Datasets:

GEM

/

xwikis

like 2

{ "title": [ "Historie astronomie.", "Antika.", "Novověk.", "Nová doba.", "Čínská astronomie.", "Části astronomie.", "Astronomické pozorování.", "Astronomická teorie.", "Vztah astronomie k dalším vědám." ], "section_level": [ "1", "2", "2", "2", "1", "1", "2", "2", "1" ], "content": [ "", "Astronomie se podobně jako další vědy začala rozvíjet ve starověku. Na území Babylonie však nebylo k popisu používáno již vynalezené geometrie (grafy). První se z astronomie rozvíjela astrometrie, zabývající se měřením poloh hvězd a planet na obloze. Tato oblast astronomie měla velký význam pro navigaci. Podstatnou částí astrometrie je sférická astronomie sloužící k popisu poloh objektů na nebeské sféře, zavádí souřadnice a popisuje významné křivky a body na nebeské sféře. Pojmy ze sférické astronomie se také používají při měření času. Další oblastí astronomie, která se rozvinula, byla nebeská mechanika. Zabývá se pohybem těles v gravitačním poli, například planet ve sluneční soustavě. Základem nebeské mechaniky jsou práce Keplera a Newtona. Aristotelés ve svém díle \"O nebi\" z roku 340 př. n. l. dokázal, že tvar Země musí být kulatý, jelikož stín Země na Měsíci je při zatmění vždy kulatý, což by při plochém tvaru Země nebylo možné. Řekové také zjistili, že pokud sledujeme Polárku z jižnějšího místa na Zemi, jeví se nám níže nad obzorem než pro pozorovatele ze severu, kterému se bude její poloha na obloze jevit výše. Aristotelés dále určil poloměr Země, který ale odhadl na dvojnásobek skutečného poloměru. V aristotelovském modelu Země stojí Měsíc se Sluncem a hvězdami krouží kolem ní, a to po kruhových drahách. Myšlenky Aristotelovy rozvinul ve 2. století našeho letopočtu Klaudios Ptolemaios, který také stavěl Zemi do středu a další objekty nechal obíhat kolem ní ve sférách:", "Roku 1514 navrhl Mikuláš Koperník nový model, ve kterém bylo ve středu soustavy Slunce a planety obíhaly kolem něj po kruhových drahách, setkal se ale s problémy při pozorováních, objekty se nenacházely na správných souřadnicích. Roku 1609 zkonstruoval Galileo Galilei dalekohled, s jehož pomocí objevil čtyři měsíce obíhající kolem planety Jupiter, a tím dokázal Koperníkovu teorii o Slunci ve středu a planetách kroužících kolem. Johannes Kepler zaměnil kruhové dráhy planet za eliptické, čímž bylo dosaženo souladu s pozorovanými polohami těles. V roce 1687 vydal sir Isaac Newton knihu Philosophiae Naturalis Principia Mathematica o poloze těles v prostoru a čase a zákon obecné přitažlivosti, podle něhož jsou k sobě tělesa vázána gravitací, která závisí na hmotnosti těles a na jejich vzdálenosti. Z gravitačního zákona vychází eliptický pohyb planet.", "Roku 1929 studoval Edwin Hubble daleké galaxie, zjistil rudý posuv, který se zvětšuje se vzdáleností, to byl důkaz o rozpínání vesmíru. Fakt, že se od sebe objekty vzdalují, naznačuje, že někdy v minulosti byly objekty velmi blízko od sebe, tím se zrodily myšlenky o velkém třesku, místě a čase, kdy byl vesmír nekonečně malý a hustý. V letech 1905–1915 napsal Albert Einstein teorii relativity – speciální, ve které zavedl konečnou rychlost světla a obecnou relativitu o gravitaci, čase a prostoru ve velkých rozměrech. Na začátku 20. století vznikla kvantová teorie o chování elementárních částic.", "Čínská astronomie má velice dlouhou historii a dějepisci považují Číňany za \"nejdůslednější a nejpřesnější pozorovatele nebeských jevů na světě před Araby.\" Jména hvězd později rozdělili do 28 kategorií (\"panství\", [říší]) v dobách dynastie Šang (Shang) v čínské době bronzové a zřejmě se zformovaly za vlády Wu-Tinga (Wu Ding) (1339-1281 př. n. l.). Podrobné záznamy astrologických pozorování započaly v éře válek kolem 4. století př. n. l. a vzkvétaly dále od období dynastie Chan. Čínská astronomie byla rovníková soustředěná na podrobná pozorování hvězd z okolí pólu a byla založená na jiných principech než převládaly v západoevropské astronomii, kde východ a západ slunce zodiakálních souhvězdí tvořil základní ekliptický rámec. Některé prvky indické astronomie se dostaly do Číny při expanzi buddhismu po dynastii Chan (25–220 n.l.), ale nejpodrobnější vtělení indické astronomie nastalo za dynastie Tchang (Tang, 618-907), kdy mnozí indičtí astronomové přesídlili do čínského hlavního města a čínští učenci, jako velký tantrický buddhistický mnich a matematik Ji-Šing (Yi Xing) propracoval její systém. Astronomie islámského středověku úzce spolupracovala se svými čínskými kolegy během dynastie Juan (Yuan) a po období poměrného ústupu za dynastie Ming astronomie ožila podněty západní kosmologie a techniky po vzniku jezuitských misií. Dalekohled byl zaveden v 17. století. V roce 1669 byla pekingská observatoř přestavěna pod vedením Ferdinanda Verbiesta. Dnešní Čína pokračuje v astronomických aktivitách s mnoha hvězdárnami a vlastním vesmírným programem.", "Od novověku do současnosti se astronomie nesmírně rozšířila a vznikla celá řada nových oblastí výzkumu, které lze velmi zhruba rozdělit na pozorování a teorii, nebo podle objektu zájmu.", "Astronom, česky hvězdář, se zabývá zkoumáním vesmíru. Kromě profesionálních astronomů se astronomii věnuje i řada astronomů amatérských. Nejvýznamnějším zdrojem informací o vesmíru je elektromagnetické záření. Část jeho vlnových délek, vnímatelná očima, je světlo. Obory astronomického pozorování podle využívaných vlnových délek jsou Nejstarší a nejdůležitější je optická astronomie, využívající světlo. Rozvoj dalších oborů souvisel s vývojem techniky. Například radioastronomie se začala rozvíjet ve 30. letech 20. století, kdy Karl Guthe Jansky při zkoumání zdrojů šumu rušících rádiové hovory objevil rádiové emise centra naší Galaxie. Atmosféra Země mnoho vlnových délek účinně pohlcuje, takže gama a rentgenové pozorování se mohlo konat jen pomocí stratosférických balónů a výrazný rozvoj se dostavil teprve s pokrokem kosmonautiky. Ještě exotičtější je pozorování jiných částic než elektromagnetického záření. Hypotetická gravitační astronomie by měla pozorovat gravitační vlny. V současnosti jsou převažujícím způsobem detekce velké interferometry. První pozorování gravitačních vln proběhlo 14. září 2015 na americkém detektoru LIGO, i když nepřímé důkazy byly předloženy již dříve.", "Obecným teoretickým oborem je astrofyzika. Zabývá se fyzikou hvězd a mezihvězdné hmoty (hustotou, teplotou, chemickým složením atd.). Kosmologie studuje vesmír jako celek a zvláště jeho vznik, současný a budoucí vývoj. Astrobiologie se zabývá možnostmi existence života ve vesmíru.", "Astronomie má nejužší vztah s fyzikou. Astronomická teorie je v podstatě fyzika astronomických systémů. Naopak astronomické systémy jsou pro velkou část fyzikální teorie nejdůležitější „laboratoří“, přirozeně především ve velkých prostorových a časových měřítkách se projevuje gravitace a testuje obecná teorie relativity. Ve vesmíru se vyskytují i extrémní podmínky, které nejsou zatím dosažitelné v laboratořích, například tlak, hustota, teplota, magnetické pole a další. Významný vztah má astronomie i k religionistice." ] }

{ "title": [ "Filosofové o filosofii.", "Co je filosofie?", "Co není filosofie?", "Filosofická metoda.", "Citování filosofické literatury." ], "section_level": [ "1", "1", "1", "1", "2" ], "content": [ "Myšlenky velkých filosofů nezastarávají a tím nejcitovanějším je dodnes Platón. Někteří filosofii charakterizovali takto: „Údiv je postoj člověka, který moudrost skutečně miluje, a není jiný počátek filosofie než tento.“ Platón „Údiv vedl lidi k filosofování – na počátku i dnes – a to tak, že se zarazili s údivem u nejbližších otázek a potom se pomalu zamýšleli i nad většími věcmi... A kdo se zamýšlí a diví, ten se domnívá, že neví.“ Aristotelés „Kdo chce hledat radost sám v sobě, nenajde ji jinde než ve filosofii.“ Aristotelés „Filosofie je péče (starost) o duši.“ Cicero „Studium filosofie není k tomu, abychom věděli, co se lidé domnívali, ale jak se to má s pravdou věcí.“ Tomáš Akvinský „Žít a nefilosofovat je jako mít zavřené oči a nikdy se ani nepokusit je otevřít.“ René Descartes Immanuel Kant vymezil úlohu filosofie třemi otázkami: „Co mohu vědět? Co mám činit? V co mohu doufat?“, které lze shrnout do jediné: „Co je člověk?“ „Úkolem filosofie je pochopit to, co jest.“ G. W. F. Hegel „Zachytit hranice rozumu – jen to je pravá filosofie.“ Friedrich Nietzsche „Velká filosofie není filosofie bez chyb, ale beze strachu.“ Charles Péguy „Filosofie není nauka, nýbrž činnost. Filosofické dílo sestává podstatně z objasnění.“ Ludwig Wittgenstein", "Od věd, které kdysi z filosofie vzešly, se filosofie liší jednak širší, vlastně neomezenou oblastí témat, jednak volnější metodou. Moderní vědy se omezují na to, co lze bezpečně doložit, vyzkoušet experimentem, modelovat a měřit, a co tedy platí úplně pro každého (pokud příslušné metodě rozumí). Nemohou tedy hodnotit, ptát se na smysl své činnosti ani odpovídat na prosté otázky, jaké kladou třeba děti – například, co je věda, co je to pravda nebo proč se nemá lhát. Naopak od poezie a literatury se filosofie liší tím, že se musí snažit o určité pojmové vyjadřování, ale hlavně tím, že každé své tvrzení musí umět nějak obhájit, tedy vysvětlit, proč říká to, co říká. Všechny lidské kultury měly a mají svoji tradiční moudrost, vyprávění, básně a přísloví, která se v dané společnosti přijímají jako autorita. Na to, co říkají, se nelze zeptat „proč?“ Potíž začíná tam, kde na sebe dvě různé moudrosti narazí: která z nich teď platí? Právě v takové situaci řeckých měst vznikl někdy v 6. století př. n. l. nový způsob hledání či „touhy po moudrosti“ (filo-sofie), který se neopíral o Homéra ani Hésioda, nýbrž snažil se přijít věcem na kloub pozorováním, přemýšlením a argumentací, zkrátka vlastním rozumem a diskusí. Rozum je totiž všem lidem společný a – jak říká Descartes – „mezi lidi nejlépe rozdělen“. Pokud je ale kritický i sám k sobě, nedělá si nárok na definitivně platnou moudrost, nýbrž ví, že ji bude vždycky jen hledat. Filosofie v tomto užším slova smyslu se tedy vyznačuje tím, že žádný názor ani tvrzení nemůže přijmout jako nepochybný a musí se vždycky ptát: je to opravdu tak? A proč? Na druhé straně jí nic nebrání zabývat se jakýmkoli tématem, využívat jakýchkoli pramenů a inspirací, nejen poznávat a popisovat, ale také kritizovat a hodnotit. Ve 20. století se začal název filosofie používat v širším slova smyslu i pro vypracované systémy náboženské a školy moudrosti, a mluví se tedy i o filosofii indické, čínské nebo africké. V anglicky mluvící oblasti se běžně hovoří i o „filosofii“ ve významu např. firemní strategie nebo záměru a tento zvyk se přenáší i k nám.", "Filosofie nejsou definitivní odpovědi, ale přesto se po filosofii někdy vyžaduje, aby se neptala po smyslu života, ale rovnou jej stanovila. Jiří Michálek o tom píše: „Hovoří se také o filosofickém světovém názoru, ba dokonce si mnozí myslí, že takové vytvoření světového názoru je nejvyšším úkolem filosofie. Toto pojetí filosofie je v nefilosofické veřejnosti tak zakořeněno, že, pokud tomuto požadavku filosofie nedostojí, je považována za zbytečnou. Světový názor vždy nějak pozitivně a definitivně určuje jsoucna (říká, co jsou) včetně člověka, uspořádává zkušenost zcela určitým směrem a tomu vše podřizuje, a tím zužuje a uzavírá lidský život a odnímá mu jeho nesamozřejmost. Filosofie je naopak vždy tím, co otvírá, začátkem a svým tázáním staví člověka do otevřeného pole možností a překonává přitom vždy zároveň sebe samu.“", "Na rozdíl od jednotlivých věd, které se zpravidla vymezují také svojí specifickou metodou (matematickou, experimentální, historickou apod.), je filosofická metoda daleko volnější a začátečníkovi se může zdát, že žádná ani není. To je pravda potud, že filosofická práce se nedá popsat návodem, který by automaticky vedl k cíli. Na druhé straně filosofie vznikla právě tím, že na myšlení klade určité nároky. Tak filosofické myšlení má např. Naopak zde neplatí žádné jiné autority než přesvědčivost racionálního argumentu. Filosofie nedělá experimenty a neměří; snaží se spíš chápat a rozumět. Jejím zdrojem může být přímá zkušenost, ale často jsou to třeba staré texty, které se snaží pochopit a vykládat – někdy se mluví o hermeneutické metodě. Bývá pozadu za skutečností, kterou chce pochopit – proto říká Hegel, že „Minervina sova létá za soumraku.“ Filosof se může snažit postupovat deduktivně jako Sókratés, Spinoza nebo Kant, může pozorovat a srovnávat jako Aristotelés a může klást proti sobě protikladná stanoviska jako Tomáš Akvinský, nemůže se ale zbavit závislosti na jazyku: záleží i na tom, jak věci říká. Některá filosofická díla, například Platónova, Nietzschova, Sartrova nebo Heideggerova, mají blízko ke krásné literatuře. Někteří filosofové vytvářeli nová slova, aby se jejich pojmy nepletly, většina se ale snaží vystačit s běžným jazykem, protože se chce odvolávat na společnou lidskou zkušenost. Protože nevytváří definitivní a nepochybná tvrzení, nemá ani povahu kumulativního vědění, kde se jednotlivé poznatky prostě skládají k sobě. Na druhé straně by ale mělo být samozřejmé, že filosof zná stav diskuse k dané otázce, a to ne jen za posledních několik let. Pro dnešní medicínu má Hippokratés jen historický význam, kdežto pro filosofii je Platón stále aktuální; britský filosof Whitehead dokonce napsal, že celá filosofie je jen komentář k Platónovi. Tak je filosofie vždycky diskusí, často napříč staletími. Málokdy se stane, aby se nějaký skutečný problém filosoficky „vyřešil“; spíš se udržuje a možná prohlubuje, přizpůsobuje měnícím se podmínkám našeho života. Někdy se rozlišuje mezi \"historickým\" a \"systematickým\" přístupem k filosofii. Ve skutečnosti nejsou ani dějiny filosofie pouze dějinami, nýbrž také inspirací k vlastnímu myšlení, kdežto systematický výklad nějakého tématu obvykle vyžaduje vyložit i jeho minulost, původ. Vedle dějin filosofie k tomu často slouží i rozbor původu slov (etymologie), protože jazyk a slova jako stopy či sedimenty staleté lidské zkušenosti a přemýšlení často odhalují pozoruhodné souvislosti.", "Na rozdíl od většiny empirických věd, které kumulují nové poznatky a kde se tedy zpravidla pracuje jen s nejnovější, většinou časopiseckou literaturou, udržuje filosofie diskusi s celou svou historií. Klasická díla vycházejí znovu a znovu, v původním jazyce i v překladech, a problém s jejich citováním je tedy podstatně odlišný. I když se většina filosofické literatury cituje běžným způsobem (např. autor, název, vydavatel, místo a rok, stránka), u některých nejvýznamnějších autorů se cituje způsobem, který na vydání nezávisí. V antice se básně a divadelní hry citovaly např. číslem zpěvu a verše (Homér), podobně se dodnes cituje i Shakespeare (název, jednání, výstup) nebo Bible (kniha, kapitola, verš). Díla Tomáše Akvinského se také citují názvem díla, případně svazkem, a u jeho sum se uvádí číslo otázky (q. nebo \"quaest\".), článku v ní (a. nebo \"art\".), případně i bližší určení místa (např. \"resp\". = odpověď); např. „STh Ia. IIae, q. XV., a. 2“ znamená: \"Summa theologica\", první část druhého dílu, otázka 15, článek 2. Totéž místo lze citovat také stručněji jako „STh II. I. XV. 2“. Pro díla Platónova a Aristotelova se za základ bere tzv. editio princeps (hlavní vydání), jeho stránky příp. sloupce. U Platóna je to vydání pařížského vydavatele H. Étienne (latinsky Stephanus) z roku 1578, jehož stránkování se u lepších vydání a překladů uvádí na okraji (\"in margine\"). Přesnější určení místa umožňují buď písmena a – e, která zhruba označují pětiny stránky, nebo údaj sloupce a řádku podle oxfordského vydání J. Burneta. Tak na začátek dialogu \"Prótagorás\" se odkáže citací „Prot 309a“ nebo „Prot 309a1“. Pro dílo Aristotelovo je základem berlínské vydání A. I. Bekkera z let 1816–1823. Na začátek \"Etiky Nikomachovy\" se odkáže jako „Et. Nic. (nebo EN) 1094a1“, což znamená stranu 1094, první sloupec, první řádek. Starší literatura ovšem cituje číslo knihy, kapitoly a věty. Podobně je tomu i s dalšími významnými autory. Tak se Descartes cituje podle souborného vydání Adama a Tanneryho z let 1897–1913 (AT díl, stránka), Kant podle „Akademie-Ausgabe“, Berlín (AA svazek, stránka), Nietzsche podle kritického vydání díla a dopisů (KGW, KGB) nebo podle příručního vydání (KSA, KSB), obojí od Colliho a Montinariho. Zvyk uvádět na okraji stránky prvního vydání se zachovává také u Heideggerova „Bytí a času“ (1927)." ] }

{ "title": [ "Historie.", "Charakteristika počítače.", "Princip činnosti počítače.", "Koncepce konstrukce počítače.", "Součásti počítače.", "Software.", "Hardware.", "Budoucnost počítačů." ], "section_level": [ "1", "1", "2", "2", "1", "2", "2", "1" ], "content": [ "Je obtížné najít v historii první počítač, protože význam slova se v průběhu času měnil. Původně slovo \"počítač\" označovalo člověka, který prováděl výpočty. Změna významu slova ve smyslu označení hardwaru nastala v době projektu Manhattan (vývoj atomové bomby). Za prvního předchůdce počítače lze považovat mechanické počitadlo (tzv. abakus), které se používalo již v Babylonii od poloviny třetího tisíciletí př. n. l.. Za vynálezce dnešních počítačů je považován Charles Babbage, který v 19. století vymyslel základní principy fungování mechanického stroje pro řešení složitých výpočtů. Za prvního přímého předchůdce současných elektronických počítačů lze považovat elektronkový ENIAC.", "Pod pojmem počítač si mnoho lidí představí buď notebook nebo PC, tedy osobní počítač. Ve skutečnosti je tento pojem daleko širší. Počítače řídí činnosti nejrůznějších zařízení a nacházejí se všude kolem nás – v automobilech, mobilních telefonech, automatických pračkách, mikrovlnných troubách, průmyslových robotech, letadlech, digitálních fotoaparátech, CD a DVD přehrávačích, záchodových splachovadlech, klikách od dveří (tedy, zámcích na karty), v dětských hračkách,...", "Princip činnosti počítače může být dvojí: Analogové počítače bývají úzce specializované obvykle na jednu úlohu nebo pouze na jednu třídu úloh. Oproti tomu číslicové počítače lze snadno zkonstruovat coby univerzální (ne všechny číslicové počítače ovšem zcela univerzální jsou). Podle Church-Turingovy teze je jakýkoliv číslicový počítač s určitými minimálními schopnostmi schopný provést v principu totéž jako libovolný jiný počítač. Vzhledem k této univerzalitě jsou dnes převážně používány i konstruovány číslicové počítače, protože jsou dnes již rychlejší a přesnější, než analogové počítače zpracovávající analogové úlohy.", "Existují dvě základní koncepce konstrukce číslicového počítače: Současné počítače nejsou konstruovány důsledně ani podle jednoho z těchto dvou základních schémat. Univerzální osobní počítače obsahují jen jednu paměť, do které se umisťují programy i zpracovávaná data, avšak mikroprocesor umožňuje paměť obsahující program označit jen pro čtení a naopak část paměti, která obsahuje data označit tak, že nelze vykonávat strojové instrukce, které jsou v ní uloženy. Harvardské schéma s oddělenou pamětí pro program a data se často používá u jednočipových počítačů a dalších malých vestavěných systémů (PDA, mobilní telefony a podobně) a především u signálových procesorů (DSP) u nichž dovoluje dosáhnout velké rychlosti zpracování dat.", "Počítače se skládají ze dvou základních druhů komponentů:", "Software zahrnuje nejen operační systém, pomocné programy a aplikační software, ale i programy, které jsou uloženy v počítači napevno (například v BIOSu nebo v některých vstupně-výstupních zařízeních). Software je nezbytný pro provoz počítače a řeší konkrétní úlohy ve spolupráci s uživatelem. Program vzniká při programování jako zápis algoritmu v nějakém programovacím jazyku. Spuštěný program označujeme jako proces.", "Hardware je technické vybavení počítače. Zahrnujeme do něj všechny fyzické součásti počítače. Běžný počítač se skládá z těchto součástí:", "Počítače již dnes zasahují téměř do všech lidských činností i do běžného života. Předpokládá se, že jejich vliv se bude nadále zvyšovat a budou lidem poskytovat komfortnější služby. Počítače jsou stále více propojovány pomocí počítačových sítí a využívají celosvětovou síť Internet. Počítačové sítě umožňují sdílení zdrojů (soubory, tiskárny), ale i vzájemnou komunikaci, která je dnes jedním z hlavních moderních komunikačních nástrojů informační společnosti. Cloud computing tak nahrazuje stále více nezávislost osobních počítačů a centralizace zasahuje i do přístupu k informacím. Zvyšovaná počítačová bezpečnost a práva v tomto celosvětovém propojení povedou k růstu v tlaku na důvěryhodné počítače. To již vede k omezování práv uživatelů počítačů i mobilních zařízení. Trusted Platform Module spolu s UEFI (respektive z App Store či Google Play) brání spouštění aplikací a přístupu k datům, které neschválí výrobce či majitel práv." ] }

{ "title": [ "Rozdělení fyziky.", "Vztah fyziky k dalším vědám.", "Historie fyziky.", "Otevřené problémy." ], "section_level": [ "1", "1", "1", "1" ], "content": [ "Fyziku lze velmi obecně rozdělit podle metod na teoretickou fyziku, experimentální fyziku, numerické simulace a aplikovanou fyziku. Teoretická fyzika se snaží vyvodit z matematických objevů a experimentálních výsledků obecnější platnost zákonů a určit teoretické hranice jejich platnosti. Cílem experimentální fyziky je potvrzení nebo vyvrácení existující teorie. Často přitom dochází k jiným novým objevům. Numerické simulace umožňují udělat si představu o důsledcích přírodních zákonů za daných podmínek a dávají předpovědi ověřitelné pozorováním. Aplikovaná fyzika vychází z potřeb praxe. Její rozvoj je motivován potřebami z výroby, lidské spotřeby a z potřeby ochrany životního prostředí. Hranice mezi tímto dělením nejsou striktní. Příkladem metody a přechodu mezi experimentální a teoretickou fyzikou, při níž se využívají poznatky z vědy o informatice je modelování fyzikálních stavů a dějů s pomocí informačních technologií. Následující tabulka je přehledem mnoha oborů a podoborů fyziky společně s teoriemi a tématy, které zahrnují. V mnoha případech se podobory prolínají několika různými obory, proto je třeba brát přehled jen jako orientační.", "Fyzika se někdy označuje jako věda \"fundamentální\". Kdybychom disponovali neomezenou výpočetní silou, celá chemie by se redukovala na řešení rovnic kvantové teorie. Skutečnost je ale taková, že přímé výpočty ze základních rovnic jsou dnes proveditelné jen pro jednodušší případy. Proto chemie vychází z fyziky jen částečně. Obdobný vztah (přinejmenším podle redukcionistického pohledu) platí pro biologii, ale protože biologické systémy jsou ještě složitější, přímé výpočty jsou ještě méně praktické. Na pomezí mezi fyzikou, biologií a chemií leží biofyzika. Kromě výpočtů chování molekul mají velké uplatnění v biologii i lékařství zobrazovací metody založené na složitějších fyzikálních základech (NMR, PET, spektroskopie a další). Fyzika těsně souvisí s astronomií.", "Počátky fyziky lze hledat ve starověku. Fyzika převážně patřila do filosofie, rozvíjela se kosmologie. Převažující metodou poznání byla úvaha a pozorování. Aristotelova fyzika tak odpovídá přirozené, vypozorované zkušenosti – vržený předmět se zastaví, těžké předměty padají dolů, lehké míří nahoru. (Přestože v porovnání se současnou mechanikou se taková teorie zdá úplně špatná, v určitém smyslu pořád platí - je limitou mechaniky ve viskózním prostředí). Výjimkou značně předbíhající dobu byl Archimédés, který prováděl experimenty a odvodil některé přesné kvantitativní zákony. Aristotelovo učení se stalo vrcholem poznání na tisíc let. Pokroků v chemii a astronomii dosáhli arabští učenci, ale ve fyzice vývoj nastal teprve v renesanci. V Itálii Galileo Galilei začal systematicky provádět experimenty, což se stalo základem rozvoje fyziky a vědecké metody vůbec. Galilei také odvodil některé výsledky v mechanice, mimo jiné princip relativity. V astronomii Mikuláš Koperník navrhl heliocentrický systém a Johannes Kepler odvodil zákony pohybu nebeských těles. René Descartes a další položili základy pozdější matematizace fyziky (kartézské souřadnice). Ke konci 17. stol Isaac Newton vydává asi nejvýznamnější dílo v dějinách fyziky vůbec \"Philosophiae Naturalis Principia Mathematica\" (Matematické základy filosofie přírody). Vyslovuje zákony pohybu, které jsou základem mechaniky až do 20. století. V jednotném rámci s mechanikou formuluje univerzální zákon gravitace a odvozuje z něj Keplerovy zákony. Newton a Leibniz (nezávisle na sobě) vymysleli i potřebný matematický aparát, infinitezimální počet (tj.integrál a derivace). Klasickou mechaniku rozvíjejí Joseph Louis Lagrange, William Rowan Hamilton, Leonhard Euler, Pierre Simon de Laplace a další. Úspěšně popisují mechaniku tekutin. Charles-Augustin de Coulomb, Alessandro Volta a André-Marie Ampère studují elektrické jevy. Hans Christian Ørsted objevuje magnetické účinky elektrického proudu. Michael Faraday objevuje indukci. V druhé polovině 19. století James Clerk Maxwell přichází s teorií elektromagnetického pole, která spojuje a vysvětluje veškeré elektrické a magnetické jevy. Jako důsledek teorie předpovídá elektromagnetické vlny, a přivádí tak na stejný základ i optiku. Předpověď experimentálně ověřil Heinrich Rudolf Hertz. Roku 1895 Wilhelm Conrad Röntgen objevuje „paprsky X“ (rentgenové záření), o rok později Henri Becquerel objevuje radioaktivitu, o další rok později Joseph John Thomson objevuje elektron. Pierre Curie a Marie Curie-Skłodowská studují jáchymovské radium. Vzniká tak jaderná fyzika. V \"zázračném roce\" 1905 Albert Einstein zveřejňuje speciální teorii relativity, popisující chování časoprostoru při rychlostech větších než malých (časoprostorovou interpretaci STR popsal Hermann Minkowski). Kvantově vysvětluje fotoefekt - Einstein byl první, kdo vzal kvanta vážně. Další přelomovou práci Einsteina bylo vysvětlení Brownova pohybu pomocí statistické fyziky. Poslední Einsteinův článek zázračného roku se věnoval ekvivalenci hmotnosti a energie, z čehož vznikl známý vztah E=mc2. O desetiletí později pak Einstein představuje obecnou teorii relativity, geometrickou relativistickou čtyřrozměrnou teorii gravitace. Koncem 19. století se objevily problémy, které se nedaly vysvětlit tehdy známou (klasickou) mechanikou. Mezi ně patřilo spektrum záření absolutně černého tělesa, fotoelektrický jev a vztahy mezi polohami spektrálních čar prvků. Počátkem 20. století spektrum černého tělesa bylo odvozeno Planckem a chováni fotoefektu vysvětleno Einsteinem pomocí kvantové hypotézy. Niels Bohr a další vysvětlili diskrétní spektra prvků tím, že použili tuto hypotézu ke zlepšení modelu atomu. Ucelené teorie kvantové mechaniky ve dvacátých letech formulovali Werner Heisenberg (\"„maticová mechanika“\") a Erwin Schrödinger (\"„vlnová mechanika“\"), který dokázal ekvivalenci obou přístupů. Teorii značně zdokonalili Paul Dirac a John von Neumann. Souběžně s kvantovou mechanikou se fyzici snažili popsat kvantově i pole. V jazyce kvantové teorie pole se pak na přelomu 20. století podařilo popsat elektromagnetismus, o což se zvláště zasloužili Richard Feynman a Julian Schwinger. V druhé polovině 20. století pak byla v rámci jedné teorie popsána i slabá a silná interakce, a zároveň předpovězena či vysvětlena existence mnoha elementárních částic. Současnou všeobecně uznávanou teorií elementárních částic a interakcí je standardní model. Rozvíjela se také kosmologie - naprostá většina současných teorií vychází z hypotézy velkého třesku a obvykle i z inflace. Aplikace fyziky plazmatu na raný vesmír umožnila testovat některé kosmologické hypotézy pomocí reliktního záření. Poněkud stranou zájmu široké veřejnosti se vývoj odehrával také ve fyzice pevných látek a statistické fyzice. Obě oblasti se zabývají kvantovým popisem systémů mnoha částic, a tedy i projevy kvantového chování na makroskopické úrovni (významné zejména u jevů zkoumaných fyzikou nízkých teplot). Tento směr fyzikálního výzkumu měl a dosud má ohromný vliv na techniku a materiálové aplikace. Příkladem mohou být nové obory jako spintronika nebo metamateriálové technologie. Kromě toho ve fyzice pevných látek vznikla i řada teoretických konceptů, které našly uplatnění např. při sjednocování interakcí. Na pomezí fyziky, matematiky a počítačové vědy od 70. let 20. století vznikl nový směr poznání, nazývaný teorie chaosu. Předmětem zkoumání jsou fraktály a nelineární systémy. UNESCO vyhlásilo rok 2005 \"Světovým rokem fyziky\".", "Významná část teoretických fyziků považuje za obecný cíl snažení fyziky jednotný popis fyzikálních jevů, nejlépe v rámci jedné teorie (teorie všeho, finální teorie atp.). Z tohoto pohledu je největším problémem soudobé fyziky rozpor mezi standardním modelem, popisujícím tři interakce v rámci kvantové teorie pole, a Einsteinovou obecnou teorií relativity, popisující nekvantově čtvrtou interakci – gravitaci. Pokusy o nalezení konzistentní kvantové teorie gravitace (s nadsázkou nazývané „teorie všeho“), která by byla aplikovatelná pro mikrosvět i makrosvět a přinášela jednoznačné experimentálně ověřitelné výsledky, se dosud vytvořit nepodařilo. Jedním z nadějných kandidátů na rámec, ve kterém kvantovou teorii gravitace bude možné formulovat, je teorii strun. Teorie strun se rozvíjí přibližně od 80. let 20. století a je nezpochybnitelné, že matematický aparát udělal ohromný krok kupředu. Na druhou stranu, teorie strun rozhodně není hotová. Pesimisté pochybují o vztahu současné teorie strun k realitě a vytýkají jí např. nedostatek nových testovatelných předpovědí. Kromě tohoto hlubokého a velmi a velmi abstraktního problému existuje řada dalších otevřených problémů, z nichž některé mohou souviset. Některé z nich jsou natolik kontroverzní, že část fyziků vůbec zpochybňuje, že otázka patří do fyziky. Mezi otevřené problémy nemusí spadat jen vysoce abstraktní teoretické a filosofické otázky. Příkladem konkrétního fyzikálního jevu probíhajícího na Zemi a v běžných rozměrech (ani mikroskopických, ani astronomických) a přitom po několik staletí odolávajícího fyzikálnímu či fyzikálně chemickému vysvětlení je kulový blesk." ] }

{ "title": [ "Skupiny kovů v periodické tabulce.", "Výskyt.", "Vlastnosti.", "Výroba." ], "section_level": [ "1", "1", "1", "1" ], "content": [ "Alkalické kovy: Li, Na, K, Rb, Cs, Fr Kovy alkalických zemin: Be, Mg, Ca, Sr, Ba, Ra Přechodné kovy: - Sc, Ti, V, Cr, Mn, Fe, Co, Ni, Cu, Zn; - Y, Zr, Nb, Mo, Tc, Ru, Rh, Pd, Ag, Cd; - Hf, Ta, W, Re, Os, Ir, Pt, Au, Hg; - Rf, Db, Sg, Bh, Hs, Cn Nepřechodné kovy: Al, Ga, In, Sn, Tl, Pb, Bi, Po, Fl Ušlechtilé kovy: Cu, Ag, Au, Hg, Ru, Rh, Pd, Re, Os, Ir, Pt Kovy skupiny železa: Fe, Co, Ni Platinové kovy: lehké: Ru, Rh, Pd; těžké: Os, Ir, Pt Lanthanoidy: La, Ce, Pr, Nd, Pm, Sm, Eu, Gd, Tb, Dy, Ho, Er, Tm, Yb, Lu Aktinoidy: Ac, Th, Pa, U, Np, Pu, Am, Cm, Bk, Cf, Es, Fm, Md, No, Lr", "Většina kovů se v přírodě vyskytuje v podobě oxidů, některé - zejména těžší kovy, jako rtuť a olovo - se vyskytují jako sulfidy. Jenom některé - zejména vzácné kovy a tzv. mincovní kovy - se vyskytují v ryzím kovovém stavu, neboť patří mezi chemicky nejstabilnější. Právě pro nízkou chemickou reaktivitu se používají v mincovnictví a klenotnictví, neboť nekorodují. Určité kovy se v přírodě nevyskytují vůbec, protože jsou radioaktivní a zmizely díky radioaktivnímu rozpadu. Technecium a všechny prvky s atomovým číslem vyšším než plutonium vznikají v jaderných reaktorech nebo urychlovačích, zatímco promethium se vyskytuje jen ve stopových množstvích jako produkt spontánního štěpení uranu. Nejtěžší prvky byly získány pouze v množství několika atomů a jsou velmi silně radioaktivní.", "Toxické kovy jsou kovy (antropogenního nebo přirozeného původu, avšak ve vyšší koncentraci než je optimální) mající toxické účinky. Mezi toxické kovy jsou řazeny např.: kadmium, rtuť, olovo. Významnou skupinou toxických kovů jsou těžké kovy. Mezi kovy patří všechny chemické prvky kromě: H, He, B, C, N, O, F, Ne, Si, P, S, Cl, Ar, Ge, As, Se, Br, Kr, Sb, Te, I, Xe, At a Rn. stejnorodé směsi obsahující více než 1 kov se nazývají slitiny. Typickými slitinami, známými z běžného života, jsou např.:", "Je založena na redukci jejich oxidů (při redukci dochází ke snížení ox. čísla). Dobrým redukčním činidlem je uhlík, kterým lze redukovat většinu kovů kromě těch, které se s ním slučují za vzniku karbidů. Z dalších rud lze použít uhličitany nebo sulfidy, popř. halogenidy. Mnohé kovy se připravují elektrolýzou taveniny halogenidů, hydroxidů nebo oxidů. Slitiny se připravují smíšením dvou nebo několika roztavených kovů, které vytvoří homogenní kapalnou směs. Ta dodatečným snížením teploty ztuhne. Kombinací různých kovů se vytváří slitiny s různými vlastnostmi jako například: tvrdost, pevnost, nízká hustota... Metoda použitá při výrobě může být: Redukce chemická Redukce elektrochemická Tepelný rozklad" ] }

{ "title": [ "Charakteristika metod a cílů matematiky.", "Jazyk matematiky je umělý formální jazyk.", "Historie.", "Matematické disciplíny.", "Kvantita.", "Struktura.", "Prostor.", "Změna.", "Základy matematiky a filozofie.", "Diskrétní matematika.", "Aplikovaná matematika." ], "section_level": [ "1", "1", "1", "1", "2", "2", "2", "2", "2", "2", "2" ], "content": [ "Mezi jinými vědami se matematika vyznačuje nejvyšší mírou abstrakce a přesnosti. Díky těmto vlastnostem je často označována za \"královnu věd\". Tzv. matematický důkaz je nejspolehlivější známý způsob, jak ověřovat pravdivost tvrzení. V matematice jsou za spolehlivá považována pouze ta tvrzení (nazývané \"věty\"), ke kterým je znám matematický důkaz. Nové pojmy jsou vytvářeny jednoznačnými definicemi z pojmů již zavedených. Pro současnou matematiku je typická vysoká přesnost, zajišťovaná úplnou formalizací. Je-li stanoveno několik základních tvrzení (tzv. axiomy), je z nich možné s použitím odvozovacích pravidel založených na logice odvodit další pravdivá tvrzení pomocí formálních důkazů. Výklad matematických poznatků tak spočívá v definování nových pojmů, formulování platných vět o nich (případně takových vět, které je dávají do souvislosti s pojmy staršími) a dokazování pravdivosti těchto vět. Matematické práce mají proto často strukturu „definice – věta – důkaz“ s minimem doplňujícího textu či zcela bez něj. Stejně jako v jiných vědních disciplínách se také může objevit formulace neověřené hypotézy - předpokladu (jako výzva k jejímu dokázání či vyvrácení) nebo položení dosud nezodpovězené otázky. Některé z matematikou vytvářených abstraktních pojmů slouží k vysvětlení či snadnějšímu uchopení pojmů dalších, jiné slouží v jiných vědních oborech jako nástroj k popisu určitých jevů nebo jako idealizovaný model reálných objektů či systémů, další pak umožňují precizaci a rozvoj konceptů a myšlenek některých disciplín filozofie. Zákonitosti objevené mezi těmito pojmy lze při vhodné aplikaci zpětně přeformulovat jako pravidla a vlastnosti skutečného světa nebo jako obecně platné teze. To však již není úkolem matematiky, nýbrž příslušné jiné disciplíny.", "Je třeba připomenout, že jazyk matematiky je umělý formální jazyk, pro který platí kategorický požadavek exaktní (tj. s nulovou vnitřní vágností) interpretace všech jeho jazykových konstrukcí. Umělými formálními jazyky jsou i jazyky všech typů formálních logik a programovací jazyky. Nelze tedy např. v jakékoli formální logice použít přirozený jazyk, neboť ten má inherentně vágní, a tak i emocionální interpretaci (říkáme jí konotace) všech svých jazykových konstrukcí.. S tímto omylem se můžeme setkat v některých učebnicích formální logiky nebo umělé inteligence viz reprezentace znalostí. Je to překročení hranic exaktního světa porušením podmínky exaktní interpretace. Pro hlubší pochopení problému: Přirozený jazyk nemůže být součástí exaktního světa, nemá exaktní interpretaci svých jazykových konstrukcí. Napřiklad pokud nějaký objekt exaktního světa, třeba veličinu „Rychlost pohybu tělesa“, místo (obvyklého) symbolu V (jednočlenného řetězce symbolů), označíme konstrukcí přirozeného jazyka (větou): Marjánka se na něj usmívala, nelze tuto větu chápat jako větu přirozeného jazyka (a přiřazovat jí obvyklý význam), ale nutně jen jako řetězec symbolů dostávající v exaktním světě nový význam, a to jméno té veličiny. Ona věta dostává tedy stejný význam, jako měl původně symbol V. Přiřazení významu té větě je pak exaktní, jak odpovídá statutu veličiny jako elementu exaktního světa. Ještě poznamenejme, že pokud umělé formální jazyky mají vypovídat o znalostech o reálném světě, musí se tak dít prostřednictvím veličin viz Exaktní věda, jinak nelze. Veličina je jediným prostředníkem mezi reálným a exaktním světem.", "Vznik matematiky byl zapříčiněn především potřebou řešit praktické úlohy, jako například různé obchodní úlohy, vyměřování a dělení pozemků, stavebnictví a měření času. Historie matematiky sahá až do pravěku, kdy vznikly první abstraktní matematické pojmy – přirozená čísla. Velký rozvoj prodělala v antickém Řecku, kde výrazných úspěchů dosáhla zejména geometrie. Další etapou prudkého rozvoje matematiky byl raný novověk, kdy byly především Descartem ustaveny základy matematické analýzy. Poté se díky práci Newtona, Leibnize, Eulera, Gausse a dalších matematiků podařilo dosáhnout zásadních výsledků v oblasti analýzy zejména položením základů diferenciálního a integrálního počtu. Jiným významným obdobím dějin matematiky byl přelom 19. a 20. století, kdy zkoumání dokazatelnosti tvrzení bylo postaveno na solidní a formální základ, objevy v matematické logice a zavedením axiomatické teorie množin. Touto dobou začaly být též zkoumány abstraktní struktury, což umožňuje jedním důkazem ověřit matematické tvrzení pro širokou skupinu matematických objektů. Vyvrcholením tohoto trendu byl v polovině 20. století vznik teorie kategorií, která je pokládána za nejobecnější a nejabstraktnější matematickou disciplínu.", "Hlavní klasické disciplíny matematiky se vyvinuly ze čtyř praktických lidských potřeb – potřeby počítat při obchodování, porozumět vztahům mezi číselně vyjádřenými množstvími, vyměřování pozemků a staveb a předpovídání astronomických jevů. Z těchto čtyř potřeb vznikly čtyři klasické matematické disciplíny – po řadě aritmetika, algebra, geometrie a matematická analýza, které se zabývají zhruba řečeno čtyřmi základními oblastmi zájmu matematiky – kvantitou, strukturou, prostorem a změnou. Později se díky snahám zastřešit tyto čtyři disciplíny jednotnou matematickou teorií a dosáhnout co největší přesnosti a nezpochybnitelnosti výsledků rozvinulo několik vzájemně provázaných disciplín nazývaných souhrnně základy matematiky. Tyto disciplíny kromě výše zmíněného umožnily také hlubší propojení matematiky s filozofií či rozvoj teoretické informatiky. Ve 20. století zaznamenaly ohromný rozvoj disciplíny aplikované matematiky, které slouží jako důležité nástroje v nejrůznější oborech lidské činnosti.", "Studium kvantity je vůbec nejstarší oblastí matematiky. Jeho počátky se objevují již v pravěku, kdy dochází k porozumění pojmu přirozeného čísla. Postupem času následuje vytváření základních aritmetických operací a rozšiřování číselného oboru přes čísla celá, racionální, reálná a komplexní až k různým specializovaným číselným oborům jako jsou hyperkomplexní čísla, kvaterniony, oktoniony, ordinální a kardinální čísla nebo surreálná čísla. I v teorii přirozených čísel zůstává dosud mnoho snadno formulovatelných otevřených problémů, např. hypotéza prvočíselných dvojic nebo Goldbachova hypotéza. Zřejmě nejslavnější problém celé matematiky, velká Fermatova věta, byl vyřešen v roce 1995 po 350 letech marných pokusů.", "Mnoho matematických objektů jako množiny čísel či funkcí vykazují jistou vnitřní strukturu. Abstrahováním některých z těchto strukturálních vlastností vznikly pojmy grupa (skupina), okruh, těleso a další. Studiem těchto abstraktních konceptů se zabývá algebra. Její důležitou součástí je lineární algebra, která se zabývá studiem vektorových prostorů, jež v sobě kombinují tři ze čtyř okruhů zájmu matematiky – kvantitu, strukturu a prostor. Diferenciální a integrální počet přidává k těmto třem okruhům i čtvrtý – změnu.", "Studium prostoru začíná v matematice již ve starověku geometrií – konkrétně euklidovskou. Trigonometrie přibírá do hry fenomén kvantity. Základním tvrzením této kvantitativní geometrie je Pythagorova věta. V pozdějších dobách dochází k zobecňování směrem k vícedimenzionálním prostorům, neeuklidovským geometriím a topologii. Uvažováním v kvantitativních sférách se dostáváme k analytické, diferenciální a algebraické geometrii. Diferenciální geometrie se zabývá studiem hladkých křivek a ploch v prostoru, algebraická pak geometrickou reprezentací množin kořenů polynomů více proměnných. Topologické grupy v sobě kombinují fenomény prostoru a struktury, Lieovy grupy přidávají navíc ještě změnu.", "Pochopení a popis změny je základní snahou přírodních věd. Mocným nástrojem k uchopení fenoménu změny je kalkulus matematické analýzy, který využívá konceptu funkce. Studiem funkcí na oboru reálných čísel se zabývá reálná analýza, obdobnou disciplínou pro komplexní případ je komplexní analýza. Její součástí je pravděpodobně nejslavnější i nejtěžší nevyřešený problém současné matematiky – Riemannova hypotéza. Funkcionální analýza se zabývá studiem přirozeně vznikajících prostorů funkcí, jednou z mnoha aplikací tohoto oboru je kvantová mechanika. Pomocí diferenciálních rovnic je možné studovat problematiku změn kvantitativních veličin. Vysoce složité přírodní systémy slouží jako inspirace pro studium dynamických systémů a teorie chaosu.", "Ve snaze objasnit a zpřesnit základní kameny matematiky byly na konci 19. století položeny základy disciplínám teorie množin a matematické logiky, jež bývají souhrnně označovány jako základy matematiky. Na pomezí základů matematiky a abstraktní algebry leží teorie kategorií. Matematická logika poskytuje pevný axiomatický rámec celé matematice a svojí maximální přesností zaštiťuje nezpochybnitelnost všech matematických výsledků. Teorie důkazu precizuje a matematizuje základní principy rozumového odvozování a nutného vyplývání. Teorie modelů studuje logické koncepty pomocí algebraických metod. Formální studium aritmetických teorií jako jsou Robinsonova či Peanova aritmetika má velký význam i pro filozofické otázky týkající se hranic deduktivní metody. Odpovědí na většinu těchto otázek je nejslavnější výsledek celé logiky – Gödelovy věty o neúplnosti. Teorie rekurze má velký význam pro teoretické základy informatiky. Teorie množin je často označována jako „svět matematiky“. Každá jiná matematická disciplína může být považována za součást teorie množin. Kromě toho má teorie množin vlastní obor studia zaměřený z větší části na pochopení a popis fenoménu nekonečna v jeho aktuální podobě. Slavným problémem teorie množin byla hypotéza kontinua, filozofické dopady má otázka axiomu výběru.", "Jako diskrétní matematika se označují oblasti matematiky, které se zabývají studiem konečných diskrétních systémů. Její podobory mají obvykle velký praktický význam v informatice a programování. Patří sem disciplíny jako teorie složitosti, teorie informace nebo studium teoretických modelů počítačů, jakým je Turingův stroj. Teorie výpočetní složitosti se zabývá časovou náročností algoritmů zpracovávaných v počítačích, teorie informace možnostmi efektivního skladování informací na záznamových médiích – studuje pojmy komprese dat, entropie apod. Nejslavnějším problémem těchto disciplín je „problém P = NP“. Dalšími součástmi diskrétní matematiky jsou kombinatorika, teorie grafů nebo kryptografie.", "Aplikovaná matematika používá abstraktní matematické nástroje k řešení praktických problémů z jiných oblastí vědy, obchodu apod. Statistika používá teorii pravděpodobnosti k popisu, analýze a předpovídání jevů, v nichž hraje důležitou roli náhoda. Numerická matematika vytváří a teoreticky zaštiťuje počítačové výpočetní metody pro řešení širokého spektra úloh příliš náročných pro člověka. Využívá ji počítačové modelování s mnoha aplikacemi při popisu a předpovědi fyzikálních, meteorologických, sociologických, chemických a jiných jevů. Ve světě obchodu a bankovnictví hraje důležitou roli finanční matematika. K popisu ekonomických fenoménů slouží často jazyk a výsledky teorie her." ] }

{ "title": [ "Vědy o umění.", "Definice umění.", "Umění v historii.", "Umělecké působení." ], "section_level": [ "1", "1", "1", "1" ], "content": [ "Uměním se zabývá řada věd, zejména estetika, dějiny umění, sociologie umění, psychologie umění, literární věda a další specializované obory. Estetika se zabývá povahou uměleckého díla a krásy vůbec, psychologie a sociologie jeho individuálním a společenským působením či významem. Historické obory (dějiny umění, hudby, literatury atd.) sledují vývoj uměleckých projevů v dějinách a řadí je do různých slohů. Sémiotika chápe umění jako tvorbu a rozvíjení určitých znaků, výtvarných, literárních, hudebních atd. a zkoumá jejich význam a působení.", "Pojem umění je tak široký, mnohotvárný a proměnlivý, že jej podle mnoha odborníků nelze definovat. Pokusy o definici vycházejí buď z vlastností uměleckých děl a činností samých (umění znázorňuje, vyjadřuje, esteticky působí), z jeho historie (původ z kultu a rituálu, společenský význam, umělecké instituce) anebo jen tvrdí, že umění je to, co za ně určitá společnost pokládá (konstruktivismus). V historii se kladl různě velký důraz na mimetickou či zobrazovací stránku umění, na stránku vyjadřovací či expresivní, sdělovací či komunikativní nebo tvořivou. Kromě těchto působení, kde je umění samo sobě cílem, se však umění také účelově užívá ke zdobení předmětů, k vyvolávání nálad a citů, k šíření určitých postojů a myšlenek, k propagaci nebo v terapii. Podle Ottova slovníku je umění „úmyslné tvoření nebo konání, jehož výsledek nad jiné výtvory a výkony vyniká jistou hodnotou již při pouhém nazírání a vnímání, tj. hodnotou estetickou“. \"Encyclopedia Britannica\" vymezuje umění jako „užívání dovedností a představivosti k vytváření estetických předmětů, prostředí nebo zážitků, které lze sdílet s druhými lidmi.“ Podle prof. C. Tiedemanna z hamburské univerzity je umění „ta oblast kulturní činnosti, kde se lidé snaží podle svého nadání, znalostí a dovedností vyjadřovat své myšlenky a city buď vytvářením děl nebo jednáním.“", "Umění provází lidské společnosti od nejstarších dob a například zdobení vlastního těla, předmětů a obydlí lze najít v každé lidské společnosti. Jeskynní malířství odpovídá transu a užívání drog. Ve starověkých společnostech bylo úzce spojeno s kultem a rituály, s posvátnými místy, chrámy a slavnostmi, u Homéra a antických básníků je božského původu. Od starověku sloužilo jako výraz panovnické moci a prestiže měst, ve středověku zejména jako chrámové umění (výtvarné, hudební i divadelní), a to většinou jako anonymní. Od renesance se zájem obracel k originalitě umělce, vznikaly první galerie a umělecké akademie a umělecké předměty se stávaly předmětem sběratelství. Na osvícenské zdůraznění umění jako výrazu harmonie (klasicismus) a na romantické pojetí umělce jako génia reagovali někteří umělci od 19. století odmítáním dobových konvencí a akademismu, případně protestem a provokací. Od 19. století ovlivňují umění nové technické možnosti jednak reprodukce a záznamu, jednak jako nová média umělecké tvorby (například fotografie a film). Začalo se nově oceňovat lidové umění i umělecké řemeslo a umění se také stávalo nástrojem propagandy (plakát, film, reklama). Vznikaly také první umělecké školy a další umělecké instituce jako například výstavy a festivaly. Od 20. století se umění zbavuje své znázorňovací funkce (abstraktní umění) a s rozpadem slohu se dále individualizuje. Zároveň je pod silným tlakem komercializace a soutěže o úspěch, objevují se další nová média a někteří umělci se snaží smazávat hranice mezi uměním a běžným životem (akční umění, happening).", "Z hlediska individuálního je základním kritériem umění (umělecké hodnoty) jeho estetický účinek. Estetický účinek je však závislý na dosavadní osobní zkušenosti a je tedy individuální. Z tohoto hlediska není možné požadovat, aby ostatní považovali za umění totéž, co my sami. Z hlediska sociálního je umění (umělecký proces) nezbytným nástrojem k tvorbě nových či k inovaci dosavadních znaků, k ověřování jejich účinnosti (umělec ji ověřuje napřed na sobě, dále na svých divácích či posluchačích) a posléze ke vzájemné dohodě o jejich významu (zde se uplatňuje prosazování jednotlivých osobních účinků). Původně umělecký znak tak po jisté době přechází do znakového systému se svým obecně sdíleným a opakovatelně vyvolavatelným významem a posiluje tak užívaný komunikační systém. Z tohoto hlediska platí, že každý znak byl původně metaforou, v němž nový znak nějakým způsobem inovoval vztahy ke znakům na něj návazným. Abychom umělecký (metaforický) účinek dokázali rozpoznat, musíme se vědomě nebo nevědomky naučit dosavadním znakovým systémům, vůči nimž se umělecký znak vymezuje. K porozumění umění je tedy nezbytná výchova k umění." ] }

{ "title": [ "Cache.", "Pravidla.", "Obsah cache.", "Speciální předměty v cache.", "Typy skrýší (caches).", "Podle obtížnosti a terénu.", "Server Geocaching.com.", "Alternativní servery.", "České servery.", "Historie a současnost.", "Kontroverze a problémy.", "Úmrtí při geocachingu." ], "section_level": [ "1", "2", "2", "2", "1", "2", "1", "1", "1", "1", "1", "2" ], "content": [ "Cache bývá voděvzdorná, většinou plastová schránka, kanystr, apod. Zakladatel cache (\"owner\" – majitel) po jejím umístění zveřejní její souřadnice na některý internetový server zabývající se geocachingem. Schránka by měla být dostatečně veliká, aby se do ní vešel deník (tzv. logbook), do něhož se zapisují její nálezci. Bývá zvykem umísťovat do cache také nějaké předměty na výměnu. Nálezce cache si smí takový předmět vzít (a například přenést do další cache), ale musí místo něj vložit něco vlastního (jiný předmět) pro další účastníky hry, o stejné nebo vyšší hodnotě.", "Cache musí být od sebe vzdálené minimálně 0,1 míle, což je 161 metrů. Keše schvaluje a publikuje reviewer. Revieweři jsou dobrovolníci, kteří mají na starost publikování keší ve stanoveném území. Umístění keše musí dodržovat veškeré místní zákony, na soukromém majetku vyžadují souhlas majitele objektu. Dle regionálních pravidel v Česku se nesmějí zakládat na hřbitovech, dětských hřištích, základních a mateřských školách, nesmějí být zakopané hluboko pod zemí, ve vojenských prostorech atd.", "Schránka by měla vždy obsahovat alespoň logbook a informaci pro náhodné nálezce („mudlokarta“). Schránka (nebo alespoň logbook) by měla být jednoznačně označena názvem cache. Vhodným doplňkem základního obsahu cache je pak ještě tužka, uzavíratelný plastový sáček pro vodotěsné uložení logbooku a tužky a náhradní plastový sáček pro zabalení schránky (pokud je schránka od zakladatele takovým sáčkem opatřena). Logbook, mudlokarta, vlastní schránka, obal, tužka, případně ořezávátko je stálou součástí cache, a nesmí se z ní odnášet, ani výměnou za jiné předměty! Pokud to rozměry schránky cache dovolí, může zakladatel cache přiložit drobné předměty na výměnu, nebo trackovatelné předměty (TB nebo GC – viz níže). Pokud nálezce v cache neobjeví žádný předmět na výměnu, nebo se mu žádný nelíbí, nemusí si jej vzít. Může v cache ale zanechat jiný takový drobný předmět. Rozhodně by si ale neměl vzít žádný předmět z cache, aniž by do cache jiný předmět o stejné nebo vyšší hodnotě výměnou vložil. Celková hodnota obsahu cache se nesmí výměnou snížit. Vhodnost konkrétních předmětů pro vložení do cache je dána jednak velikostí schránky, ale také představou, že nejčastějšími geocachery, kteří se na výměnu těší, jsou malé děti. Naprosto nevhodné jsou tedy předměty jako peníze (s výjimkou symbolických platných mincí jako např. jednotlivé mince cizích měn), cigarety, plynové zapalovače, předměty s nemravným vyobrazením apod. Nepřípustné je vkládání jakýchkoliv potravin (žvýkačky, sušenky, bonbony...).", "V keších je možné nalézt i speciální trasovatelné předměty. Jsou to buď \"Travel Bugy\" (udávána mezinárodní zkratka TB, označováno jako TBxxxxx) – předměty opatřené speciální kovovou známkou s unikátním identifikačním kódem, nebo \"geocoiny\" (udávána mezinárodní zkratka GC, nebo též počeštěně \"geomince\") – speciální mince s unikátním identifikačním kódem. Každý takový předmět má svůj úkol (anglicky \"current goal\"), který je uveden na serveru nebo přímo u travelbugu či geomince na kartičce či jiném prvku. Current goal obsahuje zpravidla cestovní cíl travelbugu či geomince (např. „docestovat do Japonska“), nebo jiné přání ownera (např. „travelbug musí přebývat v keších blízko vody“). Pro travelbug se užívá také zkratka \"TB\" a pro geocoin \"GC\". Pokud nalezená cache obsahuje TB nebo GC, může se geocacher rozhodnout, zda předmět (nemusí být výměnou za jiný předmět) z cache odnese (a pokusí se splnit či pomoci splnit jeho úkol co nejrychlejším přenesením do další cache podle jeho „current goal“), nebo zda si TB resp. GC pouze prohlédne (a poznamená jeho unikátní kód pro pozdější registraci na serveru). Nemusí však volit žádnou z těchto možností a tyto předměty může ignorovat. Kromě TB a GC, registrovatelnými na serveru Geocaching.com, se občas objevují i jiné trasovatelné předměty. Tyto jsou ale trasovatelné pomocí jiných serverů (např. geokrety.org, www.geotrackables.com, www.geolutins.com). Tyto aktivity jsou zpravidla organizované jednotlivci nespokojenými se skutečností, že s pořízením TB či GC je nutné (kromě výrobní ceny geocoinů) zaplatit drobný poplatek (jednotky dolarů) určený k financování provozu serveru. Geocacher, který chce být majitelem TB či GC (a s určením nějakého „current goal“ jej vložit do nějaké cache), má možnost je získat pomocí některého z mnoha internetových obchodů zaměřených výhradně na prodej tohoto typu zboží a jiných doplňkových „geocaching“ předmětů (turistických navigačních přístrojů, oblečení, plastových schránek apod.)", "", "S růstem popularity a dostupnosti geocachingu vznikla mezi částí geocacherů touha po větší exkluzivitě – touha po hledání geocache (tzv. kešek), které nedokáže dosáhnout každý a s jejichž odlovem je často spojena určitá míra adrenalinu, případně i obtížné luštění šifer. Tento typ kešky je některými geocachery nazýván \"drsnokeš\". Možné umístění zahrnuje skály, přírodní i městské podzemí, nedostupné stromy atd. Tyto složitě dostupné kešky se v geocachingovém slangu označují jako \"tépětky\" (T5; mají nejvyšší terénní obtížnost – vyjádřenou stupněm 5). Každá keš má číselně označený terén a obtížnost. Škála je po polovinách celých čísel od 1 do 5.", "Nejstarší a nejvíce využívaný server je geocaching.com, provozovaný společností Groundspeak v USA v Seattle. Server umožňuje registrovaným uživatelům prohlížet cache na libovolném místě po celém světě. Také si zde uživatel vede svůj online log, do kterého si zapisuje nálezy. Kromě některých soukromých údajů jsou veškerá data (logy, fotografie, osobní statistiky) přístupná všem registrovaným uživatelům serveru. Každý tak může sledovat nejen vlastní nálezy jednotlivých cache, ale najít si i statistiky nálezů jiných lovců. Server také umožňuje sledování trasovatelných předmětů, takže lze získat informace o „current goal“ nalezeného TB či GC, stejně tak i o historii putování či aktuální pozici konkrétního TB či GC.", "Přístup provozovatele serveru Geocaching.com se časem přestal líbit některým jeho uživatelům, kteří se začali sdružovat k provozování vlastních variant hry. Jestliže se např. TerraCaching zaměřuje na vysokou kvalitu keší a neumožňuje registraci keše zároveň na jiných serverech (tzv. double-listing), Opencaching Network volně sdružující jednotlivé národní projekty, dává důraz na maximální otevřenost, komunitnost a nekomerčnost (tzv. double-listing je zde dovolen, ale není doporučován). V roce 2010 pak vznikl projekt OpenCaching.com, který (spolu s důrazem na jednoduchost) deklaroval podobné cíle jako projekty sdružené v Opencaching Network (otevřenost, komunitnost, nekomerčnost), ale na rozdíl od těchto nezávislých projektů byl OpenCaching.com provozován a řízen firmou Garmin, populárním výrobcem turistických navigací. Dne 21. srpna 2015 Garmin oznámil ukončení provozu OpenCaching.com.", "K 15. výročí Geocachingu (2. května 2015) byl spuštěn oficiální \"Průvodce Geocachingem\" na webu kesky.cz, který přehledně zpracovává jednotlivé tematické okruhy v českém jazyce – základy Geocachingu, hledání keší, zakládání keší, eventy, \"trackovatelné\" předměty, aplikace pro Geocaching a výbava pro Geocaching. Průvodce navíc zahrnuje aktuální přehled plánovaných geocachingových akcí (eventů) na území České republiky. Největším diskuzním serverem české komunity geocacherů je server \"Geocaching.cz\", obsahující diskusní fórum českých geocacherů s mnoha tématy, informace o zajímavých programech, webech, chystaných setkáních apod. Dále existuje i několik regionálních serverů pro Plzeň (Geocaching Community Plzeň), Brno (K. G. Brno), Olomouc (Olomoucké geokačerstvo), jižní Čechy (Geojih – Geocaching na jihu Čech), západní Čechy (Geowest), Beskydy a Ostravu (BO!!!GEO – Beskydsko-Ostravský geocaching), či Kladensko a okolí (GeoKladno). Existuje také \"Česká asociace geocachingu\" (tzv. \"ČAGeo\") sídlící v Kladně, jedná se o občanské sdružení, které není nijak spojeno s provozovatelem hry. Má ve svých stanovách určen jako cíl zlepšení úrovně geocachingu v České republice. Její největší úspěch je organizace eventu \"MAZE\" a první uvedení nového typu kešek \"Lab Cache\" (obě mají vlastní ikonu). Čageo často vyvolává rozporuplné reakce zejména svými prvními kroky, podle diskusí na fóru www.geocaching.cz. Alternativní proudy geocachingu jsou v Česku zastoupeny serverem 'OpenCaching.com' a českou verzí 'Opencaching.cz'. Zdá se, že obě tyto alternativy jsou prozatím z nejrůznějších důvodů na okraji zájmu české geocacherské komunity. Zatímco \"Opencaching.cz\" (vzniklý v r. 2006 jako reakce na komerční základ některých služeb na Geocaching.com) v polovině roku 2012 hlásil 400 aktivních keší, na mapě OpenCaching.com, který vznikl v roce 2010, bylo možné v polovině r. 2012 nalézt v Česku necelých 200 keší, zatímco na Geocaching.com jich již v roce 2008 bylo téměř 12000.", "Geocaching vznikl v USA bezprostředně poté, co 1. května 2000 rozhodnutí tehdejšího amerického prezidenta Clintona odstranilo umělou odchylku, přidávanou do signálu GPS, a zlepšilo tak přesnost tohoto navigačního systému pro běžné civilní uživatele z desítek až stovek na několik metrů. K červnu 2005 bylo ve 215 zemích na celém světě přes 171 000 skrýší pro geocaching, z toho zhruba 700 v Česku. V září roku 2006 vzrostl počet skrýší v Česku na celkem 2570 a český geocaching dále prožíval svůj boom, neboť v listopadu 2007 bylo na českém území zaregistrováno již přes 5600 skrýší. Na začátku března 2008 bylo na světě registrováno přes půl milionu míst, z toho 6600 v Česku. Podle statistik serveru geocaching.com najde alespoň jednu cache za týden v průměru kolem 50 tisíc lidí. V ČR bylo založeno do 30. listopadu 2008 11496 keší, a do 31. srpna 2009 15707 keší V červenci 2012 dosáhl počet keší na celém světě čísla 1,5 milionu. V lednu 2014 dosahuje počet keší v systému Geocaching.com celosvětově 2,3 milionu, počet geocacherů přes 6 milionů. Počet aktivních keší v ČR je na počátku roku 2015 přes 40 tisíc, aktivních geocacherů kolem dvaceti tisíc. Komunita geocacherů organizuje rozmanité kolektivní akce („setkávací“ cache) s programem jako jsou např. úklidy v přírodě, geosetkání, geohry (viz výše \"CITO cache\", \"Event cache\"). Geocaching se těší velké popularitě zejména ve střední a severní Evropě. Nejvíce nálezů na světě má geocache na Karlově mostě v Praze.", "Cacheři při dohledávání geocache bývají konfrontováni policií, s dotazem, co provádí na místě keše. V jiných případech dohledávání geocache na místě uložení vyústilo v informování záchranných složek o podezřelé aktivitě. Došlo k tomu, že veřejné budovy či školy byly evakuovány, když učitelé či policejní jednotky objevili geocache, jako se stalo v případě střední školy Fairview High School v roce 2009. V několika případech byl obsah geocache zneškodněn pyrotechnickými jednotkami, protože existovalo podezření, že v krabičce je uschován nástražný výbušný systém. Rozličné oblasti, od starých hřbitovů po Disneyland, byly v důsledku nalezení geocache přechodně uzavřeny pro veřejnost. Umístění geocachí bývá někdy terčem kritiky vládních orgánů či veřejnosti. Geocache bývají zaměněny s odpadem. Někteří geocacheři však při hledání geocache odpad z místa umístění naopak odnáší, tato praktika je úzce spojena s tzv. CITO eventy (Cache-In-Trash-Out). Eventy a geocache jsou často spojeny s ekologií a úklidem odpadu, mnoho oblastí tak vypadá čistěji, než bylo dříve a nejsou k tomu zapotřebí státní či lokální finanční zdroje. Geocaching není v USA protizákonný a obvykle je v případě, že je vysvětlen úředníkům, vnímán pozitivně. Nicméně, některá umístění geocache mohou být problematická. Ačkoliv je v pravidlech Groundspeaku zakázáno umisťovat geocache na soukromý majetek bez adekvátních povolení, tak se to stává a posléze je možné, že ostatní geocacheři mohou neoprávněně vniknout na cizí pozemek. Geocache také mohou být uschovány na místech, kde samotné dohledávání může vypadat podezřele (např. blízko škol, dětských hřišť, bank, soudů nebo v rezidentních oblastech). Podobný případ také může nastat, pokud je cache umístěna na místě, kde může být zaměněna za drogový balíček či bombu (speciálně v místech, kde se pohybuje mnoho lidí, pod mosty, poblíž bank, soudů či ambasád). I přes zmíněné problémy s odpadem či nástražnými výbušnými systémy, mohou někteří geocacheři umístit geocache na nebezpečná místa. Ukrytí geocache na těchto místech se nedoporučuje a webové stránky spojené s ukládáním geocachí se snaží vynutit dodržování pravidel a doporučují zakázat některé typy umístění. Nicméně, reviewři (uživatelé schvalující geocache) zpravidla nemohou přesně vidět kde a jak je každá jednotlivá geocache schovaná. Konečně, největší díl zodpovědnosti je na samotných geocacherech, mají možnosti reportovat problémy s umístěním geocache a také si musí počínat s nejvyšší opatrností. Regionální pravidla pro ukládání geocachí mohou být poměrně komplexní. Například, ve Virginii Virginské Oddělení dopravy (Virginia Department of Transporation) a Agentura pro správu divoké přírody (Wildlife Management Agency) nedávno zakázali ukládání geocachí na všech územích pod kontrolou těchto organizací. Některá města a rekreační oblasti povolují ukládání geocachí s málo či žádnými omezeními, jiná však vyžadují komplikovaná povolení. Rada Jižní Karolíny schválila v roce 2005 zákon č. 3777, ve kterém stojí: „Je zakázáno provozovat geocaching či letterboxing na hřbitově nebo na historickém či archeologickém nalezišti nebo na nemovitosti veřejně označené jako historická památka bez přímého písemného svolení správce hřbitova či pozemku.“ Zákon byl schválen při prvním čtení v Senátu a od té doby je platný. Tři dospělí geocacheři, 24letá žena a její rodiče byli při hledání ammoboxu uvězněni v jeskyni a zachráněni hasiči v Rochesteru, ve státě New York. Mluvčí Rochesterských hasičů plk. Ted Kuppinger sdělil: „Je to komplikované, protože pokud se snažíte najít něco takového, tak se pravděpodobně pokusíte překonat sami sebe a přeceníte svoje síly.“", "Při geocachingu zemřelo několik osob. Úmrtí jedenadvacetiletého zkušeného geocachera v prosinci 2011 s tématem „při přístupu ke keši to nevypadalo tak nebezpečně“ vedlo k diskuzi na fórech Groundspeaku o změnách, které by měly být provedeny a o tom, zda by Groundspeak či majitelé geocachí měli nést zodpovědnost. V červnu 2018 smetla přívalová povodeň čtveřici geokačerů v zatrubněné části Motolského potoka v Praze. Dva lidé v přívalové povodni utonuli." ] }

{ "title": [ "Historie a rozsah.", "Jazykové verze.", "Poměr k počtu uživatelů jazyka.", "Vypnutí Wikipedií jako protest proti změně autorského práva v EU.", "Licencování obsahu.", "Software a technika.", "Pomůcky k užívání Wikipedie.", "Hodnocení a kritika Wikipedie.", "Systematická zaujatost.", "Sesterské projekty." ], "section_level": [ "1", "1", "2", "1", "1", "1", "2", "1", "2", "1" ], "content": [ "Zárodek Wikipedie vznikl v roce 1995, kdy programátor Ward Cunningham založil webové stránky nazvané WikiWikiWeb, které mohl upravovat každý jejich návštěvník - od té doby se podobných systémů, dnes označovaných jako wiki (havajské slovo pro „rychlý“, míněno stránky, na kterých může návštěvník cokoliv rychle opravit) objevilo velké množství. Velmi často jsou používány např. jako vnitrofiremní báze znalostí. Wikipedie jako taková vznikla 15. ledna 2001 jako doplňkový projekt k dnes již neexistující encyklopedii Nupedia, do které mohli přispívat jen odborníci. Zakladateli obou projektů byli Američané Jimmy Wales (přezdívaný Jimbo), internetový podnikatel, a Larry Sanger, filosof a informatik, který brzy z Wikipedie odešel. Wales 20. června 2003 založil podle zákonů státu Florida (USA) neziskovou nadaci Wikimedia, na kterou převedl autorská a vlastnická práva související s Wikipedií i sesterskými projekty. Sanger na konci roku 2004 rozpoutal diskusi článkem, v němž kritizoval anti-elitářství, které od spolupráce odrazuje experty, a v roce 2006 založil vlastní projekt Citizendium, který má tento nedostatek napravovat. Popularita Wikipedie vytrvale roste. Postupně vedle ní vzniklo také několik sesterských projektů. Wikipedie patří mezi nejpopulárnější referenční stránky na webu, každý den obslouží přibližně 60 milionů požadavků. V počtu návštěv byla v červnu 2013 na 7. místě mezi všemi internetovými stránkami. Německá verze Wikipedie byla vydána na CD a tisícistránkový výběr asi 20 000 článků německé Wikipedie byl ve spolupráci s respektovanou vydavatelskou skupinou Bertelsmann v září 2008 vydán také knižně Das Wikipedia-Lexikon in einem Band. Na Internetu existuje velké množství serverů, které kopii obsahu Wikipedie nabízejí za podmínek licence GFDL. V květnu 2005 obsahovala Wikipedie dohromady přibližně 1,5 milionu článků, v listopadu 2006 přes 5,6 milionů a v dubnu 2008 již přes 10 milionů článků. V lednu 2019 měla Wikipedie přes 49,3 milionu článků. V roce 2011 proběhl fundraising a Wikipedie tak získala 20 milionů dolarů na svůj provoz a zůstává tak dále bez reklamních prostorů.", "V lednu 2020 existovala Wikipedie ve 307 jazykových verzích. Anglická a cebuánská verze měla přes 5 milionu článků, dalších 14 verzí mělo přes milion článků, 47 přes 100 000 článků, 84 verzí více než 10 000 článků, 115 verzí více než 1 000 článků, 37 verzí více než 100 článků a 8 verzí méně než 100 článků. Pro odlišení jednotlivých jazykových verzí se v URL používá standard ISO 639-1 – např. \"en\" pro angličtinu, \"cs\" pro češtinu atd. Nejrozsáhlejšími verzemi jsou anglická (11,6 % celkového počtu článků Wikipedie), cebuánská (10,4 %), švédská (7,2 %), německá (4,6 %), francouzská (4,2 %) a nizozemská (3,8 %). 53,6 % článků Wikipedie je napsáno v 10 jazycích, 72,5 % ve 20 jazycích. Česká Wikipedie byla spuštěna 3. května 2002 a v lednu 2020 obsahovala přes 442 000 článků jako 27. v pořadí. České články představovaly 0,9 % z celkového počtu článků na Wikipedii. Slovenská Wikipedie měla ve stejné době přes 232 000 článků. V lednu 2020 bylo na všech jazykových verzích registrováno celkem přes 86,3 milionu uživatelů, z toho na anglické 44 %, španělské 6,6 %, francouzské 4,2 % a německé 3,9 %. Asi 295 400 uživatelů bylo aktivních, kteří editovali v posledních 30 dnech. Z těch bylo opět nejvíce na anglické Wikipedii (42,5 %), francouzské (6,6 %), německé (6,1 %) nebo španělské (5,2 %). Celkem bylo evidováno 3 909 správců.", "V porovnání k počtu uživatelů jazyka (údaje z března 2017) tabulku s náskokem vedou umělé jazyky volapük, ido a interlingua, u nichž počet článků převyšuje velmi malý počet jejich mluvčích. Prvním z umělých jazyků s velkou uživatelskou základnou je esperanto (se 120 články na 1000 mluvčích je na 22. místě). Z národních jazyků jsou na čelních místech aragonština a kornština (stovky článků na tisíc mluvčích), s více než 100 články na tisíc mluvčích pak například normanština, skotská gaelština, severní laponština. Hranici 100 článků na 1000 mluvčích dále překročily norská, bretonská a irské verze. V české verzi (43. místo v pořadí) na tisíc mluvčích připadá přibližně 35 článků, srovnatelná je čuvaština; u angličtiny cca 10. Podle závěru tabulky v nepálském, kašmírském, paštském a paňdžábském jazyce připadá méně než 100 článků na milión lidí užívajících tyto jazyky. Metodika určování počtu uživatelů jazyků je ovšem sporná, zvláště u umělých, menšinových a mezinárodně užívaných jazyků.", "21. března 2019 byly některé jazykové verze Wikipedie vypnuty na protest proti návrhu Evropské unie o autorském právu. Konkrétně byla vypnuta česká, slovenská, německá a dánská Wikipedie.", "Encyklopedický obsah Wikipedie je zveřejňován pod svobodnými licencemi, což znamená, že při dodržení jistých pravidel je možno jej volně šířit a dále užívat. Texty ve Wikipedii byly původně zveřejňovány pod svobodnou licencí GNU FDL, v červnu 2009 však veškerý textový obsah přešel pod licenci CC-BY-SA. Další multimediální obsah, jako jsou obrázky či jiné vložené soubory, je z velké části zveřejněn pod svobodnými licencemi různých typů; pro shromažďování a sdílení takového multimediálního obsahu používá Wikipedie centrální úložiště na projektu Wikimedia Commons. Na některých jazykových verzích Wikipedie je navíc dovoleno používat i některý multimediální obsah (zejména obrázky), který není k dispozici pod svobodnou licencí, ale na základě některé výjimky z ochrany autorským právem. Typickým příkladem je anglická Wikipedie, která umožňuje za jistých podmínek (zejména neexistence svobodné alternativy) používat obrázky splňující podmínky tzv. \"fair use\", výjimky definované americkými zákony. V projektu Wikipedie se dbá, aby zveřejnění textů, obrázků a dalšího obsahu pod svobodnou licencí bylo v souladu se zákonnou ochranou autorského práva, což na webové síti, zvláště na anonymních webech užívajících bezplatného hostingu, nebývá vždy obvyklé.", "Wikipedie běží na svobodném software MediaWiki na clusteru vyhrazených serverů na Floridě v USA a dalších třech místech světa. MediaWiki je už třetí etapou v softwarovém vývoji. Původně, v první etapě, Wikipedie fungovala na UseModWiki od Clifforda Adamse. Zpočátku bylo třeba pro odkazy používat zápis slov bez mezer, tzv. CamelCase, později bylo možno používat dvojité lomené závorky. Do druhé etapy Wikipedie vstoupila v lednu 2002, když začala používat wiki engine napsaný v PHP s databází MySQL, který speciálně pro Wikipedii vytvořil Magnus Manske. Následně byly několikrát provedeny úpravy za účelem zvýšení výkonu, aby bylo možno zvládnout narůstající provoz. Nakonec bylo programové vybavení znovu přepsáno, tentokrát Lee Danielem Crockerem. Tato třetí vývojová etapa byla nazvána MediaWiki a do ostrého provozu byla nasazena v červenci 2002. Má svobodnou licencí GNU GPL a používají ji všechny projekty nadace Wikimedia. V roce 2003 byl jediný server, který do té doby obsluhoval Wikipedii, rozšířen na distribuovanou architekturu n-tier. V lednu 2005 celý projekt fungoval na 39 vyhrazených serverech umístěných na Floridě. Konfigurace zahrnovala jeden hlavní databázový server s MySQL, několik podřízených databázových serverů, 21 webových serverů s Apache a 7 serverů se Squid cache. Do ledna 2006 se serverový park rozrostl na 171 strojů na čtyřech místech světa. Na většině z nich je nainstalován operační systém Linux, převládá distribuce Fedora, po jednom serveru obsazují FreeBSD a Solaris. Požadavky na stránky jsou nejprve vyřizovány skupinou nárazových (front-end) cachovacích serverů se Squid cache. Požadavky, které nemohou být vyřízeny z cache (vyrovnávací paměti) se posílají na dva servery pro rozložení zátěže (load-balancing) běžící na software Perlbal, které požadavky přepošlou na jeden z webových serverů s Apache. Webservery sestavují stránky z databáze a dodávají je všem Wikipediím. Dalšího zrychlení sestavování stránek pro anonymní uživatele je dosahováno dočasným ukládáním v souborovém systému, dokud nevyprší jejich časová platnost, což umožňuje ve většině běžných přístupů ke stránce vynechat opětovné sestavování. Wikipedie začala budovat globální síť cachovacích Squid serverů v prosinci 2004 umístěním tří strojů ve Francii. Dále přibyl nizozemský cluster s 11 servery a 23 serverů v Koreji. Přes tato opatření se nedaří stále vzrůstající provoz zvládnout a rychlost zobrazování stránek poměrně kolísá. Stav Wikipedie uživatelé hlásí na stránku „Status page“ na serveru OpenFacts. Podrobné informace o serverech a software jsou na anglických stránkách „Wikimedia servers“.", "Jsou vyvinuty různé softwarové pomůcky, které usnadňují prohlížení a editaci Wikipedie. Například pro snadnější užívání a editaci Wikipedie v prohlížeči Mozilla Firefox existuje rozšíření \"Wikipedia Extension\". V říjnu 2010 byl představen online nástroj WikiBhasha, který umožňuje snadnější tvorbu článků pomocí překladu z anglické Wikipedie do některých jiných jazykových verzí.", "Wikipedie se pravidelně stává objektem zájmu médií, zakladatel Wikipedie Jimbo Wales se dokonce v roce 2006 objevil v žebříčku 100 nejvlivnějších lidí světa časopisu \"Time\". Kromě toho se Wikipedie stala objektem řady studií, výzkumů a srovnání kvality, které se dosud zpravidla zaměřují na největší jazykové verze, anglickou a německou. Značnou pozornost vyvolal článek časopisu \"Nature\" na konci roku 2005, ve kterém byly porovnávány anglická Wikipedie a \"Encyclopædia Britannica\" se závěrem, že obsahují srovnatelný počet chyb. \"Britannica\" metodiku a výsledky srovnání ostře odmítla. Wikipedie je velmi oblíbeným zdrojem referátů pro studenty všech typů škol. Podle průzkumu Cambridge ji ke studiu využívá celkem 82 procent vysokoškoláků. Ke sledovaným tématům patří spory o podobu článků, při nichž (zpravidla) dva uživatelé neustále mění editace toho druhého do své původní podoby. Většina těchto tzv. revertovacích válek (angl. \"edit wars\") se týká malého procenta kontroverzních článků. Na anglické Wikipedii k vysoce kontroverzním tématům patří např. George W. Bush, anarchismus a Mohamed. K zabránění revertovacích válek byla na Wikipedii přijata řada opatření, např. pravidlo tří revertů nebo úvodní upozornění vztahující se ke kontroverzním článkům. Také se vyvinuly metody, jak revertovací války na Wikipedii automaticky detekovat. Kolem Wikipedie už vzniklo několik skandálů, vyvolaných nepravdivým obsahem článků – například v polské verzi Wikipedie dlouho existoval článek o Henryku Batutovi, což byla zcela fiktivní osoba. Trvale kriticky se k Wikipedii vyjadřují zástupci \"Encyclopedie Britanniky\". Nejčastěji uváděným nedostatkem Wikipedie je to, že žádná vydavatelská autorita neručí za správnost obsahu. Jiná kritika se zaměřuje na fungování komunity přispěvatelů Wikipedie, případně na konkrétní čelné osoby projektu. Často pochází zevnitř komunity existující kolem Wikipedie, např. od přispěvatelů, kteří se s komunitou rozešli ve zlém, účast na tvorbě Wikipedie jim byla zakázána apod. Například stránka wikitruth.info obsahuje široké spektrum negativních hodnocení anglické Wikipedie až po zesměšňování a urážky konkrétních osob. Daniel Dočekal o Wikipedii uvedl: „Přínosem Wikipedie je velké množství volně dostupných informací, které jsou navíc poměrně dobře vzájemně propojeny. Pokud je obsah brán s nutnou rezervou toho, že je vytvářen lidmi, tak může být velmi užitečný při rešerších.“ V roce 2013 byla po Wikipedii pojmenována planetka.", "Některé zdroje Wikipedii kritizují pro její systematickou liberální (v americkém smyslu slova liberalismus, tj. liberálně-levicovou), levicovou a protikonzervativní zaujatost. Sám zakladatel Wikipedie Jimmy Wales uznává, že je obsah Wikipedie liberálnější nežli názory průměru americké společnosti, ale vysvětluje to tím, že mezinárodní anglickojazyčná komunita je liberálnější než obyvatelstvo Spojených států. Lawrence Solomon v National Review dochází ze zjištění, že články o tématech jako globální oteplování, inteligentní design či Roe vs. Wade vykazují systematickou zaujatost ve prospěch liberálů. Zaujatý a hyperkritický pohled Wikipedie na inteligentní design uvádí ve svém článku v roce 2007 i The Christian Post. Nicholas Stix v časopise American Renaissance dokládá systematickou levicovou zaujatost Wikipedie v rasových otázkách. Wikipedie se staví pozitivně k rasové desegregaci, afirmativní akci a mezirasovému manželství. Informuje o bělošském násilí vůči jiným rasovým skupinám, ale naopak zamlčuje události opačného charakteru. Pozitivně se vyjadřuje o antirasistických i radikálních černošských aktivistech, ale naopak pomlouvá a negativně nálepkuje členy probělošských skupin. Když přijde na „věrohodného zdroje“ v otázce rasy a politiky, může jimi být jen cokoliv „věrohodně levicového“. Zdroji mohou být liberální vysokoškolské noviny a dokonce i fundraisingové dopisy organizací jako Southern Poverty Law Center či Anti-Defamation League, naopak nepohodlné stránky jsou odstraňovány. V září 2010 srovnal Rowan Scarborough v časopise \"Human Events\" přístup Wikipedie k biografickým článkům o kandidátech ve volbách konaných v témže roce a vyšlo mu, že Wikipedie systematicky výrazně negativněji informuje o konzervativcích a kandidátech podporovaných hnutím Tea Party nežli o liberálech a středově orientovaných kandidátech. Tim Anderson, vyučující na University of Sydney, tvrdí, že Wikipedie podporuje politiku americké vlády a to, co o ní tvrdí média vlastněná velkými korporacemi. V článku o Hugo Chávezovi jsou používány vůči němu kritické zdroje, ale zdroje jako Venezuela Analysis a Z Magazine označují správci Wikipedie za „nepoužitelné“.", "Vedle Wikipedie provozuje nadace Wikimedia několik dalších otevřených projektů, které plní jiné než encyklopedické cíle. Mezi nejdůležitější patří: Wikislovník – výkladový slovník a tezaurus, Wikizdroje – úložiště volných dokumentů, Wikimedia Commons – repozitář svobodných multimediálních děl, Wikizprávy – otevřené zpravodajství, Wikicitáty – sbírka citátů, Wikiknihy – volně dostupné učebnice a příručky, Wikidruhy – adresář biologických druhů, Wikidata – svobodná databáze znalostí a Wikicesty – cestovní průvodce." ] }

{ "title": [ "Etymologie.", "Druhy kin.", "Letní kino.", "Autokino.", "Klasické kino a multikino.", "Historie.", "Nejstarší kina v českých zemích." ], "section_level": [ "1", "1", "2", "2", "2", "1", "2" ], "content": [ "Název kino je odvozen z řeckého \"kinēma\" (pohyb) a \"graf\" (záznam, z grafō = píši). Starší označení biograf pochází z řeckého \"bios\" (život, bio- = životo-). Původní název byl kinematograf (čili záznam pohybu) nebo biograf (záznam života). Thomas Alva Edison si dal roku 1889 patentovat pod označením kinematograf kameru, pod názvem kinetoskop filmovou promítačku, zvukový doprovod obstarával další Edisonův vynález - fonograf. V hovorové řeči došlo ke spojení a zkrácení obou termínů na kino (bio v období první republiky), ve slangové řeči na biák. Od výše uvedených slov je také odvozeno označení pro klasický fotografický materiál nazývaný \"kinofilm\". Kino s více sály nazýváme multikino.", "", "Termínem letní kino označujeme specializované kino, které není provozováno v zastřešeném sále, ale pod širým nebem. V zastřešeném prostoru se zde z praktických důvodů obvykle nachází pouze promítací přístroj a sklad filmů. Vzhledem k tomu, že prostor není možné vytápět a zatemnit, bývá takovéto kino v provozu pouze během letních měsíců a pouze v pozdních večerních hodinách. Bývá proto zřizováno např. ve velkých rekreačních oblastech, které jsou provozně vytížené pouze v létě.", "Termínem autokino se označuje kino, jehož hlediště je uzpůsobeno tak, že se na promítaný film mohou dívat diváci usazení ve svých automobilech. Zvuk je přehráván do jednotlivých automobilů prostřednictvím např. autorádií. Autokino se v Česku stalo populární zejm. kvůli pandemii covidu-19.", "Termínem klasické kino a multikino označujeme, kino ve vnitřních prostorách. Klasické kino má pouze 1 sál, oproti multikinu, který jich má víc (Mladá Boleslav 4). Jedním s nejrozšířenějším firem kin patří Cinestar.", "", "Nejstarší kinematografické produkce byl dosud zmapovány v Praze, v Ústí nad Labem a v Brně, další se objevily například v Liberci, v Žatci nebo v Kroměříži. Zaznamenány byly pouze scény s opakovanou produkcí. Většinou šlo o stravovací zařízení, seznam sálů, do kterých putovní kinematograf jednou zavítal, není úplný. Do roku 1914 již v Praze souběžně působilo kolem 15 kin, nejznámější byla:" ] }

{ "title": [ "Historie.", "Změny názvu.", "Vlastnosti.", "Instalace, ovládání a administrace.", "Stolní počítače.", "Témata.", "Správce balíčků.", "Live USB.", "Dostupnost.", "Přehled verzí.", "Edice.", "Stávající.", "Mandriva Linux Free.", "Mandriva Linux One.", "Mandriva Linux Powerpack.", "Přerušeno.", "Mandriva Linux Discovery.", "Mandriva Linux Powerpack+.", "Deriváty.", "Mandriva Linux Flash.", "Mandriva Corporate Server.", "Mandriva Corporate Desktop." ], "section_level": [ "1", "2", "1", "2", "2", "2", "2", "2", "1", "1", "1", "2", "3", "3", "3", "2", "3", "3", "2", "2", "2", "2" ], "content": [ "První verze byla vydána 1. července 1998. Jejím základem byl Red Hat Linux (verze 5.1) a grafické prostředí KDE. Tím se značně odchýlil od Red Hat Linuxu a zahrnoval mnoho originálních nástrojů, především pro usnadnění konfigurace systémů. Tuto distribuci vytvořil Gaël Duval a zaměřuje se na snadnost použití pro normální uživatele. Duval byl také spoluzakladatelem MadrakeSoft, ale byl propuštěn ze společnosti v roce 2006 spolu s mnoha dalšími zaměstnanci. Později Duval oznámil serveru NewsForge, že se chystá podat žalobu na společnost MadrakeSoft za nezákonné propuštění. Mandriva 8. května 2010 vydala prohlášení, že společnost je kvůli finančním problémům na prodej.", "Od vzniku až do verze 8.0 firma MandrakeSoft pojmenovala svou distribuci jako Linux-Mandrake. Později od verze 8.1 do verze 9.2 byla distribuce nazvána Linux Mandrake. V únoru 2004 MandrakeSoft prohrál soudní spor s Hearts Corporation, kteří vlastní King Features Syndicate. Hearts Corporation tvrdil, že MandrakeSoft porušuje obchodní značku King Features komiksu Mandrake the Magician. Jako preventivní opatření MandrakeSoft změnil všechny názvy svých produktu tak, že odstranil mezeru mezi značkou a jménem produktu, změnil první písmena na malá a tím vytvořil jednoslovný název produktu. Od verze 10.0 se Madrake Linux stal známý jako Madrakelinux a logo bylo také změněno. Podobně se změnil název Mandrake Move na Mandrakemove. V dubnu 2005 MandrakeSoft oznámil akvizici společnosti Conectiva, což byla brazilská společnost vyrábějící linuxové distribuce pro portugalsky (Brazílie) a španělsky mluvící země. V důsledku této akvizice a právního sporu s Hearts Corporation MadrakeSoft oznámil, že nová firma se bude jmenovat Mandriva a tím všechny výrobky přebírají název Mandriva Linux.", "Hlavní rysy Mandriva Linuxu jsou:", "Mandriva Linux obsahuje Mandriva Control Center, které usnadňuje konfiguraci některých nastavení. Mnoho programů jako Drakes nebo Draks, kolektivně pojmenované drakxtools, to má obsaženo. Například MouseDrake pro nastavení myši, DiskDrake pro nastavení diskových oddílů a drakconnect pro nastavení připojení k síti. Jsou napsány v Perlu a využívají GTK+ a většina z nich může běžet jak v grafickém tak i v textovém režimu pomocí textového uživatelského rozhraní ncurses.", "Mandriva Linux používá jako standard KDE Plazma Desktop, ale také GNOME a jiné jako Xfce atd.", "Unikátní téma poskytuje soulad mezi aplikací a prostředím. Galaxy byl prvně aplikován ve verzi 9.1 a Galaxy II se objevil ve verzi 10.0. Varianta Galaxy je tzv. „Galaxy Squared“, který využívá namísto kulatých čtvercově okenní tlačítka. Nový výchozí motiv „la Ora“ byl představen s vydáním Mandriva Linux 2007, ale „Galaxy“ je stále dostupný pro ty, kteří mu dávají přednost.", "Mandriva používá správce balíčků nazvaný urpmi, který slouží jako správce RPM balíčků. To je podobné jako apt-get nebo yum. Upravený tak, že umožňuje bezproblémovou instalaci daného balíku tím, že automaticky instaluje jiné potřebné balíčky. Mezi jeho funkčnost také patří získávání balíčku z různých medií, včetně sítě/internetu, CD/DVD nebo lokálního disku. Urpmi má také jednoduché grafické rozhraní rpmdrake, který je integrován do Mandriva Control Center.", "Live USB Mandriva Linuxu mohou být vytvářeny ručně nebo pomocí Unetbootin.", "Mandriva nabízí několik Linuxových edicí. Některé z nich jsou volně šiřitelně, zatímco jiné se prodávají on-line a prostřednictvím sítě autorizovaných prodejců.", "Vývojářský strom Mandrivy je znám jako tzv. \"Cooker\". Jsou vydávány pouze stabilní verze.", "Každé vydání nové verze Mandrivy Linux je rozděleno na několik různých edicí. Vydání je odvozeno ze stejné předlohy, z nichž je většina k dispozici ve veřejných repozitářích: všechny zdarma/open source software, který je na základě licence umožňuje distribuovat široké veřejnosti. Pouze komerční software, kde jeho licence neumožňuje veřejnou distribuci, není ve veřejných repozitářích.", "", "Mandriva Linux Free je tradiční distribuce (před instalací je tu ještě DrakX). Oboje jsou zadarmo a obsahují pouze svobodný/open source software, za stažení tedy nechtějí žádný poplatek. Obvykle distribuováno na CD nosičích (tři nebo čtyři) a DVD edici pro x86-32 a x86-64 bitové CPU architektury. Je zaměřena na uživatele, kteří chtějí vyzkoušet Mandriva Linux, předtím než si zakoupí komerční distribuci a také samozřejmě pro ty, kteří chtějí edici pouze zadarmo. Výběr balíčku je uzpůsoben pro běžné uživatele.", "Mandriva Linux One je volně ke stažení. Je to Live CD, ale může být použito jako Live CD nebo jako instalace (s průvodcem instalací, který obsahuje nástroje pro rozdělení disku). Uživatelé si mohou volit mezi různými jazyky, vybrat bud KDE nebo GNOME a zahrnout nebo vyloučit non-free software. (Není možné, aby byl KDE i GNOME nebo více než pár jazyků zahrnut na jednom Live CD) Hlavní verzí je verze s KDE s obsaženým non-free softwarem. Jeden obraz se skládá z podmnožiny z “main”, “contrib” a “non-free” částí hlavního stromu. Také byly odstraněny dokumentační soubory pro úsporu místa. Mandriva Linux One 2008 má malý rozsah verzí. Kde jsou obsaženy KDE a GNOME s výchozím nastavením jazyků. Všechny verze obsahují non-free software.", "Mandriva Linux Powerpack je tradiční distribuce (obsahuje instalátor, DrakX, který je jako první použit při instalaci distribuce na pevný disk před samotným během). Powerpack je hlavní komerční edice Mandriva Linuxu a jako taková vyžaduje platby za její používání. Obsahuje několik non-free balíčků určených pro koncového uživatele, včetně non-free ovladačů jako ovladače grafických karet značek NVIDIA a ATI, non-free firmware pro bezdrátové čipy a modemy, některé pluginy jako Java a Flash, aplikace typu Adobe Reader, Cedega a RealPlayer. To je poskytováno prostřednictvím internetových stránek Mandriva Store a prostřednictvím autorizovaných prodejců. Je také k dispozici předplacená služba u které můžete za roční poplatek stahovat neomezeně poslední verze Powerpacku. Ta se skládá z podmnožin balíčků ‘main’, ‘contrib’, ’non-free’ a ‘restricted’ části z hlavního stromu. V Mandriva Linux 2008 byli distribuce Powerpack+ a Discovery sloučeny do jedné edice Powrpack. Uživatelé si mohou vybrat mezi nastavením pro začátečníky nebo instalaci desktopu zaměřený na pokročilé uživatele.", "", "Mandriva Linx Discovery byla komerční distribuce zaměřená výhradně na začínající uživatele Linuxu. Edice byla distribuována prostřednictvím Mandriva Store, prostřednictvím autorizovaných prodejců nebo mohly být libovolně staženy členy Mandriva klubu. Ve starších verzích Mandriva Linux 2007 byl Discovery postaven na instalaci DrakX. Discovery byl hybrid “Live DVD”, který mohl být spuštěn bez nutnosti instalace nebo mohla být provedena instalace na pevný disk. Discovery bylo spíše na DVD než na CD, kde byly obsaženy všechny jazykové verze. Výběr balíčků byl přizpůsoben pro plochu pro začínající uživatele, téma bylo zvoleno pro používání začínajícím uživatelem a mnoho běžných aplikací nebylo součástí systému.", "Mandriva Linux Powerpack+ byla verze Powerpack, která obsahovala další balíčky, převážně komerční. Stejně jako edice Powerpack byla prodávána prostřednictvím internetových stránek Mandriva Store, prostřednictvím autorizovaných prodejců a také byla zdarma ke stažení pro členy Mandriva klubu úrovně Gold a výše. Powerpack+ byl zaměřen na SOHO (Small Ofiice/Home Ofiice) s očekáváním, že by mohla být používána k běhu kancelářských serverů.", "Deriváty jsou distribuce založené na Mandriva Linux, některé samostatné a jiné nezávislé projekty. Některé zachovávají kompatibilitu s Mandriva Linuxem takže instalace Mandriva Linuxu RPM funguje i na distribuce vzešlé z této.", "Mandriva Flash je live distribuce založená na Mandriva Linux určená pro Live bootování z Flash Disku (4GB), který lze koupit přes internet. Díky USB 2.0 je znatelně rychlejší, než Live CD. V základu je grafické prostředí KDE, nechybí ani podpora 3D desktopu", "Mandriva Corporate Server je distribuce speciálně šitá na míru pro podniky, které potřebují víceúčelový server. Vývoj byl postaven na předešlé verzi Mandriva Linux, s výběrem balíčků, konfiguračními nástroji. Zachování života každé distribuce je přibližně pět let. Aktuální verze Corporate Server je 4.0.", "Mandriva Corporate Desktop je desktopový protějšek Corporate Serveru. Opět je založen na verzi Mandriva Linux Enterprise se specifickými úpravami a s pětiletou životností." ] }

{ "title": [ "Obecná charakteristika.", "Raná encyklopedická díla." ], "section_level": [ "1", "1" ], "content": [ "Encyklopedie je specifický druh slovníku, jde o naučný slovník, a jeho hesla (encyklopedická hesla) mohou být tedy řazena různými způsoby. Některé encyklopedie jsou tedy řazeny abecedně, jiné tematicky. Samostatnou kapitolou jsou elektronické encyklopedie, u kterých mnohdy ani nemá otázka řazení hesel příliš smysl. Na rozdíl od výkladového slovníku, který přináší stručnou definici hesla, se encyklopedie snaží přiblížit předmět hlouběji a podrobněji. Encyklopedický text může být také lépe strukturován a přinést pro čtenáře dostatečnou informaci o daném tématu hesla, doplněnou o ilustrace, mapy, přehledy, grafy, bibliografii apod. Také zpravidla často odkazuje na související hesla. Encyklopedii lze definovat pomocí čtyř základních vlastností: jejího předmětu, účelu, metody či členění a proces vzniku.", "Idea encyklopedie je velmi stará – pochází ze starého Řecka (tzv. „zaokrouhlené vzdělání“ – enkyklios paideia). Římané tento pedagogický koncept přejímají a v dílech různých myslitelů (např. Varro, Martianus Capella) postupně vykrystalizuje ve svobodná umění (\"septem artes liberales\"). Toto přejímá středověk. V raném středověku jsou důležitými encyklopedisty Cassiodorus, Isidor ze Sevilly, Beda Ctihodný či Rabanus Maurus, ve vrcholném středověku např. Thierry ze Chartres, Alexander Neckam či Vincent z Beauvais. V renesanci a zvláště v éře osvícenství se touha popsat co nejlépe a nejdetailněji okolní svět objevuje znovu. Proto se rozvíjely vědy (zvláště přírodní vědy) a vznikaly první novodobé encyklopedie. Jejich cílem bylo \"shrnout dosavadní lidské vědění a podat celkový obraz úsilí lidského ducha\". První velkou encyklopedií byla Encyklopedie aneb Racionální slovník věd, umění a řemesel, vydávaná v letech 1751-1772, jež byla sestavena Denisem Diderotem a jeho spolupracovníky, kterými byli například Jean-Jacques Rousseau, Jean d'Alembert, Voltaire, Charles Louis Montesquieu, Étienne Bonnot de Condillac, Claude-Adrien Helvétius či Paul Heinrich Dietrich von Holbach. Encyklopedie vznikla na základě osvícenského racionalismu. Prvními českými encyklopedisty osvícenské epochy byli František Martin Pelcl a Bohumír Jan Dlabač." ] }

{ "title": [ "Začátky esperantské literatury.", "Nebeletristická literatura.", "Překladová literatura." ], "section_level": [ "1", "1", "1" ], "content": [ "Prvním spisovatelem, který v esperantu psal byl přirozeně jeho tvůrce – Ludvík Lazar Zamenhof. Sám napsal několik básní a přeložil některá významná díla ostatních autorů – např. pohádky Hanse Christiana Andersena \"Císařovy nové šaty\" (\"La novaj vestoj de la reĝo\"), \"Malá mořská víla\" (\"La virineto de maro\"), Shakespearova \"Hamleta\" (\"Hamleto, reĝido de Danujo\"), Gogolova \"Revizora\" (\"La Revizoro\"), romantické drama Friedricha Schillera \"Loupežníci\" (\"La Rabistoj\") a mnoho částí ze Starého zákona. Ukrajinský esperantista Nikolaj Afrikanovič Borovko napsal pravděpodobně první esperantský thriller – \"En la tombo\" (V hrobě). Novela vyšla v roce 1892 v časopisu \"La Esperantisto\". Také přeložil Puškinovo drama \"Kamenný host\" (\"La ŝtona gasto\"). Velkým impulzem pro původní tvorbu byl první Světový kongres v roce 1905. Ruský esperantista Ivan Genadievič Širjaev do roku 1930 sepsal celkem 2092 článků pod názvem \"Esperanto-Enciklopedio\", které se později staly základem pro Encyklopedii esperanta (\"Enciklopedio de Esperanto\"), která vyšla o tři roky později. Jeho první román \"Sen titolo\" (Bez názvu) vyšel až v roce 1995. V následujících dvou letech po prvním Světovém kongresu napsal soubor povídek \"Sep rakontoj\" (Sedm povídek) a povídku \"La ciganino\" (Cikánka), která vyšla i v tisku Brailovým písmem. První dva původní romány v esperantu napsal francouzský lékař a esperantský překladatel Henri Vallienne. V roce 1907 napsal román \"Kastelo de Prelongo\" (Hrad Prelongo) a o rok později román \"Ĉu li?\" (On?). Kromě toho přeložil také Vergiliovu Aeneis (\"Eneado\"), Ovidiovy Proměny (\"La Metamorfozoj\") i Manon Lescaut francouzského romanopisce Antoina Françoise Prévosta. K růstu antimilitaristické poezie přispěl také český esperantista Stanislav Schulhof. Vydal několik básnických sbírek: \"Per espero al despero\" (Nadějí k beznaději) věnovanou památce rodičů, \"Kion la vivo alportis\" (Co život přinesl) věnovanou Janu Amosi Komenskému, \"Aŭtunaj floroj\" (Podzimní květy) věnovanou Ludvíku Lazaru Zamenhofovi. Po první světové válce přinesl svěží dech esperantské poezii Julio Baghy. Jeho první básnická sbírka \"Preter la vivo\" (Mimo život) získala pro básnické obrazy nové významy. Další básnické sbírky potvrzují jeho hledání nových forem. V románech se prezentuje jako bojovník za mír. V románu \"Viktimoj\" (Oběti) předkládá svoje zážitky ze zajateckého tábora na Sibiři, kde byl během První světové války vězněn.", "Émile Boirac – Eugen Lanti – Ivo Lapenna – Jaroslav Mařík – Julie Šupichová – Paul Neergaard – Vlastimil Novobilský – Jan Werner", "A. D. Atanasov – Kazimierz Bein (Kabe) – Vilmos Bénczik – Josef Cink – Theodor Čejka – Ján Valašťan Dolinský – Ota Ginz – Ľudo Izák – Hector Hodler – Rudolf Hromada – Stanislav Kamarýt – Theodor Kilian – František Lorenc – Miloš Lukáš – Tomáš Pumpr – Ivo Rotkvić – Pavel Rosa – Eva Seemannová – Adolf Staňura – Magda Šaturová – Maria Šidlovskaja – Albert Škarvan – Josef Vondroušek" ] }

{ "title": [ "Charakteristika.", "Typy tabulek.", "Historie.", "Budoucí vývoj." ], "section_level": [ "1", "1", "1", "1" ], "content": [ "Dnes je známo, že některé lehčí prvky jsou až za těžšími (jod stojí za tellurem). Proto roku 1913 Henry Moseley opravil periodický zákon podle rostoucích protonových čísel. V tabulce je obvykle kromě chemického symbolu prvku uvedeno i jeho atomové číslo, relativní atomová hmotnost, případně další údaje o prvcích. V současné době je v tabulce 118 známých prvků, z nichž 94 se přirozeně vyskytuje na Zemi; zbylé byly připraveny pouze uměle a zatím nebyl objeven žádný jejich stabilní izotop. Základem uspořádání prvků je jejich seskupení podle elektronového obalu tak, aby ve skupinách nad sebou ležely prvky se stejným počtem valenčních elektronů. Přitom platí, že prvky, nacházející se ve společné skupině, vykazují i podobné chemické vlastnosti. Někde bývá zvykem dělení skupin na hlavní a vedlejší, prvky v hlavních skupinách mají valenční elektrony ve sférách \"s\" a \"p\", prvky vedlejších skupin doplňují valenční elektrony do slupek \"d\" a \"f\". Příkladem skupiny prvků jsou alkalické kovy, které (spolu s vodíkem) zaujímají místo v 1. skupině a mají vždy pouze jeden valenční elektron ve slupce \"s\". Jiným příkladem jsou halogeny, prvky nacházející se v 7. hlavní skupině prvků se sedmi valenčními elektrony – dvěma ve slupce \"s\" a 5 ve sféře \"p\".", "Pro snadnější zapamatování skupin prvků v periodické tabulce lze využít mnemotechnické pomůcky.", "Objev periodické tabulky umožnil italský chemik Stanislao Cannizzaro (1826–1910), který v roce 1858 publikoval soubor zaměřených atomových vah (nyní známých jako hmotnostní čísla) šedesáti prvků, které byly tehdy známy. Seřazení prvků podle vzrůstající atomové váhy odhalilo pozoruhodné opakování chemických vlastností v pravidelných intervalech. Toho si všiml v roce 1864 anglický chemik John Newlands (1838–1898), avšak jeho \"zákon oktáv\" mu nepřinesl nic než výsměch. Dmitrij Ivanovič Mendělejev (1834–1907) učinil v zásadě tentýž objev o pět let později. To, co Mendělejev vykonal, bylo však mnohem významnější, takže je plným právem považován za pravého objevitele periodické tabulky on. Mendělejevova periodická tabulka prvků nebyla prvním pokusem sestavit prvky podle některých jejich vlastností. Historicky první doloženou tabulku pocházející z roku 1772 vytvořil Louis-Bernard Guyton de Morveau. Zahrnovala chemicky jednoduché látky a použil ji Antoine Lavoisier. Roku 1857 publikoval Jean-Baptiste Dumas základní periodickou tabulku, která obsahovala 32 prvků v osmi sloupcích, které poukazovaly na jejich společné vlastnosti. Roku 1862 uspořádal Alexandre-Emile Béguyer de Chancourtois poprvé prvky podle vzrůstající atomové hmotnosti. Podobné prvky umístil stejným směrem a vytvořil tak šroubovicové uspořádání prvků. Roku 1864 publikoval Julius Lothar Meyer tabulku mocenství pro 49 tehdy známých prvků a ještě v témže roce publikoval také William Odling svou téměř správnou tabulku se 17 svislými sloupci, do které zahrnul 57 prvků. Roku 1869 zformuloval Dmitrij Ivanovič Mendělejev periodický zákon a různé formy periodické tabulky, která obsahovala 63 prvků. O dva roky později Mendělejev upravil a zlepšil svou periodickou tabulku a předpověděl objev 10 prvků – dnes známé jako Sc, Ga, Ge, Tc, Re, Po, Fr, Ra, Ac a Pd. Z těchto prvků popsal s udivující předvídavostí skandium, gallium, germanium a polonium. Pro neobjevené prvky nechal Mendělejev v tabulce místo a postupem času se všechna volná místa, která v tabulce nechal, zaplnila nově objevenými prvky. Významným Mendělejevovým obhájcem, neboť jeho zákon nebyl zpočátku jednoznačně přijat, byl český chemik Bohuslav Brauner. Objevují se i alternativní uspořádání periodické tabulky. Nejvýznamnější je verze, kterou roku 1928 zavedl Charles Janet. Tato tabulka je uspořádána podle zaplňování orbitalů a je užívána fyziky.", "Vědci předpokládají, že v průběhu 21. století se podaří objevit další prvky. Budoucí vývoj rozvržení periodické tabulky při objevování dalších prvků je zkoumán kvantověmechanickými výpočty. Glenn T. Seaborg navrhl rozšíření o 8. periodu, která bude po prvcích bloku \"s\" nově zahrnovat (ve velmi dlouhé podobě tabulky) tzv. superaktinoidy (až do prvku 153). Představa vycházela z pokračující platnosti Madelungova pravidla – po bloku \"s\" bude následovat nejprve vložený blok \"g\" (orbitaly 5g) a poté blok \"f\" (orbitaly 6f). Podrobné kvantověmechanické výpočty se započtením relativistických efektů, provedené Pekkou Pyykkö, B. Frickem a dalšími fyziky, však zpochybnily takové pořadí zaplňování, a to nejen pro 9. periodu, ale již i pro druhou polovinu 8. periody (po prvcích bloku 5g, tedy od prvku 139). Podle jejich výsledků by se zásadně změnilo pořadí zaplňování konce 8. periody, která by tak již nebyla analogická nižším periodám. Že tradiční výstavba elektronového obalu podle Madelungova pravidla nebude pro 8. periodu platit, ukazují již relativistické kvantově-mechanické výpočty provedené pro oganesson. Vzhledem k velikosti obalu začíná ve spin-orbitální interakci převažovat nad LS vazbou vazba jj a klasický popis uspořádání obalu do slupek a orbitalů se již nejeví jako korektní, ale že jeho struktura je bližší Fermiho elektronovému plynu." ] }

{ "title": [ "Klasifikace.", "Vztah češtiny a slovenštiny.", "Historie.", "Slovní zásoba.", "Počet slov.", "Statistika češtiny.", "Nářečí.", "České interdialekty.", "Písmo a výslovnost.", "Řazení.", "Fonetika a fonologie.", "Mluvnice.", "Oficiální status.", "Regulační instituce.", "Výuka češtiny ve světě." ], "section_level": [ "1", "2", "1", "1", "2", "2", "1", "2", "1", "2", "2", "1", "1", "1", "1" ], "content": [ "Čeština je slovanský jazyk a patří tak do rodiny indoevropských jazyků. Spolu se slovenštinou tvoří česko-slovenskou větev západoslovanských jazyků, mezi které patří dále polština, kašubština a lužická srbština (horní a dolní). Čeština je nejzápadnějším slovanským jazykem.", "Čeština je blízká a vzájemně dobře srozumitelná se slovenštinou. Rozdíly mezi těmito dvěma jazyky jsou menší než rozdíly mezi některými nářečími jiných jazyků. Například severoněmecké dialekty němčiny jsou jen obtížně srozumitelné s jižními a jsou více příbuzné staré angličtině nebo nizozemštině než spisovné němčině. V Česku a na Slovensku naproti tomu panuje pasivní česko-slovenský bilingvismus (mimo jiné i díky dřívější existenci společného státu, Československa), Češi zpravidla bez větších problémů rozumějí slovenštině a naopak. Vzájemná srozumitelnost obou jazyků se odhaduje na 95 %. Jejich dialekty vytvářejí jazykové kontinuum, tj. přechod mezi nimi je plynulý. V meziválečném Československu (1918–1938) byly v duchu tehdejší politiky čeština a slovenština považovány za dvě spisovné varianty jednoho jazyka.", "Čeština se vyvinula na konci 1. tisíciletí ze západního nářečí praslovanštiny. V pračeském období si zachovávala některé praslovanské prvky, jako byly jery, nosovky (ę a ǫ), palatalizace či systém čtyř minulých časů (aorist, imperfektum, perfektum, plusquamperfektum). Tyto prvky nejpozději do konce 15. století postupně vymizely (v uvedeném pořadí). Písemné památky z nejstaršího období jsou jen sporadické. Číst a psát tehdy uměli většinou jen duchovní. Funkci spisovného jazyka zpočátku plnila staroslověnština psaná hlaholicí, později latina psaná latinkou. První česky psanou památkou jsou 2 věty ze zakládací listiny litoměřické kapituly z roku 1057, které jsou však zřetelně mladší, zřejmě až z 12. století. Zní: \"„Pavel dal jest Ploškovicích zemu. Vlach dal jest Dolas zemu Bogu i svjatemu Scepanu se dvema dušníkoma Bogucos a Sedlatu.“\" Dále se dochovaly posměšné přípisky z chorální knihy svatojiřské (Svatojiřské přípisky) z konce 13. století. Věty byly psány tzv. primitivním pravopisem, který používal neupravenou latinku i pro zápis hlásek, které byly latině cizí (jedno písmeno mohlo označovat více hlásek). Ve 14. století se česky začínají psát úřední listiny a objevuje se i první česky psaná literatura. Karel IV. nechává vyhotovit první překlad Bible do češtiny. Používá se spřežkový pravopis, který chybějící fonetické znaky vytváří kombinací písmen latinky. Na přelomu 14. a 15. století se objevuje návrh na reformu pravopisu, který zaváděl do češtiny používání diakritických znamének. Propagátorem tohoto návrhu byl Jan Hus, není však jasné, zda byl také jeho autorem. Každopádně byl rozhodným zastáncem názoru, že by se neměly používat výpůjčky z cizích jazyků, pokud pro danou věc již existuje vhodné domácí označení. Tyto puristické tendence v dalších staletích sílily a důležitým způsobem formovaly slovní zásobu. Velký rozvoj zažila česky psaná literatura zejména po vynálezu knihtisku v 15. století. Nejstarší tištěná kniha psaná v českém jazyce je Kronika trojánská, která byla vytištěna v Plzni nejspíše roku 1468. K rozkvětu češtiny přispěla zejména Jednota bratrská, která užívala češtinu jako liturgický jazyk a vytvořila nový překlad bible vynikající svou typografickou úrovní. Tato tzv. Bible kralická (1579) byla po velmi dlouhou dobu považována za vzor spisovného jazyka nejen pro češtinu ale i slovenštinu. Po porážce stavovského povstání v roce 1620 došlo k nucené emigraci české nekatolické inteligence (Jan Amos Komenský, Pavel Stránský aj.), která spolu s Třicetiletou válkou zapříčinila postupný úpadek česky psané literatury. Obnovené zřízení zemské (1627, 1628) zavedlo jako druhý úřední jazyk v Čechách a na Moravě němčinu, která byla zrovnoprávněna s češtinou. Čeština sice nadále zůstala dominantním jazykem na venkově (mimo příhraničních oblastí a Slezska), ale ve městech a u vyšších vrstev obyvatelstva převládla němčina. I v této době vycházely česky psané knihy, které ovšem podléhaly přísné cenzuře a nedosahovaly úrovně z dob Jednoty bratrské. Úpadek české literatury nebyl v této době zapříčiněn snahou o potlačení češtiny, ale spíše celkovou změnou kulturního prostředí, utužování nevolnictví a zavržením děl nekatolických autorů. Ostatně ani jazykově německé literatury v českých zemích nevycházelo o mnoho více a ani její úroveň nebyla vyšší. Pro češtinu v tomto období je typická chudší slovní zásoba a výrazná diferenciace nářečí v důsledku relativní izolovanosti venkovských oblastí, zejména moravských a slezských, které se vyvíjely odchylně od obecné češtiny. Ve městech, kde docházelo k intenzivnějšímu styku s němčinou, pronikaly do češtiny četné germanismy. Spisovná čeština je zasažena tzv. brusičstvím, radikální formou jazykového purismu, které se snažilo očistit češtinu od veškerých cizorodých prvků i za cenu odtržení od živého jazyka. Tyto snahy zůstaly záležitostí úzké vrstvy inteligence a ve svém důsledku jen prohloubily úpadek češtiny jako literárního jazyka. V 18. století se objevuje snaha o zavedení němčiny jako jednotného jazyka ve všech zemích habsburského soustátí. Tato snaha byla vedena spíše pragmatickými důvody než nacionálními motivy. Čeština ztratila svůj (již spíše formální) statut úředního jazyka, ale reálné jazykové poměry se příliš nezměnily, neboť česky mluvící obyvatelstvo zůstávalo stále početné; po ztrátě většiny území poněmčeného Slezska navíc získalo ve zbytku České koruny nad německy mluvícími procentuálně navrch. Zrušení nevolnictví a příliv lidí z venkova do měst pak na konci 18. století odstartovaly proces označovaný jako národní obrození. Pro novou kodifikaci spisovné češtiny se východiskem stal literární jazyk konce 16. století a díla Komenského. Z různých pokusů o kodifikaci byla nakonec všeobecně přijata gramatika Josefa Dobrovského, která poprvé vyšla roku 1809. Byly odstraněny některé pozůstatky zastaralého bratrského pravopisu (např. slovo \"její\" bylo do té doby psáno jako \"gegj\"). K obnově české slovní zásoby přispělo zejména vydání pětidílného Slovníku česko-německého (1830–1835) Josefa Jungmanna. Nová spisovná čeština nicméně příliš nereflektovala přirozený vývoj, jakým český jazyk prošel od dob Bible kralické. Výsledkem se stala existence dvou variant jednoho jazyka (hovorové spisovné a spisovné češtiny) vedle sebe. Díky snahám národních buditelů byla v průběhu 19. století obnovena úroveň česky psané literatury. Díky povinné školní docházce a rostoucí gramotnosti obyvatelstva přestala být spisovná čeština záležitostí úzké vrstvy inteligence. Bylo vytvořeno odborné české názvosloví, začaly vycházet české odborné publikace a začalo se přednášet v češtině na universitách. V 2. polovině 19. století se pak rozvíjející se publicistika a umělecká tvorba postupně snažila přiblížit zejména v syntaxi živému jazyku. Během 20. století do spisovného jazyka stále výrazněji pronikaly prvky mluveného jazyka, zejména obecné češtiny. Společenské změny po 2. světové válce pak vedly k postupnému stírání (nivelizaci) rozdílů mezi nářečími, vlivem médií se od 2. poloviny 20. století šíří prvky obecné češtiny i do oblastí, které jimi nebyly do té doby zasaženy. Jako důsledek globalizace se v 21. století objevují stále v hojnější míře anglicismy.", "Slovní zásoba je převážně slovanského původu. Čeština a příbuzná slovenština uchovávají až 98 % praslovanské slovní zásoby, nejvíce ve srovnání s ostatními slovanskými jazyky. Příčina zřejmě tkví v tradičně silných puristických tendencích češtiny během 16.–20. století, které se z historicko-kulturních důvodů přenášely i do slovenštiny. Jako u většiny evropských jazyků byla řada slov z oblasti kultury a vědy převzata z řečtiny (\"demokracie, parabola, typ\") a latiny (\"škola, kříž, doktor, herbář, tabule, kapsa, skříň\"). Vzhledem k těsným historickým kontaktům byla řada slov také přejata z němčiny (\"knedlík, šunka, taška, brýle, rytíř\"), případně jejím prostřednictvím byla přejata slova z jiných jazyků. Z němčiny pochází řada slov z oblasti řemeslnického názvosloví i slangu (\"hoblík, klempíř, ponk, šichta\"), mnoho takových slov se řadí do nespisovných vrstev jazyka (\"majznout, lajsnout/lajznout si, luftovat\") a poněkud nepřesně do nářečí, např. brněnské \"šalina\" (z něm. \"Elektrische Linie\"), \"zoncna\" (\"Sonne\") nebo \"koc\" (\"Katze\"). V období národního obrození byla řada slov programově přejímána ze slovanských jazyků – polštiny (\"báje, věda, půvab, otvor\"), ruštiny (\"vzduch, příroda, chrabrý\") aj. Uměle bylo vytvořeno české odborné názvosloví, často doslovným překladem (tzv. kalky). Mnohé tyto pojmy se ujaly a jsou běžně používány, například slovní druhy jako \"číslovky, spojky, příslovce\" (z lat. \"numeralia\", \"conjunctio, adverbium\"). Ruština pak ovlivnila češtinu zejména v druhé polovině 20. století, zejména z politických důvodů (\"sovět, kulak, chozrasčot, polárník, rozvědka, celiny\"). Z italštiny pochází řada pojmů z oblasti hudby (\"duet, soprán, forte, piano\") a bankovnictví (\"konto\"), z francouzštiny slova týkající se módy (\"baret, blůza, manžeta\"). Angličtina původně byla zdrojem sportovních výrazů (\"fotbal, hokej, tenis\"), v současnosti z ní pocházejí mnohá slova z oblasti výpočetní techniky (\"software, hardware\"). Čeština přejímá slova i z exotických jazyků, často prostřednictvím jiných jazyků. Z arabštiny pochází např. \"alkohol, káva, trafika\", z turečtiny \"jogurt, klobouk, čapka, tasemnice\", z japonštiny \"čaj,\" z hindštiny \"džungle\" či \"jóga\". Pravopis přejatých slov závisí na míře zdomácnění: Někdy se používá souběžně původní i počeštěný pravopis, např. \"business\" i \"byznys\" (i když PČP (1999, 2005) už uvádějí jen \"byznys\").", "Přesný počet slov v češtině není možné určit, jelikož se čeština jakožto živý jazyk neustále vyvíjí. Nicméně má čeština na 300 000 slovních kořenů. Zatím nejrozsáhlejší Příruční slovník jazyka českého, postupně vydaný v letech má zhruba 250 000 hesel. Obsahuje i slova, která zná málokdo, a neobsahuje naopak některá slova obecně známá (např. vulgarismy). Zaměřuje se totiž na popis spisovné slovní zásoby na základě výtahů z beletrie, časopisů a částečně novin. Slovník spisovného jazyka českého, jehož první vydání vyšlo v letech druhé v roce 1989, má přibližně 192 000 hesel. Rozsahem nejmenší Slovník spisovné češtiny pro školu a veřejnost (první vydání 1978, druhé, upravené vydání 1994) obsahuje zhruba 48 000 hesel představujících jádro spisovné slovní zásoby.", "Pro češtinu jsou typická slova o délce přibližně 8 grafémů (grafických nebo písemných znaků) – slova tvořená 6–10 grafémy pokrývají 75 % slovní zásoby. V psaném jazyce se nejvíce vyskytují grafémy \"o, e, a, n, t\", dvojice grafémů \"st, po, ní, ov, na\" a trojice grafémů \"pro, ost, ova, sta, pře\". Největší skupina slovních kořenů je ze 3 grafémů, tvořených kombinací souhláska-samohláska-souhláska (\"had, cop, jít\") – téměř 50 % všech kořenů. Užití konkrétních slov je v každém jazyce neproporční – kdy malá skupina slov tvoří jádro slovníku, zatímco zbytek slov se užívá jen okrajově. V češtině tak 10 nejběžnějších lemmat pokrývá asi 20 % textu a 1 000 nejběžnějších lemmat pokrývá 65 % textu. To ovšem neznamená, že znalost 1 000 slov postačuje k porozumění textu, protože každý text (i běžný) operuje s malým množstvím specifických slov, která obvykle tvoří jádro výpovědi.", "Čeština má mnoho nářečí, která jsou si navzájem většinou srozumitelná. Vlivem médií a obecné češtiny se rozdíly mezi nimi stírají. Česká nářečí se rozdělují do 4 skupin (kterým odpovídají i 4 české interdialekty):", "České interdialekty jsou také čtyři: Pohraniční území osídlená před rokem 1945 Němci (tedy Sudety) jsou tradičně uváděna jako nářečně různorodá. Stav českých nářečí v 60.–70. letech 20. století zachycuje šestidílný \"Český jazykový atlas\", jehož poslední svazek je doplněn i audionahrávkami.", "Česká abeceda sestává ze 42 grafémů/písmen (včetně grafické spřežky \"ch\"; nejčastějším z nich je \"o\" (1.) a \"e\" (2.), nejméně častým \"ó\" (41.) a \"q\" (42.)). Používá latinku doplněnou o tyto znaky s diakritikou: Čeština také používá spřežku \"ch\", která je považována za samostatné písmeno, stojící v abecedě mezi \"h\" a \"i\". Velká varianta je \"CH\", avšak pokud stojí tato spřežka na začátku slova psaného dále malými písmeny, potom se velké píše jen první písmeno spřežky: \"Ch\", např.: Chrudim, ulice Chobot. Kromě \"ch\" se hlavně v cizích slovech také používá spřežka \"dž\" (k zápisu znělého protějšku \"č\", např. původní české \"džbán\" a přejatá slova \"džus, džem, džíp\"), zcela výjimečně pak \"dz\" (znělý protějšek \"c\"). Tyto spřežky se nepovažují za samostatná písmena, nýbrž za písmena dvě. Český háček (\"č, ž, š\" aj.) převzalo i několik dalších jazyků: kromě slovenštiny například bosenština, chorvatština, lakotština, litevština, lotyština, některé varianty sámštiny, slovinština aj. Dominantní princip českého pravopisu je princip fonologický s prvky pravopisu morfologického (\"had/hadi\") a historicko-etymologického (\"panna\" z \"pán\" + \"-na\")). V koncovkách příčestí se uplatňuje pravopis syntaktický (\"dělali/dělaly/dělala\"). Jedno písmeno (grafém) se zpravidla používá pro zápis jednoho fonému (ne vždy i každého zvuku, srov. alofony jako např. \"ŋ\" a \"n\") s tím, že přihlíží k morfologii a etymologii slov a zachovává některé prvky odpovídající staršímu stavu jazyka (psaní \"i/y, í/ý, ě, ú/ů\"). Písmena \"ě\" a \"ů\" se nemohou vyskytnout na začátku slova, protože háček na \"ě\" vyznačuje změkčenost předcházející souhlásky a použití \"ů\" je podmíněno historickým vývojem (původní hláska /u:/ se píše \"ú\"; hláska /u:/ vyvinutá z původního /o:/ (později /uo/) se píše \"ů\"). Na začátku českých slov se kromě grafémů ě, Ě a ů, Ů nevyskytuje ani é, É a ý, Ý.", "Písmena s háčkem \"č\", \"ř\", \"š\", a \"ž\" (tj. kromě \"ě\", \"ď\", \"ť\" a \"ň\") se při abecedním řazení, např. ve slovnících, kladou za své základní znaky bez háčku jako samostatná písmena. Ostatní písmena s diakritikou – samohlásky a také písmena měkkých souhlásek \"ď\", \"ť\" a \"ň\" – mají v abecedě stejnou prioritu jako znaky bez diakritiky, uplatňuje se řazení typu \"car – cár – carevič\" (\"Pravidla českého pravopisu\", 2005)).", "Čeština má 10 samohlásek (5 krátkých a 5 dlouhých), 27 souhlásek a 3 dvojhlásky. K charakteristickým rysům české výslovnosti patří zejména:", "Čeština je flektivní jazyk (tj. ohebný), který vyjadřuje větnou syntax (skladbu) pomocí flexe (skloňování a časování). Jako taková se vyznačuje bohatstvím slovních tvarů ohebných slov. Čeština rozlišuje tradičně 10 slovních druhů, které se dělí na ohebné a neohebné: Čeština rozlišuje 3 jmenné rody: mužský (maskulinum), ženský (femininum) a střední (neutrum). Mužský rod se dále člení na životný a neživotný. Rozlišuje se dvojí mluvnické číslo: jednotné (singulár) a množné (plurál). Kromě toho se při skloňování vyskytují pozůstatky dvojného čísla (duálu). Čeština má 7 pádů (nominativ, genitiv, dativ, akuzativ, vokativ, lokál, instrumentál), které se uplatňují při skloňování podstatných a přídavných jmen, zájmen a číslovek. Základním tvarem (lemmatem) jmen je zpravidla nominativ singuláru (1. pád jednotného čísla). Česká slovesa vyjadřují 3 časy: minulý (préteritum), přítomný (prézens) a budoucí (futurum). Mají též sémantickou schopnost rozlišit vztah k plynutí času a ukončenosti děje pomocí vidu (aspektu). Z tohoto hlediska se dělí na dokonavá (perfektiva) a nedokonavá (imperfektiva). Dokonavá slovesa nemají schopnost vyjádřit přítomnost, jejich přítomné tvary vyjadřují budoucnost. Rozlišují se 3 slovesné způsoby: oznamovací (indikativ), podmiňovací (kondicionál) a rozkazovací (imperativ). Vztah podmětu k ději se vyjadřuje činným (aktivum) nebo trpným (pasivum) rodem. Základním tvarem u sloves je infinitiv. Díky tomu, že hlavní větné členy lze zpravidla rozlišit na základě jejich morfologie, může se jejich slovosled řídit aktuálním větným členěním – na začátku věty jsou obvykle (je-li použit objektivní slovosled) členy vyjadřující informace známé obecně nebo uvedené v předchozím textu (kulisa a téma), za nimi následují informace nové (tzv. réma). Aktuální větné členění tak často překrývá základní slovosled typu SVO (podmět–přísudek–předmět), který se uplatňuje, pokud by mohlo dojít k záměně nebo u neobratných mluvčích. Slovosled v češtině významně ovlivňuje fakt, že podmět je často nevyjádřený, a že mnoho nezdůrazněných krátkých tvarů zájmen, volných morfémů i některá příslovce a spojovací výrazy se sdružují do klitického trsu (příklonkové skupiny, příklonkového clusteru) umístěného za první hlavní větný člen (například ve větě \"Zítra bych se tam mohl stavit.\", která by bez těchto vlivů zněla nepřijatelně: \"Já mohl bych stavit se tam zítra.\").", "Češtinu používá převážná většina obyvatel České republiky, její používání však není dáno speciálním jazykovým zákonem. Podle příslušných zákonů soudy, orgány činné v trestním řízení a úřady vedou jednání a vyhotovují rozhodnutí v českém jazyce (finanční úřady též ve slovenštině). Kdo neovládá češtinu, má nárok na jednání v jazyce, který ovládá (de facto na tlumočení). Prodávané zboží musí být opatřeno návodem v češtině. Podle Listiny základních práv a svobod (součást ústavního pořádku ČR) mají národnostní a etnické menšiny právo na vlastní jazyk. Čeština je též (od května 2004) jedním z 24 (stav k roku 2013) oficiálních (úředních) jazyků Evropské unie. Formálně jsou si všechny oficiální jazyky EU rovné.", "Za autoritu v záležitostech českého jazyka je tradičně pokládán (ovšem nemá to podporu v zákoně či úřadech) Ústav pro jazyk český, který je jedním z vědeckých ústavů Akademie věd České republiky. Jeho úkolem je základní i aplikovaný výzkum současné češtiny i její historie. Vydává doporučující publikace (například Pravidla českého pravopisu, Slovník spisovné češtiny, Akademický slovník cizích slov) a provozuje jazykovou poradnu pro veřejnost. Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy schvaluje užívání uvedených příruček ke školní výuce češtiny, případně závazně vyžaduje respektování těchto zásad při výuce češtiny ve školách.", "Český jazyk se v současnosti (2020) vyučuje v střediscích výuky češtiny, tzv. lektorátech na 35 univerzitách v 24 zemích světa. Lektoráty zřizují na základě zájmu zahraničních vysokých škol česká ministerstva (ministerstvo školství a zahraničních věcí) v rámci \"Programu podpory českého kulturního dědictví v zahraničí\"." ] }

{ "title": [ "Původ a etymologický význam slova.", "Pojem pedagogika v zahraničí.", "Historie pedagogiky.", "Moderní versus tradiční pedagogika.", "Základní pojmy pedagogiky.", "Struktura pedagogiky.", "Rozdělení pedagogiky podle Brezinky.", "Disciplíny pedagogiky.", "Studium pedagogiky.", "Doktorské studium.", "Časopisy." ], "section_level": [ "1", "1", "1", "1", "1", "1", "2", "2", "1", "1", "1" ], "content": [ "Slovo pedagogika pochází z antického Řecka. Zde byl slovem \"paidagógos\" (řecky: παιδαγωγέω; \"paidós\": dítě, \"ágein\": vést, doprovázet) označován otrok, který pečoval a doprovázel syna (dívky nebyly veřejně vzdělávány) svého pána na cvičení a do školy. Podle dochovaných řeckých a římských spisů se v antické latině slovo \"paedagogus\" již objevuje ve významu učitele a vychovatele. Ten, ač byl otrokem, disponoval zvláštní kvalifikací pro vykonávání profese pedagoga. Z latiny bylo slovo \"paedagogus\" převzato do většiny indoevropských i jiných jazyků. V českém jazyce \"pedagogika\" označuje vědu o výchově a vzdělávání člověka.", "\"Pedagogy\" v angličtině neznamená \"pedagogika\", ale spíše odpovídá českému pojmu \"obecná didaktika\", zatímco českému \"pedagogika\" odpovídá svým obsahem anglický termín \"educational sciences\", v překladu \"edukační vědy\". Edukační vědy potom označují velkou skupinu souvisejících disciplín, což je mnohem bližší modernímu pojetí pedagogiky, proto například Jan Průcha preferuje ve svých pracích termín edukační vědy. V nových publikacích se proto také setkáváme s pojmy edukace, edukant, edukátor, edukační realita a dalšími.", "Pedagogika má své kořeny ve filosofii, ze které se oddělila až v 19. století. Pedagogice se věnovali například Sofisté, z filosofů pak Sókratés, Platón, Aristotelés a další. Mezi nejvýznamnější teoretiky pedagogiky patří Jan Amos Komenský, John Locke, Jean Jacques Rousseau, Friedrich Fröbel, Adolf Diesterweg, Johann Heinrich Pestalozzi, Johann Friedrich Herbart, Gustav Adolf Lindner, Konstantin Dmitrijevič Ušinskij, Lev Nikolajevič Tolstoj, Herbert Spencer a další.", "Tradiční pedagogika byla pojímána jako především aplikovaná (užitá) věda a zdůrazňovala se její normativní funkce, tzn. její teorie byla zaměřována hlavně na to, aby vytyčovala nebo předpisovala ideální podobu toho, čeho se má výchovou jedinců, skupin, národa dosáhnout. Moderní pedagogika se naproti tomu zaměřuje na neutrální popis toho, jak fungují edukační mechanismy, klade důraz na vědeckou deskripci (popis), analýzu a explanaci (vysvětlení a pochopení) problémů edukační reality. Významnou charakteristikou moderní pedagogiky je realizace a rozvoj pedagogického výzkumu.", "Edukační prostředí (\"edukační realita\") je jednoduše prostředí, v kterém probíhají \"edukační procesy\". Edukační procesy jsou takové činnosti lidí, při nichž dochází k učení na straně nějakého subjektu (\"edukant\"), jemuž je exponován nějakým jiným subjektem (\"edukátor\") přímo nebo zprostředkovaně (např. textem) určitý druh informace. Pedagogickou vědou jsou nejvíce probádány edukační procesy, které obsahují \"řízené učení\", kterým se rozumí učení, které je zvnějšku nějak regulováno a organizováno tak, aby bylo účinné (typicky se s nimi můžeme setkat např. ve škole). Jako procesy s \"neřízeným učením\" se označují procesy, kdy dochází k vědomé autoregulaci učení (např. při samostudiu). Pro oba druhy výše zmíněných procesů je společná intencionalita – subjekt usiluje o to, aby se učil; jedná se o záměrné učení. Bezděčným (náhodným, spontánním) učením se pedagogika nějak hlouběji nezabývá. Charakter edukačních procesů má úzký vztah k charakteru edukačního prostředí, v kterém se tyto procesy odehrávají. Z hlediska pedagogiky jsou zajímavé především fyzikální parametry prostřed (osvětlení, prostorové dispozice, využití barev), psychosociální parametry prostředí (vztahy mezi edukanty a edukátory) a druh subjektů, kteří jsou v daném prostředí přítomni (např. rodiče, děti, sourozenci, příbuzní v rodinném prostředí versus důstojníci, poddůstojníci, vojáci ve vojenském prostředí). Dalším významným pojmem pedagogiky jsou \"edukační konstrukty\", což jsou různé teorie, plány, modely, předpisy a jiné teoretické výtvory, které nějakým způsobem určují či ovlivňují reálné edukační procesy (tzn. např. učební plány, didaktické testy, vysvědčení či různé certifikáty, učebnice, výukové filmy, programy, ale i veškeré produkty pedagogické teorie, jako monografie, referáty na konferencích apod.). Pojem \"edukace\" významově zahrnuje pojmy výchova i vzdělávání. Výchova je záměrné působení na osobnost jedince s cílem dosáhnout změn v různých složkách jeho osobnosti, pojem má eticko-normativní nádech, mluví se o výchově mravní, vlastenecké, estetické, citové, výchově k rodičovství a manželství, výchově k míru, apod. Vzdělávání je proces záměrného a organizovaného osvojování poznatků, dovedností, postojů aj., realizovaný prostřednictvím edukačního procesu. Výsledek tohoto procesu by mohl být označen výrazem „naučenost“. Výchova i vzdělávání jsou součástí socializace.", "Pedagogika zahrnuje jak teorii, tak výzkum. Jedná se o základní i aplikovanou, multiparadigmatickou a často interdisciplinární vědu (čerpá především z psychologie, sociologie, filosofie a dalších věd).", "Brezinka rozdělil pedagogiku na tři samostatné disciplíny, a to: \"Věda o výchově\", \"Filozofie výchovy\" a \"Praktická pedagogika\". Věda o výchově obsahuje výchovu samotnou a také vzdělávání, které je záměrné osvojování si poznatků, dovedností či kompetencí. Netýká se však již hodnot, ale pouze vědomostí a schopností. Předmětem vědy o výchově je realita jako výchova, což je zkoumání bez záměru. Dále specifičnost pedagogiky, kde se vše porovnává a hledá se účelový vztah. Podle Pařízka je výchova chápána jako jev, jehož podstatným znakem je záměrné, soustavné a organizované působení na člověka. Výchovu nám popisují výroky, které jsou tří druhů. Prvním je výrok deskriptivní, který popisuje přesně dané věci a lze jej verifikovat, tzn. ověřit jeho správnost. Dalším je výrok hodnotový, který se již nedá ověřit a je v něm zobrazena norma, jak by něco mělo být, či zachycuje hodnocení. Posledním je výrok normativní, který se týká norem, hodnot nebo také idejí. Filozofii výchovy se dá shrnout jako něco, „jak by to mělo být“. Předmětem filozofie výchovy jako normativní disciplíny jsou hodnota, mravnost, dobro, norma a víra. Otokar Chlup však říká: „Pedagogika jako věda o výchově studuje a stanoví normy všestranného chování, didaktika jako teorie vyučování normy správného vyučování... Jako věda normativní stanoví pedagogika buď celistvé nebo konečné či jednotlivé a částečné cíle, k nimž mají směřovati činnosti a pochody výchovy a výuky.“ V současné době je ale útlum této disciplíny. Praktická pedagogika je deskriptivní i normativní formou, určuje jak vyučovat a opírá se tak o obě předchozí disciplíny. Řeší, jak by mělo vypadat ideální vyučování, a má praktický účel. V rámci praktické pedagogiky je nepostradatelnou součástí vyučování. Vyučování je disciplína o předávání obsahu, tzv. řízený proces. Podle Hirsta je vyučování intencionální aktivita, kdy je dosaženo učení. Existuje několik pohledů na vyučování. Prvním z nich je, že vyučování je aktivita zdravého rozumu. Tento termín byl převzat z anglosaských vod, vylučuje odbornou stránku a nejsou potřeba specifické postupy. Dalším pohledem je vyučování jako umění, kde je podstatná osobnost učitele. Vyučování jako řemeslo, je třetím pohledem a je založeno na zkušenosti a zdokonalování se v něm léty získanou praxí a nabytými intuicemi a informacemi. Dále je vyučování jako aplikovaná věda, kde se jedná o technický způsob náhledu. Učitelé by měli dodržovat přesně dané vyzkoumané normy. Posledním pohledem je vyučování jako reflektivní praxe, které je založeno na evaluaci. Vede k tomu, že učitelé nad sebou musí přemýšlet.", "Strukturování pedagogiky se liší autor od autora. Průcha uvádí následující disciplíny (obory) pedagogiky: (Průcha, s. 26, pouze seznam disciplín, nikoliv popisy)", "Pedagogika jako aplikovaná disciplína se v České republice vyučuje na středních pedagogických školách nebo vyšších odborných školách s pedagogickým zaměřením a především na vysokých školách v oborech s pedagogickým zaměřením. Konkrétní didaktiky oborů se studují hlavně na pedagogických fakultách (např. didaktika českého jazyka, učitelství biologie apod.) jako pětiletý obor učitelství pro ZŠ a SŠ v mgr. studiu nebo jako tříleté a čtyřleté doktorské studium didaktiky. Kromě pedagogických fakult se pedagogika na VŠ vyučuje na více než 30 jiných fakultách, obvykle v rámci studia učitelství pro SŠ (např. učitelství matematiky na Matematicko-fyzikální fakultě UK nebo učitelství latinského jazyka na Filozofické fakultě UK apod.). Studium pedagogiky jako vědecké disciplíny vycházející z filozofie výchovy poskytují ve třetím stupni studia – tříletém a čtyřletém doktorském studiu (Ph.D.) v mezinárodním měřítku Univerzita Karlova, Filozofická fakulta, Katedra pedagogiky, a Univerzita Karlova, Pedagogická fakulta, Katedra pedagogiky. Obor akreditovala i Masarykova univerzita, Filozofická fakulta, Ústav pedagogických věd. Speciální pedagogiku lze studovat na Univerzitě Karlově, Pedagogické fakultě, Katedře speciální pedagogiky, v bakalářském, magisterském a doktorském studiu. Primární pedagogiku lze studovat na Univerzitě Karlově, Pedagogické fakultě, Katedře primární pedagogiky, v bakalářském, magisterském a doktorském studiu. Sociální pedagogiku lze studovat na Univerzitě Karlově, Filozofické fakultě, Katedře pedagogiky, v bakalářském a magisterském studiu. Andragogiku (pedagogiku dospělých) lze studovat na Univerzitě Karlově, Filozofické fakultě, Katedře andragogiky a personálního řízení, v bakalářském, magisterském a doktorském studiu.", "Doktorské studium Ph.D. pedagogických věd představuje nejvyšší možnou kvalifikaci pro pedagogy-výzkumníky, kteří jsou připraveni nejen pro oblast výzkumu a vývoje, ale rovněž pro akademickou dráhu na univerzitách. Realizuje se na Univerzitě Karlově v Praze na filozofické fakultě ve studijním programu \"Pedagogika\" jak v oboru \"Andragogika\" tak v oboru \"Sociální pedagogika\" a oboru \"Pedagogika\" a na Masarykově univerzitě v Brně na Filozofické fakultě na Ústavu pedagogických věd v oboru Pedagogika a Andragogika. Ve všech případech se opírá primárně o filozofii výchovy s interdisciplinaritou psychologie osobnosti, sociologie výchovy a neurověd s návazností na predchozí studijní magisterskou specializaci. Dále se na FF UK realizuje v programu \"Historické vědy\" v oboru \"Didaktika dějepisu\" a v programu \"Filologie\" a v oboru \"Didaktika konkrétního jazyka\" a to v návaznosti na konkrétní obor a jeho metodologii. Na FFUK se jedná o nejstarší pedagogické stufium od založení tzv. artistické fakulty. Na pedagogické fakultě UK se realizuje v programu \"Pedagogika\" v oboru \"Pedagogika\" a v oboru \"Primární pedagogika\", v oboru \"Didaktika českého jazyka\", v oboru \"Didaktika matematiky\" a v oboru \"Hudební teorie a pedagogika\". Ve studijním programu \"Specializace v pedagogice\" se realizuje v oboru \"Výtvarná výchova\" a \"Vzdělávání v biologii\". Na přírodovědecké fakultě UK se realizuje v oboru \"Didaktika chemie\" a v oboru \"Vzděláváni v chemii\". Na matematicko-fyzikákní fakultě se realizuje v oboru \"Didaktika fyziky a obecné otázky fyziky\". Na Akademii múzických umění v Praze, na divadelní fakultě se realizuje program \"Teorie a praxe dramatické výchovy\". Na Masarykově univerzitě v Brně na pedagogické fakultě se v programu \"Specializace v pedagogice\" realizuje obor \"Didaktika geografie\". Na Univerzitě Palackého v Olomouci, na pedagogické fakultě se v programu \"Specializace v pedagogice\" realizuje obor \"Didaktika literatury\" a obor \"Didaktika informatiky\".", "Některé české odborné pedagogické časopisy Některé české populární pedagogické časopisy" ] }

{ "title": [ "Charakteristika.", "Historie.", "Logo a název.", "Označení GNU/Linux.", "Linuxové distribuce.", "Licence.", "Repozitáře.", "Použitelnost a podíl na trhu.", "Instalace.", "Běh aplikací napsaných pro Microsoft Windows.", "Programování na Linuxu.", "Podpora.", "Použití Linuxu.", "Plocha počítače (Desktop).", "Aplikace.", "Projekt Wine.", "Komponenty a instalace.", "Netbooky.", "Servery, sálové počítače a superpočítače.", "Inteligentní zařízení.", "Vestavěná zařízení.", "Hry.", "Speciální použití.", "Domácí kino (Home theater PC).", "Digitální zabezpečení.", "Záchrana systému.", "Ve vesmíru.", "Vzdělání.", "Ostatní.", "Název Linux.", "Výslovnost." ], "section_level": [ "1", "1", "2", "2", "1", "2", "2", "1", "2", "2", "2", "2", "1", "2", "2", "3", "2", "2", "2", "2", "2", "2", "2", "3", "3", "3", "3", "3", "3", "2", "2" ], "content": [ "Operační systém Linux používá Linux kernel, který vychází z myšlenek Unixu a respektuje příslušné standardy POSIX a Single UNIX Specification. Název je odvozen z křestního jména jeho tvůrce Linuse Torvaldse a koncovka \"x\" odkazuje právě na Unix (podobně jako XENIX, Ultrix, IRIX, AIX a další UN*Xy). Jádro Linuxu umožňuje spouštět více programů (úloh) najednou. Každý program se může skládat z jednoho nebo více procesů, tedy se jedná o víceúlohový systém. Každý proces potom může mít jeden nebo více podprocesů. Operační systémy, které umožňují běh více procesů, nebo dokonce podprocesů současně, jsou schopny využít i vícejádrové a víceprocesorové počítače a výrazně zefektivnit práci uživatele. Jádro Linuxu je víceuživatelské, takže umožňuje spouštět programy různých uživatelů, například jeden uživatel může obsluhovat počítač přímo, zatímco další mohou obsluhovat stejný počítač například přes síť nebo dokonce Internet. Příslušné uživatelské účty jsou před neoprávněným přístupem chráněny autentizací, například jménem a heslem. Uživatelé mají přidělena různá práva, od naprosté kontroly nad systémem, kterou má obvykle správce (root), až do různé míry omezené účty uživatelů. V současné době je označením Linux míněno nejen jádro operačního systému, ale zahrnuje do něj též veškeré programové vybavení (software), které uživatelé používají (tj. aplikace, utility, grafické uživatelské rozhraní apod.) i přesto, že je vyvíjeno nezávisle na samotném jádře Linuxu. Linux je šířen v podobě linuxových distribucí, které obsahují jak zmíněné jádro, tak zmíněný doplňující software v takové formě, která usnadňuje jeho instalaci a používání (instalace někdy není nutná, viz Live CD). Linux je open source software, což znamená, že jsou k dispozici jeho zdrojové kódy, které lze za dodržení jistých podmínek upravovat a vše dále šířit. Pro ochranu před zneužitím zdrojových kódů používá open source software různé licence. Samotné jádro Linuxu je chráněno a šířeno pod licencí GPLv2 (s důležitou výjimkou). Software, který je spolu s Linuxem šířen, je chráněn nejrůznějšími licencemi (GPL, LGPL, MPL, Licence MIT, BSD licence atd.). Většina distribucí vybírá software podle jejich licencí tak, aby vyhovoval buď volnějšímu výkladu open source nebo naopak přísnějšímu výkladu svobodného software (), což nemá na koncového uživatele přímý vliv, ovlivňuje to však zejména pohled na další vývoj jednotlivých součástí Linuxu.", "Linus Torvalds začal vyvíjet jádro Linuxu v roce 1991 jako svůj koníček. Mezi důvody pro vznik právě unixového systému patřil fakt, že Unix je systém, který upřednostňuje jednoduchost a je přednášen na univerzitách (Torvalds studoval na finské univerzitě v Helsinkách obor Informatika). Torvalds byl dále inspirován MINIXem od Andrewa Tanenbauma, který napsal svoji verzi unixového systému jako doprovodný projekt ke své výuce a knihám o operačních systémech. Na rozdíl od něj však Torvalds nevyužil svůj projekt komerčně, protože preferoval otevřený vývoj (viz open source software). První verze linuxového jádra (0.01) byla na Internetu zveřejněna 17. září 1991. K Linusově překvapení byl o jeho nedokonalý systém velký zájem a záhy začal dostávat e-mailem další podněty, opravy a zdrojové kódy. Torvalds jádro dále vyvíjel a zároveň začal příspěvky ostatních do svého jádra začleňoval a upravené zdrojové kódy obratem zveřejňovat (další verze byla zveřejněna již v říjnu). Od té doby se na vývoji podílely tisíce vývojářů z celého světa. Model vývoje linuxového jádra a podobného softwaru byl později výstižně popsán v eseji Katedrála a tržiště () od Erica S. Raymonda. Již velmi brzo předběhl Linux ve vývoji svůj vzor – MINIX. Zejména v počátcích byl při vývoji využíván Projekt GNU, který se již delší dobu zabýval myšlenkou vývoje volně dostupného unixového systému, avšak vlastní jádro operačního systému neměl. Z projektu GNU hned počátku Linux využil shell bash a další nástroje (základní unixové nástroje používané na příkazovém řádku, kompilátor GCC, později též GNU C Library a další). Sám Linux však nikdy nebyl součástí GNU, i když samotné jádro používá licenci GPLv2, která též pochází od GNU. Torvalds je dodnes hlavou vývoje jádra, které je zveřejňováno na serveru kernel.org. Sám vydává nové verze, přičemž některé starší verze jsou udržovány jinými lidmi. Kromě něj na vývoji spolupracují tisíce programátorů z celého světa. Již delší dobu se dá říct, že vývoj jádra je z velké části placen firmami, jako je Red Hat, Intel, IBM a další. Ostatní součásti Linuxu jsou vyvíjeny samostatně (např. KDE, GNOME, X.Org atd.).", "Logem a maskotem Linuxu je tučňák Tux vycházející z obrázku Larryho Ewinga z roku 1996. Kromě toho existují i jiná, méně známá zpodobnění, viz OS-tan. Jméno „Linux“ nevytvořil sám Torvalds, ale Ari Lemmke, který pracoval na helsinské univerzitě jako správce FTP serveru \"ftp.funet.fi\", kde byla uveřejněna první verze Linuxu. Torvalds navrhoval jméno „Freax“ jako free (svobodný) + freak (blázen) + x (unixový systém), ale to se Lemmkemu nelíbilo a na FTP serveru vytvořil adresář „Linux“ (tj. Linusův unixový systém). Název „Linux“ se později stal ochrannou známkou (č. 1916230) na „software počítačového operačního systému, který usnadňuje práci s počítačem“, kterou vlastní sám Linus Torvalds. Licencování této ochranné známky nyní obstarává Linux Mark Institute (LMI).", "Richard Stallman a Free Software Foundation změnily označení Linuxu na GNU/Linux a vidí linuxové distribuce používající software GNU jako varianty operačního systému GNU, a proto požadují, aby se takové systémy označovaly jako GNU/Linux, případně „Na Linuxu založený GNU systém“. Média a velká část uživatelů preferují krátké označení této rodiny operačních systémů jako \"Linux\". Distribuce Debian používá označení GNU/Linux na výzvu Richarda Stallmana od roku 1994, samotná FSF pak od roku 1995. V současné době jsou v obvyklých distribucích Linuxu obsaženy vlastní projekty GNU v menšině (některé významné projekty se dokonce od GNU oprostily – např. GCC, GNU C Library). Mnoho dalších projektů (součásti distribucí) sice využívá licence od GNU (GPL, LGPL), ale nejsou to projekty GNU (nemají s GNU nic společného kromě použité licence). Je tedy zřejmé, že se jedná spíše o ideovou záležitost.", "Linux jako takový je pouze jádro operačního systému (viz výše). K tomu, aby bylo možné počítač s Linuxem používat, je nutné doplnit jádro o další programy. Základ tvoří jednoduché utility (malé programy), které označujeme jako systémové nástroje a které slouží pro zajištění startu (bootování) a následně i zajištění běhu systému. Pro uživatele jsou pak k dispozici aplikace, které mu umožňují provádět nějakou užitečnou činnost (např. LibreOffice, Mozilla Firefox, Pidgin a další). Jednotlivé běžně používané nástroje i aplikace jsou volně dostupné na Internetu. Protože jsou výše zmíněné nástroje i aplikace na Internetu dostupné v podobě zdrojových kódů, které je nejprve nutné přeložit do formy spustitelných souborů, bylo by pro uživatele velmi nepohodlné, kdyby si vše musel dělat sám. Proto existují takzvané \"distribuce\", které obsahují vše potřebné v úhledném balení – přeložené binární soubory včetně instalačního programu, který umožňuje připravit Linux na uživatelově počítači k okamžitému používání (avšak Linux lze používat i bez instalace pomocí tzv. Live CD). Distribuce jsou sestavovány jednotlivci, týmy dobrovolníků, ale i komerčními firmami. Distribuce zahrnuje jádro, další systémový a aplikační software, grafické uživatelské rozhraní (X.org, KDE, GNOME atd.). Distribuce mají různá zaměření, například výběr obsažených programů, podpora určité počítačové architektury, použití ve vestavěných systémech atd. V současné době existuje kolem 450 různých distribucí. Snímky obrazovek a další popisy distribucí lze nalézt na různých místech Internetu, například na serveru DistroWatch nebo i jinde. Mezi nejznámější distribuce Linuxu patří: Arch Linux, Danix (česká distribuce), Debian, Fedora (nástupce Red Hat Linuxu), Red Hat Enterprise Linux (vychází z Fedory), Gentoo, Greenie, (slovenská distribuce), Knoppix, Mandriva (dříve Mandrake), Linux Mint (vychází z Ubuntu), Slackware, Slax (česká live distribuce), Source Mage, SUSE, Ubuntu, Kubuntu (derivát Ubuntu),...", "Distribuce lze nalézt na Internetu a lze je i volně používat, protože se skládají z open source programů. I v distribuci je ke každému programu standardně přiložena licence, která je při instalaci uložena společně s programem na pevný disk, takže si vše uživatel může ověřit (ve skutečnosti open source programy vyžadují, aby s nimi licence byla dodávána nejen u zdrojových kódů, ale i u funkční podoby). Dílo vytvořené distribuce (tj. jak je vše na distribučním médiu organizováno) také podléhá licenci, avšak typicky se je opět open source. Většina linuxových distribucí je sestavována výhradně ze svobodného software, takže je lze nejen volně používat, ale i dále šířit. Některé však mohou obsahovat nesvobodný software, takže je lze volně používat, ale je omezeno jejich šíření. Například v případě, že obsahují komerční programy (ovladače pro grafickou kartu, počítačové hry atp.). Též profesionální komerční distribuce jsou však dostupné pouze po zaplacení (například Red Hat Enterprise Linux, SUSE Linux Enterprise Server), avšak díky povaze open source k některým existují volně šiřitelné identické klony (viz např. CentOS).", "Základní výhodou linuxových distribucí je existence repozitářů, které jsou založeny na balíčkovacích systémech a obsahují snadno instalovatelné balíčky s jednotlivými programy. Díky tomu lze v linuxových distribucích velmi pohodlně instalovat a odebírat jednotlivé součásti systému a aplikace. Do repozitářů jsou umisťovány též aktualizace, které umožňují zajistit nejen automatické opravy chyb, ale zajišťují také bezpečnost systému odstraňováním zjištěných zranitelností a to nejen pro samotný operační systém (jako v případě Microsoft Windows), ale i pro všechny ostatní součásti příslušné distribuce.", "Za své dlouhé působení Linux získal mnoho příznivců a významné místo na trhu operačních systémů. Zatím je rozšířený zejména na internetových a intranetových serverech a v oblasti vysoce výkonných výpočetních stanic (v žebříčku 500 nejvýkonnějších superpočítačů/TOP500 má podíl 100%). V posledních letech se Linux pozvolna rozšiřuje i do firemní sféry a na domácí počítače, takže jeho podíl na PC dosáhl tři procenta. Přestože zvládá prakticky všechny činnosti od počítače očekávané a mezi jeho přednosti patří bezpečnost, nízká cena a flexibilita, rozšíření stále brání zejména velké množství aplikací dostupných pouze pro Microsoft Windows (zvláště počítačových her) a nejistá podpora spuštění těchto konkrétních aplikací pod Linuxem. Nutno také dodat, že v současnosti se Linux prosazuje i na poli chytrých telefonů a tabletů.", "Instalace se liší podle zvolené linuxové distribuce. Většina distribucí nabízí textovou i grafickou verzi instalace, kterou obvykle zvládne i začátečník ─ mnozí tvrdí, že instalace některých distribucí Linuxu je výrazně snadnější než u konkurenčních Microsoft Windows. Při instalaci se také obvykle nainstaluje nejen samotný operační systém, ale i veškerý software potřebný k používání počítače. Instalovat se může přímo z instalačního média (pak se ovšem nainstalují aplikace ve verzi, která byla k dispozici v době vydání distribuce) nebo lze z instalačního média pouze nabootovat a stáhnout aktuální verzi distribuce ze sítě. Některé distribuce lze také instalovat z jiného běžícího systému (jiné distribuce Linuxu), i když je to spíš zajímavost pro odborníky než doporučená metoda pro začátečníka.", "Pro běh aplikací z Microsoft Windows je dnes k dispozici řada emulátorů. Některé z nich jsou založené na vytváření plnohodnotných virtuálních strojů. Jiné pouze překládají systémová volání, což jednak vede k mnohem efektivnějšímu běhu spouštěných aplikací a jednak k efektivnějšímu využití stávajícího hardwaru (například podpora 3D akcelerace grafických jednotek). Jejich nevýhodou je pak možnost použití pouze na architektuře x86 a kompatibilních. Existují emulátory zdarma, z nichž nejznámější je Wine. V současné době pomocí Wine funguje pod Linuxem většina Windows aplikací nebo pro ně existuje alternativa. Za zmínku stojí i komerční odnož Cedega, která se specializuje na možnost hraní her napsaných pro Microsoft Windows, nebo CrossOver. Dále lze použít emulátory virtuálního PC: Bochs, QEMU, VirtualBox (GPL), VMWare (proprietární).", "Základním programovacím jazykem v Linuxu je jazyk C a sada GCC, která obsahuje překladače pro několik jazyků (zejména C a C++). Nedílnou součástí programovacích nástrojů jsou i GNU binutils, které obsahují nástroje pro překlad jazyka symbolických adres a linkování binárních objektových souborů do spustitelné podoby; na systému Linux jsou standardně objektové soubory i spustitelné programy uloženy ve formátu ELF (\"executable and linkable format\"). Prostředí GNU nabízí i řadu dalších nástrojů pro usnadnění vývoje složitějších programů (make, autoconf, gettext). Linux podporuje i celou řadu dalších programovacích jazyků. Kromě jednoduchého jazyka zabudovaného přímo v příkazové řádce (shell) jsou nejpoužívanějšími jazyky v linuxovém prostředí Perl a Python. Protože se Linux stal velice populární platformou pro provoz WWW serverů, tak obrovské množství uživatelských aplikací které se dnes běžně provozují pod tímto systémem jsou ve skutečnosti webové aplikace napsané v jazyce PHP. Programování v Linuxu většinou probíhá v cyklu: programátor napíše zdrojový kód v textovém editoru, pak spustí v příkazové řádce kompilátor a program otestuje. Existují i programátorské editory, které za programátora spustí kompilátor a případně ve zdrojovém textu označí chyby. Samozřejmostí je i zvýraznění syntaxe a nyní jsou k dispozici již i rozvinutá plně funkční vývojová prostředí označovaná jako IDE nebo v případě návrhu grafického uživatelského rozhraní označovaná RAD. Tato prostředí jsou obvykle určena pro grafické rozhraní X Window System. Vesměs jsou zaměřená na kompilované jazyky, existují ale i taková, která podporují ladění skriptovacích jazyků (např. Pythonu), například IDEA. K programování grafických aplikací lze použít např. Anjuta, Glade či KDevelop (primárně pro prostředí KDE).", "Podpora linuxových distribucí je obvykle realizována komerčními společnostmi. V případě společností, jako jsou Canonical, Novell, Red Hat nebo Mandriva, jde přímo o společnosti spravující určitou distribuci. Na druhé straně jsou společnosti jako např. VA Linux, které se specializují na aplikace řešení postavených na Linuxu. Nejrozšířenější model podpory je ten, že s koupí distribuce dostáváte právo využít omezenou podporu po omezený čas a v případě potřeby můžete později dokoupit další služby. Pro uživatele distribucí, které jsou zdarma, slouží jako poměrně dobrá podpora řada diskusních fór, v angličtině i češtině.", "Kromě distribucí Linuxu, určených pro všeobecné použití na počítačích a serverech, mohou být distribuce specializovány pro různé účely, například jako podpora architektury počítačů, vestavěných systémů, stability, zabezpečení, lokalizace do konkrétního regionu nebo jazyka, cílení na konkrétní skupiny uživatelů, podpora pro aplikace v reálném čase (real-time applications). Navíc některé distribuce záměrně zahrnují pouze volný software (free software). V roce 2015 se aktivně rozvíjí více než čtyři sta linuxových distribucí.", "Popularita Linuxu na běžných stolních počítačích a noteboocích se v průběhu let zvyšuje. Většina moderních distribucí zahrnuje grafické uživatelské rozhraní, které má od února 2015 dvě nejpopulárnější prostředí jako KDE Plasma Desktop a Xfce. Jelikož není k dispozici žádný oficiální desktop Linux, desktopová prostředí a distribuce Linuxu vybírají součásti z fondu volného a otevřeného softwaru, s nímž vytvářejí grafické uživatelské rozhraní. Například GNOME má své příkazy pro uživatelské rozhraní udělány formou průvodce. Spolupráce při vývoji volného softwaru umožňuje distribuovat jej různým týmům, které provádějí jazykovou lokalizaci některých distribucí systému Linux pro použití v lokálních sítích. Například jazyková verze Knoppix v jazyce Sinhalese byla značně dostupná předtím, než společnost Microsoft přeložila Windows XP do Sinhalese. Významnou roli při vývoji lokalizovaného systému hraje společnost Lanka Linux User Group tím, že kombinuje znalosti univerzitních profesorů, lingvistů a místních vývojářů.", "Mnoho populárních aplikací je k dispozici pro různé operační systémy. Například Mozilla Firefox, OpenOffice.org, LibreOffice, Blender jsou ke stažení pro všechny operační systémy a jejich distribuce. Navíc některé aplikace původně vyvinuté pro Linux, jako jsou Pidgin a GIMP, byly vydány kvůli své oblíbenosti i pro ostatní operačních systémy (včetně Windows a MacOS). Navíc je v Linuxu podporováno rostoucí množství proprietárních desktopových aplikací, jako například Autodesk Maya, Softimage XSI a Apple Shake v oblasti animace a vizuálních efektů. Existuje také několik společností, které přenášely své hry nebo hry jiných společností na Linux, přičemž Linux byl také podporovanou platformou jak pro populární distribuční služby Steam, tak pro službu Desura. Mnoho dalších typů aplikací, které jsou k dispozici pro systémy Microsoft Windows a MacOS, bylo též přepracováno na Linux. Buď je na internetu k nalezení free softwarová aplikace, která funguje jako aplikace nalezená v jiném operačním systému nebo verze aplikace, která funguje na Linuxu, jako například Skype a některé videohry jako Dota 2 a Team Fortress 2.", "Projekt Wine dále poskytuje možnost konkrétní kompatibility se systémem Windows, která umožňuje spouštět nemodifikované aplikace systému Windows v systému Linux. Ta je podporována skupinami jako CodeWeavers, kteří vyrábí komerční verzi softwaru. Od roku 2009 společnost Google rovněž poskytla finanční prostředky na Projekt Wine.", "Vedle viditelných komponent, jako například X window managers, jsou také důležité neviditelné programy, které hostují freedesktop.org, jako například D-Bus nebo PulseAudio, jichž využívají obě hlavní desktopová prostředí GNOME a KDE a každé z nich nabízí grafické rozhraní napsané pomocí příslušné sady nástrojů GTK + nebo Qt. Instalace, aktualizace a odstraňování softwaru v operačním systému Linux se obvykle provádí pomocí správců balíčků, jako jsou Synaptic Package Manager, PackageKit a Yum Extender. Zatímco většina hlavních distribucí Linuxu má rozsáhlé repozitáře, které často obsahují desítky tisíc balíčků, není z oficiálních repozitářů k dispozici celý software, který lze spustit na Linuxu. Uživatelé mohou také instalovat balíčky z neoficiálních repozitářů, stahovat předkompilované balíky přímo z webových stránek nebo sami sestavit zdrojový kód. Všechny tyto metody přicházejí s různými stupni obtížnosti, kompilace zdrojového kódu se obecně považuje za náročný proces pro nové uživatele Linuxu, ale v moderních distribucích je málo potřebná a není specifickou metodou pro Linux.", "Distribuce Linuxu se stala populární i na trhu s netbooky u řady zařízení jako jsou Asus Eee PC nebo Acer Aspire One. V roce 2009 společnost Google oznámila svůj systém Chrome OS jako minimalistický operační systém založený na operačních systémech Linuxu. Systém Chrome OS nekontroluje žádné webové aplikace s výjimkou správce souborů a přehrávačů médií (v pozdějších verzích byla přidána určitá úroveň podpory aplikací pro Android). Netbooky dodávané s operačním systémem, označované jako Chromebooky, se na trhu objevily v červnu 2011.", "Distribuce Linuxu jsou již dlouho využívány jako operační systémy pro servery. Společnost Netcraft oznámila v září 2006, že osm z deseti nejspolehlivějšími hostingovými společnostmi provozovalo linuxové distribuce na svých webových serverech. V červnu 2008 byly distribuce Linuxu zastoupeny v pět z deseti případů serverových systémů, FreeBSD tři z deseti a Microsoft dva z deseti, od února 2010 distribuce Linuxu representovaly šest z deseti případů, FreeBSD tři z deseti a Microsoft jeden z deseti, přičemž Linux vedl. Distribuce Linuxu tvoří základní kámen kombinace serverů a softwarových systémů LAMP (Linux, Apache, MariaDB / MySQL, Perl / PHP / Python), které získaly popularitu mezi vývojáři. Distribuce systému Linux se stávají stále populárnějšími na sálových počítačích, částečně kvůli cenám a modelu s otevřeným zdrojovým kódem. V prosinci 2009 počítačový gigant IBM oznámil, že převážně prodává a prodává Enterprise Linux Server na bázi mainframe. V síti LinuxCon North America 2015 oznámila společnost IBM LinuxONE řadu sálových počítačů speciálně navržených pro provozování systému Linux s otevřeným zdrojovým kódem. Distribuce Linuxu jsou také dominantní jako operační systémy pro superpočítače.", "Android se stal dominantním mobilním operačním systémem pro smartphony, který běží na 79,3% samrtphonech na světe. Android je také oblíbeným operačním systémem pro tablety a chytré televize. Mobilní telefony a PDA s operačním systémem Linux na open-source platformách se staly běžnějšími od roku 2007, příklady zahrnují Nokia N810, Neo1973 značky Openmoko a Motorola ROKR E8. Nokia Maemo, jeden z nejčasnějších mobilních operačních systémů, byl založen na Debianu. Ten byl později sloučen s Moblinem od Intelu. Projekt byl později ukončen ve prospěch společnosti Tizen, operačního systému zaměřeného na mobilní zařízení a také IVI. Tizen je projekt v rámci nadace Linux. Několik produktů od společnosti Samsung už běží na operačním systému Tizen, Samsung Gear 2 je nejvýznamnějším příkladem. Smartphony Samsung Z mají používat Tizen namísto Androidu. Mozilla Firefox OS se skládá z jádra Linuxu, vrstvy abstrakce hardwaru, prostředí runtime založeného na webových standardech a uživatelského rozhraní a integrovaného webového prohlížeče. Společnost Canonical vydala aplikaci Ubuntu Touch s cílem přiblížit se k operačnímu systému na PC Ubuntu. Operační systém také poskytuje plnou verzi Ubuntu plochu pro připojení k externímu monitoru.", "Zařízení Embedded Linux a Linux Jolla Phone využívá operační systém Sailfish, který je založen na Linuxu. Systém pro zábavu v automobilu, modelu Tesla Model S, je založen na softwaru Ubuntu, Nokia X – smartphone, který běží na jádru z Linuxu. Vzhledem k jeho nízké ceně a snadné práci s ním se Linux často používá ve vestavěných systémech. Populární digitální videorekordér TiVo například používá upravený systém Linux, stejně jako několik síťových firewallů a routerů od výrobců, jako je Cisco/Linksys. Korg OASYS, Korg KRONOS, hudební stanice Yamaha Motif XS/Motif XF, Yamaha S90XS/S70XS, syntezátory Yamaha MOX6/MOX8, generátor Yamaha Motif-Rack XS a digitální klavír Roland RD-700GX jsou také provozovány na Linuxu. Linux je také používán v systémech řízení podsvícení, jako je konzola WholeHogIII", "V minulosti bylo pro Linux dostupných jen málo her. V posledních letech bylo vydáno více her s podporuje Linuxu (především Indie hry), s výjimkou několika herních AAA titulů. Android, populární mobilní platforma, která používá jádro Linuxu, začala hodně zajímat vývojáře a je jednou z hlavních platforem pro vývoj mobilních her spolu s operačním systémem iOS od společnosti Apple pro zařízení iPhone a iPad. Dne 14. února 2013 společnost Valve vydala Linuxovou verzi systému Steam, která je oblíbenou herní distribuční platformou na PC. Mnoho steam her bylo přeneseno na Linux. Dne 13. prosince 2013 společnost Valve vydala SteamOS, herní systém založený na Debianu, určený pro beta testování, s plánem používat Steam machines jako herní a zábavní platformu. Valve vyvinul také VOGL, nástroj pro rozpoznávání OpenGL, určený k podpoře vývoje videoher, stejně jako přenosu jeho Source engine na Linux desktop. V důsledku snahy společnosti Valve jsou nyní na platformě Linux již nativně dostupné některé významné hry jako DotA 2, Team Fortress 2, Portal, Portal 2 a Left 4 Dead 2. Dne 31. července 2013 Nvidia vydala herní tablet Shield, s pokusem používat platformu Android coby specializované herní platformy. Někteří uživatelé systému Linux hrají Windows hry přes Wine nebo CrossOver Linux. 22. srpna 2018 vydal Valve svou vlastní fork Wine zaměřený na hry. Obsahuje několik vylepšení v porovnání s vanilla Wine, jako jsou například implementace DirectX 9, 10, 11 a 12 založené na Vulkan, integraci Steam, lepší podpora celé obrazovky a herního ovladače a lepší výkon pro vícevláknové hry.", "Vzhledem k flexibilitě, přizpůsobitelnosti a volné a otevřené povaze Linuxu je možné jej velmi dobře vyladit pro konkrétní účel. Existují dvě hlavní metody pro vytváření specializované linuxové distribuce: začít od nuly nebo z obecné distribuce jako základny. Distribuce, které se často používají k tomuto účelu, zahrnují Debian, Fedoru, Ubuntu (které je samo založeno na Debianu), Arch Linux, Gentoo a Slackware. Naproti tomu distribuce Linuxu, postavené od začátku, nemají obecný základ; namísto toho se soustředí na filozofii JeOS s tím, že zahrnuje pouze nezbytné součásti a vyhýbá se režijním nadbytečným nákladům spojených s distribucí.", "\"PC domácího kina\" (HTPC) je počítač, který se používá především jako zábavní systém, Systém domácího kina. Obvykle je připojen k televizoru a často k dalšímu zvukovému systému. HTPC využívá OpenELEC, linuxovou distribuce, speciálně vyladěná pro tento systém, která zahrnuje software pro centrum médií Kodi. Byl vybudován od základů dodržujících princip JeOS. Tento OS je velmi lehký a vhodný pro omezený rozsah použití HTPC. K dispozici jsou také speciální edice distribucí Linux, které obsahují software MythTV media center, jako je Mythbuntu, speciální vydání Ubuntu.", "Kali Linux je Linuxová distribuce založená na Debianu určená pro digitální forenzní a penetrační testování. Dodává se s předinstalovanými několika softwarovými aplikacemi pro penetrační testování a identifikaci bezpečnostních problémů. Nástroj BackBox od společnosti Ubuntu poskytuje předinstalované nástroje pro zabezpečení a síťovou analýzu pro etické hackování. Existuje mnoho linuxových distribucí vytvořených s ochranou soukromí, tajemstvím, anonymitou v síti a bezpečností informací, včetně Tails, Tin Hat Linux a Tinfoil Hat Linux. Lightweight Portable Security je distribuce založená na Arch Linuxu a vyvinutá Ministerstvem obrany Spojených států. Tor-ramdisk je minimální distribuce vytvořená výhradně pro hostování anonymního softwaru Tor.", "Linux Live CD se již dlouho používá jako nástroj pro obnovu dat z poškozeného počítačového systému a pro opravu systému. Na základě této myšlenky se objevilo několik linuxových distribucí přizpůsobených pro tento účel, z nichž většina používá GParted jako editor oddílů s doplňkovým softwarem pro obnovu dat a opravu systému:", "SpaceX využívá několik redundantních letových počítačů v konstrukci se systémem odolným vůči chybám v raketě Falcon 9. Každý motor Merlin je řízen třemi voting počítači, přičemž dva počítače mají fyzické procesory a neustále se vzájemně kontrolují. Linux není ve své podstatě tolerantní k chybám (žádný operační systém není, protože je funkcí celého systému včetně hardwaru), ale letový počítačový software to pokládá za svůj účel. Pro flexibilitu se místo náhradních dílů, vytvrzených za použití radiace, používají komerčně vyráběné náhradní díly a systémy \"tolerantní vůči radiaci\". Od září 2018 provedla společnost SpaceX více než 60 startů Falconu 9. Od roku 2010, všechny, kromě jednoho, úspěšně dodaly své primární užitečné zatížení na zamýšlenou oběžnou dráhu, a plánuje jej použít k přepravě astronautů na Mezinárodní kosmickou stanici. Systém Windows zde byl navíc používán jako operační systém na kritických systémech, které nejsou určeny pro poslání. Notebooky používané na palubě kosmické stanice byly ale nahrazeny Linuxem. První humanoidní robot s operačním systémem Linux také prochází testováním v letu. Laboratoř Jet Propulsion používala Linux již řadu let \"na pomoc při projektech spojených s výstavbou bezpilotního vesmírného letu a průzkumu hlubokého vesmíru\"; NASA využívá Linux v robotice v roveru Mars a Ubuntu Linux pro \"ukládání dat ze satelitů\".", "Distribuce Linuxu byly vytvořeny tak, aby poskytovaly studentům praktické zkušenosti s kódováním a zdrojovým kódem na zařízeních jako je Raspberry Pi. Kromě vytvoření praktického zařízení je záměrem ukázat studentům \"jak věci pracují.\" Projekty Ubuntu Edubuntu a Projekt Linux Schools, stejně jako Debian derivát Skolelinux, poskytují vzdělávací softwarové balíčky. Obsahují také nástroje pro správu a budování školních počítačových laboratoří a počítačových učeben, jako je Linux Terminal Server Project (LTSP).", "Instant WebKiosk a Webconverger jsou distribuce Linuxu založené na prohlížeči, které se často používají ve webových kioscích a digitálním značení. Thinstation je minimalistická distribuce určená pro tenké klienty. Rocks Cluster Distribution je přizpůsoben pro vysoce výkonné výpočetní clustery. Existují distribuce Linuxu s obecným účelem, které jsou zaměřeny na určité publikum, jako jsou uživatelé určitého jazyka nebo zeměpisné oblasti. Mezi takové příklady patří Ubuntu Kylin pro uživatele čínského jazyka a BlankOn zaměřené na indonéské obyvatele. Profesionální distribuce zahrnují Ubuntu Studio pro tvorbu médií a DNALinux pro bioinformatiku. Dále sem patří muslimsky-orientované distribuce jménem Sabily, který následně poskytuje také některé islámské nástroje. Některé organizace používají interně lehce specializované linuxové distribuce, včetně GendBuntu používané francouzským národním četnictvem, Goobuntu, který interně používá společnost Google a Astra Linux, vyvinutý speciálně pro ruskou armádu.", "Název \"Linux\" původně označoval jen samotné jádro, ale velmi brzy byl název zevšeobecněn a vztažen na celý operační systém skládající se z jádra Linux a operačního systému GNU. Už delší dobu ale neplatí, že Linux a GNU tvoří takřka celý systém, do systému byla postupně zahrnuta řada dalších programů.", "V angličtině vznikaly dříve spory, jak se má správně slovo Linux vyslovovat. Běžně je toto slovo vyslovováno, avšak existují různé varianty. Například sám Linus Torvalds, původce jména Linux, slovo vyslovuje podobně jako v češtině – (, )." ] }

{ "title": [ "Teorie a metodologie historické vědy.", "Historické prameny.", "Metody zkoumání.", "Společenské funkce historiografie.", "Dějiny historiografie.", "Obecné dějiny historiografie.", "Antika.", "Česká historiografie." ], "section_level": [ "1", "2", "2", "1", "1", "2", "3", "2" ], "content": [ "", "Historickým pramenem se rozumí primární zdroj informací v historickém bádání. Jako pramen lze označit vše, co bylo zachováno pro poznání a ověřování historických skutečností, vzniklo z lidské činnosti, činnosti lidské společnosti. Informace jsou kriticky čerpány z mnoha typů pramenů (zdrojů) s různým stupněm relevance.", "Mezi metody zkoumání v historiografii náleží: Historickému bádání jsou nápomocny také pomocné vědy historické i vědní disciplíny formálně od historické vědy oddělené (parcializované), jako je lingvistika, geografie, sociologie, statistika, demografie či kartografie.", "Historiografie plní řadu sociálních funkcí. Mezi ty základní, definované Jürgenem Kockou, patří:", "", "", "Také sám dějepis se v minulosti bohatě vyvíjel, má své dějiny. V antickém Řecku se původně objevila jednoduchá analistika a díla oslavující vládce, tzv. apoteozy. Později se objevují pokusy o univerzální vylíčení světa od zrození světa. Za prvního politického historika je označován Hérodotos, který ve svém díle \"Historiai\" popisuje historii řecko-perského světa, vznik rozporu mezi těmito světy, růst perské moci a vlastní dějiny řecko-perských válek. Dalším významným řeckým historikem byl Thúkydidés, který popsal dějiny peloponéské války. Na něj navázali např. Theopompos a Xenofón. Starověké římské dějepisectví navázalo na řecké. Nejstarší římská historiografická díla jsou také psána řecky nebo rovnou řeckými autory. Z Řeků vystupuje např. Polybios, popisující dějiny punských válek, či Poseidónios.", "V českých zemích se historiografie začala rozvíjet záhy po vzniku českého knížectví v 9. století. První menší záznamy historických událostí se pokoušely od 12. století uceleně shrnout kroniky (Kosmova kronika, \"Zbraslavská kronika\", tzv. \"Dalimilova kronika\", husitské kroniky). Další kroniky byly napsány také v období humanismu, autoři však začínali psát také o dějinách náboženských hnutí, k nimž patřili (o Jednotě bratrské Jan Blahoslav), nebo o dějinách svého stavu (šlechtických rodů či měst). Po porážce českých stavů na Bílé hoře museli protestanté české země opustit; jejich tvorba pak ještě nějakou dobu doznívala v exilu. Domácí katolická historiografie se snažila navázat na tradici české katolické historiografie, avšak s nevelkým úspěchem. Nový vzestup dějepisectví v českých zemích zaznamenalo až s příchodem osvícenství, které kladlo důraz na kritiku pramenů a jejich edici. Ediční činnost ovšem vedla k bourání starých mýtů (Dobner zpochybnil věrohodnost Hájkovy kroniky) a novému pohledu na některé události českých dějin (Pelcl pozitivně ohodnotil Husovu činnost, Dobrovský přehodnotil pohled na Jana Nepomuckého). Po roce 1820 ovšem začal romantismus osvícenské principy vytlačovat a historiografie měla začít sloužit nacionálním zájmům. Největší dílo sepsal Palacký, který české dějiny charakterizoval jako neustálé potýkání českého a německého živlu. Skutečná vědecká historická věda se začala rodit až v 2. polovině 19. století s příchodem pozitivismu, který kladl velký důraz na systematickou důslednou práci s prameny a odmítal intuici. Pozitivistické dějepisectví sice ještě nějakou dobu dále sloužilo národním či politickým zájmům (Tomek, Gindely), Jaroslav Goll ovšem nakonec prosadil odpolitizování historiografie a vtiskl jí ráz skutečné vědecké práce založené na propracované metodologii. Goll také vychoval na oddělené české pražské univerzitě skupinu žáků, které se začalo říkat „Gollova škola“. Nejednalo se o homogenní skupinu, společné jí však byla gollovská pozitivistická metoda. Mezi hlavní představitele patřil Pekař, Šusta, Novotný, Krofta a Nejedlý. Kromě této skupiny působila ještě starší generace pracující tradičními metodami poplatnými nacionálním, politickým či náboženským požadavkům. Také se od historické vědy začaly oddělovat pomocné vědy historické (Emler, Friedrich) a archeologie (Píč, Niederle). A v neposlední řadě se vyvíjela také historiografie českých Němců, byť pod silným vlivem nacionalismu (Bachmann, Bretholz). V meziválečném období dále pokračovala činnost pozitivistické historiografie, avšak její zmechanizování a odosobnění vedlo ke skepsi, kritice pozitivistické metodologie (Werstadt, Slavík). Určité východisko představovalo obohacení politických dějin o hospodářsko-sociální dějiny (Mendl), v čemž pokračovala také mladší generace ve 30. letech. Z řady historiků vybočoval Kalista, jenž představil svou vlastní koncepci historikovy práce, jež podle něj měla být tvůrčí činností. Přeryv v české historiografii znamenala nacistická okupace a nastolení komunistického režimu. O dějinách se muselo oficiálně psát v souladu s marxistickou ideologií. Politicky nevyhovující autoři museli svá díla vydávat pod jménem svého kolegy, který mohl publikovat, nebo jejich práce nevycházely vůbec. Svobodnou vědeckou činnost umožnila až sametová revoluce roku 1989. O dějinách historiografie" ] }

{ "title": [ "Příklad.", "Okamžité zrychlení.", "Průměrné zrychlení.", "Tečné a normálové zrychlení.", "Zrychlení v přírodě." ], "section_level": [ "1", "1", "1", "1", "1" ], "content": [ "Mějme dva běžce závodící na stejné trati, tedy pohybující se po stejné trajektorii. Tito dva běžci nechť vyběhnou ve stejný okamžik a do cíle dorazí také současně. Lze tedy říci, že průměrná rychlost obou běžců byla stejná. Pokud však v komentáři k závodu uslyšíme, že v půli tratě vedl jeden z běžců, pak pohyby obou závodníků určitě nebyly stejné. První závodník běžel první polovinu tratě rychleji než druhý (a byl tedy v polovině dráhy dříve), zatímco druhý závodník běžel rychleji ve druhé polovině tratě a to tak, že do cíle dorazili současně. V polovině tratě tedy došlo k nějaké změně. Druhý závodník totiž zrychlil, tj. změnil svou rychlost (případně první závodník mohl zpomalit, tj. negativně změnit svoji rychlost). Charakteristikou této změny je právě zrychlení.", "Okamžité zrychlení je zrychlení v daném časovém okamžiku. Jelikož je časový okamžik nekonečně krátký, vypočte se okamžité zrychlení jako první derivace rychlosti podle času, tzn.", "Průměrné zrychlení je zrychlení, které se určí jako podíl změny rychlosti formula_5 za daný časový interval formula_6 a tohoto časového intervalu, tzn.", "Při křivočarém pohybu je výhodné rozložit zrychlení do směru pohybu, tzn. do směru tečny k trajektorii, a do směru kolmého k pohybu, tzn. do směru normály k trajektorii. Hovoříme pak o tečném zrychlení a normálovém (také dostředivém) zrychlení. Tečné zrychlení formula_8 a normálové zrychlení formula_9 představují rozklad vektoru zrychlení formula_1. Platí tedy vztah Pro velikost zrychlení pak platí V případě formula_13 probíhá pohyb po křivce rovnoměrným pohybem. Příkladem takového pohybu může být rovnoměrný pohyb po kružnici nebo rovnoměrný přímočarý pohyb. V případě formula_14 probíhá pohyb po křivce se zrychlením formula_15. Pohyb v takovém případě není vychylován z tečného směru, tedy ze směru přímky, a jedná se tedy o přímočarý (i když obecně nerovnoměrný) pohyb. Jedná se také o jediný případ, kdy má zrychlení stejný směr jako rychlost.", "Čím je objekt menší, tím větší zrychlení může vydržet. Malá zvířata dokáží vyvinout zrychlení až 100násobné oproti normálnímu tíhovému zrychlení (tzv. přetížení). Pro organismus člověka je přetížení jednotek G velkou zátěží a přetížení 20 G je často smrtelné." ] }

{ "title": [ "Příklady.", "Volný hmotný bod." ], "section_level": [ "1", "1" ], "content": [ "Pojem hmotného bodu se používá nejen pro tělesa malých rozměrů. Např. při sledování pohybu malého tělesa v gravitačním poli můžeme postupovat tak, že zanedbáme odpor vzduchu. V takovém případě působí na těleso pouze gravitační pole a vzhledem k malým rozměrům tělesa je možné jej nahradit hmotným bodem. Pokud uvažujeme s odporem vzduchu, pak musíme znát tvar pohybujícího se tělesa, neboť na něm závisí odporová síla, a v takovém případě již těleso hmotným bodem nahradit nelze. Jiným příkladem může být nahrazení planety obíhající kolem Slunce za hmotný bod. Pokud sledujeme pohyb jednotlivých planet ve sluneční soustavě a jestliže předpokládáme, že jednotlivé planety jsou od sebe dostatečně vzdálené a nezajímáme se o jejich rotaci a další vlastnosti, které souvisejí s tvarem a rozměry planet, pak lze planety považovat za hmotné body. Pokud se však poněkud přiblížíme a budeme sledovat např. vliv Měsíce na Zemi (slapové jevy apod.), pak nelze náhradu hmotným bodem provést. Často se také používá náhrada tělesa soustavou hmotných bodů (tzn. vhodně zvolené části tělesa jsou nahrazeny hmotnými body). Následné sledování sil působících mezi jednotlivými hmotnými body soustavy namáhání jednotlivých částí tělesa. Tento postup bývá využíván např. při statickém posuzování staveb. Pojem hmotného bodu je užitečný pro teoretickou výstavbu mechaniky. Např. pro popis makroskopických těles lze použít představu, že takové těleso je složeno z velkého množství vzájemně vázaných hmotných bodů.", "Pokud na hmotný bod nepůsobí žádné síly, označujeme jej jako volný hmotný bod. Vztažné soustavy, vzhledem ke kterým je volný hmotný bod v klidu nebo rovnoměrném přímočarém pohybu jsou inerciálními soustavami. V opačném případě se jedná o neinerciální soustavu." ] }

{ "title": [ "Reakce na dostředivou sílu.", "Terminologie.", "Setrvačná odstředivá síla.", "Rotace Země." ], "section_level": [ "1", "2", "1", "2" ], "content": [ "Těleso A, které se v inerciální vztažné soustavě pohybuje po zakřivené trajektorii, má dostředivé zrychlení. Podle druhého Newtonova zákona (zákon síly) musí být toto zrychlení způsobeno silou, kterou nějaké jiné těleso B působí na těleso A. Tato síla má stejný směr jako zrychlení, to znamená do středu, a proto se nazývá dostředivou silou. Podle třetího Newtonova zákona (akce a reakce) musí také těleso A působit stejně velkou silou na těleso B, ale opačným směrem. To znamená, že tato reakce má směr od středu otáčení a lze ji označovat jako odstředivou sílu. Příklad: průjezd obloukem. Aby železniční vůz projel levým obloukem a nepokračoval v pohybu přímým směrem (zákon setrvačnosti), musí na něj působit síla směrem doleva. Na železnici tuto dostředivou sílu zajišťuje kolej a můžeme ji nazvat akcí. Zároveň s ní vzniká reakce, takže vůz působí na kolej stejně velkou silou, ale směrem doprava. Kdyby nebyla kolej dobře uložena, tato síla by s ní pohnula (což se občas i stane, zejména při spolupůsobení pnutí v extrémních vedrech). Míří směrem od středu oblouku, takže jí můžeme říkat odstředivá síla. Je to síla skutečná, ale působí na kolej, nikoli na jedoucí vůz. Nemá tedy význam sčítat ji se silami působícími na vůz. Situaci jsme popsali v inerciální vztažné soustavě spjaté se Zemí. V této soustavě není žádná odstředivá síla, která by působila na vůz. Velikost odstředivé síly formula_1 působící na kolej je stejná jako velikost dostředivé síly formula_2, kterou působí kolej na vůz. To znamená kde formula_4 je hmotnost vozu, formula_5 je okamžitá rychlost jízdy, formula_6 je dostředivé zrychlení, formula_7 je poloměr křivosti oblouku a formula_8 je úhlová rychlost.", "Příručka pro učitele fyziky na SŠ doporučuje používat pojem \"odstředivá síla\" pouze pro tuto skutečnou sílu v inerciální vztažné soustavě, nikoli pro setrvačnou, tedy zdánlivou sílu v neinerciálních soustavách, která je popsána v následující sekci. Aby nemohlo dojít k záměně, používá se ve středoškolských učebnicích a dalších textech pro zdánlivou sílu v otáčející se soustavě přesnější označení \"setrvačná odstředivá síla\". Naopak v publikacích zaměřených teoretičtěji se pojem \"odstředivá síla\" používá právě pro sílu setrvačnou, a to jako pojem důležitý k jejímu odlišení od jiných druhů setrvačné síly. Teoretičtější práce se zabývají obecnými mechanickými systémy a zákonitostmi jejich pohybu - zajímá je tedy působení sil a vnějších vazeb na takový systém, nikoli jak takový systém zpětně působí na tyto vazby, proto se o reakci na dostředivou sílu jako o \"odstředivé síle\" vůbec nemluví.", "Setrvačné síly zavádíme v neinerciálních vztažných soustavách, kde mají předměty setrvačné zrychlení, které není způsobeno žádnými skutečnými silami, ale vlastním pohybem soustavy. Cílem tohoto formálního kroku je, aby i v těchto vztažných soustavách bylo možné používat pohybovou rovnici (zákon síly) ve tvaru formula_9. Příkladem budiž opět vůz projíždějící obloukem, ale tentokrát chceme situaci popisovat ve vztažné soustavě spjaté s vozem. V této soustavě na vůz také působí kolej skutečnou dostředivou silou, jenže vůz se nepohybuje. To můžeme přisoudit působení stejně velké síly opačného směru. Má směr od středu oblouku, jde tedy o odstředivou sílu. Na rozdíl od výše popsané síly působící na kolej, tato síla musí působit na vůz, aby se nepohyboval. Její velikost musí být právě taková, aby kompenzovala dostředivou sílu, to znamená Působení setrvačné síly formula_11 ale nelze vysvětlit vlivem žádného tělesa. Také k ní neexistuje žádná síla reakce. Je „způsobena“ pouze naší volbou vztažné soustavy. Proto patří do kategorie zdánlivých sil. Setrvačné odstředivé zrychlení vozu je stejně velké jako dostředivé zrychlení. Proto v této soustavě setrvává vůz v klidu. Je-li uvnitř vozu umístěn předmět o hmotnosti formula_13, řekněme míček na stolku, pak v soustavě spjaté s vozem má i míček setrvačné odstředivé zrychlení o velikosti formula_14, kde formula_15 je zrychlení vozu vůči inerciální soustavě. Není-li míček nijak upevněn, není toto zrychlení kompenzováno žádnou silou a cestující uvidí, že míček začne opravdu zrychlovat směrem ven z oblouku. Přesto neexistuje žádné těleso, které by míček z oblouku silou vytlačovalo. Přisuzujeme to setrvačné odstředivé síle o velikosti formula_16 působící na míček v neinerciální soustavě. Vidíme, že tato síla je úměrná hmotnosti předmětu, na který působí, takže pro každý předmět ve voze má jinou velikost. Naopak velikost odstředivého zrychlení formula_17 je pro všechny předměty v této soustavě společná. (Pro jednoduchost předpokládáme, že vozová skříň má dostatečně malé rozměry, takže poloměr zatáčení formula_7 je přibližně stejný pro všechny uvažované předměty.) Setrvačnou odstředivou sílu lze definovat i pro obecný pohyb neinerciální soustavy (tedy i pro zrychlené otáčení) a obecnou (tedy i pro pohyblivou) polohu místa v ní. Pohybuje-li se neinerciální soustava v daném okamžiku vzhledem k inerciálnímu rámci s úhlovou rychlostí formula_19 (s osou otáčení procházející počátkem neinerciální soustavy), působí v místě s polohovým vektorem formula_20 v této soustavě setrvačná odstředivá síla Stejně jako ve speciálním případě tedy závisí přímo úměrně na kolmé vzdálenosti místa od okamžité osy otáčení a na dvojmoci velikosti úhlové rychlosti. Závislost na úhlovém zrychlení a na rychlosti v neinerciální soustavě se v ní neprojeví - na nich závisejí další setrvačné síly - Eulerova a Coriolisova. V přírodě existuje ještě jeden druh síly, který má tu vlastnost, že uděluje všem předmětům stejné zrychlení. Jedná se o gravitační sílu. Podle principu ekvivalence jsou její účinky přesně stejné jako účinky setrvačných sil. Působí-li na nějaké těleso gravitace a navíc setrvačná síla, jsou veškeré účinky stejné, jako když síly nahradíme jedinou „gravitační“ silou. Například bobista na výše uvedeném obrázku se vlivem setrvačné odstředivé síly cítí, jakoby na něj působila silnější gravitace a mačkala ho do sedačky.", "Planeta Země je přibližně koule, která se pomalu otáčí kolem své osy, takže vztažná soustava s ní spjatá není přesně inerciální. (Lze se o tom přesvědčit například Foucaultovým kyvadlem.) V soustavě spjaté se Zemí působí na předměty gravitační síla a zároveň setrvačná odstředivá síla směrem od osy otáčení. Úhlová rychlost formula_22 je pro všechny předměty na Zemi stejná (jedna otáčka za den). Setrvačné odstředivé zrychlení tedy roste úměrně poloměru formula_7 kružnice, kterou předmět opisuje, čili jeho vzdálenosti od zemské osy. Tu lze vypočítat jako formula_24, kde formula_25 je poloměr planety a formula_26 je zeměpisná šířka. Odstředivé zrychlení je potom formula_27. Největší odstředivé zrychlení je na rovníku, nulové na pólech, v Praze má hodnotu zhruba 0,022 m/s2. Setrvačná odstředivá síla se vektorově sčítá se silou gravitační a výsledkem je tíhová síla, která nás tlačí k Zemi. Zatímco gravitace míří přesně do středu planety (těžiště), tíhová síla má směr mírně odlišný. Zavěsíme-li na severní polokouli olovnici, nemíří přesně do středu Země, protože je odstředivou silou mírně tažena k jihu. Zároveň je mírně nadlehčována." ] }

{ "title": [ "Průměrná rychlost.", "Okamžitá rychlost.", "Rychlost při pohybu po kružnici.", "Vztah mezi obvodovou a úhlovou rychlosti.", "Relativistická rychlost." ], "section_level": [ "1", "1", "1", "2", "1" ], "content": [ "Od okamžité rychlosti se \"průměrná rychlost\" liší tak, že je definována jako celková vzdálenost uražená za určitý čas. Např. pokud je vzdálenost 80 kilometrů ujetá za 1 hodinu, pak je průměrná rychlost 80 kilometrů za hodinu. Podobně, pokud je 320 kilometrů ujeto za 4 hodiny, je průměrná rychlost opět 80 kilometrů za hodinu. Pokud je vzdálenost v kilometrech (km) vydělena časem v hodinách (h), výsledkem jsou kilometry za hodinu (km/h). Průměrná rychlost nepopisuje změny rychlosti, které mohly nastat v kratších časových intervalech (protože průměrná rychlost je celková vzdálenost dělená celkovým časem cesty). Takže průměrná rychlost se značně liší od okamžité rychlosti. Průměrná rychlost se vypočítá: nebo exaktněji", "Okamžitá rychlost je rychlost v daném časovém okamžiku. Jelikož je časový okamžik nekonečně krátký, vypočte se okamžitá rychlost jako první derivace dráhy podle času, tedy limitním přechodem od průměrné rychlosti:", "Při pohybu po kružnici se k vyjádření rychlosti používají dvě různé veličiny – obvodová rychlost a úhlová rychlost, které se odlišují rozměrem i jednotkami.", "Mezi obvodovou a úhlovou rychlostí platí vztah kde \"ω\" je úhlová rychlost, \"r\" je poloměr kružnice. Ve vektorovém vyjádření: Tento vztah je speciálním případem vektorového vyjádření úhlové rychlosti.", "Při určování rychlosti v relativistické mechanice se postupuje podobně jako u klasické (nerelativistické) rychlosti. Pro hmotný bod, který se pohybuje prostorem, lze rychlost ve vztažné soustavě \"S\" vyjádřit složkami Ve vztažné soustavě \"S' \" budou složky rychlosti formula_10 tohoto hmotného bodu vůči soustavě \"S' \" mít následující složky Toto vyjádření je stejné jako v klasické mechanice. Rozdíl však spočívá v tom, že jednotlivé souřadnice (prostorové i časové) se v teorii relativity transformují odlišně než v klasické fyzice. Předpokládejme, že soustava \"S' \" se vůči soustavě \"S\" pohybuje konstantní rychlostí formula_14, Přičemž pohyb probíhá podél os \"x\", \"x' \", které vzájemně splývají. Složky rychlosti formula_10 lze vyjádřit prostřednictvím speciální Lorentzovy transformace. Jejich diferencováním dostaneme Dosazením dostaneme transformační vztahy pro složky relativistické rychlosti Tyto vztahy představují relativistickou transformaci rychlosti. Pro malá formula_14 ve srovnání s rychlostí světla formula_24, tzn. formula_25, přechází tyto vztahy ve vztahy pro klasickou (nerelativistickou) transformaci rychlosti Vyjádření rychlosti v soustavě \"S\" prostřednictvím složek rychlosti v soustavě \"S' \" získáme záměnou čárkovaných a nečárkovaných veličin a záměnou znaménka u rychlosti formula_14, tzn. Jedním z důsledků uvedených transformačních vztahů je skutečnost, že rychlost světelného paprsku bude ve všech inerciálních vztažných soustavách stejná, což odpovídá druhému postulátu speciální teorie relativity. Máme-li totiž v soustavě \"S\" světelný paprsek pohybující se rychlostí světla formula_24 ve směru osy \"x\", tzn. formula_34, dostaneme pro rychlost stejného paprsku v soustavě \"S' \" Dalším z důsledků těchto transformačních vztahů je také skutečnost, že pokud je rychlost v menší než rychlost světla formula_24, bude menší než rychlost světla ve všech inerciálních vztažných soustavách. Např. pokud se v soustavě \"S' \" pohybuje hmotný bod rychlostí formula_37 ve směru osy \"x\" a samotná soustava \"S' \" se pohybuje vzhledem k soustavě \"S\" rychlostí formula_38 ve stejném směru, byla by podle klasické mechaniky rychlost pohybu hmotného bodu v soustavě \"S\" rovna formula_39, což je rychlost vyšší než rychlost světla formula_24. Relativistická mechanika však dojde k hodnotě formula_41. Rychlost formula_14 vzhledem k rychlosti světla formula_24 se označuje za podsvětelnou, je-li formula_44, světelnou (rychlost světla), je-li formula_45, nebo nadsvětelnou při formula_46." ] }

{ "title": [ "Geografické disciplíny.", "Geografie vs. zeměpis.", "Subjekt a objekt studia.", "Historie geografie.", "Starověk.", "Středověk.", "Moderní geografie.", "Metody." ], "section_level": [ "1", "1", "1", "1", "2", "2", "2", "1" ], "content": [ "Soustava zeměpisných věd Objektem geografie (= zeměpisu) je \"krajinná sféra\", popisovaná na několika úrovních. Podle těchto úrovní se dělí geografie na čtyři základní části:", "Někdy se rozlišuje pojem \"geografie\" jakožto soubor vědních disciplín a pojem \"zeměpis\" (\"školská geografie\") jakožto vyučovací předmět.", "Subjektem studia geografie je krajinná sféra. Objektem (předmětem) výzkumu geografie jsou například změny ve složení obyvatelstva, velikost, struktura a vývoj lidské populace, demografická reprodukce, zdraví populace, problémy regionálního rozvoje, územní administrativy, sociální ekologie, migrací, urbanizace, socio-patogenních jevů, rozvojové pomoci, zemědělství, průmyslu, dopravy, cestovního ruchu, ozbrojených konfliktů, jakož i přírodních zdrojů, funkčního využívání krajiny, kvality životního prostředí, přírodních ohrožení a rizik, změn klimatu, kvality vod a další.", "", "Starověké státy zahrnovaly na svou dobu obrovské masy lidí. Vytvářely velká sídla s vysokou kulturou stavebnictví, písemnictví, vědy i umění. Sdružovaly zástupce různých rasových typů i etnických skupin. Státníci se museli seznamovat s územími a národy, nejen se svými, ale i v jiných regionech. Realizovaly se dlouhé cesty i vojenská tažení, doprovázená vzájemným objevováním národů. Docházelo k plodnému sbližování kultur, k přebírání shromážděných poznatků i představ, návyků i vynálezů. Víme o dalekých výpravách Egypťanů, Mínojců (obyvatelé Kréty), Foiničanů, Kartaginců, dávných indických mořeplavců aj. Kladly si vesměs praktické cíle – rozšiřování poznatků i zdrojů surovin (mědi, cínu, dřeva, pryskyřice, lnu, kůže, vosku, slonoviny) a potravin (obilí, datlí). Velký význam měly svazky se zeměmi, které oplývaly zlatem, stříbrem, drahokamy. Už v antice – ve Starém Řecku a později v Římě – vznikaly významné geografické práce. Dlouhou dobu byly součástí filozofie, historie či medicíny. Iónská škola je nejstarší známou řeckou filozofickou školou (z 6. stol. př. n. l.). Jejím představitelům – Tháletovi (první filozof, matematik a astronom), Anaximandrovi, Anaximenovi aj. – patří množství objevů v matematice, astronomii či geografii. V rámci nerozčleněné iónské vědy se vytvářely mj. i prvky fyzickogeografických koncepcí, zárodky obecné zeměvědy. Rozvoj mořeplavby a obchodu stimuloval vznik prvních geografických popisů. Říkalo se jim \"gés periodos\" (objezdy země). Členily se na periply (\"periplous\" jako obeplutí) – popisy pobřeží, praktické návody k navigaci podél mořských břehů; a periegezy – popis pevniny.", "Ve středověku geografie v evropských zemích prakticky zanikla. Dědictví antiky chránili, překládali a rozmnožovali především v arabském světě a dalších regionech Blízkého východu i Střední Asie. Mapy raného středověku nejčastěji ilustrovaly Bibli. Země měla tvar obdélníků (podle Kosmy), oválu či kruhu rozčleněného na tři části. (Noe prý po potopě rozdělil Zemi mezi tři syny). Tyto mapy bývají nejčastěji orientovány na východ; uprostřed leží Jeruzalém; nechybí na nich označení ráje, mytické říše Magog (severně od Kavkazu – jejím vládcem byl údajně Noemův syn Gog), různé fantastické země – i příšery. Charakteristické jsou rozsáhlé texty (legendy) na velmi schematických kresbách. Ani v Evropě se vývoj vědy ve středověku úplně nezastavil. Po mnohá staletí tam probíhal složitý proces zemědělského využívání vnitřních rovin; orná půda se vytvářela i v nejodlehlejších koutech, velmi vzdálených od moře. Formoval se pevný svazek rolníků s půdou. Na vrcholech hor, ochraňujících přístupy do rozoraných rovin a údolí, vznikaly hrady a zámky feudálních rytířů. Při úpatích se vytvářela řemeslnická a obchodní sídla, v nichž bohatli středověcí měšťané. Poznatky z geografie, potřebné při rozvíjení geografické dělby práce uvnitř antických států i mezi nimi, pečlivě shrnuté Strabónem a Ptolemaiem, byly středověkým vládcům Evropy po dlouhá staletí prakticky k ničemu. Časem však vznikala potřeba rozšiřovat obchod. Začalo se obchodovat s východem, vytvářely se daleké a riskantní cesty. Velké objevné cesty v 16. a 17. století zvýšily zájem o přesné geografické údaje z prozkoumaných oblastí a během 18. století dochází k etablování se geografie jako moderní vědy na evropských univerzitách.", "V období 19. a hlavně od poloviny 20. století dochází v geografii k velkému nárůstu poznání i k rozvoji teoreticko-metodologického aparátu. Během tohoto období prošla geografie čtyřmi významnými obdobími: environmentální determinismus, regionální geografie, kvantitativní revoluce a kritická geografie. Moderní geografie se zabývá rozložením jevů a procesů v prostoru a v čase, zajímá ji nejen současný stav, ale i jeho historické příčiny a budoucí důsledky. Pomocí sofistikovaných metod sleduje sociálně-geografické i fyzicko-geografické jevy v prostoru a ve vzájemných vazbách i hodnotí prostorové dopady různých jevů na společnost a přírodu. Současná geografie si již nevystačí s pouhým popisem stavu věcí, ale usiluje o nalezení pravidelností, vývojových trendů, vysvětlování příčin a důsledků problémů, formulování hypotéz a prognóz budoucího vývoje apod. Zabývá nejen základním, ale i v praxi využitelným výzkumem, který reaguje na aktuální problémy dynamicky se měnící společnosti.", "Geografická data se získávají prostřednictvím globálních družicových polohových systémech, dálkového průzkumu Země (DPZ) či měřením přímo v terénu pomocí speciálních přístrojů. Rozsáhlé soubory dat se zpracovávají za pomoci moderních počítačových technik geografického informačního systému (GIS) umožňujícího pokročilou geostatistickou analýzu či 3D vizualizaci prostorových dat. Součástí geografického výzkumu jsou i další kvantitativní a kvalitativní výzkumné metody používané při sběru a analýze dat." ] }

{ "title": [ "Rozdělení mechaniky.", "Podle vztahu k příčinám pohybu.", "Podle skupenství.", "Podle způsobu aproximace reálného tělesa.", "Mechanika těles.", "Podle použitých fyzikálních principů.", "Historie.", "Počátky.", "Starověk.", "Abecední seznam dílčích témat se vztahem k mechanice.", "Abecední seznam veličin." ], "section_level": [ "1", "2", "2", "2", "3", "2", "1", "2", "2", "1", "1" ], "content": [ "Mechaniku lze dělit podle různých kritérií.", "Ve vztahu k příčinám studovaného pohybu lze mechaniku rozdělit na", "Působení sil na tělesa různého skupenství se projevuje různě. Podle tohoto hlediska lze mechaniku rozdělit na", "Fyzikální přístup ke studiu reality umožňuje provádět zjednodušení při zachování dostatečné přesnosti výsledku (např. nahrazení planety pohybující se v gravitačním poli hmotným bodem může být v mnoha případech postačující). Tento přístup umožňuje rozdělit mechaniku na", "Část mechaniky zabývající se zkoumáním vlastností a pohybu těles (nikoliv hmotných bodů) v prostoru a změnami jejich velikostí a tvarů bývá označována jako mechanika těles. Mechanika těles využívá nástrojů mechaniky soustavy hmotných bodů a mechaniky kontinua, tzn. reálná tělesa jsou nahrazována soustavou hmotných bodů nebo představou o spojitě rozložené hmotě (tzv. kontinuu). Vlastnosti tělesa jsou určovány podmínkami kladenými na vazby mezi jednotlivými hmotnými body soustavy popisující těleso (popř. viskozitou při popisu kontinuem). Síla těchto vazeb má úzký vztah ke skupenství tělesa. Podle těchto vazeb lze mechaniku těles dělit na", "Podle fyzikálních principů, na nichž jsou vystavěny postupy lze mechaniku rozdělit na", "", "K prvnímu využívání principů patřících do mechaniky docházelo již za dob předchůdců současného člověka. Bylo to využívání jednoduchých kamenných, kostěných, dřevěných a později také kovových nástrojů, které usnadňovaly každodenní život a přinášely výhodu v boji o přežití. Snadno si lze představit, že se pravěký člověk naučil používat páku k manipulaci s břemeny, využíval vlastnosti pohybu těles při šikmém vrhu, uměl házet oštěpem, později střílet z luku, a znal také chování primitivních plavidel na vodě. Nejstarší nalezené kosterní pozůstatky a kamenné nástroje příslušníka rodu Homo, pocházejí z doby před cca dvěma miliony let. Velký pokrok techniky nastal s rozvojem zemědělství, díky jehož trvalejším přebytkům a možnosti tvoření zásob byl umožněn rozvoj řemesel. Závlahové zemědělství je spojeno se vznikem prvních civilizací v okolí velkých řek, Eufratu a Tigridu, Nilu, Indu a Žluté řeky. Počátky neolitického zemědělství v Mezopotámii a v Egyptě spadají do doby někdy kolem 8 000 př.n.l. Sumerové a Babyloňané vyvinuli vyspělou techniku, při své stavební činnosti využívali vlastnosti jednoduchých strojů a měřili délky, obsahy, objemy a čas a také vážili. Sumerům pak náleží jedna z největších vymožeností lidstva - vynález kola, které je vlastně jednou z aplikací páky. Egyptská kultura se vyvíjela souběžně se sumersko-babylonskou a částečně pod jejím vlivem. Dochovala se zobrazení rovnoramenných vah a závaží v podobě prstenců z drahých kovů. Egypťané projektovali, vytyčovali a stavěli velkolepé stavby, pyramidy a chrámy. Na rozdíl od Babyloňanů nezanechali rozsáhlé knihovny ani systematické záznamy o astronomických úkazech. Přesto víme, že prováděli velmi přesná astronomická pozorování, mimo jiné také pomocí přístroje zvaného \"merchet\", jakéhosi vizíru. Čínská civilizace patří k nejstarším na světě, ve 3. tisíciletí př.n.l. vstoupila do doby bronzové. O tisíc let později se rozvíjí pěstování rýže, výroba hedvábí, kolová doprava, vzniká písmo, literatura a věda - matematika, astronomie. Z hlediska přírodovědy patří mezi nejdůležitější spisy \"Kniha proměn\", která se pokouší vystihnout jednotu světa, jeho proměny a hybné síly, vznik a zánik věcí, vztahy nebe a země a místo člověka v přírodě. Příchod Řeků z původních sídel kdesi v eurasijských stepích se odehrál někdy začátkem 2. tisíciletí př.n.l. a souvisel s velkým stěhováním nejstarších indoevropských národů. Někdy v 8.st.př.n.l., po několika \"temných stoletích\" vzniká Homérova Ilias a Odyssea, jimiž začíná evropská literatura a v 7. st.př.n.l. se naplno začíná rozvíjet kultura, filosofie a věda, základ evropského racionálního myšlení a technické civilizace, to vše během několika století, kterým se říká \"řecký zázrak\". Oproti ostatním dávným civilizacím, které prošly tisíciletým vývojem matematiky, astronomie a přírodních věd, se Řekové začali pokoušet o rozumové, logické vysvětlování jevů, hledání a vyjadřování přírodních zákonů, formulování matematických vět a jejich dokazování. Znalost geometrie umožnila Řekům rozvinout dvě oblasti fyziky - statiku, tedy část mechaniky zabývající se rovnováhou a katoptriku, část optiky zabývající se lomem světla a popisem zrcadel. Poprvé oddělili náboženství a mytologii od filosofie a vytvořili první racionální modely světa. Iónská přírodní filosofie se zrodila v maloasijském Milétu. Tamní filosofická škola hledala jednotnou podstatu světa v podobě nějaké univerzální pralátky (arché), podobně jako moderní fyzika hledá jednotný základ všech druhů sil. Za prvního z ionských filosofů a vůbec prvního evropského vědce, astronoma, matematika a fyzika považujeme Thaleta z Milétu (asi 625-547 př.n.l.). Za pralátku považoval Thales všepronikající a všudypřítomnou vodu. Jeho přítel a žák Anaximandros s ním v tomto nesouhlasil a za pralátku a prapočátek všeho považoval cosi neurčeného, neomezeného, co nazýval apeiron, princip všeho vznikání a zanikání, které trochu připomíná čínské tao. Dnes bychom si jí mohli představit třeba jako určitou obdobu energie. Na rozdíl od Tháleta považoval Zemi za válec, který se nachází ve středu světa a volně se v něm vznáší, není ničím poután a na svém místě se udržuje jen tím, že je od všech konců stejně vzdálen. Země nemůže padat \"dolů\", protože ve světovém prostoru není určeno, kde je \"nahoře\" a kde \"dole\". To je geniální myšlenka, Anaximandros zde poprvé použil fyzikální princip symetrie. Dalšími z milétských byli Anaximenés, který považoval za pralátku vzduch (pneuma), Hérakleitos, který za pralátku považoval oheň a Anaxagorás (500-428 př.n.l.), který je počítán k posledním představitelům ionské filosofie. Pro iónské Řeky byly samozřejmou součástí života kola s loukotěmi, stavba plachetnic, lodí poháněných vesly, používání vah, olovnice, vodováhy, úhloměru, kružítka, kleští, kovářského měchu, páky, klínu, kladky, sifonu, vodních hodin. K dalším, kteří významně zasáhli do dějin matematiky a fyziky a ovlivnili mnohé následovníky, byli pythagoreici, vlastně příslušníci jakési sekty pod vedením Pythagora (asi 580-500 př.n.l.). Poprvé uvedli Zemi do pohybu, i když tato myšlenka se prosadila až koncem novověku a astronomicky byla prokázána s konečnou platností až v 18. století. Do jejich řad bývají počítáni Empedoklés, Filolaos, Eudoxos, Hérakleitos a za zakladatele řecké mechaniky je považován Archytas z Tarentu (428-365 př.n.l.). Matematické metody používal i k praktickým fyzikálním aplikacím a k řešení technických problémů. Zabýval se teorií kladky, kola na hřídeli a šroubu, konstruoval mechanizmy poháněné stlačeným vzduchem. Řekové si nedovedli teoreticky poradit s nejzajímavějšími vlastnostmi přírody, kterou představují pohyb, změna, vznik a zánik věcí. Těmito otázkami se zabývali eleaté na území jižní Itálie. Nejznámějším z eleatů byl Zenón (490-430 př.n.l.), spojovaný s takzvanými aporiemi, rozpornými myšlenkovými důkazy, podle nichž pohyb a změna nemohou existovat. Teprve objev matematické analýzy v 17. století ukázal, i když ne dokonale, jak popsat mechanický pohyb a jak zacházet s nekonečně malými a nekonečně velkými veličinami. Leukippos z Milétu (asi 490-420 př.n.l.) řešil eleatské problémy nekonečné dělitelnosti tak, že při dělení dojdeme až k malým částečkám, které už dělit nelze a nazval je nedělitelnými, tedy atomy. Obdobně předpokládal, že i prostor má nedělitelné části - amery. Vznikl tak atomismus, který po Leukiposovi rozvíjel Démokritos (asi 460-370 př.n.l.), jehož atomy jsou v neustálém pohybu, který probíhá podle nutnosti, nic není ponecháno náhodě. Jde tedy o strohý mechanický determinismus, podobně jako později u Newtona.", "Aristotelés, jako pravděpodobně největší z antických filosofů, který ovlivnil evropské myšlení na více než dvě tisíciletí, položil základy formální logiky jako způsobu vědeckého uvažování. Prováděl pozorování a nevyhýbal se ani experimentování. Pokusil se o vysvětlení zákonitostí pohybu jak pozemských, tak nebeských těles a může být v podstatě považován za prvního fyzika, i když převážně spekulativního. V Athénách založil kolem roku 335 př.n.l. vlastní školu Lykeion (odtud dnešní lyceum), ke které náležela velká knihovna. Jeho dílo je nesmírně rozsáhlé a je jedno z největších, jaké kdy jednotlivec vytvořil. V mnoha svých závěrech se mýlil, není však jeho vinou, že jeho učení bylo ve středověku dogmatizováno a tím bohužel zčásti brzdilo vědecký pokrok. Z přelomu 4. a 3. st. př.n.l. se dochovala první známá kniha o mechanice, spis nazvaný \"Mechanické problémy\". Za autora byl považován Aristotelés, podle novějších výzkumů ale pochází z doby o něco pozdější, a napsal ho pravděpodobně někdo z jeho žáků z peripatetické školy, pravděpodobně právě Archytas z Tarentu. Někdy se autor uvádí jako \"Pseudoaristoteles\". Fyzika, a zejména mechanika, dosáhla v helénistickém období (cca 4. až 1.st. př.n.l.), zejména v Alexandrii, vysokého stupně poznání. Byly odhaleny základní zákony statiky, rovnováhy a skládání sil, postupy zjišťování polohy těžiště těles, zákony hydrostatického tlaku, plování a mnoho dalšího. Zakladatelem alexandrijské mechaniky byl Ktesibios, pravděpodobně první z knihovníků neboli \"vědeckých ředitelů\" Múseia, které navázalo na Aristotelovu athénskou školu Lykeion a na téměř 600 let se stalo významným střediskem vědy, výzkumu, výuky, uchovávání a rozvíjení nových poznatků. Ktesibiovým následovníkem byl Filón z Bizantia, od kterého se dochovaly úryvky ze souboru spisů, týkajících se použití mechaniky a válečné techniky. Stratón z Lampsaku, který po Aristotelovi a Theofrastovi v 1. polovině 3. st př.n.l. řídil Lykeium, strávil nejprve také několik let v královském paláci v Alexandrii, kde se podílel se na vzniku Múseia. Zabýval se mechanikou těles, kapalin i plynů. V Řeckých Syracusách působil za vlády Hierona II. ve 3.st.př.n.l. největší z matematiků, fyziků a techniků starověku - Archimédés. Udržoval pravidelnou korespondenci s matematiky v Múseionu. Ve svém díle \"O metodě\", které bylo objeveno až počátkem 20. století, využívá mechaniku a fyzikální představy k intuitivnímu zjištění výsledku a až poté přechází k přesnému důkazu. Zanechal 13 traktátů, věnovaných konkrétním problémům matematiky a fyziky. Pracoval na důkladné teorii mechanické rovnováhy založené na pojmech těžiště a statický moment, které také definoval. Na toto téma se zachoval jeho traktát \"O rovnováze neboli těžištích rovinných obrazců\". Pod Eukleidovým vlivem se snažil o axiomatizaci statiky. Zabýval se principy činnosti jednoduchých strojů – páky, kladky, nakloněné roviny, klínu a ozubeného kola a objevil a formuloval zákonitosti jejich rovnováhy. Významně přispěl k poznatkům hydrostatiky, slavný Archimédův zákon zformuloval v traktátu \"O plovoucích tělesech\". Poslední dva roky svého života, ač do té doby téměř výhradně teoretický vědec, věnoval své umění plně do služeb obrany rodného města a pomocí válečných mechanických strojů, katapultů, balistů, beranů a jeřábů s chapadly ničil římské útočníky. Nejvýznamnějším fyzikem alexandrijské mechaniky byl Hérón Alexandrijský. Jeho spis \"Mechanika\" z 1.st.nl. se dochoval pouze v arabském překladu pod názvem \"Heronova kniha o zvedání těžkých předmětů\" a v citátech Pappa Alexandrijského. V první části tohoto díla se již objevuje skládání pohybů podle pravidla rovnonběžníku, zjišťování polohy těžišť těles, reakce v opěrných bodech. Klasifikuje i 5 jednoduchých strojů, jejich vzájemné propojení a také složitější stroje jako jeřáby, zvedáky, lisy, apod.", "Aerodynamický tvar - Aerodynamická vztlaková síla - Aerodynamika - Aerostatika - Afélium - Aneroid - Apogeum - Archimédův zákon - Atmosférický tlak Barograf - Barometr - Bernoulliho rovnice Centrální gravitační pole - Coriolisova síla Dostředivá síla - Dostředivé zrychlení - Dvojice sil Einsteinův princip relativity - Elevační úhel Frekvence Galileiho princip relativity - Gravitace - Gravitační pole - Gravitační polohová energie - Gravitační potenciální energie - Gravitační síla - Gravitační zrychlení Hmotný bod - Homogenní gravitační pole - Hybnost - Hydraulické zařízení - Hydrodynamický paradox - Hydrodynamika - Hydrostatický paradox - Hydrostatická tlaková síla - Hydrostatický tlak - Hydrostatika Impuls síly - Inerciální vztažná soustava Jednoduchý stroj Kartézská soustava souřadnic - Keplerovy zákony - Kinetická energie - Kmitočet - Kladka - Kladkostroj - Klidové tření - Klín - Kolo na hřídeli - 1. kosmická rychlost - 2. kosmická rychlost - Kruhová rychlost - Křivočarý pohyb Laminární proudění Manometr - Mechanická energie - Mechanická práce - Mechanický stroj - Mechanika kapalin a plynů - Mechanika tekutin - Měrná tíha - Moment setrvačnosti - Moment síly Nakloněná rovina - Neinerciální vztažná soustava - Nerovnoměrný pohyb - Nerovnoměrný pohyb po kružnici - Nerovnoměrný přímočarý pohyb - Newtonovy pohybové zákony - Newtonův gravitační zákon - 1. Newtonův pohybový zákon - 2. Newtonův pohybový zákon - 3. Newtonův pohybový zákon - Normální atmosférický tlak Objemový průtok - Odpor prostředí - Odporová síla - Odstředivá síla - Osa otáčení - Otáčivý pohyb Páka - Pascalův zákon - Perigeum - Perihelium - perioda (fyzika) - Pevná kladka - Plování těles - Podtlak - Pohyb - Pohybová energie - Pohyb po kružnici - Pohyb tělesa kolem Slunce - Pohyb tělesa kolem Země - Polární soustava souřadnic - Poloha tělesa - Polohová energie - Polohová energie pružnosti - Polohový vektor - Posuvný pohyb - Potenciální energie - Potenciální energie pružnosti - Pneumatické zařízení - Princip nezávislosti pohybů - Proudění - Průvodič - Přetlak - Převody - Příkon - Přímočarý pohyb - Pumpa Rameno valivého odporu - Relativita pohybu - Rovnováha sil - Rovnoměrný pohyb - Rovnoměrný pohyb po kružnici - Rovnoměrný přímočarý pohyb - Rovnoměrně zrychlený pohyb po kružnici - Rovnoměrně zrychlený přímočarý pohyb - Rovnovážná poloha - Rozklad sil - Rychlost Setrvačná síla - Síla - Skládání pohybů - Skládání rychlostí - Skládání sil - Smykové tření - Smykový pohyb - Součinitel klidového tření - Součinitel smykového tření - Součinitel valivého tření - Soustava souřadnic - Spojené nádoby - Stabilita - Stálá rovnovážná poloha Šroub Tekutina - Těžiště - Těžnice - Tíha - Tíhová síla - Tíhové zrychlení - Trajektorie - Translace - Tření - Třecí síla - Tuhé těleso - Turbulentní proudění Účinnost - Úhlová dráha - Úhlová rychlost - Úhlové zrychlení - Úniková rychlost Valivé tření - Valivý odpor - Valivý pohyb - Volná kladka - Volná rovnovážná poloha - Volný pád - Vratká rovnovážná poloha - Vrh svislý - Vrh vodorovný - Vrh šikmý - Výkon - Vztažná soustava - Vztlaková síla Zákon akce a reakce - Zákon setrvačnosti - Zákon síly - Zákon zachování hybnosti - Zákon zachování mechanické energie - Zrychlení", "Coriolisova síla - Dostředivá síla - Dostředivé zrychlení - Dráha - Dvojice sil - Frekvence - Gravitační síla - Gravitační zrychlení - Hybnost - Hydrostatická tlaková síla - Hydrostatický tlak - Mechanická energie - Mechanická práce - Měrná tíha - Moment setrvačnosti - Moment síly - Odporová síla - Odstředivá síla - perioda (fyzika) - Pohybová energie - Polohová energie - Příkon - Rychlost - Setrvačná síla - Tíha - Tlaková síla - Třecí síla - Účinnost - Úhlová dráha - Úhlová rychlost - Úhlové zrychlení - Výkon - Vztlaková síla - Zrychlení" ] }

{ "title": [ "Etymologie.", "Geografie.", "Dějiny.", "Slezská problematika.", "Kultura.", "Jazyk.", "Literatura.", "Kroj.", "Osobnosti.", "Slezská města." ], "section_level": [ "1", "1", "1", "1", "1", "2", "2", "2", "1", "1" ], "content": [ "Existuje několik teorií týkajících se vzniku slova Slezsko. Převážně němečtí badatelé odvozovali pojmenování Slezska od germánského kmene Silingů (latinsky \"Silingae\"), jehož příslušníci na slezském území dočasně sídlili. Dle dalších teorií je možné odvodit název tohoto území od hory Ślęży či od řeky Slenzy (polsky \"Ślęza\", německy \"Lohe\"). Označení Slezska však může mít původ i ve slovanských výrazech \"ślęg\", \"ślęgać\" či \"śleganina\" označujících nepohodu, vlhkost a deštivé počasí. Někteří badatelé hledají původ tohoto slova až v starším indoevropském základě. Poslední studie se však přiklánějí k tomu, že nejpravděpodobněji byl název Slezska odvozen od řeky Slenzy.", "Povrch Slezska je převážně nížinatý. V polské části Slezska se rozkládá rozsáhlá Slezská nížina, jíž protéká nejdůležitější slezská řeka Odra. Nejvyšší horou Slezska je Sněžka (1603 m n. m.). Na jižní hranici Slezska se zvedají pohoří Sudety (Lužické hory, Krkonoše, Rychlebské hory, Hrubý Jeseník), Moravskoslezské Beskydy a Slezské Beskydy. Pokud ke Slezsku připočteme i Kladsko, leží na jižní hranici Slezska také Orlické hory a Králický Sněžník. Východní hranici tvoří horní tok Visly, poté pokračuje severozápadním směrem podél řek Liswarta a Przemsze, dolinou řeky Barycze a následně jihovýchodním směrem k soutoku Odry a Lužické Nisy, po níž putuje zpět k Lužickým horám. Slezsko sousedí s několika historickými zeměmi; od jihu po směru hodinových ručiček to jsou Morava, Čechy, Horní a Dolní Lužice, Braniborsko, Velkopolsko, Malopolsko a Horní Uhry.", "V šestém století bylo Slezsko osídleno slovanskými kmeny Slezanů, Opolanů a dalších. Původně se název Slezsko vztahoval pouze na dnešní Dolní Slezsko; dnešní Horní Slezsko bylo kdysi nazýváno Opolsko. Území Slezska bylo od roku 990 součástí polského státu. Od roku 1138, kdy začalo období decentralizace polského státu, bylo Slezsko jedním z údělných knížectví na čele s členem polské vládnoucí Piastovské dynastie, který podléhal hlavnímu polskému knížeti sídlícímu v Krakově. V roce 1177 bylo Slezsko rozděleno na tři části, z nichž západní (Velké Hlohovsko) a střední (Velké Vratislavsko) byly spojeny v první polovině 13. století Jindřichem I. Ke třetímu, východnímu údělu připojil Měšek I. Slezský část jižního Polska, které nebylo původně součástí Slezska (pozdější Bytomsko, Osvětimsko, Zátorsko a další), a tak vzniklo tzv. Velké Opolsko – pozdější Horní Slezsko (Górny Śląsk), které mělo centrum v Ratiboři, později v Opolí. Smlouvou z roku 1202 se piastovští panovníci v obou částech Slezska vzdali vzájemně dědických práv, čímž se potvrdilo rozdělení území na Horní a Dolní Slezsko. Tyto názvy však byly užívány až od 15. století a záhy měly ryze geografický charakter, protože proces dalšího dělení obou částí Slezska rychle pokračoval. Už po drtivé porážce v bitvě u Lehnice s Mongoly roku 1241 došlo k osamostatnění tzv. Středního Slezska od Lehnicka a koncem 13. století se osamostatnilo i Hlohovsko, Zaháňsko, Javorsko a později Volovsko. Od Vratislavska (spojeného už s Niskem) se pak oddělilo Svídnicko, Olešnicko, Minsterbersko, Břežsko a řada menších území. Dělení ovšem zasáhlo i Horní Slezsko, kde se od (Velkého) Opolska oddělilo po roce 1281 Těšínsko, Ratibořsko, Bytomsko, Kozelsko. Současně za slezská knížectví začaly být považovány od 15. století i Opavsko a Krnovsko (definitivně stvrzeno až roku 1659), které dříve příslušely k Moravě. Již Václav II. uvedl řadu slezských knížectví do lenního vztahu k Českému království, tento proces dovršil v letech 1327-1335 Jan Lucemburský. Českou svrchovanost nad Slezskem opakovaně uznal i polský král Kazimír III. Veliký (1333-1370); nejprve roku 1333 Vyšehradskou a pak roku 1335 Trenčínskou smlouvou (na schůzce s Janem Lucemburským a tehdy ještě markrabětem Karlem výměnou za to, že se český král zřekl nároků na polskou korunu) a znovu roku 1348 mírem v Namyslově s Karlem IV., který zároveň sňatkem s Annou Svídnickou získal dědickým nárokem poslední dosud nezávislá slezská knížectví (Javorsko, Svídnicko). Svídnicko pak vedle Vratislavska a Hlohovska patřilo k oporám moci českého krále. I ve 14. a 15. století pokračoval proces drobení slezského území: osamostatnilo se například Stínavsko (Stěnavsko, něm. Steinau), území na sever od Kladska, které se načas oddělilo od Minsterberska (za knížete Václava, 1474), Namyslov (\"Namslau\"), Nemodlínsko (\"Falkenberg\") a další úděly a panství, takže počet vévodství a knížectví přesahoval i dvě desítky. Vymíráním jednotlivých piastovských větví (1335 vratislavské, 1368 svídnické, 1492 olešnické, 1504 hlohovské, 1532 opolské, 1625 těšínské a 1675 břežsko-lehnické, která byla vůbec poslední z celého rodu Piastovců) připadala území přímo České koruně. V 15. století zároveň Polsko získalo zpět koupí Osvětimsko, Zátorsko a Seversko, která se pak přestala počítat mezi slezská území (v té době se také ustálilo rozdělení na Horní a Dolní Slezsko). Za husitských válek dochází ke značnému oslabení vztahu Slezska k Českému království. Tehdy zůstali obyvatelé Slezska nejen věrni katolicismu, ale vesměs patřili k rozhodným odpůrcům husitů. V té době, díky přílivu německých kolonistů od 11. století, bylo už území především ve městech do značné míry germanizováno, na východě však stále převažovali Poláci. Husité sice řadu měst a některá knížectví dobyli, ale vzhledem k nepevné vládě v samotných Čechách se pouta mezi oběma zeměmi uvolnila. Jiří z Poděbrad na jedné straně pro sebe a své potomky zakoupil Kladsko a Minstrberské knížectví, na druhou stranu však v boji s uherským králem Matyášem Korvínem ztratil nejen Slezsko, ale i ostatní vedlejší země Koruny české. Matyáš Korvín zde provedl určitou centralizaci slezské správy, v níž krále zastupoval vrchní hejtman; centrální orgány měly sídlo ve Vratislavi. Od 15. století začali o Slezsko projevovat zájem braniborští Hohenzollerni, kteří roku 1482 získali Krosensko, poté i některá další území, jako například Krnovsko a Bohumínsko. V Ratibořsku vládli až do roku 1521 opavští Přemyslovci. Potomci Jiřího z Poděbrad vládli v Olešnicku do roku 1647. K České koruně se Slezsko vrátilo až roku 1490 s nástupem Vladislava Jagellonského na uherský trůn, de iure však až s nástupem Ferdinanda I. na český trůn. Brzy poté však území zasáhla silná reformace, v jejímž důsledku se Slezsko na počátku třicetileté války významně podílelo na stavovském protihabsburském odboji, po Vestfálském míru z roku 1648 tu pak na rozdíl od Čech a Moravy dokonce byla povolena náboženská tolerance. Ani ta však nezabránila tomu, aby značná část obyvatel z náboženských důvodů inklinovala k protestantskému Prusku. Slezsko se svým rozvinutým tkalcovstvím zároveň patřilo k nejvyspělejším a nejbohatším zemím Habsburské monarchie, což bylo jedním z důvodů proč se stalo cílem pruské expanze, která začala roku 1740 vpádem do Slezska bez vyhlášení války. V letech 1740–1742, 1744–1745 a 1756–1763 proběhly celkem tři války o rakouské dědictví mezi Habsburskou monarchií a Pruskem. Prusko, které neuznalo pragmatickou sankci, si po nástupu Marie Terezie vzalo za záminku dědické nároky na některé slezské úděly, držené braniborskými Hohenzollerny. Roku 1742 na základě Vratislavského míru získalo Prusko většinu slezského území včetně Kladska, které dosud patřilo k Čechám, což bylo roku 1763 potvrzeno i mírem Hubertusburským. Pouze menší část Slezska (o rozloze asi 4 459 km2 a zhruba s 1 mil. obyvatel), označovaná jako Rakouské, či později České Slezsko, zůstala s titulem země součástí České koruny. Hlavním zemským městem se stala Opava, tehdy něm.. Tím byla až do roku 1928, kdy byla v důsledku snahy omezit německý vliv zbavena titulu statutárního města a země Slezská byla spojena s Moravskou v zemi Moravskoslezskou. Na získaném území Prusko vytvořilo novou provincii Slezsko.", "V období před 2. světovou válkou i během ní byla velká většina obyvatel Slezska německé národnosti. V Dolním Slezsku, jakožto západní části Slezska, už Slezané de facto vymřeli koncem 19. století, respektive vymřela slezština slovanského charakteru, která ještě v XVII století sahala až k Vratislavi. V Horním Slezsku byla situace jiná – převažovali tam Poláci. V západní části tohoto území byla většina obyvatel německá, ale ve východní části území tzv. „Ostoberschlesien“ převažovali Poláci. V západní části Rakouského Slezska žili v okolí Jesenicka, Opavska atd. převážně Němci, ale v jihovýchodní části Opavska převládali Češi. Ve východní části Rakouského Slezska, na Těšínsku, převažovali Poláci a Češi, ale žili tam také Němci. Na Těšínsku se v průběhu minulého století vytvořila vedle národnostně uvědomělých Čechů, Poláků a Němců, početná skupina místního obyvatelstva, která se nehlásila k žádné z výše uvedených jazykových skupin tzv. Šlonzáci. Na Hlučínsku, které bylo v letech 1742-1920 součástí Pruska, resp. Německa, a bylo bez plebiscitu připojeno k Československu až v roce 1920, žili Moravci nebo Prajzáci, mluvící slovanským dialektem \"po našemu\". Pozn.: Musíme si však uvědomit, že i Slezané mluvící „slovanskými dialekty“ spadali v době nacionalismu pod tzv. Deutsche Volksliste. Během války muselo narukovat do Wehrmachtu mnoho Šlonzáků, kteří se přihlásili k německé národnosti. Hlučínsko bylo přičleněno k \"Altreich\" a branná povinnost do Wermachtu tu byla povinná V období před zvyšujícím se nacionalismem nebyl žádný velký problém v soužití mezi těmito třemi národnostmi ve Slezsku, ať už mezi Čechy a Němci nebo Němci a Poláky. Příchod druhé světové války však neslo pro polské obyvatelstvo Slezska velké problémy, at už byli vysidlování do Polska, nebo byli jinak terorizováni. Obyvatelstvo Slezska české národnosti mělo menší problémy, to však neznamenalo blahobyt. Velká většina „Slezanů“ však byla Němci a to je hlavní důvod slezské problematiky. Jako Němci museli nastoupit do wehrmachtu a bojovat ve válce na straně Hitlera. Po porážce bylo Německo v ruinách a roku 1945 byla v Postupimské dohodě dohodnuta změna hranic Německa. Stejně jako Východní Prusko, východní část Pomořanska bylo i Slezsko odebráno Německu a přičleněno do Polska, až na výjimku Východního Pruska, které připadlo Sovětskému svazu. Většina obyvatel německé národnosti musela opustit toto území a odejít do Německa, čímž započal zánik „Slezanů“ respektive „původního lidu ze Slezska“. Do Dolního Slezska, které bylo de facto vylidněné od německého obyvatelstva, se sem přistěhovali lidé z východní části Polska. V Horním Slezsku (polské části) smělo mnoho Němců zůstat, podmínkou bylo alespoň částečně umět slovanskou verzi slezského jazyka (Němci ze Slezska používali tzv. slezskou němčinu), polský jazyk nebo mít polské příjmení. Za komunistického režimu byla tvrdě potlačována německá či slezská národnost. V době komunistického Polska se z Horního Slezska vystěhovalo až na 2 miliony lidí do Západního Německa. Po pádu režimu v roce 1989 se Němci v Horním Slezsku (polské části) začali vracet zpět k německé národnosti i k německému občanství, k německým tradicím i řeči, nicméně i tak žije v Horním Slezsku mnoho Slezanů a v poměru k ostatním polským krajům menší procento Poláků. V dnešní době Horní Slezsko, respektive Němci a Slezané, usiluje o autonomii vůči Polsku či úplné osamostatnění a uznání Slezanů jako samostatného národa.", "", "Slovanské kmeny usadivší se na Slezsku měly svůj specifický jazyk – slezštinu. Slezština se řadí do západoslovanských jazyků, ve spojení s polštinou, češtinou, slovenštinou, nebo lužickou srbštinou. Náleží tedy mezi slovanské jazyky, do rodiny jazyků indoevropských. Slezština se používá dodnes, dle polského sčítání lidu v roce 2002 se 60 000 lidí hlásilo ke slezštině jako rodnému jazyku. Za jazyk ji pokládá Knihovna Kongresu Spojených států, která slezštině přiřadila mezinárodní kód „szl“. Od začátku 13. století se na území Slezska začali usazovat také Němci. Ti si zde postupem doby vytvořili svůj dialekt němčiny, tzv. slezskou němčinu (\"Schläsisch, Schläsch\"). V tomto dialektu se často mění \"en\" na \"a\", např. Kirschen – Kerscha, essen – assa, a podobně.", "Hornoslezští autoři píší své díla v němčině, polštině i češtině. Hornoslezská literatura je zaměřena na jejich historii a to zejména na první polovinu dvacátého století. Důraz je kladen především na problémy deportace nebo popolštování obyvatelstva po druhé světové válce. Jeden ze známých autorů, jenž tvořil literaturu na toto téma, byl Horst Bieniek. V době komunismu bylo potlačováno psaní o německé nebo české historii v regionu (v polské části Slezska), zejména týkající se meziválečného období a druhé světové války. Z toho důvodu emigrovalo mnoho spisovatelů (hlavně) do Německa. Období po roce 1989 bylo označováno jako odkrývání slezské totožnosti. V této době spisovatelé psali o Slezsku, její historii, tradicích a podobně. Psané poezie ve slezštině moc není, zato však mnoho slezských básníků píše básně v polštině. Jednou z takových autorek je například Marta Fox.", "Kroje se ve Slezsku nosily do poloviny 19. století, v některých oblastech (např. dnešní Bojków) tradice kroje vydržela částečně až do 20. století, dnes je kroj považován za staromódní. Kroj lidé rozlišovali na všední, nedělní a slavnostní. Slavnostní kroj se skládal s pěti bílých, silně naškrobených spodnic, svrchní sukně, rukávců a kordulky. Na nohách se většinou nosily vysoké šněrovací boty. Dnes jsou kostýmy nošeny folklorními skupinami nebo vystaveny v muzeích, galeriích či domácích skříních. Někdy jsou kostýmy nošeny na lidových slavnostech, ale v běžném životě se kostýmy již vůbec nenosí.", "Ze Slezska pochází mnoho šlechticů, světců protestantské i katolické víry, ministrů a jiných vysokých činitelů, ale také vynikajících vědců, malířů, básníků a spisovatelů. Hanna Reitsch (1912 v Jelení Hoře – 1979 ve Frankfurtě nad Mohanem) byla významná a úspěšná německá pilotka 20. století. Hanna Reitsch zdolala přes 40 rekordů ve všech třídách a druhů letadel. Slezští spisovatelé byli např. Walenty Roździeński (1570–1641) a Gerhart Hauptmann (1862–1946). Známým básníkem byl Andreas Gryphius, narozen roku 1616 v tehdejším Glogau (Głogów). Jeho hlavní okruh práce bylo téma na třicetiletou válku s jejími důsledky na Slezsko. Dalším významným básníkem je Martin Opitz, jenž byl významný německy píšící básník a vydavatel období baroka a zakladatel tzv. slezské básnické školy. Dále byl významným spisovatel Jakob Böhme (1575 – 1624), též nazývaný Jakob Boehme, byl německý křesťanský mystik. Nejznámější slezský básník německé romantiky je Joseph von Eichendorff (1788-1857). Mezi známé spisovatele se ještě řadí Óndra Łysohorský (1905–1989) – kromě poezie co napsal také zkodifikoval lašský dialekt spadající pod slezštinu. Mezi slezské malíře se často uvádí Adolph von Menzel. Ke slezským vědcům patří například fyzička oceněna Nobelovou cenou Maria Göppert-Mayer nebo doktor a bakteriolog Paul Ehrlich. Celkem mají Slezané 13 Nobelových osobností, většina z nich je německé národnosti. Také Dietrich Bonhoeffer, Wolfgang Thierse, Klaus Töpfer, Manfred Kanther, Erich Mende, Katja Ebstein, Adam Taubitz, Joachim kardinál Meisner nebo Dieter Hildebrandt jsou Slezané. Hráči v německé fotbalové reprezentaci jako Lukas Podolski narozen v Glivicích nebo Miroslav Klose narozen v Opolí také pocházejí ze Slezska.", "Následující tabulka ukazuje slezská města s populací větší než 100 000 obyvatel." ] }

{ "title": [ "Setrvačná a gravitační hmotnost.", "Klidová a relativistická hmotnost." ], "section_level": [ "1", "1" ], "content": [ "Hmotnost se fyzikálně projevuje dvěma způsoby, podle nich se označuje jako setrvačná resp. gravitační. Jako setrvačná hmotnost se označuje míra, kterou je silovým působením měněn pohybový stav hmotného tělesa. Základním vztahem pro setrvačnou hmotnost je 2. Newtonův zákon, který lze zjednodušeně zapsat ve tvaru: Kolikrát větší setrvačnou hmotnost má těleso, tolikrát menší zrychlení mu udělí působící celková síla. Z toho plyne i stejný vztah pro setrvačné síly: Ve zrychleně se pohybujících vztažných soustavách je působící setrvačná síla přímo úměrná setrvačné hmotnosti tělesa. Jako gravitační hmotnost se označuje míra, kterou na sebe gravitačně působí hmotná tělesa. Základním vztahem pro gravitační hmotnost je Newtonův gravitační zákon, který lze zjednodušeně zapsat (pro tělesa zanedbatelných rozměrů) ve tvaru: Kolikrát větší gravitační hmotnost má těleso, tolikrát větší silou bude gravitačně působit na jiná hmotná tělesa. Albert Einstein postuloval v obecné teorií relativity ekvivalenci setrvačných a gravitačních sil (tedy kvalitativní i kvantitativní shodnost jejich projevů). Tato rovnost je s velkou přesností experimentálně ověřena. Lze tedy hovořit o hmotnosti, aniž by bylo nutné rozlišovat, zda se jedná o míru setrvačných či gravitačních účinků.", "Ve speciální teorii relativity se používají dva principiálně odlišné koncepty hmotnosti. Klidovou a relativistickou hmotnost tělesa můžeme vzájemně přepočítávat, pokud známe rychlost tělesa ve zvolené vztažné soustavě. V tomto vztahu značí formula_1 relativistickou hmotnost. Při nízkých rychlostech (v klasické fyzice) je jmenovatel zlomku velmi přesně roven 1, takže relativistická a klidová hmotnost jsou zaměnitelné. Při vysokých rychlostech je relativistická hmotnost větší než klidová a když se rychlost tělesa blíží formula_9, roste relativistická hmotnost dokonce nade všechny meze, zatímco klidová hmotnost se nemění." ] }

{ "title": [ "Délka v běžném použití.", "Délka v geometrii.", "Délka jako fyzikální veličina.", "Měření délky.", "Příbuzné veličiny.", "Relativnost délky.", "Délka v kvantové fyzice.", "Přenesený význam." ], "section_level": [ "1", "1", "1", "2", "2", "2", "2", "1" ], "content": [ "U jednorozměrných objektů (např. úsečka, spojnice bodů; strana, úhlopříčka, těžnice nebo jiná významná úsečka plošného útvaru; hrana, tělesová úhlopříčka, těžnice nebo jiná významná úsečka tělesa apod.) je délka jeho jediným rozměrem. U vícerozměrných objektů (dvourozměrných ploch a trojrozměrných těles) je jako délka označován zpravidla větší resp. největší rozměr. V praxi se pak uplatňuje rozlišení rozměrů těles na podle různých kriterií: O \"délce\" nehovoříme v případě shody všech kolmých rozměrů objektu (např. čtverec, kruh, krychle nebo koule) nebo u tělesa s nepříliš větším třetím rozměrem (\"výškou\"), než dva shodné.", "Délkou úsečky je vzdálenost jejich koncových bodů. Délku křivky lze určit jako limitu délek lomených čar složených z formula_1 úseků. Pro formula_2 se délka každé úsečky lomené čáry blíží nule. Vzdáleností se nazývá délka nejkratší spojnice dvou objektů, např. mezi dvěma body, mezi bodem a přímkou, dvěma rovnoběžnými přímkami apod. Délku obvykle vztahujeme k charakteristickým bodům či hranicím určitého plošného útvaru nebo tělesa, např. délka úsečky, délka strany krychle apod.", "Délku jako fyzikální veličinu lze v nejobecnějším smyslu chápat nejen jako skalární veličinu, ale v některých významech, kdy charakterizuje přímou orientovanou vzdálenost, jí lze přiřadit vektorový charakter. Pak má zpravidla i speciální název (polohový vektor). Na rozdíl od geometrického, absolutního pojetí délky, zohledňuje fyzikální chápání délky její relativnost a kvantová omezení.", "Měřicí nástroje a přístroje délky jsou", "Stejný charakter jako délka má mnoho fyzikálních veličin (v závorce doporučené značky): a mnoho dalších.", "Současná fyzika nechápe délku jako veličinu absolutní, tedy v čistě geometrickém smyslu, ale jako veličinu závislou na pohybovém stavu vzhledem k soustavě pozorovatele a na gravitačním poli. Již speciální teorie relativity vysvětluje tzv. kontrakci délky či jev zvaný aberace, obecná teorie relativity pak přidává závislost na zrychlení a gravitaci a vysvětluje např. tzv. gravitační rudý posuv elektromagnetického vlnění.", "V klasickém případě lze délku vyjádřit změnou polohového vektoru. V kvantové mechanice je obdobou vektor polohy (obvykle značený x či X) resp. jeho tři složky (souřadnice) v daném vztažném systému. Souřadnice jsou vzájemně kompatibilní pozorovatelné, tedy lze u kvantových systémů principiálně změřit všechny tři. Naopak nelze určit danou složku polohy částice s odpovídající složkou její hybnosti – tyto dvě veličiny jsou nekompatibilní a jejich určitelnost podléhá Heisenbergovu principu neurčitosti.", "Slovo se používá i v přeneseném významu pro" ] }

{ "title": [ "Obchodní pojem." ], "section_level": [ "1" ], "content": [ "Označení outdoor se ujalo také jako obchodní označení – prodává se outdoroové oblečení, rozličné outdoorové vybavení, je pořádán i outdoorový veletrh. Asi nejpřesnější je tedy napsat, že outdoor je segment trhu. Outdoorové zákazníky nespojuje jen pobyt v přírodě, ale i nákupní zvyklosti, představy o vybavení, styl. Pro některé z nich je dokonce styl důležitější, než původní účel daných výrobků. Dalo by se říct, že termín Outdoor byl využit jako označení (a obsah) módního trendu, kterým se prodejci oblečení a výrobků pro volný čas snaží zachytit zejména mladší segment zákazníků a zákazníky ze střední; vyšší střední a servisní třídy obyvatelstva, kteří jsou schopni kupovat drahé a módní zboží. Typicky lze outdoorový styl vidět u vysokoškolských studentů, studenty tuto módu odpírajícími bývá označován otrockým překladem anglického významu \"venkodveřismus\". Módní trend vede k využívání výrobků určených často pro dálkovou, nebo vysokohorskou turistiku způsobem, pro který nejsou konstruovány (např. chození v expedičních botách po městě), a který může v důsledku vést k poškození uživatele. Stejně tak ale dochází i k degeneraci kvality \"značkového\" vybavení, které se výrobci pokoušejí přizpůsobit reálnému využití (chození po městě) a masovému zájmu (akcentu na snížení ceny), což vedlo k poklesu kvality a degeneraci značky, případně typu zboží, a v konečném důsledku k opadu zájmu o tento druh \"stylu\". Tento proces popsal filozof a sociolog Georg Simmel v knize \"Peníze v moderní kultuře a jiné eseje\" a lze jej aplikovat na outdoor stejně, jako na libovolný jiný „styl“. Technicky obdobné výrobky se prodávají i jako lovecké a rybářské potřeby, military a další. Trochu širší význam má dnes turistika." ] }

{ "title": [ "Značení a vztah k soustavě SI.", "Použití v astronomii.", "Původ.", "Minuta s přestupnou sekundou." ], "section_level": [ "1", "1", "1", "1" ], "content": [ "Minuta jako jednotka času má značku min. Dosud přetrvávají i nyní nedoporučované značky a ′ (píší se za číselnou hodnotu bez mezery), zejména pro časové trvání vyjádření v hodinách, minutách a sekundách; norma v tomto případě doporučuje pouze oddělování těchto tři číselných hodnot dvojtečnou bez uvedení jednotek (pro dobu trvání 1 hodina a 32 minut a 47 sekund se tedy vedle správného zápisu 1:32:47 někdy používá i zápis 1h32′47′′ nebo 13247). Jedna minuta je většinou šedesátina hodiny. Jedna minuta se dělí na 60 sekund. Vzácně může být pro srovnání kalendářního a astronomického času určen jiný počet sekund. Minuta byla dříve v soustavě SI vedlejší jednotkou času. Tato kategorie však byla v r. 2007 zrušena a minuta je v současnosti považován za mimosoustavovou jednotku, jejíž používání souběžně s jednotkami SI však akceptuje Příručka SI i Mezinárodní výbor pro míry a váhy (CIMP).", "V astronomii je minuta zpravidla jednotkou úhlovou. Hodinový úhel a rektascenze se však mohou udávat v jednotkách časových i úhlových. U minut je potřeba dávat pozor na záměnu úhlové a časové jednotky, neboť se číselně liší. Země se totiž otočí kolem své zemské osy o průměrných 15° za hodinu; u jednotek 60krát menších tomu odpovídá 15 úhlových (obloukových) minut za minutu času.", "Minuta znamená latinsky „menší“, respektive „zmenšená“ (od slovesa \"minuere\", zmenšovat). V latině se minuta původně označovala jako „\"(pars) minuta prima\"“ (tj. první menší, poprvé zmenšená část) a sekunda jako „\"(pars) minuta secunda\"“ (druhá menší, podruhé zmenšená). V latině bylo možné dělit i dále - \"pars minuta tertia\" byla šedesátina sekundy a tak dále, toto dělení přešlo i do některých pozdějších jazyků, např. do polštiny (\"tercja\").", "V definici koordinovaného světového času (UTC) může mít minuta i 61 či 59 sekund, kvůli zahrnutí přestupné sekundy." ] }

{ "title": [ "Název města.", "Poloha.", "Přírodní poměry.", "Krajina města.", "Přírodní zajímavosti.", "Obyvatelstvo.", "Počet obyvatel.", "Členění města.", "Rozšířená působnost města.", "Historie.", "Největší požár Krnova.", "Průmysl.", "Školství.", "Doprava.", "Partnerská města.", "Patronát." ], "section_level": [ "1", "1", "1", "2", "2", "1", "2", "1", "1", "1", "2", "1", "1", "1", "1", "2" ], "content": [ "První písemně doložený název \"Kyrnow\" pochází z roku 1240 a je odvozen od osobního jména \"Krn\", pomocí přivlastňovací přípony \"-ov\". V překladu tedy název znamenal \"Krnův majetek (hrad)\". Německý název \"Jegerdorf\" je poprvé zaznamenán v roce 1253. V roce 1281 se objevil název \"Jegerndorf\", ze kterého se vyvinul dnešní název \"Jägerndorf\". Latinské označení \"Carnovia\", které vzniklo z české předlohy, pochází z roku 1316 jako \"Karnovia\". Na počátku 20. století se také objevuje zkomolenina \"Krňov\". Název města Krnov se také vyskytuje i v jiných jazycích. Polsky: \"Krnów\" (od 1945) nebo \"Karniów\" (staropolské označení Krnova, dodnes používané); slezsky: \"Karńůw\" (Krnov); rusky: \"Крнов\" (Krnov), \"Егерндорф\" (Jegerndorf) > \"Ягерндорф\" (Jagerndorf); bělorusky: \"Крноў\", ukrajinsky: \"Крнов\" (Krnov), \"Крнів\" (Krniv), \"Єґерндорф\" (Jegerndorf); řecky: \"Κρνοβ\" (Krnov), francouzsky: \"Carnovie\", arabsky: \"كرنوف\" (Krnūf); hebrejsky: \"קרנוב\" (Krnov), \"יעגערנדארף\" (Jagarndarf); jidiš: \"קרנאוו\" (Krnov), \"יעגערנדארף\" (Jegerndorf)", "Město Krnov je střediskem severní části okresu Bruntál. Sousedí na severu a východě s Polskem (gminy Głubczyce a Branice), na jihu s Úvalnem a Býkovem-Láryšovem, na západě s Branticemi a na severozápadě s Hošťálkovy a Městem Albrechticemi. Od okresního města Bruntálu je vzdáleno 20 km a od krajského města Ostravy 51 km.", "", "Krnov se rozkládá na severovýchodním úpatí Nízkého Jeseníku, v průměrné nadmořské výšce 316 m n. m. Nejvýraznějším (ne však nejvyšším) přírodním výškovým bodem je vrch \"Cvilín\", jehož \"Přední Cvilínský kopec\" (441 m n. m.), s kamennou rozhlednou a barokním kostelem Panny Marie Sedmibolestné a Povýšení svatého Kříže, pata rozhledny je ve výšce 436 m n. m. Cvilínský vrch se rozkládá jihovýchodně od centra města. Z rozhledny tohoto kopce lze dohlédnout na další dva výškové body města – \"Bezručův vrch\" (390 m n. m.) a vrch \"Vyhlídka\" (550 m n. m.), na kterém se nachází nově postavená dřevěná rozhledna. Nejvyšších poloh dosahuje území města na severozápadě nad Ježníkem (\"Bednářský vrch\" na hranici s Branticemi 588 m n. m., \"Tříslový vrch\" na hranici s Hošťálkovy 566 m n. m.) \"Vyhlídka\" (553/552 m n. m.) s rozhlednou, výraznými dominantami jsou dále \"Kostelecký vrch\" nad Kostelcem (472/473 m n. m.) a vedle Předního Cvilínského kopce rovněž \"Zadní Cvilínský kopec\" (423 m n. m.). Geomorfologicky patří katastr města Krnova ke dvěma různým provinciím a třem celkům: východní okrajová část při Červeném Dvoře k provincii Středoevropská nížina, subprovincii Středopolské nížiny, oblasti Slezská nížina (geomorfologický celek Opavská pahorkatina (polsky \"Płaskowyż Głubczycki\"), podcelek Poopavská nížina), jižní a západní část k provincii Česká vysočina, subprovincii Krkonošsko-jesenické (Sudetské), oblasti Jesenické (Východosudetské) (geomorfologický celek Nízký Jeseník, podcelek Brantická vrchovina, na severozápadě též geomorfologický celek Zlatohorská vrchovina (polsky \"Góry Opawskie\"), podcelek Jindřichovská pahorkatina). Právě ke Zlatohorské vrchovině náleží vlastní centrum města. Dle publikace \"Vyšší geomorfologické jednotky České republiky\" je nejvyšším bodem geomorfologického celku Opavská pahorkatina vrstevnice 340 m n. m. jihovýchodně od vrchu Hradisko/Přední Cvilínský kopec. Vrch Hradisko/Přední Cvilínský kopec má 441 m n. m. a nachází se 2,5 km jihovýchodně od města Krnov v okrese Bruntál. Území Krnova patří do povodí Odry, resp. Opavy. Opava přitéká na území města ze západu od Brantic a obtéká centrum města z jihu. V Horním předměstí, cca 1000 m od centra, přijímá ze severozápadu od Města Albrechtic přitékající Opavici a poté se obrací k jihu. Opavice a od soutoku s ní Opava tvoří východní hranici města a současně přírodní státní hranici Česka s Polskem; pouze Horní předměstí se nachází na pravé straně těchto toků. Jižní hranici území Krnova oproti Úvalnu tvoří \"Hájnický potok\". Ještě před vstupem do samotného města přijímá řeka Opavice zprava postupně několik drobných, východozápadně směřujících toků: \"Kobylí potok\" protékající Krásnými Loučkami, potok \"Hůrka\" s rybníky \"Chomýž I\" (lidově \"Rusák\") a \"Chomýž II\") ústící do Opavice v Chomýži a \"Ježnický potok\" protékající Ježníkem; levým přítokem Opavice je \"Mohla\" (polsky \"Potok Mokry\"). Levé přítoky Opavy v Krnově jsou \"Kostelecký potok\", \"Opavice\", \"Trmantický potok\" (ZVHS užívá název \"Thirmický potok\", polsky \"Potok Ciermięcicki\") tekoucí od polské vesnice Ciermięcice a Obecní potok tekoucí z Obecního kopce (polsky Barania Kopa nebo Czeska Górka). Pravé přítoky Opavy v Krnově jsou \"Guntramovický potok\", \"Mlýnský náhon\" a \"Hájnický potok\". Největší vodní plochou města je \"Petrův rybník\" (lidově \"Balaton\") poblíž osady Petrův Důl. Území města pokrývá z více než třetiny orná půda, z více než čtvrtiny les a z desetiny travnaté plochy (louky a pastviny). Další velká část je pokryta městskou zelení (zahrady a sady zaujímají 5 % katastru). Samotné centrum obsahuje „zelenou“ odpočinkovou zónu s lavičkami a porostem. Blízko centra můžeme také nalézt několik parků, např. \"Smetanovy sady\" (nachází se zde busta Bedřicha Smetany), \"Dvořákovy sady\" a \"Městský park\". 22,5 % katastru představují zastavěné a ostatní (např. průmyslové) plochy.", "Severně od města, v ZSJ Bažantnice v části obce Pod Bezručovým vrchem a zároveň v k. ú. Krnov-Horní předměstí, přibližně na ploše 4,39 ha, se rozkládá přírodní památka Staré hliniště. Jedná se o opuštěné hliniště bývalé cihelny, které se stalo útočištěm mnoha chráněných živočišných a rostlinných druhů. Můžeme zde nalézt několik druhů čolků a žab, ptáků (např. skřivan lesní, žluva hajní) a také několik druhů rostlin (např. vemeník dvoulistý). Na místě se nachází centrum ekologické výchovy. Na území bývalé obce \"Chařová\", dnes jihovýchodní „místní část“ Krnova, se nachází Chářovský park. Tento rozsáhlý park byl založen v roce 1899 a později byl řazen mezi dendrologicky nejvýznamnější parky v okrese Bruntál. Pokrývá plocha cca 2,2 ha, část plochy zabírají kaskádové jezírka a říčky. Na počátku své existence fungoval park jako sbírka, která byla přístupná jen vybraným návštěvám. Po druhé světové, jako spousta parků tohoto druhu v českém pohraničí, začal postupně chátrat a došlo k odumření mnoha vzácných druhů rostlin a dřevin. V 70. letech došlo k částečné rekonstrukci parku a výsadbě dřevin. V roce 1997 zasáhla Krnov ničivá povodeň, která zaplavila téměř celé město. Způsobila škody ve výši 440 milionů korun. Padlo za oběť sto stromů v městských parcích a velké ztráty utrpěly také městské lesy. Po této události proběhla výrázná rekonstrukce parku. Flóru zdejšího parku tvoří několik druhů jehličnanů – smrk ajanský, jinan dvoulaločný, Borovice Jeffreyova, mnoho druhů cypřišků a další. Z listnatých stromů lze můžeme nalézt javor dlanitolistý, vzácnější a stálezelenou bobkovišeň lékařskou a cesmínu obecnou, dále pak americký jasan a mnoho dalších.", "", "Podle údajů z roku 2006 bylo ve městě k trvalému pobytu (nebo jakémukoliv platnému pobytu cizince, azylanta) přihlášeno 25 513 obyvatel, z toho 10 449 mužů nad 15 let, 1 953 chlapců do 15 let, 11 304 žen nad 15 let, 1 807 dívek do 15 let. V roce 1939 žilo v Krnově 24 175 obyvatel a město vzkvétalo po kulturní i průmyslové stránce. V politickém okrese Krnov (něm. Politischer Bezirk Jägerndorf), resp. od r. 1938 venkovském okrese Jägerndorf (Landkreis Jägerndorf) v roce 1939 žilo 61 777 obyvatel. Podle záznamů zásobovací agendy žilo v Krnově po osvobození 6 540 osob české a slovenské národnosti. V květnu roku 1947 žilo v Krnově již 16 335 obyvatel. Co se týče rozvoje obyvatel v okrese Krnov, tak v roce 1946 zde žilo 25 780 obyvatel a při sčítání lidu 22. května 1947 bylo zjištěno v okrese Krnov 34 552 obyvatel a na konci roku již 35 901 obyvatel. Od tohoto roku přibývá v okrese každoročně 1000 obyvatel. V roce 1948 už měl okres Krnov 37 476 obyvatel.", "Do 31. prosince 1978 se město Krnov členilo na tyto části obce: Guntramovice, Chomýž, Ježník, Krásné Loučky, Krnov, Mariánské Pole. Všechna tato sídla i nadále existují, přestože již některé nemají status části obce. Od 30. dubna 1976 do 31. prosince 1991 byla dnešní obec Býkov-Láryšov částí obce Krnov pod názvem Býkov. Od 1. ledna 1979 jsou zde oficiálně evidovány tři části obce, které vymezením odpovídají třem katastrálním územím, avšak mají odlišné názvy.", "Krnov je obec s rozšířenou působností. Městský úřad Krnov vykonává také přenesenou působnost v rozsahu jemu svěřeném zvláštními zákony na území stanoveném vyhláškou Ministerstva vnitra č. 388/2002 Sb. Jde o jeden ze tří správních obvodů rozšířené působnosti obcí v okrese Bruntál v Moravskoslezském kraji. Zahrnuje města Krnov, Janov a Město Albrechtice a dalších 22 obcí. Ve správním obvodu obce s rozšířenou působností Krnov jsou 3 správní obvody obce s pověřeným obecním úřadem (Krnov, Město Albrechtice, Osoblaha). Celkem územní obvod zahrnuje tyto obce: Bohušov, Brantice, Býkov-Láryšov, Čaková, Dívčí Hrad, Heřmanovice, Hlinka, Holčovice, Hošťálkovy, Janov, Jindřichov, Krasov, Krnov, Lichnov, Liptaň, Město Albrechtice, Osoblaha, Petrovice, Rusín, Slezské Pavlovice, Slezské Rudoltice, Třemešná, Úvalno, Vysoká a Zátor.", "První zmínka o Krnovu pochází ze 13. století, přesněji z roku 1240. Městská práva získal okolo roku 1253. Po rozdělení Slezska v roce 1742 se Krnov stal pohraničním městem. Nejbouřlivější rozvoj Krnova nastal na konci 19. a na počátku 20. století, kdy ve městě vyrostlo mnoho velkých textilních továren, celý okolní kraj prosperoval, počet obyvatel stoupl až na 30 000. Ve 30. letech 20. století se německé obyvatelstvo, které zde převažovalo, aktivně přihlásilo k německé třetí říši. V roce 1945 bylo město bombardováno Rudou armádou (osvobozeno 6. května 1945) a po válce byli němečtí obyvatelé odsunuti. Místo nich sem přicházeli lidé z různých míst Československa, v padesátých letech se zde usadilo mnoho Řeků, kteří prchali před občanskou válkou (viz Řecká menšina v Česku).", "Na Zelený čtvrtek dne 1. dubna 1779 krnovští obyvatelé zpozorovali požár. Ze začátku hořelo na třech místech – střecha minoritského kláštera a vojenského lazaretu ve vodní ulici a jedna stáj. Největším ohniskem byla klášterní budova, ze které přešel plamen na vedlejší kostel, na kterém shořela střecha i s věžemi, zvony se zcela roztavily. Odtud se oheň šířil všude okolo po celém městě. Požár nezasáhl pouze kostel sv. Ducha (nyní kostelní síň). Byly to nejsmutnější Velikonoce, které Krnov a jeho obyvatele potkaly. Oheň poničil majetek obyvatel a také mnoho kulturních a uměleckých památek, které ztratily na svých hodnotách a archeologické čistotě. Dne 28. srpna téhož roku navštívil Krnov syn Marie Terezie císař Josef II., na kterého zapůsobilo zničené město zdrcujícím dojmem,proto přispěl 300 dukátů. Dále na obnovu města přispěla 40 000 zlatých císařovna, Olomoucký arcibiskup i neznámí dobrovolníci. Ale i tak byla Městská rada ve špatné finanční situaci. Městu zůstal jen zlomek jeho původního majetku. Nepodařilo se vypátrat, kdo požár způsobil, ačkoliv z jeho založení měšťané podezřívali Prusy, kteří se údajně měli mstít, že Rakušané poškodili a zapálili město Prudník.", "Převažující textilní průmysl ve městě po pádu komunistického režimu v roce 1989 upadl, zachovala se jediná vyrábějící firma \"Pega\", která se specializuje na výrobu textilní galanterie (stuhy, prýmky, elastické příze). Dále stojí nad propastí strojírenský závod Strojosvit (založený kdysi firmou \"Baťa\"), vyrábějící kožedělné stroje a zaměstnávající dříve podstatnou část obyvatel. \"Krnovské opravny a strojírny\" opravují železniční vozy a vyrábějí tramvaje. Celorepublikově známou firmou je firma \"Dakon\", která vyrábí stejnojmenné kotle. Mezi velké firmy, které se dají označit slovy prosperující patří, \"Krnovské škrobárny\", \"Velkopekárna Aspec\", vyrábějící tyčinky Club, jež obdržely značku kvality Czech Made. Mezi menší firmy patří, teplárenská firma \"Dalkia\", ad. V Krnově sídlí i firma Rieger-Kloss vyrábějící píšťalové varhany. V březnu 2018 firma na sebe prostřednictvím jednatele Jakuba Škrbele podala insolvenční návrh.", "V roce 1989 bylo ve městě 6 úplných základních škol a 2 školy pouze národní. Se zmenšujícím se počtem dětí ubývají také školy, v roce 2003 jsou zde 4 úplné základní školy. Střední školy jsou v Krnově Gymnázium, Střední škola průmyslová, Střední pedagogická a zdravotnická škola, Střední odborná škola dopravy a cestovního ruchu, Střední škola automobilní a soukromá Střední umělecká škola varhanářská. Dále jsou v Krnově dvě umělecké školy s obory výtvarnými, tanečními, hudebními a literárně dramatickými. Pro postižené děti je v Krnově Mateřská, základní a střední škola Slezské diakonie.", "Krnov leží na silnici I/57, která spojuje Polsko a Slovensko. Severně od města se na této silnici nachází hraniční přechod Bartultovice, který slouží osobní a nákladní přeshraniční dopravě. Město také protíná silnice I/45, která spojuje Českou republiku s polskými Głubczycemi. Přechod Krnov – Pietrowice, jenž se nachází na této silnici, je situován v severní části města a slouží osobní a nákladní dopravě (do 3,5 t). Krnov disponuje přímým silničním spojením s Opavou, Bruntálem, Městem Albrechticemi a Jeseníkem, Horním Benešovem a výše uvedenými Głubczycemi. Městskou hromadnou dopravu zajišťuje šest autobusových linek (801 až 807, mimo 804) společnosti Arriva Morava. Od roku 2004 je MHD v Krnově začleněna do ostravského dopravního systému ODIS. Arriva Morava také provozuje dálkové autobusové linky, které spojují Krnov s Brnem, Ostravou a Jeseníkem. V letních měsících dále vypravuje tzv. \"Cyklobusy Jeseníky\", v zimních tzv. \"Skibusy Jeseníky\", které turistům, resp. lyžařům, umožňují přímé spojení Jeseníků s Krnovem a dalšími městy. Spojení s obcemi v okolí Krnova zajišťuje společnost Transdev Morava. Krnovem prochází železniční Trať 310 spojující Opavu s Olomoucí. Provoz na této neelektrifikované trati byl zahájen v roce 1872 Moravskoslezskou ústřední dráhou. Na území města se nachází železniční stanice Krnov, železniční zastávka Krnov-Cvilín a železniční zastávka Krásné-Loučky. Stanice Krnov je uzlovou stanicí, ze které je možné se dostat do Opavy, Olomouce, Głuchołaz a Jeseníku (Trať 292). Součástí této stanice bylo, dnes již zrušené, depo kolejových vozidel. Zastávka Krnov-Cvilín se nachází v blízkosti centra, na trati Krnov – Opava. Od roku 1873 až do konce 2. světové války také existovala železniční trať mezi Krnovem a polskými Głubczycemi, po které jsou v Krnově dnes již patrné pouhé zbytky. Jižně od centra města se nachází veřejné vnitrostátní letiště Letiště Krnov, které je vybaveno travnatou přistávací dráhou a sídlí na něm Aeroklub Krnov. Aeroklub poskytuje vyhlídkové lety nad Krnovem a širokém okolí, příznivci parašutismu mohou využívat služeb „paraklubu“, který taktéž sídlí na letišti. Sportovní letiště Aeroklub Krnov – od roku 1994 má statut veřejného vnitrostátního letiště pro mála sportovní letadla. Slouží zejména sportovním účelům, dále k protipožární prevenci, ochraně rostlin (zemědělství a lesnictví), vyhlídkovým vyhlídkovým letům a podnikatelům.", "", "Nad Krnovem má od 21. června 1954 patronát město Ansbach ve Středních Francích v Bavorsku." ] }

{ "title": [ "Látka a pole.", "Složení hmoty.", "Skupenství látky (hmoty).", "Pevné látky." ], "section_level": [ "1", "1", "1", "2" ], "content": [ "Fyzika tradičně rozlišovala dva \"projevy\" hmoty: látka, skládající se z částic s klidovou hmotností, a pole, které by se podle klasické fyziky nemělo skládat z částic, ale projevovat se jako kontinuum ve svých vlastnostech. Dnes, podle standardního modelu, je všeobecně přijímána představa rozdělení forem hmoty podle charakteru elementárních částic hmoty - na látkové částice (často nesprávně nazývané také \"částice hmoty\"), tedy kvarky a leptony (všechny mají polocelý spin, proto patří do fermionů, a ke každé existuje odpovídající antičástice) a na polní částice (intermediální, tedy zprostředkující interakci) a mající celočíselný spin, tedy patřící do bosonů. Pojem látka označuje veškerou hmotu, z níž se skládají předměty kolem nás. Tradičně se rozlišují tři její základní skupenství: pevné, kapalné a plynné; později začalo být jako 4. skupenství označované plazma a moderní fyzika přidala další odlišné formy, často také označované jako skupenství (Boseho-Einsteinův kondenzát apod.). V moderní fyzice jsou látka a pole, přinejmenším v mikrosvětě, dva navzájem spjaté „projevy“ či „strukturní formy“ hmoty, protože se ukázalo, že: Skutečnost, že na každý hmotný objekt (částici i pole) je možné se dívat buď jako na částici, nebo jako na vlnu, nazýváme korpuskulárně-vlnový dualizmus (či \"dualizmus vlna-částice\"). Fyzikální experimenty a astrofyzikální pozorování poskytují indicie, že mimo standardní model existují ještě další formy existence hmoty. Klasická hmota (tzv. svítící hmota či látka, tj. hvězdy, planety atp.) představuje podle výsledků pozorování pouze asi 4 % celkové energie vesmíru. Intenzivně se hledají částice tzv. temné hmoty, která by měla představovat asi 23 % energie vesmíru a měla by mít schopnost gravitačního shlukování (mohla by vysvětlit problémy v dynamice galaxií). Předpokládá se, že má formu látky, pro kterou standardní model nemá vhodné částice. Zbytek, asi 73 %, připadá na zcela neznámou formu hmoty, temnou energii (ta je pravděpodobně zodpovědná za zrychlující se expanzi našeho vesmíru). Většina teorií předpokládá polní charakter temné energie, může se však jednat o obecnější, inherentní vlastnost fyzikálního prostoru. Jsou rozpracovány i alternativní teorie, nahrazující objektivní existenci temné hmoty a temné energie modifikací fyzikálních zákonů gravitace.", "Následuje zjednodušený model složení známých forem hmoty (odsunutý řádek znamená, že předcházející se skládá z následujících; ne všechny meziúrovně se pro danou formu látky nutně musejí realizovat): hmota: Pojem hmota není, na rozdíl od pojmu hmotnost, přesně definován. V angličtině odpovídá pojmu \"matter\", který se pro pole (\"field\") většinou nepoužívá.", "Od nejkondenzovanějšího k nejrozvolněnějšímu existují následující skupenství odvozená od elektricky neutrální atomární látky: Některé publikace označují jako zvláštní skupenství i takové kondenzované stavy látky, v nichž se projevují kvantové kolektivní vlastnosti částic (fermiony látky se sdružují do tzv. Cooperových párů - bosonů) odlišnými makroskopickými charakteristikami (od nejkondenzovanějšího k nejrozvolněnějšímu): Jsou teoreticky předpovězena a astrofyzikálním pozorováním podpořena i další kondenzovaná skupenství látky, která umožňuje stlačení silnou gravitací velmi hmotných vesmírných objektů: Přechody hmoty z jednoho skupenství na druhé (fázová přeměna) se zabývá termodynamika.", "Pevné látky se rozlišují na krystalické (včetně kvazikrystalů) a amorfní. Pevné látky (výjimečně i kapalné - např. helium) mohou mít více fází, tedy forem se stejným složením ale jinými mikroskopickými (strukturní uspořádání částic) a makroskopickými (termodynamickými, elektromagnetickými) vlastnostmi. Např. u ledu bylo již popsáno aspoň 16 krystalických a 3 amorfní fáze." ] }

{ "title": [ "Starší dějiny.", "Belgie ve 20. století.", "Belgie za první světové války.", "Meziválečná doba.", "Belgie za druhé světové války.", "Poválečný vývoj.", "Federalizace a snahy o rozdělení.", "Po 1990." ], "section_level": [ "1", "1", "2", "2", "2", "2", "1", "1" ], "content": [ "Na území Belgie, nedaleko městečka Engis, byly v letech 1829–30 objeveny vůbec první pozůstatky lidského druhu, který pak získal jméno podle pozdějších objevů v údolí Neanderthal v Německu – člověk neandrtálský. Neandrtálci žili na území Belgie již 100 000 let př. n. l. V neolitu zasahovala na belgické území kultura s lineární keramikou. Specifické na jejích projevech v Belgii bylo jinde nepříliš obvyklé opevňování vesnic zdmi. K nejcennějším pozůstatkům po této kultuře patří doly ve Spiennes, kde neolitičtí obyvatelé těžili pazourky, a které byly roku 2000 zapsány na seznam světového kulturního dědictví UNESCO. První zemědělskou kulturou na území Belgie byla michelsberská kultura. Ve třetím a na konci čtvrtého tisíciletí př. n. l. celé území vykazovalo relativně malé lidské osídlení. Změna přišla na konci doby bronzové, okolo roku 1750 př. n. l., kdy území začaly osídlovat různé kmeny, které Římané později označovaly za keltské, byť zejména obyvatelstvo na severu možná keltské nebylo. Tyto nové kmeny sebou přinesly kulturu popelnicových polí, později kulturu halštatskou a laténskou. Z doby zhruba 500 př. n. l. je doložen obchod se Středomořím, z doby kolem roku 150 př. n. l. ražba mincí. Římané užívali pro všechny Kelty v této oblasti termín Belgové a odtud také pochází dnešní slovo Belgie. V letech 59 – 52 př. n. l. si Belgy podrobil římský vůdce Julius Caesar a připojil jejich území k Římské říši. Ve svých zápiscích přitom Belgy označil za “nejstatečnější z Galů”. V roce 27 př. n. l. byla z území Belgů vytvořena provincie Gallia Belgica s hlavním městem v Remeši. Za Domiciána (81–96) byla z Belgiky oddělena Germania Inferior a Germania Superior. V roce 300 byla Belgica rozdělena na Belgica Prima s hlavním městem v Trevíru a Belgica Secunda s hlavním městem v Remeši. V letech 406–407 obsadili Belgii Germáni – Frankové. Severní část dnešního území se velmi germanizovala, zatímco na jihu zůstali latinsky hovořící Galořímané - to byl prapočátek současného jazykového rozštěpení země. V roce 450 Frankové expandovali do Galie, kde založili Franskou říši, jejíž součástí byla i Belgie. Během 7. století byli christianizováni, přičemž klíčovou úlohu sehrál Servatius z Tongerenu. Západní část byla součástí Neustrie, východní Austrasie. Po rozpadu Franské říše v roce 843 byla většina Belgie, včetně východních Flander, součástí Svaté říše římské, zatímco většina Flander byla lénem francouzského krále. V roce 1384 zdědil Flandry burgundský vévoda Filip Smělý. Belgie se tak stala součástí vévodství burgundského. V roce 1477 však Karel Smělý zahynul v bitvě u Nancy, čímž burgundští vévodové vymřeli. Belgii a vůbec celé Nizozemí zdědili Habsburkové. Po rozdělení habsburské dynastie patřila Belgie nejprve španělským Habsburkům (1553–1713), pak rakouským (1713–1794). Pod těmito různými vládci, a zvláště mezi 12. a 17. stoletím, se díky své výhodné poloze stávala belgická města významnými centry obchodu, průmyslu a umění. Vlámští malířští mistři (Peter Paul Rubens, Anthonis van Dyck, Pieter Breughel) byli ve své době nejoceňovanějšími v celé Evropě. V roce 1795 Belgii anektovala Francie v čele s Napoleonem, a po jeho porážce na základě výsledku Vídeňského kongresu (1815) připadla Nizozemí. Po povstání, které vzniklo v bruselském operním divadle La Monnaie, vyhlásila 4. října 1830 provizorní belgická vláda nezávislost na Nizozemsku. Byla vytvořena parlamentní monarchie a 21. července 1831 na belgický trůn nastoupil král Leopold I. Belgický z ernestinské linie Wettinů (rod Sasko–Coburg–Gotha). V tento den slaví Belgičané Den nezávislosti. Belgické ústavní zřízení pak bylo po celé 19. století vzorem pro evropské liberály. Během vlády Leopolda II. (1865–1909) získala Belgie kolonii v Kongu, jejíž přírodní bohatství nemilosrdně vydrancovala, samozřejmě s velkým ziskem. Kolonie nejdříve patřila přímo králi, ale roku 1908, po masivní mezinárodní kritice belgického monarchy, byla předána státu a přejmenována na Belgické Kongo. Tato formální změna ovšem zásadní zlepšení situace domorodců nepřinesla. Belgické koloniální vykořisťování v centrální Africe bývá většinou hodnoceno jako mnohem horší než francouzské na severu, německé na jihovýchodě nebo britské na jihu kontinentu. Mezi lety 1880–1920 populace Konga klesla na polovinu. Počet obětí teroru dosáhl k deseti milionům. Proti spontánně vznikajícím hnutím odporu nekompromisně zasahovala armáda.", "", "Po vypuknutí první světové války, Německo napadlo neutrální Belgii a Lucembursko, v rámci tzv. Schlieffenova plánu. Snažilo se obejít francouzské opevnění a přes Belgii rychle zaútočit na Paříž. Ohrožení Francie přimělo Británii vstoupit do války. Jako odůvodnění použila spojeneckou smlouvu s Belgií z roku 1839. Belgická armáda během prvních dnů po napadení kladla tvrdohlavý odpor, ačkoli Němci spoléhali na to, že by mohla nechat německá vojska snadno projít. Tomu se postavil zejména král Albert I. „Belgie je národ, nikoli silnice,“ je jeho slavný výrok z této doby, který z něj učinil národního hrdinu, ačkoli Belgičané desetinásobné německé přesile samozřejmě podlehli. Zdrželi však Němce na svém území téměř měsíc, což dalo francouzským a britským silám čas se připravit na protiútok na Marně. Německý “závod k moři” Belgičané zastavili zejména v památné bitvě na řece Yseru. Část belgických jednotek po porážce ustoupila na území Francie, k Le Havru. Tyto belgické jednotky bojovaly na západní frontě až do roku 1918. Do Francie a Nizozemska odešlo také 1,4 milionu uprchlíků. Jednotky z belgického Konga sehrály hlavní roli v Africké kampani. Němečtí útočníci se setkali i s odporem obyvatelstva záškodnickými akcemi, včetně ničení železničních tratí, na což odpovídali brutálním terorem. Okolo 6000 civilistů bylo okupačními jednotkami zastřeleno, hlavně v prvních měsících války. Belgie pak byla čtyři roky okupována. Během této doby platilo stanné právo. Obyvatelstvo většinou reagovalo pasivním odporem. Nepříjemným rysem okupace bylo, že se Němci pokusili zneužít jazykově-národnostního rozštěpení Belgie, aby narušili vyvřelý odpor vůči agresivnímu germánství. Vlámské obyvatelstvo označovali za utlačované a snažili se mu poskytovat různé výhody (tzv. \"flamenpolitik\"). Mj. zavedli vyučování vlámštiny na školách. Tato politika zanechala trvalé důsledky a takto rozdmýchané „vlámské národní vědomí“ už nikdy zcela nevyhaslo. Belgie během okupace též čelila potravinové krizi. Mezinárodní pomoc zorganizoval bývalý americký prezident Herbert Hoover (\"Commission for Relief in Belgium\"). S německým souhlasem – a k britské nevoli – jeho organizace nakonec sytila až 10 milionů lidí denně. Často je to označováno za jeden z nejpozoruhodnějších humanitárních výkonů v dějinách. Ekonomicky byla země ovšem okupanty zcela zplundrována, tisíce strojů, ba celé továrny byly odvezeny do Německa. Odvezeny byly i stroje, které Němci nemohli přímo využít – posloužily jako šrot pro německé ocelárny. V závěru války se na území Belgie odehrála i neblaze proslulá bitva u Yper, kde byl prvně užit bojový plyn yperit.", "Zatímco v roce 1914 měla Belgie jednu z nejlépe fungujících ekonomik v Evropě, v roce 1919, rok po konci války a okupace, činila nezaměstnanost hrozivých 80 procent. Vláda po válce kupříkladu disponovala jen 81 lokomotivami, ačkoli před válkou jich měla 3470. Po válce vedla všeobecná demoralizace k útokům na skutečné i domnělé kolaboranty s Němci a válečné zbohatlíky, pouliční násilí vláda zvládala jen s obtížemi. Přesto se situace rychle uklidnila a i ekonomická situace se začala rychle zlepšovat. Už v roce 1920 Belgie ukázala svou sílu uspořádáním prvních poválečných olympijských her v Antverpách. V roce 1921 Lucembursko vytvořilo s Belgií hospodářskou unii, což ekonomice také značně pomohlo. Spolupráce mezi těmito státy se projevovala např. vytvořením měnové unie, kdy bylo možno používat belgický frank na lucemburském území a naopak. Belgie byla jednou ze zemí, které Versailleská mírová smlouva přála – německé válečné reparace byly stanoveny na 12,5 miliard liber šterlinků. V letech 1923–1926 belgická armáda vstoupila i na německé území, aby vyplácení reparací zajistila. O účelnosti této politiky a jejím vlivu na růst resentimentů a nacismu v Německu se ovšem dodnes diskutuje. Po válce získala Belgie též dva pruské okresy Eupen a Malmédy, čímž získala německy mluvící menšinu, již má na svém území dosud. Belgie po válce požadovala i některá nizozemská území – Nizozemce Belgičané označovali za německé spolupachatele. Tyto požadavky však uspokojeny nebyly. Dvacátá léta byla v Belgii dobou ekonomického, ale i kulturního rozkvětu. Dařilo se avantgardnímu umění (René Magritte, Paul Delvaux) a vznikla též osobitá tradice belgického komiksu (Hergého Tintin ad.). V roce 1925 byla Belgie pověřena správou bývalé Německé východní Afriky, která hraničila s Belgickým Kongem na východě. Území se tehdy nazývalo obvykle Ruanda-Urundi (dnes jde o dva nezávislé státy: Rwanda a Burundi). Belgičané slíbili podporovat vzdělanost, tento slib však nesplnili: když v roce 1962 Belgie koloniální moc nad tímto územím ztratila, bylo na něm napočítáno jen 100 Afričanů se střední školou.", "Tak jako před první světovou válkou, i před tou druhou Belgie věřila, že ji ochrání její neutralita. I tentokrát šlo o omyl. 10. května 1940 byla země napadena německou armádou. Po 18 dnech bojů se Belgie a její vrchní velitel Leopold III. vzdali. Premiér Hubert Pierlot odešel do Londýna, kde vytvořil exilovou vládu. Odešla i značná část armády, která pak bojovala po boku spojenců a podílela se i na vylodění v Normandii roku 1944 (známá Pironova brigáda). Jako v minulé válce, i tentokrát sehrály značnou roli jednotky Belgického Konga, které se zapojily do války proti Italům ve východní Africe. Konžští vojáci sloužili také na Blízkém východě a v Barmě. Belgické Kongo sehrálo také značnou roli jako zásobárna surovin, včetně uranu - uran použitý v projektu Manhattan a v atomových bombách vypuštěných Američany na Hirošimu a Nagasaki pocházel právě odtud. Území Belgie bylo během okupace řízeno německou vojenskou vládou. Neblaze proslula bývalá pevnost v Breendonku, nedaleko Mechelenu, kterou nacisté použili k věznění Židů, politických vězňů a odbojářů. Z 3500 vězněných v Breendonku mezi lety 1940–44 zemřelo 1733. Židé na okupaci doplatili nejvíce. V roce 1940 žilo v Belgii téměř 70 000 Židů. Z nich bylo 46% deportováno z tranzitního tábora Mechelen, zatímco dalších 5034 lidí bylo deportováno přes internační tábor Drancy (poblíž Paříže). Od léta 1942 do 1944 odjelo z Belgie osmadvacet transportů s 25 257 Židy a 351 Romy do východní Evropy. Jejich cílem byl často tábor smrti v Osvětimi. Na konci války se vrátilo pouze 1205 deportovaných. Odboj proti německým okupantům byl silný, byť značně roztříštěný. Vláda v exilu podporovala organizaci \"Armée Secrète\", nicméně šlo spíše o zastřešující termín řady nezávislých center. Některé organizace byly velmi levicové, jako komunistická \"Front de l'Indépendance\", jiné krajně pravicové jako \"Légion Belge\", další, jako \"Groupe G\", politicky vyhraněné nebyly. Belgický odboj mj. zorganizoval evakuaci asi 14 000 spojeneckých letců na Gibraltar. Existovala ovšem i kolaborace, ať už vlámská (\"DeVlag\", \"Vlaamsch Nationaal Verbond\"), nebo valonská (rexistické hnutí). Belgie byla osvobozena na konci roku 1944, britskou, kanadskou a americkou armádou. 3. září 1944 velšské gardy osvobodily Brusel. Britská 2. armáda obsadila 4. září 1944 Antverpy, klíčové pro zásobování armád. Znovudobytí Antverp bylo také hlavním cílem německé protiofenzivy v Ardenách. Ta vyústila v těžké boje na belgické půdě během zimy 1944–45. Avšak německý útok byl odražen, mj. i za pomoci 100 000 mobilizovaných Belgičanů z osvobozených území. Po porážce Německa belgičtí vojáci okupovali i část západního Německa. Poslední belgičtí vojáci opustili Německo až v roce 2002.", "Po konci války vyvstala otázka, zda se má do čela státu vrátit král Leopold III., který se roku 1940 vzdal německé armádě a na rozdíl od vlády neodjel ze země. Dokonce se za války několikrát setkal s německým diktátorem Hitlerem, což na část veřejnosti působilo jako kolaborace - tento postoj formulovala zvláště levice. Situace skončila jakýmsi patem, kdy formálně král byl králem, ale zůstával v exilu ve Švýcarsku, zatímco povinnosti doma za něj plnil jeho bratr, princ Charles. Roku 1950 bylo vypsáno referendum o tom, zda se má král vrátit. Ačkoli celkový výsledek byl poměrně jasný - 57,6 procent hlasovalo pro Leopoldův návrat, problém byl, že referendum odhalilo a zesílilo národnostní rozštěp - Vlámové volili jasně pro návrat krále (70 procent), Valoni ovšem spíše proti (58 procenty). Levice na valonských územích pak uspořádala velké protesty a hrozila i generální stávkou. Sám Leopold situaci vyřešil tím, že 16. července 1951 abdikoval ve prospěch svého tehdy dvacetiletého syna Baudouina. Po dvou bolestných zkušenostech s nerespektovanou neutralitou se Belgičané po válce stali velkými příznivci kolektivní bezpečnosti. Byli zakládajícími členy NATO. Roli Belgie v tomto procesu symbolizuje i to, že se Brusel stal sídlem ústředí této vojenské aliance. V roce 1951 se jednotka dobrovolníků v rámci belgické armády zapojila i do korejské války proti Číňanům a Severokorejcům. Zúčastnila se několika klíčových bitev, zabito bylo přes 300 Belgičanů. Poslední belgičtí vojáci se vrátili z Koreje v roce 1955. Další belgickou strategií se stala regionální i evropská integrace. Již 5. září 1944 byla vytvořena Beneluxská celní unie. Reálně začala fungovat v roce 1948. V roce 1960 byla nahrazena Beneluxskou ekonomickou unií. Belgie byla také jedním ze zakládajících členů Evropského společenství uhlí a oceli v červenci 1952 a z ní vycházejícího Evropského hospodářského společenství vytvořeného Římskou smlouvou 25. března 1957. To byl základ budoucí Evropské unie. Klíčovou osobností počátku integračního procesu, jak beneluxského, tak západoevropského, byl mnohonásobný belgický ministr zahraničí a premiér Paul-Henri Spaak, sociální demokrat, který stanul též v čele NATO a byl prvním předsedou Evropského parlamentu. Poválečné ekonomice silně pomohl americký Marshallův plán. Belgie díky němu získala v letech 1948 až 1951 finanční injekci 559 milionů dolarů, které nemusela nikdy splatit. Shodou okolností, vzhledem ke zvláštní síti lokálních organizací spravujících americkou pomoc, mimořádně díky tomu vzrostl vliv odborů v belgické společnosti. Jinak struktura nově budovaného hospodářství vycházela z poválečného \"keynesiánského konsensu\". Výsledkem byl fascinující ekonomický růst v následujících 30 letech. Ten byl typický pro celou západní Evropu, ale Belgie v něm hrála roli premianta. Začalo se hovořit o belgickém hospodářském zázraku. Mocně vzrostla životní úroveň. Podle jedné studie belgičtí pracovníci vydělali do roku 1961 o 50 procent víc než jejich protějšky v Itálii a o 40 procent víc než v sousedním Nizozemsku. Přesto měl tento pozitivní proces jeden sporný důsledek. Vlámské území bylo po válce mnohem více zničené a zaostalé než valonské. Především Flandry proto čerpaly z Marshallova plánu. Zahájily tak dynamický růst a ze zaostalejší, zemědělské části země se rychle stala prosperující oblast. Problém byl, že to nebylo doprovázeno adekvátním růstem ve Valonsku. Tato oblast, jejíž bohatství spočívalo tradičně v těžbě uhlí a těžkém průmyslu, spíše stagnovala a přechod k postindustriální společnosti a krize uhelného a těžkého průmyslu od 60. let (a zvláště pak od roku 1973) ekonomický rozštěp země ještě prohloubily. Vzhledem k tomu, že tento rozštěp kopíroval i rozštěp národnostní, stal se nacionální problém pro Belgii od 60. let ústředním vnitropolitickým tématem. Když roku 1960 nespokojení valonští dělníci vyhlásili generální stávku, jejich vlámští kolegové se k nim nepřipojili. Výsledkem byl vznik tzv. renardismu (podle odboráře André Renarda), který kombinoval militantní socialismus s valonským nacionalismem. Byli to tudíž paradoxně valonští dělníci, kteří začali jako první mluvit o federalizaci Belgie. Brzy se tématu ovšemže chytli i vlámští nacionalisté. Navíc vše zesiloval i problém náboženství - Valoni jsou převážně katolíci, Vlámové protestanti. Právě nábožensky podbarvenými spory v 50. letech boje začaly - tzv. válkou o školy, kde šlo o to, zda mají katoličtí kněží bez pedagogického vzdělání učit na belgických státních školách. Spor byl roku 1958 zažehnán kompromisem, ale v průběhu 60. let plynule přešel ve spor jazykový. Vlámové začali požadovat zrovnoprávnění vlámštiny (de facto nizozemštiny) (do roku 1967 neexistoval ani nizozemský text ústavy). Začalo se hovořit o tzv. jazykové válce. Vyvrcholila v roce 1968 rozdělením katolické univerzity v Lovani na dvě části, vlámskou a valonskou (\"Katholieke Universiteit Leuven\" a \"Université Catholique de Louvain\"). Brzy se rozštěpily i hlavní politické strany podle národnostního klíče. Cesta k federalizaci byla otevřena. V 50. a 60. letech ovšem musela Belgie čelit ještě další otázce - svému koloniálnímu dědictví. Už od 50. let se mluvilo o nutnosti dekolonizace, ovšem ta byla naplánována jako dosti pozvolný proces. Po vypuknutí povstání v Kongu roku 1959, jež vedl Patrice Lumumba, však bylo jasné, že vše půjde mnohem rychleji. Roku 1960 Kongo vyhlásilo republiku a belgické vojenské síly zůstaly pasivní, a to i tehdy, když černošské davy začaly útočit na bílé obyvatelstvo. Zorganizovaly pouze evakuaci belgických občanů. Situace se však rychle komplikovala - jižní část Konga, tzv. Katanga, vyhlásila nezávislost, s podporou části belgických důstojníků. Navíc se v rámci studené války Sovětský svaz snažil nastalé situace využít a vtáhnout Lumumbův režim do východního bloku. Belgičané tak podpořili pravicového Josepha Mobutua, který se proti Lumumbovi postavil. Výsledkem bylo Lumumbovo zavraždění a občanská válka. Mobutu v ní zvítězil a zemi přejmenoval na Zaire.", "Federalizace Belgie proběhla v pěti etapách v období od roku 1970 do roku 2001. Prvním signálem byl v roce 1968 rozpad univerzity v Lovani na vlámskou a francouzskou univerzitu. Roku 1970 byl do ústavy zanesen princip tří „kulturních společenství“ (vlámské, frankofonní a germanofonní) a tři územní „regiony“. V roce 1980 z názvů společenství odpadlo slovo „kulturní“, všechna tři společenství a rovněž vlámský i valonský region zřídila své „rady“ (parlamenty) a „exekutivu“ (vlády). Rada i vláda valonského společenství se však sloučila s radou a vládou valonského regionu. V letech 1988–1989 zřídil vlastní parlament a vládu i Region Brusel - hlavní město, současně byla regionům předána pravomoc nad veřejnými pracemi a dopravou a společenstvím působnost v oblasti vzdělávání. V roce 1993 se do ústavy dostala formulace, že „Belgie je federální stát, který se skládá ze společenství a regionů“, čímž se stala Belgie federací \"de iure\", a společenství a regiony získaly další kompetence. Pátou etapou federalizace byly v roce 2001 Lambermontská a Lombardská dohoda, kterou do kompetence regionů přešlo i zemědělství, mořský rybolov, zahraniční obchod, otázky volebních výdajů, financování politických stran a regionální rozvoj. Lombardská dohoda rozdělila parlament Bruselského regionu na frankofonní a vlámskou část se zákazem majorizace. Po roce 2000 sílí na vlámské straně snahy o úplné rozdělení Belgie. Filip Dewinter, předseda nacionalistické strany Vlámský zájem, požaduje „sametový rozvod“, za jehož vzor považuje rozdělení Československa v roce 1993, rovněž vlámští křesťanští demokraté (předseda Yves Leterme) podporují další prohlubování autonomie. Hlavní překážkou rozdělení je dvojjazyčné hlavní město Brusel. Dne 13. listopadu 2006 belgická televize odvysílala fiktivní vyhlášení vlámské nezávislosti, za tento žert bylo vedení televize kritizováno.", "Po roce 1990 Belgie zažívá období poklesu a mnoha problémů. V ekonomické oblasti musely vlády po roce 1992 začít řešit otázku státního dluhu, který se dotkl hranice 130 procent HDP. Podařilo se jim sice dluhovou spirálu zastavit, ale za cenu frustrace části veřejnosti. Frustrace, která se ihned přebarvila do nacionálních barev. V roce 1996 otřásl Belgií skandál kolem sadistického pedofila Marca Dutrouxe. Ukázalo se, že pedofilní sítě prorostly až do nejvyšších míst politiky a že státní aparát, včetně justice, de facto pedofilnímu spiknutí pomáhal, byť spíše kvůli své byrokratičnosti a neschopnosti. Belgie zůstala věrna tradici velmi liberální politiky, takže v roce 2002 povolila jako druhá země na světě (po Nizozemsku) eutanázii, v roce 2003 pak jako druhá na světě (opět po Nizozemsku) umožnila sňatky osob stejného pohlaví a roku 2005 adopci dětí homosexuály. Politická scéna je nicméně stále více paralyzovaná národnostním rozštěpem - po volbách v roce 2010 Belgie vytvořila světový rekord v době od voleb, kdy se politici nedokázali dohodnout na vládním uspořádání (541 dní). Dalším problémem se stalo přistěhovalectví, zejména z muslimských zemí. To bylo dlouho podporováno, mj. i kvůli tomu, že přistěhovalci \"ředili\" národnostní problém a politici dlouho věřili, že právě oni budou tmel rozdělené společnosti, lidé s belgickou a nikoli vlámskou či valonskou identitou. Velká část muslimských přistěhovalců však belgickou identitu nepřijala. S nástupem vlny sunnitského fundamentalismu (reprezentovaného zejména Islámským státem) se řada belgických muslimů radikalizovala - po teroristických útocích v Paříži roku 2015, při nichž bylo zavražděno 130 lidí, se ukázalo, že teroristická síť má zázemí právě v Belgii, a že státní aparát není schopen tomuto problému čelit." ] }

{ "title": [ "Hustota jako fyzikální veličina.", "Vzorec.", "Objemová hmotnost.", "Motivace k zavedení.", "Definice, značka a jednotky.", "Vztah k hustotě.", "Plošná hustota." ], "section_level": [ "1", "2", "1", "2", "2", "2", "1" ], "content": [ "Hustota, zřídka označovaná také \"přesněji\" jako \"hustota hmotnosti\" či zastarale \"měrná hmotnost\", je fyzikální veličina, která vyjadřuje hmotnost objemové jednotky látky. Hustota se značí: \"ρ\" [ró]", "Měrná hmotnost je definována jako podíl hmotnosti formula_1 a objemu formula_2 tělesa, tzn. Hustota v jednotlivých částech tělesa nemusí být stejná, ale může se měnit. Hustota se také může měnit s teplotou, tlakem, látkovým množstvím a v čase (při studiu tuhých těles lze však závislost na čase obvykle zanedbat). Obecně je tedy hustota funkcí souřadnic, teploty, tlaku a času, tzn. formula_4. V takovém případě je potřeba sledovat hustotu v různých částech tělesa, přičemž její velikost získáme ze vztahu Pokud je těleso popisováno soustavou hmotných bodů, potom lze hmotnostní element formula_6 vyjádřit jako součet hmotností jednotlivých bodů, které se nacházejí v objemu formula_7, tzn. kde formula_9 je hmotnost formula_10-tého hmotného bodu. Uvažujeme-li s rovnoměrným rozložením látky v prostoru (např. v mechanice kontinua), lze pro získání hustoty v daném bodě použít vztah kde naznačená derivace se bere v tzv. \"makroskopickém smyslu\", tedy limitní proces končí na elementech objemu, ve kterých se neprojevuje částicová struktura látek. Ve speciálních případech, kdy se lokální hustota mění skokem a derivace ani ve výše uvedeném makroskopickém smyslu neexistuje (pórovité látky, sypké látky), existuje pouze průměrná hodnota pro větší elementy objemu. V těchto případech se doporučuje nazývat tuto veličinu objemovou hmotností.", "Zejména v technických, ale i některých dalších oborech (stavební inženýrství, zemědělství) se při popisu vlastností sypkých a pórovitých látek rozlišuje hustota (anglicky \"particle density\") a objemová hmotnost (anglicky \"bulk density\").", "Bude-li žula v kompaktní formě, bude mít krychle o straně 1 m hmotnost cca 2700 kg, hustota bude tedy 2700 kg/m. Bude-li materiálem žulový štěrk, do nádoby stejného objemu se vejde pouze cca 2000 kg štěrku (obsahujícího i vzduchové mezery), objemová hmotnost bude tedy 2000 kg/m. Žula ve formě štěrku má tedy jinou objemovou hmotnost než hustotu. Stejně tak pytel brambor má jinou objemovou hmotnost než je hustota samotného bramboru. Podobné platí pro pórovité formy látek – např. kompaktní forma nějakého plastu má větší hustotu než je objemová hmotnost jeho pěnové formy.", "Objemová hmotnost je definována jako poměr hmotnosti tělesa ku celkovému objemu \"V\" tělesa včetně pórů, mezer a dutin, tedy objemu stanoveného z tzv. vnějších rozměrů.", "Objemová hmotnost látky je veličina závislá nejen na hustotě vlastní látky (v kompaktním stavu), ale i na hustotě látky vyplňující póry. Zpravidla jsou póry vyplněny suchým vzduchem (nebo jiným plynem) s hustotou zanedbatelnou vzhledem k hustotě vlastní látky. V takovém případě je objemová hmotnost dané formy látky vždy menší nebo rovna hustotě této látky, rovnost platí pro kompaktní formu bez pórů: Vztah je v tomto přiblížení jednoznačně určen poměrem objemu pórů \"V\" a objemu celkového \"V\", tzv. pórovitostí (značené zpravidla \"n\"). Pórovitost je možné stanovit i ze známé objemové hmotnosti a hustoty materiálu, z toho plyne následující vztah: V praxi jsou běžné i případy, kdy látku vyplňující póry nelze zanedbat. Pokud je část póru vyplněna vodou, tak je třeba vždy uvést konkrétní vlhkost materiálu, protože jeho objemová hmotnost je větší než v suchém stavu. Příklady pro dřevo:", "Hustota jednotky plochy, většinou 1 m, vyjadřovaná v g/m. Uvádí se u papíru, textilií, tkanin a jiných materiálů." ] }

{ "title": [ "Homogenní a nehomogenní látky.", "Fáze a skupenství.", "Složky, chemicky čisté látky.", "Molekuly, atomy, ionty, subatomární částice.", "Skupenství látky dle současných poznatků." ], "section_level": [ "1", "1", "1", "1", "1" ], "content": [ "Rozlišujeme látky homogenní (sourodé, stejnorodé), u kterých se vlastnosti (např. barva, hustota, teplota) v celém objemu tělesa vůbec nemění (nebo – v případě kontinuálního homogenního tělesa, jímž je například sloupec vzduchu od povrchu Země do stratosféry – se mění plynule), a látky heterogenní (různorodé, nestejnorodé) složené z fyzikálních tělísek různých vlastností – například beton je obvykle složen z tělísek kameniva (např. štěrku), zrnek písku a jehlicovitých krystalků vzniklých krystalizací z mokré betonové směsi (malty) při jejím tvrdnutí. Jednotlivé homogenní látky, z nichž se skládá heterogenní směs (soustava) se nazývají fázemi dané soustavy. Podobným pojmem jsou látky izotropní, což jsou takové látky, které mají v každém směru stejné určité vlastnosti. Látky, které nejsou izotropní, se označují jako anizotropní látky. Běžné sklo je např. opticky izotropní, naopak v islandském vápenci se světlo šíří různě v různých směrech. Podobně anizotropní mohou být látky z hlediska pevnosti, pružnosti a podobných mechanických vlastností (křehkost, štípatelnost), z hlediska termických (tepelná vodivost) a elektrických vlastností (elektrická vodivost, permitivita apod.) Ukazuje to na skutečnost, že ač jsou z makroskopického hlediska homogenní, mají svou vnitřní strukturu.", "Homogenní látky, tedy látky stejné fáze, mohou existovat ve třech základních skupenstvích – plynném, kapalném a pevném. Je to dáno pevností vnitřní struktury. Tekutiny nemají pevný tvar - přizpůsobí se tvarem tuhým hranicím. Rozdělují se na plyny, které jsou rozpínavé (vyplní libovolný prázdný objem) a dobře stlačitelné, a kapaliny, které při konstantním tlaku zachovávají svůj objem jsou stlačitelné jen velmi omezeně. Pevné látky pak zachovávají nejem objem, ale i svůj tvar. Pevné látky mohou být krystalické (včetně kvazikrystalů) nebo amorfní. Mezi skupenstvími homogenních látek nejsou vždy jasně stanovitelné hranice. Vazké kapaliny se pro rychlé děje mohou jevit jako tuhé látky, naopak některé tuhé látky v dlouhých časových obdobích mění svůj tvar. Podrobnějším popisem takových přechodů se zabývá reologie, která nabízí vlastní klasifikaci látek zobecňující klasifikaci podle skupenství. V některých případech se látky mohou ve větších měřítcích jevit také jako homogenní, ve skutečnosti se jedná o heterogenních směsi více fází – tzv. nepravé roztoky. Může se jednat o aerosoly – směsi plynu a kapiček kapalin (mlha) či částeček pevných látek (dým), o směsi kapaliny a plynových bublinek (pěna, kapiček jiné nemísitelné kapaliny (emulze) či částeček pevných látek (suspenze), nebo o směsi částeček pevné látky v jiné pevné látce (slitiny v pravém smyslu).", "Jednotlivé fáze, i když mohou mít velmi podobné či stejné fyzikální vlastnosti, se však mohou chovat odlišně při styku s jinými látkami, a to při totožných fyzikálních podmínkách. Vstupují do odlišných chemických reakcí, což se může projevit i následnou změnou vlastností fyzikálních. Přírodní vědy nalezly při pátrání po podstatě látek metody k oddělování těchto tzv. složek makroskopicky homogenních látek. Podrobíme-li homogenní látky např. cyklu ohřevu a následného ochlazování spojeného se změnou skupenství či rozpuštění ve vodě a následné krystalizaci, dochází u některých látek k tomu, že první podíly (frakce) získané ochlazením (např. při destilaci) mají jiné chemické složení než frakce získané později. Ukazuje se, že mnohé látky obsahují více složek, jedná se o tzv. homogenní směsi (roztoky) (příkladem může být roztok soli ve vodě – slaná voda). Homogenní směsi mohou být v plynném, kapalném i pevném skupenství (tzv. tuhé roztoky). Jen některé homogenní látky mají tu vlastnost, že při separačních (dělicích) procesech (při rekrystalizaci, při destilaci, při sublimaci) mají ve všech frakcích stejné chemické složení. Takové látky jsou (chemicky) čistými látkami a jsou tvořeny jedinou složkou. V chemických reakcích však dochází ke vzájemnému přetváření jednotlivých složek na složky jiné, např. slučování dvou chemicky čistých látek v jedinou chemicky čistou látku, nebo naopak rozklad chemicky čisté látky na dvě či více jiných. Cílevědomou snahou chemiků o rozkládání složek byly nalezeny chemicky čisté látky, které již dále nelze chemicky rozložit na látky jednodušší. Ty se nazývají chemické prvky (elementy), ostatní pak chemické sloučeniny, popsatelné jako složené ze dvou či více prvků. Chemická a fyzikální stejnorodost jsou přitom odlišnými aspekty. Makroskopicky homogenní látka v plynném skupenství tvoří vždy jedinou fázi, a to bez ohledu na to, že je směsí různých složek. Naopak chemicky stejnorodé pevné látky a výjimečně i kapaliny mohou tvořit více oddělených fází, lišících se fyzikálními vlastnostmi, které se na hranici mezi těmito fázemi skokem mění.", "Amedeo Avogadro ukázal, že plyny vstupují do chemických reakcí v objemech, jejichž poměry jsou pro danou reakci konstantní a jsou dány malými celými čísly. Podobně John Dalton ukázal, že poměry hmotností těchto látek jsou také stálé a vyjádřitelné malými celými čísly, v některých případech však odlišných od poměrů objemových. Teoretickým vysvětlením bylo, že prvky jsou v plynném skupenství tvořeny jednotnými částicemi, tzv. molekulami, nesoucími chemický charakter látky (jak vstupují do reakcí). Jednotlivé molekuly pak jsou tvořeny jedním nebo více atomy, tedy chemicky již nedělitelnými částicemi s danou hmotností. Chemický prvek libovolného skupenství je tak tvořen různě vázanými atomy jediného druhu. Látky v plynném skupenství jsou zejména při nízkém tlaku velmi rozvolněné - jsou tvořeny relativně volnými molekulami. Kapalné látky mají molekuly slabě vázané. U pevných látek může být struktura tvořena také molekulami (jód), ale zpravidla je charakter stavebních částic atomový či subatomový. U mnohých látek je charakter přechodný, často např. u tzv. makromolekulárních látek, jejichž molekuly jsou tvořené i mnoha tisíci atomů. Již klasická fyzika ukázala, že z atomů lze fyzikálními metodami vydělit záporně elektricky nabité částice (elektrony). Atomy ochuzené či obohacené o některé elektrony pak nesou kladný či záporný elektrický náboj a přitom se také, podobně jako neutrální atomy či molekuly, mohou účastnit chemických reakcí - hovoříme o iontech. Pevné látky jsou zpravidla tvořené vázanými atomy či ionty. Z elektricky nabitých částic, tedy iontů či elektronů je tvořeno tzv. čtvrté skupenství látky – plazma. Kvantová fyzika a fyzika nízkých teplot objevily i další stavy látek, někdy označované jako nová skupenství, např. supratekuté či Boseho-Einsteinův kondenzát. Z hlediska poznatků moderní fyziky je navíc látka tvořená atomy (molekulami, ionty) jen jednou z forem hmoty. Ukázalo se, že atomy je nutno považovat za částice složené z atomových jader a elektronů, jádra zase tvořená tzv. nukleony (proton a neutron). Bylo objeveno mnoho dalších subatomárních částic, které atomy netvoří a přesto je nutno je zahrnout pod současný pojem látky. Současná fyzika vysokých energií je schopna experimentálně prokázat, že známé formy látky lze považovat za různě vázané stavy 12 elementárních částic hmoty – 6 kvarků, 3 nabité leptony (elektron, mion a tauon) a 3 druhy neutrin – a jim odpovídajících 12 elementárnních částic antihmoty. Existují také formy hmoty, které nelze označit jako látku, i když mohou mít v určitých případech velmi podobné projevy. Jedná se o projevy fyzikálních silových polí a částic, které tato pole zprostředkují.", "Od nejkondenzovanějšího k nejrozvolněnějšímu rozeznáváme: Některé publikace označují jako zvláštní skupenství i takové kondenzované stavy látky, v nichž se projevují kvantové kolektivní vlastnosti částic (fermiony látky se sdružují do tzv. Cooperových párů - bosonů) odlišnými makroskopickými charakteristikami:" ] }

{ "title": [ "Životopis." ], "section_level": [ "1" ], "content": [ "Otec Tibora Sekelje byl zvěrolékař a rodina se proto často stěhovala. Několik měsíců po Tiborově narození se usídlila v Cenei v dnešním Rumunsku, později roku 1922 v Kikindě \"(Кикинда)\" v srbské části Jugoslávie. Tam Tibor dokončil základní školu, načež se rodina přestěhovala do Nikšiće \"(Никшић)\" v Černé Hoře, kde vystudoval gymnázium. Již na střední škole nalezl zálibu v horolezectví a pěšky přešel celou Černou Horu. Po studiích pracoval jako novinář v Záhřebu a roku 1939 vycestoval do Argentiny, aby podal zprávu o tamních jugoslávských emigrantech, ale nakonec tam zůstal 15 let a působil jako novinář a badatel. Roku 1944 vystoupil na Aconcaguu, nejvyšší vrchol Ameriky. Jeho další výzkumné výpravy z let 1948 – 1949 směřovaly do nepříliš známých oblastí brazilských deštných pralesů. Během této cesty se setkal s kanibalským kmenem Tupariů, se kterými 4 měsíce pobýval. Společně s výzkumnými zeměpisnými výpravami se Sekelj zabýval také archeologií a antropologií. V Guatemale studoval civilizaci Májů, stejně jako v Mexiku, a kulturu Inků v Peru. Jen na základě legend objevil staré světlé město postavené méně civilizovanými Indiány. Při cestě do Amazonie využil svých dřívějších zkušeností a podařilo se mu s expedicí přejít Řeku Smrti, projít územím bojovného národa Šavanů a posbírat mnoho užitečných zeměpisných údajů o této oblasti. Roku 1954 se Sekejl vrátil zpět do Jugoslávie; i poté ale hodně cestoval. V březnu 1962 se vydal na roční cestu po Africe. Vystoupil na Kilimandžáro, nejvyšší vrchol Afriky. Během svého života se zabýval mnohými různými činnostmi. Byl badatelem, spisovatelem, archeologem, malířem, sochařem, režisérem i novinářem. Používal na dvacet různých jazyků, z nichž deseti dobře mluvil. Mezi ty patřily kromě jeho domácích maďarštiny a chorvatštiny také němčina, španělština, angličtina, francouzština a esperanto. V roce 1972 se usadil v Subotici (Vojvodina), kde setrval až do konce svého života a pracoval jako ředitel muzea. Jeho ženou byla Erzsébet Sekelj." ] }

{ "title": [ "Definice.", "Měření času a doby.", "Datování a kalendář.", "Hodiny.", "Čas a doba jako veličiny.", "Jednotky času.", "Příbuzné veličiny.", "Zápis času." ], "section_level": [ "1", "1", "1", "1", "1", "2", "2", "2" ], "content": [ "Čas se dá také definovat jako neprostorové lineární kontinuum, v němž se události stávají ve zjevně nevratném pořadí. Jako takový je podstatnou složkou struktury vesmíru. Je velmi obtížné, až nemožné, si čas nějak představit. Pokusy o pochopení času byly po dlouhou dobu především doménou filosofů, později i přírodovědců. Na povahu a smysl času existuje množství silně odlišných náhledů, a je proto obtížné nabídnout jeho nekontroverzní a jasnou definici. Důležitým pojmem je tzv. šipka času, která určuje smysl (směr) plynutí času a odpovídá směru rozpínání vesmíru. Čas se od starověku také měří, nejčastěji počítáním pravidelně se opakujících pohybů, například Slunce nebo kyvadla. Základní myšlenku tohoto měření využil Aristotelés k definici:", "Stejně jako všechna jiná měření je stanovování času založeno na srovnávání s jednotkou, v případě času s dobou opakovaného děje. Podmínkou měření je stanovení částí, jednotek jevů, rozdělení času na vhodné stupně, původně nutně podle přírodních jevů. O měření času a doby se lidé pokoušejí již tisíciletí počítáním (pravidelných) pohybů, a to tradičně na více úrovních, zejména pak: Obě tyto úrovně předvádí např. pražský staroměstský orloj s horním ciferníkem hodinovým a dolním kalendářovým, kde se delší jednotky času odvozují rovněž z pohybu kyvadla a ne z astronomických jevů. Měřením času a doby se zabývají hlavně vědci (jeden z hlavních úkolů fyziky a astronomie) a technici.", "Základ dělení času vznikl sledováním ročních období a roků, vývoje měsíce, dnů a částí dnů (noc, světlý den, rozbřesk (východ slunce, svítání), ráno, poledne, dopoledne, odpoledne, západ slunce (stmívání, soumrak), večer) sledováním astronomických jevů, zejména zdánlivého oběhu slunce a změny tvaru osvětlené viditelné části Měsíce. Už z doby kamenné (neolitu) jsou známy stavby, které sloužily ke stanovení slunovratu a rovnodennosti (např. Stonehenge). O pokročilejších způsobech kalendářního měření patrně svědčí nedávno nalezený disk z Nebry. Také zdánlivý roční pohyb některých hvězd (např. Siria) se užíval ke stanovení správného okamžiku pro polní práce. Jednotky doby kvantifikují trvání dějů a intervalů mezi událostmi proto vycházely z dějů vyvolaných pravidelnými pohyby. Nejvýznamnějším takovým dějem je jistě stmívání a svítání, střídání světlého dne a noci a roční střídání částí roku. Dlouho sloužily jako standardy pohyb Slunce po obloze, fáze Měsíce a kmit kyvadla. Z nich se vyvinuly a postupně ustálily jednotky nakonec nyní již bez přímé vazby na astronomické jevy a naopak se občas upravují tak, aby se zmenšil rozdíl od astronomických jevů.", "První mechanické hodiny se podle nejistých zpráv objevily snad ve 12. století, spolehlivé zprávy jsou však až z přelomu 13. a 14. století z anglických a francouzských klášterů. Mechanické hodiny se skládají ze tří částí: 1) oscilátoru, 2) zdroje energie a 3) počítacího a indikačního zařízení. První hodiny užívaly jako oscilátor poměrně nepřesný lihýř, jako zdroj energie závaží a měly i bicí zařízení. Od 14. století se vyráběly přenosné a kapesní hodiny s pružinou, byly však málo přesné. Při pokusech s volným pádem měřil snad Galileo Galilei dobu počítáním srdečního tepu a krátce před smrtí zkonstruoval velmi důmyslné hodiny s využitím kyvadla jako oscilátoru (prvku určujícího rychlost chodu hodin). Kyvadlové hodiny však poprvé realizoval až roku 1657 holandský fyzik Christiaan Huygens, který také o něco později vybavil lihýř pružinou, čímž vznikl nepokoj, přesnější oscilátor, který se hodil i do přenosných a velmi malých hodinek. Přesnost mechanických hodin se dále zvyšovala a v 18. století se podařilo změřit nerovnoměrnosti v pohybu Země. Tím byl zdánlivý pohyb Slunce jako časový normál nahrazen mechanickými oscilátory a hodinami. Ve 20. století se začaly používat i jiné pohony a oscilátory. Nejrozšířenější jsou dnes hodiny s elektrickým pohonem a piezoelektrickým oscilátorem, např. křemenným (quartz crystal). Ten má vysokou přesnost, nízké výrobní náklady a snadno se propojuje s elektronickými obvody. Pro nejpřesnější měření času (doby trvání) i jako standard pro sekundu se užívají atomové hodiny, využívajících frekvence mikrovlnného záření při stavovém přechodu v atomu cesia. Nejpřesnější světový čas se určuje statistickým průměrem několika set césiových hodin po celém světě. Nepřesnost (lépe nerovnoměrnost čili variace chodu) hodin, která činila u prvních lihýřových hodin asi 100 s/den (0,1%), se u nejlepších kyvadlových hodin snížila na sekundu za rok, u křemenných hodin na sekundu za tisíc let a u césiových hodin na sekundu za 158 milionů let (2×10). Jako ještě slibnější se jeví nové typy tzv. optických atomových hodin, tedy hodin založených na kvantových přechodech s energiemi odpovídajícími frekvencím spektrálního pásma viditelného či ultrafialového záření, u kterých proběhne za 1 sekundu o zhruba 4 až 6 řádů více oscilací a potenciálně tak umožňují řádově vyšší přesnosti než nejpřesnější hodiny cesiové. Mohou to být optické atomové hodiny založené na přechodu v iontu ytterbia Yb, stroncia Sr, vápníku Ca, rtuti Hg či hliníku Al. Jinou slibnou metodou je využití přechodů v neutrálních atomech v optické mřížce, tedy zachycených v potenciálu stojaté elektromagnetické vlny ze dvou protichůdných laserových paprsků. Limitující fundamentální (neodstranitelná) kvantová nepřesnost tak může být zredukována zprůměrováním a zvýšena tak stabilita a přesnost. Mohou to být hodiny využívající přechodu v atomech stroncia Sr, ytterbia Yb či rtuti Hg. Rekordní relativní přesnost hodin tohoto typu, dosažená v r. 2018, je 2,5×10, tedy 1 sekunda za cca 120 miliard let. Od r. 2011 je znám princip tzv. jaderných hodin, založených na přechodu mezi energetickými stavy jádra iontu thoria, který by umožňoval dosažení nepřesnosti pouhé 1 s za 200 miliard let (1,6×10). Během staletí od vynálezu hodin se tedy přesnost zlepšila o 16 desetinných řádů a nadále se zlepšuje. Měření doby a kmitočtu patří dnes k nejpřesnějším měřením vůbec.", "Čas je společné označení pro několik fyzikálních pojmů - objektů a veličin, zejména pro: Čas, \"doba\" jsou základní veličinou všech běžně používaných soustav veličin, tedy i soustavy SI. V klasické fyzice je čas absolutní, tedy doba je invariantní při Galileově transformaci a jde o skalár. V relativitě je čas relativní a je třeba odlišit vlastní čas (vlastní doba je invariantem Lorentzovy tranfsormace) a lokální, souřadnicový čas (transformuje se jako 4. složka čtyřvektoru). Doporučená značka veličiny (doby): \"t\" (angl. \"time\", lat. \"tempus\") Doporučený zápis data a časového údaje pro vědecké a technické účely je např. 2014-08-14T09:25:10,33 pro 14. srpen 2014, v 9 h, 25 min a 10,33 sekundy V běžných písemnostech se v ČR za správný považuje i vzestupný zápis pouhého data (14. 8. 2014 nebo 14.08.2014) a zápis časového údaje zaokrouhleného na minuty s rozdělující tečkou a bez nuly u jednomístných hodin (9.25 či 9.25 h). Tento způsob může být ale matoucí, protože neznačí desetinnou tečku, která se používá hlavně v anglofonních zemích.", "Základní jednotkou času (doby) je v soustavě SI sekunda (mezinárodní značka s), která je definována jako doba trvání 9 192 631 770 period záření, které odpovídá přechodu mezi dvěma hladinami velmi jemné struktury základního stavu atomu cesia 133. Tato definice předpokládá cesiový atom v klidu při teplotě absolutní nuly. Jedná se tedy o vlastní čas. V běžném hovorovém jazyce se pro označení této jednotky používá výraz \"vteřina\". Ve fyzice a technických oborech to však není vhodné kvůli nejednoznačnosti a neexistenci standardizované značky; nedoporučuje to ani odborná norma. Mezinárodní výbor pro míry a váhy (CIPM) dovoluje používat v SI souběžně se základní jednotkou sekunda a jejími dekadickými násobky a díly, s názvy odvozenými standardními předponami (zejména milisekundou (značka \"ms\"), mikrosekundou (\"μs\"), nanosekundou (\"ns\") a pikosekundou (\"ps\") ) také následující jednotky: Větší mimosoustavové jednotky než den se používají např. v kalendáři. Nejsou však již definovány jednoznačně: Jednotky den a rok jsou odvozeny z astronomických časových charakteristik otáčení Země kolem své osy a jejího oběhu kolem Slunce, astronomové proto od kalendářního dne a roku důsledně rozlišují přesně definované pojmy pravý sluneční den, střední sluneční den, hvězdný den, tropický rok a siderický rok. I některé přírodní vědy, zabývající se dlouhými časovými obdobími (astrofyzika, kosmologie, geologie), však potřebují větší jednotky, ale exaktně definované. Používají proto jednotku definovanou jako přesný násobek sekundy: Naopak mimosoustavovou jednotkou menší než sekunda je Mezinárodní úřad pro míry a váhy (BIMP) uvádí jako přirozené jednotky času mnohem přesněji stanovené (a proto pro metrologické účely vhodnější) konstanty (ve vztazích formula_1 je redukovaná Planckova konstanta, formula_2 hmotnost elektronu, formula_3 rychlost světla ve vakuu a formula_4 konstanta jemné struktury): (Swatch) beat (česky překládaná jako \"takt\", případně \"zavináč\"), 1 beat = 1/1000 dne je příklad mimosoustavové jednotky používané konkrétním výrobcem hodinek pro udávání tzv. internetového času, nikoli pro dobu trvání děje.", "Fyzikální charakter doby má několik dalších fyzikálních veličin. Nejpoužívanější jsou:", "Zápis času stanovují české i mezinárodní normy. Hodiny a minuty se standardně („extended form“) oddělují dvojtečkou (např. 12:35) - většinou ve vědeckých a technických oborech (jako jsou například počítače), protože v jiných státech, kde se jako desetinná značka používá tečka, by mohlo dojít k nejednoznačnostem. Pouze pravidla českého pravopisu (ale i slovenského) uvádějí (v jistých případech) jako oddělovač tečku (např. 12.35), to se však používá spíše v literatuře a typografii. V mezinárodním zápisu času i s datem v kompletním, rozšířeném formátu se dle normy ISO rok, měsíc a den (v tomto pořadí) navzájem oddělují spojovníkem, od hodiny písmenem T, např. 1982-02-28T12:00:00 v poledne 28. února 1982 (v základním formátu se spojovníky a dvojtečky vynechávají)." ] }

{ "title": [ "Veličiny extenzivní, intenzivní a protenzivní.", "Skaláry, vektory a tenzory.", "Komplexní veličiny, spinory, kvaterniony.", "Prostorové a časové rozložení veličiny; pole a průběh.", "Označení veličin.", "Vztahy mezi veličinami.", "Fyzikální zákony a veličinové rovnice.", "Jednotkové rovnice.", "Rovnice mezi číselnými hodnotami.", "Racionalizace.", "Soustavy fyzikálních veličin a jednotek.", "Základní veličiny a základní jednotky.", "Fyzikální rozměr a rozměrové rovnice.", "Násobky a díly jednotek.", "Speciální výrazy pro odvozené veličiny.", "Úhlové veličiny a jednotky.", "Logaritmické veličiny a jednotky." ], "section_level": [ "1", "1", "1", "1", "1", "1", "2", "2", "2", "2", "1", "2", "2", "2", "2", "2", "2" ], "content": [ "Podle svého charakteru mohou být fyzikální veličiny extenzivní, intenzivní či protenzivní. Veličiny extenzivní vznikly jako doplnění pouhého množství (vyjádřeného číselným počtem) o vyjádření kvality dané vlastnosti pomocí jednotky. Patří k historicky nejdříve používaným veličinám. Aby se s nimi mohlo počítat jako s číselným počtem, musí být \"aditivní\". To znamená, že celková hodnota dané extenzivní veličiny určitého systému je rovna součtu hodnot této veličiny myšlených nebo skutečných částí tohoto systému. Typickými zástupci extenzivních veličin jsou geometrické charakteristiky (míry) prostoru (délka, obsah plochy, objem), času (doba trvání, perioda apod.) a veličiny vyjadřující množství určité látky (hmotnost, látkové množství, elektrický náboj). Patří sem i energetické charakteristiky systému (vnitřní energie a jiné termodynamické potenciály) a další veličiny, pro které se formulují zákony zachování. Díky aditivnosti lze zpravidla extenzivní veličiny měřit přímo, tedy zjišťovat, kolikrát se určitý etalon měření vejde do měřené vlastnosti systému. Podobně lze i vzájemně srovnávat dvě extenzivní veličiny stejného charakteru. Pojem aditivnosti se s rostoucím fyzikálním poznáním rozšiřoval, jeho modernějším příkladem je i princip superpozice pro různá fyzikální silová působení. S nástupem teorie relativity se však změnil náhled na aditivnost prostoru a časového trvání (doby) i na superpozici silových působení; v relativistickém pojetí se skládání původně jednoduše aditivních veličin řídí složitějšími pravidly, přesto jsou nadále označovány jako extenzivní. Druhou základní skupinou jsou veličiny intenzivní. Pro ně platí, že po myšleném nebo skutečném rozdělení fyzikálního systému na části budou mít tyto části danou intenzivní veličinu o stejné hodnotě, jako měl nerozdělený systém (přinejmenším v okamžiku bezprostředně po rozdělení). Takové veličiny nelze skládat, spojením dvou systémů s rozdílnou hodnotou dané veličiny nevznikne systém, jenž bude mít hodnotu této veličiny rovnu součtu hodnot v obou systémech před spojením. Naopak spojením dvou částí se stejnou hodnotou bude mít tuto hodnotu i sloučený systém – proto bývají intenzivní veličiny často měřítkem či indikátorem rovnováhy (teplota, tlak) nebo lokálních vlastností látky bez ohledu na její množství (hustota, hustota elektrického náboje, charakteristiky složení směsí jako koncentrace, molární zlomek apod.). Právě pro vyjádření lokálních vlastností bez ohledu na velikost systému či množství látky se k mnohým extenzivním veličinám vytvářejí jejich intenzivní protějšky tak, že se extenzivní vlastnost vztáhne na jednotkovou prostorovou (včetně plošné či délkové) míru či jednotkovou míru množství látky (tj. definuje se jako podíl či derivace těchto veličin). Pro intenzivní veličiny neexistuje nějaké přímé měřítko ve smyslu etalonu, se kterým by bylo možno nakládat tak jednoduše jako v případě veličin extenzivních. Proto je nutno takové veličiny měřit nepřímo – buďto prostřednictvím jednoznačně přiřaditelné veličiny extenzivní (například rtuťovým teploměrem se měří teplotu na základě určení objemu rtuti, která se s rostoucí teplotou roztahuje). Lze také využít vlastnosti rovnováhy, tedy porovnávat danou hodnotu intenzivní veličiny jakožto indikátoru rovnováhy s hodnotou referenčního systému připojenému k systému měřenému – zůstane-li spojený systém v rovnováze, hodnoty intenzivní charakteristiky této rovnováhy jsou si rovny (takto se využívá jako etalon Mezinárodní teplotní stupnice). U některých veličin závisí na způsobu nahlížení, zda ji chápat jako extenzivní či intenzivní. Např. hustota elektrického proudu je z hlediska rozložení proudu v průřezu vodiče veličinou intenzivní, z hlediska zdrojů proudu veličinou extenzivní – při připojení více zdrojů na stejný vodič je hustota elektrického proudu dána superpozicí hustot od jednotlivých zdrojů. Podobně výkon je z hlediska časového trvání přenosu či přeměny energie veličinou intenzivní (nemění-li se v čase vlastní proces přeměny/přenosu energie, pak je výkon stejný, i když se bude měřit dvojnásobnou dobu); naopak z pohledu přenášené energie je výkon veličinou extenzivní – budou-li energií do procesu přispívat dvě části systému, bude výsledný výkon (aspoň v rámci klasické fyziky) dán jejich součtem. Speciální kategorie se zavádí pro čas ve smyslu čas daného okamžiku (nikoli pro dobu trvání, která je veličinou extenzivní). Čas neustále plyne a pro tuto jeho zvláštnost se označuje jako veličina protenzivní. O protenzivní veličině nelze hovořit ani jako o extenzivní (není co skládat) ani o intenzivní – protenzivní veličina se trvale spojitě mění a nelze ji zpětně reprodukovat.", "U některých veličin potřebujeme k vyjádření dané vlastnosti více číselných hodnot (složek), neboť vlastnost je závislá na orientaci v prostoru (vzhledem ke zvoleným směrům souřadného systému). Fyzikální veličiny podle toho dělíme na následující základní typy:", "V některých případech je vhodné zapisovat jisté veličiny jako soubor více složek (komponent), i když tyto složky nemají vztah k prostorovým souřadnicím. Využívá se přitom skutečnosti, že tyto složky tvoří algebraické struktury s definovanými vlastnostmi, které umožňují u některých veličin a fyzikálních závislostí a zákonů zjednodušit zápis, usnadnit odvozování nebo zahrnout do jediného vztahu více jednodušších vztahů (podobně jako je tomu u vektorového zápisu). Nejjednodušším případem takové dvousložkové struktury je komplexní číslo; dvojici veličin ve tvaru komplexního čísla (jedna veličina je jeho reálnou, druhá jeho imaginární částí) pak nazýváme komplexní veličinou. Komplexní zápis se s výhodou používá v mnoha oborech fyziky. Známé je použití pro harmonické kmitání a vlnění, zejména při řešení obvodů střídavého proudu a pro řešení šíření elektromagnetického vlnění (světla), umožňující po ztotožnění fáze s argumentem komplexního čísla převod diferenciálních závislostí na skládání vektorů v rovině (takové komplexní veličiny se nazývají fázory). Také kvantová mechanika používá systematicky komplexní zápis pro stavy i operátory příslušející k pozorovatelným veličinám. Spinory, vícekomponentní objekty tvořené zpravidla komplexními čísly, byly poprvé ve fyzice využity pro současný popis kvantového chování elektronů s odlišnou projekcí spinu na vybranou souřadnicovou osu W. Paulim v roce 1927 (dvoukomponentní spinory), P. Dirac použil 4komponentní spinory (bispinory) pro popis relativistického elektronu. V současnosti mají široké využití zejména v kvantové mechanice a kvantové teorii pole. Spinorová algebra ve 3rozměrném prostoru je blízká algebře vektorového součinu. Přesněji řečeno, matematicky se jedná o prvky fundamentální reprezentace Cliffordovy algebry. Při spinorovém zápisu se v maticové reprezentaci používají Pauliho matice a jejich zobecnění (např. Diracovy \"γ\" matice). Kvaterniony jsou 4komponentním zobecněním komplexních čísel. Uplatnily se v teoretické mechanice, postupně však byly nahrazovány vektorovým popisem. Výhody jejich použití ve fyzice doposud převažují u vybraných problémů prostorových rotací.", "U mnoha fyzikálních veličin není důležitá pouze jejich hodnota, ale i způsob, jak se mění se změnou místa v prostoru nebo s časem. Pojem fyzikální veličiny tak můžeme rozšířit na celou tuto závislost:", "Názvy a značení veličin a jednotek je upraveno normativně. Do 80. let 20. století to byla řada norem ČSN 01 13xx, v 90. letech nahrazená českým vydáním řady mezinárodních norem ČSN ISO 31, a od r. 2007 postupně nahrazená řadou ČSN ISO/IEC 80000. Je vhodné používat názvy veličin doporučené normou. V praxi se však lze běžně setkat s odlišnými názvy, lišícími se podle oboru použití (např. moment síly je v motorismu označován jako krouticí moment). Veličiny se nejčastěji označují jednopísmennou, někdy i vícepísmennou (např. u tzv. podobnostních čísel) značkou, která je často její zkratkou, resp. počátečním písmenem jejího názvu v anglickém, latinském, případně německém či francouzském jazyce. Proto je zvykem (a z něj vzešlým doporučením normy) označovat písmenem \"t\" čas (původně lat. \"tempus\", nyní angl. \"time\"), písmenem v rychlost (lat. \"velocitas\", angl. \"velocity\"), písmenem a zrychlení (lat. \"acceleratio\", angl. \"acceleration\"), písmenem \"m\" hmotnost (lat. \"massa\", angl. \"mass\") atd. Používají se písmena latinské abecedy nebo řecké alfabety (výjimečně i cyrilice). Z praktických důvodů jsou některé značky doplněné pravými dolními indexy (případně pravými horními indexy v závorce – kvůli odlišení od mocnin), které rozlišují různé veličiny stejného typu se stejnou doporučenou značkou. V některých oborech se používá i speciální diakritika, která buď označuje specifickou veličinu (pruh nad značkou pro průměrné či střední veličiny, vodorovné přeškrtnutí pro tzv. redukované veličiny, čárka či více čárek jako pravý horní index pro derivace, případně tečka či více teček nad značkou pro časové derivace) nebo její specifický charakter (šipka nad značkou pro vektor, oboustranná šipka pro tenzor 2. řádu, stříška pro operátorovou veličinu nebo fázor). Značky veličin jsou obvyklé pro daný obor použití, u běžnějších veličin navíc normou doporučené, nemohou však být závazné pro všechny případy, už jenom proto, že abeceda a alfabeta mají omezený počet písmen. V odborných publikacích se proto pro rozlišení veličin se stejnou doporučenou značkou používají odlišná značení, neboť rozlišující indexy mohou být v některých případech nepraktické (např. hrozí-li záměna s označením složek či mocnin). Značky také odrážejí místní a dobovou technickou, kulturní a jazykovou tradici a proto jsou proměnlivé místem a časem: např. fyzikální práce se dříve často označovala písmenem \"A\" (z německého \"Arbeit\"), nyní je doporučeno \"W\" (z anglického \"work\"). Z praktických důvodů jsou často pro odlišení významu různé značky pro jednu a tutéž veličinu doporučeny i normou – např. fyzikální veličina délka se označuje písmenem \"l\" (lat. \"longitudo\", angl. \"length\" = délka), ovšem jindy zase jako \"h\" (\"height\" = výška), \"d\" (\"distance\" = vzdálenost anebo \"diameter\" = průměr), \"r\" (\"radius\" = poloměr) apod. V každém případě je proto nutné pokaždé slovně uvádět, kterou konkrétní veličinu daná značka označuje (pokud to není zřejmé z kontextu). Tuto relativní libovůli v označování veličin ovšem není možné přenášet na označování jednotek, které je naproti tomu naprosto závazné! Díky omezenému počtu základních veličin a dekadických předpon tak může být zajištěno jednoznačné a mezinárodně jednotné značení v dané soustavě jednotek. Používají se písmena latinské abecedy (výjimečně řecké alfabety – Ω pro ohm a μ pro mikro-; a také několik specálních symbolů, např. %, ‰ a v ekonomických oborech též symboly měn jako €, $, £...). Obecná norma pro veličiny a jednotky nepřipouští ani modifikace značek jednotek pomocí indexů. V praxi se však lze setkat s porušováním těchto zásad, a to jak s nestandardními značkami (např. v českém tisku jsou časté značky „pct“ a „vt“ pro procento a sekundu), tak s nedoporučeným indexováním, a to i v mnohých technických oborech, kde je to často i praktické. Energetici např. rozlišují megawatty tepelné (MWt) a elektrické (MWe) – korektní by bylo rozlišovat veličinu na tepelný a elektrický výkon elektrárenského bloku a používat jedinou jednotku MW. Podobným příkladem jsou \"hmotnostní\" a \"objemová\" procenta ve farmacii – správné je rozlišovat veličiny, tedy např. hmotnostní zlomek a objemový zlomek. Je potřeba si uvědomit, že jednotka stejně nemůže nést celou informaci o veličině a je vždy nutné slovně uvádět, kterou konkrétní veličinu daná jednotka reprezentuje (pokud to není zřejmé z kontextu), jinak hrozí záměna (např. u poměrových veličin vyjadřujících složení roztoku mají stejnou jednotku veličiny vztažené k celkovému množství roztoku i veličiny vztažené k množství rozpouštědla, a přitom se zásadně liší, např. molarita a objemová molalita). Normy pro veličiny a jednotky předepisují pro značku veličiny použití kurzivy (skloněného písma) a pro značku jednotky použití antikvy (stojatého písma) bez ohledu na druh písma ostatního textu. Indexy u značek veličin mají být kurzivou, pokud samy reprezentují veličinu, a antikvou v opačných případech (proto se např. značí objemový průtok \"Q\", ale Avogadrova konstanta \"N\").", "", "Vztahy mezi veličinami jsou (vedle definičních vztahů odvozených veličin) dány přírodními zákony. Rovnice zapsané vztahy mezi veličinami se nazývají veličinové rovnice. Dosavadní empirické zkoumání obecných zákonitostí přírody potvrzuje, že při vhodné volbě veličin pro jejich popis lze vztahy vyjádřit buď jednoduchými součty nebo součiny a podíly mocninných funkcí, nebo diferenciálními vztahy s derivacemi do druhého řádu, vedoucími na součty, součiny a podíly nejen mocninných, ale i exponenciálních, logaritmických nebo goniometrických závislostí. (Diferenciální vztahy lze pochopitelně zapsat i v integrálním tvaru.) S nadsázkou lze říci, že řády derivací vyšší než 2 Bůh/příroda nepotřebuje. V některých veličinových rovnicích se též vyskytují číselné koeficienty. Příklady veličinových rovnic: Z veličinových rovnic plynou i rovnice pro jednotky a rovnice pro číselné hodnoty.", "Jednotkovou rovnicí rozumíme rovnici zapsanou jako vztah mezi jednotkami. Od veličinových rovnic se liší tím, že jsou v nich (v obecném zápisu) vynechány číselné koeficienty a matematické operátory derivování a integrace (protože derivování je limitní dělení, integrace součet limitních součinů) a součty (rozdíly) nahrazeny rovnostmi. Klást do rovnosti lze pouze jednotky stejné kvality. Proto jednotkové rovnice slouží jako definiční rovnice nových jednotek. Protože je zvykem používat tzv. lineárních jednotek, tj. jednotek definovaných pouze vzájemnými součiny a podíly (tedy celočíselnými mocninami), nevyskytují se v jednotkových rovnicích lineárních jednotek ani žádné exponenciální, logaritmické nebo goniometrické funkce. Naopak je nutné, aby pro jejich argumenty platilo, že mají jednotku 1 (jedna), pro každý argument lze proto napsat další jednotkovou rovnici. Pro veličiny v argumentech goniometrických a exponenciálních funkcí se někdy zavádějí speciální úhlové resp. logaritmické jednotky. Příklady jednotkových rovnic v obecném zápisu: Jednotky lze tedy vyjádřit jako vzájemné součiny (mocniny) a podíly jiných jednotek. V případě, že tyto definiční jednotkové vztahy konkrétních jednotek jsou bez dalších číselných koeficientů, hovoříme o vzájemně koherentních jednotkách. Nekoherentní jednotky (mimo jiné i tzv. násobky a díly) vyžadují ve veličinových rovnicích dodatečné číselné koeficienty. Příklad poslední jednotkové rovnice z předchozích příkladů:", "Rovnice mezi číselnými hodnotami jsou vztahy zapsané jako rovnice číselných hodnot vyjádřených v určitých jednotkách. U vektorově zapsaných veličinových rovnic existuje rovnice mezi číselnými hodnotami pro každou složku. Rovnice mezi číselnými hodnotami závisejí na volbě jednotek, kterým jednotlivé číselné hodnoty příslušejí. V těchto rovnicích musí být zachovány číselné koeficienty a dodrženy všechny matematické operace. V případě nekoherentních jednotek je u příslušné číselné hodnoty nutno doplnit převrácenou hodnotu koeficientu z jednotkové rovnice u příslušné jednotky. Z tohoto důvodu je vhodné při vyčíslování fyzikálních vztahů provádět vše v koherentních jednotkách (dílčí hodnoty na ně převést) a teprve výsledek poté vyjádřit v požadované (i nekoherentní) jednotce, např. ve vhodně velkém dekadickém násobku.", "V některých veličinových rovnicích se též vyskytují číselné koeficienty. Při zavádění nových veličin je snahou, aby výskyt těchto koeficientů byl ve fyzikálních vztazích minimalizován, a ve zbylých případech byl vyjádřen malými celými čísly, případně číslem formula_33, a to pouze tam, kde jsou z jistých důvodů tyto koeficienty „oprávněné“. Hovoříme o tzv. racionalizaci. Jako příklad rozumného koeficientu lze uvést polovinový koeficient ve druhém příkladu veličinové rovnice. Vznikl totiž jako integrační koeficient při integraci první mocniny rychlosti; zjednodušeně: formula_34 Racionalizace je zejména diskutovaná u výrazů, kde se objevují sudé násobky formula_33. Ty jsou projevem geometrických vlastností daných jevů. Koeficient formula_36 (plný rovinný úhel) se „oprávněně“ vyskytuje u situací souvisejících s kruhovou symetrií v rovině (vztah mezi poloměrem a obvodem kruhu, vztah mezi obvodovou a úhlovou rychlostí apod.) resp. válcovou symetrií v prostoru (magnetické pole přímého vodiče – Ampérův zákon). Koeficient formula_37 (plný prostorový úhel) se „oprávněně“ vyskytuje u situací souvisejících s kulovou symetrií v prostoru (vztah mezi poloměrem a povrchem koule, elektrické pole bodového náboje – Coulombův zákon). U neracionalizovaných veličinových vztahů se však tyto koeficienty vyskytují i jinde, kde postrádají opodstatnění. Příklad vlivu racionalizace: Ve vztahu pro Coulombův zákon je koeficient formula_37 „oprávněný“ vzhledem k všesměrové symetrii pole bodového náboje, ve vztahu pro elektrickou indukci naopak „neoprávněný“ (vztah platí i pro homogenní pole, kde formula_37 nedává smysl). Racionalizace je otázkou konvence. Například v soustavě SI jsou racionalizované vztahy elektromagnetických veličin, nikoli však vztahy pro gravitační silové působení.", "K popsání různých fyzikálních aspektů reality potřebujeme velký soubor různých veličin. Soubor těchto veličin (a jejich jednotek) propojených vzájemnými definičními vztahy nazýváme soustavou fyzikálních veličin a jednotek. Snahou je vytvoření soustavy koherentní (ve které jsou všechny hlavní jednotky vzájemně koherentní) pro snazší práci s číselnými hodnotami. V současnosti rozšířenými jsou následující soustavy: a některé soustavy přirozených jednotek, vycházející z výše uvedených tří.", "Všechny fyzikální veličiny lze definovat pomocí několika málo tzv. základních veličin, které lze považovat za vzájemně nezávislé. Kolik veličin a které veličiny budeme považovat za základní, je věcí volby. Za základní veličiny se zpravidla volí ty, které popisují nejzákladnější, vzájemně nezávislé fyzikální aspekty reality. V mechanice jsou těmito veličinami zpravidla tři následující: Pro oblast termiky a příbuzných jevů k těmto jednotkám přistupuje Pro oblast elektromagnetických jevů postačuje jediná další veličina. V historických a současných soustavách za ni byla volena zpravidla jedna z následujících: Je také možné vyjít z vybraného zákona elektromagnetického silového působení, nezavádět novou základní veličinu a definovat elektromagneticky specifické veličiny výhradně pomocí základních veličin mechaniky (toto je přístup všech variant elektromagnetických veličin a jednotek soustavy CGS). V některých soustavách je z praktických důvodů zavedena specifická základní veličina pro (zpravidla velký) počet entit: Praxe ukázala, že je vhodné pro oblast optiky oddělit od sebe zářivé vlastnosti obecného elektromagnetického vlnění (vyjadřované pomocí elektromagnetických a radiometrických veličin) a zářivé vlastnosti světla, tedy viditelné části tohoto záření. Z těchto důvodů se zpravidla doplňuje ještě jedna fotometrická základní veličina, například: Každé základní veličině přísluší jedna hlavní jednotka, tzv. základní jednotka. Pomocí základních jednotek jsou jednotkovými rovnicemi definovány hlavní jednotky všech odvozených veličin.", "Závislost odvozené veličiny na veličinách základních můžeme vyjádřit fyzikálním rozměrem. Rozměr nějaké veličiny je dán součinem racionálních (zpravidla celočíselných či poločíselných) mocnin rozměrů základních veličin (téže soustavy jednotek). Exponenty v mocninách základních veličin nazýváme rozměrovými exponenty. Rozměr je proti definiční veličinové rovnici zjednodušeným výrazem, pro svou jednoduchost je však velmi výhodný a hraje významnou úlohu v oboru fyzikální podobnosti a v teorii dimenzí. Rozměr veličiny \"X\" obecně zapisujeme jako dim \"X\". Rozměrové symboly základních veličin zapisujeme zpravidla stojatými velkými písmeny, odpovídající písmenu značky (symbolu) veličiny. V SI jsou to: Rozměrový součin pak zapíšeme tak, jak ukazují následující příklady pro rychlost a pro tepelnou vodivost: Veličiny, jejichž všechny rozměrové exponenty jsou nulové, nazýváme bezrozměrnými, nebo říkáme, že mají rozměr 1 (jedna). Rozměr popisuje pouze vztah veličiny k základním veličinám, necharakterizuje však její podstatu. Stejný rozměr mohou mít i veličiny zcela rozdílného charakteru (například teplo a moment síly). Obecná rozměrová rovnice se vytvoří z veličinové rovnice podle stejných zásad, jako rovnice jednotkové s tím, že místo symbolů jednotky dané veličiny [\"X\"] píšeme symboly rozměru dim \"X\". Vyčíslením ve tvaru rozměrových součinů pak lze rozměrovou rovnicí provést jistou částečnou zkoušku kvalitativní správnosti veličinové rovnice.", "Vedle jediné koherentní jednotky pro každou veličinu soustavy (tzv. hlavní jednotky) je pro praktické použití vhodné zavádět názvy a symboly i pro vybrané násobky a díly této hlavní jednotky, abychom nemuseli uvádět číselné hodnoty s mnoha řády. Protože se používá dekadický zápis čísel, jsou ve všech moderních soustavách používány dekadické násobky a díly. Ustálilo se jejich tvoření pomocí předpon k hlavním jednotkám, které mají své značky, připojované zleva ke značce hlavní jednotky. Přehled podává následující tabulka:", "Některé odvozené veličiny jsou si podobné svým charakterem a způsobem svého odvození a mají proto i obdobné názvy. Mezi takové skupiny stejně nazývaných veličin patří například:", "Jak již bylo výše řečeno u jednotkových rovnic, argument goniometrických funkcí má jednotku 1 a je bezrozměrný. Vyjadřuje nejčastěji veličinu zvanou fáze (u periodických jevů) nebo rovinný úhel (např. u rotačního pohybu). Rovinný úhel je proto bezrozměrná veličina. Je definovaná jako podíl délky oblouku kružnice vytknutého tímto rovinným úhlem s vrcholem v jejím středu a poloměrem této kružnice. Někdy se místo jednotky 1 používá speciální název radián (značka rad). Plný rovinný úhel tedy je podílem obvodu kružnice a jejího poloměru a činí formula_36. Tato hodnota se proto vyskytuje ve veličinových rovnicích u situací souvisejících s kruhovou symetrií v rovině resp. válcovou symetrií v prostoru. Podobně prostorový úhel je bezrozměrná veličina, definovaná jako podíl plochy vytknuté tímto prostorovým úhlem na povrchu koule s vrcholem v jejím středu a druhé mocniny poloměru této koule. Někdy se místo jednotky 1 používá speciální název steradián (značka sr). Plný prostorový úhel tedy je podílem povrchu koule a jejího poloměru a činí formula_37. Tato hodnota se proto vyskytuje ve veličinových rovnicích u situací souvisejících s kulovou symetrií v prostoru. Obě úhlové veličiny měly dříve v soustavě SI postavení blízké základním veličinám; byly nazývány doplňkovými veličinami s vlastním rozměrovým symbolem (α resp. Ω) a radián a steradián doplňkovými jednotkami. V současnosti se od toho upustilo a oba úhly jsou odvozenými bezrozměrnými veličinami.", "Jak již bylo výše řečeno u jednotkových rovnic, argument exponenciálních funkcí má jednotku 1 a je bezrozměrný. U periodických tlumených nebo zesilovaných jevů vyjadřuje veličinu zvanou logaritmický dekrement tlumení nebo logaritmický inkrement zesílení. V tomto případě se často místo jednotky 1 používá speciální název neper (značka Np). Jednotka neper se používá všude tam, kde zesílení/zeslabení amplitudy periodického děje vyjadřujeme místo podílu amplitud logaritmickou funkcí tohoto podílu. Takto definovaná funkce dvou hodnot jisté veličiny se zpravidla nazývá hladina této veličiny a je definována dvěma způsoby: Rozdílnou definicí obou hladin je zajištěno, že v každém jednotlivém konkrétním případě mají stejnou velikost: U akustických veličin se často používá definice hladiny pomocí dekadického logaritmu, pak se místo jednotky neper používá jednotky bel (značka B)." ] }

{ "title": [ "Dějiny.", "Zamenhofovo dětství.", "První pokusy.", "Vznik konečné verze.", "První pokusy o změny.", "Rozvoj jazykové komunity.", "Období světových válek.", "Po druhé světové válce.", "Historie esperanta v českých zemích.", "Historie esperanta v českých zemích do první světové války.", "Historie esperanta v českých zemích mezi válkami.", "Historie esperanta v českých zemích po druhé světové válce.", "Esperantská současnost.", "Stav vývoje jazyka.", "Uživatelé jazyka.", "Vyučování esperanta.", "Oficiální status a uznání.", "Využití esperanta.", "Schůze a cestování.", "Výzkum a knihovny.", "Profesní kontakty a odborné zájmy.", "Literatura.", "Hudba.", "Divadlo a kino.", "Periodika.", "Rozhlas a televize.", "Internet.", "Služby UEA.", "Esperantské hnutí v Česku.", "Struktura jazyka.", "Abeceda.", "Slovní zásoba.", "Principy výběru slovních kmenů.", "Ukázky slov.", "Gramatika.", "Podstatná jména.", "Přídavná jména.", "Slovesa.", "Souvztažná slova.", "Užitečné fráze.", "Kritika.", "Metaforické použití slova „esperanto“.", "Odkazy.", "Reference." ], "section_level": [ "1", "2", "2", "2", "2", "2", "2", "2", "2", "3", "3", "3", "2", "2", "2", "2", "2", "2", "3", "3", "3", "3", "3", "3", "3", "3", "3", "3", "2", "1", "2", "2", "2", "2", "2", "3", "3", "3", "3", "2", "1", "1", "1", "2" ], "content": [ "", "U zrodu esperanta stál Ludvík Lazar Zamenhof. Vyrůstal v mnohojazyčném, tehdy k Ruskému impériu náležejícím, dnes polském městě Bělostoku, kde byl svědkem častých rozepří mezi jednotlivými etniky (Rusové, Poláci, Němci, Židé). Protože za jednu z hlavních příčin těchto", "Zamenhof nejdříve uvažoval o oživení latiny, kterou se učil ve škole, ale usoudil, že je pro běžné dorozumívání zbytečně složitá. Když studoval angličtinu, povšiml si, že časování sloves podle osoby a čísla není nutné a že gramatický systém jazyka může být mnohem jednodušší, než si předtím myslel. Stále však zůstávala překážka v učení se", "První Zamenhofův projekt, nazvaný Lingwe Uniwersala\",\" byl víceméně hotov již roku 1878, ale autorův otec, učitel jazyků, považoval tuto práci za marnou a utopistickou, proto zřejmě rukopis, který mu byl svěřen, zničil. V letech 1879–1885 Zamenhof studoval lékařství v Moskvě a Varšavě. Tou dobou začal opět pracovat na mezinárodním jazyce. První obnovené verzi vyučoval roku 1879 své přátele. Po několika letech již překládal poezii, aby jazyk co nejvíce zdokonalil. Roku 1885 autor napsal: \"„Šest", "Zamenhofovi přicházelo veliké množství nadšených dopisů, které často přinášely také návrhy nejrůznějších úprav jazyka. Všechny podněty zaznamenával a později je začal i uveřejňovat v časopise Esperantisto, vycházejícím v Norimberku. V témže periodiku nechal o úpravách také dvakrát hlasovat, většina čtenářů však se změnami nesouhlasila. Po těchto hlasováních na", "Nový mezinárodní jazyk začali brzy jeho uživatelé používat také k organizaci odborné a zájmové činnosti na mezinárodní úrovni. V prvních desetiletích probíhala komunikace v esperantu téměř výhradně písemnou formou, ale po nečekaně úspěšném prvním Světovém kongresu esperanta, uspořádaném roku 1905 ve francouzské Boulogne-sur-Mer, na kterém se ověřily možnosti používání této řeči v mluvené formě, začaly nabývat na intenzitě i osobní kontakty a setkávání mezi jejími mluvčími. Esperanto brzy začaly pro svou činnost používat i různé organizace a hnutí.", "Světový esperantský svaz sídlil v době války v neutrálním Švýcarsku, odkud skupina esperantistů pod vedením Hectora Hodlera a za podpory Romaina Rollanda zprostředkovávala poštovní styk mezi znepřátelenými zeměmi. Dobrovolníci v Ženevě každý den přeposílali na druhou stranu barikády dvě stě až tři sta dopisů osobního charakteru, podle potřeby kvůli cenzuře příslušně přeložených. Celkem takto esperantisté pomohli v přibližně 200 tisících případech, za což jim bylo po válce uděleno čestné uznání Společnosti národů. Po válce touha po míru a harmonii vzbudila nové naděje,", "Snahy o prosazení esperanta jako univerzálního jazyka se přesto setkávaly s pozitivní odezvou i po válce: Petice v jeho prospěch adresované Spojeným národům podepsalo přes 80 milionů lidí, v Československu například prof. Jaroslav Heyrovský, nositel Nobelovy ceny. Valné shromáždění UNESCO přijalo podobné rezoluce v Montevideu 10. prosince 1954 a v Sofii 8. listopadu 1985. Vzalo v nich na vědomí \"výsledky dosažené esperantem na poli mezinárodní duchovní výměny i pro sblížení národů světa\" a vyzvalo členské státy, \"aby se chopily iniciativy při zavádění studijních programů o jazykovém problému a esperantu na svých školách a institucích vyššího vzdělávání\". K esperantu se hlásila i rada předsedů Polské akademie věd. Jubilejního 72. Světového kongresu roku 1987 (výročí 100 let od uveřejnění jazyka) se ve Varšavě", "", "První českou učebnici, nazvanou \"„Úplná učebnice mezinárodní řeči dra. Esperanta“,\" vydal již v roce 1890, tři roky po zveřejnění řeči Zamenhofem, František Vladimír Lorenc. První esperantský klub byl založen roku 1901 v Brně. Mezi zakladatele", "Po první světové válce se oba konkurenční svazy spojily pod jménem \"Ĉeĥoslovaka Asocio Esperantista,\" roku 1936 bylo sdružení přejmenováno na \"Esperanto-Asocio en ČSR.\" V té době pravidelně vycházel časopis \"La Progreso,\" později také \"Ligilo.\" Roku 1940 byl svaz zlikvidován gestapem a po druhé světové válce, hned v roce 1945, opět obnoven. Spolek tehdy vydával časopisy \"Esperantista\" a na Slovensku \"Esperantisto Slovaka.\"", "Ve vyhlazovacích táborech zahynulo za války množství esperantistů, především židovského původu, mezi něž patřil např. Petr Ginz – syn česko-židovského páru esperantistů později proslavený knihou \"Deník mého bratra\". Německy mluvící esperantisté byli zase odsunuti do Německa. Následkem politických změn byl opětovný rozvoj esperantského hnutí přerušen v roce 1952, kdy bylo esperantskému svazu i všem esperantským odbočkám závodních klubů „doporučeno“, aby se rozpustily, protože \"„od dob, kdy soudruh Lenin zdůraznil význam esperanta pro dělnickou třídu, uplynulo velmi mnoho času“\" a \"„mezi tím... statisíce dělníků... učí se mateřštině průkopníků socialismu – ruštině“.\" Esperantské časopisy musely přestat vycházet, kluby mohly existovat pouze u osvětových besed nebo při Parcích kultury a oddechu, jejich činnost řídil Celostátní poradní esperantský výbor, později Československý esperantský výbor u Osvětového ústavu v Praze. Do roku 1950 bylo uspořádáno osm Celostátních československých esperantských sjezdů, z toho tři v Brně. V březnu 1969 byl v Brně založen Český esperantský svaz \"(ČES – Ĉeĥa Esperanto-Asocio).\" Roku 2005 se z něj po svém znovuobnovení vydělila sekce mládeže jako Česká esperantská mládež \"(ĈEJ – Ĉeĥa Esperanto-Junularo).\" Uskutečnil se 81. Světový kongres esperanta v Praze (1996) a 65. Mezinárodní kongres esperantské mládeže v Liberci (2009).", "V dnešním světě, který stále jasněji vnímá práva menšin i jazykovou a kulturní rozmanitost, získává mezinárodní jazyk esperanto opět pozornost rozhodujících činitelů. Nevládní organizace a sdružení naléhají, aby se nastolila otázka mezinárodní řeči na pořad diskuze Spojených národů a Evropské unie. V červenci 1996 Sympozium mezinárodních organizací na počest Inazo Nitobeho svolalo v Praze skupinu nezávislých expertů, kteří prověřovali tehdejší postavení esperanta a navrhli jeho začlenění do aktuálních rozhovorů o jazykových právech a jazykové politice. Pražský manifest (přijatý na Světovém esperantském kongresu roku 1996 v Praze), moderní deklarace hodnot a cílů motivujících esperantské hnutí, zdůrazňuje jazykovou demokracii a zachování jazykové rozmanitosti. Mezi známými osobnostmi používajícími esperanto v poslední době jsou mimo jiné nositel Nobelovy ceny Reinhard Selten (1994), mistryně světa v šachu Judit Polgárová a Tivadar Soros, otec finančníka George Sorose. Esperanto se jako komunikační prostředek používá i v projektu „Dialogy domorodců“, programu na posilnění výměny zkušeností mezi domorodými národy ve světě, který odmítá bývalé koloniální jazyky. Tvůrce esperanta Ludvík Lazar Zamenhof věděl, že jazyk se musí rozšiřovat kolektivním používáním, proto omezil svůj prvotní návrh na minimální gramatiku a malou slovní zásobu. Dnes je však esperanto plně rozvinutým jazykem s celosvětovou komunitou mluvčích a kompletními vyjadřovacími prostředky. Mnohé ze Zamenhofových idejí předešly myšlenky zakladatele moderní lingvistiky Ferdinanda de Saussure, jehož bratr René byl esperantistou.", "Na začátku jazyk esperanto sestával z asi tisíce slovních kořenů, z nichž bylo možno vytvořit 10–12 tisíc slov. Dnešní esperantské slovníky často obsahují i 15–20 tisíc kořenů, ze kterých lze již vytvářet slov statisíce; jazyk se navíc stále vyvíjí. Aktuální tendence sleduje a kontroluje Akademie esperanta. V průběhu historie již bylo esperanta využíváno za účelem dosažení téměř všech", "Světový esperantský svaz \"(UEA – Universala Esperanto-Asocio),\" jehož členové tvoří nejaktivnější část esperantské komunity, má své národní svazy v 62 státech a individuální členy v téměř dvojnásobném počtu zemí. Počet prodaných učebnic a členské statistiky místních skupin ukazují, že lidí s minimální znalostí jazyka jsou statisíce či dokonce miliony. Mluvčí esperanta se nacházejí na celém světě, a to se značnou koncentrací v tak různých zemích jako je Brazílie, Bulharsko, Čína, Írán, Japonsko, Kuba", "Dorozumívat se esperantem je možno začít velmi rychle, což poskytuje ideální úvod do studia cizích jazyků. Už za několik týdnů si mohou studenti začít v této řeči dopisovat a za několik měsíců mohou v rámci svých škol či soukromě cestovat do ciziny. Experimentální a neformální pozorování naznačují, že předcházející učení se esperantu může mít pozitivní účinky na následné studium jiných cizích jazyků (hovoří se o takzvaném propedeutickém efektu). Byly prováděny i některé pokusy o formální výzkum tohoto fenoménu: například skupina studentů, která se učila rok esperanto a poté", "Esperanto není oficiálním jazykem žádné země, přestože na počátku 20. století existovaly plány na ustanovení Neutrálního Moresnetu jako vůbec prvního esperantského státu a na krátce existujícím umělém Růžovém ostrově existoval roku 1968 mikronárod, jenž používal esperanto jako svůj oficiální jazyk. Tato řeč nicméně slouží jako oficiální pracovní jazyk některých neziskových organizací (především v rámci esperantského hnutí). Esperanto je také jediným schváleným umělým liturgickým jazykem katolické církve. Překlady do a z esperanta nabízejí komerční překladatelské agentury a v České republice je rovněž jmenováno několik soudních tlumočníků pro esperanto. Roku 1954 Valné shromáždění UNESCO uznalo, že výsledky dosažené esperantem jsou v souladu s cíli této organizace. V důsledku toho byly ustanoveny oficiální vztahy mezi UNESCO a Světovým esperantským svazem, který se stal nestátní členskou organizací kategorie B. Spolupráce mezi nimi přetrvává: Roku 1977 vystoupil generální ředitel UNESCO Amadou-Mahtar M’Bow s projevem na 62. Světovém esperantském kongresu v islandském Reykjavíku. V roce 1985 vyzvalo Valné shromáždění", "", "V esperantu se každoročně konají stovky mezinárodních konferencí a setkání – bez tlumočníků. Největšími jsou Světové esperantské kongresy, naposledy pořádané ve městech Reykjavík (Island, 2013), Buenos Aires (Argentina, 2014), Lille (Francie, 2015), Nitra (Slovensko, 2016) a Soul (Jižní Korea, 2017), Lisabon (Portugalsko, 2018), Lahti (Finsko, 2019). Další se budou konat ve městech Montréal (Kanada, 2020). V letech 1921 a 1996 hostila Světový kongres Praha. Od roku 1938 se každoročně koná také Mezinárodní kongres esperantské mládeže, který v roce 2018 proběhne", "Na mnoha univerzitách je esperanto součástí lingvistických kurzů, některé ho nabízejí jako nezávislý studijní obor. Zvláště pozoruhodné jsou Univerzita Eötvöse Loránda v Budapešti s oddělením esperantologie na katedře všeobecné a aplikované jazykovědy a Univerzita Adama Mickiewicze v polské Poznani s diplomovým programem z interlingvistiky. Bibliografie amerického Sdružení moderních jazyků registruje každoročně více než 300", "Esperantisté jsou sdruženi i v rozmanitých odborných svazech, jako např. lékaři, spisovatelé, železničáři, vědci, hudebníci a mnozí jiní. Tato sdružení často vydávají své vlastní časopisy, organizují konference a pomáhají rozšiřovat profesionální a speciální využívání esperanta. Mezinárodní akademie věd v San Marinu, která zařadila esperanto mezi svých pět pracovních jazyků, usnadňuje spolupráci na univerzitní úrovni. Pravidelně se konají konference o využití esperanta ve vědě a technice (např. KAEST v Česku a", "V esperantu existuje jak původní, tak přeložená literatura, celkem čítající asi 50 000 titulů. Bohatou literární tradici esperanta uznává i Mezinárodní PEN klub, jehož esperantská sekce byla založena během 60. kongresu klubu v září 1993. Mezi význačné současné spisovatele píšící v esperantu patří: Trevor Steele (Austrálie), István Nemere (Maďarsko), Spomenka Štimec (Chorvatsko); básníci Mauro Nervi (Itálie), Mao Zifu (Čína) a Abel Montagut (Katalánsko); esejisté a překladatelé Probal Dašgupta (Indie), Humphrey Tonkin (USA) a Kurisu Kei (Japonsko). Skotský básník William Auld byl za svou poetickou tvorbu několikrát (mj. v letech 1999 a 2000) navržen", "Hudební žánry v esperantu zahrnují lidové písně, rockovou hudbu, kabarety, písně pro sólisty a pro sbory i operu. Mezi aktivní esperantské hudebníky se řadí např. švédská společenskokritická skupina La Perdita Generacio, okcitánský zpěvák JoMo, finská skupina Dolchamar, brazilská Supernova, fríské uskupení Kajto či polský bard a přítel Jarka Nohavici Georgo Handzlik. Též někteří populární skladatelé a umělci, včetně britského Elvise Costella a amerického Michaela Jacksona, nahrávali písně v esperantu, komponovali skladby inspirované tímto jazykem nebo jej používali ve svých propagačních materiálech. Známá československá pop-rocková skupina Team po velkém úspěchu svého prvního alba \"Team\" nahrála toto album i v esperantu a už", "Divadelní hry od dramatiků tak různorodých jako Goldoni, Ionesco, Shakespeare a Alan Ayckbourg se v posledních letech hrají i v esperantu. Někdy se esperanto používá ve filmech jako kulisa – např. v Chaplinově Diktátorovi v něm jsou napsány nápisy a plakáty – jindy zase k vykreslení budoucnosti – např. v akčním filmu nebo v komediálním vědecko-fantastickém seriálu Červený trpaslík. Celovečerní filmy jsou však méně obvyklé. Přesto existuje asi 15 celovečerních filmů, které se", "V esperantu se pravidelně vydává více než 100 časopisů a revuí, včetně zpravodajského měsíčníku „Monato“ (\"„Měsíc“\"), literární revue „Beletra almanako“ (\"„Beletristický almanach“\") a revue „Esperanto“ Světového esperantského svazu. Dvojtýdeník aktualit „Eventoj“ (\"„Události“\") je nabízen", "Rozhlasové stanice v Brazílii, Číně, Kubě či Vatikánu vysílají v esperantu pravidelné relace. Některé rozhlasové programy lze poslouchat také na internetu, další stanice (profesionální i amatérské) působí na internetu primárně. Internetové rádio Muzaiko od července", "Elektronické sítě a především internet jsou nejrychleji rostoucími prostředky komunikace mezi uživateli esperanta. Existuje mnoho stovek diskuzních skupin v esperantu, které se zabývají rozmanitými tématy, od používání jazyka v rodině až po obecnou teorii relativity. Webové stránky v esperantu se počítají na statisíce. První verze", "Světový esperantský svaz (UEA) vydává knihy, revue a ročenku se seznamem esperantských organizací a místních reprezentantů na celém světě. Tyto publikace, společně s informacemi o nosičích CD a DVD, kazetách atd. se nacházejí v katalogu knih, který si lze od UEA vyžádat písemně nebo konzultovat na jeho webových stránkách. Knihkupectví UEA má v zásobě více než 3500 titulů. Série „Esperantské dokumenty“, kterou UEA vydává v esperantu, angličtině a francouzštině, obsahuje studie a referáty o aktuální situaci esperanta. Tyto publikace si je možné obstarat v ústředí UEA v Rotterdamu.", "V dnešní době jsou hlavními reprezentanty esperanta v Česku Český esperantský svaz, který čítá necelých 900 zaregistrovaných členů, a Česká esperantská mládež, která od svého znovuobnovení jako občanské sdružení v roce 2005 sdružuje mladé esperantisty do věku 30 let. Český esperantský svaz hostil roku 1996 v Praze 81. Světový kongres esperanta, Česká esperantská mládež pořádala v červenci 2009 ve spolupráci s organizacemi z Německa a Polska v Liberci", "Esperanto je umělý jazyk, používaný dnes v mluvené i psané podobě. V gramatice převažují apriorní rysy s důrazem na pravidelnost a snadnou naučitelnost, zároveň však umožňuje velmi přesné vyjadřování. Jeho slovní zásoba pochází především ze západních jazyků, zatímco jeho syntax (větná skladba) a morfologie (tvarosloví) poukazují na silný slovanský vliv. Esperantské morfémy (nejmenší význam nesoucí stavební prvky jazyka) jsou neměnné a lze je téměř bez omezení kombinovat do rozmanitých slov, takže má tento jazyk mnoho společného s izolujícími jazyky jako je čínština, zatímco vnitřní struktura jeho slov připomíná aglutinační jazyky, jako jsou turečtina, svahilština a japonština. Uvádí se, že 93 % slov esperanta je srozumitelných se znalostí románských, 90 % se znalostí germánských a 47 % se znalostí slovanských jazyků. Úplná slovní zásoba čítá asi 350 000 slov, většina z nich je však snadno odvoditelná na základě znalosti kořene.", "K zápisu jazyka se užívá 28 písmen: Většina písmen se v esperantu píše a hlásky vyslovují stejně jako v češtině. Najdeme však i drobné odlišnosti. Písmeno \"ĝ\" se vyslovuje jako \"dž\" ve slově džem;\" také užívání polohlásky \"ŭ\" není v češtině zřejmé: vyskytuje se pouze ve dvojhláskách \"aŭ, eŭ\" které se pak vyslovují", "Slovní zásoba pochází z různých národních jazyků. Některá nová slova i z neevropských, například z japonštiny, jedná se však o kmeny mezinárodně známé; většina nicméně pochází z hlavních evropských řečí – především z", "Pojmenování dnů týdne byla převzata z románských jazyků, dle francouzských tvarů (\"dimanĉo, lundo, mardo...\"), názvy mnoha částí těla z latiny či řečtiny (\"hepato, okulo,", "Zamenhof dále také pečlivě vytvářel malý počet původních slovních kmenů a především předpon a přípon, jimiž je tvořena valná část slov. Díky tomu se lze v esperantu vyjádřit plynně již po naučení nevelkého počtu kořenů (asi 500–2000 slov, předpon a přípon). Ačkoli se", "", "Podstatné jméno má vždy koncovku \"-o,\" množné číslo \"-j.\" Esperanto má pouze dva mluvnické pády: nominativ (\"nominativo\", odpovídá českému 1. pádu) a akuzativ (\"akuzativo\", odpovídá českému 4. pádu).", "Přídavné jméno má vždy koncovku \"-a\" a skloňuje se jako podstatné jméno. Druhý stupeň se tvoří pomocí příslovce \"pli\"", "Sloveso se nemění ani v osobě ani v čísle: \"mi faras\" – dělám, \"la patro faras\" – otec dělá, \"ili faras\" – oni/ony/ona dělají. Přítomný čas má koncovku \"-as,\" minulý \"-is,\" budoucí \"-os,\" podmiňovací způsob \"-us,\" rozkazovací způsob \"-u,\" neurčitý způsob \"-i.\" Příčestí a přechodníky mají v", "Mezi souvztažná slova patří korelativní zájmena a zájmenná příslovce. Systém jejich odvozování je pravidelný a přehledně jej ukazuje následující tabulka:", "Několik užitečných frází, s fonetickou", "Ve vztahu k esperantu a jiným plánovým jazykům se objevuje mnoho argumentů pro i proti. Obecnější kritika bývá většinou směrována v první řadě na nejazykové aspekty: Vzhledem k dominanci angličtiny (dříve francouzštiny) nemá prý nová řeč šanci tuto jazykovou nadvládu rozbít, případně převzít; celosvětové zavedení esperanta by také údajně nebylo vůči", "Metaforicky se slovo \"esperanto\" občas používá k označení něčeho mezinárodního, zprostředkujícího, smíšeného, sjednocujícího či neutrálního – tak je například Java označována za „esperanto programovacích jazyků“ nebo Linux za „esperanto světa počítačů“, volně šiřitelné písmo Noto dávající jednotný vzhled textům v mnoha jazycích se nazývá „esperantem písem“, či se mluví o „daňovém esperantu“ spojujícím", "", "Tento článek v sobě z velké části zahrnuje informace čerpané" ] }

{ "title": [ "Dětství a kulturní pozadí.", "Práce na mezinárodním jazyce.", "Literární tvorba.", "Překlady." ], "section_level": [ "1", "1", "1", "2" ], "content": [ "Narodil se 15. prosince 1859 v polském městě Bělostoku (tehdy součást Ruského impéria). Jeho původní křestní jméno bylo Eliezer (v jidiš Lejzer, v ruštině Lazar). Byl nejstarším synem 22letého učitele jazyků Mordechaje (Marka) Zamenhofa a jeho o tři roky mladší manželky Liby Rochly (Rozálie), kterým se postupně narodilo dalších 10 dětí (z nichž 2 záhy zemřely). Za svůj rodný jazyk považoval ruštinu, kterou mluvil jeho otec (případně běloruštinu, která tehdy nebyla považována za odlišnou od ruštiny a která možná měla silný vliv na fonologii esperanta). Odmalička mluvil ale také jidiš, který se naučil od matky. Jak vyrůstal, mluvil častěji polsky a v tomto jazyce později vychovával své děti. Jeho otec byl učitelem němčiny a Zamenhof hovořil plynně také německy, ačkoliv ne tak přirozeně jako jidiš. Později se naučil také francouzsky, latinsky, řecky, hebrejsky a anglicky a zajímal se o italštinu, španělštinu a litevštinu. V Bělostoku žily kromě jidiš hovořící židovské většiny ještě další tři jazykové skupiny: Poláci, Němci a Bělorusové. Trápilo jej, když musel pozorovat jejich časté vzájemné neshody. Došel k názoru, že hlavní příčinou nedůvěry a nepřátelství mezi národy jsou jazykové bariéry. Domníval se, že tento problém je možné odstranit zavedením nového společného jazyka, který by hrál úlohu neutrálního komunikačního prostředku mezi lidmi z různého etnického a jazykového prostředí.", "O vytvoření umělého jazyka se poprvé pokusil již na gymnáziu, kdy vytvořil první koncepci tohoto jazyka, který nazval \"\"Lingwe Uniwersala\"\" (1878). Mezi svými přáteli získal příznivce svého projektu, ale dospělí reagovali na jeho dílo vesměs s posměšky, či ho považovali přímo za blázna. Otec si na něm vynutil slib, že dokud neukončí svá studia, nebude se svému projektu věnovat. Ačkoliv Ludvík měl primární zájem o jazyky, poslechl otcovo přání zajistit si existenci a odjel do Moskvy na fakultu medicíny, neboť to byl jediný obor, který Židé tehdy v carské říši směli studovat. Snažil se pilně vzdělávat a přivydělávat si na živobytí, přesto zde často trpěl zimou i hladem. V březnu 1881 byl při atentátu zabit car Alexandr II. a politická situace a nacionalistické nálady se značně přiostřily. Když se záhy poté Ludvík vrátil na prázdniny domů, zjistil, že navzdory dohodě mezitím otec projekt jeho jazyka spálil. Patrně se obával, že materiál by mohl být považován za součást židovského proticarského spiknutí. Ani tato těžká ztráta však Ludvíka od jeho snu neodradila. Během následného studia medicíny ve Varšavě tajně po paměti svůj jazyk znovu zrekonstruoval a dále jej zdokonaloval a prověřoval na překladech. V srpnu 1886 se seznámil ve Varšavě s o 4 roky mladší Kejlou (Klarou) Silbernik, dcerou obchodníka z litevského Kaunasu, která zde pobývala u své sestry. Záhy se spřátelili a když se jí svěřil se svým jazykem, setkal se kupodivu s její podporou a nadšením. Dne 30. března oznámili své zasnoubení. Pro první učebnici svého mezinárodního jazyka Ludvík obtížně hledal vydavatele, na několika místech byl odmítnut. 2. června získal pro ruské vydání souhlas cenzora – naštěstí to byl známý jeho otce, který považoval dílko za neškodnou fantazii. Knihu se mu nakonec podařilo vydat 26. července 1887 ve Varšavě v nakladatelství Kelter pod pseudonymem Dr. Esperanto (Dr. Doufající). Název učebnice zněl \"\"Unua libro\"\" (První kniha) a samotný jazykový projekt byl označen jednoduše jako \"mezinárodní jazyk\". Název \"esperanto\" přešel z pseudonymu na jazyk až později. Ještě před vydáním této učebnice udělal Zamenhof několik překladů světové beletrie, aby zjistil, zda je možno jazyk plnohodnotně využívat. Kniha mohla vyjít především díky podpoře jeho tchána a snoubenky Kláry. Dva týdny před svatbou na vydání padla velká část jejího věna. Po první verzi v ruštině ještě téhož roku vyšla učebnice i ve verzi polské, německé a francouzské a následně v dalších jazycích. Již v této první knize se Zamenhof zřekl veškerých autorských práv. Prohlásil, že nechce být považován za tvůrce, ale pouze za iniciátora jazyka. Vyzval čtenáře, aby mu během roku posílali své kritiky a návrhy na případné změny v jazyce a na jejich základě navrhne konečnou podobu základů jazyka. V době po náhlém rozpadu slibně se rozvíjejícího hnutí kolem jazyka Volapük nebylo celkové klima pro přijetí nového jazyka příznivé. Proto Ludvík očekával opravdu s velkým napětím první reakce. A ty přišly záhy a v překvapivě hojném počtu a byly vesměs pozitivní. Povzbuzen, vydal již v r. 1888 své odpovědi na došlé dopisy ve formě publikace \"„Dua Libro“\" („Druhá kniha“). Zamenhof vytvořením esperanta navázal na práce filozofů 17. století jako byli René Descartes, Gottfried Wilhelm Leibniz či Jan Amos Komenský, který mezinárodnímu jazyku věnoval spis \"Panglottia\". Málo známá je skutečnost, že Jméno Ludvík si vybral až v 17 letech jako své tzv. gójské jméno na počest anglického myslitele a lingvisty Francise Lodwicka (1619-1694), o němž se dočetl právě v dílech Komenského, a který byl mj. autorem univerzální abecedy a plánového jazyka.", "Celou svojí tvorbou se věnoval esperantu, vydal několik učebnic, cvičebnic a jiných knih, nutných pro učení se novému jazyku. Za důležité považoval, aby jazyk byl spjat s vlastní tvorbou, proto v něm psal básně. Literární hodnota těchto básní není velká a jejich význam je spíše popularizační. Zamenhof působil také jako redaktor prvního esperantského časopisu \"La Esperantisto\" a přispíval do časopisu \"La Revuo\". Všechny Zamenhofovy články, pojednání, předmluvy k různým dílům, dopisy aj. vyšly v rozsáhlé sbírce \"Originala Verkaro\" (Původní dílo). Kromě vyjmenovaných děl je Zamenhof autorem či spoluautorem několika slovníků.", "Za nejdůležitější část jeho díla lze považovat jeho překlady do esperanta, protože právě díky překladům se mu podařilo jazyk rozvinout, rozšířit jeho pružnost, začal tvořit první obraty, metafory atp. Přeložil řadu děl světové literatury, za nejvýznamnější lze považovat překlad Starého zákona (\"Malnova Testamento\"). K dalším jím přeloženým významným dílům patří Hamlet (\"Hamleto\") od W. Shakespeara, Dickensův Boj o život (\"La Batalo de l'Vivo\"). Z německé klasiky pak přeložil Goethovo dílo Ifigenie v Tauridě (\"Ifigenio En Taurido\") a Schillerovy Loupežníky (\"La Rabistoj\"). Dále přeložil Revizora (\"La Revizoro\") od N. V. Gogola, čtyři díly pohádek (\"Fabeloj\") od H. Ch. Andersena. Mezi jeho méně známé překlady patří překlady děl \"Marta\" od E. Orzeszkowe, \"Georgo Dandin\" od J. B. Molièra a \"La Rabeno de Baharah\" od H. Heineho. Velká část jeho překladů byla založena na originále, ale některá díla překládal i na základě již existujících překladů do jiných jazyků (jestliže jazyk originálu sám nedostatečně ovládal), či takovéto překlady používal jako pomůcku při překladu z originálu. Zamenhof hovořil plynně rusky, německy a polsky, pasivně dobře ovládal latinu, hebrejštinu a francouzštinu, menší znalosti měl také v řečtině, angličtině a italštině." ] }

{ "title": [ "Fyzikální podstata tlaku.", "Tlaková síla.", "Parciální tlak.", "Rozměr a jednotky.", "Měření tlaku." ], "section_level": [ "1", "2", "1", "1", "1" ], "content": [ "Tlak v plynech je vyvoláván tepelným pohybem částic plynu (atomů nebo molekul); nárazy těchto částic na stěny nádoby se projevují tlakem na ně působícím. Podobně tomu je i v kapalinách. Tlak působí i v pevných tělesech, kde se přenáší interakcí mezi částicemi pevně vázanými v krystalové nebo pseudokrystalové struktuře látky.", "Podle třetího pohybového zákona působí kapalina proti působící síle stejně velkou reakcí. Kapalina tedy působí tlakovou silou kolmou k ploše, na niž síla působí. Tato síla má velikost Působení tlakové síly lze demonstrovat na principu hydraulického lisu. Tlaková síla působí vždy kolmo na plochu. Na vodorovné dno působí svislá tlaková síla, na svislé stěny působí vodorovná tlaková síla, na šikmé stěny působí tlaková síla kolmá k této stěně. Působení tlaku vyvolává v pevných tělesech deformace, přičemž vzájemnou souvislost mezi působícím tlakem a vzniklou deformací zkoumá pružnost. Při působení malého tlaku platí Hookův zákon. Čím je síla větší, tím větší je i tlak. Čím větší plocha, tím menší tlak (při stejné síle).", "Parciální tlak plynu ve směsi je tlak, který by tento plyn vykazoval, pokud by byl v celém objemu sám. Molární podíl jednotlivé složky ve směsi plynů (vychází ze stavové rovnice ideálního plynu) může být vyjádřen takto: formula_8 formula_9 formula_10 kde \"p\" je parciální tlak, \"R\" je univerzální plynová konstanta (8,314 J/K.mol), \"x\" je molární zlomek.", "Rozměr této veličiny v soustavě SI i soustavě CGS je Hlavní jednotkou tlaku v soustavě SI je pascal (Pa). Je to tlak, který vyvolává síla 1 newtonu (1 N), rovnoměrně a spojitě rozložená a působící kolmo na plochu o obsahu 1 čtverečního metru (1 m). V technické praxi se používají zejména násobky kilopascal (kPa, tj 10 Pa) a megapascal (MPa, tj. 10 Pa), v oboru hlubinné geologie a geofyziky i gigapascal (GPa, tj. 10 Pa). V meteorologii je obvyklé uvádět tlak vzduchu v jednotkách hektopascal (hPa, tj. 100 Pa), protože normální tlak atmosféry je blízký tisícinásobku této jednotky (přesně 1013,25 hPa). Ve vakuové technice se používají menší jednotka jako milipascal (mPa, tj. 10 Pa) a mikropascal (μPa, tj. 10 Pa). V technické praxi se dříve používaly i jiné jednotky, zejména \"bar\" (bar) a \"technická atmosféra\" (at) rovná \"kilopondu na čtverečný centimetr\" (kp/cm). Naproti tomu ve fyzice a termodynamice se užívala tzv. \"fyzikální atmosféra\" (atm), odvozená od normálního tlaku atmosféry. V meteorologii bylo v minulosti obvyklé používání jednotky \"torr\" (Torr), původně nazývané \"milimetr sloupce rtuti\" (mmHg). V anglosaské oblasti se běžně můžeme setkat s jednotkou \"libra síly na čtverečný palec\" (psi). V připojené tabulce jsou převodní vztahy mezi nejběžnějšími jednotkami tlaku. Poznámka: Symboly, uvedené před převodními koeficienty znamenají: ≡ koeficient je takto definován a je tedy absolutně přesný; = koeficient je odvozen z definice fyzikální konstanty (zde hodnoty normálního atmosférického tlaku); ≈ koeficient je odvozen výpočtem a je zaokrouhlený.", "Tlak se měří manometrem (tlakoměrem)." ] }

{ "title": [ "Historie literatury pro děti v Českých zemích.", "Cenzura literatury pro děti a mládež." ], "section_level": [ "1", "1" ], "content": [ "Až do romantismu děti četly vybraná díla z literatury pro dospělé, případně čerpaly z lidové slovesnosti. Preromantický a romantický zájem o lidovou slovesnost byl podnětem ke vzniku literatury pro děti. První pohádkové sbírky byly psány pro dospělé, měly zachytit a sdělit hodnoty lidové slovesnosti. Literatura pro děti se v českém prostředí objevuje poprvé ve 14. století, kdyTomáš Štítný ze Štítného sepsal \"Řeči besední\", určené primárně dětem. Do 18. století se dětská literatura omezovala na osamělé počiny jednotlivých nepočetných tvůrců a měla spíše nauční charakter, k tomuto typu patří \"Orbis pictus\" Jana Ámose Komenského.. To se změnilo zavedením povinné školní docházky, která si vyžádala vznik učebnic, encyklopedií pro děti a vydávání mravoučných příběhů a tzv. \"adaptací\" – pro děti zjednodušených textů, překládaných převážně z němčiny, ale i jiných jazyků (jednou z nich je dětský \"Robinson Crusoe\"). Jan Amos Komenský vytvořil první obrazovou publikaci pro děti – \"Orbis pictus\" (\"Svět v obrazech\"). Jde o několikajazyčný (česko-německo-latinský) obrazový slovník. Jeho výjimečnost spočívá v tom, že se snaží oslovit děti formou, která odpovídá jejich možnostem, což bylo v tehdejší době velmi neobvyklé. Za zakladatele literatury pro děti v dnešním slova smyslu bývají považováni Karel Alois Vinařický a František Doucha.", "Vzhledem k výchovné funkci tohoto druhy literatury bývají díla pro děti a mládež často předmětem cenzury. V období komunistické diktatury tak mohly být vyškrtnuty motivy, které byly považované za nevhodné (například smrt u Broučků Jana Karafiáta). Po roce 1989 pak z některých vydání starších děl mizí přímé odkazy na komunistické reálie či na skutečnosti, které odporují myšlenkám politické korektnosti či současným názorům na vývoj dítěte. Nejznámějšími případy jsou úpravy v knížkách Bohumila Říhy Honzíkova cesta či Malém Bobši Josefa Věromíra Plevy." ] }

{ "title": [ "Historie.", "Formulace zákonů.", "1. Keplerův zákon.", "Význam 1. Keplerova zákona.", "2. Keplerův zákon.", "Význam 2. Keplerova zákona.", "Plošná rychlost.", "Plošné zrychlení.", "3. Keplerův zákon.", "Význam 3. Keplerova zákona.", "Odvození.", "Odvození Newtonova gravitačního zákona z Keplerových zákonů." ], "section_level": [ "1", "1", "2", "3", "2", "3", "3", "3", "2", "3", "3", "2" ], "content": [ "Johannes Kepler při odvození těchto zákonů využil systematická a ve své době nejpřesnější astronomická měření Tychona Brahe, jemuž byl Kepler asistentem v letech 1600 až 1601. První dva zákony vydal ve svém díle \"Astronomia nova\" (1609), třetí vyšel roku 1618 v \"Harmonices mundi\". Později (1687) Isaac Newton ukázal, že Keplerovy zákony jsou důsledkem jeho obecnější fyzikální teorie mechaniky a gravitace.", "", "", "Tento zákon popisuje tvar trajektorií planet pohybujících se v gravitačním poli Slunce. Říká, že planety se pohybují po rovinných křivkách (elipsách či kružnicích), kolem stálého středu (centra). To znamená, že vektor zrychlení, a tedy i síla způsobující tento pohyb, leží v rovině dráhy. Planety se periodicky vzdalují a přibližují ke Slunci. Planety obíhají kolem Slunce, takže geocentrický popis nebeské mechaniky již není vhodný. Planety ale nemají příliš výstřednou dráhu, takže v prvním přiblížení lze uvažovat, že se pohybují po kružnici. Tento zákon však platí i pro komety, které se pohybují po značně výstředných drahách. Pravděpodobnost, že by se nějaké těleso (dlouhodobě) pohybovalo okolo Slunce přesně po kružnici, je nulová, protože kružnice je ideální případ, ke kterému se lze v praxi pouze přiblížit, ale nelze ho dosáhnout. Roviny drah všech planet procházejí středem Slunce, jsou přibližně totožné. Slunce se nachází v ohnisku dráhy každé planety. Hlavní vrchol elipsy, v němž je planeta nejblíže Slunci, se nazývá \"přísluní (perihélium)\" a hlavní vrchol, v němž je planeta nejdále od Slunce, se nazývá \"odsluní\" (\"afélium\").", "Průvodič planety je spojnice hmotného středu planety s hmotným středem Slunce. Velikost i směr průvodiče se při pohybu planety kolem Slunce neustále mění. Průvodič však vždy za stejnou dobu opíše plochu se stejným obsahem. To je důvodem, proč se tento zákon někdy nazývá zákon ploch.", "Planety se v přísluní pohybují nejrychleji, v odsluní zase nejpomaleji. Ve výpočtech se používá plocha opsaná průvodičem za infinitezimálně (nekonečně) krátký čas, kdy se může zanedbat zakřivení trajektorie planety a celý výpočet se redukuje na vyjádření obsahu trojúhelníka. Druhý Keplerův zákon je jiné vyjádření zákona zachování momentu hybnosti. Plyne z něj (netriviálně), že oběžná rychlost planet se zmenšuje se vzrůstající vzdáleností od Slunce (těles od centrálního tělesa), to je však zřejmé ze zákona zachování energie.", "Sledujeme-li pohyb tělesa s polohovým vektorem formula_1 v gravitačním poli, pak za čas formula_2 dojde ke změně průvodiče na formula_3, kde elementární přírůstek formula_4 spadá do směru dráhy. Obsah elementární plochy opsané tímto průvodičem lze vyjádřit ve tvaru Pro plošnou rychlost pak s pomocí tohoto vztahu získáme výraz Vektor plošné rychlosti formula_7 je kolmý k rovině, v níž leží trajektorie pohybu. Tento Keplerův zákon říká, že pro plošnou rychlost platí Ze znalosti vztahu pro moment hybnosti formula_9, kde formula_10 je hybnost planety, lze psát Je-li tedy konstantní plošná rychlost, je konstantní také moment hybnosti. Obráceně lze říci, že ze zákona zachování momentu hybnosti vyplývá konstantní plošná rychlost pohybu planety v radiálním gravitačním poli (a tedy také druhý Keplerův zákon).", "Derivací plošné rychlosti podle času dostaneme plošné zrychlení kde bylo využito toho, že formula_13. Při planetárním pohybu je plošná rychlost stálá a plošné zrychlení tedy musí být nulové. To znamená, že formula_14. Vektorový součin dvou vektorů je nulový, je-li jeden z nich nulový, nebo pokud leží v jedné přímce (tzn. mají shodný nebo přesně opačný směr). Avšak formula_1 ani formula_16 není nulové, neboť pohyb probíhá v určité vzdálenosti od středu (tedy formula_17) a při každém křivočarém pohybu se vyskytuje nějaké zrychlení (tedy formula_18). Znamená to tedy, že zrychlení formula_16 (tedy i odpovídající síla) leží ve směru průvodiče formula_1. Trajektorie dráhy má vždy takový tvar, že vzhledem k tečnému vektoru se vždy zakřivuje směrem k centru. To znamená, že zrychlení směřuje dovnitř uzavřené dráhy (elipsy). V opačném případě by se dráha zakřivovala ven od tečného vektoru a dráha by se neuzavřela. Důsledkem je, že vektor zrychlení směřuje vždy do centra silového působení. Takové silové působení se nazývá centrální. Také pohyb způsobený těmito silami se nazývá centrální pohyb.", "Pokud označíme formula_21 a formula_22 oběžné doby dvou planet a formula_23 a formula_24 délky jejich hlavních poloos, pak lze tento zákon vyjádřit ve tvaru formula_26 Tento zákon platí v tomto tvaru jen tehdy, jsou-li hmotnosti planet zanedbatelně malé ve srovnání s hmotností Slunce, což je u planet sluneční soustavy splněno.", "Planety blízko Slunce jej oběhnou za kratší čas než planety vzdálené. Oběžná doba však roste se vzdáleností od Slunce rychleji než tato vzdálenost, takže průměrná úhlová rychlost planet klesá se vzdáleností od Slunce. Např. Saturn je od Slunce vzdálen přibližně 10x více než Země, ale jeho doba oběhu (\"Saturnův rok\") je již skoro 30x delší (viz tabulku níže).", "Předpokládejme, že soustava spojená se Sluncem je inerciální. Excentricity drah planet jsou malé, takže je můžeme považovat za přibližně kruhové. Bližší planety mají větší oběžnou rychlost, protože na ně Slunce působí větší silou. Oběžná rychlost jde vyjádřit z gravitační síly, která je zde silou dostředivou: Vidíme tedy, že čím je planeta blíže Slunci, tím rychleji obíhá kolem něho. Protože dostaneme dosazením což je (obecnější) vyjádření 3. Keplerova zákona. Tento vztah lze elementárně uhodnout i rozměrovou úvahou, až na bezrozměrnou konstantu formula_30, což však pro původní formulaci nevadí.", "Při planetárním pohybu je plošná rychlost stálá, jak plyne z druhého Keplerova zákona. Z konstantnosti plošné rychlosti vyplývá, že plošné zrychlení je nulové. Plošné zrychlení lze zapsat ve tvaru formula_31. Má-li tato hodnota být nulová, musí být nulový vektorový součin formula_32. Toho lze dosáhnout pouze tehdy, pokud je jeden z vektorů nulový, nebo pokud mají oba vektory stejný nebo opačný směr. Poněvadž při křivočarém pohybu je zrychlení nenulové a polohový vektor je také nenulový, přichází do úvahy pouze druhá možnost, tzn. zrychlení i průvodič leží na jedné přímce. Znamená to tedy, že pole bodového zdroje je centrálním polem a tedy, že hledaná gravitační síla je funkcí vzdálenosti od tohoto centra, ale nezávisí např. na zeměpisné šířce. Pro odvození velikosti radiálního zrychlení můžeme předpokládat, že těleso se kolem centra sil pohybuje po kružnici. Při rovnoměrném kruhovém pohybu, který pozorujeme v důsledku konstantnosti plošné rychlosti, se centrum nachází ve středu křivosti dráhy. Radiální zrychlení je tedy totožné s dostředivým zrychlením a má velikost kde formula_34 je oběžná doba. Podle třetího Keplerova zákona platí formula_35, kde formula_36 je konstanta. Zrychlení lze pak zapsat ve tvaru kde formula_38 je konstanta platná pro všechny planety. Síla, kterou působí Slunce na planetu, má velikost kde formula_40 je hmotnost planety. Planeta však zároveň podle třetího Newtonova zákona působí na Slunce stejně velkou silou formula_41, kde formula_42 je hmotnost Slunce. Z rovnosti formula_43 dostaneme formula_44. Položíme-li formula_45, dostáváme Newtonův gravitační zákon ve známém tvaru" ] }

{ "title": [ "Historické souvislosti.", "Základní veličiny a jednotky.", "Sekunda.", "Metr.", "Ampér.", "Mol.", "Odvozené jednotky.", "Násobné a dílčí jednotky.", "Vedlejší jednotky.", "Relativita." ], "section_level": [ "1", "1", "2", "2", "2", "2", "1", "1", "1", "1" ], "content": [ "V průběhu Velké francouzské revoluce (1789–1799) vznikla potřeba redefinice do té doby používaných různých jednotek, v roce 1790 proto Ústavodárné shromáždění pověřilo vědeckou komisi ve stanovením soustavy jednotek a dne 18. germinalu r. III (7. dubna 1795) stanovilo povinnost používání nového „absolutního systému metrických jednotek“ od 2. listopadu 1801. Napoleon Bonaparte sice svým dekretem 12. února 1812 znovu povolil staré jednotky, ale nový zákon ze dne 4. července 1837 povinnost používat metrickou soustavu ve Francii opět zavedl od 1. ledna 1840 a díky tomu, že ji francouzské vlády neustále propagovaly, nabývala tato soustava na mezinárodní oblibě a 25. května 1875 podepsali zástupci 18 zemí tzv. \"Metrickou konvenci\", která mj. založila \"Mezinárodní úřad pro míry a váhy\", spravovaný mezinárodním výborem. Například v Rakousko-Uhersku byla metrická soustava zavedena zákonem ze dne 23. července 1871 s platností od 1. ledna 1876. Jako základ jednotek délky byl tehdy navržen metr coby formula_1 zemského kvadrantu a na základě dekretu ze dne 10. prosince 1799 byl zhotoven etalon metru (nejprve mosazný, poté platinový), který byl nazván \"archivním metrem\". Podle něj pak byl vyroben \"mezinárodní etalon metru\" (ze slitiny platiny a iridia) a jeho kopie byly vydány členským států konvence. Původní systém mezinárodní jednotek, používaný zhruba od roku 1874, byl definován jako Soustava CGS (centimetr-gram-sekunda), která ale měla řadu odvozenin a modifikací pro některé vědní obory. Proto byla poměrně brzo redefinována a v roce 1889 tak vznikla Soustava MKS (metr-kilogram-sekunda). S postupujícím rozvojem vědy a techniky však vyvstávala potřeba definovat a mezinárodně normalizovat další fyzikální jednotky. Od roku 1921 se datují přípravy této nové soustavy, v roce 1948 začal mezinárodní standardizační proces. Například v tehdejším Československu se tak stalo zákonem č. 35/1962 Sb. ze dne 29. 3. 1962 (\"Zákon o měrové službě\").", "Níže následuje popis základních veličin. Vždy popisuje stav do roku 2019 (staré znění) a novou definici platnou od května 2019.", "Později bylo upřesněno, že atom cesia musí být v klidu a teplota pozadí blízká 0 K. Ze třetího zákona termodynamiky plyne, že teplota absolutní nuly je nedosažitelná. Lze se k ní však libovolně přiblížit. Podmínku nulové termodynamické teploty je třeba chápat tak, že cesiové hodiny musí provádět korekce s ohledem na teplotu pozadí. Nová formulace je obsahově zcela shodná se stávající, včetně podmínek pro emisi záření. Neporušeným stavem se rozumí stav izolovaného atomu cesia nenarušený žádným vnějším polem, tedy ani zářením černého tělesa odpovídajícího teplotě okolního prostředí. Časem se rozumí vlastní čas z pohledu obecné teorie relativity. Nově definované podmínky jsou tak totožné s podmínkami předchozí definice (v klidu při teplotě 0 K). Liší se jen formálně, aby měla stejný formát jako ostatní navrhované definice, čímž vynikne idea, že každá jednotka je svázána s určitou neměnnou vlastností přírody. Až na formální znění tedy zůstává definice sekundy nezměněna. Vzhledem k pokroku v metrologii času a frekvence se však uvažuje o budoucí faktické redefinici i u sekundy, která by měla vstoupit v platnost ještě před rokem 2030, podle předběžných předpokladů nejspíše v roce 2026. Také zde jsou obě formulace ekvivalentní. Definicí metru je přesně stanovena vlnová délka mikrovlnného záření, které je uvedeno v definici sekundy, vztahem", "Porovnání neznámé vzdálenosti s touto vlnovou délkou lze provádět interferometricky. Toto je nejpodstatnější z přijatých změn. Definice založená na prototypu je v platnosti již od první konference CGPM v roce 1889 a dnes je zřejmé, že má své meze. Spojení se základní fyzikální konstantou nově umožnilo, aby velikost kilogramu a všech jednotek od něj odvozených byla spolehlivě časově stabilní. Planckova konstanta \"h\" je základní konstantou kvantové teorie, kde určuje mimo jiné vztah mezi energií a frekvencí fotonu: \"E\"=\"hf\". Speciální teorie relativity poskytuje vztah mezi energií a hmotností, kde konstantou úměrnosti je rychlost světla ve vakuu: \"E\"=\"mc\"2. Tyto dva fyzikální zákony umožňují odvodit definici kilogramu od číselné hodnoty Planckovy konstanty. Měření hmotnosti podle nových definic prakticky umožňují wattové váhy, přičemž se využívá i nová definice ampéru.", "Vyjádřeno jinými slovy: „Permeabilita vakua formula_3 má hodnotu přesně formula_4 H/m.“ Zafixování elementárního náboje a Planckovy konstanty stanovuje přesně také hodnotu Josephsonovy konstanty formula_5 a von Klitzingovy konstanty formula_6, které se vyskytují ve vztazích pro Josephsonův jev resp. kvantový Hallův jev. Tímto způsobem lze vytvořit etalony elektrického napětí \"U\" a elektrického odporu \"R\". Realizace ampéru je pak založena na aplikaci Ohmova zákona formula_7. Druhou možností je využití jednoelektronové pumpy s přesným taktováním, čímž by byl uzavřen tzv. metrologický trojúhelník. Boltzmannova konstanta formula_8 je základní konstantou statistické fyziky, kde spojuje entropii s rozdělením pravděpodobnosti mikrostavů systému. Jako konstanta úměrnosti se objevuje ve stavové rovnici ideálního plynu. Určuje také vztah mezi teplotou plynu a pohybovou energií jeho molekul (ekvipartiční teorém). Nová definice kelvinu umožňuje převést měření teploty na měření energie částic, což je v mnoha případech jednodušší, zejména při teplotách extrémně vysokých nebo nízkých.", "Tato definice svazuje látkové množství s hmotností. Lze ji vyjádřit slovy: „Relativní atomová hmotnost uhlíku 12 je přesně 12.“ Z nové definice je více zřejmé, že látkové množství formula_9 je veličina zcela nezávislá na ostatních 6 základních veličinách a jednoduše odpovídá počtu formula_10 částic vybraného typu ve vzorku látky formula_11.", "Odvozené jednotky se tvoří kombinacemi (povoleny jsou výhradně součiny a podíly) základních jednotek, například kilogram na metr krychlový pro hustotu, metr čtverečný pro plochu, metr krychlový pro objem, metr za sekundu pro rychlost a podobně. Některé odvozené jednotky v průběhu historie dostaly samostatné názvy, které zjednodušují jejich používání v praktickém životě. Těmito jednotkami jsou becquerel, coulomb, farad, gray, henry, hertz, joule, katal, lumen, lux, newton, ohm, pascal, radián, siemens, sievert, steradián, tesla, volt, watt, weber, stupeň Celsia. Definice, doporučené značení odvozených veličin, jejich jednotky a jejich závazné značky jsou v České republice upraveny normami řady ČSN ISO IEC 80000 \"„Veličiny a jednotky“\", která od roku 2011 postupně nahrazuje předchozí řadu ČSN ISO 31 (z roku 1992) stejného názvu.", "K vyjádření násobků nebo dílů základních nebo odvozených jednotek (výhradně dekadických) slouží předpony, viz předpony soustavy SI.", "Vedlejší jednotky jsou jednotky, které byly dříve pro svoji všeobecnou rozšířenost a užitečnost řazeny do soustavy SI, přestože nebyly odvozeny ze základních jednotek. V současnosti se považují za mimosoustavové. Soustava SI akceptuje používat souběžně s jednotkami SI následující jednotky: minuta, hodina, den, úhlový stupeň, úhlová minuta, (úhlová) vteřina, hektar, litr, tuna. Připouští se rovněž používání některých mimosoustavových jednotek, jejichž vztah k jednotkám SI není definován pevně, ale závisí na experimentálním určení: elektronvolt, dalton, astronomická jednotka.", "Jednotky SI jsou s ohledem na teorii relativity realizovány podle svých definic lokálně jako \"vlastní jednotky\" (veličin jako je vlastní čas, vlastní délka, vlastní hmotnost atp.)." ] }

{ "title": [ "Původ.", "Dobrodružství s Gorgonami.", "Andromeda." ], "section_level": [ "1", "1", "1" ], "content": [ "Králi Akrisiovi z Argu předpověděla věštba, že ho zabije jeho vlastní vnuk. Král se o svůj život bál, a tak poručil, ať jeho dceru Danaé zavřou do sklepení, kde nebude v kontaktu s žádným mužem. Ale Diovi bylo Danaé líto, a tak se do sklepení dostal v podobě zlatého deště. Danae oplodnil a po čase se jí narodil syn, který dostal jméno Perseus. Když se Akrisios o vnukovi dozvěděl, společně s Danaé ho zavřel do sudu, který pustil na širé moře. Dopluli na ostrov Serifos a tam je našli rybáři, kteří je odvedli ke králi ostrova Polydektovi. Král si je v zámku ponechal.", "Když Perseus vyrostl, byl silný, a tak se král obával o svůj trůn. Proto ho poslal za Medusou, strašlivou ženou Gorgonou s hady místo vlasů a ohavným obličejem. Medusa je smrtelná, ale její sestry jsou nesmrtelné. Král řekl Perseovi, aby přinesl její hlavu, ale ať se má na pozoru, protože kdo se na ní podívá, ihned hrůzou zkamení. Cestou mu Athéna dala meč z adamantinu, kterým lze Medusu zabít, a štít tak lesklý, že se v něm vše odráží jako v zrcadle, kterým se může na Medusu podívat, aniž by zkameněl. Od nymf dostal kouzelnou mošnu, která se přizpůsobí velikosti věci vložené v ní, okřídlené střevíce, pomocí kterých může uletět jejím sestrám a Hádovu přílbu neviditelnosti. Když přišel na místo, uťal Meduse hlavu a ostatním dvěma Gorgonám zmizel. Cestou zpět zabloudil a potkal Titána Atlanta, který držel nebeskou klenbu. Nevěřil Perseovi, že má Medusinu hlavu a tak mu jí Perseus ukázal. Atlás padl na zem a od té doby leží na tom místě pohoří se jménem Atlas.", "Dále se cestou zastavil v Aithiopii, kde vládl král Kéfeus a královna Kassiopeia. Posedion vyhrožoval, že obří mořský had zaútočí na jejich území. Podle věštby bylo nutné hadu obětovat královu dceru Andromedu, a proto ji nechali přivázat na pobřeží. Perseus ji našel, porazil obludu s pomocí Medusiny hlavy a Andromedu dostal za ženu. Andromedin bývalý nápadník Fíneus se na Persea rozzlobil, a tak ho Perseus nechal zkamenět. Společně s Andromedou odplul zpět na ostrov, kde vyrůstal. Král nevěřil, že hlavu přinesl, a tak mu ji Perseus ukázal. Perseus se společně s Andromedou stali vládci této posvátné říše." ] }

{ "title": [ "Etymologie.", "Definice vědy.", "Další definice.", "Dějiny vědy.", "Starověk.", "Středověk.", "Novověk.", "Věda exaktní a neexaktní.", "Dělení vědy.", "Dělení podle předmětu zkoumání.", "Dělení podle metody vědy.", "Systém věd.", "Teorie vědy.", "Vědecké instituce.", "Hodnocení vědy.", "Kritiky vědy." ], "section_level": [ "1", "1", "2", "1", "2", "2", "2", "1", "1", "2", "2", "1", "1", "1", "1", "1" ], "content": [ "Slovo věda převzali obrozenci z polštiny a souvisí se slovesem věděti, které má ve všech slovanských jazycích i řadu odvozenin. V češtině například vědomí, dověděti se, vědma atd. Staročeský présens je \"vědě\" a později \"věm\". Podle prof. Machka je nejstarší tvar \"*voidém\", který souvisí s \"veid\" a viděti.", "Věda je propracované a obecné empirické a rozumové poznávání, vycházející z pozorování, rozvažování nebo experimentu. Věda je systém metodicky podložených, objektivních vět o určité předmětné oblasti. Předmětem může přitom být každý fakt uchopitelný buďto bezprostředně, nebo pomocí instrumentálních, pomocných prostředků.", "Nepřetržitý proces lidského poznávání přírody, společnosti, člověka, lidského myšlení a kultury. Na rozdíl od běžného poznávání jde ve vědě o systematické racionální a metodické vyvozování a zobecňování nových poznatků na základě abstraktního myšlení a teoretické činnosti. V širokém smyslu nepřetržitý společensky podmíněný proces systematického racionálního poznávání přírody, společnosti a myšlení, při němž vzniká stále bohatší a přesnější odraz objektivní reality ve vědomí. Věda také znamená stále hlubší chápání a pronikání od povrchových jevů k jejich příčinám, což umožňuje stále rozsáhlejší využívání a ovládání přírodních i společenských procesů a stále účinnější praktické přetváření světa člověkem. Její výsledky jsou i nenahraditelnou kulturní hodnotou. V evropském novověku se věda rozdělila na jednotlivé vědy, když se už v pozdním starověku začala oddělovat od filosofie, podobně jako se řecká filosofie kdysi oddělila od mytologie a náboženství. Na rozdíl od umění, jež si osvojuje pouze určité aspekty reality, spjaté s životem člověka obraznou formou s emocionálním zaměřením, činí věda předmětem své poznávací výzkumné činnosti veškerou skutečnost a své poznatky formuluje v logické podobě pojmů, hypotéz, teorií a zákonů, při čemž se snaží řídit požadavkem objektivity čili nestranného zkoumání \"podle věci samé\" (Platón). Zahrnuje axiomatické vědy (matematika, logika, právo), převážně empirické nauky o hmotě, vesmíru a přírodě a vědy o společnosti, včetně její minulosti a kultury. Někteří autoři zahrnují do vědy také filozofii jako racionální, soustavnou a kritickou reflexi vědomí a poznávání (epistemologie), kdežto jiní ji z historických i metodologických důvodů od speciálních věd odlišují. Vědy charakterizují teorie a hypotézy, metody, metodologie a techniky. V oblasti empirických věd se rozlišuje výzkum základní a aplikovaný, jímž se zabývají diferencované skupiny věd technických, zemědělských i lékařských. Z půdy filozofie jako svého základu se speciální vědy historicky vyvinuly a zůstávají s ní v té, či jiné podobě spojeny.,", "", "V samých počátcích filosofie jako racionálního a soustavného poznávání ustavili Platón a Aristotelés dvě silné tradice, které západní vědu trvale ovlivňují. Platón vychází z pythagorejské tradice a rozlišuje pět matematických „umění“ – aritmetiku, geometrii plochy, geometrii těles, astronomii a harmonii, které umožňují bezpečné a trvalé poznání neměnných, protože nehmotných skutečností (ve starověku se hvězdy nepovažovaly za hmotné). Pod vlivem Sókratovým se ale obrací ke zkoumání člověka a společnosti. Aristotelés odmítl platónskou koncepci jednotné nejvyšší vědy, ze které by plynuly základy jednotlivých věd. Podle Aristotela je nutné zkoumat každou oblast zkušenosti jinak, „podle ní samé“, a to především pozorováním, a podle toho ustavovat různé vědy. Vědy, které zkoumají přírodu, je třeba systematicky uspořádat, ale nemá smysl hledat jednotný (např. geometrický) princip, z něhož by vycházely. Jejich společným základem nicméně zůstává jednak metafyzika jako nauka o bytí a jsoucnech včetně základních kategorií, jednak logika, která zkoumá zásady správného myšlení, usuzování a argumentace.", "Na Aristotela ve 13. století navázal Tomáš Akvinský, který se pokusil jeho metafyziku spojit s křesťanským učením o Bohu jako stvořiteli a zákonodárci světa. V téže době začíná racionální zkoumání přírodních jevů, například geometrické optiky (Roger Bacon), a to na spíše platónském základě. Nominalisté 14. století podobně zkoumají např. pohyb a tíži a snaží se je matematicky vyjádřit. Tento směr významně obohatil Mikuláš Kusánský, který k tomu navrhl použít běžný praktický a empirický postup vážení a měření. Renesanční věda je převážně racionalistická a platónská, protože skutečnost lze podle ní pochopit jen na základě matematiky, přesných poměrů a geometrických tvarů (Mikuláš Koperník, Galileo Galilei, Johannes Kepler aj.) René Descartes a Francis Bacon nahlédli možnosti aplikované vědy jako prostředku k ovládnutí světa a jeho sil. Přesto se současně rozvíjí i vědecké pozorování a experiment (Tycho de Brahe, William Harvey, Evangelista Torricelli, Christiaan Huygens aj.), což vede k novým aplikacím vědy.", "Platónskou vědu v 18. století reprezentuje např. Gottfried Wilhelm Leibniz nebo Isaac Newton, kdežto z aristotelské inspirace vychází popisná přírodověda (Karl von Linné) nebo archeologie. Osvícenství žije v naději na definitivní poznání zákonitostí světa (encyklopedisté) a racionální uspořádání lidských záležitostí na tomto základě a Giambattista Vico předkládá myšlenku společenského vývoje. Pojetí vědy významně ovlivnil Immanuel Kant, který odmítl celou metafyziku, protože přesahuje možnosti čistého rozumu a nedovede rozřešit ani jeho základní aporie. Věda se má nadále zabývat přírodou jako „říší nutnosti“, která se řídí přesnými zákony, kdežto filosofie k tomu má přispívat zkoumáním možností a mezí rozumového poznání (epistemologie). V 19. století se věda stává základem vzdělávání a definitivně se dělí na jednotlivé vědy (Auguste Comte). Neobyčejný rozvoj empirických věd nachází praktické uplatnění v technice a v hospodářství (aplikované vědy) a ve fyzice se objevují stochastické metody (termodynamika). Řada věd tak opouští představu přísně deterministické, zákonité skutečnosti a jak se oblast vědeckého zkoumání rozšiřuje na živou přírodu, objevuje se myšlenka evoluce (Charles Darwin). Technické aplikace vědy vedou k velkým úspěchům a vrcholí vynálezem atomové bomby. Současně se ve vědě vynořuje nová myšlenka uspořádání a informace, která se vzápětí technicky realizuje. Od poloviny 20. století se do čela věd dostávají vědy o živé přírodě a současně se komplex hospodářství, vědy a techniky stává terčem environmentalistické i společenské kritiky. Postmoderní proud se snaží rehabilitovat předvědecké a neracionální postupy poznávání i např. léčení. Od poloviny 20. století se dějiny vědy staly samostatným akademickým oborem s vlastní metodologií. Pro studium dějin novověké vědy navrhl T. S. Kuhn novou teorii, podle níž se střídají období kumulace poznatků a vědecké revoluce, kdy se zásadně mění paradigma vědy.", "Věda stojí na dvou pilířích, na poznání reálného světa a na záznamu poznaného, a tak možnosti archivace a sdělování poznaného. Reálný svět je nedozírně rozsáhlý a hluboký, avšak získané poznatky (kognitivní model dané části reálného světa) mohou obsahovat pouze konečné množství informace. Musí tedy existovat filtr poznání, provádějící selekci a tak redukci množství informace. Příroda obdařila člověka filtrem poznání, jímž je vágnost (neurčitost, mlhavost, rozmazanost). Veškeré informace (znalosti) získané přirozeným lidským poznáním nemohou být tedy jiné než vágní. O vágních znalostech nelze vypovídat jinak než vágně. Vágnost vnesená do znalostí přirozeným filtrem poznání je vnitropsychická, říkáme jí vnitřní vágnost, a pro druhého člověka je utajená, může jí jen odhadovat. Jistou část svých znalostí je člověk schopen sdělovat, a vágnost uchopitelnou (vnějším) sdělovacím jazykem nazýváme vágnost vnější. Vágnost ve sdělení má, mimo jiné, funkci, kterou je vyladění - optimalizace přesnosti sdělení – nejmenší ztráta informace. Optimalizace přesnosti sdělení \"adekvátní vágností\" říká: Sdělení má mít stejnou vágnost, jakou má informace získaná poznáním.. Vysvětlení: Vnáší-li sdělující do sdělení větší vágnost, než odpovídá jeho poznání (zdroji informace), šidí příjemce o informaci. Na druhou stranu, zmenšuje-li vágnost sdělení oproti vágnosti svého poznání, „vymýšlí si“ a znehodnocuje předávanou informaci. Použitý jazyk je tedy, co se vágnosti týče, \"svázán s poznáním\", jinak řečeno, poznání vyžaduje pro sdělení (zápis) poznaného adekvátní jazyk. Potřebná vágnost přirozeného jazyka je především ve vágní (a též emocionální a subjektivní) interpretaci (tj. přiřazení významu) jeho jazykových konstrukcí – výrazů (slov, vět), které říkáme konotace. Nejrůznější vědecké postupy mají za cíl zkvalitňovat důvěryhodnost a přesnost získaných vědeckých poznatků. Pro jejich záznam je však třeba budovat přesnější jazyk, s menší (vnitřní) vágností sdělení, než je běžné v denním životě. Slouží k tomu účelově (oborově) budovaná názvosloví umožňující přesněji popsat zkoumanou realitu a získané znalosti o ní. Lidé vzdělaní v příslušném oboru znají názvoslovné pojmy s malou vnitřní vágností, tedy dost přesně vědí, co jednotlivé pojmy znamenají. Základní pojmy jsou tvořeny na základě konsensu, odvozené z nich pak definicí. Malá vnitřní vágnost (každý v oboru vzdělaný člověk dobře chápe významy pojmů, tedy konotace se blíží exaktní interpretaci - viz Sémantický diferenciál) takto budovaného odborného jazyka poskytuje přesnější sdělování, dohady o významu slov a vět téměř odpadají. Je to ale stále ještě věda založená na přirozeném lidském poznání a na přirozeném jazyce, i když zpřesněném (odborném). Z výše uvedené \"optimalizace přesnosti sdělení\" plyne, že požadujeme-li odbourat vnitřní vágnost ve sdělení \"zcela\" (anulovat ji), pak ovšem musí být nejprve \"zcela\" odbourána v poznání (zdroji informace). Znamená to, že se musíme vyhnout vzniku vnitřní vágnosti, tedy zvolit jiný filtr poznání, než je vágnost. Tím přecházíme z přirozeného lidského světa, do světa umělého. Říkáme mu svět exaktní, a vysvětlíme proč. U přirozeného jazyka nelze zcela odstranit (anulovat) vnitřní vágnost, lze však vybudovat umělé formální jazyky (matematika, formální logiky, programovací jazyky), které mají vnitřní vágnost konotace nulovou (tak mají exaktní interpretaci) a jinou mít z principu nemohou. Tato vlastnost (exaktní interpretace) je však vykoupena restrikcí (zúžením ve srovnání s přirozeným jazykem) aplikovatelnosti (vyjadřovací síly viz Reprezentace znalostí) formálního jazyka, a to pouze na entity exaktního světa, jen o těch může vypovídat, reprezentovat je. A nyní slíbené vysvětlení. Jazyky s nulovou vnitřní vágností konotace, tedy významu svých jazykových konstrukcí, mají tu vlastnost, že veškeré tyto konstrukce jsou každým patřičně vzdělaným člověkem, chápány s naprosto přesným, tedy exaktním významem. To je důvod, proč jsou součástí exaktního světa. Máme tedy jazyk, který je schopen zapisovat (reprezentovat) znalosti s nulovou vnitřní vágností. Ty však nejdříve musí být získány odpovídajícím poznáním, poskytujícím znalosti rovněž s nulovou vnitřní vágností, tedy rovněž z exaktního světa, neboť jedině tak je formální jazyk schopen je reprezentovat (popisovat). A již je zřejmé, že jsme na cestě zrodu vědecké metody tvořící vědu náležející do exaktního světa, tedy rodí se exaktní věda. Ještě je třeba vysvětlit, jak uskutečnit exaktní poznání, tedy poznání, kdy znalosti získané z reálného světa jsou součástí exaktního světa. Zázračný most mezi reálným a exaktním světem, který to umožňuje, se jmenuje veličina (např. intenzita elektrického pole, rychlost, koncentrace kyseliny dusičné, atp.). Je společná oběma zmíněným světům, neboť v exaktním světě je exaktně vytyčena (každý vědoucí člověk bez nejmenších pochyb ví, co znamená, tedy jaký má význam), a v reálném světě je elementární měřitelnou sondou do něho, a tak jeho elementárním měřitelným zástupcem. Je elementárním stavebním kamenem exaktní vědy. A jak je to s tím umělým filtrem, který umožňuje vyhnout se vnitřní vágnosti? Pro každý problém reálného světa, který má být uchopen exaktní vědou, je třeba zvolit skupinu vhodných veličin, nalézt přírodní zákonitosti, které v reálném světě mezi nimi platí, a ty popsat matematickým jazykem. Dostáváme tak matematický znalostní (kognitivní) model dané části reálného světa. Skupina vybraných veličin tvoří diskrétní Newtonův filtr (síto), kterým se na danou část reálného světa díváme. Tak je v exaktní vědě daná část reálného světa zastoupena skupinou vhodně zvolených veličin a matematicky (programovacím jazykem) popsanými vztahy mezi nimi (přesněji mezi jejich jmény – symboly je označujícími). I exaktní věda musí mít nástroj, kterým může popsat neurčitost získaných výsledků - znalostí, ať už z nutnosti, či z potřeby opustit přílišnou přesnost. Jelikož vnitřní vágnost to být nemůže (nesmí), může použít pouze jazykově uchopitelnou nejistotu (vnější vágnost), a pro ten účel je k dispozici popis fuzzy nebo stochastickými hodnotami veličin, a fuzzy či stochastickými vztahy mezi veličinami. Rozdíl mezi neexaktními vědami (říkáme jim popisné) a exaktními, je tedy ten, že prvé užívají přirozené lidské poznání (s filtrem vágnosti) a zpřesněný přirozený jazyk, a exaktní vědy používají poznání založené na použití veličin, a umělý formální jazyk. Umělý formální jazyk přináší exaktní vědě ještě navíc silný nástroj, kterým je formální odvozování (inference) známé z matematiky, viz výklad a \"Příklad inference ve formálním systému\" na Exaktní věda. Exaktní věda poskytuje nejdůvěryhodnější znalosti. Jistě je možno nastolit otázku, zda veškerá věda může být přetvořena na exaktní vědu. Odpověď je nemůže. Podmínkou pro ustavení exaktní vědy je nalezení vhodných veličin, a to lze jen pro nepatrnou část reálného světa a pro specifické pohledy na něj. Druhou podmínkou je exaktní interpretace pro jakýkoli umělý formální jazyk, což je velice omezující podmínka. Jinak řečeno, filtr vágnosti umožňuje vágně znát mnohé, diskrétní filtr umožňuje exaktně znát nemnohé. To z reálného světa, co umíme poznat exaktní vědou, tedy zavést veličiny a rozpoznané přírodní zákonitosti mezi nimi zapsat umělým formálním jazykem (matematika, formální logiky, programovací jazyky), a tak převést do exaktního světa, jsme schopni modelovat na počítači. Jinými slovy, počítačem lze modelovat pouze exaktní svět, a tomu je třeba porozumět, pokud uvažujeme, co lze s jeho pomocí modelovat, a co nikoli. Týká se to zejména úvah a výhledů v oboru umělé inteligence. Výše ukázané nástroje vědy exaktní a neexaktní jsou obecné principy a různé vědní obory je používají v kombinaci oba. Mají tak své části exaktní a neexaktní. Ryze exaktní vědy, jako teoretická fyzika či matematika, používají přirozený jazyk v úloze metajazyka, viz jazyk (lingvistika).", "Od počátku 19. století se věda dělí na jednotlivé vědní obory. Ty se podle A. Comta navzájem liší předmětem nebo metodou. Podle jejich účelu a stupně obecnosti se vědní obory dělí na teoretické čili čisté a aplikované. Novokantovci dělili vědní obory na nomotetické (formulující obecné zákonitosti; např. fyzika, chemie) a idiografické (popisné; např. botanika, historie). Filosofie se chápe buď jako metodicko-kritický základ věd (epistemologie), nebo jako integrace výsledků speciálních věd (teorie vědy), případně se za vědu vůbec nepokládá (Martin Heidegger). Věda jako jediný celek zůstává nedostižným ideálem (viz Filosofie vědy)", "Předmětem studia různých vědních oborů mohou být např.:", "Každý vědní obor si pro výzkum předmětné oblasti vytváří své metody nebo je přejímá z jiných věd. K metodice věd zásadně patří: Pokud jsou výsledky, případně metody jedné vědy aplikovány druhou vědou, označujeme je jako pomocné vědy. Základními metodami věd je vědecké pozorování, analýza, syntéza, logická indukce, dedukce, deskripce a komparace.", "Po rozdělení vědy do jednotlivých věd počátkem 19. století vznikla potřeba tyto vědy uspořádat a uvést do vzájemných vztahů. Této otázce se věnovala řada filosofů (mezi nimi také Bernard Bolzano), prakticky se prosadil systém, který navrhl A. Comte a upravil jeho žák Victor Cousin. Tento systém pak určil jak členění školního vzdělávání do předmětů, tak členění vysokých škol a fakult i vědeckých akademií. S dalším rozvojem věd byl pak neustále upravován a rozšiřován a v současnosti nemá příliš velký praktický význam. Vzdělávací a vědecké instituce používají jednodušší členění, například Akademie věd České republiky: Nebo Grantová agentura České republiky: Není možné sestavit jediný systém jednoznačného členění věd, lze se však setkat např. s následujícím členěním: V současnosti roste význam tzv. mezioborových disciplín, jako jsou např.: Aplikované vědy představují praktické využití a uplatnění jedné nebo několika výše zmíněných věd. Patří mezi ně například:", "Teorie vědy je filosofická disciplina, která se zabývá podmínkami a možnostmi vědy, kritikou jejích postupů, modelů a předpokladů. Mezi významné autory patří například Thomas Samuel Kuhn, Karl Raimund Popper, Paul Karl Feyerabend, Bruno Latour, Imre Lakatos a další.", "Vědecký výzkum, zejména v přírodních a lékařských vědách vyžaduje nákladné zařízení a velké týmy vědců. Od 19. století tak vznikaly nejprve na univerzitách, později i při vědeckých akademiích a průmyslových podnicích vědecké a výzkumné ústavy s trvalými zaměstnanci, budovami atd. K vědecké činnosti nutně patří i odborné časopisy a vydavatelství. Státy vědu podporují jednak přímo či \"institucionálně\", na veřejných vysokých školách a ve státních ústavech, jednak \"projektově\" prostřednictvím grantových agentur, kde o hodnocení a přidělování podpor rozhodují vědci sami. V ČR působí celá řada veřejných grantových agentur při vládě, některých ministerstvech, Akademii věd a velkých vysokých školách. Také Evropská unie má své systémy podpory vědy.", "Vědecká činnost má v současné době velký společenský i ekonomický význam a je také běžně podporována státy, Evropskou unií i grantovými agenturami. Při jejím rostoucím objemu vzniká také potřeba jednoduchého a spíše mechanického hodnocení, nejčastěji scientometrickými metodami. Ty sledují produkci ve významnějších vědeckých časopisech (selektované vědeckou komunitou pomocí procesu peer review) a přiřazují těmto časopisům koeficient významnosti, tzv. impakt faktor. Jednotlivé vědecké publikace se pak hodnotí jednak tímto faktorem, jednak počtem prací v odborných časopisech, které na danou vědeckou publikaci (zpravidla článek, monografii) odkazují čili je citují (tzv. citační index). Mezi výzkumnými organizacemi v ČR v roce 2013 měla nejvíce bodů celkového hodnocení organizací Matematicko-fyzikální fakulta Univerzity Karlovy. Toto hodnocení má však i četné kritiky, kteří poukazují na jeho mechaničnost, která vědce nutí co nejvíce publikovat podle hesla „publikuj, nebo zhyň“ (\"publish or perish\"), a na to, že klesá kvalita článků i kritičnost mezi vědci. Přes všechnu snahu o objektivnost existují ve financování vědy „kliky“. Ve velkém množství výstupů mohou zůstat často po desetiletí zapadlé („spící“) výsledky výzkumu. Poctivá věda je pak finančně omezována a neupřímný přístup (např. zveličované důvody k udělení grantu) pak může tvořit cargo kult ve vědách, jak to popisuje Richard Feynman.", "Walter Bryce Gallie uvádí pojem vědy jako typický příklad podstatně zpochybněného pojmu (\"essentially contested concept\"). Věda a svobodný vědecký výzkum spočívající v hledání pravdy se podle psychologa Petra Bakaláře v některých dobách a společnostech zanedbává, potlačuje či dokonce zakazuje. Děje se tak např. prostřednictvím státní, stranické či náboženskými organizacemi prováděné cenzury nebo tzv. státním výzkumem. Vědecké bádání pak těmto společenským tlakům, způsobu financování či popularitě může podléhat. Avšak potlačování negativního postoje k vědeckým výsledkům je kontraproduktivní." ] }

{ "title": [ "Definice.", "Etymologie.", "Historický vývoj.", "Další jednotky.", "Juliánský rok.", "Den.", "Hodina.", "Minuta.", "Milisekunda.", "Mikrosekunda.", "Nanosekunda.", "Pikosekunda.", "Femtosekunda.", "Attosekunda." ], "section_level": [ "1", "1", "1", "1", "2", "2", "2", "2", "2", "2", "2", "2", "2", "2" ], "content": [ "Sekunda je podle soustavy SI definována jako doba trvání 9 192 631 770 period záření, které odpovídá přechodu mezi dvěma hladinami velmi jemné struktury základního stavu atomu Cs. Tato definice předpokládá cesiový atom v klidu (jedná se tedy o jednotku pro vlastní čas) při teplotě absolutní nuly a zcela bez vnějších vlivů (toho nelze ve skutečnosti dosáhnout, v praxi se proto měří při teplotě řádu mikrokelvinů a zavádějí se korekce).", "Název jednotky je odvozen od toho, že se jedná po minutách o druhé dělení hodiny – latinsky \"pars minuta secunda\". (Minuta tak byla \"pars minuta prima\" – „první malá část“; ve středověku (Aliboron, Roger Bacon) se používala ještě další šedesátinné dělení např. \"tercie\" (\"pars minuta tertia\") či \"kvarta\", ale dnes se už sekunda v SI dělí pouze desetinně; v některých jazycích se však slovo pro šedesátinu sekundy zachovalo (ač neužívané), např. v polštině, či v arabštině ). Podle tohoto vzoru bylo v 19. století vytvořeno i nové české synonymum \"vteřina\" (podrobněji v příslušném článku), které se v jiných jazycích nevyskytuje.", "Dělitel 60 (sekund v minutě, resp. minut v hodině) pochází od Babyloňanů, kteří používali šedesátkovou číselnou soustavu. Babyloňané však svůj čas na šedesátiny nedělili (s výjimkou dne). Hodina byla definována starověkými Egypťany jako dvanáctina trvání dne nebo noci (kvůli kolísání délky dne v závislosti na ročním období). Helénští astronomové včetně Hipparcha a Ptolemaia definovali hodinu jako čtyřiadvacetinu středního slunečního dne. Dvojím šedesátinným dělením této hodiny tak vznikla definice sekundy jako 1/86 400 středního slunečního dne. Helénské časové periody jako např. synodický měsíc byly obvykle stanoveny velmi přesně, neboť byly \"vypočítány\" z pečlivě vybraných zatmění, mezi kterými uběhly stovky let – samostatně se \"průměrné\" synodické měsíce a podobné časové periody nedají \"změřit\". Nicméně, s vývojem hodinového kyvadla pro měření \"průměrného času\" (v protikladu k \"zdánlivému času\" zobrazovaném slunečními hodinami), se sekunda stala měřitelnou. Londýnská královská společnost navrhla používat sekundové kyvadlo jako jednotku délky již roku 1660. Roku 1938 předložili Adolf Scheibe a Udo Adelsberger u Physikalisch-Technische Bundesanstaltu důkaz, který byl proveden roku 1934 a po očištění od všech pochybností roku 1935 zveřejněn, toho, že rychlost rotace Země není stálá (kvůli zpomalování slapovými silami a některým nepravidelným změnám způsobeným prouděním magmatu mezi pláštěm a zemským jádrem, dlouhodobě též vzdalováním Měsíce od Země). Astronomická délka dne není tedy již dost dobrým základem časových norem. Kvůli zpomalování zemské rotace se tak sluneční den oproti dennímu času posouvá. Ke kompenzaci byly zavedeny přestupné sekundy, aby byl běžně užívaný čas dostatečně přesný a přitom se nelišil od pohybu Slunce po obloze. V roce 1956 byla sekunda definována na základě doby oběhu Země okolo Slunce pro konkrétní ekvinokcium, protože v té době se už zemská rotace kolem vlastní osy nepovažovala za dostatečně rovnoměrnou, aby mohla být základem pro měření času. Pohyb Země byl popsán v Newcombových slunečních tabulkách, které obsahují vzorec popisující pohyb Slunce k ekvinokciu 1900.0 na základě astronomických pozorování provedených mezi roky 1750 a 1892. Sekunda tak byla definována jako Tato definice byla ratifikována na 11. generální konferenci pro míry a váhy, konané roku 1960. Tropický rok v definici nebyl změřen, ale byl vypočítán na základě vzorce popisujícího tropický rok, jehož délka se v čase lineárně zkracuje, což je důvod podivného odkazu na specifický \"okamžitý\" tropický rok v definici. Protože tato sekunda byla nezávisle proměnná na čase ve slunečních a měsíčních efemeridách během většiny 20. století (Newcombovy tabulky Slunce byly používány v letech 1900 až 1983 a Brownovy tabulky Měsíce byly používány mezi 1920 až 1983), byla nazvána efemeridová sekunda. S vývojem atomových hodin bylo rozhodnuto, že jejich užití bude vhodnějším základem definice sekundy než doba oběhu Země kolem Slunce. Následujících několik let pracovali Louis Essen z anglické National Physical Laboratory a William Markowitz z United States Naval Observatory (USNO) na určení vztahu mezi frekvencí přechodů velmi jemné struktury atomu cesia a efemeridové sekundy. Použitím měřící metody společného pozorování („common-view“) založené na přijatých signálech z rozhlasové stanice WWV určili oběžný pohyb Měsíce okolo Země, ze kterého se dal odvodit zdánlivý pohyb Slunce v časových intervalech odměřených atomovými hodinami. Roku 1967 pak bylo výsledkem přijetí definice tzv. atomové sekundy na 13. generální konferenci pro míry a váhy v Paříži: Takto definovaná sekunda je ekvivalentem k efemeridové sekundě. Definice sekundy byla později roku 1997 vylepšena na setkání BIPM následujícím dodatkem: Revidovaná definice obsahuje ideální atomové hodiny zahrnující jediný atom cesia emitující jen jednu frekvenci. Na 26. zasedání CPGM v r. 2018 byla dohodnuta nejnovější definice sekundy platná od 20. května 2019. Je obsahově stejná, liší se jen stylisticky hlavně tím, že je součástí společné definice všech základních jednotek SI: <br> \"Mezinárodní soustava jednotek, SI, je soustava jednotek, v níž\" a poté následuje převod užitých jednotek na jednotky základní: Hz = s,....", "", "Juliánský rok je podle IAU definován jako 365,25 dne, což se rovná 31 557 600 s", "Den (značka d) obsahuje 24 hodiny: 1 d = 86 400 s (podle IAU)", "Hodina (značka h) je šedesát minut: 1 h = 3 600 s", "Minuta (značka min) je šedesát sekund: 1 min = 60 s", "Milisekunda (značka ms) je tisícina sekundy, 1 s = 1 000 ms.", "Mikrosekunda (značka μs) je miliontina sekundy, 1 s = 1 000 000 μs.", "Nanosekunda (značka ns) je miliardtina sekundy, 1 s = 10 ns.", "Pikosekunda (značka ps) je biliontina sekundy, 1 s = 10 ps.", "Femtosekunda (značka fs) je tisícina biliontiny sekundy, 1 s = 10 fs.", "Attosekunda (značka as) je miliontina biliontiny sekundy, 1 s = 10 as." ] }

{ "title": [ "Násobky a díly.", "Historie.", "Kyvadlový metr.", "Poledníkový metr.", "Tyčový metr.", "Vlnový metr.", "Zkratky.", "Nemetrické délkové jednotky.", "Letectví." ], "section_level": [ "1", "1", "2", "2", "2", "2", "1", "1", "2" ], "content": [ "Z násobků a dílů metru se častěji používají následující (podle velikosti od nejmenších):", "", "Roku 1668 anglický klerik a filozof John Wilkins navrhl v eseji desítkovou soustavu měření délek, inspirován Christopherem Wrenem k použití délky kyvadla, jehož půlperioda (kyv, půl kmitu) trvá jednu vteřinu, známého jako \"sekundové kyvadlo\". Christiaan Huygens změřil tuto délku jako 38 královských (nizozemských) palců čili 39,26 anglických palců. Dnes se rovná 997 mm. Oficiálně na to nikdo nereagoval. V roce 1670 lyonský biskup Gabriel Mouton rovněž navrhl univerzální délkovou jednotku opřenou o desítkovou číselnou soustavu založenou na zemské souřadnicové minutě resp. na délce kyvadla s periodou jedné vteřiny. A roku 1675 italský vědec Tito Livio Burattini ve svém díle \"Misura Universale\" (Univerzální míra) použil výraz „metro cattolico“ („obecná míra“), odvozené z řeckého μέτρον καθολικόν (métron katholikón) pro označení normové délky odvozené z kyvadla.", "Jako výsledek francouzské revoluce francouzská Akademie věd ustavila komisi pro stanovení prosté stupnice všech měr. 7. října 1790 komise doporučila desítkový číselný systém a 19. března 1791 doporučila přijetí termínu „mètre“ („míra“), základní jednotky délky definovanou jako desetimilióntinu vzdálenosti severního pólu a rovníku po pařížském poledníku. Obvod Země tedy činil přesně 40 000 km. Roku 1793 Národní shromáždění Francouzů přijalo tento návrh. Později metr začaly používat i jiné země, např. Anglie od roku 1797. V této podobě \"poledníkové definice\" se metr stal základem metrické soustavy.", "V sedmdesátých letech 19. století ve světle novodobé přesnosti se zabývala metrickým standardem řada mezinárodních konferencí. Metrická dohoda (Convention du Mètre) z roku 1875 pověřila správou Mezinárodní úřad vah a měr (BIPM: Bureau International des Poids et Mesures) v Sèvres ve Francii. Tato nově ustavená organizace uchovávala prvotní metrovou tyč, poskytovala národní prototypy a udržovala převody s nemetrickými normami. Tato organizace vytvořila tyčový etalon roku 1889 na první Všeobecné konferenci vah a měr (CGPM: Conférence Générale des Poids et Mesures), a tím ustavila mezinárodní prototyp metru jako vzdálenost mezi dvěma ryskami normové tyče ze slitiny 90% platiny a 10% iridia při tavném bodu ledu. Později se zjistilo, že tento první vzor byl o 200 mikrometrů kratší kvůli chybě výpočtu zploštění Země. Nicméně tato délka se stala normou, standardem. Prvotní vzor zůstává v definovaných podmínkách z roku 1889 nadále.", "Pozdější fyzikální definice odstranily závislost na prototypu tím, že délku metru vyjádřily pomocí fyzikálních konstant. První taková definice byla schválena roku 1960 a zněla: \"Metr je délka, rovnající se 1 650 763,73 násobku vlnové délky záření šířícího se ve vakuu, které přísluší přechodu mezi energetickými hladinami 2p a 5d atomu kryptonu 86.\" Nejnovější definice z roku 1983 svázala délku metru přes rychlost světla ve vakuu s velikostí sekundy. Z toho vyplývá, že zpřesňováním měření času se zpřesňuje také velikost metru (praktická realizace měřením je však méně přesná), hodnota rychlosti světla ve vakuu je nadále neměnná konstanta. Z hlediska teorie relativity je metr definován jako jednotka vlastní délky, tak jako je sekunda definována jako jednotka pro vlastní čas.", "Kromě obvyklé značky m se lze např. v Itálii setkat se značením mt. Rovněž v zemích užívajících míle je pro ni užívána zkratka „m“, a proto užívání zkratky „m“ bývá nahrazováno „mt“.", "", "V letecké dopravě se celosvětově užívá pro určení výšky jednotka stopa místo metru; obdobně vodorovné vzdálenosti v námořnictvu a letectvu se určují v námořních mílích (její definice, byť byla původně odvozena z úhlového stupně na zemském poledníku, je nyní založena na jednotkách SI, a 1 NM je tedy přesně rovna 1 852 m). Byť ICAO sice hodlá v budoucnu přejít na jednotky SI, nebyl pro tuto změnu stanoven termín. Kvůli zachování bezpečnosti by se totiž jednalo o složitý a krajně nebezpečný proces. Prakticky reálný je tento přechod patrně až po plné automatizaci řízení vzdušného provozu." ] }

{ "title": [ "Výpočet.", "Vlastnosti.", "Vnitřní energie ideálního plynu.", "Ekvipartiční teorém." ], "section_level": [ "1", "1", "1", "2" ], "content": [ "Tepelnému pohybu částic přísluší určitá kinetická energie. Pokud látka obsahuje formula_1 částic o stejné hmotnosti formula_2 a velikost rychlosti formula_3-té částice je formula_4, pak celková kinetická energie takovéto soustavy pak bude Je třeba si uvědomit, že těleso jako celek zůstává v klidu. Rychlosti formula_6 jednotlivých částic odpovídají jejich mikroskopickému pohybu. Pokud by se těleso pohybovalo, např. rychlostí formula_7, pak pro určení vnitřní energie formula_3-té částice se uvažuje s rychlostí formula_9. Kdyby měly všechny částice stejnou rychlost formula_10, byla by celková energie soustavy Má-li být celková energie v obou případech stejná, pak musí z předchozích vztahů platit Rychlost formula_10 se nazývá \"střední kvadratickou rychlostí\". Kinetická energie určená pomocí střední kvadratické rychlosti se nazývá střední kinetická energie. Vzájemná soudržnost částic, kterou lze pozorovat u pevných látek a kapalin, vede k závěru, že mezi molekulami musí působit určité síly. Tyto síly se projevují tím, že při vzdálenostech menších než je rozměr atomu se projevují jako odpudivé, a při vzdálenostech větších jako přitažlivé. Tyto síly se nazývají molekulárními (popř. kohezními) silami. Původ těchto sil lze částečně vysvětlit elektrostatickým přitahováním a odpuzováním molekul, avšak plný výklad podává až kvantová fyzika. Kohezní síly způsobují, že dvě blízké molekuly mají určitou potenciální energii. Odpudivým silám přísluší kladná potenciální energie formula_14 a přitažlivým silám přísluší záporná potenciální energie formula_15, přičemž hladinu nulové potenciální energie klademe do nekonečna. Celková potenciální energie je pak součtem těchto složek formula_16. Celková vnitřní energie soustavy se určí jako suma kinetických a potenciálních energií jednotlivých částic, tzn.", "Vnitřní energie určuje tepelný stav a skupenství látky. Vnitřní energii lze měnit", "U ideálního plynu je vnitřní energie dána součtem kinetických energií jednotlivých částic plynu. Střední kinetická energie molekulového pohybu, tzn. střední hodnota kinetické energie plynu připadající na jednu částici, je kde formula_2 je hmotnost libovolné částice plynu, formula_4 je rychlost formula_3-té částice, formula_1 je celkový počet částic a formula_10 je střední kvadratická rychlost. Dosazením za střední kvadratickou rychlost dostaneme kde formula_25 je Boltzmannova konstanta a formula_26 je termodynamická teplota. Střední kinetická energie částice je tedy přímo úměrná termodynamické teplotě plynu. Celková vnitřní energie N částic neboli formula_27 molů je podle tohoto vztahu rovna: kde formula_29 je Avogadrova konstanta, formula_25 je Boltzmannova konstanta a formula_31 je molární plynová konstanta. Z výsledků experimentů vyplývá, že vztahy pro vnitřní energii odpovídají jednoatomovým plynům, nevyhovují však dostatečně pro víceatomové plyny. U těchto plynů totiž k vnitřní energii přispívá také rotační pohyb částic. Celková kinetická energie je pak součtem kinetické energie posuvného a rotačního pohybu. Symetrie částice jednoatomového plynu neumožňuje zahrnout rotaci, neboť při pootočení částice nedojde k žádné změně systému. Takovouto částici lze považovat za hmotný bod. Částice jednoatomového plynu se tedy může pohybovat pouze posuvným pohybem podél tří prostorových os, tzn. má \"tři stupně volnosti\". Dvouatomovou molekulu se lze představit jako dva pevně spojené hmotné body. Taková částice může kromě posuvného pohybu konat také pohyb rotační kolem dvou vzájemně kolmých os, které jsou kolmé k ose rotace částice. Kromě tří stupňů volnosti připadajících na posuvný pohyb má tedy tato částice další dva stupně volnosti, které připadají na rotační pohyb, tzn. celkem \"pět stupňů volnosti\". Podobně u tříatomových a víceatomových molekul připadají na posuvný pohyb tři stupně volnosti a na rotační pohyb další tři stupně volnosti, neboť tato částice může rotovat kolem všech prostorových os. Celkem je to tedy \"šest stupňů volnosti\".", "Pokud na tři stupně volnosti částice jednoatomového plynu připadá energie formula_32, pak lze předpokládat, že na jeden stupeň volnosti připadá energie Tento závěr je důsledkem předpokladu o rovnoměrném rozdělení energie, který je znám jako ekvipartiční teorém. Ekvipartiční teorém lze formulovat následovně: Pro formula_3 stupňů volnosti je možné tuto skutečnost zapsat v matematické formě Ekvipartiční teorém lze využít např. pro určení molární tepelné kapacity pří stálém tlaku formula_36, kterou lze získat prostřednictvím vztahu Pro jednotlivé typy plynů platí následující vztahy." ] }

{ "title": [ "Definice.", "Historie.", "Prototyp kilogramu.", "Historická definice z roku 1901.", "Problémy definice.", "Změna prototypu.", "Ztráta prototypu.", "Nemožnost sdělení definice.", "Nové fyzikální definice.", "Planckova konstanta.", "Nová definice kilogramu.", "Násobné jednotky.", "Nanogram.", "Mikrogram.", "Miligram.", "Gram.", "Dekagram.", "Metrický cent.", "Tuna.", "Kilotuna.", "Megatuna.", "Instituce." ], "section_level": [ "1", "1", "2", "2", "2", "2", "2", "2", "1", "2", "1", "1", "2", "2", "2", "2", "2", "2", "2", "2", "2", "1" ], "content": [ "Kilogram, značka „kg“, je jednotka hmotnosti v SI. Je definována fixací číselné hodnoty Planckovy konstanty \"h\", aby byla rovna 6,626 070 15×10, je-li vyjádřena jednotkou J s, rovnou kg m s, kde metr a sekunda jsou definovány pomocí \"c\" a Δ\"ν\".", "", "Mezinárodní prototyp kilogramu byl válec o výšce i průměru 39 mm vyrobený ze slitiny 90 % platiny a 10 % iridia. Podle něj byly vyrobeny co možná identické kopie, které uchovávají příslušné instituty v různých státech. Těchto kopií bylo vyrobeno celkem 80. V Česku uchovává tento (bývalý) státní etalon (kopie č. 67) Český metrologický institut. Materiál pro zhotovení prototypu byl volen podle následujících kritérií:", "Podle rozhodnutí 3 Generální konference pro míry a váhy z roku 1901 byl kilogram definován jako jednotka hmotnosti takto:", "Kilogram byl poslední jednotka SI, která byla definovaná pomocí prototypu, a ne fyzikální definicí. Kilogram byl zvolen tak, aby odpovídal hmotnosti 1 litru vody prosté vzduchu při teplotě, při které má voda maximální hustotu (3,98 °C), při normálním atmosférickém tlaku (760 mm Hg). Tato původní definice však měla závažné nedostatky, obsahuje totiž kruhovou závislost: jednotka hmotnosti se zde definuje s pomocí tlaku, který je ovšem definován prostřednictvím hmotnosti. Kvůli těmto problémům byl tedy kilogram v roce 1889 definován na základě prototypu, který byl ovšem vyroben tak, aby kilogram přibližně vyhovoval původní definici. Při výrobě původního standardu však došlo k malé odchylce, která způsobila, že 1 kilogram vody nemá objem přesně 1 litr, ale 1,000 028 l. Definice prototypem měla i další problémy.", "Z nejasných příčin za posledních 100 let prototyp ztratil přibližně 50 mikrogramů. Jelikož kilogram byl definován jako aktuální hmotnost prototypu, změnila se tím i definovaná velikost kilogramu a znamená to, že objekt, který měl před 100 lety hmotnost 1 000 kg a vůbec se od té doby nezměnil, má dnes hmotnost cca 1 000,000 05 kg. Jednou z příčin změny hmotnosti mohla být ztráta atomů vodíku, které se do slitiny dostaly jako parazitní příměsi při její přípravě. Další, i když dovozovanou příčinou byl lidský faktor, kdy při opakovaném, i jemném, čištění prototypu nebo při jeho používání (vážení) v průběhu 100 let byl prototyp prostě odřen, a tím mírně ztratil na hmotnosti. Toto vysvětlení je však málo pravděpodobné, protože pozorovaná ztráta hmotnosti narůstá v závislosti na čase, nikoli v závislosti na množství operací (čištění, měření atd.) s prototypem prováděných. Přitom není úplně jasné, jestli se jedná o skutečnou ztrátu hmotnosti právě tohoto hlavního mezinárodního prototypu; situace může být i opačná, kdy z neznámé příčiny narostla hmotnost ostatních národních prototypů (zvažuje se např. vázání atmosférické rtuti na platinu). Do přesnosti měření vstupuje i přesnost tzv. komparačních vah (prototypy nelze vážit absolutně).", "U definice jediným prototypem hrozila teoretická možnost, že by tento prototyp mohl být ztracen nebo zničen. Nová, ryze fyzikální definice, poskytla možnost jej kdykoli a kdekoli znovu vyrobit.", "Definici prototypem nelze předat na dálku, např. v hypotetické situaci, kdy by bylo potřeba kilogram popsat někomu, kdo se nemůže dostat k prototypu (například obyvatelé vzdálené planety). Čistě fyzikální definici je možné prostě odeslat jako zprávu a o realizaci prototypu (případně konverzi na své jednotky) se již adresát postará sám.", "Kromě výše uvedených problémů byla i z principiálních důvodů definice prototypem považována za neuspokojivou a hledala se definice založená na neměnných vlastnostech přírody. Problematikou definice jednotky se v lednu 2011 zabývala i mezinárodní konference vědců z Mezinárodního úřadu pro míry a váhy, konaná v budově Královské společnosti v Londýně s úkolem stanovit směry v definování jednotky kilogramu. Generální konference pro míry a váhy se nakonec přiklonila k definici založené na Planckově konstantě.", "Pevným stanovením Planckovy konstanty by s pomocí kvantové fyziky a relativistického vztahu mezi energií a hmotností formula_1 bylo možno definovat jednotku hmotnosti. Možnou realizací jsou wattové váhy (anglicky \"\"), které porovnávají tíhu tělesa s magnetickou silou. Aby bylo možno tento postup použít, je potřeba dosáhnout relativní nejistoty měření asi 1×10, v současné době se dosahuje nejistoty asi 5,2×10. Generální konference pro míry a váhy schválila změnu definice založené na Planckově konstantě na svém 26. zasedání ve Versailles 16. listopadu 2018.", "Na 24. Všeobecné konferenci pro váhy a míry, která se konala 17.–21. října 2011, byl připraven návrh budoucí revize soustavy SI, ve kterém je definice kilogramu odvozena z Planckovy konstanty. Jelikož však tehdy nebyly splněny požadavky na přesnost jejího měření, nebyla tato revize na tomto zasedání přijata. K přijetí této definice založené na Planckově konstantě došlo až po splnění všech klíčových podmínek požadovaných pro zavedení. Generální konference pro míry a váhy schválila změnu definice na svém 26. zasedání ve Versailles 16. listopadu 2018. Změna vstoupila v platnost 20. května 2019, tedy symbolicky ve Světový den metrologie, který je výročím přijetí Metrické konvence.", "Předpony lze dávat k základu gram (nanogram, gigagram), nikoli k základnímu kilogramu (tedy nikoli milikilogram, megakilogram). Z praktických důvodů se však užívá také kilotuna a megatuna, viz dále. Kromě kilogramu se často používají následující jednotky:", "Nanogram (značka ng) je jedna tisícina mikrogramu.", "Mikrogram (značka μg) je tisícina miligramu (miliontina gramu, tzn. miliardtina kilogramu). V běžném životě je to příliš malé množství, aby mělo nějaký praktický význam. Běžně se však používá při sledování výskytu superstopových množství látek v přírodě (například některé vzácné prvky se mořské vodě vyskytují v řádu koncentrací μg/l, doporučená denní dávka vitaminu B12 je 2,5 μg) nebo v jaderné fyzice při udávání obsahu krátkodobě žijících izotopů (μg/kg nebo dokonce μg/t).", "Miligram (značka mg) je tisícina gramu, tzn. miliontina kilogramu. Používá se nejčastěji v chemii či lékařství, například obsahy běžných kovových prvků jako je měď nebo zinek se v živočišných a rostlinných tkáních pohybují v řádu jednotek až stovek mg/kg. Obsahy alkalických kovů nebo typických aniontů jako uhličitany se v minerálních vodách obvykle uvádějí v mg/l.", "Gram (značka g) je definován jako jedna tisícina kilogramu. Dnes se často využívá jako jednotka pro vážení přísad při vaření a nákupu potravin. Cena pro potraviny prodávané v menším množství než jeden kilogram bývá běžně uváděna jako cena za 100 g. Také údaje o obsahu a složení jednotlivých potravin bývají vztahovány k hmotnosti 100 g a tudíž odpovídají procentům hmotnosti. Gram je základní jednotkou hmotnosti ve starší soustavě CGS.", "Dekagram (oficiální značka v soustavě SI je dag, ale v běžném životě se častěji používá zastaralé označení dkg) je 10 gramů, tedy jedna setina kilogramu. Je to jednotka používaná převážně v maloobchodě s potravinami. Čech mluvící hovorovou češtinou kupující množství menší než jeden kilogram většinou definuje požadované množství v dekagramech (hovorově deka: např. \"20 deka šunky\"). Přestože jednotková cena se v maloobchodě zpravidla udává na 100 gramů nebo na kilogram, český zákazník kupuje na \"deka\".", "Hovorově \"metrák\", odpovídá 100 kg. Značí se q.", "Tuna (značka t, někdy Mg) je jednotka hmotnosti, která nepatří do soustavy SI, avšak může se používat spolu s jednotkami SI. Odpovídá 1000 kilogramům a znamená totéž co megagram. Vyšší řády hmotností se často vztahují k tuně (kilotuna, megatuna). Jednotka \"tuna\" se používá např. v dopravním značení pro vyjadřování povolené hmotnosti vozidla.", "Kilotuna (značka kt, dle SI \"gigagram\", Gg) je tisíc tun, čili milion kilogramů.", "Megatuna (značka Mt, dle prakticky nepoužívané definice \"SI\" teragram, značka Tg) je milion tun, čili miliarda kilogramů. V ekvivalentech kilotun a megatun TNT se obvykle udává energie uvolněná výbuchem jaderné zbraně. Nejsilnější známá jaderná zbraň, sovětská Car-bomba, měla sílu okolo 57 Mt TNT.", "Systémem měření a váhami se zabývají následující mezinárodní instituce:" ] }

{ "title": [ "Název.", "Geografie.", "Hranice mezi Evropou a Asií.", "Poloha, rozloha a vodorovná členitost.", "Povrch.", "Vodstvo.", "Podnebí.", "Přírodní krajiny.", "Dějiny.", "Pravěk.", "Paleolit.", "Mezolit.", "Neolit.", "Eneolit.", "Starověk.", "Středověk.", "Novověk.", "Moderní dějiny.", "Demografie.", "Náboženství.", "Hospodářství.", "Fauna a flóra.", "Politický přehled.", "Politické členění Evropy.", "Státy." ], "section_level": [ "1", "1", "2", "2", "2", "2", "2", "2", "1", "2", "3", "3", "3", "3", "2", "2", "2", "2", "1", "2", "1", "1", "1", "2", "3" ], "content": [ "Název kontinentu se odvozuje z řeckého slova \"Ευρώπη (Európé)\" a prostřednictvím latinské podoby \"Europa\" pronikl do téměř všech jazyků světa. Etymologie vlastního výrazu \"Ευρώπη\" je nejasná: může pocházet od výrazu \"ευρωπός (europos)\" – „libě se nesoucí”, nebo \"ευρύς (eurys)\" – „široký, s velkýma očima“. Jiné teorie odvozují původ názvu od asyrského \"erebu\" – „západ (slunce)” či od akkadského slova s významem „temný”. Podle řecké mytologie je název kontinentu spojován s bájnou postavou krásné Európy, dcery týrského krále Agénora, do níž se zamiloval sám vládce bohů Zeus. Aby mohl Európu unést, proměnil se v krásného bílého býka; když na něj zmámená dívka usedla, přeplul s ní moře na břeh vzdálené pevniny a posléze na ostrov Krétu. Európa mu zde dala tři syny: Mínoa, který se později stal krétským králem, Sarpédonta, který se stal králem v Lýkii, a Rhadamanta, pozdějšího člena podsvětního soudního tribunálu. Z Diovy vůle se Európa poté, co ji vládce bohů opustil, provdala za krétského krále Asteria. Její jméno nebylo nikdy zapomenuto, připomíná ji navždy název světadílu Evropa. Únos Európy je vyobrazen na řecké národní variantě mince v hodnotě 2 euro. Nezřídka se pro Evropu používá i označení „Starý kontinent“ (v návaznosti na objev Ameriky, označované jako „Nový svět“).", "", "Evropa se za samostatný světadíl považuje spíše z historických, kulturních a politických důvodů než z důvodů fyzickogeografických. Hranice mezi Evropou a Asií není v přírodě zjevná a zeměpisci se odedávna přou, kudy má přesně vést. Na vedení hranice ovšem závisí řada charakteristik kontinentu, jeho rozlohou počínaje a nejvyšší horou (Mont Blanc vs. Elbrus) konče. Méně problematická je severní část hranice, kde se všeobecně přijímá role pohoří Ural (vzniklo v permu nárazem tehdejšího kontinentu Sibiř do Pangey v oblasti někdejší Baltiky). Za rozhraní kontinentů se ovšem nepovažuje hlavní hřeben pohoří, ale jeho východní úpatí (hranice začíná v Bajdarackém zálivu), Ural tedy leží celý v Evropě. Rozšířená a na českých školách vyučovaná verze dalšího průběhu hranice je po řece Embě do Kaspického moře, odtud Kumomanyčskou sníženinou podél řek Kuma a Manyč až po ústí Manyče do Donu a po něm do Azovského moře (na mapce vpravo označena písmenem A). Alternativ k takto stanovené hranici Evropy se objevuje celá řada. Relativně menší (s menšími důsledky) odchylkou je starší názor na vedení hranice po hřebeni Uralu, dále po řece Ural (teče západněji než Emba, ale i v tomto případě do Evropy zasahuje část Kazachstánu), mezi Kaspickým a Černým mořem pak nikoli korytem řek, ale až po severním úpatí Kavkazu (na mapce vpravo kombinace linií B a E). Další posun hranice z úpatí Kavkazu na jeho hlavní hřeben, který by připravil o post nejvyšší evropské hory západoevropský Mont Blanc a přidělil jej nejvyšší ruské hoře Elbrusu, navrhli američtí geografové (na mapce vpravo označeno písmenem F). Hranice vedená přesně po rozvodí by také znamenala, že do Evropy se dostanou malé části jinak převážně asijských států Gruzie a Ázerbájdžánu. Řeky Těrek (asi 50 km), Argun (asi 18 km) a Andijské Kojsu pramení na území Gruzie a odtékají na sever do Ruska. Na vrcholu nejvyšší ázerbájdžánské hory Bazardüzü se pak ázerbájdžánsko-dagestánská hranice odklání k severovýchodu a hlavní hřeben klesá zbývajících asi 230 km ázerbájdžánským vnitrozemím k Baku. Nejextrémnějším je v tomto směru pohled některých britských geografů, který posouvá evropské hranice až na severní hranice Turecka a Íránu (na mapce vpravo označeno písmenem J). Pouze v tomto případě by evropskou zemí byla i Arménie a celé území Gruzie a Ázerbájdžánu.", "Název světadílu je pravděpodobně odvozen od akkadského slova \"ereb\" či \"irib\" („západ Slunce“), jinou verzí je pojmenování podle města Evropa, které se nacházelo v Malé Asii. Evropa tvoří vlastně obrovský poloostrov dvojkontinentu Eurasie. Leží na severozápadě Starého světa. Krajní body na pevnině jsou: Absolutní krajní body Evropy (včetně ostrovů) jsou: Rozloha Evropy činí 10,5 mil. km2, tj. 7 % světové souše. Je to druhý nejmenší světadíl po Austrálii a Oceánii. Evropa má velmi členité pobřeží a je nejčlenitější ze všech světadílů. Délka pobřeží činí 37 000 km. Největší poloostrovy jsou Poloostrov Kola, Skandinávský, Jutský, Pyrenejský, Apeninský, Balkánský poloostrov, Peloponés a Krym. Největší ostrovy Evropy jsou soustředěny na severozápadě: klikatobřehá Velká Británie, Island a Irsko. Další ostrovy leží na severu: Nová země a Špicberky, Gotland, Öland, Sjælland a na jihu: Mallorca, Sicílie, Sardinie, Korsika, Kréta a Rhodos.", "Evropa má pestrý reliéf. Průměrná nadmořská výška činí 290 m n. m. (nejméně ze všech světadílů). Většinu území zaujímají nížiny (60 %). Rozložení nížin a vysočin plyne z geologické stavby a geomorfologického vývoje. Nejstarší část Evropy je východoevropská nížinná Fennosarmatia s Východoevropskou rovinou. Zde leží i nejnižší místo Evropy v proláklině Kaspické nížiny (−28 m). Na východě je Východoevropská rovina lemována protáhlým pohořím Ural (1894 m) o délce 2500 km. Skandinávské pohoří (2469 m) je kaledonského stáří. Ledovce zde vyhloubily typické fjordy. Ledovec poznamenal i Severoněmeckou a Středopolské nížiny. Hercynské vrásnění vytvořilo Středoněmeckou vysočinu, Český masiv (1602 m) a Francouzské středohoří (1886 m). Během třetihorního alpínského vrásnění došlo k vytvoření Alp (Mont Blanc, 4807 m) a dalších evropských pohoří (Karpaty (2655 m), Dinárské hory (2751 m), Pyreneje (3404 m) a Apeniny (2914 m)). V jižní Evropě se setkáváme i s vulkanismem a zemětřesením. Na Sicílii se tyčí i nejvyšší činná sopka Evropy Etna (3340 m). Dalšími vulkány jsou Stromboli, Monte Epomeo a Vesuv.", "V Evropě s poměrně vlhkým podnebím je vytvořena poměrně hustá říční síť. 80 % Evropy leží v úmoří Atlantského oceánu. 20 % Evropy je odvodňováno do bezodtokého Kaspického moře, do něhož ústí nejdelší evropská řeka Volha (3531 km, povodí 1 360 000 km2, s průměrným ročním průtokem 8220 m3/s). Dalšími velkými řekami jsou Don, Dněpr, Dunaj, Pád, Rhôna, Ebro, Seina, Temže, Rýn, Labe, Odra a Visla. Maxima vodních stavů jsou ve východní Evropě na jaře a počátkem léta, ve střední a severní Evropě na jaře, v západní a jižní Evropě v zimě a ve velehorách v létě. Většina evropských jezer je ledovcového původu. Největšími jezery jsou Ladožské (18 360 km2) a Oněžské jezero (9700 km2) v Rusku", "Evropa patří do tří podnebných pásů severní polokoule. Na nejzazším severu je to studený pás se dvěma oblastmi, arktickou a subarktickou, na Špicberkách, Nové zemi a severním pobřeží Ruska. Zde leží i absolutně nejchladnější místo Evropy Usť-Cilma (−69 °C). Většina Evropy leží v severním mírném pásu. V západní Evropě se rozkládá západopřímořská oblast s převládajícími západními větry a s mírnou zimou i létem. Ve střední Evropě je oblast přechodná, teplé léto se srážkami se střídá se zimou s trvalou sněhovou pokrývkou. Východní Evropa leží ve vnitrozemské (kontinentální) oblasti s dlouhými, studenými zimami a horkými léty. Zde leží nejsušší místo Evropy Astrachaň (180 mm ročně). Nejvyšší absolutní teplota byla naměřena v močálu Pantano de Guadalmelatto u Córdoby (52 °C) ve středomořské oblasti subtropického pásu. V tomto pásu leží i nejdeštivější místo Evropy Crkvica (4624 mm ročně).", "Vegetační pásy jsou závislé na podnebných poměrech. Do Evropy jich zasahuje sedm: mrazové pustiny, tundry a lesotundry s mechy a lišejníky, tajga s jehličnatými lesy, smíšené a listnaté lesy, stepi a lesostepi se suchomilnými trávami, většinou proměněná v kulturní step s úrodnou půdou, subtropické listnaté opadavé a vždyzelené suchomilné lesy a trnité křoviny macchie a pouště a polopouště v kaspické oblasti. V horách je vyvinuta výšková stupňovitost s alpínskou květenou. Zvířena má typické zástupce: soba v tundrách, losa, vlka, medvěda hnědého, rysa, jelena a rosomáka v tajze, lišku, vydru, zajíce a ježka ve smíšených a listnatých lesích, kamzíka v horských oblastech a různé druhy ptáků, plazů, obojživelníků, ryb a hmyzu. Původní přírodní prostředí je chráněno k přírodních rezervacích a národních parcích.", "", "", "První doložení lidé v Evropě byli Homo antecessor, kteří do ní pronikli před 800 tisíci lety a před 600 tisíci lety se vyvinuli v Homo heidelbergensis a ti zas pod vlivem snižujících se teplot před 250 tisíci lety na Homo neanderthalensis. Stali se nositeli kultur jako micoquien, moustérien a châtelperronien a před 70 tisíci lety osídlili i Přední východ a střední Asii. První Homo sapiens v Evropě se začali nejspíš šířit před 45 tisíci lety Středomořím a na Balkán. Přibližně před 36 500 lety pak přichází ze střední Asie další populace Homo sapiens nazývaná kromaňonci a zakládá kulturu aurignacien a během interglaciálu před 29 tisíci lety z Arabského poloostrova nositelé kultury gravettien. V této době, nejspíš pod vlivem přečíslení nově příchozími vymírají neandrtálci (Homo neanderthalensis). V období 22 – 10 tisíci lety následují kultury solutréen, magdalénien, hamburská, ahrensburg a swiderien. S koncem poslední doby ledové lidé živící se jako lovci a sběrači migrují do Evropy.", "Přibližně kolem roku 8 000 př. n. l. začíná s koncem doby ledové v Evropě mezolit, který v regionech méně vhodných pro zemědělství, jako je severní Evropa, trval až do doby 5 – 4 000 př. n. l. Oteplení v této době způsobilo počátek rozsáhlého zalesňování Evropy.", "Neolit počíná s příchodem zemědělství, které se do Evropy rozšířilo z Předního východu. V Řecku začíná kolem roku 7 000 př. n. l., ve střední Evropě kolem roku 6 000 př. n. l., v západní Evropě kolem roku 5 000 př. n. l. a nakonec, kolem roku 4 000 př. n. l. i na Britských ostrovech a v jižní Skandinávii. Mezi neolitické kultury patří například kultura s lineární keramikou rozšířená v letech 5 500 – 4 500 př. n. l. ve střední Evropě, kultura Vinča rozšířená mezi 6. a 3. tisíciletím na Balkáně a také tzv. megalitické kultury v západní Evropě a západním Středomoří šířící se od 4. tisíciletí. Dodnes známá a zachovaná naleziště památek megalitické kultury se táhnou téměř polokruhem od Skandinávie, před Britské ostrovy, Francii, Pyrenejský poloostrov až po středomořské ostrovy (kde zahrnují i severoafrické pobřeží); další naleziště jsou v severním Německu, Polsku na Balkáně, v Palestině, Turecku. Jen málo se dosud ví o spojitosti se stavbami podobného charakteru na ostatních kontinentech.", "Eneolit nebo chalkolit počíná se zpracováním mědi, v Evropě nejdříve na Balkáně kolem roku 4 500 př. n. l. V letech 4 000 – 2 700 př. n. l. se ve střední a severní Evropě objevuje kultura s nálevkovitými poháry a jižně od ní v letech 3 400 – 3 000 kultura s kanelovanými poháry. V letech 2 400 – 1800 př. n. l. se po většině Evropy kultura se zvoncovými poháry. Kolem roku 2 800 př. n. l. se objevují dvě kultury považované za první doložitelné Indoevropany v Evropě, jedná se o kulturu se šňůrovou keramikou a kulturu okrových hrobů rozšířené východní a střední Evropě od Finska po Balkán. Podle jedné z teorií, autochtonní, se tyto kultury vyvinuly z předchozích, podle druhé, migrační, její nositelé byli nově příchozími.", "Od 3. tisíciletí př. n. l. počíná v oblasti Egejského moře doba bronzová, představovaná Egyptem ovlivněnou Mínojskou civilizací, vznikající kolem roku 2700 př. n. l. na Krétě, a následovná civilizací mykénskou, která zanikla kolem roku 1200 př. n. l.. Ve střední Evropě počíná zpracování bronzu kolem roku 2 300 př. n. l. a dochází k rozvoji únětické kultury, která je v letech 1300 – 750 př. n. l. následována kulturou popelnicových polí. Západní, střední a částečně i jižní a východní Evropu obývali Keltové, předfstavující tzv. laténskou kulturu. Nejzazší kořeny Keltů sahají přinejmenším do období kolem poloviny 2. tisíciletí př. n. l. Přestože není jisté, zda všechny kmeny měly stejný rasový původ, vyspěly postupně v etnikum s jednotným jazykem, kulturou a s vlastním náboženstvím. Jejich největší rozkvět nastal mezi 6. a 1. stoletím př. n. l. (laténská kultura) – rozvinuli zemědělství, obchod, nebo umělecké a řemeslné činnosti, mj, šperky a ražbu peněz. Užívali i písmo. V 1. století př. n. l. podlehli Keltové v severní Itálii, Galii a Britanii vojenské expanzi Římanů a byli postupně asimilováni či vytlačeni do Skotska a Irska. Dodnes se v západní Evropě hovoří jazyky z keltské jazykové skupiny: velštinou, irštinou, skotskou gaelštinou, kornštinou a bretonštinou. Od roku 800 př. n. l. se v jižní Evropě v řeckých městských státech a později v Římě postupně rozvíjela antická civilizace. Rozkvět řeckých městských států byl doprovázen rozvojem antické kultury, umění, náboženství a filosofie. Největšího rozšíření dosáhla řecká kultura v období helénismu. V Itálii se Římské království (753–509př. n. l.), navazující na kulturu Etrusků, přerodilo v Římskou republiku (509–27 př. n. l.) a později Římskou říši (27 př. n. l. – 476 n.l.). Římané během své dlouhé vojenské expanze vyvrátili a ovládli území mnoha kultur, např. Kartágo, Kelty v Galii a Británii, antické Řecko, Dacii a Egypt, podmanili si středomoří a část západní Evropy. V Římské říši se začalo šířit v Judeji vzniklé křesťanství, které se mezi lety 313–392 postupně dostává do pozice jediného povoleného státního náboženství Římské říše, a nahrazuje tak původní antická náboženství. Západořímská říše zanikla roku 476 během stěhování národů, Východořímská říše přetrvala až do roku 1453, kdy podlehla expanzi Osmanských Turků. Latina jako úřední řeč Římské říše se stal základem rodiny románských jazyků a římské právo ovlivnilo zákoníky pozdějších evropských států.", "V dynamickém období stěhování národů a příchodu nových, na západě většinou germánských kmenů, vznikalo na území rozkládající se Římské říše mnoho nových politické útvarů, z nichž některé se udržely, rozšířily a přerodily do středověkých států – Franská říše v 5. století, Langobardská říše v Itálii od roku 568, anglosaské státy v Anglii v 5.–6. století nebo Dánsko roku 800. Tyto nástupnické státy z části přejaly a se svou vlastní kulturou skloubily kulturní dědictví pozdní antiky, především římské právo a křesťanství, ale i antickou filosofii. Již v 5. a 6. století je území střední Evropy na východ od řek Labe a Sála, východní Evropy i Balkánu obýváno Slovany. Před christianizací slovanů patřily mezi dodnes zaznamenaná kulturně-náboženská centra slovanského náboženství např. chrámy v Retře nebo v Arkoně (do roku 1168). Mezi doložené slovanské politické útvary patřily např. některé kmenové svazy Polabských Slovanů (např. svaz Luticů či Oboritů), Sámova říše (624–659), Velkomoravská říše (833–906), Bulharská říše v 7. století, Kyjevská Rus (později Rusko), Chorvatsko, Srbsko, České knížectví v 9. století a Polsko roku 960. České knížectví se od roku 1004 začlenilo do Svaté říše římské a roku 1198 bylo povýšeno na České království. Některé státy, které již přijaly křesťanství, se snažily christianizovat a ovládnout dosud pohanská území, což se neobešlo bez násilí např. v případech christianizace Sasů Franskou říší, christianizace Polabských Slovanů již křesťanskými Sasy, christianizace pohanských Prusů a dalších pobaltských kmenů Německými rytíři nebo christianizace Norska a Islandu. Rozmach západní katolické církve byl charakterizován vznikem papežského státu v 8. století. Od roku 711 pronikali na Pyrenejský poloostrov Arabové. Do uherských nížin v 9. století pronikají Maďaři, kteří se zde udrželi i díky pozdějšímu přijetí křesťanství. Od 10. století nastal trvalý tisíciletý demografický růst a hospodářský a kulturní rozvoj. Vytlačením Arabů z Pyrenejského poloostrova během reconquisty bylo umožněno vytvořit Portugalsko roku 1139 a Španělsko sjednocením Aragonie a Kastilie roku 1479. Dobytím arabské Granady roku 1492 bylo vytlačení Arabů z Evropy ukončeno. Po rozpadu Franské říše roku 843 byly položeny základy Francie a Německa. V Itálii vznikaly mezitím od 11. století městské státy. Postupným rozpadem německé části Franské říše vznikly mimo jiné roku 1156 Rakousko, roku 1291 Švýcarsko a později do 17. století Prusko. Z odporu proti vnějšímu nepříteli vznikly velké mezistátní unie: polsko-litevská unie roku 1386, která zanikla vlastními nedostatky v letech 1772–1795, a kalmarská v letech 1397–1523. Ve 14. století začali pronikat na Balkán Osmanští Turci. Roku 1389 porazili Srby na Kosově poli a roku 1453 vyvrátili Byzantskou říši. Roku 1415 zahájili Portugalci dobytím africké Ceuty evropskou expanzi do zámoří. Tato expanze zahajuje novověk. Roku 1492 byla objevena Amerika a roku 1498 přistáli Portugalci v Indii. Planeta byla poprvé obepluta v letech 1519–1522. Ve stejné době definitivně ukončila středověk a jeho pojetí společnosti renesance.", "Roku 1526 zahájili Habsburkové budování mnohonárodnostního impéria kolem rakouských zemí ve střední Evropě, do něhož se dostala i řada do té doby samostatných zemí (České země, Maďarsko, Chorvatsko). České země za vlády Habsburků ztratily území Slezska, které od roku 1742 připadlo Prusku. Finálním produktem bylo roku 1867 Rakousko-Uhersko. Novým státem se stalo Nizozemí, vzniklé z revoluce proti Španělsku v letech 1565–1581. Roku 1707 vznikla propojením Anglie a Skotska Velká Británie a později připojením Irska Spojené království. Od 15. stol. vytvářely země jako Španělsko, Portugalsko, Francie, Nizozemsko nebo Anglie velké koloniální panství s rozsáhlými državami v Africe, Americe a Asii. V 18. stol. propukla průmyslová revoluce, spojené s proměnou předprůmyslové společnosti, založené převážně na zemědělské a řemeslné výrobĕ, ve společnost industriální, založenou na strojní, průmyslové výrobĕ. Kromě technického rozvoje přinesla i bídné životní podmínky dělníků, kteří se stěhovali do měst za prací z venkova. Po francouzské revoluci 1789–1794 vznikly v několika vlnách státy na národním principu, který revoluce přinesla: 1822 Řecko svržením turecké nadvlády, 1830 Belgie oddělení od Nizozemí, 1859 Rumunsko sloučením dvou tureckých vazalů Valašska a Moldávie, 1861 Itálie sjednocením drobných italských států, 1871 Německo obdobným způsobem, sjednocením kolem Pruska, 1905 Norsko oddělením od Švédska, 1908 obnovené Bulharsko zrušením vazalství na Turecku a 1912 Albánie svržením turecké nadvlády.", "Po první světové válce 1914–1918 vznikla další generace evropských států: 1917 Finsko oddělením od Ruska, 1918 Polsko obnovením z částí Německa a Ruska, Československo, Rakousko a Maďarsko rozpadem Rakousko-Uherska, Estonsko, Lotyšsko a Litva oddělením od Ruska, Jugoslávie sloučením Srbska, Černé Hory a části Rakousko-Uherska, 1921 Irsko oddělením od Británie a 1922 Sovětský svaz sloučením sovětských republik, vzniklých v důsledku Říjnové revoluce v Rusku. První světová válka znamenala podlomení evropské vlády nad planetou. Po druhé světové válce 1939–1945, která definitivně zničila evropskou moc, byla během studené války (1946–1989) Evropa rozdělena na dva politické a ekonomické bloky: východní blok ovládaný Sovětským svazem a na západní blok západoevropských zemí politicky spojených s USA a Kanadou. Československo přišlo o území Podkarpatské Rusi. Nových států vzniklo už jen několik: 1944 Island oddělením od Dánska, 1949 dva německé státy obnovením v okupačních pásmech, 1964 Malta vyhlášením nezávislosti na Británii. Výrazným politickým procesem v Evropě je tzv. integrační proces, zahájený vytvořením Beneluxu 1948 a vznikem Severoatlantické aliance (NATO) 1949, Evropského hospodářského společenství 1957 a pokračující vznikem Evropské unie 1993. Roku 1989 došlo k destrukci komunistických totalit v Polsku, Maďarsku, Československu, Bulharsku a Rumunsku a později i v Albánii. Východní blok se rozpadl. S koncem studené války bylo možno roku 1990 i znovusjednotit Německo. V roce 1991 se rozpadl Sovětský svaz a byl nahrazen Společenstvím nezávislých států. Tento vývoj se neobešel bez konfliktů například v Moldávii, pobaltských státech nebo na Kavkaze. Ve stejném roce začal i rozpad komunistické Jugoslávie a následné konflikty vyvolaly Válku v Jugoslavii. Rozpadem Jugoslávie vznikly státy následnické: Slovinsko, Chorvatsko, Bosna a Hercegovina, Severní Makedonie a později Srbsko, Černá Hora a Kosovská republika. Roku 1993 se rozpadlo Československo na Česko a Slovensko.", "Evropa má 718 mil. obyvatel, tj. 9,6 % světové populace. Hustota zalidnění je vysoká, 72 obyvatel/km. Současný stav a rozmístění obyvatelstva je výsledkem složitého vývoje. Největší hustotu zalidnění mají kromě miniaturních států Monaka, Vatikánu a Malty, Nizozemsko (390 obyvatel/km), Belgie (340 obyvatel/km) a Velká Británie (250 obyvatel/km). Naopak nejnižší hustotu zalidnění mají v Evropě: Island (3 obyvatelé/km), Kazachstán (4 obyvatelé/km), ale to je evropský stát jen malou částí svého území, a Rusko (8 obyvatel/km), ale jeho hustota zalidnění vypočítaná na celé území Ruska hustotu v evropské části zkresluje. Přírůstek činí 0,3 %, porodnost dosahuje 13 prom. a úmrtnost 11 prom. Obyvatelé Evropy se v průměru dožívají 68 let (muži) a 77 let (ženy). Obyvatelstvo tvoří hlavně tři větve indoevropské jazykové rodiny: slovanská, germánská a románská. Mnoho národů patří k jiným jazykovým skupinám, např. uralské nebo afroasijské. Slovanskými jazyky se v Evropě podle počtu rodilých mluvčích mluví nejvíce. Nejpočetnějšími evropskými národy jsou indoevropští Rusové, Němci, Italové, Angličané, Francouzi, Ukrajinci, Španělé a Poláci. Znakem všech průmyslových oblastí je nakupení sídel, zejména ve střední Anglii, Nizozemsku, Porúří, Porýní a v Sasku, v Horním Slezsku, Donbasu a Pádské nížině.", "Nábožensky převažuje v evropském prostoru křesťanství, které do Evropy pronikalo v období od 1. do 13. století. V mnoha zemích však náboženství ustupuje silné sekularizaci a nezájmu obyvatel o náboženské záležitosti, což je nejvíce patrné v případě severských zemí, Česka, Francie a Estonska. Na druhou stranu v některých tradičně katolických zemích přetrval velký vliv katolické církve, klasickým příkladem jsou Polsko, Litva, Irsko, Malta, San Marino a samozřejmě Vatikán. Mezi další větve křesťanství v Evropě patří pravoslaví a na severu a v Anglii protestantismus. V některých oblastech na Balkáně převládlo jako hlavní náboženství sunnitský islám.", "Evropa patří k hospodářsky nejvyspělejším oblastem planety. Průmyslová odvětví mají dlouhou tradici, zemědělství je intenzivní. Ze světového hlediska má význam těžba uhlí, ropy, zemního plynu, železné rudy, bauxitu, niklu, rtuti, magnezitu, fosfátů a draselných solí. Nejdůležitějším průmyslovým odvětvím je strojírenství. V Evropě jsou rozvinuty všechny druhy dopravy a má největší objem zahraničního obchodu ze všech světadílů. Největší evropskou národní ekonomikou v nominálním HDP je Německo, následované Francií, Spojeným královstvím, Itálií a Ruskem. Těchto pět zemí je umístěno ve světové top 10, evropské ekonomiky tedy tvoří polovinu deseti největších ekonomik světa.", "Na tomto přeplněném kontinentu musí divoce rostoucí rostliny a divoce žijící živočichové bojovat o prostor se zemědělstvím, sídly lidí a průmyslem. Přesto Evropa se svými mnoha klimaty a habitaty poskytuje obživu mnoha rozmanitým formám života v přírodě. Chladné oblasti kolem severního polárního kruhu jsou domovem sobů, hus a sovic sněžních. Trochu více na jih mechy a lišejníky. Tundra, jež je po většinu roku zmrzlá, ustupuje lesům tvořeným smrkem a břízou. Tyto lesy se rozprostírají po celé severní Evropě a potulují se v nich medvědi a vlci. V mírnějších klimatech severozápadní Evropy jsou smíšené lesy tvořené dubem, jasanem a bukem a jsou domovem veverek, vysoké zvěře, divokých kanců a mnoha druhů ptáků. Mořští ptáci, jako například racci, alky a terejové, hnízdí na skalnatém pobřeží Atlantského oceánu. V Atlantském oceánu žije celá řada různých druhů ryb včetně tresky, sledě, lososa, sardinek a jesetera. Travnaté oblasti střední Evropy jsou z velké části využívány pro zemědělství, ale poskytují také obživu mnoha savcům a ptákům. Velcí sokoli a orli loví koroptve, křepelky, myši, krtky, krysy a další malé živočichy tohoto pásma. Dále na jih v horském pásmu Alp nalezneme formy života v přírodě typické pro tuto oblast, např. savce, kteří si vyhrabávají nory a říká se jim svišti, a kamzíky podobné koze. Mezi alpské květiny patří tmavomodrý hořec a trsovitý plesnivec alpský. Na nejjižnějších cípech Evropy, kolem Středozemního moře, se daří olivovníkům, cypřišům a borovicím piniím. Na teplém slunci tohoto pásma se vyhřívají hadi, ještěrky a želvy.", "Staří Řekové začali kolem roku 450 př. n. l. k politickému rozhodování užívat demokracii, která se v jejich době vztahovala pouze na výše postavenou společenskou vrstvu. Ve středověku měli v Evropě silný politický feudální vliv panovníci nebo představitelé římskokatolické a pravoslavné církve. Na počátku 18. století se v Evropě formovalo několik států výrazných mocností, např. Španělsko, Spojené království či Ruské impérium. Tyto státy zbohatly kolonizací území v Asii, Africe, Americe či v Austrálii. Řada těchto kolonií získala nezávislost až v minulém století. První světová válka (1914–1918) i druhá světová válka (1939–1945) začaly v Evropě. Po druhé světové válce se kontinent rozdělil na komunistické země na východě, vedené Sovětským svazem, a nekomunistické země na západě, podporované Spojenými státy americkými. Evropa se stala centrem boje o moc mezi komunistickými a nekomunistickými zeměmi. Tento boj byl znám pod pojmem studená válka. V 80. letech 20. století vedly reformy v Sovětském svazu a východní Evropě k pádu tamního totalitního režimu. Po rozpadu Sovětského svazu, Jugoslávie a Československa vznikly nové státy. Studená válka skončila, ale konflikty mezi etnickými skupinami a ekonomické problémy způsobily ve východní Evropě nové zdroje napětí. V roce 1995 bylo 15 západoevropských států spojeno v Evropskou unii. Tato organizace vznikla v 50. letech. Dnes je jejím cílem, aby politicky a ekonomicky sjednotila různé země Evropy.", "", "Na evropském kontinentu a k němu náležících ostrovech se nachází území 46 nezávislých států. Seznam těchto zemí může však být modifikován na základě jiných hledisek. Vyřazeny můžou být země, jejíchž menší část se nachází v Evropě, ovšem většina jejich území leží mimo Evropu a státy jako takové se pohybují v jiném kulturním rámci (Kazachstán a Turecko). Naopak na základě kulturně-politického hlediska bývá do Evropy zařazován i Kypr. Další tři státy se nacházejí na rozmezí Evropy a Asie v oblasti Kavkazu a vzhledem k nejednotnému určení evropsko-asijské hranice se mohou některé jejich části, či dokonce celá jejich území, nacházet v Evropě. Jedná se o: Kromě těchto samostatných států se v Evropě nachází S výjimkou Běloruska, Vatikánu, Kazachstánu a mezinárodně neuznaných států jsou všechny evropské země členy Rady Evropy. Nejvýznamnějším politickým uskupením současné Evropy je potom Evropská unie sdružující 27 evropských zemí a Kypr, který je geograficky přičítán Asii, politicky, historicky a kulturně pak spíše Evropě." ] }

{ "title": [ "Historie a koncepce.", "Obsah autorského práva.", "Vznik, trvání a vymáhání autorských práv.", "Omezení autorských práv.", "Idea versus konkrétní provedení.", "Výjimky z ochrany ve veřejném zájmu.", "Bezúplatné zákonné licence.", "Užití pro osobní potřebu.", "Vyčerpání práva na rozšiřování.", "Fair use.", "Kritika.", "Související témata.", "Licence.", "Jiné formy duševního vlastnictví.", "Označení © a ℗.", "Zajímavosti." ], "section_level": [ "1", "1", "2", "1", "2", "2", "2", "2", "2", "2", "1", "1", "2", "2", "2", "2" ], "content": [ "Ve starověku autorské právo neexistovalo, autoři byli za svá díla odměňováni jen formou „čestných darů“ – honorářů – od mecenášů. Historicky má autorské právo počátky v privilegiích udělovaných ve středověku panovníkem – ten mohl (čistě podle své vůle, aniž by na to měl kdokoli právní nárok) rozhodnout o vytvoření speciálního výlučného režimu pro danou osobu (častěji spíše vydavatele než přímo autora). Pak šlo spíše o jakýsi druh kartelu. V 17. století začal v Anglii vznikat systém (na základě precedenčního práva), kterým se definovaly objektivní právní podmínky, za kterých k takové ochraně vznikl právní nárok. Tamtéž pak v roce 1709 vznikl vůbec první plnohodnotný autorský zákon nazývaný \"Statute of Anne\" („zákon královny Anny“). Podmínkou ochrany byla registrace díla (tento princip zákona měl kořeny ve starším systému, jehož původním účelem byla cenzura). Autorské zákony vznikaly podle různých základních koncepcí, mezi základní patří: Mezi další teoretické koncepce autorského práva patří", "Podle dualistických principů (použitých i v autorském právu Česka, potažmo celé Evropské unie) lze práva autora rozdělit do dvou základních skupin: výlučná práva osobnostní a výlučná práva majetková. Osobnostní práva těsně souvisejí s osobností autora a jsou tedy nepřevoditelná a trvají do smrti autora, kdy zanikají. Po autorově smrti je však nadále chráněno autorství samo – nikdo si nesmí osobovat autorství cizího díla (vždy musí být uveden skutečný autor, je-li znám) a díla nesmí být užíváno způsobem snižujícím jeho hodnotu. Mezi osobnostní práva autora patří právo rozhodnout o zveřejnění díla, právo osobovat si autorství či právo na nedotknutelnost díla (do díla smí být zasahováno jen se souhlasem autora, dílo nesmí být užíváno způsobem snižujícím jeho hodnotu apod.). Majetková práva poskytují autorovi výlučné právo na rozhodování o užívání jeho díla. Jiná osoba než autor smí dílo užít pouze na základě autorova oprávnění, případně ve výjimečných případech stanovených zákonem (viz \"omezení autorských práv\" níže). Do práva na užití díla patří: kromě těchto práv do majetkových autorských práv patří také Majetková autorská práva trvají ve většině států světa (včetně Evropské unie a USA) obecně po dobu autorova života a 70 let po jeho smrti; \"Bernská úmluva\" vyžaduje délku ochrany minimálně 50 let po smrti autora. V případě spoluautorství se doba ochrany vztahuje ke smrti posledního žijícího autora. U anonymních a pseudonymních děl, kde autor není všeobecně znám, se lhůta počítá od prvního oprávněného zveřejnění. Dílo, u kterého uplynula doba ochrany majetkových práv, se nazývá volné dílo; každý ho může volně užít (jak už bylo uvedeno, musí však být uveden autor a dílo nesmí být užito způsobem snižujícím jeho hodnotu). Podle současného autorského zákona platného v Česku jsou i majetková práva nepřevoditelná (jsou však součástí pozůstalosti), lze k nim však udělovat licence, pomocí kterých lze dosáhnout účinku podobného převodu.", "Podle principů zakotvených v \"Bernské úmluvě\" vzniká autorské právo k dílu automaticky, okamžikem, kdy je dílo vyjádřeno v jakékoli objektivně vnímatelné podobě. Autorské právo není vázáno na konkrétní předmět, jímž je dílo vyjádřeno – jeho zničením autorská práva nezanikají, nabytím vlastnických práv k tomuto předmětu se nenabývají autorská práva k dílu, dokonce ani právo dílo užít. Autorské právo k dílu získává automaticky jeho autor, fyzická osoba, která dílo vytvořila (v případě spoluautorství všichni autoři společně a nerozdílně). Částečnou výjimkou jsou tzv. \"zaměstnanecká díla\", tzn. díla, která autor vytvořil v rámci plnění svých povinností k zaměstnavateli. U takových děl (není-li dohodnuto jinak) majetková práva vykonává svým jménem a na svůj účet zaměstnavatel. Obdobně se zachází s tzv. \"kolektivními díly\", tzn. díly tvořenými více autory na podnět a pod vedením fyzické či právnické osoby a uváděno na veřejnost pod jejím jménem, přičemž příspěvky zahrnuté do takového díla nejsou schopny samostatného užití. Jak už bylo uvedeno, osobnostní autorská práva trvají po dobu života autora, majetková práva po dobu autorova života a 70 let po jeho smrti. Autor může svá práva vynutit občanskoprávní žalobou, kterou se může domáhat určení svého autorství, zákazu ohrožení svých práv (zákazu neoprávněné výroby, obchodování, dovozu či vývozu, sdělování veřejnosti apod.), odstranění následků zásahu do práva i poskytnutí přiměřeného zadostiučinění (omluvou či v penězích); autor také může vyžadovat náhradu škody a vydání bezdůvodného obohacení. Ten, kdo porušuje autorské právo, se však podle českého práva také dopouští trestného činu podle trestního zákoníku („porušování autorského práva, práv souvisejících s právem autorským a práv k databázi“), který může být v trestněprávním procesu potrestán peněžitým trestem, propadnutím věci, ale také odnětím svobody až na dva roky (až pět let, pokud pachatel získal značný prospěch či dopustil-li se činu ve značném rozsahu; případně až osm let, pokud pachatel získal prospěch velkého rozsahu či dopustil-li se činu ve velkém rozsahu).", "", "Autorské právo se vztahuje pouze na konkrétní podobu díla – na dílo vyjádřené v jakékoli objektivně vnímatelné podobě (včetně podoby elektronické). Autorským právem není chráněna idea či námět díla sám o sobě. Pokud například kniha (dílo chráněné autorským právem) popisuje nějakou novou techniku úpravy dřeva, autorské právo k obsahu knihy nijak nebrání využívání této techniky čtenářem, ani popisování této techniky dalším osobám; autorské právo chrání pouze to konkrétní vyjádření, které je v dané knize. Samotnou techniku lze chránit prostřednictvím patentového práva, jedná se však o zcela odlišnou oblast duševního vlastnictví, která s autorským právem přímo nesouvisí. Samotné informace autorským právem chráněny nejsou; může však být chráněn způsob, kterým jsou uvedeny a uspořádány, vykazuje-li znaky autorského díla (hlavně tvůrčí přínos; např. abecední řazení jistě není výsledkem tvůrčí činnosti). Taková ochrana se však opět vztahuje výhradně na tento konkrétní způsob uspořádání, nikoli na informace samotné. Soubory dat (databáze) jsou ovšem v autorském zákoně chráněny zvláštními právy – pokud při jejím sestavování dodal pořizovatel kvalitativně nebo kvantitativně podstatný vklad k pořízení, ověření nebo předvedení jejího obsahu, má výhradní právo na vytěžování a zužitkování databáze jako celku či její podstatné části, které trvá 15 let od jejího pořízení či zveřejnění. Toto výhradní právo však neomezuje běžné a přiměřené používání takové databáze jejími oprávněnými uživateli.", "Z autorskoprávní ochrany jsou vyňata některá díla, protože jejich ochrana by byla v rozporu s veřejným zájmem. Podle českého autorského zákona je v současnosti takto dovoleno volně užívat:", "Autorské právo výslovně dovoluje některé specifické způsoby využívání díla. Nejdůležitějším povoleným způsobem je \"citace\" – do autorského práva nezasahuje ten, kdo v odůvodněné míře (drobná díla je možno uvést celá) cituje ve svém díle výňatky ze zveřejněných děl jiných autorů, za předpokladu, že uvede jméno autora (je-li známo), název díla a pramen. Obdobně lze zveřejněná díla užít k vědeckým či vzdělávacím důvodům v přednášce. České autorské právo také umožňuje komukoli zaznamenat či vyjádřit kresbou, malbou, grafikou, fotografií, filmem či jinak autorské dílo trvale umístěné na veřejném prostranství (ulici, náměstí, parku, apod.). Takto vzniklá vyobrazení je možno rozmnožovat a šířit i bez svolení autora původního díla, avšak autor a název původního díla by měli být uvedeni. Tato výjimka se nevztahuje na trojrozměrnou kopii původního díla například stavbou či sochou. Toto ustanovení českého práva nemá protějšek ve všech zemích. Například ve Francii, kde je návrh nočního osvětlení Eiffelovy věže chráněn autorským právem, je proto zakázáno bez dovolení šířit noční fotografie Eiffelovky. Zákon také obsahuje ustanovení o tzv. \"úřední\" a \"zpravodajské licenci\", kdy se libovolné dílo smí v odůvodněné míře používat pro úřední účely, resp. aktuální zpravodajství. Autorské dílo se také smí volně používat pro nevýdělečné účely v rámci občanských a náboženských obřadů či v rámci školního představení. Obdobné výjimky - \"knihovní licenci\" - mají knihovny, archivy apod. Všechny výjimky z autorskoprávní ochrany podléhají podle Bernské úmluvy tzv. \"trojstupňovému testu\". Jakoukoli výjimku či omezení autorského práva lze podle tohoto testu aplikovat jen ve \"zvláštních případech\" (nesmí se jednat o běžný základní stav), nesmějí být \"v rozporu s běžným způsobem užití díla\" a nesmějí jí být \"nepřiměřeně dotčeny oprávněné zájmy autora\".", "Autorský zákon používá termínu \"užití díla\", ze kterého ovšem výslovně vyjímá užití pro osobní potřebu. Jakékoli dílo kromě počítačového programu či elektronické databáze proto kdokoli smí pro svou osobní potřebu konzumovat, zhotovit záznam, rozmnoženinu či napodobeninu (netýká se rozmnoženiny či napodobeniny architektonického díla stavbou). Takto vzniklé rozmnoženiny nesmějí být využity k jinému účelu (např. je nelze dále šířit). Aby taková užití pro osobní potřebu nebyla na újmu autorů, poskytuje autorský zákon autorům paušální platby v souvislosti s takovým užitím. Každý výrobce či dovozce strojů a přístrojů pro rozmnožování tiskovin, zvukových či filmových nahrávek, výrobce či dovozce nenahraných nosičů zvukových a filmových záznamů apod. je povinen platit paušální poplatky tzv. kolektivnímu správci, tzn. organizaci, která takto vybrané prostředky spravuje a rozděluje autorům. V praxi je proto součástí ceny každého prázdného CD média, videorekordéru či kopírky drobná platba (ve výši několika procent ceny) kolektivnímu správci práv. V Česku jsou kolektivními správci v současnosti DILIA, Ochranný svaz autorský, Intergram, OOA-S, GESTOR a Ochranná asociace zvukařů. Soudní dvůr Evropské unie v roce 2014 rozhodl, že vnitrostátní předpisy pro právo na rozmnoženiny pro soukromé užití musí rozlišovat mezi oprávněnými a neoprávněnými zdroji.", "Autorské právo \"neomezuje\" kohokoli v prodeji oprávněně nabytých kopií autorského díla. Je proto zcela v souladu se zákonem, pokud např. zákonný vlastník knihy či CD, jejichž obsah je chráněn autorským právem, takovou knihu či CD prodá. V zákoně je tento princip definován tím, že autorovo právo na rozšiřování originálu či konkrétní rozmnoženiny (v daném státě, resp. v EU) je \"vyčerpáno\" prvním prodejem či jiným převodem vlastnického práva, kterým je dílo oprávněně rozšířeno. Toto vyčerpání se však netýká práv na pronájem a půjčování.", "V některých zemích (hlavně USA, částečně také Spojené království) je ochrana autorských děl oslabena tím, že některé způsoby jejich využití bez svolení autora jsou označeny jako „rozumné, patřičné“. Sem patří využití za účelem kritiky, parodie, komentáře, výuky, výzkumu apod. V Česku podobné ustanovení neexistuje, jistou podobnost vykazují některá výše uvedená omezení.", "Současná úprava autorských práv je celosvětově kritizována z hlediska koncepce. Jedna skupina kritiků odmítá autorské právo jako uměle vytvořený monopol, který narušuje tržní prostředí. Jiní zastávají koncepci autorského práva jako účelového nástroje na podporu nové tvorby. Tato skupina kritizuje především příliš dlouhou dobu platnosti majetkových práv v poměru k průměrné komerční životnosti díla (argumentují, že většina tvorby bude zapomenuta dřív, než vyprší její ochrana) a omezení práva vytvářet a šířit odvozená díla. Kritici se neshodují na tom, zda je třeba autorský zákon pouze od základu reformovat, nebo bez náhrady zrušit. Dále je předmětem kritiky možná změna významu autorskoprávní legislativy způsobená vývojem technologií. Kritici argumentují, že formulace Bernské úmluvy udělující autorům výhradní právo vytvářet rozmnoženiny díla pochází z doby, kdy nástroje na hromadnou tvorbu kopií byly doménou výhradně vydavatelů. Autorská práva tedy podle nich existují výhradně na ochranu autora před vydavatelem a vůbec se nemají týkat nekomerčního užití děl. V České republice je předmětem kritiky i postavení kolektivních správců, zejména jejich zákonné právo vybírat poplatky a udělovat licence k některým druhům užití i jménem autorů, které příslušný kolektivní správce nezastupuje. Kritizováno je také ustanovení autorského zákona, podle kterého může oprávnění k výkonu kolektivní správy pro každou skupinu kolektivně spravovaných práv získat pouze jedna organizace.", "", "Právo na různé způsoby užití díla je možno převádět, prodávat apod. Například hudební skupina při nahrávání desky typicky podepíše smlouvu, na jejímž základě bude mít produkční firma exkluzivní právo na šíření nahrávky, zatímco hudebníkům firma poskytne nějakou odměnu (např. určenou nějakým procentem z výnosů, případně pevnou platbu). Základním typem dohody o autorských právech je tzv. \"licence\", \"licenční smlouva\". Pomocí licenční smlouvy autor poskytuje oprávnění k užití díla za určitých podmínek (nejčastěji na základě odměny). Licence může být výhradní nebo nevýhradní – v případě výhradní licence se autor zavazuje, že licenci neposkytne nikomu jinému. V českém právním řádu není možné převést či prodat samotná autorská práva – ta zůstávají vždy autorovi. Stejně tak nemůže autor poskytnout licenci na způsob využití, který v době udělení licence nebyl znám. Tato ustanovení mají za cíl chránit autora před uzavřením nevýhodné smlouvy.", "Autorské právo není jedinou formou tzv. duševního vlastnictví. Základní rozdíly mezi autorským právem a ostatními formami jsou v subjektu ochrany: autorské právo chrání tvůrčí či umělecké ztvárnění ideje, patentové právo chrání ideu, která zakládá vynález, ochranné známky chrání označení používané ve vztahu k výrobku či službě a užitný či průmyslový vzor chrání technické řešení, resp. vzhled výrobku. Ačkoli různé formy duševního vlastnictví jsou na sobě nezávislé, často je jeden objekt chráněn na základě více forem současně. Například u Spejbla a Hurvínka jsou vzhled a jména loutek chráněny ochrannými známkami, zatímco loutky samy jsou stejně jako konkrétní divadelní představení chráněny autorskými právy. Jedním z podstatných rozdílů také je, že autorské právo má striktně omezenou časovou platnost, zatímco ochranná známka může platit neomezeně dlouho, pokud je neustále využívána a jsou pravidelně placeny poplatky příslušným úřadům.", "V některých státech (hlavně v USA) bylo dříve nutné dílo registrovat, pokud mělo požívat ochrany autorským právem. Všeobecná úmluva o autorském právu z roku 1952 umožnila, aby byla v těchto státech díla z jiných zemí (kde registrace nebyla podmínkou ochrany) chráněna i bez registrace, pokud byla označena tzv. \"copyrightovou výhradou\". Takové označení obvykle sestávalo ze značky písmene \"c\" v kroužku – ©, případně slova \"copyright\", následované rokem vzniku a označením držitele autorských práv. Ve většině zbytku světa a od roku 1989 i v USA však takové označení není vyžadováno – dílo je chráněno automaticky, aniž by to na něm muselo být výslovně uvedeno a aniž by se autor musel jakkoli registrovat. (Označení je z právního hlediska vyžadováno pouze pro díla, která vznikla před přijetím Bernské úmluvy příslušnou zemí, to je ale evidentně okrajový případ.) Označení © se přesto často objevuje, má však spíše informační hodnotu; jeho právní význam je minimální, dá se pouze předpokládat, že by v případném soudním procesu mohlo označení zdůraznit fakt, že viník o tom, že se jedná o chráněné dílo, musel vědět, neboť je to na díle explicitně uvedeno. Poblíž tohoto označení se také často objevuje výraz „všechna práva vyhrazena“ – ten má svůj původ v úmluvě z Buenos Aires, která již byla překonána novějšími mezinárodními smlouvami, podle kterých autorskoprávní ochrana vzniká automaticky a toto upozornění opět není vyžadováno. I zde se tedy jedná o čistě informativní poznámku. Obdobou symbolu © je symbol ℗, který označuje tzv. \"fonogramovou výhradu\" podle Římské úmluvy. Takto se na zvukových nosičích uvádějí informace o nositelích práv k fonogramu a k právu výkonného umělce k jeho výkonu. V Unicode má symbol © kód U+00A9, symbol ℗ má kód U+2117. Do (X)HTML lze znak © zapsat entitou codice_1. Na klávesnici tyto symboly zpravidla nejsou, ve Windows lze znak © zapsat pomocí Alt+0169. Kromě těchto znaků, jejichž význam je přímo definován jako označení copyrightu, obsahuje Unicode další graficky podobné značky:", "Existují případy, kdy se s některými konkrétními díly zachází zvláštním způsobem, který je výslovně vtělen do zákona. Například do současného autorského zákona platného ve Spojeném království byl vložen dodatek, podle něhož je londýnská dětská nemocnice Great Ormond Street Hospital \"navěky\" (!) držitelem autorských práv na pohádku o Petru Panovi, která jí původně věnoval autor James Matthew Barrie v roce 1929. Nemocnice ovšem nemá plná autorská práva, její role je omezena na pobírání autorského honoráře. Zvláštní statut má ve Spojeném království také Bible krále Jakuba – zatímco ve zbytku světa se již zpravidla jedná o volné dílo, ve Spojeném království je držitelem autorských práv Koruna a pro šíření je třeba povolení. Velmi zajímavou skutečností jsou autorská práva v Číně. Teprve s rostoucím potenciálem Číny pro zahraniční obchod v posledních desetiletích se tamější zákonodárci začali zaobírat autorskoprávní legislativou. Do té doby byla Čína obecně považována za stát, který na autorská práva příliš nedbá. Proces přijetí zákona o ochraně duševního vlastnictví, potažmo práv autorských, byl výrazně urychlen se vstupem Číny do Světové obchodní organizace (WTO) 11. 12. 2001. Čína musela přizpůsobit své právní předpisy požadavkům mezinárodní dohody o ochraně duševního vlastnictví. Tím, že čínský autorský zákon není prověřený léty praxe, nastávají praktické problémy. Příkladem může být to, že často dochází k místnímu protekcionismu na úkor zákona nebo že pro sankciování porušitelů autorských práv není vytvořen speciální úřad a tyto případy tedy musí řešit nezpůsobilé orgány. Schválením nového autorského zákona 121/2000 Sb. došlo k naplnění závazku České republiky, které bylo vyžadováno pro vstup ČR do EU. Tento nový autorský zákon ve svém znění plně respektuje směrnice EU, ovšem jako zákon každé jiné země EU má své individuální prvky. Evropská unie se snaží o právní sblížení všech členských zemí, ale toho nelze dosáhnout úplně (např. kvůli tradicím jednotlivých států). V roce 1996 vyhlásilo UNESCO 23. duben (pravděpodobný den narození a den úmrtí Williama Shakespeara) světovým dnem knihy a autorských práv." ] }

{ "title": [ "Základní pojmy.", "Vývoj translatologie." ], "section_level": [ "1", "1" ], "content": [ "Během \"interlingvální\" (mezijazyčné) komunikace se na rozdíl od \"monolingvální\" (jednojazyčné) komunikace objevuje \"jazyková\" a \"kulturní bariéra\", která znemožňuje vzájemné dorozumění. Do komunikačního procesu tak nutně vstupuje zprostředkovatel, který ovládá oba jazyky včetně jejich kulturních vzorců i způsoby transferu (přenosu) z jednoho jazykového kódu do druhého. Odborník na ústní jazykově-kulturní zprostředkování je označován jako \"tlumočník\", odborník na písemný jazykově-kulturní zprostředkování pak jako \"překladatel\". Zastřešujícím pojmem pro překladatele a tlumočníka je \"translátor\". Tlumočení a překladatelství je souhrnně nazýváno jako \"translační činnost\" či \"translace\". Věda o překladu a tlumočení je \"translatologie\". Překládaný či tlumočený text je označován jako \"výchozí text\", který je z \"výchozího jazyka\" převáděn do \"cílového jazyka\". Produktem této translace je pak \"cílový text\".", "Ačkoliv úvahy o překladu lze nalézt již v antických zdrojích, translatologie jako akademická disciplína se konstituovala až na přelomu šedesátých a sedmdesátých let 20. století. Přímo tomu předcházel bouřlivý rozvoj lingvistiky. První fáze translatologie tedy byla výrazně lingvisticky orientovaná. Do tohoto období spadají práce českého literárního vědce Jiřího Levého (\"České theorie překladu\" z roku 1957 a \"Umění překladu\" z roku 1963), amerického teoretika biblického překladu Eugena Nidy (\"Toward a Science of Translating\" z roku 1964) a skotského lingvisty Johna C. Catforda (\"A Linguistic Theory of Translation\" z roku 1965). Za počátek translatologie je považována stať americko-nizozemského překladatele J. S. Holmese \"The name and nature of translation studies\" přednesená roku 1972 na 3. mezinárodní konferenci aplikované lingvistiky v Kodani, v níž se Holmes vyslovil pro vyčlenění translatologie jako samostatného vědeckého oboru (s anglickým názvem \"Translation Studies\") a navrhl i jeho klasifikaci. V Československu tradici bádání v oblasti literárního překladu dále rozvíjel slovenský translatolog Anton Popovič v Nitře (\"Teória umeleckého prekladu\" z roku 1975). Od konce sedmdesátých let došlo k podstatnému rozšíření zájmů translatologie, k tzv. kulturnímu obratu. Lingvistické zájmy ustoupily do pozadí a výzkum se začal soustředit na fungování literárních systémů jako celků, mezi nimiž překlad funguje jako zprostředkující prvek. Velký vliv v této době měla telavivská škola zaměřená na deskriptivní translatologii v čele s Itamarem Even-Zoharem a jeho žákem a pozdějším kolegou Gideonem Tourym. Even-Zohar přišel s tzv. teorií polysystému, podle níž jsou kultura a literatura na normách a konvencích konstituované systémy, jejichž podsystémem je překladová literatura (článek \"The Position of Translated Literature within the Literary Polysystem\" z roku 1978). Jiným významným teoretikem osmdesátých a devadesátých let byl původem belgický translatolog André Lefevere, představitel tzv. manipulační školy, v níž upozorňuje na vnější vlivy, které formují literární systém a překladovou literaturu. Kromě toho představitelé heidelberské funkcionalistické školy Katharine Reissová a Hans Vermeer představili teorii skoposu (\"Grundlegung einer allgemeinen Translationstheorie\" z roku 1984), v níž překlad chápou jako jednání směřující za stanoveným účelem, jehož dosažení hraje v překladu nejdůležitější roli. K těmto německým funkcionalistickým teoretikům se řadí i Christiane Nordová. V devadesátých letech se kritikou předchozího odosobněného přístupu dospívá k širokému bádání o překladatelích jako o aktivních jedincích. První moderní překladatelské a tlumočnické školy začínaly vznikat od druhé světové války, nejstarší z nich roku 1941 při Ženevské univerzitě. Roku 1957 byla založena \"École supérieure d'interprètes et de traducteurs\" (ESIT, dnes součást 3. pařížské univerzity) v Paříži. Další střediska pro přípravu budoucích tlumočníků a překladatelů vznikla např. v Lipsku, Germersheimu, Heidelbergu, Saarbrückenu, Štýrském Hradci, ve Vídni nebo Moskvě. První taková škola v Československu vznikla roku 1963 v Praze na Univerzitě 17. listopadu, která se roku 1974 stala součástí Filozofické fakulty Univerzity Karlovy a v rámci ní působí jako Ústav translatologie. V roce 1970 byla obdobně zahájena i výuka v Bratislavě." ] }

{ "title": [ "Rozlišení termínů \"nakladatelství\" a \"vydavatelství\".", "Další náležitosti.", "Rozdělení rolí." ], "section_level": [ "1", "1", "1" ], "content": [ "Ivo Telec však píše: „Někdy se též pod historickým, původně německým, jazykově právním vlivem odlišuje nakladatel \"()\" a vydavatel \"()\" podle toho, má-li jít o vydávání děl v knižní podobě (nakladatel), anebo jinak (např. časopisecky, sborníkově aj., kde má svůj význam i uspořádání), což se někdy diferencuje i podle druhů děl (slovesných, hudebních apod.). Podle autorského zákona nemá takovéto rozlišování význam, leč historická tradice stále působí. (Soudoběji se také v praxi někdy odlišuje vydavatel tam, kde má jít o šíření snímků zvukového záznamu díla.)“ Také podle Jana Halady je nakladatelství organizace, která vydává obzvláště neperiodické publikace. V českých zemích je ovšem za nakladatelství považována instituce, která vydává především knihy a neperiodické publikace. Vydavatelství je poté označení pro instituci, která vydává především časopiseckou produkci a deníky (noviny), tedy periodické tiskoviny. Vlivem zahraničí ovšem dochází ke slučování těchto pojmů. Angličtina zná např. pouze pojem vydavatelství.", "Každé nakladatelství by však mělo být (není to povinné) registrováno v České agentuře ISBN, která nakladatelství přiděluje kód, jež je částí ISBN; bez tohoto kódu nelze dost dobře hovořit o nakladatelství. Součástí nakladatelství nemusí nutně být tiskárna (podnik) (a ve skutečnosti většinou ani není), minimálně však nakladatelství tvoří: nakladatel (ředitel, popř. majitel podniku), redaktor a grafik. Některá česká nakladatelství kumulují uvedené funkce do ještě menšího počtu osob.", "Pro fungování nakladatelství jsou třeba alespoň tyto tři osoby: \"Nakladatel\" se stará o obchodní řízení podniku a o vydavatelskou politiku nakladatelství, sleduje trh a stará se o komerční úspěch nakladatelství. \"Odpovědný redaktor\" zodpovídá za jazykovou a obsahovou náplň jednotlivých knih nebo edic \"Grafik\" (dříve výtvarný redaktor) se stará o grafickou stránku knihy a její přípravu pro tisk (dříve technický redaktor). Technický redaktor měl na starost zpracování podkladů určených k reprodukci, vytvářel základní layout (zrcadlo sazby) a zajišťoval komunikaci s tiskárnou. Pracoval v úzkém spojení s výtvarným redaktorem. Výtvarný redaktor měl na starost grafické zpracování, či pouze zadával práci grafikovi. Výtvarný redaktor zajišťoval též obrazové materiály a ilustrace a staral se o zajištění autorských práv k nim. Dnes už se tyto dvě funkce slučují do jedné, a to je samotný grafik s polygrafickými znalostmi a vzděláním." ] }

{ "title": [ "Vlastnosti plynů.", "Objem plynu.", "Ideální plyn.", "Skutečný plyn.", "Mezihvězdný nebo vesmírný plyn.", "Mez výbušnosti." ], "section_level": [ "1", "2", "1", "1", "1", "1" ], "content": [ "Výše zmíněná pravidla platí, pokud zanedbáme gravitaci (což pro pokusy v malém měřítku lze). Plyn může být také držen pohromadě gravitací, a tvořit tak atmosféru planety nebo planetu samou.", "Objem jednoho molu plynu za normálních podmínek (0 °C, 101 325 Pa) je 0,022414 m, tedy 22,414 litru. V tomto objemu je obsaženo 6,023×10 částic (atomů nebo molekul) látky – tzv. Avogadrova konstanta. Za podmínek podle IUPAC (0 °C, 100 000 Pa) je objem 1 molu přibližně 22,71 litru.", "Pro zjednodušené zkoumání vlastností plynů se zavádí pojem ideální (dokonalý) plyn, což je dokonale stlačitelný plyn bez vnitřního tření.", "Skutečný (reálný) plyn má na rozdíl od ideálního plynu také viskozitu (neboli vnitřní tření) a nedá se dokonale stlačit. Při zkoumání plynu jakožto souboru velkého množství částic se využívá kinetická teorie látek. Její aplikací získáme kinetickou teorii plynů.", "Směs vodíku a hélia.", "Spodní mez výbušnosti je nejnižší koncentrace hořlavého plynu ve směsi se vzduchem, ve které se už vyskytuje dostatek kyslíku na to, aby byla směs schopná po dodání iniciační energie (např. jiskrou, plamenem, tlakem) hořet, resp. deflagrovat či detonovat. Horní mez výbušnosti je nejvyšší koncentrace hořlavého plynu ve směsi se vzduchem, ve které se ještě vyskytuje dostatek kyslíku na to, aby byla směs schopná po dodání iniciační energie hořet, resp. deflagrovat či detonovat. Například u zemního plynu je spodní mez výbušnosti 4,3% a horní 15%. Nejlepší koncentrace pro výbuch je tedy mezi těmito hodnotami." ] }

{ "title": [ "Vlastnosti kapalin.", "Ideální kapalina.", "Skutečná kapalina." ], "section_level": [ "1", "1", "1" ], "content": [ "Přitažlivé molekulové síly mají poměrně krátký dosah, a proto na vybranou molekulu kapaliny působí pouze molekuly z jejího blízkého okolí. Oblast dosahu molekulového působení jedné molekuly lze vymezit koulí o určitém poloměru, opsanou kolem vybrané molekuly. Silové působení molekul, které se nachází mimo tuto sféru, na vybranou molekulu můžeme zanedbat. Nachází-li se vybraná molekula uvnitř kapaliny, je sféra molekulového působení plně obsazena molekulami dané kapaliny a jejich působení na vybranou molekulu je souměrné a v průměru se vyruší. Taková molekula se nachází ve volném (indiferentním) rovnovážném stavu. Nachází-li se molekula v tenké vrstvičce hraničící s jiným prostředím, ocitnou se ve sféře molekulového působení i molekuly jiné látky, čímž dojde k porušení souměrnosti silového působení a výslednice silového působení na vybranou molekulu již nebude nulová. To vede ke vzniku vnitřní vnitřního tlaku a povrchového napětí. Molekuly, které se nacházejí na povrchu kapaliny mezi sebou působí silami, která jsou tečné k povrchu kapaliny. Je-li molekula vzdálena od místa, kde se povrch (hladina) kapaliny stýká s jinou látkou (např. stěnou nádoby), tečné síly působící na tuto molekulu se vyruší a molekula se může volně přemísťovat po hladině. V místech, kde se kapalina stýká s jinou látkou, se do sféry molekulového vlivu hraniční molekuly dostávají i molekuly cizí látky a výslednice sil je různá od nuly. Důsledkem jsou kapilární jevy na rozhraní kapaliny a pevné látky.", "Ideální (dokonalá) kapalina má na rozdíl od skutečné kapaliny tyto vlastnosti: Ideální kapalinu lze získat jako speciální případ ideální tekutiny, pokud je hustota tekutiny (v celém objemu tekutiny a za všech podmínek) konstantní, tzn. formula_1. V takovém případě je objemová deformace nulová, tzn. stlačitelnost je nulová, což znamená, že kapalina je nestlačitelná.", "Skutečná (reálná) kapalina má na rozdíl od ideální kapaliny vnitřní tření a dá se mírně \"stlačit\". Popis reálné kapaliny je velmi složitý. Fyzika proto využívá některé idealizace, které umožňují lepší popis reálných jevů, než jaký poskytuje ideální kapalina. Mezi tyto idealizace patří kapalina, která není stlačitelná, ale má vnitřní tření – taková kapalina se označuje jako vazká (nebo viskózní) kapalina. Dále se zavádí nestlačitelná kapalina (tedy kapalina, která nemění objem a její hustota zůstává konstantní) a kapalina stlačitelná (její hustota závisí na tlaku kapaliny)." ] }

{ "title": [ "Motivace k zavedení pojmu síla.", "Značení a jednotky.", "Definice, základní vztahy a vlastnosti síly.", "Zavedení síly v Newtonově klasické mechanice.", "Síla v analytické mechanice.", "Síla v teorii relativity.", "Síla v kvantové teorii.", "Rozdělení sil.", "Podle základní interakce.", "Podle vzdálenosti působení.", "Pravá a zdánlivá síla.", "Podle směru působení síly.", "Konzervativní, disipativní a gyroskopické síly.", "Měření síly.", "Síly působící na soustavu hmotných bodů.", "Působení vnější síly.", "Působení vnitřní síly.", "První a druhá věta impulsová.", "Síly působící na dokonale tuhé těleso.", "Skládání sil.", "Speciální případy.", "Rozklad sil.", "Rovnováha sil.", "Příklady sil.", "Základní síly.", "Pružné (elastické) síly.", "Reaktivní síly.", "Odporové síly, dynamický vztlak.", "Povrchové síly.", "Osmotické síly.", "Setrvačné síly.", "Tíhová síla a tíha, statický vztlak.", "Mikroskopické síly.", "Síly mezi atomy a ionty.", "Síly mezi částicemi atomového jádra.", "Příbuzné veličiny.", "Objemová síla.", "Práce.", "Impuls (síly).", "Moment síly.", "Napětí a tlak.", "Odkazy.", "Literatura." ], "section_level": [ "1", "1", "1", "2", "2", "2", "2", "1", "2", "2", "2", "2", "2", "1", "1", "2", "2", "2", "1", "2", "3", "2", "2", "1", "2", "2", "2", "2", "2", "2", "2", "2", "2", "3", "3", "2", "2", "2", "2", "2", "2", "1", "2" ], "content": [ "Pojem síly vychází z denní zkušenosti člověka. Pohybový stav nějakého tělesa můžeme měnit např. tak, že jej vlastním dotykem urychlíme, zastavíme nebo odchýlíme z původního směru pohybu. Podobně to lze udělat „na dálku“ silovým polem, např. elektrickým polem u nabitého tělesa. Těleso (včetně tekutého) také můžeme stlačit nebo roztáhnout (tedy deformovat). Intuitivně chápeme, že tyto účinky mají obdobnou příčinu, kterou lze charakterizovat pojmem síla. Protože ji lze kvantifikovat, jedná se o fyzikální veličinu. Podle toho, jakým způsobem síla působí, rozlišujeme různé síly, např. elastické, elektromagnetické, kapilární, třecí síla atd. Jedna z nejběžnějších sil, s níž se setkáváme neustále (aniž si to obvykle uvědomujeme), je gravitační síla Země, kterou jsme přitahováni k naší planetě.", "Síla se obvykle značí písmenem F (z anglického \"force\"). V soustavě SI má hlavní jednotku newton se značkou N, přičemž rozměr síly je kg.m.s. V dříve rozšířené technické soustavě jednotek byl jednotkou síly kilopond (kp), který byl dokonce základní jednotkou této soustavy. Převodní vztah je 1 kp = 9,806 65 N. Imperiální jednotkou síly je libra síly (lbf), pro kterou platí převod 1 lbf = 4,448 22 N. Méně obvyklou jednotkou je dekanewton (daN); pro ni platí převodní vztah 1 daN = 10 N, což přibližně odpovídá 1 kp. V praxi se lze s dekanewtonem setkat při stanovení přítlaku elektrod odporového svařování. V dekanewtonech se uvádí rázová síla, která vzniká v laně při pádu tělesa, a její nejvyšší hodnoty jsou dosaženy právě v okamžiku zastavení pádu. Schopnost pohlcovat energii pádu a snižovat tak velikost rázové síly v laně závisí na jeho vlastnostech, zejména pružnosti. Jako normová charakteristika se udává rázová síla pro kvalitativní ohodnocení např. horolezeckých lan.", "", "Pojem síly je zaveden pomocí Newtonových pohybových zákonů (NZ), platných pro inerciální vztažnou soustavu. 1. NZ označuje sílu za příčinu změn pohybového stavu tělesa (přesněji částice či hmotného bodu). 2. NZ ji kvantifikuje: Síla působící na volnou částici (při zanedbání ostatních možných silových působení) je rovna časové změně hybnosti formula_1 částice, kterou síla způsobí. To lze vyjádřit derivací V případech, kdy lze zanedbat změnu hmotnosti při pohybu, což se týká většiny pohybů studovaných klasickou mechanikou, lze předchozí vztah rozepsat kde formula_4 označuje hmotnost a formula_5 zrychlení tělesa. Definice síly je tedy postavena na pohybové rovnici posuvného pohybu. 3. NZ pak stanoví základní vlastnost pravých sil – vzájemné, přímé (centrální) a okamžité působení ve dvojici akce-reakce. Poskytuje tak základ pro měření hmotnosti a odtud i pro stanovení síly podle 2. NZ ze zrychlení testovací částice. Důležitou vlastností je i princip superpozice (někdy označovaný za 4. NZ), podle kterého se síly působící na dané těleso (přesněji hmotný bod) vektorově sčítají, tedy vzájemně se neovlivňují. Obě tyto vlastnosti však mají omezenou platnost. Zákon akce a reakce a centrálnost působení např. obecně neplatí u silového působení prostřednictvím proměnných silových polí, kdy část hybnosti nebo momentu hybnosti může být přenášena polem. Názorný je příklad vzájemného působení dvou nabitých částic pohybujících se v rovině ve vzájemně kolmých směrech, kdy v místě největšího přiblížení jedna částice působí na druhou pouze elektrostatickou silou, zatímco druhá na první působí vedle stejně velké elektrostatické reakce také silou magnetickou. Silové působení také nemůže být okamžité, neboť rychlost šíření interakce je podle speciální teorie relativity omezena rychlostí světla ve vakuu. Podobně obecná teorie relativity ukazuje, že rozložení energie a hybnosti vzájemné interakce nelineárně mění metrické vlastnosti („zakřivení“) časoprostoru a ovlivňuje tak jiná působení. Klasická mechanika nestanoví žádné obecné zásady pro nezávislé zákony silového působení (tedy na čem interakce závisí a jak). Jediným omezením je platnost Galileiova principu relativity, která vylučuje některé závislosti silového působení na rychlosti interagujících částic. Newton se omezil na dva druhy silového působení (pravých sil), u kterých stanovil i konkrétní podobu silového zákona. Pro gravitační působení je to Newtonův gravitační zákon, pro pružnou (elastickou) sílu v tahu a tlaku je to záporně vzatá přímá úměrnost se změnou délky. Cavendish a Coulomb nezávisle na sobě objevili podobu silového zákona – Coulombův zákon – pro elektrostatické působení nábojů (i pro magnetostatické působení tzv. magnetických množství; teprve později bylo magnetické působení identifikováno jako relativistický efekt, bez vlastních nosičů, s vírovým silovým polem). Všechny výše uvedené pravé síly se vyznačují centrálním působením, tedy při vzájemném silovém působení dvou hmotných bodů je vektorová přímka akce i reakce totožná se spojnicí těchto bodů. Pojem (pravé) síly v Newtonově klasické mechanice lze proto shrnout takto: Síla je fyzikální veličina Newtonovo zavedení síly nelze považovat za definici v matematickém slova smyslu. Tři Newtonovy pohybové zákony totiž současně zavádějí pojmy hybnost (resp. hmotnost), síla a implicitně také inerciální soustava, a navíc stanoví jejich vzájemné vztahy. Připomínají tak „definici kruhem“. Navíc je nutno uvažovat mnoho předpokladů, často intuitivních, někdy jen částečně formulovaných či zmíněných jinde v Newtonově díle, jak ukázaly rozbory fyziků 20. století, např. od Ernsta Macha. O důsledné logické zavedení síly a hmotnosti v Newtonově duchu se pokusil P. W. Bridgman, intuitivní předpoklady však jsou i v jeho případě nutné pro směrnici působící síly. Plný výčet nutných předpokladů lze nalézt např. v axiomatické formulaci Madelunga nebo v jiných, matematicky formálnějších přístupech k axiomatickému zavedení klasické mechaniky. Důkladnější rozbor v češtině nabízí několik učebnic. Jednoduchou „definici“ síly umožňuje pouze případ konzervativního (potenciálového) pole, máme-li již předtím definovanou potenciální energii. Konzervativní síly lze vyjádřit jako záporný gradient potenciální energie formula_6:", "V analytické mechanice se za výchozí veličinu zpravidla bere jistá skalární veličina (obecně zvaná též „kinetický potenciál“) a základní zákon(y) mechaniky jsou pomocí této veličiny formulovány jako diferenciální, integrální či variační principy. Touto veličinou bývá např. kinetická energie formula_8, potenciální energie formula_6, Lagrangeova funkce formula_10 nebo Hamiltonova funkce formula_11. Pomocí těchto funkcí lze vyjádřit pohybové rovnice a zpravidla i síly (až na některé obecné třídy disipativních sil a reakční síly neholonomních vazeb), a to navíc obecněji než u vektorové mechaniky – zobecněné síly nemusí odpovídat pouze klasické souřadnici formula_12, ale libovolné zobecněné souřadnici formula_13, a nemusí mít rozměr síly. V Lagrangeově zápisu tak platí pro zobecněnou sílu vztah Oddělíme-li nyní (disipativní) část zobecněné síly formula_15, kterou nelze vyjádřit jako derivaci zobecněné potenciální energie formula_16 a kterou je nutno stanovit empiricky: lze pohybové rovnice vyjádřit pomocí Lagrangeovy funkce formula_18 takto: V Hamiltonově zápisu mají pohybové rovnice tvar přičemž pravou stranu můžeme ztotožnit se zobecněnými silami. Hamiltonova funkce je zde definována vztahem formula_21 a zobecněná hybnost formula_22.", "Speciální teorie relativity opouští centrální působení a zákon akce a reakce, neboť zavádí konečnou rychlost šíření interakce, zachovává však rovnost síly s časovou změnou hybnosti s tím, že na rychlosti souřadné soustavy závisí jak rychlost, tak i hmotnost tělesa. Platí tedy Pohybová rovnice má tvar: kde formula_25 je rychlost tělesa a formula_26 je rychlost světla ve vakuu. Změna rychlosti tedy obecně nemá směr působící síly. Ve čtyřvektorovém formalismu typu formula_27 odpovídá síle čtyřvektor síly (čtyřvektorové indexy značeny řeckými písmeny): kde formula_29 je čtyřvektor hybnosti, formula_30 čtyřvektor rychlosti, formula_31 klidová hmotnost a formula_32 vlastní čas. Složky čtyřvektoru síly lze vyjádřit pomocí klasických vektorů vztahem: kde druhý člen čtvrté složky se uplatňuje pouze v případech, kdy dochází ke změně klidové hmotnosti (např. emisí či absorpcí záření). Rovnice speciální teorie relativity definující sílu lze formulovat i pro neinerciální soustavy: kde D značí absolutní derivaci a formula_35 Christoffelův symbol druhého druhu. Nejedná se však o pohybovou rovnici obecné teorie relativity. Obecná teorie relativity popisuje interakce ne pomocí síly, ale pomocí změny metrických vlastností časoprostoru dané rozložením energie a hybnosti. Tělesa se pohybují po nejpřímějších trajektoriích v takto zakřiveném časoprostoru.", "Schrödingerova formulace kvantové mechaniky přiřazuje pozorovatelným veličinám příslušné (lineární hermiteovské) operátory a stavům systému vektor v Hilbertově prostoru (v souřadnicové reprezentaci známý pod názvem vlnová funkce). Časovému vývoji podléhá stavový vektor, rovnicí časového vývoje je Schrödingerova rovnice. Máme-li částici v potenciálovém poli, lze pomocí Ehrenfestova teorému odvodit obdobu zákona síly pro střední hodnoty operátorů a zavést tak operátor síly: I hybnost lze popsat rovnicí obdobnou klasické definici: kde formula_4 je hmotnost částice. Časová změna střední polohy souřadnice tak bude ve vnějším potenciálovém poli popsána klasickou mechanikou. Je však třeba zdůraznit, že tyto rovnice jsou rovnostmi operátorů ve smyslu středních hodnot. Chování podle kvantově mechanického vztahu bude blízké klasickému chování, pouze bude-li částici reprezentovat „úzký“ vlnový balík (velké hybnosti částice). Časovým vývojem se navíc vlnový balík (s výjimkou stacionárních vázaných stavů) postupně rozplývá, takže takové klasické chování je dobrou aproximací pouze pro krátké časové intervaly. Uvedené vztahy jsou příkladem obecnějšího principu korespondence, podle kterého lze operátory pozorovatelných veličin zavést z operátorů dvou základních kanonických veličin – délky a hybnosti – stejnými vztahy, jako v klasické mechanice. Kvantová teorie pole neřeší míru vzájemného působení pomocí pojmu síly. Pomocí metody kanonického kvantování polí a teorie kalibračních polí lze vzájemné působení (elektromagnetické i slabé a silné jaderné) popsat pomocí kreací a anihilací virtuálních intermediálních částic a znázornit Feynmanovými diagramy. Charakteristikou síly interakce formula_39-tého druhu je pak příslušný „náboj“ formula_40 (obvykle značený formula_41 pro silnou, formula_42 a formula_43 pro elektroslabou resp. formula_44 (elementární náboj) pro elektromagnetickou interakci), případně tzv. vazbová konstanta interakce formula_45 (pro elektromagnetickou interakci nazývaná konstanta jemné struktury). Kvantová teorie přináší i nový pohled na vakuum jako prostředí neustále vznikajících a zanikajících párů částice–antičástice, které vede k novým makroskopickým silovým projevům. Příkladem je experimentálně prokázaná Casimirova síla, která se projevuje např. jako přitažlivá síla mezi dvěma blízkými rovnoběžnými kovovými deskami ve vakuu, aniž by byly nabité. Tato síla vzniká i v případě reálné tekutiny mezi deskami (jako přídavná síla k mezimolekulovým silám a tlakové síle dané pohybem molekul) a v tomto případě může být výsledný efekt též odpudivý.", "", "Současná fyzika zná 4 druhy základních interakcí, na které lze redukovat veškeré vzájemné působení materiálních objektů: Z těchto základních interakcí pouze 2 jsou dalekodosahové a projevují se v makroskopických (nekvantových) měřítcích, ve kterých má pojem síly smysl. Je to gravitace a elektromagnetické působení, které je zodpovědné za všechny ostatní makroskopické silové projevy.", "V klasickém pojetí síly se silové působení uskutečňuje buď přímým stykem, nebo silovým polem „na dálku“. Přímý styk nastává, pokud se působící tělesa vzájemně dotýkají. Příkladem může být tlačení jednoho tělesa druhým nebo odraz jednoho tělesa od druhého. „Na dálku“ na sebe tělesa působí prostřednictvím silového pole a tělesa se nedotýkají. Příkladem může být silové působení mezi dvěma magnety nebo gravitační přitahování. Ve skutečnosti je i působení přímým dotykem případem působení prostřednictvím elektromagnetického pole jednotlivých částic, tvořících strukturu těles. Totéž platí pro pružné síly.", "Při změně soustavy souřadnic na neinerciální vztažnou soustavu dochází ke změně tvaru pohybové rovnice. Formální tvar pohybových rovnic z inerciální vztažné soustavy lze zachovat přidáním nových působících sil, které mají v dané soustavě dynamické účinky stejné jako pravé síly. Pojem síly se proto rozšiřuje o tyto zdánlivé, setrvačné síly. Rozlišují se tedy síly pravé a zdánlivé (setrvačné). Pravé síly vyplývají přímo ze vzájemného působení materiálních objektů, zatímco zdánlivé, setrvačné síly vyplývají z volby vztažné soustavy. Příkladem zdánlivých sil jsou odstředivá síla, Eulerova síla nebo Coriolisova síla.", "Podle toho, zda se těleso působením síly ke „zdroji síly“ přibližuje nebo vzdaluje, lze síly označit jako přitažlivé nebo odpudivé síly. Pod pojmem „zdroj síly“ si lze představit například těleso s nějakým nábojem. Toto dělení nelze vždy aplikovat, je např. často problematické pro vírová silová pole (magnetické síly). Zdánlivé síly nelze zařadit ani do jedné skupiny, neboť nemají původ ve vzájemném působení těles či polí.", "Konzervativní silové pole je silové pole, které může konat práci, ale v izolovaném systému na uzavřené křivce je celková vykonaná práce nulová. Konzervativní síly lze vyjádřit jako záporný gradient potenciální energie: formula_7, proto se též nazývají potenciálové. Mezi konzervativní síly patří např. gravitační síla a elektrostatická síla. Nekonzervativní síly jsou silami, jejichž práce na uzavřené křivce je nenulová. Při jejich působení tedy dochází k „rozptýlení“, disipaci energie, proto se též nazývají disipativní. Jde například o síly tření. Existují i síly, jejichž pole nelze popsat potenciální energií, protože nekonají práci již vzhledem ke své podstatě – působí totiž vždy kolmo ke směru pohybu. Nedochází u nich tedy ani k disipaci energie. Takové síly označujeme jako gyroskopické. Příkladem je působení stacionárního magnetického pole na pohybující se nabitou částici (magnetická část Lorentzovy síly), ze zdánlivých sil pak Coriolisova síla.", "Síla se měří zpravidla pomocí jejich deformačních účinků (měření síly se převádí na měření výchylky - délky nebo úhlu) nebo vyvolanými změnami elektromagnetických vlastností prostředí (měření síly se převádí na měření el. proudu nebo el. napětí). Pro měření se používají: Nanotechnologie si vyžadují potřebu detekce stále menších sil. Byly tak vyvinuty metody měření velmi malých sil, kterých se využívá například při mikroskopii atomárních sil (AFM), založené na piezoelektrickém jevu, či pro optické nebo magnetické mikromanipulátory (\"optical tweezers\", \"magnetic tweeezer\"). V roce 2016 byla vyvinuta metoda měření sil s citlivostí pod 200 fN (2×10 N), založená na převodníku sil kvantových interakcí při průhybu nanovláken na optický signál, využitelná např. k detekci sil infrazvukového vlnění v kapalinách nebo i v biologickém zkoumání k monitorování bakteriálního pohybu či tepu jednotlivých srdečních buněk.", "V soustavě hmotných bodů (lépe řečeno v jakékoliv soustavě těles, částic, apod.) lze síly působící na hmotný bod rozdělit na vnější a vnitřní. Vnější síly mají zdroj mimo soustavu hmotných bodů. Naproti tomu vnitřní síly jsou síly, které působí mezi jednotlivými hmotnými body uvnitř soustavy hmotných bodů.", "Má-li působení vnější síly za následek deformaci tělesa, pak se hovoří o \"deformačním účinku síly\". Příkladem může být stlačování gumového míče, který sice zůstává v klidu, ale mění se jeho objem a tvar, neboť se deformuje. Jiným příkladem je natahování nebo stlačování pružiny, kdy také dochází k deformaci. Má-li působení vnější síly za následek změnu pohybového stavu, hovoří se o \"pohybovém účinku síly\". Udeříme-li například do nějakého (volného) tělesa, pak se toto těleso začne pohybovat, tj. změnil se jeho pohybový stav. Vnější síly tedy mohou způsobovat pohyb v soustavě hmotných bodů.", "Pokud v soustavě hmotných bodů, které jsou vzájemně v klidu, působí hmotný bod s hmotností formula_47 na hmotný bod s hmotností formula_48 silou formula_49, pak podle 3. Newtonova pohybového zákona působí také bod s hmotností formula_48 na bod s hmotností formula_47 silou formula_52, která má stejnou velikost jako formula_49, ale opačný směr, tzn. formula_54. Vektorový součet těchto sil je tedy nulový. Pokud má soustava více než dva hmotné body lze psát V soustavě hmotných bodů se tedy všechny vnitřní síly vzájemně ruší. Výslednice všech vnitřních sil soustavy hmotných bodů je nulová. Třetí pohybový zákon výslovně nemluví o tom, že by působící síly (akce a reakce) měly ležet v jedné přímce, ačkoliv mají opačný směr a stejnou velikost. Pokud by však tyto síly neležely v jedné přímce, způsobilo by to vznik silového momentu. V soustavě hmotných bodů se proto předpokládá, že síly, kterými na sebe dva hmotné body soustavy působí, leží v jedné přímce. Silový moment mezi dvěma hmotnými body je tedy nulový. Výsledný moment vnitřních sil soustavy, který je součtem momentů mezi jednotlivými hmotnými body, je vzhledem k libovolnému bodu prostoru nulový. Vnitřní síly tedy nezpůsobují pohyb soustavy jako celku.", "Z výše uvedeného rozboru plynou následující věty: Časová derivace celkové hybnosti soustavy hmotných bodů je rovna výslednici vnějších sil působících na soustavu. (věta o hybnosti soustavy, 1. věta impulsová) Časová derivace celkového momentu hybnosti soustavy hmotných bodů je rovna výslednému momentu vnějších sil působících na soustavu, počítanému ke stejnému bodu jako celkový moment hybnosti. (věta o momentu hybnosti soustavy, 2. věta impulsová) Speciálním případem jsou zákon zachování hybnosti a zákon zachování momentu hybnosti izolované soustavy.", "", "Skládání sil je postup, kterým se z jednotlivých sil působících na těleso určí výsledná síla (tzv. výslednice sil). Účinek všech sil je pak stejný jako účinek výslednice. Síly jsou vektorové veličiny, a tedy záleží na jejich velikostech a směrech. Při skládání sil působících na těleso může záležet i na místech, kde síly na těleso působí (na působištích sil), protože z různých působišť mohou vznikat různé otáčivé účinky sil na těleso (viz dvojice sil). Výslednice sil je rovna vektorovému součtu jednotlivých sil, tzn. Vychází se přitom z předpokladu, že jednotlivé síly se vzájemně neovlivňují, tzn. platí princip superpozice. kde formula_66 je vzdálenost sil formula_61 a formula_62. kde formula_66 je vzdálenost sil formula_61 a formula_62. a) rozklad jednotlivých sil do vzájemně kolmých směrů (souřadnice \"x\" a \"y\"):", "formula_75, kde :formula_76 je úhel od kladné poloosy formula_77 proti směru hodinových ručiček. b) sečtení složek sil do jednotlivých směrů: formula_78 c) výsledná velikost síly: formula_79 d) úhel výslednice sil: formula_80, pro formula_81 je formula_82, pro formula_83 a zároveň formula_84 je formula_85 a pro formula_83 a zároveň formula_87 je formula_88 e) působiště výsledné síly: formula_89, pro formula_90 je formula_91 libovolné formula_92, pro formula_93 je formula_94 libovolné", "Rozklad sil je postup, kterým se síla rozkládá na jednotlivé složky, jejichž složením lze určit původní sílu. Jedná se opačný proces než je skládání sil. V případě, že sílu rozkládáme na dvě, je rozklad sil jednoduchou záležitostí. Jsou-li známy směry, ve kterých mají složky působit, pak tyto směry tvoří směry stran rovnoběžníku sil, jehož úhlopříčkou je původní síla. Velikosti stran vzniklého rovnoběžníku představují velikosti složek. Jsou-li ale známy velikost a směr první složky, pak druhou složku představuje vektor spojující koncové body vektorů první složky a původní síly (v uvedeném pořadí). Pokud se jedná o rozklad sil v případě kluzného dotyku dvou těles, je možno (viz obrázek) přenést ve směru x pouze sílu F takové velikosti, která odpovídá třecí síle mezi oběma tělesy tj. F = k x F = - F. Pokud je síla |F| > |F| dojde ke smyku mezi oběma tělesy a těleso se bude pohybovat ve směru x, tj. podle výslednice síly ve směru x. Matematické řešení rozkladu obecné síly do dvou směrů se společným působištěm v rovině: formula_95 formula_96 kde uhly jsou od kladné poloosy \"x\" orientované proti směru hodinových ručiček. Úhly formula_97 a formula_98 jsou úhly požadovaných směrů. Pokud síly vyjdou záporné mají opačným směr než předpokládaly úhly formula_97 nebo formula_98. Pokud požadujeme rozložit do dvou směrů výslednici více sil pracujeme s výslednými složkami vstupních sil do směrů x a y: formula_101 formula_102 formula_103 formula_104 Pokud síly vyjdou záporné mají opačný směr než předpokládaly úhly formula_97 nebo formula_98.", "Rovnováha sil je stav, kdy na těleso působí více sil, ale jejich výslednice je nulová, a výsledný moment sil vzniklý složením všech momentů sil je rovněž nulový, tzn. V rovině platí 3 rovnice rovnováhy: Kde úhly formula_112 jsou od kladné poloosy x ve směru proti pohybu hodinových ručiček Jestliže na těleso působí v jednom bodě dvě síly, nastane rovnováha v případě, že síly jsou stejně velké opačného směru. Pro pohyb tělesa, u něhož jsou síly v rovnováze, platí první pohybový zákon. Těleso, u kterého jsou síly v rovnováze a které se nepohybuje (je v klidu), musí být v některé z rovnovážných poloh.", "", "Základními silami jsou v makroskopických měřítcích síla gravitační a síla elektrostatická.", "Mezi pružné (elastické) síly řadíme sílu tahovou a tlakovou, ohybovou, smykovou a torzní. Deformace je přitom přímo úměrná působící síle.", "Při pohybu tělesa, u kterého dochází k postupnému oddělování nebo připojování částic zanedbatelné hmotnosti vzhledem k hmotnosti tělesa, lze pohybová rovnice takové soustavy přepsat do tvaru pohybové rovnice tělesa s proměnnou (klidovou) hmotností. Změna jeho hybnosti bude rovna součtu vnější síly a síly reaktivní, rovné součinu vektoru relativní rychlosti oddělovaných/připojovaných částic vzhledem k tělesu a časové změny (derivace) hmotnosti tělesa (při úbytku hmotnosti tedy bude působit proti směru unikání částic).", "Odporové síly jsou typickým příkladem disipativních sil. Patří mezi ně síla smykového tření (mezi pevnými tělesy), síla vnitřního tření tekutin a odporové síly při pohybu těles v tekutinách. Všechny působí proti směru relativního pohybu. Při laminárním obtékání tělesa tekutinou vznikají ještě (nedisipativní) dynamické vztlakové síly (hydrodynamické, aerodynamické), které souvisejí s rozdíly tlaku v tekutině na různých stranách tělesa způsobenými rozdílnou rychlostí obtékání podle Bernoulliovy rovnice.", "Povrchové síly se projevují na rozhraní dvou prostředí, z nichž aspoň jedno je kapalné. Nazývají se též kapilární. Povrchová síla je úměrná délce myšleného řezu povrchem a působí v povrchu kolmo k tomuto řezu (koeficient úměrnosti se nazývá povrchové napětí).", "Jsou-li dva tekuté roztoky téže látky a nestejné koncentrace odděleny polopropustnou přepážkou (propustnou pouze pro molekuly rozpouštědla), snaží se difuze vyrovnat parciální tlak rozpouštědla na obou stranách přepážky a dochází k pronikání molekul rozpouštědla do koncentrovanějšího roztoku. Tento osmotický tlak vytváří osmotickou sílu přímo úměrnou rozdílu molární koncentrace obou roztoků, teplotě a ploše přepážky; koeficientem úměrnosti je molární plynová konstanta.", "Mezi setrvačné síly patří zdánlivé síly, které nemají původ ve vzájemném působení materiálních objektů. Patří mezi ně unášivá síla a Coriolisova síla.", "Nejběžnějším prostředím je pro člověka povrch Země nebo místa nad a pod ním. S povrchem Země proto zpravidla spojuje svou souřadnou soustavu, ta je však vzhledem k zemské rotaci soustavou neinerciální. Působí v ní proto nejen (pravá) gravitační síla, ale i síly setrvačné, tedy odstředivá síla pro tělesa v klidu vůči zemskému povrchu. Výslednici těchto sil označujeme jako tíhovou sílu a její pole jako tíhové pole. Tíha je fyzikální veličina vyjadřující sílu \"statického\" působení tělesa v tíhovém poli na jiné těleso (např. podložku nebo závěs). S tíhovým polem souvisí i vznik statické vztlakové síly (hydrostatické, aerostatické), působící na těleso ponořené do tekutiny v tíhovém poli. Síla je rovna součinu objemu tělesa, tíhového zrychlení a hustoty tekutiny v místě ponořeného tělesa (u stlačitelných tekutin platí pouze pro tělesa malé výšky, kdy lze zanedbat změnu hustoty s výškou tělesa).", "Pojem síly se často používá i pro mikroskopické jevy, kde je již nutný kvantově mechanický popis.", "Níže uvedené síly nemají pojmově přesné vymezení hranic (je otázkou konvence), přechod mezi nimi je svou podstatou plynulý. V silných magnetických polích (10 T, přirozeně se vyskytujících pouze ve vesmíru, např. v blízkosti bílých trpaslíků i dalších hvězdných objektů) mohou být atomy v molekulách vázány i tzv. kolmou paramagnetickou vazbou, obdobnou kovalentní vazbě, ale založenou na stabilizaci vazebných orbitalů kolmo k vnějšímu magnetickému poli.", "U jaderných sil mezi nukleony, držících je vázané v jádře (i přes elektrostatické odpuzování protonů), se jedná o zbytkové barevné působení (silnou interakci) mezi hadrony (hlavní část barevné interakce působí mezi kvarky uvnitř hadronů). Jsou to krátkodosahové přitažlivé síly, jejichž plný výklad je však možný až v kvantové teorii pole.", "", "Objemová síla je definována jako hustota síly působící v objemu tělesa a definuje se vztahem kde formula_114 je síla působící na objem formula_6 a limita se míní v makroskopickém smyslu. Jednotkou v SI je newton na metr krychlový (N/m3).", "Dráhový účinek působící síly formula_114 se nazývá práce. Definuje se vztahem Jednotkou v SI je joule (J).", "Časový účinek působící síly formula_114 se nazývá impuls síly. Definuje se vztahem Impuls síly působící na volné těleso je roven změně jeho hybnosti. Jednotkou v SI je newtonsekunda (N·s).", "Míru otáčivých schopností síly udává moment síly. Moment síly formula_120 síly formula_121 vzhledem k bodu Q je definován vztahem: kde formula_123, formula_124 polohový vektor působiště síly (nebo libovolného jiného bodu na vektorové přímce síly) a formula_125 polohový vektor bodu Q. Jednotkou v SI je newtonmetr (N·m).", "V mnoha případech působí síla na určitou plochu. Jedná se obvykle o sílu působící na povrch nějakého tuhého tělesa nebo na povrch tekutiny. Sílu lze v prvním případě vyjádřit jako součin napětí formula_126 a obsahu formula_127 dané plochy. Složky síly formula_128 působící na element plochy lze tedy psát kde formula_130 je tenzor napětí a formula_131 je normála plochy s obsahem formula_127. Ve druhém případě se vztah zjednoduší, neboť tenzor napětí je nahrazen skalárním tlakem formula_133: kde formula_135 je složka vektoru síly a kolmá k elementu plochy formula_136 na který působí, přičemž směr vektoru popisujícího element formula_136 má směr normály k této plošce. Jednotkou napětí i tlaku v SI je pascal (Pa).", "", "Hlavním zdrojem článku byly následující publikace:" ] }

{ "title": [ "Simultánní tlumočení.", "Konsekutivní tlumočení.", "Tlumočení z listu.", "Práce tlumočníka – předpoklady a charakteristika." ], "section_level": [ "1", "1", "1", "1" ], "content": [ "Služby tlumočníků jsou často používány na mezinárodních konferencích, kde řečníci hovoří ve své mateřštině nebo schválených jednacích jazycích, a tlumočníci v tlumočnických kabinách (nikoli kabinkách) tlumočí do dalších jednacích jazyků tak, aby si každý z účastníků mohl do svých sluchátek zvolit tlumočení do toho jazyka, který mu nejlíp vyhovuje (simultánní tlumočení). Často jsou tlumočeny rovněž filmy na filmových festivalech. Simultánnímu tlumočení za použití tlumočnické techniky se říká \"tlumočení kabinové\". Simultánně lze však tlumočit také bez technických pomůcek, a to šeptem do ucha klienta. Tato tlumočnická praxe se označuje jako šušotáž, tedy tlumočení šeptem (z francouzského \"chuchoter\"). Často se také používá jakýsi mezistupeň, tzv. \"šeptáková souprava\", \"šepták\" – v základní verzi mikrofon pro tlumočníka a bezdrátové přijímače pro posluchače. V rozšířené verzi má tlumočník navíc přijímač, ve kterém slyší příspěvky ve výchozím jazyce. Někdy se místo tlumočnické šeptákové soupravy využívá průvodcovská souprava, která je v některých provedeních pro tlumočení nevhodná. Při simultánním tlumočení je dobrý tlumočník obvykle schopen částečně předvídat (prognózovat) vývoj řečníkova projevu, přílišnému časovému zpoždění se dokáže bránit jeho smysluplným zkracováním a zestručňováním (např. pokud řečník uvádí řadu příkladů), aniž by tím musela být podstatně snížena informační hodnota tlumočení. Občas se přitom tlumočí dokonce přes třetí jazyk. Například ze slovenštiny jeden tlumočník přetlumočí do angličtiny a z té pak jiný do požadovaného jazyka, např. albánštiny. Angličtina je v tomto případě \"pilotním jazykem (tzv. pilotáž nebo relay)\". Zajišťují-li tlumočníci převod do jiného jazyka než své mateřštiny, hovoříme o režimu \"retour\". V rámci simultánního tlumočení můžou existovat další kategorie: např. tlumočení projevu, jehož text nebo nástin má tlumočník k dispozici.", "Dalším důležitým druhem tlumočení je tzv. konsekutivní tlumočení (tj. \"tlumočení následné\") – tlumočník obvykle počká, až řečník vysloví část svých myšlenek, odmlčí se a poskytne tlumočníkovi čas k převodu. (Rozhovory státníků či obchodníků, často při obědě, kterého se také zúčastní. Policie a soudy používají tlumočníky pro rozhovory se zahraničními svědky nebo delikventy.) Konsekutivní tlumočení bylo v počátcích profesionální tlumočnické činnosti až do konce druhé světové války takřka výhradně používaným způsobem tlumočení nejen na mezinárodní úrovni. Ačkoli konsekutivní tlumočení zabírá více času než simultánní tlumočení, je po formální i obsahové stránce kvalitnější. Při konsekutivním tlumočení má dobrý tlumočník podat lepší řečnický a stylistický výkon než špatný řečník. Tlumočník volí tempo s ohledem na posluchače a mimojazykovou situaci, v žádném případě by však neměl mluvit déle než řečník. Konsekutivní tlumočení může být \"bilaterální\" (obousměrné), tj. tlumočník tlumočí v průběhu jedné zakázky jak do své mateřštiny, tak do svého aktivního jazyka, anebo pouze \"jednosměrné\", tj. tlumočník tlumočí jen jedním směrem, většinou do své mateřštiny. Konsekutivně se dá tlumočit buď zpaměti (bez zápisu), nebo s tlumočnickým zápisem (tzv. notací), jejž musí tlumočník ovládat, jelikož může být nucen s maximální přesností najednou převést i několik minut cizojazyčného vystoupení. Zajímavé je, že jednání, při němž je konsekutivně tlumočeno, nebývá časově náročnější než jednání, při němž tlumočení není nutné, vede totiž k větší stručnosti řečníků.", "Tlumočení z listu, dříve se užívalo termínu překlad z listu, se děje mimo kabinu a bez náslechu. Tlumočník obdrží text originálu a jeho úkolem je převést tento text v časové bezprostřednosti, plynně a v tempu obvyklého ústního projevu do cílového jazyka. Neměl by se zbytečně opravovat, přeformulovávat jednou vyřčené, měl by zachovávat oční kontakt s posluchači, působit přirozeně a tlumočit obsah, smysl textu. Proto se hovoří o tlumočení, interpretaci, nikoli o překladu. Tlumočení z listu je z časového hlediska velmi úsporné, klade však velké nároky na tlumočníkovu schopnost rozdvojení pozornosti ve vztahu k vlastní činnosti.", "Práce tlumočníka je náročná na pohotovost a rychlost, má však menší nároky na přesnost v porovnání s překladatelem. Tlumočník dokonce nesmí být příliš puntičkářský, musí přetlumočit především jádro myšlenky s vědomím, že ji i trochu zjednodušil a že není jeho úkolem tlumočit individuální styl mluvčího (i když i tuto iluzi, dokonce iluzi běžného rozhovoru dokáže dobrý tlumočník vyvolat). Pro dobrou práci tlumočníka by mu měly být vytvořeny dobré podmínky: měl by včas obdržet dostatečné podklady k práci (zejména jde-li o věci odborné), měl by být včas seznámen s důležitými okolnostmi jednání, v ideálním případě by měl mít možnost se seznámit i s prostředím. Především simultánní tlumočení patří k duševně nejnamáhavějším činnostem vůbec, tlumočníci by se proto měli při tlumočení pravidelně střídat (přibližně po 20 minutách), místnost by měla být dobře větrána a osvětlena a měli by mít i dobrý vizuální kontakt s řečníky i posluchači. Tlumočení je vyučováno buď na specializovaných translatologických katedrách, na jednotlivých filologických oborech (germanistika, romanistika), případně si příslušné instituce můžou tlumočníky vychovávat samy." ] }

{ "title": [ "Přechody mezi skupenstvími.", "Pevná látka – kapalina.", "Kapalina – plyn.", "Pevná látka – plyn.", "Přechod k plazmatu.", "Přechod ke kvark gluonovému plazmatu." ], "section_level": [ "1", "2", "2", "2", "2", "2" ], "content": [ "", "Přechodu od pevné látky ke kapalině se říká tání. Opačný jev se nazývá tuhnutí. Aby těleso přešlo z pevné fáze do kapalné, musíme mu dodat skupenské teplo tání. Na mikroskopické úrovni se to rovná dodání energie částici, která bude větší než energie vazby, která částici v pevné látce drží. Není potřeba, aby pevné těleso mělo nějakou konkrétní teplotu, aby se některé částice z něj uvolňovaly do kapalné fáze. V případě ale, že teplota dosáhne bodu tání, přechod do kapalné fáze nastane spontánně v celém jeho objemu.", "Přechodu od kapaliny k plynu se říká vypařování. Opačný jev se nazývá zkapalnění. Aby těleso přešlo z kapalné fáze do plynné, musíme mu dodat skupenské teplo varu. Na mikroskopické úrovni se to rovná dodání energie částici, která bude větší než energie vazby, která částici v kapalině drží. Není potřeba, aby kapalné těleso mělo nějakou konkrétní teplotu, aby se některé částice z něj uvolňovaly do plynné fáze. V případě ale, že teplota dosáhne bodu varu, přechod do plynné fáze nastane spontánně v celém jeho objemu. Tehdy mluvíme o varu.", "Pokud částici na mikroskopické úrovni dodáme tolik energie, že se přetrhne nejen vazba, která ji držela na pevném místě, ale také vazba, která by ji udržela v kapalině, částice se uvolní jako plyn. V některých vhodných případech lze tento přechod pozorovat i na makroskopické úrovni a říká se mu sublimace. Opačný jev se nazývá desublimace. Někdy se můžeme setkat s pojmem sublimace pro oba směry.", "Zde není rozhodující, zda první skupenství je plynné, kapalné nebo pevné. Látka se změní kvalitativně v úplně novém směru - uvolní část nebo všechny své elektrony z atomových obalů. Rozhodující přitom není, jak silná ionizace proběhne, ale zda tato ionizace bude mít vliv na kolektivní chování látky. I velmi slabě ionizovaná látka může být plazmatem (například ionosféra), ale na druhou stranu třeba plamen ohně se za plazma obvykle nepovažuje. Ekvivalentem skupenského tepla zde může být energie potřebná k ionizaci.", "Tento přechod byl zatím pozorován jen ve velmi speciálních případech. Dodnes není zcela jasné, jaké všechny děje při přechodu z normálního stavu hmoty (ve smyslu existence nukleonů) do stavu kvark gluonového plazmatu probíhají. Mnoho odpovědí by měl přinést urychlovač částic LHC (\"Large Hadron Collider\") v CERNu se soustavou detektorů pro projekt ALICE (\"A Large Ion Collider Experiment\") dokončenou roku 2008." ] }

{ "title": [ "Historický vývoj atomové teorie.", "Thomsonův (pudinkový) model atomu.", "Rutherfordův (planetární) model atomu.", "Bohrův-Sommerfeldův model atomu.", "Kvantověmechanický model atomu.", "Složení atomu.", "Druhy atomů.", "Exotické druhy.", "Atomy a molekuly.", "Silové působení v atomu.", "Výzkum atomů.", "Nemožnost vizualizace atomů viditelným světlem.", "Zařízení pro vizualizaci atomů.", "Manipulace s atomy." ], "section_level": [ "1", "2", "2", "2", "2", "1", "1", "2", "1", "1", "1", "2", "2", "2" ], "content": [ "První představy o atomu pocházejí z antického Řecka, ve kterém v 5. století př. n. l. Démokritos představil filosofickou teorii - atomismus, podle které nelze hmotu dělit do nekonečna, neboť na nejnižší úrovni existují dále nedělitelné částice, které označil slovem \"atomos\" (ἄτομος). Podle této teorie je veškerá hmota složena z různě uspořádaných atomů různého druhu, které jsou nedělitelné, přičemž je nelze vytvářet ani ničit. Navíc se objevuje i myšlenka existence prázdného prostoru, kterým se mohou atomy pohybovat. Vědeckou formu atomové teorii poskytl na začátku 19. století John Dalton, podle kterého se každý chemický prvek skládá ze stejných atomů zvláštního typu, které nelze měnit ani ničit, ale lze je skládat do složitějších struktur (sloučenin). Na základě této teorie byl schopen vysvětlit některé otevřené otázky tehdejší chemie, např. proč při chemických reakcích reagují vždy jednoduché poměry množství příslušných látek (viz zákon násobných poměrů slučovacích).", "Teorii o nedělitelných atomech (přesněji částicích, které atomy nazval Dalton) však v roce 1897 vyvrátil J. J. Thomson, který při studiu katodového záření objevil elektron — tedy první subatomární částici. Na základě tohoto objevu vytvořil tzv. \"Thomsonův model atomu\" (též \"pudinkový model\"), který předpokládal, že atom je tvořen rovnoměrně rozloženou kladně nabitou hmotou, ve které jsou (jako rozinky v pudinku) rozptýleny záporně nabité elektrony.", "Thomsonův model překonal na začátku 20. století Ernest Rutherford, který analýzou experimentů Geigera a Marsdena dokázal, že většina hmoty s kladným nábojem je umístěna ve velmi malém prostoru ve středu atomu. To ho vedlo k \"Rutherfordově modelu\", podle kterého se atom skládá z kladně nabitého hutného jádra, kolem kterého obíhají záporně nabité elektrony obdobně jako planety obíhají Slunce (proto se tento model nazývá též \"planetární model atomu\"). Později také zjistil, že jádro atomu vodíku je nejjednodušším jádrem, které je tvořeno jedinou částicí, přičemž tato částice je obsažena také v jádrech ostatních atomů. Tato částice se nazývá proton. V roce 1932 pak James Chadwick objevil neutron, který se v jádře nachází spolu s protony. Planetární model však trpěl mnoha zásadními nedostatky: například podle všech známých zákonů by elektricky nabité těleso (elektron) obíhající po kruhové či eliptické dráze muselo vysílat elektromagnetické záření, čímž by ztrácelo energii a ve velmi krátkém čase by se všechny elektrony spirálovitě zřítily do atomových jader.", "Zásadní problémy Rutherfordova modelu překonala až nová kvantová teorie, podle které je elektromagnetické záření vysíláno i pohlcováno po nedělitelných množstvích, kvantech. V roce 1913 vytvořil Niels Bohr podle této teorie \"Bohrův model atomu\". Podle tohoto modelu obíhají elektrony atomové jádro jen na některých dovolených kruhových drahách, přičemž nemohou vyzařovat a spirálovitě padat do jádra, protože mezilehlé dráhy nejsou možné a vyzařování energie není spojité, mohou pouze za určitých podmínek jednorázovými změnami „přeskočit“ z jedné energetické hladiny do jiné. Bohrův model byl navržen \"ad hoc\", byl poměrně komplikovaný, ale dokázal předpovědět několik důležitých faktů o atomových spektrech. V některých ohledech však stále selhával (např. vysvětlení štěpení spektrálních čar). Bohrův model je stále založen na klasické fyzice, na rozdíl od planetárního modelu však doplnil některé postuláty, kterými se pokusil odstranit rozpory planetárního modelu. Jedná se tedy o soubor uměle definovaných fenomenologických tvrzení, o kterém byl samotný Bohr přesvědčen, že nemůže být konečným vysvětlením. Bohrovy postuláty však byly jedním z podstatných podnětů, které iniciovaly vznik kvantové teorie — nového teoretického základu, ze kterého postuláty přirozeně vyplývají. Arnold Sommerfeld doplnil Bohrův model o vybrané eliptické dráhy oběhu elektronů a přidal příslušné postuláty. Umožnil tak dílčí vysvětlení pro rozštěpení některých spektrálních linií a některé změny spekter v magnetickém poli.", "Moderní \"kvantověmechanický model atomu\" vznikl na základě de Broglieho teorie částicových vln a následné Schrödingerovy práce, v níž představil tzv. Schrödingerovu rovnici, podle které elektron (stejně jako všechny ostatní částice) není popisován jako hmotný bod, ale jako vlnová funkce definující pravděpodobnosti výskytu elektronu v různých místech prostoru. Spolu s Heisenbergovými relacemi neurčitosti to znamená, že mechanistické eliptické dráhy Bohrova-Sommerfeldova modelu byly opuštěny a nahrazeny neostře definovanými oblastmi, ve kterých se elektron s určitou pravděpodobností nalézá, tzv. orbitaly. Model založený na Schrödingerově kvantové mechanice dokázal vysvětlit mnoho atomových vlastností, které byly dřívějšími teoriemi nepředpověditelné (např. pravděpodobnosti přechodů a tedy intenzity spektrálních čar). Některé jevy v jemné struktuře spekter se však pomocí něho vysvětlit nepodařilo. K přesnějšímu vystižení vlastností atomového obalu je potřeba relativistická kvantová mechanika. Chování elektronů tak lépe popisuje relativistická Diracova rovnice, ze které přirozeně vyplývají i korekce k Schrödingerovu modelu, mající původ v relativistické změně hmotnosti a v interakci spinů elektronů (přesněji jejich magnetických polí) ve víceelektronových atomových obalech. Podobně Kleinova-Gordonova rovnice popisuje vlastnosti exotických mezoatomů, jejichž atomový obal je tvořený mezony (zpravidla záporné piony).", "Přestože podle jména je atom „nedělitelný“, ve skutečnosti jej lze rozložit na menší složky, někdy označované jako subatomární částice: Elektrony jsou k atomovému jádru vázány elektromagnetickou silou zprostředkovávanou fotony. Protony a neutrony v jádře jsou navzájem vázány silnou jadernou silou zprostředkovanou gluony. Samotné protony a neutrony se ještě skládají z kvarků.", "Různé atomy se liší svým složením: počtem jednotlivých částic. Atomy různých prvků se liší svým atomovým číslem, které vyjadřuje počet protonů v jádře (např. atom se šesti protony je atomem uhlíku; počet elektronů v obalu je u běžného elektricky neutrálního atomu shodný s počtem protonů v jádře). Atomy jednoho prvku se mohou lišit počtem neutronů v jádře (tzv. nukleonovým číslem), čímž tvoří různé izotopy (např. atom s šesti protony a osmi neutrony je izotop uhlík 14, C). Pokud se z elektricky neutrálního atomu vyjme elektron (nebo se naopak do něj vloží), vznikne nabitý iont. Je známo asi 256 druhů atomů (nuklidů), které jsou stabilní, a mnoho dalších, jejichž jádra jsou nestabilní a samovolně se radioaktivně rozpadají.", "V atomovém jádře může být nukleon nahrazen hyperonem, zpravidla hyperonem Λ. Jedná se pak o atom s hyperjádrem. Elektron v atomovém obalu může být nahrazen mionem (nebo lehčím záporně nabitým mezonem, např. pionem). Takový atom se pak nazývá mioatomem (resp. mezoatomem). Vzhledem k větší hmotnosti je klasický Bohrův poloměr mioatomu mnohem menší, mion je vázán těsněji a je vysoká pravděpodobnost záchytu mionu jádrem (obdoba záchytu elektronu u radioaktivní přeměny beta). Atomové orbitaly mezoatomů se liší nejen kvůli odlišné hmotnosti, ale také tím, že k popisu kvantověmechanického chování mezonu v obalu je nutno použít Kleinovu–Gordonovu rovnici (na rozdíl od Diracovy rovnice pro elektron). Také jádro (proton u atomu lehkého vodíku) může být také nahrazeno antimionem nebo kladně nabitým mezonem - v r. 2016 tak např. byla prokázána existence exotických atomů složených z pionu a kaonu (jak Kπ tak πK). Někdy bývá za exotický atom považováno i tzv. pozitronium, vázaná soustava pozitronu a elektronu, a mionium, název nesystematicky používaný jak pro soustavu antimionu a elektronu, tak antimionu a mionu. Ve všech těchto případech kladně nabitý antilepton nahrazuje klasické atomové jádro. Mohou existovat i vázané soustavy atomového jádra a antiprotonu, nahrazujícího elektron v obalu. Takové soustavy se nazývají baryonové atomy. V r. 1991 bylo objeveno antiprotonové hélium (atomové jádro hélia s \"obalem\" tvořeným antiprotonem a elektronem), v r. 2006 pak byla prokázána produkce protonia čili antiprotonového vodíku, vázané soustavy protonu a antiprotonu. V případě antiprotonového hélia, jakéhosi hybridu mezi atomem a molekulou, se používá též název atomkule. Za relativní stabilitu dvou jeho konfigurací může koordinace kvantového chování antiprotonu a elektronu v jeho obalu. Všechny exotické atomy jsou nestabilní.", "V plynech, kapalinách a některých pevných látkách jsou atomy chemickými vazbami vázány do molekul. V jiných pevných látkách jsou atomy vázány přímo bez tvorby molekul. Tak vznikají krystalické látky; zvláštním případem jsou molekulární krystaly.", "Protože je atom složen z částic, je pro jeho stabilitu důležitá vyváženost sil, které v něm působí: Z toho vyplývá, že za interakce v atomovém obalu (elektrony v poli jádra, elektrony navzájem, přechody mezi energetickými stavy) je zodpovědná elektromagnetická interakce. V atomovém jádře se významně projevuje silná interakce (drží jádro pohromadě, je zodpovědná za radioaktivní přeměnu alfa), ale i slabá interakce (zodpovědná za radioaktivní přeměnu beta) a elektromagnetická interakce (snižuje vazbovou energii jádra, zodpovědná za přechody mezi energetickými stavy jádra – radioaktivitu gama).", "", "Vizualizaci makroskopických objektů lze bezproblémově provést opticky, tedy pomocí viditelného světla. Tehdy lze proces vizualizace popsat následovně: Světlo putuje ze zdroje záření na objekt od nějž se odrazí (nebo je světlo pohlceno a následně vyzářeno) a pokračuje do měřícího přístroje, např. mikroskopu. Makroskopické objekty jsou díky své hmotnosti ovlivněny světelným tokem pouze nepatrně a vliv měření se zpravidla zanedbává. Problém nastává u mikroskopických objektů, jako jsou atomy, kde vliv měření zanedbat nelze. Maximální přesnost měření je dána principem neurčitosti, formula_1. Vyplývá z něj, že polohu atomu nemůžeme změřit naprosto přesně, takže obraz bude vždy rozostřen a toto omezení nelze nijak obejít. Dále z něj vyplývá, že čím menší rozostření formula_2 chceme, tím větší hybnost světlo musí mít. Protože ale hovoříme o rozostření menším než velikost atomu, tedy v řádu formula_3, tak hybnost fotonů musí být v řádu formula_4, neboli minimální frekvence použitelného světla je formula_5. Nejvyšší frekvence viditelného světla je ale řádu formula_6 a tedy \"viditelným světlem není možné atomy pozorovat\". Zpětný výpočet ukazuje, že viditelným světlem je možné pozorovat pouze objekty, které jsou alespoň 10000krát větší než je atom. Toto omezení je platné pro všechny optické mikroskopy bez ohledu na jejich konstrukci.", "Aby se daly atomy vizualizovat, je nutné místo viditelného světla použít něco jiného nebo použít úplně jiný způsob vizualizace. Mezi základní zařízení pro vizualizaci atomů patří:", "S jednotlivými atomy se poprvé podařilo manipulovat v roce 1989 Donaldu Eiglerovi z IBM, který ze 35 atomů xenonu vytvořil nápis „IBM“. Pro manipulaci s atomy použil řádkovací tunelový mikroskop při velmi nízkých teplotách a v ultravysokém vakuu. Manipulace s jednotlivými atomy je velmi důležitá pro budoucí rozvoj nanotechnologie, oboru, který na úrovni atomů a molekul pomáhá vytvářet materiály speciálních vlastností, např. materiály s vysokou pevností." ] }

{ "title": [ "Matematický popis.", "Příklady teorií založených na polním popisu.", "Konzervativní a nekonzervativní pole.", "Homogenní pole.", "Centrální pole." ], "section_level": [ "1", "1", "1", "1", "1" ], "content": [ "Z matematického hlediska je pole funkcí (skalární, vektorovou, tenzorovou apod.), která nabývá v každém bodě prostoru určité hodnoty. Uvedená funkce může (ale nemusí) přímo souviset s nějakou sledovanou fyzikální veličinou. V klasické fyzice obvykle tato funkce přímo souvisí se sledovanou veličinou (např. s hustotou) – taková pole bývají také označována jako klasická. V kvantové teorii se místo funkcí používají operátory, tzn. v každém bodě prostoru je danému poli přiřazen určitý operátor (např. Hamiltonův operátor). Tato pole bývají také označována jako kvantová. Podle charakteru veličiny se rozlišují \"Prostor\", na kterém je pole definováno, může být zaveden velmi obecně. V klasické fyzice jde nejčastěji o běžný Eukleidovský prostor (tedy tři prostorové souřadnice) a čas. V relativistické fyzice se používá Minkowského prostoročas (obvykle pro potřeby speciální teorie relativity) nebo zakřivený prostoročas (v obecné teorii relativity). Protože stav pole je popsán hodnotou veličiny v nekonečně mnoha bodech prostoru, je pole význačným případem systému s nekonečně mnoha stupni volnosti.", "V klasické fyzice se polní popis nejprve rozvinul v mechanice kontinua (např. pole rychlostí, pole tenzoru deformace a podobně). Pole je zde ale chápáno pouze jako vhodný prostředek k popisu „kontinua“, a ne jako samostatně existující objekt. Velmi podobný matematický aparát se později uplatnil při popisu elektrického pole, magnetického pole, a Maxwellovou teorií sjednoceného elektromagnetického pole. V těchto teoriích už má pole samostatnější postavení a vyplňuje „jinak prázdný“ prostor. Do polního popisu byla převedena i Newtonova teorie gravitace (gravitační pole). V obecné teorii relativity je význačné pole tenzoru energie a hybnosti, které popisuje veškerou hmotu, ale samotná gravitace se projevuje zakřivením prostoročasu. Ve 20. století s rozvojem kvantové teorie byla vytvořena kvantová teorie pole. V rámci studia kvantovaných polí vzniklo i několik dalších modelů pole", "Pole potenciálních sil se označuje jako konzervativní (nebo potenciální či potenciálové) pole. Pokud se jedná o pole disipativních sil, označuje se jako nekonzervativní. Jako příklad lze v prostoru uvažovat vektorové silové pole, tedy takové silové pole, kdy v každém místě prostoru působí na hmotný bod síla jednoznačně určená velikostí a směrem. Pro přesunutí hmotného bodu z místa \"A\" do místa \"B\" po dráze formula_1 je třeba vykonat určitou práci formula_2. Předpokládejme nyní, že se hmotný bod přesune z místa \"B\" do místa \"A\" (tedy zpět do původní pozice) po jiné dráze formula_3, přičemž se vykoná práce formula_4. Hmotný bod tak vykoná pohyb po uzavřené dráze, která je tvořena drahami formula_1 a formula_3. Pokud platí pak je celková práce po uzavřené dráze nulová, tzn. Body \"A\" a \"B\" byly zvoleny libovolně, což znamená, že v takovém poli nezávisí práce na dráze, kterou musí hmotný bod projít, ale pouze na počáteční a konečné poloze. Taková pole se nazývají \"konzervativní (potenciálová)\". V konzervativním poli platí zákon zachování mechanické energie. Celková mechanická energie konzervativní soustavy zůstává stálá. Obvykle také nemluvíme o konzervativním poli, ale pouze o konzervativních silách. Mezi konzervativní pole patří např. gravitační pole. Konzervativními jsou všechna silová pole, která jsou homogenní (tzn. působící síly mají v každém bodě stejný směr i velikost) a také všechna pole centrálních sil. Pokud neplatí předchozí vztah, pak V takovém případě obvykle dochází během pohybu hmotného bodu ke ztrátám energie, většinou v důsledku nějaké odporové síly. Hmotný bod se tedy do původního místa vrací s jinou energií. Zákon zachování mechanické energie již neplatí, neboť mechanická energie se změnila v jiný typ energie (např. teplo nebo deformační energii apod.). Takové pole (a jeho síly) je \"nekonzervativní\". Pro nekonzervativní pole tedy platí Pokud v nekonzervatimním poli platí pak se hovoří o poli disipativním. Práce vykonaná disipativními silami při pohybu hmotného bodu je tedy záporná. Při pohybu v disipativním poli se tedy kinetická energie hmotného bodu snižuje. Pokud sledujeme pohyb hmotného bodu v gravitačním poli, přičemž nezanedbáváme odpor vzduchu, dochází k disipaci (ztrátám) energie a pohyb se zpomaluje. Výsledné silové působení již není konzervativní. Pokud mechanická práce v konzervativním silovém poli nezávisí na dráze, po níž se hmotný bod pohybuje, ale pouze na počáteční a konečné poloze, pak lze místo vektorového pole použít skalární pole. Tato veličina se pak nazývá potenciál.", "Za homogenní je pole považováno tehdy, má-li veličina, která pole popisuje, v každém bodě prostoru stejnou hodnotu. Např. pro homogenní gravitační pole mají vektory intenzity gravitačního pole v každém bodě prostoru stejnou velikost a jsou rovnoběžné a mají stejný směr (orientaci).", "Pole s potenciálem formula_12, který závisí pouze na vzdálenosti formula_13 od určitého bodu, tzv. \"centra\", se nazývá centrální nebo také radiální či sféricky symetrické. Pro sílu působící v centrálním poli platí kde čárkou je označena derivace podle formula_13. Velikost této síly závisí pouze na vzdálenosti od centra a její směr je shodný se směrem spojnice centra a vyšetřovaného bodu. Tato síla bývá označována jako centrální síla. Pohyb v poli centrálních sil bývá také označován jako centrální pohyb." ] }

{ "title": [ "Historie obce.", "Územněsprávní začlenění.", "Rok 1932.", "Přírodní poměry.", "Pamětihodnosti.", "Horolezectví.", "Části obce.", "Doprava." ], "section_level": [ "1", "2", "2", "1", "1", "1", "1", "1" ], "content": [ "Poustevník svatý Ivan se zde podle pověsti usadil zhruba v polovině 9. století. První písemná zmínka o místě pochází z roku 1030, kdy kníže Břetislav I. daroval kapli sv. Jana benediktinskému klášteru Ostrov u Davle, který zde v polovině 11. století u jeskyně svatého Ivana založil dceřiný klášter. Roku 1310 zde bylo zřízeno proboštství. V době husitských válek, v roce 1420, se do sv. Jana uchýlili benediktinští mniši z kláštera na Ostrově poté, co byl poničen a vydrancován. Roku 1517 zde bylo založeno opatství. Současné budovy vznikly v letech 1653–1661. V letech 1726–1731 přestavěl jižní a západní křídlo kláštera patrně Kryštof Dientzenhofer. Klášter byl zrušen roku 1785 a přeměněn na zámek. Od roku 1925 zde byla škola, v letech 1953–1958 věznice, později pak škola pro příslušníky komunistické tajné policie StB, nakonec od roku 1985 archiv tehdejšího ministerstva vnitra. V současnosti v bývalém klášteře působí Svatojánská kolej, Vyšší odborná škola pedagogická, a ekologické centrum Kavyl.", "Dějiny územněsprávního začleňování zahrnují období od roku 1850 do současnosti. V chronologickém přehledu je uvedena územně administrativní příslušnost obce v roce, kdy ke změně došlo:", "Ve vsi Svatý Jan pod Skalou \"(přísl. Sedlec, 596 obyvatel, katol. kostel, Učitelský ústav)\" byly v roce 1932 evidovány tyto živnosti a obchody: biograf Pedagogium, obchod s dřívím, 4 hostince, mlýn, obchod s lahvovým pivem, rolník, řezník, 3 obchody se smíšeným zbožím, trafika, vápenka (Nestomické závody, Solvayový spolek pro chem. a hutní výrobu).", "Okolí vesnice je součástí rozsáhlé národní přírodní rezervace Karlštejn.", "Kostel Narození sv. Jana Křtitele a jeskyně sv. Ivana. Raně barokní stavba z let 1657-1661 podle plánů C. Luraga s bohatou vnitřní výzdobou. Uprostřed kostela stojí náhrobek sv. Ivana, kde je umístěna schránka se světcovými ostatky. Kostel je propojen se starým skalním kostelem – jeskyní sv. Ivana. V části skalního kostela je zachována přirozená travertinová jeskyně, zdobená původní krápníkovou výzdobou. Hned vedle kostela, pod oknem Ivanovy jeskyně vyvěrá silný pramen léčivé vody, Pramen svatého Ivana. V kostele se nacházejí jeskynní prostory, v nichž podle legendy žil a byl pochován v 9. století poustevník Ivan, syn polabského (obodritského) knížete Gostimysla (zkoumání kosterních pozůstatků potvrdilo, že kostra je tisíc let stará, že to byl muž, který žil dlouho ve vlhku a živil se vegetariánsky). Místními lidmi byl od začátku považován za svatého a za prvního českého světce, ještě před sv. Ludmilou a sv. Václavem. Nejkrásnější ve Svatém Janu je (50-60 m vysoký) pás impozantních vápencových masivů Svatojánské skalní stěny, která se v nejvyšším místě vypíná do výšky 150 m nad klášter a dominuje tak celému okolí. Asi v polovině cesty k vyhlídce u kříže na vrcholu skály, na ostrohu nad údolím, je barokní kaple Povýšení svatého Kříže z roku 1714. V obci je hřbitov s kaplí svatého Maxmiliána v neogotickém slohu, kterou projektoval Bernhard Grueber. V kryptě kaple se nachází rodinná hrobka Bergerů. Kapli s rodinnou hrobkou dal postavit v letech 1847–1849 JUDr. Maxmilián Berger, předseda spolku pro postavení Národního divadla v Praze. Svatým Janem protéká potok Loděnice, místně nazývaný Kačák, který na svém zbývajícím toku k ústí do Berounky proráží pod kopcem Třesina u nedaleké vesnice Hostim ukloněné souvrství devonských vápenců a vytváří působivou skalní stěnu. Při větších deštích se jindy tichý potok dokáže rozvodnit a krátce zaplavit můstek i okolní komunikaci. V nedaleké trampské osadě Fort Adamson vznikla populární píseň „Kačák hučí jak Mississippi“.", "Svatý Jan pod Skalou je tradiční, byť méně známou horolezeckou lokalitou v nejbližším okolí Prahy. Z hlediska horolezeckých aktivit jsou zde nejvýznamnější vápencové masívy \"Křížová stěna\" a \"Dušičková stěna\", na kterých se nachází řada jednodélkových výstupů střední a vyšší obtížnosti, skála je lámavá. Lezení je povoleno od července do prosince, \"Dušičková stěna\" celoročně. Novější sportovně zajištěné cesty jsou v lomu pod skanzenem \"Solvayovy lomy\", kde je lezení možné celoročně.", "Obec Svatý Jan pod Skalou se skládá ze tří částí, které leží v katastrálním území \"Svatý Jan pod Skalou\":", "Dopravní síť Veřejná doprava 2018" ] }

{ "title": [ "Životopis." ], "section_level": [ "1" ], "content": [ "Aun Schan Su Ťij vystudovala na Oxfordské univerzitě v Anglii, kde potkala svého budoucího manžela, se kterým má dvě děti. Do Barmy se vrátila v roce 1988, aby se starala o svoji nemocnou matku. Ve stejném roce odstoupil dlouholetý vůdce vládnoucí socialistické strany, generál Ne Win, což vedlo k masovým demonstracím za demokratizaci. Demonstrace byly násilně potlačeny a nová vojenská junta převzala moc. Aun Schan Su Ťij, silně ovlivněná Gándhího filozofií nenásilí, vstoupila do politiky, aby pomohla demokratizaci. Vládnoucí vojenská junta ji ale v roce 1989 zavřela do domácího vězení. Byla jí nabídnuta svoboda, pokud odejde ze země, což ale Aun Schan Su Ťij odmítla. Vojenská junta v roce 1990 vyhlásila všeobecné volby, které strana Národní liga pro demokracii vedená Aun Schan Su Ťij přesvědčivě vyhrála. Výsledky ale junta prohlásila za neplatné a odmítla jí předat moc. To vedlo k mezinárodnímu odsouzení junty a (částečně i) k udělení Nobelovy ceny míru Aun Schan Su Ťij v následujícím roce. Finanční cenu v hodnotě 1,3 miliónu amerických dolarů Aun Schan Su Ťij použila k založení zdravotní a vzdělávací nadace pro lid Barmy. V roce 1990 byla Aun Schan Su Ťij Evropským parlamentem udělena Sacharovova cena za svobodu myšlení. Z domácího vězení byla propuštěna v červenci 1995. Bylo jí také dáno jasně najevo, že pokud opustí zemi, aby navštívila svoji rodinu v Anglii, nebude jí povolen návrat. Aun Schan Su Ťij zůstala v Myanmaru a už se nikdy neviděla se svým manželem, který zemřel v roce 1999. Opakovaně jí bylo znemožněno setkat se s přívrženci své strany a v září 2000 na ní bylo znovu uvaleno domácí vězení. Po sérii vyjednávání vedených Organizací spojených národů (OSN) byla propuštěna 6. května 2002. Vládní mluvčí řekl, že Aun Schan Su Ťij má svobodu pohybu, „protože jsme přesvědčeni, že můžeme jeden druhému věřit“. Aun Schan Su Ťij prohlásila, že nastává „nový úsvit pro naši zemi“. Od května 2003 byla opět internována v Rangúnu, kde žila v částečné izolaci pod dozorem vojenské junty. Po vládním režimem nepovolené návštěvě Američana Johna Yettowa jí bylo domácí vězení v srpnu 2009 prodlouženo o dalších 18 měsíců. 13. listopadu 2010 byla propuštěna z domácího vězení. V roce 2013 jako host konference Forum 2000 navštívila Českou republiku. Su Ťij tehdy připomněla své přátelství s Václavem Havlem: „Není lepších přátel než těch, se kterými sdílíme stejné hodnoty. I my v Barmě jsme byli s bývalým prezidentem Václavem Havlem hladoví po demokracii a lidských právech, a tak jsme se stali přáteli napříč oceány a kontinenty.“ V listopadu 2015 Su Ťij vyhrála volby a stala se neoficiální hlavou státu. V září 2017 Aun Schan Su Ťij obhajovala postup myanmarské armády, která prováděla etnické čistky vůči muslimské menšině Rohingyů. Podle Su Ťij se jednalo o protiteroristickou operaci. Podle zprávy vyšetřovatelů OSN z roku 2018 došlo v Myanmaru ke genocidě muslimů, ke které přispěla i Su Ťijina vláda. Dne 3. června 2019 se Su Ťij setkala v Praze s českým premiérem Andrejem Babišem, se kterým jednala o posílení spolupráce mezi Českou republikou a Myanmarem. Babiš ocenil její úsilí o demokratizaci Myanmaru." ] }

{ "title": [ "Název.", "Historie.", "První republika 1918–1938.", "Druhá republika a Protektorát Čechy a Morava, 1938–1945.", "Třetí republika 1945–1948.", "Komunistický režim 1948–1989.", "Československo (1990–1992).", "Obyvatelstvo.", "Náboženství." ], "section_level": [ "1", "1", "2", "2", "2", "2", "2", "1", "2" ], "content": [ "Oficiální název státu procházel vývojem dle toho, jak se měnilo jeho politické zřízení. Oficiální název v letech 1918 až 1920 byl \"Republika Československá\" (\"RČS\") nebo \"Česko-Slovenský stát\". V letech 1920 až 1938 se používal název \"Československá republika\" (\"ČSR\"). Za druhé republiky (1938–1939) byl používán název \"Česko-Slovenská republika\". Po válce bylo opět užíváno názvu \"Československá republika\" až do roku 1960. V roce 1960 byl v souladu s ideologii vládnoucí Komunistické strany Československa název státu změněn na \"Československá socialistická republika\" (\"ČSSR\"). V preambuli ústavy se nový název zdůvodňoval vítězstvím socialismu v zemi, po němž měl následovat přechod ke konečnému stádiu dějin – komunismu. Spolu s názvem byl změněn také státní znak. Po pádu režimu v roce 1989 byl název státu změněn na \"Československá federativní republika\" (\"ČSFR\") v češtině a \"Česko-slovenská federatívna republika\" (\"ČSFR\") ve slovenštině. Po vleklých sporech byl nakonec schválen název (z hlediska pravopisných pravidel nesprávný) \"Česká a Slovenská Federativní Republika\" (\"ČSFR\") v češtině a \"Česká a Slovenská Federatívna Republika\" (\"ČSFR\") ve slovenštině, který se používal až do zániku státu 31. prosince 1992. Zeměpisný název státu zněl \"Česko-Slovensko\" (v letech 1918–1920 a 1938–1939), \"Československo\" (v letech 1920–1938 a 1945–1990) a nakonec v letech 1990–1992 \"Československo\" v češtině a \"Česko-Slovensko\" ve slovenštině. ČSFR měla v letech 1990–1992 dvě zeměpisná jména i při překladech do cizích jazyků: bez spojovníku v překladech z češtiny (např. \"Czechoslovakia\", \"Tchécoslovaquie\", \"Tschechoslowakei\", atd.) a se spojovníkem v překladech ze slovenštiny (např. \"Czecho-Slovakia\", \"Tchéco-Slovaquie\", \"Tschecho-Slowakei\", atd.) Podle současných Pravidel slovenského pravopisu má být krátký název psán se spojovníkem jako \"Česko-Slovensko\" (adjektivum \"česko-slovenský\"), byť je to s dobovými dokumenty v rozporu. Slovník současného slovenského jazyka z roku 2006 udává oba tvary právě v historickém kontextu, pojem Československo připouští i internetová jazyková poradna Jazykovedného ústavu Ľudovíta Štúra.", "", "Původní koncepci nově vzniklého Československa nastínil na mírové konferenci v Paříži Edvard Beneš, který předložil státníkům celou řadu memorand. Jedním z takto předložených dokumentů byla Nóta o národnostním režimu v Česko-Slovenské republice, v níž Beneš přislíbil, že nově vzniklá Československá republika \"„zamýšlí vybudovat organizaci státu na přijetí národních práv a zásad uplatňovaných v ústavě Švýcarské republiky“.\" Dále bylo v nótě uvedeno například to, že oficiálním jazykem v Československu bude čeština a rovnoprávným jazykem s češtinou bude němčina a že veřejné úřady budou otevřeny všem národnostem obývajícím území republiky. Sudetští Němci již od 19. století požadovali vytvoření oddělených jazykových území s vlastní správou. To bylo zakladateli Československa v reakci na pokus o secesi německojazyčných území při tvorbě nového státu odmítnuto. To, že nebyl splněn Benešův přislíb národnostní organizace státu obdobné švýcarské, mělo za důsledek i nedostatek německé spolupráce při tvorbě nového státu. Státotvorným národem byl prohlášen národ československý a státním jazykem se stal jazyk československý (v podobě češtiny a slovenštiny). Češi a Slováci byli vnímáni jako dvě větve jednoho politického národa, který populačně dominoval meziválečnému Československu. Slováci jako samostatný národ by byli v tehdejším Československu až třetí nejpočetnější národností, po Češích a Němcích. Po vzniku Československa však převážila myšlenka vytvořit jednotný, demokratický, centralistický „národní stát“ založený na, do značné míry umělé, ideji čechoslovakismu, příkladem a garantem se stala Francie. Na jeho území se hovořilo více než půl tuctem jazyků – česky, německy, slovensky, maďarsky, polsky, rusínsky a dalšími nářečími ukrajinštiny. Mezi další jazyky patřily jidiš, rómština, rumunština a jejich nářečí (zejména v příhraničí s Rumunskem). V článku 86 Versailleské smlouvy se Československo zavázalo přijmout v budoucnosti případná opatření, která by vítězné mocnosti udělaly k ochraně menšin na československém území. Ústava byla dopracována ve 2 hod. 30 min. 29. února 1920 a schválena 2. března 1920, jako první ústavní listina nových evropských států. Prvním československým prezidentem se stal 14. listopadu 1918 Tomáš Garrigue Masaryk (opětovně zvolen v květnu v letech 1920, 1927, 1934), kterého po jeho abdikaci 14. prosince v roce 1935 vystřídal Edvard Beneš. Nový stát uzavřel řadu spojeneckých smluv – s Jugoslávií (1920), s Rumunskem (1921, paktům mezi Československem, Jugoslávií a Rumunskem se začalo říkat Malá dohoda), s Francií (1924) a se Sovětským svazem (1935). Do československých poměrů státu s vysokou životní úrovní, projevující se také výstavbou vilových čtvrtí většiny měst, vážně zasáhla celosvětová hospodářská krize první poloviny třicátých let, v roce 1933 tak bylo v Československu téměř 1 000 000 nezaměstnaných. Krizí bylo mimo jiné nejvíce postiženo české pohraničí obývané převážně českými Němci, kde se především nacházel nejpostiženější spotřební průmysl. Nezaměstnanost zde byla několikanásobně vyšší než v českém, více zemědělském vnitrozemí. V Praze byl dobudován zimní stadion na Štvanici s uspořádáním Mistrovství světa v ledním hokeji, pro jehož vítěze – Kanadu (Československo bylo třetí) věnoval prezident stříbrný velký Masarykův pohár. Dalším vážným zásahem do vývoje situace v ČSR byl nástup Adolfa Hitlera k moci v sousedním Německu, který se stal podnětem pro vznik Sudetoněmecké strany. Ta vyvolávala v českém pohraničí protičeské nálady, v čemž jí pomáhala i přílišná pasivita československé vlády v řešení problémů důsledků hospodářské krize, a kladla československým oficiálním orgánům požadavky dle zadání A. Hitlera. Československo je v důsledku těchto událostí někdy přezdíváno jako „ostrov demokracie ve střední Evropě“. Od roku 1937 (po skonu T. G. Masaryka 14. září 1937) se situace začala dramaticky radikalizovat, což vyvrcholilo protičeským pučem v září 1938. Zcela v souladu s rostoucími vlivy nacionalistických hnutí a tendencí v té době také Slováci začali usilovat o svoji národní identitu (viz Hlinkova slovenská ľudová strana).", "Když byla československá politická reprezentace přinucena přijmout Mnichovskou dohodu podepsanou 29. září 1938, byl to konec předválečné RČS, tzv. První republiky. Němci osídlené Sudety byly o den později, 30. září 1938, postoupeny Třetí říši a východní část československého Těšínska (kde se 35 % obyvatel hlásilo k polské a 56 % obyvatel k české národnosti) Polsku. Následně byla po První vídeňské arbitráži Maďarsku odstoupena národnostně smíšená území na jihu Slovenska a Podkarpatské Rusi. Z Československa zatím odcházela první vlna emigrace – nejen lidé politicky angažovaní, ale zejména Židé, kterým Adolf Hitler otevřeně vyhrožoval likvidací. Mnozí tzv. „rasově nečistí“, kteří zůstali, zejména Židé, Romové, tělesně nebo mentálně hendikepovaní, jakož i političtí oponenti nacistického režimu, později zahynuli v koncentračních táborech nebo byli nacisty zadrženi a následně zavražděni. Jako náhradu za ztráty, které Československo utrpělo vlivem uzavření Mnichovské dohody a k překonání hospodářských těžkostí spojených s odstoupením Sudet nacistickému Německu, poskytla Velká Británie Československu tzv. mnichovský úvěr. Okleštěné Československo však existovalo jen krátce, neboť 14. března 1939 pod tlakem Hitlera Slovensko vyhlásilo samostatnost a jako Slovenská republika se stalo satelitem hitlerovského Německa. Zbylé území českých zemí bylo 15. března 1939 obsazeno nacistickými vojsky. O den později byl vyhlášen Protektorát Čechy a Morava. V roce 1940 byla v Londýně Edvardem Benešem ustanovena exilová vláda pod názvem „Prozatímní státní zřízení“ a britské území se stalo azylem pro stovky československých vojáků, kterým bylo povoleno bojovat v britském královském letectvu proti Německu; exilová vláda však zůstávala spíš trpěným rozmarem bývalých československých politiků a za legální byla uznána až v červenci 1940. Další centrum protiněmeckého odboje sídlilo v Moskvě a vedli ho komunisté Klement Gottwald a Rudolf Slánský. Po dohodě mezi exilovou vládou a vedením SSSR se na jeho území začaly od podzimu 1941 organizovat řádné československé vojenské jednotky pod vedením Ludvíka Svobody – tomu se tam podařilo zorganizovat největší československou vojenskou jednotku v zahraničí, která působila na frontách druhé světové války nejdéle ze všech jednotek našeho zahraničního vojska. Na domácí půdě se do boje proti nacistické okupaci zapojily tisíce občanů. Nekomunistickou odbojovou činnost koordinovaly například organizace Obrana národa, Petiční výbor Věrni zůstaneme a Politické ústředí, které v roce 1940 založily Ústřední vedení odboje domácího (ÚVOD). O rok později vznikl Ústřední národní revoluční výbor coby orgán společného komunistického a nekomunistického odboje. Nástupem zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha však došlo k výraznému zostření situace v Protektorátu, velkou část odboje se podařilo nacistům zlikvidovat a začalo být krutě postihováno vše, co by mohlo být považováno za činnost „proti Říši“. Další tisíce lidí byly odesílány do koncentračních táborů. V reakci na to se podařilo v rámci Operace Anthropoid zorganizovat výsadek československých vojáků, kteří dne 27. května 1942 provedli úspěšný atentát na protektora Heydricha. Ten zemřel o osm dní později a stal se tak vůbec nejvýše postaveným nacistickým politikem, který byl během války zabit ve spolupráci se silami protinacistického odboje. Nacisté následně rozpoutali vlnu represí, z nichž nejvýraznějšími bylo vypálení vesnice Lidice a osady Ležáky včetně likvidace většiny jejich obyvatel – v důsledku toho však vlády Velké Británie a Francie uznaly mnichovskou dohodu za neplatnou od samého počátku a tím plně legalizovaly jak zahraniční československou vládu, tak jakýkoliv odboj. Osvobozování československého území od nacismu začalo koncem srpna 1944 v rámci bojů na východní frontě. V důsledku rychlého postupu sovětských vojsk se 29. srpna 1944 představitelé Wehrmachtu rozhodli obsadit území Slovenské republiky. Tento krok vyvolal na středním Slovensku protifašistické povstání, které mělo za cíl zamezit obsazení slovenského území a pomoci tak postupu sovětské Rudé armády. V důsledku zdržení sovětské ofenzivy bylo povstání tvrdě potlačeno a celé slovenské území bylo obsazeno německou armádou. Povstalci se tak museli uchýlit k metodám partyzánského boje. 1. května 1945 vypuklo povstání v Přerově a v následujících dnech se rozšířilo v různých formách na desítky dalších míst. 5. května 1945 propuklo povstání také v Praze a zachvátilo většinu území Protektorátu (Květnové povstání českého lidu). Cílem bylo co nejrychlejší osvobození českého území z německé nadvlády a minimalizace dalších válečných škod, zejména v oblasti průmyslu. Praze pomohla tzv. ROA generála Vlasova, když Americká armáda přítomná od 6. května 1945 v Plzni musela zastavit po překročení tzv. demarkační čáry v Rokycanech. Do Prahy v tyto dny dorazil pouze americký průzkumný oddíl. Po krutých bojích v Nuslích a na Pankráci byl v Praze 8. května již v podstatě klid. Následující den 9. května 1945 byla Praha osvobozena vojsky sovětské Rudé armády, čímž de facto skončila druhá světová válka v Evropě.", "Po skončení války v květnu 1945 bylo Československo obnoveno, ale bez území Podkarpatské Rusi, které bylo připojeno k sovětské Ukrajině v rámci expanze SSSR na západ. Varianta, že by Československo bylo obnoveno v rámci federace Československa, Rakouska a Polska, byla Edvardem Benešem odmítnuta už v roce 1942. Na základě dohod z postupimské konference bylo k 1. listopadu 1946 odsunuto nebo vysídleno 2 232 544 obyvatel německé národnosti (v roce 1947 došlo k odsunu dalších 80 000 českých Němců). Protože postupimská konference zároveň odmítla schválit podobný postup i v případě občanů maďarské národnosti, uzavřela československá vláda s maďarskou vládou dohodu o tzv. \"výměně obyvatelstva\", při které se jakýkoliv příslušník slovenské menšiny v Maďarsku mohl přestěhovat do ČSR a za něj byl vystěhován do Maďarska jeden příslušník maďarské menšiny na Slovensku. Na základě této dohody bylo přesídleno do Maďarska 90 000 slovenských Maďarů. Samostatnost poválečné ČSR byla oslabena. Již tehdy se v československé politice začala prosazovat závislost na Sovětském svazu, připravovaná Komunistickou stranou Československa (KSČ) za války v Moskvě. Už v roce 1945 došlo k zestátnění většiny československého průmyslu. V květnu 1946 se konaly první poválečné parlamentní volby, které vyhrála v českých zemích se ziskem 40 % hlasů Komunistická strana Československa. Vytěžila nejen maximum z poválečného růstu popularity levice a Sovětského svazu jako vítěze nad nacismem, ale díky slibům další pozemkové reformy získala většinu hlasů venkovského obyvatelstva. Zato na Slovensku jasně zvítězila Demokratická strana s 62 % hlasů a komunisté jich dostali jen 30 %, ale i přes tento neúspěch získali komunisté společně 38 % hlasů a stali se nejsilnější stranou v zemi. Výsledek voleb se odrazil ve složení vlády. Komunisté si podrželi nejen vlivná místa na ministerstvech vnitra, informací a zemědělství, ale získali i křeslo předsedy vlády, do něhož usedl předseda strany Klement Gottwald. Ministrem obrany se stal generál Ludvík Svoboda, dle některých historiků tajný člen KSČ, který navenek vystupoval jako nestraník. V únoru 1948 vyvrcholila vládní krize ve spojení s Hradeckým programem KSČ. Program požadoval další znárodňování a rozparcelování statků nad 50 ha. Komunisté také dále pronikali na významná místa v silových složkách (8 členů vedení SNB bylo nahrazeno komunisty). Na protest proti tomu podala většina nekomunistických ministrů 20. února demisi. Například Jan Masaryk a Ludvík Svoboda zůstali ve vládě. Odstoupivší předpokládali, že prezident Beneš demisi nepřijme, nebo jmenuje novou úřednickou vládu. To se ale nestalo a prezident 25. února demisi přijal. V těchto pěti dnech komunisté vyvíjeli na prezidenta silný nátlak organizováním demonstrací, stávek a vyzbrojováním Lidových milicí. Byla sestavena nová vláda Národní fronty v čele s Klementem Gottwaldem. Jediný skutečně nekomunistický ministr v této vládě Jan Masaryk zemřel za nevyjasněných okolností.", "Komunistický převrat, dovršený 25. února 1948, vedl k převzetí veškeré moci KSČ a k jednomu z totalitních režimů bývalé zájmové sféry Sovětského svazu. Tento den byl jako „Vítězný Únor“ následně jako významný den režimem oslavován až do roku 1989. Už v dubnu 1948 komunisté znárodnili podniky nad 50 zaměstnanců, čímž znárodnění průmyslu dosáhlo 95%. Také rozdělili statky nad 50 ha. Vydali zákon o všeobecném zdravotním pojištění a provedli reformu školství. Všem sociálním demokratům poslali bez jejich vědomí poštou komunistické legitimace a sociální demokracii tak zlikvidovali. Ti, kdož odmítli, byli doživotně perzekvováni včetně rodinných příslušníků (zabránění ve studiu, nepřijetí nebo ztráta zaměstnání, pozdější odnímání majetku zejména soukromníkům-živnostníkům), což se s nimi táhlo i po roce 1989 (nálepky reakcionářů, domnělý antikomunismus, nemožnost rehabilitace, předpojatost v restitučních sporech apod.). 9. května 1948 bylo Československo prohlášeno lidově demokratickou republikou, na což již nemocný a psychicky deptaný prezident Edvard Beneš reagoval svou abdikací, když předtím odmítl podepsat takzvanou „Ústavu devátého května“. Prezidentem se tak stal komunista Klement Gottwald. Edvard Beneš skonal v Sezimově Ústí 3. září 1948 ve věku 64 let. V září 1948 byl schválen Zákon o táborech nucené práce, načež byly zřízeny tábory nucené práce při uranových dolech (Vojna u Příbrami, Rovnost, Svornost, Bratrství u Jáchymova). 10. října byl vyhlášen Zákon na ochranu lidově demokratické republiky. Byly též zřízeny armádní pomocné technické prapory pro politicky nespolehlivé jedince jako kulaky, kněží, západní letce atd., kteří nesměli sloužit se zbraní. Odhaduje se, že jimi prošlo asi 22 tisíc lidí. Režim plánovitě likvidoval své politické odpůrce, náboženské představitele a nekomunistickou inteligenci, snažil se omezit vyšší vzdělání na politicky spolehlivé jedince. K velkým změnám došlo také v hospodářství, které bylo budováno centrálně podle sovětského vzoru. Důraz byl kladen na těžký průmysl a to hlavně zbrojní. Začala industrializace Slovenska. V roce 1949 byla vyhlášena 1. pětiletka, která znamenala rozvoj těžkého průmyslu na úkor spotřebního, byl také vydán zákon o JZD a začala násilná kolektivizace. Po roce 1948 odešla druhá vlna emigrace. Režim konsolidoval svou moc vykonstruovanými procesy, popravami (vraždami), vězněním a vládou strachu. Druhá vlna znárodnění a kolektivizace převedla další majetky do rukou vznikající „nové třídy“. Prakticky všechny odbojové skupiny, kromě bratří Mašínů, byly i v náznaku likvidovány. Dne 5. listopadu 1949 byly vykonány rovněž tresty smrti nad představiteli skupin nestraníků Vratislavem Polesným, Vratislavem Jandou, Josefem Charvátem, Emanuelem Čančíkem, Květoslavem Prokešem a Jaroslavem Borkovcem (bratr prvního vyšetřovatele kauzy Jana Masaryka JUDr. Zdeňka Borkovce, jemuž byl případ odejmut a předán StB) odsouzenými v souvislosti s přípravou údajného květnového protikomunistického povstání 1949. Počátkem března 1953 zemřel sovětský vůdce Josif Vissarionovič Stalin a nové vedení v SSSR v čele s Nikitou Sergejevičem Chruščovem zanedlouho odsoudilo kult Stalinovy osobnosti. Ve stejném roce zemřel (bezprostředně po návratu ze Stalinova pohřbu) i Klement Gottwald a novým prezidentem byl zvolen Antonín Zápotocký. Uvedl se neblahou měnovou reformou s následnými krvavě potlačovanými nepokoji a protesty, zejména v Plzni, kde byla jako odveta za tyto protesty odstraněna i socha T. G. Masaryka. Antonín Zápotocký zemřel v roce 1957, místo něj nastoupil tehdejší první tajemník strany Antonín Novotný. Za něho pokračovaly, ale pomalu již ustávaly popravy z politických důvodů. Posledním takto popraveným byl dle údajů ÚDV Vladivoj Tomek dne 17. listopadu 1960, který byl nicméně k trestu smrti odsouzen za více trestných činů, mimo jiné i vraždu. Krátce předtím byl formálně dovršen socialismus a změněn název republiky na \"Československá socialistická republika\" (zkratka \"ČSSR\"). Hospodářská krize systému se projevila nutností zrušit 3. pětiletku v roce 1963. Krátké období tání v Sovětském svazu v polovině šedesátých let vedlo i k uvolnění v tehdejší ČSSR a k pražskému jaru v roce 1968, kdy se Antonín Novotný vzdal prezidentské i stranické funkce. Prezidentem se stal po krátké době Ludvík Svoboda. Naděje na „socialismus s lidskou tváří“ byly na rozkaz Moskvy rázně ukončeny invazí států Varšavské smlouvy, oficiálně nazvanou „bratrská internacionální pomoc“, ve středu 21. srpna 1968. Přes spontánní odpor obyvatelstva zejména k sovětským okupantům tehdejší českoslovenští politici (Alexander Dubček a většina dalších), po odvlečení do Moskvy, ustoupili nátlaku a okupaci schválili. K 1. lednu 1969 bylo Československo přeměněno na federaci dvou formálně suverénních národních států, České socialistické republiky a Slovenské socialistické republiky, se zachováním souhrnného názvu \"Československá socialistická republika\". V době po roce 1968, zejména v roce 1969, odešla třetí vlna emigrace. Na protest proti pasivitě obyvatelstva při počínající normalizaci obětovali svůj život 16. ledna 1969 Jan Palach a 25. února 1969 Jan Zajíc. S nástupem Gustáva Husáka do čela KSČ, který na pokyn z Moskvy vystřídal Alexandra Dubčeka, nastalo definitivně období utužení režimu, tzv. normalizace. Následující dvě desetiletí jsou označována za vládu „šedé zóny“, vládu konformismu a „reálný socialismus“ (lidově tzv. „socialismus s husí kůží“). Ideologicky nepohodlní lidé byli v té době opět odstraňováni z významných míst a stát dál ztrácel schopné lidi. Petiční akce Charta 77 poukazovala na porušování lidských práv v ČSSR a vyvolala ostrou reakci režimu. První obětí režimního potlačování této (plně v mezích tehdejších zákonů vedené) akce se stal již v březnu 1977 český filozof Jan Patočka, poslední Pavel Wonka, který 26. dubna 1988 za nejasných okolností zemřel ve vězení. Mezi oběti normalizace lze počítat i církevní představitele, kteří zemřeli po výslechu StB či komunistickými církevními tajemníky (např. českobudějovický biskup Josef Hlouch v roce 1972, či litoměřický biskup kardinál Štěpán Trochta roku 1974, rok poté co s kardinálem Tomáškem organizoval velkolepé oslavy tisíciletí založení pražského biskupství). Policejní represe zahrnující nevybíravé metody získávání spolupracovníků tajné Státní bezpečnosti a zřejmě i policejní vraždy inscenované jako sebevraždy (např. Přemysl Coufal, Pavel Švanda) nebo nehody (Luboš Holeček, spolužák Jana Palacha) byly mírnější a méně časté než v padesátých letech, byly zároveň dobře utajeny a nedávány na odiv jako výstraha v letech padesátých. V sedmdesátých letech rostl hrubý domácí produkt tempem o 6–11 % každý rok a republika zažila ekonomický boom: dílčí restrukturalizace konce 60. let, levné suroviny ze SSSR a vývoz do zemí RVHP ale pouze prodloužily trvání neefektivního průmyslu. Technické zaostávání většiny podniků se především v 80. letech soustavně prohlubovalo, což se plně projevilo po roce 1989. Nadále ovšem probíhala industrializace Slovenska, dál byl budován převážně těžký průmysl, dálniční síť, Pražské metro a panelová sídliště. Rozvoj skončil na začátku 80. let, kdy se v ČSSR se zpožděním projevil tzv. ropný šok – ČSSR totiž platila za dodávky ropy pětileté průměrné tržní světové ceny. Následovala částečná krize hospodářství, vyvolaná centrálním direktivním řízením ekonomiky s mnoha redundantními rozhodovacími úrovněmi (závod – podnik – koncern – VHJ – resortní ministerstvo a jejich paralelní struktura v KSČ), kdy mnohým podnikům chyběly peníze (zvláště přídělové devizy) na stavební a strojní investice – oproti tomu však byl režimem podporován rozvoj výpočetní techniky v rámci podniků i škol. Průmysl totiž zůstával málo efektivní a (zejména těžký průmysl) výrazně poškozoval životní prostředí v severních Čechách a na severní Moravě. Relativní životní úroveň obyvatelstva se ve srovnání se západní Evropou dál postupně snižovala. Koncem 80. let proběhla (jen částečně úspěšná) snaha o ekonomickou restrukturalizaci, kdy byly centralizované národní podniky ve dvou vlnách převedeny na formu relativně samostatných státních podniků, které podléhaly pouze resortním ministerstvům a jejichž ředitele volili sami zaměstnanci. Po uvolnění poměrů uvnitř Sovětského svazu a prosazení perestrojky v druhé polovině osmdesátých let zůstávala ČSSR jedním z posledních států pod totalitním vedením komunistů. Změnu přinesly až události v listopadu 1989, kdy se impulsem k protivládním aktivitám stala vymyšlená zpráva o smrti studenta Martina Šmída po policejním zásahu proti studentskému pochodu 17. listopadu 1989. Během několika hodin bylo zorganizováno hnutí (zprvu jen pražských) herců a vysokoškolských studentů, následovalo založení Občanského fóra a řada stávek či demonstrací po celé republice – ať už živelných nebo organizovaných. Sympatie veřejnosti si v té době získal pragmatický předseda komunistické federální vlády Ladislav Adamec, který začal jednat s představiteli OF o jejich požadavcích. Poté, co na veřejném shromáždění na pražské Letné 26. listopadu odsoudil připravovanou generální stávku, však byl vypískán a 3. prosince rezignoval na funkci. 10. prosince byla jmenována Vláda národního porozumění pod vedením Mariána Čalfy, následovala abdikace prezidenta Gustáva Husáka téhož dne, odvolání řady poslanců Federálního shromáždění, kooptace nových poslanců od 28. prosince a zvolení Alexandra Dubčeka předsedou společného parlamentu. Nejviditelnějším symbolem změn byla volba nového prezidenta ČSSR, kterým byl dne 29. prosince 1989 zvolen jednomyslně Václav Havel.", "1. března 1990 došlo k přejmenování Slovenské socialistické republiky na Slovenskou republiku (SR), 6. března 1990 pak došlo i k přejmenování České socialistické republiky na Českou republiku (ČR). 29. března 1990 následovalo přejmenování Československé socialistické republiky na Československou federativní republiku, 23. dubna 1990 však došlo k definitivnímu přejmenování na Česká a Slovenská Federativní Republika. Československo zaniklo k 31. prosinci 1992. Od 1. ledna 1993 existují Česká republika a Slovenská republika jako dva samostatné a na sobě zcela nezávislé státy.", "Populace Československa za dobu jeho existence vzrostla ze 13,6 milionu v roce 1921 na 15,6 milionu v roce 1991. Z etnického hlediska tvořili populaci První republiky v roce 1921 z 50 % Češi následovaní Slováky s 15 %; oficiálně žilo v ČSR 64,37 % Čechoslováků. Sudetští a Karpatští Němci se na obyvatelstvu podíleli s 23 %, Maďaři zhruba s 5,5 % a Rusíni se 3,4 %. Dále žili v Československu etničtí Poláci (0,6 %), Židé (1,3 %), Romové a různí cizí státní příslušníci (1,8 %). Po druhé světové válce se etnické složení československého obyvatelstva v důsledku vysídlení Němců a části Maďarů a také ztráty Podkarpatské Rusi ve prospěch SSSR podstatně změnilo. Přirozený přírůstek obyvatelstva dosahoval v roce 1985 2,7 % a 1,7 % v roce 1990, postupně tedy klesal.", "V Československu převládalo římskokatolické náboženství. V době socialismu bylo náboženství potlačováno a prosazován byl ateismus." ] }

{ "title": [ "Historie.", "Fungování.", "Politická role.", "Orgány.", "Počet poslanců.", "Pravomoci.", "Legislativní pravomoc.", "Rozpočtová pravomoc.", "Dozorčí pravomoc.", "Kontroverze." ], "section_level": [ "1", "1", "2", "2", "2", "1", "2", "2", "2", "1" ], "content": [ "Parlamentní shromáždění bylo zavedeno již v Pařížské smlouvě z roku 1951 ustavující Evropské společenství uhlí a oceli. Po vzniku Evropského hospodářského společenství a Euratomu v roce 1957 se pravomoce tohoto Shromáždění rozšířily i na oblasti působnosti těchto dvou společenství. Shromáždění bylo tvořeno zástupci národních parlamentů. V roce 1976 došlo ke změně smluv a od roku 1979 byli poslanci voleni přímou volbou občany jednotlivých členských zemí. V prvních přímých volbách bylo zvoleno 518 poslanců. Jednotný evropský akt v roce 1986 oficiálně změnil název Shromáždění na Evropský parlament a přidělil mu nové pravomoci. Nový název byl ale fakticky používán už od roku 1962. Přistoupení nových členů a pozdější sjednocení Německa zvýšilo počet členů na 626.", "", "Politická role Parlamentu stále roste. Rada konzultuje s Parlamentem svá důležitá zahraničněpolitická rozhodnutí. Parlament vznáší na Radu dotazy a může vydávat doporučení. Mezinárodní události jsou předmětem parlamentních rozprav, které jsou zakončeny přijetím usnesení požadujících určitý zahraničněpolitický přístup Evropské unie. Přijetí každého nového člena EU a většina mezinárodních smluv musí být odsouhlasena Parlamentem. Evropský parlament přisuzuje značnou důležitost ochraně lidských práv jak uvnitř, tak vně Unie. Používá svoji pravomoc souhlasu jako jeden z prostředků podpory vážnosti základních práv. Tuto pravomoc Parlament použil k zamítnutí několika finančních protokolů s jistými nečlenskými zeměmi na základě nedodržování lidských práv, čímž tyto země přinutil propustit politické vězně anebo přijmout mezinárodní zásady ochrany lidských práv. V roce 1988 Parlament založil Sacharovovu cenu za svobodu myšlení, která se každoročně uděluje jednomu nebo více jednotlivcům nebo skupině, kteří se vyznamenali v boji za lidská práva. V roce 1989 byla tato cena udělena Alexandru Dubčekovi. Každý občan členského státu EU je zároveň občanem Unie. Občanství EU doplňuje, nikoliv nahrazuje, národní občanství. Občané EU mají právo podávat petice k Evropskému parlamentu, právo předkládat své stížnosti Evropskému veřejnému ochránci práv (ombudsmanovi), a právo oslovit jakýkoli orgán nebo instituci EU v jednom z úředních jazyků Unie (jazyky všech členských států EU) a obdržet odpověď ve stejném jazyce.", "Práce Evropského parlamentu je jako u jiných parlamentů organizována v rámci výborů a pléna. Jedině text schválený na plénu je platný, přesto je práce výborů nepostradatelná. Nabízí totiž poslancům možnost specializace, takže o jednotlivých návrzích se jedná v rámci výborů mezi poslanci, kteří se dané oblasti blíže věnují. Evropský parlament má 20 stálých výborů, které vesměs tematicky odpovídají generálním ředitelstvím Evropské komise. Kromě výborů existují ještě podvýbory a také dočasné výbory svolávané k aktuálním tématům. Vedle výborů má Evropský parlament ještě delegace. Je jich 33 a mají meziparlamentní charakter. Jedná se o kontakt s poslanci parlamentů třetích zemí z celého světa a také přidružených či kandidátských zemí. Vedle toho jsou v EP i delegace pro působení v parlamentních shromážděních EU-AKT (africké, karibské a tichomořské státy), EU-Středomoří a také v parlamentním shromáždění NATO. Vedle výborů a delegací jsou v Evropském parlamentu ještě orgány, které zajišťují jeho chod. Jsou jimi konference předsedů (předseda EP a předsedové politických skupin; řeší otázky spojené s chodem parlamentu), kvestoři (volení poslanci pro vyřizování administrativních a finančních otázek poslanců) a předsednictvo EP (předseda EP, místopředsedové a kvestoři jako pozorovatelé). Zvláštní postavení má předseda Evropského parlamentu, který zastupuje EP navenek. Předseda EP je volen na dva a půl roku a momentálně jím je italský poslanec David Sassoli. Evropský parlament má také Generální sekretariát tvořený 5 000 úředníky v Lucemburku a v Bruselu. Pro rozdělování všech postů v rámci orgánů EP mezi frakcemi (předsednictví EP, předsednictví výborů atd.), ale i v rámci frakcí mezi jednotlivými národními delegacemi, se používá D'Hondtova metoda, který dobře reflektuje váhu jednotlivých subjektů (stejný systém se používá i pro rozdělování křesel v české poslanecké sněmovně).", "Protože navržený počet poslanců byl pro 27 členských zemí (tedy i pro předpokládaných 12 nových členů), zatímco nejdříve bylo přijato pouze 10 zemí, a celkový počet členů tak byl 25, Smlouva z Nice určila, že v takovém případě budou neobsazená poslanecká místa poměrně rozdělena mezi všechny členy Unie tak, aby celkový počet poslanců byl 732. Toto ustanovení platí přechodně pro parlamentní období 2004–2009. Když však v tomto období byly přijaty další dvě nové členské země, tito noví členové volili své zástupce do EP a počet poslanců tak dočasně překročil maximální počet 732. Lisabonská smlouva určuje maximální počet poslanců na 751 celkově (předseda parlamentu však nemůže hlasovat) a 96 pro jeden členský stát. Vstoupila však v platnost až 1. prosince 2009, tedy několik měsíců po volbách v roce 2009. Evropská rada proto navrhla dočasné zvýšení počtu poslanců na 754 (a způsob jejich výběru) do konce tohoto volebního období (do roku 2014), aby byla zachována proporcionalita při nemožnosti odebrat Německu existující mandáty během volebního období. Evropský parlament tento návrh schválil,a tato úprava tak vešla v platnost od prosince 2011. Od července 2013 byl počet poslanců navýšen o 12 reprezentantů Chorvatska na 766. Ve volbách do Evropského parlamentu, které proběhly v květnu 2014, se zvolilo 751 poslanců (k 31. prosinci 2016 je poslanců 749), což znamená, že oproti stavu k 1. 7. 2013 některé státy přišly o minimálně jednoho poslance. Poté, co Spojené království opustilo EU, byl počet europoslanců změněn na 705.", "", "Maastrichtská smlouva umožnila parlamentu se tzv. procedurou spolurozhodování podílet na legislativním procesu. Rada Evropské unie, ve které jsou zastoupeny státy, si však uchovala výrazně silnější pozici. Po Lisabonské smlouvě je postavení Evropského parlamentu a Rady Evropské unie v legislativním procesu rovnocenné. Pro většinu evropské legislativy Lisabonská smlouva zavádí tzv. řádný legislativní proces dle čl. 294 Smlouvy o fungování Evropské unie. Pro přijímání textů legislativního či jiného charakteru Evropský parlament užívá, stejně jako jeho národní protějšky, systém výborů a zpravodajů. Tento systém spočívá v tom, že o jednotlivé texty (buď návrhy Evropské komise či parlamentní rezoluce) se stará zpravodaj (vybraný poslanec v rámci příslušného výboru). Tento poslanec vypracovává, ve spolupráci se sekretariátem, pozici Evropského parlamentu k dané otázce (zprávu), například k návrhu Komise. Zpravodaj pak přijímá a zapracovává pozměňovací návrhy ostatních poslanců. Ostatní frakce pak ještě jmenují každá svého „stínového zpravodaje“, který komunikuje se zpravodajem, formuluje mu pozici své politické skupiny a vypracovává pro svou skupinu návod, jak o jednotlivých pozměňovacích návrzích a o textu samotném mají jeho kolegové a kolegyně z klubu hlasovat. Jakmile je text v nějaké podobě schválen ve výboru, jde na plénum.", "Parlament rozhoduje o rozpočtu Evropské unie společně s Radou Evropské unie. Rozpočet nevstoupí v platnost, dokud ho nepodepíše předseda Evropského parlamentu. Parlament má poslední slovo v mnoha rozpočtových položkách, ale zemědělské výdaje může pouze doplnit; poslední slovo u této položky má Rada. Parlament může rozpočet zamítnout; jednání o rozpočtu pak začíná nanovo. Evropský parlament v minulosti rozpočet zamítl dvakrát, ale od roku 1986 tuto silnou pravomoc nepoužil. Parlament také kontroluje, jak jsou rozpočtové výdaje využity.", "Parlament dohlíží na všechny aktivity Unie. Tato pravomoc byla původně vyhrazena pouze pro aktivity Evropské komise, nyní je ale rozšířena i na Radu Evropské unie a orgány zodpovědné za Společnou zahraniční a bezpečnostní politiku. Parlament hraje klíčovou roli při jmenování Komise: hlasuje o předsedovi Komise a vede slyšení o každém navrženém komisaři; poté rozhoduje o jmenování Komise jako celku v hlasování o důvěře. EP a jeho členové mohou komisi interpelovat. Evropský parlament má také právo vyjádřit Komisi nedůvěru a tak ji přinutit k rezignaci. Tuto pravomoc ovšem Parlament zatím nikdy nevyužil, přestože se k tomu již schylovalo v roce 1999 (Santerova komise odstoupila ještě před hlasováním v Evropském parlamentu). V současné době se hodně hovoří i o tom, že by politická orientace Evropské komise měla odpovídat většině v Evropském parlamentu vzešlé z voleb (funkční období obou orgánů jsou sladěna). Občané Unie se mohou na Evropský parlament obracet s peticemi. Pokud mají stížnosti proti činnosti orgánů EU, mohou se obrátit na Evropského veřejného ochránce práv, který spadá pod parlament. Evropský parlament může také podávat žaloby k Evropskému soudnímu dvoru v oblasti meziinstitucionálních vztahů.", "Kontroverzním tématem je pravidelné stěhování Evropského parlamentu z Bruselu do francouzského Štrasburku, kde se musí podle platné evropské legislativy ročně vykonat alespoň dvanáct plenárních zasedání. Toto stěhování je logisticky velmi náročné (přesouvá se 15 000 zaměstnanců, dokumenty, technika apod.), nákladné (odhady se pohybují na úrovni 200 až 220 milionů eur) a neekologické (podle odhadů produkuje ročně 19 tisíc tun emisí oxidu uhličitého). Proti tomuto stěhování parlamentu vzniklo několik kampaní a iniciativ, nicméně proti ukončení stávající praxe se staví Francie a Lucembursko." ] }

{ "title": [ "Etymologie.", "Dějiny.", "Geografie.", "Vláda a politika.", "Politický systém.", "Administrativní systém.", "Zahraniční vztahy.", "Vztahy s Českem.", "Obrana a bezpečnost.", "Ekonomika.", "Věda a školství.", "Demografie.", "Náboženství.", "Lidská práva.", "Kultura.", "Literatura.", "Výtvarné umění.", "Památky.", "Hudba.", "Divadlo.", "Kinematografie.", "Kuchyně.", "Sport." ], "section_level": [ "1", "1", "1", "1", "2", "2", "2", "3", "2", "1", "1", "1", "2", "2", "1", "2", "2", "2", "2", "2", "2", "2", "1" ], "content": [ "Vznik názvu Slovensko a etnonyma Slováci je pevně spjat s existencí uherského státu. Tím, že předkové Slováků žili na vymezeném území odděleném státní hranicí od jim jazykově blízkých Čechů, Moravanů a Poláků a zároveň je od zdejšího německého a maďarského obyvatelstva odlišovaly jiný jazyk a", "Nejstarší osídlení předchůdci člověka je na území Slovenska doloženo z období před zhruba 250 000 lety. Prvním známé etnikum, které tuto oblast osídlilo, představují ve druhé polovině 4. století př. n. l. Keltové. Na přelomu letopočtu pronikli na slovenské území Germáni soupeřící s Římskou říši, jejíž hranici zde tehdy tvořila řeka Dunaj. První známý „státní útvar“ na území Slovenska bylo Vanniovo království rozkládající se zde na počátku 1. století. Slované osídlovali toto území přibližně od 5. století. Od roku 568 byla země pod nadvládou nomádských Avarů a v 7. století se stala součástí Sámovy říše. V roce 791 Karel Veliký Avary porazil a Slované s již rozpadlými kmenovými vztahy vytvořili samostatné Moravské a Nitranské knížectví. Po roce 833 následovala integrace obou knížectví do celku Velké Moravy, nazývaného v období vlády Svatopluka Velkomoravská říše. Pod tlakem maďarských kmenů však došlo k zániku Velkomoravské říše, načež území dnešního Slovenska připadlo nově vytvořenému uherskému státu, jehož součástí zůstalo až do roku 1918. Oblast dnešního Slovenska známá jako Horní Uhry byla ve středověku součástí Uherského království. Po bitvě u Moháče roku 1526 nastoupil na uherský trůn Ferdinand I. Habsburský a Slovensko se tak stalo součástí habsburského soustátí. Po osmanské expanzi v 16. a 17. století, která zasáhla i území Slovenska, se uherské území země dočasně zredukovalo prakticky jen na hornatou část Slovenska, dnešní rakouskou spolkovou zemi Hradsko (Burgenland) a západní Maďarsko. Slovensko se tak stalo jádrem zbývajících Královských Uher. Bratislava se stala hlavním (1536–1784, 1848) i korunovačním městem (1563–1830) ale také sídlem sněmu Královského Uherska (1542–1848). Trnava se pak následně stala sídlem ostřihomského arcibiskupa, čili centrálním městem uherské římskokatolické církve. Protihabsburská stavovská povstání v Uhrách se odehrávala většinou na území dnešního Slovenska. Ke zformování moderního slovenského národa došlo v průběhu 19. století", "Slovensko je vnitrozemský stát nacházející se ve střední Evropě. Celkový rozsah jeho území čítá 49 036 km. Sousedí na severu s Polskem, na východě s Ukrajinou, na jihu s Maďarskem, na jihozápadě s Rakouskem a na západě s Českem. Severním a středním oblastem Slovenska dominují na především rozsáhlé horské masivy, které jsou součástí Západních Karpat. Ty se dělí na tři části – Vnější, Střední a Vnitřní. Vnější Západní Karpaty se nacházejí na severu a zahrnují Malé Karpaty, Javorníky a Beskydy. Střední Západní Karpaty se skládají z Vysokých a Nízkých Tater. Vnitřní Karpaty postupují dále na jih do Maďarska. Jejich součástí je především Slovenské rudohoří. V západních oblastech převládají spíše kopce. Níže položené oblasti jsou ve velké většině na jihu při hranicích s Maďarskem. Dvě nejvýznamnější z nich představují Podunajská a Východoslovenská nížina. Nejvyšším bodem je Gerlachovský štít ve Vysokých Tatrách, dosahující výšky 2 655 m. Přes 31,9 % půdy se využívá k zemědělské činnosti. Přetrvávajícími ekologickými problémy zůstávají znečištěné ovzduší a kyselé deště. Ačkoliv byl původní lesní porost vážně narušen intenzivním kácením a zemědělskou činností, stále lesy pokrývají více než dvě pětiny povrchu. Národní parky, chráněné krajinné oblasti a další přírodní rezervace spravuje Státní ochrana přírody Slovenské republiky, vytvořená roku 2000. Nejstarší chráněné oblasti byly ustavovány od roku 1895, první národní park byl zřízen o více jak 50 let později, roku 1948. V současnosti se na Slovensku nachází 9 národních parků a 14 chráněných krajinných oblastí. V roce 2004 zasáhla Vysoké Tatry větrná smršť, která silně poškodila zdejší lesní porost a způsobila škody v hodnotě několika miliard korun. Jednu z nejvýznamnějších řek protékajících Slovenskem představuje Dunaj, který spolu s Moravou tvoří slovenskou jihozápadní hranici. Nejdelším slovenským vodním tokem je Váh. Mezi další významné řeky patří Hron, Hornád, Bodrog a Poprad. Na Slovensku jsou častá rovněž horská jezera a minerální i termální prameny. Převážná část slovenského státu spadá do černomořského úmoří. Na Slovensku se vyskytují rozličné druhy fauny a flóry. Existuje zde na 29 tisíc druhů živočichů, 11 tisíc druhů rostlin a přes tisíc druhů prvoků. Vedle běžných domácích zvířat žijí ve slovanských národních parcích medvědi, vlci, rysi, divoké kočky, svišti, vydry, kuny, norci a kamzíci (kteří jsou celostátně chránění). V lesích a v nížinách se nacházejí také koroptve, bažanti, divoké husy a kachny. Co se týče rostlinstva, ze stromů převládají v nížinách duby, na úpatích hor buky, ve vyšších polohách smrky a na nejvyšších místech převažuje co do biomů tajga a tundra.", "", "Slovensko je parlamentní republikou. Výkonnou moc představuje vláda, v jejímž čele stojí premiér. Hlavou státu je prezident, volený přímou volbou občanů na 5 let. Zákonodárnou moc vykonává jednokomorový parlament zvaný Národní rada Slovenské republiky, v němž zasedá 150 poslanců. Volby do Národní rady se konají každé 4 roky a volit může každý občan starší 18 let. Současnou slovenskou prezidentkou je Zuzana Čaputová, vládu vede Igor Matovič z hnutí Obyčejní lidé a nezávislé osobnosti. V rámci justice zastává významnou pozici Ústavní soud, tvořený 13 soudci jmenovanými prezidentem na 12 let, a Nejvyšší soud. Dále na Slovensku funguje systém okresních a krajských soudů, doplněný specializovanými trestními a vojenskými soudy. Poslední volby do Národní rady se konaly 29. února 2020. Vítězem se stalo do té doby opoziční hnutí Obyčejní lidé a nezávislé osobnosti, pro které hlasovalo 25 % voličů. Dosud vládnoucí strana SMER – sociálna demokracia oproti předchozím volbám výrazně propadla a nedokázala si tak udržet vedoucí pozici (18 %). Na třetím", "Roku 1996 zavedla slovenská vláda nový systém rozdělení krajů a okresů. V současnosti se Slovensko dělí na 8 samosprávných krajů, jimiž jsou Bratislavský, Košický, Nitranský, Prešovský, Žilinský, Trenčínský, Trnavský a", "Od roku 2004 je Slovensko členem NATO a Evropské unie, o tři roky později se Slovensko stalo součástí Schengenského prostoru. Rovněž za svou více jak dvacetiletou existenci získalo členství v mnoha nadnárodních společenstvích jako je Organizace spojených národů (OSN), Světová obchodní organizace (WTO), Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD) a Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě (OSCE). V letech 2006–2007 zastávala Slovenská republika pozici nestálého člena Rady bezpečnosti OSN. Vedle toho se slovenská vláda angažuje například ve Visegrádské čtyřce, která sdružuje vlády Polska, Česka, Slovenska a Maďarska s cílem prosazování společných zájmů a prohlubováním spolupráce. Z dalších regionálních uskupení se Slovensko zapojilo do Středoevropské dohody o volném obchodu (CEFTA) a Středoevropské iniciativy", "Češi a Slováci mají dodnes blízké kulturní a jazykové rysy. Nicméně vzhledem k vývoji v rozdílných státních útvarech se postupně od raného středověku vytvořily dva rozdílné etnické celky, které si přes časté kontakty navzájem udržely vlastní výlučnost. V průběhu historického vývoje probíhaly mezi Čechy a Slováky četné kulturní kontakty, projevující se například v užívání češtiny jako literárního a liturgického jazyka především slovenskými protestanty. V dobách národního obrození, zvláště v první polovině 19. století, do jisté míry obě etnika spolupracovala a po první světové válce společně dala vzniknout novému společnému státnímu útvaru – Československu. Následující vztahy během 20. století ovlivnila rozdílná pojetí fungování československého státu politickými představiteli obou národů a s nimi spojené i slovenské autonomní hnutí. Toto hnutí souviselo i se vznikem prvního samostatného slovenského státu, který byl vyhlášen na popud Adolfa Hitlera, což nacistickému", "Ozbrojené síly Slovenské republiky se skládají ze dvou částí, pozemních a vzdušných sil, a silami zaměřenými na výcvik a podporu. Celkem má slovenská armáda 14 000 mužů a žen ve zbrani. Vzdušné síly mají k dispozici letouny typu MiG-29 a L-39, helikoptéry Mi-24 a Mi-17 a dále transportní letadla An-24, An-26 a L-410. Od roku 2012 by měla probíhat restrukturalizace armády, zejména omlazení užívaných zařízení a modernizaci letového parku, s velkou pravděpodobností budou vyřazeny všechny slovenské tankové jednotky. Vzhledem ke vstupu do NATO provedlo Slovensko řadu reforem ozbrojených sil, především přechod od vojenské služby k plně profesionální", "Jakožto otevřená ekonomika zaměřená na export je Slovensko silně hospodářský závislé na svém největším obchodním partneru, Německu. V poslední dekádě prošlo Slovensko úspěšným hospodářským vývojem, přesto zde stále existuje poměrně vysoká nezaměstnanost – k roku 2011 dosahovala 13,5 %. Přesto levná a schopná pracovní síla, vhodná zeměpisná poloha, daňová politika vlády a vcelku liberální zákoník práce jsou pro zahraniční investory velká pozitiva. Zatímco v devadesátých letech se země potýkala s velkým zahraničním dluhem, rostoucím schodkem rozpočtu, rozsáhlou nezaměstnaností a vysokou inflací, v době vstupu do Evropské unie v roce 2004 již Slovensko nastoupilo úspěšný hospodářský růst a stát mohl fungovat s vyrovnanějším rozpočtem. V současnosti je jednou z nejúspěšnějších zemí bývalého Východního bloku. Ačkoliv i Slovensko zasáhla světová ekonomická krize, díky obnovené zahraniční poptávce od roku 2010 slovenské hospodářství opět roste. Zatímco v roce 2009 poklesl hrubý domácí produkt Slovenska o 4,9 %, v následujícím roce byl obnoven růst ve výši 4,2 %. K roku 2011 pak dosáhl 3,3 %. Některé populistické kroky první Ficovy vlády, které většinou spočívaly ve státních dotacích často neperspektivním podnikům s cílem udržení umělé zaměstnanosti, způsobily nadměrné zatížení státního rozpočtu, které poté musela následující vláda Ivety Radičové řešit drastickým omezením výdajů a zvýšením některých daní. Za rok 2011 dosáhl HDP podle parity kupní síly výše 128,5 miliardy dolarů celkově a 23 600 dolarů na jednoho obyvatele. Inflace činila ve stejném období zhruba 3,9 %. Do roku 2009 se užívaly v zemi slovenská koruna a halíř (1 koruna = 100 haléřů), poté je nahradily euro a eurocent (1 euro = 100 eurocentů). Slovenský vývoz dosáhl za rok 2011 podle odhadů 75,3 miliardy dolarů. V exportovaných produktech převažovaly zejména strojírenská a elektronická výroba, dále automobily, běžné kovy, chemikálie, minerály a plasty. Od roku 2009 obsadily první místo v obchodovaném zboží namísto automobilů počítače. Hlavními exportními partnery v roce 2010 byly Německo (s podílem 19,2 % vývozu), Česko (13,7 %), Polsko (7,3 %), Francie (6,8 %), Rakousko (6,8 %), Maďarsko (6,6 %) a Itálie (5,5 %). S dovozem ve výši 72,03 miliardy dolarů si Slovensko k roku 2011 udrželo kladnou platební bilanci. Dovážely se stroje, automobily, elektronické zařízení, ropa a zemní plyn, běžné kovy, dále také audio a video zařízení. Roste dovoz farmaceutických výrobků. V roce 2010 byli hlavními dovozci především Německo (15,8 %), Česko (10,2 %), Rusko (9,8 %), Jižní Korea (8 %), Čína (6,1 %) a Maďarsko (4,3 %). Na Slovensku se nacházejí zásoby hnědého uhlí a lignitu, především v předhůří kolem Handlové na západě a poblíž Modrého Kameňa na jihu. Od roku 1985 se poblíž města Gbely těží zemní plyn. Dále jsou k dispozici menší naleziště železné rudy, manganu, mědi, antimonu, rtuti, olova, zinku, magnezitu, vápence a uranu, jehož ložiska jsou však prozatím převážně nevyužita.", "Prvním velkým vědcem, který se dá považovat za slovenského, byl lékař Ján Jesenský. Zakladatelem moderní slovenské vzdělanosti byl osvícenec Matej Bel. Největších úspěchů dosáhl fyzik a vynálezce Aurel Stodola, který rozvinul technologii parních turbín. K rozvoji optiky výrazně přispěl Josef Maximilián Petzval. Na konstrukci padáku pracoval Štefan Banič. Průkopníkem bezdrátové telekomunikace byl Jozef Murgaš. Astronom Peter Kušnirák objevil přes 230 planetek. V Bratislavě se narodil německý nositel Nobelovy ceny za fyziku a nacistický exponent Philipp Lenard. Slovenští vědci jsou v Evropě velice uznávanými. A to i přes to, že Slovensko na svůj ekonomický růst na vědu přispívá velice málo penězi. Slovenská věda patří mezi finančně nejchudší v Evropě. Slováci se například podílejí na výzkumu alternativního zdroje elektrické", "Populace Slovenska čítala k 30. červnu 2018 podle oficiálních údajů 5 445 087 obyvatel z toho 51,2 % žen. Podle odhadů za rok 2012 dosahuje růst populace 0,104 %, zatímco přirozený přírůstek dosáhl 1,65 narozených na 1000 obyvatel. Ve městech žije celkem 55 % populace, urbanizace stoupá zhruba 0,1 % za rok. Hustota osídlení se pohybuje kolem 111 obyvatel na km. V roce 2012 se celkem 85,8 % obyvatelstva hlásilo ke slovenské národnosti, 9,7 % k maďarské, 1,7 % k romské, 0,8 % k české, 0,4 % k rusínské, 0,2 % k ukrajinské a 0,1 % k moravské. Úředním jazykem je slovenština, jejíž používání je upraveno zákonem o státním jazyce; z dalších jazyků je především na jihu rozšířená maďarština. V některých oblastech se mluví i rusínsky, romsky, německy a česky. Lékařská péče je ve velké části v rukou státu, ačkoliv existují i soukromé kliniky a další zdravotnická zařízení. Průměrná délka života dosahuje 72 let u mužů a 80 let u žen. Na 1000 obyvatel připadají v průměru 3 lékaři a na zdravotnictví slovenská vláda vydala v roce 2009 celkem 8,5 % hrubého domácího produktu. Podle odhadů z roku 2011 bylo 15,6 % obyvatelstva mladší 15 let, mezi 15. a 65. rokem věku bylo 71,6 % lidí a starších 65 let bylo 12,8 %. K roku 2002 zhruba 14,3 % slovenského obyvatelstva trpělo obezitou. Většina obyvatel Slovenska mající zaměstnání si udržuje průměrný životní standard. Problémy přetrvávají v nedostatečném množství bytových jednotek a ve špatném stavu mnoha výškových budov postavených většinou v sedmdesátých letech 20. století. Převážná část městské populace má přístup k elektřině a pitné vodě. V některých oblastech na venkově jsou však dodávky elektrické energie a vody na horší úrovni.", "Na Slovensku je na základě ústavy oddělena církev od státu. K římskokatolické církvi se v roce 2010 hlásilo 68,9 % obyvatel, k evangelické církvi augšpurského vyznání (luteránům) 6,9 %, k řeckokatolické církvi 4,1 %, k Reformované křesťanské církvi (kalvínitům) 2,0 % a k pravoslavné církvi", "Přetrvává diskriminace romské a v některých ohledech i maďarské menšiny. V praxi jsou Romové ve školství často segregováni, kolem romských sídlišť jsou stavěny zdi na oddělení neromské populace, došlo též k vynucené sterilizaci několika romských žen. Romská populace má rovněž větší podíl nezaměstnaných než ostatní etnické skupiny. Postavení maďarské menšiny nepřestává být problémem, zejména", "Slovenská kultura je složka evropské kultury, specificky slovenský způsob přeměňování zla na dobro, ošklivého na krásu především Slováky na Slovensku v podmínkách intenzivní interakce s ostatními středoevropskými národními kulturami, zejména českou, moravskou, maďarskou, rakouskou, polskou, německou a ukrajinskou kulturou. Významný podíl na slovenské kultuře má židovská kultura. Na Slovensku se nachází mnoho hradů, zámků, kostelů a dalších kulturních památek. Součástí lidové kultury jsou hmotné i nehmotné prvky, hudba, písně, zvyky, tance a další duchovní výtvory označované jako folklór, které přetrvávají zejména díky folklorním skupinám. Kulturní památky jako hrad Devín, Národní hřbitov v Martině, Dóm sv. Alžběty v Košicích a podobně, které jsou důležitou součástí celého kulturního dědictví Slovenska, nesou označení národní kulturní památka a stát jim věnuje zvýšenou pozornost. Na Slovensku jsou však i památky, která jsou zařazeny do Seznamu světového kulturního dědictví. Podle Úmluvy o ochraně světového kulturního a přírodního dědictví UNESCO, přijatého v roce 1972 v Paříži, patří od roku 1993 do tohoto seznamu osm míst na Slovensku – historické město Banská Štiavnica a technické památky jejího okolí, památková rezervace lidové architektury Vlkolínec a Spišský hrad s okolními památkami (Spišské Podhradie, Spišská Kapitula, a kostel sv. Ducha v Žehře), v roce 2000 bylo přidáno historické šarišské město Bardejov a v roce 2008 dřevěné kostely Karpatského oblouku. Dne 28. června 2009 bylo do Seznam světového kulturního dědictví UNESCO zapsáno historické centrum Levoče. Mezi přírodními památkami v sezname UNESCO reprezentují Slovensko jeskyně a propasti Slovenského krasu a Dobšinská ledová jeskyně. V roce 2007 byli na seznam přidány i karpatské pralesy v Bukovských a Vihorlatských vrších na východě Slovenska. Fujara, která je nejtypičtějším slovenským hudebním nástrojem, byla zapsána v listopadu 2005 do Seznamu mistrovských díl ústního a nehmotného dědictví UNESCO. Seznam byl založen v roce 2001.", "Dějiny slovenské literatury začínají už příchodem soluňských věrozvěstů Cyrila a Metoděje na Velkou Moravu, tedy roku 863 našeho letopočtu. Cyril a Metoděj totiž jako první sestavili slovanské písmo, čímž ve Velkomoravské říši zavedli mj. jazyk kulturní, spisovný, liturgický a jazyk státní administrativy. Fakticky tak položili základy slovanské literární tradice, k čemuž sami přispěli několika psanými díly. Kromě mnoha překladů evangelií a jiných náboženských textů napsali oba bratři několik vlastních knih a pojednání, mezi něž patří zejména Konstantinův úvod k evangeliu (Proglas), což byla vůbec první slovanská báseň. Dalším významným slovanským autorem byl žák bratrů Kliment Ochridský, další z důležitých žáků Gorazd se", "Výtvarné umění na Slovensku sahá hluboko do minulosti. Nejstarším uměleckým dílem jsou například Venuše z doby kamenné, kresby neolitických lidí, šperky a další nalezené předměty. Současné slovenské výtvarné umění vytvářejí stovky autorů, povětšinou absolventů bratislavské \"Vysokej školy výtvarných umení\". Výtvarné dění organizuje hlavně \"Slovenská výtvarná únia\" a kromě ní i \"Spolek výtvarníkov Slovenska\" a \"Umelecká beseda Slovenska\", která navazuje na tradice jednoho z nejstarších uměleckých spolků v zemi. Po odborné stránce mapují současnou uměleckou situaci časopisy \"D'Art\", \"Profil\", \"Výtvarnicke noviny\" a především pak desítky katalogů vydávaných při příležitosti výstav a", "K nejvýznamnějším architektonickým památkám patří Bratislavský hrad. Neméně významným je Spišský hrad, nejrozsáhlejší hradní zřícenina ve střední Evropě, zapsaná na seznam Světového dědictví UNESCO. Významnou zříceninou jsou i Devín, jedna z nejstarších staveb na Slovensku, a Čachtický hrad, spojený s legendární „krvavou hraběnkou“ Alžbětou Báthoryovou, v Česku známý též z filmu \"Tajemství hradu v Karpatech\". Bojnický zámek Češi zase dobře znají jako scenérii filmové pohádky \"Šíleně smutná princezna\" a žil na něm Matúš Čák Trenčanský. Tomu patřil i", "Vývoj slovenské hudby představuje tisíciletý proces, bezprostředně související s dějinnými událostmi na Slovensku a jejich kulturně-společenským vývojem. Z tohoto pohledu lze slovenskou hudební tvorbu rozdělit do několika kategorií, které více či méně odpovídají obecně uznávaným dějinným epochám. V poválečném Československu (1918) stál před hudebními umělci Slovenska náročný úkol, jehož cílem bylo překonat tradiční zaostalost země i po stránce hudebního umění. Kvůli vytvoření sice, národní avšak formou moderní hudby, se Slováci vydali cestou profesionalizace hudebního života a začala zakládat hudebně-kulturní instituce. Vznikající organizovaný hudební život se však neomezoval pouze na slovenskou metropoli. Na vesnicích a", "Jedno z nejvýznamnějších kulturních institucí Slovenska – Slovenské národné divadlo v Bratislavě, vzniklo roku 1920, krátce po vzniku Československa. Do roku 1938 v něm významnou roli sehrávali i čeští divadelníci. V letech 1939–1945, v době existence Slovenského štátu, odrážela složitou společenskou situaci, zejména činohra. Umělecká tvorba Slovenského národního divadla však zjevně ještě vyzrávala. V", "Slovenská kinematografie patří mezi ty mladší. Jako samostatná část místní kultury se zformovala až ve čtyřicátých letech 20. století a ihned se stala propagandistickým nástrojem vládnoucí Komunistické strany Československa. V izolovaném socialistickém prostředí tak vznikaly převážně filmy s budovatelskými náměty a výpovědí ze života dělnického lidu. První slovenský film natočil Eduard Schreiber ještě před rokem 1910, jednalo se o záběry z lyžování, nakládání dobytka na vagony, modernizace pily, nový automobil apod. Vyvrcholením Schreiberovy filmařské činnosti se stala", "Nejtradičnější polévkou na Slovensku je kapustnica vyrobená obvykle z kysaného zelí, uzeného masa, sušených hub, sušených švestek, klobásy a zahuštěná trochou mouky a kysané smetany. Nejtypičtější specialitou jsou brynzové halušky se smaženou slaninou. Podobně populární jsou také strapačky", "Vzhledem k tomu, že se Slovensko nachází v mírném podnebném pásmu, je možné vykonávat sporty s letním stejně jako se zimním zaměřením. Mezi populární sporty na Slovensku patří: fotbal, lední hokej, tenis, házená, basketbal, vodní slalom, lyžování, cyklistika a další. Slovenská fotbalová reprezentace patří k širší evropské špičce, fotbal se těší poměrně velké oblibě. Slovenská fotbalová reprezentace se zúčastnila Mistrovství světa ve fotbale 2010 a probojovala se do elitní šestnáctky. Slovenský fotbalový svaz řídí slovenský fotbal a pod jeho záštitou se organizují oficiální fotbalové soutěže na Slovensku např. Corgoň liga, 1. slovenská fotbalová liga a další. Slovenská hokejová reprezentace má za sebou více úspěchů (např. stříbrná medaile na mistrovstvích světa v roce 2000, zlato v roce 2002 či bronz v roce 2003, 4. místo na OH 2010 a stříbro na MS v roce 2012). Slovenský svaz ledního hokeje je hlavní řídící orgán slovenského ledního hokeje. Slovensko má více oficiálních mužských hokejových soutěží, např. Slovnaft Extraligu, 1. hokejovou ligu, zastoupený je i ženský hokej v 1. lize žen a juniorský a dorostenecký hokej v příslušných ligách. V roce 2011 se v Bratislavě a Košicích uskutečnilo mistrovství světa v ledním hokeji, ale domácí Slováci na turnaji pod taktovkou kanadského kouče Glena Hanlona neuspěli, skončili 10. Mezi úspěšné sporty na Slovensku patří i házená, nejlepší klub je HT Tatran Prešov, a reprezentace byla na 3 světových a 2 evropských šampionátech. MBK Ružomberok dvakrát vyhrál basketbalovou Euroligu žen (1999, 2000). Pod vlajkou Československa uspěla řada slovenských sportovců. Vicemistry světa v kopané se stali Štefan Čambal, Viliam Schrojf, Ján Popluhár, Jozef Štibrányi, Adolf Scherer, Jozef Adamec, Titus Buberník, Andrej Kvašňák a Jozef Bomba. Mistry Evropy Karol Dobiaš, Jozef Čapkovič, Anton Ondruš, Ján Pivarník, Ladislav Jurkemik, Jozef Móder, Marián Masný, Koloman Gögh, Jozef Barmoš, Pavol Biroš, Ján Švehlík, Dušan Galis, Ladislav Petráš a Alexander Vencel. Také oba trenéři mistrů Evropy z roku 1976, Václav Ježek a Jozef Vengloš, byli Slováci. Slovenské rodiče měl také slavný hráč Ladislav Kubala. Zlatou olympijskou medaili získali boxeři Július Torma a Ján Zachara, cyklista Anton Tkáč, krasobruslař Ondrej Nepela, chodec Jozef Pribilinec a tenista Miloslav Mečíř. Kolektivní zlaté mají fotbalisté František Kunzo a Stanislav Seman a veslař Pavel Schmidt. Trojnásobným mistrem světa v hokeji se s československou reprezentací stal Vladimír Dzurilla, dvojnásobným Vincent Lukáč, Marián Šťastný a Peter Šťastný, jeden titul získali Igor Liba, Dušan Pašek, Dárius Rusnák, Jerguš Bača, Július Haas a Rudolf Tajcnár. V NHL se prosadil Stan Mikita. Mistrem světa v atletice se stal diskař Imrich Bugár. K významným šachistům narozeným na Slovensku patřil Richard Réti či Ignaz Kolisch. V éře samostatného Slovenska se z fotbalistů nejvíce prosadili Peter Dubovský, Marek Hamšík, Martin Škrtel a Róbert Vittek. Titul mistrů světa v hokeji vybojovali mj. Miroslav Šatan, Peter Bondra, Žigmund Pálffy či Ján Lašák, dvě stříbra má Zdeno Chára. Trojnásobným vítězem Stanley Cupu je Marián Hossa. V NHL uspěl i Marián Gáborík. Tři zlaté olympijské medaile mají deblkanoisté Pavol Hochschorner a Peter Hochschorner, dvě zlaté jejich kolegové Michal Martikán a Elena Kaliská a také Ladislav Škantár a Peter Škantár vybojovali slalomářské olympijské zlato. V chůzi ho získal Matej Tóth. Dvě zlaté medaile z olympijských her vybojovala pro Slovensko též biatlonistka Anastasia Kuzminová, původem Ruska. Mistrem světa v silniční cyklistice se stal Peter Sagan." ] }

{ "title": [ "Vznik Rady Evropy.", "Funkce, orgány a výstupy Rady Evropy.", "Funkce Rady Evropy.", "Orgány Rady Evropy.", "Výbor ministrů.", "Parlamentní shromáždění.", "Sekretariát.", "Členské státy." ], "section_level": [ "1", "1", "2", "2", "3", "3", "3", "2" ], "content": [ "Za ideového otce Rady Evropy je považován Winston Churchill, který po druhé světové válce prosazoval politiku francouzsko-německého smíření. V projevu na univerzitě v Curychu prosazoval kromě federace nekomunistických států i sjednocení Evropy. Churchillova snaha vyústila v květnu roku 1948 v konferenci v Haagu, na které byly položené základy Rady Evropy. Klíčovým momentem pro vznik Rady bylo podepsání Statutu Rady Evropy (tzv. Londýnská smlouva) v Londýně 5. května 1949. Mezi signatáře patřily státy Belgie, Dánsko, Francie, Irsko, Itálie, Lucembursko, Nizozemsko, Norsko, Švédsko a Velká Británie. Trvalé sídlo, o které v minulosti soupeřily Německo a Francie, bylo ustanoveno ve Štrasburku. Toto gesto mělo symbolizovat sjednocení Evropy. Původním záměrem organizace byla evropská integrace. Tento úkol se nezdařil, časem jej převzala Evropská společenství a Rada Evropy se zaměřila na problematiku lidských práv a svobod. Její význam postupně upadal, obnovení nastalo po roce 1990 v souvislosti s pádem komunistických režimů ve východní Evropě. Následně se jejími členy staly mnohé východoevropské a postsovětské státy včetně dnešního Ruska a význam této instituce jako platformy pro celoevropskou diskuzi se obnovil. V současnosti jsou jejími členy všechny evropské státy kromě Vatikánu, který má statut pozorovatele, Běloruska, které nebylo přijato kvůli nedodržování demokratických zásad a svobody slova, Kazachstánu (4 % území státu leží v Evropě), který je kandidátskou zemí, a sporných evropských států – Abcházie, Jižní Osetie, Kosova, Náhorního Karabachu, Podněstří a Severního Kypru. Poslední zemí, která vstoupila do Rady Evropy, byla Černá Hora v roce 2007. Československo bylo členem Rady Evropy od roku 1991 až do svého rozpadu v roce 1993. V červnu téhož roku do Rady Evropy vstoupily samostatně Česká i Slovenská republika.", "", "Článek 1 Statutu Rady Evropy uvádí, že cílem Rady Evropy je dosažení větší jednoty mezi jejími členy za účelem ochrany uskutečňování ideálů a zásad, které jsou jejich společným dědictvím, a usnadňování jejich hospodářského a společenského rozvoje. Hlavní agendu této organizace lze rozdělit do 4 hlavních skupin: Rada Evropy rovněž nabízí právní poradenství po celém světě – mezi nejznámější aktéry v této oblasti se řadí tzv. Benátská komise, která se podle vlastních slov Rady Evropy zabývá především otázkami ústavního práva. Všechny členské státy se přihlásily k Evropské úmluvě o lidských právech, na jejíž dodržování je v jednotlivých zemích dohlíženo prostřednictvím Evropského soudu pro lidská práva. Jednotliví občané se zároveň mohou k tomuto soudu odvolat se stížností na porušování lidských práv, pokud již vyčerpali všechny právní prostředky a možnosti odvolání uvnitř soudní soustavy své země. Rada Evropy má také své externí zastoupení v jiných mezinárodních organizacích, jako je Evropská unie, OSN, OBSE a další. V problematice demokracie a lidských práv je poskytnuta možnost školení v tzv. Evropských střediscích mládeže, nacházejících se ve Štrasburku a Budapešti. S ohledem na aktuální dění je rovněž příhodné zmínit fakt, že se Rada Evropy zabývá situací na Blízkém východě z pohledu vlastní agendy. Pro ilustraci můžeme uvést příklad Turecka, na které se Rada Evropy dlouhodobě zaměřuje jako na potenciální modelovou zemi demokratického zřízení, která může v budoucnu jít příkladem ostatním zemím v regionu. V tomto případě Rada studuje především historické a současné proměny ve vnímání islámu, národní identity, demokratizace, přístupu k odlišným náboženstvím a další důležité aspekty. I přestože Turecko není plně sekularizovanou zemí, kde by navíc platila lidská, občanská a další práva ve stejné míře jako kupříkladu v Evropské unii, stále se jedná o zemi, která má podle Rady Evropy největší šanci stát se motivujícím příkladem pro ostatní státy v regionu.", "Rada Evropy se skládá z několika pracovních institucí:", "Výbor ministrů se skládá z ministrů zahraničních věcí všech členských států nebo jejich stálých diplomatických zástupců, přičemž každý člen má jeden hlas. Je to rozhodovací orgán, který zváží přijetí daného návrhu Parlamentního shromáždění. Schůze probíhají na dvou úrovních: Výbor ministrů se schází dvakrát za rok (v květnu a listopadu), výjimečně se odsouhlasí zasedání v případě, když dvě třetiny členů odsouhlasí zasedání na návrh alespoň jednoho člena nebo na podnět generálního tajemníka. Štrasburští zástupci ministrů zahraničních věcí členských států se setkávají jednou do týdne. Mají také právo rozhodovat s výjimkou přijímání citlivých rozhodnutí. Orgán má následující strukturu: Předseda každého zasedání Výboru ministrů je vybraný na základě anglického abecedního seznamu všech členských států, je zodpovědný za řízení debat, ale jeho hlas nemá rozhodovací funkci. Když Výbor nezasedá, jeho funkční období přetrvává až do začátku nového zasedání, kdy bude pokračovat nový předseda. Výbor ministrů je orgán, který realizuje cíle Rady Evropy, „přičemž pod tím rozumějme závěry rozhovorů, smluv a přijetí zákonů vládami o společné politice vzhledem k vytyčeným otázkám“ (článek 15 Statutu Rady Evropy). Kromě jiného, Výbor ministrů reguluje všechny otázky týkající se organizace a vnitřního uspořádání Rady Evropy. Jedním z vnitřních usnesení je i článek 20 o jednomyslné shodě při přijímání závažnějších usnesení. Návrhy, které jsou směřované směrem ven pro vlády členských států, mají dvojí formu, při první může jít o doporučení pro vlády, při druhé jde o různé domluvy a smlouvy, které jsou podepsané ministry, musí být v souladu s mezinárodním právem a taktéž musí být ratifikované. Aby zasedání bylo vůbec usnášeníschopné, musí být přítomné dvě třetiny reprezentantů členských států. Přijetí usnesení k důležitým záležitostem vyžaduje jednomyslnou shodu, pro přijetí ostatních usnesení je potřeba souhlas dvoutřetinové většiny. Pro mezivládní povahu a jednomyslnost, která je vyžadovaná při komplikovanějších prohlášeních, se výkonnost tohoto aparátu ukázala v praxi jako omezená. Projevilo se to v roce 2004 na summitu ve Varšavě, na kterém Rada Evropy nezískala přední mandát. Vzhledem k tomu, že Rada Evropy nemá výkonnou moc, snaha realizovat usnesení Rady Evropy spočívá na jednotlivých ministrech zahraničních věcí. Rada Evropy získává finance skrze příspěvky členských zemí, přičemž výše příspěvku je stanovena v závislosti na velikosti populace a zdrojů členského státu. Výbor také dohlíží nad výkonem rozsudku Evropského soudu pro lidská práva a dementuje jednotlivé kooperační a pomocné programy pro dané země.", "Parlamentní shromáždění je poradní orgán Rady Evropy. Diskutuje o otázkách týkajících se jejích zájmů a stanovuje závěry, které ve formě doporučení posune dál Výboru ministrů. Skládá se ze členů každého členského státu, které musí zvolit domácí parlament a kteří musí mít totožnou národnost se státem, který reprezentují. Druhá podmínka determinující počet reprezentantů musí zodpovídat přerozdělení křesel podle článku 26, který stanovuje, na jaký počet míst mají jednotlivé státy nárok, například Česká republika má právo na sedm křesel. Vzhledem k tomu, že Parlamentní shromáždění nemá rozhodovací pravomoc, jde spíše o orgán zastupující veřejné mínění než o zákonodárný orgán. Procesní konání Rady Evropy je komplexní, dva hlavní orgány můžou být iniciativní v předkládání otázek na řešení. Na druhé straně komplexnost Rady Evropy spočívá v převažující úloze Výboru ministrů. Při tvorbě a realizaci návrhů pomáhá Parlamentnímu shromáždění sedm všeobecných komisí a čtyři specializované komise. Můžeme to vidět na všeobecném příkladě, kdy se Parlamentní shromáždění rozhodne předložit návrh, jehož řešení bude završené jako závěr mezinárodní domluvy. Tento návrh odešle příslušné komisi, která vytvoří podkomisi, jejíž připomínky jsou diskutované v komisi a následně jako návrh doporučení je vrácený Parlamentnímu shromáždění. V případě, kdy Parlamentní shromáždění přijme tento návrh, je odevzdaný Výboru ministrů, který ho přisoudí posuzovaní Výboru expertů, kteří vypracují návrh úmluvy. Následně je návrh odevzdaný Výboru ministrů (nejčastěji zástupcům ministrů), kteří ho můžou nazpět poslat Parlamentnímu shromáždění, aby se k němu vyjádřilo. Finální fáze se odehrává ve Výboru ministrů, který ho jednohlasně odhlasuje a podepíše.", "Sekretariát je administrativní struktura Rady Evropy a skládá se ze specializovaného personálu, z Generálního tajemníka a jeho zástupců. Tyto dvě funkce mají za úlohu vydávat doporučení pro Výbor ministrů a Generální tajemník zodpovídá za chod Sekretariátu nad Výborem a taktéž zásobuje Parlamentní shromáždění administrativními službami. Ostatní členové sekretariátu jsou jmenováni generálním tajemníkem v souladu s administrativním pořádkem. Pro jeho technické, komunikační a poradní zaměření hraje důležitou roli při zpracovávání návrhů a rad.", "V současné době je členem Rady Evropy 47 států (téměř všechny evropské země, výjimkami jsou Bělorusko, Vatikán – ten však má status pozorovatele, Kazachstán2 a sporná území/státy Kosovo, Abcházie, Jižní Osetie, Severní Kypr, Náhorní Karabach a Podněstří), při založení 5. května 1949 měla Rada deset členských zemí: Ostatní členské státy (v pořadí podle uvedeného data vstupu): 1 Dřívější členství Československa od roku 1991 nebylo na nově vzniklé státy Českou republiku a Slovenskou republiku účinné. Oba státy tak musely opětovně podstoupit proces přijetí. 2 Malá západní část Kazachstánu leží geograficky v Evropě Status pozorovatele mají zejména tři velké severoamerické státy (Kanada, USA, Mexiko), Japonsko, Izrael či Vatikán." ] }

{ "title": [ "Ustálené vedení tepla.", "Neustálené vedení tepla.", "Teplotní vodivost.", "Rovnice vedení tepla.", "Vedení tepla ve vakuu." ], "section_level": [ "1", "1", "2", "1", "1" ], "content": [ "Ustálené vedení tepla lze demonstrovat např. na tyči délky formula_1, jejíž jeden konec je udržován na teplotě formula_2 a druhý konec je udržován na teplotě formula_3. Teplotní rozdíl formula_4 je tedy stálý, teplota klesá rovnoměrně od teplejšího konce k chladnějšímu. Podíl se nazývá teplotní spád (gradient) (K/m, °C/m). Množství tepla formula_6, které za těchto podmínek projde libovolným kolmým průřezem formula_7 tyče za dobu formula_8, je roven Konstanta úměrnosti formula_10 je součinitel tepelné vodivosti (tepelná vodivost). Teplo procházející plochou určuje tzv. tepelný tok. Množství tepla formula_6, které projde plochou formula_7 za čas formula_8, se nazývá hustota tepelného toku a lze ho vyjádřit rovnicí Podle předchozích vztahů tedy při ustáleném stavu platí Pokud tloušťku vrstvy (tedy délku tyče) formula_1 zmenšíme na formula_17, změní se na této tenké vrstvě teplota o formula_18. Vztah pro hustotu tepelného toku můžeme tedy přepsat na tvar Teplota se však může měnit nejen ve směru osy formula_20, ale také v ostatních směrech. Teplotní gradient a hustota tepelného toku jsou tedy vektorové veličiny, takže výše uvedenou rovnici lze s pomocí operátoru gradientu upravit na tvar Tento vztah bývá také označován jako \"Fourierův zákon\". Z tohoto vztahu je vidět, že průběh teploty v rovinné desce je při ustáleném proudění tepla lineární. Předchozí vztahy lze využít při řešení problému průchodu tepla rozhraním. Pokud se těleso (např. deska), kterým teplo prostupuje, skládá z formula_22 vrstev o různé tepelné vodivosti formula_23 a tloušťce formula_24 pro formula_25-tou vrstvu, formula_26, pak za ustáleného stavu musí být hustota tepelného proudu ve všech vrstvách stejná, tzn. Pro celkový rozdíl teplot pak dostáváme Hustotu tepelného toku takovou deskou lze tedy vyjádřit vztahem Podíl formula_30 se nazývá tepelný odpor vrstvy.", "Při neustáleném vedení tepla dochází ke změně teplot v jednotlivých částech tělesa. Uvažujme případ vedení tepla deskou, které nastane při náhlém zvýšení teploty na jednom z povrchů desky. Pokud desku rozdělíme na vrstvy o tloušťce formula_31, nebude hustota tepelného toku ve všech vrstvách stejná jako při ustáleném vedení tepla. Důvodem je to, že část tepla, které do vrstvy vstoupí, se spotřebuje na ohřátí vrstvy. O tuto část tepla je pak tok v následující vrstvě ochuzen. Nechť tedy do vrstvy o tloušťce formula_31 a ploše formula_7 vstoupí za čas formula_34 teplo formula_35 a ze stejné vrstvy vystoupí za stejný čas teplo formula_36, kde formula_37 a formula_38 jsou hustoty tepelného toku na vstupní a výstupní ploše. Platí tedy Uvažujme, že vrstva má měrnou tepelnou kapacitu formula_40, hustotu formula_41, hmotnost formula_42 a střední teplotu formula_43. Přírůstek střední teploty vrstvy za čas formula_34 označme formula_45. Tento přírůstek odpovídá rozdílu tepel formula_46, a to prostřednictvím vztahu Vyloučením formula_48 z předchozích vztahů a dosazením za formula_49 dostaneme a po úpravě Přechodem k limitě pro formula_52 a formula_53 dostaneme Derivací jednorozměrného Fourierova zákona formula_55 podle formula_20 získáme formula_57 a po dosazení tohoto vztahu do předchozího dostaneme jednorozměrnou diferenciální rovnici vedení tepla Tuto rovnici lze jednoduše zobecnit na vícerozměrný případ Fundamentální řešení rovnice vedení tepla v formula_22-rozměrném případě je", "Pro zjednodušení se zavádí veličina která se nazývá součinitel teplotní vodivosti. Tato veličina vyjadřuje to, jak snadno se v látce vyrovnávají teplotní rozdíly.", "Matematická formulace nestacionárního vedení tepla umožňuje obecné vyjádření diferenciální rovnice vedení tepla. Jedná se o pravděpodobně nejznámější příklad parciální diferenciální rovnice parabolického typu, která je označovaná jako rovnice vedení tepla. V obecném vyjádření se zapisuje jako Tato nehomogenní rovnice je pojmenována podle toho, že popisuje vedení tepla v formula_22-rozměrném prostoru s časem formula_43. Ve speciálním případě pro formula_66 dostaneme Pokud v rovnici vedení tepla platí formula_68, pak dostaneme \"homogenní rovnici vedení tepla\" Z fyzikálního hlediska se jedná o případ, kdy se ve vyšetřované oblasti nenacházejí žádné zdroje tepla.", "Pro vedení tepla je běžně nutné látkové prostředí, protože z hlediska kinetické teorie se jedná o přenos kinetické energie jeho částic. Ukazuje se však, že díky kvantovým jevům je možné na krátkých vzdálenostech (až stovky nanometrů) vést teplo i vakuem, tedy bez fyzického média. Kvantově se vedení tepla popisuje jako přenos kvazičástic vibrační energie, fononů. Obdoba Casimirova jevu zvaná Casimirova interakce spočívá v přenosu fononů fluktuacemi vakua. Tento dávno předpovězený jev byl experimentálně prokázán v r. 2019 přenosem tepla mezi dvěma extrémně tenkými membránami z pozlaceného nitridu křemíku umístěnými vedle sebe ve vakuové komoře. Přitom bylo spolehlivě vyloučeno, že by přenos tepla mohl probíhat sáláním; vyzařování prostřednictvím fotonů zde bylo zanedbatelné. Fonony také přenášejí zvuk, takže do jisté míry lze dokonce prohlásit, že vakuem se může šířit na velmi krátkou vzdálenost rovněž zvuk." ] }

{ "title": [ "Jméno.", "Historie.", "Geografie, klima a přírodní zajímavosti.", "Poloha.", "Podnebí.", "Povodně.", "Obyvatelstvo.", "Složení obyvatelstva.", "Náboženský život.", "Kultura, umění a turistika.", "Městská správa a politika.", "Členění města.", "Městem pohlcené obce.", "Justiční instituce.", "Doprava.", "Železniční doprava.", "Letecká doprava.", "Vodní doprava.", "Silniční doprava.", "Městská hromadná doprava.", "Školství, věda a výzkum.", "Lokální média.", "Sport.", "Osobnosti.", "Patroni a ochránci Českých Budějovic.", "Partnerská města." ], "section_level": [ "1", "1", "1", "2", "2", "2", "1", "2", "2", "1", "1", "2", "2", "1", "1", "2", "2", "2", "2", "2", "1", "1", "1", "1", "2", "1" ], "content": [ "Jméno města se odvíjí od staré osady \"Budivojovice\". V průběhu věků výslovnost a transkripce jména mírně kolísala (v jihočeském nářečí se říká \"Budějce\"), přídomek České se začal objevovat v průběhu husitských válek, původně stejnou měrou v češtině i němčině (\"Böhmisch Budweis\") a v čistě územním smyslu. Od poloviny 18. století, kdy kulminovalo národnostní pnutí a název začal být brán i z národnostního pohledu, však došlo k diferenciaci: zatímco čeština dále používala České Budějovice, u Němců převážilo jméno bez přídomku, tedy \"Budweis\" (záměna nehrozila, Moravské Budějovice jsou německy \"Budwitz\"). Tento stav už přetrval navzdory tomu, že v roce 1920 československé úřady za oficiální jméno města vyhlásily České Budějovice a \"Böhmisch Budweis\" v němčině. Za protektorátu bylo oficiální jméno naopak pouze \"Budweis\" v němčině a \"Budějovice\" v češtině. Latinský název města je \"Budvicium\".", "České Budějovice nechal založit český král Přemysl Otakar II. v roce 1265; lokaci a projekci města provedl králův rytíř Hirzo. Ve městě patrně krátce existoval, nebo spíše měl existovat královský hrad. Nové královské město mělo představovat doposud chybějící základnu královské moci v jižních Čechách a být protiváhou moci Vítkovců (resp. Rožmberků). Tento účel po většinu času zdatně plnilo, což bylo důvodem několikasetletého nepřátelství mezi těmito dvěma „lokálními mocnostmi“, které pouze v průběhu husitských válek potlačil společný mocný nepřítel – husité. Během husitských válek i po nich Budějovice upadaly kvůli neuspořádaným poměrům v zemi, které od nich odklonily obchodní cesty. Po mimořádném rozkvětu města (zejména díky rozsáhlé těžbě stříbra a příjmům z vaření piva, obchodu se solí, suknem či rybníkářství) v relativně klidném 16. století Budějovice opět čelily těžkým časům, za stavovského povstání stály na straně císaře a přečkaly několikeré obležení. Ač šlo o celkově neradostnou dobu, Budějovičtí ji využili k likvidaci nedalekého konkurenčního Rudolfova. Během třicátých let se díky bojům ve středních a severních Čechách staly Budějovice dočasně hlavním městem, do kterého se přesunuly některé důležité úřady z Prahy. V červenci 1641 vypukl v Budějovicích požár a popelem lehly dvě třetiny města. Budějovice zažily okupaci vojsky bavorského kurfiřta Karla Albrechta během první slezské války a boje mezi habsburskými vojsky a francouzskou armádou mezi Budějovicemi a Hlubokou nad Vltavou v roce 1742. Během druhé slezské války v okolí Budějovic sváděly boje rakouská a pruská armáda, město přitom bylo dočasně Prusy obsazeno. Od té doby se Budějovicím válečné boje vyhýbaly. Město nabylo na významu v roce 1785, kdy se stalo sídlem biskupa nově vzniklé diecéze českobudějovické. Další výrazný vzestup Budějovic nastal na počátku 19. století, když sem přesídlila správa kraje z Písku a Tábora. Z málo významného devítitisícového města se díky tomu a díky vybudování železničního spojení (nejprve to byla v roce 1827 koněspřežná dráha do rakouského Lince) stalo důležité centrum. Ustavení Československa 28. října 1918 se v Budějovicích obešlo bez problémů, k čemuž dopomohli českoslovenští legionáři a italská posádka ve městě. Právě přes Budějovice se zakladatel republiky Tomáš Garrigue Masaryk 20.–21. prosince 1918 (17. prosince byl ještě v Itálii) vrátil do vlasti. Tuto skutečnost také dokládá pamětní deska na hlavním nádraží, kde tehdy T.G. Masaryk ve francouzském železničním vagóně svého vlaku z pátku na sobotu přenocoval. Pro dopravu z nádraží (a zpět) na po něm nově pojmenované centrální náměstí, kde bylo oficiální přivítání s projevy, použili Masaryk a jeho doprovod 14 nablýskaných automobilů jako „dopravní prostředky nové a demokratické“. Na náměstí mu byl také doručen novým starostou Budějovic Augustem Zátkou pozdravný telegram předsedy vlády Karla Kramáře. Dochované filmové záběry jsou pouze z českobudějovického nádraží, kde k uvítání hrála hudba Otakara Jeremiáše a italské posádky, neb náhlá sněhová přeháňka znemožnila v pátek 20. prosince 1918 filmování na náměstí i ve městě. V období první republiky získalo ve městě rozhodující slovo české obyvatelstvo. Tento stav trval až do okupace města jednotkami německého Wehrmachtu dne 15. března 1939. Okupační správa poté rychle zlikvidovala českou obecní samosprávu. Budějovické zastupitelstvo muselo ukončit činnost již 17. března. Vrcholné posty na městských úřadech ovládli budějovičtí a říšští Němci. Na konci druhé světové války v březnu 1945 se Budějovice dvakrát staly cílem náletů amerického letectva, které značně poškodily město a způsobily velké ztráty na životech. V květnu německá posádka město bez boje vyklidila a přenechala je sovětským jednotkám. České Budějovice ležely na demarkační čáře, přičemž centrum Českých Budějovic leželo v sovětské zóně. Přestože jednotky americké armády kontrolovaly rozsáhlé oblasti jihozápadně od Českých Budějovic, kvůli průběhu demarkační čáry nemohla americká vojska do města vstoupit. Předsunuté jednotky ozbrojených sil Spojených států sice dojely k dnešnímu Dlouhému mostu, ale tam se otočily. Rudá armáda vstoupila do Českých Budějovic bez boje dne 9. května 1945 v odpoledních hodinách. Jednalo se o 86. gardovou střeleckou divizi generála Vasila Sokolovského, která byla součástí 2. ukrajinského frontu pod velením maršála Rodiona Malinovského. Následující den se jednotky Rudé armády a armády Spojených států setkaly na náměstí v Budějovicích na společných oslavách osvobození města a konce druhé světové války v Evropě. Poválečné vysídlení Němců z Českých Budějovic postihlo asi 7 500 lidí (přibližně 16 % obyvatelstva). 1. ledna 1949 se České Budějovice staly správním centrem nově zřízeného Českobudějovického kraje, při další správní reformě se staly 1. července 1960 centrem Jihočeského kraje. Od roku 2000 byly hlavním městem nového Budějovického kraje, který byl v květnu 2001 přejmenován na Jihočeský kraj. V srpnu 2002 postihly Budějovicko mohutné povodně, při nichž Malše a Vltava zaplavily velkou část města včetně historického centra a způsobily značné škody.", "", "České Budějovice leží na soutoku řek Malše a Vltava v jihovýchodní části Českobudějovické pánve. Ta se táhne severně a severozápadně od města a je bohatá na rybníky. Největšími rybníky na území města jsou Starohaklovský rybník (44 ha), Černiš (42 ha), Novohaklovský rybník (41 ha), Starý vrbenský zadní rybník (22 ha), Starý houženský rybník (21 ha), Domin (17 ha), Čertík (15 ha), Nový vrbenský rybník (13 ha), Starý vrbenský přední rybník (13 ha), Bor (10 ha), Dubský rybník (10 ha). Z ostatních směrů je Českobudějovická pánev v relativní blízkosti města zřetelně ohraničena terénními vyvýšeninami: Lišovský práh ji na severovýchodě odděluje od Třeboňské pánve, na jihovýchodě a jihu se nachází podhůří Novohradských hor, na jihozápadě a západě pak podhůří Šumavy, konkrétně Blanský les s Kletí.", "Budějovické podnebí je mírně teplé, vlhké a s mírnou zimou. Projevuje se efekt blízkých pohoří Šumava, Novohradské hory a slabě i vliv Alp, což způsobuje fénové efekty při jižních a jihovýchodních větrech (srážkový stín a zvýšení teploty), na druhé straně k opačnému efektu dochází při severních a severozápadních větrech. Nejčastěji zde vanou západní a severozápadní větry, významný je i podíl větrů východních a jihovýchodních. Poloha na dně mělké široké pánve omezuje proudění vzduchu, což je patrné za zimních inverzí. Rybníky v okolí způsobují časté a husté mlhy zejména v severozápadní části města. Hustá zástavba a široké betonové či vydlážděné plochy způsobují obecně nižší rychlost větru a vyšší teploty v centru města (oproti městským okrajům). Dlouhodobý roční průměr teplot (pro období 1886–2004) činí 8,1 °C, nejnižší naměřená teplota vzduchu -42,2 °C (11. únor 1929 v Litvínovicích, asi 1 km od Budějovic), nejvyšší 37,8 °C (27. červenec 1983). Ve městě mrzne v průměru 111 dnů v roce, celodenní mrazy trvají v průměru 31 dní v roce. V průměru je šest tropických dnů ročně. Dlouhodobý průměrný úhrn srážek na rok činí 623 mm, většina z nich spadne v létě. Rekordní denní úhrn srážek pochází z 25. srpna 1925 (127,7 mm), měsíční z povodňového srpna 2002 (403,5 mm).", "Poloha v mělké pánvi na soutoku dvou velkých řek vystavuje České Budějovice značnému riziku povodní. Nejčastěji se rozvodňovaly Dobrovodský potok a Malše. Lokální deště způsobují často problémy též v severozápadní části města (zejména v okolí ulice Branišovská), kde při větších srážkách kanalizace nestíhá odvádět vodu stékající z okolních mírně výše položených polí, na což doplácí i kampus Jihočeské univerzity. Z kronik jsou známy četné případy velkých povodní, kdy voda zaplavila centrum města a způsobila rozsáhlé škody na městském opevnění. V první čtvrtině 20. století byly povodně omezeny regulací vodních toků (Malše, Vltava) či dokonce jejich přesměrováním (Dobrovodský potok). Velké povodně se i přesto vyskytly v lednu 1920, srpnu 1925, březnu 1940 a červenci 1954. Riziko povodní od Vltavy výrazně pokleslo na konci 50. let, kdy byla postavena vodní nádrž Lipno. Město tak postihly až pětisetletá povodeň v srpnu 2002, největší v historii Českých Budějovic (průtok vody Malší a Vltavou byl deset až patnáctkrát vyšší oproti průměru a asi o polovinu vyšší než při rozsahem následujících povodních z let 1888 a 1890). Při všech těchto povodních trpělo jak centrum města, tak některé jeho další části (obzvlášť exponovaná je Havlíčkova kolonie podél Malše).", "České Budějovice byly k 1. lednu 2017 sedmým nejlidnatějším městem v České republice. Největšího počtu, 99 872 obyvatel, dosáhly České Budějovice v roce 1995. Podle sčítání roku 2011 už ale počet obyvatel města České Budějovice činil jen 93 883, což je za poslední desetiletí snížení o 3,5 tis. osob. Jde o projev suburbanizace, protože v okolních obcích se počet obyvatel značně zvýšil, a tedy v celém správním obvodu obce s rozšířenou působností České Budějovice celkově také. Tento obvod tvoří českobudějovickou aglomeraci, v níž žije cca 155 tisíc obyvatel. Do vlastního města dojíždí 30 tisíc lidí za prací i za studiem.", "Drtivá většina budějovických obyvatel jsou Češi (94,9 % podle sčítání lidu 2001). Významnou etnickou menšinu tvoří Romové, kteří se ovšem většinou hlásí k české národnosti (oproti odhadovanému počtu necelých 2000 Romů se k romské národnosti přihlásilo v roce 2001 jen 125 obyvatel). Počet obyvatel slovenské národnosti (1,15 %) je pod celostátním průměrem. V minulosti byl významný podíl českých Němců. Poměr německého a českého obyvatelstva kolísal od založení Budějovic po asi 16. století, kdy Němci získali značnou převahu jak v celkovém počtu obyvatel, tak v řadách vedoucích představitelů města (nutno však dodat, že národnosti se až do 19. století obecně nepřikládal velký význam a asi nejvýraznější projev národnostního rozštěpení města spočíval v tom, že zaměstnávalo dva písaře, českého a německého). K výrazné politické a společenské polarizaci došlo až v polovině 19. století. Tehdy také začal klesat podíl Němců v Budějovicích díky vyšší porodnosti Čechů a zejména příchodu nových obyvatel z českého venkova, kteří v industrializovaném městě hledali práci coby dělníci. V roce 1880 se už poměr vyrovnal a v roce 1930 klesl podíl německého obyvatelstva na 14 %. Podle sčítání 1921 zde žilo v 2352 domech 44 022 obyvatel, z nichž bylo 22 878 žen. 35 577 obyvatel se hlásilo k československé národnosti, 7 006 k německé a 212 k židovské. Žilo zde 34 926 římských katolíků, 871 evangelíků, 4562 příslušníků Církve československé husitské a 1423 židů. Podle sčítání 1930 zde žilo v 3 122 domech 43 788 obyvatel. 36 252 obyvatel se hlásilo k československé národnosti a 6 681 k německé. Žilo zde 33 006 římských katolíků, 1 191 evangelíků, 6 278 příslušníků Církve československé husitské a 1 138 židů. Německá menšina přestala ve městě existovat po druhé světové válce, kdy byla drtivá většina obyvatel německé národnosti vysídlena do Rakouska či Německa. Druhou výraznou etnickou menšinu v historii města představovali Židé. První židovské rodiny se v Budějovicích usídlily v roce 1341, na počátku 16. století však byly Židům odebrány děti a dospělí vyhnáni z města. Až v roce 1849 byly státní i městské protižidovské restrikce zrušeny. Na přelomu 19. a 20. století činil podíl Židů mezi obyvateli města 4–6 %, pak výrazně klesl kvůli emigraci a patrně i opouštění židovského náboženství a zvyků v rámci asimilace s ostatním obyvatelstvem. Při sčítání lidu v roce 1930 se přihlásilo k židovské národnosti již jen 168 osob. Židovská menšina přestala ve městě existovat za druhé světové války, kdy se většina budějovických Židů stala obětí holokaustu a zbytek se rozprchl po světě. Na demografické složení Českých Budějovic má v akademickém roce výrazný vliv Jihočeská univerzita (v roce 2008 měla přes 11 000 posluchačů). Přespolní studenti bydlí na kolejích nebo si pronajímají byty především na blízkém sídlišti Máj, často v severozápadní části sídliště, kde jsou vzhledem k vyšší koncentraci sociálně slabých obyvatel nižší nájmy i ceny bytů.", "Jako v celé republice je většina obyvatel Českých Budějovic bez vyznání (58,6 % z 97 339 v roce 2001), dalších 12,6 % obyvatel při sčítání lidu v roku 2001 vyznání neuvedlo. Nejsilnějším náboženstvím je římskokatolická církev, k níž se hlásí 23,9 % obyvatel. Její pozici posiluje, že město je centrem českobudějovické diecéze a působí v něm několik katolických řádů a kongregací: salesiáni, petríni, tzv. petrinky a Školské sestry Notre Dame. (V historii byly ve městě zastoupeny i řády dominikánů, piaristů, redemptoristů, kapucínů a boromejek.) Významnou roli hraje katolické školství, které v Českých Budějovicích tvoří 2 mateřské, 1 základní škola a Biskupské gymnázium J. N. Neumanna; důležitá je také Teologická fakulta Jihočeské univerzity. Mimoto v Budějovicích působí Salesiánské středisko mládeže. Následují církev československá husitská (1180 členů), českobratrská církev evangelická (505), pravoslavná církev (146) a Svědkové Jehovovi (176). Církev bratrská sice není v Budějovicích příliš zastoupena, ale sídlí zde její samostatný sbor, jehož hlavní modlitebna je centrem pro celou oblast jižních Čech. Aktivní vyhledávání nových věřících pomocí podomních pochůzek ve městě provádějí ve velkém rozsahu Svědkové Jehovovi a zejména mormoni. V historii hrála významnou roli i židovská komunita, ovšem ta zanikla během holokaustu, a monumentální synagoga byla okupačními úřady zbořena. Její velký model je k vidění ve vstupní hale společnosti E.ON přímo naproti místu, kde stávala.", "České Budějovice jsou častým cílem turistů z Německa, Rakouska, ale též z Asie a dalších částí světa. Jednak samy mají mnoho cenných historických památek, jednak jsou přirozeným centrem turisticky atraktivního Jihočeského kraje a zastávkou po cestě do Krumlova. Největší turistické atrakce soustřeďuje městská památková rezervace v historickém centru, zejména: Městské divadlo se nazývá Jihočeské divadlo. Vedle činohry má i operní, loutkoherecký a baletní soubor. Ve městě se nachází Jihočeské muzeum, Muzeum koněspřežky, Vodárenská věž, Jihočeské motocyklové muzeum, Budvar muzeum České Budějovice a Muzeum energetiky. Významným místem je i Výstaviště České Budějovice, kde se pořádá mnoho důležitých a velkých akcí. Mezi tradiční a pravděpodobně nejznámější patří Země živitelka. Dále se jedná o výstavy jako např. Hobby, Gastrofest, Pivní slavnosti, FreshFestival či hudební koncerty. V rámci cestovního ruchu je zajímavou výstavou veletrh Travelfest, který se věnuje tomuto tématu. Je spojený s jarním Gastrofestem a největším setkáním a vzděláváním odborníků v jižních Čechách – konference Travelcon. V blízkém okolí Budějovic leží: Turistické atraktivitě města odpovídá velké množství hotelů a penzionů; známý Grandhotel Zvon stojí přímo na náměstí. Severně od centra stojí Hotel Clarion, výšková stavba z r. 1982 pojmenovaná původně Gomel podle ruského názvu družebního běloruského města Homel. V srpnu 2008 představil Jan Kaplický návrh koncertní síně. Mělo se jednat o největší moderní stavbu ve městě. V roce 2020 však bylo rozhodnuto, že stavba nebude realizována. V rámci organizace cestovního ruchu v Jihočeském kraji, kterou má na starosti Jihočeská centrála cestovního ruchu, spadají České Budějovice do turistické oblasti Českobudějovicko-Hlubocko. Na přelomu roku 2017/2018 byl spuštěn nový turistický web města České Budějovice – www.budejce.cz. Název webu vychází z charakteristického pojmenování tohoto města místními obyvateli.", "České Budějovice jsou statutární město s magistrátem a primátorem. Zastupitelstvo města má 45 členů, rada dohromady 11. České Budějovice bývaly dlouho baštou ODS. Zvítězila ve všech komunálních volbách od r. 1994, kdy měla primátora. V letech 1998–2002 však byla v opozici, neboť se proti ní sjednotily KDU-ČSL, ČSSD, US a KSČM, které tak ovládly vedení města (na čemž nic nezměnily ani mimořádné volby v červnu 1999, vyvolané hromadnou rezignací 16 zastupitelů ODS v prosinci 1998). Po volbách 2002 ODS uzavřela koalici s KDU-ČSL, které zůstal primátor; učinila tak i v roce 2006, kdy získala těsnou většinu v zastupitelstvu (23) a primátora. ODS dlouhodobě dominovala i ve volbách de Sněmovny a senátních volbách (obvod č. 14, zahrnuje i východní část budějovického okresu a západní cíp jindřichohradeckého, volby r. 2000 atd.), Jiří Pospíšil zde byl zvolen třikrát za sebou (1996, 2000 a 2006). ODS v Budějovicích a přilehlých městech zvítězila dokonce i v jinak všeobecně neúspěšných volbách do krajských zastupitelstev v roce 2008, ani to ovšem nezabránilo její celkové porážce v rámci Jihočeského kraje. V roce 2010 došlo v Českobudějovické ODS k rozkolu, primátor za ODS Juraj Thoma by odvolán, pak ale založil nové politické uskupení Občané pro Budějovice (OPB), se kterým vyhrál následně komunální volby. Po sestavení koalice s ČSSD (5 členů v radě města), TOP09 (2 členy) a OPB (4 členové), byl Thoma opět zvolen primátorem. Od roku 2014 je primátorem Jiří Svoboda za hnutí ANO.", "Koncem 19. století se Budějovice dělily na čtyři osady: Budějovice, Linecké předměstí, Pražské předměstí a Vídeňské Předměstí. Po vzniku samostatného Československa bylo toto členění oficiálně zrušeno, ale výměra města se nezměnila. K roku 1930 ve vnitřním městě žilo 5180 obyvatel, na Lineckém předměstí 6582, na Vídeňském předměstí 13 601 a na Pražském předměstí 18 425 obyvatel. Součástí městské aglomerace tehdy byly i Čtyři Dvory, Kněžské Dvory, Mladé, Nemanice, Rožnov a Suché Vrbné, které ale až do roku 1952 zůstaly samostatnými obcemi. Statistická ročenka z roku 1938 do českobudějovické aglomerace, v níž k roku 1930 žilo 56 tisíc obyvatel, ovšem započítala jen Čtyři Dvory, Mladé, Rožnov a Suché Vrbné. Roku 1952 došlo k rozšíření města a České Budějovice byly rozděleny na 11 osad: České Budějovice, Čtyři Dvory, Dobrá Voda, Hlinsko, Kněžské Dvory, Mladé, Nemanice, Pohůrka, Rožnov, Suché Vrbné a Vráto. Po osamostatnění Litvínovic v roce 1954 a Vráta a Hlinska v roce 1960 pak bylo město členěné na 10 částí: České Budějovice, Čtyři Dvory, Dobrá Voda, Kněžské Dvory, Mladé, Nemanice, Nové Vráto, Pohůrka, Rožnov, a Suché Vrbné. V roce 1963 se k městu připojily Nové Hodějovice a částí tak bylo 11. V roce 1970 došlo k územní reorganizaci, stávajících 11 částí bylo zrušeno a město bylo od 1. října nově rozděleno na 7 číslovaných částí a jim odpovídající katastrální území. Toto členění platí podnes, později připojené obce už byly sice připojeny k číslovaným částem, ale jejich katastrální území zůstala. Město se v současnosti skládá ze sedmi místních částí na 11 katastrálních území. Dvě z nich, Kaliště a Třebotovice tvoří exklávu. Od 24. listopadu 1990 jsou Budějovice statutární město, ale nemají žádnou městskou část, přestože se objevují návrhy na vlastní samosprávu levého břehu Vltavy (České Budějovice 2-Čtyři Dvory).", "S postupným rozrůstáním města se zástavba blížila k okolním obcím. O případném sloučení se mluvilo od 30. let 20. století, ale až v roce 1952 byly vládním nařízením k Budějovicím připojeny Čtyři Dvory, Dobrá Voda, Kněžské Dvory, Litvínovice, Mladé, Pohůrka, Rožnov, Suché Vrbné a Vráto (včetně osad Nové Vráto a Hlinsko). V roce 1954 se připojily Nemanice a opět se osamostatnily Litvínovice, Vráto a Hlinsko následovaly roku 1960. V roce 1963 byly pohlceny Nové Hodějovice, následně 1976 Haklovy Dvory a konečně roku 1980 České Vrbné, Třebotovice a Kaliště. Naposledy se osamostatnila v roce 1990 Dobrá Voda u Českých Budějovic.", "Ve městě sídlí Krajský soud v Českých Budějovicích, jehož působnost se vztahuje na území celého původního Jihočeského kraje, a Okresní soud v Českých Budějovicích. K těmto soudům přísluší krajské a okresní státní zastupitelství. Vazební věznice České Budějovice je spolu s krajským soudem umístěna v budově bývalého justičního paláce, vybudovaného v roce 1905. Celý stavební komplex, který se nachází v centru jihočeské metropole, prochází v posledních letech rozsáhlou rekonstrukcí a modernizací. Ubytovací kapacita je 289 míst, z toho 117 pro obviněné ve vazbě a 172 pro odsouzené ve výkonu trestu odnětí svobody. Výkon vazby zajišťují jednak separované cely, jednak oddělení se zmírněným režimem.", "", "V roce 1827 se České Budějovice staly výchozím bodem koněspřežné dráhy do Lince, první v Českém království a v Rakousku. Ta byla o 50 let později přebudována na standardní železniční trať o rozchodu 1435 mm. Dnes z Českých Budějovic vychází železniční trať 220 jako součást IV. tranzitního železničního koridoru z Německa přes Prahu do Rakouska. Rychlíky Praha – České Budějovice zde jezdí v hodinovém taktu a jízdní doba do stanice Praha hlavní nádraží činila v roce 2012 2 h. 36 min. se šesti mezilehlými zastávkami. Před rozestavěním železničního koridoru byla jízdní doba i kratší (např. 2 h 12 min. se zastavením pouze v Táboře roku 2003), po dokončení se počítá se zkrácením jízdní doby rychlíku ke 2 hodinám a nejrychlejšího vlaku až k 1,5 hodiny. S Rakouskem jsou České Budějovice spojeny po tomto koridoru železniční tratí 196 do Summerau a dále do Lince. S Českými Velenicemi a rakouským městem Gmünd jsou spojeny tratí 199. Dále mají Budějovice také železniční spojení se šumavským Novým Údolím, a to tratí 194.", "Jihozápadně od města v katastru obce Planá leží veřejné vnitrostátní a neveřejné mezinárodní Letiště České Budějovice. Je to bývalé vojenské letiště kategorie 4C, u něhož se plánuje civilní mezinárodní využití po výstavbě terminálu. Výstavba terminálu začala v prosinci 2017, se zahájením plného provozu se počítá koncem roku 2020. Poblíž města je také menší letiště Hosín, kde sídlí Aeroklub České Budějovice. Má jednu asfaltovou dráhu a je využíváno především pro rekreaci.", "Od roku 2017 jsou České Budějovice napojeny na evropskou síť vodních cest splavnou Vltavou. Velikost lodí je omezena plavebními komorami o velikosti 45 x 6 m a maximální tonáží 300 tun. V centru Českých Budějovic se nachází přístaviště Lannova loděnice, v místní části České Vrbné je umístěn hlavní městský přístav pro rekreační a osobní lodě.", "Městem prochází silnice I. třídy číslo 3, 20 a 34, II. třídy 156 a 157. Budějovicemi prochází tři mezinárodní silnice E. Silnice 3, která nese označení E55 a spojuje Prahu s Českými Budějovicemi a Lincem. Dále 20, pro kterou platí mezinárodní označení E49 spojuje České Budějovice s Plzní a dále na Německo.34 má dva statuty E49 a E551 vede z Budějovic na Humpolec jako E551 a u Třeboně odbočuje jako E49 na Wien. V plánu je také dálnice D3, která má spojovat Prahu s Budějovicemi a dále až do Lince. Přímé spojení s Prahou (rok 2018) zajišťují autobusy RegioJet, Flixbus a také M express ve spolupráci s LEO Express pod obchodním názvem LEO Express Easy. Několik spojů provozuje také Arriva Praha a GW Bus. Některé spoje končí v Praze Roztylech, autobusy RegioJet Na Knížecí (Anděl) a dvě linky Flixbus vždy na ÚAN Florenc. Jedna z těchto linek jezdí přes Tábor a Prahu Roztyly, druhá přes Písek a Prahu Na Knížecí. Autobusy LEO Express Easy na pražské hlavní vlakové nádraží a ÚAN Florenc. České Budějovice a Prahu spojují také mezinárodní linky z Mestre (Benátky, Itálie), Solnohradu, Lince a Berlína. Městem projíždějí také další mezinárodní autobusové spoje, v roce 2018 např. spoj z Košic přes Budapešť a Vídeň do Horní Plané.", "Městská hromadná doprava vznikla v Budějovicích v roce 1909 zavedením tramvajové (k nádraží, první předváděcí jízda byla již 2. prosince 1908) a trolejbusové (ke hřbitovu) dopravy. První tramvajová trať byla označena P a vedla asi 3 kilometry od nádraží přes Pražské předměstí k dělostřeleckým kasárnám. V roce 1910 byla přidána druhá označená L na předměstí Linecké. Protože se do systému zvláště přes válku neinvestovalo, v roce 1950, ačkoliv existovaly plány na rozšíření sítě, tramvajová doprava zanikla. Trolejbusy ji začaly nahrazovat již od roku 1946, avšak provoz vydržel jen do roku 1971. Městská autobusová doprava v Českých Budějovicích byla postupně rozšiřována a v roce 1988 měly tratě cca 200 km. V roce 1991 byla síť trolejbusů znovu obnovena a přes finanční obtíže postupně rozšiřována. Trolejbusy v roce 2014 zajišťují dopravu na 6 denních a 2 nočních linkách o celkové délce 70,2 kilometru, autobusy na čtrnácti linkách o celkové délce 164,2 km a zajíždějí i do některých vzdálenějších obcí, které jsou zařazeny do vnějších tarifních pásem.", "Ve školním roce 2004/2005 působilo v Českých Budějovicích 27 mateřských škol (24 státních, 2 katolické a 1 soukromá; celkem 2465 dětí), 19 základních škol (18 státních a 1 katolická; 9458 žáků), 6 základních uměleckých škol (4 státní a 2 soukromé; 2700 žáků), 19 středních odborných škol či učilišť (13 státních a 6 soukromých; 8 180 žáků), 7 gymnázií (4 státní, 2 soukromá a 1 katolické; 2899 studentů), 6 vyšších odborných škol (1241 studentů) a 3 vysoké školy (Jihočeská univerzita s více než 13.000 studenty a cca 700 pedagogy, Vysoká škola evropských a regionálních studií s 240 studenty a čerstvě vzniklá Vysoká škola technická a ekonomická v Českých Budějovicích s asi 3500 studenty). Ve městě sídlí šest ústavů Akademie věd České republiky: Entomologický ústav, Hydrobiologický ústav, Parazitologický ústav, Ústav systémové biologie a ekologie (bývalý Ústav ekologie krajiny), Ústav molekulární biologie rostlin a Ústav půdní biologie.", "V Českých Budějovicích mají redakce všechna regionální média Jihočeského kraje. Vysílá zde několik rozhlasových stanic: \"Český rozhlas České Budějovice, Hitrádio Faktor\" (dříve \"Rádio Podzemí\"), \"Rádio Gold\", \"Eldorádio\", Rockrádio Gold a \"Kiss Jižní Čechy\". Nejvýznamnějšími novinami je \"Českobudějovický deník\" (do r. 2006 \"Českobudějovické listy\"). V Budějovicích má oblastní redakci Česká televize a působí zde několik malých soukromých televizních společností, poskytujících služby větším soukromým televizím. Území města plně pokrývá lokální DVB-T multiplex společnosti Gimi, ve kterém mimo jiné vysílá stejnojmenná jihočeská regionální televize. Českobudějovicko je jednou ze dvou oblastí v České republice s lokálním multiplexem.", "České Budějovice mají zastoupení v nejvyšších celostátních soutěžích v ledním hokeji, fotbale a volejbalu. Ve městě též existuje řada sportovních zařízení poskytujících služby veřejnosti (atletický stadion, fotbalový stadion Střelecký ostrov, Budvar aréna, Plavecký stadion). Plavecký stadion z roku 1971 disponuje padesátimetrovým krytým bazénem, skokanským bazénem, saunami, venkovní plovárnou a dětským bazénem. Po modernizaci v roce 1998 přibyl krytý tobogán a po další modernizaci v roce 2017 vířivka. Významné kluby: Pokud jde o méně známé sporty, v Českých Budějovicích působí jediný oficiální klub podvodního hokeje v zemi, který pod jménem Serrasalmus (což je vědecké pojmenování pro rod piraní) založili na přelomu 20. a 21. století členové Klubu sportovního potápění při Jihočeské univerzitě. Klub je zároveň oficiálním týmem ČR, kterou reprezentuje na mezinárodních turnajích.", "", "Za patrony Českých Budějovic jsou považováni: Jako patronka města je dále uváděna i svatá Otýlie. Jméno svaté Otýlie bylo s Budějovicemi spojeno v roce 1891, kdy nechal starosta města Josef Kneissl na počest své zesnulé manželky Otýlie upravit obřadní síň na novém hřbitově na kapli zasvěcenou stejnojmenné světici. Za ochránce Českých Budějovic byli (především v barokní době) krom sv. Mikuláše, panny Marie Budějovické a svatého Auraciána dále považováni: Tuto pětici ochránců uvádí například raně barokní verze obrazu Panny Marie Budějovické z roku 1677. Zvon Bumerin z roku 1723 vyobrazuje krom svatého Mikuláše, svatého Auraciána a Panny Marie Budějovické též svatého Donáta. Jako ochránci města před morem byli krom patronů zpodobňováni: Rozsah a chápání patronátu se postupem času měnilo, takže zdroje a historické dokumenty nemusejí být jednotné. Například pamětní listina sepsaná po restaurování českobudějovické katedrály v roce 1912 uvádí svatého Mikuláše jako patrona chrámu, kdežto svatého Auraciána jako patrona města. V době fungování kláštera na Piaristickém náměstí (především pod správou dominikánů, tj. do roku 1785), byl uctíván též blahoslavený Jindřich Librarius, zakladatel a první převor kláštera. Patrony českobudějovické diecéze jsou svatý Mikuláš, svatý Jan Nepomucký a svatý Jan Nepomuk Neumann.", "Statutární město České Budějovice udržuje partnerství s pěti zahraničními městy, a to jak na oficiální úrovni, tak i prostřednictvím vzájemných kontaktů mezi místními spolky a organizacemi." ] }

{ "title": [ "Definice pojmu Střední Amerika.", "Historie.", "Přírodní podmínky.", "Topografie.", "Hydrografie.", "Klima.", "Využití půd.", "Environmentální problémy.", "Politika.", "Porovnání se světem.", "Obyvatelstvo.", "Jazyky.", "Chudoba.", "Kultura.", "Světové dědictví UNESCO.", "Integrace středoamerických států." ], "section_level": [ "1", "1", "1", "2", "2", "2", "2", "2", "1", "2", "1", "2", "2", "1", "2", "1" ], "content": [ "Pojem „Střední Amerika“ podle různých definicí zahrnuje různé státy. V češtině je Střední Amerika nejčastěji chápána jako území mezi Mexikem a Kolumbií (7 nezávislých států). Pro toto území existují cizojazyčné výrazy \"Central America\" (), \"América Central\" () nebo \"Zentralamerika\" (). Méně častější je definice Střední Ameriky jako území mezi USA na severu a pobřežím Jižní Ameriky na jihu (tz. Mexiko, Karibik a 7 výše zmíněných států).", "Nejvýznamnější civilizace během předkolumbovského období se rozvíjely na území tzv. Mezoameriky (Teotihuacán, Toltékové, Aztékové, Zapotékové, Mixtékové, Mayové, Olmékové, Totonakové). Po objevení Ameriky Kryštofem Kolumbem (1492) začala postupná kolonizace středoamerického regionu Evropany. Mezi roky 1519 a 1521 dobyl Hernán Cortés Aztéckou říši. V roce 1535 bylo španělským králem ustanoveno nové místokrálovství Nové Španělsko, které zahrnovalo převážnou část Střední Ameriky pod názvem generální kapitanát Guatemala. Kromě Španělů se ve středoamerickém regionu výrazněji prosadili Britové. Jejich državy Britský Honduras a Pobřeží Moskytů byly častým předmětem sporů mezi těmito národy. 15. září 1821 proběhla v městě Ciudad de Guatemala veřejná schůze, která vyústila v přijetí deklarace nezávislosti města na Španělsku a výzvu, aby ostatní oblasti v rámci kapitanátu udělaly totéž. Toto datum dodnes slaví většina středoamerických států jako státní svátek Den nezávislosti. Nezávislost ale netrvala dlouho - 5. ledna 1822 bylo území anektováno Mexickým císařstvím v čele s Agustínem de Iturbide. Po jeho rezignaci a rozpadu císařství vznikl 1. července 1823 nový stát Spojené provincie Střední Ameriky. Tento státní útvar se rozpadl v období 1838 až 1840 občanskou válkou. Během 19. století a začátku 20. století se uskutečnilo ještě několik pokusů o vytvoření společného státu. 20. století bylo i dobou několika občanských válek (guatemalská občanská válka, Sandinistická revoluce v Nikaragui, salvadorská občanská válka). Roku 1903 se odtrhla Panama od Kolumbie. Od této doby se Panama snaží o kulturní a politické sblížení a integraci s ostatními středoamerickými státy i přes své tradičně silné vazby na Jižní Ameriku. Roku 1907 byl založen Středoamerický soudní dvůr. Až do roku 1934 do záležitostí středoamerických států poměrně výrazně zasahovaly USA svými intervencemi v rámci tzv. banánových válek. Do roku 1981 bylo Belize britskou kolonií a i po získání nezávislosti spolupracuje na mezinárodní úrovni s anglofonními státy Karibiku a v procesu integrace Střední Ameriky stojí poněkud stranou.", "", "Území Střední Ameriky je rozděleno do 3 významných topografických oblastí.", "Topografie středoamerického regionu předurčuje úmoří oceánů tak, že do Atlantiku směřují delší řeky (např. San Juan, Río Grande de Matagalpa, Coco, Patuca, Ulúa, Motagua, Hondo, Usumacinta), které protékají nížinami s poměrně klidným tokem, zatímco přítoky Pacifiku (např. řeky Lempa a Choluteca) jsou většinou kratší a překonávají na menší vzdálenosti větší výškový rozdíl, mají dravější tok. Největší jezera v regionu jsou Nikaragua (8 430 km2), Managua (1 489 km2) a Izabal (590 km2). Nejvýznamnější vodní nádrží je bezesporu Gatúnské jezero na řece Río Chagres, které zajišťuje provoz Panamského průplavu. V kráterech nebo kalderách četných sopek se vyskytují vulkanická jezera (např. Irazú a Coatepeque).", "Střední Amerika se nachází v pásmu tropického podnebného pásu. Úmoří Karibského moře je bohatší na dešťové srážky, zatímco úmoří Tichého oceánu je sušší oblastí. Během roku se střídají období dešťů (přibližně mezi květnem a říjnem) a období sucha (listopad - únor). Režim srážek je výrazně proměnný kvůli své závislosti na směru větrů. Teplota je charakterizována malou diferencí mezi dnem a nocí. V hornatém reliéfu se klima odvíjí od nadmořské výšky a expozice svahů ke světovým stranám. Ve středoamerickém regionu se často vyskytují hurikány a tropické bouře (především karibské pobřeží Belize, Hondurasu a Nikaraguy). Od úrovně hladiny moře až do výšek okolo 900 metrů se nachází \"horké země\" s bohatými srážkami a vysokými teplotami téměř po celý rok. Mezi 1 000 a 2 500 m n. m. se průměrné roční teploty pohybují od 15 °C a 25 °C a srážky jsou především na konci léta. Nad 2 500 metrů se nachází chladné oblasti, kde prům. roční teploty nepřesahují 20 °C a rozdíly teplot mezi dnem a nocí jsou již výraznější.", "V roce 2010 bylo využití půd následující (vyjádřeno procentuálně z rozlohy celé Střední Ameriky):", "Činnost člověka přináší celou řadu negativních důsledků pro životní prostředí. Ve Střední Americe jsou nejpalčivější problémy odlesňování půdy a její následná eroze, znečištění vody splachem hnojiv z polí i vypouštěním splaškových vod bez odpovídajícího vyčištění, znečištění ovzduší v městských oblastech, kontaminace půdy odpadem z těžebního průmyslu.", "Všechny středoamerické státy jsou prezidentskými republikami; výjimkou je Belize, které je konstituční monarchií Commonwealth realm.", "Následující tabulka ukazuje postavení středoamerických států v celosvětových žebříčcích různých indexů.", "Lidské osídlení Střední Ameriky je velmi nerovnoměrné. Obecně se dá říci, že většina obyvatel žije při pacifickém pobřeží, zatímco úmoří Karibiku je relativně řídce obydlené. Tuto skutečnost lze podložit např. tím, že státy Belize (při Karibském moři) a Salvador (pacifické pobřeží) mají přibližně stejnou rozlohu, přesto má Salvador zhruba 30x vyšší počet obyvatel. Nejrozšířenější etnikum ve Střední Americe jsou mesticové (míšenci bělochů a původních amerických obyvatel) - tato skupina představuje zhruba 66% veškeré středoamerické populace. Nejvyšší procentuální zastoupení mají mesticové v Salvadoru a Hondurasu (cca 90% tamních populací). Druhou nejvýznamnější skupinou jsou domorodí Indiáni, kteří žijí především na území Guatemaly a Belize (zhruba 16,5% středoamerické populace). Běloši představují 14,5% veškeré populace (rozšíření především v Kostarice). Černoši a mulati reprezentují zhruba jen 2% celkové středoamerické populace.", "Nejrozšířenější používaný jazyk je španělština, která je zároveň oficiálním jazykem 6 středoamerických států (započítávají se do skupiny tzv. hispanoamerických zemí) a je hojně používaná i v Belize, kde je úředním jazykem angličtina. Kromě toho nemalá část obyvatelstva (zejména v Guatemale) používá své vlastní jazyky (především mayské jazyky, Xinca, Garifuna, Arawakan atd.). Rozšířené zde jsou i kreolské jazyky na základě angličtiny (belizská kreolština, krolština na karibském pobřeží Nikaraguy, Kostariky a Panamy).", "Ekonomická situace v jednotlivých středoamerických státech je rozdílná. Zatímco Kostarika a Panama mají silnější ekonomiky než je průměr v Latinské Americe, ostatní středoamerické státy jsou pod latinskoamerickým průměrem. Procento chudých a extrémně chudých obyvatel je přímo závislé na ekonomickém postavení státu.", "", "K červenci 2019 figurovalo na seznamu světového dědictví UNESCO celkem 17 středoamerických lokalit. 9 z nich má charakter přírodního dědictví, 7 kulturního dědictví a 1 lokalita je smíšená. Památky kulturního dědictví pochází z předkolumbovského období i z období španělské koloniální nadvlády.", "Středoamerické státy se více či méně snaží o vzájemnou spolupráci a všeobecný rozvoj celého regionu. Intenzivnější proces integrace začal v roce 1907, kdy byl ustanoven Středoamerický soudní dvůr (\"Corte Centroamericana de Justicia\"). Další krok integračního procesu nastal v roce 1951 založením Organizace středoamerických států (\"Organización de Estados Centroamericanos\", zkratka \"ODECA\"). Od roku 1991 existuje jako nástupce ODECA Středoamerický integrační systém (\"Sistema de la Integración Centroamericana\", zkratka \"SICA\"). Tohoto projektu se účastní státy Belize, Panama a Dominikánská republika, které z přístně historického hlediska do středoamerického prostoru nespadají. Další mezistátní regionální organizace působící ve Střední Americe jsou:" ] }

{ "title": [ "Historie.", "Státní zřízení.", "Administrativní rozdělení.", "Geografie.", "Ekonomika.", "Obyvatelstvo.", "Kultura." ], "section_level": [ "1", "1", "1", "1", "1", "1", "1" ], "content": [ "V roce 803 osvobodil Karel Veliký (742-814) s podporou místních obyvatel území zpod nadvlády muslimských Maurů, za což měli získat tzv. list svobody. První zmínka o malém pyrenejském knížectví z roku 805 se nachází právě v této Karolinské listině. Vnuk Karla Velikého, Karel II. Holý, daroval v roce 843 území španělskému hraběti z Urgellu. Potomci hraběte ho následně roku 1133 darovali biskupovi ze Seo de Urgell. Biskup se kvůli zajištění míru v oblasti v roce 1159 domluvil s rodem Caboetů na smlouvě, která svěřila Andorru jako léno Caboetům, přičemž svrchovaná moc náležela církvi. Později, když caboetský nárok zanikl, přešlo dědictví na hrabata z Foix, došlo k rozporům s biskupem, a tak se roku 1278 Andorra díky Paréagské smlouvě potvrzené papežem stala kondominiem pod vládou dvou spoluknížat (dnes prezidenta Francie a španělského biskupa ze Séo de Urgell). Práva těchto knížat tedy přešla nejprve na rod hrabat z Foix, a poté v důsledku vymření linie pánů z Foix a postupným dědictvím (Foix → Foix-Béarn → Foix-Grailly → d'Albret → Bourboni) na Jindřicha IV. (1589–1610) a s ním na francouzskou korunu. Roku 1419 bylo jak ze strany Francie, tak Aragonu vyhověno požadavkům na samosprávu, a tak došlo k vytvoření tzv. \"Zemské rady\", předchůdkyni současné \"Generální rady.\" Za francouzské revoluce byl protektorát zrušen, jelikož byly paréagské dohody považovány za feudální přežitek. Překvapivě sama andorrská samospráva požádala Napoleona Bonaparta o obnovení francouzské suverenity. Reformní hnutí v letech 1866–1868 omezilo biskupskou moc (tzv. Nová reforma, kterou potvrdil jak biskup z Urgell, tak Napoleon III.) Během první světové války vyhlásila Andorra symbolicky válku Německu. V roce 1933 byla krátce okupována Francií. V roce 1934 se v Urgellu bělogvardějec Boris Skossyreff (Skosyrev) prohlásil suverénním knížetem Andorry jako \"Boris I.\" a regentem za \"Jeho Veličenstvo francouzského krále,\" přičemž vyhlásil válku biskupovi ze Seo de Urgell (1934–1940), o několik dní později byl však španělskými úřady zatčen. Některé ruské zdroje ale uvádějí, že vládl Andoře do roku 1940/1. V tomto roce bylo zavedeno volební právo pro hlavy místních rodin. V roce 1993 schválilo obyvatelstvo novou ústavu, jíž se Andorra stala suverénním parlamentním knížectvím. Ústava nahradila smlouvu z roku 1278, podle níž se španělský biskup Seu de Urgell a hrabě z Foix (od roku 1871 francouzský prezident) dělili o moc.", "Andorrské snahy o vlastní reformy vyústily v tzv. „reformní zákon“, který ustanovoval Výkonnou radu, a tím odděloval výkonnou moc od legislativní. Starý feudální systém byl modifikován v roce 1993, když Andořané 14. března v referendu schválili první psanou ústavu, a tím byly dokončeny reformní snahy obyvatelstva. Od 4. května 1993 je Andorra parlamentní demokracií, ve které titulárními hlavami státu zůstávají francouzskými občany volený francouzský prezident a papežem jmenovaný biskup ze Séo de Urgell, kteří jsou v Andoře zastupováni místními zástupci. Ti se nazývají \"osobní reprezentanti,\" dříve \"vikáři.\" Spoluknížata se poprvé oficiálně setkala 25. srpna 1973. Zvláštní dohoda mezi Španělskem a Andorrou z roku 1993 stanovuje pozici biskupa ze Séo de Urgell, který je jak ve Španělsku působícím biskupem, tak i hlavou andorrského knížectví jako mezinárodně chráněnou osobu se silnou imunitou. Spoluknížatům podle ústavy zůstávají reprezentativní a symbolické funkce. Jejich legislativní a exekutivní pravomoci byly přeneseny na Generální radu. Přesto jsou ale stále spoluknížata zodpovědná např. za vyhlášení voleb, jmenování premiéra a dalších oblastí, kde jednají víceméně nezávisle na andorrských politicích. \"Generální rada\" je andorrským parlamentem. Je jednokomorová a má mezi 28 a 42 členy, z nichž je polovina volena celostátně a polovina je zastupiteli zvolenými v každé farnosti. Vládu (výkonnou radu) představuje premiér (volený generální radou a jmenován spoluknížaty) a ministři, které jmenuje sám premiér. Současným premiérem je Antoni Martí. Ženy v Andoře získaly volební právo až v roce 1970. Státní svátek je 8. září (Svátek Narození Panny Marie). Andorra je neutrální stát a nemá armádu, pouze vojenského náčelníka, kterým je francouzský prezident. O obranu proti nepřátelské intervenci se starají Francie a Španělsko na žádost andorrské vlády \"(Smlouva o dobrém sousedství, přátelství a spolupráci).\" Francie a Španělsko se spolu s tím zavázaly neovlivňovat zahraniční vztahy Andorry. Jedinou povinností mužů od 16 do 60 let je naučit se zacházet se zbraněmi. Andorra sdílí s Francií a Španělskem zastoupení v zemích, kde nemá Andorra vlastní konzulát.", "Andorra sestává ze 7 farností (\"parròquies\", jednotné číslo \"parròquia\"):", "Andorra leží ve východní části Pyrenejí mezi Španělskem a Francií. S rozlohou 468 km2 je 6. nejmenším státem Evropy, velkým téměř jako Praha. Je obklopena horami dosahujícími 3000 m n. m. Údolím řeky Valira probíhá hranice se Španělskem. Téměř polovina země leží v polohách nad hranicí lesa, jen na jihu je několik málo oblastí položených níže než 1000 m n. m. Na zalesněných svazích převažuje borovice černá. Klima je podobné jako v okolních zemích, jenom je díky velkým nadmořským výškám v zimě víc sněhu a jsou chladnější léta. Nejvyšší hora Coma Pedrosa je vysoká 2946 m n. m., nejnižší bod je Riu Runer v výšce 840 m n. n. Nejvýše položené místo je Coma Pedrosa, 2946 m n. m.", "Ačkoliv Andorra není oficiálně členem Evropské unie, je součástí celní unie EU. Pro obchod s průmyslovými výrobky je považována za člena EU, pro obchod se zemědělskými výrobky pak za nečlena. V zemědělství je zaměstnáno jen 1 % obyvatel a hlavním odvětvím je chov ovcí. Hlavním zdrojem příjmů je cestovní ruch. Ročně navštíví Andorru až 3 milionů turistů, kteří si přijíždějí zalyžovat a především za nákupy. Obyvatelé Španělska a Francie využívají možnosti nákupu zboží bez daní. Andorra patří k tzv. daňovým rájům. Neplatí se tu žádné přímé daně a pouze 4% daň z přidané hodnoty (nově od 1. ledna 2006). HDP na obyvatele dosahuje přibližně 42 500 USD. Dříve se v Andoře platilo jak španělskými pesetami, tak francouzskými franky. Od roku 2002 se zde platí eury. Andorra od roku 2014 razí vlastní euromince.", "Počet obyvatel se odhaduje na 77 281 (k 2016), přičemž ještě v roce 1900 Andorru obývalo pouze 5000 lidí. 33 % obyvatel jsou Andořané, kteří jsou etnickým původem Katalánci. Dále jsou v zemi Španělé 43%, Portugalci 11% a Francouzi 7,5% Jediným úředním jazykem je katalánština, nicméně španělština a francouzština jsou také běžně užívány. Lze se také setkat s používáním angličtiny a portugalštiny. Andorrská vláda nicméně silně prosazuje používání katalánštiny. Financuje komisi pro katalánskou toponymii (\"la Comissió de Toponímia d'Andorra\") a poskytuje bezplatné kurzy katalánštiny přistěhovalcům. Andorrské televizní a rozhlasové stanice používají výhradně katalánštinu. Andorra je jednou ze čtyř evropských zemí (spolu s Francií, Monakem a Tureckem), které nikdy nepodepsaly Rámcovou úmluvu Rady Evropy o národnostních menšinách. Drtivá většina obyvatel, 88.2% se hlásí k římskokatolické církvi. Dvě třetiny obyvatelstva nemají andorrskou státní příslušnost a nemají tudíž právo volit ve volbách. Kromě toho nesmějí být zvoleni předsedou vlády, nebo vlastnit více než 33% základního kapitálu soukromé obchodní společnosti.", "Nejznámějším andorrským spisovatelem je Albert Salvadó, autor knih pro děti, historických románů i detektivek. Píše v katalánštině i španělštině. Organizátorem andorrského literárního života byl dlouhá léta novinář a spisovatel Rossend Marsol Clua, který emigroval ze Španělska pro své proti-francovské postoje a katalánské vlastenectví. Nejznámější andorrskou hudební skupinou je metalová Persefone. Udržován je i folklór, například lidové tance \"contrapàs\" a \"marratxa,\" zvláště v oblasti Sant Julià de Lòria. Spolu s Katalánci Andořané udržují tradici tance zvaného \"sardana\". Patronkou Andorry je Panna Maria Meritxellská a její svátek 8. září je také největším svátkem v zemi. Andorra disponuje řadou velmi starých památek, často románských. K nejvýznamnějším patří kostel Sant Joan de Caselles nedaleko Canilla, kostel Sant Martí v La Cortinada nebo kostel v Santa Coloma. V roce 1997 byla založena státní Andorrská univerzita (\"Universitat d'Andorra\"). Velmi rozvinuto je na ní virtuální vyučování. V oblasti sportu dosahují Andořané největších úspěchů ve skialpinismu, Ariadna Tudel Cuberesová a Sophie Dusautoir Bertrandová mají v tomto sportu bronzové medaile z mistrovství Evropy. Sjezdový lyžař Marc Oliveras získal stříbrnou medaili na zimní univerziádě roku 2015, Carmina Pallasová na stejné akci získala stříbro a bronz. Běžec Antoni Bernadó je prvním a dosud jediným člověkem, který běžel pět olympijských závodů v maratónu. Basketbalový klub BC Andorra hraje nejvyšší španělskou soutěž. Rugbyový klub VPC Andorra XV zase hraje francouzskou první ligu. Specifickou sportovní disciplínou, hojně provozovanou i v Katalánsku, je \"castell\", stavění věží z lidských těl." ] }

{ "title": [ "Název.", "Dějiny.", "Od pravěku k rozdělení Polska.", "Mezi Ruskem, Pruskem a Rakouskem.", "Sjednocení Polska až druhá světová válka.", "Po roce 1945.", "Po roce 1989.", "Geografie.", "Povrch a vodstvo.", "Podnebí.", "Ochrana přírody.", "Politika.", "Ekonomika.", "Vývoj od 80. let 20. století.", "Energetika.", "Doprava.", "Silniční doprava.", "Železniční doprava.", "Letecká doprava.", "Městská doprava.", "Vodní doprava.", "Cestovní ruch.", "Obyvatelstvo.", "Etnické složení.", "Náboženství.", "Města.", "Kultura.", "Literatura.", "Film.", "Hudba.", "Výtvarné umění.", "Kuchyně.", "Věda a vzdělání.", "Sport." ], "section_level": [ "1", "1", "2", "2", "2", "2", "2", "1", "2", "2", "2", "1", "1", "2", "2", "2", "3", "3", "3", "3", "3", "2", "1", "2", "2", "2", "1", "2", "2", "2", "2", "2", "2", "2" ], "content": [ "Název Polsko se odvozuje od názvu kmene Polanů, který žil ve Velkopolsku (část Polska). Slovo Polané se dá přeložit jako „obývající otevřené pole“, tedy roviny. Je také ovšem možné, že", "", "Nejznámějším pravěkým archeologickým nálezem v Polsku je opevněné osídlení Biskupin (v němž se dnes nachází skanzen). Vzniklo kolem roku 748 př. n. l., v pozdní době bronzové, v rámci lužické kultury. Mezi 4. stoletím př. n. l. a 5. stoletím se na území současného Polska usadila řada etnických skupin – keltské, sarmatské, skytské, slovanské, baltické i germánské kmeny. Archeologické nálezy v Kujavsku rovněž potvrdily přítomnost římských legií. Jednalo se pravděpodobně o expediční sbor vyslaný k ochraně jantarové stezky. Od 5. století začalo slovanské osídlení převládat. Polsko jako státní útvar existovalo od 10. století. První zprávy o něm pocházejí z let 962 až 963 a týkají se knížete Měška I., který je prvním historicky doloženým vládcem polského státu. V roce 965 si Měšek vzal za ženu českou princeznu Doubravku Přemyslovnu. Díky jejímu vlivu Měšek i celé Polsko v roce 966 přijali křesťanství. Přechod to však nebyl zcela", "V roce 1806 vypuklo v pruském záboru tzv. velkopolské povstání vedené Janem Henrykem Dąbrowskim. Protože se v zásadě snažilo pomoci Napoleonovi bojujícímu právě v tu dobu v Prusku, nechal Napoleon rok poté zřídit na části území předtím zabraném Pruskem a Rakouskem Varšavské knížectví, které se stalo jeho spojencem. Po Napoleonově porážce roku 1815 však bylo zrušeno a na jeho místě bylo, rozhodnutím Vídeňského kongresu, zřízeno autonomní Království polské (tzv. Kongresové Polsko či Kongresovka), podléhající ruskému carovi. Roku 1831 vypuklo ve Varšavě a dalších místech Listopadové povstání, jedno z největších národních povstání 19. století, které však bylo carskou armádou potlačeno. Následkem toho byla v roce 1832 autonomie knížectví omezena. V roce 1863 vypuklo Lednové povstání. Vzniklo", "Během první světové války, po obsazení většiny polského území do té doby patřícího Rusku Německem a Rakouskem, bylo na tomto území zřízeno autonomní Polské království jako loutkový stát pod patronátem Ústředních mocností. Polsko opět získalo skutečnou suverenitu až po jejich porážce v roce 1918. Díky Velkopolskému povstání z roku 1918 a Hornoslezským povstáním mu versailleská smlouva přisoudila řadu území ve válce poraženého Pruska. Nezávislost si Polsko udrželo i v následné válce se sovětským Ruskem. O své hranice bojovalo též s Ukrajinci, Němci, Litevci a Čechy (Sedmidenní válka). Druhá polská republika byla ustavena jako", "Po válce se Polsko pod sovětským vlivem stalo komunistickým státem. Tzv. Polská lidová republika byla oficiálně vyhlášena roku 1952. Proběhla násilná kolektivizace a znárodňování, oproti jiným státům byl však režim tolerantnější k tradičně vlivné katolické církvi. Poznaňské povstání roku 1956 bylo násilně potlačeno. Následné uvolnění po roce 1956, symbolizované postavou nového vůdce Władysława Gomułky, bylo provázeno hospodářskou stagnací. Na studentské protesty žádající větší demokratizaci v březnu 1968 režim reagoval antisemitskou kampaní a oficiálně šířenou teorií o sionistickém spiknutí, do níž byli brzy zahrnuti i představitelé Pražského jara v sousedním Československu, což vedlo k horlivé polské účasti na invazi Varšavské smlouvy,", "Jako přesná data počátku tzv. „třetí republiky“ () se uvádějí vítězství Solidarity v polských (polo)svobodných volbách 4. června 1989, jmenování Tadeusze Mazowieckého premiérem 24. srpna 1989, novelizace ústavy měnící oficiální název státu na \"Rzeczpospolita Polska\" 29. prosince 1989 nebo dokonce až 22. prosinec 1990, kdy exilový prezident předal odznaky moci během inaugurace polského prezidenta Lecha Wałęsy. Tehdy Wałęsa pronesl slova „touto chvílí slavnostně začíná III. polská republika“. Po pádu režimu Polsko přijalo šokovou terapii s cílem transformovat svoji ekonomiku. V roce 1999 se země stala členem Severoatlantické aliance (NATO) a byla jednou z deseti zemí přistoupivších k Evropské unii v květnu 2004. V roce 2005 se stal premiérem Jarosław Kaczyński a prezidentem jeho dvojče Lech Kaczyński. Již během kampaně před parlamentními a prezidentskými volbami bratři Kaczyńští a jejich strana Právo a spravedlnost (PiS) operovali termínem „čtvrtá republika“ (). Čtvrtá republika měla", "Se svou rozlohou 312 679 km2 je Polsko 9. největší zemí v Evropě, 4× větší než Česká republika a z rozlohy Evropské unie zabírá 7,1 %. Délka hranic činí 3 511 km, z toho 440 km připadá na mořské hranice (délka pobřeží, jež ovšem není hranicí, tvoří 770 km). Polsko hraničí s následujícími státy: Zatímco poměrně členitá jižní hranice s Českem a se Slovenskem probíhá po horských pásmech a v dějinách se prakticky neměnila, východní a západní hranice jsou teprve z roku 1945 a často probíhají v přímém směru nebo po řekách (Bug, Nisa, Odra). Jižní hranice s českým Slezskem (s Jesenickem (kromě Rychlebských hor a Zlatohorska), s Krnovskem a s Opavskem z roku 1742, s Hlučínskem a s Českotěšínskem z roku 1920) také probíhá v přímém směru nebo po řekách (Opavice, Opava, Olše).", "Kromě jižních oblastí je většina státu pokryta rozsáhlými nížinami a rovinami Polské nížiny. Téměř tři čtvrtiny území leží do 200 m n. m. V Polsku se nachází více než 7 tisíc jezer. Severní Polsko vyplňují Pomořanská i Mazurská jezerní plošina jako pozůstatek pleistocenního zalednění; místy se na pobřeží vyskytují i písečně přesypy a kosy. V oblasti Mazurských jezer se nachází 3300 jezer, největší z nich jsou jezera Sniardwy, Mamry", "Charakter podnebí je na styku kontinentálního východoevropského a oceánského středoevropského typu. Jsou zde dlouhé chladné zimy s vydatnými sněhovými srážkami a horká vlhká léta.", "Celkově je v Polsku chráněno 101 588 km2 území, což představuje 32,1 % rozlohy země. Ochrana přírody se v Polsku soustřeďuje", "Polsko je parlamentní republikou. Parlament je od roku 1989 opět dvoukomorový: tvoří jej Sejm (460 poslanců) a Senát (100 senátorů). Poslanci Sejmu i senátoři jsou voleni na společné čtyřleté volební období. Do Sejmu platí poměrný volební systém ve 41 vícemandátových volebních obvodech s pětiprocentní volební klauzulí (8 % pro koalice), která se ale nevztahuje na zástupce národnostních menšin. Senátoři jsou voleni systémem relativní většiny, kdy v každém ze 100 jednomandátových volebních obvodů připadne mandát kandidátovi s největším počtem platných obdržených hlasů. Prezident je volen přímo podle dvoukolového absolutně většinového systému na 5 let, kandidát na prezidenta musí být polský občan starší 35 let a musí předložit 100 tisíc podpisů podporující jeho kandidaturu. Při společném zasedání tvoří členové Sejmu a Senátu Národní shromáždění (\"Zgromadzenie Narodowe\"). Národní shromáždění se může sejít u příležitosti tří událostí: když nový prezident skládá přísahu, při hlasování o žalobě proti prezidentovi republiky ke státnímu soudu (\"Trybunał Stanu\") a je-li prohlášen prezident trvale neschopným vykonávat své povinnosti v důsledku zdravotního stavu. Druhé dva případy zatím nikdy nenastaly. Nejvyššími soudními orgány jsou Nejvyšší soud (\"Sąd Najwyższy\"), Nejvyšší správní soud (\"Naczelny Sąd Administracyjny\"), Ústavní soud (\"Trybunał Konstytucyjny\") a Státní soud (\"Trybunał Stanu\"). Poláci mají ve velké úctě ústavu, neboť mají velkou tradici ústavnosti: ústava z 3. května 1791 je často označována za první svého druhu v Evropě. Zavedla politickou rovnost mezi měšťany a šlechtou, rolníky postavila pod ochranu vlády. Zrušila také možnost paralyzovat parlament vetem kteréhokoli z poslanců (\"liberum veto\"). Přijetí této průkopnicky demokratické ústavy bylo jednou z hlavních příčin, proč se konzervativní monarchie v sousedství – zejména Prusko a Rusko – rozhodly polský stát zničit. Současná ústava byla přijata 2. dubna 1997, schválena národním referendem 25. května 1997 a nabyla účinnosti 17. října 1997. Polsko se v květnu 2004 stalo členem Evropské unie, spolu s deseti dalšími státy, zejména střední a východní Evropy. Polsko je šestým nejlidnatějším členským státem Evropské unie a má v Evropském parlamentu 51 zástupců. V roce 2007 vstoupilo do schengenského prostoru, nepřijalo ale zatím euro. V březnu 1999 se stalo členem NATO, ve stejný moment jako Maďarsko a Česko. Klíčovými geopolitickými uskupeními pro Polsko jsou Visegrádská skupina (vytvářená spolu s Maďarskem, Českem a Slovenskem), Výmarský trojúhelník (v němž je po boku Německa a Francie) a Rada států Baltského moře, v níž zasedá Polsko spolu s Ruskem, pobaltskými a skandinávskými státy. Zejména od roku 2015, od evropské migrační krize, je aktivním Visegrád. Zvláště ideová blízkost Kaczinského vládní strany a maďarského vládnoucího hnutí Fidesz Viktora Orbána je dlouhodobě zřejmá. Na velmi staré geopolitické polské koncepce navazuje Iniciativa Trojmoří, která spojuje visegrádské státy s Balkánem a Rakouskem. Polsko se rovněž snaží – díky společné historii a navzdory jejím temnějším stránkám – budovat vztahy s Ukrajinou a Běloruskem. S Ukrajinou se to daří, čehož důkazem je například uspořádání společného mistrovství Evropy ve fotbale roku 2012, s Běloruskem méně – zvlášť od doby, co běloruský diktátor Alexandr Lukašenko zahájil v roce 2005 kampaň proti polské etnické menšině. Polsko je též členem OSN, Světové obchodní organizace, Rady Evropy, Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD) a dalších mezinárodních organizací. V Česku má Polsko velvyslanectví v Praze, generální konzulát v Ostravě a konzulát v Brně.", "Polsko patří k vyspělým státům bývalého sovětského bloku s vysokým indexem lidského rozvoje – což je snaha o vyjádření kvality lidského života na území určitého státu, s ohledem na gramotnost, vzdělání, průměrnou délku života, HDP, porodnost a další faktory vypracované OSN. Roční HDP se v Polsku pohybuje kolem US$ 678,6 mld. (2008). Export se týká hlavně Německa a to z 30%, Itálie – 6,1%, Francie – 6%, Česka – 4%. V importu znovu převládá hlavně Německo z 24%, Itálie – 7%, Rusko – 7%, Francie – 6%, Čína – 4%. Polsko je průmyslově-zemědělský stát s významnou těžbou nerostných surovin. Poměrně úspěšně provedený přechod od centrálně plánované ekonomiky k tržnímu způsobu hospodaření. Hlavní průmyslová odvětví jsou těžební průmysl, strojírenství (osobní auta, autobusy, lodě), hutnictví, chemický, elektrotechnický, textilní a potravinářský průmysl. Těží se černé a hnědé uhlí, měď, olovo, zinek, sůl, síra, magnezit, kaolin a menší množství ropy a zemního plynu. V zemědělství převažuje rostlinná produkce nad živočišnou. Orná půda představuje skoro 1/2 plochy státu, louky a pastviny 13 % a lesy 30 %. Pěstuje se pšenice, žito, ječmen, len, oves, brambory, cukrová řepa, řepka, chmel, ovoce a zelenina. Polsko je v produkci žita, lnu, brambor a cukrové řepy na 2. místě v Evropě (po Rusku). Chovají se prasata, skot, ovce, koně a drůbeže. Význam má i rybolov. Produkuje se vlna, med a rybí výrobky. Významná je i těžba dřeva.", "V 80. letech se ekonomika Polska nacházela v důsledku neefektivity plánované ekonomiky v těžké krizi. Komunistický režim si půjčoval mnoho peněz od západních zemí, které nedokázal splatit, v roce 1980 vzniklo hnutí Solidarita a v roce 1981 bylo vyhlášeno stanné právo. Stály se fronty dokonce i na základní potraviny jako mléko a cukr. V roce 1990 byl HDP Polska na hlavu (v dolarech z roku 1990) 1700 $, zatímco HDP Československa bylo 3100 $ a HDP Rakouska 19 200 $. Od pádu komunismu zažívá Polsko silný a nepřetržitý hospodářský růst. Mezi lety 1989 a", "Vývoj ekonomiky je závislý na dostatku elektrického proudu. Většina elektřiny v Polsku je vyrobená v tepelných elektrárnách, kde dochází ke spalování uhlí. Polsko doposud", "", "Dálniční síť je tvořena třemi hlavními tahy v různých fázích rozestavěnosti (A1, A2, A4, A6, A8, A18). Hotová je jihopolská dálnice A4 (670 km), část evropské silnice E40. Navazuje na německou dálnici od Drážďan, v Polsku pokračuje přes města Legnica, Vratislav, Katovice, Krakov a Řešov až k hranicím Ukrajiny. Druhou východozápadní dálnicí je A2 (E30, 620 km), která vede od Berlína přes Poznaň, Lodž, Varšavu a Siedlce k hranicím s Běloruskem. V severojižním směru je budována trasa A1 (E75, 568 km),", "Polsko, obnovené po 1. světové válce, zdědilo nerovnoměrnou železniční síť, jíž od (pruského) západu k (ruskému) východu ubývalo. V 90. letech a na počátku 21. století byla železniční doprava v úpadku, bylo zrušeno mnoho převážně lokálních tratí (přibližně 30 % sítě), výkony se významně snižovaly. V posledních letech se rozvíjí hlavně dálková doprava (vlaky Pendolino) a příměstská železnice; na železnici byla napojena např. některá letiště. Hlavní polský provozovatel dráhy PKP Polskie Linie Kolejowe v současnosti (2014) provozuje 19 201 km tratí, další provozovatelé spravují lokální sítě v délce několika desítek až stovek kilometrů. Hlavní tratě jsou zpravidla elektrifikované", "Jediným celosvětově významným letištěm je letiště Frédérica Chopina, které odbavuje polovinu všech leteckých pasažérů v Polsku (10,6 milionu v roce 2013); nad milion pasažérů ročně odbaví ještě letiště Krakov-Balice, Katovice-Pyrzowice, Gdaňsk-Rębiechowo, Vratislav-Strachowice a Poznaň-Ławica. Největším dopravcem jsou Polskie Linie Lotnicze LOT. 10. dubna 2010", "Městská hromadná doprava v Polsku je v evropském kontextu rozvinuta průměrně. Tvoří ji především autobusy a tramvaje, dále dvě linky Varšavského metra a trolejbusové sítě měst Gdyně, Lublin a Tychy. Největší, avšak velmi zastaralý je tramvajový systém v Hornoslezské konurbaci okolo Katovic. V okolí Lodži je", "Největšími námořními přístavy jsou Gdaňsk, Gdyně, Štětín, Svinoústí, Police a Kolobřeh. V provozu jsou trajektové linky z Polska do Švédska a Dánska. Říční nákladní doprava je provozována především na Odře.", "Po vstupu do Evropské unie v roce 2004 zaznamenalo Polsko nárůst počtu turistů. Cestovní ruch významně přispívá k hospodářským výsledkům země a tvoří poměrně velký podíl na trhu služeb. Polsko je podle údajů Světová organizace cestovního ruchu (UNWTO) 16. nejnavštěvovanější zemí zahraničními turisty na světě. Turistické zajímavosti v Polsku se liší, od hor na jihu (viz též Koruna hor Polska) až po písečné pláže na severu (zejm. „letní hlavní město Polska“ Sopoty se slavným molem, nejdelším v Evropě). Historická města nabízejí památky téměř", "Polsko má zhruba 38 386 000 obyvatel (k roku 2019). To je osmá největší populace v Evropě a šestá největší v Evropské unii. Průměrný věk je 41,1 roku. Od druhé světové války zažívalo Polsko setrvalý růst počtu obyvatelstva (zhruba z 24 milionů), který se však zastavil na počátku 21. století. Velkou roli v tom hraje rostoucí imigrace Poláků, zejména po vstupu Polska do EU. Ta míří zejména do Británie, Irska a Německa. Chybějící lidi Polsko nahrazuje masivní migrací zvláště z Ukrajiny. Nejen odchody do ciziny však hrají ve stagnaci populační křivky roli, také pokles porodnosti je demografickým faktem, jemuž nezabraňuje ani to, že je Polsko jedním z nejvíce katolických států Evropy a byl zde obnoven zákaz potratů.", "Druhá světová válka drasticky omezila etnickou pestrost předválečného Polska. Po 1. světové válce tvořili Poláci 68,5% populace, nyní je to zhruba 98,7%. Byl to výsledek deportací a dalších genocid za 2. světové války. Změnu složení obyvatelstva přineslo i poválečné měnění hranic, kdy Polsko přišlo o ukrajinský a běloruský východ a naopak získalo další německá území, odkud byli Němci vysídleni. Kašubové na pobřeží Baltského moře, Goralé v Karpatech a Slezané jsou považováni za etnické podskupiny polského národa. Část Slezanů v Horním Slezsku hovoří slezštinou, která má několik nářečí. V Horním Slezsku žije také velmi početná německá menšina a stále se zde používá slezská němčina. Židé", "Polsko má jednu z nejvíce náboženských populací v Evropě. V roce 2013 se odhadovalo, že 87 % populace se hlásilo ke katolické církvi. Po staletí Slované žijící na území dnešního Polska praktikovali různé formy pohanství známé jako rodnověří. V roce 966 Měšek I. konvertoval ke křesťanství. Pohanské víry však přetrvávaly v zemi do 11. století, od té doby je Polsko převážně katolickým národem. Jan Pavel II. byl prvním Polákem a Slovanem, který se stal římskokatolickým papežem. Papežství zastával v letech 1978 až 2005. Socha Krista Krále ve Świebodzinu je nejvyšší socha Ježíše Krista na světě. Socha je vysoká 52 m a váží 440 tun. Slavnostně byla odhalena 21. listopadu 2010. V minulosti bylo Polsko proslulé náboženskou tolerancí. Roku 1264 byl přijat tzv. kališský zákon, zvaný též kališské privilegium nebo velká listina židovských svobod, který udělil", "Nejvýznamnější aglomerace jsou katovická a varšavská, z nichž každá má přes 2,5", "", "Polská literatura se objevuje ve středověku při christianizaci země. První polské literární památky jsou psány latinsky; jedná se především o životopisy svatých, kázání a liturgické písně, dopisy a kroniky, objevují se polské překlady bible. Za nejstarší původní text v polštině je považována mariánská píseň \"Bogurodzica\" z doby okolo roku 1300. Také v renesanční literatuře dominuje nejprve latina, od poloviny 16. století se objevují polská díla Mikołaje Reje, Łukasze Górnického a zejména Jana Kochanowského, proslulého tvůrce frašek. S příchodem baroka opět sílí náboženská literatura, jejíž část byla spjatá s působením jezuitů. V osvícenství se objevuje kromě typických žánrů klasicismu také naučná a politická literatura; v této době vynikali např. Ignacy Krasicki, později J. U. Niemcewicz a Jan Potocki. Slavným obdobím polské literatury byl romantismus, jehož tvorba, ovlivněná romantismem německým a anglickým, byla poznamenána zánikem polské státnosti a často nesla mesianistické rysy. Spadá sem Adam Mickiewicz (s významným veršovaným eposem \"Pan Tadeáš\", 1834), Juliusz Słowacki, Zygmunt Krasiński, Cyprian Kamil Norwid a další. Mnozí autoři se inspirovali lidovou poesií a legendami. Po neúspěšném Lednovém povstání (1863) se situace mění a začíná převládat realismus – v Polsku se hovoří o období pozitivismu, jemuž dominují Bolesław Prus, Henryk Sienkiewicz a Eliza Orzeszkowa", "Velkou tradici má polská filmová škola, jejím nekorunovaným králem je režisér Andrzej Wajda (sedmkrát nominovaný na Oscara, v roce 2000 ho získal za celoživotní dílo). Vedle Wajdy se do dějin evropského filmu zapsal především Krzysztof Kieślowski. Řadu festivalových ocenění přivezl též Jerzy Skolimowski. K silné generaci patřil i Krzysztof Zanussi. Agnieszka Hollandová začínala jako asistentka Wajdy i Zanussiho. K dalším známým jménům patří Jerzy Kawalerowicz či Andrzej Munk. Paweł Pawlikowski získal v roce 2015 Oscara za nejlepší cizojazyčný film. Jedním z komerčně nejúspěšnějších polských filmů historie bylo výpravné historické drama Křižáci z", "Mezi nejznámější polské hudební skladatele minulosti patří: Fryderyk Chopin, Henryk Wieniawski, Stanisław Moniuszko, Ignacy Jan Paderewski, Władysław Tarnowski, Andrzej Panufnik, Maria Szymanowska či Michał Kleofas Ogiński. Britský deník \"Guardian\" za největšího žijící polského skladatele roku 2012 označil Krzysztofa Pendereckiho. Tuto štafetu převzal patrně od Henryka Góreckiho, a ten zase od Witolda Lutosławskiho. Modernistickou vážnou hudbu ovlivnil Karol Szymanowski, pod jeho silným vlivem tvořila Gražyna Bacewiczová. Osud skladatele Władysława Szpilmana vypráví slavný Polanského film \"Pianista\". Hudbu k tomuto filmu napsal klasik polské filmové hudby Wojciech Kilar. Ke Kieślowského filmovým opusům psal slavnou hudbu Zbigniew Preisner, k Polanského", "Polské malířství nabralo dech v 19. století. Dva klasické směry první poloviny tohoto století, tedy romantismus a realismus, zosobnili Tadeusz Ajdukiewicz a Cyprian Kamil Norwid, rovněž významný, byť ve své době zneuznaný, básník. Nejvýznamnějším polským malířem všech dob se stal Jan Matejko, kterého v polovině 19. století proslavily obrazy s historickou tématikou. Byl to také Matejko, kdo objevil talent Stanisława Wyspiańského, který se stal na konci 19. století klíčovým představitelem uměleckého hnutí Mladé Polsko, jež koketovalo s modernistickými směry, v případě Wyspiańského především se symbolismem a expresionismem. Symbolismus zvolil i další významný malíř Mladého Polska Jacek Malczewski, rovněž Matejkův žák. Ve stejné době jako mladopoláci tvořila Olga Boznańska. Byť nepatřila do jejich okruhu, zvolila další z výrazných modernistických směrů", "Typickým polským jídlem je \"bigos\" z kysaného zelí a masa. Do Polska ho patrně přinesli Jagellonci z Litvy. Tradiční jsou také pirohy, oblíbenou specialitou je \"kotlet schabowy\", což je vepřová kotleta připravovaná podobně jako vídeňský řízek. O vánocích se často podává \"barszcz\", což je polská verze boršče, který je však na rozdíl od ruského a ukrajinského boršče čirý, používá se šťáva z kvašené červené řepy a masový vývar a dávají se do něj těstoviny plněné houbami zvané \"uszka\". \"Gołąbki\" jsou zelný list plněný mletým masem a zavinutý do tvaru spícího", "Mezi proslulé polské vědce patří zejména Mikuláš Koperník (astronom) a Marie Curie-Skłodowská (laureátka Nobelovy ceny za fyziku a chemii). Také nositel Nobelovy ceny za fyziologii z roku 1977 Andrew Schally měl polský původ. Stejnou cenu získal Tadeus Reichstein, který se narodil ve městě Włocławek. Ve Strzelnu se zase narodil laureát Nobelovy ceny za fyziku Albert Abraham Michelson. Ve Varšavě se narodil i zakladatel fraktálové geometrie a nositel Nobelovy ceny za fyziku Benoît Mandelbrot, stejně jako matematik Alfred Tarski. Maria Göppert-Mayer, další nositel Nobelovy ceny za fyziku, se narodila v Katovicích, stejného ocenění se dostalo Maxi Bornovi, rodáku z Vratislavi, a Otto Sternovi, rodáku ze Żorů. V Niegosławicích se narodil držitel Nobelovy ceny za fyziologii Günter Blobel, v Nyse další držitel této ceny Konrad Bloch, v Gdaňsku vynálezce teploměru Gabriel Fahrenheit a také významný středověký astronom Johannes Hevelius, známý svým výzkumem Měsíce. I člen proslulé Lvovské matematické školy Stefan Banach se narodil na území dnešního Polska, v Krakově, který tehdy ovšem patřil Rakousko-Uhersku (stejně jako Lvov, kam odešel). Dalším významným členem této školy byl Hugo Steinhaus, rodák z Jasla. Banachovým žákem byl Stanisław Ulam, rodák přímo ze Lvova. V tomto proslulém „městě talentů“ se narodil i další významný matematik Jan Łukasiewicz, do tamní", "K nejpopulárnějším sportům v Polsku patří fotbal, volejbal, plochá dráha, tenis nebo klasické lyžování. Největší úspěchy dosahuje tato země především ve volejbalu a ploché dráze. Adam Małysz a Kamil Stoch učinili z Polska světovou velmoc ve skocích na lyžích. Druhý jmenovaný má na svém kontě již tři olympijská zlata. Čtyři zlaté olympijské medaile má chodec Robert Korzeniowski. Tři sprinterka Irena Szewińská. Dvě zlaté přivezli trojskokan Józef Schmidt, judista Waldemar Legień, koulař Tomasz Majewski, kladivářka Anita Włodarczyková nebo běžkyně na lyžích Justyna Kowalczyková. Mužská volejbalová reprezentace vyhrála olympijské hry (1976), třikrát získala titul mistrů světa (1974, 2014, 2018) a jednou mistrů Evropy (2009). Ženy se staly dvakrát evropskými šampiónkami (2003, 2005). K nejznámějším volejbalistům patří Bartosz Kurek nebo Mariusz Wlazły. Členy síně slávy Mezinárodní volejbalové federace jsou Tomasz Wójtowicz, Stanisław Gościniak a Edward Skorek." ] }

{ "title": [ "Dějiny.", "Antika.", "Středověk a novověk.", "Nezávislost.", "Republika a monarchie.", "Druhá světová válka.", "Komunistický režim v Albánii.", "Postkomunistická Albánie.", "Geografie.", "Politický systém.", "Administrativní dělení.", "Ekonomika.", "Cestovní ruch.", "Demografie.", "Jazyk.", "Náboženství.", "Kultura.", "Sport." ], "section_level": [ "1", "2", "2", "2", "2", "2", "2", "2", "1", "1", "2", "1", "2", "1", "2", "2", "1", "1" ], "content": [ "Od několika antických spisovatelů se lze dovědět o jistém předřeckém obyvatelstvu Balkánu. Tito lidé se nazývali Pelasgové a jejich hlavním městem byla Dodóna. Město bylo dlouhou dobu centrem říše Epirus, jednoho z nejvlivnějších království antiky. V Dodoně se nacházela nejstarší věštírna antiky, asi o 2500 let starší než věštírna v Delfách, a proto byla poutním místem Řeků.", "Antické obyvatelstvo charakterizuje originální architektura. Ilyrové se zde začali objevovat kolem roku 1000 př. n. l. jako lidé mluvící indoevropským jazykem. Jejich kultura byla ovlivněna řeckou. V Albánii byly ale také řecké kolonie. Země byla později dobyta východořímskou Byzantskou říší, v první polovině 15. století se dostala pod vliv Osmanů.", "Byzantinský vliv ohrožovalo Bulharsko, a později další státy, hlavně ze severu Raška, Zeta a Benátská republika. Několikrát na území současné Albánie vtrhli též barbaři. Na přelomu 12. a 13. století vznikl první albánský státní útvar, bylo jím Arbešské knížectví. Neustálé válčení způsobilo rozsáhlé migrace obyvatelstva, které utíkalo buď na jih země, nebo na Apeninský poloostrov. Ve 20. až 30. letech 15. století začali postupně zemi ovládat Osmané, proti nim se však postavil Gjergj Kastrioti Skanderbeg z Krujë, který dokázal úspěšně na 20 let jejich vliv dočasně odstranit. Osmané v Albánii nakonec vládli další stovky let; vytlačili křesťanství do hor a zavedli islám, i vlastní kulturu. Zatímco v 19. století docházelo v okolní Evropě k rozvoji, Albánie se stala zaostalou zemí s vysokým podílem negramotnosti (téměř všechny ženy byly nevzdělané) a skoro žádným průmyslem. Proti Osmanské nadvládě propukala různá povstání; mezi lety 1756 a 1831 získal na severu země moc rod Bušatliů, mezi lety 1787 a 1822 pak jih země ovládl Ali paša janinský. Od 2. poloviny 19. století existovalo již albánské národní hnutí, na přelomu 70. a 80. let téhož století také působila Prizrenská liga, jedna z národních organizací, která požadovala na sultánovi autonomii země.", "Albánie vyhlásila 28. listopadu 1912 nezávislost po první balkánské válce. V Londýně byla 29. července 1913 podepsána mírová smlouva, která Albánii již stanovila definitivně jako autonomní, suverénní a dědičné knížectví, jehož existence a neutralita byla garantována šesti velmocemi (Rakousko-Uhersko, Německo, Francie, Itálie, Spojené království a Rusko) a do zvolení knížete měla nejvyšší moc vykonávat Mezinárodní kontrolní komise (MKK). Jako zájemci o albánský knížecí trůn se přihlásili např. italský markýz Giovanni Kastriota Skanderbeg d'Auletta, maďarský aristokrat baron Franz Nopcsa nebo španělský šlechtic Don Juan de Alandro Kastrioti y Perez de Velasco, kteří odvozovali svůj původ od hrdinného Skanderbega, neměli však podporu velmocí a tak nepřicházeli v úvahu. Stejně dopadli i kandidáti z Albánie nebo černohorský král Nikola, neuspěli však ani kandidáti velmocí, většinou katolíci. Úspěšně dopadl až Wilhelm Wied z Neuwiedu v Porýní, jehož matkou byla nizozemská princezna a jeho vzdáleným příbuzným byl císař Vilém II., rozhodujícím faktorem pro něj bylo to, že byl protestant a tedy přijatelný pro všechny. Tak se země stala \"autonomním, suverénním a dědičným knížectvím\", jehož vládcem byl zvolen Wilhelm Wied, který dorazil do Albánie 7. března 1914 a za své sídelní město si vybral přístav Durrës (Drač). Nedlouho po vyhlášení nezávislosti Albánie však vypukla první světová válka a členové MKK jeden po druhém začali i s vojenskými jednotkami opouštět Albánii. Po definitivním odchodu členů MKK a jejich jednotek nenacházeje východisko opustil kníže Vilém Albánii s tím, že neabdikuje a že během jeho dočasné nepřítomnosti „si bude moci lid v klidu rozmyslet a najít pro sebe správnou cestu“. Od roku 1916 se Albánie stala jedním z bojišť války. Krátce po jejím ukončení roku 1920 došlo k významné změně; hlavní město bylo přesunuto z Drače do Tirany, tehdy malého 20tisícového města.", "Po ukončení války zůstával osud nezávislé Albánie nejistý. V roce 1924 vypukla ve městě revoluce, která však vyústila ve zrušení monarchie a vytvoření republiky. Mezi lety 1922–1939 byl vůdčí albánskou postavou Ahmet Zogu, který byl nejdříve premiérem 1922–1924, později prvním prezidentem Albánie 1925–1928 a konečně v letech 1928–1939 vládl jako král Albánců Zog I. K jeho dosazení napomohly jugoslávské síly. Zog se však krátce po začátku své vlády obrátil k Bělehradu zády, a začal spolupracovat s Mussolinim. Toto spojenectví (do něj patřilo též i Maďarsko a Bulharsko), které bylo zaměřené právě proti Jugoslávii, mu nakonec překazil vliv evropských mocností.", "Pouze pět měsíců před začátkem druhé světové války 7. dubna 1939 Albánii obsadila fašistická Itálie a titul albánského krále obdržel od italské vlády král Viktor Emanuel III.. Regiony Kosovo a Kamerie byly připojené k Albánii. Proto Albánci podporovali Mussoliniho Itálii a na úkor sousedů byli spojeni do loutkového království Viktora Emanuela. Za spoluúčasti albánské komunistické strany se zformovalo protifašistické partyzánské hnutí, které roku 1944 zemi osvobodilo. V jeho čele stál Enver Hodža, ten mezi lidmi získal ohromnou oblibu a stal se velkou autoritou. Okamžitě po skončení bojů získala jeho Albánská strana práce (PPSH) moc a začala provádět komunistické reformy.", "Mezi lety 1945 a 1990 měla Albánie jeden z nejtvrdších režimů v Evropě a ocitla se v mezinárodní izolaci; nejprve přerušila kontakty se západem a později i s východními zeměmi. Roku 1968 vystoupila na protest proti okupaci ČSSR z Varšavské smlouvy. Bylo zakázáno náboženství a zničena spousta památek. Paranoidní diktátor Enver Hodža rozesel po krajině betonové bunkry, jejich počet se odhaduje na půl až tři čtvrtě milionu. Albánie byla prohlášena za ateistickou zemi a praktikování jakéhokoli náboženství bylo přísně zakázáno; Albánie se tak stala první (a jedinou) oficiálně ateistickou zemí na světě.", "V letech 1990–1992 byla ukončena komunistická vláda a zřízena pluralitní demokracie. Transformace se ukázala být obtížnou, protože se vlády musí vypořádávat s vysokou nezaměstnaností, korupcí, zničenou infrastrukturou, velkou sítí organizovaného zločinu s napojením na vládní úředníky a roztříštěnou politickou opozicí. Albánie také přímo podporovala organizaci UÇK působící v Kosovu. Došlo k nepokojům i silným ekonomickým propadům. Opět bylo povoleno náboženství, tak dlouhou dobu krutě potlačované. Dne 1. dubna 2009 se Albánie stala plnoprávným členem NATO a v současné době usiluje o integraci do EU.", "Albánie leží v západní části Balkánského poloostrova na pobřeží Jaderského a Jónského moře. Albánské pobřeží je dlouhé 362 km. Od italského poloostrova Salento ji na západě odděluje 73 km široký Otrantský průliv. Pozemní albánská hranice je dlouhá 720 km, z čehož 173 km tvoří na severu hranice s Černou Horou, 114 km s Kosovem, 151 km na východě se Severní Makedonií a 282 km na jihovýchodě s Řeckem. S rozlohou 28 748 km2 je 11. nejmenším státem v Evropě a 2,7× menším než Česká republika. Značnou část vnitrozemí prostupují horstva albánsko-řecké soustavy, kde také leží nejvyšší hora Korab, na severu zasahují horstva Dinárských hor. Největší řekou je Drin. Na severu a východě leží hraniční jezera Skadarské, Ohridské a Prespanské. Podnebí je ryze středomořské. Na pobřeží panují suchá horká léta s průměrnou teplotou okolo 25 °C a mírné vlhké zimy s teplotou okolo 7 °C. V hornatém vnitrozemí dosahuje průměrný roční úhrn srážek až 2000 mm.", "Albánie je unitární stát a parlamentní republika. Její politický systém určuje ústava přijatá v roce 1998. Exekutivní moc má vláda a její předseda (\"Kryeministri\"). Předseda vlády je nejsilnější a nejvlivnější osobou v albánské politice. Formální hlavou státu je prezident. Je volený parlamentem (\"Kuvendi\" neboli Shromážděním Albánské republiky)\",\" a to tajným hlasováním a bez rozpravy, většinou tří pětin všech členů parlamentu. Jeho funkční období trvá 5 let. Jeden kandidát může být zvolen maximálně na dvě po sobě jdoucí funkční období. Formálně je prezident též vrchním velitelem armády. Jmenuje předsedu vlády. Legislativní pravomoc má parlament, jehož 140 poslanců je voleno každé čtyři roky. Parlament je jednokomorový. Parlamentarismus má v Albánii silnou tradici, první parlament byl svolán již 2. března 1444, a to v Lezhë, národním hrdinou Skanderbegem. Od roku 1991 je politický systém demokratický, pluralitní a vícestranický. Limit pro vstup do parlamentu pro stranu jsou 3 procenta hlasů, pro koalici 5 procent. Právo volit má každý občan Albánie, který dosáhl věku 18 let. Soudní systém je nezávislý na výkonné a zákonodárné moci. Od roku 2017 je prezidentem Ilir Meta. Od roku 2015 je premiérem Edi Rama. Od roku 1991 vedly všechny vlády dvě strany, buď středolevá, proevropská, sociálnědemokratická strana Socialistická strana Albánie (\"Partia Socialiste e Shqipërisë\"), nebo středopravá, liberálně-konzervativní a proevropská Demokratická strana Albánie (\"Partia Demokratike e Shqipërisë\").", "Albánie se administrativně dělí do 12 krajů (albánsky: \"qark\"/\"qarku\", někdy též \"prefekturë\"/\"prefektura\"), 36 okresů (\"rrethe\") a 351 obcí.", "Albánie patří mezi deset nejchudších evropských zemí s polovinou obyvatelstva zabývající se zemědělstvím. Země se potýká s vysokou nezaměstnaností, korupcí dosahující až na nejvyšší místa a organizovaným zločinem. Země vyváží jen málo, dováží hodně z Řecka a Itálie. Peníze na dovoz pocházejí z finanční pomoci a peněz přivezených uprchlíky zpátky do země. Hlavním nerostným bohatstvím země je ropa, měď a další barevné kovy. Měnou je albánský lek (100 leků = 0,71 EUR = 19,20 Kč, srpen 2016)", "Turistický potenciál Albánie je perspektivní a bezesporu vysoký. Klima je příjemné, albánské pobřeží Jaderského a Jónského moře má délku asi 420 km. Mezi nejvýznamnější turistická střediska patří okolí Drače (Jadran) a riviéra mezi Vlorou a Sarandou (Jónské moře). Velký potenciál vykazují také horské oblasti Albánie, které nabízejí ohromné množství přírodních i kulturních památek a velkolepé scenérie horských masivů, jejichž výška běžně dosahuje 2000 m n. m. i více. Stejně jako ve zbytku země zde však je turistická infrastruktura stále nedostatečná a postupně je rozvíjena a doplňována. V roce 2015 byla v Albánských Alpách na severu země českým dobrovolnickým projektem Albanian Challenge podle českého modelu značení vytvořena v té době nejrozsáhlejší síť turistických stezek v Albánii, která čítá více než 100 km tras. Propojuje tak známé turistické lokality Theth a Valbonu s obcí Curraj i Epërm a přehradou Koman. V letech 2017-2019 pak jiný český spolek Všechny tváře Albánie vytvořil síť značení turistických stezek v jihoalbánské oblasti Kurvelesh, která spojuje jihoalbánské pobřeží a hory ve vnitrozemí (Projekt Nivica). V rámci rozvoje turistické infrastruktury obecně se staví nové ubytovací kapacity s požadovanou vybaveností (hotely, restaurace, pizzerie, kavárny a samoobsluhy). Albánie v posledních letech usiluje i o zlepšení kvality pláží, které jsou na některých místech stále v neudržovaném stavu, a také o vytvoření podmínek pro využívání volného časů turistů ve večerních hodinách. Podle statistiky albánského Ministerstva turistiky v roce 2004 navštívilo zemi 375 000 zahraničních turistů.", "Většinu obyvatelstva Albánie, asi 98,5% tvoří Albánci. Přesný počet národnostních menšin v Albánii není zcela objasněn, protože albánská politika podle různých organizací nepřiznává pravdivá čísla, ale přikrášluje je ve prospěch Albánců, žádná menšina však proti výsledkům neprotestovala. Nejsilnější menšinu tvoří Řekové s asi 14 000 obyvateli, následují Arumuni, a zbytek tvoří Černohorci, Romové, Balkánští Romové a slovanští Makedonci. Mnoho etnických Albánců žije také v přilehlém Kosovu (asi 1,8 milionu), Severní Makedonii (okolo 800 000), Černé Hoře (okolo 30 000), Srbsku (okolo 62 000) a Řecku, kde Albánci tvoří jednu z největších menšin (až 600 000 lidí). Řekové žijí v jižní části Albánie už od starověku a soustřeďují se v městech Gjirokastër, Himara, Saranda, Vlora, Delvina. Řekové obývají i albánský ostrov Ksamil, který se nachází u řeckého ostrova Korfu. Arumuni obývají jižní a střední Albánii. Největším střediskem Arumunů je však město Korçë, které bylo známé svými podnikatelskými aktivitami již v osmanské době. Známým arumunským centrem je i město Voskopojë, kde žili i řečtí podnikatelé. Dále žijí Arumuni ve městě Divjaka. Slovanské obyvatelstvo žije hlavně na hranici se Severní Makedonií u Prespanského jezera. Mnoho etnických Řeků se po pádu komunismu vystěhovalo do Řecka a emigrace pokračuje i dnes, kvůli ekonomickým důvodům. Kromě Řeků z Albánie emigrují do Řecka i mnozí Albánci.", "Mezi skupiny žijící v Albánii patří Ghegové – žijí na severu země, do 20. století u nich přetrvávalo rodové zřízení a zvykové právo. Ghegské nářečí bylo dříve literárním jazykem. Dále Toskové – žijí jižně od řeky Skhumbin, toskický dialekt byl v roce 1972 převzat jako základ spisovného jazyka. Úředním jazykem Albánie je albánština, ale na hranicích s Řeckem se lze domluvit i řecky. Albánci rozumí zpravidla velice dobře italsky, nejenom díky rozvětveným rodinným vazbám, nýbrž i díky činnosti místních médií (např. televize, rádio). S albánskou komunitou se lze setkat v (jižní) Itálii a na Sicílii, např. v městě Piana degli Albanesi. Jazyk této komunity obsahuje ale ještě archaické formy albánského jazyka.", "Od nadvlády Osmanské říše je hlavním náboženstvím Albánie sunnitská odnož islámu (56,70%, 2011). Do islámských dějin se výrazně zapsal islámský mystický řád tzv. \"Bektashizmi \"(česky Bektašíja, Bektaš(i)ové, Bektašismus), kteří dnes zaujímají 2,09% z celkové populace. Dalšími hlavními náboženstvími jsou albánské ortodoxní křesťanství (6,75%, 2011), římskokatolické křesťanství (10,03%, 2011), protestanté (0,14 %, 2011), jiné (22%, 2011), ateisté (2,5%, 2011). Ortodoxní Albánci žijí převážně na jihu, Albánci římskokatolického vyznání pak hlavně na severozápadě země. Komunistickým režimem byly náboženské projevy pronásledovány a většina kostelů a mešit přestavěna. Jakýkoliv náboženský projev byl trestán. Islám je zde rozšířen, kromě některých horských oblastí, všude. Albánie je spolu s Kosovem a Bosnou a Hercegovinou jednou ze tří evropských zemí s muslimskou většinou. I přesto v Albánii nepanují žádné výrazné náboženské střety.", "Albánci jsou známí svou bohatou mytologií, která má ještě pohanské, předkřesťanské kořeny a vykazuje jistou podobnost s řeckou mytologií. Kulturní rozdíly existují mezi severními a jižními Albánci. Severní Albánci mají kulturu podobnou ostatnímu Balkánu, zatímco ti jižní byli vystaveni silnému řeckému kulturnímu vlivu, což je vidět i na tradiční kultuře. Obě části však odrážejí i silný osmanský kulturní odkaz. Nejznámější albánské legendy jsou \"Gjergj Elez Alia\" či \"Rozafa\". Tradiční lidovou hudbu lze rozdělit na severoalbánský a jihooalbánský styl. Hudba na severu Albánie je v typickém balkánském stylu, podobá se srbské národní hudbě. Lidová hudba z jižní Albánie se více podobá řecké lidové hudbě, zejména té z kraje Epirus. Hlavními nástroji jsou klarinet a housle. Zpívají se polyfonní melodie, které mají původ ve starověkém Řecku. V albánské hudbě je patrný i italský vliv, zejména v té ze severu země. V tradičních tancích je také patrný silný řecký vliv. K tradičnímu albánskému mužskému kroji patří suknice \"fustanella\", kterou nosí i pevninští Řekové a jižní Albánci. Tradiční albánský kroj je podobný řeckému a jeho původ je také řecký. Nejslavnějším albánským spisovatelem je Ismail Kadare. Kněz Gjon Buzuku napsal první knihu v albánštině. Za prvního albánského spisovatele bývá označován Pjetër Bogdani. Rozvoj středověké albánštiny ovlivnil Frang Bardhi. Klíčovou postavou albánského národního obrození byl spisovatel Naim Frashëri, stejně jako jeho bratr Sami Frašeri. Slavný epos \"Horská loutna\" sepsal Gjergj Fishta. Báseň Aleksandëra Stavre Drenovy se stala textem albánské hymny. Představitelem socialistické poezie byl Dritëro Agolli. Mezi významné albánské osobnosti patří také malíř Ibrahim Kodra a skladatel Simon Gjoni. Mezi interprety vážné hudby vynikla sopranistka Inva Mula. V zahraničních produkcích se prosadila v posledních letech herečka Masiela Lusha. V Albánii se užívá jiná gestikulace hlavou pro souhlas – místo v českých podmínkách tradičních jednoduchých vertikálních pohybů je zvykem hlavou opisovat tvar podobající se ležatému číslu 8. Dodnes se zde uplatňuje ústně předávané zvykové právo, tzv. Kanun di Lekë Dukagjini příznačný pro tzv. tribalismus. Kanun má čtyři základní pilíře: loajalitu k rodině, čest osobní i rodinnou, pohostinnost a morálně správné chování. Mezi nejznámější pravidla kodexu patří nechvalně známá krevní msta, ale rovněž institut \"burneshi\" nebo také \"virgjineshi\". Burnesha v českém překladu znamená přibližně „panna z přísahy“, tedy žena, která z vůle své či častěji z vůle rodiny přijímá doživotně mužskou roli. Složí přísahu, že prožije život v celibátu a v mužské roli (oblečení, povinnosti, práva) – že se vzdá všeho ženského. Krevní msta, která se nazývá \"gjakmarrja\", se v některých oblastech Albánie stále vyskytuje. Odhaduje se, že v roce 2014 se \"gjakmarrja\" týkala přibližně 3000 albánských rodin.", "Jedním z nejpopulárnějších sportů v Albánii je vzpírání. Albánští vzpěrači získali na evropském šampionátu celkem 18 medailí, z nichž dvě byly zlaté, 7 stříbrných a 9 bronzových. Zlato získal v roce 2014 Erkand Qerimaj a roku 2018 Briken Calja. Izmir Smajlaj je halovým mistrem Evropy ve skoku dalekém z roku 2017. Běžkyně na 3000 metrů Luiza Gega má stříbro z atletického mistrovství Evropy. Albánská fotbalová reprezentace se v roce 2016 poprvé ve své historii probojovala na mistrovství Evropy. Dosáhla zde i svého prvního vítězství (nad Rumunskem 1-0)." ] }

{ "title": [ "Správní členění.", "Geografie.", "Města.", "Obyvatelstvo." ], "section_level": [ "1", "1", "2", "1" ], "content": [ "Původně byla nejvyšším článkem anglického správního systému hrabství. Toto členění navázalo na staré celky z doby před sjednocením Anglie, například království jako byly Essex či Sussex; vévodství, jakými byly Yorkshire, Cornwall či Lancashire nebo prostě panství dána nějakému šlechtici, což je například případ Berkshiru. Do roku 1867 se hrabství členila na malé celky nazývané setniny (anglicky \"\"). Tato hrabství stále existují jako tradiční hrabství. Z mnoha důvodů však byla tato hrabství v mnoha částech Anglie silně pozměněna nebo zrušena jako administrativní celky. Fakt, že hrabství byla tak malá, mělo za následek, že zde neexistovala žádná regionální vláda schopná koordinovat spolupráci na regionální úrovni. Tohle byl především případ metropolitních oblastí obklopujících města, protože hranice hrabství byla určena už několik století před průmyslovou revolucí a masovou urbanizací Anglie. Řešením byl vznik metropolitních hrabství, která byla později zrušena, a s několika hrabstvími rozdělena do celků zvaných unitary authority, spojujících správu na úrovni hrabství a distriktů. Hrabství a unitary authority se dál seskupují do regionů, existujících od roku 1994. Velký Londýn má zvláštní postavení a je jediným regionem, který má zastupitelstvo a starostu voleného v přímých volbách. Londýn se dále člení na 32 obvodů přičemž zůstává i nadále zastupitelstvem Londýnské City Vedle Velkého Londýna jsou dalšími regiony: S výjimkou Londýna mají regiony málo kompetencí a nemají volené představitele; regionální správa je v rukách nevolených zastupitelstev.", "Anglie zahrnuje centrální a jižní dvě třetiny ostrova Velká Británie a několik přilehlých ostrovů, z nichž největší je ostrov Wight. Na severu hraničí se Skotskem, na západě s Walesem. Je blíž kontinentální Evropě než kterákoliv jiná část Británie. Od Francie ji odděluje jen 38 km široká mořská úžina. V Anglii převažují nížiny, na severu je pak hornatější s řetězem nízkých hor, Pennines, rozdělující severní a střední Anglii na východní a západní část. Západně od těchto hor se nachází oblast Lake District se stejnojmenným národním parkem a také s nejvyšší horou Anglie Scafell Pike. Východně se rozkládá plochá, nížinatá bažinatá krajina, která byla z velké části vysušena pro zemědělské využití. Nejdelší anglickou řekou je Severn, Temže je druhá a Trent třetí. Jsou to zároveň tři nejdelší řeky ve Spojeném království.", "\"Abecední seznam největších anglických měst:\"", "Anglie je nejlidnatější, nejhustěji zalidněnou, nejvíce urbanizovanou a etnicky nejrozmanitější zemí Spojeného království. Žije zde 53 milionů obyvatel, což je 84 % obyvatel celého Spojeného království. Při sčítání obyvatel v roce 2011 bylo etnické složení Anglie následující:" ] }

{ "title": [ "Život.", "Dílo.", "Sebastiano del Piombo v českých sbírkách." ], "section_level": [ "1", "1", "1" ], "content": [ "Základům malířství se patrně vyučil u Giovanniho Belliniho, od něhož přešel do ateliéru Giorgioneho. Projevoval také hudební nadání (zvláště ve hře na loutnu) a byl vynikajícím společníkem. Roku 1511 jej pozval bankéř a mecenáš Agostino Chigi do Říma, kde se Sebastiano prosadil zvláště jako portrétista a strávil zde většinu svého života. Spřátelil se s Raffaelem Santi a Michelangelem Buonarroti. S úřadem papežského pečetníka roku 1531 získal také přízvisko del Piombo (Frate del Piombo). Podle svědectví Vasariho se však díky tomuto pravidelnému příjmu věnoval malířství stále méně a dával přednost pohodlnému životu. Zemřel 21. června 1547 a byl pohřben v kostele Santa Maria del Popolo v Římě.", "Vyšel z benátské malířské školy založené především na barevnosti, ve svém díle však její dědictví propojil s monumentálními formami římské školy. Mezi jeho raná benátská díla patří například oltářní obraz Trůnící sv. Jan Chrysostomos se světci, 1508-1510, vytvořený pro kostel San Giovanni Crisostomo v Benátkách. Po příchodu do Říma vyzdobil pro bankéře Chigiho lunety v lodžii vily v Trastevere freskami s mytologickými náměty podle Ovidiových Metamorfóz. Podle Vasariho Sebastiano získal uznání a vážnost obrazem s námětem Piety z 1520-1528, jenž objednal Giovanni Botondi z Viterba pro kapli ve viterbském kostele San Francesco; dnes se nachází v Museo Civico ve Viterbu.<br> Mezi lety 1516-1524 vytvořil výzdobu kaple Borgheriniů v kostele San Pietro in Montorio, již objednal florentský obchodník Pierfrancesco Borgherini. Najdeme zde Bičování Krista, dva Proroky, Proměnění, sv. Petra a sv. Františka. Ovládal malbu olejem na zeď a na kámen, dokázal malovat i na stříbře, mědi, cínu a jiných kovech. S tím souvisí i jeho roztržka s Michelangelem. Když se Michelangelo chystal k práci na fresce Posledního soudu v Sixtinské kapli, Sebastiano přemluvil papeže, aby Michelangelovi přikázal pracovat technikou oleje. Buonarroti na to však odmítl přistoupit a prosadil malbu technikou fresky. Jak upozorňuje už Vasari, Sebastiano del Piombo vynikal v portrétování. Nejznámějšími podobiznami z jeho ruky jsou dva portréty Klementa VII., 1526 a 1531-32, v neapolském Museo Nazionale, portrét Andrea Dorii, 1526, v Galleria Doria-Pamphili v Římě, či portrét Pietra Aretina, 1525-1527, v Palazzo Publico v Arezzu. Zpodobnil také Marcantonia Colonnu, markrabího Ferdinanda z Pescary či Vittorii Colonnu, Federiga da Buzolo a papeže Pavla III. (tyto portréty se nedochovaly). V pozdním období svého života mnoho svých děl nedokončil. Často maloval na kamennou podložku a jeho malířský projev se stal niternějším. Mezi práce z těchto let patří Pieta z Ubedy v Andalusii, kolem 1537-1539, nástěnná malba v kostele Santa Maria della Pace s výjevem Panna Maria navštěvuje sv. Alžbětu či portrét Piera Luigiho Farnese. Vytvořil také výzdobu kaple Agostina Chigiho v kostele Santa Maria del Popolo v Římě, a to po smrti Raffaela, který navrhl celou kapli i náhrobek. Sebastiano však k práci přistoupil až dlouho po objednavatelově smrti a mnoho práce neudělal, ústřední obraz Narození Panny Marie po Sebastianově smrti dokončil Francesco Salviati.", "Práci del Piomba nalezneme také v českých sbírkách, konkrétně v Arcidiecézním muzeu v Olomouci. Zde se nachází tzv. Madona s rouškou, vytvořená kolem roku 1520. Panna Maria drží průsvitnou roušku nad spícím Ježíškem, který ke své tváři tiskne stehlíka. Jeho spánek je zde symbolickým vyjádřením spánku smrti, zatímco zamyšlená madona je předobrazem truchlící Panny Marie nad mrtvým Kristem. Inspirace pro tento obraz můžeme nalézt v antickém umění a u Raffaela a Michelangela. Dílo bylo také často kopírováno jinými umělci." ] }

{ "title": [ "Pomocné pojmy.", "Základní pojmy.", "Popis jednotlivých druhů pohybů.", "Veličiny." ], "section_level": [ "1", "1", "1", "1" ], "content": [ "Důležitým kinematickým pojmem je hmotný bod. Jedná se o idealizaci, kdy libovolné těleso při popisu jeho pohybu nahrazujeme bodem s danou hmotností. Tento bod obvykle umísťujeme do těžiště tělesa. Poloha tělesa je údaj, vyjadřující umístění tělesa vzhledem ke vztažné soustavě. Jednou z možností, jak zadat polohu tělesa je polohový vektor neboli průvodič. Je to spojitá vektorová funkce času, kterou je zvykem psát ve tvaru (formula_2 jsou jednotkové bázové vektory). Poslední rovnost je stručným zápisem předchozí sumy pomocí Einsteinovy konvence. Od obecného polohového vektoru můžeme přejít ke konkrétní soustavě souřadnic. V rovině jsou nejpoužívanější kartézská soustava souřadnic a polární soustava souřadnic.", "Mechanickým pohybem se ve fyzice označuje takový pohyb, při kterém dochází ke změně polohy tělesa, popř. hmotného bodu vzhledem ke vztažné soustavě. Kudy se hmotný bod pohybuje popisuje trajektorie, geometrická čára prostorem, kterou hmotný bod při pohybu opisuje. Podle tvaru trajektorie rozlišujeme přímočarý pohyb (probíhá podél konstantně směřujícího vektoru) a křivočarý pohyb (nepřímočarý). Délku trajektorie nazýváme dráha. Při pohybu se mění velikost i směr polohového vektoru. První časovou derivaci polohového vektoru nazýváme okamžitá rychlost. Průměrnou rychlost zavádíme jako Limitním přechodem od průměrné rychlosti zavádíme (zpětně) rychlost okamžitou: První časovou derivaci rychlosti nazýváme zrychlení. kde formula_6je jednotkový tečný vektor. Výraz můžeme dále rozepsat jako což lze interpretovat, jako že se zrychlení skládá z tečné a normálové složky, tedy kde formula_9, přičemž formula_10 je poloměr křivosti a formula_11 jednotkový vektor ve směru normály. Je-li tečné zrychlení nulové, jedná se o rovnoměrný pohyb, v opačném případě o nerovnoměrný pohyb. Skládání pohybů - Princip nezávislosti pohybů - Skládání rychlostí - Relativita pohybu - Vztažná soustava - Galileiho princip relativity - Einsteinův princip relativity", "Rovnoměrný přímočarý pohyb - Rovnoměrně zrychlený přímočarý pohyb - Nerovnoměrný přímočarý pohyb - Rovnoměrný pohyb po kružnici - Rovnoměrně zrychlený pohyb po kružnici - Nerovnoměrný pohyb po kružnici", "Dráha - Rychlost - Zrychlení - Úhlová dráha - Úhlová rychlost - Úhlové zrychlení - Dostředivé zrychlení - Perioda (fyzika) - Frekvence (Kmitočet)" ] }

{ "title": [ "Fylogeneze savců.", "Rozmnožování.", "Potrava.", "Anatomie a vzhled.", "Kůže a srst.", "Taxonomie savců.", "Standardní učebnicová klasifikace.", "McKenna-Bellová.", "Molekulární klasifikace." ], "section_level": [ "1", "1", "1", "1", "2", "1", "2", "2", "2" ], "content": [ "Savci (v užším smyslu slova) se vyvinuli ze savcovitých plazů větve \"Synapsida\" (snahy některých vědců míří dokonce k synonymizaci \"Mammalia\" a \"Synapsida\", aby bylo jasné, že se savci nevyvinuli z plazů, ale pouze z plazům podobných živočichů). První praví savci se objevili nejpozději asi před 180 miliony let v juře, od roku 2000 bylo učiněno mnoho významných paleontologických objevů pradávných forem. Fyziologie primitivních jurských savců byla ještě do značné míry podobná fyziologii některých plazů. Ukazuje se například, že savci pečovali o svá mláďata již v době střední jury (asi před 170 miliony let), což dokládá série stop malého savce z Argentiny, nesoucího zřejmě na hřbetě svá mláďata. Podobný objev pochází i ze spodní jury Arizony (fosilie mláďat rodu \"Kayentatherium\"). Dnes žijící savci tvoří korunovou skupinu živorodých a zvláštní řád ptakořitných, který je podstatně starší. Mnoho vyhynulých řádů (např. Multituberculata) má blíže k živorodým než k ptakořitným. Živorodí se dělí na dvě větve - vačnatci a placentálové. V průběhu druhohor dochází i k vývoji schopnosti sání mateřského mléka, která je dnes typickým znakem pro celou skupinu. První evoluční radiace vývojově primitivních savců nastala již v období rané jury, před necelými 200 miliony let. V době zhruba před 100 miliony lety se odštěpily dvě hlavní větve placentálních savců – Afrotheria (zahrnující řády sirény, damani, chobotnatci, Afrosoricida, bércouni a hrabáči) a zbytek. Ten tvoří zvláštní větev chudozubých, která se oddělila zhruba před 90 miliony let a ostatní savce (skupinu Boreoeutheria). Současné druhy savců jsou potomky převážně nočních druhů, žijících v období druhohor. Plně denní formy savců se začaly objevovat až po vymírání na konci křídy v období počínajícího paleocénu před asi 66 miliony let. Větší savci se objevili už dříve než po miliónu let od události, která vyhubila dinosaury. Mezi první velké savce o hmotnosti v řádu stovek kilogramů patřili v paleocénu zástupci kladu Pantodonta, jako byl například rod \"Barylambda\". Vědecká studie z roku 2018 dokazuje, že k vývoji unikátně stavěné spodní čelisti savců bylo nezbytné, aby nejdříve došlo k miniaturizaci elementů jejich středního ucha.", "Podle způsobu rozmnožování se savci dělí do tří skupin. U všech savců je oplození vnitřní. První skupinou jsou ptakořitní savci (zahrnují ptakopyska a ježury), kteří kladou vejce. Savci dalších dvou skupin rodí mláďata. Z těchto dvou skupin nemají vačnatci pravou placentu, proto jsou mláďata při porodu nedokonale vyvinutá a „dozrávají“ ve vaku tvořeném vně na těle samice, dokud nevyspějí. Největší skupinou jsou placentální savci – mláďata se vyvíjejí v děloze samice. Mláďata všech savců jsou krmena mlékem, které je vyměšováno mléčnými žlázami samice. Mléko zajišťuje výživu a odolnost vůči nákazám, protože obsahuje cenné protilátky. V jednom vrhu může být mláďat dvacet, i pouze jedno.", "K udržení konstantní teploty slouží bohatá a výživná strava. Ta je získávána různými způsoby. Někteří savci se živí jinými zvířaty – jedná se o masožravce (zahrnuje i hmyzožravce). Ostatní savci jsou tzv. býložravci. Živí se rostlinami, které obsahují sacharidy jako je celulóza. Velikost zvířete je také faktorem při určování typu potravy. Mnoho savců potlačuje svůj metabolismus a šetří energii v procesu známém jako \"hibernace\". Tento stav nastává pokud neexistují dostatečné požadavky na potraviny v prostředí.", "Až na výjimky mají prakticky všichni savci tělo členěné na hlavu, krk, dva páry končetin a ocas. Přesné proporce se však mezi jednotlivými taxonomickými jednotkami mohou výrazně odlišovat v závislosti na typu prostředí, způsobu pohybu a obživy, kterou konkrétní druhy (rody, čeledě) vedou. Částečně funkcionálně segmentovaná páteř savců se vyvíjela komplexně a v závislosti na vývoji jednotlivých linií, vedoucím k různým způsobům života. Tvar páteře je do značné míry korelován s ekologií daného druhu savce.", "Kůže savců je dvouvrstevná a výrazně silnější než u většiny dalších obratlovců. Dělí se na škáru a pokožku. Pod škárou se usazuje vrstva tuku, která slouží k izolaci a jako zásobárna živin a vody. Jedinečným savčím výtvorem vyrůstajícím z kůže je srst. Skládá se ze tří typů chlupů. Podsadu tvoří jemnější, kratší a početnější vlníky a osiníky, třetím typem jsou delší a silnější pesíky. Hustota srsti se liší v závislosti na prostředí, v němž konkrétní savci žijí. K nejhustším patří srst vydry říční, která má až 50 tisíc chlupů na cm2. Aby savci reagovali na sezónní změny teplot a vyvarovali se přehřátí či prochladnutí, vyměňují obvykle dvakrát do roka alespoň zčásti svou srst línáním. Srst se rovněž mění u mláďat během dospívání.", "", "Srovnáno podle abecedy.", "Začátkem 21. století je nejucelenějším obecně přijímaným systémem dělení zavedené paleontology Malcolmem C. McKennou a Susan K. Bellovou, jež publikovali v roce 1997 ve své knize \"Classification of Mammals: Above the species level\". podtřída Prototheria – vejcorodí podtřída Theriiformes", "V posledních letech se pomalu prosazuje klasifikace na základě DNA. Tato metoda dokáže odhalit příbuzenské vztahy, jež nejsou patrné z klasického zkoumání tělesné stavby – její nevýhoda však spočívá v tom, že obvykle nedokáže zohlednit paleontologická data a zařazení vymřelých druhů. Prototheria – vejcorodí Theria – živorodí Tato klasifikace je v plném souladu s aktuálními představami o fylogenetickém stromu vyšších taxonomických úrovní (nad úrovní řádu) recentních savců:" ] }

{ "title": [ "Principy chlazení.", "Historie.", "Současnost.", "Kompresorová lednička.", "Absorpční lednička.", "Adsorpční lednička.", "Lednička na bázi Peltierova článku.", "Označení hvězdičkami.", "Energetické třídy a spotřeba elektřiny.", "Klimatická třída." ], "section_level": [ "1", "2", "2", "2", "2", "2", "2", "1", "1", "1" ], "content": [ "", "V minulosti byla lednice skutečně chlazena ledem. Jednalo se o tepelně izolovanou dvouplášťovou skříň, do níž se vkládal přírodní led. Ten postupně tál a ochlazoval vnitřek ledničky na stálou teplotu 0 °C. Výraz „lednice“ se v češtině používal jak pro toto chladicí zařízení, tak pro sklady přírodního ledu. Jednoduchá chladnička může pracovat i na principu odparu vody nebo jiné látky. Povrch chlazené nádoby je zvlhčen pracovní látkou a ta se na vzduchu odpařuje. Tím odnímá nádobě skupenské teplo a ta se ochlazuje. Na tomto principu lze obvykle dosáhnout jen malého snížení teploty. Dá se ale použít i v primitivních podmínkách. První lednice pro domácnosti byly dány do komerčního prodeje v roce 1911 v USA.", "Existují čtyři odlišné principy chlazení ledniček: kompresorové, absorpční, adsorpční a na bázi Peltierova článku. Chladnička bývá obvykle elektrická, ale existují i typy plynové, případně využívající jiných zdrojů energie.", "Základem je okruh s chladivem (kapalina s teplotou varu, která se mění s tlakem v rozsahu několika desítek stupňů kolem 0 °C) a kompresor. Kompresor vtlačuje chladivo v plynném stavu do výměníku (kondenzátoru), který je tvořen dlouhou tlustostěnnou kovovou trubicí (černá mřížka na zadní straně ledničky). Ve výměníku se plyn ochladí a změní na kapalinu (kondenzace). Přebytečné teplo odevzdává kapalina okolí. Pak se kapalina dostává do výparníku, který má ve svých stěnách trubici s větším průřezem než byl ve výměníku. V tomto prostoru se pro kapalinu prudce sníží tlak, tím i teplota varu, a kapalina se začne vypařovat. Potřebné skupenské teplo odebírá z vnitřku ledničky. Pak je plyn přiváděn zpět ke kompresoru a cyklus se opakuje.", "Absorpční lednička používá plynné nebo kapalné chladicí médium (např. bromid lithný, čpavek) z chladicího okruhu, které se v absorbéru rozpouští v chladné vodě a tím odnímá okolí teplo. Voda i s rozpuštěným plynem proudí do místa („vařiče“), kde je zahřáta a tím plyn opět uvolněn. Ohřátý plyn o vyšším tlaku, než měl v absorbéru, proudí do chladiče, kde jeho teplota klesne a při daném vyšším tlaku případně zkapalní. Poté proudí médium opět do absorbéru, kde se rozpustí ve vodě zchlazené v samostatném chladiči a cyklus se opakuje. Absorpční lednička má proti kompresorové nižší účinnost a není schopna dosáhnout tak nízkých teplot; nicméně stačí její výkonnost na provoz běžných domácnostních chladniček s mrazicím oddílem, avšak bez velkých nároků na hluboké mražení. Na druhou stranu má bezhlučný chod, neobsahuje pohyblivé součásti (teoreticky vyšší spolehlivost) a nemusí být nutně napájena elektřinou – může být poháněna pouze teplem (například plynového hořáku nebo slunečního záření). S postupným vývojem spolehlivějších a tišších kompresorů a všeobecnou dostupností elektřiny se dnes využívají převážně kompresorové ledničky. I dnes požadovaná energetická úspornost podmiňuje tento trend. Existovaly i ledničky se suchým absorbérem (CaCl). Pracovaly v cyklickém režimu, kdy docházelo ke střídavému ohřívání a ochlazování absorbéru.", "Princip adsorpční ledničky je podobný jako u absorpční. Rozdíl spočívá v tom, že u absorpčního agregátu se odnímá okolí teplo rozpuštěním chladicího média v absorbéru, zde se tak děje jeho přilnutím na povrchu adsorbentu. Ten je tvořen houbovitě porézní hmotou, čímž se dosáhne velké povrchové plochy při malém objemu; dříve se používal silikagel, v posledních letech se dosahuje podstatně lepších výsledků se zeolitem. Jako chladicí médium se užívají různé plyny a kapaliny, např. i voda. Existují i transportní chladničky bez potřeby energetického zdroje na místě chlazení. Zde se chladicí médium na vhodném místě zahřátím oddělí od adsorbentu a po odděleném transportu se mu vrátí až na místě, kde je chlazení třeba. Na tomto principu fungují například samochladící sudy na pivo.", "Peltierův článek využívá Peltierova jevu – při průchodu stejnosměrného elektrického proudu dvěma sériově zapojenými vodiči se jedna styčná plocha těchto vodičů zahřívá a druhá ochlazuje. Konstrukční řešení bývá takové, že je řada sériově zapojených článků složena do bloku s ohřívanou a ochlazovanou stranou. K bloku přiléhají žebra například z hliníku (pro snazší přenos tepla mezi blokem a vzduchem), případně se tepelná výměna zlepšuje ventilátorem. Výhodami této technologie jsou malé rozměry, možnost bezhlučného provozu (žádné pohyblivé části), vysoká spolehlivost, dlouhá životnost, snadná regulace výkonu a možnost přepínání chlazení/ohřev. Mezi nevýhody naopak patří nízká účinnost a relativně vysoká cena. Ledničky na bázi Peltierova článku se používají v automobilech a tam, kde je potřeba mobilita.", "Na mraznicích a ledničkách vybavených mraznicí je mrazicí výkon označen pomocí hvězdiček. Jedná se o jednu až čtyři hvězdičky v řadě. Počet hvězdiček udává teplotu a způsob užití mrazicí části lednice.", "Každá lednice prodávaná v Evropské unii musí být opatřena energetickým štítkem, který informuje o energetické třídě spotřebiče, tedy o jeho energetické náročnosti při provozu. Třídy se dělily od A +++ až po E, F či G. Aktuálně je možné prodávat pouze lednice s energetických tříd A+++, A++ a A+. Prodej lednic s třídou A a horší je už zakázán. Rozdílná energetická třída lednice se samozřejmě promítá do odlišné spotřeby elektrické energie a výše účtů za elektřinu. Například roční provoz lednice nejúspornější třídy A+++ stojí běžnou domácnost do 600 Kč za rok, naopak u třídy A stejná domácnost, jež odebírá proud v distribuční sazbě D02d (nejrozšířenější sazba pro byty) zaplatí přes 1000 Kč ročně. Zejména starší lednice tříd B či C, které už se neprodávají, ale stále je mohou domácnosti využívat, dokáží spotřebovat elektřinu za tisíce korun ročně.", "Udává teplotu okolního prostředí, ve které spotřebič bezchybně pracuje. SN – spotřebič pro teplotu +10 až +32 °C, N – spotřebič pro teplotu +16 až +32 °C, ST – spotřebič pro teplotu +18 až +38 °C, T – spotřebič pro teplotu +18 až +43 °C. Ledničky z principu nejsou určeny pro provoz v nízkých teplotách (pod 0 °C, ale často i pod 10 °C), problematický tak bývá jejich celoroční provoz v nevytápěných místnostech a objektech (např. chatách, chalupách a dalších rekreačních zařízeních)." ] }

{ "title": [ "Anatomie.", "Obecné.", "Čelist.", "Kostra.", "Společnost.", "Lov.", "Komunikace.", "Systém šelem.", "Význam šelem v přírodě." ], "section_level": [ "1", "2", "2", "2", "1", "1", "1", "1", "1" ], "content": [ "", "Šelmy se co do velikosti velmi liší (lasice kolčava může vážit jen několik desítek gramů, zatímco hmotnost medvědů ledních a hnědých mnohdy výrazně přesahuje půl tuny a váha samce rypouše sloního může být až okolo čtyř tun), ale sdílí několik podstatných znaků, které je předurčují k loveckému stylu života. Typická šelma je rychlá a hbitá (pro ploutvonožce to platí jen ve vodě) s ostrými zuby a drápy, má vynikající sluch, zrak a čich. V oku je odrazová vrstva, \"tapetum lucidum\", která umožňuje vidět ve tmě. Kočkovité šelmy kromě geparda mají zatahovací drápy a tak si je udržují ostré. Ostatní šelmy mají drápy většinou tupější a nezatažitelné, často je používají k hrabání. Masožravé šelmy mají velmi dobře vyvinuté trháky, jinak je tomu u šelem všežravých a býložravých.", "Čelisti u většiny šelem jsou mohutné plné ostrých zubů, uzpůsobené pro efektivní zabíjení, ale i porcování kořisti. Dolní čelist je k lebce připojena válcovitým kloubem, takže se může pohybovat jen nahoru a dolů. Pro mocný stisk ostrých špičáků mají vyvinutý spánkový sval, který dosahuje nejvyšší účinnosti při otevřené tlamě. Stoličky a třenové zuby bývají uspořádané do trhákového komplexu, zuby do sebe při skusu dokonale zapadají. Pro trhání používají hlavní žvýkací sval. Chrup je heterodontní (rozrůzněný), počet zubů je 28 – 48, podle druhu.", "Dravé druhy šelem se adaptovaly k rychlému pohybu, který potřebují k pronásledování kořisti. Páteř je velmi pružná, nohy dlouhé, klíční kost značně redukovaná, aby dala větší prostor pro pohyb lopatek. Některé zápěstní kůstky jsou srostlé (scaphoid a lunatum), čímž umožňují delší krok a zvýšení rychlosti běhu. Radius a ulna jsou volné, bez srůstu a redukcí.", "Některé šelmy žijí samotářsky, jiné se spojují do párů. Další se slučují do všemožných skupin. Například lví smečky mají poměrně složitou strukturu, skládají se z několika sobě příbuzných rodin. Lvi, mnohé psovité šelmy a někteří další žijí ve smečkách, společně pečují o mladé, spolupracují při lovu a vůbec spolu tráví většinu času.", "Šelmy patří na vrchol potravního řetězce. Některé druhy loví ve smečkách, jiné osamoceně. K lovu využívají své ostré smysly a velmi často na kořist zaútočí z úkrytu. Některé šelmy se ke kořisti připlíží a kořist uštvou během na dlouhé trati, případně loví skokem po krátkém sprintu. Způsob usmrcení oběti je různý podle druhu šelmy, kočkovití se zakousnou do šíje a snaží se poškodit míchu, případně prokousnou krk a tím kořist udusí. Psovití naproti tomu obětí prudce třesou, až ji zlomí vaz. Oproti tomu lasičky prokousnou kořisti lebku, tuto techniku lovu používá i jaguár. Šelmy často loví zvířata, jež jsou větší než ony samy. Šelmy od útlého mládí rozvíjejí své bojové schopnosti. Mláďata si spolu často hrají a tím se učí zjišťovat sílu protivníka. Lvi obvykle loví ve smečkách, když se chtějí zmocnit velkého zvířete, tak se samice plíží v rojnici až do vzdálenosti pár desítek metrů, při tom se snaží kořist obklíčit. Po krátkém útoku se snaží skolit zvíře na zem a prokousnout mu hrdlo. Dospělí samci se lovu ve smečce účastní jen málokdy.", "Šelmy mezi sebou navzájem komunikují a to jak pachovými značkami tak i signály. Pachové značky většinou používají k vymezování teritorií, ale i k vyhledávání potenciálního partnera. Když se šelmy potkají, používají ke komunikaci různé pozice a gestikulace, dokonce i výrazy v obličeji hrají roli. Hlasové projevy používají k předávání různých sdělení jako je vstřícnost k partnerovi nebo hrozba nepříteli.", "Dříve se šelmy dělily do dvou oddělených řádů: šelmy (Carnivora) a ploutvonožci (Pinnipedia). Skutečně se šelmy z těchto dvou řádů na první pohled liší. Ale při bližším prozkoumání se přišlo na to, že ploutvonožci jsou vlastně šelmy, které se specializovaly na vodní život. Pravděpodobně vznikly z předků společných s medvědovitými. Podřád: psotvární (Caniformia) Podřád: kočkotvární (Feliformia)", "Většina šelem se řadí k sekundárním konzumentům, to znamená, že se živí jinými konzumenty. Velké šelmy jsou dokonce vrcholovými konzumenty, v dospělosti nemají přirozené protivníky a stojí na vrcholu potravní pyramidy. Šelmy udržují ekologickou rovnováhu mezi býložravci a vegetací (více viz zpětná vazba kořisti a dravce). Tedy pokud dojde k přemnožení býložravců s negativními dopady na vegetaci, šelmám se daří dobře a rychleji se množí a omezují stav býložravců. A naopak, pokud se přemnoží šelmy, poklesne množství kořisti (býložravců) a snižují se následně i stavy šelem." ] }

{ "title": [ "Poloha a pohyb.", "Síly.", "Rovnováha sil.", "Staticky a dynamicky vyvážené těleso." ], "section_level": [ "1", "1", "2", "2" ], "content": [ "Poloha dokonale tuhého tělesa v prostoru je plně určena polohou jeho tří bodů, které neleží v jedné přímce. Souřadnice těchto tří bodů však nelze volit zcela libovolně, poněvadž jejich vzájemné vzdálenosti jsou určeny tvarem tělesa. Z devíti souřadnic tří bodů tělesa lze volit pouze šest, neboť zbývající tři souřadnice již vyplynou z pevně určených vzdáleností vrcholů trojúhelníka tvořeného danými body. Poloha tuhého tělesa je tak určena šesti souřadnicemi, které lze považovat za šest nezávislých parametrů. Tuhému tělesu je tedy přisuzováno šest stupňů volnosti. Takový počet stupňů volnosti má však pouze tuhé těleso, jehož poloha není omezována žádnými dalšími podmínkami (tedy volné těleso). Zavádí se pojem Hmotný střed, jako formula_3 Volba těchto parametrů je závislá na daných podmínkách řešeného problému. Vhodnou volbou mohou být např. tři souřadnice těžiště a tři úhly určující orientaci tělesa vzhledem k osám soustavy souřadnic. Těmito třemi úhly mohou být např. Eulerovy úhly. Pohyb tuhého tělesa lze vždy rozložit na (Chaslesova věta): Všechny body tělesa se pohybují po rovnoběžných trajektoriích všechny body tělesa se pohybují po kružnicích se středy na ose otáčení. Výsledný obecný pohyb tuhého tělesa je složením obou pohybů. Speciálním druhem posuvného pohybu je pohyb paralelní (kruhový, spirálový, cykloidní). K posouzení účinku síly na otáčivý pohyb se zavádí veličina moment síly a k posouzení množství energie nutné k roztočení tělesa na určitou úhlovou rychlost veličina moment setrvačnosti.", "Působiště síly v tuhém tělese lze posouvat po vektorové přímce síly. Tohoto a dalších poznatků se využívá k hledání výslednice sil, ke skládání sil. Dvě stejně velké síly opačného směru, které neleží na společné přímce, však nelze skládat a tvoří tzv. dvojici sil. Stejně tak nelze skládat dvě mimoběžné síly.", "V gravitačním poli Země působí na hmotné body tuhého tělesa síly, které jsou prakticky rovnoběžné a přímo úměrné hmotnosti jednotlivých hmotných bodů. Výslednicí těchto sil je celková tíha tělesa formula_4, která leží na přímce zvané těžnice. Pokud těleso pootočíme, těžnice v něm změní polohu. V praxi lze těžnici snadno určit zavěšením tělesa. Průsečík všech těžnic se nazývá těžiště nebo též hmotný střed tělesa. Je-li výslednice všech sil i výslednice všech momentů sil nulová, je těleso v rovnovážné poloze (viz rovnováha sil). Z hlediska reakce tělesa v rovnovážné poloze na vychýlení rozlišujeme tři druhy rovnovážné polohy: Stabilita tělesa je jeho schopnost udržovat stálou rovnovážnou polohu, množství práce, kterou je potřeba vynaložit k jeho uvedení do vratké rovnovážné polohy.", "Těleso které se může otáčet kolem osy procházející těžištěm se nachází v indiferentní poloze, neboť rovnováha tělesa zůstává zachována při libovolném pootočení tělesa. Říkáme, že těleso je staticky vyvážené. Pokud takové těleso kolem osy rotuje, může v důsledku odstředivých sil docházet ke vzniku dodatečných sil, které se snaží vychýlit osu rotace ze svého směru. Tento problém lze odstranit rozložením hmoty tělesa vzhledem k rotační ose tak, aby výslednice všech odstředivých sil a jejich momenty byly nulové. Takové těleso nazýváme dynamicky vyvážené." ] }

{ "title": [ "Dějiny.", "Středověk.", "V rámci Rzeczypospolité (raný novověk).", "Ve 20. století.", "Nezávislost.", "Geografie.", "Poloha.", "Vodstvo.", "Klima.", "Flóra a fauna.", "Obyvatelstvo.", "Jazyková situace.", "Náboženství.", "Ekonomika Běloruska.", "Cestovní ruch.", "Kultura.", "Kuchyně.", "Věda.", "Sport." ], "section_level": [ "1", "2", "2", "2", "2", "1", "2", "2", "2", "2", "1", "2", "2", "1", "2", "1", "1", "1", "1" ], "content": [ "", "Příchod slovanských kmenů na území dnešního Běloruska se datuje do prvního století našeho letopočtu. Na tomto území se usadily tři slovanské kmenové svazy: Kriviči, Dregoviči a Radimiči. První zmínky o běloruských knížectvích však pochází až z 9. století. Konkrétně jde o Polocké knížectví, jeden ze tří hlavních celků Kyjevské Rusi; později vznikly i další mocné útvary: Turovské, Grodecké a Novogrodecké knížectví. Kolem roku 992 dorazilo do běloruských zemí křesťanství. Misionáře vyslal z kyjevského centra Vladimír I. Svatý. Po zániku Kyjevské Rusi (definitivně 1240) pod náporem Mongolů začala do mocensky rozdrobeného prostoru pronikat litevská knížata. Území tzv. Černé Rusi (okolí Novogrodku) si podřídil už kníže, později král, Mindaugas v polovině 13. století. Po roce 1316 (nástup Gediminase) už litevští panovníci systematicky připojovali jednotlivé běloruské a ukrajinské země ke svému soustátí. Také vzrůstající tlak německých vojsk (Řád německých rytířů a Řád mečových rytířů) a nájezdy Tatarů/Mongolů přispěl ke zformování litevsko-běloruské jednoty. Bílá Rus tvořila podstatnou část Velikého knížectví litevského. Hlavním městem byl zpočátku Novogrodek, od roku 1323 pak Vilnius (Vilno). Zlatá éra tohoto státního útvaru nastala zejména za vlády Vitolda Velikého. (Symboly tohoto státního celku, znak zvaný pahoňa a bílo-červeno-bílá vlajka, jsou dnes v Bělorusku státními orgány vytlačovány z veřejného prostoru.)", "Útoky moskevských vojsk na východní hranice země na konci 15. století si vynutily centralizaci státu a zvýšení finančních výdajů na vojsko. Na začátku 16. století ztratila slábnoucí Litva východní část Bílé Rusi včetně města Smolenska (1514). V roce 1569 se Litva a sousední Polsko, do té doby spojené pouze osobou panovníka, sjednotily ve federativní stát nazvaný Republika obou národů, polsky \"Rzeczpospolita\". Pro Litvu a Bílou Rus to znamenalo ztrátu některých území na jihu (dnes Ukrajina) a podřízení se svrchovanosti polského království, také částečnou polonizaci (především šlechty a kléru) a katolizaci. V roce 1697 bylo zakázáno používat běloruštinu v úředním styku. Na druhou stranu, díky sjednocení tří historických zemí bylo možné až do poloviny 17. století vzdorovat tlaku Ruského carství. V době Republiky obou národů byla běloruština silně ovlivněna polštinou. V letech 1772–1795 se dělením Polska země postupně stala součástí Ruského impéria. Běloruština byla následně omezována ve prospěch ruštiny a byla podporována pouze pravoslavná církev, zatímco řeckokatolická církev uznávající autoritu papeže byla potlačována. V letech 1830/31 pak propuklo v Polsku (tzv. Kongresovce), Litvě a Bílé Rusi protiruské povstání, které ale bylo tvrdě potlačeno. Roku 1839 byla zahájena silná rusifikace. Koncem 19. století a začátkem 20. století zesílilo národní hnutí, které usilovalo o samosprávu a opětovné zavedení běloruštiny.", "Po zhroucení carského Ruska se v prosinci 1917 konal Všeběloruský sjezd, na kterém byla zvolena vláda Běloruska. Toto jednání však bylo přerušeno Rudou armádou, která následně v březnu 1918 musela ustoupit armádě německé. Političtí představitelé museli uprchnout do zahraničí. Politického zmatku využila bolševická strana, která vyhrála volby a 25. března 1918 vyhlásila Běloruskou lidovou republiku, prozatím nezávislou na Rusku. Rudá armáda však brzy znovu vstoupila do Minska a bolševici 1. ledna 1919 vyhlásili Běloruskou sovětskou socialistickou republiku. Po sovětsko-polské válce v roce 1921 připadla její západní část – tzv. \"Kresy\" (přibližně třetina území včetně Grodna a Brestu Litevského) – Polsku, zbývající část včetně Minsku pak zůstala Běloruské SSR v rámci Sovětského svazu. Nacionalistická Druhá Polská republika zavírala v Kresech běloruské školy a potlačovala používání běloruštiny. V září 1939 necelé, dva týdny po německé invazi, bylo Polsko z východu přepadeno Sovětským svazem; polská část Běloruska byla následně připojena k Běloruské SSR a byla zde zahájena kolektivizace. Německá invaze do SSSR během druhé světové války způsobila Bělorusku obrovské škody a ztrátu 2,2 miliónu lidských životů, což byla celá čtvrtina předválečné populace (okupační německá moc tu jako odpověď na velmi silné partyzánské hnutí uplatňovala taktiku spálené země, vyvražděny byly stovky vesnic). V roce 1945 byla ustanovena současná polsko-sovětská hranice, která nově probíhala asi o 200 km západněji někdejším polským vnitrozemím; většina lidí polské národnosti na získaných západních územích Běloruské SSR byla nuceně repatriována do Polska. Po válce byla poskytnuta Běloruské SSR centrálně řízená hospodářská pomoc, která významně pomohla k obnově ekonomiky. V 50. letech byla Běloruská SSR dosídlována Rusy a v menší míře také dalšími národy Sovětského svazu; současně opět zesílila rusifikace. V roce 1986 bylo Bělorusko postiženo černobylskou jadernou havárií.", "Dne 27. června 1990 vyhlásilo Bělorusko svou svrchovanost a v procesu rozpadu Sovětského svazu nakonec 25. srpna 1991 i plnou samostatnost. V současnosti Bělorusku vládne prezident Alexandr Lukašenko, který nečekaně zvítězil ve volbách v roce 1994, zejména díky svému protikorupčnímu programu, a od té doby posílil svou pozici. V prezidentských volbách v roce 2006 mu byli protikandidáty společný kandidát běloruské opozice Aljaksandar Milinkevič, Sjarhej Hajdukevič a další nezávislý kandidát opozice Aljaksandar Kazulin. V roce 2010 se konaly další prezidentské volby, ve kterých získali Lukašenkovi protikandidáti zisk v hodnotě jednotek procent. Opozice označila volby za zmanipulované, následovaly pokojné demonstrace, které režim tvrdě rozehnal a hlavní představitele (včetně několika prezidentských protikandidátů) uvěznil.", "", "S rozlohou 207 595 km2 je Bělorusko 84. největším státem na světě, 13. největším v Evropě a 2,6× větším než Česká republika. Na západě má 418 km dlouhou hranici s Polskem, 640 km s Litvou, 161 km s Lotyšskem, na východě 1 312 km s Ruskem a na jihu 1 111 km s Ukrajinou. Rozkládá se v nížinné oblasti v západní části Východoevropské roviny s nevelkými výškovými rozdíly. Nejvyšším bodem země je s nadmořskou výškou 345 m n. m. vrch Dzjaržynskaja hara západně od Minsku.", "Bělorusko leží na hranici povodí několika velkých evropských řek a současně na rozvodí Černého a Baltského moře. Celková délka řek (delších než 5 km) je 51 000 km. Hustota říční sítě je 0,2 až 0,28 km/km2. Nejvýznamnější řeky jsou Dněpr (s přítoky Pripjať, Sož a Berezina), Západní Dvina, Němen (s přítokem Vilija) a na severovýchodě horní tok řeky Lovati (povodí Něvy). Zdroj řek je smíšený s převahou dešťového a sněhového. Pro všechny řeky jsou charakteristické vysoké stavy na jaře, v povodí Západní Dviny a Němenu i v zimě. Řeky se využívají pro lodní dopravu, splavování dřeva a v menší míře i jako zdroj energie. Mnohé řeky přijímají vodu z vysoušených bažin a mokřin, které jsou pro Bělorusko charakteristické. Splavné jsou Dněpr, Berezina a Němen. Po Pripjati lodě proplouvají do řeky Západní Bug přes Dněpersko-bugský kanál. Bělorusko má přes 11 000 jezer. Běloruská jezera jsou pozůstatkem po ustupujícím ledovci na konci poslední doby ledové. Nejvýznamnější hluboká jezera ledovcového původu rozmanitých tvarů pobřeží jsou charakteristické pro sever republiky. Největší z nich jsou jezero Narač (79,6 km2) a Asvějské jezero (52,8 km2). Ve středu Běloruska jsou jezera mělká a zarůstající, převážně říčního a krasovo-sufozního původu. Na jihu v Polesí je mnoho mělkých jezer uprostřed bažin, z nichž nejvýznamnější jsou Červené (43,6 km2) a Vyhanavské (26 km2). Nejhlubší jezera jsou Dlouhé (52,8 m), Riču (51,9 m) a Hiňkava (43,3 m).", "Klimatické podmínky v Bělorusku mají oproti střední Evropě výrazněji kontinentální charakter, s chladnější zimou. Průměrné lednové teploty se pohybují od -5,1 na západě do -7,5 °C na východě, v červenci je pak po celé zemi průměrná teplota kolem 18 °C. Průměrné roční srážky jsou 550–650 mm. Většina z nich připadá na jaro a léto. Vlhkost podnebí je důsledkem vlivu atlantského proudění a blízkosti Baltského moře.", "Země má nadprůměrné zalesnění, zhruba jednu třetinu plochy pokrývají lesy. Na severu převažuje smrk, borovice, jedle, bříza, na jihu pak dub, buk a jilm. Jehličnany jsou silně zastoupeny v Polesí. Fauna se zde podstatně neliší od středoevropské. Běloruské lesy jsou mimořádně bohaté na živočišné druhy. Vyskytuje se zde los, rys, medvěd hnědý, méně často pak vlk. V polsko-běloruském národním parku Bělověžský prales lze pak spatřit zubry. Již v roce 1979 byl tento prales zapsán na seznam světového přírodního dědictví UNESCO.", "Bělorusové tvoří 81,2 % obyvatel země. Největší menšinou jsou Rusové s 11,4 %, následováni Poláky (3,9 %) a Ukrajinci (2,4 %). V roce 1926 v Běloruské SSR tvořili Bělorusové 80,6 % obyvatel, Židé 8,2 % a Rusové 7,7 %.", "Oficiálními jazyky státu jsou běloruština a ruština. Již v dobách carského Ruska byla však běloruština vystavena útlaku a preferována byla státními orgány ruština. Současná běloruská vláda v tomto trendu pokračuje. Výsledkem je rusifikace Běloruska, tj. stav, kdy v běžné praxi a často i ve školství je užívána ruština, případně tzv. trasjanka (směs obou jazyků, obdoba suržyku na Ukrajině), zatímco spisovná běloruština, zvláště ve své předreformní podobě z 20. let 20. století (tzv. taraškevica), je znakem spíše národně orientované inteligence a protilukašenkovské opozice, jejíž účast na společenském životě a vliv na něj jsou státním aparátem potlačovány.", "Zhruba 80 % věřících obyvatel se hlásí k pravoslaví, 10 % ke katolictví (především příslušníci polské menšiny). Zbylá procenta představují protestanti, řečtí katolíci (tzv. uniaté), židé a muslimové (zejm. Lipkové) a dalších 20 církví. Početná část obyvatel je bez vyznání. Původně (až do 16. století) byla drtivá většina obyvatelstva Bílé Rusi pravoslavná, ale postupem času sílily přestupy (hlavně šlechticů) k protestantským církvím a ke katolicismu. Po vyhlášení brestlitevské unie roku 1596 vznikla řeckokatolická církev (a pravoslaví bylo zároveň postaveno mimo zákon). Hrubé snahy o její všeobecné prosazení vyvolaly ohromný odpor (např. povstání ve Vitebsku) pravoslavného obyvatelstva i většiny duchovenstva, takže nakonec muselo být roku 1635 pravoslaví opět oficiálně povoleno. Přestože běloruský lid a nižší šlechta vnímali řecké katolictví jako vnucovanou víru, získávalo postupně v dalších staletích své stoupence i v těchto vrstvách a v 19. století začalo být uniatství chápáno a vyzdvihováno jako charakteristický rys běloruského národa. V důsledku vnucovaného – pro změnu – pravoslaví ze strany carské moci, však uniaté nezískali tak silné pozice jako na Malé Rusi/Ukrajině. Původně početná komunita běloruských židů byla zdecimována za 2. světové války, zbytek po rozpadu SSSR odešel do Izraele. Z původně sedmisettisícové komunity tak zbývá zhruba 10 000 Židů. Vysoký podíl ateistů je mj. důsledkem omezení dřívějšího církevního vlivu na školství, zejména v době Sovětského svazu.", "Bělorusko je průmyslově-zemědělský stát. Hlavní průmyslová odvětví jsou strojírenství, těžba a zpracování draselných solí, papírenský, textilní, potravinářský a chemický průmysl. V zemědělství převažuje živočišná výroba, zejména chov prasat, skotu, koní a drůbeže, nad výrobou rostlinnou. Pěstují se brambory, ječmen, žito, cukrová řepa a len. HDP na obyvatele za rok je 18 066 USD (2016). Převažuje tepelná energetika. Po rozpadu SSSR došlo k nepovedené transformaci na volnotržní ekonomiku. V letech 1991–94 poklesla průmyslová výroba o 30 %, míra inflace v tomto období byla 2000 %, v roce 1994 žilo pod úrovní životního minima 60 % obyvatel. Toho využil Alexander Lukašenko, který Bělorusům nabídl model „tržního socialismu“. Lukašenkův režim zastavil privatizaci a zachoval si státní kontrolu nad zhruba 70 % podniků, nad cenami a měnovou politikou. Lukašenkovi se podařilo ekonomiku do roku 1997 stabilizovat, takže makroekonomické ukazatele Běloruska byly v roce 1997 nejlepší ze všech zemí bývalého Sovětského svazu. V roce 2000 dosáhlo Bělorusko úrovně průmyslové výroby roku 1990. V roce 2001 začala i opatrná privatizace (menších podniků). HDP jen v roce 2005 vzrostlo o 9,2 %. Inflace toho roku klesla na 8 %, z dosavadních trojciferných hodnot. Tyto výsledky ostře kontrastovaly zejména se stagnací sousední Ukrajiny, což Lukašenko také silně využíval v propagandě. Státní zásahy do ekonomiky ji nicméně stejně destabilizovaly, což se projevilo nejvíce v měnové politice, tedy znovu rozjetou inflací. Když byly před prezidentskými volbami v roce 2010 zvýšeny platy zaměstnanců státních podniků o 40 % (na 500 $), inflace v roce 2011 dosáhla znovu trojciferné hodnoty – 108,7 %. Stát reagoval devalvací měny, čímž reálné mzdy poklesly z 530 $ v prosinci 2010 na 330 $ v květnu 2011. Další příčinou krize byl deficit státního rozpočtu. Výkon běloruské ekonomiky se však znovu výrazně zlepšil v roce 2017, což uznaly i mezinárodní ratingové agentury a OECD. Běloruská ekonomika je silně závislá na ruské a je jí specifickým způsobem i dotována: mezi Běloruskem a Ruskem existuje bezcelní unie, takže ropa z Ruska na běloruské území teče ropovody bez cla a Bělorusové clo za ruskou ropu vybírají až na svých hranicích se třetími zeměmi. Tento de facto reexport dlouhodobě utužoval politické a geopolitické vazby na Rusko, které však poněkud oslabily po ruském anektování ukrajinského Krymu v roce 2015. Vztahy Ruska a Běloruska se zhoršují i v poslední době, což má dopady i na ekonomiku a hrozí rozpad bezcelní unie. Souběžně Bělorusko posiluje ekonomické vazby s EU. V dubnu 2020 vyslaly USA do Běloruska tankerem první zásilku ropy která má být počátkem diverzifikace dodávek s cílem zmenšení Běloruské závislosti na Rusku Země vykazuje minimální hodnoty nezaměstnanosti, na niž se pohlíží jako na nepřípustný sociální jev; v zemi platí zákonná pracovní povinnost jako v sovětských časech.", "Přestože Bělorusko není příliš turisticky atraktivní zemí (což je však z velké části způsobeno minimální propagací a omezenými podmínkami pro rozvoj turistického ruchu), lze najít místa, která za pozornost určitě stojí. Hlavní město Minsk bylo bohužel za 2. světové války zničeno a jen nepatrná část se dočkala obnovy, takže se zde zachovalo jen málo ze staré architektury. Nejstarší budovy pocházejí ze 17. století a jsou tedy barokní jako Katedrála jména Nejsvětější Panny Marie (katolická) a Katedrála svatého Ducha (pravoslavná), k níž přiléhá bernardinský klášter. V 19. století v Minsku vznikla i novorománská Katedrála svatého Simona a Heleny. Pozornost návštěvníka by mohlo upoutat především Trojické předměstí na severozápadním okraji centra. Jinak je běloruská metropole skvělou ukázkou sovětského funkcionalistického stavebního stylu a urbanismu: velké funkcionalistické budovy (zejm. úřad vlády na Náměstí nezávislosti, původně budova Nejvyššího sovětu), rozsáhlé parky a široké prospekty jsou typickým obrazem Minska, vytvořeným v poválečných desetiletích. Minsk je také kulturním centrem Běloruska: najdeme zde osm muzeí a šest divadel, včetně opery. Z nejnovějších staveb budí zájem nová budova Běloruské národní knihovny zprovozněná roku 2006. Z dalších historicky či kulturně zajímavějších měst lze jmenovat Grodno (zachovaná část historické zástavby, Katedrála svatého Františka Xaverského), Vitebsk, který je rodištěm Marka Chagalla a lze zde navštívit i jeho rodný dům, či Polock bohatý na sakrální památky. Zajímavou a přitažlivou krajinou je Polesí na jihu Běloruska. Jde o zalesněnou nížinu podél řeky Pripjať, jejíž jižní část leží již na Ukrajině. Řeka se zde pohybuje s téměř nulovým spádem, což způsobilo vytváření obrovských mokřin podél Pripjati a jejich přítoků. Také Národní park Bělověžský prales na hranici s Polskem, zapsaný již v roce 1979 na seznam Světového dědictví UNESCO, láká stále více turistů. Na seznam byly zapsány také dvě významné architektonické památky: Mirský zámek a Zámek v Ňasviži. Spolu s řadou dalších zemí sdílí Bělorusko zápis Struveho geodetického oblouku. Historicky významnou je i Brestská pevnost, kde v roce 1918 Rusko a Německo podepsaly brestlitevskou mírovou smlouvu, významný mezník v dějinách první světové války. Zvláště pro Poláky má velký význam i malá vesnička Kreva (polsky \"Krewo\"). Na zdejším hradě, z něhož bohužel zbyly jen ruiny, totiž vznikla roku 1385 Polsko-litevská unie (respektive její první fáze zvaná Krewská unie). S polským rodem Sapiehů je zase spojen zámek v Ružanech, z něhož rovněž zbyly ruiny, nicméně běloruská vláda ho průběžně rekostruuuje. K nejstarším památkám v Bělorusku patří románsko-gotická Kamjaněcká věž.", "Nejslavnějším běloruským spisovatelem je patrně Janka Kupala. Světlana Alexijevičová získala roku 2015 Nobelovu cenu za literaturu. Za hranice své vlasti pronikli rovněž autoři jako Jakub Kolas, Maksim Bahdanovič, Vasil Bykav, Uladzimir Karatkevič, Alěs Adamovič či Ryhor Baradulin. K zakladatelům běloruského písemnictví patří Cyril Turovský. František Skorina přeložil do běloruštiny Bibli. Vyšla roku 1517 v Praze, jako vůbec první tištěná kniha východní Evropy (Skorina v Praze působil jako císařský zahradník). Skorina též kodifikoval staroběloruštinu. Pro rozvoj moderní běloruštiny a literatury měl velký význam časopis \"Naša niva\" založený roku 1906 (vychází dodnes). První generace jeho autorů byla nazývána našanivská. V populární hudbě dokázal získat mezinárodní úspěch houslista Alexander Rybak, který má dnes ovšem norské občanství. Největším hudebním festivalem je \"Slavjanski bazar\", který se každoročně koná ve Vitebsku a zaměřuje se primárně na populární hudbu ze slovanských zemí, ale často soutěží i umělci z neslovanských států, vítězem hlavní soutěže se stal již i zástupce Izraele či Mexika. Vysokou prestiž má baletní soubor Národního akademického divadla v Minsku (Нацыянальны акадэмічны Вялікі тэатр оперы і балета), jeho choreograf Valentin Elizarev získal roku 1996 prestižní Cenu Benois de la danse. Hereckou hvězdou sovětského filmu byl Innokentij Smoktunovskij. Na území současného Běloruska se narodila i řada osobností, které jsou dnes vnímány spíše jako Poláci – jsou to zejména spisovatel Adam Mickiewicz a hudební skladatel Stanisław Moniuszko. Na území Běloruska kdysi sídlila též významná židovská komunita. Místo narození Bělorusko má tudíž ve svém životopise mnoho židovských osobností – malíř Marc Chagall, herec Solomon Michoels, malíř Chaïm Soutine, sochař Ossip Zadkine, nebo hudební skladatel Irving Berlin.", "Podobně jako Češi využívají Bělorusové ve své kuchyni často houby. Podávají se jako hlavní jídlo (zejm. hřiby na smetaně), jako polévka, omáčka i jako krém. Další základní surovinou jsou brambory, z nichž je připravováno asi nejtypičtější běloruské jídlo - \"draniki\", což je obdoba bramboráku. Palačinkám jsou podobné tzv. \"bliny\". Z ruské kuchyně Bělorusové převzali boršč. Minsk převzal více středoevropské vlivy, což je poznat na oblibě řízku či specialita \"filet á la Minsk\". Velmi se užívá česnek a kmín. Oblíbenou místní pálenkou je \"kvas,\" vyráběný ze sladu, cukru, máty peprné a ovoce. Místní specialitou je likér \"Běloveskaja\", vyráběný ze stovky druhů rostlin. Hodně se pije také vodka. Neblaze proslulé je levné jablečné víno \"čarnila\", s jehož konzumací v nejnižších vrstvách společnosti se vláda snaží bojovat. Zvláštností je, že v Bělorusku je považováno za neslušné jíst na veřejnosti. Díky tomu se také vůbec neprosadilo rychlé občerstvení.", "K nejvýznamnějším běloruským vědeckým osobnostem patří nositel Nobelovy ceny za fyziku z roku 2000 Žores Ivanovič Alfjorov a letecký konstruktér Pavel Suchoj. Na vývoji sovětských jaderných zbraní se podílel fyzik Jakov Borisovič Zeldovič. Běloruský původ měl rovněž psycholog Lev Vygotskij či matematik Otto Šmidt. V běloruském Kobrynu se narodil též americký matematik Oscar Zariski. Otcem běloruské vzdělanosti je kněz Cyril Turovský. Lingvista Branislav Taraškievič je tvůrcem spisovné běloruštiny, která nese i jeho jméno - taraškievica. Nobelovu cenu za ekonomii získal roku 1971 běloruský rodák Simon Kuznets. Významným marxistickým teoretikem byl Alexandr Bogdanov.", "Nejpopulárnějším sportem v Bělorusku je fotbal. Nejznámějším běloruským fotbalistou posledních let je Alexandr Hleb, z časů SSSR pak Sergej Alejnikov. Nejúspěšnějším běloruský fotbalovým klubem je Bate Borisov, od roku 2008 pravidelný účastník skupinové části Ligy mistrů. Druhým nejpopulárnějším sportem je lední hokej, běloruská reprezentace dosáhla nejlepšího úspěchu na olympijských hrách 2002, kde skončila na čtvrtém místě. Klub HK Dinamo Minsk hraje Kontinentální ligu. Bělorusko hostilo mistrovství světa v ledním hokeji v roce 2014. Další šampionát má Bělorusko uspořádat spolu s Lotyšskem v roce 2021. Roku 2019 pořádalo Bělorusko ve svém hlavním městě Evropské hry. Dlouholetý vládce Alexander Lukašenko klade na sport velký důraz a sám od roku 1997 předsedá běloruskému olympijskému výboru. Nejúspěšnějšími individuálními běloruskými sportovci jsou sportovní gymnasté Vitalij Ščerbo, s rekordními osmi tituly mistra světa a šesti zlatými z olympiády, a Olga Korbutová, která získala čtyři zlaté olympijské medaile. Běloruskou gymnastickou školu úspěšně reprezentovala též Světlana Boginská. Zápasník Alexandr Medveď získal zlatou medaili na třech po sobě jdoucích olympiádách. Volejbalista Georgij Mondzolevskij má dvě zlaté a v roce 2012 byl uveden do Síně slávy Mezinárodní volejbalové federace. Kanoista Vladimir Parfenovič má olympijská zlata dokonce tři. Zřejmě nejúspěšnějším běloruským sportovcem současnosti je biatlonistka Darja Domračevová, která získala již čtyři zlaté na OH. Sprinterka Julija Něstěrenková dokázala i v éře dominance černošských běžkyň vybojovat zlato na olympijských hrách v běhu na 100 metrů, v Athénách roku 2004. V posledních letech se Bělorusové začali silně prosazovat v akrobatickém lyžování, olympijské zlato získali již čtyři akrobatičtí lyžaři: Alexej Grišin, Anton Kušnir, Alla Cuperová a Hanna Husková. Samostatné Bělorusko získalo od roku 1994 dvacet zlatých olympijských medailí. Od devadesátých let 20. století uspěli běloruští sportovci i v tenise, kde věhlasu dosáhly Viktoria Azarenková (světová jednička a vítězka Australian Open) či Nataša Zverevová, nebo Aryna Sabalenková (světová devítka žebříčku WTA). V šachu se prosadil Lev Polugajevskij." ] }

{ "title": [ "Motivace k zavedení teploty jako fyzikální veličiny.", "Označení, jednotky.", "Definice a vlastnosti.", "Zavedení teploty na základě roztažnosti a rozpínavosti.", "Interpretace teploty v kinetické teorii.", "Termodynamické zavedení teploty.", "Definice teploty pomocí druhého zákona termodynamiky.", "Vztah obecné, absolutní a termodynamické teploty.", "Zavedení teploty ve statistické fyzice.", "Relativistická teplota.", "Měření teploty.", "Teplotní stupnice.", "Fyzikální jevy související s teplotou nebo teplotou ovlivněné.", "Teplota v termice.", "Obecné termodynamické vztahy obsahující teplotu.", "Teplota a teplo.", "Změny teploty reálných plynů.", "Teplota a přenosové jevy.", "Teplota a fázové přeměny.", "Teplota v mechanice a akustice.", "Teplota a elektromagnetické vlastnosti látek.", "Polarizační a magnetizační vlastnosti.", "Vodivostní charakteristiky.", "Termoelektrické a termomagnetické jevy.", "Elektromagnetické tepelné fluktuace.", "Teplota v optice.", "Kvantové jevy v oblasti nízkých teplot.", "Teplota a jaderná fyzika.", "Teplota v astrofyzice.", "Teplota v oborech mimo fyziku.", "Chemie.", "Geologie.", "Meteorologie a klimatologie.", "Ekologie, biologie, lékařství.", "Potravinářství a gastronomie.", "Umění." ], "section_level": [ "1", "1", "1", "2", "2", "2", "2", "2", "2", "2", "1", "1", "1", "2", "3", "3", "3", "3", "3", "2", "2", "3", "3", "3", "3", "2", "2", "2", "2", "1", "2", "2", "2", "2", "2", "2" ], "content": [ "Teplota jako pojem byla primárně zavedena pro podnět či příčinu určitého druhu smyslových pocitů a podráždění. Zde má původ i její mezinárodní název (latinské slovo „\"temperatura\"“ lze přeložit jako „příjemný pocit“). Již potřeba popsat lépe tyto pocity vedla ke snahám kvantifikaci a měření teploty. Postupně bylo pozorováno, že zvýšení teploty působí změnu rozměrů, tvaru nebo skupenství předmětů. Tyto jevy tak umožňovaly pomocí viditelných projevů indikovat velikost teploty a začít ji měřit. Nejprve se začalo používat měření teploty pomocí roztažnosti kapalin. První doklady jsou ze starověku. Hérón Alexandrijský popsal vzduchový termoskop, který je nejstarším doloženým přístrojem k indikaci tepelných stavů. Základ pro moderní a přesné měření později poskytly závislosti elektrických jevů na teplotě.", "Dalšími používanými jednotkami jsou:", "", "Z pozorování vyplynulo, že vnímání teplejšího a chladnějšího koresponduje se změnou objemu látek: se zvýšeným pocitem teplého se objem zvyšoval. Roztažnost se stala měřítkem teploty, průběh se však lišil podle použité teploměrné látky. Bylo však objeveno, že průběhy jsou (při konstantním tlaku) vzájemně lineární pro zředěné plyny – ty se tak staly nejvhodnější teploměrnou látkou pro přesná měření. Lineární závislost umožnila přesnou kvantifikaci teploty formula_5 jako fyzikální veličiny a vznik dobře definovaných teplotních stupnic, jako je Celsiova teplotní stupnice. Navíc bylo zjištěno, že pro všechny dostatečně zředěné plyny je vždy směrnice závislosti objemu na Celsiově teplotě (při konstantním tlaku) stejná a rovná 1/(273,15 °C). Také rozpínavost plynů vykazovala stejné chování včetně číselné hodnoty směrnice závislosti tlaku plynu na teplotě (při konstantním objemu). To umožnilo s velkými výhodami zavést tzv. absolutní teplotu formula_6 se stupnicí počínající hodnotou 0 K (odpovídající nulovému objemu a tlaku zředěného plynu). Absolutní teplota je přímo úměrná objemu ideálního plynu při konstantním tlaku, resp. tlaku ideálního plynu při konstantním objemu.", "Kinetická teorie umožnila vyjádření tlaku pomocí pohybových vlastností jednotlivých částic (molekul) plynu. Ve spojení se stavovou rovnicí dala absolutní teplotě konkrétní interpretaci – absolutní teplotě je úměrná střední kinetická energie neuspořádaného posuvného pohybu molekuly jednoatomového (ideálního) plynu: resp. vnitřní energie jednoatomového (ideálního) plynu: Absolutní teplota je mírou vnitřní energie ideálního plynu. Tato interpretace má však svá omezení: Kinetická teorie také dokázala kvantifikovat lokální fluktuace v ustáleném systému a stanovit kvadratickou neurčitost teploty; pro jednoatomový plyn např. platí: Teplota je pojem statistický, který je vhodný k popisu chování systémů s velkým počtem částic, pro který jsou lokální fluktuace zanedbatelné.", "Teplota je vnitřní, stavovou, intenzivní termodynamickou veličinou. Fenomenologická termodynamika zavádí obecnou teplotu formula_14 (a dokazuje, že ji lze pro ustálené termodynamické systémy zavést) jako libovolnou monotónní funkci vnitřní energie homogenního ustáleného systému, která nezávisí na jiném vnitřním parametru systému a která má stejnou hodnotu ve všech jeho subsystémech (dle konvence se vybírá jako rostoucí funkce vnitřní energie). Zpřesňuje pojem měření teploty jako uvedení soustavy \"měřený systém – teploměr\", ve které je umožněna tepelná výměna, do tzv. termodynamické rovnováhy, pro kterou postuluje (tzv. nultý termodynamický zákon, zvaný dříve nultá hlavní věta termodynamická): Teplota je tedy stavová veličina charakterizující termodynamickou rovnováhu systému. Jinak řečeno, ze znalosti teplot dvou systémů můžeme usoudit, zda při uvedení do tepelného kontaktu budou ve stavu termodynamické rovnováhy, nebo zda a jakým směrem bude probíhat přenos tepla.", "Z druhého zákona termodynamiky vyplývá (tzv. Carnotova věta), že účinnost všech vratných Carnotových cyklů pracujících mezi danými dvěma teplotami formula_15 je shodná (tedy nezávislá na jiných vnitřních či vnějších parametrech ani pracovní látce) – lze ji zapsat jako funkci pouze těchto teplot formula_16. Z obecných úvah o vratných Carnotových cyklech pak lze psát: Funkci formula_21 nazval Kelvin termodynamickou teplotou a namísto závislosti na obecné teplotě formula_22 ji definoval právě pomocí vztahu pro účinnost přepsaného do tvaru: Poměr dvou termodynamických teplot je rovný poměru tepla odevzdaného chladiči a tepla přijatého od ohřívače při vratném Carnotově cyklu pracujícím mezi těmito dvěma teplotami. Pomocí dvou bodů lze takto definovat celou termodynamickou teplotní stupnici. Jeden z bodů – nulová termodynamická teplota – je dán implicitně jako teplota chladiče, při které má vratný Carnotův cyklus účinnost 100%; tato teplota je však podle třetího zákona termodynamiky nedosažitelná. Definiční vztah lze přepsat do tvaru Z něho vyplývá alternativní formulace definice termodynamické teploty: Termodynamická teplota je převrácenou hodnotou integračního faktoru, kterým je třeba vynásobit diferenciální přírůstek tepla přijatého termodynamickým systémem při vratném ději, abychom dostali totální diferenciál (diferenciál entropie, exaktní diferenciální rovnice). V případě, že se nekoná práce (zobecněné souřadnice, tedy vnější extenzivní parametry formula_26 (např. objem) jsou konstantní) a nemění se počty formula_27 jednotlivých druhů částic systému, lze vztah přepsat jako definiční vztah teploty pomocí entropie a vnitřní energie:", "V termodynamice lze odvodit obecný vztah pro závislost termodynamické teploty na obecné teplotě: Dosazením vlastností ideálního plynu vyjádřených pomocí absolutní teploty formula_33 (nebo spočtením účinnosti vratného Carnotova cyklu pro ideální plyn) se lze přesvědčit, že při koherentní volbě jednotky termodynamická teplota a absolutní teplota jsou si rovny (níže je proto používáno jen označení formula_33). Je třeba poznamenat, že všechny definice požadují systém ve stavu termodynamické rovnováhy (u termodynamické teploty skryto ve „vratnosti“ děje), jinak nemá pojem teploty dobrý smysl.", "Statistická fyzika pracuje pojmem počtu možných rozlišitelných mikrostavů formula_35 kterými lze realizovat daný makroskopický stav systému; tento počet je u běžných systémů prudce rostoucí funkcí energie. Z pravděpodobnostního rozboru myšleného rozdělení izolovaného systému v rovnovážném stavu s vnitřní energií formula_36 na dva subsystémy ve vzájemné rovnováze pak lze odvodit rovnice: Boltzmann (r. 1896) zkoumal možné analogie statistických veličin s termodynamickými a z jediné možné korespondence odvodil: Odtud plyne statistická definice absolutní teploty: Boltzmann také odvodil pro izolovaný systém (a proto vhodný pro soubory neinteragujících částic) tzv. Boltzmannův distribuční zákon pro relativní zastoupení mikrostavů s energií formula_46 a degenerací (statistickou váhou) formula_47: Statistická definice teploty nebo Boltzmannův zákon umožňují rozšíření pojmu teploty i na systémy s konečným počtem energetických stavů příslušným danému stupni volnosti (tedy na kvantové systémy s diskrétním spektrem energie a konečnou dolní a horní mezí). V případě, že budou mít omezenu interakci s jinými stupni volnosti, se kterými je spojena „klasická“ teplota, lze jim připsat vlastní teplotu pomocí statistické definice nebo pomocí obsazenosti jeho energetických hladin. Příkladem může být např. \"teplota spinů částic\" ve vnějším magnetickém poli. Přitom tato teplota může dosáhnout nekonečné hodnoty (obsazenost hladin vyšší energie bude stejná jako hladin nižší energie) nebo ji dokonce přesáhnout do oblasti záporných absolutních teplot v případě systémů s inverzním obsazením hladin (díky podmínce omezené interakce s jinými stupni volnosti nedojde k rychlé relaxaci do rovnovážného stavu s kladnou teplotou). Posloupnost stoupajících absolutních teplot tedy začíná „těsně nad“ nedosažitelnou absolutní nulou \"T\" = 0 K a (u některých systémů) může stoupat až k nekonečné hodnotě \"T\" = +formula_49 K = −formula_49 K a odtud dále až „těsně pod“ nedosažitelnou absolutní nulu \"T\" = 0 K. Existence záporných teplot je ale považována za mylnou, když je („ze školních učebnic“) nekonzistentně použita Boltzmannova definice (pro normální distribuce), místo Gibbsovy definice teploty a entropie. Užití záporných teplot (Boltzmannovy definice) by vedlo k účinnosti větší než 100% (Carnotova věta).", "Relativisticky vhodné zavedení teploty a její transformační vztahy představují doposud pro fyziku nevyřešený problém, a to již v rámci speciální teorie relativity. Planck ve shodě s Einsteinem odvodil v r. 1908 transformační vztah: Ott odvodil v r. 1963 právě „opačný“ transformační vztah Landsberg pak v r. 1970 přidal odvození transformačního vztahu: Navíc zjistil, že neexistuje univerzální spojitá transformace teploty, která by byla konzistentní pro záření černého tělesa. Rozpory vznikají proto, že jsou použita odlišná zavedení teploty, která se v nerelativistickém případě rovnají, a různé kovariantní tvary termodynamických zákonů. Koncept pojmu teplota se v relativistickém případě rozpadá na několik měřitelných veličin. Experimentální průkaz je za současných schopností nemožný. Pro změnu teploty zrychlením se uvažuje hypoteticky tzv. Unruhův jev.", "Teplota se měří tak, že se uvede do vzájemného styku těleso, jehož teplotu chceme měřit, a srovnávací těleso. Po vytvoření tepelné rovnováhy je teplota tělesa rovna teplotě srovnávacího tělesa, které se obvykle nazývá teploměrem. K určování teploty se využívá závislosti vhodně zvolených fyzikálních veličin na teplotě. To umožňuje převést měření teploty na měření jiné fyzikální veličiny. Mezi teplotně závislé veličiny patří např. délkové rozměry a objem pevných a kapalných těles, tlak plynů (teplotní roztažnost a rozpínavost), elektrický odpor vodičů nebo polovodičů, elektromotorické napětí termoelektrických článků. Pro měření vysokých teplot se využívá detekce radiometrických vlastností elektromagnetických vln, které tělesa o vysoké teplotě vyzařují. Teploměry založené na tomto principu se zpravidla nazývají pyrometry. Vysoké teploty např. v keramických pecích lze přibližně měřit pomocí Segerových jehlánků. Měřením teploty se zabývá termometrie. Teplota je jediná intenzivní základní veličina SI - při měření proto nelze aplikovat princip „kolikrát se vejde jednotka do měřené veličiny“. Základní jednotka kelvin je přesto pomocí tohoto principu definována. Pro přesné měření teploty v metrologii a pro tvorbu teploměrných etalonů proto definice nestačí; je nutné mít praktickou realizaci celého rozsahu měřených teplot. Stanovovat teplotu přímo podle definice termodynamické teploty je nepřesné. Neexistuje ani žádný vhodný fyzikální jev, kterého by bylo možno využít pro celý rozsah měřených teplot. Řešením je proto mezinárodní teplotní stupnice, založená na přesně definovaných a prakticky realizovatelných referenčních bodech teploty a na přesné metodice použité pro interpolaci mezi těmito referenčními body. Referenčními body mohou být teploty tuhnutí, teploty kondenzace (zjišťované ve výparnících - hypsometrech) nebo teploty trojných bodů vhodných látek. Interpolace se provádí pomocí etalonových odporových teploměrů a termoelektrických článků, u vysokých teplot pomocí spektrální hustoty zářivé energie nebo spektrální hustoty zářivosti černého tělesa. V současnosti se používá Mezinárodní teplotní stupnice z roku 1990 (ITS-90), která je schopna obsáhnout rozsah teplot již od 0,65 K.", "Následující tabulka uvádí definice historických i současných teplotních stupnic pomocí referenčních bodů teploty: <nowiki>*</nowiki> Původně definována pomocí Celsiovy stupnice (teplotní rozdíl 1 K ≡ 1 °C), poté naopak Celsiova teplota podle teploty termodynamické. Namísto dřívější horní referenční hodnoty 273,16 K = 0,01 °C pro teplotu trojného bodu vody je od 20. 5. 2019 definován 1 kelvin tak, aby Boltzmannova konstanta \"k\" měla danou hodnotu 1,380 649×10 J⋅K. <nowiki>**</nowiki> Referenční body byly v původním návrhu obrácené (podobně jako u Delisleovy stupnice); dnes definována pomocí Kelvinovy stupnice (teplotní rozdíl 1 °C ≡ 1 K) <nowiki>***</nowiki> Teplota chladicí směsi ledu, vody a salmiaku nebo mořské soli (−17,8 °C) a „tělesná teplota zdravého člověka“ (36,5 °C) <nowiki>****</nowiki> Bod tání solanky (nasycený roztok soli ve vodě)(−14,3 °C) Pomocí následující tabulky lze jednoduše přepočítat číselnou hodnotu teploty z jedné do druhé teplotní stupnice (omezeno na stupnice používané v současnosti): Následující tabulka uvádí hodnoty vybraných zajímavých teplotních bodů v různých stupnicích.", "", "", "Teplota je ústřední veličinou termodynamiky. Z veličinových vztahů, ve kterých vystupuje důležitým způsobem teplota, lze jako důležité vybrat: a některé další, např.: formula_64", "U systémů, ve kterých se nekoná práce a nemění se složení systému (např. neprobíhá fázový přechod), je změna teploty mírou tepla předávaného při tepelném kontaktu. Teplota je proto využívána v kalorimetrii. Vychází se přitom ze znalosti chování tepelných kapacit při změnách teploty. Z ekvipartičního teorému lze pro různé druhy molekul (jednoatomové, dvouatomové, víceatomové lineární a víceatomové nelineární) odvodit v kinetické teorii hodnoty molární tepelné kapacity plynů, které jsou nezávislé na teplotě. Ve skutečnosti u víceatomových molekul dochází k jejich růstu, neboť při určité teplotě začínají \"rozmrzat\" nové stupně volnosti, které díky kvantové mechanice mají diskrétní úrovně energie až od určité minimální hladiny: nejprve se projeví dosažení minimálních úrovní rotačních stavů a přibližně o řád výše i stavů vibračních. Pro teploty vybuzení těchto stavů platí: Kvantové jevy se projeví také u teplotní závislosti molární tepelné kapacity pevných látek. Kvantovou teorii tepelných kapacit pevných látek zpracoval Debye. Pro nízké teploty odvodil závislost molární tepelné kapacity na třetí mocnině teploty. Teprve pro teploty formula_68 začíná platit Dulongův-Petitův zákon rovnosti a konstantnosti molárních tepelných kapacit krystalických látek; formula_69 je tzv. Debyeova teplota, rovná podílu energie fononu elastických vln v krystalu a Boltzmannovy konstanty.", "Teplota ustáleného stavu se řídí stavovou rovnicí reálného plynu (příkladem dobrého přiblížení je van der Waalsova rovnice), ze které lze odvodit změnu teploty při různých rovnovážných (kvazistatických) tepelných dějích. Rozdíly vzhledem k ideálnímu plynu se projevují nejvíce u nízkých tlaků a souvisejí se skupenskou přeměnou do kondenzované fáze. Rozdíly oproti ideálnímu plynu se projevují i v dalších jevech. Nejznámější je Joulův-Thomsonův jev, při kterém se při adiabatické expanzi do vakua přes pórovitou přepážku mění teplota plynu. Pro každý plyn (a daný tlak) existuje tzv. inverzní teplota; expanduje-li přes přepážku plyn s teplotou nižší než inverzní, dále se ochlazuje, naopak plyn s vyšší teplotou se zahřívá. Využívá se ke zkapalňování plynů.", "Teplota ovlivňuje koeficienty difuze a (dynamické) viskozity. Teplota je hybným potenciálem pro vedení tepla (obdoba elektrického potenciálu pro vedení el. proudu). Při vedení tepla v ustáleném teplotním poli je tepelný výkon šířený přes elementární plochu formula_79 přímo úměrný záporně vzatému gradientu teploty, koeficientem úměrnosti je tepelná vodivost formula_80: Pro neustálené teplotní pole platí rovnice vedení tepla: kde formula_83 je tzv. teplotní vodivost, formula_84 měrná tepelná kapacita a hustota.", "Fázový přechod je skokovou změnou nějaké vlastnosti (nebo její derivace) při změně nějaké proměnné, v tomto případě teploty. Pro běžný jednosložkový systém se jedná o změny jeho skupenství, případně změny jeho krystalické struktury. Pro změnu skupenství lze odvodit Clausiovu-Clapeyronovu rovnici: Ve fázovém diagramu existují dva druhy důležitých teplotních bodů, specifických pro danou látku. Jedná se o U vícesložkových systémů má teplota vliv na mísení resp. oddělování složek, rozpustnost (spolu s koncentracemi těchto složek). Naopak platí, že koncentrace příměsí ovlivňuje charakteristické teploty - způsobuje např. změnu teploty skupenských přeměn. Pro dostatečně zředěné roztoky je tento vliv popsán Raoultovým zákonem. Podle něj se rozpuštěnou příměsí sníží teplota tuhnutí roztoku oproti teplotě tuhnutí čistého rozpouštědla úměrně molární koncentraci příměsi. Koeficient úměrnosti se nazývá kryoskopická konstanta. Naopak teplota varu roztoku se zvýší úměrně molární koncentraci příměsi, koeficient úměrnosti se nazývá ebulioskopická konstanta. Zejména kryoskopický jev má široké uplatnění v analýze látek, ale i v technické praxi - známou aplikací je zimní solení vozovek.", "Teplota ze své podstaty má vliv pouze na vlastnosti spojitých prostředí, uplatňuje se tedy v mechanice kontinua (a s ní úzce spojené akustice). Zvýšení teploty vede ke zvýšení poměru kinetické energie částic látky a potenciální energie jejich vazeb. To může vyvolat: Makroskopicky se tyto změny projeví jako: Změny objemů a tuhostí pevných látek a kapalin se také projeví ve změně rychlosti šíření mechanických vln, včetně vln zvukových. Platí, že jestliže se se změnou teploty změní modul pružnosti formula_91-krát a objem (izotropně) formula_92-krát, změní se rychlost šíření mechanických a zvukových vln formula_93-krát. Přitom u pevných látek odpovídá podélným vlnám modul pružnosti v tahu, příčným vlnám modul pružnosti ve smyku a podélným vlnám v kapalinách modul objemové pružnosti. Pro plyny a suchý vzduch lze závislost rychlosti šíření zvuku formula_94 na teplotě zapsat vztahem (indexem 0 značeny referenční hodnoty):", "", "Polarizační a magnetizační vlastnosti dielektrik a magnetik lze vhodně popsat pomocí elektrické a magnetické susceptibility formula_96. Pro velké množství dielektrik lze teplotní závislost elektrické susceptibility zapsat vztahem Pro většinu diamagnetik a některá paramagnetika je magnetická susceptibilita nezávislá na teplotě, pro některá paramagnetika se řídí Curieovým zákonem formula_99, tedy teplotní závislost magnetické susceptibility lze zapsat souhrnným vztahem U elektricky a magneticky uspořádaných látek (feroelektrika, feromagnetika a antiferomagnetika) se při teplotě nižší než jistá mezní teplota (feroelektrická Curieova teplota, feromagnetická Curieova teplota resp. Néelova teplota pro antiferomagnetika) vyskytuje spontánní uspořádání a s ním spojená spontánní polarizace resp. magnetizace. Ta s teplotou klesá a nad mezní teplotou tyto látky přecházejí na paraelektrické a paramagnetické. Závislost na teplotě lze s výjimkou okolí mezní teploty popsat obdobnými vztahy pro elektrickou i magnetickou susceptibilitu. Pro teploty pod mezní teplotou je to tzv. Blochův zákon: pro teploty nad mezní teplotou vztah (pro feromagnetika nazývaný Curieův-Weissův zákon): V případě plazmatu se sice jedná o vodivé prostředí, nicméně je zde možné zavést dielektrickou konstantu jako obdobu permitivity pro šíření elektromagnetických vln (tzv. Langmuirovské kmity). Pro obdobu elektrické susceptibility pak platí pro vlny s úhlovou frekvencí formula_110 a úhlovým vlnočtem formula_111 v elektronovém plazmatu závislost:", "Teplotní závislost rezistivity formula_114 vodičů lze pro velký rozsah teplot přiblížit lineárním vztahem: Tuto závislost lze zdůvodnit v kinetické teorii a statistické fyzice: Rezistivita vodičů je dána příspěvky třech mechanismů s různou závislostí na teplotě: Poslední dva příspěvky jsou závislé na teplotě. Pro rezistivitu polovodičů (při uvažování mechanismu vlastní vodivosti) lze z pásového modelu odvodit následující teplotní závislost: Závislost rezistivity formula_128 elektronového plazmatu je dána Drudeho vztahem s explicitně vyjádřenou střední volnou dráhou elektronu: Pro vedení proudu ve vakuu (např. ve vakuových elektronkách) je nutné uvolnění nosičů elektrického náboje. Jedním z mechanismů je termická emise elektronů (termoelektronová emise). Ve statistické fyzice lze odvodit závislosti počtu elektronů ve vodivostním pásu schopných opustit katodu na teplotě. Z ní plyne pro hustotu nasyceného emisního proudu (tj. elektrický proud z jednotkové plochy) následující teplotní závislost (tzv. Richardsonův-Dushmanův vztah):", "Z termoelektrických a termomagnetických jevů mnohé přímo závisejí na rozdílu teplot nebo naopak teplotní rozdíl vytvářejí:", "Tepelným pohybem nosičů náboje vznikají v elektrických obvodech fluktuace elektrického proudu. Střední hodnota těchto odchylek je sice nulová, střední hodnota jejich kvadrátů již nulová není a závisí na teplotě. Fluktuace se zpravidla popisují tzv. korelační funkcí, tedy středovanou hodnotou součinu proudu ve dvou časových okamžicích formula_141. Ta je přímo úměrná teplotě a exponenciálně klesá s časem mezi těmito okamžiky. Vzhledem k časové proměnlivosti fluktuací (které se tak chovají jako přídavné střídavé proudy) je vhodné provést spektrální rozklad těchto fluktuací: kde pro formula_143 platí tzv. Nyquistův vztah: Z tohoto vztahu vyplývá, že pro obvody s malým odporem mohou být fluktuace významné pro rezonanční frekvence, pro které je reaktance nulová. Tepelné fluktuace jsou příčinou Johnsonova-Nyquistova elektronického šumu.", "S teplotou se mění některé optické vlastnosti prostředí. Tyto změny jsou zpravidla dány změnami elektromagnetických vlastností prostředí. Např. optická hustota prostředí je zejména závislá na výše uvedených změnách elektrické permitivity (závislost na magnetické permeabilitě je vzhledem k ní u běžných optických prostředí zanedbatelná). Konkrétní tvar závislosti na teplotě vyplývá z toho, že fázová rychlost světla v prostředí je úměrná převrácené hodnotě druhé odmocniny elektrické permitivity. Teorie vysvětluje čárové optické spektrum pomocí kvantových energetických přechodů v elektronových obalech atomů. Přirozená šířka spektrální čáry (tj. rozdíl úhlových frekvencí, pro které je spektrální hustota zářivého výkonu poloviční oproti maximální spektrální hustotě zářivého výkonu dané spektrální čáry o úhlové frekvenci formula_146) je rovna součiniteli tlumení emitujícího oscilátoru. Reálná emise záření je však ovlivněna neuspořádaným tepelným pohybem částic látky. Protože úhlové frekvence se mění při pohybu zdroje vlnění vůči pozorovateli podle tzv. Dopplerova jevu, celkové záření látky pocházející od mnoha částic bude mít danou spektrální čáru rozšířenu (tzv. Dopplerovské rozšíření spektrální čáry) o: Zahřátá hmotná prostředí se projevují sáláním, tedy vydáváním elektromagnetického záření, aniž by bylo iniciováno jiným dopadajícím zářením nebo vnějšími změnami elektromagnetického pole. V uzavřené dutině uvnitř zahřátého prostředí se ustálí termodynamická rovnováha zahřátých stěn a tohoto záření, tak zvaného záření absolutně černého tělesa. Kirchhoff v r. 1862 odvodil, že spektrální hustota zářivého výkonu závisí jen na teplotě a nezávisí na vlastnostech a druhu látkového prostředí (tzv. 1. Kirchhoffův zákon tepelného vyzařování). Planck v r. 1900 podal teoretické zdůvodnění tvaru spektra tohoto záření, včetně jeho závislosti na teplotě. To je dáno např. pro spektrální hustotu energie následujícím vztahem (Planckův vyzařovací zákon): Na základě vyzařovacího zákona je možno rozšířit pojem teploty i na objekty, které nesplňují podmínky klasického termodynamického rovnovážného systému: Z Planckova vyzařovacího zákona lze odvodit závislost výkonu formula_152 vyzařovaného plochou formula_153 na teplotě, tzv. Stefanův-Boltzmannův zákon: Tzv. efektivní teplota povrchu tělesa je definována jako teplota, pro kterou výkon vyzařovaný jednotkovou plochou absolutně černého tělesa je roven výkonu vyzařovanému jednotkovou plochou povrchu daného tělesa. Toto rozšíření pojmu teplota lze aplikovat i v případech, kdy pro daný povrch lokálně neplatí podmínka rovnovážného stavu, ale povrch je vzhledem ke své velikosti dostatečně daleko. Efektivní teplota je proto používána např. v astronomii pro charakteristiku povrchů hvězd. Pro maximum Planckovy rozdělovací funkce přepsané do tvaru rozdělení podle vlnové délky lze odvodit tzv. Wienův posunovací zákon: Hmotnému prostředí, které vydává záření podobného spektra jako absolutně černé těleso, můžeme přiřadit radiační teplotu odpovídající maximu tohoto spektra podle Wienova posunovacího zákona. Toto rozšíření pojmu teplota lze aplikovat i v případech, kdy hustota částic prostředí je tak nízká, že nejsou splněny podmínky vnitřní rovnováhy systému. Analogie se zářením absolutně černého tělesa se využívá i ve fotometrii a optice barev, tj. pro viditelnou část spektra. Zde se pro popis vlastností světelných zářičů definuje:", "Některé fyzikální jevy, které mají kvantovou podstatu, se projevují pouze v oblasti teplot blízkých absolutní nule. Přitom se může jednat o jevy s makroskopickými projevy. Důležitou skupinou těchto jevů jsou jevy založené na kolektivním kvantovém chování, při kterém se částice látky (fermiony) sdružují do tzv. Cooperových párů - bosonů. Projeví se to odlišnými makroskopickými charakteristikami látek. Mezi tyto jevy patří", "Niels Bohr zavedl pro některé jaderné reakce model složeného jádra (vzniklého záchytem částice jádrem a „rozpuštěním“ její energie mezi nukleony jádra), ze kterého přebytek energie odnášejí „vypařující se“ částice. Jejich spektrum lze dobře popsat Maxwellovým spektrem pro tok molekul z povrchu teplé kapaliny (toto platí pro neutrony; pro protony je narušeno elektromagnetickým působením), proto se nazývá „evaporačním spektrem“. K jeho stanovení je potřeba znát jadernou teplotu (teplotu atomového jádra), kterou lze zavést pomocí statistické definice teploty. Termodynamická koncepce popisu jaderných spekter excitovaných jader byla poprvé použita v r. 1936-37 současně několika fyziky. V prvním přiblížení z ní vyplývá, že střední energie na 1 excitovaný nukleon je přímo úměrná jaderné teplotě, resp. energie excitovaného jádra je úměrná kvadrátu jaderné teploty; pro jádra s nukleonovým číslem A≈100 je pro excitační energii formula_168 = 10 MeV jaderná teplota formula_169 ≈ 1÷1,5 MeV. Přesněji platí: formula_170 Zejména pro radioaktivní přeměny s emisí záření γ (ale i pro některé jaderné reakce) je teplota prostředí důležitá pro Dopplerovské rozšíření rezonanční křivky spektra záření γ (resp. účinného průřezu jaderné reakce), podobně jako v optice. Díky němu je možná částečná rezonanční absorpce tohoto záření, neboť u některých jader vyrovnává energetický rozdíl mezi energií pro emisi a absorpci (způsobený zpětným rázem jádra plynoucím ze zákona zachování hybnosti). Teplota je důležitou veličinou také v aplikované jaderné fyzice, např. ve fyzice jaderných reaktorů. Důsledkem štěpných jaderných reakcí je vývin tepla, který ovlivňuje teplotní pole v jaderném reaktoru. Teplota naopak ovlivňuje hustoty materiálů v aktivní zóně reaktoru i jejich jaderné vlastnosti. Neutronová bilance štěpné reakce je tedy závislá na teplotě. Přitom je důležitá teplota paliva (ovlivňuje hustotu a tedy pravděpodobnost interakcí a způsobuje Dopplerovské rozšíření rezonančních úrovní) i teplota moderátoru (ovlivňuje zpomalovací a difuzní charakteristiky prostředí a tím i spektrum neutronů potřebných pro štěpení, na němž závisí účinný průřez štěpné reakce). Základní veličinou reaktorové kinetiky je reaktivita formula_114, charakterizující násobící schopnost štěpné jaderné reakce. Její vliv na teplotě se popisuje pomocí teplotních koeficientů reaktivity, definovaných jako derivace reaktivity podle teploty dané složky aktivní zóny reaktoru formula_172. Pro dynamickou stabilitu reaktoru je zjednodušeně řečeno nutné navrhnout aktivní zónu se zápornými teplotními koeficienty reaktivity, neboť pak nemůže dojít k nekontrolovatelnému nárůstu štěpných reakcí (zpětná vazba zajistí při rostoucí teplotě od vyvíjeného tepla zpomalení reakce).", "Astrofyzika běžně pracuje s teplotou vesmírných těles, mezihvězdného plynu, plazmatu, reliktního záření apod. Na teplotě např. závisí spektrální třídy hvězd. Vedle klasických objektů lze zavést teplotu i pro černé díry. Podle Hawkingovy teorie platí: formula_173, kde formula_174 je hmotnost černé díry. Zajímavá je závislost teploty na energii, která z tohoto vztahu vyplývá - teplota je nepřímo úměrná energii, tedy teplota černé díry s rostoucí energií klesá.", "", "Teplota je ústředním pojmem ve fyzikální chemii a termochemii. Zvyšování teploty se projeví uvolňováním částic v kondenzovaných látkách a zvyšováním jejich kinetické energie ve vzájemných srážkách. Z tohoto důvodu se zvyšuje schopnost překonání potenciálových bariér chemických vazeb - teplota má rozhodující vliv na chemické reakce a jejich rychlost. Jako příklad lze uvést následující závislosti:", "Rozdíly teploty mezi zemským jádrem a povrchem planety jsou příčinou vzniku konvexních proudů v plasticko-tekutých vrstvách Země, v jejichž důsledku pak dochází k pohybům i v zemské kůře a souvisejícím geologickým jevům. Teplota je jedním z působících faktorů kontaktní nebo regionální metamorfózy.", "Procesy v zemské atmosféře jsou z velké části založeny na teplotních rozdílech (způsobené zahříváním povrchu planety Sluncem) a jimi vyvolanému proudění vzduchu. To je dále příčinou mořských proudů. Protože podnebí a počasí jsou důležitými faktory pro mnoho oblastí lidské činnosti, věnuje se pozornost jejich pravidelnému sledování. Na něm je založena i předpověď počasí. K základním sledovaným meteorologickým údajům patří teplota vzduchu. Teplota vzduchu se měří ve výšce 2 metry nad zemským povrchem ve stínu (v meteorologické budce). Zpravidla se udává Vedle toho se také sleduje K základním klimatickým údajům patří roční průběhy maximální a minimální teploty vzduchu a maximální a minimální povrchové teploty moří a oceánů.", "Biochemické procesy mohou probíhat pouze v omezeném rozsahu teplot. Teplota je proto důležitým faktorem podmínek pro život. Proto je také teplota zemského povrchu, přízemní atmosféry a vodstva klíčovým faktorem pro ekologii. Proto se u některých živých organismů vyvinula schopnost vnímání vnitřní nebo okolní teploty (termorecepce) a u některých živočichů schopnost aktivní regulace vnitřní teploty (teplokrevnost). Teplota je indikátorem fyziologických procesů v organismech, proto se její měření používá v lékařské diagnostice. Vysoká či nízká teplota nebo změny teploty se používají také v různých léčebných, rehabilitačních a kosmetických terapiích (studené zábaly, pocení, laserové vypalování, zahřívání infralampou, teplotní léčba prostaty, vymrazování bradavic, studené a teplé koupele, horký parafín apod.) nebo přípravě lékařských nástrojů (sterilizace).", "Zvýšenou teplotou se mění u mnohých potravinářských surovin mechanické, chemické, aromatické a chuťové vlastnosti. Proto se v potravinářství a gastronomii používá při přípravě a úpravě jídel mnoho postupů založených na zahřívání (vaření, pečení, smažení, pražení). Vysokou teplotou nebo naopak chladem či zmrazením lze zvýšit dobu uchovatelnosti potravin (konzervace potravin). Teplota je důležitá pro rozvinutí řádných chuťových a aromatických vjemů při konzumaci jídel a nápojů. Proto se v gastronomii dbá na správnou teplotu jídel a nápojů při jejich podávání.", "Z faktorů závislých na teplotě se v uměleckých oborech významně projevuje závislost rychlosti šíření zvukových vln a teplotní roztažnost látek. Proto se se změnou teploty mění i rezonanční vlastnosti (frekvence - tedy objektivní výška tónu) strun, ozvučných desek i vzduchových sloupců - změna teploty si vyžádá nové naladění většiny hudebních nástrojů. Fyzikální veličiny zpravidla nebývají inspirací pro umělce; týká se to i teploty. Přesto se v názvech uměleckých děl najde několik výjimek (\"v závorce naznačeno \"zdůvodnění\" názvu\"): Romány: Filmy: Divadelní hry:" ] }

{ "title": [ "Velikost tření.", "Těleso na vodorovné rovině.", "Činitel smykového tření.", "Klidové tření.", "Činitel klidového tření.", "Stick-Slip efekt.", "Vnitřní tření." ], "section_level": [ "1", "1", "1", "1", "2", "1", "1" ], "content": [ "Velikost třecí síly formula_1 (nebo formula_2) mezi dvěma rovinnými povrchy se řídí empirickými pravidly, zvanými \"Amontonsovy zákony tření\": Dalším empirickým pravidlem pro tření je tz. \"Coulombův zákon tření\":", "Pokud na těleso nepůsobí žádná vodorovná síla, působí na ně pouze síly svislé, kolmé na stykovou plochu (normálové), tedy tíha tělesa formula_9 a reakce na ni formula_4. Žádná třecí síla nepůsobí. Jakmile začne na těleso působit vodorovná síla formula_11, začne také působit stejně velká třecí síla formula_12 jako reakce na ni. Když síla formula_11 dosáhne hodnoty formula_14, kde formula_15 je činitel klidového tření, začne se těleso pohybovat. K dalšímu rovnoměrnému pohybu pak postačí síla formula_16. Třecí síla formula_2 tak představuje vodorovnou složku reakce na sílu formula_11. Výslednicí složek formula_4 a formula_2 je reakce formula_21, která je od normály odkloněná o úhel formula_22, jehož velikost je formula_23 a který se nazývá třecí úhel. (Rovnovážný vektorový obrazec tak tvoří síly formula_24.) Znázornění tření pomocí třecího úhlu, tj. odkloněním normálové reakce o tento úhel proti směru pohybu nebo proti síle, která má těleso do pohybu uvést, je základem grafického řešení mechanismů, kde se tření uplatňuje.<br>Například, pokud se působiště síly formula_11 posune od stykové roviny o míru formula_26 posune se působiště reakce formula_21 směrem dopředu (nositelky všech sil se protínají v bodě O). V případě, že vzdálenost od stykové plochy dosáhne hodnoty formula_28, se těleso nezačne posouvat, ale začne se překlápět, protože působiště reakce (bod R) se dostane mimo stykovou plochu. Na rovnovážný vektorový obrazec nemá poloha působiště síly formula_11 vliv (velikost sil zůstane zachována). Pokud síla formula_11 působí v obecném směru tj. pod úhlem formula_31, pak se její normálová složka přičte ke složce formula_4.", "Činitel smykového tření je fyzikální veličina, která udává poměr třecí síly a kolmé tlakové síly mezi tělesy při smykovém tření. Hodnota činitele smykového tření závisí na konkrétní dvojici látek na povrchu a drsnosti těles, mezi nimiž smykové tření probíhá. Pro případy, kdy platí Amontonsovy zákony tření, se hodnoty činitele pohybují od nuly (prakticky žádné tření) a mohou být i několikanásobně vyšší než 1, tedy třecí síla mnohonásobně převyšuje kolmý tlak (např. silikonová pryž, využívaná pro výrobu pneumatik). Od r. 2012 je známo a experimentálně prokázáno, že v určitém malém rozsahu kolmého tlaku může být činitel smykového tření dokonce záporný.", "Klidové tření (statické tření) je tření, vznikající mezi tělesy, která se vzhledem k sobě nepohybují - jsou v klidu. Jedná se o speciální případ smykového tření. Klidová třecí síla \"F\" má velikost stejnou, jako tečná složka výslednice sil snažících se uvést stýkající se tělesa do vzájemného pohybu, a vzhledem ke své opačné orientaci je udržuje ve vzájemném klidu, pokud nepřesáhne maximální hodnotu, při které ke vzájemnému pohybu dojde. Pro tuto maximální klidovou třecí sílu platí vztah obdobný jako pro sílu kinematického tření: kde \"f\" je činitel klidového tření, \"F\" je kolmá tlaková síla mezi tělesy (např. tíha tělesa). Klidové tření bývá větší než smykové tření mezi stejnými tělesy.", "Činitel klidového tření je fyzikální veličina, která udává poměr třecí síly a kolmé tlakové síly mezi tělesy při klidovém tření. Jeho hodnoty závisí na konkrétní dvojici látek na povrchu těles, mezi kterými má tření vznikat. Činitel klidového tření nemůže být z definice menší než činitel smykového tření pro stejná tělesa, jen výjimečně je stejně velký (např. pro materiálovou kombinaci teflon – teflon); pro většinu materiálových kombinací je přibližně o několik procent až desítek procent vyšší. Zpravidla platí, že pro dvě dané kombinace materiálů ve styku je činitel klidového tření vyšší právě když je vyšší i činitel smykového tření; obecně (pro všechny možné materiálové kombinace) však toto pravidlo neplatí.", "Pokud posouvající síla na těleso působí přes pružný prvek, to znamená, že síla na těleso plynule narůstá od nuly, nastane situace, kdy se po překonání klidového tření posune těleso tak daleko, kolik umožní nahromaděná energie pružného prvku. Pak se těleso zastaví a začne opět působit klidové tření, takže se situace neustále cyklicky opakuje. Výsledkem je trhavý pohyb posouvaného tělesa. Tento jev se nazývá Stick-Slip efekt (anglický výraz \"Stick-Slip\" znamená doslova „Drží-Klouže“). Tento jev působí například trhavý pohyb hydraulických a pneumatických válců zejména za nižšího tlaku. Také vrzání dveřních pantů má původ v tomto jevu. Je na něm však založeno i například hraní na smyčcové nástroje, i hra na skleněné skleničky třením prstu o jejich okraj.", "Mezi jednotlivými částmi tělesa může docházet (a u reálných těles také dochází) ke tření. Toto tření, ke kterému dochází uvnitř látky, se označuje jako \"vnitřní\". Vnitřní tření se projevuje např. při proudění reálných kapalin. Fyzikální veličina charakterizující vnitřní tření se nazývá viskozita." ] }

{ "title": [ "Volba vztažné soustavy.", "Soustava souřadnic.", "Příklad.", "Rozdělení vztažných soustav.", "Inerciální vztažná soustava.", "Neinerciální vztažná soustava." ], "section_level": [ "1", "1", "2", "1", "2", "2" ], "content": [ "Volba vztažné soustavy představuje vlastně volbu „pevných“ bodů v prostoru, které jsou vzájemně v klidu, anebo vzájemně zadaném či známém pohybu. Vzhledem ke zvolené vztažné soustavě je pohyb fyzikálně vztahován a definován. Fyzikální popis pohybu je tedy závislý na volbě referenční soustavy. Vzhledem k tomu, že klid nebo pohyb je závislý na volbě vztažné soustavy, je tento pohybový stav relativní. To tedy znamená, že i klid je pouze relativní, neboť je vždy nutno uvést vztažnou soustavu, vzhledem ke které je těleso v klidu či zadaném pohybu. Pojem klidu nebo pohybu tělesa je fyzikálně závislý na volbě vztažné soustavy. Volbu vztažné soustavy, která má fyzikální obsah, nesmíme zaměňovat s volbou souřadnicové soustavy, - která má čistě matematický obsah a souvisí s \"popisem\" fyziky (nikoliv fyzikou samotnou).", "Volbou vztažné soustavy neříkáme nic o zvolené souřadnicové soustavě. Zatímco pojem vztažné soustavy má fyzikální obsah, je pojem souřadnicové soustavy matematického rázu a závisí na libovůli subjektu bez fyzikálního obsahu. V dané vztažné soustavě lze použít libovolný souřadnicový systém. Obvykle se volí takový systém souřadnic, který popis daného pohybu co nejvíce zjednodušuje.", "Např. pro popis pohybu planety ve vztažné soustavě dané Sluncem a vzdálenými stálicemi je možné použít jak kartézský, sférický nebo cylindrický systém souřadnic. Mezi jednotlivými systémy souřadnic lze přecházet určitou matematickou transformací souřadnic, která opět nemění podkladovou fyziku, ale jen vlastnosti jejího popisu.", "Vztažné soustavy dělíme na inerciální a neinerciální.", "Inerciální neboli setrvačná soustava je taková soustava, v níž platí Newtonovy pohybové zákony pro volnou částici v nejjednodušším tvaru (pohyb volné částice je přitom definitoricky uvažován jako rovnoměrný přímočarý). Každá soustava, která se vzhledem k inerciální vztažné soustavě pohybuje rovnoměrně přímočaře nebo je vzhledem k této soustavě v klidu, je také inerciální soustavou.", "Neinerciální soustava se vzhledem k nějaké inerciální soustavě pohybuje se zrychlením. Newtonovy pohybové zákony pro volnou částici mají složitější tvar, její pohyb není rovnoměrný přímočarý." ] }

{ "title": [ "Historie.", "Pravotočivá a levotočivá soustava prostorových kartézských souřadnic.", "Definice.", "Číselná osa.", "Dvě dimenze – rovina.", "Tři dimenze.", "Kvadranty a oktanty." ], "section_level": [ "1", "1", "1", "2", "2", "2", "1" ], "content": [ "Soustava je pojmenována podle francouzského matematika a filosofa Descarta (1596-1650), latinsky \"Cartesius\" (proto „kartézská“), který se zasloužil (kromě jiného) o propojení algebry a eukleidovské geometrie. Nezávisle na něm byly souřadnice objeveny i matematikem Pierrem de Fermatem, který také uvažoval ve třech dimenzích, svůj objev ale nepublikoval. Ještě před Descartem a Fermatem používal konstrukce podobné kartézským souřadnicím filosof a teolog Mikuláš Oresme († 1382), profesor pařížské univerzity.", "Představte si, že v místě, kde stojíte, je počátek prostorové kartézské soustavy. Osa \"x\" nechť směřuje přímo vpřed (směrem, kterým se díváte), osa \"y\" nechť směřuje vlevo a osa \"z\" nechť směřuje vzhůru. Taková soustava se nazývá pravotočivá souřadná soustava. Příklad pravotočivé soustavy je na. Určení, zda je soustava pravotočivá či levotočivá, usnadňuje pravidlo pravé ruky. Zaměníme-li osy \"x\" a \"y\", získáme souřadnou soustavu levotočivou. Obvykle se pracuje s pravotočivou souřadnou soustavou.", "", "Nejjednodušší kartézskou soustavou je číselná osa. Jedinou souřadnicí každého bodu je jeho vzdálenost od počátku. Zápis je jednoduchý - například A=[0] nebo L=[-5]. Je potřeba brát ohled na znaménko.", "V rovině tvoří kartézskou soustavu dvě vzájemně kolmé osy, které se protínají v počátku. Souřadnicemi bodu jsou jeho vzdálenosti od osy \"y\" (souřadnice \"x\", vodorovná, abscisa) a od osy \"x\" (souřadnice \"y\", svislá, ordináta). V obrázku jsou zakresleny čtyři body se svými souřadnicemi, které se obvykle zapisují ve tvaru (\"x\", \"y\"), dají se tedy chápat také jako vektory, orientované úsečky spojující počátek s body. Délka vektoru čili vzdálenost bodu od počátku se vypočte pomocí Pythagorovy věty. V matematice, fyzice a strojírenství je první osa obvykle definována nebo znázorněna jako vodorovná a orientovaná doprava a druhá osa je svislá, orientovaná směrem vzhůru. Počátek je často označen jako 0 a dvě souřadnice jsou často označeny písmeny \"X\" a \"Y\" nebo \"x\" a \"y\". Osy pak mohou být označovány jako osa \"X\" a osa \"Y\". Výběr písmen pochází z původní konvence, kdy se má použít druhá část abecedy pro značení neznámých hodnot, zatímco první část abecedy k značení hodnot známých. Ve vztahu k osám \"x,y\" je poloha libovolného bodu v dvourozměrném prostoru dána uspořádanou dvojicí reálných čísel, přičemž každé číslo udává vzdálenost tohoto bodu od počtu jednotek měřených podél dané osy. Souřadnice jsou obvykle psány jako dvě čísla v závorkách A=[\"a\"\";a\"] - bod A [souřadnice na ose \"x\", souřadnice na ose \"y\"]. Obě osy rozdělí rovinu na čtyři pravé úhly, oblasti nazvané kvadranty. Kvadrant může být pojmenován nebo číslován různými způsoby, ale kvadrant, kde jsou všechny souřadnice kladné, se obvykle nazývá první kvadrant.Dalším široce používaným souřadnicovým systémem je polární souřadnicový systém, kde hraje roli vzdálenost od počátku a úhel.", "V (třírozměrném) eukleidovském prostoru tvoří kartézskou soustavu souřadnic tří navzájem kolmé osy, protínající se v počátku [0,0,0]. Stejně jako v dvojrozměrném případě se každá osa stává číselnou čárou. Pro libovolný bod prostoru se jedná o rovinu, která je kolmá ke každé ose souřadnic v konkrétním místě. Kartézskými souřadnicemi jsou tři čísla ve zvoleném pořadí. Neexistují standardní názvy souřadnic ve třech osách (někdy se však používají výrazy abscisa, ordináta a aplikáta). Souřadnice jsou často označeny písmeny \"X, Y, Z\" (nebo \"x, y, z\"). Pak se podle toho mohou označovat roviny \"XY\", \"YZ\" a \"XZ\". V matematice a fyzice jsou první dvě osy často definovány nebo zobrazovány jako horizontální, přičemž třetí osa směřuje nahoru. V takovém případě může být třetí souřadnice označována jako výška/nadmořská výška. Bod v třírozměrném prostoru značíme A=[\"a\";\"a\"\";a\"]. Místo písmene A můžeme vybrat jakékoli písmeno. Například bod K ležící na souřadnicích [1;2;3]. Souřadnice bodu jsou jeho vzdálenosti od tří rovin, které se protínají v osách \"x, y, z\". Podle toho, v jakém pořadí se osy uvádějí, se někdy rozlišuje pravotočivá a levotočivá soustava souřadnic.", "Osy dvojrozměrného kartezského systému rozdělují rovinu na čtyři nekonečné oblasti tzv. kvadranty, které jsou ohraničeny ze stran poloosami. Kvadranty se značí římskými číslicemi a proti směru hodinových ručiček, začíná se od pravého horního (\"severovýchodního\") kvadrantu, viz obrázek napravo. V každém z kvadrantů je x,y kladné nebo záporné: I (+, +), II (-, +), III (-, -) a IV (+, -). Podobné rozdělení je i u trojrozměrného systému, prostor se ovšem dělí do osmi částí - oktantů. Označení určitého oktantu tvoří znaménka tří souřadnic, např. (+ + +) nebo (- + -). Zobecnění kvadrantu a oktantu na libovolný počet rozměrů je anglicky orthant a platí pro něj obdobný systém označení." ] }

{ "title": [ "Kartézská soustava souřadnic.", "Další příklady.", "Polární soustava souřadnic.", "Zeměpisná soustava souřadnic.", "Zeměpisné zavedení metru.", "Šachovnice.", "Obecné zavedení.", "Fyzika." ], "section_level": [ "1", "1", "2", "2", "2", "2", "1", "2" ], "content": [ "Nejběžnější a nejjednodušší soustava souřadnic je kartézská soustava souřadnic, kde osy jsou navzájem kolmé přímky, nejčastěji se stejnou délkovou jednotkou na všech osách, které se protínají v jediném bodě – počátku. Název je podle francouzského matematika René Descarta (1596–1650), latinsky Cartesius (proto „kartézská“), který tuto soustavu zavedl a užíval. Nejjednodušší kartézskou soustavou je číselná osa: Jedinou souřadnicí každého bodu je jeho vzdálenost od počátku (se znaménkem). V rovině tvoří kartézskou soustavu dvě vzájemně kolmé osy, které se protínají v počátku. Souřadnicemi bodu jsou jeho vzdálenosti od osy \"y\" (souřadnice \"x\", vodorovná, \"abscissa\") a od osy \"x\" (souřadnice \"y\", svislá, \"ordináta\"). V obrázku jsou zakresleny tři body se svými souřadnicemi, které se obvykle zapisují ve tvaru (x, y), Dají se tedy chápat také jako vektory, orientované úsečky spojující počátek s body. Délka vektoru čili vzdálenost bodu od počátku se vypočte pomocí Pythagorovy věty. V (třírozměrném) eukleidovském prostoru tvoří kartézskou soustavu souřadnic tří navzájem kolmé osy. Souřadnice bodu jsou jeho vzdálenosti od tří rovin, které se protínají v osách x, y, z. Podle toho, v jakém pořadí se osy uvádějí, se někdy rozlišuje pravotočivá a levotočivá soustava souřadnic.", "", "Pro některá použití je výhodnější polární soustava souřadnic. V ní se poloha bodu v rovině určuje vzdáleností od počátku a úhlem, který svírá jeho průvodič s osou x. V prostoru to pak bude sférická soustava souřadnic, kde je každý bod v trojrozměrném prostoru určen vzdáleností od počátku a dvěma úhly atd.", "I když je Země prostorový útvar (geoid), pro mnoho praktických účelů stačí pracovat s povrchem tohoto geoidu, který je dvojrozměrný (i když ovšem ne rovinný). Taková soustava souřadnic ovšem nemá počátek. Na mapách se poloha bodu na zeměkouli určuje dvěma úhly, zeměpisnou délkou a šířkou. Z historických důvodů se jako základ soustavy volí rovník a dva zeměpisné póly, severní (S nebo N, z angl. \"North\") a jižní (J nebo S, z angl. \"South\"). Zeměpisná šířka je pak úhel, který svírá průvodič bodu s rovinou rovníku: zeměpisná šířka bodu na rovníku je rovna 0, zeměpisná šířka pólů je 90° N a 90° S. Zeměpisná délka se odvozuje od poledníků, hlavních kružnic, které se protínají na pólech. Udává úhel poloroviny poledníku daného bodu s rovinou základního či nultého poledníku, kterým byl mezinárodně stanoven poledník britské hvězdárny Greenwich na východním okraji Londýna. Od něho se zeměpisné délky počítají směrem na východ (V nebo E) jako kladné a na západ (Z nebo W) jako záporné.", "Na soustavu souřadnic nepřímo navazuje i původní zavedení jednotné jednotky délky v mezinárodním systému SI, metru, která byla zvolena tak, aby kvadrant, čtvrtina obvodu Zeměkoule, vzdálenost rovníku od pólu, znamenala 10 miliónů techto jednotek. Jenže přesnost, s níž bylo možno změřit délku zemského kvadrantu, zdaleka nevyhovovala ani pro běžná měření. Proto byla definice později navázána na pevný vzorek (etalon) v Sévres u Paříže a ještě později na určité násobky délek určitých elektromagnetických vln. Geografický původ metru se tak stal dějinnou epizodou.", "V šachové notaci pro zápis úloh a partií se používá jednoduchý systém souřadnic: políčka šachovnice označují dvěma souřadnicemi, sloupce tradičně malým písmenem a-h a řady číslicí 1–8. Bílý král stojí při zahájení na políčku e1, černá dáma na políčku d8.", "Soustavu souřadnic lze označit jako vzájemně jednoznačné zobrazení mezi množinou bodů formula_1-rozměrného prostoru a uspořádanou \"n\"-ticí čísel. Polohu bodu na přímce tedy určíme jedním číslem, polohu bodu v rovině dvojicí čísel a polohu bodu v (třírozměrném) prostoru trojicí čísel. Pro určení polohy bodu jsou základními údaji: Pokud jsou souřadné osy v každém bodě prostoru na sebe navzájem kolmé, pak se hovoří o \"ortogonální soustavě souřadnic\". Pokud jsou všechny souřadnicové osy přímkami, pak se hovoří o \"přímočaré soustavě souřadnic\". V mnoha případech je však výhodnější, jsou-li souřadnicovými osami křivky. Mohou to být speciální křivky, např. kružnice, ale také křivky zcela obecného tvaru. Takové soustavy souřadnic se označují jako \"křivočaré\". Příkladem přímočaré soustavy souřadnic je kartézská soustava, křivočarou soustavou souřadnic je např. polární soustava.", "Pro popis pohybu v prostoru se užívají některé význačné \"soustavy prostorových souřadnic\". V některých případech je však pohyb omezen a lze jej popsat jako rovinný. Pro tyto účely se užívají \"soustavy rovinných souřadnic\". V některých speciálních (nebo idealizovaných) případech lze pohyb považovat za jednorozměrný (například pohyb vlaku po kolejích). Pro jednorozměrný pohyb se nezavádí žádné speciální souřadnicové soustavy, neboť pohyb je vždy popsán jedním parametrem. Ve fyzice je obvykle nutno kromě prostorových souřadnic uvažovat s další nezávisle proměnnou veličinou, kterou je čas. Její zavedení lze chápat jako další souřadnicovou osu. V nerelativistické fyzice jsou prostorová a časová část odděleny, tzn. předpokládáme, že časová osa je vždy kolmá ke všem prostorovým. Relativistická fyzika spojuje prostor a čas do tzv. prostoročasu. Také v prostoročasu lze zavést \"(prostoročasové) soustavy souřadnic\". Přechod mezi různými souřadnými systémy se provádí transformací souřadnic." ] }

{ "title": [ "Stavba těla.", "Chování a schopnosti.", "Inteligence.", "Využití mravenců.", "Odkazy.", "Film." ], "section_level": [ "1", "1", "2", "2", "1", "2" ], "content": [ "Krkavcovití mají proměnlivou velikost těla (délka 20 až 70 cm, hmotnost 41 g až 1 500 g), hlava je poměrně velká se silným zobákem a tělo robustní s krátkýma, ale silnýma nohama s mocnými drápy. Křídla bývají širší a zakulacená, délka ocasu je v rámci čeledi značně proměnlivá. Opeření bývá mnohdy pestře zbarvené (černé barvy rodu \"Corvus\" jsou spíš výjimkou) a s kovovým leskem, u obou pohlaví bývá stejné.", "Část druhů je společenská a hnízdí ve velkých koloniích, staví pevná hnízda ve větvích. Mají silný hlas, jsou to dobří imitátoři nejrůznějších zvuků a dokonce se někteří mohou naučit i mluvit. Potravu sbírají často na zemi. Živí se drobným hmyzem a masem. Jsou to velmi dobří letci.", "Ptáci z této skupiny patří mezi nejinteligentnější obratlovce vůbec. Například novokaledonská vrána (\"Corvus moneduloides\") dokáže vyrábět i primitivní nástroje, což se dříve předpokládalo pouze u savců, především vyšších primátů, případně u vyder mořských. Navíc dokáží své akce a použití nástrojů plánovat na několik kroků dopředu, a to hned, bez nutnosti použít metodu pokusu a omylu. I díky inteligenci jejich pozornost upoutávají v přírodě nezvyklé předměty – odnášejí si různé drobnosti do hnízda. Tak lze někdy nalézt i šperky. (Známé je přirovnání „Krade jako straka“.) Mohou však nechtě uškodit, protože si do hnízda mohou odnést hořící nedopalek cigarety, a tím způsobit „nevysvětlitelný“ požár.", "Jednou z metod vran, jak pečovat o své peří, je využití mravenců: ty občas úmyslně vyprovokují rozhrabáním jejich mraveniště a přikryjí ho křídly. Mravenci zalezou mezi pera, kde pak útočí na ptačí parazity. Pro zvýšení účinku si vrána některé ještě rozetře po křídlech, aby kyselina mravenčí ještě zvýšila účinek ochrany.", "", "\"Ptačí inteligence bez hranic.\" Dokument. Německo, 2013. 52 min. [Vysíláno: Prima Zoom 17. 8. 2016 v 18.55 hod., 20. 8. 2016 v 10.15 hod.]" ] }

{ "title": [ "Zpěv.", "Charakteristika.", "Evoluční vývoj.", "Systém pěvců." ], "section_level": [ "1", "1", "1", "1" ], "content": [ "Většina druhů tohoto řádu jsou zpěvní ptáci a v krku mají složité svalstvo kontrolující hlasivky. Zpěvný orgán, který je pro pěvce typický, se nazývá syrinx. Díky němu mají výbornou kontrolu nad hlasem (přestože některé druhy mohou vyluzovat i nelibozvučný zpěv, jako například vrány). Zpěvem označují teritorium, ve kterém žijí, také jím vábí samec samičku k páření. Podle zpěvu můžeme rozpoznat jednotlivé rody a druhy pěvců. Někteří pěvci žijící ve městech (resp. hlučných lokalitách) mají problém zahnízdit, neboť jejich zpěv je rušen silničním hlukem, vinou něhož samičky pořádně neslyší nízkofrekvenční prvky melodií, a vnímají tak zpěváky jako nevhodné partnery k páření. Ptáci se učí zpívat od rodičů již před vylíhnutím.", "Většina pěvců je menší než ostatní druhy třídy ptáků. Všichni členové tohoto řádu mají krmivá mláďata (starají se o ně).", "Fylogeneze pěvců a vztahy mezi jejich čeleděmi byly až do konce 20. století spíše záhadné. Mnoho čeledí pěvců bylo seskupeno dohromady na základě morfologických podobností, o kterých jsme dnes přesvědčeni, že jsou důsledkem konvergentní evoluce a ne blízké genetické příbuznosti. Například střízlíci ze severní polokoule, z Austrálie a z Nového Zélandu jsou si velmi podobní, a to jak vzhledem, tak chováním, a přesto podle vědců patří do tří různých fylogenetických větví pěvců. Stále ještě se musí provést velká část výzkumu, ale série biochemických studií odkrývá stále více informací o původu a evoluci pěvců. Nyní se má za to, že původní pěvci se vyvinuli na Gondwaně přibližně v době kdy se tento jižní superkontinent odlamoval. Nejprve se vyvinuli křikaví až o něco později se vyvinuli zpěvní ptáci. Jedna z hlavních skupin pěvců, parařád \"Passerida\", tedy pěvci podobní vrabcům, se objevili jako sesterská skupina parařádu \"Corvida\" (pěvci podobní krkavcovitým) a migrovali na severní polokouli, kde dál pokračoval explozivní vývoj nových druhů. Od té doby proběhlo mnoho promíchání severních druhů s druhy vracejícími se na jih, a jižních druhů migrujících na sever. Podle novějších biomolekulárních studií se zdá pravděpodobnější, že pěvci se objevili až na začátku kenozoika a jejich největší evoluční radiace následovala po události K-Pg před 66 miliony let.", "Řád se dělí na dva podřády, a to na křikavé a na zpěvné. Tučně jsou označeny čeledě, jejichž zástupci se vyskytují i na území České republiky. Podřád: Křikaví (\"Tyranni\") Podřád: Zpěvní (\"Passeri\")" ] }

{ "title": [ "Etymologie.", "Taxonomie.", "Poddruhy.", "Popis a etologie.", "Fyzická charakteristika.", "Rozmnožování.", "Sociální chování.", "Potrava.", "Ekologie.", "Rozšíření a areál.", "Ekologická role.", "Ohrožení, populace, ochrana.", "Mytologie a kultura.", "Předkolumbovská Amerika.", "Současná kultura." ], "section_level": [ "1", "1", "2", "1", "2", "2", "2", "2", "1", "2", "2", "1", "1", "2", "2" ], "content": [ "Mezinárodní slovo \"jaguar\" se rozšířilo z portugalštiny, kam se dostalo z některého jazyku ze skupiny tupí-guaraní. V něm slovo \"yaguara\" znamená „zvíře“, někdy se překládá jako „pes“, ale označují se jím všichni masožraví savci. Pro jaguára se v tomto jazyku používá výraz \"yaguareté\", kde přípona -\"eté\" znamená „pravý“ nebo „opravdový“. První část jeho vědeckého jména, \"Panthera\", je latinský výraz pocházející z řeckého slova \"πάνθηρ\", což znamená levhart a je to typový druh tohoto rodu. Toto slovo je pravděpodobně složenina dvou slov: \"παν\", což znamená „všechno“, a \"θήρ\", „predátor“, dohromady tedy „predátor všech“ (zvířat). To může být ale jen lidová etymologie a namísto toho může mít slovo původ ve slově \"pundarikam\", což v sanskrtu znamená „tygr“. \"Onca\" pochází z portugalského slova \"onça\", které má z typografických důvodů přidanou cedillu. To pochází z latinského \"lyncea\", lynx, kdy bylo písmeno \"l\" nesprávně považováno za člen určitý (italsky \"lonza\", starofrancouzsky \"l'once\"). V mnoha středoamerických a jihoamerických zemích se jaguárovi říká \"el tigre\" („tygr“).", "Jaguár americký, \"Panthera onca\", je jediný z rodu \"Panthera\", který se vyskytuje v Americe. Rozbor DNA ukazuje, že má spolu se lvem (\"P. leo\"), irbisem (\"P. uncia\"), levhartem skvrnitým (\"P. pardus\"), tygrem (\"P. tigris\") a levhartem obláčkovým (\"Neofelis nebulosa\"), společného předka, který žil před šesti až osmi miliony lety, ale nejstarší fosilní nálezy jsou jen 2–3,8 milionů let staré. Fylogenetické studie dokázaly, že levhart obláčkový z rodu \"Neofelis\" je bazálním kladem této skupiny. Pozice zbylých druhů v kladu se liší studie od studie a je zatím nejasná. Na základě morfologických znaků britský zoolog Reginald Pocock usoudil, že jaguár je nejvíce příbuzný levhartovi, ale testy DNA jsou v tomto ohledu nejednoznačné. Předkem či nejbližším příbuzným současného jaguára by mohl být vyhynulý \"Panthera gombaszoegensis\". Analýza mitochondriálního DNA určila zrod jaguárů na dobu před 280 000 až 510 000 lety, což je později, než ukazují fosilní nálezy.", "Poddruhy (subspecie) jaguára popsal v roce 1939 britský zoolog a taxonom Reginald Pocock. Na základě původu a morfologie lebky určil osm poddruhů. Neměl ale přístup ke vhodným vzorkům, aby mohl posoudit všechny poddruhy, a o existenci některých z nich vyjádřil pochyby. Pozdější přezkoumání jeho práce revidovalo jeho výsledky a konstatovalo, že existují jen tři poddruhy. Nejnovějším studiím se také nepodařilo najít přesvědčivé důkazy o existenci poddruhů, a tak se od 90. let většinou neuznávají. Shawn Larson v roce 1997 studoval morfologické změny jaguára a objevil rozdíly mezi severními a jižními jedinci, ale také to, že rozdíly uvnitř těchto hypotetických poddruhů jsou větší než rozdíly mezi nimi, takže rozdělování na poddruhy není oprávněné. V roce 2017 vydali odborníci z SSC Cat Specialist Group, což je odnož Mezinárodního svazu ochrany přírody (IUCN), studii o taxonomické revizi recentních kočkovitých šelem. Jaguár je v ní veden jako monotypický taxon, tedy jako druh bez dalšího dělení na subspecie. Pocockovo rozdělení na poddruhy se nicméně někdy používá při obecném popisu jaguára. K. L. Seymour je rozdělil do tří skupin. Vyhynulé poddruhy:", "", "Jaguár je velmi silné zvíře. Podle místa výskytu dosahuje různého vzrůstu a mohutnosti, normální váha jedince se pohybuje v rozmezí 56–96 kilogramů, největší z nich mohou vážit až 158 kilogramů (což zhruba odpovídá váze velké samice či malého samce tygra nebo lva), nejmenší pak pouze 36 kilogramů. Samice jsou většinou o 30–40 % menší než samec. Průměrná hmotnost samic ze Střední Ameriky je 41 kg a samců 56 kg. Dospělý jedinec dorůstá průměrně délky 1,12–1,85 metru a s oháňkou měří až o 45–75 cm více. Výška v kohoutku jaguára je 63–76 centimetrů. Byly pozorovány rozdíly ve velikosti v závislosti na oblasti a prostředí výskytu. Od severu k jihu se jeho rozměry zvětšují. Výzkum ukázal, že jedinec na území mexického státu Jalisco váží průměrně mezi 30–50 kilogramy, což je zhruba stejně jako puma americká (\"Puma concolor\"). Na druhou stranu v brazilském Pantanalu a venezuelských Ilanos váží průměrně 102 kilogramů a starší samec mnohdy 136 kg a někdy i více. Jaguár žijící v lese je často tmavší a menší než ten na otevřeném prostranství (Pantanal jsou otevřené mokřady), nejspíše kvůli menšímu výskytu velkých býložravců v lesích. Díky krátkým a podsaditým končetinám je jaguár zdatný ve šplhání, plazení a plavání. Má ze všech kočkovitých šelem absolutně nejsilnější čelisti. Co se týče síly stisku v poměru k velikosti těla, porovnávací studie ho spolu s levhartem obláčkovým zařadila rovněž na první místo mezi kočkovitými šelmami před lva a tygra. Po hyeně skvrnité (\"Crocuta crocuta\") má nejsilnější skus ze všech savců; je to druh adaptace, který mu umožňuje proniknout do želvích krunýřů. V jednom článku se píše, že „jaguár je schopný v zubech táhnout býka vážícího 300 kg 8 metrů a také rozdrtit nejtěžší kosti“. Jaguár loví v husté džungli divoká zvířata vážící až 300 kilogramů a jeho robustní tělesná konstrukce je tedy adaptací na potravu a prostředí. Srst má jaguár většinou žlutohnědou, ale může být také červenohnědá nebo černá. Na srsti má skvrny (rozety), které připomínají květ růže a které používá jako maskování v džungli. Skvrny jsou u každého jedince jiné – rozety mohou mít jednu nebo více skvrn a tvar těchto skvrn se také různí. Skvrny na hlavě, krku a ocasu jsou plnější a mohou splynout v pás. Pod břichem, na krku, na vnitřních stranách končetin a v dolní části boků je jaguár bílý. U jaguára se může objevit melanismus, což je černé zbarvení pokožky. Je méně časté než skvrnité zbarvení (objevuje se asi u šesti procent populace) a je způsobeno dominantní alelou. Melanický jaguár je celý černý, ale při bližším zkoumání jsou skvrny vidět. Někdy bývá označován jako černý panter, i když to není jiný druh. Výjimečně se u jaguára nebo jiné velké kočky může objevit albinismus a tomuto jedinci se pak občas říká bílý panter. I když je jaguár velmi podobný levhartovi, je robustnější a těžší a má jiné skvrny – rozety jsou větší, většinou tmavší, se silnějšími liniemi a malými skvrnami uvnitř a je jich méně. Jaguár má také kulatější hlavu a kratší a zavalitější končetiny.", "Samice sexuálně dospívá zhruba ve dvou letech, samec ve třech nebo čtyřech. Jaguáři se páří během celého roku. Výzkum na jedincích chovaných v zajetí neprokázal žádné sezónní výkyvy v kvalitě semene, ale kvůli celkově špatné kvalitě semene u nich ukázal menší úspěch v rozmnožování. Schopnost reprodukce se u samice projevuje estrálním cyklem, který trvá 6–17 dní a opakuje se vždy po 37 dnech. Samice v říji na sebe upozorňují řevem a jejich moč zanechává speciální pach. Dvojice jaguárů se po páření oddělí a mládě vychovává jen samice. Období březosti trvá 93–105 dnů a samice poté porodí až čtyři mláďata, většinou ale dvě. Samice k mláďatům nepouští samce, protože by je mohl zabít. Toto chování je známé i u tygrů. Mládě vážící obvykle 700–900 g se rodí slepé, zrak získá až po dvou týdnech. Po třech měsících ho matka odstaví, ale někdy může být kojeno až do 6 měsíců. V noře zůstává cca 2 měsíce, než ji začne doprovázet při lovu. Se svou matkou zůstane jeden až dva roky, než ji opustí. Z počátku mladý samec hodně cestuje se staršími jedinci do té doby, než si uplatní nárok na vlastní teritorium. Jaguár se v přírodě dožívá 12–15 roků, ale v zajetí může žít až 23 let, což z něj dělá jednu z nejdéle žijících kočkovitých šelem.", "Jako většina kočkovitých šelem je jaguár mimo svou mateřskou skupinu samotářský. Dospělí jedinci se setkávají jen při námluvách a páření a sami si obsazují velké teritorium. Samičí teritorium, které dosahuje rozlohy 10–80 kilometrů čtverečních (v závislosti na typu prostředí), může přesahovat do jiného, ale samice se sobě navzájem snaží vyhnout. Samčí území je zhruba dvakrát větší, jeho velikost závisí na dostupnosti zvěře a nesahá na území jiného samce. Na označení svého teritoria používá jaguár moči, výkalů, drásání kůry stromů a vokalizace. Stejně jako ostatní velké kočky umí jaguár řvát (přičemž samec řve silněji), čehož využívá k odstrašení narušitelů teritoria a sexuálních konkurentů. V přírodě byly zaznamenány situace, kdy se dva jedinci navzájem přeřvávali. Řev jaguára často připomíná opakující se zakašlání. Umí také mňoukat a bručet. Výjimečně se spolu mohou dva samci porvat o samici, ale většinou se vyhýbají násilí mezi sebou samými. Když už spolu zápasí, tak je to nejčastěji kvůli teritoriu: samcovo území může obklopit území dvou nebo tří samic a nestrpí v něm jiné samce. Jaguár je často považován za nočního živočicha, ale ve skutečnosti je nejaktivnější za úsvitu a soumraku. Loví samec i samice, ale samec kvůli většímu teritoriu nacestuje více. Když má na dosah zvěř, loví ve dne. Je to celkem činorodý živočich, je aktivní zhruba 50–60 % času. Protože je jaguár vyhýbavý, je těžké ho zpozorovat a studovat.", "Jako všechny kočkovité šelmy je jaguár pravý masožravec (jí pouze maso). Jeho strava je různorodá a sestává z 87 druhů živočichů. Dává přednost velkým živočichům, loví například kajmany (podčeleď Caimaninae), jeleny (Cervidae), kapybary (\"Hydrochoerus\"), tapíry (Tapiridae), pekariovité (Tayassuidae), vydry, psy, lišky a někdy i anakondy (\"Eunectes\"). Žere ale i menší živočichy, například žáby (Anura), myši (\"Mus\"), ptáky (Aves), ryby (Actinopterygii), lenochody (Folivora), opice (Simiiformes) a želvy (Testudines). Byly zaznamenány případy, kdy jaguáři útočili i na domestikovaná zvířata, například tury domácí (\"Bos primigenius\") nebo koně (\"Equus caballus\"). I když jaguár většinou zabíjí své oběti prokousnutím hrdla, jak to dělají všechna zvířata rodu \"Panthera\", mnohdy používá metodu mezi kočkovitými šelmami velmi málo používanou: svými tesáky prokousne spánkovou kost oběti a usmrtí ji narušením mozku. To může být druh adaptace, protože kvůli vymírání živočichů v pozdním pleistocénu se staly důležitou potravou jaguára želvy, které mají tvrdé krunýře. Toto prokousnutí lebky používá především u savců (zvláště kapybar), u plazů, jako je kajman, jaguár skočí na záda oběti a poškodí její krční obratle, čímž ji znehybní. I když je schopný prokousnout želví krunýř, může jen do krunýře strčit tlapu a maso z něho vyhrábnout. U menších živočichů, například u malých psů, může jaguárovi k usmrcení stačit udeřit do jejich lebky tlapou. Jaguár raději číhá na svou oběť a poté ji nečekaně napadne, než by ji honil. Před tím, než ji napadne, potichu ji sleduje a poslouchá, a poté na ní z úkrytu rychle skočí. Jaguár může za obětí dokonce skočit do vody, protože je schopný při plavání utáhnout i těžká těla. Má takovou sílu, že dokáže vytáhnout na strom mrtvoly zhruba až velikosti jalovice, aby je dostal nad linii případné povodně. Po usmrcení oběti ji jaguár zatáhne do houští nebo jiného skrytého místa. Žrát ji začne na krku a hrudi. Nejdříve sežere srdce a plíce, potom ramena. Jaguár vážící 34 kilogramů, což je dolní hranice dospělých jedinců, potřebuje denně zkonzumovat 1,4 kilogramů masa. Jedinec s váhou 50–60 kilogramů chovaný v zajetí denně zkonzumuje více než 2 kilogramy masa. V přírodě je jeho spotřeba nestálá, protože musí vynaložit velké množství energie na ulovení oběti. Může sežrat až 25 kilogramů masa na posezení a poté být dlouho bez potravy. Na rozdíl od všech ostatních druhů rodu \"Panthera\" jaguár málokdy napadá člověka. Když už se to výjimečně stane, většinou se zjistí, že zvíře je staré nebo zraněné. Někdy se také stane, že vystrašený jaguár chovaný v zajetí napadne ošetřovatele.", "", "Od doby, kdy v období pleistocénu přešel pevninský most přes Beringův průliv, se jaguár vyskytuje jen v Americe. Jeho přímým předkem je \"Panthera onca augusta\", který byl větší než současný jaguár. Dnes se vyskytuje na území od jihozápadu USA přes Střední Ameriku do Jižní Ameriky až po velkou část amazonské Brazílie. V této oblasti leží Argentina, Belize, Bolívie, Brazílie, Kolumbie, Kostarika, Ekvádor, Francouzská Guyana, Guatemala, Guyana, Honduras, Mexiko, Nikaragua, Panama, Paraguay, Peru, Surinam, Spojené státy americké a Venezuela. V Uruguayi a Salvadoru je už vyhynulý. Celková plocha výskytu byla v roce 2018 odhadnuta na asi 8,4 až 9 milionů km. Ve Spojených státech se vyskytuje jen výjimečně, a to hlavně v Arizoně, Novém Mexiku a Texasu. Na začátku 20. století byl rozšířen severně až k Grand Canyonu a západně až k jižní Kalifornii. Díky Endangered Species Act je ve Spojených státech chráněným druhem, takže už ho nelze legálně lovit pro kožešinu. V roce 2004 byl zdokumentován jeho výskyt v jižní Arizoně. Aby se na tomto území mohl dlouhodobě usadit, je potřeba ochránit ho před lidmi, poskytnout mu vhodnou potravu a zajistit mu spojení s mexickou populací. 25. února 2009 byl jihozápadně od Tucsonu chycen, označkován a zase vypuštěn třiapadesátikilový jedinec. To je severněji, než se předpokládalo, a ukazuje to na možnost existence rozvíjející se populace v jižní Arizoně. Později se potvrdilo, že je to stejný samec, který byl vyfocen v roce 2004 (říká se mu Macho B), a byl tehdy nejstarším známým jaguárem žijícím v přírodě (bylo mu asi 16 let). 2. března 2009 byl Macho B, v posledním desetiletí jediný jaguár žijící v přírodě pozorovaný v USA, znovu chycen a poté usmrcen, protože bylo zjištěno, že trpí v důsledku selhání ledviny. Od té doby do roku 2016 byl na území USA zachycen jaguár ještě několikrát, přičemž zřejmě šlo o jednoho samce pojmenovaného El Jefe. Dokončení americko-mexické bariéry, která má zabránit přecházení hranic ilegálním přistěhovalcům, způsobí úbytek populace jaguára ve Spojených státech, protože se nebude moci mísit s mexickou populací. Také zabrání rozmachu jaguára dále na sever. V minulosti jaguár žil ve velké části jižních USA a na jihu Jižní Ameriky. Na severu se jeho rozšíření zmenšilo o 1 000 kilometrů a na jihu o 2 000 kilometrů. Fosílie jaguára z doby ledové, které jsou staré 11 500 až 40 000 let, ukazují jeho přítomnost až v Missouri. Tehdejší jaguár vážil až 190 kilogramů, což je mnohem více než dnes. Žije v deštných lesích v Jižní a Střední Americe, v mokřadech i na suchých travnatých půdách. Z těchto tří biotopů dává přednost hustým lesům. Na suchých územích, jako jsou argentinské pampy, mexické pastviny nebo jih Spojených států, zaznamenala populace jaguára největší úbytek. Dále žije v subtropických a suchých opadavých lesích (v minulosti i v dubových lesích ve Spojených státech). Jaguár je závislý na vodě a často ho lze nalézt u řek a močálů a v hustých deštných lesích, které mu poskytují vhodné prostředí k lovu zvěře. Jaguáři byli pozorováni i v nadmořské výšce 3 800 metrů, ale většinou se výškám vyhýbají a nevyskytují se v Andách ani na Mexické plošině. Kromě výše uvedeného rozšíření možná došlo i k jeho introdukci mimo Ameriku. Existují nepřímé důkazy, že se skupina nepůvodních melanických levhartů nebo jaguárů vyskytuje v deštných lesích okolo Sydney v Austrálii. Zpráva obsahuje prohlášení více než 450 osob, které na tomto území viděli velké černé kočky. Vládu Nového jižního Walesu to znepokojilo natolik, že si objednala odborníka, aby jaguáry chytil. Třídenní lov byl sice neúspěšný, ale ekolog Johannes J. Bauer na to řekl: „I když je těžké to přijmout, nejspíše se tu nachází velká kočkovitá šelma. Na tomto území [to je] nejspíše levhart, ale možná jaguár.“", "Dospělý jaguár nemá v potravním řetězci nadřazeného predátora. Je to také klíčový druh v tom smyslu, že redukuje populace býložravých savců, čímž pomáhá zachovávat strukturu lesů. Zjišťování toho, jak jaguár ovlivňuje ekosystémy, je ale obtížné, protože se musí porovnávat data z oblastí, kde nežije, s těmi, kde ano. Navíc se musí započítávat lidská aktivita. Přijímá se tvrzení, že populace středně velké zvěře, kterou normálně klíčový predátor loví, se za jeho absence rozmáhá, což má negativní efekt na ekosystém. Práce v terénu ale ukázaly, že tyto nárůsty populace mohou být jen chvilkovým vychýlením od normálu, a tak v hypotézu klíčových predátorů nevěří všichni vědci. Jaguár má také efekt na jiné predátory. Jaguár a puma americká, druhá největší kočkovitá šelma Ameriky, jsou často sympatričtí (což znamená, že žijí na stejném území). Puma sympatrická s jaguárem je menší než obvykle, protože jaguár loví větší zvěř a na pumu zbude ta menší. Tato situace může být pro pumu výhodná, protože její schopnost žrát menší zvěř se jí vyplatí v oblastech ovlivněných člověkem. I když oba druhy patří mezi téměř ohrožené, puma je v současnosti mnohem rozšířenější.", "Populace jaguára rychle ubývá. Mezinárodním svazem ochrany přírody je považován za téměř ohrožený druh, což znamená, že v blízké budoucnosti může být ohrožen vymíráním. K tomuto stavu přispěl úbytek oblastí jaguárova výskytu, například téměř celé severní oblasti. Výrazný úbytek zaznamenal v šedesátých letech 20. století, kdy bylo 15 000 jaguárů ročně zabito v brazilské Amazonii kvůli kožešině. Úmluva o mezinárodním obchodu s ohroženými druhy volně žijících živočichů a rostlin (CITES) z roku 1973 obchod s kožešinami prudce omezila. Detailní výzkum Wildlife Conservation Society z roku 2002 objevil, že jaguár ztratil 37 % oblasti svého původního rozšíření, na dalších 18 % o něm nejsou informace. Na druhou stranu jeho šance přežít je vysoká na 70 procentech jeho současného rozšíření, hlavně v Amazonii a sousedních oblastech Gran Chaco a Pantanal. Hlavní problémy pro jaguára představují odlesňování, pytláctví, hurikány v severních oblastech jeho rozšíření, a chování farmářů, kteří často jaguára zabijí, když loví jejich dobytek. Když má jaguár k dispozici tura domácího, stane se hlavní součástí jeho jídelníčku. I když spásání pastvin krávami činí jaguárovi problém, mohla se jeho populace zvětšit, když se tur poprvé objevil v Americe, a to díky novému zdroji potravy. Přijmutí dobytka jako potravy dělá problémy rančerům, kteří si proto někdy najímají lovce jaguárů. V desátých letech 21. století výrazně vzrostl nelegální vývoz částí jaguářích těl do Číny v důsledku poptávky výrobců čínské medicíny. Jaguár je uveden v příloze I v CITES, což znamená, že veškerý mezinárodní obchod s ním je zakázán. Zákaz lovu jaguára platí v Argentině, Belize, Kolumbii, Francouzské Guyaně, Hondurasu, Nikaragui, Panamě, Paraguayi, Surinamu, Spojených státech, Uruguayi a Venezuele. V Brazílii, Kostarice, Guatemale, Mexiku a Peru je lov omezen na „problémové jedince“ a v Bolívii je povoleno lovit jaguára jako trofej. V Ekvádoru a Guyaně není nijak chráněn zákonem. Současné snahy o zachování jaguára většinou spočívají ve vzdělávání rančerů v této oblasti a v propagování ekoturistiky. Jaguár je považován za deštníkový druh, což znamená, že zajištěním jeho ochrany se zároveň ochrání i menší živočichové, kteří žijí na území jeho výskytu. Proto se organizace snažící se o zachování přírody mohou soustředit na jeho ochranu s vědomím, že tím ochrání i další druhy živočichů. Kvůli nedostupnosti velké části území jaguárova výskytu je těžké odhadnout velikost jeho populace. Výzkumníci se většinou zaměřují na konkrétní bioregiony. V roce 1991 byla spočtena populace v Belize na 600–1 000 jedinců. O rok dříve bylo odhadnuto 125–180 žijících jaguárů na 4 000 km přírodní rezervace v Mexiku spolu s dalšími 350 ve státě Chiapas. V Mayské biosférické rezervaci (\"Reserva de la Biosfera Maya)\" v Guatemale o rozloze 15 000 km může žít 465–550 jedinců. Průzkum pomocí telemetrie s využitím GPS provedený v roce 2003 a 2004 ukázal v Pantanalu hustotu pouze sedm jaguárů na 100 km s tím, že tradičními metodami (vzorkováním a pozorováním) byla odhadnuta hustota 10 až 11 jaguárů na 100 km. V roce 2018 byly publikovány dva velmi rozdílné odhady celkové populace: podle jednoho z nich čítá asi 64 000 jedinců, podle druhého cca 173 000. Obě studie se nicméně shodují, že naprostá většina z tohoto počtu žije v Amazonii. Státy s největším počtem těchto šelem jsou Brazílie, Peru a Kolumbie. 7. ledna 2008 H. Dale Hall, ředitel United States Fish and Wildlife Service, přijal rozhodnutí vlády George W. Bushe, že upustí od svého cíle zajistit obnovu populace jaguára. Někteří odpůrci tohoto rozhodnutí tvrdí, že jaguár je obětován vládním snahám o vytvoření plotu na hranicích USA s Mexikem v místech, kde jaguár tyto hranice překračuje. V minulosti byly snahy o ochranu jaguára realizovány ochranou velkých oblastí, kde žilo okolo padesáti jaguárů. Vědci si však uvědomili, že k zajištění výměny genů mezi jaguáry z různých oblastí, která je potřebná k zachování druhu, je potřeba tyto velké oblasti propojit. K tomuto účelu vznikl nový projekt Paseo del Jaguar (Jaguárova cesta).", "", "V předkolumbovské Střední a Jižní Americe byl jaguár symbolem moci a síly. V andských kulturách kult jaguára, který rozšířila Chavínská kultura, přijímala 900 let před naším letopočtem většina území dnešního Peru. Pozdější Močikové ho na své keramice zobrazovali jako symbol moci. V kolumbijské lokalitě San Agustín se dochovalo mnoho předkolumbovských kamenných soch lidí s jaguářím obličejem a tesáky. V Mezoamerice vyvinuli Olmékové motiv „jaguárodlaka“, kdy zobrazovali člověka s jaguářími vlastnostmi a rysy v obličeji. V pozdní Mayské civilizaci byl jaguár považován za zprostředkovatele komunikace živých s mrtvými a ochránce královské domácnosti. Mayové viděli v jaguárovi společníka v duchovním světě a mnoho mayských vládců zahrnulo do svého jména výraz pro jaguára (v mnoha mayských jazycích \"b'alam\"). Aztékové měli ve své armádě elitní skupinu známou jako Jaguáří rytíři. Byli to bojovníci odění v jaguáří kožešině, pověstní statečností. V aztécké mytologii byl bůh noci, smrti a magie Tezcatlipoca reprezentován jaguárem. Jméno jaguára v aztéckém jazyku náhuatl – \"Ocelotl\" se však stalo označením jiné americké šelmy, ocelota velkého. Pro amazonské indiány, např. Janomamy, Kamajuráy, Borory nebo Aravaky, je jaguár dodnes posvátným zvířetem. Jeho drápy a zuby nosí šamani jako symbol moci a motiv jaguářích skvrn si amazonští indiáni často malují nebo tetují na obličej z důvodu ochrany před zlými duchy. Jaguáří kožešinu nosili např. Borórové při pohřebních obřadech. V mnoha mýtech amazonských indiánů vystupuje jaguár jako totemický předek, jindy však jako symbol smrti nebo zla, který ohrožuje kulturního hrdinu. Časté jsou také příběhy o ženě, která s jaguárem počala dítě, z něhož později vyrostl kulturní hrdina.", "Jaguár je v současnosti hojně používán jako symbol. Je národním zvířetem Guayany a je součástí jejího znaku. Na vlajce Amazonasu, kolumbijského departementu, je zobrazena černá silueta jaguára skákajícího na lovce. Jaguár se také objevuje na bankovkách brazilského realu. Jaguár je často používán v názvech produktů, známým příkladem je automobilová firma Jaguar. Jméno jaguár má ve svém názvu několik sportovních týmů, například Jacksonville Jaguars hrající NFL nebo mexický fotbalový tým Jaguares de Chiapas. Mexická rocková skupina Jaguares je také pojmenována podle tohoto zvířete. Ve znaku argentinské ragbyové federace je jaguár, ale kvůli neznalosti místních novinářů během jihoafrického turné v roce 1965 se národnímu týmu přezdívá \"Los Pumas\" (Pumy). Prvním oficiálním maskotem Olympijských her se stal při olympijských hrách v Mexiku v roce 1968 v duchu Mayské civilizace červený jaguár." ] }

{ "title": [ "Teorie gravitace.", "Newtonův gravitační zákon.", "Vlastnosti pole.", "Obecná teorie relativity.", "Polní teorie gravitace.", "Kvantová teorie pole.", "Strunová teorie.", "Významné druhy gravitačního pole.", "Homogenní gravitační pole.", "Radiální (centrální) gravitační pole.", "Gravitační pole planet.", "Pohyb v gravitačním poli.", "Tíhové pole." ], "section_level": [ "1", "2", "3", "2", "2", "2", "2", "1", "2", "2", "2", "1", "1" ], "content": [ "Gravitaci nejlépe popisuje od svého vzniku v roce 1915 obecná teorie relativity coby zakřivení časoprostoru. Pro dostatečně slabá gravitační pole však vystačíme s aproximací Newtonovým gravitačním zákonem. Protože obecná teorie relativity neobsahuje jakékoli kvantování, čeká se, že její nástupce – teorie, která sjednotí gravitaci s ostatními silami – bude muset mít kvantový charakter.", "Newtonův gravitační zákon je nejstarší vědecká teorie popisující gravitační působení mezi tělesy. Každá dvě tělesa, která lze považovat za hmotné body nebo homogenní koule (jak vyplývá z Gaussovy věty) na sebe působí gravitační silou kde Newtonova teorie vycházela nejen z Newtonových pozorování, ale také ze znalosti Keplerových zákonů.", "Schopnost gravitačního působení lze v Newtonově gravitační teorii určovat nejen gravitační silou. Pokud se těleso nachází v gravitačním poli jiného tělesa, pak mu klasická mechanika přiřazuje určitou potenciální energii, která se označuje jako gravitační potenciální energie.", "V obecné teorii relativity (OTR) je gravitace vysvětlena zakřivením časoprostoru. Toto zakřivení vzniká přítomností hmoty a energie a projevuje se např. tím, že součet úhlů v trojúhelníku nemusí být 180°, nebo tím, že lokálně nejrovnější čáry – geodetiky nejsou na rozdíl od přímek vždy „rovné“. Pohyb těles v gravitačním poli probíhá po geodetikách tak, že jejich sklon k časové ose udává rychlost tělesa. Geodetiky bývají často v populární literatuře označovány za nejkratší spojnice, což však není pravda vždy. Pro slabá gravitační pole dává OTR stejné předpovědi, jako Newtonova teorie gravitace. Představa zakřiveného prostoru často vzbuzuje dojem, že křivý prostor je vložen do vícerozměrného rovného prostoru. Matematický popis OTR však takové vložení nepotřebuje. Vlastnosti časoprostoru jsou určeny tak, že je v každém jeho bodě definován metrický tenzor a takto vymezeno tzv. metrické pole. Metrický tenzor je soubor deseti bezrozměrných geometrických veličin, který určují metriku v daném prostoru, tzn. způsob, jakým se v dané části prostoru počítají zobecněné vzdálenosti – intervaly – mezi body časoprostoru – událostmi. Studiem metrických prostorů se zabývá diferenciální geometrie, která umožňuje charakterizovat zakřivení daného prostoru pomocí změn metrického tenzoru. Einsteinovi se na základě předpokladu o rovnosti setrvačné a gravitační hmotnosti podařilo spojit zakřivení prostoročasu s přítomností energie (a také hmoty) pomocí Einsteinových rovnic (ER). Řešením Einsteinových rovnic se získají metrické tenzory v jednotlivých bodech, čímž je určeno zakřivení časoprostoru. Z OTR plynou některé kvalitativně nové jevy. Jedním z nich je existence šíření změn gravitačního pole – gravitačních vln, které se pohybují rychlostí světla. Gravitační vlny vyzařuje například dvojice těles, které se navzájem obíhají. Existují minimálně dva přístroje na jejich odhalení, americké LIGO a italské VIRGO. Oběma už se podařilo gravitační vlny zachytit. Projevy vyzařování gravitačních vln jsou také měřeny v binárních hvězdných systémech. Nejznámější vesmírnou laboratoří je podvojný pulzar PSR 1913+16, ve kterém se naměřilo zkracování oběžné doby o 7,6×10 s za rok, což velmi přesně odpovídá předpovědi OTR. Dalším zcela novým jevem je existence horizontů událostí, tedy ploch, které lze překročit jen v jednom směru a neexistuje žádný dosud známý fyzikální mechanismus, který by umožňoval získávat informace z jejich druhé strany. To zahrnuje existenci černých děr a kosmologických horizontů událostí. Obecná teorie relativity také předpovídá zakřivování drah paprsků světla, což vede ke vzniku gravitačních čoček. Ty jsou dnes dobře známým jevem projevujícím se jak na měřítkách jednotlivých hvězd, tak na měřítkách kup a nadkup galaxií. Využívají se při mnoha pozorováních, mj. např. k detekci přítomnosti temné hmoty. Pro slabá gravitační pole přechází OTR k předpovědím shodným s Newtonovou teorií gravitace. Jednou z nejznámějších oprav k Newtonově teorii je stáčení perihelia drah planet, což byl jeden z nevysvětlených jevů, jehož objasnění je jedním z významných úspěchů OTR. Stáčení je nejvíce patrné u planet blíže k centrálnímu tělesu, proto je ve Sluneční soustavě nejlépe pozorovatelné stáčení dráhy Merkuru.", "Geometrickou interpretaci gravitačního působení lze převést do polní formy v plochém časoprostoru. Mezi její zastánce patřil například Richard Feynman. V měřitelných předpovědích u slabých polí je obecné teorii relativity ekvivalentní a u silných polí neobsahuje singularity.", "Kvantová teorie pole (KTP) nezahrnuje gravitaci, protože se to zatím nikomu nepodařilo, ačkoli se o to fyzikové snaží již desítky let. Gravitace je od ostatních přírodních sil natolik odlišná, že je neslučitelná se současnou KTP. Nicméně se běžně za výměnnou částici považuje zatím neobjevený graviton se spinem 2.", "V teorii strun je graviton jen jedním konkrétním druhem vibrace struny. Gravitační pole je potom spojeno se zakřivením časoprostoru pomocí ztotožnění struktury časoprostoru s obrovským množstvím podobně (koherentně) vibrujících strun. Časoprostor se tedy dá představit jako tkanina zhotovená ze strun. Gravitace je pak totožná se zakřivením této tkaniny.", "", "Homogenní gravitační pole je způsob zjednodušeného matematického popisu gravitačního pole, při kterém je gravitační síla ve všech místech pole \"stejná\" (velikost i směr). Homogenní gravitační pole je vhodným přiblížením tehdy, pokud se v oblastech pole, v nichž sledované děje probíhají, příliš nemění velikost ani směr intenzity gravitačního pole (tedy např. gravitační pole Země uvnitř jedné místnosti o rozměrech v řádu jednotek metrů). Homogenní gravitační pole je tedy vhodné k popisu pohybů v blízkosti povrchu velkých vesmírných těles, tj. jsou-li trajektorie sledovaných těles malé ve srovnání s jejich velikostí. Lze jej popisovat pomocí potenciálu kde \"m\" značí hmotnost tělesa pohybujícím se v gravitačním poli, \"g\" je intenzita gravitačního pole (tedy zrychlení polem působené) a \"h\" je výška měřená ve směru působení gravitačního pole. U rotujících vesmírných těles, popisujeme-li děje v soustavě spojené s daným místem na jejich povrchu (např. šikmý vrh), je vhodnějším přiblížením tíhové pole, zohledňující i setrvačné odstředivé síly.", "Radiální (centrální) gravitační pole je druh gravitačního pole, při kterém směr gravitační síly ve všech místech pole míří stále do \"jednoho bodu\" – \"středu\", přičemž všechny body nacházející se na kulové ploše, která má střed v těžišti tělesa mají intenzitu gravitačního pole o stejné velikosti. Centrální gravitační pole je idealizovaný případ, který se teoreticky vyskytuje pouze u osamělých (tedy velmi vzdálených od jiných zdrojů gravitace) hmotných bodů, těles s kulovou symetrií a nerotujících černých děr. V praxi jakékoliv nesymetrické rozložení hmot může vyvolávat jemné směrové odchylky. Obvykle je to ale velmi dobrá aproximace gravitačního pole např. kolem planet, Slunce, hvězd a jiných přibližně kulových těles ve větších vzdálenostech od nich. Aproximace gravitačního pole pomocí radiálního pole je vhodná v případech, kdy trajektorie pohybu je velká a dostatečně vzdálená od zdroje gravitačního pole. Působení sféricky symetrického tělesa lze ekvivalentně nahradit ve výpočtech podle Newtonových zákonů hmotným bodem, umístěným v jeho středu. V radiálním gravitačním poli (můžeme-li zanedbat relativistické jevy) se tělesa pohybují po kuželosečkách podle Keplerových zákonů.", "Z přesného mapování pohybu sond na oběžné dráze kolem planety pomocí měření dopplerovského posunu frekvence signálu vysílaného sondou lze určit lokální změny v gravitačním poli planety, které souvisí s nerovnoměrným rozdělením hmoty na planetě (v topografii, podpovrchových strukturách v kůře, anomáliích v plášti či přímo spojenými s jádrem planety). Pozorovatelnost signálu libovolné struktury roste s její velikostí a klesá s hloubkou pod povrchem planety (podobně jako u tzv. skin efektu). Ze zaznamenaných lokálních variací v radiálním gravitačním zrychlením lze zpětně usuzovat na vnitřní strukturu planety: Obecně jsou nejvýraznějšími komponentami planetárních gravitačních polí signály velkých sopek (např. Olympus Mons na Marsu), riftových systémů (Valles Marineris tamtéž), impaktních pánví (nejvíce tzv. mascony), ale také globální rotační zploštění planety. Znalost přesného tvaru gravitačního pole dané planety (především pak Země) má především technický význam.", "Homogenní gravitační pole je speciálním případem centrálního (radiálního) gravitačního pole. Důležitým pohybem v homogenním gravitačním poli je tzv. šikmý vrh. Jeho speciálními případy jsou Důležitými charakteristikami šikmého vrhu jsou počáteční rychlost a elevační úhel.", "Tíhové pole je pole, které působí v okolí rotujícího hmotného tělesa ve vztažné soustavě spojené s daným bodem tohoto tělesa. Toto pole je v každém bodě určeno tzv. tíhovou silou, která je vektorovým součtem gravitační a odstředivé síly. Na tělesa pohybující se po povrchu Země působí Výsledná tíhová síla formula_3 je určena jako výslednice gravitační síly formula_4 a odstředivé síly formula_5, tzn. Výsledná tíhová síla obecně nesměřuje do středu Země. Vzhledem k tomu, že úhel mezi gravitační a odstředivou silou závisí na zeměpisné šířce, závisí na ní také tíhová síla (a to jak její velikost, tak i její směr). \"Tíhové zrychlení\" je zrychlení, které tělesům uděluje tíhová síla. Tíhová síla (a tedy i tíhové zrychlení) nám určují svislý směr, např. závaží zavěšené na provázku se ustálí právě ve směru působení tíhové síly. Tíhové zrychlení je závislé na zeměpisné šířce a nadmořské výšce. V naší zeměpisné šířce je hodnota tíhového zrychlení \"g\" = 9,81 m s. Pokud je trajektorie pohybu tělesa dostatečně malá a lze zanedbat změny vektoru tíhového zrychlení v dané oblasti (a to jak rozdíly ve velikosti tak i směru), pak lze pracovat s \"homogenním tíhovým polem\". Postup je stejný jako v případě homogenního gravitačního pole. Tělesa, která se nachází v tíhovém poli, získávají potenciální energii. Síla, kterou působí těleso na podložku či závěs v tíhovém poli, se označuje jako \"tíha\". \"Měrná tíha\" je tíha látky o jednotkovém objemu." ] }

{ "title": [ "Dějiny.", "Geografie.", "Politika.", "Administrativní rozdělení.", "Ekonomika.", "Doprava.", "Obyvatelstvo.", "Etnické skupiny.", "Jazyky.", "Náboženství.", "Kultura.", "Literatura.", "Hudba.", "Film.", "Výtvarné umění.", "Památky.", "Kuchyně.", "Věda.", "Sport." ], "section_level": [ "1", "1", "1", "2", "1", "2", "1", "2", "2", "2", "1", "2", "2", "2", "2", "2", "2", "1", "1" ], "content": [ "V nejstarších dobách obývalo Belgii několik různých keltských kmenů. V dobách římské říše byly tyto kmeny, nacházející se v oblasti mezi Severním mořem, Rýnem, Seinou a Marnou (tj. na jihu dnešního Nizozemska, v Belgii, severní Francii a na západě Německa), označovány latinským slovem \"Belgae\", tedy Belgové. Území tedy Římané nazývali Gallia Belgica. Odtud pochází název státu Belgie. Z genetického výzkumu však vyplývá, že dnešní Belgičané mají s dávnými Belgy pramálo společného. Mezi první dobře zdokumentované události patří ovládnutí oblasti Římany v prvním století před naším letopočtem, v pátém století pak území dnešní Belgie osídlil germánský kmen Franků. Po rozpadu franské říše Karla Velikého došlo k rozdělení území mezi západofranskou říši Karla Holého a říši Lothara I. Hranici mezi oběma říšemi tvořil tok řeky Šeldy. V průběhu středověku se oblast postupně rozdrobila na množství drobných feudálních států, nicméně ve 14. a 15. století řadu z nich sjednotili burgundští vévodové. V 15. století tyto státy získaly určitou autonomii a začaly se označovat názvem Sedmnáct provincií. Ke klíčovému zlomu došlo za Osmdesátileté války (1568–1648), která se v posledních třiceti letech kryla i s nám dobře známou třicetiletou válkou (1618–1648). Zatímco severní Nizozemí si dokázalo uchovat nezávislost, jeho jižní část, dnešní Belgie, byla dobyta Španěly a připadla španělské, později rakouské větvi Habsburků. Na konci 18. století se Belgie nakrátko zmocnili Francouzi. Roku 1815, po Napoleonově porážce u Waterloo, se Belgie stala součástí Spojeného království nizozemského, jako nárazníkový stát mezi Francií a Nizozemskem. Po 15 letech vypukla v bruselském operním divadle La Monnaie revoluce a Belgie se tak roku 1830 stala nezávislou a neutrální konstituční monarchií. Jako první belgický král usedl na trůn o rok později Leopold I. Berlínská konference z roku 1885 darovala africké území nazvané Svobodný stát Kongo belgickému králi Leopoldovi II., jakožto osobní državu. Tím začala jedna z nejkontroverznějších kapitol belgických dějin. Byla zavedena nucená práce domorodců a Leopold žádal po Konžanech plnění tvrdých kvót na výrobu slonoviny a kaučuku. Jejich plnění bylo vymáháno brutálními metodami, které ve svém souhrnu připomínaly genocidu. Odhaduje se, že během Leopoldovy tyranie zemřelo téměř 10 milionů Afričanů, mnozí z nich podlehli nemocem jako neštovice nebo spavá nemoc, které se v Konžské pánví začaly šířit v důsledku kolonizace, statisíce dalších byly vystaveny trestu useknutí ruky. Mezinárodní kritika přiměla Leopolda roku 1908 svou osobní državu předat belgickému státu, jako klasickou kolonii. Od té doby byla nazývána Belgickým Kongem. Během první světové války Belgičané z Konga obsadili Ruandu-Urundi (dnešní Rwandou a Burundi), která byla německou kolonií. Belgická vyšetřovací komise z roku 1919 odhadla, že počet obyvatel Konga se za belgické vlády snížil na polovinu. V roce 1924 Společnost národů svěřila koloniální správu Ruandy-Urundi Belgii. Belgické Kongo získalo nezávislost v roce 1960 a Ruanda-Urundi o dva roky později. Kongo v roce 1960 opustilo téměř 100 000 Evropanů včetně většiny státních úředníků. Belgie podporovala separatisty z Katangy a podílela se na zavraždění prvního konžského premiéra Patrice Lumumby. Během první světové války byla Belgie přes svoji deklarovanou neutralitu napadena Německem, v rámci Schlieffenova plánu útoku na Francii obchvatem. Velká část bojů na západní frontě se odehrála v západních částech Belgie. Počáteční měsíce války jsou někdy nazývány \"znásilnění Belgie\" kvůli řadě německých excesů. Po válce, v níž Němci nakonec prohráli, získala Belgie krom některých německých kolonií v Africe i dva pruské okresy Eupen a Malmédy, čímž získala německy mluvící menšinu, již má na svém území dosud. V roce 1921 byla založena Belgicko-lucemburská ekonomická unie (v účinnost vešla v roce 1922). Spolupráce mezi těmito státy se projevovala např. vytvořením měnové unie, kdy bylo možno používat až do zavedení eura belgický frank na lucemburském území a naopak. Německé síly vtrhly do země znovu v květnu 1940 a 40 690 Belgičanů (z toho přes polovinu byli Židé) během následné okupace zabily. Po válce přinutila generální stávka krále Leopolda III., aby abdikoval, neboť mnoho Belgičanů se domnívalo, že během války spolupracoval s Němci. Nahradil ho jeho syn Baudouin I. V roce 1949 byla Belgie zakládajícím členem NATO. Stala se rovněž zakládajícím členem Evropského společenství uhlí a oceli (ESUO) v roce 1951, Evropského společenství pro atomovou energii (Euratomu) a Evropského hospodářského společenství (EHS) v roce 1957, které daly základ budoucí Evropské unii. Od 19. století více prosperovalo Valonsko s rozvinutým průmyslem i kulturou, Flandry byly kulturně i ekonomicky zaostalejší zemědělská země, kolem 60. let 20. století se však situace postupně otočila. V průběhu 20. století docházelo k různým třenicím mezi Vlámy a Valony. Federalizace Belgie proběhla v pěti etapách v období od roku 1970 do roku 2001. Prvním signálem byl v roce 1968 rozpad univerzity v Lovani na vlámskou a francouzskou univerzitu. Roku 1970 byl do ústavy zanesen princip tří „kulturních společenství“ (vlámské, frankofonní a germanofonní) a tři územní „regiony“. V roce 1980 z názvů společenství odpadlo slovo „kulturní“, všechna tři společenství a rovněž vlámský i valonský region zřídila své „rady“ (parlamenty) a „exekutivu“ (vlády). Rada i vláda valonského společenství se však sloučila s radou a vládou valonského regionu. V letech 1988–1989 zřídil vlastní parlament a vládu i Region Brusel - hlavní město, současně byla regionům předána pravomoc nad veřejnými pracemi a dopravou a společenstvím působnost v oblasti vzdělávání. V roce 1993 se do ústavy dostala formulace, že „Belgie je federální stát, který se skládá ze společenství a regionů“, čímž se stala Belgie federací \"de iure\", a společenství a regiony získaly další kompetence. Pátou etapou federalizace byly v roce 2001 Lambermontská a Lombardská dohoda, kterou do kompetence regionů přešlo i zemědělství, mořský rybolov, zahraniční obchod, otázky volebních výdajů, financování politických stran a regionální rozvoj. Lombardská dohoda rozdělila parlament Bruselského regionu na frankofonní a vlámskou část se zákazem majorizace. Po roce 2000 sílí na vlámské straně snahy o úplné rozdělení Belgie. Filip Dewinter, předseda nacionalistické strany Vlámský zájem, požaduje „sametový rozvod“, za jehož vzor považuje rozdělení Československa v roce 1993, rovněž vlámští křesťanští demokraté (předseda Yves Leterme) podporují další prohlubování autonomie. Hlavní překážkou rozdělení je dvojjazyčné hlavní město Brusel. Dne 13. listopadu 2006 belgická televize odvysílala fiktivní vyhlášení vlámské nezávislosti, za tento žert bylo vedení televize kritizováno. V roce 2014 vznikla vládní koalice, jejíž součástí byla poprvé v historii separatistická Nová vlámská aliance, která usiluje o rozdělení Belgie.", "Belgie sdílí hranice s Francií (620 km), Německem (167 km), Lucemburskem (148 km) a Nizozemskem (450 km). Její celková rozloha, včetně vodní plochy, je 30 528 čtverečních kilometrů. Geomorfologicky se Belgie dá rozdělit na 3 oblasti: pobřežní nížiny, rovinu (plató) v centrální části Belgie, a na hornaté Ardeny na jihovýchodě země. Nížiny při pobřeží sestávají převážně z písečných dun a tzv. polderů. Centrální rovina zabírá většinu Belgie. Je to jemně zvlněná oblast s úrodnou půdou, protkaná sítí mnoha vodních toků – mezi nejvýznamnější patří Máza (niz. \"Maas\", fr. \"Meuse\") a Šelda (niz. \"Schelde\", fr. \"Escaut\"). Třetí oblast, Ardeny, je hornatá a zalesněná, s nepříliš úrodnou půdou a nevhodná pro zemědělství. Částečně zasahuje i do severní Francie. Nachází se zde nejvyšší bod Belgie, Signal de Botrange, o výšce 694 metrů. Historicky se Belgie člení na 10 provincií. Vlámsko na severu zahrnuje (od západu k východu): Valonsko na jihu zahrnuje: Belgické klima je přímořské, spadá do mírného podnebného pásu. Srážky jsou časté ve všech ročních obdobích. Průměrná teplota v lednu je 3 °C, v červenci 18 °C. Průměrné srážky činí 65 milimetrů v lednu, v červenci 73 milimetrů. Vzhledem k vysoké hustotě zalidnění (jedné z nejvyšších na světě) a ke svému umístění, musí Belgie čelit vážným ekologickým problémům. Například zpráva z roku 2003 tvrdí, že kvalita říční vody v Belgii je nejhorší v Evropě a jednou z nejhorších ve 122 zkoumaných zemích světa. Belgie nicméně vychází velmi dobře z hodnocení kvality ochrany životního prostředí, podle Environmental Performance Index, který vypracovává Yaleova univerzita, má 15. nejlepší ochranu přírody na světě (k roku 2018). Belgie má vysokou míru recyklace odpadů, třetí nejvyšší v Evropě, přičemž samotný Vlámský region vůbec nejvyšší - 65% (evropský průměr je 35 %).", "Belgie je konstituční monarchií s federální parlamentní demokracií. Hlavou státu je král a v čele vlády stojí premiér. Počet vlámsky a francouzsky mluvících ministrů ve federální vládě musí být shodný. Federální parlament je dvoukomorový, skládá se z Komory zástupců a Senátu. Senát je v současnosti složen z 50 senátorů jmenovaných parlamenty komunit a regionů a z 10 kooptovaných senátorů. Před rokem 2014 byla většina členů Senátu volena přímo. 150 poslanců dolní komory je voleno poměrným volebním systémem, v 11 volebních obvodech. Belgie má ze zákona povinnou volební účast, takže má dlouhodobě jednu z nejvyšších volebních účastí na světě. Neúčast u hlasování je sankcionována - pokutou 25-50 euro za jednorázovou neúčast a při opakovaném ignorování voleb může být občanu i odebráno aktivní a pasivní volební právo (právo volit i právo být zvolen). Dějiny parlamentarismu začínají v Belgii již roku 1831, kdy volební právo získali muži starší 25 let, pokud byli plátci pozemkové daně. Všeobecné volební právo (pro muže) bylo zavedeno v roce 1893, po generální stávce, jež ho požadovala. Nebylo ovšem zcela rovné - vzdělaní a vlastníci půdy měli více hlasů. Rovné všeobecné volební právo bylo zavedeno roku 1919, a tehdy také byla zavedena povinnost hlasovat. Smysl tohoto opatření byl, aby bohatí zaměstnavatelé nemohli vyvíjet tlak na své zaměstnance, aby nešli volit. Ženám bylo volební právo uděleno až roku 1948. Podle principu územního je Belgie rozdělena na tři regiony: Vlámsko (Flandry), Valonsko a region Brusel. Každý region a každé společenství má vlastní vládu i parlament, jen Vlámsko a Vlámské společenství má orgán jediný. Pro všechny pak v zemi působí orgány federální. Vzhledem ke komplikovaným národnostním vztahům a množství stran (neexistují strany federální), je skládání federální vlády často mimořádně komplikované. Unikátní situace nastala po volbách v roce 2010, kdy se vládu podařilo sestavit až 541 dní od voleb, což je světový rekord (přičemž dosavadní rekord byl víc než zdvojnásoben). Belgická politická kultura je poměrně liberální. 23. září 2002 Belgie jako druhá země na světě (po Nizozemsku) uzákonila možnost eutanazie. Zároveň je Belgie jedinou zemí na světě, kde eutanazie není věkově omezena a mohou o ni požádat i děti. V roce 2003 dostali v Belgii osoby stejného pohlaví možnost uzavřít regulérní sňatek (opět jako v druhé zemi na světě, opět po Nizozemsku). První taková svatba se v Belgii uskutečnila 10. června 2003. Zákonem bylo později homosexuálním manželským párům dovoleno i osvojování dětí.", "10 provincií tvoří 2 regiony a Brusel je 3. regionem:", "Belgie je vysoce rozvinutý průmyslový stát s velkou koncentrací výroby a intenzivním zemědělstvím. Hlavní průmyslová odvětví jsou hutnictví, strojírenství, chemie a textil. Hlavními průmyslovými oblastmi jsou Brusel, Antverpy, Lutych a Gent. Těžba uhlí se již téměř zastavila. Zemědělství je vysoce produktivní, živočišná produkce převažuje nad rostlinnou. Využití půdy: orná půda 27 %, louky a pastviny 20 %, lesy 21 % a voda 6 %. Důležitý je chov prasat, skotu, drůbeže a ovcí, význam má i rybolov. Pěstuje se pšenice, ječmen, brambory, cukrová řepa, chmel a jablka. Typické jsou menší farmy s vysokými hektarovými výnosy. Dopravně nejvýznamnější jsou přístavy Antverpy a Oostende se spojením do Velké Británie a ropný terminál Zeebrügge. Nejatraktivnějšími turistickými středisky jsou Brusel, Antverpy, Bruggy, Oostende, Waterloo, Spa a vrchovina Ardeny. Ke známým belgickým firmám patří pivovarnický koncern Anheuser-Busch InBev, největší pivní firma světa (její tradiční belgickou značkou je třeba Stella Artois) či výrobce elektroniky Agfa. Belgie se dlouhodobě potýká s vysokým zadlužením, které v roce 2019 činilo 105,1 % HDP.", "V Belgii je velmi rozvinutá síť železnic, dálnic, silnic a vodních cest. V Antverpách, Gentu a Zeebrügge se nachází jedny z největších evropských přístavů. Dříve v Belgii bývala velmi rozvinutá síť tzv. vicinálních drah – kombinace železnice a tramvajových tratí. Její pozůstatky jsou stále patrné v některých městských a příměstských tramvajových tratích. V Bruselu se taktéž nachází metro a významné mezinárodní letiště.", "Dne 1. ledna 2006 žilo v Belgii 10 511 382 lidí, z toho 6 078 600 ve Vlámsku, 3 413 978 ve Valonsku a 1 018 804 v Bruselském regionu. Belgie má vysokou hustotu zalidnění (365 obyv. na km2), v Evropě má vyšší pouze Nizozemsko a několik malých států, jako např. Monako. Nejvyšší hustotu zalidnění má oblast známá jako \"„vlámský diamant“\", kterou vymezují aglomerace Bruselu, Antverp, Gentu a Lovaně. Další velká města jsou Lutych, Charleroi, Mons, Kortrijk, Bruggy, Hasselt a Namur. Nejnižší hustotu zalidnění mají Ardenny. Belgie má velmi vysokou míru urbanizace – ve městech žije 97,2 % obyvatel (2005). Asi 98 % dospělé populace je gramotných. Školní docházka je povinná od šesti do osmnácti let, ale mnoho Belgičanů studuje až do 23 let. V rámci zemí OECD má Belgie 3. nejvyšší procento lidí ve věku 18–21 let zapsaných na vyšší školu nebo univerzitu. Podíl lidí s funkční negramotností je však znepokojivý – v letech 1994–1998 činil 18,4 %. Belgické páry vykazují největší rozvodovost na světě - neobstojí zhruba 64 ze 100 manželství.", "Značnou část belgické populace tvoří Vlámové a Valoni. Zbývajících 25 % představují přistěhovalci ze severní Afriky (zejména z Maroka a Alžírska), ze subsaharské Afriky (zejména z Konga) a z Turecka, ale také příslušníci dalších evropských národů (zvláště Italové, Francouzi a Portugalci).", "Po jazykové stránce je Belgie nejednotná. Nizozemsky mluví přibližně 60 % obyvatel, francouzsky 40 % a německy necelé 1 %. Francouzsky se hovoří převážně na jihu země, vlámsky zase na severu. Němčina se užívá na malé části území na východě Belgie. Brusel, ve kterém žije 8 % obyvatel, je oficiálně bilingvní (francouzsko-nizozemský). Původně se v Bruselu mluvilo převážně nizozemsky, avšak poté, co Belgie získala roku 1830 nezávislost, převládla v hlavním městě francouzština, která byla jediným oficiálním jazykem. Jak vlámština (belgická varianta nizozemštiny), tak belgická francouzština vykazují drobné rozdíly ve slovní zásobě a sémantice oproti variantám užívaným v Nizozemsku a ve Francii.", "Nejrozšířenějším náboženstvím je katolicismus, ve Vlámsku se k němu hlásí 76% obyvatel, ve Valonsku 66%. Role katolické víry je historicky významná: vznik Belgie lze chápat jako oddělení katolické části původního Nizozemska od jeho části protestantské. Protestantů je dodnes v Belgii minimum, asi 1 procento. Roste ale počet muslimů. Už v roce 2008, ještě před velkou migrační krizí roku 2015, byl jejich počet určen na 6% (v hlavním městě Bruselu 23,6%), tedy 628 751 osob. Již tehdy šlo o největší poměr muslimů v populaci v Evropě. Židovská komunita čítá okolo 40 000 osob a její největší část tradičně sídlí v Antverpách (asi 18 000 osob). Je to poslední evropská židovská komunita, kde se ještě udržel jazyk jidiš.", "Kulturní život Belgie se rozvíjí hlavně uvnitř všech tří národnostních společenství. Kromě Královské vojenské akademie totiž nemá Belgie žádné dvojjazyčné univerzity ani jednotná média, společné kulturní či vědecké instituce.", "Spisovatel Maurice Maeterlinck získal Nobelovu cenu za literaturu. Charles de Coster obnovil slávu postavičky Enšpígla. Průkopníkem vlámštiny v druhdy převážně frankofonní Belgii byl Hendrik Conscience. Guido Gezelle psal západním vlámským dialektem. Hugo Claus proslul vlámsky psaným románem \"Smutek Belgie\". Francouzsky psali symbolistický básník Emile Verhaeren, Marguerite Yourcenar či Henri Michaux. Dnes třeba Jan Theuninck či Amélie Nothomb. Jedním z neslavnějším detektivkářů světa byl Georges Simenon, jenž stvořil postavu komisaře Maigreta. Velkou tradici má belgický komiks. Tvůrcem slavného Tintina byl Hergé, dalšími významnými komiksovými autory byli André Franquin (tvůrce \"Gastona\"), Morris (tvůrce \"Lucky Luka\") či Peyo (tvůrce \"Šmoulů\").", "V klasické hudbě vynikl především renesanční skladatel Jacob Obrecht. Kousek od Bruselu se (pravděpodobně) narodil jiný významný renesanční skladatel Guillaume Dufay. César Franck, hudební skladatel 19. století, se narodil v Lutychu, ale většinu života prožil v Paříži. Pracoval jako varhaník a vyučoval skladbu. Jako skladatel se však prosadil až v pozdějším věku, zejména svou \"Symfonií d moll\" a \"Sonátou pro housle a klavír A dur\". Z interpretů vážné hudby vynikli houslisté Eugène Ysaÿe a Henri Vieuxtemps. Francouzský šanson obohatil Jacques Brel. V pop-music 20. století se mezinárodního věhlasu dočkal francouzsky zpívající Salvatore Adamo. Belgičané se začali poměrně hodně prosazovat v globálním popu v nedávné době. Celosvětové hity měli raper s rwandskými kořeny Stromae (zejm. \"Alors en dance\"), Kate Ryan, Lara Fabian či Gotye. Ve skupině Transglobal Underground se proslavila zpěvačka Natacha Atlas. Velmi populární je v Belgii elektronická hudba - elektronický festival Tomorrowland je největší na světě.", "Nejslavnějšími belgickými filmovými tvůrci jsou bratři Dardennové, již prosluli sociálními dramaty. Režisérka Chantal Akermanová byla představitelkou feministického avantgardního filmu. Jean-Claude van Damme se stal hvězdou akčních snímků. V Belgii se narodila (v rodině holandské šlechty) i hollywoodská hvězda Audrey Hepburnová.", "Belgie je známá vyspělým výtvarným uměním a architekturou. Na jejím území se vyvíjely všechny významné evropské umělecké slohy, od románských, gotických, barokních a renesančních architektur, přes vlámské renesanční a barokní stavby a obrazy, až k renesanční vokální hudbě v jižní části nížin. Řada osobností tohoto regionu ovlivnila světové umění. V Belgii se narodili významní malíři 15. století Rogier van der Weyden, nejvýznamnější představitel rané nizozemské školy, a Hugo van der Goes. Pracoval zde i Pieter Brueghel starší, známý malíř 16. století a zakladatel malířské dynastie, i jeho slavný syn Jan Brueghel starší. V 17. století formoval evropské malířství Peter Paul Rubens. Dalšími významnými malíři různých epoch na dnešním belgickém území byli mj. tzv. „vlámští primitivisté“ Jan van Eyck a Hans Memling, později Quinten Matsijs, Jacob Jordaens a zvláště Anthony van Dyck. Nejvýraznějšími osobnostmi 19. století byli romantik Antoine Wiertz, symbolista Fernand Khnopff či impresionistka Anna Bochová. Představitelem secese byl malíř Henry van de Velde. Z 20. století je nutno zmínit jména Constant Permeke, René Magritte, Paul Delvaux a James Ensor. Symbolistou byl litograf Félicien Rops. K tachismu a abstraktnímu expresionismu náležel Pierre Alechinsky. V počínajícím 21. století jsou mezinárodně známí malíři Luc Tuymans a Michael Borremans.", "Victor Horta byl jedním z nejdůležitějších představitelů secese v architektuře, čtyři jeho bruselské městské domy z konce 19. století byly zapsány na seznam světového dědictví UNESCO. Na seznam Světového dědictví UNESCO byla zapsána i románsko-gotická Katedrála Notre Dame v Tournai, celé náměstí Grande-Place v Bruselu s proslulými cechovními domy a monumentální Bruselskou radnicí. Secesní je i další památka UNESCO Palác Stoclet v obci Woluwe-Saint-Pierre, z dílny českého rodáka Josefa Hoffmanna, s vnitřní výzdobou Gustava Klimta. V Belgii se nachází i jedna ze sedmnácti Le Corbusierových staveb zapsaných na seznam Světového dědictví, a to Vila Guiette v Antverpách. Na seznam bylo zapsáno i celé historické centrum Brugg. Krom těchto památek patří k turisty nejvyhledávanějším proslulé Atomium v Bruselu postavené u příležitosti mezinárodní výstavy Expo 58. Stavba je vlastně modelem krystalové mřížky železa zvětšená v poměru 155 miliard k jedné. Žádný z turistů většinou nemine ani fontánku Čurající chlapeček, vyhledávané jsou i vrcholně gotické skvosty Katedrála svatého Michaela archanděla a svaté Guduly v Bruselu, Katedrála Panny Marie v Antverpách nebo Katedrála svatého Bavona v Gentu. Jednou z největších secesních staveb Evropy je Bazilika Sacré-Cœur v Bruselu. Belgie má nejvíce středověkých hradů na metr čtvereční v Evropě (např. Gravensteen v Gentu). Oficiálním sídlem krále je Královský palác v Bruselu, ačkoli reálně král s rodinou žijí na zámku Laeken. Královský palác je vystavěn v historistním stylu, stejně jako monumentální Justiční palác v Bruselu. Brusel je také sídlem řady institucí Evropské unie, která zde nechala vystavět pro tyto instituce i řadu budov jako na např. palác Berlaymont, hlavní sídlo Evropské komise, a budova Justus Lipsius, kde zasedá Evropská rada. V Antverpách byl roku 1928 postaven také první mrakodrap v Evropě - Torengebouw.", "Obrovskou tradici má výroba čokolády. První byla v Belgii vyrobena již roku 1635. Dnes se jí vyrobí okolo 170 000 tun ročně. Belgie každý rok vyváží čokoládu v hodnotě 2,8 miliard eur. V letech 2000–2018 se čokoládový export zdvojnásobil, z 300 000 tun na 600 000 tun. K nejznámějším značkám belgické čokolády patří Leonidas, Godiva, Côte d'Or či Neuhaus, ale typickými jsou i malovýrobci čokolády, jichž je v Belgii přes 400. Neoblíbenější formou čokoládového výrobku v Belgii však není čokoláda tabulková jako třeba v ČR, ale pralinka - belgické pralinky jsou celosvětově známým pojmem. Podobnou tradici mají vafle, belgický vynález a národní jídlo. V Belgii se prodávají v mnoha formách, často jako rychlé občerstvení na ulicích. Existují dva hlavní druhy belgických vaflí, bruselské a lutyšské. Bruselské jsou pravidelného obdélníkového tvaru, lehké, nadýchané, křupavé, s velkými kapsami. Lutyšské (\"gaufres liégeoise\") jsou zaoblené, menší, obsahují vepřové sádlo a jsou o dost sladší než bruselské. Na jejich kvalitu dohlíží Bratrstvo lutyšských vaflí. Za národní jídlo jsou rovněž považovány hranolky. Pravé belgické hranolky jsou dvakrát osmažené, a to nikoli v oleji, ale zásadně v sádle. Jsou silně osolené a jsou často podávány jako samostatné jídlo (s mnoha verzemi omáček), nikoli jako příloha, nejčastěji v pouličních stáncích, jichž je v Belgii přes 5000. Belgičan sní průměrně 75 kilogramů hranolků ročně (to je o třetinu víc než v USA, kde jsou hranolky jinak také velmi populární). Hranolky se jedli v Belgii zřejmě již v 16. století, ale první pouliční stánek byl otevřen roku 1838. Belgičané jsou citliví na teorii o tom, že hranolky mají francouzský původ a uvádějí řadu důkazů o jejich původu belgickém. Spor o dvojí smažení hranolek v roce 2017 vedl ke střetu s Evropskou komisí. K hranolkům se obvykle nabízí tradiční belgická majonéza. Její složení je dokonce od roku 1955 upraveno zákonem: minimální podíl tuku musí být 80 procent a vaječného žloutku 7,5 procenta. Proti tomuto diktátu se však dnes bouří někteří výrobci, kteří argumentují, že trh si žádá již méně tučné výrobky. Ke specialitám belgické kuchyně patří též gratinované čekankové puky, vařené slávky či \"tomatte-crevette\" - chuťovka z garnátů s majonézou vložených do vydlabaného rajčete. Velkou tradici má rovněž výroba piva, která se dostala i na seznam kulturního světového dědictví UNESCO. V Belgii existuje rekordních 1500 různých piv, proslulá jsou trapistická, tedy silně fermentovaná klášterní piva. Pivovarnický koncern Anheuser-Busch InBev je největším na světě. Pivo je pro Belgičany něco jako víno pro Francouze a to co sladová whisky pro Skoty. Většina spotřebovaného vína se dováží z Francie, Německa a Lucemburska, ale obvykle naleznete v nabídce i jeden nebo dva druhy z Itálie, Spojených států, Chile a jiných zemí. Káva je dost silná a obvykle podávána s malou sušenkou nebo čokoládou. Čaj se většinou podává ve skle s plátkem citrónu a bez mléka. Výběr bylinkových čajů je bohatý.", "Nositelem Nobelovy ceny za fyziku je François Englert, za chemii Ilja Prigogine, za fyziologii Christian de Duve, Corneille Heymans, Jules Bordet a Albert Claude. Georges Lemaître nastolil slavnou hypotézu o vzniku vesmíru Velkým třeskem. Andreas Vesalius posunul poznání v oblasti anatomie, chemik Jean-Baptiste van Helmont založil studium plynů, Abraham Ortelius byl tvůrcem prvního atlasu, kartografii ovlivnil i matematik Gerhard Mercator, jeho Mercatorovo zobrazení se užívá dodnes. Leo Baekeland vynalezl bakelit a fotografický papír, Étienne Lenoir první úspěšný stacionární plynový spalovací motor, Zénobe Gramme první prakticky využitelný motor na stejnosměrný proud. Solvayův proces objevil chemik Ernest Solvay. Fyzik Joseph Plateau jako první představil iluzi pohybujícího se obrazu. Vynálezcem saxofonu byl Adolphe Sax. Významnými matematiky byli Eugène Charles Catalan, Jean Bourgain, Pierre Deligne či Jacques Tits. Robert Cailliau pomáhal vynalézt systém WWW. Kronika Jeana Froissarta patří k nejvýznamnějším historiografickým dílům středověku. Henri Pirenne byl významným historikem-medievalistou. Humanista Justus Lipsius se pokoušel vytvořit křesťanskou verzi stoicismu. Do humanistického okruhu patřil i nakladatel a tiskař Christophe Plantin. Descartovo dílo rozvíjel filozof Arnold Geulincx. Průkopníkem užití statistických metod v sociologii byl Adolphe Quetelet, jinak též astronom. Victor D'Hondt je tvůrcem metody rozdílení volebních mandátů. Jako literární teoretik proslul Paul de Man. Paul Otlet byl průkopníkem informační vědy. Marxistickým teoretikem byl Ernest Mandel, Chantal Mouffeová je politoložkou poststrukturalistické a postmarxistické orientace.", "Tenistky Kim Clijstersová a Justine Heninová byly světovými jedničkami. Eddy Merckx byl legendárním cyklistou, stejně jako jeho velký soupeř Freddy Maertens. Belgičtí cyklisté mají na kontě nejvíce vítězství na Tour de France, pomineme-li domácí Francouze. Legendou motorového sportu, zejména závodu 24 hodin Le Mans, je Jacky Ickx. Šest zlatých olympijských medailí vybojoval lukostřelec Hubert Van Innis. K nejúspěšnějším atletům patří skokanka do dálky Tia Hellebautová, běžci na dlouhých tratích Gaston Reiff a Gaston Roelants či sedmibojařka Nafissatou Thiamová. K dalším úspěšným sportovcům pak plavec Frédérik Deburghgraeve, nebo judisté Robert Van de Walle a Ulla Werbroucková. Arthur van Doren byl dvakrát vyhlášen nejlepším pozemním hokejistou světa. Belgická fotbalová reprezentace dosáhla největšího úspěchu na mistrovství světa roku 2018, kde vybojovala bronzovou medaili. Jádrem tohoto mužstva byli Thibaut Courtois, Romelu Lukaku, Eden Hazard či Kevin De Bruyne. Z fotbalistů starších generací jsou známí především brankáři Jean-Marie Pfaff a Michel Preud'homm, záložníci Jan Ceulemans a Enzo Scifo či útočníci Paul Van Himst a Raymond Braine, který mezi světovými válkami oblékal dres pražské Sparty. Nejúspěšnějším belgickým klubem je Andrelecht Brusel, který dvakrát vyhrál Pohár vítězů pohárů (1976, 1978) a Evropskou ligu (1983). Vítězem Poháru vítězů pohárů je i KV Mechelen (1988). V Lize mistrů (dříve Poháru mistrů evropských zemí) došly ovšem nejdále z belgických klubů Bruggy, které v sezóně 1977/78 podlehly až ve finále Liverpoolu. Belgie pořádala letní olympijské hry roku 1920, v Antverpách. Na Circuit de Spa-Francorchamps, nedaleko města Spa, se každoročně koná závod Formule 1 Grand Prix Belgie. Van Dammeho memoriál, konaný na Stadionu krále Baudouina v Bruselu, patří k nejprestižnějším atletickým závodům a je součástí seriálu Diamantová liga." ] }

{ "title": [ "Vlastnosti.", "Lagrangeova funkce.", "Volba soustavy souřadnic." ], "section_level": [ "1", "2", "1" ], "content": [ "Všechny inerciální vztažné soustavy jsou vůči sobě v klidu nebo v rovnoměrném přímočarém pohybu. Ve všech inerciálních vztažných soustavách probíhají fyzikální děje \"stejně\" (platí pro ně stejné fyzikální zákony). Z toho plyne, že je jedno, v které soustavě děje zkoumáme, všechny jsou pro fyzikální zkoumání rovnocenné.", "Uvažujme volnou částici, jejíž Lagrangeova funkce je formula_1. V inerciální vztažné soustavě jsou na tento lagrangián kladeny některé omezující podmínky. V inerciální soustavě je totiž prostor homogenní a izotropní a čas je homogenní. \"Homogenita prostoru\" znamená, že různé polohy v prostoru jsou ekvivalentní. Je-li tedy prostor homogenní, pak při posunutí o vektor formula_2 budou mít fyzikální zákony stejný tvar. Homogenita prostoru má za následek, že Lagrangeova funkce formula_3 je nezávislá na formula_4, tzn. \"Homogenita času\" znamená, že různé časové okamžiky jsou ekvivalentní. Je-li tedy čas homogenní, pak při posunutí o formula_6 (tedy do budoucnosti nebo do minulosti) budou mít fyzikální zákony stejný tvar. Homogenita času má za následek, že Lagrangeova funkce formula_3 je nezávislá na formula_8, tzn. \"Izotropie prostoru\" znamená, že různé prostorové směry jsou ekvivalentní. Je-li tedy prostor izotropní, pak fyzikální zákony budou mít stejný tvar při pootočení o libovolný úhel. Izotropie prostoru má za následek, že Lagrangeova funkce formula_3 je závislá pouze na velikosti rychlosti a nikoliv na jejím směru. Lagrangián tedy nezávisí na formula_11, ale na formula_12. V inerciální soustavě tedy platí Z předchozího a z Lagrangeovy rovnice plyne Integrací tohoto vztahu dostaneme Tato rovnice představuje podmínky na formula_11, na jejímž základě lze položit V inerciální soustavě se tedy rychlost formula_11 nemění, což je obsahem formulace zákona setrvačnosti. Přejdeme-li od inerciální soustavy \"S\" k jiné soustavě \"S′ \" Galileiho transformací, pak soustava \"S′ \" bude také inerciální a bude v ní také platit formula_19. Skutečnost, že ve všech inerciálních soustavách jsou vlastnosti prostoru a času stejné a všechny zákony mechaniky v nich mají stejný tvar, je obsahem tzv. \"klasického (Galileiova) principu relativity\".", "Souřadnice lze v daném inerciálním systému volit libovolně. Obvykle se volí takový systém souřadnic, který umožňuje zjednodušení matematického popisu sledovaného jevu. Nejběžnější je taková volba souřadnic, při níž je sledované těleso, resp. jeho hmotný střed, v počátku souřadnicového systému. V některých případech lze vhodnou volbou přejít od popisu pohybu v prostoru k popisu rovinného pohybu, či dokonce k ještě jednoduššímu případu pohybu po přímce. V inerciálních soustavách se používá především kartézský, sférický nebo cylindrický systém souřadnic pro popis prostorového pohybu. Pro popis rovinného pohybu se používá kartézský a polární systém souřadnic. Pokud je určitý pohyb popsán v nějaké inerciální soustavě, lze vhodnou transformací souřadnic provést přechod k jiné inerciální soustavě." ] }

{ "title": [ "Typy rovnovážných poloh.", "Stálá rovnovážná poloha.", "Vratká rovnovážná poloha.", "Volná rovnovážná poloha." ], "section_level": [ "1", "2", "2", "2" ], "content": [ "", "Stálá rovnovážná poloha (též stabilní rovnovážná poloha) je poloha, pro kterou platí, že po \"vychýlení\" z této polohy se těleso vrací \"zpět\", tzn. vychýlení se postupně zmenšuje. Potenciální energie tělesa ve stálé rovnovážné poloze je \"nejmenší\", při vychýlení se zvětšuje. Příkladem může být kulička nacházející se v důlku. Při vychýlení se kulička bude vracet zpět do výchozí pozice. Při vychýlení se zvyšuje potenciální energie kuličky. Jiným příkladem může být těleso, které je zavěšeno, přičemž závěs je umístěn nad těžištěm (těžiště i zavěšení přitom leží na stejné těžnici). Po vychýlení tělesa ze stabilní polohy se těleso působením momentu sil vrací zpět do rovnovážné polohy. Při vychýlení se zvyšuje potenciální energie těžiště.", "Vratká rovnovážná poloha (též labilní rovnovážná poloha) je poloha, pro kterou platí, že po \"vychýlení\" z této polohy se těleso \"nevrací\" zpět, ale výchylka se dále zvětšuje. Vychýlením z vratké polohy se potenciální energie tělesa \"zmenšuje\". Příkladem může být kulička nacházející se na vrcholu kopce. Při vychýlení ze své pozice se kulička bude vždy kutálet dolů a sama se nevrátí na výchozí pozici. Při vychýlení se snižuje potenciální energie kuličky. Jiným příkladem může být těleso, které je zavěšeno, přičemž závěs je umístěn pod těžištěm (těžiště i zavěšení přitom leží na stejné těžnici). Při sebemenším vychýlení tělesa z rovnovážné polohy dochází v důsledku vzniku momentu sil od tíhové síly ke zvětšování této výchylky. Potenciální energie těžiště se při vychýlení zmenšuje.", "Volná rovnovážná poloha (též indiferentní rovnovážná poloha) je poloha, pro kterou platí, že \"vychýlením\" tělesa se výslednice sil ani výsledný moment síly působících na těleso \"nemění\". Po vychýlení tělesa se vzdálenost od nové polohy nemění (nezmenšuje se ani se nezvětšuje). Při \"vychýlení\" tělesa zůstává potenciální energie \"konstantní\". Příkladem může být kulička nacházející se na vodorovné rovině. Posuneme-li kuličku na jiné místo, zůstane tam stát a nebude se od původního polohy ani vzdalovat, ani se k ní nebude vracet. Potenciální energie zůstává konstantní. Jiným příkladem může být těleso, které je zavěšeno, přičemž závěs je umístěn v těžišti. Při vychýlení tělesa z rovnovážné polohy zůstává těleso v nové poloze a nevrací se zpět do původní polohy, ani se od ní nevzdaluje. Potenciální energie těžiště se nemění." ] }

{ "title": [ "Ideální tekutina.", "Základní rovnice rovnováhy tekutin.", "Postup odvození.", "Poznámka." ], "section_level": [ "1", "1", "2", "3" ], "content": [ "Ideální (dokonalá) tekutina je taková tekutina, v níž jsou všechna smyková napětí nulová, a tenzor napětí lze vyjádřit ve tvaru kde formula_2. V každém bodě ideální tekutiny (tedy na všech rovinách proložených tímto bodem) je napětí čistým tlakem o velikosti formula_3. Modul pružnosti ve smyku ideální tekutiny je nulový, tzn. formula_4. Nepřítomnost smykového napětí znamená, že v ideální tekutině nepůsobí vnitřní tření. Ideální tekutina se nebrání změně tvaru, tzn. je dokonale tekutá. Zvláštním případem ideální tekutiny je:", "Základní rovnice rovnováhy tekutin je fyzikální rovnice popisující rovnovážný stav v tekutině. Běžný její zápis je formula_5. Následuje její postup odvození.", "Předpokládejme, že se ideální tekutina pohybuje tak, že jedna vrstva molekul pomalu klouže po druhé vrstvě. Vyjděme z rovnice rovnováhy elastického kontinua formula_6 (rovnice 1), kde formula_7 jsou složky síly a formula_8 jsou složky tenzoru napětí, pro které platí formula_9. Dokonalá tekutina neodporuje změnám tvaru a proto jsou tečná napětí nulová, tedy formula_10 Rovnici formula_11 (2) tedy můžeme považovat za definiční rovnici tekutiny v rovnováze. Protože tato rovnice platí pro libovolnou kartézskou soustavu souřadnic, jsou její osy hlavními osami tenzoru napětí a tenzorová plocha je v tomto případě kulová. Proto jsou si normálová napětí rovna formula_12 Položíme-li formula_13, kde p je tlak, pak musí platit formula_14. Po dosazení (2) do (1) dostaneme základní hydrostatickou rovnici formula_5 nebo vektorově formula_16 Poslední rovnice je nutná a postačující podmínka rovnováhy tekutiny. Úplný diferenciál tlaku p, který je funkcí souřadnic x, vychází ze základní hydrostatické rovnice formula_17 U stlačitelných tekutin závisí hustota ρ na stavu kontinua, nevztahujeme proto vnější síly na jednotku objemu, nýbrž na jednotku hmotnosti. Objemovou sílu vztaženou na jednotku hmotnosti budeme značit G, její složky G, tedy formula_18. Rovnici rovnováhy tekutin můžeme přepsat takto formula_19 nebo vektorově formula_20", "U tekutin, které jsou v rovnováze, se neuplatňují viskózní síly. Takže zde uvedené rovnice se vztahují jak na ideální tak na viskózní tekutiny." ] }

{ "title": [ "Průběh translace.", "Iniciace.", "Elongace.", "Terminace.", "Energetika.", "Posttranslační úpravy." ], "section_level": [ "1", "2", "2", "2", "1", "1" ], "content": [ "Proces translace je poměrně konzervovaný napříč všemi základními větvemi života, nicméně názvy faktorů se mírně liší a některé proteiny vznikly dodatečně až u eukaryotických organismů (tzn. organismů s pravým jádrem - zahrnuje živočichy či např. rostliny).", "Během iniciační fáze translace dochází ke kontaktu AUG startkodonu na mRNA s iniciační tRNA nesoucí methionin (tRNA). Celý proces koordinují tzv. iniciační faktory, kterých jsou u eukaryot až desítky (u bakterií mají podobnou funkci, ale není jich tolik). V prvním kroku se na malou ribozomální podjednotku naváže iniciační tRNA a iniciační faktor eIF2 (resp. IF2 u bakterií) ve své aktivní formě s GTP (eIF2-GTP). Výsledný komplex se označuje jako preiniciační komplex. Na 5' guanosinové čepičce mRNA se mezitím u eukaryot naváže helikáza eIF4A, která je schopna rozmotat jakékoliv sekundární struktury přítomné na v 5' konci RNA. Jiné komplexy se podobně asociují s poly(A) koncem této mRNA. Takto připravená mRNA se váže na preiniciační komplex. V dalším kroku je nutné, aby se malá ribosomální podjednotka dostala na správné místo na mRNA, tj. na start kodon AUG. Toto skenování mRNA se zastaví, jakmile tRNA rozpozná start kodon, což je většinou první kodon od 5' konce. Rozpoznání start kodonu AUG od běžných AUG je usnadněno dalšími nukleotidy v jeho okolí - celá sekvence vytváří tzv. sekvenci Kozakové - u obratlovců přibližně RCCAUGG. Po rozpoznání startovního kodonu dojde k hydrolýze GTP na faktoru eIF2. Po hydrolýze GTP dojde k disociaci všech zbývajících faktorů z komplexu a k připojení 60S podjednotky. Zároveň hydrolyzuje GTP v iniciačním faktoru eIF5, což odstartuje proces elongace.", "Ribozom je v této fázi kompletní a připravený vytvářet polypeptid postupným přidáváním jedné aminokyseliny za druhou. Přidání každé aminokyseliny probíhá ve čtyřech krocích, při nichž je vždy příslušná aminokyselina přiřazena podle pravidel genetického kódu - ke každé trojici (tripletu) nukleových bazí je přiřazena jedna z dvaceti proteinogenních aminokyselin. Tyto kroky probíhají v dutinách uvnitř ribozomu, a to hlavně na tzv. A-místě a P-místě ribozomu. Opět se účastní i další faktory, zvané tentokrát elongační (EF). Aminokyseliny jsou do ribozomu doručovány v aktivované formě, připojené na příslušnou tRNA pomocí aminoacyl-tRNA syntetázy. V první fázi přichází aminoacyl-tRNA (tRNA s navázanou aminokyselinou) do A-místa ribozomu. S tímto procesem pomáhá elongační faktor eEF1A (u bakterií EF-Tu). Přinesená aminoacyl-tRNA musí nést právě tu aminokyselinu, která odpovídá kodonu v právě překládané části mRNA. Pokud přinesená aminokyselina neodpovídá, v druhé fázi je hned z ribozomu vypuzena. Pokud kodon na mRNA odpovídá tzv. antikodonu v tRNA, eEF1A hydrolyzuje své GTP a umožňuje přechod do další fáze elongace. V této třetí fázi je vytvořena vazba mezi peptidovým řetězcem, který se nachází v P-místě ribozomu, a aminoskupinou aminokyseliny, která byla přijata do A-místa. Pokud se jedná o samotný počátek elongace, dochází k podobnému jevu, jen v P-místě ještě není peptidový řetězec, nýbrž jen iniciační tRNA s navázaným methioninem - první aminokyselinou každého polypeptidu. Čtvrtým krokem je translokace, při níž se celý peptidový řetězec a mRNA posune o jedno místo (resp. o jeden triplet bazí) dále směrem do P-místa tak, aby se uvolnil prostor v A-místě pro další aminoacyl-tRNA. Procesu napomáhá elongační faktor eEF2 (u bakterií EF-G), který se vmezeří do A-místa a translokuje tímto způsobem peptidový řetězec dál směrem k východu z ribozomu. Následně je GTP v eEF2 hydrolyzováno, eEF2 odchází z A-místa pryč a může se spustit další kolo elongace, při němž se do A-místa opět navazuje odpovídající aminokyselina.", "Pokud se posouváním ribozomu do A-místa dostane kodon UAA, UAG nebo UGA, je polypeptid hotový a proteosyntéza končí. Jedná se totiž o terminační kodony, které nesignalizují žádnou aminokyselinu, a tak nemají jiný smysl. V takovém případě se vzniklý polypeptid, uspořádaný do primární struktury, uvolní. Procesu napomáhají tzv. release faktory. Pro polypeptid to však není konec, ještě dochází k skládání (foldingu) a k celé řadě posttranslačních úprav proteinů, čímž teprve vzniká zralý protein (bílkovina).", "Translace je energeticky velice náročná. Odhaduje se, že bakterie \"E. coli\" spotřebuje 90 % své celkové potřeby energie právě na syntézu proteinů. Na pouhou jednu aminokyselinu se standardně uvádí spotřeba 4 molekul ATP: Ze studií srovnávajících normální energetickou potřebu se spotřebou energie ve stavu, kdy je zablokována syntéza proteinů, vychází poněkud vyšší čísla, konkrétně asi 7,5 ATP na jednu zařazenou aminokyselinu (u ptáků). V průběhu translačního cyklu se využívají různé elongační faktory (EF-T, EF-G).", "Po dokončení syntézy polypeptidového řetězce může u řady bílkovin docházet k následným úpravám, tzv. posttranslačním modifikacím. Tyto modifikace vedou k finální podobě nativní bílkoviny a jsou často zcela zásadní pro její funkci. Mezi nejvýznamnější posttranslační modifikace patří částečné proteolytické štěpení, tvorba disulfidových vazeb, glykosylace, γ-karboxylace, hydroxylace, fosforylace, biotinylace či acylace." ] }

{ "title": [ "První Newtonův zákon.", "Druhý Newtonův zákon.", "Třetí Newtonův zákon.", "Princip superpozice." ], "section_level": [ "1", "1", "1", "1" ], "content": [ "Nazývá se také Zákon setrvačnosti. Ekvivalentní (srozumitelná) formulace zní: \"Těleso zůstává v klidu nebo rovnoměrném přímočarém pohybu, není-li nuceno vnějšími silami tento stav změnit.\" Tento zákon lze experimentálně testovat jen při vyloučení nebo kompenzaci všech vnějších sil, což je v plné míře nemožné, částečně to však vyřešit lze. Odporové síly, které působí v látkovém prostředí i ve vzduchu, lze odstranit umístěním tělesa do vakua. Gravitační sílu lze kompenzovat odstředivou silou, například v kosmické lodi na oběžné dráze kolem Země. První Newtonův zákon říká, že síla není \"příčinou\" pohybu, tělesa se mohou pohybovat i bez působení sil. Ovšem tento pohyb musí být rovnoměrný a přímočarý (nemění se velikost rychlosti ani směr). Těleso si tedy zachovává svůj pohybový stav z okamžiku, kdy na něj přestala působit poslední síla. Tato snaha setrvávat v okamžitém pohybovém stavu se nazývá \"setrvačností tělesa\". Setrvačností se těleso brání proti změně svého pohybového stavu, tzn. proti zrychlení. Zákon platí i v obrácené verzi: \"Jestliže je těleso v klidu nebo se pohybuje rovnoměrně přímočaře, pak na něj nepůsobí žádná síla nebo je výslednice působících sil nulová.\" To je užitečné při určování sil, které působí na těleso. Důležité také je, že zákon mluví pouze o \"vnějších\" silách. Síly působící mezi částmi tělesa (vnitřní síly) nemají žádný vliv na celkový pohyb tělesa, přesněji řečeno na pohyb jeho \"těžiště\". Například pokud se prostorem volně (bez vnějších sil) pohybuje bomba, která se v určitém okamžiku rozletí na kusy, pak společné těžiště všech těchto kusů bude nadále vykonávat rovnoměrný přímočarý pohyb. Je to také důsledek zákona zachování hybnosti. První pohybový zákon říká, že bez vnějšího působení si těleso zachovává svou hybnost. Tento Newtonův zákon platí pouze v inerciálních soustavách.", "Nazývá se také Zákon síly. Obecněji bývá zákon síly vyjadřován tak, že síla formula_1 je rovna časové změně hybnosti formula_2, což lze matematicky vyjádřit jako Původní atomistické představy předpokládaly, že nejmenší částice hmoty, z nichž se skládají tělesa, jsou dále nedělitelné a jejich vlastnosti se nemění. Nemění se tedy také hmotnost těchto částic. Jestliže se tedy počet takových částic, z nichž je těleso složeno, nemění během pohybu, pak se nemění také celková hmotnost pohybujícího se tělesa. Tento předpoklad lze při makroskopických pohybech obvykle považovat za platný, což nám umožňuje přejít k původní formulaci zákona síly, kterou lze v takovém případě vyjádřit (v klasické mechanice) často používaným vztahem kde F je vektor síly, m je hmotnost tělesa, a je vektor zrychlení. Vektory síly a zrychlení mají podle této rovnice stejný směr. Zrychlení tělesa znamená, že se \"mění\" rychlost jeho pohybu, neboli mění se pohybový stav tělesa. Druhý Newtonův pohybový zákon tedy říká, že síla je příčinou \"změny\" pohybu, nikoli pohybu jako takového. Na rozdíl od prvního pohybového zákona se tělesa, na která působí síla, nebudou pohybovat rovnoměrně přímočaře, ale jejich pohyb bude zrychlený, zpomalený, bude měnit směr, případně kombinace těchto možností. Změna pohybu (rychlosti) závisí také na \"směru\" působící síly. Síla ve směru pohybu způsobuje zrychlení tělesa, síla proti směru pohybu způsobuje zpomalení tělesa. Síla kolmá na pohyb způsobuje změnu směru pohybu tělesa (zakřivení trajektorie). Pokud si uvědomíme, že zrychlení je derivace rychlosti neboli druhá derivace polohy, lze zákon síly použít k sestavení pohybové rovnice která umožňuje řešit konkrétní pohybové děje (určovat polohu a rychlost těles v závislosti na čase), jsou-li známy konkrétní síly působící při dějích a hmotnosti těles. Za sílu se přitom na levou stranu dosadí funkce času, polohy nebo i rychlosti. (Například odpor vzduchu závisí na rychlosti pohybu.) Dostaneme tak diferenciální rovnici druhého řádu, jejímž řešením je vektorová funkce formula_6, která vyjadřuje polohu hmotného bodu v závislosti na čase. Taková rovnice ale předpokládá, že hmotnost tělesa se v čase nemění. To nemusí být vždy splněno, například raketě během letu ubývá palivo anebo se hmotnost mění při relativistických rychlostech. V tom případě je třeba užít obecnější tvar pohybové rovnice formula_7 kde p je hybnost tělesa. Jestliže je známa velikost výslednice vnějších sil \"F\" a velikost zrychlení tělesa \"a\", pak lze ze vztahu vypočítat hmotnost tělesa \"m\". Tato hmotnost se nazývá setrvačná hmotnost, protože to je hmotnost projevující se svou setrvačností - odporem vůči změnám pohybového stavu. Newton věděl, že tato hmotnost je totožná s gravitační hmotností, která se vyskytuje v zákoně všeobecné gravitace, který sám formuloval. Vysvětlit tuto shodu však dokázal až Albert Einstein ve své obecné teorii relativity. Tento Newtonův zákon platí pouze v inerciálních soustavách.", "Nazývá se také Zákon akce a reakce. Definice: Každá akce vyvolá stejně velkou opačně orientovanou reakci. Ekvivalentní formulace: \"Jestliže těleso 1 působí silou na těleso 2, pak také těleso 2 působí na těleso 1 stejně velkou opačně orientovanou silou.\" Síly současně vznikají a zanikají. Třetí Newtonův zákon říká, že působení těles je vždy \"vzájemné\". Přitom účinky sil akce a reakce se navzájem \"neruší\". Nelze je sčítat, protože každá z těchto sil působí na jiné těleso. (Nejedná se proto o rovnováhu sil.) Matematicky lze zákon akce a reakce formulovat vztahem kde formula_10 je síla, kterou působí těleso \"1\" na těleso \"2\", a formula_11 je odpovídající síla, kterou působí těleso \"2\" na těleso \"1\". Síly tedy nepůsobí nikdy osamoceně, ale vždy ve dvojici. Pokud nazveme formula_10 \"akcí\", pak formula_11 je \"reakcí\" a naopak. Reaktivní síla způsobuje tzv. zpětný ráz při střelbě. Využívá se v reaktivních motorech.", "Jako čtvrtý Newtonův zákon (Lex quarta) bývá někdy označován princip nezávislého skládání sil, tzv. princip superpozice. Newton ho formuloval ve svém díle jako nezávislý doplněk předchozích tří pohybových zákonů: Matematicky lze princip superpozice formulovat vztahem pro výslednici formula_14 působících sil: Stejně jako u předchozích zákonů i zde je nutno chápat těleso jako bodové, aby nebylo nutno uvažovat rotační účinky sil nepůsobících v jedné přímce. Z principu superpozice plyne, že vzájemné silové působení dvou těles mezi sebou se nezmění, budou-li na ně působit i jiná tělesa (rozumí se pouze tímto působením, nikoli případnou změnou uspořádání způsobenou dodatečnými silami). Teprve princip superpozice dává přesný smysl pojmu výslednice sil a umožňuje odvodit první a druhou impulsovou větu pro soustavu hmotných bodů. Druhý Newtonův zákon společně s principem superpozice vyjadřují i tzv. \"zákon skládání pohybů\", podle kterého výsledný pohyb tělesa vykonávaný pod vlivem výslednice sil je součtem pohybů, které by vykonalo působením jednotlivých sil dílčích, bez ohledu na pořadí (tedy vektorově se skládají dílčí změny hybnosti čili, pro tělesa s neproměnnou hmotností, vektorově se skládají i dílčí zrychlení)." ] }

{ "title": [ "Výpočet.", "Diskrétní rozložení hmoty.", "Spojité rozložení hmoty.", "Poloměr setrvačnosti.", "Momenty setrvačnosti některých těles.", "Steinerova věta.", "Tenzor setrvačnosti.", "Plošný moment setrvačnosti.", "Polární moment setrvačnosti." ], "section_level": [ "1", "2", "2", "1", "1", "1", "1", "1", "1" ], "content": [ "", "Při otáčivém pohybu soustavy hmotných bodů kolem nehybné osy opisují jednotlivé hmotné body kružnice, jejichž středy leží na ose otáčení. Úhlová rychlost formula_1 všech bodů je stejná. Celkovou kinetickou energii určíme jako součet kinetických energií všech formula_2 hmotných bodů soustavy, tzn. kde formula_4 je hmotnost formula_5-tého hmotného bodu, formula_6 je velikost jeho rychlosti, formula_7 je jeho (kolmá) vzdálenost od osy otáčení a bylo využito toho, že rychlost bodu při kruhovém pohybu je přímo úměrná vzdálenosti bodu od osy otáčení, tzn. formula_8. Předchozí vztah lze upravit na tvar kde veličina formula_10 představuje moment setrvačnosti tělesa k ose otáčení. Moment setrvačnosti soustavy hmotných bodů je tak definován vztahem", "V mechanice kontinua (tedy v případě spojitě rozložené hmoty) lze k určení momentu setrvačnosti použít vztah kde integrace se provádí přes celé těleso o celkové hmotnosti formula_13. Je-li formula_14 hustota tělesa, pak formula_15, kde formula_16 je objem tělesa a moment setrvačnosti lze vyjádřit ve tvaru Integruje se přes objem celého tělesa formula_16. V případě, že je těleso homogenní, tzn. formula_19, je možné předchozí vztah zjednodušit", "Moment setrvačnosti je také možné zapsat jako součin celkové hmotnosti tělesa formula_13 a čtverce jisté střední vzdálenosti formula_22, ve které by musela být soustředěna veškerá hmotnost tělesa, aby moment setrvačnosti byl roven momentu celého tělesa. Vzdálenost formula_24 se nazývá poloměr setrvačnosti nebo gyrační poloměr.", "Pro praktické použití je vhodná znalost některých často používaných momentů setrvačnosti.", "Moment setrvačnosti vzhledem k ose procházející mimo těžiště tělesa lze určit podle Steinerovy věty jako součet momentu setrvačnosti vzhledem k rovnoběžné ose procházející těžištěm a součinu hmotnosti a čtverce vzdálenosti od těžiště, tzn. kde formula_49 je moment setrvačnosti vzhledem k rovnoběžné ose jdoucí těžištěm tělesa, formula_26 je hmotnost tělesa a formula_51 je kolmá vzdálenost těžiště od osy otáčení.", "Otáčí-li se soustava hmotných bodů kolem libovolné osy formula_52 úhlovou rychlostí formula_53, má kinetická energie tohoto rotačního pohybu hodnotu kde formula_55 je moment setrvačnosti tělesa vzhledem k ose formula_52, formula_6 je rychlost formula_5-tého hmotného bodu soustavy, a formula_59 je polohový vektor formula_5-tého hmotného bodu vzhledem k počátku zvolené soustavy souřadnic, kterým prochází osa formula_52. Vektor formula_53, který směřuje podél osy formula_52 lze vyjádřit prostřednictvím jeho složek formula_64 vzhledem k souřadnicovým osám formula_65. Předchozí vztah je pak možno rozepsat do tvaru a rozepíšeme-li v tomto výrazu jednotlivé mocniny, dostaneme po úpravě Pro kinetickou energii pak dostáváme výraz kde jsou momenty setrvačnosti vzhledem k souřadnicovým osám formula_65 a jsou deviační momenty. Předchozí vztahy platí pro těleso popsané soustavou hmotných bodů. Považujeme-li hmotu v tělese za spojitě rozloženou, přejdeme od sumace k integraci a pro momenty setrvačnosti k souřadnicovým osám dostaneme Pro deviační momenty získáme podobně vztahy Vektor formula_53, který leží v ose formula_52 je možné využít k získání směrových kosinů rotační osy, tzn. formula_84, kde formula_1 je velikost vektoru formula_53. Po dosazení do výrazů pro kinetickou energii a po úpravě dostaneme výraz pro výpočet momentu setrvačnosti formula_55 vzhledem k ose, která svírá se souřadnicovými osami formula_65 úhly formula_89 Změní-li se směr osy formula_52 vzhledem k tělesu, změní se také velikost momentu setrvačnosti formula_55. Toto rozložení charakterizuje elipsoid setrvačnosti. Momenty setrvačnosti k souřadnicovým osám a deviační momenty lze uspořádat do tzv. tenzoru setrvačnosti: kde symbol formula_94 představuje tenzorový součin, jehož výsledkem je symetrická čtvercová matice.", "Moment setrvačnosti můžeme určovat nejenom k ose, ale také k rovině, kdy mluvíme o plošném momentu setrvačnosti. U plošného momentu setrvačnosti se obvykle jedná o moment rovinné plochy. Pro výpočet můžeme použít vztahy pro výpočet momentu setrvačnosti k ose, přičemž položíme formula_95. Hmotnostní element formula_96 je pak formula_97, kde formula_98 je plošná hustota zkoumané plochy (obecně závislá na formula_99 a formula_100). Plošné momenty setrvačnosti k osám formula_101 jsou tedy Z deviačních momentů je nenulový pouze Pokud je plocha homogenní (plošná hustota je konstantní), můžeme ji vytknout před integrál a vztahy se zjednoduší na Namísto elipsoidu setrvačnosti dostáváme elipsu setrvačnosti. Položíme-li do těžiště tělesa počátek pravoúhlé soustavy souřadnic, potom momenty setrvačnosti ke třem vzájemně kolmým rovinám, proloženým souřadnicovými osami, jsou Srovnáním s momenty setrvačnosti k osám formula_65 pak platí", "Moment setrvačnosti můžeme určovat nejenom k ose, ale také k bodu, kdy se jedná o tzv. polární moment setrvačnosti. Polární moment setrvačnosti části rovinné plochy (vzhledem k počátku souřadné soustavy formula_115) je" ] }

{ "title": [ "Výpočet.", "Příčiny.", "Demonstrace Coriolisova efektu.", "Coriolisova síla v meteorologii.", "Proudění v okolí tlakové níže.", "Další vlivy na Zemi.", "Další projevy Coriolisovy síly.", "Coriolisův průtokoměr.", "Molekulová fyzika.", "Balistika.", "Zvířata.", "Lidé.", "Vodní toky." ], "section_level": [ "1", "1", "1", "1", "2", "2", "1", "2", "2", "2", "2", "2", "2" ], "content": [ "Vektorový vztah pro Coriolisovo zrychlení formula_1 (zrychlení částice v rotujícím systému) je neboli (po vynásobení hmotností) vztah pro Coriolisovu sílu kde F\"\" je Coriolisova síla, \"m\" je hmotnost tělesa, v je vektor rychlosti tělesa v neinerciální vztažné soustavě, ω je vektor úhlové rychlosti otáčení soustavy a formula_4 označuje vektorový součin. Velikost Coriolisovy síly spočteme jako kde formula_6 je úhel sevřený mezi vektorem úhlové rychlosti a vektorem rychlosti. Ze vzorce vyplývá, že Coriolisova síla je kolmá na směr pohybu tělesa a na osu otáčení. Pro její směr platí: Pokud bychom uvažovali určité místo na Zemi o zeměpisné šířce formula_7 a soustavu souřadnic, jejíž osa x směřuje na východ, osa y na sever a osa z směrem vzhůru, potom úhlovou rychlost, rychlost tělesa a Coriolisovu sílu vypočítáme jako: Díky vertikální složce Coriolisovy síly jsou tělesa v pohybu na východ odchylovány nahoru (nadlehčovány), v pohybu na západ jsou odchylovány dolů. Tento jev je známý jako Eötvösův efekt. V praxi není jev příliš pozorovatelný, protože je zanedbatelný v porovnání s působením gravitace a tlaku. Zjednodušením předchozích vztahů na horizontální rovinu je (uvažujeme v = 0):", "Coriolisův efekt existuje jen v rotující vztažné soustavě. Neodpovídá žádnému skutečnému zrychlení nebo síle, ale pouze jeho \"zdání\" z pohledu rotujícího vztažného systému. Projev Coriolisovy síly na objektu v pohybu může být interpretován jako součet dvou stejně velkých efektů s různými příčinami:", "K demonstraci působení Coriolisovy síly lze použít mělkou otočnou plochu s parabolickým dnem. V nádobě s rovným dnem by setrvačnost vytlačila tělesa na okraj rotující nádoby, avšak pokud má nádoba správný parabolický tvar a otáčí se správnou rychlostí, potom složka gravitační síly ve směru tečny k parabole je v rovnováze s dostředivou silou nutnou k zachování rychlosti a poloměru zakřivení plochy. To umožňuje pozorovat působení Coriolisovy síly izolovaně. Kotouče odřízlé z válce suchého ledu se pohybují po povrchu nádoby téměř bez tření, takže jejich pohyb ovlivňuje pouze Coriolisova síla. Kamera připevněná k otočné nádobě rotuje společně s ní a zachycuje pohyb z pohledu rotující soustavy. Protože se soustava otočí několikrát za minutu (na rozdíl od Země, která se otočí jednou za den), Coriolisova síla je mnohem větší a lépe se pozoruje v krátkém čase a na malém prostoru. Působení Coriolisovy síly lze též názorně a snadno doložit pomocí Foucaultova kyvadla, které bylo prvním jasně viditelným důkazem rotace Země.", "Mezi nejdůležitějších projevy Coriolisovy síly patří dynamika oceánu a atmosféry. V meteorologii je vhodné používat rotující vztažnou soustavu, kde Země zůstává nehybná. Proto se zavádí zdánlivá odstředivá a Coriolisova síla. Nicméně odstředivá síla je vyrušená díky tvaru Země – ustálil se jako rotační elipsoid tak, aby gravitační a odstředivá síla byly v rovnováze. Proto pouze Coriolisova síla má zřetelný dopad na výpočty.", "Pokud v atmosféře vznikne tlaková níže, vzduch proudí směrem k ní, ale Coriolisova síla jej odchyluje ve směru kolmém na rychlost. Systém se dostane do rovnováhy ve vířivém pohybu. Protiváhu ke Coriolisově síle, jež působí směrem od tlakové níže, tvoří síla způsobená rozdílem tlaku. Místo aby vzduch proudil přímo do tlakové níže, ve velkém měřítku má atmosféra a oceán sklon pohybovat se kolmo ke směru poklesu tlaku. Jev je známý jako geostrofický vítr. Na planetě, která se neotáčí, by tekutiny proudily po nejkratší možné dráze tak, aby vyrovnaly rozdíly v tlaku. Za povšimnutí stojí, že geostrofická rovnováha se velmi liší od „setrvačných pohybů“, což vysvětluje proč jsou cyklóny ve středních zeměpisných šířkách o řád větší, než by způsobilo samotné setrvačné proudění. Způsob, jakým se proudění odklání, a směr pohybu se nazývá Buys-Ballotovo pravidlo. Na severní polokouli směřuje pohyb okolo tlakové níže proti směru hodinových ručiček. Na jižní polokouli směřuje po směru ručiček; dynamika otáčení je zde zrcadlový odraz severu. Cyklóny se nevytváří na rovníku, protože v tamějších oblastech je Coriolisův parametr příliš malý.", "Coriolisův efekt ve velkém měřítku velmi ovlivňuje oceánské a atmosférické proudy, což vede ke vzniku jevů, jako je například tryskové proudění (jet stream). Takové jevy jsou v geostrofické rovnováze, což znamená, že Coriolisova síla a síla působící díky \"gradientu tlaku\" jsou v rovnováze. Coriolisův efekt také zodpovídá za šíření mnoha druhů vln v oceánu i atmosféře včetně Rossbyho vln a Kelvinovy vlny.", "", "Coriolisův průtokoměr je přístroj na měření hmotnostního průtoku kapaliny trubicí a její hustoty. Princip přístroje, který představila v roce 1977 společnost Micro Motion, je založený na rezonančním kmitání trubice, kterou kapalina protéká. Vibrace poskytují rotující soustavu, ve které se projevuje Coriolisův efekt. Coriolisovy průtokoměry jsou velmi přesné a jejich měření nezávisí na dalších vlastnostech kapaliny. Tyto průtokoměry se používají k měření průtoku odebraných pohonných hmot na čerpacích stanicích.", "Ve víceatomových molekulách se pohyb popisuje pomocí rotace molekuly a kmitů atomů okolo jejich rovnovážných poloh. Výsledkem kmitů je pohyb atomů relativní k rotující vztažné soustavě molekuly. Proto zde vystupuje Coriolisova síla a odchyluje pohyb atomů ve směru kolmém k původním kmitům.", "Coriolisův efekt má význam ve vnější balistice při výpočtu trajektorie střel dlouhého doletu. Nejznámější příklad z historie je Pařížské dělo, jež používali Němci za první světové války k ostřelování Paříže ze vzdálenosti 120 km. Coriolisova síla hraje roli téměř ve všech dnešních výpočtech trajektorie střely. Efekt je třeba brát v úvahu i při střelbě z odstřelovací pušky dlouhého dosahu.", "Dvoukřídlí (diptera) a motýli (Lepidoptera) využívají Coriolisovu sílu při letu: kyvadélka u dvoukřídlých, respektive tykadla u motýlů rychle kmitají a hmyz je využívá jako vibrační gyroskopy. V tomto případě Coriolisův efekt nesouvisí s rotací Země. Existuje též teorie, která zdůvodňuje sklon delfínů ke kroužení na levou, respektive pravou stranu, když spí. Proti této teorii je též řada námitek. Přesto může jít o pohyb po tzv. inerciálních kružnicích.", "Vliv Coriolisovy síly lze pozorovat i na tvaru oděvu u tance dervišů.", "Řeky tekoucí na severní polokouli vymílají více pravý břeh, řeky tekoucí na jižní polokouli pak břeh levý. V důsledku toho řeky v měkkém podloží vytvářejí meandry. Zjevné je to při pohledu na tvar sibiřských řek." ] }

{ "title": [ "Zjednodušené odvození.", "Obecné odvození.", "Důsledky.", "Užití.", "Přesné odvození.", "Matematicky pomocí integrálního počtu.", "Fyzikálně pomocí myšlenkového pokusu.", "Historická poznámka." ], "section_level": [ "1", "1", "1", "1", "1", "2", "2", "1" ], "content": [ "Vložme do kapaliny těleso ve tvaru kvádru o rozměrech formula_1 a hustotě formula_2 tak, že horní strana se nachází v hloubce formula_3 pod volným povrchem kapaliny. Hustotu kapaliny označíme jako formula_4. Předpokládejme, že na těleso ponořené do kapaliny působí pouze tíhová síla formula_5 a hydrostatická vztlaková síla formula_6. Velikost tíhové síly lze vyjádřit ve tvaru formula_7. Velikost hydrostatické vztlakové síly vyjádříme ve tvaru formula_8. Výslednice obou sil závisí na hustotě tuhého tělesa formula_2 a hustotě kapaliny formula_4, v níž je těleso ponořeno, neboť Toto odvození zůstává v platnosti i pro plyny. To podstatné je, že v nich tlak také klesá vlivem tíhové síly směrem dolů, takže síla působící na dno tělesa je větší než na horní stěnu. Na rozdíl od kapalin se však hustota plynů mění (v závislosti na nadmořské výšce), což však u těles běžných rozměrů nevadí.", "Mějme těleso, jako na úvodním obrázku, na které vlivem tlaku vody působí dvě síly (ostatní se vyruší). Protože síla F ́ ́ působí ve větší hloubce, je logicky větší, tudíž převáží sílu F ́. Rozdíl je tedy právě síla vztlaková. Síla vztlaková působí vždy nahoru. Její velikost můžeme tedy napsat vztahem formula_12 Víme, že tlak je formula_13, tedy formula_14, takže vzorec upravíme: formula_15, kde tlak je hydrostatický tlak, který je fixován vztahem formula_16, takže vztah upravíme formula_17. V tomto vztahu vytkneme formula_18 formula_19 formula_20 je formula_21, což je výška tělesa, takže se vztah zkrátí na formula_22, kde formula_23 je objem tělesa, takže se vzorec zase zkrátí na formula_24 a protože formula_25 je hmotnost formula_26, tak se vzorec napíše jako formula_27. Z druhého Newtonova zákona odvodíme finální vztah formula_28", "Dostáváme tak následující možné případy výsledné síly, která působí na tuhé těleso.", "Na principu hydrostatického vztlaku fungují plavidla, např. lodě a ponorky, na principu aerostatického vztlaku fungují například balóny a vzducholodě. Na principu Archimédova zákona fungují hustoměry sloužící k měření hustoty kapalin. Vážením pevných těles ponořených do kapaliny lze určovat jejich hustotu.", "", "Celková (vztlaková) síla, jíž působí tekutina na povrch tělesa do ní ponořeného, je dána z definice tlaku \"p\" jeho integrálem přes povrch tělesa, formula_36 Minus je tam proto, že povrch je dle integračních konvencí orientován směrem ven. Podle integrální zobecněné Stokesovy věty platí formula_37. Ovšem podmínka rovnováhy tekutiny v tíhovém poli je formula_38, kde \"ρ\" je hustota tekutiny a \"g\" (místní) tíhové zrychlení. Pro vztlakovou sílu dostáváme tedy známý výsledek formula_39, kde formula_5 je tíhová síla, která by působila na tekutinu v rovnováze zaujímající prostor tělesa.", "Představme si, že část tělesa ponořenou do tekutiny nahradíme toutéž tekutinou. Pokud je tekutina v klidu, v rovnováze, tak velikost celkové síly, kterou na ni působí okolní tekutina, musí být rovna velikost tíhové síly tekutiny tělesem vytlačené, ale její směr je opačný.", "Zákon je pojmenován podle řeckého matematika a fyzika Archiméda. K objevu se váže historka, podle níž Archimédés přišel na jeho podstatu při koupeli. Přemýšlel, jak odhalit podvod klenotníka, který nahradil zlato v královské koruně za jiný, méně ušlechtilý kov. Samotná myšlenka jej napadla při pozorování hladiny vody ve vaně, do které se ponořil. Objev jej prý uvedl do takového tranzu, že pobíhal nahý po městě s výkřiky „Heuréka!“ (\"Našel jsem!\")." ] }

{ "title": [ "Tvary rovnice kontinuity.", "Odvození rovnice kontinuity pro elektromagnetismus.", "Odvození rovnice kontinuity pro kvantovou mechaniku.", "Rovnice kontinuity ve středoškolské fyzice." ], "section_level": [ "1", "1", "1", "1" ], "content": [ "Rovnici kontinuity lze zapsat v obecném diferenciálním tvaru: formula_1, kde V relativistické fyzice se pak levá strana zápisu zjednoduší na (čtyř)divergenci čtyřvektoru (nebo čtyřtenzoru vyššího řádu, není-li zachovávající se veličina skalár): formula_7, kde Následující tabulka uvádí stručný přehled tvarů rovnice kontinuity v různých aplikacích. Zde formula_12 značí hustotu elektrického náboje, formula_13 hustotu tekutiny, formula_14 plošnou hustotu elektrického proudu, formula_15 hustotu energie elektromagnetického pole, formula_16 Poyntingův vektor, formula_17 hustota síly, formula_18 Maxwellův tenzor a formula_19 vlnovou funkci, která vyjadřuje hustotu amplitudy pravděpodobnosti.", "Rovnici kontinuity lze jednoduše odvodit pomocí Gaussovy věty. Předpokládáme, že se daná veličina (v našem případě uvažujme např. elektrický náboj) zachovává, tedy v daném objemu platí tedy že časová změna celkového náboje v objemu formula_21 je rovna vytečenému (proto znaménko mínus) elektrickému proudu přes plochu objemu formula_21 značeného formula_23. Ten odpovídá integrálu na pravé straně rovnice. Nyní aplikujeme na plošný integrál na pravé straně rovnice Gaussovu větu V dalším kroku uvážíme, že za předpokladu, že se oblast formula_21 nemění, lze prohodit totální časovou derivaci s integrálem a obdržet Protože tento vztah musí platit pro každou uvažovanou oblast formula_21, může být rovnice splněna jen tehdy, vynuluje-li se vnitřek objemového integrálu, tedy", "Uvažujeme-li reálný potenciál formula_29 a hamiltonián tvaru formula_30 pak časová Shcrödingerová rovnice a k ní komplexně sdružená mají tvar: Vynásobením první rovnice formula_32 a druhou rovnici formula_19 dostáváme: Dále zavedeme hustotu pravděpodobnosti formula_35. Časová derivace hustoty pravděpodobnosti je rovna Dosazením do této rovnice se potenciál odečte a získáme tvar: Rovnici kontinuity pak můžeme zapsat pomocí hustoty toku pravděpodobnosti formula_38 ve tvaru:", "Rovnice kontinuity je rovnice, která platí pro ustálené proudění ideální kapaliny v uzavřené trubici a popisuje vztah mezi rychlostí proudění \"v\" a obsahem průřezu \"S\" v jednom místě trubice: Z rovnice kontinuity plyne: neboli poměr rychlostí \"v\" a \"v\" proudění ve dvou místech je převrácený k poměru obsahů průřezů \"S\" a \"S\" trubice v těchto místech. Čím \"užší\" trubice, tím \"rychlejší\" proudění. Platnost rovnice kontinuity vychází ze stejného průtoku ve všech místech trubice (za podmínky ustáleného proudění, tj. neměnného v čase) a vyjadřuje tak zákon zachování objemu kapaliny. Tyto vztahy lze zobecnit pro (stlačitelné) tekutiny, např. plyny. U stlačitelné tekutiny se obecně mění hustota, a proto se nezachovává průtok, ale hmotnostní tok. Rovnici kontinuity lze pak zapsat jako což znamená, že při ustáleném proudění tekutiny je hmotnostní tok v libovolném průřezu proudové trubice konstantní. Zde rovnice vyjadřuje zákon zachování hmotnosti." ] }

{ "title": [ "d'Alembertův paradox.", "Velikost odporové síly.", "Machovo číslo." ], "section_level": [ "1", "1", "1" ], "content": [ "Lze dokázat, že při obtékání libovolného tělesa ideální tekutinou nebo při pohybu tělesa v klidné ideální tekutině nepůsobí na těleso odporová síla. Sledujeme-li např. pohyb koule v ideální tekutině, zjistíme, že proudové čáry jsou kolem tělesa rozloženy symetricky. Na zadní straně tělesa jsou proudnice stejně uspořádány jako na přední straně tělesa. Na základě této symetrie lze dokázat, že na těleso působí zepředu i zezadu stejná tlaková síla a výslednice působících sil je nulová. Závěr, že na těleso pohybující se ideální tekutinou nepůsobí odporová síla, je platný nejen pro kouli, ale pro těleso libovolného tvaru. Tento paradoxní teoretický jev bývá nazýván d'Alembertův paradox (d'Alembertovo paradoxon).", "Při pohybu tělesa ve viskózní kapalině klade proudící kapalina odpor proti pohybu tělesa. Při nízkých rychlostech je těleso obtékané laminárně a odporová síla považována za přímo úměrnou rychlosti pohybu. Při vyšších rychlostech je proudění turbulentní a odporovou sílu obvykle považujeme za úměrnou druhé mocnině rychlosti. Při nadzvukové rychlosti vzniká rázová vlna a odporová síla je úměrná třetí mocnině rychlosti. Příkladem může být pomalý pohyb koule v nekonečném prostředí. Pokud můžeme proudění kolem koule považovat za laminární, tzn. při nevelkých rychlostech, pak platí Stokesův vztah pro odporovou sílu kde formula_2 je dynamická viskozita, formula_3 označuje poloměr pohybující se koule a formula_4 je rychlost pohybu koule. Zobecněním na libovolný tvar pohybujícího se tělesa získá tento vztah tvar kde formula_6 je konstanta úměrnosti, formula_2 je dynamická viskozita, formula_8 je charakteristický rozměr tělesa a formula_4 je rychlost pohybu. Jiným příkladem může být pohyb čtvercové desky vyšší rychlostí, která je orientovaná kolmo na směr pohybu. Tato deska před sebou musí odsouvat tekutinu, která jí brání v pohybu. Pokud má deska plochu formula_10a pohybuje se rychlostí formula_4 tekutinou o hustotě formula_12, urazí za čas formula_13vzdálenost formula_14 a hmotnost tekutiny odtlačené deskou za čas t bude formula_15. Práce za čas formula_13, která je nutná k překonání odporové síly, musí být rovna kinetické energii tekutiny, která byla pohybem desky uvedena do pohybu, tzn. formula_17, odkud pro odporovou sílu dostaneme Tento vztah bývá nazýván Newtonovým zákonem odporu. Zobecnění na těleso libovolného tvaru se provádí zavedením \"činitele odporu\" formula_19, který zohledňuje tvar a kvalitu povrchu tělesa a stanovuje se experimentálně. Předchozí vztah pak zapisujeme ve tvaru Pohybuje-li se tekutinou nesymetrické těleso, vzniká kromě odporu působícího proti pohybu také síla, která působí kolmo na směr pohybu. Taková síla se označuje jako \"dynamický vztlak\". Vliv stlačitelnosti se výrazněji projevuje teprve při vyšších rychlostech a to především tak, že dochází ke zvětšování tlakových rozdílů kolem obtékaného profilu.", "Ve stlačitelné neviskózní kapalině má při srovnávání podobnosti dvou proudění podobnou úlohu jako Reynoldsovo číslo (u viskózních kapalin) tzv. \"Machovo číslo\". Podle velikosti Machova čísla dělíme proudění (resp. obtékání) na Proudění s Machovým číslem blízkým jedné bývá nazýváno transsonické." ] }