Datasets:

wikimedia

/

wikipedia

like 544

794

https://cs.wikipedia.org/wiki/Ho%C5%99%C3%AD%2C%20m%C3%A1%20panenko

Hoří, má panenko

Hoří, má panenko je česko-italský hraný film režiséra Miloše Formana z roku 1967. Výroba Původně se měl film natáčet na černobílý filmový materiál, Formanovi však bylo nabídnuto točit na barevný, čehož Forman využil. Postavy vystupující ve filmu jsou ztvárněny převážně neherci z řad vrchlabských hasičů. Ve Vrchlabí v Podkrkonoší se také natáčelo. Místní společenský sál, ve kterém byl film natočen, zde stojí dodnes. Jedná se o poslední film Miloše Formana natočený v Československu před jeho emigrací do USA. Hrají Jan Vostrčil, Josef Kolb, Josef Valnoha, Josef Šebánek, František Debelka, Jan Stöckl, Stanislav Holubec, Alena Květová, Antonín Blažejovský Děj Děj se odehrává na hasičském bále, kde se baví vesničtí lidé. Jako zpestření je pro ně připravena tombola, která je však rozkradena, a rovněž volba miss, která však také skončí neslavně. Obnovená premiéra Film byl jako druhý český film v pořadí po Marketě Lazarové digitálně restaurován za podpory Nadace české bijáky. Uveden byl v roce 2012 na MFF v Karlových Varech a v září 2012 v distribuci kin. Ocenění Film byl nominován na Oscara v kategorii nejlepší cizojazyčný film. Reference Externí odkazy Hoří, má panenko na webu České televize České filmové komedie Italské filmové komedie Filmy z roku 1967 Filmy Miloše Formana Filmy o hasičích

795

https://cs.wikipedia.org/wiki/Housata

Housata

Housata je český barevný film natočený režisérem Karlem Smyczkem v roce 1979. Film vypráví o dospívajících děvčatech z internátu. Jedna z nich má kluka, s kterým si dopisuje, ale její dopisy píše za ní kamarádka. Když kluk přijede, dozví se pravdu. Externí odkazy České dramatické filmy Filmy z roku 1979 Filmy Karla Smyczka

796

https://cs.wikipedia.org/wiki/Hra%20o%20jablko

Hra o jablko

Hra o jablko je český barevný hraný film z roku 1976 režisérky Věry Chytilové. Film vyprodukovala společnost Krátký film Praha. Děj Film vypráví o vztahu muže a ženy, konkrétně o vztahu lékaře – starého mládence (Jiří Menzel), který je zároveň milencem vdané ženy, k mladé zdravotní sestřičce (Dagmar Bláhová), kterou se snaží svést, ale po hlubším vztahu netouží. Lékař a sukničkář John se schází s atraktivní ženou kolegy Arnošta Rýdla a zároveň flirtuje s mladou sestrou Annou. Pracuje na kandidátské práci a doufá, že do ní nebude muset investovat příliš námahy. Po společné návštěvě vinárny se vyspí s Annou. Ta ho poté přiměje k výletu do přírody. John se domnívá, že je Anna těhotná a proto jí málem požádá o ruku. Anna mu sdělí, že těhotná není. John je přistižen Arnoštem in flagranti, jeho vědecký výzkum je kvůli nedostatkům zrušen a za čas dostává i výpověď. Odchází do venkovské porodnice, kde se opět setkává s Annou, která předtím znechucená z pražské porodnice odešla a je ve vysokém stupni těhotenství. Obsazení Externí odkazy České hořké filmové komedie Filmy z roku 1976 Filmy Věry Chytilové

797

https://cs.wikipedia.org/wiki/Planeta

Planeta

Planeta (z řeckého πλανήτης, planétés – „tulák“) nebo oběžnice (což je však širší pojem, oběžnicemi jsou i měsíce ve vztahu k planetám), je v obecném pojetí vesmírné těleso víceméně kulového tvaru, které obíhá centrální hvězdu své soustavy (pokud obíhá jinou planetu, jde o měsíc). Definice pojmu planeta není ustálená. Zkoumáním planet se zabývá planetologie. Definice V minulosti byla situace jednodušší, řecké označení planétés se vztahovalo na všechny objekty, které se pohybovaly vzhledem ke hvězdnému pozadí, kromě tehdy známých planet tedy i na Slunce a Měsíc, naopak Země planetou nebyla. Intuitivní chápání pojmu planeta bylo postačující i po objevení Uranu, Neptuna a posléze Pluta, protože šlo o tělesa, která byla výrazně větší, než jiné tehdy známé objekty sluneční soustavy (u Pluta se předpokládalo, že je větší než Merkur). Potřeba formální definice vyvstala až kolem roku 2000 v souvislosti rostoucím počtem objevů transneptunických těles, z nichž některé (zejména Eris) měly hmotnost srovnatelnou s Plutem. Jedním z důvodů byla i obava, že by planet mohlo být časem mnoho. Definice z roku 2006 Ve Sluneční soustavě je dle definice schválené IAU planeta takové těleso, které obíhá kolem Slunce a splňuje následující podmínky: má dostatečnou hmotnost, aby ji její gravitační síly zformovaly do přibližně kulového tvaru (tj. nachází se v hydrostatické rovnováze), je dominantní v zóně své oběžné dráhy (tj. vyčistila svou gravitací okolí vlastní oběžné dráhy od jiných těles), není družicí (měsícem) jiného tělesa. Tato definice se nevztahuje na objekty mimo Sluneční soustavu. Exoplaneta Pro planety mimo sluneční soustavu se používá pojem exoplaneta. Podle pracovní definice IAU z roku 2018 je exoplaneta: objekt (bez ohledu na to, jak vznikl), jehož hmotnost je nižší než mezní hmotnost pro fúzi deuteria (podle aktuálních poznatků 13násobek hmotnosti Jupiteru neboli 13 MJ), který obíhá kolem hvězdy, hnědého trpaslíka nebo zbytku hvězdy a má v poměru k centrálnímu tělesu dostatečně nízkou hmotnost, aby Lagrangeovy body L4 a L5 byly stabilní (asi 1/25 hmotnosti centrálního tělesa); minimální hmotnost by měla odpovídat planetám naší Sluneční soustavy objekty s větší hmotností jsou považovány za hnědé trpaslíky objekty, které neobíhají jiné hmotnější těleso jsou považovány za hnědé podtrpaslíky IAU počítá s aktualizací této definice v návaznosti na vývoj poznání. Hranice 13 MJ není obecně akceptována, někdy jsou mezi exoplanety zahrnovány i objekty s hmotností až 60 MJ (limit pro fúzi protonů je asi 80 MJ). Namísto pojmu hnědý podtrpaslík je nověji navrhován pojem toulavá planeta (nebo obdobný). Alternativní definice Některým astronomům i jiným odborníkům vadí, že výše uvedené definice (exo)planety nejsou univerzální a jednoznačné. Existuje proto snaha vytvořit jednotnou definici pojmu planeta. Nová definice by měla být jednoznačná a neměnná (objekt buď planetou je nebo není) a měla by vycházet z měřitelných (kvantitativních) parametrů. Jako základ by mohla sloužit definice exoplanety s tím, že by byla upravena horní mez hmotnosti. Podle studie z roku 2018 planeta vzniká „nabalováním” plynu na pevné jádro, zatímco hnědý trpaslík podobně jako hvězda zhroucením plynového mračna. Hranice mezi planetou a hnědým trpaslíkem je podle této studie někde mezi 4násobkem a 10násobkem hmotnosti Jupiteru. Z hlediska planetární geologie (a planetologie obecně) nezáleží na tom, zda objekt obíhá kolem hvězdy, planety nebo se volně pohybuje mezihvězdným prostorem. Planetami by se tak kromě Pluta stal i Měsíc a některé další větší měsíce. Charakteristika Vznik Předpokládá se, že planety vznikly ze smršťujícího se prachoplynového mračna, ze kterého se zformovala také jejich mateřská hvězda. Prvotní planety (protoplanety) vznikly shlukováním plynu a prachu obíhajícího protohvězdu v hustém protoplanetárním disku předtím, než v jádru hvězdy začala termonukleární reakce a sluneční vítr odfoukl zbylý materiál pryč. Energie Uvnitř planety neprobíhají žádné termonukleární reakce, které by produkovaly energii. Všechnu vyzařovanou energii získávají planety z gravitačních, mechanických a termodynamických jevů, rozpadů radioaktivních prvků, shromažďování a odrážení energie z centrální hvězdy. Planety ve Sluneční soustavě Kromě Země (která ve starověku nebyla považována za planetu) jsou všechny planety ve Sluneční soustavě pojmenované podle řeckých a římských bohů; některé neevropské jazyky, jako například čínština, však používají odlišné názvy. Měsíce jsou také pojmenované podle bohů a postav z mytologie (převážně klasické) nebo podle postav z Shakespearových her (měsíce Uranu). Asteroidy mohou být nazvané podle uvážení svých objevitelů, podle téměř kohokoliv nebo čehokoliv (zakázaní jsou např. politici, názvy podléhají schválení terminologické komise Mezinárodní astronomické unie). O pojmenování planet a jevů na nich se stará planetární terminologie. Uznané planety Podle definice z roku 2006, přijaté valným shromáždění Mezinárodní astronomické unie, je ve Sluneční soustavě osm planet, tedy „dominantních“ těles obíhajících kolem Slunce. Jsou to (vzestupně podle vzdálenosti od Slunce): Merkur () Venuše () Země ( nebo ) Mars () Jupiter () Saturn () Uran ( nebo ) Neptun () Klasifikace Astronomové rozlišují mezi malými tělesy Sluneční soustavy, jako jsou planetky, komety a transneptunická tělesa, a mezi skutečnými planetami. Planety ve Sluneční soustavě lze rozdělit podle složení do více kategorií: terestrické nebo též kamenné — planety podobné Zemi, složené převážně z hornin: Merkur, Venuše, Země, Mars plynní obři nebo též joviální planety — planety podobné Jupiteru, jejichž materiál je tvořen převážně z plynů: Jupiter, Saturn, Uran, Neptun uranské nebo též ledoví obři — podkategorie plynných obrů lišící se vyčerpáním vodíku a hélia a významným podílem hornin a ledu: Uran, Neptun Někteří odborníci považují Zemi a Měsíc za dvojplanetu z několika důvodů: Měsíc, měřený podle svého průměru, je 1,5× větší než Pluto. Gravitační síla, kterou působí Slunce na Měsíc, je větší než ta, kterou působí na Měsíc Země (asi 2,2×, ve větší vzdálenosti by však vliv Slunce slábl). Na rozdíl od soustavy Pluto — Charon však těžiště soustavy Země — Měsíc leží hluboko pod povrchem Země. Ve Sluneční soustavě je více měsíců, na které působí Slunce větší gravitací než jejich mateřská planeta (u planetek jejich hlavní planetka): Nejvzdálenější měsíc Jupiteru S/2003 J – 1,5× Nejvzdálenější měsíc Uranu S/2001 U 2 – 1,2× Dva nejvzdálenější měsíce Neptunu: S/2002 N 4 a S/2003 N 1 – 2,1× Několik měsíců planetek, např.: S/2001 (22) 1 Linus – 1,6× S/1998 (45) 1 Petit-Prince – 2,8× S/1993 243 (1) – 1,3× S/2001 (66391) – 1 625× — vůbec nejvýraznější Příbuzná tělesa ve Sluneční soustavě Trpasličí planety Trpasličí planety splňují většinu charakteristik planety, ale nejsou dominantní v zóně své oběžné dráhy. Tuto podmínku by údajně nesplnila ani Země, pokud by se pohybovala v Kuiperově pásu. Ceres byla po svém objevení označena jako planeta, ale poté, co bylo nalezeno více podobných objektů, byla překlasifikována na planetku. Pluto byl do roku 2006 řazen též mezi planety. Jeho velikost je však podstatně menší než velikost kterékoliv jiné planety. Také jeho složení se mnohem více podobá ledovým měsícům Saturnu, než planetám (průměrná hustota Pluta je 2 g/cm3, Marsu 4 g/cm3). Předpokládá se, že všechna další tělesa za drahou Neptunu (TNO, transneptunická tělesa) jsou rovněž složením podobná Plutu, čili hrouda kamení a ledu (viz výše ledové planety). V roce 2003 bylo objeveno těleso 2003 UB313, které v roce 2006 dostalo definitivní jméno Eris a které se zdálo být větší než Pluto. Později bylo prokázáno, že Eris je nepatrně menší než Pluto, má však asi o 30 % vyšší hmotnost. V roce 2005 po objevu dalších velkých těles za drahou Neptuna se opět začalo diskutovat na téma definice planety. Na základě těchto objevů těles za oběžnou dráhou Neptunu, které se podobají Plutu svou oběžnou dráhou, velikostí a složením, se usoudilo, že Pluto není planeta. Na XXVI. valném shromáždění Mezinárodní astronomické unie (IAU) v srpnu 2006 v Praze byla přijata nová definice planety a z ní vyplynulo, že planet je pouze 8. Současně byla vytvořena nová kategorie těles, trpasličí planety. Ty jsou vedeny i nadále v katalogu planetek a jsou jim přidělována i katalogová čísla. Mezi trpasličí planety jsou obvykle počítány (podle vzestupné vzdálenosti od Slunce): (1) Ceres (90482) Orcus (134340) Pluto (136108) Haumea (50000) Quaoar (136472) Makemake (225088) Gonggong (136199) Eris (90377) Sedna IAU na svých stránkách uvádí pouze Ceres, Pluto a Eris jako potvrzené a Haumea a Makemake jako pravděpodobné trpasličí planety (pokud se potvrdí, že dosáhly hydrostatického ekvilibria). Další možné planetární objekty V různých obdobích historie se uvažovalo o několika hypotetických planetách, jako například Planeta X, „devátá planeta“ (předpokládaný výskyt za oběžnou dráhou Pluta) nebo Vulcan (s možnou oběžnou dráhou mezi Merkurem a Sluncem), které byly předměty intenzívního, avšak neúspěšného hledání. V současnosti je však považováno za téměř vyloučené, že by mohlo být objeveno těleso, jehož velikost by byla srovnatelná nebo větší než např. Mars nebo Merkur. Přehled planet, trpasličích planet a příbuzných těles Exoplanety Exoplanety jsou planety, které se nacházejí mimo naši Sluneční soustavu. Jejich objevení je spojeno s pokrokem techniky, která nám v posledních letech poskytla prostředky pro jejich nalezení. Před rokem 1990 bylo, včetně tehdy uznávaného Pluta, známých jen devět planet, všechny v naší sluneční soustavě. V květnu 2007 jich bylo známo 235 planet – všechny nově objevené byly planety mimo naši sluneční soustavu, tedy exoplanety; v březnu 2010 již 430. Podle odhadů, učiněných na základě pozorování družice Kepler, může kolem hvězd naší Galaxie kroužit 500 miliónů až 50 miliard planet. Astronomové už nenalézají jen jednotlivé planety, ale někdy i celé exoplanetární soustavy. Jednu z prvních popsal Scott Gaudi u objektu označovaného jako OGLE-2006-BLG-109L. Zde byly objeveny 2 exoplanety – jedna s hmotností o třetinu menší než Jupiter, druhá jen nepatrně méně hmotnější než Saturn. V roce 2015 byla publikována studie dokládající výskyt několika planet obíhajících kolem hvězdy Kepler-444, která je stará 11,2 miliardy let. Mezihvězdné planety Mezihvězdné planety jsou hypotetičtí samotáři v mezihvězdném prostoru, kteří nejsou gravitačně spojeni se žádnou hvězdnou soustavou. Dodnes není známá žádná mezihvězdná planeta, jejich existence je však považována za možnou na základě toho, že výsledky počítačových simulací původu a vývoje planetárních systémů často obsahují procesy zformování a následného odvrhnutí těles o značné hmotnosti. Odkazy Reference Související články Seznam potenciálně obyvatelných exoplanet Externí odkazy Planetární pohyby (anglicky) Planetární výpravy NASA (anglicky) Planety ve faktech – NASA (anglicky) Pracovní definice exoplanet (anglicky) Stránka Dana Greena o členění planet (anglicky) Gravitační zákony: Přirozenost a smysl označení planeta; S. Alan Stern; March 22, 2004 (anglicky) Seznam exoplanet anglicky na stránkách NASA Vesmírné objekty Planetologie Astrobiologie

799

https://cs.wikipedia.org/wiki/Indi%C3%A1nsk%C3%A9%20l%C3%A9to%20%28film%29

Indiánské léto (film)

Indiánské léto je český barevný autorský film režiséra Saši Gedeona z roku 1995. Vznikl jako jeho absolventský film na FAMU v koprodukci Reininger Production, České televize a F. F. I. C. S. (Japonsko - finanční cena za předchozí Gedeonův film). Snímek má stěží celovečerní stopáž, ale na začátku roku 1995 byl uveden v kinech a stal se jedním z nejúspěšnějších českých filmů roku. Děj je velmi volně inspirován povídkou Francise Scotta Fitzgeralda Berenika si stříhá vlasy, ovšem odehrává se na současné české vesnici, jejíž atmosféra je živě prokreslena (kapela Brutus, jež ve filmu hraje, je ztělesněním „tancovačkového rocku“). Vrcholná scéna, ve které se Klára pokouší utopit ve vaně plné jablek, měla velký úspěch u pedagogů FAMU i divácké veřejnosti; rovněž byla využívána v propagaci filmu. Děj Dospívající dívka Klára (Klára Issová) s malým sebevědomím přijíždí na prázdniny k babičce. Spolu se svou energičtější sestřenicí (Tatiana Vilhelmová) zažívá pravou vesnickou zábavu i navazování známostí s místními chlapci. Obsazení Ocenění Nejlepší debut „Naguib Mahfouz prize”; Káhira 1995 Hlavní cena Zlote Grone; Lagow, Polsko 1995 Hlavní cena Trieste per la pace; Terst 1996 Findlingspreis. Druhá cena a cena filmových kritiků; Chotěbuz 1995 Zvláštní cena FIPRESCI; Karlovy Vary 1995 Cena českých kritiků Kristián; Praha 1995 Hlavní cena Zlatý ledňáček; Finále Plzeň 1995 Hlavní cena Zlatý debut; Těrlice 1995 Český lev: 5 nominací v kategoriích nejlepší film, režie, výtvarný počin (Ondřej Nekvasil, architekt), ženský herecký výkon v hlavní i vedlejší roli; neproměněna žádná Zajímavosti V ději filmu se objeví narážka na Klářiny vlasy, které připomínají indiánskou dívku Nšo-či z populárních románů Karla Maye, resp. jejich zfilmování; název pochází zřejmě odtud, jelikož se děj odehrává před začátkem skutečného období tradičně označovaného jako indiánské léto. Reference Externí odkazy České hořké filmové komedie Filmy z roku 1995 Filmy Saši Gedeona

800

https://cs.wikipedia.org/wiki/Intimn%C3%AD%20osv%C4%9Btlen%C3%AD

Intimní osvětlení

Intimní osvětlení je český film, natočený v roce 1965 režisérem Ivanem Passerem jako jeho dlouhometrážní debut. Film byl natáčen v reálných interiérech s hrajícími neherci, což mu přineslo velkou míru autentičnosti. Postupně se stal význačným filmem české nové vlny, byl přijat pozitivně domácí i zahraniční odbornou kritikou. Děj ukazuje dva dny běžného života obyčejné rodiny na vesnici, kde žije pospolu několik generací, které staví dům, amatérsky muzicírují a vedou hovory o všem, během kterých rodinu navštíví otcův starý přítel. Tato návštěva dává možnost k bilancování života. Film byl digitálně zrestaurován za podpory Nadace české bijáky. Uveden byl v obnovené premiéře v roce 2015 na MFF v Karlových Varech. Externí odkazy Intimní osvětlení: komika a lyrika banality – text Jiřího Voráče ve formátu PDF Filmy Ivana Passera České filmové komedie České dramatické filmy Československé černobílé filmy Československé filmy Filmy z roku 1965

802

https://cs.wikipedia.org/wiki/Jak%20sv%C4%9Bt%20p%C5%99ich%C3%A1z%C3%AD%20o%20b%C3%A1sn%C3%ADky

Jak svět přichází o básníky

Jak svět přichází o básníky je česká filmová komedie z roku 1982 a první díl básnické hexalogie režiséra Dušana Kleina. Děj Dospívající gymnazista (Pavel Kříž) s básnickým talentem a jeho kamarád (David Matásek) s talentem naopak hudebním se domluví, že napíšou a nacvičí divadelní muzikál. Ve hře účinkuje spousta známých postaviček z jejich malého města, mezi jinými dívka Borůvka (Miroslava Šafránková), s níž přijde hlavní hrdina na konci filmu o panictví. Filmový štáb a obsazení Námět: Ladislav Pecháček Scénář: Dušan Klein Hudba: Zdeněk Marat Kamera: Emil Sirotek Střih: Jiří Brožek Režie: Dušan Klein Hrají: Pavel Kříž, David Matásek, Miroslava Šafránková, Josef Somr, František Filipovský, Oldřich Navrátil, František Ringo Čech, Jiří Císler, Lenka Kořínková, Míla Myslíková Další údaje: barevný, 90 min, komedie Výroba: ČSSR, Krátký film Praha, 1982 Externí odkazy České filmové komedie Filmy z roku 1982 Filmy Dušana Kleina České filmy natočené podle knižní předlohy Filmová série o básnících Filmy o natáčení

803

https://cs.wikipedia.org/wiki/J%C3%A1%2C%20truchliv%C3%BD%20b%C5%AFh

Já, truchlivý bůh

Já, truchlivý bůh je český černobílý film, natočený v roce 1969 režisérem Antonínem Kachlíkem (děj se odehrává v Brně). Kunderovský příběh Směšné lásky vypráví zkušený sukničkář Adolf (Miloš Kopecký), kterého odmítá dívka Jana (Hana Lelitová; mluví Alena Procházková), a on si usmyslí, že se jí pomstí. Dohodí jí svého přítele Apostolka (Pavel Landovský), který se vydává za řeckého dirigenta, protože děvče se chce dostat k opeře. Příběh se ale zvrátí nečekaným směrem. Externí odkazy České filmové komedie Filmy z roku 1969 Filmy inspirované dílem Milana Kundery Filmy odehrávající se v Brně

804

https://cs.wikipedia.org/wiki/J%C3%A1chyme%2C%20ho%C4%8F%20ho%20do%20stroje%21

Jáchyme, hoď ho do stroje!

Jáchyme, hoď ho do stroje! je československá filmová komedie z roku 1974, natočená režisérem Oldřichem Lipským podle scénáře Ladislava Smoljaka, Zdeňka Svěráka a Oldřicha Lipského. Hrdinou filmu je roztržitý mladý automechanik František Koudelka (hraje Luděk Sobota), který si začne řídit život podle počítačem sestaveného „kondiciogramu“, takže období nejistoty v jeho životě střídají lepší dny a naopak. Z tohoto filmu pochází velké množství hlášek a scén, které se staly obecně známými. Symbolickými postavami se stali například psychiatr docent Chocholoušek (hraje Václav Lohniský) nebo japonský malíř miniatur Uko Ješita (hraje Tetsuchi Sassagawa). Výraznou dvojicí byli i vedoucí autoservisu Karfík (hraje Ladislav Smoljak) a psycholog Klásek (hraje Zdeněk Svěrák). Titulní postava programátora Jáchyma, ztvárněná Petrem Bruknerem, se ve filmu objeví pouze na několik sekund v úvodní scéně, ve které Jáchym na pokyn vhazuje děrný štítek s údaji Františka Koudelky do počítače. Děj Mladý automechanik František Koudelka se loučí na vesnici na svém pracovišti v STS Chvojkovice-Brod a jede za svou tetou do Prahy. František je plachý a velmi roztržitý člověk. Ještě během svého posledního dne v STS zapomene zašpalkovat kola traktoru pojmenovaného „Máňa“, který sjede do rybníka a potopí se. Vedoucí ho raději posílá domů, aby už nic nezkazil. Ve vsi si nechá před odjezdem za 15 Kčs vypracovat kondiciogram, počítačem vytvořenou předpověď dobrých, neutrálních, horších a kritických dnů svého života. V Praze jej přivítá tetička Marie Sýkorová, která má psa Gregora. František bude spát v pokoji s Gregorem, ale zatímco Gregor má kvalitní lůžko, on se musí spokojit s rozvrzanou pohovkou (později se snaží pomocí úplatku topinkami Gregora nalákat na pohovku, aby se lépe vyspal na jeho posteli). Tetička mu v Praze dojednala práci v autoservisu. Večer však musí pravidelně venčit psa. Ráno se František hlásí do zaměstnání u vedoucího autoservisu Karfíka. Ten mu společně s podnikovým psychologem Kláskem dá školení a varuje jej především před přijímáním úplatků. Jak poznamená, každého čtvrt roku opouští bránu servisu jeden zaměstnanec v sanitním voze a je odvezen na psychiatrickou kliniku docenta Chocholouška (neboť se zbláznil, respektive řekl “no to jsem blázen”, podle Karfíkova názoru pouze z úplatků). Koudelka je přidělen na zaučení k Bédovi Hudečkovi. Ten zrovna pracuje na zeleném Renaultu 16 koketující paní Nevyjelové, na kterou se snaží udělat dojem. František se řídí svým kondiciogramem a když mu opět ujede automobil a spadne z mostu do Vltavy, zoufá si z kritických dnů. Kondiciogram si pořídí i jeho spolupracovník Béda Hudeček. Františka zaujme prodavačka v bufetu. Neví, jak ji má oslovit a tak si k ní chodí pouze rozměnit peníze. Nakonec se odhodlá a seznámí se s ní. To se nelíbí jejímu kolegovi u výčepu Karlovi. František pozve Blanku (tak se prodavačka jmenuje) k tetě domů, když je zrovna s Gregorem na výstavě psů. Teta se ale nečekaně vrátí a najde doma Františka s Blankou. Rozčílí se a zakáže mu ji. František navíc dostane přes hubu od Karla, se kterým se potká, když doprovází Blanku k tramvaji. Blanka přemluví Františka, aby se přihlásil do kurzu juda, kam sama chodí. František udělá dobrý dojem na trenéra Tumpacha, který s ním nemůže ani hnout, když si jej chce vyzkoušet (Františkovi se totiž skřípla část saka do dveří). Začne také navštěvovat biograf, kde promítají snímek Šerif nemá odpoledne čas. Líbí se mu tam jedna scéna (kdy šerif pořádně natáhne jednomu padouchovi) a ještě v biografu si ji nacvičuje. Hodlá si vyřídit účty s Karlem. Trenér Tumpach shání na záskok pro turnaj juda některého schopného nováčka (protože Hemele je na vojně a Smola se rozstonal) a vzpomene si na Koudelku. Ten se k tomu moc nemá, ale Blanka mu šeptne, že v době turnaje bude mít dobré dny. František je nominován. Pak zajde do bufetu a informuje výčepního Karla, aby ve středu sedmadvacátého neopouštěl Prahu, vyzývá jej na souboj. Ve středu sedmadvacátého František vstane, sebevědomě vysvětlí tetě Marii, aby se mu nepletla do osobních záležitostí, a jde do práce. Tam mu Béda Hudeček předá do úschovy své úplatky, aby je neztratil, má totiž kritický den. Vedoucí Karfík pomocí kamery přistihne Františka, jak si vytahuje z kapse štosy bankovek a mumlá si, že je blázen. To je přesně to, co chce slyšet a okamžitě telefonuje docentu Chocholouškovi. Saniťáci však nedopadnou Koudelku, nýbrž Bédu Hudečka. Ten poprosil Františka, aby zajel za paní Nevyjelovou a předal jí vzkaz – básničku („Růže k lásce schůdeček, s úctou Béda Hudeček.“) František pak odjede ze zaměstnání vypůjčeným vozem Ford Mustang 1966 Convertible dánského hudebníka. Předtím stihne absolvovat své zápasy v judu a soupeře k překvapení trenéra Tumpacha dokonce porazit. Pak chvátá do bufetu. Tam ale Karel není, odjel čepovat pivo do Jesenice. V bydlišti paní Nevyjelové mu sousedka (která se domnívá, že jde o Bédu Hudečka) předá vzkaz, aby za ní přijel na zámek Konopiště, kde se koná výstava japonského malíře Uko Ješity. Koudelka se tam kvapně vydává, cestou se zúčastní 12. ročníku motoristického závodu „Konopišťské kolo“. I tento závod se mu v konkurenci automobilů Alpine podaří vyhrát, proti čemuž vehementně protestuje cholerický závodník Stanislav Volejník. Jeho protest je uznán za oprávněný a Volejník trvá na opakování slavnostního ceremoniálu předávání cen. Ten se koná téměř bez diváků. Během ceremoniálu jej na stupních vítězů lapí saniťáci Arnošt a Arnošt, kteří stále neúspěšně pátrají po Františku Koudelkovi. František konečně přijíždí na výstavu malíře Uko Ješity. Pořadatelé si jej s japonským malířem miniatur spletou, protože je oděn v tradičním japonském kimonu (ještě ze zápasů z juda) a má moderní japonský náramek. Zde předá vzkaz paní Nevyjelové a poté zmizí. Když na Konopiště přijíždí skutečný Uko Ješita, je zadržen a odvezen saniťáky docenta Chocholouška. Ten už má jejich přešlapů po krk a na další výjezd vyráží s nimi. I on se splete, když odchytí uklízeče v tělocvičně, kde probíhal turnaj juda. František už je mezitím v Jesenici, kde vyzve na souboj výčepního Karla, svého rivala o Blančinu náklonnost. Ani tady se docentu Chocholouškovi s jeho týmem nepodaří Františka Koudelku polapit, místo něj si odváží Karla. To už je moc i na docenta Chocholouška a protitankovou tarasnicí (která byla zabavena jednomu uprchlému pacientovi, jenž s její pomocí zničil tři sanitní vozy, než byl dopaden) pálí po svých asistentech. Dobíjí mu vedoucí autoservisu Karfík a psycholog Klásek. Blanka navrhne Františkovi svatbu. V závěrečné scéně si František Koudelka pročítá kondiciogram a plánuje si podle něj stavbu stodoly u malebného venkovského domku, kam se s Blankou nastěhoval. Těhotná Blanka přináší na stůl talíř plný topinek a František si jednu vezme. Kolem si hrají tři jejich děti v námořnickém stejnokroji. Přijíždí k nim trojice mužů, delegace v černém automobilu Tatra 603. Mluvčí výpočetního střediska Jih se omlouvá, říká, že Františkovi po celá léta zasílali špatné kondiciogramy, které patřily jeho jmenovci – důchodci Františku Koudelkovi z Příbrami. K omluvě se připojuje i zástupce firmy Katoda Olomouc. Muži odcházejí a jako kompenzaci za škodu, kterou způsobily jejich špatné kondiciogramy zanechávají rodině vůz Tatra 603. František s Blankou jim mávají na pozdrav, zatímco nezabrzděný automobil mezitím sjede do rybníka a potopí se. Obsazení Produkce Ladislav Smoljak v rozhovoru na DVD edici vysvětluje, že společně se Zdenkem Svěrákem měli napsaný scénář k filmu Deset zásad inspektora Trachty (cimrmanovský námět), s nímž byly potíže (bylo jim řečeno, že Cimrman nikoho nezajímá). Chtěl jej točit Jiří Menzel, ale ten nebyl na Barrandově příliš dobře zapsán, a tak jej osobně nabídl Oldřichu Lipskému. Ale ani on jej nedokázal přes ústředního dramaturga Ludvíka Tomana prosadit (Toman hrál později ve filmu Nejistá sezóna postavu inspirovanou jím samotným). Režisér Lipský dostal nápad nechat scénář stranou a přijít s novým námětem, který bude s Tomanem konzultován, aby se cítil zapojený do tvorby filmu. Tímto námětem byl kondiciogram, jenž byl tehdy v módě. Kondiciogram byl v té době skutečně tím, čím je ve filmu, tedy předpovědí dobrých, špatných a neutrálních dní v životě založenou na vědeckém podkladě. Někteří lidé se podle toho řídili. Tento námět dramaturg Toman přijal, považoval ho za vhodný i z hlediska boje proti pověrám. Smoljak podotýká, že v této době se vždy muselo přijít s nějakou „kouřovou clonou“, aby vůbec film mohl vzniknout. Ve filmech se nesměly objevovat křesťanské náboženské symboly (kříže) ani církevní představitelé (faráři např. během pohřbu). Oba scenáristé od počátku počítali s hlavní roli pro tehdy málo známého herce Luďka Sobotu (znal jej pouze omezený okruh lidí z prostředí libereckého divadla Ypsilon) a tudíž psali dialogy přímo podle jeho charakteru. Zaujal je svým originálním a neotřelým projevem, proto jej doporučili režisérovi Oldřichu Lipskému. Ten se Sobotou natočil kamerové zkoušky, na nichž liberecký herec uspěl a Jáchymem odstartoval svou kariéru populárního komika. Nepřehlédnutelný filmový debut si v Jáchymovi odbyl také Petr Nárožný, Sobotův kolega ze scének s Miloslavem Šimkem v divadle Semafor. Ladislav Smoljak se domníval, že nejzajímavější scénou filmu je ta s protiúplatkovým kursem. Běžně se mu poté v životě stávalo, že byl při vyřizování některých záležitostí oslovován lidmi populární hláškou „Neber úplatky, neber úplatky nebo se z toho zblázníš.“ Scénku sehráli Jiří Wimmer a Jan Vala, kteří se dobře znali ze společného moderování koncertů Plavců. Úsloví „kolik třešní, tolik višní“ je dalším případem zpopularizované fráze, tento „překladatelský oříšek“ zavání absurdním humorem. Snímek Jáchyme, hoď ho do stroje! je podle Zdeňka Svěráka až marnotratně prošpikován gagy, neboť se tehdy začínající filmoví scenáristé Smoljak/Svěrák obávali, že stále není dostatečně vtipný a snažili se do něj vpravit co nejvíce humorných scén. S odstupem času Zdeněk Svěrák soudil, že by se porce humoru dala rozdělit do dvou filmů. (Touto nebývalou kadencí vtipů film trochu připomíná pozdější komediální produkci tvůrčí skupiny Zucker–Abrahams–Zucker.) Svěrák dále vzpomíná na příhodu s hercem Václavem Lohniským, který měl ve scénáři text „sanitka se řítí ulicemi a dravčí oči docenta Chocholouška pátrají přes sklo“ a po natočení scény se ptal, zdali měl dostatečně „dravčí“ oči. Ve filmu se v epizodních rolích objevila řada tehdejších herců divadla Járy Cimrmana – vedle samotných autorů jmenovitě Petr Brukner, Miloň Čepelka, Oldřich Unger, Pavel Vondruška a Jaroslav Weigel. Také příjmení psychiatrických zřízenců (Holna a Malota) si autoři vypůjčili od někdejších cimrmanovských herců, ve filmu se ovšem oba jmenují Arnošt. Film měl obrovský divácký úspěch i díky jedinečnému hereckému projevu Luďka Soboty (jeho samotného takový úspěch překvapil). Jednu dobu se však vysílal v upravené verzi s vystřiženou scénou s protiúplatkovým kursem. Důvodem byla „nemilost“ herce Jana Valy, který se nesměl objevit na televizních obrazovkách. Luděk Sobota přiznává, že byl v mládí nesmělý podobně jako postava Františka Koudelky. Uznává, že mu byl scénář připraven „na míru“. Ale našel si i prostor k improvizaci, např. ve scéně, kdy František povalí trenéra juda (František Peterka) na žíněnku a pak mu podává ruku, aby mu pomohl vstát. Scéna, kdy František Koudelka říká legendární větu „tak kdepak je ten prďola, co tady čepuje to pivo“ se natáčela v noci v bufetu Koruna na Václavském náměstí v Praze. Odkazy Reference Externí odkazy Jáchyme, hoď ho do stroje! na Filmová místa.cz Československé filmové komedie Filmy z roku 1974 Filmy Oldřicha Lipského Filmy studia Barrandov Filmy odehrávající se v Praze Filmy o automobilech Filmy o sportu

805

https://cs.wikipedia.org/wiki/Jako%20jed

Jako jed

Jako jed je český barevný film režiséra Víta Olmera z roku 1985 na motivy knihy Karla Zídka vyrobený ve Filmovém studiu Barrandov. Muže „v nejlepších letech“ (hraje Zdeněk Svěrák) upoutá na pracovišti nová mladá zaměstnankyně (hraje Ivona Krajčovičová). Jejich vztah však brzy začne ohrožovat jeho manželství i postavení v podniku. Herecké obsazení Děj Ing. Pavel Hnyk pracuje jako vedoucí investičního úseku ve stavebním podniku. Kormidlo jeho stereotypního života se otočí v momentě, kdy je mu představena nová mladá kolegyně ze Slovenska - Julka Tomčányová. Atraktivní brunetka si brzy Hnyka obtočí kolem prstu a ten se do ní bezhlavě zamiluje. Vše začne schůzkami ve vinárnách a pokračuje vzájemným flirtováním i na pracovišti. Dvojice se posléze ani nesnaží svůj vztah skrývat. Hnykova manželka Alice zjistí, že se s jejím mužem něco děje. Navíc se sejde s jeho milenkou Vlastou, která se cítí zhrzena poté, co o ni Pavel ztratí zájem. Hnykova produktivita v zaměstnání klesá, čehož si všimne jeho nadřízený, náměstek Hůla a snaží se jej varovat. Ale Hnyk už je „ztracen“, nedokáže se soustředit na nic jiného než na Julku. Odmítá i spolupráci s kolegy na jistém zlepšováku ve spojení stavebních panelů. Situace graduje v momentě, kdy se o vztahu Julky s českým kolegou dozví její manžel ing. Tomčány. Toho informuje přímo Hnykova manželka Alice. Tomčány jí slíbí, že to bude řešit diskrétně. Opak je pravdou, Tomčány jde za Hnykem na pracoviště, kde se s ním před zraky zaměstnanců podniku porve. Pavel Hnyk je odvolán z funkce vedoucího a přeložen, bylo také odhaleno jeho vážné pochybení, které podniku přineslo finanční ztráty. Přesto se Hnyk s Tomčányovou stýká dál. Dochází mu peníze a tak prodá automobil bez vědomí své ženy. Také jí vezme tajně zlatý náramek, aby jej mohl zpeněžit. Julka dostala měsíční dovolenou plus neplacené volno. Ing. Hnyk zaslechne ženské v kanceláři bavit se o Tomčányové. Jedna z nich ostatním prozradí adresu jejího bydliště v Košicích (ulice Tri hôrky 3). Hnyk dlouho neváhá a vydává se nočním vlakem za svou láskou. Do Košic dorazí časně ráno. Usne na lavičce a později ho vzbudí příslušník VB. Hnyk se ho zeptá, kudy se dostane na ulici Tri hôrky, příslušník mu ochotně odpoví. Na adrese ovšem Julku nenajde, zato jej zde počastuje maďarskými nadávkami její matka. Situace není ztracená, za 10 Kčs mu poradí malý klučina, kam má jít. Hnyk Julku nalezne v jedné místní krčmě, odkud spolu odejdou. Julka zařídí od přítele půjčení chaty, kde se svým pražským milencem stráví dva dny. Poté se Hnyk vrací domů. Před odjezdem se jí zeptá, jestli by s ním zůstala, kdyby se rozvedl. V podniku je obviněn, že v Košicích prodal zlepšovák, který na svém pracovišti okopíroval. Je propuštěn. Oznámí Alici, že se s ní chce rozvést. Ta na sobě nenechá znát nejmenší stopu nervozity a v klidu mu vyjmenuje všechna obvinění, kvůli nimž mu hrozí soudní stíhání. Nabízí mu pomoc, její známý jej z toho může dostat. Zároveň si však klade tvrdé podmínky. Hnyk rezignuje. Později se přijde podívat na pohřeb svého bývalého kolegy ing. Palečka, který díky podnikové rošádě po něm převzal investiční resort v době, kdy byl Hnyk degradován. Mladá bývalá spolupracovnice, která se s ním jako jedna z mála ještě baví mu řekne, kde teď Julka pracuje. Hnyk na ni čeká před jejím novým pracovištěm a jde vidět, jak je nervózní. Tomčányová vychází s kolegyněmi z budovy a jde se s Pavlem pozdravit. Ten jí chce něco říci, ale ona neposlouchá nebo už nechce nic slyšet a odbíhá za svými přítelkyněmi. Kolem Hnyka procházejí děti ze školky a vesele se smějí, zatímco on je zdrcený. Otáčí se a odchází podél vysoké betonové zdi pryč. Citáty „U nás na Slovensku má každý poriadny chlap pri sebe nôž. Aj s vývrtkou. Ako môžete takto žiť.“ (Julka Tomčányová k Pavlovi Hnykovi) „Dyť my ani nežijeme, my tady bez nožů jen tak živoříme.“ (Hnykova odpověď) „Prosímtě Dagmaro, vypni to, vždyť to není možný.“ (rozladěný Hnyk reaguje na hlasitou hudbu z kazetofonu poté, co se snaží vystřízlivět z opilosti) „A to druhý taky vypni.“ (dovětek ke komentářům jeho manželky Alice) Zákulisí natáčení Snímek Jako jed byl druhým filmem (tím prvním byl film Co je vám, doktore? z roku 1984), ve kterém Zdeněk Svěrák působil pod dvojicí Vít Olmer (režisér) a Ota Kopřiva (kameraman). Svěrák se považoval spíše za neherce (divadelní představení o Járovi Cimrmanovi do herectví nezahrnoval) a ve filmu dostal pro svou roli velkou volnost. Nemusel se ohlížet na kameru, Ota Kopřiva natáčel záběry z různých pozic, aniž by herce nějak instruoval. Výsledkem byla zachycená přirozenost Zdeňka Svěráka, který k tomu podotýká, že se v tomto a předchozím filmu Co je vám, doktore? učil hrát. Také měl dovoleno upravovat si scénář podle svého, čehož Svěrák využíval. Zdeněk Svěrák (představitel ing. Pavla Hnyka ve filmu) poznamenává, že při dotočné v Košicích v hotelu Slovan vzpomínali zúčastnění herci a členové filmového štábu na dětství a na školu. Vít Olmer požádal Zdenka Svěráka, aby napsal film o škole. Tak vznikl scénář k filmu Obecná škola, který však Olmer nakonec nepřijal (točil místo toho film Tankový prapor). Film pak natočil Zdenkův syn Jan Svěrák. Libuše Švormová (ve filmu hraje Hnykovu manželku Alici) podotýká, že plachá přirozenost Zdenka Svěráka je tím, co dodává filmu kouzlo. Potvrzuje, že herci měli dovoleno si upravovat text, což dělal především Zdeněk Svěrák nejen u své postavy, ale i pro druhé. Jeho úpravy většinou ještě scénky vyšperkovaly a posunuly komiku o kousek dál. Libuše Švormová improvizovala společně s Laďkou Kozderkovou (hrála zhrzenou Hnykovu milenku Vlastu) např. ve scéně, kdy se sejdou v kavárně a tématem jejich rozhovoru je Pavel Hnyk. Libuše Švormová si spolupráci s režisérem Vítem Olmerem chválila, bylo jí líto, že to byla jejich poslední spolupráce. Také ji mrzí, že to byla poslední spolupráce s herečkou Laďkou Kozderkovou, která podle ní byla velmi citlivá (Kozderková zemřela krátce po premiéře filmu v roce 1986). Libuše Švormová film charakterizuje jako smutný a nostalgický, řadí jej do kategorie filmů, které si dlouho uchovají určitou výpovědní hodnotu. Vít Olmer (režisér) osvětluje, že postavu Pavla Hnyka měl hrát Jiří Menzel, nicméně vedení Barrandova odmítlo spojení Jiří Menzel (herec), Antonín Máša (autor) a Vít Olmer (režisér). Týden před natáčením dostal Olmer příkaz Jiřího Menzela v hlavní roli nahradit někým jiným. Jiří Menzel sám požádal Zdeňka Svěráka, jestli by roli nepřijal. Na Slovensku se konal konkurz pro film, ale herečka Ivona Krajčovičová byla pro roli Julky Tomčányové jasnou favoritkou a nakonec ji získala. Hrála s černou parukou, aby působila více „ohnivě“ (herečka je blondýna). Zdeněk Svěrák se do Krajčovičové skutečně zamiloval, což v závěru natáčení působilo komplikace. Natáčelo se v lokalitě na Malé Straně v Praze - v objektu bývalého geologického ústavu a na Slovensku v Košicích. Vít Olmer vyzdvihuje přínos Oty Kopřivy, byl to podle něj velmi talentovaný kameraman (mimo to i dramaturg), jenž se nebál některých inovativních prvků. Jejich spolupráce trvala do doby, než Kopřiva ve svých 40 letech zemřel na rakovinu. Když se film promítal v kinech, měl průměrný ohlas. Vít Olmer film vzal s sebou na stáž do USA, kde se promítal v úzkém okruhu filmařů, novinářů atd. Zde se líbil. Rádio Hlas Ameriky pak odvysílalo zprávu, že film Jako jed zaznamenal v USA úspěch, což byla pro něj obrovská reklama a lidé se začali hrnout do kin. Na Žižkově byly při návalu dokonce vyraženy vstupní dveře biografu. Odkazy Reference Externí odkazy Filmová místa.cz: Jako jed České hořké filmové komedie Filmy z roku 1985

806

https://cs.wikipedia.org/wiki/J%C3%A1ra%20Cimrman%20le%C5%BE%C3%ADc%C3%AD%2C%20sp%C3%ADc%C3%AD

Jára Cimrman ležící, spící

Jára Cimrman ležící, spící je česká filmová komedie režiséra Ladislava Smoljaka, natočená v roce 1983. Hlavní roli českého génia Járy Cimrmana ztvárnil Zdeněk Svěrák. Film pojednává o životě a díle Jaroslava Cimrmana, největšího génia českých dějin všech dob. Ve filmu jsou ukázány ty nejdůležitější události, které údajně formovaly jeho osobnost, ale dokonce také ty, které formoval on sám. Film (s výjimkou spojovacího děje Exkurze v Cimrmanově muzeu) člení Cimrmanův život do několika kapitol: Jára Cimrman – školní léta, Praha 18?? Jára Cimrman, inspirující Jára Cimrman, pozdě přicházející Jára Cimrman, tvořící, Praha 1897 Jára Cimrman, bořící, Konopiště 1909 Jára Cimrman, Pacov 1911 Jára Cimrman, Liptákov 1914 Jára Cimrman, ležící, spící Osoby a obsazení (Seznam je členěn podle kapitol filmu. Tučně jsou uvedeni členové Divadla Járy Cimrmana.) Exkurze v Cimrmanově muzeu Jára Cimrman – školní léta Jára Cimrman, inspirující Jára Cimrman, pozdě přicházející Jára Cimrman, tvořící Jára Cimrman, bořící Jára Cimrman, Pacov Jára Cimrman, Liptákov Zajímavosti V 1., 2. a 5. díle zábavného pořadu Veselé příhody z natáčení vyprávějí Ladislav Smoljak a Zdeněk Svěrák mystifikační historky ze zákulisí vzniku filmu. Externí odkazy České filmové komedie Filmy Ladislava Smoljaka Jára Cimrman Filmy z roku 1983 Filmy studia Barrandov

807

https://cs.wikipedia.org/wiki/J%C3%ADzda%20%28film%29

Jízda (film)

Jízda je český film, který natočil režisér Jan Svěrák v roce 1994. Děj filmu se odehrává na okresních silnicích jižních Čech, na které se v kabrioletu vydali v létě dva kamarádi (Jakub Špalek a Radek Pastrňák). Cestou přiberou stopařku (Aňa Geislerová), užívají si a řeší vzniklé vztahy. Celkovou náladou film vzdává hold americkému filmu Bezstarostná jízda. Film je také zajímavý tím, že je patrně nejlevnějším celovečerním českým filmem. Náklady na jeho výrobu nepřesáhly 1 milion korun, byl natočen během prázdnin 1994 a na jeho výrobě se podílelo pouze devět lidí. Snímek vyhrál hlavní soutěž na MFF v Karlových Varech 1995, kde získal Křišťálový glóbus. Dále získal dvě ocenění Český lev za nejlepší kameru (F. A. Brabec) a hudbu (Radek Pastrňák a Buty). Výroba: Luxor. Externí odkazy České road movie Filmy z roku 1994 Filmy Jana Svěráka

809

https://cs.wikipedia.org/wiki/Kam%2C%20p%C3%A1nov%C3%A9%2C%20kam%20jdete%3F

Kam, pánové, kam jdete?

Kam, pánové, kam jdete? je československý barevný film natočený režisérem Karlem Kachyňou v roce 1987 na námět Milana Ležáka ve Filmovém studiu Barrandov. V hlavní roli architekta procházejícího krizí středního věku se představí Karel Heřmánek. Filmová alegorie reflektuje náladu v československé společnosti 80. let 20. století stižené tehdejší šedou realitou a bezútěšností. V úvodu filmu (a pak ještě dále v ději) hraje na koncertě skladba Co s tím sklem hudební skupiny Tango, ve filmu se objeví i část videoklipu Karel nese asi čaj od Jiřího Korna. Děj Architekt ve středních letech Jan Kolvara se potýká s krizí středního věku, odcizením od manželky a klade si otázku, jak naložit se životem, který jej nutí k mnoha kompromisům. Jeho nejbližší okolí ho považuje za dobráka a slušného člověka. Společně s mladším kolegou Robertem dostal před časem od svého šéfa Vladimíra Crhy nabídku na projekt rehabilitačního sanatoria. Oba na tom tvrdě pracovali, ale postupně zjišťovali, že odvést kvalitní práci, navíc ve výsledku nepředraženou, je z mnoha důvodů nemožné. Crha ani nemá zájem je nechat projekt dokončit podle jejich představ a za jejich zády ho svěří své milence a podřízené Šárce Vaňkové, která jde na ruku dodavatelům a investorům. Kolvara se neshodne ani doma s manželkou Madlou. Jednoho dne se rozhodne vzepřít a vydá se v nevhodném oblečení a obuvi na stokilometrový dálkový pochod, kterého se účastní i Robert s přítelkyní Eliškou a Crha se svou milenkou a Kolvarovou kolegyní Vaňkovou. Během pouti, která je metaforou jeho dosavadního života, se mu vynořují vzpomínky na rodinu, zaměstnání, dokončenou rekonstrukci vilky ke spokojenosti majitele i jeho invalidní paní. Na 85. kilometru mu docházejí síly. Srovnává své účty s Crhou, když si na něm vybije svou naštvanost. Během odpočinku v oné vilce, kde Kolvarova rekonstrukce napomohla k zotavení manželce majitele, která již ztrácela smysl života, Crha slíbí, že bude své architekty podporovat. Celá skupinka přítomných lidí se baví, když se Jan objeví v televizi, kde ho reportéři zachytili vysíleného během pochodu. Ten mezitím nepozorován odchází rozhodnutý dosáhnout svého cíle... Obsazení Odkazy Reference Externí odkazy České hořké filmové komedie Filmy z roku 1987 Filmy Karla Kachyni

810

https://cs.wikipedia.org/wiki/Kdyby%20tis%C3%ADc%20klarinet%C5%AF

Kdyby tisíc klarinetů

Kdyby tisíc klarinetů je československý celovečerní filmový muzikál z roku 1964, který režírovali Ján Roháč a Vladimír Svitáček. Předchůdcem snímku byla stejnojmenná divadelní hra, kterou v roce 1958 napsali Jiří Suchý a Ivan Vyskočil. Tato hra byla zhudebněna Jiřím Šlitrem. Děj filmu Lázeňské městečko Alkalis slaví dvě stě let od průjezdu skladatele J. S. Bacha. Z místní vojenské posádky ten den zběhne voják Schulze poté, co se mu znechutí dril podporučíka Maxe. Při následném zátahu se mystickým Bachovým zásahem všechny zbraně vojáků změní v hudební nástroje – nejenom u rojnice stíhacího oddílu, ale u celé posádky. Soukromá televizní společnosti TelVis vysílá tudíž místo reportáže z odhalení pomníku přímý přenos z kasáren s narychlo uspořádanou hudební estrádou, kde vystupují známí zpěváci a zpěvačky té doby. Zatímco se vojáci a nižší velitelé nové situaci rychle přizpůsobí (televizní štáb se ubytuje přímo v kasárnách a posádka se začne učit hře na hudební nástroje), místní důstojníci i hlavní štáb armády v hlavním městě to vše považují za provokaci, snaží se situaci znormalizovat a získat nad posádkou znovu kontrolu. Samozřejmě neúspěšně: Bachovo kouzlo chrání celou oblast a nové dodávané zbraně se vždy přesně na hranici vojenského prostoru změní v hudební nástroje, neujdou tomu ani výsadkáři a místo ovládnutí kasáren si hrají s dětmi. A vzniká zde láska mezi reportérkou Terezou (Jana Brejchová) a jedním z vojáků (Waldemar Matuška). Na druhý den je plánována velká večerní revue, kterou se důstojníci pokusí zrušit, ale nadšení vojáci ji dokáží uspořádat. Konec všeobecnému veselí nastane ve chvíli, kdy důstojníci v hudební škole přepadnou civilistu Schulzeho – Bach v tu chvíli své kouzlo zruší a klarinet v Schulzeho rukou se změní v samopal, aby se mohl bránit. Účinkující Ve filmu figurují především mladí zpěváci a hudebníci té doby, spjatí zejména s divadly Semafor a Rokoko. V civilních rolích vystupují např. Karel Gott, Eva Pilarová, Hana Hegerová, Pavlína Filipovská, Jana Malknechtová atd., v rolích vojáků vystupují např. Waldemar Matuška, Jiří Suchý, Jiří Šlitr, Jiří Jelínek atd. Ve filmu účinkuje také dívčí pěvecký sbor, ve kterém se objevila řada začínajících hereček a zpěvaček, pocházejících z experimentálních divadelních souborů nebo ze souborů divadel malých forem (jako bylo Divadlo Semafor, Divadlo Paravan či Laterna magika) – epizodní role zde ztvárnily např. Naďa Urbánková, Consuela Morávková, Jitka Zelenohorská, Lilka Ročáková, Milena Zahrynowská, Věra Nerušilová, Sylvie Daníčková, Evelyna Steimarová, Klára Jerneková, Zuzana Martínková. V mužském tanečním souboru zde tančili například Pavel Šmok, Josef Kaftan a Jaroslav Čejka. Tančil zde baletní soubor Hudebního divadla v Karlíně a dále také taneční soubor z varieté Alhambra. Dále si zde v zahrála hned celá plejáda známých herců, režisérů i hudebníků oné doby – např. Vlastimil Brodský, Jiří Menzel, Martin Růžek, Jana Brejchová, Vlastimil Bedrna, Darek Vostřel, Antonín Šůra, Jiří Šašek, Juraj Herz, Václav Lohniský, Karel Mareš, Dalibor Brázda, Karel Štědrý, Václav Hybš, Karel Krautgartner, Karel Vlach, Vladimír Hrabánek, Rudolf Cortés, Richard Kubernát, Jiří Lír, Jan Pohan, Lubomír Kostelka, Ferdinand Havlík, Rudolf Rokl, Jan Kolár, Pavel Sedláček, Karel Hála, Jan Vala, Jan Vostrčil, Jiří Bruder, Antonín Jedlička, Ladislav Štaidl, Jiří Štaidl, Luděk Hulan, Zdeněk Najman, Miroslav Moravec, Bohumil Šmída, Ota Žebrák, Jiří Šašek, Zdeněk Braunschläger, Václav Wasserman, Petr Brožek a další. Písně Celý film je prostoupen mnoha písněmi Jiřího Suchého a Jiřího Šlitra, které se staly hity: Babetta – úspěšný pokus o pochodovou píseň, ve filmu zazní ve zpívané i instrumentální verzi Dotýkat se hvězd Glory Choď po špičkách Kapitán (pův. Kapitáne, kam s tou lodí z pásma Zuzana není pro nikoho doma) Míč Satchmo Spím Tak abyste věděla (často se uvádí pod názvem Tak abyste to věděla) Tereza – míněno jako vyznání lásky ke krásné hlasatelce, ve filmu zazní ve třech verzích (zpěv Matuška, zpěv Matuška + Gott, instrumentální verze) V opeře Motýl (verze s Jiřím Šlitrem a Janou Malknechtovou) – na deskách nevyšla Všechny vyšly v roce 1964 na 7 singlech Supraphonu č. 013526-013531, 013606 (mono), resp. ST 18021-ST 18027 (stereo), pod názvem Kdyby 1000 klarinetů, 4 z nich také ještě na EP Supraphonu 0233 (mono), resp. ST 17028 (stereo), a v roce 1965 všechny vyšly znovu na LP Kdyby tisíc klarinetů (Supraphon SV 9010 H / DV 10169). Písničky z filmu byly později vydány také na CD – např. na CD Starci a klarinety (zde společně s písněmi z filmu Starci na chmelu, který pochází z téže doby), v boxu Semafor – Komplet 1964–1971 aj. Dále ve filmu zazněly písně Motýl (parodická verze s Jiřím Šlitrem) Kdo na slepičku volá "pipi" Zajímavosti Během natáčení došlo k pokusu o oslabení popularity Karla Gotta, Evy Pilarové a Waldemara Matušky, o nichž byla na popud ÚV KSČ rozšířena fáma, že opilí močili na sovětskou delegaci z balkonu hotelu Slovan ve Františkových Lázních, kde byli ubytováni. Waldemar Matuška pak jeden rok nesměl vystupovat v televizi a rozhlasu. Film byl natáčen ve Františkových Lázních a na zámku Kynžvart. V roce 1965 měl film asi 4 miliony diváků. Stíhací oddíl vojenské posádky používá terénní vozy Agromobil – prototypy Škoda 998 z roku 1962, které měly být terénní verzí připravovaného typu Škoda 1203, ale nikdy se nedostaly do sériové výroby. Jeden z těchto automobilů je dnes umístěn ve Vojenském technickém muzeu Lešany. Ve filmu je použit terénní vůz Škoda 973 (Babeta) – prototypy Škoda 973 se nedostaly do sériové výroby. Jiří Suchý ve filmu hraje na kytaru RESONET Grazioso (Futurama). V době premiéry byla drtivá většina československých kin vybavena pouze technologiemi pro promítání filmové kopie ve verzi s optickým monofonním zvukovým záznamem, a takto byl film také (po úpravách a vyčištění) přepsán na DVD. Zvuk při natáčení a postsynchronech byl ale snímán vícekanálově, existuje tedy také nejméně jedna neveřejná filmová kopie s magnetickým stereofonním čtyřkanálovým záznamem zvuku. Inscenace Prvním provedením divadelní hry autorů Jiřího Suchého, Ivana Vyskočila a Jiřího Šlitra bylo představení v pražském Divadle Na Zábradlí (9. 12. 1958) v režii Antonína Moskalyka a choreografii Ladislava Fialky (skladatel Jiří Šlitr). Dne 15. 12. 1980 byla uvedena premiéra hry v divadle Semafor (režie Jiří Císler, výprava Běla Suchá, hudba Ferdinand Havlík, choreografie Jan Hartmann, Jaroslav Pešek). Podle scénáře stejnojmenného filmu upravil hru k provedení na scéně libereckého Divadla F. X. Šaldy (Malé divadlo) režisér Karel Hoffmann (premiéra 26. 2. 1999). Hra byla provedena na scéně plzeňského Divadla J. K. Tyla (Nové divadlo) v úpravě a režii Ondřeje Lážnovského (24. 9. 2016). Roku 2022 přidalo do svého repertoáru hru Kdyby tisíc klarinetů Západočeské divadlo v Chebu. Muzikál režíruje Zdeněk Bartoš. Odkazy Reference Literatura Externí odkazy Fanklubové stránky Jiřího Suchého a divadla Semafor České filmové muzikály České sci-fi filmy Filmy z roku 1965 Filmy natočené podle divadelních her Československé černobílé filmy Filmy Jána Roháče Filmy Vladimíra Svitáčka

811

https://cs.wikipedia.org/wiki/Kladivo%20na%20%C4%8Darod%C4%9Bjnice

Kladivo na čarodějnice

Název Kladivo na čarodějnice má více děl: Malleus maleficarum – latinská kniha z roku 1486 Kladivo na čarodějnice (román) – historický román Václava Kaplického z roku 1963 Kladivo na čarodějnice (film) – film Otakara Vávry z roku 1969 Kladivo na čarodějnice 1986–1989 (album) – album české black metalové skupiny Törr z roku 1993

813

https://cs.wikipedia.org/wiki/Plazma%20%28rozcestn%C3%ADk%29

Plazma (rozcestník)

Plazma může být: fyzika plazma – ionizovaný plyn, čtvrté skupenství hmoty biologie krevní plazma – tekutá část krve plazmatická membrána (plazmalema) – cytoplazmatická membrána buněk plazmatické proteiny – bílkoviny obsažené v krevní plazmě protoplazma – živá hmota vyplňující vnitřní část buňky technika Plasma (KDE), redesign desktopového prostředí KDE pro UNIX-like operační systémy plazmová obrazovka – zkrácený název typu televizní obrazovky ostatní plazma (chalcedon) – temně zelená odrůda chalcedonu Externí odkazy

814

https://cs.wikipedia.org/wiki/Kopytem%20sem%2C%20kopytem%20tam

Kopytem sem, kopytem tam

Kopytem sem, kopytem tam je český film z roku 1988 natočený režisérkou Věrou Chytilovou. Film představuje partu mladých lidí, kteří si užívají života na mejdanech a nezávazného sexu. Zapomínají ovšem na nebezpečí onemocnění nevyléčitelnou chorobou AIDS, která nakonec jednoho z nich skutečně postihne. Externí odkazy České dramatické filmy Filmy z roku 1988 Filmy s tématem HIV/AIDS Filmy Věry Chytilové Filmy studia Barrandov

815

https://cs.wikipedia.org/wiki/Krakatit%20%28film%29

Krakatit (film)

Krakatit je český film natočený režisérem Otakarem Vávrou v roce 1948 podle stejnojmenného románu Karla Čapka. Děj filmu Hlavní hrdina filmu – inženýr Prokop (Karel Höger) vynalezne výbušninu neobyčejné síly. Z tohoto důvodu se o něj začne zajímat představitel státu, který chce nově objevenou trhavinu využít k ovládnutí světa. Inženýra pozve na své území a různými způsoby se jej snaží přesvědčit k vydání objevu. Ten však odmítá, neboť si uvědomuje, k čemu by to vedlo. Drama ukazuje na možnost zneužití vědy proti lidem. Zajímavosti V roce 1980 natočil Otakar Vávra dobově upravený remake svého vlastního filmu pod názvem Temné slunce. Odkazy Reference Externí odkazy České dramatické filmy České sci-fi filmy Filmy z roku 1948 České filmy natočené podle knižní předlohy Filmy inspirované dílem Karla Čapka Československé černobílé filmy Filmy Otakara Vávry České filmové thrillery

816

https://cs.wikipedia.org/wiki/Kristi%C3%A1n%20%28film%29

Kristián (film)

Kristián je česká filmová komedie z roku 1939 natočená režisérem Martinem Fričem. Děj Hlavní hrdina filmu – drobný úředník z cestovní kanceláře Alois Novák (Oldřich Nový) – se každý měsíc na jeden večer stane váženým hostem v nóbl podniku a neodolatelným svůdcem krásných žen. Pak se vždy vrací k manželce a ke svému skromnému životu. Jednou však narazí na mondénní dívku Zuzanu (Adina Mandlová), která se jeho svůdným hlasem oklamat nedá a začne po něm pátrat. Tím se rozběhne celá řada komických i tragikomických situací, na jejímž konci mizí Kristián – a zůstává Alois Novák – nikoli již „putička bez energie“, ale sebevědomý muž, milující svou manželku (Nataša Gollová). Zajímavosti Film vznikl (7 natáčecích dní) podle populární divadelní hry Yvana Noého, v níž hrála Zuzanu Nataša Gollová, s níž se původně počítalo i do filmové verze. V divadelní hře o Zuzanu soupeřili celkem tři muži různých povolání (boxer, ...). Scenáristé však tuto změť figur sjednotili do jedné, kterou hrál Raoul Schránil; do postavy jeho tajného soka byl obsazen Bedřich Veverka. Sekvence, v níž je Kristian zobrazen jen záběrem na jeho kráčející nohy, byla pečlivě připravena a spočítána na sekundu přesně. Záměrem bylo co nejvíce oddálit zobrazení tajemného hosta - ostatně i jeho tvář se poprvé objevuje v zrcadle, ne přímo. Scénu vytvořil architekt Jan Zázvorka, otec herečky Stelly Zázvorkové; podle jeho vzpomínek byl na pohled nákladný bar postaven za necelý týden z náhražkových materiálů. Po roce 1945 nebyl film zařazen do filmové distribuce kvůli obsazení Adiny Mandlové a Nataši Gollové. V roce 1954 se mohl do kin vrátit, zkrácený však o výstupy emigrovavšího Járy Kohouta (střihy provedl sám Martin Frič a film tím paradoxně získal na tempu). Oldřich Nový chtěl společně s Martinem Fričem natočit pokračování Kristiánových dobrodružství v šedesátých letech. K obnovení spolupráce však nedošlo. Ani po smrti Maca Friče a Oldřicha Nového se od nápadu neupustilo, v devadesátých letech došlo znovu k úvahám o "reinkarnaci" Kristiána – podle článku Pavla Taussiga již byli několikrát vybráni představitelé rolí (Karel Gott, Jiří Lábus) , nikdy však k realizaci nedošlo. Odkazy Reference Literatura Jaroslav Brož, Myrtil Frída: Historie československého filmu v obrazech 1930 – 1945, Orbis, Praha, 1966, str. 184–5, 200, 201, 251, foto 492–3 Vašák, Čestmír, Zelenka, Bedřich a Boušová, Kateřina: Kristián: cesta do historie. Vyd. v této podobě 1. Praha: XYZ, 2005. 216, [5] s. . Externí odkazy České filmové komedie Filmy z roku 1939 Československé černobílé filmy Filmy Martina Friče

817

https://cs.wikipedia.org/wiki/Krysa%C5%99%20%28film%2C%201985%29

Krysař (film, 1985)

Krysař je český dramatický loutkový film Jiřího Barty z roku 1985 natočený na námět pocházející z klasické německé pověsti. Jde o adaptaci středověké legendy o krysaři, který za svou práci (vyhubení krys ve městě Hameln) nedostane od chamtivých měšťanů zaplaceno. Zpracováním se jedná o klasickou animaci kombinovanou v některých scénách s hranými partiemi. Ve filmu vystupují živá zvířata (poznámka: mají to být krysy, ve skutečnosti ale jde o potkany), které v jedné závěrečných scén padají do skutečné vody. Loutky velmi expresivního výrazu – divák okamžitě pozná, jaké povahové vlastnosti má ta která postava – jsou vyrobeny ze dřeva, stejně jako většina kulis (některé jsou pouze dvourozměrné, malované). K působivosti filmu přispívá i výrazná hudba: v tragických pasážích drsné kytarové rify Kocába a Pavlíčka; v klidnějších partiích a v usmiřujícím závěru jemná Stivínova flétna. Film vyrobily Krátký film Praha – Studio Jiřího Trnky, TV 2000 a Südwestfunk Baden-Baden v roce 1985 a záhy se dočkal mnoha ocenění na mezinárodních filmových festivalech. Dnes se řadí mezi základní filmová díla v oblasti animované tvorby. Ocenění 1986 – Bilbao International Festival of Documentary and Short Films: cena Golden Mikeldi za animaci pro Jiřího Bartu 1986 – Newcastle: hlavní cena festivalu 1986 – Royan: hlavní cena v kategorii, cena za nejlepší hudbu 1986 – Chicago: Zlatá plaketa (Golden Plaque) za nejlepší animovaný film 1986 – Espinho: nejlepší animovaný film 1986 – San Sebastian: FIPRESCI Special Mention, CIGA Special Mention 1987 – Madrid: cena za animaci 1987 – São Paulo: nejlepší režie, nejlepší kamera 1988 – Salerno: hlavní cena v kategorii 1989 – Alençon: „Alençon Lace“ Externí odkazy České filmové nebe – Krysař Trailer filmu Krysař na webu Films de Paradoxe České animované filmy České pohádkové filmy Filmy z roku 1985 Filmy Jiřího Barty

818

https://cs.wikipedia.org/wiki/K%C5%99ik

Křik

Křik je český černobílý film režiséra Jaromila Jireše z roku 1963. Mladému páru (Josef Abrhám, Eva Límanová) se narodí dítě. Zatímco maminka je s dítětem v porodnici, tatínek – opravář televizí, prožívá zvláštní den. Chodí do domácností opravovat a rozmlouvá s lidmi o zrození života. Externí odkazy Filmy z roku 1963 Filmy Jaromila Jireše Československé černobílé filmy Filmy studia Barrandov České romantické filmy

819

https://cs.wikipedia.org/wiki/Kulov%C3%BD%20blesk%20%28film%29

Kulový blesk (film)

Kulový blesk je česká filmová komedie, kterou natočili režiséři Ladislav Smoljak a Zdeněk Podskalský v roce 1978. U Ladislava Smoljaka jde o jeho režijní debut. Film vypráví příběh o „největší akci v dějinách stěhování“, dvanáctisměně bytů v Praze. Herecké obsazení Děj Dr. Radosta na žádost zájemců o výměnu bytů v Praze organizuje dvanáctisměnu, kterou nazval „Kulový blesk“, neboť měla proběhnout rychle, energicky a naráz. Z řad zájemců o výměnu mu pomáhají pan Knotek jako jeho pobočník a Ing. Severín, který má spolehlivé osobní auto včetně podomácku vyrobených airbagů, jako spojka. Aby bylo možné „největší akci v dějinách stěhování“, jak podnik jeho organizátor označuje, zrealizovat, přeobjedná dr. Radosta bez vědomí snoubenců svatbu staršího páru Flieger a Opatrná na jiný termín a místo, neboť musejí být manželi již před uskutečněním směny. Z tohoto důvodů musí původního svědka ženicha zastoupit pan Knotek. Svatební veselí vyústí v noční nácvik stěhování, který organizuje opilý Knotek a po kterém zejména akurátní inspektor Drahota chce od směny odstoupit. Dr. Radosta ho přesvědčí, aby mezi účastníky zůstal, a pan Knotek se musí všem za noční vyrušení osobně omluvit. Knotkovým poslední dny před stěhováním komplikuje paní Jechová, která ačkoliv původně proti jejich bytu neměla žádné výhrady, dodatečně od nich vymůže pračku, protože v domě není prádelna, a také výměnu sklepa, který nebude příliš daleko a hluboko. Výměna sklepa s neoblíbeným sousedem Klabouchem však pro pana Knotka představuje také pracnou vzájemnou výměnu jejich uhlí. Paní Jechová překvapivě chválí půdu v domě, když se Knotkovi i zde báli další komplikace. Bezproblémový není ani samotný průběh stěhování. Nejdříve se zdá, že celou akci zhatí paní Jechová, která se odmítá kvůli vzpomínkám na zemřelého manžela vystěhovat. Nakonec se ale nechá přesvědčit. Další komplikaci představuje starý operní mistr Bílek, kterého Knotkovi nemohou probudit a domnívají se, že zemřel. Pokud by byl mrtev, nemohla by se směna uskutečnit, neboť by se z bytu dobrovolně nevystěhoval. Proto se spolu s dr. Radostou rozhodnou tělo mistra Bílka zakryté peřinami na divanu přestěhovat do nového bytu a předstírat, že zemřel až tam. Předmětný divan si od mistra Bílka však již dříve zakoupil sběratel starožitností MUDr. Ječný a domáhá se jeho vydání. Nejdříve se mu snaží údajnou smrt mistra Bílka zatajit, avšak MUDr. Ječný se nenechá odbýt. Po rozbalení divanu zjistí, že došlo k záměně nábytku za podobný kus dvojice Flieger a Opatrná. Spěchají na místo, kam byl přestěhován druhý divan, aby nikdo jiný peřiny nerozbalil. Nakonec se však zjistí, že mistr ve skutečnosti nezemřel, že pouze tvrdě spal po celonočním balení. Celá dvanáctisměna tedy zdárně proběhne. Během závěrečných titulků pak vidíme, jak dr. Radosta plánuje další akci, tentokrát čtyřiadvacetisměnu, pod názvem „Kulový blesk II“ (přičemž jména na diagramu patří členům štábu). Citáty Zákulisí natáčení Zdeněk Svěrák v rozhovoru uvádí, že inspirací pro film o hromadném stěhování bylo vyprávění literárního vědce a přítele Vladimíra Karfíka, jenž byl součástí náročné čtyřsměny, kterou organizoval člen Akademie věd. To vedlo Svěráka se Smoljakem k myšlence o deseti- či dvanáctisměně. Zdeněk Svěrák přiznává, že má tento film velmi rád, je veselý i smutný, zkrátka bravurně natočená hořká komedie. Zároveň by některé scény (na nichž lpěl zejména Ladislav Smoljak) vystřihl, např. scénu osamoceného klavíru, kde ze zdi mizí obrázky nebo couvání stěhovacího vozu do průjezdu. Snímek dle něj stojí především na výkonu Rudolfa Hrušínského, jenž dokonale pochopil roli dr. Radosty. Při úvaze o komplikacích pro stěhování padl i návrh na úmrtí, nicméně se do filmu nedostal, snímek by to negativně zatížilo. Čili ve filmu to pouze vypadá, že jedna z postav zemře (Bílek). Obdobná situace je i ve filmu Na samotě u lesa, kde se také jeví, že pan Komárek skonal, což se však nestane. Ladislav Smoljak vzpomíná na film Kulový blesk s velkou nostalgií (byl jeho prvním režisérským počinem). Ten byl nejprve nabídnut k natočení Zdenkovi Podskalskému, který řekl, že se na režii bude podílet i Smoljak, přičemž Smoljaka reálně nechal točit samotného. Ladislav Smoljak vyzdvihuje mimo Rudolfa Hrušínského i Miladu Ježkovou (která hrála mj. ve filmech Miloše Formana). Kameraman Ivan Šlapeta měl nápad využít podoby L. Smoljaka s Albertem Einsteinem. Nechal pověsit na stěnu plakát Einsteina a natočil záběr, kdy kamera sjíždí z plakátu na L. Smoljaka. Film měl u publika úspěch, protože téma stěhování a problémy s ním spjaté je mezi obyvatelstvem dobře známo. Ladislav Smoljak jej viděl znovu cca 2–3 roky po premiéře na festivalu v Novém Městě nad Metují, kde vyhrál. Při promítání režisér pohoršil jednoho kritika, který se divil, že se směje vlastnímu filmu. Natolik byl pan Smoljak se svým režijním debutem spokojen. Daniela Kolářová si scénář filmu zamilovala a pochvalovala si i uvolněnou atmosféru natáčení. Scénáři přitom hrozilo, že nemusel být schválen. D. Kolářová se většinou nedívá na filmy, v nichž účinkovala, Kulový blesk je výjimka. Bylo to pro ni jedno z nejpříjemnějších filmových natáčení. Ve filmu se jako jeden z vynálezů ing. Severína objevuje i airbag, dokonce i v akci. V době vzniku scénáře už sice existoval, ale prakticky se používal pouze u několika luxusních modelů zahraničních aut. Sám Zdeněk Svěrák v diskusi na svých stránkách uvádí, že tehdy neměli ani tušení, co světové automobilky chystají a tak můžeme s trochou cimrmanovského humoru tvrdit, že jej tandem Smoljak + Svěrák nezávisle na světě vynalezl. Poznámka k dvojímu režisérství Zdeněk Podskalský + Ladislav Smoljak: Tehdy bylo ve Filmových studiích Barrandov zvykem, že začínající režisér natáčí svůj první celovečerní film pod „režijním dohledem“ některého ze zkušenějších režisérů. Teprve potom byl připuštěn k samostatné práci. Většinou ale šlo pouze o formální dohled, kolegiální Podskalský prakticky nezasahoval do Smojlakových vizí. Stejná situace nastala i u jiných filmů, např. Jakub režisérky Jaroslavy Vošmikové. Role Vladimíra Knotka byla nejdříve nabídnuta Miloni Čepelkovi (herci Divadla Járy Cimrmana). Ten však roli ve filmu odmítl. Na rozdíl od jiných ale o nabídce silně uvažoval. Odkazy Reference Literatura Zdeněk Svěrák, Ladislav Smoljak: Filmové komedie Zdeňka Svěráka a Ladislava Smoljaka, Kruh, Hradec Králové 1991, Miloň Čepelka, Aleš Palán: Nedělňátko aneb s Cimrmanem v zádech, Vyšehrad, Praha, 2017 Externí odkazy Filmová místa.cz: Kulový blesk České filmové komedie Filmy z roku 1978 Filmy Zdeňka Podskalského Filmy odehrávající se v Praze Filmy Ladislava Smoljaka

820

https://cs.wikipedia.org/wiki/Kytice%20%28film%29

Kytice (film)

Kytice je český film Františka A. Brabce z roku 2000. Film obsahuje sedm zfilmovaných básní ze sbírky Karla Jaromíra Erbena Kytice: Kytice, Vodník, Svatební košile, Polednice, Zlatý kolovrat, Dceřina kletba, Štědrý den. Děj Sbírka baladických příběhů slavného českého básníka 19. století Karla Jaromíra Erbena je i po více než sto letech stále živá. Proto se také tvůrci filmu rozhodli vybrat sedm z balad a dát jim filmovou podobu za využití mnoha, nejenom technických, novinek. Ve výsledku jde o poetickou kompozici obrazu, hudby, fascinující krajiny a architektury. Film se skládá z následujících básní: Úvodní báseň Kytice je emotivním vstupem do celého vyprávění. Pod vodou natáčený Vodník je filmovou epopejí o spojení a nepochopení dvou rozdílných světů: pozemského a vodního. Příběh Svatební košile je filmovou řečí pojat jako romantický horor, v němž se pozemský život utkává se záhrobním. Polednice je vyprávěním o zoufalé, unavené matce a nenasytné staré polednici. Zlatý kolovrat je vystavěn na obludnosti duše, kde tvář zůstává stejná a povaha se mění. Dceřina kletba představuje zoufalé nedorozumění dvou generací. Štědrý den uzavírá kruh lidských vášní a tragédií postavou staré ženy, která přijímá svůj osud s pokorou a smířením. Toto baladické dílo K. J. Erbena, které obdivují všechny generace a které je známé i za hranicemi, natočil režisér F. A. Brabec, zatímco Juraj Jakubisko se na projektu podílel jako art producent. Produkce Námět: Karel Jaromír Erben Scénář: F. A. Brabec, Miloš Macourek, Deana Jakubisková Hudba: Jan Jirásek Kamera: F. A. Brabec Režie: F. A. Brabec Producent: Deana Jakubisková Výroba: J&J Jakubisko Film, Česká televize, Státní fond ČR pro podporu a rozvoj české kinematografie, ČEZ, Škoda Auto Hrají Vodník Dan Bárta – vodník Linda Rybová – dívka Jana Švandová – matka Svatební košile Karel Roden – milenec Jiří Schmitzer – umrlec Klára Sedláčková-Oltová – dívka Dceřina kletba Věra Galatíková – matka Alena Mihulová – dcera Polednice Boleslav Polívka – Polednice Zuzana Bydžovská – matka Marian Roden – otec Zlatý kolovrat Aňa Geislerová – Dornička Karel Dobrý – král Ivan Vyskočil – kouzelný dědeček Nina Divíšková – macecha Štědrý den Stella Zázvorková – stařena Sandra Nováková – Hana Kateřina Janečková – Marie Ocenění Rhode Island International Film Festival 2002 Hlavní cena za nejlepší zahraniční film Wine Country Film Festival 2001 Nejlepší kamera Camerimage 2001 Vítěz World Panorama – Cena diváků Český lev 2000 Cena za nejlepší kameru Cena za nejlepší hudbu Cena za nejlepší zvuk Cena za nejlepší filmový plakát pro Juraje Jakubiska Externí odkazy Kytice Trailer Film o filmu Kytice Soundtrack Kytice Píseň Kytice - Oficiální videoklip Kytice - speciální záběry - K. Roden Kytice - speciální záběry - Vodník Dan Bárta Kytice - speciální záběry - Maškary Filmová Místa.cz - místa natáčení filmu http://www.jakubiskofilm.com/cs/movies/Kytice/ České dramatické filmy České hororové filmy České romantické filmy České filmy natočené podle knižní předlohy Povídkové filmy Filmy inspirované dílem Karla Jaromíra Erbena Filmy z roku 2000 Filmy F. A. Brabce Kytice

821

https://cs.wikipedia.org/wiki/Kyvadlo%2C%20j%C3%A1ma%20a%20nad%C4%9Bje

Kyvadlo, jáma a naděje

Kyvadlo, jáma a naděje je český film režiséra Jana Švankmajera z roku 1983. Film je zčásti hraný a zčásti animovaný, a je pomyslně rozdělen na tří části: první dvě inspiroval děj povídky Jáma a kyvadlo od Edgara Allana Poea, tato část je v závěru rozvita Nadějí od Augusta Villierse de l'Isle-Adama, čímž hrdina ztrácí možnost utéct svému osudu. Film zachycuje zvůli moci a oproti tomu zoufalou vůli člověka po životě. Pro režiséra není tento film prvním setkáním s dílem Poea, již v roce 1981 natočil film Zánik domu Usherů, a ani ne poslední, jeho film Šílení je též inspirován dílem amerického romantika. Děj Příběh začíná rozsudkem a nesením odsouzence chodbou do kobek. Následuje citát z Jámy a kyvadla: Následně začíná kamera, která snímá z pohledu odsouzeného, poněkud nejistě sledovat místnost. Zabírá kostru vymalovanou po celé kobce, složité mechanismy spouštěcího zařízení a ruku hrdiny. Poté, co se odsouzený osvobodí, začne se k němu přibližovat stěna z plechu s pohyblivými výjevy zatracení a pekelných bytostí, zpoza kterých šlehají plameny. Z této smrtelné pasti odsouzenému nepomůže generál Antoine Lasalle jako v literární předloze, ale dostane se sám z cely pryč, když se schová ve studni a celý mechanismus přes něho přejede. Poté uteče do chodeb, kde opět hraje důležitou roli roztřesená kamera zabírající detaily rukou, nebo výjev mučení v jiné cele. Odsouzený je na své cestě na svobodu zadržen postavou inkvizitora a film končí citátem z l'Isle-Adama: Ocenění 1984 – Cena poroty v Montrealu 1984 – Cena FICC v Krakově 1985 – Hlavní cena a Cena FIPRESCI v Oberhausenu 1985 – Zvláštní uznání poroty a kritiky v Portu Reference Externí odkazy České dramatické filmy Československé černobílé filmy České krátké filmy Filmy Jana Švankmajera České hororové filmy Filmy inspirované dílem Edgara Allana Poea České filmy natočené podle knižní předlohy Filmy z roku 1983

822

https://cs.wikipedia.org/wiki/Hv%C4%9Bzda

Hvězda

Hvězda nebo zastarale stálice je plazmové (plynné), přibližně kulovité těleso ve vesmíru, které má vlastní zdroj viditelného záření, drží ho pohromadě jeho vlastní gravitace a má hmotnost 0,08 až 300 hmotností Slunce. Ve hvězdách je soustředěna většina viditelné hmoty vesmíru. Nejbližší hvězdou k Zemi je Slunce, které je zdrojem většiny energie naší planety. Při vhodných atmosférických podmínkách jsou v noci ze Země viditelné i jiné hvězdy. Kvůli obrovským vzdálenostem vypadají jako množství nehybných, více či méně blikajících světelných bodů. Pod pojmem hvězda se ve starém chápání myslel téměř každý objekt na noční obloze jako planeta, kometa atd. kromě Měsíce. V užším astronomickém významu jsou hvězdy kosmické kulovité objekty, které mají vlastní zdroj viditelného záření. Během velké části své existence, přeneseně zvané „život“, je zdrojem tohoto záření hvězd termonukleární fúze vodíku na helium v jádru hvězdy. Ta uvolňuje energii, která prochází vnitřkem hvězdy a je vyzářena do vnějšího prostoru. Poté, je-li hvězda, která vyčerpala zásoby vodíku, dostatečně hmotná, vznikají ve hvězdě chemické prvky těžší než helium. Před koncem života mohou hvězdy obsahovat degenerovanou hmotu. Astronomové zjišťují hmotnost, věk, metalicitu (chemické složení) a mnohé další vlastnosti pomocí pozorování pohybu hvězdy vesmírem, svítivosti a analýzou jejího záření. Graf porovnávající teplotu hvězd s jejich svítivostí, známý jako Hertzsprungův–Russellův diagram, umožňuje zjistit věk a stav vývoje hvězdy. Hvězda začíná jako kolabující mrak materiálu složený hlavně z vodíku, hélia a stopových množství těžších prvků. Jakmile dosáhne jádro hvězdy dostatečné hustoty, vodík se začne termonukleární fúzí přeměňovat na helium a vyzařovat energii. Přenos energie směrem od jádra k povrchu hvězdy je kombinací procesů záření a konvekce. Takto vzniklý vnitřní tlak zabraňuje tomu, aby hvězda zkolabovala pod vlastní gravitací. Hvězdy s hmotností větší než 0,4 hmotnosti Slunce po vyčerpání vodíku v jádře expandují a stávají se červeným obrem. V některých případech vznikají fúzí těžší prvky. Pak se hvězda vyvine do degenerovaného stavu, kdy je část její hmoty rozptýlena do prostoru jako mezihvězdná hmota, z níž později vznikne nová generace hvězd s vyšším podílem těžších prvků. Jádro hvězdy se změní, v závislosti na její původní hmotnosti, na bílého trpaslíka, neutronovou hvězdu nebo černou díru. Systémy, které se skládají ze dvou či více gravitačně svázaných hvězd, jsou označovány jako dvounásobné, respektive vícenásobné. Pokud obíhají příliš blízko sebe, jejich vzájemné gravitační působení může výrazně ovlivnit jejich vývoj. Hvězdy tvoří část mnohem větších gravitačních struktur jako jsou hvězdokupy nebo galaxie. Hvězdy se na noční obloze vůči sobě navzájem zdánlivě nepohybují, proto se v minulosti nazývaly stálice na rozdíl od bludic (planet). Ve skutečnosti se ve vesmíru pohybují obrovskou rychlostí až několik set kilometrů za sekundu, ale vzhledem k jejich obrovské vzdálenosti se pouhým okem pozorovatelné změny v polohách hvězd projeví až po staletích či dokonce tisíciletích. Na obloze hvězdy utvářejí (někdy velmi) výrazné konfigurace, které v důsledku této zdánlivé nehybnosti přetrvávají „beze změny" po mnoho lidských generací. Starověcí astronomové sdružili takové hvězdy do obrazců tvořících základy souhvězdí a asterismů. Astronomové také pojmenovali nejjasnější hvězdy a vytvořili rozsáhlé katalogy hvězd. Hvězdy patří mezi nejpočetnější a nejsnáze, i bez optických přístrojů pozorovatelné vesmírné objekty. Většinu ostatních těles ve vesmíru vidíme jen proto, že odrážejí světlo hvězd (např. planety), nebo jsou buzeny ke svému záření zářením hvězd (např. emisní mlhoviny). Hvězdy jsou nejspíše v naprosté většině centry planetárních soustav. Odvětví astronomie zabývající se hvězdami se nazývá stelární astronomie. Používané jednotky měření I když se fyzikální vlastnosti hvězd dají vyjádřit v jednotkách SI nebo CGS, mnohem častěji se při udávání hmotnosti, svítivosti a poloměru používají solární jednotky, založené na vlastnostech k Zemi nejbližší hvězdy – Slunce, které je od Země vzdáleno přibližně 150 milionů km. Takové jednotky se označují značkou veličiny s astronomickým symbolem Slunce nebo velkým S v dolním indexu, například M⊙ nebo MS pro hmotnost Slunce. Nejdůležitějším parametrem je hmotnost (značka M, jednotka kg). Hmotnostní rozmezí hvězd je od 0,08 M⊙ do cca 150 M⊙. Podle tohoto parametru lze mimo jiné zjistit délku života hvězdy. Viz Seznam nejtěžších hvězd. Hmotnost Slunce: M⊙ = . Hvězdná velikost, též relativní hvězdná velikost či magnituda (značka mag či m) – Vyjadřuje jasnost na obloze (tedy nikoli velikost v pravém slova smyslu). Viz seznam nejjasnějších hvězd. Absolutní hvězdná velikost, též absolutní magnituda (značka M) – Není závislá na vzdálenosti od Země (na rozdíl od relativní magnitudy). Je to magnituda pozorovatelná 10 pc od hvězdy. Zářivý výkon, někdy nesprávně „svítivost“ (značka L, jednotka W), obvykle v jednotkách L⊙ = ; viz Seznam nejzářivějších hvězd. Povrchová teplota (značka T, jednotka K). Na ní závisí dominantní barva vyzařovaného světla, a tedy spektrální klasifikace hvězdy. Vzdálenost (značka většinou r, jednotka ly nebo pc). Někdy se uvádí místo vzdálenosti roční paralaxa (značka π, jednotka 1" – úhlová vteřina). Jelikož vzdálenosti ostatních hvězd od Země jsou obrovské, není praktické vyjadřovat je v kilometrech. Často se vzdálenosti uvádějí prostřednictvím času, za který přiletí světlo z hvězd na Zemi. Vzdálenost Slunce od Země tak lze vyjádřit jako asi 8,3 světelných minut. Druhou nejbližší hvězdou je Proxima Centauri, vzdálená 4,3 světelných let. Jinou používanou jednotkou pro určení vzdálenosti hvězd je tzv. parsek, což je vzdálenost odpovídající paralaxe 1" (asi 3,26 světelného roku). Vzdálenost jednotlivých hvězd od sebe v pozorovatelném vesmíru je různá. Může být od vzájemného dotyku až po miliardy světelných let. Poloměr (značka r, jednotka km). Poloměr Slunce: R⊙ = . Vlastnosti Hvězdy mají různé fyzikální vlastnosti, které se v určitých hranicích liší. Záření Energii, kterou hvězdy produkují jako následek jaderné fúze, vyzařují do vesmíru buď jako elektromagnetické záření nebo v podobě částic. Tyto vyzářené částice tvoří hvězdný vítr, který proudí z vnějších vrstev v podobě volných protonů a elektricky nabitých alfa a beta částic. V jádru hvězdy vzniká i stálý proud neutrin. Barva hvězdy je dána tou frekvencí viditelného světla, kterou hvězda vyzařuje nejintenzivněji. Tato frekvence závisí na teplotě vnějších vrstev hvězdy. Kromě viditelného světla vyzařují hvězdy i jiné formy elektromagnetického záření, které jsou pro lidské oko neviditelné. Elektromagnetické záření hvězd pokrývá celé elektromagnetické spektrum, od nejdelších vlnových délek rádiových vln, přes infračervené záření, viditelné světlo, ultrafialové záření, po nejkratší rentgenové a gama záření. Tyto frekvence umožňují poznávat fyziku hvězd. Astronomové dokážou pomocí spektra hvězdy určit její povrchovou teplotu, metalicitu a rychlost rotace. Pokud je známa vzdálenost hvězdy, tak se dá určit i svítivost a na základě hvězdných modelů lze odhadnout hmotnost, poloměr, povrchovou gravitaci a dobu rotace. Zakřivení okolí hvězdy její gravitací se využívá k určení hmotnosti samostatných hvězd. Na základě těchto parametrů je možné odhadnout i věk hvězdy. Svítivost hvězdy představuje množství vyzářené energie za jednotku času. Závisí na její povrchové teplotě a poloměru. Udává se v jednotkách výkonu. Hvězdy většinou nevyzařují energii rovnoměrně celým povrchem. Např. rychle rotující hvězda Vega má větší energetický tok na pólech než podél rovníku. Oblasti povrchu s teplotou a svítivostí nižší než průměrné hodnoty hvězdy jsou známé jako hvězdné skvrny. Obecně mají malé hvězdy jako Slunce na disku jen nevýrazné hvězdné skvrny. Větší, obří hvězdy, mají výraznější skvrny a také je na nich pozorovatelné výrazné okrajové ztemnění, tzn. jejich jas klesá směrem k okrajům hvězdného disku. Chemické složení Do objevu spektroskopie v 19. století se nevědělo, z čeho se hvězdy skládají. Gustavu Robertu Kirchhoffovi se v druhé polovině 19. století podařilo dokázat, že jistá tmavá čára ve slunečním spektru je způsobena rozžhaveným sodíkem. Byla to první indicie objevu, že hvězdy se skládají ze stejných chemických prvků, jako tělesa na Zemi. Jelikož však zároveň vše napovídalo tomu, že hvězdy jsou velmi horké, tyto prvky se vyskytují většinou volně a tudíž nejsou vázány v četných chemických sloučeninách, jak to známe na Zemi. Jen nejchladnější hvězdy mají na svém povrchu některé jednoduché chemické sloučeniny, například TiO, CH a CN (na Slunci např. OH, MgH, SiH). V důsledku vysoké teploty je mnoho atomů také ionizovaných. Směs volných elektricky nabitých částic (iontů) a neutrálních částic se nazývá plazma. V jádrech hvězd, kde je teplota nejvyšší a dosahuje minimálně 7 milionů stupňů, je existence jakékoliv chemické sloučeniny nemožná. Hmota hvězd v oblasti jádra je ve stavu atomových jader a volných leptonů. Některá závěrečná stadia hvězd nejsou složena z plazmatu, ale z tzv. degenerovaného plynu. Jednotlivé prvky se ve spektru hvězdy projevují jako čáry. Podle jejich měření je ve všech plazmových hvězdách vznikajících v naší Galaxii nejzastoupenějším chemickým prvkem vodík (71 %). Po něm následuje helium (27 %). Ostatní prvky tvoří oproti vodíku a héliu jen nepatrnou příměs, jejíž množství není u všech hvězd stejné. Podíl těžkých prvků se zjišťuje prostřednictvím obsahu železa v hvězdné atmosféře, protože železo je běžný prvek a jeho absorpční (tmavé) čáry se měří relativně snadno. Jelikož molekulární mračna, z nichž vznikají hvězdy, se postupně obohacují o těžší prvky z výbuchů supernov, můžeme chemické složení použít i na odvození věku hvězdy a toho, jakou generaci hvězd od vzniku vesmíru hvězda představuje. Starší hvězdy mají menší zastoupení těžších chemických prvků než mladší. Podíl těžkých prvků může také naznačovat, že hvězda má planetární systém. Chemické složení hvězd se časem mění v důsledku termonukleárních reakcí, které mění prvky na jiné prvky. HE 1327-2326 je hvězdou s nejnižším odměřeným obsahem železa. Obsahuje pouze 1/200 000 železa, které se nachází ve Slunci. Naopak μ Leonis obsahuje téměř dvojnásobek železa ve srovnání se Sluncem a hvězda 14 Herculis s planetárním systémem ho obsahuje až trojnásobek. Existují i hvězdy se zvláštním chemickým složením, které vykazují vyšší množství některých prvků, zejména chromu a přechodných kovů. Hmotnost Nejvýznamnější charakteristikou hvězd je jejich hmotnost, která určuje vnitřní strukturu a vývoj. Střední hodnotou hmotnosti hvězd je polovina hmotnosti Slunce. Předpokládá se, že v mladším vesmíru vznikaly hmotnější hvězdy, než pozorujeme dnes. Současné hmotnosti pozorovaných hvězd se řídí tzv. Bethe-Salpeterovou rovnicí pojmenovanou po astrofyzikovi Edwinu Salpeterovi, který ji zformuloval. Rovnice říká, že hvězdy s nízkou hmotností jsou mnohem početnější, než hvězdy s vysokou hmotností. Ty s nízkou hmotností se totiž za současných podmínek v galaxiích snadněji formují a jejich život je oproti hmotnějším hvězdám také delší, protože termojaderné reakce v nich probíhají méně intenzivně a jaderné palivo jim tedy déle vydrží. Určit hmotnost hvězdy, pokud ta není složkou hvězdné soustavy, je náročné. Jednou z metod je analýza jejího spektra, další měření svítivosti, která je přímo závislá na hmotnosti hvězdy. V případě dvojhvězdy astronomové určí její hmotnost pozorováním vzájemného oběhu složek pomocí Keplerových a Newtonových zákonů. Hraniční hmotnost Množství hmoty tvořící hvězdy je fyzikálními zákony omezené. Při nízké metalicitě mají nejmenší hvězdy asi 8,3 % hmotnosti Slunce, což je zhruba 87násobek hmotnosti nejhmotnější planety sluneční soustavy – Jupitera. Teoretické minimum hmotnosti hvězdy se stejnou metalicitou, jakou má Slunce, je 75násobek hmotnosti Jupiteru. Tělesa s menší hmotností než tento limit se hvězdami nestanou, protože teplota a tlak v jejich jádru jsou příliš nízké na zapálení fúzních reakcí. Pokud se tomuto limitu zdola přibližují, nazývají se hnědí trpaslíci. Nejmenší známá hvězda, která ještě spaluje v jádru vodík, je AB Doradus C s hmotností 93násobku hmotnosti Jupitera. Na horním hmotnostním limitu se však teoretici neumějí sjednotit. Většina odhadů se pohybuje okolo 100–120 hmotností Slunce, protože se předpokládá, že větší hvězdu by silný tlak záření v jejím nitru roztrhal dříve, než by dosáhla hlavní posloupnosti (viz níže). Tomuto odpovídají i pozorování – pokud je někdy pozorována „hvězda“ s větší hmotností, podrobnější rozbor ukázal, že jde minimálně o dvojhvězdu nebo hvězdokupu. Jiné odhady horního limitu hovoří o 130–170 hmotnostech Slunce. Ze zkoumání hvězdokupy Arches vyplývá, že 150násobek hmotnosti Slunce představuje v současné éře vesmíru horní hranici hmotnosti hvězd při jejich vzniku z mlhoviny. Někteří stelárníci však nevylučují ani hvězdu, která by mohla být 1000krát hmotnější než Slunce. Nejhmotnější hvězdy jsou veleobři spektrálních typů O2 a O3. Příkladem extrémně hmotné hvězdy je hvězda Eta Carinae. Eta Carinae váží 100–150krát více než Slunce a délka jejího života je jen několik milionů let. Hvězda R136a1 ve hvězdokupě RMC 136a (modrý veleobr a nejtěžší známá hvězda ve vesmíru) však váží podle měření 265krát více než Slunce. Hvězdy těžší než 150násobek hmotnosti Slunce vznikají podle studie kolizemi a splynutím těžkých hvězd v těsném systému dvou hvězd, z nichž každá měla méně než 150 hmotností Slunce. První hvězdy, které vznikly po Velkém třesku, však mohly mít podle výpočtů více než 300 hmotností Slunce. Hustota Průměrná hustota hmoty ve hvězdách se pohybuje od 1/10 000 000 (červení nadobři) až do 1 000 000 gramů (jedné tuny) na cm³ (bílý trpaslík). Objekty jako neutronové hvězdy a kvarkové hvězdy jsou ještě podstatně hmotnější. Jejich hustota hmoty dosahuje až 100 milionů tun na cm³. Teplota a hustota plynů směrem do nitra hvězdy rychle narůstá. Velikost Kromě Slunce jsou všechny hvězdy na obloze kvůli obrovským vzdálenostem viditelné jen jako mihotavé světelné body. Slunce je také hvězda, ale je dostatečně blízko na to, abychom ji viděli jako disk. Hvězdou s největší zdánlivou velikostí po Slunci je R Doradus s úhlovým průměrem pouhých 0,057 úhlové vteřiny. Disky většiny hvězd jsou velmi malé na to, aby se daly přímo pozorovat dnešními pozemskými teleskopy. Pro tvorbu obrázků se používají interferometry. Jinou technikou měření úhlové velikosti je tzv. zákryt, kdy lze úhlovou velikost vypočítat z přesných měření změny jasu hvězdy při zákrytu Měsícem či jiným tělesem. Rozsah velikostí hvězd je obrovský. Kolísá v rozhraní od velikosti 20–45 km u neutronových hvězd až do velikosti stonásobku průměru Slunce u nadobrů (například Betelgeuze v souhvězdí Orionu, jež má průměr 650krát větší než je průměr Slunce, tedy asi 900 000 000 km). Poloměry hvězd mohou být až 3000krát větší, než je poloměr Slunce. Obecně platí, že se vzrůstajícím průměrem hvězdy klesá její hustota. Věk Věk většiny hvězd je mezi 1–10 miliardami let. Nejstarší objevenou hvězdou je HE 1523-0901, jejíž stáří se odhaduje na 13,2 miliardy let. Čím je hvězda těžší, tím má kratší životnost, protože v jádrech těžkých hvězd je větší tlak, což způsobuje rychlejší spalování vodíku. Nejtěžší hvězdy žijí v průměru jen pár milionů let, zatímco nejlehčí spalují své palivo pomaličku a vydrží jim na desítky až stovky miliard let. Proměnnost Žádná hvězda nezáří od svého vzniku až po zánik konstantně. Ty hvězdy, které však mění svou jasnost rychle (řádově během hodin až desetiletí) nebo o výrazné hodnoty se označují jako proměnné. Příčina proměnnosti je u různých hvězd různá. Je to způsobeno buď tím, že je zakrývá temnější objekt (zákrytové hvězdy) nebo má proměnlivost fyzikální příčinu od samotné hvězdy, např. pulsující hvězdy mění svůj průměr v určitém rozpětí a časovém úseku. Eruptivní proměnné hvězdy procházejí náhlým nárůstem svítivosti následkem erupcí a výronů hmoty. Do této skupiny patří např. protohvězdy nebo Wolfovy–Rayetovy hvězdy. Kataklyzmatické (explozivní) proměnné hvězdy procházejí dramatickými změnami svých vlastností. Tato skupina obsahuje novy a supernovy. Expandující hvězdy mění svůj průměr náhle obrovskými výbuchy (supernovy při výbuších zvýší svou jasnost až 100milionkrát). Většina změn jasností však nebývá tak dramatická, mnohé změny jsou pouhým okem nezachytitelné. Hvězdy mají větší sklony k fyzikálním změnám jasnosti na začátku (hvězdy typu T Tauri) a na konci (Cefeida, Miridy, supernovy...) svého vývoje. Některé hvězdy zase mírně mění svou jasnost kvůli extrémním skvrnám na svých površích. Rotace Rotace hvězdy se dá zjistit pomocí spektroskopických měření nebo přesněji sledováním rotace hvězdných skvrn. Mladé hvězdy rotují rychleji, někdy je rychlost rotace na rovníku vyšší než 100 km / s. V těchto případech odstředivá síla na rovníku silně vydouvá hmotu hvězdy. Rotační rychlost hvězdy typu B, Achernar, je 225 km / s, proto je její rovníkový poloměr o 50 % větší než polární poloměr. Takové hodnoty rychlosti rotace jsou těsně pod hranicí 300 km / s, za kterou by se hvězda rozpadla. Slunce se otočí kolem své osy rychlostí 1,994 km / s jednou za 25–35 dní. Magnetické pole a hvězdný vítr způsobují významné zpomalení rotace hvězd během jejich vývoje na hlavní posloupnosti. Degenerované hvězdy se vyvinuly do stavu kompaktní hmotnosti, což má za následek vysoké rotační rychlosti. Tyto rychlosti jsou však nízké v porovnání s rychlostmi předpokládanými podle zachování momentu hybnosti – tendence rotujícího tělesa vyrovnávat zmenšení velikosti zrychlením rotace. Velká část momentu hybnosti hvězdy se ztratí následkem ztráty hmotnosti prostřednictvím hvězdného větru. Přesto pulsary dosahují vysoké rychlosti rotace, například, v případě Krabího pulsaru, 30 otáček za sekundu. Teplota Povrchová teplota hvězd hlavní posloupnosti závisí na rychlosti produkce energie v jádře a jeho okolí. Obvykle je dána efektivní teplotou, což představuje teplotu ideálního černého tělesa, které vyzařuje energii se stejnou svítivostí povrchu jako hvězda. Efektivní teplota není reprezentativní hodnota, protože teplota se směrem do jádra zvyšuje. Teplota v jádře hvězdy je několik milionů kelvinů. Teplota hvězdy ovlivňuje proces ionizace rozličných prvků, výsledkem toho jsou charakteristické absorpční čáry ve spektru. Povrchová teplota hvězdy, absolutní magnituda a absorpční vlastnosti se používají pro klasifikaci hvězd. Velké hvězdy hlavní posloupnosti dosahují povrchové teploty 50 000 K. Menší hvězdy jako Slunce mají povrchové teploty několik tisíc K. Nejnižší teploty, okolo 3 600 K(3326.85 °C), dosahují červení obři, ale díky svému obrovskému povrchu mají vysokou svítivost. Magnetické pole Magnetické pole hvězdy vzniká uvnitř hvězdy, v oblastech, v nichž probíhá konvekční cirkulace. Tento pohyb horkého, vodivého plazmatu funguje jako dynamo, generuje magnetické pole přesahující hvězdu. Síla magnetického pole se mění s hmotností a složením hvězdy. Množství magnetické aktivity na povrchu závisí na rychlosti rotace hvězdy. Tato povrchová aktivita vytváří hvězdné skvrny. Hvězdné skvrny jsou oblasti se silným magnetickým polem a teplotou nižší než normální povrchová teplota. Koronální smyčky jsou vypouklá magnetická pole vycházející z aktivních oblastí – míst s výraznými jevy na povrchu hvězdy – do vysoké hvězdné atmosféry, koróny. Erupce jsou výtrysky vysoce energetických částic vyzářených toutéž magnetickou aktivitou. Mladé, rychle rotující hvězdy, mají obvykle vyšší úroveň povrchové aktivity. Magnetické pole může působit na hvězdný vítr a postupně zpomalit rotaci hvězdy. Proto starší hvězdy, jako např. Slunce, rotují mnohem pomaleji a mají nízkou povrchovou aktivitu. Úroveň aktivity starších hvězd se obvykle cyklicky mění a na určité období může zcela ustát. Vnitřní stavba hvězdy Vnitřek stabilní hvězdy je ve stavu hydrostatické rovnováhy: síly působící na vybraný malý objem se téměř přesně vyrovnávají. Mezi tyto síly patří gravitační síla, která neustále stlačuje hvězdu, a tlak způsobený vznikající energií následkem fúze, který působí směrem ven. Tlakový gradient je dán teplotním gradientem plazmatu: vnější části hvězdy jsou chladnější než jádro. Teplota jádra hvězdy hlavní posloupnosti nebo obrů je min. 107 K. Výsledná teplota a tlak v jádru hvězdy hlavní posloupnosti spalující vodík jsou dostatečné k udržení jaderné fúze a produkují dostatek energie k tomu, aby zabránily dalšímu kolapsu hvězdy. Hvězdy hlavní posloupnosti mají ve svém nitru velmi podobnou stavbu. Rozdíly jsou pouze v teplotách, na kterých závisí i to, jaký typ jaderné reakce v hvězdě probíhá. Vrstvy hvězdy směrem zevnitř ven jsou: Jádro – nejžhavější a nejhustší část hvězdy. Jádra jsou zdroje energie hvězd, která se různými způsoby přenáší na povrch hvězd a odtud do okolního prostředí. Následkem jaderné fúze v jádru se uvolňuje energie ve formě gama záření. Tyto fotony interagují s okolním plazmatem a tak zvyšují tepelnou energii jádra. Hvězdy hlavní posloupnosti spalují vodík na helium a pomalu zvyšují podíl hélia v jádře. Kromě hydrostatické rovnováhy dosáhne jádro stabilní hvězdy i energetické rovnováhy – tepelné rovnováhy. Vrstva v zářivé rovnováze – velmi silná vrstva plazmatu, která obklopuje jádro. Nazývá se také radiační zóna. Je to oblast uvnitř hvězdy, ve které je záření dostatečně efektivní k udržení toku energie. Fotony elektromagnetického záření, které vznikly v jádře, procházejí touto vrstvou velmi pomalu a jejich vlnová délka klesá. Kvůli velké hustotě prostředí je foton neustále pohlcován a vyzařován okolní hmotou. Konvektivní zóna – ještě chladnější vrstva hvězdy, v níž se energie přenáší prouděním. Vrcholky sestupných a vzestupných proudů můžeme vidět na povrchu hvězdy jako útvary zvané granule. Fotosféra – viditelný (ne však pevný) povrch hvězdy. V této vrstvě se plazma stává průhledné pro fotony. Energie vygenerovaná v jádru se odsud může volně šířit do okolního vesmíru. Je to nejchladnější část hvězdy, při velmi chladných hvězdách nebo v oblasti hvězdných skvrn (slunečních skvrn) se tam dokonce udrží chemické sloučeniny. Nad fotosférou se nachází hvězdná atmosféra. Chromosféra – spodní část atmosféry hvězdy. Teplota v chromosféře opět začíná stoupat. Koróna – nejsvrchnější, nejžhavější a nejméně hustá vnější atmosféra hvězdy, která se postupně rozplývá do mezihvězdného prostoru. Až do fotosféry teplota hvězdy směrem od jádra k povrchu klesá. V dalších vrstvách opět stoupá. Příčiny tohoto jevu nejsou dosud plně objasněny. Vznik energie Na to aby se těleso dalo charakterizovat jako hvězda, musí v jeho nitru probíhat termojaderné reakce nebo muselo fází fúzních reakcí projít v minulosti. Termojaderná reakce je reakce, při níž se jádra atomů lehkých prvků sloučí za vzniku těžšího prvku. Jelikož jádra atomů jsou kladně nabitá a navzájem se silně odpuzují, ke spuštění termojaderné reakce je potřebná velmi vysoká teplota a tlak, které tyto odpudivé síly překonají. U velké většiny hvězd (tzv. hlavní posloupnosti) vstupují do reakce jádra nejlehčího chemického prvku vodíku a výsledným produktem je helium. Přeměna lehkého vodíku na helium může probíhat dvěma odlišnými způsoby a to proton-protonovým cyklem nebo uhlík-dusík-kyslíkovým cyklem (nazývaným také CNO cyklus podle chemických značek prvků, které se ho účastní). Na to, který z těchto cyklů v jádru hvězdy převládá, má vliv hlavně teplota v jádře. Do 16 milionů kelvinů je dominantní proton-protonový cyklus, nad touto hranicí převládá CNO cyklus. Pro fungování CNO cyklu je nezbytná také přítomnost těchto tří prvků v jádru hvězdy. Čistá váha nově vzniklého atomového jádra v termojaderné reakci je menší než součet hmotností původních jader. Při obou cyklech se zhruba 1/140 hmoty přemění na čistou energii v souladu s Einsteinovou rovnicí E = mc². Proces fúze vodíku je velmi citlivý na teplotu, takže i mírné zvýšení teploty jádra způsobí značný nárůst v rychlosti fúze. Proto jsou teploty v jádrech hvězd hlavní posloupnosti v rozpětí od 4 milionů kelvinů pro malé hvězdy třídy M po 40 milionů kelvinů při těžkých hvězdách třídy O. Ve Slunci, při teplotě 10 milionů kelvinů, probíhá fúze vodíku proton-protonovým cyklem: 41H → 22H + 2e+ + 2νe (4,0 MeV + 1,0 MeV) 21H + 22H → 23He + 2γ (5,5 MeV) 23He → 4He + 21H (12,9 MeV) Sumárum těchto reakcí je: 41H → 4He + 2e+ + 2γ + 2νe (26,7 MeV) kde e+ je pozitron, γ je foton gama záření, νe je neutrino a H a He jsou izotopy vodíku a hélia. Energie uvolněná v této reakci je řádově v megaelektronvoltech, to je jen maličké množství energie. Jelikož však neustále probíhá obrovské množství těchto reakcí, množství energie je dostatečné k udržení výstupu záření hvězdy. V jádrech s teplotou 100 milionů K a hmotností 0,5–10 hmotností Slunce může helium vytvářet uhlík v 3-alfa reakci, kdy se jako pomocný krok využívá beryllium. 4He + 4He + 92 keV → 8*Be 4He + 8*Be + 67 keV → 12*C 12*C → 12C + γ + 7,4 MeV Celková reakce je: 34He → 12C + γ + 7,2 MeV Hvězdy spalují ve svých jádrech i jiné chemické prvky než vodík. V protohvězdách během jejich vzniku postupně se vzrůstající teplotou a tlakem dochází nejprve ke spalování těžkého vodíku (deuteria), lithia, berylia a bóru s vodíkem, než dojde na spalování čistého lehkého vodíku, jehož je v jádru nejvíce. Výsledným produktem všech těchto reakcí je helium. Ve starších hvězdách, které jsou blízko svého zániku, však nastává spalování hélia a dalších prvků, jehož výsledkem jsou jiné produkty (různé chemické prvky až po železo, které vznikne spalováním křemíku – uhlík s héliem na kyslík, kyslík na neon, neon na hořčík, hořčík na křemík a křemík na železo). Spalování může pokračovat dál jen pomocí procesu spotřebovávajícího teplo a dodatečnou energii může dodat pouze gravitační kolaps. Prvky těžší než železo proto vznikají jen v supernovách. Tyto druhy reakcí mají velký význam z hlediska vzniku života ve vesmíru a terestrických planet vůbec, protože jádra starších hvězd jsou jediným místem, kde tyto chemické prvky vznikají (nepočítaje prvky, které jsou produktem samovolného rozpadu těžších jader). Příklad níže popisuje čas, za který hvězda s hmotností 20 hmotností Slunce spotřebuje veškeré jaderné palivo. Jako hvězda hlavní posloupnosti třídy bude 62 000krát svítivější než Slunce a její průměr bude 8krát větší než průměr Slunce. Mladé hvězdy předtím, než dosáhnou hlavní posloupnosti, získávají energii gravitační kontrakcí podobně jako některé velké planety nebo hnědí trpaslíci. Gravitační kontrakce umožní vznikající hvězdě zvýšit teplotu a tlak v jejím nitru natolik, aby se spustily termojaderné reakce. Staré hvězdy po ukončení fáze jaderných reakcí mohou svítit z nazářených zásob. V obou případech (nedospělá i stará hvězda) však tyto hvězdy ve viditelném spektru dosahují jen malý zlomek zářivého výkonu, který mají hvězdy s probíhajícími termonukleární reakcemi. Vznik a vývoj Modely vývoje hvězd jsou jen teoriemi – vzhledem k velké délce trvání i těch nejkratšeji existujících hvězd lidstvo ještě nemělo možnost sledovat nějakou hvězdu od jejího vzniku až po zánik. Tyto modely vycházejí z pozorování hvězd s odlišnými vlastnostmi – hvězd hlavní posloupnosti, obrů, bílých trpaslíků a podobně, přičemž se předpokládá, že během dlouhého časového období dochází k postupným proměnám hvězd z jedné pozorované formy na druhou. Vznik hvězdy Hvězdy vznikají z původně chladných, řídkých a studených mračen mezihvězdné hmoty. Hustota těchto mračen je vyšší než hustota mezihvězdného média, ale stále nižší než hustota uvnitř vakuové komory. Tyto oblasti se nazývají molekulární mračna a jsou většinou tvořena vodíkem s příměsí ~23–28 % helia a malým procentem těžších prvků. Příkladem takové oblasti, v níž vznikají nové hvězdy, je mlhovina v Orionu. Z molekulárních mračen zde vznikají obrovské hvězdy, které osvětlují tato mračna a také ionizují vodík. Takto vznikají svítící mlhoviny nazývané oblasti H II. Tato mračna se nacházejí hlavně v ramenech spirálních galaxií, v čočkových a nepravidelných galaxiích. Právě v těchto místech je proto tvorba hvězd nejčastější. Většinou ale nevznikají samostatně, ale například jako dvojhvězda. Chladné, prachoplynné mračno se začne většinou pod vlivem nějakého vnějšího faktoru (výbuch supernovy, srážka s jiným mračnem, srážka galaxií) smršťovat. Jakmile oblast dosáhne dostatečné hustoty hmoty a splní Jeansovo kritérium nestability, začíná kolabovat pod vlastní gravitací. Během kolapsu mraku vytvářejí jednotlivé shluky hustšího prachu a plynu, tzv. Bokovy globule. Během kolapsu globulí a růstu hustoty se gravitační energie přeměňuje na teplo a teplota stoupá. S nárůstem teploty stoupá také rychlost rotace mraku. V mračnu se začínají tvořit hustší oblasti, zárodky samotných hvězd. Tyto zárodky s hmotností až deset tisíc slunečních hmotností dále kolabují. Postupně začíná volnému gravitačnímu hroucení bránit vnitřní tlak. Když mrak dosáhne zhruba stabilního stavu, vzniká jádro tzv. protohvězdy. Protohvězdy jsou bouřlivé, svítící, nestabilní objekty, které se nadále scvrkávají. Tyto hvězdy před hlavní posloupností často obklopuje disk prachu a plynu, tzv. protoplanetární disk, a zdrojem jejich vyzařování je hlavně uvolňování gravitační energie. Období gravitačního kolapsu trvá zhruba 10–15 milionů let. Mladé hvězdy s hmotností méně než 2 M⊙ (hmotností Slunce) se nazývají hvězdy T Tauri. Hvězdy s větší hmotností se nazývají Herbig Ae / Be hvězdy. Tyto mladé hvězdy vyzařují podél své osy rotace proudy plynu, což může snížit moment hybnosti vznikající hvězdy, v podobě malých mlhovinovitých oblastí známých jako Herbigovy–Harovy objekty. Tyto proudy v kombinaci se zářením blízkých masivních hvězd mohou rozehnat okolní mrak, ve kterém hvězda vznikla. Nakonec teplota a tlak v jádru protohvězdy vzrostou natolik, že se zapálí termojaderné reakce. Gravitační síla se vyrovná s tlakem záření přicházejícího z jádra, hvězda se přestane dále zmenšovat a usadí se na hlavní posloupnosti, kde stráví až 90 % svého života. První hvězdy, které vznikaly ve vesmíru, byly pravděpodobně dost odlišné od současných. Šlo o nesmírně hmotné a zářivé objekty s hmotnostmi nejméně 15 hmotností Slunce. První hvězdy také neobsahovaly prvky těžší než helium, protože tyto prvky ještě neexistovaly. Jejich životnost však byla krátká, necelý milion let. Další vývoj Na začátku života hvězdy T Tauri následují Hajašiho stopu – zmenšují se a klesá jejich svítivost, teplota zůstává zhruba stejná. Lehčí T Tauri hvězdy přecházejí do hlavní posloupnosti, zatímco těžké hvězdy pokračují Henyeyho stopou. To, jak dlouho hvězda setrvá v poměrně stabilní fázi hlavní posloupnosti, závisí na její počáteční hmotnosti. Hmotnější hvězdy paradoxně žijí kratčeji, protože termojaderné reakce v jejich jádrech probíhají mnohem bouřlivěji než v málo hmotných hvězdách. Život hvězdy s hmotností Slunce trvá celé miliardy let, život mnohem hmotnějších obrů a nadobrů jen miliony nebo dokonce jen statisíce let. Od začátku hlavní posloupnosti se zvyšuje podíl hélia v jádře hvězdy, rychlost jaderné fúze pomalu narůstá spolu s teplotou a svítivostí hvězdy. Od doby, co Slunce dosáhlo hlavní posloupnost před 4,6 miliardami (4.6×109) let, se jeho svítivost do dnešní doby podle výpočtů zvýšila o 40 %. Pro většinu hvězd je množství hmoty ztracené prostřednictvím hvězdného větru zanedbatelné vzhledem k jejich hmotnosti. Slunce ztratí 10−14 hmotností Slunce každý rok nebo 0,01 % své celkové hmotnosti během celého života. Velmi těžké hvězdy však mohou ztratit 10−7 až 10−5 hmotností Slunce každý rok, což výrazně ovlivňuje jejich vývoj. Hvězdy, které měly na začátku více než 50 M⊙, mohou během hlavní posloupnosti ztratit až polovinu celkové hmotnosti. Délka období, které hvězda stráví na hlavní posloupnosti, závisí především na množství paliva, které má hvězda k dispozici a rychlosti fúze, spalování toho paliva, tzn. původní hmotnosti a svítivosti hvězdy. Odhadovaná délka života Slunce je zhruba 10 miliard (1010) let. Těžké hvězdy spotřebovávají palivo velmi rychle a jejich život je krátký. Lehké hvězdy naopak utrácejí palivo velmi pomalu. Hvězdy lehčí než 0,25 M⊙, tzv. červení trpaslíci, dokážou na fúzi využít téměř veškerou svou hmotnost, zatímco hvězdy s hmotností ~ 1 M⊙ využijí jako palivo pouze 10 % své hmotnosti. Kombinace nízké spotřeby a relativně velkých použitelných zásob paliva umožňuje podle výpočtů hvězdám s hmotností ~ 0,25 M⊙ existovat zhruba bilion (1012) let a nejlehčím hvězdám spalujícím vodík (0,08 M⊙) dokonce 12 bilionů let. A protože životnost takových hvězd je delší než současný odhadovaný věk vesmíru (13,8 miliardy let), pravděpodobně ještě žádné hvězdy lehčí než 0,85 M⊙ neopustily hlavní posloupnost. Prvky těžší než hélium hrají vedle hmotnosti velmi důležitou roli ve vývoji hvězdy. V astronomii se všechny prvky těžší než helium považují za kovy (ang. metal), koncentrace těchto prvků se nazývá metalicita. Metalicita může ovlivnit délku spalování paliva hvězdy, vznik magnetických polí a má vliv i na intenzitu hvězdného větru. Starší hvězdy populace II mají kvůli složení molekulárního mračna, ze kterého vznikly, podstatně nižší metalicitu než mladší hvězdy populace I. Postupem času se obsah těžších prvků v mezihvězdných mračnech zvyšuje, protože umírající hvězdy rozptýlí tyto prvky do okolí. Zánik hvězd Nejpočetnější hvězdy ve vesmíru, červení trpaslíci, zanikají nenápadně – po vyhoření veškerého paliva pozvolna chladnou až nakonec úplně zhasnou. Hvězdy s hmotností alespoň 0,4 M⊙ se po vyčerpání zásob vodíku v jádře nafouknou a ochladí (z hvězdy se sice uvolňuje tepla více, ale z jednoho čtverečního metru povrchu, zvětšeného nafouknutím, méně – povrch tedy chladne, přestože jádro se zahřálo a svítivost vzrostla). Vznikne červený obr. Zhruba za 5 miliard let, kdy Slunce vstoupí do této fáze, se jeho poloměr zvětší na zhruba 1 AU (150 mil. km). To představuje 250násobný nárůst. Slunce ve fázi obra ztratí přibližně 30 % své hmotnosti. V červených obrech do 2,25 M⊙ pokračuje spalování vodíku ve vrstvě obklopující jádro. Nakonec v jádru vzroste teplota a tlak natolik, že začne fúze hélia. Průměr hvězdy se od té doby postupně zmenšuje a povrchová teplota stoupá. U větších, původně hmotnějších hvězd jádro přejde přímo ze spalování vodíku na spalování hélia. Po spotřebování hélia v jádře pokračuje fúze ve vrstvě z uhlíku a kyslíku kolem horkého jádra. Hvězda pak ve vývoji pokračuje cestou podobnou s původní fází červeného obra, ale s vyšší povrchovou teplotou. S postupným zmenšováním hvězdného jádra narůstá intenzita záření z jeho povrchu, což vytvoří takový tlak záření na vnější vrstvy plynů, že je doslova odhodí a vytvoří planetární mlhovinu. Pokud má jádro po odmrštění vnější atmosféry hmotnost menší než 1,4 M⊙, tak se smrští na poměrně malý objekt velký přibližně jako Země – bílý trpaslík. Ten již není dostatečně těžký pro další stlačování materiálu. Je tak žhavý, že bude chladnout více než 13 miliard let, z toho plyne, že nejstarší takto zkolabované hvězdy ještě zdaleka nevychladly. Mohou mít hmotnost od 0,1 až 1,4 Sluncí. Jeden cm3 má tak hmotnost cca 1 tunu (tj. miliónkrát větší, než je hustota vody). Bílý trpaslík postupně, avšak velmi pomalu, vybledne na černého trpaslíka. Velmi těžké hvězdy s hmotností více než 9 M⊙ během fáze hoření hélia expandují a vytvářejí červeného veleobra. Poté, co vyčerpají palivo v jádru, pokračují ve spalování těžších prvků. Jádro se zmenšuje, dokud teplota a tlak nejsou dostatečné k fúzi uhlíku. Tento proces pokračuje dalšími fázemi, ve kterých je palivem nejprve neon, pak kyslík a křemík. Těsně před koncem života fúze pokračuje v sérii vrstev podobných cibuli. Každá vrstva spaluje jiný prvek. Poslední fáze nastává, když hvězda začne produkovat železo. Protože jádro železa je vázáno pevněji než jiná, těžší jádra, fúze železa nevytváří žádnou energii a proces naopak energii spotřebovává. Ze stejného důvodu se energie nedá získat ani štěpením železa. V relativně starých a velmi těžkých hvězdách se v jádru naakumuluje velké množství nereaktivního železa. Těžké prvky v těchto hvězdách se mohou dostat na povrch, a tak vznikne objekt známý jako Wolfova–Rayetova hvězda s hustým hvězdným větrem. Když železné jádro dosáhne hmotnosti > 1,4 M⊙, nedokáže již více vzdorovat vlastní gravitaci. Jádro náhle kolabuje, elektrony se kombinují s protony a vytvářejí neutrony, neutrina a gama záření. Nárazová vlna vyvolaná kolapsem způsobí výbuch hvězdy, který označujeme jako exploze supernovy. Supernovy jsou tak jasné, že na krátký okamžik prosvítí celou vlastní galaxii. Pokud se vyskytly v naší Galaxii, daly se pozorovat pouhým okem. Ještě mohutnější jsou exploze hypernov. Většina hmoty hvězdy je rozmetána výbuchem supernovy (tak vznikají mlhoviny jako např. Krabí mlhovina) a to, co zůstane, je neutronová hvězda (která se někdy projevuje jako pulsar) nebo v případě největších hvězd (dostatečně velkých, aby zanechaly hvězdný zůstatek těžší než ~ 4 M⊙) vznikne černá díra. V neutronové hvězdě je hmota ve stavu známém jako degenerovaná neutronová hmota, případně se v jádru může vyskytovat ještě exotičtější forma hmoty tzv. QCD hmota. V případě černé díry je hmota ve stavu, kterému v současnosti nerozumíme. Hmota, která je hvězdou vyvržena v podobě planetární mlhoviny nebo zbytků po výbuchu supernovy, se neustále rozpíná, mísí se s mezihvězdnou hmotou a vrací se tím do oběhu, takže za nějaký čas z ní mohou vzniknout nové hvězdy. Odvržené vnější vrstvy umírajících hvězd obsahují těžké prvky, které po zrecyklování další generací hvězd umožňují vznik kamenných planet. Skupiny hvězd Kromě samostatných hvězd, jakou je například Slunce, existují vícenásobné hvězdné systémy tvořené dvěma nebo více gravitačně svázanými hvězdami, které se navzájem obíhají. Nejčastějším příkladem vícehvězdného systému je dvojhvězda, ale systémy tří a více hvězd jsou také běžné. Takové vícehvězdné systémy jsou často z důvodu stability oběžných drah hierarchicky organizované soubory vzájemně se obíhajících hvězd. Existují i větší skupiny tzv. hvězdokupy. V molekulárních mračnech vznikají hvězdy ve skupinách, které zůstávají minimálně po určitou dobu gravitačně vázány. V okolí Slunce vznikají hvězdy v útvarech zvaných otevřené hvězdokupy. Jsou to poměrně volné skupiny desítek až stovek mladých hvězd, které se časem rozpadají. V minulosti v naší Galaxii vznikaly hvězdy i v mnohem hustších a kompaktnějších útvarech obsahujících až miliony hvězd. Tato seskupení se nazývají kulové hvězdokupy, v současnosti však kulové hvězdokupy v naší Galaxii již nevznikají. Hvězdy v kulových hvězdokupách jsou silněji gravitačně vázány než členové otevřených hvězdokup a často zůstávají spolu až do svého zániku. Prostorově ohraničená skupina určitého typu hvězd společného původu, volnější než otevřená hvězdokupa, se nazývá hvězdná asociace. Hvězdy v rámci hvězdokup, ale také hvězdy, které se již ve hvězdokupách nenacházejí, většinou vytvářejí mnohem bližší a stabilnější konfigurace. Nejčastějším případem je dvojhvězda, kdy dvě přibližně stejně staré hvězdy obíhají kolem společného těžiště. V případě, že jedna složka je mnohem hmotnější než druhá, nachází se těžiště soustavy uvnitř hmotnější hvězdy a méně hmotná složka obíhá kolem ní podobně jako planety obíhají kolem Slunce. Pouhým okem vidíme na obloze takovou dvojici jako jeden bod. Některé dvojhvězdy lze rozlišit již malými dalekohledy, některé jen mohutnějšími přístroji a některé jsou u sebe tak blízko, že ani při nejvyšším dostupném rozlišení se je nepodaří pozorovat jako dvě oddělené hvězdy. To jsou takzvané spektroskopické dvojhvězdy. Někdy obíhají společné těžiště tři hvězdy. V takovém případě mluvíme o trojhvězdě. Nejčastěji tvoří trojhvězdí formaci centrální dvojice hmotnostně víceméně vyrovnaných hvězd, které obíhají společné těžiště a kolem nich v mnohem větší vzdálenosti obíhá méně hmotná třetí složka. Takový systém utváří například Slunci nejbližší soustava Alfa Centauri. Pokud společné těžiště obíhají čtyři hvězdy, mluvíme o čtyřhvězdě. Příkladem čtyřhvězdy je Epsilon Lyrae, kterou tvoří dvě dvojice hvězd obíhající kolem společného těžiště. Gravitačně těsně vázaných hvězd může být i více než čtyři. Hvězdné systémy s více než dvěma složkami se označují souhrnným názvem vícenásobné hvězdy. Známou vícenásobnou hvězdou je například Trapéz v souhvězdí Orion. Dlouho převažoval názor, že většina hvězd se vyskytuje v gravitačně svázaných vícenásobných systémech. To je částečně pravda, zejména při obrovských hvězdách třídy O a B, kde se pravděpodobně až 80 % hvězd vyskytuje v takových systémech. Podíl samostatných hvězd se zvyšuje s klesající hmotností hvězd, a tak pouze u 255 červených trpaslíků je známa existence hvězdného společníka. A protože 85 % všech hvězd jsou právě červení trpaslíci, většina hvězd v Galaxii je pravděpodobně samostatná od narození. Téměř všechny hvězdy tvoří spolu s mezihvězdnou hmotou a obrovskými množstvími temné hmoty gigantické kompaktní systémy – galaxie. Hvězda, která je součástí nějaké galaxie, obíhá kolem jejího jádra. I hvězdy zdánlivě vytržené z galaxií (například při vzájemných kolizích galaxií) zřejmě spadají pod gravitační vliv nějaké galaxie. Všechny hvězdy viditelné na obloze [[]pouhým okem]] a menšími dalekohledy patří do naší Galaxie – Mléčné dráhy. Typická galaxie obsahuje stovky miliard hvězd, přičemž v pozorovatelném vesmíru se nachází více než 100 miliard (1011) galaxií. Odhad počtu hvězd z roku 2010 říká, že ve viditelném vesmíru existuje 300 triliard (3×1023,) hvězd. Vzdálenosti mezi hvězdami Ve dvojhvězdách a vícenásobných hvězdách jsou vzdálenosti mezi jejich složkami relativně malé, někdy srovnatelné se vzdálenostmi planet od Slunce, jindy o něco větší. Mnohem větší jsou však vzdálenosti, jaké mají od sebe jednotlivé nesouvisející vícehvězdné systémy nebo osamělé hvězdy typu Slunce. Nejbližší hvězdou ke Slunci je Proxima Centauri vzdálená 39,9 bilionu km nebo 4,2 světelného roku. Trvalo by 150 000 let, než bychom se k ní dostali rychlostí, jakou kosmická stanice ISS obíhá kolem Země (8 km / s = 27 500 km/h). Takové vzdálenosti jsou běžné pro vnitřek galaktického disku. Kvůli poměrně velkým vzdálenostem mezi hvězdami nejsou vzájemné srážky hvězd časté. Hvězdy jsou k sobě mnohem blíže v centru galaxií nebo v kulových hvězdokupách, kde se mezi nimi vyskytuje i více kolizí, ale i mnohem dál, např. v galaktickém halo. Pohyb hvězd Pohyb hvězdy vzhledem k Slunci může poskytnout informace o původu a stáří hvězdy, a také o její struktuře a vývoji jejího galaktického okolí. Pohyb hvězdy popisují dvě složky: radiální rychlost, což je rychlost ve směru k nebo od Slunce, a úhlový pohyb po nebeské sféře, který se nazývá také vlastní pohyb. Radiální rychlost se určuje pomocí měření dopplerovského posunu spektrálních čar hvězdy. Pokud jsou posunuty směrem k modrému konci spektra, hvězda se k nám přibližuje, pokud k červenému konci spektra, hvězda se od nás vzdaluje. Její rychlost se udává v kilometrech za sekundu (km/s). Vlastní pohyb hvězdy se určuje pomocí přesných astrometrických měření a udává se v tisícinách úhlové vteřiny (mas) za rok. Vlastní pohyb se dá prostřednictvím hvězdné paralaxy přeměnit na jednotky rychlosti. Hvězdy s vysokou hodnotou vlastního pohybu se nacházejí relativně blízko Slunce. Z těchto dvou parametrů lze vypočítat rychlost hvězdy vzhledem k Slunci nebo při jejím pohybu v galaxii. Pozorování zjistila, že obecně mají hvězdy populace I nižší rychlosti než starší hvězdy populace II. Ty mají eliptické oběžné dráhy nakloněné k rovině galaxie. Porovnání pohybů blízkých hvězd vedlo k objevům hvězdných asociací. To jsou skupiny hvězd se společným místem původu v jediném obrovském molekulárním mračnu. Třídění hvězd Podle teploty a svítivosti Hlavním zdrojem informací o hvězdách je jejich světlo rozložené do spektra. Charakter spektra hvězdy určuje především teplota atmosféry hvězdy. Současný systém klasifikace hvězd má původ na počátku 20. století. Tehdy se hvězdy klasifikovaly od A po Q na základě síly čar vodíku. V té době nebylo známo, že hlavním faktorem ovlivňujícím sílu této čáry je teplota. Čára dosahuje maxima při 9 000 K a slábne při vyšších i nižších teplotách. Po seřazení klasifikace podle teploty už připomínala současné schéma. Podle spektra čili teploty dělíme hvězdy do osmi hlavních tříd (W, O, B, A, F, G, K a M) a 5 vzácných tříd (Q, R, N, S, C). V rámci této klasifikace rozeznáváme hvězdy raného spektrálního typu (O, B, A) a hvězdy pozdního spektrálního typu (G, K, M, C, S). O jsou velmi horké hvězdy. Teplota postupně klesá až po M, což jsou takové chladné hvězdy, že v jejich atmosférách mohou vznikat molekuly. Několik netradičních spektrálních typů má speciální klasifikaci, mezi nejběžnější patří L a T, označující po pořadí nejchladnější hvězdy a hnědé trpaslíky. Každé písmeno má 10 podkategorií, očíslovaných od 0 po 9 s postupně klesající teplotou. Tento systém selhává při extrémních teplotách: hvězdy třídy O0 a O1 nemusí existovat. Bílí trpaslíci mají vlastní třídu označenou písmenem D. Ta se dále dělí na DA, DB, DC, DO, DZ, a DQ, podle převažujících čar ve spektru. Za tím následuje číselná hodnota označující teplotu. Hvězdy zakreslené do grafu podle spektrální třídy a absolutní velikosti (svítivosti) dávají tzv. Hertzsprungův–Russellův diagram. Hertzsprungův–Russellův diagram ukazuje, že hvězdy se seskupují do dvou větví, a to hlavní větve a větve obrů. V tomto diagramu je zřetelné dělení hvězd do: nadobrů, jasných obrů, obrů, podobrů, hvězd hlavní posloupnosti (nejpočetnější skupina), trpaslíků a podtrpaslíků. Hertzsprungův–Russellův diagram ukazuje i vývojovou cestu hvězd. Svítivost nejenže odpovídá poloměru hvězd, ale má vliv i na jejich spektrální čáry. Většina hvězd leží na hlavní posloupnosti tvořené hvězdami spalujícími vodík. V grafu zobrazujícím jejich absolutní hvězdnou velikost a spektrální typ leží v úzkém pásu podél mírně zakřivené linie směřující z levého horního do pravého spodního rohu diagramu. Slunce je hvězdou hlavní posloupnosti typu G2, žlutou hvězdou s průměrnou teplotou a běžnou velikostí. Přídavné kategorizování v podobě malého písmene za spektrálním typem se používá k označení speciální vlastnosti spektra, např. e znamená přítomnost emisní čáry, m znamená neobvyklou úroveň kovů a var znamená proměnnou hvězdu. Podle zdroje energie plazmové hvězdy – jsou to hvězdy, ve kterých probíhají termojaderné reakce a průběžně tak vzniká nové vlastní záření. Patří sem obři, veleobři a hvězdy hlavní posloupnosti. Všechny hvězdy viditelné na obloze pouhým okem jsou plazmové hvězdy. degenerované hvězdy – hvězdy, ve kterých již neprobíhají termojaderné reakce a jejich hmota je v degenerovaném stavu. Patří sem bílí trpaslíci, neutronové hvězdy a černé díry. Tyto hvězdy září pouze ze zásob energie nastřádaných v podobě tepla, případně nezáří vůbec. Doprovodná tělesa Kolem některých hvězd byla dokázána existence temných průvodců, kteří se nedají pozorovat dalekohledy a nejsou ani spektroskopickými dvojhvězdami. Přesto tito neviditelní společníci gravitačně působí na hvězdu. Mohou jimi být bývalé plazmové hvězdy, které se staly malými degenerovanými hvězdami, a proto jsou nepozorovatelné. Jde o bílé trpaslíky, neutronové hvězdy nebo černé díry. Jiné hvězdy mají zase mnohem méně hmotné společníky, což jsou buď hnědí trpaslíci nebo planety. Až do 90. let 20. století astronomové nevěděli, zda i jiné hvězdy mají planety. V posledním desetiletí se však začalo objevovat množství planet obíhajících kolem jiných hvězd a v současnosti jich známe již více než 900. Názvy a označení Již v minulosti dávali lidé hvězdám různá jména. Podobně jako s některými souhvězdími a samotným Sluncem, i s jednotlivými hvězdami se spojovala mytologie. Jména hvězd popisovala jejich vzhled (například Rutilicus – nažloutlý), část souhvězdí (Phacd – stehno) nebo jejich roli v mytologii (Alcyone – jedna z mytických Plejád). Dnes používaná jména pocházejí většinou ze staroarabštiny, řečtiny, případně z latiny. Zhruba každá šestá hvězda viditelná pouhým okem na obloze má své vlastní jméno, ale běžně se používá jen kolem 100 jmen. Novodobé pojmenování hvězd vlastním jménem je vzácné. Jedním z moderních názvů je například Regor. Jen několik hvězd nese jména lidí. Například Barnardova šipka či Sualocin a Rotanev (α a β Delfína které přečtené pozpátku dají jméno Nicolaus Venator, tedy latinskou podobu jména asistenta astronoma Giuseppe Piazziho). Koncept souhvězdí existoval už během Babylonské civilizace. Starověcí astronomové si všimli, že hvězdy tvoří výrazné obrazce a spojili je s přírodními úkazy a mytologií. Dvanáct z těchto formací, které leží podél roviny ekliptiky, vytvořilo základ astrologie. S objevem dalekohledu se zvyšovalo množství pozorovatelných hvězd a tak se začaly vytvářet a používat různé hvězdné katalogy. Autorem prvního hvězdného katalogu byl Hipparchos, který zavedl i hvězdnou velikost (magnitudu). Zhruba kolem roku 1600 se začaly názvy souhvězdí používat k pojmenování nebeských těles v určité oblasti oblohy. Pro nejjasnější hvězdy oblohy se obvykle používá Bayerovo značení. Sestává z řeckého písmene za kterým následuje genitiv latinského názvu souhvězdí, ve kterém se hvězda nachází. Hvězdy jsou označeny od alfy až po omegu obvykle (ne však vždy) od nejjasnější (alfa) až po nejslabší (omega). Pokud jasná hvězda viditelná pouhým okem nemá jméno ani Bayerovo značení, používá se většinou Flamsteedovo značení. Použil jej John Flamsteed v katalogu hvězd ve své knize Historia coelestis Britannica. Je podobné Bayerovu s tím rozdílem, že namísto písmena řecké abecedy je arabská číslice. Kritériem, podle kterého jsou hvězdy s Flamsteedovym označením seřazeny, není jejich jasnost ale rektascenze. Slabší hvězdy nepozorovatelné pouhým okem mají přidělená čísla v různých katalozích např. SAO, HD a jiné. Čísla v těchto katalozích mají sice přiděleny všechny hvězdy do určité limitní magnitudy, ale v případě jasných hvězd se k označení většinou používá vlastní jméno či jedno z výše uvedených označení. Zvláštní princip označení platí pro hvězdy ve vícenásobných systémech. Nejhmotnější složka systému má za svým katalogovým označením písmeno A, méně hmotná B a tak dále. Například Alfa Centauri A je nejhmotnější hvězda systému (v tomto případě trojhvězdného) Alfa Centauri, Gliese 165 B je druhá nejhmotnější hvězda systému Gliese 165, Polárka C je třetí nejhmotnější hvězda systému Polárka. Jedinou mezinárodně uznávanou autoritou pro pojmenovávání nebeských těles je Mezinárodní astronomická unie (IAU). Několik soukromých společností přesto prodává jména hvězd. IAU se distancuje od těchto komerčních praktik a takto přidělená jména neuznává ani nepoužívá. Pozorování Za jasné noci můžeme pouhým okem vidět při ideálním rovném horizontu asi 3 000 – 5 000 hvězd. Už malým dalekohledem jich uvidíme mnohem víc. Všechny hvězdy viditelné pouhým okem nebo malým dalekohledem patří do naší Galaxie. První samostatné hvězdy byly v cizích galaxiích pozorovány až ve 20. století. Polohu hvězd na obloze určujeme souřadnicemi. Vzhled hvězdy na obloze je vždy bodový, a to i v největších dalekohledech (výjimkou se v nedávné minulosti staly hvězdy Betelgeuze a Mira). Přechodem světla hvězdy atmosférou Země dochází ke scintilaci (třpyt hvězd) a k refrakci. Díky scintilaci můžeme bezpečně rozeznat hvězdy od planet, u nichž ke scintilaci nedochází. Ačkoli barva hvězdy vypovídá o její teplotě, je často její odstín způsoben nějakým optickým klamem, nejčastěji právě atmosférou Země, ale také lidským okem, barevnou vadou čočky a podobně. Poblikávání hvězd však nemusí být způsobeno jen atmosférou Země, může se jednat o proměnné hvězdy či zákrytové dvouhvězdy, u nichž se jasnost s časem mění. Hvězdy na obloze mají různou jasnost. Ta závisí na zářivosti hvězdy, její vzdálenosti od Země a na vlivu zemské atmosféry, přes kterou její světlo prochází. Různá vzdálenost hvězd od nás způsobuje, že některé hvězdy jsou při pozorování ze Země jasnější (Vega, Sirius, Toliman…) než jiné hvězdy, které jsou mnohem zářivější, ale nacházejí se ve větší vzdálenosti (Rigel, Antares, Polárka…). Jasnost hvězd na obloze určujeme tzv. vizuálními magnitudami. Čím má vizuální magnituda menší číslo, tím je hvězda jasnější a naopak čím vyšší číslo, tím nižší jas. Magnitudy nejjasnějších hvězd mají negativní hodnoty. Nejjasnější hvězda Sírius má magnitudu −1,43, Vega 0,03, Polárka 2,13 a Slunce −26,7. Nejslabší hvězdy, které při dobrých pozorovacích podmínkách ještě vidíme pouhým okem, mají magnitudu 6 a nejslabší hvězdy zachycené dalekohledy na fotografických deskách mají magnitudu až do 30. Hranice nejslabších pozorovatelných hvězd se zdokonalováním pozorovací techniky neustále posouvá k vyšším magnitudám. Skutečná nebo absolutní magnituda hvězdy přímo souvisí se svítivostí hvězdy a představuje zdánlivou magnitudu hvězdy ve vzdálenosti 10 parseků (32,6 svět. roku) od Země. Stupnice obou magnitud, zdánlivé a absolutní, jsou logaritmickými jednotkami: rozdíl magnitudy o jedno celé číslo představuje přibližně 2,5násobný (5. odmocnina ze 100 nebo cca 2,512) rozdíl ve svítivosti. To znamená, že hvězda první magnitudy (+1,00) je přibližně 2,5krát jasnější než hvězda druhé magnitudy (+2,00) a 100krát jasnější než hvězda šesté magnitudy (+6,00). Rozdíl v jasnosti (ΔL) dvou hvězd vypočítáme tak, že od magnitudy méně jasné hvězdy (mf) odečteme magnitudu jasnější hvězdy (mb) a tento rozdíl se použije jako exponent základního čísla 2,512. Příklad: Absolutní magnituda hvězdy (M) a zdánlivá magnituda (m), vzhledem ke svítivosti a vzdálenosti od Země nejsou ekvivalentní. Například Sírius se zdánlivou magnitudou −1,44 má absolutní magnitudu 1,41. Zdánlivá magnituda Slunce je −26,7, ale jeho absolutní magnituda je pouze 4,83. Sírius, nejjasnější hvězda na naší obloze, je zhruba 23krát jasnější než Slunce, zatímco Canopus, druhá nejjasnější hvězda na obloze, s absolutní magnitudu −5,53, je zhruba 14 000krát jasnější než Slunce. Přestože Canopus je mnohem jasnější než Sirius, je Sírius zdánlivě jasnější, protože Sírius se nachází 8,6 světelného roku od Země a Canopus mnohem dál, ~ 310 ly. Nejjasnější známá hvězda s nejvyšší absolutní magnitudou −14,2 je LBV 1806-20. Tato hvězda je přinejmenším 5 000 000krát jasnější než Slunce. Nejméně zářivé hvězdy, jaké jsou momentálně známy, se nacházejí ve hvězdokupě NGC 6397. Nejmatnější červený trpaslík ve hvězdokupě má magnitudu 26 až 28. Jas těchto hvězd se dá přirovnat ke svíčce na narozeninovém dortu na Měsíci pozorovaném ze Země. Historie výzkumu Z historického pohledu byly hvězdy důležité ve všech civilizacích po celém světě, zejména jako součásti náboženských praktik. Krom toho se též používaly k navigaci a orientaci na noční obloze. Mnoho starověkých astronomů věřilo, že jsou hvězdy na nebeské sféře umístěny trvale a že jsou jinak neměnné. Podle zvyklostí astronomové seskupili hvězdy do souhvězdí a používali je ke sledování pohybů planet a odvození polohy Slunce. Pohyb Slunce vůči hvězdnému pozadí (a horizontu) posloužil k vytvoření kalendáře, který pak našel využití hlavně v zemědělství. Gregoriánský kalendář, který je v současnosti používaný po celém světě, je sluneční kalendář založený na úhlu osy otáčení Země vzhledem ke své nejbližší hvězdě – Slunci. Nejstarší přesně datovaný popis hvězdné oblohy pochází z dob starověké egyptské astronomie, konkrétně z roku 1534 před naším letopočtem. Nejraněji známé hvězdy z katalogu byly sestaveny dávnými babylonskými astronomy Mezopotámie na konci druhého tisíciletí před naším letopočtem, během období Kassitů (cca 1531–1155 př. n. l.). První hvězdný katalog řecké astronomie vytvořil Aristyllus asi 300 let př. n. l. za pomoci Timochara. Hipparchův katalog hvězd z přibližně 2. stol. př. n. l. zahrnoval 1 020 hvězd a byl použit pro sestavení Ptolemaiova hvězdného katalogu. Hipparchos je znám svým objevem první zaznamenané novy. Mnoho souhvězdí a jmen hvězd pocházejících z řecké astronomie se používá dodnes. Navzdory zdánlivé neměnnosti nebes si byli čínští astronomové vědomi toho, že se čas od času mohou objevit nové hvězdy. V roce 185 n. l. byli první, kdo pozorovali a psali o supernově, dnes známé jako SN 185. Nejjasnější hvězdná událost v zaznamenané historii byla supernova SN 1006, která byla pozorována r. 1006. Napsal o ní egyptský astronom Abú Hasan Alí ibn Ridwan al-Misrí a několik čínských astronomů. Supernova SN 1054, která způsobila zrod Krabí mlhoviny, byla rovněž pozorována čínskými a islámskými astronomy. Středověcí islámští astronomové dali mnoha hvězdám svá arabská jména, která se používají dodnes, a vymysleli mnoho astronomických nástrojů, s jejichž pomocí bylo možné vypočítat polohu hvězd. Postavili první velké výzkumné observatoře, a to zejména za účelem sepsání hvězdných katalogů Zij. Patří mezi ně i Kniha stálic (964), napsaná perským astronomem Abdurrahmánem ibn Umar as-Súfím, který sledoval počet hvězd, hvězdokup (včetně Omicron Velorum a Collinder 399) a galaxií (včetně galaxie v Andromedě). Podle Ahmada Zahoora v 11. století perský učenec Aliboron popsal galaxie jako velké množství fragmentů, které mají vlastnosti mlhavých hvězd. Podle Josepa Puigeho andaluský astronom Ibn Bádždža Abú Bakr Muhammad vyslovil hypotézu, že se Mléčná dráha skládá z mnoha hvězd, které se téměř jakoby navzájem dotýkaly a vypadají jako souvislý obraz jen díky vlivu refrakce sublunárního materiálu. Brzy evropští astronomové, jako Tycho Brahe, identifikovali nové hvězdy na noční obloze (později nazvané novy), což naznačovalo, že nebesa nejsou neměnná. Roku 1584 Giordano Bruno navrhl, že jsou hvězdy to samé, co Slunce, a že rovněž mohou mít své planety na oběžných drahách, přičemž ty dokonce mohou být i podobné Zemi. Tato myšlenka byla již dříve vyslovena starověkými řeckých filozofy Démokritem a Epikúrem i středověkými islámskými kosmology jako byl Fachruddín ar-Rází. William Herschel byl astronom, který se zajímal mj. i o rozdělení hvězd na obloze. Od roku 1780 vykonával řadu měření na 600 různých místech a v každém z nich spočítal pozorované hvězdy. Z toho vyvodil, že jejich počet se neustále zvyšuje směrem k jedné straně oblohy, ve směru jádra Mléčné dráhy. Jeho syn, John Herschel tuto studii opakoval na Jižní polokouli a našel totožný nárůst ve stejném směru. Kromě dalších úspěchů je William Herschel také znám svým objevem, že některé hvězdy neleží těsně u sebe jen z pohledu pozorovatele, zdánlivě tak tvoříc vzájemný pár (tzv. optická dvojhvězda), ale že tyto hvězdy jsou společníky fyzickými a skutečně se navzájem ovlivňují tvoříc tak systémy dvojhvězd. Věda o spektroskopii hvězd byla propagována Josephem von Fraunhoferem a Angelo Secchim. Porovnáním spekter hvězd Siria a Slunce zjistili, že rozdíly v síle a počtu jejich absorpčních čar – tmavých linek – byly způsobeny absorpcí určitých frekvencí atmosférou. Roku 1865 začal Secchi třídit hvězdy do spektrálních typů, nicméně moderní verzi klasifikačního schématu vyvinula až Annie Jump Cannonová na přelomu 20. století. První přímé měření vzdálenosti bylo provedeno roku 1838 Friedrichem Wilhelmem Besselem pomocí techniky paralaxy na hvězdě 61 Cygni (11,4 svět. let daleko). Měření paralaxou prokázala naprostou oddělenost hvězd. Význam pozorování dvojhvězd rostl v průběhu 19. století. Roku 1834 Bessel vypozoroval změny od předpokládaného pohybu hvězdy Sirius a odvodil tak skrytého společníka. Edward Charles Pickering objevil první spektroskopický binární systém roku 1899, když pozoroval periodické rozštěpení spektrálních čar hvězdy Mizar se 104denní periodou. Během prvních desetiletí dvacátého století došlo k vyhotovení důležitých teoretických prací o fyzické struktuře hvězd. Roku 1913 byl vyvinut HR diagram, který dopomohl ještě většímu astrofyzikálnímu studiu hvězd. Nově vyvinuté modely úspěšně vysvětlovaly vnitřek hvězd a jejich vývoj. Cecilia Payne-Gaposchkinová jako první ve své disertační práci z roku 1925 vyslovila myšlenku, že hvězdy jsou složeny převážně z vodíku a helia. Díky pokrokům v kvantové fyzice bylo možné lépe pochopit spektra hvězd a to tak umožnilo stanovit chemické složení jejich atmosfér. Pohledy filozofů Anaximandros Anaximandros tvrdí, že se látka plodící od věčnosti teplo a chlad při vzniku tohoto světa oddělila a že z ní kolem vzduchu, který obklopuje zem, vyrostla jakási ohnivá koule jako kůra kolem stromu. Když se pak tato koule roztrhla a rozdělila do různých prstencovou pásů, vznikly Slunce, Měsíc a hvězdy. Hypotetické hvězdy V průběhu dějin výzkumu hvězd vzniklo v myslích vědců i autorů sci-fi množství hypotetických hvězd. Mezi nejznámější příklady patří hypotetická hvězda smrti Nemesis, jejíž koncept vznikl roku 1983. Vytvořili jej paleontologové David M. Raup a John Sepkoski v reakci na domnělou periodicitu ve vymírání v dějinách Země. Hvězda (zřejmě hnědý nebo červený trpaslík) by měla být vzdálená jen asi 1,5–3 světelné roky od našeho Slunce. Dnes již není její existence považována za reálnou. Odkazy Poznámky Reference Literatura Související články Seznam nejbližších hvězd Seznam nejbližších jasných hvězd Hvězdný atlas Hvězdný čas UBV systém Externí odkazy View the stars above your location Astrofyzika

824

https://cs.wikipedia.org/wiki/Pa%C5%99%C3%AD%C5%BE

Paříž

Paříž (), hlavní a zároveň největší město Francie, je správním centrem regionu Île-de-France, zahrnujícího Paříž a její předměstí, přičemž sama tvoří správní obvod se zvláštním statutem Ville de Paris („město Paříž“). Představuje přirozené centrum Pařížské aglomerace a díky 552,7 miliardám € HDP (2008) hospodářsky nejaktivnější oblast ve Francii. V Paříži sídlí vedení téměř poloviny všech francouzských společností stejně jako kanceláře hlavních mezinárodních firem a ředitelství mnoha mezinárodních organizací, jako jsou UNESCO, OECD nebo ICC. Paříž je proto významným světovým kulturním, obchodním i politickým centrem. Počet obyvatel v roce 2021 činil 2 138 551, v celé aglomeraci pak 11 133 427 (údaj z roku 2021). Město se stalo nositelem Řádu čestné legie, Válečného kříže 1914–1918 a Řádu osvobození. Etymologie Slovo Paris je ve francouzštině mužského rodu a vyslovuje se , v angličtině . Původní latinské jméno města bylo Lutetia nebo Lutetia Parisiorum (ve francouzštině Lutèce , v češtině Lutécie), které později ustoupilo ve prospěch jména Paříž. Název je odvozen od galského kmene Parisiů, jehož jméno může pocházet z keltsko-galského slova parios, „kotel“. Ovšem tato teze není zcela jistá. Jiní autoři se domnívají, že označení kmene Parisiů pochází z keltsko-galského slova parisio s významem „pracující muži“ nebo „řemeslníci“. Od počátku 20. století byla Paříž známá i pod slangovým jménem Paname . Toto lidové označení se objevuje především v písních, jak dokládá např. skladba Amoureux de Paname (Zamilovaný do Panamy, tj. Paříže) Renauda Séchana z roku 1975 „Moi, j'suis amoureux de Paname, du béton et du macadam…“ („Jsem zamilovaný do Paříže, betonové a makadamové…“) nebo píseň Loin de Paname (Daleko od Panamy, tj. Paříže) použitá ve filmu Paříž 36, v roce 2010 nominovaná na filmovou cenu Oscar. Další autoři, obvykle Peršané, se domnívali, že Paříž je odvozena od slova Pars. Paříž byla osídlena kmenem Parsi z kraje Pars, která je dnes uváděna jako oblast v Íránu. Toto také může být důvod, proč se některá francouzská slova vyslovují podobně jako slova v tamním jazyce. Obyvatelům Paříže se říká Pařížané, ve francouzštině Parisiens a v angličtině Parisians nebo . Výraz Parigot („Pařížan“ s výslovností ), někdy používaný ve francouzském slangu, je často pokládán za hanlivý. Ovšem Parigot může mít i kladný význam, jako například v písni Mimile (un gars d'Ménilmontant) od Maurice Chevaliera: „C'est un gars d'Ménilmontant, un vrai p'tit Parigot…“ („Je to chlapík z Ménilmontant, opravdový malý Pařížan…“). Lokálně jsou obyvatelé pařížských předměstí hovorově nazýváni banlieusards , tj. obyvatelé banlieue („předměstí“). Obyvatelé regionu Île-de-France (oblast Paříže) jsou oficiálně označováni Franciliens . Pařížané o obyvatelích z oblastí mimo Île-de-France mluví jako o provinciaux (tj. z provincie), čímž naznačují, že zbytek Francie pokládají za la province. Tento výraz je někdy považován za hanlivý. Dějiny První nálezy osídlení oblasti Paříže pocházejí z období zhruba 4500 př.  n. l. Kolem roku 300 př. n. l. se v kraji usadili Galové z kmene Parisiů; v roce 52 př. n. l. jej dobyli Římané a pojmenovali Lutetia (francouzsky Lutèce; tj. „bažinaté místo“), respektive Lutetia Parisiorum. V té době byl obydlen pouze dnešní ostrov Île de la Cité, kde dnes stojí katedrála Notre-Dame. Římské osídlení rychle rostlo a během padesáti let se začalo šířit i na levý břeh Seiny. Po pádu římské nadvlády v roce 508 Chlodvík I. učinil z města hlavní město Franské říše; v roce 511 zahájil výstavbu katedrály sv. Štěpána (St- Étienne) na Île de la Cité. Tam také po roce 800 vyrostla pevnost na obranu před Vikingy, přesto však byla Paříž 28. března 845 vikingskými nájezdníky dobyta. Slabost posledních karolínských francouzských králů vedla k postupnému růstu moci pařížských hrabat. Odo, hrabě pařížský, byl zvolen králem Francie navzdory nárokům Karla III. Dynastický spor byl vyřešen až v roce 987, kdy byl Hugo Kapet, hrabě pařížský, po smrti posledního krále z rodu Karlovců zvolen za francouzského krále. V průběhu 11. století se město rozšířilo také na pravý břeh řeky. Během 12. a 13. století za vlády Filipa II. Augusta město dále mohutně rostlo, což souviselo hlavně s vysušením rozsáhlých močálů. Hlavní cesty byly vydlážděny, byl vybudován první Louvre jako mocná pevnost a byla zahájena i výstavba několika katedrál, mimo jiné katedrály Notre-Dame. Několik škol na levém břehu bylo sjednoceno pod názvem Sorbonna, na níž studovali mj. Albert Veliký a sv. Tomáš Akvinský. Během středověku Paříž prosperovala jako obchodní i intelektuální centrum, její rozvoj dočasně přerušovaly morové epidemie ve 14. století a pak zejména stoletá válka s Anglií v 15. století, která vedla k tomu, že dvůr město dokonce na čas opustil. Za krále Ludvíka XIV., Krále Slunce (1643–1715), byla královská rezidence přesunuta do blízkých Versailles. V této době, takzvaném Le Grand Siècle (tj. „Velkém století“), bylo ve městě vybudováno velmi mnoho velkolepých paláců a dalších budov, vznikla náměstí Place des Victoires a Place Vendôme (Paříž jich do té doby měla pouze pár), byly také zbourány středověké hradby. Francouzská revoluce začala dobytím Bastily 14. července 1789. V roce 1799 se v důsledku nestability nové vlády chopil moci Napoleon Bonaparte, nejprve jako první konzul, v roce 1804 se pak sám (za přítomnosti papeže Pia VII.) korunoval v katedrále Notre-Dame francouzským císařem. Chtěl z Paříže vytvořit nejkrásnější město na světě. Za jeho vlády tam vyrostlo zejména mnoho velkolepých pomníků. V roce 1814 však Paříž dobyla anglická, pruská, rakouská a ruská vojska a Napoleon byl vypovězen na ostrov Elbu. Do Paříže se sice po útěku z ostrova v roce 1815 vrátil, ale po porážce u Waterloo byl definitivně sesazen a deportován na ostrov Svaté Heleny, kde v roce 1821 zemřel. Po druhé revoluci v roce 1848, která opět svrhla monarchii, se v čase nejistoty chopil moci státním převratem Napoleonův synovec, který se jako Napoleon III. prohlásil v roce 1851 císařem. Za jeho vlády Paříž rozkvetla v nejkrásnější město Evropy. Za to vděčí především baronu Hausmannovi, který realizoval grandiózní přeměnu středověkého města na město s vzdušnými bulváry a třídami. Císařství ukončila v roce 1870 prohraná válka prusko-francouzská, končící obléháním Paříže, následovaném Pařížskou komunou. Konec 19. století ale představuje opět období velkého rozmachu nazývané také La Belle Époque (čili „Krásné období“), což dokumentuje pořádání Světové výstavy v roce 1889, pro niž byla vybudována Eiffelova věž, dnešní symbol Paříže. Paříž se stala výstavným městem, plným nových budov ve stylu secese. V letech 1900 a 1924 Paříž pořádala Letní olympijské hry. V 60. letech 20. století Paříž opět byla centrem rozvoje a moderní architektury. To se pojí především s výstavbou obchodní čtvrti La Défense na západním okraji města, která se stala moderním administrativním centrem Evropy. Komplex v roce 1989 doplnila budova La Grande Arche („Velký Oblouk“), obrovská krychle, do níž by se vešla i katedrála Notre-Dame. Další významnou stavbou je také mrakodrap Tour Montparnasse z roku 1973, v době stavby nejvyšší budova v Evropě. Ten byl zároveň posledním, který mohl být takto postaven. Později totiž vyšel zákon, že budovy v Paříži nesmí být vyšší než 37 metrů, aby historický ráz centra města zůstal zachován. Katedrálu Notre-Dame pohltila v roce 2019 obrovská katastrofa. Dne 15.4.2019 jí pohltil rozsáhlý požár, který zničil krov a sanktusovou věž. Geografie Geografická poloha Paříž se rozkládá v Pařížské pánvi po obou stranách řeky Seiny. Území samotného města je relativně malé, pouhých 105,397 km² (2 211 297 obyvatel, 2008), což odpovídá zhruba 21 % rozlohy Prahy (496 km2, 1 290 211 obyvatel, 2011), nicméně včetně přilehlých předměstí má rozlohu 2 723 km² (10 197 687 obyvatel) a celá sídelní aglomerace má rozlohu 14 518 km², což přesahuje území Středočeského kraje (11 014 km²). Město leží v průměrné nadmořské výšce 65 m. Nejnižším místem je hladina Seiny (zhruba 25 m, kolísá podle stavu vody) u Pont aval, kde řeka opouští město, a nejvyšším přirozeným bodem vrcholek kopce Montmartre (130 m n. m.). Zajímavostí je, že město od roku 1864 vlastní i území, kde – ve vzdálenosti 231 km od Paříže – řeka Seina pramení. Historickým středem Paříže je tzv. point zéro (nultý bod), který se nachází na ostrově Cité na Place du Parvis-Notre-Dame před vchodem do katedrály Notre-Dame. Od tohoto místa se oficiálně měří všechny vzdálenosti od Paříže. Pařížský poledník, jehož vyměření v roce 1718 dokončil Giovanni Domenico Cassini a které v roce 1806 François Arago upřesnil, prochází středem Pařížské observatoře. Až do roku 1884, kdy se konala mezinárodní konference ve Washingtonu, byl základním poledníkem. V roce 1736 ho vyznačili dvěma milníky. Jeden zůstal na severu Paříže (tzv. Severní milník) na Montmartru v soukromé zahradě u Moulin de la Galette. Jižní milník byl v roce 1806 přemístěn ze zahrady observatoře do parku Montsouris. U příležitosti dvoustého výročí narození Françoise Araga v letech 1989–1994 vznikl pás ze 135 bronzových medailonů zasazených do chodníků, které vyznačují, kudy Pařížský poledník Paříží prochází. Jejich autorem je nizozemský umělec Jan Dibbets. Tyto plakety v díle Šifra mistra Leonarda zmiňuje Dan Brown jako tzv. růžovou linii. Geologie Pařížská pánev se utvořila před 41 miliony let, kdy se postupně usadil velký soubor sedimentárních vrstev v jedné ze čtyř hlavních šelfových pánví jurského moře. Při vzniku Alp byla pánev uzavřena, ale zůstala otevřena do Lamanšského průlivu a Atlantského oceánu, což předznamenalo budoucí povodí Loiry a Seiny. Na konci oligocénu již byla pánev kontinentální. Pro toto území je charakteristický vápenec a sádrovec, méně se vyskytují písky a jíly (v 16. obvodu). Studium zdejších fosilních měkkýšů umožnilo francouzskému přírodovědci Lamarckovi formulovat jeho evoluční teorii. Pařížský reliéf se formoval erozí vrstev z druhohor a paleogénu. Nejsvrchnější vrstvu z doby třetihor tvoří nánosy řeky Seiny. Kopce Nejvyšším pařížským kopcem je Montmartre (130 m) s dominantou Sacré-Cœur a dále Belleville (128,5 m), Ménilmontant (108 m), Buttes-Chaumont (103 m), Passy (71 m) a Chaillot (67 m) na pravém břehu. Na levém břehu se nacházejí Montparnasse (66 m), Butte aux Cailles (63 m) a Montagne Sainte-Geneviève (61 m). Okolí Paříže Paříž je obklopena třemi departementy. Tento tzv. malý prstenec (la petite couronne) tvoří Hauts-de-Seine, Seine-Saint-Denis a Val-de-Marne. Na tomto území se rozkládá 123 samostatných obcí. Rozvoj těchto obcí nastal od konce 19. století a je pro ně charakteristická velmi vysoká hustota obyvatel, která dosahuje téměř 9 000 obyvatel/km2. Navíc má toto území i pro Paříž velký ekonomický význam, zejména obchodní čtvrť La Défense. Ostrovy Ostrov Cité byl osídlen již ve starověku keltským kmenem Parisiů a je nejstarší částí města. V současnosti jsou v Paříži na Seině už jen dva přirozené ostrovy – Cité a ostrov sv. Ludvíka. Třetí ostrov Cygnes je ve skutečnosti přehradní hrází vytvořenou roku 1825 při stavbě mostu Grenelle. Ostrov Cité získal svou dnešní rozlohu na počátku 17. století při stavbě mostu Pont Neuf, když k němu byly připojeny menší ostrovy Juifs a Gourdaine. Na jejich místě se dnes rozkládá Square du Vert-Galant a Place Dauphine. Ostrov sv. Ludvíka se původně jmenoval Notre-Dame a ve 14. století byl rozdělen kanálem. Část proti proudu se nazývala île aux Vaches a ostrov po proudu si podržel svůj název Notre-Dame. V 17. století byly ostrovy opět spojeny a byla zde vybudována rezidenční čtvrť. Svůj dnešní název získal v roce 1725. Během Francouzské revoluce byl přejmenován na ostrov Bratrství. Další ostrov Louviers se nacházel mezi dnešním Boulevardem Morland a Quai Henri-IV a v roce 1843 byl připojen k pravému břehu. Ostrov Maquerelle ležel mezi Rue de l'Université a dnešní Seinou a byl připojen k pravému břehu během Prvního císařství. Nedaleko se nacházel rovněž ostrov Merdeuse. Původní ostrov Cygnes (Labutí ostrov) byl v roce 1773 spojen s Champ-de-Mars na levém břehu. Dnes toto jméno nese umělý ostrov, na kterém se nachází kopie sochy Svobody. Další umělé ostrovy se nacházejí na jezerech v parcích – Belvédère v parku Buttes-Chaumont, Bercy a Reuilly ve Vincenneském lesíku. Hydrologie Vodní toky Seina významně ovlivňuje život města už od jeho vzniku, kdy hrála významnou úlohu při dopravě zboží do a z Paříže. V 19. století vznikla síť vodních kanálů, které Seinu propojily s řekou Ourcq. Dnes je význam řeky pro ekonomiku města nižší než v minulosti. Přesto patří společnost Ports de Paris (Pařížské přístavy) k významným pařížským podnikům. Řeka rozděluje město na dvě nestejné části. Větší severní, zvanou pravý břeh a menší jižní, zvanou levý břeh. Její délka na území města Paříže činí téměř 13 km s hloubkou mezi 3,40 a 5,70 m. Její šířka se pohybuje od 30 m (u Quai de Montebello) do 200 metrů (u mostu Mirabeau). Od roku 2008 na Seině existuje v rámci městské hromadné dopravy říční linka Voguéo. Turistické lodě provozují společnosti Bateau-mouche a Vedettes de Paris. Loď na vlnách se dostala i do městského znaku. V Paříži se do Seiny vlévají dva menší toky. Bièvre je řeka pramenící u města Guyancourt a v Paříži se na levém břehu podzemním kanálem vlévá do Seiny. Dolní tok na území dnešní Paříže byl již ve středověku ovlivněn lidskou činností. S rostoucím osídlením se na jejích březích stavěla jatka, koželužny a barvírny, které řeku používaly jako odpadní stoku. Do řeky byly svedeny i další odpadní strouhy z okolí. Proto byla řeka z hygienických důvodů v 19. století svedena do podzemního kanálu. Z řeky se před jejím vstupem do Paříže od 17. století odváděla voda do nádrží, ve kterých se v zimě získával led pro pařížské ledárny. Obdobný osud postihl říčku Grange Batelière na pravém břehu. Vytváří se z potoků na návrší Ménilmontant, v 19. století byla jako odpadní strouha svedena do systému pařížských stok. Vincenneským lesíkem protéká uměle vytvořený potok Gravelle, který propojuje tamní jezera. Voda je pro potřeby potoka čerpána z řeky Marny. Obdobně protékají Boulogneským lesíkem tři potoky Armenonville, Longchamp a Sablons. Město Paříž je rovněž vlastníkem sítě vodních průplavů o celkové délce 130 km, které spojují řeky Seinu a Ourcq. Přímo v Paříži se nacházejí Bassin de l'Arsenal, Canal Saint-Martin, Bassin de la Villette a za hranice města směřují Canal de l'Ourcq a Canal Saint-Denis. Zahrnují řadu technických děl jako jsou mosty, plavební komory nebo čerpadla. Síť vznikla na základě vyhlášky z 19. května 1802 vydané Napoleonem kvůli zásobování Paříže pitnou vodou a usnadnění přepravy zboží a osob. V současnosti slouží už pouze pro lodní dopravu. Kromě nich je v Paříži i malý kanál Darse du fond de Rouvray. Vodní nádrže Největší vodní plochy v Paříži jsou antropogenní jezera ve Vincenneském a Boulogneském lesíku na okraji města. Ve Vincennes to jsou jezera z poloviny 19. století Saint-Mandé (40 ha), Daumesnil (12 ha), Minimes (6 ha) a Gravelle (1 ha). Několik jezer bylo vytvořeno ve stejné době i v druhém lesíku. Největší z nich jsou Lac inférieur (Dolní jezero) (11 ha) a Lac supérieur (Horní jezero) (3 ha). Mimo to je v Paříži pět rezervoárů pitné vody. Největší z nich je nádrž Montsouris ve 14. obvodu z let 1858–1874, která zásobuje 20 % pařížské populace. Nejstarším dochovaným rezervoárem je nádrž u nemocnice sv. Ludvíka ze 17. století. Hydrogeologie Hydrogeologie je značně ovlivněna urbanizací. Podzemní toky Bièvra a Grange Batelière tvoří malé přítoky Seiny. Bièvra na levém a Grange Batelière na pravém břehu byly postupně z hygienických důvodů zakryty. Ve čtvrtích Grenelle, Auteuil a Butte aux Cailles již od 19. století fungují artéské studny. První kašnou napájenou tímto způsobem byla v roce 1841 fontána Puits de Grenelle. Pitná voda Pro obyvatele galo-římské Lutetie byla zdrojem pitné vody řeka Seina, jejíž kvalita však nebyla dobrá, neboť řeka vytvářela bažiny se stojatou vodou, především na pravém břehu. Romanizovaná populace obývající pahorek Sainte-Geneviève proto během 2. a 3. století vystavěla vlastní akvadukt přivádějící čistou vodu z oblasti Rungis a napájející mj. veřejné lázně (východní a Cluny). Během stěhování národů ve 4. století byl akvadukt i lázně zničeny. Za vlády Merovejců a Karlovců se voda opět čerpala ze Seiny. Dalším zdrojem byly prameny z pahorků v Belleville a Pré-Saint-Gervais na pravém břehu, které využívali mniši v opatstvích Saint-Laurent a Saint-Martin-des-Champs a postavili u svých klášterů kašny. Když král Filip II. August založil pařížskou tržnici, nechal v ní vybudovat dvě kašny s vodou z Prés Saint-Gervais; jednou z nich byla fontána Neviňátek. V roce 1605 bylo na pravém břehu Seiny u mostu Pont Neuf postaveno čerpadlo zvané Samaritánka, které bylo v činnosti až do roku 1813. Pumpa vháněla vodu do městských kašen. Obdobně fungovalo v letech 1673–1858 čerpadlo u Pont Notre-Dame. V roce 1623 byl zprovozněn tzv. Medicejský akvadukt, který je v provozu dodnes. Mnoho nových fontán nechal zřídit i Ludvík XIV. (dodnes fungují Boucheratova fontána a Gaillon), ale počet obyvatel města rostl tak rychle, že na počátku 18. století byl pitné vody ve městě nedostatek. Pierre-Paul Riquet, který projektoval Canal du Midi, již v 17. století navrhl výstavbu kanálu z řeky Ourcq až na úroveň dnešního Place de la Nation. Jeho smrt v roce 1680 a diskreditace jeho ochránce ministra Colberta tento velmi nákladný projekt přerušily. Matematik Antoine Deparcieux navrhl v roce 1762 projekt k přivedení vody z řeky Yvette. Král Ludvík XV. sice plány schválil, ale projekt nebyl nikdy realizován. V roce 1782 vznikl návrh odvést vodu z řeky Bièvry, která do Seiny přiváděla vodu silně znečištěnou při zpracovávání kůží. Ludvík XVI. projekt podpořil, práce byly zahájeny v roce 1788, ale byly záhy přerušeny tlakem silných cechů koželuhů, jirchářů a barvířů, kteří využívali (a znečišťovali) řeku a obávali se ohrožení svých živností. V roce 1806 nařídil Napoleon Bonaparte vybudovat ve městě 15 fontán. Tak vznikly např. fontány Feláhova, Censier, Lédina, Martova, Palmová nebo svatého Eustacha. Napoleon rovněž v roce 1802 rozhodl o výstavbě kanálu Ourcq. Voda z tohoto kanálu byla do kašen rozvedena již v roce 1809, kanál sám byl dokončen až v roce 1825. Významně se rovněž o pitnou vodu v Paříži zasloužil anglický filantrop Richard Wallace, který od roku 1872 financoval výstavbu tzv. Wallaceových fontán. V současnosti spravuje pařížskou vodovodní síť městská společnost Eau de Paris. Největší zásobárnou pitné vody je nádrž Montsouris o objemu 202 000 m3. Voda je přiváděna z oblasti Évry a Orly. Podnebí Paříž leží v mírném podnebném pásu a je ovlivněna oceánickým podnebím, což znamená, že léta jsou zde relativně chladná (18 °C v průměru) a zimy mírné (průměr 6 °C). Ve všech ročních obdobích často prší a mění se počasí. Urbanistický vývoj způsobuje zvýšení teploty a pokles počtu dnů s mlhou. Paříž má v průměru asi 1630 slunečních hodin za rok (francouzský průměr činí 1973 hodiny). Dešťové srážky dosahují v průměru 641 mm za rok a v jednotlivých měsících jsou velmi vyrovnané. V průměru je 111 deštivých dnů v roce, ale deště nejsou prudké. Sníh je v Paříži vzácný (padá průměrně jen 15 dní v roce) a zřídkakdy vydrží v centru města déle než jeden den. Teplota překročí 25 °C v průměru 43 dny v roce a devětkrát ročně přesáhne 30 °C. Vítr je obecně mírný (zhruba 50 dnů s nárazy přesahujícími 50 km/h), vane převážně západním a jihozápadním směrem. Dne 26. prosince 1999 byly během vichřice, která Evropu postihla, na meteorologické stanici v parku Montsouris zaznamenány poryvy větru až 169 km/h a na vrcholku Eiffelovy věže překročily dokonce 220 km/h, což je absolutní rekord okamžité rychlosti od zahájení meteorologických měření v roce 1873. Životní prostředí Životní prostředí v Paříži je ovlivněno vysokou koncentrací obyvatel. Město má malý podíl veřejné zeleně, pouhých 5,8 m2 zeleně na jednoho obyvatele. Započteme-li Boulogneský lesík a Vincenneský lesík, stoupne poměr na 14,5 m2. Obec v rámci městského plánování zavedla pojem „koeficient biotopu“, takže stavitel musí při každé stavbě vyčlenit část svého pozemku na zelenou plochu. Znečištění ovzduší v Paříži a regionu Île-de-France monitoruje od 1979 společnost Airparif. Znečištění souvisí především s dopravou, neboť průmyslových podniků je již málo a nacházejí se především na okraji Paříže. I když oceánické klima obecně vede k rozptylu znečišťujících látek, při anticyklonálním počasí se škodliviny hromadí a zvyšuje se hladina oxidů dusíku a pevných částic. Letní podmínky (vysoké teploty a sluneční svit) podporují zvyšování koncentrace ozonu. Dalším problémem je vysoká hladina hluku. Politika pařížské radnice sice směřuje k omezení užívání automobilů, to ale na druhé straně vede k nárůstu provozu motorek. Voda distribuovaná v Paříži pochází z 50 % z podzemních vod a z 50 % z upravených vod Seiny a Marny. Odpadní voda se mísí s dešťovou a míří do čistírny odpadních vod v Achères. Demografie Podle INSEE měla Paříž k 1. lednu 2008 celkem 2 211 297 obyvatel (k 1. lednu 2007 jich bylo 2 193 030), což ji řadí na páté místo v Evropské unii. Vzhledem k relativně malé rozloze města (pouhých 10 540 ha) dosáhla hustota zalidnění 20 980 obyvatel na km2 (v roce 2007 20 870), což je jedna z nejvyšších v Evropě. V roce 2007 zahrnovala pařížská aglomerace (podle definice INSEE) 396 obcí s celkovým počtem 10 197 678 obyvatel. Tzv. metropolitní oblast, tj. území pod silným vlivem hlavního města, zahrnovalo 1. lednu 2008 11 899 544 obyvatel, což z ní činí dvacátou největší metropolitní oblast na světě a třetí v Evropě. Městská populace je relativně mladá: v roce 2008 dosahoval podle INSEE podíl obyvatel ve věku do 35 let 46 %, přičemž celorepublikový průměr je 41,85 %. Demografie v Paříži netvoří samostatný celek, je zcela závislá na předměstí. Tento fakt vychází z relativně malého území vlastního města v srdci regionu Île-de-France, kde dochází k permanentnímu pohybu obyvatelstva. Počet obyvatel v Paříži od 50. do 60. let 20. století výrazně klesal a tento trend se zastavil v roce 1999. Od té doby do roku 2008 počet obyvatel vzrostl o 86 000. Hlavním důvodem je změna v poměru mezi přirozeným přírůstkem (rozdíl mezi porodností a úmrtností) a migrací (rozdíl mezi počtem přistěhovaných a odstěhovaných). Přirozený přírůstek byl sice v letech 1968–1990 pozitivní, ale relativně nízký a nemohl ani zdaleka vyvážit čistou migraci, která byla negativní (z Paříže se vystěhovalo velmi mnoho lidí). Rozdíl mezi těmito dvěma bilancemi pak vytvořil celkové záporné saldo, tj. úbytek obyvatel. Od roku 1999 se přirozený přírůstek zvyšuje, neboť roste počet narozených dětí (porodnost je nyní se 14,6 ‰ v letech 1999 až 2008 nad celostátním průměrem) a snižuje se úmrtnost. Klesá migrační deficit (-0,3 % v období 1999–2008 oproti -0,7 % ročně v letech 1990–1999, −0,6 % v letech 1982–1999, −1,1 % v letech 1975–1982 a −2,1 % v období 1968–1975). Statisticky se tak počet obyvatel Paříže mírně zvyšuje a populace mládne. Od počátku 60. let do 90. let se snižoval počet bytů, ale od roku 1990 se tento trend obrátil. V roce 1990 jich bylo v Paříži 1 095 090, v roce 1999 1 110 912 bytů a v roce 2008 1 148 145 bytů. Tento pohyb je součástí obecného trendu růstu městského obyvatelstva center aglomerací ve Francii i v Evropě. Průměrná velikost rodin se rovněž v Paříži výrazně snížila. Dochází k poklesu soužití více generací dospělých a snížení počtu dětí v jedné rodině. I přes celkový nárůst porodnosti od roku 2000 zůstává mnoho mladých bez dětí, především vzhledem k finanční nedostupnosti větších bytů v centru města. Proto se naopak páry s více dětmi stěhují na předměstí, kde se bydlí příjemněji a levněji. Příčinou je rovněž fakt, že 58 % pařížských bytů má jen jeden nebo dva pokoje. V Paříži žije oproti zbytku země nadprůměrný počet studentů, mladých pracujících a dále starších osob, takže rodiny nejsou dostatečně zastoupeny. V roce 2008 zde na 1 148 720 domácností připadalo 501 836 rodin, které tvořilo 1 433 376 lidí (68 % pařížské populace), takže 51,4 % domácností představovala jedna osoba (tj. 590 122 lidí), což je asi 28 % všech Pařížanů. 43 % pařížských rodin se skládá z bezdětného páru do 25 let (433 000 lidí), 39,3 % rodin a párů má alespoň jedno dítě a 17,6 % rodin jsou samoživitelé (francouzský průměr je 13,5 %). V roce 2008 bylo 70,2 % párů v Paříži (tj. 27,5 % z celkového počtu obyvatel Paříže) sezdaných (oproti 76,9 % párů ve Francii) a 21,5 % párů tvoří svobodní. Pařížská populace je rovněž postižena vysokou rozvodovostí, v letech 2006–2008 připadalo 20,5 rozvodu na 1000 sňatků, což je nejvíce z francouzských departementů. V Paříži je zároveň uzavřena většina registrovaných partnerství ve Francii. Průměrná plodnost činila v roce 2008 v Paříži 1,57 dítěte na jednu ženu, což je pod regionálním (2,01) i celostátním (2,0) průměrem. Počet dětí na jednu domácnost je rovněž nízký: 43 % rodin nemá žádné potomky mladší 25 let a téměř 25 % má jen jedno dítě. Jen 8,9 % rodin má tři nebo více dětí, což je méně než regionální (11,8 %) i celostátní (9,6 %) průměr, především kvůli malému počtu bytů a vysokým cenám nemovitostí. Sociologie města S 27 400 € průměrného příjmu na domácnost v roce 2001 jsou zdejší domácnosti nejbohatší ve Francii. Také okolní čtyři departementy Hauts-de-Seine, Yvelines, Essonne a Val-de-Marne jsou na vysokých příčkách. Tento fakt je dán koncentrací vysoce kvalifikovaných profesionálů s vysokými příjmy v regionu Île-de-France. Přesto nelze Paříž označit za „město bohatých“, s vysokým podílem mohovitých lidí, neboť struktura obyvatel je zde velmi smíšená. Podle indexu parity kupní síly jsou skutečné příjmy Pařížanů výrazně nižší oproti nominálním: životní náklady (především nájemné) jsou zvláště vysoké a některé druhy potravin jsou v Paříži dražší než ve zbytku Francie. Průměrný příjem skrývá rozdíly, kdy několik málo velmi vysokých příjmů může zastínit větší počet příjmů velmi nízkých. V případě Paříže 10 % nejvyšších příjmů představuje 50 961 € ročně. Sociální rozdíly se tradičně vyskytují mezi obyvateli západní části Paříže (většinou bohatými) a obyvateli východních obvodů. Průměrný příjem v 7. obvodu byl v roce 31 521 € na domácnost, tedy více než dvojnásobek proti 19. obvodu, kde dosahoval 13 759 €. 6., 7., 8. a 16. obvod patří mezi nejbohatší v regionu, zatímco 10., 18., 19. a 20. obvod mají nejnižší průměrný příjem v Île-de-France. Rozdíl mezi příjmy desetiny nejbohatších a desetiny nejchudších je ve 12. obvodu, kde tvoří poměr 6,7 oproti 2. obvodu, kde je první skupina 13× bohatší než skupina nejchudších, takže Paříž je departementem s největšími sociálními rozdíly. S tím je spojeno i vytváření etnických a sociálních ghett v některých čtvrtích jako např. ve čtvrti Rochechouart. Sociální složení okrajových obvodů odpovídá složení sousedních předměstí. Zatímco západní 16. obvod leží v sousedství bohatých předměstí Boulogne-Billancourt, Neuilly-sur-Seine nebo Levallois-Perret, severní a severovýchodní obvody (18. 19. a 20.) mají za sousedy předměstí chudší. V těchto třech obvodech žije 40 % chudých v Paříži. V některých zdejších čtvrtích (např. Goutte d'Or) se spojují mnohé sociální problémy: nízké vzdělání, nezaměstnanost nebo špatný zdravotní stav obyvatel. Rovněž 32,6 % pařížských rodin cizinců pocházejících z území mimoEvropskou unii žije pod hranicí chudoby, zatímco u obyvatel francouzského původu je to pouze 9,7 %. Pro některé čtvrti je charakteristický vznik specifických komunitních skupin jako např. Marais, kde se koncentruje velká gay komunita, a rovněž společenství aškenázských židů, kteří v okolí ulice Rue des Rosiers žijí již od 13. století. Ve 13. obvodu zase vznikla velká asijská čtvrť. Imigranti Při sčítání lidu se ve Francii nezjišťuje etnický původ obyvatelstva nebo náboženské vyznání, ale získávají se informace o rodné zemi. Z těchto údajů vyplývá, že Paříž je jedna z nejvíce multikulturních oblastí v Evropě. Při sčítání lidu v roce 1999 bylo z celkového počtu obyvatel ve městě 19,4 % narozených mimo území Francie. Podle tohoto sčítání 4,2 % obyvatel Paříže tvořili nedávní přistěhovalci (do Francie přišli mezi sčítáním z let 1990 a 1999), většinou z Číny a Afriky. Kromě toho zde žije 15 % muslimů. První velká imigrační vlna do Paříže začala kolem roku 1820 příchodem německých rolníků, kteří svou zemi opustili kvůli zemědělské krizi. Několik dalších migračních vln pak následovalo nepřetržitě až do současnosti: Italové, Češi a Slováci a dále židé ze střední a východní Evropy během 19. století, Rusové po Říjnové revoluci v roce 1917, obyvatelé francouzských kolonií během první světové války, Poláci mezi světovými válkami, Španělé, Italové, Portugalci a obyvatelé severní Afriky od 50. do 70. let 20. století, sefardští židé po získání nezávislosti zemí severní Afriky a také Asiati. Významnou skupinu imigrantů tvořili rovněž Američané. Usídlení přistěhovalců ve městě závisí na pocitu sounáležitosti. Proto se v 18. a 19. obvodu soustřeďuje velká část přistěhovalců ze subsaharské Afriky, zejména ve čtvrti Château-Rouge, zatímco v Belleville žijí silné komunity ze severní Afriky a z Číny. Rovněž ve 13. obvodu vznikla asijská čtvrť přistěhovalců z Kambodže, Laosu, Thajska nebo Číny. Politika a správa města Historický vývoj Ve středověku vznikly v Paříži dva úřady, které existovaly až do období Velké francouzské revoluce – prévôt de Paris (česky představený Paříže) a prévôt des marchands (tj. doslova představený cechu obchodníků) a oba se podílely svým způsobem na správě města. Prévôt de Paris zhruba odpovídal v historii českých zemích postavení rychtáře. Ve městě zastupoval zájmy francouzského krále. Když bylo Pařížské hrabství za vlády Huga Kapeta připojeno ke královské koruně, ten zde jmenoval správce. Přesné datum není známo, nejstarší písemná zmínka o titulu prévôta je v listině z roku 1060. Pařížský prévôt byl zodpovědný za bezpečnost ve městě a z titulu své funkce byl nejvyšším městským soudcem. Úřad prévôta postupně získal větší množství pravomocí jako zástupce panovníka ve městě. Zasahoval do jednání městské rady, pokud se dotýkala zájmů krále. Dohlížel na správu justice a účastnil se zasedání generálních stavů jako hlavní soudce Paříže. Účastnil se též zasedání královské rady. Potvrzoval výnosy městské rady, byla mu podřízena i šlechta, dohlížel na pořádek a bezpečnost ve městě, tedy na správu zbraní, městské hlídky apod. Sídlil na pravém břehu v paláci Grand Châtelet, který zároveň sloužil i jako vězení. Úřad zanikl za Francouzské revoluce v roce 1792; posledním pařížským prévôtem byl Anne Gabriel Henri Bernard de Boulainvilliers. Prévôt des marchands naopak odpovídal purkmistrovi v českých městech a vykonával správu jménem obce. Název funkce byl odvozen od pařížského cechu obchodníků. Cech měl právo volit si svého představitele, který prosazoval jejich zájmy. Mocná korporace měla od roku 1170 monopol na dodávky zboží do města po Seině a postupně se prosadila ve správě města. Král Ludvík IX. se rozhodl upravit správu města tak, že se přísežní cechu obchodníků stali radními a jejich vůdce získal titul prévôt des marchands. V roce 1263 cech obchodníků poprvé zvolil představitele pařížské obce, kterým byl Évrard Valenciennes, a jeho pomocníky byli jmenováni čtyři konšelé. Kompetence prévôta des marchands byla teoreticky omezena jen na dohled nad obchodem se zbožím, ale postupně získával ve městě politický vliv. Byl zodpovědný za zásobování města, veřejné práce i městské daně a měl pravomoc nad říčním obchodem. Vrchol moci tohoto úřadu je spojen se jménem Étienna Marcela (1354–1358), který vedl povstání proti králi a donutil dauphina, budoucího krále Karla V., k politickým ústupkům. Po Marcelově porážce byly pravomoci prévôta omezeny a roku 1383 po povstání maillotinů proti nové dani, kterou podporoval i pařížský prévôt, byl úřad na několik let rozpuštěn. V roce 1388 byl úřad obnoven, ale od roku 1412 byl prévôt podřízen králi. Étienne Marcel rovněž umístil svůj úřad v červenci 1357 do domu s podloubím na náměstí Place de Grève. Od té doby je zde centrum pařížských městských institucí. Budova sloužila i jako městská tržnice. Předtím se městská obec scházela ve 13. století poblíž pevnosti Petit Châtelet na levém břehu v místě dnešní ulice Rue Soufflot a na počátku 14. století se přesunula na Montagne Sainte-Geneviève. Původní středověký dům nahradil v 16. století renesanční palác. Výstavba začala v roce 1533 a byla dokončena až roku 1628. V letech 1836–1850 proběhlo rozšíření budovy, při kterém byla zachována renesanční fasáda. Při bojích za Pařížské komuny radnici v roce 1871 podpálili komunardi. Budova vyhořela i s městským archivem a byla obnovena v letech 1874–1882. Funkce prévôta byla stále častěji obsazována královskými úředníky z oblasti práva či financí namísto pařížských měšťanů. Do Velké francouzské revoluce se vedení pařížské radnice skládalo z těchto osob: prévôt des marchands, čtyři konšelé, 36 poradců a 16 zástupců městských čtvrtí (tzv. quartenier). Posledním prévôtem v historii byl Jacques de Flesselles, jmenovaný 21. dubna 1789. Když 27. května 1789 zástupci třetího stavu žádali podíl na správě a vedení města, Jacques de Flesselles jejich požadavky odmítl jako nelegální. 25. června 1789 byl návrh opět předložen a pod tlakem veřejnosti přiznal Jacques de Flesselles účast 12 volených zástupců ve správě města. První zasedání tohoto shromáždění se konalo 13. července 1789 a Jacques de Flesselles byl zvolen jeho prezidentem. Ovšem již následujícího dne, 14. července, proběhl útok na Bastillu. Vzbouřenci, kteří hledali na radnici zbraně, žádné nenašli a Flessellese obvinili ze spojení s králem. Byl tedy téhož dne před radnicí popraven a jeho hlavu nosil dav po ulicích nabodnutou na kopí. Dosavadní funkce prévôta zanikla a příštího dne byl zvolen první pařížský starosta Jean Sylvain Bailly. Ten stál v čele tzv. Pařížské komuny, která v letech 1789–1795 představovala nejvyšší správní orgán města. Od 11. října 1795 bylo město Paříž rozděleno na 12 obvodů, které fungovaly jako samostatné obce s vlastními radnicemi. 17. února 1800 však Napoleon Bonaparte těchto 12 radnic rozpustil a obvody se staly pouhými územně-správními jednotkami. Město mělo opět jednu společnou radnici. V jejím čele stál prefekt, který správu města řídil z Hôtel de ville. Samotná funkce starosty byla zrušena. V čele Pařížské rady zřízené podle zákona o obcích z 5. dubna 1884 stál prezident volený na jeden rok, což byla jen čestná funkce. Funkce starosty byla v 19. století obnovena dvakrát, pokaždé však jen na velmi krátkou dobu. Od února do června 1848 během únorové revoluce a podruhé od září 1870 do června 1871 za Pařížské komuny. Zákon ze dne 16. června 1859 upravil územní rozdělení Paříže tak, že vytvořil 20 městských obvodů, které existují dodnes. V čele každého obvodu stál starosta a dva přidělenci (adjoints) volení na tři roky. Zákon ze 14. dubna 1871 zvýšil počet přidělenců na tři a dobu trvání mandátu časově neomezil. Městská rada a starosta dnes Paříž a departement Paříže spravuje pařížská radnice (fr. Mairie de Paris); výkonným orgánem je volená pařížská rada (Conseil de Paris) v čele s pařížským starostou. Radnice sídlí v historické budově Hôtel de ville de Paris. Dne 10. července 1964 vznikl departement Paříž (po zrušení bývalého departementu Seine). Tento zákon dělí Paříž na obec a na departement. Paříž má od té doby pařížskou radu s pravomocemi jak zastupitelstva obce (samospráva), tak generální rady pro departement (státní správa). Paříž jako jediné město ve Francii v sobě takto spojuje obec i departement. Radu tvořili volení zástupci každého obvodu a v jejím čele stál prezident, což byla čestná funkce. Francouzská metropole však (na rozdíl od jejích obvodů) funkci starosty stále neměla. V čele Paříže zůstával prefekt, tedy osoba jmenovaná státem, takže rada měla jen omezené pravomoci. Teprve zákon ze 31. prosince 1975 obnovil funkci starosty Paříže, který je představitelem města a rovněž předsedá pařížské radě. Je tedy jak představitelem obce, tak zároveň departementu (obdobně jako je hlavní město Praha obcí a zároveň VÚSC a pražský primátor představitelem obce i kraje). Pravomoci pařížského starosty sahají proto mnohem dále než starostů ostatních francouzských měst. Zákon vstoupil v platnost v roce 1977. První obecní volby se konaly 25. března téhož roku a starostou se stal Jacques Chirac. Dne 31. prosince 1982 vyšel tzv. zákon PLM (Paříž-Lyon-Marseille), který těmto třem velkým městům přiznal zvláštní práva v oblasti samosprávy. Na jeho základě je definována současná funkce pařížské rady. Starosta Paříže, který radě předsedá, tedy zároveň plní povinnosti prezidenta generální rady pro departement Paříž. Pařížská rada má 163 členy. Paříž se dělí na dvacet obvodů, z nichž každý má radnici s voleným starostou a obvodní radou (conseil d'arrondissement). Obvodní rady spravují místní občanskou vybavenost (kulturní, společenské a sportovní podniky), tvoří druh vnitřní komunální decentralizace a jako prostředníci stojí mezi obyvatelstvem a ústředním orgánem – pařížskou radnicí. Jejich kompetence jsou poradní, omezené na správu zařízení; rozhoduje pařížská rada. Radnice obvodů nedisponují vlastními prostředky, nesestavují rozpočet a pravomoci jejich starostové jsou omezené. Zákon z 29. prosince 1986 upravil správu a financování města. Převedl rovněž na starostu Paříže některé pravomoci, které zákon PLM původně svěřil policejnímu prefektovi: bezpečnost, dohled nad tržnicemi a ochranu veřejného městského majetku. Pařížská rada rovněž dohlíží na působení společností Sociétés d'économie mixte de Paris. Doposud poslední změnu přinesl zákon z 27. února 2002. Týká se posílení pravomocí obvodních radnic v oblasti investic a přijímání zaměstnanců. Podle tohoto zákona přebírá starosta Paříže rovněž zodpovědnost za místní dopravu a parkování, čímž se výrazně omezily pravomoci Pařížské policejní prefektury. Na základě tohoto zákona může vzniknout i tzv. rada čtvrti (conseil de quartier). Tu mohou ustanovit obyvatelé města, aby mohli snáze prosazovat návrhy týkající se života v jejich okolí. Tyto rady jsou vždy připojeny k radnici příslušného obvodu. Územní rozsah těchto rad ovšem nemusí nutně odpovídat hranicím administrativních čtvrtí. Proto je v Paříži těchto čtvrtí 121. Počet rad určují jednotlivé radnice obvodů většinou podle obvodů volebních. Fakticky tak množství rad závisí především na velikosti populace daného obvodu. Takže zatímco 3. obvod má jen tři rady čtvrtí, 15. obvod jich má deset. Paříž a předměstí Na rozdíl od většiny velkých městských aglomerací ve Francii jako Lille nebo Lyon či jiných světových metropolí neexistuje v pařížské aglomeraci žádný zastřešující orgán pro město Paříž a jeho předměstí, který by koordinoval řešení problémů mezi jednotlivými samostatnými obcemi na hustě osídleném území. Tento nedostatek se projevil především při nepokojích v roce 2005, které se rozšířily právě na předměstích. Tyto události vyvolaly diskusi o zřízení administrativního celku, tzv. „Velké Paříže“. Od 1. ledna 2016 vznikne nová správní jednotka Métropole du Grand Paris zahrnující Paříž a obce v okolních departementech. Počet zástupců Paříže v metropolitní radě (conseil métropole) byl stanoven na 90. Čestné občanství Pařížská rada může od roku 2001 udělit čestné občanství osobě z kteréhokoliv státu, která se zasloužila o svobodu jednotlivce, lidská práva nebo o svobodu tisku. Od roku 2001 se pro to rozhodla více než desetkrát, např. ho získala Ingrid Betancourtová (2002), Aun Schan Su Ťij (2004), dalajláma Tändzin Gjamccho (2008) nebo Džafar Panahí (2011). Volby Obecní volby Komunální volby se konají podle městských obvodů. Každý obvod volí své obvodní rady, které mají celkem 517 členů. Obvodní rady volí své starosty týden po volbách, obdobně jako v ostatních francouzských obcích. Z každého obvodu se také volí zástupci do pařížské rady, která pak volí starostu Paříže. Volební období je šestileté. Volba Pařížské rady a starosty Členové Pařížské rady jsou voleni za každý městský obvod ve všeobecných a přímých volbách. Volba probíhá ve dvou kolech. Počet zástupců jednotlivých obvodů v radě je určen počtem obyvatel obvodu, a proto kolísá od 3 do 17 osob za každý obvod. Při prvním zasedání je tajným hlasováním zvolen starosta, který musí získat absolutní většinu hlasů v prvních dvou kolech nebo relativní většinu ve třetím kole. Tzv. starostovi přidělenci (adjoints), jejichž počet nesmí přesáhnout 48, jsou voleni radou podle stranických kandidátek s absolutní většinou. Parlamentní volby Departement Paříž je rozdělen do 21 volebních obvodů pro volby do Národního shromáždění a každý obvod volí jednoho poslance. Hranice těchto volebních obvodů se vždy neshodují s hranicemi městských obvodů, jako je tomu při obecních volbách. Obvody mají totiž výrazně odlišný počet obyvatel, a proto jsou pro spravedlivější zastoupení v parlamentu málo obydlené centrální obvody (1., 2., 3. a 4.) spojeny do jednoho volebního obvodu a naopak lidnaté obvody jsou rozděleny do více volebních obvodů. 15. a 16. obvod jsou rozděleny každý na dva celky a 18. obvod dokonce na tři. V roce 2007 bylo za Paříž zvoleno 11 socialistických poslanců, 2 zelení a 8 za UMP. Územní organizace města V raném středověku se Paříž dělila na čtyři čtvrtě. Před postavením hradeb Filipem II. Augustem to byly ostrov Cité a tři čtvrti na pravém břehu. Oblast levého břehu byla v držení klášterů. Po postavení hradeb se počet čtvrtí zvýšil na osm, protože se připojilo další území na obou březích řeky. Dalších osm čtvrtí pak vzniklo po dostavění hradeb za Karla V. v roce 1383. Až do konce 16. století tak byla Paříž rozdělena do šestnácti čtvrtí. V každé čtvrti byl jmenován správce (tzv. quartinier) odpovědný za administrativní úkoly a plukovník za bezpečnost a pořádek. V roce 1702 byl zvýšen počet pařížských čtvrtí na dvacet: pět na levém břehu, ostrov Cité a čtrnáct na pravém břehu: kde žilo asi 80 % populace. Čtvrtě byly pod dohledem policejních poručíků, kteří měli pod sebou dva inspektory v každé čtvrti (od roku 1708). Funkce quartierů se omezovala na výběr některých daní, desátků apod. V dubnu 1789 bylo město rozděleno na 60 okrsků kvůli volbě delegátů do generálních stavů. Každá bývalá čtvrť byla rozdělena do tří nebo čtyř obvodů a každý z nich během roku po vypuknutí Velké francouzské revoluce sestavil oddíl Národní gardy. 21. května 1790 byl počet okrsků snížen na 48 tzv. revolučních sekcí, které byly vymezeny hranicemi tehdejších městských hradeb z let 1785–1788. Dne 11. října 1795 bylo správní členění Paříže opět upraveno. Sekce se změnily na čtvrtě a vždy čtyři čtvrtě tvořily jeden městský obvod, kterých bylo 12. V letech 1840–1845 byly městské hradby posunuty do větší vzdálenosti od města. Dne 16. června 1859 vyšel zákon o nové organizaci Paříže. Hranice města byly posunuty až k novým hradbám a město pohltilo některé bývalé obce, které se nacházely na území mezi starými a novými hradbami. Území Paříže se tak rozšířilo ze 4365 ha o dalších 3438 ha na 7802 ha (respektive ze 3228 ha na 7088 ha pokud se nezapočítává plocha řeky Seiny). Toto rozšíření se dotklo celkem 24 obcí. Čtyři obce byly zahrnuty kompletně a jejich jména převzaly nově vytvořené administrativní městské celky (La Villette – Quartier de la Villette, Belleville – Quartier de Belleville, Vaugirard – 15. obvod Vaugirard a Grenelle – Quartier de Grenelle). Území sedmi obcí, které se nacházely na obou stranách Thiersových městských hradeb bylo rozděleno mezi Paříž (uvnitř hradeb) a sousedící města (vně hradeb): Passy a Auteuil mezi 16. obvod a město Boulogne, Batignolles-Monceaux mezi 17. obvod a město Clichy, Montmartre mezi 18. obvod a město Saint-Ouen, La Chapelle mezi 18. obvod a města Saint-Ouen, Saint-Denis a Aubervilliers, Charonne mezi 20. obvod a města Montreuil a Bagnolet, Bercy mezi 12. obvod a město Charenton-le-Pont. U zbývajících 13 obcí, které se rovněž nacházely na pomezí pařížských hradeb, bylo území uvnitř hradeb odpojeno a zbývající části zůstaly jako samostatné obce tvořící pařížská předměstí. Jedná se o města: Neuilly-sur-Seine, Clichy, Saint-Ouen, Aubervilliers, Pantin, Le Pré-Saint-Gervais, Saint-Mandé, Bagnolet, Ivry-sur-Seine, Gentilly, Montrouge, Vanves, Issy-les-Moulineaux. Počínaje 1. lednem 1860 nově vzniklo 20 městských obvodů a 80 administrativních čtvrtí (každý obvod má čtyři čtvrtě) a toto územní rozdělení platí do současnosti. Od roku 1860 se hranice Paříže a jejích obvodů v podstatě nezměnily. Vnější hranice některých obvodů se upravovaly pouze výjimečně na základě zákona z 19. dubna 1919 o zrušení městských hradeb: 1925 (dekret z 3. dubna 1925) připojení vojenského cvičiště v Issy-les-Moulineaux (15. obvod) 1929 (dekret z 18. dubna 1929) připojení Boulogneský lesík (846 ha, 16. obvod) a Vincenneský lesík (995 ha, 12. obvod) 1930 připojení některých hraničních území z Levallois-Perret, Clichy, Saint-Ouen, Saint-Denis, Aubervilliers, Pantin, Le Pré-Saint-Gervais, Les Lilas, Bagnolet a Montreuil Paříž dosáhla své současné hranice v roce 1954. Od té doby zahrnuje rozloha města 10 540 ha (oproti 7 802 ha v roce 1860 a 3438 ha v roce 1859). Základní administrativní a územní jednotkou je pařížský obvod (fr. arrondissement de Paris), kterých je 20 a dále se dělí na čtyři administrativní čtvrti (quartier administratif de Paris). V poštovních směrovacích číslech jsou tyto obvody označeny posledním dvojčíslím. Každý obvod i čtvrť má pořadové číslo a název. Jejich názvy jsou odvozeny jednak od jmen připojených bývalých obcí a nebo podle významných architektonických dominant v dané čtvrti (kostely, parky, paláce, nemocnice apod.). Symboly města Paříže Paříž používá při vnější prezentaci vlastní historický městský znak a vlajku, nově též logo. Tradičními barvami města jsou modrá a červená. Jejich užití je známo již z roku 1358, kdy tehdejší prévôt des marchands Paříže Étienne Marcel a jeho stoupenci nosili během povstání proti Karlu V. čapky napůl červené a napůl modré. Heslem města je latinské rčení Fluctuat nec mergitur (Zmítá se, ale nepotápí nebo též Pluje, ale nepotopí se) obsažené ve velkém městském znaku. Oficiálním heslem Paříže se stalo vyhláškou pařížského prefekta barona Hausmanna ze dne 24. listopadu 1853. V symbolické rovině má Paříž mezi světci čtyři ochránce. Hlavním patronem nejen města, ale i celé Francie je svatý Diviš (Saint Denis), mučedník ze 3. století, první pařížský biskup. Svatou Jenovéfu (Sainte Geneviève, 421–512) uctívají, protože modlitbami odvrátila útok Attily na město a zachránila Paříž před vypleněním. Devátý pařížský biskup Svatý Marcel († asi 436) podle legendy vyhnal z Paříže draka, který žil v hrobu cizoložnice. Svatá Aurea († 666) se roku 633 stala abatyší benediktinského kláštera v Paříži. Dotykem s jejími ostatky a rakví byla ve městě zažehnána epidemie. Městský znak Používá se malý znak se znamením na štítu a velký znak, kde je štít doplněn korunou, vojenskými řády, mottem a rostlinnými ratolestmi. Blasonování malého znaku zní: V červeném poli stříbrná loď se vzdutou plachtou na vlnách, modrá hlava štítu posázená zlatými liliemi. Velký znak je doplněn čestnými řády, které město obdrželo. Je to Řád čestné legie (dekret z 9. října 1900, uprostřed), Válečný kříž 1914–1918 (dekret z 28. července 1919, napravo) a Řád osvobození (dekret z 24. března 1945, nalevo). Na štítu spočívá zlatá zděná koruna s pěti viditelnými listy ve tvaru čtyřhranných věží s bránou a cimbuřím. Štít je obklopen na heraldicky pravé straně dubovou ratolestí a zleva vavřínem. Pod štítem se nachází deviza FLUCTUAT NEC MERGITUR. Loď byla tradičním symbolem mocného a bohatého cechu obchodníků, kteří měli ve středověku největší vliv na složení městské rady a tím i na chod města. Plavidlo se stalo jejich symbolem proto, že zboží dováželi do města po Seině. Také latinská devíza města Fluctuat nec mergitur odkazuje na loď ve štítu, ovšem symbolizuje též historické zvraty a revoluce, kterými město muselo projít, a přesto zůstalo nezlomeno. Městská vlajka Městská vlajka má podobu svislé bikolóry a je tvořena modro-červeně polceným listem. Poměr stran je 1:1. Obě barvy se dostaly během Velké francouzské revoluce i na státní vlajku Francie. Logo města Pařížská radnice používá rovněž logo, na němž se nachází modrý pruh s nápisem MAIRIE DE PARIS (Pařížská radnice) a siluetou lodi. Architektura Většina francouzských panovníků již od středověku zanechala své stopy ve vzhledu města, které nikdy nepotkala tak rozsáhlá zkáza jako Londýn při (požáru v roce 1666), Lisabon při (zemětřesení v roce 1755) nebo Berlín při (bombardování v roce 1945). Dispoziční řešení mnoha základních ulic zůstalo po staletí zachováno a v 19. i 20. století se během modernizace infrastruktury doplňovalo. Město se rozvíjelo po obou březích řeky Seiny, ve které se z původního počtu asi deset ostrovů a písčin do dnešních dnů dochovaly jen dva. Současný vzhled města vychází z velké části z přestavby, kterou vedl prefekt Haussmann v období Druhého císařství, kdy byly proraženy dnešní nejrušnější trasy (Boulevard Saint-Germain, Boulevard de Sébastopol aj.) Tehdy z většiny Paříže zmizely labyrinty úzkých uliček a domy, jejichž horní patra byla zcela ze dřeva nebo z hrázděného zdiva. V té době vznikla charakteristická zástavba bulvárů lemovaných stromořadím; se stejně vysokými domy s novoklasicistní fasádou, francouzskými okny a s balkóny v pátém patře. Kvůli přísným regulačním vyhláškám o vzhledu a velikosti domů v 19. století tak dnes pařížská zástavba působí jednolitě a vyrovnaně. Některá nařízení o omezené výšce domů platí doposud, postavit nové budovy vyšší než 37 metrů lze jen ve výjimečných případech; v některých obvodech je tato hranice ještě níž. Pamětihodnosti Návštěvníci z Francie i každoročních 26 miliónů turistů z ciziny najdou ve městě velké množství světských a církevních stavebních památek zastupujících všechny architektonické slohy od dob římské Galie po současnost. Z původní tváře Paříže však po rekonstrukcích v 18. a 19. století zbylo jen málo. Památky jako Eiffelova věž, bazilika Sacré-Cœur, Louvre, katedrála Notre-Dame, Invalidovna nebo Vítězný oblouk a Champs-Élysées jsou charakteristickými symboly Paříže. Nábřeží Seiny zařadilo v roce 1991 UNESCO na seznam Světového dědictví. Moderní architektura V Paříži se nacházejí památky snad ze všech architektonických slohů. Kromě Eiffelovy věže a Louvre se skleněnými pyramidami před vchodem je zde také supermoderní čtvrť La Défense, plná mrakodrapů a supermoderních staveb. Zde stojí také nejznámější moderní stavba Paříže - Grande Arche - vybudovaná roku 1989 k 200. výročí Velké francouzské revoluce. „Jen v Paříži je možné, aby si architekti postavili, cokoli je napadne“ - tuto zkušenost získala Paříž po výstavbě Pompidouova centra přímo v centru města. Ekonomika Paříže a okolí Pařížská ekonomika je jedním z významných impulsů světového hospodářství. V roce 2008 činil HDP v regionu Île-de-France podle INSEE 552,664 miliardy €. Z 500 největších nadnárodních společností jich má 25 sídlo v Paříži; jde o druhý nejvyšší počet po Tokiu. Île-de-France představuje 29 % francouzského HDP, zatímco jeho populace dosahuje pouze 18,7 % francouzského obyvatelstva (podle sčítání lidu 2004). Ačkoliv 83 % z přidané hodnoty pochází ze služeb, zdejší ekonomika nadále zůstává nesmírně různorodou při srovnání s městy téže velikosti. I když region zažil v posledních desetiletích prudkou deindustrializaci, neztratil pozici první oblasti francouzského průmyslu. Průmysl zaměstnává v regionu 650 000 lidí, přesto tvoří jen 14 % pracovních míst. Za posledních 20 let došlo k silné deindustrializaci. Významný je automobilový průmysl, který zaměstnává 156 000 pracovníků (z toho 60 000 přímých pracovních míst). Výrobní závody zde mají oba národní výrobci: Renault ve Flins-sur-Seine a PSA Peugeot Citroën v Poissy a Aulnay-sous-Bois. Letecký a zbrojní průmysl zaměstnává 72 000 pracovníků (z čehož je 36 000 přímých pracovních míst). Zastoupení mají i energetické koncerny jako skupina Areva, Total a Électricité de France. V samotné Paříži převažují menší podniky, k významným patří průmysl oděvní a obuvnický a zpracování textilií a kůže. Služby tvoří hlavní část pracovních míst. K 31. prosinci 2004 INSEE uvádí 3,8 milionů lidí pracujících ve službách (71 % zaměstnání v regionu) a dalších 700 000 lidí, kteří pracují v obchodu (13 % zaměstnání). Finanční činnosti představují 270 000 pracovních míst. V Île-de-France jsou ředitelství velkých globálních bank (BNP Paribas, Société Générale, Crédit Agricole) a sídlo Euronextu. Významná je Pařížská burza. V Paříži jsou kanceláře velkých finančních skupin jako Lazard nebo Goldman Sachs. Paříž je rovněž významnou destinací v oblasti cestovního ruchu. Zemědělství zaujímá 45 % rozlohy regionu (48 % bez započtení Paříže), z čehož jsou dvě třetiny určeny na pěstování obilovin. Zaměstnává však pouhých 7 600 osob (0,5 % pracovních sil). Díky blízkosti trhu s 11 miliony spotřebitelů, vysoké úrodnosti půdy a technologickém rozvoji Île-de-France zůstává významnou zemědělskou oblastí navzdory pokračující urbanizaci. Mzdy Mzdy v Paříži dosahují o něco málo vyšší úrovně, než je regionální průměr, činí 19 euro za hodinu oproti 18,2 € v Île-de-France (2002) a jsou mnohem vyšší, než je průměrná mzda ve Francii (13,1 €). Ovšem tento rozdíl vzniká zejména silným zastoupením vedoucích pracovníků, kteří tvoří 25 % zaměstnanců. Město se jinak vyznačuje vysokou mzdovou nerovností: 10 % zaměstnanců s nejnižším platem má 4× nižší plat než 10 % zaměstnanců s nejvyššími platy, což o málo přesahuje regionální průměr (3,7×), ale je mnohem vyšší než ve zbytku Francie (2,6×). Stejně tak jsou velké i geografické rozdíly v samotném městě: průměrná hodinová mzda v 8. obvodu byla 24,2 €, což je o 82 % více než ve 20. obvodu (13,3 €). Naopak rozdíly v platech mezi muži a ženami jsou na obdobné úrovni, rozdíl činí jen 6 % v Paříži oproti 10 % ve zbytku Francie. V roce 2006 tvořil průměrný příjem pařížské domácnosti 22 535 €, čímž Paříž zaujala 1147. místo mezi 30 687 obcemi s více než 50 domácnostmi. Cestovní ruch Cestovní ruch v Paříži je významnou součástí ekonomiky města, které patří díky své velmi rozmanité a obsáhlé turistické nabídce. V roce 2017 Paříž navštívilo 23 miliónů turistů (nárůst o 12%, oproti roku 2016). Nejvíce turistů pocházelo z USA, Japonska a z Číny. Z Evropy nejvíce turistů přijíždí z Německa a Velké Británie. Paříž se tak každoročně pyšní prvenstvím, nejnavštěvovanějších měst na světě. V roce 2007 představovalo ekonomické odvětví 12,5 % pracovních míst v hlavním městě, což znamená 156 250 osob (z toho připadá 36 040 zaměstnanců v ubytovacích zařízeních, 87 529 v restauracích, 19 216 v dopravě a 13 465 v dalších službách. Bylo zde 15 100 podniků zaměřených na turismus (2 000 ubytovacích zařízení, 10 669 restaurací, 1520 v dopravě a 911 ostatních služeb). Turisté tvoří 50 % návštěvníků muzeí, 8 % tržeb dopravních podniků a 10–50 % nákupů v obchodech. Více než 60 % ze 16 miliónů návštěvníků, kteří se ročně ubytují v Paříži, tvoří 9,7 milionu cizinců. Turistika zajišťuje každoročně příjem osmi miliard € do zdejší ekonomiky, což představuje 30 miliónů daňových příjmů pro obec. V roce 2006 padesát nejnavštěvovanějších kulturních památek ve městě zaznamenalo 69,1 milionu návštěv, což je nárůst o 11,3 % oproti roku 2005. V čele návštěvnosti stojí katedrála Notre-Dame s přibližně 13,5 miliony návštěvníků ročně, což z ní činí zdaleka nejnavštěvovanější historickou památku ve Francii. Baziliku Sacré-Cœur na Montmartru navštívilo v tomto roce 10,5 milionu návštěvníků, Louvre 8,3 milionu, což potvrzuje jeho pozici nejnavštěvovanějšího muzea na světě, Eiffelovu věž 6,7 milionu a Centre Georges Pompidou 5,1 milionu turistů. Cité des sciences et de l'industrie a rovněž Musée d'Orsay měly tři miliony návštěvníků ročně. Hotely v Paříži a regionu Île-de-France představují téměř čtvrtinu všech francouzských hotelů. V roce 2007 bylo v Paříži 1465 hotelů, 66 turistických bytových hotelů, 31 ubytoven pro mládež (bez vysokoškolských kolejí a kampusů) a jeden kemp o celkovém počtu 171 600 postelí. Dvě třetiny podniků mají dvě nebo tři hvězdy, 19,4 % jsou čtyřhvězdičkové. 61 % hotelů se nachází přímo v Paříži, 16 % na vnitřních předměstích a 23 % na vnějších předměstích. Průměrná obsazenost hotelů činila v roce 2005 71,3 %, což Paříž řadí na druhé místo v Evropě (za Barcelonu se 79 %) a výrazně převyšuje francouzský průměr 59 %. Míra obsazenosti se nemění v závislosti na městských obvodech, ale klesá s rozsahem úrovně: nejlevnější kategorie jsou zaplněny nejrychleji. Mezinárodní turistika směřuje hlavně do centra města. 67 % nocí strávených v Paříži připadá na cizince, zatímco 33 % tvoří tuzemští zákazníci. 65 % zahraničních návštěvníků dává přednost ubytování ve vnitřním městě, zatímco 41 % francouzských zákazníků se ubytuje na předměstí. Zahraniční klientela pochází hlavně z osmi zemí, které tvoří více než dvě třetiny celkového počtu turistů. Evropské země Velká Británie, Itálie, Španělsko, Německo, Nizozemsko a Belgie celkem tvoří 42 % zahraničních klientů, následují Spojené státy se 17,7 % a poté Japonsko s 6,5 % (2008). I když má Paříž pověst drahého města, v hotelovém průmyslu zůstává konkurenceschopná v porovnání s ostatními světovými městy. Paříž je mírně nadprůměrná v cenách dvou a tříhvězdičkových hotelů, ale zůstává nejdražší v Evropě v oblasti luxusních hotelů. S turistickým ruchem souvisí i zdejší zvláštnost, tzv. pařížský syndrom, přechodná psychická porucha postihující zejména japonské návštěvníky. Móda, luxus a nakupování Paříž je jedním z center světové módy. V roce 1945 se zde nacházelo 106 francouzských podniků s označením haute couture. Dnes jich je mnohem méně, k nejstarším patří Givenchy, Dior, Jean-Louis Scherrer, Emanuel Ungaro, Chanel, Yves Saint-Laurent, později vzniklé Pierre Cardin a André Courrèges nebo menší Dominique Sirop, Adeline André a Franck Sorbier. Tyto módní domy jsou známé nejenom v módě, ale i v oblasti kosmetiky, k dlouholetým úspěšným značkám patří Chanel č. 5 či Arpège, které vznikly ve 20. letech, nebo Miss Dior ze 40. let. Souběžně s parfémy se rozšířila i nabídka koženého zboží, (firmy Louis Vuitton a Hermès). Další mají významný podíl na trhu s módními doplňky: Guy Laroche, Nina Ricci, Marcel Rochas, Pierre Balmain. K významným módním návrhářům žijícím v Paříži patří např. Jean-Paul Gaultier (který vrátil do módy korzety), Claude Montana, Christian Lacroix nebo Chantal Thomass (specializující se na spodní prádlo). V oblasti prêt-à-porter tvoří Jean-Charles de Castelbajac nebo Vanessa Bruno a Isabel Marant. Dnes Paříž čelí konkurenci z New Yorku, Los Angeles, Milána a některých asijských měst. Město si stále drží významnou pozici, především ve výrobě šperků (koncentrované na Place Vendôme a Rue de la Paix) a v haute couture. Luxusní oděvy se prodávají především v 8. obvodu na Avenue Montaigne a zejména Rue du Faubourg-Saint-Honoré. Sídlí zde ředitelství firem LVMH, největší holdingové společnosti v sektoru luxusního zboží, Hermès, Cartier, Dior a mnoho butiků slavných módních domů. Paříž je také jedním z hlavních měst „shoppingu“ a nacházejí se zde významné obchodní domy s pobočkami i jinde ve světě, především Galeries Lafayette a Printemps (oba na Boulevardu Haussmann). První obchodní dům ve Francii, který nabízel kompletní sortiment, vznikl v roce 1852 pod názvem Le Bon Marché (7. obvod). Největší pařížský obchodní dům La Samaritaine ve stylu art deco s nákupní plochou 48 000 m2 byl uzavřen v roce 2005 a probíhá jeho dlouhodobá přestavba na kanceláře a byty. V Paříži jsou rovněž různá nákupní centra (největší je Forum des Halles) a trhy. K nejvýznamnějším tržištím patří Aligre v blízkosti Opery Bastilla, kde se prodává oblečení, ovoce, keramika, obrazy, potraviny i květiny, ale pravidelné denní či týdenní trhy se konají v každé čtvrti. Největší bleší trh se nachází na severním okraji města poblíž Porte de Clignancourt, který se skládá z několika propojených tržnic. Trh s květinami a s ptáky se nachází na Place Louis-Lépine na ostrově Cité. Zajímavostí Paříže jsou bukinisté, kteří prodávají knihy, pohlednice a obrazy na nábřeží Seiny. Doprava Doprava je v Paříži vzhledem k významu města různorodá a zajišťují ji různé dopravní společnosti. Hlavními provozovateli jsou společnosti RATP (metro, autobusy, jižní větve linek RER A a B) a SNCF (Transilien, severní větve linek RER A a B a linky C, D a E). Sdružení Optile zahrnuje téměř sto soukromých společností, které provozují pravidelné autobusové linky na předměstí. Všichni dopravci jsou zastřešeni asociací STIF, která koordinuje veškerou hromadnou dopravu na území regionu Île-de-France. Samostatně působí společnost Aéroports de Paris, která provozuje všechna pařížská letiště. Metro Pařížské metro je páteřní dopravní sítí, která místy zasahuje i do sousedních předměstí. Většina stanic se nachází v podzemí (kromě větší části linek 2 a 6 a některých okrajových úseků jiných linek). První linka byla uvedena do provozu v červenci 1900 u příležitosti světové výstavy (výstavba zahájena v roce 1896) a od té doby se metro velmi rozšířilo. V roce 2008 už mělo linek šestnáct, z toho dvě (7 a 13) rozvětvené, a 301 stanici, z nichž 242 leží v Paříži a 59 na předměstí. Nejnovější linka (14) byla uvedena do provozu v roce 1998 jako plně automatizovaná. Autobusy Autobusová síť (asi 1400 linek) je rozšířena především na předměstí, v samotné Paříži již méně a zde doplňuje metro. Tramvaje První tramvaje tažené koňmi se objevily v roce 1871, parní tramvaje v roce 1880 a v roce 1888 byly nahrazeny elektrickými. Pařížská aglomerace měla kdysi tramvajovou síť o délce 960 km. Ve 30. letech tramvajovou dopravu považovali za zastaralou, proto byla postupně nahrazována autobusovou. V Paříži zmizely tramvaje již v roce 1937. Od roku 1992 jsou opět postupně zaváděny, a to především na předměstích (T1, T2 a T4). V roce 2006 byla uvedena do provozu linka T3, která vede po jižním okraji města. V roce 2009 bylo zahájeno její prodloužení, stejně tak jsou v různých fázích příprav či výstavby i další linky na předměstích. Další typy dopravy Veřejná doprava disponuje ještě dalšími možnostmi: Lanovka na Montmartre umožňuje vystoupat na vrchol Montmartru. Orlyval je lehké metro spojující stanici Antony na lince RER B a Letiště Orly. CDGVAL je systém vnitřní kyvadlové dopravy na Letišti Charlese de Gaulla. Voguéo je říční linka na Seině, která byla uvedena do provozu 28. června 2008 CDG Express je plánované železniční spojení mezi nádražím Gare de l'Est a letištěm Charlese de Gaulla. Vélib' je systém veřejné půjčovny jízdních kol. Síť cyklostezek budovaná od konce 90. let měřila koncem roku 2006 371 km včetně pruhů pro autobusy. Železniční doprava První železnice byla otevřena v roce 1837 mezi Paříží (nádraží Saint-Lazare) a městem Le Pecq. V následujících letech v Paříži postavili mnoho železničních stanic, všechny jako konečné. V roce 1875 byla otevřena železniční trať Petite Ceinture. V Paříži je šest velkých nádraží: Paris-Nord, Paris-St-Lazare, Paris-Est, Paris-Montparnasse, Paris-Gare-de-Lyon a Paris-Austerlitz, která slouží pro hlavní tratě a příměstskou železnici i několik dalších, menších. Spojení Paříže s předměstími zajišťují linky RER a Transilien. RER coby příměstská železnice zajíždí až do vzdálenosti 50 km od hlavního města. Vznikla koncem 60. let, kdy stávající příměstské železniční linky propojili do jednotného systému. V Paříži je RER využíván jako expresní síť s přestupy na metro a jako spojení s předměstími. V roce 2010 měl RER pět linek (nejnovější RER E z roku 1999), 257 stanic, z nichž 33 leží v Paříži, a 587 km tratí. Transilien je název sítě příměstské železnice, kterou provozuje SNCF. Na rozdíl od většiny linek RER linky Transilien Paříž neprotínají, končí vždy na jedné z hlavních železničních stanic a doplňují dopravu na předměstí poskytovanou RER. Umožňují spojení se vzdálenějšími částmi regionu Île-de-France. V roce 2010 tvořilo Transilien 15 linek, z nichž sedm končilo v hlavních železničních stanicích v Paříži, některé linky mají konečnou i mimo region. Automobilová doprava Paříž má od 19. století široké bulváry, které však automobilové dopravě přesto nestačí. Automobilový provoz a parkování v Paříži jsou velmi problematické, jako ve většině světových metropolí. Elektronické senzory měřící provoz jsou umístěné téměř na všech hlavních pařížských silničních tazích a na dálnicích. Vyhodnocené údaje slouží ke stanovení hustoty dopravy, oznámení dopravní zácpy a odhadu doby jízdy mezi jednotlivými stanovišti. Informace jsou přístupné na webových stránkách a na světelných silničních ukazatelích. Dálnice spojují Paříž s jihem Francie (Dijon, Lyon, Marseille), severem (Lille), Normandií (Rouen, Caen, Le Havre), východem (Remeš, Mety, Štrasburk), Akvitánií (Orléans, Bordeaux) a pobřežím Atlantiku (Le Mans, Nantes). Všechny se napojují na městský okruh boulevard périphérique. Letecká doprava Letecké spojení v Paříži existuje od roku 1919, kdy uvedli do provozu Letiště Le Bourget. V roce 1932 bylo otevřeno Letiště Orly a v roce 1974 největší z pařížských letišť - Letiště Charlese de Gaulla. Heliport Paříž - Issy-les-Moulineaux funguje od roku 1956. Jejich provozovatelem je společnost Aéroports de Paris. Letiště v Le Bourget dnes slouží jen všeobecnému letectví a vládním letům, koná se zde známý pařížský aerosalon a nachází se tu nejznámější letecké muzeum ve Francii. Dalším pařížským letištěm je letiště Beauvais (BVA), které se nachází 69 km severně od centra Paříže. Letají sem převážně nízkonákladové letecké společnosti. Zdravotnictví V Paříži se nachází velké množství nemocnic – všeobecných, specializovaných, fakultních, vojenských a jiných. Historie některých sahá až do středověku. Nejstarší z nich, špitál Hôtel-Dieu na ostrově Cité, založil pařížský biskup svatý Landerik v roce 651. Až v roce 1260 založil Ludvík IX. léčebný ústav pro slepce Quinze-Vingts (dodnes se specializuje na oftalmologii). I Nemocnice sv. Ludvíka, založená v roce 1607 králem Jindřichem IV., aby ulevila špitálu Hôtel-Dieu, je v činnosti dodnes. Historicky důležité jsou také vojenské nemocnice Invalidovna a Val-de-Grâce. Většina zdravotnických zařízení je spravována v rámci organizace Assistance publique – Hôpitaux de Paris (Veřejná pomoc – Pařížské nemocnice), která má přes 90 000 zaměstnanců. K ní patří mj. nemocnice Necker, Cochin, Salpêtrière, Saint-Antoine, Bichat-Claude-Bernard nebo Evropská nemocnice Georgese Pompidoua. Na předměstích leží důležité nemocnice ve městech Neuilly-sur-Seine (Americká nemocnice v Paříži), Créteil, Le Kremlin-Bicêtre, Montfermeil, Clichy, Argenteuil nebo Versailles. Paříž má také jednu z nejhustších sítí lékařů ve Francii, ať už všeobecných, nebo specialistů: v roce 2010 zde připadlo v průměru 226,9 lékařů na 100 000 obyvatel, v případě specialistů činil průměr dokonce 501,3 na 100 000 obyvatel. Renomované lékařské fakulty mají univerzity Paříž V, Paříž VI, Paříž VII a Paříž XI. Těmto univerzitám slouží Meziuniverzitní knihovna zdraví. Ústav soudního lékařství, který řídí Policejní prefektura, sídlí od roku 1914 na nábřeží Quai de la Rapée. Muzeum dějin lékařství je součástí Univerzity Paříž V, Muzeum vojenského zdravotnictví je umístěno ve vojenské nemocnici Val-de-Grâce. Vlastní muzeum má i nemocnice sv. Ludvíka a organizace Assistance publique – Hôpitaux de Paris sídlící v Hôtel de Miramion. Věda a vzdělávání V Paříži sídlí tradičně množství vysokých škol, které patří k nejprestižnějším ve Francii. Navzdory decentralizaci v 90. letech, kdy byla do Štrasburku přeložena École nationale d'administration a v Lyonu byla založena École normale supérieure, zůstává Paříž hlavním vysokoškolským centrem Francie. Většina pařížských univerzit podléhá Pařížské akademii. Statistika Ve školním roce 2005/2006 bylo v Paříži zapsáno na státních školách 263 812 studentů (135 570 v prvním stupni a 128 242 ve druhém) a 138 527 na soukromých školách. Počet vysokoškolských studentů dosáhl v roce 2007 v Île-de-France přibližně 585 000, což je více než čtvrtina z celkového počtu ve Francii. V roce 2007 fungovalo ve městě celkem 881 veřejných vzdělávacích zařízení, z čehož bylo 323 mateřských škol, 334 základních škol, 6 speciálních škol (školy v nemocnicích), 110 středních škol, 72 všeobecných a technických lyceí, 34 odborných lyceí a 2 lycea experimentální. K nim se řadí dalších 256 soukromých škol: 110 mateřských a základních, jedna speciální, 67 středních škol, 73 všeobecných a technických lyceí a 5 odborných lyceí. Lycea Louis-le-Grand a Jindřicha IV. mají celostátní a mezinárodní působnost. Historie Od 12. století byla Paříž jedním z největších center vzdělanosti v Evropě, zvláště pak v teologii a filozofii. Zprvu teologická škola při katedrále Notre-Dame získala od Filipa II. Augusta v roce 1200 privilegium, aby její členové byli pod jurisdikcí práva církevního a nikoliv světského. Univerzitu uznal papež Inocenc III. v bule v roce 1215, kterou potvrdil Řehoř IX. v roce 1231. Tak vznikla Pařížská univerzita rozdělená na čtyři fakulty, kde výuka probíhala na jednotlivých kolejích. Jednou z nich byla i Sorbonna, založená v roce 1257. Univerzita se rozvíjela kolem Montagne Sainte-Geneviève, kde vznikla Latinská čtvrť (dnes 5. a 6. obvod). Tato oblast je doposud významným školským centrem. V roce 1530 zde František I. založil Collège de France jako konkurenci univerzitě. Od 18. století vznikají specializované vysoké školy (grandes écoles), z nichž mnohé rovněž našly sídlo v Latinské čtvrti, např. École Polytechnique nebo École normale supérieure založené během Velké francouzské revoluce. V té době byla univerzita naopak zrušena; po jejím obnovení až na konci 19. století se skládala ze šesti fakult: právnické, lékařské, farmaceutické, filozofické, teologické a přírodních věd. Ve 20. století počet studentů výrazně vzrostl. Po studentské revoltě v květnu 1968, jejímž epicentrem byla Sorbonna, Pařížskou univerzitu rozdělili do třinácti nezávislých institucí (Paříž I, Paříž II, Paříž III, Paříž IV, Paříž V, Paříž VI, Paříž VII, Paříž VIII, Paříž IX, Paříž X, Paříž XI, Paříž XII a Paříž XIII), z nichž každá se specializuje na určité obory. Některé se nacházejí i mimo hranice Paříže. Současnost Hlavním centrem vysokoškolského života zůstává Latinská čtvrť, kde leží Univerzity Paříž I až VI, Collège de France, Katolický institut, École nationale des chartes, Sciences Po aj. Rozkládá se zde rovněž Kampus Jussieu. Dalším centrem se v posledních letech stává 13. obvod ve východní části města, kde v rámci projektu Paris Rive Gauche vzniká Kampus Paris Rive Gauche pro Univerzitu Paříž VII a nové sídlo Francouzské národní knihovny. Samotné město Paříž provozuje sedm vysokých škol. Čtyři jsou věnovány užitému umění (École Boulle, École Estienne, École supérieure des arts appliqués Duperré, École professionnelle supérieure d'arts graphiques et d'architecture), dvě jsou technického zaměření (École des ingénieurs de la ville de Paris a École supérieure de physique et de chimie industrielle) a jedna se specializuje na zahradnictví (École du Breuil). Věda a výzkum Francouzská akademie je jednou z nejstarších a rovněž nejprestižnější institucí ve Francii v oblasti duševního života. Založil ji v roce 1634 kardinál Richelieu na ochranu francouzského jazyka. Od roku 1801 sídlí v Collège des Quatre-Nations přes řeku naproti Louvru a od roku 1803 tvoří součást Francouzského institutu. K němu patří též Francouzská akademie věd, založená v roce 1666 ministrem financí Colbertem. Paříž je také sídlem mnoha výzkumných ústavů a laboratoří, ať již francouzských, nebo mezinárodních. K nejvýznamnějším patří Národní výzkumné centrum, Institut Henri Poincaré (centrální francouzský ústav pro matematiku a fyziku) a Pasteurův ústav. Dále je to např. Francouzská národní knihovna a Francouzský národní archiv, Institut français d'architecture, Pařížská observatoř, IRCAM nebo INSEE. Z mezinárodních institucí zde má ředitelství např. Evropská kosmická agentura. Knihovny Prvořadou institucí nejen v Paříži, ale v celé Francii je Francouzská národní knihovna. Její základy sahají až do středověku, kdy Karel V. založil královskou knihovnu, která obsahovala 917 rukopisů. František I. ji přestěhoval z Paříže na zámek Fontainebleau. Radikální změnu znamenala pro francouzské knihovny Velká francouzská revoluce, kdy byly celé klášterní knihovny a knižní sbírky sekularizovány a dále znárodňovány šlechtické knihovny, jejichž knihy poté obohatily fondy vzniklé Národní knihovny. Knihovna od roku 1998 sídlí v moderní budově na nábřeží ve 13. obvodu. Její původní sídlo v Rue de Richelieu slouží k uložení neknihovních sbírek (mince, fotografie, plakáty apod.). Knihovna má i další oddělení, jako je Bibliothèque de l'Arsenal nebo Bibliothèque-musée de l'Opéra. Zajímavostí jsou zvláštní fondy erotické literatury nazvané Enfer. Nejstarší veřejnou knihovnou ve Francii je Bibliothèque Mazarine na nábřeží Quai de Conti v 6. obvodu, která vznikla z osobní knihovny kardinála Mazarina; byla otevřena již v roce 1643. Od roku 1945 je připojena k Francouzskému institutu. Významnou veřejnou knihovnou je rovněž Bibliothèque publique d'information, přičleněná k Centre Georges Pompidou. Pařížská městská knihovna tvoří síť 69 veřejných knihoven v jednotlivých městských obvodech. Některé z nich jsou specializované: Bibliothèque historique de la ville de Paris (Historická knihovna města Paříže), Bibliothèque administrative de la ville de Paris (Správní knihovna města Paříže), Bibliothèque des littératures policières (Knihovna detektivní literatury) a Médiathèque musicale de Paris (Hudební mediotéka); další knihovny se specializují na výtvarné a užité umění (Bibliothèque Forney), feminismus (Bibliothèque Marguerite Durand), literaturu pro děti a mládež (Bibliothèque de l'Heure Joyeuse), kinematografii (Bibliothèque du cinéma François-Truffaut, Cinémathèque Robert-Lynen, Forum des images) a turismus (Bibliothèque du tourisme et des voyages). Ve městě se rovněž nachází množství univerzitních knihoven sloužících jednotlivým univerzitám. Největší je Bibliothèque Sainte-Geneviève (pro univerzity Paříž I, Paříž II, Paříž III, Paříž IV a Paříž VII), která má všeobecné zaměření. Obdobně ani Bibliothèque de la Sorbonne (univerzity Paříž I, Paříž III, Paříž IV, Paříž V a Paříž VII) nemá úzkou profilaci. Jiné knihovny jsou specializované na určité obory, např. lékařství (Bibliothèque interuniversitaire santé), přírodní vědy (Bibliothèque Jussieu, Bibliothèque Pierre-et-Marie-Curie), právo a ekonomii (Bibliothèque Cujas, Bibliothèque Sainte-Barbe), společenské vědy (Bibliothèque de sciences humaines et sociales Paris Descartes-CNRS), lingvistiku (Bibliothèque interuniversitaire des langues orientales, Bibliothèque universitaire des langues et civilisations) nebo francouzskou literaturu (Bibliothèque littéraire Jacques Doucet). Rozsáhlé knihovny mají i jiné veřejné instituce, ať už Národní shromáždění (Bibliothèque de l'Assemblée nationale), Francouzský statistický úřad (Bibliothèque centrale de l'Institut national de la statistique et des études économiques), nebo Francouzský institut architektury (Bibliothèque de la Cité de l'architecture et du patrimoine) aj. Ke specializovaným knihovnám patří např. Bibliothèque du Film (kinematografie), Médiathèque Musicale Mahler (hudba), Polská knihovna (polské dějiny a kultura) nebo knihovna Saulchoir (náboženství). Regionální média Tisk Regionální deník má deset departementálních mutací, z nichž jedna je určena pro Paříž. Vycházejí zde čtyři bezplatné deníky: tři ráno (, a ) a čtvrtý večer (Direct Soir), většinou distribuované ve veřejné dopravě. Přehled o kulturním programu v metropoli přinášejí týdeníky L'Officiel des spectacles a Pariscope. Televize Kromě celostátního kanálu , který vysílá regionální program, působí v Paříži několik místních televizních společností. je televizní kanál šířený kabelem, satelitem a ADSL, který spojuje několik místních televizních společností: VOTV (), a . Dalších sedm televizí sdílí jeden kanál: a . Od roku 2001 vysílaly v Paříži též dvě televize nezákonně, a to Zaléa TV a Teleplaisance.org, tvořená pouze amatéry. Oba kanály jsou od roku 2007 šířeny přes internet. Rozhlas První rozhlasová stanice Radio Tour Eiffel začala v Paříži vysílat pro veřejnost 24. prosince 1921. Na rozdíl od jiných zemí bylo ve Francii umožněno i soukromé vysílání, první pařížská soukromá stanice Radiola získala licenci již v roce 1922. Dnes zde existuje několik desítek regionálních rádií různého zaměření. Internet Město Paříž provozuje vlastní internetové stránky www.paris.fr a rovněž síť Wi-Fi pro bezplatné internetové připojení v městských parcích, knihovnách, muzeích a radnicích po dobu jejich otevření veřejnosti. Jedno připojení trvá maximálně dvě hodiny, poté musí být obnoveno. Dalším elektronickým kanálem jsou světelné informační panely v ulicích, které přinášejí nejen zprávy o aktuální dopravní situaci, ale rovněž o kulturních akcích nebo počasí. V roce 2003 umožnil tehdejší starosta Bertrand Delanoë využití těchto tabulí ke zveřejnění asi 3600 milostných vzkazů ke Dni svatého Valentýna, které lidé poslali na internetovou adresu pařížské radnice. Kultura Paříž je ve Francii kulturním městem prvního řádu. Pro místní obyvatele i turisty nabízí nepřeberné množství kulturních institucí – přes 150 muzeí a 200 galerií, asi 100 divadel, přes 650 kin a více než 10 000 restaurací. Nabídka kulturních událostí zahrnuje po celý rok četná divadelní a operní představení, koncerty, výstavy, hudební a filmové festivaly, módní přehlídky, ale i sportovní akce. Krásná umění Nejstarším hmotným dokladem o existenci divadla v Paříži je Arènes de Lutèce v ulici Rue Monge v 5. obvodu. Stavba sloužila jako římský amfiteátr i aréna, pochází z 1. století n. l. a využívala se až do konce 3. století. Její kapacita byla zhruba 17 000 osob. Vzhledem k centralistické tradici sídlí nejvýznamnější divadelní, operní a baletní soubory v hlavním městě. Pařížská národní opera, založená roku 1669, hraje v dějinách opery významnou roli. Dnes má k dispozici dva operní domy. Opéra Garnier byla otevřena 5. ledna 1875 a nese název podle svého architekta Charlese Garniera. Od roku 1989 slouží především pro představení baletu a klasických oper a je rozlohou největším divadlem na světě. Hudební tradice v Paříži sahá až do středověku, kdy zde na konci 12. století byla založena škola při Notre-Dame. V Paříži se nachází mnoho koncertních sálů, z nichž nejslavnější je Olympia. Významné jsou rovněž sály Bataclan, Folies Bergère nebo Zénith. Staví se Philharmonie de Paris, součást Cité de la musique. Koncerty populární hudby se často konají v AccorHotels Arena. Mezi významné autory hudby, kteří působili v Paříži, se řadí Frédéric Chopin, Hector Berlioz a Johann Strauss st., v moderní době byla slavnou zpěvačkou např. Édith Piaf. Také filmové projekce mají v Paříži velkou tradici. Dne 28. prosince 1895 bratři Lumièrové uskutečnili v Salon indien du Grand Café první filmové promítání pro veřejnost. V Paříži se nachází velké množství kin, které měly v roce 2006 celkem 376 sálů, z nichž bylo 150 nezávislých a 89 uměleckých. Poskytují velkou nabídku, každý týden se promítá přibližně 450 až 500 různých filmů a roční návštěvnost přesahuje 27 miliónů diváků (údaje z roku 2006). Muzea a galerie Paříž spolu s regionem Île-de-France disponuje největší muzejní nabídkou ve Francii jak co do počtu muzeí, tak i co do rozsahu a různorodosti jejich sbírek. Muzeem nejstarším a zároveň největším co do rozlohy a sbírek je Louvre. S návštěvností 8,3 milionu v roce 2006 se stalo zdaleka nejnavštěvovanějším na světě. Bylo založeno v roce 1793 a jeho exponáty pokrývají období od starověku do konce 19. století. I další muzea se těší celosvětové reputaci: Národní muzeum moderního umění a Musée d'Orsay, představující umění 2. poloviny 19. století (1848–1914). Tato tři muzea mají statut národních institucí a jsou zřizována francouzským státem obdobně jako např. Musée national du Moyen Âge (Národní muzeum středověku) či Musée du quai Branly (mimoevropské umění). Další řídí jednotlivá ministerstva, jako např. Musée de l'Armée (v Invalidovně). Město Paříž provozuje několik vlastních muzeí, z nichž nejvýznamnější je Musée Carnavalet, věnované dějinám Paříže, dále pařížské katakomby, Petit Palais, Palais de Tokyo (moderní umění), Musée Cernuschi (asijské umění), Musée des arts décoratifs (dekorativní umění) a jiná. Gastronomie První restaurace v moderním smyslu slova vznikly v Paříži v 18. století. Termín restaurace se objevil v roce 1765, kdy jeden provozovatel vývařovny polévek získal povolení prodávat též jehněčí s omáčkou. Od té doby se restaurací nazývaly podniky, které nabízely různé druhy jídel. Před Velkou francouzskou revolucí nebylo v Paříži ani 100 restaurací, neboť omezení v podobě cechovních práv zakazovala prodávat různé typy jídel v jednom podniku. Teprve po revoluci a zrušení omezení počet restaurací narůstal. Pařížské restaurace provozovali většinou kuchaři, kteří původně pracovali ve šlechtických rodinách a po jejich emigraci začali podnikat v pohostinství. Tím rozšířili mezi měšťanské vrstvy styl vaření, který do té doby neznaly. Rovněž kavárny se staly nedílnou součástí francouzské kultury a jejich obliba rostla od roku 1670, kdy byla otevřena Café de la Régence. Dnes je nejstarší kavárnou v Paříži Café Procope, zprovozněná v roce 1686. Kavárny byly velmi populární v 18. století, od poloviny 19. století se rozšířily i na chodníky a bulváry. V té době se Paříž napojila na železnici a během následné průmyslové revoluce se do města začali stěhovat obyvatelé z různých částí Francie, kteří s sebou přinášeli gastronomické rozmanitosti jednotlivých regionů. Vznikly tak specializované rybí restaurace či restaurace s alsaskou nebo provensálskou kuchyní. Rovněž příchod imigrantů ze zahraničí, ať už z evropských zemí, nebo z Maghrebu či Asie přinesl ještě větší kulinářskou rozmanitost, takže dnes Paříž nabízí kuchyně pěti kontinentů. K nejproslulejším podnikům patří restaurace Maxim's a kavárny Café de Flore, La Coupole, La Rotonde, Les Deux Magots nebo Café de la Paix. Sport Sportovní akce během celého roku tradičně patří v hlavním městě k významným událostem. Od konce 19. století hrála Paříž důležitou roli v šíření a organizaci moderního sportu. V Paříži byl poprvé udělen titul „mistr světa“ (1740 ve hře jeu de paume), poprvé použit metrický systém v atletice (1798), proběhlo zde první soutěžní parkurové skákání (1866), první cyklistický závod (1868), první turnaj v moderním šermu (1893), ženy mohly poprvé soutěžit na olympijských hrách (1900). Ve 20. století se rozšířila obliba fotbalu. První fotbalový šampionát ve Francii se konal v Paříži v roce 1894. 21. května 1904 byla v Paříži založena FIFA, která později přesídlila do Švýcarska. Fotbal se ve větším měřítku prosadil ve 20. letech, kdy bylo založeno množství fotbalových klubů (Red Star, Racing, Olympique, CASG, Stade français aj.) Také první mistrovství ve fotbale žen se konalo v Paříži (v roce 1918) a hrálo se až do roku 1937; obnoveno bylo až v roce 1970. Mistrovství světa ve fotbale se naposledy konalo v Paříži v roce 1998 a pro tuto příležitost byl na pařížském předměstí Saint-Denis postaven Stade de France. K nejvýznamnějším sportovním organizacím patří fotbalový klub Paris Saint-Germain. Vznikla zde řada mezinárodních sportovních federací, a i když mnohé přesídlily do Švýcarska, jiné zůstaly v Paříži. Právě na Sorbonně přednesl v listopadu 1892 baron Pierre de Coubertin výzvu k obnovení olympijských her. Mezinárodní olympijský výbor byl založen v Paříži 23. června 1894 u příležitosti prvního olympijského kongresu. V Paříži se konaly hned druhé olympijské hry (1900) a poté ještě osmé (1924). Paříž bude opět pořádat olympiádu v roce 2024. K hlavním pařížským sportovištím patří Parc des Princes, Stade Roland-Garros, Stade Sébastien-Charléty, Stade Jean-Bouin nebo Stade Pierre de Coubertin. Palais omnisports de Paris-Bercy a Palais des Sports de Paris slouží vedle sportovních utkání také ke kulturním účelům, především koncertům. Paříž má rovněž 35 plaveckých bazénů, včetně dvou 50metrových. Partnerská města Odkazy Poznámky Reference Literatura Související články Hasičská brigáda v Paříži Komise staré Paříže Paris 2030 Paris Musées Externí odkazy Pařížské nábřeží na stránkách UNESCO Fotografie Paříže pořízená z věže kostela Saint-Sulpice v rozlišení 26 gigapixelů Hlavní města v Evropě Města v Île-de-France Departementy v Île-de-France Francouzské departementy Evropská hlavní města kultury Olympijská města Univerzitní města Města vyznamenaná Řádem čestné legie Nositelé Ordre de la Libération Francouzské prefektury Via Turonensis

825

https://cs.wikipedia.org/wiki/Mlhovina

Mlhovina

Mlhovina je mezihvězdné mračno prachových částic a plynů. Původně bylo slovo mlhovina obecným označením pro jakýkoliv rozměrný astronomický objekt včetně galaxií mimo Mléčnou dráhu a některá užívání staršího významu stále přežívají, například galaxie v Andromedě je občas označována jako mlhovina Andromeda nebo mlhovina v Andromedě. Stejně jako v případě galaxií a hvězdokup se jedná o objekt hlubokého vesmíru. Mívají velikost obvykle od jednoho do zhruba tisíce světelných let v závislosti na typu mlhoviny, avšak existují menší (NGC 7027) či větší (Mlhovina Tarantule). Název český i latinský vychází z mlhy, atmosférického jevu na Zemi. Dělení Mlhoviny lze roztřídit podle způsobu jejich osvětlení: Difúzní mlhoviny jsou osvětlené mlhoviny Emisní mlhoviny jsou vnitřně osvětlené mraky ionizovaného plynu, tyto mlhoviny září ve spektrálních čarách svých molekul či atomů vybuzených většinou ultrafialovým světlem i vzdálenějších hvězd. Karmínová barva je kupříkladu čára přechodu vodíkových atomů do základního stavu. Dále se dělí na: Oblasti HII tvořené převážně ionizovaným vodíkem. Planetární mlhoviny vznikající v konečném stádiu červených obrů, kteří odhodili své plynné obaly. Pozůstatky po výbuchu supernovy Reflexní mlhoviny jsou osvětleny odrazy světla blízkých hvězd. Odraz způsobuje především prach obsažený v mlhovině, která pak září celým spektrem blízkých hvězd. Příkladem je mlhovina uvnitř hvězdokupy Plejády nebo mlhovina Toby Jug. Temné mlhoviny nejsou osvětleny. Mohou být zaznamenány, pokud zakryjí hvězdu nebo jinou mlhovinu. Známým příkladem je mlhovina Koňská hlava v Orionu a mlhovina Uhelný pytel v Jižním kříži. Difúzní mlhoviny Na rozdíl od temných mlhovin se v difuzních mlhovinách rozptyluje světlo. Emisní mlhoviny V emisní mlhovině dochází k ozáření ionizovaného plynu hvězdami typů O a B v mlhovině či v její blízkosti a rekombinaci atomů. Plyn následně září světlem vlastního spektrálního osvětlení. Emisní mlhoviny fungují jako rodiště hvězd, nachází se v nich proto horké mladé hvězdy, které dokážou mlhovinu rozsvítit nejvíce. Její barva závisí na jejím složení a na množství energie z okolních hvězd. Emisní mlhoviny s nejnižší energií září v červeném spektru, s vyšší v modrém či zeleném. Mezi nejčastější typy patří oblasti HII, které se skládají převážně z ionizovaného vodíku. Nejznámějšími oblastmi HII jsou Orlí mlhovina, mlhovina Rozeta či mlhovina Trifid. Planetární mlhoviny vznikají po posledních stádiích hvězd, které měly hmotnost 0,5 až 8 Sluncí; proto i Slunce za více než 6 miliard let vytvoří planetární mlhovinu. Hvězda odhodí svůj plynný obal, ze kterého vznikne planetární mlhovina a v jejím středu zůstane bílý trpaslík čili pozůstatek po původní hvězdě. Jejich životnost je přibližně 1 000 let. Jsou to oblaky plynů ve tvaru koule, pro zdánlivou podobnost s plynnými obry byly pojmenovány planetární. K planetárním mlhovinám patří kupříkladu mlhovina Činka a planetární mlhovina Helix. Dalším druhem je mlhovina vzniklá po tzv. výbuchu supernovy či jednoduše po supernově. Tímto způsobem vznikla Krabí mlhovina. Reflexní mlhoviny Záření z hvězd v mlhovině nedostačuje na to, aby došlo k ionizaci plynu. Je však natolik silné, aby se paprsky odrazily o prachová zrna obsažená v mlhovině. Mlhovina září ve spektru hvězdy, kterou odráží. Protože absorpce vlnové délky viditelného světla je λ^-4, jeví se nám obraz modřejší, než je skutečné spektrum hvězdy. Pakliže se v reflexní mlhovině nachází proměnné hvězdy, reflexní mlhovina také září nerovnoměrně. K reflexním mlhovinám patří mlhovina v Orionu, NGC 1555, mlhovina Vajíčko či mlhovina Tobyho Juga. Temné mlhoviny Temné mlhoviny nejsou osvětlené, lze je tudíž pozorovat pouze před hvězdami či před difúzní mlhovinou jako temná oblast. Nachází daleko od hvězd či veškeré dostupné světlo absorbují. Složením se však od jiných typů neliší, pouze mlhovina má mnohem větší množství prachu v sobě obsažené, což brání světlu mrakem prostoupit. Mezi nejznámější temné mlhoviny patří Mlhovina Koňská hlava a Uhelný pytel. Složení Mlhoviny se skládají převážně z prachu a plynu v poměru 100:1. Prach jest nejčastěji složen z uhlíku a křemičitanů s příměsí ledu atd. Plyn se nejčastěji skládá z vodíku, helia, dusíku, neonu či železa. Jelikož v mlhovinách z těchto plynů vznikají hvězdy, mají podobné složení. Hustota jest mezi 10^2 až 10^3 na centimetr krychlový. Např. u Mléčné dráhy tvoří mlhoviny přibližně 10 % její hmoty. Tvorba mlhovin Některé mlhoviny se tvoří na konci života hvězd. Hvězda, která projde změnou v bílého trpaslíka, odfoukne své vnější vrstvy, které vytvoří planetární mlhovinu. Novy a supernovy mohou také vytvořit mlhoviny známé jako zbytky novy a zbytky supernovy. Rodiště hvězd Mlhoviny jsou rodištěm hvězd. Podle tzv. mlhovinové hypotézy vznikají nové hvězdy z velmi zředěných molekulárních oblaků, které se začnou smršťovat svou vlastní gravitací, často kvůli vlivu blízké exploze supernovy, přechodem přes rameno galaxie, či elektromagnetické síly . Oblak se smršťuje a trhá, čímž vytváří globule, prvky obsažené v mlhovině ve volném pádu ke směru středu globule . Roste v nich tlak a teplota, zvětšuje se jejich velikost, až vznikne kulovitý útvar s potřebným tlakem a gravitací. Při zážehu termojaderné reakce se z protohvězdy stane hvězda. Některé objekty nenabydou dostatečné velikosti, aby v jejich středu mohla být zažehnuta termojaderná reakce, takové objekty se nazývají hnědí trpaslíci. Mnohé hvězdy vznikají v natolik blízké vzdálenosti, aby se vzájemně gravitačně přitahovaly a obíhaly okolo společného těžiště. Nazývají se dle počtu hvězd, například dvojhvězdy či trojhvězdy. Vícehvězdné systémy tvoří asi 80 % všech hvězd , kupříkladu Polárka Aa, Ab a B; Sirius A a B či Kastor A, B, C , YY Geminorum. Nově vytvořené hvězdy ionizují okolní plyn a vytvářejí tak emisní mlhovinu. V emisních mlhovinách se nacházejí otevřené hvězdokupy. Otevřená hvězdokupa nedokáže hvězdy gravitačně udržet při sobě, postupem času hvězdy unikají z jejího gravitačního vlivu. Slunce kdysi patřilo také do mlhoviny, ale vlivem rotace galaxie se původní hvězdokupa z mlhoviny rozložila. Zajímavosti Cena Nebula, pravidelně udělovaná spisovatelům fantasy a sci-fi v USA je pojmenována po mlhovinách. Reference Související články Sluneční mlhovina Mlhovinová hypotéza Mezihvězdné prostředí Krabí mlhovina Emisní mlhovina Externí odkazy

826

https://cs.wikipedia.org/wiki/Knofl%C3%ADk%C3%A1%C5%99i

Knoflíkáři

Knoflíkáři je český barevný film z roku 1997 režiséra Petra Zelenky natočený podle jeho vlastního námětu a scénáře Českou televizí. Film obsahuje šest povídek: Štěstí z Kokury Taxíkář Civilizační návyky Poslední slušná generace Pitomci Duch amerického pilota Děj V několika navzájem provázaných povídkách jsou ukázány různé typy lidiček a jejich životní osudy – od taxikáře s nevěrnou ženou, přes psychologa s každodenními rituály, pitomce, který umí doplivnout na lokomotivu, až k lidem, kteří pomocí umělého chrupu v zadnici ucvakávají knoflíky z gaučů (ve filmu nazývaní Tverpové). Ale především je tento film o atomové bombě. Obsazení Externí odkazy České hořké filmové komedie Povídkové filmy Filmy z roku 1997 Filmy Petra Zelenky Držitelé Českého lva za nejlepší film Filmy o dysfunkčních rodinách

828

https://cs.wikipedia.org/wiki/L%C3%A1sky%20jedn%C3%A9%20plavovl%C3%A1sky

Lásky jedné plavovlásky

Lásky jedné plavovlásky je český černobílý film režiséra Miloše Formana z roku 1965. Film byl nominován na Oscara za nejlepší cizojazyčný film a Zlatý glóbus za nejlepší cizojazyčný film. Britský filmový časopis Empire ho v roce 2010 zařadil mezi 100 nejlepších cizojazyčných filmů. Děj Hlavní hrdinkou filmu je mladá dělnice z malého města (Hana Brejchová), která hledá pravou lásku. Jednou ji na místní zábavě zaujal mladý muzikant (Vladimír Pucholt), se kterým ještě téže noci skončila v posteli. Později za ním přijela do Prahy a ubytovala se u jeho překvapených rodičů. Její milý o ni však už nejevil zájem. Příběh se odehrává ve městě Zruč nad Sázavou. Obsazení Odkazy Reference Externí odkazy České hořké filmové komedie Filmy Miloše Formana Filmy z roku 1965 Filmy studia Barrandov Československé černobílé filmy Filmy odehrávající se v Praze

829

https://cs.wikipedia.org/wiki/L%C3%A1sky%20mezi%20kapkami%20de%C5%A1t%C4%9B

Lásky mezi kapkami deště

Lásky mezi kapkami deště je český film režiséra Karla Kachyni, natočený v roce 1979. Film ukazuje život v pražském Žižkově v 30. letech 20. století, jako místo svérázných lidiček, klukovských part, poetických starých krámků, ale i místo tíživých dopadů nezaměstnanosti. Hlavní hrdinka filmu prožívá první lásku s hodným synem obuvníka, ale později mu ji přebere jeho přímočařejší bratr. Hrají Externí odkazy České hořké filmové komedie Filmy z roku 1979 Filmy Karla Kachyni Filmy studia Barrandov Filmy odehrávající se v Praze

830

https://cs.wikipedia.org/wiki/Limon%C3%A1dov%C3%BD%20Joe%20aneb%20Ko%C5%88sk%C3%A1%20opera

Limonádový Joe aneb Koňská opera

Limonádový Joe aneb Koňská opera je československá filmová hudební komedie resp. osobitá parodie westernu na motivy knihy Jiřího Brdečky, kterou natočil režisér Oldřich Lipský v roce 1964. Hlavní hrdina filmu – pistolník popíjející zásadně jen Kolalokovu limonádu (Karel Fiala) – potírá zlo na Divokém západě, především pak pistolníky popíjející whisky. Protihráčem je mu gangster hledaný ve čtyřech státech (Miloš Kopecký), neštítící se ani těch nejhanebnějších zločinů, zvláště pak na nevinných dívkách. Jméno hlavního hrdiny se vyslovuje česky, tj. [joe], nikoliv anglicky [džou], jak se v daném kontextu nabízí. Příběh Příběh nás zavádí na Divoký západ do arizonského Stetson City roku 1885. Toto město žije typickým životem osady, jež vyrostla na železnici a penězích z ní plynoucích. Schází se zde pestrá společnost kovbojů, honáků dobytka, dobytkářů, dobrodruhů i podnikavců. Ti všichni se scházejí ve vyhlášeném podniku nazývaném Trigger Whisky Saloon. Jeho majitelem je Doug Badman (Rudolf Deyl mladší), podnikavý a – podle svých vlastních slov odporně bohatý muž. Je to člověk alespoň do jisté omezené míry na úrovni a jeho ctižádostí je udržovat svému podniku pověst kulturního stánku. Proto si též vydržuje hvězdu, zpěvačku Tornádo Lou (Tornádo žena, Tornádo lvice, Arizonská pěnice Květa Fialová). Ta má na přítomné muže včetně Douga magický vliv, je předmětem jejich touhy. Ona sama je však podobnými typy mužů přesycena, hledá muže svých snů, „muže, který ji učiní jinou, lepší“ („já stále sním, že přijde on, mého srdce šampión“). Život ve Stetson City je hodně divoký. Neustálé rvačky, přestřelky, pistolnické souboje a tříštící se nábytek, vše ruku v ruce s alkoholem. Proti tomuto démonu zde vede misionářský a marný boj pan Ezra Goodman (Bohuš Záhorský), člen spolku Arizonská obroda, spolu se svou dcerou Winnifred (Olga Schoberová). Jejich snaha se v drsném prostředí setkává pouze s výsměchem a pistolníci často neváhají sáhnout též k hrubostem, ať již verbálním či dokonce dentálním („mé housle!!“). V okamžiku jednoho takového konfliktu prořízne husté ovzduší obhroublé zábavy jasný hlas: „A mně sklenici Kolalokovy limonády!“ Na scénu vstupuje muž pečlivě oděný do čistě bílého obleku. „Říkal jste sklenici Kolalokovy limonády, cizinče?“ „Ano, říkal.“ „Pak musíte být Limonádový Joe.“ Je zřejmé, že nový muž na scéně se těší jisté pověsti (Karel Fiala). Limonádník si hned na samém začátku dobude sympatie, když zesměšní hrubiána Grimpa (Josef Hlinomaz) bravurním sestřelením jeho opasku a současným „odkalhotěním“ tohoto primitivního násilníka. Vystoupení zanechá hlubokou ránu v srdci Lou („To je on, mého srdce šampión!“) Následuje odchod („Já se vrátím, a se mnou přijde zákon…“). Když se Joe chystá odcválat na svém běloušovi, seznamuje se blíže s panem Goodmanem a zejména pak jeho dcerou. Během seznámení dojde ve městě k přepadení banky a bouřlivé, avšak bezvýsledné přestřelce. Neschopnost střelců komentuje Joe s nadhledem a pohrdáním („Žabaři, žádná mrtvola“). Sám pak během lehké konverzace bandity zneškodní. Winnifred je okouzlena a je zřejmé, že se do Joeho zamilovala. Na odjezdu Joe přislíbí dodávku Kolalokovy limonády, jíž se vedle pana Goodmana dovolávají i okouzlení pistolníci. Krátké období slávy zázračného nápoje však brzy opět opadává a vše se vrací do starých kolejí. Whiskey teče proudem, opilci se motají, pistolnické souboje skomírají na neschopnosti střelců byť jen tasit kolt. Tuto hrůzu sleduje pan Goodman s žalostí a modlí se za Kolaloku. A tu přijde telegram. Pan Goodman je jmenován zástupcem firmy Kolalok & syn a zakládá Kolaloka Saloon, zařízení vzhledem i odvázaností hostů evokující kostel. Pod vlivem úžasného umění Joeova přebírá veškerou klientelu TWS a zásadně kultivuje pistolnickou scénu. Již žádné souboje bez mrtvol („Když střílí konzument KL, netřeba volat lékaře.“) Doug Badman spolu s Lou a Grimpem obývají prázdný saloon, Doug sní o turné s Lou po Evropě, Lou sní o limonádníkovi a Grimpo spí. A tu, když by těžko někdo čekal zvrat, vchází na scénu nová osoba. Horác alias Hogofogo (Miloš Kopecký) přináší Dougovi důkaz sourozeneckého pouta a plán, jak obnovit slávu podniku. Stejně tak jako Joe v TWS, také Horác užije naprosto stejných (jen o něco drsnějších) způsobů k získání popularity. Odhalí se jako Hogofogo se dvanácti zářezy na pažbě svého derringeru hledaný ve čtyřech státech a bez větších potíží přesvědčuje muže, aby se zvedli od sklenic s  brčky a vrátili se do podniku Douga Badmana (Do místa, kde „zlomené srdce vyhojí svůj bol sklenkou té zázračné Trigger Whiskey“). Při té příležitosti se neopomene zamilovat do panenské Winnifred. Hogofogo není zvyklý dlouho čekat a při první příležitosti se pokusí Win na hřbitově zmocnit. Dílem neskutečně šťastné náhody právě cválá Joe místem zvaným Fatamorgana Valley. Vedle Pyramid a Tower Bridge zde spatřuje výjev ze stetsonského hřbitova. Obrací svého koníka a zběsilým tempem cválá zachránit svou lásku. S chlípníkem zatočí (doslova) a od Winnifred se mu dostává slibu, že bude jeho („samozřejmě až po řádných oddavkách“). Když se dozví o konci TWS, rozhodne se situaci vyřešit. Dochází k přestřelce mezi Joem a Horácem lstivě převlečeným za černocha, v níž má nakonec samozřejmě navrch Joe. Rozhodně však nehodlá prolévat krev, pouze zamýšlí protivníka potupit. V kritický moment, kdy již se zdálo být vše vyřešeno, nešťastně čichne k alkoholu a upadá do bezvědomí. Zachraňuje jej obětavá Lou. Když přijde Joe k sobě, vyjeví mu ubohá pěnice své city. Pistolník však zůstává zcela chladný, pro ženu jako Lou nemá než slova lítosti a pohrdání. Odchází a za ním se nese přísaha pomsty. Horác, Doug a Lou vymyslí ďábelský plán. Horác převlečen za starého slepého ladiče pian unese Winnifred a sdělí Joeovi, že se má dostavit do opuštěného lomu. Joe neváhá, obleče si teplé spodní prádlo (neboť noci jsou v Arizoně chladné) a vyrazí osvobodit Win. Tu hlídají Grimpo (Josef Hlinomaz) a oba Kidové (Karel Effa a Waldemar Matuška). Spolu s nimi je zde i Lou, jež chce být přítomna konci muže, který ji zaujal city ale nevyslyšel. Joe díky svým skokanským schopnostem společnost překvapí, ale neprohlédne lest. Jeho protivníci totiž využili Joeovy slabosti ke Kolalokově limonádě a příslušnou láhev naplnili pravou whiskey. Joe skutečně neodolá a napije se. V tu chvíli upadá opět do bezvědomí. Je promptně přivázán k mučícímu kůlu a bídáci chystají děsivá muka, kterým má přihlížet i Win. Grimpo se svými kumpány zapojí veškerou svou fantazii, jež je v tomto případě překvapivě velká a limonádník trpí („mučeníčko, to je moje potěšeníčko“). Utrpí to, na čem si bezesporu nejvíce zakládal – jeho upravený zjev. Během mučení si Lou uvědomí, že Joea i přes všechno zažité příkoří stále miluje. Nastraží tyranům léčku a zbavuje se jich. Joe je osvobozen a může se obejmout se svou snoubenkou. Lou trpí, ale žehná jim. Nejen Lou pochopila, že nelze žít zlem a příkořími na ostatních. Doug se trápí výčitkami, uvědomuje si, jaký je Horác netvor. Nedokáže se však vzbouřit. Jeho bratr se zatím chystá na setkání s Winnifred, již hodlá učinit obětí své chlípné touhy. Místo očekávané Winnifred však vchází do pečlivě připraveného hnízdečka lásky obávaný pistolník oděn celý do černé („Mstiteli sluší lépe tato.“). Joe vyzývá Horáce k partii pokeru. V ní svého soupeře naprosto znemožní. Má Horáce zcela ve svých rukou, stačí zmáčknout spoušť. Přesto se spokojuje s jediným. Opět předává padouchovi papír k podpisu prohlášení, že Kolaloka je jediný nápoj pro muže. Horác, místo aby pod tíhou dojetí nad šlechetností svého soka odprosil, použije další ze svých špinavých triků. Již poněkolikáté tak Joe padá, zasažen tentokrát proudem dobře vychlazeného šampaňského. Do jeho těla pak Horác vyprázdní oba Joeovy Smith and Wessony. Po tomto šťastném vítězství spěchá Horác na hřbitov. Tam se totiž právě nachází Winnifred, aby se s matičkou podělila o novinky. Cesta pro špinavé úmysly Horácovy je tedy volná. Vrhne se na Win, ale přispěchavší Lou mu hatí plány. Horác ji bez milosti zabíjí. Náhodou se zde ocitl i Doug, který vida hrůzný čin bratrův, vytáhne vývrtku a vrazí ji lotrovi do zad. Odměnou je mu kulka z derringeru umírajícího. Horáce ani při umírání neopouštějí černé myšlenky a pomsta, a tak obrátí zbraň i proti bezbranné Win. Nervydrásající scénu přeruší až výstřel, jehož původcem je Limonádový Joe. Vysvětlení je prosté, stačilo pár kapek Kolaloky (o tom, jak že se dokázal polít, pistolník decentně pomlčí). Na místě se mu dostává děsivého zjištění. Hromada mrtvých těl je jeho rodinou, prozrazují to kakaové skvrny velikosti mexického dolaru. Joe tedy polévá bezvládná těla Kolalokou a ta opět radostně vstávají. Do šťastné scény přichází též tatíček Kolalok, otec všech zúčastněných kromě Win. Při té příležitosti dochází k nálezu ropy, zlata a navrch přijde zpráva o výhře na burze. Nešťastný Horác nedokáže potlačit lítost nad svým notorickým bídáctvím. Dostává se mu však útěchy od otce a Joea, kteří praví: „Ne tak synu! Náš obchod potřebuje talenty všeho druhu! Padouch nebo hrdina – my jsme jedna rodina!“ a následuje šťastný konec. Obsazení a autoři Námět: Jiří Brdečka – stejnojmenný román a divadelní hra Scénář: Jiří Brdečka, Oldřich Lipský Kamera: Vladimír Novotný Hudba: Jan Rychlík, Vlastimil Hála Hraje: Orchestr Karla Vlacha, Filmový symfonický orchestr, řídí Dr. Štěpán Koníček Texty písní: Jiří Brdečka, Vratislav Blažek, Pavel Kopta, Jan Rychlík Hrají: Karel Fiala (Limonádový Joe – obchodní cestující firmy Kolalok & syn), Miloš Kopecký (Horác Badman alias Hogofogo), Květa Fialová (Arizonská pěnice Tornádo Lou), Olga Schoberová (Winnifred Goodmanová), Rudolf Deyl ml. (Doug Badman), Bohuš Záhorský (Ezra Goodman), Josef Hlinomaz (Grimpo), Karel Effa (Pancho Kid), Waldemar Matuška (Kojot Kid), Eman Fiala (pianista), Vladimír Menšík (barman), Jiří Lír (barman), Jiří Steimar (pan Kolalok), Jaroslav Štercl (poštmistr), Oldřich Lukeš (šerif), Alois Dvorský (hluchý stařík), Miloš Nedbal (karbaník) Zpěv: Yvetta Simonová, Jarmila Veselá, Karel Gott, Miloš Kopecký, Waldemar Matuška Choreografie: Josef Koníček Střih: Miroslav Hájek Zvuk: Josef Vlček Zvukové efekty: Bohumír Brunclík, Antonín Jedlička Výprava: Jiří Rulík, Miloš Osvald, Ladislav Krbec Návrhy kostýmů: Jiří Brdečka, Fernand Vácha, Nita Romanečová, Eva Lackingerová Výtvarník dekorací: Karel Škvor Animace: Břetislav Pojar, Jiří Trnka Umělecká spolupráce: Jiří Brdečka Výtvarník plakátu: Jan Sarkandr Tománek Vedoucí výroby: Jaroslav Jílovec, Filmové studio Barrandov Další údaje: černobílý, virážovaný, 87 min, komedie, western Výroba: ČSSR, Filmové studio Barrandov, 1964 Poznámky a zajímavosti Jednotlivé scény filmu byly charakteristicky zabarveny – tzv. virážování Počet diváků v kinech: 4 556 352 Počet diváků televizních (včetně majitelů DVD či videokazet) lze pouze odhadovat, film dodnes patří k největším filmovým perlám české kinematografie a je českými televizemi často reprízován. Maketa dřevěného filmového městečka byla postavena na louce za barrandovskými ateliéry, z úsporných důvodů byly postaveny pouze čelní stěny domů (nikoliv celé domy), neboť v kritické době nebyl k dispozici dostatek hřebíků. V kulisách westernového městečka posléze natáčeli západoněmečtí filmaři film Zlatokopové z Arkansasu s tehdejší světově proslulou filmovou hvězdou Olinkou Schoberovou v jedné z hlavních rolí, ve vrcholné scéně tohoto filmu pak celé westernové městečko shoří. Diváky velmi zaujala i celková vysoká výtvarná stránka filmu, která byla jednak historicky velmi věrná i zcela přesná, krom toho sama o sobě obsahovala hned celou řadu humorných či úsměvných prvků plně odpovídajících žánru, které osobně pomáhal vytvořit autor námětu a scénáře Jiří Brdečka; řada výroků z filmu se vžila a stala se často užívanými – např. „Padouch nebo hrdina, všichni jedna rodina!“, „Mučeníčko, to je moje potěšeníčko.“, „mého srdce šampión“, „Když střílí konzument Kolaloky, netřeba volat lékaře.“, „Já se vrátím, a se mnou přijde zákon!“ Diváky dále také zaujaly na svou dobu kvalitně provedené filmové triky – opět velmi často humorně laděné. Ve vedlejších a epizodních rolích se mihlo mnoho známých herců: Vladimír Menšík, Jaroslav Štercl, Jiří Lír, Eman Fiala, Zdeněk Srstka, Miloš Nedbal, Jiří Jelínek, Václav Štekl, Antonín Jedlička, Jiří Steimar, Stella Zázvorková, Rudolf Cortés, Jaroslav Mareš, Juraj Herz a další. Řada exteriérů byla natáčena ve velkém vápencovém lomu u Mořiny poblíž Karlštejna (asi 25 km jihozápadně od Prahy), tento romantický lom se nazývá Velká Amerika a byl vždy oblíbeným místem filmařů, trempů a nudistů, tedy zejména z rekreačních a zábavních důvodů. Film byl ve své době zajímavý i velkým nasazením mnoha kaskadérů, kteří působili při rvačkách, pistolových soubojích a jezdeckých scénách (tehdy se jednalo o řadu amatérských sportovců zejména z oblasti tzv. úpolových sportů), čeští kaskadéři dnes právě tento film označují jako úplný prvopočátek českého profesionálního kaskadérství. Film byl mimo jiné promítnut i slavnému americkému westernovému herci Henry Fondovi, který nabídkou zhlédnout film nejprve opovrhl, protože si byl vědom, že Československo nikdy žádnou kovbojku nenatočilo. Byl tedy ochoten se podívat pouze na několik minut děje, ovšem pak jej zaujala už úvodní píseň a nakonec byl touto parodií na filmy z divokého západu nadšen a obdivoval autory, kteří natočili dokonalou parodii bez jakýchkoliv skutečných zkušeností se žánrem. V roce 1996 použila Česká televize fotografii z filmu pro svoji kampaň proti neplatičům koncesionářských poplatků. Karel Fiala (který na fotografii byl vyobrazen) Českou televizi a Český rozhlas zažaloval, soud vyhrál a vysoudil 150 tisíc korun. Písně z filmu náležely v době jeho vzniku mezi hity a stále si drží popularitu, mezi jejich interprety náleží i Karel Gott či Yvetta Simonová. Písně Tornádo Lou „Když v baru houstne dým“ a „Whisky to je moje gusto“ nezpívala Květa Fialová, hlas jí propůjčila Yvetta Simonová. Píseň „Arizona, Arizona“, kterou ve filmu zpívá Winnifred (Olga Schoberová), nazpívala Jarmila Veselá. Píseň "Sou fár tu jú aj mej" byla převzata z loutkového filmu Jiřího Trnky Árie prérie (1949), protože skladatel Jan Rychlík zemřel a nestihl napsat novou titulní píseň. Scéna, kdy je Joe připoutaný ke kůlu, padouchové mu propalují oděv a natírají ho olejem, kečupem či borůvkovou zavařeninou, je čistou hereckou improvizací herců Hlinomaze, Effy a Matušky – scenárista Brdečka a režisér Lipský jim pouze dali rámec, jak se chovat, a připravili rekvizity. Filmová ocenění Film získal Stříbrnou mušli na XII. mezinárodním filmovém festivalu v San Sebastianu v roce 1964. Miloš Kopecký dostal na festivalu v Panamě v roce 1967 cenu Sfinga za roli padoucha Horáce. Muzikál a rádio V Hudebním divadle Karlín se 5. a 6. dubna 2007 konaly dvě premiéry nového českého muzikálu Limonádový Joe, který přímo navazuje na film. Obsahuje ovšem mírně upravené texty a další drobné změny. V hlavních rolích se objevuje řada českých herců a hereček v čele s Kateřinou Brožovou, která hraje postavu Tornádo Lou. V 90. letech 20. století působila v ČR i malá soukromá rozhlasová stanice pod názvem Rádio Limonádový Joe. Jednalo se o humoristicky laděnou rozhlasovou stanici, která kromě kvalitní populární hudby byla zaměřena především na inteligentní recesi, vkusnou legraci a společenskou satiru. Svým pojetím a programovým zaměřením se právě toto rádio dosti výrazně odlišovalo od jiných malých soukromých rádií, kterých v ČR působilo po Sametové revoluci větší množství. Zajímavosti Popularitu nápoje se snaží využít dvě firmy se slovy Kola loka v názvu. Obě firmy sídlí v Jihomoravském kraji a zabývají se výrobou nápojů. V devadesátých letech vyráběla krátce Kola loku také firma sídlící v Praze na Smíchově. Reference Externí odkazy MeteleskuBlesku – Limonádový Joe Hlášky z filmu v MP3, obrázky Český muzikál – Limonádový Joe aneb Koňská opera České filmové komedie České filmové muzikály Filmy z roku 1964 Westernové parodie Filmy Oldřicha Lipského České filmy natočené podle knižní předlohy Filmy natočené podle divadelních her Jiří Brdečka

832

https://cs.wikipedia.org/wiki/Mal%C3%A1%20mo%C5%99sk%C3%A1%20v%C3%ADla%20%28film%2C%201976%29

Malá mořská víla (film, 1976)

Malá mořská víla je česká filmová pohádka režiséra Karla Kachyni, natočená v roce 1976. Mořská víla – dcera krále moří, se nešťastně zamiluje do pozemského prince a musí se rozhodnout, zda kvůli lásce opustí vodní prostředí nebo zůstane nesmrtelnou. V hlavní roli mořské víly se ztvárnila Miroslava Šafránková, sestra Libuše Šafránkové, která ve snímku také vystupuje a je své sestře velmi podobná. Základní údaje Námět: Hans Christian Andersen Scénář: Ota Hofman, Karel Kachyňa Hudba: Zdeněk Liška Kamera: Jaroslav Kučera Režie: Karel Kachyňa Hrají: Miroslava Šafránková, Radovan Lukavský, Petr Svojtka, Marie Rosůlková, Milena Dvorská, Libuše Šafránková,Jiří Ornest, Dagmar Patrasová, Jiřina Krejčíková, Alexej Okuněv, Jaroslava Schallerová, Milan Hein, Jana Švandová, Jan J. Vágner, Jiří Světlík, Andrea Čunderlíková, Petr Skarke, Petr Svoboda, Šizuka Išikava, Dana Kubálková, Venuše Samešová, Milena Steinmasslová, Jaroslav Heyduk, Vladimír Pospíšil, Jindřich Narenta, Hana Talpová, Josef Vondráček, Karel Anderle, Pavel Vlasák, Jiří Flíček, Miroslav Krejča, Milan Pěkný, Pavel Robin, Miloš Švarc, Jan Pohan, Inka Čekanová, Pavel Jiras, Jan Gottlieb, Pavel Šmok, Bert Schneider, Karel Engel, Miroslav Jíra, Jaroslav Klenot, Jiří Klenot, Zdeněk Srstka, Ivana Maříková, Marta Richterová, Vladimír Fürst, Klára Frydrychová, Peter Bamidele Jzirein, Joseph Ig Nigeria Eboreime, Pavel Rímský, Jaroslav Sus, Eva Chaloupková, Zdeněk Boubelík, Petr Novák, Karel Schumpeter, Luděk Munzar Další údaje: barevný, 84 minut, pohádka Výroba: ČSSR, Filmové studio Barrandov, Mosfilm, 1976 Externí odkazy České pohádkové filmy Filmy z roku 1976 České filmy natočené podle knižní předlohy Filmy Karla Kachyni Filmy inspirované dílem Hanse Christiana Andersena Fiktivní princezny

833

https://cs.wikipedia.org/wiki/Mare%C4%8Dku%2C%20podejte%20mi%20pero%21

Marečku, podejte mi pero!

„Marečku, podejte mi pero!“ je československá filmová komedie z roku 1976, natočená režisérem Oldřichem Lipským podle scénáře Ladislava Smoljaka a Zdeňka Svěráka. Šlo o jejich druhou a neméně úspěšnou spolupráci po filmu Jáchyme, hoď ho do stroje! Dělníci a úředníci, kteří si potřebují zvýšit kvalifikaci, docházejí opět do školy. A ukáže se, že mnohé jejich návyky z dětských let se projevují i v pokročilém věku. Děj Spokojená existence mistra v továrně na výrobu zemědělských strojů Jiřího Kroupy je u konce. Podnik čeká modernizace výroby, která klade nároky na vyšší kvalifikaci zaměstnanců. Kroupův nadřízený, náměstek Kalivoda, naznačí, že mistr bude nově potřebovat mít maturitu z průmyslovky. Kroupa je zpočátku kategoricky proti tomu, že by měl začít chodit do večerní školy, ale nakonec se nechá přemluvit svými spolupracovníky. Ti se totiž děsí ambicí úlisného kontrolora Hujera, který si dělá zálusk na Kroupovo místo a do školy se už těší. Ve stejné školní budově studuje i Kroupův syn, Jiří Kroupa mladší, který přes den dokonce sedává v téže lavici. Náhle se ukazuje, že tatínek má mnohem horší prospěch než jeho ratolest, na kterou dosud blahosklonně shlížel spatra. Kroupa tak stojí před úkolem napravit si reputaci a obstát před profesory, spolužáky i kolegy. Nakonec večerní průmyslovku i se synovou pomocí zdárně absolvuje a může z vyvýšené prosklené kukaně řídit zmodernizovanou výrobu. Kromě této základní zápletky plyne řada humorných situací z různých charakterů Kroupových spolužáků, kteří se často nechovají o nic dospěleji než běžní žáci a studenti. Svérázné figury obsahuje také profesorský sbor. Obsazení Produkce Film se natáčel v areálu podniku ROSS v Roudnici nad Labem, večerní škola pak v Dušní ulici v Praze. Natáčelo se v zimním období a dětský herec pro roli žáka Matuly, kterého měla produkce smluveného, nastydl. Režisér Oldřich Lipský se v časové tísni obrátil na svůj štáb, zda někdo nezná nějakého kluka, který by byl schopen výstup zahrát. Přihlásil se rekvizitář a nazítří přivedl svého synovce, Tomáše Holého. Ten nejenom, že svou úlohu zvládl výborně, ale během přestávek bavil celý štáb. Bylo to tři měsíce před jeho osmými narozeninami a jednalo se o jeho vůbec první filmovou roli – malý žák nesoucí vzkaz od ředitele školy. Když o několik měsíců později připravoval Lipský svůj další film, Ať žijí duchové!, vzpomněl si na Holého a pozval ho na kamerové zkoušky, čímž začala jeho kariéra jednoho z nejlepších českých dětských herců. Ohlas Film zaznamenal ohromný úspěch a dodnes patří mezi nejoblíbenější české filmy všech dob. Mnohé scény a hlášky z filmu jsou obecně známé, například domnělý brouk hrdobec, žák Hliník, který se odstěhoval do Humpolce, a přesto je stále zapisován do třídní knihy profesorem Hrbolkem, švestičky z vlastní zahrádky jako pozornost podlézavého kolegy Hujera (jehož jméno se vžilo jako pojem i samo o sobě), „rumunská“ výzva Hujer, metelesku blesku, vzkaz „sejdeme se na hřbitově“, repliky „pane učiteli, už je čas“, „i skladník ve šroubárně si může přečísti Vergilia v originále“, „století páry“ a mnoho dalších. V čtvrtém díle zábavného televizního pořadu Veselé příhody z natáčení z roku 1988 vyprávějí scenáristé Ladislav Smoljak a Zdeněk Svěrák mystifikační historky ze zákulisí vzniku filmu, například „vzpomínku“, že ve scénce v ředitelně chtěl Jiří Hálek o mnoho vyššímu Jiřímu Sovákovi původně říci větu „My jsme asi tak stejně velcí, viď?“ V roce 1999 se názvem filmu inspirovala komedie Zavařený den Jiřiny Bohdalové aneb Marečku, podej mi tu kameru. Roku 2006 vzniklo v Humpolci na počest jeho „slavného obyvatele“, žáka Hliníka, recesistické muzeum HLINÍKárium s různými předměty vztahujícími se k filmu. Odkazy Reference Externí odkazy Marečku, podejte mi pero! na Filmová místa.cz České filmové komedie Československé filmové komedie Filmy z roku 1976 Filmy Oldřicha Lipského Filmy studia Barrandov

837

https://cs.wikipedia.org/wiki/Planetka

Planetka

Planetka je malé těleso obíhající kolem Slunce nebo jiné hvězdy (tam se zatím tato tělesa jen předpokládají, dosud nebyla objevena žádná planetka u jiné hvězdy), vzhledem k malé hmotnosti většinou nepravidelného tvaru. Ve sluneční soustavě se taková tělesa nacházejí zejména v prostoru mezi Marsem a Jupiterem, v tzv. hlavním pásu. Řada z nich se však nachází i za dráhou Neptunu, kdežto jiné mohou křížit dráhu Země a dostávat se ke Slunci blíže než naše planeta. Za planetky se považují obvykle tělesa větší než 100 m. Menší se nazývají meteoroidy. Vede se diskuse o tom, zda mezi planetky také počítat malá tělesa obíhající ve vnější části sluneční soustavy (za drahou Jupitera) či nikoli. Historie První planetka byla objevena 1. ledna 1801 na palermské hvězdárně Giuseppem Piazzim a dostala jméno Ceres. V současnosti (k 18. květnu 2019) je známo 541 128 katalogizovaných planetek s dobře určenou drahou, z toho 21 922 je pojmenováno, jejich počet však neustále rychle roste. Kdysi byla tato tělesa považována za planety. Když se zjistilo, že se jedná o tělesa ve srovnání se známými planetami velmi malá, začaly být nazývány v angličtině minor planets, česky malé planety, z čehož vzniklo jejich dnešní české označení planetky. Lze se setkat též s původně zavedeným pojmenováním asteroid nebo i se staršími českými, dnes již zastaralými a prakticky nepoužívanými názvy planetoida nebo planetoid. Tato pojmenování měla svůj původ ve vzhledu těchto těles (asteroid - hvězdě podobné, planetoid - podobné planetě). V srpnu 2006 byl rezolucí Astronomického kongresu Mezinárodní astronomické unie (IAU) v Praze definován pojem planeta a v souvislosti s tím i nový pojem trpasličí planeta. Do této nové kategorie byla přesunuta i jedna z planetek a to (1) Ceres, jedno transneptunické těleso (136199) Eris a bývalá planeta (134340) Pluto. V lednu 2016 byl OSN oficiálně uznán 30. červen (coby připomínka nejvýznačnějšího dopadu kosmického tělesa na Zem v moderní době - Tunguské události 30. června 1908) jako mezinárodní den asteroidů. Jeho smyslem je poukázat na možné hrozby, ale i příležitosti, která tato malá tělesa představují. Vznik a formování planetek Podle nejstarší teorie planetky vznikly rozpadem nějaké velké planety, která podle Boodeovy řady měla existovat mezi Marsem a Jupiterem. Celková hmotnost všech planetek (objevených i předpokládaných dosud neobjevených) však není taková, aby odpovídala i té nejmenší planetě – šlo by o těleso ještě menší než náš Měsíc. Podle současné teorie se jedná o planetesimály, jejichž akrece na planetu byla předčasně ukončena zřejmě gravitačním vlivem Jupiteru. Dělení planetek podle oběžných drah Z hlediska charakteru oběžných drah se planetky dělí do celé řady skupin. Objekty ve vnitřní sluneční soustavě V oblasti omezené přibližně dráhou planety Jupiter se nacházejí objekty, které patří mezi planetky v užším slova smyslu, tj. tělesa, která nevykazují, ani zřejmě v minulosti nevykazovala kometární aktivitu. planetky obíhající uvnitř dráhy Země: vulkanoidy – hypotetická skupina planetek, obíhajících uvnitř dráhy planety Merkur. Přestože již bylo po nich pátráno, nebyla dosud žádná objevena; apohely – planetky s afelem menším než 1 au, tedy taková tělesa, jejichž celá dráha leží uvnitř oběžné dráhy Země. Vzhledem k tomu je jejich maximální úhlová vzdálenost od Slunce velmi malá a proto jsou obtížně pozorovatelné. K roku 2017 bylo známo 16 takových těles. Jako první byly objeveny 2003 CP20 a 2004 JG6; blízkozemní planetky: trojáni Země – tělesa, pohybující se po komensurabilních drahách 1:1 se Zemí a nacházející se v libračních centrech L4 a L5 systému Slunce-Země. Jediný zatím zjištěný a potvrzený zástupce této skupiny je planetka 2010 TK7 planetky koorbitální se Zemí – planetky, pohybující se po dráze velmi podobné dráze Země a blízké komensurabilitě 1:1, Vzhledem k tomu vykonávají vůči Zemi složitou dráhu připomínající podkovu; mohou se dočasně na dobu desítek až stovek let stát i dočasnými měsíci Země. Jsou známy dva případy, a to planetky (3753) Cruithne a 2002 AA29; Atenova skupina (též zkráceně ateni) – kříží dráhu Země, jejich dráha je z větší části uvnitř zemské dráhy, doba jejich oběhu okolo Slunce je kratší než jeden rok. Jsou pojmenovány podle planetky (2062) Aten; Apollonova skupina (též zkráceně apolla) – kříží dráhu Země, jejich dráha je z menší části uvnitř zemské dráhy, jejich oběh okolo Slunce trvá déle než jeden rok. Jsou pojmenovány podle planetky (1862) Apollo; Amorova skupina (též zkráceně amoři) – jejich dráhy se zvnějšku blíží k dráze Země, ale nekříží ji. Jsou pojmenovány podle planetky (1221) Amor; planetky blízké Marsu: křížiči dráhy Marsu – jejich dráhy kříží dráhu planety Marsu; Martovi trojáni – planetky v komensurabilitě 1:1 s Marsem (znám zatím jen jediný případ, planetka (5261 Eureka); planetky hlavního pásu – obíhají v prostoru mezi drahami Marsu a Jupiteru, zhruba ve vzdálenostech od 2 au do 4 au a z větší části se vytvořily z protoplanetárního disku v oblasti, kde v důsledku gravitačního vlivu Jupiteru se nemohlo vytvořit jediné velké těleso. Mnohé vznikly dodatečně rozpadem původně vzniklých těles při jejich vzájemných srážkách. Rezonanční vliv Jupiteru způsobuje, že některé dráhy jsou „zakázané“; to vede ke vzniku mezer v hlavním pásu, nazývaných Kirkwoodovy mezery na počest jejich objevitele D. Kirkowooda, který je popsal v roce 1874. planetky svázané s Jupiterem: trojáni – hodnoty velké poloosy jejich drah leží v rozpětí od 5,05 au do 5,4 au, pohybují se tedy po přibližně stejné dráze jako Jupiter, v komensurabilitě 1:1. Dynamicky tvoří jednu skupinu, prostorově však rozdělenou do dvou samostatných celků. Jsou totiž seskupeny kolem libračních center L4 a L5 soustavy Slunce-Jupiter. Dostávají jména po hrdinech trojské války, skupina nacházející se kolem bodu L4 po hrdinech řeckého tábora, druhá skupina kolem bodu L5 podle obránců města. Prvním objeveným trojánem byl (588) Achilles; planetky koorbitální s Jupiterem – planetky, pohybující se po dráze velmi podobné dráze Jupiteru a blízké komensurabilitě 1:1, Vzhledem k tomu vykonávají vůči Jupiteru složitou dráhu připomínající podkovu; mohou se dočasně na dobu tisíců až desetitisíců let stát i dočasnými měsíci této planety. I když nejsou dosud známy žádné případy takových těles, některé vzdálené měsíce Jupiteru mohou být zachycenými planetkami tohoto typu. Objekty ve vnější sluneční soustavě Na rozdíl od těles ve vnitřní části sluneční soustavy je naprostá většina těchto objektů tvořena vodním ledem a dalšími těkavými látkami v pevném skupenství. Představují proto většinou neaktivní nebo málo aktivní jádra komet. Proto je někteří astronomové vůbec nepočítají k planetkám. tělesa s perihelem mezi drahami Jupiteru a Neptunu: kentauři – jsou to tělesa, jejichž celá dráha se nachází v prostoru mezi Jupiterem a Neptunem. První objevené těleso tohoto druhu 1. listopadu 1977 se nazývá (2060) Chiron. Protože však byla pozorována i jeho kometární aktivita, má též alternativní označení jako kometa 95P/Chiron; damokloidy – jsou to tělesa na velmi excentrických drahách s perihelem ležícím uvnitř dráhy Neptunu a s afelem daleko za jeho drahou. Jejich oběžné dráhy se nápadně podobají drahám komet Halleyovy rodiny komet a pocházejí zřejmě z Oortova oblaku. Většina astronomů je proto považuje jednoznačně za jádra komet. Jsou pojmenovány podle objektu (5335) Damocles; Neptunovi trojáni – pohybují se po přibližně stejné dráze jako Neptun, v komensurabilitě 1:1 a jsou stejně jako Jupiterovi trojáni soustředěni v blízkosti libračních center soustavy Slunce-Neptun. Zatím je známo pouze několik těchto těles; transneptunická tělesa – mají dráhy, ležící svojí větší částí za drahou planety Neptun. Patří mezi ně i trpasličí planeta Pluto. Jsou svým charakterem velmi odlišná od ostatních planetek a proto je jim věnováno samostatné heslo. Potenciálně nebezpečné planetky V poslední době se objevuje čím dál tím víc blízkozemních planetek a hovoří se o možné srážce naší planety s nějakou takovou planetkou. V současné době sice není známá žádná planetka, která by do nás měla s jistotou narazit, nicméně existuje již seznam blížící se tisícovce objektů, u nichž toto v dlouhodobé perspektivě nelze vyloučit. Nedávno objevená planetka (99942) Apophis, má malou, avšak nenulovou pravděpodobnost srážky se Zemí 13. dubna 2036. Planetka 2006 BV39 prolétla 28. ledna 2006 v 07:28 UTC v minimální vzdálenosti 330 tisíc kilometrů od středu Země. V minulosti se však takové události vyskytly. Na Zemi bylo nalezeno několik impaktních kráterů, stop po dávných dopadech velkých těles. Z blízkých kráterů to jsou Ries a Steinheim v Německu (část přetavené hmoty byla vyvržena až do Čech, z toho vznikly vltavíny) či Morasko v Polsku u Poznaně. Předpokládá se, že 10km těleso spadlo před 65 miliony let do oblasti dnešního poloostrova Yucatán (Chicxulubský kráter) a že tento impakt měl na svědomí též vyhynutí dinosaurů. Že k dopadům v dávné minulosti docházelo, svědčí nejen impaktními krátery rozbrázděný povrch Měsíce, ale též jiných těles ve sluneční soustavě. Obavy ze srážky s planetkou Ve 21. století sílí obavy z možného budoucího střetu Země s větší planetkou. Výzkum střediska Pew Research Center a periodika Smithsonian z roku 2010 ukázal, že téměř třetina současné americké populace věří v možnost, že do roku 2050 zasáhne naši planetu velký asteroid (což bude mít nezanedbatelné následky pro celou lidskou civilizaci). Dělení planetek podle chemického složení Podle hrubé klasifikace se planetky na základě jejich spektrálních charakteristik a albeda dělí do tří, resp. čtyř základních skupin, a to: C-planetky – (angl. „carbonaceous“, uhlíkaté) s velmi nízkým albedem okolo 0,05, jejichž spektrální charakteristiky se podobají uhlíkatým chondritům a jsou nejrozšířenější (přibližně 75 % známých planetek); S-planetky – (angl. „stony“, kamenné) s albedem 0,15 až 0,25, tvořené směsí niklového železa s křemičitanovými minerály (přibližně 27 % planetek); M-planetky – (angl. „metallic“, kovové) s albedem 0,10 až 0,18, tvořené prakticky čistým niklovým železem (přibližně 6 % planetek); U-planetky – (angl. „unclassified“, nezařazené) nespadající do žádné z předchozích skupin. Všechny tyto skupiny se dále podrobněji dělí na podskupiny. Odkazy Reference Související články Asteroid – vysvětlení rozdílu slov asteroid a planetka při označování těchto těles Označení planetek – popis způsobu identifikace planetek a jejich pojmenovávání Seznam planetek – seznam podle definitivního (číselného) označení Seznam pojmenovaných planetek – abecední seznam podle jména planetky Externí odkazy IAU: Minor Planet Center (anglicky) Database of near Earth asteroids (anglicky) Database of asteroids (anglicky) The Asteroid/Comet Connection's news journal about asteroids, comets & meteors (anglicky) Johnston's Archive Astronomy and Space (anglicky) Česká a slovenská jména planetek Polohy a animace pohybu planetek Podrobný článek o planetkách Další článek o planetkách Minor planet groups/families (anglicky) Planetky

838

https://cs.wikipedia.org/wiki/Kometa

Kometa

Kometa (, z coma, , vlasy), zastarale vlasatice, je malé těleso sluneční soustavy složené především z ledu a prachu a obíhající většinou po velice výstředné (excentrické) eliptické trajektorii kolem Slunce. Komety jsou známé pro své nápadné ohony. Většina komet se po většinu času zdržuje za oběžnou dráhou Pluta, odkud občas nějaká přilétne do vnitřních částí sluneční soustavy. Velmi často jsou popisované jako „špinavé sněhové koule“ a z velké části je tvoří zmrzlý oxid uhličitý, methan a voda smíchaná s prachem a různými nerostnými látkami. V závislosti na gravitační interakci s planetami se dráha komet může změnit na hyperbolickou (a definitivně opustit sluneční soustavu) nebo na méně výstřednou. Například Jupiter je známý tím, že mění dráhy komet a zachycuje je na krátkých oběžných dráhách. Proto existují i komety, které se ke Slunci vrací pravidelně a často. Mezi ně patří například Halleyova nebo Kohoutkova kometa. Častost návratů komety v tomto smyslu znamená jednou za několik let až staletí. Komety mohou představovat potenciální hrozbu pro Zemi, v jejíž minulosti mohly způsobit některá hromadná vymírání. Obecně platí, že jsou mnohem nebezpečnější než asteroidy, neboť jejich rychlost může dosahovat až 3,5x vyšších hodnot (až 70 km/s, asteroidy ~20 km/s). Ta se při výpočtu kinetické energie nárazu umocňuje na druhou, díky čemuž má na výslednou energii mnohem větší vliv než hmotnost tělesa. Složení Jádro – pevná část komety o velikosti v řádu kilometrů až desítek kilometrů. Koma – kulová obálka kolem jádra, složena především z plynů. Ohon – plyn a prachové částice směřující od Slunce (někdy je též označovaný jako chvost nebo ocas). Jádro se skládá především z vodního ledu, tuhého oxidu uhličitého, oxidu uhelnatého, dalších zmrzlých plynů a prachu. Koma obsahuje různé nedisociované i disociované molekuly, radikály a ionty, např. OH−, NH2−, CO, CO2, NH3, CH4, CN, (CN)2 aj. Všeobecně se předpokládá, že komety vznikají v Oortově mračnu ve velké vzdálenosti od Slunce, spojováním zbytků po kondenzaci sluneční mlhoviny. Okraje takovýchto mlhovin jsou dostatečně chladné na to, aby zde mohla existovat voda v pevném a nikoli plynném skupenství. Planetky vznikají jiným procesem, ale velmi staré komety, které ztratily všechnu svoji těkavou hmotu, se jim mohou podobat. Fyzikální vlastnosti Předpokládá se, že komety – přesněji kometární jádra – vznikají ve vzdáleném oblaku známém jako Oortův oblak (pojmenovaném podle holandského astronoma Jana Hendrika Oorta, který jako první vyslovil hypotézu o jeho existenci) ve vzdálenosti kolem 50 000 astronomických jednotek od Slunce. V této vzdálenosti je gravitační působení Slunce již velmi slabé a proto na komety významně působí i jiná vesmírná tělesa – především okolní hvězdy. Pokud se některá z nich přiblíží ke Slunci, pak vymrští množství komet z jejich vzdálených oběžných drah. Některé z nich se potom dostanou na extrémně protáhlou eliptickou oběžnou dráhu, která má perihel (nejbližší bod oběžné dráhy) dostatečně blízko u Slunce. Když se kometa přiblíží k vnitřní části sluneční soustavy, zahřívání jejího jádra Sluncem způsobí, že se jeho vnější ledové vrstvy začnou vypařovat. Takto uvolněné proudy prachu a plynu vytvoří extrémně řídkou atmosféru okolo komety, nazývanou koma, a síla, kterou na komu působí sluneční vítr, způsobí vytvoření ohonu mířícího směrem od Slunce. Prach a plyn vytvářejí samostatné ohony, které míří do mírně odlišných směrů, přičemž prach zůstává vzadu za oběžnou dráhou komety (často takto vzniká zakřivený ohon) a ohon z ionizovaného plynu vždy míří přímo od Slunce, protože plyn je silněji ovlivňován slunečním větrem než prach a sleduje čáry magnetického pole a ne trajektorii oběžné dráhy. Ačkoli pevné těleso komety, takzvané jádro, má průměr menší než 50 km, koma může být větší než Slunce a ohony mohou dosáhnout délky 150 milionů km i více. Komu i ohon osvětluje Slunce, proto mohou být pozorovatelné ze Země, když kometa prolétá vnitřní částí sluneční soustavy, prach odráží sluneční světlo přímo a plyny září v důsledku ionizace. Většina komet je bez pomoci dalekohledu příliš slabě viditelná, ale několik jich je dostatečně jasných na to, aby byly viditelné pouhým okem. Před vynálezem dalekohledu se komety zdánlivě z ničeho nic zjevovaly na obloze a postupně mizely z dohledu. Byly považovány za zlé znamení smrti králů a šlechticů, případně blížících se katastrof. Ze starověkých pramenů, například čínských kostí pro předpovídání budoucnosti, je známé, že jejich výskyty byly pozorované lidmi po celá tisíciletí. Jedním z nejznámějších starých záznamů je zobrazení Halleyovy komety na Bayeuxském gobelínu, který zaznamenává normanský tábor při dobytí Anglie roku 1066. Optické vlastnosti Překvapením je, že kometární jádra patří mezi nejčernější známé objekty, o kterých víme, že existují ve sluneční soustavě. Sonda Giotto zjistila, že jádro Halleyovy komety odráží přibližně 4 % světla, které na něj dopadá. Sonda Deep Space 1 podobně zjistila, že povrch komety Borrelly odráží jen 2,4 % až 3,0 % dopadajícího světla (pro porovnání asfalt odráží 7 % dopadajícího světla). Dříve se astronomové domnívali, že sluneční záření odpařilo ve svrchní vrstvě komety těkavější složky a zůstalo zde více organických sloučenin s delším řetězcem, které bývají tmavší. Analýza jádra komety 73P/Schwassmann-Wachmann, které se rozpadlo na několik částí, však ukázala, že složení svrchních a vnitřních vrstev komety je prakticky totožné. V roce 1996 se překvapivě zjistilo, že komety vyzařují i rentgenové záření. Záření je pravděpodobně generované interakcí komet se slunečním větrem: když vysokoenergetické ionty vletí do atmosféry komety, srážejí se s kometárními atomy a molekulami. Při takovéto srážce ionty zachytí jeden nebo více elektronů, což vede k emisi rentgenového nebo ultrafialového fotonu. Oběhové vlastnosti Komety jsou klasifikovány podle svých oběžných dob (period). Krátkoperiodické komety mají oběžné doby kratší než 200 let, zatímco dlouhoperiodické komety mají oběžné doby delší, ale stále zůstávají gravitačně závislé na Slunci. Jednonávratové komety mají parabolické či hyperbolické oběžné dráhy, které je vynesou navždy mimo sluneční soustavu po jediném průletu okolo Slunce. Opačným extrémem je krátkoperiodická Enckeova kometa, která má oběžnou dráhu, která jí nedovolí se vzdálit od Slunce dál než k oběžné dráze planety Jupiter. Za místo vzniku krátkoperiodických komet se obecně považuje Kuiperův pás. Dlouhoperiodické komety zřejmě vznikají v Oortově oblaku. Bylo navrženo množství různých modelů vysvětlujících, proč jsou komety odkloněny do velmi excentrických drah. Patří mezi ně přiblížení k jiným hvězdám na cestě Slunce naší Galaxií, působení hypotetického průvodce Slunce Nemesis a nebo působení zatím neznámých transneptunických těles, například hypotetické Planety X. Nejpřijímanější je hypotéza, že k těmto poruchám drah dochází náhodně, vzájemným ovlivňováním se těles v Oortově mračnu. Kvůli svým malým hmotnostem a excentrickým oběžným drahám, které je přivádějí do blízkosti velkých planet, jsou oběžné dráhy často rušené (perturbované). Lze si všimnout, že dráhy krátkoperiodických komet mívají často vzdálenosti afelu souměřitelné s velkými poloosami oběžných drah obřích planet. Tyto skupiny pak obvykle nazýváme rodinami příslušné planety. Jupiterova rodina komet má přitom nejvíce členů. Je tedy zřejmé, že oběžné dráhy komet přicházejících z Oortova mračna často ovlivňuje gravitace obřích planet, když se k nim komety přiblíží. Jupiter je největším zdrojem těchto poruch, protože je zdaleka nejhmotnější planetou ve sluneční soustavě. Kvůli perturbacím dráhy se ztratilo mnoho periodických komet objevených v minulých desetiletích a stoletích. Jejich oběžné dráhy nebyly nikdy dostatečně přesně známé, abychom věděli, kdy a kde čekat jejich budoucí přiblížení. Někdy se díky tomu po zpětném vypočítání dráhy nově objevené komety zjistí, že se jedná o ztracenou kometu. Tento osud sdílí například Tempel-Swift-LINEAR, která byla objevená v roce 1869, ale po roce 1908 byla v důsledku poruchy způsobené Jupiterem ztracena. Náhodou byla znovu objevena až v pozorovacím programu LINEAR v roce 2001. Oběžné dráhy Pokud se objeví nová kometa, známe z krátkého pozorování jen malý úsek oběžné dráhy, proto se nejprve vypočítá její parabolická aproximace. Teprve po delším pozorování lze rozhodnout, zda je dráha eliptická nebo hyperbolická. Z přibližně 3400 komet, které známe, je: 40 % komet na eliptických drahách, z toho: 16 % krátkoperiodických (perioda je menší než 200 let) 24 % dlouhoperiodických (perioda je větší než 200 let), 49 % na parabolických drahách 11 % na hyperbolických drahách Velké procento parabolických drah, uvedené v předchozím výčtu, je zkreslující, neboť se jedná i o komety, u nichž doba pozorování byla příliš krátká na to, aby se rozhodlo, zda se pohybují po hyperbole nebo po velmi protáhlé elipse. Z komet, které byly pozorovány alespoň 240 dní, jen 3 % má parabolické dráhy. Historie výzkumu komet V každém okamžiku lze na obloze pozorovat desítky komet, avšak pouze za pomoci velkých dalekohledů, pouhým okem jsou každý rok pozorovatelné pouze dvě až tři. První pozorování a názory V minulosti byly komety považovány za znamení zmaru, někdy byly dokonce znázorňovány jako útok nebeských bytostí proti obyvatelům Země. Někteří autoři interpretují zmínky o „padajících hvězdách“ v Gilgamešovi, Janově Apokalypse a Knize Henoch jako zmínky o kometách, případně o bolidech. Babylóňané a někteří řečtí filosofové před Aristotelem považovali komety za nebeská tělesa, jiní pouze za atmosférické jevy. Aristotelés předložil ve svém díle Meteorologica pohled na komety, který nakonec na dvě tisíciletí ovládl západní myšlení. Odmítl názory několika dřívějších filozofů, že komety jsou planety nebo alespoň jevy planetám podobné s odůvodněním, že planety se pohybují jen okolo zvěrokruhu, kdežto komety se objevují v kterékoliv části oblohy. Proto nemohou být ani konkunkcí dvou planet, které se skoro dotýkají, jak tvrdili Anaxagorás a Démokritos, ani nemohou být planetárním tělesem, které se zřídka ukazuje, jak tvrdili pythagorejci, protože se komet může ukázat více najednou. Přitom jsou komety málo pravidelné, vznikají a zanikají. Nechovají se tedy jako nebeská tělesa ale jako atmosférické jevy. Aristotelés popsal komety jako jevy z vrchní atmosféry, kde příležitostně vybuchují horké a suché plyny. Aristotelés považoval tento mechanismus za zodpovědný nejen za komety, ale i za meteory, polární záře a dokonce i za Mléčnou dráhu. Později několik klasických filozofů jeho názor na komety napadlo. Seneca ve svých Přírodovědeckých otázkách uvedl, že komety se pohybují po obloze pravidelně a nejsou rušené větrem, což odpovídá chování typickému spíše pro nebeská tělesa než pro atmosférické jevy. Připustil, že planety se mimo zvířetník neobjevují, neviděl však žádný důvod, proč by se planetám příbuzné objekty nemohly objevovat v kterékoliv části oblohy. I přes tuto vážnou výtku se zvítězil Aristotelovský názor, komety přešly do oboru meteorologie a astronomové o ně ztratili zájem. Až teprve v 16. století se dokázalo, že komety musí existovat mimo atmosféru Země. Roku 1577 byla několik měsíců viditelná jasná kometa. Dánský astronom Tycho Brahe využil měření polohy komety, která provedl on sám a několik dalších pozorovatelů na různých místech na Zemi, a zjistil, že kometa nemá žádnou měřitelnou paralaxu. V rámci přesností těchto měření to znamenalo, že kometa musí být alespoň čtyřikrát dále od Země než Měsíc. Studium oběžných drah komet I když již bylo dokázáno, že komety patří na oblohu, o otázce, jak se pohybují po obloze, se debatovalo většinu následujícího staletí. Dokonce i po tom, co Johannes Kepler zjistil roku 1609, že se planety pohybují okolo Slunce po eliptických oběžných drahách, zdráhal se uvěřit, že jeho vlastní Keplerovy zákony, kterými se pohyb planet řídí, ovlivňují i pohyb ostatních objektů. Domníval se, že komety se pohybují mezi planetami po přímých drahách. Galileo Galilei, ačkoli byl oddaným stoupencem Mikuláše Koperníka, odmítl Tychonovo paralaktické pozorování a držel se aristotelovské představy pohybu po přímkách přes vrchní atmosféru. První návrh, že Keplerovy zákony planetárních pohybů by měly platit i pro komety, předložil William Lower roku 1610. V následujících desetiletích další astronomové včetně Pierra Petita, Giovanniho Borelliho, Adriena Auzouta, Roberta Hooka a Giovanni Domenico Cassiniho předkládali argumenty ve prospěch tvrzení, že se komety okolo Slunce pohybují po eliptických nebo parabolických drahách, zatímco jiní, jako například Christiaan Huygens a Johannes Hevelius, podporovali hypotézu o přímém pohybu komet. Záležitost vyřešila jasná kometa, kterou objevil Gottfried Kirch 14. listopadu 1680. Astronomové v celé Evropě sledovali její pohyb po obloze po několik měsíců. Ve svých Principiích z roku 1687 Isaac Newton dokázal, že objekt pohybující se podle jeho zákona o poklesu gravitační síly se čtvercem vzdálenosti musí letět po jedné z kuželoseček, a demonstroval, jak ztotožnit dráhu komety po obloze s parabolickou oběžnou dráhou, přičemž použil kometu z roku 1680 jako příklad. V roce 1705 Edmond Halley aplikoval Newtonovu metodu na 24 pozorování komet mezi lety 1337 a 1698. Zjistil, že tři z nich — komety z let 1531, 1607 a 1682 — mají velmi podobné dráhové elementy a byl dále schopný zdůvodnit malé rozdíly v jejich oběžných drahách na základě gravitačního ovlivnění Jupiterem a Saturnem. Nabyl přesvědčení, že tyto tři úkazy byly výskyty téže komety a předpověděl, že se objeví znovu někdy roku 1758 nebo 1759. (Ještě před Halleyem Robert Hooke ztotožnil kometu z roku 1664 s další z roku 1618 a Giovanni Domenico Cassini vyslovil podezření o totožnosti komet z let 1577, 1665 a 1680. Oba se však mýlili. Halleyova předpověď data návratu byla brzo upřesněná týmem tří francouzských matematiků. Alexis Clairaut, Joseph Lalande a Nicole-Reine Lepaute předpověděli datum průchodu komety perihelem v roce 1759 s přesností na jeden měsíc. Když se kometa objevila podle předpovědi, stala se známou jako Halleyova kometa (oficiální označení má 1P/Halley). Naposledy do vnitřních částí sluneční soustavy zavítala v roce 1986. Její další návrat se očekává v roce 2061. Mezi kometami s natolik krátkými periodami, že byly podle historických záznamů několikrát pozorovány, je Halleyova kometa unikátní tím, že je stále dostatečně jasná na to, aby ji bylo možné pozorovat pouhým okem. Od potvrzení periodicity Halleyovy komety bylo pomocí dalekohledů objeveno mnoho dalších periodických komet. Druhá kometa, u které byla objevena periodická oběžná dráha, byla Enckeova kometa (oficiálně označená 2P/Encke). Mezi lety 1819 až 1821 německý matematik a fyzik Johann Franz Encke vypočítal oběžné dráhy série kometárních výskytů pozorovaných v letech 1786, 1795, 1805 a 1818 a vyvodil z nich, že jde o tutéž kometu a úspěšně předpověděl její návrat v roce 1822. Do roku 1900 bylo pozorováno 17 komet s opakovaným průchodem perihelem, které byly uznány za periodické. Do ledna 2005 byl tento status přiznán 164 kometám, ačkoli některé z nich mezitím zanikly nebo se ztratily. Studium fyzikálních charakteristik Už na začátku 18. století někteří vědci navrhli správné hypotézy fyzikálního složení komet. V roce 1755 Immanuel Kant vyslovil hypotézu, že komety jsou složené z nějaké těkavé látky, jejíž vypařování způsobuje jejich zářivý vzhled v blízkosti perihelu. V roce 1836 německý matematik Friedrich Wilhelm Bessel po pozorování proudů vypařování během návratu Halleyovy komety v roce 1835 přišel s myšlenkou, že reaktivní síly vypařující se látky by mohly být dostatečně velké na to, aby podstatně změnily oběžnou dráhu komety, a tvrdil, že negravitační poruchy dráhy Enckeovy komety vyplývají z tohoto mechanismu. Další objev týkající se komet však zastínil tyto myšlenky na téměř jedno století. V období 1864 až 1866 italský astronom Giovanni Schiaparelli vypočítal oběžnou dráhu meteoritického roje Perseid a na základě podobnosti oběžných drah vyslovil správnou hypotézu, že Perseidy jsou fragmenty komety Swift-Tuttle. Souvislost mezi kometami a meteorickými roji dramaticky podtrhl výskyt velmi silného meteorického roje na dráze Bielovy komety roku 1872, u níž byl pozorovaný rozpad na dvě části během jejího návratu v roce 1846, a která už po roce 1852 nikdy nebyla pozorovaná. Vznikl model „štěrkového náspu“ (gravel bank) kometární struktury, podle kterého se komety skládají ze sypkých hromad malých kamenných objektů obalených ledovou vrstvou. Do poloviny 20. století už měl tento model několik nedostatků: především nedokázal vysvětlit, jak těleso, které obsahovalo jen nevelké množství ledu, mohlo mít zářivé projevy vypařující se páry po několika průchodech perihelem. V roce 1950 Fred Lawrence Whipple navrhl, že namísto skalnatých objektů obsahujících málo ledu, jsou komety převážně ledové objekty obsahující malé množství prachu a úlomků hornin. Tento model „špinavé sněhové koule“ byl rychle přijat. Výzkum komet sondami Model sněhové koule se potvrdil, když soubor vesmírných sond (včetně sondy ESA Giotto a sovětské sondy Vega 1 a Vega 2) v roce 1986 proletěl komou Halleyovy komety, aby fotografovaly jádro a pozorovaly proudy vypařujícího se materiálu. Dne 21. září 2001 americká sonda Deep Space 1 prolétla okolo jádra Borrellyovy komety) a potvrdila, že vlastnosti Halleyovy komety platí i pro další komety. Sonda Stardust, která odstartovala 7. února 1999, už 2. ledna 2004 sesbírala částečky komy komety Wild 2 a na zem je dopravila 15. ledna 2006. Dne 4. července 2005 projektil sondy Deep Impact (sonda) narazil do komety Tempel 1 a vytvořil kráter s cílem prostudovat její nitro. V roce 2011 se začalo uvažovat o tom, že v jádrech komet může existovat voda i v kapalném stavu. Ve vzorcích přivezených sondou Stardust od komety Wild 2 byly nalezeny minerály, které mohou vzniknout jen v rozmezí teplot od 50 do 200 °C. Jde konkrétně o minerál cubanit, sulfid železa a mědi CuFe2S3, který se na Zemi vyskytuje velmi vzácně v oblastech s výskytem horkých podzemních vod. Další výzkum Budoucí vesmírné mise přidají další detaily k naší představě o složení komet. První z nich je v roce 2014 evropská sonda Rosetta, která úspěšně dosáhla oběžné dráhy komety 67P/Churyumov-Gerasimenko a umístila na její povrch miniaturní přistávací modul Philae. Přehled úspěšných kometárních sond Velké komety I když vnitřními částmi sluneční soustavy prolétnou ročně stovky komet, jen několik z nich zapůsobí i na veřejnost. Přibližně jednou za deset let se objeví kometa jasná natolik, aby mohla být pozorovatelná pouhým okem. Tyto komety jsou označované jako velké komety. V minulosti jasné komety způsobovaly mezi veřejností paniku a hysterii. Jejich zjevení bývalo považováno za zlé znamení. V nedávné minulosti, během přechodu Halleyovy komety roku 1910, Země procházela ohonem komety a noviny v té době mylně způsobily paniku, že v ohonu obsažený dikyan by mohl otrávit miliony lidí. V roce 1997 spustil příchod Hale-Boppovy komety hromadnou sebevraždu kultu Nebeská brána. Většina lidí však považuje velké komety za jev velmi krásný, ovšem poměrně neškodný. Předpovědět, zda se nějaká kometa stane velkou kometou, je velmi těžké, protože na jasnost komety působí mnoho faktorů. Obecně řečeno, pokud má kometa velké a aktivní jádro, bude procházet blízko povrchu Slunce a není v momentě nejvyšší jasnosti v zákrytu za Sluncem, má velkou šanci se zařadit mezi velké komety. Přestože Kohoutkova kometa v roce 1973 všechna tato kritéria splňovala a bylo očekávané velké vesmírné divadlo, opak byl ale pravdou. Naopak kometa West, která se objevila o tři roky později a která se velkou kometou stát neměla, nakonec byla velmi působivá. Ke konci 20. století zažilo lidstvo dlouhou přestávkou mezi objevením se velkých komet. Poté se objevily hned dvě velké komety v rychlém sledu — kometa Hjakutake v roce 1996 následovaná Hale-Boppovou kometou, která dosáhla maxima jasnosti v roce 1997, i když byla objevená jen dva roky před tím. Zvláštní komety Z tisíců známých komet jsou některé neobvyklé. Enckeova kometa má dráhu ležící mezi oběžnými dráhami Jupiteru a Merkuru. Naopak kometa Schwassmann-Wachmannova má nestabilní oběžnou dráhu, která celá leží mezi Jupiterem a Saturnem. Kometa Chiron, která má také nestabilní dráhu, tentokrát však mezi Saturnem a Uranem, byla nejprve klasifikovaná jako asteroid (dostala dokonce katalogové číslo 2060), později však byla zaznamenána její slabé koma. Podobně byla původně za asteroid považována kometa Shoemaker-Levy 2, dostala označení 1990 UL3. Některé blízkozemní planetky jsou považovány za vyhaslá jádra komet, ze kterých se už neuvolňují plyny. Několikrát již byl pozorován rozpad jádra komety. Významným příkladem byla kometa Biela, která se rozlomila při průchodu perihelem v roce 1846. Dvě nově vzniklé komety potom byly pozorovány v roce 1852. Později se už nikdy nepozorovaly. Místo toho byly v letech 1872 a 1885, kdy měla kometa být viditelná, pozorovány velkolepé meteoritické roje. Slabý meteoritický roj Andromedidy, který je možné pozorovat každý rok v listopadu, je způsobený tím, že Země přechází původní oběžnou dráhou komety Biela. Rozpad v perihelu byl pozorován i u několika dalších komet, včetně velké komety West a komety Ikeya-Seki. Některé komety, které se pohybují po oběžných drahách ve skupinách, jsou považovány za části jednoho objektu, který se rozpadl. Další významné pozorovaní kometárního rozpadu byl dopad komety Shoemaker-Levy 9, pozorovaný roku 1993. V době objevu procházela dráha komety v blízkosti Jupiteru, jehož gravitace kometu při blízkém průletu v roce 1992 zachytila. Tento průlet roztrhal kometu na stovky částí. Během šestí dní v červenci 1994 pak tyto kusy někdejší komety spadly na Jupiter. Poprvé tak astronomové mohli ve sluneční soustavě pozorovat srážku dvou objektů. Podobně se diskutuje, zda objekt zodpovědný roku 1908 za Tunguskou katastrofu nebyl jedním z fragmentů Enckeovy komety. V současné době se díky stále zlepšující se pozorovací technice objevují nové a nové rozpadlé komety. Je již i jasné, že se komety rozpadají prakticky kdekoliv na jejich poutích sluneční soustavou (viz ). Podle vědecké studie z roku 2021 mohl být objekt, který dopadl do oblasti budoucího Mexického zálivu na konci období křídy (před 66 miliony let) a vyhubil dinosaury a dalších 75 % tehdejších druhů ve skutečnosti dlouhoperiodickou kometou a nikoliv dosud favorizovaným asteroidem z kategorie uhlíkatých chondritů. Komety jako námět fikcí Komety byly mnohokrát námětem pro autory literatury i filmu. V úplném rozporu se skutečností byly mnohdy vykreslovány jako tělesa nikoliv ledová, ale hořlavá. Jules Verne Hector Servadac (česky Na kometě) (1877) je sice vysoce nepravděpodobná vize cestování sluneční soustavou na kometě, ale také výborné populární shrnutí astronomických znalostí 19. století. H. G. Wells In the Days of the Comet (1905) popisuje, jak plyny z ohonu komety způsobí vznik utopie František Běhounek popisuje v knize Robinsoni vesmíru (1958) výpravu, která má za úkol zabránit srážce komety se Zemí. Tove Jansson ve své knize Kometa znázorňuje svět Mumínků ohrožovaný planoucí kometou. Arthur C. Clarke v románu 2061: Odyssey Three (česky 2061: Třetí vesmírná odysea) popisuje výpravu na Halleyovu kometu. V románu Heart of the Comet od Gregoryho Benforda a Davida Brina (1987) kolonizuje mezinárodní tým Halleyovu kometu stavbou příbytků pod ledem. V románu Lucifer's Hammer (česky „Luciferovo kladivo“) od Larryho Nivena, je popsán apokalyptický příběh o přežití po dopadu komety na Zem. Reference Související články Seznam komet Seznam periodických komet Seznam neperiodických komet Astrofyzika Externí odkazy Základní informace o kometách Stránka o kometách z Observatoře Kleť Cometography.com Přehled od Davida Jewitta Harvard: Lists and Plots: Comets Open Directory Project: Comets Sluneční soustava

839

https://cs.wikipedia.org/wiki/Galaxie

Galaxie

Galaxie je gravitačně vázaný systém hvězd, hvězdných zbytků, mezihvězdné hmoty, kosmického prachu a temné hmoty. Slovo galaxie bylo odvozeno z řeckého názvu naší vlastní galaxie Mléčné dráhy Κύκλος γαλακτικός (Kýklos galaktikós). Hvězdy se téměř vždy nacházejí ve skupinách nazývaných galaxie, společně s plyny, mezihvězdným prachem a temnou hmotou. Galaxie drží pospolu působení gravitačních sil a jednotlivé komponenty obíhají kolem společného středu. Existují důkazy, že se ve středu některých nebo dokonce i většiny galaxií nacházejí černé díry. Galaxie vznikají z protogalaxií. Různé typy galaxií se vyskytují podobně napříč historií vesmíru. V pozorovatelné části vesmíru se podle odhadů z roku 2016 nachází minimálně dva biliony galaxií. V roce 2021 byla data z vesmírné sondy NASA New Horizons použita k redukci předchozího odhadu na zhruba 200 miliard galaxií. Na svém okraji se galaxie otočí přibližně jednou za miliardu let. Ty nejstarší galaxie jsou však často již velmi vyvinuté (i podobné Mléčné dráze) a rozmanitých tvarů. Patrně existují i velké vzdálené galaxie odporující modelům. Klasifikace podle tvaru Hubbleova klasifikace galaxií podle tvaru rozlišuje pět základních typů galaxií: Od eliptických přes čočkové až po spirální a spirální s příčkou a dále nepravidelné. Většina těchto typů se dále dělí na podtypy. Tvar galaxie se může měnit kolizí mezi nimi, ale může se také vyvíjet bez kolize. Trpasličí galaxie je malá galaxie. Ultrakompaktní trpasličí galaxie (UCD) je hustá malá galaxie. Spirální galaxie Ve spirálních galaxiích mají ramena přibližně tvar logaritmické spirály a teoreticky se dá dokázat, že tento vzor vznikl rozrušením jednotné rotující hvězdné hmoty. Stejně jako hvězdy i spirální ramena rotují kolem společného středu, avšak dochází k tomu konstantní úhlovou rychlostí. To znamená, že hvězdy vstupují a vystupují do/ze spirálních ramen. Předpokládá se, že spirální ramena jsou oblastmi s vysokou hustotou anebo vlnami hustoty. Když se hvězda pohybuje směrem do ramena, zpomalí se a tím ještě zvětší svou hustotu; je to podobné jako „vlna“ zpomalujících se aut na přeplněné dálnici. Některé galaxie - místní skupiny Nejhmotnější a zároveň druhou největší galaxií v Místní skupině galaxií je naše vlastní galaxie – Galaxie Mléčná dráha, rozsáhlá spirální galaxie s průměrem 100 000 světelných let a šířkou 3000 světelných let. Obsahuje okolo 300 miliard hvězd a její celková hmotnost (včetně hala a koróny) je zhruba tři až šest bilionů Sluncí. Kolem ní obíhají nepravidelné galaxie Velký a Malý Magellanův oblak a několik trpasličích galaxií. Největší galaxií místní skupiny je pak rovněž spirální Galaxie v Andromedě (M 31). Struktury ve větším měřítku Jen přibližně 5 % dosud prozkoumaných galaxií existuje osamoceně; jsou známy jako polní galaxie ( field galaxies). To ale nevylučuje, že v minulosti gravitačně nereagovaly s jinými galaxiemi nebo do nich např. nenarazily. Takto osamocené galaxie mohou podle výzkumů vytvářet ve větším množství hvězdy, protože jejich plyny nejsou „kradeny“ okolními galaxiemi. Většina galaxií je gravitačně vázána s množstvím jiných galaxií. Struktury, které obsahují do 50 galaxií, se nazývají chudé kupy galaxií. Větší struktury, obsahující tisíce galaxií natlačených do oblasti několika megaparseků, se nazývají bohaté kupy galaxií. Obří kupy galaxií jsou gigantické množiny obsahující desetitisíce galaxií uspořádaných do kup, skupin a nebo i osamoceně. Naše Galaxie je členem Místní skupiny galaxií společně s galaxií v Andromedě, která je ve skupině největší; celkově naše místní skupina obsahuje asi 30 galaxií v prostoru 1 megaparseku. Místní skupina je společně s mnohem větší Kupou galaxií v Panně a dalšími kupami součástí Místní nadkupy galaxií. V největším měřítku se vesmír neustále rozšiřuje, což způsobuje, že průměrná vzdálenost mezi galaxiemi se zvětšuje (viz Hubbleova konstanta). Skupiny galaxií však mohou tento efekt lokálně potlačit svým vzájemným gravitačním působením. Tyto skupiny vznikly v raném vesmíru, kdy se vytvořily spojením temné hmoty a galaxií k ní náležící. Nejbližší skupiny se pak spojily a vytvořily kupy galaxií. Toto probíhající spojování společně s nasáváním okolních plynů mělo za následek ohřev mezigalaktických plynů v kupě galaxií na vysoké teploty, dosahující 30–100 milionů K. Kolem 70–80 % hmoty kupě galaxií je ve formě temné hmoty, dalších 10–30 % se skládá z horkého, velmi řídkého plynu a zbylých pár procent tvoří viditelné galaxie. Historie Roku 1610 použil Galileo Galilei dalekohled na studium světelného pásu noční oblohy, známého jako Mléčná dráha, a objevil, že se skládá z obrovského počtu matně se jevících hvězd. Roku 1755 se Immanuel Kant ve své úvaze, vycházející ze starší práce Thomase Wrighta, domníval, že galaxie by mohla být rotující těleso obrovského počtu hvězd držených pohromadě gravitačními silami podobně, jako je tomu u sluneční soustavy, ovšem v nesrovnatelně větším rozsahu. Kant se též domníval, že některé z mlhovin, viděných na noční obloze, by mohly být samostatné galaxie. Na konci 18. století sestavil Charles Messier Seznam Messierových objektů, obsahující 110 nejjasnějších mlhovin a hvězdokup, zanedlouho následovaný katalogem 5000 mlhovin, který byl shromážděn Williamem Herschelem. Roku 1845 zkonstruoval William Persons nový dalekohled, pomocí kterého byl schopný rozlišit eliptické a spirální mlhoviny (galaxie). Též se mu podařilo v některých mlhovinách rozpoznat jednotlivé světelné body, čímž potvrdil Kantovu dřívější myšlenku. Navzdory tomu nebyly mlhoviny uznávány jako vzdálené samostatné galaxie až do 20. let 20. století, kdy Edwin Powell Hubble použil nový typ dalekohledu. Byl schopen rozlišit vnější části některých spirálních mlhovin jako množiny samostatných hvězd a též umožnil odhadnutí vzdáleností mlhovin; byly příliš daleko na to, aby byly součástí Mléčné dráhy. Roku 1936 vytvořil klasifikační systém galaxií, který se používá dodnes, tzv. Hubbleovu posloupnost. První pokus popsat tvar Galaxie a určit pozici Slunce v ní uskutečnil William Herschel v roce 1785 důkladným spočítáním počtu hvězd v různých oblastech oblohy. Použitím přepracovaného postupu dospěl Jacobus Kapteyn v roce 1920 k obrázku malé (průměr 15 kiloparseků) elipsovité galaxie se Sluncem blízko středu. Jiná metoda, kterou použil Harlow Shapley, byla založená na katalogizování kulových hvězdokup, vedla k úplně odlišnému obrázku: plochý disk s průměrem 70 kiloparseků a Sluncem daleko od středu. Obě analýzy však selhaly z toho důvodu, že nebraly v úvahu absorpci světla mezihvězdným prachem. Současný obrázek naší galaxie se objevil až roku 1930, kdy Julius Trumpler vyčíslil tento jev studováním otevřených hvězdokup. V roce 1944 předpověděl Hendrik van de Hulst mikrovlnné záření vlnové délky 21 centimetrů, které by mělo přicházet z mezihvězdného atomového vodíkového plynu; toto záření bylo pozorováno roku 1951 a umožnilo o mnoho přesnější studium Galaxie. Tato pozorování vedla k modelu rotující pruhové struktury ve středu Galaxie. S použitím vylepšených dalekohledů bylo také možné sledovat vodíkový plyn i v jiných galaxiích. V 70. letech 20. století si vědci uvědomili, že všechna viditelná hmota galaxií patřičně neodpovídá rychlosti rotujícího plynu, což vedlo k předpokladu existence temné hmoty. V roce 2000 byla objevena tmavá galaxie VIRGOHI21. Její tmavost byla ověřena a objev zveřejněn až roku 2005. Roku 2015 byla objevena galaxie EGSY8p7, která se stala nejvzdálenější galaxií, jaká byla člověkem do té doby pozorována. Širokospektrální pozorování Po objevení galaxií mimo Mléčnou dráhu byla první pozorování prováděna přirozeně pouze ve viditelném spektru elektromagnetického záření. V této oblasti spočívá maximum záření většiny hvězd, takže pozorování hvězd, které utvářejí galaxie, bylo hlavní náplní optické astronomie. V této části spektra se také dobře pozorují ionizované HII oblasti či rozložení prachových ramen. Také z polarizačních měření odvozená magnetická pole galaxií odpovídají částečně i jejich pozorované struktuře. Vesmírný prach, který se nachází v mezihvězdném prostoru, je však pro běžné světlo neprůhledný a i když je značně rozptýlený, znesnadňuje pozorování vzdálenějších objektů. Mnohem lépe jím však prochází dlouhé infračervené záření, které můžeme použít k detailnímu průzkumu vnitřních oblastí gigantických molekulárních mračen a galaktických jader. Infračervené světlo je také používáno k průzkumu vzdálených galaxií, které vznikly mnohem dříve v historii vesmíru a při jejich pozorování se projevuje červený posuv. Vodní páry a oxid uhličitý absorbují množství použitelného infračerveného spektra, a tak se často pro infračervenou astronomii používají teleskopy umístěné na vyvýšených místech či ve vesmíru. První nevizuální studium galaxií, přesněji aktivních galaxií, bylo uskutečněno za pomoci rádiových frekvencí. Naše atmosféra je téměř průhledná vzhledem k rádiovým vlnám v rozsahu od 5 MHz do 30 GHz (ionosféra blokuje vlny nižších frekvencí). Díky tomu mohly být použity velké rádiové interferometry k zmapování proudů vyzařovaných z aktivních galaktických jader. Radioteleskopy mohou být také použity k pozorování neutrálního vodíku (díky 21centimetrovému záření) a potenciálně také neionizované vesmírné hmoty v raném vesmíru, která později zkolabovala a utvořila galaxie. Ultrafialové a rentgenové teleskopy mohou sledovat vysokoenergetické galaktické úkazy. Ultrafialová záře byla pozorována například při roztrhání hvězdy ve vzdálené galaxii gravitačními silami černé díry. Rozložení horkých plynů v galaktických klastrech se zase mapuje pomocí rentgenového záření. A díky rentgenové astronomii byla potvrzena také existence superhmotných černých děr v jádrech galaxií. Odkazy Reference Související články galaxie Mléčná dráha galaktické souřadnice galaktické jádro galaktická výduť astrofyzika vesmír S-hvězdy Externí odkazy Nejnovější objevy o naší Galaxii, astro.cz Astrofyzika

840

https://cs.wikipedia.org/wiki/Kvasar

Kvasar

Kvazar či kvasar (transkripce anglického akronymu ) je vesmírné těleso s výrazným rudým posuvem spektra. V optickém dalekohledu se jeví jako hvězda, tedy jako bodový zdroj světla. Sloanova digitální prohlídka oblohy (SDSS) jich objevila přes 200 000. Některé kvasary mění velmi rychle svoji svítivost, z čehož se usuzuje na jejich malou velikost (těleso nemůže měnit stavy rychleji, než trvá přenos informace z jednoho jeho konce na druhý, přičemž informace se šíří nejvýše rychlostí světla). Mechanismus fungování U všech známých kvasarů se rudý posuv z pohybuje přibližně od 0,1 do 7. Ten je pravděpodobně důsledkem Hubbleova zákona, z čehož plyne, že vzdálené kvasary musí vyzařovat více energie než desítky běžných galaxií. Nejbližší kvasar je vzdálen 240 Mpc, nejvzdálenější známý 5 500 Mpc, většina leží více než 1 000 Mpc od Země. Protože urazit tyto vzdálenosti trvá světlu dlouho, dnes většinou pozorujeme již neexistující objekty. Přesný mechanismus fungování kvasaru dosud není plně objasněn. Nejvíce přijímaná vědecká teorie říká, že jde o aktivní jádra velmi starých galaxií, v jejichž středu se nachází obří černá díra. To kvasary řadí mezi aktivní galaxie. Okolní hmota do této černé díry padá, vytváří akreční disk, který se třením intenzivně zahřívá. Padající žhavá hmota se zbavuje energie elektromagnetickým zářením ve všech oblastech spektra. V polárních oblastech je pak hmota urychlována na obrovské rychlosti ve směru rotační osy černé díry a vzniká relativistický polární jet. Není znám žádný jiný mechanismus, který by měl tak velký zářivý výkon s tak rychlými změnami, jako mají kvasary. Některé kvasary ale přestávají vyzařovat v řádu let místo očekávaných mnoha tisíců let, což jen ilustruje dosavadní nepochopení mechanismu. A také i náhlost jejich „zapnutí“ neodpovídá dosavadním představám. Objev prvního kvasaru Kvasary byly objeveny koncem padesátých let dvacátého století na prvních rádiových mapách oblohy. Při dobrém rozlišení jsou to téměř bodové zdroje a zpočátku byly považovány za rádiové hvězdy v naší Galaxii. Někteří astronomové ale věřili v jejich extragalaktický původ. Jejich optické protějšky jsou velice slabé a spojit je s jejich radiovými protějšky nebylo jednoduché. První zdroj, u kterého se to podařilo, byl 3C 48 z Třetího cambridgeského katalogu radiových zdrojů. Pořízení spektra objektu ale odkrylo další otázky. Spojité spektrum obsahovalo široké emisní čáry, které vědci nebyli schopni ztotožnit s čarami známých prvků. Nakonec byl tento případ uzavřen jako zvláštní hvězda emitující rádiové záření. V roce 1962 astronom Maarten Schmidt odhalil ve spektru kvasaru 3C 273 Balmerovu sérii čar vodíku, ale v místech, kde by ji do té doby nikdo nehledal. Příčinou byl rudý posuv. Rudý posuv kvasaru 3C 273 má hodnotu z = 0,1583. Z posuvu lze za předpokladu, že je způsoben rozpínáním vesmíru, zjistit podle Hubbleova zákona vzdálenost kvasaru a z toho pak i absolutní hvězdnou velikost a tedy i zářivý výkon. Ten u 3C 273 odpovídá desítkám biliónů Sluncí, což až padesátkrát převyšuje výkon nejjasnějších galaxií. Vzdálenosti kvasarů od Země jsou řádově několik miliard světelných let. Jsou to tedy objekty z raného období vývoje galaxií a vesmíru. Výskyt a rozdělení kvasarů V blízkém vesmíru se už kvasary nevyskytují. Černé díry ve středech galaxií, jako jsou například i naše Galaxie nebo galaxie v Andromedě, již velké množství materiálu ze svého okolí pravděpodobně spotřebovaly. Postupem času se ukázalo, že ne všechny kvasary mají silnou rádiovou emisi, naopak – naprostá většina kvasarů, asi 90 %, vyzařuje v rádiové oblasti ve srovnání s optickým oborem slabě. Lze tedy rozlišovat tzv. (hlasité, silně vyzařující v rádiové oblasti spektra) a (tiché) kvasary. Mohutnou rádiovou emisi, odlišující od sebe a kvasary, pak mají na svědomí relativistické elektrony ve výtryscích kvasaru. Kvasar se obecně skládá ze tří částí: velmi hmotné černé díry, akrečního disku a jetu, tedy výtrysku hmoty, které bývají až několik megaparseků dlouhé. Šířka spektrálních čar těchto objektů odpovídá rychlostem emitujícího plynu nad 10 000 km/s. Kvasary mají stejné spektrum jako Seyfertovy galaxie, rozdíl mezi nimi je pouze kvantitativní, určen dohodou. Jasnější objekty s absolutní magnitudou menší než -23 jsou kvasary a slabší s magnitudou větší než -23 mag jsou pak Seyfertovy galaxie. Spektra kvasarů mají z optické do rádiové oblasti mocninný charakter, příčinou je mohutná netermální emise. OVV kvasary V optickém oboru prudce se měnící kvasary () jsou kvasary se silným rádiovým zářením se spojitým spektrem, které má mocninný charakter směrem k rádiové oblasti (způsobený netermální emisí), a se silnými emisními čarami. Od běžných kvasarů se odlišují prudkými, velmi nepravidelnými změnami jasnosti v optickém i rádiovém oboru. Často jsou roky bez výrazných změn, a pak náhle zjasní o několik magnitud během týdnů i dnů (tzv. ). Záření je navíc lineárně polarizované, což znamená, že se v okolí zdroje nachází materiál (většinou prach), na kterém k polarizací dochází. Počet katalogizovaných OVV kvasarů je kolem deseti. Reference Související články Blazar Externí odkazy Fotografie kvasarů na Aldebaran.cz Aktivní galaxie a kvasary (anglicky) Vesmírné objekty Astrofyzika

841

https://cs.wikipedia.org/wiki/Vesm%C3%ADr

Vesmír

Vesmír či kosmos (z řeckého κόσμος, ozdoba, šperk ale později také vše uspořádané, řádné a jisté, vesmír) je souhrnné označení veškeré hmoty, energie a časoprostoru, který je obsahuje. Zahrnuje tedy hvězdy, planety, galaxie, mezigalaktický prostor, temnou hmotu a další. V užším smyslu se vesmír také někdy užívá jako označení pro kosmický prostor, tedy část/díl vesmíru mimo Zemi. Různými názory na svět a jeho vznik se již od pradávna zabývaly mýty, některá náboženství a filozofie. V dnešní vědě se zkoumáním vesmíru jako celku zabývá hlavně astronomie, kosmologie a astrofyzika, od které se dozvídáme stále více informací o vesmíru. Díky měření evropského kosmického dalekohledu Planck mezi lety 2009 a 2013 se výrazně zpřesnil odhad stáří vesmíru, to se nyní odhaduje na přibližně 13,799 ± 0,021 miliardy let. Rozpíná se rychlostí asi 75 km/s na Mpc. Historie Během historie lidstva vzniklo několik kosmologií a kosmogonií pro pozorovatelný vesmír. Nejstarší kvantitativní geocentrické modely vznikly ve starověkém Řecku. Předpokládaly, že vesmír je v prostoru konečný a existuje věčně, a obsahuje soubor soustředných sfér konečných velikostí – které odpovídají stálicím, Slunci a různým planetám – rotujících kolem kulaté, ale nehybné Země. V průběhu staletí, díky přesnějším měřením a lepším teoriím gravitace vedl vývoj k heliocentrickému modelu Sluneční soustavy Mikuláše Koperníka a k modelu vesmíru Isaaca Newtona. Další vývoj astronomie přinesl poznání, že Sluneční soustava je součástí galaxie složené z miliard hvězd, Mléčné dráhy, a že mimo Mléčnou dráhu existují v dosahu astronomických přístrojů jiné galaxie. Pečlivé studium rozložení těchto galaxií a jejich spektrálních čar vedlo ke vzniku moderní kosmologie. Objevy rudého posuvu v roce 1924 Edwinem Hubblem a reliktního záření v roce 1964 Arnem Penziasem a Robertem Wilsonem ukázaly, že vesmír se rozpíná, a že měl patrně svůj počátek. Podle dnes převládajícího vědeckého modelu vesmíru, známého jako Velký třesk, se vesmír začal rozpínat v tzv. Planckově čase z extrémně horkého a hustého bodu, v němž byla soustředěna veškerá hmota a energie pozorovatelného vesmíru. Od Planckova času se vesmír rozšířil do dnešní podoby, po velice krátkou dobu (méně než 10−32 sekundy) trvala kosmická inflace. Několik nezávislých experimentálních měření tuto teoretickou inflaci i teorii velkého třesku podpořilo. Nedávná pozorování ukazují, že rychlost rozpínání vesmíru se zvětšuje, a to díky temné energii (energii vakua), o níž první data získal v 1933 švýcarsko-americký astronom Fritz Zwicky: většina hmoty ve vesmíru se vyskytuje ve formě, kterou nelze zjistit současnými přístroji, a proto není zahrnuta v současných modelech vesmíru, což je případ temné hmoty. Nepřesnosti současných pozorování vesmíru nedovolují předpovědět konečný osud vesmíru. Současný výklad astronomických pozorování ukazuje, že stáří vesmíru je 13,799 ±0,021 miliardy let a že průměr pozorovatelného vesmíru je minimálně 93 miliard světelných let čili 8,80×1026 metrů. Podle obecné teorie relativity se prostor může rozšiřovat rychlostí větší než je rychlost světla, a proto můžeme pozorovat jen malou část vesmíru v důsledku omezené rychlosti světla. Protože nemůžeme pozorovat prostor ve vzdálenosti větší než dokázalo uletět světlo (či jakékoli jiné elektromagnetické záření) od velkého třesku, není jisté, zda velikost vesmíru je konečná nebo nekonečná. Podle některých vědeckých teorií je tento „náš“ vesmír součástí systému většího počtu vesmírů zvaného multivesmír nebo mnohovesmír (z anglického multiverse). Tyto jiné vesmíry přitom mohou mít zcela odlišné fyzikální zákony než ten náš, který známe. Termín mnohovesmír se používá také v populární kultuře, především ve sci-fi literatuře. Etymologie, synonyma a definice České slovo vesmír pochází z ruského slova весь мир (ves mir – „celý svět“), které se začalo používat v době národního obrození místo staročeského vesvět. Anglické slovo pro vesmír (universe) pochází ze starofrancouzského slova univers, a to z latinského slova universum. Toto slovo používal Cicero i pozdější autoři latinských textů ve stejném smyslu, jako se dnes používá slovo vesmír. Latinské slovo pochází z poetického zkrácení slova unvorsum, poprvé použitého v Lukreciově knize De rerum natura (O přírodě) IV.262. Alternativní výklad slova unvorsum je „vše se otáčí jako jedno“, nebo „vše je otáčeno jedním“. V tomto smyslu může být slovo překladem staršího řeckého slova pro vesmír, περιφορά, „něco přepravovat v kruhu“, které původně znamenalo roznášení jídla v kruhu hostů. Toto řecké slovo odkazuje na časné řecké modely vesmíru. Ohledně Platónovy metafory o Slunci Aristotelés uvažoval o tom, že rotace nejvzdálenější sféry stálic prostřednictvím Slunce působí pohyb a změny na Zemi. Řekové celkem přirozeně předpokládali, že Země je pevná a že se nebe otáčí kolem ní, a teprve důmyslná astronomická a fyzikální měření (jako Foucaultovo kyvadlo) musela prokázat opak. Nejvíce používaný termín pro „vesmír“ mezi starověkými řeckými filozofy od dob Pythagora byl τὸ πᾶν (všechno), definované jako celek (τὸ ὅλον) a prostor (τὸ κενόν). Další synonyma vesmíru u starověkých řeckých filozofů byla κόσμος (což znamenalo svět, kosmos) a φύσις (jež původně znamenalo živou přírodu a z něhož pochází slovo fyzika). Podobná synonyma se vyskytují v latině (totum, mundus, natura) a přežila i v moderních jazycích, např. německá slova Das All, das Weltall a die Natur pro vesmír. Podobná synonyma jsou také v angličtině, jako everything (v teorii všeho), cosmos (v kosmologii), world (hypotéza mnoha světů) nebo nature (přírodní zákony a přírodní filozofie). Nejširší definice: realita a pravděpodobnost Nejširší definici vesmíru lze nalézt ve spise De Divisione naturae (O rozdělení přírody) středověkého filozofa a teologa Jana Scota Eriugeny, který definoval vesmír jako prostě vše: všechno stvořené i všechno nestvořené. Ve Feynmanově přístupu ke kvantové mechanice na bázi dráhového integrálu jsou amplitudy pravděpodobnosti různých výsledků určitého pokusu – za přesně definovaného počátečního stavu systému – určeny sumací po všech možných historiích (cestách), kudy mohl systém dospět z počátečního do konečného stavu systému. Samozřejmě pokus může mít pouze jeden výsledek, jinými slovy, je možný pouze jeden skutečný výsledek v našem vesmíru, viz proces kvantového měření, také známý jako kolaps vlnové funkce. V tomto dobře definovaném matematickém významu i to, co neexistuje (všemi možnými cestami), může ovlivnit to, co skutečně existuje (experimentální měření). Konkrétní příklad: každý elektron je v podstatě totožný s každým jiným elektronem, a proto musí amplituda pravděpodobnosti počítat s možností, že si vymění místa, což je jev známý jako symetrie výměny. Toto pojetí vesmíru, a to jak existujícího, tak neexistujícího, má volnou paralelu v buddhistické doktríně šúnjata o vzájemném vývoji reality, a v představě Gottfrieda Leibnize o existenci nekompatibilního, nekonzistentního. Definice reality Obvykle se vesmír definuje jako vše, co existovalo, existuje a bude existovat. Podle našeho současného chápání se vesmír skládá ze tří principů: prostoru a času, souhrnně známého pod pojmem časoprostor nebo vakuum; forem energie, včetně hybnosti a hmoty, a přírodních zákonů, které je dávají do vztahů. S definicí pojmu vesmíru souvisí vše, co existuje v jediném okamžiku kosmologického času, jako je věta „Vesmír je nyní vyplněn jednotným mikrovlnným zářením na kosmickém pozadí“. Tyto tři principy vesmíru (časoprostor, hmota, energie a fyzikální zákony) zhruba odpovídají představám Aristotelovým. Ve své knize Fyzika (Φυσικῆς, od které odvozujeme slovo fyzika), Aristoteles dělí τὸ πᾶν (vše) do tří zhruba analogických složek: hmoty (látka, ze které se skládá vesmír), tvaru (uspořádání hmoty ve vesmíru) a změny (stvoření, zničení nebo změna jeho vlastností, změna jeho tvaru). Fyzikální zákony jsou koncipovány jako pravidla pro vlastnosti hmoty, jejího tvaru a jejích změn. Později filozofové jako například Lucretius, Averroes, Avicenna nebo Baruch Spinoza změnili či upřesnili jejich rozdělení, například Averroes a Spinoza rozeznávají natura naturans (tvořící, aktivní přírodu) od natura naturata, stvořené přírody. Definice oddělených časoprostorů Je možné si představit oddělené časoprostory, každý existující sám o sobě, které ale nemohou navzájem spolu komunikovat. Snadno si lze představit jako metaforu skupinu samostatných mýdlových bublin, v nichž žijí pozorovatelé, a z jedné mýdlové bubliny nemohou spolupracovat s pozorovateli v jiných mýdlových bublinách, dokonce z principu. Podle jedné terminologie je každá „mýdlová bublina“ časoprostoru označována jako vesmír, zatímco náš konkrétní prostor a čas se označuje jako náš Vesmír, stejně jako my máme pojmenování pro náš měsíc Měsíc. Celá kolekce těchto oddělených prostorů se označuje mnohovesmír. Tyto spolu nespojené vesmíry by mohly mít odlišné dimenze a topologie prostoročasu, různé formy hmoty a energie, různé fyzikální zákony a fyzikální konstanty, ačkoli takové možnosti jsou v současné době jen spekulativní. Definice pozorovatelné reality Podle ještě více omezující definice je vesmír vše, co se nachází v našem časoprostoru a s čím bychom mohli interagovat nebo naopak. Podle obecné teorie relativity některé regiony prostoru nemohou být nikdy v interakci s naší částí prostoru za celou dobu existence vesmíru, a to kvůli konečné rychlosti světla a pokračující expanzi vesmíru. Například rádiové signály vyslané ze Země nikdy nedosáhnou určité oblasti prostoru, a to i kdyby vesmír existoval navěky, neboť prostor se může šířit rychleji než světlo. Je třeba zdůraznit, že vzdálené oblasti vesmíru existují a jsou součástí reality stejně jako my, ale nikdy jich nemůžeme dosáhnout. Oblasti prostoru, které můžeme ovlivnit a které nás mohou kauzálně ovlivnit, jsou označovány jako pozorovatelný vesmír. Přísně vzato, pozorovatelný vesmír závisí na poloze pozorovatele. Cestováním může pozorovatel přijít do styku s větší oblasti prostoru a času než pozorovatel, který je stále na jednom místě: pozorovatelný vesmír je pro prvního z nich větší než pro druhého. Přesto ani nejrychlejší cestovatel není schopen komunikovat se všemi částmi prostoru. Obvykle se pozorovatelným vesmírem rozumí vesmír pozorovatelný z naší Sluneční soustavy v Mléčné dráze. Velikost, stáří, obsah, struktura a zákony vesmíru Oblast vesmíru viditelná ze Země (pozorovatelný vesmír) je koule o poloměru přibližně 46 miliard světelných let,; (celý vesmír podle nejnovějších odhadů má zhruba 96 miliard světelných let). Poloměr byl určen z nejvzdálenějších viditelných objektů se zahrnutím rozpínání vesmíru. Pro srovnání: typická galaxie má průměr přibližně 30 000 světelných let a obvyklá vzdálenost mezi dvěma sousedními galaxiemi je 3 milióny světelných let. Například naše Galaxie má průměr zhruba 100 000 světelných let, a galaxie v Andromedě se nachází zhruba ve vzdálenosti 2,5 milionů světelných let od Mléčné dráhy. V pozorovaném vesmíru existuje pravděpodobně více než 100 miliard (1011) galaxií. V roce 2016 britští astronomové odhadli počet galaxií na více než jeden bilion. Velikosti galaxií se pohybují od trpasličích galaxií s méně než deseti miliony (107) hvězd, až po obří eliptické galaxie s biliónem (1012) hvězd, všechny se otáčejí kolem těžiště ve středu galaxie. Z velice hrubého odhadu vyplývá, že v pozorovatelném vesmíru je kolem jedné triliardy hvězd (1021), nicméně v roce 2010 astronomové zveřejnili studii, která došla k číslu 300 triliard hvězd (3×1023). Pozorovatelná hmota ve vesmíru je rozšířena rovnoměrně (homogenně), pokud se berou průměrné hodnoty ve vzdálenostech větších než 300 miliónů světelných let. Nicméně v menším měřítku pozorujeme, jak se hmota hierarchicky „shlukuje“: atomy do hvězd, většina hvězd do galaxií, většina galaxií do kup galaxií, kupy se sdružují v nadkupách galaxií, tvoří vlákna (filamenty) o velikosti desítek až stovek milionů světelných let a nakonec tu jsou největší struktury ve vesmíru, jako je např. Sloanova velká zeď galaxií. Také pozorovatelná hmota je ve vesmíru rozložena izotropně, což znamená, že vesmír se jeví ve všech směrech pozorování stejný, v každém směru pozorování tedy obsahuje přibližně stejné množství objektů. Ve vesmíru se vyskytuje rovněž izotropní mikrovlnné záření, které odpovídá tepelné rovnováze spektra záření černého tělesa o teplotě asi 2,725 Kelvinů. Hypotéza, že celý vesmír je homogenní a izotropní, je známa jako kosmologický princip a astronomická pozorování ji podporují. Současný vesmír má velmi nízkou celkovou hustotu, zhruba 9,9×10−30 gramů na centimetr krychlový. Tato hmota a energie je rozdělena na 74 % temné energie, 22 % chladné temné hmoty a 4 % baryonové (běžné) hmoty. Na čtyři metry krychlové připadá jeden atom vodíku. Vlastnosti temné energie a temné hmoty jsou z velké části neznámé. Temná hmota podléhá gravitaci stejně jako obyčejná hmota a tudíž zpomaluje expanzi vesmíru, naopak temná energie toto rozpínání urychluje. Nejpřesnější odhad věku vesmíru, 13,799±0,021 miliardy let, vznikl na základě pozorování reliktního kosmického mikrovlnného záření. Nezávislé odhady (založené například na radioaktivním datování) věku vesmíru mají sice menší přesnost, přesto potvrdily věk 11–20 miliard let, či 13–15 miliard let. Vesmír nebyl stejný po celou dobu své existence; například poměr mezi populacemi kvasarů a galaxií se změnil a sám prostor se patrně rozšířil. Tato expanze umožnila, že pozemští vědci mohou pozorovat světlo z galaxie vzdálené třicet miliard světelných let od Země, a to i v případě, že světlo k nám cestovalo pouhých třináct miliard roků. Tato expanze je v souladu s pozorováním, že fotony emitované ze vzdálených galaxií mají posunutou vlnovou délku do červeného oboru spektra a nižší frekvenci. Rychlost prostorové expanze vesmíru se zrychluje, jak ukazuje studium supernov typu Ia a expanze byla potvrzena i dalším pozorováním. Novější výzkum s mnohem větším počtem supernov typu Ia však zrychlenou expanzi zpochybnil. Relativní podíly chemických prvků, především nejlehčích atomů, jako je vodík, deuterium a helium, se zdají být stejné v celém vesmíru a jsou pozorovatelné po celou jeho historii. Zdá se, že ve vesmíru je mnohem více hmoty než antihmoty, asymetrie pravděpodobně souvisí s narušením CP invariance při rozpadech elementárních částic. Zdá se, že vesmír nemá žádný souhrnný elektrický náboj, proto má gravitace dominantní postavení v kosmologických měřítkách délky. Zdá se také, že vesmír nemá žádnou souhrnnou hybnost či moment hybnosti. Absence náboje a hybnosti by vyplývaly ze známých fyzikálních zákonů (Gaussova zákona elektrostatiky a z Landauova-Lifšicova pseudotenzoru), pokud by vesmír byl konečný. Z pozorování se zdá, že vesmír tvoří spojité časoprostorové kontinuum, které se skládá ze tří prostorových dimenzí a jednoho časového rozměru. Prostor se zdá být téměř plochý (téměř nulové zakřivení), což znamená, že Eukleidovská geometrie experimentálně platí s vysokou přesností pro většinu vesmíru. Zdá se, že časoprostor má souvislou topologii, alespoň v měřítku pozorovatelného vesmíru. Jsou však také náznaky, že by vesmír mohl být vícedimenzionální, a že časoprostor může mít provázanou globální topologii, obdobně s válcovou nebo toroidní topologií dvourozměrných prostorů. Vesmír se podle pozorování řídí souborem fyzikálních zákonů a fyzikálních konstant. Podle převažujícího standardního modelu fyziky se veškerá hmota skládá ze tří generací leptonů a kvarků, což jsou fermiony. Tyto elementární částice spolu interagují prostřednictvím nejvýše tří základních interakcí: elektroslabé interakce, která zahrnuje elektromagnetismus a slabou jadernou sílu, silnou jadernou sílou, jak ji popisuje kvantová chromodynamika, a gravitaci, která se v současné době dá nejlépe popsat obecnou teorií relativity. První dvě interakce mohou být popsány renormalizovanou kvantovou teorií pole, interakce zprostředkovávají kalibrační bosony, které odpovídají určité kalibrační symetrii. Renormalizované kvantové teorie obecné relativity dosud nebylo dosaženo, i když různé formy teorie strun jsou nadějné. Speciální teorie relativity má platnost v celém vesmíru, za předpokladu, že prostorové a časové délky jsou dostatečně malé, jinak musí být použita obecná teorie relativity. Neexistuje žádné vysvětlení pro konkrétní hodnoty fyzikálních konstant, jako je Planckova konstanta h nebo gravitační konstanta G a jeví se, že jsou platné v celém vesmíru. Platí zákony zachování, jako např. zákon zachování náboje, hybnosti, momentu hybnosti a energie; v mnoha případech mohou tyto zákony zachování souviset se symetrií a matematickou identitou. Jemné vyladění vesmíru Z pozorování vyplývá, že základní fyzikální konstanty, které určují vlastnosti našeho vesmíru mají zvláštní hodnoty v tom smyslu, že ve vesmíru, kde by tyto konstanty měly jen mírně odlišné hodnoty, by nemohl vzniknout inteligentní život. Existují vědecké práce, které ukazují, jak by alternativní vesmír mohl vypadat. Není však jisté, za jakých podmínek může vzniknout inteligentní život, jakých nabývá forem a tvarů a jak dlouhou má dobu trvání. Důležité konstatování v této diskusi je, že pro pozorovatele existuje vesmír, který je doladěn tak, že je schopen podporovat inteligentní život. Podmíněná pravděpodobnost pozorování vesmíru, který je vyladěný k podpoře inteligentního života, je 1. Tento poznatek je znám jako malý antropický princip a je zvláště důležitý v případě vzniku vesmíru a pravděpodobnosti vzniku jiných vesmírů s odlišnými vlastnostmi od našeho vesmíru. Naproti tomu velký antropický princip, který v této skutečnosti vidí stopu záměru, nemá vědeckou povahu a je zdrojem polemik. Historické modely vesmíru Modely vesmíru (kosmologie) a jeho původu (kosmogonie) vznikaly na základě ve své době dostupných údajů a představ o vesmíru. V minulosti byla kosmologie a kosmogonie příběhem bohů vyprávěných různými způsoby. Teorie odosobněného vesmíru řídícího se fyzikálními zákony byly nejprve navrhovány Řeky a Indy. V průběhu staletí se zlepšovala astronomická pozorování, vznikly teorie pohybu a gravitace, které vedly ke stále přesnějšímu popisu vesmíru. Moderní éra kosmologie začala v roce 1916 obecnou teorií relativity Alberta Einsteina, která umožnila kvantitativně předpovědět vznik, vývoj a konec vesmíru jako celku. Většina dnes přijímaných kosmologických teorií vychází z obecné teorie relativity a z předpokládané teorie Velkého třesku, jsou však třeba ještě přesnější měření, která by určila, která z teorií je správná. Stvoření světa Mnohé kultury znají příběhy popisující stvoření světa, které můžeme rozdělit do několika různých typů. V jednom se svět rodí z vejce, jako například ve finské epické básni Kalevala, čínském příběhu Pangu nebo indickém příběhu Brahmánda Purana. V jiných příbězích vystupuje bytost, která stvoří svět, jenž z ní vychází, jako v příběhu tibetského buddhismu o Ádi-buddhovi, ve starověkém řeckém příběhu Gaii (Matky Země), mýtu aztécké bohyně Coatlicue, v příběhu staroegyptského boha Atuma, nebo stvoření světa podle biblické knihy Genesis. V dalším typu příběhu je svět stvořen ze spojení mužského a ženského božstva jako například v maorském Rangi a Papa. V jiných příbězích je vesmír stvořen ruční prací z již existujících materiálů, jako je tělo mrtvé bohyně Tiamat v babylónském eposu Enúma eliš nebo obra Ymira v severské mytologii – nebo z chaosu, jako Izanagi a Izanami v japonském bájesloví. V jiných příbězích vychází vesmír ze základních principů, jako je Brahman a Prakrti, nebo jin a jang v čínské filozofii. Filozofické modely vesmíru V 6. století před naším letopočtem raní řečtí filozofové, předsókratici, vytvořili první známé filozofické modely vesmíru. Nejdříve poznali, že zdání může klamat, a usilovali o lepší pochopení základních skutečností. Zvláště si všimli schopností věci změnit formu (např. led se změní na vodu a dál na páru) a několik filozofů si začalo uvědomovat, že všechny očividně různé látky na světě (dřevo, kov, atd.) jsou různými formami jednoho praelementu, arché. Prvním byl Thalés, který za tuto pralátku považoval vodu. Po něm Anaximenés za prvopočátek považoval vzduch a navrhl, že musí existovat přitažlivé a odpudivé síly, které způsobují že arché kondenzuje a vyskytuje se v různých formách. Empedoklés definoval jako základní látky čtyři živly ve vesmíru, které jsou nutné k vysvětlení jeho rozmanitosti (zemi, vzduch, oheň a vodu) a které se vyskytují v různých kombinacích a formách. Tato teorie čtyř elementů byla přijata řadou dalších filozofů. Někteří filozofové před Empedoklem prosazovali méně hmotné věci pro arché, Hérakleitos prosazoval logos „rozum, který řídí veškerenstvo“, Pythagoras věřil, že všechny věci jsou složené z čísel, kdežto Thaletův student Anaximandros věřil, že vše je složeno z chaotické látky známé jako apeiron (bezmezno), zhruba odpovídající modernímu pojmu kvantové pěny. Teorii apeiron pozoruhodně modifikoval Anaxágoras, který navrhoval, že různé věci na světě jsou utkané z rychle rotujícího apeironu, který uvádí do pohybu Nús (mysl). Jiní filozofové – především Leukippos a Démokritos – navrhli, že vesmír je složen z nedělitelných atomů, pohybujících se v prázdném prostoru, vakuu. Aristotelés tomuto názoru oponoval (Příroda se hrozí prázdnoty) na základě toho, že odpor vůči pohybu se zvyšuje s hustotou; z tohoto důvodu by prázdný prostor neměl bránit pohybu, což by mělo vést k možnosti nekonečné rychlosti. Ačkoli Hérakleitos byl zastáncem věčné změny, jeho současník Parmenidés přišel s myšlenkou, že všechny změny jsou pouhou iluzí, že opravdová základní skutečnost je věčně neměnná a jednoho charakteru. Parmenidés označil tuto skutečnost za τὸ ἐν (jedno). Parmenidova teorie nebyla pro mnoho Řeků přijatelná a jeho žák Zénón z Eleje předložil k řešení několik slavných paradoxů. Aristotelés vyřešil paradoxy zavedením pojmu nekonečně dělitelného kontinua a aplikoval je na prostor a čas. Indický filozof Kanáda, zakladatel filozofické školy Vaišéšika, která přišla s teorií atomismu, si myslel, že světlo a teplo jsou různými druhy téže látky. V 5. století našeho letopočtu si buddhistický filozof atomista Dignāga myslel, že existují atomy bodové velikosti, které jsou krátkodobými záblesky světla a energie. Popíral existenci podstatných věcí, a myslel si, že pohyb je tvořen okamžitými proudy záblesků energie. Teorie omezeného času (temporal finitism) je inspirována doktrínou stvoření světa sdíleného třemi abrahámovskými náboženstvími: judaismem, křesťanstvím a islámem. Křesťanský filozof Jan Filoponos předložil filozofické argumenty proti starověké řecké představě nekonečné minulosti. Filoponovy argumenty proti nekonečné minulosti používal od počátku muslimský filozof Alkindus, židovský filozof Josefem Gaonem a muslimský teolog Al-Ghazzálím. Nazývají se také kosmologický argument Kalam. Použili dva logické argumenty proti nekonečné minulosti, z nichž první je argument „proti možnosti existence časového nekonečného regresu“, má následují strukturu: (1) Aktuální nekonečno nemůže existovat. (2) Nekonečný časový regres událostí by vytvořil aktuální nekonečno. (3) Proto nekonečný časový regres událostí nemůže existovat. Druhém argumentu, „nemožnosti utvořit aktuální nekonečno přidáváním“, se uvádí: (1) Časová série událostí je množinou, která je utvářená přidáváním událostí. (2) Množina utvářená za sebou následující událostmi nemůže být aktuálním nekonečnem. (3) Proto časová série událostí nemůže být aktuálním nekonečnem. Oba argumenty byly přijaty později křesťanskými filozofy a teology, a druhý argument se stal slavným zejména poté, co byl přijat Immanuelem Kantem v jeho diplomové práci o protimluvech týkajících se času. Astronomické modely vesmíru První astronomické modely vesmíru byly vytvořeny krátce po vzniku astronomie babylonskými astronomy, kteří viděli Zemi jako plochý disk plovoucí v oceánu, a tak vytvořili předpoklady pro vznik raných řeckých map světa od Anaximandra a Hekataia z Milétu. Pozdější řečtí filozofové sledovali pohyby nebeských těles a snažili se vytvořit modely vesmíru, založené na hlubších empirických důkazech. Podle modelu Eudoxa z Knidu je prostor a čas nekonečný a věčný, Země je kulatá a pevná, a všechno ostatní je omezeno pouze na otáčení dutých soustředných sfér, v jejichž středu je nehybná Země, jejíž střed je středem všech koulí. Tento model byl zdokonalen řeckými astronomy Kalippem a Aristotelem, a k téměř do dokonalé shody s astronomickým pozorováním jej přivedl Ptolemaios. Model s nehybnou Zemí uprostřed se shoduje s bezprostřední lidskou zkušeností a Řekové byli přesvědčeni, že jen kruhový pohyb může trvat věčně. Nicméně všichni řečtí vědci nepřijali geocentrický model vesmíru. Pythagorejský filozof Filolaos předpokládal, že ve středu vesmíru je „ohnivé centrum“, kolem kterého krouží Země, Slunce, Měsíc a planety rovnoměrným kruhovým pohybem. Řecký astronom Aristarchos ze Samu byl první známým astronomem, který navrhl heliocentrický model vesmíru. Ačkoli jeho původní spis se ztratil, odkaz v Archimédově knize O počítání písku popisuje Aristarchovu heliocentrickou teorii. Archimedes napsal: „Aristarchos Samský však vydal knihy jakési s názvem Hypothesy, v nichž vychází z předpokladu, že vesmír jest mnohokrát větší, než jak výše bylo řečeno. Předpokládá totiž, že stálice a Slunce zůstávají nehybné, země pak obíhá po obvodě kruhu kolem Slunce, jež stojí uprostřed dráhy, že dále koule stálic rozložená kolem téhož středu jako Slunce jest takové velikosti, že kruh, v němž, jak předpokládá, země obíhá, jest ku vzdálenosti stálic v tomtéž poměru, v jakém jest střed koule k povrchu. Totoť, jak patrno, jest nemožno. Neboť, ježto střed koule nemá žádné velikosti, jest se domnívati o něm, že není v žádném poměru k povrchu koule. Jest však přijmout, že Aristarchos myslil takto: jakmile předpokládáme, že Země jest jakoby středem vesmíru, tu v tom poměru, v jakém jest Země k tomu, co nazýváme vesmírem, jest koule, v níž jest kruh, v němž, jak předpokládá, Země obíhá, ke kouli stálic. Neboť důkazy fenoménů přizpůsobuje k tomuto předpokladu, a obzvláště zdá se, že velikost koule, v níž dává Zemi se pohybovati, pokládá za stejnou s tím, co nazýváme vesmírem.“ Aristarchos také věřil, že hvězdy musí být velice daleko, protože nemají viditelnou paralaxu, a nelze tím pádem pozorovat pohyb hvězd vůči sobě, jako např. pohyb Země kolem Slunce. Hvězdy se nacházejí v mnohem větší vzdálenosti od Země, než se ve starověku všeobecně předpokládalo, proto mohla být hvězdná paralaxa zjištěna dalekohledy až počátkem 19. století, což starověcí astronomové nemohli tušit. Geocentrický model s planetární paralaxou podle nich vysvětloval, proč nelze pozorovat paralaxy hvězd. Odmítnutí heliocentrického názoru bylo zřejmě velmi silné, jak ukazuje následující pasáž z Plutarchova díla: ...Kleanthés z Assu, současník Aristarcha a představitel stoicismu byl přesvědčen, že bylo povinností Řeků obvinit Aristarcha ze Samu z bezbožnosti za to, že uvedl do pohybu srdce vesmíru (tj. Zemi) ... a že předpokládal, že nebe je v klidu, Země obíhá po šikmé kružnici a zároveň se otáčí kolem vlastní osy. Je to také první doložená žaloba na vědce, který zastával odlišný názor. Jediný další známý astronom starověku, který podporoval Aristarchův heliocentrický model vesmíru, byl Seleukos z Babylónu, helénský astronom, který žil sto let po Aristarchovi. Podle Plutarcha byl Seleukos první astronom, který se snažil dokázat heliocentrický systém racionální úvahou, ale jeho argumenty nejsou známé. Pravděpodobně souvisely s fenoménem přílivu a odlivu. Podle Strabóna totiž Seleukos přišel jako první s myšlenkou, že přílivy a odlivy jsou způsobeny přitažlivostí Měsíce, a že výška přílivu závisí na poloze Měsíce vzhledem ke Slunci. Ve středověku přišli s heliocentrickým modelem vesmíru ještě indický astronom Árjabhata a perští astronomové Albumasar a Al-Sijzi. Aristotelův a Ptolemaiův model byl v západním světě přijímán zhruba po dvě tisíciletí, než Koperník oživil Aristarchovu teorii, že by se astronomická data dala lépe vyložit, kdyby se Země otáčela kolem své osy a Slunce bylo ve středu vesmíru. Koperník sám říká, že názor o rotaci Země je velice starého původu a lze jej sledovat přinejmenším k Filolaovi (asi 450 př. n. l.), k Herakleidovi z Pontu (přibližně 350 př. n. l.) a k Ekfantovi ze Syrakus. Sto let před Koperníkem křesťanský učenec Mikuláš Kusánský napsal ve své knize De docta ignorantia („Vědění o nevědění“, 1440), že Země se otáčí kolem své osy, totéž tvrdil Árjabhata (476–550), Brahmagupta (598–668) a Albumasar Al-Sijzi. První empirický doklad rotace Země kolem vlastní osy na základě pozorování komet podal ázerbájdžánský astronom Tusi (1201–1274) a perský astronom Ali Qushji (1403–1474). Tusi dále hájil Aristotelův geometrický model vesmíru, kdežto Qushji ho odmítal, podobně jako Koperník později obhájil rotaci Země. Al-Birjandi v roce 1528 dál rozvinul teorii „kruhové setrvačnosti“ pro vysvětlení rotace Země, kterou dále rozšířil Galileo Galilei. Koperníkův heliocentrický modelu vesmíru hvězdy umístil rovnoměrně do nekonečného prostotu kolem planety, tak jako Thomas Digges ve své knize Perfit Description of the Caelestiall Orbes according to the most aunciente doctrine of the Pythagoreanse („Úplný popis nebeských oběžných drah podle prastaré nauky Pythagorejců“) v roce 1576. Dominikánský mnich Giordano Bruno rovněž přijal myšlenku o nekonečnosti prostoru a věřil, že ve vesmíru je mnoho Slunečních soustav podobných naší; za obhajování tohoto názoru byl upálen dne 17. února 1600 na náměstí Campo dei Fiori v Římě jako kacíř. Toto pojetí vesmíru přijal Isaac Newton, Christiaan Huygens a další vědci, ačkoli obsahovalo několik paradoxů, které byly vyřešeny teprve s rozvojem obecné teorie relativity. První z nich byl, že se předpokládalo, že prostor a čas jsou nekonečné, a že hvězdy ve vesmíru stále vyzařují energii, nicméně hvězda má konečnou hmotnost, a tudíž nemůže věčně vyzařovat energii. Za druhé, Edmund Halley (1720) a Jean-Philippe de Cheseaux (1744) upozornili, že kdyby byl nekonečný prostor rovnoměrně vyplněný hvězdami, musela by noční obloha zářit tak jasně, jako Slunce ve dne (v 19. století dostal tento paradox název Olbersův paradox). Za třetí, Newton poukázal na to, že nekonečný prostor stejnoměrně vyplněný hmotou by způsobil nekonečné síly a nestabilitu, takže hmota by se musela rozdrtit vlastní gravitací. Tuto nesnáz vysvětlilo v roce 1902 kritérium Jeansovy nestability. Jedním z možných řešení posledních dvou paradoxů byl Charlierův vesmír, ve kterém je hmota uspořádána hierarchicky (systémy obíhajících těles, které obíhají větší systém, a tak dále do nekonečna), takže vesmír je fraktálně uspořádán a má zanedbatelně malou celkovou hustotu. Takový model vesmíru navrhl už v roce 1761 Johann Heinrich Lambert. Významným pokrokem v astronomii 18. století bylo to, že např. Thomas Wright, Immanuel Kant a jiní pochopili, že hvězdy nejsou rozloženy rovnoměrně v celém prostoru, ale seskupují se do galaxií. Moderní éra kosmologie začala v roce 1917, kdy Albert Einstein poprvé aplikoval svoji obecnou teorii relativity pro modelování struktury a dynamiky vesmíru. Tato teorie a její důsledky je podrobněji popsána v následující části. Teoretické modely vesmíru Obecná teorie relativity Ze čtyř základních interakcí převládá v kosmologickém měřítku gravitace, ostatní tři základní síly hrají zanedbatelnou roli při vytváření struktur na úrovni planet, hvězd, galaxií a dalších větších struktur. Důvodem je, že veškerá hmota a energie se navzájem přitahují a gravitační účinky se tedy kumulují, kdežto kladné a záporné náboje se navzájem ruší, takže elektromagnetismus je v kosmologických měřítkách relativně nevýznamný. Zbývající dvě interakce, slabá a silná jaderná síla, klesají velmi rychle se vzdáleností a jejich účinky se omezují především na subatomární vzdálenosti. Při popisu vývoje vesmíru je však potřeba brát v potaz i globální vlastnosti časoprostoru, jako jeho křivost, protože na takovýchto měřítkách již hrají významnou roli. Z tohoto důvodu vznikly první seriózní modely vesmíru až s objevem obecné teorie relativity, která je schopna zahrnout oba tyto jevy. Obecná teorie relativity popisuje vztahy mezi zakřivením časoprostoru a rozložením hmoty v něm. Zakřivení časoprostoru určuje pohyb hmoty, který probíhá podél nejkratších, resp. nejdelších spojnic, tzv. geodetik. Rozložení hmoty naopak určuje zakřivení časoprostoru pomocí Einsteinových rovnic, což jsou nelineární parciální diferenciální rovnice druhého řádu v čase i prostoru. Kosmologické modely vycházející z obecné teorie relativity se opírají o tzv. kosmologický princip, tedy předpoklad, že vesmír je od měřítka stovek megaparseků homogenní a izotropní. Jinými slovy, že gravitační účinky galaxií, které tvoří vesmír, jsou od tohoto měřítka ekvivalentní působení jemného prachu rovnoměrně rozloženého po celém vesmíru, který má všude stejnou průměrnou hustotu. Tento předpoklad umožňuje snadno řešit Einsteinovy rovnice pole a předpovědět minulost a budoucnost vesmíru v kosmologických časových měřítkách. Einsteinovy rovnice pole obsahují kosmologickou konstantu (Λ), která je nejčastěji interpretována jako hustota energie prázdného prostoru. V závislosti na znaménku, může kosmologická konstanta buď zpomalovat (záporné Λ) či zrychlovat (kladné Λ) expanzi vesmíru. Mnoho vědců včetně Einsteina se domnívalo, že (Λ) má nulovou hodnotu. Nedávná astronomická pozorování supernov typu Ia však objevila velké množství „temné energie“, která zrychluje expanzi vesmíru. Předběžné studie naznačují, že tato temná energie odpovídá kladné hodnotě kosmologické konstanty Λ, ačkoli nelze ještě vyloučit jiné alternativní teorie. Ruský fyzik Zeldovič navrhl, že Λ je míra energie základního stavu vakua spojená s existencí virtuálních částic kvantové teorie pole. Tato energie existuje i v prázdném prostoru a je závislá jen na jeho objemu, což je i vlastností kosmologické konstanty v Einsteinových rovnicích. Dokladem pro energii základního stavu je např. Casimirův jev. Fridmanův model Fridmanovy rovnice pro vývoj vesmíru jsou řešením Einsteinových rovnic pro případ homogenního a izotropního vesmíru. Toto řešení používá speciální tvar metrického tenzoru tzv. Fridman-Lemaîter-Robertson-Walkerovu metriku, která plyne z kosmologického principu a byla nezávisle objevena čtyřmi vědci: Fridmanem, Lemaîtrem, Robertsonem a Walkerem. Zjednodušeně můžeme říci, že metrika má pro časoprostor stejný význam, jako Pythagorova věta v Eukleidově prostoru – určuje, jaký časoprostorový interval (analogie délky) je mezi dvěma blízkými body popsanými rozdíly souřadnic t, r, θ, φ. Tato metrika má jen dva neurčené parametry: celkové měřítko délky R(t), které se může měnit s časem, a index zakřivení k, který může nabývat hodnot 0, 1 nebo −1, což odpovídá ploché eukleidovské geometrii, nebo prostoru s kladným či záporným zakřivením. Když se R změní, veškeré prostorové vzdálenosti ve vesmíru se změní zároveň, a dojde k celkovému rozšíření nebo smrštění vesmíru. To odpovídá pozorování, že galaxie se od sebe vzdalují, prostor mezi nimi se rozšiřuje. Rozšiřování prostoru také odpovídá za zdánlivý paradox, že dvě galaxie mohou být 40 miliard světelných let od sebe, i když vycházely ze stejného místa prostoru před 13,8 miliardami let a nikdy se nepohybovaly rychleji, než je rychlost světla. Diferenciální rovnice popisující, jak se R se mění s časem, jsou známy jako Fridmanovy rovnice Jejich řešení závisí na několika parametrech: kosmologické konstantě Λ, průměrné hustotě látky ρ, tlaku (především) záření p, gravitační konstantě G a již zmíněném parametru křivosti k. Podle hodnot těchto parametrů vychází z rovnic několik scénářů a obecných pozorování pro vývoj vesmíru. Statický vesmír, tedy případ, kdy délkové měřítko R zůstane konstantní, nastane pouze v případě, že má vesmír kladnou křivost (k=1) a přesně vyladěné hodnoty hustoty a kosmologické konstanty, na což jako první upozornil Albert Einstein. Tato rovnováha je však nestabilní a dříve či později by ji musely zvrátit drobné odchylky od počáteční izotropie a homogenity. Dnes však víme, že se vesmír rozpíná, což dobře koresponduje s předpovědí modelu. Pro dynamický vesmír obsahující baryonovou hmotu a záření jsou ve Fridmanových rovnicích v různých fázích dominantní různé členy. V raném vesmíru hraje nejvýznamnější roli hustota a tlak záření, neboť jejich relativní podíl roste při zmenšování R rychleji než hustota běžné hmoty. V pozdější fázi hraje největší podíl hustota hmoty a později přebírá diktát parametr křivosti k a kosmologická konstanta. V některých teoriích, jako inflační teorie, dominují v raném vesmíru jiné formy látky s exotickou stavovou rovnicí. Řešení Fridmanových rovnic naznačují, že vesmír začal gravitační singularitou, kdy byl parametr R nulový a hustota hmoty a energie nabývaly nekonečné hodnoty. Mohlo by se zdát, že tento závěr je slabě podložený, protože je založen na nejistých předpokladech dokonalé homogenity a izotropie. Je však doložen také Hawkingovou a Penroseovou teorií singularity, která ukazuje, že počáteční singularita by měla existovat za velmi všeobecných podmínek. Nesmíme však zapomínat, že stále pracujeme v rámci obecné teorie relativity a závěr tak platí jen v mezích její platnosti. Každopádně to znamená, že vesmír začal nepředstavitelně horkým a hustým stavem, který existoval bezprostředně po této singularitě, což je podstatou modelu Velkého třesku vesmíru. Nekonečné hustoty počáteční singularity však naznačují, že pro popis je pravděpodobně potřeba použít přesnější teorii. Konečný osud vesmíru je stále neznámý, protože kriticky závisí na indexu zakřivení k a kosmologické konstantě Λ. Vesmír se zápornou kosmologickou konstantou vždy skončí velkým křachem, tato možnost se však zdá být vyloučena pozorováním. Stejný osud čeká i dostatečně hustý vesmír, kde k se rovná +1 a jeho průměrné zakřivení v celém prostoru je kladné. Takový vesmír se nazývá uzavřený. Naopak není-li vesmír dostatečně hustý, k se rovná 0 (plochý vesmír) nebo −1 (otevřený vesmír), bude se rozšiřovat donekonečna, zchladne a nakonec se stane nehostinným pro život. Stejně skončí i uzavřený vesmír, je-li kosmologická konstanta dost velká. Poslední měření naznačují, že rozpínání vesmíru se oproti očekávání zrychluje, což pravděpodobně ukazuje na vesmír s kladnou kosmologickou konstantou, který se bude rozpínat do nekonečna. Teorie Velkého třesku Převažující model Velkého třesku vychází v současnosti z mnoha experimentálních měření, jako je například vztah vzdálenosti vesmírného objektu a rudého posuvu galaxií, poměru atomů vodíku a hélia ve vesmíru a všudypřítomného, izotropního mikrovlnného záření kosmického pozadí. Jak již bylo uvedeno, rudý posuv má původ v rozpínání vesmíru, kterým se zvětšuje vlastní prostor vesmíru a zvětšuje se vlnová délka fotonu se zvyšující vzdáleností objektu, stejně jak klesá jeho energie. Čím delší cestu musel foton absolvovat, tím větší expanzi vesmíru zažil, a proto je záření nejstarších fotonů ze vzdálených galaxií nejvíce posunuto do červené oblasti spektra. Stanovení korelace mezi vzdáleností a rudým posuvem je důležitým problémem experimentální fyzikální kosmologie. Další experimentální pozorování expanze vesmíru může vysvětlit kombinace jaderné a atomové fyziky. Jak probíhala expanze vesmíru, hustota energie elektromagnetického záření klesala rychleji než hustota hmoty, protože energie fotonu se snižuje s jeho vlnovou délkou. A tak, i když hustota energie vakua nyní ve vesmíru dominuje, kdysi dominovalo záření, poeticky řečeno, vše bylo světlem. Jak se vesmír rozpínal, jeho hustota energie klesala, stával se chladnějším a elementární částice hmoty se mohly spojovat do stále složitějších objektů. Tak se v rané fázi vesmíru s převládající hmotou mohly vytvořit stabilní protony a neutrony, které se pak sdružovaly do atomových jader. V této fázi vývoje byl vesmír velmi horkým a hustým plazmatem ze záporných elektronů, neutrálních neutrin a kladných jader prvků. Jaderné reakce mezi jádry vedly k současné hojnosti lehčích jader prvků, a to zejména vodíku, deuteria a helia. Nakonec se elektrony a jádra spojily do stabilních atomů a vesmír se stal průhledným pro většinu vlnových délek záření. V tomto okamžiku se záření oddělilo od hmoty a vytvořilo všudypřítomné, izotropní mikrovlnné záření kosmického pozadí, které dodnes pozorujeme. Některá jiná pozorování nemůže současná fyzika vysvětlit. Podle převládající teorie hmoty nad antihmotou mírně převládala už při vzniku nebo velice krátce po velkém třesku, možná díky narušení CP invariance, jež bylo pozorováno v částicové fyzice. I když anihilace hmoty a antihmoty většinu hmoty zničila a vyprodukovala fotony, malý zbytek hmoty existuje do dnešní doby a tvoří dnešní vesmír. Některé důkazy rovněž naznačují, že rychlá kosmická inflace vesmíru proběhla velice brzy po jeho vzniku (přibližně 10−35 sekundy). Nedávná pozorování také ukazují, že kosmologická konstanta (Λ) není nulová, a v souhrnné hmotnosti a energii ve vesmíru dominují temná energie a temná hmota, které dosud nebyly vědecky popsány. Liší se svými gravitační účinky. Temná hmota se projevuje gravitací a zpomaluje expanzi vesmíru, naopak, temná energie urychluje expanzi vesmíru. Teorie mnohovesmíru Některé spekulativní kosmologické teorie tvrdí, že náš vesmír je pouze jedním z množiny vesmírů, které se označují jako mnohovesmír (z anglického multiverse). Tento termín byl poprvé použit psychologem a filozofem Williamem Jamesem. Vesmíry tvořící mnohovesmír se někdy nazývají paralelní vesmíry a jejich povaha a způsob jejich vzájemné interakce závisí na konkrétním fyzikální modelu. Koncept mnohovesmíru a oddělených vesmírů nicméně není nový, například biskup Étienne Tempier v Paříži roku 1277 řekl, že Bůh mohl vytvořit tolik vesmírů, kolik uznal za vhodné, o čemž se tehdy hodně diskutovalo. Kosmolog Max Tegmark klasifikoval nejčastěji diskutované modely mnohovesmíru do čtyř kategorií tak, že mnohovesmír vyššího řádu zahrnuje mnoho světů řádu nižšího: 1. řád: Časoprostor za kosmologickým horizontem Inflační teorie předpovídá na počátku vesmíru velmi rychlou metrickou expanzi. Při tomto procesu se vesmír zvětší natolik, že některé jeho části nemůžeme pozorovat, protože z nich k nám světlo ještě nestihlo dorazit. V některých scénářích vývoje vesmíru mohou existovat i oblasti, ze kterých k nám světlo nedorazí nikdy. Časoprostor, který nevidíme, protože je mimo pozorovatelný vesmír, se označuje jako multiverzum prvního řádu. 2. řád: Vesmíry s jinými fyzikálními konstantami Teorie věčné inflace předpokládá, že k rozpadu falešného vakua, které má na svědomí exponenciální rozpínání vesmíru v jeho počátku, nedochází všude najednou v reakci na klesající hustotu a tlak, ale lokálně, formou kvantového tunelování. Vznikne tak zárodečná bublina, která se již rozpíná řádově pomaleji než okolní prostor. V různých bublinách může dojít k různému spontánnímu narušení symetrie, což má za následek obecně jinou hodnotu různých fyzikálních konstant. Takové vesmíry se nazývají multiverzem druhého řádu. Do této kategorie patří i teorie oscilujícího vesmíru Johna A. Wheelera nebo teorie kosmologického přírodního výběru Lee Smolina. 3. řád: Interpretace mnoha světů kvantové mechaniky Everettova teorie mnoha světů je dnes jednou ze standardních interpretací kvantové mechaniky. Je postavena na předpokladu, že vesmír lze popsat globální vlnovou funkcí, která nikdy neprochází kolapsem. V momentě, kdy provádíme měření na dílčím kvantovém systému, celý vesmír se rozdělí na několik větví, ve kterých se realizují všechny možné výsledky měření. Pravděpodobnostní charakter měření je důsledek toho, že nevíme, ve které z větví se budeme po rozdělení vesmíru nacházet. Zatímco různé vesmíry multiverza 1. a 2. řádu jsou od sebe vzdáleny v klasickém prostoru, jednotlivé větve mnohasvětové interpretace jsou od sebe vzdáleny v nekonečněrozměrném Hilbertově prostoru, na kterém je definována globální vlnová funkce vesmíru. 4. řád: Soubor všech vesmírů dostatečně popsatelných matematickou strukturou Do této kategorie Tegmark zahrnuje vlastní hypotézu, podle které bychom měli připsat rovnou měrou existenci všem myslitelným vesmírům, které lze dostatečně formálně popsat vhodnou matematickou strukturou. Tegmarkovu hypotézu dále rozvedl Jürgen Schmidhuber, který kritizovat především vágní definici pojmu „každá myslitelná matematická struktura“. Navrhl omezení na množinu světů popsatelných počítačovými programy, které skončí v konečném čase, byť by tento čas nebyl předpověditelný kvůli Gödelovým větám. Teorie mnohovesmíru jsou často považovány za spekulativní až nevědecké, protože žádný experimentální test dostupný v jednom vesmíru nemůže odhalit existenci nebo vlastnosti vesmíru jiného. Zatímco někteří tvrdí, že podle Occamovy břitvy bychom neměli zavádět do popisu entity, které nemůžeme empiricky pozorovat, jiní tvrdí, že bychom podle stejného principu měli upřednostnit jednodušší matematický popis, který předpovídá více světů, než zavést dodatečný axiom, kterým jejich existenci popřeme. Tvar vesmíru Tvarem vesmíru rozumíme jeho geometrii a topologii. Geometrie vesmíru přitom zahrnuje především jeho křivost, zatímco topologie definuje, zjednodušeně řečeno, tvar vesmíru jako celku. Křivost můžeme měřit přímo z vlastností pozorovatelného vesmíru, ale topologii vesmíru bychom mohli empiricky zjistit jen v případě, kdy by byla velikost pozorovatelného vesmíru v nějakém směru srovnatelná s celkovou velikostí vesmíru. Formálněji řečeno při hledání topologie vesmíru zkoumáme, která trojrozměrná varieta odpovídá prostorovému řezu čtyřrozměrného časoprostoru vesmíru v souřadnicích, které se pohybují s ním (comoving coordinates). Pozorovatelný vesmír představuje světelný či kauzální kužel od počátku vesmíru, tedy množinu bodů, z nichž mohlo světlo za tento čas dospět k pozorovateli. Pokud je pozorovatelný vesmír menší než celý vesmír (v některých modelech je o mnoho řádů menší), nelze určit globální strukturu vesmíru pozorováním. Výpočty z obecné teorie relativity, např. modely založené na FLRW metrice, nemohou samy o sobě rozhodnout o topologii vesmíru, protože Einsteinovy rovnice jsou lokální a nepředepisují celkový tvar časoprostoru. Nejjednodušším a (především v populárních textech) asi nejčastěji používaným dodatečným předpokladem je, že vesmír je jednoduše souvislý. Potom platí, že vesmír s kladnou křivostí má konečný objem a topologii povrchu čtyřrozměrné koule (tzv. tři-sféry), zatímco plochý vesmír a vesmír se zápornou křivostí jsou prostorově nekonečné. Obecnější modely však uvažují například Poincarého prostor, který tvoří pravidelný sférický dvanáctistěn, či model Picardova rohu. Údaje, z nichž se sestavují modely vesmíru, poskytla zejména družice Wilkinson Microwave Anisotropy Probe (WMAP). NASA zveřejnila první údaje z WMAP v únoru 2003. V roce 2009 zahájila činnost kosmická observatoř Planck, která pozoruje záření mikrovlnného kosmického pozadí s vyšším rozlišením, než měla WMAP, což by mohlo přinést nová data o tvaru vesmíru. Údaje by měly být k dispozici na konci roku 2012. Získávání zdrojů z vesmíru Vesmír je plný vzácného surového materiálu (zlato, stříbro, platina atd.) a jeho úložiště v tělesech v blízkosti země. Nabízí se zde tedy možnost převážet tento materiál zpět na zemi a zde jej prodávat. V případě železa, kterého je ve vesmíru taktéž velké množství, můžeme využití nalézt ve stavbě a údržbě základní vesmírné infrastruktury. Je zde však enormní množství překážek, které bude nutné překonat. Vysoká cena letů do vesmíru Nespolehlivá identifikace ložisek Problémy s extrakcí a přemístěním materiálu Vývoj ceny získaného materiálu (inflace ceny kvůli množství) Kvůli těmto problémům je zatím jediným způsobem zisk materiálu pouze ze Země.V případě rozšíření financování a s neustálým čerpáním vzácných a nedostatkových kovů na zemi se však situace může změnit a první společnosti začnou tyto překážky překonávat. Ze znalosti současných rezerv a růstu spotřeby ve více i méně vyvinutých zemích světa je možné předpokládat, že klíčové prvky pro moderní průmysl budou vyčerpány v následujících 50 až 60 letech. Mezi tyto prvky patří: fosfor, antimon (využití ve výrobě elektronických prvků), zinek, cín, olovo, stříbro, zlato, platina, měď a další cenné prvky. Všechny tyto prvky jsou na zemi jen díky asteroidům, které na zemi dopadly. Geologie země nahrává budoucnosti kosmické těžby surovin a zachování esenciálního prvku ekonomiky a technologickému postupu (Benedikter et al., 2016). Neméně důležitým faktorem je i finanční proveditelnost. Vesmírné podnikání, a hlavně těžba surovin je vysoce riziková, s dlouhými dodacími lhůtami a potřebou obřích investic. Těžba z asteroidů Náklady spojené s těžbou asteroidů byly v roce 1996 odhadnuty na zhruba 100 miliard dolarů. Při těžbě asteroidů je důležité vybrat správný cíl. Kritickým faktorem pro prvotní výběr je relativní rychlost cíle a vzdálenost. Rychlost určuje obtížnost interakce s cílem a náklady na palivo kvůli obtížnější manipulaci. Vzdálenost je jednoznačnější – určuje časovou náročnost mise a taktéž náklady spojené s palivem. Asteroidy jsou rozdělené na 3 typy: Typ – C: Vysoký obsah vody a uhlíku. Tyto asteroidy jsou důležité pro tvorbu infrastruktury a udržitelnost, avšak mají malou hodnotu. Typ – S: Malý obsah vody a obsahují množství vzácných kovů hlavně nikl, zlato a platinu. Typ – M: Velmi vzácné. Obsahují až 10x více vzácných kovů, něž typ – S. Taktéž jsou tu i různé možnosti, jak s asteroidy pracovat: Transport surového materiálu zpět na Zemi. Zpracovat materiál na místě a převést jej zpět na Zemi případně na orbitu. Transport asteroidu na oběžnou dráhu Země nebo Měsíce. Každá z těchto možností má své výhody a nevýhody. Zpracováním materiálu na místě se sníží energetické nároky transportace materiálu, ovšem zpracovatelské nástroje budou muset být stále přítomné a převážené. Kvůli vzdálenosti od Země může být komunikace opožděná i o několik minut, a tak by těžící nástroje musely být automatizované nebo by musel být přítomný lidský faktor. To by řešilo přemístění asteroidu. Na druhé straně, prodleva v komunikaci nezabránila osídlení Marsu roboty, a navíc autonomní systémy jsou dlouhodobě levnější. Jeden z možných konceptů představila v roce 2012 společnost Planetary Resources společně s jejich investory. Plánem s uskutečněním v roce 2020 (plán nebyl realizovaný) je vytvoření vesmírné „čerpací pumpy“. Za využití vody a materiálu z asteroidů by vyráběli raketové palivo, kterým by se následně daly zásobovat lodě, které jsou na orbitě a získané vzácné suroviny, hlavně pak zlato a platina, zasílat zpět na zemi. Projekt se setkal s vlnou skepticismu a byl označen za cenově neefektivní. Probíhající mise NASA OSIRIS-REx má navrátit na zemi množství 60 g povrchového materiálu z asteroidu a mělo by být možné získat i 2 kilogramy materiálu, avšak tato mise stojí jednu miliardu dolarů a zisk z této mise, pokud by se navrátila 2 kila zlata, se pohybuje 24 okolo 100 tisíc dolarů. S dalším podobným konceptem přišla společnost Deep Space Industries, které počítá se začátkem těžby v roce 2023. Odkazy Poznámky Reference Literatura Související články Bod Omega Galaxie Kosmický prostor Kardašovova škála Kosmologie Světový názor Vznik a vývoj vesmíru Dějiny průzkumu sluneční soustavy Externí odkazy Kniha online o vesmíru Česká astronomická společnost Atlas Vesmíru Is there a hole in the universe? Stephen Hawking's Universe Frequently Asked Questions in Cosmology Comparative planetary and stellar sizes Logarithmic Maps of the Universe My So-Called Universe The Dark Side and the Bright Side of the Universe Exploring the Universe Astronomie Kosmologie

842

https://cs.wikipedia.org/wiki/Pulsar

Pulsar

Pulsary jsou rotující neutronové hvězdy, které vyzařují elektromagnetické záření. Intenzita záření se pro vzdáleného pozorovatele pravidelně mění, pravděpodobně v souvislosti s rotací hvězdy. Jedná se o takzvaný majákový efekt. Werner Becker z Max-Planck-Institut für extraterrestrische Physik řekl v roce 2006, „Teorie o tom, jak pulsary vyzařují svoji radiaci, je stále v počátcích, a to už po čtyřiceti letech práce… Existuje mnoho modelů, ale žádná přijatá teorie. … Teprve poslední poznatky nám umožňují vytvoření přesnější představy o vyzařování neutronových hvězd.“ Objev První pulsar objevili v roce 1967 Jocelyn Bellová Burnellová a Antony Hewish z Univerzity v Cambridgi. Protože byli původně popletení nepřirozeně pravidelným vyzařováním pulsaru, nazvali svůj objev LGM-1 (jako little green men = malí zelení mužíčci); později pulsar nazvali PSR 1919+21. Slovo pulsar je složenina z „pulsating star“ (pulzující hvězda) a poprvé se objevilo v roce 1968: Úplně nový druh hvězdy… začala zářit loni 6. srpna a… astronomové jí začali říkat LGM. Teď… se myslí, že je to typ hvězdy mezi bílým trpaslíkem a neutronovou hvězdou. Slovo pulsar se pro ni prostě hodí… Dr. A. Hewish… mi včera řekl: „…Jsem si jistý, že se dnes každý radioteleskop dívá na pulsary.“ Astrofyzik Peter A. Sturrock píše, že „když byly poprvé objeveny pravidelné radiové signály z pulsarů, vědci z Cambridge vážně uvažovali, že mohou být od mimozemské civilizace. Projednali tuto možnost a rozhodli se, že jestli je to pravda, tak to nesmí pustit na veřejnost bez vědomí vyšších autorit. Dokonce se zvažovalo, jestli není v nejlepším zájmu lidstva zničit důkazy a na všechno zapomenout!“ CP 1919 vyzařuje rádiové vlny, ale později se zjistilo, že vyzařují také rentgenové nebo gamma paprsky nebo také oboje dohromady. Antony Hewish obdržel v roce 1974 Nobelovu cenu za fyziku za tento objev a s tím spojené práce z oblasti radioastronomie. Poruchy a kolísání Pulsy však nejsou přesně pravidelné. Existují náhlé skokové poruchy (anglicky glitch) v periodách rotace pulsarů. V červnu 2006 astronom John Middleditch a jeho tým zveřejnili první předpověď poruch s daty napozorovanými z Rossi X-ray Timing Explorer. Použili měření pulsaru PSR J0537-6910. Kromě toho existuje i kolísání (anglicky wobble). Ukazuje se ale, že vysvětlení těchto jevů si vzájemně odporují. Druhy pulsarů Astronomové dnes rozlišují tři druhy pulsarů a to podle energie, která pohání radiaci: Rotací poháněné pulsary, kde ztráta rotační energie hvězdy pohání radiaci. Pulsary poháněné přírůstkem hmoty (to platí pro většinu, ale ne všechny, rentgenové pulsary), kde gravitační energie z přirůstající hmoty je zdrojem energie (a produkuje rentgenové záření pozorovatelné ze Země). Magnetary, kde radiaci pohání rozklad extrémně silného magnetického pole. I když se ve všech třech případech jedná o neutronové hvězdy, jejich pozorovatelné chování a fyzikální základ se dost liší. Přesto mají určitá spojení. Například rentgenové pulsary jsou pravděpodobně staré rotační pulsary, které už ztratily většinu energie a jsou viditelné jen poté co jejich společník (dvojhvězda) naroste a začne předávat svou hmotu neutronové hvězdě. Proces narůstání může zase předat dostatek úhlové rychlosti neutronové hvězdě a ta ji začne „recyklovat“ jako rotací poháněný milisekundový pulsar. Využití Studium pulsarů se uplatnilo ve fyzice a astronomii. Mezi hlavní výsledky se řadí potvrzení existence gravitačních vln tak, jak je předpověděla obecná teorie relativity a první objevení planetárního systému mimo naši soustavu. Významné pulsary První rádiový pulsar, CP1919 (teď známý jako CP1919+21) s pulsační periodou 1,337 sekundy a délkou pulsu 0,04 sekundy, byl objeven v roce 1967 První dvojitý pulsar, PSR 1913+16, potvrdil obecnou teorii relativity a dokázal existenci gravitačních vln. První milisekundový pulsar, PSR B1937+21 První rentgenový pulsar, Cen X-3 První přírůstkový milisekundový pulsar, SAX J1808,4-3658 První pulsar s planetami, PSR B1257+12 První dvojitý pulsar, PSR J0737-3039 Magnetar SGR 1806-20 vytvořil největší výbuch energie zaznamenaný v Galaxii 27. prosince 2004 PSR B1931+24 "… vypadá jako normální pulsar asi týden a pak se najednou vypne asi na měsíc, než zase začne vyzařovat energii… tento pulsar se zpomaluje rychleji, když je zapnutý, než když nefunguje… brzdící mechanismus musí být nějak spojený s radiovými emisemi a proces, který je vytváří a také dodatečné brzdění se dá vysvětlit větrem částic, který opouští magnetosféru pulsaru a odnáší rotační energii. PSR J1748-2446ad, je při 716 Hz nejrychleji se točícím známým pulsarem. PRS J2144-3933, nejpomalejší známý pulsar, perioda 8,51 s Poloha určená pulsary V roce 1972 a 1973 byly vypuštěny americké planetární sondy Pioneer 10 a Pioneer 11, které nesou na palubě pozlacenou hliníkovou destičku, poselství pro případné mimozemské civilizace, kterou navrhl Carl Sagan. Každá z destiček zobrazuje polohu Země v Galaxii vzhledem ke čtrnácti pulsarům. Spojnice jednotlivých pulsarů s výchozím bodem vyjadřují (ve dvojkové soustavě) počet kmitů záření neutrálního vodíku na jeden kmit pulsaru v době startu. Délka čar představuje relativní vzdálenosti pulsarů od Slunce. Protože frekvence pulsarů s časem pravidelně klesá, je možné vypočítat čas startu sondy s přesností přibližně sto let. Odkazy Reference Související články Magnetar Neutronová hvězda Externí odkazy Objev pulsaru - objevení prvního optického pulsaru z Amerického fyzikálního institutu. Zápis prvního pulsaru (PULS CP 1919) v databázi Simbad Katalog pulsaru ATNF Objevení pulsarů na H2G2 Vědci dokážou předvídat chování pulsarů (SpaceDaily) 7. června 2006 Seznam pulsarů v binárních systémech XMM-Newton Objevuje nové věci o starých pulsarech (SpaceDaily) 27. července 2006 Nový názor: Jak mrtvé hvězdy chladnou Ker Than (SPACE.com) 27. července 2006 06:16 Pozůstatky hvězd Slova vzniklá blendingem

843

https://cs.wikipedia.org/wiki/Neutronov%C3%A1%20hv%C4%9Bzda

Neutronová hvězda

Neutronová hvězda je astronomické těleso tvořené převážně neutrony udržovanými pohromadě gravitační silou. Je závěrečným stádiem vývoje hvězdy a vzniká jako pozůstatek po výbuchu supernovy typu Ib, Ic nebo II. Vznik Neutronové hvězdy se podstatně liší od hvězd jako Slunce. Hvězda hlavní posloupnosti (například právě Slunce) je složena z plazmatu a v jejím jádru probíhají termonukleární reakce. Gravitace je kompenzována tlakem plazmatu při vysoké teplotě. Naproti tomu během vzniku neutronové hvězdy jsou pod velkým tlakem elektrony vmáčknuty do jader atomů, čímž se protony v jádrech změní na neutrony (za vyzáření příslušného počtu neutrin), čímž vzniká tzv. neutronový degenerovaný plyn. Tento proces se nazývá neutronizace. Neutronová hvězda se tedy skládá ze samých neutronů a gravitace je kompenzována tlakem, který má původ v Pauliho vylučovacím principu (zjednodušeně by se dalo říci, že z kvantové mechaniky vyplývá „nechuť“ částic jako neutrony (obecněji fermionů) sdílet stejný stav, která se projevuje jako tlak, bránící dalšímu smršťování). Vlastnosti Hmotnost a hustota Hmotnost typických neutronových hvězd se pohybuje v rozmezí od 1,35 slunečních hmot do 2,1 slunečních hmot (teoreticky až 3-5 slunečních hmot, což je hodnota známá jako Tolman-Oppenheimer-Volkoffova mez a představuje mez, při které se těleso složené z degenerovaného neutronového plynu přemění na černou díru, nebo na kvarkovou hvězdu), rozměry neutronové hvězdy jsou však jen mezi 10 a 20 km v průměru (např. jako Deimos (měsíc)); neutronová hvězda s vyšší hmotností má menší poloměr. To odpovídá hustotám 8×1013 až 2×1015 g/cm³, za kterých se látka chová jako degenerovaný neutronový plyn. Intenzivní gravitační pole v okolí neutronové hvězdy dokáže přitáhnout vše hmotné k jejímu gravitačnímu centru. Případné srážky s jinými vesmírnými tělesy jsou doprovázeny uvolněním velkého množství energie, indikovaným mohutnou emisí záření gama – gama záblesk. Magnetické pole Většina hvězd má magnetická pole zamrzlá v hvězdném plazmatu. Při zhroucení hvězdy např. o průměru 2,5 mil. km do neutronové hvězdy o průměru 25 km se její průměr zmenšil o několik řádů, stejně tak se zmenšil i objem a povrch, ale vzrostla hustota. Siločáry mag. pole zůstaly všechny, ale jejich hustota vzrostla, tedy vzrostla také intenzita magnetického pole. Magnetické pole obyčejné hvězdy je několik setin tesla, na neutronových hvězdách jsou magnetická pole velmi silná, od 106 až do 109 či až 1011 T v případě Magnetaru. A právě tato silná magnetická pole dělají z neutronových hvězd pulsary, zdroje pravidelně se opakujících záblesků. Všechny pulsary jsou neutronové hvězdy, ale většinu neutronových hvězd jako pulsary nepozorujeme, neboť pulzy jejich záření míjejí Zemi. Pozorování neutronových hvězd Ve vesmíru je málo pozorovaných osamocených neutronových hvězd, pozorování osamocené neutronové hvězdy je nesnadné, protože jsou to velmi slabě zářící objekty, neboť jejich povrch je velmi malý. Vzhledem k vysoké povrchové teplotě vysílají ultrafialové a rentgenové záření. Častěji neutronové hvězdy pozorujeme jako neutronové dvojhvězdy. Neutronové hvězdy jsou často pozorované jako pulsary, výjimečně jako magnetary. Struktura Na základě současných matematických modelů soudíme, že povrch neutronové hvězdy se skládá z klasických atomových jader a elektronů. „Atmosféra“ neutronové hvězdy je asi 1 m silná a pod ní je pevná „kůra“. Hlouběji jsou atomy stále těžší se stále více neutrony (zpravidla izotopy, které by se v pozemských podmínkách dávno rozpadly, za takto vysokého tlaku jsou však stabilní). Hlouběji se nalézá tzv. neutronová mez přesycenosti (orig. neutron drip), tedy mez, kde mohou existovat jak samotné volné neutrony, tak atomová jádra s elektrony. Směrem do hloubky jader stále více ubývá a přibývají volné neutrony – v dostatečné hloubce již zůstávají jen neutrony – tato oblast se nazývá jádro. Přesná podstata superhusté hmoty v jádru není ještě přesně známá. Vědci se domnívají že je to za účelem rozpadu atomů. Zpravidla se nazývá neutronový degenerovaný plyn - jde o (pravděpodobně) supratekutou směs neutronů, (malého podílu) protonů a elektronů a (s přibývající hustotou stále více zastoupených) pionů, kaonů, nebo tzv. podivné hmoty (orig. strange matter, odvozeno od kvantové vlastnosti pojmenované jako podivnost), která zahrnuje směs kvarků těžších než up a down. Pravděpodobně by šlo o hmotu složenou z kvarků nevázaných do hadronů. Existují i názory, že by se v centrech neutronových hvězd mohla vyskytovat i QCD hmota, popřípadě jiné hypotetické materiály. Odkazy Související články Chandrasekharova mez Bílý trpaslík Elektronový degenerovaný plyn Kvarková degenerovaná hmota Preonová hvězda Sloučení neutronových hvězd Externí odkazy Virtual Trips to Black Holes and Neutron Stars Astronomia - astronomický server Fakulty pedagogické ZČU v Plzni Typy hvězd Pozůstatky hvězd Neutron

844

https://cs.wikipedia.org/wiki/Supernova

Supernova

Termín supernova nebo výbuch supernovy (exploze supernovy) se v astronomii vztahuje k několika typům hvězdných explozí, kterými vznikají extrémně jasné objekty složené z plazmatu, jejichž jasnost nakonec v průběhu týdnů či měsíců opět o mnoho řádů klesá. K explozi vedou dvě možné cesty: - jedná se o masivní hvězdu, která ve svém jádře syntetizovala takové množství železa nezpůsobilého jaderné fúze, že se gravitačně zhroutí pod silou své vlastní gravitace, jejíž působení již nevyrovná utlumená fúzní reakce. - jedná se o bílého trpaslíka, který nahromadil materiál od svého hvězdného průvodce, dosáhl Chandrasekharovy meze a prodělal termonukleární explozi. V obou případech výsledný výbuch supernovy rozmetá obrovskou silou většinu nebo všechnu hmotu hvězdy. Exploze vytváří rázovou vlnu, která se šíří do okolního prostoru, interaguje se zbytky supernovy a mezihvězdnou hmotou. Nejznámějším příkladem tohoto procesu jsou zbytky SN 1604, které lze vidět na obrázku. Exploze supernov jsou jedním ze zdrojů všech prvků těžších než železo ve vesmíru. Dalším zdrojem jsou kolize neutronových hvězd. Například všechen zinek, zlato a uran byly syntetizovány při explozi supernov nebo kolizí neutronových hvězd před miliardami let. Supernovy vnášejí do mezihvězdné hmoty těžké prvky a obohacují tak molekulární mračna, která jsou dějištěm tvorby nových hvězd. Činnost supernov významně ovlivnila složení sluneční soustavy a umožnila tak nakonec život na Zemi, jak ho známe. Výbuch supernovy je provázen obrovskými teplotami a za jistých podmínek mohou fúzní reakce během vrcholné fáze vyprodukovat některé z nejtěžších prvků, jako je kalifornium. Podstatu jevu i samotný název „supernova” poprvé představili veřejnosti Fritz Zwicky a Walter Baade na přednášce na Stanfordově univerzitě 15. prosince 1933. Původní výraz nova (latinsky (stella) nova, „nová (hvězda)“) označoval obdobný jev, který byl pozorován jako nově vzniklá jasná a krátce svítící hvězda na nebeské sféře. Zažitý termín nova se nezměnil ani po zjištění, že se nejedná o novou hvězdu, ale o fázi ve vývoji hvězdy na konci jejího života. Předpona „super“ odráží skutečnost, že při výbuchu supernovy se uvolňuje mnohem více energie; předpokládané největší supernovy se nazývají hypernovy. Klasifikace Když se astronomové snažili porozumět explozím supernov, klasifikovali je podle čar různých chemických prvků objevujících se v jejich spektru. Dobrý popis těchto tříd poskytuje anglická publikace „Optická spektra supernov“ od Filipenka (Annual Review of Astronomy and Astrophysics, Volume 35, 1997, pp. 309-355) Základním prvkem rozdělení je přítomnost nebo nepřítomnost čáry vodíku. Pokud spektrum supernovy obsahuje čáru vodíku, je klasifikována jako typ II, jinak jde o typ I. Kromě těchto skupin existují podrobnější dělení podle přítomnosti jiných čar nebo tvaru světelné křivky. Shrnutí Typ I Žádné Balmerovy čáry vodíku Typ Ia Čára Si II na 615,0 nm Typ Ib Čára He I na 587,6 nm Typ Ic Slabé nebo žádné čáry hélia Typ II Má Balmerovy čáry vodíku Typ II-P Plochá světelná křivka Typ II-L Lineární pokles světelné křivky (závislost magnitudy na čase) Typ Ia Supernovy typu Ia postrádají hélium a obsahují ve svém spektru absorpční čáru křemíku poblíž světelného vrcholu. Podle nejvíce akceptované teorie je tento typ supernov výsledkem procesu, při němž uhlíko-kyslíkový bílý trpaslík shromažďuje hmotu z blízkého hvězdného průvodce, obvykle rudého obra, až nakonec dosáhne Chandrasekharovy meze. Nárůst tlaku zvýší teplotu v okolí centra a začne perioda konvekce dlouhá asi 100 let. V jistém bodě této fáze slabého vření se zažehne deflagrační plamen živený termojadernou fúzí. Detaily jeho vzniku, umístění a počet bodů, v nichž započne, jsou stále neznámé. Dramatickému zrychlování šíření plamenu napomáhá Rayleighova-Taylorova nestabilita a interakce s turbulentními proudy. Předmětem velkých debat je stále otázka přeměny podzvukového šíření plamenu (deflagrace) do nadzvukové detonace. Energie, která se uvolní termonukleárním zážehem (~1044 J), způsobí prudkou explozi hvězdy a vznik rázové vlny. Vyvrhovaná hmota je urychlována na rychlosti v řádu 10 000 km/s. Energie uvolněná při explozi způsobí také extrémní zvýšení jasnosti. Teorie zabývající se tímto typem supernov je podobná teorii nov, v níž bílý trpaslík nabírá hmotu mnohem pomaleji a nedosáhne Chandrasekharovy meze. V případě novy zapříčiní dopadající hmota fúzní reakci materiálu poblíž povrchu, nezpůsobí však kolaps hvězdy. Supernovy typu Ia mají charakteristickou světelnou křivku (graf jasnosti po explozi jako funkce času). V okamžiku maximální jasnosti obsahuje spektrum čáry středně těžkých prvků od kyslíku po vápník; jsou to hlavní produkty fúze ve vnějších vrstvách hvězdy. Měsíce po explozi, když vnější vrstvy expandují natolik, že se stanou průhlednými, začne ve spektru dominovat světlo emitované materiálem poblíž jádra hvězdy: těžké prvky syntetizované při explozi, nejvýznamnějšími jsou prvky skupiny železa. Radioaktivní rozpad 56Ni přes 56Co na 56Fe produkuje vysokoenergetické fotony, které dominují energetickému výstupu vyvržené hmoty ve střednědobém i dlouhodobém horizontu. Typ supernov Ia uvolňuje největší množství energie mezi všemi ostatními známými třídami supernov. Nejvzdálenější jednoduchý objekt, jaký kdy byl ve vesmíru detekován (galaxie a kulové hvězdokupy se nepočítají), byla právě supernova SN 1997ff typu Ia vzdálená více než 11 miliard světelných let (přes 100 yottametrů). Na rozdíl od jiných typů supernov lze supernovy typu Ia zpravidla najít ve všech typech galaxií, včetně eliptických. Nezdá se, že by upřednostňovaly nějakou oblast dnešních hvězdných formací. Podobnost tvarů profilů jasnosti všech známých supernov typu Ia vede k jejich užívání jako standardních svíček v extragalaktické astronomii. Jsou prakticky jediným nástrojem umožňujícím měření velkých intergalaktických vzdáleností. V roce 1998 dala pozorování supernov typu Ia neočekávaný výsledek — vypadá to, že vesmír prodělává zrychlující se expanzi. Typ Ib a Ic Raná spektra typů Ib a Ic neobsahují čáry vodíku ani výraznou křemíkovou absorpci poblíž 615 nanometrů. Za událostmi jako jsou supernovy typu II stojí pravděpodobně masívní hvězdy, které vyčerpaly palivo ve svých centrech; na rozdíl od nich původci typů Ib a Ic ztratili většinu svých obálek následkem silných hvězdných větrů popřípadě interakcí se svým průvodcem. Uvažuje se, že supernovy typu Ib jsou výsledkem zhroucení Wolfových–Rayetových hvězd. Existují jisté důkazy, že supernovy typu Ic mohou být původci některých typů gama záblesků, i když se zároveň soudí, že je může druhotně způsobit jakákoliv supernova v závislosti na geometrii exploze. Typ II Vyčerpání paliva pro fúzi Hvězdy mnohem hmotnější než naše Slunce se vyvíjejí o dost složitějšími způsoby. V jádru našeho Slunce se každou sekundu přemění 589 miliónů tun vodíku na 584 miliónů tun hélia, rozdíl hmotnosti 4,3 miliónů tun je přeměněn v čistou energii, která je vyzářena pryč. Hélium vyprodukované v jádře se zde hromadí, dokud se teploty v jádře nezvýší na úroveň, která dovolí fúzi hélia. Nakonec se vodík v jádře přeměnou na hélium a postupným rozředěním vznikajícím héliovým „popelem“ vyčerpá, fúze se zpomalí, gravitace nabude převahu a začne jádro stlačovat. Smršťování jádra zvýší teplotu natolik, že se zahájí kratší fáze fúze hélia, která bude hrát roli po méně než 10 % života hvězdy. Ve hvězdách menších než 10 hmotností Slunce se uhlík produkovaný fúzí hélia dále nespaluje a hvězda se pak postupně ochlazuje, tvoří se degenerovaný elektronový plyn a vzniká bílý trpaslík. Bílí trpaslíci se mohou později stát supernovou typu I, jak bylo popsáno výše. Ještě větší hvězdy mají gravitaci dostatečně silnou k vytvoření teplot a tlaků umožňujících fúzi uhlíku v jádře poté, co se začne smršťovat. Jádra těchto masívních hvězd nabývají vrstevnaté struktury podobné cibuli, jak jsou postupně v centru vytvářena těžší a těžší atomová jádra. Vnější vrstva obsahuje vodíkový plyn, když se noříme dolů, míjíme vrstvu vodíku spojujícího se fúzí v hélium, vrstvu hélia, vrstvu hélia spojujícího se fúzí v uhlík, vrstvu uhlíku a vrstvu uhlíku měnícího se fúzí v těžší prvky. Tyto hvězdy procházejí postupnými stadii vývoje, při přechodu mezi nimi se jádro smršťuje, až začne vytvářet atomová jádra, jejichž fúze byla dříve nemožná, a nově uvolňovaná energie opět nastolí rovnováhu mezi tlakem plynu a gravitací. I v průběhu jednoho stadia se jasnost hvězdy nepravidelně mění — každý nový zážeh fúze vytlačuje prvky z fúzujícího jádra do toho, co se nazývá „hvězdnou obálkou,“ reakce se ztlumí, dovolí gravitaci vmáčknout hmotu zpět do aktivního jádra a začít tak nový cyklus. Limitujícím faktorem v tomto procesu je množství energie uvolněné fúzí, které závisí na vazebné energii v atomových jádrech. Každý následný krok produkuje postupně těžší a těžší prvky, které jsou stále těsněji svázány silnou interakcí, což znamená, že uvolňují při fúzi méně energie, než by uvolňovala lehčí jádra. Nejtěsnější vazby v celém atomovém jádře má železo, chemickým symbolem Fe. Představuje „dno údolí nuklidů,“ lehčí prvky uvolňují energii při termojaderné fúzi a těžší při štěpení (jako při štěpné reakci). Když se v jádře hvězdy začne hromadit železný „popel,“ gravitace do aktivní oblasti tlačí více a více hmoty, která postupně projde všemi stupni fúze: vodík na hélium proton-protonovým cyklem, hélium na uhlík 3-alfa reakcí, uhlík s héliem na kyslík, kyslík na neon, neon na hořčík, hořčík na křemík a křemík na železo. Zhroucení jádra Železné (Fe) jádro hvězdy je pod obrovským gravitačním tlakem a protože zde již není další fúze, nemůže vzdorovat tlakem plynu, jak je obvyklé, a místo něj nastupuje tlak elektronové degenerace — odpor elektronů proti stlačování k jiným elektronům. Pokud se dosáhne Chandrasekharovy meze, při níž se přesáhne degenerační tlak, železné jádro se začne hroutit. Hroutící se jádro produkuje vysoce energetické gama paprsky, které rozbíjejí některá železná jádra na 13 He a 4 neutrony v procesu známém jako fotodisociace. Žádná jaderná reakce s jádrem železa však nemůže uvolnit energii; může ji jen absorbovat. Ačkoliv reakce v jádře po milióny let vyzařovaly energii ven a udržovaly hvězdu v rovnováze proti gravitaci, náhle začínají naopak energii pohlcovat, pomáhají gravitaci, takže se jádro, masívní struktura velikosti Slunce, zhroutí ve zlomku sekundy. Jak se hustota hroutícího se jádra prudce zvyšuje, elektrony a protony jsou tlačeny k sobě, dokud jejich elektrické přitahování nepřekoná vzájemné vnitřní jaderné odpuzování. Při této reakci, inverzním beta-rozpadu, je elektron vtlačen do protonu, uvolní se neutrino a vznikne neutron. Únik neutrina z jádra a odčerpávání energie dále urychluje kolaps, následkem čehož oddělení hvězdného jádra od vnějších vrstev a dosažení hustoty atomového jádra trvá pouhé milisekundy. Při této hustotě brání dalšímu stlačování vzájemný odpor neutronů způsobený jejich kvantovými vlastnostmi (jde o fermiony podléhající Pauliho vylučovacímu principu). V tomto okamžiku je neutronový degenerační tlak dostatečný k vyrovnání gravitace; jádro však ve skutečnosti přesáhne bod rovnováhy a podléhá nepatrnému pružení, vytvářejíc rázové vlny, které narážejí do kolabujících vnějších vrstev hvězdy. Pokud je zárodek neutronové hvězdy, který se z jádra zformoval, dostatečně masivní, pokračuje v kolapsu a skončí buď přímo jako černá díra nebo se v závislosti na hmotnosti kolaps zastaví v některém z teorií předpovězených stabilních mezistavů. Takovým přechodem může být hypotetická hyperonová hvězda, jejíž neutronový plyn byl stlačením dále degenerován a neutrony vybuzeny do stavu hyperonů. Pokud ani degenerační tlak hyperonového plazmatu není s to odolat gravitaci, může se kolaps zastavit ještě ve stádiu kvarkové hvězdy skládající se z kvark-gluonového plazmatu. Kvarky jsou opět fermiony a díky Pauliho vylučovacímu principu by měly být schopné vyrovnat gravitační tlak vytvořením degenerovaného plynu podobně jako elektrony v případě bílých trpaslíků a neutrony v neutronových hvězdách. Existence kvarkových hvězd ale zatím nebyla dostatečně podložena pozorováním. Přenos energie kolapsu do exploze Víme, že fáze kolapsu jádra hvězdy je tak rychlá a energetická, že pouze neutrina jsou schopna jej v té chvíli opustit. Většina gravitační potenciální energie kolapsu je přeměněna na 10 sekundový záblesk neutrin, při němž se uvolní 1046 J. Část této energie, asi 1044 J je reabsorbována explodující hvězdou. Energie připadající na částici v supernově je typicky desítky až stovky MeV (1 až 150 pJ). Neutrina produkovaná supernovou byla skutečně pozorována v případě supernovy 1987A a ubezpečila astronomy, že základní obraz kolapsu je v principu správný. Několik souběžně pracujících detektorů neutrin založilo SNEWS, systém varování před supernovami (Supernova Early Warning System), který má zabezpečit včasné upozornění komunity astronomů na přicházející explozi supernovy v naší Galaxii. Energie částic je poměrně malá, takže standardní model částicové fyziky se zdá být v zásadě v pořádku, vyšší hustoty si však mohou vynutit jeho korekce. Pozemské akcelerátory jsou schopny vytvořit interakce částic, jejichž energie je mnohem vyšší, než byla pozorována u supernov, tyto experimenty však zahrnují pouze jednotlivé částice interagující s jinými jednotlivými částicemi, je proto možné, že za vysokých hustot uvnitř supernovy vznikají neočekávané efekty. Interakce mezi neutriny a jinými částicemi uvnitř supernovy jsou určovány slabou interakcí, jejíž modelování je dobře zvládnuto. Naproti tomu interakce mezi protony a neutrony jsou ovlivněny především silnou interakcí, u které jsou výpočetní modely mnohem složitější. Hlavním nevyřešeným problémem supernov typu II je, že nerozumíme, jak záblesky neutrin přenášejí energii na zbytek hvězdy a vytvářejí rázovou vlnu, způsobující její explozi. Z předchozího plyne, že na vznik exploze je nutné pouhé jedno procento vyzářené energie, ale objasnit jeho získání se ukazuje být velmi obtížným. V roce 1990 jeden z modelů vysvětloval tento fakt mj. mechanismem zvrácení konvekce, kde předpokládal, že konvekce, ať už neutrin zevnitř, tak i padající hmoty shora, dokončí proces destrukce původní hvězdy. Během exploze jsou zachycováním neutronů vytvářeny prvky těžší než železo a díky tlaku neutrin na okraje „neutrinosféry“ je okolní prostor obohacen oblaky plynu a prachu bohatšími na těžší prvky, než byla hvězda, z níž původně pocházely. Neutrinová fyzika, založená na standardním modelu, je k pochopení tohoto procesu klíčová. Další rozhodující oblastí výzkumů je magnetohydrodynamika plazmatu (MHD), z níž je vytvořena umírající hvězda, její chování během hroucení jádra, jak se vytváří „rázová vlna,“ kdy a jak se „zastaví“ a znovu načerpá energii. Počítačové modely jsou úspěšné ve výpočtech chování supernov typu II pouze od chvíle, kdy je rázová vlna již vytvořena. Pokud ignorujeme první sekundu exploze a předpokládáme, že exploze již začala, astrofyzikové jsou schopni detailně předpovědět prvky produkované supernovou a její očekávanou světelnou křivku. Zbývající jádro hvězdy se může v závislosti na své hmotnosti stát buď neutronovou hvězdou, černou dírou, případně i dosud pouze hypotetickou hyperonovou nebo kvarkovou hvězdou, protože však mechanismu kolapsu supernovy málo rozumíme, hraniční hmotnosti neznáme. Podtypy supernov typu II Supernovy typu II lze ještě rozdělit podle tvaru jejich světelných křivek na typy II-P a II-L. Typ II-P obsahuje ve své světelné křivce „plošinu“ (francouzsky plateau), zatímco II-L v ní má „lineární“ pokles (anglicky linear, lineární v závislosti magnitudy na čase, exponenciální v závislosti jasnosti na čase). Má se za to, že toto rozdílné chování má původ v obálce těchto hvězd. Supernovy Typu II-P mají velkou vodíkovou obálku, která zachytí energii vyslanou ve formě gama paprsků a pomalu ji uvolňuje, zatímco u typu II-L se předpokládají mnohem menší obálky přeměňující méně gama záření do viditelného světla. Supernovy typu II je možné také dále rozdělit podle jejich spektra. Zatímco většina supernov typu II se vyznačuje velmi širokými emisními čarami, což znamená expanzní rychlosti mnoha tisíc km/s, některé z nich mají relativně úzké rysy, což může být způsobeno interakcí obálky s mezihvězdným materiálem; nazýváme je typ IIn, kde „n“ znamená „úzký“ (anglicky narrow). U několika supernov, jako například SN 1987K a 1993J, se zdá, že změnily typ: zpočátku vykazovaly čáry vodíku, pak však, v průběhu týdnů či měsíců, začaly dominovat čáry hélia. Pro popis této kombinace rysů typů II a Ib se užívá termín „typ IIb.“ Jedná se nejspíš o masívní hvězdy, které ztratily téměř celý, ale nikoliv všechen vodíkový obal. Jak zbytky supernovy expandují, vodíková vrstva se rychle stane opticky průsvitnou a odhalí hlubší vrstvy. Existují spekulace, že některé výjimečně velké hvězdy mohou místo toho před svým zánikem vytvořit „hypernovu.“ V navrženém mechanismu hypernovy se jádro extrémně masívní hvězdy hroutí přímo do černé díry a dva extrémně energetické výtrysky plazmatu jsou vymrštěny takřka světelnou rychlostí z pólů její rotace. Tyto výtrysky emitují intenzívní gama paprsky a patří mezi několik kandidátů na vysvětlení gama záblesků. Pojmenování supernov Objevy supernov jsou oznamovány na Centrálu astronomických telegramů Mezinárodní astronomické unie, která vydá oběžník s přiděleným názvem. Název se skládá z roku objevu a jedno nebo dvoupísmenného označení. Prvních 26 supernov v roce dostává písmena od A do Z. Po Z se začíná s aa, ab, atd. Významné supernovy Zde uvedené letopočty představují okamžik prvního pozorování na Zemi. Událost samotná nastala ve vzdálenostech stovek nebo tisíců světelných let od Země a tomu odpovídá doba, kterou světlu překonání této vzdálenosti muselo zabrat. 1006 – SN 1006 – Nejjasnější zaznamenaná supernova s hvězdnou velikostí −7,5±0,5 mag; záznamy dokládají pozorování v dnešním Egyptě, Íránu, Švýcarsku, Číně a Japonsku. 1054 – SN 1054 – počátek formování Krabí mlhoviny, zaznamenaný čínskými a arabskými astronomy. 1181 – SN 1181 – zaznamenaná čínskými a japonskými astronomy, supernova v Kasiopei, jejím pozůstatkem je pravděpodobně podivná hvězda 3C 58. 1572 – SN 1572 – supernova v Kasiopei, pozorovaná Tycho Brahem, jehož kniha De Nova Stella dala podobným objektům název „nova“. Zaznamenána byla i jinými evropskými pozorovateli (například Tadeáš Hájek z Hájku) i čínskými. 1604 – SN 1604 – supernova v Hadonoši, pozorovaná Johannem Keplerem; poslední supernova pozorovaná v Mléčné dráze. 1885 – S Andromeda v galaxii Andromeda, objevená Ernstem Hartwigem. 1987 – SN 1987A ve Velkém Magellanově mračnu, byla pozorována hodinu po hodině od svého počátku, představovala první možnost otestování moderních teorií formování supernov. Cassiopeia A – supernova v Kasiopei, nepozorovaná ze Země, odhaduje se však, že je ~300 let stará. Je to nejjasnější zbytek supernovy v rádiovém oboru. Supernovu z roku 1604 použil italský učenec a astronom Galileo jako důkaz neplatnosti aristotelovského dogmatu o naprosté neměnnosti nebes. Supernovy jako příčiny vymírání druhů Supernovy po sobě často zanechávají zbytky; studiem těchto objektů o nich získáváme další cenné vědomosti. Supernovy z dávných dob jsou řazeny mezi teorie o možných příčinách velkých hromadných vymírání na Zemi, například vymírání na konci křídy, při kterém byli před 66 miliony let vyhubeni dinosauři a mnoho dalších skupin tehdejších organismů. S takovou teorií přišli například kanadští astrofyzici Victor A. Hughes a David Routledge v 70. letech 20. století. Zatím ale není pro žádnou takovou událost dostatek přesvědčivých důkazů. Odkazy Reference Související články Energetickou bilancí překonává výbuch supernovy jen málo jevů ve vesmíru kvasar kilonova hypernova gama záblesky Externí odkazy Seznam supernov (anglicky) SNEWS, systém varování před supernovami (anglicky) Zvukové vlny rozmetají supernovu článek o průlomu v modelování supernov na serveru OSEL.CZ Vědecký článek o mechanismu exploze supernov Typu Ia (anglicky) Vědecký článek o spojení neutrin a supernov (anglicky) Time-lapse supernovy V838 po výbuchu sestavený z čtyřletého pozorování Nukleosyntéza Vývoj hvězdy

845

https://cs.wikipedia.org/wiki/%C4%8Cern%C3%A1%20d%C3%ADra

Černá díra

Černá díra je natolik hmotný objekt, že jeho gravitační pole je v jisté oblasti časoprostoru natolik silné, že žádná hmota – částice a ani elektromagnetické záření (například světlo) tuto oblast nemůže opustit. Černé díry byly teoreticky předpovězeny obecnou teorií relativity publikovanou v roce 1915 Albertem Einsteinem. Astronomům se dlouho nedařilo černé díry na obloze najít. Prvním vážným a dnes již prokázaným kandidátem se stala v roce 1971 hvězda v binárním systému v souhvězdí Labutě kryjící se s rentgenovým zdrojem Cygnus X-1. Na tiskové konferenci 10. dubna 2019 byla zveřejněna první fotografie černé díry, respektive jejího blízkého okolí, čímž se dá chování černých děr podrobněji zkoumat. Černé díry se nacházejí v centrech galaxií, aktivních galaktických jádrech, kvasarech i v centrech některých kulových hvězdokup. Podle obecné relativity nemůže žádná hmota ani informace proudit z nitra černé díry k vnějšímu pozorovateli. Například není možné získat žádnou její část ani odražené světlo vyslané z vnějšího zdroje či jakoukoli informaci o hmotě, která vstoupila do černé díry. Existují však kvantově-mechanické procesy, které způsobují vyzařování černých děr. Předpokládá se, že vyzařování nezávisí na tom, co do černé díry spadlo v minulosti. Historie Představu tělesa tak hmotného, že z něho nedokáže uniknout dokonce ani světlo, navrhl anglický geolog John Michell v roce 1783 v práci zaslané Královské společnosti. V té době již byla Newtonovská teorie gravitace a pojem únikové rychlosti dostatečně známá. Michell vypočítal, že těleso s poloměrem 500krát větším, než je poloměr Slunce, a se stejnou hustotou, by mělo na povrchu únikovou rychlost rovnou rychlosti světla, a proto by bylo neviditelné. Parafráze jeho slov: Kdyby koule stejné hustoty, jako má Slunce, převýšila jeho poloměr pět set ku jedné, potom by těleso padající ke sféře z nekonečné výšky získalo na jeho povrchu rychlost větší, než je rychlost světla, a když následně předpokládáme, že světlo je přitahované k jeho povrchu silou v poměru ke své vis inertiae (setrvačné hmotnosti), způsobilo by to, že by se, spolu s ostatními tělesy, světlo vyzařované z takového tělesa k němu vrátilo díky jeho přitažlivosti. I když to nepovažoval za pravděpodobné, Michell uvažoval o možnosti, že mnoho takových objektů, které není možné vidět, může ve vesmíru existovat. V roce 1796 podpořil francouzský matematik Pierre Simon de Laplace stejnou myšlenku v prvním a druhém vydání své knihy Exposition du Systeme du Monde. Tato podpora však zmizela v dalších vydáních. Podobným teoriím se v 19. století věnovalo minimum pozornosti, protože se předpokládalo, že světlo je vlnění bez hmotnosti neovlivnitelné gravitací. V roce 1915 vyvinul Albert Einstein teorii gravitace nazývanou obecná teorie relativity. Předtím dokázal, že gravitace ovlivňuje světlo. O několik měsíců později Karl Schwarzschild nabídl řešení pro gravitační pole bodové hmoty a dokázal, že něco, co dnes nazýváme černou dírou, může opravdu teoreticky existovat. Schwarzschildův poloměr je dnes známý jako poloměr nerotující černé díry, ale ve své době nebyl dobře pochopený. Sám Schwarzschild ho nepovažoval za fyzikální. Ve 20. letech 20. století dokázal Subrahmanyan Chandrasekhar, že obecná relativita ukázala, že nevyzařující těleso nad jistou hmotnost, dnes známou jako Chandrasekharova mez, by se zhroutilo do sebe, protože by neexistovalo nic, co by mu v tom mohlo zabránit. Proti jeho argumentům se postavil Arthur Eddington, který se domníval, že by něco kolapsu nevyhnutelně zabránilo. Oba měli pravdu, protože bílý trpaslík s hmotností nad tuto mez se zhroutí do neutronové hvězdy. Nicméně i neutronová hvězda se při hmotnosti nad tzv. Tolmanovu-Oppenheimerovu-Volkoffovu mez zhroutí. V roce 1939 Robert Oppenheimer a H. Snyder předpověděli, že velmi hmotné hvězdy by se mohly stát oběťmi dramatického gravitačního zhroucení. Černé díry by tak mohly přirozeně vznikat. Takové objekty byly krátce nazývané zamrzlé hvězdy, protože zhroucení by bylo pozorovatelné rapidně zpomaleně a se silně červeným spektrem v blízkosti Schwarzschildova poloměru. Tyto hypotetické objekty však nebyly předmětem většího zájmu až do pozdních 60. let 20. století. Většina fyziků si totiž myslela, že by byly specifickou vlastností silně symetrických řešení popsaných Schwarzschildem a že v přírodě by se gravitačně kolabující objekt nestal černou dírou. Zájem o černé díry znovu vzplanul v roce 1967 s pokrokem v oblasti teorie a pokusů. Stephen Hawking dokázal, že černé díry jsou všeobecnou vlastností Einsteinovy teorie gravitace a není možné se jim vyhnout při kolabování některých objektů. Zájem o ně rozproudil v astronomické komunitě také objev pulsaru. Krátce na to zavedl teoretický fyzik John Wheeler výraz „černá díra“. Do té doby byl příležitostně používaný termín černá hvězda nebo opisný tvar gravitačně zcela zhroucené těleso. V roce 1971 Tom Bolton identifikoval Cygnus X-1 jako černou díru a to s použitím dalekohledů a přístrojů na observatoři David Dunlap Observatory náležící Torontské univerzitě. Fyzikální vlastnosti Hlavním aspektem existence černých děr je skutečnost, že je časoprostor zakřivován přítomností hmoty, což se shoduje se základními principy obecné relativity. Nejpozoruhodnější vlastností černých děr je ta, že jsou důsledkem zakřivení časoprostoru ve svém okolí. V různých oborech fyziky se používají různé definice černých děr. Horizont událostí Myšlená kulová „plocha“ obklopující hmotu černé díry se označuje jako horizont událostí. Na úrovni horizontu událostí je úniková rychlost rovna rychlosti světla. Neobyčejně silné gravitační pole brání všemu uvnitř horizontu událostí uniknout přes jeho povrch. Cokoliv z vnějšku se může propadnout přes horizont událostí, ale nikdy tomu nemůže být naopak. Výjimkou jsou jen kvantově mechanické procesy v těsné blízkosti horizontu, které umožňují vznik virtuálních párů částic a antičástic. Ty vedou například k efektu tzv. vypařování černých děr (tzv. Hawkingova radiace (záření)). Ani v tomto případě ale částice přímo neunikají zpod horizontu událostí – proces „vypařování“ je založen na jiných principech. Podle Hawkingova vyjádření jde ale o zdánlivý horizont. Pozorovatelné vlastnosti černé díry Z dobře odůvodněných předpokladů vyplývá, že černé díry nemají žádné pozorovatelné vlastnosti, které by byly použitelné k objasnění jejich „vzhledu“ uvnitř. Podle obecné relativity můžeme černé díry úplně charakterizovat třemi parametry: hmota, moment hybnosti a elektrický náboj (čtvrtou teoreticky přípustnou vlastností je magnetický náboj, ten však v přírodě pozorován nebyl.) Tento princip se shrnuje frází „černé díry nemají vlasy“, kterou prvně vyslovil John Wheeler. Toto tvrzení se dokazuje v klasické teorii – teorie kvantová připouští i jiné náboje (jako např. podivnost, za normálních okolností charakterizující elementární částice). Ty se však mohou projevit až v dostatečné blízkosti horizontu událostí a nemají astrofyzikální význam. Zpomalování času Objekty v gravitačním poli jsou vystaveny zpomalení času, nazývanému dilatace času. Tento fenomén byl experimentálně potvrzen při pokusu s raketou Scout v roce 1976 a bere jej v úvahu například i navigační systém GPS. V blízkosti horizontu událostí černé díry se dilatace času projevuje velmi výrazně. Uvažme dva pozorovatele, kteří mají každý své hodinky seřízeny stejně. Z pohledu vzdáleného pozorovatele to vypadá tak, jako by padajícímu pozorovateli trvalo přiblížení k horizontu událostí nekonečně dlouho. Světlo vycházející z padajícího pozorovatele má zvětšující se spektrální rudý posuv, který je u horizontu událostí roven nekonečnu. Protože v důsledku dilatace času běží čas na hodinkách s pozorovatelem padajícím na černou díru a pozorovatelem vzdáleným různě, vzniká efekt, kdy pozorovatel na černou díru dopadá z hlediska vlastního času normálně, zatímco z hlediska toho, který jej pozoruje, se přiblížení k horizontu událostí jeví „nekonečně“ dlouhé. Singularita Obecná relativita předpovídá, že v centru černé díry, pod horizontem událostí, existuje singularita, místo, kde je zakřivení časoprostoru nekonečné a gravitační síly jsou nekonečně velké. Časoprostor pod horizontem událostí je specifický tím, že singularita je v každé z pozorovatelných budoucností každého objektu, který projde horizontem událostí, a tedy, že se vše uvnitř horizontu událostí pohybuje směrem k ní (Penrose a Hawking [2]). To znamená, že mezi původním návrhem Johna Michella z roku 1783 a relativistickým pojetím černé díry je konceptuální nesrovnalost. V Michellově teorii se úniková rychlost rovnala rychlosti světla, ale bylo například stále teoreticky možné vytáhnout objekt z černé díry pomocí lana. Obecná relativita tuto mezeru eliminuje, protože jakmile je objekt za horizontem událostí, jeho časová osa obsahuje konec samotného času a není možný návrat světočáry ven přes horizont událostí. Očekává se, že budoucí zjemnění anebo zobecnění obecné relativity (především kvantové gravitace) změní pohled na podstatu nitra černé díry. Většina teoretiků interpretuje matematické rovnice popisující singularitu tak, že naznačují nekompletnost současné teorie a že k plnému pochopení singularity musí do hry vstoupit nové jevy. Tato otázka může však být pouze akademická, jelikož hypotéza kosmické cenzury předpokládá, že v obecné relativitě neexistují nahé singularity: všechny singularity jsou schované za horizontem událostí, a nelze je tedy prozkoumat. Pád dovnitř Představme si nešťastného kosmonauta padajícího nohama napřed směrem do středu nerotující černé díry Schwarzschildova typu. Čím blíže se dostane k horizontu událostí, tím déle trvá fotonům, které vyzařuje, uniknout gravitačnímu poli černé díry. Vzdálený pozorovatel uvidí kosmonautův zpomalující se sestup při přibližování se k horizontu událostí, kterého zdánlivě nikdy nedosáhne. Astronaut z vlastního pohledu překročí horizont událostí a dosáhne singularity v konečném čase. V momentě, kdy překročí horizont událostí, ho nebude možné pozorovat z okolního vesmíru. Během pádu by si všiml, že světlo přicházející z jeho chodidel, poté kolen a tak dále podléhá zvětšujícímu se rudému posuvu, až se stane neviditelným. Když se přiblíží k singularitě, gradient gravitačního pole se od hlavy k chodidlům značně zvětší. Bude se cítit natažený a nakonec ho roztrhnou slapové síly, protože v jeho chodidlech bude působit mnohem větší gravitace než na úrovni hlavy. Blízko singularity se gradient stane dostatečně velkým k roztržení samotných atomů. Bod, ve kterém se slapové síly stávají zhoubnými, závisí na hmotě černé díry. Pro velké černé díry, jako ty v centrech galaxií, bude tento bod ležet až pod horizontem událostí, takže se kosmonaut může teoreticky dostat přes horizont událostí živý a v případech obřích černých děr tento přechod nemusí dokonce ani pocítit. Naopak u malých černých děr se tyto slapové síly mohou stát osudnými mnohem dříve, než kosmonaut dosáhne horizontu událostí. Rotující černé díry Horizont událostí nerotující černé díry je kulová plocha a její singularita představuje (neformálně řečeno) jeden bod. V případě, že černá díra rotuje, dochází k radikálním změnám jak v okolním prostoročase, tak v samotném matematickém pojetí černé díry. Rotující černá díra má dva horizonty událostí. Původní, Schwarzschildův, se zachovává (i co do tvaru), přibývá však ještě jeden vnitřní, tzv. Cauchyův horizont. Mezi Schwarzschildovým a Cauchyho horizontem se všechna tělesa musí pohybovat směrem ke středu černé díry, pod Cauchyho horizontem je však již opět možné zůstávat na místě a zastavit pád na singularitu, která je u rotujících černých děr prstencová a prostorupodobná. Z hlediska fyzikálního chápání okolí černé díry dochází v důsledku rotace ke změnám v prostoročase. Ten začíná být díky nenulovému momentu hybnosti centrálního tělesa strháván ve směru rotace, což známe jako efekt strhávání časoprostoru (Lensův-Thirringův jev). Ve skutečnosti je prostoročas strháván rotací jakkoliv hmotného centrálního tělesa (dokonce i Země) avšak v případě černých děr jde o natolik významný efekt, že od určité vzdálenosti je pro objekty nemožné setrvávat na jednom místě, byť by se lokálně pohybovaly proti směru rotace rychlostí světla. Plocha, pod kterou je setrvávání na místě nemožné, se u rotujících černých děr nazývá ergosféra (obecněji také statická mez). Ergosféra má elipsoidní tvar a na ose rotace navazuje na horizont událostí. Jelikož se nachází nad horizontem událostí, mohou objekty pohybující se v ergosféře nejen uniknout z gravitace černé díry, ale za jistých okolností mohou být dokonce vymrštěny ven velmi vysokou rychlostí díky energii (a momentu hybnosti) dodanými černou dírou. Odtud pochází i její název ergosféra (pracující sféra), protože je schopná vykonávat práci na úkor rotační energie černé díry. Entropie a Hawkingovo záření V roce 1971 Stephen Hawking dokázal, že se celková plocha horizontu událostí jakékoli skupiny černých děr nikdy nezmenší. Toto tvrzení se příliš podobalo druhému termodynamickému zákonu, přičemž plocha hraje v tomto případě úlohu entropie. Proto Ja'akov Bekenstein navrhl, že entropie černé díry je skutečně úměrná ploše jejího horizontu událostí. V roce 1975 aplikoval Hawking kvantovou teorii pole na zakřivený prostoročas okolo horizontu událostí a objevil, že černé díry mohou vyzařovat tepelné záření, známé jako Hawkingovo záření. Z prvního zákona mechaniky černých děr vyplývá, že entropie černé díry se rovná čtvrtině plochy horizontu událostí. Tento všeobecný výsledek je aplikovatelný i na kosmologické horizonty jako de Sitterův prostoročas. Později bylo navrženo, že černé díry jsou objekty s maximální entropií, což znamená, že maximální entropie oblasti vesmíru je entropie největší černé díry, která se do oblasti vejde. Skutečnost, že maximální entropie v daném objemu je úměrná povrchu tohoto objemu a ne objemu jako takovému, vedla k formulaci tzv. holografického principu. Hawkingovo záření vzniká na horizontu událostí a v současném pojetí nenese žádnou informaci o vnitřku černé díry, protože jde o kvantově-mechanický projev existence vakua. To však znamená, že černé díry nejsou úplně černé a důsledkem je pomalé vypařování černé díry. I když jsou tyto efekty zanedbatelné pro astronomické černé díry, jsou významné pro hypotetické miniaturní černé díry, kde dominují účinky kvantové teorie pole. V současnosti se předpokládá, že malé černé díry se rychle vypařují a nakonec mohou i zmizet zcela. Z tohoto důvodu má každá černá díra konečnou délku života přímo úměrnou její velikosti. 21. června 2004 Stephen Hawking, v rozporu se svými předchozími zjištěními, prezentoval nový argument, že černé díry přece jen emitují informaci o tom, co pohlcují. Navrhl, že kvantové perturbace horizontu událostí by mohly dovolit uniknout informacím a ovlivnit vyvolané Hawkingovo záření. Tato teorie ještě nebyla prodiskutována ve vědecké komunitě, ale v případě, že bude přijata, je pravděpodobné, že vyřeší informační paradox černých děr. Mezitím oznámení o této nové teorii zaznamenalo nebývalou pozornost médií. V roce 2014 skupina vědců na základě simulací došla k závěru, že černé díry nemusejí vůbec existovat. Podle výpočtů Hawkingovo záření při hroucení hvězdy odnáší tolik energie a hmoty, že ke kolapsu nedojde. Matematika černých děr Černé díry jsou předpovězené Einsteinovou teorií obecné relativity. V nejjednodušším případě jsou popsány Schwarzschildovou metrikou, což je nejstarší a nejjednodušší exaktní řešení Einsteinových rovnic, které bylo objeveno Karlem Schwarzschildem roku 1915. Toto řešení popisuje zakřivení časoprostoru v okolí nerotujícího sféricky symetrického objektu, přičemž jeho metrika je , kde je standardní člen prostorového úhlu obdobný sférickým souřadnicím. Podle Schwarzschildova řešení se kulově symetrický objekt nevyhnutelně zhroutí vlivem své vlastní gravitace do černé díry, je-li jeho poloměr menší než vzdálenost známá jako Schwarzschildův poloměr. Pod tímto poloměrem je prostoročas tak silně zakřivený, že se každý světelný paprsek vyzářený z této oblasti libovolným směrem bude pohybovat do středu celého systému. Ve středu se vytvoří gravitační singularita, oblast s teoreticky nekonečnou hustotou. Oblast pod horizontem událostí však již ve Schwarzschildových souřadnicích nelze popsat a užívají se například Kruskalovy-Szekeresovy souřadnice. Schwarzschildův poloměr ve výše zavedených souřadnicích je vyjádřený jako , přičemž G je gravitační konstanta, m je hmotnost objektu a c je rychlost světla. Pro objekt s hmotností Země je Schwarzschildův poloměr 9 milimetrů. Střední hustota černé díry (v oblasti ohraničené Schwarzschildovým poloměrem) se zmenšuje se zvětšováním hmotnosti černé díry, takže černá díra s hmotností Země by měla hustotu 2×1030 kg/m³, ale obří černá díra s hmotností 109 hmotností slunce by měla hustotu okolo 20 kg/m³, což je méně než hustota vody. Střední hustota je dána jako Vzhledem k tomu, že střední poloměr Země je 6371 km, musel by být její objem zmenšený 4×1026 krát, aby se zhroutila do černé díry. Pro těleso hmotnosti Slunce je Schwarzschildův poloměr přibližně 3 km, což je o mnoho méně než je současný poloměr Slunce. Je také mnohem menší než poloměr, do kterého se Slunce nakonec smrští po vyhoření svého nukleárního paliva, což bude několik tisíc kilometrů. Hmotnější hvězdy se však mohou zhroutit do černé díry na konci své existence. Obecně jsou černé díry předpovídané i jinými řešeními Einsteinových rovnic, jako je například Kerrova metrika pro rotující černé díry, které mají prstencovou singularitu. Reissnerova–Nordströmova metrika popisuje elektricky nabité černé díry. Nejobecnější řešení má Kerrovu–Newmanovu metriku a odpovídá případu nabitých rotujících černých děr. Přes veškeré rovnice se vědci neshodnou, zda se obecně černá díra deformuje vlivem okolního gravitačního pole či nikoli. Existence černých děr Vznik Existuje několik modelů vzniku černé díry: Gravitační kolaps Hmota se gravitačně zhroutí v daném prostoru ve vesmíru díky procesu nazývanému gravitační kolaps. Nejznámější z těchto procesů jsou některá finální stádia evoluce hvězd, kdy poklesne tlakový gradient (tlak záření hvězdy) a hvězda se neudrží v hydrostatické rovnováze, přičemž je zároveň splněna podmínka dostatečného množství hmoty, aby následný kolaps nebyl zadržen například ve fázi neutronové hvězdy (tedy ve formě degenerovaného neutronového plynu). Kolaps takové hvězdy pak není možno zastavit – povrch hvězdy se zhroutí pod horizont událostí a nevyhnutelně skončí v singularitě a vznikne hvězdná černá díra. Akumulace hmoty Když v nějakém prostoru dochází v důsledku gravitačních sil k seskupování hmoty, gravitační pole takové oblasti sílí – nebo v jazyku relativity – zakřivení prostoru v okolí se zvětšuje. Když úniková rychlost v nějaké vzdálenosti od centra gravitačního působení dosáhne rychlosti světla, vytvoří se horizont událostí, uvnitř kterého musí hmota nevyhnutelně skončit v singularitě. Černé díry tohoto typu existují jako dva typy modelů: Primordiální černé díry, které mohly vzniknout v období velmi raných fází vývoje vesmíru. Prozatím však nebyly observačně potvrzeny a pravděpodobně netvoří významnou část temné hmoty. Obří černé díry, které se vyskytují v centrech galaxií (i včetně naší Mléčné dráhy) a pravděpodobně také kulových hvězdokup. Vznikají prostřednictvím vytvoření horizontu událostí v důsledku nakupení velkého množství hmoty na relativně malém prostoru. V tomto případě se hmotou myslí i hvězdný materiál, tedy hvězdy případně i již existující menší černé díry. Miniaturní a mikroskopické černé díry Proces vzniku miniaturních černých děr je na hranici hypotézy a fikce. Přesto existují určité náznaky, že pomocí urychlovače s energií řádově TeV by bylo možno mikroskopickou černou díru vytvořit. Zdá se, že takovým by mohl být LHC urychlovač CERNu uvedený do provozu v roce 2008. V důsledku srážky těžkých atomových jader za vysoké energie existuje možnost, že hmota v oblasti srážky se obklopí horizontem událostí. Takováto černá díra, pokud by vznikla, se však obratem vypaří. Vytvoření černých děr v urychlovačích by mohlo rozřešit tzv. paradox unitarity černých děr, který stojí na otázce, zda se pádem do černé díry ztrácí kvantová informace. Pozorování Teorie říká, že nemůžeme objevit černé díry podle světla vyzařovaného nebo odraženého od hmoty v jejich nitru. Tyto objekty však lze předpovědět pozorováním jevů v jejich blízkosti, například jevu gravitační čočky, a hvězd, které zdánlivě obíhají kolem prostoru, kde není žádná viditelná hmota. Ovšem pozorovatelné projevy mohou být způsobeny i jinými objekty, jako je třeba bílý trpaslík , které může být obtížné od černých děr odlišit. Za nejviditelnější efekty jsou považované ty, které pocházejí z hmoty padající do černé díry. Tato hmota se, dle předpovědí, soustřeďuje do rychle se otáčejícího akrečního disku (podobného víru vody odtékající do otvoru), z něhož je postupně černou dírou pohlcována. Vnitřní tření disk extrémně zahřívá a způsobuje vyzařování velkého množství rentgenového a ultrafialového záření. Tento proces je neobyčejně účinný a může přeměnit až 50 % rotující hmoty na záření. Tento jev je velmi překvapující a vynikne např. ve srovnání s termonukleární fúzí, která dokáže konvertovat pouze několik málo procent hmoty na energii. Další pozorovatelné efekty jsou úzké výtrysky částic, které se pohybují v ose akrečního disku relativistickými rychlostmi. Akreční disky, výtrysky a obíhající objekty můžeme najít nejen kolem černých děr, ale i okolo objektů, jako jsou například neutronové hvězdy a bílí trpaslíci. Dynamika těles okolo takovýchto atraktorů, které nejsou černými děrami, je velmi podobná dynamice objektů v okolí černých děr a je předmětem velmi aktivního výzkumu zahrnujícího magnetické pole a plazmovou fyziku. Proto také platí, že pozorování akrečního disku a orbitálních pohybů většinou pouze indikuje existenci kompaktního objektu s určitou hmotností, ale vypovídá jen velice málo o jeho podstatě. Identifikovat takový objekt jako černou díru je možné pouze tehdy, pokud se prokáže, že se nemůže jednat o jiné dostatečně hmotné a kompaktní těleso nebo provázaný systém těles. Většina astrofyziků dle obecné teorie relativity předpokládá, že se koncentrace hmoty s dostatečnou hustotou musí nevyhnutelně zhroutit do černé díry v kosmologicky krátkém čase. Existuje jeden důležitý pozorovatelný rozdíl mezi černými děrami a jinými kompaktními objekty. Jedná se o to, že jakákoli kolabující hmota, která v relativistické rychlosti narazí na kompaktní hmotný objekt, který není černou dírou, vyvolá nepravidelná vzplanutí rentgenového nebo jiného tvrdého záření. Nedostatek takovýchto vzplanutí kolem kompaktní koncentrace hmoty se považuje za důkaz, že objekt je černá díra bez povrchu, na který by mohla hmota náhle narazit. Dnes evidujeme mnoho nepřímých důkazů astronomických pozorování černých děr v hmotnostních pásmech: černé díry hvězdné hmotnosti s hmotností typické hvězdy (4 – 15 hmotností Slunce) černé díry střední hmotnosti s hmotností kolem 1000 i 50000 hmotností Slunce. obří černé díry s hmotností v řádech od 105 do 1010 hmotnosti Slunce superobří (ultramasivní) černé díry s hmotností nad 1010 hmotnosti Slunce Také existuje několik důkazů o černých dírách se střední hmotností v rozmezí od několika set po tisíce hmotností Slunce. Předpokládá se, že z těchto černých děr vznikají obří černé díry. Kandidáti na černé díry hvězdné hmotnosti byli identifikováni hlavně přítomností akrečních disků správné velikosti a rychlosti bez nepravidelných vzplanutí, které jsou očekávané u akrečních disků při ostatních kompaktních objektech. Černé díry s hmotností hvězd by mohly zapříčinit výbuchy gama záření, i když pozorování takovýchto výbuchů u supernov a jiných objektů, které nejsou černé díry snížilo pravděpodobnost tohoto spojení. První kandidáty na obří černé díry objevili radioamatéři v 60. letech 20. století. při pozorování aktivních galaktických jader a kvasarů. Výkonná přeměna hmoty na energii třením v akrečních discích okolo černých děr je zřejmě jediným vysvětlením pro vydatné množství energie generované těmito objekty. Uvedením této teorie v 70. letech byla odstraněna hlavní námitka, že totiž žádný fyzikální mechanizmus nemůže generovat takové množství energie. Pozorování pohybů hvězd okolo galaktických center v 80. letech vedlo k všeobecnému přesvědčení, že obří černé díry existují v centrech většiny galaxií, včetně naší domovské Mléčné dráhy. Sagittarius A* je dnes shodně považovaný za věrohodného kandidáta pro polohu obří černé díry ve středu Mléčné dráhy. Současná představa je, že všechny galaxie by mohly mít obří díru ve svých středech. Tato černá díra pohlcuje plyn a prach ve středu galaxie, přičemž generuje obrovské množství záření do té doby, než pohltí všechnu okolní hmotu a proces se zastaví. Tato představa také vysvětluje, proč neexistují žádné k nám blízké kvasary. I když detaily ještě nejsou úplně jasné, zdá se, že růst černých děr v galaxiích má spojitost s růstem kulovité části v eliptické galaxii nebo s růstem vypoukliny ve spirální galaxii. Je zajímavé, že neexistuje důkaz pro hmotné černé díry ve středech uzavřených hvězdokup, což ukazuje na jejich fundamentální odlišnost od galaxií. Nejbližší kandidáti na černou díru Kromě Sagittarius A*, černé díry v centru naší galaxie Mléčné dráhy, existuje několik bližších kandidátů na černé díry. Všechny jsou binární systémy, které vysávají hmotu z partnera přes akreční disk. Mají hmotnost od tří do několika desítek hmotností slunce. Zánik černé díry Černá díra z pohledu klasické fyziky je těleso velmi stálé, které nemůže zaniknout vlivem ztráty své hmoty, jelikož žádná částice není podle klasické fyziky schopna překonat rychlost světla a jedinou přirozenou cestou zániku černé díry se tak jeví její pohlcení jinou černou dírou tzv. gravitační srážka. Při pohledu na systém černé díry z moderní fyziky však vyvstává další možnost, jak může černá díra zaniknout. Kvantová mechanika připouští proces, při kterém vlivem neurčitosti v počtu částic ve vakuu neustále vznikají a opět zanikají páry částice-antičástice. Pokud jedna z takto vzniklých částic vznikne nad horizontem událostí a druhá pod ním, může první z nich uniknout do nekonečna a snížit tím hmotnost černé díry. Tento proces se nazývá Hawkingovo záření, nebo kvantové vypařování černých děr a byl poprvé popsán britským astrofyzikem Stephenem Hawkingem. Gravitační srážka dvou černých děr Jsou-li dvě černé díry gravitačně vázané a obíhají dostatečně blízko společného těžiště, vyzařují podle předpovědi obecné teorie relativity gravitační vlny. To způsobuje, že tato soustava ztrácí energii a černé díry se k sobě stále více přibližují. V určitém momentu dojde k tomu, že gravitační interakce je natolik silná, že se horizonty černých děr začnou deformovat, až se obě díry setkají a spojí. Celková plocha jejich horizontů se přitom v souhlasu s termodynamikou černých děr zvětší. Při tomto procesu za velmi krátký čas vyzáří velké množství energie ve formě gravitačních vln (v závislosti na velikosti náboje a především momentu hybnosti výsledné černé díry). Právě proto jsou srážky černých děr jedním z procesů, po kterém se usilovně pátrá a který by bylo možno zachytit pomocí detektorů gravitačních vln. Ovšem nelinearita Einsteinových rovnic, která zaručuje stabilitu původních i výsledné černé díry, je ale stále zdrojem potíží při hledání analytického i numerického řešení, které popisuje srážku černých děr. Pozorování prozatím proběhla pouze pomocí detektoru gravitačních vln. Z dosavadních numerických modelů pro nerotující černé díry o stejné hmotnosti vyplývalo, že při srážce se přemění až 3 % jejich hmotnosti na gravitační vlny. Výpočty na základě pozorování gravitačních vln však ukázaly na ztrátu až 5 %. Kvantové vyzařování černých děr Z pohledu kvantové fyziky existuje další možnost, jak černá díra může zaniknout – pomocí tzv. Hawkingova záření. Podle klasické fyziky může černá díra tělesa i záření absorbovat, avšak nemůže nic vyzařovat, a tedy by její teplota musela být rovna absolutní nule nezávisle na velikosti gravitace na myšleném povrchu, což znemožňuje černé díře dosáhnout termodynamické rovnováhy s okolím. V roce 1974 vyslovil Stephen Hawking hypotézu kvantového vypařování černých děr, podle které je každá černá díra schopna spontánně emitovat záření přesně takové, jako kdyby byla obyčejným černým tělesem zahřátým na teplotu TH= κ/2π úměrnou povrchové gravitaci κ na horizontu. (Vzorec platí v Planckových jednotkách.) Hawking svým výpočtem dokázal, že černá díra není tak úplně černá a že kvantové zákony dokazují, že se na horizontu událostí neustále rodí nové částice, které odnášejí část energie černé díry pryč, čímž zmenšují hmotnost díry a umožňují pozorování černé díry v určitém spektru. Únik částic je z počátku jen velmi pozvolný, ale ke konci získává proces na dynamičnosti až na konci dojde k explozi černé díry do okolí. Předpokládá se, že černá díra hmotnosti Slunce se vypaří přibližně za 1067 let, což je v porovnání se současným stářím vesmíru 1,37×1010 let skutečně velmi dlouhá doba. Příčinou kvantového vyzařování je proces kreace páru částice-antičástice, ke kterému dochází v blízkosti horizontu událostí, kde se mohou vytvářet elementární částice na základě kvantových procesů. Ve vakuu běžně dochází k neustálému vzniku a zániku párů částice-antičástice (fluktuace počtu částic musí být kvůli relacím neurčitosti nenulové, což se projevuje právě tvorbou těchto párů). V okolí horizontu událostí může nastat situace, kdy z páru zůstane jedna částice nad horizontem, zatímco druhá vznikne pod horizontem a musí tedy nevyhnutelně spadnout do singularity. Pokud první částice unikne mimo dosah gravitace černé díry, pozorovateli v okolí horizontu se jeví, že částice vzniká jakoby z ničeho v blízkosti horizontu. Energie potřebná na vytvoření částice ubude z hmoty černé díry. Objevy po roce 2000 V roce 2004 bylo objeveno mnoho černých děr, což vedlo k vypracování nové teorie rozšíření černých děr ve vesmíru, která udává, že existuje takřka pětkrát více černých děr než se do té doby předpokládalo. V červenci 2004 astronomové objevili obří černou díru Q0906+6930 v centru vzdálené galaxie v souhvězdí Velké medvědice. Odhad věku a hmotnosti takových černých děr nám může pomoct určit věk vesmíru. V listopadu 2004 tým astronomů oznámil objev první černé díry střední hmotnosti v galaxii Mléčná dráha, která obíhá přibližně tři světelné roky od Střelce A*. Tato střední černá díra s hmotností asi 1300 Sluncí se nachází uvnitř shluku sedmi hvězd, pravděpodobně jako pozůstatek velkého shluku hvězd roztrženého galaktickým středem. Tento objev může podpořit myšlenku, že obří černé díry se zvětšují pohlcováním blízkých menších černých děr a hvězd. V únoru 2005 byl objeven modrý obr SDSS J090745.0+24507 opouštějící Mléčnou dráhu dvojnásobnou únikovou rychlostí (0,0022 rychlosti světla). Trajektorii hvězdy je možné dohledat až zpět ke galaktickému jádru. Vysoká rychlost této hvězdy podporuje hypotézu existence obří černé díry ve středu naší galaxie. Vznik mikročerných děr na Zemi v částicových urychlovačích byl trochu nejistě ohlašován, ale doposud nepotvrzen. Dodnes není znám ani žádný pozorovaný kandidát na prvotní černou díru. Australští vědci učinili výpočet, jak maximalizovat dobu přežití v černé díře. Jejich teorie v jednoduchosti říká: Existuje jediná nejdelší cesta při pádu do černé díry tj. dráha volného pádu z počátečního klidu, nicméně existují i kratší cesty. V případě překročení horizontu událostí po jedné z kratších cest, je možno zažehnout motory rakety, a tím se dostat na nejdelší a maximalizovat svůj čas. V červnu 2007 objevil mezinárodní tým astronomů z Kanady, Francie a USA dalekohledem CFHT na Havaji doposud neznámou černou díru ve vzdálenosti 13 miliard světelných let od Země. Jedná se o nejvzdálenější černou díru, která byla zatím nalezena. Tato černá díra se nalézá ve středu kvasaru. V říjnu 2007 byl publikován objev patrně největšího binárního systému hvězdy a černé díry. „Před tím byl největší hvězdnou černou dírou objekt GRS 1915+105 s hmotností černé díry odhadnutou na 14 plus nebo minus 4 Slunce,“ prohlásil objevitel Orosz. „Nicméně hmotnost GRS 1915+105 přišla na přetřes,“ dodal. V prosinci 2018 se čínským astronomům povedlo detekovat černou díru v naší Galaxii s názvem LB-1. Je 15 000 světelných let vzdálená od Země. Podle mezinárodního vesmírného týmu je její hmotnost 70× větší než hmotnost našeho Slunce. Hvězdný společník této masivní černé díry označen jako LB-2 má hmotnost osm Sluncí a obíhá ji jednou za 79 dní. Alternativní modely V současné době je posuzováno několik alternativních modelů, které se chovají jako černé díry, ale fungují bez singularity. Většina vědců však považuje tyto koncepty za vyumělkované, protože jsou mnohem složitější a nepřinášejí žádné pozorovatelné rozdíly od černých děr (nevyhovují tedy logice tzv. Occamovy břitvy). Z těchto teorií jsou to například gravahvězda (anglicky gravastar), černá hvězda, „dark-energy star“, preonová hvězda, kvarková hvězda. V březnu 2005 fyzik George Chapline z Národní laboratoře Lawrencea Livermora v Kalifornii navrhl myšlenku, že černé díry neexistují a že objekty v současnosti považované za černé díry jsou ve skutečnosti hvězdy z temné energie. Svoje závěry opírá o výsledky některých kvantově-mechanických analýz. I když má jeho návrh v současnosti jen malou podporu ve fyzikální obci, je značně citovaný v médiích. Odkazy Reference Související články Neutronová hvězda Bílý trpaslík Gravitační čočka S-hvězdy Externí odkazy Astronomia – Podrobný web o černých dírách Fakulty pedagogické ZČU v Plzni Vesmírné objekty Relativistická fyzika

846

https://cs.wikipedia.org/wiki/B%C3%ADl%C3%BD%20trpasl%C3%ADk

Bílý trpaslík

Bílý trpaslík je astronomický objekt vznikající zhroucením hvězdy o průměrné nebo podprůměrné hmotnosti. Tyto hvězdy nejsou dostatečně hmotné, aby dosáhly ve svém jádře teplot potřebných k fúzi uhlíku. Poté, co se stanou rudým obrem během své fáze spalování hélia, odhodí své vnější vrstvy a ty vytvoří planetární mlhovinu. Na místě původní hvězdy zůstane jen neaktivní jádro skládající se převážně z uhlíku a kyslíku. Toto jádro nemá další zdroj energie, takže zvolna vyzařuje energii nashromážděnou za aktivního života hvězdy a chladne. Protože není chráněno před gravitačním kolapsem fúzními reakcemi, stalo se extrémně hustým – typicky je polovina hmotnosti Slunce obsažena v objemu odpovídajícím objemu Země. Bílý trpaslík je udržován tlakem degenerovaného elektronového plynu. Maximální hmotnost bílého trpaslíka, po jejímž překročení již degenerační tlak není schopen odolat gravitaci, je asi 1,4 hmotností Slunce. Bílý trpaslík, který přesáhne tuto hodnotu (známou jako Chandrasekharova mez), obvykle přenosem hmoty ze svého hvězdného průvodce, exploduje jako supernova typu Ia. Pokud se tak nestane, ochladí se za stovky miliard let natolik, že již nebude viditelný a stane se černým trpaslíkem. Vezmeme-li v úvahu celou dosavadní historii vesmíru (asi 13,8 miliardy let), musí i ten nejstarší bílý trpaslík stále vyzařovat na teplotách několik tisíc kelvinů. Bílý trpaslík se občas vyskytuje v dvojhvězdném páru s rudým obrem. Tyto hvězdy obíhají okolo společného těžiště v takové blízkosti, že se gravitačně ovlivňují a bílý trpaslík na sobě hromadí hmotu svého hvězdného souseda. Jakmile dosáhne dostatečného množství vodíku, prudce zažehne termonukleární reakci a je možné pozorovat novu. Odkazy Související články Červený trpaslík Hnědý trpaslík Černý trpaslík Modrý trpaslík Neutronová hvězda Černá díra Externí odkazy Astronomia - astronomický server Fakulty pedagogické ZČU v Plzni Pozůstatky hvězd Bílí trpaslíci

847

https://cs.wikipedia.org/wiki/%C4%8Cern%C3%BD%20trpasl%C3%ADk

Černý trpaslík

Černý trpaslík je chladný hvězdný objekt, který se vyvinul z bílého trpaslíka a nakonec postupným zářením černého tělesa ochladl. Ve vesmíru by neměl dosud žádný černý trpaslík existovat, neboť čas potřebný k ochlazení bílého trpaslíka na požadovanou úroveň je delší než dosavadní délka existence vesmíru. I v epoše, kdy černí trpaslíci budou existovat, bude nesmírně obtížné je detekovat, neboť budou vysílat tepelné záření o teplotě jen o málo vyšší než kosmické mikrovlnné pozadí. Jedna z mála možností jejich odhalení tkví v jejich gravitačních účincích, tedy zachycení světelných paprsků ohýbajících se kolem trpaslíka. Rekonstruováním informace, kterou přenášejí, získáme deformovaný obraz, pomocí kterého můžeme určit, jakým tělesem byly paprsky ohnuty. Stejná metoda se používá mj. i k detekci černých děr. Černé trpaslíky nelze zaměňovat s hnědými trpaslíky, kteří se formují, když se z plynu vytváří hvězda, ale nedosáhnou dostatečné hmotnosti k zahájení a udržení vodíkové nukleární fúze. V 60. letech 20. století byli občas „hnědí trpaslíci“ nazýváni „černými trpaslíky.“ Reference Související články Bílý trpaslík Červený trpaslík Hnědý trpaslík Modrý trpaslík Typy hvězd Pozůstatky hvězd Hypotetické vesmírné objekty

849

https://cs.wikipedia.org/wiki/Metr%C3%A1%C4%8Dek

Metráček

Metráček je český film režiséra Josefa Pinkavy, natočený v roce 1971 podle stejnojmenné knihy Stanislava Rudolfa. Hlavní hrdinka jménem Jitka, přezdívaná Metráček, je obézní dospívající dívka (Markéta Světlíková), která kvůli své postavě trpí pocitem méněcennosti. Avšak najde si své uplatnění jako koulařka. Zvýšené sebevědomí se pak projeví i na jejím postavení mezi vrstevníky. Základní údaje Námět: Stanislav Rudolf Scénář: Josef Pinkava, Jaroslav Petřík Hudba: Angelo Michajlov Kamera: Karel Kopecký Režie: Josef Pinkava Hrají: Markéta Světlíková, Míla Myslíková, Lubomír Lipský, Jaromír Hanzlík, Helena Růžičková, Zora Rozsypalová, Jiří Vala Další údaje: černobílý, 77 min, dětský Výroba: ČSSR, Krátký film Praha - Filmové studio Gottwaldov, 1971 Externí odkazy České dětské filmy Filmy z roku 1971 Československé černobílé filmy České filmy natočené podle knižní předlohy

852

https://cs.wikipedia.org/wiki/Na%20samot%C4%9B%20u%20lesa

Na samotě u lesa

Na samotě u lesa je česká komedie režiséra Jiřího Menzela z roku 1976. Byla natáčena poblíž Radešic (chalupa) a ve Svatém Janu (pohřeb, rvačka v hospodě) v okrese Příbram. Obsah Film vypráví o obyčejné pražské rodince Lavičkových a její snaze výhodně získat domek na venkově. Lavičkovi se domluví se svérázným starým panem Komárkem (Josef Kemr), že si pronajmou místnost v jeho chaloupce a on tam bude bydlet až do jara, kdy se odstěhuje za synem na Slovensko a dům jim prodá. Jak ale čas plyne, nevypadá to, že by se pan Komárek chystal k odchodu, a zatímco Věra Lavičková naléhá na svého muže, aby panu Komárkovi připomněl jeho záměr se odstěhovat, Oldřich se k tomu nemá a naopak se s dobráckým dědou spřátelí... Zajímavosti V 3. díle zábavného pořadu Veselé příhody z natáčení vyprávějí Ladislav Smoljak a Zdeněk Svěrák mystifikační historky ze zákulisí vzniku filmu. Externí odkazy Na samotě u lesa na serveru Filmová místa České filmové komedie Filmy Jiřího Menzela Filmy z roku 1976

853

https://cs.wikipedia.org/wiki/Nah%C3%A1%20past%C3%BD%C5%99ka

Nahá pastýřka

Nahá pastýřka je český detektivní černobílý film režiséra Jaroslava Macha z roku 1966. Odehrává se na zámku Ronov (natáčeno na zámku Orlík), v němž pracují restaurátoři. Zápletku tvoří krádež obrazu Nahá pastýřka. Pachatel obraz přemaloval tak, že je téměř k nerozeznání od originálu, ale musel také odstranit nepohodlné svědky. Na tento film volně navazuje film Rakev ve snu viděti z roku 1968. Odkazy Reference Externí odkazy České kriminální filmy Filmy z roku 1966 Československé černobílé filmy Filmy studia Barrandov

854

https://cs.wikipedia.org/wiki/Dvojhv%C4%9Bzda

Dvojhvězda

Dvojhvězda jsou dvě hvězdy, které jsou na obloze blízko sebe. V zásadě může jít o blízkost dvojího druhu: fyzická dvojhvězda – hvězdy jsou skutečně blízko sebe a obíhají kolem společného těžiště, jeden z případů vícenásobné hvězdy, například Sirius ve Velkém Psu optická dvojhvězda – hvězdy jsou v prostoru daleko od sebe, ale z pohledu pozorovatele na Zemi se promítají na stejné místo na obloze, např. Mizar a Alkor v souhvězdí Velké medvědice Více než 70 % všech hvězd tvoří dvojhvězdy a v Mléčné dráze je to více než polovina hvězd. Jen asi sedmina hvězd jsou osamocené jako třeba Slunce. Fyzická dvojhvězda Fyzická dvojhvězda má společné těžiště. Obě dvě hvězdy vznikají ve stejný okamžik, ale mohou se vyvíjet různě. Může tak docházet třeba k vývinu jedné rychleji než druhé, což můžeme pozorovat u Algolu nebo jiných jemu podobných dvojhvězd. V takovém případě může nastat situace, kdy jedna hvězda předává té druhé svou hmotu přes Rocheův lalok. V jiných případech mohou zase vznikat hvězdy, které jsou si sobě podobné i se podobně vyvíjí a dospějí do konečného stádia. Na těchto tělesech se pak dají pozorovat velice dobře například efekty gravitačních vln. Podle třetího Keplerova zákona lze spočíst hmotnost celé soustavy: Fyzické dvojhvězdy lze ještě rozdělit na: vizuální dvojhvězdy – obíhají kolem sebe ve větší vzdálenosti než ostatní typy, dalekohledem tedy můžeme pozorovat každou hvězdu zvlášť. Méně hmotná hvězda obíhá kolem hvězdy hmotnější. Vizuální dvojhvězdou je například Mizar v souhvězdí Velké medvědice. astrometrické dvojhvězdy – jsou vlastně vizuální dvojhvězdy, ale lze u nich pozorovat jen jednu z hvězd. To že je pozorovaný objekt dvojhvězdou rozpoznáme podle toho, jak na sebe hvězdy (složky) působí. Příkladem je γ Velorum B v souhvězdí Plachet spektroskopické dvojhvězdy – dochází k pravidelnému posouvání spektrálních čar k fialovému a pak k červenému konci spektra nebo rozdvojování a spojování čar – vidíme, že se zdroj světla přibližuje pak vzdaluje, např. Menkalinan v souhvězdí Vozky zákrytové proměnné dvojhvězdy – hvězdy (složky) se pravidelně překrývají, což je způsobeno rovnoběžnou nebo téměř rovnoběžnou dráhou jejich oběhu se zorným paprskem pozorovatele ze Země. Překrýváním dochází ke změnám v jasnosti, podle toho rozpoznáme zákrytovou dvojhvězdu (například Algol). volné dvojhvězdy – velmi málo se ovlivňují, protože kolem společného těžiště obíhají ve vzdálenosti několikanásobně větší než je jejich průměr. Periody překrytí jsou dlouhé a změny ve spektru lze jen těžko rozpoznat. těsné dvojhvězdy Kolem společného těžiště obíhají ve vzdálenosti blízké jejich poloměru. Mají tři podskupiny: dotykové – hvězdy vyplňují Rocheovu mez a dochází mezi nimi k výměně hmoty. polodotykové – Rocheovu mez vyplňuje jen jedna z hvězd, ze které může hmota přetékat na druhou složku. oddělené – nedochází k výměně hmoty, žádná z hvězd Rocheovu mez nevyplňuje. Dochází jen ke vzájemnému působení slapových sil. Související články Binární planetka Dvojplaneta Externí odkazy Hvězdné systémy Typy hvězd

855

https://cs.wikipedia.org/wiki/Nebe%C5%A1t%C3%AD%20jezdci

Nebeští jezdci

Nebeští jezdci je český film režiséra Jindřicha Poláka, natočený v roce 1968 podle stejnojmenného románu Filipa Jánského z roku 1964. Pojednává o posádce letounu fiktivní 276. bombardovací perutě Royal Air Force, jejíž tři členové jsou českoslovenští letci, ve Spojeném království za druhé světové války: každodenní život a vztahy s anglickými dívkami, dlouhé nebezpečné nálety, smrt nebo těžká zranění (hrdina utrpí popáleniny ve tváři). Film byl natáčen černobíle na klasický formát, aby do něj mohly být využity archivní letecké záběry. Pro potřeby natáčení byl v Aero Vodochody přestavěn starý dopravní letoun Lisunov Li-2 do podoby bombardéru Vickers Wellington; byl schopen motorového pojíždění, ale nelétal. Přestavbu vedl bývalý navigátor RAF a konstruktér Jiří Doležal. Film se celý točil v Československu, scény nouzového přistání na moři v NDR, úvodní scény ze hřbitova byly natočeny na československém vojenském hřbitově v Brookwoodu nedaleko Londýna. Dotočen byl 20. srpna a do kin uveden 28. října 1968. Premiéru měl tento film v Kolíně. Název filmu Název filmu byl převzat z názvu country písně, původně natočené pod názvem Starý honec krav, známé také pod názvem Ďáblovo stádo (v originále Ghost Riders in the Sky) amerického písničkáře Stana Jonese. Nebeští jezdci je třetí alternativní název této písně, kterou tehdy v Československu nazpívala celá řada známých zpěváků popmusic počínajíc Rudolfem Cortésem přes Waldemara Matušku, Karla Černocha až po Karla Hálu či Taxmeny a crazypunkový Požár mlýna, v zahraničí pak řada jiných interpretů, například Burl Ives, Elvis Presley, Tom Jones, R.E.M., The Shadows, The Scorpions, Lorne Geen, Vaughn Monroe nebo Bing Crosby či Johnny Cash. Jánský se ovšem při přebírání názvu filmu pravděpodobně inspiroval původním raně poválečným českým překladem zmíněné písně, který vyšel někdy kolem roku 1949 na desce. Píseň se skutečně jmenovala „Nebeští jezdci“, a její text byl zcela odlišný od pozdějšího Cortésova překladu. V textu raně poválečné verze se mluví o zářných nebeských jezdcích na modrých koních, kteří berou umírajícího kovboje na poslední cestu. Sám hudební motiv této písničky se ve filmu objevuje hned na několika místech, inspirační zdroj je tudíž zcela zjevný. Odkazy Poznámky Reference Literatura Externí odkazy Vzpomínky Jaroslava Poláka na natáčení Stránky o výstavě o tomto filmu a filmu jako takovém Filmy Jindřicha Poláka České válečné filmy České dramatické filmy Filmy o československém odboji během druhé světové války České filmy natočené podle knižní předlohy Filmy studia Barrandov Filmy z roku 1968 Filmy o letectví Surrey Československé vojenské letectví

857

https://cs.wikipedia.org/wiki/Noc%20na%20Karl%C5%A1tejn%C4%9B%20%28film%2C%201973%29

Noc na Karlštejně (film, 1973)

Noc na Karlštejně je český filmový muzikál, který natočil režisér Zdeněk Podskalský v roce 1973 na námět stejnojmenné divadelní hry Jaroslava Vrchlického. Film vyrobilo Filmové studio Barrandov. Do obsazení filmu zasáhla normalizace, nesměli se v něm již objevit Jan Werich (purkrabí) či Jiřina Jirásková (paní Ofka). Film byl posledním snímkem, ve kterém hrál Jaroslav Marvan. Z filmu pocházejí některé velmi známé písně skladatele Karla Svobody a textaře Jiřího Štaidla v podání Waldemara Matušky a Heleny Vondráčkové. Děj Karel IV. vybudoval hrad Karlštejn s tím, že se na něm nebudou vyskytovat žádné ženy a on se tam bude moci v klidu věnovat mužským záležitostem. Tento zákaz však naráz poruší mladá dívka Alena a císařovna Eliška Pomořanská. Na hrad Karlštejn, vybudovaný císařem Karlem IV., nesmí vstoupit žádná žena, včetně jeho manželky, císařovny Elišky Pomořanské. Tento příkaz měl posloužit k tomu, aby se císař mohl v klidu věnovat mužským záležitostem. Tento zákaz však byl jedné noci porušen hned dvakrát. Na hradě se ocitly dvě ženy – první byla Alena, neteř purkrabího (= správce hradu), která se se svým otcem, když byl opilý, vsadila o to, že si bude moci vzít za muže císařského šenka jménem Pešek, pokud stráví noc na Karlštejně a přitom ji nikdo nechytí. Druhou ženou byla sama císařovna, které se po muži, jehož milovala, natolik stýskalo, že nebrala jeho zákaz na vědomí a místo na svůj hrad Karlík se potají vydala na Karlštejn. První, kdo se o císařovnině přítomnosti dověděl, byl arcibiskup Arnošt. Ten se císařovně rozhodl pomoci a převlékl ji do oděvu šenka Peška. V tomto přestrojení měla strávit noc v předpokojí císaře a pokud by bylo třeba být mu k službám. Arcibiskup Arnošt přesvědčil šenka Peška, aby předstíral, že je nemocný a vůbec nevycházel ze svého pokoje. To, že Pešek nesmí ze svého pokoje, se ale nelíbilo jeho nastávající Aleně, a tak mu dělala různé naschvály, bavila se s ostatními muži a s ním sotva prohodila pár slov. Na hradě byli kromě nezvaných hostů i hosté zvaní – s diplomatickým posláním vévoda Štěpán Bavorský a cyperský král Petr, kterému se vůbec nezamlouval zákon zakazující na hradě přítomnost žen. Oba vážení hosté si ale Aleny všimnou a začínají po ní pátrat. Štěpán Bavorský má noční slyšení u císaře. Přitom si všimne, že v jeho předpokojí hlídá žena. Je to sama císařovna, která podle dohody s arcibiskupem Arnoštem hlídá císařův pokoj v převlečení za Peška. Štěpán, který netuší, že na hradě je více žen než jen jedna, si císařovnu splete s Alenou. Král Petr se s ní pustí do souboje, císařovna ho přemůže a zlomí mu meč. Císař Karel ji okamžitě pozná, jelikož jen jediná žena, která umí lámat meče, je jeho manželka (císařovna Eliška Pomořanská). Když je císařovnino tajemství odhaleno, řekne arcibiskup císaři pravdu. Císařští manželé se rozhodnou, že ještě tu noc tajně opustí hrad Karlštejn. To se jim však nepodaří, protože Štěpán spolu s Petrem vyvolají poplach, že se na hradě ukrývá žena. Všichni okamžitě onu ženu hledají. Štěpán Alenu nalezne na strážnici a dají se spolu do souboje. Karel IV. však zastaví nejen souboj, ale i celé prohledávání hradu. Císařovna se mezitím převlékne do svých šatů a tajně opustí hrad. Záhy se brána hradu otevírá a císařovna předstírá, že jen náhodou dorazila místo na svůj hrad Karlík na Karlštejn. Karel IV. zruší svůj zákaz týkající se přítomnosti žen na Karlštejně a od té chvíle jsou ženy na hradě vítány stejně tak jako muži. Obsazení Karel IV. – Vlastimil Brodský Alžběta Pomořanská – Jana Brejchová Arnošt z Pardubic – Karel Höger Petr Cyperský – Waldemar Matuška Štěpán II. Bavorský – Miloš Kopecký purkrabí – Jaroslav Marvan paní Ofka – Slávka Budínová Alena – Daniela Kolářová Pešek – Jaromír Hanzlík Zajímavosti Jedná se o snímek, kde si svoji poslední filmovou roli zahrál herec Jaroslav Marvan (purkrabí Ješek z Vartenberka). Jedná se o dílo vytvořené během nejhlubší tvůrčí krize autora K filmu složil Jiří Štaidl své poslední skladby. Během natáčení scény v kapli sv. Kříže při osvětlení byly na hroty nacházející se po obvodu místnosti nabodány a zapáleny svíčky. To způsobilo poškození výzdoby, které není možné šetrně napravit. Filmaři zřejmě vycházeli z dřívějších teorií, které předpokládaly, že hroty se svícemi jsou určeny k osvětlení. Kvůli absenci nádobek na drahý včelí vosk jsou však nyní interpretovány jako zpodobnění trnové koruny Ježíše Krista. Jako v mnoha jiných filmech, i zde se vyskytuje několik chyb. Některé jsou historické, jiné filmařské: V úvodní scéně projde v pozadí muž s jízdním kolem. Ve filmu se během záběrů střídají roční období. V jedné scéně je na Peškově kostýmu vidět zdrhovadlo. Karel IV. recituje Nerudovy verše. Nově postavený Karlštejn má oprýskanou omítku a hromosvod. Během písně Muži nejlíp sluší sólo vytahují z hradní studny muže. Když jej vytáhnou ven, nemá ve vědrech vodu. Když byl roku 1365 Karlštejn dokončen, vypadal jinak. Ve filmu se hrad vyskytuje po Mockerově přestavbě. Legenda o zákazu pobytu žen na Karlštejně má svůj základ ve skutečných omezeních, která se týkala pobytu žen a manželského života na Karlštejně, týkala se však pouze některých jeho prostor. Odvozená díla Výběr písní a dialogů byl vydán na gramofonové desce. Od roku 2004-2018 byl uváděn v Hudebním divadle Karlín v režii Petra Novotného muzikál Noc na Karlštejně s písněmi z tohoto filmu. Na nádvoří hradu Karlštejn byla vůbec poprvé uvedena muzikálová verze 1. července 2016 v produkci Janise Sidovského a v režii Václava Knopa. Představení bylo kritikou označeno za perlu letních scén, získalo nominaci na cenu Thálie pro Hanu Holišovou v úloze královny Elišky a v roce 2021 na nádvoří oslavilo 100. reprízu V rámci oslav 40. výročí natočení filmu se 22. srpna 2013 uskutečnil na nádvoří hradu Karlštejn koncert pod širým nebem, který připomněl písně z muzikálu v provedení nové generace umělců. V produkci Janise Sidovského zde vystoupili Vojtěch Dyk, Matěj Ruppert, Zuzana Stivínová, Jan Budař a další umělci, kteří zpívali za doprovodu Českého národního symfonického orchestru. Záznam natočila Česká televize. Odkazy Reference Literatura Externí odkazy České filmové muzikály České filmové komedie Filmy z roku 1973 Filmy natočené podle divadelních her Filmy Zdeňka Podskalského Kultura v Karlštejně (okres Beroun)

858

https://cs.wikipedia.org/wiki/%C4%8Cerven%C3%BD%20obr

Červený obr

Červený obr (též rudý obr) je hvězda velkých rozměrů a vysoké svítivosti, která se nachází v pozdní fázi svého hvězdného vývoje – ve svém jádru již přeměnila většinu vodíku na helium. Následkem dalších pochodů uvnitř hvězdy došlo k rozepnutí vnějších vrstev, a hvězda tak mnohonásobně zvětšila svou velikost. Barva červených obrů bývá od žluté, přes oranžovou až po červenou. Mezi nejznámější červené obry na severní obloze patří žluto-červeně zářící Arcturus (Alfa Bootis) a Antares (Alfa Scorpio), za oranžového obra je označován Aldebaran (Alfa Tauri). Charakteristika Červení obři jsou svými rozměry velmi velké hvězdy (v řádu deseti- až stonásobků poloměru Slunce), neboť došlo k nafouknutí jejich vnějších vrstev po vyčerpání jaderného paliva v jejich nitru. Zvětšení jejich povrchu přináší zároveň jeho ochlazení, proto je povrchová teplota červených obrů nízká: 5000 K a méně. Zároveň fotosféra takové hvězdy není přesně ohraničená, ale namísto toho je dosti řídká a víceméně plynule přechází do koróny. Červení obři patří do spektrálních tříd K a M. Vývoj hvězdy a vznik červeného obra Červený obr je pozdní fází hvězd o menších až středních hmotnostech (přibližně od 0,5 do 5 hmotností Slunce) a spektrálních tříd A a G během jejich hlavní posloupnosti. Po "zapálení" jaderných reakcí v nitru hvězdy se udržuje rovnováha mezi silou gravitace stlačující hvězdu do sebe a protichůdným tlakem záření produkovaným během jaderné fúze. Po celou dobu, kterou hvězda v poklidu setrvává na hlavní posloupnosti (v této fázi se nachází Slunce již asi 5 miliard let a víceméně stejnou dobu tam ještě zůstane), se v jádru hvězdy za vysokých teplot (přibližně 15 milionů kelvinů) pomalu během proton-protonového cyklu slučují jádra vodíku na jádra helia. Doba života hvězdy na hlavní posloupnosti záleží na jejich počáteční hmotnosti, pro Slunce je asi 10 miliard let, pro hmotnější hvězdy je to méně (v řádu stovek milionů let), lehčí hvězdy naopak žijí déle (desítky miliard let). Po vyčerpání téměř veškerého vodíku v nitru hvězdy dojde k zastavení jaderných reakcí a tím pádem převládne vlastní gravitační působení hvězdy – jádro hvězdy se začne vlastní hmotností smršťovat. Zvýšení tlaku v jádru během jeho kolapsu přinese prudký nárůst teploty – ohřeje se vrstva ležící nad jádrem a fúzování vodíku na helium poté pokračuje ve vnějších vrstvách hvězdy (tam vodík nebyl dosud vyčerpán) a to díky vyšším teplotám mnohem rychleji, což způsobí zvýšení zářivého výkonu hvězdy. Vnější vrstvy následně prudce expandují, což vede k podstatnému zvětšení velikosti hvězdy (v řádu deseti- až stonásobku jejich původního poloměru). Hmotnost hvězdy se nijak nezvýší a tudíž klesne hustota hvězdy. Energie produkována termojadernou fúzí je nyní vyzařována mnohem větším povrchem, než byla původně a tudíž musí klesnout množství energie vyzářené jednotkou plochy, což se projeví jako snížení povrchové teploty hvězdy a posun v barvě hvězdy k oranžové až červené. Pokud hvězda má dostatečnou hmotnost, jádro se smrští natolik, že teplota v něm dosáhne 100 milionů kelvinů. Tato vyšší teplota jádra umožňuje další termojaderné reakce, tentokrát fúzi jader helia na uhlík (v tzv. tři-alfa procesu). U méně hmotných hvězd dojde k zapálení těchto jaderných reakcí až po úplném smrštění jádra a díky tomu reakce začnou probíhat v celém jádru ihned po dosažení teploty 100 milionů kelvinů, což se projeví jako tzv. heliový záblesk. U hmotnějších hvězd se kritické teploty dosáhne dříve, než se jejich jádro úplně smrští a díky tomu reakce začnou probíhat postupně, bez heliového záblesku. Hvězdy, které ve svém jádře spalují helium na uhlík a zároveň vodík na helium v jejich vnějších vrstvách už nejsou dále považovány za červené obry. Zánik červeného obra o hmotnosti Slunce Slunce dosáhne stádia červeného obra přibližně za 5 mld. let. Svou velikost pak zvětší natolik, že pohltí některé z vnitřních planet sluneční soustavy (Merkur a Venuši prakticky jistě, a pravděpodobně Zemi rovněž.) Po vyhoření vodíku ve vnějších vrstvách dojde k odhození vnějších vrstev, které vytvoří planetární mlhovinu. Uvnitř této mlhoviny poté zbude obnažené horké jádro hvězdy – bílý trpaslík. Literatura Související články Fyzika Astrofyzika Vesmír Externí odkazy Obři (hvězdy) Hvězdy třídy M Červení obři

859

https://cs.wikipedia.org/wiki/Kelvin

Kelvin

Kelvin [K] je jednotkou termodynamické teploty a také vhodnou jednotkou teplotního rozdílu, stejně velkou, jako je stupeň Celsia. Kelvin je jednou ze sedmi základních jednotek soustavy SI a může mít též předponu, například mili v jednotce milikelvin (mK). Ačkoli rozdíl teplot měřený ve stupních Celsia a v kelvinech je stejný, Celsiova stupnice má jiný počátek: 0 °C odpovídá 273,15 K, zatímco 0 K je absolutní nula. Na rozdíl od stupně Celsia se pak kelvin užívá i v jednotkách odvozených, například v jednotce tepelné vodivosti, kterou je watt na metr a kelvin, W/(m·K). Jednotka je pojmenovaná po skotském matematikovi a fyzikovi Williamu Thomsonovi, který navrhl měření teplot od absolutní nuly a za své výrazné vědecké úspěchy byl povýšen do šlechtického stavu pod jménem lord Kelvin z Largsu. Zavedení pojmu kelvin Kelvin je jednou ze sedmi základních jednotek soustavy SI. Dlouhou dobu byl definován dvěma hodnotami: 0 K je teplota absolutní nuly, tedy naprosto nejnižší teplota, která je fyzikálně definována, 273,16 K je teplota trojného bodu vody (teplota 0,01 °C, tlak 613 Pa) V rámci změny definic základních fyzikálních jednotek byla přijata 20. května 2019 i nová definice kelvinu (fixací Boltzmannovy konstanty a převodem teploty na energii: ). Rozdíl teplot jeden stupeň v Celsiově stupnici a jeden kelvin je stejný, 1 K ≅ 1 °C. Celsiova stupnice však má jiný počátek: 0 °C odpovídá 273,15 K. Měření teplot od absolutní nuly navrhl skotský matematik a fyzik William Thomson, který byl za své výrazné vědecké úspěchy povýšen do šlechtického stavu pod jménem lord Kelvin. Přepočet na jiné stupnice Celsiova stupnice V Celsiově stupnici je jednotkou Celsiův stupeň, který představuje stejný rozdíl teplot jako kelvin: 1 °C = 1 K. Celsiova stupnice má ale posunutý počátek: 0 °C odpovídá 273,15 K, takže , , kde C je teplota ve stupních Celsia, K je teplota v kelvinech. Z toho vyplývá pro hodnoty teploty: 0 K = −273,15 °C 0 °C = +273,15 K 100 °C = +373,15 K Rankinova stupnice Rankinova stupnice je Fahrenheitova stupnice posunutá tak, aby vycházela z absolutní nuly. Stupeň Rankina je stejně velký jako stupeň Fahrenheita, takže 1 °R = 1 °F a platí , kde R je teplota ve stupních Rankina, K je teplota v kelvinech. Z toho vyplývá pro hodnoty teploty: 0 K = 0 °R 273,15 K = 491,67 °R ( = 0 °C) 373,15 K = 671,67 °R ( = 100 °C) Fahrenheitova stupnice Stupeň Fahrenheita je stejně velký jako stupeň Rankina, 1 °F = 1 °R, ale Fahrenheitova stupnice má posunutý začátek: 32 °F odpovídá 273,15 K, takže kde °F je teplota ve stupních Fahrenheita, K je teplota v kelvinech. Z toho vyplývá pro hodnoty teploty: 0 K = −459,67 °F 255,37 K = 0 °F 273,15 K = 32 °F ( = 0 °C) 373,15 K = 212 °F ( = 100 °C) Réaumurova stupnice Réaumurova stupnice má stejný počátek jako Celsiova, ale jiný rozdíl teplot: 100 °C = 80 °Re, takže , kde Re je teplota ve stupních Réaumura, K je teplota v kelvinech. Z toho vyplývá pro hodnoty teploty: 0 K = −218,52 °Re 273,15 K = 0 °Re ( = 0 °C) 373,15 K = 80 °Re ( = 100 °C) Teplota a energie Molekulová a statistická fyzika dokazují, že střední kinetická energie Ek částic tvořících soustavu má v klasické aproximaci (ekvipartiční teorém) vlastnost teploty, tj. aby dvě soustavy 1, 2 byly navzájem v rovnováze, musejí mít částice, které je tvoří, stejné střední kinetické energie: Ek1 = Ek2. To umožňuje měřit teplotu pomocí energie: , kde konstantou k úměrnosti je Boltzmannova konstanta. V soustavě SI (v jednotkách J pro energii a K pro teplotu) má nyní hodnotu přesně (definitoricky) V jaderné fyzice se energie často měří elektronvolty, eV; k přepočtu se použije táž rovnice E = k T, jen Boltzmannova konstanta bude vyjádřena v eV/K. Platí tyto ekvivalence (zaokrouhleno): Barevná teplota světla V kelvinech se rovněž udává barevná teplota světla (přesněji: teplota záře), zejména umělých světelných zdrojů – žárovek, zářivek a podobně. To je významné zejména pro snímání a záznam světla pro fotografie a film či video. Vnímaná barva světla černého tělesa rozežhaveného na danou teplotu T je určena jednak spektrální září L(λ, T) podle Planckova zákona, jednak poměrnou spektrální světelnou účinností standardního fotometrického pozorovatele. Zajímavosti Teplota 0 °C („bod mrazu“) je teplota, kdy je v rovnováze led, kapalná voda a vzduch nasycený vodní parou. Není to tedy přesně teplota trojného bodu, kdy je v rovnováze led, voda a pára (beze vzduchu). Teplota trojného bodu je 0,01 °C. Do roku 1967 se používal termín „stupeň Kelvina“ a značka °K. Roku 1967 však tuto značku zrušila Generální konference pro míry a váhy. Termín „stupeň“ jako část názvu jednotky nadále užívá jen pro stupnice původem empirické (např. stupnice tvrdosti nebo dřívější stupnice teploty). Réaumur zavedl svou stupnici na základě lihového teploměru maje za to, že líh se roztahuje s teplotou rovnoměrně. Počítačový zápis Značka kelvinu se obvykle zapisuje prostým velkým písmenem latinky „K“, ačkoli v Unicode existuje i dedikovaný znak kelvinu. Poznámky Reference Literatura ISO 80000-5:2007, Quantities and units - Part 5: Thermodynamics ISO 80000-5:2009, Quantities and units - Part 9: Physical chemistry and molecular physics ČSN EN ISO 80000-5:2011, Veličiny a jednotky - Část 5: Termodynamika ČSN EN ISO 80000-9:2011, Veličiny a jednotky - Část 9: Fyzikální chemie a molekulová fyzika Externí odkazy Jednotky teploty Základní jednotky SI

860

https://cs.wikipedia.org/wiki/Nuda%20v%20Brn%C4%9B

Nuda v Brně

Nuda v Brně je česká filmová komedie Vladimíra Morávka natočená v roce 2003. Film získal pět Českých lvů v kategoriích Nejlepší film, režie (Vladimír Morávek), scénář (Jan Budař, Vladimír Morávek), mužský herecký výkon v hlavní roli (Jan Budař) a střih (Jiří Brožek). Děj Mírně retardovaný mladík (Jan Budař) se chystá strávit první noc s dívkou z Brna (Kateřina Holánová). Oba se na to připravují více než pečlivě a po několika zádrhelích se věc podaří. Kromě ústřední dvojice se ve stejnou noc ve stejném domě pokouší o soulož více dvojic. Avšak již ne tak úspěšně… Obsazení Externí odkazy České filmové komedie Filmy z roku 2003 Filmy Vladimíra Morávka Držitelé Českého lva za nejlepší film Filmy s LGBT tématem Filmy odehrávající se v Brně

862

https://cs.wikipedia.org/wiki/Souhv%C4%9Bzd%C3%AD

Souhvězdí

Souhvězdí je v moderní astronomii oblast na obloze s přesně vymezenými hranicemi. Často se používá starší význam, kdy souhvězdí znamenají zdánlivé útvary na obloze tvořené několika jasnými hvězdami, případně i s jejich spojnicemi (alignement). Ty v dávných dobách lidem připomínaly především bohy a mytická zvířata, po kterých je také pojmenovali. Každá civilizace měla vlastní systém souhvězdí. Na nebi bylo Mezinárodní astronomickou unií (v roce 1930) nakonec ustaveno právě 88 souhvězdí s jejich hranicemi. Z nich 48 nese pojmenování ještě z antických dob, byla popsána v Ptolemaiově Almagestu. Názvy těchto 48 souhvězdí se vztahují k řeckým mýtům. Pokrývají především severní a rovníkovou oblohu. Je to například Lev, Velká medvědice, Orion a Střelec. Antické figurální představy o souhvězdích zachycuje socha Farnesův Atlás. Řecká civilizace mnohá souhvězdí převzala z Mezopotámie nebo z Egypta. Tradiční souhvězdí se nachází na té části oblohy, která byla viditelná z 35° severní šířky v době kolem roku 5 000 př. n. l. Jednotlivé tvary však mohly být známy už mnohem dříve (například obraz souhvězdí Oriona byl nalezen i na kosti pocházející z doby kamenné). Souhvězdí jižní oblohy a některá malá souhvězdí vznikla později. Autoři jejich názvů i tvarů jsou mořeplavci a vědci, kteří se v době zámořských objevů dostali na jižní polokouli, kde mohli poprvé tato souhvězdí pozorovat a kteří je potřebovali k orientaci. Popis jižní oblohy dokončil v 18. století francouzský astronom Nicolas-Louis de Lacaille. Ten zavedl Trojúhelník, Mikroskop, Vývěva a několik dalších souhvězdí. Pozorování Souhvězdí i dnes pomáhají při orientaci na obloze. Žijeme-li na severní polokouli, pak můžeme během roku pozorovat souhvězdí severní, zatímco jižní nám zůstanou z velké části skryta. Je to dáno tím, že zemská osa se v prostoru téměř nepohybuje a vůči vzdáleným hvězdám zůstává v klidu (míří stále k Polárce neboli Severce). Jižní souhvězdí jsou pak bez ustání zakryta zemským tělesem. Souhvězdí v okruhu kolem světového pólu, tzv. cirkumpolární souhvězdí jsou vidět z daného místa po celý rok. Poloměr tohoto okruhu je stejný jako zeměpisná šířka místa pozorování. Pozorovatel na pólu vidí neustále tutéž část oblohy. Naopak pozorovatel stojící blízko rovníku by během jednoho dne mohl teoreticky spatřit celé nebe i se všemi hvězdami. Polárku by neustále viděl těsně nad obzorem. Prakticky k tomu však nikdy nedojde, neboť ve dne hvězdy pozorovat nemůžeme a celá jedna polovina nebe, ve které se nachází Slunce, je skryta v jeho záři. Musíme si počkat mnoho měsíců, než se Země na své dráze kolem Slunce posune. Tak se nám otevře výhled na souhvězdí do této chvíle skrytá. Právě proto se často hovoří o jarní, letní, podzimní a zimní obloze. Dělení Souhvězdí jsou dělena do rodin souhvězdí: Rodina Velké medvědice Perseova rodina Herkulova rodina Zvířetníková souhvězdí – leží na ekliptice. Orionova rodina Nebeské vody Bayerova rodina – poprvé je popsal německý astronom Johann Bayer v roce 1603 La Caillova rodina Tvary souhvězdí Jednotlivé hvězdy souhvězdí spojuje pouze lidská představivost. Slunce stejně jako ostatní hvězdy, které vidíme prostým okem na obloze, patří do naší Galaxie, ale jinak jsou na sobě nezávislé. Vedle sebe můžeme vidět hvězdy, které se navzájem vůbec nepodobají, které dělí propastné vzdálenosti a které se pohybují různými směry. Pomíjivost tvarů souhvězdí je poměrně „svižná“: kolem 30 tisíc let. Poté se hvězdy od sebe na obloze vzdálí a obrazec se rozpadne. Výjimkou jsou takzvané otevřené hvězdokupy a pohybové hvězdokupy. Jsou-li dostatečně blízko, mohou tvořit a většinou i tvoří převážnou část celého souhvězdí. Hyády v Býku a většina hvězd Velkého vozu takovými hvězdokupami jsou. Dnes už označení souhvězdí neznamená jen tvar a několik hvězd v tento tvar spojený. Každé jedno souhvězdí má přesné hranice a stalo se v podstatě jakýmsi územím nebeské sféry, do kterého spadá všechno, co v tomto území můžeme v dalekém vesmíru pozorovat. Tělesa Sluneční soustavy se při pozorování ze Země promítají postupem času do různých souhvězdí. Hranice souhvězdí byly určené podle poledníků a rovnoběžek na nebeské sféře v době jejich vzniku. Kvůli precesi zemské osy a souvisejícímu posunu pólů již dnešním poledníkům a rovnoběžkám neodpovídají. Zajímavosti o souhvězdích Největším souhvězdím celé oblohy bývala loď Argo (legendárních Argonautů). Toto veliké souhvězdí však bylo v 18. století rozděleno na Lodní kýl, Lodní záď, Kompas, Holubici, Létající rybu a Plachty. Dnes je největším souhvězdím Hydra. Jen jedno souhvězdí je půlené. Had byl dříve součástí Hadonoše. Po jejich oddělení Hadonoš Hada přeťal a Had se stal dvoudílným souhvězdím. Dvě jeho části můžeme rozlišit jako Hlavu hada a Ocas hada. Jde ale o jediné souhvězdí Hada. Velký vůz není souhvězdí, ale tzv. asterismus. Jde o skupinu hvězd, která patří k souhvězdí Velké medvědice. Malý vůz se oficiálně česky jmenuje Malý medvěd. V rámci krátkých časových úseků (den, rok) mají souhvězdí neměnný tvar a velikost, a to i nezávisle na momentální poloze na obloze (světová strana, nadhlavník). To vedlo již astronomy Aristotelovy doby k přesvědčení, že oproti vzdálenosti hvězd musí být velikost Zeměkoule zanedbatelně malá. Také je to ale vedlo k umístění Zeměkoule do centra kosmu. V rámci dlouhých časových úseků ale souhvězdí již svoji podobu mění. Například v době druhohor bychom žádný ze současných obrazců na obloze ještě nenašli. Reference Literatura Souhvězdí / A. Rükl. – Praha : Aventinum, 1996. – 223 str. Článek The Constellations na webu Mezinárodní astronomické unie Související články Seznam souhvězdí Stellarium Externí odkazy Pozorování vesmíru Astronomické mýty

863

https://cs.wikipedia.org/wiki/Pozorov%C3%A1n%C3%AD%20oblohy

Pozorování oblohy

Pozorování oblohy je základní forma astronomického pozorování. Pozorovat lze opticky viditelné světelné barevné spektrum (pomocí klasických dalekohledů nebo i pouhým okem), nebo jiné formy elektromagnetického záření. Pozorování ve dne Některé astronomické objekty lze pozorovat i na denní obloze. Běžně se pozoruje třeba Slunce, samozřejmě s ochrannými pomůckami, aby nedošlo k poškození zraku. Často lze ve dne pozorovat i Měsíc. V některých obdobích lze pozorovat za denního světla i Venuši, a to dokonce i pouhým okem třeba v poledne. Dalším objektem je třeba Jupiter, ten lze pozorovat prostým okem ve dne pouze v době, kdy je Slunce těsně u obzoru, je čistá obloha, je dostatečně úhlově daleko od Slunce a je dostatečně vysoko nad obzorem. V ostatních případech ho lze někdy najít již pomocí triedru. Triedrem ho lze spatřit někdy i v poledne, ale je to dost obtížné a navíc musí být splněny výjimečně dobré pozorovací podmínky. Triedry a malými dalekohledy lze za dobrých pozorovacích podmínek pozorovat ve dne i hvězdy okolo 0 mag a jasnější jako třeba Sirius, Arcturus, Vega, Capella atd. Externí odkazy

864

https://cs.wikipedia.org/wiki/Rektascenze

Rektascenze

Rektascenze je souřadnice, která udává úhel mezi rovinou deklinační kružnice hvězdy a rovinou deklinační kružnice procházející jarním bodem. Rektascenze se zpravidla neuvádí ve stupních, ale v hodinách, minutách a sekundách. Tento čas uvádí, za jak dlouho po jarním bodu projde měřený bod stejným místem z pohledu pozorovatele. Související články Deklinace Rovníkové souřadnice Sférická astronomie Nebeská mechanika Astronomické souřadnice

865

https://cs.wikipedia.org/wiki/Deklinace

Deklinace

Deklinace (bývá značena řeckým písmenem δ) je jedna ze dvou souřadnic rovníkové soustavy souřadnic (druhá souřadnice je rektascenze). Udává úhlovou vzdálenost rovnoběžky, na níž leží nebeské těleso, od světového rovníku (je tedy obdobou geografické šířky). Na severní polokouli je kladná, zatímco na jižní je záporná. Hvězdy na rovníku mají deklinaci rovnou nule, hvězda na severním pólu by měla deklinaci +90° (Polárka má 89,3°), hvězda na jižním pólu −90°. Deklinace se měří podél deklinační kružnice ve stupních, minutách a vteřinách. Související články Deklinační kružnice Rektascenze Rovníkové souřadnice Sférická astronomie Magnetická deklinace Slunovrat Externí odkazy Nebeská mechanika Astronomické souřadnice

866

https://cs.wikipedia.org/wiki/O%20slavnosti%20a%20hostech

O slavnosti a hostech

O slavnosti a hostech je český film režiséra Jana Němce z roku 1965. Film pojatý jako podobenství kritizující negativní společenské jevy je významnou součástí České nové vlny 60. let 20. století. Byl oceněn Trilobitem a Cenou mezinárodní filmové kritiky (1966). Obsah Rodina dostane pozvání na slavnost a vydá se na ni pěšky přes les. Nespěchá, protože má ještě čas. Po cestě jsou členové zadrženi a prověřováni, zda jsou na slavnost skutečně pozváni. Po prohlídce se účastní podivné lesní hostiny. Scénář Scénář k filmu napsal Jan Němec se svou spolupracovnicí Ester Krumbachovou. „Abstraktní postavy ve filmu jsme s Ester Krumbachovou napsali kvůli boji s cenzurou. Neměli bychom šanci film točit, kdyby byl víc konkrétní. Použili jsme uměleckou stylizaci, abychom zmátli komunistickou cenzuru, aby hned nepoznali, že je film namířen proti nim. Ale našli něco, s čím jsem nepočítal. Ve filmu je postava hostitele, kterého hraje náš kamarád Ivan Vyskočil. A jeden z cenzorů řekl, že vypadá jako Lenin a že se snažíme zesměšnit Lenina a principy leninismu. Pak mi došlo, že jsou si podobní. Cenzoři tohle použili jako podklad pro zákaz filmu.“ Politická kontroverze okolo filmu V květnu 1967 vystoupil v Národním shromáždění ČSSR poslanec Jaroslav Pružinec s interpelací, v níž kritizoval filmy Sedmikrásky a O slavnosti a hostech, prohlásil o nich, že „nemají s naší republikou, socialismem a ideály komunismu nic společného“ a požádal o jejich stažení z kin. Vláda sice jeho výtku odmítla, ale oba filmy postihlo omezení v propagaci a distribuci. Skupina režisérů na to reagovala protestním dopisem, který byl veřejně čten na IV. sjezdu československých spisovatelů a který patřil mezi spouštěče výrazného opozičního hnutí v řadách kulturních pracovníků v době před začátkem pražského jara. Odkazy Reference Externí odkazy České dramatické filmy Československé černobílé filmy Filmy Jana Němce České trezorové filmy Filmy z roku 1965

867

https://cs.wikipedia.org/wiki/Obecn%C3%A1%20%C5%A1kola%20%28film%29

Obecná škola (film)

Obecná škola je československý film režiséra Jana Svěráka, natočený v roce 1991 podle scénáře Zdeňka Svěráka. Film se stal populární u kritiky i fanoušků a byl dokonce nominován na Oscara za nejlepší zahraniční film. Ve snímku je zachyceno krátké euforické období po 2. světové válce a mnoho méně či více úsměvných historek dětí navštěvujících chlapeckou obecnou školu. Dějově Obecné škole předchází film Po strništi bos, který byl natočen v roce 2017. V roce 1994 tímto filmem zahájila své vysílání TV Nova. Děj Eda Souček (Václav Jakoubek) je žákem chlapecké třídy na jedné z pražských předměstských škol. Je krátce po 2. světové válce. Edu, jeho kamaráda Tondu i ostatní chlapce ve škole výuka učitelky Maxové příliš nezajímá. Jednoho dne se Maxová, která nemá ve třídě žádný respekt, zblázní a ze školy odejde. Na její místo nastoupí nový učitel Igor Hnízdo (Jan Tříska). Má velmi zvláštní praktiky, o kterých tvrdí, že jsou povoleny Ministerstvem školství kvůli chování jejich třídy. Chodí ve vojenské uniformě a se zbraní a zavede ve třídě tuhý režim, v jehož dodržování mu pomáhá i rákoska. Přesto ho chlapci, kterým vypráví poutavé válečné historky, začnou zpočátku téměř bezmezně obdivovat. Igor Hnízdo má však také slabost pro mladé slečny a jedna bývalá milenka, kterou Hnízdo opustí kvůli dvěma mladším studentkám, na něj napíše udání, takže mu hrozí trest za mravní delikt. Žáci se za svého učitele postaví a dokonce popřou jeho fyzické tresty. Eda Souček však brzy pozná, že jeho největším hrdinou není Hnízdo, jehož válečnické historky jsou neuvěřitelné, ale jeho otec, puntičkářský Fanouš Souček (Zdeněk Svěrák), který sice ve válce nebojoval, ale je svým nenápadným způsobem hrdinou. Role a obsazení Tabulka shrnuje obsazení postav ve filmu Obecná škola a dějově předcházejícího snímku Po strništi bos. Tučně jsou zvýrazněni herci, kteří si zahráli v obou filmech. Zajímavosti Film je do značné míry autobiografií scenáristy Zdeňka Svěráka. Ten poznamenává, že při dotočení filmu Jako jed v Košicích v hotelu Slovan vzpomínali zúčastnění herci a členové filmového štábu na dětství a na školu. Vít Olmer požádal Zdeňka Svěráka, aby napsal film o škole. Tak vznikl scénář k filmu Obecná škola, který však Olmer nakonec nepřijal (točil místo toho film Tankový prapor). Film pak natočil Zdenkův syn Jan Svěrák. Jedná se o celovečerní debut režiséra Jana Svěráka, který vystudoval režii dokumentárního filmu a do té doby točil pouze dokumentární filmy. Jedná se o první film, který se vysílal v roce 1994 na TV Nova. Ve filmu si zahráli tři režiséři (nepočítáme-li příležitostného režiséra Rudolfa Hrušínského): Irena Pavlásková („Mám pravý kafe z UNRRY“), Karel Kachyňa (školní inspektor - „Ponechte ho v chlapecké třídě“), a Jiří Menzel (gynekolog). Exteriéry Bohdalec (Michle) a Slatiny (Michle) – škola, rozvodna, hospoda Norbertov (poblíž Müllerovy vily) – stanoviště obrněného transportéru, prádelna, úvodní a závěrečný obraz pod titulky Slivenec – jiný pohled na školu (pouze kulisy) Homolka (Velká Chuchle) – pouštění rakety, divoká jízda s kočárkem Barrandov – úvodní bitevní scéna Silnice mezi Chotčí a Zbuzany Trať v okolí Malé Hraštice Vrch Jordán a cílová dopadová plocha Jordán – scény u opevnění Chyby ve filmu Ve scéně, kdy pan učitel Hnízdo hraje na housle při výuce o Janu Husovi, sice slyší diváci zvuk tzv. vibrata, přitom Igor Hnízdo prsty nevibruje. Odkazy Reference Externí odkazy Filmová místa.cz: Obecná škola Obecná škola Filmy Jana Svěráka Filmy z roku 1991 Filmy studia Barrandov Filmy odehrávající se v Praze

868

https://cs.wikipedia.org/wiki/Obchod%20na%20korze

Obchod na korze

Obchod na korze je československý film režisérů Jána Kadára a Elmara Klose, natočený v roce 1965 na motivy novely spisovatele Ladislava Grosmana. Děj Děj filmu vypovídá o životě v Slovenském štátu během druhé světové války, kdy se obyčejný život pod vládou slovenských klerofašistů měnil a mj. probíhala arizace židovského majetku. Hlavní hrdina filmu – drobný živnostník Anton "Tóno" Brtko (Jozef Kroner), žijící v malém městečku (Humenné), dostane arizační dekret na obchod staré židovky Rosalie Lautmannové (Ida Kamińska). Tento její obchod byl však v podstatě prázdný, stará paní přežívá díky příspěvkům od židovské obce a Tóno díky své hodné povaze jí není schopen vysvětlit, proč vlastně do obchodu přišel … Poznámky Tento film jako první československý snímek získal Oscara za nejlepší cizojazyčný film (1966). Polská herečka Ida Kamińska byla o rok později nominována na Oscara za nejlepší ženský herecký výkon v hlavní roli (cenu nakonec získala Elizabeth Taylorová za roli Marthy v Kdo se bojí Virginie Woolfové?). Lokace Snímek byl natočen ve východoslovenském městě Sabinově, viz fotografie z natáčení, a v pražských ateliérech. Architektem filmu byl filmový architekt Karel Škvor. Ocenění Oscar v kategorii cizojazyčný film za rok 1965 Nominace na Oscara v kategorii Nejlepší ženský herecký výkon v hlavní roli za rok 1966 (Ida Kamińska) Zvláštní čestné uznání na MFF v Cannes Státní cena Klementa Gottwalda pro Jána Kadára, Elamara Klose, Idu Kamińskou a Jozefa Kronera Cena newyorské filmové kritiky a Donatellův David pro nejlepší zahraniční film roku 1966 Cena československé filmové kritiky 1966 Zajímavost Snímek se dočkal zdigitalizované verze; světová premiéra se konala na karlovarském festivalu v létě 2017. Při té příležitosti přítomný potomek režiséra Klose vyjádřil radost a současně poukázal na znepokojivou podporu ultrapravicové strany Naše Slovensko ze strany mladých lidí. Těm by, jak doufá Elmar Klos ml., Obchod na korze mohl pomoci otevřít oči. Na vzniku digitálně restaurované kopie spolupracovali: Nadace české bijáky, Státní fond kinematografie, MFF Karlovy Vary, Universal Production Partners, Elmar Klos, Ivan Šlapeta. Finanční podporou zajistilo Ministerstvo kultury ČR. Reference Externí odkazy Československé černobílé filmy Filmy z roku 1965 Držitelé Oscara za nejlepší cizojazyčný film Filmy o druhé světové válce Československé filmy natočené podle knižní předlohy Slovenské dramatické filmy Filmy Jána Kadára a Elmara Klose Filmy o holokaustu

869

https://cs.wikipedia.org/wiki/Ost%C5%99e%20sledovan%C3%A9%20vlaky

Ostře sledované vlaky

Ostře sledované vlaky je československý film natočený režisérem Jiřím Menzelem v roce 1966 podle stejnojmenné novely Bohumila Hrabala. Příběh se odehrává v období protektorátu. Předlohou se stala skutečná událost, a to výbuch německého muničního vlaku, odpáleného časovým spínačem podskupinou partyzánské skupiny Podřipsko z Lysé nad Labem 2. března 1945 nedaleko železniční stanice Stratov a zážitky Bohumila Hrabala z nádraží v Kostomlatech nad Labem, kde na konci války zastával funkci výpravčího. Hlavní postavy – přednosta Němeček, výpravčí Ladislav (Vladislav) Hubička... jsou původně ze stanice Dobrovice. Děj Nevinný mladíček Miloš Hrma (Václav Neckář) se zaučuje coby novopečený železničář na malé železniční stanici a zároveň prožívá nelehké období svého dospívání, to vše v kontextu konce druhé světové války. Po neúspěšném pokusu o sebevraždu kvůli milostným nezdarům se však zaučí jak pro práci ve stanici, tak v intimním vztahu k ženě (Naďa Urbánková). Nakonec se zachová jako hrdina, když se rozhodne vyhodit do vzduchu muniční vlak. Při této amatérské diverzní akci však zahyne. Obsazení Natáčení Film byl natočen v železniční stanici Loděnice u Berouna na vedlejší železniční trati Praha - Beroun přes Rudnou u Prahy. Režisér filmu Jiří Menzel si zde také zahrál malou epizodní roli lékaře. Ve filmu se vyskytují i tehdejší zaměstnanci stanice v Loděnicích. Například náčelník stanice Bohumil Cajthaml, který si zde zahrál tatínka hlavního hrdiny a dále také poskytl prostory vlastního služebního bytu k natočení filmu. U příležitosti 50. výročí natočení filmu se v Loděnici sešli jeho tvůrci a na výpravní budově byla odhalena pamětní deska připomínající natáčení. Na rozdíl od literární předlohy je ve filmu výpravčí Hubička uváděn jako Vladislav (takto o něm zřetelně hovoří postava ztvárněná V. Brodským v závěru filmu). Ve verzi filmu opatřené anglickými titulky se však uvádí jméno Ladislav. Ocenění V roce 1968 získal film Cenu Americké akademie filmových umění a věd – Oscara za nejlepší cizojazyčný film. Obnovená premiéra Film byl digitálně zrestaurován za podpory Nadace české bijáky. Uveden byl v roce 2014 na MFF v Karlových Varech. Literatura Reference Externí odkazy České dramatické filmy Československé černobílé filmy Československé dramatické filmy Filmy o československém odboji během druhé světové války Filmy z roku 1966 Filmy o druhé světové válce Filmy Jiřího Menzela České filmy podle námětu Bohumila Hrabala Držitelé Oscara za nejlepší cizojazyčný film Filmy s tématem železnice České válečné filmy

873

https://cs.wikipedia.org/wiki/Magda%20V%C3%A1%C5%A1%C3%A1ryov%C3%A1

Magda Vášáryová

Magda Vášáryová (* 26. srpna 1948 Banská Štiavnica) je slovenská herečka, diplomatka, státní úřednice a politička. Vyučuje na Vysoké škole CEVRO Institut. Život a kariéra Narodila se v učitelské rodině Jozefa Vášáryho (1915–1973) a jeho ženy Hermíny Schmiedové. Vystudovala matematicko-fyzikální gymnázium v Bratislavě, v letech 1966–1971 pak sociologii na Filozofické fakultě Univerzity Komenského v Bratislavě, od roku 1970 působila jako herečka, v letech 1983–1990 ve Slovenském národním divadle. V roce 1977 údajně podepsala spolu s dalšími umělci tzv. antichartu. Herečka to však popírá. V roce 1988 jí byl udělen titul zasloužilá umělkyně. V roce 2018 získala na Zlín Film Festivalu ocenění Zlatý střevíček za mimořádný přínos kinematografii pro děti a mládež. Už v patnácti letech byla obsazena do dětské role ve filmu Senzi mama (1963). Průlomovou rolí pro ni byla titulní postava ve filmu Františka Vláčila Marketa Lazarová (1967), brzy se pak stala jednou z nejpopulárnějších hereček. Z četných filmových rolí byly významné zejména snímky Radúz a Mahulena, Zbehovia a pútnici, Princ Bajaja, Rusalka, Postřižiny. Řadu rolí ztvárnila v televizních inscenacích i na divadelní scéně (Divadlo Na korze, Nová scéna Bratislava, Slovenské národní divadlo). Po sametové revoluci Po sametové revoluci v roce 1989 se stala velvyslankyní ČSFR v Rakousku, v květnu 1999 neúspěšně kandidovala na úřad prezidentky Slovenské republiky. V letech 2000–2005 působila ve funkci velvyslankyně Slovenské republiky v Polsku, poté pracovala ve funkci státní tajemnice slovenského ministerstva zahraničních věcí. Od 17. června 2006 byla poslankyní Národní rady za Slovenskou demokratickou a křesťanskou unii – Demokratickou stranu, v roce 2010 svůj poslanecký mandát obhájila. V červenci 2010 oznámila, že se bude ucházet o funkci primátorky Bratislavy v podzimních volbách, kde skončila jako druhá ze čtyř kandidátů. Od roku 2007 je předsedkyní Správní rady nadace VIA CULTURA, kterou založila. V roce 2016 byla oceněna Pražskou společností pro mezinárodní spolupráci Cenou Hanno R. Ellenbogen za veřejnou službu a celoživotní boj proti korupci. V době ruské invaze na Ukrajinu v březnu 2022 zkritizovala podpůrnou cestu slovinského, českého a polského premiéra do Kyjeva, přičemž polskému a slovinskému představiteli vytkla dřívější negativní postoje k EU. Uvedla, že jejich cestě do Kyjeva nerozumí, nazvala ji prapodivnou a obvinila je, že nutností své výjimečné ochrany zatížili policejní síly Ukrajiny a že blokovali vlaky s humanitární pomocí. Plynně hovoří česky, německy, anglicky, rusky, polsky, srbochorvatsky a francouzsky. Literární dílo Filmografie 1964 Senzi mama (Eva) 1965–1967 Marketa Lazarová (Marketa Lazarová) 1968 Sladký čas Kalimagdory (Kalimagdora) 1968 Zbehovia a pútnici (Dominika'') 1969 Kráľovská poľovačka (Marta za mlada) 1969 Vtáčkovia, siroty a blázni (Marta) 1970 Na kometě (Angelika) 1971 Hry lásky šálivé (služka) 1971 Babička (Hortensie) 1971 Princ Bajaja (film, 1971) (princezna Slavěna) 1972 …a pozdravuji vlaštovky (Maruška Kudeříková) 1973 Deň slnovratu (Blanka) 1973 Skrytý prameň (Mária) 1974 Výberové príbuzenstvo [Die Wahlverwandtschaften] (Otýlie) 1976 Koncert pre pozostalých 1977 Rusalka – filmová verze Dvořákovy stejnojmenné opery 1978 Krutá ľúbosť (Kristka) 1978 Pustý dvor (Kristína) 1980 Postřižiny (Marja) 1980 Temné slunce (Kris) 1984 Noc smaragdového měsíce (Slávka) 1985 Tichá radosť (Soňa) 1986 Lev s bílou hřívou (Calma Veselá) 1986 Alžbetin dvor (Celesta Fabici) 1986 Zkrocení zlého muže (Tereza Buriánová) 1987 Južná pošta (Mária Jurkovičová) 1987 Svět nic neví (Jiřina Steinová) 1988 Evžen Oněgin (Taťána) 1990 Súkromné životy (Elena) Osobní život Magda Vášáryová je sestra herečky Emílie Vášáryové a manželka herce Milana Lasici. Odkazy Reference Externí odkazy Magdaléna Vášáryová, blog na Aktuálně.cz Interview ČT24 Speciál: Rozhovor Světlany Witowské s herečkou a bývalou diplomatkou Magdou Vášáryovou. Premiéra 18. 12. 2021. 53 min. Slovenské divadelní herečky Slovenské filmové herečky Slovenské televizní herečky Slovenské političky Diplomaté Slovenska Velvyslanci Československa v Rakousku Slovenští spisovatelé Velvyslanci Členové SDKÚ Poslanci Národní rady Slovenské republiky Českoslovenští zasloužilí umělci Absolventi Filozofické fakulty Univerzity Komenského v Bratislavě Držitelé Výroční ceny AČFK Držitelé Zlatého střevíčku Kandidáti na prezidenta Slovenské republiky (1999) Narození v roce 1948 Narození 26. srpna Narození v Banské Štiavnici Žijící lidé Ženy

876

https://cs.wikipedia.org/wiki/D%C4%9Bjiny%20po%C4%8D%C3%ADta%C4%8D%C5%AF

Dějiny počítačů

Dějiny počítačů zahrnují vývoj jak samotného hardware, tak jeho architektury a mají přímý vliv na vývoj softwaru. První číslicové počítače byly vyrobeny ve 30. letech 20. století, avšak za jejich vynálezce je přesto považován Charles Babbage, který již v 19. století vymyslel základní principy fungování stroje pro řešení složitých výpočtů. Počítačů stále přibývá, jejich výkon roste a postupně zasahují do nejrůznějších oblastí lidského života. Předchůdci První zařízení, která se později vyvinula v dnešní počítače, byla velmi jednoduchá a byla založena na mechanických principech. Vývoj probíhal až do poloviny 20. století ve dvou větvích: analogové počítače a číslicové počítače. Analogové počítače modelovaly problém převedením do jeho mechanické nebo elektrické analogie, číslicové pak jeho převedením na číselné hodnoty a jejich numerickým zpracováním. S vývojem číslicové techniky během 2. poloviny 20. století analogové počítače prakticky vymizely, používají se jen na specializovaná řešení. Abakus Abakus vznikl přibližně před 5000 lety. Je prvním známým nástrojem, který usnadňoval počítání s čísly. Původně šlo jen o zaprášený kámen (starohebrejské slovo abaq znamená „prach“), který se používal v Babylonii již od poloviny třetího tisíciletí př. n. l. Nejstarším dochovaným exemplářem je salamiská tabulka, která pochází zhruba z roku 300 př. n. l., avšak historik Hérodotos popsal příklady pro tabulku tohoto typu již o více než století dříve. Ve starověkém Řecku a Římě se používala dřevěná nebo hliněná destička, do které se vkládaly kamínky („calculli“) – odtud název kalkulačka. Logaritmické tabulky Roku 1614 objevil John Napier novou matematickou metodu, umožňující realizovat násobení a dělení pomocí sčítání a odčítání s využitím logaritmů. Následně byly v Anglii sestaveny první logaritmické tabulky. Po nich následovalo logaritmické pravítko, kde byla reálná čísla reprezentována vzdáleností na ose. Logaritmické pravítko bylo prakticky beze změny používáno dalších 200 let, dokonce bylo používáno i k provádění výpočtů v rámci programu Apollo. Mechanické kalkulátory První mechanické zařízení, které patrně sloužilo k výpočtům, je Mechanismus z Antikythéry (podle řeckého ostrova Antikythera, kde byl objeven vrak lodi), vzniklý někdy mezi roky 150 a 100 př. n. l. Podle dnešních poznatků sloužil k výpočtu kalendáře resp. polohy Slunce, Měsíce a planet. Mechanismus se skládal z více než třiceti ozubených koleček seřazených v rovnostranných trojúhelnících a na svou dobu byl skutečně miniaturní. Zajímavé je, že mechanizmus je nejspíš založen na heliocentrickém principu (tedy Země obíhá kolem Slunce), který se jako kosmologická teorie ujal v Evropě až o osmnáct století později. Další známý mechanický kalkulátor sestavil roku 1623 Wilhelm Schickard z ozubených koleček z hodinových strojků (proto bývá nazýván „počítací hodiny“). Uměl sčítat a odčítat šesticiferná čísla a měl být prakticky použit Johannem Keplerem při astronomických výpočtech. Známý francouzský matematik, fyzik a teolog Blaise Pascal vyrobil ve svých 19 letech v roce 1642 počítací stroj, který uměl sčítat a odčítat, nazvaný Pascalina. Gottfried Wilhelm Leibniz ho následoval v roce 1671 a kolem roku 1820 vytvořil Charles Xavier Thomas první úspěšný sériově vyráběný kalkulátor – Thomasův Arithmometr, schopný sčítat, odčítat, násobit a dělit. Ten byl převážně založen na Leibnizově přístroji. Technologie mechanických počítacích strojů se udržela až do 70. let 20. století. Mechanické kalkulátory pracovaly v desítkové soustavě (včetně ENIACu), která je sice pro člověka obvyklá, je však implementačně složitější než v současnosti používaná dvojková soustava, kterou popsal Leibniz. V roce 1725 použil Basile Bouchon děrovaný papír pro řízení tkalcovského stavu. O rok později v roce 1726 vylepšil Jean-Baptiste Falcon funkci spojením jednotlivých papírových karet, čím zjednodušil úpravy a změny programu. V roce 1801 použil francouzský vynálezce Joseph Marie Jacquard v tkalcovském stavu děrné štítky, které bylo možné vyměnit beze změny v mechanice samotného stavu. Tento okamžik je považován za milník v programovatelnosti strojů. Nápad použít děrné štítky k programování mechanického kalkulátoru uplatnil v roce 1835 Charles Babbage. Děrný štítek obsahoval znaky ve formě kombinace dírek a umožňoval obsah opakovaně použít. K uchovávání dat a jejich pozdějšímu dalšímu využití použil poprvé děrné štítky Herman Hollerith, který se svou metodou vyhrál v roce 1890 v USA konkurz na sčítání lidu (to předchozí totiž trvalo plných 7 let). Jeho firma se později stala základem slavné počítačové společnosti IBM a tento charakter zpracování dat se udržel dalších 100 let. Pro analýzu a další zpracování dat na děrných štítcích byly vyvíjeny specializované stroje – děrovače, tabelátory a třídiče. Technologie děrných štítků o něco později umožnila návrhy prvních programovatelných strojů. Dodnes existují počítače, které technologii děrných štítků používají. Tehdejší metoda programování spočívala v tom, že programátor předal své děrné štítky ke zpracování do výpočetního střediska a čekal, jestli získá výsledky nebo výpis chybových hlášení. Pokud došlo k chybě, musel zpětně zapracovat opravu do svého programu, který mezi tím již dále vylepšil. Poté znovu odeslal štítky do výpočetního střediska a celý cyklus se opakoval. První programovatelné stroje V roce 1833 Charles Babbage pokročil od vývoje svého „Diferenciálního stroje“ (Difference engine) k lepšímu návrhu „Analytického stroje“ („Analytical engine“), který se stal prvním univerzálním Turingovsky úplným počítačem (dokáže emulovat jiné stroje pouhou změnou programu bez nutnosti fyzické přestavby). Jeho cílem bylo postavit univerzální programovatelný počítač používající jako vstupní médium děrné štítky. Struktura stroje obsahovala „sklad“ (paměť) a „mlýnici“ (procesor), což mu umožňovalo činit rozhodnutí a opakovat instrukce – přesně jako to dělají dnešní počítače pomocí příkazů IF … THEN … a LOOP (resp. FOR). Jeho počítač měl pracovat s 50místnými čísly s pevnou desetinnou čárkou. Uvažovaný pohon měl obstarat parní stroj. Pokus o sestavení stroje skončil neúspěšně, když byl nejprve zpomalen hádkami s řemeslníkem nepřesně vyrábějícím ozubená kola a později zcela zastaven kvůli nedostatečnému financování. Babbage zjistil, že pro svůj stroj bude potřebovat programátora. Najal tedy mladou ženu se jménem Ada Lovelace (dceru básníka Lorda Byrona), která se tak stala prvním programátorem na světě (jako nadaná matematička se aktivně na vývoji stroje a teorie programování podílela) a na její počest byl nazván programovací jazyk Ada. Stroje pro hromadné zpracování dat Přímým předchůdcem dnešních počítačů je použití (jednoúčelových) strojů pro hromadné zpracování dat, které využívaly děrné štítky. Při 11. sčítání lidu v USA v roce 1890 jejich použití navrhl a realizoval Herman Hollerith, stejně jako použití zmíněných děrných štítků pro uložení a kódování získaných dat (jeho firma se později změnila na firmu IBM). Nultá generace Za kalkulačky nulté generace jsou považovány elektromechanické počítače využívající většinou relé. Pracovaly obvykle na kmitočtu okolo 100 Hz. Hybnou silou vývoje nulté generace se stala druhá světová válka, kdy došlo k velkému pokroku souběžně v různých částech světa. Z1 První, komu se podařilo sestrojit fungující počítací stroj, byl německý inženýr Konrad Zuse. V roce 1934 začal pracovat na konstrukci mechanické výpočetní pomůcky a po řadě různých zdokonalení dokončil v roce 1936 základní návrh stroje pracujícího v dvojkové soustavě s aritmetikou v plovoucí čárce a programem na děrné pásce (jako nosič byl použit kinofilm). Neznalost prací Babbageho a jeho následovníků však měla za následek, že Zuse do svého projektu nezahrnul podmíněné skoky. Přes tento nedostatek však můžeme tvrdit, že roku 1938 spatřil světlo světa první počítač nazvaný Z1. Byl ještě elektromechanický s kolíčkovou pamětí na 16 čísel a byl velmi poruchový, pro praktické použití nevhodný. Z2, Z3 Konrád Zuse proto přistoupil ke stavbě počítače Z2, který již obsahoval asi 200 relé. Paměť však byla stále ještě mechanická, převzatá ze Z1. Potom se Zuse spojil s Helmutem Schreyrem a společně se pustili do vývoje ještě výkonnějšího počítače Z3, který dokončil v roce 1941. Tento první prakticky použitelný počítač na světě obsahoval 2600 elektromagnetických relé a byl užíván též k výpočtům charakteristik balistických raket V-2. Pracoval ve dvojkové soustavě a prováděl až 50 aritmetických operací s čísly v pohyblivé řádové čárce za minutu (ani ne jedna za sekundu). Paměť byla na tehdejší dobu velká, 64 čísel po 22 bitech. Údaje se ručně zadávaly pomocí klávesnice. V roce 1998 Raúl Rojas prokázal, že i přes absenci instrukce podmíněného skoku je Turingovsky úplný (viz výše odstavec První programovatelné stroje), i když bylo nutné pomocí smyček vypočítat a následně zahodit všechny nepotřebné výsledky. Počítač byl v roce 1944 zničen při náletu. ABC V říjnu 1939 sestavil americký profesor John V. Atanasoff elektronický počítač ABC (Atanasoff–Berry computer), který sloužil k řešení lineárních rovnic v oblasti fyziky. Colossus Roku 1943 zkonstruoval v Bletchley Park anglický inženýr Thomas H. Flowers (1905–1998) prototyp počítače určeného k lámání německých šifer, vytvářených šifrovacími stroji Enigma a armádními dálnopisy (Schlüsselzusatz 40; SZ 40, pak T52; ve spojeneckém kódu FISH Sturgeon a Tunny), který se nazýval Colossus Mark I. Používal vakuové elektronky a v následujícím roce byl zprovozněn vylepšený Colossus Mark 2 pro rozluštění zprávy zašifrované přístrojem Lorenz cipher. Mark I V letech 1939–1944 pracoval ve Spojených státech na podobném projektu Howard Hathaway Aiken. Oficiálně se projekt jmenoval Automatic Sequence Controlled Calculator (ASCC, ), neformálně se nazýval Howard Mark I. Celý projekt financovala firma IBM (International Business Machines), která vznikla sloučením bývalé Holleritovy společnosti Tabulating Machine Company s několika dalšími a zabývala se do té doby zejména výrobou děrnoštítkových strojů. Aikenův projekt počítacího stroje chápala jako demonstraci svých technických možností. Byl to její první vstup do světa výpočetní techniky, ve kterém později ovládla více než polovinu světového trhu. Byl ve světě znám spíše pod názvem Mark I. Počítač byl dodán v roce 1944 Harvardově univerzitě v Cambridge (MA). Patnáct metrů dlouhé monstrum bylo poháněno elektromotorem o výkonu 3,7 kW, který byl napojen na dlouhou hřídel zprostředkovávající pohon jednotlivých částí počítače, který obsahoval 765 000 elektromechanických prvků. Program nesla děrná páska, jejíchž 24 stop bylo rozděleno do tří skupin po osmi (2 adresy + kód operace). Počítač pracoval v desítkové soustavě s pevnou čárkou. Paměť měla dvě části – statickou, do které bylo možno před zahájením výpočtu vložit až 60 dvacetičtyřmístných čísel, a dynamickou (operační) paměť tvořenou elektromechanicky ovládanými kolečky. Do této paměti si mohl počítač zaznamenat a zpětně přečíst dalších 72 čísel (23 místných). Zároveň zde probíhaly aritmetické operace sčítání a odčítání. Mark I dovedl sečíst dvě čísla za 0,3 s, vynásobit je za 6 s a vypočítat např. hodnotu sinus daného úhlu během jedné minuty. Americké námořnictvo ho využívalo k výpočtu balistických tabulek. Mark II Po úspěchu počítače Mark I začal Aiken pracovat na počítači Mark II. Toto zařízení bylo již čistě reléové. Aritmetika pracovala v plovoucí čárce s desítkovými číslicemi, které byly dvojkově kódovány pomocí čtyř relé. Operační paměť počítače mohla pojmout až 100 čísel s deseti platnými číslicemi. Sčítání již trvalo pouze 0,125 s a násobení průměrně 0,25 s. Celý počítač obsahoval přibližně 13 000 relé. Počítač začal pracovat v roce 1947 a byl předán americkému námořnictvu. SAPO Prvním počítačem vyrobeným v Československu byl SAPO (SAmočinný POčítač), který byl uveden do provozu v roce 1957. Obsahoval 7000 relé a 400 elektronek. Měl magnetickou bubnovou paměť o kapacitě 1024 dvaatřicetibitových slov. Pracoval ve dvojkové soustavě s pohyblivou řádovou čárkou. Tento počítač měl dvě zvláštnosti: první bylo, že byl pětiadresový neboli součástí každé instrukce bylo 5 adres (2 operandy, výsledek a adresy skoků v případě kladného a záporného výsledku) a druhou bylo, že se vlastně jednalo o tři shodné procesory, které pracovaly paralelně. Výsledek každé operace z jednotlivých procesorů se mezi sebou porovnal a o výsledku se rozhodovalo hlasováním. Pokud byl shodný alespoň ve dvou případech, byl považován za správný. Pokud se ve všech třech případech lišil, operace se opakovala. Počítač SAPO byl zkonstruován prof. A. Svobodou, Dr. Oblonským a jejich spolupracovníky v Ústavu matematických strojů (pozdější Výzkumný ústav matematických strojů) a byl instalován v budově ústavu na Loretánském náměstí. Tři roky po svém spuštění, v roce 1960, počítač SAPO shořel. Z jiskřících releových kontaktů se vzňala loužička oleje, kterým se relé promazávala. První generace (1945 až 1950) První generace je charakteristická použitím elektronek (tzv. elektronika) a v menší míře též ještě relé (elektromechanika). Počítače byly poměrně neefektivní, velmi drahé, měly vysoký příkon, velkou poruchovost a velmi nízkou výpočetní rychlost. Zpočátku byl program vytvářen na propojovacích deskách, později byly využity děrné štítky a děrné pásky, které též sloužily spolu s řádkovými tiskárnami k uchování výsledků. V té době neexistovaly ani operační systémy ani programovací jazyky ani assemblery. Počítač se ovládal ze systémové konzole. Jeden tým lidí pracoval jako konstruktéři, operátoři i technici, jejichž úspěchem bylo ukončit výpočet bez poruchy počítače. ENIAC a MANIAC V roce 1944 byl na univerzitě v Pensylvánii uveden do provozu elektronkový počítač ENIAC, který byl prvním počítačem, který pracoval podobně jako dnešní počítače. Na rozdíl od Z3 umožňoval vytvoření smyčky i podmíněné skoky a byl Turingovsky úplný. Prováděl až 5000 součtů za sekundu, ale byl energeticky velmi náročný, poruchový a jeho provoz byl drahý. Představen byl v roce 1946 a jeho provoz byl ukončen v roce 1955. ENIAC byl přímou inspirací pro počítač MANIAC (Mathematical Analyser Numerical Integrator And Computer), který byl sestaven roku 1945 a uveden úspěšně do provozu John von Neumannem v roce 1952. V laboratořích Los Alamos National Laboratory byl použit k matematickým výpočtům popisujícím fyzikální děje a byl využit i k vývoji jaderných bomb. Druhá generace (1951 až 1964) Počítače druhé generace charakterizuje použití tranzistorů (tzv. polovodičová elektronika), které dovolily zlepšit všechny parametry počítačů (zmenšení rozměrů, zvýšení rychlosti a spolehlivosti, snížení energetických nároků). Počítače byly dosud spíše unikátní konstrukce, užívané na univerzitách a v základním výzkumu k řešení úloh s velkými nároky na výpočty na poměrně omezeném objemu dat. Ve druhé generaci pronikají do běžného života, například do obchodu, administrativy, komunikací nebo skladování dat, kde se vyžaduje poměrně jednoduché zpracování na velmi velkých objemech dat. Důraz se tedy přesouvá na kapacity pamětí, snadnou obsluhu, spolehlivost a rentabilitu. V komerční oblasti byla přirozeně snaha o co nejlepší využití počítače, proto vznikaly první dávkové systémy. Veliký počet velmi různých úloh se zavádí do počítače pomocí děrné pásky, štítků nebo magnetické pásky a zpracovávají jedna za druhou. Vznikla servisní střediska, která pronajímala počítače po dobu vykonání programu. Vznikly první Operační systémy, které provoz co možná automatizují a optimalizují, užívají se jazyky symbolických adres a vznikají první "vyšší" programovací jazyky (COBOL, FORTRAN, ALGOL atd.), které lze používat na různých počítačích a které programování i ladění usnadňují. UNIVAC UNIVAC (elektronkový) byl v roce 1951 prvním sériově vyráběným komerčním počítačem a byl zkonstruován tvůrci počítače ENIAC. Pátý vyrobený kus v roce 1952 úspěšně předpověděl volební vítězství prezidenta Dwight D. Eisenhowera. EPOS Roku 1960 byl ve Výzkumném ústavu matematických strojů (VÚMS) spuštěn elektronický počítač EPOS 1, zkonstruovaný pod vedením prof. A. Svobody, ale už v roce 1962 upravený typ EPOS 2, osazený tranzistory. Počítač pracoval v desítkové aritmetice, v kódu, který umožňoval automatickou opravu jedné chyby (délka slova 12 číslic), vykonával přes 30 tisíc operací za sec. a měl feritovou paměť s kapacitou 40 tisíc slov. Zvláštností počítače bylo hardwarové zařízení pro sdílení času mezi až pěti nezávislými programy. V 60. a 70. letech se vyráběl jako ZPA 600 a ZPA 601 i v mobilní verzi a byl vybaven poměrně bohatým software (operační systém, assembler, překladače). EPOS 2 EPOS 2 byl střední samočinný tranzistorový počítač stavebnicového typu, určený pro rozsáhlé vědeckotechnické výpočty a zpracování dat z oblasti řízení, správy, evidence a statistiky. Stavebnicovost konstrukce pak dovolovala uživatelům přizpůsobit sestavu počítače konkrétnímu typu řešených úloh. Při systémovém návrhu respektovali jeho tvůrci zkušenosti s provozem EPOS 1, avšak znovu došlo k navržení algoritmů některých operací, obohacení operačního kódu a navržení obvodů s ohledem na zajištění stroje proti poruchám. Jeho střední operační rychlost činila 38 600 operací za sekundu.Základní jednotka obsahovala řadič, organizátor, aritmetickou jednotku, feritovou paměť a ovládací stůl. Plné využití základní jednotky se řešilo způsobem, který se plně osvědčil u počítače EPOS 1, tj. sdílením času základní jednotky až pěti nezávislými programy. Třetí generace (1965 až 1980) Třetí generace je charakteristická použitím integrovaných obvodů (tzv. polovodičová elektronika). S postupem času roste počet tranzistorů v integrovaném obvodu (zvyšuje se integrace). V této době byl výkon počítače úměrný druhé mocnině jeho ceny, takže se vyplatilo koupit co nejvýkonnější počítač a poté prodávat jeho strojový čas. Majitelé požadovali maximalizaci využití počítače, proto se objevilo multiprogramování – zatímco jeden program čeká na dokončení I/O operace, je procesorem zpracovávána druhá úloha. S tím úzce souvisí zavedení pojmu proces, který označuje prováděný program a zahrnuje kromě něj i dynamicky se měnící data. Objevuje se první podpora multitaskingu, kdy se programy vykonávané procesorem střídají, takže jsou zdánlivě zpracovávány najednou. Tento pokrok umožňuje zavedení interaktivních systémů (počítač v reálném čase reaguje na požadavky uživatele). Kromě velkých střediskových počítačů (mainframe, tzv. sálový počítač) se objevují i první minipočítače a mikropočítače. IBM System 360 Nejznámějšími počítači třetí generace byla řada počítačů IBM 360 (od roku 1965) s různým výkonem, od modelu 360/20 až po největší model 360/90, které měly téměř shodný soubor instrukcí, takže mohly používat shodný software. Počítače mohly pracovat jak s pevnou, tak také proměnnou délkou operandů (dat). Znamenaly skutečný průlom počítačů do praktického a komerčního využití a vyráběly se v tisícových sériích. Řadu 360 napodobila i řada jiných výrobců, v komunistických zemích se od roku 1969 vyráběly pod označením EC resp. JSEP, československého počítače EC 1021, vyvinutého ve VÚMS, se vyrobilo téměř 400 kusů. Cray V roce 1976 začala firma Cray prodávat tehdy nejvýkonnější počítač na světě Cray-1, který byl velmi známým a úspěšným superpočítačem. S nástupem paralelních výpočtů v 80. letech 20. století superpočítače ustoupily a tato původně velmi úspěšná firma v roce 1995 zkrachovala. Čtvrtá generace (od roku 1981) Čtvrtou generaci charakterizují mikroprocesory a osobní počítače. Mikroprocesory v jednom pouzdře obsahují celý procesor (dřívější procesory se skládaly z více obvodů) a jsou to integrované obvody s vysokou integrací, které umožnily snížit počet obvodů na základní desce počítače, zvýšila se spolehlivost, zmenšily rozměry, zvýšila rychlost a kapacita pamětí. Nastává ústup střediskových počítačů (mainframe) ve prospěch pracovních stanic a v roce 1981 uvedeného osobního počítače IBM PC. Počítač shodné konstrukce vyrábějí i jiní výrobci jako tzv. IBM PC kompatibilní počítače. Přichází éra systémů DOS a vznikají grafická uživatelská rozhraní. Poměr cena/výkon je nejlepší u nejvíce prodávaných počítačů, vyšší výkon je vykoupen exponenciálním růstem ceny, proto se již nevyplatí koupit nejvýkonnější počítač na trhu a z mnoha běžných a laciných počítačů vznikají clustery. S rozvojem počítačových sítí vzniká Internet, distribuované systémy. Výkon počítačů se zvyšuje použitím několika procesorů (multiprocesory). Budoucnost Další generace zatím nejsou známy a není jisté, jakým směrem se bude vývoj ubírat. Už delší dobu se experimentuje s počítači na jiném fyzikálním základu. Probíhají pokusy s fotonovými počítači a na kvantových počítačích se intenzivně pracuje. První komerční kvantový počítač IBM Q System One byl představen v lednu 2019. Odkazy Reference Literatura Související články Časová osa výpočetní techniky do 1949 Počítač Externí odkazy http://history-computer.com – History of computers and computing http://www.oldcomputers.net – Obsolete computers https://web.archive.org/web/20090405054226/http://www.trailing-edge.com/~bobbemer/HISTORY.HTM – B. Bemer: Computer history (série článků) http://www.historiepocitacu.cz – Historie výpočetní techniky v Československu Počítače Počítače Historie výpočetní techniky

877

https://cs.wikipedia.org/wiki/V%C3%A1clav%20Havel

Václav Havel

Václav Havel (5. října 1936 Praha – 18. prosince 2011 Vlčice-Hrádeček) byl český dramatik, esejista, disident a kritik komunistického režimu, později politik a státník. Byl devátým a posledním prezidentem Československa (1989–1992) a prvním prezidentem České republiky (1993–2003). Václav Havel působil v 60. letech 20. století v Divadle Na zábradlí, kde jej také proslavily hry Zahradní slavnost (1963) a Vyrozumění (1965). V době kolem pražského jara se zapojil do politické diskuse a prosazoval zavedení demokratické společnosti. Po násilném potlačení reforem vojenskou invazí států Varšavské smlouvy byl postižen zákazem publikovat a stal se jedním z prominentních disidentů, kritiků tehdejšího normalizačního režimu. Vystupoval na obranu politických vězňů a stal se spoluzakladatelem a jedním z prvních mluvčích občanské iniciativy za dodržování lidských práv Charta 77. To upevnilo jeho mezinárodní prestiž, ale také mu vyneslo celkem asi pět let věznění. V této době napsal kromě dalších divadelních her také vlivné eseje, například Moc bezmocných (1978). Po vypuknutí sametové revoluce v listopadu 1989 se stal jedním ze spoluzakladatelů protikomunistického hnutí Občanské fórum a jako jeho kandidát byl 29. prosince 1989 zvolen prezidentem Československa. Měl zásadní vliv na směřování země k parlamentní demokracii a zapojení do politických struktur západní civilizace. V roce 1992 se mu však nepodařilo zabránit rozpadu československého státu na dvě samostatné republiky: Českou a Slovenskou. Od roku 1993 byl po dvě funkční období prezidentem České republiky. Jako prezident vyvedl Československo z Varšavské smlouvy (1. července 1991) a výrazně přispěl ke vstupu nástupnické České republiky do Severoatlantické aliance (NATO) v roce 1999. Výrazně prosazoval také přijetí země do Evropské unie, uskutečněné v roce 2004, po jeho odchodu z funkce prezidenta. Jako literát se světově proslavil svými dramaty v duchu absurdního divadla, v nichž se mimo jiné zabýval tématy moci, byrokracie a jazyka, a také svým esejistickým dílem. V esejích a dopisech z vězení se vedle politických analýz zaobíral filozofickými otázkami svobody, moci, morálky či transcendence. Věnoval se také experimentální poezii; básně psané především v 60. letech obsahuje jeho sbírka Antikódy. Život Mládí Václav Havel se narodil v Praze v podnikatelské a intelektuálské rodině Václava M. Havla (1897–1979) a jeho manželky Boženy, rozené Vavrečkové (1913–1970). Měl mladšího bratra Ivana M. Havla (1938–2021). Byl vnukem československého diplomata Huga Vavrečky i stavitele paláce Lucerna Vácslava Havla. Jeho strýcem byl zakladatel AB Barrandov Miloš Havel. Druhou světovou válku rodina přečkala v ústraní na Havlově na Českomoravské vrchovině. Po osvobození Československa v roce 1945 navštěvoval elitní internátní školu v Poděbradech (spolu s Milošem Formanem či bratry Mašínovými), jež však byla v roce 1950 zrušena. Byl členem skautského oddílu ve středisku Šipka, získal skautskou přezdívku Chrobák. Po ukončení základní školní docházky měl v komunistickém režimu kvůli svému „buržoaznímu“ původu potíže získat umístění na střední škole podle vlastní volby. Proto nastoupil v roce 1951 do učebního oboru jako chemický laborant a pražskou Střední všeobecně vzdělávací školu pro pracující ve Štěpánské ulici 22 studoval večerně. Maturitu složil roku 1954. Byl přeučeným levákem. Jako literát Havel debutoval v roce 1955 v časopise Květen. Až do roku 1969, kdy mu bylo publikování v Československu zakázáno, uveřejňoval své texty v periodikách Divadelní noviny, Divadlo, Host do domu, Literární noviny, Sešity pro mladou literaturu (Sešity pro literaturu a diskusi), Tvář a Zítřek. Z kádrových důvodů nebyl přijat na žádnou vysokou školu humanitního zaměření, a proto v letech 1955–1957 studoval na ekonomicko-inženýrské fakultě Českého vysokého učení technického v Praze. Poté se pokusil přestoupit na pražskou filmovou fakultu Akademie múzických umění, byl však odmítnut a zpět na České vysoké učení technické už přijat nebyl. V roce 1956 vystoupil s kritickým projevem na konferenci (sjezdu) Svazu spisovatelů v Dobříši. Po skončení základní vojenské služby, kterou absolvoval v letech 1957–1959, pracoval jako jevištní technik nejprve v Divadle ABC a od roku 1960 ve stejné pozici v Divadle Na zábradlí. Roku 1959 napsal svou první divadelní hru, jednoaktovku Rodinný večer. Jeho druhou hru, Zahradní slavnost, uvedlo Divadlo Na zábradlí 3. prosince 1963. V průběhu 60. let zároveň pracoval jako asistent režie Alfréda Radoka v Městských divadlech pražských. Dálkově studoval dramaturgii na Divadelní fakultě Akademie múzických umění, kterou absolvoval roku 1966. V té době se ovšem akademické tituly neudělovaly a titul MgA. byl Havlovi přiznán až po změně legislativy v roce 1990. Posléze se stal dramaturgem Divadla Na zábradlí. Po osmileté známosti se 9. července 1964 oženil na žižkovské radnici na Praze 3 s Olgou Šplíchalovou (manželství zůstalo bezdětné, protože Olga nemohla mít děti). Roku 1965 se stal členem redakční rady literárního měsíčníku Tvář a v Divadle Na zábradlí uvedl hru Vyrozumění. Roku 1966 vydal svou první knihu Protokoly, jež vedle her Zahradní slavnost a Vyrozumění obsahovala sbírku typogramů a dva eseje. Pražské jaro Během pražského jara se Václav Havel stal jednou z důležitých postav liberálního, nekomunistického křídla podporovatelů reforem. Upozornil na sebe již v předvečer pražského jara, když v červnu 1967 na IV. sjezdu československých spisovatelů pronesl kritický projev odsuzující dobové cenzurní praktiky, po kterém byl na příkaz Ústředního výboru Komunistické strany Československa (ÚV KSČ) spolu s Ivanem Klímou, Pavlem Kohoutem a Ludvíkem Vaculíkem vyškrtnut z kandidátky vedení Svazu československých spisovatelů. V březnu 1968 se připojil k otevřenému dopisu sto padesáti spisovatelů a kulturních pracovníků adresovanému ÚV KSČ. V dubnu téhož roku se stal předsedou Kruhu nezávislých spisovatelů a v časopise Literární listy uveřejnil text, v němž požadoval ukončení mocenského monopolu KSČ a zavedení systému více politických stran. V témže měsíci se v Divadle Na zábradlí konala premiéra jeho hry Ztížená možnost soustředění. Na podzim 1968 se stal členem ústředního výboru Svazu československých spisovatelů, kde zůstal až do rozpuštění svazu roku 1970. Svaz spisovatelů, v jehož čele stál Jaroslav Seifert, ještě v červnu 1969 na svém sjezdu protestoval proti okupační politice a cenzuře, byl však brzy nato komunistickou mocí potlačen a jeho čelní představitelé ztratili možnost publikovat. V únoru 1969 se v časopise Tvář zapojil do polemiky s článkem Milana Kundery „Český úděl“ z prosince předchozího roku a v opozici proti Kunderově odkazu na minulé národní hrdinství nastolil program aktivního, do budoucnosti zaměřeného boje za trvalé humánní a kulturní hodnoty. Působení v disentu Po potlačení pražského jara musel Václav Havel opustit divadlo a jeho díla se v Československu přestala vydávat a hrát. Byl však již autorem uznávaným i v zahraničí – již roku 1968 obdržel Rakouskou státní cenu za evropskou literaturu a dvakrát v New Yorku získal cenu Obie za hry Vyrozumění (1969) a Ztížená možnost soustředění (1970). To pro něho v následujících dvaceti letech normalizace znamenalo jistou finanční nezávislost a podporu světového veřejného mínění, kdykoli byl komunistickým režimem za své názory vězněn. K prvnímu výročí obsazení Československa vojsky Varšavské smlouvy, 21. srpna 1969, vyšla petice Deset bodů ostře odmítající okupaci a její politické a kulturní důsledky. Spolu s ostatními prominentními signatáři byl policií vyšetřován a později obviněn z „podvracení republiky“. Ještě koncem roku 1969 však byl uveřejněn Havlem uspořádaný sborník prací osmnácti autorů Podoby 2. V roce 1972 podepsal další spisovatelskou petici, požadující propuštění politických vězňů. Roku 1974 devět měsíců pracoval v trutnovském pivovaru jako dělník. V následujícím roce s Daňou Horákovou založil samizdatovou strojopisnou ediční řadu pro nezávislou literaturu Expedice a uveřejnil otevřený dopis prezidentu Gustávu Husákovi, ve kterém kritizoval stav „normalizované“ společnosti, plné strachu, zbavené svobody a sebereflexe. V listopadu 1975 proběhla premiéra další Havlovy hry Žebrácká opera, kterou bez uvedení jména autora nastudovalo amatérské divadlo Na tahu v režii Andreje Kroba. V roce 1976 začal komunistický režim pronásledovat hudebníky z nezávislé rockové scény. Čtyři nekonformní umělci z okolí skupiny The Plastic People of the Universe byli uvězněni a Václav Havel se spolu s Jiřím Němcem a dalšími postavil na jejich obranu. Vlna solidarity světové veřejnosti i domácích disidentů, kterou pomohli vyvolat, vedla ke vzniku občanské iniciativy Charta 77, zaměřené na dodržování lidských práv, jež své první prohlášení datovala k 1. lednu 1977. Václav Havel se – spolu s Janem Patočkou a Jiřím Hájkem – stal jedním z prvních mluvčích Charty. Následkem toho strávil v lednu až květnu 1977 pět měsíců ve vyšetřovací vazbě, v říjnu pak byl odsouzen za poškozování zájmů republiky v cizině na 14 měsíců podmíněně, další vyšetřovací vazba ho čekala v lednu až březnu 1978. V dubnu 1978 se stal spoluzakladatelem a mluvčím Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných (VONS), který v Československu monitoroval případy politických vězňů a zasazoval se o jejich propuštění. Téhož roku uveřejnil esej Moc bezmocných, analýzu fungování komunistického režimu a zároveň program nenásilného odporu vůči němu. Byl tehdy také jedním ze signatářů prohlášení Sto let českého socialismu, podle něhož československý režim, který se označoval jako socialistický, nedostál požadavkům dělnického hnutí formulovaným před sto lety. V květnu 1979 byl Havel spolu s ostatními členy VONS zatčen a strávil následujících pět měsíců ve vazbě. Odtud začal psát své ženě dopisy, které se staly základem knihy Dopisy Olze, vydané roku 1983. V říjnu 1979 se konal proces se skupinou disidentů a Václav Havel byl za podvracení republiky odsouzen na čtyři a půl roku nepodmíněně. Podle biskupa Václava Malého tehdy Havel dostal nabídku vyhnout se vězení a působit jako dramaturg v New Yorku, kterou se ale rozhodl přijmout pouze tehdy, kdyby byli osvobozeni i všichni ostatní členové skupiny. Od podzimu 1982 trpěl opakovanými zápaly plic. V únoru 1983 mu byl výkon trestu ze zdravotních důvodů přerušen, poté byl ještě v domácím vězení. V roce 2018 Jitka Vodňanská ve své knize uvedla, že s Václavem Havlem čekali v roce 1984 potomka; těhotenství nicméně skončilo umělým přerušením. Celkem asi pět let pobytu v komunistickém vězení trvale zhoršilo jeho zdraví, zároveň však mezinárodní vlna solidarity zvýšila jeho prestiž doma i v zahraničí. Havlův blízký přítel Ivan Martin Jirous uvítal Havlovo propuštění příležitostnou básní, ve které si povšiml časové shody a přihlásil Havla i sebe k odkazu Jaroslava Haška. V době normalizace nepřestával psát divadelní hry, které však tehdy mohly být uváděny pouze v západních zemích. Mezi jeho jevištní díla té doby patří například Horský hotel (1976), Largo desolato (1984) a Pokoušení (1985). Nadále aktivně podporoval samizdat; roku 1987 se podílel na vzniku samizdatových Lidových novin a zůstal jejich častým přispěvatelem a členem redakční rady. V roce 1988 se Václav Havel stal členem Českého helsinského výboru, který sledoval dodržování lidských práv, a 10. prosince 1988 vystoupil na první oficiálně povolené manifestaci opozičních seskupení v období normalizace, která se u příležitosti Mezinárodního dne lidských práv konala na pražském Škroupově náměstí. V pondělí 16. ledna 1989, na počátku série demonstrací během Palachova týdne, byl zatčen a v únoru odsouzen k devíti měsícům vězení. Po odvolání mu byl trest snížen na osm měsíců, podmíněně propuštěn byl Havel již v květnu. V červnu 1989 stál u zrodu petice Několik vět. V září se stal mluvčím Charty 77 za uvězněného Alexandra Vondru. Naposledy zatčen byl v říjnu 1989, brzy nato však byl propuštěn na svobodu. Dne 15. října 1989 byla Václavu Havlovi v jeho nepřítomnosti udělena významná Mírová cena německých knihkupců. Slavnostního aktu v bývalém kostele sv. Pavla (Paulskirche) ve Frankfurtu nad Mohanem za účasti nejvyšších představitelů Spolkové republiky Německo se Havel nemohl zúčastnit. Jeho děkovnou řeč za něj přednesl filmový herec Maximilian Schell. Na podzim 1989 se na oslavách 30. výročí divadla Semafor seznámil s Dagmar Veškrnovou, svou pozdější druhou manželkou. Seznámil je Jiří Suchý. Sametová revoluce Dne 17. listopadu 1989 začala rozehnáním studentské demonstrace tzv. sametová revoluce, která vedla ke konci čtyřicetileté vlády komunistického režimu v Československu. Václav Havel se 19. listopadu zúčastnil založení Občanského fóra (OF), protitotalitního hnutí sdružujícího reformní a demokratické síly české části federace, a od počátku patřil k jeho nejvlivnějším představitelům. V úterý 21. listopadu pak z balkónu paláce Hvězda, sídla nakladatelství Melantrich, poprvé promluvil jménem OF k demonstrantům shromážděným na zcela zaplněném Václavském náměstí v Praze. O necelý týden později již komunistický režim pod stálým tlakem masových demonstrací zeslábl natolik, že tyto demonstrace a Havlovy projevy na nich mohla přenášet do celé země a celého světa i Československá televize. Když padla komunistická vláda Ladislava Adamce a prezident Gustáv Husák přislíbil svou abdikaci, bylo nutno hledat nového prezidenta republiky. Kromě Havla připadal pro OF v úvahu ještě Alexander Dubček. Dne 8. prosince se vedení OF definitivně shodlo na Havlově kandidatuře. Pro Havla jako kandidáta OF se vyslovilo 37 členů rozšířeného krizového štábu, šest se zdrželo hlasování. Dubčekovi se dostalo podpory jako budoucímu předsedovi Federálního shromáždění; k jeho následnému zvolení do této funkce bylo ovšem z formálních důvodů nutné prosadit jeho kooptaci jako poslance. Kandidatura Václava Havla na prezidenta republiky byla oznámena veřejnosti 10. prosince 1989. Poté OF zahájilo mohutnou celostátní volební kampaň pod heslem „Havel na Hrad“. Kombinací všelidového nátlaku a vyjednávání v poslaneckých kruzích, v němž se osvědčil zejména Marián Čalfa, se podařilo přesvědčit i komunistické poslance k volbě jejich nedávného úhlavního nepřítele. Tak byl Václav Havel 29. prosince 1989 ve Vladislavském sále Pražského hradu jednomyslně zvolen prezidentem Československé socialistické republiky, což byl stále ještě oficiální název státu. Na volbu navázalo slavnostní Te Deum ve Svatovítské katedrále vedené kardinálem Tomáškem. Po 41 letech tak opět na Hradě zasedl nekomunistický prezident. Tímto symbolickým vítězstvím dosavadní opozice zároveň skončilo období velkých demonstrací, byly odvolány stávky a stávkové pohotovosti a společnost se začala vracet do normálního stavu. Československý prezident Jeho první funkční období, kdy byl posledním prezidentem komunistického Československa, trvalo půl roku, tedy do prvních svobodných voleb. V tomto období byl na vrcholu své moci; Komunistická strana byla v hluboké defenzivě a nová demokratická politická scéna se ještě neustálila. Některá Havlova rozhodnutí z tohoto období jsou dodnes kontroverzní, například mimořádně rozsáhlá amnestie. Z vězení byla počátkem roku 1990 propuštěna řada zločinců, z nichž mnozí brzy pokračovali v páchání závažné trestné činnosti, a po amnestii následovala také vězeňská vzpoura v Leopoldově. Václav Havel nikdy neprosazoval radikální zúčtování s přisluhovači komunistického režimu. Splnil však svůj hlavní úkol, přípravu svobodných voleb a budování základů demokratické společnosti. Řadou projevů i symbolických aktů dodával občanům sebevědomí a zároveň nezakrýval obtížnost situace. Známým se v tomto smyslu stal jeho první novoroční prezidentský projev z 1. ledna 1990 vycházející z Masarykova „Prvního poselství“. Jeho blízkým spolupracovníkem byl Ivan Medek, který se později stal vedoucím jeho prezidentské kanceláře (kancléřem). Podruhé byl Václav Havel zvolen prezidentem 5. července 1990 již svobodně zvoleným Federálním shromážděním, v němž nyní převažovali zástupci Občanského fóra a Verejnosti proti násiliu. Na politické scéně se objevily nové silné osobnosti konkurující Havlovi a jeho přívržencům; především Václav Klaus v Česku a Vladimír Mečiar na Slovensku přispěli k formování nového stranického systému a dokázali získat masovou podporu. Tzv. pomlčková válka o pojmenování společného státu ukázala rychle rostoucí napětí mezi oběma republikami federace. To bylo ještě umocňováno jak odlišnou politickou orientací slovenské a české reprezentace, tak i nepružným ústavním rámcem federace, který po odstranění komunistického diktátu vůči parlamentům již nedokázal správně fungovat. Václav Havel se postavil jednoznačně na stranu zachování společného státu. V den výročí vyhlášení samostatného Slovenského státu 14. března 1991 napadl několikatisícový dav prezidenta Havla, který toho dne navštívil Bratislavu. K dalšímu útoku na Václava Havla v Bratislavě došlo v den výročí vzniku Československa. Volební období počínající rokem 1990 bylo koncipováno jako zkrácené; ve volbách 1992 zvítězila v Česku Klausova pravicová Občanská demokratická strana (ODS) a na Slovensku Mečiarovo nacionalistické Hnutí za demokratické Slovensko (HZDS), zatímco Havlovi blízké strany, jako Občanské hnutí, propadly. Rozpadu společného státu nezabránilo ani hlasování federálního shromáždění o Československu jako Unii (na popud Miloše Zemana), jehož výsledek byl oběma stranami ignorován. Václav Havel odstoupil z prezidentského úřadu tři měsíce před vypršením mandátu 17. července 1992 (s účinností k 20. červenci), poté, co nebyl Federálním shromážděním zvolen na další funkční období a bylo jasné, že konec Československa je nevyhnutelný. Pak se na několik měsíců stáhl z veřejného života. Přes tento zásadní vnitropolitický neúspěch se mu jako prezidentovi podařilo Československo úspěšně vrátit do mezinárodní politiky a přispět k jeho západní orientaci. Nadstandardní vztahy se Západem ukazují i státní návštěvy z té doby. Již roku 1990 Československo navštívili papež Jan Pavel II. i prezident Spojených států amerických George Bush. Během únorové návštěvy v USA Havel vystoupil s projevem také na zvláštním společném zasedání obou komor Kongresu. Ještě důležitější bylo vymanění se z vlivu Sovětského svazu, symbolizované odchodem sovětských vojsk a zánikem politických struktur sovětského bloku. V únoru 1990 navštívil Sovětský svaz a setkal se s Michailem Gorbačovem. Obě strany podepsaly deklaraci, ve které sovětští představitelé vyslovili politování nad okupací Československa, a ještě ten den začalo stahování sovětských vojáků. Stát pod jeho vedením pracoval na získání členství v západních organizacích. Sám Havel byl od začátku 90. let členem Římského klubu. Podílel se také na navázání vztahů mezi státy střední Evropy na novém základě, zejména v rámci Visegrádské skupiny. Český prezident Po vzniku samostatné České republiky se Václav Havel stal jejím prvním prezidentem a zůstal v této funkci dvě funkční období, tedy maximální ústavou povolenou dobu. Poprvé byl zvolen 26. ledna 1993, podruhé 20. ledna 1998. Svou funkci opustil 2. února 2003 a jeho nástupcem se stal Václav Klaus. Při volbě prezidenta dne 20. ledna 1998 byl Havel zvolen v druhém kole první volby, když získal 47 z 81 hlasů senátorů a 99 ze 197 hlasů poslanců. Předseda SPR-RSČ a poslanec Miroslav Sládek se tuto volbu neúspěšně pokusil napadnout u Ústavního soudu ČR, protože byl před volbou vzat do vazby a nebylo mu umožněno zúčastnit se hlasování v Parlamentu ČR. Za desetiletého prezidentství Václava Havla se Česká republika stala v roce 1999 členem Severoatlantické aliance (NATO) a do závěrečné fáze pokročilo přijímání za člena Evropské unie, kam bylo Česko přijato roku 2004. Tím se v zásadě naplnilo heslo sametové revoluce „Zpátky do Evropy“ a Česká republika se integrovala do nejdůležitějších politických struktur Západu. Václav Havel mohl díky své prestiži působit na západní veřejné mínění i politické elity, obzvláště ve Spojených státech amerických, ve prospěch zapojení Česka i ostatních středoevropských států do NATO a dalších organizací. Zvláštní pozornost věnoval česko-německým vztahům, poškozeným druhou světovou válkou a jejími následky. Česko-německá deklarace z roku 1997, v níž se obě strany omluvily za vzájemně způsobené bezpráví a deklarovaly společné demokratické hodnoty, byla vyvrcholením tohoto směru zahraniční politiky. Václav Havel podporoval politiku NATO včetně vojenských operací, jakou bylo bombardování Jugoslávie v roce 1999. Podporoval také operaci Trvalá svoboda, tedy intervenci USA a jejich spojenců v Afghánistánu od roku 2001. Vnitropoliticky se Václav Havel opíral o menší středové strany a často se projevovalo napětí mezi ním a ODS vedenou Václavem Klausem. V době vnitropolitické krize a rozštěpení ODS koncem roku 1997 Havel podpořil protiklausovské křídlo ODS, z něhož vzešla Unie svobody. Měl velký podíl na sestavení poloúřednické vlády Josefa Tošovského bez Klausovy účasti. Nesoulad mezi prezidentem a předsedou ODS byl pak zřetelný až do konce Havlových dvou funkčních období. Od poloviny 90. let česká veřejnost ostře sledovala i Havlův soukromý život: úmrtí manželky Olgy 27. ledna 1996; vážné nemoci, které prezidenta několikrát ohrožovaly na životě; nový sňatek s herečkou Dagmar Veškrnovou 4. ledna 1997; spory se švagrovou Dagmar o Palác Lucerna a Barrandovské terasy, restituované rodinné dědictví, jehož část Václav Havel prodal společnosti Chemapol Reality, jejímž předsedou představenstva byl Václav Junek. Václav Havel se s podporou obou svých manželek věnoval i charitativní činnosti. Nadace Dagmar a Václava Havlových Vize 97, do které vložil 50 milionů korun, působí především v oblasti sociální, zdravotnické, vzdělávací a kulturní. Nadace Forum 2000 pořádá od roku 1997 v Praze každoroční setkání významných osobností z celého světa. Po prezidentství Po odchodu z úřadu se Václav Havel nadále vyjadřoval k politice a podporoval Stranu zelených. Pro tzv. zelenou politiku se vyslovoval už od 80. let 20. století, kdy podporoval německou stranu Die Grünen. Havel měl blízký vztah k barmské disidentce a bojovnici za lidská práva Aun Schan Su Ťij, kterou v roce 1991 doporučil místo sebe na Nobelovu cenu za mír. V roce 2005 publikoval v listě The Washington Post článek Růže pro „nesvobodnou“, v němž napsal: „Chtěl bych se s ní setkat a dát jí růži – takovou, kterou drží v ruce na fotografii v mé pracovně. Tak obyčejné přání se ale může v případě tak neobyčejné ženy jako Do Aun Schan Su Ťij jevit jako hloupý nápad.“ Růži z hrobu Václava Havla předal Su Ťij v červenci 2012 ministr zahraničí Karel Schwarzenberg při své návštěvě Myanmaru. V roce 2013 na konferenci Fórum 2000 v Praze Su Ťij vzpomínala na své přátelství s Václavem Havlem: „Dostala jsem dopis, který napsal Václav Havel v listopadu, jen pár dní před tím, než zemřel. Byla jsem překvapená, že na nás pamatoval i v době, kdy byl tak nemocný.“ V roce 2006 vyjádřil potěšení, když parlament za vlády Jiřího Paroubka přijal zákon o registrovaném partnerství navzdory únorovému vetu tehdejšího prezidenta Václava Klause. Nešetřil ani kritikou vůči konzervativním poslancům:"Co mě na celé debatě kolem toho tématu nejvíc zaujalo, byla naprosto absurdní ideologie páně Kalouskovy strany a prezidenta republiky, že rodina má mít výhody, protože plodí děti, na rozdíl od homosexuálních párů. To je pojetí rodiny jako teletníku, jako místa, kde se připouštějí býci ke kravám, aby byla telata."Roku 2007 se Václav Havel připojil k jednodenní solidární hladovce na podporu kurdského lékaře a podnikatele Yekty Uzunoğlu. Po dlouhé přestávce napsal další divadelní hru Odcházení (premiéra 2008), inspirovanou vlastními zkušenostmi z politiky. Po vzoru amerických prezidentů založil Knihovnu Václava Havla, která pro veřejnost i badatele shromažďuje materiály vztahující se k Havlově tvorbě a politickému působení. Byl místopředsedou amerického neokonzervativního think tanku The Committee on the Present Danger. Havel byl známý blízkým vztahem s velkým množstvím hudebníků, na české hudební scéně to byli zejména The Plastic People of the Universe, ze zahraničních interpretů Lou Reed, Joan Baez, The Rolling Stones, Suzanne Vega a Frank Zappa. Byl pravidelným návštěvníkem trutnovského hudebního festivalu (Open Air TrutnOFF), u jehož počátků stál i v době totality. V roce 2007 se stal slavnostně jeho náčelníkem. Ocenění Václav Havel byl nositelem státních vyznamenání řady zemí světa, mnoha cen za uměleckou tvorbu i občanské postoje a desítek čestných doktorátů. Dne 24. května 1997 obdržel na Pražském hradě jako první Čestnou medaili T. G. Masaryka za věrnost jeho odkazu a jeho uskutečňování od Masarykova demokratického hnutí, které v roce 1989 pomáhal založit. V roce 2003 byl Havlovi usnesením Senátu a Poslanecké sněmovny propůjčen Řád T. G. Masaryka a Řád Bílého lva I. třídy. Senát ve svém usnesení také schválil formulaci „Václav Havel zasloužil se o stát“ po vzoru zákona o zásluhách T. G. Masaryka. Roku 2008 mu český PEN klub udělil Cenu Karla Čapka. Dne 19. prosince 2011 vláda ČR vypracovala návrh Zákona o zásluhách Václava Havla. Poslanci jej schválili 1. února 2012, senátoři 29. února 2012. Prezident Václav Klaus zákon podepsal 16. března 2012. Václav Havel byl také několikrát navržen na Nobelovu cenu míru. Byl i čestným členem Římského klubu. Majetkové poměry Václav Havel byl od roku 1967 majitelem venkovské usedlosti v Hrádečku u Trutnova, kterou zakoupil přes novinový inzerát. Na počátku 90. let získal na základě restitučního zákona společně s bratrem Ivanem třetinu vily jejich děda Huga Vavrečky ve Zlíně, kterou navrhl architekt Vladimír Karfík, a čtyři nemovitosti v Praze: Palác Lucerna na Václavském náměstí, činžovní dům na Rašínově nábřeží, vyhlídkovou restauraci Barrandovské terasy postavenou architektem Maxem Urbanem a vilu Miloše Havla od architekta Vladimíra Grégra. Vilu Miloše Havla v roce 1993 společně s bratrem prodal společnosti Charouz Holding řízené Antonínem Charouzem, která v ní zřídila soukromý klub Playbon. Tentýž rok společně se svou první ženou Olgou koupil vilu v Dělostřelecké ulici poblíž Pražského hradu. Šestinu Vavrečkovy vily v roce 1996 daroval pod podmínkou využití ke vzdělávacím účelům městu Zlín. V roce 1997 prodal svou polovinu Paláce Lucerna společnosti Chemapol Reality řízené Václavem Junkem. Svůj podíl v Barrandovských terasách tehdy převedl na svou druhou ženu Dagmar Havlovou, na kterou pak krátce před svou smrtí přepsal velkou část svého ostatního majetku, zejména všechny své nemovitosti. V roce 2000 si pořídil i rezidenci v přímořském letovisku Olhos de Água u portugalského města Albufeira, kterou pak v roce 2005 prodal. Do nadace Vize 97 při jejím vzniku vložil 50 milionů Kč, do předchozích nadací stejného zaměření pak 9 milionů Kč. Celkem daroval v letech 1986–1997 na věci veřejného zájmu 85 milionů Kč. Úmrtí Václav Havel zemřel v neděli 18. prosince 2011 v 9.46 hodin na následky dlouhodobých zdravotních problémů. Zemřel ve spánku na oběhové selhání. Byly u něj jeho manželka Dagmar a jedna ze sester boromejek, které se o Havla v posledních měsících jeho života staraly. Původně oznámeným údajem pro čas smrti bylo 10.15 hodin, Dagmar Havlová však v rozhovoru pro Lidové noviny dva roky poté upřesnila, že Václav Havel zemřel o téměř půl hodiny dříve, tedy v 9.46 hodin. V posledních měsících svého života se Havel v důsledku svých dlouhotrvajících zdravotních komplikací veřejného života již spíše stranil. Odpočíval na své chalupě v Hrádečku u Trutnova a jezdil do lázní. Naposledy veřejně vystoupil týden před smrtí, kdy se setkal s tibetským dalajlámou u příležitosti jeho návštěvy v Praze. Havlovo úplně poslední veřejné vystoupení se odehrálo v pražské galerii DOX 10. prosince 2011, kde převzal cenu slovenské Nadace Jána Langoše. Na úmrtí Václava Havla reagovali čeští i světoví politici, ale také běžní občané. Již v podvečer 18. prosince se lidé začali spontánně scházet, např. na Václavském náměstí v Praze či Moravském náměstí v Brně, aby uctili jeho památku. Téhož dne v 18 hodin se také na popud arcibiskupa Dominika Duky rozezněly zvony po celé České republice. Prezident Václav Klaus vyslovil soustrast jeho vdově Dagmar Havlové a inicioval ustavení výboru pro státní pohřeb Václava Havla. Již od 10. hodiny v pondělí 19. prosince 2011 byly v Rotmayerově sále Pražského hradu pod Štursovou mramorovou sochou T. G. Masaryka vystaveny pro veřejnost kondolenční knihy, do nichž zapsali jako první svou kondolenci představitelé státu a arcibiskup Dominik Duka. Lidé přistupovali v dlouhé frontě přes Plečnikovu sloupovou síň, místy, v nichž občané před 21. zářím 1937 dávali poslední sbohem prezidentu Masarykovi. Ve dnech 19. a 20. prosince byla rakev s ostatky vystavena v prostorách odsvěceného kostela sv. Anny (sídlo kulturního centra Pražská křižovatka), kde se jí poklonily tisíce lidí. Poté byly ostatky převezeny za účasti desetitisíců lidí v pohřebním průvodu přes Karlův most do Toskánského paláce a odtud na lafetě děla, na níž 21. září 1937 nastoupil svou poslední cestu T. G. Masaryk, a za doprovodu vojenské hudby do Vladislavského sálu Pražského hradu. Zde se ostatkům Václava Havla během středy a čtvrtka poklonilo 20 až 30 tisíc občanů. Jejich květiny, kytice a věnce byly ve dnech 31. prosince 2011 až 2. ledna 2012 převezeny na lodích do Děčína, kde byly „odstrojeny“ a vypuštěny do Labe směrem k Severnímu moři. Státní pohřeb za účasti zahraničních hostí byl uspořádán v pátek 23. prosince 2011 v katedrále sv. Víta na Pražském hradě. Česká vláda v reakci na úmrtí vyhlásila od 21. prosince třídenní státní smutek a navrhla přijmout zákon oceňující Havlovy zásluhy o svobodu a demokracii. Pietním shromážděním ve velké aule Karolina uctila jeho památku i Univerzita Karlova. Na den pohřbu vyhlásilo státní smutek také Slovensko. Poslední akt pátečního pohřbu byl proveden ve strašnickém krematoriu. Václav Havel je pochován spolu se svou první ženou Olgou v rodinné hrobce na boční severní straně kaple svatého Václava na Vinohradském hřbitově v Praze. Dílo Literární dílo Václava Havla spadá do tří žánrů. Z 50. a 60. let 20. století pochází poezie, nejprve básně psané zejména ve volném verši (sbírky Čtyři rané básně [1953], Záchvěvy [1954], První úpisy [1955], Prostory a časy [1956], Na okraji jara [1956]), později strojopisné kaligramy – typogramy (ve sbírce Antikódy: Antikódy I [1964], Antikódy II [1969?], Antikódy III a IV). Na světovou uměleckou scénu Havel pronikl svou dramatickou tvorbou; první významnou divadelní hru Zahradní slavnost uvedl roku 1963, poslední Odcházení napsal v roce 2006. Je rovněž autorem scénáře a režisérem stejnojmenného celovečerního filmu z roku 2011. Po celý tvůrčí život se Václav Havel věnoval esejistice, zpočátku šlo především o texty o divadle a literatuře, brzo (kvůli totalitním společenským podmínkám na jedné straně a vlastní zodpovědnosti, poctivosti a snaze hledat pravdu na straně druhé) se v textech zákonitě začaly objevovat i úvahy nad společenskou situací, později (1968, normalizace, Charta 77) politické texty převažují; patří sem rovněž jeho epistolární tvorba, literární a divadelní kritika, projevy a další příležitostné texty. Básně Havlovy typogramy ze sbírky Antikódy formálně navazovaly na mezinárodní hnutí konkrétní či experimentální poezie 60. let, z českých autorů mají blízko k poezii Jiřího Koláře, jemuž je kniha věnována. Od většiny ostatních autorů tohoto směru se Havel odlišoval tím, že jeho experiment neprotestoval jen proti konvencím dosavadní poetiky, ale byl i „protestem sociálně kritickým a v neposlední řadě i jakousi artikulací absurdity tehdejších politických poměrů.“ Některá čísla sbírky jsou spíše obrazy sestavené ze znaků psacího stroje, jako kříž vytvořený z paragrafů věnovaný Bedřichu Fučíkovi. Většinou však autor pracuje se slovy, která grafickými i gramatickými prostředky uvádí do nečekaných souvislostí. Mimo jiné se mu tím daří demaskovat lživost dobových politických frází, například zneužívání nacionalistického slovníku v básni Vzor lid: Divadelní hry Havlovy divadelní hry jsou ovlivněny především tradicí absurdního divadla; mimochodem Samuel Beckett, jeden z jejích zakladatelů, uvězněnému Havlovi věnoval v roce 1982 hru Katastrofa. Není to ovšem jediný inspirační zdroj; například k Čechovovi se Havel sám odkazuje ve hře Odcházení (2007) citací motivu z Višňového sadu. Již první velká Havlova hra, Zahradní slavnost (1963), obsahuje klíčová témata jeho her, problémy moci, byrokracie a jazyka. Její hrdina Hugo Pludek příslušností k absurdní byrokratické organizaci a přijetím jejího jazyka ztrácí vlastní identitu. Ve hře Vyrozumění (1965) je hlavním tématem odcizení jazyka. Umělé jazyky ptydepe a chorukor, které mají zpřesnit a usnadnit komunikaci mezi byrokraty, se ve skutečnosti ukazují jako její nepřekonatelná překážka. Byrokratickou aroganci a ničení přirozeného lidského světa kritizuje například hra Asanace (1987). Některé Havlovy divadelní hry obsahují silný autobiografický prvek. Trojici her Audience, Vernisáž (obě 1975) a Protest (1978), jež jsou asi nejpřístupnější z celého Havlova dramatického díla, spojuje postava disidenta Ferdinanda Vaňka, který pracuje v pivovaru podobně jako v té době sám Havel. Ferdinand Vaněk (ve Vernisáži ovšem se jménem Bedřich) přitom hraje spíše „roli dramatického principu než postavy“: sám toho dělá a říká málo, děj se spíše točí kolem toho, jak na Vaňkův pravdivý postoj k životu reagují druzí, kteří tak mohou demonstrovat svoji zbabělost, pokrytectví a kariérismus. Largo desolato (1984) je studií strachu pronásledovaného disidentského spisovatele o vlastní identitu. Hlavní postava Odcházení (2007), které Havel napsal po skončení své prezidentské funkce, prožívá situaci po ztrátě politické funkce a hra se dotýká problémů korupce nebo bulvárního tisku. Po uvedení zfilmované verze Odcházení (kterou Havel i režíroval a za niž byl posmrtně oceněn Českým lvem pro nejlepší scénář), Havel oznámil, že se chystá napsat poslední divadelní hru Sanatorium, kterou rozepsal, ale už nestihl dokončit. Eseje, kritika, dopisy a projevy Václav Havel začal psát literárně a divadelně kritické i úvahové texty již na počátku 60. let. Obecně známými se jeho projevy a eseje staly v době kolem Pražského jara 1968. Nejvýznamnější část jeho esejistického a epistolárního díla vznikla v dobách normalizace: Dopis Gustávu Husákovi (1975), Moc bezmocných (1978), Dopisy Olze (1983), Slovo o slovu (1989) a mnohé další. Nepřestal však psát esejistickou literaturu ani v době prezidentství, například Letní přemítání (1991). I když Havel nechtěl být filozof a jeho výklad nepostupoval rigorózní cestou, ve svých textech se dotýkal řady zásadních filozofických témat, jako je svoboda, moc, morálka či transcendence, jakkoliv tak činil spíše eklektickým způsobem, bez snahy o vytvoření samostatné školy či směru. Navazoval na české myslitele, jako Tomáš Garrigue Masaryk, Emanuel Rádl, Josef Šafařík a především Jan Patočka, přes něhož přijal tradici fenomenologické filozofie (Edmund Husserl, Martin Heidegger a další. V rámci tzv. Kampademie spolupracoval s filozofy Zdeňkem Neubauerem, Radimem Paloušem a dalšími; jeho „myšlení o světě“ bylo ovlivněno i ranými texty Václava Bělohradského (Krize eschatologie neosobnosti, 1982). O kritické zhodnocení Havlovy (politické) filozofie se pokoušel v domácím prostředí zejména filozof Petr Rezek (Filosofie a politika kýče, 1991), ze zahraničních autorů pak např. neokonzervativec Aviezer Tucker (The Philosophy and Politics of Czech Dissidence from Patocka to Havel, 2001). Výstavy V roce 1992 podnítila univerzita Cooper Union v New Yorku ilustrování Havlovy eseje Slovo o slovu Jiřím Kolářem. To vedlo k tisku limitované edice knihy a vytvoření velkoformátových zvětšenin pro účely výstavy. Její americká premiéra byla reprízována v České republice (1993), jednak v pražském Uměleckoprůmyslovém muzeu (UPM) a poté v benešovském Muzeu umění a designu. Tisky byly uloženy ve sbírce UPM, knihy ve sbírce benešovského muzea. Návazně proběhla v Benešově výstava podobně zvětšených Havlových typogramů Antikódy. Ty se těšily pozornosti galerií i později (např. Antikódy v Centru Bořislavka, Praha, 2022). Památka Václava Havla Pojmenovaná veřejná prostranství a instituce Ještě za života Václava Havla byla po vzoru amerických prezidentských knihoven zřízena Knihovna Václava Havla. V den jeho pohřbu byla v Gdaňsku otevřena třída Václava Havla (). Od 18. ledna 2012 se Základní škola Na Valech v Poděbradech jmenuje Základní škola Václava Havla. Dne 21. března 2012 vláda odsouhlasila přejmenování pražského ruzyňského letiště na Letiště Václava Havla Praha, což se uskutečnilo 5. října 2012, v den jeho nedožitých 76. narozenin. V Brně byla na popud uměleckého ředitele Divadla Husa na provázku Vladimíra Morávka po Václavu Havlovi pojmenována ulička v centru města, jdoucí od tohoto divadla k Petrovu. Jde o starou uličku, která však dosud neměla žádné jméno. V roce Havlových nedožitých 80. narozenin, 27. září 2016, pražské zastupitelstvo schválilo přejmenování piazzety Národního divadla na náměstí Václava Havla. Podobně byla v Trutnově v prosinci 2016 přejmenována Revoluční ulice podél řeky Úpy na nábřeží Václava Havla. V listopadu 2016 přejmenovala kyjevská městská rada třídu Ivana Lepseho na třídu Václava Havla. Dne 5. července 2017 byla ve Štrasburku slavnostně otevřena nová budova Evropského parlamentu a úřad Evropského ombudsmana, která nese jméno Václava Havla. Před vchodem byla zároveň odhalena jeho bronzová busta od sochařky Marie Šeborové. V červenci 2008 byl v Litoměřicích otevřen park Václava Havla. Výsledkem spolupráce mezi městem Litoměřice a Nadačním fondem Kalich je i bronzová busta prvního českého prezidenta Václava Havla. Autorkou díla je litoměřická akademická sochařka Alžběta Kumstátová. Dílo bylo slavnostně odhaleno za účasti Dagmar Havlové a několika stovek Litoměřičanů v r. 2012, tedy jen několik měsíců poté, co bývalý český prezident Havel zemřel. Dne 16. listopadu 2019 byla na náměstí Václava Havla pojmenována piazzeta v kampusu Univerzity Hradec Králové. O den později bylo pojmenováno i náměstí Václava Havla v Litomyšli. U příležitosti výročí vzniku Československa 28. října 2020 polské hlavní město Varšava na základě žádosti občanů pojmenovalo prostor nedaleko českého velvyslanectví náměstím Václava Havla. K tomuto datu se jednalo již o čtvrté veřejné prostranství v Polsku nazvané po Havlovi, předchozí se nacházela ve Wrocławi, Gdaňsku a Częstochowé. Lavička Václava Havla Na několika místech ve světě i v Česku vznikají Lavičky Václava Havla. Jde o dvě židle (křesílka) pevně spojené se stolečkem, jehož středem prorůstá lípa. Autorem návrhu je Bořek Šípek, cena lavičky se pohybuje okolo 350 000 Kč. Tato díla se v několika městech stala terčem vandalismu. Umístění některých laviček: Washington, D.C. Dublin Barcelona Praha (Maltézské náměstí) České Budějovice (areál Jihočeské univerzity) Hradec Králové Benátky Plzeň (Šafaříkovy sady) Nový Bor Karlovy Vary (sady Karla IV.) Pardubice (areál Univerzity Pardubice) Liberec (před Krajskou vědeckou knihovnou v Liberci) Ústí nad Labem (kampus Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem) Olomouc (v areálu Knihovny Univerzity Palackého) Kroměříž Ostrava (před vchodem věznice Heřmanice) Oxford Jihlava Černošice na Náměstíčku Košice na Strojárenské ulici Brno (Kapucínské zahrady, od 5. října 2019) Cheb (náměstí Krále Jiřího z Poděbrad, od 27. července 2020) Hirošima (univerzita Šudó, od 7. prosince 2021) Jičín (Zámecký park, od 10. prosince 2021) Busty a sochy Dne 19. listopadu 2014 byla v budově amerického Kongresu k 25. výročí pádu železné opony odhalena Havlova busta, kterou vytvořil českoamerický sochař Lubomír Janečka. Stal se tak po Winstonu Churchillovi, Raoulu Wallenbergovi a Lájosi Kossuthovi čtvrtým Evropanem, kterému se této cti dostalo. U příležitosti nedožitých 80. narozenin a 20 let od jeho státní návštěvy v Irsku byla v prosinci 2016 odhalena Havlova busta v předsálí zasedací místnosti v Leinster Housu, historickém sídle irského parlamentu. Této pocty se mu dostalo jako vůbec prvnímu cizinci. V roce 2016 byla také odhalena busta Václava Havla v Letovicích. Pojmenovaná ocenění Cenu Václava Havla za přínos občanské společnosti uděluje od roku 2011 Český filmový a televizní svaz FITES společně s městem Beroun. Cenu Václava Havla za kreativní disent uděluje od roku 2012 Human Rights Foundation. Od roku 2013 je Radou Evropy udělována Cena Václava Havla za lidská práva, historicky prvním nositelem se 30. září 2013 stal běloruský aktivista Ales Bjaljacki. Den Václava Havla Každoročně 18. prosince, v den úmrtí Václava Havla, uctívají lidé jeho památku mnoha vzpomínkovými akcemi. Tento den je znám jako Den Václava Havla, zejména i díky iniciativě Krátké kalhoty pro Václava Havla. V roce 2012, při příležitosti 1. výročí úmrtí Václava Havla, vznikla iniciativa s názvem Krátké kalhoty pro Václava Havla ve snaze uctít jeho památku gestem, které bude jedinečné, zapamatovatelné a hlavně lehce proveditelné. Krátké kalhoty připomínají inauguraci Václava Havla do prezidentského úřadu v roce 1989 ve viditelně povytažených kalhotách. Každý rok si tak na Den Václava Havla lidé vyhrnují kalhoty a připomínají si jeho památku. K iniciativě Krátké kalhoty pro Václava Havla se každý rok pravidelně připojuje také velvyslanectví USA v Praze. Dne 28. září 2016 newyorský starosta Bill de Blasio vyhlásil 28. září Dnem Václava Havla v New Yorku. Jiné U příležitosti nedožitých 80. let Václava Havla, dne 4. října 2016, byla na fontánách umístěných u Národní a univerzitní knihovny v Záhřebu promítána Havlova fotografie na návrh Chorvatsko-české společnosti. V roce desátého výročí úmrtí Václava Havla byl 16. listopadu 2021 ve Smetanových sadech v Prostějově vysazen strom Václava Havla. Také v zámeckém parku v Chocni byl vysazen 17. listopadu 2021 jilm Václava Havla. Myšlenku Václava Havla, že „zlu je nutno odporovat ihned, jakmile se objeví“, zmínil spolu s odkazem na 87. výročí jeho narození ve svém projevu 4. října 2023 v Evropském parlamentu prezident České republiky Petr Pavel. Kontroverze Kontroverze vyvolal již jeden z prvních kroků, který Václav Havel vykonal v úřadu prezidenta republiky. Bylo jím vyhlášení rozsáhlé amnestie v roce 1990. Došlo k propuštění 23 000 vězňů z celkového počtu 31 000. Jednalo se o osoby odsouzené na maximálně 3 roky. Mezi propuštěnými však byli i pachatelé těžkých zločinů. Lze zmínit případ vraha Jozefa Slováka souzeného za vraždu jugoslávské občanky, který byl podmínečně propuštěn na základě amnestie. Slovák bývá zmiňován jako jedno z největších pochybení amnestie. V roce 1993 se do vězení vrátil, mezitím však zabil další čtyři lidi. Mezi propuštěnými vrahy (nebo budoucími vrahy) byli i Roman Kučerovský a Jaroslav Gančarčík (který zavraždil tři ženy). Dalším amnestovaným byl i pedofil Jaroslav Oplíštil. Krátce po propuštění získal práci v pražské Nemocnici Na Bulovce na dětském oddělení. Zaměstnavatelé se totiž amnestovaných vězňů nemohli ptát, proč byli potrestaní. Hned 30. dubna si Oplíštil odnesl sedmiměsíční holčičku. Znásilnil ji a následně udusil. K činu se téměř okamžitě doznal a do vězení se vrátil na dalších 25 let. Trestu smrti unikl – byl zrušen den po jeho činu. Ostatním vězňům byla odpuštěna třetina až polovina trestu. Taktéž bylo zastaveno stíhání osob, kterým hrozily nanejvýše 3 roky. Sám Havel amnestii hájil slovy: „Znalci říkají, že ta amnestie byla smysluplná. Samozřejmě, že v té pohnuté době vznikl bezpočet rozmanitých bludů – například, že kriminalita vinou této amnestie rapidně stoupla.“ Kritiku si vysloužily i některé milosti, které Havel udělil. Kontroverzní je například v roce 2001 udělená milost Zdeňku Růžičkovi, který byl obviněn z dvojnásobné vraždy. Milost byla zdůvodněna „vážným justičním omylem“. Růžička byl v roce 2003 odsouzen za vydírání k 17 letům vězení. Kontroverze vzbudily i milosti udělené známému sportovci Radomíru Šimůnkovi, který způsobil automobilovou nehodu s následkem tří úmrtí, či Martinu Odložilovi, jenž během hádky zabil svého otce. Odložilovou matkou byla Havlova přítelkyně Věra Čáslavská. Dalším kontroverzním krokem byla omluva sudetským Němcům v Mnichově v roce 1990. Za tento krok si Havel vysloužil kritiku části veřejnosti. Omluva zaskočila i funkcionáře Sudetoněmeckého krajanského sdružení. Havlův přítel Jan Petránek později o Havlovi řekl: „Já si Havla vážím za obrovskou spoustu věcí, které vykonal, ale on je velmi necitlivý k tomu, co cítí veřejnost.“ Své tvrzení zdůvodnil právě omluvou sudetským Němcům a také Havlovým odporem k Rusku, který dle jeho názoru stál Českou republiku mnoho obchodních příležitostí. Václav Havel bývá také kritizován za podporu bombardování Jugoslávie, při kterém mu je falešně přisuzováno použití pojmu bombardování ve spojitosti se slovem „humanitární“. Toto spojení vzniklo na základě Havlova rozhovoru pro deník Le Monde ze dne 29. dubna 1999, v němž Havel sdělil: „Ze všeho nejdůležitější se mi zdá být přítomnost mírových sborů, která samozřejmě by bylo nejlépe, kdyby tam byla za souhlasu Jugoslávie, aby tam nebyly jako okupanti nebo jako válčící strana. Neboť ta přítomnost mírových sborů je přesně tím instrumentem, který může znamenat klíč ke všemu ostatnímu. I k tomu zastavení toho vyvražďování a vyhánění lidí z domovů i k eventuálním – vytvořit jakýsi prostor pro eventuální další politická jednání, k zabránění té katastrofě humanitární, jak se to nazývá, k té humanitární asistenci.“ Slova „bombardování“ a „nálety“ v doslovném přepisu rozhovoru vůbec nejsou. Později tento popis označil Richard Falbr za „humanitární bombardování“, který bývá připisován právě Václavu Havlovi, jenž však odmítal, že by byl jeho autorem. Havel později podpořil i americkou invazi do Iráku v roce 2003. V té době řada politiků, včetně českého premiéra Špidly, s invazí nesouhlasila. V reakci na neochotu Francie a Německa podpořit americký vojenský zásah proti Iráku podepsal Václav Havel a sedm dalších evropských státníků takzvaný Dopis osmi, ve kterém vyjádřili podporu vojenské invazi. Dokument vyvolal řadu protichůdných reakcí na domácí i mezinárodní politické scéně, zejména po následné válce v Iráku, kdy se nepodařilo žádný z oficiálně uváděných důvodů pro tento konflikt prokázat. Později Havel svůj podpis odůvodnil „časovým tlakem a doporučením ministerstva zahraničí“, ale válku v Iráku označil za „morálně ospravedlnitelnou“ a prohlásil, že po bedlivém pročtení dopisu nenachází ve sdělení „nic, co by nemohl podepsat“. Na Slovensku byl Václav Havel viněn např. pozdějším slovenským premiérem Robertem Ficem z likvidace tamního zbrojního průmyslu, když po sametové revoluci došlo k zastavení zbrojařské výroby na Slovensku. Tato tvrzení však bývají zpochybňována, protože o útlumu slovenského zbrojního průmyslu bylo údajně rozhodnuto ještě před sametovou revolucí. Václav Havel ve filmu V několika filmech si Václav Havel ještě za svého života zahrál sám sebe. Genealogický vývod Dílo Václava Havla Dramatická tvorba Život před sebou, 1959, s Karlem Bryndou Rodinný večer, 1960 Autostop, 1961, s Ivanem Vyskočilem (výstupy Motomorfóza a Ela, Hela a stop) Nejlepší rocky paní Hermanové, 1962, s Milošem Macourkem Zahradní slavnost, 1963. Hlavním hrdinou hry je Hugo Pludek, jehož genialita spočívá v tom, že dokáže jakýkoliv systém přivést k dokonalosti a zcela s ním splynout, čímž vlastně ztrácí svoji identitu. Vyrozumění, 1965. Hra je založena na konfrontaci umělosti a přirozenosti. Umělý svět je zde budován na umělém jazyku ptydepe, který má zajistit štěstí vyloučením emocionality, nepřesností, mnohoznačnosti atp. Ztížená možnost soustředění, 1968 Anděl strážný, 1968 Motýl na anténě, 1968 Spiklenci, 1971 Žebrácká opera, 1972 Audience, 1975 Vernisáž, 1975 Horský hotel, 1976 Protest, 1978 Chyba, 1983 Largo desolato, 1984 Pokoušení, 1985 Asanace, 1987 Prase, 1987, premiéra a vydání 2010 Zítra to spustíme, 1988, hra o vzniku Československa Odcházení, 2007 Pět tet, 2010 Eseje Dopis Gustávu Husákovi, 1975 Moc bezmocných, 1978 Politika a svědomí, 1984 Anatomie jedné zdrženlivosti, 1985 Děkovná řeč za Erasmovu cenu, 1986 O smyslu Charty 77, 1986 Příběh a totalita, 1987 Slovo o slovu, 1989 Monografie Antikódy, 1964 Protokoly, 1966 Dopisy Olze, 1983 O lidskou identitu, 1984 Dálkový výslech – Rozhovor s Karlem Hvížďalou, 1986 Do různých stran, 1989 Projevy, 1990 Letní přemítání, 1991 Pižďuchové, 2003 Prosím stručně – Rozhovor s Karlem Hvížďalou, poznámky, dokumenty, Gallery, 2006, Odkazy Poznámky Reference Literatura BALABÁN, Milan. Víra (u) Václava Havla, Oikoymenh: noetický sestřih Havlových Dopisů Olze. 2., opr. vyd. Praha: OIKOYMENH, 2009. 58 s. Oikúmené. Mala řada, sv. 8. ISBN 978-80-7298-412-1. HAVEL, Václav; FETTERS, Aleš a HAMAN, Aleš. Epizoda z 60. let: korespondence Václava Havla a Aleše Fetterse. 1. vyd. Praha: ARSCI, 2006. 116 s. . HEJDÁNEK, Ladislav. Havel je uhlík: filosof a politická odpovědnost. Praha: Knihovna Václava Havla, 2009. 108 s. Sešity Knihovny Václava Havla, 3/09. . Dostupné také z: https://www.hejdanek.eu/Archive/Detail/944 KEANE, John. Václav Havel: politická tragédie v šesti dějstvích. Přeložil Jiří Vaněk. 1. vyd. Praha: Volvox Globator, 1999. 428 s. ISBN 80-7207-308-7. KRISEOVÁ, Eda. Václav Havel: životopis. 1. vyd. v ČSFR. Brno: Atlantis, 1991. 175 s., [40] s. fot. příl. . PUTNA, Martin C. Spiritualita Václava Havla: české a americké kontexty. Praha: Knihovna Václava Havla, 2009. 84 s. Sešity Knihovny Václava Havla, 4/09. ISBN 978-80-903518-6-8. Externí odkazy Oficiální stránky Staré internetové stránky prezidenta Havla Knihovna Václava Havla Digitální Archiv Knihovny VH Nadace Dagmar a Václava Havlových VIZE 97 Pořady ČT o Václavu Havlovi Pořad Českého rozhlasu Plus Boj o prezidenta, obsahuje řadu podrobných a málo známých informací o zákulisí volby prezidenta v prosinci 1989. Hlas Václava Havla v rozhlasovém archivu Václav Havel Prezidenti Československa Prezidenti České republiky Čeští dramatici Čeští političtí spisovatelé Spisovatelé absurdní tvorby Čeští esejisté Čeští režiséři Epistolografové Mluvčí Charty 77 Českoslovenští politici české národnosti Aktivisté za lidská práva Členové VONS Političtí vězni komunistického režimu v Československu Vězni svědomí Amnesty International Osobnosti československého protikomunistického odboje Osobnosti sametové revoluce Osobnosti na českých poštovních známkách Osobnosti na československých poštovních známkách Osobnosti na českých pamětních medailích Osobnosti na českých pamětních mincích Čestní občané města Bratislavy Absolventi DAMU Tvůrci umělých jazyků Čeští antikomunisté Kandidáti na prezidenta Československa Kandidáti na prezidenta České republiky (1993) Kandidáti na prezidenta České republiky (1998) Členové Sokola Čeští skauti Narození v roce 1936 Narození 5. října Narození v Praze Úmrtí v roce 2011 Úmrtí 18. prosince Pohřbení na Vinohradském hřbitově Muži Nositelé Řádu čestné legie

878

https://cs.wikipedia.org/wiki/St%C5%99edo%C4%8Desk%C3%BD%20kraj

Středočeský kraj

Středočeský kraj je samosprávný celek České republiky ve středních Čechách, který je co do územní rozlohy i počtu obyvatel největším českým krajem. Na rozdíl od ostatních krajů nemá své sídlo umístěno na vlastním území, ale je jím hlavní město Praha, které má status samostatného kraje a které je Středočeským krajem zcela obklopeno. Největším městem ležícím na území Středočeského kraje je Kladno. Středočeský kraj a Praha jsou jediné dva samosprávné kraje, jejichž území bývalo shodné jako u dříve vzniklých a již zrušených územněsprávních krajů. Do značné míry se Středočeský kraj kryje s územím někdejšího Pražského kraje existujícího v letech 1949–1960. Území a podnebí Středočeský kraj leží uprostřed Čech. S rozlohou 11 014,5 km2 tvoří téměř 14 % území Česka a řadí se na první místo v zemi (je cca 1,9krát větší, než je průměrná rozloha kraje). Po roce 2010 se kraj stal zároveň nejlidnatějším celkem v Česku: žije zde obyvatel. Počet obyvatel kraje narůstá stěhováním z ostatních krajů republiky a zejména vlivem suburbanizace – stěhováním z Prahy do okresů obklopujících hlavní město. Kraj zcela obklopuje hlavní město Prahu a dále sousedí na severu s územím samosprávného Libereckého kraje, na severovýchodě s Královéhradeckým krajem, na východě s Pardubickým krajem, na jihovýchodě s krajem Vysočina, na jihu s Jihočeským krajem, na jihozápadě s Plzeňským krajem a na severozápadě s Ústeckým krajem. Zároveň sousedí s územními kraji Jihočeským, Západočeským, Severočeským a Východočeským. Územně náleží k Českému masivu, který je jednou z nejstarších částí evropské pevniny. Krajinný reliéf přechází z rovinatého severu v blízkosti toku Labe ve vrchovinnou jižní a jihozápadní část kraje. Nejvyšším bodem území je brdský vrchol Tok v okrese Příbram, nejnižším je hladina Labe v okrese Mělník. Podnební poměry středních Čech jsou závislé na nadmořské výšce a terénu. Kraj patří do mírné (spíše suché) teplé oblasti. Na západě je srážkový stín Krušných hor. Nejtepleji je v dolním Povltaví, nejchladněji je v Brdech, kvůli kterým se také na Příbramsku projevuje srážkový stín. Nejvyšší srážky: Ondřejov, nejnižší: Velké Přítočno. Historie Středočeský kraj jako další územněsprávní jednotku ČSSR vytvořil k 1. červenci 1960 zákon o územním členění státu č. 36/1960 Sb. ze dne 11. dubna téhož roku, a vyjmenoval 12 jeho nových, větších okresů. Až do roku 1990 měl kraj volený orgán, krajský národní výbor. Poté až do roku 2000 krajské zřízení v České republice neexistovalo, kraj byl pouze územní jednotkou. Samosprávný Středočeský kraj byl zřízen spolu s dalšími samosprávnými kraji na základě článku 99 a následujících Ústavy České republiky ústavním zákonem č. 347/1997 Sb., o vytvoření vyšších územních samosprávných celků, který stanoví názvy krajů a jejich vymezení výčtem okresů (území okresů definuje vyhláška ministerstva vnitra č. 564/2002 Sb.) a pro vyšší územní samosprávné celky stanoví označení „kraje“. Kraje definitivně vznikly 1. ledna 2000, samosprávné kompetence získaly na základě zákona č. 129/2000 Sb., o krajích (krajské zřízení), dne 12. listopadu 2000, kdy proběhly první volby do jejich nově zřízených zastupitelstev. Toto krajské členění je obdobné krajům z let 1948–1960, zřízených zákonem č. 280/1948 Sb. Středočeský kraj je, stejně jako hlavní město Praha, jedním ze dvou případů v České republice, kdy se územní kraj svým názvem i územím shodoval se samosprávným krajem. Územní Středočeský kraj byl spolu s ostatními zrušen k 1. lednu 2021, zůstal tak již jen samosprávný kraj. Jde o jediný ze samosprávných krajů v České republice, který se ani původním názvem nejmenoval podle svého krajského města, a je navíc jediným z krajů České republiky, který má své sídlo mimo své vlastní území K 1. lednu 2016 se území kraje zmenšilo o 10 katastrálních území ze zrušeného vojenského újezdu Brdy, která byla připojena k obcím Plzeňského (a zároveň Západočeského) kraje: Okres Rokycany (7 katastrálních území, 11 budov, 21 obyvatel): Dobřív v Brdech (rozloha 15,001008 km², 0 budov, 0 obyvatel) k obci Dobřív Mirošov v Brdech (rozloha 2,088398 km², 0 budov, 0 obyvatel) k obci Mirošov Skořice v Brdech (rozloha 20,013659 km², 9 budov, 21 obyvatel – jde zejména o osadu Kolvín) k obci Skořice Strašice v Brdech (rozloha 26,901687 km², 2 budovy, 0 obyvatel) k obci Strašice Štítov v Brdech (rozloha 1,324276 km², 0 budov, 0 obyvatel) k obci Štítov Těně v Brdech (rozloha 15,873074 km², 0 budov, 0 obyvatel) k obci Těně Trokavec v Brdech (rozloha 0,169004 km², 0 budov, 0 obyvatel) k obci Trokavec Okres Plzeň-jih (3 katastrální území, 0 budov, 0 obyvatel): Borovno v Brdech (rozloha 0,965899 km², 0 budov, 0 obyvatel) k obci Borovno Číčov v Brdech (rozloha 3,326621 km², 0 budov, 0 obyvatel) k části Číčov města Spálené Poříčí Míšov v Brdech (rozloha 2,221332 km², 0 budov, 0 obyvatel) k obci Míšov Členění kraje Okresy Kraj je vymezen územím 12 okresů: Benešov, Beroun, Kladno, Kolín, Kutná Hora, Mělník, Mladá Boleslav, Nymburk, Praha-východ, Praha-západ, Příbram a Rakovník. Rozlohou je největší okres Příbram (15 % rozlohy kraje), nejmenším okresem je Praha-západ (5 % rozlohy kraje). V roce 2005 bylo na území kraje 1146 obcí. Největší počet obcí je soustředěn v okrese Mladá Boleslav (123 obcí) a nejmenší počet obcí má okres Mělník (69 obcí). Okresy jsou jednotkou územního členění státu a územními obvody některých státních institucí. Správní obvody obcí s rozšířenou působností Okresní úřady v Česku k 31. prosinci 2002 ukončily svoji činnost. Samosprávné kraje se pro účely přenesené působnosti státní správy od 1. ledna 2003 člení na správní obvody obcí s rozšířenou působností a ty se dále člení na správní obvody obcí s pověřeným obecním úřadem. Seznam měst a obcí s rozšířenou působností Okres Benešov: Benešov, Vlašim, Votice Okres Beroun: Beroun, Hořovice Okres Kladno: Kladno, Slaný Okres Kolín: Kolín, Český Brod Okres Kutná Hora: Kutná Hora, Čáslav Okres Mělník: Mělník, Kralupy nad Vltavou, Neratovice Okres Mladá Boleslav: Mladá Boleslav, Mnichovo Hradiště Okres Nymburk: Nymburk, Poděbrady, Lysá nad Labem Okres Praha-východ: Brandýs nad Labem-Stará Boleslav, Říčany Okres Praha-západ: Černošice Okres Příbram: Příbram, Dobříš, Sedlčany Okres Rakovník: Rakovník Obyvatelstvo K 1. lednu 2020 měl Středočeský kraj 1 385 141 obyvatel. Nejlidnatějším okresem Středočeského kraje byl okres Praha-východ se 185 178 obyvateli a ve většině okresů žilo přes 100 tisíc obyvatel. Naopak populačně nejmenším byl okres Rakovník s 55 562 obyvateli. Hustota zalidnění byla nejvyšší v okresech Kladno, Praha-východ a Praha-západ, kde přesáhla hodnotu 200 obyvatel na km². Všechny tyto okresy mají intenzivní sociálně-ekonomické vazby na Prahu a do jisté míry tvoří metropolitní zázemí hlavního města. Naopak nejnižší hustota zalidnění byla v okresech Rakovník, Benešov, Příbram a Kutná Hora, kde hustota zalidnění ani zdaleka nedosahuje 100 obyvatel na km², což je dáno hlavně hornatým a zalesněným charakterem těchto oblastí. Samospráva kraje Politická situace Středočeský kraj je ovlivněn blízkostí Prahy, zejména v posledních letech se sem Pražané ve větší míře stěhují, což ovlivňuje celkovou demografii. V minulosti byl kraj sídlem těžkého průmyslu (zejména města Kladno a Příbram), v posledních letech se však zaměření těchto měst výrazně obměnilo. V minulosti se kolem vedení kraje objevovalo velké množství kauz, ať už zde vládla jakákoli strana. V prvních osmi letech existence kraje zde byl hejtmanem zástupce ODS Petr Bendl, kterému bylo později vyčítáno přiklepnutí dotace pro malé a střední podniky miliardáři a pozdějšímu politikovi Andreji Babišovi. V roce 2008 nastoupil do vedení kraje David Rath z ČSSD, jehož působení bylo zakončeno rozsáhlou policejní razií, sám hejtman Rath byl zatčen a později odsouzen za přijetí úplatku. Kritizován byl rovněž jeho nástupce Josef Řihák z ČSSD. Další kauzy přišly s příchodem hejtmanky Jaroslavy Pokorné Jermanové z hnutí ANO. Ta se stala ve své době patrně nejkritizovanější a nejkontroverznější hejtmankou v celé České republice. Vyčítány jí byly statisícové odměny pro úředníky, jejichž jména odmítala zveřejnit, předání služebního auta svému manželovi za účelem cest do práce, podání trestního oznámení na záchranářku, která kritizovala nedostatek roušek v době koronavirové krize, nebo předání zakázky na ořezání stromů u silnic šéfkuchaři, který navíc toto ořezání, za které dostal zaplaceno, podle odborníků nikdy neprovedl. Předmětem jistých smíšených pocitů byla rovněž dlouholetá účast KSČM na vládě. V krajských volbách v roce 2020 se stal Středočeský kraj jakýmsi průkopníkem nové politické reality, kdy se do zastupitelstva dosavadní vládní ČSSD a KSČM vůbec nedostaly, hnutí ANO pak skončilo až na třetím místě, ačkoli ve většině českých krajů zvítězilo, volby vyhrálo hnutí STAN. Podle některých politologů se ve středních Čechách těší hnutí Starostové a nezávislí, kteří už v roce 2016 skončili ve volbách druzí a v roce 2020 už krajské volby vyhráli, stoupající podpoře, kraj lze označit za jejich „baštu“. Seznam hejtmanů Petr Bendl (ODS), 2000–2008 David Rath (ČSSD), 2008–2012 Zuzana Moravčíková (ČSSD), 2012 Josef Řihák (ČSSD), 2012–2014 Miloš Petera (ČSSD), 2014–2016 Jaroslava Pokorná Jermanová (ANO), 2016–2020 Petra Pecková (nestr./STAN), od 2020 Rada kraje Hospodářství Poloha Středočeského kraje významně ovlivňuje jeho ekonomickou charakteristiku. Úzká vazba s hlavním městem a hustá dopravní síť činí polohu kraje mimořádně výhodnou. Naopak zřejmá nevyváženost vztahu Prahy – metropole celorepublikového významu – a středních Čech – periferie Prahy – je pro kraj nevýhodou. Tato skutečnost, stejně jako absence krajského města jako správního centra regionu, do určité míry limituje rozvoj kraje. Kraj je pro Prahu významným zdrojem pracovních sil, doplňuje pražský průmysl, zásobuje Prahu potravinami, poskytuje Praze svůj rekreační potenciál. Doprava Středočeský kraj má kromě Prahy nejhustší, ale také nejpřetíženější dopravní síť na území Česka. Přes území kraje vedou do hlavního města historicky radiálně uspořádané hlavní železniční i silniční tranzitní sítě. Své zastoupení v kraji má i vodní doprava. Jedinou vodní cestu v Česku pro vnitrostátní i mezinárodní přepravu představuje v současné době Labsko-vltavská vodní cesta, přibližně 3/4 její délky procházejí územím kraje. Průmysl Stěžejními průmyslovými odvětvími jsou strojírenství, chemie a potravinářství. Škoda Mladá Boleslav se stala podnikem celostátního významu. Několika významnějšími podniky je zastoupeno i sklářství, keramika a polygrafie. Ústup zaznamenaly dříve tradiční obory těžba uhlí, ocelářství a kožedělný průmysl. Ve srovnání s odvětvovou strukturou zaměstnanosti v Česku je v kraji nadprůměrně zastoupena průmyslová výroba a zemědělství, naopak podíl stavebnictví a služeb na celkové zaměstnanosti je nižší, oblast služeb však vykazuje v posledních letech progresivní růst. Zemědělství Pro Středočeský kraj je charakteristická rozvinutá zemědělská i průmyslová výroba. Zemědělská výroba těží z vynikajících přírodních podmínek v severovýchodní části kraje, kraj vyniká hlavně rostlinnou výrobou – pěstováním pšenice, ječmene, cukrové řepy, brambor, v příměstských částech ovoce, zeleniny a okrasných rostlin. Rozvíjí se pěstování energetických plodin, zejména řepky olejné. Příroda a historické památky Na území Středočeského kraje se nachází množství významných historicky cenných památek a několik chráněných krajinných oblastí. Největší koncentrací památek se vyznačuje město Kutná Hora, které bylo v roce 1995 zapsáno do Seznamu světového kulturního dědictví UNESCO. Nejcennější přírodní oblast kraje představuje CHKO Křivoklátsko, která figuruje na seznamu biosférických rezervací a která je jedním ze dvou adeptů na vyhlášení nového národního parku. Mezi další významné oblasti patří CHKO Kokořínsko, Český kras, Český ráj, Blaník a nejnovější CHKO Brdy. Vodní toky Zajímavosti Kuriozitou kraje je, že se zde v okresech Kolín a Kutná Hora nachází několik dvojic obcí, jejichž názvy se od sebe liší jen římskou číslovkou: např. Břežany I a Břežany II. Poštovní směrovací čísla míst ve Středočeském kraji začínají číslicí 2. Čísla dopravních závodů ČSAD KNV Praha v Praze a ve Středočeském kraji začínala číslicí 1. Partnerské regiony Porýní-Falc, Německo Opolské vojvodství, Polsko Burgundsko, Francie Odkazy Reference Související články Mikroregiony ve Středočeském kraji Seznam hradů ve Středočeském kraji Seznam rozhleden ve Středočeském kraji Seznam zámků ve Středočeském kraji Seznam tvrzí ve Středočeském kraji Externí odkazy Krajský úřad Mapový portál Středočeského kraje Středočeská centrála cestovního ruchu Kraje v Česku (od roku 2000) Český lev ve znaku

879

https://cs.wikipedia.org/wiki/UNESCO

UNESCO

Organizace OSN pro vzdělání, vědu a kulturu ( United Nations Educational, Scientific and Cultural Organization, UNESCO) je specializovaná agentura OSN zaměřená na podporu světového míru a bezpečnosti prostřednictvím mezinárodní spolupráce ve vzdělávání, vědě a kultuře. Sídlí v Paříži. Organizace má 193 členských zemí a 11 přidružených členů, naposledy byla přijata Palestina (23. listopadu 2011). Na přijetí Palestiny do UNESCO zareagovaly USA, Izrael a Kanada pozastavením svých příspěvků této organizaci s tím, že probíhající konflikt měl být řešen vyjednáváním. 2. ledna 2019 byla zveřejněna informace, že USA a Izrael z UNESCO vystoupily. Vznik UNESCO byl zahájen podepsáním Ústavy v Londýně na ustavující diplomatické konferenci 16. listopadu 1945. Ústava pak vstoupila v platnost 4. listopadu 1946 po její ratifikaci zakládajícími dvaceti státy: Austrálie, Brazílie, Čína, Československo, Dánsko, Dominikánská republika, Egypt, Francie, Indie, Jižní Afrika, Kanada, Libanon, Mexiko, Norsko, Nový Zéland, Řecko, Saúdská Arábie, Spojené království, Turecko a USA. Zabývá se činností v pěti hlavních oborech: vzdělání, přírodní vědy, sociální a humanitní vědy, kultura a komunikace a informace. Projekty podporované UNESCO zahrnují šíření gramotnosti, odborné a školicí programy, programy mezinárodní vědní spolupráce, propagaci nezávislých médií a svobody tisku, regionální a kulturní historické projekty, propagaci kulturní různorodosti, dohody mezinárodní spolupráce v oblasti kulturního a přírodního dědictví a ochrany lidských práv, a pokusy vyrovnat rozdíly v možnosti využití digitálních technologií ve světě (digital divide). Orgány UNESCO Ústava organizace definuje tři hlavní orgány: Generální konference UNESCO Výkonná rada UNESCO Sekretariát Generální konference UNESCO Generální konference UNESCO je nejvyšším orgánem UNESCO. Tvoří jej zástupci všech zúčastněných států. Pravidelné zasedání Generální konference se koná jednou za dva roky, zpravidla na konci října. Na něm se projednává a schvaluje program a rozpočet organizace do další Generální konference. Generální konference přijímá mezinárodní smlouvy (po ratifikaci jsou pro smluvní strany závazné) a nezávazné deklarace a doporučení. Každý zúčastněný stát má při hlasování jeden hlas. Pro přijetí klíčových rozhodnutí, jako je například změna ústavy či volba generálního ředitele, je zapotřebí dvoutřetinové většiny. Pro ostatní rozhodnutí stačí prostá většina hlasů. Vedle plenárního zasedání (delegáty tvoří obvykle ministři kultury, školství, životního prostředí nebo zahraničních věcí) pracuje i šest odborných programových komisí a čtyři výbory. Výkonná rada UNESCO Výkonná rada UNESCO především dohlíží na realizaci plnění programu přijatého Generální konferencí. Dále projednává důležité otázky před jejich předložením Generální konferenci a podílí se na přípravě budoucích programů. V současné době má Výkonná rada 58 členů. Sekretariát Sekretariát je výkonnou a servisní složkou UNESCO. Tvoří jej okolo 2 200 zaměstnanců ze 170 zemí. Z toho více než 700 pracuje v 53 kancelářích UNESCO po celém světě. V čele Sekretariátu je generální ředitel. Jeho funkční období trvá 4 roky. Posledním generálním ředitelem je od 15. listopadu 2017 Audrey Azoulayová z Francie. UNESCO a ČR Československo patřilo k zakládajícím členům UNESCO. Po rozpadu Československa se samostatná Česká republika stala jeho členem 22. února 1993. Pro zprostředkování styku mezi národními institucemi a odborníky má Česká republika Českou komisi pro UNESCO. Česká republika má také Stálou misi při UNESCO. Česká komise pro UNESCO Česká komise pro UNESCO byla zřízena v duchu Ústavy UNESCO rozhodnutím vlády České republiky ze dne 1. června 1994 jako poradní orgán vlády. Hlavním úkolem Komise je zprostředkovávat styk národních institucí a odborníků s UNESCO. Komise dále studuje dokumenty UNESCO, rozšiřuje myšlenky organizace v ČR a spolupracuje se Sekretariátem UNESCO v Paříži. Česká komise pro UNESCO má 40 členů a tvoří ji zástupci ministerstev, zástupci významných institucí – státních i nevládních (například Akademie věd ČR, Asociace muzeí a galerií České republiky, Česká rada dětí a mládeže atd.) a jednotlivé osobnosti vědy a kultury. Funkční období členů je čtyřleté a členství je čestné. Předsedkyní České komise pro UNESCO byla senátorka Jaroslava Moserová, která byla v roce 2003 opětovně jmenována na další funkční období. Po její smrti byla 8. listopadu 2006 jmenována do funkce RNDr. Helena Illnerová, DrSc., na kterou od 1. 10. 2012 navázal Mgr. Petr Gazdík. Od 1. února 2017 je předsedou České komise pro UNESCO prof. PhDr. Stanislav Štech, CSc. Plnění rozhodnutí České komise pro UNESCO zajišťuje její Sekretariát, který je od 1. července 1996 součástí Odboru OSN Ministerstva zahraničních věcí ČR. Sekretariát spravuje i knihovnu publikací a dokumentů UNESCO. Vedoucím tajemníkem Sekretariátu České komise pro UNESCO je Mgr. Petr Štěpánek, Ph.D. Stálá mise ČR při UNESCO Stálou misi ČR při UNESCO vede od roku 2019 stálý představitel ČR při UNESCO Michal Fleischmann. Mise zajišťuje vztahy mezi Českou republikou a UNESCO. Zajímavosti Francouzská poštovní správa pro potřeby pařížské centrály organizace začala roku 1961 vydávat speciální edice poštovních známek s označením UNESCO a nadtitulem RÉPUBLIQUE FRANCAISE. Mají vyznačenou francouzskou měnu. Kritika a kontroverze V březnu 2011 britská vládní organizace DFID ohodnotila celkovou činnost organizace UNESCO jako finančně neefektivní a celkově neuspokojivou. Organizace UNESCO toto hodnocení odmítla. V palestinském časopise pro mládež sponzorovaném částečně organizací UNESCO vyšel v březnu 2011 článek, ve kterém mladá dívka popsala Adolfa Hitlera jako jeden ze svých čtyř vzorů. V prosinci téhož roku se UNESCO v reakci na mediální tlak distancovalo od činnosti časopisu a zastavilo jeho financování. Události Říjen 2011 UNESCO jako první orgán OSN uznalo plnohodnotné členství Palestiny. Česká republika hlasovala proti. 2017–2018 Izrael podal na konci roku 2017 oficiální žádost o vystoupení z UNESCO, kterou se rozhodl opustit spolu s USA. Bezprostředním podnětem bylo pro Izrael schválení rezoluce UNESCO, v němž se odsuzuje každé uznání Jeruzaléma hlavním městem Izraele. Spojené státy oznámily svůj záměr z UNESCO vystoupit už v říjnu, a to kvůli její setrvalé zaujatosti proti Izraeli; podobná výtka byla i jedním z důvodů předchozího vystoupení USA z UNESCO v roce 1984. USA a Izrael přestaly být členy UNESCO k 31. prosinci 2018. Spojené státy své členství v organizaci obnovily v červnu 2023. Odkazy Reference Literatura Související články Paměť světa (cena, anglicky Jikji prize a seznam, anglicky Memory of the World) Světové dědictví (Světové kulturní a přírodní dědictví) Mistrovská díla ústního a nehmotného dědictví lidstva (anglicky Masterpieces of the Oral and Intangible Heritage of Humanity) Budova UNESCO v Paříži Externí odkazy UNESCO Stálá mise České republiky při UNESCO Česká komise pro UNESCO Památky UNESCO v ČR Specializované agentury OSN UNESCO Mezinárodní organizace se sídlem v Paříži Organizace založené roku 1945 Mezinárodní charitativní organizace

880

https://cs.wikipedia.org/wiki/Zden%C4%9Bk%20Jan%C3%ADk

Zdeněk Janík

Zdeněk Janík (7. října 1923, Brno – 3. dubna 2022, Praha) byl český básník. Původním povoláním byl pedagog a redaktor; za normalizace pracoval jako korektor. Byl členem Obce spisovatelů, PEN klubu a Syndikátu novinářů. Zdeněk Janík publikoval taktéž pod pseudonymem Tomáš Šobr. Jeho krédem byl verš z básně Klavír: „Pochopit znamená uvěřit včas.“ Ukázky Bourání lusthausu srdce Až vytrháme podlahu i krov a po oknech zůstanou jen zející rány a v tlustých kobercích vyneseme pečlivě svinuté šlápoty našeho snění začneme vybírat z popela drahokamy Knihy Jsme ze všech věcí člověku nejpodobnější. Zavírají nás pod zámek, pálí nás na hranici a mají nás za nesmrtelné. Pozdní vyznání znovu neznat v něčem míru ve světě kde je všechno předem splatno a místo srdce vládnou počítače Proč Královská otázka dětí a soudců a všech opuštěných a podvedených pronášená v kteroukoliv hodinu kdy se přibližuje svět o něco blíže k tajemství pravdy Odkazy Reference Externí odkazy Miroslav Vejlupek: Nezlomený nečasem, neservilní slunci. Myslív-Milčice, červenec 2003 Čeští básníci Korektoři Narození v roce 1923 Narození 7. října Narození v Brně Úmrtí v roce 2022 Úmrtí 3. dubna Úmrtí v Praze Muži

882

https://cs.wikipedia.org/wiki/Chrustenice

Chrustenice

Chrustenice jsou obec v okrese Beroun ve Středočeském kraji, 7 km severovýchodně od města Berouna. Obec je vzdálená asi 10 km od Prahy po dálnici D5. Leží v bezprostřední blízkosti Loděnice po obou březích potoka Kačák. Žije zde obyvatel. Současnost Chrustenice mají rozlohu 6,73 km² a přes 900 obyvatel. Počet obyvatel se ale vzhledem k výstavbě velkého množství rodinných domků stále zvětšuje. V obci je možnost sportovního vyžití – kopaná, odbíjená a tenis. V rozlehlém kempu je přírodní bazén s upravovanou vodou. U obce leží přístupný Železnorudný důl Chrustenice (1861–1965), který patřil ve své době k největším a nejvýznamnějším dolům Barrandienu. Důl měl 84 podzemních pater zasahujících až do hloubky 426 m. Během stoleté těžby se zde vytěžilo téměř 8 milionů tun rudy. V současné době je zde důlní expozice shromažďující řadu unikátních exponátů a návštěvníci mohou vidět při prohlídce prostory a pracoviště vypovídajících o těžké práci havířů. V obci se nachází Götzova vila, dílo významného českého architekta Jana Kotěry z roku 1907–1908. Chrustenice jsou ideálním výchozím místem pro výlety do Českého krasu a Křivoklátska. Historie První písemný záznam pochází z roku 1037, kdy kníže Břetislav I. ustanovil poddané Chrustenic za opatrovníky hrobu svatého Ivana. Břetislav daroval ves klášteru ostrovskému. Majitelé Chrustenic se často střídali. Většinou se jednalo o šlechtice, kteří majetek získávali koupí, sňatkem nebo zastavením. V roce 1434 byl u Chrustenic napaden Bedřich Kolovrat z Libštejna karlštejnskou posádkou. Po tuhé bitce byl zahnán na útěk. V roce 1896 byl založen „Vzájemně se podporující spolek Chrustoš“ pro Chrustenice a okolí. V letech 1861–1965 se ve zdejších dolech těžila železná ruda, která se dopravovala na nádraží v Loděnici lanovou dráhou. Roku 1949 byla obec převedena z okresu Kladno do okresu Beroun. Roku 1980 ztratila samostatnost, když byla přičleněna k Loděnici. Osamostatnila se opět na podzim 1990. Majitelé Roku 1320 je zmiňován Přibík, 1378 Blahut, pak Zachariáš a Bořivoj, bratři ze Všeradic a kolem roku 1400 Mikčík. Račí klepeta ve znaku měli bratři Zdislav a Drslav z Malovar, kteří koupili Chrustenice v roce 1410. Jejich synové zde vládli až do roku 1468. Na počátku 16. století měl obec Vavřinec Zvon z Drast, pak Ctibor ze Svojkova, který ji roku 1527 prodal Jindřichovi Prefátovi z Vlkanova. Potom patřila Jindřichovi Hrobčickému z Hrobčic. Roku 1560 ji koupil Tomáš Pichl z Pichlsberka, roku 1580 ji měl Jiří Pichl, roku 1616 Jana Pichlová a Bedřich Pětipeský z Chyš a Egrberka, pak Eva Matyášova z Hutenova, roku 1629 Dorota Pichlova a Jan Matěj z Glauchova. roku 1652 přešla na Jana Pavla Valderode z Eckhauzu. Roku 1668 koupil Chrustenice Lambert Hřebenář z Harasu, roku 1671 Antonín Augustin Binago na Chocenicích, roku 1676 Jan Jiří Karvinský z Karvin, pak v roce 1727 Humprecht F. A. hrabě Černín z Chudenic a od jeho vdovy hrabě K. Jáchym Breda. Další majitelkou byla od roku 1732 velkovévodkyně A. M. Fr. z Toskány. Roku 1741 přešla obec do majetku vévodů bavorských, roku 1805 na rod habsburský a roku 1847 byla přidělena soukromým císařským statkům. V kronice je také zmíněn pobyt arcivévody Karla (pozdější rakousko-uherský císař) v roce 1912 v jeho lovecké chatě. Územněsprávní začlenění Dějiny územněsprávního začleňování zahrnují období od roku 1850 do současnosti. V chronologickém přehledu je uvedena územně administrativní příslušnost obce v roce, kdy ke změně došlo: 1850 země česká, kraj Praha, politický okres Smíchov, soudní okres Unhošť 1855 země česká, kraj Praha, soudní okres Unhošť 1868 země česká, politický okres Smíchov, soudní okres Unhošť 1893 země česká, politický okres Kladno, soudní okres Unhošť 1939 země česká, Oberlandrat Kladno, politický okres Kladno, soudní okres Unhošť 1942 země česká, Oberlandrat Praha, politický okres Kladno, soudní okres Unhošť 1945 země česká, správní okres Kladno, soudní okres Unhošť 1949 Pražský kraj, okres Beroun 1960 Středočeský kraj, okres Beroun 2003 Středočeský kraj, obec s rozšířenou působností Beroun Rok 1932 V obci Chrustenice (přísl. Lhotka, 879 obyvatel) byly v roce 1932 evidovány tyto živnosti a obchody: důl, holič, 4 hostince, kapelník, konsum Včela, krejčí, mlýn, 2 obuvníci, obchod s ovocem a zeleninou, přádelna, 5 obchodů se smíšeným zbožím, tkalcovna, trafika, truhlář, velkostatek státních lesů. Doprava Dopravní síť Pozemní komunikace – Do obce vede silnice III. třídy. Ve vzdálenosti 1 km lze najet na silnici II/605 Praha - Beroun - Žebrák - Plzeň a ve vzdálenosti 2 km na dálnici D5 na exitu 10 (Loděnice). Železnice – Železniční trať ani stanice na území obce nejsou. Nejblíže je železniční stanice Loděnice na trati 173 Beroun - Rudná - Praha ve vzdálenosti 2 km. Veřejná doprava 2011 Autobusová doprava – V obci měla zastávky autobusová linka Králův Dvůr-Loděnice-Chyňava (v pracovní dny 5 spojů) . O víkendu byla obec bez dopravní obsluhy. Odkazy Reference Související články Chrustenická šachta Externí odkazy Obce.cz – obecné informace Chrustenická šachta Vesnice v okrese Beroun Obce v okrese Beroun Sídla v Křivoklátské vrchovině

884

https://cs.wikipedia.org/wiki/Berounka

Berounka

Berounka () je významná česká řeka v západní části republiky (Plzeňský, Středočeský kraj a Praha) a největší levostranný přítok Vltavy. Vzniká v Plzni soutokem Mže a Radbuzy, je dlouhá 139,1 km, s nejdelší zdrojnicí (Radbuza-Úhlava) 252 km. Povodí má rozlohu 8 855,47 km², z čehož se 35,96 km² (29,23 km² Mže a 6,73 km² Úhlava) nachází na území Bavorska. Prameny zdrojnic se nacházejí v pohořích Český les a Šumava. Nejvyšších průtoků dosahuje řeka na jaře. Ústí do Vltavy na území Prahy u Lahovic. Pojmenování řeky Pojmenování řeky historicky Dle historických studií o geografii Čech se v mapě od Cirigingerově z r. 1568 vyskytuje název pro spojený tok čtyř řek, které se sbíhají v plzeňské pánvi jméno »Watto« nebo »Watta« (možná záměna s Otavou). Původně se celý tok řeky nazýval Mže. Název Berounka je doložen od 17. století, kdy byl úsek řeky na berounském panství nazýván tehdy obvyklým způsobem jako řeka berounských. Podle Ottova slovníku naučného se na konci 17. století začal užívat název Berounka pro dolní tok, poprvé je uváděna plzeňským kronikářem J. Tanerem jako tok za městem Berounem. V 18. století používali někteří autoři název Berounky i pro střední tok od Plzně. Za počátek Berounky byl postupně považován soutok Mže a Rakovnického potoka, později se začátek Berounky posunul na soutok se Střelou a ještě později na soutok s Úslavou. Ottův slovník z roku 1901 přesto ještě uváděl Mži jako řeku ústící do Vltavy. Dříve se tento název uváděl až po soutoku s Úslavou u kostela sv. Jiří v Doubravce, ale v současnosti je tento název posunut do centra Plzně v sousedství pivovaru po soutoku s Radbuzou. Není bez zajímavosti, že na název Mže poukazuje také zkomolený německý název hradu Nižbor-Mies/en/burg, tedy hrad nade Mží. Ten byl vybudován ve 13. století za vlády Přemysla Otakara II. a tím potvrzuje informaci o tom, že název Berounka vznikl mnohem později. Pojmenování řeky v současnosti V současnosti (2013) podle vodoprávních předpisů začíná Berounka soutokem Mže s Radbuzou v centru Plzně. Její jméno je standardizováno zákonem stanovenou autoritou od toho soutoku až po její zaústění do Vltavy. Plzeňští zastupitelé z iniciativy historika Jana Anderleho rozhodli 7. září 2006 o přejmenování Berounky na území města zpět na původní název (podle ustanovení zákona o obcích o pojmenovávání veřejných prostranství). Zároveň chtěli jednat s vedením Plzeňského kraje o jejím přejmenování na celém území kraje a  o naprostém vymazání Berounky z map. Rozhodnutí však nic nezměnilo na oficiálním názvu a vymezení řeky, jak jsou stanoveny vyhláškou ministerstva zemědělství. V červnu 2011 město Plzeň své usnesení z roku 2006 zrušilo kvůli nepříznivému postoji některých obcí a státních úřadů. Od roku 2013 nese jméno Berounka i pár rychlíků Českých drah, a.s. jezdících mezi Prahou a Plzní. Průběh toku Berounka protéká Plzeňskou kotlinou a následně přírodním parkem Horní Berounka (od soutoku s Úslavou, řkm 136, k soutoku s Radnickým potokem, řkm 96,0). Na jeho území se do ní vlévá ještě Klabava (zprava) a vůbec největší přítok (mimo zdrojnic) Střela (zleva). Níže v Křivoklátské vrchovině přijímá zleva Rakovnický potok a dále v Berounské kotlině (přímo v Berouně) zprava Litavku. Pod městem Beroun v Českém krasu vytváří Berounka ve vápencích Karlštejnské vrchoviny kaňon se skalními stěnami. U Lahovic se vlévá do Vltavy. Berounka je řekou se silně kolísavými vodními stavy, téměř celý tok je splavný i pro otevřené sportovní lodě a využívaný ke koupání. Nejnavštěvovanější jsou úseky v CHKO Křivoklátsko a úsek v Českém krasu, zejména Vodácká naučná stezka Berounka. Závěrečný úsek před soutokem s Vltavou spadá do vzdutí Modřanského jezu a je v něm vybudován Radotínský přístav. Tok řeky v nivě mezi Kazínem a  soutokem s Vltavou procházel mnohými proměnami. Původně řeka tekla přes dnešní Lipence a těsně pod Zbraslaví. Někdy mezi 12.–14. století řeka rozdělila dnešní Horní a Dolní Černošice, zpočátku toto rameno fungovalo jen jako občasný tok při povodních. Roku 1523 je doložen mlýn u Bluku (dnešní Dolní Černošice), tvrz Bluk je doložena od roku 1404. Někdy před 12. století si řeka našla cestu kolem Radotína (doloženo 1115, roku 1158 doložen přívoz u Radotína, za Radotínem však meandrovala směrem ke Zbraslavi (tzv. Šárovo kolo). Pobočné rameno ústící do Vltavy u Lahovic a vytvářející Lahovický ostrov je zaznamenáno již v Müllerově mapě z  1720, toto koryto bylo dále prohloubeno zimní povodní roku 1797 (tzv. lahovická elevace, nakupenina sedimentů vzniklá z tehdejších ledových zátaras). Při povodni v roce 1829 se k Lahovicím přemístil hlavní tok, ten byl roku 1830 uměle stavebně upraven. Pravděpodobně po povodni roku 1845 Berounka rameno u Zbraslavi víceméně opustila, při povodni roku 1872 se staré koryto částečně zaneslo a vzniklo z něj slepé rameno „Krňák“. Roku 1873 byla Vltava v přilehlém úseku zregulována, tím zanikl i Lahovický a Modřanský ostrov. Údolí na dolním toku Berounky Hluboké údolí na dolním toku Berounky zřejmě utvořila v miocénu jiná řeka, která protékala stejným údolím, ale obráceným směrem. Tato, tehdy největší řeka na území dnešních Čech, sbírala vody v oblasti Českomoravské vrchoviny a nejprve sledovala zhruba dnešní tok Sázavy. Poté, co překřížila jižně od Prahy dnešní údolí Vltavy (které v té době ještě neexistovalo), pokračovala pravděpodobně dnešní Všenorskou branou do prostoru na sever od Brdských hřebenů a přes oblast Českého krasu a Křivoklátska dále na severozápad směrem do severočeských pánví. Krajina a zajímavosti podél toku Po opuštění Plzně protéká Berounka v hlubokém zalesněném kaňonu venkovskou, spoře osídlenou krajinou přírodního parku Horní Berounka. Při řece se nachází řada tvrzišť a zřícenin (Libštejn, Krašov, Týřov aj.). Úsek pod Týřovem je spjat s dílem Oty Pavla, který zde rád pobýval a v domku u řeky při vsi Branov má památník a muzeum. Počínaje Roztoky pod Křivoklátem, kde se k Berounce přimyká železniční trať Beroun–Rakovník, je údolí více civilizováno, přibývá chatových osad a kempů. Po obcích Zbečno, Nižbor a Hýskov následuje okresní město Beroun, kde řeka opouští Křivoklátskou vrchovinu a vstupuje do otevřenější krajiny Českého krasu. Podél tohoto posledního úseku vede frekventovaná železniční trať Praha–Beroun a silnice II/116 (posléze II/115) a jedná se (i díky blízkosti Prahy) o turisticky a rekreačně velmi vytíženou oblast (hrad Karlštejn, letoviska Srbsko, Hlásná Třebaň, Řevnice, Dobřichovice, Všenory, Černošice). Na území Prahy protéká Berounka podél Radotína, je přemostěna estakádou Radotínského mostu a těsně před ústím do Vltavy ještě Strakonickou radiálou (silnice I/4). Galerie průběhu toku Přítoky levý/pravý, k ústí řkm 138,9 oficiální začátek Berounky: Mže (L) / Radbuza (P) (Úhlava se vlévá do Radbuzy ještě nad začátkem Berounky) Bolevecký potok (L, kanalizací) řkm 136,0 Úslava (P) Hrádecký potok (P) Drahotínský potok (L) řkm 121,7 Klabava (P) Točínský potok (L) Lužnice (potok) (P) Korečný potok (P) Dírecký potok (P) Darovský potok (L) Malá Radná (P) Velká Radná (P) řkm 111,2 Třemošná (L) Olešenský potok (P) řkm 102,7 Střela (L) Rožský potok (L) řkm 96,0 Radnický potok (P) Brodeslavský potok (L) Všehrdský potok (Černíkovský) (L) Radubice (P) Dolanský potok (L) Seč (P) Chříčský potok (L) Lubná (P) Podmokelský potok (P) řkm 81,3 Javornice (L) Modřejovický potok (L) Slabecký potok (L) řkm 77,4 Zbirožský potok (P) Skryjský potok (P) řkm 74,0 Úpořský potok (P) řkm 68,7 Tyterský potok (L) Klučná (P) řkm 62,4 Rakovnický potok (L) Štíhlice (L) řkm 53,7 Klíčava (L) Žloukava (P) Vůznice (L) Habrový potok (P) Žlubinecký potok (L) řkm 34,3 Litavka (P) Loděnice (L) Bubovický potok (L) Budňanský potok (L) Karlický potok (L) Všenorský potok (P) Švarcava (L) řkm 3,8 Radotínský potok (L) Vodní režim Hlásné profily: Jezy řkm 134,4 jez v Plzni u papíren, náhon vpravo řkm 128,8 jez Bukovec, propust vpravo řkm 125,0 poškozený jez, vlevo Dolanský mlýn řkm 119,9 jez u Telína (provalený) řkm 118,9 jez Valentovský mlýn (u Nadryb) řkm 115,2 jez Darová řkm 111,2 jez Kaceřovský mlýn (jez poškozený) řkm 108,9 jez Žíkovský mlýn, Čívice řkm 105,5 jez Libštejnský mlýn, Robčice řkm 101,4 jez Liblín řkm 100,3 jez Liblínský mlýn (poškozený) řkm 93,3 jez Krašovský mlýn, Bohy řkm 87,9 jez Lejskův mlýn řkm 81,8 jez Zvíkovec řkm 80,6 jez Kočkův mlýn řkm 77,4 jez pod Čilou, nad Zbirožským potokem řkm 66,8 jez Nezabudický mlýn řkm 63,1 jez Roztoky (dlouhý náhon vede souběžně po pravé straně kolem celých Roztok) řkm 51,0 jez Valentův mlýn, (poblíž Tábořiště U Jezu Račice) řkm 42,9 jez Nižbor řkm 39,6 jez Hýskov řkm 35,4 jez Beroun, náhon ústí do Litavky jez na berounském náhonu druhý jez na berounském náhonu (podélný) řkm 24,3 jez Klučice – Hlásná Třebaň řkm 21,6 jez Zadní Třebaň řkm 19,5 jez Řevnice řkm 16,0 jez Dobřichovice řkm 11,8 jez Mokropsy řkm 8,3 jez Černošice (Blukský mlýn) řkm 2,5 počátek vzdutí Modřanského jezu na Vltavě Mosty a lávky Plzeň řkm 137,0 železniční most na trati 160 u stanice Plzeň-Bílá Hora řkm 137,0 silniční most na silnici II/231 (Jateční ulice) řkm 136,3 most spojující objekty čističky řkm 135,2 pěší lávka Doubravka – Bílá Hora řkm 133,0 pěší lávka k papírnám Pod Plzní řkm 124,8 Dolanský most, silnice II/180 (Chrást – Třemošná) (řkm 118,0 přívoz Nadryby) (řkm 114,3 přívoz Darová) řkm 101,3 most v Liblíně, silnice II/232 (v roce 1998 byl v rekonstrukci) řkm 81,6 most ve Zvíkovci, silnice II/233 řkm 75,1 most u Skryjí (silnice III. třídy Skryje – Týřovice) (řkm 67,5 přívoz Branov-Luh – Nezabudice) řkm 62,6 silniční most v Roztokách u Křivoklátu silnice II/236 řkm 62,4 železniční most v Roztokách, Trať 174 řkm 53,4 silniční Masarykův most Zbečno řkm 52,7 silniční most od nádraží Zbečno ke kamenolomu řkm 47,2 železniční most Žloukovice, Trať 174 řkm 43,2 silniční most Nižbor řkm 41,4 pěší lávka Stradonice – Krupka Beroun řkm 35,2 silnice II/605 (ul. Politických vězňů – Pražská) řkm 34,9 lávka v Berouně (Václavské náměstí – ostrov) mosty na Berounském náhonu: lávka u jezu most na ul. Politických vězňů (sil. II/605) most navazující na ul. V Pražské bráně most navazující na ul. Na Parkáně lávka za nemocnicí řkm 34,4 most dálnice D5 přes Berounku a Litavku řkm 34,2 železniční most, tratě 173 a 174 (Beroun – Beroun-Závodí) Pod Berounem řkm 29,2 silniční lávka Srbsko řkm 25,3 silniční most Karlštejn řkm 22,0 lávka Zadní Třebaň – Hlásná Třebaň (U Mlýna, most přes náhon v Zadní Třebani) řkm 19,5 most Řevnice (Palackého náměstí – Rovina) (Ke mlýnu, most přes náhon v Řevnicích) řkm 18,1 silniční most Řevnice – Lety, silnice II/115, ul. Pražská řkm 15,8 silniční most Dobřichovice řkm 15,2 lávka prof. Karla Lewita - Dobřichovice (k nádraží) řkm 11,8 železniční most Mokropsy, s chodníkem a trasou pro cyklisty, Trať 171 (řkm 10,0 přívoz Kazín – Dolní Mokropsy) řkm 8,3 lávka Horní Černošice – Dolní Černošice (cca do roku 1950 doložen přívoz) řkm 3,8 Radotínská lávka (cca do roku 1950 doložen přívoz) Radotínský most (dálnice D0 – Pražský okruh) řkm 0,5 Lahovický most, Strakonická ulice, prodl. silnice I/4 most přes Krňov, ulice U Národní galerie, přes rameno Krňov (do roku 1868 hlavní tok Berounky) Vodácká tábořiště Dolanský most Rybárna Butov Skryje Roztoky u Křivoklátu Zbečno Tábořiště U Jezu Račice Žloukovice Nižbor Beroun Srbsko Karlštejn Zadní Třebaň Odkazy Reference Literatura Související články Přívozy na Berounce Voroplavba, Vaziště Externí odkazy Radnicko: Berounka Vodácká kilometráž Berounky DoPřírody.com: Výlet do údolí Berounky iDNES.cz: Plzeňští radní chtějí vymazat z map Berounku a vrátit Mži Berounka (Cyklus České televize Vodácká putování) – video on-line v archivu ČT Seznam vodních elektráren na Berounce Řeky ve Švihovské vrchovině Řeky v okrese Plzeň-město Řeky v okrese Plzeň-sever Řeky v okrese Rokycany Řeky v okrese Rakovník Řeky v okrese Beroun Řeky v okrese Praha-západ Řeky v Praze Přítoky Vltavy Vodstvo v Křivoklátské vrchovině Vodstvo v Hořovické pahorkatině Příroda v Berouně Praha 5 (obvod)

885

https://cs.wikipedia.org/wiki/Kventl%C3%ADk

Kventlík

Kventlík nebo kvintlík (podle německého Quint(chen) téhož významu) byla stará česká váhová jednotka s hodnotou těsně přes 4 g. Synonymem je drachma, jako lékárenská jednotka hmotnosti. Jedna libra se dělila na 2 hřivny, 4 čtvrtě, 16 uncí, 32 lotů a 128 kvintlíků. Česká libra měla hodnotu 0,51375 kg, takže kventlík činil 4,014 g; po roce 1765 byla po celém Rakousku zavedena vídeňská libra (Pfund) o 0,56006 kg, takže kvintlík braný z ní činil 4,375 g. Odkazy Reference Literatura Miloš Chvojka, Jiří Skála: Malý slovník jednotek měření, Mladá fronta 1982, s. 139 a 145 Externí odkazy Staré váhové míry Jednotky hmotnosti

886

https://cs.wikipedia.org/wiki/Litavka

Litavka

Litavka (německy Littawa) je přítok Berounky, říčka, sbírající vodu z centrálních Brd, pod vrchy Malý Tok, Hradiště a Tok v okrese Příbram. Je dlouhá 54,9 km. Plocha povodí měří 628,8 km². Průběh toku Pramení v nadmořské výšce 762 m na východním svahu Malého Toku v CHKO Brdy ve vzdálenosti 2 km severovýchodně od obce Nepomuk. Prvních několik kilometrů spadá z kopců jihovýchodním směrem přes obec Láz, ale záhy se před Bohutínem nadlouho stáčí k severovýchodu až severu. Protéká Březovými Horami v Příbrami, Trhovými Dušníky a za Bratkovicemi vstupuje do hlubokého, 12 km dlouhého, údolí, oddělujícího centrální Brdy od jejich východní části – Hřebenů. Zde přes Dominikální Paseky, Čenkov, Jince a Rejkovice sleduje tok říčky i silnice II/118 a železniční trať č. 200. Před Lochovicemi vtéká opět do otevřené krajiny a stále severním směrem teče přes Libomyšl a Chodouň ke Zdicím, kde se obrací k severovýchodu na závěrečné kilometry své cesty. Přes Králův Dvůr pokračuje do Berouna, kde v nadmořské výšce 218 m ústí zprava do Berounky. Větší přítoky Významnější přítoky (levý/pravý) jsou Obecnický (Čepkovský) potok (L) ve Lhotě u Příbramě, Příbramský potok (P) v Trhových Dušníkách, Ohrazenický potok (L) v Jincích, Chumava (P) v Libomyšli, Červený potok (L) ve Zdicích a Suchomastský potok (P) v Králově Dvoře. Vodní režim Průměrný průtok u ústí činí 2,6 m³/s. Hlásné profily: Využití Vodácky je využíván úsek z Březových Hor do Lochovic a dále k ústí. Mlýny Mlýny jsou seřazeny po směru toku potoka. Medalův mlýn – Hluboš čp. 84, okres Příbram Luční mlýn – Obora čp. 1, Lochovice, okres Beroun, kulturní památka Odkazy Reference Externí odkazy Beroun – aktuální vodní stav na stránkách ČHMÚ Řeky v Brdech Řeky v okrese Příbram Řeky v okrese Beroun Vodstvo v Hořovické pahorkatině Litavka Vojenský újezd Brdy

888

https://cs.wikipedia.org/wiki/Ekonomika

Ekonomika

Ekonomika (hospodářství) je shrnutí hospodaření určitého subjektu, například státu, organizace nebo jednotlivce. Věda, která zkoumá finanční chování subjektů, jež se ekonomicky projevují, se nazývá ekonomie. Ekonomické i politické zprávy, nejnovější události, novinky ze světa byznysu, financí, burzovních zpráv a kurzů měn. Pojem ekonomika může mít tyto významy: hospodářství: nadnárodní, národní či podnikové, hospodaření: ekonomické činnosti, jako je plánování, organizace, výroba, prodej či investování, hospodárnost: využití dostupných prostředků ekonomickými subjekty tak, aby bylo dosaženo minimálních nákladů a zároveň maximálního možného zisku. V ekonomice lze rozpoznat děje jako výrobu, přerozdělování, směnu a spotřebu statků a služeb. Ekonomické subjekty Ekonomickými subjekty se myslí celkem 5 agregovaných (sdružených) sektorů, které na sebe vzájemně působí v (povětšinou) tržním prostředí. Konkrétně domácnosti, firmy, vláda, finanční systém, zahraničí. Jejich cíle a rozhodování jsou různé a v ekonomice zastávají rozdílné role (pracují, generují zisk apod.). První dva subjekty, které dohromady tvoří tzv. jednoduchý národohospodářský koloběh, jsou domácnosti a firmy. Domácnosti (Households) –⁠ Tento subjekt je tvořen jednotlivci a jejich domácnostmi. V tržní ekonomice (typické i pro Českou republiku) platí, že společně s firmami drží největší část tzv. výrobních faktorů (práce, půdy, kapitálu atd.). Výrobní faktory pak pronajímají firmám, jež je nutně potřebují ke svému fungování. Příjmem za tento pronájem je většinou mzda (za práci), podíl na výnosu, dividendy (z půdy či kapitálové investice). Čili obecně důchod (souhrnné příjmy všech domácností v ekonomice země se pak nazývá tzv. národní důchod) Cílem domácností je uspokojení svých potřeb pomocí svého důchodu. Firmy (Corporations) –⁠ Firmy pomocí pronajatých výrobních faktorů generují zboží a služby. Ty si za zisky (utržené nakládáním se svými výrobními faktory) kupují domácnosti. Důležité jsou firmy i proto, že vytváří fyzické tzv. kapitálové statky, tj. výrobní stroje, linky nebo např. budovy. Další firmy a podniky si tyto statky kupují a rozšiřují tak svoje výrobní kapacity. Firmy si snaží o maximalizaci svého zisku z prodaných výrobků a služeb. Musí si tedy držet pozici na trhu svého zaměření a expandovat. Obecně jde z textu vyvodit, že domácnosti a firmy spolu v jednoduchém národohospodářském koloběhu (viz obr. 1). Tento model ekonomiky lze označit jako tzv. uzavřený –⁠ nijak ho neovlivňuje ani vláda, finanční systém či zahraničí. V podmínkách dnešního fungování světa ale není moc pravděpodobné, že by takováto ekonomika mohla existovat delší dobu. Zapojíme-li do tohoto koloběhu i vládní sektor, vytvoříme o něco realističtější model. Vláda (Government) –⁠ Vláda je souhrnný pojem zahrnující, např. jednotlivé správní orgány, státní či veřejné organizace, atd. Je dalším subjektem ekonomiky, který vytváří a poskytuje služby a do jisté míry i zboží. Mezi hlavní služby, které poskytuje patří zdravotní péči, vzdělání, vymáhání práva, zajišťování bezpečnosti občanů apod. Ke svým činnostem ovšem potřebuje finance, které získává výběrem daní od jednotlivců (domácností) a firem. Díky výběru daní se může angažovat ve výše zmíněných oblastech, v nichž by se soukromé firmy či jednotlivci angažovat nemohli, protože nejsou dostatečné ziskové.I vládní sektor se angažuje na trhu s výrobními faktory a zaměstnává členy domácností. Na trhu zboží a služeb pak získává produkty a služby vyrobené respektive poskytované firmami. Další velmi důležitou a výlučnou funkcí vlády je nastavování legislativních pravidel, kterými stanovuje podmínky a pravidla chování ostatních ekonomických subjektů na trhu. Po zahrnutí zbývajících ekonomických subjektů dostaneme tzv. rozšířený národohospodářský koloběh (viz obr. 2). Ten počítá s tím, že v ekonomice vznikají úspory. Domácnosti, firmy a vláda zkrátka neutratí vždycky všechny své příjmy. I proto existuje finanční sektor Finanční sektor (Financial market) –⁠ Označuje firmy, které se pohybují v oblasti finančního zprostředkovávání. V podstatě se jedná o sektor poskytující služby v rámci finančnictví. Konkrétně jde o pojišťovny, spořitelny, banky, investiční společnosti a další. Jeho služeb využívají domácnosti, firmy i vláda. Je naprosto zásadní pro fungování tržní ekonomiky, protože se skrz něj přesouvají úspory domácností, firem, vlády i zahraničí k subjektům, jež je mohou využít k navýšení zisku. Produkuje tedy investice, půjčky atd. Cílem finančního sektoru je podobně jako u firem co nejvyšší zisk. Dosahují ho ale ne díky výrobě zboží, ale propůjčováním (popř. investováním) finančního kapitálu za úrok. Žádné fyzické zboží tedy neprodukuje. Za podmínky, že je ekonomika státu přístupná okolnímu světu, se do ekonomického koloběhu zapojuje i zahraničí. Zahraničí (Foreign) –⁠  Zahraničím se v ekonomii rozumí všichni aktéři na trhu, kteří nesídlí v dané zemi, ať už se jedná o občany cizích státu, firmy, či vlády cizích zemí. Všichni tito aktéři vystupují na trhu v obdobných rolích jako aktéři domácí. Díky rozdílným podmínkám ve svých domácích zemích mohou být oproti domácím aktérům ve výhodě či naopak v nevýhodě v závislosti na jejich relativních podmínkách. Příjmy pro domácí ekonomiku pak tvoří zisky domácích firem z prodejů v zahraničí a investice zahraničních podniků na území státu. Naopak ztráty odpovídají hodnotě statků a služeb dovezených a poskytnutých ze zahraničí. Rozdíl dovezených statků a služeb od vyvezených statků a služeb se označuje jako čistý export, nebo také obchodní bilance. Jestliže je takto získaná suma záporná, hovoříme o obchodním deficitu.  Stejně tak rozdíl investic zahraničních firem v domácí zemi od investic domácích firem v zahraničí se označuje jako čisté zahraničí investice. Rozšířený koloběh zjednodušeně vyjadřuje chod dnešní kapitalistické ekonomiky západního střihu. Domácnosti v něm obchodují se svými výrobními faktory na trhu s firmami, z něhož jim plynou příjmy (důchody). Ty daní stát, jenž na oplátku poskytuje domácnostem služby, které by pro firmy nebyly výdělečné. Část důchodu, kterou domácnosti neutratí na trhu se zbožím a službami, odvádí do finančního systému v podobě vkladu či investice. Tyto prostředky pak finanční systém poskytuje ostatním subjektům k navýšení jejich produkce a k poskytnuté částce si účtuje úrok. Firmy díky výrobním faktorům generují kapitálové statky a zisk. I ten je daněn státem. Zahraničí v systému funguje jako dovozce a vývozce zboží či kapitálu. Na základě toho, do jaké míry se na chodu ekonomického systému podílí soukromé osoby (tady primárně domácnosti a firmy), státní instituce (ministerstva, úřady apod.) či společenské tradice, lze rozpoznat jeho druh. Rozhodují-li o dějích v ekonomice hlavně zvyky a staré obyčeje, jedná se o systém zvykový. Pokud vlastní hlavní výrobní faktory jako půdu či práci domácnosti a firmy drží kapitálové statky a mohou svobodně rozhodovat o tom, jak s nimi budou nakládat na trhu výrobních faktorů, hovoříme buď o tržním systému či systému smíšeném. To záleží na tom, jak moc se do dění zapojuje i vládní sektor. Pokud je postavení vlády dominantní. Má v držení výrobní faktory, kapitálové statky a rozhoduje o jejich použití jedná se o systém centrálního plánování (popř. příkazový). Pro další informace vizte následující kapitolu. Ekonomické systémy Každá ekonomika musí pro zajištění svého fungování splnit několik základních úkolů, které lze shrnout do tří otázek: co a kolik vyrábět: definice struktury a množství výroby, jak vyrábět: stanovení vyrábějícího subjektu, způsobu výroby, určení zdrojů a nástrojů výroby, pro koho vyrábět: pravidla, podle kterých dojde k rozdělení produktů mezi spotřebitele. Vzhledem k tomu, jakým způsobem výše uvedené otázky řeší různé ekonomické systémy, je možné rozeznávat následující významné skupiny: zvykový systém: v současnosti existuje už jen u primitivních kultur, ekonomické chování je zde určováno tradicí (zvyklostmi), uplatňován naturální (směnný) obchod, centrálně plánovaný systém: v minulosti aplikován v ekonomikách východního bloku a v průběhu 20. století v některých dalších zemích, ekonomika je řízena na základě centrálního plánu, další činnosti jsou určovány plánováním na nižších úrovních, charakteristický je státní (a podnikový) monopol, tržní systém: v 19. století částečně uplatňovaný vyspělými (především) evropskými zeměmi, charakteristická je zcela (liberální) neregulovaná ekonomika, na kterou má vliv pouze trh, bez jakýchkoliv zásahů ze strany státu, smíšený systém: vychází z tržního systému, zapracovává však možnost zásahů státu, a to v případech, kdy standardní tržní mechanismy selžou, dnes smíšený systém zcela převládá ve vyspělých ekonomikách. Ekonomické (hospodářské) sektory V ekonomice je možné rozeznat pět sektorů, lišících se druhem ekonomické činnosti: primární sektor (prvovýroba) – získání produktů a surovin z přírody a obdělávání půdy (těžba, lesnictví, zemědělství, rybářství), sekundární sektor (druhovýroba) – zpracování produktů z prvovýroby a výroba hmotných statků – průmysl, terciární sektor (služby) – doprava, zdravotnictví, obchod, školství, kultura a komunální služby, kvartérní sektor (znalostní sektor) – věda, výzkum, vysokoškolské vzdělávání, poradenství, kvintérní sektor (nejpokročilejší technologie) – high-tech (informační technologie, biotechnologie, nanotechnologie). Reference Literatura Ekonomika v souvislostech. Jan Vávra, Miloslav Lapka, Eva Cudlínová (eds.). Praha : Univerzita Karlova v Praze, Filozofická fakulta, 2015. 170 s. (print), (online: pdf). Související články Ekonomie Ekonomika Česka Světová obchodní organizace Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj Externí odkazy Ekonomie Ekonomické pojmy

889

https://cs.wikipedia.org/wiki/%C3%9A%C4%8Detnictv%C3%AD

Účetnictví

Účetnictví je nástroj pro sledování a zobrazení stavů, toků a výsledků ekonomické činnosti v peněžních jednotkách. Je uspořádaným systémem evidence s určitými, vesměs obecně platnými normami a definovanými pravidly. Rozdělení Jednou ze základních myšlenek, které ovlivňují vývoj účetnictví ve dvacátém století, je poznání, že způsob zobrazení podnikatelského procesu je třeba diferencovat podle toho, kdo je uživatelem účetních informací a jaké rozhodovací úlohy řeší. V této souvislosti rozeznáváme dva hlavní účetní systémy: finanční účetnictví a manažerské účetnictví. Cílem finančního účetnictví je poskytnout informace externím subjektům (tzv. externím uživatelům účetních informací). Naopak manažerské účetnictví slouží k řízení vnitřních podnikových procesů a jeho výstupy jsou podkladem pro manažerská rozhodnutí na všech stupních podnikového vedení. Existují dva základní nosné pilíře finančního (podvojného) účetnictví, jimiž je předpoklad akruální báze a předpoklad trvání podniku. Od těchto dvou předpokladů se odvíjejí další principy a účetní zásady. Z akruální báze vyplývá, že výsledky transakcí a ostatních událostí jsou uznány v období, kdy k nim dochází (nikoli v okamžiku příjmu či výdeje peněz), zaznamenány v účetních knihách a zohledněny v účetních závěrkách za ta období, ke kterým se skutečně vztahují. Účetní informace dále vycházejí z předpokladu, že podnik bude v dohledné budoucnosti pokračovat ve své činnosti, a nemá tedy v úmyslu ani není nucen likvidovat nebo podstatně omezit rozsah činností (tzv. předpoklad trvání podniku). Právní úprava účetnictví v České republice Účetnictví a postupy účtování jsou v České republice upraveny zákonem o účetnictví, který účetním jednotkám ukládá povinnost vést účetnictví jako soustavu účetních záznamů. Právní úprava účetnictví v České republice rozlišuje: účetnictví, které nahradilo dříve používané tzv. podvojné účetnictví, vnitropodnikové účetnictví, daňovou evidenci (dříve označovanou jako jednoduché účetnictví), jednoduché účetnictví. Daňovou evidenci přitom nelze považovat za „skutečné“ účetnictví, neboť nesplňuje nároky všeobecně kladené na účetnictví (například podvojný zápis). Pro vedení pouze daňové evidence je nutné splnit zákonem dané podmínky. Vnitropodnikové účetnictví je plně v pravomoci účetní jednotky. Význam a funkce účetnictví Účetnictví poskytuje informace důležité pro řízení a rozhodování, ale slouží také ostatním uživatelům. Základní funkcí účetnictví je porovnávat stav majetku podniku zanesený v účetnictví se stavem skutečným. Dále pak poskytovat uživatelům základní informace, jak je daný podnik ekonomicky schopný, jaká je finanční situace podniku, jaké jsou hospodářské výsledky za určité časové období apod. Tyto údaje se používají především při tvorbě finančních poznatků, finančních analýz apod. Informace o stavu účetnictví jsou určeny pro pracovníky podniku, dále pro jiné externí pracovníky a uživatele, kteří se o podnik zajímají. Uživatelům jsou informace o finanční situaci podniku předkládány formou účetních výkazů. Tyto informace musí být především hodnověrné, srozumitelné, srovnatelné a správné. Účetnictví tak plní především tyto funkce: Informační funkci, tzn. poskytuje informace o stavu podniku Registrační funkce Důkazní funkce tj. je prostředkem při vedení různých sporů Kontrolní funkce – tato funkce umožňuje především kontrolu stavu majetku a hospodaření Slouží k vyměření daňové povinnosti Související články Dějiny účetnictví Finanční výkazy Reference Literatura J. Strouhal (2011). Účetní závěrka. Praha: Wolters Kluwer. J. Strouhal a kol. (2011). Účetnictví 2011: velká kniha příkladů. Brno: Computer Press. Externí odkazy Podnikání Studijní obory

890

https://cs.wikipedia.org/wiki/Seznam%20hudebn%C3%ADch%20styl%C5%AF

Seznam hudebních stylů

Toto je seznam některých hudebních stylů: Africká hudba Afrobeat Arabeska Arabská pop music Bongo flava Chalga Highlife Jùjú Kizomba Kuduro Kwaito Makossa Mbalax Mbaqanga Mbube Morna Raï Semba Soukous Kwassa kwassa Taarab Asijská hudba Baul Bhangra Cantopop C-pop Dangdut Enka Gamelan Indická klasická hudba J-pop Kawaii metal Keroncong K-pop Luk Thung Mandopop Morlam Raga Vocaloid Avantgardní hudba Experimentální hudba Noise Musique concrète Elektroakustická hudba Blues Blues rock Britské blues Classic female blues Contemporary R&B Country blues Delta blues Elektrické blues Chicago blues Jazz blues Jump blues Memphis blues Piedmont blues Punk blues Rhythm and blues Doo-wop Soul blues Texas blues Country Alternativní country Cowpunk Americana Bluegrass Cajun Country blues Country pop Country rap Country rock Honky Tonk Nashville sound Outlaw country Rockabilly Psychobilly Sertanejo Tejano Western swing Zydeco Elektronická hudba Ambient Ambient house Ambient techno Black ambient Dark ambient Drone music Chill-out Illbient Psybient New Age Breakbeat Big beat Breakbeat hardcore Broken beat Nu skool breaks Disco Euro disco Hi-NRG Eurobeat Eurodance Euro-Trance (Hands up) Italo dance Italo disco Nu-disco Post-disco Space disco Downtempo Acid jazz Chill-out Illbient Trip Hop Drum'n'Bass Darkstep Drill & Bass Drum & Core Electro Step Hardstep Jazzstep Liquid Funk Neurofunk Techstep Dub Dubstep Future bass Elektronický rock Dance-rock Alternative dance Madchester Dance-punk New Rave Electronicore Krautrock New wave Cold wave Dark wave Ethereal wave Nu gaze Neue Deutsche Welle New romantic Synthpop Dance-pop Post-rock Space rock Synthpunk Electronica Folktronica Hardcore techno Breakbeat Hardcore Breakcore Digital Hardcore Doomcore Freeform hardcore Frenchcore Gabber Happy Gabber Happy Hardcore New Beat Newstyle Hardcore (Nu Style Gabber) Noisecore Power Electronics Raggacore Rhythmic Noise Speedbass Speedcore Terrorcore Trancecore UK Hardcore House Acid House Ambient House Balearic House Booty House Deep House Diva house Dream house Electro house Electro swing Future House Garage Hard House Hip house Microhouse Outsider House Progressive house Tech House Tribal House UK hard house Hard dance Hard NRG IDM Breakcore Drill & Bass Glitch Microhouse Industrial Electro-industrial Industriální rock Industrial Metal Jungle Darkcore Ragga jungle Raggacore Techno Acid Techno Ambient Techno Detroit Techno Freetekno (Tekno) Hardtechno Industrial techno Minimal Techno Schranz Tech House Wonky Techno Trance Acid trance Breaktrance Euro-Trance Goa trance Hard Trance Hardstyle Jumpstyle Neo-trance Psytrance Dark Psytrance Tech trance Uplifting trance UK Garage Breakstep Dubstep Trap UK Funky Funky House Bassline House Speed Garage Breakstep Folk Elektrický folk Folk metal Folk rock Folktronica Indie folk Psychedelic folk Neofolk Freak folk Hip Hop Alternative hip hop Comedy hip hop Crunk Electro G-Funk Ghettotech Grime Hardcore hip hop Hip hop soul Horrorcore Old school hip hop New school hip hop Nerdcore hip hop G-Funk Gangsta rap Golden age hip hop Political hip hop Pop-rap Rap rock Rapcore Rap metal Trap Jazz Acid jazz Avantgardní jazz Bebop Cool jazz Crossover jazz Free jazz Jazz fusion Jazz blues Jazz-rock Latin jazz Mainstream jazz Modal jazz Nu jazz Gypsy jazz Smooth jazz Soul jazz Swing Electro swing Karibská hudba a její odnože Dancehall Kalypso Compas Mento Merengue Reggae Dub Lovers rock Ragga Reggae fusion Reggae rock Rocksteady Rumba Ska Ska punk Salsa Klasická hudba Středověká hudba Renesanční klasická hudba Barokní klasická hudba Galantní styl Klasicistní klasická hudba Romantická klasická hudba Soudobá klasická hudba Modernismus Impresionismus Neoklasicismus Experimentální hudba Současná klasická hudba Metal Alternative metal Black Metal Ambient Black Metal Gothic black metal Industrial black metal Symfonický black metal Melodický black metal Depresivní black metal Christian metal (white metal) Celtic metal Classic metal Dark metal Death Metal Blackened death metal Brutal death metal Death 'n' roll Melodic death metal Progressive death metal Technical death metal Doom Metal Extreme metal Funk metal Gothic Metal Grindcore Industrial metal Neue Deutsche Härte Metalcore Neo-classical metal Nu Metal Pop Metal Speed Metal Pagan metal Power Metal Punk metal Progressive metal Rap metal Sludge metal Thrash Metal Groove metal Viking metal Folk Metal Stoner metal Symphonic metal Pop Bubblegum pop Country pop Dance-pop Electropop Europop Indie pop J-pop Jangle pop K-pop Latin pop Operatic pop Pop punk Pop rap Pop rock Power pop Psychedelic pop Sophisti-pop Sunshine pop Synthpop Technopop Teen pop Rock Alternative rock Britpop Dream pop Shoegaze Grunge Indie pop Indie rock Noise pop Noise rock Post-rock Post-grunge Gothic rock Arena rock Art rock Big beat Christian rock Country rock Desert rock Experimental rock Folk rock Funk rock Medieval rock Mersey Beat Garage rock Glam rock Instrumentální rock Jazz rock Krautrock Pop rock Post-rock Punk Post Punk Protopunk Punk rock Punk rock Pop punk Skate punk Ska punk Glam punk Neo punk Celtic punk Hardcore punk Emocore Speedcore Terrorcore Metalcore Trancecore UK Hardcore Crossover thrash Garage punk Crust punk Pop punk Punk blues Rock´n´Roll Rockabilly Southern rock Hard Rock Soft rock Surf rock Progressive Rock Psychedelic Rock Rap rock R&B a Soul Post-disco Electro Italo-disco Contemporary R&B Swingbeat R&B Punk R&G Crunk&B Snap & B Funk Deep funk Jazz funk Smooth R&B Slow jam R&B Doo-wop R&B Soul Blue-eyed soul Brown-eyed soul Neo soul Nu jazz Psychedelic soul Smooth soul Soul blues Spoken word soul Ostatní Dechová hudba Duchovní hudba World music Styly

891

https://cs.wikipedia.org/wiki/Denis%20Diderot

Denis Diderot

Denis Diderot [didró] (5. října 1713 Langres, Champagne – 31. července 1784 Paříž) byl francouzský osvícenecký spisovatel, svobodný zednář a filozof. Zabýval se mnoha obory – filozofií, estetikou, teologií, matematikou, fyzikou. Diderot byl organisujícím a inspirujícím členem francouzského materialismu XVIII. století. Byl také vedoucím skupiny francouzských pokrokových vědců a filozofů, sdružených k sepsání Encyklopedie aneb Racionálního slovníku věd, umění a řemesel. Posláním Encyklopedie bylo shrnout veškeré dosavadní lidské vědění. Vyšla v 28 svazcích v letech 1751 až 1772. Jeho další slavné dílo je Jakub fatalista a jeho pán, v němž uvádí filozofické myšlenky o svobodné vůli a Rameauův synovec, ve kterém se formou dialogu vyjadřuje k základním morálním, uměleckým a filozofickým otázkám. Osobní život Narodil se 5. října 1713 ve městě Langres ve Francii jako nejstarší z šesti sourozenců. Jeho otec byl nožířem, známým výrobcem chirurgických nástrojů. Své základní vzdělání Denis Diderot získal na jezuitské základní škole v Langres (1723–1728) a rodiče si přáli, aby se stal knězem. On sám se o církevní kariéru nezajímal a raději šel studovat práva do Paříže. V letech 1728–1732 studoval na Collège d'Harcourt a potom teologii a filozofii na Sorbonně. To ho ale také brzy omrzelo a tak se v roce 1734 rozhodl stát se spisovatelem. Spoléhal na podporu rodičů, ale kvůli jeho odmítnutí vykonávat vyučené profese se ho však jeho otec zřekl. Diderot se živil jako domácí učitel, notářský úředník, psal články a překládal z angličtiny. V roce 1742 se spřátelil s Jeanem-Jacquesem Rousseauem. Ještě silněji se otci odcizil, když se v roce 1743 tajně oženil s Antoinettou Championovou, zarytou římskou katoličkou. Měli spolu čtyři děti, z nichž dospělosti se dožila jen dcera Marie–Angélique (jménem po Denisově mrtvé matce a sestře, narozená v roce 1753). Manželství nebylo příliš šťastné s ohledem na rozdíly v duchovní úrovni a Diderot už dva roky po svatbě měl mimomanželský poměr se spisovatelkou Madeleine de Puisieux. Od roku 1755 měl dlouholetý vztah se Sophií Vollandovou. Jeho dopisy pro Sophii posloužily jako zdroj informací o životě a myšlení Pařížanů v tomto období. Smrt jeho sestry, jeptišky, způsobená z přepracování v klášteře nejspíš ovlivnila Denisův názor na náboženství. Předpokládá se, že právě ona byla předlohou pro jeho novelu La religieuse (česky Jeptiška), která popisuje život řeholnice, jež je nucena vstoupit do kláštera, kde trpí kvůli ostatním sestrám. V letech 1747 až 1765 Diderot pracoval na svém stěžejním díle Encyklopedie aneb Racionální slovník věd, umění a řemesel. V roce 1750 byl jmenován do Královské pruské akademie věd. Jeho finanční situace se zlepšila. Po otcově smrti v roce 1759 se načas usadil v Langres. Přestože byla Diderotova práce obsáhlá a důkladná, neměl velký majetek. Myslel na budoucnost své dcery a proto v roce 1761 nabídl k prodeji svoji sbírku knih. Ruská carevna Kateřina II. (s níž si psal dopisy) jeho sbírku odkoupila a poté požádala Diderota, aby jí dělal knihovníka s ročním platem, takže si mohl knihy ponechat. Dokonce mu zaplatila rentu na 50 let předem. Na pozvání Kateřiny II. podnikl jedinou cestu svého života mimo Francii. V Petrohradu pobýval v letech 1773–1774. Cestou se zastavil na několik týdnů v Haagu a svá pozorování zaznamenal ve spise Cesta po Holandsku (Voyage en Hollande). V Petrohradě vedl pravidelné rozhovory s carevnou, pro kterou Diderot připravil celkem 65 listů, ve kterých navrhl témata k diskusi. Tyto spisy, pojednávající o potřebě konkurence v obchodě, o vládě, legislativě, veřejném vzdělávání, literatuře a dalších oblastech, jsou uloženy v Moskevském ústředním historickém archivu. Po návratu kvůli zdravotním potížím omezoval svůj společenský život. Často pobýval u přátel v Sèvres nebo na zámku Grand–Val u Sucy-en-Brie. Od roku 1783 Diderot uspořádal své texty a spolupracoval se svým žákem Jacques–André Naigeonem na vytvoření tří kopií sebraných spisů: jeden pro něj, jeden pro jeho dceru a poslední pro Kateřinu II. V únoru roku 1784 začal kašlat krev. Zemřel v Paříži 31. července 1784 pravděpodobně na cévní příhodu. Jeho potomci poslali jeho obrovskou knihovnu i archiv Kateřině II., která ji věnovala Ruské národní knihovně. Denis Diderot byl pohřben v kostele Svatého Rocha, v kapli Panny Marie. Během francouzské revoluce byly hrobky kostela znesvěceny a těla vhozena do masového hrobu. Diderotovy ostatky zmizely, na rozdíl od Voltaira a Rousseaua, kteří jsou pochováni v pařížském Pantheonu mezi francouzskými velikány. V roce 1925 byl v Pantheonu odhalen pomník uctívající památku filozofa Denise Diderota od Alphonse Terroira. Profesní život Od roku 1743 překládal různé vědecké spisy, ke kterým občas doplňoval své vlastní poznatky a úvahy. V roce 1746 napsal své první původní dílo Filozofické myšlenky (Pensées philosophiques) a k němu přidal krátkou doplňující esej o přirozené teologii, kterou se přiblížil Voltairovu „rozumovému náboženství“. Materialistické postoje jeho Listu o slepcích k ponaučení vidících, publikovaného v roce 1749, znamenaly pro cenzuru potvrzení, že autor je nebezpečným jedincem. Dílo bylo odsouzeno a Diderot 24. července 1749 zatčen ve svém domě v rue de l'Estrapade a odvezen do Château de Vincennes, kde byl uvězněn na tři měsíce. V jeho domě byl zabaven rukopis z roku 1747 Procházka skeptika (Promenade du sceptique), alegorie, v níž zesměšňuje křesťanství. Ještě před svým uvězněním Diderot dostal nabídku od nakladatele Le Bretona, aby přeložil anglickou encyklopedii Ephraima Chamberse z roku 1728. Pro Diderota se tento projekt stal příležitostí vytvořit novou Encyklopedii, ve které bude shrnuto veškeré lidské poznání. Tomuto dílu věnoval 20 let svého života. Ke spolupráci získal řadu významných osobností včetně matematika Jeana D’Alemberta, filozofů Rousseaua a Voltaira, ekonoma Condorceta a dalších téměř 170 přispěvatelů. První svazek vyšel v červenci 1751. Od roku 1769 byl pověřen vedením rukopisného časopisu Literární korespondence (Correspondance littéraire, philosophique et critique), mezi jehož předplatitele patřili představitelé významných evropských šlechtických rodů. Do časopisu Diderot přispíval už od roku 1759 články o literatuře, filozofii, divadle, hudbě a výtvarném umění. Stal se průkopníkem výtvarné kritiky. V časopise byly také uveřejněny Diderotovy romány Jeptiška a Jakub fatalista a jeho pán. Názory Diderotovo myšlení se vyznačuje vývojem, který nebyl rozvojem původního stanoviska, nýbrž vedl k radikálním předělům. Diderot začal jako teista (studoval na církevních školách) a přes deistickou pozici dospěl k ateismu. Diderotova díla 40.–50. let zřetelně odrážejí tuto evoluci . Od roku 1757 se jeho myšlenky začaly odchylovat od myšlenek Jeana-Jacquese Rousseaua, mimo jiné v otázce hodnoty člověka ve společnosti. Poté, co pařížský parlament odsoudil v roce 1762 Rousseauovův spis „Emil aneb O výchově“, byl Diderot dotázán, zda se má pro pravdu nasazovat život. „Diderot odpověděl, že vzhledem k tomu, jak lidé pravdu používají, neví, zda existuje taková pravda, která by byla hodna i jen kapky krve. Nasazení života by se prý spíše vyplatilo při překonávání omylů. ‚Snad bych i obětoval život, kdybych mohl provždy odstranit například ideu Boha z představivosti a paměti lidí.‘“ Definitivně se jejich názory rozešly v roce 1770, kdy došlo k roztržce, která ukončila jejich přátelství. Diderot si však uvědomoval, „že není možno bezprostředně osvobodit lidi, jejichž instinkty je třeba brzdit. Je známa jeho averze proti kléru, avšak v »plánu university«, vypracovaném pro Kateřinu II., oportunisticky napsal: ‚Ponechal bych kněze, ne jako vychovatele rozumných lidí, ale jako strážce hlupáků. A jejich kostely bych nechal existovat jako útulky jistého druhu pitomců, kteří by se mohli stát zuřivými, kdyby se zcela ponechali sami sobě.‘ Diderot však chtěl, aby církev byla bezpodmínečně podřízena státu, aby kněží byli jeho zaměstnanci.“ Jako filozof dospěl Diderot k materialistickému pojetí. Diderotova filozofie přírody je zvláštní syntézou hylozoistického materialismu, spinozismu, nauky o monádách a dobové přírodovědy. Není tvůrce nebo Boha mimo svět, veškerá hmota je živá, oduševněná, je nadána všeobecnou senzibilitou. Na nižších stupních je oduševněnost jakoby spoutána, čím výše, tím více nabývá převahy a nadvlády nad hmotností. Svět i příroda mají samy v sobě zdroj pohybu a konání. I duše se skládá z atomů opatřených citlivostí, z jakýchsi zmaterializovaných Leibnizových monád. V gnoseologii je pro Diderota příznačný materialistický sensualismus, pramenem poznání je zkušenost. Diderot odmítal despotismus a byl přívržencem konstituční monarchie. Svými pracemi v oblasti umění přispěl k uznání estetiky jako vědecké disciplíny (např. dílo Pojednání o kráse [Le Beau], 1752). Dílo Je autorem četných spisů, filozofických, prozaických, dramatických atd. Od roku 1975 vychází úplné kritické vydání jeho díla, které je rozvrženo do třiceti třech svazků: Œuvres complètes, édition critique et annotée par J. Fabre, H. Dieckmann, Jacques Proust, Jean Varloot (dite "DPV"), Paris, 33 vol. V tomto článku uvádíme jen některé významnější práce. Filozofická díla Filosofické myšlenky (Pensées philosophiques, 1746) Anonymně vydané dílo bylo namířeno proti křesťanskému náboženství a jmenovitě proti Pascalovi. Diderot v něm tvrdí, že se rozum nesmí podvolit zjevení a že metafyzika nepodává nic dokázaného. V tomto spisu se projevuje zřetelný vliv Shaftesburyho deismu, ale už zde zaznívají skeptické pochybnosti vůči deistické koncepci Boha. Spis odsoudil pařížský parlament a z jeho rozhodnutí byl veřejně spálen. Procházka skeptika čili Stromořadí (La Promenade du sceptique ou Les allées, napsáno v r. 1747, publikováno až v r. 1830) V této satiře jsou zesměšňovány různé světové názory, zejména křesťanství. Je to parodie na bibli, Starý i Nový zákon, i na všechny školy filozofické, a to s výsledným názorem, že neexistuje ani dobro, ani ctnost ve světě, ale že slast a sobectví jsou jedině platná hesla. Údajně kvůli tomuto rukopisu, který byl nalezen při domovní prohlídce, byl Diderot zatčen a držen 3 měsíce ve vězení v Donjonu. List o slepcích k ponaučení vidoucích (Lettre sur les aveugles à l’usage de ceux qui voient, 1749) V tomto díle autor již začíná přecházet na pozici hylozoistického materialismu. Vkládá zde do úst anglickému matematikovi Saundersonovi (1682–1739) vyznání z panteismu. Encyklopedie aneb Racionální slovník věd, umění a řemesel (Encyclopedie, ou Dictionnaire raisonné des science, des artes et des métiers, 1751–1772) Diderot byl hlavním redaktorem tohoto díla a autorem mnoha hesel. Myšlenky o výkladu přírody (Pensées sur l'interprétation de la nature, 1754) Anonymně vydané metodologicko-epistemologické pojednání, které je označováno za nejfilozofičtější práci Diderotovu. Rozhovor d'Alemberta s Diderotem (Entretien entre D’Alembert et Diderot, napsáno v r. 1769, vydáno až v r. 1830) Tato práce je věnována monistickému výkladu všech forem jevení přírody. D'Alembertův sen (Le Rêve de D’Alembert, napsáno v r. 1769, vydáno až v r. 1830) Spis tematicky navazuje na Rozhovor d'Alemberta s Diderotem. Filozofické principy hmoty a pohybu (Principes philosophiques sur la matière et le mouvement, 1770) V této práci odmítá Diderot nutnost existence Boha jako „prvního hybatele"; tvrdí, že není třeba se ptát po první příčině pohybu: „Předpoklad, že nějaké jsoucno existuje vně hmotného světa, je nemožný." Dovětek k Bougainvillovu cestopisu (Le Supplément au voyage de Bougainville, 1772) V tomto spisu líčí Diderot vysněný ostrov, kde obyvatelé neznají zákony „civilizace" a dávají svobodný průchod svým sexuálním sklonům ve všeobecné harmonii. Vyvrácení Helvétiova díla »O člověku« (Réfutation suivie de l’ouvrage d’Helvétius intitulé „L’Homme", publikováno v letech 1784–1786) Jde o obsáhlou recenzi Helvétiovy knihy „O člověku". Estetická díla Jako autor románů a divadelních her se Diderot zabýval též estetickými otázkami, na něž hledal odpověď způsobem, který předznamenal Shaftesbury. Myšlenky o estetice jsou roztroušeny v řadě jeho prací. Pojednání o kráse (Le Beau, 1752) Jde o rozsáhlý článek ve druhém svazku Encyklopedie, který byl vydán i samostatně. Salony (Salons, 1759–1781) „Salony" byly výstavy výtvarných děl, které se pořádaly každé dva roky. Diderotovy referáty o těchto výstavách jsou podány literární, někdy i beletristickou formou. Diderot patří k zakladatelům výtvarné kritiky ve Francii. Esej o malířství (Les Essais sur la peinture, 1765) Jde o přílohu k Salonu z roku 1765. Herecký paradox (Paradoxe sur le comèdien, 1773–1777) Filozoficko-divadelní esej, rozhovor dvou herců. Próza Jakub fatalista a jeho pán (Jacques le fataliste et son maître, asi 1765–1780, vydáno 1796) – jeho nejznámější román, zabývající se filozofickými otázkami svobodné vůle a zdramatizovaný Milanem Kunderou Jde o parodií na dobrodružný román, zvláště anglický. Je to vyprávění rabelaisovského typu, pestrá směs příběhů, anekdot, rozhovorů a úvah, které zesměšňují úpadek tehdejší společnosti. Břitkou satirou a uměním slova útočí autor na falešné mravokárce a na pokrytectví měšťácké morálky. Středem autorovy pozornosti je cestování pána a jeho sluhy, které tvoří rámec románu. S břitkým, rabelaisovsky ryzím humorem líčí autor osudy svých hrdinů i příběhy nahodilých osob, které se během cesty vyskytnou. Jsou to příslušníci všech vrstev tehdejší společnosti - šlechtici, duchovní, prostí venkované, vojáci, lupiči i nevěstky, takže na pozadí vyprávění vzniká živý a věrný obraz Francie 2. pol. 18. stol. V postavě Jakuba a jeho pána vykreslil autor dva protichůdné typy: šlechtice přesvědčeného o své svrchovanosti a moci, udržujícího si však převahu pouze potud, pokud mu to dovolí sluhova trpělivost, a sluhu, odevzdaného do vůle osudu, ve skutečnosti však pravého muže činu. Statečnost, nezdolný optimismus a zdravý humor "fatalisty" Jakuba, představitele francouzského lidu, ostře kontrastuje s mravní zchátralostí vládnoucích vrstev. Církev zařadila tento román na Index zakázaných knih. Rameanův synovec (Le Neveu de Rameau, asi 1761–1780, vydáno až v 19. století) - románový dialog, jehož hrdinou je životní ztroskotanec Satirickým dialog postavy „Já", což je filozof, který hájí osvícenské principy mravnosti, a postavy „On", která má jisté rysy známého hudebního skladatele. Postava „On" se vyznačuje nestálostí, přizpůsobivostí, je to příživník, který si vydělává na živobytí obveselováním boháčů. Dialog vykresluje atmosféru prostředí bohémských umělců, konfrontaci mravních principů se skutečným světem, kde se vše řídí penězi. Jeptiška (La Religieuse, asi 1760–1782, vydáno 1796) - břitká kritika klášterního života Román v dopisech, autobiografie hlavní hrdinky Zuzany Simoninové ve formě dopisů markýzi de Croismare. Jde o příběh dívky z měšťanské rodiny, která byla uvězněna v klášteře. Ostří kritiky je zaměřeno proti instituci klášterů, jež odnímá člověku svobodu a nutí ho žít v rozporu s vlastní přirozeností. Od svého vydání v roce 1796 byl tento román často napadán za nemravnost a bezbožnost. Upovídané šperky (Les Bijoux indiscrets, 1748); česky: Praha : Univerzum, 1991, . V roce 2013 zpracováno v Českém rozhlasu jako četba na pokračování. Bílý pták (L'Oiseau blanc, 1748) Dramata Nemanželský syn neboli Zkoušky ctnosti (Le Fils naturel ou les Épreuves de la vertu, 1757) Otec rodiny (Le Père de famille, 1758) Je dobrý? Je zlý? : hra o 4 dějstvích (Est-il bon? Est-il méchant?, 1781) České a slovenské překlady DIDEROT, Denis. Upovídané šperky. Praha: Univerzum, 1991. 169 s. . DIDEROT, Denis. Jeptiška; Rameauův synovec; Jakub fatalista a jeho pán. 1. vyd. v tomto souboru. Praha: Odeon, 1977. 473, [3] s. Světová knihovna. Tři nejznámější romány slavného encyklopedisty a osvícence jsou pojaty jako satiry. První je satirou i obžalobou církve a společnosti. Druhý je satirickým dialogem filozofa se synovcem známého skladatele, dialogem, jenž vykresluje atmosféru bohémských umělců. Třetí je vtipnou snůškou vyprávění, anekdot a příběhů, jež satiricky zpodobují život Francie v 18. století. DIDERT, Denis. Jakub fatalista. 1. vyd. Bratislava: Tatran, 1977. 263 s. Svetová tvorba; Zv. 113. DIDEROT, Denis. Jakub fatalista a jeho pán. 2. vyd., (ve Svobodě 1. vyd.). Praha: Svoboda, 1972. 252, [2] s. Omnia. DIDEROT, Denis. Jakub fatalista a jeho pán. Překlad Jaroslava Vobrubová-Koutecká. 2. vyd. Praha: Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění, 1956. 294 s. Světová četba; sv. 104. DIDEROT, Denis. Jakub fatalista a jeho pán. 1. vyd. Praha: SNKLHU, 1955. 306, [4] s. Světová četba; sv. 104. DIDEROT, Denis. Jeptiška. Překlad Věra Smetanová. 1. vyd. v SNKLU. Praha: SNKLU, 1963. 230, [2] s. DIDEROT, Denis. Řeholnice: Román. Praha: Melantrich, 1927. 142 s. DIDEROT, Denis. Mníška. Z franc. orig. preložil Ondrej Žiška. 1. vyd. Bratislava: Smena, 1968. 202 s. Máj; Zv. 116. DIDEROT, Denis. Mníška. Z franc. orig. preložil Ondrej Žiška. 2. vyd. Bratislava: Smena, 1976. 189 s. DIDEROT, Denis. Mníška. Z franc. orig. preložil Ondrej Žiška. 3. vyd. Bratislava: Pravda, 1987. 230 s. Členská knižnica Pravda. Dramatizace: GRUAULT, Jean. Jeptiška: scény ze života v klášterech v roce 1760 podle Denise Diderota. Praha: Dilia, 1976. 85 s. DIDEROT, Denis. Rameauův synovec. Praha: F. Kosek, 1947. 166-[I] s. Svět a my; Sv. IV. DIDEROT, Denis. Synovec Rameauův;:Pojednání o kráse : s předmlovou Goethovou. Překlad Jaroslav Benda. Praha: P. Prokop, 1940. 131 s. DIDEROT, Denis. Rameauův synovec: Dialog. Praha: Pelcl, 1904. 112 s. Knih. Rozhledu; LV. DIDEROT, Denis. Malé romány a povídky: Výběr. Dotisk. Praha: Osvěta, 1925. 420 s. Levná osvět. knih.; 39. DIDEROT, Denis. Malé romány a povídky: výběr. V Praze: K.S. Sokol, 1911. 420 s. Levná osvětová knihovna; Sv. 39. DIDEROT, Denis a ČECHÁK, Vladimír, ed. Výbor z díla. Překlad Jan Binder a Jindřich Veselý. Vyd. 1. Praha: Svoboda, 1990. 287 s. Filozofické dědictví.. DIDEROT, Denis a KYBAL, Tomáš, ed. Setkání s filozofem: výbor z díla. Překlad Jan Binder. Praha: Mladá fronta, 1984. 185 s. DIDEROT, Denis a SROVNAL, Jindřich, ed. Vybrané spisy. 1., autoriz. vyd. Praha: SNPL, 1953. 373, [3] s. Živé odkazy. Ř. 2; sv. 11. Obsah svazku: Prospekt encyklopedie. Myšlenky o výkladu přírody. Filosofické principy hmoty a pohybu. Rozhovor mezi d’Alembertem a Diderotem. D’Alembertův sen. Dovětek k Bougainvillovu cestopisu. Řeč filosofa ke králi. Essay o malířství. Herecký paradox. Rameauův synovec. DIDEROT, Denis. Filozofické dialógy a state. 1. vyd. Bratislava: Pravda, 1984. 440 s. Filozofické odkazy. DIDEROT, Denis a GREBENÍČKOVÁ, Růžena, ed. O umění: [výbor statí a textů]. Překlad Jan Binder. 1. vyd. v tomto uspoř. a překladu. Praha: Odeon, 1983. 436 s., [16] s. fot. a barev. fot. Estetická knihovna; sv. 9. DIDEROT, Denis. Skutočnosť v umení: Výber z estetických štúdií a kritík. 1. vyd. Bratislava: Slov. spisovateľ, 1959. 384 s. Umenie a život; Zv. 12. DIDEROT, Denis. Prospekt encyklopedie; Pojednání o kráse. Překlad Henriette Taillet-Sedláčková. 1. vyd. Praha: Svoboda, 1950. 80 s. DIDEROT, Denis a ŠÍRKOVÁ, Jana, ed. Diderot o divadle. Překlad Jana Šírková. 1. vyd. Praha: Umění lidu, 1950. 289 s. Knihovna divadelní práce; sv. 1. Sborník prací, připínajících se k jménu Denise Diderota, jehož postoj se považuje za příkladný tím, jak spojoval zřetel k životní praxi s realistickým pozorováním skutečnosti. Za úryvky z díla Jeana Luca o Diderotovi následuje Honzlova úvaha nad Diderotovým Paradoxem o herci ("jeho názory a formulace byly revoluční"), vlastní práce Diderotovy: hra "Nemanželský syn neboli Zkoušky ctnosti" a dialog in margine této pětiaktové komedie, rozsáhlé pojednání o básnictví dramatickém, několik divadelních kritik a text slavného Paradoxu o herci; sborník uzavírá stať překladatelky a pořadatelky J. Šírkové: Kdo je Diderot? DIDEROT, Denis. Je dobrý? Je zlý?: hra o 4 dějstvích. Praha: Dilia, 1972. 96, [1] s. DIDEROT, Denis. Herecký paradox. Překlad Josef Pospíšil. Olomouc: Votobia, 1997. 155 s. Malá díla; sv. 80.. DIDEROT, Denis. Herecký paradox = (Paradoxe sur le comèdien). Vydání 1. Praha: Svoboda, 1945. 94-[I] s. DIDEROT, Denis. Dva rozhovory. V Praze: Nakladatelství Volné myšlenky, 1929. 79 s. DIDEROT, Denis. Myšlenky o křesťanském dogmatě. Praha: Volná Myšlenka, [1920]. 15 s. Encyklopedie aneb Racionální slovník věd, umění a řemesel. 1. vyd. Výbor pořídil a předmluvu napsal Albert Soboul. Přeložil Václav Jílek. Praha: Státní nakladatelství politické literatury, 1954. 164, [4] s. Živé odkazy. Ř. 2; Sv. 16. [Obsahuje úryvky z těchto Diderotem napsaných hesel: „Agnus scythicus", „Alcatrace", „Člověk", „Duchovenstvo", „Eklekticismus", „Encyklopedie", „Lidský rod", „Námět", „Nesmrtelnost", „Orel", „Počitky", „Stát", „Theokracie", „Umění", „Vlastnictví" a „Vydavatel".] Antológia z diel filozofov. Zv. 5. Novoveká empirická a osvietenská filozofia. Bratislava: Vydavateľstvo politickej literatúry, 1967. 543 s. [Na str. 367–394 jsou otištěny úryvky ze spisů Denise Diderota „Filozofické principy hmoty a pohybu", „Rozhovor d'Alemberta s Diderotem" a „Vyvrácení Helvétiova díla »O člověku«"] Francúzski osvietenci o náboženstve. 1. vydání. Bratislava: Slov. vydav. polit. lit., 1962. 462 s. [Obsahuje úryvky z Diderotových spisů „Filozofické myšlenky", „Dodatek k filozofickým myšlenkám", „Rozhovor s abbém Barthelémym" a „Rozhovor filozofa s maršálkou de ..."] Vliv Diderotovým žákem a spolubojovníkem, aktivním propagátorem jeho idejí a horlivým vydavatelem jeho spisů byl Jacques-André Naigeon. Odkazy Reference Literatura BILLY, André. Život Diderotův. Překlad Gustav Francl a Jan Binder. 1. vyd. Praha: Odeon, 1988. 297 s. Život a umění; Sv. 51. Billyho životopis (z r. 1932) shrnuje dosavadní poznatky Diderotovského životopisného bádání. Autor se pokusil pochopit mnohostranost Diderotovy osobnosti; spolu s Diderotem ožívá na stránkách životopisu i celá francouzská společnost a ostatní encyklopedisté. RÖD, Wolfgang. Novověká filosofie. II, Od Newtona po Rousseaua. Překlad Jindřich Karásek. Vyd. 1. Praha: OIKOYMENH, 2004. 579 s. Dějiny filosofie; sv. 9. . [Kapitola „Denis Diderot" je na str. 236–253.] FULKA, Josef. Zmeškané setkání: Denis Diderot a myšlení 20. století. V Praze: Herrmann & synové, 2004. 201 s. . Kniha předkládá interpretaci vybraných textů Denise Diderota na pozadí jejich konfrontace s některými myšlenkovými motivy, vypracovanými ve 20. století. Je uvedena exkursem do myšlení Georgese Bataille, Jacquese Lacana a Michela Foucaulta, přičemž je zdůrazněno téma heterogenity a události, setkání, tedy zkušenosti nahodilé a nepřisvojitelné, již život implikuje jako základní dimenzi ne-smyslu, protrhávající čas od času všechny kategorie a horizonty. Tato skutečnost bezmoci subjektu vyznačuje limity subjektivity, poznání, kategorií i jazyka. ŠIMEK, Otokar. Dějiny francouzské literatury v obrysech. Díl 4., Literatura 18. a 19. století. 1. vyd. Praha: SNKLU, 1962. 636 s. [Viz kapitolu „Diderot" (život, filozof, moralista, kritik) na str. 141–152 a kapitolu „Diderot" (román a povídka) na str. 224–227.] LANSON, Gustave. Dějiny novodobé literatury francouzské. Díl I., Osmnácté století. Díl II., Devatenácté století. Přeložil Oldřich Sýkora. Praha: J. Laichter, 1900. 155 + 205 s. [„Diderot" na str. 72–79 I. dílu.] VOZKA, Jaroslav. Duchovní revoluce ve Francii 18. století. Praha: Práce, 1948. 167 s. [O Diderotovi na str. 55–58.] VESELÝ, Jindřich. Studie z francouzského osvícenství: román a rozum: Montesquieu, Voltaire, Diderot: Jean-Jacques Rousseau a jeho doba. Vyd. 1. Praha: Karolinum, 2003. 161 s. Acta Universitatis Carolinae. Philologica. Monographia; 140. . MACURA, Vladimír a kol. Slovník světových literárních děl. 1. svazek, A–L. 1. vyd. Praha: Odeon, 1988. 475 s. [Statě „Jakub fatalista a jeho pán", „Jeptiška" a „Rameauův synovec" jsou na str. 211–214; autor Jindřich Veselý.] BOURA, Ferdinand. Diderotovy filosofické a sociálně politické názory. Praha: ČSAV, 1958. 53 s. Rozpravy Československé akademie věd. Řada společenských věd; roč. 68, 1958, seš. 1. Studie pojednává o základech Diderotova materialistického světového názoru, o jeho boji proti církvi a náboženství, o Diderotově vědecké metodě a jeho názorech na stát a právo, mravnost, umění a hospodářské vztahy. LEGOWICZ, Jan. Prehľad dejín filozofie: základy doxografie. Preložila Anna Varsiková. Vyd. 2. Bratislava: Obzor, 1973. 655 s. [„Denis Diderot" na str. 432–434.] ZATLOUKAL, Antonín. Studie o francouzském románu. Olomouc: Votobia, 1995. 360 s. Konůpek, Jiří. Diderotova dramaturgie: [Příspěvek k problematice Diderotovy osobnosti]. Praha : Filosofická fakulta University Karlovy, 1949. 279 s. Ottův slovník naučný: illustrovaná encyklopaedie obecných vědomostí. 7. díl. V Praze: J. Otto, 1893. 957 s. [Heslo „Denis Diderot" je na str. 483–484, autorem je profesor František Drtina.] Dostupné online Související články Francouzská literatura Seznam francouzských spisovatelů Estetika Encyklopedisté Externí odkazy Francouzští encyklopedisté Francouzští filozofové Filozofové 18. století Francouzští romanopisci Francouzští spisovatelé vědecké literatury Francouzští ateisté Francouzští svobodní zednáři Narození v roce 1713 Úmrtí v roce 1784 Úmrtí v Paříži Pohřbení v kostele svatého Rocha v Paříži Muži Narození 5. října Úmrtí 31. července

893

https://cs.wikipedia.org/wiki/Praha

Praha

Praha (v češtině, slovenštině, ukrajinštině a běloruštině; v germánských jazycích Prag; v ostatních slovanských a románských jazycích Praga, anglicky a francouzsky Prague, v ostatních jazycích podle těchto tří variant) je hlavní město a současně největší město Česka, zároveň je 15. největším městem Evropské unie. Leží mírně na sever od středu Čech na řece Vltavě, uvnitř Středočeského kraje, jehož je správním centrem, ale není jeho součástí, jelikož je podle zákona č. 347/1997 Sb. samostatným samosprávným celkem. Je sídlem velké části státních institucí a množství dalších organizací a firem. Sídlí zde prezident republiky, parlament, vláda, ústřední státní orgány a jeden ze dvou vrchních soudů. Mimoto je Praha sídlem řady dalších úřadů, jak ústředních, tak i územních samosprávných celků; sídlí zde též ústředí většiny politických stran, hnutí a iniciativ a centrály téměř všech církví, náboženských a dalších sdružení s celorepublikovou působností registrovaných v ČR. Do dnešní podoby se Praha vyvíjela jedenáct století. Coby historická metropole byla hlavním městem Českého knížectví, Českého království a sídelním městem císařů Svaté říše římské. Město hrálo významnou roli v české a protestantské reformaci, ve třicetileté válce a v dějinách 20. století jako hlavní město Československa, a to jak během obou světových válek, tak v poválečné komunistické éře. Praha je domovem řady slavných kulturních atrakcí, z nichž mnohé přežily zničující období Evropy 20. století. Mezi hlavní atrakce patří Pražský hrad, Karlův most, Staroměstské náměstí s Pražským orlojem, Josefov, Petřín a Vyšehrad. Od roku 1992 je historické centrum Prahy zapsáno do seznamu světového kulturního dědictví UNESCO. Praha se rozkládá na území 496 km² a žije zde okolo 1,3 milionu obyvatel, v pražské metropolitní oblasti žije zhruba 2,1 milionu obyvatel. Praha je vysoce ekonomicky vyspělým a bohatým regionem s vysokou životní úrovní, přičemž tímto vyniká nejen nad české, ale i nad evropské standardy. V roce 2019 z indexu kvality života vyplynulo, že Praha má druhou nejlepší kvalitu života v Česku. Podle statistik Eurostatu je devátým nejbohatším regionem v Evropě. HDP na obyvatele v Praze dosahuje 171 % průměru celé Evropské unie (HDP na obyvatele Česka dosahuje pouze 80 %). V Praze sídlí celkem 12 univerzit (vysokých škol univerzitního typu). Praha je také všeobecně považována za jedno z nejkrásnějších měst v Evropě. Historické centrum města s jedinečným panoramatem Pražského hradu, největšího hradního komplexu na světě, je památkovou rezervací UNESCO. Právě historické jádro města a mnohé památky přilákají ročně miliony turistů ze zemí celého světa. V roce 2017 navštívilo Prahu 8,5 milionu turistů, byla tak pátým nejnavštěvovanějším městem Evropy, po Londýně, Paříži, Istanbulu a Římu. Název a přívlastky Oficiální název je Praha, či hlavní město Praha (zkratka HMP) má Praha od roku 1920, předtím od sjednocení pražských měst roku 1784 byl název královské hlavní město Praha. V jiných jazycích jméno obvykle zní Praga (latina, většina románských a slovanských jazyků), Prag (němčina) nebo Prague (angličtina a francouzština), podobu s [h] má slovenština a např. ukrajinština. Z brněnského hantecu pochází lidové pojmenování Prágl. Původ názvu Původně zněl název Praga, teprve v době vrcholného středověku došlo v češtině k hláskové změně [g] na [h]. Poprvé jméno města zaznamenal Ibráhím ibn Jákúb ve svém arabsky psaném cestopise v 60. letech 10. století v podobě obvykle přepisované jako Frága. Pro zjištění původu názvu není dostatek historických zmínek a vědecký problém nebyl uspokojivě vyřešen, existuje více teorií kombinující hledisko jazykové a věcné (geografické, archeologické). Nejčastěji se uvádí původ od slova „práh“, nebo od „pražit, (vy)prahnout“, nechybí však ani teorie o předslovanském původu (jako v případě názvu Vltava). Odvození názvu od slova práh se vyskytuje už v nejstarším výkladu (etymologické pověsti) kronikáře Kosmy, když věštkyně Libuše přikazuje město založit na místě, kde uprostřed lesa muž tesá práh (zde myšlen spodní trám roubené stavby). Reálnější je teorie odvozující název od skalnatých říčních prahů na Vltavě (případně i Brusnici), se kterou přišel V. F. Durych poté, co vltavské prahy bylo vidět po protržení pražských jezů při velké povodni roku 1784. Prahy před postavením jezů vytvářely díky štěrkovým nánosům místa vhodná jako brody, které byly podle některých názorů nejdůležitější pro vznik Prahy a podobně i u varšavského předměstí Praga. Teorie je poměrně přesvědčivá věcně, ale má nedostatky jazykové: problém je neodlišný tvar polské Pragy, nedoložení tohoto významu slova ve starší češtině a zejména jak se z prag stalo Praga, což se J. Birnbaum snažil vysvětlit plurálem po vzoru „oblaka“ (místo „oblaky“ jako prahy), případně duálem. S původem od pražit, vyprahnout (něm. prageln, lat. frigere) přišel V. V. Tomek, který odvozoval název od vypalování ohněm prostoru pro založení Pražského hradu uprostřed lesa (dle Kosmy). Tuto teorii zrevidoval A. Profous, který předpokládal název praha od prahnouti podobně jako dráha od drhnouti, podle suchého, sluncem vyprahlého ve spodu břidlicového návrší Pražského hradu. Přejímaná teorie však má nedostatky věcné, návrší se zřejmě označovalo Žiži, ale především dle archeologického průzkumu I. Borkovského byl pražský ostroh zalesněn a nacházely se zde vlhké rokle. Zvažoval se též etymologicky nepodložený výraz *Pra-grad -> (Pra-gad) -> Praga -> Praha. Přívlastky Praga Caput Regni (latinsky Praha hlava království) byl používán od středověku, v roce 1518 u příležitosti spojení Starého a Nového Města byl vyznačen na Staroměstské radnici. Praha matka měst (Praga mater urbium) bylo od roku 1927 součást znaku Prahy. Praga Caput Rei publicae (Praha hlava republiky) je součástí znaku od roku 1991. Praha stověžatá zřejmě poprvé použil historik Josef Hormayer počátkem 19. století, tou dobou věže spočítal matematik a filozof Bernard Bolzano a dospěl k číslu 103 (bez vodáren a soukromých domů). Historie Na území dnešní Prahy sídlila v předhistorické době řada nejrůznějších kmenů – poslední nálezy u Křeslic datují zdejší osídlení do doby před sedmi tisíci lety (jde o kulturu s lineární – dříve volutovou – keramikou). Okolo 200 let př. n. l. bylo na místě Závist založeno sídliště Keltů (Bójové). Kolem oblasti, kde nyní stojí Praha, zmiňuje Ptolemaiova mapa (2. století n.l.) germánské město s názvem „Casurgis“. Během stěhování národů v 6. století, začali osídlovat pražskou kotlinu Slované. Podle legendy byla Praha založena v 8. století českou kněžnou a věštkyní Libuší a jejím manželem Přemyslem, zakladatelem dynastie Přemyslovců. Legenda říká, že Libuše vyšla na skalnatý útes vysoko nad Vltavou a prorokovala: „Město vidím veliké, jehož sláva hvězd se bude dotýkat.“ Na místě nařídila vystavět hrad a město nazvala Praha. Počátky hradu a města Prahy Důležitým kultovním místem se stal ostroh nad řekou Vltavou, zřejmě s pahorkem Žiži, kde nechal kníže Bořivoj postavit koncem 9. století druhý křesťanský kostelík v Čechách, zasvěcený Panně Marii. Za vlády Bořivojova syna Spytihněva I. na počátku 10. století byla celá plošina ostrohu obehnána obranným valem a vznikl zde knížecí palác. Tak byly položeny základy Pražského hradu, kam přesídlil kníže se svojí družinou z Levého Hradce. Praha se stala centrem rodícího se českého státu. Z Pražského hradu a dalších hradišť ve středních Čechách začali přemyslovští vládci spravovat okolní území, kde si postupně podřídili místní obyvatele a přiměli je k odvádění dávek. Existence knížecího hradu přivedla do jeho podhradí řemeslníky a obchodníky – začalo se rodit středověké město. Středověk Počátkem 12. století byla Praha kvetoucím městem, nad nímž se vznosně vypínal knížecí Hrad. „Tam žijí Židé mající plno zlata a stříbra, tam jsou ze všech národů nejbohatší kupci, tam jsou nejzámožnější peněžníci, tam stojí tržiště a něm plno kořisti…“, napsal kdosi neznámý o Praze. Kupec Ibráhím ibn Jákúb napsal již v 10. století o Praze, že je to „město z kamene“, což bylo ve své době znakem spíše bohatých měst. Tehdejší Praha se rozkládala na území dnešního Starého Města. Pojmenování Starší – respektive latinsky Maior, to znamená také Větší – Město pražské získala poté, co Přemysl II. Otakar udělil roku 1257 magdeburská městská práva pražskému podhradí, osídlenému již minimálně od 10. století. Tak vzniklo Menší Město pražské – Malá Strana. Příliv řemeslníků a kupců do obou měst sílil, zvláště když se v době panování Karla IV. Praha stala císařskou residencí a císař zamýšlel učinit z ní hlavní město Svaté říše římské. Prostor vymezený hradbami pražských měst však začal být pro početné příchozí brzy příliš těsný, a tak panovník přistoupil k velkorysému podniku – v roce 1348 založil Nové Město pražské a vytyčil pro ně rozsáhlé území rozprostírající se mezi Vyšehradem, Poříčím a Starým Městem. To bylo postupně zaplňováno měšťanskými domy, prostornými tržišti, zahradami, nádhernými stavbami kostelů a klášterů. Velikostí a nádherou mohla Praha této doby soupeřit s nejslavnějšími městy Římem, Florencií, Paříží, Kolínem, napsal o sídelním městě Karla IV. František Palacký. V době Karlově ovšem byla většina jím založených kostelů jen rozestavěna. Bohatým italským městům jako Řím, Florencie, Benátky se nemohla rovnat. Tehdy Praha sice patřila mezi největší města v Evropě a stala se rozlohou třetím největším v celé Svaté říši římské, ale počet obyvatel Prahy byl tehdy ovšem menší než v Římě, Benátkách, Janově, Florencii, Miláně, Cařihradu, Paříži či Londýně. Sjednocení pražských měst K prvnímu pokusu o sjednocení Starého a Nového Města došlo v roce 1518 na popud staroměstských měšťanů vedených Janem Paškem z Vratu. Roku 1523 král Ludvík Jagellonský potvrdil sjednocenou městskou radu, a tak spojení pražských měst legalizoval. Jednotná Praha však byla již roku 1528 znovu rozdělena. Sjednotit pražská města natrvalo do jednoho správního celku se podařilo až roku 1784 za vlády císaře Josefa II. Královské hlavní město Praha pak tvořilo Nové a Staré Město pražské, Malá Strana a Hradčany. Postupně byl připojen Josefov, Vyšehrad a Holešovice. Z důvodu tureckého ohrožení Vídně se v roce 1583 císař Rudolf II. přestěhoval s celým dvorem do Prahy. V roce 1611 Praha zažila vpád pasovských vojsk. Po bitvě na Bílé hoře bylo v červnu 1621 na Staroměstském náměstí popraveno 27 českých pánů z řad českých stavů vzbouřených proti habsburskému císaři. V roce 1648 se Praha ubránila Švédům, kteří uloupili velkou uměleckou sbírku z Pražského hradu. Poslední morová epidemie v Čechách v letech 1713–1715 si v Praze vyžádala na 13 tisíc obětí, tedy asi 1/4 populace. Po porážce rakouské armády v bitvě u Prahy roku 1757 byla Praha několik týdnů obléhána pruskými vojsky. Při pruském ostřelování města bylo zničeno na 880 domů. Na konci 19. století byla Praha již industrializovaným, rychle se rozvíjejícím městem se železnicí a továrnami, které bylo největší v českých zemích. Roku 1893 byla zahájena pražská asanace, která zasáhla Josefov a Podskalí; začaly se rozvíjet elektrické dráhy, k městu se v roce 1901 připojila Libeň. Velká Praha Na konci první světové války byla vyhlášena nezávislost českého státu, ke kterému se vzápětí připojilo Slovensko. V Praze docházelo k ničení symbolů rakouského mocnářství. Přitom byly zničeny nebo odstraněny i některé památky, jako byl například Mariánský sloup na Staroměstském náměstí a pomník maršála Václava Radeckého (socha byla umístěna v Lapidáriu Národního muzea na Výstavišti a pomník nahrazen – později rovněž odstraněným – pomníkem Ernesta Denise) na Malostranském náměstí nebo socha císaře a krále, Habsburka Františka I. na Smetanově nábřeží, kam se v roce 2003 vrátila. Jako hlavní město nově ustanoveného Československa byla Praha i nadále modernizována a rozšiřována. Roku 1922 byla založena Velká Praha, do které byla zahrnuta všechna předměstí včetně do té doby samostatných měst jako Královské Vinohrady, Nusle nebo Košíře. Praha, v niž vedle sebe žilo české, německé a židovské obyvatelstvo, se stala pozoruhodným kulturním centrem. Historizující styl, v němž bylo postaveno např. Národní divadlo, pseudogotické chrámy sv. Prokopa na Žižkově a sv. Ludmily na Náměstí Míru, či přestavěna vyšehradská bazilika, rázně odvrhla secese přelomu století (Obecní dům, nová budova Hlavního nádraží, Hotel Central v Hybernské ulici, Petřínská rozhledna a Průmyslový palác v Holešovicích, Husův pomník na Staroměstském náměstí). Desetileté secesní období přerušila první světová válka. Na konci dvacátých let 20. století se začal v architektuře projevovat funkcionalismus; byla také dostavěna gotická Katedrála svatého Víta. V září 1929 (za prezidenta T. G. Masaryka a arcibiskupa Františka Kordače, jak je uvedeno nad klenbou triumfálního oblouku chóru dómu) byla dokončena dostavba katedrály a slavnostně otevřena u příležitosti tisíciletí zavraždění svatého Václava. Světově unikátní je architektura kubistická – jedině v Praze přešel kubismus z malířských pláten do architektury (Pavel Janák, Josef Gočár, Josef Chochol), ambiciózním plánem bylo založení kubistického sídliště na Vyšehradě. Druhá světová válka Od 15. března 1939 byla Praha hlavním městem Protektorátu Čechy a Morava. Kulturní život byl ochromen; po incidentu, jehož obětí byl student Jan Opletal, byly zavřeny vysoké školy a předáci studentů popraveni. Během druhé světové války byli z Prahy deportováni do koncentračních táborů příslušníci tzv. „méněcenných ras“, tedy zejména židovské a cikánské (dle tehdejšího označení) obyvatelstvo. Běžné byly popravy a věznění odpůrců nacistického Německa. Nechvalně proslulou se v této souvislosti stala například úřadovna gestapa v Petschkově paláci nebo střelnice v Kobylisích či Pankrácká sekyrárna. Za podporu odboje byl zatčen a popraven pražský primátor Otakar Klapka. Režim dále zesílil represe po úspěšném atentátu na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha v květnu 1942, po kterém byly vyhlazeny vesnice Lidice a Ležáky. 5. května 1945 vypuklo Pražské povstání, při kterém zahynulo kolem 7 400 lidí z řad spojenců a civilistů a na 1 000 vojáků nacistické armády. Podle dohod mezi spojenci z protihitlerovské koalice zůstala americká armáda stát 6. května na demarkační čáře u Plzně, zatímco Rudá armáda dorazila do Prahy po tvrdých bojích během Pražské ofenzívy až 9. května. Pražskému povstání významně pomohli Vlasovci, kteří byli po válce vydáni do Sovětského svazu. Po skončení války byli téměř všichni pražští Němci z Prahy vysídleni. Válečné škody na pražské zástavbě byly minimální; plánovanou likvidaci města už nemohl v té době oslabený a ustupující nacistický režim provést, k vážnějšímu poškození tedy došlo pouze za trojnásobného bombardování americkými letadly na konci války: 15. listopadu 1944 v Holešovicích, 14. února 1945 zejména v Novém Městě, Nuslích, na Vinohradech a 25. března 1945 na strategické cíle ve Vysočanech, Libni a Kbelích. Při únorovém náletu zahynulo 701 lidí. Výraznými stavbami, které vznikly jako náprava válečných škod, jsou věže kláštera v Emauzích nebo novější Tančící dům. Praha jako hlavní město socialistického Československa Po druhé světové válce začala vznikat první sídliště, a to napřed v období tzv. první dvouletky (1946–1948). V únoru 1948 se chopila moci Komunistická strana Československa. Výstavba sídlišť začala v padesátých letech a výrazně se urychlila v 60. letech. Původní zástavba byla někde nahrazena panelovými domy. V letech 1960, 1968, 1970 a 1974 bylo k Praze připojeno dalších celkem více než 60 obcí. V roce 1968 do Prahy vtrhla vojska Varšavské smlouvy (SSSR, Polska, Maďarska, Bulharska a NDR) a zahájila okupaci, která trvala až do sametové revoluce. V 60. a 70. letech se zmodernizovaly důležité dopravní stavby jako letiště a hlavní nádraží, začalo se budovat metro a takzvaný ZÁKOS – systém kapacitních městských komunikací, z nichž jedna oddělila Národní muzeum od Václavského náměstí. Na protest proti potlačování svobod a pasivnímu přístupu veřejnosti po okupaci Československa armádami států Varšavské smlouvy se tam 16. ledna 1969 upálil Jan Palach. Pro obyvatele byla na zelených loukách okolo Prahy budována panelová sídliště (největší v Česku je Jižní Město). 9. května 1974 byl otevřený první úsek pražského metra (linka C), roku 1977 úsek druhé linky (linka A) a roku 1985 první úsek třetí linky (linka B). Postupující ekonomický úpadek země zasáhl i Prahu, což se projevilo v zanedbaném vzhledu města i ve zhoršování služeb. Praha se stala centrem sametové revoluce, která ukončila mocenský monopol komunistické strany. Praha po sametové revoluci Zavedením standardních vztahů se západoevropskými zeměmi se Praha ještě více otevřela turistice. Rozvoj soukromého vlastnictví a podnikání se nakonec projevil ve zkvalitnění služeb a také v opravě chátrajících budov v samém historickém jádru města. V roce 1993 se Praha po rozdělení Československa stala hlavním městem České republiky. Koncem devadesátých let se Praha opět stala významným kulturním centrem Evropy a byla výrazně ovlivněna globalizací. V roce 2000 se zde konal summit MMF a SB a město bylo svědkem rozsáhlých antiglobalizačních protestů. V roce 2002 Prahu těžce poničila povodeň, která poškodila například pražskou zoo, která se však poté rychle zotavila, anebo pražské metro, kde zaplavila 18 stanic metra, jež byly uzavřené až na půl roku. Roku 2003 Praha zahájila kandidaturu na letní olympijské hry 2016, ale nedostala se do užšího seznamu kandidátů. Individuální automobilová doprava, která před rokem 1990 nebyla tak intenzivní jako v mnohých městech západní Evropy, rychle rostla, a to vedlo k rychlému zhoršení dopravní situace ve městě. Počet cestujících MHD vzrostl od roku 2001 z 1,104 miliard na 1,186 miliard lidí v roce 2017, z toho 461 miliónů cestovalo metrem. Nejvytíženější stanicí metra je I. P. Pavlova, nejvytíženější tramvajovou linkou linka číslo 22. Geografie Praha leží mírně na sever od středu Čech. Centrum se rozkládá v údolí Vltavy a jejích přítoků. Jejich erozní činnost vymodelovala členitý reliéf, nejnižším bodem je hladina Vltavy u Suchdola (177 m n. m.), nejvyšším pak nevýrazný vrch Teleček mezi Sobínem a Chrášťany (399 m n. m.). V centru je výrazný vrchol Petřín (327 m n. m.) s Petřínskou rozhlednou z roku 1891, strmě se zdvihající od Vltavy. Z hlediska geomorfologického členění náleží většina rozlohy hlavního města k celku Pražská plošina a jen menší díl na severovýchodě spadá do Středolabské tabule (Březiněves, Letňany, Čakovice, Miškovice, Vinoř, Prosek, Kbely, Satalice, Horní Počernice a Klánovice). Na samý jih města pronikají svými výběžky další dva celky – niva při ústí Berounky (Lipence, Zbraslav, Lahovice, Radotín) náleží k Hořovické pahorkatině, zatímco Brdská vrchovina zasahuje svým nejzazším koncem mezi Baněmi a Točnou až na pravý vltavský břeh (skupina vrchů Čihadlo, Šance a Hradiště). Podnebí Podnebí v Praze je mírné, teplejší než na jiných místech ve stejné zeměpisné šířce (50° s.š.) – např. v kanadském Winnipegu činí v zimě průměrná denní teplota −12 °C, noční −20 °C. Způsobuje také občasný silný vítr, jeho průměrná rychlost je 5 m/s (14 km/h). Větry ale ne vždy vanou ze západu. Průměrný roční úhrn srážek za roky 1961–1990 ze stanice Praha-Ruzyně byly 526,6 mm, z toho nejvíce napršelo v květnu (78 mm) a nejméně v lednu a únoru (23 mm). Za roky 2000–2007 bylo průměrně ročně 160 dnů deštivých. Ročně je zde přibližně 60 zasněžených dnů, nejvíce v lednu, kde průměrná výška sněhu je 5 cm. Průměrně je zde ročně přes 1 600 slunečných hodin (5 hodin denně). Nejvíce slunečných hodin je v červnu (230, za den 8,5) a nejméně v prosinci (38, za den 1,5). Průměrná roční teplota se pohybuje okolo 8,5 °C. V nejchladnějším měsíci lednu je průměrná denní teplota 1 °C, noční −3 °C. V nejteplejším měsíci červenci je průměrná denní teplota 24 °C, noční 13 °C. Ročně je okolo 100 mrazivých dnů a 30 ledových dnů. Relativní vlhkost vzduchu se celoročně pohybuje mezi 65 až 90 %. Na globální oteplování a letní vysoké teploty v Praze radnice reagovala v roce 2017 Strategii klimatické adaptace, která byla přijata v roce 2017. Zahrnuje větší podporu zeleně, lepší hospodaření s vodou, vytváření nových vodních ploch či zadržování vody v půdě. V roce 2019 vyhlásila Rada hlavního města Prahy tzv. stav klimatického závazku. ve kterém se zabývala snížením emisí oxidu uhličitého a dalších škodlivých látek. Přehled průměrné teploty a srážek podle měsíců Kvalita ovzduší Praha je podobně jako jiná velká města sužována zhoršenou kvalitou ovzduší a často se zde tvoří smog. Hlavní podíl na znečištění má prašný spad (tzv. lehký polétavý prach s částicemi do velikosti 10 mikrometrů), dále pak také zvýšená koncentrace oxidů dusíku, v letních měsících také přízemního ozónu. Největší koncentrace škodlivin byla naměřena ve čtvrtích u průmyslových podniků a především ve stopě hlavních silničních tahů (vnější Pražský a vnitřní Městský okruh + jejich radiály): na Novém Městě, Smíchově, Pankráci, Roztylech, Uhříněvsi, Vysočanech. Míra škodlivin je pravidelně kontrolována, nicméně například při požáru tržnice v Libuši nebyli občané o jejich zvýšeném obsahu v ovzduší informováni. Ekonomika Praha je v porovnání se zbytkem ČR výrazně bohatším regionem a svojí ekonomickou silou převyšuje evropský průměr. V roce 2019 se ve studii Eurostatu umístila jako 3. nejbohatší region v Evropě s hrubým domácím produktem v paritě kupní síly na úrovni 205 % průměru Evropské unie. Hlavní město Praha patří tradičně k nejdůležitějším hospodářským centrům Česka. Vedle význačného filmového průmyslu a zřejmě nejvýznačnějšího odvětví, turistiky, se zde nachází i mnoho závodů zpracovatelského průmyslu. Hrubý domácí produkt v pražském kraji obnášel roku 2002 kolem 620 miliard Kč (tzn. 25,7 % celkového HDP v tržních cenách; v přepočtu na hlavu to činí 226 % celorepublikového průměru). Ekonomická aktivita obyvatel Praha dlouhodobě vykazuje, v porovnání se zbytkem ČR, výrazně nižší podíl obecně ekonomicky neaktivních jedinců i nezaměstnaných. Míra zaměstnanosti se v Praze pohybuje kolem 60 %, v porovnání s 55 % v celé ČR, míra nezaměstnanosti se potom v Praze pohybuje kolem 2–3 %, v porovnání s 6–9 % v celé ČR. V Praze jsou také běžné vyšší mzdy, než ve zbytku ČR. Průměrná hrubá měsíční mzda činila v roce 2021 v Praze 48 130 Kč, kdežto v celé ČR 40 135 Kč. Velice znatelné je také zaměření ekonomické činnosti v Praze na oblasti služeb a další činnosti terciérního sektoru, který zaměstnává asi 80 % ekonomicky aktivních Pražanů, v porovnání s celou ČR, kde terciérní sektor zaměstnává pouze 58 % ekonomicky aktivních. Analogicky obrácená je situace v průmyslovém (sekundárním) a zemědělsko-těžebním (primárním) sektoru, které v Praze zaměstnávají 20 % respektive 0 % ekonomicky aktivních obyvatel, kdežto v celé ČR 39 %, respektive 3 %. Specifický pro Prahu je také zvýšený podíl ekonomicky aktivních jedinců, kteří v Praze nebydlí, ale za prací do Prahy cestují. Z celkového počtu ekonomicky aktivních v Praze jich v Praze také sídlí asi 81 %, kdežto 19 % jedinců do Prahy za ekonomickými aktivitami cestuje (z toho nejvýznamnější je skupina obyvatel Středočeského kraje, kteří tvoří 13 % všech pracujících v Praze). Obráceně ale 96 % Pražanů má svoje ekonomické aktivity soustředěné v Praze a pouze 4 % Pražanů za nimi cestuje mimo Prahu. Zemědělství Asi devět tisíc hektarů, což je 18,5 % rozlohy Prahy, zabírá zemědělská půda (údaj k roku 2020), většina se nachází v okrajových katastrech města. Pšenice, ječmen a vzácněji i další obilniny se pěstují asi na pěti tisících hektarech, na 2000 ha se pěstuje řepka. Např. brambory zabírají 9 ha. Veliký (i v rámci celorepublikového srovnání) je počet ovocných stromů, např. jabloní je v Praze 104 tisíc. Praha je též vinařskou obcí v rámci Mělnické vinařské podoblasti. Vinice zabírají zhruba 15 ha (2020). Nejstarší vinicí je patrně Svatováclavská. Zpracovatelský průmysl Zpracovatelský průmysl hlavního města Prahy zaujímá s 7,6 procenty celkové průmyslové výroby páté místo v regionální struktuře všech čtrnácti krajů. Průmyslové závody se soustřeďují zejména na severovýchodě a jihozápadě města. Na území hlavního města bylo roku 2003 registrováno 733 průmyslových závodů (s více než dvaceti zaměstnanci) s celkem 111 tisíci pracujících. Objemem své výroby se v Praze jednoznačně prosazují dvě odvětví: produkce potravin a produkce elektrických a optických přístrojů, obě odvětví s přibližně 33 miliardami Kč v roce 2002 nebo podílem 12 % na produkci odvětví v celé republice (tržby za vlastní výrobky a služby v běžných cenách; viz i diagramy). Význačnou roli zde hraje především výroba rozhlasových a televizních přijímačů. Tato odvětví jsou následována polygrafickým průmyslem s téměř 24,5 miliardami Kč tržeb. Význam tohoto odvětví vyplývá ze skutečnosti, že v hlavním městě se toto odvětví silně koncentruje (44 % celkové produkce) a Praha zde zaujímá první místo ze všech regionů. Mimo to se v Praze nacházejí i další význačné závody tradičních průmyslových sektorů a odvětví, které přispívají k velkému významu hlavního města jako průmyslového střediska: kovodělný průmysl výroba strojů a zařízení chemie a farmaceutický průmysl průmysl výrobků ze skla, keramiky a porcelánu, stavební hmoty výroba dopravních prostředků Další průmyslová odvětví hrají spíše méně významnou roli. Cestovní ruch Postavení Prahy jako turistického cíle je dokumentováno mj. tím, že české hlavní město bylo zařazeno na šesté místo ve světovém seznamu nejlepších cílů celého světa pro rok 2016, který uveřejnil server Tripadvisor. V Evropě byla Praha v roce 2017 s vice než 8,5 milionu turistů páté nejnavštěvovanější město po Londýně, Paříži, Istanbulu a Římě, kterážto města jsou všechna podstatně větší než Praha. Podle výzkumného programu Globalization and World Cities Research Network je Praha klasifikována jako globální město kategorie „Beta+“. To znamená, že její zapojení do světové ekonomiky je moderátní, avšak uvnitř kategorie „Beta“ je Praha řazena do nejvyšší ze tří subkategorií. V téže kategorii jako Praha se nacházejí například Boston, Düsseldorf, Mnichov, Káhira a Auckland. Sídla významných firem V Praze má své sídlo například správce české národní internetové domény CZ, sdružení CZ.NIC. Najdeme zde také sídlo vyhledávače Seznam.cz, antiviru Avast, českou pobočku Google, vývojáře Skype, aukčního serveru eBay. Z významných mediálních domů zde sídlí vydavatelství MAFRA, Economia, Televize Nova, Televize Prima, Česká televize, Český rozhlas, Svobodná Evropa a další média. Technologicky je Praha místem, kde fyzicky běží řada serverů v rámci velkých datacenter. Obyvatelstvo Počet obyvatel V Praze žije celkem  obyvatel, evidováno k trvalému pobytu jich bylo k 1. lednu 2020 úhrnem 1 345 539. Dalších zhruba 200 tisíc lidí do města dojíždí za prací i za studiem. Podle analýzy vycházející z anonymizovaných dat mobilních operátorů se v roce 2018 v Praze dlouhodobě zdržovalo 1,55 mil. osob. Praha je 13. největším městem Evropské unie. Je zde evidováno také přes 81,4 tisíc psů, nejvíce jich žije na Praze 4. Struktura populace Roku 2011 žilo v Praze 613 738 mužů a 655 058 žen. Průměrný věk všech obyvatel činil 41,2 let, u mužské části pak 39,7 let, u ženské části 42,7 let. Migrace V roce 2011 do Prahy dojíždělo za prací a studiem 199 360 lidí, z toho 128 675 (65 %) ze Středočeského kraje. Z Prahy vyjíždělo 23 332 lidí, z toho 16 989 (73 %) do Středočeského kraje. Ve městě je několik romských komunit, podíl Romů v populaci je nižší než průměr v ČR (při sčítání lidu v roce 2001 bylo procento uvedené romské národnosti poloviční proti celorepublikovému průměru, nižší je pouze v Kraji Vysočina). Podle výzkumu pro MPSV a ESF z roku 2006 je v Praze šest sociálně vyloučených romských lokalit s odhadovaným počtem obyvatel přes 9 000, nacházejí se ve čtvrtích Smíchov, Žižkov, Libeň, Karlín, Černý Most a Harfa. Dle sčítání pražského magistrátu z roku 2019 se ve městě pohybovalo 3 250 bezdomovců. Praha má vysokou míru počtu přistěhovalých i počtu vystěhovalých. Mezi přistěhovalými je výrazně vysoký podíl cizinců. Pražané se vystěhovávají nejvíce do Středočeského kraje, konkrétně okresů Praha-východ a Praha-západ, které spadají do metropolitní oblast Prahy. Ta má přes 2,1 milionu obyvatel a rozlohu 4 822 km². Národnosti a občanství obyvatel Podle Sčítání lidu, domů a bytů 2011 bylo na území Prahy zjištěno 1 268 796 lidí, přičemž 821 688 deklarovalo národnost českou, 3 754 moravskou a 246 slezskou. Z cizinců 23 089 národnost slovenskou, 21 316 ukrajinskou a 6 313 lidí vietnamskou. Ostatní národnosti nepřesáhly 2 000 obyvatel. 343 112 lidí národnost neuvedlo. Historické národnosti V minulosti v Praze žilo heterogenní obyvatelstvo – vedle Čechů Němci a Židé; ve středověku a raném novověku také Italové. Architektonické památky italského původu tvoří velkou část Malé Strany. Židovského původu několik budov, které se zachovaly po asanaci Josefova, například Jubilejní synagoga na Novém Městě, Španělská synagoga, Staronová synagoga, Obřadní síň na Olšanech a Nová synagoga v Libni. V roce 1880 byla obcovacím jazykem 86,2 % obyvatel Prahy čeština a 13,7 % pak němčina. V roce 1920 se k česko-slovenské národnosti přihlásilo 94,2 % obyvatel Prahy, 4,6 % k německé a 0,9 % k židovské. Cizinci v současnosti Od poloviny 90. let v Praze opět stoupá počet cizinců. V roce 2001 žilo v Praze 61 477 cizinců, v roce 2012 pak již 162 715, když tvořili 13 % obyvatelstva. Na Prahu a Středočeský kraj připadá více než polovina z celkového počtu cizinců v ČR. Z celkového počtu obyvatel žijících v Praze, který v roce 2020 činil 1 335 084 lidí, tvořili cizinci 228 531 (17,1%) obyvatel. Podle cizinecké policie z hlediska státní příslušnosti mají v Praze mezi cizinci nejvyšší zastoupení Ukrajinci, kteří tvořili více než jednu čtvrtinu všech cizinců (26,0 %), dále státní příslušníci Slovenska (15,2 %), Ruska (11,5 %), a Vietnamu (6,1 %). Náboženství Podle sčítání lidu 2011 se za věřící v Praze považuje téměř 240 000 obyvatel, což činí 18,9 %. Z tohoto počtu se asi tři pětiny (140 000 obyvatel) hlásí k určité církvi. Asi 80 000 obyvatel se přihlásilo k římskokatolické církvi, 7000 k Českobratrské církvi evangelické, 6770 k české pravoslavné církvi, 6300 k Církvi československé husitské, 2600 k ruské pravoslavné církvi, 2500 k řeckokatolické církvi, a 1800 k Církvi bratrské; 7000 obyvatel dále uvedlo náboženství jako „katolické“ (nerozlišené). Nedělních katolických mší svatých se účastní okolo 1–2 % obyvatel Prahy. Římskokatolická církev je v Praze organizovaná do čtyř vikariátů: prvního (centrum), druhého (levobřežní), třetího (jihovýchod) a čtvrtého (severovýchod). Ty se dále člení na místní farnosti. Kultura Praha je kulturní metropolí celé České republiky, Evropské město kultury 2000. Působí zde desítky muzeí, galerií, divadel, kin a nejrůznějších kulturních institucí. Národní galerie v Praze spravuje největší sbírku výtvarného umění v Česku. Ve stálé expozici Veletržního paláce jsou díla světových umělců jako např. Mucha, Picasso, Monet nebo Van Gogh. Každoročně se zde koná nejnavštěvovanější festival v Česku, světelný Signal Festival. Pražský magistrát vynakládá na kulturu ročně stamilionové částky; způsob přerozdělování finančních prostředků však v letech 2007–2008 ohrozil především některá menší divadla, a stal se tak předmětem ostrých sporů. V roce 2011 proběhl projekt Praha – město literatury, jenž měl za úkol podpořit vnímání Prahy jako místa, které podporuje četbu a zájem o literaturu. Jedním z cílů pak bylo získání titulu UNESCO kreativní město literatury. V rámci projektu např. bylo po Praze rozmístěno několik reproduktorů ve tvaru ptačích budek, z nichž byly pouštěny audioknihy českých autorů. Pamětihodnosti a turistické zajímavosti Praha díky je své bohaté historii významným světovým kulturním centrem a po Londýně, Paříži, Římě a Istanbulu je pátým nejnavštěvovanějším městem Evropy. Neobyčejné množství a koncentrace dochovaných architektonických památek je mimo jiné zapříčiněno relativně minimálním poškozením za druhé světové války (na rozdíl od mnoha ostatních evropských velkoměst). Pražská památková rezervace (PPR) zahrnuje městské části s největší koncentrací památek. S rozlohou 8,66 km² patří mezi největší rezervace svého druhu na světě. Na území Prahy je celkem 37 národních kulturních památek (z toho 28 na území PPR). Památky Pražské památkové rezervace Následující seznam uvádí pouze nejvýznamnější památky. Více objektů je uvedeno na stránce Seznam pražských památek. Kurzivou zvýrazněné objekty jsou národními kulturními památkami. Kostely a kaple Na Pražském hradě Katedrála svatého Víta, Václava a Vojtěcha Bazilika svatého Jiří Kaple sv. Kříže Kostel Všech svatých Kostel Panny Marie před Týnem Kostel svatého Mikuláše (Staré Město) Kostel svatého Mikuláše (Malá Strana) Kostel Narození Páně (Praha) Betlémská kaple Na Vyšehradě Kostel sv. apoštolů Petra a Pavla Rotunda svatého Martina Kláštery Strahovský klášter Emauzský klášter Anežský klášter Klášter augustiniánů kanovníků Paláce Palác Kinských Černínský palác Valdštejnský palác Schwarzenberský palác Thunovský palác Kolovratský palác Stavby určené pro vzdělání a kulturu Karolinum Národní divadlo Národní muzeum Klementinum Rudolfinum Ostatní stavby Karlův most Staroměstská radnice Obecní dům Staroměstská vodárenská věž Historická budova pražského hlavního nádraží Památky mimo území Pražské památkové rezervace Letohrádek Hvězda Břevnovský klášter Trojský zámek Veletržní palác Muzea Divadlo Praha se vyznačuje mimořádnou koncentrací malých i velkých divadelních scén. V nejvýznamnějším Národním divadle, jehož novorenesanční budova a výzdoba je symbolem českého vlastenectví 19. století, působí stálé soubory činohry, opery a baletu; ty vystupují střídavě také v klasicistním Stavovském divadle, v němž se na konci 18. století uskutečnily premiéry Mozartových oper Don Giovanni a La clemenza di Tito. Mezi činoherními scénami dále vyniká Divadlo na Vinohradech. Prestižní hudební scénou je pražská Státní opera (původně pražská německá scéna) a také Dvořákova síň Rudolfina, sídla České filharmonie. Světově známé je také divadlo Laterna magika. Mezi menší scény patří mj. Divadlo Na zábradlí, Divadlo v Dlouhé, Dejvické divadlo či dnes již legendární Semafor a divadlo Járy Cimrmana. Kromě toho má Praha množství muzikálových a zábavných divadel (největší z nich je Hudební divadlo Karlín) a dalších komerčních scén, které se zaměřují např. na černé divadlo a žijí především z cestovního ruchu. Hudba V Praze sídlí symfonická hudební tělesa: Česká filharmonie, Symfonický orchestr hl. m. Prahy FOK, či Symfonický orchestr Českého rozhlasu (SOČR) Restaurace a kluby V Praze jsou stovky restaurací a barů a především hospod s dobrým českým pivem. Malá Strana, Staré Město, Žižkov nebo například i Nusle jsou plné dobrých hospod, z nichž mezi nejznámější patří U Pinkasů, U Zlatého Tygra, U černého vola, Klášterní pivovar Strahov, U Sadu, U Medvídků a další. Slavná je také restaurace, která si vaří vlastní pivo – U Fleků. Praha v posledních letech nabízí také více kvalitních restaurací vedených zkušenými šéfkuchaři. Úroveň gastronomie vzrůstá a tři pražské restaurace se k roku 2017 mohou pyšnit hvězdičkou Michelin. Každoročně je zde pořádán festival jídla – Prague Food Festival, festival piva – Český pivní festival, či festival zmrzlin – Prague Ice Cream Festival. V Praze také sídlí nebo sídlilo několik pivovarů: Praha 1: První novoměstský restaurační pivovar, Pivovar U Fleků, Klášterní pivovar Strahov, Pivovar Pražský most u Valšů, Pivovarský Hotel U Medvídků Praha 2: Pivovarský dům Praha 4: Pivovar Braník, Sousedský pivovar U Bansethů, Jihoměstský pivovar, Pivovar Spojovna, Pivovar Kunratice Praha 5: Pivovary Staropramen Praha 6: Břevnovský klášterní pivovar, Suchdolský Jeník, Výukový a výzkumný pivovar Praha 7: Měšťanský pivovar Praha 8: U Bulovky Fotografie v Praze Fotografové pravidelně již od poloviny 19. století zachycují proslavené lokality, jako jsou Vyšehrad, Staré Město, Pražský hrad, ale také výjevy všedního života ve městě. Správa Postavení Prahy v rámci České republiky Praha je hlavním městem České republiky a jako taková je pravidelným sídelním městem jejích ústředních orgánů. Má specifické postavení obce i kraje zároveň. Nevztahuje se na ni zákon o obcích (č. 128/2000 Sb.) a zákon o krajích (č. 129/2000 Sb.), nýbrž zvláštní zákon o hlavním městě Praze (č. 131/2000 Sb.), který se zmiňuje o jejím statutu, ale výslovně ji za statutární město neoznačuje, byť de facto jím je. Praha vydává pro své území vlastní právní předpisy, vyhlášky i nařízení, které publikuje ve Sbírce právních předpisů hlavního města Prahy. Praha je zároveň ze zákona sídlem Středočeského kraje a dokud byla stanovena sídla okresů, byla i sídlem okresů Praha-východ a Praha-západ. V Praze sídlí správní instituce Středočeského kraje, některá pracoviště městských úřadů Černošice a Brandýs nad Labem-Staré Boleslav, okresní soudy a okresní státní zastupitelství pro Prahu-východ a Prahu-západ a řada dalších úřadů s regionální působností pro Středočeský kraj či Praze přilehlé okresy. Zákon o územním členění státu č. 36/1960 Sb. jmenoval hlavní město Prahu jako samostatnou územní jednotku, stojící mimo členění území na kraje, okresy a obce. Ústavní zákon č. 347/1997 Sb. jmenoval hlavní město Prahu mezi 14 vyššími územně samosprávnými celky, z nichž 13 ostatních neslo ve svém názvu slovo „kraj“, avšak zároveň novelizoval č. 99 Ústavy tak, že se Česká republika člení na kraje, které jsou vyššími územními samosprávnými celky, čímž byla Praha implicitně zahrnuta mezi kraje a všechny kraje explicitně mezi vyšší územně samosprávné celky. Zákon č. 131/2000 Sb., o hlavním městě Praze, upravuje postavení hlavního města Prahy jako hlavního města České republiky, jako kraje a jako obce. Zákon č. 51/2020 Sb., o územně správním členění státu, zjevně počítá hlavní město Prahu jako jeden z krajů. Problematičtější je postavení hlavního města Prahy jako okresu, protože okresy, na rozdíl od krajů a obcí, nebyly chápány jako samosprávné subjekty, ale pouze jako územní jednotky. Zákon o hlavním městě Praze č. 131/2000 Sb. v původním znění tedy nezmiňuje postavení hlavního města Prahy jako okresu, ale pouze v ustanoveních týkajících se přenesené působnosti stanovil, že hlavní město Praha vykonává přenesenou působnost, která je zvláštním zákonem svěřena okresním úřadům, a statutem může takové působnosti svěřit městským částem (avšak pouze těm, na jejichž úřadu je zřízena funkce tajemníka), primátor vykonává funkci přednosty okresního úřadu a rada hlavního města vydává nařízení, pokud zákon svěřuje tuto pravomoc okresním úřadům. Zrušením okresních úřadů tato ustanovení ze zákona o hlavním městě Praze k 1. lednu 2023 vymizela. Fakticky některé pravomoci okresních úřadů vykonávalo město samo prostřednictvím své rady (vydávání nařízení na městské části nikdy delegováno nebylo) a magistrátu (např. vydávání licencí a stanovisek k licencím pro autobusovou dopravu), některé svěřovalo v různém rozsahu tzv. velkým městským částem. Vzhledem k tomu, že územní členění na okresy mělo původně praktický význam také ten, že okresy bývaly soudními obvody okresních soudů, jejichž postavení je shodné s obvodními soudy v Praze, fakticky tak pozici okresů bylo nejblíže 10 městských obvodů v Praze, zatímco pojímat jako okres celou Prahu již ztratilo faktické a právní opodstatnění. Toto pojetí s účinností od 1. ledna 2021 upevnil a zakotvil zákon č. 51/2020 Sb., o územně správním členěním státu, který výslovně stanovil, že v hlavním městě Praze jsou na úrovni okresů vymezeny prostřednictvím správních obvodů městských částí obvody Praha 1 až Praha 10. Registr územní identifikace na tuto změnu reagoval až se zpožděním tím, že k 1. červenci 2022 zrušil okres 3100 Hlavní město Praha. Vzhledem k tomu, že touto změnou byla narušena struktura dat, byl od 15. července jako náhrada zaveden pomocný technický záznam „9999 – území Hlavního města Prahy“, ve finálním řešení plánovaném na prosinec 2022 má být tento pomocný záznam potlačen vytvořením přímé vazby mezi ORP Hlavní město Praha a VÚSC Hlavní město Praha. Členění Prahy Praha se dělí na 10 městských obvodů, 22 správních obvodů, 57 městských částí a 112 katastrálních území. Katastrální členění Do roku 1949 byly správní obvody až na jednu výjimku z roku 1947 tvořeny jedním nebo více celými katastrálními celky, bývalými obcemi či městy. Od roku 1949 došlo k zásadní změně správního členění. Od té doby hranice mnoha městských obvodů, správních obvodů a městských částí jsou nezávislé na hranicích katastrálních území a některá katastrální území jsou tak rozdělena do více správních a samosprávných částí města. Katastrální území (například Vinohrady, Smíchov) jsou nadále rozhodující zejména pro evidenci pozemků a nemovitostí a označování domů. Praha je složena ze 112 katastrálních území různé velikosti, charakteru i významu. Významné čtvrti Centrum města: Staré Město, Nové Město, Josefov, Malá Strana, Hradčany, Vyšehrad. Velké čtvrti poblíž centra: Smíchov, Vinohrady, Nusle, Vršovice, Žižkov, Karlín, Libeň, Vysočany, Holešovice, Bubeneč, Dejvice, Braník. Územní členění Praha se podle zákona o územním členění státu dělí na deset obvodů Praha 1 – Praha 10, které mají postavení na úrovni okresů. Toto rozdělení vzniklo v roce 1960 a obvody byly i správními a samosprávnými obvody. Od roku 1990 nejsou tyto městské obvody samosprávnými celky, ale jejich základem jsou samosprávné městské části (u prvních tří jsou tyto měst. části s nimi přímo totožné). Od roku 2001 nejsou ani územně-správními obvody. Dnes již podle nich jsou organizovány jen soudy, pošty nebo různé správní firmy. Správní a samosprávné členění Praha má 57 samosprávných městských částí, které jsou spravovány voleným zastupitelstvem a dále radou, starostou a úřadem městské části. Úřady některých městských částí měly již od ustavení městských částí svěřeny některé z působností státní správy i pro další městské části. Od 1. července 2001 byla tato úroveň působností v celé Praze rozdělena do 22 správních obvodů – uvádí-li se v mapách nebo textu v souvislosti s Prahou spojení „správní obvod“, je tím nejčastěji míněn správní obvod této působnosti a úrovně. Od 1. ledna 2002 je názvem těchto 22 městských částí slovo Praha s příslušnou číslovkou, stejné označení se používá i pro správní obvod jejich rozšířené působnosti. Některé z těchto 22 městských částí mají tuto působnost jen pro své území, jiné i pro další městské části. Území většiny z těchto 22 správních obvodů (všech s výjimkou Prahy 1 až Prahy 3) však není totožné s územními obvody podle zákona o územním členění státu, které byly původně (před rokem 1990) i správními obvody a měly i vlastní sbory (ONV). Vláda i poslanci opakovaně přicházejí s návrhy, aby staré členění bylo zrušeno. Na území Prahy se nachází 901 základních sídelních jednotek. Orientační a evidenční systém Nejstarší vrstva pražských pomístních názvů pochází z doby kolem 12. století, kolem 14. století se vžily zejména názvy jednotlivých rynků a trhů. Některá místa měla vžitý název latinský, německý i český. Vžívala se též označení ulic podle zasvěcení kostela nebo kláštera, podle významných majitelů domů v ulici nebo domovních znamení, podle vzhledu nebo charakteru ulice nebo podle události. Domy byly rozlišovány zejména podle domovních znamení. Po roce 1770 byla v monarchii zavedena popisná čísla domů. Po sloučení čtyř pražských měst (1784) byly počínaje 27. říjnem 1787 v Praze zavedeny oficiální názvy ulic jako nutný doplněk k domovním číslům, která orientační funkci plnila hůře než dosavadní domovní znamení. Úředním zavedením byly všechny dosavadní názvy ulic důsledně poněmčeny a úřední zavádění a schvalování postupně nahrazovalo spontánní vývoj názvů. V roce 1857 vyšlo císařské nařízení o pojmenovávání ulic a zavádění domovních čísel podle ulic (dnes nazývaných orientační čísla). 8. října 1868 se sbor pražských obecních starších usnesl označit pražské ulice jednotnými německo-českými plechovými tabulemi (a zároveň stanovil zásadu unikátnosti názvu v rámci města). Na základě tohoto usnesení byla v Praze ustanovena zvláštní komise pro stanovení názvů ulic a náměstí. Výsledkem její práce byl „Autentický ukazatel ulic a náměstí i čísel domovních královského hlavního města Prahy“, který z nařízení městské rady sestavil ředitel městského archivu Karel Jaromír Erben. V nově připojených Holešovicích byly umístěny jen české názvy, v roce 1893 se jednojazyčné tabulky v českých národních barvách začaly objevovat i v samotné Praze. Po soudních sporech bylo 20. dubna 1894 vyhláškou rozhodnuto o nahrazení dvojjazyčných tabulí českými v celé Praze. 1. října 1898 správní soud rozhodnutí definitivně potvrdil. V celé Praze se používají smaltované červenobílé tabule s názvy ulic jednotného vzoru, popisná čísla domů jsou tradičně provedena bílým písmem na červených tabulkách a orientační čísla bílým písmem na modrých tabulkách. V některých městských částech je orientační systém doplněn též názvy ulic ve formě směrového dopravního značení nebo speciálními městskými rozcestníky či směrovkami. Evidenční části Prahy se samostatnými řadami čísel popisných jsou totožné s katastrálními územími Prahy. Ulice jsou pojmenovány ve všech evidenčních částech Prahy. Ve většině částí Prahy jsou domům přidělována i čísla orientační; nejsou přidělena například v částech Běchovice, Benice, Šeberov, Petrovice nebo Zbraslav. Šesticifernými čísly jsou označeny sloupy veřejného osvětlení ve správě společnosti Eltodo Citelum, tuto identifikaci využívá k lokalizaci i integrovaný záchranný systém. Dalším významným orientačním prvkem jsou názvy zastávek městské hromadné dopravy. Justice Přestože je Praha hlavním městem České republiky, vrcholné soudní instituce sídlí v Brně. V Praze se nachází pouze jeden ze dvou vrchních soudů, ačkoli s působností vůči téměř celým Čechám, působnost krajského soudu vůči území města má městský soud, zároveň jde zde ale také středočeský krajský soud. Působnost okresních soudů vykonává ve městě deset soudů obvodních, jen pro pražské okolí existují dva klasické soudy okresní (Praha-východ a Praha-západ). Volby do parlamentu Praha jako celek tvoří jeden vícemandátový volební obvod pro volby do Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky. Jako takový se nicméně člení na stovky volebních okrsků. V Praze je celkem 10 jednomandátových volebních obvodů pro volby do Senátu Parlamentu ČR. Tyto volební obvody částečně odpovídají městským deseti obvodům, některé spojují nesouvisející městské části (jako například senátní obvod č. 17 – Praha 12 rozkládající se od Lochkova přes Kunratice až po Petrovice). Rorzvržení mandátů v Poslanecké sněmovně Praha tvoří jeden ze 14 volebních krajů pro volby do Poslanecké sněmovny. Po volbách 2021 Prahu zastupuje 23 poslanců: Aktuální seznam senátorů zastupujících Prahu V Praze se nachází celkem 10 senátních volebních obvodů. Doprava Praha je hlavním dopravním uzlem v Česku a významnou křižovatkou ve střední Evropě. Má rozsáhlou dopravní infrastrukturu. Pražský železniční uzel je centrem dálkové i příměstské osobní dopravy. Velká pražská nákladová nádraží jsou v útlumu, avšak v Uhříněvsi vzniklo největší kontejnerové překladiště ve střední Evropě. Letiště Václava Havla je hlavním pražským letištěm. Hromadná doprava Veřejná doprava byla zprvu v 19. století zajišťována drožkami a omnibusy, od roku 1875 vznikala síť koněspřežné tramvaje, kterou od 90. let 19. století začala nahrazovat elektrická tramvaj. Do roku 1907 soukromé městské dráhy vykoupilo město. Po neúspěšném pokusu v letech 1908–1909 se od roku 1925 začlenily do městské dopravy i autobusy a od roku 1974 metro. Po roce 2002 nabyly důrazu snahy využít pro městskou a příměstskou dopravu více i železnici, zejména systémem příměstské železnice Esko (linky S). Doplňkovou roli má od roku 1891 lanovka a sedm malých osobní přívozů. Pražské metro, tramvaje, autobusy, trolejbusy, vlaky, přívozy a lanovka jsou zařazeny do systému Pražské integrované dopravy. Pražské metro přepraví okolo 1,2 milionu cestujících denně, je zodpovědné za 37 % výkonů pražské hromadné dopravy. Předplatné jízdné je pro všechny formy dopravy stejné a platí formou nákupu jednorázových jízdenek, kupónů na pevné časové období (1 a 3 denní) a systémem čipových karet Lítačka (měsíční, čtvrtletní a roční). Nejvýznamnějším dopravcem je Dopravní podnik hl. m. Prahy (DPP). Silniční síť Přímo centrem Prahy vede severojižní magistrála, která navazuje na dálnici D1. Postupně jsou dobudovávány vnější Pražský okruh a vnitřní Městský okruh, jehož součástí je i největší městský tunelový komplex v Evropě Blanka. Oba okruhy se staví od 80. let a jejich dostavba nabírá zpoždění. Hlavními dálkovými silničními tahy využívanými také k příměstské dopravě jsou dálnice D1 (Brno, Ostrava), D5 (Plzeň), D8 (Ústí nad Labem) a D11 (Hradec Králové). Automobilová doprava v centru a v přilehlých čtvrtích je regulována modrými zóny placeného stání a především u okrajových stanic metra jsou zřizována odstavná parkoviště P+R. Letecká Praha je obsluhována letištěm Václava Havla, které patří k nejvytíženějším a největším ve střední a východní Evropě, v roce 2017 přepravilo 15 milionů cestujících. Základnu zde mají největší české letecké společnosti a to Smartwings a České aerolinie. Na území Prahy se dále nachází vojenské letiště Kbely a dále rekreační sportovní letiště Letňany a Točná. Poblíž se nachází také letiště Vodochody, u kterého se uvažovalo o rozšíření. Cyklistická V Praze na kole dojíždí přibližně 2 % obyvatelstva, jízda na kole je častější jako sport či rekreace. Koncepce ucelené pražské sítě cyklistických tras se začala prosazovat kolem roku 2000. V roce 2017 bylo v Praze 178 km chráněných stezek pro cyklisty oddělených od automobilů. Nachází se zde 48 km oddělených cyklopruhů a 24 km jízdních pruhů pro autobusy, které jsou zároveň zpřístupněné pro cyklisty. Za největší překážku rozvoje cyklistiky v Praze se uvádí nedostatek bezpečných tras a nekvalitní infrastruktura často stavěna „salámovou metodou“. Systém sdílení kol zde v roce 2022 poskytují firmy Lime, Rekola a Nextbike. Vodní Osobní vodní doprava na Vltavě má v Praze převážně rekreační a turistický význam, nicméně jsou zde od roku 2005 obnovovány přívozy. K roku 2018 jich v hlavním městě funguje pět, z čehož jsou tři sezónní. Radotínský přístav umožňuje nákladní dopravu po Vltavě na labskou vodní cestu. Vzdělání Veřejné univerzity Karlova univerzita založena roku 1348, nejstarší univerzita ve Střední Evropě České vysoké učení technické v Praze (ČVUT) založeno roku 1707 Vysoká škola chemicko-technologická v Praze (VŠCHT) založena 1920 Vysoká škola ekonomická v Praze (VŠE) založena 1953 Česká zemědělská univerzita v Praze (ČZU) založena 1906/1952 Veřejné akademie Akademie výtvarných umění v Praze (AVU) založena roku 1800 Vysoká škola uměleckoprůmyslová v Praze (VŠUP) založena roku 1885 Akademie múzických umění v Praze (AMU) založena roku 1945 Státní vysoké školy Policejní akademie České republiky Soukromé školy University of New York in Prague (UNYP) založeno roku 1998 International School of Prague (ISP) založeno roku 1948 Anglo-American University (AAU) založeno roku 1990 University of Northern Virginia in Prague (UNVA) založeno roku 1998 Architectural Institute in Prague (ARCHIP) založeno roku 2010 Vysoká škola finanční a správní (VSFS) založeno roku 1999 Metropolitní univerzita Praha (MUP) založeno roku 2001 Prague City University založeno roku 2004 Mezinárodní instituty New York University Instituto Camões Goethe-Institut Česko Instituto Cervantes British Council Alliance française Sport Praha je sídlem významných fotbalových týmů AC Sparta Praha, SK Slavia Praha, Bohemians 1905 (1. česká fotbalová liga), FK Dukla Praha a FK Viktoria Žižkov (2. česká fotbalová liga). Dále pak hokejových týmů HC Sparta Praha (Extraliga), HC Slavia Praha (druhá nejvyšší hokejová liga) a HC Letci Letňany HC Kobra Praha (třetí nejvyšší hokejová liga). V Praze se nachází Strahovský stadion, největší stadion na světě, dnes už využíván jen jako výcvikové centrum fotbalové Sparty. Největší česká multifunkční hala je O2 arena. Moderní Fortuna Arena ve Vršovicích je největší fotbalový stadion v Česku a sídlo SK Slavie. Další významný Stadion Letná je domovským stadionem AC Sparty. Nejvýznamnější tenisový areál Štvanice patří Českému tenisovému svazu, kurty pak druhému nejstaršímu českému tenisovému klubu I. ČLTK. Největší golfové tréninkové hřiště v ČR najdeme v Hodkovičkách, další také ve Zbraslavi, Hostivaři, Motole a nově také na Černém Mostě. Ke každoročním sportovním událostem také patří Pražský mezinárodní maraton (PIM), Memoriál Josefa Odložila (mezinárodní atletický mítink), Mystic Sk8 cup (světový skateboardový pohár) nebo Frisbeer Cup (mezinárodní frisbee turnaj). V Praze se dá zabruslit na zimních stadionech v Ice Areně v Letňanech, Nikolajce na Smíchově, stadionu Kobra v Braníku, ZS Hvězda v Praze 6, Malé sportovní hale Incheba na Výstavišti v Holešovicích a na různých venkovních kluzištích. Mezi největší bazény a akvaparky v Praze se řadí Plavecký stadion Podolí, Plavecký stadion Slavia Praha, Plavecký areál Šutka, Aquapark Barrandov, Aquacentrum Letňany a PSA Hloubětín, který je jako jediný přisolovaný mořskou solí. Nedaleko Prahy se nachází (asi 100 metrů za hranicí Prahy) největší český aquapark Aquapalace Praha. U Vltavy v Podolí je také písečná pláž Žluté lázně. Praha je také sídlem mnoha významných florbalových klubů, jako Tatran Střešovice, Florbal Chodov, FbŠ Bohemians (Superliga florbalu a Extraliga žen ve florbale), AC Sparta Praha, Black Angels, TJ Sokol Královské Vinohrady, Butchis (Superliga) a Start98 (1. florbalová liga mužů). Mezinárodní vztahy Partnerská města Partnerskými městy Prahy jsou: Spřátelená a spolupracující města Praha má dále uzavřenu smlouvu o spolupráci s městy: Bývalá partnerská a spřátelená města (1995–2014) (1992–2014) (2017–2019) Praha pozastavila partnerství s ruskými městy jako reakci na anexi Krymu. Spolupráci Prahy se Šanghají ukončila čínská strana jako reakci na partnerskou smlouvu Prahy s tchajwanským Tchaj-pej. Neformální spolupráce Spolupráce bez uzavřené smlouvy probíhá s městy: Jmenovci Čeští emigranti pojmenovali po Praze několik nově založených sídel, nejvíce v tzv. „Novém světě“. New Prague, Minnesota, Spojené státy americké Prague, Oklahoma, Spojené státy americké Praha, Texas, Spojené státy americké Prague, Nebraska, Spojené státy americké Osobnosti S Prahou je spojeno velké množství osobností, ke kterým patří bájná zakladatelka města kněžna Libuše, Karel IV., který Prahu velkoryse rozšířil, a Rudolf II., který stejně jako Karel IV. z Prahy udělal centrum římské říše, z oblasti kultury například rabbi Löw a Franz Kafka. V minulosti byla jmenována čestnými občany Prahy řada osobností. Odkazy Reference Literatura Související články Administrativní dělení Prahy Dějiny Prahy Doprava v Praze Lesy, parky a zahrady v Praze Seznam kulturních památek v Praze Externí odkazy www.praha.eu – Portál města Prahy Pražská informační služba Hlavní město Praha na stránkách ČSÚ Historické plány Prahy online (1650–1948) Geografická data Prahy (územní plán, majetková mapa, záplavová území aj.) Kraje v Česku (1960–2020) Kraje v Česku (od roku 2000) Okresy v Česku Města v Čechách Hlavní města v Evropě Okresní města v Česku Statutární města v Česku Univerzitní města v Česku Městské památkové rezervace v Česku Historické židovské komunity Evropská hlavní města kultury Členěné obce v Česku bez stejnojmenné místní části Sídla na Vltavě Krajská města v Česku Mělnická vinařská podoblast Svatojakubská cesta v Česku

896

https://cs.wikipedia.org/wiki/Z%C3%A1kladn%C3%AD%20%C5%A1kola

Základní škola

Základní škola je všeobecně vzdělávací škola primárního vzdělávání, která odpovídá 1. a 2. stupni v mezinárodní klasifikaci ISCED. Žáci obvykle zahajují povinnou školní docházku nástupem do 1. třídy základní školy ve věku 6 let. Ve všech vyspělých a ve většině rozvojových zemí je docházka do základní školy povinná, ale různě dlouhá. V některých zemích existuje možnost povolení individuálního domácího vzdělávání na žádost rodičů. Obecným cílem základní školy je poskytovat žákům takové základy všeobecného vzdělání, které je připraví pro vstup do různých typů sekundárního vzdělávání, ale učí se také konfrontovat s vrstevníky a naučit se řešit problémy. V některých zemích jsou stupně ISCED 2 a 3 (tj. 2. stupeň ZŠ a střední škola) sloučeny v jedné škole včetně počítání ročníků, např. Gymnasium v Německu, víceleté gymnázium v Česku, většina středních škol v USA apod. Obdobný systém fungoval také v Československu do roku 1948. V Česku i v dalších zemích bývají stupně ISCED 1 a 2 spojené organizačně i budovou (a počítáním ročníků). Historie základního vzdělání Základní vzdělávání probíhalo již ve starověkém Řecku a Římě. Bylo typické, že do sedmi let matky vzdělávaly své syny doma a ti poté nastoupili do formálního vzdělávání, které se v různých časech a oblastech lišilo. Například ve Spartě se do 12 let chlapci učili bojovým dovednostem, ale také čtení, psaní a aritmetice. V Aténách zase kladli důraz na porozumění základům polis, čtení, psaní, aritmetiky, vyučována byla i hudba a gymnastika s atletikou. Dívky jakékoliv vzdělávání dostávaly pouze doma. Základní škola byla v Římě nazývána ludus. Kolem roku 90 našeho letopočtu napsal Marcus Fabius Quintilianus dílo Institutio oratoria, které pojednává o základech rétoriky a výchově řečníků, v díle rozlišil učení a výuku a položil základ základního vyučování (v díle zmiňuje, že by se dítě mělo od 7 do 14 let naučit smyslovým zkušenostem, naučit tvořit myšlenky, rozvíjet jazyk a paměť). Také zmiňuje, že fyzické trestání žáků neslouží jako jejich motivace k učení, a doporučil, že by se žáci měli motivovat pomocí zajímavé výuky. S ústupem římského vlivu se začaly zřizovat velké školy při katedrálách, které poskytovaly vzdělání hlavně v náboženských oblastech. V roce 853 Římská rada stanovila povinnost zajišťovat základní vzdělání každé farnosti. Základním vzděláním byla míněna výuka čtení a psaní latiny a osvojení náboženských rituálů. Církev měla na vzdělávání monopol, ale neměla povinnost ho poskytovat každému dítěti. Kolem 9. století se vyvinul výukový materiál, který byl založen na opakování a pamatování si frází, otázek a odpovědí bez nutnosti pochopení. Postupně došlo k rozdělení na farní, církevní, klášterní a katedrální školy, především podle velikosti církve v dané oblasti. Se vstupem dívek do škol došlo k dalšímu rozdělení a zřízení klášterů, ve kterých byly vyučovány pouze dívky od 8 let, a to především latinské gramatice, náboženské nauce, tkaní atd… Dalším postupem času se základní vzdělávání moc nezměnilo, vliv na něj neměl ani humanismus, který přinesl velkou změnu do sekundárního vzdělání. V průběhu renesance se chlapci učili od 5 let latinské gramatice, a to pomocí stejných knih jako děti v době římské. Děti ze zámožných rodin mohly být vyučovány soukromými učiteli. Ve 13. století vznikly předchůdci dnešních gymnázií, došlo k zavedení podpory pro výuku gramatiky. V tomto období se začala rozvíjet například v Anglii i vzdělávací politika, a to poskytnutím dotací i průběžným financováním. Přestože gymnázia byla zřízena pro poskytování základního vzdělání, vyžadovala, aby jejich žáci již měli určité dovednosti a znalosti. Očekávalo se, že budou schopni číst a psát v lidovém jazyce. Bylo proto potřeba zajistit základní vzdělání před gymnáziem. Na území Česka je pro základní školy důležitá vláda Marie Terezie za Rakouska-Uherska, kdy byla v roce 1774 jejími reformami zavedena povinná školní docházka pro děti od 6 do 12 let s výjimkou letních měsíců (kdy pracovaly v hospodářství). Školy byly podle tereziánské reformy rozděleny na systém tří škol: triviální, hlavní a normální školy s rozšířenou osnovou, v rámci kterých běžely tzv. preparandy pro přípravu učitelů. Více o historii základních škol v Česku je uvedeno v článku Základní školy v Česku. Začlenění do vzdělávacího systému Základnímu vzdělávání často předchází předškolní zařízení (dětské jesle pro děti od 6 měsíců do 3 let a mateřská škola do 6 let), někdy navzájem splývajících. Předškolní docházka není zpravidla považována za vzdělávání, byť je v některých zemích často provozována školami, zpravidla jako předstupeň školní docházky. V České republice od roku 2017 musí všechny děti příslušného věku nastoupit k povinnému jednomu roku předškolního vzdělávání, které předchází nástupu do 1. třídy základní školy a je hrazeno státem. Tento rok však může být plněn individuálním vzděláváním (např. domácím). Na základní vzdělání (primární vzdělávání), navazuje sekundární vzdělávání a poté terciární vzdělávání. Odkazy Reference Související články Obor vzdělání Základní škola v Česku Folkeskole Povinná školní docházka Externí odkazy Základní školy v České republice (Rejstřík škol a školských zařízení MŠMT ČR) Český školský zákon https://web.archive.org/web/20101202000924/http://www.klubspoluzaku.cz/vzdelavani/zakladni-skoly/databaze-zakladnich-skol/ – Databáze základních škol na stránkách neziskové organizace Klubu Spolužáků http://www.czso.cz/csu/klasifik.nsf/i/metodika_mezinarodni_klasifikace_vzdelani_isced_97 - UNESCO klasifikace ISCED Typy škol Vzdělávací etapy

897

https://cs.wikipedia.org/wiki/Houba%C5%99en%C3%AD

Houbaření

Houbaření je záliba, která spočívá v chození po lese a hledání a sbírání hub. Někteří houbaři pěstují houby i doma. Češi jsou považováni za nejvášnivější houbaře na světě, alespoň jednou ročně vyrazí na houby přes sedmdesát procent obyvatel České republiky, což nemá ve světě obdoby a což z Česka dělá tzv. houbařskou velmoc. Podle České zemědělské univerzity připadalo v roce 2006 na jednu českou domácnost 8,2 kg nasbíraných hub. Kromě Čechů je houbaření široce rozšířeno v zemích Evropy ležící severovýchodně od České republiky (Rusko, Polsko, Slovensko, Finsko). V ostatních zemích Evropy není tato záliba příliš rozšířená a praktikují je pouze malé zájmové spolky a skupiny. V západní Evropě se spíše jedí jen pěstované žampióny. Houbaření je rozšířenější v některých oblastech Skandinávie. Mimo Evropu je sběr a pěstování hub rozšířeno zejména v jihovýchodní Asii. Vybrané houby na území Česka Jedlé houby bedla vysoká hlíva ústřičná holubinka mandlová hřib dubový hřib hnědý hřib koloděj hřib kovář hřib smrkový hřib uťatovýtrusý hřib žlutomasý klouzek sličný kozák březový kozák habrový křemenáč březový křemenáč dubový křemenáč osikový lakovka ametystová liška obecná (houba) muchomůrka růžovka pýchavka obecná ryzec pravý ryzec syrovinka suchohřib plstnatý václavka smrková Nejedlé houby holubinka brunátná hřib plavý podhřib žlučový Jedovaté houby holubinka jízlivá hřib satan třepenitka svazčitá Smrtelně jedovaté houby muchomůrka bílá muchomůrka jarní muchomůrka jízlivá muchomůrka zelená čepičatka jehličnanová pavučinec plyšový vláknice začervenalá závojenka olovová Psychotropní houby lysohlávka česká muchomůrka červená Kvalita hub V houbách se hromadí těžké kovy a jiné látky. Olovem je nejvíce zamořeno okolí Příbrami (Brdy). V houbách se také hromadí radioaktivní izotop cesia 137, ten ale v Česku na rozdíl od těžkých kovů žádné riziko nepředstavuje. Odkazy Reference Související články Otrava houbami Ochrana hub v České republice Houby Houbeles Dostupné online BEZDĚK, Jan, 1858-1915: Houby jedlé a jim podobné jedovaté sv. 1. Hranice: Jan Bezděk, 1901. 225 s. Zdigitalizováno v rámci služby Elektronické knihy na objednávku (EOD) Moravskou zemskou knihovnou. Dostupné online Externí odkazy Česká mykologická společnost Domov amatérských mykologů Server Nahouby.cz Mykologie Záliby ja:キノコ#キノコ狩り

898

https://cs.wikipedia.org/wiki/Kynologie

Kynologie

Kynologie se zabývá studiem psů jako živočišného druhu z biologického hlediska, ale tento pojem se také často používá k označení těch, kdo se psům věnují jako domácím mazlíčkům a společníkům. Termín může tedy být použit k označení seriózního vědeckého přístupu zoologů, ale stejně tak k souhrnnému označení výcvikářů a chovatelů, a v neposlední řadě také nadšenců, kteří se psům věnují na neformální úrovni zejména v psích sportech. Nejde tak o ucelenou větev vědy v pravém slova smyslu, přestože přípona –logie by tak naznačovala. Jednou z mezinárodních organizací, která se zabývají kynologií je Mezinárodní kynologická federace (FCI), v Česku je zastoupena spolkem Českomoravské kynologické unie, z.s.. Zkoumání psů V praxi tedy studium psů a všeho, co je s nimi spojeno provádí a publikují ti, kdo obsáhli relevantní literaturu a formální strukturu oboru (např. stanovy Mezinárodní kynologické federace o chovu, zdraví a vystavování). To mohou být všichni od biologů, genetiků, zoologů a behavioristů až po historiky, veterináře a odborníky chovů. Neformálně se psům věnují i lidé bez vědeckého zaměření jako novináři, spisovatelé, chovatelé, výcvikáři, psovodi a další, jejichž zdroji jsou kromě literatury a historie převážně osobní zkušenosti. Výsledkem tohoto nevědeckého úsilí často bývá mnoho praktických knih a videí pro širokou veřejnost. Ti, kdo se nazývají kynology, se mohou tedy formálně i neformálně zabývat obory jako jsou veterinární lékařství, chovatelství psů, výcvik psů nebo literaturou a historií psů. Odvětví kynologie Služební kynologie je zejména oborem sloužícím policii, vězeňské službě, celní správě, obranným složkám a strážcům majetku se psem. Sportovní kynologie, či psí sporty, jsou oblíbené pro svoji účelnost zejména pokud jde o budování vztahu mezi psem a psovodem a většinou jsou do České republiky „importovány“ z angloamerické kultury. Patří mezi ně například agility, dog frisbee, flyball, coursing, dog dancing, obedience a jiné. Velmi divácky zajímavým odvětvím kynologie jsou výstavy. Chovatelstvím lze nazvat činnost, jejímž účelem je úspěšně reprodukovat jedince daného druhu. Je tedy odvětvím, ve kterém se projevuje původní sepětí s vědou, zejm. biologií. V chovatelství je totiž důležité sledovat zdraví všech jedinců, jak rodičů, tak potomků před i po spáření. Zkoušky jsou institucionálně pořádaná ověření schopností konkrétního psa, jejichž výsledkem je dosažení určitého stupně. V České republice existuje mnoho zkušebních řádů, kterým se psovod a jeho pes mohou podrobit. Podle Zkušebního řádu pro sportovní výcvik psů (NZŘ) může pes skládat zkoušky v podstatě od 10 měsíců věku (Zkouška základní ovladatelnosti). Tento řád umožňuje v různých stupních také zkoušky z všestranného výcviku, zkoušky psa stopaře a zkoušky psa obranáře. V ČR také lze skládat zkoušky podle Mezinárodního zkušebního řádu (IPO), který umožňuje složit například Mezinárodní zkoušku pracovního psa ve třech stupních a mezinárodní zkoušku psa stopaře. Mimo tyto řády existují v Česku ještě Zkušební řád pro sportovní výcvik psů v České republice (SchH/VPG), který mimo jiné umožňuje zkoušku z pachových prací, i Kynologická jednota Brno má svůj vlastní zkušební řád poskytující možnost složit zkoušky pasení. Pro potřeby psovodů záchranných sborů máme Zkušební řád Svazu záchranných brigád České republiky, přezkušující schopnosti psa při záchranných a lavinových pracích. Specializovaný kynologický svaz TART rovněž disponuje vlastním zkušebním řádem. Základními disciplínami ve výše uvedených zkouškách bez ohledu na instituci, která zkušební řád vydala, bývá základní poslušnost, obrana, vlastní stopa, cizí stopa, speciální cviky, skupinové cviky, hlídání předmětu, atd. Jednotlivé zkušební řády se v případě shody v disciplínách liší v detailech požadavků na to, jak má cvik či jiné předvedení vypadat (např. pes při chůzi u nohy se dívá na psovoda, jinde je žádoucí, aby se díval dopředu; přivolání s předsednutím, přivolání bez předsednutí, atp.) Myslivost je rovněž kynologickou disciplínou, protože psi jsou pro myslivce nepostradatelnou součástí práce v lese. I psů s loveckou upotřebitelností se mohou týkat zkoušky či institucionalizované ověření jejich vloh. Pak je možné při vystavování a následném uchovňování využít tzv. „pracovní třídy“ na výstavách. Záchranářství má původ v Československu, v Česku jej zastřešuje Svaz záchranných brigád kynologů ČR, mimo vyhledávání osob se pořádají také závody ve výkonech záchranných psů. Odkazy Reference Související články Plemena psů Sportovní kynologie Agility Working testy retrieverů Externí odkazy Fci.be – Mezinárodní kynologická federace (FCI) Cmku.cz – Českomoravská kynologická unie (ČMKU) Msks.cz – Moravskoslezský kynologický svaz (MSKS) Kynologie.cz – Český kynologický svaz (ČKS) Zachranari.cz – Svaz záchranných brigád kynologů ČR (SZBK ČR) Chovatelství

899

https://cs.wikipedia.org/wiki/Plemena%20ps%C5%AF

Plemena psů

Plemena psů byla vyšlechtěna z prapůvodního předka všech psů, tj. vlka. Během dlouhé historie domestikace psa bylo vyšlechtěno bezpočet plemen, která se od sebe liší vlastnostmi jak fyzickými (tzn. délkou a barvou srsti, velikostí, postavou), tak povahovými; z toho se také odvíjí i využití jednotlivých plemen k velmi různým účelům. Existují i nedomestikovaná plemena psů, příkladem je třeba novoguinejský zpívající pes (také známý jako dingo pralesní) nebo známější pes dingo, kteří ale oficiálně jako plemena uznaní nejsou (přestože jejich předkové byli domestikovaní psi). Skupiny plemen psů dle FCI Dle FCI (Fédération Cynologique Internationale) se plemena psů řadí do deseti skupin: Plemena ovčácká, pastevecká a honácká (FCI I.) Plemena ovčácká, pastevecká a honácká je skupina psů dle FCI s pořadovým číslem jedna. Jedná se o rozsáhlou a početnou skupinu psů se dvěma sekcemi: Ovčácká a pastevecká plemena a Honácká plemena. Jsou zde dvě plemena pocházející z Česka: československý vlčák, který je ale pod patronátem Slovenské republiky, a chodský pes, jenž je prozatímně uznán FCI od roku 2019. Ovčáčtí, pastevečtí a honáčtí psi jsou středně velcí až velcí psi různých barev a povah. Nejznámějším zástupcem je německý ovčák, spolehlivé pracovní plemeno, využívané i policií nebo záchranáři. Dalším známým zástupcem je i border kolie. Pinčové, knírači, plemena molossoidní a švýcarští salašničtí psi (FCI II.) Pinčové, knírači, plemena molossoidní a švýcarští salašničtí psi; to je rozsáhlá skupina psů dle FCI s pořadovým číslem dva. Najdeme zde drobné pinče, ale zároveň i největší plemena psů na světě. Pojem "molossoidní" označuje těžká a velká psí plemena, jako jsou dogy a mastifové. Tato skupina má celkem tři sekce: Pinčové a knírači, Molossoidní plemena (dogovití psi) a Švýcarští salašničtí psi. Sekce Molossodiní plemena má dokonce dvě podsekce: Molossoidní plemena typu mastifa a Molossoidní plemena horského typu. Celkově se tato skupina dá považovat za různorodou, jsou to psi různých povah, velikosti i barev. Z molossoidních plemen je asi nejznámější německá doga, z dalších sekcí je to knírač. Česká republika zde žádného zástupce nemá, ale najdeme zde více než tři německá plemena, například německá doga, malý, střední a velký knírač. Teriéři (FCI III.) Teriéři jsou skupina psů dle FCI s pořadovým číslem tři. Má celkem čtyři sekce: Velcí a střední teriéři, Malí teriéři, Teriéři typu bull a Toy teriéři. Jedná se o nesourodou skupinu psů různých velikostí a barevných rázů, avšak nejrozšířenější jsou malí teriéři, jako je jack russell teriér nebo jorkšírský teriér. V této skupině má svého zástupce i Česká republika a jedná se o českého teriéra, zařazeného v sekci ''Malí teriéři''. Český teriér je jedním ze dvou uznaných českých plemen psů. Většina teriérů byla vyšlechtěna pro lov krys a jiných hlodavců, zbytek jsou společníci. Speciální sekcí jsou i Teriéři typu bull, ti byli vyšlechtěni v Evropě a Americe původně a hlavně primárně jako plemeno pracovní. Díky své precizně vyšlechtěné povaze (game), stavby těla a odolnosti vůči nemocem se ale tato plemena později začala využívat pro psí souboje - odtud ozn. "bojová plemena" - toto označení však není správné! Teriéři typu Bull jsou energičtí a vysoce inteligentní psi, kteří jsou v dobrých rukou a s dobrým výcvikem vhodní do rodiny s miminkem či jiným psem/kočkou/mazlíčkem. Nesnesou však samotu a z pravidla nebývají často venkovní plemeno. Jezevčíci (FCI IV.) Jezevčíci jsou malá skupina psů dle FCI s pořadovým číslem čtyři. Ze všech deseti skupin je nejméně početná: má jen pár zástupců, přičemž se dá říct, že se jedná o jednoho psa na více způsobů. Všichni jezevčíci si jsou povahově velice podobní; tvrdohlaví, ale oddaní svému majiteli, na kterém jsou závislí. Vyskytují se ve třech velikostních rázech a je možnost vybrat si ze tří typů srsti. Velikostní rázy jsou trpasličí, králičí a standardní, typy srsti jsou: dlouhosrstá, drsnosrstá a krátkosrstá. Všichni jezevčíci jsou z Německa. Špicové a plemena primitivní (FCI V.) Špicové a plemena primitivní; to je skupina psů dle FCI s pořadovým číslem pět. Tato skupina má celkem osm sekcí: Severští sáňoví psi, Severští lovečtí psi, Severští hlídací a ovčáčtí psi, Evropští špicové, Asijští špicové a příbuzná plemena, Primitivní plemena, Primitivní lovecká plemena a Primitivní lovecká plemena s protisměrně rostoucí srstí na hřbetě (ridgem). Tito psi jsou různorodí, jsou různé velcí, mají jiné barvy i stavbu těla. Nejznámějšími zástupci této skupiny jsou němečtí špicové. Ze sekce primitivních plemen je to basenži. Česká republika nemá v této skupině žádné zástupce, na rozdíl od Německa. Zvláštní zmínku si zaslouží poslední sekce, tedy primitivní lovecká plemena s ridgem na hřbetě. Jedná se o tmavší pruh srsti, která roste opačným směrem. V této sekci je pouze jeden zástupce; thajský ridgeback (rhodéský ridgeback je oficiálně uznán jako honič). Honiči a barváři (FCI VI.) Honiči a barváři jsou skupina psů dle FCI s pořadovým číslem šest. Jedná se o skupinu psů vyšlechtěných pro stopování a pronásledování zvěře. Barváři mají trochu jiný úkol a to zvíře vystopovat a usmrtit (nejčastěji prokousnutím hrdla). Slovo "barvář" má původ v myslivecké mluvě, kde "barva" značí krev. Honiči a barváři používají při stopování zvěře na rozdíl od chrtů pouze čich, což z nich dělá dobré stopaře, které je vhodné využívat i při hledání raněných po zemětřesení nebo jiných katastrofách. Mají různé barvy, velikosti i typy srsti, nemají společné vzhledové prvky. Tato skupina má tři sekce: Honiči, Barváři a Příbuzná plemena. Sekce Honiči má tři podsekce: Velcí honiči, Střední honiči a Malí honiči. Příbuzná plemena je sekce se dvěma psími plemeny, dalmatinem a rhodéským ridgebackem. Ohaři (FCI VII.) Ohaři jsou skupinou psů dle FCI s pořadovým číslem sedm. Jedná se o psy vyšlechtěné k lovu zvěře a jejímu aportování, v současné době se ale využívají i jako společníci do rodiny. Skupina ohaři má dvě sekce; Kontinentální ohaři a Ohaři britských ostrovů, přičemž Kontinentální ohaři mají ještě tři podsekce: Typ brague (krátkosrstí), Typ španěl (dlouhosrstí) a Typ griffon (drsnosrtí). Mezi Kontinentální ohaře patří především francouzská a německá plemena, mezi Ohaře britských ostrovů pak samozřejmě patří plemena psů ze Spojeného království. Slídiči, retrívři a vodní psi (FCI VIII.) Slídiči, retrívři a vodní psi je skupina psích plemen dle FCI s pořadovým číslem osm. Tato skupina nemá příliš zástupců, přesto je zde několik známých plemen jako zlatý retrívr, labradorský retrívr a anglický kokršpaněl. Všechna tato plemena jsou původně lovecká, dnes jsou ale z většiny z nich společníci. Obecně mají povahu přátelskou a milou a jsou to dobří aportéři. Někteří se cvičí i jako asistenční psi. Vzhledově jsou různorodí, ale až na výjimky se jedná o střední a velké psy. Tato skupina má tři sekce: Retrívři, Slídiči a Vodní psi. Bez podsekcí. Společenská plemena (FCI IX.) Společenská plemena je skupina psů dle FCI a jedná se o plemena vyšlechtěná speciálně k tomu, aby dělala společnost lidem. Některá z nich jsou stará i přes tisíc let, příkladem je čivava. Čivava je pravděpodobně i nejznámějším zástupcem této skupiny, ale krom ní je zde i pekingský palácový psík, mops, papillon nebo pudlové. Vesměs se jedná a drobné a miniaturní psy klidné a přátelské povahy. Tato skupina je poměrně početná a má mnoho sekcí: Bišonci a příbuzná plemena, Pudl, Malý kontinentální španěl, Belgičtí psíci, Naháči, Tibetská plemena, Čivava, Angličtí společenští španělé a ruský toy španěl, Japan-chin a pekingský palácový psík, Kromfohrländer a Malí molossoidní psi. Hodí se pro chov do bytu a přestože se zdají jako křehcí psi, umí to být i mrštní sportovci. Chrti (FCI X.) Chrti jsou skupinou psů dle FCI s pořadovým číslem deset. Chrti byli vyšlechtěni na rychlost a „lov očima“, což znamená, že chrt při lovu zvěře nepoužívá čich, ale oči, které má velmi dobře vyvinuté. Všichni tito psi jsou vysocí, šlachovití, mrštní, štíhlí a velmi dobří běžci. Jedinou výjimkou je italský chrtík, který sice má postavu skutečného chrta, ale s tím rozdílem, že je menší a byl vyšlechtěn jako společenský pes. Většina z nich je stará i tisíc let a více (příkladem je saluka) a jsou příbuznými primitivních plemen, což je skupina psů dle FCI s pořadovým číslem pět – špicové a plemena primitivní. Všechna stará a původní plemena chrtů pocházejí z jihozápadní Asie, přesto je asi nejznámějším zástupcem této skupiny chrt z Anglie; greyhound. Často jsou využívaná při coursingu. Česká republika nemá v této skupině žádného zástupce, ale najdeme zde třeba chrtí plemeno z Polska; polského chrta. Odkazy Literatura Bruce Fogle: Velká encyklopedie psů, Slovart, Praha 2012, David Brunner, Sam Stall: Pes – návod k obsluze, Cpress, Brno 2012, Související články Designoví psi European Dog Show Kynologie Pes domácí Plemena neuznaná Seznam plemen psů Externí odkazy Psí rasy – plemena psů a jejich fotky Psí plemena – seznam a popis více než 200 psích plemen včetně fotek a videí Evoluční strom plemen (anglicky) Kynologie Psi Pes domácí

900

https://cs.wikipedia.org/wiki/Vod%C3%ADk

Vodík

Vodík (chemická značka H, ) je nejlehčí a nejjednodušší plynný chemický prvek. Tvoří převážnou část hmoty ve vesmíru. Elementární vodík (H2) má široké praktické využití: zdroj energie, redukční činidlo v chemické syntéze nebo metalurgii a také jako náplň meteorologických a pouťových balonů a do 30. let 20. století i vzducholodí. Základní fyzikálně-chemické vlastnosti Vodík je bezbarvý, lehký plyn, bez chuti a zápachu. Je hořlavý, hoří namodralým plamenem, pro jeho hoření je nutný oxidační prostředek, kterým je nejčastěji vzdušný kyslík. Je 14,38× lehčí než vzduch a vede teplo sedmkrát lépe než vzduch. Vodík je za normální teploty stabilní, pouze s fluorem se slučuje za pokojové teploty. Je značně reaktivnější při zahřátí, především s kyslíkem a halogeny se slučuje velmi bouřlivě, i když pro spuštění této reakce je nutná inicializace (např. jiskra, která zapálí kyslíko-vodíkový plamen). Vodík je velmi málo rozpustný ve vodě, ale některé kovy ho pohlcují (nejlépe palladium). Vodík vytváří sloučeniny se všemi prvky periodické tabulky (s výjimkou vzácných plynů), zejména pak s uhlíkem, kyslíkem, sírou a dusíkem. Ty tvoří základní stavební jednotky života na Zemi. Vodík je schopen tvořit zvláštní typ chemické vazby nazývaný vodíková vazba nebo také vodíkový můstek, kde vázaný atom vodíku vykazuje afinitu i k dalším atomům, s nimiž není poután klasickou chemickou vazbou. Mimořádně silná je vodíková vazba s atomy kyslíku, což vysvětluje anomální fyzikální vlastnosti vody (vysoký bod varu a tání atd.). Zajímavou vlastností vodíku je jeho schopnost „rozpouštět“ se v některých kovech, např. v palladiu nebo platině. Ty poté fungují jako katalyzátory chemických reakcí. Je to způsobeno tím, že má vodík velmi malé molekuly, které jsou schopny procházet krystalovou mříží různých materiálů. Historický vývoj Již Robert Boyle (viz také Boyleův–Mariottův zákon) pozoroval v roce 1671 reakci železa se zředěnými kyselinami (sírovou a chlorovodíkovou), která vedla k tvorbě plynného vodíku, ale nepoznal, že se takto uvolněný plyn liší od vzduchu. Teprve v roce 1766 si Henry Cavendish uvědomil, že tento plyn je chemické individuum a nazval jej „hořlavým vzduchem“. Cavendish je takto považován za objevitele vodíku jako chemického prvku. Cavendish však spekuloval, že tento hořlavý vzduch je vlastně hledaná hypotetická látka, flogiston, a své flogistonové teorie se nikdy nevzdal. Nicméně v roce 1781 zjistil, že tato látka tvoří při hoření vodu, což otevřelo cestu k objevu vodíku jako chemického prvku (elementu). V roce 1783 pojmenoval Antoine Lavoisier tento prvek „hydrogen“ podle řeckých slov (hýdōr, „voda“) a (gennáo, „tvořím“). Lavoisier syntetizoval vodu hořením vodíku v proudu kyslíku a kvantitativní výsledky potvrdily, že voda není element, což se po 2000 let považovalo za zřejmé, nýbrž sloučenina těchto dvou prvků. Lavoisier provedl rovněž rozklad vody rozžhaveným železem v roce 1783. Rozklad vody elektrickým proudem na jednotlivé složky, kyslík a vodík, poprvé provedli Jan Rudolph Deiman a Adriaan Paets van Troostwijk v roce 1789. Český název pro vodík pochází od Jana Svatopluka Presla, který spolu s Karlem Slavojem Amerlingem vytvořil v polovině 19. století české názvy pro tehdy známé prvky ještě před tím, než Mendělejev publikoval v roce 1869 svůj objev periodické tabulky prvků. Vodík je jeden z deseti tzv. archaických názvů prvků, které se v češtině používají dodnes, ostatní názvy se neujaly. Vodík je jediný prvek, jehož izotopy mají vlastní chemické názvy a značky. Deuterium (D, 2H) je izotop tvořený jedním protonem a jedním neutronem v jádře atomu, tritium (T, 3H) je izotop tvořený jedním protonem a dvěma neutrony v jádře atomu. Pro samotný vodík je vyhrazen název protium, ale značka P se nepoužívá, protože je obsazena značkou fosforu (P). IUPAC umožňuje používání značek D, T, ale preferuje 2H, 3H. Plynný vodík se vyskytuje ve dvouatomové molekule H2, která je mnohem stabilnější než atomární vodík. Za normální teploty se vodík chová tak, jako by byl směsí tří objemů orthovodíku (jádra atomů vodíku v molekule mají stejný spin) a jednoho objemu paravodíku (opačný spin). Při skladování kapalného vodíku probíhá přeměna ve směru ortho → para, která je exotermická natolik, že může dojít ke ztrátě až 2/3 původní kapaliny. Bylo nutno vyvinout postup, kdy se při zkapalňování vodíku zároveň provádí přeměna na para- H2. Deuterium bylo spektroskopicky pozorováno v roce 1931, příprava téměř čisté sloučeniny D2O (tzv. těžká voda) byla provedena elektrolyticky v roce 1933. Tritium bylo poprvé připraveno v roce 1934 bombardováním sloučenin deuteria deuterony, schematicky 2H+2H → 3H +H. Výskyt v přírodě Elementární vodík je na Zemi přítomen jen vzácně. Nejvíce elementárního vodíku se vyskytuje v blízkosti sopek v sopečných plynech. Plynný vodík se v našem prostředí vyskytuje ve formě dvouatomových molekul H2, je však známo, že v mezihvězdném prostoru je přítomen z převážné části jako atomární vodík H. V zemské atmosféře se vyskytuje jen ve vyšších vrstvách a díky své mimořádně nízké hmotnosti postupně z atmosféry vyprchává. Elementární vodík je však jednou z podstatných složek zemního plynu, vyskytuje se i v ložiscích uhlí. Ze sloučenin je nejvíce zastoupena voda, která jako moře a oceány pokrývá 2/3 zemského povrchu. Bylo vypočteno, že se vodík podílí na složení zemské kůry (včetně atmosféry a hydrosféry) 0,88 hmotnostními procenty a 15,5 atomárními procenty. Další významný zdroj vodíku představují organické sloučeniny. Vodík patří společně s uhlíkem, kyslíkem a dusíkem mezi biogenní prvky, které tvoří základní stavební kameny všech živých organismů. Díky tomu se vodík vyskytuje prakticky ve všech sloučeninách tvořících nejvýznamnější surovinu současné energetiky a organické chemie – ropu. Vodík je základním stavebním prvkem celého vesmíru, vyskytuje se jak ve všech svítících hvězdách, tak v mezigalaktickém prostoru. Podle současných měření se podílí ze 75 % na hmotě a dokonce z 90 % na počtu atomů přítomných ve vesmíru. Tvorba v přírodě a průmyslová výroba Vodík se v přírodě tvoří při rozkladu organických látek některými bakteriemi. Genetické inženýrství usiluje o zdokonalení tohoto procesu do míry průmyslově využitelné k produkci vodíku pro vodíkové motory. Vodík se uvolňuje při koksování uhlí, takže ve svítiplynu a koksárenském plynu tvoří okolo 50 % obj. Toho se dříve využívalo při průmyslové výrobě vodíku tak, že se tyto plyny zkapalnily a vodík se oddestiloval. Vodík se ve velkém průmyslově vyrábí termickým rozkladem methanu (zemního plynu) při 1000 °C (tzv. parním reformingem zemního plynu). Tato technologie je nejlevnější, reaguje směs metanu a vodní páry za vzniku vodíku a CO2. Účinnost se pohybuje okolo 80 %, ale značnou nevýhodou je, že na 1 kg vyrobeného vodíku se vyprodukuje 5,5 kg CO2. CH4 → C + 2 H2 Jedna z mála využívaných příprav vodíku je katalytické štěpení methanolu vodní parou při 250 °C. CH3OH + H2O → CO2 + 3 H2 Další málo využívaná příprava je katalytický rozklad amoniaku při teplotě okolo 1000 °C 2 NH3 → N2 + 3 H2 Rozpouštění neušlechtilých kovů v kyselinách se využívá k přípravě vodíku v laboratoři. Nejčastěji se k tomu využívá reakce zinku s kyselinou chlorovodíkovou. Zn + 2 HCl → ZnCl2 + H2 Reakcí amfoterních kovů s roztoky hydroxidů vznikají rozpustné hydroxokomplexy a vodík, nejtypičtější je reakce hliníku s roztokem hydroxidu sodného. Lze využít i reakce křemíku s roztokem hydroxidu (například hydroxidu sodného nebo směsi hydroxidu sodného a hydroxidu vápenatého). 2 Al + 2 NaOH + 6 H2O → 2 Na[Al(OH)4] + 3 H2 Si + 4 NaOH → Na4SiO4 + 2 H2 Si + Ca(OH)2 + 2 NaOH → Na2SiO3 + CaO + 2 H2 Vodík vzniká také jako odpadní produkt při výrobě hydroxidů. Například sodík reaguje s vodou za vzniku hydroxidu sodného a vodíku. 2 Na + 2 H2O → 2 NaOH + H2 Reakcí hydridu vápenatého s vodou vzniká hydroxid vápenatý a vodík, ale reakce je pro praktické použití nevyužitelná, protože hydrid vápenatý je velmi drahý. CaH2 + 2 H2O → Ca(OH)2 + 2 H2 Vedením vodní páry přes rozžhavené železo vzniká oxid železnato-železitý a vodík. Tento oxid se dá využít k tvorbě permanentních magnetů. 3 Fe + 4 H2O → Fe3O4 + 4 H2 Dřívější velmi využívaná příprava vodíku byla reakce koksu s vodní párou. Takto vzniká hlavně vodní plyn. H2O + C → CO + H2 … reakce probíhá dále … CO + H2O → CO2 + H2 Další z možností je reakce methanu s vodní párou. Je také možno k methanu a vodní páře přidat kyslík a reakce probíhá za velmi velkého zisku vodíku. CH4 + H2O → CO + 3 H2 12 CH4 + 5 H2O + 5 O2 → 29 H2 + 9 CO + 3 CO2 Poslední z alespoň trochu běžných příprav vodíku je reakce fosforu s vodní párou za vzniku kyseliny fosforečné a vodíku. 2 P + 8 H2O → 2 H3PO4 + 5 H2 Průmyslově se vodík vyrábí elektrolýzou vody. 2 H2O → 2 H2 + O2 Do budoucna se počítá s výrobou vodíku pomocí jaderné energie, a to buď termochemicky (vysokými teplotami - viz Mezinárodní fórum pro IV. generaci) nebo prostřednictvím elektrického proudu (jaderné elektrárny by tak mohly být využívány v době, kdy pro vyráběný proud není odběr). Taková produkce by mohla být i levnější než z obnovitelných zdrojů. Využití Hlavní využití elementárního vodíku: V chemickém průmyslu je vodík výborným redukčním činidlem, sloužícím k sycení násobných vazeb organických molekul, např. při ztužování rostlinných olejů. Redukčních vlastností plynného vodíku se někdy využívá v metalurgii k získávání kovů z jejich rud (wolfram, molybden). Tento proces se ovšem využívá pouze tehdy, kdy nelze využít běžnější redukční činidla, jako je např. koks nebo dřevěné uhlí. Je to jednak kvůli poměrně vysoké ceně vodíku, ale především s ohledem na riziko možného výbuchu vodíku při kontaminaci prostředí kyslíkem nebo vzduchem za vysoké teploty. Vodík jako zdroj energie představuje pravděpodobně budoucnost energetiky i dopravy. Při spalování vodíku vzniká vedle značného energetického zisku (96–120 MJ/kg vodíku) pouze ekologicky naprosto nezávadná voda. Automobilové motory na bázi spalování plynného vodíku jsou v současné době předmětem intenzivního výzkumu předních světových výrobců motorů. V současnosti je však většina vodíku získávána z fosilních paliv, a vodík jako mezistupeň snižuje účinnost jejich využití. Ústav jaderného výzkumu v Řeži vyvinul TriHyBus – český hybridní autobus na vodíkový pohon, elektrobus čerpající energii z palivových článků. Pro výhodný poměr chemická energie/hmotnost je vodík používán jako raketové palivo (například pro raketoplán). Zdokonalení a zlevnění palivového článku postupně umožňuje jeho širší nasazení. V tomto energetickém zařízení se energie chemické reakce vodíku s kyslíkem přeměňuje přímo na elektrickou energii. Jako paliva se přitom používá plynného vodíku, kyslík je u některých článků dodáván z atmosféry jako při normálním hoření. Účinnost tohoto procesu dosahuje v současné době hodnoty 60 %, což je podstatně více než při spalování vodíku a následným využitím vzniklého tepla pro výrobu elektrické energie. Nevýhodou současných palivových článků je stále ještě jejich vysoká cena a fakt, že proces je doposud značně citlivý vůči katalytickým jedům, takže vyžaduje použití velmi čistých chemikálií. Proto se palivové články od šedesátých let 20. století využívají především v kosmických technologiích, kde uvedené nevýhody nejsou příliš významné. Perspektivně jsou izotopy vodíku pokládány za hlavní energetický zdroj při využití řízené termonukleární fúze, kdy lze slučováním lehkých atomových jader dosáhnout významného energetického zisku. Jaderná fúze však zůstává ve stádiu experimentálních prototypů a jejich zavedení do praxe lze očekávat v horizontu několika desítek let (v roce 2008 začala probíhat výstavba termonukleárního reaktoru ITER ve francouzském Cadarache). Praktické využití jaderné fúze se doposud uskutečnilo pouze při výrobě termonukleární bomby. Hoření vodíku s kyslíkem je silně exotermní a vyvíjí teploty přes 3 000 °C. Toho se běžně využívá při svařování nebo řezání kyslíko-vodíkovým plamenem nebo v metalurgii při zpracování těžko tavitelných kovů. Vodík slouží jako chladivo alternátorů v elektrárnách. Mimořádně nízké hustoty plynného vodíku se využívalo v počátcích letectví k plnění vzducholodí a balónů. Náhrada výbušného vodíku inertním heliem byla prakticky využitelná pouze v Severní Americe s přírodními zdroji podzemního helia. Navíc bylo helium embargováno pro vývoz do nacistického Německa. Když v roce 1937 vzducholoď Hindenburg shořela při přistání s několika desítkami obětí, éru vodíkem plněných dopravních prostředků lehčích než vzduch definitivně ukončila. Příčinou exploze vzducholodě Hindenburg byla elektrická jiskra. Jak vzducholoď „pluje“ ve vzduchu, tak se plášť vzducholodě tře o okolní vzduch a tím se balon vzducholodě elektrostaticky nabíjí. V tomto historickém případě šlo o kombinaci počasí v místě přistání, kde bylo před bouřkou, a přetření povrchu vzducholodi nevhodným nátěrem zvyšujícím akumulaci elektrostatického náboje. Stačila pak jediná jiskra, obal se vzňal, od obalu se propálily vnitřní balony s vodíkem, a katastrofa propukla naplno. Nízké hustoty a nízké viskozity vodíku se využívá pro snížení tření ve strojích, kde je třeba rychle proudící plynné médium. Příkladem jsou elektrické generátory (kde může tvořit náplň skříně) nebo Stirlingův motor (jako pracovní médium). Vodíku stále více využívá při výrobě amoniaku z prvků – dusíku a vodíku. Reakce probíhá za teploty okolo 500 °C, tlaku 10–100 MPa a katalyzátoru aktivovaného železa (železo je aktivované oxidem hlinitým Al2O3 nebo oxidem draselným K2O). Amoniak je dnes nejpoužívanějším rostlinným hnojivem. N2 + 3 H2 → 2 NH3 Reakcí vodíku s chlorem vzniká chlorovodík, který pak zavádíme do vody a vzniká kyselina chlorovodíková, která se v průmyslu používá k mnoha reakcím a syntézám. H2 + Cl2 → 2 HCl Experimentálně se využívá jako fyziologicky inertní dýchací plyn ve směsích pro extrémní hloubkové potápění. Jeho výhodou je velmi nízká hustota a absence HPNS (nervový syndrom vysokého tlaku). Kvůli vysoké reaktivitě vodíku s kyslíkem jsou při potápění používány směsi s maximálním obsahem kyslíku 4 %. Z tohoto důvodu je směs bezpečně dýchatelná teprve od hloubky 30 m. Jako první použil vodík v dýchací směsi Švéd Arne Zetterström v roce 1945. Od té doby bylo provedeno několik výzkumných projektů (např. HYDRA 5, HYDRA 8) dokazujících použitelnost vodíkových směsí v hloubkách 400–600 m. Dýchací směs vodíku a kyslíku se nazývá HYDROX a směs kyslíku, vodíku a helia se nazývá HYDRELIOX. Vodík a zmírnění klimatické změny (mitigace) Většina národních strategií snižování emisí skleníkových plynů počítá s využitím vodíku jako paliva. V první fázi by měl být využíván vodík, který v průmyslové výrobě vzniká jako nepotřebný vedlejší produkt (v roce 2023 je obvykle bez dalšího využití spalován). V budoucnosti bude záležet na ekologickém způsobu výroby vodíku. Tzv. černý vodík se vyrábí z černého uhlí, hnědý vodík z hnědého uhlí. Šedý vodík a modrý vodík ze zemního plynu, ale i jeho výroba je z hlediska emisí horší než přímo z plynu či uhlí samotného. Za použití elektřiny z obnovitelných zdrojů se vyrábí tzv. zelený vodík. Vodík vyrobený za pomoci jaderné energie se nazývá nejednotně jako fialový vodík, růžový vodík či žlutý vodík. Celková účinnost elektrolýzy (tj. výroby zeleného vodíku) se pohybuje okolo 55–60 %, přičemž na výrobu 1 kg vodíku je zapotřebí 9 litrů vody a 60 kWh elektrické energie. V roce 2021 byla nedotovaná cena šedivého vodíku 280 až 320 Kč/kg, přičemž kilogram obsahuje 4× více energie než kilogram motorové nafty, což ve výsledku znamená 3× vyšší náklady na provoz vodíkových než fosilních spalovacích motorů. Nevýhodou je emise 5,5 kg CO2 na výrobu 1 kg vodíku. V březnu 2023 byla v Praze na Barrandově otevřena první tankovací stanice na vodík s cenou 278 Kč/kg. Příklady využití v ČR Pražská plynárenská získala v roce 2023 dotaci na vybudování vodíkové plnicí stanice ve svém areálu v Praze Michli za 70 miliónů korun. Bez dotací je její vybudování a provoz neekonomický. V plánu je zajištění zkušebního provozu jednoho vodíkového autobusu MHD, který by kolem plnící stanice jezdil. Podle Pražské plynárenské nedělá vodík do dvou procent objemu v distribuční plynáreské soustavě žádný problém, avšak v roce 2023 není ekonomicky únosné v ČR zelený vodík vyrábět pomocí FVE ani ho potrubím dopravovat do ČR z větrných elektrárenských polí na severu Německa. Sloučeniny Hydridy Hydridy jsou obecně všechny dvouprvkové sloučeniny vodíku s prvky. V užším slova smyslu se jako hydridy označují pouze dvouprvkové sloučeniny vodíku s alkalickými kovy a kovy alkalických zemin. Hydridy se dělí na iontové, kovalentní a kovové, které nemají vždy pravidelnou strukturu a pevné stechiometrické složení. Proto se někdy ještě kovové hydridy dělí na kovové, které mají pravidelnou strukturu a stechiometrické složení, nejčastěji to jsou práškovité látky s černou barvou, a hydridy přechodného typu, které mají proměnlivé složení, které se mění v závislosti na tlaku vodíku. Kovalentní hydridy se dělí na molekulové a polymerní. Hydrid sodný NaH je bílá krystalická látka s vysokou teplotou tání a varu, která se dá využít jako velmi silné redukční činidlo. Připravuje se zahříváním sodíku v atmosféře vodíku. S vodou reaguje za vzniku hydroxidu sodného a vodíku. Je to iontový hydrid. Hydrid vápenatý CaH2 je bílá krystalická látka s vysokou teplotou tání a varu, která se dá využít jako velmi silné redukční činidlo. Připravuje se zahříváním vápníku v atmosféře vodíku. S vodou reaguje za vzniku hydroxidu vápenatého a vodíku. Je to iontový hydrid. Amoniak, čpavek neboli azan NH3 je bezbarvý plyn nepříjemné chuti a čpavého zápachu. Dá se lehce zkapalnit a v laboratoři se používá jako polární rozpouštědlo. Vzniká reakcí dusíku s vodíkem za vyšší teploty a vysokého tlaku. Je to kovalentní hydrid. Hydrazin je další sloučeninou vodíku s dusíkem N2H4. Voda (v systematickém názvosloví oxidan, nikoli oxan, což je systematický název pro tetrahydropyran) H2O je bezbarvá kapalina bez chuti a vůně. Je to nejběžnější polární rozpouštědlo na Zemi. Vzniká reakcí vodíku s kyslíkem. Je to kovalentní hydrid. Další sloučeninou těchto prvků je peroxid vodíku, H2O2, látka se silnými oxidačními účinky. Sulfan H2S je bezbarvý plyn s nakyslou chutí a vůní po zkažených vejcích. Je extrémně jedovatý – 0,015% ve vzduchu dokáže usmrtit člověka. Je lehce rozpustný ve vodě za vzniku slabě kyselého prostředí a jeho vodný roztok se používá v analytické chemii pod názvem sirovodíková voda jako zkoumadlo. V přírodě vzniká tlením bílkovinných organismů s obsahem síry. Průmyslově se vyrábí vytěsňováním ze svých solí silnější kyselinou. Fluorovodík neboli fluoran HF je plyn bez barvy, s leptavou chutí a nepříjemným zápachem. V roztoku se chová jako slabá kyselina a z halogenovodíků je nejslabší. Používá se k uměleckému leptání skla a jako velmi silné oxidační činidlo. Připravuje se reakcí vodíku s fluorem nebo vytěsněním ze své soli. Chlorovodík neboli chloran HCl je plyn bez barvy, s leptavou chutí a nepříjemným zápachem. V roztoku se chová jako silná kyselina („kyselina solná“), která je silnější než fluorovodík, ale slabší než bromovodík a jodovodík. Používá se k výrobě chloridů. Vyrábí se reakcí vodíku s chlorem nebo vytěsněním ze své soli. Bromovodík neboli broman HBr je plyn bez barvy, s leptavou chutí a nepříjemným zápachem. V roztoku se chová jako silná kyselina, která je silnější než chlorovodík, ale slabší než jodovodík. Nemá významné praktické použití, ale lze jej použít jako slabé redukční činidlo. Vyrábí se pouze reakcí bromu s vodíkem, nelze jej vytěsnit z jeho soli. Jodovodík neboli jodan HI je plyn bez barvy, s leptavou chutí a nepříjemným zápachem. V roztoku se chová jako velmi silná kyselina a z halogenovodíků je nejsilnější. Nemá významné praktické využití, ale lze jej použít jako silnější redukční činidlo. Vyrábí se pouze reakcí vodíku s jodem, nelze jej vytěsnit z jeho soli. Ostatní hydridy nejsou nijak významné a běžně se nevyskytují. Další iontové hydridy jsou hydrid lithný LiH, hydrid draselný KH, hydrid rubidný RbH, hydrid cesný CsH, hydrid berylnatý (polymerní struktura) BeH2, hydrid hořečnatý (polymerní struktura) MgH2, hydrid strontnatý SrH2 a hydrid barnatý BaH2. Další kovalentní hydridy jsou boran (polymerní struktura) BH3, alan (polymerní struktura) AlH3, gallan GaH3, indan (polymerní struktura) InH3, thalan TlH3, methan (systematicky karban) CH4 (organická sloučenina), silan SiH4 (organická sloučenina), german GeH4, stannan SnH4, plumban PbH4, fosfan PH3, arsan AsH3, stiban SbH3, bismutan BiH3, selan SeH2, telan TeH2, polan PoH2 a astatan AtH. Další K dalším sloučeninám vodíku patří kyslíkaté kyseliny, hydroxidy a hydráty solí. Obecný vzorec kyslíkaté kyseliny je HaAbOc, a,b,c jsou stechiometrické koeficienty kyseliny a A je kyselinotvorný prvek. Atom vodíku je složkou každé kyseliny. Ve vodě odštěpuje kyselina ion H+ a následně vytvoří s molekulou vody oxoniový kation H3O+. Kyseliny v roztoku mají pH menší než 7. Obecný vzorec hydroxidů je M(OH)n, n je počet molekul OH a M je zásadotvorný kov. Ve vodě hydroxidy odštěpují anion OH− a v roztoku mají pH větší než 7. Hydráty solí jsou látky, které obsahuje ve své struktuře vázané (komplexně i hydratačně) molekuly vody. Zahříváním se tyto molekuly vody odštěpují a rozpouštěním látek ve vodě opět poutají molekuly vody. Při poutání molekuly vody – hydrataci – se u některých sloučenin uvolňuje tzv. hydratační teplo – např. CaCl2 + 2 H2O → CaCl2·2H2O + teplo. Nejtypičtější hydrát, který obsahuje vodu vázanou komplexně i hydratačně je modrá skalice [Cu(H2O)4]SO4·H2O monohydrát síranu tetraaqua-měďnatého. Komplexně vázaná voda se z látek odstraňuje hůře než voda vázaná hydratačně. Organické sloučeniny Jako jeden ze základních kamenů všech organických molekul je vodík přítomný ve všech tkáních živých organizmů. Mezi organické sloučeniny patří sloučeniny uhlíku s vodíkem a křemíku s vodíkem. Uhlík a vodík se vyskytuje ve všech uhlovodících a téměř všech jejich derivátech. Křemík a vodík je obsažen v silanech a ve většině jejich derivátů. Izotopy vodíku Přírodní vodík se skládá ze tří  izotopů: Protium Klasický atom vodíku (někdy nazývaný protium) je tvořen jedním protonem a jedním elektronem. Tento izotop (1H) je nejjednodušší atom ve vesmíru. Deuterium Atom s jádrem 2H, který obsahuje v jádře jeden proton a jeden neutron a od běžného vodíku se liší především atomovou hmotností 2,01363 u, se označuje jako deuterium. Někdy mu bývá přiřazována i chemická značka D, přestože se nejedná o jiný prvek. Deuterium je stabilní izotop, který nepodléhá radioaktivní přeměně. V přírodě se běžně vyskytuje vedle lehkého vodíku. V průměru připadá jeden atom deuteria na 7 000 atomů vodíku. Ve spojení s kyslíkem tvoří deuterium těžkou vodu, D2O. Tato sloučenina má významné využití v jaderném průmyslu. Je velmi účinným moderátorem, tedy látkou zpomalující rychlost neutronů. Této vlastnosti se již od druhé světové války využívá v určitém typu jaderných reaktorů k přípravě plutonia z uranu. Těžká voda se vyrábí elektrolýzou vody: ta obsahuje H2O i D2O, těžká voda se ale rozkládá pomaleji, a proto při mnohonásobném opakování elektrolýzy lze získat velmi čistou těžkou vodu – až 99,9 %. Německá armáda se za druhé světové války snažila vyvinout jadernou bombu na bázi plutonia. V norském Rjukanu existoval průmyslový komplex společnosti Norsk Hydro, vyrábějící těžkou vodu. Spojenci tento komplex zničili operací zvláštních jednotek (bombardování po jeho opravě způsobilo těžké ztráty na životech místních obyvatel, ale továrnu poškodilo jen mírně), přesto se však nacistům podařilo vyrobit dostatečné množství těžké vody pro další experimenty s jadernou zbraní. Těžká voda, která se měla přepravit z Norska do Německa, byla z větší části potopena při převozu přes jedno z norských jezer díky partyzánské akci. Některé sudy, které nebyly zcela naplněny a po výbuchu trajektu plavaly na hladině, se však dostaly do Berlína. Dnes je deuterium využíváno také jako účinný stopovač biochemických reakcí. Pokud je na počátku výzkumu distribuce určité sloučeniny v organizmu použita látka, která má atomy vodíku nahrazeny deuteriem, lze vysledovat její cestu biochemickou přeměnou analýzou všech možných vzniklých produktů. Tritium Tritium (čti trícium) je izotop 3H, který má jádro složeno z jednoho protonu a 2 neutronů a bývá někdy označován chemickou značkou T. Jeho atomová hmotnost má hodnotu 3,01605 u. Na rozdíl od deuteria je jádro tritia nestabilní a rozpadá se s poločasem rozpadu 12,33 roku za vyzáření pouze málo energetického záření beta. V přírodních podmínkách vzniká tritium především v horních vrstvách atmosféry při kolizi kosmického záření s jádrem atomu deuteria. Uměle je tritium získáváno v těžkovodních jaderných reaktorech při výrobě plutonia z přírodního uranu. Tritium slouží jako jedna složka náplně termonukleární bomby, nejničivější lidmi vyrobené zbraně. Tritium je jedním ze základních meziproduktů termojaderné fúze, která je energetickým zdrojem hvězd. Tritium se též někdy používá pro výrobu svítících ručiček a indexů hodinek, které září bez ohledu na to, zda byly předtím vystaveny světlu: tritium slouží jako zářič, který budí některou luminiscenční látku ke světélkování. S ohledem na poločas rozpadu tritia je životnost takové světélkující barvy několik desítek let. Zdravotní rizika jsou na rozdíl od luminiscenčních barev, u kterých se používalo radium, nulové. Tritium však je používáno jen několika výrobci, protože výroba je nákladná. Tritium musí být vázáno jako plyn do mikrogranulí, nebo je obsaženo ve skleněných mikrotrubičkách. Obojí je technologicky náročné. Odkazy Poznámky Reference Literatura Cotton F.A., Wilkinson J.:Anorganická chemie, souborné zpracování pro pokročilé, ACADEMIA, Praha 1973 Holzbecher Z.:Analytická chemie, SNTL, Praha 1974 Jursík F.: Anorganická chemie nekovů. 1. vyd. 2002. Dr. Heinrich Remy, Anorganická chemie 1. díl, 1. vydání 1961 N. N. Greenwood – A. Earnshaw, Chemie prvků 1. díl, 1. vydání 1993 Z. Ibler a kol.: Technický průvodce energetika, BEN - technická literatura, 2002, Související články Kovový vodík Zelený vodík Seznam chemických prvků Externí odkazy Basic Hydrogen Calculations of Quantum Mechanics Hydrogen (University of Nottingham) High temperature hydrogen phase diagram Wavefunction of hydrogen Fúzní paliva Chemické prvky Plyny

902

https://cs.wikipedia.org/wiki/Charta%2077

Charta 77

Charta 77 byla neformální československá občanská iniciativa, která kritizovala „politickou i státní moc“ za nedodržování lidských a občanských práv, k jejichž dodržování se ČSSR zavázala při podpisu Závěrečného aktu Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě (KBSE) v Helsinkách. Iniciativa působila v letech 1977 až 1992. Dokument (Charta 77) je pojmenován podle data z 1. ledna 1977. Autoři textu Charty 77 si přáli zůstat v anonymitě. Je známo pouze tolik, že značnou část sestavili Václav Havel a Pavel Kohout. Druhý jmenovaný je také autorem názvu petice. Organizátory a prvními signatáři byli Jan Patočka, Jiří Němec, Václav Benda, Vlasta Chramostová, Václav Havel, Ladislav Hejdánek, Zdeněk Mlynář, Pavel Kohout, Petr Uhl, Ludvík Vaculík a Jiří Hájek. Jeden ze tří prvních mluvčí, profesor Jan Patočka, byl také první obětí represí komunistického režimu vůči signatářům Charty 77, když 13. března 1977 po několikahodinovém výslechu zemřel. Jeho pohřeb v Břevnově se stal významnou událostí protikomunistického odporu. Nekrolog četl Ladislav Menzel, který v červenci následujícího roku předčasně zemřel. Ačkoli deklarovaným záměrem autorů Charty bylo, aby signatáři reprezentovali odlišná povolání, politické postoje i náboženská vyznání, fakticky společenství kolem Charty tvořili zčásti levicoví intelektuálové z pražského prostředí, často bývalí členové komunistické strany, ale i mladí lidé z prostředí kulturního undergroundu. Po Sametové revoluci v roce 1989 se řada signatářů Charty 77 výrazně zapojila do veřejného života. Charta 77 je současnými historiky považována za jednu z nejvýznamnějších akcí odporu vůči předlistopadovému režimu v období normalizace po roce 1968. To je nicméně způsobeno tím, že v době jejího vzniku žádné další opoziční akce prakticky neexistovaly. Skutečný dopad Charty na dění v zemi byl omezen jednak tím, že počet signatářů Charty byl vzhledem k celkovému počtu obyvatel malý, jednak cenzurní blokádou komunistické strany. Podíl na mizivém povědomí obyvatelstva o dění kolem Charty mělo i vysoce intelektuálské prostředí, které se kolem Charty utvořilo. Naděje na ovlivnění politické situace se tak vyplnily jen částečně, přestože Charta budila u části obyvatelstva určité sympatie. Tím, že nezískala výraznější podporu obyvatelstva, se Charta 77 zásadně lišila od o tři roky později založeného polského odborového hnutí Solidarita. Toto se v Polsku brzy stalo masovým, vyzvalo komunistický režim ke střetu v boji o politickou moc a později přispělo k jeho pádu. V zahraničí vzniklo na podporu Charty 77 několik iniciativ: v roce 1977 vznikl v Paříži Mezinárodní výbor na podporu zásad Charty 77 v Československu a v roce 1978 založila skupina kolem levicového časopisu Folket i Bild zastoupená Petrem Larssonem a Petrem Gavelinem spolu s Jiřím Pallasem Nadaci Charty 77. Později byl do vedení nadace přizván docent František Janouch. Podle jeho slov Nadaci významně podporoval známý filantrop a mecenáš George Soros. Dějiny Vznik a politické cíle Jedním z podnětů k sepsání Charty 77 bylo zadržení členů undergroundové skupiny The Plastic People of the Universe. Text Charty 77 vznikal v průběhu prosince 1976 a navzdory snaze československého režimu byl ve dnech 6.-7. ledna 1977 publikován současně v několika západních listech (Le Monde, Frankfurter Allgemeine Zeitung, The Times a New York Times). Prvních 242 signatářů text podepsalo už koncem prosince 1976 na samostatných kartičkách s textem „Souhlasím s prohlášením Charty 77 z 1. 1. 1977“, s podpisem a adresou. Originály těchto podpisů byly nalezeny v roce 2006 ve spisu tajné policie StB. Ve snaze zamezit rozšíření dokumentu zadržela StB už ve čtvrtek 6. ledna 1977 Václava Havla, Ludvíka Vaculíka a herce Pavla Landovského. Zatčení organizátorů sice zabránilo předpokládanému předání manifestu Federálnímu shromáždění ČSSR a dalším institucím, ale nezamezilo zveřejnění Charty 77 o den později. Do poloviny 80. let dokument podepsalo přibližně 1 200 lidí, v drtivé většině se jednalo o občany české části Československa. Do ledna 1990 Chartu podepsalo 1883 občanů. 25 lidí podpis veřejně odvolalo. V letech 1977 až 1989 vydala Charta celkem 598 dokumentů. Charta 77 kritizovala vládu za porušování lidských práv, k jejichž dodržování se zavázala řadou dokumentů včetně samotné československé ústavy, Helsinských dohod z roku 1975 a smluv OSN. Signatáře Charta popisuje jako „volné, neformální a otevřené sdružení lidí … spojených vůlí individuálně i kolektivně bojovat za lidská a občanská práva v naší zemi i ve světě.“ Tím bylo zdůrazněno, že Charta 77 nebyla žádnou organizací, neměla žádné stanovy ani trvalé orgány a „nevytváří základnu žádné opoziční politické aktivity“. Tento závěrečný článek výzvy byl pokusem o udržení Charty v hranicích československého práva, které organizovanou opozici zakazovalo. Charta 77 se deklarovala jako sdružení lidí různých ideových zaměření a přesvědčení. V kontextu doby a místa vzniku představovala pluralitní komunitu lidí s rozdílnými názory, jež spojoval pocit zodpovědnosti za společnost, lidská práva a svobodu v ČSSR. Teoreticky Charta svým signatářům nijak neupírala právo hájit názory podstatně radikálnější než toto minimum. Charta oficiálně nebyla součástí žádného světového mírového hnutí. Mluvčí Navenek byla skupina reprezentována mluvčími Charty 77, kteří ručili za pravost dokumentů vydávaných jejím jménem. Každý rok byla určena trojice mluvčích, v kteréžto roli se celkem vystřídalo více než 40 lidí. Tito byli vybíráni tak, aby zastupovali co možná nejširší spektrum Charty, v němž se mísily různé filozofické, politické a společenské názory. Mluvčí patřili k nejvíce pronásledovaným signatářům. Reakce režimu Reakce vlády na objevení Charty 77, která kolovala v samizdatové formě po Československu a která byla v plné formě otištěna v řadě zahraničních deníků, byla ostrá. Oficiální tisk označil manifest za „protistátní, protisocialistické, demagogické a hanlivé psaní,“ a jednotliví signatáři byli popisováni jako „ztroskotanci a samozvanci“, „věrní služebníci a agenti imperialismu“, „zkrachovaní politici“ a „mezinárodní dobrodruhové“. Navíc byli postiženi řadou represí - někteří byli vyhozeni z práce, jejich dětem bylo odepřeno studium na školách, přišli o řidičské průkazy, byli nuceni k emigraci či jim byla odebírána občanství. Někteří byli také zadržováni státní policií, biti, mučeni, souzeni a vězněni. V některých případech jim byly vyvlastňovány jejich nemovitosti. Někteří signatáři Charty 77 byli nakonec přinuceni ke spolupráci s StB. Cílem těchto opatření bylo signatáře izolovat, zastrašit či umlčet, popřípadě dosáhnout jejich odjezdu ze země. Přední chartista Václav Benda popsal ve své stati O politicky motivovaných represích v roce 1986 represe takto: „Za necelých deset let existence Charty 77 - což spadá téměř v jedno s existencí veřejně artikulované "občanské nespokojenosti" v normalizovaném reálném socialismu - se mnohokrát prostřídaly a patrně ještě prostřídají nejdůraznější formy represe: od difamačních kampaní v tisku přes administrativní opatření všeho druhu (doslova počínaje porodnicí a konče hrobem) až po masivní represe policejní (výslechy, domovní prohlídky, několikadenní zadržení, střežení, často hraničící s domácím vězením - a potom ovšem vysloveně temné, teroristické akty) a justiční (většinou motivované čistě politicky, stále se však opakují, pravda nepříliš úspěšně, pokusy vykonstruovat "zástupnou" kriminální delikvenci). Také cíle těchto útoků se mění: např. vůči Chartě 77 se několikrát vystřídaly snahy o její izolaci od společnosti dalekosáhlým zastrašováním všech potenciálních sympatizantů (od příbuzných a přátel jednotlivých signatářů až po jejich sousedy a spolupracovníky v zaměstnání), snahy o její rozmělnění a umrtvení postupným "odřezáváním okrajů", totiž vězněním a perzekvováním méně známých signatářů, i snahy o její zničení jediným razantním úderem, za cenu uvěznění nejznámějších aktivistů, kteří byli teoreticky pokládáni za "nedotknutelné". Žádná z těchto metod nezaznamenala jednoznačný úspěch a musíme tedy počítat s tím, že se k nim státní moc v různém sledu opět vrátí - pokud náhodou nevymyslí něco docela nového.“ Extrémním příkladem teroru ze strany tajné policie byla smrt prvního mluvčího charty Jana Patočky, který zemřel 13. března 1977 několik dnů po osmihodinovém výslechu. Zacházení se signatáři Charty a ostatními kritiky režimu vedlo k vytvoření Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných (VONS) v dubnu 1978. Ten se pokoušel zveřejňovat osudy lidí, kteří byli stíháni za své politické postoje. V říjnu 1979 bylo odsouzeno šest představitelů této skupiny (včetně V. Havla) za rozvracení republiky na tři až pět let odnětí svobody. Přestože represe vůči chartistům a členům VONS pokračovaly i v 80. letech, tyto skupiny i nadále pokračovaly v poukazování na pokračující porušování lidských práv komunistickou vládou. Vliv Paradoxně skutečný vliv na dění ve společnosti získali chartisté až po výměně vládnoucí moci na konci roku 1989. Během komunistické vlády zůstal význam Charty 77 omezen. Nezasáhla široké skupiny obyvatelstva (radio Svobodná Evropa bylo silně rušeno), navíc většina jejích signatářů byla z Prahy, a dopadu na obyvatelstvo bránila i malá srozumitelnost vysoce intelektuálně formulovaných prohlášení. Většina československých občanů o Chartě věděla jen prostřednictvím komunistické kampaně zaměřené proti ní, neboť v žádném veřejném tisku nebyla zveřejněna. Mezi občany kolovala jen v strojopisových opisech a v Praze byla kromě chartistů šířena např. i pracovníky letiště Ruzyně (dnes letiště Václava Havla) a fakulty strojní ČVUT v Praze. Mezi nejvýraznější projevy této kampaně patřila především tzv. Anticharta, kterou podepsalo 76 národních umělců, 360 zasloužilých umělců a přes 7000 „obyčejných“ umělců. Řada z nich však tvrdila, že tak učinila pod nátlakem, případně že o svém podpisu vůbec nevěděli. Někteří připustili své morální selhání. Kupříkladu herec Jan Hrušínský přiznal, že nebyl statečný, když podepisoval Antichartu. Další umělkyně, která se za svůj podpis omluvila, byla zpěvačka Eva Pilarová. Pro Festivalový samizdat hudebního Open Air Festivalu TrutnOFF řekla: "Bála jsem se odmítnout, věděla jsem, že tím bych se zpíváním skončila. Zpívání – to byl můj život [...] A brala jsem to nejen jako ponížení, ale jako bezmocnost spojenou se zbabělostí". Mimo to však existovala i mezi odpůrci režimu skupina lidí, která se zdráhala Chartu podpořit. Ti poukazovali zejména na to, že mezi chartisty je celá řada komunistů a bývalých opor režimu. Např. kardinál Tomášek odmítl zpočátku Chartu podpořit (aniž by ji ovšem odsoudil), což odůvodnil tím, že v jejích řadách je spousta exkomunistů, kteří nejsou o nic lepší, než současné vedení státu (jeho dobrovolní Svatovítští zvoníci však opsané texty Prohlášení Charty 77 po Praze šířili, neboť v něm viděli silný požadavek náboženské svobody). Kardinál ovšem tento postoj časem změnil (pod vlivem Jana Pavla II, Josefa Zvěřiny a dalších) a začal Chartu podporovat. Trvale kritický zůstal vůči Chartě např. český spisovatel a exulant Jan Beneš. Od roku 1978 vedla skupina několika signatářů samizdatový časopis Informace o Chartě 77 ("Infoch"), ve kterém byly publikovány aktuality o Chartě, VONSu a jiných samizdatových novinkách. Časopis byl nezávislý nejen na státní moci, ale i na samotné Chartě 77. Úzce však spolupracoval s jejími mluvčími. Na konci 80. let se komunistické režimy východního bloku začaly hroutit. Charta 77 vycítila příležitost a začala být aktivnější v pořádání opozičních akcí vůči vládnoucímu režimu. Signatáři Charty 77 se po listopadu 1989 podíleli na vyjednávání s vládnoucí garniturou o hladkém předání moci a posléze se angažovali v nově vzniklých politických stranách a hnutích, především v Občanském fóru a později v Občanském hnutí. Někteří zastávali i vysoké politické pozice (zejména Václav Havel, který se stal posledním československým a později prvním českým prezidentem). Jejich politický vliv částečně poklesl poté, co se Občanské hnutí, jehož členy byla řada známých signatářů Charty 77, nedokázalo ve volbách v roce 1992 prosadit. Někteří se však prosadili v dalších stranách, zejména v ČSSD (např. Pavel Rychetský, Zdeněk Jičínský, Vladimír Laštůvka, František Bublan, Jiří Dienstbier, Petr Kajnar, Jaroslav Šabata, Jaroslav Mezník) a ODS (např. Jan Ruml, Václav Benda, Milan Uhde, Alexandr Vondra). Zánik V prosinci 1976 se k Prohlášení Charty 77 svým podpisem přihlásilo 242 občanů, celkově jej do roku 1989 podepsalo téměř 1 900 lidí. Po svržení komunistické totality byla na setkání mluvčích v Praze 3. listopadu 1992 oficiálně činnost Charty 77 ukončena. Kontroverze a konspirační teorie Publicista a bývalý politický vězeň Miroslav Dolejší publikoval v roce 1990 konspirační teorii, podle níž byla Charta 77 založena jako zednářská lóže a ovládali ji Židé, zednáři a komunisté. Chartista a disident Jiří Wolf nařkl čelné představitele Charty za to, že zpronevěřovali zahraniční finanční výpomoc. Odkazy Reference Literatura Charta 77 (1977–1989): Od morální k demokratické revoluci. Dokumentace. uspořádal Vilém Prečan, ÚSD-Archa, Bratislava Praha Scheinfeld 1990 . Blažek, Petr, Schovánek, Radek: Prvních 100 dnů Charty 77: Průvodce historickými událostmi. Praha : Academia, 2018. . P. Fiktus, Charter 77 in the journalism of the Parisian ,,Kultura" (in:) Klio. Czasopismo poświęcone dziejom Polski i powszechnych, 2021, nr 4. Související články Anticharta Hnutí za občanskou svobodu Seznam mluvčích Charty 77 :Kategorie:Signatáři Charty 77 Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných Nadace Charty 77 Zahraniční hnutí inspirovaná Chartou 77: Charta 88 – Spojené království, 1988 Charta 97 – Bělorusko, 1997 Charta 08 – Čína, 2008 Externí odkazy Charta 77 na totalita.cz seznam signatářů Video: Reakce na Chartu 77 v televizi Libri prohibiti originály podpisů Prohlášení Charty 77 Dokumenty Charty 77 na serveru Petra Cibulky Informace o Chartě 77 - článková bibliografie - předmluva ke knize Nezveřejněný dokument Charty 77 Seminární práce obsahující řadu citací z užitečných pramenů Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných Webové stránky o dějinách VONS Studentská práce s podrobnostmi zejména o působení Nadace Charty 77 v 80. letech Infoch na webu VONSu My ty chartisty vyvezeme zadarmo! Pořad Českého rozhlasu Plus, obsahuje množství málo známých nahrávek z pomlouvačné kampaně Československého rozhlasu z ledna 1977. Charta Lidská práva v Československu Spolky v Československu Organizace založené roku 1977 Hnutí za lidská práva Normalizace

903

https://cs.wikipedia.org/wiki/V%C4%9Bra%20Chytilov%C3%A1

Věra Chytilová

Věra Chytilová (2. února 1929 Ostrava – 12. března 2014 Praha) byla česká filmová režisérka, pedagožka FAMU. Kritika ji řadí mezi osobnosti tzv. československé nové vlny, kde se prosadila mezi řadou silných mužských autorů. V roce 2000 získala cenu Český lev za dlouholetý umělecký přínos českému filmu. Život Rodina Otec František Chytil byl nájemcem nádražních restaurací. Po vypuknutí první světové války byl raněn a upadl do ruského zajetí. Díky svému bratrovi se stal legionářem. Matka Štěpánka vedla s manželem několik restaurací. Své dětství strávila Věra Chytilová společně s o šest let starším bratrem Juliánem v Olomouci, kde byla po anexi Sudet umístěna do klášterní školy. Jejím prvním mužem byl fotograf Karel Ludwig, druhým pak kameraman Jaroslav Kučera, se kterým má dceru Terezu Kučerovou – výtvarnici, animátorku a herečku – a syna Štěpána Kučeru – kameramana. Po roce 1989 začala učit na FAMU, od roku 2003 byla profesorkou, v roce 2005 se stala vedoucí katedry režie, poté na katedře působila jako pedagog. Tvorba První zkušenosti Studovala dva roky architekturu v Brně, po odchodu z fakulty pracovala jako kreslička, laborantka, manekýnka. První manžel Chytilové ji na přelomu 40. a 50. let uvedl do společenského a kulturního milieu v Praze. Záhy získala první zkušenosti s filmem. Před kamerou se objevila v malé roličce dvorní dámy ve filmu Císařův pekař a pekařův císař. Prošla několika profesemi filmového odvětví; za kamerou začínala na Barrandově jako klapka (poprvé v roce 1954 u filmu Hudba z Marsu), odkud se vypracovala až na pomocnou režisérku. Studium na FAMU V letech 1957 až 1962 studovala FAMU v ročníku Otakara Vávry obor filmová režie, na který byla přijata jako jediná žena. Jejími kolegy byli Jiří Menzel, Evald Schorm, Juraj Jakubisko a Jan Schmidt. Jejím absolventským filmem byl středometrážní film Strop (1963), ve kterém využila autobiografické prvky a zkušenosti modelky. Snímek připomínal podobný film uvedený ve stejné době, film Cléo od 5 do 7 režisérky Agnes Vardové. Vrchol tvorby Debutovala dokumentem Pytel blech, který byl inspirován stejně jako Strop stylem cinema verité. Po celovečerním hraném debutu O něčem jiném (1963) začala Chytilová připravovat se svým druhým manželem, kameramanem Jaroslavem Kučerou, snímek Sedmikrásky. Mezitím natočila ještě krátký fragment Automat svět do povídkového filmu Perličky na dně. Poté následoval další ceněný snímek Ovoce stromů rajských jíme, který předznamenal několikaletou tvorčí pauzu. V srpnu roku 1968 odmítla emigrovat do Francie. Kvůli televizní inscenaci Kamarádi (1971) nemohla šest let pracovat. StB se několikrát neúspěšně pokoušela přimět ji ke spolupráci. Režisér Jiří Menzel oceňoval, že si vždy dokázala zachovat morální postoje, např. odmítla podepsat Antichartu. V roce 1976 se Chytilová vrátila k režii s filmem Hra o jablko a následně snímkem Panelstory aneb Jak se rodí sídliště (1979). Tyto i následující filmy Kalamita (1981), Faunovo velmi pozdní odpoledne (1984) nebo Kopytem sem, kopytem tam (1988) mají stále výsostně moralizující tón, ale jsou vyprávěny formou přístupného příběhu. Po revoluci se vrátila s trefnou satirou na nové poměry nazvanou Dědictví aneb Kurvahošigutentag (1992). Až do poloviny 70. letech 20. století byly ústředními postavami jejích filmů ženy. Pomocí nich se snažila zachytit obecná témata. Nerozlišovala, co se má týkat mužů a co žen. Právě v tom byla a je průkopnická. Spolupracovala s významnými osobnostmi uměleckého života (výtvarnice a scenáristka Ester Krumbachová a další, např. Kristina Vlachová, Daniela Fischerová). Charakteristika tvorby Od počátku své režijní činnosti provokovala vyostřenými etickými dilematy a bouráním formálních klišé. Je typická výrazným autorským rukopisem (experimentuje, je novátorská). Témata jejích filmů jsou zásadní (existenciální), provokující (emancipace žen) a vyvolávající otázky a úvahy (mužská agrese a machismus ve filmu Pasti, pasti, pastičky). Její tvorba nenabízí pozitivní obrazy ženství (a mužství), je svázaná genderovými stereotypy a mýty, zobrazuje status quo. V některých snímcích jsou sice hrdinky nekonvenční (Sedmikrásky – film vyvolal interpelaci v Národním shromáždění), v jiných (Pasti, pasti, pastičky a Hezké chvilky bez záruky) však ženy kalkulují nebo jsou zoufalé, nejsou tedy hybatelkami, ale spíše oběťmi (do jisté míry aktivními). Faunovo velmi pozdní odpoledne lze vnímat jako karikování mužů. Tématu nevázaného sexu a jeho následků je věnován film Kopytem sem, kopytem tam, jemně moralizující a odrážející realitu doby. Sama Chytilová hodnotí Pasti, pasti, pastičky jako film o mužské agresi, o systému tutlajícím zločiny, o korupci. „O co tedy jde? Především o mužský machismus, násilnictví, sklony k nadřazenosti a naproti tomu o postavení žen. Dále mimo jiné i o prznění krajiny obrovskými reklamami, o ničení životního prostředí, …“ Hra o jablko (první film po zákazu činnosti) pojednává o mužském egoismu, odkaz na biblické téma evokuje souboj pohlaví. Chytilová se nevěnuje jen tématům vztahovým, ale také kritickému zobrazení společnosti (Panelstory). Jak o ní řekl režisér Jan Schmidt, „pokud šlo o to prosadit se a nebát se, byla Věra Chytilová mistr.“ V období socialismu neváhala riskovat pronásledování proto, aby mohla svobodně tvořit. Vždy dokázala prosadit sebe a své názory. Je vnímána jako silná osobnost, známá svojí tvrdohlavou houževnatostí, jako průkopnice ženské filmové režie. Svou osobností i prací provokuje, odkrývá kontroverzní společenská témata, bourá zavedené stereotypy. Zejména její rané filmy jsou vnímány jako symbolický obraz tehdejší doby viděné ženskýma očima. Chytilová proto bývá často spojována s feminismem. Když měla v 70. letech 20. století poskytnout rozhovor pro německý feministický magazín, prohlásila, že se necítí být na mužích závislá, protože si vždy bude dělat, co sama chce. Vedle klasické filmové tvorby se Chytilová věnovala i dokumentaristice. Poukazovala na nerovné postavení žen v ČR, jejich malé zastoupení v politice, na domácí násilí a vleklé soudní spory o děti. Dokument problémy konstatuje, jejich řešením se nezabývá. Dokumenty v rámci cyklu „České milování“ zobrazují letité téma Chytilové, obzvláště problém žen týraných muži. Dokument O lásce žárlivé je kritikou lidské nepoučitelnosti, ukazuje stereotypy ve způsobech chování. Chytilová si všímá situace, kdy týraná žena nemá zastání (odsoudí ji mužský soud). Ukazuje i týraného muže, ovšem zdůrazňuje, že ženy jsou týrány mnohem častěji. V politickém i uměleckém kontextu v období po listopadu 1989 představuje umělecky, esteticky i společensky „podvratný“ tón. Zdůrazňuje nutnost vlastních myšlenek diváka k pochopení předkládaných obrazů, čímž se blíží k pozici prezentované Laurou Mulvey. Prezentuje ženy jako osobnosti mimo ideologii a moc. Život Chytilové byl protkán touhou po seberealizaci, kterou by jí žádný vztah nemohl poskytnout, jak sama říkala. Příčinu pocitu nenaplnění vlastního života u žen viděla v nedostatečném ocenění jejich domácí role. Sama se rodinného života nevzdala a s pomocí najaté pracovní síly v domácnosti se snažila propojit s ním kariéru. Chytilová vnímala život jako rozhodování, kdy je občas nutné obětovat některé sny pro jiné. To se snažila znázornit ve snímku O něčem jiném, který je označován za jedno z klíčových děl České nové vlny. V celé její tvorbě se prolíná hraný film s dokumentem. Spolu s Milošem Formanem, Jiřím Menzelem, Vojtěchem Jasným a Janem Němcem je řazena k osobnostem evropského formátu. Veřejné působení Věra Chytilová se aktivně zapojila do organizace KIWI (Kino Women International) – Mezinárodní organizace filmařek, filmových umělkyň, teoretiček a publicistek z celého světa. Nelly Pavlásková a Věra Chytilová zajistily vznik organizace v tehdejším Československu. Postupně se přidaly například Milena Dvorská, Helena Třeštíková, Ester Krumbachová a Eva Švankmajerová. Pavlásková vzpomíná na festival konaný 6. listopadu 1989: „…Všichni byli spokojení, jenom někteří chlapi měli řeči, že se jako ženy oddělujeme…“ V 90. letech 20. století se organizace rozpadla. Roku 1996 bez úspěchu kandidovala do senátu na Zlínsku jako nestraník na kandidátce ČSSD. V roce 2006 neúspěšně kandidovala do Senátu ve volebním obvodu Praha 2 za Stranu Rovnost Šancí. Chytilová se aktivně zapojila do diskusí proti umístění radaru. V roce 2007 připojila svůj podpis k dalším padesáti českým osobnostem, ve kterém žádaly prezidenta republiky a předsedy obou komor parlamentu o vypsání referenda k této problematice. Ocenění Za svá díla obdržela řadu ocenění: Bronzová medaile MFF Benátky (1962): Pytel blech Cena FICC v Oberhausenu (1963): Strop Velká cena MFF Mannheim (1963): O něčem jiném Velká cena Bergamo MFF (1966): Sedmikrásky Stříbrný Hugo na MFF v Chicagu: Hra o jablko Francouzské vyznamenání Řád umění a literatury (1992) Medaile za zásluhy 1998 Český lev za dlouholetý umělecký přínos českému filmu 2000 Cena za mimořádný umělecký přínos světové kinematografii (Karlovy Vary 2000) Filmografie Režie Dům na Ořechovce (1959) Zelená ulice (1960) Pan Ká (1960) Žurnál FAMU (1961) Strop (1962) Pytel blech (1962) O něčem jiném (1963) Perličky na dně (1965) Sedmikrásky (1966) Ovoce stromů rajských jíme (1969) Kamarádi (1971) Hra o jablko (1976) Čas je neúprosný (1978) Panelstory (1979) Kalamita (1981) Chytilová versus Forman (1981) Faunovo velmi pozdní odpoledne (1983) Praha – neklidné srdce Evropy (1984) Prague (1985) Vlčí bouda (1986) Šašek a královna (1987) Kopytem sem, kopytem tam (1988) TGM Osvoboditel (1990) Mí Pražané mi rozumějí (1991) Dědictví aneb Kurvahošigutntag (1992) Pasti, pasti, pastičky (1998) Vzlety a pády (2000) Vyhnání z ráje (2001) Trója v proměnách času (2003) Pátrání po Ester (2005) Hezké chvilky bez záruky (2006) O láskách týraných (2009, TV Barrandov, cyklus České milování) Odkazy Reference Literatura CHYTILOVÁ, Věra a PILÁT, Tomáš. Věra Chytilová zblízka. Praha: XYZ, 2010. . BASLAROVÁ, Iva. Menstruační bolest v podbřišku české kinematografie. In: Feminismus.cz [online]. 4. únor 2010. Dostupné z: http://www.feminismus.cz/cz/clanky/menstruacni-bolest-v-podbrisku-ceske-kinematografie [Vyšlo pro Cinepur. 2010, leden, č. 67.] LUKEŠ, Jan, ed. a LUKEŠOVÁ, Ivana, ed. Vzdor i soucit Věry Chytilové: (2. 2. 1929). Plzeň: Dominik Centrum, 2009. 98 s. Edice Finále, [sv.] 3. Věra Chytilová: režisérka: 1929. In: 25 ze šedesátých aneb Československá nová vlna [online]. ©2008. Dostupné z: http://www.zlatasedesata.cz/profil/vera-chytilova [Zlatá šedesátá – Československý filmový zázrak.] KOPANĚVOVÁ, Galina et al. Věra Chytilová mezi námi: sborník textů k životnímu jubileu. 3. vyd. Příbram: Camera obscura, 2006. 130 s. . Přístup též z: http://www.cameraobscura.wz.cz/chytilova MARKOVÁ, Marta. Femina: portréty českých žen. Brno: Barrister & Principal, 1998. [350] s. . MELOUNEK, Pavel. Čeští filmaři, něžní barbaři: (22 + 2 portréty našich režisérů). Praha: Bohemia, 1996. 169 s. . ŠKVORECKÝ, Josef. Všichni ti bystří mladí muži a ženy: osobní historie českého filmu. Praha: Horizont, 1991. 247 s. . Související články Vila Věry Chytilové Externí odkazy Věra Chytilová- profil v projektu Československý filmový zázrak - Zlatá šedesátá České režisérky České scenáristky Držitelé Českého lva za mimořádný přínos české kinematografii Čeští profesoři Pedagogové filmové tvorby Absolventi FAMU Nositelé medaile Za zásluhy (Česko) Rytíři Řádu umění a literatury Filmoví režiséři z Prahy Narození v Ostravě Narození 2. února Narození v roce 1929 Úmrtí v roce 2014 Úmrtí v Praze Ženy Úmrtí 12. března Držitelé ceny Křišťálový glóbus

904

https://cs.wikipedia.org/wiki/Vltava

Vltava

Vltava () je s délkou 430,2 km nejdelší řekou na území Česka. Pramení na Šumavě, u obce Černý Kříž, soutokem Teplé Vltavy a Studené Vltavy. Protéká mimo jiné Českým Krumlovem, Českými Budějovicemi a Prahou a ústí zleva do Labe v Mělníku. Povodí Vltavy s přítoky Malší, Lužnicí, Otavou, Sázavou a Berounkou zaujímá jižní část Čech a spolu s Labem, jehož přítokem Vltava je, vytváří systém odvodňující téměř celé Čechy. Povodí řeky je 28 090 km² (z toho 27 047,59 km² v Česku). Své jméno „Vltava“ řeka dostala od starých Germánů, kteří ji nazývali Wilt-ahwa – divoká voda, přičemž Germáni jméno pro Vltavu převzali nejspíše od Keltů. Etymologie Název řeky pochází ze starogermánského slovního spojení „Wilth“-„ahwa“, „divoká, dravá voda“. Ve Fuldských análech z roku 872 je tento název doložen jako „Fuldaha“ (srov. s řekou Fulda), v roce 1113 jako „Wultha“. V Kosmově kronice se roku 1125 poprvé objevuje v počeštěné podobě jako „Wlitaua“. Průběh toku Řeka Teplá Vltava, která je považována za jeden ze dvou hlavních zdrojů Vltavy, pramení na východním svahu Černé hory (1 316 m n. m.) na Šumavě ve výšce 1 172 m n. m. jako Černý potok. Jeho pramen je znám jako chráněné území Pramen Vltavy. Prvních 5 km teče severním směrem, od soutoku s Kvildským potokem v Kvildě obrací nadlouho svůj tok k jihovýchodu. Od ústí Vydřího potoka v obci Borová Lada (890 m n. m.) nese říčka název Teplá Vltava, záhy přibírá Vltavský potok, známý též jako Malá Vltava. Ten pramení v Pláňském polesí ve výšce 1 158 m n. m. Protéká Horní Vltavicí a poté v Lenoře (756 m n. m.) získává vody Řasnice, zvané také Travnatá Vltava. Za Lenorou má řeka jen nepatrný spád a vytváří v ploché krajině rozsáhlé mokřady s mnoha meandry, souhrnně zvané Vltavský luh. Zde uprostřed 1. zóny NP Šumava Mrtvý luh se v nadmořské výšce 731 m u osady Chlum stékají Teplá a Studená Vltava. Ta pramení na druhé straně hranic v Bavorsku západně od obce Haidmühle pod německým názvem Altwasser nebo Kalte Moldau. Od soutoku obou hlavních pramenných toků Teplé a Studené Vltavy pak řeka po zbytek své cesty má jméno Vltava. U Nové Pece se Vltava rozlévá do širokého a dlouhého přehradního jezera, které vzniklo přehrazením jejího toku u obce Lipno nad Vltavou. Za Lipnem protéká řeka romantickým skalnatým údolím pod Čertovou stěnou (tento její úsek se nazývá Čertovy proudy) a směřuje k vyrovnávací nádrži Lipno II, těsně před Vyšším Brodem. V úseku mezi přehradní hrází Lipno a Vyšším Brodem je koryto řeky téměř bez vody (přehrada je povinna udržovat minimální průtok 2 krychlové metry vody za sekundu), protože většina vod z Lipenského jezera je odváděna kanálem od podzemní elektrárny do vyrovnávací nádrže Lipno II. Pouze výjimečně se průtok zvyšuje – buďto za přebytku vody v nádrži, nebo u příležitosti vodáckých závodů, neboť úsek Čertových proudů je považován za jednu z nejtěžších vodáckých a slalomových tras na světě. Takové akce ovšem vyžadují průtok 20–30 m3 vody za sekundu. Za Vyšším Brodem protéká Vltava otevřenější krajinou a stáčí svůj tok k severu. Četnými zákruty protéká turisticky atraktivní oblastí s řadou kulturně historických památek, které jsou obvykle v těsné blízkosti řeky. Její tok směřuje k hradu Rožmberk, protéká městečkem Větřní a skalnatým údolím vstupuje do Českého Krumlova. Tok Vltavy směřuje odtud dále na sever, protéká kolem kláštera Zlatá Koruna, míjí bývalé keltské oppidum Třísov a obtéká skalnatý ostroh se zříceninou hradu Dívčí kámen. Pak již pokračuje rovinatou Českobudějovickou pánví k Českým Budějovicím (řkm 239,6). Zde přibírá vody řeky Malše. Za městem pokračuje tok Vltavy kolem obce Hluboká nad Vltavou a směřuje k Hněvkovické přehradě. Ta zajišťuje vodu pro Jadernou elektrárnu Temelín. Odtud až za Prahu vytváří řeka hluboké a úzké údolí, které se rozšiřuje jen na několika místech. Protéká Týnem nad Vltavou a za ním přibírá vody řeky Lužnice. Až k Týnu nad Vltavou však již zasahuje hladina dalšího stupně Vltavské kaskády, Orlické přehrady, pojmenované podle známého zámku Orlík. Jezero pohltilo i soutok Vltavy s Otavou u hradu Zvíkova. Pod hrází Orlické přehrady pokračuje tok Vltavy dále k severu. V úseku před Prahou zadržují vody Vltavy ještě další čtyři přehrady Vltavské kaskády – Kamýcká, Slapská, Štěchovická a Vranská. U Davle leží v řece Ostrov sv. Kiliána, na němž do roku 1419 stával Ostrovský klášter. V těchto místech se zprava vlévá řeka Sázava, o něco dále na okraji Prahy za Zbraslaví se zleva připojuje řeka Berounka. Po průtoku hlavním městem se Vltava teprve v Kralupech nad Vltavou vymaňuje z úzkého údolí do roviny a u Mělníka ve výšce 156 m n. m. se vlévá do Labe. Ačkoliv je Vltava k místu soutoku delší a vodnější, nese tok dále oproti zvyklostem jméno Labe. To protéká Německem a ústí do Severního moře. Před několika milióny let odtékala horní část Vltavy do Dunaje. Větší přítoky (levý / pravý, říční kilometr od pramene k ústí) Kvildský potok (L, řkm 424,1) Bučina (P, řkm 422,6) Vydří potok (L, řkm 416,8) Vltavský potok (Malá Vltava) (P, řkm 416,0) Račí potok (L, řkm 404,5) Kubohuťský potok (L, řkm 402,8) Kaplický potok (L, řkm 396,5) Řasnice (Travnatá Vltava) (P, řkm 394,3) Volarský potok (L, řkm 378,9) Studená Vltava (P, řkm 376,7) Jezerní potok (P) Olšina (L) Větší Vltavice (P, řkm 314,5) Branná (L, řkm 297,9) Polečnice (L, řkm 281,3) Jílecký potok (P) Křemžský potok (Křemže) (L, řkm 258,6) Malše (P, řkm 240,0) Dehtářský potok (L, řkm 231,9) Bezdrevský potok (L, řkm 231,0) Lužnice (P, řkm 202,2) Hrejkovický potok (P) Otava (L, řkm 169,1) Brzina (P, řkm 126,9) Musík (P, řkm 106,8) Mastník (P, řkm 104,6) Kocába (L, řkm 82,8) Sázava (P, řkm 78,3) Bojovský potok (L, řkm 75,2) Berounka (L, řkm 63,4) (viz též Seznam řek a potoků v Praze) Botič (P, řkm 55,2) Rokytka (P, řkm 47,4) Litovický potok (Šárecký potok) (L, řkm 42,7) Zákolanský potok (L) Bakovský potok (L) Plocha povodí podle zemí Vodní režim Vybrané hlásné profily: Využití Závod Horní Vltava řkm 329,54 – Přehrada Lipno I (1952–1959), plocha nádrže 48,7 km2, 725,6 m n. m. řkm 319,12 – Přehrada Lipno II řkm 233,00 – jez České Vrbné (1968), plavební komora postavena roku 2010, na místě vorové propusti postavena elektrárna. V blízkosti nová slalomová dráha. řkm 228,80 – jez Hluboká nad Vltavou (1935), plavební komora dokončena v roce 2013. řkm 210,39 – Přehrada Hněvkovice (1986–1992), plavební komora byla dokončena a uvedena do provozu roku 2010, plocha nádrže 2,68 – 3,21 km2. řkm 208,90 – starý jez Hněvkovice, 354,79 m n. m., provedena modernizace jezu s výstavbou plavební komory. Uvedeno do provozu 2017. řkm 200,41 – Přehrada Kořensko (1986–1991), plavební komora dokončena roku 2000, 2016–2017 komora modernizována. Závod Dolní Vltava řkm 159,90 – Žďákovský most řkm 144,70 – Přehrada Orlík (1954–1966), plavební zařízení pro velká plavidla (šikmé kolejové zdvihadlo doplněné v horní části plavební komorou) nedokončeno, pouze šikmé kolejové zdvihadlo pro sportovní plavidla do 3,5 t; plocha nádrže 27,3 km2, hladina max. 354 m n. m., min. 347,6 m n. m. řkm 134,73 – Přehrada Kamýk (1956–1962), s plavební komorou řkm 91,69 – Přehrada Slapy (1951–1954), výtah pro lodě (svislé nebo šikmé zdvihadlo) není dokončen, plocha nádrže 13,92 km2 řkm 84,44 – Přehrada Štěchovice (1937–1945), s plavební komorou délkově přizpůsobenou pro plavení vorů, plocha nádrže 1,14 km2 řkm 71,33 – Přehrada Vrané nad Vltavou (1930–1936) s plavební komorou, plocha nádrže 2,51 km2 řkm 62,90 – plavební komora Modřany (jez Modřany) řkm 53,70 – plavební komora Smíchov (oddělený kanál od Šítkovského jezu k jezu u Sovových mlýnů) řkm 50,50 – plavební komora Štvanice (jez u začátku ostrova Štvanice) řkm 43,50 – plavební komora Podbaba, plavební kanál Podbaba – Troja, délka 3,5 km (Trojský jez a sportovní kanál na pravé straně) řkm 35,90 – plavební komora Roztoky, plavební kanál Roztoky – Klecany, délka 1,4 km (jez Klecany) řkm 26,70 – plavební komora Dolánky (jez Dolany) řkm 17,90 – plavební komora Miřejovice (jez Nelahozeves – Veltrusy) řkm 00,90 – plavební komora Hořín, plavební kanál Mělník – Vraňany, délka 10,1 km Vodáctví Vodácky nejvyužívanější je Vltava v úseku z Vyššího Brodu do Boršova nad Vltavou. V souvislosti s velkým množstvím kempů, restaurací a dalších různých služeb spojených s vodáctvím se často o Vltavě mluví jako o nejkomerčnější řece světa. Roční návštěvnost Vltavy se v roce 2020 pohybovala kolem 130 tisíc lidí. Mlýny Mlýny jsou řazeny po toku řeky. Mrázkův mlýn – Český Krumlov, Kájovská, okres Český Krumlov, kulturní památka Krumlovský mlýn – Český Krumlov, Široká, okres Český Krumlov, kulturní památka Klášterní mlýn – Zlatá Koruna, okres Český Krumlov Stecherův mlýn – Litvínovice, okres České Budějovice Ungnadův mlýn Královcův mlýn (208,95 km) – Týn nad Vltavou-Hněvkovice, okres České Budějovice Fiedlerův mlýn (208,95 km) – Hněvkovice, okres České Budějovice Seznam vodních mlýnů v Praze při Vltavě Dol – Máslovice, okres Praha-východ Zámecký mlýn – Hořín, okres Mělník, kulturní památka Výstavy 2022 Vltava - proměny historické krajiny, Fakulta stavební ČVUT v Praze, 8. únor – 7. duben 2022. Výstava je zpracována v rámci projektu MK ČR NAKI DG18P02OVV037 „Vltava – proměny historické krajiny v důsledku povodní, stavby přehrad a změn ve využití území s vazbami na kulturní a společenské aktivity v okolí řeky“.Výstava je putovní a zatím byla reprízována v těchto místech: Muzeum Klučenice, 26. 6. – 31. 8. 2022 Slapy, 3. 9. – 11. 9. 2022 Davle, 15. 9. – 14. 10. 2022 SOkA Příbram, 26. 10. – 30. 11. 2022 Krásná Hora nad Vltavou, 2. 12. 2022 – 10. 3. 2023 Středočeské muzeum v Roztokách u Prahy, 5. květen 2023 - 1. říjen 2023 V kultuře Vltava – symfonická báseň Bedřicha Smetany z cyklu Má vlast, která hudebně ztvárňuje tok řeky Alegorické sochy Vltavy, například: kašna zvaná Terezka – klasicistní od Václava Prachnera, v Praze na Mariánském náměstí bronzová Alegorie Vltavy a jejích 4 přítoků – secesní socha od Josefa V. Pekárka na Dětském ostrově v Praze Alegorie Vltavy od Józy Nováka na Podolské vodárně v Praze Alegorie Vltavy od Břetislava Bendy na nároží Vojenského zeměpisného ústavu v Praze 6 (spolu se sochou Alegorie Dunaje na protějším nároží) fontána Faun a Vltava – keramická plastika, Olga a Miroslav Hudečkovi 1984, stanice metra Vltavská Odkazy Poznámky Reference Literatura Související články Osobní vodní doprava na Vltavě Povodeň v Česku (2002) Přívozy na Vltavě Seznam mostů přes Vltavu Seznam pražských mostů Splavnění střední Vltavy Vltavská kaskáda Vltavín Externí odkazy Album současných a historických fotografií řeky Vltavy Hlásné profily Povodí Vltavy Potenciál splavnění vltavské vodní cesty (CityPlan 2004–2005) Kilometráž Vltavy (vodácká) VÚV T.G.Masaryka – Oddělení GIS – Charakteristiky toků a povodí ČR (Vltava, Teplá Vltava) Vltava (Cyklus České televize Vodácká putování) – video on-line v archivu ČT Seznam vodních elektráren na Vltavě Horáčková J., Ložek V., Beran L., Juřičková L., Podroužková Š., Peterka J. & Čech M. (2014). „Měkkýši údolí Vltavy (Čechy). Mollusc fauna of the Vltava River valley (Bohemia)“. Malacologica Bohemoslovaca 13: 12–105. Řeky v okrese Prachatice Řeky v okrese Český Krumlov Řeky v okrese České Budějovice Řeky v okrese Písek Řeky v okrese Příbram Řeky v okrese Praha-západ Řeky v Praze Řeky v okrese Praha-východ Řeky v okrese Mělník Řeky na Šumavě Řeky v Šumavském podhůří Řeky v Českobudějovické pánvi Řeky v Táborské pahorkatině Řeky v Benešovské pahorkatině Řeky ve Středolabské tabuli Přítoky Labe Vodní cesty třídy IV Vodní cesty třídy I Vodstvo Českých Budějovic Vodstvo v Pražské plošině Praha 1 Praha 2 Praha 4 Praha 5 Praha 6 Praha 7 Praha 8

905

https://cs.wikipedia.org/wiki/Zlato

Zlato

Zlato (chemická značka Au, aurum) je chemicky odolný, velmi dobře tepelně i elektricky vodivý, ale poměrně měkký drahý kov žluté barvy. Již od dávnověku byl používán pro výrobu dekorativních předmětů a šperků a jako platidlo. V současné době je navíc důležitým materiálem v elektronice, kde je ceněn jeho nízký přechodový odpor a odolnost proti korozi. V přírodě se vyskytuje zejména ryzí. Vznik zlata je spojen v menší míře s explozí supernov a ve větší pak s kolizí neutronových hvězd. Tyto kosmické procesy poskytují dostatečné množství energie k tomu, aby se protony a neutrony mohly sloučit do podoby těžkého atomu zlata. Základní fyzikálně-chemické vlastnosti Zlato je chemicky velmi odolný kov. Z běžných anorganických kyselin reaguje pouze s lučavkou královskou (směs HNO3 a HCl), jíž se rozpouští za vzniku tetrachlorozlatitanového aniontu [AuCl4]−. V alkalickém prostředí se zlato rozpouští v přítomnosti kyanidových iontů (za přítomnosti kyslíku), přičemž vzniká komplexní kyanozlatnan [Au(CN)2]−. Speciální případ představuje rozpouštění zlata v elementární rtuti. Již středověcí alchymisté věděli, že při kontaktu zlata se rtutí velmi snadno vzniká zvláštní roztok zlata ve rtuti, amalgám. Amalgám přitom zůstává kapalný i při poměrně vysokých obsazích zlata. Zahřátím amalgámu na teplotu nad 300 °C se rtuť odpaří a zbude ryzí zlato. V roce 1997 objevili japonští chemici směs organických sloučenin, která údajně rozpouští zlato. Jde o směs jodu, tetraethylamoniumjodidu a acetonitrilu, která při teplotě varu (82 °C) tvoří nasycený roztok. Snížením teploty roztoku pod 20 °C se z roztoku vysráží čistý kov. Zlato je také rozpustné ve vodném roztoku jodidu draselného a jodu. Pomocí tohoto roztoku lze snadno rozpouštět především tenké vrstvy zlata. Zlato je mimořádně trvanlivé a odolné vůči povětrnostním i chemickým vlivům. Pevnost a tvrdost zlata je možné zvýšit přidáním jiných kovů. Výskyt v přírodě a získávání Zlato je v zemské kůře značně vzácným prvkem. Průměrný obsah činí pouze 4 – 5 ppb (μg/kg). V mořské vodě je jeho koncentrace značně nízká, přesto však díky vysoké koncentraci chloridových iontů ne zcela zanedbatelná – uvádí se hodnota 0,011 μg Au/l. Ve vesmíru připadá na jeden atom zlata přibližně 300 miliard atomů vodíku. V horninách se díky své inertnosti vyskytuje prakticky pouze jako ryzí kov. Krychlový nerost tvoří plíšky a zrna uzavřená nejčastěji v křemenné výplni žil. Krystaly nejsou hojné, často mikroskopicky rozptýleny v šedém žilném křemeni. Vyskytuje se ryzí nebo ve slitině se stříbrem (elektrum). Po rozrušení žil se dostává do náplavů a odtud se rýžuje. Nejbohatší světová naleziště jsou v jižní Africe, na Uralu, v Austrálii; valouny zlata (nugety, až kilogramové) v Kanadě a na Sibiři. Viz také zlato (minerál). Největší producenti zlata (podle The Atlantic, 2008): 1. Jihoafrická republika 11,0 % světové produkce, 2. USA 10,5 %, 3. Austrálie 10,1 %, 4. Čína 9,7 %, 5. Peru 8,2 %, 6. Rusko 6,2 %, 7. Kanada 4,2 % Těžba zlata ve světě (za rok 2013, v tunách, podle U. S. Geological Survey): Čína 420 Austrálie 255 USA 227 Rusko 220 Peru 150 JAR 145 Kanada 120 Mexiko 100 Uzbekistán 93 Ghana 85 V současné době jsou rýžovatelná ložiska zlata již většinou vyčerpána. Avšak v historii bylo rýžování první a jednou z nejvýznamnějších metod získávání zlata z přírody. Všechny metody rýžování jsou založeny na principu gravitační separace lehčích částic písku. Dnes se proto těží primární ložiska, kde je zlato velmi jemně rozptýleno v hornině a kov je z horniny získáván hydrometalurgicky procesem zvaným loužení. Proces spočívá v jemném namletí horniny, aby se do kontaktu s loužicím roztokem mohla dostat většina přítomných mikroskopických zlatých zrnek. Namletá hornina se potom louží buď kyselým roztokem s vysokým obsahem chloridových iontů a oxidačním prostředím (např. sycení plynným chlorem nebo přídavky kyseliny dusičné) nebo naopak roztokem alkalických kyanidů za probublávání vzdušným kyslíkem. Z loužicího roztoku se poté zlato získává redukcí, např. průchodem elektrického proudu roztokem – elektrochemicky, kdy se kovové zlato vyloučí na záporné elektrodě – katodě. Redukci je možno provést i chemicky přídavkem vhodného redukčního činidla (hydrazin, kovový hliník apod.). Amalgamační způsob těžby zlata z rud byl používán v minulosti pro těžení náplavů, v nichž bylo zlato přítomno ve formě větších oddělených zrnek, která se však již obtížně získávala rýžováním. Pro tento účel byla zlatonosná hornina kontaktována s kovovou elementární rtutí. Vzniklý amalgám zlata byl po oddělení horniny obvykle prostě pyrolyzován a rtuť byla jednoduše odpařena do atmosféry. V současné době se tento postup téměř nepoužívá a pokud ano, je zlato z amalgámu získáváno šetrnějším způsobem bez kontaminace atmosféry parami rtuti. Do roku 2014 bylo vytěženo přibližně 175 000 tun zlata (krychle o hraně asi 21 m). Světové zásoby zlata se odhadují na 50 tisíc tun. Největším vlastníkem zlata jsou Spojené státy americké. Mají celkem 261 498 926 trojských uncí (8 133,5 tun) zlata. Více než polovinu mají uloženu v kentuckém Fort Knoxu, zbytek leží ve West Pointu a Denveru. Výskyt v Česku V Česku jsou zlatonosné žíly ve středních Čechách (např. Jílové u Prahy, Roudný, Veselý kopec u Mokrska, okolí Rožmitálu), v Jeseníkách (Zlaté Hory) a v okolí Kašperských Hor. Vzhledem ke snaze zahraničních firem o průmyslovou těžbu zlata v České republice vzniklo v roce 1996 sdružení Čechy nad zlato, které sdružuje převážně města a obce z potenciálně ohrožených lokalit. Ekologická rizika těžby zlata Hydrometalurgický postup dobývání zlata z nízkoryzostních rud představuje značně rizikový proces z ekologického hlediska. Nasazení kyanidových roztoků v tunových až stotunových šaržích představuje obrovské riziko v případě, že dojde k havárii. Příkladem může být katastrofální zamoření Dunaje kyanidy a těžkými kovy z rumunského hydrometalurgického provozu Baia Mare v lednu 2000. Výsledkem byla přírodní katastrofa – stovky tun mrtvých ryb a dalších živočichů a porušení životní rovnováhy rozsáhlého území na desítky let. K haváriím podobného druhu došlo několikrát i v USA nebo jihoamerické Brazílii, kdy byla zamořena řeka Amazonka. Problém je také používání kovové rtuti pro amalgamační způsob těžby zlata, např. v Mongolsku, v Jižní Americe nebo v Africe. Nezanedbatelné jsou i problémy s vhodným uložením tisícitunových kvant vyloužené horniny, jejíž zemědělské využití je v současné době prakticky nemožné. Kvůli potenciálním rizikům při použití kyanidů jsou vyvíjeny nové metody, jako například loužení v roztoku thiosíranu či thiomočoviny. Rozsáhlejšímu nasazení této metody zatím brání jejich cena související i s obtížnějším získáváním vylouženého zlata. Využití Šperky, pozlacování Zlato se používá zejména k výrobě šperků a to ve formě slitin se stříbrem, mědí, zinkem, palladiem či niklem). Samotné ryzí zlato je příliš měkké a šperky z něj zhotovené by se nehodily pro praktické použití. Příměsi palladia a niklu navíc zbarvují vzniklou slitinu – vzniká tak v současné době dosti módní bílé zlato (jako "bílé zlato" se dříve přeneseně označoval např. porcelán, cukr či sůl). Obsah zlata v klenotnických slitinách neboli ryzost se vyjadřuje v karátech (ryzí zlato je 24karátové). Výroba a dovoz šperků a výrobků ze zlata podléhá puncovnímu zákonu. Šperky a produkty, jak nové, tak i staré určené k prodeji jsou opatřené puncem. Punc je pro každou ryzost jiný. I velmi tenký zlatý film na povrchu neušlechtilého kovu jej dokáže účinně ochránit před korozí. Pozlacování kovových materiálů se obvykle provádí elektrolytickým vylučováním zlata na příslušném kovu, který je ponořen do zlatící lázně a je na něj vloženo záporné napětí (působí jako katoda). Kromě toho zlacení zvyšuje hodnotu pokoveného předmětu, jako příklad mohou sloužit různé sportovní a příležitostné medaile, pamětní mince, bižuterie apod. Na nekovové povrchy (dřevo, kámen) se zlato nanáší mechanicky, přičemž se využívá faktu, že kovové zlato lze rozválcovat nebo vyklepat do mimořádně tenkých fólií o tloušťce pouze několika mikrometrů (z 1 g zlata lze vyrobit fólii o ploše až 1 m²). Zajímavé je, že tyto velmi tenké fólie, tzv. pozlátko, mají při pohledu proti světlu zelenou barvu. V tomto případě má zlatá fólie na povrchu pozlacovaného předmětu funkci nejen ochrannou, ale i estetickou (pozlacené sochy, části staveb). Používá se také k pozlacování těla či potravin (označeno jako E 175). Průmysl Vzhledem ke své dobré elektrické vodivosti a inertnosti vůči vlivům prostředí je velmi často používáno v mikroelektronice a počítačovém průmyslu. Častým mýtem je, že se zlato v elektronice používá pro svou vynikající elektrickou vodivost. Zlato je poměrně dobře vodivé (má vodivost 43,5 S·m·mm−2), ale lepšími a především mnohem levnějšími vodiči jsou měď (56,2 S·m·mm−2) a stříbro (61,5 S·m·mm−2). Hlavní důvod pro využití zlata v elektronice je jeho vysoká odolnost proti oxidaci (korozi). Vodivost zlata tedy není nejlepší, ale zato se s časem prakticky nemění. Hlavní využití je pak v pozlacení elektricky vodivých kontaktů mezi dvěma vodiči, poněvadž právě na kontaktech má oxidace největší vliv na celkovou vodivost. Když plocha kontaktu zoxiduje a pokryje se vrstvou oxidu daného kovu (což je většinou dobrý izolant – někdy dokonce keramika), tak se mezi oběma vodiči na kontaktu vytvoří bariéra (daného oxidu), která výrazně zvýší celkový odpor (zhorší vodivost). Pro tyto účely se příslušné kontaktní povrchy elektrolyticky pokrývají tenkou zlatou vrstvou. Zlato se využívá i ve sklářském průmyslu k barvení nebo zlacení skla. Na povrch skleněného předmětu se přitom nejprve štětečkem nanáší roztok komplexních sloučenin zlata v organické matrici. Po vyžíhání se organické rozpouštědlo odpaří a na povrchu skla zůstane trvalá zlatá kresba. Přídavky malých množství zlata do hmoty skloviny se dosahuje zbarvení skla různými odstíny červené barvy. Zubní lékařství Zlato je již dlouhou dobu součástí většiny dentálních slitin, tedy materiálů sloužících v zubním lékařství jako výplně zubů napadených zubním kazem, nebo pro konstrukci můstků a jiných aplikací. Důvodem je především zdravotní nezávadnost zlata, které je natolik chemicky inertní, že ani po mnohaletém působení poměrně agresivního prostředí v ústní dutině nepodléhá korozi. Čisté zlato je však příliš měkké a proto se aplikují jeho slitiny především s mědí, stříbrem, palladiem, zinkem, cínem, antimonem, někdy je součástí dentální slitiny také indium, iridium, rhodium nebo platina. Bankovnictví a finanční spekulace Po dlouhou dobu sloužilo zlato uložené ve státních bankách jako zlatý standard. Centrální banky musely držet fyzicky zlato, kterým garantovaly hodnotu státem vydávané měny. Platilo to takřka globálně až do první světové války. Americký dolar byl tehdy například cenově určen jako 1/20 unce zlata. Tato propojenost znemožňovala vydávat nové a nekryté peníze. To však změnily enormní válečné výdaje a od garancí zlatem se začalo upouštět. Inflace na sebe nenechala dlouho čekat, a Německo postihla dokonce hyperinflace. Po druhé světové válce se pokusil zabránit stejné situaci Brettonwoodsský měnový systém, který byl uzavřen v červenci roku 1944, a představoval přímé napojení amerického dolaru na zlato a všech ostatních měn na dolar. Dolar měl tehdy hodnotu 1/35 unce zlata. Dohoda však padla roku 1971, což vedlo ke zrušení pevně daných kurzů měn i zlata. Od té doby začala cena měn i zlata podléhat tržní nabídce a poptávce. Od té doby lze do zlata investovat. Investuje se pak do tzv. investičního zlata, které představuje certifikovaný zlatý slitek. Tento slitek má na sobě vyražený punc a přísluší k němu certifikát. Použité zlato má nejvyšší kvalitu, jedná se o ryzí zlato = 24 karátů = 999/1000. Pro obchodování se jako jednotka hmotnosti používá trojská unce, což odpovídá 31,1035 g. Investiční zlato je dle evropské legislativy osvobozeno od DPH. Kromě investice do zlata v jeho fyzické podobně může zájemce investovat také do instrumentů, které jsou na jeho cenu navázané. Patří mezi ně například futures kontrakt, ETF, případně CFD kontrakty či různé „zlaté“ fondy a akcie společností, jejichž obchod se zlatem souvisí (např. těžařské společnosti). Světová cena zlata Na Zemi je pouze omezená zásoba zlata, která představuje asi 170 tisíc tun zlata. Kvůli tomuto omezení a vlastnostem, jako je stálost, inertnost a odolnost proti korozi, které zlatu předurčují široké využití ve šperkařství, průmyslu a finančnictví, jeho cena z dlouhodobého hlediska neustále roste. Zlato je proto zajímavou komoditou, se kterou se obchoduje na světových burzách. Základní a nejznámější je burza Londýn, ta zveřejňuje průběžně výsledky obchodování London FIX a London SPOT. Světová cena zlata je pak udávaná v dolarech za trojskou unci (USD/oz). Platidlo Zlato a mince z něj ražené byly po tisíciletí rozšířeným platidlem. Ve starověké Číně bylo zlato uznáno jako oficiální platidlo již v roce 1091 př. n. l. Pro měkkost zlata se z něj velice dobře razily zlaté mince. Nejznámější a nejrozšířenější zlatou mincí byl dukát, který byl rozšířený po celé Evropě v královstvích a císařstvích, ale pro svoji oblíbenost se razil a razí dál nejen v České republice, ale i Rakousku a v dalších zemích dodnes. První nejznámější zlaté mince na území České republiky jsou zlaté keltské mince statéry známé jako duhovky (nacházené po dešti). XAU je kód pro 1 trojskou unci zlata jako platidla podle standardu ISO 4217. Mytologie V egyptské mytologii se věřilo, že bohové jsou (jejich maso) ze zlata. V řecké vystupuje zlato jako ichor (krev bohů a nesmrtelných), zlatá jablka nesmrtelnosti (které hlídaly Hesperidky) či zlaté rouno. Pro Inky bylo zlato symbolem Slunce (bůh Inti). I Hélios putoval na zlatém člunu. Aztékové věřili, že zlato jsou výkaly bohů. Sloučeniny Chlorid zlatitý Oxid zlatitý Kyselina chlorozlatitá Dikyanozlatnan sodný Odkazy Reference Literatura Cotton F.A., Wilkinson J.:Anorganická chemie, souborné zpracování pro pokročilé, ACADEMIA, Praha 1973 Holzbecher Z.:Analytická chemie, SNTL, Praha 1974 Dr. Heinrich Remy, Anorganická chemie 1. díl, 1. vydání 1961 N. N. Greenwood – A. Earnshaw, Chemie prvků 1. díl, 1. vydání 1993 Související články Ryzost Investiční zlato Zlatá barva Barevné zlato Pyrit (zlato hlupáků) Drahé kovy Dukát Duhovka (platidlo) Externí odkazy Kovy Chemické prvky Komodity

906

https://cs.wikipedia.org/wiki/COBOL

COBOL

COBOL (COmmon Business Oriented Language) je programovací jazyk vyvinutý v 60. letech zejména pro obchodní a později i databázové aplikace. Historie Jazyk COBOL byl vyvinut společným úsilím výrobců a uživatelů počítačů ve spolupráci s ministerstvem obrany USA. Ve dnech 28. – 29. května 1959 se konala konference, jejímž cílem bylo uvážit různé aspekty zavedení společného jazyka pro programování elektronických počítačů. Konference rozhodla o zahájení tohoto projektu s tím, že jazyk byl měl umožňovat: sestavení programů v minimálním čase s minimálním programovacím úsilím zápis programů v jazyce blízkém angličtině snadný převod programů na nové typy počítačů úplnou dokumentaci programu Byly vytvořeny tři komise pro vývoj jazyka, z nichž Short Range Committee měla sestavit návrh jazyka na základě tří existujících jazyků a jejich kompilátorů, totiž systémů FLOW-MATIC, AIMACO a IBM COMTRAN (COMmercial TRANslator). Tento jazyk byl poprvé popsán ve zprávě konference CODASYL. Zpráva byla vydána v dubnu 1960 pod názvem COBOL. Tento jazyk označujeme jako COBOL-60. Současně v průběhu této konference bylo zřejmé, že se jazyk bude dále vyvíjet. Pro modifikaci a doplňování jazyka byla sestavena komise z uživatelů jazyka i výrobců počítačů. Na programovacím jazyku COBOL významně zapracovala Grace Hopperová, jejíž jazyk FLOW-MATIC spolu s nápady z jazyka COMTRAN od IBM tvořily základ COBOLu. Byl to její nápad, že programy by mohly být psány v jazyce, který by byl spíše blízký angličtině, než ve strojovém kódu nebo jazyce blízkém strojovému (jako jazyk symbolických instrukcí). COBOL byl založený z velké části na její filozofii. Na základě provedených změn a úprav byl v roce 1961 vydán COBOL-61, sestával ze dvou hlavních částí, REQUIRED COBOL-61a ELECTIVE COBOL-61. COBOL-61 EXTENDED byl vydán v roce 1963, obsahoval kromě prvků jazyka COBOL-61 zejména příkaz pro třídění, příkazy pro generování tiskových sestav a rozšířené aritmetické příkazy. Verze COBOL-65, jejíž základem byl COBOL-61 EXTENDED, byla doplněna příkazy pro operace se soubory v hromadných pamětech a byl zaveden nový typ indexace a příkaz pro vyhledávání informace v tabulkách. COBOL-68 zavedl komunikaci programů a dělení se zbytkem. Byly zrušeny nadbytečné ediční popisy, zjednodušeno užití knihovny programů a provedeno několik dalších úprav. Z této verze vychází COBOL-69. Tato verze byla rozšířena a doplněna příkazy pro manipulace s řetězy znaků a zavedeny příkazy pro manipulace s řetězy znaků a pro komunikaci s koncovými zařízeními. Ve specifikacích byla provedena některá zjednodušení. V jazyku COBOL-70 byl doplněn příkaz pro slučování souborů a příkaz pro obsazení položek ve shodě s jejich popisy. V současné době je platná norma jazyka ISO 2000, která obsahuje také objektovou syntaxi. Programovací jazyk Cobol je nejrozšířenějším jazykem velkých (mainframe) aplikací. „Hello, World!“ Následující jednoduchá aplikace vypíše „Hello, world!“ na standardní výstup. IDENTIFICATION DIVISION. PROGRAM-ID. HELLO-WORLD. ENVIRONMENT DIVISION. DATA DIVISION. PROCEDURE DIVISION. DISPLAY "Hello, world!". STOP RUN. Odkazy Související články AS/400 PL/I ALGOL Fortran Externí odkazy Hlavní stránka kompilátoru GnuCOBOL - OpenCobol.org COBOL má nový kompilátor gcobol, který se chce stát součástí GCC - Root.cz GnuCOBOL 3.2 - AbcLinuxu.cz Programovací jazyky Objektově orientované programovací jazyky

908

https://cs.wikipedia.org/wiki/Pane%2C%20vy%20jste%20vdova%21

Pane, vy jste vdova!

Pane, vy jste vdova! je česká filmová komedie režiséra Václava Vorlíčka z roku 1970. Stěžejním motivem filmu je záměna těl (respektive výměna mozků), z čehož pramení různé komické situace. Iva Janžurová dostala za dvojroli ve filmu ocenění na Mezinárodním filmovém festivalu fantastických filmů v Terstu. Herecké obsazení Iva Janžurová - Evelyna Kelettiová, Stuart Hample po operaci, Fanny Stubová po operaci (trojrole) Jiří Sovák - král Rosebud IV. Jiří Hrzán - astrolog Stuart Hample Olga Schoberová - Molly Adamsová Eduard Cupák - major Robert Steiner František Filipovský - král Oscar XV. Čestmír Řanda - ministerský předseda generál Omar Otis Jan Libíček - Bobo Otto Šimánek - průmyslník Keletti Vladimír Menšík - Bloom Helena Růžičková - vražedkyně Fany Stubová Miloš Kopecký - primář Somr Oldřich Velen - generál Jaroslav Mareš - generál Jiří Lír - herec Gugenheim Stella Májová - Gerta Stella Zázvorková - Otisová Lubomír Kostelka - tajemník Kelettiových Luděk Kopřiva - divadelní režisér Děj Vládce fiktivního evropského království Rosebud IV. (Jiří Sovák) se na letišti účastní slavnostního vojenského uvítání svého bratrance, krále Oscara XV. (František Filipovský). Nešikovný velitel čety Bobo (Jan Libíček) však při horlivém vítacím ceremoniálu utne králi Oscarovi ruku v rameni, šlechtická modrá krev vytéká na rudý koberec a král Rosebud dojde k závěru, že neschopnou armádu je vhodné zrušit, protože jen ubližuje lidem. Toto prohlášení vyděsí armádní generalitu, která se rozhodne krále odstranit rafinovaným způsobem: na klinice slovutného profesora Sommera (Miloš Kopecký) nechají z telecího masa vyrobit duplikát slavné herečky Evelyny Kellettiové (Iva Janžurová) a do něj hodlají implantovat mozek sadistické vražedkyně Štubové (Helena Růžičková), odsouzené na smrt. Ta se pak má postarat o odstranění krále, který je hereččiným obdivovatelem. Steiner tedy navštíví Štubovou ve vězení, seznámí se tam s jejím přítelem Bloomem (Vladimír Menšík) a poskytne jí sebevražednou pilulku, aby její mozek mohl být co nejdříve doručen na Sommerovu kliniku. Propuštěný důstojník Bobo má přítele, astrologa jménem Stuart Hample (Jiří Hrzán). Ten na jeho žádost vyčte z pozice hvězd horoskop, z nějž vyplývá, že Stuart se jednak ožení se svou vysněnou láskou Molly (Olga Schoberová), která je přitom milenkou armádního spiklence majora Steinera (Eduard Cupák), jednak se stane vdovou. Souběžně však Hamplovy služby využije i král Rosebud IV., jenž se tak dozví, že se na něj chystá atentát. Informuje o tom generála Otise (Čestmír Řanda) a majora Steinera, tedy strůjce atentátu, aby to prověřili. Generál Otis rozhodne, že Hample je příliš nebezpečný a jeho odstranění je úkolem číslo 1. Astrolog je pod záminkou věštby vylákán na jatka a zavražděn, jeho mozek je určen k archivaci, ale zřízenec pitevny provede záměnu s mozkem Štubové a rozjíždí se kolotoč záměn, nedorozumění a atentátů. Hamplův mozek se tedy dostane do kopie Kelletiové, kterýžto duplikát je ubytován ve Steinerově vile, na dohled od vily průmyslníka Kelletiho (Otto Šimánek). Ten se po několika extempore začne domnívat, že mu je Evelyna nevěrná, a v záchvatu žárlivé zuřivosti ji zavraždí – netuší totiž, že předtím přistihl in flagranti její dvojnici. Za pomoci svého tajemníka (Lubomír Kostelka) se pokusí zavraždit i tuto dvojnici, ale přijde přitom sám o život. Hampl v těle dvojnice se mezitím od generála Otise snaží získat zpět své astrologické mapy, které si generál přivlastnil po jeho smrti. Při potyčce v Otisově vile dojde k dalšímu nedorozumění, když je přistihne Otisova manželka (Stella Zázvorková) i s houfem novinářů. Umělá dvojnice Kelletiové zhotovená z telecího, je určena k „porážce“ a konzumaci na svatební hostině Steinera s Molly – Bobo však maso zamění a upeče pravé telecí. Steiner se začne domnívat, že jedí skutečnou Kelletiovou a v kuchyni se pokusí její dvojnici zavraždit znovu – místo toho však přijde o vědomí. Na klinice profesora Sommera pak Hample dosáhne toho, aby jeho mozek byl z těla falešné Kelletiové vložen do Steinerova těla a Sommer mohl napravit svůj předchozí omyl vložením mozku Štubové do těla Kelletiové. Bláznivý kolotoč záměn pak vygraduje v divadle, kde má mít Kelettiová vystoupení v hlavní roli, ale na jeviště se pochopitelně dostane její kopie s mozkem Štubové. Ta pak přímo na jevišti podřízne herce Gugenheima (Jiří Lír), jehož si mezitím armádní spiklenci najali na zabití krále, který má v čestné lóži sledovat představení. Král Rosebud IV. tak nakonec atentátu unikne a „dvojnásobná vdova“ Hampl v těle Steinera konečně získává svou lásku Molly. Citáty „Kdo dělal žaludek? To jsem si mohl myslet. Jak vás mohlo napadnout dát tam bachor, knihu, čepec a slez? Vždyť by přežvykovala! Somnambule. Abych z vás neudělal nezaměstnaného!“ (dr. Sommer kárá svého podřízeného) „Starej se radši o sebe. Pálí se ti ruka.“ (král Rosebud IV. ke svému bratranci králi Oscaru XV.) - „Z čeho oni to asi dělají?“ (král Oscar XV. oddělá transplantovanou ruku z plamene svíčky) - „To je z nohy.“ (král Rosebud IV. si přičichne a vzápětí má jasno) Zajímavosti Pro scénu, kde průmyslník Kelleti přijde o život, byla u vily vyhloubena jáma, do které si Otto Šimánek vlezl, okolo krku mu bylo postaveno bednění a zasypáno hlínou a osázeno růžemi. Natáčení několika sekund děje, kdy Kelletiho uťatá hlava s vyčítavým výrazem leží v záhonu, trvalo necelou půlhodinu. Až při vyhrabávání vyšlo najevo, že v hlíně sídlili rezaví mravenci a Otto Šimánek tak musel vydržet mnoho desítek jejich bolestivých a pálivých kousnutí do krku. Odkazy Reference Externí odkazy Pane, vy jste vdova! na Filmová místa.cz České filmové komedie České sci-fi filmy Filmy z roku 1970 Filmy Václava Vorlíčka Filmy studia Barrandov

909

https://cs.wikipedia.org/wiki/Panelstory

Panelstory

Panelstory aneb Jak se rodí sídliště je český barevný film z roku 1979 režisérky Věry Chytilové natočený ve Filmovém studiu Barrandov, premiéru měl 1. prosince 1981. Jedná se o společenskou satiru kritizující stav normalizační společnosti v 70. letech 20. století v Československu. Mimo jiné také šlo o umělecky ztvárněnou reakci na tehdejší výstavbu obřích panelových sídlišť v Praze na Jižním Městě. Děj Ve filmu probíhá několik příběhů lidí z rozestavěného panelového sídliště, skládající mozaiku života mezi panely a paneláky. Obsazení Ocenění Film získal Velkou cenu ex aequo na mezinárodním festivalu autorských filmů San Remo (1980), Cenu Městského národního výboru (Bronislav Poloczek) a Cenu Studia mladých Československého rozhlasu za střih (Jiří Brožek) na festivalu filmové veselohry v Novém Městě nad Metují a Ledňáčka na festivalu českých a slovenských filmů Finále Plzeň (1990). Externí odkazy České hořké filmové komedie Sídliště Filmy z roku 1981 Filmy Věry Chytilové

910

https://cs.wikipedia.org/wiki/P%C3%A1ni%20kluci

Páni kluci

Páni kluci je dětský film natočený režisérkou Věrou Plívovou-Šimkovou v roce 1975 volně na motivy knihy Marka Twaina Dobrodružství Toma Sawyera. Příběh se odehrává v roce 1901 v malém českém městě. Hlavními hrdiny je parta kluků, provádějící drobné lumpárničky. Základní údaje Námět: Mark Twain Scénář: Vít Olmer (uveden za účelem ochrany skutečného scenáristy Jana Procházky v době zákazu) Hudba: Petr Hapka Kamera: Emil Sirotek Režie: Věra Plívová-Šimková Hrají: Michael Dymek, Petr Voříšek, Petr Starý, Jitka Chalupníková, Magda Reifová, Iva Janžurová, Zdena Hadrbolcová, David Vlček, Bohumil Luxík Další údaje: barevný, 90 min, dětský Výroba: ČSSR, Filmové studio Barrandov, 1975 Natočeno: Levín u Litoměřic, Rýzmburk Odkazy Reference Externí odkazy České dětské filmy Filmy z roku 1975 Filmy Věry Plívové-Šimkové České filmy natočené podle knižní předlohy Filmy s tématem železnice Fiktivní děti Filmy inspirované dílem Marka Twaina

911

https://cs.wikipedia.org/wiki/Panna%20a%20netvor

Panna a netvor

Panna a netvor (německý název Die Jungfrau und das Ungeheuer) je český filmový horor s nádechem pohádky natočený na motivy starofrancouzské pohádky Kráska a zvíře režiséra Juraje Herze roku 1978. Pohádka byla nadabována do němčiny. Dívka (Zdena Studenková) žije v přepychu na zámku, ale nesmí spatřit svého pána (Vlastimil Harapes), protože je zaklet do podoby netvora. Když jej začne mít ráda, vrátí se mu jeho lidská tvář. Zajímavosti o filmu Kvůli rozhodnutí režiséra postavit celý zámek v ateliéru byl rozpočet vysoký, a tak musel Herz v kulisách natočit současně druhou pohádku Deváté srdce. Natáčení obou filmů trvalo 90 dní. Část filmu se natáčela také v Grottě v parku Havlíčkovy sady. Juraj Herz nechtěl natočit film s přívětivým zvířetem, a proto si pro ztvárnění vybral ptáka jako nekomunikativní zvíře. Představitele Vlastimila Harapese, se kterým točil svůj předchozí film Den pro mou lásku, si vybral, aby měl kvalitní choreografii Netvora. Reference Související články Kráska a zvíře Externí odkazy Panna a netvor na Online-Filmdatenbank.de České pohádkové filmy Filmy z roku 1978 Hororové filmy Filmy Juraje Herze Filmy studia Barrandov

913

https://cs.wikipedia.org/wiki/Pel%C3%AD%C5%A1ky

Pelíšky

Pelíšky jsou česká filmová komedie režiséra Jana Hřebejka z roku 1999, dějově zasazená do Prahy na konci 60. let 20. století. Film získal celkem tři České lvy: za nejlepší hlavní mužský herecký výkon (Jiří Kodet), za filmový plakát a za divácky nejúspěšnější český film. Obsah filmu Děj filmu se odvíjí od prosince 1967 do konce prázdnin 1968. Ve dvoupatrové vilce v Praze-Košířích spolu sdílejí bydlení dvě rodiny, jejichž otcové se navenek nesnášejí pro ostré politické rozdíly: zatímco v patře bydlící válečný invalida Kraus (Jiří Kodet) se netají svým názorem, že komunisté to mají spočítané, pak v přízemí bydlící major ČSLA Šebek (Miroslav Donutil) je nadšeným komunistou věřícím v pokrok „lidově demokratických“ zemí oproti „západním“. Oba otcové se snaží hrát roli hlavy rodiny, ale nad oběma mají vrch vlídné a chápavé maminky (Emília Vášáryová, Simona Stašová). V obou rodinách dospívají děti, které jsou shodou okolností spolužáky na gymnáziu – Michal Šebek (Michael Beran) je zamilovaný do Jindřišky Krausové (Kristýna Nováková), ovšem ta má ve skutečnosti ráda frajerského Eliena (Ondřej Brousek), jehož rodiče jsou služebně v USA. A ani v jedné rodině otcové svým dětem nerozumí: nová generace má zkrátka jiné ideály než generace předchozí. Do příběhu výrazně vstoupí i osud tety Šebkových, ovdovělé učitelky Evy a jejího synka Péti, kteří po smrti paní Krausové naleznou sympatie právě ve vdovci Krausovi. Z druhé strany děj katalyzuje Jindřiščin, Michalův a Elienův třídní profesor Mašláň (Jaroslav Dušek), který pod maskou chápavého pedagoga ve skutečnosti skrývá bezcitný oportunismus. Obsazení Podle Ivy Janžurové byla role matky Krausové nejprve nabídnuta jí; poté, co trvala na tom, aby její postava nezemřela, a scenárista Petr Jarchovský nebyl ochoten roli přepsat, ke spolupráci nedošlo. Výroba Realizace filmu trvala 6 let. Původně mělo jít o dvoudílný televizní film. Místa natáčení Rodinná vila se nachází v ulici Schodová 4 v Praze - Košířích. V Prokopském údolí u Prahy se nachází jezírko „muže s koženou brašnou“. Odkazy Reference Související články Zahradnictví (filmová trilogie) – prequel Externí odkazy Místa natáčení na Filmová místa.cz České filmové komedie Filmy z roku 1999 Filmy Jana Hřebejka Filmy inspirované dílem Petra Šabacha Filmy odehrávající se v Praze

914

https://cs.wikipedia.org/wiki/Pension%20pro%20svobodn%C3%A9%20p%C3%A1ny

Pension pro svobodné pány

Pension pro svobodné pány je český film natočený režisérem Jiřím Krejčíkem v roce 1967 podle divadelní hry Seána O'Caseyho. Situační komedie se odehrává v pensionu, do něhož si svobodný mládenec (Josef Abrhám) tajně přivede svou milenku (Iva Janžurová) a snaží se jí skrýt jednak před přísnou paní domácí (Věra Ferbasová), jednak před svým nenadále se navrátivším spolubydlícím (Jiří Hrzán). Zajímavost Mladého pána, kterého posléze hrál Jiří Hrzán měl původně hrát Vladimír Pucholt (kamerové zkoušky proběhly), k čemuž ale nedošlo z důvodů jeho emigrace. Externí odkazy České filmové komedie Filmové situační komedie Filmy z roku 1967 Filmy natočené podle divadelních her Filmy studia Barrandov Filmy Jiřího Krejčíka

915

https://cs.wikipedia.org/wiki/Petrolejov%C3%A9%20lampy

Petrolejové lampy

Petrolejové lampy je psychologický román českého spisovatele Jaroslava Havlíčka. Nejprve vydán pod názvem Vyprahlé touhy v roce 1935 a později přepracován a posmrtně vydán v roce 1944 konečně jako Petrolejové lampy. Román je první ze čtyř, které Havlíček za svého života dokončil, a měl se stát základem obsáhlejšího cyklu věnovaného osobnosti Štěpky a její rodné Jilemnici. Vzhledem k zamýšlenému plánu stihl původní román pouze přepracovat a napsat torzo Vlčí kůže a poznámky ke třetímu, závěrečnému dílu Vykopnuté dveře. Příběh je zaměřen na Štěpku Kiliánovou, dceru bohatého zednického mistra a selky z vejrychovského statku, jež žije na izolovaném maloměstě přelomu 19. a 20. století. Její osud se spojí s jejím vysněným mužem, bratrancem Pavlem Malinou, důstojníkem u rakousko-uherské armády, ze kterého se stal během služby syfilitik, u něhož začne postupovat paralýza. Autor sleduje přerod z městské paničky v těžce pracující selku, jež se navíc musí starat o umírajícího manžela. Děj Lampy svítí a prostírá se V první, nejrozsáhlejší části autor nejprve představuje situaci Jilemnice, její pověsti, její charakter malého tkalcovského, a nutno dodat, poněkud izolovaného města. Autor se zde představuje jako vypravěč – takového příběhu, který zažil ve svém útlém dětství, nicméně je o něm zpraven z hlubších zdrojů, může proto vstupovat s vysvětlujícím komentářem. Příběh se zaměřuje na dvě rodiny: rodinu stavitele Kiliána, který se do města přistěhoval, výhodně se oženil s bohatou selkou Annou Malinovou, začal stavět a vytvořil si jisté renomé usedlého měšťáka. Druhá je sedlácká rodina Malinů na Vejrychovsku, u které autor dobře osvědčil znalost pověstí, kde popisuje známou pověst o zemanovi Vejrychovi, který zde seděl během třicetileté války a údajně se zabýval černou magií. Také je fiktivně popsáno, jak čeledín Antonín Malina, dědeček Jana a Pavla a otec Antonína Maliny mladšího, získal statek poté, co se původní majitel pomátl a svoje peníze rozházel po lese. Kilánovým se v roce 1870 během prusko-francouzské války narodí dcera Štěpánka, Štěpka. Z té začne vyrůstat poněkud hřmotná a nesympatická dívka, která se jen těžce zařazuje do konvenčních mantinelů maloměstského života. Proto se utíká na Vejrychovsko ke svému strýci a bratrancům a kde tráví většinu času. Postupem času se ze staršího bratrance Jana stává sedlák a Pavel odjíždí na učení. Štěpka objeví talent u divadla, vypomáhá doma, ale není o ni zájem ze strany ženichů. Pavel zběhl na kadetní školu a když se jednou vrátí domů dojde k jistému milostnému vzplanutí mezi ním a Štěpkou. Ze strany Pavla je to pouze vypočítavost. Na Vejrychovsku se začne ukazovat, že vojenská kariéra je příliš nákladná a statek začíná postupně upadat. V 90. letech o Štěpku stále není zájem (objevují se přechodné známosti, ale nic vážného), ale také nastupuje nová generace mladých, kteří obnovují zájem o divadlo, kde Štěpka znovu září. Jilemnicí projíždí první parní lokomotiva. Zároveň ovšem ve slušné společnosti upadá, protože začíná nepokrytě nadbíhat mužům, někdy i s pohnutou minulostí. První část končí příjezdem Pavla na silvestrovské slavnosti konce roku 1899, dobou vypuknutí druhé búrské války. Sytý u stolu V druhé části se začíná děj zintenzivňovat. Začíná popisem vztahu hejtmana Pavla k usedlému maloměstu – vysmívá se mu. Zároveň se ukazuje, že Vejrychovsko je téměř na buben (to je také jeden z důvodů proč byl Pavel penzionován). Antonín a Jan se na Pavla dívají jako na člověka, na kterého celou dobu dřeli, a teď je přivedl na mizinu. Pavel proto přijde na nápad vzít si bohatou Štěpku – tato svatba má mít charakter obchodu výhodného pro všechny. Po určitých peripetiích je na tento obchod všestranně přistoupeno. Vejrychovsko je rozděleno na dvě části – jedna část pro Jana a druhá pro novomanžele. Je postaven panský dům. Dochází k určitému porozumění mezi měšťákem Kiliánem a sedlákem Malinou. Po svatbě se ovšem ukazuje, že hejtman Pavel si z vojny přivezl ještě něco, co zabraňuje Pavlovi mít se Štěpkou dítě. Vztah se začíná rozpadat. Ze Štěpky se stává selka, jež ztrácí o manžela zájem. Ubíhají roky. Až po nějaké době se ukazuje, že to něco je syfilis, jež u šviháckého důstojníka způsobuje progresivní paralýzu. Je na manželku jízlivý, útočný. K provalení tohoto problému dojde poté, kdy Pavel doprovází Štěpku ke Kiliánovým pěšky na návštěvu: směšně kulhající Pavel se musí opírat o Štěpku, čemuž přihlíží celé město, které tuto dvojici šmahem odsoudí z morálního hlediska. Z Pavla se stane pro děti „skákavý hejtman“. Lampy zhasínají Třetí část začíná úmrtím stavitele Kiliána, které Pavlovi připomíná blízkost smrti. Štěpka tráví většinu času u své nemocné matky v Jilemnici a paralyzovaný manžel je izolován na statku, kde se o něho odmítá starat i služebnictvo kvůli nepředvídatelnému chování. Posléze Pavel ze samoty nasedne na kočár a odjede přes Hrabačov až k vrcholku Kokrháči. Štěpka ho jde hledat: najde ho v horách v místech, kde nejspíš chtěl spáchat sebevraždu, ale nedokázal to. Štěpka ho s vypětím sil snese dolů, ale syfilis napadl mozek, což ještě prohloubilo jeho zákeřné povahové vlastnosti. Štěpčina matka zemře. Pavlův bratr Jan se rozhodne odvézt ho do pražského blázince, kde Pavel na počátku rusko-japonské války v roce 1904 zemře. Román končí smířením Antonína, Jana a Štěpky. Autorem je naznačeno, že Jan požádá Štěpku o ruku, což se také ve Vlčí kůži stane. Další zpracování Film film téhož jména natočil režisér Juraj Herz v roce 1971 na motivy románu podle scénáře Václava Šaška . Hlavní postavy hráli Iva Janžurová a Petr Čepek. Divadelní inscenaci podle scénáře Martina Velíška a Ivana Rajmonta uvedlo například Klicperovo divadlo v Hradci Králové. Desetidílnou četbu na pokračování v roce 2005 uvedl Český rozhlas Dvojka. Připravila: Sabina Langerová. Četl Rudolf Pellar. Režie: Jakub Doubrava. Styl a postavení mezi další Havlíčkovou tvorbou Před vydáním tohoto románu nebyl Havlíček příliš významný, z čehož při vydání pramenilo několik nedorozumění. Především román byl vydavatelem přejmenován na Vyprahlé touhy a ani nebyl rozpoznán jeho styl: Havlíček byl považován za epigona naturalismu. Havlíček v tomto díle projevil velký smysl pro epickou objektivizaci, při níž si zachoval jistou odtažitost od zmatku různých módních směrů, které ve 30. letech panoval. Havlíček sice dobře využívá osvědčené postupy jak dokumentární popisnosti realismu, smyslu pro detail naturalismu, tak neúčastněné rozvleklosti epiky, ale liší se od nich obsahem, zaměřením a vyústěním. Hned od počátku zamýšlel použít Petrolejové lampy jako „první samostatnou část cyklu románů z maloměstského prostředí,“ tedy románové trilogie o Štěpce Kiliánové. V tomto plánu ale začal pokračovat až po vydání Neviditelného, Té třetí a Helimadoe. Za prvé přepracoval Petrolejové lampy: rozdělil je místo původních dvou částí na tři, přidal epizodní postavu Aloise Trakla, která měla hrát dále významnější úlohu a konečně přepsal Jivno a Horálkovice na Jilemnici a Hrabačov a dokonce přejmenoval některé osoby z románu pravými jmény. Dále rozpracoval román Vlčí kůže, kde se Trakl stane třetím mužem Štěpky a ona získá konečně dítě, i když nevlastní. S Petrolejovými lampami souvisí baladická novela Synáček, která pojednává o kamarádech Antonínu Skálovi, zvaném Synáček, a Xaverovi, se nimiž se Štěpka setkala v divadle. Vydání Vyprahlé touhy, Sfinx, Bohumil Janda, 1935 Petrolejové lampy, ELK, 1944 Petrolejové lampy, Československý spisovatel, 1953; 1957; 1973; 1987 Petrolejové lampy, Mladá fronta, 1960 Petrolejové lampy, Odeon, 1983 Petrolejové lampy, Knižní klub, 1998, Petrolejové lampy, Levné knihy KMa, 2000, Petrolejové lampy, Academia, 2008, Petrolejové lampy, Leda, 2016, Reference Externí odkazy Plný text románu Knihy z roku 1935 Knihy z roku 1944 České romány Psychologické romány Dílo Jaroslava Havlíčka

916

https://cs.wikipedia.org/wiki/Pod%20Jezev%C4%8D%C3%AD%20sk%C3%A1lou

Pod Jezevčí skálou

Pod Jezevčí skálou je dětský film natočený režisérem Václavem Gajerem v roce 1978. Film pojednává o vztahu hajného (Gustáv Valach) zvyklého na samotu a jeho vnuka (Tomáš Holý), kterého mu z města přiveze snacha na delší pobyt, po nemoci. Děda moc nadšený není, ale kluk je zvídavý a děda je nakonec rád, že může někomu své zkušenosti předávat. Externí odkazy České dětské filmy Filmy z roku 1978 Filmy studia Barrandov Filmy o psech

917

https://cs.wikipedia.org/wiki/Posledn%C3%AD%20propadne%20peklu

Poslední propadne peklu

Poslední propadne peklu je český film natočený režisérem Ludvíkem Rážou v roce 1982. Děj filmu se odehrává na počátku 17. století, krátce po Vpádu pasovských, a točí se okolo kouzelné lahvičky, která může splnit každému majiteli jedno přání. Ten je pak povinen ji prodat, ale za polovinu. Poslední, komu se ji nepodaří dál prodat, má podle pověsti propadnout peklu. Obsazení Externí odkazy České dramatické filmy Filmy z roku 1982 Filmy studia Barrandov České dobrodružné filmy České historické filmy

918

https://cs.wikipedia.org/wiki/Post%C5%99i%C5%BEiny%20%28film%29

Postřižiny (film)

Postřižiny je devátý celovečerní film režiséra Jiřího Menzela z roku 1980 podle knihy Bohumila Hrabala. Natáčel se zejména v Počátkách a v Dalešicích, zejména pak v tamějším pivovaru. Film vypráví o pivovaru a rodině jeho správce (ve skutečnosti nevlastního otce Bohumila Hrabala) za první republiky. Sám Hrabal žil v pivovaru v Polné v letech 1915–1919 a poté v Nymburce, kde byl jeho nevlastní otec také správcem pivovaru. Děj filmu Málomluvný správce a sládek nymburského pivovaru Francin (Jiří Schmitzer) má krásnou a poněkud živější manželku Maryšku (Magda Vášáryová). Kromě ní mu dělá starosti kvalita a odbyt piva a také jeho hlučný bratr Pepin (Jaromír Hanzlík), vyučený obuvník, který za ním přijel na návštěvu. Pepin je nakonec v pivovaru zaměstnán. Jeho přítomností trpí zejména jeden ze zaměstnanců, kterému se nezřídka stane úraz tehdy, když se do jeho blízkosti nachomýtne Pepin. Symbolem malého města jsou kromě kašny i dlouhé vlasy paní sládkové, která se však jednoho dne rozhodne ostříhat. Citáty a hlášky „Ten Francin je nějaké chabrus na nervy, měl by si, podle spisku páně Batisty, omévat přirození vlažnó vodó." "Nudíte se? Kupte si medvídka mývala!" Odkazy Reference Externí odkazy místa natáčení na Filmová Místa.cz České filmové komedie Filmy z roku 1980 České filmy podle námětu Bohumila Hrabala Filmy Jiřího Menzela

919

https://cs.wikipedia.org/wiki/Pozor%2C%20vizita%21

Pozor, vizita!

Pozor, vizita! je český barevný film režiséra Karla Kachyni z roku 1981 natočený na námět Adolfa Branalda ve Filmovém studiu Barrandov. Děj Hlavním hrdinou je světoběžník v podání Rudolfa Hrušínského, který je nevyléčitelným bacilonosičem a musí být izolován ve sterilním nemocničním prostředí, aby nikoho nenakazil. On se však nedá spoutat a snaží se užívat života uvnitř nemocnice i na útěku. Obsazení Externí odkazy Pozor, vizita! na YouTube České hořké filmové komedie Filmy z roku 1981 Filmy Karla Kachyni České filmy natočené podle knižní předlohy

920

https://cs.wikipedia.org/wiki/Pra%C5%BEsk%C3%A1%20p%C4%9Btka

Pražská pětka

Pražská pětka je český povídkový film z roku 1988 režiséra Tomáše Vorla. Představuje generační výpověď pěti amatérských pražských divadel v pěti filmových povídkách. Kapitoly Směr Karlštejn (Pantomimická skupina Mimóza) je groteska o strastiplném výletě jedné pražské rodinky. Bersidejsi (Výtvarné divadlo Kolotoč) je stylizované výtvarné vystoupení na téma život člověka. Oldův večírek (Recitační skupina Vpřed) je veršovaná satira o chlapci, který pracuje jako údržbář v hotelu a snaží se sehnat těsnění. Barvy (Baletní jednotka Křeč) je podobenstvím o ideologiích. Na brigádě (Divadlo Sklep) je parodie na budovatelské filmy padesátých let 20. století. Hlavní hrdina - tramp (Tomáš Hanák) - stopne autobus plný brigádníků, jedoucích z města pomoci zemědělcům při žních. Po práci se v hospodě všichni poperou, zatímco tramp se seznamuje s místní učitelkou. Všechny části uvádí Milan Šteindler jako lektor. Výroba ČSSR, Filmové studio Barrandov, 1988 Další údaje: barevný, 97 min, komedie Námět a scénář: Tomáš Vorel (1, 5), David Vávra (1, 5), Čestmír Suška (2), Lumír Tuček (3), Michal Caban (4), Tomáš Hanák (5), Jiří Burda (5) Hudba: Karel Babuljak (1), Pavel Richter (2), Stanislav Diviš (2), Roman Kopřivík (2), Michal Vích (3), Jiří Chlumecký (4), David Noll (5), Jaroslav Vaculík (5), Jiří Podzimek (5) Kamera: Roman Pavlíček (1,3-5), Antonín Wieser (2) Režie: Tomáš Vorel Střih: Jiří Brožek Zvuk: Tomáš Potůček Architekt: Ludvík Široký (1, 3-5), Robert Vaněk (2) Scénografie a choreografie: Čestmír Suška (2), Šimon Caban (4) Návrhy kostýmů: Simona Rybáková, Olga Michálková (2) Masky: Stanislav Petřek, Jiří Budín Režijní supervize: Václav Vorlíček Výroba: Přemysl Pražský Dramaturgie: Tomáš Tintěra, Libuše Hofmanová Nahráli: Richter a Pečírka (2), Krásné nové stroje (2), R.S. Vpřed (3), Pacocamino (5). Premiéra: 27. dubna 1989 v pražské Lucerně, premiéru provázela hudební show skupiny Laura a její tygři Obsazení Milan Šteindler (lektor) Směr Karlštejn Milan Šteindler (Dr. Milan Šteindler CSc), Eva Holubová (matka), David Vávra (otec), Michaela Pfeifrová (holčička), David Prágr (kluk), Michal Prágr (kluk), Tomáš Vorel (skřítek), Marie Vnoučková (matka II), Martin Dejdar (otec II), Dina Chourová (holčička II), Jan Adam (kluk II), Luboš Veselý (jedlík), Zdeněk Běhal (hostinský) Bersidejsi Lenka Vychodilová (zpěvačka), Jan Slovák, Aleš Najbrt, Čestmír Suška, Štěpán Pečírka, Mojmír Pukl, Pavel Švec (tanečníci), Olga Michálková, Tereza Roglová, Tereza Wiechová, Radana Bébarová, Martina Schmidtová, Tereza Slámová (tanečnice) Oldův večírek Zdeněk Marek (Olda), Radim Vašinka (mistr), Lumír Tuček (Hugo), Alena Tesařová (Princezna), Jana Tučková, Věra Víchová, Lenka Vlachová, Zuzana Svátková (pokojské), Miroslav Maruška, Radek Dočekal, Ladislav Platil, Ivo Kačaba (obchodníci), Miloslav Štibich (portýr), Jan Boháč (recepční), Jiří Krytinář (liftboy), Jiří Sova (barman), Marek Vašut, Jan Čenský (popeláři), Václav Koubek (šofér multikáry) Barvy Lada Odstrčilová (první tanečnice), Tereza Kučerová (červená Španělka), Jana Krňanská (černá Španělka), Šimon Caban, Martin Čumpelík, Vojtěch Kopecký (sukňoví tanečníci), Martina Riedelbauchová, Petra Zelenková (Egypťanky), Vít Máslo, Jiří Bauer (bruslaři), Simona Rybáková, Iveta Jadrníčková Na brigádě Tomáš Hanák (tramp), Jana Kušiaková (učitelka), Radek Uhlíř (traktorista), Milan Šteindler (vedoucí), Jiří Vorel (předseda), Jan Slovák (příslušník SNB), Aleš Najbrt (pohůnek), Lenka Vychodilová (dojička), Pavel Auerbach (hostinský), Jana Smrčková (servírka), Bára Dlouhá (servírka), Tomáš Vorel ml., Jiří Fero Burda (řidič) Reference Externí odkazy fdb.cz - Pražská pětka České filmové komedie Povídkové filmy Filmy z roku 1988 Filmy Tomáše Vorla Filmy studia Barrandov Pojmenováno po Praze Divadlo Sklep

922

https://cs.wikipedia.org/wiki/P%C5%99%C3%ADpad%20pro%20za%C4%8D%C3%ADnaj%C3%ADc%C3%ADho%20kata

Případ pro začínajícího kata

Případ pro začínajícího kata je český film, který natočil režisér Pavel Juráček v roce 1969. Film parafrázuje Gulliverovu cestu (Gullivera ztvárnil Lubomír Kostelka) do země Balnibarbi, kdy se přihodí spousta zvláštních úkazů. Hlavní město Laputa se vznáší nad zemí a pro obyčejného člověka je těžké se tam dostat. Distribuce Není pravda, že film byl po několika projekcích v roce 1970 stažen z distribuce. Film se při čistkách v lednu 1970 dostal do kategorie povolených děl, v nichž se objevují „některé záporné pohledy, případně invektivy, které však nejsou takového charakteru, že by film jako celek vyzníval záporně a musel být vyřazen z distribuce“, jak se uvádí v dobové instrukci ÚV KSČ, díky tomu vstoupil 3. července 1970 do kin a v nich zůstal až do roku 1981, dokud byla distribuční kopie technicky použitelná. Film je černobílý, vyroben byl ve Filmovém studiu Barrandov, ČSSR v roce 1969. Literatura Reference Externí odkazy VORÁČ, Jiří. Trochu moc faktických chyb na to, že se Horákové vzpomínky na Pavla Juráčka staly Knihou roku. Deník N [online]. 2020-12-19 [cit. 2020-12-19]. Dostupné online. (česky) České dramatické filmy Filmy z roku 1969 Filmy Pavla Juráčka Filmy studia Barrandov Československé černobílé filmy

923

https://cs.wikipedia.org/wiki/Pudr%20a%20benz%C3%ADn

Pudr a benzín

Pudr a benzín je česká filmová komedie Jindřicha Honzla z roku 1931. Písničkový film představuje policistu Jana Wericha a taxikáře Jiřího Voskovce, kteří usilují o známou herečku a snaží se ji pobavit na výletě. Základní údaje Námět: Jan Werich, Jiří Voskovec Scénář: Jan Werich, Jiří Voskovec, Jindřich Honzl Hudba: Jaroslav Ježek Kamera: Václav Vích Režie: Jindřich Honzl Hrají: Jan Werich, Jiří Voskovec, Ella Šárková, Bohuš Záhorský, Josef Skřivan, Josef Plachý-Tůma, Miloš Nedbal, Joe Jenčík Další údaje: černobílý, 94 min, komedie Výroba: VAW, 1931 Zajímavost Představitelka hlavní role Ella Šárková získala doporučení k Voskovci a Werichovi, kteří hledali představitelku dívčí role ve filmu Pudr a benzin, díky náhodném setkání s režisérem Karlem Dostalem v lázních Sliač . Tím zahájila svoji filmovou kariéru, ve které vytvořila přes 30 rolí. Odkazy Reference Externí odkazy České filmové nebe - Pudr a benzín České filmové komedie Filmy z roku 1932 Československé černobílé filmy Filmy Jindřicha Honzla