Datasets:

fewshot-goes-multilingual

/

cs_czech-court-decisions-ner

like 1

20_Cdo_1895_2012

U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D. a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Vladimíra Mikuška v exekuční věci oprávněných 1 ) J. S., zastoupené JUDr. Michaelou Strnadovou, advokátkou se sídlem v Praze 5, Stroupežnického 30, 2 ) M. S. ( právní nástupkyně J. S., zemřelého dne 18. 8. 2010 ), proti povinnému L. R., zastoupenému JUDr. Zdeňkem Vincencem, advokátem se sídlem v Praze 5, Pavla Švandy ze Semčic 7, pro 4 374,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 14 Nc 1217/2008, o dovolání povinného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. 4. 2009, č. j. 53 Co 168/2009-14, takto : Dovolání se odmítá. Odůvodnění : Obvodní soud pro Prahu 5 usnesením ze dne 30. 7. 2008, č. j. 14 Nc 1217/2008-5, nařídil podle vykonatelného rozsudku téhož soudu ze dne 19. 3. 2008, č. j. 20 C 395/2006-52, k vymožení pohledávky oprávněných v částce 4 374,- Kč, nákladů předcházejícího řízení 6 490,50 Kč a nákladů exekuce, které budou vyčísleny, exekuci na majetek povinného. Městský soud v Praze napadeným rozhodnutím odmítl odvolání povinného s odůvodněním, že námitky, které povinný uplatnil v odvolání ( že oprávněné nezná, že se pravděpodobně jedná o garážové stání v Praze 5, Bašteckého ulici, že dodatečně vyšlo najevo, že kupní smlouva na toto stání je absolutně neplatná a že vztahy k pozemkům, na nichž garážové stání je, jsou nejasné, neobsahují skutečnosti rozhodné pro nařízení exekuce, a že jimi uplatněné námitky měl vznést v nalézacím řízení. Povinný v dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 odst. 1 písm. c ), odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, namítá, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci ( § 241a odst. 2 písm. a/, b/ o. s. ř. ). Uvedl, že proti rozsudku ze dne 19. 3. 2008, č. j. 20 C 395/2006-52, podal 8. 3. 2010 odvolání poté, kdy mu byl ustanoven zástupce. Z uvedeného je zřejmé, exekuční titul není dosud v právní moci, a je tudíž nevykonatelný. Pochybení nalézacího soudu spatřuje v tom, že nebyly dány podmínky pro ustanovení opatrovníka povinnému. Z tohoto důvodu navrhl, aby dovolací soud zrušil usnesení soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Dovolací soud věc projednal a rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. 6. 2009, dále jen „ o. s. ř. “ ( čl. II Přechodných ustanovení, bod 12. zákona č. 7/2009 Sb. ). Dovolání není přípustné. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř., lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Je-li napadeným rozhodnutím – jako v projednávaném případě – usnesení odvolacího soudu, jímž bylo odmítnuto odvolání povinného proti usnesení, kterým soud prvního stupně nařídil exekuci, je dovolání ve smyslu § 238a odst. 1 písm. c ) o. s. ř. ve spojení s § 130 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti /exekuční řád/ a změně dalších zákonů ( dále též jen „ zákon č. 120/2001 Sb. “ ), přípustné za podmínek vymezených v § 237 odst. 1 písm. b ) nebo c ) o. s. ř. ( srov. § 238a odst. 2 o. s. ř. ). Protože použití ustanovení § 237 odst. 1 písm. b ) o. s. ř. je vyloučeno ( usnesení soudu prvního stupně nepředcházelo dřívější, odvolacím soudem zrušené, rozhodnutí téhož soudu ), zbývá přípustnost dovolání vyvozovat již jen z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c ) o. s. ř., které ji spojuje se závěrem dovolacího soudu, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. O takový případ jde zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem ( § 237 odst. 3 o. s. ř. ). Dovolací přezkum předjímaný ustanovením § 237 odst. 1 písm. c ) o. s. ř. je předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního právního významu ( jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují ); Způsobilým dovolacím důvodem, kterým lze dovolání odůvodnit, je tedy jen důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b ) o. s. ř., jímž lze namítat nesprávné právní posouzení věci. Dovolatel netvrdí, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam a ani hodnocením argumentů v dovolání obsažených k tomuto závěru dospět nelze. Tvrdí-li totiž povinný, že podal proti exekučnímu titulu odvolání ( a to až po odmítnutí jeho odvolání odvolacímu soudem ), a že proto není exekuční titul vykonatelný, uplatňuje novou skutečnost. V dovolání však nové skutečnosti nebo důkazy ve věci samé uplatnit nelze ( § 241a odst. 4 o. s. ř. ). Není-li dovolání přípustné podle žádného v úvahu připadajícího ustanovení občanského soudního řádu, Nejvyšší soud je odmítl ( § 243b odst. 5 věta první, § 218 písm. c/ o. s. ř. ). Pro úplnost dovolací soud dodává, že pokud byla, jak vyplývá z nalézacího spisu vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 20 C 395/2006, po podání odvolání žalovaného – povinného žaloba vzata zpět a řízení bylo zastaveno, je dán současně důvod k zastavení exekuce. O nákladech dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu ( § 87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb. ). Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 23. ledna 2013 JUDr. Miroslava Jirmanová, Ph.D., v. r.předsedkyně senátu

4-900-12_1

Poznámka : Abstrakt a právní věty nejsou součástí rozhodnutí Ústavního soudu; jejich význam je pouze anotační a informativní. Abstrakty vybraných rozhodnutí vytváří analytický odbor Ústavního soudu. Právní věty formuluje soudce zpravodaj, resp. jeho kancelář pro rozhodnutí publikovaná ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu. ABSTRAKT Abstrakt není k dispozici. PRÁVNÍ VĚTY Právní věta není k dispozici. Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Vlasty Formánkové a soudců Michaely Židlické a Miloslava Výborného o ústavní stížnosti PhDr. I. M. M.A., M.Sc., zastoupeného JUDr. Jaroslavem Hostinským, advokátem se sídlem na adrese Praha 3, Vinohradská 126, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. listopadu 2011 č. j. 17 Co 404/2011-969 a rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 20. června 2011 č. j. 0P 274/2001-723, spojené s návrhem na zrušení § 237 odst. 2 písm. b ) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů, takto : Ústavní stížnost a návrh na zrušení § 237 odst. 2 písm. b ) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů, se odmítají. Odůvodnění : Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 12. března 2012, se stěžovatel podle ustanovení § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů ( dále jen "zákon o Ústavním soudu" ), domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že napadenými rozhodnutími byla porušena jeho základní práva a svobody podle čl. 2 odst. 2, čl. 3 odst. 1, čl. 4 odst. 3, čl. 32 odst. 4, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod ( dále jen "Listina" ), jakož i čl. 18 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ( dále jen "Úmluva" ). Ústavní stížnost spojil stěžovatel s návrhem na zrušení § 237 odst. 2 písm. b ) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů ( dále jen "o. s. ř." ). Z předložené ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Okresního soudu v Hradci Králové č. j. 0 P 274/2001 ( dále jen "soudní spis" ) Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové napadeným ústavní stížností byl potvrzen rozsudek okresního soudu, rovněž napadený ústavní stížností, kterým byl zamítnut návrh stěžovatele na změnu výchovného prostředí u nezl. A. Okresní soud přitom rozhodoval poté, co jeho předchozí rozhodnutí, včetně rozhodnutí odvolacího soudu, bylo zrušeno nálezem Ústavního soudu ze dne 2. listopadu 2010 sp. zn. I. ÚS 2661/10 z důvodu, že obecné soudy mimo jiné ignorovaly relevantní zákonné kritérium rozhodování o svěření nezletilého do výchovy rodičů, konkrétně hledisko ( ne )schopnosti toho kterého rodiče dohodnout se na výchově dítěte s druhým rodičem ve smyslu ustanovení § 26 odst. 4 zákona o rodině a z důvodu, že nezjistily v dané věci náležitě názor dítěte. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že první dohoda rodičů o výchově a výživě nezletilé, na základě které byla nezletilá svěřena do péče matky, byla okresním soudem schválena rozsudkem ze dne 29. března 2001, tedy v době, kdy nezletilé bylo pět měsíců. Poté opakovaně navrhoval svěření nezletilé dcery do střídavé výchovy, které u soudů nenalezlo odezvy. Dále stěžovatel odkázal na argumentaci uvedenou ve své předchozí ústavní stížnosti vedené pod sp. zn. I. ÚS 2661/10, na níž setrvává, neboť mu bylo odepřeno právo na spravedlivý proces. Ústavní soud byl především postaven před rozpor mezi obsahem ústavní stížnosti a petitem. Stěžovatel totiž v ústavní stížnosti uvedl, že napadá rozhodnutí okresního soudu a Krajského soudu vydaná pod č. listu 723 a 969 soudního spisu, ovšem v petitu ústavní stížnosti požadoval zrušení rozhodnutí obecných soudů vydaná pod č. listu 446 a 485 soudního spisu, tedy rozhodnutí zrušených nálezem Ústavního soudu ze dne ze dne 2. listopadu 2010 sp. zn. I. ÚS 2661/10. Za této procesní situace Ústavní soud, aniž by stěžovatele vyzýval k odstranění vady petitu, posoudil celou věc ve prospěch stěžovatele s tím, že vycházel jak z obsahu ústavní stížnosti, tak i ze smyslu a účelu ústavní stížnosti, a má za to, že napadenými rozhodnutími jsou rozhodnutí uvedená v záhlaví ústavní stížnosti. Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky ( dále jen "Ústava" ) a konstatuje, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud opakovaně judikuje, že není vrcholem soustavy obecných soudů ( čl. 81 a čl. 91 Ústavy ) a tudíž není ani řádnou další odvolací instancí, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele vykročily z mezí daných rámcem ochrany ústavně zaručených základních práv či svobod [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d ) Ústavy]. Ústavní soud ve své judikatuře již dříve uvedl, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, dále otázka, zda právní názory jsou ústavně konformní, nebo zda naopak jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Ústavní soud může dále posoudit, zda napadená rozhodnutí byla náležitě, srozumitelně a ústavně konformním způsobem odůvodněna a zda zjevně nejsou výsledkem libovůle ze strany soudů. Z obsahu ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatel toliko opakuje námitky vznesené v průběhu řízení před obecnými soudy a polemizuje s právními závěry, ke kterým tyto soudy opakovaně došly, přičemž argumentace stěžovatele při polemice s učiněnými právními závěry nepřekročila rámec podústavního práva. Ve věci rozhodující soudy se celou věcí velmi podrobně zabývaly a jejich vydaná rozhodnutí jsou pak logickým, přezkoumatelným a ústavně konformním způsobem odůvodněna. V aplikaci a výkladu procesně právních i hmotně právních ustanovení právních předpisů neshledal Ústavní soud žádný náznak svévole, takže ani z tohoto pohledu není možno ústavní stížnost shledat důvodnou. Proto postačí na obsah odůvodnění napadených rozhodnutí odkázat. Z obsahu soudního spisu pak vyplývá, že stěžovateli byl zaručen přístup k soudu a nebylo mu jakkoli bráněno, aby svá práva před soudem řádně hájil. Z obecného pohledu si je pak třeba uvědomit, že rozsah práva na spravedlivý proces, jak vyplývá z čl. 6 odst. 1 Úmluvy není možné vykládat jako garanci úspěchu v řízení. Pokud stěžovatel nesouhlasí se závěry, učiněnými ve věci rozhodujícími soudy, nelze samu tuto skutečnost, podle ustálené judikatury Ústavního soudu, považovat za zásah do základních práv chráněných Listinou a Úmluvou. Ústavní soud se institutem střídavé výchovy opakovaně zabýval a k aplikaci § 26 odst. 4 zákona o rodině i čl. 32 odst. 4 Listiny se opakovaně vyslovil jak v nálezu vydaném ve věci stěžovatele pod sp. zn. I. ÚS 2661/10, tak i v řadě svých dalších rozhodnutí ( kupř. nálezy ze dne 23. února 2010 sp. zn. III. ÚS 1206/09 a ze dne 18. srpna 2010 sp. zn. I. ÚS 266/10, dále usnesení ze dne 27. října 2009 sp. zn. I. ÚS 2234/09 a ze dne 9. září 2010 sp. zn. III. ÚS 1924/10 in http ://nalus.usoud.cz ). Ústavní soud má za to, že řízení má pro stěžovatele zásadní význam a nepochybuje ani o dobré vůli stěžovatele, který se snaží zajistit co nejlepší podmínky pro výchovu své dcery, nicméně připomíná, že primárním je vždy zájem dítěte, nikoli těch osob, které žádají o svěření dítěte do péče či o změnu výchovného prostředí. Stěžejním aspektem, který je v praxi posuzován a na základě něhož je rozhodováno, je, zda svěření dítěte do střídavé výchovy rodičů je nejen v jeho zájmu, ale i nejlepším způsobem zajištění jeho potřeb a zdárného vývoje. V posuzovaném případě pak ve věci rozhodující soudy jednaly při zachování ochrany legitimních práv a zájmů všech dotčených osob a dovodily, že optimální by sice byla společná výchova rodičů, nicméně se zcela v souladu s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva ( srov. rozsudek ve věci Koudelka proti České republice ze dne 20. července 2006, stížnost č. 1633/05 in ASPI ) při svém postupu přiklonily k respektování prvořadého zájmu dítěte a řídily se jeho názorem. Nezl. A. jej soudu sdělila opakovaně a svůj postoj i zcela reálně zdůvodnila. Nelze proto vytýkat obecným soudům, že za daného stavu, kdy schopnosti obou rodičů k péči o nezletilou jsou z obecného hlediska v podstatě stejné, zohlednily názor dítěte. Podle názoru Ústavního soudu právní závěry obecných soudů, učiněné ve věci, jsou výrazem jejich nezávislého rozhodování ( čl. 81 a čl. 82 Ústavy ) a nejsou v extrémním nesouladu s principy spravedlnosti, které by měly za následek porušení namítaných základních práv stěžovatele zaručených ústavním pořádkem České republiky. Za tohoto stavu Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost spolu s návrhem na zrušení ustanovení § 237 odst. 2 písm. b ) o. s. ř. mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a ) a b ) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítnout. Poučení : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné ( § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu ). V Brně dne 17. dubna 2012 Vlasta Formánková v.r. předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu

1-123-06_1

Poznámka : Abstrakt a právní věty nejsou součástí rozhodnutí Ústavního soudu; jejich význam je pouze anotační a informativní. Abstrakty vybraných rozhodnutí vytváří analytický odbor Ústavního soudu. Právní věty formuluje soudce zpravodaj, resp. jeho kancelář pro rozhodnutí publikovaná ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu. ABSTRAKT Analytická právní věta Obecné soudy jsou oprávněny rozhodnout o zvýšení nájemného v závislosti na místních podmínkách tak, aby nedocházelo k diskriminaci mezi jednotlivými skupinami vlastníků. Jiný postup by vedl k porušení práva na soudní ochranu podle čl. 36 Listiny. Návrh a řízení před Ústavním soudem Na návrh stěžovatelky E., spol. s.r.o. zrušil I. senát Ústavního soudu nálezem ze dne 17. dubna 2007 podle čl. 87 odst. 1 písm. d ) Ústavy v řízení o ústavních stížnostech rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 13. prosince 2005 č. j. 22 Co 548/2005-54 a rozsudek Okresního soudu v Pardubicích ze dne 17. května 2005 č. j. 18 C 162/2004-32. Narativní část Stěžovatelka se žalobou vůči vedlejším účastníkům domáhala zaplacení obvyklého nájemného za dobu od 21. března 2003 do vyhlášení rozsudku ( později upřesněno na částku 41 360 Kč ). Vedlejší účastníci jsou společnými nájemci bytové jednotky, která se nachází v domě vlastněném stěžovatelkou. Okresní soud tento návrh zamítl s tím, že není v jeho pravomoci určovat volnou úvahou obsah nájemních vztahů odchylně od zákonných ustanovení. Proti rozsudku okresního soudu podala stěžovatelka odvolání, jež bylo krajským soudem ze stejných důvodů zamítnuto. Odůvodnění rozhodnutí Ústavního soudu Ústavní soud vyhověl stěžovatelce a napadená rozhodnutí obecných soudů zrušil. Ve svém nálezu vycházel především z nálezu Pl. ÚS 20/05 ze dne 28. února 2006, ve kterém Ústavní soud konstatoval odpovědnost Parlamentu České republiky za protiústavní stav v oblasti regulovaného nájemného. V tomto nálezu dále konstatoval, že jsou to právě obecné soudy, jež jsou oprávněny rozhodnout o zvýšení nájemného v závislosti na místních podmínkách tak, aby nedocházelo k diskriminaci mezi jednotlivými skupinami vlastníků. Jiný postup by vedl k odejmutí spravedlnosti. V dané věci obecné soudy neposkytly ochranu základním právům a svobodám, čímž zasáhly do práva na soudní ochranu podle čl. 36 Listiny. Soudcem zpravodajem v dané věci byla Ivana Janů. Žádný ze soudců neuplatnil odlišné stanovisko. PRÁVNÍ VĚTY Zamítnutí žaloby, kterou se pronajímatel domáhá úhrady zvýšeného nájemného, s odkazem na neexistenci prováděcího předpisu předvídaného v § 696 odst. 1 občanského zákoníku, tj. předpisu umožňujícího jednostranné zvýšení nájemného právním úkonem pronajímatele, je postupem porušujícím právo na soudní ochranu zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Z nálezu Ústavního soudu ve věci sp. zn. Pl. ÚS 20/05 ( Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 40, nález č. 47, vyhlášen pod č. 252/2006 Sb. ) vyplývá, že obecné soudy, i přes absenci předvídané konkrétní úpravy, musí rozhodnout o zvýšení nájemného, a to v závislostech na místních podmínkách tak, aby nedocházelo k diskriminaci. Přitom se musí vyvarovat libovůle a rozhodnutí se musí zakládat na racionální argumentaci a důkladném uvážení všech okolností případu, na použití přirozených zásad a zvyklostí občanského života, závěrů právní nauky a ustálené ústavně konformní soudní praxe. Česká republika NÁLEZ Ústavního souduJménem republiky Nález Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedy senátu Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů - ze dne 17. dubna 2007 sp. zn. I. ÚS 123/06 ve věci ústavní stížnosti ELMAD, spol. s r. o., proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 13. 12. 2005 č. j. 22 Co 548/2005-54 a proti rozsudku Okresního soudu v Pardubicích ze dne 17. 5. 2005 č. j. 18 C 162/2004-32, jimiž byla zamítnuta stěžovatelčina žaloba proti vedlejším účastníkům O. S. a M. S. na zaplacení 41 360 Kč. I. Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 13. 12. 2005 č. j. 22 Co 548/2005-54 a rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 17. 5. 2005 č. j. 18 C 162/2004-32 bylo porušeno základní právo stěžovatelky na soudní ochranu chráněné čl. 36 Listiny základních práv a svobod. II. Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 13. 12. 2005 č. j. 22 Co 548/2005-54 a rozsudek Okresního soudu v Pardubicích ze dne 17. 5. 2005 č. j. 18 C 162/2004-32 se zrušují. Odůvodnění I. 1. Stěžovatelka podanou ústavní stížností napadla v záhlaví uvedené rozsudky Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ( dále též jen "krajský soud" ) a Okresního soudu v Pardubicích ( dále též jen "okresní soud" ), vydané ve sporu, v němž se vůči vedlejším účastníkům domáhala zaplacení částky 41 360 Kč. Ve stručném a útržkovitém návrhu na zahájení řízení uvedla, že rozhodnutími soudů byla porušena její ústavně zaručená základní práva nebo svobody, zejména došlo k porušení práva založeného čl. 95 odst. 1 a čl. 96 Ústavy České republiky ( dále jen "Ústava" ), čl. 4 odst. 4, čl. 11 odst. 1 a 4, čl. 36 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod ( dále jen "Listina" ) a čl. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ( dále jen "Úmluva" ). Po úvaze o hierarchii právních předpisů a možnosti soudců "dotvářet" právo cestou vlastní úvahy vyjádřila přesvědčení, že tak měl soudce učinit za situace, kdy od derogace vyhlášky č. 176/1993 Sb., o nájemném z bytu a úhradě za plnění poskytovaná s užíváním bytu, uplynulo již téměř 6 let a po celou tuto dobu nebyl stav mezery v zákoně řešen. Svůj názor podpořila odkazem na odůvodnění nálezu Ústavního soudu ve věci sp. zn. IV. ÚS 611/05 ( Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 40, nález č. 34 ). V další části návrhu stěžovatelka upozornila, že v daném případě šlo o to, aby cenová regulace nepřesáhla meze ústavnosti a nesnížila nájemné z bytu jako cenu tak, aby vzhledem ke všem prokázaným a nutně vynaloženým nákladům eliminovala možnosti alespoň jejich návratnosti; stěžovatelka svým postupem cílila právě k zaplacení tzv. obvyklého nájemného z předmětného bytu s přihlédnutím k jeho kvalitě a umístění. Pokud soudy tomuto požadavku nevyhověly, nepochybně tak jednostranně zvýhodnily nájemce jako stranu žalovanou. V závěrečné části návrhu zhodnotila význam adekvátního nájemného, tj. užitku věci jako atributu vlastnického práva. V ostatních směrech odkázala na předmětný spis, aniž by ho specifikovala, a navrhla, aby Ústavní soud napadené rozsudky zrušil. 2. Relevantní znění příslušných článků Listiny, které upravují základní práva, jejichž porušení stěžovatelka namítá, je následující : Čl. 95 odst. 1 Ústavy : Soudce je při rozhodování vázán zákonem a mezinárodní smlouvou, která je součástí právního řádu; je oprávněn posoudit soulad jiného právního předpisu se zákonem nebo s takovou mezinárodní smlouvou. Čl. 96 Ústavy : 1 ) Všichni účastníci řízení mají před soudem rovná práva. 2 ) Jednání před soudem je ústní a veřejné; výjimky stanoví zákon. Rozsudek se vyhlašuje vždy veřejně. Čl. 4 odst. 4 Listiny : Při používání ustanovení o mezích základních práv a svobod musí být šetřeno jejich podstaty a smyslu. Taková omezení nesmějí být zneužívána k jiným účelům, než pro které byla stanovena. Čl. 11 odst. 1 Listiny : Každý má právo vlastnit majetek. Vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. Dědění se zaručuje. Čl. 11 odst. 4 Listiny : 4 ) Vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva je možné ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a za náhradu. Čl. 36 Listiny : 1 ) Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. 2 ) Kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen rozhodnutím orgánu veřejné správy, může se obrátit na soud, aby přezkoumal zákonnost takového rozhodnutí, nestanoví-li zákon jinak. Z pravomoci soudu však nesmí být vyloučeno přezkoumávání rozhodnutí týkajících se základních práv a svobod podle Listiny. 3 ) Každý má právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem. 4 ) Podmínky a podrobnosti upravuje zákon. Čl. 37 odst. 3 Listiny : Všichni účastníci jsou si v řízení rovni. Čl. 1 Úmluvy : Vysoké smluvní strany přiznávají každému, kdo podléhá jejich jurisdikci, práva a svobody uvedené v Hlavě I této Úmluvy. II. 3. Podle § 42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, ( dále jen "zákon o Ústavním soudu" ) si v rámci dokazování Ústavní soud vyžádal vyjádření účastníků a vedlejších účastníků k ústavní stížnosti. 4. Krajský soud zcela odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku a vyjádřil názor, že ústavní stížnost není důvodná. Nadále setrvává na svém rozhodnutí, včetně argumentů v něm uváděných. Je přitom přesvědčen, že jeho argumentace respektuje do té doby vydané nálezy v oblasti cenové regulace nájemního bydlení, ale současně i nabízí právní řešení ochrany práv pronajímatelů na straně jedné, ale i práv nájemců při zajišťování práva na bydlení na straně druhé. Poukázal na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 489/05 ( Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 41, nález č. 80 ) s tím, že je věcí státu, aby poskytl náhradu za omezení vlastnického práva takovou regulační činností, kterou dochází k narušování práv pronajímatelů na odpovídající příjem z pronájmu. Také tvrzení o odepření práva na soudní ochranu nepovažuje za důvodné, protože jím není stav, kdy odvolací soud dospěl k závěru, že práva stěžovatele jsou sice porušována, ale že pro svoji ochranu nezvolil odpovídající procesní způsob. Z uvedených důvodů navrhl, aby Ústavní soud stížnost zamítl. 5. Okresní soud také odkázal na odůvodnění svého rozsudku, přičemž v době jeho vyhlášení se řídil judikaturou Nejvyššího soudu. Připomenul, že v obdobné věci rozhodl Ústavní soud nálezem sp. zn. I. ÚS 717/05 ( Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 40, nález č. 64 ), ve kterém uzavřel, že je povinností soudů chránit základní práva jednotlivce cestou soudcovského dotvoření práva, a konstatoval, že obecným soudům nezbude, než aby otázku zvyšování nájemného řešily, ač v současné době k této otázce není jednotná judikatura. Návrh na rozhodnutí o ústavní stížnosti neformuloval. 6. Vedlejší účastníci odkázali na názor Ústavního soudu, podle něhož je pronajímatel oprávněn požadovat od svých nájemců tzv. spravedlivé nájemné, které má být sjednáno a v případě nedostatku dohody autoritativně určeno tak, aby prospěch obou stran nájemního vztahu byl vyvážený ( s odkazem na nález sp. zn. Pl. ÚS 20/05, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 40, nález č. 47, vyhlášen pod č. 252/2006 Sb. ); podle nich představa stěžovatelky o spravedlivém nájemném takovému postupu neodpovídá. Oni sami očekávali přiměřené legislativní řešení, ve sporu se však necítili být pasivně legitimováni a jejich stanovisko je v souladu s názorem Ústavního soudu vysloveným v odůvodnění nálezu sp. zn. I. ÚS 489/05 ( Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 41, nález č. 80 ), akcentujícím odpovědnost státu za újmu vzniklou nepřijetím předvídané právní úpravy. Vedlejší účastníci se v daném případě chovali v souladu s Ústavou a s ohledem na uvedené skutečnosti navrhli, aby Ústavní soud stížnost odmítl. 7. Vyjádření účastníků a vedlejších účastníků zaslal Ústavní soud stěžovatelce, která reagovala přípisem ze dne 6. 11. 2006 obsahujícím toliko žádost, aby se Ústavní soud vypořádal s právním problémem spočívajícím v tom, zda lze v obdobných sporech žalovat pouze na určení nájemného do budoucna či i zpětně za dobu od 1. 1. 2002. 8. Ze spisu okresního soudu sp. zn. 18 C 162/2004 Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka podala vůči vedlejším účastníkům dne 12. 7. 2004 žalobu, kterou se domáhala zaplacení obvyklého nájemného za dobu od 21. 3. 2003 do vyhlášení rozsudku. Tvrdila, že je vlastníkem domu, v němž se nachází bytová jednotka, jejímiž společnými nájemci jsou vedlejší účastníci ( v postavení žalovaných ), kteří platí tzv. regulované nájemné podle již zrušených předpisů. V žalobě připomenula závaznost nálezů Ústavního soudu podle čl. 89 odst. 2 Ústavy a konkrétně odkázala na myšlenku z nálezu vyhlášeného ve Sbírce zákonů pod č. 84/2003 Sb. o povinnosti Ústavního soudu zajistit fungování principů vycházejících z ústavního pořádku do zavedení ústavně konformní regulace nájemného alespoň v individuálních případech. Stěžovatelka se obrátila na žalované s cílem uzavření takové nájemní smlouvy, která by obsahovala tzv. obvyklé nájemné, ti však nereagovali. Tudíž jí nezbylo, než se obrátit na soud a požadovat, aby si soud vyžádal odborný znalecký posudek, na jehož podkladě bude možné přesně vyčíslit, jakou konkrétní částku může požadovat. Na základě výzvy okresního soudu o uvedení přesné částky, které se domáhá, stěžovatelka požadovanou sumu vypočetla na 41 360 Kč, přičemž při výpočtu vycházela z nejnižšího obvyklého nájemného za srovnatelné byty v domě v jejím vlastnictví. Vedlejší účastníci navrhli zamítnutí žaloby, protože jim nelze přičítat k tíži, že stát ignoroval povinnost regulovat nájem bytů v souladu s ústavními principy, a za újmu vzniklou stěžovatelce oni neodpovídají. Žalobě proti nim nelze vyhovět ani z titulu bezdůvodného obohacení, popř. náhrady škody. V průběhu jednání stěžovatelka navrhla provést důkaz znaleckým posudkem, který by měl stanovit obvyklé nájemné, a po poučení podle § 118a občanského soudního řádu soud vyhlásil usnesení, že důkaz znaleckým posudkem, kterým by bylo vyčísleno obvyklé nájemné, proveden nebude. Okresní soud rozsudkem ze dne 17. 5. 2005 č. j. 18 C 162/2004-32 žalobu jako nedůvodnou zamítl. Přitom vycházel ze zjištění, že vedlejší účastníci jsou nájemci předmětného bytu, platí nájemné stanovené v souladu s dříve platnými předpisy a že není v pravomoci soudu určovat volnou úvahou obsah nájemních vztahů odchylně od zákonných ustanovení. Stěžovatelka prvostupňový rozsudek napadla odvoláním, v němž odkazovala na příslušné závěry Ústavního soudu i Evropského soudu pro lidská práva a navrhovala jeho zrušení; současně zdůraznila, že při neexistenci pozitivní právní úpravy je jejím právem požadovat vůči vedlejším účastníkům placení obvyklého nájemného s přihlédnutím k hodnotě pronajaté věci a způsobu jejího užívání, jak je obvyklé a běžné, přičemž konstatovala, že ke stanovení obvyklého nájemného soud prvního stupně nepřipustil klíčový důkaz, když odmítl vyžádat si znalecký posudek. Krajský soud rozsudkem ze dne 13. 12. 2005 č. j. 22 Co 548/2005-54 napadený rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, protože se ztotožnil s jeho skutkovými i právními závěry. Po analýze právní úpravy a související judikatury uzavřel, že výše nájemného pro případ, že nedošlo mezi pronajímatelem a nájemcem k ujednání o jiné výši nájemného, je nadále ve výši podle poslední cenové regulace, protože moc soudní nemůže individuálními soudními rozhodnutími nahrazovat chybějící regulační pravidla a výši nájemného stanovovat odlišně, než jak je, byť neústavním způsobem, stanovena. III. 9. Po provedeném dokazování Ústavní soud zjistil, že stěžovatelčin návrh je opodstatněný. 10. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy ( srov. čl. 83 a 91 Ústavy ) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud se proto ústavní stížností zabýval v rozsahu stěžovatelkou namítaných porušení jejích základních práv. Z tohoto pohledu Ústavní soud konstatuje, že v průběhu řízení před obecnými soudy bylo porušeno stěžovatelčino právo na soudní ochranu zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny, k němuž došlo - a v konečném důsledku též k porušení práva na ochranu majetku ve smyslu čl. 11 odst. 1 Listiny - postupem obecných soudů, když tyto zamítly její žalobu s odkazem na chybějící regulační pravidla. Ústavní soud si je vědom, že jde o sociálně nepochybně citlivou záležitost, při neexistenci státem podporovaného "sociálního bydlení", která má své kořeny hluboko v éře totalitního systému, a podrobně k této problematice zaujal stanovisko v nálezu ve věci sp. zn. Pl. ÚS 20/05, na jehož odůvodnění odkazuje. V tomto nálezu Ústavní soud poprvé ve svém dlouholetém úsilí o odstranění závadného stavu v oblasti nájemného poukázal ve výrokové části I svého rozhodnutí na přímou odpovědnost státu - Parlamentu České republiky za protiústavní stav v oblasti regulovaného nájemného a na to navazující nosnou myšlenku, podle níž obecné soudy, i přes absenci předvídané konkrétní úpravy, musí rozhodnout o zvýšení nájemného, a to v závislosti na místních podmínkách tak, aby nedocházelo k diskriminaci mezi jednotlivými skupinami vlastníků. Přitom je nutno se vyvarovat libovůle a rozhodnutí se musí zakládat na racionální argumentaci a důkladném uvážení všech okolností případu, použití přirozených zásad a zvyklostí občanského života, závěrů právní nauky a ustálené ústavně konformní soudní praxe. Není přípustné, aby soud odmítl rozhodnutí z důvodu "mlčení, nejasnosti či nedostatečnosti zákona"; takový případ by byl odmítnutím spravedlnosti - denegatio iustitiae. K tomuto závěru Ústavní soud dodává ( viz i nález sp. zn. I. ÚS 489/05 ), že při rozhodování o výši nájemného bude obecný soud konstitutivním rozhodnutím ( pro futuro ) dotvářet objektivní právo. Vzhledem k mimořádnosti tohoto postupu, založeného výrokem I nálezu sp. zn. Pl. ÚS 20/05, musí dát soud účastníkům dostatek prostoru pro seznámení s principy jím dotvářeného práva a k využití adekvátních instrumentů, včetně eventuální změny žalobního petitu i možnosti uzavřít smír. V tomto smyslu se musí žalobci dostat od obecného soudu vhodného poučení, a to i nad rámec obecné poučovací povinnosti zakotvené v § 5 občanského soudního řádu. Jak již bylo uvedeno, výrokem I nálezu sp. zn. Pl. ÚS 20/05 byla zdůrazněna odpovědnost státu za újmu vzniklou nepřijetím předvídané právní úpravy. Z toho plyne, že pokud pronajímatelův důvodný nárok nebude v plné míře uspokojen, nezbude mu jiná cesta, než uplatnit vůči státu požadavek na náhradu škody. 11. Vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem dospěl Ústavní soud k závěru, že obecné soudy nedostály své úlohy poskytovat ochranu právům a svým postojem k návrhu stěžovatelce odepřely ochranu jejímu základnímu právu, a proto ústavní stížnosti podle ustanovení § 82 odst. 2 písm. a ) zákona o Ústavním soudu vyhověl a napadené rozsudky Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích a Okresního soudu v Pardubicích podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a ) citovaného zákona zrušil. 12. O nákladech řízení, jejichž náhradu požadovali vedlejší účastníci, rozhodl Ústavní soud ve smyslu § 62 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, neboť v úvahu - dle výsledku řízení - nepřicházel postup podle § 62 odst. 4 téhož zákona.

26_Nd_401_2012

U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Pavlíny Brzobohaté ve věci oprávněné Tessile ditta services a. s., se sídlem v Brně, Vinohradech 794/45, zastoupené Mgr. Romanem Ambrožem, advokátem se sídlem v Brně, Vinohradech 794/45, adresa pro doručování : Praha 3 – Žižkov, Táboritská 23/1000, proti povinnému M. P., trvale bytem v K., t. č. neznámého pobytu, o 1.936,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Bruntále – pobočky v Krnově pod sp. zn. 20 EXE 1377/2012, o určení místní příslušnosti soudu podle § 11 odst. 3 o. s. ř., takto : Věc vedenou u Okresního soudu v Bruntále – pobočky v Krnově pod sp. zn. 20 EXE 1377/2012 projedná a rozhodne Okresní soud v Bruntále – pobočka v Krnově. Odůvodnění : Oprávněná se domáhala nařízení exekuce pro zaplacení částky 1.936,- Kč s příslušenstvím na základě pravomocného a vykonatelného rozsudku Okresního soudu v Bruntále – pobočky v Krnově ze dne 5. března 2012, č. j. 115 EC 428/2011, 19 Ec 9/2011-30. Okresní soud v Bruntále – pobočka v Krnově usnesením ze dne 3. září 2012, č. j. 20 EXE 1377/2012-7, vyslovil svou místní nepříslušnost a rozhodl, že po právní moci usnesení bude věc předložena Nejvyššímu soudu k určení, který soud věc projedná a rozhodne. Uvedl, že povinný je státním občanem Polské republiky a je hlášen k trvalému pobytu na adrese uvedené v záhlaví usnesení. Z úřední činnosti je známo a zprávou Policie ČR ze dne 15. dubna 2010 je potvrzeno, že na adrese trvalého pobytu se povinný dlouhodobě, nejméně od r. 2000, nezdržuje. Jelikož ve smyslu § 45 odst. 2 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti ( exekuční řád ) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů ( dále jen „ exekuční řád “ ), se nepodařilo zjistit skutečné bydliště povinného, ani zda a kde v České republice má majetek, vyslovil Okresní soud v Bruntále – pobočka v Krnově svou místní nepříslušnosti a věc předložil Nejvyššímu soudu k určení, který soud věc projedná a rozhodne. Podle § 11 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů ( dále jen „ o. s. ř. “ ), jde-li o věc, která patří do pravomoci soudů České republiky, ale podmínky místní příslušnosti chybějí nebo je nelze zjistit, určí Nejvyšší soud, který soud věc projedná a rozhodne. Je-li v daném případě povinný státním příslušníkem Polské republiky, tj. členského státu Evropské unie, jde o věc s cizím prvkem. S ohledem na kapitolu II oddíl 1 čl. 3 odst. 1 a kapitolu II oddíl 6 čl. 22 odst. 5 nařízení Rady ( ES ) č. 44/2001 ze dne 22. prosince 2000, o příslušnosti a uznání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech, jsou soudy České republiky oprávněny rozhodovat o výkonu rozhodnutí ( exekuci ). Za situace, kdy podmínky místní příslušnosti soudu chybějí, jsou pak dány zákonné předpoklady pro rozhodnutí podle § 11 odst. 3 o. s. ř. Podle ustanovení § 45 odst. 2 exekučního řádu místně příslušným exekučním soudem je soud, v jehož obvodu má bydliště povinný, je-li fyzickou osobou, a nemá-li bydliště, soud, v jehož obvodu se zdržuje. Má-li povinný, který je fyzickou osobou, bydliště na více místech, jsou místně příslušnými všechny soudy, v jejichž obvodu bydlí s úmyslem zdržovat se tam trvale. Je-li povinný právnickou osobou, je místně příslušným soud, v jehož obvodu má povinný sídlo. Nemá-li povinný, který je fyzickou osobou, bydliště v České republice, ani se v ní nezdržuje, nebo nemá-li povinný, který je právnickou osobou, sídlo v České republice, je místně příslušným soud, v jehož obvodu má povinný majetek; má-li majetek v obvodu více soudů, je příslušným soud, kterému byla jako prvnímu doručena žádost exekutora o udělení pověření. V projednávané věci nelze zjistit soud povinného ve smyslu § 45 odst. 2 exekučního řádu, neboť není známo jeho skutečné bydliště ani místo, kde se zdržuje v České republice, ani jeho majetek. Podle sdělení Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky, ze dne 22. října 2012 je povinný státním příslušníkem Polské republiky, k trvalému pobytu občana EU je hlášen na adrese K., přičemž povolení má platné od 9. prosince 1996. Na adrese trvalého pobytu se však povinný dlouhodobě, nejméně od roku 2000, nezdržuje. Jiné místo jeho pobytu se rozhodujícímu soudu zjistit nepodařilo. S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud podle § 11 odst. 3 o. s. ř. – s přihlédnutím k zásadě hospodárnosti řízení – určil místně příslušným soudem v dané věci soud, u něhož bylo řízení zahájeno a který vydal rozsudek ze dne 5. března 2012, č. j. 115 EC 428/2011, 19 EC 9/2011-30, jehož výkonu se v tomto řízení oprávněná domáhá. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 15. ledna 2013 JUDr. Miroslav Ferák předseda senátu

3_Tdo_1530_2012

3 Tdo 1530/2012-16U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 12. prosince 2012 v neveřejném zasedání o dovolání podaném obviněným M. S., proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 15. 11. 2011, č. j. 11 To 368/2011-171, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Náchodě pod sp. zn. 2 T 88/2011, takto : Podle § 265i odst. 1 písm. b ) tr. ř. se dovolání odmítá. O d ů v o d n ě n í : Rozsudkem Okresního soudu v Náchodě ze dne 1. 9. 2011, č. j. 2 T 88/2011-138, byl obviněný M. S. uznán vinným zločinem těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 trestního zákoníku ( tj. zákona č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010 /dále jen „ tr. zákoník “/ ) na tom skutkovém základě, že „ dne 23. 8. 2010 v době od 19 :30 do 20 :00 hodin v H., v chodbě domu, po předchozí slovní rozepři, udeřil V. S., pěstí ruky do pravé dolní části obličeje takovou intenzitou, až upadla na zem, čímž V. S. způsobil dvojnásobnou zlomeninu dolní čelisti v oblasti 2. třenového zubu a 1. stoličky vpravo, s trhlinou sliznice ústní předsíně, vertikálním rozlomením 1. stoličky a posunem kostních úlomků, a druhou zlomeninou v oblasti levého kloubního výběžku, bez posunu kostních úlomků, přičemž zranění si vyžádalo hospitalizaci na oddělení maxilofaciální chirurgie Fakultní nemocnice v Hradci Králové v době od 30. 8. do 8. 9. 2010 a operativní léčbu – osteosyntézu fraktury těla dolní čelisti, repozice úlomků a extrakci zubů 44, 45 a 46, s dobou pracovní neschopnosti od 30. 8. 2010 do 4. 10. 2010, kdy V. S. nejméně do 4. 10. 2010 trpěla bolestmi poraněné čelisti, ztížením verbální komunikace s okolím, ztíženým prováděním obvyklé ústní hygieny a obtížemi při příjmu potravy, kdy byla po uvedené období odkázána pouze na tekutou stravu, a musela absolvovat následnou rehabilitaci “. Za to byl obviněný podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. c ) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Výrokem podle § 228 odst. 1 tr. ř. soud uložil obviněnému povinnost zaplatit poškozené V. S., bytem H., částku 540,- Kč, a poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR, Krajské pobočce pro Královéhradecký kraj, se sídlem H., H. K., částku 31.235,- Kč. O odvoláních obviněného a Všeobecné zdravotní pojišťovny ČR, Krajské pobočky pro Královéhradecký kraj, proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 15. 11. 2011, č. j. 11 To 368/2011-171, jímž podle § 258 odst. 1 písm. e ), f ), odst. 2 tr. ř. z podnětu podaných odvolání napadený rozsudek částečně zrušil, a to ve výroku o trestu a ve výroku, jímž byla obviněnému podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložena povinnost zaplatit poškozené pojišťovně na náhradě škody částku 31.235,- Kč. Za podmínek § 259 odst. 3, odst. 4 tr. ř. poté v rozsahu zrušení nově rozhodl, že se obviněnému podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku ukládá trest odnětí svobody v trvání tří let a pro výkon tohoto trestu se podle § 56 odst. 2 písm. b ) tr. ř. zařazuje do věznice s dozorem. Ve vztahu k poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně, Krajské pobočce pro Královéhradecký kraj, rozhodl podle § 228 odst. 1 tr. ř. tak, že obviněnému uložil povinnost zaplatit jí na náhradě škody částku 36.953,- Kč. Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 15. 11. 2011 ( § 139 odst. 1 písm. a/ tr. ř. ) a k témuž datu nabyl v nezrušených výrocích právní moci i rozsudek soudu prvního stupně ( § 139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř. per analogiam ). Proti shora citovanému rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný M. S. následně dovolání, které zároveň směřoval i proti nezrušeným výrokům z rozsudku soudu prvního stupně. Uplatněným dovolacím důvodem byl důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g ) tr. ř. Nesprávnost hmotně právního posouzení skutku ve smyslu uplatněného důvodu dovolání spatřuje dovolatel v tom, že soud prvního stupně neúplně provedl dokazování a nedostatečně zjistil skutkový děj spáchání údajného zločinu. Dovolatel setrval na tom, že poškozenou fyzicky nenapadl. Soudům vytkl, že při posuzování údajného napadení ignorovaly skutečnost, že je pravák, což by úder pěstí proti pravostranným partiím dolní čelisti poškozené vylučovalo. Proto mělo být objasněno, pěstí které ruky ji měl vlastně udeřit a jakým způsobem k útoku došlo. Dovolatel navíc neměl ani důvod poškozenou napadnout. Soudy se podle jeho názoru provedenými důkazy zabývaly povrchně, nehodnotily je jednotlivě a do všech podrobností a tím nedostály svých zákonných povinností. To se týká zejména výpovědi svědka obžaloby P. S., syna poškozené, který měl jako jediný přímý svědek incidentu potvrdit, že dovolatel napadl poškozenou úderem pěstí do obličeje. V této souvislosti připomněl výpověď tohoto svědka z hlavního líčení a citoval z ní pasáž, kde svědek uvedl „ Nepamatuji si, jestli jsem viděl úder, který vedl obžalovaný, ale nejspíše jsem ho viděl, ale řeknu raději, že ne “. Tento stěžejní důkaz podle dovolatele měl být soudem hodnocen jednoznačně v jeho prospěch, což se však nestalo. Ostatní důkazy pak směřovaly toliko ke zjištění následku činu a nikoliv k prokázání jeho subjektivní stránky. Úmysl způsobit poškozené těžkou újmu na zdraví mu tedy beze vší pochybnosti prokázán nebyl. Proto s odkazem na ustanovení § 265m odst. 1 tr. ř. navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové, sp. zn. 11 To 368/2011, ze dne 15. 11. 2011, a to v celém rozsahu, jakož i rozsudek Okresního soudu v Náchodě, sp. zn. 2 T 88/2011, ze dne 1. 9. 2011, a rozhodl tak, že se obviněný zprošťuje obžaloby. S odkazem na ustanovení § 265l odst. 4 tr. ř. dále navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodl tak, že se ruší trest odnětí svobody z rozsudku Okresního soudu v Náchodě, sp. zn. 2 T 88/2011, ze dne 1. 9. 2011 s tím, že se nařizuje propuštění obviněného z výkonu trestu odnětí svobody. Součástí předloženého spisu byl i návrh obviněného ( dovolatele ) na rozhodnutí na přerušení výkonu trestu odnětí svobody do rozhodnutí o podaném dovolání. Opis dovolání obviněného byl předsedkyní senátu soudu prvního stupně za podmínek § 265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci, jemuž byl doručen dne 5. 12. 2011. Do zahájení neveřejného zasedání dovolací soud neobdržel vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání ani žádný jiný přípis, jímž by deklaroval zájem tohoto svého práva, jakož i práva vyplývajícího z ustanovení § 265r odst. 1 písm. c ) tr. ř., využít. Na tomto místě je třeba připomenout, že vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání obviněného či naopak vyjádření obviněného k dovolání nejvyššího státního zástupce není podmínkou pro projednání podaného dovolání a zákon v tomto směru nestanoví žádnou lhůtu, jejíhož marného uplynutí by dovolací soud byl povinen vyčkat. Obviněný M. S. je podle § 265d odst. 1 písm. b ) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě ( § 265e odst. 1 tr. ř. ), prostřednictvím obhájce ( § 265d odst. 2 věta první tr. ř. ) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud České republiky ( dále jen „ Nejvyšší soud “ ) jako soud dovolací ( § 265c tr. ř. ) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a ), h ) tr. ř. per anlogiam. Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g ) tr. ř., na který odkazuje. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem ( srov. § 265i odst. 1, odst. 3 tr. ř. ). Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g ) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku ( § 259 odst. 3 tr. ř., § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř. ). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ( dále jen „ Úmluva “ ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět ( srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř. ). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by ( taxativně ) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů ( k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03 ). V projednávaném případě však dovolatel s odkazem na výše uvedený dovolací důvod nenamítl žádný relevantní rozpor mezi popisem skutku a soudy aplikovanou právní kvalifikací ani to, že soudy svá skutková zjištění nesprávně posoudily z hlediska jiných důležitých hmotně právních skutečností. Podaný mimořádný opravný prostředek založil především na tvrzení, že se trestné činnosti, která je mu kladena za vinu, nedopustil. Pochybení soudů obou stupňů spatřoval v tom, že závěr o jeho vině založily na nesprávném hodnocení provedených důkazů, především pak výpovědi přímého svědka celého incidentu, syna poškozené P. S. Jinými slovy, v posuzovaném případě měla být v dovolatelův neprospěch porušena zásada in dubio pro reo, neboť namítl v podstatě to, že soudy při neakceptování jeho obhajoby vyhodnotily provedené důkazy k jeho tíži, přestože takový způsob jejich hodnocení nebyl v posuzovaném případě namístě. V důsledku toho pak měly vycházet z pochybnosti vzbuzujících skutkových zjištění, resp. z takového skutkového stavu věci, který neodpovídal skutečnosti. Teprve s existencí těchto vad pak obviněný ( dovolatel ) ve smyslu jím použitého dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g ) tr. ř. spojoval nesprávné právní posouzení stíhaného skutku jako zločinu těžkého ublížení na zdraví § 145 odst. 1 tr. zákoníku. Z výše uvedených důvodů pak nelze pochybovat o tom, že se podaným mimořádným opravným prostředkem domáhal zásadního přehodnocení ( revize ) soudy zjištěného skutkového stavu věci, tzn. že dovolání ve skutečnosti uplatnil na procesním ( § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. ) a nikoli hmotně právním základě. Výše uvedené námitky tudíž dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g ) tr. ř. neodpovídají. Nejvyšší soud při své rozhodovací činnosti respektuje názor opakovaně vyslovený v judikatuře Ústavního soudu, podle nějž o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním soudů je - s ohledem na zásady vyplývající z práva obviněného na spravedlivý proces - nutno uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy ( k tomu srov. např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 84/94 a přiměřeně např. též usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 3136/09 ). Takový rozpor je ovšem dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí soudu zcela chybí vzhledem k absenci příslušných procesně účinných důkazů, popř. zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce zřetelným opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování. V posuzované věci však Nejvyšší soud názor dovolatele, že soudy nižších stupňů v projednávaném případě zjišťovaly skutkový stav věci povrchně a neobjektivně, nesdílí. Již soud prvního stupně se s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň náležitě vyložil ( § 125 odst. 1 tr. ř. ), jaké skutečnosti vzal ve vztahu k obviněným popíranému trestnému jednání za prokázané. Dostatečně vysvětlil, proč uvěřil verzi incidentu, jak ji konstantně po celý průběh trestního řízení uváděla poškozená, a výpovědím svědků, které ji podporovaly, a proč naopak obhajobu obviněného, stejně jako ji podporující výpovědi jeho družky, sestry a svědka K., hodnotil jako ryze účelové a nevěrohodné ( viz zejména str. 5 odůvodnění rozsudku ). Odvolací soud v rámci svého přezkumu ( § 254 odst. 1 tr. ř. ) neměl ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně žádných výhrad a na jím zjištěný skutkový stav věci, který byl podkladem pro právní posouzení skutku obviněného, plně navázal, což rovněž v souladu s ustanovením § 125 odst. 1 tr. ř. patřičně odůvodnil. Zabýval se prakticky stejnými námitkami obviněného, které uplatnil i v nyní projednávaném dovolání. Přesvědčivě vysvětlil, proč stejně jako soud prvního stupně měl výpověď poškozené k okolnostem fyzického útoku na ni za zcela věrohodnou a proč tedy výhradám obviněného nepřisvědčil ( viz zejména str. 3 až 5 shora odůvodnění napadeného rozsudku ). Rozhodnutí obou soudů tak rozhodně nelze, pokud jde o úvahy skutkové, považovat za projev nepřípustné libovůle. Ústava České republiky, Listina základních práv a svobod, popř. mezinárodněprávní smlouvy, kterými je Česká republika vázána, nijak neupravují právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu Nejvyšším soudem zjištěna, není dána ani jeho zákonná povinnost dovolání věcně projednat ( viz např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. II. ÚS 651/02 a sp. zn. III. ÚS 296/04 ). Závěrem je pak třeba připomenout, že dovolatel je v souladu s § 265f odst. 1 tr. ř. na jedné straně povinen odkázat v dovolání jednak na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a ) – l ) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle § 265b odst. 1 tr. ř., byť je v něm na příslušné zákonné ustanovení formálně odkazováno ( k těmto otázkám srov. přiměřeně např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02 a III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02, IV. ÚS 449/03, str. 6, IV. ÚS 73/03 str. 3, 4, III. ÚS 688/05 str. 5, 6 ). Podle § 265i odst. 1 písm. b ) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Poněvadž ve věci obviněného M. S. dospěl k závěru, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s § 265i odst. 1 písm. b ) tr. ř. o jeho odmítnutí, aniž by napadené rozhodnutí věcně přezkoumával podle kritérií uvedených v ustanovení § 265i odst. 3 tr. ř. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a ) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran ( srov. § 265r odst. 1 písm. c/ tr. ř. ). Pokud jde o návrh, přesněji toliko podnět dovolatele k přerušení výkonu napadeného rozhodnutí, Nejvyšší soud neshledal důvody, aby v projednávané věci rozhodl ( předsedou senátu ) podle § 265o odst. 1 tr. ř. K podání návrhu na odklad či přerušení výkonu dovoláním napadeného rozhodnutí, o kterém je třeba vždy rozhodnout samostatným výrokem, je za podmínek § 265h odst. 3 tr. ř. oprávněn výlučně předseda senátu soudu prvního stupně. Takový postup však v dané věci předsedkyně senátu soudu prvního stupně nezvolila. Poučení : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný ( § 265n tr. ř. ). V Brně dne 12. prosince 2012 Předseda senátu : JUDr. Eduard Teschler

3_Tdo_1484_2012

U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. prosince 2012 o dovolání podaném M. L., proti usnesení Krajského soudu v Brně sp. zn. 3 To 202/2012 ze dne 8. 8. 2012, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 11 T 124/2011, takto : Podle § 265i odst. 1 písm. e ) trestního řádu s e dovolání odmítá. O d ů v o d n ě n í : Rozsudkem Městského soudu v Brně sp. zn. 11 T 124/2011 ze dne 27. 4. 2012 byl dovolatel uznán vinným přečinem křivého obvinění podle § 345 odst. 2 trestního zákoníku ( zák. č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku účinného od 1. 1. 2010, dále jen tr. zákoníku ) a přečinem pomluvy podle § 184 odst. 1 tr. zákoníku, když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozhodnutí. Za tyto přečiny a sbíhající se dva přečiny šíření poplašné zprávy podle § 357 odst. 2 tr. zákoníku byl odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let a jeho výkon mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu čtyř let. Současně byl zrušen výrok o souhrnném trestu odnětí svobody z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 sp. zn. 4 T 126/2010 ze dne 18. 1. 2012, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. O odvolání M. L. rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Brně usnesením sp. zn. 3 To 202/2012 ze dne 8. 8. 2012 tak, že odvolání jako nedůvodné podle § 256 trestního řádu ( dále jen tr. ř. ) zamítl. Proti tomuto rozhodnutí odvolacího soudu podal M. L. dovolání, a to jako osoba oprávněná, včas, prostřednictvím svého obhájce a za splnění i všech dalších, zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí, když za dovolací důvod označil ten, který je uveden v § 265b odst. 1 písm. g ) tr. ř. V důvodech tohoto svého mimořádného opravného prostředku uvedl, že na základě zjištěné důkazní situace i samotného spisu není možné jeho jednání hmotně právně podřadit pod jemu přisuzované přečiny. To proto, že ve vztahu ke skutkovému jednání nebyla naplněna materiální stránka žádného z žalovaných přečinů tak, jak stanovuje § 12 odst. 2 tr. zákoníku, když dle jeho přesvědčení nelze jednoznačně uzavřít, že bylo jeho úmyslem přivodit trestní stíhání státní zástupkyni KSZ Brno JUDr. E., ani ji pomluvit v zaměstnání nepravdivými informacemi. Uvedl, že je nutné zohlednit, že k jeho jednání došlo ve značném rozrušení a pod určitým tlakem okolností s tím, že nelze dle jeho vyjádření ani odhlédnout od postavení JUDr. E., která ze své pozice státní zástupkyně je obecně mnohem více exponovaná ke stížnostem občanů než zaměstnanci v jiných sférách, a je tedy třeba velmi citlivě rozlišovat relevanci podaných stížností, kritik či určitých obvinění. Vyjádřil přesvědčení, že intenzita škodlivosti předmětného jednání nedosahovala intenzity žádného z žalovaných přečinů a tvrzení v předmětných emailech bylo reprodukováno z doslechu od třetí osoby. Tím vyjádřil přesvědčení, že se jednalo toliko o domněnku a toto jednání není v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu České republiky ( dále jen Nejvyššího soudu ) trestné ( s poukazem na rozhodnutí Nevyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 926/2010 ). Závěrem namítl, že se celá věc dala řešit civilněprávní žalobou na ochranu osobnosti bez nutnosti trestní represe. Na základě výše uvedených skutečností navrhl Nejvyššímu soudu, nechť „ zruší usnesení Krajského soudu v Brně sp. zn. 3 To 202/2012 ze dne 8. 8. 2012 a navazující rozhodnutí a věc přikáže k novému projednání a rozhodnutí ve věci. “ Současně navrhl, předsedovi senátu soudu prvního stupně, aby navrhl Nejvyššímu soudu ve smyslu § 265 odst. 3 tr. ř. odklad či přerušení trestu. K takto podanému dovolání se písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství České republiky ( dále jen státní zástupce ). V tomto svém vyjádření uvedl, že za relevantní lze považovat námitku dovolatele, jejímž prostřednictvím zpochybňuje naplnění subjektivní stránky uvedených přečinů, námitku, že jeho jednání nemělo být považováno za trestné s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe, popřípadě, že jeho jednání nedosahovalo intenzity škodlivosti žádného z trestných činů. Stejně tak deklarovanému dovolacímu důvodu odpovídá námitka, že jeho jednání bylo pouze domněnkou, kterou nelze považovat za trestnou. Třebaže lze ve vztahu k uplatněnému dovolacímu důvodu uvedené námitky považovat za relevantní, státní zástupce je považuje za zjevně neopodstatněné. Takto poukázal na to, že pokud jde o námitku uplatnění subsidiarity trestní represe, je třeba uvést, že poukaz obviněného na § 12 odst. 2 tr. zákoníku je zcela nepřípadný. K tomu je možno toliko odkázat na recentní judikaturu, konkrétně usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 17/2011, podle kterého „ Každý protiprávní čin, který vykazuje znaky uvedené v trestním zákoníku a který je v něm označen za trestný, je trestným činem. V obecné rovině tedy lze považovat takový čin vždy za společensky škodlivý. Opačný závěr stran zjištění nedostatečné společenské škodlivosti činu by bylo možné učinit jen zcela výjimečně v případech, v nichž z určitých závažných důvodů není vhodné uplatňovat trestní represi. V takovém případě by tedy konkrétní čin z hlediska závažnosti neodpovídal ani těm nejlehčím, běžně se vyskytujícím trestným činům příslušné právní kvalifikace. “ Je přitom zřejmé, že takové podmínky judikaturou akcentované, tj. závažné důvody, pro které není namístě uplatňovat trestní represi, ve věci zcela zjevně dány nebyly. Ve vztahu k naplnění subjektivní stránky jednání dovolatele lze dle státního zástupce odkázat na přiléhavé závěry nalézacího soudu, který se vyhodnocení zavinění věnoval velmi obšírně. Na úmysl dovolatele ve vztahu k případnému vyvození trestní odpovědnosti poškozené lze přitom usuzovat zejména vzhledem k tomu, komu svá nepravdivá tvrzení adresoval, tj. na podatelnu státního zastupitelství. Dovolatel přitom věděl, že takto sdělené údaje bude nutno prošetřit, když státní zástupce je jedním z orgánů činných v trestním řízení, který je povinen zajistit šetření došlých trestních oznámení a je povinen stíhat všechny trestné činy, o kterých se dozví. Na jeho úmysl lze dle státního zástupce usuzovat i z toho, že se s obdobným obviněním obrátil na orgány činné v trestním řízení již dříve, přičemž jeho podání bylo prověřováno protikorupčním útvarem policie s negativním výsledkem. Uzavřel, že dovolatel tedy jednoznačně věděl, že uvedené obvinění se nezakládá na pravdě a jeho podání může vést k vyvození trestní odpovědnosti poškozené, přesto si tímto způsobem počínat chtěl. V jeho jednání tak lze dovodit jednoznačně zavinění ve formě úmyslu přímého, jak má na mysli ustanovení § 15 odst. 1 písm. a ) tr. zákoníku. Stejně tak lze považovat za nedůvodnou námitku dovolatele, pokud s poukazem na postavení poškozené, jež je veřejně činnou osobou, považuje za nutné citlivěji posuzovat případnou kritiku její osoby. Jak totiž vyplývá z inkriminovaných vyjádření dovolatele, pokud uváděl mj. nepravdivé okolnosti o tom, že poškozená je členkou sekty, která týrá a zneužívá děti, jde o nepravdivé údaje obecně zavrženíhodné, které nemají bezprostřední vztah k působení poškozené v jejím postavení veřejně činné osoby a takové tvrzení nelze považovat za obhajitelné zvýšenou úrovní přípustné kritiky vůči veřejně činné osobě. Pokud dovolatel namítl, že jeho tvrzení jsou pouze z doslechu a odkazuje tak na citované rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 926/2010, státní zástupce se s touto námitkou rovněž neztotožňuje. V prvé řadě je třeba uvést, že pokud jde o obviněným tvrzené přijetí úplatku, v žádném případě se nemohlo z jeho strany jednat pouze o prezentaci nějakých skutečností z doslechu. Naopak, jednalo se o jím samým uváděné skutečnosti údajné korupční činnosti poškozené. Pokud jde o údaje, které obviněný presentoval účelově jako získané od třetí osoby, jednalo se o údaje pouze takto účelově uvedené jako získané od třetí osoby, nehledě na to, že dle skutkových zjištění soudu je údajný původce takových informací pouze fiktivní. Ve vztahu k právní kvalifikaci jednání obviněného jako přečinu pomluvy pak citované rozhodnutí nemá žádný vztah. Vzhledem k výše uvedenému dospěl k závěru, že dovolání je jako celek zjevně neopodstatněné. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud takto podané dovolání v neveřejném zasedání, k jehož konání může přistoupit podle § 265r odst. 1 písm. a ) trestního tr. ř., jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e ) tr. ř. odmítl. Současně podle § 265r odst. 1 písm. c ) tr. ř. státní zástupce souhlasil s tím, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání učinil i jiné, než navrhované rozhodnutí. Na tomto místě je nutno opakovaně připomenout, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř. a je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té které věci je právě tím, který lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí. Důvod dovolání vymezený ustanovením § 265b odst. 1 písm. g ) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud ovšem tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze přijmout jim adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Za dané situace se tak nelze s poukazem na označený dovolací důvod domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí vystavěno. Nejvyšší soud se tedy nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních a je takto zjištěným skutkovým stavem vázán. Povahu právně relevantních námitek nemohou mít takové námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká neúplnost provedeného dokazování. Z hlediska uplatněného dovolacího důvodu jsou tak námitky uplatněné právně relevantně, současně se však jedná o námitky zjevně neopodstatněné. Také je namístě uvést, že se všemi jeho námitkami ( týkající se subjektivní stránky, společenské škodlivosti, či námitky, jejímž prostřednictvím uvedl, že pouze prezentoval svoje domněnky ) se řádně a velmi podrobně vypořádal již soud prvního stupně, přičemž soud odvolací jeho úvahy potvrdil a plně se s nimi shodl a dále je přiléhavým způsobem rozvedl. Pro stručnost lze na toto pečlivé odůvodnění soudu prvního stupně odkázat ( str. 21 -28 rozsudku soudu prvního stupně ). Je přitom namístě zdůraznit, že za situace, kdy bylo prokázáno, že si dovolatel musel být vědom skutečnosti, že poškozená JUDr. E. se nedopustila jednání, které popisoval v předmětných emailech a přesto tyto poslal na podatelnu Krajského státního zastupitelství v Brně a Vrchního soudu v Olomouci, jednal tak v úmyslu přímém podle § 15 odst. 1 písm. a ) tr. zákoníku, kdy jeho úmyslem bylo jednoznačně pomstít se poškozené tím, že ji vystaví trestnímu stíhání a ohrozí její profesní postavení. V daném případě se také nejednalo o žádné domněnky, skutečnosti uvedené v emailech byly prezentované jako fakta s cílem poškodit JUDr. E. Též podle rozhodnutí Nevyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 926/2010 ze dne 15. 9. 2010, na které ostatně poukázal sám dovolatel, jestliže pachatel učiní nepravdivé oznámení před policejním orgánem, v němž mimo jiné označí konkrétní osobu, která se měla dopustit trestného činu, musí si být vědom toho, že takové lživé obvinění je způsobilé vyvolat její trestní stíhání. Dovolatel zcela jednoznačně v předmětných emailech označil poškozenou jako pachatelku trestného činu ( a to ne pouze jednoho ) a musel si tak být zjevně vědom toho, co takovýmto jednáním způsobí. Stejně tak nelze přisvědčit námitce dovolatele, že by jeho jednání nebylo společensky škodlivé, a to i s ohledem na postavení poškozené jakožto státní zástupkyně. Lze plně přisvědčit odvolacímu soudu, že skutečnost, že někdo působí ve státní správě či justici, nedává dovolateli oprávnění jej falešně obviňovat a šířit o něm nepravdivé informace, které jsou způsobilé ohrozit jeho profesní i osobní život a svoje jednání následně bagatelizovat tím, že takováto osoba by měla být na urážky, výhrůžky a pomluvy zvyklá. Je též pravdou, že veřejnost reaguje mnohem citlivěji na takovéto nekalé a zavrženíhodné jednání takovýchto veřejných osob, u kterých se předpokládá jejich morální bezúhonnost. S ohledem na výše uvedené, je zřejmé, že i námitka dovolatele, týkající se subsidiarity trestní represe a s ní spojeného principu ultima ratio ( byť právně relevantně uplatněna pod deklarovaným dovolacím důvodem ), je námitkou zjevně neopodstatněnou. Dovolatel svým jednáním proto naplnil všechny znaky jemu přisuzovaných přečinů a intenzita jeho jednání významně překročila rámec běžných občanskoprávních vztahů do té míry, že již bylo namístě uplatnit prostředky trestní represe ( lze v těchto souvislostech odkázat na rozhodnutí Nejvyššího soudu uváděné státním zástupcem ), když o tomto nemá dovolací soud jakýchkoli pochyb. S poukazem na uvedené tak Nejvyššímu soudu nezbylo, než takto podané dovolání odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. e ) tr. ř., jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek stanovených v § 265r odst. 1 písm. a ) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání. Vzhledem ke skutečnosti, že dovolací soud takto podané dovolání odmítl a ani předseda soudu prvního stupně neučinil požadovaný návrh podle § 265h odst. 3 tr. ř. na odklad dovolateli uloženého trestu, dovolací soud v tomto smyslu ani nerozhodoval. P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný ( § 265n tr. ř. ). V Brně dne 12. prosince 2012 Předseda senátu : JUDr. Vladimír Jurka

33_Cdo_3588_2012

U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobce L. N., zastoupeného JUDr. Danielou Trávníčkovou, advokátkou se sídlem v Blansku, Svitavská 1, proti žalovanému P. S., s místem podnikání v Blansku, Zborovecká 1598/58, zastoupenému JUDr. Pavlem Ryšem, advokátem se sídlem v Blansku, Mahenova 13, o vzájemné vrácení plnění ze zrušené smlouvy, vedené u Okresního soudu v Blansku pod sp. zn. 7 C 1073/2002, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 24. ledna 2012, č. j. 37 Co 285/2005-159, takto : I. Dovolací řízení se zastavuje. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.O d ů v o d n ě n í : Proti v záhlaví uvedenému rozsudku Krajského soudu v Brně podal žalovaný dovolání, které vzal podáním ze dne 6. listopadu 2012 zpět. Podle § 243b odst. 5 věty druhé občanského soudního řádu ( dále „ o. s. ř. “ ) vezme-li dovolatel dovolání zcela zpět, dovolací soud řízení zastaví. Protože nastala situace předvídaná uvedeným ustanovením, Nejvyšší soud dovolací řízení zastavil. O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty prvé, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 1 písm. c ) o. s. ř., neboť žalobci žádné náklady, na jejichž náhradu by měl v dovolacím řízení právo, nevznikly. Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 14. prosince 2012 JUDr. Václav Duda, v. r. předseda senátu

11_Tcu_114_2012

U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky projednal dne 14. prosince 2012 v neveřejném zasedání návrh Ministerstva spravedlnosti České republiky na rozhodnutí podle § 4a odst. 3 zákona č. 269/1994 Sb., o Rejstříku trestů, ve znění pozdějších předpisů, a rozhodl t a k t o : Podle § 4a odst. 3 zákona č. 269/1994 Sb., o Rejstříku trestů, ve znění pozdějších předpisů, se na odsouzení občana České republiky T. K. , rozsudkem Okresního soudu Bratislava I, Slovenská republika, ze dne 8. 9. 2011, sp. zn. 5T 50/2011, hledí jako na odsouzení soudem České republiky. O d ů v o d n ě n í : Výše uvedeným rozsudkem Okresního soudu Bratislava I ze dne 8. 9. 2011 byl T. K. uznán vinným pokračujícím trestným činem loupeže a byl odsouzen ke společnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let a šesti měsíců. Současně byl zrušen výrok o vině a o trestu z rozsudku Okresního soudu Bratislava III ze dne 20. 6. 2011, sp. zn. 1T 50/2011, jakož i další výroky, které mají v uvedeném výroku o vině podklad. Shora uvedené trestné činnosti se odsouzený dopustil podle zjištění Okresního soudu Bratislava I tím, že 1. dne 24. 3. 2011 přibližně kolem 10.50 hod. v B. na ulici Ľ. v prodejně sexshopu ve chvíli, kdy poškozená zaměstnankyně prodejny V. B. u pultu zapisovala zboží do knihy zápisů prodeje, tuto oslovil „ toto je přepadení, dejte mi všechny peníze z kasy “, přičemž v pravé ruce držel plynovou pistoli, která vypadala jako skutečná krátká střelná zbraň, a tuto plynovou pistoli měl opřenou o skleněný pult a nasměrovanou na poškozenou, na to, když mu poškozená odpověděla, že je to sexshop a nemají moc peněz, reagoval tím, že zopakoval „ dejte mi peníze z kasy “, následně dodal „ nic nezkoušejte a dejte mi peníze “, na otázku poškozené, zda mu má dát i drobné, řekl „ i drobné a dejte mi ty peníze do tašky “, na což poškozená z obavy o svoje zdraví a život vybrala z kasy finanční hotovost ve výši přibližně 346 €, vložila ji do aktovky obviněného, který po té řekl, aby volala policii až za tři minuty, a následně při odchodu řekl „ promiňte “ a odešel z prodejny, a tím způsobil podnikateli H. A. , místo podnikání B. , M. , škodu ve výši 346 €, 2. v době mezi 11.35 hod. až 11.45 hod. dne 7. 4. 2011 v B. na ulici R. v prodejně E. C. přepadl pracovnici prodejny E. B. tak, že přistoupil k pultu VIP a namířil na ni zbraň značky Walther P22, černo stříbrné barvy, kterou držel v pravé ruce, se slovy „ tichoučko, otevři kasu a dej mi peníze “, které mu poškozená v obavě o svůj život vydala v hotovosti ve výši 137,38 €, následně z místa činu odešel i s penězi a zbožím, a to erotickým prádlem černé barvy značky Catsuit v hodnotě 49,90 €, čímž způsobil poškozené společnosti City Realex, s. r. o., škodu ve výši 187,28 € a pracovnici prodejny psychickou újmu. Ministerstvo spravedlnosti České republiky podalo ve shora uvedené věci návrh Nejvyššímu soudu České republiky ( dále jen „ Nejvyšší soud “ ) na rozhodnutí podle § 4a odst. 3 zákona č. 269/1994 Sb., o Rejstříku trestů, ve znění pozdějších předpisů ( dále jen „ zákon “ ). Nejvyšší soud věc přezkoumal a shledal, že jsou splněny zákonné podmínky pro rozhodnutí podle § 4a odst. 3 zákona. Především je třeba uvést, že podle § 4a odst. 3 zákona může Nejvyšší soud na návrh Ministerstva spravedlnosti ČR rozhodnout, že se na odsouzení občana České republiky soudem jiného členského státu Evropské unie hledí jako na odsouzení soudem České republiky, jestliže se týká činu, který je trestný i podle právního řádu České republiky, a je-li to odůvodněno závažností činu a druhem trestu, který za něj byl uložen. Z podaného návrhu a z obsahu připojeného spisového materiálu vyplývá, že odsouzený T. K. je občanem České republiky, který byl odsouzen soudem jiného členského státu Evropské unie, přičemž se odsouzení týká skutku, který vykazuje znaky trestného činu i podle příslušných právních předpisů České republiky ( trestný čin loupeže podle § 173 tr. zákoníku ). Tím jsou splněny formální podmínky ustanovení § 4a odst. 3 zákona. V posuzované věci jsou dány i podmínky materiální povahy. Odsouzený se dopustil úmyslné trestné činnosti směřující proti osobní svobodě a proti majetku. Jednal přitom v takovém rozsahu ( zejména se dopustil trestné činnosti opakovaně ), že již lze tuto trestnou činnost označit za závažnou ve smyslu § 4a odst. 3 zákona. Pokud jde o druh trestu, byl mu uložen citelný trest odnětí svobody. Lze tedy dovodit, že podmínky ustanovení § 4a odst. 3 zákona týkající se závažnosti činu a druhu uloženého trestu jsou splněny. Z uvedených důvodů proto Nejvyšší soud návrhu Ministerstva spravedlnosti České republiky vyhověl. Poučení : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 14. prosince 2012 Předseda senátu : JUDr. Karel Hasch

2-823-10_2

Poznámka : Abstrakt a právní věty nejsou součástí rozhodnutí Ústavního soudu; jejich význam je pouze anotační a informativní. Abstrakty vybraných rozhodnutí vytváří analytický odbor Ústavního soudu. Právní věty formuluje soudce zpravodaj, resp. jeho kancelář pro rozhodnutí publikovaná ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu. ABSTRAKT Abstrakt není k dispozici. PRÁVNÍ VĚTY Právní věta není k dispozici. Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti D. S., zastoupenou JUDr. Zdeňkou Polákovou, advokátkou se sídlem Opletalova 608/2, 736 01 Havířov - Šumbark, proti rozsudku Okresního soudu v Bruntále č. j. 0 P 148/2008-217 ( 6 P a Nc 102/2009 ) ze dne 22. 7. 2009, rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. 56 Co 320/2009-249 ze dne 5. 1. 2010, takto : Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění : Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů ( dále jen ,,zákon o Ústavním soudu" ), usiluje stěžovatelka o zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů s odůvodněním, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva vyplývající z čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod ( dále jen "Listina" ) a z čl. 90 Ústavy České republiky ( dále jen "Ústava" ). Z přiloženého listinného materiálu vyplývá, že z podnětu Dětského centra Čtyřlístek, příspěvkové organizace v Opavě ( dále jen "dětské zařízení" ) bylo z úřední povinnosti Okresním soudem v Bruntále ( dále jen "soud prvního stupně" ) dne 16. 6. 2009 zahájeno řízení o vyslovení nezájmu matky D. S. ( dále jen "stěžovatelka" ) a otce dítěte S. N. o nezl. syna Jana /jedná se o pseudonym/ ( dále také jako "vedlejší účastník" ). Městský úřad v Bruntále jako orgán sociálně právní ochrany dětí na základě plné moci Úřadu pro mezinárodně právní ochranu dětí v Brně jako kolizního opatrovníka navrhl, aby byl určen nezájem rodičů o nezletilého Jana v době od 16. 12. 2008 do 16. 6. 2009. Nezletilý Jan se dostal do péče dětského zařízení na základě předběžného opatření Okresního soudu v Bruntále, pobočka v Krnově dne 10. 9. 2007, pod sp. zn. 0 Nc 1466/2007, dne 11. 9. 2007. Důvodem pro vydání předběžného opatření byla skutečnost, že stěžovatelka nebyla schopna dítěti poskytnout ani základní výživu, když v bytě, ve kterém přebývala, nebyly ani základní potraviny, stěžovatelka neměla žádný prokazatelný příjem, podmínky, ve kterých nezletilý Jan žil, ohrožovaly jeho další vývoj. Usnesením Okresního soudu v Bruntále ze dne 30. 1. 2009, pod č. j. 0 P 148/2008-191 bylo rozhodnuto o odevzdání nezletilého Jana do péče ústavního zařízení ČR. Toto rozhodnutí nabylo právní moci dne 25. 2. 2009. Soudem prvního stupně bylo zjištěno, že stěžovatelka v době rozhodování neměla zajištěné podmínky pro převzetí do své péče. V říjnu 2007 nastoupila detoxikační léčbu v Psychiatrické léčebně v Opavě, svého syna v dětském zařízení navštívila dne 9. 10. 2007, 13. 10. 2007, 17. 10. 2007. Poté z léčebny odešla, syna navštívila až dne 9. 5. 2008 se svojí matkou paní A. Dále bylo soudem prvního stupně zjištěno, že Janovi ústavní výchova od počátku vůbec nevyhovuje, není schopen se zde plnohodnotně rozvíjet. Jeho základní vývojové potřeby, zejména potřeba intenzivního, individuálního vztahu k vlastní pečující osobě nebyla dlouhodobě uspokojována. Dětskou psycholožkou bylo doporučeno urgentní řešení sociální situace dítěte, zájem rodičů zhodnotila jako nulový, jako vhodné se jí jevilo rozhodnutí o poručenské nebo osvojitelské péči. Soud prvního stupně vzal za prokázané, že ani jeden z rodičů neprojevil o nezletilého Jana v období od 16. 12. 2008 do 16. 6. 2009 žádný zájem, žádný z rodičů nezletilého syna v dětském zařízení nenavštívil a žádný z rodičů se o syna nezajímal prostřednictvím telefonických či písemných zpráv. Žádný z rodičů neplnil dobrovolně svoji vyživovací povinnost. Žádný z rodičů si také nevytvořil podmínky pro převzetí syna do péče. Po provedeném dokazování soud prvního stupně rozsudkem ze dne 22. 7. 2009, č. j. 0 P 148/2008 - 217 určil, že matka a otec neprojevili o nezletilého Jana opravdový zájem nejméně v období od 16. 12. 2008 do 16. 6. 2009. Rozsudek soudu prvního stupně napadla stěžovatelka odvoláním. Krajský soud v Ostravě ( dále jen "odvolací soud" ) rozsudkem č. j. 56 Co 320/2009-249 ze dne 5. 1. 2010 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně. Odvolací soud shledal odvolání stěžovatelky jako nedůvodné, neboť v řízení bylo prokázáno, že stěžovatelka o syna dlouhodobě neprojevila zájem, nenavštěvovala syna, ani se o něj písemně či telefonicky nezajímala, neopatřila si zprávy o dítěti v dětském zařízení, nehradila na syna výživné a neposkytovala mu žádné dary. Stěžovatelka v době rozhodování odvolacího soudu nezajistila pro dítě vhodné prostředí, byt, v němž žila, nebyl pro péči o malé dítě uzpůsoben, chybělo základní bytové zařízení. Výslechem stěžovatelky bylo vyvráceno její tvrzení o tom, že návštěvám nezletilého Jana v rozhodném období bránily matce sociální důvody, stěžovatelka totiž byla v roce 2009 výdělečně činná, odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o tom, že zájem babičky ze strany stěžovatelky o syna je bez významu, neboť předmětem řízení je posouzení zájmu či nezájmu vlastních rodičů. Jako irelevantní shledal odvolací soud také tvrzení stěžovatelky, že v současné době je stěžovatelce ze strany dětského zařízení bráněno v návštěvě nezletilého syna, jelikož předmětem přezkumu zájmu rodičů bylo období od 16. 12. 2008 do 16. 6. 2009. Dle odvolacího soudu námitka stěžovatelky o faktickém zastoupení dítěte Městským úřadem v Bruntále neobstojí, jelikož sociálně-právní ochranu dětí vykonává Úřad pro mezinárodněprávní ochranu dětí i obecní úřady obcí s rozšířenou působností nebo obce se samostatnou působností ( viz § 4 odst. 1 zákona č. 359/99 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí ). Stěžovatelka v projednávané ústavní stížnosti namítá porušení svých shora uvedených ústavně zaručených práv, a to v důsledku postupu obecných soudů, jmenovitě soudu prvního stupně a soudu odvolacího. Stěžovatelka namítá, že se obecné soudy nezabývaly vážnými důvody ze strany stěžovatelky a při rozhodování zcela pominuly její zdravotní stav, značnou vzdálenost od místa pobytu nezletilého syna, špatnou ekonomickou situaci a také to, že se jedná o občanku jiného státu, pro kterou není snadné se v místních poměrech orientovat. Kontakt s dítětem dle tvrzení stěžovatelky zprostředkovávala babička nezletilého Jana. Stěžovatelka obecným soudům vytýká, že neprovedly důkazy, které navrhovala. Stěžovatelka dále namítá, že faktickým vystupováním Městského úřadu v Bruntále, jako orgánu sociálně právní ochrany dětí na základě plné moci, došlo ke kolizi. Dále uvádí, že úřady ( Krajský úřad Moravskoslezského kraje nebo Orgán sociálně právní ochrany dětí ) poskytly rodný list nezletilého Jana a informovaly třetí osoby o údajích nezletilého a jeho rodičů. Ústavní soud si vyžádal vyjádření soudu prvního stupně i soudu odvolacího k podané ústavní stížnosti. Dále svým usnesením ze dne 30. 6. 2010 ustanovil Prof. JUDr. M. H., CSc., advokátku, kolizní opatrovnicí vedlejšího účastníka nezletilého Jana pro zastupování v řízení o ústavní stížnosti a požádal ji o vyjádření v projednávané věci. Odvolací soud ve svém vyjádření uvádí, že se vypořádal se všemi odvolacími námitkami. Ohledně námitky týkající se kolizního opatrovníka zopakoval argumentaci ze svého napadeného rozhodnutí a dále uvedl, že volbu kolizního opatrovníka provádí soud prvního stupně a proti jeho procesnímu rozhodnutí mohla stěžovatelka podat odvolání, což neučinila. Ohledně ostatních námitek stěžovatelky odvolací soud uvedl, že v rozhodném období žádný z rodičů dítě nenavštívil a neprojevil zájem o dítě ani prostřednictvím telefonických či písemných zpráv. Stěžovatelka při výslechu u odvolacího soudu dne 5. 1. 2010 potvrdila, že je již rok zaměstnána. Přes tuto skutečnost výživné neplnila a dítěti neposkytla žádný dar. Návštěvy dětského zařízení se odehrály v průběhu roku 2007, dále dne 9. 5. 2008 a naposledy 1. 10. 2009, to je mimo rámec rozhodného období. Byt, který stěžovatelka obývala se svým přítelem, nebyl uzpůsoben ke sdílení s nezletilým dítětem. Pokud je zájem stěžovatelky o dítě nahrazován zájmem babičky ze strany matky, měla stejná osoba možnost požádat o svěření do náhradní péče. Soud prvního stupně ve svém vyjádření odkazuje na zdůvodnění svého rozhodnutí a dále uvádí, že zachovával zásadu rovnosti stran účastníků řízení a provedl veškeré důkazy potřebné k rozhodnutí ve věci samé. Soud se při rozhodování zabýval rozhodným obdobím a dalšími obdobími se ani zabývat nemohl, a pokud byl později nějaký zájem ze strany stěžovatelky učiněn, nemá to z hlediska hmotněprávního na posouzení splnění podmínek dle § 68 odst. 1 písm. a ) a odst. 3 zákona o rodině, žádný vliv a právní význam. Soud sleduje blaho dítěte a rozhodnutí musí směřovat k úpravě poměrů nezletilého dítěte, které mu zajistí nejlepší právní postavení, které vzhledem k okolnostem každého konkrétního případu, lze nastavit. Babička nezletilého není ze zákona účastnicí řízení pro určení nezájmu rodičů o nezletilé dítě - těmito jsou pouze rodiče a nezletilé dítě, zastoupené kolizním opatrovníkem. Babička se navíc nevyskytovala ani v žádném dalším řízení, které se nezletilého Jana týká. Babička podala návrh na zahájení řízení o svěření dítěte do její výchovy až podáním došlým zdejšímu soudu 12. 4. 2010. Dále soud prvního stupně uvádí, že Úřad pro mezinárodně právní ochranu dětí v Brně, který byl ustanoven kolizním opatrovníkem v daném řízení, udělil plnou moc Městskému úřadu v Bruntále, OSPOD k zastupování při všech ústních jednáních vedených u soudu prvního stupně ve věci 0 P 148/2008 a činit veškeré další úkony s účastí na těchto jednáních související. Kolizní opatrovnice ve svém vyjádření uvádí, že ze spisu Okresního soudu v Bruntále vyplývá, že nezletilý Jan byl své matce dvakrát odebrán pro zanedbání péče. Z opakovaných psychologických vyšetření provedených v dětském zařízení se jedná o dítě, které ve výchově mimo rodinu značně strádalo. Přitom stěžovatelka nebyla dlouhodobě schopna tvořit si zázemí k převzetí syna do péče. Argument stěžovatelky o tom, že dítě nemohla kontaktovat, jelikož byla bez jakýchkoli příjmů a neměla na telefon ani na poštovní známku považuje kolizní opatrovnice za účelové. Stěžovatelka neměla dlouhou dobu v České republice trvalé bydliště, z čehož vyplývá i přenášení místní příslušnosti OSPOD a okresních soudů. Okresní státní zastupitelství v Bruntále podalo návrh na zbavení rodičovské zodpovědnosti matky i otce. Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě byl nezletilý Jan umístěn v preadopční péči. Dle kolizní opatrovnice má nezletilý Jan poprvé od svého narození šanci vyrůstat v úplné rodině, tedy stabilním výchovném prostředí. Dle kolizní opatrovnice je v jeho nejlepším zájmu, aby jeho rodinné poměry byly stabilizovány. Ústavní soud zaslal vyjádření účastníků řízení stěžovatelce k případné replice. Stěžovatelka na tuto výzvu reagovala. K vyjádření soudu prvního stupně zopakovala své argumenty z ústavní stížnosti a zdůraznila, že soud odmítnul svědeckou výpověď matky stěžovatelky a dále odmítl provést důkaz ke zjištění zdravotního stavu stěžovatelky. K vyjádření odvolacího soudu stěžovatelka uvedla, že se nezbýval tím, zda úřady naplňují ustanovení § 12 odst. 2 zákona č. 359/1999 Sb. Dle názoru stěžovatelky odvolací soud pominul, že stěžovatelka v předchozím období příjem neměla ( poté, kdy získala zaměstnání, musela vyrovnat půjčky, hradit náklady na živobytí, bydlení ) a v době rozhodování soudu stěžovatelka se svojí matkou připravovaly bydlení, aby měly podmínky pro návštěvy syna a posléze převzetí do péče. Odvolací soud nevyslechl matku stěžovatelky a neprojevil zájem o důkaz společné fotografie syna a stěžovatelky z října 2009 uložené v mobilním telefonu stěžovatelky. V replice k vyjádření kolizní opatrovnice stěžovatelka pouze polemizuje s tímto vyjádřením a nad rámec toho, co již bylo vyjádřeno z její strany k rozhodnutím obecných soudů, uvádí, že napadené rozsudky i vyjádření účastníků a opatrovníka nerespektují Úmluvu o právech dítěte. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s napadenými rozhodnutími z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není důvodná. Z námitek uvedených v ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatelka se ze strany Ústavního soudu domáhá přehodnocení závěrů obecných soudů. V ústavní stížnosti uvádí tytéž námitky a tytéž argumenty, které uplatnila již v řízení před obecnými soudy a se kterými se již obecné soudy vypořádaly. Stěžovatelka pokračuje v polemice s obecnými soudy, čímž Ústavní soud staví do role další odvolací instance, která mu, jak bylo shora uvedeno, nepřísluší. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá mimo jiné porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny, jež spatřuje v nezohlednění všech rozhodných skutečností, resp. v nesprávném právním posouzení věci. Dle ustálené judikatury Ústavního soudu může v této souvislosti dojít k porušení práva na spravedlivý proces toliko tehdy, jestliže by závěry obecných soudů byly v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývaly, nebo tehdy, jestliže by byla některá z norem podústavního ( "jednoduchého" ) práva interpretována způsobem, nacházejícím se v extrémním rozporu s principy spravedlnosti ( např. přepjatý formalismus ), nebo jednalo-li by se o interpretaci založenou na ústavně nepřípustné svévoli ( např. nerespektování kogentní normy ). Nic takového však Ústavní soud nezjistil. Stěžovatelka pro podpoření své argumentace odkazuje ve svém podání na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 8. 2001 sp. zn. 30 Cdo 1336/2001, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2004, sp. zn. 22 Cdo 2260/2004, nález Ústavního soudu ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. III. ÚS 61/94 a nález Ústavního soudu ze dne 8. 10. 2002, sp. zn. II. ÚS 385/01. Výše uvedené judikáty však vycházejí ze skutkově zcela odlišných okolností a jejich aplikace na danou věc se Ústavnímu soudu nejeví jako případná. Stěžovatelka obecným soudům především vytýká, že neprovedly důkazy, které navrhovala, zejména se jednalo o výslech matky stěžovatelky a o důkaz prokazující zdravotní stav stěžovatelky. K námitce stěžovatelky ohledně neprovedeného výslechu matky stěžovatelky Ústavní soud uvádí, že obecné soudy v napadených rozhodnutích dostatečně odůvodňují své rozhodnutí tento důkaz neprovádět. Argumentují tím, že projevení zájmu babičky o nezletilého Jana nemá z právního hlediska na rozhodnutí žádný vliv, neboť se posuzuje nezájem rodičů, nikoli třetích osob. Dle § 68 odst. 1 písm. a ) zákona č. 94/1963 Sb., o rodině platí : Pokud jsou zákonnými zástupci osvojovaného dítěte jeho rodiče, není třeba jejich souhlasu, jestliže po dobu nejméně šesti měsíců soustavně neprojevovali opravdový zájem o dítě, zejména tím, že dítě pravidelně nenavštěvovali, neplnili pravidelně a dobrovolně vyživovací povinnost k dítěti a neprojevují snahu upravit si v mezích svých možností své rodinné a sociální poměry tak, aby se mohli osobně ujmout péče o dítě. Řízení o nezájmu rodičů o nezletilé dítě se týká pouze rodičů dítěte, nikoli třetích osob, jak správně uvedly obecné soudy. Ústavní soud tedy neshledává porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky tím, že obecné soudy neprovedly tento důkaz. Ústavní soud nad rámec výše uvedeného poznamenává, že i v případě, že by obecné soudy matku stěžovatelky skutečně vyslechly, jednalo by se o důkaz, jehož věrohodnost by byla značně snížena díky příbuzenskému vztahu stěžovatelky a její matky. Ústavní soud neshledává porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky ani v případě neprovedení důkazu, kterým by byl zjištěn zdravotní stav stěžovatelky. Vzhledem k tomu, že zdravotní stav stěžovatelky byl dostačující k výkonu práce v části rozhodného období, je zřejmé, že by provedení takového důkazu nemohlo vést ke změně stanoviska obecných soudů. Stěžovatelka v ústavní stížnosti neuvedla žádné další relevantní argumenty či námitky, které by byly způsobilé správnost závěrů obsažených v napadených rozhodnutích zásadním způsobem zpochybnit. Rozhodování v otázce zájmu o nezletilé dítě je velice citlivou oblastí a je odvislé od hodnocení konkrétní skutkové situace příslušným soudem na základě posouzení ve věci relevantních důkazů a s ohledem ke zjištěným skutečnostem. Takové posouzení bylo ze strany obou soudů provedeno řádně. Obecné soudy se danou věcí řádně zabývaly a na základě zjištěného skutkového stavu své závěry řádně a srozumitelně zdůvodnily. Pouhá skutečnost, že obecné soudy vyslovily závěr, s nímž se stěžovatelka neztotožňuje, není sama o sobě způsobilá posunout stížnostní návrh do ústavněprávní roviny. Pro rodiče a dítě je možnost být spolu základním prvkem rodinného života. Opatření, která jim v tom brání, představují zásah do práva na rodinný život ( srov. čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod a čl. 8 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Takový zásah ze strany státu ( soudu ) je možný, jen je-li nezbytný a v souladu se zákonem; nezbytnost znamená, že zásah je založen na naléhavé společenské potřebě, která je zejména přiměřená sledovanému legitimnímu cíli, kterým je ochrana zájmu dětí ( viz rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 2371/2011 ze dne 27. 9. 2011 ). Dle čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte musí být předním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí, ať už uskutečňované veřejnými nebo soukromými zařízeními sociální péče, soudy, správními nebo zákonodárnými orgány zájem dítěte. Ústavní soud má s ohledem na výše uvedené za to, že základem rodinných vazeb je tradičně biologické pouto pokrevního příbuzenství mezi členy rodiny, přičemž základním prvkem rodinného života je soužití rodičů a dětí, v jehož rámci se uskutečňuje péče a výchova ze strany rodičů, na níž mají děti právo. Rozhodující orgány by tedy měly postupovat tak, aby se prioritně zabývaly možností návratu dítěte do péče svých biologických rodičů, což je také zdůrazňováno v judikatuře Evropského soudu pro lidská práva. Je však třeba mít na paměti, že tento postup nelze absolutizovat, jelikož hlavní prioritou je zájem dítěte a jeho ochrana. V judikatuře Evropského soudu pro lidská práva je preferována minimalizace zásahů do vztahů mezi biologickými rodiči a jejich dětmi, takto však nelze postupovat v každém případě. Není možné, aby bylo upřednostňováno soužití dítěte s biologickým rodičem, který o dítě nejeví skutečný zájem, před zájmem a ochranou tohoto dítěte. Je třeba v každém konkrétním případě zhodnotit konkrétní skutkové okolnosti, posoudit relevantní důkazy a pečlivě zvážit, zda nezájem o dítě vyslovit či nikoli. Dle Ústavního soudu obecné soudy postupovaly plně v zájmu dítěte a neshledal v dané věci porušení práva na spravedlivý proces, ani porušení jiných ústavně zaručených práv stěžovatelky, ani práv vyplývajících z Úmluvy o právech dítěte. Ústavnímu soudu s ohledem na výše naznačené proto nezbylo, než ústavní stížnost bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a ) zákona o Ústavním soudu znovu odmítnout jako zjevně neopodstatněnou. Poučení : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 19. ledna 2012 Stanislav Balík, v. r. předseda senátu

1-361-10_1

Poznámka : Abstrakt a právní věty nejsou součástí rozhodnutí Ústavního soudu; jejich význam je pouze anotační a informativní. Abstrakty vybraných rozhodnutí vytváří analytický odbor Ústavního soudu. Právní věty formuluje soudce zpravodaj, resp. jeho kancelář pro rozhodnutí publikovaná ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu. ABSTRAKT Abstrakt není k dispozici. PRÁVNÍ VĚTY Právní věta není k dispozici. Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně ( soudce zpravodaj ) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Mgr. M. F., zastoupené JUDr. Ivanou Syrůčkovou, advokátkou se sídlem Praha 5, Plzeňská 4, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 14. 5. 2009, čj. 15 P 168/2004 - 134, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 11. 2009, čj. 35 Co 410/2009 - 195, takto : Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění : Včas a řádně podanou ústavní stížností stěžovatelka navrhla zrušení v záhlaví označených rozsudků, vydaných v řízení o zvýšení výživného, a tvrdí, že jimi bylo porušeno její základní právo na rodičovskou výchovu a péči, zakotvené v čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod ( dále jen "Listina" ) a právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Z obsahu ústavní stížnosti a z přiložených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky s postupem soudů při určení výše výživného pro její nezletilé děti. Stěžovatelka považuje stanovené výživné za nepřiměřeně nízké a tvrdí, že právní závěry soudů obou stupňů jsou v naprostém nesouladu se skutečným stavem věci. Postupu obecných soudů dále vytýká nesprávnou interpretaci a aplikaci zákona o rodině, v důsledku čehož mělo dojít k porušení jejích výše uvedených základních práv. Po přezkoumání ústavní stížnosti a napadených rozsudků Ústavní soud neshledal žádný důvod, pro který by mohla vzniknout byť jen pochybnost o ústavní konformitě napadených rozhodnutí. Ústavní soud není další instancí v systému obecného soudnictví a není jeho úkolem zabývat se případným porušením běžných práv fyzických a právnických osob a korektností aplikace každého jednotlivého zákonného ustanovení, ledaže by to současně znamenalo porušení základního práva nebo svobody zaručeného normami ústavního pořádku. V této souvislosti je zapotřebí připomenout, s odkazem na ustálenou judikaturu, že je zásadně věcí obecných soudů, aby hlediska pro určení výživného, stanovená v § 96 zákona o rodině, uváděly v život aplikací v jednotlivých případech. Ústavní soud není žádnou další superrevizní instancí v systému obecných soudů, který by snad měl napravovat stěžovatelkou tvrzené pochybení, tedy přepočítávat výši výživného, stanoveného obecnými soudy pro její nezletilé děti. Stěžovatelčiny námitky, že právní závěry soudů obou stupňů jsou v naprostém nesouladu se skutečným stavem věci, Ústavní soud neshledal důvodnými. Soud prvního stupně i soud odvolací při rozhodování o návrhu stěžovatelky na zvýšení výživného postupovaly v souladu s příslušnými ustanoveními zákona o rodině a občanského soudního řádu. Své závěry oba soudy řádně, srozumitelně a logicky odůvodnily a Ústavní soud nezjistil, že by napadenými rozsudky došlo k porušení stěžovatelčiných základních práv. Není účelné opakovaně reagovat na všechny argumenty v ústavní stížnosti uvedené, za situace, kdy se jimi obecné soudy již zabývaly. Ústavní stížnost je tedy zjevně neopodstatněná. Proto ji Ústavní soud, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a ) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Poučení : Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné. V Brně dne 27. dubna 2010 Vojen Güttler, v. r. předseda I. senátu Ústavního soudu

1-2270-12_1

Poznámka : Abstrakt a právní věty nejsou součástí rozhodnutí Ústavního soudu; jejich význam je pouze anotační a informativní. Abstrakty vybraných rozhodnutí vytváří analytický odbor Ústavního soudu. Právní věty formuluje soudce zpravodaj, resp. jeho kancelář pro rozhodnutí publikovaná ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu. ABSTRAKT Abstrakt není k dispozici. PRÁVNÍ VĚTY Právní věta není k dispozici. Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dne 23. července 2012 v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera, soudců Pavla Holländera a Ivany Janů ve věci navrhovatelky Ing. P. B., zastoupené JUDr. Miroslavem Rybářem, advokátem se sídlem Praha 10, Dýšinská 476, o ústavní stížnosti proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. března 2012 sp. zn. 58 Co 42/2012, takto : Návrh se odmítá. Odůvodnění Navrhovatelka se domáhala zrušení výše označeného rozsudku, jímž byla zamítnuta její žaloba na stanovení výživného pro ni, jako manželku, když žalovaný manžel vyživovací povinnost vůči ní neplnil dobrovolně. Vyslovila přesvědčení, že soud I. stupně nezjistil řádně a úplně skutkový stav, odvolací soud dokazování nedoplnil, spokojil se i s nesprávným právním názorem právní zástupkyně žalovaného a rozsudek soudu I. stupně potvrdil. Proto se cítí dotčena v právech zakotvených v čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, když upozornila i na průtahy, které vznikly po vyhlášení rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 30. 5. 2011, přičemž k jeho vyhotovení a doručení došlo až 16. 12. 2011. Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem. Senát mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§ 72 odst. 1 písm. a ), § 43 odst. 2 písm. a ) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů]. Z obsahu rozsudku Městského soudu v Praze zásah do práv, kterých se stěžovatelka v návrhu dovolává, zjištěn nebyl. Jmenovaný soud přezkoumal odvoláním napadený rozsudek soudu I. stupně v souladu s § 212 a § 212a občanského soudního řádu a opodstatněně rozhodnutí, kterým byla žaloba stěžovatelky na uložení povinnosti platit jí manželem výživné částkou 25 000,- Kč měsíčně zamítnuta, potvrdil, když z provedených důkazů shodně s Obvodním soudem v Praze ( v rozsudku ze dne 30. 5. 2011 č. j. 14 C 14/2010-54 ) shledal, že by přiznání výživného žalobkyni bylo v rozporu s dobrými mravy ( § 96 odst. 2 zákona o rodině ). Nutno dodat, že Ústavní soud, který není vrcholem soustavy obecných soudů, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, pokud při ní postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny základních práv a svobod ( čl. 83 Ústavy České republiky ). Z ústavního principu nezávislosti soudů ( čl. 82 Ústavy ČR ) vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů, obsažená v § 132 občanského soudního řádu. Jestliže tedy obecné soudy respektují kautely dané tímto ustanovením, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy provedené, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval ( sp. zn. III. ÚS 23/93, III. ÚS 216/95 a násl. ). Toto konstatování se plně vztahuje i na posuzovanou věc - obecné soudy se při hodnocení provedených důkazů do rozporu s ústavními principy řádného a spravedlivého procesu nedostaly, a proto byla ústavní stížnost shledána zjevně neopodstatněnou. Na vyčerpávající odůvodnění rozsudku soudu druhého stupně lze v dalším odkázat. Pro výše uvedené byl návrh jako zjevně neopodstatněný odmítnut [§ 43 odst. 2 písm. a ) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů]. Poučení : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 23. července 2012 Vojen Güttler předseda senátu Ústavního soudu

3_Tdo_1465_2012

U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 19. prosince 2012 v neveřejném zasedání o dovolání podaném obviněným Ing. A. M., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 6. 2012, sp. zn. 8 To 45/2012, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 56 T 7/2012, takto : Podle § 265i odst. 1 písm. e ) tr. ř. se dovolání odmítá. O d ů v o d n ě n í : Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 23. 4. 2012, sp. zn. 56 T 7/2012, byl obviněný Ing. A. M. uznán vinným trestným zvlášť závažným zločinem opilství podle § 360 odst. 1 trestního zákoníku ( tj. zákona č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010 /dále jen „ tr. zákoník “/ ) na tom skutkovém základě, že „ od 12.00 hod. dne 15. 10. 2011 do 09.56 hod. dne 16. 10. 2011 nejprve na různých místech hl. m. P. poté i ve svém bytě v P.–P., S., požíval větší množství alkoholických nápojů, a to přesně nezjištěné množství desetistupňového piva a nejméně 0,35 l whisky zn. Jameson, takže měl v krvi nejméně 1,51 g/kg alkoholu, dále požil přesně nezjištěné větší množství léků Buspiron, Paroxetin, Midasolam Pozn. : správně „ Midazolam “, Ceterizin a Atarax, takže ve spojení s požitým alkoholem byl ve stavu těžké intoxikace, pod jejímž vlivem v době spáchání činu nemohl rozpoznat jeho protiprávnost a ovládat svoje jednání, a v 09.56 hod. dne 16. 10. 2011 po předchozí rozepři s poškozeným Ing. P. M., vystřelil, v úmyslu usmrtit jej, ze své legálně držené pistole zn. Glock, vzor 31, ráže 357 SiG Pozn. : správně „ ráže .357 SIG “, číslo rámu, na krk poškozeného, a způsobil jednak střelné poranění krku a hrudní páteře – průstřel, kdy vstřel se nacházel 0,5 cm vpravo od střední čáry na přední ploše krku, těsně nad hrdelní jamkou, tj. 145 cm nad ploskou nohy, a střelný kanál probíhal zepředu dozadu, dolů a lehce doleva, přičemž v průběhu střelného kanálu došlo k průstřelu průdušnice, asi 1 cm pod prstencovou chrupavkou při pravém okraji, k drobným trhlinám pravé společné krkavice a k průstřelu těla a oblouku 2. hrudního obratle s částečným pohmožděním hrudní míchy při pravém okraji, výstřel se nacházel na zádech, asi 1 cm vlevo od střední čáry a 139 cm nad ploskou nohy, jednak pohmoždění horních laloků obou plic a zakrvácení pravé hrudní dutiny a jednak pohmoždění štítné žlázy, přičemž bezprostřední příčinou smrti poškozeného bylo zakrvácení hrudní dutiny při střelném poranění krku a hrudní páteře, a smrti nebylo možné zabránit žádným způsobem “. Za to byl obviněný podle § 360 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání sedmi roků, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. c ) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 70 odst. 1 písm. a ) tr. zákoníku mu soud dále uložil trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty, a to pistole zn. Glock vzor 31, ráže .357 SiG, číslo rámu, a 86 ks nábojů ráže .357 SIG, 65 ks nábojů ráže 9 mm Luger, 39 ks nábojů ráže 7,65 Browning, 24 ks nábojů ráže 6,35 Browning a 175 ks nábojů ráže .22 Long Rifle. O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 20. 6. 2012, sp. zn. 8 To 45/2012, jímž podle § 258 odst. 1 písm. d ), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek částečně zrušil, a to ve výroku o trestu propadnutí věci. Za podmínek podle § 259 odst. 3 tr. ř. poté znovu rozhodl tak, že se obviněnému podle § 70 odst. 1 písm. a ) tr. zákoníku ukládá trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty, a to pistole zn. Glock vzor 31, ráže .357 SIG, číslo rámu, a 86 ks nábojů ráže .357 SIG. Podle § 101 odst. 1 písm. c ) tr. zákoníku současně uložil ochranné opatření - zabrání věci, a to 65 ks nábojů ráže 9 mm Luger, 39 ks nábojů ráže 7,65 Browning, 24 ks nábojů ráže 6,35 Browning a 175 ks nábojů ráže .22 Long Rifle. Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 20. 6. 2012 ( § 139 odst. 1 písm. a/ tr. ř. ) a k témuž datu nabyl v nezrušených výrocích právní moci i rozsudek soudu prvního stupně ( § 139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř. per analogiam ). Proti shora citovanému rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný Ing. A. M. následně formou dvou podání vypracovaných různými obhájci dovolání, které zároveň směřovalo i proti pravomocné části rozsudku soudu prvního stupně. Uplatnil dovolací důvody uvedené v ustanoveních § 265b odst. 1 písm. g ), h ) tr. ř. V podání vypracovaném obhájcem JUDr. Pavlem Šímou dovolatel namítl, že ne všechna skutková zjištění vyjádřená ve výroku rozsudku soudu prvního stupně byla prokázána bez důvodných pochybností, dále že soudy při jejich právním hodnocení nepřihlédly ke všem zákonným charakteristikám zvlášť závažného zločinu opilství podle § 360 odst. 1 tr. zákoníku a že při rozhodování o trestu nepostupovaly tak, aby mu uložily trest v rámci zákonné trestní sazby vyplývající z ustanovení § 360 odst. 1 tr. zákoníku. V provedených důkazech nemá podle dovolatele náležitou oporu především zjištění soudu, že vystřelil v úmyslu usmrtit Ing. P. M. Obviněný nedoznal, že by se jednání, které je mu kladeno za vinu, dopustil vědomě. Poukázal na to, že povýstřelové zplodiny byly nalezeny jak na jeho rukou, tak na rukou poškozeného. Soud prvního stupně však odmítl návrh obhajoby na provedení dalšího vyhodnocení zplodin výstřelu sejmutých z rukou poškozeného s odůvodněním, že koncentrace zjištěné u poškozeného jsou natolik nižší oproti koncentracím zjištěným u obviněného, že vylučují jiný závěr, než že střílel právě obviněný ( dovolatel ). Stejný závěr pak učinil i soud odvolací. Takový závěr ovšem soudům podle názoru dovolatele bez opory v příslušném znaleckém zkoumání mechanismu přenosu zplodin výstřelu nepříslušelo. Pro skutkový závěr, že pistoli v okamžiku výstřelu držel obviněný, bylo třeba znalecké odbornosti, zejména pak zkoumání kvality a druhu částic povýstřelových zplodin na rukou obou aktérů konfliktu, a nikoli jen prosté srovnání jejich množství. Pokud tedy soudy neprovedly navrhovaný důkaz, závažně tím porušily právo obviněného na spravedlivý proces. Při posuzování otázky, kdo držel v době výstřelu zbraň, pominul soud prvního stupně také jeden ze stěžejních důkazů, kterým je záznam telefonického rozhovoru poškozeného s policejním orgánem ze dne 16. 10. 2011, v němž se poškozený na dotaz policisty vyjádřil v tom smyslu, že má v ruce zbraň. Dovolatel dále označil za nepřezkoumatelné skutkové zjištění soudu prvního stupně, že vystřelil v úmyslu poškozeného usmrtit. Bylo zjištěno, že v okamžiku výstřelu se nacházel ve stavu nepříčetnosti ( rozpoznávací i ovládací složky u něj byly zcela vymizelé ). Čin spáchaný v tomto stavu hodnotil soud jako kvazidelikt, který měl charakter úmyslného usmrcení, které, pokud by bylo spácháno příčetným pachatelem, by bylo kvalifikováno jako zvlášť závažný zločin vraždy. Pro takové přesvědčení však neuvedl žádný přesvědčivý argument založený na důkazu o subjektivní stránce činu. Usmrcení jiné osoby přitom může být následkem nejen zločinu vraždy podle § 140 tr. zákoníku, ale i zabití podle § 141 tr. zákoníku, usmrcení z nedbalosti podle § 143 tr. zákoníku, těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 3 tr. zákoníku či ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky podle § 146a odst. 5 tr. zákoníku. Odvolací soud z obsahu telefonického rozhovoru mezi obviněným a poškozeným před výstřelem a presumpce, že vystřelil obviněný, nedůvodně dovodil, že varianty nešťastné náhody jsou vyloučeny a tím je vyloučena i jakákoliv právní kvalifikace zahrnující nedbalostní zavinění. Stejně tak neakceptoval ani možnost právní kvalifikace činu podle § 141, § 143, § 145 odst. 3 nebo § 146a odst. 5 tr. zákoníku. Soud prvního stupně podle dovolatele pochybil také potud, že ze skutečností uvedených ve skutkové větě výroku rozsudku dovodil, že obviněný spáchal zvlášť závažný zločin opilství podle § 360 odst. 1 tr. zákoníku, aniž by se zabýval povahou a chemickým složením jím požitých látek a tím, zda se jedná o návykové látky ve smyslu § 130 tr. zákoníku. Krom toho pominul, že dovolatel byl v době činu intoxikován Paroxetinem a Buspironem a že lék Midazolam, jediný který paří mezi návykové látky ve smyslu zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách, mu byl podán až lékařem rychlé záchranné služby. Jeho skutková zjištění, že obviněný spolykal léky uvedené ve výroku rozsudku, jsou tak v rozporu s provedenými důkazy. Ze znaleckého posudku MUDr. Vlastimila Tichého nebylo zároveň možno dovodit, že by obviněný vypil alkohol v takovém množství, aby to samo o sobě vyvolalo stav nepříčetnosti. Za těchto okolností nebylo postaveno najisto, zda byla skutečně naplněna objektivní stránka přisouzeného trestného činu opilství, tj. že obviněný se přivedl do stavu nepříčetnosti požitím návykové látky. Soud se měl současně zabývat otázkou příčetnosti obviněného nejen ve vztahu k usmrcení poškozeného, ale i tím, zda byl pro duševní poruchu schopen ovládat své jednání spočívající v požití látek, které u něho stav nepříčetnosti vyvolaly, a zda o účincích požitých léků ve větším množství věděl. Jeho motivací totiž bylo přivodit si rychlou smrt a ne se uvést do stavu nepříčetnosti. Léky navíc nepožil s vědomím, že se jedná o látky návykové, takže jednal v právním omylu vylučujícím podle § 19 tr. zákoníku jeho zavinění. Jeho zaměstnání mu mohlo zprostředkovat informace o chemickém složení látek, ne o jejich medicínských účincích ve smyslu § 130 tr. zákoníku. Pokud tedy odvolací soud posléze argumentoval tím, že obviněný musel při své inteligenci a do jisté míry i odborném vzdělání být srozuměn s tím, že u něho může dojít k předem neodhadnutelným reakcím a že si může přivodit i stav snížené příčetnosti nebo nepříčetnosti, jeho tvrzení se blíží konstatování údajné notoriety a takový způsob argumentace je při dokazování v trestním řízení nepřijatelný. Výsledkem nesprávných právních úvah soudu při posuzování viny bylo i nesprávné rozhodnutí o trestu. Pokud by byl totiž dovolatel příčetný, nemohlo by se jednat o vraždu, a pokud byl trest ukládán s tímto právním závěrem, byl uložen mimo trestní sazbu, jaká připadala v úvahu podle trestného činu, který mohl být spáchán. S ohledem na shora uvedené důvody proto obviněný v závěru dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 6. 2012, sp. zn. 8 To 45/2012, podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil další rozhodnutí na něj obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Vrchnímu soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Současně požádal, aby předseda senátu Nejvyššího soudu podle § 265o odst. 1 tr. ř. přerušil výkon rozhodnutí, proti němuž bylo dovolání podáno. V podání učiněném prostřednictvím obhájkyně Mgr. Eriky Baloghové dovolatel napadenému rozsudku odvolacího soudu opětovně vytkl nesprávnou kvalifikaci jeho jednání ve stavu nepříčetnosti ve vztahu ke zvlášť závažnému zločinu vraždy podle ustanovení § 140 odst. 1 tr. zákoníku. Znovu připomněl, že po zbrani sáhl proto, aby sám spáchal sebevraždu, a nikoliv proto, aby usmrtil poškozeného. O jeho odhodlání spáchat sebevraždu svědčí i množství léků, které předtím požil. Zbraň pak měla být jakousi pojistkou pro případ, že by konzumace léků nevedla k očekávanému účinku. Pokud soudy vzaly za prokázané, že v okamžiku výstřelu měl v ruce zbraň on, měly se blíže věnovat otázce, jak se mu do rukou dostala. Bylo prokázáno, že v tu chvíli již nevnímal dění kolem sebe a nebyl schopen ovládat své jednání. Za takové situace budí pochybnost, zda vůbec bylo možno usuzovat na jeho zavinění alespoň ve formě nedbalosti. Není pravdou, že na poškozeného úmyslně mířil. Z provedeného dokazování spíše vyplývá, že si vůbec nebyl přítomnosti poškozeného vědom. Samotný výstřel mohl být dílem náhody. Ostatně ze znaleckých posudků vyplynulo, že požití léků mohlo vyvolat kromě útlumu mozkové činnosti i rozmazané vidění, ztrátu motoriky, problémy s koordinací, třes, mimovolní reakce svalů atd. Dovolatelův vražedný úmysl v podstatě vylučoval i závěr znalce z oboru zdravotnictví, odvětví psychologie, který ve svém posudku uvedl, že obviněný si váží lidského života a plně si uvědomuje jeho jedinečnost. Přitom bylo zjištěno, že k poškozenému měl velmi dobrý vztah, byli přátelé a udržovali i intimní vztahy. Sama skutečnost, že došlo k usmrcení poškozeného, na něj těžce dolehla a je pro něj obtížné se s tím vyrovnat. Ani to tedy o jeho úmyslu poškozeného usmrtit nesvědčí. Jeho jednání tak mohlo být kvalifikováno maximálně jako trestný čin usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1 tr. zákoníku. Proto navrhl, „ aby Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací postupem podle § 265l odst. 1 tr. ř. zrušil rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, sp. zn. 8 To 46/2012, ze dne 20. 6. 2012, a vrátil věc soudu k novému projednání a rozhodnutí “. K podanému dovolání se v souladu s ustanovením § 265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství ( dále jen „ státní zástupkyně “ ), která předně poukázala na to, že argumentace dovolatele spočívá v opakování námitek, které vznášel v rámci dosavadní obhajoby a uplatnil je i v řádném opravném prostředku. Odvolací soud se těmito výhradami náležitě zabýval a v podrobnostech lze na odůvodnění rozhodnutí Vrchního soudu v Praze zcela odkázat. Právní vývody v něm obsažené jsou naprosto logické, srozumitelné a plně odpovídají výsledkům provedeného dokazování. Pokud bylo takto řádně provedeno přezkumné řízení ve druhém stupni, není Nejvyšší soud povinen znovu zkoumat opakované námitky obviněného jen proto, že ten nesouhlasí s výsledkem řízení o odvolání. Dovolací soud je povolán pouze ke zjištění, zda ve věci není dána dovolatelem specifikovaná vada odpovídající některému z důvodů dovolání vyjmenovaných v ustanovení § 265b tr. ř. Takový důvod podle státní zástupkyně dán nebyl. Dovolateli podle názoru státní zástupkyně nelze přisvědčit ani z věcného hlediska. Koncentrace zplodin na jeho rukou ve srovnání s koncentrací zplodin na rukou poškozeného prakticky vylučuje možnost, že by střílel poškozený. Záznam posledního telefonátu poškozeného na policii zároveň nenasvědčuje možnosti nešťastné náhody a nesvědčí ani o nějakém náznaku potyčky mezi obviněným a poškozeným. Poškozený se naopak snažil vzniklou situaci vyřešit, tj. zabránit obviněnému v proklamované sebevraždě. Z výše uvedených důvodů nepřichází v úvahu právní kvalifikace zahrnující nedbalostní zavinění činu podle § 143 tr. zákoníku. Stejně tak nebylo možno posoudit jednání obviněného podle § 141 odst. 1 tr. zákoníku, případně podle § 146a odst. 5 tr. zákoníku, neboť v posuzovaném případě šlo o klasický partnerský spor, při němž nelze dovodit existenci žádné konkrétní okolnosti, z níž by bylo možno usuzovat na omluvitelné hnutí mysli, jak předpokládají uvedená ustanovení trestního zákoníku. Stejně tak v jednání poškozeného, který se snažil celou situaci uklidnit, nebude možné spatřovat „ předchozí zavrženíhodné jednání “, které by rovněž umožňovalo posouzení jednání obviněného podle privilegované skutkové podstaty. Pokud jde o posouzení toto, zda byla naplněna subjektivní stránka zvlášť závažného zločinu opilství podle § 360 odst. 1 tr. zákoníku, státní zástupkyně zdůraznila, že obviněný vědomě a dobrovolně požil značné množství alkoholu a léků, léky požil v mnohonásobně větším množství a musel být přinejmenším srozuměn s tím, že v tomto množství a v kombinaci s alkoholem mohou nepříznivě ovlivnit jeho psychiku, zvláště pak za situace, kdy má vysokoškolské vzdělání v oboru chemie. Jedním z požitých léků byl Midazolam, který je bezpochyby návykovou látkou ve smyslu § 130 tr. zákoníku, nicméně za návykovou látku lze považovat i ostatní látky ( léky ), které jsou způsobilé nepříznivě ovlivnit psychiku člověka nebo jeho ovládací a rozpoznávací schopnosti, což obecně léky v kombinaci s alkoholem jsou. K námitkám obviněného proti výši uloženého trestu státní zástupkyně poukázala na to, že je lze úspěšně uplatnit v rámci zákonného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h ) tr. ř. tehdy, jestliže byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem za trestný čin, jímž byl uznán vinným. To se v daném případě nestalo. Ze shora rekapitulovaných důvodů proto své vyjádření uzavřela návrhem, aby Nejvyšší soud České republiky dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e ) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné a toto rozhodnutí aby za podmínek § 265r odst. 1 písm. a ) tr. ř. učinil v neveřejném zasedání. Výslovný souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání pak vyjádřila i pro případ jiného než navrženého rozhodnutí ( § 265r odst. 1 písm. c/ tr. ř. ). Obviněný Ing. A. M. je podle § 265d odst. 1 písm. b ) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání ( jako celek ) bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě ( § 265e odst. 1 tr. ř. ), prostřednictvím obhájců ( § 265d odst. 2 věta první tr. ř. ) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud České republiky ( dále jen „ Nejvyšší soud “ ) jako soud dovolací ( § 265c tr. ř. ) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a ), h ) tr. ř. per analogiam. Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g ), h ) tr. ř., na které odkazuje. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g ) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod není možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku ( § 259 odst. 3 tr. ř., § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř. ). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ( dále jen „ Úmluva “ ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět ( srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř. ). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by ( taxativně ) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů ( k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03 ). S ohledem na skutečnosti rozvedené v předcházejících odstavcích je zřejmé, že dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g ) tr. ř. neodpovídají ty námitky dovolatele, v jejichž rámci namítá nedostatečný rozsah provedeného dokazování, sám hodnotí obsah důkazů provedených ve věci a na tomto základě zpochybňuje skutková zjištění soudů, zejména pokud jde o otázku subjektivní stránky v jeho jednání ve vztahu k zločinu vraždy jako kvazideliktu ke zločinu opilství. Na tomto místě dovolatel opřel svou argumentaci o polemiku s tím, kdo vlastně v okamžiku výstřelu držel v ruce zbraň a zda po poškozeném skutečně cíleně vystřelil do míst, kde se nacházely životně důležité orgány, anebo se jednalo o nešťastnou náhodu. Takové námitky se ovšem týkají primárně procesní stránky věci ( hodnocení důkazů ) a směřují k přezkumu skutkových zjištění, ze kterých soudy při hmotně právním posouzení skutku vycházely. To znamená, že dovolatel svůj mimořádný opravný prostředek zčásti nezaložil na hmotně právních - byť v dovolání formálně proklamovaných - důvodech, nýbrž na procesním základě ( § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. ) se domáhal revize ( přehodnocení ) soudem učiněných skutkových závěrů. Tuto část jeho námitek proto pod shora uvedený dovolací důvod podřadit nelze. Dovolateli lze sice přisvědčit v tom, že o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním soudů je podle názoru Ústavního soudu - s ohledem na zásady vyplývající z práva obviněného na spravedlivý proces - nutno uvažovat i v dovolacím řízení, avšak pouze v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy ( k tomu srov. např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 84/94 a přiměřeně též usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 3136/09 ). Takový rozpor je ovšem dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, popř. zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce zřetelným opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování. V posuzované věci však nelze soudům vytknout, že s ohledem na obsah provedeného dokazování měly správně dospět k závěru, že spáchání stíhané trestné činnosti způsobem uvedeným ve výroku o vině z rozsudku soudu prvního stupně nebylo dovolateli prokázáno. Soud prvního stupně se ve svém rozsudku s provedenými důkazy k otázce okolností usmrcení poškozeného vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň vyložil a odůvodnil ( § 125 odst.1 tr. ř. ), jaké skutečnosti vzal ve vztahu k obviněným popíranému jednání za prokázané. Podrobně a přesvědčivě především vysvětlil, proč na základě provedeného dokazování vyloučil možnost, že by k výstřelu proti tělu poškozeného došlo při jeho snaze odebrat obviněnému zbraň, tj. nešťastnou náhodou ( viz zejména str. 15 a 16 odůvodnění rozsudku ). Toliko formulace tzv. skutkové věty výroku rozsudku je nevýstižná v té části, kde soud v rámci popisu skutku použil právní formulaci „ v úmyslu usmrtit “, ačkoliv podle jeho vlastního zjištění nešlo o úmyslné zavinění v pravém slova smyslu, neboť zde chyběla příčetnost. Existence kvazivůle se proto posuzuje podle vnějších projevů pachatele. V daném případě pak soud vycházel zejména z toho, že obviněný vůči poškozenému v rozhodném okamžiku použil své legálně držené pistole ráže .357 SIG, z níž „ vystřelil na krk poškozeného “ a tím jej usmrtil. Odvolací soud v rámci svého přezkumu ( § 254 odst. 1 tr. ř. ) neměl ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně žádných výhrad a na jím zjištěný skutkový stav, který byl podkladem pro právní posouzení skutku obviněného, plně navázal, což rovněž v souladu s ustanovením § 125 odst. 1 tr. ř. řádně odůvodnil. Zabýval se prakticky totožnými námitkami obviněného, které tvoří obsah i nyní projednávaného mimořádného opravného prostředku, a v napadeném rozhodnutí vyložil, proč jim nepřiznal důvodnost. Nad rámec úvah soudu prvního stupně přesvědčivě zdůvodnil, proč na základě zjištěného skutkového stavu považoval za vyloučenou nejen možnost usmrcení poškozeného obviněným nechtěným výstřelem či dokonce variantu, že by poškozený spáchal sebevraždu, ale zároveň i existenci okolností, za nichž by bylo možno z kvazideliktů navrhovaných v odvolání akceptovat posouzení jednání obviněného jako zabití podle § 141 tr. zákoníku, těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku nebo usmrcení z omluvitelné pohnutky podle § 146a tr. zákoníku ( viz zejména str. 4 – 6 shora napadeného rozsudku ). Nejvyšší soud proto nesdílí názor, že by soudy nižších stupňů v projednávaném případě zjišťovaly skutkový stav věci povrchně, anebo že by dokonce byla jejich rozhodnutí v tomto směru toliko projevem nepřípustné libovůle. Soudům rovněž nelze vytknout, že by jimi provedené hodnocení důkazů odporovalo zásadám formální logiky a že proto měly dospět k jinému v úvahu přicházejícímu výsledku. K námitce dovolatele stran nedostatečného rozsahu provedeného dokazování Nejvyšší soud jako obiter dictum poukazuje na to, že v § 2 odst. 5 tr. ř. ani § 2 odst. 6 tr. ř. zákon nestanoví žádná pravidla jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých druhů či typů důkazů. Soud v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví nezbytné dosavadní stav dokazování doplnit. Jinými slovy, s přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů posuzuje, které návrhy stran na doplnění dokazování se jeví důvodné ( potřebné ) a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do jeho výlučné kompetence. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí ( § 2 odst. 5 tr. ř. ). Je pak na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. a § 134 odst. 2 tr. ř. ( srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08, str. 3 ), což dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu splňuje. Je v něm také dostatečně vysvětleno, proč soud považoval provedení důkazu dalším znaleckým zkoumáním otázky, jestli to byl skutečně obviněný, kdo držel v ruce pistoli při výstřelu, s ohledem na dosavadní stav dokazování, za nadbytečné ( viz str. 4 odůvodnění rozsudku ). Dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g ) tr. ř. uplatnil dovolatel právně relevantně jenom v té části dovolání, v níž namítl nesprávnost právního závěru soudů o naplnění všech znaků skutkové podstaty zvlášť závažného zločinu opilství podle § 360 odst. 1 tr. zákoníku. Tyto jeho námitky však Nejvyšší soud neshledal opodstatněnými. V obecné rovině je nejprve třeba uvést, že trestného činu opilství ( § 360 odst. 1 tr. zákoníku ) se dopustí ten, kdo se požitím návykové látky přivede, byť z nedbalosti, do stavu nepříčetnosti, v němž se dopustí činu jinak trestného. Jednání pachatele tedy spočívá v tom, že se zaviněně požitím nebo aplikací návykové látky přivedl do stavu, kdy v době spáchání činu nemohl rozpoznat jeho protiprávnost nebo ovládat své jednání. Toto zjištění musí být vždy primárním předmětem dokazování. Při nedostatku zavinění ať již úmyslného nebo alespoň nedbalostního by totiž nebylo pachatele možno činit trestně odpovědným ani za trestný čin opilství, přestože by se dopustil činu jinak trestného. Pak by platilo ustanovení § 26 tr. zákoníku o nepříčetnosti, která vylučuje trestní odpovědnost. Se zřetelem k námitkám dovolatele je dále nutno připomenout, že trestní zákoník definuje pojem návykové látky poněkud šířeji, než zákon č. 167/1998 Sb., o návykových látkách a o změně některých dalších zákonů, pro jehož účely se návykovými látkami rozumí jen omamné látky a psychotropní látky uvedené v přílohách č. 1 až 7 tohoto zákona. Podle § 130 tr. zákoníku se návykovou látkou vedle omamných a psychotropních látek rozumí také alkohol a jiné látky způsobilé nepříznivě ovlivnit psychiku člověka nebo jeho ovládací nebo rozpoznávací schopnosti nebo sociální chování, ať už samostatně, nebo v kombinovaném požití. V posuzovaném případě soudy při právním posouzení jednání obviněného ( dovolatele ) vycházely ze zjištění, že obviněný v době spáchání činu netrpěl duševním onemocněním, jež by vylučovalo jeho příčetnost. Jeho osobnost však byla dlouhodobě dekompenzovaná do anxiozně-depresivního syndromu. Obviněný řešil svoji sexuální orientaci a choval hlubší citový vztah k poškozenému Ing. P. M., blízkému příteli a bývalému kolegovi ze zaměstnání. S ním měl společné zájmy, mezi nimi cyklistiku. Dne 15. 10. 2011 se spolu a se svědkem M. domluvili na společné cyklistické vyjížďce, v jejímž rámci navštívili v odpoledních hodinách minimálně jednu restauraci, kde každý vypil dvě až tři desetistupňová piva, aby se následně, po skončení výletu, dohodli na návštěvě další restaurace, kde v konzumaci piva pokračovali, a obviněný připustil, že zde mohl vypít až šest desetistupňových piv. Poté spolu s poškozeným konzumovali pivo v nonstop baru, a to až do 04.00 hod. či 05.00 hod., kdy se společně odebrali do bytu obviněného, kde pokračovali v pití whisky zn. Jameson. Ve chvíli, kdy se obviněný uvedl do stavu minimálně střední opilosti, otevřel téma jejich společného vztahu, které se poškozený údajně snažil zlehčit smyšlenou historkou o svém intimním poměru se svědkyní H., čímž měl obviněného podráždit.V reakci na to si obviněný aplikoval ( spolykal ) ve větší míře léčiva - psychofarmaka, která měl ve svém bydlišti, a před poškozeným demonstroval záměr ukončit svůj život, což ještě zdůraznil tím, že vytáhl z trezoru svou legálně drženou pistoli zn. Glock, ráže .357 SIG. Z výše uvedeného vyplývá, že obviněný ( dovolatel ) nejprve zcela vědomě a dobrovolně konzumoval ve značném množství alkoholické nápoje a přestože si musel být vědom skutečnosti, že alkohol v kombinaci s některými léky může nepříznivě ovlivnit jeho psychiku, následně v afektivní reakci na zklamání, které mu přinesl rozhovor s poškozeným, spolykal předepsaná léčiva v množství výrazně převyšujícím indikované dávky. Alkohol ve spojení s požitými léky pak podle zjištění soudů vedl k vymizení rozpoznávacích i ovládacích schopnosti obviněného ( dovolatele ). Soudy zároveň neuvěřily jeho obhajobě v tom směru, že nemohl znát medicínské účinky kombinace alkoholu a antidepresiv ( psychofarmak ) a že proto jednal v omylu, jehož se nemohl vyvarovat. Je všeobecně známým faktem, a to i mezi širokou laickou veřejností, že požití alkoholu ve zvýšeném množství v kombinaci s léčivy, vůči kterým je požití alkoholu kontraindikováno, což psychofarmaka obecně jsou, může vést k nepředpokládaným a předem neodhadnutelným reakcím a že si tím lze přivodit nejen stav snížené příčetnosti, ale dokonce i nepříčetnosti. Stěží tak lze přijmout tvrzení dovolatele, navíc vysokoškolsky vzdělaného chemika, že takový účinek na svoji psychiku, který podle zjištění soudů v inkriminovanou dobu skutečně nastal, nemohl přinejmenším předpokládat. Lze tedy uzavřít, že obviněný byl zvlášť závažným zločinem opilství podle § 360 odst. 1 tr. zákoníku uznán vinným právem. Vzhledem k důvodům jednotlivě rozvedeným v předcházejících nedospěl Nejvyšší soud k závěru, že by napadené rozhodnutí odvolacího soudu ( či jemu předcházející rozhodnutí soudu prvního stupně ) bylo založeno na dovolatelem namítaných vadách spočívajících v nesprávném právním posouzení skutku nebo v jiném nesprávném hmotně právním posouzení podle uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g ) tr. ř. V rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h ) tr. ř., který dovolatel rovněž uplatnil, lze relevantně namítat, že byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Taková situace však v daném případě nenastala, neboť dovolateli byl ukládán trest za zvlášť závažný zločin opilství podle § 360 odst. 1 tr. zákoníku a byl tak ohrožen trestem odnětí svobody na tři léta až na deset let. Pokud byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání sedmi let za jednání, kdy se požitím návykové látky úmyslně přivedl do stavu nepříčetnosti, v němž se dopustil činu jinak trestného, který měl znaky zvlášť závažného zločinu vraždy podle § 140 odst. 1 tr. zákoníku, byl mu uložen trest zákonný jak pokud jde o druh, tak i jeho výměru. Protože obviněný Ing. A. M. dílem opřel své dovolání o námitky, které pod použitý hmotně právní dovolací důvod podle § 265b tr. ř. písm. g ) tr. ř. podřadit nelze, dílem o námitky, které neměly z hlediska tohoto důvodu dovolání jím přisuzovaný význam, a dále o námitku, která nespadá pod důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h ) tr. ř., Nejvyšší soud je podle § 265i odst. 1 písm. e ) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a ) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání. Poučení : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný ( § 265n tr. ř. ). V Brně dne 19. prosince 2012 Předseda senátu : JUDr. Eduard Teschler

30_Cdo_3742_2012

U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobkyně E. K., proti žalované MUDr. B. H., o ochranu osobnosti, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 32 C 95/2009, o dovolání žalobkyně proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 26. září 2012, č.j. 1 Co 11/2012-72, takto : I. Dovolání žalobkyně se odmítá. II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Stručné odůvodnění ( § 243c odst. 2 o.s.ř. ): Městský soud v Praze usnesením ze dne 7. prosince 2011, č.j. 32 C 95/2009-67, výrokem I. určil, že se žalobkyni vrací zaplacený soudní poplatek z žaloby ve výši 4.340,- Kč z účtu Městského soudu v Praze. Výrokem II. uložil žalobkyni sdělit soudu číslo jejího účtu. Usnesení soud prvního stupně odůvodnil tím, že usnesením ze dne 25. 10. 2010, č.j. 32C 95/2009-41, potvrzeným k odvolání žalobkyně usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 9. 2011, č.j. 1 Co 11/2011-52, zastavil s odkazem na § 9 odst. 2 písm. a ) občanského soudního řádu ( dále jen „ o.s.ř. “ ) řízení ve výše uvedené věci pro nezaplacení jedné třetiny soudního poplatku ve výši 4.340,- Kč. Usnesení nabylo právní moci dne 2. 11. 2011. Vzhledem k tomu, že soudní poplatek byl zaplacen poté, co bylo řízení pravomocně skončeno, soud rozhodl o vrácení soudního poplatku. K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 26. září 2012, č.j. 1 Co 11/2012-72, výrokem I. odmítl odvolání žalobkyně a výrokem II. rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Konstatoval, že žalobkyně není k podání odvolání subjektivně legitimována, byť byla účastníkem řízení. Vrácením soudního poplatku po skončení řízení ( byť se skončením žalobkyně nesouhlasí ) jí nevzniká žádná újma na jejích právech. Proti rozhodnutí Vrchního soudu v Praze podala žalobkyně ( nezastoupená advokátem ) dne 21. listopadu 2012 „ odvolání “, které Nejvyšší soud posoudil ve smyslu ustanovení § 41 odst. 2 o.s.ř. jako dovolání, ve kterém žádá o pokračování v soudním řízení. Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací ( § 10a o.s.ř. ) přihlédl k čl. II bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, takže vyšel ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. července 2009. Konstatuje, že podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Jednotlivé případy přípustnosti dovolání jsou vymezeny v ustanoveních § 237 až § 239 o.s.ř. Dovolání proti usnesení, jímž odvolací soud odmítl odvolání proti usnesení o vrácení soudního poplatku, není přípustné podle žádného z ustanovení občanského soudního řádu. Navíc není dovolatelka k podání dovolání ani subjektivně legitimována neboť tímto rozhodnutím jí nevzniká jakákoliv újma na jejích právech. Dovolatelka sice není zastoupena advokátem, ani nedoložila, že by měla sama právnické vzdělání, avšak vzhledem k tomu, že její dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, není tento nedostatek podmínky dovolacího řízení důvodem k zastavení řízení podle § 104 odst. 2 o.s.ř. Podle ustanovení § 241b odst. 2 o.s.ř. totiž platí, že není-li splněna podmínka uvedená v § 241 o.s.ř., postupuje se obdobně podle § 104 odst. 2 o.s.ř.; to neplatí, bylo-li dovolání podáno opožděně, někým, kdo k dovolání není oprávněn, nebo směřuje-li proti rozhodnutí, proti němuž není dovolání přípustné. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání ( § 243a odst. 1 věta první o.s.ř. ), dovolání odmítl ( § 243b odst. 5, § 218 písm. b/ a c/ o.s.ř. ), aniž musel zkoumat otázku povinného zastoupení dovolatelky v dovolacím řízení ( srov. § 241b odst. 2 o.s.ř. ). O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 části věty před středníkem o.s.ř., když žalobkyně nemá v dovolacím řízení na náhradu těchto nákladů nárok. Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. V Brně 12. prosince 2012 JUDr. Pavel P a v l í k, v. r. předseda senátu

6_Tdo_1493_2012

U S N E S E N Í Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 12. prosince 2012 o dovolání obviněného M. O., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 18. 7. 2012, č. j. 5 To 282/2012-170, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 2 T 46/2012, t a k t o : Podle § 265i odst. 1 písm. b ) tr. ř. se dovolání obviněného o d m í t á . O d ů v o d n ě n í : Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 18. 7. 2012, č. j. 5 To 282/2012-170, bylo podle § 256 tr. ř. zamítnuto odvolání obviněného M. O., které podal proti rozsudku Okresního soudu v Hodoníně ze dne 10. 5. 2012, č. j. 2 T 46/2012-152, kterým byl uznán vinným přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku a byl odsouzen podle § 358 odst. 1 tr. zák, k trestu odnětí svobody v trvání čtyř měsíců, když výkon trestu odnětí svobody mu byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku; o nároku poškozené bylo rozhodnuto podle § 228 odt. 1 tr. ř. a § 229 odst. 2 tr. ř. Proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 18. 7. 2012, č. j. 5 To 282/2012-170, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, ve kterém prostřednictvím dovolacího důvodu /§ 265b odst. 1 písm. g ) tr. ř./ namítá, že „ se soudu nepodařilo prokázat, že by naplnil skutkovou podstatu žalovaného přečinu ( nedošlo k naplnění subjektivní ani objektivní stránky ), resp. že by takový přečin spáchal “. V další části svého dovolání poukazuje na to, že ve své výpovědi popřel, že by se jednání, pro které byl odsouzen, dopustil. Obviněný opětovně argumentuje tím, že se nedopustil žádného jednání, které bylo popsáno v obžalobě a následně v rozsudku soudu prvního stupně, žádné zařízení lékárny nepoškodil, tuto jeho verzi může potvrdit svědek N. a není ani pravdivé zjištění, že by se násilného a vulgárního jednání měl dopustit před zákazníky lékárny, neboť v době, kdy tam byl on-obviněný, tam kromě MUDr. V. a svědka N. nikdo nebyl. Obviněný na str. 2-5 svého dovolání popisuje výpovědi svědků a ve vztahu k nim uvádí vlastní verzi skutkového děje. Ve vztahu MUDr. V., resp. jeho svědecké výpovědi uvedl, že tento nevypovídal pravdu a výpověď tohoto svědka konfrontuje s dalšími důkazy ( viz str. 5-7 dovolání ), aby následně vyslovil své přesvědčení, že svědci obžaloby se mohli mýlit, a pokud soud své závěry opíral o některé nesrovnalosti v jeho výpovědi nebo výpovědi svědků vypovídajících v jeho prospěch, aniž by soud vyhověl jeho žádostem o opravu protokolace, pak takový postoj soudu svědčí o tom, že byl zaujatý. Za podjatý považuje také soud druhého stupně, který se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, který vybudoval závěr o jeho vině na výpovědích svědků obžaloby, aniž by byly brány v úvahy další důkazy provedené před soudem prvního stupně „ a se 100% jistotou, tedy bez pochybností, říci, zda se uvedeného jednání skutečně dopustil “. Závěrem podaného dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil dovoláním napadené rozhodnutí a za použití § 226 písm. b ) obviněného obžaloby zprostil. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve svém přípisu sdělil, že se k dovolání obviněného nebude věcně vyjadřovat a souhlasí s tím, aby ve věci rozhodl Nejvyšší soud v neveřejném zasedání. Nejvyšší soud jako soud dovolací ( § 265c tr. ř. ) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h ) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b ), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit ( § 265e odst. 1, 2 tr. ř. ). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř. Podle § 265b odst. 1 písm. g ) tr. ř. [prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l ) tr. ř.] lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán ( srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03 ). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku ( § 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř. ). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ( dále jen „ Úmluva “ ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět ( srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř. ). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem ( viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03 ). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním ( § 265f odst. 1 tr. ř. ) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem ( § 265d odst. 2 tr. ř. ). Nejvyšší soud musí předně uvést, že dovolací námitky obviněného jsou obsahově shodné s námitkami, se kterým se musel vypořádat soud prvního, ale zejména druhého stupně v odůvodnění svého rozhodnutí. Ve vztahu k takto koncipovanému okruhu námitek obviněného je nezbytné odkázat na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 86/2002, ze kterého mj. vyplývá : „ opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e ) tr. ř. “ ( viz Soubor rozh. NS č. 408, sv. 17, C.H.Beck ). Z námitek, které byly obviněným uplatněny vyplývá, že „ popírá, že by se dopustil jednání, které mu bylo kladeno za vinu “. V této souvislosti odkazuje na výpovědi svědků, kteří podle něj podporují jeho verzi výpovědi, argumentuje tím, že k těmto výpovědím nebylo soudy přihlíženo a zpochybňuje hodnotící úvahy soudů, pokud dospěly k závěru, že důkazy, které podle obviněného vyznívaly v jeho prospěch, byly vyvráceny celou řadou dalších důkazů. K námitkám, kterými obviněný zpochybňuje skutková zjištění soudů a hodnotící úvahy soudů, kterými k těmto závěrům dospěly a prosazuje jako jediný správný skutkový stav, který odpovídá jeho představám, pak je nutno odkázat na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04, ze kterého mj. vyplývá, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „ pouze “ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy. Soud prvního stupně ve svém rozsudku rozvádí výpovědi obviněného a slyšených svědků, stejně jako důkazy, které byly provedeny, aby tyto následně ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. hodnotil, k otázce skutkového stavu - § 2 odst. 5 tr. ř. V souvislosti s výše uvedeným skutkovým zjištěním je potřebné uvést, že zjištěný skutkový stav je výsledkem určitého procesu, který spočívá v tom, že soudy musí nejprve zákonu odpovídajícím způsobem provést důkazy, které považují za nezbytné pro zjištění skutkového stavu věci a tyto důkazy musí dále hodnotit v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř. Na základě hodnocení důkazů založeném na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu pak dospívá soud ke zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti ( pro orgán činný v trestním řízení ) a tento závěr je pak shrnut ve skutkovém zjištění – skutkové větě. Shora popsané hodnotící úvahy, stejně jako otázka objasňování tohoto skutkového stavu jsou rozvedeny v odůvodnění. V odůvodnění rozsudku ( § 125 tr. ř. ) soud stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, pokud si vzájemně odporují. Z odůvodnění přitom musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu. Soud prvního stupně na straně 6 - 9 svého rozsudku poukazuje na to, že v řízení se na základě výpovědi svědků, ale i obviněného vyskytly rozpory k průběhu jednání obviněného. Okresní soud rozvádí, které skutečnosti jej vedly k závěru, proč výpověď obviněného, ale také svědka N. a ev. svědka K. nepovažuje za věrohodné, které důkazy před soudem provedené, tento závěr soudu prokazují ( zejména str. 6-8 rozsudku ). Uvedenými námitkami se obviněný snaží přesvědčit dovolací soud o pravdivosti své verze skutkového děje a k tomuto závěru má vést cesta prostřednictvím přehodnocení důkazů, které provedly soudy prvního a druhého stupně. Takové námitky však pod dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. b ) tr. ř. nespadají. Pod uplatněný dovolací důvod nelze podřadit ani v závěru dovolání uvedenou výhradu obviněného k tomu, že ve věci rozhodoval podjatý soud. Pod dovolacím důvodem uvedeném v § 265b odst. 1 písm. b ) tr. ř. lze uplatnit námitku, která spočívá v tom, že ve věci rozhodl vyloučený orgán; tento důvod nelze použít, jestliže tato okolnost byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta – jedná se o případ obviněného, kdy obviněný tento dovolací důvod neuplatnil v rámci dovolání, které podal k Nejvyššímu soudu, ale nevznesl ani námitku podjatosti vůči soudu prvního stupně. Jeho námitka podjatosti je ve své podstatě vázána jak k soudu prvního, tak i druhého stupně, a je vyvolána nesouhlasem se způsobem rozhodnutí těchto soudů, aniž by měla reálný podklad. Byť námitky uplatněné obviněným je nutno označit za právně irelevantní z pohledu dovolacího důvodu § 265b odst. 1 písm. g ) tr. ř., považuje Nejvyšší soud za potřebné k námitce obviněného, že jeho jednání nebylo možno posoudit jako přečin výtržnictví vzhledem k tomu, že u takového jednání absentují složky objektivní a subjektivní stránky trestného činu a odkazuje na nutnost jeho zproštění podle § 226 písm. b ) tr. ř., uvést, že z popisu skutku vyplývá, že obviněný jednal úmyslně, jednal na místě veřejnosti přístupném – kterým bezpochyby lékárna je, a to před minimálně třemi osobami ( dalším osobám bylo podle svědkyně ve vstupu do lékárny zabráněno, k otázce výtržnosti srovnej přiměřeně roz. č. 44/1990 Sb. rozh. tr. ). Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání bylo uplatněno obviněným formálně a na tento případ dopadá rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 78/05, ze dne 2. 6. 2005, kde tento mj. uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. S ohledem na takto koncipované námitky odmítl Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. b ) tr. ř. Z toho důvodu Nejvyšší soud nemusel věc meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a ) tr. ř. o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění § 265i odst. 2 tr. ř. Poučení : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný ( § 265n tr. ř. ). V Brně dne 12. prosince 2012 Předseda senátu JUDr. Jan Engelmann

21_Cdo_2067_2004

U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného ve věci výkonu rozhodnutí oprávněného „ Městského úřadu K. – finančního odboru “, proti povinnému P. M., zastoupenému advokátem, pro 3.400,- Kč srážkami ze mzdy, vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 50 E 3299/2002, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. června 2003, č. j. 10 Co 62/2003-21, takto : I. Dovolání povinného se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Na návrh oprávněného ( v té době České republiky - Okresního úřadu v Novém Jičíně ) Okresní soud v Novém Jičíně usnesením ze dne 17. 9. 2002, č. j. 50 E 3299/2002-7, nařídil podle „ rozsudku Okresního soudu v Novém Jičíně, č. j. 9 Nc 194/99-13, v PM 22. 10. 1999 ze dne 9. 9. 1999 a na základě rozhodnutí Okresního úřadu N. pod č. j. Om 100/99 ze dne 5. 9. 2001 a ze dne 2. 10. 2001 k uspokojení pohledávky oprávněného v částce 3.400,- Kč ( výživné na nezl. N. od 1. 8. 2001 do 30. 9. 2001 )“ výkon rozhodnutí srážkami ze mzdy, která povinnému přísluší proti plátci mzdy „ firma P., s.r.o., K. “, a stanovil bližší podmínky, za nichž má být výkon rozhodnutí prováděn, a další povinnosti povinného a plátce mzdy při provádění výkonu rozhodnutí. K odvolání povinného Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 30. 6. 2003, č. j. 10 Co 62/2003-21, usnesení soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že oprávněný nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Dovodil, že byly „ ve smyslu ust. § 251 a násl. o.s.ř. a § 102 zákona o rodině “ splněny všechny zákonné předpoklady pro nařízení výkonu rozhodnutí. V řízení bylo prokázáno, že pro nezl. N. M. bylo stanoveno výživné ve výši 1.700,- Kč měsíčně rozsudkem Okresního soudu v Novém Jičíně, č. j. 9 Nc 194/99-13, že povinný vyživovací povinnost řádně neplnil ( byla mu stanovena k 1. dni v měsíci předem ) a že na základě vlastního rozhodnutí oprávněný vyplatil matce nezl. N. M. příspěvek na výživu dítěte ve dvou splátkách celkem 3.400,- Kč; i když povinný výživné matce uhradil, jeho závazek vůči státu vyplývající z ustanovení § 102 zákona o rodině trval nadále a příslušný orgán jej mohl právem po něm požadovat. V dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 238a odst. 1 písm. c ) a ustanovení § 237 odst. 1 písm. c ) o.s.ř., neboť „ základní otázkou “, která byla podle jeho názoru posouzena nesprávně je, „ kdy podle ustanovení § 102 zákona o rodině přechází na stát pohledávka výživného a jaké právní důsledky má dodatečné zaplacení výživného povinným ještě před právní mocí rozhodnutí, na základě kterého bylo výživné vyplaceno státním orgánem “, povinný namítá, že k datu právní moci rozhodnutí o přiznání příspěvku na výživu již dluh na výživném neexistoval; pohledávka tak nemohla ze zákona přejít na oprávněného. Připustil, že se v měsíci srpnu a září 2001 ocitl v prodlení s placením výživného, oprávněný však příspěvek na výživu přiznal svým rozhodnutím ze dne 5. 9. 2001, sp. zn. Om 100/1999, které nabylo právní moci dne 29. 9. 2001, a teprve uvedeného dne mohlo k přechodu pohledávky na oprávněného ze zákona dojít. Povinný však „ svou vyživovací povinnost k dlužnému výživnému “ splnil již dne 10. 9. 2001 a 24. 9. 2001. K datu právní moci rozhodnutí o přiznání příspěvku na výživu již tedy dluh na výživném neexistoval. Povinný tak v projednávaném případě fakticky dvakrát hradil výživné za stejné období. Navrhl, aby dovolací soud zrušil usnesení odvolacího soudu i usnesení soudu prvního stupně a věc vrátil „ tomuto soudu “ k dalšímu řízení. Okresní soud v Novém Jičíně usnesením ze dne 11. 3. 2004, č. j. 50 E 3299/2002-34, v souladu s ustanovením § 107 o.s.ř. rozhodl, že účastníkem řízení na straně oprávněného se stává „ Městský úřad K. – finanční odbor “. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací ( § 10a o.s.ř. ) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou ( účastníkem řízení ) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř., přezkoumal napadené usnesení bez nařízení jednání ( § 243a odst. 1 věta první o.s.ř. ) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští ( § 236 odst. 1 o.s.ř. ). Dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné ( § 236 odst. 2 o.s.ř. ). Podmínky přípustnosti dovolání proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí, jsou obsaženy v ustanovení § 238a odst. 1 písm. c ), § 238a odst. 2 a v § 237 odst. 1 a 3 o.s.ř. Dovolání je přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí [§ 238a odst. 1 písm. c ), § 238a odst. 2 a § 237 odst. 1 písm. a ) o.s.ř.], nebo jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí jinak než v dřívějším usnesení proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější usnesení zrušil [§ 238a odst. 1 písm. c ), § 238a odst. 2 a § 237 odst. 1 písm. b ) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 238a odst. 1 písm. c ), § 238a odst. 2 a § 237 odst. 1 písm. b ) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené usnesení odvolacího soudu má v rozhodnutí o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí po právní stránce zásadní význam [§ 238a odst. 1 písm. c ), § 238a odst. 2 a § 237 odst. 1 písm. c ) o.s.ř.]. Povinný dovoláním napadá usnesení odvolacího soudu ve výroku, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí. Podle ustanovení § 238a odst. 1 písm. c ), § 238a odst. 2 a § 237 odst. 1 písm. b ) o.s.ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno usnesení o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí, které by bylo odvolacím soudem zrušeno. Dovolání povinného proti usnesení odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 238a odst. 1 písm. c ), § 238a odst. 2 a § 237 odst. 1 písm. c ) o.s.ř. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení § 238a odst. 1 písm. c ), § 238a odst. 2 a § 237 odst. 1 písm. c ) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [238a odst. 1 písm. c ), § 238a odst. 2 a § 237 odst. 3 o.s.ř.]. Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody ( srov. § 242 odst. 3 o.s.ř. ); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení § 238a odst. 1 písm. c ), § 238 odst. 2 a § 237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil. Přípustnost dovolání podle ustanovení 238a odst. 1 písm. c ), § 238a odst. 2 a § 237 odst. 1 písm. c ) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení § 238a odst. 1 písm. c ), § 238a odst. 2 a § 237 odst. 3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené usnesení odvolacího soudu v rozhodnutí o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí po právní stránce zásadní význam skutečně má. Při rozhodování o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí pro vymožení peněžitého plnění soud - z hlediska jeho věcného posouzení - zkoumá, zda rozhodnutí ( jiný způsobilý titul ), jehož výkon je navrhován, bylo vydáno orgánem, který k tomu měl pravomoc, zda je vykonatelné po stránce formální a materiální, zda oprávněný a povinný jsou věcně legitimováni, zda je výkon rozhodnutí navrhován v takovém rozsahu, který stačí k uspokojení oprávněného, zda k vydobytí pohledávky nepostačuje výkon rozhodnutí nařízený nebo navržený jiným způsobem, zda vymáhané právo není prekludováno a zda navržený způsob výkonu rozhodnutí není zřejmě nevhodný. Při výkonu rozhodnutí soud není oprávněn přezkoumávat věcnou správnost vykonávaného rozhodnutí nebo jiného titulu; obsahem rozhodnutí ( jiného titulu ), jehož výkon se navrhuje, je soud vázán a je povinen z něj vycházet. Při rozhodování o nařízení výkonu rozhodnutí soud nezkoumá, zda, popřípadě v jakém rozsahu, povinný splnil vymáhanou povinnost; v tomto směru vychází z tvrzení oprávněného ( srov. například právní názor uvedený v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 1965, sp.zn. 5 Cz 57/65, které bylo uveřejněno pod č. 69 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1965 ). Jestliže povinný při podání odvolání proti usnesení o nařízení soudního výkonu rozhodnutí doloží, že svou povinnost vůči oprávněnému splnil dobrovolně, není to důvodem ke změně rozhodnutí soudu prvního stupně tak, že se návrh na nařízení soudního výkonu rozhodnutí zamítá, nýbrž k zastavení výkonu rozhodnutí usnesením soudu prvního stupně ( srov. například rozsudek býv. Nejvyššího soudu ČSR ze dne 25. 4. 1980, sp. zn. 3 Cz 24/80, uveřejněný pod č. 41 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1982 ). V projednávané věci byl výkon rozhodnutí nařízen podle rozsudku Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 9. 9. 1999, č. j. 9 Nc 194/99-13, ve spojení s rozhodnutím o příspěvku na výživu dítěte vydaným v souladu s ustanovením § 102 zákona o rodině Okresním úřadem v N. pod sp. zn. Om 100/1999 dne 5. 9. 2001 a 2. 10. 2001. Podle ustanovení § 102 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, jestliže orgán stanovený zvláštním předpisem poskytl příspěvek na výživu a výživné bylo určeno soudním rozhodnutím, přechází na něj nárok toho, jenž je z rozhodnutí oprávněn, a to až do výše poskytnutého příspěvku. Ustanovení § 102 zákona o rodině – jak správně uvádí dovolatel – představuje zvláštní případ zákonné cese, tedy přechodu pohledávky přímo ze zákona. Citované ustanovení pro tento přechod stanoví dvě rozhodující podmínky. Prvou z nich je skutečnost, že orgán stanovený zvláštním předpisem ( zde zákonem č. 482/1991 Sb., o sociální potřebnosti ) poskytl příspěvek na výživu. Druhou podmínkou je, že výživné bylo v takovém případě určeno soudním rozhodnutím. Znamená to, že k přechodu nároku ( až do výše poskytnutého příspěvku ) toho, kdo je ze soudního rozhodnutí oprávněn, na orgán stanovený zvláštním předpisem, který poskytl příspěvek na výživu, dochází vždy, jestliže příspěvek na výživu byl orgánem stanoveným zvláštním předpisem poskytnut. Jinou podmínku přechodu uvedeného nároku ustanovení § 102 zákona o rodině nestanoví. Okolnost, že osoba povinná platit výživné na základě soudního rozhodnutí plnila ( vedle toho, že byl poskytnut příspěvek na výživu také orgánem stanoveným zvláštním předpisem ), je pro přechod nároku podle ustanovení § 102 zákona o rodině nerozhodná ( srov. stanovisko Nejvyššího soudu SSR ze dne 21. 12. 1978, Cpj 37/78, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1979 pod pořadovým číslem 1 ). V takovém případě má totiž osoba povinná výživné plnit nárok vůči osobě, která její plnění přijala, na vrácení toho, co tato výživným oprávněná osoba přijala, ačkoliv v důsledku plnění od orgánu stanoveného zvláštním předpisem už nebyla oprávněna toto plnění od osoby výživným povinné přijmout. Protože v projednávané věci bylo o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí ( podaném dne 11. 9. 2002 ) rozhodnuto usnesením Okresního soudu v Novém Jičíně, č.j. 50 E 3299/2002-7, dne 17. 9. 2002, stalo se tak nepochybně v době, kdy nárok toho, jenž je z rozhodnutí oprávněn, již přešel na oprávněného ( sám dovolatel tvrdí, že k tomu došlo dnem 29. 9. 2001 ). Dovolatelem vytýčená zásadní právní otázka, „ kdy v takovém případě přechází na stát pohledávka z výživného a jaké právní důsledky má dodatečné zaplacení výživného povinným ještě před právní moci rozhodnutí, na základě kterého bylo výživné vyplaceno státním orgánem “, proto pro posouzení projednávané věci nemá žádný význam. Rozhodující totiž je, že orgán stanovený zvláštním předpisem příspěvek na výživu přiznal a že toto výživné bylo určeno soudním rozhodnutím. Z uvedeného vyplývá, že dovolání proti usnesení odvolacího soudu ( s ohledem na povinným uplatněné dovolací důvody ) není přípustné ani z hlediska ustanovení § 238a odst. 1 písm. c ), § 238a odst. 2 a § 237 odst. 1 písm. c ) o.s.ř. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání povinného podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c ) o.s.ř. - aniž by se mohl věcí dále zabývat - odmítl. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 254 odst. 1, § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 části věty před středníkem o.s.ř., neboť povinný s ohledem na výsledek řízení nemá na náhradu svých nákladů právo a oprávněnému v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly. Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 12. května 2005 JUDr. Mojmír Putna,v.r. předseda senátu

1-2275-08_1

Poznámka : Abstrakt a právní věty nejsou součástí rozhodnutí Ústavního soudu; jejich význam je pouze anotační a informativní. Abstrakty vybraných rozhodnutí vytváří analytický odbor Ústavního soudu. Právní věty formuluje soudce zpravodaj, resp. jeho kancelář pro rozhodnutí publikovaná ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu. ABSTRAKT Abstrakt není k dispozici. PRÁVNÍ VĚTY Právní věta není k dispozici. Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. M. B., zastoupeného JUDr. Karlem Matějkou, advokátem v Praze 2, Legerova 44, proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 25 Co 81/2008-215 ze dne 6. května 2008, takto : Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění : I. Včas podanou ústavní stížností brojí stěžovatel proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 25 Co 81/2008-215 ze dne 6. května 2008, jímž byl ve výroku ve věci samé a ve výroku o nákladech státu potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 č. j. 28 C 261/2001-184 ze dne 3. září 2007. Rozsudkem soudu prvního stupně byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 322.000,- Kč v měsíčních splátkách po 10.000,- Kč z titulu výživného manželky. Napadeným rozhodnutím byla podle jeho názoru porušena ustanovení čl. 90 Ústavy ČR, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ( dále jen „ Listina “ ) a § 91 zákona o rodině. Porušení uvedených práv spatřuje stěžovatel v následujících skutečnostech. Stěžovatel namítá, že se obecné soudy dostatečně nevypořádaly s majetkovými poměry a příjmy rodiny v rozhodné době. Základní pochybení však spatřuje v tom, že ústní jednání dne 19. 6. 2007 proběhlo v jeho nepřítomnosti, ačkoliv ho jeho právní zástupce z důvodu nemoci omluvil a současně také sdělil soudu, že došlo k ukončení právního zastoupení. Další termín jednání soud stanovil na 3. 9. 2007. Na toto jednání nebyl stěžovatel vůbec řádně předvolán; jednání opět proběhlo v jeho nepřítomnosti, takže neměl možnost uplatnit veškeré námitky proti žalobě na výživné manželky. Stěžovatel tvrdí, že v době, kdy bylo předvolání doručováno, se v místě bydliště nezdržoval. Poštovní zásilka byla podle jeho zjištění doručována v červenci 2007, kdy byl mimo Prahu, a proto se nemohla použít fikce doručení. Navíc se ve spise nalézá potvrzení, že byl v době od 23. 4. 2007 do 1. 10. 2007 neustále v pracovní neschopnosti. Soud tak rozhodoval v době, kdy se pro nemoc nemohl jednání účastnit. Městskému soudu byly podle tvrzení stěžovatele uvedené skutečnosti známy. Dále stěžovatel poukázal na některé skutkové okolnosti, které nemohl v předmětném řízení uplatnit, především na majetkové poměry žalobkyně, na svůj zdravotní stav a na nemožnost zajistit si zaměstnání. Stěžovatel proto navrhl, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí zrušil. II. Městský soud v Praze se ve stručném vyjádření k ústavní stížnosti odvolal na obsah soudního spisu i na odůvodnění napadeného rozhodnutí. Vzhledem k tomu, že ve vyjádření tohoto soudu nebyly obsaženy žádné skutečnosti, které by nevyplývaly již z napadeného rozhodnutí, Ústavní soud k němu ve svém rozhodnutí nepřihlížel. III. K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis sp. zn. 28 C 261/2001 vedený u Obvodního soudu pro Prahu 5. Ze spisu zjistil, že stěžovatel měl v řízení před obecnými soudy postavení žalovaného, proti němuž byla podána žaloba o výživné manželky. Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem č. j. 28 C 261/2001-93 ze dne 18. března 2002 žalobě vyhověl. Soud prvního stupně jednal a rozhodl v nepřítomnosti stěžovatele, protože ač týž byl vždy řádně a včas obeslán na jeho tehdejší adresu Praha 5, Janského 2248, k jednání se nedostavil. Stěžovatel v odvolání namítal, že na adrese, na niž mu bylo doručováno, již fakticky nebydlí od roku 1994 a předvolání k jednání ani rozsudek mu tak nemohly být řádně doručeny; dále uvedl i věcné námitky proti rozhodnutí ve věci samé. Městský soud rozsudkem č. j. 25 Co 170/2006-170 ze dne 7. září 2006 zrušil rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení s odůvodněním, že předvolání k jednání soudu prvního stupně nebyly stěžovateli řádně doručeny a jestliže soud jednal v jeho nepřítomnosti, znemožnil mu realizaci jeho procesních práv. Obvodní soud ve věci znovu jednal a nařídil ústní jednání na den 6. 2. 2007. Stěžovatel se dostavil se zpožděním ( č.l. 174 ) bez svého tehdejšího právního zástupce a namítl místní nepříslušnost uvedeného soudu; soud tak při tomto jednání žádné dokazování neprováděl. Další jednání bylo stanoveno na den 19. 6. 2007, k němuž byl předvolán právní zástupce stěžovatele s tím, že předvolání platí i pro jím zastupovaného účastníka ( stěžovatele ). V den jednání soudu byl soudu doručen fax od právního zástupce stěžovatele ( č.l. 176 ), že mu předchozího dne stěžovatel vypověděl plnou moc s tím, že nemá finanční prostředky na právní zastoupení a že je v době konání ústního jednání nemocen. Podle sdělení právního zástupce doklad o pracovní neschopnosti zašle stěžovatel dodatečně. Soud prvního stupně v protokolu uvedl, že stěžovatel sám žádný úkon vůči soudu neprovedl a nepožádal o odročení jednání ( pozn. : ani ze spisu to není patrné ). Soud prvního stupně proto dne 19. 6. 2007 jednal v nepřítomnosti stěžovatele. Konstatoval, že stěžovatel omluvu nepřítomnosti ( ani následně ) nijak soudu nedoložil. Dále ze spisu vyplývá, že k dalšímu jednání dne 3. 9. 2007 byl stěžovatel znovu předvolán, a to doručením na všechny známé adresy ( na dvě z nich postupem podle ustanovení § 46 odst. 3, § 50b a § 50c o. s. ř. – č.l. 180-182 ). Současně s předvoláním k ústavnímu jednání mu byla doručována výzva ( usnesení na č.l. 179 ), aby předložil důkazy k prokázání svých ( konkrétně uvedených ) tvrzení. Stěžovatel se však k jednání nedostavil. Soud prvního stupně proto jednal v jeho nepřítomnosti a rozsudkem č. j. 28 C 261/2001-184 ze dne 3. září 2007 žalobě vyhověl a uložil stěžovateli povinnost zaplatit žalobkyni částku 322.000,- Kč v měsíčních splátkách po 10.000,- Kč ( výrok I ), povinnost uhradit žalobkyni náklady řízení ve výši 132.025,- Kč ( výrok II ), uhradit státu soudní poplatek ve výši 6.000,- Kč ( výrok III ) a uhradit státu náklady řízení ve výši 244,- Kč ( výrok IV ). Rozsudek byl stěžovateli řádně doručen na adresu Praha 9, Lišická 721. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal stěžovatel odvolání. V něm namítal v prvé řadě nemoc v době ústního jednání dne 19. 6. 2007 a nedoručení předvolání k jednání dne 3. 9. 2007 ( podle jeho tvrzení nebylo v poštovní schránce a vyslovil podezření, že poštu vyzvedla jeho manželka ); dále vznesl skutkové námitky proti rozhodnutí soudu ve věci samé. Městský soud v Praze napadeným rozsudkem č. j. 25 Co 81/2008-215 ze dne 6. května 2008 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I a IV ( tj. ve věci samé a ve výroku o náhradě nákladů státu ), změnil jej ve výroku II o náhradě nákladů mezi účastníky řízení tak, že výše náhrady činí 118.125,- Kč, změnil ho rovněž ve výroku o povinnosti zaplatit soudní poplatek na částku 3.220,- Kč a rozhodl o povinnosti stěžovatele zaplatit žalobkyni náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 22.170,- Kč. V napadeném rozhodnutí rekapituloval - k procesním námitkám stěžovatele - průběh věci podle spisu a konstatoval, že soud prvního stupně nepochybil, jestliže jednal a rozhodl v nepřítomnosti stěžovatele. Městský soud dále uvedl, že soud prvého stupně postupoval správně, jestliže po marné výzvě žalovaného k označení resp. předložení důkazů vycházel podle § 129 odst. 3 o. s. ř. z provedených důkazů. Odvolací soud pak nemohl přihlédnout k těm tvrzením obsaženým v odvolání, které žalovaný před soudem prvního stupně neuvedl. Městský soud pak dospěl k závěru, že výživné manželky ve výši stanovené soudem prvního stupně odpovídá zákonným kritériím § 91 odst. 2 a § 96 odst. 1 zákona o rodině a poměrům účastníků v rozhodné době, jak je soud prvního stupně zjistil z provedených důkazů. Shodně se soudem prvního stupně dospěl i odvolací soud k závěru, že nebyly prokázány žádné okolnosti, pro které by nebylo možno výživné přiznat pro rozpor s dobrými mravy ve smyslu § 96 odst. 2 zákona o rodině. Žalovaný byl v rozhodném období, kromě jiných příjmů, příjemcem částky vyplacené za zrušení podílového spoluvlastnictví, a žalobkyně jako jeho manželka měla právo podílet se na zlepšení jeho životní úrovně tímto způsobem získané. Tomu odpovídá i stanovená výše výživného. Podle názoru městského soudu soud prvního stupně přihlédl správně k tomu, že manželství účastníků bylo již rozvedeno a že jde o výživné za období, které již bylo uzavřeno, a stanovil výživné celkovou pevnou částkou. IV. Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv či svobod chráněných ústavním pořádkem. Vzhledem k tomu, že se stěžovatel dovolával zejména ochrany svého základního práva na spravedlivý proces, byť poukázal i na § 91 zákona o rodině, přezkoumal Ústavní soud napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Základní námitky uplatnil stěžovatel proti procesnímu postupu obecných soudů. Tvrdil, že v případě doručování předvolání k ústnímu jednání na den 3. 9. 2007 nemohla byt použita fikce doručení, protože se v uvedené době v místě svého bydliště nezdržoval. V uvedeném údajně nesprávném postupu spatřoval porušení svého práva na spravedlivý proces. Ústavní soud však k této námitce nepřihlédl, protože stěžovatel ji poprvé uplatnil až v ústavní stížnosti a nepoužil ji v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně ( č.l. 195 a násl. ). Tento závěr odpovídá ustálené judikatuře Ústavního soudu, na niž lze toliko odkázat. Pokud se jedná o další námitky procesní povahy, Ústavní soud přisvědčil závěrům odvolacího soudu, k nimž dospěl při projednávání odvolání stěžovatele. Jestliže soud prvního stupně jednal při ústním jednání dne 19. 6. 2007 v nepřítomnosti stěžovatele, který se cestou svého právního zástupce omluvil, poukazuje Ústavní soud na to, že stěžovatel o odročení jednání nepožádal. Co se týče ústního jednání dne 3. 9. 2007, byla pak fikce doručení aplikována po právu; to je patrno z rekapitulace části tohoto usnesení na str. 3, 1. odstavec in fine. K námitkám stěžovatele, které se týkaly věcné stránky sporu, je nutno poukázat v prvé řadě na závěr odvolacího soudu, že stěžovatel svá tvrzení nedoložil a neuplatnil před soudem prvního stupně, byť jej tento soud vyzval k doložení jeho tvrzení; proto k nim nebylo možné v odvolacím řízení přihlédnout. Odvolací soud pak dospěl k závěru – jak již bylo uvedeno - že výživné manželky stanovené soudem prvního stupně odpovídá zákonným kritériím uvedeným v ustanovení § 91 odst. 2 a § 96 odst. 1 zákona o rodině a poměrům účastníků v rozhodné době. To nezpochybňuje ani Ústavní soud. Ústavní soud usuzuje, že obecné soudy zjistily skutkový stav na základě dokazování v souladu s příslušnými procesními předpisy, provedené důkazy v intencích zásady volného hodnocení důkazů řádně vyhodnotily a takto zjištěný skutkový stav posoudily v souladu s příslušnými právními předpisy. Jejich rozhodnutí nemají prvky svévole a nelze jim vytýkat ani extrémní rozpor mezi zjištěným skutkovým stavem a z něj vyvozenými právními závěry ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu. Obecné soudy i při posouzení věcné stránky sporu aplikovaly podústavní právo, které vyložily ústavně konformním způsobem. Samo napadené rozhodnutí městského soudu je logické, přesvědčivé a jasné a je tedy i z hlediska ústavnosti plně přijatelné. Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že napadeným rozhodnutím k porušení základních práv, jichž se stěžovatel dovolává, zjevně nedošlo. Ústavnímu soudu proto nezbylo než ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a ) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout. Poučení : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 19. února 2009 František Duchoň předseda senátu

4-918-09_1

Poznámka : Abstrakt a právní věty nejsou součástí rozhodnutí Ústavního soudu; jejich význam je pouze anotační a informativní. Abstrakty vybraných rozhodnutí vytváří analytický odbor Ústavního soudu. Právní věty formuluje soudce zpravodaj, resp. jeho kancelář pro rozhodnutí publikovaná ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu. ABSTRAKT Analytická právní věta Obecné soudy nesmí apriorně zamítat žaloby pronajímatelů na náhradu vůči státu, jež měla vzniknout v důsledku dlouhodobé protiústavní nečinnosti Parlamentu spočívající v nepřijetí zvláštního právního předpisu vymezujícího případy, ve kterých je pronajímatel oprávněn jednostranně zvýšit nájemné, úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu a změnit další podmínky nájemní smlouvy ( viz nález ze dne 28. února 2006 sp. zn. Pl. ÚS 20/05 ), nýbrž musejí uplatněný nárok posoudit z hlediska jejich práva na náhradu za nucené omezení vlastnického práva podle čl. 11 odst. 4 Listiny. V tomto smyslu jsou povinny poskytnout účastníkům řízení procesní prostor, aby se mohli vyjádřit k uvedené změně právního posouzení. Nedodržení tohoto postupu představuje porušení základního práva žalobce na ochranu majetku a na soudní ochranu ve smyslu čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Návrh a řízení před Ústavním soudem Na návrh stěžovatelky E. L. zrušil IV. senát Ústavního soudu nálezem ze dne 7. července 2009 podle čl. 87 odst. 1 písm. d ) Ústavy v řízení o ústavních stížnostech rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 2. prosince 2008 č. j. 17 Co 369/2008-37 a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 24. dubna 2008 č. j. 13 C 387/2006-24. Narativní část Stěžovatelka se žalobou vůči České republice – Ministerstvu financí domáhala náhrady škody způsobené nesprávným úředním postupem ve výši 1 696 568 Kč s příslušenstvím, která jí měla vzniknout jako ztráta v důsledku protizákonné a protiústavní regulace nájemného v období od 1. ledna 2005 do 31. prosince 2006. Pomocí odkazů na závěry Ústavního soudu dokládala existenci nesprávného úředního postupu vedlejší účastnice, který spatřovala v nečinnosti Parlamentu spočívající v nepřijetí zákona o jednostranném zvyšování nájemného. Obvodní soud pro Prahu 1 žalobu zamítl, neboť nároku podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, se nelze domáhat z důvodu nedostatečné legislativní činnosti. Městský soud v Praze tento nárok stěžovatelce rovněž nepřiznal, neboť s odkazem na judikaturu Ústavního soudu konstatoval, že práva na náhradu škody se lze domáhat až poté, kdy nebude pronajímatelův nárok uspokojen na základě žaloby proti nájemci. Jelikož stěžovatelka tento krok neučinila, nemohla být úspěšná. Odůvodnění nálezu Ústavního soudu Ústavní soud v dané věci odkázal na stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. dubna 2009 sp. zn. Pl. ÚS-st 27/09, které bylo přijato ve věci posuzované ústavní stížnosti. Podle tohoto stanoviska jsou obecné soudy povinny posoudit žaloby na náhradu škody vůči státu, jež měla vzniknout v důsledku dlouhodobé protiústavní nečinnosti Parlamentu spočívající v nepřijetí zvláštního právního předpisu vymezujícího případy, ve kterých je pronajímatel oprávněn jednostranně zvýšit nájemné, úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu a změnit další podmínky nájemní smlouvy ( viz nález ze dne 28. února 2006 sp. zn. Pl. ÚS 20/05 ), z hlediska jejich práva na náhradu za nucené omezení vlastnického práva podle čl. 11 odst. 4 Listiny. Samotné posouzení, zda v dané věci byl dán konkrétní nárok stěžovatelky na náhradu podle čl. 11 odst. 4 Listiny, zůstává k zodpovězení obecnému soudu, který musí zvážit, do jaké míry došlo v důsledku regulovaného nájemného k zásahu do jejího základního práva vlastnit majetek, jakož i zda v jejím případě byly splněny výše uvedené podmínky pro vznik práva na náhradu. Samotná protiústavnost právní úpravy regulovaného nájemného totiž neznamenala, že v každém individuálním případě bylo porušeno základní právo pronajímatele. Výše nároku na náhradu za nucené omezení vlastnického práva podle čl. 11 odst. 4 Listiny přitom nemusí být identická s rozdílem mezi obvyklým a regulovaným nájemným. Obecné soudy tedy nesmí nárok na náhradu vůči státu zamítat apriorně, nýbrž musejí za respektování výše uvedených závěrů posoudit jednotlivé individuálně uplatněné nároky. V tomto smyslu je tedy tvrzený nárok pronajímatele třeba právně posoudit z hlediska práva na náhradu podle čl. 11 odst. 4 Listiny. Obecné soudy jsou v tomto směru povinny vytvořit ve smyslu § 118a občanského soudního řádu dostatečný procesní prostor, aby se obě strany řízení mohly k novému právnímu posouzení vyjádřit a případně uplatnit nové důkazy nebo námitky. Poněvadž tak v dané věci neučinily, porušily práva stěžovatelky na ochranu majetku a na soudní ochranu zakotvená v čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny. Soudcem zpravodajem v dané věci byla Vlasta Formánková. Žádný ze soudců neuplatnil odlišné stanovisko. PRÁVNÍ VĚTY Jelikož judikatura Ústavního soudu zaznamenala ve věcech týkajících se dané problematiky vývoj směřující k některým nejednotným nebo rozdílným právním závěrům, I. senát Ústavního soudu [řešící obdobný případ sp. zn. I. ÚS 2220/08 ze dne 10. 6. 2009 ( N 137/53 SbNU 705 )] předložil věc plénu k zaujetí stanoviska podle § 23 zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud přijal dne 28. 4. 2009 stanovisko sp. zn. Pl. ÚS-st. 27/09 ( ST 27/53 SbNU 885; č. 136/2009 Sb. ). V něm vyslovil, že obecné soudy mohou rozhodovat o zvýšení nájemného za období od podání žaloby do 31. 12. 2006. Nájemné za období před podáním žaloby zvyšovat nemohou, neboť tomu brání povaha rozhodnutí s konstitutivními účinky; zvýšení nájemného za období od 1. 1. 2007 přiznat nelze, neboť od tohoto data již jednostranné zvyšování nájemného připouští § 3 odst. 2 zákona č. 107/2006 Sb., o jednostranném zvyšování nájemného z bytu a o změně zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů ( výrok I. ). Dále Ústavní soud v tomto stanovisku konstatoval ( výrok II. ), že žaloby pronajímatelů ( vlastníků bytů ) na náhradu škody vůči státu [opírající se o zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti ( notářský řád ), ve znění pozdějších předpisů], jež měla vzniknout v důsledku dlouhodobé protiústavní nečinnosti Parlamentu spočívající v nepřijetí zvláštního právního předpisu vymezujícího případy, ve kterých je pronajímatel oprávněn jednostranně zvýšit nájemné, úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu a změnit další podmínky nájemní smlouvy [nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 20/05 ze dne 28. 2. 2006 ( N 47/40 SbNU 389; č. 252/2006 Sb. )], jsou obecné soudy povinny posoudit z hlediska jejich práva na náhradu za nucené omezení vlastnického práva podle čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod a v tomto smyslu poskytnout účastníkům řízení procesní prostor, aby se mohli vyjádřit k uvedené změně právního posouzení. Nárok vůči státu na náhradu za nucené omezení vlastnického práva podle čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod má subsidiární charakter vůči nároku pronajímatele bytu proti nájemci na zvýšení nájemného jen za dobu počínající dnem podání žaloby. Za dobu, která tomuto dni předchází, může pronajímatel bytu uplatnit svůj nárok na náhradu za nucené omezení vlastnického práva proti státu přímo. Ze závěrů výše uvedeného stanoviska je tedy zřejmé, že postup obecných soudů při posuzování stěžovatelova nároku nemůže obstát. Pro úplnost je však nutno připomenout - a to z citovaného stanoviska vyplývá - že samotná protiústavnost právní úpravy regulovaného nájemného však neznamená, že v každém individuálním případě došlo k porušení základního práva pronajímatele, resp. vlastníka bytu, ani to, že výše nároku na náhradu za nucené omezení vlastnického práva musí být identická s rozdílem mezi obvyklým a regulovaným nájemným. Obecné soudy však nesmějí nárok na náhradu vůči státu zamítat apriorně, ale jsou povinny při respektování shora vyslovených závěrů posoudit specifika jednotlivých uplatněných nároků v konkrétních případech a vytvořit procesní prostor, aby se strany řízení mohly k novému právnímu posouzení vyjádřit a uplatnit případně i nové důkazy či námitky. Česká republika NÁLEZ Ústavního souduJménem republiky Nález Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedkyně senátu Vlasty Formánkové, soudkyně Michaely Židlické a soudce Jana Musila - ze dne 7. července 2009 sp. zn. IV. ÚS 918/09 ve věci ústavní stížnosti E. L. proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 17 Co 369/2008-37 ze dne 2. prosince 2008, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 č. j. 13 C 387/2006-24 ze dne 24. dubna 2008, jímž byla zamítnuta žaloba, kterou se stěžovatelka domáhala po České republice - Ministerstvu financí ( vedlejším účastníku v řízení o ústavní stížnosti ) zaplacení peněžité částky jakožto náhrady škody způsobené protiústavní nečinností Parlamentu České republiky ( žalovaná částka představuje rozdíl mezi regulovaným a obvyklým nájemným za období od 1. 1. 2005 do 31. 12. 2006 ). Výrok I. Rozsudkem Městského soudu v Praze č. j. 17 Co 369/2008-37 ze dne 2. prosince 2008 a rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 č. j. 13 C 387/2006-24 ze dne 24. dubna 2008 bylo zasaženo do základních práv stěžovatelky na ochranu majetku a na soudní ochranu vyplývajících z čl. 11 a z čl. 36 Listiny základních práv a svobod. II. Rozsudek Městského soudu v Praze č. j. 17 Co 369/2008-37 ze dne 2. prosince 2008 a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 č. j. 13 C 387/2006-24 ze dne 24. dubna 2008 se zrušují Odůvodnění I. Ústavní stížností podanou ve lhůtě a splňující i další podmínky podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, ( dále jen "zákon o Ústavním soudu" ) se stěžovatelka s odkazem na zásah do jejího práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod ( dále též jen "Listina" ) a práva na ochranu majetku podle čl. 11 odst. 1 Listiny domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí. Z předložené ústavní stížnosti, z připojených příloh a ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. 13 C 387/2006 Ústavní soud zjistil, že Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem č. j. 13 C 387/2006-24 ze dne 24. dubna 2008 ( dále jen "rozhodnutí soudu prvního stupně" ) zamítl žalobu stěžovatelky, aby žalovaná Česká republika - Ministerstvo financí ( dále jen "vedlejší účastník" ) byla povinna zaplatit jí částku 1 696 568 Kč a vedlejšímu účastníku nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení. Takto rozhodl o nároku stěžovatelky založeném na tvrzení, že jde o škodu, která je představována rozdílem mezi obvyklým nájemným a regulovaným nájemným v období od 1. ledna 2005 do 31. prosince 2006 hrazeným nájemci jí vlastněných bytů, neboť v důsledku protiústavní nečinnosti Parlamentu České republiky v předmětném období neexistoval právní předpis, který by umožnil nájemné jednostranně zvýšit. Obvodní soud pro Prahu 1 dospěl k závěru, že podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti ( notářský řád ), ve znění pozdějších předpisů, o jehož ustanovení stěžovatelka svůj nárok opřela, se nelze škody vzniklé v důsledku nedostatečné legislativní činnosti domáhat. K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze rozsudkem č. j. 17 Co 369/2008-37 ze dne 2. prosince 2008 rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil a vedlejšímu účastníkovi nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. V odůvodnění zejména odkázal na judikaturu Ústavního soudu a poukázal na v ní formulovanou subsidiaritu uplatnění nároku vůči státu až poté, kdy nebude pronajimatelův nárok uspokojen na základě žaloby vůči nájemci. Vycházeje z této judikatury Ústavního soudu, učinil závěr, že stěžovatelka by s žalobou proti státu mohla být úspěšná pouze v případě, že by nebyla uspokojena na základě žaloby vedené proti nájemcům bytů. Jelikož žalobkyně takový krok neučinila, nemůže být v dané věci úspěšná. Stěžovatelka v ústavní stížnosti zejména uvádí, že v záhlaví citovaná rozhodnutí obecných soudů jsou právně nesprávná a v rozporu s judikaturou Ústavního soudu, na kterou stěžovatelka odkazuje. Stěžovatelka s odvoláním mimo jiné na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 489/05 ze dne 6. 4. 2006 ( N 80/41 SbNU 59 ) uvádí, že stanovení výše obvyklého nájemného soudem ve vztahu mezi pronajimatelem jako žalobcem a nájemcem jako žalovaným se lze domáhat pouze pro futuro, nikoli se zpětnou účinností. Pokud v takovém případě pronajimatelův důvodný nárok není v plné míře uspokojen, nezbude mu jiná cesta, než uplatnit vůči státu požadavek na náhradu škody. Stěžovatelka poukazuje též na v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 20/05 ze dne 28. 2. 2006 ( N 47/40 SbNU 389; č. 252/2006 Sb. ) formulovaný a v dalších nálezech opakovaný poukaz na přímou odpovědnost státu - Parlamentu České republiky za protiprávní stav v oblasti regulace nájemného. II. Ústavní soud si vyžádal vyjádření účastníků řízení. Za Městský soud v Praze se vyjádřil předseda senátu 17 Co JUDr. Jiří Cidlina. Poukázal na to, že Městský soud v Praze ve svém rozsudku uvedl, z jakých ustanovení zákonů vycházel, a že při svém rozhodnutí zohlednil také příslušná rozhodnutí Ústavního soudu, která jsou v odůvodnění jeho rozhodnutí uvedena. Vyjádřil proto přesvědčení, že k porušení stěžovatelčina práva na soudní ochranu nedošlo a její ústavní stížnost tak považuje za nedůvodnou. Za Obvodní soud pro Prahu 1 se vyjádřila předsedkyně senátu 13 C JUDr. Libuše Fritzová. Uvedla, že ústavní stížnost považuje za nedůvodnou, a ztotožnila se s právním názorem Městského soudu v Praze vyjádřeným v jeho v záhlaví citovaném rozhodnutí. Vyjádření účastníků řízení nebyla stěžovatelce poskytována k replice, neboť nepřinesla ve věci ničeho nového. Ústavní soud rozhodoval v souladu s ustanovením § 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu bez nařízení ústního jednání, neboť nebylo nutné k dalšímu objasnění věci a účastníci řízení s tímto postupem vyslovili souhlas. III. Ústavní stížnost je důvodná. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy ( srov. čl. 81 a 91 Ústavy České republiky ). Za předpokladu, že soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností ( čl. 83 Ústavy ). Na druhé straně je však oprávněn a povinen posoudit, zda bylo řízení jako celek spravedlivé a zda v něm nebyly porušeny základní práva nebo svobody stěžovatele zaručené ústavním pořádkem. Pro posouzení dané věci je rozhodující stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. dubna 2009 sp. zn. Pl. ÚS-st. 27/09 ( ST 27/53 SbNU 885; č. 136/2009 Sb. ) ( dále jen "stanovisko" ), jehož přijetí bylo vyvoláno právním názorem prvního senátu Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 2220/08 ze dne 10. 6. 2009 ( N 137/53 SbNU 705 ), který se odchyluje od právních názorů vyslovených Ústavním soudem v nálezu sp. zn. IV. ÚS 175/08 ze dne 9. 9. 2008 ( N 152/50 SbNU 345 ) a v nálezu sp. zn. III. ÚS 3158/07 ze dne 4. 12. 2008 ( N 216/51 SbNU 683 ). Ve stanovisku Ústavní soud mimo jiné formuloval následující výrok : "Žaloby pronajímatelů ( vlastníků bytů ) na náhradu škody vůči státu ( opírající se o zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti ( notářský řád )], jež měla vzniknout v důsledku dlouhodobé protiústavní nečinnosti Parlamentu spočívající v nepřijetí zvláštního právního předpisu vymezujícího případy, ve kterých je pronajímatel oprávněn jednostranně zvýšit nájemné, úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu a změnit další podmínky nájemní smlouvy ( nález Ústavního soudu ze dne 28. února 2006 sp. zn. Pl. ÚS 20/05 ), jsou obecné soudy povinny posoudit z hlediska jejich práva na náhradu za nucené omezení vlastnického práva podle čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod a v tomto smyslu poskytnout účastníkům řízení procesní prostor, aby se mohli vyjádřit k uvedené změně právního posouzení. Nárok vůči státu na náhradu za nucené omezení vlastnického práva podle čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod má subsidiární charakter vůči nároku pronajímatele bytu proti nájemci na zvýšení nájemného jen za dobu počínající dnem podání žaloby. Za dobu, která tomuto dni předchází, může pronajímatel bytu uplatnit svůj nárok na náhradu za nucené omezení vlastnického práva proti státu přímo.". Závěry pléna učiněné ve stanovisku jsou plně použitelné i na případ stěžovatelky. Čtvrtý senát na ně proto odkazuje. I přes to, že jeho předsedkyně Vlasta Formánková se stanoviskem nesouhlasila a uplatnila k němu právo vyjádření odlišného stanoviska, nezbývá mu než konstatovat, že ve světle těchto závěrů postup obecných soudů při posuzování stěžovatelčina nároku nemůže obstát, a že v záhlaví citovanými rozhodnutími byla porušena základní práva stěžovatelky na ochranu majetku podle čl. 11 Listiny a na soudní ochranu podle čl. 36 Listiny. IV. V souladu se stanoviskem Ústavní soud, stejně jako v nálezu ze dne 10. 6. 2009 sp. zn. II. ÚS 481/05 ( N 135/53 SbNU 689 ) a v nálezu ze dne 10. 6. 2009 sp. zn. II. ÚS 884/08 ( N 136/53 SbNU 697 ), připomíná, že otázka, zda v dané věci byl dán konkrétní nárok stěžovatelky na náhradu za nucené omezení vlastnického práva podle čl. 11 odst. 4 Listiny, zůstává k zodpovězení obecnému soudu, který musí zvážit, do jaké míry došlo v důsledku regulovaného nájemného k zásahu do jejího základního práva vlastnit majetek, jakož i zda v jejím případě byly splněny výše uvedené podmínky pro vznik práva na náhradu. Samotná protiústavnost právní úpravy regulovaného nájemného totiž neznamenala, že v každém individuálním případě bylo porušeno základní právo pronajímatele ( vlastníka bytu ). Rovněž je namístě zdůraznit, že výše nároku na náhradu za nucené omezení vlastnického práva podle čl. 11 odst. 4 Listiny nemusí být identická s rozdílem mezi obvyklým a regulovaným nájemným. Obecné soudy tedy nesmí nárok na náhradu vůči státu zamítat apriorně, nýbrž musejí za respektování výše uvedených závěrů posoudit jednotlivé individuálně uplatněné nároky. V tomto smyslu je tedy tvrzený nárok pronajímatele ( vlastníka bytu ) třeba právně posoudit z hlediska práva na náhradu podle čl. 11 odst. 4 Listiny. Obecné soudy jsou v tomto směru povinny vytvořit ve smyslu § 118a občanského soudního řádu dostatečný procesní prostor, aby se obě strany řízení mohly k novému právnímu posouzení vyjádřit a případně uplatnit nové důkazy nebo námitky. V. Na základě výše uvedených závěrů Ústavní soud ústavní stížnosti podle ustanovení § 82 odst. 2 písm. a ) zákona o Ústavním soudu vyhověl a napadené rozsudky Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1 podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a ) citovaného zákona zrušil.

3-2672-11_1

Poznámka : Abstrakt a právní věty nejsou součástí rozhodnutí Ústavního soudu; jejich význam je pouze anotační a informativní. Abstrakty vybraných rozhodnutí vytváří analytický odbor Ústavního soudu. Právní věty formuluje soudce zpravodaj, resp. jeho kancelář pro rozhodnutí publikovaná ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu. ABSTRAKT Abstrakt není k dispozici. PRÁVNÍ VĚTY Právní věta není k dispozici. Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl dne 5. října 2011 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudců Pavla Holländera a Vladimíra Kůrky, ve věci navrhovatele D. R., zastoupeného JUDr. Miroslavou Potočnou, advokátkou se sídlem v Praze 6, Střešovická 31, o ústavní stížnosti proti rozsudkům Krajského soudu v Plzni ze dne 8. 6. 2011 sp. zn. 61 Co 268/2010 a Okresního soudu Plzeň-město ze dne 10. 12. 2009 sp. zn. 17 Nc 71/2007, takto : Návrh se odmítá. Odůvodnění Navrhovatel se domáhal zrušení výše označených rozsudků, jimiž bylo rozhodnuto o jeho povinnosti přispívat na výživu nezletilým dětem, svěřeným do výchovy matky. Uvedl, že soud I. stupně, který stanovil výživné částkou 3.200,- Kč pro nezletilou E. a částkou 2.500,- Kč pro nezletilou A., stejně pak Krajský soud v Plzni, vycházely z nesprávného právního názoru, nepřihlédly ke všem jeho tvrzením, nebraly zřetel na rozpory v důkazech, věc posoudily po stránce hmotně právní nesprávně, a proto se jejich rozsudky cítí dotčen v právech, zakotvených v čl. 36 Listiny základních práv a svobod, v čl. 18 Úmluvy o právech dítěte, jakož i v čl. 90 Ústavy České republiky. Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její právo nebo svoboda, zaručené ústavním pořádkem. Senát mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§ 72 odst. 1 písm. a ), § 43 odst. 2 písm. a ) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů]. Z obsahu stížností napadených rozhodnutí zásah do práv, kterých se stěžovatel v návrhu dovolává, zjištěn nebyl. Krajský soud v Plzni přezkoumal otcem napadené rozhodnutí Okresního soudu Plzeň-město ( odvolání matky bylo vzato zpět ) a s ohledem na jeho rozsáhlé dokazování, na zjištěnou změnu poměrů na straně otce, na znění § 26 odst. 1, § 50 odst. 1, § 85 odst. 2, 3, § 96 odst. 1 a § 98 odst. 1 zákona o rodině opodstatněně potvrdil soudem I. stupně stanovenou výši výživného pro nezletilé děti za dobu od 1. 10. 2007 do 30. 9. 2010 a od 1. 10. 2010 je změnil na částku 2.500,- Kč pro nezl. E. a na 2.000,- Kč pro nezl. A., když současně vyčíslil i výši dlužného výživného. Ve vyčerpávajícím odůvodnění svého rozsudku se odvolací soud vypořádal se všemi námitkami otce, a proto lze na ně v dalším odkázat. Nutno uvést, že Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti ( čl. 83 Ústavy ČR ) není součástí soustavy obecných soudů, není jim instančně nadřazen a není oprávněn zasahovat do jejich jurisdikční činnosti. Z ústavního principu nezávislosti soudů ( čl. 82 Ústavy ČR ) vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů, obsažená v § 132 občanského soudního řádu. Jestliže obecné soudy ve svém rozhodnutí respektují kautely, dané tímto ustanovením, do pravomoci Ústavního soudu nespadá hodnotit hodnocení důkazů obecnými soudy provedené, a to ani tehdy, kdyby se sám s takovým hodnocením neztotožňoval. Nezávislost rozhodování obecných soudů se tak uskutečňuje v ústavním a zákonném procesně právním a hmotně právním rámci, představovaném především principy řádného a spravedlivého procesu, zakotvenými v čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod, vylučujícími při rozhodování libovůli. V dané věci soudy hodnotily důkazy v souladu s § 132 občanského soudního řádu, tj. podle své úvahy, a to každý jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti a pečlivě přihlížely k tomu, co za řízení vyšlo najevo, včetně toho, co uvedli účastníci. Libovůle při uvedené činnosti tak shledána nebyla. Pro výše uvedené byl návrh jako zjevně neopodstatněný odmítnut [§ 43 odst. 2 písm. a ) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů]. Poučení : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné V Brně dne 5. října 2011 Jan Musil předseda senátu Ústavního soudu

7_Tdo_1494_2012

U S N E S E N Í Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání dne 22. ledna 2013 v Brně dovolání obviněného Z. H. , proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 5. 4. 2012, sp. zn. 7 To 112/2012, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 26 T 81/2011, a rozhodl t a k t o : Podle § 265i odst. 1 písm. b ) tr. ř. se dovolání obviněného Z. H. odmítá. O d ů v o d n ě n í : Okresní soud v Litoměřicích rozsudkem ze dne 2. 2. 2012, sp. zn. 26 T 81/2011, uznal obviněného Z. H. ( dále jen „ obviněný “ ) vinným pod bodem 5 ) rozsudku pokračujícím přečinem krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a ), písm. b ) tr. zákoníku v jednočinném souběhu s pokračujícím přečinem krádeže podle § 205 odst. 2 tr. zákoníku, pod bodem 6 ) rozsudku pokračujícím přečinem krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a ), písm. b ) tr. zákoníku v jednočinném souběhu s pokračujícím přečinem krádeže podle § 205 odst. 2 tr. zákoníku a přečinem porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku a pod bodem 7 ) rozsudku přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a ) tr. zákoníku. Podle § 205 odst. 2 tr. zákoníku a § 43 odst. 1 tr. zákoníku odsoudil obviněného k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let. Podle § 56 odst. 2 písm. c ) tr. zákoníku zařadil obviněného pro výkon trestu do věznice s ostrahou. Podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku uložil obviněnému trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu dvou let. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. rozhodl o nárocích poškozených na náhradu škody a podle § 229 odst. 1 tr. ř. odkázal poškozené se zbytkem nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 5. 4. 2012, sp. zn. 7 To 112/2012, podle § 258 odst. 1 písm. b ), c ), d ), e ), f ), odst. 2 tr. ř. zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o vině pod body 1 ) až 6 ), 8 ) až 13 ), ve výrocích o trestech a náhradě škody. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněného Z. H. uznal vinným pod bodem 5 ) rozsudku přečinem krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a ), b ), odst. 2 tr. zákoníku a pod bodem 6 ) rozsudku přečinem krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a ), b ), odst. 2 tr. zákoníku a přečinem porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku. Podle § 205 odst. 2 tr. zákoníku a § 43 odst. 1 tr. zákoníku odsoudil obviněného k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku. Podle § 56 odst. 2 písm. c ) tr. zákoníku jej zařadil pro výkon trestu do věznice s ostrahou. Podle § 73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku uložil obviněnému trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu jednoho roku. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. rozhodl o nárocích poškozených na náhradu škody a podle § 229 odst. 2 tr. ř. odkázal poškozené se zbytkem nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Proti tomuto rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem podal obviněný prostřednictví svého obhájce včas dovolání opírající se o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g ) a l ) tr. ř. Namítl, že v jeho trestní věci neexistuje žádný důkaz, kterým by byla prokázána jeho vina, protože jediným důkazem svědčícím o jeho vině je výpověď spoluobviněného M. K. , která však podle jeho názoru je nevěrohodná. Poukázal na to, že neexistuje ucelený řetězec nepřímých důkazů, které by prokazovaly jeho trestné jednání, a soudy měly proto postupovat podle zásady in dubio pro reo a zprostit jej obžaloby v plném rozsahu. Dále uvedl, že soud druhého stupně nesprávně zahrnul do skutkové věty rozhodnutí i odcizení set-top boxu, který nebyl odcizen, ale obviněný jej vlastnil již před spácháním jednotlivých skutků. Obviněný z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 5. 4. 2012, sp. zn. 7 To 112/2012, podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil i další rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Ústí nad Labem, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Nejvyšší státní zástupce uvedl, že se k dovolání obviněného Z. H. nebude věcně vyjadřovat, a souhlasil s projednáním věci v neveřejném zasedání za podmínek § 265r odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud jako soud dovolací ( § 265c tr. ř. ) shledal, že dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a ) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b ), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit ( § 265e odst. 1, 2 tr. ř. ). Dovolání obsahuje obligatorní náležitosti dovolání stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Vycházel přitom z následujících skutečností. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g ) tr. ř. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem, který na rozdíl od odvolání není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale jen z některého z důvodů uvedených v § 265b odst. l písm. a ) až l ) tr. ř. Podání dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován. Uplatněné námitky mu musí odpovídat také svým obsahem. Podle § 265b odst. l písm. g ) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z ustanovení § 265b odst. 1 písm. g ) tr. ř. je zřejmé, že právním posouzením skutku se rozumí jeho hmotně právní posouzení. Podstatou takového posouzení je aplikace hmotného práva, tj. trestního zákona, na skutkový stav věci, který zjistily soudy prvního a druhého stupně. Významné je, že předmětem právního posouzení je skutek, tak jak ho zjistily soudy, a nikoli jak ho prezentuje či jak se jeho zjištění dožaduje dovolatel. V dovolání proti odsuzujícímu rozsudku lze namítat, že skutkový stav věci, který zjistily soudy, nenaplňuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Je tedy možné vytýkat právní vady v kvalifikaci skutkového stavu věci zjištěného soudy. Mimo rámec dovolacího důvodu jsou skutkové námitky, tj. takové námitky, jimiž se dovolatel snaží dosáhnout jiného hodnocení důkazů oproti tomu, jak je hodnotily soudy, a tím i změny ve skutkových zjištěních soudů a jejich nahrazení jinou verzí skutkového stavu, kterou dovolatel sám prosazuje. Dovolání se nemůže zakládat na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění vyvodily z důkazů, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod. Dovolání jako mimořádný opravný prostředek je určeno k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí, a nikoli k tomu, aby skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně byla přezkoumávána ještě třetí soudní instancí. Z podnětu dovolání podaného s odkazem na ustanovení § 265b odst. 1 písm. g ) tr. ř. se Nejvyšší soud otázkou správnosti právního posouzení skutku zabývá zásadně ve vztahu k tomu skutkovému stavu věci, který zjistily soudy prvního a druhého stupně, a nepřihlíží k námitkám proti skutkovým zjištěním soudů. Nejvyšší soud shledal, že obviněný ve svém dovolání neuplatnil žádnou hmotně právní námitku vztahující se k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g ) tr. ř. Uplatil pouze námitky skutkové a v podstatě jen opakuje námitky z řízení o odvolání. Těmito námitkami obviněný napadl rozsah provedeného dokazování, způsob hodnocení důkazů, jakož i skutková zjištění učiněná soudy, jimiž je dovolací soud zásadně vázán. Takové námitky však nenaplňují uplatněný dovolací důvod ani jiný důvod dovolání podle § 265b tr. ř. Obviněný tak sice formálně deklaroval dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g ) tr. ř., avšak učinil tak prostřednictvím námitek, které ho svým obsahem nenaplňují. Dovolací soud je zásadně vázán skutkovými zjištěními, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně, a námitky proti těmto skutkovým zjištěním, tedy i proti hodnocení důkazů jakožto nezbytnému předpokladu vyvození skutkových závěrů soudy, nemohou být předmětem přezkoumání v rámci řízení o dovolání. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g ) tr. ř. není naplněn námitkami, které jsou polemikou se skutkovým zjištěním soudů, se způsobem hodnocení důkazů nebo s postupem při provádění důkazů ( srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2002, sp. zn. 7 Tdo 686/2002 ). Nejvyšší soud neshledal žádný rozpor, natož extrémní, mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je dán tehdy, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a ) až g ) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. a ) až k ) tr. ř. Tento důvod dovolání má dvě alternativy uplatnění. Podstata dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je tedy v tom, že soud druhého stupně měl v řízení o odvolání přezkoumat určité rozhodnutí napadené řádným opravným prostředkem po věcné stránce, ale místo toho, aniž byly splněny procesní podmínky pro takový postup, odmítl nebo zamítl řádný opravný prostředek. Druhou alternativou je skutečnost, že odvolateli sice nebylo odepřeno právo na přístup k soudu druhého stupně, ale tento soud - ač v řádném opravném řízení věcně přezkoumával napadené rozhodnutí soudu prvního stupně - neodstranil vadu vytýkanou v řádném opravném prostředku, nebo navíc sám zatížil řízení či své rozhodnutí vadou zakládající některý z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. a ) až k ) tr. ř. Nejvyšší soud neshledal s ohledem na skutečnosti uvedené v předchozích částech odůvodnění tohoto rozhodnutí naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. ani v první ani ve druhé alternativě. Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného Z. H. bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b odst. 1 tr. ř., a proto je odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b ) tr. ř. O dovolání rozhodl v neveřejném zasedání konaném za podmínek § 265r odst. 1 písm. a ) tr. ř. Poučení : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný. V Brně dne 22. ledna 2013 Předseda senátu JUDr. Jindřich Urbánek

1-417-10_1

Poznámka : Abstrakt a právní věty nejsou součástí rozhodnutí Ústavního soudu; jejich význam je pouze anotační a informativní. Abstrakty vybraných rozhodnutí vytváří analytický odbor Ústavního soudu. Právní věty formuluje soudce zpravodaj, resp. jeho kancelář pro rozhodnutí publikovaná ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu. ABSTRAKT Abstrakt není k dispozici. PRÁVNÍ VĚTY Právní věta není k dispozici. Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně ( soudce zpravodaj ) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Mgr. R. K., zastoupeného Mgr. Janem Škopem, advokátem se sídlem Praha 4, Budějovická 608/108, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. 11. 2009, čj. 62 Co 473/2009 - 251, takto : Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění : I. Včasnou ústavní stížností, splňující i ostatní formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů ( dále "zákon o Ústavním soudu" ), stěžovatel navrhl zrušení výše uvedeného rozhodnutí, kterým mělo být zasaženo do jeho práva na ochranu rodinného života podle čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod ( dále "Listina" ) a čl. 8 a čl. 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, práva na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, práva na rodičovskou výchovu a péči podle čl. 1, čl. 2 odst. 1 a čl. 32 odst. 4 Listiny, čl. 2 odst. 3, čl. 23 odst. 4, čl. 26 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech a čl. 5 Protokolu č. 5 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. Stěžovatel u obecných soudů podal návrh na vydání předběžného opatření o úpravě styku se svým nezletilým synem Pavlem /jedná se o pseudonym/ ( dále "nezletilý" ) do doby právní moci rozhodnutí o jeho výchově po dobu před a po rozvodu svého manželství s Ing. K. K. ( dále "matka nezletilého" ). Uvedl, že jeho právo na výchovu nezletilého je velice omezené, čímž je proti jeho matce značně znevýhodněn. V ústavní stížnosti detailně vypočítal počty hodin, kdy měl kontakt s nezletilým a tomu odpovídající procentuální podíl na jeho výchově. Doplnil, že úpravu z předcházejícího předběžného opatření matka nezletilého často nedodržuje, takže navrhl úpravu novou. Soud prvního stupně jeho návrhu vyhověl, ale odvolací soud navrhovanou změnu nepřipustil a shora označeným usnesením rozhodnutí soudu prvního stupně změnil tak, že jeho návrh na vydání nového předběžného opatření zamítl. Řádně se nevypořádal s námitkami stěžovatele uplatněnými v jeho vyjádření k odvolání, jeho rozhodnutí je neodůvodněné a nepřezkoumatelné a zasahuje do stěžovatelových práv, shora uvedených. II. Z ústavní stížnosti a připojených listin Ústavní soud zjistil, že stěžovatel podal u Obvodního soudu pro Prahu 2 návrh na vydání předběžného opatření, kterým by matce nezletilého uložil povinnost předávat nezletilého do péče stěžovatele v blíže určených dnech a hodinách. Usnesením zmíněného obvodního soudu ze dne 5. 10. 2009, čj. 21 P 14/2009 - 191, bylo návrhu stěžovatele vyhověno. K odvolání matky nezletilého Městský soud v Praze usnesením ze dne 23. 11. 2009, čj. 62 Co 473/2009 - 251, usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že návrh zamítl. III. Ústavní soud úvodem připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d ) Ústavy ČR rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Není součástí obecných soudů, není jim instančně nadřazen a zasahuje do jejich rozhodovací činnosti až tehdy, kdy dojde k porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody ( srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995, sp. zn. II. ÚS 45/94 ). Poté, co Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska stěžovatelem uplatněných argumentů, dospěl k závěru, že k tvrzenému zásahu do jeho shora uvedených ústavně zaručených práv nedošlo a ústavní stížnost je tak zjevně neopodstatněná. Předně je na místě uvést, že z obsahu ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatel jejím prostřednictvím otvírá spor o výklad podústavního práva, resp. skutkového hodnocení, který Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší. Ústavní soud je povolán toliko k hodnocení, zda výklad, podaný soudy v dané věci, není svévolný, zda má racionální základnu, resp. není na první pohled extrémní. Takový závěr však ve věci stěžovatele nelze učinit. Podle § 102 odst. 1 OSŘ, je-li třeba po zahájení řízení zatímně upravit poměry účastníků nebo je-li po zahájení řízení obava, že by výkon rozhodnutí v řízení následně vydaného mohl být ohrožen, může soud nařídit předběžné opatření. Takové opatření má za cíl prozatímně upravit poměry účastníků, pokud úprava nesnese odkladu do rozhodnutí ve věci samé. Nikterak nenahrazuje meritorní rozhodnutí soudu, v němž soud, po porovnání výchovného prostředí u obou rodičů a po zhodnocení provedeného dokazování, upraví rozsah jejich styk s dítětem s ohledem na jeho zájem. Smyslem předběžného opatření je pouze zatímní úprava poměrů účastníků, přičemž musí být poskytnuta ochrana jak tomu, kdo o vydání předběžného opatření žádá, tak v rámci ústavních pravidel i tomu, vůči komu předběžné opatření směřuje ( čl. 90 Ústavy ČR ). Jedná se přitom o opatření dočasné, jehož trvání je omezeno do doby meritorního rozhodnutí ve věci. Předběžným opatřením také není prejudikován konečný výsledek sporu, avšak zajišťuje se jím, aby konečné rozhodnutí mohlo mít vůbec reálný význam. Fundamentálním smyslem předběžného opatření je tedy ochrana toho, kdo o jeho vydání žádá, přičemž musí být respektována ústavní pravidla ochrany i toho, vůči komu předběžné opatření směřuje. Posouzení podmínek pro vydání předběžného opatření je věcí obecného soudu a Ústavní soud se zpravidla necítí oprávněn zasahovat do rozhodnutí o nich právě proto, že jde o rozhodnutí nikoliv konečným způsobem do práv a povinností účastníků zasahujících. Při posuzování ústavní stížnosti je však povinen se přesvědčit, zda obecné soudy, i při rozhodování o předběžných opatřeních, postupují zákonem stanoveným způsobem tak, jak to má na mysli čl. 36 odst. 1 Listiny, zajištující právo na soudní ochranu. V posuzované věci soud prvního stupně návrhu stěžovatele na vydání předběžného opatření vyhověl. Ústavní stížností napadené usnesení vydal odvolací soud až poté, co Obvodní soud pro Prahu 2, jako soud prvního stupně, o úpravě styku s nezletilým rozhodl rozsudkem ze dne 30. 10. 2009. Pokud tedy odvolací soud návrh na vydání předběžného opatření za těchto okolností zamítl, postupoval s ohledem na shora uvedené zásady a na procesní povahu předběžných opatření ústavně konformním způsobem. Ústavní soud tak nemá, co by mu z tohoto hlediska vytkl. Odvolací soud své usnesení řádně odůvodnil, neupřel stěžovateli právo domáhat se ochrany svých práv, ani právo na rodičovskou péči, které je v podrobnostech upraveno normami podústavního práva. Ústavní soud proto uzavírá, že porušení ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, v posuzované věci neshledal. Proto jeho ústavní stížnost odmítl, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, podle § 43 odst. 2 písm. a ) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou. Poučení : Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné. V Brně dne 9. března 2010 Vojen Güttler, v. r. předseda I. senátu Ústavního soudu