na argumentaci zpochybňující důkazní hodnotu nepřímých důkazů předložených Komisí, musela by být zamítnuta z důvodů uvedených v bodech 43 až 59 výše. K popření nezbytnosti některých informací vyžadovaných s ohledem na domněnky, které Komise hodlá prošetřit 65. Jak již bylo zdůrazněno v bodě 36 výše, Komise může požadovat sdělení pouze takových informací, které jí mohou umožnit ověřit údajná protiprávní jednání, která odůvodňují vedení vyšetřování a která jsou uvedena v žádosti o informace (v tomto smyslu a per analogiam viz rozsudek SEP v. Komise, bod 36 výše, bod 25, a rozsudek Société Générale v. Komise, bod 36 výše, bod 40). 66. Vzhledem k široké vyšetřovací a kontrolní pravomoci, kterou má Komise, přísluší právě jí, aby posoudila nezbytnost informací, které si vyžádá od dotyčných podniků (v tomto smyslu viz rozsudky Soudního dvora ze dne 18. května 1982, AM & S Europe v. Komise, 155/79, Recueil, s. 1575, bod 17, a ze dne 18. října 1989, Orkem v. Komise, 374/87, Recueil, s. 3283, bod 15). Stran přezkumu, který Tribunál vykonává ve vztahu k tomuto posouzení Komise, je třeba připomenout, že podle judikatury musí být pojem „nezbytné informace“ vykládán ve vztahu k účelům, pro něž byly dotčené vyšetřovací pravomoci svěřeny Komisi. Podmínka spojitosti mezi žádostí o informace a údajným protiprávním jednáním je splněna, lze-li se v tomto stadiu řízení legitimně domnívat, že zmíněná žádost vykazuje spojitost s údajným protiprávním jednáním v tom smyslu, že Komise může mít rozumně za to, že jí tento dokument napomůže k zjištění domnělého protiprávního jednání (rozsudky SEP v. Komise, bod 36 výše, bod 29, a Slovak Telekom v. Komise, bod 39 výše, bod 42). 67. Tribunál konstatuje, že jedinými otázkami, u kterých žalobkyně pochybuje o jejich nezbytnosti z tohoto důvodu, je otázka 5 bod AG a otázka 5 bod AH, na základě kterých je povinna pro každé výrobní zařízení každé ze svých dceřiných společností poskytnout emise oxidu uhličitého (CO 2 ) v tunách, které připadají na dotčené zařízení, a průměrnou cenu emisních povolenek CO 2 skutečně použitých pro dotčené zařízení. 68. Tribunál uvádí, že žalobkyně nezpochybnila tvrzení obsažené v žalobní odpovědi Komise, podle kterého jsou emise CO 2 jednou z největších položek nákladů na výrobu cementu, které jsou samy o sobě jednou z největších položek ceny účtované zákazníkům a spotřebitelům. 69. Mimoto je třeba připomenout, že jedno z údajných protiprávních jednání, která Komise prošetřuje, spočívá v možné koordinaci cen mezi konkurenčními podniky. Je přitom nutné konstatovat, že informace o jedné z hlavních složek dotyčných výrobků mohou být legitimně považovány za informace, jež vykazují spojitost s takovým údajným protiprávním jednáním. 70. Tuto výtku je tedy třeba zamítnout. K popření nezbytnosti některých vyžadovaných informací na základě toho, že je má Komise již k dispozici nebo že mají veřejnou povahu 71. Žalobkyně v podstatě tvrdí, že sdělení informací, které má Komise již k dispozici

cs

caselaw

EU

nebo které mají veřejnou povahu, nemůže být považováno za nezbytné ve smyslu čl. 18 odst. 1 nařízení č. 1/2003. 72. Je zajisté pravda, že Tribunál ve svém rozsudku ze dne 30. září 2003, Atlantic Container Line a další v. Komise (T‐191/98, T‐212/98 až T‐214/98, Recueil, s. II‐3275, bod 425), zdůraznil, že žádosti o informace, jejichž účelem je získat informace o dokumentu, který již má Komise k dispozici, nemohou být považovány za odůvodněné pro potřeby vyšetřování. 73. Je však nutné konstatovat, že žalobkyni nebyly zaslány předchozí žádosti o informace podle čl. 18 odst. 2 nařízení č. 1/2003. Vzhledem k tomu nelze na dotazník tvořící přílohu I napadeného rozhodnutí v žádném případě pohlížet tak, že se žalobkyni ukládá povinnost poskytnout informace, které má již Komise k dispozici. 74. Co se týče kritiky vycházející z toho, že některé z vyžadovaných informací jsou veřejné, a tudíž přístupné Komisi, aniž je nezbytné je vyžadovat, je třeba poznamenat, že jediný příklad předložený žalobkyní je tvořen „poštovními směrovacími čísly spojenými s konkrétní adresou“. 75. Je však třeba zdůraznit, že takové informace tvoří logický doplněk informací, jež má k dispozici pouze žalobkyně. Z tohoto důvodu jejich případná veřejná povaha nemůže bránit tomu, aby byly považovány za nezbytné ve smyslu čl. 18 odst. 1 nařízení č. 1/2003. 76. Tuto druhou výtku je tedy třeba zamítnout z toho důvodu i druhou část tohoto žalobního důvodu. Ke třetí části jediného žalobního důvodu, týkající se povahy vyžadovaných informací 77. Žalobkyně v podstatě tvrdí, že čl. 18 odst. 3 nařízení č. 1/2003 Komisi pouze umožňuje, aby od hospodářských subjektů požadovala informace nebo údaje, které mají k dispozici, ale neopravňuje ji k tomu, aby podniku přikázala nakládat s těmito informacemi za účelem jejich předložení ve formátu, který usnadňuje úlohu Komise, a tak zhotovovat důkazy, které má Komise v úmyslu použít proti němu. 78. Komise navrhuje zamítnutí této části žalobního důvodu. 79. Je třeba připomenout, že bod 23 odůvodnění nařízení č. 1/2003 stanoví, že „Komise by měla být zmocněna na celém území [Unie] vyžadovat informace, které jsou nezbytné ke zjištění jakékoli dohody, rozhodnutí nebo jednání ve vzájemné shodě, které jsou zakázány podle článku [101 SFEU], nebo jakéhokoli zneužití dominantního postavení zakázaného podle článku [102 SFEU]“. Tento bod dodává, že „[p]ři plnění rozhodnutí Komise nelze podniky nutit, aby přiznaly, že se dopustily protiprávního jednání, ale v každém případě jsou povinny odpovědět na skutkové dotazy a předložit dokumenty, i když mohou být tyto informace použity k prokázání protiprávního jednání proti nim nebo proti jinému podniku“. 80. Vzhledem k tomu, že je třeba poskytováním „informací“ ve smyslu článku 18 nařízení č. 1/2003 chápat nejen předložení dokumentů, ale také povinnost odpovědět na otázky týkající se uvedených dokumentů, nemusí se Komise omezovat pouze na žádost o poskytnutí údajů existujících ve formě nevyžadující žádný zásah ze strany dotyčného podniku. Je tedy přípustné, aby se obrátila na podnik s otázkami zahrnujícími formalizaci vyžadovaných údajů (v tomto smyslu a per analogiam viz stanovisko generálního advokáta Darmona k rozsudku Orkem v. Komise, bod 66 výše, Recueil, s. I‐3301, bod 55). 81. Je však třeba zdůraznit, že výkon této výsady je ohraničen dodržením nejméně dvou zásad. Zaprvé, jak bylo připomenuto v bodě 23 odůvodnění nařízení č. 1/2003, nemohou otázky adresované podniku tento podnik nutit k tomu, aby přiznal, že se dopustil protiprávního jednání. Kromě toho poskytnutí odpovědí na tyto otázky nesmí znamenat zátěž, která je nepřiměřená nezbytnosti šetření (rozsudky SEP v. Komise, bod 36 výše, bod 51, Atlantic Container Line a další v. Komise, bod 72 výše, bod 418, a Slovak Telekom v. Komise, bod 39 výše, bod 81). 82. I když v projednávaném případě nebylo argumentováno tím, že některé z otázek adresovaných žalobkyni jí ukládaly povinnost poskytnout odpovědi, které by ji přiměly k přiznání existence protiprávního jednání, jež příslušelo prokázat Komisi, je zřejmé, že žalobkyně poukazuje na nepřiměřenou zátěž spojenou se zodpovězením dotazníku. Vzhledem k tomu, že se tato kritika shoduje s čtvrtou částí žalobního důvodu, vycházející z porušení zásady proporcionality, bude přezkoumána v tomto rámci. 83. S touto výhradou je třeba třetí část žalobního důvodu zamítnout. Ke čtvrté části jediného žalobního důvodu, vycházející z porušení zásady proporcionality 84. V rámci tohoto žalobního důvodu žalobkyně v podstatě zpochybňuje nepřiměřenou povahu pracovní zátěže spojené s napadeným rozhodnutím, pokud jde zaprvé o rozsah a podrobnou úroveň vyžadovaných informací, jakož i nezbytnost je poskytnout v určitém formátu, zadruhé lhůtu pro odpověď a zatřetí její dopad na finanční situaci žalobkyně. Konečně žalobkyně tvrdí, že kumulativní účinek těchto různých skutečností by měl v každém případě vést Tribunál k závěru, že došlo k porušení zásady proporcionality. 85. Komise navrhuje, aby byla tato část žalobního důvodu zamítnuta. 86. Z ustálené judikatury vyplývá, že žádosti o informace, které Komise podniku zašle, musí být v souladu se zásadou proporcionality a že podniku uložená povinnost poskytnout informace nesmí pro tento podnik znamenat zátěž, která je nepřiměřená nezbytnosti šetření (rozsudky SEP v. Komise, bod 36 výše, bod 51, Atlantic Container Line a další v. Komise, bod 72 výše, bod 418, a Slovak Telekom v. Komise, bod 39 výše, bod 81). 87. V rámci první výtky žalobkyně kritizuje rozsah a značně podrobnou úroveň vyžadovaných informací, jakož i formát odpovědi požadovaný Komisí. Jako příklad uvádí otázku 1B, která zahrnuje poskytnutí informací o všech nákupech v tuzemsku provedených za dobu deseti let podniky, jež žalobkyně ovládá, které se týkají pěti výrobků (volně loženého cementu CEM I, kabřince, směsí a granulovaného, drceného cementu s vysokopecní struskou, jakož i granulovaného cementu s vysokopecní struskou), a vyžaduje, aby odpověď byla rozčleněna na základě 37 parametrů. 88. Rozsah informací vyžadovaných v dotazníku, zejména pokud jde o otázku 1B, jakož i vysoký stupeň přesnosti údajů tohoto dotazníku, nelze zajisté účinně popřít. Je nepochybné, že odpověď na tento dotazník znamenala pro žalobkyni zvláště těžkou zátěž. 89. Nelze však dojít k závěru, že tato zátěž je nepřiměřená nezbytnosti šetření spojeného s údajnými protiprávními jednáními, která Komise hodlá prověřit, a okolnostem projednávaného případu. 90. V tomto ohledu je třeba zaprvé připomenout, že napadené rozhodnutí je součástí řízení, jež se týká „omezení obchodních toků v rámci Evropského hospodářského prostoru (EHP), včetně omezení dovozu do EHP ze zemí mimo EHP, rozdělení trhů, koordinace cen a souvisejících protisoutěžních praktik na trhu s cementem a na trzích s příbuznými výrobky“. Je tedy zřejmé, že zvláště široký rozsah působnosti, jakož i závažnost údajných protiprávních jednání, která Komise prošetřuje, mohou odůvodňovat poskytnutí velkého množství informací. 91. Zadruhé je také nutné připomenout, že napadené rozhodnutí je součástí vyšetřování praktik omezujících hospodářskou soutěž, zahrnujícího kromě žalobkyně sedm dalších společností působících v odvětví cementu. S ohledem na množství informací, které je nutné přezkoumat, se proto ze strany Komise nejeví jako nepřiměřené, když požaduje, aby byly odpovědi poskytnuty ve formátu umožňujícím jejich porovnání. 92. Tuto první výtku je tudíž třeba zamítnout. 93. V rámci druhé výtky žalobkyně poukazuje na nepřiměřenou povahu dvanáctitýdenní lhůty pro odpověď na prvních deset sad otázek a dvoutýdenní lhůty pro odpověď na jedenáctou sadu otázek, vzhledem k množství vyžadovaných informací. 94. Komise zpochybňuje argumentaci žalobkyně. Připomíná, že žalobkyni byla pro odpověď na prvních deset sad otázek namísto původní dvanáctitýdenní lhůty poskytnuta sedmnáctitýdenní lhůta. 95. Tribunál úvodem konstatuje, že i když žalobkyně v průběhu správního řízení požádala Komisi o prodloužení dvanáctitýdenní lhůty stanovené pro odpověď na prvních deset sad otázek, takovou žádost nepodala ohledně jedenácté sady otázek, což postačuje k prokázání přiměřenosti této lhůty ve vztahu k ní (v tomto smyslu a per analogiam viz rozsudek Tribunálu ze dne 14. května 1998, Finnboard v. Komise, T‐338/94, Recueil, s. II‐1617, bod 54). 96. Za účelem posouzení možné nepřiměřené povahy zátěže spojené s povinností odpovědět na prvních deset sad otázek ve lhůtě dvanácti týdnů by je třeba vzít v úvahu skutečnost, že žalobkyni jakožto příjemci rozhodnutí o vyžádání informací podle čl. 18 odst. 3 nařízení č. 1/2003 hrozilo nejen uložení pokuty nebo penále v případě poskytnutí neúplných informací nebo neposkytnutí informací v požadované lhůtě nebo v případě neposkytnutí informací podle čl. 23 odst. 1 písm. b) a podle čl. 24 odst. 1 písm. d) nařízení č. 1/2003, ale i uložení pokuty v případě poskytnutí informací, jež Komise posoudí jako nepřesné nebo „zavádějící“ v souladu s čl. 23 odst. 1 písm. b) uvedeného nařízení. 97. Z toho vyplývá, že přezkum přiměřenosti lhůty stanovené rozhodnutím o vyžádání informací má zvláštní význam. Je totiž třeba, aby uvedená lhůta mohla příjemci umožnit, aby nejen materiálně poskytl odpověď, ale také aby zajistil úplnou, přesnou a nezavádějící povahu poskytnutých informací. 98. Jak již bylo uvedeno v bodě 88 výše, nelze zajisté popřít, že množství vyžadovaných informací, jakož i zvláště náročný formát, ve kterém musely být odpovědi uvedeny, představoval obzvláště velkou zátěž. 99. Tribunál se nicméně domnívá, že u žalobkyně bylo vzhledem k prostředkům, kterými v souvislosti se svou hospodářskou velikostí disponovala, možné rozumně předpokládat, že poskytne uspokojivou odpověď na požadavky uvedené v bodě 97 výše ve stanovené lhůtě, která ostatně nakonec trvala 17 týdnů. 100. Tuto druhou výtku je proto nutné zamítnout. 101. V rámci třetí výtky žalobkyně poukazuje na újmu, která jí byla způsobena pracovní zátěží spojenou s odpovědí na dotazník, a připomíná, že požádala o udělení výjimky z povinnosti odpovědět na tento dotazník. Kromě finančních nákladů měla příprava negativní dopad spočívající v mobilizaci a ochromení jejích administrativních zdrojů ve zvláště obtížné hospodářské situaci odvětví výroby cementu, a zejména žalobkyně. 102. Zaprvé, pokud jde o finanční újmu údajně způsobenou žalobkyni zodpovězením dotazníku, je třeba připomenout, že z důvodů uvedených v bodech 88 až 91 výše byl učiněn závěr, že zátěž spojená se zodpovězením uvedeného dotazníku nebyla zjevně nepřiměřená okolnostem projednávaného případu. Případný rozsah finančních nákladů na tuto odpověď je přitom pouze odrazem této pracovní zátěže. I přes svou případnou značnou výši nemohou proto finanční náklady jako takové prokázat existenci porušení zásady proporcionality. 103. Zadruhé, pokud jde o údajné ochromení administrativních zdrojů žalobkyně, stačí konstatovat, že tato výtka má charakter pouhého tvrzení, které není spojeno s žádnou skutečnou důkazní hodnotou. Jediná příloha věnovaná této otázce, příloha 13, se totiž skládá z jediné tabulky, v níž žalobkyně rozepsala náklady, o kterých tvrdí, že byly vynaloženy v souvislosti se zodpovězením dotazníku, a počet hodin strávených v tomto ohledu. Tato tabulka nemůže sama o sobě prokázat důvodnost tvrzení žalobkyně, pokud jde o ochromení jejích administrativních zdrojů. 104. Tuto třetí výtku je proto třeba zamítnout. 105. Konečně, v rámci čtvrté výtky žalobkyně tvrdí, že kumulativní účinek rozsahu a podrobné úrovně vyžadovaných informací, povinnosti tyto informace poskytnout v závazném formátu, povahy vyžadovaných informací, krátkých lhůt na odpověď a vynaložených finančních nákladů by měl Tribunál v každém případě vést k závěru, že byla porušena zásada proporcionality. 106. Tribunál se domnívá, že takovou argumentaci nelze s ohledem na okolnosti projednávaného případu přijmout. 107. Jak bylo uvedeno v bodě 102 výše, jsou totiž vysoké finanční náklady tvrzené žalobkyní pouze odrazem zátěže spojené se zodpovězením dotazníku. Přitom byla-li uvedená zátěž posouzena tak, že neměla zjev ně nepřiměřenou povahu s ohledem na údajná protiprávní jednání, která Komise hodlala prověřit, a lhůta, která byla nakonec poskytnuta, jí umožnila vyrovnat se s touto zátěží, nutně z toho vyplývá, že tvrzení vycházející z porušení zásady proporcionality musí být odmítnuto. 108. S ohledem na výše uvedené je třeba zamítnout čtvrtou část žalobního důvodu, a tedy žalobu v plném rozsahu. K nákladům řízení 109. Podle čl. 87 odst. 2 jednacího řádu se účastníku řízení, který neměl úspěch ve věci, uloží náhrada nákladů řízení, pokud to účastník řízení, který měl ve věci úspěch, požadoval. Vzhledem k tomu, že žalobkyně neměla ve věci úspěch, je důvodné jí uložit, že ponese vlastní náklady řízení a nahradí náklady řízení vynaložené Komisí, včetně nákladů řízení o předběžném opatření. Výrok Z těchto důvodů TRIBUNÁL (sedmý senát) rozhodl takto: 1) Žaloba se zamítá. 2) Společnosti Cementos Portland Valderrivas, SA, se ukládá náhrada nákladů řízení, včetně nákladů řízení o předběžném opatření. ---documentbreak--- ROZSUDEK TRIBUNÁLU (sedmého senátu) 14. března 2014 ( *1 ) „Hospodářská soutěž — Správní řízení — Rozhodnutí o vyžádání informací — Nezbytná povaha vyžadovaných informací — Dostatečně závažné nepřímé důkazy — Soudní přezkum — Proporcionalita“ Ve věci T‐296/11, Cementos Portland Valderrivas, SA, se sídlem v Pamploně (Španělsko), zastoupená L. Ortiz Blancem, A. Lamadridem de Pablo a N. Ruiz Garcíou, advokáty, žalobkyně, proti Evropské komisi, zastoupené F. Castilla Contreras, C. Urraca Caviedesem a C. Hödlmayrem, jako zmocněnci, ve spolupráci s A. Rivasem, advokátem, žalované, jejímž předmětem je návrh na zrušení rozhodnutí Komise C (2011) 2368 final ze dne 30. března 2011 v řízení podle čl. 18 odst. 3 nařízení Rady (ES) č. 1/2003 (věc 39520 – Cement a příbuzné výrobky), TRIBUNÁL (sedmý senát), ve složení A. Dittrich, předseda, I. Wiszniewska-Białecka a M. Prek (zpravodaj), soudci, vedoucí soudní kanceláře: J. Palacio González, vrchní rada, s přihlédnutím k písemné části řízení a po jednání konaném dne 6. února 2013, vydává tento Rozsudek Skutkové okolnosti sporu a řízení 1 V měsících listopadu 2008 a září 2009 provedla Evropská komise v souladu s článkem 20 nařízení Rady (ES) č. 1/2003 ze dne 16. prosince 2002 o provádění pravidel hospodářské soutěže stanovených v článcích [101 SFEU] a [102 SFEU] (Úř. věst. 2003, L 1, s. 1; Zvl. vyd. 08/02, s. 205), několik kontrol v prostorách společností působících v odvětví cementu. Po těchto kontrolách byly v souladu s čl. 18 odst. 2 nařízení č. 1/2003 zaslány žádosti o informace. V prostorách žalobkyně, společnosti Cementos Portland Valderrivas, SA, nebyla provedena žádná kontrola ani jí nebyla zaslána žádná žádost o informace. 2 Dopisem ze dne 17. listopadu 2010 informovala Komise žalobkyni o svém úmyslu přijmout rozhodnutí, kterým si od ní v souladu s čl. 18 odst. 3 nařízení č. 1/2003 vyžádá informace, a zaslala jí návrh dotazníku, který k tomuto rozhodnutí hodlala připojit. 3 V dopise ze dne 3. prosince 2010 předložila žalobkyně k tomuto návrhu dotazníku své vyjádření. 4 Dne 6. prosince 2010 informovala Komise žalobkyni, že se rozhodla zahájit vůči ní a sedmi dalším společnostem působícím v odvětví cementu řízení podle čl. 11 odst. 6 nařízení č. 1/2003 pro údajné porušení článku 101 SFEU, které mělo spočívat v „omezení obchodních toků v rámci Evropského hospodářského prostoru (EHP), včetně omezení dovozu do EHP ze zemí mimo EHP, rozdělení trhů, koordinaci cen a souvisejících protisoutěžních praktikách na trhu s cementem a na trzích s příbuznými výrobky“. 5 Dne 30. března 2011 přijala Komise rozhodnutí C (2011) 2368 final v řízení podle čl. 18 odst. 3 nařízení č. 1/2003 (věc 39520 – Cement a příbuzné výrobky) (dále jen „napadené rozhodnutí“). 6 V napadeném rozhodnutí Komise uvedla, že podle článku 18 nařízení č. 1/2003 si za účelem plnění povinností svěřených jí tímto nařízením může prostou žádostí nebo rozhodnutím vyžádat od podniků a sdružení podniků veškeré nezbytné informace (bod 3 odůvodnění napadeného rozhodnutí). Komise poté, co připomněla, že žalobkyně byla o jejím úmyslu přijmout rozhodnutí v souladu s čl. 18 odst. 3 nařízení č. 1/2003 informována a že k návrhu dotazníku předložila své vyjádření (body 4 a 5 odůvodnění napadeného rozhodnutí), požádala rozhodnutím žalobkyni, jakož i její dceřiné společnosti se sídlem v Evropské unii, jež žalobkyně přímo či nepřímo ovládala, aby odpověděly na dotazník uvedený v příloze I napadeného rozhodnutí, jenž obsahoval 94 stran a sestával z jedenácti sad otázek (bod 6 odůvodnění napadeného rozhodnutí). Návod na vyplnění dotazníku byl uveden v příloze II tohoto rozhodnutí, zatímco typy odpovědí, které měly být použity, byly uvedeny v příloze III téhož rozhodnutí. 7 Komise rovněž popsala údajná protiprávní jednání uvedená v bodě 4 výše (bod 2 odůvodnění napadeného rozhodnutí). 8 Komise s ohledem na povahu a množství vyžadovaných informací, jakož i na závažnost údajných porušení pravidel hospodářské soutěže, považovala za vhodné poskytnout žalobkyni lhůtu dvanácti týdnů na zodpovězení prvních deseti sad otázek a lhůtu dvou týdnů na zodpovězení jedenácté sady otázek týkající se „Kontaktů a jednání“ (bod 8 odůvodnění napadeného rozhodnutí). 9 Výroková část napadeného rozhodnutí zní takto: „Článek 1 [Žalobkyně] a její dceřiné společnosti se sídlem v EU, jež [žalobkyně] přímo či nepřímo ovládá, poskytnou informace uvedené v příloze I tohoto rozhodnutí způsobem požadovaným v přílohách II a III tohoto rozhodnutí ve lhůtě dvanácti týdnů, pokud jde o otázky 1 až 10, a ve lhůtě dva týdny, pokud jde o otázku 11, a to ode dne oznámení tohoto rozhodnutí. Všechny přílohy tvoří nedílnou součást tohoto rozhodnutí. Článek 2 Toto rozhodnutí je určeno [žalobkyni] a jejím dceřiným společnostem se sídlem v EU, jež [žalobkyně] přímo či nepřímo ovládá.“ 10 Dne 15. dubna 2011 předložila žalobkyně svou odpověď na jedenáctou sadu otázek. Dne 3. května 2011 Komise požádala o upřesnění této odpovědi. Dne 4. a 31. května 2011 žalobkyně Komisi odpověděla. 11 Dne 9. května 2011 požádala žalobkyně Komisi o udělení výjimky z povinnosti odpovědět na napadené rozhodnutí z důvodu finanční újmy, která by byla způsobena značnou pracovní zátěží ve zvláště závažném v hospodářském kontextu, a v každém případě požádala o prodloužení lhůty pro odpověď. 12 Dne 19. května 2011 se konala schůzka mezi zástupci Komise a žalobkyně. 13 Dne 25. května 2011 požádala žalobkyně Komisi o prodloužení lhůty pro odpověď na prvních deset sad otázek o osm týdnů, nebo alespoň o souhlas s částečnou odpovědí. 14 Dne 1. června 2011 odmítla Komise poskytnout požadované prodloužení a vyzvala žalobkyni, aby uvedla konkrétní otázky, na jejichž odpověď potřebuje podle svého názoru delší lhůtu. 15 Dne 7. června 2011 požádala žalobkyně o dodatečnou dvoutýdenní lhůtu do 11. července 2011 pro odpověď na otázky 1B, 3, 5, 9A a 9B. 16 Návrhem došlým kanceláři Tribunálu dne 10. června 2011 podala žalobkyně projednávanou žalobu na neplatnost napadeného rozhodnutí. 17 Samostatným podáním došlým kanceláři Tribunálu dne 15. června 2011 podala žalobkyně návrh na předběžné opatření, v němž navrhla, aby předseda Tribunálu odložil vykonatelnost napadeného rozhodnutí. 18 Dopisem ze dne 23. června 2011 informovala Komise žalobkyni, že jí navíc poskytuje pětitýdenní lhůtu do 2. srpna 2011 pro odpověď na prvních deset sad otázek. 19 Předseda Tribunálu usnesením ze dne 29. července 2011, Cementos Portland Valderrivas v. Komise (T‐296/11 R, nezveřejněné ve Sbírce rozhodnutí), návrh na předběžné opatření zamítl. 20 Dne 2. srpna 2011 předložila žalobkyně odpověď na prvních deset sad otázek. 21 Na základě zprávy soudce zpravodaje se Tribunál (sedmý senát) rozhodl zahájit ústní část řízení. 22 Řeči účastnic řízení a jejich odpovědi na ústní otázky položené Tribunálem byly vyslechnuty na jednání, které se konalo dne 6. února 2013. Na konci jednání Tribunál rozhodl, že ústní část řízení nebude ukončena. 23 Dne 25. března 2013 vyzval Tribunál v rámci organizačních procesních opatření stanovených v článku 64 svého jednacího řádu Komisi, aby předložila seznam a shrnutí nepřímých důkazů, na základě kterých zahájila řízení podle čl. 18 odst. 3 nařízení č. 1/2003 vůči žalobkyni. 24 Dne 11. dubna 2013 odmítla Komise této žádosti vyhovět. Usnesením ze dne 14. května 2013 nařídil Tribunál Komisi, aby předložila seznam uvedených nepřímých důkazů a jejich shrnutí. V souladu s čl. 67 odst. 3 prvním pododstavcem jednacího řádu a s cílem uvést do souladu zásadu kontradiktornosti s charakteristikami fáze přípravného vyšetřování ve stadiu, kdy dotyčný podnik nemá právo být informován o základních skutečnostech, o které se Komise opírá, ani právo na přístup ke spisu, byl usnesením ze dne 14. května 2013 přístup k informacím poskytnutým Komisí omezen pouze na advokáty žalobkyně a podmíněn uzavřením dohody o mlčenlivosti z jejich strany. 25 Komise vyhověla této žádosti ve stanovené lhůtě a poskytla Tribunálu seznam a shrnutí nepřímých důkazů, na základě kterých zahájila řízení podle čl. 18 odst. 3 nařízení č. 1/2003 vůči žalobkyni. 26 Dne 19 června 2013 nahlédli advokáti žalobkyně v kanceláři Tribunálu do dokumentů uvedených v bodě 23 výše a dne 15. července 2013 předložili k dokumentům poskytnutým Komisí své vyjádření. Konečně, dne 18. září 2013 Komise odpověděla na vyjádření předložená advokáty žalobkyně. 27 Ústní část řízení byla skončena dne 27. září 2013. Návrhová žádání účastnic řízení 28 Žalobkyně navrhuje, aby Tribunál: — zrušil napadené rozhodnutí; — uložil Komisi náhradu nákladů řízení. 29 Komise navrhuje, aby Tribunál: — zamítl žalobu; — uložil žalobkyni náhradu nákladů řízení. Právní otázky 30 Na podporu své žaloby žalobkyně uplatňuje jediný žalobní důvod, vycházející z porušení článku 18 nařízení č. 1/2003 a zásady proporcionality. Tento žalobní důvod se v podstatě skládá ze čtyř částí, které se týkají zaprvé údajné svévolné povahy napadeného rozhodnutí, zadruhé chybějící nezbytnosti vyžadovaných informací, zatřetí povahy vyžadovaných informací a začtvrté nepřiměřené povahy žádosti o informace. K první části jediného žalobního důvodu, vycházející ze svévolné povahy napadeného rozhodnutí 31 Žalobkyně se v podstatě domnívá, že pouhé tvrzení o údajných protiprávních jednáních v napadeném rozhodnutí nepředstavuje dostatečnou ochranu proti zneužití výkonu pravomoci ze strany Komise, kterou jí přiznává článek 18 nařízení č. 1/2003. Je nutné, aby Komise měla k dispozici důkazy o existenci protiprávního jednání. Přitom ani napadené rozhodnutí, ani kontext, jehož je součástí, neumožňují učinit závěr, že Komise takové důkazy má. Spíše to vypadá tak, že napadené rozhodnutí je průzkumného charakteru (fishing expedition) v tom smyslu, že má identifikovat případné nepřímé důkazy o porušení práva hospodářské soutěže. Žalobkyně rovněž navrhuje, aby Tribunál požadoval předložení důkazů, o které se Komise opírá. 32 Komise připomíná, že v rámci své povinnosti odůvodnit rozhodnutí o vyžádání informací musí jasně uvést údajná protiprávní jednání, která hodlá prošetřit, ale nikoli označit nepřímé důkazy, které má k dispozici. Tvrdí navíc, že v době přijetí napadeného rozhodnutí takové důkazy měla. 33 Za účelem odpovědi na první část tohoto žalobního důvodu je třeba připomenout, že se správní řízení na základě nařízení č. 1/2003, které probíhá před Komisí, dělí na dvě rozdílné po sobě následující fáze, z nichž každá odpovídá vlastní vnitřní logice, totiž na fázi přípravného vyšetřování a kontradiktorní fázi. Fáze přípravného vyšetřování, během které Komise vykonává vyšetřovací pravomoci stanovené nařízením č. 1/2003 a která trvá až do oznámení námitek, má umožnit Komisi shromáždit všechny relevantní skutečnosti potvrzující, či nikoli, existenci protiprávních jednání porušujících pravidla hospodářské soutěže a zaujmout první stanovisko, pokud jde o směřování řízení a o způsob, jak by mělo dále probíhat. Naproti tomu kontradiktorní fáze, která trvá od oznámení námitek do přijetí konečného rozhodnutí, má Komisi umožnit, aby se s konečnou platností vyslovila k vytýkanému protiprávnímu jednání (v tomto smyslu viz rozsudek Tribunálu ze dne 8. července 2008, AC-Treuhand v. Komise, T-99/04, Sb. rozh. s. II-1501, bod 47). 34 Co se týče fáze přípravného vyšetřování, tato počíná běžet ode dne, kdy Komise v rámci výkonu pravomocí, které jsou jí svěřeny články 18 a 20 nařízení č. 1/2003, přijme opatření, která implikují výtku, že došlo k protiprávnímu jednání, a mají pro situaci podezřelých podniků významné důsledky. Až na počátku kontradiktorní fáze správního řízení je dotyčný podnik informován prostřednictvím oznámení námitek o všech podstatných skutečnostech, o které se Komise v tomto stadiu řízení opírá, a až v uvedeném okamžiku má tento podnik právo nahlížet do spisu, aby byl zaručen účinný výkon jeho práva na obhajobu. V důsledku toho může dotyčný podnik plně uplatnit své právo na obhajobu až po zaslání uvedeného oznámení. Pokud by se totiž toto právo vztahovalo také na fázi řízení předcházející zaslání oznámení námitek, byla by narušena účinnost šetření Komise, protože dotyčný podnik by mohl již ve fázi přípravného vyšetřování identifikovat informace, které jsou Komisi známy, a tedy i informace, které lze před ní nadále tajit (v tomto smyslu viz rozsudek AC-Treuhand v. Komise, bod 33 výše, bod 48 a citovaná judikatura). 35 Vyšetřovací opatření přijatá Komisí během fáze přípravného vyšetřování, zejména šetření a žádosti o informace, nicméně s sebou nesou ze své podstaty výtku protiprávního jednání a mohou mít významné dopady na situaci podezřelých podniků. Je proto třeba zabránit tomu, aby během této fáze správního řízení mohlo být právo na obhajobu nezhojitelně ohroženo, neboť přijatá vyšetřovací opatření mohou být rozhodná, jde-li o stanovení důkazů o protiprávní povaze jednání podniků, která mohou založit jejich odpovědnost (v tomto smyslu viz rozsudek Soudního dvora ze dne 21. září 1989, Hoechst v. Komise, 46/87 a 227/88, Recueil, s. 2859, bod 15, a rozsudek AC-Treuhand v. Komise, bod 33 výše, body 50 a 51). 36 V této souvislosti je třeba připomenout, že povinnost uložená Komisi v čl. 18 odst. 3 nařízení č. 1/2003 uvést právní základ a účel své žádosti je základním požadavkem, jak prokázat, že informace vyžadované od dotyčných podniků jsou odůvodněné, ale rovněž umožňuje těmto podnikům zjistit rozsah jejich povinnosti spolupráce při zachování jejich práva na obhajobu. Z toho plyne, že Komise může požadovat sdělení pouze takových informací, které jí mohou umožnit ověřit údajná protiprávní jednání, které odůvodňují vedení vyšetřování a které jsou uvedeny v žádosti o informace (v tomto smyslu a per analogiam viz rozsudky Tribunálu ze dne

cs

caselaw

EU

12. prosince 1991, SEP v. Komise, T-39/90, Recueil, s. II-1497, bod 25, a ze dne 8. března 1995, Société Générale v. Komise, T-34/93, Recueil, s. II-545, bod 40). 37 S ohledem na výše uvedené nemůže být Komisi uložena povinnost, aby ve fázi přípravného vyšetřování označila vedle údajných protiprávních jednání, která hodlá prošetřit, i nepřímé důkazy, tj. důkazy, které ji vedou k přesvědčení, že došlo k porušení článku 101 SFEU. Taková povinnost by totiž narušila rovnováhu, kterou stanoví judikatura mezi zachováním účinnosti vyšetřování a zachováním práva dotyčného podniku na obhajobu. 38 Nelze z toho však vyvodit, že Komise před přijetím rozhodnutí podle čl. 18 odst. 3 nařízení č. 1/2003 nemusí mít k dispozici důkazy, které ji vedou k přesvědčení, že došlo k porušení článku 101 SFEU. 39 Je totiž nutné připomenout, že požadavek ochrany proti svévolným nebo nepřiměřeným zásahům orgánů veřejné moci do soukromí veškerých osob, ať již fyzických nebo právnických, je uznán coby obecná zásada unijního práva (rozsudek Tribunálu ze dne 22. března 2012, Slovak Telekom v. Komise, T‐458/09 a T‐171/10, bod 81). 40 Za účelem dodržení této obecné zásady je přitom nutné, aby bylo cílem rozhodnutí o vyžádání informací získat dokumentaci potřebnou k ověření existence a rozsahu určitých skutkových a právních okolností, o nichž má Komise již informace a jež představují závažné nepřímé důkazy, že došlo k porušení pravidel hospodářské soutěže (v tomto smyslu a per analogiam viz rozsudek Soudního dvora ze dne 22. října 2002, Roquette Frères, C-94/00, Recueil, s. I-9011, body 54 a 55). 41 V projednávaném případě žalobkyně výslovně navrhla Tribunálu, aby Komisi nařídil předložit nepřímé důkazy, které má k dispozici, aby se mohl ujistit o tom, že napadené rozhodnutí nemá svévolnou povahu. Žalobkyně odůvodnila tento návrh tím, že pochybuje, že Komise takové informace před přijetím napadeného rozhodnutí měla. Tvrdí, že Komise namísto ověřování existence a rozsahu určitých skutkových a právních okolností, o nichž již má informace, se ve skutečnosti spíše snaží odhalit skutečnosti, které by mohly svědčit o protiprávním jednání. Na podporu své argumentace se opírá o zvláště široký rozsah napadeného rozhodnutí, jehož byla příjemcem, jakož i o skutečnost, že Komise neprovedla v jejích prostorách žádnou kontrolu podle čl. 20 odst. 4 nařízení č. 1/2003 ani jí nezaslala žádost o informace podle čl. 18 odst. 2 téhož nařízení. 42 Tribunál se vzhledem k tomu, že obdržel návrh v tomto smyslu a že žalobkyně předložila určité důkazy, které by mohly zpochybnit dostatečně závažnou povahu nepřímých důkazů, jež měla Komise dispozici v době přijetí rozhodnutí podle čl. 18 odst. 3 nařízení č. 1/2003, domnívá, že mu přísluší přezkoumat tyto důkazy a zjistit, zda mají dostatečně závažnou povahu. 43 Posouzení dostatečně závažné povahy těchto nepřímých důkazů musí být provedeno s ohledem na to, že napadené rozhodnutí je součástí fáze předběžného vyšetřování, která má Komisi umožnit shromáždit všechny relevantní skutečnosti potvrzující, či nikoli, existenci protiprávního jednání porušujícího pravidla hospodářské soutěže a zaujmout první stanovisko, pokud jde o směřování řízení a o způsob, jak by mělo dále probíhat. Za tímto účelem je Komise oprávněna zaslat žádosti o informace podle článku 18 nařízení č. 1/2003 nebo provést kontroly podle článku 20 téhož nařízení. Od Komise proto nelze v této fázi před přijetím rozhodnutí o vyžádání informací vyžadovat, aby měla k dispozici důkazy o existenci protiprávního jednání. Je tedy dostačující, že uvedené nepřímé důkazy mohou vést k důvodnému podezření, že došlo k protiprávnímu jednání, což Komisi opravňuje k tomu, aby požádala o poskytnutí dodatečných informací prostřednictvím rozhodnutí přijatého na základě čl. 18 odst. 3 nařízení č. 1/2003. 44 Ve své odpovědi na usnesení ze dne 14. května 2013 seznámila Komise Tribunál s nepřímými důkazy, které měla k dispozici a které podle ní odůvodňovaly přijetí napadeného rozhodnutí. 45 Po seznámení se se shrnutím poskytnutým Komisí, jakož i s obsahem nepřímých důkazů má Tribunál za to, že Komise byla oprávněna přijmout vůči žalobkyni rozhodnutí o vyžádání informací, a to ohledně všech údajných protiprávních jednání, na která se vztahuje napadené rozhodnutí. Tato jednání jsou uvedena v bodě 2 napadeného rozhodnutí a týkají se „omezení obchodních toků v rámci Evropského hospodářského prostoru (EHP), včetně omezení dovozu do EHP ze zemí mimo EHP, rozdělení trhů, koordinace cen a souvisejících protisoutěžních praktik na trhu s cementem a na trzích s příbuznými výrobky“. 46 Co se v první řadě týče omezení obchodních toků v rámci Evropského hospodářského prostoru (EHP), včetně omezení dovozu do EHP ze zemí mimo EHP, má Tribunál za to, že odkaz učiněný ve shrnutí a výňatky z dokumentu [důvěrné] mohly Komisi oprávněně vést k tomu, aby se snažila získat informace týkající se chování žalobkyně. To samé platí o údajích uvedených ve shrnutí a výňatcích z dokumentu [důvěrné]. 47 Navíc to vyplývá ze shrnutí a výňatků z dokumentu [důvěrné]. Je třeba konstatovat, že takový dokument mohl Komisi důvodně vést k podezření o účasti [důvěrné] žalobkyně na praktikách spočívajících v omezení obchodních toků. 48 Co se v druhé řadě týče údajného protiprávního jednání spočívajícího v rozdělení trhů, představuje několik kategorií skutečností předložených Komisí dostatečně závažné nepřímé důkazy, které ji opravňovaly k tomu, aby zaslala žalobkyni žádost o informace v tomto ohledu. Zaprvé předpoklad Komise, že existuje zásada dělení trhů [důvěrné]. 49 Zadruhé je třeba uvést, že [důvěrné]. Stejně tak je tomu v případě dokumentu [důvěrné]. To samé vyplývá z dokumentu [důvěrné]. 50 Zatřetí Komise v podstatě odkazuje na [důvěrné]. 51 Konečně začtvrté v kontextu, v němž Komise disponovala [důvěrné]. 52 Co se týče ve třetí řadě praktik spočívajících v koordinaci cen a souvisejících protisoutěžních praktik uvedených v bodě 2 napadeného rozhodnutí [důvěrné]. Zaprvé [důvěrné]. 53 Zadruhé dokument [důvěrné]. 54 Zatřetí Komise mohla z odkazu učiněného ve shrnutí a z výňatků z dokumentu [důvěrné] oprávněně vyvodit [...]. 55 Konečně začtvrté ze shrnutí a z výňatků z dokumentu [důvěrné] lze rovněž důvodně vyvodit [...]. 56 S ohledem na vše výše uvedené dospěl Tribunál k závěru, že Komise měla k dispozici dostatečně závažné nepřímé důkazy, které ji opravňovaly k tomu, aby se snažila získat od žalobkyně dodatečné informace ohledně všech údajných protiprávních jednání uvedených v bodě 2 odůvodnění napadeného rozhodnutí. 57 Tento závěr nevyvrací argumentace uvedená ve vyjádření k odpovědi Komise na provádění důkazů. 58 Tato argumentace v podstatě vychází z rozdílů ve výkladu nepřímých důkazů používaných Komisí. Například je tvrzeno, že [důvěrné]. 59 Je nutno konstatovat, že taková argumentace nebere v úvahu zvláštní rámec, jehož je napadené rozhodnutí součástí, tím, že se ve skutečnosti rovná tvrzení, že nepřímé důkazy, jež má Komise k dispozici, nemohou prokázat účast žalobkyně na údajných protiprávních jednáních, kterých se týká napadené rozhodnutí. Komisi přitom nelze z důvodů uvedených v bodě 43 výše takové prokázání uložit, aniž pravomoci jí svěřené na základě článků 18 a 20 nařízení č. 1/2003 pozbudou jakéhokoli užitku. Okolnost, že použité důkazy mohou být předmětem různých výkladů, tudíž nebrání tomu, aby představovaly dostatečně závažné nepřímé důkazy ve smyslu judikatury uvedené v bodě 40 výše, jelikož se výklad upřednostněný Komise jeví jako přijatelný. 60 Kromě toho je také vyzdvihována okolnost [důvěrné]. 61 S ohledem na výše uvedené je tedy třeba první část žalobního důvodu zamítnout. Ke druhé části jediného žalobního důvodu, vycházející z chybějící nezbytnosti vyžadovaných informací 62 Žalobkyně v podstatě zpochybňuje nezbytnost informací vyžadovaných napadeným rozhodnutím ve smyslu čl. 18 odst. 1 nařízení č. 1 /2003. Její argumentaci lze rozdělit na dvě výtky. V rámci první výtky žalobkyně tvrdí, že napadené rozhodnutí obsahuje četné příklady informací, které neodpovídají tomuto požadavku nezbytnosti, jelikož postrádají jakýkoli vztah k údajným protiprávním jednáním uvedeným v napadeném rozhodnutí. V rámci druhé výtky žalobkyně zpochybňuje nezbytnost vyžadovaných informací, které má Komise již v dispozici nebo které jsou veřejně dostupné. Konečně, žalobkyně ve vyjádření k odpovědi Komise na provádění důkazu ze strany Tribunálu vznáší třetí výtku, jež se týká nezbytnosti žádosti o informace a jež vychází z toho, že mezi nepřímými důkazy, jež má Komise k dispozici, a dotazníkem, který jí byl zaslán, neexistuje žádná souvislost. 63 Komise navrhuje, aby byla tato část žalobního důvodu zamítnuta. 64 Pokud jde o výtku vznesenou ve vyjádření k odpovědi Komise, má Tribunál za to, že musí být bez dalšího zamítnuta. Je totiž třeba konstatovat, že i kdyby byla taková výtka přípustná podle čl. 48 odst. 2 jednacího řádu v tom, že se zakládá na skutkových okolnostech, ke kterým neměla žalobkyně ke dni podání žaloby přístup, neodpovídá nicméně požadavkům v čl. 44 odst. 1 písm. c) téhož řádu v tom, že se omezuje na obecnou kritiku a nevysvětluje konkrétní důvody, proč mezi dotazníkem a nepřímými důkazy, jež má Komise k dispozici, neexistuje žádná souvislost. Je tedy nutné dojít k závěru, že tato výtka není dostatečně jasná a přesná, aby umožnila žalované připravit svou obranu a Tribunálu rozhodnout o žalobě, případně bez dalších podpůrných informací, a proto musí být prohlášena za nepřípustnou (v tomto smyslu viz rozsudek Tribunálu ze dne 14. května 1998, Mo och Domsjö v. Komise, T-352/94, Recueil, s. II-1989, body 333 a 334). Konečně, i kdyby byla tato výtka založena na argumentaci zpochybňující důkazní hodnotu nepřímých důkazů předložených Komisí, musela by být zamítnuta z důvodů uvedených v bodech 43 až 59 výše. K popření nezbytnosti některých informací vyžadovaných s ohledem na domněnky, které Komise hodlá prošetřit 65 Jak již bylo zdůrazněno v bodě 36 výše, Komise může požadovat sdělení pouze takových informací, které jí mohou umožnit ověřit údajná protiprávní jednání, která odůvodňují vedení vyšetřování a která jsou uvedena v žádosti o informace (v tomto smyslu a per analogiam viz rozsudek SEP v. Komise, bod 36 výše, bod 25, a rozsudek Société Générale v. Komise, bod 36 výše, bod 40). 66 Vzhledem k široké vyšetřovací a kontrolní pravomoci, kterou má Komise, přísluší právě jí, aby posoudila nezbytnost informací, které si vyžádá od dotyčných podniků (v tomto smyslu viz rozsudky Soudního dvora ze dne 18. května 1982, AM & S Europe v. Komise, 155/79, Recueil, s. 1575, bod 17, a ze dne 18. října 1989, Orkem v. Komise, 374/87, Recueil, s. 3283, bod 15). Stran přezkumu, který Tribunál vykonává ve vztahu k tomuto posouzení Komise, je třeba připomenout, že podle judikatury musí být pojem „nezbytné informace“ vykládán ve vztahu k účelům, pro něž byly dotčené vyšetřovací pravomoci svěřeny Komisi. Podmínka spojitosti mezi žádostí o informace a údajným protiprávním jednáním je splněna, lze-li se v tomto stadiu řízení legitimně domnívat, že zmíněná žádost vykazuje spojitost s údajným protiprávním jednáním v tom smyslu, že Komise může mít rozumně za to, že jí tento dokument napomůže k zjištění domnělého protiprávního jednání (rozsudky SEP v. Komise, bod 36 výše, bod 29, a Slovak Telekom v. Komise, bod 39 výše, bod 42). 67 Tribunál konstatuje, že jedinými otázkami, u kterých žalobkyně pochybuje o jejich nezbytnosti z tohoto důvodu, je otázka 5 bod AG a otázka 5 bod AH, na základě kterých je povinna pro každé výrobní zařízení každé ze svých dceřiných společností poskytnout emise oxidu uhličitého (CO2) v tunách, které připadají na dotčené zařízení, a průměrnou cenu emisních povolenek CO2 skutečně použitých pro dotčené zařízení. 68 Tribunál uvádí, že žalobkyně nezpochybnila tvrzení obsažené v žalobní odpovědi Komise, podle kterého jsou emise CO2 jednou z největších položek nákladů na výrobu cementu, které jsou samy o sobě jednou z největších položek ceny účtované zákazníkům a spotřebitelům. 69 Mimoto je třeba připomenout, že jedno z údajných protiprávních jednání, která Komise prošetřuje, spočívá v možné koordinaci cen mezi konkurenčními podniky. Je přitom nutné konstatovat, že informace o jedné z hlavních složek dotyčných výrobků mohou být legitimně považovány za informace, jež vykazují spojitost s takovým údajným protiprávním jednáním. 70 Tuto výtku je tedy třeba zamítnout. K popření nezbytnosti některých vyžadovaných informací na základě toho, že je má Komise již k dispozici nebo že mají veřejnou povahu 71 Žalobkyně v podstatě tvrdí, že sdělení informací, které má Komise již k dispozici nebo které mají veřejnou povahu, nemůže být považováno za nezbytné ve smyslu čl. 18 odst. 1 nařízení č. 1/2003. 72 Je zajisté pravda, že Tribunál ve svém rozsudku ze dne 30. září 2003, Atlantic Container Line a další v. Komise (T-191/98, T-212/98 až T-214/98, Recueil, s. II-3275, bod 425), zdůraznil, že žádosti o informace, jejichž účelem je získat informace o dokumentu, který již má Komise k dispozici, nemohou být považovány za odůvodněné pro potřeby vyšetřování. 73 Je však nutné konstatovat, že žalobkyni nebyly zaslány předchozí žádosti o informace podle čl. 18 odst. 2 nařízení č. 1/2003. Vzhledem k tomu nelze na dotazník tvořící přílohu I napadeného rozhodnutí v žádném případě pohlížet tak, že se žalobkyni ukládá povinnost poskytnout informace, které má již Komise k dispozici. 74 Co se týče kritiky vycházející z toho, že některé z vyžadovaných informací jsou veřejné, a tudíž přístupné Komisi, aniž je nezbytné je vyžadovat, je třeba poznamenat, že jediný příklad předložený žalobkyní je tvořen „poštovními směrovacími čísly spojenými s konkrétní adresou“. 75 Je však třeba zdůraznit, že takové informace tvoří logický doplněk informací, jež má k dispozici pouze žalobkyně. Z tohoto důvodu jejich případná veřejná povaha nemůže bránit tomu, aby byly považovány za nezbytné ve smyslu čl. 18 odst. 1 nařízení č. 1/2003. 76 Tuto druhou výtku je tedy třeba zamítnout z toho důvodu i druhou část tohoto žalobního důvodu. Ke třetí části jediného žalobního důvodu, týkající se povahy vyžadovaných informací 77 Žalobkyně v podstatě tvrdí, že čl. 18 odst. 3 nařízení č. 1/2003 Komisi pouze umožňuje, aby od hospodářských subjektů požadovala informace nebo údaje, které mají k dispozici, ale neopravňuje ji k tomu, aby podniku přikázala nakládat s těmito informacemi za účelem jejich předložení ve formátu, který usnadňuje úlohu Komise, a tak zhotovovat důkazy, které má Komise v úmyslu použít proti němu. 78 Komise navrhuje zamítnutí této části žalobního důvodu. 79 Je třeba připomenout, že bod 23 odůvodnění nařízení č. 1/2003 stanoví, že „Komise by měla být zmocněna na celém území [Unie] vyžadovat informace, které jsou nezbytné ke zjištění jakékoli dohody, rozhodnutí nebo jednání ve vzájemné shodě, které jsou zakázány podle článku [101 SFEU], nebo jakéhokoli zneužití dominantního postavení zakázaného podle článku [102 SFEU]“. Tento bod dodává, že „[p]ři plnění rozhodnutí Komise nelze podniky nutit, aby přiznaly, že se dopustily protiprávního jednání, ale v každém případě jsou povinny odpovědět na skutkové dotazy a předložit dokumenty, i když mohou být tyto informace použity k prokázání protiprávního jednání proti nim nebo proti jinému podniku“. 80 Vzhledem k tomu, že je třeba poskytováním „informací“ ve smyslu článku 18 nařízení č. 1/2003 chápat nejen předložení dokumentů, ale také povinnost odpovědět na otázky týkající se uvedených dokumentů, nemusí se Komise omezovat pouze na žádost o poskytnutí údajů existujících ve formě nevyžadující žádný zásah ze strany dotyčného podniku. Je tedy přípustné, aby se obrátila na podnik s otázkami zahrnujícími formalizaci vyžadovaných údajů (v tomto smyslu a per analogiam viz stanovisko generálního advokáta Darmona k rozsudku Orkem v. Komise, bod 66 výše, Recueil, s. I‐3301, bod 55). 81 Je však třeba zdůraznit, že výkon této výsady je ohraničen dodržením nejméně dvou zásad. Zaprvé, jak bylo připomenuto v bodě 23 odůvodnění nařízení č. 1/2003, nemohou otázky adresované podniku tento podnik nutit k tomu, aby přiznal, že se dopustil protiprávního jednání. Kromě toho poskytnutí odpovědí na tyto otázky nesmí znamenat zátěž, která je nepřiměřená nezbytnosti šetření (rozsudky SEP v. Komise, bod 36 výše, bod 51, Atlantic Container Line a další v. Komise, bod 72 výše, bod 418, a Slovak Telekom v. Komise, bod 39 výše, bod 81). 82 I když v projednávaném případě nebylo argumentováno tím, že některé z otázek adresovaných žalobkyni jí ukládaly povinnost poskytnout odpovědi, které by ji přiměly k přiznání existence protiprávního jednání, jež příslušelo prokázat Komisi, je zřejmé, že žalobkyně poukazuje na nepřiměřenou zátěž spojenou se zodpovězením dotazníku. Vzhledem k tomu, že se tato kritika shoduje s čtvrtou částí žalobního důvodu, vycházející z porušení zásady proporcionality, bude přezkoumána v tomto rámci. 83 S touto výhradou je třeba třetí část žalobního důvodu zamítnout. Ke čtvrté části jediného žalobního důvodu, vycházející z porušení zásady proporcionality 84 V rámci tohoto žalobního důvodu žalobkyně v podstatě zpochybňuje nepřiměřenou povahu pracovní zátěže spojené s napadeným rozhodnutím, pokud jde zaprvé o rozsah a podrobnou úroveň vyžadovaných informací, jakož i nezbytnost je poskytnout v určitém formátu, zadruhé lhůtu pro odpověď a zatřetí její dopad na finanční situaci žalobkyně. Konečně žalobkyně tvrdí, že kumulativní účinek těchto různých skutečností by měl v každém případě vést Tribunál k závěru, že došlo k porušení zásady proporcionality. 85 Komise navrhuje, aby byla tato část žalobního důvodu zamítnuta. 86 Z ustálené judikatury vyplývá, že žádosti o informace, které Komise podniku zašle, musí být v souladu se zásadou proporcionality a že podniku uložená povinnost poskytnout informace nesmí pro tento podnik znamenat zátěž, která je nepřiměřená nezbytnosti šetření (rozsudky SEP v. Komise, bod 36 výše, bod 51, Atlantic Container Line a další v. Komise, bod 72 výše, bod 418, a Slovak Telekom v. Komise, bod 39 výše, bod 81). 87 V rámci první výtky žalobkyně kritizuje rozsah a značně podrobnou úroveň vyžadovaných informací, jakož i formát odpovědi požadovaný Komisí. Jako příklad uvádí otázku 1B, která zahrnuje poskytnutí informací o všech nákupech v tuzemsku provedených za dobu deseti let podniky, jež žalobkyně ovládá, které se týkají pěti výrobků (volně loženého cementu CEM I, kabřince, směsí a granulovaného, drceného cementu s vysokopecní struskou, jakož i granulovaného cementu s vysokopecní struskou), a vyžaduje, aby odpověď byla rozčleněna na základě 37 parametrů. 88 Rozsah informací vyžadovaných v dotazníku, zejména pokud jde o otázku 1B, jakož i vysoký stupeň přesnosti údajů tohoto dotazníku, nelze zajisté účinně popřít. Je nepochybné, že odpověď na tento dotazník znamenala pro žalobkyni zvláště těžkou zátěž. 89 Nelze však dojít k závěru, že tato zátěž je nepřiměřená nezbytnosti šetření spojeného s údajnými protiprávními jednáními, která Komise hodlá prověřit, a okolnostem projednávaného případu. 90 V tomto ohledu je třeba zaprvé připomenout, že napadené rozhodnutí je součástí řízení, jež se týká „omezení obchodních toků v rámci Evropského hospodářského prostoru (EHP), včetně omezení dovozu do EHP ze zemí mimo EHP, rozdělení trhů, koordinace cen a souvisejících protisoutěžních praktik na trhu s cementem a na trzích s příbuznými výrobky“. Je tedy zřejmé, že zvláště široký rozsah působnosti, jakož i závažnost údajných protiprávních jednání, která Komise prošetřuje, mohou odůvodňovat poskytnutí velkého množství informací. 91 Zadruhé je také nutné připomenout, že napadené rozhodnutí je součástí vyšetřování praktik omezujících hospodářskou soutěž, zahrnujícího kromě žalobkyně sedm dalších společností působících v odvětví cementu. S ohledem na množství informací, které je nutné přezkoumat, se proto ze strany Komise nejeví jako nepřiměřené, když požaduje, aby byly odpovědi poskytnuty ve formátu umožňujícím jejich porovnání. 92 Tuto první výtku je tudíž třeba zamítnout. 93 V rámci druhé výtky žalobkyně poukazuje na nepřiměřenou povahu dvanáctitýdenní lhůty pro odpověď na prvních deset sad otázek a dvoutýdenní lhůty pro odpověď na jedenáctou sadu otázek, vzhledem k množství vyžadovaných informací. 94 Komise zpochybňuje argumentaci žalobkyně. Připomíná, že žalobkyni byla pro odpověď na prvních deset sad otázek namísto původní dvanáctitýdenní lhůty poskytnuta sedmnáctitýdenní lhůta. 95 Tribunál úvodem konstatuje, že i když žalobkyně v průběhu správního řízení požádala Komisi o prodloužení dvanáctitýdenní lhůty stanovené pro odpověď na prvních deset sad otázek, takovou žádost nepodala ohledně jedenácté sady otázek, což postačuje k prokázání přiměřenosti této lhůty ve vztahu k ní (v tomto smyslu a per analogiam viz rozsudek Tribunálu ze dne 14. května 1998, Finnboard v. Komise, T-338/94, Recueil, s. II-1617, bod 54). 96 Za účelem posouzení možné nepřiměřené povahy zátěže spojené s povinností odpovědět na prvních deset sad otázek ve lhůtě dvanácti týdnů by je třeba vzít v úvahu skutečnost, že žalobkyni jakožto příjemci rozhodnutí o vyžádání informací podle čl. 18 odst. 3 nařízení č. 1/2003 hrozilo nejen uložení pokuty nebo penále v případě poskytnutí neúplných informací nebo neposkytnutí informací v požadované lhůtě nebo v případě neposkytnutí informací podle čl. 23 odst. 1 písm. b) a podle čl. 24 odst. 1 písm. d) nařízení č. 1/2003, ale i uložení pokuty v případě poskytnutí informací, jež Komise posoudí jako nepřesné nebo „zavádějící“ v souladu s čl. 23 odst. 1 písm. b) uvedeného nařízení. 97 Z toho vyplývá, že přezkum přiměřenosti lhůty stanovené rozhodnutím o vyžádání informací má zvláštní význam. Je totiž třeba, aby uvedená lhůta mohla příjemci umožnit, aby nejen materiálně poskytl odpověď, ale také aby zajistil úplnou, přesnou a nezavádějící povahu poskytnutých informací. 98 Jak již bylo uvedeno v bodě 88 výše, nelze zajisté popřít, že množství vyžadovaných informací, jakož i zvláště náročný formát, ve kterém musely být odpovědi uvedeny, představoval obzvláště velkou zátěž. 99 Tribunál se nicméně domnívá, že u žalobkyně bylo vzhledem k prostředkům, kterými v souvislosti se svou hospodářskou velikostí disponovala, možné rozumně předpokládat, že poskytne uspokojivou odpověď na požadavky uvedené v bodě 97 výše ve stanovené lhůtě, která ostatně nakonec trvala 17 týdnů. 100 Tuto druhou výtku je proto nutné zamítnout. 101 V rámci třetí výtky žalobkyně poukazuje na újmu, která jí byla způsobena pracovní zátěží spojenou s odpovědí na dotazník, a připomíná, že požádala o udělení výjimky z povinnosti odpovědět na tento dotazník. Kromě finančních nákladů měla příprava negativní dopad spočívající v mobilizaci a ochromení jejích administrativních zdrojů ve zvláště obtížné hospodářské situaci odvětví výroby cementu, a zejména žalobkyně. 102 Zaprvé, pokud jde o finanční újmu údajně způsobenou žalobkyni zodpovězením dotazníku, je třeba připomenout, že z důvodů uvedených v bodech 88 až 91 výše byl učiněn závěr, že zátěž spojená se zodpovězením uvedeného dotazníku nebyla zjevně nepřiměřená okolnostem projednávaného případu. Případný rozsah finančních nákladů na tuto odpověď je přitom pouze odrazem této pracovní zátěže. I přes svou případnou značnou výši nemohou proto finanční náklady jako takové prokázat existenci porušení zásady proporcionality. 103 Zadruhé, pokud jde o údajné ochromení administrativních zdrojů žalobkyně, stačí konstatovat, že tato výtka má charakter pouhého tvrzení, které není spojeno s žádnou skutečnou důkazní hodnotou. Jediná příloha věnovaná této otázce, příloha 13, se totiž skládá z jediné tabulky, v níž žalobkyně rozepsala náklady, o kterých tvrdí, že byly vynaloženy v souvislosti se zodpovězením dotazníku, a počet hodin strávených v tomto ohledu. Tato tabulka nemůže sama o sobě prokázat důvodnost tvrzení žalobkyně, pokud jde o ochromení jejích administrativních zdrojů. 104 Tuto třetí výtku je proto třeba zamítnout. 105 Konečně, v rámci čtvrté výtky žalobkyně tvrdí, že kumulativní účinek rozsahu a podrobné úrovně vyžadovaných informací, povinnosti tyto informace poskytnout v závazném formátu, povahy vyžadovaných informací, krátkých lhůt na odpověď a vynaložených finančních nákladů by měl Tribunál v každém případě vést k závěru, že byla porušena zásada proporcionality. 106 Tribunál se domnívá, že takovou argumentaci nelze s ohledem na okolnosti projednávaného případu přijmout. 107 Jak bylo uvedeno v bodě 102 výše, jsou totiž vysoké finanční náklady tvrzené žalobkyní pouze odrazem zátěže spojené se zodpovězením dotazníku. Přitom byla-li uvedená zátěž posouzena tak, že neměla zjevně nepřiměřenou povahu s ohledem na údajná protiprávní jednání, která Komise hodlala prověřit, a lhůta, která byla nakonec poskytnuta, jí umožnila vyrovnat se s touto zátěží, nutně z toho vyplývá, že tvrzení vycházející z porušení zásady proporcionality musí být odmítnuto. 108 S ohledem na výše uvedené je třeba zamítnout čtvrtou část žalobního důvodu, a tedy žalobu v plném rozsahu. K nákladům řízení 109 Podle čl. 87 odst. 2 jednacího řádu se účastníku řízení, který neměl úspěch ve věci, uloží náhrada nákladů řízení, pokud to účastník řízení, který měl ve věci úspěch, požadoval. Vzhledem k tomu, že žalobkyně neměla ve věci úspěch, je důvodné jí uložit, že ponese vlastní náklady řízení a nahradí náklady řízení vynaložené Komisí, včetně nákladů řízení o předběžném opatření. Z těchto důvodů TRIBUNÁL (sedmý senát) rozhodl takto: 1) Žaloba se zamítá. 2) Společnosti Cementos Portland Valderrivas, SA, se ukládá náhrada nákladů řízení, včetně nákladů řízení o předběžném opatření. Dittrich Wiszniewska-Białecka Prek Takto vyhlášeno na veřejném zasedání v Lucemburku dne 14. března 2014. Podpisy. ( *1 ) – Jednací jazyk: španělština.

cs

caselaw

EU

ROZSUDEK TRIBUNÁLU (devátého senátu) 6. prosince 2018 ( *1 ) „Ochranná známka Evropské unie – Námitkové řízení – Přihláška obrazové ochranné známky Evropské unie CCB – Starší obrazová ochranná známka Evropské unie CB – Relativní důvod pro zamítnutí zápisu – Nebezpečí záměny – Podobnost označení – Dobré jméno a vysoká rozlišovací způsobilost starší ochranné známky – Článek 8 odst. 1 písm. b) nařízení (ES) č. 207/2009 [nyní čl. 8 odst. 1 písm. b) nařízení (EU) 2017/1001] – Článek 75 druhá věta a čl. 76 odst. 1 nařízení č. 207/2009 (nyní čl. 94 odst. 1 druhá věta a čl. 95 odst. 1 nařízení 2017/1001)“ Ve věci T‐665/17, China Construction Bank Corp., se sídlem v Pekingu (Čína), zastoupená A. Carboni a J. Gibbs, solicitors, žalobkyně, proti Úřadu Evropské unie pro duševní vlastnictví (EUIPO), zastoupenému J. Ivanauskasem, jako zmocněncem, žalovanému, přičemž dalším účastníkem řízení před odvolacím senátem EUIPO, vystupujícím jako vedlejší účastník řízení před Tribunálem, je Groupement des cartes bancaires, se sídlem v Paříži (Francie), zastoupený C. Herissay Ducampem, advokátem, jejímž předmětem je žaloba podaná proti rozhodnutí prvního odvolacího senátu EUIPO ze dne 14. června 2017 (věc R 2265/2016-1), týkajícímu se námitkového řízení mezi Groupement des cartes bancaires a společností China Construction Bank, TRIBUNÁL (devátý senát), ve složení S. Gervasoni (zpravodaj), předseda, L. Madise a R. da Silva Passos, soudci, vedoucí soudní kanceláře: R. Ükelytė, rada, s přihlédnutím k žalobě došlé kanceláři Tribunálu dne 27. září 2017, s přihlédnutí k vyjádření EUIPO k žalobě došlému kanceláři Tribunálu dne 28. listopadu 2017, s přihlédnutím k vyjádření vedlejšího účastníka k žalobě došlému kanceláři Tribunálu dne 4. prosince 2017, po jednání konaném dne 28. června 2018, vydává tento Rozsudek Skutečnosti předcházející sporu 1 Dne 14. října 2014 podala žalobkyně, společnost China Construction Bank Corp., u Úřadu Evropské unie pro duševní vlastnictví (EUIPO) přihlášku ochranné známky Evropské unie na základě nařízení Rady (ES) č. 207/2009 ze dne 26. února 2009 o ochranné známce Evropské unie (Úř. věst. 2009, L 78, s. 1), v platném znění [nahrazeného nařízením Evropského parlamentu a Rady (EU) 2017/1001 ze dne 14. června 2017 o ochranné známce Evropské unie (Úř. věst. 2017, L 154, s. 1)]. 2 Ochrannou známkou, jejíž zápis byl požadován, je následující obrazové označení: 3 Služby, pro které byl zápis požadován, náležejí po omezení, k němuž došlo v průběhu řízení před EUIPO, do třídy 36 ve smyslu Niceské dohody o mezinárodním třídění výrobků a služeb pro účely zápisu známek ze dne 15. června 1957, ve znění změn a doplňků, a odpovídají následujícímu popisu: „Bankovnictví; finanční oceňování (pojišťovnictví, bankovnictví, nemovitosti); finanční služby; služby týkající se platebních karet; depozit cenin; oceňování (starožitnosti); makléřství, jednatelství; záruční služby; správní rada trustu“. 4 Dne 7. května 2015 podal vedlejší účastník, Groupement des cartes bancaires, proti zápisu přihlášené ochranné známky pro služby uvedené v bodě 3 výše námitky na základě článku 41 nařízení č. 207/2009 (nyní článek 46 nařízení 2017/1001). 5 Námitky byly založeny zejména na starší obrazové ochranné známce Evropské unie, která byla zapsána dne 12. listopadu 1999 pod číslem 269415 a jejíž vyobrazení je následující: 6 Starší ochranná známka byla zapsána zejména pro služby náležející do třídy 36, odpovídající následujícímu popisu: „Pojištění a finance, a sice: pojištění, směnárny; vystavování cestovních šeků a akreditivů; finanční služby, měnové a peněžní služby, bankovní služby; penzijní fondy; správa bankovních a peněžních toků pomocí elektronických prostředků; služby elektronické peněženky; vydávání a služby předplacených karet, platebních karet, kreditních karet, karet pro výběr hotovosti, čipových karet nebo karet s proužkem, magnetických karet a paměťových karet; vydávání bankovních neelektronických karet; služby výběru peněz pomocí čipových karet nebo karet s proužkem, elektronické převody prostředků; služby elektronické platby; služby placení prostřednictvím karet; služby předplacených karet; služby finančních transakcí pro držitele karet prostřednictvím bankomatů; služby autentizace a ověřování osob; služby finančních informací prostřednictvím jakéhokoli telekomunikačního prostředku; služby povolování a provádění paleb prostřednictvím čísel karet; služba pro zabezpečenou platbu na dálku; finanční informace, a to dálkový sběr dat a finančních údajů“. 7 Důvodem uplatněným na podporu námitek byl zejména důvod uvedený v čl. 8 odst. 1 písm. b) nařízení č. 207/2009 [nyní čl. 8 odst. 1 písm. b) nařízení 2017/1001]. 8 Dne 4. října 2016 námitkové oddělení námitkám vyhovělo z toho důvodu, že existuje nebezpečí záměny a přihlášku k zápisu zamítlo. 9 Dne 5. prosince 2016 podala žalobkyně proti rozhodnutí námitkového oddělení u EUIPO odvolání na základě článků 58 až 64 nařízení č. 207/2009 (nyní články 66 až 71 nařízení 2017/1001). 10 Rozhodnutím ze dne 14. června 2017 (dále jen „napadené rozhodnutí“) první odvolací senát EUIPO odvolání zamítl. 11 Odvolací senát měl konkrétně za to, že relevantním územím pro posouzení nebezpečí záměny ve smyslu čl. 8 odst. 1 písm. b) nařízení č. 207/2009 je území Evropské unie a že relevantní veřejnost tvoří zčásti profesionálové a zčásti koneční spotřebitelé nebo široká veřejnost, jejíž úroveň pozornosti je vysoká (body 19 a 20 napadeného rozhodnutí). Odvolací senát měl dále pod nadpisem „Dobré jméno“ (body 22 až 25 napadeného rozhodnutí) za to, když vycházel z několika důkazů poskytnutých vedlejším účastníkem, že relevantní francouzská veřejnost identifikuje starší ochrannou známku jakožto zkratku CB definující platební kartu Groupmenet des cartes bancaires CB a poukázal na dobré jméno slovní ochranné známky CB pro služby obsažené ve třídě 36, jak stanovil čtvrtý odvolací senát v rozhodnutí ze dne 27. srpna 2014 týkajícím se věci R 944/2013-4 – CCB v. CB (dále jen „rozhodnutí čtvrtého odvolacího senátu CCB v. CB“). 12 Pokud jde o srovnání označení, odvolací senát měl za to, navzdory velmi stylizovanému charakteru starší ochranné známky, že posledně uvedená ochranná známka bude vnímána jakožto skupina velkých písmen „CB“ a že obrazový prvek přihlášené ochranné známky je vedlejší s ohledem na její dominantní prvek, který tvoří skupina velkých písmen „CCB“ (body 30 a 31 napadeného rozhodnutí). Z toho odvolací senát v podstatě vyvodil, že mezi kolidujícími ochrannými známkami existuje určitá vzhledová podobnost (body 32 a 33 napadeného rozhodnutí). Odvolací senát poté, co měl za to, že tyto ochranné známky jsou z fonetického hlediska podobné a tato podobnost dosahuje stupně vyššího než průměrného, jelikož přihlášená ochranná známka obsahuje zejména písmena starší ochranné známky, a poté, co uvedl, že není možné provést pojmové srovnání vzhledem k tomu, že obě označení postrádají význam, schválil konstatování o existenci podobnosti mezi dotčenými označeními, které učinilo námitkové oddělení (body 34 až 36 napadeného rozhodnutí). 13 Odvolací senát, který uvedl, že totožnost dotčených služeb nebyla zpochybněna, měl za to, že s ohledem na tuto totožnost, na dobré jméno starší ochranné známky ve Francii a na podobnost označení rozdíly mezi těmito označeními a úroveň pozornosti relevantní veřejnosti, která je vyšší než průměrná, nepostačují k tomu, aby bylo vyloučeno nebezpečí záměny u dotčené veřejnosti ve Francii (body 39 a 40 napadeného rozhodnutí). Odvolací senát dodal, že v důsledku skutečnosti, že služby, na které se vztahuje přihláška ochranné známky, spotřebitelé neužívají pravidelně, se zvyšuje možnost, že tito spotřebitelé, a to i ti, kteří vykazují vysokou úroveň pozornosti, budou uvedeni v omyl vzhledem k jejich nepřesné představě o konfiguraci ochranných známek (bod 41 napadeného rozhodnutí). Návrhová žádání účastníků řízení 14 V návaznosti na zpětvzetí učiněná na jednání, která byla zanesena do protokolu z jednání, žalobkyně navrhuje, aby Tribunál: – zrušil napadené rozhodnutí, – uložil EUIPO a vedlejšímu účastníku náhradu nákladů řízení. 15 EUIPO navrhuje, aby Tribunál: – žalobu zamítl, – uložil žalobkyni náhradu nákladů řízení. 16 Vedlejší účastník s ohledem na upřesnění poskytnutá na jednání, která byla zanesena do protokolu z jednání, navrhuje, aby Tribunál: – žalobu zamítl, – uložil žalobkyni náhradu nákladů řízení. Právní otázky 17 Na podporu žaloby žalobkyně uplatňuje dva důvody, z nichž první vychází z porušení čl. 75 druhé věty, jakož i čl. 76 odst. 1 první věty nařízení č. 207/2009 (nyní čl. 94 odst. 1 druhá věta a čl. 95 odst. 1 první věta nařízení 2017/1001), a druhý z porušení čl. 8 odst. 1 písm. b) nařízení č. 207/2009. K žalobnímu důvodu vycházejícímu z porušení čl. 75 druhé věty a čl. 76 odst. 1 první věty nařízení č. 207/2009 18 Žalobkyně tvrdí, že odvolací senát porušil povinnost založit svá rozhodnutí pouze na důvodech, ke kterým měli účastníci možnost se vyjádřit (čl. 75 druhá věta nařízení č. 207/2009), jakož i povinnost omezit přezkum na skutečnosti a důvody přednesené účastníky (čl. 76 odst. 1 první věta nařízení č. 207/2009), když napadené rozhodnutí založil na rozhodnutí čtvrtého odvolacího senátu CCB v. CB a na tom, že se služby náležející do třídy 36 neužívají pravidelně, třebaže toto rozhodnutí a toto konstatování nebylo uplatněno ani předloženo či prokázáno v průběhu řízení před EUIPO a že neměla možnost předložit k nim vyjádření. 19 V tomto ohledu je třeba připomenout, že podle čl. 76 odst. 1 první věty nařízení č. 207/2009 se EUIPO v řízení týkajícím se relativních důvodů zamítnutí při zkoumání omezí na skutečnosti, důvody a návrhy přednesené účastníky. 20 Toto ustanovení omezuje přezkum prováděný EUIPO ve dvojím smyslu. Týká se jednak skutkového základu rozhodnutí EUIPO, tedy skutečností a důkazů, na nichž mohou být tato rozhodnutí platně založena, a jednak právního základu těchto rozhodnutí, tedy ustanovení, která je orgán, jemuž je věc předložena, povinen použít. Odvolací senát tedy při rozhodování o odvolání proti rozhodnutí, kterým se ukončilo námitkové řízení, může založit své rozhodnutí pouze na relativních důvodech pro zamítnutí, jichž se dovolával dotčený účastník řízení, jakož i na skutečnostech a k nim se vztahujících důkazech, které tento účastník řízení předložil [viz rozsudek ze dne 27. října 2005, Éditions Albert René v. OHIM – Orange (MOBILIX), T‐336/03, EU:T:2005:379, bod 33 a citovaná judikatura]. 21 Podle čl. 75 druhé věty nařízení č. 207/2009 mohou být rozhodnutí EUIPO založena pouze na důvodech, ke kterým měli účastníci možnost se vyjádřit. 22 Z judikatury vyplývá, že ačkoli se právo být vyslechnut, jak je zakotveno v čl. 75 druhé větě nařízení č. 207/2009, vztahuje na všechny skutkové nebo právní okolnosti, jakož i na důkazy, které představují základ rozhodnutí, nevztahuje se na konečné stanovisko, které správní orgán zamýšlí přijmout. Odvolací senát tudíž není povinen vyslechnout navrhovatele ohledně skutkového posouzení, které je součástí jeho konečného stanoviska. Z judikatury rovněž vyplývá, že skutečnost, že se účastník řízení nemohl vyjádřit k tvrzením, která nepředstavují autonomní důvod napadeného rozhodnutí, která však jsou součástí úvah odvolacího senátu o globálním posouzení nebezpečí záměny, přičemž se tento účastník mohl vyjádřit k důvodům týkajícím se srovnání označení, na nichž je rozhodnutí založeno, nepředstavuje porušení článku 75 nařízení č. 207/2009 [viz rozsudek ze dne 23. ledna 2008, Demp v. OHIM – Bau How (BAU HOW), T‐106/06, nezveřejněný, EU:T:2008:14, bod 17 a citovaná judikatura]. 23 Pokud jde v projednávané věci zaprvé o rozhodnutí čtvrtého odvolacího senátu CCB v. CB, je třeba podobně jako EUIPO a vedlejší účastník uvést, že vedlejší účastník uplatnil a předložil uvedené rozhodnutí na podporu svých námitek (vyjádření ze dne 10. listopadu 2015 na podporu námitek) a následně v odpovědi na odvolání podané žalobkyní proti rozhodnutí námitkového oddělení (vyjádření ze dne 17. února 2017). 24 Z toho vyplývá, že odvolací senát v projednávaném případě platně vycházel z tohoto údaje uplatněného jednou ze stran sporu. Je třeba dodat, že vzhledem k tomu, že bylo uplatněno pouze samotné rozhodnutí čtvrtého odvolacího senátu CCB v. CB, a nikoli všechny důkazy předložené v průběhu řízení, které vedlo k tomuto rozhodnutí, se odvolací senát správně omezil na uvedení závěru ohledně posouzení provedeného v uvedeném rozhodnutí na podporu vlastního posouzení dobrého jména starší ochranné známky. 25 Z toho rovněž a nezbytně vyplývá, že žalobkyni bylo umožněno, aby jak ve vyjádření k námitkám, tak v odvolání podaném před odvolacím senátem proti rozhodnutí námitkového oddělení, v jehož odůvodnění je zmíněno rozhodnutí čtvrtého odvolacího senátu CCB v. CB, účelně vyjádřila své stanovisko s ohledem na posledně uvedené rozhodnutí. V tomto ohledu je třeba upřesnit, že žalobkyni bylo umožněno blíže se vyjádřit k rozhodnutí čtvrtého odvolacího senátu CCB v. CB, včetně všech důkazů, které v něm byly zohledněny, tím spíše, že byla účastnicí řízení, které vedlo k přijetí tohoto rozhodnutí. 26 Lze dodat, že i kdyby se mělo za to, že tyto možnosti vyjádřit se k rozhodnutí čtvrtého odvolacího senátu CCB v. CB nejsou dostatečné k dodržení práva žalobkyně být vyslechnuta, by napadené rozhodnutí v důsledku toho nebylo stiženo vadou [v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 15. července 2015, Australian Gold v. OHIM – Effect Management & Holding (HOT), T‐611/13, EU:T:2015:492, bod 18 a citovaná judikatura]. Vzhledem k tomu, že v bodě 47 níže bude uvedeno, že úvahy odvolacího senátu týkající se dobrého jména starší ochranné známky ve Francii jsou opodstatněné nezávisle na posouzení v rozhodnutí čtvrtého odvolacího senátu CCB v. CB, by totiž dotčené správní řízení nemohlo vést k jinému výsledku, pokud by žalobkyně měla možnost vyjádřit se k tomuto rozhodnutí v návaznosti na vyjádření vedlejšího účastníka v odpovědi na její odvolání před odvolacím senátem. 27 Co se týče zadruhé konstatování o tom, že přihlášené služby náležející do třídy 36 nejsou užívány pravidelně, lze zajisté podobně jako žalobkyně připustit, že toto konstatování nebylo jako takové uplatněno před odvolacím senátem, ani nebylo prokázáno důkazy v průběhu řízení, které vedlo k napadenému rozhodnutí. 28 Je však třeba uvést, že dotčené konstatování nepředstavuje „skutkový základ“ napadeného rozhodnutí ve smyslu judikatury připomenuté v bodě 20 výše ani „autonomní důvod“ napadeného rozhodnutí ve smyslu judikatury uvedené v bodě 22 výše. Jak správně uvádí EUIPO, toto konstatování týkající se toho, že dotčené služby nejsou užívány pravidelně, souvisí v projednávané věci s úvahami odvolacího senátu, podle nichž si relevantní veřejnost uchová v paměti nedokonalou představu o dotčených ochranných známkách, což jsou úvahy, u nichž je třeba navíc zdůraznit, že jsou založeny na vzácně se vyskytujících možnostech, připuštěných obecným způsobem, že se provede přímé srovnání ochranných známek a že tyto úvahy v projednávané věci pouze podporuje nepravidelné užívání dotčených služeb [v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 23. října 2002, Oberhauser v. OHIM – Petit Liberto (Fifties), T‐104/01, EU:T:2002:262, bod 28, a ze dne 17. září 2008, FVB v. OHIM – FVD (FVB), T‐10/07, nezveřejněný, EU:T:2008:380, body 29 a 56]. 29 Z toho vyplývá, že odvolací senát, který vycházel z toho, že dotčené služby nejsou užívány pravidelně, jednak nepřekročil meze skutkového základu přezkumu a jednak neměl povinnost vyslechnout žalobkyni ohledně dotčeného konstatování. 30 Ze všeho výše uvedeného vyplývá, že žalobní důvod vycházející z porušení čl. 75 druhé věty a čl. 76 odst. 1 první věty nařízení č. 207/2009 musí být v každém případě zamítnut. K žalobnímu důvodu vycházejícímu z porušení čl. 8 odst. 1 písm. b) nařízení č. 207/2009 31 Podle čl. 8 odst. 1 písm. b) nařízení č. 207/2009 se přihlášená ochranná známka na základě námitek majitele starší ochranné známky nezapíše, pokud z důvodu totožnosti nebo podobnosti se starší ochrannou známkou a totožnosti nebo podobnosti výrobků nebo služeb, na které se ochranná známka vztahuje, existuje nebezpečí záměny u veřejnosti na území, na kterém je starší ochranná známka chráněna. Kromě toho na základě čl. 8 odst. 2 písm. a) bodu i) nařízení č. 207/2009 [nyní čl. 8 odst. 2 písm. a) bod i) nařízení 2017/1001] se staršími ochrannými známkami rozumějí ochranné známky Evropské unie s dřívějším datem podání přihlášky, než je datum podání přihlášky ochranné známky Evropské unie. 32 Podle ustálené judikatury představuje nebezpečí záměny nebezpečí, že se veřejnost může domnívat, že dotčené výrobky nebo služby pocházejí od stejného podniku, nebo od podniků hospodářsky propojených. Podle téže judikatury musí být nebezpečí záměny posuzováno globálně podle toho, jak relevantní veřejnost vnímá dotčená označení a výrobky nebo služby, přičemž musí být zohledněny všechny relevantní faktory projednávaného případu, zejména vzájemná závislost mezi podobností označení a podobností výrobků nebo služeb, na které se vztahuje ochranná známka [viz rozsudek ze dne 9. července 2003, Laboratorios RTB v. OHIM – Giorgio Beverly Hills (GIORGIO BEVERLY HILLS), T‐162/01, EU:T:2003:199, body 30 až 33 a citovaná judikatura]. 33 Za účelem použití čl. 8 odst. 1 písm. b) nařízení č. 207/2009 předpokládá nebezpečí záměny totožnost nebo podobnost kolidujících ochranných známek a totožnost nebo podobnost výrobků nebo služeb, na které se kolidující ochranné známky vztahují. Jedná se o podmínky kumulativní [viz rozsudek ze dne 22. ledna 2009, Commercy v. OHIM – easyGroup IP Licensing (easyHotel), T‐316/07, EU:T:2009:14, bod 42 a citovaná judikatura]. 34 Vnímání ochranných známek průměrným spotřebitelem kategorie dotčených výrobků nebo služeb hraje rozhodující úlohu v globálním posouzení nebezpečí záměny (viz rozsudek ze dne 12. června 2007, OHIM v. Shaker, C‐334/05 P, EU:C:2007:333, bod 35 a citovaná judikatura). 35 V projednávané věci žalobkyně nezpochybňuje úvahy odvolacího senátu, podle nichž relevantní veřejnost tvoří profesionálové a široká veřejnost a vykazuje vysokou úroveň pozornosti (bod 19 napadeného rozhodnutí). Tyto úvahy je třeba s ohledem zvláště na povahu dotčených služeb potvrdit [v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 10. června 2015, AgriCapital v. OHIM – agri.capital (AGRI.CAPITAL), T‐514/13, EU:T:2015:372, bod 28 a citovaná judikatura]. 36 Žalobkyně nezpochybňuje ani definici relevantního území, provedenou odvolacím senátem, k posouzení nebezpečí záměny v projednávané věci (bod 20 napadeného rozhodnutí), a sice území Unie, přičemž je třeba připomenout, že stačí, aby relativní důvod pro zamítnutí zápisu existoval v části Unie [viz rozsudek ze dne 14. prosince 2006, Mast-Jägermeister v. OHIM – Licorera Zacapaneca (VENADO s rámečkem a další), T‐81/03, T‐82/03 a T‐103/03, EU:T:2006:397, bod 76 a citovaná judikatura]. 37 Žalobkyně naproti tomu zpochybňuje posouzení rozlišovací způsobilosti starší ochranné známky, které provedl odvolací senát, jeho posouzení podobnosti kolidujících označení, jakož i jeho globální posouzení nebezpečí záměny v projednávané věci. K rozlišovací způsobilosti starší ochranné známky 38 Žalobkyně odvolacímu senátu vytýká, že posouzení rozlišovací způsobilosti starší ochranné známky založil na závěrech týkajících se dobrého jména, jak jsou uvedeny v rozhodnutí čtvrtého odvolacího senátu CCB v. CB, ačkoli se v tomto rozhodnutí jednalo zejména o jinou ochrannou známku, než je starší ochranná známka. Žalobkyně mu rovněž vytýká, že neidentifikoval služby, u nichž měl za to, že starší ochranná známka požívá dobrého jména, a domnívá se, že předložené důkazy neumožňovaly prokázat dobré jméno pro všechny služby, na které se vztahuje starší ochranná známka. Žalobkyně konečně kritizuje skutečnost, že se odvolací senát odvolal na dobré jméno starší ochranné známky, zatímco pro posouzení nebezpečí záměny je relevantní pouze určení její zvýšené rozlišovací způsobilosti. 39 Úvodem je třeba konstatovat, jak správně zdůrazňuje EUIPO, že pojmy „dobré jméno“ a „vysoká rozlišovací způsobilost“ spolu úzce souvisí. Z ustálené judikatury totiž vyplývá, že dobré jméno starší ochranné známky může přispět k její vysoké rozlišovací způsobilosti, a tedy zvýšit nebezpečí záměny mezi touto ochrannou známkou a přihlášenou ochrannou známkou [rozsudky ze dne 4. listopadu 2003, Díaz v. OHIM – Granjas Castelló (CASTILLO), T‐85/02, EU:T:2003:288, bod 44, a ze dne 27. března 2012, Armani v. OHIM – Del Prete (AJ AMICI JUNIOR), T‐420/10, nezveřejněný, EU:T:2012:156, bod 33]. Vysoká rozlišovací způsobilost ochranné známky mohla být přiznána v důsledku jejího dobrého jména [v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 19. května 2011, PJ Hungary v. OHIM – Pepekillo (PEPEQUILLO), T‐580/08, EU:T:2011:227, bod 91, a ze dne 7. října 2015, Panrico v. OHIM – HDN Development (Krispy Kreme DOUGHNUTS), T‐534/13, nezveřejněný, EU:T:2015:751, bod 60]. 40 Z judikatury rovněž vyplývá rozdíl v míře, pokud jde o dobré jméno a vysokou rozlišovací způsobilost ochranné známky, spíše než rozdíl v povaze. Bylo totiž rozhodnuto, že vyšší rozlišovací způsobilosti, než je běžná rozlišovací způsobilost, z důvodu známosti ochranné známky na trhu u veřejnosti nezbytně předpokládá, že tato ochranná známka je známá alespoň podstatné části dotčené veřejnosti, aniž by nezbytně musela mít dobré jméno ve smyslu čl. 8 odst. 5 nařízení č. 207/2009 (nyní čl. 8 odst. 5 nařízení 2017/1001) [viz rozsudek ze dne 12. července 2006, Vitakraft-Werke Wührmann v. OHIM – Johnson’s Veterinary Products (VITACOAT), T‐277/04, EU:T:2006:202, bod 34 a citovaná judikatura]. Dále bylo rozhodnuto s odkazem na rozsudek ze dne 14. září 1999, General Motors (C‐375/97, EU:C:1999:408, body 26 a 27), který se vyjádřil k dobrému jménu, že relevantní faktory k posouzení získání vysoké rozlišovací způsobilosti v důsledku užívání jsou tytéž jako faktory relevantní k posouzení dobrého jména, a sice zejména podíl na trhu, který ochranná známka zaujímá, intenzita, geografické rozšíření a doba jejího užívání, jakož i výše investic vynaložených podnikem na její propagaci (rozsudek ze dne 12. července 2006, VITACOAT, T‐277/04, EU:T:2006:202, bod 35). 41 Z toho vyplývá, že odvolací senát správně pro účely posouzení, zda starší ochranná známka má vysokou rozlišovací způsobilost, vycházel z důkazů předložených vedlejším účastníkem za účelem prokázání jejího dobrého jména. 42 Z napadeného rozhodnutí vyplývá a účastníci řízení připouštějí, že odvolací senát svůj závěr týkající se dobrého jména starší ochranné známky ve Francii založil na důkazech, jejichž cílem je prokázat toto dobré jméno, předložených vedlejším účastníkem, které jsou uvedeny a analyzovány v bodech 22 až 24 napadeného rozhodnutí, a zároveň na rozhodnutí čtvrtého odvolacího senátu CCB v. CB, uvedeném v bodě 25 napadeného rozhodnutí. 43 Žalobkyně oba tyto základy pro posouzení dobrého jména starší ochranné známky zpochybňuje. 44 Pokud jde o posouzení důkazů, jejichž účelem je prokázat dobré jméno starší ochranné známky ve Francii, je třeba upřesnit, že žalobkyně nezpochybňuje, že tyto důkazy umožnily prokázat takové dobré jméno pro některé služby náležející do třídy 36. Kritizuje totiž pouze skutečnost, že nebyly identifikovány dotčené služby třídy 36, jakož i že nebyla prokázána vysoká rozlišovací způsobilost starší ochranné známky pro všechny tyto služby. 45 V tomto ohledu je třeba připomenout, že posouzení rozlišovací způsobilosti starší ochranné známky je třeba provádět s ohledem na výrobky nebo služby, na které se vztahuje a v souvislosti s nimiž existuje nebezpečí záměny s přihlášenou ochrannou známkou z důvodu jejich totožnosti nebo podobnosti s výrobky nebo službami, na které se vztahuje tato ochranná známka. Z bodu 7 napadeného rozhodnutí, který přebírá v tomto ohledu rozhodnutí námitkového oddělení, v projednávané věci vyplývá, že se mělo za to, že služby, kterých se týká přihláška ochranné známky, jsou totožné se službami „finanční služby, měnové a peněžní služby a bankovní služby“, na které se vztahuje starší ochranná známka (viz rovněž body 37 a 39 napadeného rozhodnutí), což je třeba potvrdit. Odvolací senát tedy nebyl povinen posoudit existenci vysoké rozlišovací způsobilosti starší ochranné známky pro všechny služby náležející do třídy 36, na které se vztahuje uvedená ochranná známka. Odvolací senát tedy správně přezkoumal dobré jméno starší ochranné známky v souvislosti s finančními službami, měnovými a peněžními službami a bankovními službami, jak vyplývá z napadeného rozhodnutí (body 4, 22 a 23 napadeného rozhodnutí) a jak EUIPO potvrdil na jednání. 46 Kromě toho se žalobkyně omezuje na tvrzení, že důkazy poskytnuté v průběhu námitkového řízení neprokázaly užívání starší ochranné známky pro služby „finanční služby, měnové a peněžní služby a bankovní služby“ a na to, že za tímto účelem odkazuje bez jiného upřesnění na vyjádření vedlejšího účastníka na podporu jeho námitek. Takové skutečnosti přitom neumožňují zpochybnit údaje poskytnuté vedlejším účastníkem o počtu bankovních karet v oběhu, na nichž je uvedeno přihlášené obrazové označení (více než 62 milionů v roce 2014), o počtu transakcí provedených s těmito kartami (více než 10 miliard v roce 2014) a o zásadní roli vedlejšího účastníka – který je zmíněn v některých dokumentech jako „Groupement des cartes bancaires CB“ – ve francouzském systému plateb a při realizaci transakcí pomocí bankovních karet ve Francii, z nichž odvolací senát správně vyvodil intenzitu užívání starší ochranné známky pro výše uvedené služby a vyžadovaný stupeň znalosti relevantní francouzskou veřejností, a tudíž i její dobré jméno ve Francii (body 22 až 24 napadeného rozhodnutí) (viz rovněž bod 40 výše). 47 Vzhledem k tomu, že tyto důvody napadeného rozhodnutí mohou samy o sobě odůvodnit závěr odvolacího senátu týkající se dobrého jména starší ochranné známky ve Francii, pochybení, jimiž by mohl být dotčen důvod napadeného rozhodnutí vycházející z rozhodnutí čtvrtého odvolacího senátu CCB v. CB, každopádně nemají na tento závěr vliv. Všechny argumenty, kterými žalobkyně kritizuje důvody napadeného rozhodnutí odkazující na toto rozhodnutí, musí být tedy v každém případě odmítnuty jako irelevantní. 48 Ze všeho výše uvedeného vyplývá, že odvolací senát v napadeném rozhodnutí správně posoudil rozlišovací způsobilost starší ochranné známky, a zvláště to, že argumenty uplatněné žalobkyní na podporu projednávané vytýkané skutečnosti nemohou zpochybnit konstatování, podle něhož starší ochranná známka požívá dobrého jména ve Francii. K podobnosti označení 49 Žalobkyně tvrdí, že odvolací senát nesprávně dospěl k závěru, že mezi kolidujícími označeními existuje určitá vzhledová podobnost, přičemž neprávem zohlednil dobré jméno starší ochranné známky v rámci posouzení této podobnosti, tuto starší ochrannou známku analyzoval tak, jako by se jednalo o slovní ochrannou známku CB a přezkum přihlášené ochranné známky zaměřil na slovní prvek „ccb“, aniž zohlednil její obrazový prvek. Žalobkyně má kromě toho za to, že odvolací senát pochybil, když měl za to,