Datasets:

CZLC

/

CNC_KHavlicek_HistNews

like 0

24. září 1846, Zdroj: Pražské noviny, Část: Zahraničné zprávy., Titulek: [Král dánský.], Autor: Havlíček, Karel Zahraničné zpráwy. W Dánsku. Dne 10. Září přijel král Dánský do města Šleswiku. Purkmistr, radda a wýbor měšťanský uwítali jej, a wšak prý jen s chladnau zdwořilosti, vivaty nikdo newolal, ani prý klobauky nesmekalí. Tiše prý jel kočár králowský městem. Wečír se sešlo mnoho lidu, a blíže králowského zámku wolali advokátowi Beselerowi, statečnému zastawateli němectwa w Šleswiku a Holštýně hlučné vivaty. Bylo prý k 2000 lidu pohromadě. Odtud se obrátili k bytu nynějšího presidenta wlády Šleswicko-Holštýnské von-Scheela, wypískali a wynadali mu, konečně tito patrioti wytlaukli několik oken ( také jednomu Dánowi ) a rozešli se spat. To se wšechno dělo před očima králowýma okolo samého zámku. Tak podáwáme spráwy samých Němců bez proměny. Jiná spráwa ještě také prawí: že když králowský wůz po ulici jel, ani jediný člowěk nesmeknul, král ale že na obě strany a hojně měšťanstwo pozdrawowal, na jehožto obličejích jewil se zármutek. Ano měl se jewit zármutek na obličejích měšťanů Šleswických, a sice zármutek nad tím, že jsau takowí grobiáni, chwastajíce se wždy wzdělaností. Tedy král je pozdrawowal, a oni nechali na hlawách, a tím se ještě weřejně w nowinách chlubí, zač by se každý jiný rozumný člowěk styděl. Jest to wýstřelek prawé šosácké nadutosti, která se w jiné zemi již tak newydaří, a nemůžeme měšťanstwo Šleswické jinak přirownati, než tomu oslu, jenž na ulici onoho řeckého mudrce kopnul, který se mu ale za to zdwořile z cesty wyhnul. – Jsauli nedorozumění mezi wládau Dánskau a částí obywatelstwa Šleswického a Holštýnského, mohau se na jiné cestě wyrownati, tím ale, že se obywatelé tak hrubě a newzdělaně proti králi chowají, nedowedau nic jiného, než dokázati swětu swau newzdělanost a hrubost. Ten ještě jest daleko wzdálen od prawé swobody, který ji hledá w neurwalosti a w hrubosti proti předstaweným.

31. říjen 1847, Zdroj: Pražské noviny, Část: Dopisowatel., Titulek: Do Bystrého., Autor: Havlíček, Karel Do Bystrého. K žádosti wel. p. Josefa Kleina, kaplana Hradeckého, oznamujeme tuto, že práwa w čísl. 68. těchto listů ( weliká pochwala p. učitele Machka ) zzaslána jest nám sice ne jménem jeho, a s auplným jeho podpisem dole udaným, a wšak, jak jsme se nyní z wlastnoručního dopisu wel. p. P. Kleina přeswědčili, byl podpis i dopis falešný. Kdo jej psal, ať se tedy přihlásí!! Redakce.

2. leden 1848, Zdroj: Pražské noviny, Část: Žertovná kronika., Titulek: [Anekdota z časů cholery]., Autor: Havlíček, Karel Žertowná kronika. Anekdota z časů chelery. Kdosi čítaje denně zpráwy o rozmáhání se cholery s welikau auzkostí tázal se swého lékaře, jaké jsau znaky její a prostředky proti ní. „ Zčernáteli, „ prawil lékař, „ máte jistě choleru, a není wám pomoci. Budeli na wás ale přicházeti jen zima a mdloba, můžete se ještě ochrániti řádným třením. “ Sotwa lékař odešel, mrazilo již auskostliwce, zawolal slaužícího a dal se twrdým kartáčem tříti. Práwě třel slaužící nejlépe, tu wykřikl pán zaufanliwě, wida, jak tělo jeho černá. Wykřikna: „ Mám ji! “ upadl do mdloby. Slaužící uprchl, zpráwa o wypuklé choleře plamenem se rozšířila. Opatrní wykuřowali chlorem, bázliwí měli kauř za morowý zápach, a weškeré město bylo w smrtelném strachu. Lékař pospíšiw k nemocnému shledal, že slaužící jej třel kartáčem na boty, a odtud powstala cholera. — Poněwadž prý se nyní cholera blíží, připomínáme wšem P. T. swým odbíratelům a čtenářům, aby čistého kartáče užíwali.

12. srpen 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: Z Prahy, Titulek: [zpráva o příjezdu dr. Braunera], Autor: Havlíček, Karel — Wčera sem přijel doktor Brauner.

14. květen 1846, Zdroj: Pražské noviny, Část: [titulní strana], Titulek: Hlasové o potřebě jednoty spisovného jazyka pro Čechy, Moravany a Slováky, Autor: Havlíček, Karel Hlasowé o potřebě jednoty spisowného jazyka pro Čechy, Morawany a Slowáky. ( Dokončení. ) Ba sám ty wýborný Šwábe, božský Šillere, ty uprostřed Plattdeutschůw rozený klassický Goethe, weta po waší sláwě, wašem spasení, wy pohrdači a uskokowé a wražedlníci swých kmenůw, nebudouli Štúr a jeho apoštolé za wás před trůnem božím orodowati! Herder, Kant a sám Hegel stojíť nyní co zrádcowé a wražedlníci swých kmenů před soudnou stolicí Tatranských Nowoslowáků. Wy wšecky skwělé hwězdy germanské literatury a národnosti! prohloupili a prohřešili ste se těžce proti wlastnímu žiwotu swého šwábského, šwejcarského, rakouského, pruského, baworského, hesského, hanowerského, meklenburského, sedmihradského, metzensaifského, handrburského, krikehajského, anobrž nefandum dictu! i samého saského kmene, proto že ste psali ne w šarywarech těchto kmenů a nářečí, ani w nářečí saském, ale jen w nářečí jednoho města a okolí Míšeňského! W Italii psal Ariosto ne we Ferrarském, Manzoni nyní žijící píše ne w Medulanském swých krajanůw nářečí, ale w nářečí Toskanském, práwě tak jako Šafařík, Tablic, Tranowský, Jakobei w českém, aniž kdo proto těmto Wlachům banditů, swé kmeny plenících, nadal! Widíte tedy, ( pane Štúre! ), že toto mé hrání o žiwot kmene slowenského nic jiného není než obluda Waší pomatené fantasie, anť my Čechcowé, Morawané a Slowáci nejen jeden národ a jazyk jsme, ale i z politického ohledu pod berlou jedné a sice otcowské wlády stojíme. — Já s mé stránky přeswědčen jsem, že z tohoto hrozného Tatrami hýbání, potřásání a burcowání konečně nebude než poctiwý smích, žalowání na zlobiwost a nedbalost Slowákůw aneb chwastawý wěnec domnělého mučedlnictwí. Od Tater jako takowých nečekejte spasení a sláwy našeho kmene a lidu slowenského, ani od jejich ohromnosti a nebetyčnosti, ani od jejich zdrawého silodarného powětří a čerstwých wod, ani od jejich plawných potoků a řek, ani od jejich na zlato, stříbro a jiné kowy bohatých dolůw a bání, ani od pasoucího se na nich stáda a dobytka a těmto podobných wěcí: ony nám nespomohou, neli my jim, na wzdor wšemu p. Hurbana a jiných Wašinců o tom mudrowání a prorokowání. – Waše boha se dokládání jest pokoušení boha, očekáwáním od něho zázraku, nejen dle přirozeného běhu národůw nemožného, ale i zbytečného a nepotřebného, owšem škodliwého oběma stránkám, jak Slowákům, tak i Čechům a Morawanům. Co není z Boha, to se rozprchne. Waše rozdwojowání nás ale není z Boha, nebo psáno stojí: „ Co Bůh spojil, člowěk nerozlučuj. “ Krkonoš a Tatra jsou jako manžel a manželka, poctiwým sňatkem manželským spojeni: z tohoto manželstwí může se zroditi krásné, četné, rozšířené a silné potomstwo, kterému nejen w letopisech Slawjanstwa, ale i w dějinách swěta čestné místo dáno býti musí. Wezmeli ale paní Tatra lístek propuštění od swého manžela, potom nebude wíce ani pannou, ani manželkou, ani wdowou, ani mniškou, nýbrž stane se neuchylně buď kuběnou Maďarůw, buď služkou Němců. A jakowé následky tento pohoršliwý a swodný příklad rozsobášowání za sebou táhnouti a míti bude pro jiné? Poštěstíli 160 se Slowákům tento odskok a rozdwoj dnes, zítra příklad Slowáků následowati budou Slezáci, krom toho těžce získání a ještě jen z polowice přiwtělení; pozejtří příklad Slowáků a Slezanů následowati budou Morawané, a tak se z rozdwojení stane roztrojení, z roztrojení rozečtwrcení, a při této kmenní a nářečiwé pytwě oud za oudem odpadne a celé tělo i s oudy se zmaří. W krátkém čase tedy při wšech našich tak mnohých a welikých národu našemu od boha daných silách budeme tam opět, kde sme byli před tisíciletím, totiž nikde. Teprw nedáwno psal pan Bělopotocký tu žalobu proti Wám: že při dání rukojemstwí čili kaucie 4000 zl. stř. za Wás a Waše Nowiny skrze Wás oklamán jest, anť Wy prý tehdáž ještě o bernolačině aneb jiné nebiblické řeči ani té nejmenší zmínky neučinili ste. Tak i já, p. Prokopius a mnozí jiní w Pešti a w Budíně, kteří na wydobytí nowin slowenských nejwíce pracowali a jim se předkem welice radowali, nyní též rowným spůsobem weřejně na Wás žalowati musíme, že ste nás oklamal, anť my ani drotarčinu a kopaničárčinu, ani miškárčinu a brawčárčinu, ani, jak p. superintendent Seberini mluwí, kočišštinu a walaštinu, ani, jak jiní říkají, smetištinu a kuchynčinu nikdy od Wás sme neočekáwali, a pro ni jistě ani jedinkého kroku nebyli bysme učinili. I my sobě slowenčinu každého kraje wážíme a ctíme, nakolik ona krajomluwem jest a zůstáwá: jak mile ale ona z některého tmawého kouta na trůn literatury se drápe a kasá, zmatek w lidu a w národu působí, do boje a nepřátelstwí s jinými bližšími neb wzdálenějšími sestrami se pouští: tu tratí sama swou místní cenu a částečnou wýznamnost a stane se předmětem smíchu anebo práwě hněwu a opowržení. Ještě když ste posledníkráte u mne byl, w mém wlastním příbytku wyjádřil ste se, že aspoň do Orla promiscue ( jsou Waše slowa ) články bráti budete, i w biblickém i w bernoláckém nářečí: proč aspoň tu slowu swému wěrným nejste? Jakou pak zkázu a neřest uwalil ste posawad již na náš kmen a národ! Wy ten zlatý řetěz, který samojediný nás a naše předky ode tří set let s nejbližší nám krwí spojowal, otcowraždnou rukou trháte. Měli sme jedinou těžce založenou a ještě tížeji sdržowanou a proti odpůrcům bráněnou katedru a professuru naší českoslowenské řeči a literatury w Břetislawi, kterou ste Wy lehkomyslně ztroskotal aneb aspoň nebezpečně podkopal. Známeť zajisté dobře i bez wyzwědačůw, kterak ste Wy co čerw we stromě ode dáwna na této stolici skrytě hlodal a wrtal, až téměř již i spráchniwěla; kterak ste ji se wšech stran podrýwal, aby se čím dříwe swalila a Waší plebejčině aneb fantastičtině čím dříw místo učinila. P. Palkowič, tento zasloužilý šediwec, náramně nad tímto rozdwojením Wámi spůsobeným naříká, a jest se čeho obáwati, aby Waše jednání i jeho dobročinné úmysly co do poručenstwí nezměnilo, a aby nad syny toho lidu nezoufal, kterému žiwot obětowal. Pomyslete sám, co již ode dwou roků, ba jen od lonska, z našeho Prešpurského ústawu býti mohlo, kdybyste Wy w duchu otcůw a zakladatelůw jeho byl pokračowal a pracowal. Jak pewně a wážně byli bysme již před celou Ewropou stáli, kdybyste Wy domnělí twořitelé Nowoslowenska swé síly k posilnění, ne zemdlení sil našich, ku smíření a milowání, ne ku štwání a ozbrojowání bratrů proti bratrům, synů proti otcům, mladíků proti starcům byli obrátili. Proč wšecky naše podniky a spolky posawad jako houby rostly a wadly? Nic nebylo a není ani z Fándli-Bernolakowského towaryšstwa w Trnawě, ani ze Zoro-Almanachowské jednoty w Budíně, ani z Tablico-Baňské společnosti w Hontě, ani z Břetislawského ústawu, nic není a nebude ani z Wašeho Tatrínu: proč? proto že nám chybí soustřediwost a koncentrace, že nás žene wšudy jen moc centrifuga, ne centripeta, že wšudy jen pracujeme analytice, nikde synthetice. Každý jednotliwec a každý spolek slowenský chce se powažowat co osa, okolo které lúkoti a bahry celého ostatního Slawjanstwa se točiti mají. Odtud tato naše wždy padající wěž babylonská, odtudto tento zmatek a posměch; ony jsou plod a třesť čechophagů, Tatrošálenců, Hronoklanitelů a jejich ouzkodušné Slowakomanie. — Mám spráwy a žaloby s mnohých stran, že jste w celých slowenských okolích již předmětem oškliwosti, anť ste různice a roztržitosti spůsobili, tu mezi církwemi a pastýři, jinde mezi kazatelem a školním učitelem, jinde že ste samy swaté knihy a náboženstwí w lehkowážnost u lidu uwedli, jinde, že ste samy služby boží we chrámě na posměch a škandály proměnili. Tímto zlehčowáním zwláště drahé protestantům biblie dopouštíte se swatokrádeže proti palladium naší řečí a nábožnosti od předků nám zděděnému. Mladictwo naše z weliké částky uměli ste wšelikými praktikami a schůzkami, deklamowáním a lermowáním proti Čechům, slibowáním jim nesmrtedlných jmen a zásluh o Slowensko a těmto podobnými mamy a titěrkami swésti a aspoň na několik roků oslepiti. Z tohoto nákažliwého swrabu a neduhu někteří snad nikdy wíce neozdrawějí; jiní potřebowati budou měsíce a roky, dokud ke střízliwosti přijdou a jasnou studenou rozwahou na prawou, od otců proklestěnou a od nich opuštěnou cestu se nawrátějí. Ukradli ste nám tím z toho, co nám práwě nyní toho wěku nejdražší jest, totiž z času, aspoň deset neb dwacet let, a ze sil a schopností a nadějí aspoň jedno pokolení, a to tehdy, kdy sme tento čas a tyto síly na cele jiné wážnější wěci potřebowali, nežli jsou rwačky pro řeč a nářečí. A toto wšecko udělali ste tomu kmenu a národu, který sobě jmenowitě a obzwláště od Wás, od schopnosti Wašeho ducha a od wděčnosti Wašeho srdce někdy tak mnoho slibowal, a nyní s předěšením widěli musí, že wychowal hada w záňadří. Nenáwidím pošetilé čechaření některých sobělibých Čecháčků a Protislowáků, ale práwě tak nenáwidím i blázniwé slowačení některých sobělibých Nowoslowáčků a Protičechů. My jsme a musíme býti jedno tělo, jedna duše. I tu zlatá prostřední cesta nejbezpečnější, aniž potřebí hned ku pokrajnostem a končetinám skákati. Osmělme se a začněme mudřeti. Jestli ste měli smělost, odtrhnouti se od dobré wěci, od swých wážných 161 předkůw a otcůw, a od swých upřímných přátelů a ctitelů; mějtež smělost k nim se opět připojiti. Tato poslední smělost bude i ušlechtilejší i užitečnější, nežli onano prwní. Nepodáwejte uší některým Slowákům, třebas pastýřům a spráwcům lidí, kteří dílem ze zlerozuměné náboženské nenáwisti, dílem z pouhé leniwosti naší wzdělanější spisowné řeči, našim klassickým mluwnicem a slowníkům a našemu etymologicky-analogickému prawopisu učiti se nechtějí, očekáwajíce, aby jim hned wšecko bez práce hotowé s nebe dolů padlo, a kteří práwě proto i Wám tak lichotiwě pochlebují, nalezajíce na Wašem nářečí wítanou podušku. – Mýlíte se welice i w tom, jestli wšecky katolické Slowáky za swé přízniwce a za nenáwistníky Čechů držíte. Před několika léty zaslal jeden katolický kněz a básník do almanachu Zora dlouhou báseň proti Čechům a češtině a ke chwále bernolačiny: po přečtení jí powstali oudowé té Zorowé Jednoty, wšickni oswícení katolíci a mužowé swětského stawu jednohlasně a s patrnou newolí proti tomu plodu ctěného a milowaného jináče básníka, ustanowiwše, aby se nepřijala a netiskla, anť nenáwist k nejbližším nám bratrům Čechům rozsíwati neslušno. Nepočínali-li sobě tito bratři katolíci mnohem moudřeji a chwalitebněji, nežli Waše nowoprotestantská, křížowé wálky proti Čechům a češtině hlásající a podnikající sekta? Nejsouli tito swětští lidé oswícenější a oprawdiwější křesťané, nežli Waši duchowního stawu apoštolé a kazatelé, české knihy na hranice odsuzující? České knihy, – tyto matky, které je prwním nábožným a mrawným mlékem kojily a wychowaly! – Cti otce i matku, abys dlouho žiw byl na zemi, synu slowenský i kmene slowenský! Nawraťte se tedy zpátkem ku prawé wýborně začaté cestě, na které ste před tím tak zdařile a chwalitebně kráčeli; otewřeno Wám a Wašincům ještě otcowské náručí naše, jako synům a bratrům milowaným. Následujte můj příklad, pamatujíce, že i já w podobném pokušení we mladších mých létech jsem se nalézal, ač owšem nikoli ani w tom spůsobu, ani w té míře a na tom stupni; nebo od bratrů Čechů a Morawanů se odtrhnouti, mně nikdy ani na mysli netanulo: ale Bohu děkuji a děkowati budu až do hrobu, že mi ještě dosti časně i w tom oči otewřel. Ta zásada a rada: „ Wšeho zkuste, a co dobrého jest, toho se držte “ chránila mne i od klopotného nowotářstwí i od zatwrdilého zůstáwání w bludu. Nestyděl jsem se nikdy omyl swůj wyznati a naprawiti, anobrž ještě děkowal jsem těm mužům, kteří mne naň pozorným učinili, a tím i k mému wlastnímu zdokonalowání nápomocni byli. Něco jsem i wlastnímu soudu, ale mnoho i soudu přátelů a zkušených mužů dowěřowal. Tak čiňte i Wy, a poblouzení Waše nejen Slowensko, nejen Čechie a Morawa, ale celá Sláwie mileráda Wám promine, anobrž nowé dwojnásobné požehnání wám udělí. Mějte se baze! Předůležitá také jest odpowěď Jana Kollára na domluwy a dopisy jiných, zwláště mladších Slowáků ( XII. C. str. 168. ), w které se zwláště předhůzky od Slowáků Čechům obyčejně činěné wywracují. Welmi rádi bychom i z té wýtahy podali! Jak se tam krásně jewí snášeliwý duch prudkého Kollára: jak záležitostem wlasti obětuje swé wlastní libůstky. Kýž by w tom wšem swým krajanům a mnohým z nás ostatních co prawý wzor ustawičně před očima swítil! – Ku konci následují ještě welmi mnohá jiná swědectwí Slowáků a zwlášť duchowních, mezi nimi i mužů welezasloužilých, jako jsou Jozefi, Palkowič, Seberini, kteří se wšichni proti nowotám stawí, a k starému biblickému jazyku co wěrní synowé hlásí. Našim domácím českým zbytečným Cyrilům, abecedářským prorokům a nowotářům schwalujeme také ještě článek Šafaříkůw a přejeme dobrého zažití a wšelikého prospěchu. Wůbec se tato kniha může powažowati co welmi důležitý krok w slowensko-českém národním žiwotě. Nastane rozhodná doba, rozhodnější a důležitější než mnozí mysliti dowedou. Dejž to nebe, aby se záležitost ta k našemu prospěchu slowensko-českému i českoslowenskému ukončila. Dodatek redakce. Abychom i my aspoň nějakou maličkostí dokázati mohli, že tito Hlasowé nejsou wolající na poušti, a že sme si swou částečku wybrati uměli: upustíme od této chwíle od té malé sice a wšak přec nějaké různosti w prawopisu, kterou sme se posud s Maticí nesrownáwali. Od nynějška budou wycházet Nowiny i Wčela s au a tedy dokonce matičním prawopisem. Doufáme že i ostatní redakce tak učiní, abychom si nezakládali wíce na škořapce než na jádře. Prawopis wůbec nemůže býti we wšem důsledný: dwěma pánům, etymologii a wýslownosti zároweň sloužiti se nemůže, třeba se ou wyslowowalo, přece analogie s jinými slowanskými jazyky atd. au žádá. Wyslowuje se také gdy a prec píšeme kdy atd. A kdyby i to au docela chybné bylo, přece raději s Maticí a ostatními Čechy pro swornost chybowati chci w nepatrné wěci, než w takowých titěrkách originálnost wyhledáwati. Již je tu swrchowaný čas, abychom jednoho prawopisu užíwali: podrobme se tedy raději Matici, než bychom žádali, aby ona nám se podrobila. Zwláště to očekáwáme, že teď wšichni moudřejší od modního v upustí i w nápisech weřejných i w priwátním psaní, aby již konečně přestaly žaloby na tak rozličné prawopisy. Ani w ani v samo sebou newede k spasení, ale jedno z nich kterékoli k swornosti: Staří naši a zasloužilí spisowatelé chtějí míti w, a kdož z nás ostatních bude tak swéhlaw, aby jim to pro jejich zásluhy bez wšelikých důkazů třebas jenom k libosti neučinil?

4. leden 1846, Zdroj: Pražské noviny, Část: Žertovné novinky, Titulek: Mrzutárna., Autor: Havlíček, Karel Žertowné nowinky. Mrzutárna. W Indii má každý drobet zámožný muž we swém domě zwláštní pokoj, jmenujicí se brodhagara to jest mrzutárna. Do toho se paní manželka, když je rozzlobena aneb mrzuta, tak dlouho zawře, až se w samotě zlosti zbawí. W státu Massachusets-ském w Americe zakázáno jest aby si žádný muž babičku swou za manželku nebral.

7. duben 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: [titulní strana], Titulek: [glosa], Autor: Havlíček, Karel H. B. — Král lew — jak bájka prawí — swolal kdysi, když přestal wládnaut absolutně a byl udělil konstituci, wšechny kočky na poradu, aby ustanowily, čeho zapotřebí jest pro budaucí časné i wěčné blaho myší. Co tomu myši řekly, proteslowaly-li, aneb nemohly a nesměly-li protestowat, o tom bájka nic neprawí. Ale naše ministerstwo swolalo wšechny naše biskupy dohromady, aby se poradili o budaucích oprawách katolické cirkwe! Jsme přeswědčeni, že ministerstwo neobmýšlí potřebné a prawé nábožnosti užitečné oprawy w naší katolické církwi zawésti, sice by se neptalo na to biskupů. Pan ministr wnitřních záležitostí hrabě Stadion, kterého jakožto welmi zkušeného a praktického muže známe, musí také dobře wědět, jakého spůsobu jsau naši nynější biskupowé. To nejsau biskupowé ze starých wěků naší církwe, kdežto sám wěřící horliwý lid wolil za biskupy nejzkušenější, nejhorliwější, nejzaslaužilejší, nejmrawnější muže ze swé církwe, kdežto biskup nebyl hrdý magnát, skwějící se jako pyšný páw mezi ubohým haufkem wěřících, kdežto biskup byl prawý otec a rádce swých osad, ku kterému se we wšem důležitém utíkaly, kdežto biskupowé byli — jak chtěl Kristus — prawí pastýřowé, ale ne nájemníci. To wšechno je za našich času zcela jinák. Biskupowé jsau nyní obyčejně mladší synowé aristokratických rodin, a nejwíce takowí, kteří se dle mínění rodiny swé ani do wojska nehodí, a kterým pak se skrze známosti a swazky jejich rodin brzy dostane nějaký wýnosný kanonikát a pak biskupstwí. Co se kanonikátů, jmenowitě Holomauckých týče, říká se obyčejně, že od šlechty fundowány jsau; a nechejme to třeba platit, ačkoli jest jisto, že také mnoho jiných welmi plebejských peněz a statků se přimíchalo. Ale jak k tomu přijdau pak diécese, že se z těchto pánů kanowníků Holomauckých tak často jako ze stromowní školky obsazují biskupstwí? Srownáwá se to s duchem wíry křesťanské, aby se biskupowé rodili z jiné krwe než ostatní wěřící jejich bratři? Srownáwá se to s welikým aučelem důstojnosti biskupské, aby se powažowaly biskupstwí za nějaké pensionáty pro starau zchudlau šlechtu? zwláště k tomu takowau, která se kromě swého šlechtického půwodu nemůže jinými znamenitými schopnostmi neb zásluhami wykázati? Prawda owšem, že jsau též i nešlechticowé biskupi, ale i tu býwaly cesty wedaucí k biskupstwí zcela jiné, než by se srownáwaly s účelem prawé katolické wíry! Přeswědčeni jsme, že pan ministr Stadion tak dobře jako kdo jiný tyto okolnosti zná; jestli tedy swoláwá biskupstwo k tomu účeli, aby se na radu jeho nějaké času a potřebám přiměřené oprawy staly, musíme pochybowati o upřímném aumyslu ministerstwa. Neboť kdyby ministerstwo ty swětské wady naší církwe, které každý prawý ale swobodomyslný její přítel zná, skutečně odstraniti chtělo, neptalo by se na to biskupů.

25. leden 1846, Zdroj: Pražské noviny, Část: Pražský denník., Titulek: [Český národní bál.], Autor: Havlíček, Karel Pražský denník. Český národní bál. Nejwíce naší a poněkud také cizí winou stalo se, že národnost naše hluboce klesla w ponížení, a jazyk náš wyloučen jsa ze wšech wyšších a důležitých sfér našeho žiwota, zawržen byl na dlouhý čas jen do nejnyžší domácnosti. Abychom řeči swé mateřské we wyšším obecenstwě opět nějakého přístupu wyjednali, byli jsme nuceni, uchopiti se wěcí a prostředků až posud neslýchaných, a k takowým neobyčejným neslýchanostem náležejí také české bály a české besedy. Wodu jsme museli prosit, aby aspoň jednou za rok byla mokrá, led aby aspoň jednou byl studený, oheň aby aspoň jednou byl horký, a Čech aby aspoň jednou do roka několik hodin mluwil u weřejnosti česky. A uposlechly nás woda, led i oheň; ale Čechowé ještě ne wšichni uposlechli. Páni wýboři uspořádawše letošní tři skwělé besedy nenazwali je již českými, nýbrž naprosto jen besedami, a to z logických příčin: jakoby totiž bylo směšné a zbytečné říkati mokrá woda, chladný led, teplý oheň, tak se jim zdálo nepotřebnou wěcí, jmenowati besedy w Praze držané české besedy, proto že se ani w Praze jiné besedy než ty české držeti nemohou a nemají. Referenti wšak w mnohých časopisech a mnozí jiní nereferenti ztěžují si na naše Bály a Besedy ustawičně, že prý se tam mnoho německy mluwí! Powažme si, místo coby se z toho měli radowat a powděčni být, ještě se jim to nelíbí. — Kdo jiný tam může německy mluwiti než rodilý Němec, který česky neumí?! Když ale na bály a na besedy, které se jen česky ohlašují, do kterých se jen české wstupní lístky dáwají, kde jest taneční pořádek, zpěw, deklamací, ba i jídelní lístek jen český, já řku, když na takowé bály a besedy rodilí Němcowé s nejwětším swého žaludka nebezpečenstwím přece přicházejí: jest to jen důkazem, že se buď již trochu česky naučili aneb wšechno nepohodlí a žaludka swého nebezpečenstwí rádi podstoupiti chtějí, jen když českého wyražení účastni býti mohou. Z druhé strany jest známo, že se besedy a bály jen proto nejwíc dáwají, aby se dokázalo, že i Čechowé mohou skwěle a nádherně wystoupiti, když tedy rodilí Němcowé osobou i jměním swým ještě k wětší nádhernosti přispíwají, proč se budeme horšiti? Radujme se, a čím wíce se tam tedy německy mluwí, tím wíce to je národnosti naší k sláwě a prospěchu. Jediné takowých pádů se trochu lekám, kdyby se dwě strany z rozličných národů do sebe zamilowaly, jak by si porozuměly? - - - Patrně tedy widíme, že páni wýboři dáwajíce do bálů a na besedy přístup i rodilým Němcům, nejen zdwořile a snášeliwě, leč také k sláwě a prospěchu naší národnosti tak učinili. Abychom tu wěc již důkladně a z každé strany powážili, připustíme zde také owšem jen tak ku příkladu ten nepodobný prawdě pád, že by také rodilí Čechowé na našich bálech a besedách německy mluwili. Nemožná to wěc není, ale welmi prawdě nepodobná! Který Čech bude tak nemoudrý a přewrácený, aby zrowna na besedu šel německy mluwiti, kdežto k tomu wšude jinde a w každé hospodě wíce a lepší příležitosti má ( obzwláště na tandlmarku, na kterém se celá konwersace nejwíce jen německy wede ). Jak praweno, jest takowý pád nemožný. Poněwadž se wšak člowěk dle polského příslowí ničeho odříkati nemá, leč toho, že by si nos ukousnouti mohl: dejme tomu, že by tam přec někteří Čechowé česky mluwiti nechtěli. Za takowé lidi wšak radím, abychom se styděli a je mezi sebe nepočítali, pro hrubou newzdělanost. Nebo buďto že potřebu nenahlížejí, aby se česká wyšší konwersace zawedla, a proto jsou newzděláni, aneb se za swůj český rod stydí, a tu zase neznajíce hystorii jsou newzdělání. Zajisté se Čech wedlé každého jiného z ewropejských národů směle postawiti může, a komu se to marným wychloubáním zdá, wiz naši historii. Weliké a skwělé činy našich otců dobyly nám šlechtického práwa mezi národy ewropejskými. Letošní bál wynikal nádherou, úprawností a hlučnou náwštěwou znamenitě: obzwláště oswícení a čalounické práce pochwaly došly. Popisowati, jak wlastně wšechno zřízeno bylo a wyhlíželo, zdá se mi tuze malicherné a kuchyňské, bez toho to kromě mne weliké množstwí widělo, a mnozí si wšechno lépe pamatowali. Jenom jsem pozorowal, že se letos na Žofínském ostrowu tuze špatně muselo urodit obilí, obzwlášť ječmen a pšenice: houska, která je w Praze za 1 kr. platí se tam za 3 kr. stř., a flaška piwa ne zcela másowá za 10 kr. stř.! A to již teď před hromicemi, jak pak o Jakubu!? Toť ti ubozí obywatelé toho ostrowa w letě wšichni hladem pomrou. Chudáci! ale nechť, sami jsou toho winni, proč newyzdwihnou Obilní zákony, jako teď chtějí na ostrowech britských. Kdyby se tam odjinud chleb přiwážeti směl, byl by tak laciný jako w Praze a w Čechách! — Náwštěwa byla tak hlučná, že se z počátku téměř ani tancowati nemohlo: mezi nejwáženějšími hosty byl náš milowaný zemězpráwce J. C. W. pan arcikníže Štěpán, který přes dwě hodiny setrwati ráčil, jak se zdá, spokojen s úprawou, a pak hojný počet nejwyšších pánů a šlechty naší i cizozemské, kteří wšichni welmi šetrně k naší národnosti chowali. Obyčejně wšak to býwá, že se páni, kteří swým příchodem společnosti ke cti slouží, mnohem šetrněji chowají, než ti, kteří by si z toho welikou ěest dělati měli, že byli do společnosti připuštěni. H. Borowský.

3. říjen 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: Feuilleton, Titulek: Úsudek Němce o německém dějepisectví, Autor: Havlíček, Karel Úsudek Němce o německém dějepisectwí. Na slowo wzatý německý spisowatel Theodor Mundt prawí w nejnowějším swém spisu Staatsberedsamkeit der neueren Völker takto: „ W nowějších časech oswědčili Angličani a Francauzowé nejwětší dějepisecké schopnosti, poněwadž wlastní Musa dějepisectwí jejich jest celistwá a weliká wlast a poněwadž hledí k žiwému centrálnímu hlawnímu městu co ke středu wší politické a národní wzdělanosti. U Němců ale, jimž od jakžiwa nic nebylo nejjasnějšího nad pojem a formu jejich wlasti, zůstáwá dějepisectwí z nedostatku národní nutnosti daleko pozadu, a s málo kterými wýminkami upadá buď w pouhau manýru šikowně a wtipně wymudrowanau anebo w rozplynulé wšeswětowé stanowisko. Že němečtí dějepisci nemají žádnau wlast, ukazují často nejwíce práwě w historii swé wlastní otčiny, s jejímžto uspořádáním buď některému na ten čas přewládajícímu směru, anebo sympathiím dwora nebo tomu onomu ze swých předstawených a auředních přednostů wyhowěti se snaží, ale málo kdy národu.

23. srpen 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: [titulní strana], Titulek: Sněm říšský, Autor: Havlíček, Karel Sněm říšský dne 18. srpna. ( Dokončení. ) Goriup: Rád bych byl swé slowo postaupil, kdybych neměl leccos namítati proti těm, kteří poddanost a její konsequence zastáwají. Chci jen na argumentací pozorna učiniti, jaká se ze zásady: „ Jmění je poswátné, “ wywodila. Řeklo se: „ Jmění je poswátné, “ tedy se i nesmíme také onoho wrchností dotknauti. Ale důkaz toho nám ostali dlužni. Odwoláwají se na občanský zákon a na faktický staw; podlé posledního by muselo otroctwí podnes trwati. Z jedné strany se má poddanost zrušiti a z druhé práwa za swaté prohlásiti. Jak se to dá spojiti? Zmínili se o expropriací a obáwali se komunismu; já ale myslím, že se wyzdwihnau ne práwa, nýbrž břemena. Poddanost jest choroba, rak rozžírající stát. ( Tleskot. ) Tedy pryč s ní pro dobro státu. Náhradu mohu připustit jen pod jménem autrat za hojení. Prawí se, dotknete-li se majetnosti, zhyne společnost; wšecko dobře, žádný, co tu sedí, nechce jmění rušiti, nýbrž to, co nedůstojného a utiskujícího na něm, šetřiti. ( Tleskot. ) To celé jest jen špatný syllogism, neb podmět, že to práwem wrchnosti náleží, je chybný. Buď powstal majitek z weřejného poměru, buď jinak. W prwním pádu je dílem neplatný, neb nikdo se nesmí co otrok upsat; proti tomu je i občanský zákon, na který se moji sokowé tak často odwoláwají. Neníť postačitelné, jen něco w držení míti, a již práwo na to odwozowati; neb jesliť známo, že papežowé a císaři si panownictwí nad celým swětem osobili; ale tážu se, jak to fakticky s tím panownictwím wypadalo; teprw francauská revoluce to jak náleží objewila. Nápodobně dějiny Němec nám ukazují, že praobywatelům od přišlých obywatelů grunty ponechány byly, ale pod wýmínkau, že se k jistým powinnostem zawazují. Zawrhneme-li práwo papeže, musíme také zawrhnaut práwo malých despotů. Také není neznámo, že jednotliwé, ano morální osoby, obce, města od laupežiwých rytířů k služebnostem nuceny byly; ale třeba křiwda sta let trwala, nemůže k ní přece práwo wyrůst. ( Tleskot. ) Prawda, že se jednotliwci dobrowolně za danau ochranu poddanými učinili, ale jak dlauho může záwazek tento platit? Jen tak dlauho, dokud ochrany požíwali; neb jinak by musel pacholek, který se do služby dal, až do smrti swému 442 pánu slaužit. – Také se nenechá upřít, že hrabata a pánowé, kteří prwopočátečně službu wojenskau konali a daně platili, tyto powinnosti poznenáhla na poddané přenesli a sami auplně swobodni zůstali. – Od té doby přestal každý práwní důwod pro dálší trwání tohoto poměru. Ostatně nejsau tyto poměry privátní, nýbrž weřejné powahy, a kteří jinak šwadonějí, jsau w nepráwu. Neb občanský zákon se štítil, tyto záležitosti do swého oboru wzíti; w kapitole, o poddanosti jednající, stojí wýslowně, že se to zakládá na zřízení zemském a rozhodnutí že se ponecháwá politickým auřadům. Ale i patent o poddanosti mluwí proti mým saupeřům, neboť prawí, že wšechna práwa, nexu subditelae se týkající, předmětem obyčejného saudního řádu nejsau ( to dokazuje, že poměr ten weřejný ), an mezitím wšecky spory stranu úmluw před pořádný saud náleží. Kdyby tento poměr nebyl weřejné powahy, k čemu tento zákonní odpor? ( Tleskot. ) Ležíť tedy na bíledni, že se mýlí, kteří poddanost z úmluw odwozují. Nechci sice slawné shrom. déle obtěžowat, musím jenom pooprawiti twrzení jednoho řečníka, že w našem pomoří není robota atd. I tam také to samé potlačowání jako w každé jiné provincii, tam také wí sedlák leccos wyprawowati. Dále pak je falešné to twrzení, že sedláci práwo wrchností uznáwají; oni se jen poddáwají nutnosti, kterau jim zákon ukládá, ale jejich cit se protiwí tomu. ( Tleskot doprowází řečníka. ) Smolka: Pánowé! nebyl bych slowo přejal, kdyby wčera se nebylo na haličské statkáře tolik hany nametalo. Nedomníwejte se, že chci feudální práwa, nechť se w jakékoliw jewějí formě, že chci nadužíwání a neswáry zastáwati. Mnoho trestů mi bylo přestáti, jen proto, že již před 15 lety jsem byl toho náhledu, že nemá žádného rozdílu stáwati mezi lidmi; že jsem každému chtěl jeho nezákupné, wěčné práwo vindikowati. Až podnes jsem od tohoto náhledu neustaupil; ale to trpěti nemohu, by se na jednu třídu hana kydala, která se w tak mizerném stawu nachází. Kdyby bylo možná, tyto obwinění dokázati, pozůstáwala by ta třída ze samých zločinců. Ptám se, jak to stojí s tím proslaweným, mírným zákonodárstwím Rakauska, jak se zákony pro ochranu poddaných danými, když si ta třída wíce dowolowala, než w Turecku si dowoliti lze? Máme snad pro čin jednoho neb druhého celau třídu ctihodných občanů odsuzowat? Máme snad weškeré kupectwo za nepoctiwé prohlásit, když jeden z nich zločinný bankerot udělá? Pánowé! w tom wězela politika, že se jistá třída neustále osočowala, protože nosila památku historické křiwdy w srdci swém, kterau co swatý plamen w ňadrech swých chowala a kterau syn po otci dědil. Hanebný tisk a zakaupení historiografowé slaužili jí za prostředek, by umírajícího lwa ze zálohy kopati mohla. Březnowé a májowé slunce, slunce swobody rozehnalo mraky lží a objasnilo poměry statkářů. Sl. shr. wyřkne swůj wýnos, my se ho nebojíme. Wůle shrom. je ta, zákony dáti, ty se musí s nezkaleným úsudkem, dle práwa a sprawedlnosti dáti. Když se rozum pro práwo rozhodne, neníť třeba náružiwosti na pomoc wolati, které jen k tomu slauží, símě rozbrojů rozsíwati a mladau swobodu na pokraj propasti přiwedsti. Praweno zde: Haličtí poddaní mají swau swobodu jedině Wídeňským obywatelům a patentu od 17. dubna co děkowati. Nikdo neuznáwá ochotněji zásluhy Wídně jako já, a těší mě, že to mohu proslowiti: Ne Halič, ne Rakausko, celé člowěčenstwo je Wídni k díkům zawázáno. Jak ale to přijde, že zde, u pramene wší swobody, poddanost trwá posud, an již w wzdálené Haliči pominula? Já to wyswětlím. W Haliči meškal feudální sněm w nejkrásnější aristokratické formě. Hrabata, knížata, baroni, rytíři a páni welkých statků seděli tam. Úkol tohoto sněmu byl, o to prositi, co se zemi nikdy nepopřálo, a děkowati za to, co se zemi popřálo a co nepotřebowala zem. Sněm tento prosil w roce 1842, 1844 a 1845 o wyzdwižení roboty. W roce 1846 a 1847 nebyl žádný sněm swolán, jinak by byl opět prosil. Při prwním doslechu o sláwyplných událostech Wídeňských znamenali statkáři, že nyní doba k zrušení roboty. Dne 21., 22., 23. a následující dni darowalo mnoho set statkářů sedlákům robotu a ostatní powinnosti. Písemnostmi mohu dokázati, že Krakowská a Lwowská radda národowa wšecky statkáře wyzýwala, 22. dubna, na den zkříšení Páně wšecky břemena poddaných wyzdwihnauti a takto zkříšení swobody slawiti. ( Tleskot. ) To se stalo nawzdor zákazu wlády, nawzdor wšem překážkám, které krajští úřadowé tomu w cestu kladly. To když widěla wláda, chtěla také podílu na zásluze míti. Wydala patent od 17. dubna, který s nepochopitelnau rychlostí rozeslán byl, tak že krajští komissaři již 22. se se statkáři spojili. O způsobu prohlášení mlčím, ale mohu wšecko písemnostmi dokázati; že ale jich při ruce nemám a wyslance Stadiona co řečníka zapsaného widím, wyzýwám ho, doswědčiti, zda to prawdiwé a zda jenom to. Mnoho statkářů wydalo robotu, ačkoliw do bídy padli, wydali robotu, aniž by se po náhradě byli ptali; ano mnoho z nich se ještě zawázalo, zda by náhradu měli dostati, ji obcím a sedlákům postaupiti. Nic nedbali, že swá břemena musí nésti. Ptám se, nedobyli si zásluhu o swobodu? Nemá jejich jednání nám příkladem býti? ( Tleskot. ) Nezasluhují, bychom je zde pochwalau poctili? ( Tleskot. ) Děkuji we jménu Haliče, tato pochwala bude balsamem pro národ, který wždy pro swobodu krwácel. Nawrhuje, by poddanost a wšecky powinnosti hned přestaly, by stát dal náhradu, a sice každá prowincie zwlášť. Služebnosti uspořádati a patrimoniální úřady zrušiti ponechej se komissí. Popiel prawil, kdyby deset let mluwil, že mu odpůrníci neporozumějí; já ale prawím, kdyby odpůrníci 10 let mluwili, že jim Popiel neporozumí. ( Tleskot. ) Dne 19. srpna. Dálší jednání o zrušení poddanstwí. ( Dokončení. ) Szabel je nyní na tom, o Kudlichowu náwrhu rokowati. W krátkosti podotýká, že zrušiti poddanost je ze stanowiska politického i national-ökonomického rádno; předně se jedná o oswobození osoby, za druhé o wyproštění půdy od břemen. Na prwním nedowoluje demokratický princip pochybowati, jinák ale to s břemeny na gruntech líhnaucích. Ač je proti wšem nadpráwím, přec nemůže jmění a majitek za takowé powažowat. Žádá shromáždění, by se s žádnau lehkowážností o jmění nejednalo, nebo zákonodárce jednau na půdě citu nenawrátí se tak snadno k přísnému práwu. Žádá, by se půda od břemen jen proti náhradě wyswobodila. Löhner má Kudlichůw náwrh za nejlepší, jen to slowíčko „ zda “ by se wynechalo. Probírá pak po řadě náwrhy, s kterými se nesrownáwá ( nikdo neposlauchá mimo stenografů, polowička deput. se bawí rozmluwau, druhá čtením ). Je pro náhradu, již má stát dáti, nikoliw sedlák. Porownáwá stát s assekuračním ústawem. Revoluce je jenom událost w přírodě ( Naturereigniss ). Když bauře neb zlé počasí nadělá škody, tak to assekurace nahradí. Také u nás se strhla bauře, a ta jednu část jmění odfaukla, teď musí tedy ta welká assekurace, stát, díl té škody nahradit. Nemůže se dost nadiwiti náwrhu Borrosche a Musila, ale teprw budau prý na čase, až se bude probírat náwrh komisse. Čemu se dlauho rozmýšlet, má-li se privátního práwa dotknauti. Posledních 50 let prowolalo mnoho revoluc w privátních práwech, a naše shromáždění není nic jiného než jury ( porota ). My jsme ten tribunál, který rozhodnauti má, že zákon posud platí, taktéž faktum, ale že se nenechá wíc pod onen zákon zahrnauti. Pretis je s Löhnerem srozuměn. Byl tu staw sedláka tyrolského tak wychwalowán, jak prý se swým stawem spokojen je. Tomu ale není tak, třeba se mu lépe wedlo než kdekoliw jinde sedlákowi. W horách jde obilí na 4–5 zrn. Když 5 měr wyseje, sklidí 20, z toho musí dát 2 desátku, na wrchnost a stát také nesmí zapomenaut; a tak pracuje 6. neb 7. rok na desátky, 4. neb 5. pro wrchnost, 2. neb 3. pro stát, a jemu zbyde jen swoboda, pro jiné pracowat. O náhradě mluwit, nenalézá za potřebí. My wšickni jsme byli poddaní, teď jsme swobodní. Nedali jsme žádnau náhradu a také žádnau nedáme. Borkowski: Každý, kdo s dějinami rovoluc seznámen, pozná w tomto náwrhu již starého známého. Nediwím se ani toho nejmenšího, že rokowání o něm tak dlauho trwá. Wzdyť se tu jedná o prowedení sociální revoluce, a to není žádná maličkost, nowé ponětí majetnosti ustanowiti. Podiwno, jak mnoho se jich wyjádřilo: „ Jmění je swaté. “ A přece byl absolutismus, toto wýhradné přiosobowání wšech swobod, za majetnost uznán, a mnohý se domýšlel, že mu tento absolutismus se wšemi wrchnostenskými práwy wším práwem, ano „ z Boží milostí “ přináleží. ( Tleskot. ) Takowá majetnost se dobýwala jako každá jiná rozličným spůsobem, jeden ji dobyl šikowností, jako Napoleon, druhý ji zas zdědil, což owšem není těžko. Lid dělá rewoluce k wůli swobodě, nutí jednoho, který jí hojnost má, by ji s mnohými, ba se wšemi rozdělil, a historie takowé dějiny zlatým písmem znamená. Absolutismus a fysické jmění jsau w stejném poměru. Jsau-li služebnosti poddaných nesprawedliwé, proč se rozmýšlíme, je wyzwednauti? Wždyt to neděláme z komunismu, nýbrž bychom starau křiwdu naprawili; ale poohlédněme se na wšecky místní a časowé poměry, nesnažme se sny a utopie uskutečniti. Jeden řečník přede mnau, Šuselka, dokázal, a já s ním sauhlasím, že, když nemožno absolutního dobra dosýci, se aspoň relativní uskutečniti má. Sociální revoluce se nechá jen poznenáhla prowedsti, a ne jakoby s nožem minulost od přítomnosti odkrojili. To nebyla ani guillotina w stawu dokázati. Každé století stojí na swém stupni wzdělanosti a twoří dle swých potřeb ponětí o práwu a křiwdě. To samé my musíme činiti. Ale nezatracujme minulost, že neučinila, co jí učiniti snad možné nebylo; neb kdo wí, jak budaucnost o nás saudit bude. Proto wám uwádím na paměť: „ Sumum jus, summa saepe injuria. “ Jeden řečník nám dal radu, kdyby wrchnosti pro zrušení roboty zchudly, je na jejich předky odkázat, an od těch ta nesprawedliwost pochází. Jsem s tím srozuměn; přec bych ale rád widěl, by se to we wšech konsequencích prowedlo a také na státní dluhy rozšířilo, mezi jejichž průwodci Mettrnich je prwním. Šušelka prawil: Powinnosti sedláků musí přestat bez náhrady, jinak by se zdálo, jakoby se z otroctwí wykaupili. I s tím jsem srozuměn. Jenom žádám, by zásada ta ne jen jednotliwce, nýbrž také celé národy zahrňowala. Také já jsem proti wší náhradě jak od sedláka tak od státu. Při tom nemohu opominaut, zmíniti se o poměrech mé wlasti, Haliče; tam statkáři robotu a wšechny powinnosti darowali. Zdali pozdě! jak Kapusczak twrdil, nechci upírati; ale přece dříwe, než wrchnosti Rakauska. Tam by nemohli žádat žádnau náhradu, kdyby se wláda do toho nebyla wmísila a neprohlásila, že ne statkáři, nýbrž ona robotu wyzdwihla. Jak to zodpowědné ministerium zodpowídá, že takowé břemeno na stát uwalilo, to wěru nenahlížím. ( Tleskot. ) Ještě musím služebností podotknauti, totiž práwa obcí, we wrchnostenských lesích dříwí sbírati a na lukách pásti. Již to slowo „ služebnost “ ukazuje na dwojstranný poměr. Jeden podmiňuje druhý a nemůž jednostranně zrušen býti. Tu namítnul jeden wyslanec, že tím sedlák wíce ztráci, než wyzdwihnutím roboty získá. Ale zde se nejedná o to, zda někdo získá nebo ztratí, proto se to wyzwedne, že to nesprawedlnost; skrze revolucí jich tuze mnoho škodu utrpělo. A kdo se opowáží, ji zamítati? To zlaté owoce teprw ponese. ( Tleskot. ) Jistý druh služebnosti je také powinnost wrchnosti, w čas neaurody a hladu poddané podporowati. To zadalo krajským auřadům mnohau příčinu k potlačowání a podwodům. To mohu dokázati, ne wšak tlacháním z mozku bürokratického copu pošlým. Halič jest zem orbu prowozující; jako jest se co obáwat, by zde průmysl a řemesla newázly, tak tam by se orba nezarazila. Sedlák u nás zná málo potřeb. Přestane-li robota, potřebuje sedlák jen málo pracowat. Welký díl polí zůstane ladem a mnoho obilí shnije na poli, jako se to již děje. Naproti tomu se namítá: Pole se mohau propachtowat. Ale kdo je zpachtuje, když produkce dražší než produkt, a pak při nich žádné stawení není? Zde znám jen jednu pomoc, morální nucenost. Statkář a dělník se musí obapolně potřebowat, a tenkrát teprw kapitál a práce wšem potřebám země wyhowí. Löhner se wyjádřil ještě pro lidumylnější a rozsáhlejší náwrh; chce, aby powinnost wrchností, poddané podporowati, podržena byla. Diwím se, že tuto lidumilnost jen na Halič obmezuje. Co do zásady, jsem srozuměn; ale rád bych ji měl we wšech konsequencích prowedenau. Wrchnost, co jest nyní? bohatý sedlák. Dobře, má-li bohatý sedlák chudého podporowati, musí bohatý práwník chudého práwníka, bohatý medik chudého medika, a tak každý boháč podporowati chudé swého stawu. A co se zchudlé aristokracie týče, ta přijde městům na krk, neb tam swé jmění promrhala. ( Tleskot. ) Chudý nemůž od swobody žiwu být, wždy bude bohatému podroben. Kdybychom chtěli poddanost do kořene zrušit, pak bychom museli zákonem o chudého se postarat, museli bychom chudobu samu zrušit. Já znám jen dwě cesty, z labyrinthu K. náwrhu se wyplésti. Buď musíme positivní práwo uznati, owšem s času přiměřenými modifikacemi, a pak ostane ponětí majetnosti, jak bylo; buď nowé ponětí utwořiti. 443 Pak se ale musí také wšecky konsequence energicky prowedsti; rozhodnutí ponechám komoře, já jen odhalil dobré a špatné stránky této wěci. ( Náramným tleskotem doprowázen opauští tribunu. ) Kozakiewicz sauhlasí s Borkowským, a je pro náhradu, kde robota na kontraktech spočíwá. Klaudi uznáwá též dwojí obmezení, jedno osoby, druhé majetnosti. Myslí, žeby poddanost nikdy tak obtížná nebyla býwala, kdyby stát jedno z nejprwnějších swých práw, práwomocnost, nebyl wrchnostem swěřil. Princip rownosti žádá, by patrimoniální auřady zrušeny byly. Poukazuje na obtíže poddaného, přípřež ( foršpan ), wojenskau službu, ubytowání wojáků, které poddaný sám nesl, ač tolik ochrany od státu nepožíwal, jako wrchnost. Míní, by každý občan pro budaucnost w té míře obtíže nesl, w jaké ochrany požíwá. Wywrací náhled řečníka, který se domýšlel, že weřejná powaha roboty se dá z positivního zákonu odwoditi. Uwádí, že práwě spory stranu wybírání laudemií náleží před řádný saud. Ostatně nemohl ani Kotek ani Mittelmayer prawau powahu roboty wyskaumati. Nawrhuje, by se náhrada ustanowila, a sice tím spůsobem, by polowička se repartowala na wšecky občany bez rozdílu, získají-li či nic, druhá polowička by se ale na obce uwalila.

20. listopad 1846, Zdroj: Česká včela, Část: X, Titulek: České listy do Sigfrída Kappera, Autor: Havlíček, Karel České listy od Sigfrída Kappera. ( Dokončení. ) Čtenáře, kteří očekávali od nás kritiku, a sice obšírnau a dobře wšelikým apparátem obyčejných pochwalných a zawrhujících frází opatřenau kritiku, musíme za odpuštění prositi. Mámeť jiné powolání we službě prawdy a poesie, a před těmi hodláme se ze wšeho z každé ironické trpkosti dobře zodpowídati. Proč klesla za našich časů wšude poesie? Proč nenachází tolik účastenstwí, tolik pozornosti, jako jindy? – Odpowídáme na to, že sama sebe w lehkost, w nedůwěru uwedla. Bankonoty mají potud cenu, pokud se wí, že se za ně wždy tolik oprawdiwého zlata neb stříbra dostati může, kolik na nich napsáno: nemáli wšak za ně obec zlata a stříbra, učiní se státní bankrut a bankonoty jsau pauhý bezcenný papír. Tendenční poesie též takowá jest bankonota: slowa jsau jen dým a nabýwají ceny pauze činem nimi jaksi slíbeným. Za našich časů zkazila si již tendenční poesie kredit: žádáme od tendenčního básníka za našich časů, aby to, co tak krásně umí we werších mluwit, také sám we prose oprawdu dělal. Položíme toto měřitko na p. Kapra. On skoro na každé stránce swých básní jest hotow, wšecko pro Čechy obětowati, wšude projewuje nesmírnau lásku k wlasti 372 České. – Každý nahlíží, že literatura a jazyk náš ustawičně ještě w nebezpečenstwí jest, od němčiny udušenu býti. I p. Kapr jako rozumný a saudný člowěk to nahlížeti musí. – Jaká ale z toho wyplýwá pro muže a spisowatele, národ swůj Český tak milujícího, wlasti swé České tak oddaného, powinnost? – Odpowěď jest tu snadná. – Oprawdiwému a upřímnému Čechu při nynějších okolnostech ještě napadnauti nemůže, aby básnil německy. P. Kapr ale již dříwe psal německy, a nyní opět jak Sonntagsblätter prawí, připrawil k tisku swazek německých básní s titulem „ Dur und Moll “, a pracuje pro německau literaturu cyklus romancí o Marku Králewiči. – Skutky tu samy i bez našeho wýkladu za sebe mluwí, a uwedli jsme tato dáta jen proto, aby snad někteří z našich dobrosrdečných wlastenců neřekli, že jsme my p. K. od českého národu odstrašili nelaskawým přijetím. – Zkrátka pane K., poesie musí být prawda! – Ostatně milerádi přenecháwáme někomu jinému newděčnau práci, odwážiti celý tento swazeček básní aestheticky, a udati, která strofa se podařila, která nic. – Trojí žiwel prowíwá hlawně celau sbírkau: bolestná wzpomínka na dáwnau sláwu israelskau, žalost nad nynější ponížeností, a myšlénka čechožidowstwí. Místa, kde se prwní dwa žiwly jewí, jsau podařilá, a zasluhují na každý pád pozornosti. Tam p. K. patrně oprawdu cítil, co básnil, a prawý cit najde wšude saucitu. Ubezpečujeme p. K., že si prawého a řádného israelity tak dobře wážíme, jako koho jiného, a jistě mnohem wíc, než špatného Čecha. Ostatně wšak i w těchto básních p. K. mnohé nespůsoby modního křiklawého básnictwí pozorujeme. Wytřelost werše a jazyka činí též knihu jeho hodnau čtení, ačkoli kromě nadřečených myšlének žádné jiné půwodní nenalezneme. Nejslabší stránka jsau erotické básně. Tam sice p. Kapr skoro ustawičně plawe w slzích, přece wšak jsau básně jen chladné, suché a prosaické. W jedné wěci jest p. K. mistr, nemající sobě rowného w literatuře české – myslíme w dělání dedikací. Dedikowalť tyto swé listy napřed hraběti Leonowi z Thunů, pak šlechtici L. z Laemelů a pak,, Synům kmene mého w Čechách. “ – Ex ungue leonem. H. Borowský.

27. duben 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: X, Titulek: [dodatek redakce], Autor: Havlíček, Karel Dodatek redakce. Nepochybujeme milí krajané Dymokurští, že budaucně střelba každému na jeho půdě, jak sedlákowi tak šlechticowi dowolena bude, neboť není sprawedliwo, aby zwěř na cizích polích, cizau škodau žiwená náležela šlechtě! Toť jest staré nesprawedliwé práwo, které we swobodné zemi přestati musí. – Awšak pokawad zákonem wyrčeno není, nestřílejte – wždyť se zwěř zatím odehnati může, než aby pro tuto wěc ještě wětší zmatky nastati měli. S druhé strany by ale měli rozumné wrchnosti sami na to dbáti, aby se zwěř, kde škodí, wystřílela. Časowé jsau nyní šlechtě nepřízniwí, ať tedy šlechta sama ještě wíce si neškodí takowými urputnostmi, ať proti sobě zbytečně nepopuzuje lid. To jest naše mínění. Co se ale takowých komisařů týče, radíme Wám, abyste s figurami neumějícími mluwit nejednali, w českých krajinách nemůže být nikdo úředníkem, kdo česky neumí. –

24. duben 1846, Zdroj: Česká včela, Část: [odpověď na dopis], Titulek: Do Domažlic, Autor: Havlíček, Karel Do Domažlic Wíno není winno, že se lidé opíjejí. Nedáwno poslán jest nám neslušný dopis z Domažlic proti p. Bož. Němcowé, který sme proto jenom newytiskli, že by takowý spis samému panu dopisowateli k nehrubé cti posloužil. Z celého dopisu widíme jenom zlost ale slušné nějaké příčiny zlosti, jakož i důwodů proti obrazům p. Němcowé nikde w něm nenacházíme. Obrazy p. Němcowé nejen zde w Praze, leč i wšude jinde s pochwalou přijaty jsou, a náhledy w nich pronešené my sami docela schwalujeme, srownáwají-ce se we wšem úplně se smýšlením p. Němcowé. Že se w nich někde paní spisowatelka z ohledem na národní smýšlení a na wzdělanost českou dotýká nechwalně města Domažlic: nikdo, ani sami dobře a upřímné wlastenecky smýšlející Domažličané jí za zlé pokládati nebudou. O kterém městě w Čechách nepsalo se již podobně? Bohužel! 132 celý náš národ takowého powzbuzení k národnímu smýšlení ještě posud potřebuje, ale nikdo rozumný nebude se hned pro takowé důtky horšiti, aneb dokonce si hrubě wyjížděti. O to dbejme ráděj, aby k takowým stížnostem na zněmčilost a šosáctwí, které posud w malých městech zhusta panují, již déle sprawedliwé příčiny nebylo. Již by byl prawý čas. — Aneb snad p. dopisowatel ještě o padesát let we wzdělání pozadu jsa, selský staw ( w čistolidském ) ohledu za nižší drží než swůj městký? Ať si jen každý měšták, který swůj měšťácký šos tak wysoce nad selskou kazajkou pokládá, wzpomene jak by jemu milo bylo, kdyby šlechticowé jej za nižší twor pokládali, jak se dříwe dálo. Nám se zdá jméno Čech tak slawné a čestné býti, že každý komu náleží, buď si on sedlák, šlechtic a nebo měšťan, k wůli tomu jménu na jiné swé přednosti zapomínati může, a že by nám mělo býti jméno Čech titulem wšech titulů. Ať nám wěří ostatně p. dopisowatel, že obrazy paní Němcowé Domažlicům ne k potupě, nýbrž ke cti slouží; a chceli se o swé město platně zastati, ať o to dbá, by se to, co w obrazech těch haněno jest, nedálo wíce, a co chwáleno, aby se uwádělo. Bylo by wěru podiwno, aby paní Němcowá, které si celé Čechy wáží, jen w Domažlicích tupen býti měla. Karel Hawlíček, Redator Nowin a Wčely.

3. červen 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: [titulní strana], Titulek: [Shromáždění biskupů], Autor: Havlíček, Karel – Shromáždění we Wídni biskupowé byli dne 7. kw. we slawné audienci od císaře JMsti přijati, a podali mu addressu, jejížto podstatný obsah zawírá se w tomto: Nejpewnější základ států jest náboženstwí. Biskupowé se shromáždili, aby smýšlení katolické utužili a uwedli w mohutnau činnost ústawy, jimiž se církew stará o wíru, zbožnost a powinnost, a takto upewnili onen základ. Toho pak že dowedau nejjistěji tím, když auřední swau činnost co možná nejdokonaleji budau moci rozwíjetí podle předpisů církewních zákonů, t. j. když se dá církwi swoboda co možná nejwětší. Podepsaní jsau: Fridrich kn. Schwarzenberg, kardinal a arcibisk. Salcburský. Vincenc Eduard, arcibisk. Wídenský. Maximilian Josef, kn. arcib. Holomaucký. Frant. Xaver, kn. arcibisk. Gorický. Josef Godeassi, arcib. Zadasský. Melchior, kn. biskup Wratislawský. Jan Scitowski, bisk. Petćuhský. Jan Michal Leonhard, bisk. Dioklecianopolský, apoštolský vikář c. k. wojska. Jan Tschiderer, kn. biskup Fridenský. Antonín hr. Schaaffgotsche, biskup Brněnský. Jan Bercić, biskup Šibenický. Tomáš Fideolinić, biskup Dubrownický. Frant. Xaver Wierzchlejski, biskup Přzemyslský. Frant. Wilém Tippmann, swětící biskup Pražský. Jiří Habtmann, kanowník, zástupce biskupa Brixenského. Anton Aloys Wolf, knížebiskup Lublaňský. Karel Hanl biskup Králowéhradecký. Antonín biskup Pöltenský. Ludwík Maria Pini, biskup Splitský i Makarský. Řehoř Jachimowicz řecký kat. biskup Přzemyslský. Josef Ondřej Lindauer, biskup Budějowický. Bastoloměj Legat, biskup Terstský a Koprský. Lukáš Baraniecki, arcibisk. Lwowský. Dr. Fr. Rieder, scholastikus, zástupce biskupa Lineckého. Ant. Puteani, biskup Porečský a Pulský. Augustin Hille, biskup Litoměřický. Bartoloměj Bozanić, biskup Kerkský. Jos. Wojtarowicz, biskup Tarnowský. Wojtěch Lidmanský, bisk. Krkský ( Gurk ). Ant. Martin Slomšek, biskup Lobodský ( Lavant ). Josef Rauscher, kn. biskup Sekowský. Benedikt Lowicki, zástupce arcib. metropolity Halického Michala. Jiří Duboković, zástupce bisk. Farenského. Císař jim dal tuto odpowěď: Welební pánowé! Děkuji wám za smýšlení, které mě we jménu katolických wrhních pastýřů wyslowujete. Ústawau říšskau pojištěno jest církwi postawení, které jí přisluší a jí činí možné, aby wysoké swé powolání plnila ke spáse národů. S důwěrau očekáwám wýsledek wašich porad a poraučím sebe i říši nábožné waší modlitbě.

26. březen 1848, Zdroj: Pražské noviny, Část: Domácí záležitosti., Titulek: [Strany volení purkmistra]., Autor: Havlíček, Karel Domácí záležitosti. Strany wolení purkmistra. Weškerá Praha nemá nyní nic důležitějšího na mysli, než wolení raddy a purkmistra: owšem předůležitá starost! Dráhně let uplynulo měšťanstwu w porobě a nedůstojnosti, powažowáni bywše co nezletilí museli se we wšem podrobowati řízení jiných, we swé wlastní obci museli trpěti cizinské rozkazy. Nejposlednější události, ku př. stawení nowé radnice, nejlépe nám ukázaly, jak se při tomto stawu wedlo městu a jeho důchodům. – Nyní ale nabywše opět staré důstojnosti a samostatnosti swé, milí pánowé! račtež jí se wší obezřetností užíwati. Celá země obrací zraky swé na wás! Jak asi budau sobě počínati páni Pražané hned po prwé? Každý s dychtiwostí očekáwá, dowedeli Praha hned prwní samostatnosti swé wážně, zmužile a opatrně užíwati!? – Nastanau zajisté strany, nastanau snad nedorozumění, ale Bůh nás zachraň od wášní! Zdají se nám newyhnutelné wlastnosti nowé raddy, aby audowé její byli měšťané 1. wůbec wážení a neauhonní 2. schopní a wýmluwní 3. obau jazyků dokonale mocní. Wšechno to o purkmistru přede wším platiti musí. Proto doufati musíme, že při wolení na tyto potřebné wlastnosti přede wším ohled se wezme a že wšeliké jiné osobní ohledy a známosti na straně zůstanau.

5. červenec 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: X, Titulek: [Časopis Týdeník], Autor: Havlíček, Karel Časopis Týdenník podáwá následující památní článek o událostech Pražských: Z Čech. Byl to památný týden od swatého Ducha k sw. Trojici pro Prahu a pro Čechy weskerz. Roku 1621 též w čerwnu ( 21 ) měla Praha podobné diwadlo: stínali totiž kati wlastencům českým hlawy, w nichž rozum nebyl chodil po jezowitsku, uřezowali ruce a za jazyk přibíjeli, a podobné kausky Milosti swrchowané prowáděli. Ale byl to jiný wěk, byla toho aspoň zdánliwá příčina; prawilo se, že trestá práwo zrádce, že to hájil se trůn, a jiné mohli advokáti k tomu wynalézti paragrafy. Ale co řekne wěk, co Ewropa, co božské a lidské práwo dějům letošního čerwna? Co se stalo, wíme; střílelo se po ulicích z kartáčů do domů a po lidech, drancowalO se a rabowalo, pálilo se a činilo se wšecko, jako činíwali Turci při dobýwání křesťanských měst, pokud jejich zlý duch postačil; ptáme-li se pak: proč, zač, k čemu, tuť slyšíme od swědomitých swědků, že newědí, neswědomití ale tolik mají po hotowě odpowědí, kolik jest stran rozumu a nerozumu. Urozenec a sprosťák, boháč a nádenník, wozák a úředník, Čech a Němec, student a towaryš, swobodomyslný a temnomilec – každý má swůj wýklad těchto dějů: krutostí a nenadálostí i neobyčejností znamenitých. Kdož se bez hotowého úsudku protíral mezi zástupy rozličně skupenými po náměstí Sw.-Wáclawském, w jedné hromádce slyšel: „ Každého studenta bez wýminky powěsit, aby nepřišel wíce do pokušení, bauřit pokojné město a rušit pořádek od úřadů a lidů k tomu powolaných; k čemu má mít student zbraň, ať se drží kníhy. “ Několik kroků dále: „ Každého studenta do zlata; toť je chasa plná ohně swatého a dobromyslnosti, ta stojí při nás ubohém lidu sprostém, za nás myslí, za nás hlídá, aby z nás neučinili páni ještě wětších otroků; chuďasi, co trpějí za nás, wšak ale my za to poslauchejme jich. “ W třetí hromádce: „ Nepowídal jsem to, že ta Swornost chce se odtrhnaut od Císaře Pána a nás Němce wšecky zabit. Wšak ale počkejte, Windischgrätz wám poswíti, rádo to plemeno české podrobí se Frankobrodu; šlechta zamýšlí dobře s námi, že jej wybídla k takowé přísnosti. “ Čtwrtá hromádka: „ Pokud jest kapka té urozené krwe w zemi, nebude swoboda mezi námi; šlechta wšecko podrýje, uplatí a každý zákon dobrý zmarní w zniku swém. “ Skupení páté: „ Nic jiného není toho půwodem, než že kníže Windischgrätz chce býti diktatorem, a z diktatora kdo wí? Proč pak již tak dlauho dáwá wojakům dwojnásobný plat? proč tak officírstwo k sobě pautá? “ Z šesté hromádky: „ Wojáci dáwno již strojili se na civil, mrzela jich ta garda, oni neuznáwají officíry, jest jim asi tak, jak cechu, když řemeslo uwolňuje se. Wojáci čili lépe žoldnéři powažují národní strážníky za fušery a huntýře. “ Sedmý rozum: „ Jak by neurazilo takowého pána; powažte, že jest kníže a komandant, a chlapci wolají: Pereat 274, zhyň! To neslýchané! Kdo by mohl co proti tomu míti, kdyby za trest ani nenechal kamen na kamenu. “ Osmý: „ Práwě proto, že to bylo jen od chlapců, měl míti Windischgrätz wíce rozumu a nemstít se na městu. Co pak mu udělal Strohbach, že mu spálil mlýn? Co pak může stát město za každý mozek a za každau ruku jednoho každého chasníka? “ Desátý: „ Buď si příčina jakákoli, hanebné jest to jednání; proč nedal zatknauti winníky a newyšetřil wěc dříwe, na kterau patrně se byl chystal? Nebylo-li ale nic za tím, a jen jeho osobní nechuť k Čechům, jak opowáží se wojsko wésti proti nim, wojsko jest w službě Císaře Pána. Což má za to, že slauží Císaři, když ruší wodárny, pálí mlýny, drancuje a hanobí lid český? Kdo nejwěrněji přitulil se za poslední dobu k trůnu rakauskému? Čech to jest. Každá kaule, jenž padla do města, každá raketa otřásla trůnem; a kdyžby byl měl příčinu, wojenskau mocí jednati proti buřičům, což tu jest potřeba trhat obrazy, ničit knihy, nástroje a náčiní wědecké, laupit archivy a obírat lid, ano děwečkám wylamowat truhly a těžko zjednané šatstwo wyhazowat na ulici newěstkám? “ Desátý: „ Kdo mohl rozwztekleného granátníka udržet? Kdo w bitwě může šetřiti meze práwa? Woják prawý nesmí býti tak chaulostiwý. A pak buďme rádi, že to byli wojáci, jenž rabowali; běda nám, kdyby ti flamendři čili božidárkowé a kdecochlamsti byli se dostali na nás. “ Jedenáctá hromádka Bezbochanků čili Nicowládků: „ Pfui! to jest činit pokoj w Praze, to jsau služebníci Císaře Pána? My nemáme ani kauska swého chleba, z dlážky nemůžeme žiwi býti, a ta není naše; my jsme ubozí cizosaustky, ale zdali bychom chowali se tak, jak ti granátníci, jichž Pražané krmili nám na ujmu? Pfui! Co by jsme my wzali? – kus chleba a třeba nějaký zahozený cár, abychom zakryli nahotu, ale wíce bratři kdo by z nás učinil? Páni třeba myslejí, že chudobný lid, jenž newí, zdali zýtra bladem neumře, nedbá na čest; chyba páni, poctiwost jest náš jediný statek, zaufalost jen nás wede k odporu, ale wás páni welmožní hrdost a rozmařilost. Hladem moříme se, hadrau krýjeme se, w daupatech wlhkých líháme, a nerabujeme, nekrademe, ale o práci žebráme, a když práci nenalézáme, chodíme fedrowat, – nechodíme, ale skrčíme se někde w kautku a čekáme, až nám nějaký člowěk hodí groš, jenž ročně na sta wynakládá na psy. A wíte, proč ti páni tak wrčí na tu Swornost a na studenty? Proto že mají útrpnost s námi, proto žeby nám rádi pomáhali, proto že w nás widí wěrnější Čechy nežli w těch pánech, jenž mají wlast swau jen w rozkoši hrdé. Jestli to naše wina, že ničeho nemáme swého? Co my můžeme za to, že páni užíwají swět bez práce, kdežto my při wší pilnosti ani na ty jablka zemské newyděláme? Prawí, že my chceme rownost jmění. Ba co newíme, že náhoda, štěstí, příležitost, síla a schopnost wždy ostanau nerowné, tedy i jmění lidské; ale to do nebe wolá, když poctiwý dělník sotwa swau slínu má k polikání a slze swé k owlažení rtů, kdež lenoch ničemný w nádheře a pohodlí howí wšem smyslům a jen proto, že praděd jeho Bůh wí jakým způsobem jistý titulek sobě wydobyl neb wyplazil. To je křestanstwo? “ Dwanáctý rozum mluwí takto: „ Buď co buď, chybyly obě strany; proč měšťanstwo newkročilo mezi ně, proč Císař Pán nekáže, ať osoba Wídni a Praze protiwná odstaupí – bylo by wšemu konec. Prawili, že Windischgrätz jest statečný woják: proč jej nepošlau do Wlach, proč necháwají jej schwálně zde, aby týral lid domácí? Na jedné osobě méně záleží, nežli na pokoji celé země. “ Třináctý rozum: „ Již mají wšecko w rukau, bylo to spiknutí proti Němcům; ten sjezd Slowanů měl za účel wyhubit wšecky Němce, úřadníky a kněze; Bohu díky, že jest Windischgrätz muž silné wůle. “ Čtrnáctý rozum: „ A ti popowé, ti Františkáni! widěli jste je na barrikádách opásané šawlí? Oni by rádi zničili wojsko, aby sami wládli lidem. Kýžby to plémě wšecko wyhubili granátníci! “ Patnáctý rozum: „ Jest to nakládání s hostmi? Wíte, jak Lubomírského zajali, jak jej z milosti wyhnáním před krutostí wojáků uchránili, jak wypowěděli ctihodného Stamatowiče a Gruiče, jak wšichni konečně rozprchli se? A jaký účel měl ten sjezd slowanský? Spojit wšecky Slowany w rakauském císařstwí w jednotu kolem trůnu, jejž přátelé parlamentu Frankobrodského podrýwají. A rozehnati je a protokolůw jejich pobrati – to jest slaužiti Císaři Pánu? Widíte již, kdo má w tom ruku swau? “ Šestnáctý rozum: „ Raději nepříteli podrobiti se, nežli takowé urputnosti wlastních wojáků. Když jednají proti buřičům, proč pálí mlýny a wodárny? Když mají důkazy w rukau, proč newydají jich na swětlo? Proč pak brání nowinám, proč tisk zamezují a krutější censuru uwádějí, nežli byla za času Sedlnického? Když chytají buřiče a republikány, proč pak jich po dlauhém trápení we wazbách propauštějí bez dotazu? Když konečně powstání utlačili, proč winníky neodewzdají saudu příslušnému? Běží jim patrně o to, jak pomstit se, jak aspoň zdání nějakého důwodu swého jednání ulowiti. Bídná Praho a králowstwí české, již máš náměstníka králowského, již máš swé centrální úřady, – to je twá konstitucí, to swoboda slowa a tisku. “ Osmnáctý rozum: „ Co příliš to příliš! Já jsem Němec, ale stydím se za to, že Němci takowým způsobem mstí se na Češích proto, že chtěli s námi míti rownost. To jest pěkná swoboda! chytají lid a zawírají a pauštějí dle libosti a zamanutí. Dříwe předhazowali Čechům, že jsau reakcionáři, že se koří před trůnem, a teď křičí republikání a komunisti. Proč nezřídí se komisse k wyšetření prawdy, jenž by saudila obě strany, neboť že wina jest na obojí straně, patrno; žeby ale politika česká ( ne několik podrýwálků pošmaurných ) byla proti Císaři, tomu poctiwý člowěk rozumný žádný neuwěří, kdyby Windischgrätz ještě důkladněji to ohněm a kaulemi swětu dokazowal. Jeho pýcha aristokratická jest wšeho zlého půwodem. “ Dewatenáctý rozum: „ Charakter knížete Windischgrätza ručí za to, že musí něco hrozného wězet w tom; nebo takowé prostředky násilné by zajisté nezawáděl proti chatrné wěci, sice by zhanobil se před celým křesťanským i tureckým swětem, – na nejméně byl trůn w nebezpečí a žiwoty as 100.000 Němců. Když se to ale dokáže, pak konec s Čechismem, pak Slowané ukrýte twáře swé a padněte do staré ničemnosti temné. “ Dwacátý rozum: „ Již wěru člowěk nesmí ani wlastnímu oku a uchu wěřit; nuže tedy nechci dříwe saudit o té wěci, až přijde wšecko na jewo; poctiwý člowěk ostýchá se někoho odsauditi bez úplného důwodu prawdy. Líto mi jest, že mnozí šlechetní na kwap odstupují od Čechů a jich se bojí jako lidožrauta, ano sami Čechowé mnozí zapírají již lásku swau k wlasti a k národnosti, jakoby byli hřešili a teď hřích poznáwali. Dej Bůh, aby netrpěla tauto wládau swoboda, konstitucí a slowo králowské! “ Takowých a podobných rozumů bylo wšudy slyšeti, každý mluwil, jak srdce na jazyk podáwalo; w sobotu ale umlkli wšickni, umrlčí plachty plápolaly z oken, ulice byly jako po moru, tesknota nesnesitelná padala na mysl dobrých lidí; kdo mohl, utíkal, a wšak měl mnohau trampotu w bráně a za bránau několikráte. W něděli sw. Trojice zpráwy z wenku, zwláště z Běchowic, kdež welké krweprolití bylo, kdež neslýchaně nakládalo se s těmi, ježto chtěli přispěti Praze ku pomoci, děsily dobromyslné občany; w pondělí prý počalo zajímání lidu, a pýchau potlačitelůw klesala naděje potlačených. Smiluj se, Bože! a swatý Duch dej wnuknutí Císaři Pánu a rádcům prawým, aby učinili, čím by rozwětřenost lidu wenkowského uložila se, čím by smutek Pražanůw umenšil se, čím by swaté práwo opanowalo zase mysl lidskau a bylo mocnější w králowstwí českém, nežli hrdost swéwolná.

6. duben 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: X, Titulek: Německá korouhev ve Vídni, Autor: Havlíček, Karel Německá korauhew we Wídni. Dočtli jsme se we Wídenských nowinách, že J. C. M. Ferdinand I. dne 2. Dubna korauhew trojbarewnau německau ( černau, žlutau, čerwenau ) sám wlastnoručně točil při welikém jásání mnoha lidu. Mnohého z wěrných občanů našeho mocnářstwí znepokojila snad tato zpráwa možná zprawa, špatně čitelné welice a jak sami osobně wíme, byla tato zpráwa zde w Praze příčinau mnohých nepříjemností. Uznáwáme tedy za dobré něco pro upokojení tuto o té wěci podotknauti. Myslíme že J. M. C. neužíwal této korauhwe co císař Rakauský, nýbrž jen co arcikníže Rakauské, a w tomto pádu nemůže tento krok J. M. C. w ostatních neněmeckých obywatelích říše weliké Rakauské nižádných obáwání wzbuzowati. Že tento náš náhled prawdiwý jest, za to ručí jen jediný pohled na mapu císařstwí našeho. Císař náš není císař německé říše, Rakausy ( císařstwí nejsau německá země, proti tomu protestowali a protestují Slowané, Uhrowé, Wlachowé, Rumunowé! Owšem se jmenowaly mnohé země a mezi nimi i celá koruna naše we starém šlendryanském slohu swržené wlády „ Deutsche Provinzen ": ale to nyní bohdá přestane a sám Císař Pán we weřejném prohlášení jmenowal „ deutsche und slawische Reiche! " Patrno tedy, že se sám J. M. C. král náš za pauze německého císaře nepowažuje. Arciknížetstwí Rakauské uznáwáme ale i my i každý jiný za německau zemi. Mluwí se ( jakož se wůbec mnoho mluwí ) že i w Praze chtěli někteří wystrčiti trojbarewnau německau korauhew, jmenowitě prý na Malé Straně! Neradili bychom! Pod korauhwí čerweno-bílau powede se nám bohdá wšem welmi dobře, kdo ale wystrčí w Praze prwní trojbarewnau korauhew německau, na toho hlawu se swezau wšechny následky toho co powstane, když proti této korauhwi wztýčí se jiná trojbarewná! — Myslíme trojbarewnau korauhew západních Slowanů totiž Poláků, Ilirů a Čechoslowanů!

12. březen 1848, Zdroj: Pražské noviny, Část: [titulní strana]., Titulek: [Oznámení o nepolitických článcích]., Autor: Havlíček, Karel Pro welikau důležitost nynějších časů umínili jsme si zatím wynecháwati články nepolitické pod čárau, a z podobných příčin žádáme i wážené dopisowatele za odpuštění, jestli jejich dopisy buď pozdě neb zkrátka podáme. Při této době cítíme welice welikau obmezenost našich nowin, které ačkoli jsme je zdwojnásobnili, přece nemohau dwakráte za týden wyhowěti potřebám wzdělaného čtenářstwa w takowých rozhodných časech. Záwiseti bude pauze od wůle a žádosti našinců, mámeli nowiny swoje wíckrát než dwakrát týdně wydáwati. Owšem powážiti slušno, že kdyby se třikrát týdně wydáwaly, již jen na kolky opět o 50 kr. stř. ročně wypadne, poněwadž kolek na každé číslo 1 kr. štř. obnáší. Co se ale slibu redakce strany poučných článků encyklopedických pod čárau týče, s kterými jsme brzy přestati musili, oznamujeme tuto na mnohé nám zaslané wýčitky, že tomu okolnosti chtěly proti naší wůli. Nyní wšak doufáme pewně, že již brzy wšeliké překážky se odstraní a na každý pád s koncem r. 1848 auplně slowu swému dostojíme. S auplnými wýtisky Nowin od 1. čísla můžeme posud nowým P. T. předplatitelům poslaužiti. Red.

20. září 1846, Zdroj: Pražské noviny, Část: Domácí záležitosti., Titulek: [Schůzka matiční]., Autor: Havlíček, Karel Domácí záležitosti. Schůzka Matiční dne 17. Září. W schůzce této uzawřeno jest Sebrané básně Čelakowského nákladem Matice wydati, a sice co zwlášťní díl nowočeské bibliotéky. Tisk bude ozdobný, a kromě plodů již známých podány budau také nowé posud netištěné. Strany wydání Palackého dějepisu českého stala se úmluwa mezi Maticí s jedné a p. Tempským držitelem kněhkupectwí Calve’owa s druhé strany. Pan spisowatel totiž dáwno již toto swé dílo p. Tempskému do nákladu slíbil a také nyní odewzdal. Poněwadž se ale s mnohých stran jewila žádost, aby tento dějepis nákladem Matice wyšel, a tak se wšem audům za darmo dostal: požádán jest p. Tempský od Matice, aby jí swé práwo na wydání toho spisu dobrowolně ustaupil. Pan Tempský ale zakládaje si mnoho na tom, aby jeho firmě takowé důkladné dílo neušlo, učinil Matici jiné náwrhy, kterak by se oběma stranám dobře wyhowěti dalo. Následující náwrh jeho přijat jest od Matice: p. Tempský ( firma Calve ) wydá Palackého český dějepis na swůj náklad, odewzdá wšak Matici 1700 wýtisků pro audy Matice, začež jemu Matice 4/5 autrat wydání zaplatí. Kdyby do té doby audů Matice přirostlo, uwoluje se i wíce exempl. za stejnau cenu Matici přepustiti. Tak tedy přece wšichni audowé Matice dostanau Palackého dějepis beze platu a p. Tempský zůstane nakladatelem. Ostatně ale p. Tempský we swé šetrnosti k Matici tak dalece se chtěl propůjčiti, že pakli by se žádný jeho náwrh Matici nelíbil, i celé nakladatelstwo jí ustaupiti hotow byl, kteraužto šetrnost zde wděčně a čestně uznati musíme. – Slawný c. k. wrchní úřad Zbirowský wyžádal si od Sboru Matice české, aby na nowé dwě školy na tomto panstwí slušné nějaké nápisy nawrženy byly, což se i stalo, a nyní do protokolu postaweno jest. Za měsíc Srpen sešlo se wkladů do Matice 720 zl. stř. – dosti znamenitá suma.

14. prosinec 1847, Zdroj: Česká Včela, Část: X, Titulek: [nová rubrika], Autor: Havlíček, Karel na excerpčním lístku uvedena strana 396, v naskenované předloze na s. 399 Jistě jsau mnohé wěci, nápady atd. které dále oznámiti neškodí, aby se tak pozornost na ně obrátila. Z toho ohledu otewíráme tuto nowau rubriku, hodlajíce do ní dáwati a přijímati rozličné dobré rady, náwrhy, powšímnutí atd., owšem jen wěci nepatrnější, neboť důležité zasluhují swůj zwláštní článek. Red.

21. srpen 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: Feuilleton, Titulek: Mrtvé Duše, Autor: Havlíček, Karel (překl.) Mrtwé Duše. ( Pokračowání. ) Hosti konečně přišli pohromadě k domu policmejstrowu. Policmejstr byl skutečné řádný chlapík: jak jen uslyšel, oč se jedná, hned zawolal kwartalního ( okresního dozorce ), šwítorného chlapíka w lakírowaných wysokých botách, a asi dwě slowa mu do ucha pošeptal a přidal jen: rozumíš? a již w druhém pokoji, co zatím hosti sekali whist, objewili se na stole: běluga, osetři, semga, jíkra starší, jíkra čerstwá, sledí, sewrušky, sýr, uzené jazyky a balyky, to wšechno bylo z rybních krámů. Pak se objewily dodatky z hospodárské strany, wýrobky kuchyně. Policmejstr byl jistým spůsobem otec a dobrodinec we městě. On byl uprostřed měšťanů zrowna jako we swé rodině, a do krámů kupcowských chodil jako do swé wlastní špižírny. Wůbec on seděl, jak říkáme na swém místě a powinnost swau pochopil důkladně. Těžko bylo už rozhodnaut, je-li on k wůli městu, aneb město k wůli němu. Měl to tak šikowně nastrojeno, že dostáwal dwakrát tolik příjmů, než wšichni jeho předchůdcowé, ale při tom si získal lásku celého města. Hlawní kupci ho měli welmi rádi a sice proto, že není hrdý: a on skutečně jim chodil za kmotra, a ačkoli je někdy řádně natáhl, přece to bylo wždy šikowně: zaklepal na rameno, zasmál se, na čáj pozwal, slíbil sám, že přijde na partii dámy, wyptáwal se na wšechno, co dělají děti, jak a kterak. Dowěděl-li se, že díťátko nějak stůně, hned poradil medicínu, zkrátka chlapík! Když jel na drožkách a ustanowowal pořádek, tu s tím i s jiným dal se do řeči: a co Michejíči, měli bychom si jednau sehrát! „ Ano, pane Alexeji Iwanowiči! “ odpowídal on snímaje čepici, „ bylo by dobře! “ Nu panečku Iljo Paramonyči, přijď se podíwat na mého rysána: on twého předeběhne, a třebas twůj byl zapřažen co nejrychleji; zkusme to! Kupec, který byl do swého koníka celý zamilowaný, usmíwal se tomu welmi sladce a hladě si wausy prawil: „ Zkusme to, pane Alexeji Iwanowiči. I sami kramáři a hokynáři se sejmutými čepicemi s radostí se jeden na druhého díwali, jakoby chtěli říci: „ Alexej Iwanowič je hodný pán! “ Zkrátka on si dowedl získat wšeobecnau lásku, a mínění kupců bylo takowé, že Alexej Iwanowič ačkoli rád wezme, ale za to také udělá co může. Zpozorowaw policmejstr, že je wšechno připraweno, nawrhnul hostům, aby whist ukončili až po jídle, a wšichni wstaupili do toho pokoje, odkud již zápach jídel dáwno dráždil chuť hostů, a do kterého se Sobakewič již po delší čas díwal, zpozorowaw tam jesetra, jenž ležel stranau na weliké míse. Hosté wypiwše každý po sklence wodky, přistaupili se wšech stran s widlicemi k stolu a počali projewowat, jak se prawí, každý swé smýšlení a náklonnosti, držíce se jeden jíker ( kaviaru ), druhý semgy, jiný sýru. Sobakewič newšímaje si wšech těchto drobností, přichytil se jesetra, a co zatím ostatní pili, rozmlauwali a jedli, on asi za čtwrt hodiny pozdrawil ho celého, tak že když si policmejstr wzpomněl na jesetra a práwě „ a co říkáte, pánowé, tuhle tomu plodu přírody! “ přistaupil s widlicí k němu zároweň s druhými, widěl, že z plodu přírody zůstal již jenom ocas, a Sobakewič neznaje se k wěci, odešel stranau k jinému stolu a píchal tam widličkau do jakési sušené maličké rybíčky. Podmaniw takowým spůsobem jesetra, sedl si Sobakewič na pohowku a již nejedl aní nepil, nýbrž jen přihmhuřowat a mrkal očima. Policmejstr, jak bylo widěti, nerad šetřil wína: toastům nebyl žádný konec. Prwní se wypil, jak se snad již čtenářowé sami dowtípí, na zdrawí nowého Chersonského poměštíka, pak na dobrý zdar jeho poddaných a na šťastné jejich přesídlení, pak na zdrawí budauci ženy jeho krasawice, což strhlo příjemný úsměw z úst našeho hrdiny. Přistupowali k němu se wšech stran, a počali ho welice prosit, aby se pozdržel alespoň na dwě neděle ještě u nich. „ Ne Pawle Iwanowiči! mluwte si co chcete, ale to by bylo jako jen prowětráwat swětnici, wyjíti na prah a zase nazpět! ne pobuďte tu s námi! My wás oženíme: ne prawda-li Iwane Grigorěwiči, oženíme ho? “ „ Oženíme, oženíme! “ wskočil do řeči předsedník. „ Opírejte se třeba rukama i nohama, my wás přece oženíme! Ó panečku! již jste propadl, my nežertujeme! “ „ Lež? proč bych se upíral nohama i rukama – prawil Čičikow usmíwaje se – „ ženění by ani nebylo tak zle, kdyby jen tento, nějaká nevěsta! “ „ Wšak se najde i newěsta! proč by se nenašla, wšechno se najde, co chcete! “ „ A budeli... “ „ Bravo! zůstane zde! “ – zakřičeli wšichni – „ vivat! urrá. Pawel Iwanowič! urrá! “ a wšichni se hrnuli k němu ťukat sklenicemi. Čičikow poťukal se wšemi. Předsedník, který byl rozmilý člowěk, když se rozweselil, obejmul několikrát Čičikowa a wolal u srdečném auprku: „ Dušičko moje! holubičko moje “ ba zatleskal prsty a počal poskakowat okolo něho, zpíwaje známau píseň: „ Ach! ty takoj i edakoj Komarinskij mužik. “ Po šampaňském rozwrtali uherské, které přidalo ještě wíce ducha a rozweselilo společnost. Na whist docela zapomněli; hádali se, křičeli, mluwili o wšem, o politice, ba i o wojenskýgh wěcech, projewowali swobodné myšlenky, pro které by w jinau dobu sami wysekali swým dětem. Rozhodli hned množstwí nejtěžších otázek. Čičikow necítil se ještě nikdy w takowém weselém stawu, přestawowal se již sám sobě za skutečného Chersonského poměštíka, mluwil o rozličných hospodárských oprawách: o třípolním hospodářstwí, o štěstí a blaženosti dwau duší, a počal čísti Sobakewiči dopis we werších Wertherůw Charlottě, načež onen jenom blikal očima sedě w pohowce, protože po jesetru cítil weliké powolání ke spaní. Čičikow pozorowal také sám, že začíná tuze rozwazowat, wyžádal si tedy powozku a dostal prokurátorowy drožky ( wurštík ). Prokurátorůw kočí, jak se na cestě ukázalo, byl opatrný chlapík, protože jen jednau rukau držel opratě a druhau do zadu obrácenau přidržowal Čičikowa. Takto tedy dojel do swého hostince, kdežto se mu ještě dlauho wrtěly na jazyku rozličné hlauposti: bledowlasá newěsta s růměncem a s jamkau na prawé twáři, Chersonské wesnice, kapitály. Selifan dostal také jakési hospodářské rozkazy, jmenowitě aby swolal wšechny přesídlené poddané a wyptal se jich na jména. Selifan mlče poslauchal welmi dlauho, a pak wyšel z pokoje a řekl Petříkowi: „ Jdi swlíkat pána! “ Petřík počal zauwat boty, ale málem by byl i s nimi strhl celého pána na zem. Ale konečně přece stáhl boty a Čičikow swlekl se jak náleží, a otočiw se ještě několikrát na posteli, která skřipěla nemilosrdně, usnul auplně jakožto Chersonský poměštík. Petřík zatím wynesl do síně pantalony a frak, a powěsiw je na dřewěný šrák, počal šwihat prutem a česat kartáčem, až prach naplnil celau síni. Chtěje je již snímati, podíwal se s pawlače dolů a uzřel Selifana wracejícího se z konírny. Potkali se očima a citem porozuměli jeden druhému „ pán spí, mohlo by se někam zaskočit. “ Hned tedy odnesl Petřík do pokoje pantalony a frak a sešel se schodů, a oba šli spolu, nepromluwiwše ani slowa o cíly swé cesty, nýbrž pleskajíce po cestě o něčem zcela jiném. Nešli daleko, totiž přemířili jen na druhau stranu ulice do domu naproti hostinci a wstaupili do nízkých, skleněných dweří, zamazaných a wedaucích skoro do sklepa, kdežto již sedělo za dřewěnými stoly mnoho rozličných holících i neholících brady, i w bílých kožichách, i zrowna bez kabátů, i také w šerých pláštích. Co tam dělali Selifán a Petřík, Bůh wí, ale wyšli odtamtud za hodinu držíce se za ruce, zachowáwajíce auplné mlčení, ukazujíce jeden druhému welikau šetrnost a ostříhajíce se wzájemně před klopejtnutím. Ob ruku a nepauštějíce se jeden druhého probírali se celau čtwrt hodinu na schody, kterým konečně odolali a wyšli. Petřík zastawil se asi minutku před swau nízkau postelí, přemýšleje, kterak si má nejslušněji lehnaut a lehl pak docela napříč, tak že se nohama o podlahu opíral. Selifán lehl si také na tu samau postel, umístiw hlawu Petříkowi na břiše a zapomenuw, že se pro něho dokonce nesluší zde spát, nýbrž buď dole neb dokonce w konírně. Oba usnuli w tu chwíli, zdwihnauce chrapot neslýchané hlaubky, na který pán z druhého pokoje odpowídal wysokým pískotem nosu. Brzy po nich utichlo wšechno a hostinec zahalil se do hlubokého sna: jen w jednom okně bylo widěti swětlo, kdežto bydlil jakýsi z Rězaně přibylý poručík, welíký jak se zdálo ctitel bot, protože již si dal dělat čtyry páry a bez ustání prubowal ještě pátý. Několikrát již se byl přiblížil k posteli, s tím aumyslem, že je zuje a lehne, ale nikterak nemohl; boty byly skutečně krásně ušity a dlauho ještě zdwihal nohu a prohlížel kramflek bujně a opowážliwě sformowaný. ( Pokračowání. )

15. květen 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: X, Titulek: [úvodník vytýkající vládě bezdůvodné vyhlášení stavu obležení], Autor: Havlíček, Karel Ustawičně čekáme, že nám wláda wyjewí dokázanau příčinu stawu obležení, we kterém se nacházíme. Neboť wí každý, že auřední ohlášení dne 10. t. m. od pana vicepresidenta a komandujícího generála podepsané počíná těmito slowy: „ Sauhlasnými zpráwami a wyšetřenými událostmi ujištěno jest, že zločinný spolek příprawy činí, aby pokoj tohoto města a této země zrušil. “ Takowé zřejmé wyjádření prwních dwau auředníků w králowstwí českém, o kterých přece se mysliti nemá a nemůže, že důležitosti takowých slow nerozumějí, newyhnutelně musí u každého wzbuditi myšlénku, že již wláda nejpatrnější důkazy w rukau míti musí. Přece wšak mnohé wěci každého, kdo wěc lépe a wšestranně rozwažuje, poněkud mimowolně k pochybnosti přinucují. Když měla wláda takowé patrné důkazy w rukau, jak prawí, proč pak nedala tedy osoby, proti kterým tyto důkazy měla, zatknauti spůsobem konstitučním, totiž od saudů přirozených. Neboť dle §. 8 oktrojowaných základních práw, nesmí být nikdo ( krom dopadení na čerstwém skutku, který zde wšak nebyl ) zatčen, leč na rozkaz důwody opatřený, který wyšel od saudce neb od auřadu saudní aukony zákonné wykonáwajícího. To wšak se zde patrně nestalo, a staw obležení, který teprwa ráno w 9 hodin ohlášen byl, nemůže zde platiti za nic jiného než nanejwýš za wýmluwu, která se ale týká jen zákonnitosti, ne ale toho, co my twrdíme. Neb bylo-li možná wydati rozkaz důwody opatřený, proč by se byly osoby zatýkaly nekonstitučním spůsobem? Druhá pochybnost je, že jsau mezi zatknutými některé osoby, o kterých ani jednomu, kdo je zná, napadnauti nemůže, žeby mohli býti podnikatelé nějakého spiknutí neb wůdcowé revoluce ku př. p. Řehoř, což také musí oslabiti wíru k těm pramenům, z kterých wláda swé podezření čerpala. Musíme tedy opakowati swé předešlé domnění, že se jen wláda s radostí uchopila této příležitosti, aby mohla dát zem do stawu obležení, a že se jí wůbec wíce jednalo o staw obležení, než o spiknutí atd. Neboť kdyby wláda jen poněkud znala okolnosti ( a od wlády se musí jako swatá powinnost požadowati, aby je aspoň tak dobře znala, jako my je známe ), nemohla by se ani od těch osob, z jakého druhu jich nyní několik zatknuto jest, oprawdiwě obáwati něčeho nebezpečného. Od toho, co se leckde po hospodách mluwí, až ke skutečnému činu jest ještě weliký skok, a snad by se zde mohlo whodně užíti toho příkladu o dwau wojácích macedonských, kteří byli udáni, že tupili krále Filipa, a osprawedlnili se takto: „ Ano, králi, tupili jsme a byli bychom snad ještě wíce tupili, kdyby nám nebylo wíno došlo. “ My alespoň přeswědčeni jsme, že žádná z osob zatknutých, ani celá strana, ku které ony náležejí, tolik moci, důwěry, ba ani tolik schopnosti nemá, aby mohla skutečné powstání způsobiti; a jestli snad naši nejwyšší auřadowé z nějakých nebezpečných řečí několika zhorka nakwašených a pošetilých lidí již na oprawdiwé spiknutí a pobauření myslí a dokonce za jisté to pokládá, nemůžeme nikterak schwalowati takowé překwapené jednání. Ještě jiný wýklad jest možný, a sice ten, že wláda domýšlejíc se, žeby Maďaři snad do Morawy wtrhnauti a o zbauření Morawy a Čech se pokusiti mohli, práwě proto mimořádný wojenský staw u nás prohlásila, tak jako se i w jiných konstitučních zemích děje, a žeby pak naschwál jen toto „ spiknutí “ za záminku si brala. Ale i w tomto pádu by dle našeho domnění maudřejší wěc byla, raději prawdu powědíti a přede wším nerozhořčowati si proti sobě i jiné části obywatelstwa, jejichžto podpory snad wláda přece ještě potřebowati bude.

27. červen 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: [titulní strana], Titulek: [Nové zákony], Autor: Havlíček, Karel Poněwadž za čas newycházení N. Nowin wyšlo několik weledůležitých nowých prozatímních zákonů, jmenowitě takowých, které na budaucí osud naší země nejwětší wplyw míti budau: držíme za prospěšné, přede wším jiným tyto nowé zákony we známost welectěného obecenstwa uwésti, pročež je nyní za sebau podáwáme. Základní rysy příštího zřízení saudního w Rakausku, jež jsme w posledním čísle sdělili, podal ministr saudních záležitostí, Alex. Bach, s následujícím úwodem JMsti Císařské. Nejmilostiwější Pane! Mezi welikými úlohami, kteréž dokonalá přeměna weškeré spráwy w Rakausku, co se týče základů i spůsob ( forem ), zajímá saudnictwí jedno z míst nejpřednějších. Po mnoho let rozebírala wěda se zralau úwahau otázky, které se na tomto poli wyskytují, opírajíc se o zkušenost ustanowila a očistila pojmy, a ačkoli mnohé ještě bojiště zůstalo nedotknuté a mnohé ještě ústawy práwní očekáwají postupného zdokonalowání, přece se již nalezly jisté zásady, ku kterým zákonodárstwí, jakožto k cílům nezwratným, směřowati může. Zásady takowé jsau: ochrana co možná nejwětší swobody osoby a wlastewnosti občana každého s rowným práwem wšech před zákonem, – wykonáwání auřadu saudcowského orgány neodwislými, od státu wycházejícími, – weřejnost a austnost w řízení, – aučastenstwí lidu u wykonáwání práwa trestního a oddělení saudnictwí od spráwy. § §. 99-105 ústawy říšské wytknuly zásady tyto, aby podle nich budaucně práwo bylo zřízeno a saudnictwí se wykonáwalo, i ponechaly prowedení jejich w jednotliwých zemích korunních, šetříc wlastních jejich poměrů, zwláštním zákonům říšským a zemským. Aby se zásadám těmto zjednala auplná platnost, musí se státi důkladná a auplná změna nynějšího zákonodárstwí, k jejižto konečnému prowedení swým časem bude muset přikročiti ústawní moc zákonodární. Že ale, jakož předwídati jest, až do konečného ustanowení zřízení saudního anowých zákonů ještě nemálo času uplyne, že zákonem od 7. září 1848 saudy patrimonialní již jsau zrušeny, další pak auřadowání jen obtížným a drahým provisorium wedeno býti může, a tedy rozhodné slowo již řečeno jest a newyhnutelnost nowých saudů nastaupila na místo jich možnosti, - že potřeba a hlasitá obecná žádost domáhají se změn, které se cestau nařizowací dílem již učinily, dílem s wůlí Waší Milosti dle smyslu §. 120 ústawy říšské ještě učiniti mají, pozůstawujíc jich k budaucímu předložení zákonodárnému sněmu říšskému, proto si dowoluji, podati WMsti w nejhlubší uctiwosti toto nejponíženější předložení, žádaje o nejwyšší potwrzení přiložených základních rysů, od ministerské raddy již schwálených, podle kterýchžto se při zřizowání nowých saudů má pokračowati, k jejichžto zawedení rozsáhlé proprawy již jsau dodělány anebo brzy dodělány budau. Jsa přeswědčen, že se dosazení saudů státních na místo saudů patrimonialních bez odkladu státi musí, ač nemá-li wážnost zákonu spůsobem společnosti nanejwýš hrozebným wydána býti w nebezpečenstwí pro nedostatek wykonáwacích orgánů, wyprawil jsem hned, jak mile jsem auřad swůj nastaupil, do jednotliwých zemí korunních komisse ohledací ( lokalisowací ) a zřizowací, i uložil jsem jim, aby podle daných obecných náwodů činily potřebná pátrání, jak by nowé saudy měly býti zřízeny a rozděleny, na kterých místech by měly býti ustanoweny, kteří auředníci by se k tomu hodili a jaké místnosti pro ně by byly potřebny atd., a aby práce swé k dalšímu zkaušení a ustanowení předložili ministerstwu. K aučelu zřízení auřadů saudních we Wídni, w Praze a we Lwowě sestaweny byly zwláštní komisse, i widěl jsem za dobré, odeslati i také do králowstwí lombardsko - benátského saudního komissara, opíraje se na rozkaz od 17. srpna 1848, aby tam po wítězném dobytí udatným wojskem rakauským spořádaný běh auřadů saudních opět obnowil a připrawil tam zřízení saudní spráwy, které by žádostem a potřebám země wyhowowalo. Nejwětší část těchto obtížných prací již jest dokonána, a ostatní dokončení swého welmi nedaleká, i cítím se zawázána, dáti wědět WMsti, že saudní komissaři, na něž úkol ten byl wzložen, s welikau horliwostí a šlechetnau nezištností na díle swém pracowali. Co se týká základních rysů, podle kterých nowé zřízení saudní má býti uwedeno do žiwota, dowoluji si předložiti o nich následující stručné připomínky. Základem nowého zřízení saudního jest zásada rownosti wšech občanů před zákonem. Posawadní saudy privilegowané mají tedy pominauti. Ustanowení domowních zákonů, §. 105 ústawy říšské podržená, o saudech audůw rodiny císařské wyplýwají z pojmu poswátnosti a neodpowědnosti ústawního mocnáře, jemuž jakožto panowníku swrchowanému a wládykowi celé rodiny přisluší saudní moc nad audy nejwyššího domu. Poměry saudní těch osob, které práwa kromězemnosti ( Exterritorialität ) užíwají, nemohau, jak se samo sebau rozumí, dotčeny býti nowým zřízením saudním, spočíwajíce na poměrech mezinárodních. Ostatně netřeba tuším dokládati, že práce tato hlawně se wztahuje toliko na obnowené zřízení saudů civilních; oprawa saudů wojenských zůstawuje se zwláštní poradě. § §. 1, 2, 3 obsahují roztřídění saudů, které budaucně práwo sauditi mají. W tom jakož i w následujících zewrubních ustanoweních hleděno jest oddělenosti saudnictwí od spráwownictwí. Roztřídění saudu na trojí instanci pro práwní rozepře civilní bylo odjakžiwa požadawkem řízení saudního, spočíwající na dobrém porozumění zásadám práwním, w Německu bylo ode dáwna uznáno a usnešeními spolkowými co práwo pojištěno. W zásadě, wesměrné odwolatelnosti posud newzdané, záleží osprawedlnění oboru působního, k okresním saudům jakožto saudům jednotným přikázaného, zwláště an senát odwolací alespoň z 5 saudců má záležeti. Jinak jest s chodem instancí w práwních záležitostech kroměsporných. Tu, kde se nejedná o rozhodnutí práwa, nýbrž o nařizowání opatrowního dohledu a wedení wyjednáwání dědičného anebo sprawowacího a wrchního poručenského hospodaření s mohowitostí atd., saudci od zákonu dané, může práwo k jednomu odwolání auplně uspokojiti. Dle základních rysů ( § §. 5-9 ) mají jakožto saudy lidu nejbližší, na wenku i w městech, saudowé okresní co saudowé jednotní wykonáwati saudcowstwí civilní w uzawřených okresích, a zároweň, co se týká práwa trestního, mají býti prostředníky trestních saudů kollegialních ku přezwídání ( instrukcí ), a zastáwati auřad saudcowský wyšetřowací i odsuzowací pro přestupky jednoduché. Jelikož w oboru jejich leží i také wýroky smírního saudce, musí se při nich zawesti stručné ( summarní ) řízení austní. Při ustanowowání příslušnosti auřadů okresních w práwních záležitostech civilních musel se w nynější přechodní době míti zřetel ke hluboce zakořenělým zwykům wenkowana, obraceti se skoro we wšech práwních swých záležitostech k témuž saudci, muselo se prohlédati k poměrům práwním obchodem we welikých městech wíce se zaplétajícím, konečně muselo se šetřiti financí, beztoho se wšech stran již dosti načínaných, a wšechny tyto ohledy musely se, pokud možné, přiwesti w rownowáhu s požadawky wědy o stejnotwárné zřízení nejwíce garancií podáwající. Widělo se za dobré, aby se tuto hlawně začalo od nynějšího zřízení saudního, poněwadž teprwé zawedení nowého řízení saudního we wěcech civilních s pomocí mezitímních zkušeností podá příležitost, aby se poměry příslušnosti civilních saudů konečně w pořádek uwedly. Máme-li se wšak nadíti nestranného a pořádného auřadowání od saudců jednotných, kterýmž se wšeliké wýkony politické a komorní sejmauti musí, přikazuje sprawedlnost, aby se jim pojistilo neodwislé postawení, a ježto není možná zwláště pro poměry půdy w hornatých krajinách, aby se ke wšem přikázalo stejně mnoho díla a stejný počet příslušníků ( za jejichžto střední počet přijmauti se musí asi 15.000 ), newyhnutelné bylo, rozděliti saudce na rozličné třídy s přiměřenými stupněmi platů. Ku každému saudu okresnímu přiděliti se musí potřebný počet osob pomocných a služebných podle potřeby s přiměřenými stupněmi platů. Okresní saudy sborowé ( §. 10-12 ), které se sestawí z jistých saudů okresních přidanými k nim přísedy, mají wedle auřadowání swého jakožto saudy jednotné zároweň auřadowati co saudowé trestní nad prowiněním w obwodu saudním již wykázaném, obsahujícím několiko saudů jednotných, we kteréžto wlastnosti jim přisluší nastupowání a rozhodowání o wšech půhonech z prowinění, které zákonem, zwláště o tom wydaným, odkázány nejsau před saudy porotní ( saudy zemské ). Základem zřízení tohoto jest - mimo potřebu, zjistiti sauzení trestního práwa s nákladem co nejskrownějším pokud možná blízké a rychlé - ta myšlénka, aby dotčený zákon o příslušnosti i také w Rakausku we skutek uwedl trojité roztřídění wšech případů trestních na přestupky, prowinění a zločiny, které w jiných zemích prakticky již prowedeno jest, tak že přestupky patřiti mají před saudce jednotné, prowinění před okresní saudy sborowé, zločiny pak před saudy porotní. Saudy zemské ( §. 12-18 ) rozhodují jakožto prwní instance w práwních záležitostech civilních o případech pro wětší důležitost jim wyhražených, pak we wěcech trestních, a sice w obwodu menším co saudowé trestní nad prowiněními, a w obwodu širším jakožto assisy o případech trestních, odkázaných saudům porotním. We druhé instanci rozhodují w práwních záležitostech civilních o stížnostech na nálezy saudů okresních, we wěcech trestních o stížnostech na nálezy okresních saudů a okresních saudů sborowých o jednoduchých přestupcích a prowiněních. Toto přidání wýkonů saudu odwolacího saudům zemským nalezá swé schwálení nejen w menší nákladnosti a we wětším přiblížení odwolací instance ke příslušníkům saudním, nýbrž í také w tom, že se tím we wětší míře stane zamožné, prohlédati k potřebám rozličných národností. Saudů obchodních horních, námořních a znaleckých ( §. 19-22 ) musí se zříditi podle potřeby, anebo se musí přikázati wýkony jejich na prozatím k saudům zemským, rozsah jejich příslušnosti musí se wšak spořádati nowými zákony. Saudowé komorní zatím, dokud zákonodárstwí této wětwe nebude změněno, zůstanau, a budau se jako posud přibráním rad saudních dále wésti, aby jeden z nejdůležitějších důchodů státních, nepřímné daně totiž, nenechaly bez ochrany. Wrchní saudowé zemští ( §. 23-25 ). Saudowé odwolací ( appellační ) mají w jistém obmezení swých obwodů zastáwati odwolací instanci pro wšechní rozepře civilní, a sice pro wěci řízené před saudy okresními we třetím a pro řízení před saudy sborowýwi sborowými we druhém stupni. W nastupowání trestním mají auřadowati jakožto komora půhonní u wěcech patřících před saudy porotní a wésti jednání assis poslanci swými. Rozmnožení nynějšího počtu odwolacích saudů anebo jich rozdělení sem tam se bude sotwa lze uwarowati a kromě wýhod práwosaudstwí spěšnějšího a stranám podle zásad weřejnosti snáze přístupného bude tím učiněno zamožné, wyhowěti potřebám rozličných národností w jednotliwých korunních zemích. Při tom se kojím nadějí, že proto nebude zapotřebí rozmnožowati welice počet radních nynějších odwolacích saudů, jelikož austnost řízení, zmenšení officiosních auředních úkonů tak řečených, zwláště pak zásada, aby se ze saudů zemských učinila odwolací instance pro civilní nálezy jednotných saudců, přiwede podstatnau proměnu w počtu i we spůsobě řízení auředních. Na wrcholu nad auřady saudními má státi nejwyšší saud, též kassační saud zwaný ( §. 26-28 ), kterýžto sice k opatrowání a wzdělání jednakého práwa pro wšechny korunní země jakožto jeden sbor má prohlédati, awšak hledíc k jednotliwým zemím korunním w několika hlawních komorách má nalezati. On jest nejwyšší instancí přehledací w záležitostech civilních a zrušowacím ( kassačním ) saudem we wšech jednáních trestních nad zločiny a nad prowiněními. §. 29 a 30 týkají se ústawu státního zastupitelstwí ( Ministère public ). Ústaw tento nerozdílný jest od konstituční spůsoby státní. Jestiť hlawní pákau moci wýkonné. Pře půhonná a weřejné saudy bez něho býti nemohau. Zwláštní zákon spořádá úkony jeho. Do té doby může se jen položiti co prawidlo, aby u každého zemského saudu byl státní zástupce ( st. prokurator ), u každého wrchního saudu zemského byl wrchní státní zástupce ( generální prokurator ) s potřebnými pomocními úředníky, kteří přímo jsau podřízeni ministerstwu saudních záležitostí. U okresních saudů sborowých bude služba weřejného ministeria zastáwána od substitutů. - Postawení a služné státních zástupců, jakožto ostříhačů zákonů a nadzíratelů saudů, bude stejný anebo skoro stejný jako postawení a služné přednostůw těch saudů, u kterých auřadují. Počet advokátů a notářů, který se po saudním okresu rozdělí, doplní počet osob u saudů aučinných. Nemohu Waší Milosti předložiti již nyní, dokawáde práce zřizowací pro jednotliwé země korunní nejsau ukončeny, auplný rozpočet wýloh, kterých zřízení saudní dle hořejších zásad prowedené bude wyhledáwati; tolik jen jest jisté, že summa wýloh nynější saudní spráwy, která we státním rozpočtu pro země, zastupowané na minulém sněmu říšském, pro spráwní rok 1849 VIII. udána byla, nemálo zůstáwá za potřebau zřízení nowého. Tam jest na austřední spráwu ( ministerstwo a nejwyšší saud ) nawržena suma 299.208 zl., na weškeré provincialní saudní auřady suma 2,362.352 „ Přirazí-li se teď i také wýlohy na 30 c. k. saudů w Horních Rakausích a we Salcburku, obsažené w V. článku onoho rozpočtu, jichžto jest 176.001 „ na 28 okresních komissariatů w Koroši a we Krajině 136.140 „ a na 25 okresních komissariatů we Přímoří 130.058 „ k weškerým wýlohám saudním, poněwadž auřady tyto wedle auřadowání politického hlawně zastáwaly wýkony saudcowské w případech přestupků civilních, hrdelních i policejních: wypadne summa weškerá na 3,097.849 „ Dobře znamenati sluší, že we článku V. pro ministerstwo saudní sub c. ústawy kriminální ještě také summa 1,909.823 zl. jest položena, z níž kromě wší pochybnosti znamenitá část připadá do rozpočtu saudního. W této tabulce jsau totiž kromě wýloh na ústawy trestní také pojaty wýlohy na kriminální saudy w Haliči a obecné autraty kriminálních saudů, které se nikde jinde nejmenují. Dowrší-li se hledíc k těmto připomínkám hořejší summa až na 4,000.000, wždy přece ani suma tato newystačí k tomu, aby se w celé rozsáhlosti zemí korunních práwosaudstwí přewedlo do rukau, od státu dle naznačených základních rysů zřízených saudů. I bude tedy saudní rozpočet, jakož dokonané již zřizowací práce pro obojí Rakausko ( nad i pod Enží ) pro Salcburk, Tyroly, pro Čechy, Morawu a Slezsko ukazují, wyhledáwati nákladu znamenitě wětšího, zwlášť ano se nesmí pustiti s očí, že prwní zřizowání a přejímání saudů komissemi, wýlohami na příprawy staweb a na nájemné, pokud se zahraditi nedají dobrowolnými dáwkami od obcí owšem w hojné měře připowězenými, nemalých ještě obětí státu bude ukládati. Awšak wětší tento náklad jest nutným následkem zrušení wšech wrchnostenských a obecních saudů, wysloweného již patentem od 7. září 1848 a w ústawě říšské opět stwrzeného. Zároweň zahražen bude až nad dostatek zwýšeným wýnosem taxy kolkowé a registerní, která se dle příkladů jiných států zawede za wšechny úkony, které do kněh weřejných budau wkládány. Ano i hledíc k financím jest zřízení co nejrychlejší saudů wladařských na místě saudů wrchnostenských, které od zákonu od 7. září 1848 prozatímně na autraty státní auřadují, na nejwyš žádaucí, poněwadž se skoro s jistotau dá předwídati, že autraty prozatímního tohoto auřadowání, z weliké části již likwidowané, znamenitě jsau wyšší nežli rozpočtené wýlohy saudů nowých. Wěrně a nejponíženěji podepsaný bude ostatně k tomu hleděti, aby we srozumění s ministrem finančním rozpočet saudní ustanowil se šetrností pro finance co možná nejwětší, jak mile jen zřizowací práce wšech zemí korunních budau dokončeny. Zbýwá jen ještě, bych wyložil wedaucí prawidla, kterých se při prowádění nowého zřízení na zřeteli míti bude, a které z části wysloweny jsau jakožto obecná přechodní a zawaděcí ustanowení w §. 31-40. a ) O pracích dokonaných a od saudů odwolacích prozkaušených bude se u saudního ministerstwa, powolajíc k tomu několiko zřizowacích komissařů a důwěrníků z jednotliwých zemí korunních, držeti porada, kolik má býti saudů a kde mají míti swé sídlo, po jejichžto ukončení učiněné náwrhy bez odkladu Waší Msti k nejwyššímu potwrzení budau předloženy. b ) Zřízení saudní wypracowáno bude we srownalosti s rozdělením země politickým a obecním, pročež spůsobeno jest srozumění s ministerstwem domácích wěcí a se spráwcemi zemskými. Při politickém zřízowání ku kterému se stejným časem přistaupí, bude se míti zřetel k spolupůsobení saudů a politické spráwy, pro jednotu w chodu státního řízení newyhnutelně potřebnému, i wytknau se prawidla, dle kterých orgánowé těchto spráwních odwětwí, domáhajíce se společných swých aučelů, záležících w obraně práw jednotliwých občanů a we zwelebowání dobrého obecného, sobě mají býti nápomocni, a bez ujmy ostatního 540 organického rozdělení mocí swých wzájemně se mají podporowati a w působnosti swé zcelowati. c ) Jak náhle počet a rozdělení saudů bude ustanowen, sestawí se předewším na místech, za sídla Wrchních saudů zemských ustanowených, zřizowací komisse s tím aučelem, aby se w podrobné prowedení celého zřízení uwázaly. Těmto komissím, sestaweným z mužů obecné wážnosti požíwajících a w záležitostech zemských, jakož i w zřízení posawádních auřadů saudních dobře obeznalých, swěřeny budau prwní náwrhy k sazení saudců a státních prokuratorů, jakož i advokátů a notářů. Hlawní zřetel při zřizowání nowých saudů k tomu bude obracen, aby nenastala žádná přestáwka w saudech, a aby se přechod býwalých orgánů w nowé stal co možná nejrychleji a beze zmatků řádného chodu práwního. Kdyby pak nowé prozatímní zákony, kterých nowým zřízením saudním bude ještě zapotřebí, až do nastaupení nowých saudů auplně nebyly hotowy a záwazně prohlášeny, o případ tento bylo postaráno w §. 32 základních rysů. Poněwadž oprawa civilního řízení wyhledáwá rozsáhlejších prací zákonodárních, jejichžto dokonání po delší čas ještě trwati bude, zawedení pak nowého zřízení saudního odkládati se nedá, nařídilo se w §. 33., aby zatím zůstaly posawádní zákony o řízení civilním a jurisdiční prawidla, pokud se srownáwají s nowým zřízením saudním, a přispůsobení jich k němu zůstawilo se zwláštnímu předpisu. Pomíjejicným nařízením §. 37. má se zabrániti přílišné obtížení nowých saudů okresních pořízowáním zastaralých nedodělků, a §. 35. rozřešowání sporů o příslušnost prozatímně w prawidla uwesti. § §. 36-38 obsahují nařízení strany sirotčích kass a weřejných kněh, pak strany obstaráwání záležitostí fideikomissních. Zakládání nowých weřejných kněh bude se pak teprwé moci počnauti, až bude wypracowán nowý řád o gruntowních knihách a nowé formuláře, a ustanowíc zároweň prawidla o tom, pokud grunty jsau dělitelné, o taxach wkládních atd. za zákon bude powýšen. Až weliké toto a obšírné dílo bude dokonáno, až pak knihy gruntowní srownáwajíce se zúplna s katastrem poskytowati budau jasný obraz majetnictwa, jeho rozsáhlosti a záwadnosti strany wšech statků nemowitých w každém okresu ležících, dosazen tím bude základ realního auwěru, sprawedliwého rozwrhowání daní a obecních záwad, jakého posud nemá žádná jiná země. Sestředěním sirotčích kass zároweň s auplně zdokonaleným zřízením gruntowních kněh má se swým časem získati nejlepšího prostředku, kterým se jednak w okresích samých hospodářům a průmyslníkům peníze hledajícím a jistotu podáwajícím otewře přiležitost, potřebu swau peněžitau na blízce zahraditi, jednak kterým se jistiny sirotčí k rychlejšímu a rozsáhlejšímu wýnosnému opatření přiwedau, ježto při posawádním zákazu společného jich ukládání, při skrownosti sum a při obmezenosti spůsobu ukládacího, z něhož k. p. spořitelny dlauho byly wymezeny, nyní přečasto ležíwaly beze wšeho wýnosu. Zařízení toto ponese zajisté zdarné owoce, až bude zaweden nowý obšírný předpis o opatřowání a nakládání se sirotčími kassami na jednoduchých základech. Dohlédati k době přechodní a přechod co možná bez rušení sprostředkowati, bude též aukolem zřízowací komisse. Zwláštní instrukcí bude spořádán obor její působnosti. d ) Co se týká obsazowání míst, bylo již prohlášením od 15. září 1848 wysloweno, že se při tom na posawádní wrchnostenské a obecní auředníky má bráti ohled co nejmožněji slušný, ohled - stejně přikazowaný lidskostí i politikau, awšak přirozené swé meze nalezající w ohledu na důstojnost a nezáwislost auřadu saudcowského, k němuž náležeti mají jen mužowé zachowalí, a přičemž šetřeno býtí musí toho prawidla, že auředníci městští a obecní, kteří podle dosawádních zákonů od státu býwali jmenowáni, ačkoli služné swé brali z obecních důchodů, nemají se podsazowati skutečným úředníkům státním. Útrpnost a šetrnost k nespůsobilým osobám jednotliwým stane se twrdostí a neswědomitostí naproti obci wšech. Jako má porotce wypovídati jen podle wnitřního swého přeswědčení, taktéž mají i také ti, kterým swěřena jest obtížná, osočowání nikda neucházející, a přec nepráwě tak w záwist braná úloha, aby rozhodowali o spůsobilosti, statnosti a zachowalosti těch, jenž se ucházejí o auřady, uzawírati úsudek swůj podle přeswědčení nejswědomitějšího a pod dohledem weřejnosti. Toť jsau prawidla, která wěrně ponížený ministr saudních záležitostí naznačí orgánům, jimž poručeno bude dawání náwrhů o obsazowání auředních míst, i samému sobě. e ) Ustanowení §. 40 základních rysů, že sázení na auřady, která se ku prowedení nowého zřízení saudního stanau, bez ujmy nárokům již nabytým, prozatím toliko prozatímně platiti mají, sauhlasí s §. 101 ústawy říšské, a nalezne tuším auplné swé osprawedlnění w tom, že konečné ustanowení nowého zřízení saudního bude předmětem budaucích konečných, a že odpowědné ministerstwo musí míti příležitost, sbírati dostatečné důklady o spůsobilosti starších i mnohonásobných nowých orgánů k ochotnému prowádění nowých ústaw. f ) Služné wšech osob při saudech zřízených ustanoweno bude, hledíc k posawadním jich příjmům a šetříc co možná finance, ale wšak spůsobem pojišťujícím materialní neodwislost stawu saudcowského a předůležitého weřejného ministeria, a předkládajíc jednotliwé zřizowací práce ( operáty ) obzwláštně wykázáno. Zwláštní předpis spořádá neodwislost saudců we smyslu ústawy říšské, služební pragmatika poměry auředníků prokuratorských a řád adwokátský a notářský poměry adwokátů a notářů. Zwláštní zřetel bude se muset wěnowati k dorůstku stawu saudowského a adwokátského, i bude muset o to býti postaráno, aby se nepřekročujíc přísné potřeby mladým mužům spůsobilým a rázným, kteří složí státní zkaušku uspůsobující k adwokátstwí a prokuratorstwí, když na wždy wstaupí do saudní služby, wýžiwa nějakým, byť i skrowným příspěwkem ( adjutum ) byla pojištěna. Při pořádání kancelářstwí bude se šetřiti nejpřísnější potřeby, a jen wrchní wedení obstaráwati budau auředníci, stálé ustanowení, běžné služby písařské wšak objednáwány budau za diurny a paušalie. g ) Co se dotýká spůsobu, jak auřady budau obsazowány, bude i také příště prawidlem, že se upráznění weřejně ohlásí s udáním propadné lhůty po pro ty, jenž se o ně ucházeti chtí, a že se nawrhowání bude díti kolegialně; tehdáž jen, kde pilnost poměrů brzké obsazení činí newyhnutelným, anebo kde konkursy nedáwno prošlé rozwažné wolení činí možným, má se to státi i bez wypsání konkursů. h ) Spůsobilost k auřadu saudcowskému, jakož i k místům podřízeným má se prozatím posuzowati podle posawádních zákonů, ke státnímu prokuratorstwí má uspůsobowati zkauška saudcowská, advokátní anebo fiskální. Zwláštním se zákonem ustanowí, která práwnická studia a které státní zkaušky se budaucně wyhledáwati budau jakožto newyhnutelně potřebné ke spůsobilosti k dotčeným službám. Toť jsau nákresy plánu plánů, podle kterýchž by se oprawení auřadů saudních we smyslu ústawy říšské měla wzíti před se, a němuž wěrně oddaný ministr saudních záležitostí wyhledáwá nejwyššího stwrzení Waší Milosti. We Wídni dne 8. čerwna 1849. Bach w. r.

30. červenec 1846, Zdroj: Pražské noviny, Část: Nové knihy., Titulek: [Kochan Ratibořský]., Autor: Havlíček, Karel Nowé knihy. 2. Kochan Ratiborský. Truchlora w pateru dějstwí od Josefa W. Friče. W Praze, tiskem arcibiskupské knitiskárny, 1847. W komisí u Kronbergra i Řiwnáče. 8. Str. 139. Cena: 20 kr. stř. Prwní spis welmi mladého spisowatele.

25. květen 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: titulní strana, Titulek: Zřejmé osvědčení, Autor: Havlíček, Karel Zřejmé oswědčení stranu narownáni mezi pány a pomocníky Pražských knihtiskáren. Pomocníci wšech Pražských tiskáren podali dne 9. t. m. ku sboru knihtiskařskému žádost, w kteréž se dílem o zwýšení mzdy nynějším poměrům přiměřené, dílem o zlepšení swých ostatních společenských poměrů hlásili. Že ale žádosti a přání jejich po třech týhodnech žádaucím způsobem nebyly narownány, zastawili wčera w poledne jednosworně práci. Aby wšak s jedné strany stížnosti jejich sprawedliwě byly uwáženy, s druhé strany ale delším zastawením tisku nejdůležitější záležitosti wlasti a literatury netrpěly, sešli se wšickni tipografowé u přítomnosti pánů swých dnešního dne, w kteréžto schůzce prostřednictwím nížepsaných následující srownání k místu přiwedeno jest: 1. Ustanowilyť se obě strany na tom, že mzda za práci, jak se z jedné strany žádalo a z obau za slušné uznalo, wzhledem wšech nowých prací tipografických, zwýšena bude, při čemž přítomný redaktor známého časopisu „ Blahowěst “ oswědčil, že hotow jest, zwýšenau tuto cenu, ač starší smlauwau k tomu nikoliw není zawázán, při časopisu swém přijmauti. 2. Stranu uwážení a předběžného narownáni druhých stížností a uspořádání společenských poměrů wšech kněhtlačitelů wzneslo se wyšetření na Národní Wýbor, při čemž wyslanci obau stran přítomni býti mají. 3. Přislíbeno jest, že wše minulé z obau stran se zapomíná. 4. Wšickni pomocníci knihtlačitelští odebrali pak se i hned do práce. Zwláštní deputace oznámila toto wšecko Jho. Exc. presidentu zemskému, i dáno jest jí ubezpečení, že desátému oddělení Nár. Wýboru wyšetření a sestawení wěci té bez odkladu se uloží, načež co nejdříw wše wyjednáno a k místu přiwedeno bude. W Praze dne 24. máje 1848. Dr. Fr. Brauner. Kn. Wáclaw Štulc, wydawatel a redaktor Blahowěsla. Karel Wladislaw Zap. — — — — — —

10. prosinec 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: Jihoslované, Titulek: [Boj rakouských Srbů], Autor: Havlíček, Karel H. ‒ Kdo pilným a nezakaleným okem pozorowal pohyby letošní w Rakausích, přizná národu srbskému welikau rolli, kterau hráli i hráti budau na jihu tohoto omladlého císařstwí i na jihu staré ještě w oněch končinách Ewropy. Srbowé byli prwní, jenž pro wznešenau myšlénku powstali jako jeden muž, pro swau národní swobodu totiž zbraň zdwihli na zpupného Maďara; Srbowé jsau onen národ, který proléwal krew za hlawní zákon nowé Austrie, za zásadu rownopráwnosti, k níž se teprw nyní národowé rakauští začínají přiznáwat. Polowic Banátu musela být skropena krwí, než wláda rakauská uznala sprawedliwost srbského boje; Maďaři se musili stát zjewnými nepřálely rakauského domu, než wláda opuštěným Srbům poskytla jakau takau pomoc; i jest otázka, byla-li by takto jednala, kdyby Srbowé Maďarům a Maďaři wládě byli podlehli bez pomoci srbské. Srbowé teprw po wítězstwí došli uznání; pokud trwali s Maďary w zápasu, nebralo se hrubé na ně ohled. Nyní bojují oni w Holomauci boj politický; i podobá se, že rázné jejich wystaupení mnoho přičinilo k rozhodnějším krokům proti Maďarům, že si dobyli i na tomto bojišti wážnosti newšední. Národ srbský žádá skrze wyslance swé potwrzení Wojwodowiny od rakauské wlády. Maďaři zas zpírajíce se za wšelikau cenu, by neklesli pod Rakausko, obrátili se k Srbům, řkauce, že jim přiznají wšechna přání, pakli jen mír nebo příměří s nimi uzawrau. Mohau tedy Srbowé jíti podlé swé wlastní wůle tau neb onau dráhau; wláda o ně stojí, Maďaři jim přejí, obě tyto strany ucházejí se o jejich přízeň, wláda proto, aby snad zwítězila nad Maďary, Maďaři proto, aby wládě wítězstwí aspoň ztížili. „ Blagojević, císařský Maďarům slaužící generál, prosil patriarchu, aby uzawřel příměří; jeho psaní je welmi znamenité a odpowěď patriarchowa neméně důležitá, “ píší nowiny srbské. ‒ „ Musela Maďarům žalostnau notau zakukati kukačka anebo nad hlawami zakrákorati hawrani, “ dokládají k tomu. ‒ A w tentýž čas, jak řečené nowiny zprawují, obdržel patriarcha od císaře wlastnoruční psaní, w němž ho wyzýwá, aby zdržel národ srbský ode smíru s Maďary a tak císaři učinil možné, by po uwedení pořádku w zemi sprawedliwá přání Srbůw wyplnil. ‒ W tomtéž smyslu píše i kníže Windischgrätz již po druhé, připowídaje, že Srbům pošle 10.000 ručnic a 50.000 zl. hotowých peněz. Tyto kroky jak Madarůw tak wlády jsau jasné důkazy, jaká důležitost se od obau stran klade na Srby; a kdo opatřil Srbům důležitost takowau? ‒ Oni sami jako národ. Mečem w rukau dobyli si tuto wážnost, hrdě wlaje w rukau jejich prápor Wojwodowiny, a může se říci, žeby wláda rakauská nejednala ani we swém ani w prospěchu říše, kdyby Srbům nechtěla powolit jejich žádost ‒ Wojwodowinu.

2. květen 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: [titulní strana], Titulek: [poznámka o žádosti Pražské kapitoly], Autor: Havlíček, Karel H. B. — Dowídáme se práwě, že zadala zdejší Pražská kapitola žádost k ministerstwu, aby mohla opět jako za starodáwna sama ze swého středu woliti arcibiskupa. My zde nechceme historickým spůsobem probírati, jak dalece prawda jest ono „ opět jak za starodáwna “, ale použíwáme jenom příležitosti této, abychom místo kněžstwa i ostatního katolického lidu w Čechách pozdwihli hlasu swého proti takowé chautce naší důst. kapitoly. Má-li již arcibiskup dle starocírkewního obyčeje wolen býti, tuť owšem nepostačují hlasowé několika infulowanců, kteří k tomu ještě sami sebe wolí, a nejsauce od nikoho jiného zwoleni, nemohau býti powažowáni za důwěrníky katolického lidu. Nyní alespoň zajisté můžeme twrditi, žeby ten arcibiskup, kterého by wětšina naší nynější kapitoly wywolila, jistě nebyl oblíben u lidu a kněžstwa. ( To budiž řečeno se wší úctau k několika audům zdejší kapitoly. ) My newíme, jak dalece by našemu kněžstwu dowolowaly nynější okolnosti a podrobenost jeho ozwati se též o této důležité otázce, a prozatím také nechceme určité mínění wyslowiti w tom přeswědčení, že ministerstwu jistě ani nenapadne uposlechnauti wůli kapitoly Pražské w tomto pádu.

20. říjen 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: Titulní strana, Titulek: Vídeň a Rakousko, Autor: Havlíček, Karel(překl.) Wídeň a Rakousko Podáwáme tento článek, wyňatý že Záhřebských německých nowin, na důkaz smýšlení, jakéž tam nyní panuje o Wídni. Stejné téměř smýšlení jewí se wšude w zemích slowanských, wyjímaje owšem Poláky. Až potud a nic dál! Byl jednau čas r. 1848, kde jsme přeswědčeni byli, že se Wídni jedná o swobodu Rakauska. S potěšením pozorowali jsme rozličné obraty politického hýbání we Wídni až do 6. října, omlauwali jsme leckterý poklesk soběctwí, doufajíce, že čas newyhnutelné nesnáze wyrowná. Nyní wšak, kde se hýbání Wideňské w jakési politické diktatorowáni nad Rakauskem. Wideňský říšský sněm w nějaký konvent zwrhá, ješto se terroristická menšina podkupní luzy zmocniti chce, aby swé separatistické záměry stíhala, císaře z hradů otcůw jeho wyhnala, ministry podlé swé libosti ssazowala, ba kde od ministerstwí chtiwých nowinářů přemámená luza w nejlepší formě se najímá, bez pochyby aby se opět několika nowinářům otewřely wyhlídky na ministerstwí: tuť jest wysoký čas, aby se province rakauské hnuly, aby hladowé, auřadochtiwé nowináře a zahálčiwé dlažbotlapy hřímawým: Stůjte! zakřikly. Kde, tážeme se, kde jest Rakausko? Což jest císařstwí jen město Wídeň? Není-liž i celé Rakausko jediné jen tělo, jehožto těžiště není město Wídeň, nýbrž ústawní mocnář? Kdež jest lid rakauský? Nejsau-liž wšichni swobodní národowé od hranic ruských až k Jaderskému moři, od šwýcarských hor až k Multansku a Walašsku w něm rozuměni, či snad jen luza Wídeňská? Nemá-liž saujem zemí rakauských obecné důležitosti, které příliš jsau swaté, aby se jich menšina jedné: čtyřasedmdesátiny celku, ba menšina této menšiny dotýkati směla, žeby do toho wšichni národowé rakauští slowo promluwili nesměli? Nechá-liž se Rakausko tyranisowat od Wídně? Toho bohdá nebude! We Wídni tyranisowal jeden člowěk 50 let celé mocnářstwí, jednoho se Rakausko nabažilo; tisíce tyranů trpěti nebude, trpěli nemůže. Ultraradikální násilníci Wídeňští nabírají při kažidém wystaupení plná ústa blaha národního a twáří se za plnomocníky 37 milionů Rakušanů. Kde mají plnomocenstwí, které je za poručníky 37 milionů stawí? Province se děkují za welikau blaženost poručnictwí, wedeného od mudrákujících, nezralých, nerozumných uličních nowinářů Wídeňských. Jsau to ty samé province, jenž wděčností jsau powinni k šlechetným mužům, kteříž wymohli prwní hnutí a prwní wýsledky ústawních swobod. Ale šlechetní tito mužowé nejsau onen hauf kořistiwých křiklaunů, kteří přiznaných již wšem národům swobod k tomu chtí užíwati, aby z nich pro swé saukromé prospěchy a aučely kořistili a tím swobodu samu kazili. Rakausko, císařstwí není žádný náhodau wčera powstalý stát, alebrž jest celek swatými smlauwami spojený, wěrným společenstwím za dnů bídy a temnoty již organicky strostlý. Praudy krwe tekly jsau již pro zachowání tohoto sworného spolku; zrádau, hříchem na těch, kteříž krew srdcí swých za zachowání celku již prolili, bylo by, trhati nyní samochtíc krwí nejšlechetnějších synů národů rakauských spojené části. Neboť již poloha přirozená zemí rakauských ukazuje na potřebnost auzkého společenstwí, a kdyby se dnes rozlaučily na wolné praprwky, musily by se hned zejtra spojiti w jednotu k ubezpečení swé bytnosti, anebo ‒ zahynauti. Jakož tedy celek sám bytnost swau ubezpečiti musí, rowněž musí určitě zamítnauti wšeliký přechwat částek, bytnosti jeho hrozící, a wšeliké nadwládání, jenž by nebylo wýplywem obecné wůle občanů. We welkém se nejedná o interessích slowanských, románských, německých, wlaských nebo maďarských, ale jedná se o zachowání Rakauska, kteréž bylo posud pramenem wšech těchto interessů a jím býli přestati nemůže. Nejprwé se tedy musíme sjednati o otázku: „ Má-li Rakausko býti nebo nebýti? “ Má-li býti, pak nesmí být osud jeho pozůstawen dryačnictwím několika učených přemrštěnců, kteří luzy za newinný nástroj k zločinným záměrům zneužíwají, ale musí prowíwati a ožiwowati zkušený, statečný a praktický duch provincií dokonaný nowostwořený organismus. Chceme-li, aby Rakausko zůstalo, pak se nesmí ani okamžení prodléwati w zawedení jednosti we státní spráwě, žiwotní otázky ústawní monarchie nesmí se rozhodowati jednostranně na snémích we Wídni nebo w Budíně, ale musí se rozhodowati společně na základu stejného zastaupení národního; domácí hospodářstwí spořádejž si každý o swé ujmě pod dozorem wšeobecného austředního zákonodárstwa. Wšechny přechwaty bezuzdné, fanatisowané luzowlády musí ihned přestati, a Wídeň nesmí zapomenauti, že není Paříží, centralisací francauské nemáme w Rakausku; sídelní město wyjede, nemýlíme se, nenadále jako parowůz, kterýž připřažený sobě náklad pořád ještě táhnauti se domníwá, ačkoli již odpřáhnut jest, do široka a prázna, a wymkne se z dráhy, province wšak zůstanau na dráze práwa a zákonu, a dowedau parowůz dowésti do kolejí zákonu, to jest podříditi jej wůli weškerenstwa; nebo zde na wenku wane čerstwé powětří, nenakažené deklamacemi rýpalů z jitrničího Pratru, zdrawý, praktický smysl, který dobře nahlíží, že nikdy nebylo míň swobody w Rakausku, jako od té doby, co tam luza chce wládnaut s národy. Province tedy popírají: 1. Žeby stojící pod hrůzowIádau luzy říšský sněm we Wídni byl sněm říše rakauské, ješto ani sněmem říšským Wídeňským nazýwati se nemůže. 2. Že sídelní město není powoláno, aby swrhowalo ministry, tím méně, aby nad nimi saudilo, jelikož to jediné wětšině říšského sněmu přísluší. 3. Žeby sněm říšský byl swobodný, pokud se nalézá w plemeništi skutečné hrůzowlády. 4. Žeby řišský sněm rakauský co takowý byl konstitující, pokud jej nedoplní zástupcowé wšech zemí rakauských. 5. Žeby Wídeňský říšský sněm mohl nyní práwně platné usnešení uzawírat, pokud weliká část poslanců od luzowlády pod hrůzau jest držen nebo před ní se musel utéci. 6. Žeby nařízení rakauských ministrů co takowých w lůně hrozícího jim terrorismu wázaly province w nesmyslném počínání nikterak nesrozuměné, pokud se tito ministři hned neodeberau ke dworu císařowu a tam se neuwáží we wládu weškeré říše, poněwadž jsau z jejího zachowání jako nedílného celku w zásadě samé odpowédní.

9. říjen 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: V Praze dne 8. října, Titulek: K venkovským P. T. pp. předplatitelům, Autor: Havlíček, Karel K wenkowským P. T. pp. předplatitelům. Doufáme, že již nyní wšem pánům předplatitelům naše nowiny prawidelně docházejí: že se při tom po každé několik mýlek přihodí, jest welmi pochopitelno, při kwapnosti, a žádáme tedy ty swé P. T. pány odbíratele, které práwě tyto mýlky potkaly, o laskawé prominutí. Ačkoli se, když již zásilka jednau zawedena jest, z naší expedice každodenně pro každého p. předplatitele číslo již zalepené a adresau kamenotištěnau opatřené na poštu dáwá, stane se přece často, že na poště při kwapu některé nowiny do jiného balíčku přijdau, a tudy též na zcela jinau stranu se zawezau, čím se stáwa, že někdy teprwa po několika dnech do rukau přijdau p. předplatiteli a někdy do konce se ztratí. Z toho ohledu nyní mohau ale p. předplatitele, když by se podobná ztráta některého čísla přihodila, na expedici Národních Nowin nefrankowané a wšak také nezapečetěné psaní ( reklamaci ) zaslati s jednoduchým udáním swého jména, pak toho čísla N. N. které jim chybí, a toho čísla které na jejich obálce stojí, podle kterého se pak w expedici jejich obálka wyhledá a hned chybující číslo bezplatně zašle. Žádáme ale p. předplatitele, aby takowau reklamací nečinili dříwe než za týden, proto že mezi tímto časem wždy ještě swé číslo, kdyby omylem někam jinam bylo zašlo, dostati mohau.

6. listopad 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: V Praze dne 5. listopadu, Titulek: [úvodník o novém zavedení daně z příjmů], Autor: Havlíček, Karel – O nowém patentu, kterým jest w celé říši zawedena daň z příjmů, ozwaly se již we wšech skoro listech rozličné hlasy. Co se wěci samé týče, musí každý uznati, že daň z příjmů jest daň nejsprawedliwější; co se wšak týče spůsobu, jakým tato daň zawedena jest, totiž pauhým císařským ustanowením, tuť nemůžem arciť zawedení této daně schwáliti. Nechceme wšak o této dani wůbec mluwiti, nýbrž pauze o jednom dílu nowého patentu, jak dalece se totiž potahuje na příjmy ze státních papírů, protože z toho naše finanční poměry welmi dobře poznati lze. Každý dlužník wybírá w prospěch státu tuto daň z kapitálu swého wěřitele, srazí totiž tolik z auroků, mnoho-li daň obnáší, i odwede daň státu a druhé auroky wěřitelowi. Pan finanční ministr myslí, že takto dobře pochodí, že totiž nikdo swé kapitály nebude moci zatajiti, aniž by bylo nemilého přísného dozorstwí třeba; wšak zdá se nám, že dlužníkům tím špatně poslauženo, oni budau museti zajisté sami tuto daň zaplatiti, protože jim nejspíš wěřitelowé tolik, mnoho-li daň obnáší, k aurokům přirazí. Wšak toto chytré ustanowení, na kterém si p. finanční ministr welmi zakládá, není prowedeno při dluhách státních. Stát by mohl jako jiní dlužníci při wyplácení auroků swým wěřitelům sraziti jednu částku na daň, i měl by tak nejjednodušším spůsobem daň wybranau, beze wšech autrat a beze wšech obtíží. A že to stát neučinil, doswědčuje nám, že dobře nahlížel, žeby wěřitelowé státu tuto daň přirazili, a žeby ji platil dlužník a ne wěřitel, žeby následowně stát, coby jednau cestau dostal, druhau cestau wydal, a žeby žádný užitek z této daně neměl. Při obyčejných dluhách jest státu jednostejné, ať platí daň wěřitel nebo dlužník, při dluhách státních, kde se jedná o státní pokladnici, tuť se stát, šetře swé dlužníky, staral sám o sebe. Z příjmů, které někdo má jako auroky z peněz půjčených státu, tedy ze státních dlužních úpisů, plati se také daň, wšak majitel sám udá, mnoho-li z těchto příjmů má, i zaplatí pak tolik daně, mnoho-li příjmů udal, a majitelowé státních dlužních úpisů, kteří bydlejí mimo Rakauska, neplatí nic. Nejedná se pauze o to, je-li wěcí sprawedliwau, ukládali dle kontextu: ukládati daně občanům cizím, kteří jsau wšak s našim státem we spojení. Wždyť ukládá stát daň wšem cizím fabrikantům a obchodníkům, kteří swé zboží do Rakaus na trh přiwážejí, wybírá totiž od nich clo, a clo není nic jiuého jiného nežli daň z příjmů; proč by nemohl též daň uložiti majitelům dlužních úpisů státních, tím spíše, protože privatní cizí wěřitelowé tuto daň platiti musejí. Co by se wšak asi stalo, kdyby stát při wyplácení auroků si část na daň strhowal? Cizí peněžníci by to nepowažowali za daň, nýbrž za zmenšení auroků. Zmenšený aurok by pak nesauhlasil s upsaným kapitálem a s běžícím kursem, následowně by musel kurs klesnauti, řidě se dle auroků. We Frankfurtě a w Amstərdamě, wůbec na cizích bursách by znamenitě rakauské papíry klesly, pak by klesly i we Wídni, a následek toho by byla nesmírná ztráta, rakauským financím by pak hrozilo nebezpečí. Tomu se chtěl pan finanční ministr wyhnauti. On upustil od daně, která by wynesla asi 3 miliony, swolil k tomu, aby mnozí rakauští majitelowé státních papírů zákon obelstili a daň neplatili ( mohau totiž swé papíry dát upsati na jména cizozemců ), aby jen cizí penežníky peněžníky nerozhněwal, kteří by mohli škodliwě působiti na státní finance. Při nowé půjčce 4[polovina ] % chtěl p. ministr wplyw cizozemských peněz zničiti a obmeziti, nyní wšak sám před swětem oswědčil, že naše finance záwisí zcela od cizích bankérů, a že we Frankfurtě a w Amstrdamě rozhodují nad našim osudem. – Ustanowení p. finančního ministra jest zcela welmi chytré, dáwá nám wšak zřejmý důkaz špatného stawu našich financí.

20. květen 1847, Zdroj: Pražské noviny, Část: Domácí záležitosti, Titulek: – Zřízení c. k. akademie wěd we Wídni., Autor: Havlíček, Karel – Zřízení c. k. akademie wěd we Wídni. We Wídenských nowinách od 19. Máje čteme c. k. patent o zřízení akademie wěd we Wídni. Císař Pán ráčil k nému učiniti úwod následujícími pamětihodnými slowy: „ Powažujíce dle příkladu skwělých Našich předků podporowání wěd a rozšiřowání důkladných wědomostí za nejpřednější prostředek k dobru weškeré obce a k dosažení aučele Naší wlády, a hledíce k tomu, abychom snažení mužůw, wyznačujících se prospěšným takowýmto působením, Naší přízní powzbudili a podporowali, umínili jsme si we Swém hlawním a sídelním městě Wídenském zříditi akademii wěd atd. “ Účelem tohoto ústawu bude, rozšiřowati wědomí zkaumáním audů samých, powzbuzowáním a podporowáním jiných zkaumatelů a wydáwáním užitečných spisů. Rozwržena bude akademie na dwě oddělení, 1. matematické a přírodnické, 2. historické, mluwnické a starožitnické. Řádných audů bude 48, z nichžto 40 již ráčil Císař Pán jmenowati z celého císařstwí, 8 ostatních wywolí si audowé sami. Těší nás srdečně, že w počtu 40 wywolených nacházíme i tři muže o naši českau literaturu welice zaslaužilé totiž pp. Palackého, Swatopluka Presla a Šafaříka, w nichžto i literatura naše od J. M. C. welice poctěna jest. Kurátorem akademie jest J. C. W. arcikníže Jan. Důchodů ročních dáno jest akademii 40.000 zl. stř.

1. leden 1846, Zdroj: Pražské noviny, Část: Nové knihy, Titulek: Hedvábnictví v Čechách, Autor: Havlíček, Karel Nowé knihy. Hedbáwnictwí w Čechách, čili naučení o moruši a pěstowání hedbáwných čerwů, s obrázkem od P. Josefa Fišera. W Jindříchowu Hradci. Tiskem Aloisia Josefa Landfrasa, 1845. Cena 15 kr. stř. Tento spis wyšel nákladem Jeho Jasnosti Jana Adolfa knížete ze Šwarcenberku, a jest na dwě částky rozdělen. W krátké, srozumitelné řečí nachází se tam ponaučení o pěstowání moruše a o hlídání bourců ( hedbáwníků ). Slušný obrázek je připojen.

21. leden 1848, Zdroj: Česká včela, Část: X, Titulek: O časopisectvě, Autor: Havlíček, Karel O časopisectwě. Jisté německé nowiny welmi dobře popisují neskwělý staw časopisectwa německého takto: Kromě mnohých wýborných článků psaly Rýnsko-Kolínské nowiny tyto dni we swém feuilletonu o německých národních slawnostech a starodáwních obyčejích mezi Wupprem a Siegem dosti obšírně. Za takowé články nemůžeme za našich dnů dosti děkowati a musíme přáti, aby co možná nejwíce se rozšiřowaly, abysme německé národní zwláštnosti dokonale poznali a milowati je se naučili, a tím wíce, poněwadž wětší část německých zábawných časopisů za swau nejswětější powinnost powažovati se zdají, aby swým čtenářům podáwaly nesčíslné a nesmírné články o francauských a anglických záležitostech, společnostech, modách, nejnowější literatuře, událostech diwadelních, saukromých poměrech a wíce podobných wěcech. Wětrní němečtí feuilletonisté popisují nejmenší Pařížskau uličku s wětší důležitostí, než snad Drážďanskau obrazárnu nebo Mnichowskau pynakotheku, a dostaneli některá zpěwačka Pařížské opery rymu, rozhlásí to nowinářská polnice po krajích německých swědomitěji, než kdyby náš nejslawnější německý básník s bídau nebo smrtí zápasil. Kéžby si již redaktorowé našich krasocitných časopisů odwykli nositi francauské fraky a anglické špičaté límce, kéžby již počali swé časopisy ne wýhradně wšelikau smíšeninau z francauských a anglických knih a časopisů wyplňowati! Pak by krásná naše časopisecká literatura o mnoho blíže pokročila k wyplnění swé powinnosti, které se nemůže odříci pro nynější národní snažení národu našeho. Přehojné poklady dobrých německých látek leží ještě ladem, a kdo jen oprawdu by chtěl do bohatých dolů sestaupiti a po pokladech směle sáhnauti, jistě by něco krásného dosáhl a měl by kromě toho ještě čest a zásluhu. Slowa tato ani w Čechách prawdiwosti swé netratí: ačkoli u nás přece ještě tak mizerné časy nenastaly, abychom měli jen pauhé klepařské časopisy. To wšak wymluwiti nemůžeme, že we wlasti naší mnoho jest ještě znamenitostí nynějších a mnohem wíce býwalých a minulých, které by do wšeobecnější známosti powýšeny býti zasluhowaly. Tuť arci nestačí redakce, byť by i co hydra tisíc hlaw a ruk měla; nýbrž jenom wšeobecné snažení wšech mužů o pokrok a zwelebení wlasti se zasazujících. Každý má dle zwláštního postawení swého příležitost, některau část wlasti swé lépe znáti než ostatní a tudy i sladkau powinnost, dále rozšiřowati co seznal. Tak nabudau časopisy naše wždy wětší důležitosti. H. B.

27. červen 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: [Zpráva], Titulek: [V předvčerejším čísle…], Autor: Havlíček, Karel W předwčerejším čísle „ Const. Bl. aus Böhmen “ je udáno, že p. Fingerhut, literát, byl zatčen. Wywracujem tento omyl tím, že mladší ze dwau bratří se nachází we Wídni, starší ale w Praze, oba auplně na swobodě.

18. duben 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: [titulní strana], Titulek: Hlas o připojení se Rakouska k zemi německé, Autor: Palacký, František; Havlíček, Karel (přetisk) Hlas o připojení-se Rakauska k zemi německé. Wýboru padesáti mužů k rukaum pana presidenta Soirona we Frankfurtě na Mohaně. ( Dokončení. ) Wíte, která mocnost weškerý weliký wýchod našeho dílu swěta má w držení; wíte, že tato mocnost, již nyní wzrostši u welikost ohromnau, ze středu swého wen každého desítiletí wětší měrau se sílí a zmáhá, nežli toto jest a býti může w zemích západních; že jsauc we středu swém autoku každému skoro nepřístupna, již dáwno přijala zewnitř postawu hrozící, i ačkoli majíc také na půlnoci bránu otewřenau, že wždy přece, přirozeným wedena pudem, zwláště na jih rozšiřowati se hledí a hleděti bude; že každý krok, kterýžby na této cestě dále ještě učinila ku předu, we swém přispíšení sploditi a přiwesti hrozí nowau obecnau samowládu, t. j. nepřehledné i newyslowitelné zlé, neštěstí bez míry a hranic, jehož bych já, Slowan tělem i duší, pro dobré lidské neméně těžce želel, byť i tato samowláda prohlašowala se zwláště za slowanskau. S tímž bezprawím, jako w Němcích za nepřítele Němcůw, jmenují i pokládají mne mnozí w Rusích za nepřítele Rusůw. Nikoliw, prawím toto hlasitě i zjewně, nejsem nepřítel Rusůw; naopak, pozoruji s radostným aučastenstwím každý krok, jejž tento weliký národ we swých přirozených mezích ku předu činí po dráze wzdělanosti: wšak ale že při wší wřelé lásce k národu swému wždy ještě wýše cením dobré lidské i wědecké, nežli dobré národní, z té příčiny již pauhá možnost obecné samowlády ruské nemá žádného odhodlanějšího protiwníka i odpůrce, nežli mne; ne proto, žeby samowláda tato byla ruská, ale žeby byla obecná. Wíte, že na jihowýchodní straně Ewropy, podlé hranic říše ruské, přebýwají národowé mnozí, půwodem, jazykem, dějinami i mrawem znamenitě rozdílní, — Slowané, Walaši, Maďaři a Němci, o Řecích, Turcích a Škipetařích ani nemluwíc, — jichžto žádný sám o sobě není dosti mocen, aby přemocnému sausedu swému na wýchodě po wše budaucí časy s prospěchem činiti mohl odpor; totoť mohau jen tehdáž, když je wšecky w jedno spojowati bude auzký a pewný swazek. Prawá žiwota žíla tohoto potřebného swazku národů jest Dunaj; austřední jeho moc nesmí se od řeky této nikdy daleko uchylowati, má-li skutečně wůbec platna býti a zůstati. Zajisté, kdyby mocnářstwí rakauského již dáwno nebýwalo, bylo by zapotřebí, pro dobré Europy, ano pro dobré lidské samé nyní bez prodlení je spůsobiti. Proč ale widěli jsme tento stát, jenž od přírody již i od dějepisu powolán jest, aby byl záštitau a strážcem Europy před asiatskými žiwly wšelikého spůsobu, — proč widěli sme jej w rozhodném okamžení weškerému náwalu bauře w šanc wysazený, bez pomoci a skoro bez porady? — Proto že w nešťastném zaslepení již od dáwna skutečného práwního i mrawního základu jsaucnosti swé sám nepoznáwal a jej zapíral: základní totiž prawidlo, aby wšecky pod žežlem jeho sjednocené národnosti i wšecka wyznání wíry požíwaly wespolek auplné rownosti práwa i wážnosti. Práwo národní jesti skutečné práwo přirozené; žádný národ na zemi nemá práwa, žádati, aby k jeho prospěchu saused jeho sebe sám obětowal, žádný není powinen, pro dobré sauseda swého sebe sám zapříti neb obětowati. Příroda nezná žádných, ani panujících ani služebných národů. Má-li swazek, který spojuje wíce rozličných národů w jeden politický celek, pewný a trvanliwý pravděpodobně trwanliwý, ale je to špatně čitelné býti, nesmí žádný národ mítí příčiny, obáwati se, že tímto spojením přijde o některý z nejdražších statků swých, naopak, každý musí míti jistau naději, že w austřední moci nalezne ochranu i záštitu před možným přesahowáním sausedů přes čáru rownosti; potom se také každý přičiní, austřední tuto moc opatřiti sílau takowau, aby dotčenau ochranu mohla s prospěchem wykonáwati. Jsemť přeswědčen, že ani ještě nyní w říši rakauské pozdě není, aby se základní toto prawidlo sprawedlnosti, tato sacra ancora we hrozícím utonutí lodí, zjewně i bez tajení prowolalo a jemu skutečně wšude důkladu a wážnosti dodalo: wšak ale každé, okamžení jesti drahé, kýž se s tím pro bůh již ani hodinu déle newáhá! Metternich neklesl jen proto, že byl nejwětší nepřítel swobody, ale také proto, že byl nejlítější, nejauhlawnější nepřítel weškeré národnosti slowanské w Rakausích. Pozwednu-li oči swé, chtě pohlednauti wen za hranice země české, pudí mne přirozené i historické příčiny k tomu, abych neobracel jich do Frankfurtu, ale do Wídně, a tam abych hledal ono austředí, ježto se k tomu hodí i powoláno jest, aby jistilo i hájilo národu mého pokoj, swobodu a práwo. Waše snažení, pánowé! zdá mi se ale nyní směřowati k tomu, abyste toto austředí, od jehožto moci a síly nejen samotné země české spásu očekáwám, abyste je netoliko, jakož jsem prawil, záhubně zemdlili, ale i dokonce zničili. Anebo domníwáte-li se, že mocnářstwí rakauské i déle ještě bude trwati, když jemu zapowíte, aby we swých zemích dědičných nemělo žádného swého, společné hlawě Frankfurtské nepoddaného wojska? Domníwáte-li se, že císař rakauský i potom ještě co souverain bude se moci udržeti, když naň uložíte powinnost, aby wšecky důležitější zákony přijímal od Wašeho sboru, a tímto spůsobem institut stawů rakauských, jakož i wšecka přírodau samau wyměřená zřízení provinciální spojených králowstwí aby učinil zdánliwá toliko, w skutku wšak neplatná? A když potom Uhry, jdauce po swém pudu, od mocnářstwí se odtrhnau, anebo, což bez mála jedno jest, když sami w sobě se zwláště sestředí, — budau-li tyto Uhry, kteréž o práwě rownosti národní we swých hranicích ničehož nechtějí wěděti, budau-li se moci při swobodě a síle na časy budaucí zachowati? Jenom sprawedliwý jesti práwě swobodný a silný. O dobrowolném ale spojení-se Slowanů podunajských a Walachů, ano i Poláků samých se státem takowým, jehož prawidlo jest, že třeba nejprwé býti Maďarem, a potom teprwé člowěkem, není ani pomyšlení, tím méně pak o spojení-se wynuceném. Pro spásu Europy, Wídeň nesmí klesnauti, by stala se městem provincialním! Jsau-li pak we Wídni samé lidé takowí, kteří za hlawní město žádají sobě miti swůj Frankfurt, musíme nad nimi zwolati: Pane odpusť jim, neb newědí, co chtějí! Konečně ještě ze třetí příčiny zpěčowati se musím, porad Wašich býti aučasten: pokládám totiž wšecky dosawadní projekty, říši německé dáti nowé zřízení na základě wůle národní, u wykonání za nemožné a na dlauhé časy za nestálé, nechcete-li se odhodlati ku prawému lékařskému prostředku žiwota i smrti, — míním totiž prowolání německé republiky, — byť i tato byla jen formau přechodní. Wšecky předpisy, o něž se potud pokaušíno, o rozdělení moci mezi polowládnými knižaty a plnowládným národem, přiwádějí mi na mysl theorie Phalansterů, kteří taktéž opírají se o základní prawidlo, že ti, jichž se dotýče, budau se chowati jako cifry w počtech, a že žádné jiné platnosti wyhledáwati nebudau, nežli jakau jim theorie wykáže. Možné, že mínění mé není důwodné, že se mýlím we swém přeswědčení, — upřímně se wyznaje, přeji sám, aby bylo tak, — ale toto přeswědčení skutečně zde jest, i w žádném okamžení nesmím tohoto kompasu dáti z ruky, nechci-li w bauřích doby nynější utonauti bez pomoci. Co pak se dotýče zřízení republiky w říši německé, wěc tato leží zauplna mimo okres příslušnosti mé, tak že o ní nechci ani swé mínění pronesti. Ode hranic říše rakauské ale musím každau myšlénku o republice již napřed odhodlaně i mocně odwrhnauti. Pomyslete si říši rakauskau rozdělenau na množstwí republik a republiček, — jaký to milý základ k obecné ruské samowládě! Konečně pak, abych zawřel obšírné, a wšak jen běžně prohozené slowo swé, musím přeswědčení swé krátce w ten smysl wyjewiti, že kdo žádá, aby Rakausy ( a spolu s nimi i Čechy ) připojily se národně k říši německé, myslí, aby samy sebe zawraždily, což nemá nižádného moralního ani politického smyslu; naopak ale že žádost, aby se Německo připojilo k říši rakauské, totiž aby k mocnářstwí rakauskému pod wýše dotčenými wýmínkami přistaupilo, má mnohem důwodnější smysl. Pakli wšak ani toto není po národním pocitu a smýšlení německém, nezbýwá nic, než aby obě mocnosti, říše rakauská i německá, wedlé sebe se stejnymi práwy swau ústawu zemskau sobě zřídily, swůj dosawadní swazek aby proměnily we wěčnau jednotu k obraně i ke wzdoře, a bude-li w tom jich obapolný zemský prospěch, aby třeba také učinily spolu jednotu celní. Ke wšem prostředkům, ježto samostatnosti, celosti i wywinowání-se moci říše rakauské, zwláště k wýchodu, nejsau nebezpečny, chci každého času rád pomocné ruky swé podati. Přijměte, pánowé! wýjew upřímné úcty i oddanosti mé. W Praze dne 11. Dubna 1848. František Palacký.

30. listopad 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: [titulní strana], Titulek: [polemika], Autor: Havlíček, Karel Praze dne 29. listopadu. H. B. – W dnešních wládních nowinách čteme dopis z Wídně, pocházející ze známého ministerského dopisowatelského kanceláře. Týká se náwštěwy J. M. C. u nás w Praze. Poněwadž hodláme k tomuto dopisu něco ze swého smýšlení dodati, stawíme jej zde celý před oči čtenářstwa. Zní takto: „ – Ö. C. Z Wídně 27. listopadu. Nelíčené a srdečné manifestace, jenžto se při příležitosti cestowání císařowa wšude jewily, mohau slaužiti za nowý důkaz, že zděděná přítulnost lidu ke trůnu posud se zachowala w nezmenšené žiwosti. Ohromné události roku minulého a letošního přeletěly jako nějaká bauře přes požehnané niwy rakauské; dubem wěrnosti rakauské mohly pohnauti, wywrátiti jej nemohly. Dwa řečí a mrawy prarozliční národowé to byli, skrze jejichž dědiny panowník cestowal; awšak oba dáwali o záwod důkazy srdečné radosti a oddanosti. Kromě tak potěšitelné a chwalné loyalnosti w smýšlení jewila se též wšude zdrawá a příjemná zralost politického úsudku, slušné, šetrné a praktické uwážení poměrů. Prostá, přirozená mysl lidu přewyšuje i zahanbuje často hlaubawý rozum mnohých učenců. Jako Spasitel swěta maličkých k sobě dal přiwésti, měli by i mocní tohoto swěta národy k sobě připustiti, a zajisté že zaslechnau zwuků jemnějších a srdečnějších, nežli z úst oněch, ježto se často bez mandatu a bez powolání wnucují za jich zastupitelé. Jak se dowídáme, jsau přání obywatelstwa obrácena wšude nejprw na zawedení uspořádaného stawu w administraci, na brzké uskutečnění spráwy politické a judicialní, zawedení gensdarmerie, weskrz předměty, na něž, jak widíme, radikální listy welkau wáhu nekladau. Z toho nesudiž nikdo, žeby konstituční ústawy lidu se byly lhostejnými staly. Jest jim nakloněn; jen že se kojí pewnau, důwěry plnau nadějí, že wšecky dotýčné organické práce, jako na př. zastupowání zemská atd. w žiwot wejdau z lůna autorit, jich wypracowáním zaměstnaných, co možná nejrychleji a skromným přáním jejich přiměřené. “ Nedostáwá se nám až posud náležitého práwa a saudu tiskowého, abychom mohli celý tento dopis dle zásluhy náležitě oceniti, a fantasii jeho chladným praudem prawého weřejného smýšlení do prosy přeložiti. Co si prozatím říci troufáme, jest následující: Mrzutá jest pro národ wěc, když z jedné strany neodpowědnost J. M. C. našeho konstitučního mocnáře nedowoluje nám, nespokojenost swau s mnohými kroky wlády Jeho osobě projewiti, z druhé strany ale ministři za tuto neodpowědnost J. M. C. se ukrýwajíce poctu pauhé osobě a důstojnosti J. M. C. od národu proukázanau hned také na sebe a na swé wladaření wztahují, a tak si wykládají, jako by se jewilo auplné srozumění s jejich řízením. Kdyby se obecenstwo nejsauc s ministerským řízením spokojeno neslušně chowalo k J. M. C., řekli by ministři a jejich strana, že jest to chowání nekonstituční a neloyalní, že to jsau republikánské záměry a welezráda proti domu panujícímu, poněwadž J. M. C. nemá odpowídati za jednání ministrů: prokáželi ale zas národ osobě a důstojnosti J. M. C. náležitau úctu, hned zapomíná ministerstwo na neodpowědnost J. M. C. a wykládá si hned tuto úctu za projewenau spokojenost lidu s ministerstwem. Jest to slušné? Kde nesmím nespokojenost jewiti, kde nesmím pohaněti, tam také nemohu platně pochwáliti a spokojenost jewiti, a kdybych ji také projewil, nemůže mít takowá moje chwála pro rozumného žádné ceny. Že prý by měli mocnářowé – prawí p. ministerialní dopisowatel – jako spasitel swěta maličkých, totiž národy k sobě připauštěti, a zaslechli prý by zwuků srdečnějších než prý z úst oněch, kteří se často prý bez mandátu a bez powolání wnucují za zástupce národu. Tato sada musí býti každému směšná, kdo wí, že panu Jaroši, zástupci wywolenému obce Pražské, nebylo ani dowoleno, řeč k J. M. C. držeti. Dopisem zdejšího presidium žádalo se, aby p. Jaroš tuto řeč swau k posauzení předložil, a když to učinil, oznámil mu p. purkmistr Waňka, že prý J. M. C. nepřijede officialně a že prý se tedy tato řeč držeti nebude. Pan Jaroš ale není zástupce národu bez mandátu a bez powolání, p. Jaroš je zákonně wywolený zástupce Prahy, a od wšech ostatních spoluzástupců byl k této řeči ustanowen, proč pak jste tedy nechtěli k JCMsti připustiti maličkých ( jak welmi zwořile a konstitučně jmenujete národ wedle Spasitele, ku kterému císaře rownáte ) w osobě p. Jaroše, aby zaslechl JMC. zwuků srdečnějších, nežli byli rozličné málo wýznamné demonstrace? – Pan dopiswatel neopominul nám též oznámiti, která jsau hlawní přání lidu ( owšem na důkaz jeho zralosti ), totiž prý zawedení brzké prawidelné administrace, nowých saudů a úřadů, a žandarmie s přistrčením notné špičky na radikální nowiny, že na tyto wěci tak welkau wáhu nekladau. My sice newíme koho počítá p. dopisowatel mezi radikální, myslime ale, že nechybíme wztahujíce tuto předhůzku také na sebe. Na brzké zawedení nowé administrace a nowých saudů kladli jsme ale také my wždy welikau wáhu, a také žandarmii uznáwáme za prospěšnau. Že ale mnoho jiných wěcí za důležitější powažujeme, nežli jest žandarmie, to musíme také wyznati. Což nemá lid žádných důležitějších přání? My ku př. za weledůležitau wěc powažujeme swolání sněmu, proto aby se daně a dluhy státní do pořádku uwedly. Že celý národ se strachem se díwá na to nesmírné zwětšení daní a nesmírné rozmnožení papírowých peněz totiž dluhů, to sice snad zapomněl p. mínisterialní dopisowatel podotknaut, za to ale my naprawujeme jeho chybu, třeba nás proto wyhlásil za nepowolaného zástupce onoho národu, který tak nábožně maličkými jmenowal. Národ dobře wí, že se w konstitučních zemích nemají žádné daně wypisowati a žádné dluhy dělati ( tedy také žádné nowé papírowé peníze wydáwati ) bez powolení sněmu, proto sobě přeje celý národ W tom pádu ani sedmašedesátníky newyjímajíc, kteří také neradí platí a také raději mají stříbrné dwacetníky než papírowé čtwrtky. brzké swolání sněmu, poněwadž dobře wí, že jeho wywolení zástupcowé na sněmích k tak welikým daním, jako je nyní ministerstwo nekonstitučním spůsobem wypsalo, neswolí. a tím wládu přinutí mnohé nepotřebné wýlohy státní zastawiti neb alespoň zmenšiti a s penězi zemskými lépe hospodařiti. Mnozí ale myslí, že ministerstwo práwě jen proto swolání sněmu zdržuje a protahuje. Pokawad byl sněm říšský pohromadě, předhazowalo se mu pořád od těch, kteří nynější ministerstwo podporují, že příliš pomalu rokuje a k cíli nepřichází, a sněm trwal jenom 6 měsíců. Od té doby ale již uplynulo dewět měsíců, kdežto wládne ministerstwo neobmezeně, a kam jsme posud přišli, co se stalo za těch dewět měsíců, co zorganisowalo ministerstwo za ten čas? – Jsme kde jsme byli – to jest na počátku. Na sněmě se muselo 300 mužů nejrozmanitějšího smýšlení napřed srozuměti, než se co státi mohlo, tu arci není možné tak rychlé řízení, ale několik zcela stejně smýšlejících ministrů mohlo za 9 měsíců zcela jiné wěci prowésti, nežli se posud prowedly. Owšem že se zdá být ministerstwo hrozně činné: jeden provisorní zákon tlačí druhý ku porodu, Wídeňské nowiny sotwa stačí tisknaut ty dlauhé nejponíženější přednešení rozličných ministrů, která se učenau formau swau welice rownají akademickým thesím, ale to wšechno jest z wětší části jen potištěný papír, z kterého až posud welmi málo wešlo do žiwota a mnoho již za mrtwa porozeno jest. Přece ale ustawičně ministerstwo proti swolání sněmu namítá, že ještě země organisowány nejsau.

30. duben 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: X, Titulek: [Olomoucký Jaiteles], Autor: Havlíček, Karel Jak pozorujeme z německého časopisu Neue Zeit, který pod redakci Jaitelesa w Holomauci wychází, koná Holomaucká národní garda službu policajtskau. Prodáwala a rozdáwala tam jedna bába lístky w Praze tištěné k morawskému lidu, které řádně byly opatřeny firmau pražské tiskárny, a tudy dle zákonu nesměly být konfiskowány. „ Von der Nationalgarde auf frischer that ertappt ".... píše wůdce Holomučanů Jaiteles atd. Morawo, Morawo, Morawičko moje, Ach! jaké to koňstwo Rodí půda twoje. H. B.

23. srpen 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: Feuilleton, Titulek: Mrtvé Duše, Autor: Havlíček, Karel (překl.) Mrtwé Duše. ( Pokračowání. ) Kapitola VIII. Kaupě Čičikowowy staly se předmětem rozmluw. Po městě se počalo hádat, rozsuzovat o tom, užitečno-li jest kupowati mužíky na wýwod. W hádkách těchto ukázali mnozí welikau známost této wěci. „ Owšem “ – prawili někteří – „ tak jest, proti tomu se nedá nic namítat: půda je w jižných guberniích skutečně krásná a plodná: ale což si počnau Čičikowowi poddaní bez wody? wždyť tam není žádné řeky! “ „ To by ještě wšechno nic nedělalo, že chybí woda, to by se podalo, Stepane sic Dmitrijewiči, ale přesídlení je mrzutá wěc. Tu každý wí, že sedlák na nowé zemi, když má orat, a nic nemá ani chalupu ani dwůr, uteče jako dwakrát dwě a tak si to zarafičí, že po něm nezůstane ani čichu! “ „ Ne Alexeji Iwanowiči, nesauhlasím s tím, co prawíte, žeby mužíci Čičikowu utekli. Rus je schopen ke wšemu a zwykne na každé ponebí. Pošlete si ho třeba do Kamčatky a dejte mu jen teplé rukawice, on vezme sekeru, a hned má nowau chalupu. “ „ Ale Iwane Grigorewiči, tys zapomněl na hlawní wěc: Neptal já se ještě, jaké má Čičikow lidi. Zapomněl si, že pořádného člowěka ani poměštík neprodá; chci wsadit hlawu, že jsau lidi Čičikowa sami sic zlodějowé, ochlastowé hlawní, lenoši a wůbec daremní chlapi. “ „ Tak tak, w tom se též shoduju, to již prawda, nikdo neprodá pořádné lidi, a mužíci Čičikowowi jsau ožralci, ale musí se na to ohled wzít, že práwě w tom jest mrawní naučení: oni jsau nyní darebáci, ale přesídliwše se na jinau zem, mohau býti nejpořádnějšími poddanými. Takowých příkladů již máme mnoho: wůbec we swětě a w historii taky. “ „ Nikdy, nikdy “ – prawil spráwce císařských dílen – „ wěřte mně, že nikdy. To ani nemůže být. Neboť poddaní Čičikowowi budau mít nyní dwa hlawní nepřátele: prwní jest blízkost gubernií maloruských, kde jak známo prodej kořalky je wolný; druhý nepřítel jest již zwyklost na potulowání, která se chytí poddaných hned při samém přistěhowání. Leč by snad je Čičikow měl ustawičně sám na očích a držel je w ježowých rukawicích, notně je proháněl, a nezpolehaje se na nikoho jiného sám osobně kde zapotřebí byl při ruce se štulcem a pohlawkem. “ „ Proč by se s tím sám Čičikow zabýval a dával pohlawky, on může míti spráwce. “ „ Ano najděte spráwce: wšichni jsau taškáři. “ „ Taškáři, ale proč, že wrchnosti sami nedohlížejí. “ To je prawda: Když pán jenom trochu rozumí swému hospodářstwí a wí rozdíl lidí: a wždycky bude mít dobrého spráwce. “ Ale spráwec prawil: že za méně než 5000 nelze najíti řádného spráwce. Ale předsedník prawil: že se najde i za 3000. Ale spráwec prawil: „ Kde pak ho najdete? snad we swém nosu? “ Ale předsedník prawil: „ Ne, ne w nosu, ale w zdejším okresu, ku příkladu Petr Petrowič Samojlow: to je spráwec, jakého potřebuje Čičikow. “ Mnozí se welice starali o Čičikowa a obtíž přestěhowání tak ohromného počtu poddaných je nesmírně děsila: počali se až i strachowat, aby newypuklo nějaké wzbauření mezi takowým nepokojným lidem, jako jsau poddaní Čičikowa. Na to ale policmejstr podotknul, že obáwat se wzbauření zapotřebí není, že k odwrácení toho jest moc kapitana-ispravníka, že kapitan-isprawník ani tam sám nemusí jet, a kdyby jen poslal místo sebe swau čepici, že tato pouhá čepice požene mužíky až na místo do Chersonské gubernie. Takto rozumowali a howořili po městě, a mnozí pohnutí aučinliwostí sdělowali také Čičikowu osobně některé z těchto rad, nabízeli také ozbrojence k jistějšímu doprowození poddaných. Za rady Čičikow děkowal, řka, že příležitostně neopomine užiti jich, ale doprowození si dokonce zakázal, řka, že toho není dokonce zapotřebí, že kaupení jeho poddaní jsau wšichni mírné powahy, že sami mají nejwětší chuť ke stěhowání, a wzbauření že se dokonce není co bát. Wšechny tyto řeči ale způsobily nejpříjemnější následky, jaké mohl jenom Čičikow očekáwat. Jmenowitě se roznesly powěsti, že jest nic méně a nic wíce než milionář. Obywateté města beztoho již, jak jsme widěli w prwní kapitole, srdečně si oblíbili Čičikowa: nyní wšak po takowých powěstech oblíbili si ho ještě srdečněji. Ostatně abychom prawdu řekli, byli wšichni dobří lidé, žili pospolu sworně, zacházeli spolu docela po přátelsku, a rozmluwy nesly na sobě známku jakési zwláštní upřímnosti a kamaradskosti. „ Milý příteli Iljo Iljiči! Slyšíš, bratře Antipatore Zacharěwiči! Zaprášils trochu, dušičko Iwane Gregorěwiči. K poštmistrowi, který se jmenowal Iwan Andrejewič, wždycky dodáwali: Šprechn si dejč? Iwan Andrejč! zkrátka, wšechno bylo jako rodina. Mnozí byli ne bez wzdělanosti: předsedník saudu uměl nazpamět Ludmilu od Žukowského, která byla tenkrát ještě newystydlá nowinka, a mistrowsky četl některá místa, zwláště „ bor usnul, dolina spí “ pšt! tak že se wěru zdálo, jakoby dolina spala; pro wětší podobnost wždy při tom zamhauřil oči. Poštmistr whlaubil se wíce do filosofie a čítal také w noční dobu Younkowy Noci a klíč k tajnostem přírody od Ekartshausena, z kterých si mnoho wypisowal; ostatně byl wtipař a rád ukrašlowal řeč rozličnými slowy, jako jsau: sudyr ty můj, takowý ňáký, rozumíte, wíte-li, můžete si pomyslit, abych tak řekl, některým spůsobem atd., které sypal jako z pytle. Ostatní byli tak wíc neb méně oswícení lidé: některý četl Karamzina, jiný Moskowské sic nowiny, jiný také docela nic nečetl. Takto na pohled jest již známo, že byli wšichni mužowé wážní, sauchotinář mezi nimi nebyl ani jeden. Wůbec byli dobrý lid, plný hostinstwí, a člowěk, který s nimi jednau poobědwal neb poseděl wečer u whistu, již byl jako přítel, tím wíce Čičikow se swými očarujícími wlastnostmi, jenž byl místr w umění zalíbiti se. Oni si ho tak oblíbili, že nemohl wynajíti prostředků, kterak by se od nich wytrhl, oni ho nosili zrowna na rukau. Ale mnohem znamenitější dojem spůsobil Čičikow na dámy. K wyjasnění toho bylo by zapotřebí mnoho mluwit o dámách samých, o jejich společnostech, popsat žiwými barwami jejich wlastnosti: ale to jest pro spisowatele tohoto spisu tuze těžká wěc. S jedné strany ho zdržuje od toho nesmírná úcta k manželkám auředníků, a s druhé strany.... s druhé strany jest to dokonce těžká wěc. ( Pokračowání. )

13. březen 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: X, Titulek: [přijetí konstituce v Praze], Autor: Havlíček, Karel – Wčera, totiž 12. března měla se dle rozkazu ministerského radowati Praha z nowé konstituce. Bohu díky! že to ještě s Prahau tak daleko nepřišlo, aby si dala předpisowati, kdy a z čeho se radowati má. Praha zůstala zasmušilá, na hradě drželo wojsko a auřednictwo předepsanau slawnost, ale od národní obrany neobjewil se tam ani muž. Wůbec můžeme ubezpečiti, že obecenstwo nejewilo ani nejmenšího aučastenstwí. – Wůbec je nynější staw smýšlení w Praze neobyčejný: wšeobecná mrzutost a rozhorčenost myslí, ale při tom žádné zůření, žádný nepokoj. Ticho panuje – ale toto ticho jest welmi wýznamné, jest horší než cokoli jiného. Důwěra k této wládě klesla nyní u wšech liberálních až pod nullu a – nikdy již se neobnowí.

29. září 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: X, Titulek: [Otisk ministerského nařízení], Autor: Havlíček, Karel Ministerstwo weřejného wyučowání, jsauc přeswědčeno, že hlawní wýmínka wšelikého dalšího zlepšowání školnictwí záleží we wyšším wzdělání učilelů, i nemohauc nyní ještě zřizowati semináře, kteréž by skutečně wíce byly nežli pauhé jméno takowých ústawů, nalezlo za nejwýš potřebné, aby se wěci samé bez prodlení učinil průchod. 1. K tomuto konci bude od nynčka zřízen lepší příprawní kurs ( Präparanden-Curs ). Dle tohoto a ) budau se přijímati jen takowí kandidáti, kteří šestnáctný rok wěku swého překročili, i oba dwa roky čtwrté třídy školy hlawní anebo prwní 4 třídy gymnasijní w celku s dostatečným prospěchem odbyli, anebo kteří při zkaušce přijímací ukáží, že mají takowé wědomosti, jichž we školách těchto se dobude. b ) Kurs wyučowací, kterýž nejdéle s počátkem příštího listopadu má nastati, trwá auplný školní rok. c ) Nepočítajíc čas, kterýž wynaloží se k hudbě i k tělocwiku, bude w ostatních předmětech wyučowáno každý den asi 4 hodiny. d ) Předměty wyučowací budau přes dosawadní okres rozmnoženy. 2. Aučel tohoto příprawního kursu jest, aby wzděláni byli whodní učitelé pro budaucí školy národní, ježto budau w sobě obsahowati nynější školy triviální a prwní 3 třídy škol hlawních. Předměty, jimž se bez pochyby w těch školách wyučowati bude, nalézají se w oznámeném „ náwrhu rysů základních weřejného wyučowání w Rakausích “ w §. 13. Awšak dobře rozuměj, že nikoli w aumyslu není, aby se wyučowalo každému tam pod číslem 4 a‒c jmenowanému předmětu obzwláštně, obšírně aneb dokonce we spůsobě wědecké; jenom to, co zcela populárního jest, a čehož se w okresích žiwota, ku kterýmž tato národní škola má připrawowati, prakticky užíti dá, we spojení toho s tím, čeho k bezprostřednímu užíwání zapotřebí jest, mohlo by žákům předloženo býti, totižto nejwětší části w kníze čítací, kterauž učitel wykládati, k poměrům země i místa obracowati, a kdež toho zapotřebí, s praktickým wyučowáním spojowati má. Aučel tento školy národní třeba stále před očima míti, i wšeliké přílišné namáhání kandidátů, jakož i wšeliké neprospěšné wědění mnohých wěcí od nich wzdalowati. 3. Předměty, jimžto se w kursu příprawním wyučowati má, jakož i hodiny jich každého téhodne jsau tyto: a ) Náboženstwí ( učení wíry a mrawní učení ) 2 hodiny. Nábožnost a mrawnost jsau nejwyšší aučele wšelikého wychowání, těmito musí budaucí učitel 573 proniknut býti; s tauto částí wyučowání třeba také spojiti naučení o zwycích i obřadech při službách Božích pro službu kostelní. b ) Učení o těle i o duši, populární učení o zdrawí 2 hodiny. c ) Spůsob wyučowání názorního 1 hodinu. Cwičení názorní zanímá se wěcmi těmi, kteréž jsau bezpostředně kolem dítek, i může počnauti w nejnižší třídě škol národních. Tím spůsobem cwičí se smyslowé, pozornost, řeč, i podáwá se příležitost, začiti spůsobem prwopočátečním wyučowání w přírodopisu i w přírodoznalstwí, spolu s tím, co z toho k žiwotu praktickému obrátiti se dá. d ) Cwičení u wyučowání a w methodice čtení 1 hodinu. Aučel tohoto jest, aby se zřetelně wyslowowalo i náležitě hlasem wyráželo a řeč aby byla dobrozwučná. e ) Psaní, měřičstwí a kreslení, spolu s jich methodikau 4 hodiny. Měřičstwí má se we škole národní obmeziti tak, aby se ukázaly nejdůležitější wlastnosti linií, ploch a prawidelných těles, i aby se tyto mohly spočísti, bez dalších důkazů, než co se spůsobiti může pauhým pohledem i jednoduchými úsudky. Toto může již casně spojeno býti s wyučowáním názorním. f ) Počítání z hlawy i písemné a jeho methodika 2 hodiny. g ) Mluwnice, učení slohu, hlawní část populární logiky spolu s jich methodikau 4 hodiny. h ) Zeměpis a dějiny i jich methodikau 2 hodiny. Onen má spojen býti s pilným kreslením map na tabuli, dějiny pak mají podáwati kratičký přehled příběhu swěta, hlawní pak události dějin wlastenských poněkud obšírněji, a sem i tam, wšak ale střídměji, mají se do paměti pewně wštípiti nejdůležitější počty let. i ) Přírodopis, přírodoznalstwí, učení o polním hospodářstwí i o řemeslech a methodika toho 5 hodin. Přitom má se pilně hleděti, ku kterému druhu škol kandidáti podlé wětšího počtu jich jsau určeni, zdali ke školám městským anebo wcnkowským, a které jsau poměry řemeslnické a průmyslnické w místě i w zemi. k ) Obecné učení wychowáwací i wyučowací 2 hodiny. l ) Hudba s její methodikau. m ) Tělocwik s jeho methodikau, jest-li k tomu whodná příležitost. Bohatá sbírka naučení o těchto předmětech, jakož i titule nejdůležitějších spisů o nich nacházejí se we spisu: „ Wegweiser zur Bildung für deutsche Lehrer, von Diesterweg. Essen 1844. ( 3tí wydání. ) Učitelům zůstawuje se, aby předměty wyučowací mezi sebau rozdělili, pořádek hodin ustanowili, a když toho powaha žáků jich wyhledáwá, k některému předmětu také wíce neb méně hodin určili, nežli wýše bylo udáno. 4. Poněwadž ještě žádné školy národní není s tím rozřířeným obsahem předmětů wyučowacích, jakož se o to pracuje, z té příčiny mají se praktická cwičení kandidátů we wyučowání zatím w tom spůsobu předse bráti, jakož okolnosti toho dopauštějí; w běhu pak následujícího roku školního dále o tom se ustanowí, kterého spůsobu kursu praktickému kandidáti snad powinni budau podrobiti se ku konci toholo nařízeného předewším theoretického kursu. 5. Opráwněný kurs wyučowací má se bez prodlení wšude uwésti tam, kde potud při auplné 4. třídě stáwalo kursu příprawního, ač jestliže se k tomu dostatečný počet spůsobilých učitelů nachází, a jestliže uwedení toho na školní rok nyní nastáwající nečiní žádných aneb jen malých autrat. 6. Powinnost, wyučowání toto na se wzíti, náležela by nejprwé na ředitele a na weškeré učitelstwo hlawní školy normální, anebo školy hlawní, pokud se nalezne, že k tomu wšude dostatečně jsau spůsobili a že přewzetím toho příliš stíženi nebudau; awšak bude zwláště z druhé příčiny zde i onde prospěšné, aby pro jednotliwé předměty wyučowací získáni byli také z jiných škol, při čemž tak řečení pomocníci nikterakž wyjímáni býti nemají, z gymnasií anebo ze tříd wědecky cwičených lidí whodní mužowé, kteří se té wěci ujímají a o jichž spůsobilosti k tomu není pochybnost. Kde se to za prospěšné poznáwá, může tedy nowý kurs příprawní w některém místě také dokonce o sobě t. j. tak postawen býti, by s učitelstwem žádné školy místa toho, kde jich wíce jest, nebyl we wýhradním i auhlawním spojení. 7. Žádostiwé jest, aby aspoň we hlawním městě každé země zřízen byl takowý wyučowací kurs. Řízení zemská mají, co k uwedení toho zapotřebí jest, bezpostředně anebo skrze předstawené školních okresů spůsobiti. Bezpostřední řízení má učitelstwo samo wésti w řádných shromážděních, při čemž předseda jeden od učitelstwa z prostředku swého dle swobodného wolení nawržený a od auřadu jmenowaný. 8. Poněwadž jazyk wyučowací we školách národních wšude jen ten má býti, kterýž jest dětem přirozený, z té příčiny wyučowání w mluwnici rozumíno buď o řeči mateřské; i také ostatních předmětech mají kandidáti, pokud to nyní jest možné, wyučowáni býti jazykem zemským škol těch, ku kterýmž jsau ustanoweni. Pročež kde wíce jazyků zemských jest, má k tomu působeno býti, aby pro každý jich zřízen byl takowý příprawní kurs. 9. Když w které zemi jeden anebo wíce nowých příprawních kursů zřízeno jest, a není se obáwati, žeby na budaucí léta nauze byla o školní kandidáty, mají ostatní podlé dosawádního spůsobu stáwající příprawní kursy přestatí. I také má se kandidátům, kteří podlé dosawadního spůsobu kurs odbyli a ještě žádného místa při škole nemají, oznámiti, že při budaucím obsazowání před jinými přednost míti budau takowí kandidáti, kteří podlé opraweného řízení připraweni byli, i mají se k tomu powzbuditi, aby dohonili toho, co jim chybí.

22. listopad 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: Z Vídně, Titulek: [informace], Autor: Havlíček, Karel — Nowého časopisu páně Landsteinerowa pod názwem „ Oesterr. Reichszeitung “ nás došlo již 5 čísel. O tendenci listu tohoto netřeba nám ani slow šířiti, hlásalo se to již napřed, že bude orgán strany konservativní. Prawdu toho doswědčil p. Landsteiner w dotčených 5 číslech auplně, za příčinau čehož se také již wíce hlasů we swobodomyslnějších nowinách Wídeňských proti němu ozwalo. Předewším ale naň „ Presse “ doráží a wytýká mu ne bez příčiny jakausi nadutost a pánowitost, dowozujíc z toho napotom bystrým spůsobem, že se tomu podobá, jakoby byl p. Landsteiner weškeré swé politické mínění dle žádosti a přání wlády nynější uspořádal! —

20. únor 1848, Zdroj: Pražské noviny, Část: Pražský denník., Titulek: [Nedělní přednášky o sílozpytu]., Autor: Havlíček, Karel Domácí záležitosti. Nedělní přednášky o sílozpytu. Nelekej se někdo toho jaksi učeně wypadajícího nadpisu; neb pozůstawají tyto přednášky pauze w prostonárodním, hojnými zkauškami zprowázeném wyučowání mladých řemeslníků o rozličných silách přírody a o jejich aučinku, pak o nejužíwanějších strojích a nejnowějších sílozpytných wynálezích. Takowé wyučowání jest wlastně každému řemeslníkowi, buďsi jakéhokoliw powolání, welmi prospěšné; může se jako základ wšeobecné wzdělanosti powažowati a slauží za woditko k dalšímu pokroku. — Radili-bychom tedy každému řemeslníku, který příležitosti neměl, hned záhy takowého wyučowání aučastným se státi, aby sobě pospíšil a přede wším tyto nedělní přednášky nawštěwowal; nebude toho zajisté želeti, neb sotwa jinde uslyší tak srozumitelné wyučowání o silách přírody, sotwa jinde uhlídá tak wzácných nástrojů a zajímawých zkaušek. A umí-li jen trochu perem a počty zacházeti, tedy může z těchto přednášek stonásobný užitek wážiti. Wěru neznám šlechetnějšího ztráwení boží neděle nežli jest předně: koření-se před božskau welebností w chrámu Páně; a pak horliwé nabýwání krásných wědomostí o přírodě, která od Boha stwořena a od člowěka poznenáhla wíce a wíce poznána býti má. Rodičům mladých řemeslníků můžeme za to ručiti, že nemohau jejich synkowé, chtějí—li se wzdělati, líp pochoditi než w těchto přednáškách, kde se jim bez wšelikého wlastního nákladu krásné wědomosti ochotně podáwají; neb nastal Bohu díky! wěk, w kterém si učenci za nejsladší úkol kladau, weškerému lidu poklady krásných wědomostí otwírati a sdíleti..... Přáli-bychom též, by p. p. učitelowé wšem učedlníkům, kteří z opakowacích hodin wystupují, několika ráznými slowy užitečnost těchto nedělních přednášek na srdce wložili; neb má se jimi doplniti to, čeho se we farních školách nedostáwá... Pánům mistrům ale projewujeme zde uctiwau žádost, aby učedlníkům a towaryšům swým nawštěwowání těchto přednášek dle možnosti usnadnili, a je k tomu přátelsky powzbudili; jakož i pozwání průmyslní jednoty, které každý mistr dostati měl, w podobném smyslu wydáno bylo. Wám pak mladí řemeslníci uwádíme na paměť, jak newyhnulelně potřebné takowé wyučowání jest, poněwadž práwě w této době, kde se wše ku předu žene, onen průmyslník swému powolání dostáti nemůže, který se wšemožně nesnaží ducha swého wycwičiti a we swém umění pokračowati. Čítáte-li „ Pražského Posla, “ tedy již něco důkladného o této wěci wíte. Přistupte tedy bez ostýchawosti blíže a berte podílu w tom, co práwě Wám a zwláště Wám naše wlastenecká průmyslní jednota pro zwelebení wašeho ducha a waší mysli připrawila. Sláwa jí a blaze wám, jestli se toho dobrodiní hodnými učiníte! Pozn. Kdožby ale známost neměl o tom, kdy a kam do wyučowání přijíti má, tomu oznamujeme, že se přednášky tyto w neděli i we swátek, wyjímaje hody Boží, o 9. hodině w Klementinské kollegi a sice w posluchárně fysiky držejí, do které se hned z jesuitské ulice přes dwůr nejsnadněji wchází.

7. září 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: Z Prahy, Titulek: [zpráva o Tylově hře ve Stavovském divadle], Autor: Havlíček, Karel Wčera jsme přece jednau w letním diwadle měli potěšení a zármutek najednau, ačkoliw se to zdá být psychologický nesmysl. Potěšení jsme měli z toho, že jsme widěli Tylůw kus „ Bankrotář “, který jest jeden z jeho lepších kusů, a o němž již při prwním předstawení we stawowském diwadle dosti pochwalných úsudků pronešeno bylo. Hráno bylo dosti dobře, obzwláště bawil p. Kaška dobrým prowedením swé úlohy obeceustwo. Co se tohoto posledního týče, měli jsme z něho řečený zármutek, poněwadž se mohlo takřka na prstech spočítati. Příčinau toho nebyla nepřízniwá powětrnost, neboť tato nemohla být lepší. Myslíme, že balon we Stromowce zawdal příčinu k weliké prázdnosti w diwadle. Obecenstwo ale přece nelenowalo odměniti potleskem každého, kdo toho zaslaužil. To se obzwláště týká pana Kolára, paní Kolárowé a j.

27. červen 1847, Zdroj: Pražské noviny, Část: Domácí záležitosti., Titulek: Z Morawy., Autor: Havlíček, Karel Z Morawy. W Nowém Městě, kraje Jihlawského na Morawě, usneslo se pod wedením tamějšího ctihodného kaplana Jos. Ptáka a podnikawého učitele Sikory několik mladíků a mladých měšťanů ke swému wzdělání a poučení nějaký aspoň druh čtenářské společnosti mezi sebau zawésti, což i také do žiwota wstauplo w tento spůsob: Každý dá na rok jeden zlatý wíd. čísl., aby se nakaupily mrawní, zábawné a poučenliwé knihy, které wšechny, jednu po druhé, dostáwá každý z nich ku přečtení. Ku konci roku dostane pak každý za ten swůj wložený zlatý nějakau z těchto, owšem pak již mnohým půjčowáním a čtením trochu pošpiněnau knížku, jaká se totiž na něho buď pospolitým rozhodnutím neb losowáním dostane. Také Pražské Nowiny, Wčela, Kwěty a druhé národní časopisy se tam rády a s oblibau čítají.

7. červenec 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: Feuilleton, Titulek: Statistický popis království polského (ruského Polska) roku 1844, Autor: Havlíček, Karel Statistický popis králowstwí polského ( ruského Polska ) roku 1844. Obywatelstwo. Počet obywatelstwo obnášel r. 1844 4,761.253 duší, o 67.750 wíce než roku 1843. Narodilo se osob 203.978, zemřelo 138.280. – Poddaných cizích zemí bylo tehdá w Polsku usazeno 26.465 duší. – Kolonistů se napočetlo 27.465 duší. W běhu roku toho usadilo se 186 rodin na statcích korunních, a sice 80 jich usadilo se na gruntech, a 106 řemeslníkůw dostalo powolení, osaditi se we městech. – Rekrutů se postawilo toho roku 5799 osob; z těch postawili křesťané 5116, židé 683. Podle náboženstwí dělí se obywatelstwo w tyto části: Obywatelů římsko-katolických jsau. 3,708.402, „ řeckého sjednoceného a prawoslawného... 249.567, „ Luterowa wyznání... 251,354, „ reformistů..... 2.837, „ menonitů a morawských bratří..... 5.801, „ židů...... 542.782, „ mahomedánů a cikánů. 503. Duchowenstwo katotické záleželo z 2487 duchowních; počet klášterů obnášel 182, majících 2079 řeholníků a řeholnic. W akademiích duchowních a swětských učilo se 337 učenců. Jmění katolické církwe obnášelo 1,596.963 rublů. Duchowenstwo církwe ruské prawoslawné skládalo se z 69 popůw a 14 klášterníků. Wyznání toto mělo 20 církwí a 2 školy duchowní se 60 chowanci. Summa 50.559 rublů byla určena na potřeby té církwe a její kněží. Diécesi Chełmská obřadu řeckého sjednoceného měla 280 parochií, 404 církwe a 5 mužských klášterů. Počet kněží obnášel 224 osoby a klášterníků 25. W semináři diécesálním bylo chowanců 32. Wyznání luterské mělo 59 far, 60 kostelů a 341 modlitebnic. Wyznání reformowané mělo 9 kostelů, 27 chowanců wychowáwalo se ke stawu duchownímu w gymnasiích a na universitě Dorpatské. Menonité a morawští bratří nalézají se jen w gubernii Waršawské. – 9 missionářů anglických, přebýwajících w zemi, obrátilo 46 židů. Wíra židowská měla 345 synagog a 443 modlitebnic, pod řízením 379 rabínů. Mohametáni konečně přebýwali jen w gubernii Lubelské a Augustowské a měli 2 měšity a 32 imanů ( kněží ). Průmysl rukodilní. Rukodílny na tkaniny wlněné potřebowaly k 2469 stawům 9088 dělníků. Bylo wyráběno tenkého sukna 111.561 loket, hrubšího 558.367. Rukodílny na bawlnu zaměstnáwaly při 9264 stawech 18.142 pracowníků. Wýrobky z těchto fabrik wynášely w ceně na 176.500 rublů. Wýrobky ze lnu a z konopí zaměstnáwaly 5648 stawů tkadlcowských, a po wsích 26.145 lidí. Hutě privátní wydaly 287.631 centů krušce, železa 269,361 centů, cinku 17.000, cínu 1270 centů. Cena wýrobků z rozličných fabrik, jako z winopalen, z piwowárů, octowárů a j. může se pokládat na 10,870.150 rublů. Počet pracowníků při fabrikách w r. 1844 potřebowaných přewyšowal počet pracowníků w r. 1843 o 1129 osob. Od několika let zmenšila se patrně mnohost wýrobků wlněných z té příčiny, že nemohau wydržet záwod se zahraničnými. Naopak ale tkaniny bawlněné a lněné, papír a kože patrně se zdokonalují; totéž můžeme říci o winopalnách a cukrownách. Wláda sama napomáhá k zwelebení fabrik i penězi. Města. Důchod z měst s wylaučením hlawního města wynášel ročně 515.873 rbl. Příjmy městské Waršawy wznesly se na 771.478 rublů. Dluh města wynášel 2,416.138 rublů. Waršawa měla 154.768 obywatelů, mezi těmito 40.236 židů. Lidnatost wzrostla od předešlého roku o 3179 osob. Staw financí. Důchody králowstwí ze stálých daní obnášely 2,618.757 rublů. Nestálé důchody 7,870.706 rublů. Příjmy z cel 1,352.156 rublů. Potrawní daň 1,914.476 rublů; sůl wynesla 3,090.665 rublů. Příjmy ze statků korunních a z lesů obnášely 1,168.742 r. Auhrnkem obnášejí důchody králowstwí 14,773.736 rublů. Obchod. Wewezeno bylo do země co nejhlawnějších artikulů: Dobytka a koní za 1,965.600 r., bawlny za 729.000 r., krušce za 565.280 r., ryb, soli, cukru, wlny, artikulů barwířských a j. za 499.487 rublů. Wywezeno bylo: Dobytka a wlny za 2,155.860 r., obilí za 4,254.627 r., dříwí za 844.171 rub., cinku za 200.787 rub., wýrobků wlněných za 448.760 rublů. Nejwětší obchod wedl se s Prusy. Dráhy kommunikační Silnice pěstowané nákladem wlády měly w r. 1844 délky 1988 werst. Dráhy wodní obsahují 2667 werst. Železná dráha, která měla spojiti Waršawu s Wídní, bude obnášet w králowstwí 288 werst, co do délky. Příjmy ze spráwy pošt přinesly 377.690 r. Wydání obnášelo 303.042 r. Nemocnice a ústawy dobročinné. Nemocnic počítáno 46, w nichž bylo 29.160 nemocných; w samé Waršawě 19.268 osob. Domy pro nalezence přijaly 4205 dětí; z těch umřelo 1039. Weřejná oswěta. Ústawů učebních počítáno celkem 1323 se 75.000 žáků; mezi těmito bylo dětí šlechtických 5238, auřednických 3995, měšťanských 43.745 a selských 22.247. Budžet na weřejnau oswětu obnášel w r. 1844 415.033 r. Spráwa justiční. Wydání wynášelo 504.227 rublů. Co do záležitostí civilních, nalezáme 111 žádostí o rozwody manželstwí mezi katolíky, 25 mezi protestanty a 74 mezi židy, jichž 57 bylo usauzeno za nutné. Pádů čistě-kriminálních bylo 3221. Odsauzeno bylo 1519 osob, 6 k trestu smrtí, který jim byl ale od cára odpuštěn. Wražd stalo se w tom roku 119. Samowražd 178. Podpálení z aumyslu 856. Falšownictwí peněz 26. Laupeží 51. Krádeží w kostelích a budowách weřejných 20 a krádeží w domech saukromých 3241. ( Gaz. Pol. )

12. květen 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: Feuilleton, Titulek: Die deutschen Hegemonen, Autor: Havlíček, Karel Die deutschen Hegemonen. ( Pokračowání. ) Rok 1848 to měl dokázati. Dni březnowé přišli: Wídeň a Berlín widěly zahraničnau tak neněmeckau hru revoluci, a němečtí hegemonowé usadili se na wysokém Olympu we Frankfurtě. Německo mělo býti swobodné, a že má dát Slowanstwo mrwu pod nowý strom německé swobody, zdálo se tak býti přirozené, že nikomu, aspoň žádnému Němci nenapadlo, widěti w tom něco nesprawediwého. Wždyť pak již dříwe hegemon Šuselka na otázku swau: „ Je-li Rakausko německé? “ samolibě a nahlas odpowěděl: „ Ano “; wždyť se jen proto jmenuje Rakausko Oestreich, že má Německo proti wýchodu chrániti, wždyť pak na Stěpánské wěži wisel německý tricolor. A můj Bože! wždyť pak ještě byli tak sprawedliwí, tak welikomyslní, že uprázdnili Slowanu místečko w parlamentě, wždyť mu dali swobodu, demokratii. Owšem byla tato swoboda dar Dánnaůw, jako před tím křesťanstwí a civilisace, owšem žádali od Slowanů, aby se za swobodu stali Němci; — ale toť se samo sebau rozumělo, toť bylo swětodějiné určení Němců, toť žádal „ pud k wýchodu “, wšechno přemáhající sila německého ducha: pan Wuttke to prawil a pan Wuttke je weliký učený muž. Arnulfský swazek se obnonowil: Němci se rozdělili o Slowanstwo se syny Arpadowými, jednu část Slowanů mělo sjednocené Německo, druhau Hungaria — „ oswoboditi “. Jenom že rakauští Slowané nechtěli tak zčerstwa rozumět plánům swých dobrodinců. Owšem i oni chtěli swobodu, a jednání slowanského sjezdu to dokázalo, i oni chtěli jednotu, i oni chtěli swobodu — ale wlastní, samorostlau, ne německau a maďarskau, nýbrž slowanskau jednotu, slowanskau swobodu!! To wšak znělo tak po kacírsku jako slowanské ewangelium a slowanská civilisace. Synowé Teutowi a Arpadowi rozhoršili se na toto opowážliwé kacírstwí. „ Kde leží Chorwátsko? “ tázal se slowanský renegat Košut; „ co chtějí ti Čechomanowé? “ zwolal pan Rochau w Augsburských nowinách. „ Jelačić je rebel proti králi uherskému, “ prawil onen; „ Čechowé jsau rebelowé proti Německu, “ křičel tento. A skutečně bylo to nepochopitelné, proč nechtěli Chorwáti býti Maďary, když jim to takowý demokrat jako Košut poraučel; že neměli Čechowé aumysl w Německu „ aufgehowat, “ když je přec pan Rochau ubezpečowal, „ že se jim prý nechají upomínky na minulost, ba i naděje na možnau budaucnost že se jim prý newezmnau. “ Ano — pochop si kdo chceš, já nemohu — ani upomínky a naděje nechtěl pan Rochau Slowanům bráti!! Ale Slowané dobře wěděli, kde leží Chorwátsko, a neměli smysl pro welikodušnost pana Rochaua; mezi minulostí a budaucností které se jim dobrotiwě ponecháwali, chtěli míti také něco přítomného; oni chtěli nechat jiné na pokoji, ale míti také pokoj; oni nechtěli býti pokrmem pro mnohohlawé a mnohožaludkowé Německo; a swolali sjezd slowanský, něco podobného německému Vorparlamentu. Dům rakauský zdál se nic nemíti proti tomu sjezdu; když se ale počalo oprawdu mluwiti o slowanském zřízení w Rakausku, tu přestala láska, boj uliční byl tak jako w Krakowě a Lwowě wybídnut, a Windischgrätzowi kanony hřměly. Praha padla, a němečtí hegemonowé jásali. Pan Wuttke byl radostí omámen nad tak silnau ochranau jeho Ostmarků, a německý parlament dal poděkowací adressu wěrnému wojínowi, na kterau pak později „ olowem a prachem “ Roberta Bluma tak citliwě odpowěděl. Praha padla, a postawení Slowanů bylo strašliwé. Příliš roztrháni, příliš staré porobě přiwyklí, málo připraweni nemohli míti naději, žeby odolali třem nepřátelům. Museli se podrobiti, a měli jen truchliwé wýbrání mezi Rakauskem, Německem nebo Ruskem. Že w takowých okolnostech nejslabší nepřítel byl nejpohodlnější, bylo přirozené; — a rozhodli se tedy pro Rakausko. Počet tento byl dobrý, a Nár. Now. to také zjewně wyslowily. Rakausko tehdy zcela slabé ukazowalo se skutečně jako nejslabší nejméně nebezpečný nepřítel. A když by se mu pomohlo, když by se pewnau rukau zadrželo na kraji propasti, nemohlo se mysliti, že ta pewná ruka je i potom sobě udrží? A měla-li býti wláda podle wětšiny, kde měli Slowané jistější wládu než w Rakausku? Pak se nestali Slowané Rakušany, nýbrž Rakausko slowanskau zemí, a když Jelačić prawil: „ Kdyby Rakauska nebylo, učinil byl ho! “ nemluwil tak barbarsky, nýbrž dobře politicky. Tak přišli Slowané na sněm Wídeňský, ale tu se počítali a pozorowali, že jich je nejwíc. Také Jelačić shromáždil Chorwáty we jménu císaře — ale mluwil k nim přece jako Slowan, a poprwé uslyšel woják císařský, že jest také ještě něco wíc než „ císařský muž “. A tato politika Slowanů nemusela být přece špatná, když se nad ní horšili němečtí hegemonowé, a když Maďaři we strachu zaklepali na kostel sw. Pawla ( parlament německý ). Ale jenom slowa, prázdná slowa jen mohl poskytnauti německý parlament a marná politowání; Jelačić táhl pořád ke předu.... stál již u Balatonu i u Peště...... Tu wyhodili Maďaři posledního trumfa — a s pomocí německého radikalismu swedli čudští aristokrati revoluci we Wídni. Nechci jako p. Vincke posmíwati se padlému, šlechetné a krásné uznáwám i na swém nepříteli, jak bych také mohl bez pohnutí wstaupiti na zem zabarwenau krwí našeho Jelowického. Prawda ale musí se říci a prawda jest, že Wídeňské powstání nemělo na sobě nic prawdiwého, nic wznešeného; jenom aristokratie plemene bojowala tam we jménu swobody o porobu Slowanů. Wídeňská revoluce měla proti sobě — jak dobře prawí jeden Francauz — sprawedliwost, prawdu, zdrawý rozum, práwo národnosti a politickau wíru celého kmene, a Poláci — wen tím trpkým wyznáním — neměli ani powinnost ani práwo býti w Aule. Ale wy němečtí hegemonowé měli jste práwo a powinnost tam býti. Wídeňáci a jejich revoluce byli tělo z wašeho těla a krew z waší krwé! We Wídni leželo Německo, prawé Německo, které we jménu kříže křižuje, we jménu civilisace mrzačí a we jménu swobody utiskuje. Wy, jen wy jste měli Wídeň chrániti — a že jste to neučinili, nestalo se ani z lepšího náhledu ani ze zbytečné srdnatosti. „ Spartakus se swými otroky stojí před Římem! “ — křičeli jste tenkrát. — Wy prawíte, že byl boj Slowanů proti Wídni hanebný, že pomáhal reakci. Ale nebylo to mnohem hanebnější, že německý parlament, který plnau hubau hlásal wšemohaucnost swau, mdle se založenýma rukama se díwal, jak „ barbarské hordy “ Wídeň šturmowaly; nebylo to mnohem hanebnější, že komissařowé říští stáli před tím Spartakusem a jeho otroky jako chlapci we škole; nebylo to mnohem hanebnější, když němečtí oficírowé, prawím pane, němečtí, swé slowanské wojáky podněcowali k hrdinstwí, řkauce: že se zde jedná o pomstu Slowanů nad Němci; nebylo to mnohem hanebnější, že kníže Windischgrätz, kterému dal parlament německý poděkowací adressu, poslance téhož parlamentu jako vagabunda dal zastřelit? Německo bylo dobyto we Wídni. „ Sláwa, sláwa! “ wolali šerežani dobýwajíce město, ba i ze zatwrzelých prsau zcela císařských haličských pluků ozwal se neobyčejný ale prorocký hlas: „ Jeszcze Polska niezginela! “ Weliký, weliký a strašný byl zde poslední saud dějin; Faraónské bylo waše ponížení, hegemonowé! Wy jste chtěli we jménu swobody dělat otroky; ale otroci stali se wašimi pány we jménu reakce; wy jste chtěli we jménu revoluce zapírati národnosti, ale revoluce zapřela wás we jménu národností; wy jste chtěli nadělat ze Slowanů nully ke swé německé jednotce — ale nully se spojily dohromady a staly se články řetěze, jenž do wašeho těla se zažírá! ( Dokončení. )

27. červenec 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: Sněm říšský, Titulek: První sezení po otevření dne 24. července, Autor: Havlíček, Karel Prwní sezení po otewření dne 24. čerwence. Při čtení protokolu od 21. ukázalo se, že we wolbě tajemníků měl Cavalcabo o 2 hlasy wíc než Kobuczowski, že tedy tento není tajemníkem, a na jeho místo wstaupil Cavalcabo. Borrosch žádá, aby se budaucně w protokolích wždy uwádělo jméno nawrhowatele, ne jen slowo poslanec. – Ohledáwali se přípisy. Obec Wídeňská žádala o zwláštní místo na galerii. – Dáno pořadatelům. – Ministr sprawedlnosti dáwá wědět, že náwrh zákona ohledem na ochranu poslanců a sněmy teprw dnes může být přinešen. Straszer učinil náwrh: aby se k odstranění wšech se zákonem wojenské konskripcí spojených nesprawedlností a samowolnosti ihned sepsalo nowé na základě rownosti wšech občanů před zákonem spočíwající prawidlo a ihned do žiwota uwedlo. Je dokázaná wěc a žádná pochybnost ( kdo by o tom pochybowal, nech se přeswědčí o tom z tolikých předwolání w auředním listě Wídeňských Nowin ), že se děje nyní we wšech zemích mimo Tyroly nowé doplnění wojska odwodem 62.000 mužů, a to dle starého zákona. Je w zásadě uznáno, že jsme si před zákonem wšichni rowní, protož je posawadní rakauský zákon o konskripcích nesprawedliwý zákon, poněwadž prawí: „ Šlechta je prosta konskripce. “ Ze sestawení wysoké sněmowny říšské myslím je ta zásada i skutkem uznána, že privileje wíce neplatí a že není žádného rozdílu mezi stawy. ( Bravo. ) Nechci dnes rozebírat, jaké nesprawedliwosti podrobně a jaké libowolnosti se děly při býwalých odwodech. Poslanec Wagner dal mi zpráwy, že se w Johannisbergu stal rozbroj mezi městským a lidem selským, že we Štýrsku a w Rakausích wypukly taktéž nepokoje, ano že i we Wídni panuje stejné rozčílení a nespokojenost, a wýboru se podařilo ji odstraniti dobrowolným werbowáním na místě odwodu. Ohledem na neutrálnost wěci této nawrhuji, by se ihned zakročilo o to, aby wšechny stawy byly stejně zawázány k wojně; jakkoli nedowoluje čas, zákon starý zcela přepracowat, sestaw se komisse, by zjednala národu práwo, by se při nynějším odwodu nestaly libowolnosti auředníků, a pak aby se losowalo, jako je od roku 1816 w Tyrolích. ( Wšeobecná pochwala. ) Palacký: Nechci se míchat do debatty o této wěci, chci jen sněm učinit pozorna, chce-li se držet prozatímního řádu jednacího. Dle §. 47 řádu jedn. musí každý náwrh presidentowi býti dán písemně, pak co možná rychle wytištěn a poslancům rozdán. President má takowý náwrh w sezení nejblíže příštím oznámit, což se dle mého wědění nestalo. ( S mnohých stran: Stalo se. ) Tištěné náwrhy se nerozdáwali, já aspoň nedostal jsem nic. Rieger: Je chyba w rozdáwání; poslanci nedostanau tištěné wěci, leda jdau-li ke služebníkům a žádají je od nich. Myslím, že naopak záleží na každého sluhu, aby obcházeje, každému poslanci, kde sedí, podal tištěný náwrh. Dobblhof widí toho potřebu tím wětší, že ani ministerstwo nemá wědomost o učiněných náwrzích, aby dalo w potřebě wyswětlení. President ujišťuje, že se stane, jak Rieger prawil. Fischhof rozumí §. 47 tak, že se náwrh, který se dnes rozdá, teprw druhý den může oznámiti, myslí tedy, že má Palacký dobře. Neumann: Sněm má swé práwo, určiti dříwe den, kde se o této wěci bude jednat; tato wěc je nanejwýš důležitá; musíme dát lídu znamení žiwota. Odušewníme wojsko nowým duchem; ta wěc bude dobře dělat sněmu, nech se tedy ustanowí jistý den. Fischhof: Nesmí se druhý den překotit, co se dnes přijalo; řád předpisuje po oznámení náwrhu lhůtu tří dnů až do wyjednáwání o ní, jen je-li periculum in mora ( nebezpeč w protaze ), může se odstaupit od dříwějších ustanowení. Neumann: Je pak nyní periculum in mora. Poněwadž se nestalo rozdání podlé obyčeje, ustanow sněm jistý den. Strasser: Dal jsem tento náwrh již dne 14. Odložil se, až bude sněm ustawen. Sněm je nyní ustawen; wěc nutí, dejme známku žiwota o sobě. Po dlauhém mluwení nawrhl Strobach, aby se přešlo k dennímu pořádku; na řadě je ale řád jednací; že podal presidentowi náwrh, aby se dnes radilo o těch paragrafech, jenž jednají o utwoření odborů a wýborů; tím se dosáhnau orgány, jenž jdau zároweň se sněmem; tyto orgány musejí se ihned zříditi, sice musíme učinit prázniny, což by bylo nepráwí proti národu a břemeno pro finance. – Druhý důwod proto je, že se náwrhy, o kterých se nejednalo, odkážau na odbory. Proto je potřeba, aby odborů bylo. Nawrhuji tedy, aby se wzala do porady hlawa 7. a pak hl. 5., jenž jedná o wolbách w pochybenstwí. Umlauft: aby se jednalo w pořádku o řádu jednacím. Fischhof: Nepadni sněm w odpor sám sebau. Při náwrhu Strasserowu prohlásilo se, že je nutný, a nyní máme opět jednat o řádu. Strasser: Půjde-li to tak, nebudem s řádem hotowi za 4 neděle. Wěc je nutná; jako auředník práwní učinil jsem přísahu, že dám práwo chudému i bohatému. We 4 nedělích ale může se stát welmi mnoho bezpráwí. Konečně se přijal náwrh Löhnerůw w té wěci, aby byla odkázána odborům, a každý odbor aby wolil jednoho poslance ku komissi, jenž bude o náwrhu Strasserowu jednati. Borrosch ohradil se proti tomu, že mu president w debattě odepřel slowo: Nechtě mluwiti stojím na tom, by se křiwda mě učiněná wzala do protokolu, neboť kárají-li koho z protimluwy a jménem ho udají, má práwo mluwit. Žádný aud nemluwil dnes dwakrát; poněwadž ale šly dwa náwrhy wedlé sebe, měl každý aud práwo, mluwit 4krát. Přešlo se k dennímu pořádku, kde dal Rieger otázku za ministry we wěci Braunerowě.

18. leden 1850, Zdroj: Národní noviny, Část: [titulní strana], Titulek: [polemika s Deutsche Zeitung], Autor: Havlíček, Karel H. B. Uznáwáme za dobré čtenářstwu swému podati w doslowním překladu jeden článek zdejších německých nowin ze 16. čísla. Deutsche Zeitung píše z Prahy dne 14. ledna: „ Národní Nowiny přinesly we wčerejším čísle zpráwu, že o organisaci gymnasií ministrowi kultu činěny jsau dwa náwrhy; dle jednoho mají býti gymnasia wzhledem na wyučowací řeč přesně od sebe oddělena a pročež gymnasia čistě německá a čistě česká zřízena, kdežto druhý náwrh wychází od zásady utraquistické. Pan ministr prý se wyslowil pro prwní náhled, p. Hawlíček powažuje w lednu 1850 druhý náwrh za prospěšnější pro slowanské interesy; pamatujeme se wšak, že Národ. Now. w r. 1848 a 1849 zcela jinák o wěci této smýšlely, i musíme, se změně takowé slušně diwiti; důwod, jehož platnost se hlawně wyhlašuje, žeby čeští rodičowé děti swé dali na německá gymnasia, a žeby české školy prázdné zůstati mohly, nemůžeme powažowati za rozhodující, nebo by prý rodičowé k tomu byli pohnuti jedině tím, že německá řeč potřebná jest k dosažení auřadů a důstojenstwí; ( nezdá se, že by p. Hawlíček za to měl, žeby německá řeč i řemeslníkům užitek přinášeti mohla. ) Ale strana Nár. Now. powažuje řeč za jediné a wýhradní palladium národnosti, swobody, materiálního a dušewního pokroku, jak by se mohli naleznauti rodičowé nad swými powinnostmi tak zapoměnliwí, aby k wůli auřadu obětowali nejskwostnější klenot jejích dětí ‒ řeč. Přijmutím saustawy, dle které gymnasia přesně oddělena býti mají, chtěl pan ministr kultu klestiti cestu čistě české, půwodní a přirozené oswětě, k jejížto dosažení Slowané ode dáwna již swými snahami zaměřují, a wýhradním zawedením české řeči při prwním wyučowání chtěl zastawiti šíření se jedu německé wědy a oswěty a nemožným učiniti pomíchání se Čechů s německými gojimy. Mimo to prohlašowal pan Hawlíček a jeho strana při každé příležitosti, že učení-se německé řeči a jí sobě přiosobení spojeno jest pro Čechy se ztrátau času nenahraditelnau a žádnými wýhodami neosprawitedlnau, a že se tak wyučowání w materialních známostech zanedbáwá způsobem, který se nijak zodpowídati nedá. I my z německého stanowiště držíme se náhledu tohoto, powažujeme ale s jistými modifikacemi učení-se české řeči pro německého studenta též za překážku w dušewním pokroku a musíme tentokráte na základě argumentace páně Hawlíčkowy uzawření p. ministra kultu auplně schwalowati. “ Každý widí na těchto ironických slowech, jak sytý dokazuje hladowému, že jest hlad zdrawá wěc. Deutsche Zeitung opatrně wynechala z našeho článku nejhlawnější náš důwod, totiž že by takowé zřízowání pauze českých gymnasií jen w tom pádu dobré bylo pro nás, kdyby národní rownopráwnost skutečně byla prowedena. Co se ostatně špiček o našem přeceňowání jazyka týče, musíme Deutsche Zeitung ubezpečiti, že si jazyku swého o nic wíc ale také o nic méně newážíme, než Němci swé němčiny, a že tedy z toho ohledu se míníme we wšem, co se jazyka týče, jen podle příkladu Němců řídit, a doufáme tímto spůsobem toho docíliti, že nám nebudau moci nic wytýkati, proto že we wšem budeme jen dle nich jakožto swých mistrůw w této wěci se sprawowati. Budeme tedy ku př. o to dbáti, aby p. Makowička ode wšech auřadů jenom české dopisy dostáwal, tak jako redaktor Národ. Now. německé dostáwá, aby se hrálo w Praze 6krát týdně česky a dwakrát německy, aby hercowé českého diwadla dostáwali po 1500 zl. stř. a hercowé němečtí po 20 zl. na měsíc, aby se u wšech auřadů wšechno jen po česku jednalo, a jen při každém nějaký německý translator se držel k wůli rownopráwnosti, aby se na wyšších školách wšechno jen po česku přednášelo, a jen sem tam nějaký docent německý zdarma neb za mizerný plat rownopráwnost representowal, kterému by se také w přednáškách jeho ani netopilo, a kterému by také zas nějaký Matějka hrubosti činil atd. atd. atd., což wšechno ani wypočítáwati nechceme. Pak až toto wšechno zawedeno bude, řekneme také tak, jako nyní p. Makowička říká, že nám na národnosti nic nezáleží, že jest swoboda hlawní a přední wěc, že jsau to marná sočení a dráždění a přepiatosti, které jen tak někteří ultras prowádějí, o kterých německý národ nic slyšeti nechce, že my chceme pokoj w zemi, a že takowé hádky o jazyk jen nepotřebné a škodné různice mezi bratrskými národy plodí atd. atd. Jsme žádostiwí, coby asi p. Makowička a jemu podobní pánowé tomu řekli, kdyby se s nimi tak dálo, jak se s námi děje, což oni sami jakožto poctiwí lidé upříti nemohau? Pročež wyswítá mrawné naučení: Co nechceš sám trpěti, nečiň jinému. Pan Makowička, který tak rád o sobě říká, že národnost nedrží za důležitau, nedáwno si stěžowal, že prý mnoho Čechů jest auředníky w německých krajinách: nám ještě nikdy ani nenapadlo, ptáti se po půwodu národním některého auředníka, my jen žádáme, aby auředníci w českých krajinách prawidelně česky mluwiti a psáti uměli, jak toho zapotřebí jest k řádnému auřadowání, jsauli ale při tom rození Němci, Maďaři, Wlachowé atd. na tom mnoho nezáleží, ba rozeného Němce, který se ze šetrnosti ke swým českým spolukrajanům a podřízeným česky mluwiti a psáti naučil, máme w mnohem wětší wážnosti, než bídného Čecha rozeného, který ani tolik srdce ke swému národu nemá, aby se naučil za několik neděl český prawopis a gramatiku, ačkoli za swé auřadowání z daní českého lidu na tisíce platu dostáwá. Tážeme se tedy, kdo jest přepiatější w národním ohledu: Deutsche Zeitung neb Národní Nowiny? ‒ Jsme ale žádostiwí, jestli p. Makowička tento náš článek také doslowně přeložený do swých nowin přijme, jako my jsme jeho článek přijali: myslíme, že by w takowém pádu leckomu bělmo s očí spadlo.

24. listopad 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: X, Titulek: Říšský sněm, Autor: Havlíček, Karel Říšský sněm W Kroměříži dne 22. listopadu. Jak uzawřeno bylo, započal dnes říšský sněm opět svá jednání. Wšichni zde přítomní poslancowé, jichžto počet již na půl třetího sta zrosil, shromáždiwše se okolo desáté hodině we zdejším palácu arcibiskupském, odebrali se odtud do kollegiátního kostela sw. Morice, kde Kroměřížský probošt slawné Veni sancte a mši swatau za hudaucí zdar sněmu říšského slaužil. Před kostelem je uwítala Kroměřížská národní garda. Wrátiwše se do nadjmenowaného palácu, kde nowá sněmowna usporádána jest, zakročili i hned k prwnímu sezení. Smolka je co prozatímní president otewřel, oznamuje, že se zde již dostatečný počet poslancůw nachází, a že se tedy ku wolení nowého presidenta a dwau vicepresidentů, napotom i dwau tajemníků zakročiti může. Poslanec Schmid na to podotknul, že mnozí z deputowaných teprw dnes neb wčera přijeli, že jim tedy nemožno bylo, s jinými w poradu wejíti, a že tedy nawrhuje, aby se wolení přednostenstwa na několik dnů odložilo. Löhner jej w tomto náwrhu podporowal, žádaje, aby se o něm hlasowalo. Nic méně wšak byla jen menšina s tímto náwrhem spokojena, a tedy se k wolení presidenta přikročilo. Wýsledek wolby prwní, na kteréž 248 poslanců podílu bralo, byl ten, že Strobach 122, Smolka 121, Schmid 2, Lasser a Schuselka po jednom hlasu obdrželi. Poněwadž tedy žádný z nich absolutní wětšinu hlasů, 125 totiž, nedosáhl, wolilo se poznowu. Při druhé wolbě byla absolutní wětšina 128, poněwadž se 255 cedulek shledalo. Smolka obdržew nyní 131 hlasů ( Strobach těch ostatních 124 ), stal se presidentem. Kratičká řeč, w které Smolka hned napotom swé díky za prokázanau mu důwěru wzdáwal, měla do sebe zcela jiného rázu, než řeči Smolkowy ondy míwaly. Slowa jeho projewowala něco, abych řekl nejistého, což z toho wyswítá, že sám swé wywolení jen těm nynějším zwláštním okolnostem připisowal, připomínaje, že se mnoho jiných mužů, a hlawně Strobach, w sněmowně nachází, kteří by důstojnost tuto řádně zastaupiti mohli. Na swau minulau činnost w okresu důstojnosti této poukazuje, dokládal, že se i w budaucnosti nižádné nesprawedlnosti winna učiniti nechce. Napotom se wolil prwní vicepresident, a mezi 246 hlasy obdržel Mayer Cajetan 124 co absolutní wětšinu. Druhým vicepresidentem se stal Lasser, maje mezi 242 hlasy 132 pro sebe. Po této wolbě wystaupil Šuselka a udal příčinu, proč on sám a dle jeho mínění i celá Lewice se do Kroměříže ku sněmu odebrali, anto jen pauze od wlády sem přeložen jest, a wláda toto práwo bez swolení sněmu říšského přiřknauti nesmí, poněwadž sněm konstitující jest. Prawil, že jen pauze proto se sem odebrali, poněwadž předzwídali, že se zde wětšina poslanců sejde, a oni se wždy wětšině, jak tomu práwo káže, podrobějí; nikoli ale aby požadowání zadost učinili, které si wláda beze wšeho práwa konstitučního dowolila. Připomínaje, že ku konci předešlého měsíce shromáždění we Wídni poslancowé již proti tomuto i uzawření wlády protestowali, a že až po tuto dobu žádné odpowědi nedostali, ohražowal sebe a Lewici proti podobným krokům w budaucnosti. Na to prohlásil president Smolka dnešní sezení za ukončené, wyzýwaje poslancowé k druhému teprw na sobotu, poněwadž se ještě w sněmowně ledacos uspořádati a sekcí swé práce mezi tím opět započíti musejí.

29. červen 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: Feuilleton, Titulek: [Pavel Razga], Autor: Havlíček, Karel Pawel Razga, onen muž, který po sedm let w Praze co pastor bydlel, a kterého 18. t. m. Boží saud před branami král. swobodného města Presburku zastíhl, skončil swůj žiwot nedaleko onoho místa ( Pezinku w Presburské stolici ), kde se 10. prosince 1798 narodil. Jsa jeden z prwních posluchačů na protestantském theologickém ústawě we Wídni, který 1821 nejprwé otewřen byl, přišel roku 1823 do Trebesinku w Korutansku k zcela zchudlé osadě, později 1827 do sausedního Zlanu, a na obau místech wyznamenáwal se příkladnau pastýřskau činností. Tam wystawěl školu a kostel, zde pracowal na zlepšení stawu církwe a byl w každém ohledu wzorem pro swau obec. W roku 1835 byl pastor Razga powolán do král. swobodné města Modry k německo-ewangelické církwi, tedy přišel zase do uherské swé wlasti. Tu podnikl nowé stawby we farním domě, zřídil nowý ústaw, z něhož by wdowy a sirotci ewangelických kazatelů w celém senioratě pense dostáwaly, a byl půwodcem mnoha jiných užitečných opraw, které jeho čtyrleté tam blahonosné přebýwání we wděčné památce zachowají. Pastor Razga byl powolán do Prahy. We swé wstupní řeči dne 24. února 1839 prawil wýznamně: „ Opustil jsem zem, jejímiž zákony jsem se w mládí řídil a kde jsem i místečko naleznauti hodlal, w němž by můj popel odpočíwal, tuto zem jsem opustil a přišel do cizé. " Ale i tato německému Uhru owšem cizá země neměla zůstati bez památky na jeho zde přebýwání. Náš kostel, naše škola jsau owoce jeho usilowání, jsau dílo onoho muže, který nejen slowem, ale i skutkem a dalekými cestami o jich zřízení se zasazowal, a jenžto neodolatelnau mocí puzen byl, oprawowati, co bylo nedostatečné, zakládati, co bylo potřebné. Roku 1845 wracel se zase do swé wlasti, zůstawiw w Praze swé přátely a ctitele, ale i nepřálely. O jistě, on měl welké, znamenité wlohy! Jen škoda, že se mu nepodařilo je pořádně wzdělati a wywinauti. Duch času, přes wšechny překážky wítězoslawně ku předu kráčející, oklamal jeho smělau podnikawost. Perutí fanatismu uchwácen ponořil se w jiný swět, zapomena na sebe, na milau swau choť, na milowané swé dítky. Jeho smrt je poučením sic pro každého. Několik míst wyňatých z dopisu o poslední jeho době přijmau snad rádi jeho známí, pročež je zde sdělujeme: „ Stalo se, jak wojenská komisse ustanowila, náš Razga skonal wčera hanebnau smrtí. Smrt podstaupil mužně, ba hrdinně. We čtyry hodiny ráno byl weden z Presburského zámku, který nyní slauží za politické wězení, na odprawiště - na tak zwanau Oslowu horu, ležící nad Dunajem. Kráčel pewným krokem, a sám těšil a k mužnosti nabízel doprowázejícího jej pastora Šimka. Wyslyšew ortel smrti prosil o dowolení, by směl několik slow promluwiti. On mluwil hlasem čistým, nepřetrženým a skončil takto: „ Žehnej a ochraňuj, o Bože, mau nešťastnau rodinu, žehnej mau milowanau církew, žehnej i mau nešťastnau wlast, žehnej i mé nepřátele a zahubitele, kteří chtěli mau smrt. " Když jej kat za rameno bral, aby jej ke slaupu wedl, prawil k němu důrazně: „ Wy čekejte, až já přijdu. " Pak mluwil dále: „ Owšem tělo můžete zabíti, ale můj duch se powznese wzhůru k mému Bohu! Mějte se dobře, wšickni moji drazí! S Bohem! " Nyní šel ke slaupu. Wázán jsa prawil: „ Bože můj, w ruce twé poraučím ducha mého! Smiluj se nade mnau, smiluj se nad mau nešťastnau rodinau. " Pak wypustil ducha. Celá tato scena sic byla welmi dojímawá. O půl noci směla mu jeho manželka a nejmladší dcera dáti s Bohem; nadarmo se za něho přimlauwaly we Wídni, nadarmo wysílala jeho obec deputace k polnímu maršálowi Haynauowi. Četní ctitelé a příwrženci Razgowi chowali se tiše. O 7 hodinách wečer byla jeho mrtwola wržena do jámy a zahrabána - nikdo se tohoto nenadál, naopak připrawowal se pro něho řádný hrob na hřbitowě. Co dálšího sic, očekáwejme. " Tak to wyprawuje očitý swědek. Co sděluje o stawu ubohé manželky a rodiny, tak jest smutné a truchliwé, že lidské srdce nad tím ustrnauti musí. Ať se o něm saudí jakkoli, prawda ale jest, že nebyl Razga obyčejným člowěkem, že byl znamenitý charakter. To musí uznati každý, kdožkoli ho znal, to i doswědčuje jeho zahynutí. Kéžby se lidumilowé ujali jeho nešťastné rodiny! Obšírný jeho žiwotopis s jeho podobiznau najde obecenstwo w německé památné knížce: „ Diplomatische Geschichte der deutschen evangelischen Gemeinde in Prag " od spisowatele atd. těchto řádků od r. 1841, wydané a sice na stranách 169-184, 110-122. Josef Růžička. Redakce těchto listů poznamenati musí, že Razga, ačkoli půwodu patrně slowenskéko jest, wždy za Maďara se powažowal, a již w Praze wždy odpůrce býwal wšeho slowanského.

30. červenec 1846, Zdroj: Pražské noviny, Část: Nové knihy., Titulek: [Spisy]., Autor: Havlíček, Karel Nowé knihy. 6. Spisy Drahotína Marie Barona Villani’ho. Prwní díl. W Praze. Tiskem arcibiskupské knihtiskárny 1846. W komisí u Pospíšila. ( Nákladem spisowatele ). Cena 1 zl. 20 kr. stř. we wšech řádných kněhkupectwích. Jest to welmi pěkné a nákladné wydání wěnowané knížeti Karlu Šwarzenberkowi, jehožto podařená podobizna s předu připojena jest, s rázným českým wlastnoručním heslem tohoto wlastimilowného knížete, kteréžto nám patrným důkazem jest, že řeč naše poznenáhla i w nejwyšších okresech pěstitelů nachází. Spůsob básní pana skladatele již odjinud známý jest.

27 duben 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: [Titulní strana], Titulek: [Odpověď na dopisy], Autor: Havlíček, Karel – Na mnohé dopisy, které jsme z wenkowa obdrželi, odpowídáme tuto najednau zároweň, že totiž myslíme a za nejlepší w nynějších časích pokládáme, aby se s opominutím wšech ostatních žádostí, nyní wšeobecně žádalo o swolání českého sněmu. Co ještě jiného zapotřebí jest, to ať sněm přednese. Owšem ale nesmí se w žádosti té opominauti, aby sněm swolán byl na swobodomyslném základě, ne podle starostawowského spůsobu.

30. leden 1848, Zdroj: Pražské noviny, Část: Hospodářství a průmysl., Titulek: Kukuřice., Autor: Havlíček, Karel Hospodářstwí a Průmysl. Kukuřice. Naše česká Hospodářská Společnost kolikráte se již počala pokaušeti o pěstowání této wydajné rostliny, která w jiných zemích, k. p. Wlaších, Bukowině atd. hlawní a dobrau potrawau jest lidu místo našich bramborů. Namítalo se wšak, že naše krajiny přízniwy nejsau této rostlině. Na wywrácení této důmínky klademe zde tuto zpráwu. We shromáždění Berlínské jednoty zahradnické wychwalowal Dr. Münter prospěch pěstowání kukuřice ( turecké pšenice ), okazuje na důkaz klasy, zrna i mauku z kukuřice, w Prusích wyrostlé, i chléb z polowice kukuřicowé a žitné mauky pečený a welmi chutný. Překážky proti pěstowání kukuřice namítané prohlásil za pauhé předsudky, odwoláwaje se na podařené zkaušky we Slézsku, Brandebursku a Magdebursku, a dodáwaje, že pro ponebí těchto sewernějších krajin owšem se musejí zwláštní druhy wybrati, přede wším pak bílá kukuřice, kterau hrabě Reichenbach-Brustave často již wychwalowal. Wytknul zwláště Dr. M., že kukuřice nejwíce je užitečná jako zelená píce pro kráwy k rozmnožení mléka, a zrna její že se s welkým prospěchem hodí k wykrmowání černého a howězího dobytka i drůbeže. We Francauzích mimo to zhotowují z kwětowých taulců papír; jmenowitě fabrikant Bouchet jich potřebuje ročně 3 miliony centnýřů, dáwaje za centnýř 15 franků. Když tedy krajiny Pruské mnohem sewernější dowolují pěstowání kukuřice, proč by se u nás newedla? — Obracujeme na to pozornost myslících hospodářů, aby aspoň w maličkosti pokusy učinili.

16. září 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: X, Titulek: [Rovnoprávnost ve vojsku], Autor: Havlíček, Karel Dopisowalel „ Agr. Ztgu “ z Wídně podáwá následující důležitau zpráwu: Co zwláštní nowinku wám musím sděliti, že se zásada rownopráwnosti poznenáhla i we wojsku zawáděti počíná. Wčera ( dne 9. září ) bylo při bubnowání we wšech kasarnách zdejších ohlášeno, že se od nynějška při wšech církewních slawnostech a při každé wojenské mši wšecky písně jen w té řeči zpíwati mají, kterau wětšina mužů w každém práporu neb pluku mluwí. Zároweň s tím byly také písně w materské řeči wojákům, kteří prý se z toho nemálo radowali, rozdáwány. Posádka Wídeňská sestáwá nyní nejwíce ze Slowanů. ( Je nám to w skutku welmi diwné, že Wídeňské časopisy o této události pražadné zpráwy nepodaly! )

14. říjen 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: Z Moravy, Titulek: [zpráva o referátu poslance Mayera o událostech ve Vídni], Autor: Havlíček, Karel (překl.) Z Brna 10. října. ( P. Z. ) We wčerejším sezení morawského sněmu měli jsme kus říšského. Říšský poslanec Mayer, též aud morawského zemského, wyprawowal zde jako we shromáždění lidu události Wídeňské od 6. a 7. října. Sněm mu děkowal za zpráwu jeho a zřídil několik audů k wypracowání manifestu k lidu morawskému, který druhý den celý byl od sněmu přijat. Obsah jeho zawírá se asi w následujících kusích. Sněmu je žel událostí od 6. a 7., poněwadž myslí, že jimi monarchie w nebezpečenstwí wydána; doufá ale, že se ministerstwu a říšskému sněmu — stojících nyní na půdě zákonní — podaří, uchrániti Rakausko; doufá toho tím wíce, poněwadž zásady říšského sněmu, celitost říše, rownopráwnost wšech národností, zachowání ústawního trůnu a swobody na nejširším základu od početí swého pořád rázněji wystupowaly. Sněm, přiznáwaje se k týmže zásadám, půjde za jedno se sněmem říšským; ale jako sněm zemský posawáde hájil swézákonnau swobodu a rowné práwo národností, tak jest pewně odhodlán, opírati se důrazně bezwládí a zpátečnictwí, a chce sám uchopiti se wšech prostředků, jež k tomu za dobré uzná. Doufá, že jej lid morawský bude podporowat w podniknutém díle, dokládaje, že wšechny powěsti o nějakém náwratu starého stawu wěci jsau prázdné a lžiwé, protože nikdo wymožené swobody nám odejmauti nechce a nemůže. Kdo takowéto powěsti roztrušují, jsau rýpalowé, rozšiřowatelé bezwládí, nepřátelé wlasti a dobrého obecného. Lid morawský nech důwěřuje we swé zástupce, we swého císaře, a pak brzy přijde čas, že bude w pokoji moci požíwati blahosti swobody. — Na wládu zemskau byla wznešena žádost, aby sněm o stawu země ustawičně zprawowala, a přislíbena jí podpora sněmu. Ze slowenské strany přinášejí ustawičně smutné zpráwy. Sněmu bylo donešeno, že 10. října má být w Senici poprawa několika Slowáků, ba i Morawanů. Morawské hranice a tamní obywatelé že nejsau jisti před Maďary. Sněm tu wěc wzložil na zwláštní komissí, která dne 10. oznámila, jakých wojenských prostředků zemské presidium se uchopilo. Bohužel wí se z jistých pramenů, že před několika dny w Uhřích bylo 15 Slowáků oběšeno a dwa sťati! Což diwu, uslyšíme-li, že Slowáci utiskowatelům swým rownau měrau měří! — Dnes odešlo 400 gardistů Brněnských do Wídně, aby Wídeňskau gardu we stráži wystřídali. — K Wídni se táhne pořád wojsko. Pluk Mazzuchelli nocuje dnes w Želowicích. I z Polska táhne wojsko. Zdejší prápor granátníků dostal rozkaz do Holomauce, bezpochyby na stráž k JMsti. Ustawičná komissí, wywolená od pozůstalých we Wídni říšských poslanců, na níž we Wídni wykonáwací moc wzložena, záležela z následujících audů dne 8. října: Caj. Mayer, přednosta ( odejel do Brna, na místě jeho Szabel ), Brestl, Stobnicki, Lohner, Fúster, Klaudi, Violand, Goldmark, Vidulić, Šuselka, Kaučić, Ambrož, Haimrl, Jonák ( na místě jeho Gayer ), Smarzewski, Kudlich, Prato, Catinelli, Ohéral, Zbyszewski, Schneider a Müller.

1. říjen 1846, Zdroj: Pražské noviny, Část: [titulní strana]., Titulek: O prostonárodní vzdělanosti., Autor: Havlíček, Karel O prostonárodní wzdělanosti. Za krásného čerwencowého jitra wyjda za příčinau do Hrubých Kozojed, potkám tam ženštinu s košíkem, anaž od stawení k stawení běhajíc wolá: Nekaupíte knížky, modlitby, písničky, historie a kroniky, snáře a planetáře? „ Knížky! “ slowo to, přiznati se musím, co elektrická rána se mnau zatřáslo. Co se já napíšu, naběhám, naprosím a naplatím, než se mi z knihkupectwí jaká kniha do ruky dostane. Hradec daleko, Praha wysoko! My wenkowané jsme přece w tomto ohledu jen politowání hodni, neboť nás každá kniha s přínosem téměř dwojnásobně stojí. Příčina tato snad mnohého od kaupi knih odstraší. Mnohý ani nepomyslí, mnohý newí, že a jaké kníhy jsau na swětě; přines je wšak do domu, neb na trhu wylož, prodáš, ne-li k poučení, alespoň k zábawě pro zimní wečery. Hospodář by neměl kalendáře, dítko slabikáře, kdyby nebylo kramáře; hospodyně modlitby, kroniky a snáře, kdyby nebylo písničkáře. Tito kočující knihkupci w mnohem ohledu jsau jistě důležitější, než šachrující židé. Prawda, že až dosawád nejwíce jen haraburdí mezi lidem rozšířují: kdo za to může? P. p. knihtiskaři a knihkupci, že jim nic lepšího nedají. Takowý to obchod w knihách sotwa k necti by slaužil. Jestli že se může potrawa a šat pro tělo roznášeti po domech a neb na trzích prodáwati, proč ne i knihy, pokrm a šat duchowní? Oběma pak stranám, jak knihkupectwu tak i obecenstwu, k nemalému by byl prospěchu. – Táži se oné ženštiny: Také máte knihy? Poněkud rozpáčitě, že se snad obáwala, aby knihy bez imprimatur přísnému inquisitorowi do rukau neupadly, když jsem na swém stál, plný stůl knih rozložila. Tu utěšená historie o Majoleně – O zajetí tureckém kominického towaryše Bělohlawa – Příhody Martina Englbrechta – Černý muž – 2 kopy žiwotných powídek – Mladý harfeník – tu i kratochwílník na přástwě atd. A ty wšecko tiskem w Litomyšli u Turečka. O blahoslawená L., anaž takau wzdělanost šíříš po wlastech českoslowanských! Nesmrtelný Turečku i consortes, jenž sobě nesmírné zásluhy dobýwate o člowěčenstwo, že w prachu nedáte zetliti takowým pokladům, aniž je čerwům prowrtati w komorách skladních! Mrzutost, kteráž při prohlížení knížek těch mysl mau pojala, se poněkud rozplašila, když čerwenau w tuhé obálce wázanau knihu jsem spatřil. Toť musí být něco důležitého, potřebného, užitečného, že o tak silnau wazbu postaráno. Otewru a patřím wyobrazeného kejklíře, jenžto se w powětří wznáší. Nad kejklířem byl názew: „ Nowě nalezená kunštowní knížka, w ktere se nachazí popsaní, mnoho prospěšnych kausku, jak pro lidé tak pro dobytek. “ Laskawému čtenáři jistě hned do očí bijí nemotorné chyby w prawopisu, a tak se dálo i mně, a kdybych je i s germanismy w celé kníze měl wytýkati, musel bych napsat 318 snad ještě jednau takowau knihu. Že jsem nemnoho dobrého již očekáwal snadno se každý domyslí. Pod kejklířem čtu jako na známých písničkách: Wytištěná w roku tomto – ale ne w L. u T. – nýbrž tam stálo welikau literau Lipsko 1845. Z Lipska tedy z trhu knihowního! Toť tedy krmě pečená pro žaludek český na cizém ohnisku, toť missionář, jenž přiučiw se řeči našeho lidu, již mu nechce wtírati wzdělanosti swé spůsobem nepřirozeným, nesrozumitelným jazykem. Než hleďme již, jak blahodějné jeho zwěstowání! Něco tam sice dobrého, ale wíce směšného, pošetilého, powěrečného ano i nemrawného, zwláště w prwním oddělení, tak že poctiwý sprosták při pauhém čtení jen nadpisů jednotliwých prostředků se zarděním knihu odhodí: oswícený pak lidumil sprawedliwým hněwem se rozhorlí. Jen několik příkladů: Prášek pro lidí a dobytek, když očarowáni jsau. – Z kraw užitek udržeti – když pozoruješ, že se užitek dobytka tratí. – Aby žádná čarodějnice do chléwa nešla. – Jak bys dobytek brzy prodati mohl, když jej na trh přiwedeš, dále také prostředky proti hanebným nemocem. „ Osobo! “ dím rozhorlen; odkuď tu knihu máte? “ – Také z L. – „ A mnoho jste jich prodala? “ Asi 50 kusů; na ty jsem měla nejwětší odbyt. „ A proč? “ táži se – Poněwadž jsau welmi užitečné. – „ A co se zdá lidu w nich nejužitečnějšího? “ Prostředky pro užitek dobytka proti čarodějnicím. – To mne nepřekwapilo, neboť jsem wěděl ze zkušenosti, že je až dosud mezi sprostým lidem mnoho powěr a předsudků. Žeby ale ještě za našich dnů lidé proti čarodějnicím psali a tiskli, to mne ohromilo, a počal jsem pochybowati o dobré wůli mnohých spisowatelůw, a horšiti se na zlowolné tiskaře, jenž pro mrzký zisk wšem, i hanebným, prácem se podwolují, a co by měli cnost, prawau oswětu a wzdělanost podporowati, k rozšíření temnoty, bludů a neprawostí pomáhají. Ale není nic tak zlého, aby to nebylo k něčemu dobré. Tak i ona powěrečná a škodliwá kunštowní knížka učí a powzbuzuje nás, abychom o podobnau, ale dobrau knihu pro náš lid se postarali. Potřeba takowé knihy jest nejwyšší, lid se po ni shání, a my mu nemáme co podati. Beekerowa knížka již není k spatření, i Jungmanůw lékař rozprodán. Mnoho sice již takowých prostředků oznámeno, a wšak dílem w časopisech, dílem po jednotliwých knížkách roztraušeno; jako we Wčele, – nemýlímli se r. 1835 a 36 – w Zábawných listech pro hospodáře – w Průmyslném poslu – w Zábawnách nedělních, w p. Preslowě lučbě a technologii, we Franklínowě pokladnici – we wšech téměř kalendářích atd. Wydání takowéto hospodářské knihy, dle mého nepředpojatého mínění, by nejspíše naší Hospod. Společnosti přislušelo. Onať by nesměla učeně a saustawně býti psana, ale prostonárodně a srozumitelně. Obsah a rozwržení, jak se domýšlím, by mohl býti snad následný. I. Prostředky pro domácí hospodářstwí, z nichž by i wšeliké wýhody pro rolníka a řemeslníka nesměly býti wylaučeny. II. Domácí lékař w nemocech lidských. III. Prostředky w nemocech dobytka. IV. Wšeliké newinné, žertowné kausky a zkaušky zakládající se na zákonech sílozpytu. Každému oddělení, buď i prostředkům jednotliwým, budiž wšeobecné pojednání předesláno, obsahující poučení, wýstrahy a napomenutí, jak a kdy by se těch prostředků užíwati mělo; tak asi, jako to n. př. p. Dr. Staněk w hospodářském kalendáři napsal. – ( Pokračowání. )

15. listopad 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: [titulní strana], Titulek: [otisk žádosti], Autor: Havlíček, Karel W Praze dne 14. listopadu. – Následující žádost zaslána jest k ministerstwu oswěty: Waše Excellencí! Z kraje, w němž před několika lety bylo Waší Excellencí u weřejném úřadě působiti k blahu naší wlasti, w němž nejedni žijí swědkowé Wašnostina upřímného účastenstwí na strastech a nadějích našeho národa, w němž snad wíce než kde jinde se wí, co wše jmenowitě k powznešení stawu učitelského a národních škol našich a nepřízniwé nám době od Waší Excellencí předsewzato, započato a podniknuto bylo, z kraje toho pozwedá nížepsané učitelstwo okresu Budínského důwěrně hlasu swého k nowému místu, na něž prozřetelnost Božská Waší Excellencí postawila, aby několika skromnými slowy předneslo tužbu sklíčeného srdce swého. Welké naděje wzbuzeny byly w nás minulým rokem. Zdáloť se, že znowuzrození Rakauska musí započíti znowuzrozením školy, tělo swatyně, w které-li neposwětilí se národowé, marně hledají cest wedaucích k prawému, trwanliwému blahu. Učitelstwo procitlo we swém smutném pokautí, do něhož powrženo bylo, pozdrawilo s plesáním nowý den, který zaswitnul welké řiši, a wolně dýchajíc na wýsluní počalo poznáwati jasněji než kdy před tím důležitost čestného powolání swého a i také tíži wšeho odpowídání, jaké naň wloženo bude změnau času. Swědomitý nahlížel, že což bylo prospáno, rychlejším krokem, pospíšením ku předu bude musit býti dostíženo, že nowý čas nowé požadawky činit bude na pěstitele nowého pokolení: awšak maje nowé práce před očima neklesal na mysli; nadějeť jej těšila, že tentýž čas zpomene si na starau prawdu: „ Dělník hoden jest mzdy swé “, a on uznáwal tedy také zaslušno, aby chtěje lepšího bydla dojíti ochotněji nesl břímě i dne i horka. – Než Bohu zatím se líbilo národy rakauské ještě do jiné školy uwesti, než jest škola, w níž síti se má od nás símě budaucího štěstí člowěčenstwa. Žalostná bauře domácí wálky zahalila chmůrami swými opět na čas slunce nad námi wzešlé, potlaukla zelenající se osení našich nadějí a krwawými stopami swými smazala znamenané již stopy pamatowání se na to, což znowuzrozeným národům mělo býti nejswětějšího; pozornost od škol jakoby se byla odwrátila a jediné na pole mrtwolami poseté obrátila; záležitost naše přestala býti přednější, uplynul rok w trpkých zkauškách, a staw náš nebyl zlepšen, ale zhoršen. Na mnohém místě se zapomenulo, že učitel podáwající lačným chleba duchowního, hoden sausta chleba wezdejšího, jemu bídnau mzdau nadanému počalo se zde a tam odpírati, zadržowati a ujímati, což potud mu powinnowáno aneb za konanau službu dopřáno bylo. Učitel, který měl jiné obohacowati wyššími statky, musel nyní žebrati o ty nejnižší; on, jenž poznáwaje potřebu wyššího wzděláwání se nowými prostředky, si je měl opatřowati, musil se potýkati s nedostatkem nejwšednějších žiwota potřebností; on, jenž měl powinnost, wíce a wíce se uspůsobowati w rozšiřowatele blaha u swém národu, musel widěti, an w tomto národu opuštěn jest se swau rodinau. Toť smutný staw, do něhož mnozí z nás přišli a posud z něho newyšli. Nowý školní běh začal, a ne jeden z nás musí školu otwíraje se ohlížeti, zdali za patama jeho nekráčí wěřitel na zaplacení dluhů upomínající. „ Čím, což jiným powinen jsem, mám zaprawiti? “ – „ kterými prostředky, což mi zadrženo neb odepřeno bylo, mám sobě wydobýti, mám k swému přijíti?! “ – Tyto otázky, bohužel, nestaly se nám ještě zbytečnými. Nesnáz naše není nemalá a tajiti ji, zdá se nám býti prowiněním. A proto utíkáme se důwěrně k Waší Excellencí nejsnažněji prosíce, byste ráčil naším prostředníkem a přímluwcem u wysokého ministerstwa býti w záležitostech našeho prozatímního i budaucího opatření. Waší Excellencí lidumilné srdce ujímalo se káranců we wlasti naší, račtež se ujmauti těch, jimžto uloženo, spolustarati se, aby počet káranců umenšen byl w zemi. Žehnajíce Waší Excellencí budauť oni se ubírati do síní školních a stojíce tam před autlými swěřenci swými budau oswědčowati swým působením, že zbaweni jsauce nejhorších starostí celau duší se starají, aby ze školy wyšlo požehnání wlasti a celé říši, sláwa císaři a králi. W Charwatci dne 13. září l. P. 1849. My o celé této záležitosti budaucně šířeji promluwíme. Red.

16. červenec 1846, Zdroj: Pražské noviny, Část: [titulní strana]., Titulek: Školy opakovní - poznámka., Autor: Havlíček, Karel Školy opakowní. Takto smýšleti sluší se owšem pánům učitelům samým dle prawidel skromnosti, ne wšak ostatním stawům, ti uznáwajíce zásluhy učitelstwa a nahlížejíce dobře, že člowěk není pauhý duch, a že i dušewní snahy bez důchodů peněžitých hynauti musí, wšemožně o to usilowati mají ( jsauli jinak wzdělanci a pokroku milowníci ), aby učitelstwo w důchodech swých a zewnějšně tak postaweno bylo, jak to žádá důležitost tohoto stawu. Ba neostýcháme se twrditi, že malé platy, jakých skoro weškeré elementární učitelstwo požíwá, jedna z těch hlawních příčin jsau, proč obecný lid we wzdělání prawém pokročiti nemůže! Pročež se odwoláwáme ještě jednau na článek „ Něco pro učitele a o učitelích “ w těchto listech a zwlášť w čísle 11. Red.

2. prosinec 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: Feuilleton, Titulek: Ponížený a satirický dopis redaktora Národních Novin z Prahy k panu redaktoru Moravských novin do Brna, Autor: Havlíček, Karel Ponížený a satirický dopis redaktora Národních Nowin z Prahy k panu redaktoru Morawských Nowin do Brna. Waše Weličenstwo! Jistě že se tomu již celý slowanský a protislowanský swět dáwno a welice diwil, že již tak dlauho my dwa redaktoři w bázni Boží a w swatém pokoji spolu žijeme, a že po ten celý čas, co naše nowiny wycházejí, ani jednau se příležitost nenaskytla, abychom se spolu trochu pohádati mohli. Přiznáwám se, že i já sám jsem často se diwil této na swětě neobyčejné a posud newídané holubičí mírnosti dwau sausedních redaktorů, až jsem si konečně tento neobyčejný úkaz přírody wyswětlil tím, že králowstwí lwa jest na zemi a králowstwí orlice w powětří, a tak že se nikdy jejich territoria nemíchají. Konečně ale zwítězila přece moc přírody, a w č. 272 nowin pod redakcí Wašeho Weličenstwa wycházejících dočetl jsem se následujícího článku znamenaného ch z Wídně: „ To upřímně wyznáwám, že ta polemika w Národních Nowinách welmi se mi příčila; zwláště to poslední ponaučení, kde se dotýkalo osobnosti, bylo welmi nešetrné, i ty Morawské Nowiny musely potajmo kopnuty býti, an Národní Nowiny jedince co orgán slowanských záležitostí na Morawě byly kanonizowány. Důwěřuji w humor pana Hawlíčka, že wyloží dopisowateli, že až na ty jisté články, jenž wěru ani Jednotě ani Slowanstwu neprospíwají, leč by slowanské záležitosti byly widěny w různicích, o morawských wěcech wybírá z těchto Morawských Nowin, jak to znamení M. N. dostatečně oswědčuje. Welmi schlaubně tedy ten dopisowatel sebe držel za Slowanstwo na Morawě. Kdyby byl „ Wečerní list Pražský jmenowal za orgán Morawy, to by bylo jiné; tam jest dopisů z Morawy dosti, při nichž nestojí „ M. N. “ Kdo tedy nečte ty Morawské Nowiny, ten to má za půwodní dopisy, a to by se bylo hodilo dopisowateli. Awšak já Wám píši o wěcech z Wídně, o nichž byste wěru měli w Brně lépe psáti, 2019 ale wěda, že Wy nepočnete, wybízím Wás tímto, i powím Wám pří té příležitosti, proč ty Morawské Nowiny mají tolik tajné nepřízně. Za prwé málo nadáwají, a také málo chwálí. Nemá tedy ani přítel ani nepřítel dosti. Za druhé nepodaly se žádné straně wýhradně, nýbrž jdau samostatně, a to jest weliký hřích. Samostatný člowěk wšude jest nenáwiděn. Za třetí rády jsau, když mohau wládě tím poslaužiti, že hledí šířiti důwěru a dobré naděje. To jest proti módě. Nowiny mají buráceti, musí wšecko posypáwati pepřem, a k zapití podáwati wodky sílné; musí býti proti wšemu, co wychází od wlády, ať tomu rozumíme neb nerozumíme. Neb ( to wšak neporaďte dále ) můžete w Nowinách se plazit, ale za to saukromně mluwte jak Robespierre, aneb jak pewný čerwený republikán, nuž to řeknau o Wás, jiné jest řemeslo, a jiné jest osobní smýšlení. Ten chlap jest znamenitý swobodomyslník, to jest Wám genius, ten by Wám swět přewrátil: ale co, když má ruce řemeslem posmolené, a kus chleba musí míti každý člowěk. Widíte, tak se může wšecko wyrownati. “ Budeť jistě W. W. powědomo, že w každém člowěku dle neodwolatelného a proto maudrého řízení Božího wedle ducha cnosti také kausek ducha Belzebubowa sídlí, a po přečtení tohoto Wašeho článku zaplesal welice ten kausek ducha Belzebubowa sídlící we mně. Napřed hned po přečtení měl jsem sice aumysl napsati si také proti Wašemu Weličenstwu dopis z Wídně pod šifrau ch, pak ale při chladnější krwi odhodlal jsem se k tomuto přítomnému dopisu. Newím jestli také na Morawě dostáwají redaktoři o sobě tak mnoho hrubých a tak pochwalných psaní jako w Čechách, to ale wím, že na Morawě redaktoři pochwalné dopisy často o sobě we swých nowinách otisknau, co se w Čechách až posud nedělo. Kdykoli se wyskytlo w některém dopisu k nám pochlebné nosu redaktorskému místečko jako jsau „ oblíbené wůbec “ atd. atd. atd. wždy nemilosrdně přeškrtla naše čerwená oktrojující hrudka redaktorská takowau samochwálu, o které naší před swětem skryté cnosti nejlépe wědí mnozí naši páni dopisowatelé, na jejichžto swědectwí Waše Weličenstwo odkazujeme. Awšak jakož sprawedliwý dle welmi wznešeného wýroku každodenně 99krát chybiti musí, tak byl mezi oněmi 99 poklesky jednoho našeho dne také ten, že jsme jednomu p. dopisowateli z Morawy zapomněli wyškrtnaut to místo, kterým Národní Nowiny nazwal hlawním slowanským orgánem na Morawě. Račte být ale ubezpečen, že mne pak celý týden pro tento poklesek nesmírně hryzlo swědomí, neboť dobře wím, že Morawské Nowiny od walného a toho času suvréního sněmu morawského za hlawní slowanský orgán na Morawě ustanoweny jsau, a že tedy jest vox populi vox Dei. ( Dokončení )

13. říjen 1846, Zdroj: Česká včela, Část: Žihadlo, Titulek: [tři anekdoty], Autor: Havlíček, Karel * – * Jaké nesrownalosti se časem we wlasti naší dějí, ani by člowěk neuwěřil. Dobrý přítel wyprawowal nám následující událost takowého podiwného a wšak obyčejného spůsobu. W Holomauci přijde žena do nádraží a žádá po česku lístek do Mohelnice. Pan kasír na ní místo lístku: „ Nichts böhmisch. “ Ubohá žena nemajíc wc službě swé pro takowé pány kasíry na Morawě žádného německého tlumače, musela wšelikde shánět, aby jí powěděli, jak se Mohelnice po německu jmenuje. * – * Jistý Francauz prawil kdysi o železnicích: „ Dříwe byla sláwa pauhý dým, a nyní jest dým naše pauhá sláwa. “ * – * Slečinka jistá dostala od mladého šwiháka psaní, ale welmi se diwila, že jest rozpečetěné. Když wšak obsah jeho přečtla, přestala se diwiti, neboť prý wyrozuměla, že se pro horaucnost přísah a zdwořilostí w něm napsaných wosk pečetní rozhřál. – A proto myslíme, že jest bezpečněji takowá psaní oplatkami pečetiti, což tuto wšem P. T. šwihákům úsilně radíme.

22. srpen 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: X, Titulek: [otisk přípisu zemského viceprezidenta], Autor: Havlíček, Karel Tuto podáwáme čtenářstwu následující dopis auřední p. vicepresidenta Mecséryho: „ W Nár. Now. w č. 180. od 16. t. m. wyšel domněný referát o jednáních městské raddy od 16. a 17. t. m., w němž se usnešení měštanského wýboru, aby se nabídnutí p. Friedlanda, dne 18. t. m. postawiti na radnici říšskau korunu w plynowém oswětlení, zamítlo a radnice na autraty obce oswětlila, mezi jiným také tím odůwodňuje, že se chtěla městská radda uwarowati postawením říšské koruny proti wšeobecné wůli demonstrace we prospěch oktrojowané ústawy. Usnešení samo nemůže arci naproti úřadům býti předmětem dalšího wyšetření, a městská radda má je, pokud má býti toto usnešení wýrazem smýšlení Pražské obce, toliko naproti swým komitentům zastupowati. A wšak dotčené odůwodnění w hoř. článku w tom smyslu, jak mu též ostatní listy wyrozumíwaly, mohlo by zawdati příčinu k domněnce, jakoby městská radda říšskau ústawu, od J. Msti. císaře za zákon základní propůjčenau, neuznáwala. Městská radda sama nahlídne, že o uznání platnosti základního zákona říše od korporace, která má zastupowati záležitosti obce hl. města Prahy, naproti weřejnosti nesmí býti žádné pochybnosti, a že wládní úřad je zawázán, aby proti přímým a nepřímým snahám, uwáděti w podezření wětšinu obywatelů tohoto hl. města, se wší otewřeností wystaupil. Wyzýwám tedy městskau raddu, aby mě s připojením protokolů swrchu dotčených sezení předložila zřejmé popsání držané porady, abych mohl podle toho buď cestau úřední z počátku zmíněný referát Nár. Now. oprawiti, aneb zaříditi to, což pak naproti wládě tak i obci, kterau radda městská zastáwá, za swau powinnost pokládám. “ W Praze, dne 20. srpna 1849. Mecséry, w. r. Jestli češtině tohoto spisu dobře rozumíme, myslí pan vicepresident, žeby městská radda mohla neuznáwati oktrojowanau ústawu dne 4. března propůjčenau. My, pokud máme čest zdrawý smysl naší městské raddy znáti, wíme dobře, že jí nikdy nenapadlo, osobiti sobě takowau politickau moc, aby mohla uznáwati nebo neuznáwati ústawu, a diwíme se tedy, kterak p. vicepresidentowi něco pododného o městské raddě zdáti se mohlo. Že wšak městská radda tak dobře jako každý jiný konstituční občan práwo má, ústawu chwáliti nebo za chybnau držeti, toť nebude snad nikdo, leč absolutista upírati. A práwě ten, kdo by chtěl býti absolutistau, protiwil by se zase oktrojowané ústawě od 4. března. Že wšak náš referát o onom sezení městské raddy prawdiwý jest, o tom můžeme každého ubezpečiti.

8. srpen 1847, Zdroj: Pražské noviny, Část: Dopisowatel., Titulek: Dodatek red., Autor: Havlíček, Karel Dodatek Red. Ostatně wěru nepochopujeme, proč na estatních gymnasiích našich, w Čechách a na Morawě posud ono „ slawné klasůwčtení " wždy takowé, stereotypní jest jak bylo před časy. Což jest norma nějaká předepsána? Pochybujeme a myslíme, že by se tyto slawnosti mnohem lépe, aspoň přiměřeněji našemu času zaříditi daly. Jmenowitě jest jisto, že by místo obligátních až posud dwau dlauhých, dlauhých řečí ( německé totiž a latinské ) raději wíce kratších se držeti mohlo, aby aspoň wíce studujících wystaupilo před hosty; že wšak slušno jest, aby i české mezi nimi byly a sice w prose a we werších netřeba dodati. Takowým způsobem by pak ona slawnost i pro žáky i pro hosty wíce půwabnosti nabyla.

1. únor 1846, Zdroj: Pražské noviny, Část: [titulní strana], Titulek: Něco pro učitele a o učitelích, Autor: Havlíček, Karel Něco pro učitele a o učitelích. ( Pokračowání. ) Počnu-li mluwiti o nějakém lepším wzdělání, kterého by lid náš wesnický i městský potřebowal, již napřed wím, že se mnohým tuze nezawděčím. K weliké mrzutosti swé musel jsem již mnohokráte oškliwé řeči o tom poslouchati, jak wycwičenost při sprostém lidu jenom na škodu jest, že se pak stáwají neposlušni, že nemají we wážnosti swé předstawené atd. Čujem ale dobře, odkud ten smradlawý wítr wěje. To wy byste, milí páni! nejraději, abyste jenom wy sami byli chytři, a ostatní lidé aby zůstali necwičenci, chytrý pak mnohem snadněji hloupého k swému prospěchu použíti může! Wlk by si také přál, aby jenom on sám měl ostré zuby! Owšem by lid, kdyby důstatečně wycwičen byl, wšechny nepoctiwé praktiky, kterými si mnozí rádi nedowoleným spůsobem na útraty poddaných kapsy nabíjejí, dowedl od sebe odwrátiti; a pak by arci mnohý mající jen několik set poctiwých příjmů nemohl prostopášně tisíce wyhazowati a utráceti. A kdo se bojí, že by wážnost swou u lidu ztratil, kdyby lid lépe wycwičen byl: ó ubožátko! ten jistě wážnosti nezasluhuje! Poctiwý a wzdělaný muž ale tím wíce we wážnosti bude, čím wíce se mezi lidem lepší wzdělání rozšíří, poněwadž teprw pak lidi jeho zásluhy dobře nahlížeti a oceniti dowedou. Lecjakýs ale karabáčník, který sám níc neumí, než lidi šidit, arci se musí bát, aby se lidi newycwičili, proto že by byli hned moudřejší než on sám a on by skrze oswětu o wážnost a o wýdělek přišel. Naše milostiwá wláda wždy se o zwelebení škol stará, a práwě nyní mnohem wíce zřetel její k této wěci obrácen jest. Wláda naše chce, aby lid byl wzdělán a wycwičen, proto že wycwičený člowěk umí dobré úmysly zemského řízení oceniti, a nedá se hned od rozličných zlomyslných lidí popouzeti. Jenom sowy se swětla bojí, náš ale orel může směle do slunce hleděti. Tak odpowídáme wšem zlomyslným odpůrcům wšeobecné wzdělanosti. Jsou wšak i jiní dobromyslní, kteří proti lepšímu wzdělání lidu z dobrého srdce a z upřímné péče o štěstí krajanů swých namítají, že skrze wětší cwičenost lid také wětší potřeby míti, hrději si počínati, we wydání wyšším stawům se wyrownati, marnosti w oděwu atd. se naučí. Nemůžeme upříti, že oprawdu polowiční nynější wzdělání takowé zlé následky míwá, jak toho patrné důkazy widíme na leckteréms pánu písaříku, na několik mil zwandrowaném řemeslníku, na mnohých pánech kapralích atd., na rozličných pánech syncích, proběhlých skrze několik gymnasialních klasů a jiných podobných. S dobrým wšak rozmyslem prawili sme polowiční wzdělání, proto že by, kdyby trochu důkladněji byli wycwičeni, přestala sama ta ničemná marnost a půlpánowitost, která jest podílem jenom osob přičuchnuwších trochu k wzdělání. Práwě to jest kletba a neštěstí našich časů, že mnozí jenom powrchní wlastnosti wzdělanějších lidí na sobě míti se 38 starají, a wnitřně tak při tom necwičeni zůstáwají, jak byli od jak žiwa. Může se říci, že od takowých lidí skoro wšechno zlé pochází, na které si nyní nejwíce ztěžujeme: oni wšichni téměř ničím jiným wzdělanost swou ukázati nehledí a nedowedou, leda wětším wydáním než příjmy dowolují. A zrowna tato záhuba, která se za našich časů wždy wíce šíří, a neštěstím hrozí, měla by být silnější pohnútkou, abychom prawé, wnitřní, důkladné wzdělání rozšířiti se starali, co jediný platný prostředek proti wšelikému wětroplašstwí a nemotorné prostopášné nadutosti. Kdo důležitost, zásluhy a wzdělání swé w hlawě má, nepotřebuje ho kabátem, útratou a pýchou ukazowati a lháti. Známe sami několik rolníků, kteří jsouce jistě we wšem, co člowěku wěděti potřebno a užitečno wycwičeni, hojné sbírky kněh pro sebe a pro jiné mají, a wšak wlastnoručně orati a hospodářstwí swé jak náležitě wésti se nestydí. Jeden z nich již také do těchto nowin příspěwky podal. Oprawdu wzdělaný člowěk nikdy se nebude marně nad swůj staw wypínati; znaje swou důležitost, jakož i to, že si před Bohem wšichni lidé rowni jsme, wzdáwati přece bude wždy čest tomu, komu náleží; přeswědčen, že pořádek bez předstawených býti nemůže, poslušen bude předstawenému, nezadáwaje nic práwu swému a wážnosti. Takowí wšak oprawdu wzdělaní lidé nemohou powstati jinák, než z dobře zřízených škol, a dobře zřízená škola jest ta, w které je prawý wzdělaný učitel. Již dříwe jsem w článku swém o potřebnosti průmyslowé školy české w krátkosti o tom promluwil, že wěci ty, které se až posud we školách wenkowských učí, welmi málo potřebného wzdělání podati mohou, zde to již opakowati nebudu. Zde jenom tolik ještě přisadím, že wětší počet našich učitelů ani tolik schopnnosti nemají, aby těm chatrným wěcem, jako čtení, psaní, počítání, důkladně a lehce wyučowati dowedli. Nepostačuje, aby kdo jiného čtení naučiti chce, sám jenom čísti uměl: něco jiného jest sám uměti, něco jiného wyučowati. Wědomosti, které potřebné jsou, aby učitel duše swých žáků k umění a cnosti přiwedl, nejsou tak skrowné a lehké, aby se jim každý klouček, sotwa wystoupiwší z třetího normálního klasu, za půl leta neb za rok w preparandě naučil. Ku podiwu jest, jaká w tom ohledu ještě panuje we swětě přewrácenost. Lékař, dříwe než nám smí předepsat prášek pro uwolnění břicha, projíti musí gymnasium a wysoké školy: a učitel, který z nás teprw lidi utwořiti má, kterému swěřena jest naše duše práwě w tu dobu, kde se našemu budoucímu wzdělání, naší cnosti základ položiti má a může, tento učitel nepotřebuje nic, než z pastwy jíti do preparandy! Práwníci, soudcowé atd. také dwanácte let studují, aby pře naše rozsuzowati mohli: kdyby wšak učitelé tolik let studowali, nepochybně by se lid tak wzdělati mohl, že by wětší čásť procesů a pří ani nepowstala. Práwě takowé wzdělání, jaké kněžstwo naše dostáwá, mělo by se i wšem učitelům podáwati: neboť kněží jsou také učitelé a hlawně proto studují, aby wyučowati mohli, k pouhé moci církewní, jakou hodnost a poswěcení kněžské sebou nesou, totiž udílení swátostí atd., jistě takowých studií zapotřebí není ( wyjímaje dogmatiku a církewní wědy ), poněwadž tato moc beztoho nadpřirozena jest. Jak podiwno, když w jednom místě jeden učitel ( duchowní ) tolik let se cwičiti musel, a druhý školní učitel za rok wšechno odbýti dowedl! A k tomu je cwičení dítek mnohem těžší než cwičení wyrostlých: kromě toho duchowní hlawně jen w náboženstwí wyučuje, a učitel i w náboženstwí i w ostatním wšem! Jaká nesrownalost! Předkowé naši w tom ohledu již na lepší stopě byli. Jak nám p. Tomek w loňském Musejníku, w článku swém o Bacháčkowi dokázal, hleděl tento znamenitý Rektor Učení Pražského hlawně na to, aby se za učitele do nižších wenkowských škol jenom takowí brali, kteří wysoké školy Pražské byli prošli a protiwil se wšemožnně přijímání lecjakýchs necwičených kantorů. Tenkráte weliká část mladých učených lidí po zkončeném studium na wysokých školách několik let zastáwali služby učitelské w nižších školách, až pak se jiných úřadů neb žiwností uchytili. Powažowalo se to také při učeném člowěku za spasitelnou praxi, aby se po několik let wyučowání mládeže wěnowal. Naši předkowé byli jistě moudré hlawy! ( Pokračowání ).

7. červen 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: [titulní strana], Titulek: Zásady Národních Nowin, Autor: Havlíček, Karel Zásady Národních Nowin. 1. Blaho a sláwa národu česko-slowanského jest náš nejhlawnější aučel, k tomu směřujeme wšemožně, a hotowi jsme wšeho jiného, buď si to cokoliwěk, odříci se, kdyby to blahu a sláwě českého národu překáželo. – – 2. Rownost mezi Čechy a Němci nerozumíme tak, aby wšeho měli Němci polowic a Čechowé polowic. Toť bychom za welikau křiwdu Čechů wždy powažowali, neboť jest Čechů 3/4 a Němců 1/4 w zemi. Naše mínění jest: Čech i Němec užíwej každý wšelikého pohodlí strany národnosti swé w auřadech i we školách, jinak ale Čechowé přednost mají, poněwadž w Čechách jsme a wětšina Čechů. 3. Kdokoli se proti spojení Morawy a Čech protiwí, toho za zrádce národu powažujeme a za auhlawního swého nepřítele. Neboť jenom skrze toto spojení může kwésti blaho a sláwa lidu morawského i českého. 4. Žádným způsobem nechceme býti provincií rakauskau: nýbrž koruna česká požíwati musí auplné samostatnosti, čím wětší tím líp, tak aby Rakausko ( nepřijmeme-li jiné jméno místo tohoto u mnohých národů nenáwiděného ) bylo jen foederace ( spolek ) samostatných zemí a národů. 5. Ostatně se samo sebau rozumí, že držíme a držeti budeme stranu demokratů, to jest auplná rownost wšech občanů před zákonem. Ačkoli jsau a wždycky býti musí we swětě nerownosti, jak we jmění, tak we schopnostech a zásluhách: přece před zákonem stejně platiti musí každý občan, buď si bohat neb chud, šlechtic nebo nešlechtíc, učený nebo neučený. 6. Wšech stawů si wážíme, pokud jiným neškodí a nepřekážejí. Privilegie šlechty, které ostatním stawům škodí a překážejí, budtež zrušeny. Ostatně daleko budiž od nás, nenáwiděti šlechtice, proto že jest šlechtic: naopak wážíme sobě šlechtice, který nyní upřímně s národem drží, tím wíce, proto že mnohem záslužněji jest, když privilegowaný bez záště upustí od swých starých privilegií. 7. Co se náboženstwí týče, ctíme každé upřimné a svědomité přeswědčení: ale nenáwidíme pokrytce, kteří očima wždy k nebi míří a rukama se swěta chápají, kteří nemajíce w srdci žádné náboženstwí, před swětem nejwětší nábožnůstkářstwí prowozují a zůřiwí odsuzowatelé jsau wšech, jenž mínění swé upřímné poctiwě powědí. Katolickau církew powažujeme za hlawní zemskau, a wšak aby ostatní církwe w zemi naší uwedené auplné požíwaly zwobody. Reformy katolické církwe, které za potřebné powažujeme a o které wždy bojowati budeme, jsau: Zrušení celibátu, aby kněz byl občanem skutečným a neprotiwil se přírodě; zřízení wíce biskupství, aby biskupowé zase byli jen starší kněží, ne pak magnátowé swětští; uwedení národního jazyka do církwe místo latiny, synody církewní, zrušení patronátu postupowání podle zásluh, zrušení stoly, desátku atd. a uwedení stálých slušných platů, spojení učitelského a kněžského stawu w jedno. 8. Budeme wždy směřowati k tomu, aby wláda obětowala na školy a na wzdělání nej­méně desetkrát tolik co posud, na wojsko ale a na diplomaty zase jen 1/10 část toho co posud. 9. Strany auřednictwa jsme přeswědčení, že časem swým na třetinu zmenšeno býti může, a to ještě k wětšímu urychlení prací. Auředník jest služebník země: obce jsau zcela swobodné we swé administrací. 10. Co se zřízení zemského týče, přejeme si jednu komoru, we které wšechny druhy občanů dle přirozené wáhy swé náležitě hlasu míti budau. Když tři sněmy po sobě na něčem se usnesau, budiž to zákonem i bez králowského potwrzení, jako w Norwéžsku. 11. Zjewně jsme powěděli aučel swůj, aby každý též zjewně s námi neb proti nám býti mohl, jak za dobré uznáwá. My, bohdá! dowedeme hájiti tyto swé zásady proti wšelikým námitkám. H. B.

9. listopad 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: Z Prahy, Titulek: [zpráva], Autor: Havlíček, Karel * * * Za několik dní budem opět bohatší o jeden politický prostonárodní časopis. Ode dne 18. listopadu začne p. Emanuel Arnold čtyrykrát týhodně wydáwati „ Občanské Nowiny “. Hlawní spolupracowníci, jak se doslýcháme, budau pan Chocholaušek a pan Sabina.

5. červen 1846, Zdroj: Česká včela, Část: Žihadlo, Titulek: [polemika s jazykozpytcem Pěchovským], Autor: Havlíček, Karel – W Orlu Tatranském čteme pod rubrikau „ Slovanskje zprávi “ doslowně takto:,, W tyto dni nás nawštíwil p. Jos. Pěchowský, jazykozpytec, znatel starých i nowých řečí, a w nářečích slowanských wýborně powědomý, muž wysoce wzdělaný. Nawštíwil nás na započaté cestě z Rudna, kde se od rozhlášeného našeho Madvu (? ) dlauhý čas léčiti dal. Náhodau mu padli do ruk nowiny naše ( rozuměj: „ Slovenskje národňje novini “ ), z kterých se s welikau pilností učil našemu nářečí. Přijda k nám hluboce učený mnž tento, nemohl naše nářečí ani dost wynachwálit, mluwil o něm s oprawdiwým zápalem, cenil ho wýše než jiná slowanská nářečí pro jeho bohatost, sílu a harmoničnost, powažowal za welkau jeho ozdobu četné dwauhlásky a slibowal mu konečně welkau budaucnost! (!!! ) Obšírněji slíbil, že o tom psáti bude, a že předloží wěc tu učenému swětu slowanskému. Na to přijdau ty „ šprihawiny “ ( hanobení ) na naše nářečí do pěkného swětla! Zároweň s naším nářečím líbil se mu čerstwý, obratný, zádumčiwě weselý, pracowitý kmen Slowenský, kterému přál wšechno nejlepší. – Až posud Orel, a teď my s wýkladem. P. Pěchowský, kterého snad já osobné znám, nemýlím-li se, jest ruský študent, snad kandidát neb magister university Moskewské na slowesnu fakéltě, odeslaný na útraty ruské wlády za hranici učit se dáe. Tento tedy hluboce a wysoce wzdělaný a učený jazykozpytec, wýborný znatel slowanských jazyků a nowých i starých řečí, mladý Rus mluwil se zápalem o řeči Štúrowě, nemohl se jí wynachwálit, cenil ji nad jiné ( snad wšechny jiné! ) jazyky slowanské, a slibowal jí welikau budaucnost! A do jakého swětla přijdau pak mínění starého našeho Kollara, Šafaříka, Palkowiče, Josefi-ho, Seberini-ho atd. atd. atd., kteří jsau o té wěci jiného smýšlení, až tento Rus i písemně to swědectwí p. Štúrowi dá? Radíme p. Štúrowi, aby si ten slib p. Pěchowského „ na welikau budaucnost “ raději hned do maďarských desk zemských wložiti dal, aby snad ta wěc pak nějak w zapomenutí nepřišla. Tak tedy p. Štúr wíce wěří pan Pěchowskému než Kollarowi, Šafáříkowi? wíce mladému študujícímu Rusowi než starým, zaslaužilým Slowákům, kteří horliwost swau pro wlast již tolikerými pracemi dokázali! O rozume lidský, jak jsi ty přewrácen, když swé libůstky zastáwati se snažíš?! – H. Borowský.

7. leden 1847, Zdroj: Pražské noviny, Část: Domácí záležitosti, Titulek: Něco k útěše milovníkům škol, Autor: Havlíček, Karel Něco k útěše milowníkům škol. Čítáme často o sprawedliwých stížnostech učitelstwa našeho, a wšak kdybychom se bedliwěji poohlédli, spatřili bychom mimo nedostatek příjmů ještě i mnohá jiná příkořenstwí, ježto i nejhodnějšího učitele mnohdykráte swírají wíce, než nedůstatek, a že, Bohužel! utiskowání ta snášeti musí i od osob, které by nejwíce měly pečowati a blahodárné rozkwítání škol po wlasti. Není pak diwu, když takowý bezpráwně týraný učitel také we swé horliwosti ochábne, a pro školu nic wíce nečiní, než co mu zákonowé přísně za powinnost ukládají. Že pak se i tato nešwára ze škol pomalu wytratí, můžeme podle toho, že se již důstojněji o školách obecných smýšleti počíná, silnau míti naději. Není wšak úmysl můj, nemilým upamatowáním sebe i spoluučitelů swých zarmucowati, nébrž raději jim něco welmi potěšitelného we známost uwésti chci. Máme sice mnoho dobrodinců škol a podporowatelů učitelstwa, a wšak zřídka se weřejně we známost uwádějí. Tak n příkl. wydržowal nebožtík arcibiskup Lwowský P. Fr. Pištěk, když býwal farářem w Dlažkowicích, školního pomocníka na swé útraty, a nedáwno teprwa založil důst. p. probošt Raudnický znamenitau obětí českau školu w poněmčilé téměř Hošce. – Daloby se wěru wíce příkladů podobné dobročinnosti ušlechtilé wypočísti; a wšak uwedu toliko ještě jeden znamenitější. Důstojný farář městečka newelikého, jehožto jméno prozatím zamlčeti musím, w kraji Boleslawském, wida, kterak učitel městský s nedostatkem zápasí, powolil jemu nejen několik korců farních polí užíwati, nébrž i obilí ze swého desátku každého roku jistau částku jemu dáwá. – Dobročinnost tato tím wíce zasluhuje weřejného oznámení, poněwadž jest naděje, že příklad tento hojnějších následowníkůw po wlasti nalezne, a objewí se tudy pramen dáwno hledaný, kterýžby jistě stížnosti učitelstwa nad nedostatkem a skrownau wýžiwau swau na wždy odstranil Dodatek Redakce. Na wždy odstraniti nedůstatek ode wšech národních učitelů mohau jen obce samy, až jen důležitost a užitek wěci nahlédnau, a nebo wláda důkladným regulowáním škol. Co se do té doby stane, bude wždy jen wýmínkau, a sice dobrowolnau, a jenom zaslaužilé učitele, kterých ( přiznejme se ) přece posud welmi mnoho býti nemůže, zasáhne.. W. Chudobický.

3. prosinec 1846, Zdroj: Pražské noviny, Část: Smíšené zprávy., Titulek: [Život národní v Dalmatsku]., Autor: Havlíček, Karel Smíšené spráwy. * - * W Dalmatsku počal se také w nejnowějších dobách buditi žiwot národní ilirský, a jako každá čásť Ilirstwa jest i tato země pro nás welice důležitá. Proto zde podáwáme některá nowá statistická udání: Dalmatsko má podle provinc. schematismu od r. 1845, 409.021 obywatelů, w sedmi katolických a jednom řeckém nesjednoceném biskupstwí následowně rozdělených. W Záderském arcibiskupstwí w 90 farách a 2 kapl. 48.019 obyw., w biskupstwí Šplětském w 145 far. 115,117 obyw., w biskpí. Dubrownickém w 41 far., 5 kapl. 52,119 obyw., w b. Šibenickém w 55 far., 4 kapl. 62,793 obyw., w b. Hvarském w 41 far., a 8 kapl. 53,323 obyw., w b. Kotorském w 16 far,, 6 kapl. 10,482 obywatelů. K biskupstwí Karkskému ( Vegli ) patří na ostrowě Urbe w 30 far. a 6 kapl. 5,181 obyw., a řecké nesjednocené biskupstwí má w 15 far. 79,986 obywatelů. Připočtemeli ještě k tomu 573 řeckých sjednocených křesťanů w 3 far., 27 protestantů a 485 židů w Šplětě a Dubrowníku, má Dalmatsko wšech dohromady 410,056 duší w 401 kat., 15 řeck. nespojených a 4 řeck. spojen. farách., pak 31 kaplanstwích. Co se škol týče, máme tento přehled: 1 katol. bohomluwecký ústaw w arcib. semináři, 1 škola pro řecké nesp. kleriky, 1 Liceum w Zádře; 3 gymnasia w Zádře, Šplětě, Dubrowníku, 2 filosofické domácí ( domestici ) ústawy w Šplětě a Dubrowníku, 1 theoreticko-praktická škola pro babičky w Zádře, 1 normálka w Zádře, 99 elementárek, a sice w kraji Záderském 27 ( jedna z nich má 3 třídy ), w Šplětském 33 ( jedna z nich má 4 a dwě 3 třídy ), w Dubrownickém 24 ( jedna s 4 tř. ), w Kotorském 16 ( jedna s 4 sříd. ) Totoť jsau nejhlawnější prameny a podory wzdělání národního, w kterém by se jistě rychleji i jistěji pokračowalo, kdyby se na řeč národní bral wětší zřetel. Mnohé elementarky byly tohoto a předešlého léta na ponuknutí wlády od jednotliwych obcí zřizeny, při kteréžto příležitosti na národní řeč ilirskau docela přirozeným spůsobem wíce se dbalo, jelikož wážený ilirský spisowatel dožádán jest o zhotowení knih školních pro elementárky. Posud má arci slowanský domácí žiwel s dwěma boj: s wlaštinau, která tam již dříwe panowala, a s němčinau, která se tam nyní udomácňuje. Lid owšem jest čistě slowanský a wšak tuze málo wzdělaný. * - * Swět tančí wždy dle té noty, která se mu píská. Před dáwným časem přišel Santa Ana nynější hlawa obcí Mejických o nohu, která na hřbitowě slawně byla pohřbena. Když pak z Mejika uprchnauti musel, wykopána jest noha jeho, lid ji s jásáním wlekl po městě a zakopal ji pod šibenicí. Wšak ejhle, Santa Ana se nyní nawrátil, a přijda do Mejika přede wším se ptá po swé noze, na níž nikdo nezpomněl. Žádný neodpowídá, koneně přece dowěděw se o osudu jejím rozkázal, aby se hned prowinění naprawilo. Wykopala se tedy noha opět, nabalsamowala, a s nejwětší wojenskau sláwau na předešlé místo pohřbila!

31. leden 1847, Zdroj: Pražské noviny, Část: Žertovná novinka, Titulek: Kterak nebožtík sedm dní před smrtí pochován jest byl, Autor: Havlíček, Karel Havlíčkovo autorství je nejisté * – * Kterak nebožtík sedm dní před smrtí pochowán jest byl. Chybau tisku w jedné Pražské aumrtní cedulce oznamuje se následující prawdě nepodobná wěc: Že nebožtík dne 17. Ledna w 5 hodin ráno w Pánu zesnul, načež týden před tím, to jest dne 10. Ledna pochowán jest. Aby wšak každý tomuto anachronismu snadněji uwěřil, stojí ještě dole „ W Praze dne 2. Ledna 1847 ", z čeho následuje, že již tiskař té aumrtní cedule dle wšewědaucnosti swé o 8 dní napřed wěděl, že ten nebožtík o 7 dní před smrtí pochowán bude.

28. březen 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: X, Titulek: [Zpráva o poslanci Škodovi], Autor: Havlíček, Karel Pan dr. Škoda, býwalý poslanec Plzenský, oznámil nám, že přistupuje k oswědčení poslanců českých w č. 72. Nár. Nowin wydanému.

23. září 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: [titulní strana], Titulek: [O vlastenectví, politických stranách a demokracii], Autor: Havlíček, Karel (se spoluprací Viléma Gáblera) Přišel čas, že národ český dosáhnul rownopráwnosti s německým, že i my stojíme w řadě národů, kdežto jsme již po dlauhý wěk beze wšeho politického značení jenom jakožto misera gens contribuens ( t. j. bídný podrobený lid ) swau wlastní otčinu obýwali, přispíwajíce toliko k oslawení a w welikosti našich podmanitelů. Nemohauce tak snadno zapomenaut na slawné doby našich předku, snažili jsme se wždy po swobodě a wyhledáwali jsme dle možnosti a slabých sil swých skrowné cestičky, na kterých bychom opět ze jha wywáznuli. Despotická wláda střehla nedůwěrným okem každé pohnutí naše, abychom se neuhnuli její moci, a proto jsme byli uuceni nuceni jen kradmo, jen jako pod oponau cesty swobody národu českého připrawowati. Wlastenci se jmenowali oni na počet nehojní mužowé a mladíci, kteří we jménu a pod firmau filologie pracowali neunaweně o wzkříšení národu českého. Známa jest wšem tato idylická doba naše, kdežto byly bály a besedy a diwadla newinnými pákami české swobody a národnosti, kdežto se založení maličké knihowny za znamenitý a pamětihodný pokrok powažowalo a wítězoslawně wšemi časopisy ohlašowalo, kdežto malá knížka bez ohledu na obsah epochu twořila, kdežto několik malinkých časopisků pod přísnau censurau postawených bylo nejwětší bohatstwí, téměř duše národu českého, jejichžto redaktorowé mezi přáteli s rozjařenau twáří se chlubili, že jim dnes pan censor propustil dwa řádky, narážející na neznalost p. kancelářského w jazyku českém!! Tito idyličtí časowé, kde wlastenec wlastence po celých Čechách jako příbuzného nawštěwowal, kde se tito wlastenci za zwláštní sektu powažowali, jejížto aučele byly zcela weřejné, přece ale nikomu jinému známé – tito časowé počaly se již před letošním březnem silně měniti a nyní dokonce pominuly. Již w posledních těchto rocích mnozí z obmezeného stanowiska pauhé slabé sekty a pauhé slowesnosti wystupujíce poukazowali na praktičnost, na žiwot ( doufáme, že nám nikdo upírati nebude, že i my jsme náleželi do počtu těchto ): když ale s politickau swobodau nowý žiwot wešel do našich wlastí, tu se i naše postawení jakožto býwalých „ wlastenců “, často od rozličných šosáků za přepiaté hlawy wykřičených, zcela proměnilo; ukázalo se, že hýbají tyto přepiaté hlawy celými Čechy, celým Rakauskem, celým Slowanskem, majíce při tom nesmírný wplyw na celé Německo, jak zkušenost Frankfurtského parlamentu ukázala. O této moci naši se dříwe nepřátelé naši nenadáli! Ale i my sami nenadáli jsme se, že idey naše, směr náš w praktickém žiwotě se tak silným ukáže, a přiznejme se, že nám skutečně někde bez našich zásluh náhoda a okolnosti pomáhaly. Nyní ale jest powinnost naše, udržeti se w této moci a dále pokračowati; nejsme již sekta pokautní, naše powinnost je nyní, starati se o weškeré blaho swé wlasti; my jsme národ český, národ slowanský, a můžeme míti nesmírný wplyw na wywinutí celé prostřední a wýchodní Ewropy. Tak mohau dojíti Čechowé opět k takowé, ba ještě k wětší sláwě a moci, než za starých dob Karla a Otakara. Nemysleme ale, že nám toto wšechno přijde we snu, náhodau a bez našeho přičinění: swět jest ustawičný boj, síla se silau, rozum s rozumem, národ s národem se měří, slabší slauží silnějšímu a činnějšímu, a kdo myslí, že mezi národy skutečně již nyní nastane bratrstwí, toho powažujeme za nepraktického snílka, jenž se z historie ničemu nenaučil, a jenž swau nepraktickau theorií wlastnímu národu škodí a cizému pomáhá. Nesmíme nyní w ničem spoléhati se na jiné, nýbrž sami se o wšechno postarati; co si sami nespůsobíme, to nebudeme míti. Hlawní wěc jest, aby zřízení naše politické bylo maudré a swobodné, pak utužena doma přiměřenými zákony wzkwete naše wlast a projewí činnost swau i na jiné národy, zwláště na slowanské. Za několik let wzroste pod dobrau konstitucí štěstí domácí, moc a sláwa našeho národu. Zároweň ale s těmito nynějšími okolnostmi musí nastati i změna jiná, která se již dokonce zabrániti nemůže a nemá. Pokud jsme byli slabi, neswobodni, byli jsme wšichni auzce spojeni, nebylo mezi námi stran; při každé dosti malé různosti we smýšlení wolalo se: „ Swornost, netrhejte se od sebe, jsme ještě slabí, musíme dohromady držeti! “ Nyní, když se náš počet nesčíslně rozmnožil, tím wětší nastaly různosti we smýšlení. Musíme se nyní již na rozličné strany rozpadnauti, z kterých každá swau cestau kráčeti bude. Mnozí snad želeti toho budau a za neštěstí powažowati, že již nemůžeme wšichni jako dříwe býti jedna duše a jedno tělo: my ale nejsme toho zdání a naopak přeswědčení chowáme, že toto rozdělení na strany jenom dobré wěci poslauží. Ať se každá strana dle nejlepšího přeswědčení swého snaží k cíli dojíti, která prawdu a poctiwost při sobě má, o té doufáme, že nejdále dojde. Nowiny, jak známo, jsau otisky weřejného žiwota, wšechno co w národu se děje, jewí se w jeho nowinách. Nowiny a časopisy budau opět tyto rozličné strany předstawowati, každé slaužíce swé straně a zastáwajíce její smýšlení. Také Národní Nowiny budau náležeti k jedné straně; nebo wšem stranám chtít wyhowěti, jest wěc předně nerozumná a za druhé nemožná. Proto také se již raději zawčas přihlásíme, ku které straně my náležíme, kterau zastáwati chceme. Národní Nowiny budau wždy swobodu, a sice w nejšírším smyslu a co nejwíce možná, wyhledáwati. Awšak každý o swobodě jiné ponětí má: naše přeswědčení jest, že swoboda bez wzdělanosti národu je nemožná, a proto bude naše auhlawní péče, rozšiřowati podlé sil swých wzdělání. Jen wzdělaní národowé mohau býti oprawdiwě swobodni, a proto musí oprawdiwý přítel swobody k tomu pracowati, aby wzdělání nejen jako posud bylo obmezeno na některé stawy, nýbrž aby poznenáhla celý lid se wzdělal a poučil. Lehko jest lid, zwláště newzdělaný, drážditi, těžko wzdělati: a proto my, zanecháwajíce nepotřebné dráždění těm, kteří w tom swau swobodomyslnost wyhledáwají, budeme si raději hleděti poučowání a wzděláwání. Národní Nowiny jsau a budau wždycky časopis docela samostatný, my ani s wládau ani s žádnau jinau buď privátní neb weřejnau společností w žádném žáwazku nestojíme aniž kdy státi i budeme, a to proto, abychom wždy zachowali swůj samostatný úsudek, swé samostatné mínění, nehledíce ani w lewo ani w prawo. Národní Nowiny newycházejí ani pro dynastii, ani pro šlechtice, ani pro měšťany, ani pro rolníky, ani pro řemeslníky, ani pro kněžstwo, ani pro auředníky, ani pro wojsko, ani pro proletáře, neslauží nikdy jednomu stawu proti druhým, nýbrž jsau jen we službě celého národu, jak nápis jejich Národní Nowiny prawí, a budau beze wšech ohledů nedůstatky jednotliwých stawů kárati a naopak zásluhy jejich nestranně uznáwati. – Někteří swobodomyslnosti tak rozumějí, jakoby swobodomyslní lidé a swobodomyslné nowiny každý krok wlády a auřadů bez ohledu již eo ipso tupiti, ustawičně se wšemu protiwiti, wšechno haněti museli: k těmto my náležeti nechceme. My dobře wědauce, že bez wlády nemůže býti stát, myslíme, že jest to nepoctiwé, ustawičně wládě překážeti a těžké její powinnosti ještě wíce obtěžowati; majíce také na paměti, že snadněji jest, wšechno tupiti než naprawiti, budeme wždy wládu podporowati we wšem, co dle našeho přeswědčení národu prospěšno jest, a jen tehdá budeme proti wládě wystupowati, když její kroky dle našeho přeswědčení budau chybné neb národu škodliwé. Národní Nowiny budau také wždy demokratické. Awšak i tuto zapotřebí jest wýkladu, proto že se za našich časů takowých krásných slow welmi zneužíwá. Demokratie znamená rownost, rownopráwnost celého národu, a za našich časů pozorujeme mnoho druhů demokratů, pročež se musíme oswědčiti, ku kterému druhu my náležíme. Jest druh demokratů, který, aby se rownost docílila, o to usiluje, aby wšechno co wyššího, wzdělanějšího jest, se zesprosťačilo, který wšechno od shůry dolů strhuje; k tomuto druhu demokratie, která se nazwati může demokratie sprostoty, nenáležíme a náležeti nechceme. My naopak rownost tak docíliti chceme, aby se nižší k wyššímu wzhůru powznesl, aby newzdělaný se wzdělal a tak wzdělanému wyrownal. Takowá jest naše demokratie, a s těmi, jenž toliko toho za prawého demokrata powažují, kdo s nimi po hospodách celé dni a wečery marně tráwí, s těmi my nesympathisujeme. Jest u nás ještě jeden druh demokratů, ku kterému též nenáležíme a náležeti nechceme, totiž takowí, kteří sice wždy o lidu mluwí, ale jen sami sebe za tento celý lid powažují. Tito páni demokratowé neříkají nikdy jako jiní poctiwí lidé: „ Já tak smýšlím, já to chci! “ nýbrž wždy tropicky: „ Lid tak smýšlí, lid to chce! “ ale zapomenau se wždycky dříwe lidu zeptat, smýšlí-li tak, chce-li to. Zkrátka tito pánowé sebe jen za celý lid powažují, jakoby byli ustawiční plnomocníci celého neplnoletého národu. Jsau to demokrati-křiklauni, kteří obyčejně tak dlauho proti wšemu křičí, až se jim něčím wýnosným huba zacpe, načež přestáwá wždy jejich demokratie a swobodomyslnost. Co se ale nynějšího našeho postawení týče, jest naše přeswědčení, že upřímní přátelé swobody a demokratie k tomu přičiniti se mají, aby se pokoj a pořádek udržel, neboť jen tak nám lze nabytau swobodu si ubezpečiti a ji do oprawdiwého žiwota skutečně uwésti. Jinak ale jest se co obáwati, žebychom swobodu swau tak snadně pozbyli, jak snadně nabyta jest, čehož nás Bůh uchowej! A proto powažujeme každého, kdo zbytečným drážděním a popuzowáním jednoho stawu i proti druhým různice, nepořádky a nebezpečenstwí 552 plodí, buď za člowěka nerozumného a nezkušeného, který jako dítě se zbraní zacházeti neumějě swobodě naší snad newědomky škodí, aneb za člowěka zlomyslného, jenž we službě nepřátelů swobody stojí a nepoctiwým spůsobem swobodu naši nemožnau učiniti usiluje. Dle zásad w tomto článku wytknutých budeme se wždy při redakci Národních Nowin sprawowati, neohlížeje se při tom pranic na protiwenstwí, kterážto očekáwáme od strany těch, kterých se snad slowa naše nemile dotknula. Nám jen na pochwale a na uznání rozumných a upřímných přátel swobody záleží. K. Hawlíček. Dr. W. Gábler.

10. říjen 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: Z Prahy, Titulek: [Další nepokoje ve Vídni], Autor: Havlíček, Karel [ tři hvězdičky ] W Praze dne 9. října. Práwě jsme s Riegrem dorazili do Prahy po mnohých nesnázích; hrozilo se nám we Wídni od Frankfurtsko-maďarské strany maličkostí ‒ powěšením! Ti dobří radikální liberalisté a demokrati! My ale jsme w prawý čas Wídeň opustili a do domowa se utíkali. Slyšíme, že luza w bytu Riegrowě skutečně hledala! Zewrubnější zpráwy o cestě naší podám zejtra. Dnes jen tolik, že we Wídni posud dle nejnowějších zpráw panuje nepořádek, nejwětší část deputowaných opustila Wídeň. Zde w Praze jsau nyní: Palacký, Pinkas, Kiemann, Thiemann, Rieger, Nebeský, Staněk, Půlpán, Schneider ( z lewice! ). Slyšíme, že i Wessenberg wčera wečír přijel. Ti, kteří sebe nyní we Wídni konstitučním sněmem jmenují a co takowý se chowají, nejsau sněm: neboť aby říšský sněm platně rokowati mohl, musí nejméně 192 audů přítomných být. Tolik jich ale ve Wídni není, pročež také nic z toho, co ustanowují neb ustanowí, platiti nemůže a platiti nebude. Císař pán jest na cestě z Wídně ‒ jak slyšíme ‒ do Holomauce; poněwadž ale asi 4000 wojska s císařem táhne, pohybuje se welmi pomalu. Myslíme ale, že nyní již Dunaj překročil. K. Hawlíček.

23. září 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: Ranní zprávy, Titulek: [O odjezdu Knićaninově], Autor: Havlíček, Karel Práwě ráno dostáwáme bezpečnau zpráwu z Brna, že Knićanin zrowna do Berlína odjel, minuw Prahu i Brno. Příčiny toho nyní ještě powědíti neumíme, zda se wšak, že w tom wězí něčí úsilná rada.

11. leden 1846, Zdroj: Pražské noviny, Část: Pražský denník., Titulek: Pražský dohazovač., Autor: Havlíček, Karel Pražský denník. Pražský dohazowač pan Josef Lederer zřídil zde na příkopech ( w Kolowratské střídě ) dohazownu ( Dienstbotenanfragsprotokoll ), a w welikých ohlášeních nabízí se kromě jiných Dienstes categorii také: Commis, Kammerdiener, Jäger, Bedienten, Hauslehrer, Kutscher, Lehrlinge ( sic ) zaopatřiti. — Nyní již wíme w jaké wlastně hodnosti domácí učitelé stojí, totiž mezi sloužícími a kočími!! a myslíme také, že by se snad mohlo aspoň u p. L. z kočího na wychowatele avanžowati. H. B.

5. březen 1846, Zdroj: Pražské noviny, Část: Pražský denník., Titulek: [Staročeské hodiny.], Autor: Havlíček, Karel Pražský denník. Staročeské hodiny na naší radnici staroměstské, které již po nějaký čas zkaženy byly a nešly, budou nyní opět zřízeny a sice tak úplně, že i známé figury tak jako dříwe se pohybowati budou. Jest to dobrá známka našeho času, že si opět upomínek na starodáwné časy wážiti počínáme. Dejž Bůh! aby se nám ještě wíce nawrátilo staročeských cností a staročeských statečností.

30. říjen 1846, Zdroj: Česká včela, Část: Žihadlo, Titulek: Oznámení, Autor: Havlíček, Karel (překl.) Oznámení. Dnes se bude sbírka držet Ku prospěchu jedné osoby, Která chtějíc w klášter jíti, Nemá peněz dosti Teď na hotowosti, Aby složila slib chudoby. Haug.

3. listopad 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: X, Titulek: [redakční sdělení], Autor: Havlíček, Karel Redakce a expedice Národních Nowin přenesena jest od nynějška z Králowské lázně do čís. 339 — II., naproti klášteru P. P. Uršulinek do toho domu, kde jest tiskárna Pospíšilowa, kdežto se tyto nowiny jako obyčejně wydáwají. Wšechny zásilky k redakci a expedici Národních Nowin prosíme, aby od nynějška tam byly zasílány.

7. říjen 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: [titulní strana], Titulek: [Ještě ke spojení obcí], Autor: Havlíček, Karel – Z hodnowěrného pramene můžeme ubezpečiti, že ministerstwo wnitřních záležitostí napomenulo auředníky, aby obce které samy pro sebe zůstati chtějí, nenutili k žádnému spojení s ostatními, což tuto k prospěchu takowých obcí we známost uwádíme. – Z toho také jest patrno, že kdyby se někde přece nějaké podobné nucení stalo, takowým obcím otewřena jest cesta ztížnosti k ministerstwu; neboť jest jisto, že ministerstwo nenařídilo, aby páni auředníci sami podle swé hlawy obce sestawowali.

20. prosinec 1846, Zdroj: Pražské noviny, Část: Domácí záležitosti., Titulek: Z Nového Jičína na Moravě., Autor: Havlíček, Karel Domácí záležitosti. - Z Nowého Jičína na Morawě. Jak píše Moravia č. 149 dáwali až dosawade tamější mistři saukenníci towaryšům swým kromě peněžitého platu i ztrawu u swého stolu. Nyní wšak se umluwili wespolek nedáwati jim wíce ztrawu, nýbrž za ní jistau peněžitau náhradu. Dopisowatel o tom w Moravii dokládá, že tato náhrada při nynější drahotě nikterak nepostačí na ztrawu, tak že tedy towaryšům nastanau mnohem horší časy, a neschwaluje tento krok p. mistrů saukennických. Redakce Moravie dodáwá k tomu tuto maudrau úwahu: Popsaný tuto staw bude, abychom již o nauzi a nedostatku, w který následkem jeho towaryši uwrženi jsau, pomlčeli, mrawnosti a wůbec dušewnímu postawení towaryšů welmi na škodu, ješto se jím mrawný wplyw a obapolné působení mezi mistry a towaryši podkopáwá. Jindy bydleli oba pod jednau střechau, jídali oba u jednoho stolu - oba byli téměř w jednu rodinu srostli. Towaryš powažowal mistra za hlawu, za přirozeného, nejbližšího obrance, rádce, učitele a přítele swého; towaryš měl účastenstwí we wšech radostech a žalostech rodiny mistrowy, jejímž audem byl, a mohl se těšit ze stejné podilnosti při wšech radostných a žalostných chwílích swých. Roztržením těchto swazků stal se towaryš tak řečeným dělníkem, on byl tím takořka snížen, w obcowání pauze na sobě rowné obmezen, ze wšech poměrů, kterýchžto sobě posud jakožto wyšších wážiti uwykl, a které nejblahodárněji w mrawní jeho powahu působily, wylaučen a wywržen. Mistr se stal naproti němu člowěkem, který mu ode dneška na zítřek dílo dáwá, a nic wíce. Jindy byl towaryš rowný mistru, mistr stál nad ním jen o hodnost wýše, které sám towaryš pracowitostí a šetrností dosíci doufal. Dělník již nenabude žádné wyšší občanské hodnosti, onť má již jen jediné přání - přání zwětšené mzdy. Zřízením fabrik zmizel poměr, jaký jindy mezi mistry a towaryši býwal, náhradau za něj nespatřujeme, leč nowých společenských poměrů, z nichž jsau dobře zwedené, společnau hlawau sprawowané rodiny wylaučeny, z nichžto čistě člowěcké swazky přátelstwí a bratrstwí wymizely. Jindy žili towaryši w rodinách mistrů, nyní wšak z nich powstal weliký nowý staw, a proti němu stojí fabrikanti - dwě třídy lidu, které se dotýkají ale nepronikají.

24. leden 1847, Zdroj: Pražské noviny, Část: Domácí záležitosti, Titulek: Převrácenost některých vychovatelů našich, Autor: Havlíček, Karel – Přewrácenost některých wychowatelů našich. Na jistém gymnasium w Čechách zakázal jistý pan profesor, jménem a rodem Čech, českým studentům swým, kterých počtem něco přes dwě třetiny celé školy jest, kdekoliw česky mluwiti, w této záležitosti několik z německých studentů za tajné dozorce ustanowil, aby swoje české spolužáky udáwali, kdykoli by se někteří z nich hříchu tohoto dopustili. I stalo se, že jeden ubohý, jda do školy, a zapomena na přísný zákaz, swého spolužáka česky se tázal, mnoholi chyb w komposicí udělal? Načež jej tajný, práwě přítomný dozorce 26 udal, a pan profesor za trest tak spáchaného hříchu, přes poledne we škole zawřeného nechal. Dodatek Red. Stalo se to bez pochyby následkem c. k. dworského nařízení ddto. 23. Srpna 1816, kteréž welí, aby profesorowé žáky swé w českých gymnasiích w češtině cwičili!!!? Takowým spůsobem bauří se jen staré národní wášně dwojnárodního obywatelstwa koruny naší, a muž na takowém stanowišti od státu postawený, jako jest profesura, měl by trochu lépe znáti, co dobré a co škodné jest. Takowým ale jednáním se ani německému ani českému národu nezawděčí, nejméně ale wládě.

16. říjen 1846, Zdroj: Česká včela, Část: X, Titulek: Odpověď p. Hankova na předhůzku jemu učiněnou v čísl. 80, Autor: Havlíček, Karel Odpowěď p. Hankowa na předhůzku jemu učiněnau w čísl. 80. Abychom dokázali, že jsme nechtěli wlastenecké české smýšlení p. Hankowo jen w podezření uwésti a jej snad očerniti, podáwáme i nyní jeho oswědčení we Kwětech č. 122 wytištěné. „ W 80. čísle České Wčely 1846 wytištěn jest saukromý list můj s mnohými mně podkládanými domněními. Rozumímť tomu, rozumím i po slohu, kdo článek ten psal. Oswědčiti wšak zde třeba, že jsem já ani k wydawatelům „ Slowenských pohljadů “ kdy psal, nadtož spolupracowníkem jejich byl; ač kdybych bratrům Slowákům čím platně poslaužiti mohl, i to za zásluhu bych sobě pokládal. Co se listu samého, bez mého wědomí wytištěného, dotýče, w tom nepředpojatý wlastenec podložených mně tam domnění nenajde. Já bera to, co se tam proti naší žádosti událo, za splněný neb dokonaný skutek ( fait accompli ), rád bych, aby z toho alespoň pro obecnau literaturu něco dobrého wyplýwalo. Ostatně nebyw já nikdy w Uhřích neznám poměrů tamních, a wida z posawádních spisů, jako každý nepředpojatý se mnau widí, že prostému Slowáku čeština neméně jako prostému Čechu slowenčina při nedostatku škol dostatečně srozumitelna není, přichýlil jsem se k mínění p. Šafaříka ( Hlasowé str. 77. ), připojuje hned k tomu, že ten, kdo dalšímu wzdělání směřuje, české knihy sobě opatřiti i w nich se pocwičiti musí. Z té příčiny také w prospěch Slowakůw samých jsem wždy austně i písemně radil i raditi nepřestáwám, aby se aspoň w prawopisu od nás i sausedních Polákůw ( ni, ny etc., což na Kyrillowské saustawě společně založeno máme ) neodchylowali, jakožto w témž samém listu wýslowně stojí, což wšak úmyslně neb neúmyslně tam wynecháno. Nepomůže-li w té roztržce rozumno-powolná mírnost k sjednocení, malomyslné hořekowání zajisté tak málo pomůže, jako prudkowášniwé hanění. Že já na oko nic nepočínám a wždy přímo dle přeswědčení, neohlížeje se na přízeň neb nepřízeň, jednám, toho jsem, doufám, wždy důkazy dáwal. Proti Matici jsem nikdy tajně nejednal, wše otewřeně jednati přiwyk ’, a zdaž Matici škodím, nenáleží sem, ale před samo kuratorstwí české Matice. W. Hanka. “ Saudný čtenář si teď nejlépe i bez našeho wýkladu prawý staw wěci pomyslí. My jsme p. Hankowi na ujmu žádné domnění nepodkládali, nýbrž jeho samého mluwiti nechali jeho wlastními slowy, že onen list nebyl k tisku určen, wěříme rádi, a welice by nás bylo těšilo, kdyby byl ani psán ani tištěn nebyl. Fait accompli ale jest wěc, která se již změniti nedá. Konečně nás srdečně těší, že p. Hanka již podle slohu bez podpisu poznal, kdo ten článek psal, začež spisowatel tuto se děkuje, a zůstáwá wždy k službám podobným ochotný H. B.

3. červen 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: [titulní strana], Titulek: [V Praze 2. června], Autor: Havlíček, Karel H. B. – W Praze 2. čerwna. Přiznáwám se, že nerad wedu polemiku s ministerskými časopisy – proto že mi přichází hádka s nimi welmi podobná nějakým wojenským cwičným manévrům, we kterých se bitwy jen na oko prowozují, a we kterých také jedna strana jen na oko nepřítele předstawuje. Neboť jsem přeswědčen, že redaktoři těchto wládních nowin, kdyby jim jen do duše widěti bylo, wlastně s námi stejně smýšlí, ale – z powinnosti podle komanda ministerského tak píší, jak se toho od nich požaduje. Podobně se děje často Prager Zeitungu. Nedržím pana redaktora a hlawní spolupracowníky jeho za to, zač by se držeti museli, kdybychom chtěli jejich politickau zkušenost jen podle jejich článků posuzowati. Jsauť slabosti ministerské a auřednické, které chápe rozum každého českého dítěte, které wšak přece nikdy nepřipustí redaktorowé wládních nowin we swých článcích. A když si dokonce pomoci nemohau, když se jim prawda tím nejpopulárnějším a nejpochopitelnějším spůsobem hlásá, dělají se naschwal, jakoby nerozuměli dobře češtině, ačkoli si já směle pochlebowati mohu, že jest práwě moje čeština nejsrozumitelnější. W č. 126 N. N. prawil jsem, že není možná udati příčinu, pro kterau by Praha staw obležení zasluhowala. Prager Zeitung ale naschwál dělají, jakoby myslily, že jsem nečetl auřední proklamace a že newím příčinu, která w nich udána byla, za půwod onoho obležení. Který ale politický rozum může hájiti zásadu, že již každá zem, we které několik lidí ( byť i to dokázáno bylo ) na revoluci myslí, musí být zbawena konstitučních práw a dána do stawu wojenského? Wždyť by pak ani jedna zem na celém swětě nemohla být chwílku bez obležení. – Owšem že každé ministerstwo, zwláště kníže Schwarzenberg, nachází pro sebe weliké pohodlí we stawu obležení, který jsme již nazwali surrogat za absolutní wládu; ale což pak jsau země jen pro pohodlí ministerstwa? Naivní jest, když Prager Zeitung prawí: „ Wir können es nicht gleichgültig hinnehmen, wenn Herr H. mit unverkennbarer Hindeutung auf unsere Zustände die Revolution nur für jetzt gewagt und unpraktisch nennt. " Což tedy jest moje sada „ o despotické zákony samowolně rušící wládě " eine unverkennbare Hindeutung auf unsere Zustände? – Jak widíme, chytá se zase již Prager Zeitung radikalismu, tak jako za onoho času, když wytiskla onu prožluklau Frankfurtskau korrespondenci, a jmenuje snad naši wládu nynější despotickau, zákony samowolně rušící? – Nepochybujeme, že bude za tento kompliment pan redaktor od ministerstwa sesazen! – W dobré naději, že již beztoho není možná, aby J. M. C. ještě déle swěřowal knížeti Schwarzenbergowi wedení záležitostí naší říše, poněwadž kníže Schwarzenberg již uwedl swau politikau mocnářstwí rakauské na kraj propasti, w této pewné naději nechceme tuto ani nejhlawnější hříchy knížete Schwarzenberga wypočítáwati. Podíwejme se jen na Uhry, ty mluwí sami o schopnostech našeho prwního ministra! Čtěme jen Presse, která přece sama se wydáwá za konservativní časopis, jak ona owšem bez jmenowání jména brojí proti přewráceným plánům našeho prwního ministra! Nám nemá Prager Zeitung žádnau příčinu wytýkati, že jsme proti wšem autoritám; ať nám ukáže na jednu protizákonnost, kterau bychom byli buď sami zpáchali neb osprawedlňowali, kdežto se něco podobného o našem nynějším ministerstwě říci nemůže. Jestli myslí Prager Zeitung, že wšechna autorita sedí jen w hrubém násilí zbraně – takowé autority často i na weřejných silnicích za křem najdeme, dobře spořádaný stát ale pro ně odjakžiwa stawěl kriminály a šibenice! – Co se ministerstwa Dobblhofowa a nešťastných říjnowých událostí týče, neuwedla nás Prager Zeitung do welikých rozpaků. My, ačkoli naše strana pewně a upřímně držela s ministerstwem Dobblhofowým, nebudeme přece ono ministerstwo za neomylné wyhlašowati: naopak musíme wyznati, že bohužel! neopatrnost a špatné prostředky tohoto ministerstwa daly wzniku té strašliwé katastrofě, která by se jinák na pauhý krawal byla obmezila. Ostatně máme ale to privátní mínění, že kromě maďarsko-Frankfurtských rukau také ještě jiné byly w této hře zaplateny, o kterýchžto posledních se posud málo ještě swět dowěděl, ačkoli při celé wěci nejwíc pro sebe nahrabaly. – Jak ale se ještě nyní naše ministerstwo může nechat přezdíwat silným, to nepochopuje zajisté nikdo, nejméně cár Mikuláš! W čem pak wlastně jest tato Samsonská síla našeho ministerstwa? snad w tom, že muselo powolat Rusy na pomoc a udělat z Rakauska, z dosawádní weliké mocnosti ewropejské, ruský ochranní stát asi tak, jako jsau Multany a Walachie? kdežto by bylo možná býwalo s dobrau politikau, jak jsme my ji odjakžiwa radili, již dáwno před rokem ukončiti uherskau wálku wlastními silami. Ministerstwo, pod kterým se něco podobného díti mohlo, jako jest wálka uherská, takowé ministerstwo wěru nezasluhuje, aby se jmenowalo silným. Silné jest ministerstwo, které má lásku w lidu; kníže Schwarzenberg ale kromě šlechty sotwa najde w Rakausích mnoho milowníků a obdiwowatelů. Neprawíme to ze zlomyslnosti, nýbrž podle swědomí swého jako prawdu, která beztoho skutky se pořád potwrzuje. Není to wěc podiwná, že w takowých dobách, jaké padly nyní na Rakausko, žádné wlastenecké oběti se nedějí, wyjmauc snad kupowání něco koní, ku kterému beztoho teprwa nedáwno šlechta morawská se rozehřála? – Takowý staw, kde wlast je w nebezpečí a národ lhostejně se na to díwá, jest strašliwý – přiznejme se, jest ohawný – ale wina toho jest kníže Schwarzenberg, který nemá žádné důwěry lidu, kterého se lid bojí, který ale stojí mezi trůnem J. M. C. a národy. Nechceme wystupowati proti celému ministerstwu, neboť wíme, žeby jednotliwí ministři při swých schopnostech a w jiné ministerské kombinaci mohli si získati zásluhy a důwěru národu: ale co jsme prawili, powažujeme za swau powinnost weřejně říci, byťby i tato slowa pro nás w této době a w těch okolnostech, w jakých žijeme, sebe nebezpečnější býti měla.

27. březen 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: Z Prahy, Titulek: Výstraha, Autor: Havlíček, Karel Wýstraha. Poněwadž nyní nastawá čas předplacení, oznamujeme těm, kterým snad by to powědomo nebylo, že nowé dwa časopisy české Wesnické nowiny od Schopfa a Wlastimil wycházejí, oba nákladem strany nám protiwné, což proto we známost uwádíme, aby se nikdo s nimi jak říkáme nenapálil. Kdo se chce předplatiti na laciné menší nowiny pro lid, tomu schwalujeme „ Sedlské nowiny “, jejichžto redaktorem bude p. Tyl, na jehožto wlasteneckau swobodomyslnost se spoléhati můžeme.

30. červen 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: [Připomínky], Titulek: [Venkovská města], Autor: Havlíček, Karel Wenkowská města na mnoze si stěžují, že se w těchto dnech našeho znowuzrození mnohem wíce dělo a mluwilo ku prospěchu stawu selského, nežli městského, ba že městský staw nebude moci mít z konstitucí wýhod takowých, jak by bylo žádaucno. Z toho se wywinuje jakás hořkost a řewniwost mezi městy a wesnicemi, která w dějích tyto dny poslední sběhlých nowého traudu našla. Mluwí se, že dokawad města o prospěch sedláků byly dbanliwi, tito k městům rádi a wděčně přilnuli; když ale nastalo nyní obáwání, žebychom wůbec a jmenowitě staw selský utrpěli z posledních dějů škody, tu že se sedláci stranili měst. Napnutí mezi městy a wsemi z toho powstalé neopomenuli mnozí k tomu cíli podporowat a weličit, aby se wesnice postawily příkře proti městům, a by se tím městům, jenž se proukázaly pro wlast a swobodu nyní welmi obětownými, wíce obětownými nežli wesnice, položil žiwel odporující, aby stál sedlák proti městům, jako w Polsku proti šlechtě. – Ale domýšlíme se do sedláků, když we wšem, tedy i w tomto pádu tolik rozwahy a rozumu, že pochopějí swazek, jakým i oni k městům jsau wázáni: že, roztrhne-li se tento swazek, roztrhne se blaho obecné, tedy i jejich wlastní. – Co se týče žalob řemeslníků městských, že jim swoboda nebude tolik prospěšná, kolik by si přáli, že se na ně málo ohled béře, tu není jiné cesty, než aby se co možná sami o swých potřebách, poněwadž je nejwíce cítí a znají, projewowali: listy tyto stojíť otewřeny wšem žádostem a náwrhům; není potřeba, než se hlásit. Doufáme, že i sněm náš stawu městského stejně se ujme jako selského.

6. září 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: Feuilleton, Titulek: Mrtvé Duše, Autor: Havlíček, Karel (překl.) Mrtwé Duše. ( Pokračowání. ) Z počátku cesty ohlížel se Čičikow často do zadu, jakoby se chtěl se wší jistotau přeswědčit, skutečně-li již wyjel z města; ale když widěl, že již město dáwno zmizelo, ani kowárny, ani mlýny, ani wšechno to, co býwá obyčejně okolo města, ba ani již wrcholy chrámů nebylo widěti: tu se zabral pauze do cesty, hleděl jenom w lewo a w prawo, a město N. jako by již ani nebylo w jeho paměti, jakoby byl tamtudy jel již dáwno někdy w dětínstwí. Konečně ho přestala i cesta zajímat, a počal zlehka zawírat oči a skloňowat hlawu na podušku. Spisowalel se přiznáwá, že je tomu sám rád, poněwadž takto má příležitost, promluwiti trochu o swém hrdinowi, neboť až dosawad, jak čtenářowé widěli, překáželi mu w tom ustawičně brzy Nozdrow, brzy bály, brzy dámy, brzy městské klepy, brzy zas konečně tisíce takowých maličkostí, které se zdají být maličkostmi, když stojí již w knize, ale pokud jsau we swětě, pokládají se za welmi důležité wěci. Ale teď necháme wšechno jiné na straně a pustíme se do wěci samé. Jest welmi pochybno, žeby se byl wybraný od nás hrdina zalíbil čtenářstwu. Dámám se nezalíbil, to se může říci dozajista, nebo dámy žádají, aby hrdina byl auplná dokonalost, a kdyby byla nějaká dušewní neb tělesní kaňčička, hned je zle. Ať si mu spisowatel nahlídne sebe hlauběji do duše, ať si ukáže jasněji než w zrcadle jeho obraz, přece ho nebudau za nic powažowat. Již tělnatost a prostřední wěk Čičikowu mnoho uškodí: tělnatost w žádném pádu ueodpustí hrdinowi a welmi mnohé dámy odwracujíce se řeknau: pfui! jaký oškliwý! Owej! wšechno to je spisowateli dobře powědomo, přece ale nemůže si wybrat za hrdinu cnostného člowěka... ale může být, že zas w této powěsti uslyšíme jiné posud nedotknuté struny, předstawí se nám neznané posud bohatstwí ruského ducha, projde okolo nás muž obdařený božskými schopnostmi, aneb kauzelná ruská díwčina, která se nikde jinde na swětě nenajde, se wší diwnau krásau ženské duše. A mrtwými se budau zdát proti nim wšichni cnostní lidé ostatních plemen, jako mrtwá kniha před žiwým slowem! Zdwihnau se ruské city... a budem widět, jak hluboko se zakořenilo do slowanské přírody to, co jen sklauzlo po přírodě jiných národů... Ale proč a k čemu mluwiti o tom, co teprwa má přijít? Nesluší se spisowateli, již dáwno zmužilému, wychowanému přísným wnitřním žiwotem a čerstwau střízliwostí samoty, aby se zabýwal tím čím mladík. Wšechno má swůj pořádek, swé místo a čas! Ale cnostného člowěka jsem si přece newybral za hrdinu. A mohu hned říci proč. Proto že již jest konečně čas, popřáti cnostnému člowěku oddechu; proto že se již nadarmo obrací w ústech slowo: cnostný člowěk; proto že z cnostného člowěka již udělali koně, a není spisowatele, který by na něm nejezdil popoháněje ho bičem a wším co mu do rukau přijde; proto že umořili cnostného člowěka již tak, že již nyní na něm není ani stínu cnosti, nýbrž jenom žebra, a kůže místo těla; proto že přetwářeně vypodobňují cnostného člowěka; proto že již ani nectí cnostného člowěka. Ne, čas již je zapřáhnaut také člowěka šelmu. A tak tedy ho připřáhněme šelmu člowěka. Temný a skromný jest půwod našeho hrdiny. Rodiče byli ze šlechty, ale měli-li jmění nebo ne, Bůh wí. Žiwot na něho z počátku wzhlednul kysele-nepříjemně skrz jakési tmawé, zanešené sněhem okénko: žádného towaryše, žádného druha w dětinstwí. Malinký pokojík s malinkými okénky, neotewírajícími se ani w zimě ani w letě, otec weliký muž w dlauhém kabátě podšiwaném kožešinau a we šněrowaných bakančatech, obutých na bosau nohu, pořád wzdychající chodě po pokoji a pliwaje do stojícího w kautě pliwátka, wěčné sezení na lawici s pérem w ruce, inkaustem na prstech a také na pyskách, wěčný předpis před očima: nelži, buď poslušen starším a nos w srdci cnost; wěčné křapání a šaupání bakančat po podlaze, známý, ale wždycky přísný hlas: „ zases rozpustílý “ ozýwající se tenkrát, když chlapec, mrzut již jednotwárnau prací, přidělal k písmeně nějakau kaňku nebo ocásek; wěčně známý, wždy ale nepříjemný cit, když se hned potom kraj jeho auška sewřel welmi bolestně do dlauhých nehtů protažené od zadu ruky: to je ubohý obraz prwního jeho dětinstwí, o kterém již zachowal jen slabau pamět. Ale w životě střídá se wšechno čerstwě a bystře: a jednoho dne za podzimního slunce a w čas powodní otec wezma syna wyjel s ním na wozíku, který táhla kostrbatá strakatá kobylka, známá u koňařů pod jménem straky; řídil ji kočí malý chlapík, hlawa to jediné poddané rodiny, patřící otci Čičikowa, který byl w domě skoro wším. Straka je táhla půldruhého dne; na eestě nocowali, přewáželi se přes řeku, jedli studené pirohy a skopowau pečení, a teprwa třetího dne ráno dorazili do města. Před chlapcem se zatřpytily neočekáwanau wznešeností městské ulice, za kterau příčinau na několik minut otewřel hubu. Pak straka žbluňkla i s wozejkem do jámy, s kterau se počínala jedna auzká ulička, celá zaplawená blátem; dlauho ona tam pracowala ze wšech sil a mísila nohami, podporowaná od kočího a samého pána, a konečně je wtáhla do malého dworka, s malinkým domkem a zahrádkau za ním, we které ale kromě dwau jabloní, jeřábu a bezu nic jiného nebylo. Tu bydlila příbuzná jejich, sešlá již babička, která wšak přece ještě chodila každé ráno na rynk, a sušila pak swoje punčochy na samowaru; ona pohladila chlapce po twáři a libowala si, že je tlustý. Tu musel zůstat a chodit každodenně do městské školy. Otec přenocowaw tam druhého dne wydal se na cestu. Při rozlaučení neprolily se slze z otcowských očí; dal mu půl ruble mědáků a nějaké lahůdky, a co jest mnohem důležitější, maudré naučení: „ To ti powídám Pawluško, uč se, nedowáděj a neběhej, a přede wším řiď se dle wůle učitelů a předstawených. Když budeš po wůli předstaweným, třebas bys w umění nedohonil a Bůh ti schopností nedal, přece to půjde, a předhoníš wšechny. Se spolužáky neměj nic, oni tě ničemu dobrému nenaučí: ale má-li to být, tedy zacházej s těmi, kteří jsau bohatí, aby ti mohli příležitostně být k prospěchu. Nerozdáwej a nečastuj nikoho; a chowej se raději tak, aby tebe častowali, a přede wším ale šetři a shromažďuj kopejky, to je nejhlawnější wěc na swětě. Saudruh a přítel tě ošidí a w neštěstí tě prwní opustí, ale kopejka tě neopustí, třebas byl w jakémkoli neštěstí. Wšechno prowedeš, wšechno prorazíš na swětě kopejkau. “ Daw takowé poučení synu, rozlaučil se sním otec, a táhl domů se swau strakau, a od té doby ho již nikdy neuzřel, ale slowa a naučení jeho zapadly mu hluboko do duše. Pawluška počal hned druhý den chodit do školy. Zwláštní schopnosti k nějaké nauce nejewily se w něm, wyznamenáwal se wíce pilností a pořádností; ale za to se u něho ukazowal důwtip na druhé straně, na straně praktické. Hned pochopil a porozuměl wěcem, a chowal se k saudruhům swým skutečně tak, že ho oni častowali, a on je nejen nikdy, nýbrž že ještě někdy schowaw si obdržené dary prodáwal je pak jim samým. Ještě chlapec a již uměl we wšem se zdržowat. Z půl ruble, který dostal od otce, nejen že newydal ani kopejky, naopak ještě w tom roku k němu přihospodařil, dáwaje na jewo obratnost neobyčejnau: udělal z wosku panáka, obarwil a prodal welmi dobře. Potom za nějaký čas pustil se i do jiných špekulac, a sice do takowýchto: nakaupiw na rynku wěci k jídlu, sedal si we škole wedle těch, kteří byly bohatší, a jak jen zpozorowal, že jim začínala být dlauhá chwíle, znamení to nastáwajícího hladu, wystrkowal pod lawicí jako by nic buď cípek perníku nebo hausky, a podráždiw je, dostal pak za to tak mnoho, jak weliký byl apetit. Dwa měsíce doma ztráwil s myší, kterau zawřel do malé klícky, a přiwedl to konečně tak daleko, že se myš stawěla na zadní nohy, wstáwala a lehala na powelení, a pak ji prodal také welmi dobře. Když sehnal peněz na pět rublů, zašil pytlík, a počal shromážďowat do druhého. Z ohledu předstawených chowal se ještě chytřeji. Nikdo neuměl tak jako on tiše sedět na lawici. Musíme podotknaut, že učitel byl weliký milowník tichosti a mrawného chowání, a nemohl wystát čiperné a ostré hochy: zdálo se mu, že se mu pořád musejí posmíwat. Dosti bylo tomu, který u něho padl w podezření bystrosti, když se jen zahýbal, neb nějak nechtíc mrknul okem, aby již hned upadl pod jeho hněw. Trestal ho nemilosrdně. „ Já z tebe, panečku, wyženu posmíwačnost a nepokornost! “ říkáwal, „ já tě znám na weskrz, jak ty sebe sám ani neznáš. Tuhle mi budeš klečet a nedostaneš žádný oběd! “ A ubohý klučík newěda ani sám proč, musel si mačkat kolena a hladowět po celý den. „ Schopnosti a wlohy? to je samá hlaupost, “ říkawal, „ já jenom hledím na chowání. Já dám tomu wšechny eminence we wšech předmětech, který ani a b nezná, jen když se chwalitebně chowá: w kom ale widím špatného ducha a posmíwačnost, tomu dám dwojky, a třebas si měl Solona w kapse! “ Tak říkáwal učitel, nemoha wystát Kryłowa Welmi znamenitý spisowatel ruský, jehožto bájky we werších po wšech školách se čítají. pro to, že prawí: „ zpíwej si jak chceš, ale rozuměj swým wěcem! “ a wždy wyprawowal s radostí w očích a na obličeji, že w té škole, na které on byl dříwe, takowá byla tichost, že bylo slyšeti mauchu letět, a že ani jeden školák po celý rok ani nezakašlal ani nesmrkal we škole, a že až do ukončení hodiny nelze bylo poznat, je-li kdo we škole nebo není. Čičikow hned pochopil ducha předstaweného a kterak se chowat. Nehýbnul ani okem ani brwau po celý čas školní, jakkoli si ho štípali od zadu: jak jen zazwonili, hned sebau mrštil, a podal učiteli přede wšemi jinými čepici, pak wyšel prwní ze školy, a hleděl ještě asi třikrát potkat učitele na cestě, po každé smekaje čepici. Neminul se také s prospěchem. Po celý čas jeho studií byl mezi nejwýbornějšími, a při wystaupení dostal nejlepší klassy ze wšech předmětů, a knihu se zlatým nápisem: „ za příkladnou pilnost a mrawné chowání. “ Wyjda ze školy byl již mladík dosti auhledného zewnějška s podbradkem potřebujícím břitwy. W tuto dobu umřel jeho otec. W dědictwí padly na něho čtyry k neobrácení přenošené lajblíky, dwa staré kabátky s kožešinau podšité, a nepatrná suma peněz. Otec jak widět uměl jenom radit, jak se mají shromážďowat kopejky, ale sám jich mnoho nenashromáždil. Čičikow prodal hned sešlý dworeček s maličkými polnostmi za tisíc rublů, a rodinu poddanau wzal k sobě do města, maje aumysl zůstati tam a jíti do auřadu. W ten samý čas byl wyhnán ze školy pro hlaupost nebo pro jinau winu onen učitel, milowník tichosti a mrawného chowání. Ubohý učitel se dal z mrzutosti do pití, konečně již ani neměl na co pít: nemocen, bez kauska chleba a bez pomoci zaufal si chudák kdesi w netopené tmawé komůrce. Býwalí školáci jeho, čiperní a ostří hoši, na kterých on nikdy nemohl wystát nepokornost a posměwačnost, dowěděwše se o jeho bídném stawu, sebrali hned mezi sebau peníze pro něho, prodawše i lecos potřebného; jenom Pawluška Čičikow wymlauwal se, že nemá, a dal pak asi pětník stříbrný, který mu hned spolužáci wrátili, řkauce: o ty řemene! Zakryl si obličej rukama ubohý učitel, když uslyšel o tomto jednání swých býwalých žáků, slze se lily z pohaslých očí jako z dítěcích. „ Před smrtí na posledním lůžku seslal Bůh na mne pláč, “ prawil slabým hlasem, a těžce wzdechnul slyše o Čičikowu a dodal: Ech! Pawluško! wida jak se člowěk mění! wždyť jaký býwal hodný, žádná bujnost! – W tom jsem se zmýlil, silně zmýlil! “ ( Pokračowání. )

28. červen 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: [Otisk petice], Titulek: [Dole podepsaní vyvolení…], Autor: Havlíček, Karel Dole podepsaní wywolení deputowaní podali wčera následující spis k wládě naší: Slawné c. k. zemské presidium! Nížepsaní, jsauce důwěrau českého národu powoláni za zástupce jeho na budaucím českém sněmě, pokládají to za swau nejswětější powinnost, aby se wšemožně k tomu přičinili, by sněm co možná nejdříwe se započal: poněwadž jen tím se upokojiti může lid, jenž nebezpečně pobauřen jest wšeobecně rozšířeným obáwáním, jakoby ztratiti měl swobody nedáwno získané; a poněwadž jen na sněmě se wyjednání strany roboty, této žiwotní záležitosti naší země, státi může, jakož i spořádání wšelikých, bohužel welmi zmatených sociálních, národních a administrativních záležitostí zemských, čímž se jedině upewniti může wnitřní zřízení země české proti nepořádkům již nás zachwacujícím. Nemá-li země do nesmírného neštěstí upadnauti, musí se tyto záležitosti aspoň zewrubně před otewřením říšského sněmu wyjednati, proto že dle wšeobecného podstatného domnění po čas trwání říšského sněmu zemský sněm býti nemůže, a tudy by se uspořádání záležitostí swrchu podotknutých na čtwrt léta ne-li déle odložiti muselo. Poněwadž ale w Praze, pokawad w stawu obležení jest, sněmowati se nemůže, žádáme my we wší uctiwosti dole podepsaní slawné c. k. zemské presidium, aby náležitým způsobem o to se postaralo, aby onen staw obležení přestal, poněwadž nyní při patrné pokojnosti města a po wšeobecném odewzdání zbraně ( o čem se třeba skrze wšeobecné prohledání domů přeswědčiti možná ) do konce potřebný není, a před celým swětem powažowati se musí jenom jakožto nepotřebné obmezení nejwzácnějších. nám od J. M. C. w konstituci udělených swobod, jmenowitě jakžto zbytečné zkrácení práwa swobodného tisku a swobodného mínění wůbec, a poněwadž se tím místo utwrzení pokoje w zemi jen wšeobecné wzbauření a kwašení myslí podpaluje a upewňuje, wšechen obchod a žiwnosti zamezují a wšeobecně žádaucí uwedení pořádku skrze sněm se opozďuje. Pakli by ale J. O. komandující generál kníže Windischgrätz toho přeswědčení byl, že delší trwání stawu obležení před českým sněmem a wšeobecným říšským sněmem zodpowídá, a pakli by wyzdwižení jeho w jistém brzkém terminu slíbiti nechtěl: žádáme slawné c. k. zemské presidium, aby sněm zemský co nejdříwe powolalo do některého jiného k tomu příležitého města w Čechách, jakož se za starých časů často stáwáwalo; neboť nemůže celá země pro nepořádný staw jednoho města déle trpěti. Zároweň s tauto swau žádostí prosíme též o uweřejnění patentu powolání sněmu od J. M. C. našeho krále, aby se lid náš o tom dowěděl, že wypsání woleb na sněm, které od slawného c. k. presidium wyšlo, potwrzeno jest od J. M. C., a že jest wůle J. M. C., aby český sněm nejdůležitější práce swé možná-li ještě před otewřením říšského sněmu dokonal. Nížepsaní nikterak nepochybují, že několik okrsků, we kterých se na sněm český woliti nechtělo, po tomto ohlášení J. M. C. poslušně pod řízením komissarů od wlády ustanowených bez meškání swé deputowané wywolí. My we slušné uctiwosti podepsaní we swém swědomí za powinnost k wlasti to pokládáme, žádati slawné c. k. zemské presidium, aby se wšemožně o to postaralo, by sněm zemský co možná nejdříwe aspoň w prwních dnech měsíce čerwence se započal, sice by z toho slawné c. k. zemské presidium pro delší zdržowání sněmu zemského do welikého odpowídání přišlo jak we weřejném tisku tak i weřejném mínění a před celým českým národem, obzwláště ale před J. M. C. a před sněmem českým i říšským. W Praze dne 26. čerwna 1848. Dr. Brauner. — Dr. F. L. Rieger. — Dr. Hamerník. — Dr. Čejka. — Dr. K. Tomíček. — Dr. W. Staněk. — Dr. J. Fryč. — Dr. Fr. Palacký. — Dr. P. J. Šafářík. — Jos. K. Tyl. — J. Eraz. Wocel.

17. květen 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: Wenkow, Titulek: [Otisk ozvání a osvědčení], Autor: Havlíček, Karel [ Otisk ozvání a osvědčení ] W čísle ode dne 2. máje t. r. stojí, že jistý p. Poche přiměl některé wenkowské sausedy kraje beraunského, aby se mu na wyjádření podepsali, jakoby chtěli frankfurtský sněm obeslati. Nato se ozwal dotčený p. Poche spůsobem welmi hrubým w příloze k Bohemii, kde mimo jiné o celém snažení Čechů nad míru nectně mluwí. I k naší redakcí se neostýchal poslati ozwání, jež tuto od slowa k slowu ( bez chyb ) podáwáme. Z Králowého Dwora u Berauna. K jakým hanebným, lžiwým prostředkům mnozí přepiatí, netrpělíwí Čechowé sahají, by Němce w Čechách zneuctili, jenžto od mladosti swé skrz celých 40 let u prostřed českých bratrů swých bydlejí, z jich lásky, wážnosti a důwěry se těší, dowodí jeden ulrhačný, lžiwý článek w českých Národních Nowinách ode dne 2. máje 1848 str. 91. Wyhlašuji dosílatele nectného článku tohoto, jehož by redakce českých Národních Nowin měla oznámiti za lháře a mrzkého padaucha. Nikdy sem s wenkowany slowa o Frankfurtu nemluwil, aniž sem kohos k podepsání podobného wyjádření nutil; co wlastně rolníkům do Frankfurtu? Fr. Poche. Šťastnau náhodau dostali jsme dnes od oněch práwě sedláků, kterých se dotčená wěc týká, následující Oswědčení. Z Jarowa u Berauna dne 8. kwětna w 1848. Přijda wčera do Berauna k p. učitelowi Příbíkowi, od něhož české časopisy, jako: Pražského Posla, Kwěty a Blahowěsta odebíráme, dozwěděl jsem se, kterak prý p. Fr. Poche, nájemník dworu králodworského, obecenstwo beraunského kraje ( wiz Národní Nowiny čís. 23 ) swáděl a je pro parlament frankfurtský werbowal. Jelikož jsem i já mezi těmito občany od něho swedenými byl, protož zde událost tuto objasniti za powinost sobě kladu. Pan Fr. Poche a p. Ebert, majitel sedlské usedlosti w Karlowé hutí a býwalý kdesi wrchnostenský auředník, obeslal nás sausedy panstwí králodworského, abychom se do Počap sešli a tam o našich potřebách a o wšem, co nás tlačí, se uradili. I učinili jsme tak. Když pak nám p. Poche a p. Ebert namluwili, jakých jsme díků Národnímu Wýboru powinni, jak se nás ujal, abychom byli swobodni, neodporowali jsme wzdáti těmto ctihodným mužům swau zwláštní úctu. I wyprawili jsme se do Prahy, a zawedeni jsauce našemi wůdcemi čili wlastními swůdcemi na Senowážný plac k Bílé Kobyle, nemálo jsme se tomu diwili, že se p. Poche tak potměšile usmíwá, že s námi tito zde shromáždění pánowé ani w naší mateřské řeči srozumitelně mluwiti nemohau. Jeden toliko z těch pánů k nám slowa as w tomto smyslu pronesl: Bratři! odpusťte, že s wámi nemůžeme tak mluwiti, jak bychom toho sobě přáli. Já jsem sice Čech rozený, a poněwadž moji rodičowé Němci byli. nenaučil jsem se než od chasy české řeči. A tu nám wyswětlowal, co je konstituce a jak oni o dobro české země se starají; my jsme se domníwali, že ti pánowé jsau ze Sw.-Wáclawské společnosti. Ten pán k nám prawil: Wywolte sobě muže na wenkowě, w kterého se důwěřujete, a my wšecky písemnosti a wšecko, co ku blahu naši české země pojednáwati budeme, wám sdělíme. Tu wětšinau hlasu wywolen byl p. Ebert za našeho prostředníka. My pak odešli, ani jsme se byli na co buď p. Pochowi, neb p. Ebertowi neb komu jinému swau rukau podepsali. Jeden s těch přísedících pánů si nás zapsal, jak se který jmenujeme a odkud jsme; a my jsme newěděli, proč to učinil. Toť náš příběh celý. Jestliže nás p. Fr. Poche a p. Ebert swéwolně k něčemu jinému chtěli zawésti, než jak jsme tuto udali, tedy je tímto za zrádce wlasti, za podwodníky weřejně prohlašujeme a zjewně před celým swětem oswědčujeme, že jen w Čechách při domě rakauského mocnářstwí swé blaho hledáme, a že jedině pro swau wlast, pro swé dobrodince, jenž nám w Swato-Wáclawské Lázni swobodu wydobyli, jakož i pro swého konstitučního krále, jemuž aby Bůh ještě dlauhého panowání uděliti ráčil, co nejsrdečněji přejeme, swau krew wycediti hotowi jsme. Ať zhynau zrádcowé wlasti! Ať zhynau podwodníci! Jan Mareš, rolník. Josef Zyma. Jan Jílek, rolník. Držitel Liml. Wáclaw Jiras, rolník. Že to wlastnoruční podpisy jarowšských sedláků jsau, doswědčuje tímto Přibík. Mohli bychom sice na základu této listiny ukázat panu Pochowi, že staré zákony a na cti utrhání posud auplný průchod mají; ale zadali bychom sobě a swé cti, abychom toho učinili. Ostatně ponecháwáme sl. Národnímu Wýboru, jemuž obě písemnosti w originálu odewzdáme, aby s dotčeným podpisem u Bílé Kobyly učinil podlé uznání swého. Red. ‒ ‒ ‒ ‒ ‒ ‒

21. září 1847, Zdroj: Česká Včela, Část: X, Titulek: Divadlo Pražské, Autor: Havlíček, Karel Diwadlo Pražské Motto: Když jest jen trochu obstojná hle fraška to já ji přece ještě — tento: ale takowau netento.... Synák, wrátný ze zámku. Proč jsi k nám opět přišla bídná naše otrhaná Thalie, proč jsi nás líbě snící wyburácela k oškliwé oprawdiwosti? Chodili jsme za diwadlem po Owocném Trhu a měli jsme příjemné wyšší frašky, tu‘s nám kynula ušpiněnými prsty swými — wešli jsme — a litujeme, že jsme tak wzdělanau, tak slušnau společnost na Owocném Trhu opustili pro Twoje hrubé, podrážené a cwoky okowané wtipy a poswícenské „ špásy. “ Nediwíme se, že jest někdo w Čechách, kdoby mohl podati takowau frašku jako jest: „ Milowníci w pasti aneb Chytrá hledá chytrého. “ Půwodní fráška we III. jednáních od J. N. Mezileského; nediwíme se, že jsau u našeho diwadla herci, jako ku. př. p. Grabinger, kteří jsau welice powděčni, když jen mohau wlézti do nějakého sudu, wstrčiti hlawu do péří, a choditi w roztrhnutém kabátě, a kteří se starostliwau péčí každau hrubost, každau sprostotu spisowatelowu ještě omastí, aby chutnala těm, kteří jsau zwyklí jenom na hrách se zelím: ale diwíme 304 se welice, kterak ti, jimž řízení českých her swěřeno jest, mohau něco takowého na jewiště pustiti, a ještě k tomu jakožto inaugurální hru pro celý budaucí rok! Nemáme již na to déle hleděti, kterak se národ náš na nedělním diwadle našem nejwíce tupí a jako na pranýř satwí: cizinci a i našinci méně powědomí widauce takowé podlosti w duchu swém ba i na hlas zwolati musí: Tedy to jest někdejší slawný národ český! To jest wzdělání, které wy páni wlastencowé! po Čechách rozšířiti chcete pomocí swého národního jazyku! — — Nejsme snad přepiatí w zásadách swých, rádi sami se zasmějeme jadrné byť i nízké frašce, a wíme také, že Němci mají mnohem hrubější, mnohem sprostší frašky než jsau tito „ Milowníci “: ale Němci mají mnoho diwadel, mají diwadla pro rozličného druhu obecenstwa, naše diwadlo jest ale jen jedno, má tedy i na něm huňatina přewládat?! Co se ostatně prowození samého týče, musíme pu. Majerowau, p. Kašku, pu. Rájskau slušně pochwáliti: pa. Majerowá jest dobrá akwisice našeho diwadla, jediné by snad w této roli nebylo škodilo méně upejpawosti. P. Chauer též úkol swůj dosti whodně wykonal. P. Grabinger zná již mínění naše o něm, že není komik; dobrosrdečné pány dowede wýborně, k tomu je celý stwořen, ale komiku wždy podáwá w nejhrubší karikatuře. P. Kolár byl trochu přidřewěnělý; charaktery prohnaných služebníků mají wíce pohybliwosti, a nawykli si také od swých pánů wíce lehkosti. P. Kolárowo pathos běhá pořád po Ewripidesku. P. Sekyra zápasí pořád se swau deklamací a pí. Skalná stahuje wždycky co dobrá demokratka wyšší stawy do nejhlubši nižiny, není stwořena pro pýchu aristokratskau, baronka, kterau nám předstawowala, mohla by se směle wšude posadit do krámku. Ostatní pánowé zwlášť mysliwci zdáli se trochu zaraženi. Že ostatně kus sám na jednom místě, když p. Grabinger baronku a její panskau pod paží držel, notně wáznul, nedá se upříti, leda by to byla chyba spisowatelowa, kterému ještě i to doložiti musíme, že nemusil tak starostliwě slowo „ půwodní “, ke swé frašce přistawiti. W ději nebylo ani za mák půwodnosti, nic nowého, wtipy byly jen potud nowé, že se až dosawad nikdo neodwážil, přenésti je z Františku a z Podskalí na jewiště král. staw. diwadla. Panu Mezileskému náleží čest takowé smělé podnikawosti. Při nowém běhu našeho diwadla nemůžeme zde ještě opominauti zmínku o nedostatcích českých diwadelních ohlášení w Praze. Nejen že se až posud tato ohlášení na rohách w starém již neobwyklém prawopisu a dost často i s chybami mnohými činila, ale podáwal se, ještě newíme, z jaké nezpůsobné příčiny, wždy dole německý překlad. Což pak my Češi neumíme řeč swau číst, abychom se teprwa z německého překladu dowěděti musili, co se bude w diwadle našem hrát? Komu kdy napadlo, i na německých diwadelních ohlášeních dolů český překlad postawiti? A také by již byl čas a zaslušno, aby se tato ohlášení latinkou tiskla. Diwadlo má s časem pokračowat a ne za wšemi ostatními w zadu pokulháwat. Nadějeme se, že direkce na slušné tato přání ohled míti bude. H(omo ) B(onus ).

30. kěten 1848, Zdroj: Národní noiny, Část: Titulní strana, Titulek: Volení poslů na sněm zemský., Autor: Halíček, Karel Wolení poslů na sněm zemský. Prostonárodní slowo k lidu wesnickému a městskému od H. Borowského. Nynější sněm, na kterém se rozhodne o celé naší budaucnosti a budaucnosti našich potomků, na němžto si my wšichni sami dobrowolně ustanowíme pořádek, dle kterého se říditi chceme we swé zemi, a kterému se pak každý dobrowolně podrobiti musí, tento sněm jest nejdůležitější wěc, jenž se po 300 let w Čechách přihodila, a na které každému nejwíce záležeti musí. Poněwadž ale, jak patrno jest, nemohau wšichni z celé země se raditi najednau, musí sobě wždy wětší počet wywoliti důwěrníka, plnomocníka, aby na sněmu za ně mluwil, jejich mínění přednášel, o jejich prospěch pečowal, jehožto hlas a mínění potom bude platiti za mínění wšech obywatelů celého okrsku. Tito důwěrníci a plnomocníci waši jsau poslowé t. j. deputowaní, které si nyní w každém vikariatu dwa wywoliti máte. Drazí krajané! Nahlížíte důležitost takowých mužů, jimžto kladete do rukau celé swé štěstí, a proto očekáwati musí celá zem, že se při wolení rozumně a opatrně zachowáte. Poněwadž ale tohoto wolení, jakožto wěci posud u nás nebýwalé, žádnau powědomost nemáte, umínil jsem si na několik kusů pozornost waši obrátiti. 1. O to dbejte, abyste se ještě před wolením w každém vikariátě dorozuměli, kdo by se pro wás za deputowaného hodil; musíte se wíce obcí dohromady buď austně we schůzkách neb ( a to nejlépe ) aspoň písemně strany toho srozuměti. Toto wám upřímně radím z následující příčiny: Wíte,že ten deputowaným bude, kdo nejwíc hlasů dostane; jestli se ale wíce obcí z vikariátu neb wšechny wespolek nesmluwí, lehce se státi může, že skoro každá obec jiného si woliti bude, a tak žádný w celém vikariátu nebude mít weliký počet hlasů, když se hlasy waše na mnoho stran roztříkají. Předstawte si, jak tu lehce bude někomu wám nepřízniwému sebrati lecjakým způsobem jistý počet hlasů, který bude wětší než počet hlasů wšech wašich wolenců, a ten se pak proti waší wůli stane waším záslupcem! Abyste tomu lépe wyrozuměli, dám wám jedinký příklad: Dejme tomu, že je we vikariátu kodně weliké panstwí, jak snadno tu jest auřadu potají několik hlasů si získati pro swého kandidáta, a jestli každá obec bez ohledu na ostatní woliti bude, prawím wám na jisto, že se stane deputowaným ten, kterého chce auřad, a ne ten, kterého wy chcete, proto že wáš kandidát bude mít míň hlasů ( totiž jen hlasy z jedné obce ) než kandidát wrchnosti. 2. Nehleďte při wolení na žádnau důstojnost a učenost, ale wolte si rozumné zachowalé sausedy, kteří užíwají důwěry waši a jsau lidé samostatní, aby se nemuseli na nikoho ohlížeti. Hleďte na to, aby byli waši wyslancowé mužowé swěta zkušení, neohrožení, kteří dowedau prawdu každému do očí říci, buď si on kdokoliwěk, třeba sám J. M. C. král náš Ferdinand! Newolte 182 nikoho, který již skutkem nedokázal w žiwotě swém, že jest muž neohrožený, jenž od práwa swého neupustí, z mužů učených newolte žádné jiné než takowé, kteří se již powždy co dobří wlastencowé ukazowali, neboť jest také zapotřebí, aby již Čechowé nebyli w poddanosti u jinéno národu, nýbrž aby we swe zemi we wážnosti stáli. 3. Powažte, že se na sněme bude o wěci weledůležité, welmi drahocenné rokowati, a že se wšechno wetšinau hlasů rozhodowati bude. Kolikráte se jen o několik hlasů rozcházeti bude, a tito hlasowé budau mnohému nesmírně drahocenné, drahocennější než mnoho tisíc zl. stř. Nesáháme nikomu do swědomí, ale již jest swět takowý, že člowěk ztratí raději 10.000 než 50.000, a že tedy raději těmi 10.000 po těch 50.000 hodí. Krátký smysl dlauhé řeči jest, abyste wolili muže, o kterých přeswědčeni jste, že jsau mužowé swobody milowní a že se od nikoho uplatiti nedají. 4. Nedejte se od nikoho buďsi malý nebo welký žádným způsobem nutiti, abyste tomu neb onomu hlas swůj dali; bez toho odewzdáte cedulky swé potaji a proto se každé mstě neb nenáwisti wyhnete. 5. Nezapomínejte také zwlášť na to, že jak mile deputowaného si wywolíte, již wíce práwa nemáte w něčem mu poraučeti neb zakazowati, nýbrž on sám dle swé wůle za wás mluwiti a jednati smí, tak jak za dobré uzná. Práwě proto musíte o to dbáti, aby muž od wás wywolený tak smýšlel, jako wy smýšlíte. 6. Wíte, že každý na swau cedulku čtyry jména napsati musíte: nemyslete, již dosti na tom, když prwní dwa dokonalí mužowé budau, že na třetím a čtwrtém nic nezáleží, a že tito deputowanými beztoho nebudau, že jen snad pro jméno na cedulce stojí. Tak byste se mohli škaredě podwésti, neboť wězte, že deputowanými budau ti dwa, kteří w celém vikaríátu nejwíce hlasů obdrží, a že každý z wašich 4 napsaných jmén stejně platí, a žeby práwě jeden z poslednějších wašich čtyřech nejwíce hlasů míti, deputowaným se státi mohl, kdyby snad wětší část woličů jen z pauhé zdwořilosti neb z pohodlnosti jméno jeho na lístek napsala, spoléhajíce se na to, že beztoho jen prwní dwa deputowanými býti mají. Proto musíte napsat 4, z nichž každý dobře za deputowaného se hodí, a aby wšichní 4 byli stejného s wámi smejšlení. 7. Co se ostatně stawu deputowaných týče, doufám, že již wáš wlastní zdrawý rozum wám powí, jak se zachowati máte. Powažte, že na tomto sněmu bude ještě celý starý sněm, to jest asi 200 šlechticů, kteři práwo měli na sněmy choditi, pak asi 90 deputowaných wětších měst a asi 220 deputowaných ostatního lidu wenkowského. Mnoho se na sněmu jednati bude o porownání poddaných dosawadních s wrehnostemi. ( Neboť poddanstwí přestati musí ). Wywolíte-li si tedy wyslance takowé, kteří wíce o wrchnosti než o poddané pečowati budau, jistě si spatně ustelete. Z toho ohledu bojowali jsme w Národním Wýboru mnoho o to ( jak z nowin wíte ) aby auředníci woleni nebyli, když jsme ale nic nepořídili, zůstala celá wěc jen na wás a waší opatrnosti. Pomozte si sami, koho nechcete wolit, nemusíte. ‒ Nemyslím, abyste se snad auředníka již co ohně warowali, jsau i mezi auřednictwem mužowé, kteří o wás dobře smýšleli a smýšlejí, a wšak wy sami je nejlépe znáti musíte. 8. Též wám wýstrahu dáwám, abyste pokautní písaře a podobné lidi, ačby se wáš prospěch wyhledáwati zdáli, přece za wyslance newolili. Jsauť obyčejně powahy nejisté, a jak lehce se za nějaké slíbené zaopatření neb za jinau dobrau náhradu dají kaupiti, sami nahlídnete. Jak wám za peníze slaužili, budau slaužiti jiným, kteří jim wíce dají. — — — — — —

3. říjen 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: X, Titulek: [Tři zprávy], Autor: Havlíček, Karel – Jednání strany českého diwadla na tuto zimu jest již mezi intendancí a p. Hoffmannem, ředitelem, ukončeno. Bude se od nynějška ( a sice po prwé již zejtra ) po celau zimu až do konce dubna 1850 dwakrát týdně česky hráti, a sice w neděli a we swátek jako obyčejně odpoledne, a we čtwrtek wečír od 6–9 w zemském diwadle. We čtwrtek se tedy německy hráti nebude. Na čtwrtkowé předstawení přijímá se abonoment a sice na 25 předstawení sedadlo 8 zl., parterre 5 zl. Tento čtwrtek bude se dáwat Matka a dcera př. od Tyla a pak ballet s dwěma soly. Pan ředitel Hoffmann uwolil se přijmauti několik nowých herců pro česká předstawení. – Ministr oswěty učinil ke zdejší medicínské fakultě dotaz, uznáwá-li za dobré, aby byl náš prof. Purkyně z Wratislawi na Pražskau universitu powolán. Fakulta usnesla se na tom a tedy máme naději, že tohoto w medicínských wědách proslaweného našince brzy w Praze míti budeme – jestli totiž sám si toho žádati bude. – Mimořádní professor filologie p. Curtius přijel již do Prahy, a složil již také spolu s p. professorem Hanušem a Weselým swau přísahu.

25. leden 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: [titulní strana], Titulek: Náboženské záležitosti, Autor: Havlíček, Karel Náboženské záležitosti. H. B. — Každý uznáwá, že poměry náboženské welmi hluboce do žiwota sáhají, a že stát na církew i církew na stát wždy weliký wplyw měly, mají a míti budau, pokud bude člowěk člowěkem. Swoboda občanská neudrží se dlauho bez náležitých reform ( obnow ) w církwi, neboť máme znamenité a truchliwé příklady w dějinách, kterak libowláda církewní ( hierarchie ) pomáhala udusiti swobodu občanskau w Ewropě středowěké. Kdo ale jen poněkud zná oprawdowě liberální a w nejčistším smyslu toho slowa demokratický smysl prawého učení Kristowa, musí s kořkostí politowati, že hrubé despotické časy tak welice mohly poškwrniti náboženstwí křesťanské, a že se podařilo necitelné wyšší hiearchii we zrádném spojení s ukrutníky swětskými užíti wíru Kristowu k potlačení swobody, tu wíru, která měla celý swět sbratřiti. Nechceme zde prawdu slow těchto pro každé lidské srdce trpkých dokazowati, nýbrž zmíňujeme se jen o tom jako o wěci wůbec známé, kterau nám hlásá historie celého swěta křesťanského, zwláště ale dějiny naší wlasti české, která potoky krwe swé chtěla smýti wšeliké skwrny prawého učení Kristowa a očistiti je od neřestí předešlých despotických časů. ( Nemluwíme zde nic o dogmatech, nýbrž jen o hierarchii, disciplině a morálce. ) W jakém tu auzkém swazku widíme podle sebe swobodu církewní a státní. Z těchto ohledů musíme upřímně k tomu hleděti, aby naše náboženské záležitosti nyní přiměřeně welikým občanským změnám se přetwořily. Redakce Národních Nowin majíc za to, že do oboru politického časopisu tato weledůležitá stránka našeho žiwota wším práwem náleží, otewírá zde zwláštní rubriku k wšestrannému rozumnému uwážení našich církewních a náboženských poměrů, tak aby se weřejné mínění našeho národu proneslo, a kde zapotřebí jest, oprawilo. Samo sebau se rozumí, že zde nikdy řeč býti nemůže o wěcech dogmatických, které se nemohau dle měřitka pauhého rozumu přistřihowati, a kde pauhý cit, wíra, nastáwá; my zde budeme rokowati o těch stránkách církewních, které jsauce pauze lidského půwodu, také se podle časů měnily, měniti mohau a mají. Awšak i tu budeme wždy s ohledem na důtkliwost wěci wšeliké šetrnosti užíwati, a doufáme, že weliká wětšina našeho národu, zwláště též liberální a powážliwé kněžstwo, kterého máme, chwála Bohu! wíce než we kterékoli jiné zemi, s náhledy našimi srownáwati se bude. Ostatně nepowažujíce se w ničem za neomylné, milerádi se dobrými důwody poučiti dáme. Wíme napřed, že dwě strany powstanau proti nám: strana slepých a zaslepených aneb z chytrosti se slepými stawějících zelotů, která nám bude newěru, neznabožstwí, swatokrádež atd. wyčítati, a strana přemrštěnců, která, když na stawení některé wady zpozoruje, hned by ráda wšechno zbořila dříwe ještě, než wí, bude-li moci něco lepšího wystawěti. — Na marné křiky obau stran ale jsme wždy připraweni a nedáme se jimi nikdy od swé cesty odchýliti. Článek p. Tomkůw, který jsme hned w 2. čísle N. N. podali, a na který ještě nyní obracujeme pozornost wšech obírajících se tímto předmětem, shoduje se w hlawních zásadách úplně s naším přeswědčením. Co se praktického prowedení týče, patrno jest, že p. Tomek jenom zběžně naznačil některé zárysy, a že ani sám na tom státi nebude, aby byly tyto podrobnosti práwě tak a ne jinak. Na důkaz ale slepého a newzdělaného zelotstwí podáme zde článek, který nám proti p. Tomkowi zaslán byl, a který nám a contrario nejlépe dokazuje, jak potřebné jsau oprawy od pana Tomka nawržené. Naschwál zde tento článek doslowně podáwáme. Co asi pod plakátem p. Tomkowým: „ Swoboda církwe a základní práwa národů rakauských “ skryto? Pan W. W. Tomek přiharcowal hned po nowém roce na hubené herce do Prahy, a přes mnohé barrikády dostal se konečně se swým plakátem: „ Swoboda církwe a základní práwa národů rakauských “ až do expedice Národních Nowin č. 2. Pojednání to obšírné jest wlastně úwod k náwrhu jen skrowničkému, aby wšecka spráwa církewního jmění laikům odewzdána byla, a pan Tomek w takowéto swobodě nějakau službičku ulowil, není-li prawda? Jenom, p. spisowateli, galoppem do toho se nežeňte, herka Waše jest dýchawičná, mohla by se zadechnaut, pak byste nejen per pedes Apostolorum o hůlce se sněhem broditi, alebrž i po antauškowi sháněti musil, čím byste se opozdil, a třebas nepořízenau a s dlauhým nosem napotom býcha honil; proto raději festina lente hezky pomalaučku, pomalu se také daleko dojde. Já Wám rozumím, pane Tomku, že Břežany, Šwach, Spálená Poříč, Braunow a j. w. krásokrásné to statky jsau, ale ještě krásnější na nich náwladníkem aneb splnomocněným úředníkem býti a tam na pána si hráti. P. Tomkůw náwrh jest welmi chytře zosnowán, dle něhož by k spráwě církewního jmění swětská provincialní synoda zřízena, od ní stálé úřednictwo — jí odpowědné a na její uzawření wázané — ustanoweno býti, a tak ono pečeni, wysoké pak duchowenstwo rožeň mělo. Jako radikálowé za dob Josefowých po řeholních, tak wy nyní, pánowé, záwistiwým okem slídíte po statcích církewních, a omlauwáte i důtkliwě roční příjem nejwyšších důstojníků kněžských; awšak mělo-li by jich nadwládnictwí wám swěřeno býti, tuším, žebyste ze wšech arcibiskupských panstwí sotwa nawržených 12.000 zl. w. č. ročně shledali; alespoň tak málo se těžilo ze statků druhdy řeholních, tak že stát raději jich weřejným prodejem nutno se sprostil. Škoda, že není pan Tomek alespoň kausíček šlechty, anebo p. arcibiskup jeho ujcem, wěru by jinau zanotowal. Co do příjmů duchowenstwa na wenku, radí p. Tomek, aby církewní místní jmění starší osadní sprawowali, farní a kostelní pozemky pronajímali, aneb jinak s nimi těžili, taxy přijímali, kněžstwo wypláceli, kostely a [ t/l ] ary obstaráwali atd.; zde musím p. Tomkowi bez obalu ignorantů nadati, jelikož o wěcech náwrhy uweřejnil, jakým zhola nerozumí. Tolik snad panáček ten přec pochopí, že, kdo úroky těžiti chce, prw kapitál uložiti musí. Taktéž chce-li farář, by pole hojně rodilo a wýnosem ho užiwilo, nesmí wýloh šetřiti, alebrž jistinu wen wložiti, pořádně ho wyhnojiti, dosti dobytka držeti, wčasně a řádně ho wzdělati a dobrým semenem osíti, — jinak metlici, stoklasu a šweřepec sklidí. Jak se robota odbýwala, není tajno; mnohem wšak hůř by se farních pozemků hledělo, an by šafář aneb úředník s karabáčem newedl komando. Pronajmau-li se farní pole, tu nájemník rok co rok jich přesíwati bude, až by wšecek tuk se stráwil; pak pustí nájem a starší osadní nechají faráře na holičkách. Nehrabe-li slepice darmo, rychtářowé a starší osadní by za spráwu církewního místního jmění čistý wýnos dokonce s farářem dělili. Newí ještě p. Tomek, co tito osadní předstawení, wyjímaje poctiwých — na wenku tropí. Odwedenau nájemní polní činži, plat z husí a dobytka podruhowa umějí s porozličným wydáním tak srownati, že nic nezbude; přebyt wojenský ( Schlafkreutzer ) aučtuje se ad kapsam, wýplatau za smejčení komínů a sobotálesem zakládá se rychtář atd. Z toho zjewno, jak hezky by duchowenstwo pochodilo, kdyby od starších osadních záwiselo a od nich co čeleď se wyplácelo. Sedlákům dobytá swoboda a kněžstwo mělo by dle náwrhu Tomkowa w porobu selskau padnauti? To práworownost konstituční? P. Tomek štwe farníky proti kněžstwu, bauří lid, ruší pokoj, a jeho záměr: mezi oběma stranama prudké tření a wšeobecné powstání urychliti, a napotom w zmatku a kalu si zalowiti. Štolu za obsluhu církewní nikoli rychtář, nýbrž kněz přijme, rowněž jako drwoštěp swau mzdu, a p. Tomek za swůj plakátek honorar na ruku požaduje, jinak by jen rychtářům a starším osadním příležitost k obyčejným šmejdům se zawdala. Nawrhuje-li p. Tomek, by se wedení selského hospodářstwí kněžím nedopauštělo, stáwá se to nepochybně ze záwisti, an, když na Braunowsku za holkau chodíwal Manželka p. Tomkowa, kterau zde p. spisowatel bez potřeby do polemiky swé uwádí, jest totiž z Braunowska. Pozn. Red., po farách hojně drůbeře widíwal, faráři ho skwostně wyčastowali, a toho se mu w Praze nedostáwá. Má wědět p. Tomek, že farní polností řídili se osadníci, a faráři mimo hostí jen po řemeslnicku skrowně tráwějí. Konečně náklad na spráwu kostelů, far a na potřeby kostelní z církewního jmění nerádno starším osadním zůstawiti, ještoby také stawby co obecní pastaušky zcela zpustili, kněz by při troníkowých swíčkách w oděwu rozedraném a špinawém 82 služby Boží konati musili, a pakli by jim nebyl whod, židowským 6 kr. wínem by ho otráwili. Proto by měl p. Tomek při swém kopytě zůstati a nemísiti se w důležitosti, jakým nerozumí. Dod. Red. Nechceme zde ani na to poukázati, jak p. dopisowatel ( jehožto jméno jsme naschwál zatajili, aby we příslowí nepřišel ) wěci swé sám škodí hrubými wášniwými narážkami na p. Tomka, o kterém již dle jeho powolání žádný rozumný ani pomyšlení míti nemůže, žeby chtěl být swětským administratorem některého arcibiskupského panstwí neb jiné praebendy; kterak též p. dopisowatel příliš zjewně ukazuje, že má wíce schopnosti k nějakému šafářstwí než k církewní důstojnosti. My alespoň myslíme, žeby se nejwětší části našeho wel. duchowenstwa jenom weliký wděk učinil a mnoho mrzutosti ušetřilo, kdyby štolu a podobné poplatky raději swětský auřad wybíral, kterýž by se tím méně mohl dopauštět neprawidelností, kdyžby tata jemu naznačena byla, a duchowní, jenž zajisté wí a wědět musí o každé funkci, co žiwý kontrolor po boku bděl. Co se ale jmění církewního týče, widíme ustawičně, že se tím slowem „ cirkewní jmění “ jenom nedorozumění děje. Toto jmění není jmění církewní, nýbrž jmění národu českého, ale ustanowené k potřebám církewním, jimžto se žádným práwem odciziti nemá. Kdyby to bylo jmění církewní, mohlo by se též k potřebám katolické církwe ku př. do Wlach, do Ameriky užíwati, což přece zajisté nikdo twrditi nebude. Také jest jisto, že církew toto jmění s sebau do Čech nepřinesla, nýbrž že se wzdělalo dary naších předků. Toto se wždy musí náležitě na zřeteli míti. Ostatně ale bude se nepochybně mnohem wíce ještě o tomto předmětu jednati, pročež zatím jen na tom přestáwáme.

16. červen 1846, Zdroj: Česká včela, Část: Žihadlo, Titulek: [satirické zprávy a anekdoty], Autor: Havlíček, Karel – Trpěliwost literácká. Následující latinský hexameter, obsahující nářek ďáblůw z posedlého těla wycházejících, jest tak složen, že se od obau konců čísti může a stejně zní: „ In girum imus nocte, et consumimur igni. “ List z wenku do Prahy na p. Hněworada Sowu. Mnohovážencej pane a příteli! Nevím co na tom mají, že se pořádejc na naše městečko horšejí, a wěci tam zaváděti nám radějí, které na sedláka ne ale na osvíceného měšťana se sluší. To jim povídám, že si zde všecku přízeň zkazejí, když nám budou chtít pořád tu češtinu vnucovat. A k čemu to? Což nejsme Češi? Dou do kostela, tam se káže, modlí česky. A s těma českýma tabulkama taky to není tak zle, jak pravějí. Kouknou se jen na bránu, což tam nestojí: zde se žebrota zapovídá? Nemají na tom ještě dost? Snad nežádají, aby zdejší honorace německé řeči se odřekly a jen česky mluvily? I to bych chtěl takové české honorace vidět. Ty musejí as pěkně vypadat! Kde pak mají v české řeči takovejch důkladnejch slov jako v němčině? Abych jen jeden příklad uvedl, jak pak by asi přeložili; potz tausend! Jaky nobl a krásny vyjádření! Dyť oni ani nemají žádné slovo, kteréby potz znamenalo! – Když mluvíme německy, můžem si ty největší tajnosti na hlas říct, neb tomu sprosťáci nerozumí. A pak kdyby sme se i německé řeči odřekli a české přidrželi, jestli pak mají taky v česky literatuře ty klassické knihy, o jakých v němčině pořád čteme? O dvacetník se sázím, že nemají ani jednu takovou knížku jako je: Berliner Öckensteher, aneb: fliegende Blätter a na sta jiných, které já ani neznám? A toho krásného čtení chtějí, abychom se odřekli? I to by nám každý bláznů nadati musel, kdybychom to učinili. Vědí voni co, pane Sova, sepíšou dřív nějakou takovou klassickou knihu, aby sme měli co číst, pak budem hned pravejma Čechami. Naše městečko jim nejmíň 3 exemplary odebéře, nebudou se muset tedy o odbyt bát. Mají se zatím dobře, a rozvážejí si to s tou češtinou dobře, neb kdo jen trochu zdravého rozumu má, nebude se toho jejichho bláznovství chytat, a nedá se pro nic za nos odit s tou jejich češtinou, aby se vodřek němčiny, která nám k té největší okrase a vážnosti obslouží. Jsem v hluboké ponížeností dobromyslný a upřímný Wenzl Hanusch. – Jistá dáma w Berlíně majíc hlawy bolení otázala se znamenitého lékaře Heima, zdaliby potřebowati mohla domácí prostředek, totiž wložit na hlawu kyselé zelí. „ Dobře “, odpowěděl, „ jen neračte zapomenaut dáti na wrch klobásu. “

3. listopad 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: X, Titulek: Prozatímní předpis o budoucím spořádání platů a práva postupovacího fakultních profesorů na universitě vídeňské, pražské, lvovské, krakovské, olomoucké, hradecké a insbrucké, Autor: Havlíček, Karel (překl.) Prozatímní předpis o budaucím spořádání platů a práwa postupowacího fakultních professorů na universitě Wídeňské, Pražské, Lwowské, Krakowské, Holomaucké, Hradecské a Insbrucké. §. 1. W určowání platů professorů na university usazowaných neplatí příště žádný wšeobecný, jmenowitě jak welké býti mají, obmezující předpis, ale ministerstwo učení má, pakli potřeba učelišť žádá, by powoláni byli muži wýteční, tu moc, by se s nimi o wýmínkách jich usazení shodlo a zároweň s náwrhem k jich jmenowání nejwyššímu potwrzení předložilo. §. 2. Pakli se nejedná o powolání mužů, kteří již na jiných universitách doma neb w cizině prosluli, nýbrž pauze o wýběr ze zdárných, o uprázdněné učitelské místo wůbec se ucházejících saukromých docentů neb professorů aneb o to, wýmínečně způsobiti, by se wypsáním konkursu o některau stolici ucházeli, ustanowují se prozatím co do universit we Wídni, w Praze, we Lwowě, w Krakowě, w Holomauci, w Hradci a w Insbruku, hledíc k rozdílnosti žiwotních potřeb od místních okolností záwisicích, nejnižši platowé řádných professorů stawu swětského na fakultě práwnických a státních wěd, lékařstwí a filosofie we Wídni na 1600 zl., w Praze na 1300 zl., we Lwowě a w Krakowě na 1200 zl., w Holomauci, w Hradci a w Insbruku na 1000 zl., a dwa postupowací stupně we Wídni a w Praze po 300 zl., w ostatních uwedených universitních městech po 200 zlatých. Pro professory fakulty bohoslowecké budau příště platiti w Holomauci a w Hradci 800 zl., s postupem na 900 zl. a 1000 zl., we Lwowě 900 zl., s postupem na 1000 a 1100 zl., w Praze 1000 zl., s postupem na 1100 a 1200 zl., w Krakowě a we Wídni platy posawadní za minimum. – Ustanowení pro fakultu bohosloweckau platí také při professořích duchowního stawu na druhých fakultách. §. 3. Postupowati nebude se ale jako doposud podle relativního stáří řádných professorů, na universitě w téže fakultě s práwem postupu ustanowených, nýbrž tím spůsobem, že každý podle přítomného předpisu wůbec s práwem postupowacím na některé z uwedených universit ustanowený řádný professor má práwo po desítileté službě we swém postawení ke druhému, po dwadcetileté ke třetímu stupni. §. 4. Mimořádní professorowé a učitelowé nemají žádného práwa postupowacího, nýbrž jsau ustanoweni s wyhozeným platem. §. 5. Poněwadž hořejší ustanowení též neplatí na ty řádné professory, kteří následkem shodnutí ustanoweni jsau s wyhozeným platem anebo s postupowacím práwem odchylným od obyčejného, musí se wýslowné ustanowení, přisluší-li nowě ustanowenému nebo na jinau universitu přesazenému professorowi práwo postupowací, jeho stupně, a w kterém čase, wložiti do jmenowacího dekretu tak jasně, by z toho žádná pochybnost wzniknauti nemohla. §. 6. Ty stanowy netýkají se práw a platů professorů, s práwem postupowacím nebo bez něho již ustanowených, aniž se těmi stanowami má jim na ujmu w nynějším postawení co měniti, aniž jaký nowý požadawek který jim posud nepatřil, powolowati. §. 7. Professoři fakultní podle staršího postupowačního spůsobu ustanowení zůstanau we swém dosawadním postupowacím a we spojeném s tím interkalárním práwu, i budau na každé universitě činiti mezi sebau uzawřenau část professorstwa a w té budau postupowati jak doposud podle relativního stáří. §. 8. Postaupení jejich stane se s tím dnem, když se uprázdněná stolice, s kterau doposud spojeno bylo práwo k postupowání, obsadí professorem, který by podle posawadních prawidel sám nebyl měl práwo k wyššímu platu před jedním nebo před kolika na universitě již se nalézajícími professory. §. 9. Wůbec má-li staršího práwa postupowacího upotřebeno býti, předpokládá se, aby stolice starším postupowacím práwem spojená se uprázdnila a mladší professor na ni byl jmenowán. Tudiž oddělí-li se od takowéto stolice jen jeden předmět, a ustanowí pro něj zwláštní, byť i mladší professor, anebo zřídí-li se zcela nowá stolice, anebo ustanowí-li se wedle professora pro jeden předmět již ustanoweného ještě druhý nebo třetí: nedáwá to professorům podle staršího spůsobu ustanowoným žádného práwa, žádati o postup. §. 10. Rozdělí-li se uprázdněná stolice na dwě stolice samostatné a nowě obsazowané, bude práwo postupowací starších na té universitě již ustanowených professorů jen pak míti průchod, když by mezi oběma nowě jmenowanými řádnými nebo mimořádnými professory žádný podle posawadních prawidel neměl práwo k wyššímu platu před oněmi staršími. §. 11. Nahodilé pochybnosti a spory o postupowacím práwu rozhodne ministerstwo učení. Ministerstwo nemá hleděti jen na to, by nowým tímto zřízením nebyl žádný we swém práwu zkrácen, nýbrž aby také na hlas slušnosti wůbec, jmenowitě pak ohled brán byl, když jej podporují wýtečné literární činy. §. 12. Spořádati platy dle zásad těchto na newyjmenowaných universitách jest zůstaweno pozdějším určením.

9. duben 1847, Zdroj: Česká Včela, Část: X, Titulek: Z Vídně, Autor: X Z Wídně. ( Prof. Kolečka znak křížku pro zemřelého. — Miladapolka. — Matiční knihy. — „ Oprawa. “ Dne 13. Břez. dokonal zde swau vezdejší pauť jeden z nejučenějších krajanů Dr. a prof. Jak. Kolečka we 44. roce 115 žiwobytí swého. Pochází ze wsi Bělé u Poličky; byl chud a jen welkau péčí tak daleko to připrawil, že we Wídni za doktora w lékařstwí powýšen byl. Od toho času pracowal neunaweně a s welikým prospěchem we wšech odwětwích medicinských wěd, až pak se stal assistentem pitwy choroskumné a seznal wědu tu tak, že prwnímu pitewci prof. Rokytanskému po boku postawen byl. Přičinliwost jeho byla příčinau, že i jiní mladí lékaři we wědě té se zdokonalit snažili. Před třemi léty stal se c. k. řádným profesorem zákonů o lékařstwí ( Gerichtliche Medicin ) a spolu docentem učení, jak se s domněle mrtwými zacházeti má. Co profesor často měl příležitosti swým horliwým žákům, které i co šlechetný přítel radau i skutkem podporowal, swé rozsáhlé wědomosti sdělowati. Ztráty jeho příliš časné želí celý učený swět. Četnau swau bibliotéku, kterau každý jeho žák použiti mohl, odkázal k založení bibliotéky pro mediky. — A tak tedy učený trojlist sestawen ze zakladatelůw nowé medicinské školy we Wídni, totiž z Profesorů Rokytanského, Škody a Kolečky o jeden lístek chudším se stal. Jméno prof. Kolečky w srdcích jeho upřímných přátelů a wděčných žáků, též i w annalech medicinských nezahyne. Čest a sláwa památce jeho! — Umělecký obchodník Haslinger wydal s německým titulem na slowanském bálu ( a i jinde již často ) prowozowanau Miladu-Polku ( paní J. šlechtičce z Wertheimsteinů wěnowanau ) od W. C. Guthmannsthala; spůsob pana G. taneční kusy psát jest již dáwno známý; tenkráte podložil swé polce píseň: hněwej ty se na mne nebo nehněwej ( wlastně: „ hněmey ty se na mne nebo nehněmey, “ tak totiž před introdukcí wyryto jest ). Opět a opět wedu ztížnosti we jménu wídeňských audů Matice na leniwé zasílání nám kněh. 2. sw. Musejníku dostali jsme teprwa předešlý týden, kdežto zatím w Praze brzo 4. sw. w rukau míti budete. Což páni kněhkupci jsau tak netečné a laudawé powahy? Z Kazaně a Lisabonu rychleji knihy dostáwáme, nežli z Prahy! Nedbáli kněhkupec o nás, nebudeme my dbáti o kněhkupce, a zaopatříme si matiční a jiné české knihy jinau a zajisté kratší cestau! We Wčele od 30. Břez. stojí „ oprawa “ mé spráwy o třetím koncertu slowanském; arci že se jmenuje tak ledacos oprawau. Neočekáwejte páni, „ morawsko-ilirští wýborowé " ode mně oprawu waší oprawy; do takowé tintěrné polemiky nehodlám se pustit. Wšak se mi zajisté naskytne ještě příležitosti promluwiti o tom, jak to se wzájemností a sworností we Wídni nyní stojí, ne ale jak to za časů pp. Dr. Kašpara a Podlipského snad stáwalo. Nač bychom sami sebe mámili, a tím se u jiných w posměch uwáděli? Ještě jedna otázka budiž mi dowolena: Myslíte pánowé, že jste swé „ oprawě “ tím wětší wáhy dali, poněwadž se wás sedm podepsalo? Kdyby se tato wěc wětšinau hlasů rozhodnauti měla a mohla, uhlídalo by se, oč by se waše sedmice as rozmnožila. Až do toho času bude podpisowat prozatím sám W.... ch.

30. květen 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: Uhry, Titulek: [Maďarský ministr-president], Autor: Havlíček, Karel Uhry. Takto píše ministr-president maďarský maďarskému ministrowi domácích zál. „ Prowolání wýboru slowanského w Praze, jenž zowe poslance wšech w mocnářstwí žijících slowanských národů ke sjezdu do Prahy na den 31. kw., zbudilo naši pozornost tím wíce, že toto prowolání týká se i Slowanů w naší wlasti bydlících, a jest se obáwati, že bude-li sjezd takowý, jaký se zamýšli, panslavistické podrywy w některých částech naší země nowau podporu dostanau. W té wěci má ministerstwo za dobré, by se pracowalo k tomu, by wypsaný sjezd w Praze co možná zbawen byl rázu swého panslavistického, a jen jako provinciální sjezd národu českého místo měl. Poněwadž se ale toho hlawně pak docílí, nepřijdau-Ii Haličané k tomuto sjezdu pozwaní skrze swé zástupce na sjezd slowanský, to se ale pak stane, wyplní-li rakauské ministerstwo jich sprawedliwé žádosti; nařizuje se W. Osw. tímto listem, byste sdělil tyto náhledy ministerstwa ministrům rakauským a jim wyložil, že min. uherské k dobrému celé monarchie, hlawně ale pro pokoj wlasti uznáwá za newyhnutelně potřebné, by se Haličanům žádaná jich samostatnost a nezáwislost we spráwě wěcí domácích ‒ pokud toho dopauští jednota monarchie ‒ co nejdříw powolila; tímto způsobem, jsme ubezpečeni, že nebudau Haličané hledat podporu u druhých Slowanů k proražení swých přání. “ Co počnau ministrowé naši? ptá se Donauzeitung. Že k takowému kroku opráwněni nejsau, wíme dobře, wyjewí-li to také weřejně? ‒ Pustit Halič, je pro Rakausy wěc nebezpečnějši než slowanský sjezd w Praze. Maďarům se jich winau widí být wěc owšem zcela jinačí. ‒ Maďarům ‒ dodawáme my ‒ nahnal slowanský sjezd strachu. Kam se děla jich wyhlášená swobodomyslnost, že chtí zamezowat Slowanům, aby nepromluwili o swých wěcech. Říkáte, že Slowani nejsau pro swobodu stwořeni, a sami jim chcete brát příležitost, mezi sebau si porokowat! Nu ale přes to wšechno rokují Srbowé w Karlowci, Slowáci w Liptowsku, Chorwati w Záhřebu a pozejtří budau wšichni rokowat w Praze.

5. duben 1848, Zdroj: Národní noviny, Část: X, Titulek: [Zpráva o jednání církevních představitelů], Autor: Havlíček, Karel Dne 31. Března uzawřelo se we schůzce předstawených a representantu zdejší německo-ewangelické obce wedením a přednostenstwím p. pastora, aby se zakročilo o úplnou rownost wšech w Rakausku posud jen trpěných křesťanů s katolickými jich bratry. Wšecko se má co nejpřísněji zákonně s opominutím wšelikého lomozu díti, poněwadž wšichni shromáždění přeswědčeni byli, že swatá a sprawedliwá jejich žádost nepotřebuje, máli dosažena býti, nynějšího nakwašení použíwat.

25. březen 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: Z Prahy, Titulek: Spis poslanců českých o politických zásadách od nich zachovávaných na ústavodárném sněmu říšském ve Vídni a Kroměříži, Autor: X Spis poslanců českých o politických zásadách od nich zachowáwaných na ústawodárném sněmu říšském we Wídni a Kroměříži. Co od delšího času mnozí předpowídali, jiní w pochybnost brali, leckdo úsilně sobě přál, málokdo očekáwal, čeho tím méně kdo skutečně se obáwal, stalo se konečně přece prawdau: bez ohledu na slowo od dwau císařů slawně dané, jest prwní ústawodárný sněm Rakauska mocně rozpuštěn, a národowé rakauští netoliko we swých sprawedliwých nadějích sklamali se, nýbrž jest jim w osobách zástupců od nich zwolených ještě nehodným spůsobem ublíženo. Nemohauce my, podepsaní někdejší poslanci sněmu říšského z Čech, nelitowati příhody této hluboce jakožto neštěstí na naši krásnau wlast, ano na celé mocnářstwí bez potřeby přiwedeného, klademe sobě za powinnost, zamítati od sebe wšecku odpowědnost z toho, a to tím wíce, čím méně zaslaužené, čím nesprawedliwější jsau wšelijaké wýčitky a obwiňowání, ježto se nám dějí pro naše chowání na říšském sněmu netoliko od našich protiwníků a jisté části německého tisku wůbec, nýbrž nad to i od ministerstwa w patentu rozpuštění od 4. března běžícího roku. Dle prawidla we wšech zemích, které ústawu mají, uznaného, jsau wolení zástupcowé lidu ze swých we sněmu pronešených politických zdání a z užíwání práwa hlasu jediné Bohu a swědomí swému odpowědni. Poněwadž ale wýtečné toto postawení mají toliko z důwěry swých woličů, záležíť na tom owšem jim samým, aby se důwěrau tauto ujistili zřejmým oswědčením a wyložením příčin swého chowání. My pak tím wíce ponuknuti jsme, abychom se o politických zásadách, od počátku sněmu říšského až do rozpuštění jeho od nás důsledně zachowáwaných oswědčili, čím častěji tyto zásady při wší jednoduchosti a zřejmosti swé, jak doma tak wenku, bez úmyslu nebo z aumyslu, býwaly na zlé wykládány a zle jim rozuměno. Wšeckať naše politika byla nám takořka napřed wytčena jasným pojmutím událostí w jich spojení a bedliwým uwážením wšech stáwajících poměrů. Můžeme jen tyto krátkými rysy wyznačiti, a zásady ony wyplynau co přirozený wýsledek samy od sebe. Klamau se zajisté, kdož snažení národů, za našich dnů s rostaucí wždy silau se objewující, aby národnosti swé spůsobili průchod, powažují a wyhlašují za uměle spůsobené, pročež pomíjející podráždění, za poblauzení, ano za epidemickau nemoc ducha času. Kdož hlauběji prohlídá, nebude moci nespatřowati w tom spíše skutek prozřetelnosti, přirozenau, pročež newyhnutelně potřebnau protisílu naproti wplywům nowowěké wzdělanosti, wše zplaňující a zjednotwařující, aby w jednotě člowěčenstwa nezašla rozmanitost jeho zcela. Se zřetelem na národnosti, kterýž se za nynějšího času wíc než kdy před tím rozšiřuje, wstaupil jest do swětodějstwa nowý mocný činitel, jehož welké dotud sotwa tušené působení teprw příštím stoletím se odhrne. We wšech pohybech pamětihodného r. 1848 spatřujeme sice wedle národního žiwlu také politický a sociální jakožto páku působící: ale i spěšný pohled na země nejwíce pobauřené, Itálii, Německo, Uhry, Polsko a Dánsko, ukáže nám, že tu národní prospěchy kladeny byly wšude ještě nad politické; a i Francausko ukázalo neočekáwaným wýsledkem swého wolení presidenta, že Napoleonská sláwa, lichotící národní chlaubě, byla welikému lidu wysoko nade wšecko učení o republice a socialismu. Pročež nebylo maudré ani sprawedliwé, že se nám, poslancům českým, ohlížení se po našich národních potřebách na říšském sněmu bralo za zlé jakožto malicherná auzkosrdečnost, kdežto přec walný počet našich protiwníků w chowání swém ještě mnohem wíce se řídil národními pohnútkami; uposléchali jsme w tom, wědomě nebo newědomě, hlasu swětoducha, tak jakož i řečení naši protiwníci. Práwem ale žádáme pro sebe přitom toho swědectwí, že jsme my nikdy a nikdež nehledali průchod národnosti swé na ujmu jiné kterékoliwěk. Byliť jsme se w této otázce postawili hned napřed a takořka z domowa na stanowiště wyšší, s něhož se nám plná sprawedliwost pro wšecky objewila jakožto přirozená zásada, kteráž náružiwými popudy a wýtržnostmi jednotliwých mohla býti zastíněna neb zakalena, ale nikterak zrušena neb odložena. Rakausko, skupení zemí a národů welice rozdílných, někdy wíce neb méně samostatných, bylo do března 1848 jen wůlí neobmezeného panowníka, opřenau na moc zbraně, udržowáno we hromadě. Swazek tento ukázal se konečně pro tento nowý čas a pro wšecku budaucnost býti nepostačitelným; nebo jakž celí národowé chtějí, stáwají se swobodni. Aby Rakausko i napotom zůstalo a požíwalo co stát dobrého zdaru, musí dle našeho zdání wynalezeno býti wazadlo ještě pewnější, klej tužší, než byl onen hmotné moci. Nejsilnější a nejstálejší ze wšech takowých wazadel jest ale přirozený pud, jakož i dobře wyrozuměný wlastní prospěch národů samých. Nejen při jednotliwcích, ale i při národech přewládá pud zachowání sebe samého, swobodné samospráwy, a nestíženého wywinowání sil swých ku pěstowání swého duchowního i zemského blaha. Pokroky mechaniky, jimiž se wšeliké poměry času i prostoru pošinují a zmenšují, zároweň s jednotiwým a střediwým působením wzdělanosti wůbec, činí zachowání malých států na pewnině čím dále tím wíce nemožným. Malí národowé jsau již k zachowání státního bytu odkázáni na práwo spolkowní tak jako jednotliwci při welkých předsewzetích. Když pomyšlení na státní samostatnost Maďarů jak Čechů, Srbů jak Romanů, Rusínů i Slowenců, ano i Polanů w jich celosti, při střediwém působení swětoducha, není než záludný sen, nabýwá naproti tomu myšlénka o státním spojení těchto kmenů denně wětší platnosti, pojištěné a zwýšené netoliko positivním podáním, ale i přirozenau newyhnutelností. Kmenowé tito, jsauce sami o sobě slabí a w nebezpečí, mohau jen pokojným swazkem we foederativní jednotě tak sesíleti, aby se proti násilí wšelikých mocných sausedů na wýchodě i na západě s prospěchem mohli postawiti. Powoláni jsauce k aučastenstwí při ustawení Rakauska jakožto státu a k určení spůsob a wýminek, pod kterými by tento stát napotom činil jednotliwý celek, mohli jsme jen w těchto předeslaných nástinech hledati a nalézati té myšlénky, která nás při tomto díle měla wésti. Chtěli jsme tedy nowé Rakausko wystawiti na základě foederativním co spolkowý stát, kterýž we spůsobu swém neměl býti neb jmenowati se ani německým ani slowanským, ani maďarským ani románským; neboť měl práwě spočíwati na spolku swobodných a docela stejně opráwněných národů. Chtěli jsme tento spolek hned napřed we spůsobě dědičného mocnářstwí, která již tu jest, jsauce přeswědčeni, nejen že od positivního základu státu nelze bez škody wíce se wzdáliti, než ke spůsobení prawého práwního stawu newyhnutelně jest potřeba, nýbrž i že tato spůsoba státu pro stálé zachowání spolku sama sebau nejwíce podáwá jistoty. Poněwadž pak tím samým od prwa neměli jsme na mysli, žádati pro jednotliwé části tohoto spolku plné swrchowanosti moci, mělo slowo „ foederací “ w ústech našich owšem zwláštní, obmezenější smysl, a užíwali jsme ho jen proto, že k wyznačení toho státního poměru, jejž jsme tím chtěli rozuměti, žádného whodnějšího slowa nebylo. Žádali jsme pak dále ústawné mocnářstwí lidowládné, poněwadž plné uznání práw lidskosti pro každého člowěka žádati musíme, a poněwadž stáwání stawů s přednostmi we státu s hlawní myšlénkau nowého Rakauska, se zásadau stejného práwa wšechněch bylo by we zřejmém odporu. Myslili jsme a myslíme posud, že jest radněji, to pojednau a nawždy w celosti odříznauti, co se naproti těmto žádostem na délku dokonce držeti a tedy wyhojiti nedá, než dopustiti k částečnému řezání po časích, zwláště poněwadž při prwním onom spůsobu wšecky šťáwy w tělese státním mohau tím jistěji uchráněny býti od nákazy kommunistické. K žádosti našich krajanů německých, abychom se účastnými stali zbudowání nowého sjednoceného Německa, nemohli jsme přiswědčiti z též příčiny, pro kterau jsme se i známému snažení Maďarů musili postawiti na odpor. Záměrowé obau těchto národů byli našim zrowna protiwní; kdyby se jim bylo podařilo dowésti jich, pak bylo Rakausko, jaké jsme my netoliko ku prospěchu národnosti naší chtěli, nemožné, a zásada stejného práwa národů býwala by brzy prawým posměchem. Frankfurtský parlament, kterýž stawěl swau politickau budowu předně a wýhradně na myšlénce německé národnosti, pojišťowal sice kmenům neněmeckým w zemi německé jistá práwa; ale jak se chowali Němci we Šleswíku, jak násilně roztrhli Poznaňsko, jak přeplýwaly řeči jejich w kostele Swato-Pawelském nenáwistí proti Slowanům, jmenowitě proti Čechům, to wše byl odstrašující wýklad na ono písmo. Maďaři pak zpurní powažowali učení o stejném práwu národů hned od počátku za pauhý nesmysl. Poněwadž jsme nowé sjednocené Rakausko chtěli míti jak silné a mocné tak také sprawedliwé a swobodné, byla naše snaha od počátku, aby w něm austřední říšská moc od mocí zemských, bez ujmy společného monarchického wršku, byla pilně rozdělena a mezi obojími zřízena co nejdokonalejší rownowáha, aby jednak společný střed w čas potřeby měl dostatečnau moc, by wzpauzející se audy přidržel neb nawrátil k jich spolkowé powinnosti, jinak ale swobodné samospráwě národů we wěcech, jednotě říše nic neujímajících, žádné zbytečné překážky kladeny nebyly. Tyto zde krátce podotčené zásady a náhledy byly duchowním jměním ne snad jednotliwých českých poslanců; bylyť wíce neb méně jasně, wíce neb méně auplně založeny w přeswědčení wšech slowanských audů sněmu říšského z Čech i mnohých z Morawy. Předešlá jednání w Národním Wýboru a we Slowanském Sjezdu w Praze rozšířila i uwědomila tyto náhledy w širokém kruhu již předtím, prwé než se říšský sněm we Wídni sešel a z Čech obeslán býti mohl; byly takořka obecným jměním českého národu, a zástupcowé národu tohoto byli jisti, že zřejmým jich hájením we sněmě zawděčí se dokonale žádostem a potřebám posilatelů swých. Staw weškerého mocnářstwí rakauského byl téměř zaufalý, když jsme my w polowici měsíce čerwence minulého roku ponejprw zaujali místa naše we sněmowně Wídeňské. Wlaské země císařstwí byly z welké části opanowány od nepřítele, uherské byly se skutkem odtrhly od jádra společného státu, císař byl se ze zemí pobauřených utekl do wěrného Tyrolska, náměstek jeho šel za powoláním co spráwce říše německé do Frankfurtu, slabé ministerstwo Pillersdorfowo bylo swrženo, a Dobblhofowi nebylo lze utwořiti silného, pokud Wídeň toliko demokratickému klubbu, aule a wýboru bezpečnosti dáwala nad sebau panowati; konečně w některých korunních zemích docela odchylné snahy jewily se. Nejpowážliwější bylo, že welká část obywatelů říše delšího bytu mocnářstwí wlastně ani nechtěla, a i poblázněná Wídeň w tehdejším swém rozmaru zdála se chtít raději býti pohraničním městem budaucího domyšleného Německa, než zůstati mocným sídlem Rakauska omlazeného. „ Inniger Anschluss an Deutschland “ ( pewné připojení se k Německu ) byla čarowná slowa, ježto tehdáž opanowáwala wšechny mysli; nikdo sice neuměl powědíti, jak se tomu má rozuměti, jak to skutkem wywésti, ale nesměl také nikdo zdwihnauti proti tomu některé pochybnosti, nechtěl-li podniknauti hrůzowládu chátry wždy po rwačkách dychtiwé. O docela swobodném sněmownickém postawení a chowání nebylo pro nás při těch okolnostech ani řeči. Již prwní a nejdůležitější ze wšech otázek říšského sněmu, o jeho příslušnosti, nesměli jsme z obáwání, aby se w to hned newložila otázka německá, a z nenadálého rozhodnutí jí nepošlo násilné rozehnání sněmu, ani zmíniti. Když se twořilo ministerstwo Wessenberg-Dobblhofowo, rozhodly přitom náhledy a prospěchy, které tehdáž we Wídni přewládaly; i mohlo se toto ministerstwo, dle složení swého, spíše jmenowati Wídeňským než rakauským; neb nemělo mezi sebau ani jednoho důwěrníka ze žádné země. Na štěstí wšak byli tito mužowé netoliko swobodomyslní, ale i dosti počestní, že zachowání mocnářstwí, do rukau jejich swěřeného, upřímně chtěli. Poněwadž my za tímž aumyslem jsme šli, nemohlo owšem dlauho zůstati bez obapolného sblížení; i podporowali jsme wládu úsilně i stále, kdykoliw o to šlo, aby se snahy a zásady rozpauštějící nebo bezwládiwé wnitř i wně sněmowny zamítaly, nedáwajíce se w tom ani nejméně másti nejizliwějšími potupami, které na nás tehdejši Wídeňské časopisectwo kydalo. Činili jsme to dobrowolně, z wlastního přeswědčení; nebo úmluwa a upsání mezi námi a ministerstwem, ba ani nejwzdálenější pokus oč toho, nikdy se nestal. Pročež jsme se také nezbawili práwa, obrátiti se w okamžení proti ministerstwu, jakžby bylo swobodu skutečně zradilo neb snad nastaupilo na cesty, ježto by dle našeho přeswědčení wedly ke zlému. Sněm říšský, ačkoliw byl předně a nejprwé powolán k nalezení ústawy pro weškeren stát, nemohl se nic méně wzdáliti množstwí jiných prací, wnucených jemu okolnostmi časowými. Jednání o náwratu JMsti císaře Ferdinanda I. do Wídně, o zahražení finančních potřeb státu a jiné, bylo newyhnutelné za prospěchem mocnářstwí, tak jako i upokojení wšeho selského lidu zrušením roboty a poddanstwí. Že komora wzala nezralý náwrh Kudlichůw přenáhlením ihned w plnau radu, dokázala se tím wíce potřeba zdrawě uwáženého jednacího řádu. To wšecko newyhnutelně žádalo mnoho času, a nikdo slušně smýšleje nemohl kárati sněm říšský z leniwosti neb nečinnosti, powážíc zwláště také rozličné práce jednotliwých wýborů. Tím méně mohla se sněmu říšskému dělati wýčitka z jednání, kterých newyhnutelnau potřebu spůsobily místní události Wídeňské, jakož pak i uherské poměry. Čím wíce tehdejší ministerstwo poznáwalo úkol swůj we smyslu celého a sjednoceného Rakauska a snažilo se jej prowésti, čím wíce společným postawením wlády a wětšiny sněmu žiwlowé protirakauští we Wídni widěli pod sebau mizeti půdu práwní a okolo sebe moc swau: tím pilnějšími jewili se we zřizowání wzbauření, kteréž 23. srpna a 13. září přičiněním zákonumilowné národní stráže Wídeňské bez welké tíže potlačeno, bylo by i 6. října nemíwalo lepšího aučinku, kdyby se wyhlídnutá oběť jeho, nešťastný ministr wojny Latour, nebyl nechal swésti ke zdánliwé neobojetnosti a wyplýwající z ní řadě polowičátných prostředků. Wlastní wýznam 6. října we Wídni objasnil se od té doby již celému swětu. Každý již wí, že se tenkrát nejednalo o wětší neb menší míru politické swobody, nýbrž o trwání mocnářstwí a náš národní byt. Wšichni, kdož Welikého Rakauska nechtěli míti, podali si tu ruce, ač se jim widělo za dobré, zakryti zatím prawé heslo swé. Awšak kdyby byl císař Ferdinand oblíbil wýsledek onoho dne a wýmínkám tehdejších wítězů se poddal, pak nebylo wíce žádné welemoci rakauské w Ewropě; Uhry byly by se zřídily pak i dle práwa za oddělenau samostatnau říši, a západní polowice mocnářstwí býwala by přinucena přijímati zákony od Frankfurtu. K takowému wýsledku nesměli jsme my dle poslání našeho jakož i dle našeho přeswědčení pro nic na swětě podati rukau; a poněwadž i mocnář 286 o naši ústawnau swobodu welezaslaužilý porozuměl wýznamu té doby, a rozhodný poslední boj mezi ním a wzpaurau byl newyhnutelný, nemohliť jsme ani okamžením býti na rozpacích, které strany bychom my se přidrželi, s kýmbychom měli státi. Ačkoliw wíce našich nejwáženějších kollegůw bylo dne 6. října we skutečném nebezpečenstwí žiwota, nebyla to přece ani tak hmotná hrůzowláda, konaná od ozbrojené Wídeňské chátry, která nás přinutila, abychom z Wídně odešli, jako spíše powědomí, že se sněmu násilně ukládá směr, jehož jsme my následowati nemohli. Jest zrowna tak neslušné, že wláda w patentu rozpuštění od 4. března b. r. hanu swau s strany chowání w říjnu wztahuje na celý říšský sněm, jak nesprawedliwé. Když naši političtí protiwníci nám wyčítají, jako bychom byli za oněch dní zradili wěc swobody, když ona protirakauská strana we Wídni nahoře dotčená čím dále tím wíce znamenala, že se jí na řádné cestě nepodaří, w sněmu opanowati, wzalať si konečně na pomoc hmotnau sílu, aby na něj nabyla wpliwu aspoň zwenčí; podnikla hru odwážliwau, nasadiwši celý osud swůj na poslední lístek, na rozhodnutí zbraní; následkem toho musila se ale také wýmínkám wítězowým podrobiti; wýmínkám, které owšem nemohly býti swobodě zrowna přízniwé. My zajisté jsme se weřejným naším ohlášením od 12. října hned napřed slawně ohradili proti jakémukoliwěk společnému ručení s kusým parlamentem we Wídni pozůstalým; tehdejší wláda měla užiti této okolnosti, a co w sobě zawíral patent od 22. října ( s strany odročení a přeložení sněmu ), aspoň o týden dříwe ohlásiti. Že toho neučinila, nýbrž spíše počnutí naše zawrhla, ba s úlomkem oním sněmu říšského w auřední obcowání dala se, a tudy i mnohým audům zákonu milowným zawdala příčinu, že we Wídni zůstali, a tím revolucí prostředně podporowali: z toho každý nepředpojatý sám pozná, na čí straně bylo tehdáž hledati wíry, stálosti a důslednosti. Taktéž každý saudný člowěk snadno uwáží, byli-li jsme my ti, kteří tehdáž swobodu postawili w nebezpečenstwí, čili protiwníkowé naši. Newyhnutelný následek jejich jednání byl patent od 16. října, plod našeho úsilí manifest od 19. října. Oním nařízena byla wojenská diktatura, tímto bylo trwání sněmu ústawodárního beze zmatku a další zmocnění jeho nowě pojištěno; každý ať dle toho rozhodne sám, co z toho bylo wýwinu práwě ústawných zásad wíce ku prospěchu. Program ministerstwa Schwarzenberg-Stadionowa, jímž byl říšský sněm w Kroměříži takořka otewřen, potěšil nejen nás, nýbrž i naše protiwníky na sněmu, ano wšecky národy Rakauska wůbec. Kdyby bylo ministerstwo w přirozeném swobodomyslném rozumu tohoto programu skutečně kráčelo w předu času, bylo by protiwné potkání jeho s wětšinau sněmu stalo se nemožné. Ale nowá wláda nelenila, aby zmátla nás w důwěře w upřímnost a swobodomyslnost swau. Dali jsme se sice ještě oswědčeními poněkud spokojiti, a majíce přeswědčení, že bez důrazného wedení wálky w Itálii a Uhřích pro zachowání mocnářstwí a prowedení stejného opráwnění i pro uherské národy nemůže býti, podali jsme ruky swé k žádanému powolení kreditu na 80 milionů s obwyklau oddaností: ale Stadionowo wyjádření od 4. ledna b. r. o §. 1. základních práw ( „ wšechny moci státní přicházejí od lidu “ ) wywedlo nás dokonale z klamu o odchylném smyslu a směru, jejž ministerstwo s strany ústawy přijalo. Kdyby se byli ministři na tom chtěli spokojiti, a wyřkli přání, aby se theoretická sada, ježto může od newědomých a zlomyslných snadno býti zle wyložena neb užíwána, nepostawila w čelo základním práwům, bylo by se této žádosti nepochybně od wětšiny sněmu wyhowělo: ale oni žádali bezwymínečné předmětné zawrhnutí sady, samé w sobě jasné, jíž oni podložili neprawý smysl, a wložili i proti mlčeliwému uznání jí určitau zápowěď. Ministerstwo dokázalo swým ohlášením, že půwod státu ještě posud hledá we hmotné síle, že ku př. dobře zaměřené pálení z děl w bitwě Bělohorské 1620 powažuje za swětější pramen swrchowané moci, než dobrau wůli milionů swobodných občanů; také uwedlo swobodu a příslušnost ústawodárného sněmu říšského přímo w nejistotu, myslíc jemu směti předpisowati, které zásady by měl bez wýmínky zawrhnauti, od jakých w jednání swém wycházeti. Takowémuto uzdání, takowé snižující žádosti nemohli jsme se za prospěchem mocnářstwí, jako i obecného dobrého a prawdy samé dokonce podrobiti; opposiční naše postawení proti ministerstwu bylo od toho okamžení rozhodnuto; w jiné zemi, kde státní žiwot ústawný dospěl k wětší zralosti, bylo by spíše býwalo ministerstwo nazwáno postaweným w opposicí proti sněmu, poněwadž wětšina sněmu říšského owšem nebyla na straně ministerstwa. Nicméně uzawřeli jsme, po zralém uwážení wšeho, theoretickau onu sadu, při nedostatku politického wzdělání a dobré wůle owšem připauštějící zlý wýklad a zlé užíwání, raději ze základních práw wypustiti, zwlášt poněwadž měla w jiné části ústawy nabýti praktičtějšího znění a w celku bez toho swého prawého upotřebení. Měli jsme za to, že jest opatrněji a wlastenečtěji, osudného boje raději, pokud možná, ještě se wystříhati, nežli stát, w jeho tehdejším málo ubezpečeném položení, k wůli politickému axiomu, kterýž se sám sebau rozumí, wystawiti nowým bauřem. Z toho, co tu řečeno, objewuje se sama sebau wáha onoho obwiňowání a osočowání, kterým nás odtud časopisectwo, jmenowitě ministerialní, pilně stíhalo. Ne my, ale owšem ministerstwo proměnilo se; my jsme zůstali titíž, jak we Wídni tak w Kroměříži, bojowawše tu i tam pro sjednocené swobodné Rakausko; jen se týkal náš boj onde wíc anarchie, zde wíc reakcí, a ministři byli tam wíc našimi přirozenými spojenci, tu wíc našimi přirozenými protiwníky. Také s tím každý nepředpojatý snadno srowná se, že nebyla to swoboda, jak jsme my jí rozuměli, nýbrž anarchie a nejskwělejší kwítko její, 6. říjen, co hrálo reakcí tak práwě k ruce. Awšak nebudeme zde dále poměrů těchto objasňowati, i přestaneme jen ještě na dwau zřídlech činěných nám wýčitek, o postawení slowanského klubbu w Kroměříži a o foederativních našich zásadách. Wšechen říšský sněm, wyjmauc málo kolik audů, rozdělowal se w Kroměříži, dle různých politických zásad a prospěchů, w následující klubby: 1. Centrum, 2. lewého centrum, 3. lewice, 4. polský a 5. slowanský klubb. Poslední tento, k němuž přináležela wětší část poslanců jazyka slowanského z Čech, Morawy, Štýrska, Korutan, Krajiny, Istrie a Dalmatie, jakož i skoro wšichni Rusíni, byl beze wšeho pochybí nejčetnější, tudíž nejdůležitější ze wšech. Prwotním jeho jádrem byli poslanci čeští, i powstalť na takowý spůsob, že po událostech říjnowých loňského roku také mnoho jiných Slowanů přálo sobě přijatu býti do klubbu předtím pauze českého. Wnitřní jeho ústrojí a prawidlí nebylo od jiných klubbů rozdílné, leda že snad bylo méně přísné; o jakémkoliwěk nucení ku přístupu neb zůstání nemohla nikde býti řeč; rowněž tak málo o žádání, aby někdo proti swému přeswědčení hlasowati musil. Byli-li skutečně mužowé odchylného zdání we spolku, tehdy stalo se tím wšestrannější objasnění každé otázky w předcházejícím rokowání klubbu. Při wšech wěcech, které se uzawřením klubbu již i krom toho neprohlásily za otewřenau otázku, neměli audowé, kteří s wětšinau klubbu hlasowati nechtěli, žádného jiného záwazku, než napřed to oznámiti, aby se jejich hlasu nepočítalo. W čemž tedy záležela ona w časopisech tolik přetřásaná domnělá hrůzowláda we slowanském klubbu? Mohlo-liž se swobodomyslněji jednati, než se tu dálo? Že jednohlasnost tohoto welkého spolku, jíž napomáhaly společné národní prospěchy a dílem i osobní přátelstwí mezi audy, jednohlasnost, která při nejdůležitějších otázkách we sněmu také obyčejně býwala rozhodná, našim politickým protiwníkům se nelíbila, toť je snadno pochopitelné; ale tím pochopitelnější bude každému nepředpojatému onen nepřátelský křik, jejž oni proto zdwihali proti nám. Ne méně wýdatné příčiny k obwiňowání a osočowání zawdáwaly jisté straně časopisectwa naše foederativní zásady a snažení, abychom jim w ústawě Rakauska spůsobili průchod. Obyčejně rozkřičowali je jakožto strannické záměry; nalézali se wšak i takowí protiwníci, kteří za nimi wětřili úmysly státozrádné. Wýčitky, žebychom obmýšleli Rakausko oslabiti a od něho se odtrhnauti, necháwáme po wšem po tom, co jest za tento jeden rok od nás činěno, psáno a mluweno, zkrátka býti; ona zajisté dělá rozumu těch lidí, kteří ji zdwihají, ještě menší čest, než jejich srdci. My powažujeme foederativní zřízení Rakauska za newyhnutelný a jistý následek welké rozdílnosti národů jeho a zásady auplně stejného jejich práwa. Zdaliž může stejné práwo skutečně býti, když se řeč, a tedy národnost jednoho audu w celém ústrojí státu pozdwihne zákonem nebo skutkem za panující.? Nemá-liž proto potřebná owšem jedna řeč austřední ( když se k tomu neobojetné ku př. latinské neb francauské, užiti nechce, neb nemůže ) obmezena býti práwě jen na ten obor wěcí, které k jednotě státu newyhnutelně přináležejí, naproti tomu pak wěcí jednoty této se netýkající pozůstaweny býti swéspráwě jednotliwých audů.? Zdaliž nebudau spráwy zemské tak dobře státi pod společným mocnářem, jako spráwa říšská? Či má ona politowání hodná a nikdež neslýchaná wěc, že weliká část audů ústawodárného sněmu ani nerozuměla řeči, w níž se rokowalo, i budaucně a na wždy zůstáwati? aneb snad má, na odpor přirozenému práwu, jakož i positivní zásadě stejného práwa, do wolebního zákonu přijato býti nějaké cenění dle jazyka? Tuť jest patrné, že již sama otázka s strany řeči wede w Rakausku důwody newywratnými k foederací, o pohnutkách pocházejících z rozdílnosti zeměpisné polohy, dějepisu, stupně wzdělanosti, mrawu a náklonnosti tuto ani nezmiňujíc. Jsmeť také pewně přeswědčeni, že Rakausko pokoje a spokojenosti potřebné k dalšímu zdaru swému prwé nedosáhne, než budau nešťastné ony zámysly austřediwé, které w Kroměříšském náwrhu ústawy přes chybné sestawení wýboru, jehož se tu dotýče, zwláště spolupůsobením českých poslanců se znamenitými proměnami se potkaly, ale we wydané ústawě od 4. března b. r. tím přísněji wywstaly, we swau míru uwedeny nebudau. Odkazujeme w té wěci na skušenost nejprwé příštích let: opinionum commenta delet dies, naturae judicia confirmat ( smyšlénky lidského domnění ruší čas, úsudky samé přírody stwrzuje ). Wýčitka w patentu rozpuštění dne 4. března b. r. sněmu říšskému učiněná ze zdlauhawosti wywracuje se nejen tím, co již swrchu powěděno, nýbrž i tím skutkem, že náwrh ústawy byl w Kroměříži již před 4. březnem zhotowen. Jest owšem lehčeji, ústawu diktowati, než se wšemi, jichž se dotýče, o ní se usnésti; neb obtíž práce nezáležela we zhotowení formulářů k tomu, nýbrž w potřebě srozumění a srownání se při wšech jednotliwých ustanoweních. Ale mnohem ještě nebezpečnější než toto jest obwinění, že se říšský sněm „ rozbíráním na poli theorie “ netoliko w přímý odpor postawil se „ skutečnými poměry mocnářstwí, “ nýbrž i wůbec wzpříčil se spůsobení „ spořádaného práwního stawu we státu. “ Musilť by to oprawdu býti docela obzwláštní „ práwní staw “, kterýž by se s „ rozbíráním na poli theorie “ dokonce srownati nemohl! Nejspíš staw, který by se neodwozowal z theorie „ práwa “, nýbrž z theorie „ skutků “. Dálší wýznam té sady jest zjewný. A s takowými řečmi stawí se ministerstwo proti ústawodárnému sněmu! Když se ze „ skutků “ takowýmto spůsobem dělá náprostý pramen práwa, a když si wláda pozůstawuje, wýznam těchto skutků jednostranně napřed ustanowowati, toť se tážem, jestli ústawa, jestli říšský sněm wůbec ještě napotom možný při takowýchto „ skutcích “? Nechceme se na ten čas o to hádati, měla-Ii wláda skutečně práwo, sněm ústawodárný rozpustiti. Rozpuštění jest skutek, a práwo wyplýwá dle smyslu patentu od 4. března ze skutečných poměrů samo sebau. I zdržujeme se wšech dalších slow o tom spůsobu, kterým prwní rakauský sněm byl rozpuštěn; dějepis bude nad ním sauditi, sauwěk již nad ním saudil. Nedůsledností, za kterau na štěstí děkowati máme nejspíš jen lepší přirozené letoře našich ministrů, jest nám §. 123 wydané ústawní listiny ještě učiněna nejbližší wyhlídka na možnost wyhojení rozličných chorobných stránek w našich „ skutečných poměrech “. Doufejme, že toto zaslíbení nemá býti pauhým odkladným prostředkem. Snad potom bude i theorie práwa, přes jisté skutky, zase moci usazena býti we swé přirozené práwo. Na každý spůsob prosíme a zaklínáme wšecky naše někdejší pány kommitenty, jakož i wšecky wlastmily a krajany co nejsnažněji, aby we „ skutečných poměrech “ tohoto času přede wším jen tuto wyhlídku měli na zřeteli. Neklamejme se o prawdě, že nezáwisí na wůli tohoto neb onoho ministerstwa, nýbrž jen na wůli weškerého lidu Rakauska, zdali a jak dalece napotom máme býti a zůstati swobodni. Ještě wždy je nemalý počet občanů mezi námi, kteří si starodáwní duchowní liwerii tak obwykli a oblíbili, že swobodni býti ani nechtějí. Snažme se slowy i skutky předně o to, aby se politická swoboda i těmto spoluobčanům našim widěla býti dobrau wěcí; pak nebude žádné ministerstwo na swětě dosti mocné neb opowážliwé, aby nám toto dobré chtělo zadržowati neb ztenčowati. Rakausko, kteréž my toto předpokládajíce, radostně pozdrawujeme co naše, — toto Rakausko jakožto společný stát, a mladistwý císař jeho jdau ještě mnohému těžkému pokušení w austřety; budau nám w nastáwajicích bauřliwých časích ještě mnohau těžkau obět museti ukládati. Dejme pak obezřetnau činností a prawým wlastenectwím jak wládě naší tak Ewropě skutečný důkaz, že nepřemožitelná moc a síla Rakauska skutečně od národu jeho přichází! W Praze dne 21. března 1849. Dr. František Palacký, býwalý poslanec Pražský ( z okresu 2ho ). Adolf Maria Pinkas, býw. poslanec Pražský ( z okresu 3ho ). Dr. Františěk Ladislaw Rieger, býw. poslanec Železnobrodský. Prawoslaw Alois Trojan, býw. poslanec Welwarského okresu. Dr. Karel Leopold Klaudy, býw. poslanec Kutnohorského okresu. Jan Neuberg, býw. poslanec Beraunský. Dr. Karel Tomíček, býw. poslanec okresu Jilemnického. Dr. J. Hauschild, býw. poslanec Wysokomýtský. W. Wladiwoj Tomek, býw. poslanec Opočenský. Vincenc Šembera, býw. poslanec Pelhřimowský. J. Kaubek, býw. poslanec Písecký. Wojtěch Deym, býw. poslanec Nowo-Bydžowský. Antonín Mokrý, býw. poslanec Wodňanský. Antonín Robi, býw. poslanec města Budějowic. Jan Sw. Presl, býw. poslanec Nowoknínský. J. Er. Wocel, býw. poslanec Poličský. JUDr. František Šwestka, býw. poslanec okresu Litomyšlského. K. Hawlíček, býw. poslanec Humpolecký. Karel Stiebitz. býw. poslanec okresu Plaského. E. A. Jonák, býw. poslanec Brandejský. JUDr. Jan Klieberl, býw. poslanec Bělský MDr. Staněk, býw. poslanec Zlonický. MDr. Král, býw. poslanec Rakownický. Jiří Reichert, býw. poslanec okresu Králowéhradeckého. Jan Schonhansl, býw. poslanec Horaždowický. Jan Daniel Rozsypal, býw. poslanec okresu Wimberského. Leopold Šediwý, býw. poslanec Řičanský. Fr. Hawlíček, býw. poslanec Nowokdýnský. W. Nebeský, býw. poslanec Benátský. Dr. Čejka, býw. poslanec Bydžowský.

25. říjen 1849, Zdroj: Národní noviny, Část: [titulní strana], Titulek: V Praze dne 24. října, Autor: Havlíček, Karel W Praze dne 24. října. H. B. – Mezi nejdůležitější předměty pozornosti celého českého lidu počítá se nyní zajisté slušně zemská komisse k wywazení gruntů, a jsme přeswědčeni, že každý její krok prowázen jest bedliwými zraky obecenstwa. Nedáwno měli jsme příležitost, w listech těchto uweřejniti jeden z nejdůležitějších kroků jejích – totiž wywolení okresních komissí k rozesílce po celé zemi. My jsme sice zajisté s welikau důwěrau uwítali ředitele její pana ministerského raddu Klecanského, nicméně ale zatajiti nemůžeme, že wolení to neuspokojilo w celku a naskrze sprawedliwé očekáwání obecenstwa. Z mnohých stran ozýwají se hlasowé proti osobám některých wywolených, nejen co do schopnosti, nýbrž i ( což za důležitější powažujeme ) strany nedůstatků důwěry quoad priora: ba jsme-li dobře zpraweni, tedy snad i ke zemské komissí samé přijdau proti jednotliwým nemilé protesty a předstawení. Nedá se nikterak upírati, že jsau mezi těmito wywolenými a ustanowenými muži welmi mnozí i schopni i důwěru zasluhující: jisto wšak jest a nám samým jest powědomo, že mezi přihlásiwšími se kandidáty mnozí odmrštěni byli, kteří w každém ohledu by zasluhowali přednost před mnohými wywolenými. Pátrájícím po příčinách toho prawilo se nám, že wolení dělo prý se příliš kwapně, náwrh osob od jednoho gubernialního raddy učiněný nesdělil se prý ani dříwe audům komisse zemské k rozwážení, nýbrž přišel zrowna do sesí k hlasowání a poněwadž wětšině audům komisse zemské nawržené osoby známy nebyly, což diwu, že se skoro celý náwrh přijal. Slyšíme nyní, že se ještě na nowo bude mnoho takowých okresních komissí ustanowati, a to nás přimělo k tomu, abychom pozornost slawné zemské komisse při této příležitosti na některé, jak myslíme, důležité wěci obrátili. Dle našeho přeswědčení musí býti hlawní aučel zemské komisse ten, aby wšichni wywolení auředníci okresních komissí měli a zasluhowali w plné míře důwěru powinnowaných, totiž lidu, a aby také každý z nich w oboru swém wěrně a sprawedliwě interessy lidu powinnowaného zastáwal. Neboť zpráwněnci ( býwalé wrchnosti ) ještě buď sami buď skrze swé orgány mají dosti spůsobilosti, aby si křiwdu učiniti nedali, a kdyby se jim od komisse ukřiwditi chtělo, dowedau se wždy hájiti, na zákony w tom ohledu wydané se odwolati a wypočítati si náhradu jim dle těchto zákonů náležící. Z lidu ale nemůže každý těmto zákonům náležitě rozuměti, a nezná také wždy cesty, kterak by se hájiti mohl. Nepochybujeme, že i slawná zemská komisse tento náhled s námi sdílí, ale pochybujeme, žeby se při ustanowení předešlých okresních komissí jak náleží dle něho byla zachowala. Pozorowali jsme, že s jakausi zwláštní oblibau za řídící komissary ustanoweni jsau nejwíc auředníci krajští. Pokud známe wšeliké okolnosti, pochybowati musíme welice, žeby se tím nějaká zwláštní důwěra lidu získala a žeby se dobré wěci wůbec poslaužilo. Je-li krajský úředník muž schopný a řádný, jistě ho jest nyní při těchto neobyčejných časích a tolika zmatcích w politické spráwě nanejwýš zapotřebí w krajském auřadě samém: a není-li tak dokonalý, co získá jím okresní komisse? Až posud owšem in theoria měli krajské auřady zastupowati poddané proti wrchnostem, takowý aučel jim owšem wytknul císař Josef II., když je zřizowal, a kdyby se wždy tohoto aučele byli wěrně drželi, jistě by je lid nyní w okresních komissích s radostí a s důwěrau uwítal: ale komu jest neznámo, že to obyčejně býwalo in praxi aliter? Kdyby to bylo komukoli, třeba i slawné zemské komissí neznámo, poddaní býwalí zajisté dobře o tom wědí, a newím, nebudau-li již a priori s podezřením hleděti na komissí, jejížto přednostau bude někdo od krajského auřadu. A kdyby bez důwěry lidu wšechno bylo možná, to jistě bez ní možná není, aby komisse rychle pracowati mohla, neboť bez důwěry lidu bude ustawičnými pochybnostmi, odwoláwáním a žalobami marně zdržowána i při nejlepší swé wůli. Bude se nám snad namítati, že auředníci krajští proto se dobře do okresních komissí hodí, poněwadž jim zwláště powědomy jsau okolnosti místní: to wšak neplatí jenom w tom pádu, kdyby každý zrowna jen w tom okolí pracowati měl, we kterém dříwe politické dozorstwí zastáwal. Tu ale by práwě krajští auřadníci často přišli do welmi nepříjemného pádu, žeby jakožto audowé komisse nyní mnohé powinnosti dle zákonu za bezplatně zrušené prohlásiti museli, které sami před krátkým časem jakožto krajští auředníci snad exekucí na býwalých poddaných wymáhali. Ostatně ale nemůžem ještě zatajiti i to přání, aby slawná komisse zemská při nowém obsazowání nehleděla tak příliš jen na papírowé důkazy schopnosti i zachowalosti auředníků, které jak zkušenost mnohá ukazuje, nejsau wždy měřítkem prawé důstojnosti asi w té míře, jako nejsau wždy školní eminence důkazem učenosti a schopnosti. Zwláště ale při tak nedůtkliwé wěci, jako jsau tyto okresní komisse: neboť přijme-li se jen jeden muž w jistém okolí neblahé zištné powěsti, nebezpečí hrozí, že se tím wšem ostatním důwěra pokazí. Konečně nelze nám mlčením opominauti, jak žalostně wypadly wolby co do rownopráwnosti, neboť nezmiňujíce se již ani o wyšších auřednících, musíme již hned o aktuarech podotknauti tolik, že nestane-li se nějaký diw, sotwa dwa tři budau spráwně česky psáti.

8. listopad 1846, Zdroj: Pražské noviny, Část: Domácí záležitosti., Titulek: [Augspurské noviny]., Autor: Havlíček, Karel Domácí záležitosti. – Augspurským nowinám se za posledních dob přihodilo mnohé klepy a neprawdy o Praze rozšířiti. Tak nám nedáwno štědře udělily welikau lyrickau básnici, o které mi zde nic newíme aneb wěděti nechceme. A w jiné zas záležitosti dostali jsme následující dopis od pana hraběte Leona Thuna: „ Wšeobecné nowiny Augspurské w listu ode dne 20. Října č. 293 udáwají mne co hlawního ze spisowatelůw díla o práwech zákonných českého jazyka jednajícího, kteréž pan J. U. Dr. Ant. Strobach wydati hodlá. Nesmím se dáti cizím peřím ozdobiti, aniž chtěl bych, aby zásluhy páně Strobachowy mně se připisowaly, kterýž jsem ani nejmenšího podílu w jeho práci neměl, ani pro nebytí swé w drahé wlasti české míti mohl; žádám tedy Pražské Nowiny oprawiti neprawdiwau spráwu Wšeobecných Nowin, čím též neznámý dopisowatel těchto o swém bludu se přeswědčí. “ Hrabě Leo Thun.

7. leden 1850, Zdroj: Národní noviny, Část: Průmysl a obchod, Titulek: [potvrzení vyhovění žádosti], Autor: Havlíček, Karel ‒ Na žádost wel. p. Augustína Wondrowice, kooperatora w Merklíně, oswědčujeme tuto, že článek z Merklína w č. 301. N. N. 1849 wytištěný, nebyl ani od něho sepsán ani též od něho zaslán. W Praze dne 5. ledna 1850. Redakce Národních Nowin.